pot&lesk - leden 2010

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

1 / 2010

ZOMBIE JSOU TU...

2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 1 / 2010 3.www.klicperovodivadlo.cz

Obsah

OBSAH

32/ Na kafi s Lenkou 34/ Fotoreportáže z pro-sincových premiér

38/ Napsali o násZačínáme zkoušet

6/ Noc oživlých mrtvol 10/ Nebezpečné vztahy

Rozhovory

12/ Osvobozená a svá Martina Eliášová

24/ Jan Sklenář: Oskar je představení, které léčí!

4.

POT LESK&


ÚVOD

Milí kolonizátoři hlediště či jinak potrefení naším divadlem, rok „DVACET DESET“ je tady. Car Putin za humny, ekonomická krize zašitá v každé domácí matraci, politické panoptikum děsící snad i ty mrtvé mezi námi, globální hic… Hmm, není divu, že pro Vás hned na úvod chystáme pořádnou chilli-přesnídávku. Cyklus Amores Klicperros začíná v Besedě Nocí oživ-lých mrtvol. POPRVÉ V HISTORII ČESKÉHO DIVADLA ZAPLAVÍ JEVIŠTĚ HORDA ZOMBIE… A VY MŮŽETE BÝT PŘI TOM! Ovšem ne každému můžeme zaručit klidný návrat domů po představení! Ostrá doba si žádá ostré žánry. Pokud na našem představení umřete hrůzou nebo smíchy, výrazně tím omezíte své životní náklady, jak by řekl Woody Allen.

Víte, doba je sice běsná, ale Vy se zajímáte o divadlo - a to mi přijde frajerské, fanfarónské a světácké! Díky vám.

Váš David Drábek.

Kontaktujte nás!Předprodej Klicperova divadla je Vám k dispozici v pondělí až pátek od 12.30 do 18.00 a v sobotu od 9.00 do 12.00 hodin na adrese:

Švehlova 624, Hradec Královételefon 495 512 [email protected]

generální partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

Partneři Klicperova divadla:

Klicperovo divadlo podporují:Úvod

Je více

způsobů, jak ztratit srdce!

Prostory hradeckého studia Beseda se začínají otřásat v základech. Z pod jejích prken, která znamenají svět, se totiž v poslední době za studených nocí vynořují obludné bytosti živých neživých. Trhavé pohyby, zoufalé výrazy, neustálé chrchlání. Fronta důchodců před poštou? Kdepak!

Řeč je o zombiích, živoucích mrtvolách, které se staly základním kamenem celého filmového subžánru tzv. zombie hororů, a které

jsou také hlavními hrdiny připravované inscenace Davida Drábka Noc oživlých mrtvol.

ˇ ´ NOCOZIVLYCH MRTVOL

6.

POT LESK&


premiera´ 20únor

ZAČÍNÁME ZKOUŠET

8.

POT LESK&


Pilíře zombie hororů

O obecné oblibě žánru béčkových hororů svědčí i fakt, s jakým zápalem o nich diskutují a píší fanoušci na spřízněných webových stránkách s příznačnými názvy horror.cz či studna.cz. Od autora s přezdívkou Waump se například dozvíme, jak vypadá takový pilíř zombie hororů a tím můžeme neznalé čtenáře a případné diváky lehce zasvětit do situace:

„Základní premisou je, že se někde objeví nákaza, prvních pár minut se popisuje cel-kový chaos a nakonec se vyprofiluje skupinka hrdinů, která se rozhodne opustit zasaženou oblast a dostat se někam do bezpečí. Toto je základ 99,99% tohoto subžánru. Pak už jen záleží na financích producentů, jak si s téma-tem poradí. Ultralevné filmy, kde není dosta-tek peněz na masky, exteriéry a nákup lepších herců, to většinou řeší pohybem ve stísněných prostorách, kde můžou nedostatek efektů nahradit ponurou, setmělou atmosférou pus-tých a členitých chodeb. Tam mohou rozehrát svoji lekací hru, kdy nebezpečí může čekat za každým rohem a ve tmě není vidět nedokona-lost efektů a masek. Ti s větší invencí vsadí na humor a krvavý vodopád občas prostřídají stejně krvavým brutálním humorem. Oblaží nás obsazením herců typu „toho jsem už někde viděl“ a několika dívkami lepých tvarů, které se do partičky dostanou někdy během cesty do práce, kam bůhví proč chodí zásadně v přilé-havých minišatečkách. Jedno je vždy stejné. Složení party. Hrdina, hrdinka, roztomilý nemotora, ta vyvinutá co ukáže prsa, zrádce krysa a maso pro zombie. Je to skvělá zábava a jen málokoho napadne, že vlastně vidí pořád totéž, jen v jiném, lepším a dražším obalu.“

Tajemství plastového kovboje

Širší diváckou obec ovšem musíme uchlácho-lit, s efekty béčkových hororů se David Drábek nespokojí. Jeho Noc oživlých mrtvol jim totiž chystá mnoho dalších nepříjemných překva-pení. Celý večer bude rámovat vypečená show drsného cowboye s velkým kloboukem a umě-lou čelistí, Andy Kaufmanna nové generace, Beverlyho Rodrigueze, který se nezastaví před ničím a Jan Kraus vedle něj jen nesměle zapluje do plyšové pohovky. Výběr hostů, se kterými se tak diváci setkají, je přepestrý. Třeba René, ten usměvavý sadista, který krášlí ženy soukromými chirurgickými zákroky a přešívá jim tukové záhyby. Nebo Goran, jeho srbochorvatský hor-kokrevný přítel, kterému jeho miláček připraví jedno ne zrovna milé překvapení. Nebo onen

svalnatý mladík, bývalý tvrďák a rocker, který nyní nahrává svým chraplákem tklivé písně pro ženy v domácnosti. „Najednou ti dojde, že se chováš jak ten blázen, a víš přesně že chceš víc, než jen holku na měsíc!“ dodává upřímně a my soucítíme s jeho křehkou duší, mučenou touhou být už od dětství vyhazovačem.

Plynoucím večerem bude ovšem zombíků přibý-vat a počet živých hostů se tím dostane téměř k nule. V sále objevíte čím dál více bytostí s obrovskou trhací silou v pažích a bezmez-ným apetitem. Chystáme totiž představení pro ocelové nervy i bránice! O tom, která zombie je ta pravá, se můžete přesvědčit v Besedě od20. února 2010. „Podívej, jeden divák se nesměje. Takže je mrtvý.“

Připravila Jana Slouková.


10.

