PlžPlzeňský literární život

4Knihovna města Plzně / Pro libris / Ason-klubStředisko západočeských spisovatelůKruh přátel knižní kultury Ročník XI / 2012 / Číslo 4

Obsah

Tykadla1 Milan Čechura: Ty, Kadle

Poezie2 Václav Toucha: Zůstat osamělý s básní3 Milan Šedivý: Za okny byl svět5 Karla Erbová, Tamara Kopřivová, Jaroslava

Málková, Vlasta Špinková, Marek Velebný: Slova z cest

Próza8 Marek Velebný: Snowborďáci 2010

11 Ivo Fencl: Dívka v masce a centrum palačinky

Aforismy12 Karel Trinkewitz: Melancholidský život IV.

Sova bez not14 Oldřich Janota: Nešli šli nese

Listy Ason-klubu

Knihy mého života15 Milan Čechura: Hovory H

Antibukolika16 Stanislav Bukovský: Žena, když se povede…

Mladý Západ18 Anna Kopová: Ticho v podobě anděla20 Irena Velichová: Vrátila jsem se domů

Plzeňská vlasti(ne)věda22 Evžen Pěnkava: Vladimír Krásný

(Ne)kriticky23 Ivan Nikl: Malé básně v próze24 Jiří Staněk: Anděl s druhým křídlem

Něco se stalo26 Evžen Pěnkava: Malé rekviem za Romana Poláka

Čtenáři Roku Draka26 Knihovno města Plzně! (red.)

Vizuální poezie28 Karel Adamus: Básně obrazy (4)

1Tykadla

Milan Čechura

Ty, KadleChápu šéfredaktora Plže, Vladimíra

Novotného, že seknul s tím editorialem,protože to aby měl hlavu jako meloun.Ono tedy když se na něj podíváte… Co?No… Ani se nedivím. Pořád něco vy-mýšlet a ještě k tomu si pamatovat, jestliuž o tom samém nemluvil v roce 2003v dubnu. Dobře udělal. Takhle se o tyka-delní úvod pěkně rozdělíme my, zkušeníspisovatelé, a vy se aspoň něco novéhodozvíte. Možná. Pokud tedy psaní úvod-níku nevyjde na mě.

Tato Tykadla se jmenují tak, jak se jme-nují z toho důvodu, že se mi to zdá zvu-komalebné a vtipné. Tykadla. Ty, Kadle.To je k popukání, což? A také proto, žemě nic jiného nenapadlo. Tohle osloveníz prastaré televizní scénky s Jiřinou Boh-dalovou, kdy volá manželovi, jestli mákoupit uhlí, se mi však docela hodilo.Hodilo? Panebože, ta skleróza, ještě ne-jsem v půlce, a už nevím, co bylo nazačátku. O čem jsem to vlastně mluvil?Jo, o názvu. Je zvukomalebný a vtipný,

ale sám o sobě by byl jako ten pověstnýkůl. On má ovšem hlubší význam. Že ne-víte jaký? Hned vám to objasním. Já, pro-tože mám děsnou fantazii, tak jsem sipředstavil následující. Kdyby byla paníJiřina spisovatelka, žila v Plzni a volalasvému manželovi, jenž se zove Karel a jetéž spisovatelem, klidně by to mohlo vy-padat takhle:

„Ty, Kadle, co myslíš, mám ten Plžještě číst? Jestli vono to má cenu. Pořádto vypadá, že každou chvíli chcípne.Jestli bych se radši neměla pustit doněčeho jinýho. Co řikáš, já tě blbě sly-ším. Co, že jsem kráva? No, Kadle,dneska jsi bez večeře. Hele, a proč jsemto, jak jsi říkal? Jo, že primátor slíbil, žePlž bude. No a kdo to má vědět? Tojenom ty furt někde calandruješ a měnikam nevezmeš, abych se taky něcodomákla. Hele, Kadle, tak já ho holt vo-tevřu.“

Tak snad, Jiřinko, budete moci Plžeotevírat ještě za deset let.

2Poezie

Václav Toucha

Zůstat osamělý s básní

* * *

Březen by měl být břízovýanebo březív úplnosti bíléAch Bože srdce více mítnež vlastnit dechza utrácenou chvíliživota bezednéhoa přece končícíhove zmatku slinTo ti pakv slitovném stisku svědomípamětí háráže se už nevejdešdo hraček radostizadostiučiněnýchv blábolivých snechsolených očima mužnostiZa humny varhanšlépěj dne se modlíza všechny čisté v očistciv očích zbabělost přibližnostiv kapce podokapníprotivnou úzkostprvní schůzky levé dlaněs pravou patoupravé lásky s hloupostíjak tohle rondokonečného zrozeníNebyl jsi a nebudešv lese zádušnímkde v mechu dodýchávásmírčí kříž

* * *

Porazit stromnebývá jenom takVzít přece jen za svésny toho druhéhoznamená obtížit myšlenkouzpěněnou hřívu dnízůstat osamělý s básnízotročen nadosmrti slovemkteré nesdělíš

* * *

Ani smrt toho nejbližšíhonení pravým poznánímJsme synové a dcery jednoho Bohaa nářek náš už nepostačíani na křik ptákůz nebes slétajícíchk tichnoucím dlaním včerejškaJsme smíření a tedy bez cestyavšak s prachem v útrobách své dušestále toužíme po prvotnosti spásy

* * *

Úplněk –temný smích světlana ponebí jistotNetřeskem nočním vonístulená hloubka pod oknyV podkroví mého neklidusyn mého syna plačtivě spíjakoby zloby ubývalov jitřivé svévoli světa

3

* * *

Kolik jiter má jitrovesničko stulenápod mamonem podmračených kopcůJak lživá je touha cestobtěžkávaná lidskou samotoujež od humen vchází do srdcía rodnou řečí povříselváže trpké hrsti slovdo těžkých snopů básně?

* * *

Láskabude tu ještě po smrtijak lusknutí prstů v tichuohořelá dlaň luk spícíchv umělém spánku předjaříkdy voní dýmstarého a zbloudilého smíchuvítězné tažení časuzakázaným údolímvěčného údivu

Milan Šedivý

Za okny byl světDomov

I. Ta tvář zjevující se ve vzorku koberce!Jak důvěrný profil! Je to Gilgameš?V koberci má tuhé rozčechrané vlasy, dlouhý vous,bere za paži chlupatého Enkidua, bratří se se mnou,pokládám jim tvář na rozhalenou, huňatou hruď,prostírám se celý v jejich prostoru,v té zemi, kterou jsem nevědomky a bezstarostněprošlapával den za dnem ve svém pokoji.

II.„Nechť Enkidu přítele chrání a ve zdraví zachová druha,“zní z vnitřního dvora a stoupá k hradbě.Smysl řečeného dobře vnímá tělo, které stárne.V obětní míse v Uruku hoří oheň, zavinuje šátkové cípy do vzduchu,tam na prahu tmy blýskají královy oči.Od vzdálených lesů už odleskem hýbá náznak vánku.Někde daleko neviditelné ruce přerazily důležitou tabulku. Sotva zaslechnutelný zvuk začíná putovat galaxií, jejím zakřiveným prostorem, až na druhou stranu planety, která ho zachytí.

Paměť

Dítě běhalo bytem oběma směry jak náboj v hlavni malorážky jedním.Pokoj, předsíň, kuchyně v jedné dlouhé linii,namířené západovýchodním směrem.Za okny byl svět; ten, který měl být jednou zasažen.V dálce se přelíval přes širokou vodní hladinu vzduch.Když malé, vytlačené valy rozběhly se do všech směrů,užaslé ticho ještě bylo úplné.

Trajektorie výstřelu vždy nakonec zamířila k zemi.Člověk, roztříštěný na střepy, zanesl se v tisících úlomků.

V talíři dohasíná den

Porcelán, druh volantu potaženého koženkou,ne jinak než fatální.Lžíce vykrucuje zatáčky,pusa o ni bourá.

Kus jazzu skládám v dřezu.Nevidomí chodí už večerem, ruce odmítavě předpažené.

Usínající ženě se zakutálela ňadra,mechově líbám jí čelo, svítí v nás Mozartova modulace.

O půlnoci s dočteným Vrchlickým

Dodýchal jsem staré rozkvetlé lilie.Jejich růžový vosk se rozevřel z podoby masivních bílých datlí.Vnímal jsem, jak kvetou mimo historii;mimo tu, v níž ruce bramborářů postrčily na okraj deskycelou vázu.

Nedopadla tak docela na zem, přesto se roztříštila.Krůpěje natrávené vody vystříkly ve tvaru otevřeného deštníku.Od toho okamžiku valí se prostorem nikým nepozorovány,mimo svět, mimo výmysl času.Plují a pootáčejí se v meziprostoru osvobozeně,netvorně pomalu.Střepy v prvopočátku se třely o liliové stonky, tahem prořezávaly si cestu v paždí zaklíněnými listy,zákon rozpínavosti pak vyšel váze vstříc.

4

5

Slova z cest

Karla Erbová

Co jste to proboha udělaliz onoho mysu Sur?Ta krajina se přece nedá ztišitSkály si ještě opakujíbásníka z Jestřábí věže!

Ale tam dole Při úpatízachvácená zeleň

Zsinalý svět mýtůCelou noc otevřená hospodav níž si pár chlapů

léčí mindráky

Všichni se chtěli schovatdo té slámy

Až z toho ouzkoTaká samota!Ani to dřevo není veselé

Každý jen doufáže jeho nezachytí

ta jemná tajemnáa nerozdrtí nohy

Trumpeťák v parku olizuje rtyA hory strmější než v létěkdy po nich vodopádhrnou si přes tvářpěnu boží něhy

Ano ten vodopádVodopád strmých veršůkterý se láme Zalyká a třepío samu hranu skal

Tamara Kopřivová

Kréta

Její krása přijímaná po troškáchSlunce jež roztavilo Ikarovi křídlaa moře slané po Daidalových slzáchPísek bez zadrhnutí protékající mezi prstyne uzavřený v přesýpacích hodináchJen Chronos spravedlivě vyměřuje časnám poutníkům v zemi boha Dia

Mínojský palác

Knossoslabyrint bez Minotaurakde moderní Theseusuž nepotřebuje Ariadninu nitStačí mu neztratit z dohleduoranžový deštníktyčící se nad hlavouřecké průvodkyněs japonsky šikmýma očima

* * *

Jsou hrdéelegantnísebevědoméa vznešenés chůzí modelekna přehlídkovém moluKrétské kočkyzakleté milenky boha Dia

6

Jaroslava Málková

Slova z cest

Na dlani oblázekomytý dálkouvysušený větremZ jeho pletisi čtu po večerechvšechny vůně Toskánskalevanduli z Provencelehký opar hortensií v Bretani

