7/8Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník IV / Číslo 7/8

Obsah

Editorial.....................................................................................1

Josef Hrubý: Nech tady fialky a koně..........................................2

Bohumil Jirásek: U moře ...........................................................3

Karla Erbová: Napsat něco veršů ...............................................6

Dana Raunerová: Pole, pole, poleva... .......................................7

Jiří Kolář: Berijův skřipec...........................................................8

Jiří Č. Ulrich: Dům - Sen ..........................................................10

Jindřich Konečný: Jen tak si píšu .............................................11

Milan Čechura: Dávná láska ....................................................12

Stanislav Dvořák: Jen třicet let, tak málo .................................14

Luboš Vinš: Postel....................................................................15

Zuzana Dorogiová: Neslyšet velrybí zpěv.................................16

Ivo Fencl: Rychlá Ivana odmítá Brada Pitta .............................17

Listy Ason-klubu

Kateřina Pánková: Dar pro Edvarda Muncha ..........................21

Martin Šimek: Symposium u Augeia........................................22

David A. Šakal: Je potřeba zbudovat pelechy ...........................26

Tomáš Křenek: Tady v nebi a v srdci ........................................27

Irena Pulicarová: Texty pro hlasité čtení...................................28

Petr Seemann: Procházet potají tunely všednosti .....................31

Irena Velichová: Stárnu ve všech zákoutích..............................32

Vojtěch Němec: Dny Šíleného boha .........................................34

Lucie Farárová: A jak sténáte vy? .............................................37

Ladislav Konečný: Mlžný obraz ...............................................38

Autoři Plže č. 7/8 .....................................................................40

Editorial

Už potřetí jsme pro čtenáře a milovníkyPlže připravili letní dvojčíslo, ve kterémopět nenajdete pravidelné rubriky (jakoPortrét Plže, Kapky deště, Fejeton,Rašení, Něco se stalo atd.), poněvadžposkytujeme volný prostor pro poetickéa prozaické výtvory vzešlé z per (či PC)autorek a autorů žijících v západočeskémregionu; přicházíme tudíž se „čtením naléto“, s almanachem autorů Plže. Mnozíz nich už v Plži publikovali, pouze několikmladších tvůrců v dvojčísle slaví „plží pre-miéru“. Do první půlky časopisu jsme za-řadili umělce, kteří si už získali renoméa vesměs mají na svém kontě i vydanéknížky: figurují mezi nimi též někteří lau-reáti Cen Plže a nositelé čestných uznání(mj. Bohumil Jirásek, Jiří Č. Ulrich, DanaRaunerová, Luboš Vinš a Ivo Fencl).Naopak v druhé části Plže dostali zelenoumladší a mladí literáti. Martin Šimek(laureát Ceny Plže za poezii za rok 2004)sice už vydal nejednu básnickou sbírku,nyní se však vůbec poprvé plží čtenářskéobci představuje nikoli jako poeta, leč jakoapokryfický prozaik. Prý každá národníliteratura bude za deset patnáct let vypa-dat tak, jak v současnosti píší ti nejlepšív nastupujícím pokolení. A tak svou tvůrčínavštívenku teď předkládají ti, o kterých

se jednou bude možná mluvit jako o kla-sicích západočeské literatury. Západo-české, nejenom plzeňské: vždyť VojtěchNěmec je z Chebu, Irena Velichová zeStarého Plzence a Ladislav Konečnýz Mariánských Lázní.

Kdyby to bylo bývalo šlo, sestavili by-chom almanachová dvojčísla nejradějihned dvě: v této letní nabídce bohužel ne-naleznete příspěvky renomovaných umělcůjako jsou mj. Roman Kníže, MiloslavaLedvinová, Jaroslava Málková, KvětaMonhartová, Karel Pexidr, ViktorieRybáková, Jaroslav Šlejmar, Eva Válkováči Alena Vávrová, ale ani slibné středo-generační nebo nedávno narozené autoryjako je Aleš Česal, Kristýna Dušková,Svatava Heinlová, David Charvát, Tama-ra Kopřivová, Tomáš T. Kůs, MilenaPísačková, Ladislav Pop, Pavla Přeslič-ková, Jan Sojka, Milan Šedivý, PavelŠtýbr, o dalších a o těch nejmladších za-tím nemluvě. O to víc se však na jejich novétexty v Plži těšíme. A abych nezapomněl:za celou redakci vám všem přeji klidnéa obzvlášť líbezné léto!

Vladimír Novotný

1

HAIKUZmizel ze zahrad.O slávě Plzně v listechpapíru sní Plž.

Hana Gerzanicová

Josef Hrubý2

DvojportrétPadají horké mince

na střechuVoňavá noci

zlatá pryskyřicea zelený les

Úplněk s lupousi prohlíží železný most

po němž jdou sestra s bratrem

CoCo si račte přát:

Bílé NE čiZelené ANO?Hřebíky AutaFialky Koně?(Uměníčko)

zahal svým pláštěmty věci

a nech tadyFialky a koně

Za plotemByla nachováOzařovala jí

půlku obličejeRůže

Na druhou půlimířila dvěma trny

Ze záplotímňoukaly macešky

ŠeroČmouhy na zasklené

Volyňce

J. J. R.Pěšina

Lhostejně dlouháPři vchodu vpravo

pátý u zdiJan Jakub Ryba

Konec milostné řečiv zeleném chmýří jara

rozvát zlatý prachvyděděných

Setbu umlčela hlínaI žaltář

byl zapnutdvěma sponami

v praslova

tadyfialkyakoně

Josef HrubýNech

Bohumil Jirásek 3

Bohumil JirásekUmoře

Paní Koblížková pospíchala z prácea v rukou vlekla dvě tašky s nákupem.Zase dnes utratila za jídlo plno peněz a doobálky na zájezd neuloží nic. Manžel jakoprůvodčí vlaků toho přinese poskrovnua ona jako zdravotní sestra taktéž. Ti dvasmradi jedí jako vlci. Klukovi je už patnáct,puberťákovi, holce dvanáct. Když se klukapoprvé ve škole ptala učitelka, jak se jme-nuje, hrdě řekl Ivan Koblížek. Všichni spo-lužáci se začali smát. Ivan nevěděl proč.Ale děti od té doby na něho pokřikovaly„Šel koblížek na vandr“ a se smíchem zpí-valy „Ivánku náš, copak děláš“. Ivánek sečervenal a uháněl domů. Jen uhýbal kame-nům, které za ním letěly. Doma budou za-se obletovat sestřičku Zdeničku, která ne-slyší, nemluví, jenom otlemeně kouká ko-lem sebe. Za krátký čas se spolužáci začaliIvánkovi posmívat, jakou má sestru. Neumímluvit, při chůzi se kymácí ze strany nastranu, jako by byla opilá, a když se na ně-ho podívá, jenom se tlemí. Ivánek se na nimračí nebo vyplázne jazyk. Stydí se zani. Maminka ho napomíná a říká: „Buď na nihodný, vždyť je dost nešťastná, tak ji musí-me mít alespoň rádi.“ Zdenička nic nesly-ší, jen se po nich dívá, jenom někdy se dotoho tlemení krátce usměje. Ale i ten jejíúsměv je jakoby křivý. Ivan je naštvaný,proč zrovna jemu se všichni posmívají,jaké má jméno i jakou má blbou sestřičku.

Dnes je Ivanovi už patnáct let a Zdenič-ce dvanáct, ale všechno je při starém. Stálese mu všichni posmívají, přestože se cítí uždospělým. Jdou mu pěkně na nervy a v du-chu čeká na chvíli, kdy se jim bude umětpomstít.

Maminka šetří hlavně kvůli dětem, abyalespoň jednou v životě uviděly moře. Sa-ma je také neviděla, ale to jí vůbec nevadí.Dovede si představit hodně vody, jako velkýrybník, kde není vidět na druhý břeh. Tátajen mávne rukou a řekne, že je mu to jedno,protože se ve vlaku při práci najezdí ažaž.Zdenička neví, o co jde, tak se vlastně těšíjenom Ivan. Bude vyprávět, že byl u moře.Ať si ostatní vyprávějí taky, vejtahové.

Maminka zájezd odložila o rok, protožese jí nepodařilo dost našetřit, a navíc zá-jezdy stále zdražují. Ale za rok už určitě po-jedou. Ať si chudák Zdenička taky něco uži-je. Pohladí ji po vláscích, Zdenička se místoúsměvu divně zatlemí, ale maminka ví, žeZdeničce i to pohlazení dělá dobře a že sena ni nezatlemila, ale usmála. Ivan nicneřekne, jen se uchechtne a hledí si svého.Má už jiné starosti, než pozorovat blbousestru. Po prázdninách půjde do učení natruhláře, baví se často s jednou holkou, kte-rá je docela hezká, ale až se dozví, že máblbou sestru, tak se na něho vykašle.

Ivan se občas ptá mámy: „Proč nedáteZdenku vyléčit?“

Bohumil Jirásek4

„Tak co, líbilo se vám to?“ ptala se okou-zlená maminka. Nikdo jí neodpovídal. AniZdenička.

„Vy jste holt křupani. Vám stačí dívat sedoma do stropu. To nevidíte tu krásu ko-lem? A ten čistý vzdoušek. Alespoň sezhluboka nadechněte.“

Ivan rozpřáhl ruce a předstíral hlubokénadechnutí. Udělal to třikrát.

„Stačí, mami?“ ptal se ironicky. „Za ty peníze, co jsme na to obětovali, se

můžeš nadechnout i víckrát, pitomče,“řekla matka. Ivan to své nadechnutí tedyještě třikrát opakoval. Ať má máma radost.

Počasí bylo krásné, zájezd vyšel perfekt-ně. Všichni si zvykali na lenošení i na novéprostředí.

„Dívejte se kolem sebe, jak je tu krás-ně,“ říkala maminka. „To, co si uložíte doočí, si odnesete domů na památku.“

Ivan se ušklíbl a vyvalil oči, aby daldůkaz, že se dívá.

„No je tu hezky, to se nedá popřít,“potvrdil otec, „ale až se vrátíme, bude našezahrádka samý plevel.“

Maminka se dívala, hladila Zdeničku povláscích a stále jí ukazovala, co tam objevilakrásného. Zdenička na ta místa otáčela hlavu.

Maminka objevila připlouvající velikouloď, racky nad hladinou, malou plachetnicidaleko na moři, vzdouvající se vlny u úte-su, na pobřeží dlouhou pláž a tolik pískuna ní, zadívala se na řady hotelů a na pal-my mezi nimi, takové stromy přece u násnerostou, a co tu kvete keřů a těch dobrot,co tu prodávají, jižní ovoce a smažené rybyvoní po ulici a těch naháčů, co tu zahálí.Dívala se kolem sebe jako malé dítě, slzy jístoupaly do očí a stále hladila Zdeničku.

„Večer je prý moře nejteplejší, půjdemese vykoupat večer,“ rozhodla maminka,protože nikoho jiného z rodiny by to samo-zřejmě nenapadlo.

Máma smutně odpovídá: „Kdyby to šlo.To víš, že bychom jí to moc přáli. Ale nikdojí neumí pomoct. Musíme se s tím smířit.A musíme ji mít rádi takovou, jaká je.Vždyť je to taky tvoreček boží.“

Ivan řekne jenom „Hm“ a víc se o tomnebaví.

Za rok konečně vyrazili k moři. Letěliletadlem. Autobusem by to bylo lacinější,ale pro Zdeničku by ta cesta byla mocdlouhá. A lidi by je okukovali jako nějakouatrakci. V letadle budou chvíli a to se dávydržet.

Ivana ta cesta k moři vlastně štvala.Čtrnáct dní neuvidí Janičku, jenom budekoukat na vlny a lézt pořád do vody, jakoby to byl nějaký zázrak. Tátovi je to takyfuk, Zdeničce jakbysmet, protože ta vůbecneví, oč jde. Těší se tedy jen maminka, aletu svou radost chce přenést na Zdeničku,chce jí dát celou tu svou radost, ale nějakto nejde.

V letadle Zdenička pištěla, jak se bála,Ivan se odvracel a tvářil se, že tohle stvo-ření k němu nepatří, a tak raději z dlouhéchvíle zíval, a než se nadál, letadlo přistá-valo.

Dopadlo to, jak Ivan očekával. Nuda.Táta se tvářil neutrálně, jenom se smáljako malé dítě, když do něho pleskaly vlny. Ivan nad ním kroutil hlavou. Pouzemaminka se stále usmívala a přihloupleříkala:

„Zdeničko, podívej, vlny. A škebličkyv písku. Budeme si je sbírat na památku,že jsme byli u moře.“ Zdenička se tvářilanetečně.

Maminka si vzpomněla, že se brzy ránopůjdou podívat, až bude nad mořem vy-cházet slunce. No bóže, jako by to byla ně-jaká senzace, pomyslel si Ivan a zívl.

Ráno všichni povinně viděli východslunce.

Bohumil Jirásek 5

Voda byla skutečně teplá. A nebyli tamsami. Těch labužníků, kteří si vychutnávalimoře, přišlo i večer hodně.

Maminka na mělčině couvala, držela zaruce Zdeničku, mírné vlny je opleskávaly,maminka se usmívala a ptala se Zdeničky:

„Líbí se ti to? Je to hezký, viď?“Nad hladinou se ukládalo večerní ticho,

voda šuměla, táta s Ivanem už čekali napláži, až se ženské ve vodě vyblbnou.

„Já jdu mámu vystřídat, aby si takytrochu zaplavala,“ řekl Ivan a vstoupil dovln. Vzal Zdeničku za ruce a matce řekl:

„Jdi si chvíli zaplavat, já budu Zdenkuvozit.“

Maminka se usmála a udělala několiktemp. Byla špatnou plavkyní, nikdy ne-plavala od pobřeží do moře, ale vždy jenpodél pobřeží, kde tušila pod nohamapevné dno a písek pláže na dosah. Děsilase hloubky, ale tahle mělčina jí dávaladosti radosti. Vlny ji houpaly a byla šťast-ná. Zapomněla na všechna trápení, vodašuměla v nárazech vln a voněla mořem.Za pár dnů budou zase doma a bude popohádce.

Ivan držel Zdeničku za ruce a táhl ji pohladině. Usmál se na ni. Ale Zdenička senadále tlemila a navíc měla v obličeji výrazúzkosti. Asi se bála vody nebo těch rych-lých pohybů, jak ji Ivan vláčel po hladině.Díval se na ni, teď mimořádně útrpně,a v duchu si říkal: Co máš za život, ty de-bílku. Zdenička se mu dívala do očí, asi muchtěla projevit vděčnost, že se jí věnuje,i když se bála a bylo vidět, že prožívá veli-kou úzkost. Málokdy se na ni usmála málokdy si s ní hrál. Jak se tak díval, uvě-domil si, jak tahle Zdenička komplikuježivot mámě i jemu, jak se mu posmívajía jak se za ni stydí, jak je ubohá a jak zeživota nemá nic hezkého, jen trápení.V obličeji mu vyhasl úsměv, zašklebil se

jako ona a prudce do ní vrazil. Zahlédl jejíbolestný a zděšený výraz v tváři a pak zmi-zela pod hladinou.