POT LESK&



Režie ...................................................................... Věra HerajtováDramaturgie............................... Magdalena Frydrych GregorováScéna ........................................................................ Jan ŠtěpánekKostýmy ................................................................... Jana PrekováHudba ................................................................... Vladimír Franz

Markýza de Merteuil ......................................... Kamila SedlárováPaní de Volanges..............................................Kateřina FrancováCecilie Volangesová ............................................Marta ZaoralováVikomt de Valmont .................................................... Jiří ZapletalAzolan .................................................................Filip RichtermocPaní de Rosemonde .............................................. Marie KleplováPrezidentová de Tourvel .................................. Eva KratochvílováEmilie ............................................................. Kristýna KociánováRytíř Danceny ..........................................................Josef Čepelka

První čtená 18. ledna 2010.Premiéra 13. března na hlavní scéně Klicperova divadla.

13březenpremiéra

Christopher Hampton

Nebezpečnévztahy„Což věřit ve Vaše city by nebyl pouze další důvod, proč se jich obávat?“

Slavný román v dopisech francouzského autora Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti z roku 1872, který vypráví krutě kultivovaným jazykem o spletitém osudu dvou liber-tinských intrikánů - vikomta Valmonta a markýzy de Merteuil, se stal předlohou pro úspěšnou divadelní adaptaci Christophera Hamptona. Pro oba spiklence se láska a sex staly programem vycházejícím z chladného kalkulu a touhy, která se řídí jediným pravidlem – získat a nic přitom neztra-tit. Charismatický Valmont má jediný důvod svého konání a tím je slast. Po více než dvou staletích neztrácí téma na síle. Racionální analýza milostných citů, sex pro pomstu, úsilí o co nejpromyšlenější milostnou strategii a na druhé straně oběti této kruté hry na lásku – to vše nabízí velké herecké příležitosti.

Osvobozená a svá Martina EliášováV nové inscenaci Vltavínky hraje poměrně náročnou postavu ženy, které zahynuli v první světové válce oba rodiče, poté s ní ošklivě zacházela její vlastní teta, až se dostala jako akti-vistka do víru socialistické revoluce, čímž její příběh ve hře zdaleka nekončí… Jak dokazuje bravurně zahraná role Marie Ullrichové, Martina Eliášová umí na jevišti za dvě hodiny zestárnout až o padesát let, dojmout vás a zároveň pobavit. Jak sama říká, s příchodem penze se na scéně konečně osvobodila. Kromě Vltavínek ji můžete vidět v Oskarovi a růžové paní, kde sice hraje o smrti, ale zároveň vám zaručí, že se nepřestanete smát, a v Ženách a panenkách vám zase vyčaruje úsměv na rtech její – věřte nevěřte – sedmiletá Heduška.

Martina je možná na první pohled zdrženlivá a pokorná žena, přesto je na jevišti schopna nebývale kontrastních úkolů, nefalšovaného nasazení a autentického projevu, který vám dovolí vidět její postavu jako živou a zranitelnou bytost z masa a kostí.

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

12.

POT LESK&


Vojtěch Dvořák

Martina Eliášová

ROZHOVOR

14.

POT LESK&


ROZHOVOR

Odkud vlastně pocházíš?

Narodila jsem se v Českých Budějovicích, můj táta tam pracoval v divadle.

Co tam dělal?

Hrál. A když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se do Ostravy, protože dostal místo v divadle u Bezručů.

Co předcházelo tvému studiu na JAMU?

Byla jsem na gymnáziu v Porubě a poté jsem jako elévka působila rok v Divadle Petra Bezruče, pro-tože mě na JAMU napoprvé nepřijali. Taky z toho důvodu jsme nebyly s Lenkou Loubalovou v jed-nom ročníku.

Vidíš a já si byla jistá, že jo. Působíte jako taková nerozlučná dvojka…

To bylo tak, že si mě Lenka nějak vyhlídla už u těch prvních přijímaček, jenže mě nevzali. A pak, když mě tam viděla rok poté a mě přijali, hned si mě k sobě nastěhovala, řekla paní domácí, že prostě chce bydlet se mnou, a od té doby spolu kamarádíme. Dítě, které má pořád před očima rodiče zamilované do divadla, se asi jinak nerozhodne, než že zkusí štěstí na prknech, která znamenají svět…

Jasně, vyrůstala jsem v divadle a moc jsem tou-žila studovat herectví. Nejvíc se mi vždycky líbily ty velké dramatické hrdinky, třeba Antigona. Jéé. V tom jsem se viděla a pak jsem nikdy tyhle postavy nehrála…

Vážně?

Moc ne, opravdu. Svý vysněný role, který jsem si tak přála hrát jako mladá, ty nepřišly…

A nezačíná to už na škole, že člověk začne hrát takové a takové role a pak se toho těžce zbavuje?

Je pravda, že na škole jsem vždycky hrála staré postavy.

V každém ročníku je vždycky jedna taková „oběť“, protože není tolik her s jednogeneračním obsazením.

Tak jsem hrála třeba starou Kabanovou…

A teď zase hraješ mladý postavy – ve Vltavínkách jsi v několika scénách šestnác-tiletá, v Ženách a panenkách dokonce šes-tiletá. Nejde to všechno nějak obráceně?

Neubírej mi, Hedušce je sedm a půl a trvá na tom.

Pardon.

Rozhodně je to zvláštní. V Odcházení jsem o dva-cet let starší. Ve Vltavínkách na scéně zestárnu o padesát let. V Ženách a panenkách si hraju s panenkama. Věk asi není to nejpodstatnější.

Připravuješ se například ve Vltavínkách nějak na ten proces? Jdeš na scénu doslova zestárnout? Jak na to?

Já to tak neberu. Vždyť to by ani nešlo, protože zrovna Vltavínky jsou hodně o střihu. Je mi šedesát, umírám na rakovinu a potom si sun-dám šátek z hlavy a sako, vstanu ze židle a je mi šestnáct. Psychologicky se na takovou proměnu ani nemůžeš připravit. Ta role mě nese. Víš, já mám pocit, že když je ta věc dobře napsaná a vymyšlená, tak to jde nějak samo a přirozeně. Co se týče soustředění před začátkem předsta-vení, tak určitě nepatřím k těm, kteří do poslední chvilky dělají něco úplně jiného, vyprávějí fóry a pak ve vteřině vejdou na jeviště a hrají. To já

V roli Hedušky v Ženách a panenkách.Hrajeme 16. ledna a 25. února!

16.

