poutnÍ vademecum i. · 2012. 7. 22. · kor 5, 21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov....

PPOOUUTTNNÍÍ

VVAADDEEMMEECCUUMM

II..

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Lk 1, 68-79

Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Mesiáš a jeho předchůdce

POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU * NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI ABRAHÁMOVI: ŽE NÁM DOPŘEJE, + ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL * ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA.

A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE.

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona.

KANTIKUM PANNY MARIE

Lk 1, 46-55

Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Můj duch jásá v Bohu

VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI, NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.* OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ.

MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU.

UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY.

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona.

BENÍČEK Josef, Dr. Adamec Josef BÁBÍK Jakub Beníček František, Mgr. Beníčková Františka Beníčková Marie BUČEK Petr BUČKOVÁ Markéta FRÝBORT Jiří, Ing. GALÁSKOVÁ Zdenka HIEKOVÁ Anna HOLADA Jaroslav, Ing. HURTÍKOVÁ Milada, MUDr. JANSKÁ Zuzana JURÁKOVÁ Vlasta KOLENIČ Milan KOLENIČOVÁ Marie

KOUTNÁ Marie, Ing. KRAJSA Miroslav KRAJSOVÁ Jana KRÁLOVÁ Ludmila KRATOCHVÍLOVÁ Irena KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie LANGEROVÁ Filomena MANDÍKOVÁ Františka MANDÍKOVÁ Marika MANDÍKOVÁ Petra MARTINKOVÁ Libuše MENŠÍKOVÁ Marie MIČANOVÁ Zdeňka MLÝNEK František NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NAVLÁČIL Martin

PECHOVÁ Růžena PULTEROVÁ Marie RAGASOVÁ Helena, MUDr. RAGAS Rudolf, Ing. STRAKA František STUDENÍKOVÁ Jarmila STUDENÍK Michal SUMCOVÁ Hana, Mgr. SUMEC Michal TURČEKOVÁ Anna VELECKÁ Marie VELECKÝ Milan VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr.

WALDSBERGEROVÁ Katrin WALDSBERGEROVÁ Vilma ZÁLEŠÁK Martin ZÁLEŠÁKOVÁ Alena

3

APOŠTOLSKÝ LIST PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

PPOORRTTAA FFIIDDEEIIDANÝ „MOTU PROPRIO“

KTERÝM SE VYHLAŠUJE ROK VÍRY

1. BRÁNA VÍRY (srov. Sk 14, 27), která uvádí do života ve společenství s Bohem a umožňuje vstup do jeho církve, je pro nás vždy otevřena. Překročit její práh lze tehdy, jestliže se hlásá Boží slovo a srdce se nechá přetvářet proměňující milostí. Vstoupit do této brány znamená vydat se na cestu, která trvá po celý život. Tato cesta začíná křtem (srov. Řím 6, 4), díky němuž smíme Boha nazývat Otcem, a končí tehdy, když skrze smrt projdeme do věčného života. Ten je plodem zmrtvýchvstání Pána Ježíše, který chtěl darem svého Svatého Ducha přivést všechny ty, kdo v něj uvěří, do své slávy (srov. Jan 17, 22). Vyznávat víru v Trojici – Otce, Syna a Ducha Svatého – znamená věřit v jednoho Boha, který je láska (srov. 1 Jan 4, 8): Otce, jenž v plnosti času poslal svého Syna pro naši spásu, v Ježíše Krista, jenž v tajemství své smrti a zmrtvýchvstání vykoupil svět, a v

Ducha Svatého, jenž po staletí vede církev v očekávání slavného Pánova návratu.

2. Již od samého začátku své služby jsem jako nástupce svatého Petra mluvil o nutnosti znovu objevit cestu víry a s novou intenzitou ukazovat radost a nadšení ze setkání s Kristem.

4

V homilii během mše svaté při zahájení svého pontifikátu jsem řekl: „Celá církev a pastýři v ní se musí jako Kristus vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti.“1 Často se stává, že křesťané mají větší starost o sociální, kulturní a politické důsledky své činnosti a o víře uvažují jako o samozřejmém předpokladu života společnosti. Ve skutečnosti však už tento předpoklad nejen že není samozřejmý, ale často je i veřejně popírán.2 V minulosti bylo patrné jednotící tkanivo kultury, obecně přijímané jako odkaz k obsahu víry a jí inspirovaných ctností. Dnes se však zdá, že ve značné části společnosti už tomu tak není. Důvodem je hluboká krize víry, která postihla množství lidí.

3. Nelze se smířit s tím, že by sůl ztratila svou chuť a světlo zůstalo skryto (srov. Mt 5, 13–16). Tak jako samařská žena mohou i dnešní lidé zakoušet potřebu vydat se ke studni a slyšet Ježíše, který nás zve, abychom v něj uvěřili a čerpali živou vodu vyvěrající z jeho pramene (srov. Jan 4, 14). Musíme znovu objevit chuť nechat se krmit Božím slovem, věrně předávaným v církvi, a chlebem života, nabídnutým jako pokrm jeho učedníkům (srov. Jan 6, 51). Ježíšovo učení skutečně zaznívá i dnes se stejnou intenzitou: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu“ (Jan 6, 27). Otázku, kterou tehdy Ježíšovi kladli jeho posluchači, vznášíme i dnes: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (Jan 6, 28). A známe také Ježíšovu odpověď: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“ (Jan 6, 29). Víra v Ježíše Krista je tedy definitivní cestou k dosažení spásy.

4. Ve světle všech těchto skutečností jsem se rozhodl vyhlásit Rok víry. Začne 11. října 2012, u příležitosti padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu, a skončí o slavnosti Ježíše Krista Krále, 24. listopadu 2013. Na datum jeho začátku, 11. říjen 2012, zároveň připadá dvacáté výročí vydání Katechismu katolické církve. Byl vyhlášen mým předchůdcem, blahoslaveným Janem Pavlem II.,3 aby všem věřícím ukazoval sílu a krásu víry. Tento dokument, skutečný plod II. vatikánského koncilu, si vyžádala mimořádná Synoda biskupů v roce 1985 jako nástroj ve službě katechezi4 a byl připraven ve spolupráci se všemi biskupy katolické církve. A právě na říjen 2012 jsem svolal řádné zasedání Synody biskupů, aby se věnovala tématu „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“. Bude to dobrá příležitost, jak celou církev uvést do období mimořádné reflexe a znovuobjevení víry. Není to poprvé, kdy je církev vyzývána k tomu, aby slavila Rok víry. Můj ctihodný předchůdce, služebník Boží Pavel VI., oznámil podobnou oslavu pro rok 1967, aby tak připomněl mučednictví svatých Petra a Pavla u příležitosti 1900. výročí jejich nejvyššího svědectví víry.

Chtěl, aby to byl pro celou církev slavnostní okamžik „skutečného a upřímného vyznání stejné víry“ a aby toto vyznání bylo učiněno „jednotlivě a společně, svobodně a vědomě, vnitřně i navenek, pokorně a upřímně“.5 Domníval se, že tímto způsobem celá církev

1 BENEDIKT XVI. Homilie během mše svaté při zahájení pontifikátu (24. dubna 2005). AAS 97 (2005), s. 710.2 Srv. BENEDIKT XVI. Homilie během mše svaté na „Terreiro do Paço“, Lisabon (11. května 2010). Insegnamenti di Benedetto XVI, VI, 1 (2010), s. 673.3 Srv. JAN PAVEL II. Apoštolská konstituce Fidei depositum k vydání Katechismu katolické církve napsaného po Druhém ekumenickém vatikánském koncilu (11. října 1992):4 Srv. Závěrečná zpráva II. mimořádného zasedání Synody biskupů (7. prosince 1985), II, B, a, 4. Enchiridion vaticanum, sv. IX, č. 1797.5 PAVEL VI. Apoštolská exhortace Petrum et Paulum apostolos u příležitosti 1900. výročí mučednické smrti sv. Petra a Pavla (22. února 1967). AAS 59 (1967), s. 196.

5

znovu získá „přesné povědomí o své víře, kterou tak bude moci oživit, očistit, potvrdit a vyznat“.6

Dalekosáhlé společenské změny, k nimž v oné době docházelo, jen potvrdily, že slavení Roku víry bylo potřebné. Tento rok byl zakončen Vyznáním víry Božího lidu, 7 jež mělo ukázat, že podstatný obsah, náležející ke staletému dědictví všech věřících, je třeba potvrzovat, chápat a prozkoumávat stále novým způsobem. Jedině tak je možné důsledně vydávat svědectví v dějinných okolnostech odlišných od minulých podmínek.

5. V jistých ohledech viděl můj ctihodný předchůdce v tomto roku „důsledek a požadavek pokoncilního období“8 a byl si plně vědom závažných problémů své doby, zvláště pak těch, které činily vyznání pravé víry a její správný výklad těžšími. Zdá se mi, že začátek slavení Roku víry v den padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu nabízí dobrou příležitost k tomu, abychom pomohli lidem pochopit, že texty koncilních otců, slovy blahoslaveného Jana Pavla, „ neztrácejí… svou hodnotu ani výkonnost. Je nezbytné, aby se vhodným způsobem pročítaly, abychom se s nimi seznamovali a přijímali je jako kvalifikované a normativní texty učitelského úřadu v rámci tradice církve… Cítím víc než kdy v minulosti povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela; je pro nás bezpečným kompasem, který nám umožňuje, abychom se dobře orientovali ve století, které se před námi otevírá“.9 Rád bych též znovu zdůraznil to, co jsem už měl možnost říci o koncilu několik měsíců po svém zvolení Petrovým nástupcem: „Pokud jej vykládáme a uskutečňujeme pod vedením správné hermeneutiky, může být stále účinnějším prostředkem obnovy církve, jíž je trvale zapotřebí.“10

6. Obnovy církve lze dosáhnout také skrze svědectví, jež svým životem vydávají věřící. Už tím, že žijí ve světě, jsou křesťané povoláni, aby vyzařovali slovo pravdy, které nám zanechal Pán Ježíš. Sám koncil řekl ve své věroučné konstituci Lumen gentium toto: „Kristus byl ovšem ‚svatý, nevinný, neposkvrněný‘ (Žid 7, 26), nepoznal hřích (srov. 2 Kor 5, 21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov. Žid 2, 17); v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy. Církev ‚při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha‘ a hlásá kříž Páně a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov. 1 Kor 11, 26). Moc zmrtvýchvstalého Pána ji však posiluje, aby trpělivostí a láskou překonávala trápení a nesnáze vnitřní i vnější a aby ve světě věrně, i když zastřeně, zjevovala jeho tajemství až do té doby, dokud nebude na konci odhaleno v plném světle.“11

Rok víry je tedy z této perspektivy pozvánkou ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa. V tajemství své smrti a svého vzkříšení Pán zjevil plnost lásky, jež nás vysvobozuje a volá k obrácení života skrze odpuštění hříchů (srov. Sk 5, 31).

6 Tamtéž, s. 198.7 PAVEL VI. Slavnostní vyznání víry. Homilie během mše u příležitosti 1900. výročí mučednické smrti sv. Petra a Pavla na závěr „Roku víry“ (30. června 1968). AAS 60 (1968), s. 433–445.8 PAVEL VI. Generální audience (14. června 1967). In: Insegnamenti V (1967), s. 801.9 JAN PAVEL II. Apoštolský list na závěr jubilejního roku 2000 Novo millennio ineunte (6. ledna 2001).10 BENEDIKT XVI. Promluva k Římské kurii (22. prosince 2005). AAS 98 (2006), s. 52.11 II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964), č. 8.

6

Podle svatého Pavla nás tato láska přivádí k novému životu: „Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6, 4). Díky víře přetváří tento nový život celé lidské bytí podle radikální novosti zmrtvýchvstání. Do té míry, v níž člověk svobodně spolupracuje, procházejí jeho myšlenky i city, jeho mentalita i chování pozvolným procesem očišťování a proměny na cestě, jež v tomto životě nikdy úplně nekončí. „Víra, která se projevuje láskou“ (Gal 5, 6), to je nové měřítko porozumění a jednání, které proměňují celý lidský život (srov. Řím 12, 2; Kol 3, 9–10; Ef 4, 20–29; 2 Kor 5, 17).

7. „ Caritas Christi urget nos“ (2 Kor 5, 14): Kristova láska naplňuje naše srdce a pobízí nás k tomu, abychom evangelizovali. Tak jako v minulosti nás i dnes posílá na cesty světa, abychom zde hlásali evangelium všem národům na zemi (srov. Mt 28, 19). Svou láskou přitahuje Ježíš Kristus k sobě lidi všech generací: v každé době svolává církev, svěřuje jí úkol, aby hlásala evangelium, a dává jí k tomu vždy nový mandát. I dnes je tedy potřeba, aby se církev intenzivně nasazovala v úsilí o novou evangelizaci a znovu objevila radost z víry i nadšení pro její předávání. Misijní nasazení věřících, jež nikdy nemůže zeslábnout, čerpá moc a sílu z každodenního objevování Boží lásky. Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál jako zakoušená milost a radost. Díky ní může náš život vydávat plody, neboť víra rozšiřuje naše srdce v naději a umožňuje nám, abychom vydávali životodárné svědectví: ano, otevírá srdce a duše těch, kdo odpovídají na Pánovo pozvání, aby přilnuli k jeho slovu a stali se jeho učedníky. Jak potvrzuje svatý Augustin, věřící se „posiluje vírou“.12 Svatý biskup z Hippo měl dobrý důvod, proč se vyjádřil právě takto. Jak víme, vytrvale ve svém životě hledal krásu víry, a to až do té doby, kdy jeho srdce nalezlo spočinutí v Bohu.13 Jeho početné spisy, v nichž vysvětluje význam a pravdivost víry, jsou jako nesmírně bohaté dědictví stále aktuální a také dnes pomáhají mnoha lidem hledajícím Boha, aby nalezli pravou cestu a „bránu k víře“.

Jedině skrze víru tedy víra roste a posiluje se. Neexistuje jiná možnost, jak získat jistotu ohledně svého života, než svěřovat se stále dokonaleji do náruče lásky, která se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu.

8. Rád bych při této šťastné příležitosti vyzval své spolubratry biskupy z celého světa, aby se v tomto čase duchovní milosti, kterou nám Bůh nabízí k připomenutí cenného daru víry, sjednotili s Petrovým nástupcem. Chceme tento rok oslavit důstojně a plodně. Bude proto třeba zintenzivnit reflexi nad tématem víry a pomoci tak všem, kteří věří v Krista, aby vědomě a pevně přilnuli k evangeliu, zvláště v době hlubokých změn, jimiž dnes lidstvo prochází. Budeme mít příležitost vyznat svou víru ve zmrtvýchvstalého Pána v katedrálách a kostelech celého světa, ve svých domovech a rodinách, aby každý člověk pocítil silnou potřebu lépe poznávat odvěkou víru a předávat ji budoucím generacím. Řeholní i farní společenství a všechny církevní instituce, staré i nové, v tomto roce naleznou způsob, jak veřejně vyznat své Credo.

12 Sv. AUGUSTIN. De utilitate credendi, I, 2.13 Srv. Sv. AUGUSTIN. Vyznání I, 1.

7

9. Přejeme si, aby tento rok vzbudil v každém věřícím touhu vyznat svou víru v plnosti a s novým přesvědčením, s důvěrou a radostí. Bude dobrou příležitostí k tomu, abychom víru intenzivněji slavili v liturgii, zvláště při eucharistii, která je „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“.14 Zároveň doufáme, že věřící budou svým životem stále věrohodněji svědčit. Je úkolem každého věřícího, aby zvláště v tomto roce znovu objevil obsah víry, kterou vyznává, slaví, žije a vkládá do svých modliteb,15 a aby přemýšlel nad samotným aktem víry.

Není bez důvodu, že se křesťané prvních staletí museli vyznání víry učit nazpaměť. Sloužilo jim jako každodenní modlitba, aby nezapomínali na závazek, který přijali ve křtu. Slovy bohatými na význam o tom hovoří i svatý Augustin ve své homilii na redditio symboli, složení vyznání víry: „Symbol svatého tajemství, který jste všichni společně přijali a dnes také jeden po druhém vyznali, to jsou slova, z nichž je zbudována víra matky církve. Tato víra vyrůstá z pevného základu, a tím je Kristus Pán… Přijali jste je a vyznali, ale ve své duši a v srdci je musíte uchovat jako trvale přítomná, musíte je opakovat na svém lůžku, připomínat si je na veřejných místech a nezapomínat na ně ani při jídle. A i když vaše tělo spí, musíte je opatrovat svým srdcem.“16

10. Rád bych nyní načrtnul cestu, jež nám má pomoci porozumět lépe nejen obsahu víry, ale také samotnému aktu, jímž se v naprosté svobodě rozhodujeme odevzdat se plně Bohu.

Existuje totiž hluboká jednota mezi aktem, jímž věříme, a obsahem, jemuž dáváme svůj souhlas. Vstoupit do této reality nám pomáhá také svatý Pavel, když píše: „Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10, 10). Srdce naznačuje, že první akt, jímž se člověk přibližuje k víře, je Božím darem a působením milosti, která jedná v nitru člověka a přetváří jej.

V tomto ohledu slouží jako zvláště výmluvný příklad Lýdie. Svatý Lukáš vypráví, že když byl Pavel ve Filipech, šel v sobotu hlásat evangelium některým ženám. Byla mezi nimi i Lýdie a „Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem“ (Sk 16, 14). Význam tohoto prohlášení je důležitý. Svatý Lukáš tu ukazuje, že nestačí znát obsah toho, čemu se má uvěřit. Srdce, skutečný svatostánek skrytý uvnitř člověka, se musí otevřít milosti, jež očím umožňuje, aby viděly pod povrch, a člověk tak mohl pochopit, že to, co se hlásá, je Boží slovo.

Vyznání ústy zase naznačuje, že k víře nutně patří také veřejně vydávané svědectví a angažovanost. Křesťan nikdy nesmí přemýšlet o víře jako o soukromé záležitosti. Víra znamená rozhodnutí být s Pánem a žít s ním. Toto „bytí s Pánem“ ukazuje na nutnost porozumět důvodům, proč věřit. Právě proto, že jde o svobodný akt, vyžaduje víra společenskou odpovědnost za to, v co se věří. Tento veřejný rozměr víry a její odvážné hlásání všem lidem předvedla církev zcela jednoznačně při Letnicích. Je to dar Ducha Svatého, který nás uschopňuje k misijnímu poslání a posiluje naše svědectví, aby bylo upřímné a nebojácné.

Vyznání víry je aktem osobním a zároveň společným. Prvním předmětem víry je totiž církev.