Ivan tam stál najednou sám a zděsil seté samoty. Vždyť už si na Zdeničku zvykla ona je vlastně hodná, nikdy mu ničím ne-ublížila, je tak nešťastná a asi je taky rádana světě. Vykřikl „Pomoooc!“ a začal šmá-trat pod hladinou po jejím tělíčku. Byl jakošílený, nahmatal její tělo a vyzdvihl nadhladinu. Když ji vynášel na břeh, rychlepřiběhl otec i matka, které ten výkřikpřerušil krátkou chvíli blaženého plavání.

„Vyklouzla mi z rukou a hned šla ke dnu.Zdeničko zlatá, Zdeničko, neumři, já těmám moc rád.“ Společně Zdeničku křísili.Z úst jí vytékala voda, za chvíli se rozkuc-kala a otevřela oči. Podívala se na Ivanaa vykřikla strachem.

„Zdeničko, neboj se, už je dobře, Zde-ničko drahá.“

Maminka plakala a říkala: „Ty nešiko,tobě tak něco svěřit.“

Táta jen dodal: „Vole, proč se do tohopleteš!“

Ivan stále hladil zuboženou Zdeničku,zuboženou nadvakrát, usmíval se na nia poprvé v životě k ní pocítil lásku. Usmí-val se na ni, hladil ji po mokrých vlasecha šeptal: „Odpusť mi to, sestřičko!“

Zdenička se mu vyděšeně dívala do očía zoufale křičela. Až za dlouhou chvíli sezklidnila a ve tváři měla zase ten svůj při-hlouplý výraz, ale Ivan viděl, že se usmívá.

„Zdeničko, až budeme doma, budeme sispolu často hrát a budeme pořád někamchodit.“ Díval se jí do očí a na mokré tvářiod mořské vody nebylo k poznání, že jsoutam i slzy lítosti.

Za tři dny se vraceli z dovolené domů.Nastanou zase všední dny a každodennístarosti. Dovolená u moře bude navždyza nimi a už se sem asi nikdy nevrátí.

Karla Erbová6

Pár vteřin po smrtiVáží prý člověk o 21 gramů méně

Je to snad ona? Lidská dušeodcházející Mléčnou dráhou?

Je to snad onaco zotvírala všechny zásuvky

přetrhla fotografii s prstem na ústechnebo jen posílala polibek

na zapřenou?

Zůstalo průvanem rozražené oknoPod ním pak basová flétna vod

Ach bože, bože! Dokázat to!Začít žít znovu Bez modřinNa jiné adrese Beze stesku

Budu to ještě umět?

Prodat pár obrazůZaplatit čísi dluhyNapsat něco veršů

Nikoho neznatS nikým nemluvitNečekat slitování

Jen uchránit těch jednadvacet gramů

Mám v sobě třískukterá se mnou shnije

Pichlavou paměťpíše paní Betty

Kraj za dne zčernalZpěněný vous boží

bičoval došky na střechách

S hubinkou do O umlkali kapřiVšak rozštěbetalo se listí olšovéOsiky stříbrem v černé oči lesa

Blesk spustil zlatý provazový žebříkA u splavu se někdo šťastně smál

že po něm vyleze!Že po něm dojde přímo tam

kde není slovo: Bolí

Já hlavu v peřinách

Jediný kdo v té chvíli chvíli bděl:Babička

Žehnala se křížem

NapsatněcoveršůKarla Erbová

Dana Raunerová 7

* * *Běží zajíc podle lesa,

v patách cítí lišku.Hlady se jí motaj nohy

a kručí jí v bříšku.Běží zajíc podle polea v patách má vlka.

Nohy se mu hlady pletou,po zajíci mrká.

Běží zajíc podle řeky,za zády má psisko.

Už se těší do své nory,ještě že je blízko!

Běží zajíc, za ním letíliška, vlk a pes.

Zajíc zmizel a ti tři tamběhaj ještě dnes!

* * *Buchty, brambory, buřty, knedlíky!Já to všecho sním, chci být veliký!Řízek, bábovka, dorty, kost!Já už nemůžu, už mám dost!

Snad vyrostu do výšky,když sním ještě koblížky!

Snad vyrostu natotata,když sním to, co snědl táta!

Snad vyrostu k měsíci,když vymetu lednici!Chytli mě u ledničky,

a byl jsem tákhle maličký!

* * *Pole, pole, polednice,

dostali jsme pohlednice.Pole, pole, poledne,

proč je nikdo nezvedne?Pole, pole, poleva,

podívám se doleva.Pole, pole, polesí,

přichází k nám procesí.Pole, pole, polehoučku,

mám kvíteček na kloboučku!Pole, pole, poletíme,

jen tu kaši všechnu sníme.Pole, pole, poletucha,

vlít mi čmelák do ucha.Pole, pole, polechtal,no a pak zas letěl dál.

* * *Od pondělí do neděle

raraši mi skáčou v těle.Máma říká: Jiříčku,

ty máš čerta v tělíčku!Kdyby ale věděla!

Jsem pekelník docela!Koušu uhlí, prskám sýra,v matraci je po mně díraa když sletím z postele,mám dva růžky na čele!

Dana RaunerováPole,

pole,poleva...

Jiří Kolář8

Jiří Kolář

Berijůvskřip

ec„Zkuste si ho znovu nasadit, soudruhu

ministře.“Lavrentij Pavlovič Berija uchopil skřipec

dvěma prsty jedné ruky a nasadil si ho nakořen nosu.

„Ještě tlačí. Nemůžeš ho pořádně upra-vit?“ Poslední slovo pronesl LavrentijPavlovič temně zlověstným hlasem. Tónhlasu prozrazoval, že mu dochází trpěli-vost. To bylo zlé znamení.

„Upravíme, upravíme,“ horlivě ujišťovaloptik, nejlepší odborník na dioptrickébrýle, skřipce a optické pomůcky v celéMoskvě. Když mu před hodinou sdělili, žemá za úkol opravit skřipec samotnéhoBeriji, rozklepala se mu kolena.

Jiří Kolář 9

Teď podával jednomu z nejobávanějšíchmužů říše Sovětů upravený skřipec.

„Nu, jak, soudruhu ministře?“ zeptal seoptik se zřejmými obavami v hlase, když sisovětský Himmler skřipec opět nasadil.Věděl, že když skřipec nebude sedět, budesedět on. A to v ideálním případě. Pravdě-podobnější bude, že ho Berija označí za sa-botéra a jako nepřítele sovětského státupředá proslulé „trojce“, která posílá od-souzence většinou před popravčí četu. Aleministr byl naštěstí s opravou spokojena optikovi spadl kámen ze srdce.

Nikdo nevěděl, jak Lavrentij Berija keskřipci přišel. Řadu let utvářela tato titěrnádioptrická pomůcka podobu jeho bledého,poněkud rozpláclého obličeje. Říkalo se, žesi jej kdysi objednal u samotné firmy Zeissv Německu. Špičkoví sovětští představiteléměli samozřejmě přístup ke špičkovýmzahraničním výrobkům. To ovšem byly jennepotvrzené řeči. Samotný ministr vnitrase o svém skřipci nikdy šířeji nezmiňoval.

Skřipec jako takový měl pro svého nosi-tele i jistou výhodu. Mohl totiž sloužit do-konce i jako mimikry. Kdo se s nejvyššímčekistou setkal poprvé a nevěděl, s kým mátu čest, mohl si myslet, že ten proplešatělýpán s poněkud velkou hlavou a v bezvadněpadnoucím civilu a se skřipcem na nose jenějaký středoškolský profesor, prokuristanebo vědecký pracovník. Právě pro tytoprofese byl v té době skřipec příznačný.

To ale bylo málo pravděpodobné, neboťobávaný šéf NKVD byl natolik známouosobou, že si ho těžko někdo mohl splést.Snad jen nějaký zahraniční turista, kterýchv tu dobu ale bylo v Rusku poskrovnu.Pokud měl ministr čekistickou uniformu,nebylo už vůbec pochyb, o koho se jedná.

Skřipec, stejně jako brýle, není sám

o sobě zlověstný. Je to pouhá optickápomůcka k vidění. Ve vztahu k jeho ma-jiteli však už nabývá zvláštního významu.Je-li jeho nositelem nejvyšší šéf NKVD zaStalinovy hrůzovlády, začíná i jeho skřipecpůsobit dojmem zlověstné uhrančivosti.

Ta úhledná malá sklíčka dokážou metatodlesky podle dopadu světla. Jenže vestínu se odlesky ztratí a zbudou dva tmavébody, za nimiž se zjeví dva temné kouty.Zmizí pichlavé, slídivé oči a zbude beztva-rá, zlověstná prázdnota. I to jsou mimikry,z nichž jejich majitel může v případě potře-by těžit. Působí jako monstrum, Franken-stein, ze kterého čiší úděsné vanutí.

Poslední dějství. Víme jen, že Berija bylpopraven zastřelením. Kdy, kde a jak se tostalo, nevíme. Konec Berijův i konec jehoskřipce je zahalen tajemstvím. O tom semůžeme jen dohadovat. O Berijově smrtiexistuje řada verzí a pravděpodobně se užnedozvíme, která z nich je pravdivá.Zvolme tedy jednu z možných.

Scéna: Kreml obklopen tanky a uvnitřrozlehlého areálu jakýsi zapadlý dvůr,o němž do té doby jen málokdo věděl.Připravena je popravčí četa s velícímdůstojníkem.

Přivádějí Beriju v poutech a s nezbyt-ným skřipcem. Staví ho před popravčí četua vojenský prokurátor čte naposled rozsu-dek. Po povelu: „Pal!“ zazní salva. Berijapadá, skřipec se při nárazu těla uvolnía ocitne se na zemi. Pochmurný rituál po-pravy ukončí vojenský lékař, který konsta-tuje smrt.

Velící důstojník pak přistoupí k mrtvé-mu a důkladným, krouživým pohybemsvého podpatku, na nějž přeloží celouváhu svého těla, rozšlápne skřipec na bez-tvarou hmotu.

Jiří Č. Ulrich10

DůmObjevil něco v šeré zvířené temnotě,

o které si nalhával, že je to mlha. Když serozplynula, spatřil před sebou dům. Kolemdokola, kam oko dohlédlo, se rozprostíralaprázdnota. Takový dům dosud neviděl,viděl-li vůbec kdy jaký. Zdál se mu být veli-ce podivným. Stěny nebyly úplně rovné,jakési zakulacené. Proto, že obcházel důmve velikých kruzích? I jejich materiál bylzvláštní. Vpředu zel otvor, nad ním dvě vě-trací štěrbinky a nahoře kulatá temná ok-na. Uvnitř se nesvítilo. Při druhé obchůzcesi všiml nějakých střílen na bocích. Při ob-hlídce ho nikdo nerušil, našlapoval lehce,kolem domu nenarazil na bláto nebo do-konce na bahno, ač vodou se v této krajiněnešetřilo. Okolí domu bylo pečlivě vybe-tonováno, tu barvu a drsnost betonu znal.

Dodal si odvahu a nakoukl do dveří.Prázdné prostory byly utvářeny nezvykle,málem spadl do hluboké šachty vedoucí doještě černější temnoty. Raději se protáhlúzkou štěrbinkou do nejhořejší části tohozvláštního obydlí. Zaslechl zvuk neviditel-ného návštěvníka. Postupoval podle stěny,sliznaté, nikdo tu asi dávno nebydlel.

Pak ji uviděl, ale nepolekal se. Znal ji.Také ona ho znala a jen řekla: „Tady užnení nic k snědku.“ Odpověděl důstojně:„Nepřišel jsem za potravou.“ Zasmála se:„Hledáš duši tohoto.“ Nedopověděla, udě-lala výmluvné gesto. „Přece se nemůžeztratit! Kdo tady jednou bydlel, muselzanechat stopy!“ Protáhli se zpět do spod-ní části, kde bylo víc místa. Rozhlédl se:

spousta sedátek, jako pro trpaslíčky. I pronetopýrky, hlavou dolů. Náhle se cítil veli-ce divně. Jeho známá zmizela.

Před domem se rozsvítilo a ve světle uvi-děl zaoblený útvar vzdáleně domu podob-ný. Vycházely z něj drobné bublinky. A hlas.Jen taktak se mu podařilo uprchnout. Jakse prosmykával kolem toho druhého pohy-bujícího se jakoby domu, teď už věděl, coto je, zaslechl v bublinkách slova: „Franto,je tady. Z betonového kvádru mu vyčuhujeněco, co kdysi bývalo hlavou. A nějaký tvornašeho mrtvého okukuje. To jsem si ne-myslel, že dvacet metrů pod hladinoupřehrady by mohl existovat…“

SenTen den byl velice unavený a usnul, kde

a kdy neměl. Zdál se mu podivný sen. Dív-ka byla čarokrásná a dívala se na něhovroucně zářícíma očima. Zatrnulo v němněhou. Jako by plul na vlně neskonalé ra-dosti a očekávání. Cítil se hluboce poctě-ným a jeho srdce přetékalo láskou. Dívkasklopila řasy a zašeptala rajskou melodií:„Je mi zima.“ Jemně ji objal a políbil naústa, plátky nejrozkošnějších květů s jaho-dovou vůní. Konečky prstů hladil pod leh-kou látkou měkké a nádherně tvarovanétělo, neznatelně se zachvělo. Šli čarovnýmlesem, cítil její dotyky jako vzrušující elek-trické náboje. Když se na něho podívala,dvě hvězdy ho zavedly do snění. Nezapo-menutelně krásný pocit, něco, co dosudv životě nezažil.

Probudilo ho chvění a prudší otřesy. Žeby zemětřesení? Otevřel oči. Dívka leželapod ním, nahá a nohy roztažené. Souložili.To už zdaleka nebylo ono. Zklamánípřehlušil ještě prudším pohybem.

Jiří UlrichČ.

Jindřich Konečný 11

Málokdy se stane, že život je tak obsáhlý, že se do něj vejde jediná láska. Často se stává,že se do mnoha lásek nevejde ani jeden život.

Šťastný muž miluje ženu. Nešťastný muž miluje ženy.

Jedině ten, kdo si prožije utrpení, ví, o čem je odpuštění.

Mnozí lidé, i kdyby se nechali přibít na kříž, nevysloví pravdu a nespasí svět.

Vím, že ani nejgeniálnější myšlenky lidstvo nezachrání. Lidstvo nelze zachránit.

Některé duše jsou dlažební kostky ve vitríně věčnosti.

Paradox ďábla. Má studené ruce, i když tě vede do pekla.

Každý Bůh má svoji architekturu. Nejkrásnější architekturou je nebe plné hvězd.

Život byl ke mně neobyčejně krutý. Splnil mi všechny sny.

