pohlednice boŽskeho srdce pane sesv.marketou....
TRANSCRIPT
POHLEDNICE BOŽSKEHO SRDCE PANE SE SV. MARKETOU.2 druhy po 40 hal.
ŽIVOT SV. MARKETY KORTONSKĚ, veliké kajícnice III. ř. sv.Františka, s ; ilustr. Cena Kč 3-—
ŽIVOT SV. GABRIELA POSSENTI, studenta z řádu passionistů,divotvůrce a světce nejnovější doby, se 7 ilustracemi.
Cena Kč 10-—
DEVÍTIDENNÍ POBOŽNOST K SV. GABRIELOVI POSSENTIse stručným životopisem. Cena Kč 110
OBRÁZKY SV. GABRIELA POSSENTI. Cena 40 hal.
ŽIVOT SLUŽEBNICE BOŽÍ GEMMY GALGANI, dílo uchvacujícímystikou;„s IO ilustracemi. Cena Kč 16-—
SVATÁ HODINA GEMMÝ'GALGANI. Dojemná pobožnost k utrpení Páně, jak ji sám této služebníci své nařídil. Cena Kč 2——
ŽIVOT CTIH. SLUŽEBNICE BOŽÍ BENIGNY KONSOLATYFERREROVE z řádu salesiánek, zvláštní důvěrnice BožskéhoSrdce Ježíšova z doby nejnovější.- Cena Kč "7'—
PRÚVODCE (VADEMECUM) DUŠÍ BOHÚ .ZASVĚCENÝCH.Výňatky z rozmluv Spasitelových se ctih. Benignou Konsolatoua případné modlitby. Cena Kč 6-—
ŽIVOT SESTRY M. M. CHAMBONOVE, salesiánky (1844—1907),kterou vyznamenal Božský Spasitel dojemnými sdělenímio svých svatých ranách. Cena Kč 5-—
POBOŽNOST K SV. RANÁM PÁNĚ ; dojemná, hojnými odpustkyobdařenápobožnost k sv. ranám Páně. Cena 40 hal.
POBOŽN OST K MATCE BOŽÍ BOLESTNÉ. Cena Kč s'—
ŽIVOT SV. JANA KŘTITELE VIANEYE, farářearského. Překladčtrnáctého vydání francouzského, které napsal příbuzný světcův]oserianey. Cena Kč 15.—
P.BMILIAN SOUKUP O. P,
SVATÉ
DĚTST'VÍ
VYDALY ŠKOLSKÉ SESTRY O. S. F.
PRAHA—VINOHRADY, KORUNNÍ 4
1931“
ŠKOLSKÉ SESTRY O.S.F.
V PRAZE-VINOHRADECH,KORUNNÍ TŘÍDA 4,
VYDALY:
DĚJINY DUŠE SV. TEREZIE ]EŽÍŠKOVY, francouzské karmelitky.]e to'vlastní, velmi zajímavý a poučný životopis, psaný narozkaz představených. Překlad nejnovějšího vydání v bohatéúpravě s ilustracemi. Cena Kč 26-—
KVĚT ZE ZAHRAD xrx. VĚKU. Sv. Terezie ]ežíškova. Stručnýživotopis této světice s 12 ilustracemi. Cena Kč 4-—
NEÚHLEDNĚ CTNOSTI. Cesta sv. Terezie z Lisieux. Sepsal P. Ro—berti. Cenné dílko asketické literatury pro každého_
Cena Kč 10-—
NÁSLEDUJTE MNE! Vážná naučení o světici z Lisieux. Napsal P.Matouš Crawley—Boewey55. C. C. Vhodné doplnění „Dějinduše“. Cena Kč 3-—
POSLEDNÍ SLOVA sv. TEREZIE ]EŽÍŠKOVY. Krátká naučení,' sebraná rodnými jejími sestrami z rozmluv před smrtí.
Cena Kč 10—'„DEŠ'Í' RÚŽÍ“, časopis věnovaný úctě sv. Terezie ]ežíškovy a blah.
Anežky České, bohatě vypravený. Vychází čtvrtletně; předplatné ročně Kč 15-—
MEŠNÍ MODLITBY KE CTI SV. TEREZIE Z LISIEUX, církevněschválené s novénou k této světici a j. Cena Kč z'—
DEVÍTIDENNÍ POBOŽNOST K SV. TEREZII ]EŽÍŠKOVĚ.Cena 20 hal.
LITANIE K SV. TEREZII ]EŽÍŠKOVĚ. Cena 20 hal.
SERIE Iz UMĚLECKÝCH POHLEDNIC SV. TEREZIE JEŽÍŠKOVY. Cena Kč 10-—
Tvé Dětství zazpívalapíseň novou Pánu:V
kříž v růžích „cestič/cou“ ze vede v nebes bránu.
P. EMILIAN SOUKUP O. P.
SVATÉDÉTSTVĚ
zg)3 ZVYDALYŠKOLSKÉSESTRYO.&F.
PRAHA-VINOHRADY
KORUNNÍ4
NIHIL OBSTAT
Olomucíí, die zo. Augustí, 1931
FR. METHODIUSHABÁň, o. ?.censor ex offo
IM P R I MAT U R
Pragae, die 12. Augustí, 1931Reg,fol. 185
F R. VENCESLAUS M. BUBENÍK, 0. P.Prior Provincialis
IMPRIMATUR Nr.15133
Olomucíí, die 22. Augustí, 1931
]OSEPHUS VYVLEČKA,Praeses a. e. Consistorii
VlSvatá Teregiefe zškavaoroduj za nás, abychompochopili,
že Tvoje cesta je budována proti
úsilí tohoto století,jež ušijídětství duše.
I.
CESTA MALÝCH.
Když s naprostou jasností poznalasvé poslání a sama na sobě je vyzkoušela s tak zázračně Bohem potvrzenýmvýsledkem, prohlásila světice ono tolikrát opakované slovo: „Cesta, kteréchci vyučovati duše, je cesta duchovního dětství, cesta důvěry a naprostéodevzdanosti. Chci jim naznačiti maléprostředky, které se u mne dokonaleosvědčily, říci jim, že v pozemskémživotě je třeba konati jen jedno, totiždávati ]ežíši květy malých obětí.“
Právě tato zdánlivě jednoduchá aodedávna známá slova jsou zjevenímpro novou dobu a jejího nového člověka. Ukáže to krátká úvaha.
Francouzský myslitel Pascal praví,
že je dvojí nekonečnost. Nekonečnostvelikosti, jež obsahuje provádění velikých činů, nekonečnost malosti, ježnapíná všechny síly na ovládnutí malýchzáležitostí. Obě tyto nekonečnostijsou v Bohu, jeho nekonečná moc asvatost se jeví i v zázračných dílechi v nejmenší maličkosti. A protože cesta k Bohu jest následování Boží ne—konečnosti, jest jasno, že k Bohu lzejíti obojí cestou, že obojí vede ke svatosti života.
Po příkladu života světice z Lisieuxje nám to zcela jasné. Ale nebylo tomutak dosud. Kdo zná cesty duší, směřujících ke svatosti života, ví, že je jimjako samozřejmou myšlenka, že je třeba bud'jíti do kláštera, nebo si zaříditijakýsi klášterní život v malém, pokudmožno věrným užitím pomůcek, jakých se užívá v klášteře. Tyto pomůcky patřily na onu první cestu, řekně
6
me cestu velikosti. Myšlenka klášterůvyrostla na východě. Východ milujeveliké gesto, iv náboženství. Mnišstvíbylo gestem velikosti pro dosažení podobnosti s velikým Bohem podle takchápaného slova Písma: Buďte dokonalí, jako jest dokonalý váš nebeskýOtec. Veliké byly prostředky k tomucíli: poušť skutečná nebo umělá, od—vážné podrobování tělahotovými mučícímisoustavami asoupravami, posty,odvážné, se svatou násilností prová—děné povznášení ducha předlouhýmimodlitbami vnějšími a vnitřními. Togesto přešlo s myšlenkou mnišstvíovšem i na západ a drželo se tak houževnatě, že mu nakonec podlehla i nová myšlenka svatého Františka Assisského a záhy byli zcela v mnišskýchzvyklostech synové světce,jenžnahromadu naházelvklášteřích obvyklá mučidla těla a „s veselou myslí je spálil“.
7
Když Terezie přestoupila práh Karmelu v Lisieux, octla se v takovém okolí. Ačkoli dosud šla svou cestou zce
la odlišnou, v pokoře novicky chtělase podrobiti této cestě a jako všichnisvětci před ní, jala se konati velikégesto cesty k Bohu, ještě větší, než bylo přesně předepsáno. Ale její duchměl jiné poslání. Proto ji Bůh jednaknemocí z příliš dlouhého nošení ostnatého křížku, a hlavně vnitřním světlem, uvedl zpět na cestu, kterou šla odsvého mládí, na cestu malé nekonečnosti. Pochopila přednost duchovní/zoboj ování před soustavami zevnějšími.Příznačný je tu jeden její výrok:„Z těch učených knih mne bolí hlava;myslívám si, kdyby jen tato cesta vedla do nebe, že bych se tam nikdy nedostala.“ Byly to knihy psané pod vlivem cesty velikosti, hluboce prožitýcha promyšlených soustav na základě
8
dosavadních návodů o svatosti a cestěk ní. Bojovala na duchovním bojišti ana něm nalezla totéž, co dosud se hle—dalo soustavami starými; „pokoj, pokoru jsem nalezlav tomto skrytém boji, v němž přirozenost ničeho nezískává pro sebe“. Nalezla tedy svou maloucestou základy svatosti, na nichž vždysvatost musí býti vybudována ak jichžzískání, jaksi rychlému, směřovaloveliké gesto dosavadní.
Tak se jeví svatá Terezie ]ežíškovaskutečnou velikou reformátorkou as
ketismu. A její reforma je dílem Božíprozřetelnosti a nesmírnou útěchoupro křesťana, žijícího v době překotnosti samých maličkostí. Proč bychom to neřekli upřímně, že moderníčlověk, i křesťan, i poctivý křesťan ne—má již toho smyslu pro ono velikégesto cesty za Bohem, jak k nám přišloz východu a jaký měla stará, silná,
9
v poměrném klidu žijící pokolení?Vždyť to není naší vinou, že nejsmeobry a že denní život člověka prostěpohlcuje. A když se nám řekne pak:Bud'te dokonalí . . . a když nevíme jiné cesty k tomu, nežli cestu velikosti,kdo by nám zazlíval, kdybychom skoro podlehli onomu názoru, který sku—tečně V theologických školách takévyrostl, že dokonalost jest povoláníjen pro některé duše a ne pro každého?Život a nauka svaté Terezie ]ežíškovyje však skvělým potvrzením názorupůvodně hájeného, že k dokonalostijest povolán každý křesťana že se jímtaké může státi a že dosti milosti jek tomu dáno každému.