14 II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (4. prosince 1963), č. 10. 15 Srv. JAN PAVEL II. Apoštolská konstituce Fidei depositum k vydání Katechismu katolické církve napsaného po Druhém ekumenickém vatikánském koncilu (11. října 1992):16 Srv. AUGUSTIN. Sermo 215, 1.

8

Ve víře celého křesťanského společenství dostává jedinec křest, skutečné znamení vstupu mezi věřící lid, aby získal spásu. Jak čteme v Katechismu katolické církve: „‚Věřím‘ (apoštolské vyznání víry): to je víra církve, kterou osobně vyznává každý věřící, zvláště při křtu. ‚Věříme‘ (nicejsko-cařihradské vyznání víry v řeckém originále): to je víra církve, kterou vyznávají biskupové shromáždění na koncilu nebo liturgické společenství věřících v běžném životě. ‚Věřím‘: tak také církev, naše matka, odpovídá Bohu svou vírou a učí nás říkat ‚Věřím‘, ‚Věříme‘.“17

Je zřejmé, že k tomu, aby člověk mohl dát svůj souhlas, tedy aby výslovně a úplně svým rozumem a vůlí přilnul k tomu, co církev předkládá, je nutné poznat obsah víry. Toto poznání uvádí do plnosti Bohem zjeveného spásonosného tajemství. Dát svůj souhlas dále znamená, že když člověk věří, svobodně přijímá celé tajemství víry, protože garantem jeho pravdivosti je Bůh, který se zjevuje a dovoluje nám, abychom poznali tajemství jeho lásky.18

Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že v našem kulturním kontextu existuje množství lidí, kteří v sobě sice nerozpoznávají dar víry, upřímně však hledají nejvyšší smysl a konečnou pravdu svého života i celého světa. Toto hledání je skutečnou „preambulí“ k víře, neboť vede lidi po cestě směřující k tajemství Boha. Lidský rozum v sobě nese vrozenou potřebu „toho, co platí a trvá vždycky.“19 Tato potřeba pak zakládá trvalé a do lidského srdce nesmazatelně vepsané nutkání jít a nalézt toho, jehož bychom nikdy nehledali, kdyby nám už předtím nevyšel naproti.20 Víra nás k tomuto setkání zve a plně nás pro ně otevírá.

11. Cenný a nenahraditelný nástroj, nezbytný k dosažení systematického poznání obsahu víry, mohou všichni najít v Katechismu katolické církve. Patří mezi nejdůležitější plody II. vatikánského koncilu. V apoštolské konstituci Fidei depositum, kterou ne náhodou podepsal blahoslavený Jan Pavel II. v den třicátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu, se píše: „Tento katechismus (bude) velmi důležitým přínosem k oné obnově celého života církve… Uznávám Katechismus za platný a oprávněný nástroj ke službě církevnímu společenství a za bezpečnou normu pro vyučování víře.“21

Právě v tomto smyslu bude třeba, aby během Roku víry došlo ke koordinovanému úsilí znovu objevit a prostudovat základní obsah víry, jenž v Katechismu katolické církve nachází svou systematickou a organickou syntézu. Vidíme zde bohatství nauky, kterou církev během svých dvoutisíciletých dějin přijímala, střežila a předkládala. Od Písma svatého k církevním otcům, od mistrů teologie po světce všech staletí představuje Katechismus trvalý doklad množství způsobů, jimiž církev rozjímala o víře a rozvíjela své učení, aby věřícím nabídla jistotu pro jejich život z víry.

Již svou strukturou sleduje Katechismus katolické církve vývoj víry až k důležitým tématům každodenního života. Stránku za stránkou zjišťujeme, že to, co se nám zde předkládá, není teorie, ale setkání s konkrétní osobou, která žije uprostřed církve. Po

17 Katechismus katolické církve, č. 167.18 Srv. I. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce o katolické víře Dei Filius, kap. III. DS 3008–3009; II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum (18. listopadu 1965), č. 5.19 BENEDIKT XVI. Promluva v Koleji bernardinů, Paříž (12. září 2008). AAS 100 (2008), s. 722.20 Srv. Sv. AUGUSTIN. Vyznání XIII, 1.21 JAN PAVEL II. Apoštolská konstituce Fidei depositum k vydání Katechismu katolické církve napsaného po Druhém ekumenickém vatikánském koncilu (11. října 1992).

9

vyznání víry je představen svátostný život, skrze nějž je Kristus ve své církvi přítomen, působí v ní a buduje ji. Bez liturgie a svátostí by vyznání víry ztrácelo na účinnosti, protože by mu chyběla milost, která podporuje svědectví křesťanů. Podobně i nauka Katechismu o morálním životě dostává svůj plný význam teprve tehdy, jestliže je uvedena do vztahu s vírou, liturgií a modlitbou.

12. V Roce víry bude tedy Katechismus katolické církve sloužit jako skutečný nástroj podpory ve víře. Pomoci může zvláště těm, kdo se věnují formaci křesťanů, v našem kulturním prostředí tolik důležité. Z tohoto důvodu jsem vyzval Kongregaci pro nauku víry, aby se souhlasem kompetentních dikasterií Apoštolského stolce vypracovala Nótu, která církvi i jednotlivým věřícím poskytne směrnice, jak prožít Rok víry co nejefektivněji a nejvhodněji, ve službě víry a evangelizace.

Více než kdy jindy je dnes víra předmětem mnoha otázek, vyplývajících ze změněné mentality, která zvláště v dnešní době omezuje oblast rozumových jistot na vědecké a technické objevy. Církev se nicméně nikdy nebála ukázat, že mezi vírou a skutečnou vědou nemůže být žádný rozpor; i když každá volí jinou cestu, obě směřují k pravdě.22

13. Rozhodující význam bude v tomto roce mít návrat k dějinám naší víry, v nichž se prolínají neprobádatelné hlubiny svatosti a hříchu. Zatímco první z nich dosvědčuje nesmírný přínos, který pro růst a rozvoj celého společenství znamenalo svědectví života jednotlivých mužů a žen, hřích musí v každém člověku vyvolat upřímné a trvalé dílo obrácení a umožnit mu tak, aby zakusil Otcovo milosrdenství, které se nabízí všem lidem.

Během této doby budeme muset mít zrak upřený na Ježíše Krista, neboť „od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12, 2): v něm všechny strasti a tužby lidského srdce nacházejí své naplnění. Radost lásky, odpověď na drama utrpení a bolesti, síla odpuštění tváří v tvář urážce a vítězství života nad prázdnotou smrti: to vše nachází svou plnost v tajemství jeho vtělení, v tajemství toho, že se stal člověkem a sdílel s námi naši lidskou slabost, aby ji proměnil mocí svého zmrtvýchvstání. V tom, který pro naši spásu zemřel a znovu vstal k životu, se v plném světle představují příklady víry, které tyto dvoutisícileté dějiny naší spásy provázely.

Pro svou víru přijala Maria andělovo slovo a uvěřila zprávě, že se ve své poslušnosti a oddanosti má stát Matkou Boží (srov. Lk 1, 38). Při návštěvě Alžběty předložila Nejvyššímu svůj chvalozpěv za úžasná díla, která učinil těm, kdo v něj důvěřují (srov. Lk 1, 46–55). S radostí a rozechvěním porodila svého jediného Syna a uchovala přitom své panenství neporušené (srov. Lk 2, 6–7). S důvěrou ve svého manžela Josefa utekla s Ježíšem do Egypta, aby ho zde uchránila před Herodovým pronásledováním (srov. Mt 2, 13–15). Se stejnou vírou následovala Pána při jeho hlásání a zůstala s ním i po celou cestu na Golgotu (srov. Jan 19, 25–27). Pro svou víru Maria okusila plody Ježíšova zmrtvýchvstání a uchovávala všechny vzpomínky ve svém srdci (srov. Lk 2, 19.51). Poté je předala Dvanácti, když byli společně s ní shromáždění ve večeřadle a očekávali Ducha Svatého (srov. Sk 1, 14; 2, 1–4).

22 Srv. JAN PAVEL II. Encyklika adresovaná biskupům katolické církve o vztazích mezi vírou a rozumem Fides et ratio (14. září 1998), č. 34 a 106.

10

Skrze víru opustili apoštolové všechno a vydali se následovat svého Pána (srov. Mk 10, 28). Uvěřili slovům, jimiž on hlásal Boží království, přítomné a uskutečněné v jeho osobě (srov. Lk 11, 20). Žili ve společenství s Ježíšem, který je vedl svým učením a předával jim nová pravidla života, podle nichž měli být po jeho smrti poznáni jako jeho učedníci (srov. Jan 13, 34–35). Pro svou víru se vydali do celého světa, následovali příkaz zvěstovat evangelium všemu tvorstvu (srov. Mk 16, 15) a nebojácně všem lidem hlásali radost ze zmrtvýchvstání, jehož byli věrnými svědky.

Pro svou víru utvořili učedníci první společenství, shromáždili se kolem učení apoštolů, v modlitbě a ve slavení eucharistie, a všechen svůj majetek dali k dispozici celému společenství, aby tak pomohli bratřím v nouzi (srov. Sk 2, 42–47).

Pro svou víru obětovali mučedníci život a vydali svědectví o pravdě evangelia, která je proměnila a umožnila jim dosáhnout toho největšího daru lásky, schopnosti odpustit svým nepřátelům.

Pro svou víru zasvětili muži a ženy své životy Kristu, opustili všechno a rozhodli se pro život v prostotě evangelní poslušnosti, chudoby a čistoty, které jsou konkrétními znameními čekání na Pána, jenž se neopozdí. Pro svou víru podnikali nesčetní křesťané kroky na podporu spravedlnosti, aby tak uvedli do praxe slovo svého Pána, jenž přišel hlásat osvobození utiskovaných a milostivé léto pro všechny (srov. Lk 4, 18–19).

Pro svou víru vyznali muži a ženy všech věků a století, ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života (srov. Zj 7, 9; 13, 8), jak krásné je následovat Pána Ježíše všude tam, kde bylipovoláni vydávat svědectví o svém křesťanství: v rodině, na pracovišti, ve veřejném životě, při uplatnění svých jedinečných darů a ve službě, k níž byli povoláni.

Pro svou víru žijeme i my: vyznáváme-li, že Pán Ježíš je přítomný v našich životech i v dějinách.

14. Rok víry bude též dobrou příležitostí k intenzivnějšímu svědectví milosrdné lásky. Jak nám připomíná svatý Pavel: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13, 13). Ještě silnějšími slovy, jež pro křesťany znamenala vždy veliký závazek, mluví svatý Jakub: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky?

Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se‘ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: ‚Ty máš víru a já mám skutky. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru“ (Jak 2, 14–18).

Víra bez lásky nevydává žádné ovoce, zatímco láska bez víry je pouhým sentimentem, trvale vydaným napospas pochybám. Víra a láska se navzájem potřebují tak, že jedna dovoluje druhé, aby se realizovala svým vlastním způsobem. Mnozí křesťané zasvěcují s láskou svůj život lidem osamoceným, stojícím na okraji či vyčleňovaným, a věnují se jim jako těm, kdo především vyžadují naši pozornost a jimž je nejvíce zapotřebí naší pomoci, neboť právě v nich se zrcadlí tvář samotného Krista. S pomocí víry můžeme zahlédnout tvář zmrtvýchvstalého Krista v těch, kdo vyžadují naši lásku. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25, 40). Jsou to

11

varovná slova, na něž nesmíme nikdy zapomenout, a zároveň je to trvalá výzva, abychom se odvděčili za lásku, s níž o nás Pán pečuje. Víra nás uschopňuje, abychom Krista poznali, a jeho láska nás vybízí, abychom mu sloužili všude tam, kde se on stává našim bližním na cestě životem.

Posilněni vírou tedy s nadějí upřeme svůj zrak na své působení ve světě a přitom očekávejme „nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3, 13; srov. Zj 21, 1).

15. Když se svatý Pavel blížil ke konci svého života, prosil svého žáka Timoteje, aby „usiloval o víru“ (2 Tim 2, 22) se stejnou vytrvalostí, s níž o ni usiloval, když byl ještě chlapcem (srov. 2 Tim 3, 15). Cítíme, že tato výzva směřuje i ke každému z nás, abychom ve víře nezlenivěli. Je naším celoživotním společníkem, který nás uschopňuje, abychom stále novýma očima vnímali úžasná díla, jež pro nás Bůh činí. Víra se soustředí na to, aby vnímala znamení času provázející soudobé dějiny, a každého z nás zavazuje, aby se stal živým znamením toho, že vzkříšený Pán je přítomen ve světě. Více než co jiného dnes svět potřebuje věrohodné svědectví těch, jejichž mysl i srdce jsou osvíceny Božím slovem a kteří jsou schopni otevírat srdce i mysl mnoha lidí toužících po Bohu a po pravém, nikdy nekončícím životě.

„Aby se slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno“ (2 Sol 3, 1): kéž tento Rok víry znovu utvrdí náš vztah s Kristem Pánem, neboť jedině v něm se skrývá jistota, s níž můžeme hledět do budoucnosti, a záruka skutečné a trvalé lásky. Slova svatého apoštola Petra představují konečný pohled na víru: „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše“ (1 Petr 1, 6–9). K životu křesťanů patří radost i utrpení. Kolik svatých žilo v samotě! Kolik věřících prochází i v dnešní době zkouškou Božího mlčení, ačkoliv by raději slyšeli jeho útěšný hlas! Životní zkoušky, jež nám pomáhají porozumět tajemstvíkříže a dávají nám podíl na utrpeních Kristových (srov. Kol 1, 24), jsou předzvěstí radosti a naděje, k nimž víra směřuje: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12, 10). S nezvratnou jistotou věříme, že Pán Ježíš zvítězil nad zlem a smrtí. A s touto pevnou důvěrou se mu také svěřujeme: je přítomen mezi námi a přemáhá moc zla (srov. Lk 11, 20). Církev, viditelné společenství jeho milosrdenství, pak trvá v něm jako znamení konečného smíření s Otcem. Svěřme tento čas milosti Matce Boží, která byla nazvána „blahoslavená“, neboť „uvěřila“ (Lk 1, 45).

Dáno v Římě u sv. Petra, 11. října roku 2011, v sedmém roce mého pontifikátu.

12

PPOONNDDĚĚLLÍÍ,, 22.. ČČEERRVVEENNCCEE16.00: Uherský Brod (odjezd - vlak. nádraží)18.00: Pustiměř, mše svatá; 19.00: odjezd

ÚÚTTEERRÝÝ,, 33.. ČČEERRVVEENNCCEELORETO – 11.00: provázená prohlídka,

16.00: eucharistie v kryptě sv. Kříže, modlitba v Nazaretském domku.

Nocleh s polopenzí.

SSTTŘŘEEDDAA,, 44.. ČČEERRVVEENNCCEEMANOPPELLO – 11.00: eucharistie

ve svatyni Svaté Tváře. ORTONA - 15.00:modlitba v kryptě katedrály sv. Tomáše.

SAN GIOVANNI ROTONDO: 19.00: eucharistie v dolní bazilice u hrobu sv. Pia z Pietrelciny (10. výročí kanonizace).

MONTE SANT´ANGELO.

Nocleh s polopenzí.

ČČTTVVRRTTEEKK,, 55.. ČČEERRVVEENNCCEE –– ssllaavvnnoosstt ssvv.. CCyyrriill aa MMeettoodděějj7.00: eucharistie v „nebeské bazilice“ sv. Michaela archandělaBBAARRII – 16.00: provázená prohlídka baziliky svatého Mikuláše,

18.00: eucharistie v kryptě baziliky u relikvií světce,večeře. Noční přejezd na Sicílii.

PPEERREEGGRRIINNAATTIIOO AADD PPOORRTTAAMM FFIIDDEEII22.. -- 1133.. ččeerrvveennccee 22001122

13

PPÁÁTTEEKK,, 66.. ČČEERRVVEENNCCEEMONREALE – 8.30: eucharistiev „nejkrásnějším chrámu světa“, provázená prohlídka katedrály

a benediktinského kláštera. MONTE PELLEGRINO - pouť

do svatyně sv. Rozálie, patronky Palerma, provázená prohlídka,

18.00: eucharistie v jeskyni sv. Rozálie.PALERMO. Nocleh s polopenzí.

SSOOBBOOTTAA,, 77.. ČČEERRVVEENNCCEESIRACUSA – oddech na „karibské pláži“. 17.00: pouť na místo zázraku a do svatyně

plačící Panny Marie. 19.00: eucharistie a světelný průvod. Nocleh s polopenzí.

NNEEDDĚĚLLEE,, 88.. ČČEERRVVEENNCCEESIRACUSA – 8.00: eucharistie ve svatyni

Plačící Panny Marie, pobyt u moře. 16.30: provázená prohlídka katakomb a baziliky sv. Lucie, 19.30: eucharistie

v bazilice Patronky Sicílie, Nocleh s polopenzí.

14

PPOONNDDĚĚLLÍÍ,, 99.. ČČEERRVVEENNCCEECATANIA – 11.00: eucharistie

u hlavního oltáře katedrály sv. Agáty, patronky Sicílie, provázená prohlídka.

Přejezd na Apeninský poloostrov.PAOLA – pouť do svatyně sv. Františka

z Pauly. Nocleh s polopenzí.

ÚÚTTEERRÝÝ,, 1100.. ČČEERRVVEENNCCEESALERNO – 12.00: eucharistie v kryptě

katedrály u hrobu sv. Matouše,

PIETRELCINA – pouť v rodišti P. Pia.

MONTECASSINO. Nocleh s polopenzí.

SSTTŘŘEEDDAA,, 1111.. ČČEERRVVEENNCCEE -- ssvv.. BBeenneeddiikkttMONTECASSINO, provázená prohlídka,

10.30: slavnostní koncelebrovaná eucharistie v katedrále – předsedá J. E.

Pietro Vittorelli, OSB, opat MontecassinaSUBIACO, pouť do jeskyně sv. Benedikta, provázená prohlídka, nocleh s polopenzí.

ČČTTVVRRTTEEKK,, 1122.. ČČEERRVVEENNCCEESIENA – provázená pouť ve šlépějích

sv. Kateřiny Sienské, patronky Itálie.

Eucharistie na poděkování za PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI. Návrat do vlasti (příjezd pátek, 13.7.).

15

ZASEDACÍ POŘÁDEK – NEOPLAN STARLINER L V.I.P.