Uvědomte si, o čem je láska, a navždy odstraníte nenávist.

Zaráží mě, jak jsou mnozí lidé okouzleni tím, že někdo mrzačí slova.

Nevěřte tomu, že vaše duše je střízlivá. Vždycky se opíjí nějakou nadějí.

Bůh potrestal člověka dvěma způsoby. Buď je impotent, nebo abstinent.

Některé pomluvy nejsou ničím jiným než vzájemnou výměnou informací.

Když má blbec charakter, už není blbec.

Celé lidstvo má stejný úděl. Vždycky potřebuje najít oběť.

Láska soupeří i s Bohem. A Bůh je šťastný, že ji přivedl na svět.

Věčnost je jediný prostor, kam se vejdeme všichni.

Když se dívám na lidské hemžení, mám dojem, že blbci přemnožili dějiny.

Někteří muži jsou tak silní a charakterní, že dokážou žít se svými manželkami.

I když si už dávno nedělám iluze, mám stále své sny.

Život? Člověk se má opírat o takovou zeď, která se nezbortí.

Jindřich KonečnýJen tak si píšu

Milan Čechura12

Oblékl se do svátečního, což mimocho-dem neudělal už dobrých patnáct let.Konečně se dočkal. Jeho dávná láska jejpozvala k sobě do bytu. Čekal na tenokamžik strašně dlouho. Vlastně celý ži-vot. Vždycky doufal, že si ho vybere, ale jejípředstavy o věrnosti a stálosti byly poně-kud mlhavé. Několikrát se vdala a on,i když se sám také oženil, při každé jejísvatbě trpěl. Až teď. Oba ovdověli a náho-dou se potkali při nákupu v samoobsluze.Jí to pořád slušelo, byla stále „chic“, a jak-mile položila svoji pěstěnou ruku na jeho,křečovitě svírající držadlo nákupníhovozíku, byly všechny city rázem zpátky.A když mu napsala úhledným písmem nableděmodrý lístek adresu a pozvala jejk sobě v neděli na kávu, byl z něj opět stu-dent. Stejně jako když ji kdysi prvně uviděla poprvé se do ní zamiloval, ač od té dobyuběhlo už pár desítek let.

Naštěstí pro něj bylo mezi setkánímv samoobsluze a návštěvou v jejím bytědost času, takže stihl dát oblek do čistírny,koupit si novou košili a kravatu s decent-ním vzorkem a pečlivě vyčistit polobotky,které vytáhl z hloubi zaprášené krabice.Také zašel k holiči a poprvé v životě sinechal udělat manikúru. Lístek s adresouležel na jeho nočním stolku a on si jej vždypřed spaním dlouho prohlížel, jako by mělstrach, že mu někam zapadne a on nebudevědět, kde svou dávnou lásku hledat. Tohose ale opravdu obávat nemusel, neboť jiměl hluboko vrytou v paměti. Název ulice,číslo 15 a druhé patro, to vše mu znělo ja-ko rajská hudba, a čím více se blížila nedě-

le, tím víc se ho zmocňovala nedočkavosta určité vzrušení.

Nedělní ráno bylo jako vymalované. Onsi jej však příliš nevychutnával, protoževstal až nezvykle brzy - chtěl, aby všechnobylo stoprocentní. Zkontroloval ještě jed-nou oblek, boty a kytici, kterou včera zanekřesťansky drahé peníze koupil. Vše by-lo v naprostém pořádku. Pečlivě se oholila obvykle užívaný pitralon nahradil exklu-zivní kolínskou. Pak se oblékl, ještě jednoumrkl na bleděmodrý lístek, pro jistotu jejstrčil do kapsičky a byl připraven k odcho-du. Malý problém nastal, když si obouvalboty, které neměl na nohou už hodně dlou-ho. Trošku tlačily, ale řekl si, že tu chvíli tovydrží. Ještě než vyšel ze dveří, podíval sena sebe do zrcadla. Uviděl na svůj věk cel-kem obstojně vyhlížejícího muže. Měl siceo dost méně vlasů než tehdy, kdy poprvédoufal v její náklonnost, i postava byla tro-chu neforemnější, ale lesk v očích zůstalpořád stejný. Vyšel do sluncem zalitéhonedělního dopoledne.

Ulici i číslo 15 našel velice snadno. Bo-hužel zvonky u domovních dveří byly poni-čené a nevěděl, který má stisknout. Naštěs-tí měly dveře porouchaný zámek, a tak seotevřely, jakmile se do nich zlehka opřel.Vešel do zšeřelé chodby a byl rád, že uvidělvýtah. Boty přece jen tlačily o poznání víc,než když vyšel ze svého bytu, a proto setěšil, že bude moci do druhého patra vyjet.Sestoupil tedy do suterénu a zmáčkl přivo-lávací tlačítko. Nic se však nedělo a on siaž za chvíli všiml cedule, která oznamova-la, že výtah má poruchu. Povzdechl si, ale

Milan ČechuraDávná láska

Milan Čechura 13

s vědomím, že pro lásku je třeba něco obě-tovat, začal stoupat po schodech. V prv-ním patře to ještě docela šlo, ale meziprvním a druhým už to bylo o dost horší.Léta se přece jen podepsala na kapacitě je-ho plic. A ty zatracené boty! Ale už asi jendeset schodů a bude u ní, u své vysněnéa vyvolené. Došel do druhého patra, chvíliztěžka oddechoval, vytáhl kapesník, otřelsi zpocené čelo, načechral kytici a začal pá-trat po vizitce s jejím jménem. Ani na jed-nom z pěti bytů však nebyla. Vytáhl bledě-modrý lístek a podíval se na označené po-schodí. A opravdu, byla tam čitelná dvoj-ka. Tak se asi spletla, pomyslel si, určitě toměla být trojka a z radosti, že mě uviděla,napsala jiné číslo. Po tomto celkem při-jatelném vysvětlení vypjal hruď a pustil sedo dalšího výstupu. Snažil se nevšímat sibot, které jej řezaly do teď již naběhlýchnohou. Ale ani ve třetím patře neuspěl.Sice už skoro nemohl, ale zároveň pocítilvzdor. Přece to teď nevzdá. Nevzdá to jakopřed lety, kdy o ni, pravda, zase tolik nebo-joval. Zasunul prst pod vzorně zavázanýuzel kravaty, prudkým pohybem jej uvolnila vyrazil vzhůru. Bohužel vše se opakovalose stejným výsledkem i nadále. Naprostovyčerpán, na pokraji zhroucení konečnědospěl k poslednímu podlaží. Nohy užvůbec necítil, kolena se mu třásla a do očíse vkrádaly slzy vzteku nad tou nemohouc-ností, ale i slzy lítosti. A když ji ani v nej-vyšším, osmém poschodí nenašel, stál tamschvácený a nešťastný a nevěděl, co dál.Asi po pěti minutách se trochu vzpa-matoval a začal sestupovat dolů. Oblekměl na zádech a na rukávech zabílený odzdi, jak se musel o ni opírat. Dolů to všaknebylo o nic lehčí než nahoru. Kytice v je-ho ruce už dávno nepřipomínala tu, se kte-rou vstoupil do domu. Dobelhal se do dru-hého patra, náhodně zazvonil a mladé že-

ny, která mu přišla otevřít, se ptal na jmé-no své dávné lásky. Ale žena vrtěla hlavou,že taková tu nikdy nebydlela, a bylo na nívidět, že by byla ráda zpátky ve svém bytě.Třesoucím hlasem jí poděkoval a pak zůstalna chodbě sám. Najednou si uvědomil, žeta, kvůli které podstoupil tu anabázi, jejznovu podvedla. Jako vždycky předtím.Zcela bez zábran se rozplakal, starý a opu-štěný, tvář si otíral rukávem saka. Za chvílise přece jen uklidnil a pomaličku, vždy le-vou nohou napřed, tou, která ho méněbolela, sešel až k domovním dveřím.

Venku bylo stále krásně. Ale jeho dušese cítila prázdná. Kytici zahodil do popel-nice a ztěžka zamířil k domovu. Ještě jed-nou se ohlédl na vchod s číslem 15 a zašelza roh.

Vzápětí zastavilo před domem auto.Z něj vyskočil mladík, přes jedno ramenonesl tašku a na druhém se mu pohupovalyschůdky. Došel k domu, z tašky vyndalzbrusu novou cedulku s číslem 15 a tuprovizorní, kterou tam umístil včera, sun-dal. Byl rád, že dostal tu práci od obecníhoúřadu. Docela slušně si tím přivydělávala nevadilo mu, že na to obětuje víkend.Vylezl na schůdky, pak ale zavrtěl hlavou,slezl dolů, sáhl do kapsy pro notýseka chvíli se do něj díval. Pak se plácl do čela,vytáhl novou cedulku s číslem 13 a připev-nil ji na zeď. Vedle udělal totéž s provizornítřináctkou a novou patnáctkou. Ostatníčísla v ulici už vyměnil bez problémů a při-bližně za hodinu odjel.

Ve druhém patře domu číslo 15 sedělau vystydlé kávy a okoralé bábovky žena.I ona se celkem těšila. Když se ale nedoč-kala, vstala od stolu, kávu vylila do dřezu,bábovku zabalila do utěrky a schovala dospíže. Pak pohodila hlavou, otevřela doko-řán okno a usmála se. Vždyť venku bylo takkrásně.

Stanislav Dvořák14

Stanislav Dvořák Jentřicet let,takmálo

Rituální vzpomínkaProjelas jak meč mým tělemTou chvílí bylas nepřítelem

Okamžik prchavýTo přátelství na hrany

Na ostří mečeLáska je všechnoJenom ne vkleče

Příběh je potokA inkoust je řeka

Zážitek něco, co beztak neodtéká

ZlodějKdyž prší, když padá déšť

Je to stmíváníSetmělé ruce osudu

Jako zavřené brány zahrad

Samota se konečně půlíV kalužích není odrazů tváříNeb i tváře se staly deštěm

Ten déšť je zlodějZlodějíček z jižního předměstí

Protéká do kapesLepkavě mokré prsty deště

Hladové a chtivé

Když padá déšťJe to stmívání

A jednoho dne tmění ustaneTak náhle jako život

Pak smíme nahlédnout do kalužeA uzříme odraz čísi tváře

Hlas 602 216 878Dále je to těžší a těžšíJen třicet let, tak málo

A přeci je to ta nejzazší mezStav stálého napětí

K prasknutí přetížen životemVyhřezlý do smrti

Špatný čas a špatné místoZlo je zlem v každém čase

Jídlo je otrávenéA ty jsi nekonečně daleko

Jsem dosmán, dopobavenDoplakán, dozíván, dospán

Jsem doprobouzen

Má konzervativní dušeObuta byla chuděrka do liberálních bot

Cloumaly mnou jako děvkouVbíhaly mým tělem do vozovky

V mrazivých pustinách srdceDýchám si z posledních sil do dlaní

Už vás nemohu mít rádJe lépe snášet váš posměch

Nežli vaši lásku

Znamení v dáli mizíZavřu okeniceZamknu důmA na zdi nápis

Zde bydlel 602 216 878

Luboš Vinš 15

Jeden při pouhém vyslovení tohoto slovablaženě povzdechne, druhý zasněně zívne.Vybaví se nám hezké chvilky strávenév naší postýlce. Prohánět se sebevědomězáludnými končinami světa dokážeme, alejak taková pouť deptá pohodu duše i těla!Proto milujeme tu nejkrásnější polohumezi životem a smrtí, kdy ponořeni došťavnatého spánku tak trochu mizíme sa-mi sobě, kdy tajené vjemy vytvářejí nevin-ný kaleidoskop blaha i děsu. Jen ať se můryvybouří! Zázračno dokořán a my můžemeputovat kam libo. Anebo snad libido?

Představte si, že by lidský důmysl nebylvynalezl postel. Provrtěli bychom své nocis příbory v příborníku, museli je sdílets kastroly v kredenci. Anebo na podlazes drobnou havětí. Svůj půvab by takováspolečnost jistě měla, ale kdo ví, zdali bybez měkounkého bezpečí postele dosáhlotrvání lidského rodu až k nám. Možná bychom se bez postelí raději vrátili zpětk opicím, na bidýlko. Optimisticky zažeň-me myšlenku, že by tato varianta mohlabýt lepší a vznášejme se dál v blahovolnémsnění. Svět bez postele by byl pln nejhor-ších nástrah! Lépe spočinouti na pohodl-ném lůžku, než v noci honit po zemi nene-chavý hmyz, mořit se s přelézáním spících.

Vynálezem postele si lidský rod zabezpe-čil stabilní přísun potomků. Jenom poslednídobou se to nějak zvrtlo. Snad že postele jižnejsou tím, čím bývaly. Soudím přesto, žepostel lze pokládat za jeden z mála opravdupotřebných plodů civilizace. Třeba takovápostel s nebesy. Škoda jen, že si tuto vymo-ženost přivlastnily dějiny. Dnešní svět by vy-padal jinak, kdybychom usínali s myslí na-

pojenou světly Ráje. Žel, musíme se spoko-jit s obyčejnou válendou. Pohádky svědčío tom, že ani naši předkové to neměli při vý-běru postele jednoduché. Vzpomeňme Prin-cezny na hrášku. Ale možná některý z lajdá-ků prostě nechal z královského prkénka vyčuhovat souček. Taková pohovka, to znílépe. Pohovět si. Nechat všechny starostia chmury za hlavou. Kdo by si nechtěl do-přát takového luxusu. A co teprve divans příchutí svůdné francouzštiny? Divan, di-vení se. Bereme však již vše za tak samo-zřejmé, že se ani nedivíme. Věcem, na kteréspoléháme, vůbec nerozumíme. A pak sezapomeneme divit i opravdovému divu. Má-me dojem, že jde o scénu z nějakého filmu.

Lůžko. Konečně bezproblémové slovo.Ale ne, toto nevinné slůvko nějak souvisís vojenským ležením. Snad že si bojovnícipoté, co pobili své bližní, potřebují kultivo-vaně odpočinout? Raději by namísto bo-jování měli přemýšlet, kterak zbavit světnásilí, hladu a bezpráví jinak než novýmnásilím a bezprávím. Všem by se pak nalůžku leželo spokojeněji. Není na pováže-nou, že se naše historie píše předevšímprohranými a vyhranými válkami?

Postel dokáže být mnohdy zrádně při-tažlivá. Přiznejte se, kolikrát již jste jejímsvodům podlehli. Ještě nedávno jsem se smál matkám, které jdouce uspat dítě usnuly nakonec samy. Ač nejsa matkou,usínám dnes při uspávání dítěte také. A mépohádky, jež pro děti nahrávám, dostávajíznamenité vsuvky končící obvykle dětskýmzvoláním: Táto, nespi!

Takže ať vám postel dobře slouží a vášspánek je protkán nitkami zázraku!