Světice z Lisieux nalezla pramenytéto milosti. Ona stala se svatou
v Karmelu, ale nikoliv přesně skrzeKarmel. Stala se svatou na té cestě,kterou šla od dětství, která byla jaksi
IO
přerušena první dobou V Karmelu,ale ke které se světice zase vrátila. Ten
pramen milosti je nejstručněji v jejímheslu, kdysi tak formulovaném: žádnou mezeru, žádnou roztržitost. Smysltohoto hesla,by se dal vyjádřiti tak:Stvořitel bez mezery a bez roztržitostitvořil i ty nejmenší všednosti, abyhlásaly jeho čest a slávu, by vedly člověka k lásce k němu; a stejně hledíi na ty nejmenší všednosti našeho života, provází je svou činností bez me—zery, provází je bez roztržitosti přáním, aby hlásaly jeho čest a byly pro—jevem lásky k němu. Tvor, chápajetuto Boží myšlenku, snaží se ji uskutečniti. Snaží se všednosti a všechnypovinnosti denního života učiniti písní o lásce člověka k Bohu, o lásce,která chápe myšlenku Boží.
Tím jsme u důvodu, proč svatá Terezie tuto svou cestu nazvala cestou
II
dětství, cestou malých, nebo maloucestou. Nazvala ji cestou dětství proto, že tu člověk nejvíce projevuje svourodovou příslušnost k Bohu, jako dítě chápe a snaží se uskutečniti životnímyšlenku svého otce. Za druhé proto,že tato cesta není možná, není-li v dušiopravdová, děr:/rá láska k Bohu Otci.Láska, které světice dala jméno důvěry a naprosté odevzdanosti; jako dítěv rodině pracuje i nejmenší práce, nedbajíc, co koná a jaký to bude míti výsledek, jen když pracuje přesně podlepřání otcova a v lásce k němu. Snadza třetí i proto, že tak se může státisvatým i dítě svými malými dětskýmiprostředky. Malé jsou prostředky, aleveliká jest láska. Je to cesta malých nebo cesta malosti, protože se neukazujína venek docela žádné velikosti náboženské, žádné mimořádnosti, lidéjdoucí touto cestou se zdají docela
12
malými, všedními křesťany, kteří napohled žijí jen svým lidským a obyčejným křesťanským povinnostem.
Do malosti je člověk nové dobyzcela ponořen, chtěj nechtěj. Pro něhoje proto cesta svatou Terezií Ježíškovou ukázaná skutečným zjevením s ne—be daným a s nebe zázraky potvrzeným. Svatá Terezie nazvala obsah takové cesty „malými obětmi“. To jeprakticky vyjádřená teorie. K Bohu sejde jen „obětmi“, protože k Bohu jítiznamená ve všem hledati jiskerku Boží a jí dáti vzplanouti, ačkoli by chtělavše svým ohníčkem pohltiti jiskerkalidská. Tlumiti jiskerku lidskou vždycky jest oběť v pravém smyslu tohoslova. A to se může díti bez výjimkyvšude a vždycky. Nemůže více nikdoříci, že nemá času, že nemá možnostizdokonalovati svou duši. Má těch
příležitostí právě tolik, kolik má kaž
13
dého dne povinností, prací, bolestí atd.Ovšem se nikdo nestane rázem mis
trem, tisíce a potom ještě sta maličkostí zůstane nezužitkovaných. Alecvik dělá mistra, cvik ukazuje vždyznova a vždy podrobněji. Napředv jedné záležitosti usilujeme dopomoci k nadvládě jiskerce Boží, pak přibereme druhou, právě tak, jako šla Terezie od svého dětství.
Malé nicoty učinily ji velikou —poznamenává její životopisec. A papežPius XI. prohlásil, že bude obnovenalidská společnost, až půjde touto cestou co nejvíce duší.
14
II.
MODLITBA MALÝCH
Zkušenosti věků se stala nepochybnou zásada: jaká modlitba, takovýkřesťanský život. Čemu obyčejně ří—káme modlitba, jest jen jedna z cestk opravdové modlitbě, totiž ke spojení duše s Bohem. Křesťanský život,duchovní život je vlastně stálou modlitbou, protože duše stále má býti nějak ve spojení s Bohem. Na cestě malých je tedy životní důležitosti mod—litba cestě přiměřená.
Pan Martin říkal své nejmladší dceři od malička „Moje královnička“.Byl tím naznačen zvláštní ráz Tereziin,naprosto odlišný od ostatních členůrodiny. Nebyla jen v tom smyslu královničkou, že byla nejmladší, miláč
15
kem, nýbrž hlavně, že jako všichnigeniové předběhla svou dobu a jevilase takovou duchem, jak se vyvinuladuše moderního lidstva až asi za padesát let. ]ako královnička šla svouzvláštní cestou neodvislosti od dosa
vadních pravidel, brala cílútokem nadšeného hrdinství.
Ve svém útlém dětství vztahuje ruce po práci duší dospělých a svýmzpůsobem ji koná jako oni. Řekli bychom, že přes pravidla jde za svým cílem. Obšírná a podrobně vypracovaná pravidla nebyla její zálibou ani cestou. Ve škole, ač neobyčejně bystrá,neměla vynikajícího smyslu pro pravidla gramatiky, pro početní vzorce,pro učení zpaměti. Ve škole na ni žalovávaly spolužačky, že je při školnímši svaté stále roztržitá, že se nemodlíz knihy apodle udaného návodu nesleduje jednotlivé části mše svaté — ač
16
koli nebyla žádná z nich tak ponořenav modlitbu jako ona. V klášteře sevelmi ráda modlila církevní hodinky,ale praví: „Mohu říci, že církevní hodinky jsou moje štěstí a zároveň muka; velice toužím nedělati chyb, alepřes největší úsilí se mi to málokdypodaří.“ Orel nemohl býti v kleci.
Tereziin svéráz na rozdíl od celé ro
diny a jejího okolí byl dílem Božím,ukazujícím cestu novému okolení,stejněse lišícímuod staréhošestnácté&sedmnácté století bylo nazváno věkem geometrickým, dobou, která duševní život uváděla do přesných obrazců, do důmyslně promyšlených vzorců a návodů. Svatí Ignác a FrantišekSaleský geniálně tohoto ducha upoutali k náboženskému životu důmyslnými, tomu duchu vyhovujícími „ob—razci“, návody k modlitbě ducha.Ohniskem a pramenem této modlitby
1-7
ducha jerozjímání, zaměstnávání ducha myšlenkami o Bohu. Pravidelné aúčelné zaměstnávání ducha v tomto
smyslu upevní V duši spojení s Bohem, jež je cílem našeho života. Terezie znala tyto návody, vážila si jich—ale nemohla jich potřebovati, protožeměla ukázati cestu novému pokolení,které je již jiného ducha a nemá vrozené záliby pro dosavadní způsoby.Obojí chce dosáhnouti téhož, totiž conejužšího a co nejméně přerušovanéhospojení duše s Bohem. Cesta upravenádávno předTereziíJežíškovou šla soustavou předběžných úkonů vzpomínek, rozumu a vůle, přípravou na rozjímání, předehrami rozjímání, úkonypaměti, rozumu, vůle; rozeznávalakontemplaci, to jest rozbor nábožen—ských pravd pomocí obraznosti, a rozjímání ve vlastním smyslu, které pracuje rozumem a vůlí. Těchto návodů
18
k modlitbě nikdo neodsuzuje, ani světice Terezie ]ežíškova jich neodsuzovala. Znala je, ale Bůh ji vedl jako vzorpro člověka nových dob a proto musela ukázati jinou cestu k modlitbě,zcela jednoduchou, jako moderní člověk ve všem usiluje o jednoduchost,i v cestě k Bohu modlitbou. Vedle do
savadního návodu, plynoucího z „velikého gesta“, měla býti ukázána„modlitba malých“, kteří nemohoupřijíti na chuť dosavadním návodům azpůsobům a přece chtějí dosáhnoutispojení s Bohem a je pěstovati. Modlitba jednoduchá, krásná, účinná, jakodětská duše.
Terezie hledala spojení s Bohem odmalička. Spojení dosáhla v míře, kterou si jiní osvojili teprve dlouhýmsoustavným cvikem. Již v útlém dětství se modlila jako tito vycvičení dospělí a dětské, totiž své malé pomůcky
I9
k tomu podržela až do své smrti. Tere—zičce nebyla ani dvě leta, když matkao ní dosvědčila: „Modlí se jako andělíček.“ A otec vypravuje, že ji velmičasto dávali odříkávati básničku: „Plavovlasé děťátko, kde asi je Pán Bůh?]e všude, v celém světě a tam nahoře,v blankytu nebeském.“ Terezička ukazovala, jak dokonale má tu básničkupromyšlenu a procítěnu. Pětiletou Terezičku brával otec s sebou na rybaření.Dítě se schoulilo do vysoké trávy, a„Mě myšlenky pak šly hluboko, máduše se nořila do skutečné modlitby.Naslouchala jsem vzdálenému hluku,šumění větru. Leckdy mi vítr přineslněkolik přerývaných zvuků vojenskéhudby, jež vroucně zmelancholičtělymé srdce. Země se mi zdála vyhnanstvím, snila jsem o nebi.“ Osmiletáprosí sestru, aby s ní denně věnovalapůl hodiny „rozjímání'f, ač nevěděla,
20
co je věc, které velcí říkají rozjímání.Devítiletá vyznává, že se uchyluje dosamoty a že tam „přemýšlí“. Pozdějio tom napsala: „Dnes vím, že jsemtehdy konala skutečnou modlitbu, přiníž božský Mistr jemně vyučoval mouduši.“ Uměla se takto modliti již v dětském věku; její „přemýšlení“ bylo jižtak hluboké, že jednou na ulici v za—myšlení modlitby vrazila hlavičkou dokošů pečiva před pekařovým krámemvyložených. Tak vychovaná duše musela ohnivě toužiti po svatém přijímání, tušíc v něm vyvrcholení pozemského spojení s tím, o němž snila a přemýšlela.
Ta touha zůstala její touhou základnípo celý další život. Vlastně je v té touze celé tajemství její modlitby malých.Nerada se učila zpaměti, ale knihu Následování Krista uměla doslova, a kdykoli jí přečetli náhodou otevřené mís
21
to, ihned bez rozpaků pokračovalazpaměti. Když z povinnosti pročetlaodborné knihy duchovního čtení, odložila je a více se k nim nevrátila. Jejíknihou zůstalo evangelium ;v němstálečetla o svém ]ežíši, o něm vyznala, žejest jedinou stravou její duše.
Co je tedy „modlitba malých“ ?]akáje cesta k ní? Popis modlitby malýchjest obsažen ve dvojím výroku světice:„Nemohu v knihách hledati krásnémodlitby. ]sou sice jedna krásnější neždruhá, ale nemohouc je odříkávati všechny a nevědouc, které vybrati, jednám jako malé děti, které neumějí čísti:prostince říkám Pánu Bohu, co mu c/zciříci a on mi vždycky rozumí.“ „Ach,jaký bych byla chudák, kdybych mělapřečtenévšechny tyto knihy (v jednéknihovně). Ztratila bych tolik drahéhočasu, ve kterém bych prostě mohla mi—lovati dobrého Boha.“
22
%
Říci Pánu Bohu, co mu chceme říci.Toť vše. Není třeba jiného, leč c/ztíziPánu Bohu něco říci. Víme, co je PánBůh a co jsme my. Každou chvíli tocítíme nějak, co jsme ve svém poměruk Bohu, ke svým povinnostem, kesvým bolestem, ke svému okolí. Cobychom chtěli říci nejlepšímu člověkuod nás milovanému a nás milujícímuv těchto všech okolnostech? Toť mod
litba malých: Říkati Pánu Bohu, comu chce říci duše, vědoucí, že miluje aje milována, postavená do práce a bojea zevnějšího odloučení.