59 58 57 56 55

54 53 52 51FrantišekSTRAKA

MichalSUMEC

50 49 48 47Ludmila

KRÁLOVÁJakub

BÁBÍKPetr

BUČEKMarkéta

BUČKOVÁ

46 45 44 43MiroslavKRAJSA

JanaKRAJSOVÁ

WilmaWALDSBERGEROVÁ

KatrinWALDSBERGEROVÁ

42 41 40 39MUDr. Milada HURTÍKOVÁ

LibušeMARTINKOVÁ

PetraMANDÍKOVÁ

MarikaMANDÍKOVÁ

38 37 36 35Marie

BENÍČKOVÁAnna

TURČEKOVÁIrena

KRATOCHVÍLOVÁFrantiška

MANDÍKOVÁ

34 33 32 31Ing. Rudolf

RAGASMUDr. HelenaRAGASOVÁ

RůženaPECHOVÁ

ZdeňkaMIČANOVÁ

30 30VCHOD Ing. Jiří

FRÝBORTFrantišek

MLÝNEK

28 27 26 25Michal

STUDENÍKJarmila

STUDENÍKOVÁMartin

ZÁLEŠÁKAlena

ZÁLEŠÁKOVÁ

24 23 22 21Anna

HIEKOVÁFiloména

LANGEROVÁJiří

KUDRMANNMarie

KUDRMANNOVÁ

20 19 18 17Marie

MENŠÍKOVÁMarie

PULTEROVÁJosef

ADAMECIng. JaroslavHOLADA

16 15 14 13Vlasta

JURÁKOVÁZdenka

GALÁSKOVÁMarie

VELECKÁMilan

VELECKÝ

12 11 10 9Ing. MarieKOUTNÁ

Mgr. Hana SUMCOVÁ

MarieKOLENIČOVÁ

MilanKOLENIČ

8 7 6 5Martin

NAVLÁČILJaroslava

NAVLÁČILOVÁPharmDr. Alena

VOLDŘICHOVÁZuzana

JANSKÁ

4 3 2 1Dr. Josef

BENÍČEKFrantiška

BENÍČKOVÁMgr. František

BENÍČEKřidič řidič

VCHOD

16

2. červenec 2012

Pondělí, mezidobí, 13. týden1. týden žaltáře

NEŠPORY

V. Bože, pospěš mi na pomoc.O. Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,jako byla na počátku, i nyní i vždyckya na věky věků. Amen. Aleluja.

HYMNUS

Všemohoucí Stvořiteli,nebe, země slavný Králi,nad tě mocnějšího není, nebude a nebylo.

Nebe, země, také mořevyznává tě, mocný Bože,tvou velikou slávu,kterous rozšířil v každém živlu.

Osvítils nebe hvězdami,ozdobils je planetami,sám svou přítomnostízaháníš všeliké temnosti.

Divněs ozdobil i zemitrávou, lesy i horami,pahrbky, údolím,dals ušlechtilou okrasu jim.

Nesmírnou okrasou božskounaplnils hlubokost mořskou,vodami mnohými,též i rybami rozličnými.

Co v sobě má propast mořskáaneb co širokost zemská,všechno k užívánídal jsi lidskému pokolení.

17

Avšak ze všeho stvořenínic tak tobě milé není,Pane, nad člověka,pro nějž je práce tvá všeliká.

ŽALMY

1. ant. Hospodin zkoumá srdce člověka.

Žalm 11 (10)Spravedlivý důvěřuje v Boha

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (Mt 5, 6)

U Hospodina hledám útočiště. +Jak mi můžete říkat: *»Uleť na hory jako pták! Neboť hle, hříšníci napínají luk, +svůj šíp kladou na tětivu, *aby ve tmě zasáhli lidi upřímného srdce. Když se totiž základy řítí, *co může spravedlivý dělat?«

Hospodin však sídlí ve svém posvátném chrámě, *na nebesích má Hospodin svůj trůn, jeho oči pozorují, *smrtelníky zkoumá jeho zrak. Hospodin zkouší spravedlivého i bezbožníka, *miluje-li kdo bezpráví, toho nenávidí z duše. Sešle na hříšné déšť žhavého uhlí a síry, *žhoucí vítr bude úděl jejich číše.

Vždyť Hospodin je spravedlivý, +má rád spravedlivé skutky, *zbožní uzří jeho tvář.

Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. Hospodin zkoumá srdce člověka.

2. ant. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Žalm 15 (14)Kdo je hoden objevit se před Bohem?

Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha. (Žid 12, 22)

18

Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku, *kdo přebývat na tvé svaté hoře? Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, +upřímně smýšlí ve svém srdci, *svým jazykem nepomlouvá, nečiní příkoří svému bližnímu, *netupí svého souseda.

Nešlechetným člověkem pohrdá, *ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. Nemění přísahu, i když je mu na škodu, +nelichvaří svými penězi *a nebere úplatky proti nevinnému.

Kdo takto jedná, *nikdy nezakolísá!


Ant. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

3. ant. Bůh si nás vyvolil a skrze Krista nás přijal za své děti.

KantikumBůh spasitel

Ef 1, 3-10

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, *on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.

Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, *abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, *abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.

To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, *neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu.

V něm máme vykoupení skrze jeho krev, *odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil *s veškerou moudrostí a prozíravostí:

seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, +jak se mu to líbilo *a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: *

19

že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.


Ant. Bůh si nás vyvolil a skrze Krista nás přijal za své děti.

KRÁTKÉ ČTENÍ

Kol 1, 9b-11Nepřestáváme se za vás modlit a prosit Boha, abyste dobře poznali jeho vůli a aby se vám dostalo všestranné moudrosti a duchovního pochopení. Tak povedete život hodný Pána a budete se mu ve všem líbit: ponesete plody všech možných dobrých skutků a porostete v poznávání Boha. Jeho božská moc vám dá všestrannou sílu, abyste všechny zkoušky trpělivě vydrželi.

ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

V. Uzdrav mě, Hospodine, * zhřešil jsem proti Tobě. Uzdrav.O. Smiluj se nade mnou, * zhřešil jsem proti Tobě. Sláva Otci. Uzdrav.

EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV

Antifona ke kantiku Panny Marie Velebí má duše Hospodina, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.

PROSBYBůh uzavřel věčnou smlouvu se svým lidem a nepřestal mu prokazovat dobrodiní. Děkujme mu proto a s důvěrou ho prosme: Bože, prokazuj dobrodiní svému lidu.

Bože, dej spásu svému lidu— a požehnej svému dědictví.Shromáždi vjedno ty, kdo nosí jméno křesťan,— aby svět uvěřil v Krista, kterého jsi poslal.Zahrň svou milostí všechny naše přátele a známé,— a dej, ať šíří slávu Kristovu.Projev svou lásku umírajícím,— dej, ať jejich oči uvidí tvou spásu.Jednej se zemřelými milosrdně,— přidruž je k těm, kdo odpočívají v Kristu.

20

Otče náš, ...

MODLITBABože, shlédni na společnou modlitbu své církve a přijmi tuto naši službu, jako jsi přijal ochotnou spolupráci Panny Marie na díle našeho vykoupení. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání:

Pán s vámi.O. I s tebou.Požehnej vás všemohoucí Bůh,Otec i Syn † i Duch svatý.

3. červenec 2012

Sv. Tomáš, apoštolsvátek

RANNÍ CHVÁLY



HYMNUS

Ke cti Tomáše svatého, věřící, prozpěvujte, svaté skutky a smrt jeho společně vychvalujte.

Neb slovy, skutkem i krví slavně je potvrzeno,

21

že nic mu k víře nechybí, všechno je napraveno.

Pros za nás, svatý Tomáši, pros za všechny věřící, nezavrhuj prosbu naši, slyš k tobě volající.

Bychom vždy pevně věřili, jiné utvrzovali a jednou k šťastnému cíli za tebou se dostali.

ŽALMY1. ant. Tomáš řekl: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem cesta, pravda a život.

Žalm 63 (62), 2-9Duše žízní po Bohu

Bože, ty jsi můj Bůh, *snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo *jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, *abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, *mé rty tě budou chválit.

Tak tě budu velebit ve svém životě, *v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, *plesajícími rty zajásají ústa, kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, *v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem *a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, *tvá pravice mě podpírá.


Ant. Tomáš řekl: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem cesta, pravda a život.

2. ant. Tomáš, jeden ze Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: Viděli jsme Pána. Aleluja.

22

KantikumVšechno tvorstvo chválí Boha

Dan 3, 57-88

Všechna díla Páně, velebte Pána, *chvalte a oslavujte ho navěky. Nebesa, velebte Pána, *andělé Páně, velebte Pána. Všechny vody nad nebem, velebte Pána, *všechny mocnosti Páně, velebte Pána. Slunce a měsíci, velebte Pána, *nebeské hvězdy, velebte Pána.

Všechny deště a roso, velebte Pána, *všechny větry, velebte Pána. Ohni a žáre, velebte Pána, *studeno a teplo, velebte Pána. Roso a jíní, velebte Pána, *zimo a chlade, velebte Pána. Ledy a sněhy, velebte Pána, *noci a dni, velebte Pána. Světlo a temno, velebte Pána, *blesky a mraky, velebte Pána.

Země, veleb Pána, *chval a oslavuj ho navěky. Hory a vrchy, velebte Pána, *vše, co na zemi roste, veleb Pána. Prameny, velebte Pána, *moře a řeky, velebte Pána. Velké a malé ryby, které plují ve vodě, velebte Pána, *všichni nebeští ptáci, velebte Pána. Všechna zvířata divoká i krotká, velebte Pána, *lidé, velebte Pána.

Izraeli, veleb Pána, *chval a oslavuj ho navěky. Kněží Páně, velebte Pána, *služebníci Páně, velebte Pána. Duchové a duše spravedlivých, velebte Pána, *svatí a pokorní srdcem, velebte Pána. Ananiáši, Azariáši, Misaeli, velebte Pána, *chvalte a oslavujte ho navěky.

Velebme Otce i Syna i Ducha svatého, *chvalme a oslavujme ho navěky.

Na konci tohoto kantika se nepřipojuje zakončení Sláva Otci.

Ant. Tomáš, jeden ze Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: Viděli jsme Pána. Aleluja.

23

3. ant. Pohleď na mé jizvy a dotkni se jich, nepochybuj a věř. Aleluja.

Žalm 149Jásot svatých

Zpívejte Hospodinu píseň novou, *jeho chvála ať zaznívá ve sboru svatých. Ať se raduje Izrael ze svého tvůrce, *synové Siónu ať jásají nad svým králem. Ať chválí jeho jméno tancem, *ať mu hrají na buben a na citeru, neboť Hospodin miluje svůj národ *a pokorné zdobí vítězstvím. Ať svatí jásají chvalozpěvem, *ať se veselí na svých ložích.

Boží chválu ať mají v hrdlech *a dvojsečný meč v rukou, aby vykonali pomstu na pohanech, *tresty na národech, aby spoutali jejich krále řetězy *a železnými okovy jejich velmože, aby na nich vykonali určený soud. *Všem jeho svatým bude to ke cti.


Ant. Pohleď na mé jizvy a dotkni se jich, nepochybuj a věř. Aleluja.

KRÁTKÉ ČTENÍ

Ef 2, 19-22Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budování působením Ducha v Boží příbytek.


R. Poslals je do celého světa, Bože, * aby učili a vedli tvůj lid. Poslals.V. Svěřils jim pastýřskou službu, * aby učili a vedli tvůj lid. Sláva Otci. Poslals.

24


Antifona k Zachariášovu kantiku Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili. Aleluja.

PROSBYBůh nám dal skrze apoštoly nebeské dědictví. Děkujme mu za všechny jeho dary a volejme: Bože, tebe chválí sbor apoštolů.

Děkujeme ti, Bože, za to, že nás shromažďuješ ve své církvi,— dej, ať se naše společenství s Kristem upevňuje a roste.Děkujeme ti, žes nám prostřednictvím apoštolů připravil stůl svého slova,— dej, ať chodíme v tvém světle a s radostí konáme tvou vůli.Děkujeme ti, že nás zveš na hostinu těla a krve svého Syna, kterou nám předali apoštolové,— dej, ať v ní máme zdroj života a síly.Děkujeme ti, že nás očišťuješ křestní koupelí a svátostným smířením, které jsi svěřil apoštolům,— dej, ať z nás tyto svátosti smývají všechnu naši vinu.

Otče náš, ...

MODLITBAVšemohoucí Bože, naplň nás radostným vědomím, že se za nás přimlouvá svatý apoštol Tomáš, a posilni naši víru, abychom měli věčný život ve jménu tvého Syna, o němž on vyznal, že je to náš Pán a Bůh. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.



25

SVATÝ DOMEK V LORETU

drahocenná ikona události a tajemství

„Svatý Domek v Loretu není „ikonou“ abstraktních pravd, nýbrž konkrétní události a tajemství: Vtělení Slova. Při vstupu do ctihodné svatyně, vždy s hlubokým pohnutím se čtou slova nad oltářem: ´Hic Verbum caro factum est´: Tady se Slovo stalo tělem. Vtělení, které se nám uvnitř těchto posvátných zdí připomíná, znenadání znovu nabývá svůj ryzí biblický význam; nejde o pouhou nauku o spojení božského a lidského, ale spíše o událost, která se odehrála v konkrétním čase a prostoru, jak úchvatně osvětlují slova apoštola: ´Když přišla plnost času poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy´ (Gal 4,4).“

(Jan Pavel II. v listu u příležitosti 700. výročí svatyně Svatého Domku v Loretu, 15. 8 1993)

Vskutku mimořádné svědectví mementa toho, co se před dvěma tisíciletími událo v Palestině, jak vypovídá latinský nápis „Hic Verbum caro factum est“, vytesaný jak v bazilice v Nazaretě, tak v Loretu. Na prvním místě je to jeskyně, která byla středem zvláštní úcty už od apoštolských dob, jak dokládá antický nápis velkými řeckými písmeny na omítce, objevené mezi pozůstatky starobylého kostela-synagógy: „XE MAPIA“ (Chaire Maria, tedy Zdrávas Maria). V druhém případě je to místnost o rozloze 38m2, která je považována za Mariin domek, a to i na základě prohlášení papežů, výpovědí světců a mystiků, sahajících do XIV.-XV. století.

Tento domek byl předmětem nesmírné úcty už od počátku křesťanství. V roce 1291 náhle zmizel z Nazareta a několik let nato se objevil v Loretu, kde se nachází dosud. Událost přirozeně vzbudila úžas. Vzápětí začalo docházet k divům všeho druhu, zázrakům, uzdravením, obrácením, což vedlo až k povědomí, že tento domek má nadpřirozené schopnosti. Následně se dospělo k poznání, že se je to domek, který kdysi stál v Nazaretě a do Loreta jej zřejmě přenesli andělé. Úcta k tomuto místu byla zakrátko neslýchaná. Kvůli ochraně domku byla zbudována velkolepá svatyně, která se stala jednou z nejslavnějších v Evropě, navštěvovanou nesmírným počtem věřících. V průběhu staletí se do Loreta odebralo na pouť dokonce 13 papežů, posledním z nich byl Benedikt XVI. v roce 2007. Jan Pavel II. byl jako poutník v Loretu čtyřikrát. V historických análech svatyně nacházíme i jména loretánských poutníků, kteří byli po své smrti svatořečeni. Ale také velký počet slavných laických osobností, jako např. Kryštof Kolumbus, Galileo Galilei, Vittorio Alfieri, Torquato Tasso, W. A. Mozart, Goldoni, Giosué Carducci, D´Annunzio. Michel Montaigne, francouzský filozof a politik, se vydal na pouť do Loreta v roce 1580, aby poděkoval Panně Marii za milost uzdravení, které se mu dostalo pro jeho dceru Eleonoru. Cartesius, francouzský filosof známého výroku „Cogito ergo sum“ (Myslím, tedy jsem) se do loreta vypravil, aby dodržel slib, který dal a šel dokonce do Loreta pěšky z Benátek. Úcta k této svatyni, která uchovává „Rodný domek Mariin“ byla a je tedy obrovská. Jakou váhu však má toto označení „rodný domek Matky Boží? Je pouze plodem „zbožné tradice“, „lidové víry“, anebo se zakládá na konkrétních odůvodněních, na vědecké dokumentaci. Tyto otázky vyvstanou na mysli zvláště dnešnímu skeptickému člověku. Ny tyto otázky však dostává od badatelů odpovědi neuvěřitelně překvapivé.

26

„Historie vypráví, že domek se znenadání objevil na tomto místě v noci z 9. na 10. prosince roku 1294“, říká prof. Giuseppe Santarelli, kapucínský kněz a historik světového věhlasu, jenž velkou část svého života zasvětil bádání o původu tajemného domku (pustiměřští poutníci se s ním setkají v Loretu). Jeho četné publikace na toto téma píšou dějiny. I vědecká data, která v následujícím interview předkládá jsou vskutku pozoruhodná a ukazují, že „prostá“

víra našich předků stran „Mariina domku“, spočívá na neotřesitelných základech.

„Že byl přenesen anděly nemůžeme vědecky dokázat. Avšak dnes, po létech bádání, rozborů a archeologických průzkumů za pomoci nejdůmyslnějších prostředků, jsme s to kategoricky potvrdit, že tento domek je právě tím, který se až do 13. století uctíval v Nazaretě jako domek Mariin“.

„Pro nás, věřící, jde o nejobdivuhodnější relikvii“, říká dále otec Santarelli. Proto jej nazýváme „Svatý domek“. Mezi těmito prostými zdmi se narodila a žila Panna Maria, Matka Boží, nejsvatější stvoření jaké kdy žilo na zemi. Tady se Marii dostalo andělova zvěstování a tady došlo k největší události v dějinách světa – k Vtělení Boha“.

„V pozadí. V úrovni svatostánku, je nápis ´Hic verbum caro factum est´, tedy tady, na tomto místě, se Bůh stal tělem. Jen pomysleme na konkrétní význam těchto slov. Bůh, Stvořitel vesmíru se na tomto místě, mezi těmito kamennými zdmi, stal člověkem. Tyto kamenné zdi byly přítomny události ze všech největší. Pro věřícího je hloubka tohoto pomyšlení až k zbláznění. Proto je tento domek nevýslovným duchovním dědictvím“.

Ale proč byl vůbec z Nazareta přenesen?

„Aby byl zachráněn před rozbořením. Ve druhé polovině třináctého století se Palestina stala cílem masivní muslimské invaze, kterou provázelo systematické boření posvátných míst křesťanů. Někdo, lidé, nebo andělé, či lidé s nepochybně nadpřirozenou pomocí, dokázali tento domek zachránit tím, že ho přenesli do Itálie.“

Ale proč právě do Itálie?

„To nevíme. Dávní historikové, pochopitelně věřící, říkávali, že ´to bylo z prozřetelnostního úradku Božího, že Domek Mariin přešel z Kristovy země do země Kristova náměstka“. Loreto tehdy bylo součástí Vatikánského státu.