PostelLuboš Vinš

Zuzana Dorogiová16

Osobní zkáza TitanikuOsobní zkáza Titaniku…

Kdo si to vzpomněl jet na parníkuChtěla jsem vždycky plachetnici

Vítr by vál do vzrušených lícíA snící a snící…

Zatím se vlilo do moře spousty řekKapitán klobouk smek

Madam, vítám vás na parníkuA snící

a spícínevěsta čekám na svůj čas

Slíbils, že přijdeš zasa zas

a jednou navždypřipluješ s bílou plachetnicíDozrají hrozny na vinicích

Zvedneme číšes láskou

snící…

Spící nevěstaoblékám černý šat

Bojím se ptátzda mám se bát

Na svoji loď už příště budeš zvát jinou

Mé oči nespočinou na obzor tišící

Ty v Egyptě už dva tisíce letjá zhasínám knot svící

Titanik narazil na ledovecPotápím se

A snům je konec

Devátá vlnaSlunce rozpálilo beton měst

přišlo to s večerem nebo s ránemNahoře v krajkoví hvězdMěsíc pohnul oceánem

Netuším, že se vlny sčítajíVytěsnit srdce ze života

daří se, dařípotají

Už ne pláč, neklid, úzkostiNe žádný jiný

ani tyNeslyšet velrybí zpěv

daří se, daří…

A pak to přišlojak devátá vlna

příval nekonečné lásky mne zaplavil

Kaskáda vlnjestřábí kalumet

z výšin mě příval té deváté smetZ děr vyplavil zmáčené krysy

cítím tu něhu jako kdysi

Paneláky štíhlé loděprobouzí se v mlhavém úsvitu

Sbírám odvahuvystrčit hlavu z doupěte

vylézt z úkrytu

Neslyšetvelrybí zpěv

Zuzana Dorogiová

Ivo Fencl 17

Ivo FenclRychlá Ivana

odmítá Brada PittaIvaně se její nový přeliv dvakrát nelíbil.

Vlastně ani třikrát ne. Stála - krásná, alezachmuřena, tváří v tvář stěně s přihrád-kami na dopisy - a třídila a třídila. Nočnísměna se žvýkačkovitě táhla, ale Ivana mě-la tyhle noci na poště koneckonců nejradši.Třídila dopisy milostné i normální a walk-man jí do uší odťukával rychlé brejky.Sting hezky zpíval. Ivana mu naslouchala,ale stihla pozorně sledovat i směrovací čís-la a adresy míhající se jí před očima. Pra-covala s rutinou. Měla rychlé prsty. Zručněsklepávala obálky do úhledných paklíků,skoro jako karty. Pošta v noci, pošta v noci.Kazeta ve walkmanu dohrála. Nastalo ti-cho.

Ivana byla dávnou absolventkou poštov-ní školy. Měli ji právem za jednu z nejši-kovnějších pracovnic velkotřídírny balíkůa dopisů v Plzni-Křimicích. Nejen to!Mnozí kolegové Ivanu pokládali i za poš-ťačku ze všech nejhezčí. Možná i na světě.Měla něco v očích a prach to zaručeněnebyl. Každému připadala jemná a samo-statná, nebylo těžké se do ní rychle zamilo-vat. Narodila se v dubnu, ve znamení pali-čatého Berana a všechny její vlastnosti to-mu odpovídaly. Kolegyně Zmatlíková po-každé zmatkovala, když bylo pošty moc,Ivana začala jen trochu rychleji hýbatploutvemi, chtěl jsem napsat rukama,a flegmaticky uvažovala: Tak já tu, lidi,třídím jak automat, a přitom je psaní do-pisů dávno staromódní. Aspoň nikdo, ko-ho znám, už kamarádům dopisy nepíše, le-da po internetu, nebo z mobilu na mobil,ale to jsou spíš vzkazy. Tak odkud se tohlepořád bere? Kdo píše?Ředitel pošty Kohout si Ivanu předchá-

zel, jak mohl, protože se mu líbila. Harašil,anžto ho dostala svou výkonností a zruč-ností. I dneska měla svůj den a už po chvílise okolo ní jako obvykle tísnil kroužek vy-jeveně nedutajících kolegyň a kolegů, kteřípři pohledu na ruce své hvězdy už sami ne-dokázali třídit. A když Ivaně v tom fofruzhasla cigareta, Olda Šiml jí úslužně při-pálil.

„Ivanko, ty jsi ale výkonná,“ hlesla sevznešeným obdivem baronka Lída.

„No jo, ta naše holka vydá za deset,“konstatovala paní Ladmanová, která užměla před penzí. Dispečer Libor byl takyrád, že to odsejpá, a Ivana třídila, úplnáserenáda. Stihla i telefon: „Čaues, mami.Dobrou noc, mami. A pohlaď za mne mor-če.“ Pak ještě zrychlila. Obálky skoro hla-dila, a přece splynuly do jednolité čáry.Poklidně stihla pootočit hlavu k Lorencovi,jednomu z přihlouplejších zaměstnanců.„Lorenci, podal bys mi ten černej kabátek?Začíná mi být zima.“ A už byly tři ránoa Ivana stále pracovala na tři sta obrátek.Svítání se blížilo, všem ostatním se očiklížily, jen ona byla ve svém živlu. „Listov-ní materiál došel,“ křikl konečně někdo.A baronka Lída se ovívala. Čtyři ráno.Ivana se česala. „Víš co, můžeš domů,“ zahučel dispečer. „Roztřídilas to za všech-ny.“ „Jak je mým zvykem.“ A šla.

Na další noc si rychlá Ivana uchystalatento závazek: třídit ještě rychleji. Ten ve-čer však před poštou parkoval vůz s kanár-kově žlutou metalízou. Stylová lucerna nadvchodem ho do detailů osvětlovala. To auto vypadalo jako meduza - ale krásná.Nonšalantně se o ně opíral štíhlý blonďák,který jako by z oka vypadl známému holly-

Ivo Fencl18

woodskému herci Bradu Pittovi. Bubnovalprsty po kapotě. Pomyslila si: že by pohád-kový hrdina? Na mou duši, nebo ať je zemne poštovní razítko. Kdo jen to je? Nakoho čeká? Vypadá fakt jak… Kdysi bývalidolem lidu Charles Dickens. Dnes je toBrad Pitt.

Ivana hodlala jeho dvojníka nevšímavěobejít, asi jako zátku, ale Brad ji hrdinskyoslovil. „Slečno, nezlobte se, že se na vásobracím, navíc v šeru, když spěcháte, alenejste vy Ivana Litická?“

Zmrazila ho modrýma očima. Mlčela,ale hrálo to v ní. Zato Brad se začal potit.Zrudl. Ustupoval před postupující armá-dou Trójanů, tedy před Ivanou, a to takzmateně, až mu podjely nohy. Upadl dokaluže. Hned se sbíral. Voda z Pitta crčelav čůrcích. A stal se psem. Zato Ivana šladál jako Helena Trojská. Mlčky blonďákapozorovala. Dostala šanci zmizet ve žluto-modré budově křimické pošty, kde dělalLorenc a ostatní, ale s rukou na klice sepřece zastavila.

„Měl jste mi něco vyřídit?“ zeptala se,jako by hovořila s poslíčkem hotelu Conti-nental. Z očividně traumatizovaného blon-ďáka se staženě vydralo: „Měl jsem. Totiž.“Koktal a potil se, jako by umíral nadvakrát.„Tak vymáčknete se už, pane citron?“A konečně se pousmála, aby mu dodalaodvahy. Ale Brad Pitt se stejně rozklepal.Najednou padl na kolena a z bahna mu-mlal vzhůru k Ivaně: „Paní Ivano, probohavás prosím, neodcházejte! Jen pár vteřinmi věnujte.“

Pustila kliku pošty, vlídně shlížela nauzlíček u svých střevíců. Byl jak její morčedoma. „Co chcete?“ zeptala se zostra.„Jste tak zbabělý, že mi to nedokážete říct?Pohrdám vámi už předem, pane, a vašemaska hollywoodského hejska je možnáfajnová, ale fajnovka jste hlavně vy sám.

JDU!“ Tu se blonďák vymrštil a chrlil ze se-be překotně: „Dělá tu u vás nějaký Lorenc?“

„Dělá. A co má být?“„Napsal mi dopis do Los Angeles, ještě

na mou starou adresu, kterou pravidelněotiskuje časopis Sinema.“

Ivana jako by ani moc neposlouchalaa Sinemu jaktěživa neotevřela. Rozvážněse přehupovala: z pat na špičky, z špičekna paty… Palci točila mlýnek. Ach, odtudvítr vane, pane! pomyslila si. Po chvíliBrada štiplavě popíchla: „Lorence znám,pane natvrdlý. Ten ťulpas čučí denně nafilmy z půjčovny a zblbl z toho. Nedivímse, že píše milostné dopisy Julii Robertsa Sandře Bullock, ale že se zamiloval i doBrada Pitta, to jsem od něj nečekala.“ Pakvytrhla drzý dopis z Pittovy chvějící se ruky- a jaksi vzdorně jej začala číst. V dopisestálo: „VELEVÁŽENEJ PANE PITT! PíšuVám z Česka. Jsem fanda Kim Basingera Harrisona Forda, ale to sem nepatří.Zkrátka, tady u nás na poště dělá jednamóc hezká ženská ménem Ivana Litická.Víte, já už dávno napsal režisérovi Titani-ku, jestli by ji neangažoval do svýho příští-ho filmu, ale Cameron mi neodpověděl,protože asi chtěl ušetřit za honorář, o kterýby si Ivanka řekla. Pane Pitt, tak píšu teďVám. Ivana mi připadá na nočních osamě-lá, a tak mě napadlo, jestli byste za ní ne-přijel, jistě se nudí a měla by radost. Roz-hodně přijeďte - a abych Vám dodal odva-hu, tak ještě malou zajímavost na konec:Ivana je prý MOC dobrá hospodyně. A cose pošty tejká, umí třídit dopisy i tempemšest set třicet kusů za minutu.“

Ivana dočetla. Zívla. Zmuchlala dopis,upustila mezi mřížky kanálu. Zvedla oči,změřila si Brada jak totálně nekrytý šek.Neřekla ani petrklíč. Mlčela. Bylo to jejímzvykem. Mlčení ji dobře charakterizovalo.Když mlčela, byla nejkrásnější. A Brad Pitt

Ivo Fencl 19

teskně pravil: „Můj manažer Ricky mi čteveškerou poštu, ale cvičil jsem ve čtvrtekstojku a zrovinka tenhle dopis z Česka semi po pádu přilepil na zadek a nevím proč,snad z jakýchsi bláznivých důvodů, mě v tuchvíli napadlo udělat aspoň jedinkrát v ži-votě něco úplně pošetilého a nečekaného,něco proti pravidlům velkého světa byzny-su, světa plného pozlátek, však to znáte,světa, jehož jsem bohužel už nedílnousoučástí a otrokem. A tak jsem vsedl na ko-lo, chci říci na letadlo, frr sem k vám, vždyťv magické Praze, v srdci Evropy, jsem ještěnebyl, říkal jsem si za letu, a nedalekáPlzeň, tak v ní prý stojí zas pivo za ochut-nání. Taky že jo. Přijel jsem, viděl jsem,ochutnal jsem. A pak… Hned v pivovarujsem unikl ochrance a teď čekám, Ivano, užjenom na vás - a nelžu, na mou duši, neboať mě rozemelou na prášek! Chtěl jsem vásprostě vidět - tu legendu Křimic, o kteréLorenc tak dobře píše. Vidět vás jako Nea-pol a nezemřít - a pak letět k nám domů,zpátky, tam za velkou louži.“ Brad Pitt serozkašlal. „Jenomže, když jsem vás teďopravdu spatřil, pochopil jsem, že všecko,co jsem až dosud ve svém neplodném žitípovažoval za lásku, tak to že vlastně TAPRAVÁ LÁSKA nebyla. Víte? Rozumíte?Přijel jsem, viděl jsem, zvítězila jste. Jáprozřel, jediná paní Ivano. Došlo mi vše.Přerodil jsem se v sekundě, jak doufám,v lepšího muže - mám alespoň ten pocit,“blábolil. „Prostě jsem vás, Ivano, tadyspatřil v šeru a žádná z mých přítelkyňv USA neměla nikdy vlasy jako vy. A říkáse, krásnou ženu poznáš podle schůze…“„Podle chůze!“ opravila ho jemně.

„Podle chůze. A vy jste šla, a když jstepřicházela, něco se stalo a vy to něco mátei v očích,“ blekotal.

„Prach z dopisního papíru,“ konstato-vala Ivana.

„Možná, ale Ivano! Já vás … Já pro váschci prožít zbytek života. Vzal bych si vásokamžitě za ženu, kdybyste o to jen trochustála. Svatba na Červené Lhotě, na Kozlu,nebo tady na poště, to je mi jedno, ale svat-ba. Já vím, jsem jen hejsek, něco jakomorče, tupá barbína pro holky na hraní,asi nic moc v kebuli a hezká slupka jen.Ano, to si myslíte, ale není to pravdaa navíc jsem takříkajíc za vodou, a nejen zatou velkou, a vy… Do smrti byste už ne-musela nic dělat. A povím jediné, paníIvano. Tady stojím! Pojeďte se mnou. Dostpráce po nocích. Už žádné mučení. Mámrezidenci v Beverly Hills, tři výkonné mo-tokáry a zahradu na Tahiti, vlastním sou-kromé letadlo, mám i byt devět plus jednana Montmartru v Paříži, pronajatý sice, alei ten zítra poctivě koupím - a to už čistě provás.“

„Opravdu?“ pípla nevzrušeně.„Na mou duši, ať mě spletou a upečou.