Takovou modlitbu potřebuje člověknové doby. Modlitbu jednoduchou,vždy pohotovou, jíž nemůže zabránitižádná zevnější překážka, modlitbu dokonale individuelní. Je to modlitba, kekteré se snažili vésti všichni duchovnívůdcové všech věků, modlitba, kteráje nejvlastnější řečí milujícího srdce.
23
]iž svatý Augustin vyslovil myšlenku,že všechny návody a pomůcky k modlitbě mají jediný účel: rozehřátí srdceláskou. A důtklivě napomíná duši, abyihned knihu odložila, jakmile pocítíteplo v srdci, srdce aťpak mluví samosvou vlastní řečí.
Že pak jsme málo uctiví k Boží Ve“—lebnosti? Řeč milujícího srdce nemůžebýti nikdy neuctivá. I svatá Terezie]ežíškova praví : „V lásce k Bohu užívámi nejroztodivnějších nápadů, kterémi přijdou na mysl.“ Vždyť Bůh chceod nás lásku. Kdo je velmi uctivýk Pánu Bohu, měl by se zpytovati, zdamá také lásku tak velikou, a snad byshledal, že převelikou uctivostí se nevědomky snaží . zakrýti nedostatekvroucí lásky.
Láska jest i jediná cesta k modlitběmalých. Francouzský učenec, jenž hluboce promyslil theologicky život svě
24
tice z Lisieux, krátce charakterisovaljejí život tak: neutuchající snaha potrvalém přijímání Boha. Neutuchajícísnaha po nejužším spojení s Bohem,jež je na zemi vyjádřeno Eucharistií.Týž theolog naznačuje, že asi majípravdu, kdo z některých poznámeksvětice usuzují, že na sklonku jejíhoživota jí byla dopřána ustavičná svátoszncz'přítomnost Syna Božího. Vlastní řeča úsilí lásky lidského srdce nemájiného obsahu, leč sjednocení. Totoúsilí pak u vzdálených působí nepřetržitou přítomnost u milovaného, přítomnost myšlenkami, řečí srdce dodálky, toužením a voláním.
Více není třeba říci,bychom pochopili, že láska jest jedinou cestou k modlitbě malých, i jak je touto cestou.Snad by se ještě mělo říci, kde je cestak lásce? At' odpoví svatý apoštol Pavel: Mluvím k těm, kteří znají zákon . . .
25
Byli jste usmrceni zákonu (starému)skrze tělo Kristovo, abyste se oddalijinému, tomu, jenž vstal zmrtvých,abychom přinášeliužitek Bohu. (Řím.7, I-)
Když sv. Terezii ]ežíškovu ustanovili pomocnou novicmistrovou, mod—lila se tuto modlitbu malých: „Anižbych opustila tvou náruč, aniž bychjen hlavu od Tebe odklonila, budutěm mladým duším novicek rozdávatitvé poklady.“
To )e vrchol a požehnaný Výsledek.
26
III.
SVATÁ VŠEDNOST MALÝCH.
„Když myslím na svatou Rodinu,ráda si představuji zcela obyčejný život, nikoli plný zázraků, jak se vypravuje nebo předpokládá . . . Na příklad, když se vypravuje, že ]ežíšekvytvořil z hlíny ptáčky, dechl na něa dal jim život. Ne, Ježíšek nedělal takových zbytečných zázraků . . . Pročpak se také zázrakem nedal přenéstido Egypta? . . . Ale ne, v jejich životěbylo všechno jako v našem.“ Zamyslíme se nad těmi slovy a vidíme novouzásadu reformátorky duchovního života, kterou s takovou zálibou pěstovala a zdůrazňovala. '
Život svaté Terezie ]ežíškovy bylveden duchem naznačeným na začát
27
ku. Nebylo v něm nic z toho, co čteme Vživotě slavných svatých. Nebylonápadných způsobů ani činů ani zá—zraků. Když pak světice přesně si uvědomila svou zvláštní cestu, naznačilato nejednou. „Oběti chci, nikoli vytržení.“ „Nechci nic neobyčejného,aby malé duše mi nezáviděly.“ „Četbamého životopisu prospěje všem dušímkromě těch, které jsou na mimořádných cestách.“
]e v tom nový rozdíl světice z Lisieux od dosavadních slavných světců.Rozdíl tak pronikavý, že se v jejímklášteře ozvalo i slovo o ní,\ž)e nemánadpřirozeného ducha. Neviděly ta—kové duše na Terezii toho, co bylyzvyklé spojovati s pojmem svatosti,zevně nápadného a mimořádného počínání. Žila život přesně podle karmelské řehole, tak přesný, že jedna jejínovicka prohlásila: „Pozorovala jsem
28
ji všude, abych shledala nějakou Chybuna ní, ale marně.“ Kdo ji pozoroval,viděl spořádanou řeholníci, která nekoná nic jiného, než co koná každájiná sestra, ale to konala do poslednípísmenky přesně.Byla to všednost, alesvatá všednost.
Svatost Terezie ]ežíškovy nebylasensační svatosti. Jedné sestře, kterápochopila tuto svatou všednost, nebosvatost této všednosti, uklouzl kdysipovzdech: Ach, škoda, že nikdy nebude poznána tato svatost. — Protovšak to nebyla svatost lehce nabytá.Světice sama kdysi pravila na sklonkusvého života, že své zkušenosti v duchovním životě „draho zaplatila“.Konala jen všední úkony, tak, jak jsoupro každou řeholnicí předepsány řeholí, ale též důsledně tento všední život naplnila svatostí, ke které řeholnípředpisy chtějí vésti; naplnila konání
29
jich nepovolnou přesností a nejdokonalejší láskou k Bohu, jaké pro tuchvíli byla její duše schopna. Toucestou se stala hrdinkou svého po—zemského úkolu, což je podstatnýmpožadavkem svatosti. A stala se učítelkou nového pokolení tím, že dokázala svým životem pravdu sice starou,ale pozapomenutou pod vlivem „sensační“ svatosti: že totiž svatost podstatně záleží ve sjednocení duše s Bohem a v lásce k Bohu, se kterou konáme své životní, tedy všední povinnost1.
Dnes již se můžeme podivovati vedení BožskéProzřetelnosti, která chtěla postaviti do bojů duší tuto novousvětici, novou celým svým duchem.Zdásenám, žerozumíme, proč byla Terezie po celý svůj život ve světě, v klášteře, od prvního dne svého života aždo smrti každým krokem na očích
30
svým třem pokrevním sestrám. Ne—bot' právě její sestry ji nejlépe pochopily a ve vyšetřování před svatořečenímúzkostlivě opravovaly vše, coby byla přílišná úcta chtěla do jejíhoživota vnésti mimořádného. Prototaké byla prohlášena za svatou takbrzo, aby legenda nemohla setříti s jejího obrazu právě to, čím ji Vůle Božíchtěla míti pro moderního křesťana,její svatou všednost.
Badatelé v lidské duši nám toho to
lik napovídali o normálnosti a úchylnosti, že se nám všechno mimořádnéstává podezřelým z úchylnosti, i protinaší vůli. A když jsme dosud nevidělisvětce takového jako Terezii ]ežíškovu, myslíme si, že nám je nemožnosplniti příkaz Spasitele světa: Buďtesvatí. Mimořádnosti všechny mají sváveliká nebezpečí,. nikde se duše taksnadno nekl'ame, jako při chuti na
31
mimořádné nebo v domněnce o nut
nosti mimořádného pro správný křesťanskýživot. Kdo má příležitost pozorovati snaživé duše, vidí pro to ne—zřídka smutné i komické ilustrace.
Náš Bůh není Bohem mimořádnosti,jest Bohem řádu, pravidelnosti. PročBoží moudrost od věků připravila podrobnosti života a úkolů každé bytosti? Snad proto, by je potrápila, aaž je bude chtíti k sobě blíže přivínouti, by je odvedla na cestu docelajinou? Myslitel řekl: „]e všude plnodobra, jen je třeba poznati je. Aby sevystoupilo vysoko, je třeba sestoupitidocela nízko.“ Plány a přípravy BožíProzřetelnosti jsou práce rozsévače,jenž nízko, to jest do nížin všedníhoživota, nasel zrnka dobra. Ta zrnkamá člověk svou usilovnou prací přivésti k rozpuku, rozkvětu, zralostiplodů. Hřích je mimořádnost, totiž
32:
úchylka od Boží vůle v povinnosti.A svatost je hrdinství řádu, pořádku,hrdinství v plnění plánů a úmyslu,které Bůh má, ukládaje nám povinnosti všedního života. Nic jiného odnás Bůh náš nechce, leč jen vyplněnítohoto pořádku. Kdo jej vyplní dokonale, stane se také duchovně dokonalým. Na světici z Lisieux nám to bylodůrazně i skvěle připomenuto. Svatédětství křesťanav povinnosti životní,at'jest jakákoliv; dítě, konající Otcemuloženou práci, konající tuto práci sláskou a z lásky k Otci; malé duše,které zůstanou v nížinách svého všedního, neokázalého života, ale zůstanoutam se svým Otcem, se svým Bohem.V něm maji svého rádce i svého mistraa dozorce na správnost práce. Můžebýti pro nás obraz utěšenější?
Mluvili jsme o plánech Boží moud—rosti. A když člověk začne takto chá
33
pati svůj životní úkol a takto jej prováděti, začne žasnouti nad velikostíBoží moudrosti a nad hloubkou myšlenek Božích při rozdělování úkolů.Ukáže se totiž, že taková práce vyžaduje skutečného hrdinství, tedy, ženajednou malé a všední se stalo velikým, že i nejvšednější život se staneživotem plným nadzemské krásy. Proto svatá Terezie ]ežíškova mluvilao „draho zaplacených zkušenostech“.Takový život totiž znamená domýšlení myšlenek Božích. Znamená promýšlení všech povinností ve světlemoudrosti a vůle Boží, znamená poznati, co Bůh od nás chce jednotlivými povinnostmi. Uvésti pak toto poznání ve skutek, vždy, důsledně, všude . . . kdo by se odvážil říci, že tonedostačí, aby se člověk stal skutečněBohu obětovaným? A neustále s Bohem spojeným? A každým krokem
34
Bohu projevujícím lásku, jakou žádalbožský Spasitel, když pravil, že dojeho království vejde, to jest, že jehovlivem požehnaným bude naplněn,kdo plní vůli Otce jeho?
Svatávšednost, všednost v Bohaponořená tak, jako u svaté Terezie ]e—žíškovy, je skvělá svatost. Ovšem,ukrytá v duši, ale zato tím bezpečnější,tím intimnější, tím hlubší a krásnější.I to Bůh jasně ukázal na světici z Lisieux. Svou svatou všedností se vyšinula na nejvyšší stupně duchovníhoživota, její bytost byla proniknutaoním ohněm, o kterém zpíval svatý]an od Kříže: „ó libý žáre, ó blaženéporanění, ó štěstí nebe!“ Svatá všednost sama vede k ohni lásky, vrcholuživota všech světců, jejichž život bylvyplněn mimořádnými činy a cestamik tomuto cíli.