Dnes pod větvovím smrkůzelený mecha rybník kde tancují kapři

Ze žilek oblázkuchutná vinná révaflorentinských stránía hřejeitalské sluncev blankytu tvých očí

Nad Lincem

Pod Pöstlingbergemse probouzí DunajZ hlubiny zvonyuž protrhaly mlhuVěže své hříchyzapíchly do mrakůKapka Ikarovy krvev násse bouří a volá po perutiv úporné touze- letět ještě výš a ještě dálAž za humna světa

Vlasta Špinková

Ještě se vracím

Ještě se vracíma na zelené straně drnurozmotávámzcuchané klubkoztracené do včerejškaZ místa na místovzdálenákrajině poprvé milostné

Návraty bolínatožpak vzpomínky nikamCukrárnu s fialkovými bonbónyv čase jsem zapomnělaZtrácím se v ulicíchteprve zvon Kryštofkostel Nejsvětější trojicea deska paní Rettigovétušení smyslumarných návratů

Červené korálkynedělního korzovánípištivého smíchus nosy v kornoutech vanilkové zmrzlinya oči plné zvědavé touhy

Ještě se vracíma na zelené straně drnurozmotávámzcuchané klubkoztracené do včerejškaodkud slýchámmaminčin ustaraný hlas

7

Když svítáv krajináchkde slunce roztleskáváhorké vůněGaudího Sagrada familiazůstává nedokončenáv kaleidoskopuletních vzpomíneksplývajících časem do jediné

Mezi olivovými háji a vinicemislunce marnotratněvystřeluje zlaté šípya buket plný světlase slanou příchutí mořesládne na jazyku

V Alhambřetajemné kouzlo orientuz pohádek tisíce a jedné nociCo dokážou zamlčeti napovědětústa za vějířemprovázenávášnivými tóny flamenga

Takové slunceaž mě bolí

Červenec

Nad Andalusiíse vznášístříbrná miska měsícePoločas rozpaduČervenec v záplavě růžíBabočka admirálpasáček včelJsi rozpálenájak andaluské sluncekdyž obhlíží štíhlé bokypromenujících se kočektolik podobné tvým

Večerna slavnosti lampionůslétají se můryDnešek má život jepičí

Marek Velebný

Nabeulská ulice

Po několika letech zase v dobře známém arabském světě, městě NabeulSedím na chodníku ve slepé uličce unaven z letu s šálkem kávy v ruceMalá ulice se spoustou dětíFotografuji slečny i caparty nejdřív z dálky, pak již zblízkaObklopí mne houf dětí, malé krasavice a dovádějící kluciUkazuji jim jejich tváře na displeji aparátu, úsměvy, výskotChlapec Jusúf se poznává a ukazuje ostatním: „Aná Jusúf“Snažím se vzpomínat na arabská slovíčkaJe příjemné v poklidu večer sedět pod arabským nebemDaleko od domácích starostí a samotyBýt pro tentokrát středem pozornosti jako strejda Ámar (Marek) v houfu nabeulských dětí

8Próza

Marek Velebný

Snowborďáci 2010Snowborďáci, snímek pro náctileté.

Film viděl v kině i v televizi. Má ho naDVD. Kazetu VHS už odevzdal do třídě-ného odpadu, tu už si asi nepřehraje,leda tak na prstě. Vzpomíná, jak v busudo Londýna plného výletníků středníškoly seděl s Danem vpředu před moni-torem a koukali na Snowborďáky. Něko-likrát se na sebe podívali a jako Mádls Kotkem zařvali: „Stříkééééjjjjj!“ Oběmanám bylo kolem pětatřiceti, asi jsme po-řádný úchylové, myslel si Mirek. A když sipo ránu vedle něho sedící Dan otevřelbibli, bylo to na ateistu Mirka moc.

Teď se pohodlně doma posadil dokřesla, založil DVD se Snowborďáky dopřehrávače. Natáhl se na válendu s maz-líkem pod bradou, odtud nejraději sledu-je filmy. Těšil se na Lucku Vondráč-kovou, Báru Seidlovou i tu blondzku…Ale vleže na mazlíkovi se Mirkovi začalaklížit víčka.

Poslední dobou ho poměrně často na-vštěvovaly kamarádky Dana a Lucka,spolužačky Mirkovy bývalé holky Dity.Dana se mu líbila, veselá, drobná, akorátk Mirkovi, ale pořád s někým chodila.Jednou holky navrhly společný Silvestrv Krkonoších. Mirek se nabídl, že zkusíněco najít na Šumavě. Přijal to jako vý-zvu. Vzpomněl si na hotel Sirotek. Kupo-divu měli ještě několik volných pokojů.Holkám se líbil (ten hotel, ne Mirek), a torozhodlo. Mirek volal Daně, jak jde zaři-zování pobytu, a ona také volávala. Větši-nou u Dany čekal na odezvu dlouho, aleteď reagovala se svýma esemeskamanečekaně svižně. Mirek nebyl velkej ly-žař, občas jel na běžky, pokud ho někdo„dokopal“.

U Lucky jednou všichni tři popíjeli roi-bos. Prý to je dobré pití pro těhotné.Lucka významně mrkla na Mirka: „Hele,co třeba Dana? Taky by už chtěla děcko.Co ty na to? Zvládl bys to?“ Když odešlaDana na WC, Lucka ještě přitvrdila. „Mir-ku, heleď, nevidíš? Dana tě chce, kdy-bys měl v Praze byt, tak by určitě s teboušla bydlet.“ Mirek přisvědčil a odpově-děl: „Mně se Dana líbí, ale je stále tajem-ná jako hrad v Karpatech.“ Když odchá-zel na poslední trolejbus a Dana ho vy-provázela ke vchodu, cítil, že ta pusa jeopravdovější. Měl jsem ve dveřích zůstat,aby ten polibek trval věčně, pomyslel sinešťastně, když si před usnutím předsta-voval Danu při milování. Jaké to asi s Da-nou je. Ty brďo, secvaklo mu v hlavě.Společný Silvestr na horách, tam užopravdu musím se svým citem k Daněven.

Myslel na film Snowborďáci. Na své mi-lované herečky, Vondráčkovou a Seidlo-vou, jak se v sauně praly o Jirku Mádla.Nejsem Jirka Mádl. Ale když chtějí dvěholky, abych s nima jel na hory, tak snadaspoň jedna o mne stojí, ne? V hlavě muto šrotovalo. Dana chodila spát k Lucce.Její byt v paneláku byl modernější nežMirkův staromládenecký byt v činžáku.Mirek se těšil. Ale když se těšívá moc,tak to obvykle dopadne zle. Proto to s tě-šením nepřeháněl. Uvažoval pragmatic-ky. Nevadí, že objednal dva pokoje? Mir-kova fantazie běžela na plné obrátky.Snažil se plánovat i program.

Vytoužený den nastal, Mirek byl rád,že zařídil pobyt. To by mohla být jeho vi-zitka jako potenciálního partnera. Danase mu zdála milá, skromná, že by to

9

mohlo vyjít. Spousta přátel Mirkovi říkala,že se Dana k němu hodí a že jim to spolusluší. Mirek začal být po delším čase do-cela šťastnej.

Je to tu! Bingo! Mirek se snažil bejtvtipnej, pomáhat s lyžemi a batohama dovlaku. Seděl vedle Dany. Pokoušel se ojakoby náhodný dotyk. Vlak si to v šu-mavských kopcích pomaloučku supělzasněženou krajinou. Jupí. Jedu s dvě-ma krásnejma holkama na Špičák, ne-jsem Mádl, ale něco by už z toho kurvamělo bejt, to přece není normální, žemne pozvou dvě holky na hory. Přecejen mne nějaká holka chce! pomyslel si.

Špičák. Fíha. No tě pic. Do kopečkase vyškrábat s báglama byla fuška, a toLucka táhla ve sněhu kufr na kolečkách.Vybalili jsme. Dana nechtěla přijít o zby-tek odpoledne, tak jsme se převlékli dolyžařského a na chvíli vyrazili k sedlu. Cos večerem? Holky by rády do šumu, aleskončilo se u oblíbené činnosti – tj. u hryČlověče, nezlob se. Mirek zamilovaněkoukal na Danu a vůbec nevadilo, že muholky vyhazují pindíky. Byl šťastnej, kdyžho Dana vyhazovala. Schválně to Daněusnadňoval, aby ji nemusel vyhazovat.„Takhle se to fakt hrát nedá,“ rozčilovalase Lucka a říkala Daně: „Je to magor,prohrává a ještě se připitoměle směje, žemu bereš pindíka.“

Předtím se cestou z večeře stavili v ka-várně Waikiki, kde se připravoval bigbít.Holky pozorovaly ostatní. Když si chtělpřisednout jeden pár, Lucka házela poDaně očima, jestli se jí líbí ten kluk, copřišel. Zpátky na hotel. Pokoje žádný lu-xus. Žádná polička, jen díra od ní ve zdi.Prokopnuté dveře. Mirek četl Daně z no-vé knížky svého přítele Milana, jak zápasís vnoučaty. Z knížky si navzájem na přes-káčku nahlas četli. Přemýšlel, jaké by tobylo mít s Danou dítě. Když byli spolu

v pražské botanické zahradě, stála za ni-mi u pokladny rodina s dětmi a pokladníse Mirka s Danou zeptala, zda mají děti.Mirek řekl, že ne, a podíval se na Danu.„Uděláme si taky nějakého sviště?“ po-kusil se něco navrhnout.

Druhý den byla v plánu vyjížďka pohřebeni. Vyjelo se lanovkou na Hofman-ky a pak po hřebeni do Zelené Lhoty.Bylo nádherně. Úplná romantika. Mirekse držel vzadu. Měl strach z ledovky.Říkal si: Musíš, musíš. Jestlipak by těDana chtěla, když uvidí takovouhle bá-bovku. Mrzelo ho, když zaslechl, jak seLucka s Danou baví o klukovi s daleko-hledem, okolo kterého projeli. Měl jazykna vestě a raději běžky sundal, šel pěškya bořil se v hlubokém sněhu vedle zle-dovatělé stopy. Hospůdka v Zelené Lho-tě u nádraží byla vysvobozením. Holkyocenily výhled, polévku, svařáček. Ani sejim nechtělo zpět. Dal si raději nealko,aby měl jasnou hlavu. To se mu vyplatilo,i když jestli opravdu tak, jak myslel? Od-nesl pak holkám lyže k vlaku, aby je po-pohnal. Z vlaku je musel vykopávat a po-tom skoro tlačit do kopce k Sirotkovi,protože se holkám svařák nějak rozleželv nohou. Lucka sice navrhla jít do saunydo hotelu Čertův mlýn, ale byly s Danoutak ospalé a unavené, že padly do pos-tele a usnuly. Pomalu neměly sílu se jítosprchovat, Mirek se nabídl, že Danu dosprchy odnese nebo ji půjde zkontrolo-vat, zda ve sprše neusnula, ale viděl, žeten nápad neocenila. Když se Dana posprše vracela, měl Mirek chuť jí říct, jestlinechce zůstat u něj.