Poslyšte, zrovna na zítra mám koupenédva lístky do pařížské Opery, té s Fanto-mem. Dávají Mrazíka. A pak jedu dopo-ledne rychlovlakem do Monte Carla a třinoci chci hrát ruletu s Richardem Gerema jeho novou ženou, jsme tak domluveniuž z Las Vegas. No, a pak Tunis a na skokzpátky na Riviéru, zaplavčit si, a pak chciuhánět tímhle žlutým autíčkem vzhůru doPyrenejí, rozumíte? Serpentýny, ententý-ny, průsmyky, bílej sníh a žádný cavyky.Státeček Andorra se stády ovcí a ledovcea ty známé výhledy a sjíždět pak tam dolůdo Španěl za zvuků kastanět a kleteb pasá-ků vepřů a s námi jen můj sluha Bobo. Vy-dáme se chvilku ve stopách Salvadora Da-lího a jediný rozdíl mezi bláznem a námibude ten, že my nebudeme blázni. Kata-lánsko. A náš hold Madridu. Býčí žlázy.Barcelona, ona, ale i Gibraltar - Briti jsoutam skryti - a jestli jinde jo, tak tam jste

Ivo Fencl20

ještě rozhodně nebyla, vy perlo středníEvropy. Což se netěšíte na tropy? A Casa-blanca. Humphrey Bogart! A pak do Tim-buktu, mým letadlem přes celou Saharu aždo Káhiry. Pyramidy v Gíze, Nil, krokodý-lové, Suez, Rudé moře, Zelené moře, Mod-ré moře. Bombaj, Cejlon, Karáčí, Singa-pur, Hong-Kong, Tokio a San Francisco,tulák se vrátil zas! Ale už s vámi.“

Domluvil. Vztáhl k ní ruce.„A to ne že nevím, co s penězi, paní Iva-

no. Poslyšte, já vás miluji. Jste pro mnejediná na světě. Zůstane to tak už navždy-cky. I na severním pólu. Pojďte se mnou,pas nepotřebujete fakt žádnej. Pojeďtea budete žít jako v hedvábí. Moji přátelé sestanou vašimi přáteli - s výjimkou děvkařeCostnera - a moje přítelkyně zmizí z méhoživota, tak přísahám, prostě zmizí - a už jenikdy nebudu chtít vidět, ba ani SharonStoneovou ne. Ani Paltrovovou. Ani Anis-tonovou. Ivano, já bych pro vás snadi zemřel, kdyby to bylo nutné, ale na druhéstraně se vás nedotknu ani konečkem to-hoto nehtu, pokud nebudete chtít.“

Dívala se na něj rozšířenýma očima.Dodal: „Teď už nezáleží na tom, že jste

krásná - a to jste - protože já vás miluju provás SAMOU - a to bude trvat, i když bude-te babičkou.“

„Anebo Barunkou?“ optala se opatrně. „Ne, paní Ivano, já nežertuji. Nikdy - už

se znova doopravdy nezamiluju, to prostěVÍM, a všichni v Americe užasnou v šoku,až si vás přivezu jako Kleopartu, chci říciKleopatru, a někdo třeba zařve PROČ? -a dostane ode mne přes hubu! Protože jávás chci, květino! Jenom vás. I Bartošováje proti vám baba Jaga a chci vás ne proto,že Češky jsou, jak známo, nejhezčí, ale žejste to vy, vy jediná rychlá Ivana.“

Domluvil. Oddechoval. Pak prudcepřiskočil ke svému vozu a galantně otevřel

dvířka. „Já vím, paní Ivano, je to i narychlou třidičku všechno moc hopem.Takže, kolik chcete času na rozmyšlenou?“

Stála tam v šeru jako pampeliška.Pouze se matně pousmála. Ještě chvílimlčela. Odkopla oblázek do pouličníhozrcadla. Třesk zazněl nocí. Střípky štěstí?„Brade,“ děla pak pomalu. „Brade - mo-hu ti tak říkat? Tedy, Brade, děkuji za tulákavou nabídku a věřím i tvé lásce. Jsimilý, neříkám, že mě jako muž nepřitahu-ješ, nepopírám ani, že jsem chudá. Jakoži má zem. Pracuji relativně těžce, to jevšechno pravda. Navíc k smrti ráda cestu-ji, ale Brade, ta PRAVÁ láska nevzplanenikdy na první pohled. Víš? To trvá délea já ostatně nejsem žena pro tebe, po časebys to pochopil. Vrať se do Ameriky! Vraťse do té své země neomezených možnostía vyřiď tam, že tady v Čechách nejsoupošťačky tak snadno k mání. Brade, bylato hezká chvíle, ale teď už se nezlob,musím. Práce nepočká. Pošta, TO je můjživot. Ne Las Vegas. Ne zahálka. TytoKřimice. Třídění. Klepaření. Milostná ko-respondence na stole. Brade, za minutumně začíná noční. Libor nepočká - a toběstydne motor.“

Brad Pitt opařeně polkl. Zapotácel sejako Hurvínek, kdyby mu Ivana odstřihladrátky. Zaslechla, jak bylo to polknutíkřečovité a upřímné, a tak se k němu přeceještě pootočila:

„Brade …“„Ano?“ vydechl Američan s nadějí. „Adios.“A pár minut nato už Ivana rozkmitala

své útlé, ale pevné paže do nadlidskýchobrátek. Byl to její život? Snad. Stála tua dřela, ale dobře věděla jedno: Jestli měopravdu miluje… A walkman jí rytmickyhučel do uší. Jestli mě opravdu miluje - takse vrátí!

Kateřina Pánková 21

Melancholie (olej na plátně, 1981-2)

Žít Snít

Chtít Polapit

Prchavé štěstíDo rozevřených dlaní

PřáníZdání

Unikání

K uzoufáníStejný svět ti před očima

Prchá

Mrcha

Nemocné dítě(kolorovaná litografie, 1896)

Jak Hrubínova Terinaruce složené

volně do klínasedí a čeká

Bůh vína Co vlastně

na spasení?

nicnic podobného

přecineníjen

smrta tvář dítěte

které dospělostuž nečeká

tvář umírajícího člověka

Úzkost(olej na plátně, 1894)

červený a černývěrný

nevěrnýmuž v cylindru

kráčía s ním davy

spáčidenní spáči

co ze špatnýchnočních můr

se nebudíco se z úzkostných snů

nebudíjen životem se plahočí

a čekajínaději

raději

by se mělivzbudit

Kateřin

a Pán

ková

Darpro

Edva

rda

Mun

cha

Martin Šimek22

Poslední vysoký tón píšťaly zazněl síní.Tanečnice se vzepjala k ladnému skoku,při kterém její modrý úbor zavlál jakomořská vlna. Po dopadu se pozvolna svez-la k podlaze, kde téměř splynula s lazuri-tovou mozaikou. Hudba umlkla. Zazněloněkolik pochvalných výkřiků. Otroci napokyn správce hostiny povytáhli knotypřitlumených lamp, počali dolévat vínoa roznášet nové mísy zákusků.

„Překrásné, u všech bohů, překrásné,jen co je pravda!“ protáhl se Eurystheosna purpurovém lehátku. „Nechť se nerou-hám, ale připadám si ve tvém domě jakov palácích olympských, Augeie.“

Teď pověz nám zas něcoo činnech Héraklových!

Ovidius: Proměny

„Pro vzácné hosty jen to nejlepší, příte-li!“ spolkl Augeios lichotku bez mrknutíoka. „A to ještě zdaleka není vše.“

Letohrádek stál na nevysokém pahorkunad mělkým zákrutem Péneia, nyní vzdu-tého a špinavého přívalem vody z arkad-ských hor. Ve stínu mohutného protipo-vodňového valu se pod pahorkem rozsvě-cela první světla Élidy, tvoříce protějšekhvězdám, které zabíraly na obloze panstvízapadajícího slunce.

Augeios luskl prsty. Navoněný chlapecodpečetil novou amforu a doplnil Eurys-theův pohár. „Ochutnej sicilské,“ pobídlhosta. „Uchoval jsem je, aby osladilo naše

Martin Šim

ek

SympoziumuAugeia

Martin Šimek 23

dnešní setkání.“ Nový přípitek se rozlehl síní. Ztepilí

Éliďané prázdnili číše na počest hostíz Týrintu a ti jim opláceli stejně. Několikšlechticů vstalo z lehátek a počalo hrátv kottabos na vzácné mozaice podlahy.

Eurystheos usrkl vína. „Pojďme na tera-su. Máme spolu co mluvit,“ pokynul hla-vou k hostiteli. Augeios přikývl. Obakrálové si nechali přehodit přes ramenapláště a ještě jednou doplnit poháry.Z lehátka po Eurystheově pravici se zdvih-la rozložitá postava, mlčky připravená obanásledovat. „Jen zůstaň zde, Hérakle, jsmemezi přáteli,“ prohodil Eurystheos k pod-mračenému atletovi a lehce zavěšen dohostitele vykročil směrem ke sloupovíterasy.

„Mohl bys bez obav propustit všechnysvé kopiníky, máš-li stále po boku toho gi-ganta,“ ohlédl se Augeios obdivně poHéraklovi.

„Je schopný a věrný.“ odvětil Eurystheos.„Na cestu Arkádií však vždy raději nějakékopiníky přiberu. Těm paličatým horalůmnení co věřit.“

„O tom jsem se tě snažil přesvědčit přinašem loňském setkání. Při prachu Pelo-pově! Kdo jiný než barbarští Arkaďané zdevzdoruje naší moci, pálí města a loupídobytek? Mluvil jsem jak Hermes, ale tysbyl posedlý vidinou zámořského lupu.Kdybychom spojili své síly, měl by dnesPeloponésos už jen dva pány: mne na zá-padě a tebe na východě. Je ovšem výsadoukrálů, že činí, co uznají za dobré,“ zakončilAugeios smířlivě svou řeč.

„Nezapomeň, že totéž je výsadou řek,“odbočil od nepříjemného tématu Eurys-theos. Postavil pohár na zábradlí terasya mimoděk pokrčil nos, jak teplý jižní vítr

zavál k letohrádku zápach dobytčích stáda rozmoklé země. Élidská rovina rozpros-třená od města až k mořskému pobřeží by-la rozdělena pevnými ohradami, mezi ni-miž bíle probleskovaly budovy stodol a stá-jí. Okolí města a dokonce i sady mezi Éli-dou a letohrádkem byly pokryty planoucí-mi ohni tábořících Augeiových vojsk. Navrcholku valu, oddělujícího rozlícenýPéneios od města, se míhaly pochodně.„Péneios stoupá a hned tak se nezastaví.V Arkádii jsou lijavce a na vrcholcíchdokonce napadl sníh. Sám jsem to cestouviděl. Až všechen roztaje, měl bys Péneioviobětovat pořádně tučného býka!“

„Už se stalo. Dobrý Péneios se rozvod-ňuje s každým jarem a my svými valy jenusměrníme jeho sílu, aby ji předal pastvi-nám. Tučná stáda jsou bohatstvím a silouÉlidy. Ostatně, val zvyšujeme každýmrokem. Pohleď, i nyní se pracuje,“ ukázalAugeios stejným směrem, kterým se dívaljeho královský host. Pak přistoupil k Eu-rystheovi a uchopil jej za paži.

„Nestarej se teď o řeku a poslyš znovumoji nabídku: Až voda opadne a vyschnezem, vydá se moje vojsko na pochod. Užpřed zimou jsme dobyli Psofis a získali takpředmostí v srdci Arkádie. Najal jsemžoldnéře a shromáždil veškerou sílu Élidy.Než tohle jaro skončí, vypořádám se s ho-raly jednou provždy!“

„Messénským a Achajcům se to možnánebude líbit,“ nenechal se Eurystheosstrhnout proudem slov.

„Jsou moji poddaní a udělají, co naří-dím!“ odsekl netrpělivě Augeios. „Tys krála bojovník. Napadneš-li Arkádii od vý-chodu…“

„Tobě snad přáli bohové štěstí, Augeie,ale mně nikoli, jak ti jistě nezůstalo uta-

Martin Šimek24

jeno. Výprava na Krétu skočila fiaskema většinu mých draze zaplacených lodí máv moci Poseidon. Nebo spíš to, co z nichzbylo. U Kerbera! Nadarmo se neříká, žeKréta je pod ochranou vládce moří. Dalšíválka je to poslední, co si mohu dovolit…a krom toho je tu naše předloňská smlou-va.“

„Tak jen proto jsi přijel?“ nezastřelAugeios v hlase stín zklamání. „Nemuseljsi se štvát jarní nepohodou… pár týdnůbych ještě mohl počkat. Nicméně…Sosthene!“ Křikl zpět do hodovní síně.Prošedivělý správce pokladu vstal od stolua po chvíli vstoupil na terasu s listinou podpaží.

„Čti,“ pokynul mu Augeios. Stařec roz-vinul svitek.

„Vznešený Augeios, syn Héliův, králÉlidy, Achaie a Messénie, přijímá od Vzne-šeného Eurysthea, syna Sthenelova, králeTíryntu, Argolidy a Lakónie, do zástavyúdolí Eurótu s přilehlými pastvinami v celédélce říčního toku, které bude svobodněužívat, dokud jeho královský bratr Eurys-theos nevyrovná svůj dluh ve výši tří settalentů stříbra egyptské váhy, padesátibronzových zbrojí a padesáti býků élidské-ho chovu.

Nebude-li pohledávka vznešenéhoAugeia vyrovnána do dvou let, budiž výšezmíněné údolí připojeno trvale k jehokrálovským statkům.“

„Nuže?“ přerušil Augeios rozpačitouodmlku.

„Nemohu vyrovnat svůj dluh. Při bozícholympských, nemohu!“ vypravil ze sebes přemáháním Eurystheos. „Posečkej miještě rok, příteli!“

„Rád bych, ale potřebuji stříbro. I vítěz-ná válka stojí peníze, co teď, Eurysthee?“

„Pane,“ přerušil hovor správce pokladu,„pod terasou kdosi stojí a domáhá se sly-šení.“

Augeios zaklel a naklonil se přes zábrad-lí. „Péneios!“ vykřikl dole zablácený muža padl na tvář před králem. „Péneios zuří!Stoupá rychleji, než stavíme!“

„Bohové!“ uklouzlo správci pokladu.„Nestůj tu jak sloup! A svolej trubače!“

vmetl mu do tváře Augeios. „Všechno, comá ruce a nohy, na val! Stavět! Nosit!“

Veselý hluk hostiny byl za okamžikpřerušen rozčilenými hlasy a poplašnýmtroubením. Pochodní na valu přibyloa řetěz jejich světel se neklidně zmítal odměsta až k letohrádku.

„Hérakle!“ zazněl do vřavy Eurystheůvhlas. Hérakles si prorazil cestu zmatkemv síni a stanul před králi. „Vezmi všechnynaše muže na val spolu s Éliďany. Ukažte,co umíte!“

„Včetně šlechticů, pane?“ otázal se atlet.„Řekl jsem: všechny!“ Hodovní síň se

vyprázdnila. Mezi převrženými lehátkya poházenými věnci nervózně postával jensprávce pokladu se svou listinou.

„Zbabělci!“ mrštil Augeios pohárem dotmy sadu. „Jako by něco podobnéhonezažívali každý rok, dík za tvou pomoc,Eurysthee, ale jsem si jist, že hráz vydrží.Musí. Bohové jsou při mně.“

„Doufejme,“ odtušil Eurystheos. „Alevraťme se k naší věci. Eurótás je cenný.Vrátím ti dluh, vrátím ti více… ale počkejještě rok.“

„A z čeho zaplatím své žoldnéře?Nebudou rok čekat. Je mi líto, jak jsemřekl. Eurótás mi po právu propadá a já jejobratem prodám… Konečně, nikdo ti ne-brání vykoupit ty pozemky zpět, až na tombudeš lépe.“

Martin Šimek 25

„Pak tedy…“ zaváhal Eurystheus. Náhlese otočil a rychlými kroky odešel do sálu.Vrátil se s pochodní v ruce. Přistoupilk zábradlí a zdvihl ji vysoko nad hlavu.

„Snad si nemyslíš, že takhle dohlédnešaž k hrázi?“ zasmál se Augeios. „Péneiostě asi pořádně vyděsil!“

„Nejen Péneios,“ odvětil mnohoznačněEurystheos.