Do doby duchovních pokusů a vy
35
nálezů, do doby znekonečnění všedních povinností postavila Boží moudrost svůj pomník v Terezii ]ežíškově.Pomník, hlásající a žádající produšev
V , V V I V ,
nen1vseho vsedmho, schopnost kazdeVšednípovinnosti ke sjednocení s Bohem.
36
IV.
POKOJ MALÝCH.
Není mnoho lidí, kteří svůj životskutečně sami žijí. Snad většina lidíje nesena okolnostmi, hnána víremvášně, spoutána zájmy, zmítána vlnobitím existence jako lodička, o níž setu chvíli neví, kam bude oceánem hozena. Tyto trosečníky moderníhovlnobití vyvádí sv. Terezie ]ežíškovasvou malou cestou na pevnou půdu,učíc je ovládati život pokojem.
Neklid je množství, které člověkemsmýká sem a tam, pokoj je soustředěnost, upření myslí na středisko, na to,co je nejhlavnější. Po Matce Spasitelově není dnes, koho by tolik lidí a takuctívalo, jako svatou Terezii ]ežíškovu. ]ejí postava jest jasným ukazate
37
lem cesty od rozptylování k soustře—děnému pokoji. Od svých sester jetakto charakterisována: Duše prahnoucí po činnosti, duše plná energie,vznětlivá, duše více smělého bojovníka, než skromně vyčkávající dívčí trpnosti. Byla spíše vábena k sestrám svatého Vincence pečovati o sirotky. Apřece se zavírá nadosmrti do karmelské poustevny. Když pak před obláč—kou se jí táží, proč vstupuje do Karmelu, prozrazuje svou odpovědí ducha činnosti: „Přišla jsem zachraňovati duše a modliti se za kněze.“ Aleovoce činného života chtěla dosíci no
vou cestou. Seřadímesi tu její výroky,z nichž je jasně viděti tuto cestu.
„Pěstovati krásné myšlenky, psátiknihy, psáti životy svatých, to všenemá tolik ceny, jako když okamžitěposlechnete, jste-li volány. —Nechterozrušené rozrušenými, vy zůstávejte
38
v pokoji. —Konejte svědomitě, co jevám uloženo, ale se srdcem nelpícím.-—Hle, co jen chce ]ežíš od nás: Onnepotřebuje našeho díla, ale jediněnaši lásku. Nemohu konati skvělé
činy. Co na tom? ]á, malé dítě, sedržím blízko u královského trůnu,miluji za ty, kteří bojují. —Miluji svoumatku církev a vím, že nejmenší projev čisté lásky jí více prospěje nežvšechna ostatní díla dohromady.“ Přidejme pak k tomu ještě rozmrzelé slovo jedné pomocné sestry při pohleduna mimo jdoucí sestru Terezii ]ežíškovu: „Podívejme se, jak jde! Tanemá nikdy naspěch! Kdypak začnepracovati? Není k ničemu“ —a mámeobraz dosti úplný o pokoji malých.Že totiž je to život, který neutonulv zevnější činnosti, že je to správné docenění podceňovaného, pokoj dušev zevnějších povinnostech s Bohem
39
sjednocené a na Boha spoléhající.V každém povolání, v každé činnostinejdůležitějším pro křesťana zůstanejeho spojení s Bohem, povšechněji řečeno: jeho poměr k Bohu. Co v tomoboru vykoná, je nejhlavnější a podletoho je cena jeho života. Svědomitěvykoná svou zevnější práci, ale nikdyse nestane jejím otrokem tak, aby hocelepohltila. Pak nastává v duši pokoj,bezstarostnost o výsledky, klid i v nejtěžším obětování a bolu. Pokoj, kterého svět, to jest zevnější shon, dátinemůže, ale jediný Bůh, v duši milovaný a opatrovaný.
Mluvívá se o banálnosti našehovnitřního náboženského života. Příči
na jest obsažena ve slově knihy Moudrosti: „Schodili jsme cesty neschůdné, moudrosti Páně nepoznali jsme(5, 7)“, a ve slově zkušeného moderního myslitele: „Přes všechny
40
zdánlivě skvělé výsledky nebudememíti hlubšího a trvalého vlivu nábo
ženského, dbáme-li příliš světskýchzásad.“ Banálnost je nízkost pod postavení člověka. Postavení křesťana
ve světě jest býti solí země, nikolivzrnkem v hromadě země. Všechno pozemské je pod jeho stav. ]eho stav vyžaduje především zběhlost v nadpřirozeném, hluboký život a hluboké ponoření v nadpřirozeném. Proto nemůže býti v duši jeho pokoje, dokudnení toho ponoření. Nemůže vykonati své poslání, chce-li je uskutečnitibanálními prostředky, lidskými a pozemskými. Musíme říci, že všechenshon zevnější, i ten náboženský, je pozemský, neroste-li z kypré, bohaté,žírné půdy nadpřirozeného bohatství,ve vlastní duši pracujícího.
Chceme býti velcí neúnavně vyhledávanými lesklými činy, chceme
41
býti velcí úmornou činností —a zatímjediná spása je V malosti. Bůh vyvolilslabé, aby zahanbil silné, praví svatéPísmo. Malost V prostředcích světa,malost vůči Bohu, malost, která nikdynemá dosti svého utíkání se k Bohu,to jest pramen pokoje a to je pokojmalých, jenž převrátí svět. Zapomínáme snadno, že náboženské výsledkykoná Bůh a že tedy k dosažení těchtonáboženských výsledků musíme splniti podmínky Boží, nikoliv především podmínky lidské moudrosti, odkoukané pracovníkům pro zájmy světa. Boží podmínka pak je vlastně jenjedna: Nade všechno mějte lásku. Av lásce Boží je pokoj duše.
Když první a hlavní starostí našehoživota jest milovati celým srdcem Boha, touto láskou proniknouti všechnojednání, tuto lásku na prvním místěv duši a v zevnějším životě pěstovati,
42
pak nemůže býti duše zmítána beznadějně žádnou bouří. I v největšícha nejtěžších starostech vykoná člověkpoctivě svou povinnost a při tom neodstrkuje požadavků božské lásky, ažbude míti na to kdy; tu užasne, coBůh vykonal pro dětsky věrnou láskučlověka. Nelze to vše přesně popsati,ale zakusí to každý, jako svatá Terezie]ežíškova, postaví-li do středu svéhoživota své synovství Boží. Bylo kdysiřečenoa hladovci zevnějšího shonu tose zálibou opakují, že musíme v Boha doufati tak, jako bychom sami nedokázali nic a zase sami se při tom takstarati, jako by Boha nebylo. Ve smyslu svatého dětství je druhá část tohoslova naprosto nesprávná, protože dítku Božímu nesmí ani na okamžik se
jíti s mysli, že pracuje jako dítko Boží,milující Boha; dítko Boží předevšímsemusí starati, by bylo zachováno sjed
43
nocení láskys Bohemavtomto sjednocení pracovati a toto sjednocení považovati zaprvní ahlavní záležitostsvéhoživota. Ve zmíněném hesle je n'epokojvelikých. Pokoj malých však ví, že přihlubokém sjednocení duše s Bohem,chráněném jako nejhlavnější záležitostživotní,zdánlivě nepatrnázevnějšípráce přinese překvapující účinek. Písmopraví: Milujícím Boha všechno prospívá. Ten nejhlubší smysl mají slovaSpasitele světa :„Marie nej lepší stránku vy—volila. Nepečujte úzkostlivě, co budetejísti a čím sebudete odívati, neboť Otecváš nebeský ví, čeho potřebujete.“
Pokoj malých je dětinná, pěstovanáláska k Bohu. Láska Boží spasila svět,láska Boží konala a koná divy. SvatýBernard řekl: Kdo zkusil, jen ten ví,co jest milovati ežíše. Pokoj malýchje cestou k této zkušenosti a jejímusvět uzdravujícímu ovoci.
44
v.
PŘÍMOST MALÝCH.
Dne 9. července roku 1897navštívilTerezii ]ežíškovu superior KarmeluV Lisieux, chtěje seznati, je-li již načase uděliti nemocné sestře svátostné
pomazání. Sestra Marie Ježíšova ]'radila, by využila této návštěvy a vyžádala si nějaké výhody, že při takové příležitosti dosáhne, co si budepřáti. Ale sestra Terezie ]ežíškovahned odpověděla: „To není můjobor.“ Využíti příznivých okolnostípo lidsku, to nebyl obor světice.Svýmzanechala na malé cestě jiný obor, vekterém se dokonale vyznala, přímostmalých.
V povaze dětství je přímost. Aletaké se mluví o hrozném děcku, pro
45
tože tomu zbytku ráje chybízkušenost, opatrnost a moudrost. Že se takmluví, je zase smutné dědictví ztraceného ráje. Neboť při prvním hříchuse naučil člověk oklikám od ďábla, vychytralé okliky mu vešly do krve avelmi těžko snáší přímost. Proto seu velkých lidí velmi vyžaduje zkušenost, moudrost a opatrnost, aby senečinila výtka a nenesly následky přímosti škodlivé.
Svaté dětsví je dědic rajské přímostia veškerého jejího bohatství. Rajskápřímost prvního člověka záležela vepřímém spojení člověka s Bohem,v posuzování všech věcí a záležitostípřímo z nejvyšších, Božích zásad, vepřímém směru k Bohu celým životema celou činností člověka. Přímost uvědomělého Božího dítka. Uvědomělé
dítko Boží totiž velmi dobře ví, že jedítkem Boha, jenž ve své moudrosti a
46
*moci nepotřebuje oklik chytrosti, Ví,že veškero dění jest ovládáno Božímoudrostí, která jsouc Pravdou, nezná úskoků. Proto také velmi dobře
cítí všechny nebezpečné okliky a nepřímosti vzdalující od přímého směruk Bohu a spravedlnosti, živelně nenávidí všechnu lidskou vychytralosta obojakost.
Toho Všehoživoucím výrazem bylasvatá Terezie ]ežíškova. Neobeznalému v jejím životě dostačí dva charakteristické rysy. Duchovní řečníci,vedeni leckdy také lidskou chytrostí,chtějíce učiniti mohutný dojem navnímavé posluchačstvo, malují černěji,než by bylo třeba. Tak v Lisieux kázalduchovní cvičení karmelitkám kněz,jenž, chtěje v klášteře snad žijící vlažné duše pohnouti k horlivosti, živělíčil, jak snadno řeholnice i v nejpřís—nějším klášteře uzavřená se může do
47
pustiti těžkého hříchu. Slyšíc to, zbledla sestra Terezie, nemohla spáti anijísti. Brala vážně a přímo slova řečníkova, nemyslila na vedlejší myšlenky jeho ani na okliky. Proto její dušetrnula strachem, že by snad se mohlamýliti i při své největší oddanostiBohu. —Na sklonku života vypravovala světice, jak ve svém útlém mládíčetla knihu, ve které byla chválenasprávkyně dívčíhopensionátu, žeuměla vyhověti na všechny strany. ]ednéřekla: máte pravdu —protivné straněřekla zase: nemohu říci, že byste bylav neprávu. Tato obojaká diplomaciese protivila přímosti Terezie —dítětea odložila knihu se slovy: „Ale to jevelmi špatné! Musíme říkati, jen co simyslíme!“ A vypravujíc to, dodala:„Dodnes jsem nezměnila tohoto svého smýšlení a jednám podle tohoi s novickami. Je to ovšem pro mne
48
,*mnohem obtížnější, ale mou povinností jest býti přímá k duším mně svěřeným, a já jsem.“ Vidíme dosti přímost vzoru a učitelky malých. Hledajíce pramen této přímosti, již se nám,postaveným do života plného diplomacie, zdá nemožno následovati, nalézáme jej v prohlášení papeže Pia XIQ:„Zalíbilo se Boží dobrotě dáti sestřeTerezii bohatství zcela výjimečně daru moudrosti“ (Homilie při kanonisacisv. TerezieIežíškovy). Dar moudrosti nahradil vše, co rajská přímostztratila, když se člověk naučil diplomatickým oklikám a chytrostem. Daljí dokonalou opatrnost, všestrannouzkušenost a bezpečnou soudnost; takmohla býti vždy přímá, vedena duchem Boží moudrosti, který má božsky dokonalou opatrnost, zkušenostvěčnosti a soudnost Boží vševědouc
nosti. Ale napřed se musela její duše
49
zpříma oddati Bohu, naučiti se dokořán svůj život otevříti jeho výlučnémuvlivu. Stala se Boží malou, jak tomu jižrozumíme. A Bůh jí dal dar moudrosti,aby byla rajsky přímákBohu i k lidem,ke své duši i k duším, které se jí otevřely, anižby sestala„hrozným děckem“,to jest, aniž by kdy svou přímostí udě—lala chybu mezi slabými lidmi. Obtíže,které přímostvždy provázejí, seovšemdostavily také, ale to byly obtíže, ježneškodily ; jen vychovávaly hrdinku akonaly tím větší dílo svatosti.