„Ještě předtím, než se domek dostal do Itálie, spočinul na čas jinde. Z historických bádání vyplývá, že v květnu 1291 byl několika lesáky nalezen na mýtině nedaleko Tersatta, v Dalmácii. Na tomto místě pak zůstal tři a půl roku a jeho přítomnost provázely mnohé zázraky.

Pak znenadání zmizel. Druhou etapou byla lokalita nedaleko železniční stanice v Loretu, kde se tehdy rozprostíral les. Na tomto místě setrval několik měsíců. Poté se přesunul na loretánské návrší, na pole, které patřilo dvěma bratřím, kteří se neustále hádali kvůli rozdělování darů, které přinášeli poutníci. Domek se krátce nato z pole přesunul a zastavil se uprostřed cesty, která byla obecní – právě tam, kde stojí nyní. A odtud se už nehnul“.

27

Jaké výzkumy se prováděly, aby se potvrdilo, že tento domek je právě tím, který svého času stál v Nazaretě?

„Uskutečnily se průzkumy všeho druhu. Historická bádání, archeologický průzkum prováděný věhlasnými odborníky, jak v Loretu, tak v Nazaretě, kde Svatý domek kdysi stál. Všechna bádání vždy potvrdila, že vyprávění tradice je pravdivé a věrohodné, tedy, že domek v Loretu je tím, který kdysi stál v Nazaretě.

Nejvýznamnější bádání se pochopitelně konala v moderní době. Zvláště uveďme ta, která probíhala v Nazaretě v letech 1955-1960 pod vedením otce Bellarmina Bagattiho, jednoho z nejslavnějších archeologů dvacátého století, a průzkumy prováděné v Loretu architektem Nero Alfierim, profesorem archeologie z Bologně.

Právě bádání profesora Alfieriho ukázala, že tato stavba je plná absurdních anomálii, v příkrém rozporu se stavbami, které se v oblasti nacházejí a také s urbanistickými zásadami, které ve třináctém století platily. Domek nemá vlastní základy a skutečně spočívá na cestě. Tvoří jej pouze tři stěny, které jsou do výše tří metrů vystavěny z kamenů – je všeobecně známo, že v této oblasti žádné kamenolomy neexistují a vše se tehdy stavělo z cihel.

Anomální je také skutečnost, že jediný vchod, ten původní, se nachází uprostřed dlouhé stěny a nikoli v té krátké, jako je tomu u všech kostelů a kaplí té doby; navíc je obrácen k severu, a tak vystaven silný a častým nepřízním počasí, což je v naprostém rozporu s místním stavitelstvím. Dále je anomální i fakt, že jediné okno je orientováno na západ a tedy otevřeno omezenému osvětlení, rovněž proti zásadám, podle nichž se tehdy stavělo.

Všechny tyto anomálie však mizí, jestliže je konfrontujeme s archeologickým bádáním prováděným v Nazaretě. Loretánský domek nemá základy, protože jeho základy zůstaly v Nazaretě, kde svého času stál. Má pouze tři stěny, protože se opíral o jeskyni vyhloubenou ve skále s níž tvořil obytný blok. Mimořádná studie, prováděná architektem Nanni Monellim v roce 1982, v době kdy jsem byl v Nazaretě i já, ukázala, že pokud by bylo možné znovu přesunout Loretský domek zpátky do Nazareta, padl by naprosto přesně do základů, které se v Nazaretě nacházejí. Míry Loretského domku i tloušťka tří stěn dokonale odpovídají základům. Kameny, z nichž jsou stěny postaveny, jsou pro Plestinu typické, stejně jako způsob stavby.

Nanni Monelli dělal rovněž důkladné průzkumy kamenů, které jsou opracovány technikou typickou pro Palestinu, vlastní nabatejské kultuře, tedy semitskému národu, který tuto oblast obýval. Tyto techniky byly v Itálii naprosto neznámé.

Já pak jsem prováděl zvláštní průzkum nápisů, které jsou dosud patrné na různých kamenech svatého domku v Loretu. Objevil jsem jich asi padesát a jsou to jasné odkazy na židokřesťany ve Svaté zemi, zvláště pak na ty, kteří žili v Nazaretě. Objevil jsem i řecky psaný nápis: „Ó, Ježíši Kriste, Synu Boží“, úvodní frázi modlitby, která je napsána v jeskyni, která byla vedle Mariina domku v Nazaretě. Tyto a mnohé další zvláštnosti vedou k jedinému závěru: domek v Loretu je právě tím, který až do roku 1291 stál v Nazaretě a který se od roku 1300 uctívá jako Domek Panny Marie“.

28

MODLITBA V LORETÁNSKÉ SVATYNI(modlitba pro Loreto složená Benediktem XVI., 6. 12. 2005)

Svatá Maria, Matko Boží, buď pozdravena ve tvém domě.

Tady ti archanděl Gabriel oznámil, že se máš stát Matkou Vykupitele; že v Tobě se Syn věčného Otce, chce mocí Ducha svatého stát člověkem.

Tady jsi z hloubi svého srdce vyslovila: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38).

Tak se Slovo stalo v tobě Tělem. (Jan 1,14).

Tak jsi se stala živým chrámem, v němž v těle přebýval Nejvyšší; stala ses bránou, skrze niž vstoupil do světa. Po návratu z Egypta jsi tady, pod věrnou ochranou svatého Josefa, žila spolu s Ježíšem až do chvíle jeho křtu v Jordáně.

Tady ses s Ním modlila starobylé modlitby Izraele, jež se tehdy stávaly slovy Syna, jimiž se obracel k Otci, takže my se nyní těmito modlitbami můžeme modlit spolu se Synem a jsme přidruženi k modlitbě tvé, svatá Panno a Matko.

Tady jste společně četli Svatá Písma a jistě jste se i zamýšleli nad tajemnými slovy proroka Izaiáše: „Byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny… Odstraněn byl soužením a nespravedlivým soudem … Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny“ (Iz 53,5.8.11).

Už krátce po Ježíšově narození ti v Jeruzalémském chrámě stařec Simeon řekl, že tvou duší pronikne meč (Lk 2,35). Po první návštěvě chrámu s Dvanáctiletým jste se vrátili do tohoto domu v Nazaretě a tady jste po mnoho let prožíval to, co Lukáš shrnuje slovy: „… a byl jim poddán“ (Lk 2,51). Měla jsi před očima poslušnost Božího Syna, pokoru Toho, který je Stvořitelem vesmíru a svými spolurodáky byl nazýván a vskutku byl „tesařem“ (Mk 6,3).

Svatá Matko Páně, pomáhej nám vyslovovat „ano“ Boží vůli, i když ji nechápeme.

Pomáhej nám důvěřovat jeho dobrotě i v hodině temnoty. Pomáhej nám stávat se pokornými tak, jako byl tvůj Syn a jako jsi byla ty. Chraň naše rodiny, aby byly místy víry a lásky; aby v nich rostla ona moc dobra, kterou svět tolik potřebuje. Chraň naši vlast, aby zůstala zemí věřící; aby nám víra dávala lásku a naději, která nám ukazuje cestu od současnosti k zítřkům. Ty, dobrá Matko, nám buď oporou v životě i ve smrti. Amen.

29

PPEERREEGGRRIINNAATTIIOO AADD PPOORRTTAAMM FFIIDDEEIIPAROCCHIA DI SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA

RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz,

SISTEMAZIONE – LORETO: 3. - 4. 7. 2012

SINGOLE

n. camera nomi n. camera nomi

51 Beníček Josef, Dr. - parroco 32 HOLADA Jaroslav, Ing.

1 autista 33 MENŠÍKOVÁ Marie

2 autista 34 PULTEROVÁ Marie

3 BENÍČKOVÁ Marie 35 WALDSBERGEROVÁ Vilma

4 KRÁLOVÁ Ludmila 36 WALDSBERGEROVÁ Katrin

5 MANDÍKOVÁ Petra 37 BÁBÍK Jakub

6 MANDÍKOVÁ Marika 38 SUMEC Michal

7 MANDÍKOVÁ Františka 39 MIČANOVÁ Zdeňka

8 MARTINKOVÁ Libuše 41 PECHOVÁ Růžena

9 HURTÍKOVÁ Milada, MUDr. 42 JANSKÁ Zuzana

10 KOUTNÁ Marie, Ing. 45 VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr.

11 SUMCOVÁ Hana, Mgr. 46 JURÁKOVÁ Vlasta

12 MLÝNEK František 47 GALÁSKOVÁ Zdenka

13 FRÝBORT Jiří, Ing. 48 HIEKOVÁ Anna

14 TURČEKOVÁ Anna 49 LANGEROVÁ Filoména

30 KRATOCHVÍLOVÁ Irena 52 STRAKA František

31 ADAMEC Josef

DOPPIE

n. camera nomi n. camera nomiSTUDENÍK Michal RAGASOVÁ Helena, MUDr.43STUDENÍKOVÁ Jarmila

92RAGAS Rudolf, Ing.

KOLENIČ Milan KUDRMANN Jiří52KOLENIČOVÁ Marie

93KUDRMANNOVÁ Marie

NAVLÁČILOVÁ Jaroslava ZÁLEŠÁK Martin89NAVLÁČIL Martin

94ZÁLEŠÁKOVÁ Alena

BENÍČEK František, Mgr. KRAJSA Miroslav90BENÍČKOVÁ Františka

95KRAJSOVÁ Jana

VELECKÝ Milan BUČEK Petr91VELECKÁ Marie

96BUČKOVÁ Markéta

30

3. červenec 2012

Sv. Tomáš, apoštolsvátek

NEŠPORY



HYMNUS

Svatých apoštolů, Božích mučedníků, Páně vyznavačů, pravdy milovníků sluší se vzpomínati, jich následovati, Boha vždy milovati, jim se podobati, zákon naplniti.

Neboť opustili všecko, co kdy měli, otce i své sítě, nic míti nechtěli; když je Pán Ježíš pozval, za sebou povolal, tu oni nemeškali a za ním se brali, jeho poslouchali.

Pilně pracovali a Krista kázali, hříšníky kárali, k pokání volali. Jako ovce posláni, zlým vlkům vydáni, vždy připraveni jíti jak ovce k zabití, hotovi zemříti.

Blahoslavená smrt svatých apoštolů i všech mučedníků, Božích milovníků! Dej nám, prosíme, Pane, všemohoucí Bože, svaté následovati, jim se podobati, s nimi kralovati.

ŽALMY

1. ant. Tomáš řekl: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem cesta, pravda a život.

Žalm 116 (115), 10-19Poděkování v chrámě

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: *„Jsem tak sklíčen!“

31

Pravil jsem ve svém rozrušení: *„Každý člověk klame!“ Čím se odplatím Hospodinu *za všechno, co mi prokázal? Vezmu kalich spásy *a budu vzývat jméno Hospodinovo. Splním své sliby Hospodinu *před veškerým jeho lidem. Drahocenná je v Hospodinových očích *smrt jeho zbožných. Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, +jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, *rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, *a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu *před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova *uprostřed tebe, Jeruzaléme!


Ant. Tomáš řekl: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem cesta, pravda a život.

2. ant. Tomáš, jeden ze Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: Viděli jsme Pána. Aleluja.

Žalm 126 (125)Bůh je naše radost a naděje

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, *byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu *a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: *»Velkou věc s nimi udělal Hospodin!« Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, *naplnila nás radost.

Hospodine, změň náš osud, *jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, *žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, *když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem *a přinesou své snopy.

32


Ant. Tomáš, jeden ze Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: Viděli jsme Pána. Aleluja.

3. ant. Pohleď na mé jizvy a dotkni se jich, nepochybuj a věř. Aleluja.


Ef 1, 3-10





seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, +jak se mu to líbilo *a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: *že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.


Ant. Pohleď na mé jizvy a dotkni se jich, nepochybuj a věř. Aleluja.

KRÁTKÉ ČTENÍ

Kol 3, 16-17Moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo

33

konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.


R. Odešel sám na opuštěné místo, aby se tam modlil. * Mnozí ho následovali a chválili Boha. Odešel. V. Rosou nebeské moudrosti svlažoval jejich srdce a rádlem svého poučování zúrodňoval jejich mysl. * Mnozí ho následovali a chválili Boha. Sláva Otci. Odešel.


Antifona ke kantiku Panny Marie Vložil jsem své prsty do ran po hřebech a svou ruku do rány v boku a řekl jsem: Pán můj a Bůh můj. Aleluja.

PROSBYCírkev je zbudována na apoštolech jako na svých základech. Spolu se všemi, kdo patří do této Boží rodiny, prosme našeho nebeského Otce: Bože, rozpomeň se na svou církev.

Otče, tys chtěl, aby apoštolové byli prvními svědky tvého vzkříšeného Syna,— posiluj nás, ať o něm vydáváme svědectví po celém světě.Tys poslal svého Syna na svět, aby hlásal chudým radostnou zvěst,— pomáhej nám, když máme hlásat evangelium všemu tvorstvu.Tys poslal svého Syna rozsévat semeno slova,— dej, ať se všichni, kdo rozsévají tvé slovo s námahou, mohou radovat z bohaté sklizně.Tys poslal svého Syna, aby svou krví usmířil s tebou celý svět,— dej, ať všichni spolupracujeme na tvém díle spásy.Tys uvedl svého Syna do nebeské slávy,— uveď do svého nebeského království i naše zemřelé.

Otče náš, ...

MODLITBAVšemohoucí Bože, naplň nás radostným vědomím, že se za nás přimlouvá svatý apoštol Tomáš, a posilni naši víru, abychom měli věčný život ve jménu tvého Syna, o němž on vyznal, že je to náš Pán a Bůh. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.



34

4. červenec 2012

Sv. Prokop, opatnezávazná památka

RANNÍ CHVÁLY



HYMNUS

Postrachu zpupných v dobách všech, s jakou to slávou zdvíháš se mocný v srdci Čech tam nad Sázavou, svých krajanů vždy věrná stráž, veliká pomoc, mluvčí náš v tom sporu odvěkém o víru, řeč a zem.

Poustevník v lesních tišinách, jenž hořel Kristem, naháněls peklu hrozný strach v dychtění čistém křesťanství pevně zasadit do srdce země jako štít proti všem nástrahám jak světlo proti tmám.

By přešlo zlo a vládl Bůh, svázal jsi ďábla a zapřáhl jej v těžký pluh, moc jeho slábla, a rostlo světlo, celá zem vzkvétala Božím odkazem, zorána pluhem tvým s tím divným spřežením.

Neb jen když nitra neplodná, ó Hospodáři, zkypří se v pole úrodná, setbě se daří.

35

Proto jsi oráč srdcí byl a slovo spásy do nich sil, že dodnes tady zrá pro Krista setba tvá.

ŽALMY

1. ant. Bůh ho vedl do ticha samoty a mluvil k jeho srdci.

Žalm 36 (35)Zloba hříšníka a Boží dobrota

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mu svítit světlo života. (Jan 8,12)

Nepravost mluví bezbožnému v srdci, *na bázeň před Bohem se neohlíží, a tak namlouvá sám sobě, *že se jeho vina nenajde a nezoškliví.

Slova jeho úst jsou nepravost a faleš, *přestal mít rozum a jednat správně. Na svém lůžku přemítá o nepravosti, *stojí na nedobré cestě, neštítí se zlého.

Hospodine, tvé milosrdenství sahá až do nebes, *tvoje věrnost až k oblakům. Tvá spravedlnost je jak Boží hory, +tvé rozsudky jak mořská hlubina, *pomáháš lidem i zvířatům, Hospodine.

Jak vzácná je tvá milost, Bože, *lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Sytí se hojností tvého domu, *napájíš je proudem svého blaha. Neboť u tebe je pramen života, *v tvé záři vidíme světlo.

Zachovej svou milost těm, kdo tě znají, *svou spravedlnost těm, kdo jsou upřímného srdce! Noha nadutců ať mě nepřišlápne, *ruka hříšníků ať se mnou nesmýká! Hle, padli, kdo páchali nepravost, *jsou svrženi a nemohou povstat!


Ant. Bůh ho vedl do ticha samoty a mluvil k jeho srdci.

36

2. ant. Od svého mládí se cvičil v kázni; usadil se v samotě a mlčel, protože pozvedal svou duši k Bohu.

KantikumBůh, stvořitel světa, chrání svůj lid

Jdt 16, 1-2a.13-15Zpívali píseň novou. (Zj 5, 9)

Udeřte na buben ke cti Páně, *zazpívejte Bohu s doprovodem cimbálů, zanotujte mu píseň novou, +oslavujte a vzývejte jeho jméno! *Pán zamezuje války.

Zazpívám mému Bohu píseň novou: +Pane, jsi veliký a slavný, *podivuhodný mocí a nepřemožitelný! Ať ti slouží všechno tvorstvo, *neboť jsi rozkázal a stalo se, seslal jsi svého ducha, a vše bylo stvořeno, *nikdo nemůže odporovat tvému slovu.

Vody se vzdouvají a hory se třesou od základů, *jako vosk se roztékají před tebou skály, ale k těm, kdo se tě bojí, *jsi vždycky milostivý. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. Od svého mládí se cvičil v kázni; usadil se v samotě a mlčel, protože pozvedal svou duši k Bohu.

3. ant. Zřekl se světské slávy a Bůh mu dal za odměnu život, jak to slíbil těm, kdo ho milují.

Žalm 47 (46)Bůh je králem nade všemi národy

Sedí po pravici Otce a jeho království bude bez konce. (2 Kor 1, 4)

Všechny národy, tleskejte rukama, *jásejte Bohu radostným hlasem, protože Hospodin je vznešený, hrozný, *je to veliký král nad celou zemí.

Podrobuje nám národy, *klade nám k nohám pohany. Vybírá nám naše dědictví, *slávu Jakuba, kterého miluje. Bůh se vznáší za jásotu, *Hospodin vystupuje za hlaholu trub.

37

Zpívejte Bohu, zpívejte, *zpívejte našemu králi, zpívejte! Protože Bůh je králem celého světa, *zpívejte mu chvalozpěv!

Bůh vládne národům, *Bůh zasedá na svém svatém trůnu. Knížata národů se přidružují *k lidu Abrahámova Boha. Vždyť Bohu patří vládcové země, *je nadmíru vznešený.


Ant. Zřekl se světské slávy a Bůh mu dal za odměnu život, jak to slíbil těm, kdo ho milují.

KRÁTKÉ ČTENÍ

Mdr 7, 13-14.16Naučil jsem se moudrosti, bez závisti se o ni dělím, nechci ukrývat její bohatství, vždyť ona je pro lidi nevyčerpatelný poklad. Ti, kdo ji získají, uzavírají přátelství s Bohem; v jeho ruce jsme my i naše slova, všechna rozvaha a dovednost v díle.