Už ráno u snídaně navrhl, co kdyby sišel lehnout k nim. Dana na to, že to by seuž vůbec nevyspaly. Lucka to přešla smí-chem, a tak to Mirek bral jako souhlas.Večer, když Dana byla ve sprše a Luckapospávala, přinesl si polštář a deku do

10

jejich pokoje, ale Lucka na něho vyštěk-la, co si to dovoluje, že si snad děláprdel. Mirek zoufale myslel na to, pročholky nejsou jako ve Snowborďácích,proč po něm nejedou jako po Mádlovi,že to není normální.

Odpoledne při vracení lyžařského vy-bavení na sjezdovce se Dana rozplývalanad krásným a příjemným klukem z ob-sluhy, který se Lucce také líbil. Dopo-ledne tam byli dva, tak holky říkaly, že bysi kluky z obsluhy mohly jako mezi seberozdělit. Mirek je pak pozval do wellnesscentra v Horizontu. Dana na rozdíl odLucky z myšlenky na saunu nadšená ne-byla, ale plavky si vzala, byl tam i bazén.Před šatnami si Mirek vzpomněl, že máv batohu pro holky sprcháč, tak na nězaklepal, zda ho nechtějí. Bazén byl dostmalej a teplej (bazén, ne Mirek). Šels holkami do vířivky a pak se vydal dosauny. Dlouho tam nevydržel. Byl se po-dívat za Danou do bazénu, měla červenéjednodílné plavky. Přemýšlel, jaké by tobylo, kdyby se stala jeho ženou. Šel paks Luckou do římské lázně. Do místnostipřed saunou nakoukla i Dana a Luckachtěla, ať jde s nimi do římské lázně,že si může vzít přes plavky prostěradlo.Mirek vylezl z páry a marně se snažil Da-nu přemluvit.

Po návratu z wellnesu se převlékli nasilvestrovský večer. Mirek sledoval, jakse holky malují. Dana se mu líbila i nena-malovaná. Ve společenské místnosti mě-li stůl pro sebe v rohu u okna. DJ dávalnově zremasterované hity, tak hráli „Člo-věče“. Holky si povídaly o škole, o kama-rádkách a Mirek se na ně trochu nepří-tomně díval. Byly poslední hodiny roku2010.

Bylo by romantické říct Daně: Vezmešsi mě? Jak by na to reagovala? Danazůstala po tanci na parketu bosa, nevza-

la si na hory střevíčky. To tanečník Mireksi přivezl „tanzbotky“. Také mohl mít mís-to toho i něco užitečnějšího. Bílým trič-kem s modrým nápisem Viagra ne-okouzlil. Seděl smutně u stolu a bylo mudo pláče. Chtěl prožít noc s Danou. Zá-viděl mladičkému tančícímu páru jejichzamilovanost. Před půlnocí majitel hoteluohlásil, že ohňostroj bude venku. Už bylopo půlnoci, ani si pořádně nepřipili. Natuhle chvíli čekal, jak řekne Daně při pří-pitku, že ji má rád, a chtěl jí určitým způ-sobem požádat o ruku. Ale holky nemělyv úmyslu se s Mirkem líbat. Depka! Ko-lem třetí Mirek sebou praštil na postela tiše vzlykal. Byl na sebe naštvaný, ženení schopen Danu zaujmout. Když sevracela ze sprchy, popřála mu dobrounoc. V jejím hlasu cítil, že ho chápe. Alebrzy zjistil, že se opět mýlil.

Ráno po snídani vyrazili přes lyžařskýareál směrem na Čertovo jezero. Nako-nec jeli spodem po zelené. Mirek uvidělnaproti rodinku. Malá holčička si to štrá-dovala proti Mirkovi. Vzal ji za ruku a řekl:„Půjdeš se strejdou, maličká?“ Děvčátkošlo s ním. Zaslechl: „Vy ji rychle vrátíte.“Mirek otočil dívenku na druhou stranuk rodičům. Holčička ještě chvíli šla zaním. Dana se smála: „Tedy, ty máš cha-risma, jestli každou takhle přemluvíš, aťs tebou jde.“ Mirek se zklamaně usmál.To říká zrovna ta, o kterou se tolik snaží.Tak asi mám charisma jen u malých hol-čiček nebo důchodkyň.

Cestou zpět si ve vlaku četli z knihyo výchově vnoučat. Když Dana na chvíliodešla, zakoulela Lucka po Mirkovi oči-ma a ptala se, jak to s ním a s Danou vy-padá. „To bych se spíš měl zeptat já te-be,“ odvětil. „Zkus se Dany nějak nená-padně zeptat.“ „Ne, zeptej se jí radši rov-nou,“ odpověděla Lucka. No jo, ale kdynastane nejlepší čas se Dany zeptat, aby

11

za pokus o dotek nebyl odpálen? A kdysi Mirek nebude připadat k smíchu,směšnej nebo jako prznitel malých děv-čátek? Proč jen jsem jí tak odporný? říkalsi. Takhle dopadl můj snowborďácký Sil-vestr, to Mádl s Kotkem se maj!

Mirek se protáhl v křesle. Zívl. Promnulsi oči a podíval se na obrazovku. To jedivný, Snowborďáci končí a nějak si ne-vybavuji, že bych viděl, jak nahý holky

dovádí před saunou nebo jak se s nimaMádl s Kotkem mazlí po mejdanu. Kouk-nul se na display. Aha, já jsem usnul. Asise mi něco zdálo o Snowborďácích. Kdy-by se mu zdálo aspoň něco pořádného,že se miluje se Seidlovou nebo LuckouVondráčkovou. Začal rozespale vzpomí-nat na sen. Tedy jestli to byl jen sen. JoLucka to byla, ale jiná, ta s Danou…a Dana, Dana… Ucítil bolest v srdci.

Ivo Fencl

Dívka v masce a centrumpalačinky

„Vysvětlil byste mi matematický smysltěch obrazů?“ zeptala se dívka v masce.

Ani jsem se na ni nepodíval a řekl: „Naprvním obraze je nějaké dítě, asi můjsyn, a protože je Filipovi zrovna dvanácta Jorice momentálně dvacet, tak až bu-de Jorice dvacet osm (a teprve se stanenejkrásnější ženou uprostřed vesmíru),bude mému sirotkovi, ochraňuj ho PánBůh, zrovna těch dvacet.“

„A kdo je Jorika?“ optala se dívkav masce.

„Ale jedna servírka ve žlutých šatech,která se podle mého názoru zbytečně ma-luje, protože je i bez toho hezká až dost.“

„Jorika se nejspíš aktivně maluje prosvého přítele. Ne?“

„Možná to dělá pro celý svět, stejně jeale hezčí než nebe i kavárna dohromady,a proto se tohohle jara stala centrem pa-lačinky.“

„Centrem palačinky?“ povytáhla obočí.Ne, centrem vesmíru! chtěl jsem vy-

dechnout na celý kostel i galerii, ale mís-to toho neřekl nic.

„A co druhý obraz?“ ptala se dívkav masce.

„Na druhém obraze je sama Jorika.“„Ale já tam vidím dvě koťátka.“„To levé je Jorika.“„A to pravé?“„Snad její kluk?“ zeptal jsem se řeč-

nicky. Dívka v masce vteřinu přemýšlela.„Ale co ta polomrtvá myška, se kterou sikoťata hrají?“ Přidušeně jsem odsekl:„Nevím, jak lidi, ale koťata bývají krutá.Oba obrazy namaloval Salvador Dalí23. prosince 1990, když jsem ho zrovnafotografoval.“

„A Joriku jste taky někdy fotografoval?“„To by chtěl každý,“ zavrtěl jsem hla-

vou. „A co byste vůbec chtěla? A pročjste smutná? Radši se ještě jednou za-dívejte na obrázek číslo jedna. Není snadveselý?“

„Ale jo,“ řekla dívka v masce.„Tak vidíte! To malé dítě si přece

hraje.“„Ale ne s myší. A řekla bych, že pod

sluncem nenajdete nic tragičtějšího, než

je rozpor mezi tou veselou scénou a mar-nou něhou v srdci. A taky si myslím, želáska je jako zelený oceán, po kterémJorika popluje až do konce života, i kdyžne s vámi. Vy ji nikdy nezradíte a vůbecnevadí, že vám momentálně připadá zlá.Ani ve smrti nebudete smutný s tou vírou,že vám jednou budou rozumět.“ Paksebou trhla: „Co je na třetím obrázku?“

„To nevím.“„A koho máte rád, víte?“„Hm.“„Tak koho?“ ověřovala si, zatímco sní-

mala masku skoro jako Fantomas.„Tebe, Joriko, ale nechci, abys to opě-

tovala, protože to je nemožné, a jen bychsi přál, aby sis se mnou povídala. Kdyžnebudeš mít jinou práci.“

Zasmála se. „A co to ostatní, jsi snaddítě? Jsi snad Dorotka? Jsi snad na ne-bi? Jsi snad vánoční stromek? Jsi snadozdoba? Jsi snad zelený lístek do kina?Jsi snad zelený sršeň?“

A pak si se mnou sice často povídala,ale měl jsem ji na krku až do smrti. A nesamotnou.

12

Aforismy

Karel Trinkewitz

Melancholidský život IV.Recenzent = škvárohlíd

Člověk by měl aspoň jednou v životěvypít pohár cyankáli.

Co čte Libuše? Krok na vsi.

V aforismu nelze číst mezi řádky.

Člověk – to zní hrdě, řekl vlk a plácl sina plné břicho.

Venkov – jedna rodina. Ostatní odešlydo měst.

Jestlipak Pamir – střecha světa – takézatéká?

Proč se u šroubů dělají závity? Vždyť tořemeslníkům vadí při zatloukání!

Nemohou-li všichni sportovat, navrhuji,aby soutěžili alespoň o pohár slušnosti.

Nepomůže nám holá pravda, nýbržpravda pořádně opancéřovaná.

Co dělají lidé z myšlenek pokroku:1. utopie2. utopí je

Ideologicky nahlodán stálým stykems umělci a vědci vydal Rudolf II.nakonec toleranční patent. To sesoudobým vládcům nemůže stát. Ti mají patent na rozum.

Ze starých vánočních zvyků usuzuji,že dříve bývaly dívky velice otužilé.Vycházely o půlnoci do sadu a volaly:třesu, třesu nahoře bez!

Dědečku, dědečku, koleda, dejteoříšek nebo dva. Nedáte-li oříšek,provrtám vám kožíšek:tatatatatatatatatatata!