Zděšený výkřik prořízl tmu. Pak celý sbor. Řetěz pochodní se zpřetrhal a jed-notlivá světla se jako korálky počala míhatpo celém úbočí valu. Oba králové strnulina pozadí osvětlené terasy jako sousoší.Pak zazněl zvuk, podobný přehlubokémuvzdechu, deroucímu se ze samotných hlu-bin země. Sesuv půdy, vzápětí následovanýjedovatým zasyčením vod.

Augeios chtěl cosi říci, ale jeho hrdloopustil jen neartikulovaný zvuk. VytrhlEurystheovi pochodeň a jediným skokemse přehoupl přes zábradlí terasy. Bylo sly-šet, jak klouže mezi popínavými růžemi nasvahu, a pak se blikavá pochodeň rozeběh-la sadem směrem k hrázi. Strnulý Eurys-theos v tu chvíli ožil a otočil se ke správcipokladu.

„Tu listinu!“ napřáhl ruku.„Pane?“ vykoktal smrtelně bledý stařec.„Dej sem tu smlouvu, blbče!“ zařval

Eurystheos a úderem pěsti srazil starce napodlahu. Zastrčil si ukořistěný svitek zapás a proběhl síní, atriem i nádvořímletohrádku. Nikdo ho nezastavil.

Syčivá vlna osvobozeného Péneia vletělado úzkých uliček Élidy. Zhroutil se prvnídům. Eurystheův kůň se chvěl hrůzoua začal se plašit. Přestože král věděl, že užse nachází dost vysoko nad místem zkázy,nemohl se ubránit tísnivému pocitu blou-dícího slepce. Hvězdy zářily jen slabě.

„Sem, pane! Tady!“ ozval se známý hlas. Héraklova paže se natáhla ze tmy a uchopila uzdu plašícího se králova koně.Atlet byl potřísněný bahnem a přes tvář semu táhl dlouhý čerstvý šrám. Za myrtovouhouštinou stál Héraklův kůň. Několik jezd-ců mlčky čekalo v sedlech.

Eurystheos s největší námahou potlačilchvění hlasu. „Mluv,“ přikázal Héraklovi.

„Porušili jsme vršek valu na třechmístech. Víc nebylo třeba. Než si povšimli,co vlastně děláme, bylo po všem. Pár na-šich nejspíš vzala voda. Zbytek se shro-máždí za dva dny v Hérai. Každý tam do-razí na vlastní pěst.“

„Dobře, Hérakle. Teď všichni ke mně.“Pětice jezdců se seřadila před králem.„Každý z vás se co nejrychleji vrátí do svéposádky. Předáte stratégům jediné heslo:Naplňte smlouvu! Nic víc. Jeďte!“ Dusotkopyt odezněl.

Hérakles se vyhoupl do sedla. „A co my,pane?“

„Vyrazíme do Héraie, a pak rovnou najih. Do dvou dnů se naše vojsko shromáždív údolí Eurótu. Odtud zahájíme dobýváníMessénie.“

„Jen Messénie? Élis je bohatší, pane.“ Eurystheos se ohlédl do údolí Péneia.

Světla Élidy už zmizela. Vítr přinášel jenzoufalé řvaní dobytka uvězněného v ohra-dách.

„Už není Élis, Hérakle. Ostatně, za párdní sem vtrhnou Arkaďané. Nechci býtu toho. Je to mstivý národ. Cha! NajdouAugeiovy chlévy důkladně vyčištěné…Pokud je najdou!“

Dva koně vyrazili vytrvalým klusem k ji-hu. Za zády jezdců stála tma, naplněná jižjen monotónním hukotem stoupajícíchvod.

David A. Šakal26

David A. Šakal

Jepotřeba

zbudovatpelechyAutodestrukce

Asi by se neudrželNevidět tu trhlinu v pilířia pak

dalšía

dalšínahoře na mostěz nejhoršího venkualekdykoli se vylomí další kámenstrnejak šíje napnutá tetanem.Nic neslyšíta hloubka je děsiváale i takmusí udělat další krok.

* * *konce větvíruce prvních lidíchňapajících po kořisti

Zlatého už omrzela prsa Severutak odešel za klínem Jihu

a dole v kořenech to šustíje potřeba zbudovat pelechy

u uviděl jim jen zádaro rozběsněné dýkyh je hnaly do skal

a z puklin je vyhlížely

a studenokrevné zubyn plné utrejchu

i Bratřila špitl ze své skrýše ve stržip stísněn štěkotem divokých psů uo třásl se zimout zimou od úžehuS jak stál v tom parnu

naslouchal cvakání koleček trezorua snažil se rozluštit kombinaciaby ukradl vysvětlení

štěkot se blížila on křičel do vyschlých krkavic

Bratři počkejte

rozšklebené rány dávají trpké rozřešení

Tomáš Křenek 27

Tomáš Křenek

Tadyv nebi

v srdciTam nejvýš a nejhlouběji

už nic nedělámejenom jsme

klidnějšínež krůpěj rosy

živé vodypod kapraďovou tenkou ploutví

Klidnínesrovnatelně klidní

blaženějšínež sloní přivírání víček

a motýlích křídelBlažení

nesrovnatelně blažení

Tam nejvýš a nejhloubějiuž si nemyslíme

jen vímevíme lépe než děd vševěd

a jeho tři zlaté vlasyVíme

nesrovnatelně víme

Tam nejvýš a nejhloubějiuž jen milujeme

proudivě zářivě

soucitně pozorně

neosobně vesele

nezištně nežárlivě pokorně

svobodně nesrovnatelně

milujeme

…a až básnící pochopí, že píší hlavněo tom,

co láska není,

uleví se jim,nespadne jim balvan ze srdce,

ale rozplyne se jako nocnalepená na slunci

a vrátí se k pohádkám

a

Irena Pulicarová28

Irena Pulicarová

Každý, kdoKaždý, kdo trochu za něco stojí, by měl

mít ideál, nějaký svůj cíl, tajné přání neboalespoň utkvělou představu. Já už svůjideál mám. Je smysluplný, velkolepý, arche-typální. Netoužím po tom stát se lvem sa-lonů či milenkou starého továrníka, i kdyži s tím bych se jistě se ctí vyrovnala. Přeji sibýt osudovou ženou. Mám k tomu genetic-ké dispozice.

Babičku uznávalo jako bezkonkurenčníosudovou ženu celé příbuzenstvo. Její man-žel, náš dědeček Lojzík, povoláním četník,byl vyhlášen po celé Praze-Košířích jakostatný švihák a důstojný nepřímý potomekvýchodočeského šlechtického rodu. Opako-vaně babičce vyznával lásku - ta však mlče-la a tu a tam podrobila milovníkovu poeziizdrcující kritice. Když se z květnového po-vstání, v němž se bil nejen z lásky k vlasti,ale trochu i ze zoufalství z babiččina vytrva-lého odmítání, vrátil spíše živ, rozhodla sebabička, že nebude již statečného Aloisetýrat nejistotou a předstoupila s ním předoltář v chrámu Panny Marie Vítězné. Po de-seti letech asi velmi radostného manželstvízačala dědečka, vedoucího odbytového od-dělení Strojexportu, ohrožovat vypočítavásekretářka. Systémem promyšlených tele-fonátů se babička brzy dopátrala, kolikuhodilo, a nic netušícího Lojzu, vracejícíhose jakoby ze služební cesty, přitlačila ke zdi.Přiznal svá provinění, ale na otázku, zda seokamžitě přestane chytat do sekretářčinýchpastí a nebude svou dovolenou plácat namimomanželské rozkoše, odpověděl hlu-bokým povzdechem a slovy: „Miruško,nech mě, prosím Tě, tak dva, tři měsíce vy-řádit. Vždyť víš, že tě mám rád, ale holt se

to ve mně začalo ňák vařit. Já se vyblbnua budu zase výbornej manžel, uvidíš.“ Ba-bička, krásná tmavovlasá žena ostře řeza-ných rysů, zalapala po dechu. „Vyblbnouta vyřádit ses moh za svobodna. Teď buďzůstaneš se mnou nebo pudeš.“ Dědeček serozhodl pro služební cesty a babička si vza-la ředitele plynáren, který však po necelýchosmi letech zemřel. Na svatbě naší mamin-ky, Miruščiny a Lojzíkovy dcery, se oba -díky babiččině promyšlenému vystupování- vášnivě usmířili.

Maminka si také vždycky uměla poradit.Svého staršího bratra snadno zapřáhla dodomácích prací, získala si slávu recitová-ním ve školním rozhlase a na pohřbechpedagogů, vyhrála taneční soutěž o pohárpředsedy Národního výboru Praha 3 a - ne-otěhotnět - vyhověla by nabídce časopisuVlasta stát se manekýnkou.

I já bych si přála převzít pochodeň toho-to poslání. Začínám však o svém nadáníbýt kvalitní osudovou ženou pochybovat.Setkávám se totiž každou chvíli s připo-mínkami, jež mne utvrzují v děsivých oba-vách. „Narovnejte se. No - nemračte se. Vyse pořád rozčilujete. Hezky ramena dolů,hlavu do osy. No - menší ty kroky, prosimvás, menší! Tak - a hlava zavěšená. No - tyboky! No! Když přivřu vobě voči, tak se navás dá trošku koukat!“ Vždycky jsem si přá-la být půvabná a mít odzbrojující vystupo-vání - abych někam přišla a už nemuselanic dělat -, jenom vychutnávat, jak všichnimají ruce zpocené trémou a ústa pootevře-ná údivem. „Holka, ty vo sebe musíš dbát.To přece není tak težký dvakrát, třikráttejdně si udělat hlavu. Umejt, natužit, na-točit, vytrhat si vobočí, vobčas taky ten

Textypro

hlasitéčtení

Irena Pulicarová 29

pílink - dokud seš mladá, tak ať vypadáš.A na tu trvalou si taky zajdi, máš to uplác-nutý, nic ti na tý hlavě nedrží.“

Mít hebký vlas, zpěvavý hlas, dlouhýchřas jas, labutí šíji, po níž všichni nyjí...prostě vyzařovat báseň - být ztělesněnímsnů básníků, múzou nejvroucnějších vzly-ků, skálou omývanou lyrickým, rytmickým,neschematickým kvílením.

Co to vůbec je být osudová? Je to razan-ce a živočišný šarm jemně žíhaný kultivo-vaností? Nebo jen správně využitá sociálníinteligence? Co dělá osudovou ženu osu-dovou ženou? Krutý úsměv směrem k vy-záblému manželovi, který si zkroucenývzteky rve vlasy nad svým - mnou zapřiči-něným - úpadkem? Kdykoli naprogramo-vatelná vášeň, prýštící z lesknoucích se očí,doplněná vhodným pyžamem? Nebo kuře-cí řízky v pikantní omáčce?

Týrám se těmito otázkami tak, že se za-pomínám narovnat a nestíhám si ani udělathlavu. Možná bych to přece jen měla zvážit.Třeba bych - navzdory všem svým schop-nostem - byla jako milenka starého tovární-ka šťastnější.

IrskoV Irsku se musíte zamilovat, abyste

pochopili, vo čem to tam je. Nebo ne třebazamilovat, ale ňák jinak se uvést do tako-výho stavu nebo až jakoby do vytržení, abys váma lomcoval cit nebo přímo vášeň. Alenesmí vás to porazit. To už by pak nebyloIrsko.

Mně se to několikrát povedlo, i kdyžchlapi jsou tam dost malí. Ale naštěstí jetam hodně cizinců - hlavně z Nigérie.A Italů. Třeba Christian - autor novýchwebových stránek naší divadelní společ-nosti. Měl tak modrý voči, že jsem mu nej-dřív skoro nevěřila, že je z Itálie. Sedělv kanceláři naproti mně, takže se na mě

často díval. Ale stejně si myslím, že tonebylo jenom tím. Každou chvíli totiž řekl:„I love this girl. She’s so passionate...“A já mu to ze začátku i věřila. Další bylFrancouz. Neuměl moc anglicky, ale byltak vtipnej, že jsem se musela smát i tý je-ho francouzštině. Vždycky mi jako vzal pi-vo a dělal, že z něj pije, a čekal, co bududělat já. No a pak jsem se potkala s jednímIrem, ale anglickýho původu. Vyprávěl mipořád, jak zvláštní a žánrově nezařaditel-nou hudbu hraje. A měl trvalou. Kdyžčlověk žije v cizí zemi, je něčim ňák vosla-benej. Všechno se ho dotkne, na všechnose upíná a kolikrát ztratí i soudnost. Ale jefakt, že ten s tou trvalou mi lez na nervyuž vod začátku.

V Dublinu, když jsem o půlnoci - slzy vevočích - hledala noční autobus a zapomně-la i adresu naší ubytovny, věděla jsem je-nom, že je to někde směrem na západ, mistrašně pomoh jeden autobusák, tak kolempadesátky. Naložil mě k sobě do svýho au-tobusu a úplně mimo předepsanou trasumě na ten západ dovez. Pak mi obdenz Dublinu do Corku volal, že pro mě mádobrý sladký španělský víno a jestli mi homá přivézt, nebo jestli si pro něj přijedusama. Bylo to strašně křehký. A já to nebu-du ňák shazovat, i když by se to jako na-bízelo. Podívejte se, kdyby mi chtěl něcoudělat, tak to moh udělat desetkrát - dyťv tom autobuse nikdo jinej nebyl! A na dru-hý straně by to bylo jenom pochopitelný -von vidí mladou holku, já vidim sympatic-kýho chlapa v nejlepších letech... dyť by tobylo jenom logický. Ale to, že se nic nestalo,přece vo něčem svědčí. Já prostě věřim to-mu, že má čistý srdce. A tim pádem - a teďto trošku našroubuju, aby to tak ňák drželopohromadě - a tim pádem neměl daleko anik samotnýmu Danielu O’Connellovi, kterejsice vážil asi tak 130 kilo, ale vzpínal se

Irena Pulicarová30

k ideálům tak, že na něm všichni hubenýmohli voči nechat. Jak vodhodlaně tenkrát,bylo to kolem roku 1820, na tom shromáž-dění severních a jižních hrabství zahřímal:„Bratří, dosáhněme svých práv, aniž by-chom pošlapali víru našich otců - víru, ježnám káže nezbrotit své ruce krví.“

Jo... Irsko... To vás zasáhne...

Kdybych žilaJe zvláštní, že tolik mužů - vlastně

všichni - si přejí, aby jejich ženy, man-želky, paní dokázaly půvabně a bez ironic-kých komentářů odpovídat na jejich ne-malé potřeby těchto základních tematic-kých okruhů - starat se o hutnou, chutnoua pravidelnou stravu, i za nejvyostřeněj-ších podmínek vytvářet atmosféru nad-šeného naslouchání, laskavého porozu-mění a bezvýhradného obdivu, a to všezavršit - ve dne či v noci, dle přání zada-vatele - rozzářenou, asistovanou odevzda-ností na pohovce, koberci či v jiném te-rénu. Ve světle této pravdy mi najednoupřipadá těžké být ženou. Padá na mětíseň, že se mi prostě nemůže podařitnaplnit to, co ode mne bude jednou máláska žádat; a tak sním o dobách, kdy bychnestudovala, nikam necestovala, na ničemkromě domácích a zemědělských činnostíse nepodílela, takže by mi tak trochu ne-zbývalo nic jiného než pracovat na tom,aby můj muž, manžel, pán byl spokojen.