Zdá se, že tím povstávají nepřekonatelné nesnáze pro malé a jejich přímost, když tato přímost je dcerou výjimečného bohatství moudrosti, daruDucha svatého. Nesnáze se ovšem
ukazují, ale nepřekonatelné jsou pouzetomu, kdo je příliš zbabělý nebo přílišpozemsky smýšlející, než aby pochopil božskou a také lidskou velikost
50
přímosti dítek Božích. Diplomatstvíje vůle podváděti. To platí o každémkličkování; at' se mu dá jakékoli jméno, vždy ukazuje nedostatek věděnínebo síly. Přímost prozrazuje vždyodvahu, tedy- sílu a jasně vědění. Tojest její lidská velikost, třebaže tatovelikost se mnohdy stává kamenemúrazu, jako konečně velikost každá.A je-li to přímost jen z lidské síly alidského poznání plynoucí, musí nutně a často chybiti, pro nedostatek sílya světla. ]e-li však opřena o sílu Božía proniknuta světlem věčnosti, narazísnad, ale neudělá chybu, uškodí snadve vedlejších zájmech sobě, ale hlavního a velikého dosáhne vždy, tak velikého, jak velikého nedosáhne diplomatství nikdy. Pramenem pak, zajišťujícím sílu i světlo Boží, je svaté dětství, bezvýhradná oddanost Bohu —Otci lidského tvora.
51
Kdo pochopil svaté dětství, je přímý k Bohu, nenávidí všechno vychytralé kličkování v náboženskémživotě. Nevede ho lidská sobeckost,nýbrž Boží vůle. Proto je přímý i k sobě, v jasném světle Boží vůle a Božíhoideálu se posuzuje. Dar moudrosti jepak údělem duše, pěstující svaté dět—ství, tak jako podle Písma údělem, dědičným právem dítkám Božím náležejícím, jest království Boží v životěpozemském i posmrtném ——je to částtohoto dědictví. Pak se dosahuje velikých cílů, protože jen Boží moudrostvidí veliké, velikostí věčnosti velikécíle a má dosti síly dovésti k nim dítkoBohu dětský oddané. A ve styku sbližním tato přímost dělá největšía nejúčinnější apoštolské duše, protože jen ony imponují.
Naše doba je dobou diplomatickéhosmlouvání, ve všech oborech; potře
52
buje této přímostí malých nejvíce„adokud jí nepochopí, dotud se mnohosil vyplýtvá nadarmo. I Vtom je svatáTerezie ]ežíškova prozřetelností danou světicí moderní doby. CvičeníV této přímosti podle znalosti Božíchzásad vychová přímé malé, kteří svoupřímostí se stanou oporou slabých azáchranou duší zmatených dobou, vekteré se kolísá a kličkuje všechno.
53
VI.
VELKORYSO ST MALÝCH.
U sv. Matouše praví Spasitel: „Kdose tedy ponížíj ko dítko toto, ten jestvětší V království nebeském“ (18, 4).To byl vlastní žákladní kámen svatéTerezii ]ežíškově pro budovu svatéhodětství. Království nebeské se utváří
podle království Božího v duši nazemi. Proto ve svatém dětství na zemi
se musí jeviti svým způsobem vedlemalosti též velikost, a to velikostv organické souvislosti s malostí. Takmáme další krok na cestě svatéhodětství.
Víme, že svatá Terezie ]ežíškovanemluvila naplano, že skutečnost bylav její duši při nejmenším taková, jakji označovala její slova. Velkorysost
54
své duše prozrazuje slovy: „Můj Miláčku, odpusť mi, jestliže má přání,takřka nekonečná, jsou blouznění. Cítím odvahu křižáků, chtěla bych umírati na bojišti na ochranu církve. —S jakou láskou bych tě, ó ]ežíši, nosilana rukou, kdyby tě má slova přivedlana zemi, s jakou láskou bych tě dávaladuším (kdybych byla knězem)! —Chtěla bych učiti duše . . . Chtěla bychchoditi po celém světě, hlásati jménotvé &v nevěřících krajích stavěti tvůjslavný kříž . . . Chtěla bych býti misionářem . . . Ach, nad to vše bychchtěla býti umučena! To je sen méhodětství, jenž rostl jako já v tiché celeKarmelu.“
Pro naduté moudrostí světa je křesťanství bláznovstvím; bláznovstvímoběti, bláznovstvím ve svých apoštolských myšlenkách, lásce a touhách.Nevidí se, že právě to je velkorysost
55
pravých a celých křesťanů, naplněných věčností, Božstvím, vidících přeshranice času a prostoru. Kdo utkvív čase a lidskosti, nutně utkví v ome—zenosti a na malých výsledcích, ne-lina omezenosti. Protože duše svaté Te
rezie ]ežíškovy se ztratila v Božství,nabyla její duše velkorysosti, která senespokojila žádným omezením. Chtěla hlásati svého Boha všemu světu,snažila se o to všemi prostředky, ježměla v moci. Chtěla býti mučednicípro zájmy svého Boha a své lásky,proto nechtěla znáti ani nejmenšíhokroku zpět před jakoukoli bolestí pocelý svůj život. ]ejí velkorysost nebylajen v myšlenkách, nebyla jen planýmvzdycháním ; věčnost abožskost svýchtužeb se snažila uskutečniti důsledně asoustavně krok za krokem. Nedostačil
jí malý výsledek nebo úspěch okamžiku, vědomě usilovala o nejvyšší.
56
Kořen tohoto smýšlení i jeho účinků je prozrazen jejími slovy:
„Nemohu se udělati větší, nežlijsem, musím se snášeti ve svých nesčetných nedokonalostech, ale musímnalézti cestu, ]sme ve století vynálezůa dnes se již nemusíme namáhati vystupováním'po schodech, bohatí majímísto toho svou zdviž. A já bych chtěla zdviž, která mne vynese až k ]ežíši.Hledala jsem ve svatých knihách předmět své touhy a četla jsem slova věčnéMoudrosti: Kdo jsi maličký, pojď kemně . . . Ach, nikdy má duše nevnímala slov něžnějších a lahodnějších.Zdviž, která mne pozdvihne až donebe, jsou tvé ruce, ó ]ežíšil“ Svatýmdětstvím se vložila do rukou ]ežíšových, ponořila se do Božích myšle—nek, tužeb a zásad, chtěla konati to,co Bůh chce na zemi míti vykonáno.A to nejsou maličkosti, neboť Boží
57
plány jsou velkorysost sama. Jejímpovoláním byla láska a chtěla dosáhnouti nejzazších hranic lásky, chtělavykonati největší dílo, jehož je schopna láska k Bohu. Sv. Tomáš Akvinskýmluvě o božské ctnosti naděje, proneslslovo úžasné hloubky: „Od Bohanemá se doufati nic menšího nežli jeston sám.“ To platí o ostatních božských ctnostech, víře i lásce. Víra senemůže spokojiti malým, láska jižnejméně se může spokojiti malým dílem. Protože tedy svaté dětství je výraz největší lásky, vede samo sebouk největším dílům. Ne však na základech lidské ješitné velikosti čili na takových pojmech o velikosti, nýbrž nazákladě malosti, pokory. Neboť jepsáno: Povýšil pokorné. A tak je velkorysost i cesta k ní vyznačena zasetřemi slovy: láska, pokora, síla. Láskaohnivá, Boha hodná, pokora dětinně
58
svatá, Boha jedině důstojná, jsou připrava, které se dostává daru síly odDucha svatého.
Doba, která neusiluje ze všech silo výboje, která si zakládá na tom, žezachraňuje a udržuje, co se udržeti dá,je doba bez lásky, protože božskáláska, totiž opravdu svatá láska k Bohu, je bezohledně výbojná. Svatá Terezie ]ežíškova promluvila kdysi slovo sem patřící: „Každý musíme jed—nati tak, jako by dokonalost řádu závisela jediné na našem jednání.“ Tavelkorysost jest její duch i za hranicemi zájmů Karmelu; tak velkorysostmalých v bojích doby o křesťanskostsvěta znamená: Každý musí jednatitak, jako by od jeho činnosti záviselovítězství víry nad světem. ]aké cíle serýsují na takovém obzoru, jaká odvaha, jaká nesmlouvavá výbojnost!
Dnešek však se zdá ovládán dušemi
59
velmi opatrnými, protože malomyslnými a chudými na nadšenou velkorysost svaté lásky. Úzkostlivě se přihlíží k okolnostem, vzdychá se na zléčasy a že se nedá nic dělat, že za jinýchčasů, v jiných okolnostech, na jinýchmístech, v jiném sdružení lidí mohloby se vykonati mnoho, ale v této době, proti těmto nepřátelům, za takových okolností? . . . A zapomíná se,že jediné bezohledné výbojnosti, nadšené svatou láskou a naprostým spoléháním na sílu Boží, již jsou vlastnídivy, je dáno vitězství— a že musí býtiokolností a nepřátelé stále horší a smělejší proti nám, když vidí naši opatrnost, čili náš nedostatek svaté láskyk vlastní věci. Svatý farář arsský svouvýbojnou velkorysostí lásky proměnilnejenom svou farnost, nýbrž i celéokolí. A co vykonala velkorysost mladičké
VIVTerezie ]ezrskovy v celém světě?
60
„Pán mi dal milost nebáti se boje,vykonám svou povinnost za každoucenu.“ Ten krásný a všem srozumitelný výraz velkorysosti svaté Terezie]ežíškovy je heslem jejich malých.Úkoly naše nejsou dnes malé ani pro-_střední ani obyčejné. Kéž by nebylovíce velkorysosti u našich nepřátelnežli u nás!
61
VII.
KŘÍŽ MALÝCH.
P ozornému rozboru se zjeví, že navšechna scestí strhuje člověka bolest,to jest jakýkoliv nedostatek, jemužčlověk chce uniknouti nebo nemůže
uniknouti. Proto cílemveškerévýchovy a sebevýchovy vlastně je ovládnouti bolest, aby se bez překážkymohla uplatniti tvůrčí a hybná síla života, radost. Vrcholu života dosáhne,kdo tento úkol provede tak důkladně,že se mu bolest stane zdrojem radosti.Tu nám zazářísymbol sv. Terezie ]ežíškovy, kříž zakrytý růžemi, jako byz kříže vyrůstaly růže. Je to skutečněodkaz světice, hlavně z posledníchdvou let jejího života.
Zkušení postavili tyto stupně k vr
62
cholkům křesťanskéhoživota: odklon
od hříchu, pěstování ctností, daryDucha sv., ovoce Ducha sv., blaženství. Božský Spasitel a Učitel světavyhlásil osmero blaženství a poznámesnadno, že všech osm vlastně je obsaženo v myšlence: blažen, kdo umí překonati bolest, ona se mu proměníVradost. I sv. Pavel prozradil korintským křesťanům: „Budu se velmi rádchlubiti svými 'slabostmi“ (z. Kor.12,9). To slovo vždy prozradí hrdinykřesťanského života. Sv. Terezii ]ežíškovu podle slov jejího životopiscevyznačuje nejvíce ze všech svatýchtento „úsměv bolesti“.
Podstatného významu jsou dvěotázky: zda světice skutečně trpěla —neboť víme, co všechno člověk dovede nazvati utrpením; zda v utrpeníbyla skutečně blažena — nebot' víme,že mnohý dovede trpěti s klidnou
63
tváří, ale v utrpení býti blaženým jevýsadou vyvolených.
Dostatečnou odpověď na prvníotázku by nám mohlo dáti jediné svědectví světice: „Má duše poznalamnoho způsobů utrpení . . . Ach, kdyby se objevila muka, která trpím pocelý rok, jak byste žaslyl“ Víme všakvíce o povaze těchto muk, že to bylotrojí mučednictví zároveň: těla, duše,srdce. Tělo bylo mučeno plicní chorobou s veškerým průvodem této nemoci a zimou, jíž byla vydána v klášteře na pospas. Mučednictví duše:„V mé duši jako by stála zed', která sezdvihá až do oblohy, takže nevidímžádné hvězdy.“ Týrána nejhroznějšími pochybnostmi v duši, vidí v dušijen tmu, slyší, jak ta temnota mluví:vše je nadarmo, vše se ti rozbilo,jen jdidále touto cestou, uvidíš, jak těvšechnynadějezklamou, uvidíš, kam dojdeš.
64
Dvojímu mučednictví vydána bylasvětice bez své vůle a přidala třetíz vlastního hrdinného odhodlání. Mu
čednictví srdce ji stálo přetvořiti láskurodné sestry v lásku podle předpisůrozjímavé řehole. Doznala: „Pán midal píti nejeden kalich z přítomnostimých sester v klášteře.“ Nelze líčititoto mučednictví tomu, kdo takovouvěc neprožil aspoň na cizí zkušenostipodobné nebo opačné. Ten by taképochOpil, co to znamená, že nezasvěcený byl by vůbec nepoznal, že másvětice v klášteře rodné sestry, protože ani slůvkem ani posuňkem jim neprojevila Větší lásku, nežli ostatnímřeholním sestrám, ač ji k nim poutalysvazky krve, tak hluboké a něžné. —Hloubku a bolest toho trojího mučednictví nemohou ovšem vystihnoutistručná slova, jen určitá životní zkušenost a zpytování svědomí vytuší, že
65
tu byla skutečnost mučednictví. Nejenve spojení a současnosti této člověkavyčerpávající trojice, nýbrž i V každéjejí části.
Svůj těžký kříž si světice pokrylarůžemi, byla v utrpení skutečně blažena utrpením. ]ejí blaženost nebylasugesce jakéhosi stoicismu, že utrpenínení nic a že ho necítí. Byla křesťanským hrdinstvím, které se usmívá nadpozemským úsměvem, když pozemsky trpí. Napsala o tom: „V mládíjsem trpěla se smutkem. Dnes všakv pokoji a radosti vychutnávám i nejtrpčí plody.“ Od mládí k tomutoúsměvu byla pracná cesta namáhavéhoúsilí, aby se křížpokryl růžemi. Prototaké milost byla tak plodná, že úsměvrtů se stal skutečným úsměvem duše.Kterou cestou se brala tato práce světice pokrývající kříž růžemi?
Trpěla plánovitě, uvědoměle. Umí
66
nila si, že nebude smutnou v utrpení,že při jakémkoli doteku bolesti natento dotek odpoví úsměvem. „S počátku se mi to nedařilo vždycky, alenyní v tom mám již zběhlost“ Úsměvv bolesti, růže na kříži, úsměv šťastnéduše v utrpení, byly květy nikoli rozumových úvah, nýbrž květy svatélásky, spojené se svatým dětstvím, sesvatou malostí. Malost ji zachránilapřed vzbouřením nad utrpením, jakčiní duše, považující se za zkrácenu vesvé velikosti a hodnotě, když trpí.Láska jí ukázala, jak je v utrpeníblízká Trpiteli, jenž zaujal celou jejíduši a celé srdce. I lidská láska do
vede v utrpení se usmáti, když trpípro milovanou bytost. Nejvyššíláska k Nejkrásnějšímu dovede paktento úsměv učiniti trvalým ve všechpřípadech. Toť vlastně celé tajemství divu kříže pod růžemi, úsměvu
67
Vbolestech u svaté Terezie ]ežíškovy.Div kříže pod růžemi je odkaz svě
tice pro její malé ve svatém dětství.Ukazuje cestu k nejvyšším metámv záležitosti, která nás zaměstnává pocelý život. Kdo nezná bolesti? Čímlepší duše, tím více trpí. A tím máprávě tolik příležitostí k duchovnímuvzestupu.
Nepostačí nám totiž zásada: Nehřeš, více není třeba. Tu zásadu neřekl božský Mistr nikde. Řekl všakdůrazně: Následuj mne se svým křížem. Náš Mistr dobře věděl, proč řekl:Vezmi Kříž svůj a následuj mne. Nebot' to je cesta nejjistější. Snad by semnohé duši spíše líbilo, kdyby slyšela:Vezmi mnoho dobrých skutků . . .vezmi útěk před hříchem . . . vezmiodloučenost . . . atd. Avšak Moudrost
řekla jinak a ukázala jinou cestu kesvaté lásce a ke svatému štěstí. A zna
68
jíc člověka, postavila každého na tutocestu bez jeho vůle.
Dvou věcí je třeba, aby se nám natéto cestě křížpokryl růžemi rozkvětukrálovny ctností, lásky, a tím aby senám stal rukou milující a milovanéhoBoha, vyzdvihující vždy výše. Předněje třeba, bychom byli malí. Člověkv utrpení tak rád se dělá velikým. Takrád klade veliký smutek do tváře,když vypravuje o velikosti svého utrpení, nemůže nalézti dosti slov, anidosti velikých, aby vyjádřil, jaká mu—ka mu působí osud. Dítko ducha svaté Terezie ]ežíškovy však musí býtimalé. Dítětem, které v milované rucea na milovaném srdci je bolestí vychováváno k největší rodové hodnotě.
Potom je třeba lásky. Vlastně přitom, nebot' bez lásky se nelze státi malým, když sebeláska sní o velikosti.
Kdo se dostane tak daleko, by mohl
69
se světící z Lisieux říci v moři bolesti:
„Vše zpívá v mé duši jako v duši sv.Cecilieř“ Každý však se může dostatiaspoň tam, aby nerozvířil bouři nářkuV duši i ven při utrpení, aby se učilmysliti: Dítě malé má bolest, ale ví,že trpí ve tvé náruči, Milovaný Ukřižovaný. Tak i křížmalých duší ve škole sv. Terezie ]ežíškovy se bude znenáhla pokrývati růžemi Vždykrásnějšími &milost povede dále.
70
VIII.
OBAVY MALÝCH.v
Cím více uvažujeme o svatém dětství, tím více vidíme jvehopodivuhodnou promyšlenost. Reklo by se, žez něho mluví zkušenost duše sto let
stojící v duchovním boji, ne duše dvacetileté dívky. Několika hesly jsouobsaženy i velké obrysy a cíle křesťanského života, i jeho nejmenší důležité podrobnosti. Nejvíce to budepatrno, když nyní budeme mysliti naobavy malých.
Obavy jsou denním chlebem dušemyslící a bojující. Obavy jsou cestou,po které odchází chuť k boji a radost,jsou cestou, po které přichází bolesta porážky a nečinnost. Kdo jest jenponěkud zkušený v duchovním živo
71
tě, ví dobře, že obavy jsou doslovadenním pokrmem, při každé vážné asvaté myšlence se vnucujícím duši.Kolik vzletu zmařily obavy, koliksmutných chvil nám již způsobily!Různě sebe a jiné těšíváme. Ale nacestě svatého dětství není třeba—těšení,protože tam obavy zmizejí. Malí vesmyslu svatého dětství obav neznají.To je nejvýnosnější část cesty svatéhodětství.
Bojíme se své slabosti, že nás zastihnou okolnosti, které budou nadnaše síly a strhnou nás na scestí. Dějiny lidstva, zvláště dějiny náboženstvínám tu poskytují zajímavý pohled.Člověk se zpronevěřil Bohu a odtrhlse od Boha spoléháním na svou sílu.Čím více se pak vzdaloval od Boha,tím více. rostl jeho strach, až. tentostrach se vžil do krve lidstvu a stal
se strachem pokryteckým. Kdyby
72
chom si pozorně rozebrali obavy zesvé slabosti, zděsili bychom se. Našeobavy tohoto druhu mohou totiž mítijen takové důvody: Bůh mi nepomůže, protože nestojím o dostatečnoumíru jeho pomoci; Bůh mi nepomůže,protože nechce. V duši skutečně tyobavy jsou, třebaže si jich duše nenív jejich důsledcích vědoma; jsou i duše, které se jimi netají, skrývajíce seovšem zase za svou slabost. Řeknou:
moje slabost je tak veliká, že mi nedovolí namáhati se dostatečně ; moje slabost je taková, že Bůh se ode mnes ošklivostí odvrátí. '
Svatá Terezie ]ežíškova měla jinémyšlenky, když myslila na svou lidskou slabost. „Vzpomínka na mé slabosti a chyby mne pokořuje, učí mnenespoléhati se na vlastní sílu, jež není,leč slabostí, ale ještě více mi vypravujeo milosrdenství a lásce. Mám důvěru
73
v]ežíše, vypravuji mu podrobně svénevěrnosti, směle se domnívajíc, žetak nabudu tím větší moci nad jehosrdcem a tím více že přivábím k sobělásku toho, jenž nepřišel volati spravedlivé, nýbrž hříšníky . . . ]iž dávnojsem přesvědčena, že Pán je něžnějšínežli matka— a já znám dokonale mateřské srdce. —Vím, že matka je vždyochotna odpouštěti. Položím se donáruče Ježíšovy a tam naleznu vše,co jsem ztratila, a mnohem více . . .“Duši vyučené v takové škole nemůžežádná obava působiti skleslost. Dušidobře chápající toto učení nemůže sebázeň ani přiblížiti.