Myslím, tedy jsem – podezřelý!

Být inteligentní je užitečné, ale nesmí točlověk dát na sobě znát.

Pracoval jako stroj. Psací. Muselo sedo něho píchat prstem.

Když se princ prosekal růžovým trním,zjistil, že všichni spí. Zasedání ještěneskončilo.

Někteří lidé se vůbec nesmějí. Nesmějí.

Je fakt, že když se mrkev zastrčí dopísku, tak déle vydrží, ale myslím, žebychom neměli strkat do písku hlavu– ta to nevydrží!

Když si někdo moc vymýšlí, říká setomu iluSionismus.

Někdy se lidé odváží. Někdy se odvážejí.

Rekultivace je užitečná jen v zemědělství.

Chodila na plovárnu, aby zjistila, ževšichni muži jsou hezčí než její manžela všechny ženy ošklivější než ona.

V absolutistickém státě může do uměnímluvit třeba jen jeden privilegovanýhlupák, kdežto v demokratickém státěkaždý.

Dobrý humorista musí být jako inženýrProkop z Čapkova Krakatitu: musí umětpřipravit výbuch smíchu z každé látky.

My, Češi, jsme vykováni ze zvláštníhokovu. Je to Kocourkov.

Našimi dějinami se neustále táhne nit– k hlavám státníků.

Vyšli jsme z dlouhého temna. Mnozíjsou oslepeni.

Něžná revoluce skončila. Nad vším užroste čerstvá travička. Travička studní.

Aforismy jsou zrna moudrosti, alemálokdy z nich má aforista chleba– i když mu mnozí namelou.

Satirik není ani ryba ani rak: ani nemlčí,ani neleze nazpátek.

V Plzni přimějí Kozinu práva haby litoval.

Kněží mají k masturbaci dispenisy.

Hlas lidu hlas zboží.

Malé země nemají politické zvraty, jenpolitické zvratky.

Neviditelná ruka trhu: second hand.

Prázdný list: negramoták.

Řeka života má mrtvé rameno spravedlnosti.

Zákon? Kolika poslanců?

Proletáři všech zemí, spokojte se!

Vyznamenání za statičnost.

O politice si nepíši deník nýbrž nočník.

13

14Sova bez not

Oldřich Janota

Nešli šli neseAby se nese šli nešli Bylo nebylo jedno nejedno království

nekrálovství. Primátor neprimátor z jednénejedné mocné nemocné strany nestra-ny tam netam nařídil nenařídil vykopatnevykopat tunel netunel. Peněz nepenězstál nestál ten neten tunel netunel dvacetnedvacet, pak nepak třicet netřicet, pakčtyřicet nečtyřicet miliard nemiliard. Abyse neaby ty peníze nepeníze někdeušetřily neušetřily, nařídila nenařídila tastrana nestrana rušit nerušit školy neško-ly, nemocnice mocnice i nei divadla ne-divadla. To vše nevše podle nepodle zá-konů nezákonů a spravedlnosti nespra-vedlnosti. Nakonec nenakonec ta moc-ná nemocná strana nestrana pozvala ne-pozvala lidi nelidi, aby se nese šli nešlido toho netoho tunelu netunelu podívatnepodívat.

A jestli nejestli z toho netoho tunelu ne-tunelu ještě naještěd ti lidé nelidé nevyšlinenevyšli, tak netak si nesi to tam netamprohlížejí neprohlížejí dodnes.

Maču PikčuNejen staří Mayové – konec světa po-

psal již i náš spisovatel, konkrétně AloisJirásek ve svém románu Z Čech až nakonec světa. Proč zrovna z Čech? Jakouúlohu mají hrát v konci světa husité, hrdi-nové zmíněného románu? Podobnýchotázek klade kniha mnoho.

Klíč k jejich rozluštění nabízí autor čte-náři v popisu bojové lsti, husity hojně po-užívané – kovat podkovy obráceně, abyse podle stop zdálo, že vojsko šlo opač-ným směrem. Ne tedy například z Táborado Sudoměře, ale ze Sudoměře do Tá-bora. Taková praktická metoda dezorien-

tace nepřátel, kterou v jistém smyslu po-zději použil i Jaroslav Hašek v líčení pu-timské anabáze dobrého vojáka Švejka,může být užitečná i dnes. Ne každý má-me koně, kterého bychom mohli obráce-ně okovat, ale stačí si nazout obráceněboty nebo prostě chodit pozpátku. Kdyžpak manželka bude chtít ve sněhu vysto-povat, zda jste nešli do hospody, zjistíz vašich šlépějí, že jste naopak z hospo-dy přišli. Bude vás tedy logicky hledatdoma, v šatníku, za gaučem, pod kober-cem, ve výlevce, zatímco vy na ni v poho-dě odněkud vybafnete, až se s kamarádydosyta pobavíte v oblíbeném lokále. V lé-tě pak stejnou fintu uplatníte tak, že sipodrážky namažete červenou barvou.

Ono se totiž vůbec málo ví, že tuto„zpátečnickou“ stopařskou lest používalihusité nejen u koní, ale i u pěších oddílů,vycvičených tak, aby se dokázali i nadlouhých trasách krajinou přesunovatpozpátku. Po více než pěti set letechz toho povstal památný průšvih Čs. tele-vize při přímém přenosu vojenské pře-hlídky v Den výročí osvobození napražské Letné. Speciální výsadkářskýoddíl v dokonale vyrovnaném šiku před-vedl pochodováním pozpátku tuto jinakpřísně utajovanou husitskou taktiku, na-čež zmatený televizní režisér v domnění,že došlo k nějaké technické chybě, jakokdyž se pustí obráceně film, nařídil obrazpřepólovat, pustit opačně. Zbytek pře-hlídky pak na obrazovkách proběhl jakv němé grotesce.

Ale to se ví. Ono je pohodlnější býtzahleděný na Maču Pikču, než prací klo-potnou a neokázalou odhalovat pokladyukryté doma.

15Knihy mého života

Milan Čechura

Hovory HNení mnoho knížek, které mě oslovily

tak, že mám potřebu o nich psát, ježvznikly na základě televizního vysílání.Tahle je vlastně jediná. Zato za to stojí.

Mladší čtenáři nemohou pochopitelněvědět, které televizní pořady na konci še-desátých let způsobily, že v době jejichuvádění byly ulice liduprázdné. Prozra-dím jim to. Byla to Sága rodu Forsytů,večerníček Pes Filipes a pořad s názvemHovory H, který tak bravurně uvádělplzeňský rodák a velmistr humoru Miro-slav Horníček.

Je to už strašně dlouho, a tak si nepa-matuji, zda jsem viděl všechny díly. Sna-žil jsem se však, aby tomu tak bylo. Rádvzpomínám, jak jsem se v záchvatechsmíchu vymršťoval z křesla a dopadalzpět celou vahou, neboť při neuvěřitelněvtipných odpovědích divákům (na tom bylten pořad založen) nebylo možné jinak.

Hovory H neměly dlouhé trvání. V mémysli však běžely neustále. Problém všakbyl v tom, že se v té době žádné reprízynekonaly a žádná nahrávací technika ne-existovala. Tudíž jsem každý z těch skvě-lých dílů viděl pouze jednou, což mě veli-ce mrzelo. A proto jsem zajásal, když semi podařilo sehnat stejnojmennou knihu.

Vyšla v roce 1970 a mně vůbec neva-dilo, že není pouze o tom televizním po-řadu, i když o něm je pochopitelně také.Miroslav Horníček v ní velice poutavýmjazykem vypráví o úplných začátcích, kdyv divadle, sám na jevišti, pouze se stol-kem, židlí a lahví červeného vína, odpoví-dal na dotazy přítomných. Dovolím si dvěmalé ukázky.

Jaký je rozdíl mezi zemskou a ženskoupřitažlivostí?

Obou ubývá. Zemské výškou, ženskévěkem.

Před týdnem jsem si koupil snář a odté doby jsem přestal snít. Co to je?

Nechcete-li ohrozit svůj život, nekupuj-te si nikdy kuchařskou knihu.

V dalších kapitolách nám dá Horníčeknahlédnout například do filmového záku-lisí, anebo se vyzná z obdivu k Janu We-richovi. Kdyby to vyprávěl kdokoli jiný,nebylo by to zcela určitě tak záživné, jakov jeho podání. Kniha má jediný nedosta-tek. Není zvuková. V případě pana Hor-níčka to nedostatek je, protože svýmpřednesem ty beztak senzační historkyještě umocňoval.

S knihou Hovory H nemám vlastně ně-jaký silný zážitek, který by stál za vypích-nutí, jako jsem to většinou dělal v před-chozích dílech této rubriky. Je však jed-na z mála, která neustále leží na mémnočním stolku, abych ji, kdykoliv potře-buji povzbudit, otevřel a nechal se hladitjejími slovy. Tak pojďte, zkusím jimi po-hladit i vás. Třeba těmi o jeho filmovéjízdě na motocyklu s přívěsem.

Nasadil jsem si koženou kuklu a brýle,takže dojem motoristy byl naprostý. A žetedy pojedu já. Instruktor si sedl do vo-zíku a povídá mi: „Máte tam jedničku.Nastartujte, pak pomalu pouštějte spoj-ku a pomalu přidávejte plyn.

To mne popudilo. „Jsem řidič,“ poví-dám, „hergot, a vím tudíž, že se musípomalu pouštět spojka a pomalu přidávatplyn. To mi neříkejte. Tyhle věci mi, sa-kra, neříkejte! Vy mi řekněte, kde je spoj-ka a kde plyn.

A vy, milí čtenáři, řekněte spolu semnou: „No není to krása?“

Antibukolika 16

Stanislav Bukovský

Žena, když se povede...Ještě není dobojovánoKdyž ještě všechno bylo, jak má být,

nosily ženy a dívky sukně. Těm, co je ne-nechávali na pokoji a neustále je sváděli,se říkalo sukničkáři. Dnes, když chodíženy v kalhotách, bychom mohli o tako-vých říkat, že jsou kalhotáři. Ale z tohobychom nepoznali, komu vlastně ti svůd-níci věnují svou přízeň, s ohledem namožnost jejich poněkud jiné, i když sa-mozřejmě rovněž normální, orientace.A tak zřejmě za to roztomilé slůvko suk-ničkář nelze najít adekvátní náhradu.Slůvko, které není hrubé, trochu napomí-ná, trochu obdivuje, neuráží, ale ani ne-chválí. Při jeho vyslovení se ústa samaod sebe roztáhnou do úsměvu. Být suk-ničkář není pěkné, ale zase žádná velkáhanba. Ve skutečnosti je ale tohle slovoúplná veteš. Role se už dávno obrátilya jsou to ženy, kdo je aktivní při vyhle-dávání partnera. Muž, kdyby si něcozačal, by taky mohl skončit u soudu. Nou nás zatím tak docela ještě ne, alev Americe už tomu tak je. A Amerika jenáš vzor. Proto muži, aby nenarazili, vy-sedávají radši u počítače. Počítač se ne-soudí.