Kdybych žila například v roce 1860,měla bych vyřezávanou kredenc s buclatý-mi glazovanými hrnečky. Kromě toho bychměla muže, který by mě měl tak rád, že bymě na rukou nosil. Byl by tedy svalnatý,vytrvalý a obětavý. Spolu bychom mělidubovou postel. Můj muž by se jmenovalOndřej nebo Matouš, Jan, František, Vá-clav... Byl by kovářem, truhlářem... neborybářem? Jednou za čas by jel do města

a přivezl by mi perníkové srdce, červenouzástěru nebo nové dřeváky. Byla bych takšťastná, že bych vařila, prala, zašívala, vyší-vala, uklízela, štípala dříví, pálila kořalku,spravovala střechu, drala peří. Také bychsbírala léčivé byliny a vyráběla z nich olejea masti. Každý večer, až by se můj Matouš,Ondřej, Jan vrátil domů, osvěžila bych muustarané čelo výtažkem z meduňky, natřelamu odřené ruce měsíčkovou mastí a nako-nec mu obložila zmožená záda kostivalový-mi listy. Lisovala bych také takové šťávy, žeby stačilo pár kapek a mému Václavovi -utrmácenému, ospalému, unavenému, sot-va se plahočícímu - by se hned, ale hnedvrátila chuť na... na společně prožitý večer.Těch šťáv bych ale nevyráběla mnoho, pro-tože bych věděla, že Ondřejovi musí přecejen zůstat síla do dalších let. I když - kdoví,jestli bych to potom ještě mohla posoudit.V roce 1867 bych čekala sedmé dítě, zápla-tovala prodřenou zavinovačku a těšila se,že Franta už osmé chtít nebude. Nebo bychmožná spíš - vysílena plněním všech svýchradostných povinností - odpočívala poddřevěným křížem za kostelem svatého Ja-kuba. A můj Ondřej by v naší dubové pos-teli zpočátku stydlivě, ale čím dál pevnějisvíral v náručí možná... sousedovic Andulunebo - hostinskýho Maruš nebo řezníkovoBětunu... ta mi ho přece dycky záviděla.Začalo by to nevinně - „chudák pantáta,umřela mu žena, má teď na krku sedmdětí...“ Sedm dětí... proč mi je nepřivedešaspoň ukázat, zlatíčka moje... a vyplej mi tymacešky, prosim Tě, ať ten hrob ňák vypa-dá... Franto, snad tě nezblbla Rozára, taz vedlejší vesnice! Dyť je to úplný polenoa žádná krasavice to teda taky neni. NoHonzo... Matouši, to nemyslíš vážně...Venco!... Ondřeji, dyť seš na ni starej... Tyhajzle... a já jsem tě patlala těma svejmamastičkama...

Petr Seemann

SebeuvědoměníKošilí uznání chvíli se pyšnit,

kravatou docenit spásný to lesk,touhou po poznání hrdě jen žíznit,

pravdou i lží protnouti blesk.

Jen jít a nemluvit, krokům svým si brnkat,

jen stát a nehýbat, stožárem kocábky,

jež pluje po našem zklamání.

Ač zmoklí až na kost, potem své hořkosti,

procházet potají tunely všednosti.

Ač znaveni podlostí, Vydat se stezkou k pramenům moudrosti.

Silným to proudem, spláchnout svůj vztek,

vůní a zvučností, zlomit ten brek.

Brek, jenž přichází ve chvílích doznání.Brek, jenž vrcholí v momentě poznání.

ZvěstBrodíme se v propasti vlastních omylů,topíme se v řece vlastních předsudků,

přešlapujem nad mršinami vlastních nadějía v hloubi duše už není vlastního nic.

Chodíme stále okolo hořících tužeba tužeb vlastních už věru není,

i bloudíme a tápemeve střípcích štěstí našeho.

I zdání obrazu instantní velikosti, tuze malá zdají se,

a v tom jakoby zčistajasna zjeví se cíla jen tak si poblikává

na obzoru představ o vlastním zření.

RouháníDál a dál, hlouběji a hlouběji,

od bázně, strachu, k naději,stovky let, snad i tisíce,

přes Slunce, hvězdy, Měsíce.

I v duchu plémě pokroku,jódlujících proroků,

snažíme se pod rytmem víry zakrýt ony černé díry.

Ten rytmus zdá se zaprášený, neboť v očích naší svaté ženy

už nelze nalézt odpuštění,spásou dojít k oproštění.

Už nestačí se jen těm tónům houpat, kývat hlavou a slepě doufat,

že něco je nám vyšším řádem, nechť nám vládne a my ať stárnem.

31

Petr Seemann

Procházet potají

tunelyvšednosti

Irena Velichová32

Irena VelichováStárnuzákoutích

* * *RÁDA RÁDARÁDA

chodí v čerstvé trávěRÁDA

Teče po vráskáchRÁDA

Plané nohy po keříchŽitavky vykřičené

Ne že by nemluvila ryběPlaše po křečích

(musí mít)RÁDARÁDARÁDA

Lesní rozechvěníA

hlavně ten

lesklo-břitkýranní

HLADOMOR

Čistá krásaPři hladině se vždycky

Bojí víc

Vodou se pěna neudáví

Počítá slzy

Hlasem na chodbě odemknulObloukem bytu

se vtepal do všech mezer

Drhne zbytky svéhotěla nejlepší kostí Antigony

V koupelně je podzimmlha se kupí

U stropu

Naposledy se protáhlSporákem

Ryl do klíčových dírekškrábal ze sebe její zbytky

Plakal

Jsi už čistá?

Jak je ti, KRÁSKO, ve vodní říši?

vevšech

Irena Velichová 33

ProměnlivoNa schodech

Se válí kapičkyPotu

Prázdno před bouří

Nemusí pršetStačí

Když je mlha

BudoucnostOpadávám po

Našem vyšeptanémDomě

Ode zdi ke zdiOd paty k hlavěStárnu ve všech

ZákoutíchÚpěnlivého prostoru

Šedivím Po tom lepkavém

PopínáníHladovím

Nejsem Po půstu Ale pustá

Čas krutostiNa střeše

domu sepjaté klenby

panenky z flašinetůpod okapy

Začni se modlit.Stmívá se

stříbřené zvonky hrdlic pěníkuropění

Jiskřičky Ikarova letuKřísím

Tvůj dech je horkývosk

pomalu peříčka omdlévajípolední siesty

popelavé

stříbřené zvonky konvic zaúpěnípředcházení

Obcházíš mou zemNe všechna zákoutí

Jsou úrodnáPopelníkem proplétám

ránopřežívám kávu Požívám čas

stříbřené zvonky světnic bděníobcházení

V našem domě je čas především

Dobrovolná krutost V našem domě Žízeň

Kůže rozpraskanáV ústech suchoV našich pokojích

Spáleniště

Vojtěch Němec34

I. Dovnitř

Negativní obraz obrysu mohutnýchsněžných hor se šnečí rozvážností pohybo-val směrem k hladině.

Dolů.Povrch těch prastarých velikánů se třpytil

a maskován se měnil pod něžným pohle-dem umělého slunce. Tam v dáli, za nepro-niknutelnou bělobou horských štítů, rostlz kovového zázraku sloupec mokrého ele-mentu - s hukotem se zabodával do maleb-ného údolí. Jak v okolí horský masiv poma-lu stárnul a potápěl se do neodbytnosti vod-ního povrchu, tak v místech nádhernýchbožích muk naopak hmota rostla. Kupila sedo roztomilých obláčků, kopečků naděje.

Najednou se přes sněhobílý patvar geo-logických nemyslitelností mihl stín. Rukaboha vystřelila jako dravec, napnula svéšlachosvaly pod taktovkou nervů a kostís požehnáním krevního oběhu, aby do-mluvila kovovému zázraku.

Budiž.Vodní živý válec přestal v té chvíli exis-

tovat. Stoupání vodní hladiny se zastavilo.Proces zániku bílých gigantů se znatelněurychlil. V laboratoři šíleného vědce seprávě den naklonil k posteli, zívnula s chrochtáním dopadl na modrou ma-traci. Nastal čas božských proměn a pra-podivných hnutí mysli. Přišla chvíle hrdé-ho vzestupu. Myšlení usnulo a dalo takprostor pro řádění zlých sil. Freud by mělradost… Nahý bůh se naposledy v lůněkoupele protáhl a upadl do nebezpečněhlubokého spánku.

II. Uvnitř

V nesvětle se střídavě prolínají náznakysvětla, nesmělí zvědové reality. Světlé skvr-ny se ve skelném světě zvětšují, transfor-mují do jedné bílé, nesmyslné, amorfnítrhliny. Pomalu. Vodní plošky se prohánějív kouli. Je vidět, jak to celé vodnatě mokvá.Černé tenké čárky jako zbytečné mříže seoddalují - každá z jejich dvou neúprosnýchřad.

Kmen 1je vzhůru Asměrem, trčí nahoru 2náš Šílený bůh Bvětve 3oči, ulepené Clisty, nebe… 4plné světla Dkontrastuje to 5energie Es myšlenkami 6své Ftvoření 7podstaty GHOPLA! Extatické citoslovce!

Dny ŠílenéhoVojtěch Němec

Vojtěch Němec

Usedla mu veverka na rameno… Nebyloji slyšet - natož vidět. Slézající veverky zestromu mají v sobě cosi, co se těžko vy-světluje. Něco jako „nutkavá potřeba siužít chvilku osvícení v rámci zabití dvoumuch jednou ranou“. Šílený bůh se zpo-maleně a násilně odtrhl od kreativníhorozjímání. Podíval se na návštěvnici. Veveverčiných očích mohl spatřit všechno:oddanost, drzost, chválu, odhodlání, sílu,něhu a blablablablabla. Veverka zářila vesvé maličkosti, kroutila tlamičkou, jako byse snažila něco sdělit nevědomému bohu.Černá očka prozrazovala nesmírnou, ne-lidskou inteligenci. A pak to spadlo…

Veverčina tkáň začala na některýchmístech kypět vnitřní masou expanze.Pulsovaly jí svaly, praskala kůže, celápotvůrka se jako by nafukovala. Celé topřipomínalo známý výjev ze sklenice vody,ve které se zbožně vznáší želatinový med-vídek - bobtnající. Ale tady to je rychlejší,rychlejší, rychlejší…

Bizarní metamorfóza došla do konečnéfáze a už na božském rameni neseděla talesní vědma s větvičkou jako symbolemnadřazenosti nad ostatními lesními živo-čichy. V náručí bdícího boha se skvěl hu-ňatý medvěd. Dal si ušiska k temeni, pro-mnul si pařáty na hnědém břiše a pravil:„Čau vole. Já jsem tvá schopnost uvědo-mění si sama sebe. Tvá příležitost víry vetvé kvality. Héééj! Hi hi hi hi hi hi hi!“

Úchylně se smějící medvěd se odvalil nazem, překulil se v nemotorný kotoul a pakse jakoby mimochodem proměnil v krás-ného a statného jelena s bohatým parožím.Podíval se na boha, odfrkl si, pokynulhlavou na pozdrav a odkráčel do známalesa. To celé proběhlo tak rychle, že seŠílený bůh podivil. Zakroutil hlavou, vstal,protáhl se, rozhlédl se v tom ranním slunciprobodávajícím kvanta živých dřevěnýchpaží…

III. Spektrální herec

Zvědavost letěla na křídlech mouchy.Naše kamarádka moucha Běla dokmitalablánami na klobouček. Pod touto zbyteč-nou pokrývkou hlavy se napůl schovávalahlava lesního hledače. Zbytek shrbenéa utrápené postavy vrůstal do země tímvěčným způsobem…

Tiše sípal a v levé ruce držel proutěnýkošík. V druhé poloviční chobotnicipotem mučil rybí čepel. Svaly objímajícíoční koule obývající dvě malé mokré by-tové jednotky v jeho lebce stočily poleoptické působnosti bulev na ležící před-mět, smrdící v záplavě zelených a žlutýchpodlouhlých a elastických věcí rašícíchz měkké půdy. Savana posázená torzyzdřevnatělých myšlenek hostila ten dencivějícího herce s košíkem a tou svou ostrou věcí… (Herec neherec se vytrhlze sevření mocné letargie ještě posílenéposvátným majestátem smrti. JehoVeličenstvo s kosou mu drze ukázaloprstem směr.) Pohledem i hlavou uhnulz nehybné mrtvoly, protože jeho perifernívidění uzřelo na mlžné cestě smyslovéhovnímání něco… nezvyklého.

A skutečně - ze stínových epigonů dře-

35

boha

Vojtěch Němec36

věných živých kolosů se vyloupla hrozivásilueta neznámého příchozího. O dendro-logicky cenný skvost se opíral šíleně seusmívající muž v legračních šatech. Nahá-něl hrůzu tak hluboce… ty strašidelné oči!Možná to zní bláznivě, ale Herec - Hledačby v té chvíli přísahal, že za záhadným mu-žíkem spatřil stín ptačího potápěče. Pří-chozí na Herce pohlédl svýma světélkující-ma očima a v tom svém barokním šlechtic-kém kostýmu potřísněném krví se pokusilo zdvořilý úsměv. Ó!

Nepovedlo se mu to. Namísto toho sezačal hystericky smát a Hledač nyní viděl,jak to stvoření za podivínem podivněkřepčí. Fascinován tancem ptačího dé-mona mohl jen s nepřítomnou hrůzou sle-dovat, jak chechtající se cizinec zvláštnímipřískoky přihopsal blíž… Než si Herecuvědomil, že jeho nohy odmítají sloužitpudu sebezáchovy, byl šílenec u něho.Slyšel jeho nestvůrně ledový dech. Cítil je-ho mrtvolně dutý dech. Když se ho stvoře-ní dotklo jedním zmrazujícím prstem, pus-til prázdný košík i čistý nůž a mírně se tře-soucí se začal měnit.

Průsvitněl…Usmívající se Šílený bůh mlčky sundal

Hercův klobouk. Nasadil si jej a nevěřícněsledován Hercem se dal do transcendentál-ního tance. Tučňák gestikuloval křídlo-ploutvemi…

Vzduch prostupovala nepříjemná pa-chuť astrálního tvoření. Z povzdálí trojiciočumovala Veverka držící zářící větvičku.Začala se zaříkáváním.

IV. Probuzení

Šílený bůh bude absorbovat duši Hledače.Bude mít dalšího do sbírky.

Bude šťastnější.Možná.