POT LESK&


ROZHOVOR

se potřebuju usebrat, být chvilku soustředěná, jenom sama se svou postavou. Teprve pak jdu na jeviště.

Vrátím se ještě k letem tvých studií. Měla jsi na škole nějakého sku-tečného guru, pedagoga, kterého bylo možné následovat?

A víš, že ani ne… Ale nezapomenu na pana Maršíka, který byl naším kantorem na pohyb. Hodiny jsme sice pravidelně trávili ve Slávii, takže vždycky před pro-věrkami, které byly jednou za půl roku, nás všechny rychle nahnal do tělocvičny a za pár hodin s náma udělal takovou show, že si všichni mysleli, že jsme na tom dřeli několik měsíců! Všechno vypadalo tak efektivně, propracovaně. Ale on ten pan Maršík byl pro mě zcela zásadní v tom, že jeho jediná věta mi leckdy doká-zala objasnit podstatu celé postavy. To víš, člověk se někdy plácá v nějaké roli, neví, jak dál, vyslechne od režiséra spoustu moudrých vět, které jdou někam mimo, protože se s hercem zkrátka nesetkají, ale ten pan Maršík měl pro mě vždycky radu. Řekl mi věcnou, úplně jednoduchou větu, ale já jsem najednou věděla, jak na to. Protože člověk asi tíhne k prostým věcem. Mít někoho tako-vého vedle sebe je hrozně fajn. Setkáváš se dnes v praxi s někým, kdo disponuje podobným umem?

Všichni režiséři, se kterými jsem se setkala v poslední době, byli opravdu skvělí. Práce mě bavila, jejich slova ke mně přicházela a já myslím, že jsem rozuměla, co po mně chtějí. Když to ale otočím, tak musím přiznat, že na tom má podíl určitě i ta moje penze. Já se tím strašně osvobodila. Jsem klidnější, není tam to skličující úsilí, ta šílená zodpovědnost, aby člověk něco někomu nepokazil. Já mám pocit, že mě ta zodpovědnost svazovala po celý můj život a že jsem se té křeči zbavila až teď. Od Oskara a růžové paní, přes Ženy a panenky, až po Vltavínky to je krása, mám tyhle představení tak moc ráda a konečně si to dokážu i užít! Já se celej život tak bála a teď cítím, že už nemusím. Však i ta bába v Odcházení… mám tam pár vět, ale jak si je užiju! Jenže z druhý strany to teď bude vypadat, že jsem celej život jenom trpěla, což taky není pravda! Samozřejmě jsem hrála mnoho rolí, které mě doopravdy těšily.

Vzpomínám si, že ses po přečtení Vltavínek obávala milostné scény s Vojtou Dvořákem, kterému je dvacet pět. Jak to teď hodnotíš?

Já jsem se nejvíc bála toho, aby to nebylo nějak nepatřičné nebo dokonce per-verzní. Abychom se – když to řeknu naplno – nemuseli po sobě na scéně válet. Ale vše je narežírováno tak decentně a s citem, že na tu možnou věkovou nepa-třičnost nemusím vůbec myslet.

Je pravda, že ta vaše scéna působí velice přirozeně. Vůbec nevní-mám ten věkový rozdíl mezi vámi. Jste prostě dva lidé v tento oka-mžik spříznění touhou.

Ten fyzický kontakt mezi námi je skutečně velmi letmý, to napětí se odehrává na platonické úrovni. Naštěstí. Ale vůbec, to zkoušení bylo tak příjemné, že mě ani nenapadlo si ho něčím ošklivit, hledat problémy nebo podobně. Vltavínkám jsem už od začátku věřila a fandila.

Podobáš se v něčem postavě Marie Ullrichové, kterou ve Vltavínkách hraješ?

Možná v tom, jak Marie vstoupila do strany proto, že chtěla páchat dobro. Já jako mladinká jsem si strašně přála dobro pro všechny lidi, proto jsem byla hrdou pionýrkou. Poslyš, já byla jedna ze čtyř, kteří jsme v pionýru dostali oje-dinělou nabídku, že můžeme o něco dříve vstoupit do SSM. To normálně cho-dili do Socialistického svazu mládeže až ti starší a to pro mě tehdy bylo veliké vyznamenání. Dodnes se vidím, jak jedu tramvají – taková malá a drobounká jsem byla – v té modré svazácké košili, pyšná a napřímená, aby si mě všichni všimli. V té době jsem ještě opravdu měla pocit, že já sama jsem pro naši zemi velice užitečná.

Coby Růžová paní v inscenaci Oskar a růžová paní.Nejbližší repríza 27. ledna, derniéra již 15. února!

18.

POT LESK&


ROZHOVOR

A kdy ti došlo, že věci se mají trochu jinak…?

Rozhodně v době kolem Pražského jara. Já se o politiku zas tak nezajímala a ona ta modrá košile mi taky záhy zevšedněla.

Jsi u divadla celý svůj život. Kolikrát za tu dobu sis řekla: „Tak tuhle práci já dělat nebudu!“

Abych se ti přiznala, tak já celý život pochybovala, zda je dobře, že dělám divadlo. Taky jsem si nikdy moc nevěřila. Měla jsem tedy především pochyby toho rázu, jestli mám zůstat u divadla, když na to asi nemám. Vlastně všechno šlo vždy proti tomu, abych hrála divadlo. Jsem takového založení, které se tomu doslova vzpírá. Jenomže po škole v tom najednou jedete, nic jiného neumíte, řeknete si: počkám, až mě z divadla vyhodí a potom si najdu něco jiného, něco víc pro sebe. A musím říct, že jednou to už nade mnou viselo. Ano, chtěli mě vyhodit z Klicperova divadla! Ale pak se mě zeptali, jestli budu s Lenkou Loubalovou alternovat Káču v Hrátkách s čertem, já souhlasila a dostala jsem další šanci.

To bylo ještě v minulém režimu, že?

Bylo. Ale na komunisty se to svalovat nedá.

Jaké bylo tvoje první angažmá, ještě než jsi přišla do Hradce Králové?

Já jsem po škole šla do Uherského Hradiště, kde byl v roce 1972 ve vyhnanství Miloš Hynšt. Tam se tehdy dělalo zajímavé divadlo. Pak jsem přijala nabídku do divadla v Opavě. Představ si, že jsem tam hrála například My fair lady v opeře. Celé obsazení bylo operní nebo operetní, jenom já a dva alternující se Higginsové jsme byli z činohry.

Takže všichni zpívali a vy jste jim do toho mluvili?

Ale ne, my taky zpívali, což už teď zpětně vůbec nechápu. Pravda je, že některé songy jsem zpívala o oktávu níž, což ty holky opereťačky vůbec nemohly unést.

To na tebe asi musely strašně žárlit, ne?

Myslím, že právě proto mi pořád říkaly, ať to vezmu o oktávu výš. Je skoro jisté, že jsem jim tehdy nebyla po chuti.

Obecně se říká, že vztahy mezi herečkami a herci v divadle jsou povrchní, že mezi nimi panují nevraživosti a konkurence. Mladé herečce například takovou otázku nemohu položit, takže se ptám, jak se na to díváš ty?

Já to moc nezažila. Tedy jednou v Hradišti nastala taková situace, že si mezi mnou a jednou mou kolegyní vybral jeden muž mě. A ona mi to potom dala vyžrat na jevišti. V inscenaci, kterou jsme už před tím hráli asi dvacetkrát, se mi moje kolegyně rozhodla dát za vyučenou, hrála úplně jinak a inscenace už v polovině nedávala skoro žádný smysl. Ona zkrátka úplně změnila veškeré své intonace, podtexty. Říkala všechno to, co měla, ale s docela jiným vyzněním. To byla normálně veřejná milostná pomsta.

No dobře, ale to byla záludnost z lásky. A co záludnosti kvůli rolím? To jsi nezažila? Já si to popravdě řečeno neumím u tebe moc před-stavit… ale možná to funguje ještě jinak. Možná, že v boji o lepší role jdou jakékoli ohledy stranou…

Na nějaké boje já nikdy neměla. A pokud se v divadle dějí nějaké intriky, patřím já k těm, co se nikdy o ničem nedozví. Mně třeba přijde, že u nás panuje hodně pohodová atmosféra. Občas mi samozřejmě přijde líto, že někdo hraje víc než

Při zkoušení inscenace Vltavínky.Hrajeme 20., 26. ledna a 11., 26. února!

20.

POT LESK&


ROZHOVOR

já. Podívám se na obsazení, zjistím, že moje jméno tam nefiguruje a mrzí mě to. Je tam nějaká drobná závist.

A nikdy tě nevyburcovala k nějakému činu?

Jen jednou jsem si šla říct o roli – o alternaci ve Strakonickém dudáku, to bylo ještě před revolucí. Vedení se radilo a nakonec mi řekli, že to nejde, že by se musel kvůli tomu nechat ušít další kostým.

Tak to nebyla žádná podpásovka.

To ne.

Ale jestli jsi udělala někdy nějakou podpásovku se ptám?

Kriste, já tu otázku ani takhle nepochopila! Ne, ne! V tomto ohledu budu umírat s naprosto čistým svědomím!

Ani jedinkrát jsi nedala kolegyni do čaje projímadlo? Nic?

(směje se) Ani drát do vrátnice, jak se říká. Ale možná jsem tomu štěstí měla vycházet nějak vstříc. Chodit víc s režiséry do klubu, povídat si. Ale to já nedělala.

Tak dobře. A co skutečné přátelství? Poznala jsi ho v divadle?

Určitě. Lenka Loubalová je moje přítelkyně. A ostatní kolegyně jsou bezvadný holky, mám je moc ráda a to je svatá pravda!

S Lenkou jste se rozloučily po škole, protože jsi získala angažmá v Hradišti a po dvou letech jsi odešla do Opavy. Ale po pěti letech od absolutoria jste se opět sešly v Klicperově divadle.

Mně se sem nejdřív nechtělo. Divadlo Vítězného února bylo zrovna v rekon-strukci a vůbec nemělo dobré jméno. Když ovšem vedení hradeckého divadla svou nabídku po roce zopakovalo, šla jsem. V Opavě mě nic nedrželo.

Což teď zpětně považuješ za dobré rozhodnutí, ne?

Ale ano. Hradecké divadlo mělo dobré éry – kdysi Grossmanna, po revoluci zase Morávka. Opavské divadlo nikdy takhle silná období nemělo. Ovšem kdy-bych zůstala v Opavě, asi bych víc hrála. Těžko říci. Ale hlavně, v Opavě bych nepotkala Hada (Ladislav Svoboda, šéf umělecko-technického provozu – pozn. redakce) a neměla bych Báru a Šimona. Je to dobře tak, jak to je.

Jak jste se dali dohromady?

To bylo celkem kuriózní. Seděla jsem v divadelním klubu a vyjížděl po mně takový slizoun, tehdejší ekonom. Mně to bylo strašně nepříjemné, tak jsem se vymluvila a odsedla si ke kulisákům. Tehdy se mi Láďa představil jako Had a já si byla jistá, že se tak vážně jmenuje. To mě děsně zaujalo, protože jsem milo-vala knížku Tovaryšstvo Ježíšovo, kde je postava toho pátera Hada. A pak jsme si povídali a nakonec řekl, že jde na houby, ale že houby nejí. Takže mi je druhej den přinesl a já si řekla, že je musím připravit nějak zajímavě, aby mu chutnaly. Tak jsem je udělala s těstovinou. Což ale byla druhá věc, kterou nejedl… Pravda ale je, že to všechno snědl a víceméně už u mě zůstal. Tenkrát to ovšem bylo poprvé a naposledy, co jsem ho viděla jíst houby.

Člověk se pro lásku musí obětovat.

Rozhodně.

V inscenaci Vltavínky jako Marie na zasedání komunistické schůze v roce 1935. Po levé straně Lenka Loubalová, po pravé Marie Kleplová.Hrajeme 20., 26. ledna a 11., 26. února!

Režie a scéna .................................................................. Viktorie ČermákováHudba ..........................................................................................Petr KofroňKostýmy ................................................................................Sylva HanákováDramaturgie................................................Magdalena Frydrych GregorováInspice a nápověda .............................................................Markéta Turková

Moderátor ..............................................................................Lubor NovotnýLenka ................................................................................Kateřina FrancováMartina ...............................................................Zora Valchařová – Poulová Marie ...................................................................................Martina EliášováAneta a Žaneta ....................................... Marie Kleplová a Lenka LoubalováVěra ......................................................................................Marta ZaoralováMilada .............................................................................Kristýna KociánováHana ....................................................................................Martina EliášováKateřina ..............................................................................Lenka LoubalováBoženka ..................................................................................Marie KleplováIgnác, Vladimír, Zbyněk ..................................................... Filip RichtermocRudolf Klein, Číšník .............................................................. Vojtěch DvořákAsistentka režie ...............................................................Kristýna KociánováMalá Marie ................................................Klára Horáková/Diana Herbsová

Vltavínky

reprízy20. 1.26. 1.11. 2.26. 2.

Studio Beseda

Studio Beseda

Studio Beseda

Studio Beseda

19:00

19:00

19:00

19:00

„Ovšem pochopte, že mě živí sledovanost. Diváci si pustili televizi – nešli do divadla nebo jinam, ne - rozhodli se, že chtějí vidět show, která jim ukáže je samotné tak, jak se cítí zevnitř! Jedeme!“

Magdalena Frydrych Gregorová

22.

POT LESK&


DOPORUČUJEME!

24.

POT LESK&


ROZHOVOR

Oskar je představení, které léčí!aneb rozhovor s Honzou Sklenářem nejen o hraní, zpívání a stavění domů…

ptala se Jana Slouková

Jan Sklenář s Martinou Eliášovou v inscenaci Oskar a růžová paní.Nejbližší repríza 27. ledna, derniéra již 15. února!

26.

POT LESK&


ROZHOVOR

Honzo, když se tak podíváme na tvé výrazné role z poslední doby – Uli v Dobře placené procházce, Ignác v Ještěrech, vlastně i Štamgast v Horáčkově Kudykamu, tak to vypadá, jakoby se z tebe začal klubat muzikálový herec. Baví tě tenhle žánr? Měl bys ambice v něm nějak pokračovat, nebo se radši realizuješ v „ryzí“ činohře?

To zní hrozně krutě! Že bych devět let žil v bludu, a teď mi Slouková – šamanka – ukázala, kudy je ta správná cesta? Každopádně jsem muziku dělal mnohem déle než divadlo a k divadlu se dostal vlastně náhodou, protože potřebovali do jedné hry na lidušce zpěváka, který by k tomu taky něco zahrál… Tím mě pře-svědčili a já si potom podal přihlášky na JAMU a na DAMU. Ale jinak jsem dělal vždycky muziku, někdy od šesti let, od lidovek přes barokní hudbu – tu jsem zpíval od deseti do čtrnácti. Pak přišlo období bigbítu a do toho začalo prorůstat herectví, které jsem si zamiloval. Od té doby, co jsem tady v Hradci, jsem už dělal výhradně činohru, až na pár vlaštovek jako Prodaná nevěsta nebo Špatně pla-cená procházka. Před dvěma lety mě oslovilo taneční divadlo Honzy Pokusila, abych s nimi udělal šansony Becauda a Brela, tak jsem se konečně ke zpívání vrátil a udělalo mi to obrovskou radost. A potom vedla nějak zvláštně náhodně, ale možná přirozeně cesta do Prahy k Michalu Horáčkovi do Kudykamu. Co se týká Klicperova divadla, mám pocit, že Paní Urbanová byla zatím moje poslední

„pěkná“ činohra, od té doby to nějak vyšlo do samých hudebních titulů, takže se mi už stýská po psychologických dramatických rolích.

Zpíváš francouzské šansony od Brela, Michala Horáčka jsi okouzlil svým podáním Smíchu z vedlejšího pokoje. Máš tenhle žánr rád i jako posluchač? Nesvazovala tě nová interpretace známých šansonů právě srovnáním s originály?

Žánr jsem předtím prakticky neznal, ten česky vnímanej pravověrnej šanson. Moje srdcovka byla dřív samozřejmě Hana Hegerová, protože je nejvýraznější a člověk se k ní tak nějak nejlíp dostal. A potom skrze zmiňované představení přišly francouzské šansony, poznal jsem Brela a Becauda. Jejich osobní vklad je naprosto fascinující. Samozřejmě je problémem jazyková bariéra, nikdy přesně nezachytíš, co chce zpěvák říct, co zpívá, protože šanson je prostě na slově postavenej. Na nějaký srovnávání jsem se musel vybodnout, protože to bych nemohl potom dělat nic. Ale musím se pochlubit, po Smíchu z vedlejšího pokoje mi Michal Horáček dokonce řekl, že ta písnička čekala dvacet let na to, až si najde svého interpreta...

Kudykam jsi jezdil zkoušet o prázdninách, poprvé ses setkal s pro-jektem takových rozměrů. Šel bys do toho znova, teď zpětně, s odstupem?

Určitě, ale asi bych se víc snažil ovlivňovat, jak to nakonec dopadne. Spousta věcí tam bylo prvorodých. Sám jsem neměl žádnou zkušenost s takovým obrov-ským „špílem“. Našel jsem tam spoustu pracovních i osobních kontaktů a vztahů. Takže bych do toho znovu šel. Ale nepřijal bych určitě nějaký z těch muzikálů, které se stříhají jako na běžícím pásu. To by mě ani nebavilo.

V Klicperově divadle, ale i na jiných scénách, se potkáváš s množ-stvím režisérů a odlišnými pracovními přístupy. Jaký styl práce ti nejvíc vyhovuje a proč?

Asi nemůžu o něčem říct – tohle je přesně to, co mě totálně uspokojuje, obsaďte mě a dostanete stoprocentní úspěch, protože se v tom budu cítit jako ryba ve vodě. V našem divadle se střídá spoustu velkých režijních osobností, každý si přináší nějaký svůj systém práce a já se mu jako herec prostě musím přizpůso-bit. Vyhovuje mi, když přichází režisér a zamiluje si svoje herce, vychází z nich, diskutuje. Takže mi vyhovuje tvůrčí svoboda, ale zároveň mám rád, když má režisér o něčem jasnější představu a může mě kdykoliv zastavit a říct, že tudy cesta nevede. Ale vědět, že je to SPOLUPRÁCE, že mi důvěřuje – to je ideální.

Jan Sklenář (první zprava) v muzikálu Davida Drábka Ještěři. Dále na fotografii zprava: František Staněk, Dušan Hřebíček, Miroslav Zavičár.Hrajeme 19., 25. ledna a 3., 8. a 13. února!

28.

POT LESK&


ROZHOVOR

Co pro tebe bylo v poslední době nejpříjemnějším tvůrčím zážitkem? Na jaké zkoušení nebo roli budeš vzpomínat hrozně rád?

Stoprocentně nejlepší zkoušení bylo s Ivanem Balaďou - Oskar a růžová paní. To je asi vůbec nejdůležitější věc mého dosavadního profesního života. Vymysleli jsme si to s Martinou Eliášovou sami – jen tak, že si uděláme nějakou zájez-dovku nebo práci navíc, pak jsme na tom ve volném čase začali intenzivně pra-covat po chalupách a v našem soukromí. Měli jsme štěstí na překrásnej text, ke kterému jsme si udělali vlastní dramatizaci a dotáhli jsme to vlastně po půlroč-ním zkoušení do úspěšného konce. Byla to úžasná souhra v rámci té naší malé skupiny, napojení, spřátelení se. Bylo to nádherně intenzivní a velice osobní.

Oskar a růžová paní je samozřejmě inscenace o nějakém smíření, o přijetí věcí, vlastně i o naději, ale přece jenom hraješ chlapečka, který umírá. Strašně těžké, silné téma, inscenace nabitá emocemi. Jak se vůbec dá intenzivně na takové roli, takovém tématu praco-vat? Neválcovalo tě to psychicky?

Nechtěl jsem dělat studii člověka, který je na dně. Zvlášť člověka, kterým už dávno nejsem – totiž dítěte. Mohl jsem se jenom dívat kolem sebe a přemýšlet, co napadá desetiletého kluka v téhle situaci. Mnohem víc mě lákalo to, co mě naopak vůbec neláká v osobním životě, protože koho by bavilo překonávání nějakých takových šíleností, těžkých věcí. Ale měl jsem zadané situace, které musel ten malej človíček řešit a vyřešit, situace, nad kterými musel vyhrát. Bavilo mě stát se tímhle klučinou, promýšlet to a bojovat, zvítězit nad nějakou těžkostí.

Nemáme se bát, že nám třeba někdy odejdeš? Dokážeš si představit jiné angažmá?

Odchody jsou přirozená záležitost. No, věhlas jsem po Kudykamu čekal větší, to se musím přiznat, zatím je to takový příjemně skromný věhlas, pár lidí mi nabídlo třeba nějakou další spolupráci. Ale jsem šťastný v Hradci a taky jsem všem dokola vykládal, jak je to u nás v Klicperáku skvělý a že mi můžou závidět, to je prostě pravda.

Tak mi ale teď zkus říct, v čem to je, v čem je síla Klicperova divadla?

Jsme divadlo s tradičním věhlasem. Každý, kdo sem přijíždí pracovat, ví, že přijíždí do něčeho vzácnějšího, co nese svůj kvalitativní standard hodně vysoko.

To je třeba pro mě osobně stále obrovskej motor, že člověk může letět na hodně roztaženejch křídlech a hodně vysoko nad krajinou. Že tu máme moc hezký vztahy a skvěle si rozumíme – jak osobně, tak pracovně – to je taky deviza, kterou nemá každé divadlo, a zvlášť Praha.

S tvými kolegy jsme se na jedné besedě s diváky snažili pojmenovat, proč děláme divadlo. Jak ho bereš ty osobně?

V roli Perikla ve stejnojmenné inscenaci. Představení je po derniéře.

30.

POT LESK&


ROZHOVOR

Nejčastěji se zmiňuje slovo „poslání“. Ale tak to není. Takhle beru jedinou věc, hrát roli Oskara v Oskarovi a růžové paní. Tam jsem přesvědčený, že to takhle funguje. To představení opravdu léčí a dokáže lidem přinést to, co jen tak nena-jdou. Je to sice neskromnej pocit, ale jsem o tom bytostně přesvědčenej. Takže jestli se bavit o „poslání“, potom v rámci téhle jediné práce. Já tohle slovo vůbec vnímám tak, že je člověk někam nebo někým poslanej. To jsou misionáři třeba. Takže poslání pro mě divadlo není. Spíš jsem do jisté míry exhibicionista. Dřív jsem chtěl být farářem nebo učitelem, takže jsem určitě chtěl nějakým způso-bem ovlivňovat veřejné mínění, nějakou elementární výchovu nebo směřování lidí. A herectví je vlastně taky jedním z modelů nějakého kazatelství, nějaké „show“, která lidi určitým způsobem prostoupí. To je asi moje potřeba.

Jaký byl malý Jéňa Sklenářů?

Kdo mě měl rád, pro toho jsem byl miláček usměvavý, který si pořád zpíval, pořád něco vymýšlel, rejdil, nenechavec… kdo mě neměl rád, ten mě zase bral tak, že jsem prováděl pořád špatnosti, obtěžoval lidi hlukem, na návštěvách lezl do různých šuplíků a vytahoval věci, a když na to někdo přišel, tak jsem se jenom tak usmíval. Tedy hajzlík s milým úsměvem.

A jaký byl větší Honza Sklenář, čerstvý absolvent JAMU?

Z dnešního pohledu jednatřicátníka jsem byl mnohem svobodnější, měl jsem na tuny míň zodpovědnosti, žil jsem ze dne na den. Je správný, že jsem to od té doby dost změnil, i když ne úplně, ale na druhou stranu cítím, jak mě to mno-hokrát chybí a chtěl bych to vrátit zpátky. Možná jsem to měl všechno prožít ještě mnohem drsněji, abych byl poučen z předchozích nezdarů a už by mi to nechybělo.

Všímám si tvého fanklubu z řad diváků a hlavně divaček. Jaké byly tvé idoly? Chodil jsi „na někoho“ do divadla?

Můj největší idol byl vždycky Fredie Mercury, ale ten už byl mrtvej a do diva-dla jsem na něj určitě nechodil. Mým hereckým idolem profesně a řemeslně je Josef Kemr – totálně a nejvíc. A ze zahraničních jsem byl sám překvapený, jak jsem si zamiloval DiCapria, protože přes tu líbeznou čumičku a andělskej výzor to musí být nesmírně talentovaný a chytrý člověk, co si i vymýšlí a produkuje filmy. Tenhle tvůrčí náboj se mi nejvíc propojuje s jeho filmem Letec. Taky bych si chtěl sám pro sebe ovlivňovat to, co mě v práci čeká. Taky bych si přál jednou skutečně „někým“ být a spoluvytvářet věci od začátku.

O prázdninách jsi kromě zkoušení v Praze věnoval svůj čas i energii práci úplně jiného druhu – začali jste stavět dům. Tak povídej, jaký je Honza Sklenář kutil a stavitel?

Kutil a stavitel? Srandovní, protože má spoustu snů a myšlenek, že všechno zvládne a že je všechno hračka. Pustím se do toho s vervou a pak zjišťuju, že co se týče zručnosti a technologií to není nic moc, takže to pak člověk dohání sys-témem pokusů a omylů. Ale i přesto se nám podařilo za tři, čtyři měsíce postavit dům, resp. hrubou stavbu a dostat ji pod střechu. Je to geniální relax a pocit, že má člověk něco svýho, tak opravdu svýho, to je úžasný.

A jak jinak relaxuješ?

Pokud zrovna nepiju a potom se z toho neléčím? Neumím relaxovat. Už léta jsem si nesedl ke klavíru nebo ke kytaře – a přitom jsem u nich strávil tolik hodin svýho života… Jinak nevím – nechodím ani do lesů, ani do posiloven, ani do bazénů. Nevydržím u knihy, i když mám knížky moc rád, ale blbě čtu.

Ještě mám takové poťouchlé doporučení, abych se tě zeptala, jaký je tvůj vztah ke zvířatům, speciálně ke kočkám?

(smích) Takže to jsi informovaná… Dříve zásadně odmítavý až agresivní. Postupem doby, co mi je všichni známí furt strkali pod nos, jsem se s tím naučil nějak žít, takže „to“ sem tam i pohladím. Šílený je, že jsou to takový potvory! Když jsou lidi, co si s nimi chtějí hrát, tak kočky nechtěj. Já třeba si s nima zásadně hrát nechci a ony potvory naschvál chtěj! Lezou mi všude. A to naštěstí nejsem fyzicky alergickej.

Co bys chtěl popřát a vzkázat našim čtenářům a Klicperáckým divákům?

Já bych něco přál i nám. Aby se nám dařilo dělat pro ně co nejvíc neobyčej-ných a neokoukaných zážitků, za kterými budou co nejvíc chodit do divadla. Aby se stejně jako festivalová představení cizích souborů vyprodávala i před-stavení naše. Taky abychom jim byli co nejblíž, aby se nám podařilo dělat více takových projektů jako je POT&LESK. Aby se nám podařilo zinteraktivnit webové stránky. Aby se nám podařilo udělat záznamy našich inscenací, které si budou moct diváci koupit a my se k nim podobně jako v případě hudebního CD k Ještěrům dostaneme až do obýváku, a tím pádem, abychom se stali sou-částí jejich života. A na závěr bych jim vzkázal: Do divadla je dobré chodit intenzivněji než na filmy, protože my vysíláme už dlouhá léta 3D!

Na

kafi

s Len

kou

32.

POT LESK&


NA KAFI S LENKOU

Ať koukám jak koukám, máme tady další rok. Nemohu se zbavit dojmu, že se ten časový koloběh jaksi stále zrychluje. Ráda bych se zastavila, jak nám mnozí moudří radí, ale sotva se zastavíte, změní se roční období a vy si nestihnete ani vyměnit sezónní hadry. Ať tak či onak, patří k tomuto období, aby si člověk něco přál. A tak tedy, laskaví čtenáři, přeju nám všem, abychom byli ještě laskavější, abychom se často a rádi laskali, a aby láska nebyla pro nás jen blouznivým pojmem. A plňme si to! A teď honem zpátky do POT&LESKu. Uvědomila jsem si, že když píšu o divadle, tak většinou o hercích a samozřejmě z pohledu herečky. Ale během posledních zkoušek Vltavínek jsem si uvědomila, že někteří naši divadelní souputníci se musí cítit občas velmi osamoceni. My – herci – se tím příliš nezabýváme, máme většinou dost práce sami se sebou, a diváky to vlastně nemusí zajímat už vůbec. Ale právě při Vltavínkách jsem si uvědomila nutnou sílu těchto osamělých běžců. Možná proto, že se jednalo o ženy. Mezi tyto křehké siláky totiž počítám především autory. Neumím si vlastně představit, kolik hodin musí autorka hry – například našich Vltavínek – prožít u počítače, nad poznámkami, kolikrát přepisuje a mění dialogy, přehazuje scény tak, aby časová posloupnost měla šanci být pochopena atd. A to naše autorka Magda má to štěstí, že se hned stává dramaturgyní svého díla a přihlíží vzniku jeho scénické podoby. Ale domnívám se, že i toto štěstí je draze vykoupené. Protože dívat se na to, jak se práce zrovna nedaří, poslouchat herce a herečky, kterak nadávají, že se text těžko učí, nebo dokonce škrtat ve svém vlastním dítku, to všechno je určitě nesnadné a stojí autorku mnoho přemáhání a možná i nějakou tu slzu, kterou svět neuvidí. Nepochybuji ale, že úspěch inscenace pak i tato trápení učiní nicotnými. Mezi osamělce počítám samozřejmě i režiséry. Oni jsou sice většinou docela společenští, zábavní a hlavně tvůrčí, ale málokdo asi domyslí to, kolik přemýšlení, hledání a nejspíš i omylů předchází tomu, než se režisér cítí připraven postavit inscenaci. Opět se vrátím k Vltavínkám, protože i když všichni pracovali poctivě, mnozí nadšeně, ten zásadní úkol nesla na svých bedrech stále jen ona – režisérka Viktorka Čermáková. Na ní bylo to, aby byl příběh opravdu sro-zumitelný, aby inscenace měla rytmus, aby se nábytek hýbal tím směrem, kterým se hýbat má, aby hudba neru-šila, nýbrž pomáhala, aby se vůbec všechno stihlo, kostýmy, paruky atd. atd. Všichni samozřejmě dělají, co dělat mají, ale bez toho jednoho, který to tlačí vpřed a pak ještě doma sedí s poznámkami před sebou, bez toho by to nešlo. To všechno jsem si trošku hlouběji uvědomila u Vltavínek možná právě proto, že autorka i režisérka jsou ženy. Také kostýmy navrhla žena, to je však spíše běžec přespolní, protože výtvarníci a výtvarnice putují mezi divadly, televizními a filmovými studii, a jejich domovem je jejich auto a kostýmní fundusy plné veteše. A teprve když se to všechno povede, překážky jsou překonány, štafetové kolíky bezchybně předány, inspicientka dovede představení ke zdárnému konci, tak běžci osamělí, i ti, kteří běhají spolu, mohou uspořádat večírek, na kterém většinou bývají všechny problémy přetřásány, zlehčovány a posléze i zapomenuty. Myslím, že tyto řádky píšu z obdivu. Nemyslím si, že je snadné usednout k prázdnému papíru a napsat hru. Nemyslím si, že je snadné někomu toto svoje dítko nabíd-nout. A pak se na to ještě dívat a prodělávat všechny ty porodní bolesti, které provázejí vznik každého díla. Stejně tak považuji za velmi nelehké přesvědčit okolí o tom, že právě já jsem ten pravý režisér, kterému musíte věřit a který vás dovede až k tomu mejdanu. K tomu je určitě potřeba i jisté dávky drzosti, ale taky znalostí, vytrvalosti a kdovíčeho ještě. A tak na závěr všem osamělým běžcům přeju hodně sil a úspěchů. Patří mezi ně i výtvarníci, muzikanti, překladatelé a básníci, a jistě mnozí další, kteří běží sami a jejichž úsilí většinou netušíme a z jejich děl na první pohled nepoznáme.

Příště budu psát určitě o něčem veselém. Nejspíš o stárnutí.

Krásný rok 2010 vám přeje Lenka

Premiéra nové inscenace Vltavínky z pera Magdaleny Frydrych Gregorové proběhla ve Studiu Beseda 12. prosince 2009. Fotil Tomáš Zeman, popisky připravila Jana Slouková.

… z premiéry Vltavínek!

34.

POT LESK&


FOTOREPORTÁŽ

Fotoreportáž

Napjaté čekání na chlebíček

Sváťa slavila narozeniny a šla z ruky do ruky Sestry Kociánovy v triu s Káčou Vávrovou Dohady o pozici prvního milovníka souboru Nahlédnutí do pánského salonku

Přípitek s hlavními Vltavínkami Magdou Gregorovou a Viktorkou Čermákovou

Některá děvčata se ten večer upnula na ztracené existence

36.

POT LESK&


FotoreportážFOTOREPORTÁŽ

Premiéra Dobře placené procházky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra se konala na hlavní scéně Klicperova divadla 22. prosince 2009. Fotil Tomáš Zeman, popisky připravila Jana Slouková.

… z premiéry Dobře placené procházky!

Děkovačka byla jak jinak než s přídavkem. Halleluja!

Dramaturgický tandem JA-MA v oblíbené pozici

Někteří pánové dokázali své divačky překvapit!

Na Procházku vyrazila i nastávající maminka Helena Plecháčková

Zraněná Vanilka Eva Kratochvílová na svoji premiéru teprve čeká…

Pavel Horák s Dášou Zázvůrkovou a Liborem Peškem

Kamikadze záskoková Vanilka Dáša Zázvůrková s režisérem Radkem Balašem

David Drábek

Náměstí Bratří Mašínů„Výrazné jevištní dílo, které vypovídá mnohé o našich současných slastech i strastech (o těch víc), ale také o feno-ménu stárnutí. Ukazuje na konkrétní problémy naší společnosti, tady a teď. Tahu a napětí inscenace napomáhají výrazná výtvarná složka, vzpínající se ke snovým vizím a také sugestivní hudební podkres Darka Krále…“

Jan Kerbr, DN, 3. 11. 2009

„Drábek se na současnost umí podívat s humorem, má velký dar vtipně pointovat každý výstup, každý dialog… Dráždí a zároveň smutní s námi všemi.“

J. P. Kříž, Právo, 13. 10. 2009

„Drábek dobře ví, že jméno mužů, kteří se za svým snem o svobodě prostříleli, se na žádném českém náměstí jen tak neobjeví.“

M. Reslová, Hospodářské noviny, 14. 10. 2009

nejbližší reprízy:15., 27. a 29. ledna na hlavní scéně Klicperova divadla

Michail Jurjevič Lermontov

Maškaráda„Špinar spojil téma do úžasného, pohybově a gesticky expresívního tvaru provokujícího k účasti. Vypjaté situace bičují divákovy smysly na scéně Lucie Škandíkové a s herci v tvarově deformovaných kostýmech Lindy Boráros. Vše doprovází místy snová hudba Jiřího Hájka. Samostatnou kapitolou je světelný design - osvětlení škvírami dveří, barem v sekretáři, sporadicky fungujícími lampami, bodovými světly…“

„Maškaráda potvrzuje rozhodné vykročení Klicperova divadla k novým kvalitám - po konečně oplakané Morávkově éře.“

Jiří P. Kříž, Právo, 3. 11. 2009

nejbližší reprízy: 22. ledna a 15. února na hlavní scéně Klicperova divadla

38.

POT LESK&


NAPSALI O NÁS

Napsali o nás

Magdalena Frydrych Gregorová

Vltavínky„Inscenace má v sobě poezii, nostalgii, velký cit a poctivost. Nejde po efektu a už vůbec není módní posedlostí vagi-nálních zpovědí… Vltavínky jsou nepodbízivým obrazem s pevným rámem. Tím je televizní talkshow Máte na to!, do níž vchází hlavní hrdinka Lenka, autorka bestselleru Identita v prachu, a musí čelit otázkám úspěšného moderá-tora, symbolu dnešní nabubřelé povrchnosti. Nejde však o křiklavou satiru na pažravost showbyznysu – ani lehce arogantní moderátor v podání Lubora Novotného není karikaturou figur tak známých z komerčních televizí…“

„Díky výtečným herečkám jsou Vltavínky až starosvětským zážitkem, který z hlavy jen tak nevyprchá, a to i pro muže.“

P. Mareček, MFD, 29. prosince 2009

nejbližší reprízy:20., 26. ledna a 11., 26. února ve Studiu Beseda Klicperova divadla

Jiří Suchý – Jiří Šlitr

Dobře placená procházka„Jazzová opera Suchého a Šlitra Dobře placená procházka není v královéhradeckém Klicperově divadle žádným povzdechnutím pro pamětníky ani posvátnou krávou estetiky 60. let, ale svižně rozpoutanou surrealistickou groteskou, pod níž občas zapraská tenký led dryáčnictví. Režisér Radek Balaš, expert na hudební divadlo a znalec semaforské poetiky, popustil uzdu zdravé drzosti.“

„Martina Nováková učinila ze šansonu Proč je to tak svébytné parádní číslo srovnatelné s Hegerovou.“

P. Mareček, MFD, 22. 12. 2009

nejbližší reprízy: 12., 20., 21. a 26. ledna na hlavní scéně Klicperova divadla

40.

POT LESK&


NAPSALI O NÁS

POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 1 / 2010

Další číslo vyjde 1. února na webových stránkách Klicperova divadla. Chcete si přečíst některé starší číslo POT&LESKu? Není nic snazšího! Navštivte nás na webových stránkách:www.klicperovodivadlo.cz

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrych Gregorová, Jana Slouková, Jan Gregor.

Autoři fotografií z představení, použitých v tomto čísle: Otmar Petyniak, Bohdan Holomíček, Jan Strouhal, Josef Ptáček.

Autoři fotografií ze zkoušek a z akcí divadla: Tomáš Zeman, Magdalena Frydrych Gregorová.

1 / 2010č.

http://www.klicperovodivadlo.cz

pot&lesk - leden 2010

Documents