Ale abychom neodbočovali. Ženy sezkrátka převlékly do kalhot. Průkopnicesi teď taky přestávají přechylovat pří-jmení. Klidně se jmenují třeba Eva No-vák. Nebo Vlasta Samec, to je ještě lep-ší. Jestlipak by mně úřady dovolily jme-novat se Adam Nováková? Chtělo by tovyzkoušet. Měly by to povolit, máme pře-ce rovnoprávnost. Ovšem tu rovnopráv-nost si vybojovaly ženy. My muži jsme nicnevybojovali, takže si nemůžeme zasetak moc vyskakovat.

Otázka je, zda ten boj za rovnoprávnostbyl už doopravdy dobojován. Mám za to,že teď, když už se někdo může jmenovattřeba Stáňa Pačes, hlavu mít přitom ostří-hanou na ježka, nebo třeba i do hola,kromě kalhot nosit i pánské sako, choditna fotbal a tam se taky občas poprat a dohospody na pivo a mluvit sprostě, měloby se o takovém stvoření už i mluvitv mužském rodu. Například: Kájina Hrochpřišel do jiného stavu. Porodil hezkéhoholčičku. Maminka měl dost mléka, a takmalý Evička rostl jako z vody... Tak bychsi představoval dovršenou a konečně užjednou i završenou emancipaci. A přecek tomu ještě něco chybí. Dokud nebudoui ženy vykazovány z bytu kvůli domácímunásilí, není ještě dobojováno. Jsem nastraně žen v tom jejich nanejvýš sprave-dlivém boji a držím jim palce.

Ženský elementZajímavé jsou ty drobné odlišnosti, ji-

miž Bůh a příroda obdařili ženy, aby ne-vypadaly stejně jako muži. Zaplať Pán-bůh a přírodo, dobře, že to je tak, jak jeto. Žena v mládí, když se povede, pružnáa pevná a zároveň hebká a jemná, jezhmotnělá óda na radost. Nohy její přiladné chůzi jakoby milostné básně re-citují a vlasy vlají jako ptáci, když z jarao překot pějí, až se zajíkají. V přítomnos-ti žen je svět samý vonný pestrý květ. Seženami mladost radost. Bez žen ani mla-dost není žádná radost. I žena zralejšía moudřejší však může mít nejen pova-hové a duševní přednosti, ale i půvaby.Žena, která je žena a své ženství neza-pírá, i jako babička je dáma. Jsme rádi,když je mezi námi.

Jsou pravda případy, kdy ženy nejsoutakové, jaké bychom si je mít přáli.I pak by se však neměly na hranicíchupalovat a útrpnému právu podrobovat.I kdyby to čarodějnice byly. A těm, cotrochu pochybily, bychom neměli hnedpsí hlavu nasazovat. Vždyť pokud by-chom chtěli být opravdu, ale doopravdyupřímní, i u nás mužů bychom možná,hledali-li bychom obzvlášť usilovně, ně-jakou tu chybičku třeba našli. Trochu topřehnal, při vší úctě k němu, svatý JanZlatoústý s tvrzením, že žena je zdrojzla, původkyně hříchu, brána pekla,příčina všech našich utrpení. Což zlá jekrása? A nestojí snad hřích za hřích?Což by někdo stál o pekelnou bránu,kdyby ho přitom neoblažovali andělé?A utrpení? Přece utrpením ku štěstí.Proto se i venkoncem zatím pořád ještěrodí děti. A hodné babičky jim mohoupohádky vypravovat.

Diktát: Jak chudáci učitelky dopadli Žraloci a učitelky, jež trávily zaslou-

ženou dovolenou v Itálii, plavali v mořinedaleko pobřeží. O přítomnosti žraloků

ty nešťastnice nevěděly. Najednou sežraloci na ně vrhli a zle je pokousali. Kou-pal se tam s nimi a taky byl pokousáni školník. Dopadli na té dovolené oprav-du špatně. Zemřely všechny učitelky.I školník. Krátce předtím žili, dovolenouužívali a najednou z nich byly mrtvoly.Mrtví byli převezeni do Čech. Školník a tyučitelky pak zde byli pitváni. Když mrtvolydopitvali, byly uloženy do rakví. O někte-rých kouscích tkání ani nevěděli, ke ko-mu patří. Dali je na dva tácy a z rozhod-nutí pana doktora Vašicy je přidali dojedné z rakví, kde toho bylo nejmíň.Mrtvoly pak pohřbili, aby mohly odpočí-vat v pokoji. Jen aby z té hrůzy, co timrtví, než zemřeli, zažili, učitelky i tenškolník doopravdy našly klid. Aby se na-konec jejich hrobové neotvírali. Proč doté Itálie jenom jezdili!

O neštěstí obšírně informovaly sdělo-vací prostředky, v bulvárních novináchbyly uveřejněny autentické snímky a psalitam o všech podrobnostech. O té hroz-né příhodě jednali i ve vládě a v parla-mentu. Než se k tomu dostali, knížeusnulo, protože kecali blbosti. Probudilose právě včas, když došlo na nešťastnéučitelky; kníže pán navrhl vyhlásit státnísmutek. Při hlasování o tomto návrhu do-šlo ke vzácné shodě, všichni byli pro,stejně jako když předtím hlasovali o zvý-šení ministerských a poslaneckých platůči posílení poslanecké imunity. Potomzase kníže usnulo. A spalo a spalo, do-kud nepřestali kecat blbosti. Blbosti bylyjako obvykle přetřásány do zblbnutí.V den státního smutku celý den hrálivážnou hudbu, všude byly slyšet smutnémelodie. Dobře, že kníže uctění památkyzesnulých navrhlo a že všichni hlasovalijak hlasovali, všechny strany hlasovalypro.

(vhodné pro státní maturity)

17

18Mladý Západ

Anna Kopová

Ticho v podobě anděla* * *

Samota, samotaVe mně to klokotáA neníNení, kdo by poslouchal,Že bdění jen hloubí můj žalVšak spát se nedáVšechno se zvedáa točítočí kolem sebe i mětočí uvnitř – hledám těa padámpadám a není náruč,jež by zachytilamůžeš říct poruča uteč z tělaJá jsem přece v něm,neopustím jejTou láskou pravouNa cestu uvidíšA možná jednou…

TvůjAkademickýNěžnýElektrizujícíCit

Solvejžina píseň – Svítání

Za zvuků noci rodí se tichoV podobě andělaTřpytí se v kapce rosyCo z něj den udělá?

Je v trávě bosýHvězda z nebe spadláNa zem však nedopadlaTlumená mlhou

Tisíce kapičekStává se jimiJak květy věnečekHvězda v tvém srdciCo hvězdou je téžZračí se v tvářiNezapomeneš?

Okamžik mezi nocí a dnemKrátký jen

a přece tvořentisícem hvězd –Tisícem chvil a životů,Vždy znovu stavěných plotůOpakovaných gestSetkání dvou bytostíDvou odlišných cest

vytváří kříž –Když obě se tíhy své zprostíPod nebem hvězd

Stoupají výš

Bludný Holanďan

Jak svíce na dlaniHoří jim srdceKdyž zvoní klekáníVztahují ruce– k plameni lásky –Schovaný hluboko – a přece hoříA kdesi daleko – do vln se noříZe staré zkazky ví, že je tamJe tam hvězdaA i když myslíš, že se to nezdáVěříVěřím, že najdu smysl bytíŽe najdu oporu životaA to, že plamen na cestu svítíV tom je právě ta dobrota– osudu.

19

Lokatv Áleji

StromůKrásuAndělů

* * *

Jsem kus leduv tvých horkých dlaních

Jsem myšlenkav tisíci jiných

Když ty máš všechno,já jsem nic

Jestli jsem rub,pak chybí líc

Jsem vlnkou v moři jinýchv tobě

Ty studnou na pouštiProti sobě – stojíme

Nejsem, nevidíš mě

* * *

Zase je prázdno v mojí dušiCo přála bych si?To netušímOpravdu toužím po lásce?Opravdu mi chybí ke štěstí?Tolik falše v té otázce,Že byla bych z ní na pěstiSe sebou samou, se svou dušíA slzy kanouZacpat si uši!Neslyšet, dělat, že nerozumímA zas se ptám „Co vlastně umím?“

Hudba

Zvlněné tóny vrací nás zpětA když jsou na dosah, uklouznouPřítomnost pálí a mrazí jak led

Z nástrojů sálá teplo hudby,Z tónů se line svatozářZavírám oči, padám do studnyA hudba myje moji tvář

BožíÁndělSlovníErupceŇěkdo

Kouzlo bytí

Být jako tanec listuve větrném víruBýt jako námořník,jenž musí mít víru,že dopluje ke břehu,k pevnému bodu,když vítr z plachetvezme svobodu

Být jak ten kousek moře,které nese ho k cíli,neslyší jeho hořea bere mu síly

Být tím pevným bodem,Jenž pohne zeměkoulíBýt jediným slovem,které nezabolí

Být stromemživoucím a přesto nehybným,poslouchat vítr ve větvícha odpovídat na jeho poryvy

Být slzoujiž nemůžeš vzít zpěta můžeš leda zapomenoutBýt rosou,dát život v květa potom k zemi skanout

20

Irena Velichová

Vrátila jsem se domůEtuda I (cvičení o nevěře)

Čekáme ve dvou na tu třetíčas tluče na poplachtáhle jak sirupprodlužujestrouhu mezi námi

Nad tvým obočímkřižují hejna stínzvolnavsazují pomlčky do mých rán:

Snídaně

Snídaně

Hlad

Etuda II (cvičení o nespavosti)

Nic v našich ústech neníze zbytečného potuSvaly povolují

Vyvráceným pohledem bloudímepo knihách

Hledáme obsahAutor neznámý

Etuda III (cvičení o nenávisti)

Omlouváš návyky z dětstvíJinak prostíráš domácí prácePro sebe chlébPro psa talíř

Ve spíži se tenčí zásoby

Pod stolem čekámaž mě oslovíš

Pády

1. pád (Kdo? Co?)

Držíš noc k ránu za rukua ubývá tě hodinu od hodinyBereš zatutéž kliku výslovnosti

Já se tisknu do tapetsvou podobou

Být vzduchemo němž nevíme,dokud nám nedocházíBýt sluchem slepého,který mě doprovází

Být studnou v poušti,vodou živou,dětstvím, co opouštíš,čistou špínou

Být prázdnotou ve vakuu,přesto být něco platnáNeptat se, která zvítězí,ta dobrá, nebo špatná?

A tak brečima z těch emocípíšu básničky,co nikdo nečte si

21

2. pád (Bez koho? Čeho?)

(a kolem chodí tvoje děti)Já na veranděJá mlčímUstelu pro tvou druhou ženu

Tak zahlédnuotce mezi stromyplachý a sámobírá černý bez

a každou větev láme

3. pád (Ke komu? Čemu?)

Ulice ulpíváměsty bez názvuPo půlkrocích se střídážena-muž a pondělíNa zbytek týdne sezaměstnámzcela neosobními zájmeny

4. pád (Na koho? Co?)

Bývám zde domajen proto,že znám původní místa věcíVím, ve které dny se lžea kdy se mluví zbrusu

Ve slepých obrysech okenicsvolává matka k zbytkůmod nedělí A každá věta zní jak ortelaslovo jako modlitba

5. pád (Oslovujeme! Voláme!)

Když mlčímpiju za dva,ležím po čtyřech

Ještě popáté se tě ptámjestli už nepůjdeme spát

V kapse tě tíží sladkéVe vzpomínceženajako dekorace místnosti

6. pád (O kom? O čem?)

Tvou sbírkou slov se ohýbámk jídluŘíkáš: „Najez se!“Myslíš si: „Polkni.“

VcházímZa teboujen jedním směrem

Zula jsem se

Stárnu

7. pád (S kým? Čím?)

Poslední otázkunechávám jen k prvním ústům

Vrátila jsem se domůObejmi můj stín

Vladimír Krásný

Než se mi do rukou dostal Slovník spiso-vatelů západních Čech, přiznávám, že jsem(skoro) nic netušil o existenci básníka Vla-dimíra Krásného. Snad jenom to jméno mimatně i maně utkvívalo v paměti. Po prozkou-mání řečeného Slovníku jsem se sice dově-děl více, ale autorovy texty jsem pohříchustále neznal. Léta pak plynula a Krásný misešel z mysli, o očích ani nemluvě: vyrozuměljsem však, že už v západočeském regionunežije. A pak ještě něco horšího: že už nežije.Nicméně jsem měl chuť si jeho verše přečíst,až jsem je vypátral v oblíbeném olomouckémantikvariátu. Rozuměj nejprve básníkovu dru-hotinu s názvem Prosté nazývání. A v jejímjménu se slušelo pátrat i po dalších informa-cích o jejím autorovi.

Takové počínání se však z odstupu dlou-hých let může jevit jako historie skoro detek-tivní. Asi je pravdou pravdoucí, že se Krásnýnarodil 8. října 1946 ve Zlíně-Kudlově: nebylto tedy ani Plzeňák, ani Západočech. Vyučilse truhlářem (báječné povolání pro básníka,nebo nikoli?) a v Bystřici pod Hostýnem vy-studoval dřevařskou průmyslovku. Pak praco-val ve Svitu (tenkrát v Gottwaldově) – a zne-nadání se objevil ve Stodu, kde působilv místním závodě Jitona. Kde se tam vzal? Coho vedlo k tomu, aby se přemístil přes víc nežpolovic dnešní České republiky? Není nám toznámo, je to ale někomu známo? Z truhlářese potom stal redaktor: Krásný od roku 1978totiž redaktořil, nejprve v okresním tisku (lečkde?), později i v Plzeňských listech. Publi-kuje časopisecky, na prahu čtyřicítky debutu-je sbírkou Prstýnky v pouti, kterou stejně jakosvou další, už zmíněnou knížku z roku 1989vydává v Západočeském nakladatelství.

Mezitím Vladimír Krásný dálkově absolvovalFakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Zmíně-ný Slovník spisovatelů západních Čech z roku1995 uvádí, že autor „v současné době žijea pracuje v Rokycanech“. Z toho vyplývá, žebyl i členem polistopadového Střediska zápa-dočeských spisovatelů. Žil ale předtím stále

ve Stodu v okrese Plzeň-jih anebo už v Plzni?Bohumil Jirásek ve svém knižním přehledu čisoupisu západočeské literatury na tuto nevy-slovenou otázku odpovídá neúplným konsta-továním, že Krásný „od roku 1973 žil veStodu, pak ve Zlíně“. A dále že autor zemřel18. března 2002 právě ve Zlíně. O Rokyca-nech tudíž ani slovo: byla to pouze epizoda?Anebo významnější životní etapa? A kdy,v kterém roce se ze západních Čech vrátil dosvého středomoravského rodiště, kde ho če-kal předčasný skon?

Kdo tudíž ví víc, nechť to poví! Viktor Vikto-ra se v Kapitolách o literární Plzni II (1990)o Vladimíru Krásném nezmiňuje vůbec, aniv nějakém výčtu. Přitom byl Krásný autoremdvou básnických sbírek, vydaných v 80. le-tech minulého století: alespoň zmínku by siproto zasloužil, zvláště když Viktora připomínái autory jako Františka Spurného (jeho básněz almanachu Rudé vlajce čisté) nebo z tehdyzačínajících plzeňských tvůrců Jaroslavu Mál-kovou, Michaelu Pánkovou a později také He-lenu Šlesingerovou. V. Viktora tyto básnířkyvyjmenovává zejména v souvislosti s Klubemmladých talentů při západočeské pobočceSvazu českých spisovatelů; když však prvnídvě uvedené debutovaly v jubilejním almana-chu Jiskření, Krásný ještě truhlařil ve Stodu.

Ve srovnání s Kapitolami o literární Plzni vesvých Dějinách literatury v západních Če-chách (1890-2006) Bohumil Jirásek zlínské-ho rodáka zmiňuje, byť naprosto nepochopi-telně v oddíle Próza 70. a 80. let. Do tohotooddílu, ostatně chaotičtějšího než chaos, ba-datel ledabyle zařadil i básníka Krásného,o němž píše, že žil ve Stodu, byl původnímpovoláním truhlář, pak novinář. A následujeJiráskova stručná charakteristika, že „je tolyrik citový, těžící ze vzpomínek a pracujícís tradičním veršem i okruhem líbivých básnic-kých konvencí“. A víc už nic a ani slovo, při-čemž Vladimíra Krásného trvale zařazuje me-zi „básníky z okresu Plzeň-jih“, ačkoli byl tvor-bou i zaměstnáním spjat rovněž s Plzní, zápa-dočeskou metropolí na čtyřech řekách.

Jiráskovo hodnocení je natolik všeobecnéa povšechné, že by se asi dalo vztáhnout i na

Plzeňská vlasti(ne)věda 22

jiné básnické knížky zvláště z období předrokem 1990. Jenže nezbývá než položit kar-dinální otázku: četl vůbec Bohumil Jirásekautorovu sbírku Prosté nazývání? A pokud jičetl, stálo by za vysvětlení, proč ji interpretu-je jako typ poezie „těžící ze vzpomínek“a „pracující s tradičním veršem i okruhem líbi-vých básnických konvenci“? Kdepak jsou tyvzpomínky? A co je v tomto kontextu ten tra-diční verš a co jsou ty líbivé konvence? Ne-máme v úmyslu badatele nikterak nařknout,že knížku nezná nebo ji vypustil z kritické pa-měti (ač to tak na první pohled působí), roz-hodně ji však četl takříkajíc „svýma očima“.Kdo by na to neměl právo! Jenže s takovýmhodnocením a s podobným přístupem sejistěže dá, ba musí polemizovat, a to se stej-nou kategoričností, s níž Jirásek básníkovupoetiku odsoudil.

Nebylo by to nic nového ani zvláštního:kolikrát se stalo a ještě stane, že člověk píšícío poezii jí neporozumí ani zbla. Ergo: knížkaveršů Vladimíra Krásného je nedoceněnousbírkou tehdejší nové plzeňské nebo západo-české tvorby. Jde o soubor veršů již zralýchči zralejších, v nichž se básník vyznává ze svéfilosofie života i z dosavadních generačníchprožitků, pokaždé však v ovzduší prvních dez-iluzí a nepřestajných nadějí. Čteme-li Prosténazývání pozorně, je zřejmé, že autor „bralrozum“ básnický v šedesátých letech, že jehotvůrčí krevní skupinou byli pokračovatelé tzv.květňáků čili autorů Května, o něco staršíbásníci jako Josef Hanzlík, Václav Hrabě,později Petr Kabeš nebo třeba Pavel Šrut.Možná právě Hanzlík měl na něho největšívliv, v druhé polovině osmdesátých let sevšak už Krásný plně vyhranil jako typickýautor generačního pocitu, který – v polozevýrazné citovosti, v rovině vyznavačské lyri-zace – přicházel se svými pozdními subjek-tivními vyznáními. Ano, jako by tady ustavičněpromlouval následovník „květňáků“: svědčío tom i název sbírky, autor si cení „všedníchzastavení“ nebo „obyčejných lidských slov“,přičemž to není žádná póza, nýbrž inspirativnípoetika lyrického civilismu, opírající se o jis-totu, že „všední den je pevnina“. Psal však

Krásný ještě i později nebo již nikoli?Přečtěte si ale tu sbírku! Marně budete

v této knížce vracející se do atmosféry šede-sátých let hledat jakékoli „líbivé konvence“.Ostatně sám Vladimír Krásný v básni Nega-tivní záznam na dané téma a na adresu svýchpotenciálních kritiků napsal mj. toto: „Pod ků-ži nás prokouknou/ i vlastní nepatrné lži/Jenže to zkuste trefit se sami do sebe/kamenem/ Jaksi to nejde/ Ochotně tuto služ-bu za nás převezmou jiní/ Takoví kteří mají jis-tou ruku/ a kteří nezaváhají// Některým je todáno/ Někteří jsou už takoví.“ A takto bymohlo znít jeho tvůrčí krédo: „najde se někdonezvábený spěchem/ kdo s tebou dýchá jed-ním dechem“? Vskutku, přečtěte si sbírkuProsté nazývání, vdechujte její vitální rozpol-cenost – a určitě nedostanete chuť se do nínepředloženě trefovat kritickým kamením.

Evžen Pěnkava

(Ne)kriticky

Malé básně v próze

Počátkem básně je inspirace a ta je takéjejím konečným cílem. Je to někdy první myš-lenka, která utkví v básníkově mysli, a je to i zá-věrečná myšlenka, které nakonec dosáhne.Výchozím bodem je talent tvůrce. A ten je u Ji-řího Koláře-Doubravického opravdu prokaza-telný. Čtenáři Vítaného hosta se s jeho povíd-kami setkali několikrát na stránkách časopisu.Ale Jiří Kolář je především citlivý básník.

Od první sbírky Ať ptáci šperkují nebe, vy-dané nákladem vlastním před deseti lety, jichmá na svém kontě již pět: Stromy a řeka(2005), Tváře noci (2007), Psáno do hlínya na kámen (2009) a Připozdívání (2010).Nyní se čtenářské veřejnosti představuje bás-němi v próze ve sbírce Čáry na nebi (vydalo jinakladatelství Papyrus Vimperk). I když kvali-ta tohoto druhu poezie je těžko poměřitelná,věřím, že jeho poezie dokáže citlivé a vníma-vé čtenáře zastavit, neboť je psána s velikoupokorou a láskou, ale především srdcem.

23

24

Básník v ní zachytil roční doby (Vteřiny pod-zimu nebo Tvář blankytného dne), měsíce(Únor), barvy podzimu (Slavnosti barev) či vítr(„já držím v dlani malý zkroucený uzlíčekvětru“). Najdeme zde celou řadu básnickýchmetafor, které působí nově, svěže a neotřele.Například v básni Nokturno autor píše: „Kraji-na se pozvolna rozpouští v lučavce noci“ nebov básni Z Čestic zachytil kouzlo okamžiku:„Zvlněný věnec návrší a remízků okrášlil chu-dobu až k obzoru, zaplňuje své nikdy neskon-čené otáčivé hlediště.“ Při jejich četbě se mů-žeme jakoby ponořit do hlubin ticha, pozoro-vat plující oblaka či vstupovat do krajin blíz-kých jeho srdci. Ostatně, posuďte sami:

ÚNORDen vyzáblý a vykostěný. Zůstal jen holo-

mráz s tikotem jinovatky. Obnažená žebravětvoví ještě s mrtvým žilobitím v pouzdře kůrypracují už ale ke znovuzrození světla. Denještě ne úplný, ale s poselstvím nepoddaj-nosti zraje do budoucích vinobraní. Hlasyzkamenělých lehce povívají v poryvech tmy.

VTEŘINY PODZIMUObklopen barvami podzimu, čtu si v jem-

ném žilkování javorového listu. Hle, síť životajako když stará cigánka vykládá z ruky, kteránení rukou. Do tváře mi zadul studený vý-chodní vítr. O zazděný portál kostela se roz-razila sprška suchého listí.

VELKÉ MLČENÍ SNĚHOVÝCH VLOČEKPojď a naslouchej mlčení sněhových vlo-

ček. Není to ticho hřbitova, v němž tiká lidskáskončenost. Mlčení sněhových vloček je po-selství z nebe. Ticho zbavené téměř zemskétíže a strachu ze smrti ne nepodobné tichumotýlího letu, cestovního řádu oblak, východua západu slunce, úplňku měsíce a hvězdnémuprachu. Naslouchej neslyšnému kroužení.

TVÁŘ BLANKYTNÉHO DNE ZVRÁSNĚNÁPORYVY LÉTA

Postůj a zaposlouchej se do houpavé mo-nodie cvrčků (aniž se vtíravě dožadují naší po-zornosti). Lidské věci jsou náhle zapomenu-tou minulostí v té vytrvalé, vlnící se melodii,přehlušující vzdálené pohřmívání světa. Hle:jedna z cest od tíže slov k levitaci.

Ivan Nikl

Anděl s druhým křídlem

Knížky Jitky Prokšové se čtou dobře, autor-ka si čtenáře vodí po křehké nitce příběhunejednou ještě křehčího, jenž navíc nemusíbýt v textu tím nejpodstatnějším, postavy sedotýkají, vzdalují nebo kráčejí vedle sebe jakorovnoběžky, prostředí bývá nezřídka jen na-značeno; má-li být základem silného textusilný příběh, základem silného příběhu silnýkonflikt a předpokladem silného konfliktu sil-né postavy, v jejích knížkách tomu tak ne-bývá. Autorčina čtvrtá kniha Anděl s druhýmkřídlem (MOBA, Brno 2011) mimo jiné i tímnavazuje na předchozí Cestou ven se neohlí-žej (2010), jejíž intenzivní pointa se počalarýsovat až za teritoriem textu samého, tedy ažpo přečtení, a tak tomu je i nyní. Byl jsempřizván autorkou k slavnostnímu křtu knihy(18. ledna ve velkém sále Západočeskéhomuzea) a požádán coby jeden z kmotrů,abych pronesl několik (jistě povzbuzujících)slov, což nebylo obtížné v milé atmosféře sáluzcela zaplněného příznivci, přáteli, fanoušky,ctiteli i ctitelkami. Nyní, na větším prostorua s větším odstupem, se rád k Andělovis druhým křídlem vracím podrobněji.

Tedy: ON – Hynek, téměř třiačtyřicetiletý,právě úspěšně rozváděný muž (po osmi le-tech manželství; sedmiletý syn svěřen do pé-če manželky), zpočátku nezaměstnaný, usi-lovně shánějící „smysluplnou práci“, živořícív jakémsi suterénním příbytku, jenž nazývá„norou“, zřejmě z honorářů za občasné člán-ky v regionálním tisku, ji – „záhadnou plavo-vlásku“ – permanentně mluvící do mobilníhotelefonu zahlédne na refýži a jejímu kouzluokamžitě propadá: „Byla krásná, ale takovýmzvláštním způsobem /…/. Jak bych to jen po-psal… Když se otočila mým směrem – tydrobné vrásky kolem plných rtů a pohled zpodpřivřených víček ve mně hned probudilyochranitelské sklony,“ ostatně důvodů k okou-zlení nachází více. ONA – mladá žena (35 let,jmenuje se Kamila, Hynek si ji pro sebe nazveKej) má – nejen k drobným – vráskám důvod– před několika lety řídila automobil, v němž

po jí nezaviněné havárii zahynula dcerkaa vážně byl zraněn její muž (od osudných chvilodkázán na invalidní vozík). A toto je vlastněcelý její (lépe jejich) svět, svět napětí, nudy,obav, výčitek, svět beznadějně bezvýchodný.Postavy další hrají roli nedůležitou a do dějejsou vsouvány, aby se buď Hynek, jinak zcelapropadlý jejímu kouzlu, mohl těšit na občasnásetkání se synem Lukášem, nebo aby ona semohla obávat dalšího z nelehkých denníchsetkání s manželem.

Jednoho rána Hynek neodolatelně puzenývyužívá ranního chaosu na refýži a podsune(přesněji vnutí) nechápající a komusi perma-nentně telefonující mladé ženě moták s žádos-tí o rande. Když neodpoví, při další příležitostijí vnutí další lístek, když odpoví zamítavě, změ-ní strategii a počne ji atakovat e-maily. I kdyžse po několika dnech regulérně setkávají (onamezitím absolvuje bezperspektivní sezeníu psycholožky a on shání práci, chroupe su-šenky a občas onanuje), je od počátku zřej-mé, že pokus o únik ze samoty a nalezení„anděla s druhým křídlem“ se ani jednomunezdaří: okouzlenému třiačtyřicátníkovi od po-čátku vadí její vysoká spotřeba cigaret („Vadilomi, že patrně hodně kouří. Sice se zeptala,jestli smí… no, co jsem mohl taky na to říct,že. Zpočátku si zapalovala jednu od druhé.Holt z nervozity, omlouval jsem ji v duchu. Alestejně… pomyslel jsem si, spotřebu tedamá.“), ji nudí jeho předčítání („Když jsem totižběhem druhého krátkého úryvku zvedl oči odknížky, přistihl jsem ji, jak se dívá stranou.Zdálo se mi, že se nudí.“), je dotčená, že sev biografu nemazlili, vadí jí Hynkův silný vztahk synovi, prostě lze mnohé vytušit a od půlkykniha není překvapením a je jasné, že se hap-pyend konat nebude: Hynek se dohodnes exmanželkou, že po dobu jejího delšího po-bytu v zahraničí se bude starat o syna, vymažeKej z počítače a ta se po marném pokusunalézt s manželem cestičku k sobě rozhodujezkusit „single“. Rezignují, konec. Životní dráhyKej a Hynka se nemohly protnout, jen se naněkolik okamžiků přiblížily, neboť i jejichmilování bylo spíše aktem ohledávání než ode-vzdání se. Pokus o vztah tedy nevyšel.

To však samo o sobě nemusí být zklamá-ním a není to až tak důležité (ani výjimečné),kniha má kvality – se znaménkem jakýmkoliv– další. Předně narativ: mluví on (standard),mluví ona (tučný standard), on si píše občaszápisky (tučná kurziva), tučně též vložen pří-běh dvojice vyder (Terea a Mejl), které v textujediné přežívají v krutých podmínkách, pro-tože spolu, a jim je také kniha dedikována.Vše je nahlíženo ich – formou střídavě očimaobou protagonistů, autorka se převtěluje doNí i do Něj, což má odjakživa svá „ale“, nebmužský svět očima ženy bude vždy z více pří-čin zkreslený k naivitě či směšnosti, snad žežena předpokládá (a v naprosté většině pří-padů správně!), jak bude (může) muž reago-vat, sotva však zví, jakými cestičkami k reakcidospěl; stejně jako je a bude vždy směšnýpokus autora prezentovat se coby „znalec“duše ženy (mistři se obvykle omezí na vše-obecně očekávané vnější reakce ženskýchpostav). Nevím také, co s posedlostí a evi-dentním egoismem Hynka: „Musíš vydržet!Každá se dá ukecat, musíš s ní mluvit! Potře-buješ to…“, „nechtěl jsem, aby se mi to celévymklo z rukou…“, „potřeboval jsem ji vrátitzpátky k sobě. Aby mě zase vnímala…“, „Cokdyž si Lukáš a Kej nesednou? Co potom…Ne, musí to vyjít…“

Tyto a další projevy vnitřního „musismu“a urputnosti činí z něj komického naháněčevysněné zastávkové ikony a odpovídají pra-málo jeho věku, ba i jako iluze o budoucímmožném soužití či aspoň představa o vědomío stavu současném jsou pro mne nepřesvěd-čivé a nevěrohodné (stranou ponechávámdalší z jeho úvah a nápadů). Jak je mně odpočátku srozumitelná jeho touha být co nej-častěji se synem, tak je mi nesrozumitelnéjeho puzení a pobláznění některými částmitěla ženy („obvykle mě na nich upoutají vlasy.Taky oči nebo nohy…“), o níž nic neví a o je-jímž životě nic netuší, a tak jako mi k jeho věkunesedí pubescentní posedlost papírky a mai-ly, tak jsou mi naopak srozumitelné její zprvuodmítavé reakce i její rozhodnutí neznáméhootravu vyslechnout, s výhradami a dočasněpřijmout, opatrně otestovat a propustit, ona

25

jediná je hlavní postavou příběhu, ona nesetíhu své viny – neviny, tíhu své izolovanosti,sama se odsuzuje do samoty a tento trestdobrovolně nadlouho (ne-li napořád) přijímá.

Nechci-li kratičké rozjímání nad textemkončit laciným nicneříkajícím konstatováním,že autorka logicky vždy lépe porozumí ženě,tedy k příběhu Jitky Prokšové o hledání andě-la s druhým křídlem dodám, že jako u knihypředchozí může pointa přicházet ke čtenářipozvolna, také až „po“ – snad že lidský životje složitější, než jak vypadá v nezralých iluzícha snech nezralých mužů na tramvajovýchrefýžích.

Jiří Staněk

Něco se stalo

Malé rekviem za Romana Poláka

Špatně se to říká, špatně se o tom píše.A vůbec nejhorší je vlastní truchlivá zvěst, žepo zhoubné nemoci zemřel Roman Polák,svého času vydavatel časopisu Obratník, ma-jitel pražské literární kavárny Obratník (ano,tam se konávaly třeba Večery přiměřenýchdepresí, tam vystupovali plzeňští literáti), poténakladatel, který ve svém nejprve smíchov-ském, poté nuselském knižním domě s ná-zvem Protis vydal veliké množství nejrůzněj-ších novinek české literatury z pera mladšíchi starších autorů. Básnické sbírky, prozaickéknížky, soubory literárních kritik… Všichnimáme své odpůrce, také Roman měl svéodpůrce, ani ti však nemohli popřít, že jehoživotním posláním je pomoc nebo služba čes-ké literatuře. Přičemž kolikrát pomoc či služ-ba obětavá a nezištná. Jednou se o jeho na-kladatelství budou psát magisterské nebo ba-kalářské práce: o jeho nakladatelských edi-cích (uveďme alespoň Kritiky a eseje), o jehonakladatelských počinech. Bude chybět ne-jenom těm, kdo ho znali, ale celé nynější lite-rární kultuře – a také plzeňskému literárnímuživotu. Vždyť u Romana Poláka v Protisu vy-

cházely nebo přicházely na svět knížky Jo-sefa Hrubého, Karly Erbové, Jiřího Č. Ulri-cha, Jana Sojky… Ostatně i Vladimíra Novot-ného. A nebylo divu: Roman Polák byl pří-telem Plzně, mohli jsme s ním mluvit na udě-lování Ceny Bohumila Polana, míval upřímnouradost, když se plzeňským knížkám z jehonakladatelství dostávalo uznání mezi čtenářinebo mezi kritiky. A podal by plzeňským lite-rátům pomocnou ruku ochotně i v budouc-nosti, ta však ani jemu, ani jeho Protisu jižnebyla souzena. Připomeňme ještě, že právěpod kuratelou Protisu byla do-připravena i ne-dávná úspěšná antologie západočeské poe-zie a prózy Na dva západy. Třeba by v jehopéči jednou vyšla i další! Bohužel nevyjde:v hejnu lidí kolem literatury a literátů plašeplachtících na horizontu za svými sny už budeRoman Polák chybět. Bylo mu teprve osma-čtyřicet. Co říci jiného, než že zaslouží uznáníi poděkování?

Evžen Pěnkava

Čtenáři Roku Draka

Knihovno města Plzně!

Knihovna města Plzně se zapojila do celo-státní ankety a hledání Čtenáře roku 2012.Kritériem je letos hledisko „věrnosti“. Rok2012 byl totiž vyhlášen Evropským rokemaktivního stáří a mezinárodní solidarity. Alepodle čínského kalendáře nastoupil v únoruvládu nad rokem Drak. Zeptali jsme se plzeň-ských čtenářů, kdy oni poprvé vstoupili dodveří té „své“ knihovny, co jim knihovna dala,jak se utvářel jejich život s knihovnou a litera-turou...

Protože Plž k místní městské knihovně jižneodmyslitelně patří (má zde svou „ulitu“), rá-di bychom se o některé osobní výpovědi a vy-znání podělili. (red.)

Knihovnu považuji za jednu z nejdůležitěj-ších institucí. Jsem čtenářkou již téměř sedm-desát let. K lásce ke knihám mě přivedl můj

26

tatínek, který mi od raného dětství četl a vy-právěl.

Již jako malí školáci jsme si knížky půjčovalive škole a o Vánocích byla hlavním dárkemknížka.

Po válce, když jsme se odstěhovali do po-hraničí, založil můj tatínek knihovnu na poště,kde byl poštmistrem. Od té doby jsem četlatéměř vše, co tatínek koupil.

V jedenácti letech jsem začala chodit dogymnázia, kde jsme měli hodnou paní profe-sorku na český jazyk. Ten byl v rozsahu šestihodin týdně. Paní profesorka nás důsledněvedla ke čtení. Každý z nás odebíral Literárnínoviny, kde jsme také luštili křížovky. V kaž-dém čtvrtletí jsme museli vyprávět obsah ně-jaké knížky. Žádná knížka nebyla povinná.Ještě si pamatuji, co jsem tenkrát četla: třebaStaré pověsti české a vyprávěla jsem o Hory-mírovi. Jednou z mých nejoblíbenějších kní-žek byl Robinson Crusoe.

Po zrušení osmiletých gymnázií jsem do-končila základní školu na měšťance. Opětjsme tam měli výbornou češtinářku. Nikdynám neříkala, co máme číst, ale po prázdni-nách se zeptala, co jsme četli. Když jsemřekla, že Dona Quijota, byla překvapena.

Ani k maturitě jsme neměli povinnou četbu,ale každý z nás četl knihy od autorů z otázekk maturitě.

Stále čtu, ale pečlivě si vybírám jen to, comě zajímá, třeba cestopisy, dobrodružné kni-hy, romány, krásné vyprávění a literaturu fak-tu.

Do knihoven v Plzni chodím pravidelně jižtéměř padesát let, nejdéle do knihovnyu Branky. Všechny pracovnice chválím, pro-tože mi vycházejí vstříc.

Stále také studuji univerzitu třetího věku,proto chodím do studovny, kde si mohu vy-hledat a zapsat potřebné údaje z učebnica encyklopedií.

Dříve jsem kupovala mnoho časopisů, nynísi je zde vybírám z nepřeberného množství.

V současné době vychází velké množstvíknih od nových autorů. Jsem ráda, když miněkdo ze čtenářů něco pěkného doporučí.Sama také každému poradím.

Dnes je jiná doba a hlavně mladí lidé sinové poznatky vyhledávají na internetu, alenení nic lepšího než si v klidu přečíst krásnouknihu a vše si představit po svém.

Přeji si, aby to v naší knihovně bylo stále takpěkné a aby měla knihovna mnoho novýchtitulů pro nás čtenáře.

Jana Bartoňová

Literatura a hudba byly v mém životě vždyna předním místě – ale první návštěvy v kni-hovně si nevybavuji; zdrojem mé četby bylaasi domácí knihovna.

Počátkem 60. let jsem se stala pravidelnounávštěvnicí knihovny na Koterovské třídě naSlovanech, původně asi „škodovácké“. Pojejím sloučení s městskou knihovnou a jejímpřestěhování jsem přešla do knihovny v ul.B. Smetany 13.

A dá se říci, že jsem si vypěstovala závislostna tento dům. V knihovně se z pravidelnýchnávštěv staly čím dál častější, výpůjčky před-stavují radost z četby i poznání a snad i trochuzvětšující se přehled o domácí a zahraničnítvorbě. Mám možnost pořízení si záznamu nažádanou knihu a díky ochotě všech knihovnicpomoc při jejím vyhledávání, případně upo-zornění na nový nebo zajímavý titul.

Ale dům Knihovny města Plzně představujei dvě čítárny, redakci literárního měsíčníku Plža občanské sdružení Pro libris, jehož jsemčlenem.

Díky upozornění paní Horákové na vznikKruhu přátel knižní kultury jsem byla od po-čátku členkou a účastnicí pořádaných akcío středečních večerech v Polanově síni – na-ší „Polance“. Za ta léta to byl bezpočet akcí –setkání s literáty, křty vydávaných knížek,přednášek vzdělávacích i zábavy, většinounechyběla ani hudba ve společnosti spřízně-ných duší.

Nesmíme zapomenout ani na literární výle-ty, na které jsme se těšili a účastnili jsme sejich, dokud jsme je ještě zvládali.

Děkujeme vám všem za radost a zážitky,které jste nám zprostředkovali, přejeme vámdobré podmínky pro další práci a radost z ní.

Eleonora Kočandrlová

27

28Vizuální poezie

Karel Adamus

Básně obrazy (4)

Tiráž

Autoři Plže:

Karel Adamus (1943 Plzeň) – výtvarníka literát, žije v Třinci

Stanislav Bukovský (1944 Plzeň) – výtvarník a publicista

Milan Čechura (1949 Ústí nad Labem)– prozaik, žije v Plzni

Karla Erbová (1933 Plzeň) – básnířkaa prozaička, žije v Praze

Ivo Fencl (1964 Plzeň) – strážný, prozaika publicista, žije ve Starém Plzenci

Oldřich Janota (1949 Plzeň) – hudebníka literát, žije v Praze

Anna Kopová (1993 Sušice) – studentkaTaneční konzervatoře, žije ve Strašíněu Sušice

Tamara Kopřivová (1962 Plzeň) – anglistka a básnířka

Jaroslava Málková (1947 Plzeň) – pedagožka a básnířka

Ivan Nikl (1955 Klatovy) – pedagog a publicista, žije v Bezděkově u Klatov

Evžen Pěnkava (po 1940 v Čechách)– pseudonymní kritik a básník, žije

Jiří Staněk (1948 Karlovy Vary)– bohemista, žije v Plzni

Milan Šedivý (1977 Teplice) – básník,tč. žije v Mladé Boleslavi

Vlasta Špinková (1950 Doudleby nadOrlicí) – básnířka, žije ve Chválenicích

Václav Toucha (1943 Plzeň) – pedagoga básník

Karel Trinkewitz (1931 Mečeříž) – výtvarník, básník, esejista, žije v Rabí

Marek Velebný (1970 Písek) – literáta publicista, žije v Plzni

Irena Velichová (1987 Rokycany) – studentka DAMU a básnířka, žijeve Starém Plzenci

Vhrsti (1975 Rokycany) – pseudonymní výtvarník a prozaik, žije ve Strašicích

V příštím Plži mj. čtěte:

Básně Josefa Hrubého

Prózu Dany Raunerové

Texty k jubileu Josefa Hrubého

Příspěvky do rubriky Mladý Západ

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají Knihovna města Plzně spolus občanským sdružením Pro librisa ve spolupráci se Střediskemzápadočeských spisovatelů, Ason-klubema Kruhem přátel knižní kultury

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník XI, č. 4, duben 2012www.knihovna.plzen.euNáklad 500 ks ISSN 1213-9890

Obálka, zlom sazby, grafická úprava a ilustrace: VhrstiTisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR a Plzeňského kraje