Šílený bůh absorbuje duši Hledače.Má dalšího do sbírky.Je šťastnější.Možná.

Jedním z následků pozření duše je nad-měrné pocení. Každý bůh musí pocenímvyloučit všechnu nežádoucí duševní ener-gii spolknuté duše. Šílenému bohovi se jižleskne čelo. Ten pot ho studí pokaždé.Magické zbytky se vsakují do jeho pra-starých šatů…

Jak se cítím?Abstraktně.Co vidím?Chlapa.Je mi zima?Jo.Kde jsem?V lese.Je tu sucho?Jo… Ale…Co?Cítím mokro.Fakt?Jo.Aha.A kde?No všude.Tak tomu nerozumím…

Tělo v kádi se trhnutím vzepjalo z vod-ního prostředí a s očima plnýma náhléhopochopení se zvedlo na nohy chatrné sta-bility. Stálo ho to mnoho námahy, ale stáloto za to. Nahý bůh se utřel a s drkotajícímizuby vypustil vanu. Chtělo se mu spát.

Lucie Farárová

Cestou S hromadou báglů

S neznámou hroudouNa sedadlech

Píšu veršeŠkrtám

BláznímČekám

Kam chciStejně nedorazím

*Celá hořím po touze

A tak toužímJako řeka po moři

Květiny po paprscích slunceVyprahlá studna po vodě

Začátek po konciAle nakonec

Jsem celá seškvařená

* Jednoho dne mi narostla křídla

A jáByť na Zemi

Se krok co krok vznášelaLétat

Létat jsem nemohlaVznášet se

Vznášet se v oblacíchA tak

...

Jsem si své místo vedle slunce našla

ÁáchoooochJooooOooo

WooowEhrrrmmm

Ech Ááááá

Och Emhmrn

IiiiHááá

A jak sténáte vy?

* Bolíš

VzdychášSténášMiluješHekáš

SmrdíšChlastáš

VoníšLíbáš

NevšímášNadávášPolykášMúzo!

* Nějak vypadam

Nějak se jmenujiNějak libam

Nějak se milujiNějak zapomínam

Ale to je přece normální

37

Lucie FarárováAjak

sténátevy ?

Ladislav Konečný38

Kusy mlhy poletovaly všude kolem jakcáry papíru čechrané větrem. Nic nebylovidět, všude jen bílo, jako by nic jiného anineexistovalo. I vůně a chuť vzduchu bylaplná mlhy, té mléčné kašovité mlhy.

Bílé záclony však roztáhl vítr a za nimise vynořila obrovská džungle. Bylo až ne-uvěřitelné, jak byl každý kousek půdy po-set tolika různými druhy rostlin. Obrovskéstatné stromy, jejichž kořen by neobjaloani deset lidí, malé stromečky a keříčky,vykořisťované těmi obry. Spousty barev-ného kvítí a masožravých rostlin, které

nabíraly potravu z hmyzu prosycenéhovzduchu plnými hrstmi. Celé to rostlinstvose proplétalo a laskalo s ještě podivuhod-nějším zvířectvem. Ještěrky všech velikostía hadi různých barev obepínali všemožnévětve a stonky. Opice skákaly a vřeštělyv korunách stromů, jak dávní duchovélesa. A nad tím vším barvila oblaka křídlarůznorodého ptactva.

Náhle na ten čerstvě namalovaný obrazpralesní krajinky někdo hodil kýbl s vodoua barva, křik a šum zmizely stejně rychle,jako se objevily. Zůstaly jen odstíny černé,které se stačily za ten malý okamžik vpít dočistě mlhavého plátna. Ze stromů zbyly jenholé větve s ostrými drápy na jejich kon-cích. Z keřů se staly mrtvá a bezvýznamnákošťata, rostliny se proměnily v bláto a hnůj. Zmizeli ptáci a z nosu zápach vy-strnadil vůni. Celý mrtvý les začal praskata šumět. Stromy se kymácely a pohybovalysměrem ke mně. Křoviska začala stravovatmé tělo společně s bahnem, do kteréhojsem se propadal. Mé vykulené oči málemexplodovaly hrůzou, ale ruka pořád svíralatužku, i když křečovitě a fanaticky bezpřestání psala na kus papíru.

Dřevěné drápy krvežíznivých stromů sepo mě už sápaly, když tu se celý ponurývýkres ponořil do modré a já začal plavat.Kopal jsem nohama do všech stran, aleruce to vůbec nevzrušovalo. Pořád psalys jakousi nepochopitelnou posedlostí a jáse propadal stále hlouběji v azurově mod-rém nekonečnu.

Před očima se svítivá modrá začalapotemňovat a já po chvíli pochopil, že seke mně žene hejno ryb. Vzduch mi uvízlv krku a plíce přestaly plnit svou povin-nost. Kolem mé temnící se reality proplou-valo hejno sardinek, pohybujících se jako

L a d i s l a v

K o n e č n ý

M l žn ý ob r a z

Ladislav Konečný

jedno tělo plné stříbrných oček a droboun-kých ploutviček. Poté to byli rejnoci se svý-mi dlouhými plášti elektriky, kteří mě mu-čili výboji a celé mé tělo se napínalo jakopružina. K tomu mi nohy začaly rozleptá-vat z hlubin připluvší medúzy. A jako lusk-nutím prstů se mí kati dali na útěk. Vyklí-zeli pódium pro jiného herce, krále dneš-ního programu, žraloka. Svým elegantnímpohybem se dravě přibližoval k mým očímjiž umdlévajícím nedostatkem vzduchu.Jeho tlama se otevřela, prosvícená párřadami ostrých lucerniček.

Vchod do jeskyně se zavřel a všude bylatma až na ty lampičky, které se začalys jemným pohupováním pohybovat.Jeskyni zaplňovalo ticho narušovanépravidelnými útoky zvuku dopadajícíchkapek. Světélka se neuvěřitelně rozzářilaa odhalila obrovské prostory, poseté kráp-níky. U stropu se stíny podivně míhaly a jánervozitou zakašlal. Koule nezbedné tem-noty vybuchla v obrovské hejno netopýrů,kteří se na mě střídavě snášeli a drásali mivlasy a obličej. Nemohl jsem si chránit hla-vu, ruce pevně svíraly papírový poklad,který pro ně byl cennější než můj vlastníživot. Rozběhl jsem se tedy neprobádanoucestou a doufal v malířovo slitování.

Nechal mě pěkně dlouho trápit, a až kdyžjsem byl na pokraji svých sil, namalovalpřede mnou oslepující východ z jeskyně.Vběhl jsem na rozpálený písek a nespatřil,kromě oblohy, nic jiného. Nikdy jsem ne-vnímal moc pouště více než teď. Tichá,věčná, nezdolná. Poohlédl jsem se po cestězpět, ale hbitý štětec ji rychle přemaloval.Jak jednoduché je přemalovat horu kame-ne v dunu písku! Vydal jsem se tedy popískovém koberci do nekonečna. Slunceohřívalo duny do neuvěřitelných teplot

a z mého těla se vyrojily první kapičky po-tu. Putoval jsem dále rutinní krajinou a pochvíli jsem se už jen pomaličku plazil, vy-sušen, zbaven veškeré vody.

Už jako obvykle se krajina změnila, kdy-koliv jsem byl u konce se silami. Papíra tužku jsem však pořád držel v ruce a za-pisoval poctivě vše, co jsem cítil a viděl.

Písek se jedním tahem zbarvil do bíléa začal chladit. Byl jsem vyčerpaný, a takchvilku trvalo, než jsem pochopil, že jdeo sníh. Začal jsem ho nabírat plnými hrst-mi do rukou a krmit se jím. Chlad sněhuv mých ústech ustoupil, sníh začal tát a métělo zalil první doušek vody.

Sněhová pláň se opět změnila ve vodua já jsem plul na ledové kře. Na každé křebylo po jednom druhu zvířete, které tytokončiny bylo schopno obývat. Lední med-věd podřimoval uprostřed své bílé lodičky,tučňák se vesele potápěl do ledové lázněa opět šplhal na plovoucí kus pevniny.A tuleň se snažil svým kolébavým pohy-bem dostat k vodě, aby si pohrál s roz-verným tučňákem.

Podíval jsem se vzhůru do oblohy kolé-bané v klíně noci. A aby se jí dobře spalo,rozesela noc všude kolem stříbrné hvěz-dičky a srpek měsíce. To všechno se nademnou klenulo, jako strop, jako kus látkypřišpendlený k dvěma tyčím v nekonečnu.Někdo je však ustřihl a ta vesmírná látkase na mě snesla. Celého mě zabalila do svéhebkosti a já se z ní nemohl dostat pryč,nemohl jsem už ani psát, neviděl jsem...

Víc už jsem toho bohužel nestihl shléd-nout. Vliv drogy ustoupil a halucinace serozplynula tak rychle, jako začala. Napsaljsem ale pěkné dílko, které doufám pro-dám a vydělám si na další letenku do světasnů.

39

Autoři Plže č. 7/840MILAN ČECHURANarozen 1949 v Ústí nad Labem. Žije v Plzni. Po matu-ritě na SVVŠ studoval VŠSE, večerně absolvoval SPŠstavební. Pracuje jako prodavač dřevovýroby. Psalpísňové texty, nyní píše poezii, povídky a pohádky.

ZUZANA DOROGIOVÁNarozena 1958 v Klatovech. Zabývá se výtvarnými čin-nostmi, píše básně, písňové texty, povídky a pohádky.Žije v Klatovech.

STANISLAV DVOŘÁKNarozen 1973 ve Stodě. Vystudoval SPŠ keramickou.Pracuje jako stavební technik, žije v Chlumčanech najižním Plzeňsku.

KARLA ERBOVÁNarozena 1933 v Plzni. Od roku 1984 žije v Praze.Svou tvorbou je spjata s plzeňskou literární scénou.Byla členkou skupiny Červen 63, debutovala roku1966. Je laureátkou Ceny Jana Zahradníčka (1999)a Ceny Bohumila Polana (2003).

LUCIE FARÁROVÁNarozena 1988 v Karlových Varech. Studuje na středníumělecké škole v Plzni.

IVO FENCLNarozen 1964 v Plzni. V r. 2001 vydal prózu Smí zůs-tat, Kynžvart a v r. 2003 Kalendář plzeňský. Žije a pra-cuje ve Starém Plzenci.

HANA GERZANICOVÁNarozena 1928 v Plzni. Před dokončením studií FF UKv roce 1950 emigrovala do Sydney, kde začala psátpoezii. Od r. 1999 žije trvale v Plzni.

JOSEF HRUBÝNarozen 1932 v Černěticích u Volyně. Studoval ve Vimper-ku, od r. 1959 pracoval v Plzni. Je autorem řady básnickýchsbírek a prvním laureátem Ceny Bohumila Polana.

BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Od roku 1965žije v Plzni a působí na FPE ZČU jako bohemista.

JIŘÍ KOLÁŘNarozen 1935 v Doubravicích na Strakonicku. Žijev Sušici, kde učí na hudební škole. Publikuje též podjménem Jiří Doubravický.

JINDŘICH KONEČNÝNarozen 1940 v Leeden Loose (SRN). Vystudoval FFUK - obor filosofie a historie, byl spolupracovníkem ča-sopisu Svědectví, pracoval na Ministerstvu zahraničníchvěcí ČR, píše poezii i prózu. Žije v Horní Blatné.

LADISLAV KONEČNÝNarozen 1985 v Plzni . Studuje Literární akademiiv Praze. Žije v Mariánských Lázních.

TOMÁŠ KŘENEK Narozen 1981 v Plzni, kde žije a studuje Fakultu strojníZČU. Píše básně, povídky a fejetony.

VOJTĚCH NĚMECNarozen 1983 v Chebu, kde žije. Po střední škole zdestudoval angličtinu. Píše prózu a poezii.

VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Vystudoval ruštinu a dějepis naFF UK. Věnuje se literární kritice a historii. Od roku1999 přednáší českou literaturu na FPE ZČU. Působítéž na Literární akademii v Praze, kde žije.

KATEŘINA PÁNKOVÁNarozena 1985 v Plzni, kde studuje Masarykovo gym-názium. Debutovala v Plži.

IRENA PULICAROVÁNarozena 1978 v Plzni, kde studovala angličtinu - dě-jepis na FPE ZČU, nyní studuje divadelní vědu na UKFF. Působí v amatérském divadelním souboru Střechy-losm, pro nějž připravuje scénáře inspirované historic-kými texty. Studuje též na DAMU herectví se zaměře-ním na autorskou tvorbu a pedagogiku.

DANA RAUNEROVÁNarozena 1955 v Chebu. Vystudovala FPE ZČUv Plzni. Je učitelkou výtvarné výchovy, zabývá se takévlastní volnou výtvarnou tvorbou. Píše poezii i prózu.Žije v Horní Bříze.

PETR SEEMANNNarozen 1982 v Plzni, kde maturoval na Sportovním gym-náziu; nyní studuje na FF ZČU. Píše mj. básně a prózu.

DAVID A. ŠAKALVlastním jménem Libor Pinl. Narozen 1974 v Plzni.Vystudoval Fakultu strojní ZČU v Plzni, byl asistentemna katedře technické výchovy FPE ZČU. Píše poezii,prózu i publicistiku.

MARTIN ŠIMEKNarozen 1975 v Plzni. Vystudoval češtinu a dějepisna FPE ZČU, působí jako učitel na ZŠ. Píše poezii(mj. Příliš hlasité samomluvy, 2003). Žije v Dobřanech.

JIŘÍ Č. ULRICHNarozen 1936 ve Strakonicích. Vystudoval VŠCHT.Od roku 1971 žije v Plzni. Pracoval jako výzkumnýpracovník ve Škodovce, píše mj. texty pro divadlo jed-noho herce.

IRENA VELICHOVÁNarozena 1987 v Rokycanech. Studuje gymnáziumv Blovicích. Píše poezii. Žije ve Starém Plzenci.

LUBOŠ VINŠNarozen 1959 v Blatné. Vystudoval v Plzni na VOŠknihovnictví. Žije opět ve svém rodišti, kde pracujejako soukromý překladatel a učitel angličtiny. Píšepoezii i prózu.

Vychází za přispění Města Plzně, Ministerstva kultury České republiky a Nadace Českého literárního fondu.

V příštím Plži mj. čtěte:

Portrét Plže: Eva Válková

Prózu Vojtěcha Juríka

Básně Vlasty Špinkové a Ester Seberové

Fejetony Bohumila Jiráska a Luboše Vinše

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,

Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý,

Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,

Viktor Viktora

Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13

tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:

slesingerova@kmp.plzen-city.czhorakova@kmp.plzen-city.cz

Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna

města Plzně, Středisko západočeských spisovatelů

a Kruh přátel knižní kultury

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík

Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž - Plzeňský literární život,ročník IV, č. 7/8,

červenec-srpen 2005www.kmp.plzen-city.cz

Náklad 600 ks ISSN 1213-9890

Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany