1971 V

C.

Časopis československé socialistické opozice

Politika cukroví a Oficiální politika se odehrává v podobě

kampaní a tak jsme přes prázdniny téměř nepozorovaně z kampaně jposjezdové v kam-pani předvolební. Uprostřed prázdnin vyšel Švestků v článek na téma, kde je hlavní nebezpečí a kde hlavní těžiště boje o vědomí lidu, který obsahoval některá zajímavá přiz-nání. Je to přepracovanýv t ex t projevu k ideologickým tajemníkům. Švestka přiznává, že nebezpečí "pravice" dosud trvá. Nepřestala jako politická síla existovat, a "její koncepce maj í dosud značný vliv na vědomí lidT\ Uznal také, že mnozí zůstávají v pasivní resistenci nebo pomýšlejí na aktivní odpor a část z nich je již nyní programově aktivní. Dal proto ideologické frontě úkoly: 1) zápas o získání dělnické třídy, zejména velkých závodů, 2) zápas o vědomí mládeže, švestka byl v tomto projevu — až na laciné pro-pagandistické fígle, kdy dával do jednoho pytle "pravici" a "kriminální a vůbec proti-společenské živly" — zřejmě blíže skutečnosti než Husák. Ten v několika posledních proje-vech, již zřejmě předvolebních, vzbuzuje dojem, jako by s výjimkou pár "politických exhibicionistů" celé Československo podpo-rovalo jeho politiku. Ještě nedávno se podob-né vyjadřoval Novotný i o Husákovi a dával ho do souvislostí se zahraničními centrá-lami, zejména s Ďureanským. Byrokrati jsou jako Bourboni — nepoučitelní.

Husák v nedávném projevu k mládeži (ve Strážnici) dával za příklad Zátopkúv politický obrat. Zřejmě by chtěl vyvolat jákési *' zátopkovské hnutí ' ' v morální sa-mohaně. Zátopek sám v dopisech přátelům tvrdí, že byl vystaven existenčnímu tlaku, hrozbě soudního stíháni a td . Jiní t laku odolávají. Věra Čáslavská odmítla reprizovat Zátop kovo "doznání" v Rudém právu. Pří-kladný je postoj českých spisovatelů; přeměna přípravného výboru v nový Svaz spisovatelů

se musela již po několikáté odložit. I Husák 0 předloženém seznamu členů řekl, že v něm nikoho nezná. Kromě toho, že v návrhu nejsou známá jména, je i průměrný věk ochotných kandidátů svazu 60 let.

Oficiální politika se tak potácí mezi silovou hrou a podbízením. Silou se má hrá t s těmi, kteří t rvaj í na svém. Tím se mají strašit 1 ostatní a tito postrašení mají zase dostat nabídku laskavého zacházení — půjdou-li k volbám. Hlavní je dostat voliče, zejména mladé, k urnám. Výsledek voleb se již snadno upraví, jen neúčast se těžko zastírá. Před-volební společné zasedání ÚV KSČ a N F tuto politiku husákovského cukroví a biče chce předestřít voličům pokud možno v lákavém balení. Neboť -— jak vykládá Indra návštěvníkům — volby budou plebiscitem. Nepůjde vskutku o volbu, nebude mezi kým volit. Vedení nemá iluse ani o hodnotě hlasů pro. Chce pouze vědět, Že bylo málo těch, kdo se odvážili postavit aktivně proti, ať už škrtem nebo především neúčastí na volbách.

Nikdo z nás nebude odmítat t řeba zvýšení starobních důchodů, by t je trochu trapné, že k němu dochází v podobě volebního guláše. Přijímejme však všechno, co se nám v předvolebních námluvách nabízí. Chodme na předvolební schůze a požadujme — zatím t řeba jen ve věcech místních, komunálních, závodních ěi okresních. Akti-vita voličů, po níž úřady volají se t ak muže změnit z argumentu propagandy v opak toho, co úřady sledují. Vedení potřebuje minimální účast na předvolebních schůzích a maximální na volbách, z čehož vyplývá poučení.

Už ted se dějí zajímavé věci. K 21. srpnu byly připraveny oslavy bratrské interna-cionální pomoci, úvodníky, rozhovory n a téma "Neprošli". V místech se sovětskou posádkou se připravovaly oslavy s vojenskou

přehlídkou. Jihočeská pravda ohlásila odha-leni pomníku v Jindř. Hradci. Pak se Husák vrátil z Krynm a jakoby 21. srpen 196$ nebyl. Když zdravá jádra v Gottwaldových závodech v Brně vyvěsila jako loni transpa-rent ''Přišli včas", zasáhla bezpečnost, ne-boť podle pokynu TJV se nemá dráždit ve-řejnost. Pozoruhodné přiznání. Svět socialismu přinesl úvodník a šéfredaktor má discipli-nární řízení pro porušeni stranické discipliny. Vzpoměl '*bratrské internacionální pomoci''.

Vnitřně se toto propagandistické salto mortale zdůvodňuje vysledky krymské porady šéfů socialistický cli zemi. Sovětský svaz musí přejít do ofenzivy a proto je nutné odložit vše, co by tomu bránilo: první to odnesly oslavy 21. srpna. Neměla se rušit závěrečná fáze jednání o Berlínu a vytvářeni ovzduší pro celkovou dohodu se západem. Vzpo-meňme, že vojska pětky přišla 20.8.1968 do Československa proto, aby prý dohodě se západem zabránila. Vskutku klasický "tř ídní" postup sovětské byrokracie. A Husák s druhy stejně poslušně dávali příkaz k osla-vám jako k jejich odvolání. Redakce ka-lendářů dostaly pokyn, aby se ani příští rok 21. srpen v kalendářích nezmiňoval — jde tedy zřejmě o dlouhodobější politiku, alespoň do případné konference o evropské bezpeč-nosti. A protože nejhorší je ta politika, která důtky líže, můžeme se z odvolání oslav těšit i my. Jde o další důkaz, že nepod-dá] nost se vyplácí. Vasalové, poslušně vy-konávající pokyny chlebodárců si pak mohli všimnout, že přehnaná horlivost nemusí být vždy odměněna. Kampaně současných propagandistů bývají krátkodeché. Sovětská zahraniční politika, sledující své velmocenské zájmy, nechávala ostatně vícekrát na holič-kách i skutečné spojence, o přisluhováních nemluvě. Dnes, se vstupem Číny na světové jeviště se sovětská politika chtě nechtě dostává do pohybu, o němž nikdo neví — ani Brežnev — kam povede a koho v honbě za novými spojenci a dodavateli obětuje. Nedávno to na sobě pocítil Ulbricht.

I domácí konzervativci vědí, že čas je nepřítelem jejich záměrů. Dovedou si spočítat, kam by vedly dlouhodobě případné evropsko dohody o redukci a odvoláni vojenských sil z určitých oblastí. Proto se snaží rychle, nyní u příležitosti voleb, zajistit, aby byly "dočištěny" všechny pozice od potenciálních přeběhlíků. Bude vyměněna většina poslanců všech národních výborů. Přitom výběr je dosti omezený a lze proto počítat s tím, že i t ak se dostane na kandidátky, zejména v nižších stupních, dost slušných, a z hlediska budoucího vývoje nadějných lidí. Čistka v obou národních radách odsune nejen část poslanců, ale ohrožuje i oba předsedy — Erbana a Klokoče. Z Federálního shromáž-dění má odejít většina poslanců a prakticky celé dosavadní předsednictvo, včetně před-sedy parlamentu Hanese.

Husák a jeho věrni sledují s obavami aktivitu určitých licli, kteří se postupně prosazují do vyšších funkcí, ale ustupují. Museli spolknout návrat Novotného, Ba-

cilka, Kolilera, nyid se aktivizují Cliudík, Cvik, David, intrikuje Chuoupek, Husákovi přátelé jen vzdychají: "Ten Gusto bude vyhovovat Rusům až do sebezničení". J e jistě jedno, co se bude dít s Husákem. Pod-statnější je, že změny mají do budoucna co nejvíce ztížit reformní pohyb. Pohyb, kterého se Husák a vedení obávají, ale který bude muset přijít , má-li Československo začít řešit vážné ekonomické, sociální, politické a kulturní problémy, které se stále více kupí jak plyne čas, kdy se jen ničí. Z hlediska velkých konstelací se chýlí etapa ničení a negace ke konci a další vývoj bude tlačit k positivním změnám. Všichni, i Sověti, respektují jen toho, kdo stojí za svým a umí vytrvat . Proto pasivní i aktivní formy opozice nejsou donkicliotským gestem, ale mají dlouhodobě značný význam. Mohou zachovávat a pro budoucnost vytvářet nová východiska. Mysleme na to právě v dnešní době.

Praha, říjen 1971

Očekávané

přesuny

Počítá se s tím, že bude vyměněna nejen velká část poslanců Federálního shromáždění, ale i jejich vedoucích funkcionářů. Před-sednickou funkci asi ztratí prof. Hanes, který již nebyl zvolen členem předsednictva ÚV KSČ a na jeho místo má přijí t dosavadní tajemník ÚV KSČ J . Kempný (který po 20,8.68 odhlasoval jako předseda McN V v Ostravě rezoluci, poŽádující neutralitu Česko-slovensku, což mu však nevadilo v tom, aby vzápětí zase nesouhlasil s okupací a dostal se podivuhodně rychle do předsednictva strany). V takovém případě by však byla ohrožena vlády, ne

>ozice Strou gal a jako předsedy jot ze čtyř vedoucích funkcí

s tátu by obsadili čeští jjředstavitelé tři. V Bratislavě i v Praze se mluví o tom, Že by se paní Leuártové mohlo splnit její tou-žebné přání po návra tu do pražské vily, kterou si Lenárt postavil z půjčky od No-votného a měl z toho pak tolik nepříjemností.

Také předseda České národní rady E. Erbau je ohrožen. O jeho odchodu do diplomatických služeb se mluví již delší dobu a nasvědčuje tomu i to, že na posledním t. zv. sjezdu KSČ vypadnul z předsednictva. Na jeho místo se chystá bývalý ministr zahraničí Václav David, který se nyní vrací ze svého "sofijskélio vyhnanství" j i jako zasloužilý bojovník za podřízenost Československa So-větskému svazu musí být také nějak odměněn.

*

Chňoupek min istrem

V záři bvla vyměněna celá srarnitura náměstků ministra zahraničí, kromě pre-sidentova zetě M. Klusáka. Sovětské kruhy, které by chtěly, aby es. zahraniční politika byla nejen servihtější, ale i aktivnější do-poručují, aby se ministrem zahraničí stal Bohuš Chňoupek, považovaný za nejspolehli-vějšího sovětského agenta. J ak známo. Chňoupek patřil k té malé skupině zasvěce-ných, která připravovala opatření k sovětské invazi a v předpokládané t. z v. dělnicko-rolnické revoluční vládě Aloise Indry, jež měla být nastolena již 21. srpna 1968 měl být ministrem vnitra. Když tento pokus skončil kocovinou, stal se Chňoupek nejdříve ústředním ředitelem čs. rozhlasu, kde se vyznamenal organizováním geobelsovských kampaní proti všem, kdo podporovali obrodný proces a pak velvyslancem v Moskvě. Na tomto místě projevuje mimořádnou a nejen diplomatickou aktivitu, jezdí často domů udržovat s tará spojení a získávat nová, mluví do rozlilasu, rozdává vyznamenání. I íusák by ho raději viděl daleko od Prahy, ale co neudělá, aby vyhověl sovětským přáním. . .

A. Novotný zapojen

Když tolik lidí Novotného éry postupuje na vyšší funkce, bylo by nespravedlivé, aby sám Novotný zůstal zcela stranou. Referovali jsme již o vrácení práv člena strany Antonínu Novotnému po t . zv. XIV. sjezdu KSČ a o tom, že mu byl tentýž den poslán koš květin sovětského velvyslanectví.

Stydlivý pokus komise stranické kontroly přimět Novotného, aby provedl "vhodným způsobem" sebekritiku jím byl rozhodně odmítnut. A právem. Neboť Novotný má jistě pravdu, když říká, že 011 by si s opozicí poradil sám, bez sovětských vojsk. Ostatně dnešní vedení nedělá nic jiného, než že se vrací k jeho politice, ale z ranného období, kdy ještě neměl dost zkušeností. Výsledky jsou spíše horší. Takže k sebekritice nevidí důvodu, spíše k sebevědomí.

Protože mnozí vedoucí funkcionáři mají z Novotného strach a neradi by ho viděli v opozici jako svého protivníka, snaží se jej při táhnout ke sj:>olupráci. Podle posledních zpráv pracuje již Antonín Novotný aktivně ve skupině komise stranické kontroly pro členské otázky.

Prisne tajné Navrácení členství ve straně A. Novotnému

a spolu s ním aktivním činitelům politických procesů a vražd padesátých let. K Bacilkovi, B. Kóhlerovi a byv. prokurátorovi Urválkovi, o čemž přinesl zprávu všechen světový tisk (viz Listy 4-5 z července 1971), bylo oznámeno členům KSČ na červnových členských schů-zích jako "přísně ta jné sdělení" s výslovným upozorněním, že o něm nesmí informovat ani rodinné příslušníky, zejména ne ty z nich, kteří byli vyloučeni nebo vyškrtnuti ze stranv.

Obžaloba na Jiřího Harcubu

Obvodní prokurátor pro Prahu 6, JUDr Vlastislav Ju rka obžaloval učitele Vysoké školy uiuělecko-průmyslové z trestného činu pobuřování podle § 100 odst. 1, písni, c, (odst, 3 písni, a) trestního zákona, protože "v druhé polovině roku 1968 vypracoval převážně ve svém b y t ě . . . yiiávrh na pa-mětní medaili k 50. výročí ČSSR, jejíž ry-tina je ostře zahrocena proti spojeneckým nebo přátelským vztahům k jiným s tá tům" . . . atd.

Medaili, podle řádné smlouvy navržené pro zástupce krajanských spolků v Chicagu, vypracoval Jiří Harcuba pod bezprostředním vlivem 21.8.1968 tak, že na lící je postava klečící ženy, která svým tělem chráuí lípovou ratolest a do zad ženy míří pět bodáků. Mezi dvěma je propleten had. Nalevo je letopočet 1918, vpravo mezi bodáky "21.8. 1968". Na rubu je starý státní znak s nápisem "Pravda vítězí".

To vše prokurátor uvádí, aby dokázal, že autor dal "najevo svůj nepřátelský postoj proti našemu socialistickému společenskému a státnímu zřízení, právě tak jako i nepřá-telský postoj k našemu nejlepsímu spojenci a příteli SSSR". Za zvláště pri tě zující okol-nost prokurátor j:>ovažuje fakt, že "trestná činnost byla provedena kovovou medailí pobuřujícího obsahu, tedy předmětem dlou-hodobé existence a trvalého charakteru, nutno proto dospět k závěru, že byla spáchána podobně účinným způsobem, jako je ku př. tisk, film, rozhlas a pod.".

Zvláštní "právní" podtext má í argument, že "Jiř í Harcuba byl již od r. 1954 členem KSČ, zastával i stranické funkce, býval členem výboru KSČ — a bylo tedy jeho povinností, aby se řádně orientoval".

Sérii perliček, zcela směšných, kdyby nešlo o hrozbu vězení pro zcela nevinného umělce,

který vyjádřil svůj umělecký názor a po-litický postoj a za to se u nás přece nesoudí, jak tvrdí mužové režimu, doplňuje J e š t ě další: 113 kusů medaile rozdal členům České filharmonie její předúnorový šéf a jeden z předních světových dirigentů Rafael Ivu-beiík v srpnu 1969 ve Švýcarsku. "Jakmile ovšem obdarovaní zjistili' ' — píše prokurá-tor — "že se jedná o medaili závadného charakteru, odevzdali je na našem zastu-pitelském úřadě".

Pravda je ovsem jiná: ěleny Filharmonie stíhali "p růvodc i " celý večer a až do rána, aby jim ani jedna medaile neunikla. Protože jednu se někomu podařilo neodevzdat, prohledali při celní kontrole i hudební nástroje.

Aniž byl Jiří Harcuba zatím souzen, první trest již dostal-vy hodili ho z Vysoké školy umělecko-průmyslové. Nepomohl mu ani děl-nický původ, ani to, že ze sklářského dělníka a rytce skla se po absolvování střední a vysoké školy stal naším předním odborníkem a vedoucím vysokoškolské dílny pro rytí skla. Jiří Harcuba se kromě toho věnoval medailérství a je nejen autorem pronásle-dované mince, ale také kovové pětikoruny, na v níž je jeho jméno vyraženo.

Žaloba na Jiřího I-Iarcubu je z právního hlediska těžko udržitelná. Právě tak však byly neudí-žitehié žaloby jiné a přesto obža-lovaní byli odsouzeni.

Slova, která jsou cínem

Stateěné vystoupení Josefa Smrkovského v interview, ktere udělil italskému komu-nistickému týdenníku "Giorni~Vie nuove" (Listy uveřejnily plný text ve zvláštním vydání v září) vyvolalo velký ohlas doma i ve světě.

Husákovo vedení bylo nejdříve překvapeno a zděšeno a pokoušelo se tento cín našim lidem zatajit . Obsah interview byl vsdělen jen vedoucím tajemníkům O V KSČ, ale bylo zakázáno o něm mluvit 11a stranických aktivech a ovšem i veřejných schůzích. Souěasně se vedeni pokoušelo o nátlak na Josefa Smrkovského, aby interview odvolal nebo popřel. Když se to nepodařilo a lidé se o něm dozvěděli ze zahraničního rozhlasu a jiných zdrojů, byl dán pokyn Rudému právu k veřejnému ťitoku a StB k přísnému vyšetřování.

Josef Smrkovský byl vyšetřován nejméně dvakrát pracovníky vStB, kteří však jednali z "pověření T5V KSČ" (!). Pravost interview potvrdil a prohlásil, že za svými názory stojí. Zprávu o tom přinesly všechny světové agentury s vyjádřeními obav o jeho další osud.

" Interview byl uveřejněn v celé řadě velkých světových denníků a týdeníků, v rozhlasech

a televizích celého světa a stal se předmětem četných diskusí o situaci v Československu a postoji jednotlivých stran k tomuto vývoji. Italský rozhlas vysílal 11. října diskusi o tomto interview a jeho ohlasu za účasti šéfredaktora "Giorni-Vie nuove" Davide Lajo-lo, a zástupců dalších italských stran. Ve Francii dal Výbor 5, ledna natisknout text interview v nákladu 10.000 vý tisků, j e ž jsou diskutovány na stranických a odbo-rářských schůzí cli. Ačkoliv k některým vý-rokům J. Smrkovského se názory různí, všichni oceňují odvahu a čestnost jeho vystoupení, jež se tím stalo skutečně výz-namnou politickou událostí, která znovu oživila diskusi o Československu.

Protože "Rudé právo" ve svém útoku proti Josefu Smrkovskému zatajilo, jakému časopisu bylo interview uděleno a Že jeho šéfredaktor je členem ÚV 1 KS a komunistic-kým poslancem, uvádíme vyňatky z Lajo-lova článku, ktervm Smrkovského interview uvádí:

"Prožívali jsme znovu drama Českoslo-venska hodinu po hodině se stejnou vášni i úzkostí jako českoslovenští pracující, kteří byli předními bojovníky i obětí. Studovali jsme ještě hlouběji ony dny "pražského jara" a "socialismu s lidskou tváří", abychom poznali motivy, které vedly země Varšav-ského paktu k vojenskému zákroku a ana-lyzovali jsme je jednoho po druhém v trpělivé diskusi s tě nu, kteří ospravedlňovali okupaci jako nezbytnost k záchraně socialismu a s těmi, kdo trvali tvrdohlavě v na tom, že SSSR se nikdy nemůže mýlit. Čím víc jsme se snažili analyzovat fakta z tehdejší doby (vzepětí pracujících, příliv do strany, po-litický pluralismus, který se stával realitou, nadšení mladých, vůle a možnosti dělníků podílet se na správě země, správná po-titika snížení napětí se Západnim Němec-kem, jež se však stalo jedním z hlavních obvinění proti Československu) a také fakta z období "potom" (vylučování z politických, kulturních a odborářských orgánů, úsilí vyt-vářet atmosféru policejní a vojenské norma-lizace), t ím víc jsme se přesvědčovali, že toto drama se mohlo a mělo odvrátit v zájmu obrany socialismu a svobody, jejímž má být socialistická společnost nejvyšším vyjád-řením.

Proto můžeme dnes říci, že slova Smrkov-ského budou čtena pozorně a důkladně, jak on je napsal s vědomím odpovědnosti člověka, který za žádných okolností, ani před smrtí, se nevzdal svého revolučního přesvědčení a úsilí o lepší žívot pracujících a pro štěstí svého lidu. . .

To jsou hlavni motivy, které nás vedly k tomu, abychom zveřejnili toto interview. Chceme tímto způsobem dát ^ svůj vážný a odpovědný příspěvek k objasnění uvnitř socialistického hnutí oněch temných bodů, jichž je příliš mnoho a oněch protichůdných thezí, aby se už jednou skoncovalo s násil-nickými polemikami, s projevy nepřátelství a dokonce s výhrůžkami miHtaristíckého zabarvení.

4

Před mnoha lety všeeliny revoluční strany, počínaje sovětskou a čínskou uznaly, že ohromný rozvoj socialismu vyžaduje výslov-né právo a povinnost každé strany vypra-covat nezávisle svou vlastni linii v souladu s podmínkami a zájmy vlastní země. To vše k tomu, aby se posílil skutečný interna-cionalismus a solidarita mezi stranami vý-měnou názoru v bilaterálních vztazích bez jakékoliv potřeby nějakého "centra" nebo vedoucí stran v ei země. To bylo výrazem správného pochopení nutnosti nového hledání jednoty v rozdílnosti. . .

Když tyto principy byly opuštěny, začaly se porušovat vztahy mezi stranami a mezi zeměmi, znesnadnil se boj národu za jejich osvobození a došlo to až k vážným událostem československým, eínsko-sovětským a pol-ským.

Právě po tom všem slova Smrkovskóho nabývají ještě hlubšího významu politického, lidského, společenského a revolučního. Obra-cejí se nejen k zemím, stranám a organizo-vaným silám, ale také a především ke každému z nás, kdo zvolil revoluční cestu svobody a hledání spravedlivější a lidštější společnosti".

Davide Lajolo se pak vrací k ohlasu na Smrkovského interview v č. 24 z 6. ří jna 1971 a všímá si článku "Rudého práva" :

"Co jsme v něm četli to nás může jen ro~ zesmutnět a rozhořčit, protože to je odmít-nutí jakékoliv diskuse a její nahrazení na-dávkami a ponižováním".

l.ajolo upozorňuje, že Rudé právo zatajilo es. čtenářům, jakému časopisu poskytl Suiv-kovský svůj interview a zdůrazňuje, že právě proto, že jde o časopis levice nemůže být Snirkovský obvinován z "přeběhnutí k nepříteli". "Smrkovský a jeho soudruzi si právě kladli za cíl zvýšit účast pracujících na správě země" píše Lajolo a ptá se ironicky, zda tedy se má prohlásit za zrádce a de-zert éra i B re žně v, který právě v Jugoslávii uznal mitiiost různých cest k socialismu nebo Togliatti ve svých zápiscích z Ja l ty nebo dokonce i Kadár a Gierek, kteří také hledají nové vztahy mezi stranou a pracujícími. . .

"Smrkovský dokazuje i při této příleži-tosti, že jeho víra v socialismus je nezdolná. To je také jeho nejdústojnějši odpověd" končí Lajolo svůj článek, nazvaný "Odpověd Smrkovského je také naši odpovědí".

Pro nás doma má vystoupeni Josefa Smrkovského zvláštní význam tím, že prom-luvil jeden z vůdců "pražského jara", řekl bez ohledu na taktické důvody otevřeně, co si myslí o r, 1968, ale i o budoucím vývoji a že tím také rozbil theorii o toni, že se za dané situace nedá nic dělat.

V Ý Jak oznámily světové agentury UP, AFP, ANSA a další, byly ve clnecli 14. a 15.

září a pak v následujících nocích rozhozeny po Praze a jiných městech Československa letáky k nastávajícím volbám. Přinášíme přesný tex t letáku:

Českoslovenští občané, chtějí na nás, abychom se koncem listopadu dostavili k volebním

urnám. Režim nás v tuto chvíli potřebuje, by( jen jako několik mi-lionů oleandrů, které mají přizdobit ukončení "konsolidace".

Představitelé režimu si nejsou jisti zejména osmi nejmladšími ročníky voličů a také u dalších skupin obyvatelstva mají pochyby, jak se ve volbách zachovají. Proto z voleb chtějí udělat plebiscit, kde by každý volič byl nucen jít k volbám, odevzdat hlasy pro oficielní kandidáty a vyslovit tak souhlas s okupací, porušováním občanských práv. Předvolební kampaň bude směřovat k tomu, aby dostala do postavení odpůrce socialismu každého, kdo by k volbám nešel nebo poslušně nevolil určené kandidáty.

Nepůjde samozřejmě o žádné skutečné volby, když si nebudeme moci vybrat, kdo nás má zastupovat v parlamentě, národní radě, krajském, okresním a místním národním výboru. Politické vedení neurčuje jen kadidáty, ale i procenta hlasů, která jim mají volební komise přiznat. Je to šalebná hra s předem určeným průběhem i výsledkem. Přesto však není zcela lhostejné, zda k volbám půjde-

5

me, zda budeme škrtat nebo ne. Volební komise mají vnitřní cestou podat zprávu o tom, kolik voličů bude tento akt bojkotovat a kolik skutečných škrtů na kandidátkách bylo-bez ohledu na oficiálně vyhlá-šené výsledky. Má jistě i svůj morální význam, když občan dá najevo svůj odpor proti současným poměrům a nerovnoprávnému posta-vení, do kterého se Československo dostalo příchodem a pobytem cizích vojsk. Mezinárodní zkušenost ukazuje, že sovětské vedení respek-tuje jen ty, kteří umějí trvat na svém a hájit své. Také mezinárodní situace se vyvíjí příznivě snahám o obnovení suverenity republiky. Avšak nezapomínejme, 11a to, že svět o nás bude vědět jen tehdy, budeme-li mu sami svůj úděl připomínat.

NEDAJÍ NÁS, NEDÁME-LI SE SAMI! Každý z nás, voličů, musí sám zvážit, jaký postup zvolí-podle ro-

dinných a osobních poměrů. Chce-li vyjádřit odpor a kritiku součas-ných poměrů má na vybranou: volby BOJKOTOVAT nebo ŠKRTAT.

1) NEÚČAST VE VOLBÁCH JE NEJOTEVŘENĚJŠÍM PRO-JEVEM ODPORU K SOUČASNĚ POLITICE. Účast ve volbách není právní povinností, ale právem občana. Záleží na něm, jak práva použije. Za neúčast nemůže být ani trestán, ani pokutován; lze mu jen potají udělat kádrový záznam. Agitační dvojice nejsou žádným orgánem, proto nemají právo někoho k účasti ve volbách nutit. Záleží na občanovi, zda je do bytu vpustí nebo jako nezvané hosty nepřijme.

Rozliodnete-li se jít k volbám, pamatujte, že. 2) VOLBY JSOU TAJNÉ.

— Zákon stanoví, že volby se konají tajným hlasováním a t. zv. manifestační volby nezná.

— § 34 zákona hovoří o plentě ("prostor pro úpravu hlasovacích lístků"). Protože volby j s o u (nikoli mohou být) tajné, plyne z toho, že plenta musí být postavena tak, aby za ní voliči m u s e l i (nikoli mohli) projít.

— Dbejte na dodržování tohoto ustanovení bez ohledu na to, zda sami budete škrtat; jde o respektování práv občanů.

3) HLASOVAT PROTI ZNAMENÁ ŠKRTNOUT CELÉ JMÉNO A PŘÍJMENÍ.

— Nedotažené škrty započtou volební komise podle instrukcí jako hlasy pro, stejně jako škrty, které nebudou dost výrazné.

— Pokud volič napíše na kandidátku nějaké sdělení, komise je započte jako hlas bez ohledu na obsah, nebude-li škrt odpovídat normám.

— V menších obcích lze hlasovat pro slušné místní kandidáty a škrtat kandidáty do vyšších orgánů. Do obálky k přeškrtnuté kan-didátce nebo místo ní lze vložit vlastní kandidátku či heslo, komise pochopí i heslo:

LEDEN a NE SRPEN! Září 1971 Socialistické hnutí československých občanů

6

Trestní právo a politické procesy

V posledních dvou letech jsme nejednou slyšeli z úst Gustava Husáka ujištění, že ne-budou žádné vykonstruované politické pro-cesy a že právní jistotu a ochranu bude mít každý, kdo neporuší platné právo. Dnes už není nikterak předčasné konstatovat, že i tady šlo o falešné prohlášení, kterým chtělo politické vedení upevnit svou ideově ne-udržitelnou pozici v mezinárodním dělnickém lmutí stejně, jako když ujišťovalo, že z po-lednové cesty neustoupí. Na tom nemění nic skutečnost, že zatím nebyl s výjimkou generála V. Prchlíka odsouzen žádný čelný představitel politického života z jara 1968 a že Husákovo vedeni v sobě nenašlo odvahu vynést rozsudek nad osmi českými spisovately a novináři (Vaculík, Iiochman, Pach man a další) kteří byli postaveni před soud již před šesti měsíci a za které se postavila celá svě-tová kulturní veřejnost. Neklaň mým svě-dectvím o skutečných cílech současné politiky, snahách státní bezpečnosti a justičního apa-rátu jsou stovky procesů, které již proběhly stejně jako ty, které jsou připraveny. U d é jsou podobně jako za nacistické okupace za-týkáni a souzeni za sdělování informací a vy-jadřování politických názorů a postojů, za "politické vtipy", ba dokonce i za soukromé opisování oficiálních a veřejně pronesených projevů dnes již zavržených politiků (Kriegel, Dubček, Smrkovský, Kyncl). Kritika systé-mu, kterou buržoasní s tát dovolil svým od-půrcům uveřejňovat v novinách a pronášet na půdě parlamentu, je dnes v míře nesrovna-telně menší důvodem k mnohaměsíčni vazbě a věznění, i když je pronášena jen mezi přáteli nebo dokonce v rodinách. Udavačům a fízlům StB se zase vrátila jejich doba.

Zákonnost či nezákonnost procesů s řado-vými občany pro jejich politické názory nelze posuzovat pouze z úzkého hlediska platných zákonů, které si současné politické vedení přijímá. Míra zákonnosti a právní jistoty je dána kvalitou platného práva a zejména trestní politikou uplatňovanou při jeho rea-lizaci, nezávislostí nebo závislostí justice (a její odbornou úrovni) a existencí či neexistencí nezávislé kontroly bezpečnosti. První hlava zvláštní části trestního zákona, podle které jsou dnes íidé znovu souzeni je přebírána podstatě beze změny již od roku 1950. Tato veskrze represivní norma měla sotva své opodstatnění v období let padesátých a navíc velice obecné formulace zákona umožňují v široké míře účelový výklad, přizpůsobený vždy konkrétní situaci. S přežitým trestním zákonem se snoubí trestní politika, která znovu zdůrazňuje potřebu co nejpřísnějšího a nejtvrdšího postihu. Jej í hlavni představitel ministr spravedlnosti Dr. J a n Němec prohlásil ve svém článku (Socialistická zákonnost č. 1/1971), že "potřeba ochrany práv občana a nezávislosti soudů jsou subjektivistickými teo-

riemi" a že "v zákoně o rehabilitaci realizo-vala kontraivvoluee svůj původní reakční záměr". Zde také dodává, že "skončilo ob-dobí umělé konstrukce neomezené soudcovské nezávislosti- plně je obnovena vedoucí úloha k o umu is tieké s t raný". Současíič koiistatuie, že skončil proces očisty mezi soudci -— více než třetina předsedů krajských a okresních soudů a ještě větší počet předsedů senátů muselo z justice odejit. K tomu je t řeba do-dat, že do soudcovských funkcí byli znovu povoláni nechvalně známí soudci z bývalého státního soudu a nej vyššího soudu, kteří měli kardinální podíl na procesech v letech pade-sátých.

. U nejvyssího a městského soudu v Praze znovu působí Dr. Rudý, generál Stella. Dr. Baláš, Dr. Gorner a Dr. Zelenka, ve vojenské justici je náčelníkem vyššího vojenského soudu v Příbrami Dr. Helešic, který soudil R. Baráka. Podplukovník Kolaja, který byl jedním ze žalobců v procesu s centrem R. Slánského je zástupcem náčelníka vojenské prokuratury v Praze. Ředitelem II. odboru ČUTI je Dr. Eduard Švach — v padesátých letech náměstek generálního prokurá-tora a žalobce v řadě procesů, zejmé-na s popravenou Miladou Horákovou a Marii Švermovou. Ve funkci gene-rálního prokurátora ČSSR je bývalý náměstek státního prokurátora v Bratislavě Dr. Feješ, který zastupoval obžalobu ve většině vykonstruova-ných procesů s partyzány, buržoaz-ními nacionalisty a "titovskými zrádci".

Mezi těmito oporami naší justice jistě na-cházejí živnou půdu slova ministra Němce: "snaha absolutizovat některé nezákonnosti padesátých let byla přehnaná11 a "docházelo k soustavnému poklesu trestů odnětí svobody ukládaných nepodmíněně". Ukládání trestů v nedávné dobe hodnotí takto: "Volná úvaha, jež má právě v tomto rozmezí prostor se tu scvrkla na minimum" a pochvaluje si ten-denci ve vzestupu nepodmíněně uložených trestů z 24,6% na 43,6% v prvém pololetí roku 1970. Svůj názor na naší justici uzavírá její ministr slovy: "Pochopitelně bude třeba zkoumat podrobněji praxi jednotlivých soudů i soudců, hodnotit detailně i konkrétní pří-pady, každopádně však naznačené tendenci dát plný průchod/ ' Citovaná slova ministra spravedlnosti nepřipouštějí pochyby o tom,

jak tomu je dnes se soudcovskou nezávislostí soudců, kteří jsou ve své praxi "podrobné zkoumáni a vedeni k ukládání nepodmíně-ných t res tů" . Takovému vměšování do ústa-vou zaručené soudcovské nezávislosti by se měl postavit předseda Nejvyššího soudu Dr. Ondřej, který však v témže čísle píše: "V rozporu s třídním posláním soudů byly zdůrazňovány teze o absolutní soudcovské nezávislosti a v této souvislosti popírána ve-doucí úloha KSČ. Uložené tresty odnětí svo-body, byt: i nepodmíněné se v řadě případů jeví jako neiimerně nízké".

Trestní charakter nového režimu potvrzuji i čísla:

zatímco v letech 1965-68 bylo za trestné činy proti republice vyjma opuštění republiky odsouzeno ročně 30-60 lidí, jenom v prvním pololetí roku 1970 to již bylo 506 občanů a toto číslo neustále stoupá.

Tito lidé byli navíc st íhám vesměs podle zákonného opatření ze srpna 1969, to jest podle normy se zpětnou účinnosti, a bez práva na obhájce při vyšetřování. V Česko-slovensku byla naposled př i ja ta trestní norma se zpětnou účinností v roce 1945 pro postih válecných zločinců a byla na rozdíl od tohoto zákonného opatření v souladu s ťistavou. Ve snaze umožnit co nejširší postih občanů, kteří ještě stále občansky smýšlejí a jednají, přijal a ve Sbírce rozhodnutí soudil ČSSR publikoval zvláštní senát Nejvyšsího soudu dne 9.12.1969 usnesení, ve kterém vyslovuje tento "právní závěr":

4 41 kritika určitých jevů ve společnosti, je-li jednostranná a přeh-naná a užívá-li se v ní úmyslně tendenčního srovnávání, může být

pobuřováním vyvolávajícím když ne nepřátelskou, tak tedy nepříznivou náladu vůči státnímu zřízení nebo společenskému řádu republiky

Podle citovaného názoru Nejvyšsího soudu je tedy i kritika určitých společenských jevů, na kterou má každv občan ústavou zaručené

»

právo, stíhána a souzena jako t res tný čin proti republice - - pobuřování nebo hanobení. V daném případě byl souzen občan za poslech zahraničního rozhlasu o jehož vysíláni hovořil s další osobou.

Součásti široké kampaně za nové politické proces}', připravované zejména v aktivech státní bezpečnosti a stranických kruzích ko-lem "libeňské Čechie", je i snaha o ospra-vedlnění procesů z let padesátých. Tak byla př i ja ta novela zákona o soudní rehabilitaci značně zužující rozsah trestních rozsudků, které smějí být rehabilitací zrušeny, nepři-pouští k rehabilitačnímu řízeni společenské) i o obhájce a snižuje počet tzv. rehabilitačních důvodů na polovinu. Ze zákona se touto novelou dále vypouští ustanovení o prezumpci neviny a zrušuje se právo rehabilitovaného na to, aby byla jeho rehabilitace vhodným způsobem zveřejněna. Omezují se však značně i práva těch, kteří dosáhnou přes všechna úskalí rehabilitace, protože se jun podle no-vely již nepřiznává celá náhrada škody a pozůstalým po nevinně popravených nebo po těch, kteří v průběhu nezákonného věznění nebo na jeho následky zemřeli, se zcela zrušuje právo na odškodnění za ztížení ži-votních poměrů. Současně s t ím bylo podáno přes tisíc návrhů na zrušení rehabilitací, které byly provedeny před srpnem 1968.

Taková je tedy skutečná tvář režimu, který navenek hlásá, že politické procesy nepřipustí a ve skutečnosti je používá jako nejúcinnější nástroj prosazování své politické moci proti vůli většiny národa.

Eto vaše dělo... Předmět "vědecký komunismus", který samozřejmě představuje nejsterilnější sovětskou in-

terpretaci marxismu, je pro nedostatek vlastních "spolehlivých" kádrů na nově zřízených Ústavech marxisrnu-lcninismu vyučován na většině čs, vysokých Škol sovětskými lektory. je přednášen a zkoušen rusky. Vztah, který studenti k takto vyučovanému "předmětu" mají, se za těchto okolností ovšem vymyká všem představám o možném stupni studentské nenávisti k "předmětu a jeho učitelům". Chudáci učitelé

Podle vnitřního pokynu Českého ministerstva Školství je na učitelích všech stupňů škol poža-dováno jako projev ' loyality" nejen členství v některé ze zglajchšaltovaných organizací Národní fronty, ale bezpodmínečně i "aktivní Činnost" v některé z nich, vyjádřená zcela kontrolovatelně p řijetín i nějaké funkce. " V fázování" u či telil do funkcí od Svazu zahrádk ář ú a z p o k a n d i dálky národních výborů právě probíhá. Zvědavci ve straně

A ni v znormalizované straně, očištěné od půl milionu "praviČáků" to pořád ještě není v po-řádku. Na jedné stranické schůzi po sjezdu referoval vedoucí mezinárodního oddělení O V KSČ Pavel Auersperg. K jeho překvapení projevili účastníci značně kritický vztah k obsahu jeho projevu a kladli mu nepříjemné otázky jako na př. proč bylo zrušeno bez vysvětlení a projednáni "České byro pro stranickou práci" a proč nebyla vytvořena "Česká komunistická strana", když existuje i nadále slovenská KS. Vyskytly se také otázky, proč nemluvil zástupci italské KS na květnovém sjezdu, proč nepřijel zástupce anglické komunistické strany a pod. a dokonce také při-pomínka, zda "se s tím děkováním Sovětskému svazu příliš nepřehání".

8

r

HUSÁK NOVOTNÝ

OTA ŠIK

y

V listopadu maji být v CSSR provedeny volby do všecli zastupitelských orgánu. I ty to "volby" mají prokázat "konsolidaci" poli-tického a hospodářského života v Českoslo-vensku. Propagandistickou kampaň v tomto směru nastartoval G. Husák svým projevem ve Strážnici 29.8. t.r. Jako vejce vejci se jeho projev podobá projevům Novotného minu-lých desetiletí.

Neexistenci vnitřního mechanismu, který by zajišťoval společensky potřebný rozvoj vý-roby ve státě, se snažili a snaží všichni mocná-ři v "socialistických" zemích nahradit poli-tickou mobilizací a úpěnlivými výzvami ke stupňování pracovního výkonu. Stejné vo-láni Husáka a téměř týmiž slovy jako kdysi Novotný, ukazuje přímo tragikomicky, kam zabředne každý režim, který vezme navsebe úkol politicky a ideologicky obhájit v CSSR zcela nevyhovující systém, na jehož zacho-vání t rvá cizí okupantská mocnost. Vnitřní rozpory systému vyvolávají stále stejné ne-dostatky a stejnou hospodářskou nemohouc-nost.

V roce 1954 sliboval Novotný: "Naše Komunistická strana Československa

jako vedoucí síla Národní f ronty má jeden cíl — vybudovat socialistickou vlast, a tím zajistit krásný a spokojený život všem pra-cujícím. To ovšem nejde bez tvrdé a houžev-naté práce, bez překonávání nedostatků i chyb a nmohých těžkostí. To nejde ani bez boje proti třídním nepřátelům, mařit úsilí pracujících1 (l).

"Cílem našeho celého hospodářství je zvy-šování životní úrovně pracujících. Cílem ho-spodaření lcapitalistů je zvyšování zisků, a tedy zbídač o vání pracujících. Vidíte tedy, že i při vše cli nedostatcích, které nezapíráme a o nichž s vámi otevřeně mluvíme, stoji naše hospodářství na zdravých základech, že na-stoupená cesta rozvoje našeho hospodářství je správná" (2).

Lid tedy pracoval, překonával nedostatky a režim pronásledoval třídní nepřátele (když nebyli po ruce, tak se zkonstruovali). Přesto se však nedostatky nezmenšovaly a političtí představitelé — aě neradi — niusen jejich existenci stále znovu přiznávat a na hroma-dící se stížnosti pracujících reagovat. Zhruba o deset let později, v roce 1963 musí A. No-votný veřejně přiznat:

" . . .v minulých letech isme bezesporu do-sáhli mnoha kladných výsledků, které pře-važují ve vývoji naší společnosti, ale zároveň jsme prožívali i chyby a nedostatky. . . " (3). "Včera jsme na zasedání sekretariátu UV KSČ projednávali zprávu ústřední kontrolní a revizní komise o vyřizování dopisů pracu-jících. Jsou to dopisy pracujících podejpsané i nepodepsané. . . Lidé v nich upozorňuji na různé nedostatky, se kterými se setkávají a na které narážejí. Mnohé své názory a návrhy nemohou prosadit, a proto píší dopisy" (-1).

Bojovalo se tedy dál proti nedostatkům, avšak systém nadiktovaný Sovětským sva-zem nesměl být změněn. Výsledkem tvrdé práce českých a slovenských lidí byla proto v roce 1967 životní úroveň, která zaostala více než o padesát procent za životní úrovní obyvatel Německé spolkové republiky.

A v roce 1971 o£>akuje Gustáv Husák No-votného sliby z let 1954 a 1963. Říká téměř stejnými slovy:

"Máme program sociální, právní, osobní i státní jistoty, program klidné tvořivé práce a života miliónů lidí, program progresivního rozvoje naší společnosti".

A dále: " . . . t a k jako máme program na jiných úsecích, i v oblasti zvyšování úrovně budeme v průběhu oněch pěti let krok za krokem soustavně řešit naléhavé otázky pra-cujících nebo jejich řešení zdokonalovat. Předpokladem je lc tomu přirozeně rozvíjení pracovní iniciativy.

. . . Buržoazii! společnost měla a má zájem zakrývat nedostatky, maskovat je. Nechce, aby milióny pracujících prohlédly vykořisilo-vatelský režim vládlIOUCÍ třídy. My takovýto zájem nemáme. My máme jeden zájem — nedostatky a nepořádky, kdekoliv se vyskyt-nou, odstraňovat a chyby napravovat , . .

A těch je dost, je dost lajdactví, je u nás dost nepořádků, je dost věcí, lcteré je t řeba napravovat a odstraňovat. Píší lidé ze všech koutů republiky a říkají: vy t a m nahoře to

(M A. Novotný, Projevy 1/1954-56, N P L Praha 1964, str. 137.

(2) Tamtéž, str. 138. (3) A. Novotný, Projevy 3/1962-64, str. 180.

NPL, Praha 1964. (*) Tamtéž, str. 183.

9

ni ožilá dobře myslíte nebo liezky o tom ho-voříte, ale měli byste se podívat do naší vesnice, do našeho města. A uvádějí kon-krétní nedostatky, které u nich jsou" (5).

A tytéž nedostatky, na které si lidé stěžo-vali 20 let, jež kritizoval, pranýřoval a je-jichž odstranění sliboval Novotný téměř v každém ze svých projevu, musí dnes Husák znovu přiznávat. Musí vyzývat k jejich překonávání stejným způsobem jako jeho předchůdce, od něhož by se rád co nejvíce odlišoval. Avšak na rozdíl od tohoto musí tak postupovat po Pražském jaru. Na základě desetiletých zkušeností a zásadních odhalení během Ja ra si lidé uvědomili n e 111 o ž 11 o s t odstranit známé nedostatky, uvědomili si, že ty to nedostatky jsou nerozlučně spjaty s existujícím systémem. V podmínkách zcela změněného vědomí občanů ČSSR se jeví úsilí Husákova režimu nejen jako známý doukichotský boj, ale navíc jako mimořádná licoměrná politická přetvářka.

Pochopit ehiě, že většina dnešní cli politi-ckých representantů již dávno ví, že existu-jící centralistický a direktivní plánovací sy-stém není s to zabezpečit kvalitativní a pružný strukturální rozvoj výroby a na tomto zá-kladě takový růst národního důchodu na hlavu obyvatele, jako například tržní hospo-dářství na Západě. Je jim samozřejmě známo, že lidé nemohou svou prací zamezit zasta-rávání technické základny závodů, odstranit nedostatky v mateřiáhiě-technickéni zásobo-vání podniků, ztráty vyplývající ze struktu-rálního nesouladu výroby s potřebami odběra-telů, z investiění rozestavěnosti a stále vět-ších obtíží dokoněování investic. Stejně tak i ztráty vzniklé zahraničním obchodem, v němž se soustavně zhoršují cenové poměry v neprospěch ěs. vývozu a dovozu, atd. atd. Žádný z těchto ekonomických procesů ne-mohou pracující sebevětším pracovním úsilím změnit, protože každý jednotlivec i každý podnikový kolektiv jsou objektivními, mimo jejich vůli a rozhodovací možnosti probíha-jícími procesy donuceny postupovat určitým způsobeni, kterým znovu vznikají obtíže pro jmé podniky, a tak dokola.

Již dávno odhalila ekonomická věda v CSSR těsnou souvislost vynucené činnosti jednotlivých podnikových kolektivů s objek-tivními ekonomickými podmínkami, kterou nedokáže změnit žádný- sebelepší podnikový ředitel, ale také žádný nadpoanikový řídící a plánovací orgán. Není to odvislé od vůle a schopností jednotlivých řídících a plánu-jících osob ěi orgánů, protože se jedná o ta-kové obrovské množství vnitřně rozporných souvislostí a procesů, že nemohou být v sou-časnosti zvládnuty žádným plánovacím apa-rátem, ani použitím nejmodernějšicli počíta-cích strojů. Bvlo dokázáno, že jen tržní me-chanismus, přes své vlastní nedostatky a ne-dokonalosti, může zaručit realizaci nesmírně

(6) Projev Gustáva Husáka ve Strážnici, Rudé právo ze dne 30. srpna 1971.

složitých vztahů a souvislostí uvnitř moderní vyvinuté průmyslové výroby. Socialistická společnost nemůže usilovat" o odstranění těchto tržních vztahů, ale naopak, měla by usilovat o jejich zdokonalování, o překonání monopolistických nedostatků, o jejich ne-přímé státní regulování na základě makroeko-nomických plánů tak, aby se trh vyvíjel v souladu s dlouhodobými cíli společnosti.

Během posledních let Novotného režimu byl Husák nadšeným stoupencem ekono-mické reformy, která na podkladě dlouhole-tých a pracných analýz všech souvislostí uvnitř čs. ekonomiky a detailního odhalení složitých příčin opakujících se a prohlubu-jících se hospodářských nedostatků, usilovala 0 zavedenív plánovitě regulovaných tržních vztahů v ČŠSR, Husák sice vůbec ekono-mickým problémům nerozuměl, avšak viděl v boji o důslednou realizaci ekonomické re-formy, který se stále více přeměňoval v po-litický boj proti Novotného režimu, důle-žitý předpoklady ke svržení svého uejvětšího politického nepřítele. Ovšem nejen to. Bvl to 1 předpoklad jeho vlastního politického vze-stupu. Proto nejen podporoval úsilí o ekono-mickou reformu, ale byl i jedním z podněco-vatelů radikálního zpolitizování tohoto boje.

Jakmile byl však Novotný svržen a Husák se dostal do důležité vládní funkce, projevilo se okamžitě velmi zřetelně, že vůbec nepo-chopil nezbytnost důsledných ekonomických reforem jako předpokladu ozdravění čs. ho-spodářství. Nemohl a ani již pochopit nechtěl, že podmínkou dosažení efektivních struktu-rálních a technických změn čs. výroby je postupné dosažení tržního tlaku na podniky, jakož i vyvolání jejich skutečného tržního zájmu. Vůbec již nepochopil, že předpokla-dem toho je opět cílevědomá likvidace cen-trálního byrokratického aparátu a jeho plá-novacího dirigismu vůči podnikům, stejně jako vytváření ekonomické samostatnosti podniků formou realizace jejich samosprávy. Ukázalo se náhle, že zůstal stalinským cen-tralistou, kterému šlo pouze o obnovení vlastního mocenského postavení, jemuž stál v cestě především Novotný. Zálrý po svém příchodu do vládní funkce začal pr clíí i.4í vL eko-nomické argumenty plánovacího aparátu pro-ti ekonomickým reformátorům.

Od okamžiku oficiálního přijetí návrhu na ekonomickou reformu v roce 1965, ještě za dob Novotného režimu, začaly plánovací apa-rát a centrální ministerstva rozvíjet velmi rafinovaný boj proti ekonomické reformě. Bylo zcela jasné, že její důsledná realizace by odhalila přebytečnost tohoto obrovského apa-rátu a vedla k jeho zániku, avšak postavit se otevřeně proti reformě již nebylo dost dobře možné. Proto se nenápadně přešlo na takt iku oddalování její realizace, což nebylo těžké, protože Novotného politbyro předalo reali-zaci této reformy do rukou centrálního byro-kratického aparátu. Přitom byla plánovacím aparátem rozvinuta teoretická argumentace zhruba v tomto smyslu:

"Reformní model socialistického tržního hospodářství je sice zásadně správný, avšak

10

jenom jako dlouhodobý ideální cil. Y podmín-kách soudobé hospodářské nerovnováh v ie neuskutečnitelný. ]e třeba napřed plánovité zajistit strukturální změny čs. výroby, obno-vit tržní rovnováhu, a pak bude teprve možné osamostatnit podniky a zavést tržní vztahy. Obnovit rovnováhu lze pouze naplánováním změněné struktury investic, jakož i řízeným zvýšením cen různých spotřebních statku a služeb tak, aby se získaly prostředky na zvýšené investiční potřeby. Reformátoři mají sice správné teoretické představy, avšak jsou příliš abstraktní, odtržené od hospodářské skutečnosti".

Spolu s rafinovanou argumentací spojil plánovací úřad i zcela praktické úsilí o plá-novité zvyšování investic a cen, s cílem za-bezpečit investiční záměry, ovsem za cenu snižováni životní úrovně obyvatel. Tím se plánovací aparát snažil nejen prosadit stále obtížnější extenzívní investiční vývoj, ale zároveň počítal i s diskreditací ekonomické reformy.

Proti této nebezpečné demagogii vedli re-formátoři urputný boj a snažili se v nesčet-ných vystoupeních, článcích a polemikách odhalit licoměrnost této praxe a ji odpovída-jící teoretické argumentace. Byl to boj proti tzv. řízené inflaci v praxi i teorii (a). Šlo o to přiblížit co nejširším vrstvám obyvatel, že hospodářská nerovnoměrnost nevznikla v důsledku příliš rychlého růstu osobní spotře-by, nýbrž naopak, v důsledku příliš rozsáhlé-ho, avšak strukturálně a kvalitativně nevy-hovujícího, technicky zaostalého investičního vývoje. Toto pak byl důsledek centralistické-ho plánování investic a výroby, při němž zcela zmizela kritéria ekonomické efektiv-nosti investic. Za takového investičního vý-voje mohly být stále obtížněji peněžní příjmy obyvatel kryty potřebným zbožím a služba-1XU f cl plánovitý vývoj byl fakticky realizován na úkor vývoje osobní spotřeby.

Docílit změny vývoje proto vyžadovalo nikoliv zvětšit, nýbrž relativně zmenšit objem investic (jeho podii na národním důchodu), avšak zároveň cílevědomým zesilováním tržního tlaku na podniky a odbouráváním centrální direktivnosti dosáhnout rychlejšílio rozvoje kvality výrobků a technických ino-vací, pružnějšího přizpůsobování s truktury výroby tržní poptávce a zvětšování hospo-dárnosti při využívání výrobních faktorů v podnicích. Tím však měla stoupat efektivnost výroby a investic, jakož i — při relativně zmenšeném objemu investic — narůstat je-jich technická úěinnost a účelnější rozmístění. Reformátoři vypracovali program p o s t u p -11 é likvidace centrální direktivnosti, jakož

(6) Je groteskní, když dnešní ubohá ekono-mická propaganda v ČSSR se snaží mě osobně vylíčit jako zastánce tzv. řízené inflace, ačko-liv je všeobecně znám m ů j boj proti této teorii Plánovacího úřadu, a dokonce mé vystoupení na zasedání ÚV KSČ 3.5.1967 proti těmto snahám.

i p o s t u p u é li o rozšiřování tržních cen, konkurečuího tlaku a vlivu světových cen na výrobní podniky. Byli si vědomi toho, že nelze domácí výrobu náhle vystavit tržnímu tlaku a že je k lomu třeba cílevědomě usměr-ňovaného přechodného období, které odhado-vali zhruba na 5-7 let (při využiti ovšem i rozsáhlých zahraničních úvěrů, kooperace, li-cenci, atd.).

Byl to program postupného, avšak důsled-ného zavádění tržních kritérií a tlaků, bez nichž nebylo možno dosáhnout potřebných efektivních strukturálních změn a technické-ho pokroku uvnitř výroby. Všechny argu-menty plánovacího aparátu o nutnosti plá-novitých strukturálních změn ve výrobě jako předpokladu dosaženi hospodářské rovnováhy, )yly ve skutečnosti jen maskované snahy

zachovat natrvalo direktivní plánování a závislost podniků na centrálním aparátu. Nikdy nedokázal plánovací aparát odpovědět na otázku reformátorů, jakým způsobem chce dosáhnout efektivních strukturálních změn investic a výroby, když bez tržních cen, za podmínek centrálně, administrativně stano-vených cen nemá vůbec základní ekonomická kritéria pro posouzení efektivnosti investic. Když podniky nejenom nemohou rozhodovat o strukturálních změnách, ale v důsledku plánovacích kritérií se dokonce vytvořily an-tistimuly bránící strukturálně pružnému, kva-litativně a technicky pokročilému vývoji výroby.

Politici, kterým šlo o zachování centra-listického dirigistického systému plánování, spjatého s odpovídajícím komunistickým po-litickým systémem, ve kterém viděli i záruku zachování svého vlastního zaručeného po-litického postavení, se před i po svržení No-votného ztotožňovali s argumentací plánova-cího aparátu. Boj mezi reformátory a pláno-vacím aparátem o tzv. postup při zavádění ekonomické reformy během měsíců Pražského jara, který byl ve skutečnosti zásadním bojem o změnu či zachování stalinístického ekono-mického systému, přispěl také k novému tříděni mezi politiky. I značná část politiků, která vedla boj proti Novotnému s osobními mocenskými cíli, avšak nikdy nemyslela na důsledné změny stalinístického systému, se po svržení Novotného začala distancovat od reformátorů a pokoušela se - většinou ovšem za zavřenými dveřmi, ve vládě, v předsed-nictvu strany apod. — oddalovat opatření sledující reformu systému. Jelikož mezi oby-vatelstvem měly reformní návrhy silnou pod-poru, která den ze dne rostla, báli se dotyční politici, aby jejich protireformní činnost ne-byla odhalena. Proti nim vytýčili reformátoři lieslo "odstranit ta jnou kabině tni politiku", aby t ím znemožnili jejich licoměrné lavíro-vání .

Také Gustáv Husák se snažil navenek si zachovat tvář reformního politika — zdání, které vzniklo v období jeho politického boje proti Novotnému. Ve vládě se však stavěl 3 rot i každému zásadnímu reformnímu návr-íu. Zatímco reformátoři se snažili zvětšovat samostatnost podniků, omezovat objem plá-

í i

nov au v cli investic, prosaclit protiinflační a protimonopolistická hospodařsko-politická opatření, bojoval Plánovací úřad a ostatní resortní ministerstva o zvětšování investic, o omezování samostatnosti podniků, o zvy-šování cen spotřebního zboží a služeb apod. Tato protireformní linie nacházela i podporu Husáka, přestože stále sám zdůrazňoval, že ekonomice nerozumí. Posilování centrální plánovitosti však odpovídalo jeho stalinistic-kému způsobu myšlení, které se nezměnilo ani žalářováním. Byl přesvědčen, že systém je v podstatě správný a že je třeba pouze místo neschopného Novotného postavit schopnějšího politika do čela státu. Zřejmě se od samého počátku viděl sám v roli schop-nějšího vůdce.

Jakmile okupační vojska obsadila Česko-slovensko, uvědomil si Hu s ak ti jemu podobní, že nastává jejich velká příležitost. Proti sta-rým známým a před národy zprofanovaným Stalini stům měl výhodu ueopotřebovaného politika, který navíc v očích značné části lidí (zejména na Slovensku) představoval oběť Novotného a měl gloriolu pokrokového re-formátora. Sovětům se takový člověk více hodil než čs. lidem nenávidění kolaboranti. Husák musel ovšem získat důvěru Sovětů provedením všech jimi požadovaných kádro-vých změn, jakož i odstraněním minulých opatřeni, jež sledovala reforma systému. Sa-mozřejmě, že si ho navíc "pojistily" tím, že jej obklopily zcela spolehlivými stalinisty ve všech důležitých politických orgánech. Za cenu těchto zásadních změn k zuovuupevnění starého centralistického systému, bylo možno Husákovi, Svobodovi a podobným figurám přenechat zdánlivou zásluhu za to, že "za-

bránili" stalinskými procesům a masovému teroru, jejichž plizrak šikovně rozšířila uvnitř země státní bezpečnost. Ve skutečnosti ovšem Sověty neměly zájem na dalším rozvíření svě-tové politické hladiny inscenovanými procesy a potřebovalyv spíše co nejrychlejší ztišení hluku kolem Československa. I v tom jim mohl Husák lépe posloužit než zprofanovaný Bil'ak, Indra apod.

Husák t ímto postupem ovšem převzal žezlo Novotného a byt by měl subjektivně sebeodlišnější úmysly, objektivita starého systému ho donutí vládnout stejnými způsoby a metodami jako jeho — jím osobně nenávi-děný — předchůdce. Musel dokonce začít stejně jako on v padesátých letech s pronásle-dováním komunistů i ne komunistů, kteří nyní jako tehdy se nehodili sovětským moc-nářům a spadali mezi "nespolehlivé" či "nepřátelske" kádry. Přesně jako tehdy bylo vymyšleno "protisocialistické kontr ar evolu-ční spiknutí", na základě něhož bylo nařízeno odstranit všechny obviněné osoby ze všech politických míst a potrestat je odstrašujícím způsobem. Tehdy i nyní šlo o osoby, které lúedáním vlastních, čs. podmínkám lépe vy-hovujících forem socialistické společnosti a zdůrazňováním specifických cest socialistic-kého vývoje se vymykaly sovětskému po-jetí "socialismu" a nebyly ochotny uznávat sovětskou mocenskou hegemonii.

Je sice pravda, že tresty jsou ve srovnání s hromadnými popravami padesátých let, s rozsudky doživotních žalářů apod. mírnější, avšak "show-proeesy" s jejich rozsudky se nekonají dnes pouze proto, že byly před celým světem tak zdiskreditovány, že by se komu-nistické režimy raději vyhnuly jejich opako-vání. Nevzdaly se ovšem menší cli represiv-ních politických procesů jako trvalého způ-sobu potlačování jakékoliv politické kritiky a opozice. I za Husáka dosáhl počet odsouze-ných v krajích a okresech za politické delikty již několika set. Desetitisíce lidí pak byly ekonomicky persekvovány, většina z nich musí živořit a hladovět, mnozí byli nuceni již nesčíslněkrát měnit zaměstnání jen kvůli věčným vyhazovům a pronásledování.

O b j e k t i vně, z h le di sk a " ú č e 1 ů a c i 1 ú " tohoto politického pronásledování není tedy rozdílu mezi tehdy a dnes. Jde o stejný postup, pro-tože r o z h o d u j í c í m ani tehdy nebyly jen tresty, rozsudky smrti a žaláře (ty měly pouze smysl "dostatečného odstrasení"), nýbrž rozhodujícím bylo odstranit Sovětům nepohodlné politiky z důležitých politických funkcí a nahradit je spolehlivými a konform-ními politiky. Dnes je počet pronásledovaných a persekvováných lidi v ČSSR větší než v padesátých letech. Husákovi se současné re-presivní trestání zdá ještě mírné a ve zmí-něném projevu se je snaží ještě zdůvodnit (7). Jde zároveň o skryté varování proti všem, kteří se nepodřídí politické vůlí režimu, a tedy sovětskému diktátu.

Kdokoliv, kdykoliv a v kterékoliv politické oblasti spadající pod sovětský mocenský vliv projevil názor, který se jen nepatrně odchýlil od cílů a představ sledovaných sovětskými mocnáři, musel dříve či později počítat se svým politickým pádem a potrestáním. Ironií osudu je jen skutečnost, že Husák, který sám kdysi upadl v nemilost zcela nepatrnými sna-hami přizpůsobit politický postup strany na Slovensku více specifickým slovenským pod-mínkám a byl za to krutě potrestán, vystu-puje dnes v roli trestajícího a se zcela stejně vymyšlenými obviněními je nucen pronásle-dovat ty, kteří se snažili přizpůsobit formu socialistické společnosti podmínkám hospo-dářsky i kulturně vyvinutého Československa a jeho pokrokovým demokratickým tradicím.

V roce 1954 byl O. Husák za své úsilí přizpůsobit politiku strany specifickým slo-venským podmínkám, po strašném týrání a zcela vymyšleném obvinění odsouzen za " . . . p o k u s zničit samostatnost a jednotu re-publiky a její lidově demokratické zřízení" k trestu doživotního žaláře. Na X. sjezdu

(7) "Vybraly si rizikovou cestu, pokusily se rozbít, rozvrátit naši společnost, vytrhnout ji ze socialistického tábora, a musí tedy nést i jisté důsledky — i když jsou vzhledem ke škodám, které způsobily, v podstatě nepatrné a velmi mírné". G. Husák, Rudé Právo 30.8.1971.

12

v í "\ i A v roce 1954 řekl ve svém referátu A.

Novotný toto: "Čeho všeho jsou schopni no-sitelé buržoazuiho nacionalismu» ukázal ne-dávný proces v Bratislavě proti skupině Husák a spol. Tito buržoazm uacionaisté byli odhaleni jako nejhorší škíidci republiky, kteří svou činností napáchali nesmírné škody jak v hospodářství, tak i na jiných úsecích. Pod nacionalistickými hesly chtěli skrýt svůj skutečny konečný záměr - návrat, starvch kapitalistických poměrů, jej ich cílem bvlo rozbít republiku, postavit proti sobě bratrské národy Cechů a Slováků, znepřátelit druhé národnosti, které žijí na Slovensku, se slo-venským národem, aby z této nejednotnosti mohla těžit buržoasie" (8).

V roce 1971 říká Husák o lidech, o nichž bezpečně ví, že nechtěli zvrátit vývoj spo-lečnosti zpět ke kapitalismu a kteří usilovali o reformy, kterými by se byla socialistická společnost teprve stala skutečně přitažlivou a životaschopnou, že se "pokusili rozbít, rozvrátit naši společnost, vytrhnout ji ze so-cialistického tábora". Označuje lidi za kon-trär evolucionáře pod tlakem stejné síly, která si kdysi vynutila jeho vlastní odsouzení jako konträrevolucionáře. Rozpoutal a připustil, aby byla rozpoutána stejná antisemitská vlna, která provázela proces proti Slánskému a ještě více bratislavský proces proti "bur-žoasním nacionalistům" v roce 1954. Jako tehdy byly i nyní obviněny osoby ze spojení s mezinárodními sionistickými organizacemi a jejich prý "protikomunistickou činností v Československu", ačkoliv Husák dobře ví, že je to holý výmysl, kterým se usiluje pouze o vyvolání nejnižších a nej ubožejších pudů a vášní, zcela podle vzoru fašistických násilníků.

Je logikou vývoje, že ten, kdo jednou začal sloužit politickým mocnářům, kteří používají označení "socialismus" pouze jako vývěsní štít pro čistě mocenské a velmocenské cíle, jim musí sloužit stále, až do konce vlastni politické kariéry. Dokud bude provádět po-litiku odpovídající cizím zájmům, bude moci také zastávat "a t rakt ivní" politickou funkci. Jakmile se jen jedinkráte "osamostatní" a vyjádří názor nevyhovující vládnoucí cizí moci, musí počítat se svým politickým pádem.

Ve zmíněném projevu hřímá Husák, jako už nes čísl nekrátě před ním Novotný: "Ti, kdo pracovně nebo morálně neobstojí, nemohou být v socialistické společnosti na zodpověd-ných místech". Na sebe přitom samozřejmě ani nepomyslí.

(8) Referát A. Novotného na X. sjezdu KSČ, Rudé právo 12.6.1954. Zvláštní pikantnost má skutečnost, že celé toto obvinění Husáka a spol. bylo vynecháno z referátu Novotného při jeho novém zveřejnění v "sebraných spi-sech" Novotného v roce 1964. Viz A. No-votný, Projevy 1, 2, 3,/1954-64, NPI, , Praha 1964, sv. 1, str. 98. (Poznámka autora).

Jakou skutečnou ;ivkonkrétní možnost měli a mají pracující v ČSSR působit na výběr osob do vedoucích a odpovědných míst? Na-prosto žádnou! Každé malé děcko ví, že právě kádrová politika vždy byla a je rozho-dujícím nástrojem stranického aparátu, který slouží především k mocenskému ovládání všech úseků společenského života. Podle kád-rové nomenklatury zajistit ji jednotlivé stra-nické orgány a sekretariáty ústřední, krajské a okresní obsazeni všech vedoucích funkcí poslušnými a zcela oddanými kádry tak, aby všude ne i en bvlv realizovány direktivy a na-

A»' TO' «

řízení stranického aparátu, ale aby si zároveň ten který stranický sekretář, vedoucí odděleni apod. zajistil potřebnou osobní podporu a mocenskou bázi na dotyčném úseku.

Právě tato kádrová politika vždy byla a je nadále rozhodujícím "uměním" jednotlivých stranických mocnářů, která rozhoduje o je-jich stranické kariéře, o jejich úspěchu či ne ú sp ě ch u při v ni t r os t r ani cký cl i n 10 ce nských bojích. A tomuto mocenskému hledisku je zcela podřízen výběr všech funkcionářů a obsazování všech vedoucích míst i v hospo-dářství a na kterémkoliv společenském úseku. Jemu musí ustoupit jakékoliv odborné či veřejné morální hledisko. Každý ví, že všech-no vybízení veřejnosti ke kritice odborného a morálního profilu vedoucích pracovníků bylo vždy jen propagandistickou frází a že právě podnikové rady pracujících, které poprvé v ČSSR běliem* "jarních" měsíců za-jistily pracujícím možnost reálné kontroly a výběru vedoucích osob, musely být zrušeny jen proto, že nejvíce ohrožovaly manipulaci stranického aparátu při kádrovém obsazováni.

Stejně jako lidé nemají možnost působit na výběr vedoucích osob v hospodářství, tak pochopitelně již vůbec nemohou ovlivnit vý-i)ěr osob do vedoucích politických funkcí. Volby do všech zastupitelských orgánů byly a budou nadále největší fraškou, která se skutečnými volbami nemá nic společného. Sovětské režimy se ocl svého vzniku snaží vytvořit zdání, že mají podporu veškeré! 10 obyvatelstva, a za tím* účelem připravují do všech detailů manipulované "volební" akty. Mezitím sice již cely svět a také obyvatelstvo v příslušných zemích naprostou formábiost těchto akcí prohlédlo. Patří však již k byro-kratickému charakteru režimů tohoto druhu, že většina formáluostí je vydávána za pod-s ta tu určitých procesů, zatímco podstatné je ignorováno a potlačováno. Jestliže byrokracie na celém světě dělá ze svýcli formálních účelů svůj obsah a z obsahu něco formálního, musí se zcela zbyrokratizovauý systém ve formál-nostech přímo vybíjet. Povrchní, formální akt "voleb", který jen zakrývá nejautoritativ-nější zřízení, líčí jako podstatu demokratismu. Avšak systém, jenž by občanům umožňoval skutečnou volbu svých představitelů, svo-bodné politické sdružování a svobodu mluve-venélio a tištěného slova, odbývá jako "bur-zo a zní formáhiost".

Kandidáti, které si v komunistických sy-stémech mohou "zvolit" lidé, jsou předem vybíráni stranickým aparátem z oněch členů,

13

případně částečně i "nečlenů" strany, kteří tomuto aparátu zaručuji naprostou poslušnost a respektováni veškerých jeho příkazů a di-rektiv. Stranický aparát sestavuje kandidátní listiny, které se pak přes sekretariáty Národní f ronty předkládají voličům. Jej ich účast při volbách je manifestačiií a kontrolovaná stra-nickými důvěrníky ve všech domech a obvo-dech. Ve volebních místnostech jsou všichni funkcionáři, kteří organizují a kontrolují vol-by, skrutátoři a jiní dohlížitelé vybíráni z řad vycvičených pracovníků stranického aparátu, státní bezpečnosti apod., takže je předem zajištěn nejen potřebný nátlak na voliče, ale i v případě příliš velkého počtu nesoulilasných či neplatných volebních lístků ve volebních urnách, potřebná dodatečná úprava volebního výsledku.

I když výsledky voleb budou v každém případě manipulovány a falšovány, budou lide svou neúčastí, příp. i neplatnými lístky vyjadřovat svůj protest proti režimu. Každá protestní akce, presto že ji režim musí uta-jovat a potlačovat, má perspektivní smysl, jako součást stupňujícího se boje proti re-žimu. Jen perspektiva narůstajícího osvobo-zeneckého boje, který se jednoho dne slije s bojem ostatních podmaněných národů proti oné moci, která znemožňuje jejich svobodný, suverémií vývoj, může být dnes perspektivou českého a slovenského lidu. Jen ve spojení s osvobozeneckým bojem všech utlačených národů proti imperialistícké, "socialistický-mi" frázemi maskované tyranii, lze jednoho dne dosáhnout svobody a základní změny systému.

Konsolidace plicního sanatoria Sanatorium pro plicně choré v Kostelci nad Černými lesy se ruší. Byl to jeden z nej modernějších

ústavu svého druhu v Československu, s 300 lůžky pro nemocné, dvěma výborně vybavenými ope-račními sály, s vlastními bytovkami pro zaměstnance, v krásněni prostředí. Tyto vlastnosti ostatně zřejmě značně přispěly k jeho zrušení.

Jednoho dne na jaré tohoto roku přišli do ústavu dva. sovětští důstojníci, vrátný je pustil do objektu, a oni si sami (ředitelství svou návštěvou ani •neobtěžovali) prohlédli všechno od sklepů po půdy. Pak odešli. O několik dní později kroužil nad objektem sanatoria sovětský vrtulník a zřejmě fotografoval. Zdá se, ze odpovědným okupačním orgánům se výsledky tohoto bojového průz-kumu zalíbily, neboť začátkem Června se vedení sanatoria dovědělo, že co nevidět převezme všechno sovětská armáda. Opravdu všechno. To znamená, že nemocní musí být dílem propuštěni nebo v těžších případech převezeni do jiných ústavů, lékařský i pomocný personál si bude muset hledat jiné zaměstnání, a ti, kteří bydlí v ústavních bytech, se budou muset navíc vystěhovat.

Pravda, o předáni sanatoria do sovětské nucené správy se bude muset usnést naše vláda. To se ještě nestalo, ale protože evakuace už probíhá, není jistě důvodu pochybovat, Že v případě nutnosti o tom vláda "rozhodne" ex post.

Durematt obžalován StB Vedoucí a herce ostravského divadélka Waterloo čeká soudní řízení za "pobuřování". Ob-

žaloba na ně byla podána pro připravovanou inscenaci Duremattova "Dvojníka", a to jen na zákla-dě předvedení jedné scény. "Dvojník" byl pracovníky StB v Ostravě řízně označen za "jednoznačnou alegorii na Čs. poměry s tendenci pobuřovat". Vedoucí souboru se ted hodlá obrátit dopisem na Durematt a, aby mu potvrdil, že "Dvojník" nebyl napsán o dnešním Československu, a že eventuelní shoda je tedy "čistě náhodná Bojí se Ghe Guevarry

Po veliké "čistce" ve veřejných knihovnách, která proběhla v letních měsících, jsou nyní na pořadu "čistky" v knihkupectvích, prováděné "létacími komisemi". Mezi ohromným množstvím zabavené "nežádoucí" literatury je i nedávno vydaný "Deník" Che Guevary. V několika krajích došlo už k odsouzení občanů pro "četbu ct rozšiřování pobuřující literatury". Veda není pro dělníky

Řada vědeckých pracovníků, kteří byli vyhnáni ze svých pracovišť a stalí se nezaměstnanými nebo museli přijmout zaměstání pomocných dělníků, setkala se v posledních dnech s důsledky dalšího "opatření": když se obrátili na Státní vědecké knihovny se žádostí o opatření příslušné odborné literatury, jak byli dříve zvyklí, aby alespoň ve svém volném čase mohli pokračovat ve vědecké prá-ci, byli odmítnuti s tím, že "podle příslušných pokynů nejsou takovou prací "pověřeni" — a proto se jim ani příslušné služby — na které má ovšem jinak každý občan nárok-nesmějí poskytovat.

14

24 podpisů v

za V. Skutinu Skupina 24 čs. občanů zaslala generálnímu p

Pan e gene ráh i i p ro k urát o re, k o neon če rim a t.r., v poslední)}! půlroce již po druhé, stál před soudem bývalý redaktor v Čs. televize, novinář a publicista Vladimír Skulina. Naše sdělovací prostředký věnovaly oběma procesům kusou zprávu se strohým výčtem paragrafů a výměrou trestů; jakoby jiz bylo v civilizované společnosti této civilizované doby zcela běžné, konfrontuji-U se názory nikoli jiným názorem, ale soudním tribunálem, a to dokonce dodatečně, po dvou či třech letech.

A ve Škuti nově případu — i když, bohužel, není ojedinělý — jde právě o takovou para.-d o X) i i k onfro n t a c i.

Vladimír Skulina byl nejprve v únoru t.r. odsouzen za n a p s á n i dvou synopsí, vy-jadřujjících jeho vlastní pohled na danou historickou etapu. Za nic víc, než právě napsání těchto dvou textů odsouzen nebyl, protože ani jeden z nich nebyl v žádné formě zveřejněn. Odvolací řízení bylo bezvýsledné. L července t.r. byl Vladimír Skulina souzen znovu, a to v Hradci Králové. Zatímco v Praze byl souzen za to, co napsal v letech 1969-1970, zodpovídal se v Hradci z toho, co ř e k l o rok dříve — v letech 1968-1969. Skulina byl v průběhu hradeckého líčeni viněn a souzen za to, že v letech 1968-69 měl své vlastní politické názory, které také veřejně pronesl. Bylo to v době, kdy v ČSSR existovala svoboda slova a svoboda tisku. V posuzované době vyjadřovaly podobné názory veřejně a denně miliony lidí na schů-zích a besedách v továrnách i úřadech. Vyjad-řovali je novináři a publicisté, vědci a spi-sovatelé, tisíce lidí veřejně Činných, nevyjímaje politiky ve vysokých a nejvyšších funkcích. StaČi zalistovat v archivních výtiscích tisku té doby, aby to bylo zcela jasné. Nyní byl za stejné názory ve stejné době odsouzen Český novinář, a to nepodmíněně k padesáti měsí-cům žaláře v druhé nápravní skupině.

Vladimír Skulina nic neorganizoval, neú-častnil se ničeho, co by se dalo označit jako spiknuti, a ani žaloba se mu nepokusila nic takového podložit. Skulina se dopustil jen jednoho: měl své názory a vyslovoval je nahlas.

Když byl poprvé soudně obvinován v létě 1969, byl v zahraničí a mohl tam zůstat. Dobrovolně se však vrátil, aby se před soudem hájil. A soud Československé socialistické re-publiky ho přesto — a jenom na názory — odsoudil na Čtyři roky a dva měsíce vězení.

S ohledem na posuzované provinění by to byl skandální' rozsudek i v dnešním Špa-nělsku nebo Řecku a kdyby tam takový roz-

kurátorovi dopis s t ímto textem:

sudek byl vynesen, naše sdělovací prostředky by jej zcela jistě ostře kritizovaly- Škutinův případ je však nepohoršil. . , V době rakousko-uherské monarchie se i t. zv. urážka majestátu trestal a Čtyř icet i os mi h od i > i a i) i i v ěze 11 í. Po šedesáti letech mánie místo majestátu dek tu-rovou rovnost občanů před zákonem, ale jaká. je praxe ? Jedněm se pro veřejné tupeni a hanobeni nesouhlasících občanů dává k dispo-zici Čas na televizních obrazovkách a o autorech těchto pořadů se píší pochvalné Články, za-tímco na druhé teka za pravdivé vyslovení vlastního a zdůvodněného přesvědčení soud a vězení nebo aspoň perzekuce ve formě exis-tenčního postihu. Za otevřenou účast na veřejných věcech, zaručenou zákony a ústavou této republiky, udělil královehradecký soud bezmála osmisetnásobný trest ve srovnáni s tím, jaký udělovala stará monarchie za do-kázané znevážení panovníka. "Pokrok" je i v tonit že na rozdíl od. starého mocnářství není dnes dovoleno ani jedněm novinám, aby se nad tím pozastavily. Stanovisko sdě-lovacích prostředků smí být jenom souhlasné. Z minulosti je známo, že stejně souhlasné je pak toto stanovisko i tehdy, kdy se takový soud či rozsudek dodatečně uzná jako omyl nebo přehmat.

V souhlasu se svým svědomím a přesvěd-čením sledoval Vladimír Skulina svou činností jenom zájmy své vlasti. I když nebyl Členem žádné politické strany, v letech 1968-69 až do svého zatčení ze všech sil podporoval po-litiku zákonného vedení státu a komunistické strany. Spolu s naprostou většinou občanů této země věřil, Že je možné a nutné spojit veřejné vlastnictví výrobních prostředků s de-mokratickým politickým systémem. Věřil, že lid této země je schopen sám a bez cizích vlivů a zásahů řešil své vlastní domácí záležitosti. Usiloval o to, aby svobodyt zakotvené v ústavět nezůstávaly jenom na papíře a nebyly své-volně oklešfovány dodatečně byrokraticky vyhlá-šenými normami. jeho p o stoje byly pokro-kové, demokratické, socialistické, lidsky sta-tečné a Čestné v souladu s nejlepší mi tradicemi Českého novinářství.

Skulina neměnil oportunisticky své názory ani v době, kdy už to mnozí považovali za vhodné. Hovoří a jedná v souladu se svým přesvědčením i ve vazbě a před soudem a to bez ohledu na své podlomené a stále se horšící zdraví. V době zatčení vážil Vladimír Skulina 85 kg. Ve dnech posledního procesu měl o dvacet kilogramů méně, avšak před tím vážil již jenom 53 kilogramy, přestože nikdy nedržel

15

hladovku. Trpí chronickými poruchami sli-nivky břišní, cos ho i na svobodě nutilo he specifické životosprávě. Kromě toho se u něho občas projevují následky dlouhodobého bez-vědomí po úrazu hlavy z dřívější doby a to jmenovitě poruchami vesiibidárniho systému (závratě) a stavy vážné deprese. Škutina navíc jako Člověk citlivé psychické konstituce trpí vážným vězeňským komplexem a nesvobodu mimořádně těžce snáší. Jeho zdravotní stav se viditelně zhoršuje: k hradeckému soudu byla přivezena troska člověka, kterého jsme znali. Každý, kdo nese odpovědnost za jeho dnešní postaveni by měl znát nejen tuto situaci, ale i její možné následky.

Vladimír Škutina je významný televizní tvůrce, nejednou oceněný i nejvyššimi soutěž-nými poctami, včetně cen na mezinárodních televizních festivalech, m.j.i v Montreux. Ještě v dubnu 7969 dostal Vladimír Škutina hlavni cenu čs. ministerstva kultury za pořad "Jsme s vámi, budte s námi", v němž se ostatně tlumočily postoje, za něž byl nyní týž Škutina odsouzen na padesát měsíců vězení.

Tyto postoje, pane generální prokurátore, jsou nesporně chráněny ústavou republiky a také Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, k němž jsme přistoupili. V uvedeném paktu, článek 19, odst. / a 2 se praví: "Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijí-mat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice-, af ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jaký-mi koliv jinými prostředky podle vlastni volby".

Požadujeme proto revizi Šk litinových pro-cesů a to před nezaujatý}}} soude)}}, který se bude řídit jenom zákony, jež jsou v souladu s ústavou republiky a ji garantovanými ob-čanskými právy. Před soude})}, který bude sku-tečně veřejný. Žádáme okamžité propuštění Vladimíra Skuliny do civilní léčebně péče, kterou nutně potřebuje.

Je věcí naší národní cti, abychom ani v této těžké době nenechali v Československém vězeni bezdůvodně trpět nebo dokonce zemřít člověka, který se nedopustil ničeho jiného, než že myslel, cítil a mluvil totéž, co takřka

V *

všechen lid této země.

Tento protest proti vězněni Vladimíra Škutiny a petici o jeho propuštění podepsali tito občané ČSSR: . . . . . . .

S t a n i s l a v B u d í n , Z d e n ě k F o ř t , J i ř í H a n á k , i u g . J i ř í H a n z e l k a , J i ř i H o c l i m a n , d o c . d r . F r a n t i š e k J a n o u c l i , J i ř í K a n t ů r e k , d o c . d r . L u b o š K o h o u t , K a r e l I C y n c l , a k a -d e m i k I v a n M á l e k , K a m i l a M o u č k o v á , d r . V l a d i m í r N e p -r a š , d r . L u d v í k P a c o v s k ý , L u d ě k P a c h m a n , i n g . A n t o n í n P e t ř i n a , y J o s e f S m r k o v s k ý , d r . G e r t r u d a S e k a n í n o v á - Č a k r t o -v á , I l j a Š e t l í k , Č e s t m í r S u c h ý , V ě r a Š t o v í ě k o v á , d r . J a n T e -s a ř , A n n a T u ě k o v á , L u d v i k V a c u l í k , F r a n t i š e k V o d s 1 o u .

O emigraci To, čemu se v Husákově Československu

říká 'tisk' věnuje značnou pozornost tzv. posrpnové emigraci. Dokonce si nasel spe-cialisty. Sedlák, Marko, Roháček — to jsou jména, k terá málem vešla do české publici-stiky toliko jako synonyma intelektuální a mravní úrovně stalinismu. A ke všemu spíš pro humory. Jej ich nositelé se však nyní rozhodli, že se do historie České a slovenské publicistiky přece jen dostanou, když ne jinak, tedy po boku Vajtauerů, Lažnovských a tak. Nu, každý máme svou ctižádost a proti gustu. . . Leč ne o to jde.

Nejde v t u to chvíli ani o rozdíl mezi emi-grací a exilem, ba ani o jejich deskripci, jíž se v Listech už uja l Karel Jezdinský. J d e o emigraci či exil jako zrcadlo domova i světa.

Devatenácté století, pomalá industrializa-ce, růs t obyvatelstva a venkovské bídy, vrha-y do svě ta tisíce a desetitisíce Čechů a ze-

jména Slováků. Pro jejich ruce nebylo doma t rhu a t ak je táhli prodávat na t rhy cizí. Šli cestičkami, po nichž dnes táhnou Evropou ti, kteří nabízejí ruce španělské, portugalské, jugoslávské, turecké, řecké, ba stále ještě i alžírské. V Americe jsou to dnes ruce mexické,

ortorické, v Japonsku to včera byly ruce o re j ské . . . Chucu, nevyvinutí, hladoví, táh-

nou aby vydělali na živobytí svým rodinám u prahů bohatších, v jejích závodech, na jejich silnicích či u jejich moří. Složení té to emigrace se postupně mění, ustupuje geo-graficky stále dál od center průmyslu a roz-voje. S průmyslovým rozvojem Čech, Moravy a Slovenska, mizela i u nás postupně t a to emigrace rukou, a byl to až Hitler, který

řeměnil českou a slovenskou inteligencí v ná-eníky, ve stavitele silnic a podzemní cli tunelů,

vyhnaná líitlerismem, byly př i tom emigrace vítězné, stejně jako ji bude emigrace vyhnaná

16

Od Bílé hory, od okamžiku, kdy protire-formační reakce potlačila zoufalý a v mnohém neobratu)- pokus o obnovu samot at nos ti českého myšlení a české politiky, nebylo emi-grace hlav. Pobělohorské století nejprve vyh-nalo, fyzicky zlikvidovalo či duševně zcela zlomilo všechno, co v Čechách nezávisle a tvořivě myslelo. Století další znamenalo po duchovním masakru generací novou regene-raci duchovních tkání, až století třetí uvidělo zmrtvýchystání země, národa, jeho ducha i státu. Teprve zavraždění tohoto s tá tu na kon-ci třicátých let vyvolá první moderní exil mozků. Emigrace před lutlerismem - to je především inteligence, mládež, lidé tvůrčí. Mnozí z nich padli v boii s fašismem, mnozí z nich už zůstali v zemích, jež jim poskytly útočiště a jprostor pro rozvoj jejich talentu. Iv tomu připočtěme hekatomby české a slo-venské židovské inteligence a před očima nám vyvstane obraz devastace českého a slo-venského duchovního a tvůrčího světa, z níž by se i větší národy dlouho vzpamatovávaly.

Jenže země dosud nevydechla a už důsled-ky druhé světové války a všeho, co bylo příčinou této první devastace, vyvolaly de-vastaci druhou. V prvním okamžiku se zdálo, že společenským změnám, jež byly progra-mem bezprostředně poválečných let, padnou za oběť toliko političtí vůdcové sil a hnutí spjatých s minulostí a čelní militantní před-stavitelé poražené třídy. Jenže to, co v Čes-koslovensku a jinde ve východní Evropě na-stoupilo kolem roku 1948, nebyl socialismus, nýbrž stalinismus, zupácký, cizí zaostalostí vnucený a insxDirovany režim, jehož metodou byla policejní zvůle a důsledkem hospodářská, mravní a duchovní destrukce. Do roka vyhnal tento režim ze země nové desetitisíce hlav a mozků, plných nápadů, myšlenek, plánů, podnikavých lidí, kteří by byli bývali ochotni přispívat lc rozvoji své země, ale odmítli per-spektivu rezignace na vlastní rozum, 11a vlast-ni úsudek, na realizaci sebe sama podle vlast-ních schopností. V této masové emigraci ztratil český a slovenský národ desetitisíce hospodářských organizátorů, techniků, pod-nikavých lidí, kteří nikdy nebyli kapitalisty a jimž by byl měl skutečný socialismus umožnit rozvití všech jejich schopností, plné využití jejich zkušeností. Připočtěme emi-graci humanistické inteligence a tu, jež byla bohužel právem motivována strachem z nové rasové chskriniinace a persekuce, vzpomeňme, jak stalinismus nemilosrdně spořádal ty, kteří zůstali, a máme před očima celou hloub-ku rány, jež byla zemi znovu zasazena.

Emigrace třetí, dalších sto tisíc v průběhu pouhých třiceti let, už nemá nic společného s vlastnickými poměry. Po sovětské okupaci odcházejí lidé všech oborů. S prázdnýma ru-kama, ale s hlavou, kterou všude popadnou a zaplatí. Inženýři, technici, vědci, kvalifiko-vaní dělníci, lékaři, učitelé, spisovatelé, no-vináři. . . MÍLOZÍ Z nich leta viděli v odchodu ze země jedinou perspektivu uplatnění svého talentu a na jaře 1968 neodešli, protože se jim ta to perspektiva otevřela ve vlastni zemi. Mnozí leta vedli svízelný, úporný zápas o jaro

196S. Obojí po jeho porážce uznali, že doma pro ně není místa. V tu to chvíli. . .

A talc Čechy, Morava a Slovensko, kdysi chudé, zaostalé země, dodávající do celé Evropy i do Ameriky mozolnaté 'zlaté ruce', se staly v posledních třiceti letech hlavním světovým exportérem hlav, mozků a kvali-fikace, Všechny země na světě usilují o to, aby si je udržely. Z Československa je t ř ikrát za třicet let vylmal fašismus a stalinismus. Obojí znají jediný prostředek, jak je udržet v zemi: ostnatý drát, kulku, návrat k pře-měně svobodného občana ve vlastnictví státu. A ruku v ruce s t ím návrat k relativní zaosta-losti.

Dějiny emigrace jsou tak zajímavým zrcad-lem dějin Československa v posledních třiceti letech. Postupného ničení všeho, co po po-bělohorské hekatombě těžce vybudovala a vypěstovala staletí. Ale jsou i zrcadlem světa. Režimů, jež jsou si niterně tak podobné i tím, že jejich nastolení, jejich zupácká bota, jejich cizl uniforma, vyhání vždycky ty, kteří vědí, kteří myslí, kteří dovedou. Co to znamená uetřeba definovat. Na adresu pisálků, jimž Vajtauerové a Lažnovští či Völkischer Beo-bachter slouží jako vzor i stylem, slovníkem a argumenty, jen ještě slovo: Sami by si jinde a v jiném než faŠizujícím režimu nevy-dělali ani 11a slanou vodu. Vždycky znali jen námezdní práci perem, to, čemu říkají dělat za žold. Vzdyü kdyby se měli živit poctivě, umřeli by hladem. Proto si nedovedou před-stavit, Že ti, které vyhnali, by mohli žit jinak než z platu či stipendií za zradu, za pomluvy, za špínu, proste za to, čím se Živí sami. Jenže za tohle se dobře platí už jenom ve faši zují cích systémech, jez zlikvidovaly nebo zabránily vytvoření občana a možností, aby si každý ověřil, co se mu předkládá k věřeni. To, že příslušníci všech tř i českoslo-venských emigrací za jposlednicli třicet let nalezli dříve nebo později slušnou a více než slušnou obživu v zemích, jež nejsou jejich vlasti, znamená ve světě, který platí jen za kvalitu, toliko jedno: Že Češi a Slováci, jež fašismus a stalinismus vyhnal do emigrace, tu to kvalitu měli. Každý ve svém oboru. A že vyhnání této kvality nebo její zardou-šení byly vždycky podmínkou vlády Vajtau-erů, Lažuovských, Moravců, Sedláků, Marků, Roháčků a podobé spodiuy.

Ale to všechno neznamená, že emigrace není neštěstí pro každého, kdo je k ni donucen. Už Heine i Hercen, a statisíce před nimi i po nich věděli, že emigrace je nemoc. Je neustálé zoufalství, touha po domově. Pro ty, jimž se říká emigrace politická, nepřestávající ne-rovný závod mezi časem vyměřeným dějinám a časem vyměřeným člověku. Ines a Armau-dová vylíčila jako málokdo ono ovzduší cho-robné neurózy, vedoucí až k sebevraždám, jež vládlo mezi ruskou bolševickou emigrací v západní Evropě po roce 1905. A ěteme-li dopisy a deníky německých emigrantů po roce 1933 a počítáme-li, kolik jich podlehlo v tomto nerovném zápase mezi časem lidským a Časem historickým, pochopíme vážnost ne-moci. Emigrace, vyhnaná carismem, i ta,

17

stalinismem. Ale to nic nemění na tíži indi-viduálního osudu a mravního dilematu, před nímž každý její příslušník stojí.

Každá politická emigrace je v dobách míru přítěží. To věděli a poznali na vlastní kůži všichni, kteří odešli burcovat svědomí světa proti carismu, proti hitlerismu, proti mccar-tliysmu, proti stalinismu. Dříve ěi později si museli uvědomit, že zájem jejich země jde až daleko za zájmem země, jež je přijala a že ty to zájmy zdaleka nejsou totožné. Zatímco jejich země touží po změně, mají ti, kteří je přijali, zájem na zachování s tá tu quo. Zatímco oni považují za svou jpovinnost maximální aktivitu, budou hostitele usilovat, aby omezili jejich aktivitu na minimum. A z toho vyplývá množství dalších problémů. Německá emigrace po roce 1933 je ve svých dopisech a denicích téměř vyčerpala. Až do vypuknutí války, do okamžiku, kdy alespoň do jisté míry mohla skutečně bojovat, neboť její zájem byl alespoň v podstatě souběžný se zájmem zemí, v nichž žila, tedy až do této chvíle si neustále kladla otázku: Měli jsme odejít či zůstat, být s národem a zemí, t řeba odsouzeni k mlčení a nečinnosti, nebo bylo naší povinností burcovat svět tam, kde to je možné a v míře, v jaké je to možné? Mnozí zanechali v Německu rodiny, děti a jejich touha po rozdrcení hitlerismu silou •— jiné cesty nebylo — byla provázena vědomím, že to může nejen znamenat smrt jejich blíz-kých, ale i to, že jejich syn padne v boji proti otci, v boji, k němuž bude prostě přinucen. (Nezahynul snad Breclitův syn v uniformě německého vojáka?) A na všechny ty to otáz-ky není jiné odpovědi, než čin, který se měří nikoli lidským životem, nýbrž dějinami.

Socialistická emigrace je v situaci ještě komplikovanější, neustále konfrontována s

problémem vlastní odpovědnosti za to, co ji nakonec vyhnalo ze země. V jaké míře mohla a měla vědět, že stalinismus a vojenská oku-pace je v daných historických a geografických podmínkách logickým důsledkem toho, čemu zasvětila svůj život, jímž měřila po tolik let sebe i druhé? A zas: Jedinou odpovědí je čin a jedinou mírou činu dějiny.

Spodina českého a slovenského národa, jaká vypluje na povrch vždycky v podobných okamžicích, si vydělává na slušné živobytí úvahami o věcech, o jejichž skutečné povaze a rozměru nemá ponětí. Jde o problémy poli-tické a mravní, nebo lépe o problémy morálky osobní i společenské, to jest o kategorie, bez nichž se kolaborantské okupační režimy musí obejít. Každý uvažujeme pouze ve svých ka-tegoriích, Oni měří žoldem, penězi, zradou, eventuelně tzv. menším zlem. Jejich kalku-lace je prostá: Doufají, že jejich život bude kratší než dějinný čas, který jim věstí po-rážku. A tak žiji a nezdržují se ničím. — My měříme svou odpovědnosti vůči národu a zemi, vůči nadějím a tužbám lidí, svou osobní vinou na tom, co se stalo a tím, co ji může vyvážit zase jen v očích národa a historie. Nemáme pochyb, na čí straně je pravda, ale víme, že čas, který je nám vyměřen, možná nepostačí.

Vyvrženi ze země, která je nám nade všecko, žijeme tak, jak žily desetitisíce a statisíce pred námi. Naše nouze není fyzická, což nedá spát hrstce národem opovrhovaný cli existencí v Praze či Bratislavě. Naše nouze je prostě nouzí životů, které jsme si zvolili, zápasu, k němuž jsme se rozhodli. Vědomí, že je to zápas spravedlivý nic nemění 11a tom, že člověk v něm krvácí z více ran, než jich je vidět a často umírá před časem.

DATJMIT,

Vetší svobodu slova -

žádají polští novináři

Časopis Svazu polských novinářů "Prasa polska" publikuje v září výsledky jednání 8. sjezdu polských žurnalistů, který se konal v červnu ve Varšavě. Z diskuse a usnesení sjezdu vyplývá, že hlavním požadavkem polských novinářů je větší svoboda slova, podstatné ome-zené cenzury a širší různost tisku.

Jeden z řečníků sjezdu, známý polský komentátor Karol Malcuzynski, prohlásil: " Jde o to obnovit přerušené vztahy důvěry se čtenáři a získat jejich důvěru. Dnes už není možné řídit časopis jen v konsultaci se stranickým a státním aparátem". Další řečníci se dožadovali, aby noviny nevyjadřovaly jen stanoviska a linii strany, ale daleko víc názory prostých občanů. Téměř všichni se dožadovali lepší informovanosti a možnosti zprostředkovat pravdu čtenářům a nikoliv ji kamuflovat, jak to bylo doposud. Pozoruhodný je výrok Stefana Janusiewicze ze Štětina: "Zakrývání pravdy ve prospěch politických zájmů může přinést zcela obrácené výsledky".

To bylo řečeno r. 1971 v Polsku. A co u nás?

18

mezinárodním souvislostem v

na elio vývoje ADOLF MÜLLER

Husákovu režimu se ještě ani nepodařilo propagandisticky rozpracovat jeho oblíbenou frázi o "tř ídně rozděleném světě" (frázi, která má ve svém geopoUtickém kontextu vyvolat dojem neměnnosti a nezměnitelnosti mocen-ského s ta tu quo a tak podlomit odpor vůči "normalizačním" opatřením režimu) — a me-zinárodní dění se mezitím dostalo do téměř hektického pohybu,

Pouhá změna čínské zahraničně politické taktiky a aktivizace její diplomatické činnosti stačila k tomu, aby se začaly zřetelněji rýso-vat nové, až dosud ne zcela jasné kontury již po léta — pod povrchem dosavadní me-zinárodní scény — rostoucích mocenských přesunů, aby se provalila řada problémů v jednotlivých částech světa, Východem i Zá-padem přelil i žených nebo potlačovaných a aby — co hlavně zdánlivě tak neotřesitelně vypadající bipolarita dvou rozhodujících svě-tových supervelmocí dostala očividné trhliny.

Aniž by bylo třeba mezinárodně politické pohyby, jejich směr, tempo i jejich dosavadní výsledky jakkoliv přeceňovat, ukazuje se již nyní, jak oprávněné byly připomínky mno-hých spoluúčastníků pražského reformního pokusu z roku 196S: věnovat —> již před in-tervencí, ale i po ní •— větší pozornost zahra-niční politice, mezinárodním souvislostem československého vývoje, přihlížet nejen k otázkám diktovaným aktualitou, ale i k perspektivně se prosazujícím zájmům jednotli-vých součástí vnějšího světa, hledat nejen subjektivně sympatizující, ale i objektivně

trvalé i dočasné — spojence v složité struktuře sociálních skupin, politických in st i tucí, státních útvarů i nadstátních celků.

Pokusme se tedy, alespoň stručně, načrt-nout základní změny, k mmž došlo a dochází. Jsou zaznamenatelné především v sovětském bloku samotném.

Sovětský svaz vystavený nejen již glo-bální konfrontaci s druhou nejsilnější velmo-cí, USA, ale nyní i nově aktualizované čínské výzvě — bezprostředně v Asii, nepřímo i v jiných částech světa — je nucen zaznamená-va t pozorně v ý v o j všech ostatních seskupení například v Evropě (geografické rozšiřování E H S o Velkou Británii a další země a prohlu-bování společné západoevropské politiky), ale i kvalitativně se měnící růst hospodářských a mocenských faktorů na Dálném východě (Japonsko) a zatahován přitom stále hlou-běji do těžko řešitelných konfliktů (například na Blízkém východě), je uvnitř vlastní sféry

vlivu oslabován stále samostatnější zahra-ničně politickou orientaci Rumunska, ideo-logicko politickým rozkladem režimu v Československu, těžko kontrolovatelnou si-tuací v Polsku, rostoucími zahraničně poli-tickými starostmi režimu v NDR atd. Je tedy postaven před neobvyklé množství otá-zek naráz a vystaven mimořádnému t laku času, který mu zbývá k jejich řešení. Výsled-kem je na jedné straně jeho zahraničně poli-tická aktivita ilustrovaná cestami BreŽněva, ICosygiua a Podgoruélio do všech částí světa, ale také značně rozporuplná strategie a tak-tika.

Usiluje na jedné straně o zajištění svého "evropského zázemí" snahou o smluvní za-jištěni a rozšíření vztahu k NSR (viz přijetí Brandta na Krymu) a současnými přátelský-mi gesty například vůči Francii (kam se nao-pak vyclae B režně v sám), což vede k neoče-kávaným a rozdílná hodnocení vzbuzujícím kompromisům, ale i k rozpadávání až dosud používaných propagandistických strašáků |uapř. o západouěuieckém nebezpečí) a smě-ruje lc uvolňování mezi bloky na evropské půdě v době, kdy konsolidace uvnitř bloku vlastního nevykazuje žádné povzbudivé ús-pěchy, Moskva se tedy snafcí, současně s 'měkkou vlnou" vůči západní Evropě, čelit

jejím možným nebezpečným důsledkům uv-nitř vlastní říše a to nejen maximálním prohlubováním svého politicko-ideologickél 10 vlivu v jednotlivých zemích, ale i zahájením druhé fáze integrace východoevropských stá-tů (viz XXV. zasedání R V H P a přijetí tzv. Komplexního programu), Tato praktická a rozporná realizace "Brežněvovy doktríny" vyvolává však zatím opak toho, co bylo jejím cílem. Zesiluje odpor nositelů odstředi-vých tendencí uvnitř sovětského bloku, mo-bilizuje ostražitost států v jeho balkánském sousedství a při tahuje ještě více zájem čínské politiky o to, zaplnit — pokud možno — i v této části světa zbývající vakua. A tak musel B re žně v chvátat například do Bělehradu (a potom i do Budapešti a Sofie), aby uhasil co se dá. Mnoho možností mu nezbývalo: oslabil -li by příliš výklad své vlastní doktríny, pro-jevilo by se to zeslabením discipliny uvnitř bloku, potvrdil-li by j eduoznačně její současnou verzi, nemohl by zábránit obávaným důsled-kům. Výsledkem bylo tedy na jedné straně jeho cynické prohlášení v Jugoslávii, že je "proti tomu, aby někdo vnucoval j iným své konkrétní metody rozvoje", na druhé straně

19

však i připomenutí (na adresu ostatních), že je nutno "nadále bojovat o co nejužší seni-knutost socialistických zemí".

Ale i nová fáze "socialistické integrace" sama jakoliv pro Moskvu hospodářsky i 1110-ceiisko-pohtickv nezbytná, přináší nemálo nových starostí: změna až dosud bilaterálně budovaných vazeb jednotlivých satelitních s tá tů na Moskvu v postupné nadnárodní in-tegrační seskupení, nese sebou také nebezpe-čí, že jednotlivá mocenská centra v zenuch bloku budou postupně usilovat o jisté spo-lurozhodování v integračních otázkách a komplikovat dosud vše rozhodující pozici Mos-kvy, nebo — nebudou-li chtít hrát tuto roli —» budou o to silněji vystavena kritice ná-rodně komunistických křídel ve své zemi. Přináší sebou také nebezpečí, že dojde k po-sunu v dílčích zájmech jednotlivých s tá tu v různých, především hospodářských otázkách a k novému druhu konfliktů a že rozšířením škály styků uvnitř integrovaného celku dojde také k rychlejšímu přenášení reformních a kritických názorů všeobecně ze země do země a tak konec konců k rychlejší polarizaci a nadnárodní spolupráci politických sil v celém bloku.

Snaha Moskvy zglajchšaltovat odlišnosti a národní zájmy, snaha, která porodila "Brež-něvovu doktrínu", musí vést při realizaci této doktríny k novým rozporům. Ostatně hlavní bolavý problém integrace t j . odlišný stupen průmyslového rozvoje jednotlivých východo-evropských s tá tů je integračním programem vlastně uepříjemně připomenut a musel se jím zabývat již i při jatý Komplexní program. O to spíše, že v něm Moskva sama musela chtě nechtě na tento problém, na příkladu Mongolská, upozornit, přeje-li si současně, aby i ostatní s tá ty pomohly urychlenému vybudování infrastruktury v této zemi, což je z vojenských důvodů dnes jedním z prvo-řadých moskevských zájmů.

Neméně rozpornou je však i politika SSSR vůči západni Evropě. Kompromisy v dosa-vadních jednáních (například otázka Berlína) ji pomáhají otevírat cestu k tradičnímu cíli sovětské evropské politiky: ke konferenci o "evropské bezpečnosti a spolupráci". Přitom však, cíin více se tento cíl blíží svého naplnění, t ím zřejmější je různorodost toho, co jednot-livé státy, ale i politické síly v Evropě od této konference očekávají. Z mnoha těch, kteří až dosud pro svoji ochotu zúčastnit se takové konference mohli být považováni za podpůrce sovětské politiky, se s távaj í stále zřetelněji odpůrci skutečného sovětského přá-ní, pomocí teto konference zabetonovat daný stav v Evropě a naopak mnozí z těch, které Moskva až dosud pro jejich odmítavé či zdrženlivé stanovisko ke konferenci napadala, projevují podobný zájem se zájmem sovět-ským; dohodnout se na novém rozdělení sféry vlivů v Evropě. Proto zvláště ta to otázka by měla s tá t jiz dnes v popředí našeho zájmu, nejen obecně, ale i v takt ickém smyslu t j . jak se na ovlivňování názorů jednotlivých západ-ních partnerů SSSR na budoucí konferenci aktivně podílet a jak dosáhnout toho, aby

se Československo nestalo přehlédnutou obětí nově formované spolupráce mocných.

V protikladu je t aké moskevská snaha získat v západní Evropě důvěru a konstruk-tivní vzezření a naproti tomu, zřejmě z cha-rakteru režimu nezadržitelně vyplývající au-tomatizmus sovětské expanzivuosti, který nu-tí SSSR usilovat o podkopání stability v této části Evropy (viz ne dávno odhalená masivní čimiost sovětské špionáže ve Velké Británii, obdobná jistě i jinde) a pokračovat v jejím vojensko-politickém obchvatu z jihu zvláště ze středomoří (Malta, vojenská prezence SSSR v Severní Africe, atd). Protikíadný je ostatně i sovětský požadavek (vzniklý jako propagandistický slogan v době, kdy na jeho praktickou realizaci nebylo pomyšlení) snížit stavy cizích jednotek v Evropě. Úmysl osla-bit tak spojení mezi západní Evropou a USA (s V3*užitíni izolacionistických tendencí v ame-rickém politickém Životě) nebezpečně aktua-lizuje, pri nedostatečné konsolidaci vlastního bloku, také ožehavou otázku stáhnuti so-větských jednotek ze střední Evropy.

Do nových perspektivních složitostí se však dostává sovětská politika (díky své proti-činské hysterii a snaze vyvážit změny ame-rické politiky vůči Číně) i v oblastech světa, lede se až dosud snažila o více méně neutrální postoj. Výsledkem je např. nedávná sovětsko-indická smlouva pomáhající sice zesílit so-větský vliv v přední Asii, ale současně ne-bezpečně zavazující sovětskou politiku v této oblasti přímo nabité vnitro — i zahraničně po-litickými problémy a stavějící proti ní, ze dne na den, všechny odpůrce dnešního poli-tického kursu Indie.

A t ak — pro cliaotičnost z velmocenské role SSSR vzniklé takt iky — nezbývá so-větské politice prakticky čas prohlubovat svůj vliv v celém rozvojovém světě, který byl tak dlouho považován za sovětské zahra-ničně politické zázemí. Ba dokonce i z úspěchů socialistických hnutí v Latinské Americe (Chile apod.) musí mít Kreml, přesto že s nimi verbálně sympatizuje a spatřuje v nich oprávněně oslabení amerického vlivu v zá-padní hemisféře, strach, protože to nejsou ani zdaleka linutí, která by uznávala moskevský nárok být jediným centrem světového so-cialismu a komunismu.

Komplikace vnitropolitického vývoje v USA a jejich odraz na amerických pozicích ve světě Moskva pochopitelně vítá, jejich využití však není ani zdaleka tak snadné, jak ještě před časem očekávala. Odraz ame-rických těžkostí, zvláště ve změně politiky vůči Číně, narušuje původní sovětský plán dohodnout se s druhou super velmoci o potvrzení sfér vlivu a zajistit si, spolu s ní, do nedohledna vojenskou převahu a raketo-jaderný monopol. Sovětsko americká jednání o omezeni raketového vyzbrojení f SALT], která stála dlouho v popředí sovětského záj-mu, dostávají změnami v mezinárodním dění nové dimenze a neukazují se být ani zdaleka tak účinná jak Moskva předpokládala.

0 rozpornosti sovětských zájmů by mohlo být napsáno ještě mnoho. Např.: Sovětskou

20

propagandou tak mimořádně silně zdůraz-ňované oslabeni role amerického dolaru a krize světového měnového systému, není v praxi pro Sověty příliš vítanou změnou. Vede k posíleni pozic celé řady západních měn, k zhodnocení západoiiěmecké role uvnitř sjednocující se západní Kvropy, k zesílení hospodářské pozice Japonska, s níž si (stačí pohled na stránky ruských novin) neví Moskva zatím ani koncepčně rady. Krize měnového systému obecně zdůrazňuje také nutnost posuzovat sílu měn nikoliv na základě jakýchkoliv smluvních či administrativních opatření, nýbrž na základě pevnosti a pro-duktivnosti národních hospodářství a na základe tržních kriterií. Sovětská naděje v návrat ke zlatu jako základu měnového sy-stému (spekulující s možnostmi přírodních zásob zlata v SSSR a opírající se o podobné názory rozšířené především ve Francií, se uka-zuje po posledních zasedání světové měnové konference jako lichá. Krize odhalila ostatně nepřímo také slabinu měnové a devizové po-litiky uvnitř východního bloku a ve vztazích bloku vůči vnějšímu světu a urychlila až dosud váhavě připravovanou orientaci na za-vedení konvertibilního rublu, což samo o sobě vyvolá pro centrálně pojatou sovětskou hos-podářskou politiku v budoucnu nové, až dosud jen tušené, problémy a těžkosti.

Všechny tyto stručně naznačené zahraničně politické změny v dnešním světě urychlují ovšem také proces myšlení; přístup, chápání a řešení spofečensko-politickych problému; a mění roli ideologií. Růst kriticky myslících politických skupin, proudů a generací v zá-padním světě, v nichž mohla Moskva do ne-dávná ještě spatřovat (ve skutečností již dávno mylně) své možné spojence, ukazuje, že je adekvátní celkovým změnám ve světě. Vývoj neústí již jen v kritiku nedostatků západního parlamentně demokratického sy-stému, nýbrž néméuě i v kritiku dosud exi-stujících "socialistických" alternativ tohoto systému. Nezaměřuje se jen proti faŠistoiduim prvkům objevujícím se v klasických demo-kraciích, ale stejně t ak i proti daleko výraz-nějším fašizačním jevům ve státech "dikta-tury proletariátu". Netouží po odstranění de-molaracie, nýbrž po jej ím novém kvalitativ-ním rozšíření. Přestává hledat všeléčící dog-mata, ale rozbíjí je. Neorientuje se jen na průmyslově vyspělé státy, ale na celý svět — s úspěchy u inteligence a rozhodujících sociálních skupin v rozvojovém světě.

Souhrnně řečeno: Pohodlné dvourozdě-lení světa v mocenské politické i ideologické sféře, tak typické pro padesátá léta a tak dosud pevně zafixované v hlavách mnoha státníku Východu i Západu, se na přelomu let šedesátých a sedmesátých rozbíjí v ne-přehledné ideologické a názorové spektrum, v zdánlivě chaotické politické jDroudy a pro-tiproudy a v dočasnou tiipolaritu mocenskou, s již zřetelně se rýsující multipolaritou bu-doucna. Nejen již USA a SSSR, ale i Čína a postupně západní Evropa, Japonsko, se s távaj í mnoha novými pilíři světové mocenské struktury, pro něž jsou dosavadní aliance,

vzniklé v historicky jiné situaci, v mnoha směrech stále více balastem, a které si budou v průběhu několika příštích let muset vytvá-řet nová spojenectví, objevovat nová rozdě-lení a společně usilovat o novou světovou rovnováhu.

V rámci těchto změn a bud o to křečovitěji násilím udržovaných nebo již uvolňujících se starých vazeb jsou skryty příležitosti pro ty, jejichž dnešní národu! nebo národne-státní existenci, potřebám a zájmům současný rá-mec zahraničně politického spojenectví nebo vnitropolitické 110 systému nestačí či je jed-noznačně překážkou. Využít těchto budou-cích příležitosti nelze však pasivním čekáním na nové šance, nýbrž aktivním spolupůsobe-ním při probíhajících změnách. Orientace ma-jící na zřeteli optimální národní zájmy Če-skoslovenska se musí proto zaměřovat na všechny ty, kteří sice uznávají teritoriální s tatus quo v Evropě, ale maj i přesto svůj vlastni zájem na "|eho změně ideologicko-politické, na rozširení možností vlastního rozhodování evropských národů a s tá tů o svém vlastním osudu, tedy nikoliv 11a změ-nách ve smyslu s tátu quo ante, ve smyslu návratu k jasným, ale pro nás nic neřešícím vztahům studené války či lc návratům ještě hlubším, nýbrž k s tá tu quo post.

Československo roku 1968 bylo jedním ze signálů prosazujících se na dlouho ničím, ani tankovými kolonami nezadržitelných změn. Mnozí z aktérů "pražského ja ra" si však ani neuvědomovali (a někteří dosud neuvědo-mují) čeho je vývoj Československa v celo-světovém kontextu výrazem. Bud proto, že jim v koncentraci na vlastní problémy širší mezinárodní souvislosti unikaly, nebo z oba-vy nepři vodit aktivizací vlastni zahraničili politiky a opravdovou analýzou mezinárod-ního dění to, co v srpnu přesto, nebo právě proto, přišlo. Taktickým nebo přesvědčeným zdůrazňováním svého zájmu na s tátu quo popírali vlastně sám historický smysl svého vlastního snažení.

Československo roku 1971 není však o nic menším dokladem tohoto celosvětového po-hybu, který neprobíhá přímočaře, bez kon-fliktů, jen pozitivním řešením existujících problémů, nýbrž i zesilováním napětí v různých krizových centrech. Byla-li demo-kratizace signálem, je "normalizace" důkazem existujícího boje o změny. Neuvědomují-li si normalizátoři na jak ztracené vartě bojují svou snahou o upevnění globálního státu cjuo (a někteří touhou po s tá tu quo ante), je jim to sice možno méně vytýkat , než reformá-torům, není to totiž proti logice jejich vlast-ních úzce egoistických cílů, nicméně i oni se budou muset v krátké době přesvědčit o tom, že jen pomocí slibů věrnosti se nelze prosadit a to ani v nově formované integrační konkurenci "bratrských s tá tu" . Vývoj prostě nezůstává stát nejen mezi bloky navzájem, ale i uvnitř nich.

Ti z chytřejších mezi dnešními pražskými niístodržíckni, kteří na to nejdříve přijdou, zjistí k svému překvapení (a někteří to již dnes vědí), že ne všechny myšlenky "pravi-

cových oportunistů" jsou k zahození. Přijdou na to zvláště ve chvíli, kdy bude Moskva nucena, ve snaze zajistit své širší velmocenské zájmy, nejen stáhnout své jednotky z Česko-slovenska (což se nezdá byt tak hrozně ne-dohlednou budoucností), ale i měnit kriteria mezinárodních vztahu vně i uvnitř dnešního bloku. Zajistit pak vlastni zájmy i nově for-mulované velmocenské zájmy Moskvy (o opravdových národních zájmech ani nemluvě) nepůjde potom bez skutečných ústupků přá-ním veřejností. Jen datum bude pozdější, míra jejich zkompromitovanosti dovršena, pozice jejich dnešních moskevských protekto-rů slabší a hráz, postavená do cesty vše-obecné reformě, tenči. Bude jim to tedy potom stejně dost málo platné. Nepřijdou-li na to vůbec, pak je změny smetou ještě drastičtěji a ne zastanou se jich ani ti, kterým ještě dnes tak devotně, nekriticky, v podstatě apoli-ticky a amatérsky slibují "věrnost na věčné časy".

Sovětská opozice v

o Československu 68-69

Mezi nejvýznačnější projevy soudobé so-větské opozice patř i nepochybně měsíčník "Politicky deník", vydávaný "samizdatem" už více než 6 let. Každé jeho číslo má při-bližně 40 stránek strojopisu a rozšiřuje se opisováním s neuvěřitelnou rychlostí po většině sovětských center. Více než 80 čísel dostalo se průběhem doby i do západní Evropy. Poskytují neobyčejně závažný obraz o postojích a taktice neustále se reprodu-kující a nepotlačíte] né reformní opozice. Jej í ideologická í politická základna je velice blízká čs. projektu "socialismu s lidskou tvář í" z roku 1968'

Zejména v létech 1968 a 1969 bylo v "Politickém deníku" uveřejněno nmoho statí o Československu. Vyznačovaly se výraznou podporou čs. reformní politiky a vyjadřovaly nadeje, které u opozičních sil uvni t ř Sovět-ského svazu t a to politika vzbuzovala. Obsa-hovaly však i některé kritické výhrady, zejména v otázkách taktiky. Není bez zajíma-vosti seznámit se s některými těmito hodno-ceními alespoň dodatečně.

Už červnové číslo z roku 1968 zabývalo se čs. situací neobyčejně obšírně a mimo jiné vyjadřovalo i stanovisko k tzv. Manifestu 2.000 slov, k terý — jak známo — se stal

na konci června předmětem zvlášť zběsilého útoku Moskvy. Píše se tu : "Manifest 2.000 slov je bezpochyby odvážný, dobře fundo-vaný a upřínmě niíněný dokument. Avšak Československo se nenachází v žádném vakuu. Země je a bude vystavena obrovskému

V' »»

nátlaku sovětského vedení a vedeni ostatních blokových států. V těchto podmínkách je nezbytné, aby se dodržovala určitá taktika, určitá opatrnost, aby se nedráždilo neporo-zuměni na straně "spojenců" a nedávala jim záminka k vměšování. Jestliže pohlížíme na Vaculíkův Manifest z tohoto hlediska, musíme jej soudit jako nikoliv zcela odpovědný. Mohla by se přece užít ještě daleko ostřejší slova o byrokratickém aparátu, k terý t u 20 let existoval. Avšak žáciný jiný aparát v této chvíli neexistuje, a takt ika reformních sil z toho musí vycházet".

Červencové číslo z roku 1968 vyjadřuje stanovisko k tzv. "varšavskému dopisu Pět-ky", který jak známo měl svým ultimativiiim charakterem dosáhnout takové diferenciace sil v KSC, aby se konzervativní síly mohly pokusit o vnitřní převrat bez přímé inter-vence zvenčí. Záležitost je charakterizována takto: "Tento narychlo koncipovaný do-kument patří k oněm, které mimořádné kompronntovaly a kompromitují meziná-rodni komunistické lmutl. Přirozeně jsme proto, aby vedoucí role komunistických strmí v socialistických zemích byla ochraňována. J e však principielně falešné, počítá-li se s tím, že komunistické strany jsou pramenem moci. Takovým pramenem je jedině lid, všechno obyvatelstvo země. Lidový mandát s t ranám musí být obnovován a důvěra znovu získávána. Mimo jiné musí být vy-tvořen zcela jiný než náš dnešní volební systém".

V dubnovém čísle z roku 1969 objevuje se rozsáhlá stať v souvislosti s odstraněním Dubčeka z funkce 1. ta jemníka ÍJV KSČ a nástupem Gustava Husáka k moci. Ukazuje se, že sovětská opozice byla přesvědčena o tom, že Dubčekovo stranické vedení v Česko-slovensku mělo i po srpnu 1968 možnost pevnější politiky vůči moskevskému nátlaku. V článku se říká: "Dubček dosáhl mimořádné popularity jako neocenitelného politického kapitálu. Opíraje se o tento kapitál, mohl patrně po svém návratu do Prahy v srpnu 1968 lcíást sovětskému t laku odpor daleko pevněji. Dal bohužel pře (bio st kursu po-malého ustupování. Neodstranil docela ani lidí typu Bilaka a Indry ze stranického vedeni. Ústupky byly přitom vždy jedno-stranné, protože naše sovětské vedeni si přirozeně nepřálo učinit cokoliv pozitivního pro Dubčeka .

Uvedené citáty vypovídají mnohé zejména 0 postojích a taktice sovětské opozice. Avšak 1 při historickém hodnocení "pražského jara", jeho vzestupu i porážky, a zejména při hledání cest budoucích emancipací v socia-listických zemí nelze hodnocení, prováděné nejpřirozenějšími budoucími spojenci, při-nejmenším vážně nebrat v úvaíiu.

22

SE DOPŘEDU IVAN SVITÁK

Boj, který vedeme potřebuje především zá-kladní perspektivu, kterou bych vyjádřil krátce jako perspektivu pravdy, demokra-tické revoluce a evropského socialismu. Na-stínit obrysy vývojových možností ovšem znamená překonat ona krátkvodobá hlediska taktiky, revisionistickou mythologii a lokálně uacionáhií pohled na československý osud.

Vidím rozhodující problémy asi takto: Především, čim víc pravdy t ím lépe, at; je

pravda jakkoli těžce stravitelná. My jsme si ovšem už talc zvykli na neustálou ideologickou

»/ O interpretaci skutečnosti, že máme v různé míře sklon při jmout spíše modifikaci výcho-zích ideologických tezí, nežli nahou realitu empirických fakt. Tím ovšem jsme dále v zajetí romantického mýtu, jenž je nyní dvoj-násobně nesmyslný, protože jakmile masová ideologie totalitních režimů nehraje svou spo-lečenskou úlohu ideového tmelu fiktivní jed-noty a prostředku kontroly smýšlení mas, není už vůbec k ničemu. Desideologizovat naše emigraěni úvahy znamená de-romantizovat chápáni naší nedávné historie a v hledisku velmi empirické politiky sledovat možnosti detailní technologie změny. IC takovému em-pirickému odhalování pravdy o dnešní realitě jychom měli směřovat i proto, že naše ná-

rodní pozice v emigraci i v evropské politice nemůže být jiná než pozice sebeobrany na dvě fronty. Nemůžeme vyměnit ideologie jen pro-to, že sovětský marximus nás hrozí zadusit a kdybychom připustili, aby formulace ideo-logických zájmů Západu byla osnovou emi-graČní politiky, pak bychom spadli pod další okaj>, protože žádná, podtrhuj i žádná velmo-censká politiky ne ni politika Československá,

Když odložíme revisionistickou ideologii do starého železa, pak se nám odkryjí právě ony možnosti demokratické a zároveň socialistické revoluce, kterou jako socialisté pořád ještě dlužíme našim dějinám. A ť je podoba té to socialistické a demokratické, antitotalitní a antibyrokratické revoluce zatím jakkoli vágní, přece ji považuji za téměř jistou všude ve Východní Evropě a v modifikované podobě

strukturálních změn i na Západě. Socialismus v Československu vůbec není ztracen a vy dr-žíme-li s dechem clesel dvacet let, pak struktu-rální procesy, jež podrývají záldady totalit-ních diktatur jako erosivní spodní vody, připraví k radikální změně celé národy, protože proměny s t ruktur nelze zadržet žádnou policii. Možnost politické revoluce jako naše emigraě-ni perspektiva je však neslučitelná s refor-mismem, tedy s onou ideologií zastřené opozice sovětskému dogmatismu a velmocenským ambicím SSSR, jež byla nezbytná v Praze

jako jediná platforma relativní svobody myšlení. Konstruovat však dále filosofický re-visionismus a čistý marxismus pojmů proti absurdní praxi sovětského státu, to je všude mimo Východní Evropu jen intelektuální fari-zej siví a čirá naivita, protože se postuluje jakýsi ryzí humanismus původní doktríny s toutéž selctářskou zaujatostí, s jakou se naopak ignoruje reálná politická praxe téže doktríny. Čisté pojmové konstrukce jakýchkoli ideologií (komunismu nebo svobody) a pra-sácké praxe obou či tří supervelinocí musí však být chápány ve své jednotě, tedy ve své skutečné historické podobě a roli, máme-li překročit začarovaný kruh ušlechtilých ideálů a hnusné praxe. Ve jménu humanisti-ckých doktrín se dá vraždit stejně svědomitě jako ve jménu antiliumanistickéch doktrín — ne-li dokonce lépe. Musíme se vzdát obojího ideologického přístupu. Trvat ve sveřepé věr-nosti ideálu, kom promilovanému dějinami, vede ke sklerose. Revisionismus je jen dogmatismus naruby, je to komplementární ideologie sta-linismu, nikoli chápání reality a poznání kon-fliktů, je to překážka revoluce.

Budoucí socialistická revoluce v Českoslo-vensku, pokud vůbec můžeme použít tohoto pojmu, je strukturální reforma systému indu-slriální společnosti, jež bude na rozdíl od re-žimů Západní Evropy provázena politickou revolucí, ne snad proto, že bychom si to přáli, ale proto, že monopol moci se demonto-vat nedá. Mírná ctestalinizace selhala, ale po-licejní diktatura a monopol moci může a bude zrušen; strukturálními reformami nebo vý-buchem, možná obojím zároveň. Pokud exi-stuje totalitní systém jako elitní právo men-šiny vládnout, pak nejsou modifikace poli-t iky a rozumné reformy možné. A nejsou ani. realistické, pokud SSSR existuje jako reakční b y r okr at i ck á imj > er i ali s t i cko ne oko lo ni á 1 ní diktatura, jež lokální vzpoury vždy potlačí. Naopak, revoluce je možná, praktická a nutná. Kdyby byla př i ja ta détenta SSSR-USA, pak ve všech východoevropských ze-mích zkrachuje sovětský komunismus ihned, jakmile tanky odjedou, program strukturál-ních změn znovu oživne a demokratický so-cialismus bude mít příležitost. Ve vzduchu bude revoluční změna, na kterou už nestačí Dubčekovský revisionismus, a kterou mohou vést jen lidé, chápající ráz změn a konfliktů industriáhiicli zemi. Pozor, to už nebude in-telektuální lira, v níž spisovatelé zajiskří in-telekty, to budou stávky, protesty a demonstrace za základní lidská práva, svobodu a chleba, nikoli za národní komunismus nebo zrušení censury. Dělnická třída dávno přestala bý t

23

objektem soucítěni intelektuálů a nepotřebuje narodnickou elitu, která osvěcuje negramotné, aby provedla takové revoluční akce za své osvobození, jaké otřásly nedávno Polskem, bez manifestu a bez póz. Moderní politik musí chápat cíle a program této třídy, jez navždycky odrostla poručníkováni revolučních intelektuálů.

Takováto perspektiva je velmi dobře slu-čitelná Sv úlohou, kterou hraje ve Východní Evropě Čína již nyní, a jakou bude hrát v budoucnosti, až čínské vedení se výrazněji sblíží s jugoslávskou linií, což je za dveřmi. Ačkoli nejde o žádný ěs. maoismus, přece základní hledisko Čínské lidové republiky je plně kompatibilní s našimi národními zájmy a zasluhuje podporu. Čína je jediný faktor, který má a bude mít t rvalý vliv na sovětskou politiku. Takováto perspektiva je zároveň teoreticky slučitelná s trockistickým pojetím permanentní revoluce a se skupinami, které na Západě representují jednak starou levici, jednak rozumnější část nové levice. Dá se říci, že permanentní revoluce pojatá jako globální proces transformací společenských struktur, ne jen jako sled politických převratů, odpo-vídá zhruba původním Marxovým představám o socialistické budoucnosti. J en v anglosas-kých zemích, kde nebyla evropská filosofická tradice známa, byl marxismus redukován na masovou politickou ideologii, čímž z Marxe odpadly ty nejcemiější základní otázky. V

té to zkreslené podobě neměl ovšem Marx nové levici v USA co říci, protože středosta-vovské anarchisty zajímá technologie výroby bomb a nikoli technologie historie. Marx je musí zklamávat právě svou hloubkou. Dějiny jsou na této strmíc Pacifiku neznámá věc. "United States never had a liistory, only a success story", poznamenal případně Thomas Mann.

O úspěchu v politice nerozhoduje pravda, ale uuioho dalších faktorů. Jedním z nejdů-ležitějších je však schopnost dívat se dopředu a vidět to, co ještě není, to co zraje. Visionáři budoucnosti mohou být bud blázni, věřící své intuici, nebo skalní racionalisté a empirikové, kteří chápou pohyb dějin a důvěřují vědě s toutéž jistotou s níž geolog mapuje risikové prostory zemětřesení. Zdá se mi nesporné, že takovéto zemětřesení má Východní Evropa — a asi i Západní Evropa — před sebou, a že se dožijeme pronikavých proměn ještě v tomto století, protože expíosivní sila techniky a lidského intelektu nesnese trvale institucio-nalisovaný despotismus nikdy a nikde. A po-kud "pojem zemětřesení v sobě zahrnuje zkázu kurníku", jak řekl Marx, můžeme si být jisti, že Husákův kurník se propadne do dějin. Nežli se tak stane, musíme mluvit pravdu, důvěřovat možnostem socialistické revoluce a být skeptičtí k sebeklamům.

Z normalizované Spisovatelé ne, ale "Drakula" ano

Jakýsi pan Fleissig se v časopise "Tribuna" z 15. září 1971 rozhořčil na nakladatelství "No-vinář" v Praze, jež vydalo nákladem 40.000 výtisků knihu s názvem "Drákulův Švagr". Líčí kontra-revoluční charakter této publikace, v níž je na př. povídka Guláš, "kde turista po zjištění, že jedl lidské maso to jde oznámit "strážníkovi", ten jej však zabije, protože je sam dodavatelem lidského masa pro dotyčnou restauraci". Pana Flessiga zvláŠt rozčiluje, Že "děje jsou zasazeny do našeho prostředí a do naši současnosti, jako by podobné horrory byly zrovna součástí našeho života".

Nepochybujeme o nicotnosti této publikace, ale pisatel by se měl spíše zamyslet nad oním skutečným horrorem, že zatím co vychází "Drákulův Švagr" a sebrané spisy Vasila fíilaka, hotová díla Českých a slovenských předních spisovatelů nesmí v naší zemi vyjít. A těžko odhadnout, kolik nových děl bylo zahubeno v zárodku bezohlednou politikou nynějšího vedení. . .

kultury

Psát nebo nepsat?

Pod tímto titulkem se zamýšlí Jan Kliment v Rudém právu z 11. září. Rádi bychom mu pomohli vyřešit tuto hamletovskou otázku, která jej zřejmě denně sužuje. Kdybychom měli vyjádřit názor filmových tvůrců, kritiků, diváků a čtenářů Rudého práva (pokud Čtou kulturní rubriku), tak bychom radili Janu Klimentovi jednoznačně: Nepsal! Nebo co nejméně.

Také bilance kulturní politiky

"Mimo Bukovčanovo drama Dřív než kohout zazpívá, které v uplynulé sezóně uvedlo celkem šest divadel, trvá zatím naprostá ABSENCE soudobé dramatiky".

Tvorba, Č. 37/71 z 15. září 1971.

24

z dvojího iledu

William Shawcross, mladý britský publi-cista vydal v angličtině Dubčekúv životopis, kterv mezitím vyšel již také německy. Kniha měla v zahraničí několik recenzí, zatím se ji nepokusil recenzovat nikdo z těch, kdo zů-stali v Československu a vše to viděli a prožili v Dubčekově blízkosti, takže mohou nejlépe posoudit věcnou správnost líčení osoby 1 j>o-J t iky Dubčeka, nakolik je ji Shawcross práv, a v čem ji líčí mimo správný kontext . Re-cenzent patřil k okruhu Dubeekových rádců, váží si jeho lidských vlastností, ale jako vědec chce "sine ira eť studio" zkoumat i jeho po-litické slabiny a spáchané chyby. V tom je mu Shawcrossova biografie Duběeka vhodnou příležitostí, ke shrnuti některých poznatků o r. 1968, jak se jeví z odstiym 3 let a s přihléd-nut ím také k dalším zkusenostem vývoje do současnosti. Při posuzováni Shawrossovy kni-hy je si dobře vědom úskalí, jakým je vysta-ven zahraniční autor, má-li psát o českoslo-venské problematice bez znalosti jazyka, aspoň pasivní, která by umožňovala samo-statné studium, pramenů a knih v Češtině a slovenštině, umožňovala rozhovory nejen s osobami, které mluví anglicky či jiným autorovi dostupným jazykem, ale všemi těmi, kdo maj í k tématu co podstatného říci. Proto si recenzent neldade za úkol opravovat věcné nepřesnosti, jimiž se kniha přímo hemží, na každé strance jich lze naj í t několik, ale za-měří se na to, nakolik se Shawcrossovi poda-řilo vystihnout rysy Duběekovy osobnosti, celkový smysl jeho politiky, její směry i li-mity a nakolik i širší rámec postihuje podstatu domácích vlivů a zahraničních tlaků, které působily při ztroskotáni této politiky, pro-vždy v dějinách Československa i světa .spjaté s Dubčekovým jménem.

Shawcross je Dubčekovi nejvíce práv tam, kde se zabývá jeho osobními vlastnostmi a lidskými hodnotami. Dubčekova citovost, hluboká lidskost, snaha nikomu zbytečně neublížit, ohled 11a bližního, porozumění pro úděl prostého člověka, jakým se ztěží vyzna-čuje jiný známý žijící politik. Na politika v něm je až příliš velká dávka slušnosti a loya-lity. To všechno tvořilo a dosud tvoří hlavní kouzlo Dubčekovi osobnosti, t ím si dovedl získávat v bezprostředním styku s lidmi je-jich sympatie. Tyto kladné vlastnosti vystu-puj í ještě více do popředí při konforntaci s tím, co následovalo po Dubčekovi. Ve srovná-ní s Husákovou chladnokrevností, bezohled-ností, neloyálností k přátelům a spojencům,

nelidskou tvrdostí, se tyto Duběekovy vlast-nosti jeví mnohým čsl. občanům zvláště cenné a žádoucí. V této konfrontaci to Dub-ček vždy bude vyhrávat a i jeho politická hodnota tím z odstupu jaksi stoupá. To Shawcross vystihl rovněž dobře, že Ďubček se stal, již když byl u moci jakýmsi politickým symbolem toho, co se nazývá polednovou politikou i tužeb, které do tohoto období vkládali prostí lidé. Již Sorel vystihl úlohu sociálních mýtů v novodobém politickém ži-votě. Také z Dubčeka se stal téměř mýtický symbol již za živa, který perzonifilcuje touhu Čechů i Slováků a v jistém smyslu i prostých lidí za hranicemi Československa po sociální spravedlnosti a po zeslušněiií veřejného života, tak aby si lidé nemuseli říkat "politika to je svinstvo", "politika to je panské huneút-stvoJ> atd. A protože v tomto smyslu si Dub-čelc zůstal až do konce věren, zůstává sym-bolem snah po očistě politického života i na-dále. A protože lidové symboly vznikají a žijí nezávisle na vůli mocných zůstane jim i na-dále, bez ohledu 11a I-Iusákovn snahu "skácet tu to falešnou modlu". Tyto skutečnosti vy-stihl Shawcross skutečně zdařile. V ostatním se mu, žel, dařilo mnohem méně.

Shawcross již silně nadsazuje tam, kde líčí Dubčekovu politickou dráhu a jeho poměrně rychlý politický vzestup. Nebyl ani. tak cí-levědomý, ani tak přímočarý, jak se jeví Shawcrossovi. Trenčín v Pováží bylo prů-myslově i kulturně nej rozvinutější částí Slo-venska a nebylo náhodou, že v r. 1968 ho Husák tehdy ještě vyzdvihoval jako "hlavně město progresu na Slovensku". Na rozdíl od západoevropských center nemělo velkoměst-ský, ale maloměstský až rustikální ráz. Tren-čanský Tibergicn a Baťa v Bošanecli a Šinio-novanech, později nazývaných Katovaný, (a ne Bánovce jak tvrdí autor) nyní Partyzán-ské, to byly za Slovenského s tá tu nej moderněj-ší textilní a obuvnické závody 11a celém Slo-vensku. Potud kontakt s t ímto prostředím hrál v Dubčekově vývoji značnou úlohu a vyvolával pochopení" pro, moderní formy průmyslu, jeho řízení a s rodinným vlivem otcovým (znalost průmyslu USA) sehrál ur-čitou roli v formování Dubčelcových životních představ. Nadsazen je ovšem význam Dub-čekova projevu na pohřbu Karola šmidkeho v r. 1952. Řečníci na pohřby ÚV byli vždy delegováni orgánem, který jim připravoval v aparátě rovněž projev. Pokud líčí autor Dubčekovo vystoupení jako projev Duběekovy

25

odvaliv silně nadsazuje, byl na projev delego-ván a vše co pronášel bylo předeni připraveno a schváleno. Volba padla na něj, jako tehdy neznámého funkcionáře z provincie, jednak proto, že nikdo z výše postavených se nechtěl kompromitovat, proto delegovali nověpřícho-zílio z provincie, navic v tom byl i osten vůči zesnulemu, že smutečním řečníkem nad hro-bem bývalého předsedy SNR a KSS je řadový provinční funkcionář. Teprve z od-stupu dostal Šmidkův pohřeb jinou dimenzi.

Příliš přímočaré je také líčení dalšího Dubčekova vývoje. Dvouleté pražské obdo-bí (1960-1962) není tak jednoznačnou epizo-dou v Dubčekově životě, jak líčí autor. Old-řich Černík musel odejít po silném ataku Bruna Kóhlera z funkce ta jemníka ÚV KSČ pro průmysl, byl obviňován z revisionismu pro tzv. decentralizaci, kterou prosazoval v 1. 196S-9. Dubček přicházel na jeho místo jako ten, kdo napravoval Černíkovy revizio-nistické chyby, jako muž důvěry sovětů i jako muž důvěry Novotného. Důvěru sovětů neměl pro to, že by studoval na VPŠ CK KSSS v Moskvě s Brežněvem jak se domnívá Shawcross, stačí srovnat oba životopisy, aby byl jasný generační rozdíl, s Brežněvem se zblížil až jako vysoký funkcionář přes spo-lečnou loveckou vášeň. Byl sověty dlouho považován za nejspolehlivějšího proto, že mluvil hovorovou ruštinou, znal jejich zvyky a způsoby a celkovým profilem se jevil jako nejprosovětštější funkcionář v KSC. Jistou roh hrálo i to, že na vojně sloužil Dubček u rozvědky, takže měl kontakty i v těchto kruzích. V r. 1960 přišel do Prahy ve chvíli odbourávání slovenských národních orgánů (Sbor pověřenců), kdy chtěl Novotný tento krok kompenzovat přitažením více Slováků do centrálních orgánů. Dubček byl jedním z nich a získal si natolik Novotného důvěru svou ochotou a poslušností, že byl povýšen do politbyra a poslán na Slovensko, jako pravá rule a Bacííka v ti V KSS. Teprve po návratu na Slovensko Novotný najednou mu-sel zjistit, že ten poslušný mladý muž má také vlastní hlavu a vůli a tehdy došlo sku-tečně ke konfliktu s Novotným. Ne o odchod Bacílka, ten vyplýval z Kolderovy zprávy, kde byl návrh na Bacíllcovo odvolání z funkce 1. ta jemníka ÚV KSS, který ÚV KSČ v dubnu 1963 schválilo, ale o to, zda nástupcem bude Chudíkf jak si přál Novc>tný, nebo Dubček, jak prosazoval aparát ÚV KSS (tehdy se poprvé veřejně projevilo seskupení Bilak, Janík, Pecho, Šalgovič na podporu Dubčeka), nepřející si, aby do jeho čela přišel neapa-rátník. J iný hlubší smysl ta to vzpoura slo-venského aparátu neměla, nabyla ho až v průběhu dalšího vývoje. Vzpoury "mladých", které předtím Novotný pověřil důležitýnii funkcemi, byly na denním pořádku, málo-který mu projevoval očekávanou "vděčnost", mezi odbojníky proti Novotnému postupně přecházeli Barák, Černík, Kolder, Indra atd. Uvedené skutečnosti korigují Sliawcrossův výklad, jakoby Dubčekův celý vývoj směřo-val jednoznačně k tomu, aby se právě on a nikdo jiný stal vůdcem "ledna". Nebyl to

předchozí Dubčekův politický i názorový vývoj, který by ho jednoznačně předurčoval za "vůdce ledna". V tom nelze rozhodně přijmout Sliawcrossův výklad, j akoby se Dubček jevil jako nej důslednější a nej povo-lanější představitel politiky, která byla za-

•V A-

boj o nutnost rozdělení funkci a t ím ztratil iniciativní možnost navrhnout svého nástupce ^vybral si Martina. Vaculíka), objevila se celá rada adeptů. Hendrych měl již připraven nástupní projev jako v první tajemník, o funkci usiloval rovněž Černík, Kolder, mezi možnými kandidáty byl rovněž Smrkovský. Tehdy když Novotný po dvoudenních spo-rech viděl, že pře je ztracena, chtěl mermo-mocí zabránit volbě někoho, j ak on říkal z "ostravské frakce" (ať již Černíka, nebo Kolder a), věděl o vzájemné rivalitě všech uvedených a dalších v pozadí čekajících adep-tů (Indra) a tehdy dal návrh na Lenárta. Tím, že Novotný kandidoval Slováka, zne-možnil v dané chvíli napjatých vztahů protikandidaturu Čechů, tak protinovotuov-ské křídlo, aby zmařilo volbu Novotného stoupence Lenárta, vysunulo kandidaturu Dubčeka, která byla svým způsobem přijatel-ná i pro všechny ostatní kandidáty do této funkce, protože vyřazovala rovněž jejich ri-valy. Tak tento dostih zcela nečekaně vyhrál "outsider", jehož volbu ještě ve čtvrtek 4. ledna večer nikdo nečekal. Tím vetší překva-pení to bylo pro ostatní. Zejména pro českou veřejnost, která Dubčeka vůbec neznala. Dubček stimul v čele progresivního proudu ne proto, že byl jediným možným kandidá-tem, ale proto, že byl mezi mnohými tím, který se všem zdál přijatelnější než ostatní jejich rivalové. Málokdo s těch, kdo ho vo-lili, myslel na to, jak zajistit formulaci a zveřejnění zásad politiky, která měla být nastoupena. Všichni ho ujišťovali svou podpo-rou, afe málo bylo těch, kdo by v té chvíli mysleli, jak mu poradit. Rivalové ho pova-žovali za přechodnou postavu, která se za-krátko opotřebí a jim pák jeho funkce padne do rukou (výrazné u IColdera, Indry v pozadí i u štrougala), Novotný spoléhal na to, že Dubček v neznámém prostředí nezvládne úkoly a umožni tak Novotného návrat . Dubček mohl spoléhat jen na několik lidí v předsednictvu (Kriegel, Špaček, Borůvka, Bilak), ostatní usilovali o jeho podkopáni od chvíle, kdy byl zvolen. To, ze většina předsednictva kladla své osobní cíle nad zájmy lmutí a země v tak rozhodující chvíli, to se muselo vymstít . Po lednu 1968 nevzniklo homogenní složení předsednictva ze samých stoupenců toho, co bylo později nazváno "polednovou politikou", až dokonce března t am byli mnozí ze stoupenců Novotného (Laštovička, Leuárt, Šimůnek), kteří kladli Dubčekovi silné překážky. Nebyla to jen Dubčekova počáteční nezkušenost a bezrad-nost, která způsobovala "z t rá tu tempa", jen postupně vyrovnávanou v dalším vývoji (nelze popřít jistou lehkomyslnost, kterou

26

projevil Dubček po své volbě, když okamžitě odejel do Bratislavy, místo, aby převzal tre-zory, úřad a udělal první opatření-odejel na hokej). Po cely leden se projevovalo tápání, co vlastně dělat, oas ubíhal, lidé ztráceli trpě-livost. Bylo je nutné uklidňovat. K progra-movému prohlášeni si ovšem Dubček vybral tu nejnevhodnější příležitost: Slavnostní shromáždění k výročí února za účasti Brežně-va, Gomulky, Ulbrichta a dalších. Pronesl projev, který i po noěnícli úpravách působil přímo vyzývavě a zbyrokratizovaní vůdcové jiných stran se museli začít děsit toho, jak by dopadli, kdyby se něco takového přelilo k nim. Nezkušenost některých Dubeekovýeh poradců v mezinárodně politických otázkách vehnala Dubčeka do mezinárodního konfliktu ve velmi nevhodný a rozhodně předčasný moment. Bývalo by lépe pronést na takovém shromážděni obligátní nic neříkající projev a programové prohlášení si nechat na zasedání ÚV .KSČ, nebo na veřejné domácí shromáždě-ní. Zatím co do té chvíle byl Dubček pova-žován za muže BreŽněvovy důvěry a zvláštní přízně, nyní se dostal do světla muže podez-řelého z revisionismu a to v situaci, kdy ne-měl zajištěnu pevnou většinu ani v ÚV ani v předsednictvu.

Dubček měl v lednu 11a vybranou dvě alter-nativy své politiky. Bud dílci reformy exi-stujícího systému, nebo hlubokou vnitřní pře-měnu revolučního charakterů. Pro jednu z nich se měl jednoznačně rozhodnout a za ni pak jít. Tuto volbu měl ještě v průběhu ledna, kdy veřejnost byla apatická, považovala ho za nového "ruského sa t rapu" a celý leden za malý palácový převrat bez hlubšího dosahu. V té cli vili měl Dubček ještě možnost vybrat si variantu dílčích úprav Novotného systému. Veřejnost by to nenadchlo, ale postupně by se s t ím smířila. To ovšem chtělo rychle jed-nat, stanovit postup, vyměnit nejiiutnějši lidi a zarazit volání po větších změnách. Pak se musel jednoznačné opřít o aparáty, vybrat si lidi vhodné pro realizaci takové politiky (Indra, Kolder, Bilak) s nimi se dohodnout na dělbě moci a bez ohledu ne vše ostatní, jet t ímto směrem. Pak stačilo prohlásit, že jde o důsledné splnění usnesení XI I I . sjezdu, která nebyla důsledně plněna a hned na počátku zarazit jakýkoň pohyb, uvolnění tisku a pod. Tak jak to nyní po prosinci 1970 udělal Gierek, nebo po XXsjeztlu KSSS No-votný. Nebo se rozhodnout pro politiku hlubokých politických a ekonomických pře-měn, ty vŠak bylo možné prosadit jen poté, co se masy dostanou do pohybu, což bez tisku, rozhlasu a televize nejde, pak bylo sjDrávné podstatně uvolnit cenzuru-s jedinou výjimkou zahraniční politiky. Pak ovšem bylo nutné urychleně vyměnit značnou část ÚV, což bez sjezdu nejde. Proto bylo třeba opřít se o názorově nejprogresivnější živly v ÚV (Smrkovský, Šik, Kriegl, a pod) a co nejvíce uspíšit sjezd, aby měl volné ruce pro realizaci takové politiky. Dubček se nedovedl rozhodnout pro žádnou z těchto dvou alter-nativ, chvílemi jednal jakoby chtěl jen malé změny a podle toho vybíral lidi (Bilak, Indra,

Strouhal, chvílemi zase se chtěl rozmáchnout V ^ V

ze široka a pak přibíral Sika, Kriegla, Smr-kovskélio). Malým reformám odpovídala v zahraniční politice snaha po malých úpravách vztahu k SSSR. K velké přeměně by postupně musela přibýt změna vztahu v rozsahu při-nejmenším rumunském. Váhání mezi těmito alternativami, neschopnost rozhodnout se důsledně pro jednu z nich, byly příčinou nmohých napětí, nejasností a zmatku. Tepr-ve v průběhu června a července 1968, když průběh mimořádných schůzí a okresních i kr a j sk ý c 1 \ konfe r ei ic i v y zně 1 j e cli 10 značně p r o hlubokou politickou přeměnu, zdá se Dubček přiklánět k této alternative. Ani potom důs-ledné.

Totéž bylo v oblasti mezinárodně politic-kých vztahů, kde Dubček měl zatím mini-mální zkušenosti. Chtěl-li dělat politiku hlu-bokých reforem, musel počítat se nesouhla-sem sovět, vedení i iiamitkaini Gomulky, Ulbrichta, Živkova, Bud měl briskně od-mítnout jakékoliv jednání o vnitřních zá-ležitostech Československa (to by však ne-jdříve musel mít v předsednictvu jasnou většinu stejně smýšlej iccíli stoupenců, kteří by ho rozhodně a bez váhání podporovali). V tom případě musel postupovat jako Ghcor-giu Dej v r. 1961, nebo aspoň Novotný v říjnu 1964. Při této příležitosti bych chtěl podotknout, že Shawcross líčí Novotného po-litiku bez hlubší znalosti a porozumění jejím vývojovým fázím. Neodpovídá pravdě, jako-by Chruščov byl pro důslednou rehabilitaci-je evidentní, že sc nikdy neodvážil sáhnout na hlavní politické procesy v SSSR, rehabili-továni v plném smyslu slova byli jen vojáci, takže míra Novotného rehabilitací odpovídala vždy míře sovětských rehabilitací a po r. 1962 je jasně přesahovala, ne ani tak zásluhou Novotného, jako tlakem veřejného míněni, které se postupně probudilo. Novotný se r. 1964 dostal do otevřeného konfliktu s Brež-něvem po sesazení Chrušeova, kdy předsed-nictvo KSČ oznámilo, že tu to zprávu přijímá s politováním. Tehdy se Novotný obával pomsty "gottwaklovců" (široký, Köhler, Ba-cí lek) a dělal rázná opatření jak zabránit jejich spojeni se sovětským vedením. Vyžádal si odvolání sovětského velvyslance Zimjanina, uvnitř strany vedl "protisovětskou" kampaň ve které Švestka, Fojtík, Auersperg atd. ob-vinovali Brežněvovo vedení z byrokratického neostalinského puče, tehdy byla uvolněna kritika některých stránek sovět, skutečnosti, sekretariát ÚV KSČ na Hendrychův návrh schválil vydání studie Michala Reimaua o Říjnové revoluci, Černíkovi Novotný uložil připravit obraiuiá opatření pro případ, že by B re žne v sáhl k ekonomickým represím. V ar-mádě se s Novotného souhlasem začalo znovu mluvit o nutnosti československé vojenské doktríny. V zahraniční politice byla zastavena protičínská kampaň, došlo k urovnání sporů s Jugoslávií-ještě v r. 1961 chtěl Novotný soudit tzv. projugoslávskou skupinu-nyní se stal Tito jeho srdci velmi blízký. Také s Rumuny došlo k usmíření a i ve vnitřní pro-pagandě přestali být označováni za naciona-

27

listy, naopak se naznačovalo, že měli řadu oprávněny cli stížnosti na sovětské zásahy. Ve vztahu k inteligenci nastalo období jakýchsi námluv, které se nejvýrazněji projevily na XI I I . sjezdu KSČ přijetím rezoluce o ideolo-gické práci, kterou v SSSR označili za revi-zionistickou, nedovolili nikdy otisknout a drželi ji v trezorech, aby se nedostala do rukou inteligence v SSSR, jako nebezpečný příklad. Tomuto "pozdnímu uovotnistmť' uem Sliaw-cross vůbec práv a proto také nedovede pochopit proč mohlo dojit tak poměrně snadno k odstavení Novotného pote, co ze strachu, že vývoj zašel již příliš daleko, po-koušel se od léta 1967 věci vrát i t do starvch kolejí. Dubček se v novém konfliktu s Brež-něvem neřídil příkladem a zkušenosmi No-votného z r. 1964. Neodmítl jednat o vnitřních záležitostech Československa v únoru 1968 na schůzce první cli tajemníků v Praze a zejména ne v Dráždánech. Tím, že přistoupil na pravidla hry, jak je stanovil Brežuěv, dal se vmanévrovat do pozice toho, který každou partii předem prohrává, protože partner si současné přisvojil práva soudce. Bylo to tak jako kdyby ve fotbale jedenáctka ČSSR přistoupila na to hrát proti pěti mužstvům současně a navíc jim ponechala rozliodcovskou píšťalku.

Drážclany v tomto smyslu ukázaly, že so-větské vedení nesouhlasí s nastoupenou poli-tikou a udělá všechno, aby zmařilo její rea-lizaci. Tu mělo Duběekovo vedení na vybra-nou dvě možnosti. Bud kritiku přijmout a upustit od další realizace jakýchkoli podstat-nějších změn. Nebo odmítnout jednat o vnitřních problémech Československa, okam-žitě odejet a chystat všechna jDotřebná opat-ření. Především okamžitě svolat ÚV KSČ a-předložit mu návrh na svolání sjezdu, s tanov^ jelio co nejdřívější termín na květen (techni-cky to bylo možné, protože již byly na dube& svolány krajské konference, které měly právo volit delegáty na sjezd), tehdy Dubček i ostatní progresivní členové předsednictva za-váhali a to byla další ztráta tempa, tentokrát již nejen ve vnitřní, ale v zahraniční politice, která začínala nabývat v celém vývoji země rozhodujícího významu.

Tím, že Duběekovo vedení — nejednotné v názoru na další vnitřní i mezinárodní po-stup, přijalo sovětská pravidla hry dostalo se do permanentních obtíží (další jednání v květnu, hned po 1. máji, požadavek pro-jednat čsl. situaci na varšavské schůzce, čierná atd). Vedení Rumunské KS zaujalo v obdobné situaci, když dobrotivý Chrušěov chtěl vyměnit Gheorgliiu Deje, jednotný a jednoznačně odmítavý postoj: Rozhodovat o vedeni, vůdcích a politice strany přísluší jen jejím orgánům, nikdo nemá právo se do vnitřních rumunských záležitostí vměšovat. Ani první ta jemník KSSS Chrušěov. Totéž učinili Albánci, když se tentýž dobrotivý Chruščov pokusil svrhnout vedení Albánské s t rany práce a zejména jejího prvního ta-jemníka Envera Hodžu. Sovětská vojenská základna ve Vloře byla obklíčena albánskými jednotkami, vojáci odzbrojeni a vypovězeni

ze země. Je pravda, že Albánie měla výhodnou zeměpisnou polohu, nesouseclila přímo s SSSR. Rumunská zeměpisná poloha z hlediska odolávání tlaku je jistě ještě nevýhodnější než československá (nedělají tak hluboké re-formy v politického a ekononuckého systému jako ČbSR a nejsou tak nebezpeční pro vnitřní poměry SSSR a ostatních LDS). Je ovšem nutno poznamenat, že rumunský a albánský kouliíkt se rozvíjel v jiné meziná-rodně politické situaci, kdy Čína dělala velmi aktivní zahraniční politiku a nebyla v do-brovolné mezinárodněpolitické izolaci za "čínskou zdí" jako v r. 1968. Zatím co vůči rumunské ideologii, ač nebyla totožná s čínskou se chovali tolerantně a s porozuměním, československý experiment označovali až do srpna 1968 za revizionistický a již t ím ne-dávali možnost hledat t am oporu. Současně je však nutné poznamenat, ze Dubček ne-jevil žádné zvláštní porozuměni pro úvahy o nutnosti hledat kontaty s vedením KS Činy, ani neusiloval o to, aby inu takové kontakty pomohli navázat rumunští vůdcové. "Malá dohoda" jak se někdy položertem-polovážně říkalo intenzivním s tykům s Jugoslávií a Rumunskem, nemohla sama o sobe být do-statečnou protiváhou sílícímu sovětskému tlaku (navíc narážky na Malou dohodu velmi zneklidňovaly Maďary, kteří takové řešeni chápali jako protimadarské). Také sterilní politika Kiesingerovy vlády v NSR, a před-volební agónie Jolinsonovy vlády v USA byla všechno jiné, než vhodný rámec pro československý experiment. Této krajně ne-příznivé mezinárodně politické situace si Shawcross až překvapivě nevšímá.

Naproti tomu zjevně přeceňuje možné vnitřní obtíže Dubčekovy politiky. Vnitro-politicky k ní neexistovala al ternativa—přinej-menším reáhiá alternativa. Poté, co se Dub-ček rozhodl svolat sjezd na počátek září, jeho akcie velmi stouply a vlastní průběh mimo-řádných výročních schůzí, okresních a kraj-ských konferencí zmařily všechny neděje konzervativních živlů na zvrat poměrů su-chou cestou, jak si ho z neznalosti skutečné situace slibovali po svolání mimořádného sjezdu. Když si vůdcové konservativního křídla po krajských konferencích sečetli hla-sy delegátů zjistili, že jsou již před sjezdem zcela poraženi 1 Sjezd by to byl jen otevřeně vyjádřil. Od té chvíle nesmírně narostlo ne-bezpečí zahraniční intervence. Podnět ke svo láni varšavské schůzky vznikl právě z této situace. Také hlavní Brežněvův požada-vek v Čienié byl odložit konání sjezdu a předtím provést kádrové změny. Tuto sku-tečnost si málokdo uvědomoval a málokdo připouštěl. Těch, kdo na růst nebezpečí zá-sahu poukazovali bylo málo, a naše varování byla zlehčována a dokonce odmítána jako ustrasenectví. Většina veřejně činných osob stála na stanovisku, toho se neodváží, s ohle-dem na mezinárodní veřejné mínění, odpor mnohých zahraničních KS a pod. Považovali tu-to možnost za spíše teoretickou než skutečnou.

Dubček nejednou prohlásil, že o přípravě intervence nevěděl. Přesnější by bylo říci,

28

věděl, ale považoval spíše za blafování, sou-část psychologického nátlaku a hlavně počítal s tím, že nejdříve by se pokusili o nějakou vnitřní akci a teprve potom by na ní navázala, zahraniční akce. Po návratu z Čierné a Bra-tislavy došlo k rozpadu předsednictva, Kol-der, Švestka, Indra, Bilak se přestali účast-ňovat prací na přípravě sjezdu a bylo jasné, že si vytvářejí alibi pro nějakou novou si-tuaci, abv nemohli byt obviněni z toho, že se podíleli na přípravě sjezdu. Demonstrativně odejeli ne dovolenou na Orlík, kde byli den-nodeimě vídání spolu s dalšími spolupracov-níky, chovali se zcela nerekreačně, ne jako lidé na dovolené, ale jako politici před velkou akcí. To Dubček věděl, vždy i: lidé z jeho sekretariátu se také rekreovali na Orlíku a přitom pozorovali co se děje v protivném tá-boře a pravidelně o tom podávali hlášení do Prahy. Proto také 20. srpna v clen, kdy se mělo konat předsednictvo na kterém mělo dojít k zvratu za pomoci předložených ma-teriálů, již od brzkého rána byla vyhlášena pohotovost, městský výbor v Praze měl při-praveno svoláni velkého celopražského aktivu na Staroměstském náměstí, jakmile dojde od Dubčeka signál. Stejně tak měly pohotovost masové sdělovací prostředky a bezpečnostní i armádní složky. Dubček právem vycházel z toho, že k pokusu dojde na schůzi předsed-nictva, což se nakonec také stalo, ovšem o několik hodin později než se původně počíta-lo. Možná pro to, že zprávy o Dubčekově odhodlání svolat veřejnou schůzi na Staro-městském náměstí a ostatní kroky se dostaly ke sluchu jeho spikleneckých odpůrců, kteří se strašně báli konfrontace s věřejností a tak otáleli a odkládali své vystoupení až do chvíle, kdy již bylo pozdě. (Pokud v tom nesehrála svou úlohu téměř anekdotická okolnost, že došlo k nedorozumění v hodině H — 01 hodin, Rusové samozřejmě předpo-kládali moskevského, jejich českoslovenští partneři středoevropského času). Dubček již okolo varšavské schůzky dostal od MV v Praze návrh urychleně svolat sjezd strany; nepřijal tento námět, aby neprovokoval so-věty, nyní s návrhem souhlasil: "Tak to spusťte". Sjezd mohl zachránit Životy poled-nových vůdců, ale nemohl již změnit obsazeni země. Lze říci, že nejvhodnější doba ke svo-lání sjezdu byla na červencovém plénu ÚV KSČ, které t ak jak schválilo odeslání odpo-vědi předsednictva by bylo souhlasilo se svo-láním sjezdu. To byla asi poslední možnost, jak se pokusit odvrátit hrozbu intervence. Tady mohl pomoci jen rozhodný postup. Tak jak postupoval Ceaucescu po 21. srpnu 1968, kdy se postavil nebezpečí čelem, zmobilizoval veřejnost proti hrozbě intervence a dal otev-řeně najevo, že v případě přepadení se Ru-munsko bude bránit. Před touto hrozbou so-větské vedení couvlo protože nechtělo risko-va t otevřený konflikt. V československém případě vědělo, že na žádný ozbrojený odpor nenarazí a vstoupí-li jeho vojska do ČSSR čeká je nanejvýš morálni zatracení, té to hrozby se Brežněv se svými druhy nezalekl. Jistotu, že nedojde k odporu, získali z řady

při maku . Prchl ík, který byl pro použití ru-imuiského postupu, byl okamžitě obětován. Dubček v osobním rozhovoru s BreŽněvem přijal jeho požadavek na odvolání Kriegla, Lisaře a Pelikána z funkcí, svěřil státní bez-pečnost Šalgovičovi ač mohl předpokládat jeho neloyálnost v krizové situaci, přistoupil i na Brežuěvův požadavek odložení sjezdu na pozdější dobu, jen nevěděl, jak to v dané vnitřní situaci realizovat. Navíc sověti mohli téměř najisto počítat s tím, že president Svo-boda nedá jako hlavní velitel armády rozkaz k bojové pohotovosti a t ím spíše ne k odporu. Proto šli na jisto. (Vymstila se Duhčelcova neštastná ruka ve výběru většiny lidí, vybíral spíše z hlediska osobní známosti jak na to byl zvyklý z Bratislavy a ne z hlediska toho, aby to byli lidé schopní realizovat jistou po-litiku) . Pro takovou politiku by byl vhodněj-ším ve funkci presidenta Smrkovský než Svoboda a nyní se vymstilo to, že Dubček prosadil Svobodu podle přání Brežněva a ne bmrkovského jak si značná část veřejnosti přála a naopak naštěstí nepřijal požadavek mladých, aby se presidentem stal Císař. Nikdo samozřejmě nemůže říci, že by výsle-dek byl stejně úspěšný jako u Rumunů, ale i při nezdaru by bylo možné říci, že bylo udéláno vše, aby byla odvrácena hrozba in-tervence. Takto naopak ta to výtka vždy bude moci být uplatněna, i když navždy spornou zůstane otázka, jaké měl rozhod-nější postup vyhlídky na úspěch.

Přijetí moskevského protokolu na závěr jednání — ke kterému se dostala polovina před-sednictva svéráznou cestou jako zajatci, ná-silně odvlečení z vlastni země letadlem nej-dříve do sídla štábu varšavské smlouvy v Leg nic i (Dubček společně v letadle s Černíkem a Simonem-rozesazeni jak vězňové), a Potom v Mukačevě odkud byli Dubček a Simon převezeni do lovecké chaty v zakarpatských Poloninánácli, zatím co ostatní byli na různých místech na haličské straně Polonin. Shawcross vysvětluje ochotu podepsat, tím co prožili v těchto dnech a také tím, že ne-věděli co se v zemi děje. To platí jen zčásti. V pátek 24.8. dostali Pravdu ze které zjistili, že se nepodařilo ustavit žádnou jinou vládu a po postupném příletu do Moskvy, kde byíi ubytováni ve "specdačách" příp. v Krem-lu a měli již k dispozici jak výkonná rádia, tak možnost styku se Svobodou a jeho de-legací, dostávali obsáhlé a velmi objektivní zprávy z velvyslanectví, které mělo zařízenu monitorovací službu, navíc v sobotu přiletěl z Prahy tehdejší tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, který jíodrobně informoval o celko-vé situaci i o průběhu a výsledcích vyso-čanského sjezdu, přivezl i tisk. Nelze proto souhlasit s autorovým výkladem jakoby "neznali debakl sovětů v Praze v plném rozsahu" (246) Přiznal jim ho svým způsobem i Brežněv už tím, že z vězňů udělal znovu partněry v jednání a zasypával je takovými otázkami jako "Kto eto takoj Silgan". š lo spíše o politické posouzení situace, zda je po o osazeni země možná jiná cesta než navržený kompromis! S výjimkou Kriegla všichni

29

ostatní soudili, že ne. Proto podepsali. Zbývá pak jen otázka, zda již t ím bylo rozhodnuto o jejich postupném pádu, který vyvrcholil sesazením Dubčeka v dubnu 1969. Smrkov-ský měl plnou pravdu když přirovnal tehdejší vedeni ke klenbě ve které pohnout kteroukoli cihlou znamená přivést k pádu celou klenbu. Toho si spolu se Smrkovským byl napo-čátku vědom z tzv. čtyřky už jen Dubček. Svoboda již v moskevském jednání jel na vlastní pěst — spolu s Husákem, snad se brzy podaří sestavit dokumentaci, která by vy-vrátila legendy, které o sobě dal šířit po návratu. Černík, který se statečně choval v osudovou noc a při zatýkání i při moskevském jednání, začal brzy hledat cesty k záchraně na vlastní pěst. A rozpad jednoty čtyřky byl počátkem jejich pádu, uryclilováným v vstu-pem nových hráčů do hry ^Husáka a Štrou-gala). J iž na jednání 3. ř í jna se projevila Husákova nelojálnost zcela zjevně, t ak jako to sám s cynizmem vyjádřil po návratu z Moskvy na dotaz novináře jak delegace po-chodila: "Veni, vidi, v r i c ť \ Lze se jistě p tá t zda v této situaci udělal Dubček všechno pro odvrácení porážky nejen své, ale celého proudu, který reprezentoval. Lze mu vytknout, že přistoupil 11a demontáž Smrkovského pozic v naději, ze t ím odvrátí svůj vlastni pád. Byl to čin zoufalce, který obklopen žraloky ne-chápe, že je nezasytí tím, když bude pomáhat házet do moře své spolucestující, ba ani když bude odřezávat kusy vlastního masa a házet jim je. ICe svému překvapení musel zjistit, že t ím žraloci chuť k jídlu jen ještě vzroste. V době akce na podporu Smrkovského i okolo Palacliova protestu byla ještě možnost po-kusit se odvráti t porážku, (viz všeodborový sjezd), to však Dubček již nechápal, naopak úzkostlivě se každé masové akce obával, přerušil s tyky s většinou svých dosavadních poradců a tak sám připravoval svůj pád. Urychlila I10 hokejová aféra. V dubnu došlo k přímému vyhrožování Grečka novým vo-jenským obsazením Prahy, Brna, Bratislavy. Husák a Svoboda šli již zcela nepokrytě proti Dubčekovi. Svoboda mu v osobních rozhovorech vyhrožoval, neodstonpi-li z funk-ce prvního ta jemníka , půjde prot i němu ar-máda i bezpečnost. Naopak mnozí Dubčekovi stoupenci lio v těch dnech vyhledávali a vyzývali, aby dobrovolně a zejména bez boje neodstupoval. Dubček tomu byl nakloněn do pondělka 14. dubna 1969, V úterý když se dozvěděl o rozhodnutí předsednictva Ú V KSS, žádat jeho odstoupeni, které bylo okamžitě provázeno vnitřní kampaní po celém Sloven-sku proti Dubčekovi jako pomalíači pravice, byl t ím velmi vyveden z míry a rozhodl se rezignovat. Velmi ho roztrpčilo, že ve slo-venském vedení se nikdo nepostavil na jeho obranu. Ve středu 16.4. byl Dubčekův osud zpečetěn; chtěl už jen zabránit volbě Husáka prvním tajemníkem. Navrhoval do té to funk-ce Oldřicha Černíka, proti tomu se rezolutně postavil Svoboda i další, takže tento záměr Dubčekovi nevyšel. Dal si zaprotokolovat svůj nesouhlas s volbou Husáka a pak jako ukáz-něný člen předsednictva souhlasil přednést

plénu návrh na Husákovu volbu jako návrh předsednictva (Shawcross zjednodušuje, když mezi t ím nedělá rozdíl). Dubčekův návrh by nebyl ani mezi progresisty v plénu našel potřebnou většinu.

Dubček později vysvětloval přátelům důvod proč se rozhodl rezignovat a proč ustoupil bez boje. Dubček srovnává svou situací s Benešovým postavením v září 1938, kdy měl na vybranou podstoupit předem prohra-ný boj nebo ustoupit v nauěji, že budoucí vývin přinese novou šanci. Rozhodl se po-dobně jako Beneš ustoupit bez boje, protože neviděl reálné vyhlídky na vítězství. J e přes-vědčen, že budoucnost mu v tomto rozhodnu-tí dá za pravdu, jako později dala za pravdu Benešovi.

Na námitku, že rozhodování bylo v rukou Ústředního výboru a t a m bylo možné získat byt malou většinu v případě, že by se postavil 011 do čela odporu, připomíná jak byl Hrad oblopen bezpečností, jak zasedací prostory byly od chvíle započetí až do jeho ukončeni hermeticky uzavřeny, bylo přerušeno tele-fonní spojení s vnějším světem a jak nikdo z členů UV nesmě) opustil Španělský sál, dokud nebyl zvolen novým prvním ta jem-níkem Husák. Soudí, že kdyby se pod jeho vedením postavili na odpor, byli by bez ohledu na výsledek hlasování odvezeni a průběh by měl otevřeně pučisticlcý ráz. Proti názoru, že t ím by l iusákuv příchod k moci neměl aspoň zdání legálnosti, uvádí, že by to znamenalo vydat do rukou protivníka cenné kádry. Otázka zůstane otevřena- jak hodnocení Be-nešova postupu v září 1938.

Ještě jedna námitka k Shawcrossovu vý-kladu. Jde o vylíčeni osobnosti Husáka a jejich vzájemného vztahu s Dubčekem. Sliaw-cros byl zřejmě silně ovlivněn svými sloven-skými informátory. Není jistě na škodu, když západní čtenář častěji se setkávající s názory českými, má možnost konfrontovat je v interpretaci Shawcrossově se slovenskými stanovisky. Přej ímá však i jejich iluze tak příznačné pro nekritický postoj slovenské ve-řejnosti k Husákovi před r. 1968 i v r. 1968. LÍčí proto Husáka jako důsledného au list a-linistu., k terý prováděl na Moskvě nezávislou politiku a a který představoval podle jejich názorů nejen nej zkušenější ho politika, ale ro vně ž nej dusle dněj ší ho prog re si stu, kte rému se nikdo J i n ý nejen na Slovensku, ale t ím méně v Čechách mohl rovnat. Číst talcové líčení znamená procházet se, jak se říká hřbitovem iluzí. Ne opoví dá pravdě autorem reprodukovaný názor jakoby Dubček byl nej ale zvláště nakloněn Husákově plné reha-bilitaci, do barnabitské komise, k terá věc posuzovala delegoval Šalgovíče, Pecha, Bila-ka, Cviká, kteří dělali všemožné za pomoci předsedy komise ICouckého, aby přiměli vět-šinu pracovníků a členů barnabitské komise, aby věci nehnala k plné rehabilitaci Husáka a zejména aby nežádala jeho návrat do po-litického života. To Husák d o b ř e věděl prost-řednictvím Pavlendy, Graci i jiných lidí z komise. Proto jeho postoj k Dubčekovi byl již v r. 1963 velmi kritický, až osobně nevra-

30

živy. Navíc v tom byl postoj staršího zkuše-nějšího politika, který byl ve luk čním vzestu-pu přeskočen kýmsi, kdo nebyl ničím, když on Vůdce byl již vším. Byla v tom i t a to žárlivost 11a mladého úspěšného rivala. V led-nu 1968 překonal Husák svou averzi a napsal Dubčekovi osobní blahopřejný dopis, ve kte-rém nabídl své služby k prosazeni polednové politky. Dopis zůstal nezodpovězen a mezi svými se dával 1 hibeek slyšet, že Husák se nesmí vrátit do politiky. Tehdy se Husák spojil s progresisty v Praze, zejména za po-moci Smrkovského vystupoval na mítinku ve Sjezdovém paláci a j. Lze přímo říci, že Hu-sák prosadit svůj návrat na politickou scénu proti Dubčekově vůli a to Dubčekovi nikdy nezapomněl. Také dělal všechno proto, aby svrhl Bil idea dosazeného Duhčekem do čela KSS právě proto, aby toto místo nemohl zaujmout Husák. Během dalších měsíců za velmi vydatné pomoci českých progresistů, kteří v Husákovi viděli mnohaletého opozič-ní ka proti Novotnému a proto mu přáli více než Bilakovi, se Husákovi podařilo nejen připravit pád Bilaka před slovenským sjez-dem, ale také získat k tomu Dubeeícův sou-hlas těsně před invazí. Dohoda Dubček-Iiusák to byla, která s konečnou platností vrhla Bi-laka do náruče Dubčekovýcli odpůrců, ač ještě v době varšavské schůzky organizoval -ve stejnou dobu jako MY v Praze- zasedání TJV KSS na podporu Dubčeka, aby tak přiměl novotnovce v TJV KSČ k po volnosti. Ve chvíli, kdy se dozvěděl o tom, že Dubček dal-po rozhovoru s Pavlendou, Zrakem, Ivo-scelanským ke kterému byl přizván Husák-příslib své podpory Husákovi při jeho kan-didatuře do funkce prvního ta jemníka KSS přešel jednoznačně mezi Dubcekovy odpůrce. Tak, opožděnou dohodou s Husákem si Dub-ček nejdříve znepřátelil Husáka a pak když se s 111111 dohodl na účet Bilaka, znepřátelil si i Bilaka aniž získal vděčnost a loyálnost Husáka. Dubček sám svou averzi k Husákovi vysvětloval tím, že znal jeho negativní osob-ní vlastnosti lépe než ti, kdo prosazovali jeho návrat, proto že se snažil ze všech sil zabrá-nit jeho "come back". Psychologicky asi vystihl svým instinktem Husákův charakter, či vlastně jeho nedostatky dobře, v tom jakoby mu další Husákův vývoj dal za pravdu. Politicky však věci byly mnohem složitější. Husák byl uznávaným politickým vůdcem protinovotnovské opozice na Slo-vensku a jen ve sj^ojení českých a sloven-ských progresistů bylo možné zajistit realizaci polednové politiky v celé zemi. Proto poměr k Husákovi nebyl jen poměrem k jeho osobě, ale k celému proudu, jehož tiskovým orgánem tehdy byl Kul turný život a čeští progresisté si nemohli dovolit rozchod se svými sloven-skými partnery, museli v této věci tlačit na Dubčeka, aby změnil své stanovisko, navíc měli oprávněné obavy z Dubčekova chráněnce Bilaka, Šalgoviče, Pechy a pod. V toni byla komplikace situace, že tábor Dubčekových slovenských stoupenců představoval nebezpečí pro polednovou politiku, a naopak stoupenci polednové politiky na Slovensku oponovali

Dubčekovým osobním oporám na Slovensku. Dubček jako pragmatický politik (Shawcross přehání, když ho v vdává za výborného stu-denta, neměl "červený" diplom absolventa s vyznamenáním, ale modrý průměrného stu-denta), neměl zálibu ve studiu politické lite-ratury, došel v Moskvě k Leninovi, italské politické myšlení objevil až v průběhu r. 1968 a později, chyběla mu znalost poleninské marxovské literatury, nemluvě o jiné poli-to logické či sociologické literatuře. Po roz-chodu s Bilakovou skupinou neměl Dubček větší skupinu svých stoupenců v politických orgánech, naopak slovenští progresisté tehdy v 1 • J r I Í « V, v V ř 1 v « Č eskym vytýkali, že přeceňují Dubčeka a ne-

^ , V T / 1 I J * • 1 « I , i

lovat o dohodu s Husákem, nechtěli-H ztratit spojenectví slovenských progresistů. Nedělali to proto, že by neznali jeho politické slabiny, sklon k st ar o komunismu, (spolu s velkou "pružností" názorovou)-napsal v listopadu 1964 v KŽ článek, kde j ako jediný politik v Československu vítal příchod Brežneva do funkce po Chrušěevovi l — a chorobnou touhu po moci za každou cenu. Dokud se slovenský progresivní proud nebyl s to emancipovat sám od Husáka a nekritického vztahu k němu, nemohl to vykonat nikdo z Čechů. K emancipaci dopomohl Husák sám tím, že celý svůj tábor stoupenců obětoval na oltář usmíření s Bilakem a českými konzervativci. Tím, že se od nich sám oddělil, dopomohl tomu, aby se oni vymanili z jeho vlivu. Postoj k jeho osobě a politice přestal být v průběhu r. 1970 překážkou ve spojenectví českých a slovenských progresistů. Společný úděl je spojil i v názoru na Dubčeka. V oce-nění jeho lidských kvalit i zkoumáni slabin politiky spojené s jeho jménem.

Morav ns

T L J 1

Zatím co Rudé právo přiznává, že od r. 1969 nevyšlo z původní l i teratury nic hodnotného a nového a zatím co se Husák rozčiluje, že v připravovaném seznamu členů nového Svazu spisovatelů není ani jedno známé jméno, vycházejí knihy českých a slovenských autorů v cizině v překladech a nyní i česky v nových nakladatelstvích. Letos vznikla hned t ř i najednou: jedno v Kolíně 11. R. (INDEX), druhé až v Kanadě (68 PUBLISIÍ-E R S TORONTO) a t ře t í v Mnichově (CCC Books). Na první pohled se to zdá být trochu plýtváni sil i nebezpečí, že ty to pokusy mohou ztroskotat, hlavně na nedostatku čtenářů a finančních prostředků. Ale na druhé straně potvrzují vitalitu nového exilu, jeho zájem o českou a slovenskou kulturu, jeho tišili neztrat i t s ní kontak t a propagovat ji ve světě a pomáhat jí i doma přežít ny-nější těžkou dobu okupace. A pak je to

ale v cizině projev i osobní iniciativy a odvahy těch jednotlivců, kteří se nebojí riskovat a kteří vtiskují každému z těchto nakladatelství svou koncepci i odlišné poslání.

Věříme, že odlišnost nebude bráni t ve spolupráci a že soutěž pomůže především zvýšeni kvality a větší službě české a slo-venské literatuře a t ím i našem společnému boji proti potlačováni svobody. Přejme si, aby-uxáže-li se v budoucí praxi prospěšné sjednoceni tohoto úsilí- k němu byla nalezena při jatelná cesta; prokážc-li se naopak Ži-votnost a prospěšnost těchto i dalších ini-ciativ, aby se rozvíjela a našla plné poro-zumění a podporu autorů i čtenářů doma a ve světě.

Uveřejňujeme dnes plány a záměry dvou z těchto nových nakladatelství, jak nám je poslali jejich představitelé.

IND m H

( A d r e s a : 5 KÖLN 41, P o s t f a c h 410511)

Kdo četl seznam zakázaných knih a autorů, vydaný ústředím knižní kul tury v Praze, (viz Listy e. 2), toho jímá hrůza z toho, jak je možno zneužít pojmu "kul tura" . Označit ty to kulturní zločiny za středověkou praksi by bylo nespravedlností vůči středověku. Přimě-řenější je označení, které volil francouzský komunista Louis Aragon,^ když hovoří o si-tuaci v kulturní oblasti v Československu jako o "Biafře ducha". J e to označení, odpovída-jící modernímu^názvosloví, na rozdíl od Ni-gerie je však Československo vyspělou kul-turní zemi. Tuto skutečnost nemohou měnit — přes veškeré úsilí — ani dočasní vládci v Praze.

československé písemnictví přežilo ve svých dějinách mnohá období útlaku. I dnes žije dále. Autoři doma i v zahraničí píší. Jedni "do šuplat", druzí převážně pro cizojazyčná nakladatelství. Důležité však je, aby plody československých literátů se dostaly do rukou těch, jimž jsou vlastně určeny. Českým a slovenským čtenářům doma i v zahraničí. Toto se ukázalo jako potřeba a bylo nutno naj í t cestu, jak tu to potřebu realizovat. J iž první náznaky toho, že by se měly vydávat nové, dosud nepublikované práce českoslo-venských autorů vyvolaly živý a vesměs kladný ohlas mezi autory i potencionálními čtenáři doma i v zahraničí. Ohlas byl takový, že to, co původně bylo jen ideou, se naráz stalo úkolem. Proto byla v Kolíně nad Rýnem

založena "Společnost pro československou li-te ra turu v zahraničí - I N D E X " .

Index m ukazatel, rejstřík, seznam; ...index Uhraním prohibilorum (lat.) sez-n ani za k áza) lých k n i h. Tak stojí psáno na str. ISO Slovníku

cizích slov. Pojem I N D E X tudíž zahrnuje dva důležité cíle společnosti: shromáždit a zaregistrovat pokud možno vše, co českoslo-venská l i teratura mimo oficiální činnost úřadů v Praze a Bratislavě přes zákazy, potlačování resp. dočasné odloučení od vlasti produkuje. Hlavním úkolem ovšem je ty to "Íibri prolii-bit i" také vydávat a v nej větší možné míře zpřístupnit čtenářům na obou stranách hra-nic. Rozhodně t ím ovšem nechceme vzbudit dojem, jako bychom šniahein odmítli vše, co vychází v československých nakladatelstvích. Ani t am censura a stranické kontroly nemo-hou zabránit tomu, že i opravdová li teratura se bude prosazovat.

I N D E X není nakladatelství v pravém slova smyslu. Cílem není vydávat za účelem zisku. To nedovolují ani stanovy společnosti. Výnos z prodeje knih má přinést prospěch jen a jen autorům a čtenářům. Nejen ve formě běžných honorářů na jedné straně a v co nejnižší ceně knih na straně druhé. Má také umožnit vy-dávání méně populárních ale proto neméně významných publikací, které by samy nekry-ly relativně značné náklady. V některých

32

případech bude třeba i vytvořit předpoklady pro dokončení nebo napsání nových prací, které by bez této pomoci jen se značným zpožděním nebo sotva vůbec spatřily světlo světa. Zároveň má být z očekávaných vý-těžku při INDKXu vytvořen literární fond, který má sloužit výhradně podpoře autoru v Československu, jejichž obtížná situace je známá v celém světe.

Snahou INDKXu bude, dávat knihám ma-ximální profesionální úroveň jak co do vý-běru autoru tak i po vnější strance. Toto bude možné jen proto, že odborníci, jichž je t řeba pro vydávání dobrých knili ochotně nabízejí pomoc a spolupráci a podílejí se již na tvorbě první řady. Přesto apelujeme na všechny, kdo by mohli a chtěli spolupracovat — autory, lektory, korektory, technické re-daktory, grafiky, aby se nám přihlásili.

Ještě letos budou první knížky v rukou čtenářů. Jejich vznik nebyl snadný. Snad první řada ponese i některé stopy počátků. Vždyť kolikrát bylo nutno znovu "objevovat Ameriku". Nezištnou účastí všech, kteří se na jejím vzniku podíleli se však nakonec po-daří odevzdat práci, za kterou se nebude mu-set stydět ani autor, ani IN Dlí X, ani česko-slovenská kultura.

První knižní řada má toto složení: Jiří Hoch manu (Praha): Jelení Brod Gabriel Laub (Hamburk): Největší proces

1 V • •

dejm Ladislav Mňačko (Vídeň): Súdruli Prášil Radoslav Selucký (Ottawa): Východ je

Východ Karel Kryl (Mnichov): Songy

Hc $ $ A. Ostrý (pseudonym - Praha): Skutečnost

1968-70 Sborník společenskovědních prací (Readiug

1971) * * *

Andrej Amalrik (SSSR): Dožije se SSSR roku 1984 ?

Další autoři však již přislíbili, ba zčásti již odevzdali nové, původní rukopisy: J a n Beneš, Julius Firt , Ladislav Grossmann, Egon Ho-stovský, Arnošt Lustig, Ivan Sviták, Josef Škvoreclcý a další. Přední místo v příštích

řadách INDKXu budou mít ovšem autoři z Československa. Zájem o díla vydávaná INDKXem projevují už i cizí nakladatelství, kde modenu československá literatura má vy-nikající jméno.

Máme oprávněnou naději, že na dohlednou dobu nebude nouze o dobré rukopisy. Půjde nyní hlavně o to, dostat existenci INDKXu a možnosti, které poskytuje do vědomí auto-rů a budoucích čtenářů. Nechceme působit jako archiváři. Bez styku se čtenáři a bez jejich ohlasu by se jistě i autorům hůře tvo-řilo. INDKX zde chce byt zprostředkovate-lem. Chce svým dílem přispět k tomu, aby kontinuita československého písemnictví zů-stala zachována, navzdory všem potížím, abv zahrnovalo v co ne j větší i no Žne míře díla autoru píšících česky či slovensky, ať žijí kdekoli, ať piší cokoli, pokud je to v souladu s humanistickými tradicemi československé literatury a yědv.

Jedním z hlavních záměrů INDKXu je dostat co nejvíce knih ke čtenářům ve vlasti (a to samozřejmě zadarmo). Předpokladem pro to je ovšem především úspěšná činnost INDKXu v zahraničí —- dobrý ohlas mezi "platícími čtenáři".

Činnost "Společnosti pro československou literaturu v zahraničí^ — INDKX" považu-jeme za přechodnou. Čím dříve možnost pu-blikovat svobodně v Československu učiní existenci INDKXu zbytečnou, t ím lépe. Československá literatura však nesmí mlčet ani nyní. Rádi věříme ve slova básníka, která vznikla v jiném období národního a kultur-ního út laku:

"až sa zas budit básně písaf a v ludoch ludi poznáš zas až rozmútí sa v jarných vodách je senný sneh i jarný mráz ah ubohý bol povieme si čas našich dýk a nářeku v kterom bol básník nepotřebný a Člověk cudzi Člověk u*'

(Laco Novomeský: úvodní báseů ve sbírce "Sváty za dědinou" Melantrieh - 1940)

Bedř ich Ut i t z

Jaroslavu Seifertovi je věnována u příležitosti jeho 70. narozenin velká Část říjnově ho čísla Časopisu "Les lettres

fran$aiscs", jehož šéfredaktorem je známý francouzský spisovatel L. Aragon. V úvodním pozdravu vzpomíná, jak spolu s Romanem Jakobskonem poslali před 3 lety návrh Švédské akademii na udělení Nobelovy ceny za literaturu právě Jaroslavu Seifertovi. Aragon vyzvedává důvěru, kterou měli k Seifertovi naši spisovatelé, když jej postavili do čela svého Svazu, který byl mezitím roz-puštěn a nahrazen-podle Aragonových slov "normalizovaným orgánem, v němž není ani jeden známý český nebo slovenský spisovatel".

Časopis pak uveřejňuje 6 Seifertových básní v překladu Ivo Fleischmana a Františky L ondo-nové a projev Jaroslava Seiferta, který pronesl při nástupu do své funkce předsedy Svazu spiso-vatelů dne 4. října 1969.

Kromě rozpačitých článků a- hlavně mlčeni doma mohla být vzdána zasloužená čest velkému básníkovi jen za hranicemi jeho vlasti. Ale tím víc s ním byli v duchu milióny našich lidí doma a s nimi zase Seifertovy verše, které již tolikrát pomáhaly v dobách nejtěJAÍch.

33

nakladatelství

68 PUBLISHERS TORONTO Není, jak by se někdo mohl domnívat

koncern šedesáti osmi nakladatelů se síd-lem v Torontě, nýbrž t a druhá eventualita. 6S je symbol jistého roku a má určovat profil nakladatelství. Chceme vydávat sou-časnou (jenom zcela výjimečně starší) českou a slovenskou literaturu, kterou československá nakladatelství doma vydávat nechtějí (nebo spíš nemohou) bud proto, že autoři žijí za hraničenu anebo ačkoliv žijí doma, píší tak, že vydat jejich díla lze pouze za hrani-cemi. Nekladatelství je soukromý podnik dvou českých spisovatelů, není ve spojení se žádnou levicovou, pravicovou ani jinou politickou stranou ani špionážní orgauisací, světový názor jeho majitelů by patrně k tomu povolanější (v Praze) označili za libe-rálně humanistický. Nakladatelé hodlají vy-dávat knihy obsahem zajímavé, umělecky hodnotné a za takové ceny, aby si je mohli koupit i naši s tudenti roztroušení po všech universitách světa.

První publikací nakladatelství bude román TANKOVÝ P R A P O R Josefa Škvoreckého. Je to jedna z těch knih, které dlouhá léta ležely v legendárních "šuplících": liumo-risticko-satirický román o čs. armádě v době vrcholícího stalinismu na počátku padesátý cli let. Román vyšel velmi úspěšně francouzsky v nakladatelství Gallimard, připravuje se vydáni italské (Garzanti) a pro první české vydání napsal zajímavou předmluvu J iř í Voskovec.

V roce 1972 hodlá nakladatelství vydat čtyři knihy. Román Arnošta Lustiga MI-LÁČEK z první israelsko-arabské války v roce 1948. Román vyšel po Invazi ještě v Československu (1969) a byl ostře napaden neostalinskou kritikou. Pro naše vydání jej autor, k terý nyní žije v USA a nemusí už tedy počítat se zásahy censury, radikálně přepracoval. Druhou knihou bude sbírka povídek Jana Beneše NA MÍST®. Na osu-dech politických vězňů, ale i kriminálních zločinců a jejich neméně kriminálních hlídačů ukazuje t u autor — proslulý "poslední politický vězeň" Antonína Novotného — s nevšedním uměleckým účinem zrůctnost stalinské justice. Třetí publikací bude román Zdeny Salivarové HONZLOVÁ. Autorka úspěšné knihy novel PÁNSKÁ J Í Z D A (Čs. Spisovatel 1968, druhé vydání nepovoleno censurou) pranýřuje v dramatickém příběhu zpěvačky, fízla a mladého katolického kněze absurditu tzv. tř ídního přís tupu k mladým lidem. Program roku 1972 zakončí nová kniha Jiřího Voskovce STÍN SVOBODY, kterou autor sám charakterisuje jako "zlom-ky pamětí, pochyb a snad i pár nejistých

jistot o životě a řemesle z perspektivy ne-dobrovolného pobytu na pustém ostrově jiho-jihozápadně od Manuli a t ta im". Bude to první kniha, v níž Jiří Voskovec - - jedna z největších postav meziválečné české kul-tury — systematicky uložil své vzpomínky.

V roce 1973 (nebo možná dříve, podle čtenářského zájmu) vydáme novelu Jaroslavy Blažkové, slovenské spisovatelky, SVATBA V KÁNI GALILEJSKÉ, v níž autorka proslulého NYLONOVÉHO MĚSÍCE nev-šedním způsobem evokuje atmosféru sou-časné slovenské vesnice na osudu stárnoucí neprovdané ílétuistky, která se vrací do rodné vsi, aby se jako svědek zúčastnila svatby své dávné přítelkyně. Druhou knihou bude neobyčejně cenný historický dokument NA VLASTNÍ KŮŽÍ, jehož autory jsou l leda Kovályová-M ar goliášová a Erazim V. Kohák. Margoliusová je vdova po Rudolfu Margoliusovi, jednom z jedenácti popravených v vSlánského procesu. Na stránkách jejích pamětí ožívá v podobě intimního vyprá-vění neuvěřitelně strašlivá atmosféra okolo tohoto íiejhoršího zločinu světového stali-nismu a zrůdné události, o nichž mlčely všechny dosud vydané knihy, zabývající se procesy (A. London, E. Loebl, J . Slánská a pod). K účinu knihy neobyčejně přispívá íilosoíicko-politický komentář k jednotlivým kapitolám z pera předního českého filosofa v zahraničí, profesora Bostonské university E- V. Koliáka. Román Michaelv Swinkelsové POČMÁRANÉ N E B E zachycuje zcela jiný svět. Mladá autorka žijící v Holandsku podala zde na prázdninovém dobrodružství dvou českých dívek v Itálii svěží portrét duše té generace, jež na vlastní kůži nikdy nezažila nic jiného než panování soudruha Novotného a přece na duši zůstala tak fan-tasticky beze skod, že v roce 1968 pochopila, o co jde. Otto Ulč v knize MALÁ DOZNÁNÍ O K R E S N Í H O SOUDCE napsal zcela ojedi-nělý dokument, v němž je stalinismus zachy-cen ze s tránky téměř neznámé tzv. kremli-nologii, ale zato důvěrně známé obyvatelům stalinisty ovládaných zemí. Jsou to humorně napsané paměti drobného soudce, který nepředsedal krvavým senátům, nýbrž měl soudit drobné lidi za zločiny jako zatajení zásob mýdla, urážky představitelů a podobně. Program roku 1973 zakonči novy román Josefa Škvoreckého MIRÁKL, napsaný už v zahraničí. Příběh inspirovaný tzv. čihošt-ským zázrakem je dramatická, humorná i tragická kronika dvaceti let života v sta-linském a neostalinském Československu a jeho vypravěčem je hrdina Zbabělců a Tankového praporu Danny Smiřický.

34

Všechny tv to knihy budou vvdánv v úpravě amerického paperbacku a v ceně okolo tří dolarů, podle rozsahu knihy.

Do dalších let připravujeme díla těchto autorů: Ivana Diviše, Ladislava Grosmana, Egona Hostovského, Pavla Javora, Emila Knieži, A. J . Liehma, Jaroslava Marka, Karla Michala, Radoslava Seluckého, Josefa Jedličky, další díla autorů již uvedených a také těch, kteří dosud nepublikovali.

Veškeré další informace mohou zájemci dostat na adrese:

68 P U B L I S H E R S TORONTO, Box 695, P.S.A., Toronto, Ont. Canada

Bojujeme za stejnou věc

V souvislosti s návštěvou L. Brežněva v Jugoslávii se znovu vyskytly otázky, zda i t a to země nebude sovětským tlakem "nor-malizována" a zda tam t rvá hledání nových cest, podobných "pražskému j a ru" z r. 1968. Proto otiskujeme překlad interview francouz-ského deníku "Le Monde" s celným jugosláv-ským filosofem a vydavatelem známé" revue "Praxis" Gajo Petrovičem.

Skupina jugoslávských i zahraničních mar-xistů, sdružených okolo revue "Prax i s" po-řádá každoročně letní školu na ostrově Korčule s cílem udržovat stálý dialog mezi všemi směry marxistického myšlení, jež jsou kritické vůči stalinismu. Je proto jen "logické", že českým a slovenským filosofům, kteří byli i letos na Korčulu pozváni nebylo dovoleno zúčastnit se tohoto setkání a že revue "Praxis" patř í u nás mezi zakázané časopisy (jejichž seznam stále roste).

Není pochyby, že činnost skupiny " Praxis bude narážet i v Jugoslávii na četné pře-kážky, zvláště po podepsání společného ju-goslávsko-sovětského komuuike, v němž si Brežněv vynutil závazek, že "tisk a prostřed-ky masového působení nebudou poškozovat vzájemné vz tahy" (známe z vlastni zkušenos-ti). Gajo Petrovič však potvrzuje, že boj bude pokračovat a že je společný.

J ak se zrodila revue "Praxis"?

— Teoreticky se "Praxis*' zrodila v roce 1964. Skupina "Praxis" je ve skutečnosti starší, vyvíjela se od roku 1950. Od té doby se skutečné v Jugoslávii datuje kritika stalinismu. Tuto kritiku prováděli v politické oblasti naši ve-doucí činitelé a v oblasti filosofie jugoslávští universitní profesoři. Zdálo se, že jde o stejné hnutí, ale filosofická kritika se v důsledku neshod velmi rychle osamostatnila. Nemohla

neustále přihlížet k politickým okolnostem, a tak se vytvořila tato skupina filosofů, která ?> so ul as né dobč spolupracuje s * * Praxis".

Jaké místo zaujímá "Prax i s" v celkovém marxistickém myšleni, a to jak v socialistic-kých zemích, tak i v zemích Západu?

— Chtěli jsme z "Praxis" udělat teoretický orgán ant i stalinismu. "Praxis'' nereprezenti ije veškerou jugoslávskou filosofii a našimi spo-lupracovníky jsou často cizinci. Na této me-zinárodní spolupráci nám velmi záleží. Zvláště jsme uveřejnili texty Marcusovv, Frommovy, Blochovy. Naše redakční rada se skládá z lidi tak různých, jako je Fink, Serge Mallet, Enzo Pad, Kostas Axelos, Herbert Marcuse, David Riesman, Kolakowsi. \ rsich ni pracuji podobným směrem, i kdyŽ je tu mnoho neshod: jsou proti stalinskému pojetí marxismu, aby znovu nalezli svou pravou inspiraci. Po Záhře-bu a Bělehradu nám největší podporu přináší Pa řiž. '' Praxis " um ožň i i je k o; ifro n tací i \ i arxi -stických myslitelů všech směrů, ať jde o naše soudruhy z lidových demokracií, o ty, kteří byli vyloučeni ze strany, nebo o filosofy Západu. Hodláme znovu nalézt skutečně revoluční inspi-raci, protože pro nás, marxisty, neznamená revoluce pouhou změnu: v revoluci člověk naplňuje svůj úděl. Je to nejvyšší forma bytí.

Jaké jsou vaše vztahy k politickým insti-tucím a k sovětské ortodoxii?

— Často jsme s našimi sovětskými soudruhy polemizovali. Zdaleka neschvalují naše téže a především je znepokopuje naše vůle zacho-vat si absolutní svobodu kritikv vůči institucím a samotné straně. Ale naším cílem je vytvořit skutečně socialistickou společnost, za tu se bijeme. Sověti rovněž neschvaluji naše stanoviska ve prospěch polských akademiků a proti in-tervenci v Československu. Někdy nám vyčítají, že svou kritikou nahráváme imperialismu. Ale kritizujeme-li stalinismus, obhajujeme tím so-cialismus.

Často jsme diskutovali se zástupci jiných rcvul, rovněž jsme Četli kritiky na "Praxis" v sovětských novinách. Dokonce jsme je přelo-žili a zveřejnili. Navrhli jsme sovětským filosofům, aby zveřejnili texty z "Praxis". Dosud to odmítají.

Přesto většina filosofů lidových demokracií považuje "Praxis" za cenný přínos. Je sa-mozřejmě mnoho byrokratů, kteří by chtěli revue likvidovat nebo zabránil jejímu vycházení. Ale ve všech zemích, na Východě stejně jako na Západě, mnoho marxistů uznává význam našich prací a naší činnosti. Bojujeme za stejnou věc.

L35

JOSEF POKSTEFL

I I Á \ I .1 V den třetího výročí sovětské ok nebyly očí světového veřejného mínění upřeny na Československo, ale na jinou zemi "so-cialistického tábora" — na Rumunsko.

Paralela, kterou světový tisk vedl mezi událostmi před třemi roky a situací sou-časnou nebyla skutečně náhodná či své-volná: jako tenkrát i dnes zem, jejíž poli-tické vedení vyhlásilo právo na to, být samostatným pánem ve vlastním domě; jako tenkrát tak i dnes schůzka těch ostat-ních, "pravověrných", bez účasti obžalo-vaného — tenkráte ve Varšavě, dnes na Krymu; a stejně jako tenkrát silná slova o "socialistickém internacionalismu" doprová-zená řinčením zbraní, manévry "spřátelených armád' ' .

Avšak k novému 21. srpnu — tentokráte rumunskému — nedošlo.

V této souvislosti napadaj í nás některé závěry, některá poučení.

Prvé z těchto poučení likviduje onen zbytek víry, zbytek naděje, která v mnohém z těch, kteří si vepsali na svůj životní štít slovo socialismus, přece jen po 21. srpnu 196S zůstala: že tenkráte v ony osudné dny sovětské vedení jednalo opravdu z obavy 0 socialismus, i když deformovaný, ale přece jen socialismus.

Po zkušenostech s rumunským srpnem — i když sovětské vedení z důvodů, které chceme v této souvislosti ponechat stranou, muselo zatroubit na ústup — dostal československý srpen — a s ním i tzv. Brežuěvova doktrína — daleko přesnější kontury.

Brežuěvovu doktrínu — pokud ji interpre-tujeme podle slov jejích tvůrců —- by bylo možno charakterisovat jako právo s tá tů "socialistické soustavy" vměšovat se do vnitřních záležitostí "socialistických" s tá tů 1 formou ozbrojené intervence, pokud v těchto státech dochází k vnitropolitickým změnám, které by mohly vést k odstranění politického systému stalinského typu.

Rumunské zkušenosti však ukazují, že toto pojetí neodpovídá skutečnosti, že je pouze pokryteckou ideologickou maskou, kte-rá má učinit stravitehiějsi zástupům posled-ních věřících a především pohodlnější ša-manům prosovětské časti komunistického a dělnického hnutí její nahou, velmocenskou podstatu. Neboť není pochyby o tom, že v Rumunsku existuje politický systém spíše stalinského typu se všemi jeho náležitostmi, jež není t řeba vyjmenovávat . Avšak záro-veň je známo, že rumunské vedení odpírá bý t poslušným instrumentem Moskvy a snaží se prosadit právo na samostatnost ve svých vnitřních i vnějších záležitostech.

Po rumunských zkušenostech nelze Brežuě-vovu doktrínu charakterisovat jinak — či lépe řečeno je nutno ji charakterizovat jednoznačně jako právo sovětského vedení vměšovat se do vnitřních záležitostí s t á tů "socialistické soustavy" i formou ozbrojené intervence, pokud v těchto státech dochází k vnitropolitickým změnám, které by mokly vést k odstraněni přímého vlivu a podřízenosti těchto stálil Moskvě.

^ íjs

Druhé poučení nečerpá jenom z rumunského srpna, ale i z polské zimy 1970-1971. Udá-losti v Polsku v prosinci 1970 znovu potvrdily některé závěry, které bylo možno činit již z dřívějšího vývoje ve východní Evropě.

Tento vývoj ukázal, že rozpor mezi po-litickým systémem stalinského typu a potře-bami společnosti vůbec a potřebami moderní iudustriáhii společnosti zvláště, jsou v té či oné míře imanentní prakticky všem výcho-doevropským stá tům. V tomto smyslu je možno říci, že existují předpoklady, že re-formní proces, směřující k likvidaci politic-kého systému stalinského typu se v bu-doucnosti v podstatě zákonitě vyskytne opět v některých zemích sovětského bloku. Vývoj v Polsku, relativně neočekávané politické vzplanutí a jedinečnost situace však vedou k závěru, že se bude se vší pravděpodobností jednat opět o pokus isolovaný.

Jako jedna z reakcí na porážku česko-slovenského reformního hnut í se vyskytly názory, že v současné konstelaci politických sil jediná možnost, jediná alternativa, jak úspěšně dovršit reformní proces a nevyvolat intervenční reakci stalinského politického centra je jeho pozvolné, opatrné provádění.

Avšak osud reformního hnutí v 1» olhjlvVl, v roce 1956 a úspěšný průběh reformního vývoje v ČSSR v roce 196B nabízejí jiné závěry: že naději na úspěch má jedině ta-kový proces — pokud ponecháme stranou jako nereálnou umělou machiavelistickou konstrukci pokrokového palácového puče — který rychle rozbíjí staré s t ruktury; neboť pokud tento proces je pomalý, pak existující s t ruktury jsou schopny reformní proces udu-sit a vráti t lc výchozímu bodu.

Takovýto vztah mezi průběhem reformního procesu a intervenční reakcí Moskvy vyt-váří na první pohled neřešitelný vztah, jakýsi circulus viciosus, likviduje jakýkoli prostor pro zásadní reformní změnu v určité zemi "socialistického tábora", která by měla naději na úspěch. Pomalý reformní proces jsou existující konservativní s t ruktury schop-ny absorbovat, rozmělnit, isolovat, udusit.

36

Y případě rychlého reformního procesu, využívajícího náhlého ochromeni existujících s t ruktur a majícího tak naději na úspěšné dovršení, nastupuje intervenční zásah .Moskvy.

Historie naštěstí nebvvá tak stroze logická. Existuje totiž určitý prostor, který posky-tu je alespoň určitou historickou šanci. V roce 1968 byly intervenci ohroženy nejen ČSSR ale i Rumunsko a Jugoslávie. Y létě 1971

O

se toto nebezpečí intervence v hrozivé po-době objevilo opět před Rumunskem, Ve všech těchto případech odpovědní předsta-vitelé obou jmenovaných zemí nezastřeně prohlásili, že proti případné intervenci se >udou bránit ozbrojenou silou. A nejen to,

ale učinili i příslušná konkrétní opatření. I když nelze absolutizovat zdá se, že není neoprávněné konstatování, že jedním z rozho-duj ícíli důvodů pro který k intervenci nedošlo byl právě rozhodný a důsledný odpor těchto národů proti ni, představa krvavé lázně a jejích politických důsledků, které sovětské vedení muselo do svých strategických před-stav zakalkulovat.

Existuje oprávněná domněnka, že by k sovětské intervenci v srpnu 196S nedošlo, že by prointerveuční síly ať již v Kremlu či v rámci Varšavského paktu nezískaly převahu, kdyby obdobný rozhodný postoj zaujalo i Československo.

Pokud opustíme historii a obrátíme se tváří k budoucímu vývoji je možno na základě uvedených skutečností říci, že za současné situace má reformní hnutí, usilující v určité zemi o překonání stalinského po-litického systému naději na dosažení svých cílů - alespoň reálnou historickou šanci* — pokud na určitém stupni reformního procesu vyhlásí, ze svůj program a právo na svou vlastni cestu- socialistického vývoje bude hájit-všemi prostředky a souběžně k tomu učiní konkrétní opatření. T. zu. v oblasti vnitro-politické zásadní politická neutralisace kon-servativníeh, protireformních sil, v oblasti zahraničněpolitické jednak poskytnutí záruk iuterveutu o respektování při jatých mezi-národně politických závazků, jednak souběžné úsilí o posílení vlastních posic vůči němu získáním širší mezinárodní podpory a spojenců.

Je pravda, že historie se nikdy neopakuje. Je také pravda, že současný pohyb v Evropě a v globálních vztazích ve světě vůbec dává tušit určité nové, neznámé podoby evropského uspořádání. To však nic nebrání tomu, aby východoevropské reformní linutí, které ně-kolika svými porážkami již vyrostlo ze svých dětských střevíci"! nemělo některá obecná poučení z těchto svých porážek při budoucích historických příležitostech alespoň na paměti.

Čistky a útěk mozků

Podle oíicáluích sdělení, ovšem neveřejných, odešlo z fakulty všeobecného lékařství Uni-versity Karlovy v Praze celkem 120 pracovníků (z toho 53 profesorů, docentů a asistentů, 13 vědeckých pracovníků a 54 ostatních). Ze studia bylo vyloučeno 170 posluchačů. V čistce bylo vyloučeno 53% členů KSČ na této fakultě.

V českých zemích odešlo po r. 1968 celkem 1.300 lékařů za hranice. Mezi profesory, kteří byli vyloučeni nebo zbaveni vedení ústavů jsou na př. prof. Bláha, Bureš, Hašek, Hněvkovský, Charvát, Kácí, Král, Macek, Raška, Rašková, Sedlák, Servít, Starý, škaloud, Obrtel, Šnaid, vSmaliel, Sekla, Vy chytil, Vítek a další,

Z filosofické fakul ty Karlovy University bylo propuštěno 56 profesorů, docentů a asistentů. Z pracovníků Čs. Akademie věd odešlo po r. 1968 do zahraničí 470 z českých zemí a 163

ze Slovenska.

Budou se přepisovat obecní kroniky

Husákovo vedení je skutečně důsledné. Nestačí mu, že falšuje dějiny svým dokumentem "Poučení" a dalšími propagandistickými výplody. Nestačí mu, že odsoudilo a dalo zničit všechny výtisky t . zv. "Černé knihy", jež byla dokumentárním svědectvím prvních dnů oku-pace. Chce vymazat všechna pravdivá svědectví oné doby hanby a národního pokoření. Za oběť tomuto obrazoborectví mají nyní padnout i obecní kroniky. Potvrzuje to "Jihočeská p ravda" ze 16. července 1971 ve svém článku s titulem "Nejasno nad kronikami" kde se m. j. píše: "Právě tak je nutno i přehodnotit zápisy v kronikách, týkající se let 1968-69, které jsou často příliš subjektivní, poplatné době, v níž vznikaly (i). Dá se říci, že ve většině okresů se s t ímto problémem již vyrovnali (!}, ve zbývajících-okres Č. Krumlov, Písek a Pracliatice-nebyly ještě zápisy zpracovány". Těžko naj í t slov pro označení tohoto počínání.

. . . a učebnice dějepisu!

Učitelské noviny z 9. září 1971 uveřejňují "Upozornění ministerstva školství", že ve vyučování dějepisu v 9. ročníku základních devítiletých škol nebudou ve školním roce 1971-72 žáci užívat žádných učebnic (!). Budou se připravovat na vyučování "podle zápisů ve svých poznámkových sešitech". Učitelé pak musí podle těchto směrnic používat doporučených článků jako na př. od Čestmíra Amorta (jednoho z autorů denunciantské zprávy proti čs. historikům, uveřejněné v č. 4-5 I/istň) nebo Bruno Kolilera, který se proslavil v době procesů. Opravdu povolaní odborníci na "přehodnocování" našich dějin!

37

alternativy vývoje M. Marciniak, Varšava

(Psáno pro u Listy ")

Politický systém poválečného Polska trpí dlouhá léta chronickými nedostatky, které stále častěji přerůstají v ex plosi vní situace, v ostré krise, zachvacující všechny oblasti národního života.

Výrazem takové krise bylo i loňské pov-stání dělníku Wybrzeza, podpořené různými formami celou polskou dělnickou třídou, jejímž jménem donuiěle vykonává svou dik-ta turu Polská sjednocená děhiická strana. Vlastní krví vynutili si dělníci odchod ncj zkompromitovanější části stranického vede-ní. Nové vedení donutili k řadě ústupků především v oblasti mezd a cen a zvětšení podílu výroby určené zásobování obyvatelstva v nové pětiletce.

V atmosféře vytvořené prosincovými udá-lostni a částečnými úspěchy polských dělníků ožily v mnoha střediscích dělníků i intelek-tuálů diskuse, týkající se jak všeobecné si-tuace v Polsku a jejích kořenů, tak i per-spektiv vývoje v nejbližší budoucnosti. Ně-které prvky těchto diskusí dostaly se dokonce na stránky oficiálního tisku v Polsku. Některé se dostaly i na stránky tisku komunistických stran v Západní Evropě. Nejsvobodněji o-všem probíhá diskuse v tisku a střediscích polské demokratické emigrace, kde ji nebrzdí ani vnější cenzura, ani vynucená autocenzura.

Zdá se, že stanoviska a diskuse v kruzích polské demokratické a socialistické opozice mohou být zajímavé i pro stoupence socia-listických reforem z ostatních zemí střední a jihovýchodní Evropy.

Soc ia l i smus Realita Polska i ostatních zemí východní

části Evropy, nazývajících se oficiálně "so-cialistickými", má daleko ke stavu blahobytu a osvobozeni z vnějšího i vnitřního vykořisto-vání a útisku, jak ty to fenomény vždy byly identifikovány s pojmem "socialismus". V diskusi nazývá se systém států socialistického tábora spíše " rudým totalismem", "diktatu-rou centralistické byrokracie", "diktaturou temna", "despotiským socialismem". Je zře-jmé, že podobná označení jsou ovšem nedo-stačující pro definování základních rysů sy-stému jak v jeho stalinské, tak i postalinské fázi vývoje.

Určité ' 'minimum'' skutečného socialismu zformuloval Leszek Kolakowski ve svých ne-dávno uveřejněných "Tézícli o naději i bezna-ději" takto:

"V podmínkách svobody volby by se prav-děpodobně značná většina polské dělnické třídy i pracující inteligence v}rslovila pro so-

cialismus, stejně jako se pro něj vyslovuje podepsaný. Pro socialismus, to znamená pro suverémií lidový organismus, který usku-tečňuje kontrolu rozdělování národního dů-chodu a kontrolu admiuistrativně-politického aparátu, pracujícího jako orgán společnosti, nikoliv jako pán, mající společnost "na po-moc", pro organismus zabezpečující svobodu informací i styků, politický pluralismus i mnohost forem společenského vlastnictví, ochranu kriterií pravdy, efektivnosti i spo-lečného zájmu, svobodu povolání a osvoboze-ní od zvůle politické policie, soudnictví, jehož cílem bude ochrana společnosti před autispo-lečenským jednáním, nikoliv dělání zločinců ze všech občanů, abv mohli bvt všichni pod-váděni".

Nebylo by obtížné zaútočit na neúplnost ct llíl nedostatek preciznosti v těchto formula-cích; přesto však ukazují dostatečně zřetelně cíle, za nimiž jdou stoupenci socialistické de-mokracie.

Sovětský model socialismu Rysy socialismu, načrtnuté Kolakowskim,

představují ony zásadní hodnoty, které chybí v "despotickém" nebo "sovětském" modelu socialismu, jak je uskutečněn v zemích "tá-bora socialismu". Namísto nich nacházíme tu tendence "rozvojové" a takové struktury, které ve velikém rozsahu zůstaly zachovány z období stalinského samoděržaví a to:

koncentrace vlády stranického aparátu nad všemi oblastmi společenského života a přeměna tohoto aparátu spolu s jeho po-mocníky ve tř ídu "vlastníků Lidového lJol-

) I

— primát politiky před ekonomikou a všemi projevy kolektivního života, to jest podřízení všech rozhodnutí —- především lýkajících se národního hospodářství a me-zilidské komunikace a informace-aktuální potřebě "upevňování vedoucí úlohy strany",

—- rozbíjení přirozených společenských vztahů, které nevyhovují totální kontrole, atomizace společnosti a pokusy paralizovat její aktivitu vytvářením všeobjímajícího stra-chu, pocitu bezmocnosti izolovaného jedince, vydaného všauc všemocnému stranickému a státnímu aparátu,

— demoralizace společnosti organizovanou dezinformací a selekcí kádrů, při níž skutečná kvalifikace představuje až hodnotu desátého řádu a rozhodující je servilnost vůči vládnou-cím, demoralizace prostřednictvím provokací a propagandistických kampaní, sledujících vytváření společenských napětí cestou neu-

38

stálých obviňování vnitrních i vnějších "ne-přát eV,

— servilnost ve vztahu k velmocenské so-větské politice při současných neustálých hrozbách sovětskými tanky v případě ohro-žení panující stranické diktatury, udržování napětí ve vztazích se sousedními národy, aby se znemožnila spolupráce k získání suverénity a podmínek demokratické přestavby systému.

Revoluce?

Výše uvedené rysy a tendence "sovětského" modelu socialismu jsou každodenní skutečno-stí, s niž se potkává prostý polský občan. Nelze se divit, že intelektuální reakcí na tento stav věcí stala se téměř všeobecná nevíra v možnost reformy systému, v jeho postup-nou přeměnu ve zřízení lidštější a rozumněj-ší, v takové, ' ' k te ré se může l íbit" , anebo přinejmenším takové, v kterém se dá žít lidsky v morálním i materiálním slova smyslu. A proto-uvažováno zdánlivě logicky-despo-tický a totalitní systém lze změnit jedině násilím, cestou revoluční exploze; teprve po jeho pádu, po rozbití panujícího režimu bude možno na jeho troskách budovat stavbu de-

v

mokratického socialismu! Charakteristickým rysem stoupenců "re-

voluce" bylo a zůstává, že se vědomě vyhý-bali a vyhýbají diskusi o metodě uskutečnění takové revoluce. Přitisknuti ke zdi uznávali a uznávají, že v soucasných podmínkách neexistuje v zemi možnost zorganizování ná-silného jednorázového převratu, a že tedy musí být uskutečněn jaksi mimo vědomou činnost "revolucionářů". Podle nich může dojít k převratu bud v důsledku absolutního bankrotu režimu, který se musí zhroutit pod tíhou neschopnosti a nepravosti a otevřít tak cestu živelné revoluci utlačené společností. Při jiných variantách této teorie se doporu-čuje čekat na vypuknutí takové revoluce nejdříve v SSSR, protože v jiném případě i vítěznou revoluci v Polsku zadáví sovětská vojenská intervence. Existuje také varianta, spoléhající na vojenskou porážku SSSR a vlád s ním spojených, přičemž role "vítěze" je už od let přisuzována Spojeným státům, nově však také Číně.

Ve skutečnosti ovšem hesla "revolucioná-ř ů " stejně jako hesla "čím hůř t ím lip" nebo slogan "všecko nebo nic" vedly a vedou v nejlepším případě k aktu osobního protestu nebo uchýleni se do vnitřní emigrace; v hor-ším případě vedly a vedou ke kapitulaci před systémem, protože lze konec konců žít a even-tuelně i režimu sloužit — do chvíle vítězství

revoluce". . . i i

Polská zkušenost

V létech 1953-1956 začaly se v SSSR a v souvislosti s t ím i v ostatních zemích socia-listického bloku odstraňovat některé nejliorší rysy systému, především vševláda bezpečnost-ních aparátů. Vedení KSSS uznalo, že vše-obecný teror nejen ohrožuje jeho vlastní bez-

pečnost, ale i paralyzuje ekonomický rozvoj země a hrozí vyvolat výbuch, který by mohl vážně ohrozit, ba dokonce zničit, systém stra-nické diktatury.

Kroky, uskutečněné v SSSR k záchraně pozice vedení KSSS a celého stranického apa-rátu měly ohromný vliv na situaci v Polsku, kde — jak to dokázalo povstání dělníků v Poznani v létě 1956 existovala rovněž situace, hrozící výbuchem všenárodního p r o -testu proti vedení PZPR. Po ostrém vnitrním boji zvítězila tenkrát ve straně skupina vůdců, která uznala za nezbytné při jmout v zájmu strany kompromis s lidovými požadavky (zvýšení reálných důchodů pracujících, opuš-tění nucené kolektivizace zemědělství, rozpuš-těni táborů nucené práce, oslabení t laku cen-zury, a především omezení pravomoci poli-tické policie). Současně - - na základě vše-národního požadavku, avšak také v zájmu PZPR - - došlo k omezení sovětské kontroly v Polsku, ke zvětšení polské autonomie v sovětském bloku, upevněném od r. 1955 po-liticko vojenskou Varšavskou smlouvou. Zvětšení autonomie mohlo být dosaženo v roce 1956 pokojnou cestou jednak v důsledku nejednotnosti tehdejšího vedení KSSS, jednak s ohledem na těžkosti, které by přinesla so-větská vojenská intervence v Polsku, v zemi ze satelitů největší a nejlidnatější, s poměrně velkou armádou, s tradicemi protiruského patriotismu. Mimo to geopolitické postavení Polska hrozilo přerušením sovětských ko-munikací s Německem a západní Evropou, a eventuelní prodlužující se odpor Polska mohl se v tehdejší situaci s tát stimulem nejen pro Madarsko. Proto došlo poměrně snadno ke kompromisu mezi IvSSS a PZPR, a odstra-šujíc! trest za pokus osamostatněni oriento-vala sovětská armáda proti Maďarsku.

Když vedení — už s Gomulkou, bývalým vězněm stalinismu, v čele — ovládlo pomocí řady ústupků situaci, začalo zpočátku poma-lu, a pak stále důsledněji likvidovat ty ustup-ky, které mohly ohrožovat monopol stranické vlády. Opět vzrůstala úloha politické policie, znovu byla zostřena eensura umrtvující pře-devším celý kulturní život, znovu vzrůstala politická i hospodářská závislost na SSSR. Systém se pomalu vracel do starých kolejí, ovšem ve formách nesporně mírnějších, než v době Stalinově. Ve straně uskutečnila se přeměna od diktatury prvního sekretáře k oligarch i i rozdělené na grupy a kliky, ke zvý-šení úlohy ústředního výboru, měnícího se ve svého druhu stranický parlament. Došlo při tom i ke zvětšení autonomie vojevodskyeh organizací.

Vrcholem procesu "restalinizace" staly se tak zvané "události březnové" v roce 1968, kdy bylo využito studentských demonstrací k zterorizováni a paralyzování celé polské in-teligence a jejímu oddělení od dělnické třídy. Také polská armáda byla při té příležitosti "očištěna" od "kolísavých elementů" a ve-dení armády bylo odevzdáno generálům, svá-zaným se sovětskou armádou. I t ím byl připraven podíl Polska na hanebné intervenci proti Československu v srpnu téhož roku a

39

uznání sovětské doktríny "omezené suvere-ni ty".

Gomulkova "éra" skončila ovšem nikoliv restaliiiizací v Gomulkově nebo Moc z arové pojetí, ale výbuchem nespokojenosti dělníků, který donutil stranu k novým ústupkům vůči požadavkům pracujích. Ústupky se týkaji sice převážně záležitostí hospodářských, ale v systému, který se vyznačuje těsným srů-stem ekonomiky a politiky, dostává každý ústupek ve sféře hospodářské i charakter politický.

Tento obraz vývoje situace v poválečném Polsku je tedy východiskem probíhající dis-kuse o teoretických i praktických probléme cli souěasné polské socialistiké opozice.

Teorie cykličnosti "Teorie cykličnosti" vychází z toho, ze

vládnoucí komunistická strana cítí se nucena v první fázi (tj. po dobytí moci nebo po "povstání" vedeném proti ní) učiniti ústupky ve prospěch celé společnosti nebo při nejmen-ším ve prospěch tecli vrstev, které nejsilněji protestovaly. Ústupky snaží se držet v rámci minima, ohraničeného na jedné straně výš-kou vlny lidového vzbouřeni a na druhé straně postulátem udržení stranického mono-polu vlády. Druhá etapa přichází s opadnutím revoluční vlny. Začíná se zpravidla jistým hospodářským vzestupem, protože byly od-straněny některé překážky, blokující rozvoj výrobních sil a protože společnost, nebo aspoň její část, věří v trvalý charakter změn a pracuje proto lépe a efektivněji. Náprava se oslabuje ve fázi třetí, kdy strana přistupuje ke znovuzískáni ztracených pozic, což vede ke stagnaci hospodářství a růstu lidové nespo-kojenosti, a t ím lc růstu moci donucovaclho aparátu, k růstu vnitřního teroru a růstu závislosti 11a SSSR jako poslední "zálohy" systému. Zostřená situace ustí pale v rychlém přechodu k fázi čtvrté, revoluční, explozivní, jíž se ovšem otevírá jen dráha k novému cyklu.

V této teorii není obtížné poznat parafrázi marxistické teorie ekonomických cyklů v sy-stému klasické ekonomiky kapitalistické. Nás ovšem zajímají důsledky této teorie cyklů pro boj o demokratický socialismus. Je v ní nepochybně jistě racionální jádro, ale zaráží nedostatek faktografického materiálu (v čase i prostoru), na němž je založena. Mimo to ponechává místo pro společenskou, zejména vědomou a v určitém smyslu organizovanou ingerenci subjektivního faktoru pouze ve fázi poslední, kde sice ta to aktivnost je nejlehčí a nejúspěšuější, ale současně i nejvíce živelná.

Teorie plasticity "Teorii plasticity" stávajícího systému

"despotického" socialismu, formulovanou ja-ko protiklad pesimistické a protireformní teo-rii "všechno nebo nic", vyslovil vlastně Ko-lakowski ve výše uvedených "Tézícli". Tuto teorii je možno chápat — s jistými omeze-ními ovšem — jako výsledek zjištění faktu, že stranické vedení v Polsku (i v jiných ze-

mích bloku) je pouze jedním z prvků, urču-jících realitu v zemi. Vývoj situace určuje totiž celá řada faktorů dalších jak objetívního tak i subjektivního charakteru, jejichž vzá-jemná závislost vytváří směr vývoje i jeho okamžitý stav. To má svůj základ nejen v rozporu mezi zájmy stranické byrokracie a mezi potřebami rozvoje výrobních sil v ob-dobí bouřlivého rozvoje vědecko-technické re-voluce, jak to všichni diskutující shodně potvrzují, ale i v rozporu mezi národními polskými zájmy a velmocenskou politikou so-větskou, mezi zájmy "socialistického tábora" a ostatním světem a tako v rozporech vnit-rostranických. Všechny tyto rozpory vytvá-řejí objektivní možnosti ingcrence probíha-jících procesů prostřednictvím vlivu ua spo-lečenské vědomí a jeho mobilizaci k vytvá-ření tlaku 11a vládnoucí oligarchii. Jen v podmínkách takového tlaku a nikoliv "dobré vůle" stranického vedení je možno oslabovat restalinizační tendence, a navíc vynucovat 11a vládnoucí elitě ústupky částečných reforem, směřujících k humanizaci systému a v další fázi k jeho skutečné demokratizaci ve smyslu výše uvedené definice socialismu.

Někdy se vvtýká Kolakowskiemu, Že ve » * w *

svých "Tézich" nepodává recept, jak v pod-mínkách teroru organizovat tlak na vládoucí oligarchii. Není to záležitost zanedbatelná, avšak je možno řešit ji teprve tenkrát, jestliže se přijme zásada aktivní angažovanosti v boji o reformy obecně, protože záležitost konkrét-ních krok/2 je přímo závislá ua určité kon-krétní situaci. Hlavní zbraň-informace

Nikdo nemůže rozrešit osud třiceti milionů Poláků — jen oni sami. Hledáni východiska ze situace, která byla vytvořena vznikem so-větského imperialismu a příživnické, nekon-trolovatelné vlády strany, je ztíženo, protože je mimořádně oslabeno sebepoznání společno-sti. První a základní podmínkou reforem musí se proto stát všeobecný proces ujasnění a de-maskování mechanismu moci v Polsku, od-povědnosti stranického vedení za zpomalo-vání hospodářského rozvoje, za politický útlak, za rezignaci na základní národní a státní suverenitu, za vědomé ničení národní kultury a pronásledování jejích tvůrců, za demoralizaci společnosti, odehnané od jaké-hokoliv podílu na mocí a vydané ohlupujícím a paralyzujícím účinkům působení aparátu propagandy i donucení, za celou stranickou kádrovou politiku, řídící se zásadou "nega-tivní selekce". Jen poznání skutečnosti vede k jejímu překonání.

Solidarita proti strachu Následky prosincového vystoupení dělníků

ukázaly, že PZPR musí počítat se společnosti, která přestává být atomizováným seskupe-ním postrašených Jidí. Proto je i nadále prvo-řadým úkolem, aby byly hledány a nalézány formy a metody překonávání strachu. Cesta k tomu nevede ovšem přes propagování hrdinství nepočetných, ale daleko spíše přes

40

budováni uárodní i skupinové solidarit}* v celé složitosti způsobu, jiniiž mohou být de-monstrovány. Pocit svazku se skupinou, vě-domi, že nikdo nezůstane na pospas donuco-vaciiuu aparátu, že nezůstane zapomenutý dokonce ani ve vězení, že rodina najde pomoc i podporu skupiny i společnosti - to všeclmo ztežuje represe a zvětšuje občanskou odvahu v hoj i o základní práva a svobody.

Národní solidarita je její nejobecnější for-mou. J í šermuje ovšem i stranická propagan-da, usilující prezentovat politiku P / P R jako výraz "národního zájmu", ovšem svého vlastního "zá jmu". Nám nejde samozřejmě o solidaritu podřizování se diktatuře stra-nického aparátu, ale o solidaritu obrany sku-tečných národních a občanských, skupino-vých i lidských práv. Taková celonárodní solidarita může se stát základnou masového hnutí, žádajícího navrácení všech práv a výdobytků, které už kdysi byly dosaženy, aniž by takové lmutí nutně muselo mít pevné organizační formy. I bez nich může toto hnutí vyvolávat stálý tlak bez krvavých obětí, nutící vládnoucí elitu k ústupkům.

Hlavní fronty

Existuje mnoho otázek, které — uvedeny do vědomí národa — mohly by se stát zcela neformálně základnou široké akce solidarity a t laku. V této chvíli vystupují do popředí zejména 3 uzlové fronty: Jedním z nicli je boj o lidská a občanská práva, zaručená for-málně ústavou a vládou podepsanými mezi-národními úmluvami. Zmaření obnovy tá-borů nucené práce, kam by mohl být odeslán bez výroku soudu každý nepohodlný občan, je jen jedním příkladem tohoto boje. Sem náleží rovněž pomoc obětem prosincového maskru a vůbec pomoc pronásledovaným v boji proti nelidské politice stranické byro-kracie. Druhou takovou frontou jsou hospo-dářská a sociální práva občanů socialistického státu. Základním by totiž mělo být právo každého pracujícího člověka a jeho rodiny na tzv. "sociální minimum", uspokojující nejen minimum biologické, ale i potřeby kulturního a civilizovaného Života. Výše to-hoto minima měla by se ustálit ve veřejné diskusi o rodinném rozpočtu a na základě výzkumů, které jak známo se v Polsku pro-vádějí. Výše minima musela by být uvedena ve vztah s úrovní reálných mezd a aktuálních potřeb a požadováno stanovení data, kdy právo na sociální minimum stane se závazným. V polských podmínkách by takovým datem mohl být rok 1975, t j . závěr současného pě-tiletého plánu, a roční plány měly by vyjad-řovat postupné dosahování tohoto cíle. Ta-kový postup by měl ulehčit každému občanu kontrolu, zda se i jeho rodina blíží dosažení minima. Po roce 1975 mělo by se stát povin-ností s tá tu jako disponenta materiálními hodnotami, aby vyrovnal rozdíl mezi reálnou mzdou a sociálním minimem ve všech přípa-dech, kdy výdělky budou nižší než toto mi-nimum.

Třetí frontou takového všenárodního t laku veřejného mínění měly by se stát záležitosti mezinárodní politiky, zejména pokud jde o problémy základních národních zájmů. Pří-kladem takového problému byla účast polské armády a intervenci proti Československu. Tato účast nejen zhanobila naši národní čest, ale spoluotevřela cestu k zásahům zcela zjevně namířeným proti Polsku, Odpor polské veřejnosti v srpnu 1968 nepochybně existoval, na to je dostatek důkazů, ukázal se však příliš slabým, než aby ovlivnil rozhodnuti vlády, k jakému došlo např. v Rumunsku. Nelze se příště dát zaskočit, nelze zapomenout srpnovou hanbu 1968.

Cíle a m e t o d y

Vytváření veřejného mínění, které by mělo vliv a nutilo k ústupkům, je složitý a dlouho-dobý proces. Jeho základnou může být jen obnovení - nebo posilněni — solidarity různých skupin a středisek, vytvářeni atmo-sféry vzájemné kolegiální pomoci, morálního nát laku na ty, kdož by solidaritu lámali a izolace těch, kdož slouží aparátu útisku. Je možné i potřebné vlévat autentický obsah i do těch institucionálních forem, které dočasně slouží jako fasáda diktatury stranické byro-kracie. Obnovit skupinovou solidaritu lze ovšem nejen využíváním formálně-demokra-tických prvků stanov, ale především formu-lováním, stavěním a obranou postulátů, dů-ležitých pro příslušníky skupiny.

Akce dělníků po prosinci 1970 ukazuje dob-rý příklad takové činnosti, v níž našla místo jak specifika regionální a skupinová, tak zá-ležitosti celostátní. Nemůže být pochyb, že všechny akce toho drulm, jako pokus eman-cipace odborů, oživení dělnických rad nebo jiné zvětšení vlivu pracujících na činnost pod-niku potkávaj í se a budou potkávat s veli-kými těžkostmi. Bude docházet k perzekuci těch, kdož se budou stavět do čela, bude docházet k pokusům o jejich diskreditaci, v některých případech í k pokusům o jejich korumpování a převedení na stranu moci. Nevyhnutelné oběti lze zmenšovat jednak tím, že vystoupení budou mít pokud možno masový charakter, a jednak nacházením fo-rem solidarizovaní se a poskytování pomoci obětem pronásledování. Konkrétní podmínky v jednotlivém podniku nebo instituci musí diktovat konkrétní ne šablono vítá řešení, je-jichž směr má ovšem zajišťovat pracujícím rostoucí a nakonec rozhodující vliv na rozho-dování.

Je důležité pamatovat , že např. okamžité požadavky rohlíků byly po prosinci 1970 z velké části vládou akceptovány: byly sníženy povinné dodávky, zemědělci byli zapojení do systému soc. péče. Požadavky rolníků, kteří prokázali ohromnou sílu i důmysl v boji proti nucené kolektivizaci a proti pokusům dalšího snižování životní a kulturní úrovně vesnice, na tom ovšem nekončí. Pro polské rolníky je rozhodující, aby získali samostatnou ho-spodářskou i politickou reprezentaci, která by bránila jejich práva a zájmy. Cesta k tomu

41

vede přes osamostatňováni a demokratizaci nejrůznějších družstevních a svépomocných organizací, přes osamostatňování j ednotné li-dové strany z direktiv PZPR, t j . přeměna strany z transmise PZPR v nezávislou repre-zentaci rolníku, tvořících třetinu národa.

Pro tvůrci inteligenci zůstává základním požadavkem omezení cenzury a zajištění minima materiálních prostředků spolu se zajištěním penzijním, zaručovaným jejich vlastními skupinovými organizacemi. Vláda totiž plně využívá iiestabilizovanou mate-riální situaci pracovníků kultury k jejich zas traso vání a u j armování. Vědečtí pracovníci domáhají se stále častěji veřejně navrácení autonomie vysokých škol a zachovávání zá-kona o vysokých školách z roku 1957 bez všech omezujících pozdějších dodatků. To představuje skutečně jednu z nezbytných podmínek vstupu Polska do období vědecko-technické revoluce.

Zvláštní záležitostí jsou problémy mládeže představující velikou a nej dynamičtější část společnosti. Při všech dosavadních srážkách s představiteli aparátů tvořila mládež hlavní armádu socialistické opozice, a tak tomu bude jistě i v budoucnosti. Proti ní proto především míří opatřeni vlády, proti ní byla namířena snaha obnovit tábory nucené práce. Na mládež je mířeno v podstatě ostří propagan-dy, usilující o využiti její nezkušenosti a po-litické naivnosti, aby byla vytlačena z arény boje za demokracii a socialismus. I zde řešení morální i politická uskutečňují se především 11a nej nižší úrovni, v rodině, škole, továrně, na fakultě, avšak i v základních organizacích mládeže, které už nyní jsou polem zápasu o přeměnu v autentické reprezentace zájmů mládeže.

V diskusi o reformním programu objevují se neustále dvě otázky, s nimiž se musí besprostředně každý střetnout. J e to vztah k vládnoucí straně PZPR a vztah k mocnému polskému sousedu — Sovětskému svazu. Oba ty to fenomény jsou často spolu svázané a objevují se v podobě skoro démouizované.

Boj o stranu

Ve stalinském modelu byla s t rana v celku podřízena 11a čele stojícímu "vůdci", v celé organizaci zavazoval tzv. "fůhrerprinzip", t . j systém nominace a delegování rozhodu-jících elementů moci shora dolů. Tím způso-bem byla celá s t rana proměněna v transmisi "vůdce" a jím určených "vůdců" nižšího stupně. Jednou z hlavních příčin "či.stek" a procesů ve třicátých létech v SSSR byla v podstatě přestavba s t rany podle tohoto principu, t.j. likvidace prvků vnitrostranické demokracie, které byly formálně obsaženy ve stanovách. Stejné cíle měly čistky a procesy na přelomu čtyřicátých a padesátých let v SSvSR a zemích tzv. lidové demokracie. V tomto případě šlo ovšem také o prosazení úplné závislosti těchto zemí na SSSR. Historie ovšem prokázala i pak existující rozpory mezi "vůdcem" nebo ohgarcliii, reprezentující zá-jmy "centrální byrokracie" a příslušníky niž-

ších článků aparátu. Tím více existovaly a existují rozpory mezi milionovou masou členů strany a "centrální byrokracií". V krizových situacích (uapř. v Polsku 1956, v Českoslo-vensku 1967-68), kdy ve stranické špičce projevuji se rozpory o metodu dalšího udrže-ní moci, dochází ke zvyšování váhy stranických mas, které - - dříve zbaveny zcela hlasu •— nyní náhle nacházejí možnost využívat stra-nické tribuny. Stranická tribuna stává se ne-nadále tr ibunou lidových mas, protože prosti členové strany nejsou od lidové masy oddě-leni, ale jsou její částí. Tak se vyvíjely všechny dosavadní politické krize v socialistických ze-mích. Odtud též stížnosti vedení PZPR, že v době krize na Wybrzezu nebo v Lodži stranické organizace "zmizelv" nebo se "roz-

O V

plynuly" v masách dělníku. Proto také po ovládnutí krize byly celé stranické organizace rozpuštěny nebo "vyčištěny" vyloučením veliké části členů.

Proto je pro socialistickou opozici nesmírně vážným úkolem využívání všech možností, daných stanovami strany, aby byla chráněna jistá autonomie základních organizací, aby byl vykonáván vliv na složení výborů ve smyslu eliminace zprofanovaných a podpory lidí spojených s místem, nesvázaných apará-tem s mocí a čestných. Velký význam má nastolování skutečných problémů a nedostat-ků a boj za jejich odstraňováni, a ve chvílích politického oživení okamžité nastolování pro-blémů širších, regionálních a celostátních. Jde 0 diskuse věcné, předkládáni návrhů popu-lárních, ale nikoliv demagogických, o vymá-háni stále a plné informovanosti z vedení strany, o vymáhání odpovědi na všechny návrhy, které diskuse přinesla. Taková tak-tllvři směřuje k dosažení rozhodujícího slova členů ve straně v příx^adné chvíli a postupné omezování všemoci aparátu. Příklad Polska v roce 1956 a zejména Československa v letech 1967 a 1968 dokazuje, že to není utopický cíl, že je možné vzhledem k identitě zájmů prostých členů strany a celé společnosti - -získat dokonce vliv na složeni centrálního vedení a přeměnit s tranu z nástroje útlaku společnosti, v sílu, která společnosti slouží a vrací jí uloupená práva i možnosti demo-kratického rozvoje. Frontální útoky proti straně, vrhající do jednoho pytle ajmrát a vedeni spolu s prostými členy, vytváří jedině falešnou solidaritu mezi nimi, ačkoli ve sku-tečnosti je jen málo spojuje a mnohé dělí. Taková takt ika ulehčuje stranické ohgarcliii tis tup do poslední pozice před vlastní spo-lečností: pozvání sovětských tanků proti "kontrarevoluci". Vnitrostranický boj o vliv 11a stranická vedení a rozhodnutí, stejně jako snahy o přeměnu základních organizací v t r ibuny diskuse, 11a nichž zazní hlas spole-čnosti o rozhodujících problémech místních 1 celonárodních, je tedy podle mínění celé řady mluvcích polské opozice, i nadále jedním z rozhodujících úkolů reformního linutí. O stejný postup jde i ve všech organizacích mimostranických, kde je základním úkolem nejen úsilí o jejich osamostatňování z pout stranického diktátu, ale i úsilí o činnost ve

42

smyslu jejich vlastních stanov, které posky-tu j í nuiolié možnosti. Jde samozřejmě v první řadě o takové organizace, jako odbory, děl-nické rady, organizace Fronty národní jed-noty a jiné.

Poměr k SSSR

Tak jako nebylo možné při diskusi o straně nedotknout se role Sovětského svazu jako ochránce stranického aparátu před vlastní společností a dokonce i před členstvem stra-ny, tak nelze mluvit o SSSR bez přihlédnutí k úloze vládnoucí strany při udržování Polska v oblasti vlivu SSSR. Vedení strany vystu-puje s "Janusovou tvář í" : pokouší se přes-vědčit společnost, že jen dík "straně" Sovět-ský svaz neohrožuje nezávislost Polska, které by se jinak mohlo prostě s tát jednou ze so-větských republik, a současně — vůči so-větským vládcům — pokouší se představo-vat jako jediný garant svazku Polska se Sov. svazem, protože v jiném případě by se Polsko připojilo k táboru sovětských nepřátel, nebo v nejlepším případě by volilo neutralitu a isolovalo SSSR od přímého kontaktu s NDR i se západní částí evropského kontinentu.

Obě téže jsou přirozeně falešné. Jakýkoliv pokus o inkorporací Polska do SSSR by na-razil především na tak veliký odpor polského lidu, který existenci svého státu zaplatil krví mnoha generací, že takové "řešeni" je z hlediska sovětských zájmů nereálné. Sou-časně neexistují v Polsku odpovědni politici, ani mimo vládnoucí stranu, kteří by chtěli lehkomyslně a proti polským zájmům pro-vokovat krizi ve vztazích se svým mocným sousedem. To ovšem ani v nejmenším nezna-mená, že stoupenci reformy chtěli by rezigno-vat z jakýchkoliv aspektů státní a stranické suverenity. Účastníci opoziční diskuse odmítají ovšem i nereálné a fantastické názory, jakoby bez zničení Sovětského svazu vnějšími nebo vnitř-ními silami byl jakýkoliv vývoj vnitřní nebo mezinárodní politiky slabších spojenců bSSR nemožný, nebo jakoby dosažitelným optimem bylo jen situace v sovětském táboře". I to je neodůvodněný pesimismus. Příklad Rumunska — při vší své specifice — ukazuje, že i ve vztazích s velkým spojencem je možná větší samostatnost. Sovětská poli-t ika zachovávání teritoriálního státu cpio v Evropě odpovídá polským zájmům a otevírá před Polskem závažné možnosti samostat-ných rozhodnutí, zvětšujících mezinárodní váliu Polska, a to i bez konfliktů ze zájmy SSSR, a i tehdy, kdyby Sovětský svaz byl donucen koncentrovat svou pozornost k zá-ležitostem Dálného Východu. Je zřejmé, že v případě eventuelního konfliktu s Čínou je Polsko povinno zachovat faktickou neutralitu. Ve vzájemných, hospodářských vztazích bránilo se a bráni Polsko — a to dokonce i jeho sou-časní vládci, aby bylo vtaženo do "organické-ho zapojení" do hospodářství sovětského, aby se základní rozhodováni o polském národním hospodářstvi přeneslo do Moskvy. Avšak každá polská vláda bude plně zainteresovaná

na ne j větší, ovšem ekvivalentní, výměně zboží i průmyslové kooperaci s SSSR, na vytváření nástrojů k prohloubení vzájemně výhodné spolupráce, jako je směnnost valuty v rámci R V H P s perspektivou včleněni do světového systému směnnosti valut, umožně-ní bezprostřední kooperace a obchodních styků velkých průmyslových podniků, spo-lečné investice a jiné. Současné ovšem musí mít Polsko možnost, aby v zájmu zesílení své ekonomik v rozšiřovalo všechnv formv

• V * ^ V f spolupráce i se státy západními —- samozřej-mě rovněž jen na zásadě vzájemné výhod-nosti .

Diskutující neskrývají, že existuje nepo-chybně tendende některých sovětských po-litiků využít ohromné převah)'- a vnutit Pol-sku řadu pro ně škodlivých politických, hospodářských i vojenských řešeni. Zdůraz-ňuje se však, že existuji možnosti, aby se polská rozhodnutí vymanila z jakémukoliv vnějšího diktátu. Ukazuje se na nesporné rozpory zájmů vládnoucí skupiny Polska a sovětské elity ve všech těchto oblastech. Tato skutečnost umožňuje, aby se vytvořil tlak informovaného veřejného míněni, který může vést k osamostatňování polské zahraniční po-litiky.

V diskusi se objevují rovněž problémy vztahu Polska ke společenským a národnost-ním problémům SSSR. Jsou to zamozřejmě vnitřní sovětské záležitosti, do nichž nikdo v Polsku ani nemůže ani nechce zasahovat. Nikdo by ovšem v Polsku neskrýval svou radost, kdyby vývoj v SSSR vedl k demo-kratickým řešením ostrých společenských a národnostní ch problémů. Umožnilo by to vytvoření daleko upřínuiějších vztahů mezi socialistickou velmocí, která by přestala hrát úlohu četnika východní Evropy, a mezi ostatními s táty a národy této oblasti. Spolupráce

V diskusi objevuje se často i požadavek všestranného rozvoje vztahů s ostatními so-cialistickými zeměmi, zvláště s bezprostřed-ními sousedy Polska. Část vládnoucí oligar-chie v Polsku, stejně jako její protektoři v Moskvě, usiluje ovsem o vytváření nepřízni-vých, často přímo nacionalistických vztahů k těmto národům. Polská opozice zastává stanovisko boje proti těmto tendencím, které ztěžují spolupráci mezi socialistickými ze-měmi. A bez takové spolupráce těžko si představit společnou obranu proti velmocen-skému tlaku ze strany SSSR. Podtrhuje se rovněž závažnost zájmu o situaci v Polsku ze strany všech komunistických stran. Je známo, že některé kroky minulého stranické-ho vedení PZPR přinesly vážné škody zápa-doevropským komunistickým stranám, např. Komunistické straně Itálie, pokud šlo o církevní politiku Gomulky, a možno uvést i řadu příkladů dalších. Zájem těchto stran, stejně jako vládnoucích komunistických stran v zemích mimo Varšavskou smlouvu, vede proto zákonitě k zájmu o hnutí socialistické obrody Polska.

43

Dvě výstrahy V souhrnem vylíčení obrazu diskuse, která

probíhá v řadách polské socialistické opozice, nedotknul se autor některý cli jejích stránek, např. úlohy polské politické emigrace. Disku-se nebyla ani tady formální: vyslovená sta-noviska se objevila v časopisech, i "v nočních rozmluvách krajanů", jichž se účastnil i autor.

Diskusí se vinulo jako červená niť pře-devším dvojí:

1) Bylo zdůrazňováno, že politika postup-ných reforem je jedinou reálnou perspektivou demokratizace socialistického systému v ze-mích tzv. socialistického tábora, že však ani ona nepředstavuje ani lehkou, ani rychlou, ani obětíprostou cestu, ba právě naopak. Není však žádné jiné strategie boje, vhodné jak v období útisku tak i vzestupu revoluční vlny. ICaždá jiná alternativa vyžadovala by o mnoho větších obětí, aniž by přinesla ja-koukoliv jinou naději na zlepšeni národního údělu.

2) Bylo zdůrazněno i nebezpečí, kterého si musí být plně vědom každý účastník reform-ního opozičního hnutí : Každý' úspěch, dosa-žený tlakem na vládnoucí oligarchii musí znamenat okamžitý přechod k dalšímu nátla-ku. J inak hrozí nebezpečí, sklouznutí na pozici skutečné spolupráce se systémem, přechod na pozici skutečné kolaborace. Hra-nice není ovšem vždy zcela výrazná, a nez-bytnost využívání elastické takt iky ve slo-žitých situacích může bohužel vest lc možným "sklouznutím". A na to je t řeba pamatovat .

Seminář v Readingu

Na universitě v britském Readingu konal se letos v červenci zajímavý vědecký seminář o čs. reformním vývoji v šedesátých létech. Podíleli se na něm převážně angličtí vědci a publicisté, zabývající se studiem společenské-ho vývoje v evropkýcli sociálických ze-mích, a řada československých společensko-vědních pracovníků a žurnalistu, kteří žijí a pracuji v zahraničí.

Jestliže čs. čtenář novin musí přežívat např. tvrzení jistého Rouse v Tribuně o tom, že "naši pravičáci. . . zahájili v r. 1968 horlivé práce na obnově koncentračního tábora Tere-zín", a že "nejmenovaný emigrant potvrdil, že podzemí mělo přinejmenším 40.000 členů a k dispozici zbraně, vysílačky, tiskařské stroj e a dopravní prostře dky", pak j istě přežil ve zdraví i informaci jistého Rovenskélio v Rudém právu a Roháčka v rozhlasu, že to-tiž "v anglickém Readingu konala se v čer-venci t a jná porada centra pro vedení psycho-logické války a strategii antikomunismu' ' . Škoda jen, že se ěs. čtenáři a posluchači ne-

mohli ze srdce smát, když Rovenští-Roháčko-vé uváděli, co údajně řekli např. Šik, Sviták nebo Lobl, kteří vůbec v Readingu nebyli!

Readiiigský seminář měl charakter výměny vědeckých informací a věcných diskusi, a byl na hony vzdálen vlastností, které mu pražská propaganda, připsala. Vládcové v Praze se

řirozeně zlobí — a budou zlobit i nadále, vdyž se zjišťuje, že čs. vývoj v šedesátých

létech a zvi. v. r. 1968 je i dál předmětem zájmu a studia ve světě, že se moskevsko-husákovská intepretace tohoto vývoje v tzv. "Poučení z krisových let" mezi slušnými lidmi přijímá jen ve smyslu ukrajinského rčení "sídlem moře nezahřeješ, cli ujem duši nes-pasíš", a že zejména čs. vědečtí pracovníci pokračují v emigraci svobodně ve studiu pro-blematiky, která je doma tabuisována a od níž — a od možnosti vědecké práce vůbec — byli jejich přátelé a spolupracovníci barbarsky odehnáni.

Avšak nic naplat: Československo druhé poloviny šedesátých let - obnažení hluboké společenské a ekonomické krise, radikálně-reformní pokus o její řešení a sovětská vo-jenská intervence se svými následky — sou-středilo a soustřeďuje nadále pozornost světové veřejnosti. Od podzimu 1968 do počátku roku 1971 vyšlo v různých zemích světa o této problematice vedle nepřehledných desetitisíců článků a časopiseckých studií i podle neúplné bibliografie 56 knih československých autorů a editorů a 163 knih autorů a editorů cizích, šlo ovšem v mnoha případech o práce spíše informativní a "svědecké", než vědecke, s nejrůznějšim stupněm objektivity a z nej-růzuějších světonázorových pozic — od mar-xistů až k antikomunistům. Tak už to v zemích se svobodou slova bývá. J e ovšem naprosto zřetelné, že ani ve vztahu k česko-slovenskému vývoji nebyl a není hrubý an-tikomunismus živen snahami čs. reformních komunistů a jejich spojenců o hledání vý-chodisek a pokusy o vědeckou analýzu čs. společenské skutečností, nýbrž jen a jen skutečnými zvrácenostmi stalinisťické minu-losti a katastrofálními kroky sovětské neo-stalinslcé velmocenské politiky.

O co však v Readingu ve dnech 12.-17. července skutečně šlo? Tamní universita spolu s universitou v Glasgow svolala seminář, na němž se jeho britští a Českoslovenští účastníci věnovali, československému reformnímu linu-tí. Diskuse se soustřeďovala na ta to témata: vztahy mezi politickými a ekonomickými faktory reformního hnutí v sovětském bloku, v Československu zvláště; budoucnost česko-slovenské ekonomické reformy; transformace KSČ; změny v politické struktuře; role inte-ligence v reformním linutí; role masových sdělovacích prostředků; zahraničně politické souvislosti československého vývoje; meziná-rodní komunistické linutí a Československo; a perspektivy reforem v systému diktatury jedné strany. V referátech a koreferátech britských i československých účastníků i v diskusních příspěvcích bylo znovu důkladně rozebráno mnohé, co navazovalo na intensivní diskuse vedené u nás doma v době před

44

vojenským zásahem, shrnuty byly i pohledy o něž jsme bohatší nyní s časovým odstupem posledních tří let či v důsledku mezitím pro-běhlého vývoje na celém světě a ve východní Evropě zvláště.

Readingský seminář tak potvrdil, že nyní, s odstupem času, s tává se čs. vývoj a události stále více předmětem vážného vědeckého stu-dia. V blízké budoucnosti vyjde řada závaž-ných prací, zaměřených především k proble-matice mezinárodně-politických, sociálních, systémových a ideologických kořenů čs. kri-se, k analýze programu reformy i k příčinám jejího rozdrcení. Mnohé z nich budou se za-bývat čs. vývojem jako východiskem progno-zy možného reformního vývoje v evropských socialistických zemích v budoucnosti. Ani ony nebudou jistě ještě ve všech případech dokonalé a prosty nepřekonaného subjekti-vismu nebo ideologického apriorismu. Avšak ve vzájenuiém střetání interpretací a názorů bude nepochybně hledána historická pravda.

Křik propagandistň z Prahy ani jakékoliv jiné pokusy o zneužívaní tohoto hledání na tom nic naštěstí nemohou změnit. Bude jen dobře, když se připravený sborník materiálů z readingskélio semináře (česky vyjde v nakladatelství Index) i všechny připravované vědecké práce dostanou navzdory cenzuře i do rukou co největšiho počtu českých a slo-venských čtenářů doma.

Jeden svůj cil seminář v Readingu již splnil: stal se důležitým pomocníkem v našem úsilí informovat ty, kteří mají vliv pro-střednictvím svých universitních funkci na tisíce západních studentů a svého pera na milióny čtenářů vysvětlovat pravdivě, co je člověku v západním světě na vývoji východně od Labe jen těžko, nebo nedostatečně pocho-pitelné a t ak nacházet, soustředovat a mo-bilisovat stále větší počet skutečných přátel a spojenců, kterých bylo našemu státu v boji za samostatný a svobodný vývoj vždy za-potřebí.

Jak předehnat, aniž by se dohánělo MILAN SCHULZ

Budeme si led představovat. Taková činnost se sice hodí víc k dlouhým zimním večerům., kdy mráz v okna. duje a stará podřimuje a v světnici teplo u kamen. Ale proč se občas nevymknout řádu zvyklostí? Zvláště objeví-li se pro to naprosto nepominutelný podnět. Představme si tedy například dostihy. Lhostejno, zda v Chuchli či v Ascotu. Pro věc samu je tantokrát jedno, v jak tvrdé měně tu lze zbohat-nout nebo přijít na mizinu i jaké je třídní složení obecenstva. Hlavně, že po dráze běhají koníčci. Dejme tomu, Že se právě uzavřely sázky na hlavní závod, napjatá těla zvířat podupávají před startem, sít, která je zadržuje, letí nahoru a koně vyráží. Ladnými skoky pádí kolem závodiště, jezdci je pobízejí pra-videlnými údery do zpocených slabin, lidé hlasitě povzbuzují své favority, z nichž jeden — jak to bývá — odpadá, zatímco jiný — jak to bývá — úporným a na pohled úchvatným finišem probíhá cílem jako první. Ti, kteří na něho vsadili, jásají a pospíchají k poklad-nám bookmakerů, aby vyinkasovali plody svého rozhodnutí. Leč jaké je jejich překvapení, když se pojednou na tabuli vítězů zjeví zcela jiné Číslo, patřící koni, jenž doběhl v druhé polovině závodící skupiny. Strhne se bouře protestů, jedna paní tluče do sázkařova pultíku pověstným dostihovým širákem s mnohoná-sobnými ozdobami, ale není to nic platné. Dostihové veřejnosti se dostane poučení, že se právě přešlo na novou metodu hodnocení kvalit koní, přičemž ke konečnému pořadí v cíli se přihlíží jen částečně. Důležitý je už původ koní a jejich chování při výcviku.

Ale důraz se klade především na způsob, jak se ten který kůn chová během závodu a jak přičinlivě plní základní směrnici, vydanou sice při jiné příležitosti, ale uplatňovanou posléze ve všech odvětvích pozemní činnosti. Tato základní směrnice zní: předehnat, ale nedohánět.

Na první poslech zní, pravda, tento pokyn trochu nezvykle. Odporuje naprosto zjevně některým fyzikálním zákonům, které neodvratně vyžadují jistou logiku a následnost akcí a které s malými obměnami platí i přeneseny do nefyzikálních oblastí. Na druhý poslech vyvstanou však už některé znaky, charakteri-zující úsilí vyznavačů zmíněné směrnice o zmatení odvěkých zásad, a vypovídající i o jistém ohlasu tohoto úsilí mezi — aby se tak řeklo —- nedostihovým publikem. Neboť- ne vždy se tak snadno rozpozná, co se za onou tajuplnou teorií skrývá.

Zopakujme nyní její klasickou formali, tak jak byla vyslovena ani ne před měsíce ni jistým publicistou v pražském deníku. Zní: "Pře-dehnal kapitalistické země. . . současně před-pokládá — nedoháněl je''. Co takové zjištění znamená? Zastánce jednoho společenského systé-mu zaprvé přiznává, že druhý společenský systém uhání v dějinném vývoji kdesi vepředu, o několik délek před svým soupeřem. Dále odtud vyplývá, že onen zaostávající systém by se rád dostal alespoň na stejnou úroveň, zřejmě proto, Že lidé v něm žijící nechápou, proč by neměli mít stejné existenční podmínky jako jejich bližní, vzdálení bydlištěm někdy jen několik stovek metrů za nesmyslně zadrá-

45

tovaným lesem. Zároveň jsou si představitele režimu, který by chtěl předehnat, vědomi, že už i o předháněni trvá jaksi dlouho, co: — jak potvrdí i ncpřiiiš zk ušeň i motoristé — utahá i odhodlaného vytrvalce. A jestliže je to takhle — systém vyhlašuje po desetiletí své přednosti a Že už dožene a pořád nic — pak musí přijít prorok a zjevit prosťáčkům nový nález, který nul vládním kruhům sloužit jako meprobamat (tedy uklidhovadlo) a lidu jako šidítko do ) i a dc h á zejíc ich chm u n i ých d; ni. N á lez p) 'a v i, že my sice nebudeme mít takový blahobyt, » » » '

tolik nevímČeho na hlavu a tolik tamtoho za jednu pracovní jednotku, takže dohánět vůbec nebudeme, ale rovnou — bez doháněni — předeženeme. A to vyhlášením našeho řádu za vyšší a lepší a novým zdůrazněním ušlechtilých zásad, jejichž jsme vyznavači, ale bohužel se nám nějak ještě nezdařilo je naplnit, ale to všechno přijde, jen mít trpělivost a pěkně chodit do práce. jak říká náš publicista-objevitel: my jsme náš řád nebudovali proto, abychom se měli dobře, ale abychom změnili svět: hmotná úroveň a pohodli je jen prostřed-kem pro stvoření nového člověka.

Jenže tady se zákonodárce sám zapletl — jako kdysi jeden ďábel — do přičiň. V té zvířené vizi předháněni bez dohánění mu jaksi ušlot že svět, který by věru zasloužil změny, a to hlavně v krajinách publicistova mocenského bloku, předpokládá právě — jak on sám řekl —

Cs. vláda 11a pranýři v Zeneve

jisté niveau, z něhož j: tepme možné k ně-čemu podstatnému vyjit. A že bez té úrovně jsou všechny krásné řeči pouhým plácáním do vody. Ušlo mu taky, že se prostě nedají vyz mizí kovat některé vlastnosti, které překážejí samovládcúm, ale naopak živi obyčejnou lid-skou přirozenost, a že se nedají přeskočit některá údobí, potřebná pro přirozený vývoj věcí. Je pravda, že mládě leckterého skotu se postaví na vlastní nohy asi padesátkrát rychleji než mládě lidské. Ale je všeobecně známo, jak odlišná je následující či n no st-rohá t co v a a i toho nejposlednějšího človíčka. Dokonce — připusťme — i toho, jenž bývá k onomu nevinnému zvířeti přirovnáván.

Představovali jsme si na začátku, předsta-vujme si i na konci. Lépe: vybavme si v paměti zkušenost, jistě pro každého mnohonásobnou, kdy jsme na nějaké pouti, ať už po vlastních nebo po cizích, hledali všelijaké zkratky, po nichž by to bylo blíž. Myslím, že ta zkiíšenost v překvapivě vysokém procentu případů svěd-čí proti zkratkám. Stává se, že běžec, řítící se neznámými stezkami, aby — nedoháněje —• předehnal rozmyslného poutníka na ověřeném chodníčkut k cíli nikdy nedorazí. Může se mu dostat uznání, ale účelu nebylo dosaženo. Lidé přece nejsou na světě proto, aby trvale snili o lepši budoucnosti. Lidé jsou iu proto aby dosáh li svéh o.

Mezinárodní organizace práce v Ženevě, jíž je Československo členem, kritizovala na svém zasedání v červnu čs. vládu za to, že neplní své závazky a připouští politickou diskrimi-naci těcli pracovníků, kteří jsou proti vládě nebo mají odlišné ímnění. Zejména byl vysloven názor, že ustanovení čs. zákoníku práce, jímž se zakazuje jakákoliv aktivita, narušující "so-cialistický společenský řád "umožňuje příliš volný výklad a je v rozporu s mezinárodními konvencemi, které Československo podepsalo".

Shromáždění také žádalo vysvětlení, jakým způsobem se uplatňuj í mezinárodní kon-vence a zejména ustanovení o "svobodě sdružování" v SSSR.

Je to po prve po 8 letech, že Mezinárodní organizace práce se zabývala zprávou o uplat-ňování svycli mezinárodních konvencí v zemích Východní Evropy a pověřila zvláštní komisi s tudovat hlouběji tento problém a předložit výsledky příštímu shromážděni.

SOCIALISTICKÁ INTERNACIONALA k 3. výročí okupace

Předseda Socialistické Tnternacionály Dr. Bruno Pittermann a• generální tajemník Hans Janilschek vydali toto prohlášeník třetímu výročí invaze Československa:

"Tento násilný čin proti mírumilovné a suverénní zemi je v rozporu se základními zá-sadami svobody, socialismu a mezinárodního práva.

Při příležitosti t řet ího výročí invaze Socialistická Iuternacionála se obrací s výzvou na vedoucí představitele Sovětského Svazu, aby znovu uvážili svoji politiku vůči Československu a aby odvolali svá vojska z této země. Vyhovění této naší výzvě by obnovilo důvěru, která je nezbytným předpokladem úspěšného završení snah o bezpečnost a mírovou spolupráci evropských národů .

Uveřejňujeme toto stanovisko s uspokojením a s nadějí, že socialistické a soci á In ě- den i ok rali ck é strany, jež jsou členy Socialistické Internacionály a jež v mnoha zemích jsou ve vládě budou toto stanovisko prosazovat i prostřednictvím vlád svých zemí při přípravě evropské konference o bez-pečnosti a spolupráci.

46

Pod svícnem trna? Generální taj on nik Mezinárodni organizace novinářů (MOX), Jiří Kupka informoval 27.

září novináře o -některých plánech tělo organizace, jejíž sídlo je v Praze a jez oslavila v oněch dnech 25. výročí svého za lozen i. Při této příležitosti tnluvil o toni, jak MON protestoval u různých vlád proti persekuci novinářů a sdělil, že v současné době se zpracovává rozsáhlá světová anketa o sociál-ní ni postaveni novinářů.

Souhlasíme s akcemi MON na obranu pronásledovaných novinářů v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Brazílii, Jižním Vietnamu a všude tam, kde se omezuje svoboda tisku a práce no-vinářů. Jakou morální váhu však maji všechny tyto akce, když se MON ani jednou neozval proti persekuci českých a slovenských novinářů po dubnu 1969, proti zákazu mnoha novin, znovuzavede-ni cenzury, vyhazováni, šikanováni a dokonce zatýkání?

Jsme zvědavi, zda ve "světové anketě o sociální)n postaveíii novinářů" budou uvede)!o fakta z Československa o poctu novinářů, kterým je bráněno ve vykonáváni jejich povoláni a o tom, kolik novinářů je dnes z donuceni taxikáři, popeláři, kopači potrubí, betonáři, řidiči nákladních aut a buldozzerů, topiči atd. MON a jeho generální tajemník Jiří Kupka se tváři, jako by o tom vůbec nevěděli.

Leccos se dá pochopit a omluvit, zejména slabost a strach, ale dát při této příležitosti vyzna-menání MOX jednomu z organizátorů pogromu na novináře O. Švestkovi — to je přece jen víc než nevkus!

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

M A R U Š K A KUDEŘÍKOVÁ se jmenovala mladá a statečná dívka, která za na-cistické okupace položila život za svobodu své země. Proto je správné, když se o jejím životě a oběti mluví v rozhlase a tisku, když se o ni nyní také natáčí lihu a když se dává za vzor mladým lidem. Ale oficiální propaganda při tom zamlčuje, že právě ten, který Marušku při-vedl do revolučního lmutí a ktereho tolik vzpomíná ve vydané korespondenci z vězení (Zlomky života a smrtí) Jula Kramariě byl jako "praviěák" vyloučen z KSC & že Maruščin bratr na-posledy ěinný na Vysoké škole zemědělské v Suchdole, byl vyhozen z KSČ i ze zaměstnání. J aký by asi byl úděl Marušky Kudeříkové, kdyby se byla dožila dneška? Stalo by se jí asi totéž, co jiné kdysi tak oslavované mladé komunistce Riěi ICaěnerové, která byla také vyho-zena z KSČ právě letos.

* v P A V E L B O J A R , dosud vedoucí odboru kultury v ideologickém oddělení UV KSC

byl v září jmenován ěs. velvyslancem v Brazílii, Jistě si toto povýšení do diplomatického sboru zasloužil: v krá tké době dokázal zlikvidovat Svaz es. spisovatelů, umlčet většinu sou-casnýcli autorů, vyměnit řadu ředitelů divadel, oěistit jejich repertoir od "revizionistického" plevele, včetně od her našich autorů. Ještě před odjezdem do Jižní Ameriky se "habili toval" rozhlasovým seriálem o "vědeckých methodách diverze", v němž odhalil, Že na každého naše-ho studenta, umělce a vědce, který přijede na Západ čeká připravená smečka ideologických diverzantú a špiónů, kteří nemyslí na nic jiného, než jak by jej korumpovali, koupili či získali pro emigraci. S těmito představami bude asi pěkně rozvíjet ekonomické a kulturní s tyky!

J O S E F H A V L Í N je sice po Hrbkovi novým českým ministrem školství, ale není v tomto oboru žádným nováčkem. Naopak, za Novotného působil dlouhá léta j ako náměstek ministra školství a potom jako vedoucí oddělení pro školství a vědu na ÚV KSČ- Z ti tulu této své fukce dal na podzim 1967 příkaz bít studenty, kteří demonstrovali svou nespokojenost na Strahově a domáhal se jejich přísného potrestání. Tehdy si nepřišel na své, protože "leden" 68 ho vymetl z ÚV KSČ. Ale ne na dlouho. Po okupaci přišla jeho doba. Pomáhal pilně Hrb-kovi v jeho honičkách na s tudenty i profesory a když Hrbek se stal svou mnohomluvností i ambicemi Husákovi nepohodlný, nastoupil na jeho místo. Vedle mnoha veřejných projevů vyjádřil svůj program lapidarně v kruhu přátel: "Vstrčili jsme jim do toho nos a buďem jim ho máčet tak dlouho, dokud nezkrotnou. Čtyřicátníci v zájmu zachování své existence na-konec poleví a mladí v zájmu kariéry k nám sami přilezou. Potom si je budeme moci vodit jako pímprlata, jak a kam budeme chtí t" . Skutečně ideový program!

P A V O L LIČKO, redaktor Kulturného života, o jehož zatčení a věznění jsme infor-movali v č. 3 Listů byl odsouzen koncem června 1971 na 18 měsíců vězení pro neprokázanou účast na interview, vysílaném anglickým rozhlasem. Přes neoíicielní zprávy o tom, že byl propuštěn po odpykání poloviny trestu je nadále vězněn.

Prof. J A R O S L A V ICL O FÁČ, přední český sociolog nemohl naj í t po propuštění ze Sociologického ústavu dlouho jiné zaměstnáni. Nakonec musel nastoupit jako pomocný topič v závodě Mitas. Pro padesátiletého vědce po dvou infarktech to však bylo příliš velké zatížení a lékař navrhnul invalidní důchod.

47

M I C H A L CHUDÍK, známý jako předseda Slovenské národiu rady a člen Novotného vedení do ledna 196S je další posilou naší zahraniční politiky. Nastoupí na místo velvyslance v So Iii, u volněné odchodem Václava Davida domů, Václav David pred svým odjezdem ze Sofie dostal od Živkova vyznamenáni.

E L M A R K L O S a E W A L D SCHORM, vynikající filmoví režiséři, známí v celém světě, byli propuštěni z filmové fakulty, kde působili na katedře filmové režie. Všude ve světě by jim zřídili zvláštní katedru, aby mohli vychovávat mladé talenty, ale u nás to nepotřebujeme.

D O B R O M I L J E Č N Ý byl nejen perfektním dlouholetým šéfem diplomatického pro-tokolu Ministerstva zahraničních věcí, ale také autorem Breviáře moderního člověka i spo-luautorem populárních pořadů o slušném chovaní v televizi. Nyní byl propuštěn ze služeb MZV a dlouho nemohl sehnat místo. Nyní konečně pracuje: jako trafikant na Plzeňské třídě poblíž Klamovky. Neboť zkušené diplomaty nepotřebujeme, když máme Grössery, Cviky, Bojary, Cli u diky atd.

R Ů Ž E K M I L O S L A V , dosavadní velvyslanec v Londýně, byl naproti tomu jmenován náměstkem ministra zahraničí. Rozhodně nepatří k "amaté rům": už v padesátých letech působil jak9 "exper t " v přípravě procesu s "prot is tátním centrem" R. Slánského, pracoval v aparátu ÚV KSČ a bezpečnosti a pak působil dlouhá léta jako rada i vyslanec na Západě. Také jeho nástupce v Londýně není žádným "nováčkem": M, Žemla hrál vedoucí roli v očistě MZV od "pravičáků" v období 1969-71 a proto si své jmenování do Velké Británie těžce vyslou-žil. Ovšem jeho ambice míří výš.

J I Ř Í GÖTZ je dalším novým náměstkem ministra zahraničí a vede nyní jednání s NSR. Ještě před srpnem 1968 byl několikrát napomínán pro své neuctivé výroky proti N D R po požiti nadměrné dávky alkoholu (což je u něho spíše normálním stavem). Máme v něm opravdu zdatného vyjednavače.

„ D O C E N T F R A N T I Š E K J A N O U C H , který pracoval v Ústavu jaderné fyziky ČSAV v Řeži u Prahy a byl po vyloučení z KSČ propuštěn z práce a rovněž nemůže sehnat zaměst-nání ve svém nebo příbuzném oboru. Protože mu byla nabídnuta profesura ve Švédsku, po-žádal o povolení výjezdu, aby mohl při jmout na přechodnou dobu tuto nabídku. Povolení mu uděleno nebylo a naopak, byl vyzván, aby odevzdal cestovní pas, což neučinil, neboť proti němu nebylo vedeno žádné správní řízenív Obrátil se dopisem na dr. Husáka, aby mu bud bylo umožněno pracovat v jeho oboru v Československu nebo aby mu byl povolen výjezd. Dostal odpověd z oddělení ŮV KSČ, že sivmůže naj í t jinou práce, ale mimo Akademii věd a vysoké školy. Protože však jeho obor se v Československu pěstuje pouzevv ústavech Akademie, považuje doc. Janouch tu to odpověd za odmítnutí možnosti práce vvČeskoslovensku a žáda proto povolení výjezdu, aby mohl přednášet ve Švédsku na pozvání Švédské královské aka-demie věd.

E R I K A K A D L E C O V A , která byla v r, 1968 vedoucí církevního oddělení Minister-s tva kul tury a vykonala mnoho pro zlepšeni vztahů mezi s tá tem a církvemi v onom období, byla pochopitelně z ministerstva vyhozena a mohla naj í t práci nejdříve v prodejně losů a nyní jako účetní v družstvu "Řempo" . Na její místo se vrátil dřívější vedoucí tohoto oddělení K. Hrůza, který se uvedl tím, že jel do Vatikánu jednat s představiteli katolické církve a ve stejné době uveřejnil v sovětském tisku článek o tom, Že katolická církev je "agenturou impe-rialismu", s níž není možný smír a dohoda, ale jen boj.

V I L É M N O V Ý bude novým ěs. velvyslancem v Paříži. Už to rozhlásil za svého zá-řijového pobytu na mezinárodní parlamentní konferenci v tomto městě, kdy ještě dosavadní velvyslanec Zacliystal byl živ. Nyní zemřel a nic nestojí v cestě splnění tohoto dávného přání Viléma Nového. Měl sice ambice ještě vyšší a uvědomuje si, že je t ím současně odstaven od vnitřní politiky, ale Paříž je rozhodně příjemnější než Phonjang nebo Sofie. Vilém Nový si prodral cestu k této nové funkci zlobnou kampaní proti všem, kdo se nedali zlomit, pomlou-váním svých přátel, udavacstvím a intrikami — jako již tolikrát ve svém životě.

LISTY - vycházejí jako dvouměsíčník, určený především čtenářům v Československu. Přečtete a předejte svým známým! V zahraničí je možno časopis objednat na adrese: LISTY c/o MPL, Via Torre Argentina 21 00186 ROMA Přihlaste se k odběru ročníku 1972!

48