Bojíme se velikosti svého Boha.I v tom je mnoho neupřímnosti.Vždyt'víme, že tento nadevše dokonalý Bůhs úsilím, jež lze nazvati jen božským,se nám chce přiblížiti, svou velikostzdůrazňuje jenom tam, kde mu ji člo
74'
věk upírá. ]aksi z donucení tak činí.Ale vlastní jeho snaha je sblížiti ses duší lidskou a s celým životem člo—věka. Kdybychom neměli jiného důkazu, zázračné tajemství Vtělení budeo tom mluviti navěky řečívšem dobré vůle pochopitelnou. Člověk sestal Bohu cizí a proto se bojí velikostiBoží. Apoštol Jan (I. 4, 18) naznačuje,co svatá Terezie ]ežíškova dala svýmmalým jako lék proti obavám předBoží velikostí: „V lásce není strachu,nýbrž dokonalá láska ven vyháníbázeň.“
„]ežíše uráží a jeho srdce zraňujenedostatek důvěry . . . Ani smrtelnýhřích by mne nezbavil mé důvěry.Vím, že kdybych měla na svědomívšechny hříchy, které mohou býtispáchány, nic bych neztratila ze svédůvěry. Se srdcem zdrceným lítostíbych se šla vrhnouti do náruče svého
75
Spasitele. Vím, že má rád vracející sezbloudilé dítko. Slyšela jsem to odMarie Magdalské, od cizoložné ženy,od Samaritky. Ne, nic mne neodstraší,protože vím, proč se držím jeho láskya jeho milosrdenství. Vím, že celé totomnožství hříchů by se rozplynuloVokamžiku jako kapka vody puštěnádo sálající výhně . . . ó ]ežíši, dovolmi říci, že tvá láska šla až k šílen—ství . . . Jak by se mé srdce před tímtošílenstvím mohlo zdržeti a neletěti
k tobě? Jak by má důvěra mohla mítimeze? () ]ežíši, věřím, že, kdybys nalezl duši ještě slabší nežli moje, s ra—dostí bys ji zahrnul ještě většími dary,kdyby se v naprosté důvěřeodevzdalatvému milosrdenství“
Bojíme se toho, co souborným jménem nazýváme „nepřáteli“, ať jsouživí nebo neživí, ale zato obyčejnětím hroznější. Víme, jak tyto obavy
76
dovedou přivésti člověka nejenom dotrudnomyslné netečnosti, nýbrž i keskutečnému zrazení víry. Třebažejsme nepřáteli obklopeni všude av každé době svého života, přecei tyto obavy zmizejí u duší malých vesmyslu svatého dětství. Svatá Tereziepíše: „Ach, jsem jen ubohý ptáček,pokrytý sotva chmýřím, nejsem orel,mám toliko jeho oči a jeho srdce. Coze mne bude? Zemru bolem, vidoucse tak bezmocnou? Ah ne! Nebudu se
trápiti. S odvážnou odevzdaností tuzůstanu, až do smrti upírajíc zrak nasvé božské Slunce. Nic mne neodstra—
ší, ani vichr ani liják, a jestliže velikémraky mi zakryjí mé Slunce Lásky,v té chvíli se má důvěra vystupňujek největší síle. Nehnu se se svéhomísta, vědouc, že za těmito ponurými mraky stále září moje sladké Slun—ce. Věřím, že chce viděti, co dovede
77
moje naděje a důvěra. Nyní se mi zdá,že nemohu již více snésti, ale nebojím se, protože můj dobrý Bůh mi dátolik odvahy, kolik mám utrpení.“
Bojíme se smrtí a všeho, co ji provází. Hle, jak smýšlela naše světice:„Nemám nejmenšího strachu předposledními boji, ani před bolestmi nemoci, byt' by byly sebe větší. DobrýBůh mi vždy pomáhal, chránil mnea nejněžnější ruka jeho mne vedla odútlého mládí . . . spoléhám naň. I kdyby utrpení dosáhlo nejzazších mezí,vím jistě, že mne nikdy neopustí“
Pozornému rozjímání se ukážehloubka důvěry z lásky a radostnácesta života malých. A jaký vítězněplodný život by se rozvinul!
78
IX.
MALÍ A LID E.
U proroka ]eremiáše je napsáno:„Kletý člověk, který spoléhá na člověka“ (17, 5). To je snad jediné heslo,které přítomnost má ze svatého Písma.Proto do doby triumfujícího sobectvía tedy vzájemné nedůvěry musí zářitipříklad nejmodernější světice v jejímpoměru k lidem. Tato složka jejíhoživota je nejenom nesmírně důležitá,jest i nesmírně milá a nejnápadnějšímzrcadlem její duše. V ní se každémupochopitelně odráží její svaté duchovní dětství a malost Božího dítka.
Duchovní matka svaté Terezie ]ežíškovy, svatá Terezie Avilská, bylaučelivá žačka nauky svatého Tomáše Akvinského V zásadách duchov
79
ního života. Celý řád karmelský posvé veliké reformátorce byl proniknuttímto duchem ve svých vynikajícíchzástupcích; ten duch jest i u svaté Terezie ]ežíškovy právě v nauce 0 poměru duchovním dětstvím malých k lidem. Svatý Tomáš Akvinský probírá32 hlavní otázky o poměru k bližnímu v křesťanské lásce. Na všechnyotázky odpovídá podle stále se opakujícího rozlišování v každém člověkujeho stránky lidské a stránky božské;k tomu pak jen přidává zásadu, želáska je snaha druhému prospěti. Sva—tá Terezie ]ežíškova napsala mnohoo svém poměru k lidem, ale všechnyjejí výroky nejsou leč důsledky, neboi výslovné jmenování a uplatňovánízásad andělského Učitele.
Čtěte na příklad: „Nyní chápu, žepravá láska záleží ve snášení nedostatků bližního, že se nepozastavuje nad
80
jeho chybami, vzdělává se i jeho nej-.menším ctnostným úkonem . . . Kdyžchci ve svém srdci zvětšiti lásku k bliž
nímu a nepřítel mi staví před oči jehochyby, usilovně hledám, co je na němdobrého.“ To jest-ono dělení, na lidské a božské. Naše vlastní pozemskástránka se až příliš dobře stará, bychom viděli lidskosti, ale láska hledábožské. U naší světice toto dělení plynulo právě z jejího duchovního dětství. Lidské dítě má každého rádo,dokud mu neublíží ; i tomu, jenž ublíží, dovede nejsnáze ublížení zapomenouti. Přirozeným sklonem je srdcetáhne ke každému člověku, protožeje člověkem. Světice z Lisieux, protože se vypěstovala v dokonalé dítě nebeského Otce, uměla v každém člověku hledati něco božského, co jejčiní příslušníkem její rodiny. Hledalaobraz Boží, hledala dobrou vůli, hle
81
dala, co ten člověk koná Bohu milého,a když viděla jen málo, připomínala sispolečnou vlast na věčnosti, kde budedokonalá bratrská láska všech. Proto
se dovedla tak modliti i za zlosynak smrti odsouzeného. Byla dítě nebeského Otce, byla „malá“ a protoneměla zájmů duší „velkých“, to jestsobeckých. Dovedla snadno překonati všechny nástrahy „velikosti“,protože ty nástrahy vycházejí z pozemských starostí a obav. Těch všakBoží malí nemají. ]im první myšlenkou, první záležitostí jest Boží dítěa v Otcově náručí. Podle toho posuzují a rozlišují všechny záležitostiživota.
V životě světice z Lisieux vidíme
zřetelně cestu a postup práce láskyk lidem, opět úplně ve smyslu naukysv. Tomáše Akvinského. Láskaj esnahaprospěti. Prospěti lze trojím způso
82
bem. Nejmenší stupeň snahy prospětije snaha neškoditi ani srdci ani duši anitělu. Stupeň nejnižší, ale má-li býtidůsledně proveden, vyžaduje velikéjemnosti duše a citu. ]aké oběti přinášela naše světice, aby „nezahanbilasestry, aby nezarmoutila sestry“!V prvním roce jejího pobytu v Karmelu byl pro ni v jídelně připraventak zvaný cidr, jablečné víno, kteréje v Normandii považováno za posilující nápoj. ]ejí sousedka u stolu všaktrpěla chorobnou žízní a majíc totéždovolení a svůj nápoj v jedné většíláhvi společně s Terezií, vypila samavšechen cidr. A Terezie se neodvážila
prositi ani o trochu vody, trpěla žízeň,„aby nezahanbila nemocnou sestru“.Svým novickám kladla důrazně nasrdce, by nechodily do společného,stanovami předepsaného zotavení,s úmyslem potěšiti se, nýbrž s vý—
83
slovným přáním potěšiti druhé a druhým způsobiti radost. Hrdinstvímnejvyšším na tomto stupni jest období, kdy byla Terezie pomocnicísestry vrátné. S touto sestrou bylovelmi těžko vycházeti. Ale Tereziejí ani jednou nezarmoutila, takže pojejí smrti řekla tato sestra: „Byl toanděl. A abyste věděly, já byla jejímmiláčkeml“ —Až tam uměla jíti světice ve své snaze nikoho nezarmoutiti
a jen těšiti.Vyšší stupeň lásky k bližnímu je
prokazovati kladné dobro bližnímu,prokazovati dobrodiní nejrůznějšíchzpůsobů. V té věci bylo oblíbenýmheslem světice slovo božského Mistra:„Kdo chce vzíti sukni tvou, tomuzanechej i plášť, a přinutí-li tě někdona míli jednu, jdi s ním dvě“ (Mat. 5,40). ]ejí výklad je takový :„Nedostačími vyhověti každému, kdo mne o ně
84
co žádá. Snažím se vytušiti jeho přání,ukazovati, že mám radost, když mohuněkomu vyhověti. Neboť náš božskýMistr pravil: Nevyhýbejte se tomu,kdo si chce od vás vypůjčiti.“ I toplyne z malosti. Vždyť o jednoroze—ném Synu Božím je napsáno jehovlastní slovo: „Syn člověka nepřišel,aby se mu sloužilo, nýbrž, aby sloužil“ (Mat. 20, 28). Tak nebeský Oteci Syn jeho prokazují dobro každémua ve všem. Dítko zcela odevzdané ne
beskému Otci a Vjeho náruči stulenécelým svým životem, nemůže nežcítiti nutkání napodobiti Otce a jednati jako on při každé příležitosti.
Svatý Tomáš Akvinský II.-II. 26, 5praví, že člověk křesťanskou láskouk bližnímu má duši bližního více mi
lovati, nežli své vlastní tělo, protožespolečná blaženost v nebi je více nežliblaho našeho těla. To je vrchol lásky
35
k bližnímu: v duchu křesťanskéláskysloužiti bližnímu. Nejenom mu semtam posloužiti, nýbrž tuto bezplatnouslužbu považovati za svůj životníúkol. Dvě složky tvoří tuto svatouslužbu. Vlastní nenáročnost a ochota
vždy posloužiti i za cenu Vlastníhopohodlí, i za cenu obětí citelných.Svatá Terezie ]ežíškova pravila: „Nikdy se nebudu ukazovati náročnou,by nikdo nemohl přijíti na myšlenku,že, když posloužím druhým, čekámza to vzájemnou službu . . . Dávámvšechno: své nejosobnější a nejvlastnější myšlenky, svůj rozum i svésrdce, každý může všechno mě považovati za své, nikomu neřeknu, žena to nemá práva.“ ]ediný její.zájem,kterého by nedala nikomu, byla jejímalost, její spočívání na srdci B0žím;vše ostatní nemělo „ceny. Proto sl'ou-.žila a síla ve sloužení byla právě: sva-*
86
tá malost jejího duchovního dětství.Kdysi se mluvilo o plnomocných
odpustcích a sestra Terezie ]ežíškovas úsměvem pravila: „Je nejhlavnějšíplnomocný odpustek, kterého můžekaždý získávati bez obyčejných podmínek. To je láska. Neboť o lásce jepsáno: Láska přikrývá množství hří—chů“ (Přísl. ro, 12). Tak budou malísvaté Terezie ]ežíškovy přispívatik pokání světa, tak se stanou spoluvykupitelskými dušemi, budou-li za příkladem své vůdkyně pěstovati lásku,které ]e tak žalostně málo.
87
X.
TAIEMSTVÍ MALÝCH.
Papež Pius X. nazval svatou Terezii]ežíškovu největší světicipřítomnosti.Když ze všech nejvýše vystoupila, zevšech duší přítomnosti nejlépe pochopila cestu vzestupu duše k dokonalému křesťanskémuživotu. To pochopení je tajemství její svatosti a pochopení jejího tajemství musí nejvícezajímati ]eji malé. Závěrem se tedy pokusíme naznačiti toto tajemství, ježzároveň je světlem pro vše dosudřečené.
V theologii je obecně uznaná zásada, že milost Boží nezasahuje rušivědo lidské přirozenosti, nýbrž ji zdo—konaluje. Sv. Tomáš Akvinský II.-II.11I, 3 píše: „Je paterý účinek milosti
88
v nás. Nejprve uzdravuje duši; pakpůsobí, že duše chce dobro; třetí účinek je, že duše úspěšně uskutečňujedobro chtěné; čtvrtý, že v dobrémsetrvává; pátý, že dosáhne věčné slávy.“ 0 svaté Terezii ]ežíškově napsalkdosi: „]ejí život a její způsoby činídojem věci tak jednoduché, snadné, ževšechny výsledky milosti v ní se zdajíjen rozvinutím její přirozenébytosti.“Velmi správně je to poznamenáno anauka sv. Tomáše je důvodem i vy—světlením této záhady.
Když nám duch Boží slovy Spasitelovými praví: „Budte dokonalí, jakováš nebeský Otec je dokonalý,“ musíme při tom mysliti na první stránkuPísma, kde je napsáno: „Učiňme člo—věka podle své podoby.“ Bůh stvořilčlověka hlavně s tím úmyslem, abysvým ušlechtilým úsilím a s Boží pomocí se co nejvíce přiblížil kráse a do—
89
konalosti Boží bytosti. Všechnu přirozenou výbavu člověka stvořil Bůhpodle toho svého přání. Přirozená výbava lidské bytosti jest úplná, aby jejípomocí mohl člověk dosáhnouti hlavního cíle svého života. Kdyby tatovýbava byla zůstala nedotčena zkázou hříchu, nebylo třeba jiného, nežaby Bůh svou milostí člověka postavilna vyšší úroveň, na půdu, na kteréstojí Bůh sám, a aby ho svou milostípodporoval ve snahách přirozené výbavy člověkatakto povýšené. Protoževšak hřích způsobil v přirozené výbavě člověka rány, totiž menší odolnosttolikerým překážkám, musí býti Bůhčlověku nejprve milosrdným Sama—ritánem a pak teprve může konati, coby byl konal i před hříchem. Protosv. Tomáš nejprve mluví o léčivé činnosti .milosti a pak o činnosti pod-.porující, : udržující na cestě k cíli a
90
k němu přivádějící. Ale milost nedávánové přirozenosti, kterou by pozdvihla na božskou půdu, nýbrž jenuzdravuje. Tedy přirozená výbavačlověka se všemi svými schopnostmijest úplná, aby' po svém uzdravenímilostí a držena na výši milostí mohlapřivésti každého člověka ke svatosti.Proto také to není jakési nemožnésnění, když svatá Terezie ]ežíškovapravila, že na její cestě jsou jen praobyčejné věci, a že její malí mohouvykonávati vše, co ona koná. Ukazujese nám, že jsme na dobré cestě, tušícezde vlastní ohnisko jejích myšleneko cestě k Bohu, o malé cestě ke svatosti. Ke svatosti, to jest k dokonalému křesťanskémuživotu, se nejde něčím, co není. dáno každému, co se jenvyvoleným. přidá, jako skutečný pří:davek výbavy jejichbytosti. Kdo 3millostí pracuje 'a.s milostí Boží spojena
91
udržuje všechna svoje díla, všemi jdevýše k dokonalosti křesťanského života. Žádná část přirozené výbavylidské bytosti, uzdravena a spojenas milostí, není překážkou na cestěk dokonalosti, každá v tomto spojeníje bohatým zdrojem ctnostných úkonů a ctností, tedy dokonalosti křesťanského života.
Přirozená výbava lidské bytosti jestúplná a proto není jednoduchá. Aleve své složitosti není bez ladu. ]e velmi přesně uspořádána, soustředněk lásce. Tato soustřednost je tak přesně Tvůrcem provedena, že není-liv činnosti láska, člověk je prostě neschopen práce i tě nejpozemštější.Mimochodem tu můžeme žasnouti
nad moudrostí Tvůrce lidské bytosti,když vložil do duše člověka, či dojeho srdce Věctak záludnou, která působí tolik zla, totiž sebelásku ; sebe
92
láska je nikdy neselhávající reserva,jež udržuje člověka Včinnosti i tehdy,když láska k věci mimo člověka jeVsrdci mrtva. Ať koná člověk cokoli,musí to konati s láskou, třebaže si tělásky ani není vědom. Bez lásky, nebov nejhorším případu aspoň bez sebelásky, by mu v každém smyslu viselyruce bezvládně v nečinnosti. Proto
i ve všech zcela pozemských záležitostech pro úspěšnou činnost platíslovo Písma: Nadevše mějte lásku,neboť ona působí dokonalost.
To slovo však bylo řečeno prokřesťanský život. A potvrzuje se jím,že i život a pohyb člověka k cíli podobnosti s Boží svatostí je stejně vybudován, soustředěnk božské ctnostilásky. Theologie praví, že láska k Bohu je královnou a duší všech nadpřirozených ctností, že v ní jsou obsaženy všechny ctnosti ; čím je láska do
93
konalejší, tím jsou všechny ctnosti dokonalejší, bez lásky k Bohu jsou všechny ctnosti mrtvy. Dále praví, ženadpřirozené ctnosti jsou tak přizpůsobeny ctnostem přirozeným, že seod nich liší jediné svým nadpřirozenýmpůvodem a prací v oblastech nadpřirozena. Vidíme tedy V křesťanskémživotě přesně týž obraz, jaký se jevíV přirozeném životě. Láska k Bohujest ohnisko a ona sama dostačí zahybnou síluke svatosti, k dokonalémukřesťanskému životu.
Otvíráme oči, když čteme toto vyznání svaté Terezie]ežíškovy: „ó ]ežíši, moje lásko, konečně jsem nalezlasvé povolání! Mým povoláním je láska! Ano, nalezla jsem své místo v lůněcírkve, a ty, můj Bože, dal jsi mi totomísto v srdci mé matky církve: buduláskou. Tak budu vše, tak se uSkuteční můj sen!“ Taková a podobná slova
94
nerozumějící vykládají svaté Tereziiza unylou a nic nepovídající sladkost—a zatím je v nich moudrost nejhlubšího učence v Božích vědách. Může
me jim také rozuměti. A pak jsme pronikli k tajemství celé „malé cesty“ kekřesťanskédokonalosti. V živém spojení s láskou k Bohu udržovati vše,co konáme v pozemském povolání.Nelze si mysliti dokonalejšího a pronikavějšího zjednodušení křesťanského života, nelze si mysliti cesty přístupnější prostě všem a každému.
Tu je vrchol geniality sv. Terezie]ežíškovy. Pronikla až do nejhlubšíchsmyslů Boží moudrosti o povoláníčlověka, pokud jsou lidskému duchupřístupny. Všechny složky svatéhodětství touto základní myšlenkou pozbývají své zdánlivé složitosti, všechny zdánlivé nepochopitelnosti sestávají jasnými, všechny nedosažitel
95
nosti se stávají dosažitelnými. A dosáhne jich, kdo ve svém životě zkusíuskutečniti toto prozrazené tajemství.
OBSAH:Strana
I.Cestamalých....... 5II. Modlitbamalých..... 15
III. Svatá Všednost malých . . 27
IV.Pokojmalých ...... 37V.Přímostmalých ..... 45
VI. Velkorysost malých . 54
VII.Křížmalých....... 62VIII.Obavymalých...... 71IX.Malíalidé........ 79X. Tajemství malých . 88
OBRÁZKY, MEDAILKY, ŠPENDLÍKY A OBRAZY SV. TERE—ZIE JEŽÍŠKOVY v různé velikosti.
TEREZIČKA V PENSIONÁTĚ SESTER BENEDIKTINEK. Ilustrováno. Cena Kč 7-—
SVATÉ DĚTSTVÍ. Vhodný dárekk vánocům. Právě vyšlo.
LISBETKA. Rozkošná povídka anglické katolické spisovatelky MaryT. Waggamanové ze života amerických dětí. Hodí se zvláštěpro dítky, připravující se k prvnímu sv. přijímání. Pobaví apoučí i jejich rodiče, učitele a vychovatele. Výborný příspěvekpro katolické školní a spolkové knihovny. Cena Kč 12-—
UMĚLECKÉ POHLEDNICE UKŘIŽOVANEHO V LIMPIAS .“po 1 Kč.
VKUSNE BAREVNÉ OBRÁZKY HLAVY UKŘIŽOVANĚHOV LIMPIAS. Cena 40 hal.
ŽIVOT SV. ]UDY TADEÁŠE, VELIKÉHO POMOCNÍKA v těžkých záležitostech. Cena Kč I'—
MILOSTNĚ PRAŽSKÉ ]EZULÁTKO, dílko dlouho u nás postrádané, s ilustracemi. Cena Kč 6-—
VKUSNĚ NÁLEPKYMILOSTNÉHO PRAŽSKÉHOJEZULÁTKA.Barevné 100 kusů Kč 5-—. Zlaté 100 kusů Kč ro——.
NOVÉNA K BLAHOSLAVENÉ ANEŽCE ČESKÉ. Cena Kč 3-—
BOŽSKĚ SRDCE PÁNĚ. Umělecký obraz českého mistra prof. Em.Dítěte. (60x 4o.) Cena Kč 30——
DÚVĚRNÁ NOVÉNA K NEJSVĚT. SRDCI PÁNĚ. Cena 20 hal.
MODLITBA K PANNĚ MARII, dobré Matce. Cena 8 hal.
ODPUSTKOVÁ MODLITBA ZA DUŠE V OČISTCI. Cena 8 hal.
SERIE rz UMĚLECKÝCH POHLEDNIC ZE ŽIVOTA SV. FRANTIŠKA SERAFÍNSKEHO a jiné. Cena Kč 6-—
ZIVOT SV. MARKETY ALACO QUE, podle nejnovějších pramenůzpracovaný s ilustracemi. Cena Kč 10——