R. Chci ti ukázat cestu moudrosti, vést tě po správné stezce. * Začátek moudrosti je upřímná touha poučit se. Chci ti ukázat.V. Cesta spravedlivých je jako světlo jitřenky, jejíž záře stoupá do bílého dne. * Začátek moudrosti je upřímná touha poučit se. Sláva Otci. Chci ti ukázat.


Antifona k Zachariášovu kantiku Od rána se celým srdcem obrací k Bohu, svému stvořiteli, k Nejvyššímu zdvihá svou duši, k modlitbě otvírá svá ústa.

PROSBYS vděčností chvalme Krista, dobrého Pastýře, který dal život za své ovce,

38

a pokorně ho prosme: Pane, buď pastýřem svého lidu.

Kriste, ty dáváš církvi pastýře, a jejich službou se ujímáš svého lidu,— dej, ať v lásce těch, kteří nás vedou, poznáváme, jak nás miluješ.Ty stále konáš skrze své zástupce službu pastýře a učitele,— nepřestávej nás nikdy vést prostřednictvím svých služebníků.Ty prokazuješ svému lidu skrze jeho pastýře službu lékaře duše i těla,— ochraňuj náš život a veď nás ke svatosti.Ty posíláš své svaté, aby slovem i příkladem vedli tvůj lid k tobě,— na jejich přímluvu nás posiluj, abychom vytrvali na cestě, která vede k věčnému životu.

Otče náš, ...

MODLITBABože, tys povolal svatého Prokopa, aby kolem sebe shromáždil ty, kdo se k tobě chtěli přiblížit modlitbou chvály a prací pro své bližní; na jeho přímluvu veď i nás, ať se modlíme a pracujeme tak, abychom stále žili ve spojení s tebou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.


Tvář, kterou budeme kontemplovat navěky„Před několika dny jsem byl ve svatyni v Manoppellu, v Abruzzách ve střední Itálii, kde se uchovává plátno, jež se zdá být Veroničinou rouškou. Jde jistě o mimořádný obraz, protože není namalovaný, a díváme-li se na něj ve světle z kterékoli strany, zrcadlí sladkou tvář Pána. Po návštěvě mě požádali, abych zanechal nějakou myšlenku v pamětní knize. Napsal jsem prostě: „Tvář, kterou budeme kontemplovat navěky“ (Kardinál Carlo Maria Martini, S.J.)

Jako nika, halící se do odstínů zeleně svých návrší a zasněžených vrcholů Majelly, v nadmořské výšce 217 metrů, v obzvlášť příhodné zeměpisné pozici, umožňující kontakt s blízkým mořem, jakož i s nedalekými velehorami, se prostírá Manoppello.

Manoppio“, troška zrní, kterou lze vzít do jedné dlaně, vévodící městskému znaku, jakoby potvrzovala etymologii názvu Manoppello, složeného ze dvou slov „manus“ a „plere“, což znamená „plná dlaň“ (manupulus, manipulus = přehršle sena, trávy). Tento výraz se uchoval v dialektech Abruzza jako manoppi (snop).

Obilný snop, stejně jako název místa odkazují na úrodnost země, která v minulosti zajišťovala prosperitu a hojnost obživy. Množství archeologických nálezů v oblasti, ještě dnes nazývané Valle Romana (Římské údolí), nás odkazuje na nezvratnou přítomnost Římanů, zatímco dva kláštery Santa Maria Arabona a Vallebona připomínají pohanský kult bohyně Bony.

39

„Svatá tvář v Manoppellu je největší zázrak, jaký máme.“ (sv. Pio z Pietrelciny)

Jako každého rána ubíral se otec Domenico da Cese otevřít baziliku Svaté tváře v Manoppellu, když tu vidí patera Pia, - který následujícího dne zemřel v San Giovanni Rotondu, - jak klečí v první chórové lavici s hlavou položenou do dlaní, a vroucně se modlí s pohledem upřeným na Svatou Tvář. „Už si netroufám“ – měl pronést světec z Pietrelciny patřící na ikonu Krista, 22. září 1968, za přítomnosti otce Domenica, s nímž ho po desetiletí pojilo hluboké přátelství. – „Přimlouvej se za mne. Nashledanou v ráji!“ O tomto posledním případu „bilokace“ poprvé pojednal oficiální bulletin svatyně „Volto Santo“.

Svatá tvář je z Manoppella je tenoučkou tkaninou o rozměrech 17 x 24 cm, utkanou z nitě o průměru 120 mikrometrů. Je tenčí než nylon, syntetické vlákno poprvé vyrobené v roce 1945. Způsob tkaní je tradiční, tedy prostý a nepravidelný. Mezi nitěmi je prázdný prostor o velikosti od 150 do 350 mikrometrů.Tkanina je průhledná, a proto je označována za závoj. V prázdných prostorech mezi nitěmi není žádný pigment nebo jiné materiály. podivuhodný obraz, který se nám zachoval nadrahocenné antické tkanině. Jak dokazuje výzkum profesorky L. Portoghesi, specialistkyna látky z 1. století, jedná se o byssus, nazývaný též mořské hedvábí, které bylo ve starověku nejdražší tkaninou. Nejstarší fragmenty tohoto drahého plátna, které se nám v nevelkém množství zachovaly dodnes, pocházejí ze 4. století. Z technického hlediska je nemožné na mořské hedvábí cokoli namalovat.

Velmi podivuhodným rysem tváře z Manoppella je průhlednost plátna a fakt, že obraz je dokonale viditelný jak z jedné, tak z druhé strany. Není na něm žádný pigment. Je to nepochybně světový unikát. Další vlastností obrazu z Manoppella je jeho proměnnost,

neboť při různém světle mění vzhled. Spolu s měnícím se osvětlením se mění obraz, jako kdyby žil. Dívá-li se na něj člověk za jasného světla, není vidět, protože je průsvitný. Ve světle zářivek získává jemné plátno medově zlatou barvu; vypadá přesně tak, jak mystička Gertruda z Helfty ze 13. století popisovala Kristovu tvář, když měla vidění Veroničiny roušky. Tento zvláštní obraz obličeje má některé vlastnosti obrazu, fotografie, a

dokonce hologramu, ale není to ani obraz, ani fotografie, ani hologram. Stíny jsou na portrétu jemnější, než by je dokázali namalovat největší malířští géniové. Otisk tváře vykazuje mnoho nevysvětlitelných jevů, které působí, že věda tu skutečně stojí před velikým tajemstvím. Můžeme jej tak právem nazývat acheiropoietos – nevytvořený lidskou rukou.

40

Profesorka Chiara Vigo, největší světová odbornice na látky vyráběné z byssu, po podrobném zkoumání roušky z Manoppella prohlásila, že je to mořský byssus, tedy tkanina vzniklá z hedvábných nití, které jsou tvořeny mořským mlžem Pinna nobilis. Tyto mimořádně vzácné tkaniny se vyráběly ve starověku. V současnosti je ostrov Sant´Antioco u Sardinie jediným místem na světě, kde se produkuje malé množství byssu. Z jednémořské mušle Pinna nobilis lze získat pouze množství do 2 gramů vlákna. Profesorka Vigo říká, že jedině byssus může být tak průhledný a jemný jako rouška z Manoppella a zároveň tak ohnivzdorný jako azbest. Nikdo z lidí nedokáže cokoli na tuto látku namalovat, tím méně tak dokonalý obraz, jaký se nachází v Manoppellu. Byssus je možné namočit, ale absolutně se na něj nedá malovat, na tak tenoučkou látku se prostě nedá nanést žádná barva.

Je to Duch svatý, kdo činí Krista přítomným v životě lidí všech dob, aby tak mohl být Spasitelem všech. Po odchodu historické tváře Krista je světu navrácena její přítomnost skrze Ducha svatého. Rouška z byssu, uchovávaná v této svatyni jako drahocenná relikvie, nám podává rysy Mesiáše, ale je v ní Duch, který činí viditelným Syna člověka, stejně jako Syn činil viditelným Otce. Kardinál Ratzinger o tom napsal: „Není to tedy problém barvy očí nebo vlasů, ani problém fyziognomie. Je to problém pohledu, našeho pohledu: jak se dokážeme dívat na Ježíšovu tvář? Schází-li nám pohled víry, jsme jako emauzští učedníci, kteří v rysech onoho poutníka nepoznali tvář vzkříšeného Pána... Nedojde-li v člověku k vnitřní otevřenosti, která vidí víc než jen to, co je změřitelné a zvážitelné, která vnímá jas božského ve stvoření, potom Bůh zůstává z viditelného světa vyloučen“.

V tomto duchu si znovu poslechněme slova, která pronesl v homílii během své návštěvy v této svatyni sám Joseph Ratzinger, dnes papež Benedikt XVI.: „Abychom vešli do společenství s Kristem a kontemplovali jeho tvář, abychom poznali Pánovu tvář v tváři bratří a sester i v každodenních událostech, jsou nezbytné ´nevinné ruce a čisté srdce´. Nevinné ruce, neboli životy osvícené pravdou lásky, která přemáhá nezájem, pochybnost, lež a sobectví“.

„Tvoje tvář je naší vlastí!“, napsala svatá Terezie z Lisieux. Vlastí, ve které panuje pokoj a svornost, po níž prahne každý člověk. Hledíme-li na obraz Kristovy Svaté Tváře, viditelné i neviditelné současně, jak kdosi řekl „bezbranné“ tváře, můžeme najít správný odkaz pro samotný výraz našich tváří; „bezbranná tvář dokáže odzbrojit bližního“, říkával židovský filozof Emmanuel Lévinas.

Když se středověký poutník vypravoval do Říma, šel tam i kvůli setkání, které naznačil sv. Jan Křtitel, aby viděl „Veroniku“, neboli roušku s Kristovou tváří uchovávanou ve vatikánské bazilice, svědka vytoužené a vyhledávané Přítomnosti. Někteří badatelé mají za to, že Svatá Tvář v Manoppellu je právě onou rouškou, která se svého času nacházela tam ve vatikánské bazilice, v srdci křesťanství. I když tento závěr nelze vyloučit, ba dokonce se jeví jako nejpravděpodobnější, vypravují se poutníci do Manoppella především proto, abych vyznali svou lásku Tomu, který je zjevením věčné lásky, aby jim dal kontemplovat a milovat nekonečným milosrdenstvím, jehož Svatá Tvář, vítězná a současně poznamenaná bolestí, slabá a současně silná, je skrze víru znamením. K jejich hlasu se zakrátko připojíme i my prosbou, aby Pán Ježíš, jehož tvář stále znovu a znovu hledáme, a kterého stále znovu objevujeme ve víře Církve, v milosti svátostí, ve skutcích lásky, mluvil k nám všem, aby nám dal kontemplovat svou Tvář a my se mohli stát v dějinách skromnými svědky a průzračným odleskem Svaté Tváře Boží.

41

OORRTTOONNAAssvvaattyynněě ssvvaattééhhoo TToommááššee,, aappooššttoollaa

“Svatý Tomáš, jako Ježíšův apoštol, přivádí ke stále prýštícímu zdroji evangelia.

Jeho život ať je pro všechny povzbuzením stále hledat pravdu, i když se kolem nás houstnou temnoty;

hledat ji s láskou a sdílet ji s bratřími“(Jan Pavel II. v poselství arcibiskupu diecéze Lanciano-Ortona,

Mons. Carlo Ghidellimu, 4. října 2004)

Kdo byl sv. Tomáš?Kanonická evangelia nám na pěti místech

dokumentují tři léta, kdy Tomáš byl Ježíšovým učedníkem. Skutky Apoštolů líčí období mezi Letnicemi a začátkem hlásání evangelia, které apoštolové nesli do celého světa. Z apokryfních spisů lze vytěžit užitečné odkazy na poslední úsek života

sv. Tomáše. Odkazujeme se na Skutky, sahající do II. století a Tomášovo evangelium ze II. století.

Apoštol Tomáš odešel z Palestiny a vydal se do Damašku, kde setrval, aby pak zamířil do Sýrie a Mezopotámie, a nakonec dospěl do jižní Indie, do oblasti odpovídající dnešnímu Pákistánu. V Damašku, který s Palestinou spojovala důležitá císařská cesta, apoštol pobyl nějaký čas a hlásal evangelium místnímu obyvatelstvu. V Damašku stojí dodnes nejstarší městská brána nazvaná po svatém Tomáši, u které byl někdy mezi IV.-VII. stoletím postaven kostel, zasvěcený právě svatému apoštolu. Nedaleký klášter Deir Mar Touma, sahající do V. století a následně rozbořený, je předmětem výzkumů věhlasných badatelů. Dodnes je místem úcty k svatému Tomáši. Podle Origena a tradice, hlásal Tomáš evangelium v letech 42-49 Partům, Médům, Peršanům a Hyrkánům, národům sousedícím a

udržujícím vztahy s Indií. Dnes křesťané v Indií uznávají svatého Tomáše za svého hlasatele evangelia.

Acta Tomae (Tomášovy skutky), spisy sepsané původně v syrštině v Edesse, pravděpodobně ve škole Bardesana, gnostika ze III. století se nám dochovaly s různými

Svatý Tomáš – ochránce Ortony

42

úpravami a latinskými doplňky, jako De Miraculias B. Thomae apostoli (O divech sv. Tomáše apoštola) od sv. Řehoře z Tours a Passio sancti Thomae (Umučení sv. Tomáše).

Tomášovy skutky, vydané v biblické řadě vydavatelstvím Marietti v roce 1965, jsou rozděleny do třinácti kapitol, přičemž poslední z nich mluví o mučednictví sv. Tomáše. Předložím je v krátkém souhrnu. V první kapitole dostane apoštol losem hlásání evangelia v Indii. Tomáš se zdráhá, proto se mu zjevuje Kristus a povzbuzuje ho. V Indii apoštol potká obchodníka Habbana, kterého vyslal král Gundaphor, aby našel architekta, a pokračuje na cestě s ním. Tomáš a obchodník dorazí do Andrapole a účastní se svatby dcery zdejšího krále. Na konci oběda zapěl apoštol hebrejsky hymnus, v němž manžele vyzval, aby žili v čistotě. Manželé souhlasí, ale král je rozlícen a shání se po oné dvojici viníků. Ti však mezitím vstoupili na loď a byli již na moři. Na dvoře Gundaphora (Sk II.) dostává Tomáš za úkol postavit palác, jako domnělý architekt. Dá se do práce, dostal náležitou odměnu, kterou ale vzápětí celou rozdal chudým. Krále to rozhněvalo a nařídil uvrhnout Tomáše i obchodníka do vězení, aby je pak dal zaživa upálit. V noci však králi zemřel bratr, ale andělé jej přivedli zpátky k životu a dávají králi pochopit, že Tomáš zbudoval nebeský palác, nejen nějaký z cihel. Gundaphor i bratr se obrátí, nechají se pokřtít a přijmou eucharistii. Od té chvíle dochází ke stále četnějším konverzím. Další kapitoly pak vyprávějí o zázracích a snahách krále Mazdaje apoštola pronásledovat. V osmé a poslední kapitole je Tomáš vynesen na vysokou horu, kde pod kopími brahmínů umírá. Jeho tělo je poté převezeno do Edessy.

Stará syrská martyrologia uvádějí jako datum jeho smrti 3. červenec 68. Křesťané z Koromandelu považují rok 72 za datum jeho mučednické smrti. Ignazio Ortiz de Urbina, 29. prosince 1953, na papežském urbaniánské univerzitě Propaganda Fide konstatoval, že v prvotní Církvi se vědělo, že svatý Tomáš zemřel mezi Eufratem a Tigridem cestou k Partům a později přišla rovněž všeobecná zmínka o jeho apoštolské činnosti v Indii. Podle východní tradice a některých pramenů západní tradice, se Tomáš kolem roku 50 vrátil do Jeruzaléma, kde se konal první koncil, i když jeho jméno se v kanonických Skutcích apoštolů nenachází. Následně se Tomáš znovu vydal na druhou apoštolskou cestu, na níž ho potkalo mučednictví.

Přenesení ostatků sv. TomášeOstrov Chios, náležející do

souostroví Kyklady a velmi blízký pobřeží Turecka, byl ve starověku kvetoucím asijské Iónie a pyšnil se tím, že se zde narodili slovutné osobnosti jako např. básníci Homér a Ione, historik Teopomp a filozof Metrodor. V roce 70 před Kristem jej dobyli Římané a následně se stal součástí Byzantské říše. V VIII. století jej plenili

43

Arabové a od roku 1089 Turci. V roce 1204 byl přičleněn k Východořímské říši, krátce nato se stal předmětem sporu mezi Benátkami a Janovem, který začal v roce 1261 vykořisťování. V roce 1566 jej dobyli Turci.

V roce 1258 dorazily na ostrov Chios tři ortonské galéry. Byzantská říše byla v krizi, Nicejské království podporované Řeky, se pokoušelo zbavit ho primátu. Manfredi, taramtský kníže a nadcházející král Puglie a Sicílie, vázaný dohodami s despotou Epiru a jeho synovcem, jeruzalémským králem, podporoval dohody

(dokumentace se zachovala dodnes) nejen se všemi pobřežními městy na Jadranu včetně Ortony, ale i se samotným Janovem, vyhlášeným nepřítelem Benátek. Manfredi usiloval nejen o dobytí severní Itálie, jak částečně také učinil, ale rovněž o to stát se císařem Východu. Za tímto účelem připravil flotilu o sto galérách a velení svěřil svému významnému admirálovi, Filippu Chinardovi. Flotila dorazila do Nauplia v Rumunsku a pak se rozdělila. Jedna část bojovala v okolí Peloponesu a Egejských ostrovů, druhá pak na moři, jež obmývalo tehdejší syrské pobřeží. Tři ortonské galéry se přesunuly na druhou válečnou frontu a dorazily k ostrovu Chios. Následující vyprávění pochází od Giambattisty De Lectis, ortonského lékaře a spisovatele z roku 1500.

Po plenění se velitel lodi Lev odebral k modlitbě do hlavního kostela ostrova Chios a byl uchvácen malebnou oratoří, zářící jasem. Stařičký kněz mu přes tlumočníka sdělil, že se v této oratoři uctívá tělo svatého Tomáše, apoštola. Lev, naplněn neobyčejnou sladkostí, se usebral v hluboké modlitbě. V té chvíli mu nejméně dvakrát jakási zářivá ruka kynula, aby přišel blíž. Lodivod vztáhl ruku a z největšího otvoru náhrobku, na němž byla vyryta řecká písmena a vyobrazen biskup se svatozáří, vytáhl kost. Tak se mu dostalo potvrzení toho, co říkal starý kněz a věděl, že má před sebou tělo apoštola. Vrátil se na galéru a spolu s Ruggierem z Gronga naplánoval na nadcházející noc únos relikvií. Zvedli těžký kámen a prozkoumali pod ním ležící relikvie. Zavinuli je do sněhobílých pláten, vložili do dřevěné schránky (uchovávané v Ortoně až do plenění v roce 1566) a přenesli je na palubu galéry. Poté se Lev spolu s ostatními znovu vrátil do kostela, vzal náhrobní kámen a odnesl ho. Jen co se admirál Chinardo dověděl o drahocenném nákladu, přesunul všechny muslimské námořníky na jiné lodi a nařídil, aby loď zamířila k Ortoně.

Galéra s ostatky apoštola plula mnohem jistěji a

6. srpna 1258 Lev zakotvil v přístavu Ortona

Zbožný Lev odplouvá z ostrova Chios

44

rychleji než všechny ostatní a dne 6. srpna 1258 zakotvila v přístavu Ortona. Podle vyprávění De Lectise, byl o události zpraven opat Iacopo, odpovědný za ortonský kostel, který zajistil veškerou pozornost pro co nejuctivější a nejmasovější přijetí ze strany všeho lidu. Od té doby se tělo apoštola a náhrobní kámen uchovávají v kryptě baziliky. Pergamen z roku 1259, vyhotovený v Bari soudcem Giovannim Pavonem za přítomnosti pětice svědků a uchovávaný v diecézní knihovně v Ortoně, potvrzuje pravost události, o níž zpravuje, jak bylo řečeno, také Giambattista De Lectis, ortonský lékař a spisovatel.

Současně tak máme čtyři důkazy přítomnosti apoštola v Ortoně:

1. NÁHROBNÍ KÁMEN

Náhrobní kámen, přinesený do Ortony z ostrova Chios spolu s relikviemi apoštola, se dnes uchovává v kryptě baziliky sv. Tomáše, za oltářem. Urna s kostmi je naopak uložena pod oltářem. Kámen má rozměry 137x48 cm a tloušťku asi 52 cm. Tradice jej nazývá chalcedonským kamenem. Jedná se o pokrov

nepravého sarkofágu, forma pohřbívání v paleokřesťanském světě dosti rozšířená, jako horní část hrobu z méně ušlechtilého materiálu. Kámen obsahuje nápis a basreliéf, jež odkazují z mnoha pohledů na prostředí syrsko-mezopotámské.

Nápis je psán řeckými písmeny a stojí zde osios thomas, tedy svatý Tomáš. Z hlediska paleografického a lexikálního jej lze datovat do III.-V. století, tedy do doby, kdy se výraz „osios“ ještě běžně používal jako synonymum „hagios“ – svatý. Ve zvláštním případě kamene sv. Tomáše pak může být slovo klidně překladem syrského výrazu „mar“ (pán), který se ve starověku, ale i za našich dnů, dával jak světci, tak biskupovi. Tento výraz měl proto označovat apoštola jako biskupa místní církve. Díváme-li se na nápis ještě pozorněji, můžeme si povšimnout, že nad oběma slovy se nacházejí znaky, které odkazují na paleografická označení zkratek: v tomto případě by slova mohla znamenat královský svatý Tomáš. Uprostřed kamene byl vytesán basreliéf s výjevem žehnajícího muže se svatozáří, udělujícího pravou rukou požehnání (podle obřadu Východní Církve a vyznačující dvě první řecká písmena jména“Kristus“). V levé ruce drží předmět, obvykle chápaný jako kříž, ale patibulum je příliš krátké. Mohlo by proto jít i o meč, se zřejmým odkazem na světcovo mučednictví. Tomášovy skutky totiž mluví o smrtí kopím či mečem. Poslední zkoumání kosterních ostatků světce, konané v roce 1984, prokázalo, že muž dostal sečnou ránu do obličeje krátce před nebo bezprostředně po smrti.

Ikonograficky pak se basreliéf neliší od těch, s nimiž se setkáváme v syrsko-mezopotámské oblasti prvních křesťanských staletí. Významná je obzvlášť podobnost s obrazem Árona, který byl nalezen v synagóze v Doura Europos, datovaném kolem roku 250, i dalšími náhrobními kameny, datovanými do I.-II. století, pocházejícími z oblasti

45

hřbitovů v Edesse. Právě v tomto městě – dnes Sanliurfa, se světcovo tělo uchovávalo po několik staletí, aby bylo následně převezeno na Vhios, odkud se dostalo do Ortony.

V dolní části kamene jsou pak dva otvory různé velikosti, tak jak tomu bylo na hrobech mučedníků v prvních staletích, a svatého Pavla, pro balzamické oleje či pro úlitby nad hrobem zesnulého. Pokud se jedná o světce, potom širší otvor sloužil i pro dotek relikvií.

2. PERGAMEN Z ROKU 1259 (viz výše)

3. VĚDECKÉ PROZKOUMÁNÍ Z ROKU 1984

potvrdilo, že tělo uctívané v Ortoně patří muži křehké kostry, drobné postavy s výškou mezi 160-170 cm. Na základě zkoumání kostry lze stanovit věk úmrtí muže mezi 50-70 lety. Byl stižen zvláštní formou ankylotické spondylartrózy (artrotické postižení přední části páteře) s lokalizací i v malých kloubních článcích rukou, s malým osteomatem v čelní části lebky a kostmi nadpočetnými kostmi podél jednoho ze švů lebeční klenby. Zmíněná kostra vykazuje stopy zlomeniny pravé lícní kosti, způsobené ostrým seknutím krátce před skonem či po něm.

4. RELIKVIE SV. TOMÁŠE V BARI

je levou vřetenní kostí, která schází u kostry v Ortoně, doplňující a plně kompatibilní se samotným tělem. Chronicon z Bari objasňuje, že jeden francouzský biskup, bratranec Baldovína z Le Bourg, pána Edessy, v roce 1102 při návratu ze Svaté země

a z Edessy, nechal v Bari v bazilice sv. Mikuláše relikvii sv. Tomáše apoštola.

Zjevení svaté Brigitě

Podle místní tradice navštívila svatá Brigita celkem dvakrát hrob apoštola v Ortoně. Starobylý kostel v Arielli, který je jí zasvěcen na památku jejího putování, a sloup stojící naproti kostela sv. Rocha u Porta Caldari v Ortoně, dosvědčují dodnes pouť světice v tom to městě. V roce 1365 se Brigita odebrala do Assisi, aby navštívila hrob sv. Františka a zdržela se tam nějaký čas. Nato se vydala na jih, aby se pomodlila u hrobů apoštolů: sv. Tomáše v Ortoně, sv. Matouše v Salernu a sv. Ondřeje v Amalfi. Zprávy se tenkrát dostávaly do Říma velmi snadno, vždyť Svatý rok 1350 přivedl do Říma množství poutníků, kteří putovali jak na vozech, tak loděmi po řekách. Podle toho, co čteme

Relikvie sv. Tomáše apoštola, uchováané v Ortoně

46

o beatifikačním procesu, citovaném Antoniem Politim, farářem katedrály sv. Tomáše v letech 1964-2000, světice Brigita přišla do Ortony v pozdním létě mezi roky 1365 a 1370. Doprovázel ji švédský biskup Thomas Joansson, švédští kněží, dcera a jedna vážená římská šlechtična. Jen co připutovala k branám Ortony, nemohla skupina vstoupit do města z důvodu silné bouře, a proto byli přinuceni počkat do příštího rána. Tehdy uslyšela hlas, který jí říkal: „Já jsem Stvořitel všehomíra a Vykupitel ... je třeba hlásat a kázat s velkou jistotou, že jako těla apoštolů Petra a Pavla jsou v Římě, tak relikvie svatého Tomáše, mého apoštola jsou v Ortoně“. Nato se jí ukázal sv. Tomáš a řekl jí: „dám ti poklad po kterém už dlouho toužíš“.

V téže chvíli, aniž by se kdo dotkl schránky s apoštolovými ostatky, ukázal se zlomek Tomášova prstu, který Brigita bedlivě uchovala a který se dnes uchovává v bazilice Svatého kříže jeruzalémského v Římě. Brigita zemřela 23 července 1373 a byla kanonizována 78. října 1391. Při beatifikačním procesu, 31. srpna 1379, dcera povyprávěla o všem, co se událo v Ortoně, neboť toho byla sama účastna.

Říkala, že byla dvakrát v Ortoně, aby navštívila hrob sv. Tomáše. Sarkofág byl důkladně uzavřen, ale i přesto na vlastní oči viděla kousek kosti apoštolova prstu , jak vyšel ze zapečetěné schránky a spočinul Brigitě v rukou. Ona jej s velkou zbožností ukázala u oltáře svým zpovědníkům, biskupovi i celému shromáždění. Pak vyprávěla, že matka tolik toužila po tom mít relikvii apoštola, a při první návštěvě se vroucně modlila, aby se jí tohoto zázraku dostalo. Svatý Tomáš se jí ukázal a řekl jí: Vrať se a já tvé přání splním. Dcera uzavírá své vyprávění konstatováním, že o té mimořádné události si povídala celá Ortona.

Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,24-29).

Obelisk připomínající pouť sv. Brigity v Ortoně.

Relikvie sv. Tomáše pod oltářem v kryptě katedrály v Ortoně.

47

AAPPOOŠŠTTOOLL TTOOMMÁÁŠŠ(promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 27. září 2006 na náměstí sv. Petra v Římě)

Drazí bratři a sestry,pokračujeme v našich setkáních s dvanácti apoštoly, které Ježíš vybral přímo a dnes se

zaměříme na Tomáše. Nacházíme jej ve všech čtyřech novozákonních seznamech apoštolů. V prvních třech evangeliích je kladen vedle Matouše (srv. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk6,15), zatímco ve Skutcích se nachází vedle Filipa (srv. Sk 1,13). Jeho jméno je odvozeno z hebrejského kořene ta´am, který znamená „blíženec, dvojče“. Janovo evangelium jej skutečně několikrát nazývá přezdívkou „Didimos“ (srv. J 11,16; 20,24; 21,2), která v řečtině znamená právě „dvojče“. Důvod tohoto označení není jasný.

Basreliéf na hlavním oltáři katedrály sv. Tomáše v Ortoně.

Zejména čtvrté evangelium nám nabízí zprávy, které nám podávají některé významné rysy jeho osobnosti. První se týká pobídky, s níž se obrací na ostatní apoštoly, když se Ježíš v kritické chvíli svého života rozhodne odejít do Betánie vzkřísit Lazara a nebezpečně se tak přiblíží k Jeruzalému (srv. Mk 10,32). Tomáš při té příležitosti řekne svým spolu učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním“ (J 11,16). Tato jeho rozhodnost následovat Mistra je opravdu příkladná a nabízí nám cenné ponaučení: vyjevuje naprostou připravenost přilnout ke Kristu, ba dokonce ztotožnit svůj úděl s tím jeho, a vůli sdílet s Ním nejvyšší zkoušku smrti. Tou nejdůležitější věcí je totiž neodloučit se nikdy od Ježíše. Na druhé straně, když evangelia používají sloveso „následovat“, znamená to, že tam kam se ubírá On, má se odebrat i jeho učedník. Křesťanský život je takto definován jako život s Ježíšem Kristem, život strávený spolu s Ním. Svatý Pavel píše něco podobného, když ubezpečuje křesťany v Korintu: „Jste v našem srdci, spojeni s námi na život a na smrt“ (2 Kor 7,3). Co se děje mezi apoštolem a křesťany, musí, samozřejmě, platit především ve vztahu mezi křesťany a Ježíšem samotným.

Druhé Tomášovo vystoupení je zaznamenáno při poslední večeři. Ježíš při té příležitosti předpovídá svůj blížící se odchod, oznamuje, že jde připravit místo učedníkům, aby byli i oni tam, kde je on, a říká jim: „Cestu, kam já jdu, znáte“ ( J.4,4). A tehdy Tomáš vystoupil a řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ (J 14,5). Tímto vystoupením se ve skutečnosti staví na poněkud nižší úroveň chápání, ale jeho slova poskytnou Ježíšovi příležitost vyslovit proslulou definici: „Já jsem cesta, pravda a život“ (J 14,6). Tomáš je tedy první, kterému je zjevena, ale platí pro nás všechny a navždy. Pokaždé, když slyšíme nebo čteme tato slova, můžeme v myšlenkách stanout po boku Tomášově a představovat si, že Pán mluví i k nám stejně jako k němu. Jeho otázka nám tak zároveň také poskytuje

48

právo, abychom takříkajíc žádali po Ježíšovi vysvětlení. My jej často nechápeme. Mějme odvahu říci: nechápu Tě, Pane, slyš mne, pomoz mi pochopit. Vyjadřujeme tím nedostatečnost naší schopnosti chápat a současně zaujímáme důvěřivý postoj toho, kdo očekává světlo a sílu od toho, kdo je může darovat.

Nejznámější, ba dokonce příznačná je scéna s nevěřícím Tomášem, ke které došlo osm dní po Velikonocích. Tomáš nejprve neuvěřil, že se Ježíš zjevil v jeho nepřítomnosti, a řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ (J 20,25). Z těchto slov v podstatě plyne přesvědčení, že Ježíš je nyní poznatelný ani ne tak podle vzhledu, ale podle ran. Tomáš se domnívá, že určujícími znaky Ježíšovy totožnosti jsou nyní především rány, v nichž se zjevuje nakolik nás miloval. V tom se apoštol nemýlí. Osm dní poté se – jak víme - Ježíš znovu objeví uprostřed svých učedníků a Tomáš je tentokrát přítomen. A Ježíš jej vyzývá: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ (J 20,27). Tomáš reaguje vyznáním, které je z celého Nového zákona nejkrásnější: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20,28). Svatý Augustin to komentuje: Tomáš „viděl a dotknul se člověka, ale vyznal svou víru v Boha, kterého ani neviděl, ani se nedotknul. Ale to co viděl a čeho se dotýkal jej přivedlo k tomu, že uvěřil v to, o čem dosud pochyboval“ (In Iohann. 121,5). Evangelista pak pokračuje závěrečnými Ježíšovými slovy určenými Tomášovi: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili!“ (J 20,29). Tuto větu lze dát i do přítomného času: „Blahoslavení kdo nevidí, ale přesto věří“. V každém případě tady Ježíš oznamuje zásadní princip pro křesťany, kteří přijdou po Tomášovi, a tedy pro nás všechny. Je zajímavé povšimnout si, jak jiný Tomáš, velký středověký teolog z Aquina, klade vedle této formulace blahoslavenství jinou, zdánlivě opačnou z Lukášova evangelia: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte“ (Lk 10,23). Akvinský ji komentuje: „Mnohem větší odměnu si zaslouží ten, kdo věří, aniž by viděl, než ten, kdo věří, protože vidí“ (In Johann. XX. lectioVI § 2566). Už List Židům přece poukazuje na celou řadu starověkých biblických patriarchů a praví, že věřili v Boha, aniž by viděli splnění jeho příslibů, a víru definuje jako „podstatu toho, v co doufáme, a přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (11,1).

Příběh apoštola Tomáše je pro nás důležitý přinejmenším ze tří důvodů: za prvé, protože nás potěšuje v našich nejistotách; za druhé, protože nám dokazuje, že každá pochybnost může vyústit v jasné řešení, které překračuje veškerou nejistotu; a nakonec, protože slova, kterými se Ježíš na něho obrátil, nám připomínají pravý smysl zralé víry a navzdory těžkostem nás povzbuzují pokračovat na naší cestě přilnutí k Němu.

Poslední poznámku k Tomášovi nám uchovalo čtvrté evangelium, které ho představuje jako svědka Vzkříšeného v okamžiku, který následoval po zázračném rybolovu na Tiberiadském jezeře (srv. J 21,2). Při té příležitosti je zmiňován dokonce hned po Šimonu Petrovi: zjevný důkaz značné vážnosti, které se těšil v prostředí prvních křesťanských komunit. Také proto byly jeho jménem potom nazvány spisy Skutků a Tomášovo evangelium. Oba dva jsou apokryfní, ale přesto důležité při studiu počátků křesťanství. Připomeňme nakonec, že podle antické tradice, Tomáš evangelizoval nejprve Sýrii a Persii (jak o tom referuje už Origenes, citovaný Eusebiem z Cesareje, Hist. Eccl. 3,1) a vydává se pak až do západní Indie (srv. Skutky Tomášovy 1-2 a 17s), odkud potom křesťanství dosáhne i do jižní Indie. U této misijní perspektivy naši reflexi skončíme přáním, aby Tomášův příklad stále více utvrzoval naši víru v Ježíše Krista, našeho Pána a našeho Boha.

49

SSVVĚĚTTEECC,, JJEENNŽŽ UUVVÁÁDDÍÍ SSVVĚĚTT VV ÚÚŽŽAASSJeden z proslulých světových autorů

napsal: „Pokud by se vyhlašoval Oskar sympatie u světců, dnes by ho nepochybně získal P. Pio. Jen zřídka se totiž stává, aby řeholník dosáhl takové obliby a byl tolik oslavován. Jeho popularita a věhlas dosahují hvězdných výšin a to nejen u věřících“.

Z pohledu novináře je toto konstatování jistě příznivé, ovšem z hlediska náboženského pokulhává. Mluvíme-li totiž o svatých, lidská měřítka tu postrádají svou váhu, protože tu neexistují kvalifikace ani stupně a veškeré pokusy o sestavení jakési hit parade jsou předem odsouzeny k nezdaru. Když Církev den co den prožívá vrchol eucharistické víry, připomíná svaté v mešním kánonu slovy: „… se všemi spravedlivými od počátku světa“ (II. eucharistická modlitba). Svatí tedy jsou spravedlivými především u Boha. Nelze

však přehlédnout, že úcta k P. Piovi dosáhla závratných rozměrů u miliónů lidí, od těch nejprostších až po vládní činitele, osobnosti kultury, Církve či ty, kteří teprve Boha hledají. Jde vskutku o „světovou klientelu“, jak o něm při jedné generální audienci pronesl papež Pavel VI. (20.2.1971).

O P. Piovi se právem říká, že byl „světcem lidu“, aniž bychom si snad uvědomovali, že právě to je specifickým charizmatem kapucínského řádu. Otevřme tedy poselství tohoto „prostého kapucína, který svým životem přiváděl svět v úžas“.

Narodil se 25. května 1887 ve čtvrti Castello městečka Pietrelcina a při křtu dostal jméno František (Francesco). Je zajímavé, že významnou roli v životě budoucího Otce Pia hrálo číslo pět, které je tichým odkazem na jeho celoživotní povolání nést na sobě pět ran Kristových neboli stigmata. Už jen to, že se narodil v pátém měsíci roku a to 25., což je 5x5 a že pocházel z pěti dětí. Významnější je však to, že to bylo právě v pěti letech, kdy s příchodem užívání rozumu, začal, podobně jako sv. Veronika Giuliani, jistě ne bez přispění Boží milosti, pociťovat naléhavé nutkání zasvětit se Pánu Bohu. Proto tíhnul k samotě a často se stranil dětských her s kamarády, takže mu to maminka až vytýkala. Toulal se přírodou a trávil dlouhé hodiny v přemýšlení a rozjímání. Jak později přiznal svému duchovnímu vůdci v době studií, začal mít právě v tomto pátém roce různá zjevení a extáze, které jej neopustily až do konce života.

Je však třeba hned říci, že to nebyla vždy vidění příjemná. O svá práva se totiž hlásil i ďábel a trápil jej velmi krutými a vtíravými útoky, kterými jej chtěl odradit od neobyčejné životní cesty, kterou mu Bůh připravil a pro kterou si ho v již tak raném věku připravoval. Malý František, ačkoli byl ještě malé dítě, brzy pochopil, že má-li obstát

50

v těchto zkouškách, musí všechnu svoji důvěru složit do modlitby. Tajně dokonce konal tvrdé pokání a místo polštáře si dával na spaní pod hlavu kámen. Bylo jen logickým pokračováním těchto bojů, že později vstoupil do kapucínského Řádu.

Jeho otec se jmenoval Grazio Maria a ještě krátce před Františkovým vstupem do Řádu odešel za prací do Jižní a později do Severní Ameriky. Maminka Maria Giuseppa (Pepína) tedy celou tíži zodpovědnosti za rodinu musela nést sama. Bylo pro ni velmi těžké jej propustit, protože rodina žila v extrémní bídě a potřebovali jej. Měla však dostatek odvahy, důvěřovat Pánu, že je neopustí, a proto dala Františkovi své požehnání.

František Forgione vynikal pevností povahy a upřímností, která někdy hraničila až s vesnickou drsností jeho rodného kraje, kde zimy byly dosti chladné a léta parná. Lidé tohoto kraje byli zvyklí trpět mlčky a říkat pravdu bez toho, že by hleděli, čím kdo je. Právě tyto vlastnosti byly po dlouhá léta silnou stránkou P. Pia i ve zpovědnici, kde za přispění milosti dovedl vždy nazývat věci pravými jmény bez ohledu na to, jak důstojnou osobu měl před sebou. Pevná povaha, kterou zdědil po svých rodičích obsahovala v sobě i dar pohotově a vtipně odpovídat nebo vyprávět způsobem, který si rychle dovedl sjednat pozornost posluchačů.

S kapucínským Řádem spojil mladý František Forgione svůj život velmi záhy. Hábit oblékl v městě Morcone již 6. ledna 1903, tedy v necelých šestnácti letech, jak tehdy bylo běžné. Od té chvíle už navždy byl pro všechny jen br. Pio z Pietrelciny. Po noviciátu studoval rétoriku a pak filozofii a teologii a 27. ledna 1907 složil doživotní sliby. Rok nato se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že byl nucen na čas zanechat klášterního života a studovat v soukromí. Zdravotní obtíže a tělesná slabost ustupovaly jen zvolna, ale i přesto byl dne 10. srpna 1910 vysvěcen na kněze. Bylo to v dómu v Beneventu. I pak ale až do roku 1916 žil v rodině a jen na kratičká období se vracel do kláštera. Dokonale tak splynul s lidmi toho kraje, ke kterým mluvil v rodném nářečí.

Počínaje 7. zářím 1911 se u něj jedenkrát týdně začaly objevovat Kristovy rány v dlaních a nohou, provázené prudkými bolestmi, které však vždy zase zmizely, takže se mu dařilo vše tajit. Později se k těmto ranám přidal jedenkrát týdně i prožitek Kristova bičování a korunování trním. V říjnu 1911 proto upadl do vysokých horeček a podivných stavů, které měly za následek, že po 21 dní nemohl přijímat žádný pokrm a žil jen z eucharistie. Pak vše zase odeznělo a roku 1916 musel narukovat jako sanitář do války. I zde však pokračovaly těžké útoky ze strany ďábla a zdravotní potíže, pro které byl po krátké době propuštěn do zálohy.

V září 1916 se "dočasně" přestěhoval do San Giovanni Rotonda, aby se trochu nadýchal horského vzduchu, který potřeboval pro upevnění svého zdraví. Boží Prozřetelnost však chtěla jinak, a tak v S. Giovanni Rotondu zůstal nepřetržitě až do své smrti po celých dvaapadesát let (s výjimkou období vojenské služby a jiných drobných pobytů jinde). Od srpna 1916 byl již rektorem serafínské školy v San Giovanni Rotondo, kde se věnoval běžným povinnostem.

Postupně se kolem něj začala utvářet duchovní rodina, která se každým dnem zvětšovala a o kterou on pečoval svými promluvami, povzbuzeními, a zvl. velmi hutnou korespondencí, kterou však musel v některých letech na pokyn církevních úřadů přerušit. Byly to celé koše korespondence, se kterou mu museli pomáhat spolubratři. Většinu dopisů jen zběžně prohlédl, přesto však lidé dostávali správnou odpověď.

51

Dne 20. září 1918 se mu v San Giovanni Rotondu stalo něco, co zcela změnilo jeho další život. Když se modlil před křížem v chórové kapli starého kostela, měl náhle vidění: On sám o tomto mimořádném okamžiku napsal o měsíc později (22. října) svému duchovnímu vůdci Benediktovi od sv. Marka in Lamis: "Po slavení mše svaté jsem se modlil v chóru, a tu jsem byl zaskočen jakýmsi spočinutím podobným sladkému spánku. Všechny vnější i vnitřní smysly a také schopnosti duše se nacházely v nepopsatelném ztišení. […] A zatímco se toto všechno odehrávalo, spatřil jsem sám sebe stojícího před tajemnou Osobností." Když ta Osobnost odešla, Otec Pio si všiml, že jeho ruce, nohy i bok "byly probodnuty a řinula se z nich krev."

„Kolikrát mi – krátce předtím Ježíš řekl – opustil bys mne, můj synu, kdybych tě neukřižoval…“. Sám P. Pio o sobě říkával: „Co vám mám o sobě povědět? Vždyť sám sobě jsem tajemstvím“. Jestliže však Boží prozřetelnost svěřuje každému člověku na zemi zcela jedinečné poslání, jaký byl úděl P. Pia? Během návštěvy ad limina, v dubnu 1947, se papež Pius XII. ptal Mons. Cesarana: „Co dělá P. Pio?“ A ten mu pohotově odvětil: „Svatosti, snímá hříchy světa“. Mnohdy se svěřoval spolubratřím: „Duše se nedostávají darem , ale vykupují se. Nevíte, co stály Ježíše? Dnes a povždy je třeba za ně platit stejnou mincí“.

Při vzpomínce na svůj vstup do kapucínského řádu, v listopadu 1922, napsal: „Ó Bože, … už od té chvíle jsi svému synu svěřil nesmírné poslání. Poslání, které znáš jen ty a já. Ach, Bože …, vnitřně slyším hlas, který mi neustále říká: obětuj a posvěcuj se“ (Epist. III., 1010). Byl si tedy vědom, že si ho Bůh vyvolil, aby skrze lásku a kříž spolupracoval na Kristově vykupitelském díle. Spolu s Kristem ukřižován, už nežil on, ale v něm žil Kristus – jak píše sv. Pavel (Gal 2,19ss). Otec Pio přijal kříž v přesvědčení, že celý jeho život, stejně jako život jeho Mistra, bude „mučednictvím“. V červnu 1913 napsal svému duchovnímu vůdci, P. Benediktovi: „Pán mi jako v zrcadle dává poznat celý můj budoucí život, který není ničím jiným, než ´mučednictvím´ (Epist. I., 368). Avšak ani tato jasná vize nejisté a trýznivé budoucnosti jej nenaplňovala neklidem. Právě naopak, v hloubi duše prožíval radost, že se mu dostalo povolání spolupracovat na spáse duší, a to skrze utrpení, jež čerpá svou hodnotu a účinnost ze skutečné účasti na Ježíšově kříži (srv. Epist. I., 303). Proto P. Pio přijímal dobrovolně a s radostí všechna tělesná utrpení, která mu Pán nabízel, a v srdci vnímal stále naléhavější Boží hlas, který jej volal k obětování se za bratry (srv. Epist. I., 328ss). Většina tento aspekt mnoho nezná, a to i proto, že se o něm málo mluví. U P. Pia se totiž zdůrazňují mnohé jiné věci, které lze snáze pochopit a přijmout. Avšak vyloučíme-li ze života a spirituality P. Pia kříž, vyprázdníme jeho svatost. Ovšem kříž nikoli jako epizodu, nýbrž jako životní postoj, protože celý jeho život se odvíjel ve stínu kříže ke slávě Boží, k osobnímu posvěcení a ke spáse bližních. Zcela a ve všem tak kráčel ve šlépějích Mistra – Krista, který dobrovolně a s láskou přijal Otcovu vůli: „Oběti ani celopaly jsi nežádal, ale připravils mi tělo … Tehdy jsem řekl: hle, přicházím, Bože, abych plnil tvou vůli (Žid 10,5). Od roku 1910 až do své smrti v roce 1968 žil jako ukřižovaný, po příkladu Krista nesl kříž svůj i kříž trpícího lidstva, které se k němu obracelo. V březnu 1948 napsal jedné bosé karmelitce: „Jednoho dne, až nám bude dáno spatřit plný polední jas, tehdy poznáme, jakou hodnotu, jakými poklady byla pozemská utrpení, jimiž jsme si zasloužili vlast, která už nebude mít konce. Od velkorysých a milujících duší Bůh očekává hrdinství a důvěru v něj, aby po výstupu na Kalvárii dospěli na horu Tábor“.

Celých 50 let pak tyto rány navzdory snaze lékařů zůstaly nezahojené, čerstvé a stále krvácely, zvláště v pátek. Svět viděl ve stigmatech senzaci, sám P. Pio je pokládal za trest

52

Boží spravedlnosti. Říkával: "Je pro mne velmi těžké snášet tento oheň, který Ježíš zapálil v mém maličkém srdci. Jsem stravován láskou k Bohu a k bližnímu."

Určitý čas se musel zdržovat v ústraní a byl podroben přísným lékařským zkoumáním ze strany Posvátného Oficia, které prohlásilo, že "nenachází nic nadpřirozeného na těchto skutečnostech" a uložilo bratrovi, že nesmí slavit mši sv. na veřejnosti a že nesmí odpovídat na dopisy jemu adresované ani osobně ani pomocí prostředníka. Od 9.6.1931 až do r. 1933 měl dokonce zakázáno vykonávat jakoukoli službu jménem Církve (mohl pouze soukromě sloužit mši svatou). Podobná omezení uložil P. Piovi i apoštolský vizitátor v letech 1960-1964.

Tato opatření byla jistě bolestivá, ale Otec Pio kategoricky odmítal snahy některých svých ctitelů, kteří se snažili obejít nějak tato nařízení a zjednat mu svobodu. On totiž miloval toutéž láskou Krista i jeho Snoubenku Římskou Církev, kterou vždy považoval za svou Matku, i když mu způsobovala mnoho vrásek na tváři. Dne 2. dubna 1932 napsal Manfredonskému biskupovi Andreovi Cesaranovi: "Z hlubokého ticha své celičky slyším jako ozvěnu falešné hlasy, které se točí kolem mé ubohé osoby. Jsem velmi znechucen nehodným chováním, které mají falešní proroci, jež se ohánějí mým jménem. Musel jsme je varovat […], aby krotili toto své nadšení a respektovali to, co nařídilo Posv. Oficium." Jako pravý syn sv. Františka, i on v sobě živil "velkou důvěru v kněze, kteří žijí podle pokynů sv. římské Církve".

Vytrvale říkal: "Bolesti, to jsou poklady Ducha". Mezitím dostal od Boha v kromě daru vidění do svědomí a skrytých myšlenek člověka (kardiognoze) také schopnost být současně na dvou místech (bilokace), která mu umožnila být zcela svobodný, věnovat se zcela modlitbě a současně být v době svobody i k dispozici pro službu lidem.

Od roku 1936 začal naplno rozvíjet svou činnost a vzniká jeho »Casa Sollievo della Sofferenza« (neboli Dům úlevy v utrpení), který byl mohutným pokusem zpřístupnit kvalitní lékařskou péči i těm nejchudším. V jeho rodné obci současně vznikal nový klášter. Obojí bylo postaveno zcela z darů věřících. Ani jeden kámen nebyl koupen. O své nemocnici vždy zdůrazňoval: Nechci přinášet úlevu pouze tělu, to by byla jen dobře vybavená klinika, »přineste nemocným Boha«. Poliklinika byla slavnostně otevřena dne 5. května 1956 za přítomnosti kardinála Giacoma Lercara (Pius XII. tuto nemocnici v promluvě z 8. května 1956 označil za jednu z nejlépe vybavených nemocnic Itálie).

Na duchovní podporu „Domu úlevy“ začaly stovky jeho »duchovních dětí« vytvářet »Gruppi della preghiera« (skupiny modlitby), které jsou dnes přítomny v celém světě. Otec Pio říkával: „Dejte mi jeden den v týdnu a já vám dám celý týden“. Myslel tím zvláště silný postoj kajícnosti v pátek – všechna svá trápení a těžkosti snášet radostně z lásky k Ježíši a ke spáse duší, a tak duchovně podpírat dílo Otce Pia. Otec Pio říkával: „Bez modlitby je náš Dům úlevy v utrpení něco jako rostlinka bez vzduchu a bez slunce.“

V téže době stále rostl počet lidí, kteří toužili u něj přijmout svátost smíření. Musel být zaveden pořadník a čekací doba byla několik dní. Také starý kostel brzy nestačil a musel být postaven nový kostel P. Marie Milostné (S. Maria delle Grazie). Do San Giovanni Rotonda se s nadějí ubíraly nespočetné zástupy (anonymních poutníků, a zvl. také osobností filmového a divadelního života…) po oné cestě, v té době již zpevněné, která celá staletí byla sotva více než jen napůl opuštěnou horskou stezkou pro soumary. P. Pio byl vskutku člověkem zpovědnice, který věnoval přemnohé hodiny této delikátní službě, pro kterou dostal dar jedinečného rozlišování: Stačil mu pouze jediný pohled, aby

53

pochopil nakolik je kajícník disponován a aby proniknul až do skrytých hlubin duše, kde často viděl skrytá dramata, staré umně zatajené viny, kruté pochybnosti a hluboké otazníky. Uměl pravdivě číst v srdci každého a rozhodně ponořit skalpel do rány, tak jak to umí jedině Boží lidé, jejichž jediným cílem je Boží sláva a dobro duší.

Víra byla pro P. Pia životem: vše, oč usiloval a co konal, dělal ve světle víry. Během dne i po značnou část noci setrvával v dialogu s Bohem. Říkával: „V knihách Boha hledáme, v modlitbě ho nacházíme. Modlitba je klíčem, který otvírá Boží srdce“.

S pokorou se považoval za neužitečného, nehodného Božích darů. Mezi tolikerým obdivem světa opakoval: „Jsem jen chudý bratr, který se modlí“

Jako skutečně zamilovaný do Boha, byl svobodným člověkem, imunním před každým lidským ohledem, až do té míry, že se někdy ukazoval jako pramálo zdvořilý nebo agresivní: Na nikoho nebral ohled, všem říkal to, co jim měl říci a ochotně věnoval pozornost i té nejobyčejnější ženě, i přesto, že mu byla ohlášena návštěva jedné kněžny z královské krve, (která tak byla nucena trpělivě čekat až na ni dojde řada). P. Pio pak musel písemně omlouvat své jednání svému představenému ve Foggi. Napsal mu: „Pokorně prosím o odpuštění, jestliže jsem nechal čekat kněžnu Marii Jose, ale před ní byla jedna vesnická žena, chudá mlynářka, která se ke mně občas chodí zpovídat, a musí svěřovat své malé děti do opatrování sousedce. A její srdce je vždy plné obav o tytonevinné duše, které z minuty na minutu čekají na návrat své maminky. Jistěže, obě dvě jsou matkami, obě dvě mají svá trápení. Nemohl jsem však opustit jednu maminku, abych utíkal za druhou. Navíc, obě přistoupily k Ježíši, a on rozpřahuje paže ke všem, také k těm, kteří čekají a umí čekat.“ Podivuhodná prostota a podivuhodná svoboda svatých!

Jistě to nebyl člověk jednoduchých počtů, jestliže byl přesvědčen, že celá Paříž nemůže vyvážit hodnotu jedné mše svaté.

Dne 6.8.1959 také sám Otec Pio zažil tělesné uzdravení při setkání se sochou Panny Marie Fatimské, která tehdy putovala po Itálii. Od té chvíle k ní cítil zvláštní náklonnost. 22.září 1968 však i pro něj přišel jeho poslední den. Při ranní mši svaté omdlel, pak ještě v poledne natolik sebral síly, že požehnal poutníkům, v noci se ještě vyzpovídal a dříve než v noci ve 230 dne 23.9.1968 zemřel, řekl spolubratrovi ještě tato poslední slova: „Prosím, poděkujte všem spolubratřím za lásku, kterou mi vždy prokazovali a poproste je mým jménem o odpuštění za obtíže, které kvůli mně museli přestát, za špatný příklad a pohoršení, které jsem snad někdy dal. Modlete se za mou duši. Ježíši, Maria; Ježíši, Maria …“

Když zemřel, věřící i nevěřící byli přesvědčeni, že zemřel světec. Jeho tělo vystavené v rakvi muselo být dokonce několikrát převlečeno do nového hábitu, protože nekonečné davy lidí, které se mu chtěly naposledy poklonit, si nenápadně ustříhávaly na památku kousíčky z jeho oblečení.

Je proto logické, že netrvalo dlouho, a byl zahájen proces, který měl za výsledek oficiální potvrzení jeho svatosti. Již 4. listopadu 1969 začalo projednávání kauzy jeho blahořečení; 20. března 1983 byl oficiálně zahájen poznávací proces o životě a ctnostech služebníka Božího a 21. ledna 1990 byla uzavřena diecézní fáze; 21. prosince 1998 Jan Pavel II. vydal dekret o pravosti zázraku na Marii Consiglii De Martino, ze Salerna a stanovil datum blahořečení na 2. května 1999. Dne 28. září 2001 byl potvrzen zázrak na malém chlapci jménem Matteo Colella, kterému v důsledku pokročilé meningitidy selhaly vnitřní orgány a upadl do kómatu. A tady je jeho příběh.

54

MMOODDLLIITTBBAA SSVV.. PPIIAA PPOO SSVVAATTÉÉMM PPŘŘÍÍJJÍÍMMÁÁNNÍÍ

Zůstaň se mnou, Pane, neboť potřebuji tvou přítomnost, abych na tebe nezapomněl. Ty dobře víš, jak snadno tě opouštím.

Zůstaň se mnou, Pane, neboť jsem slabý a potřebuji tvou sílu, abych nepadal tak často.

Zůstaň se mnou, Pane, neboť ty jsi můj život a bez tebe mi chybí horlivost.

Zůstaň se mnou, Pane, neboť tys mé světlo a bez tebe se topím v temnotách.

Zůstaň se mnou, Pane, abys mi ukázal svou vůli.

Zůstaň se mnou, Pane, abych slyšel tvůj hlas a následoval tě.

Zůstaň se mnou, Pane, neboť toužím velmi tě milovat a vždy být ve tvé společnosti.

Zůstaň se mnou, Pane, chceš-li, abych ti byl věrný.

Zůstaň se mnou, Pane, neboť má duše, ač ubohá, touží být pro tebe místem útěchy a hnízdem lásky.

Zůstaň se mnou, Pane, neboť se připozdívá a den se nachýlil…, to jest můj život plyne, blíží se smrt, soud a věčnost a je třeba občerstvit síly, abych nezůstal stát na cestě; k tomu potřebuji tebe. Již se připozdívá a smrt se blíží. Bojím se temnot, pokušení, suchopárů, křížů, bolestí… jak mnoho tě potřebuji, Ježíši, v této noci vyhnanství!

Zůstaň se mnou, Ježíši, neboť v této noci života a nebezpečí tolik tě potřebuji. Učiň, abych tě poznal jako tví učedníci při lámání chleba, to je, aby eucharistické společenství bylo pro mne světlem, které rozptyluje temnoty, silou, která mne podpírá a jedinou radostí mého srdce.

Zůstaň se mnou, Ježíši, neboť v hodině smrti chci zůstat spojen s tebou. Jestliže ne svatým přijímáním, pak alespoň milostí a láskou.

Zůstaň se mnou, Ježíši, nežádám na tobě božské útěchy, neboť jich nejsem hoden, ale spíše dar tvé přítomnosti. Ano, jen tebe si žádám!

Zůstaň se mnou, Pane. Jen tebe jediného hledám, tvou lásku, tvou milost, tvou vůli, tvé srdce, tvého Ducha, neboť tebe miluji a nežádám za to jinou odměnu, než abych tě miloval ještě více. Láskou pevnou, praktickou, abych tě miloval z celého srdce zde na zemi, abych tě mohl ještě dokonaleji milovat po celou věčnost.

55

MMiimmoořřááddnnýý mmuužž,,jjeehhoožž BBůůhh ppoossllaall vv nnaallééhhaavvéémm ookkaammžžiikkuu lliiddsskkýýcchh dděějjiinn

Pater Pio byl bezesporu mimořádným světcem, jehož věhlas dosahuje neslýchaných rozměrů. Byl jediným stigmatizovaným knězem v dějinách Církve. A právě pro tuto tajemnou přítomnost stigmat byl nazýván „alter Christus“, druhý Kristus.

Za života byl P. Pio v jistém smyslu „nepohodlným“ řeholníkem. Jeho pozemský úděl – jak jsme viděli – se odvíjel mezi silnými protiklady, kdy proti němu mnohdy stály i církevní představení, napomínali ho, trestali, nedůvěřovali mu a dokonce ho odsoudili. To vše jej jako tíživý stín provázelo i po smrti a vrhalo to vážné těžkosti na proces beatifikace. Jak ostatně sám předpověděl: „Po smrti vzbudím ještě větší rozruch, než za života“. Mužem Prozřetelnosti se však stává Karol Wojtyla, jenž do pochybností a nejistot vnesl světlo a nedovolil, aby byrokratické obtíže a dávné předsudky zastavily cestu P. Pia ke svatořečení. Mnozí skutečně říkají, že

nebýt rozhodnutí a výslovné vůle papeže Jana Pavla II., nebyl by proces svatořečení „stigmatizovaného frátera“ nikdy dokončen.

Právem se ptáme, co vedlo tohoto papeže k tak velkému obdivu k Pateru Piovi? Zřejmě to, že měl to štěstí jej důvěrně poznat. Víme totiž, že Karol Wojtyla se s P. Piem setkal už v létě roku 1947. Nešlo o setkání náhodné, krátké, spěšné, jak tomu u poutníků bývá. Bylo to setkání, které trvalo skoro celý týden. Během něho mohl Wojtyla dlouze rozmlouvat s Paterem, ocenit jeho nauku a poznat jeho spiritualitu. Tehdy byl Karol Wojtyla teprve osm měsíců knězem. Studoval v Římě a velmi se zajímal o mystickou teologii. Byl uchvácen díly sv. Terezie z Avily, sv. Jana z Kříže …, a to do té míry, že hned po kněžském svěcení žádal svého biskupa, aby mohl vstoupit na Karmel, tedy stát se karmelitánským mnichem. Avšak jeho biskup, kterým byl tehdy kardinál Adam Stefan Sapieha, přísný a charismatický pastýř, mu nedal svolení. Představenému karmelitánů, který Wojtylovu žádost podporoval, tehdy řekl: „Karol je potřebný pro polskou Církev a pak jím bude pro Církev všeobecnou“.

Wojtyla se musel smířit s tím, že zůstane diecézním knězem, a vzdát se touhy stát se klauzurním mnichem. Svou náklonnost k mystice však nikdy neopustil. Poté, co byl vyslán do Říma, aby získal specializaci v teologii, zvolil si jako téma své doktorské práce: „Nauka víry podle sv. Jana od Kříže“. Když se za studií ve věčném městě dověděl, že v Puglii, u Gargána žije frátr, mající stigmata – typické mystické znamení, rozhodl se ho navštívit.

56

Psal se rok 1947. Pozice P. Pia v lůně Církve byla tehdy dosti klidná. Papež Pius XII. si vážil „stigmatizovaného frátra“, a už na počátku svého pontifikátu nařídil Svatému Oficiu, aby „nechalo P. Pia na pokoji“. Stigmatizovaný řeholník však už měl za sebou dlouhou kalvárii nepochopení a předsudků. Od května 1923 totiž proti němu vydalo Posvátné Oficium celkem pět dekretů a další oficiální dokumenty, které zpochybňovaly „nadpřirozenost“ mystických jevů, které se mu připisovaly, především stigmata.

V roce 1947 byl tedy už klérus celého světa obeznámen se skutečností, že Církev se od tohoto řeholníka distancovala, a vyzvala všechny, aby k němu nechodili. Karol Wojtyla jej i přesto chtěl poznat. Proto hned, jak skončil akademický rok, vypravil se do Gargána a na několik dní se ubytoval v konventu P. Pia. Záznamy říkají, že se s ním několikrát setkal, a pochopitelně, že se u něj zpovídal. Co tehdy P. Pio řekl mladičkému Wojtylovi? Nevíme. Papež o tom sám nikdy otevřeně nemluvil. Když však byl zvolen na Petrův Stolec, v říjnu 1978, začaly o tomto setkání po Římě kolovat kuriózní zprávy. Říkalo se, že P. Pio mladému Wojtylovi předpověděl, že se stane papežem. Jeden starý polský kněz vzpomíná, že Karol Wojtyla se už jako mladý kněz o tom občas žertem zmiňoval. Považoval totiž za nemožné, aby se tato předpověď naplnila. Jakmile se však stal krakowským arcibiskupem a byl jmenován kardinálem, už o tom nemluvil. Snad si začal uvědomovat, že by se proroctví mohlo naplnit. Poté, co v květnu 1981 došlo k atentátu na náměstí sv. Petra, znovu se ozvaly hlasy o prorockých předpovědích, které P. Pio vyslovil Karolu Wojtylovi. Znovu zazněly v plné aktualizaci. Říkalo se, že tehdy – v roce 1947 – frátr spolu s volbou předpověděl papeži i atentát: „Vidím tvé bílé roucho potřísněné krví“. Ani to však nebylo nikdy potvrzeno, a jde zřejmě o zbožné legendy. Faktem však zůstává, že Karol Wojtyla na své setkání s P. Piem v roce 1947 nikdy nezapomněl, a vždy k němu choval velkou úctu. Nezvratný důkaz této hluboké úcty poskytl v roce 1962. Jako mladý biskup tehdy dlel v Římě na zasedáních II. vatikánského koncilu. Patera Pia si tehdy znovu vzali na mušku zapřisáhlí nepřátelé, kteří o něm šířili pomluvy a lži. Proto byl stigmatizovaný kapucín Posvátným oficiem pozván do Říma na „apoštolskou návštěvu“, po které se na něj snesla přísná opatření. Ještě během svého pobytu v Římě dostal Wojtyla dopis z Krakowa, v němž se mu sdělovalo, že jedna z jeho hlavních spolupracovnic, doktorka Wanda Poltawska, lékařka a psychiatrička, s níž dlouhá léta spolupracoval v oblasti rodiny, onemocněla rakovinou. Lékaři se rozhodli, že ji budou operovat, ale naděje na záchranu byly velmi mizivé až nulové. Wojtyla pocítil hlubokou bolest. Nejen proto, že tuto ženu dobře znal, ale také proto, že doktorka Poltawska byla ještě mladá a měla čtyři malé

57

dcerky, které by přišly o mámu. Medicína byla bezmocná. Wojtyla hned pomyslel na P. Pia. Napsal mu dopis, v němž mu celý případ vylíčil a prosil ho o modlitbu. A právě k tomuto listu se váže nesmírně cenné svědectví, které vyprávěl Angelo Battisti z vatikánského Státního sekretariátu, jenž byl současně pověřen správou „Domu ulehčení v utrpení“, nemocnice, kterou P. Pio založil. Wojtylův list byl totiž předán jemu, aby ho doručil do San Giovanni Rotonda. Battisti sedl do auta a hned se vypravil na cestu. Když přijel do konventu, odebral se k P. Piovi do jeho pokoje. Seděl v křesle pohroužen do modlitby. „Odevzdal jsem mu dopis“, - vypráví Battisti. „Nato mi Pater Pio řekl: ´Otevři ho a přečti´. Otevřel jsem tedy dopis a četl. Byl psán latinsky. Poté, co vysvětlil případ ženy, nemocné rakovinou, prosil pisatel o modlitby“. Pater Pio poslouchal mou četbu s hlavou skloněnou na prsou. Když jsem skončil, setrval chvíli v mlčení, pak se ke mně obrátil a řekl: „Angiolino, tohoto nemůžeme odmítnout“. Battisti, který dobře znal prorockou váhu slov P. Pia, zůstal téměř šokován: kdo je ten Karol Wojtyla, o němž P. Pio prohlásil: „Tohoto nemůžeme odmítnout“? Když se vrátil do Vatikánu, začal se po něm vyptávat. Mladého polského biskupa však nikdo neznal. Jedenáct dnů nato se musel Battisti znovu vrátit do San Giovanni Rotonda s novým listem, v němž polský biskup děkoval P. Piovi: „žena, nemocná rakovinou, byla znenadání uzdravena, ještě než ji odvezli na operační sál“. Pokračoval tak rozhovor, který mezi paterem Piem a Karolem Wojtylou začal v roce 1947. Po smrti P. Pia byl Wojtyla prvním, kdo zaslal do Říma listy, žádající zahájení beatifikačního procesu. Pater Pio zemřel 23. září 1968. Rok nato, v listopadu 1969 bratři kapucíni žádali biskupy celého světa, aby do Říma odeslali „postulační list“, a tak proces podpořili. Mnozí biskupové dopovídali sami za sebe, zatímco Karol Wojtyla, tehdejší krakowský arcibiskup, oslovil celý polský episkopát a poslal do Říma oficiální list celé polské biskupské konference, ve kterém stálo, že „všichni podepsaní biskupové, arcibiskupové i kardinálové jsou přesvědčeni o svatosti a zvláštním poslání P. Pia, někteří proto, že jej viděli na vlastní oči, jiní proto, že jej poznali ze svědectví těch kdo jej slyšeli a o něm napsali“. A byl to právě tento list, který proto, že byl vyjádřením celé polské Církve, měl velkou váhu pro zahájení procesu, který se ze zmíněných důvodů potýkal s velkými těžkostmi.

V roce 1974 se Karol Wojtyla – tehdy už kardinál -, odebral při návštěvě Itálie do San Giovanni Rotonda. Slavil tehdy mši svatou v kapucínském konventu a v promluvě mj.

řekl, že „má dosud, i po tolika letech, stále před očima postavu P. Pia, jeho přítomnost, mši svatou, kterou slavil u bočního oltáře, zpovědnici, …. a dosud slyší jeho slova“. Řekl rovněž, že „bylo působivé, hluboké, slavit eucharistii vedle hrobky tohoto ctihodného otce, jenž po celý život nedělal nic jiného, než že hlásal Kristovo utrpení a zmrtvýchvstání“.

V roce 1978 byl Karol Wojtyla zvolen papežem. Beatifikační proces P. Pia oficiálně do té doby ani nezačal. O jeho

zahájení v roce 1983 se nepochybně zasloužil Jan Pavel II.

58

„Jak aktuální je spiritualita kříže, kterou prožíval pokorný kapucín z Pietrelciny!

Naše doba potřebuje poznat její hodnotu, aby dokázala otevřít srdce naději“.

„Stále hledal, jak se co nejvíce připodobnit Ukřižovanému s jasným vědomím, že je povolán, aby zvláštním způsobem

spolupracoval na díle vykoupení. Bez tohoto odkazu na kříž nelze jeho svatost pochopit“.

„Konečný důvod apoštolské činnosti Otce Pia a hluboký kořen takové duchovní plodnosti spočíval

v niterném a stálém spojení s Bohem, což dokazují výmluvná svědectví dlouhých hodin strávených

na modlitbách. Rád říkával: ´jsem chudý bratr, který se modlí´“.

„Pokorný a milovaný otče Pie, prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k chudým evangelia, jimž Otec slíbil,

že jim zjeví tajemství svého království.

Pomoz nám, modlit se bez ustání, s jistotou, že Bůh ví, co potřebujeme dřív, než ho prosíme.

Vypros nám pohled víry, který dokáže v chudých a trpícíchihned poznat tvář samotného Ježíše.

Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a jestliže padneme, dej, ať zakusíme radost ze svátosti odpuštění.

Předej nám svou něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíšově i Matce naší.

Provázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kam – jak doufáme -, dojdeme i my, abychom navěky patřili

na slávu Otce i Syna i Ducha svatého.

Amen.

(Jan Pavel II. v homílii kanonizace P. Pia a před modlitbou Anděl Páně, 16. června 2002)

59

4. červenec 2012

SV. CYRILA, MNICHA, A METODĚJE, BISKUPA, PATRONŮ EVROPY, HLAVNÍCH PATRONŮ MORAVY

slavnost

PRVNÍ NEŠPORY



HYMNUS

Vy naše knížata kněžská, svatá dvojice bratrská, ve vás své přímluvce máme, za vás Bohu dík vzdáváme.

Vy jste z lidu slovanského, moravského a českého, Kristu lid milý zjednali, v jednotě víry chovali.

Apoštolé nám poslaní, naši k Bohu vůdci věrní, dědictví svoje milujte, naše duše v péči mějte.

Když jste nás k víry jasnosti a k Boží vedli znalosti, nás k plnění jeho vůle veďte vždy a každé chvíle.

Země vámi obrácené ať zůstanou Bohu věrné, dědičné krajiny vaše ať jdou svorně k věčné spáse.

ŽALMY

1. ant. Dám vám pastýře podle svého srdce a budou vás pást rozumně a moudře.

60

Žalm 113 (112)Buď velebeno Hospodinovo jméno

Chvalte, Hospodinovi služebníci, *chvalte jméno Hospodinovo! Buď velebeno Hospodinovo jméno *nyní i navěky! Od východu slunce až na jeho západ *buď chváleno Hospodinovo jméno! Povznesen je Hospodin nade všechny národy, *nad nebesa jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, +který trůní na výsosti *a shlíží dolů na nebe i na zem? Slabého zdvihá z prachu, *ze smetiště povyšuje chudého, aby ho posadil vedle knížat, *vedle knížat svého lidu. Té, která v rodině byla neplodná, dává bydlet *jako šťastné matce dětí.


Ant. Dám vám pastýře podle svého srdce a budou vás pást rozumně a moudře.

2. ant. Já budu pást své stádo; budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené.

Žalm 146 (145)Blaženost těch, kdo doufají v Boha

Duše má, chval Hospodina! +Pokud žiji, chci chválit Hospodina, *pokud budu, chci opěvovat svého Boha. Nespoléhejte na knížata, *na člověka, u něho není spásy. Vrací se do své půdy, když vyjde jeho dech, *tehdy se zhatí všechny jeho plány. Šťastný, komu pomáhá Bůh Jakubův, *kdo doufá v Hospodina, svého Boha. On učinil nebe i zemi, *moře i vše, co je v nich. On zachovává věrnost navěky, +zjednává právo utlačeným, *dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně, *Hospodin otvírá oči slepým,

61

Hospodin napřimuje sklíčené, *Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin chrání přistěhovalce, +podporuje sirotka a vdovu, *ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, *tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.


Ant. Já budu pást své stádo; budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené.

3. ant. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život


Ef 1, 3-10





seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, +jak se mu to líbilo *a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: *že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.


Ant. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život

62

KRÁTKÉ ČTENÍ

1 Sol 2, 13Když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky.


R. Boží slovo nám přineslo nový život, * slovo evangelia, které nám bylo zvěstováno. Boží. V. Slovo Páně trvá navěky, * slovo evangelia, které nám bylo zvěstováno. Sláva Otci. Boží.


Antifona ke kantiku Panny Marie Svatí Cyril a Metoděj jsou naši otcové, opravdoví pastýři, oni nás povolali ze tmy k podivuhodnému světlu života.

PROSBYBůh chce, aby jeho slovo zapadlo do dobré půdy a vzešlo. Obraťme se tedy k němu s prosbou: Ať v nás tvé slovo přináší užitek.

Prosíme tě, Bože, pastýři svého lidu, za všechny biskupy, kněze a jáhny,— dej jim Ducha moudrosti a lásky, aby věrně předávali tvé slovo.Vlož do srdce svých vyvolených touhu po hlásání evangelia— a pošli na svou vinici nové dělníky. Prosíme tě za všechny křesťany,— veď nás svým slovem k jednotě.Potěš zarmoucené, podepři malomyslné, ujmi se slabých,— dej milost těm, kdo hledají světlo pravdy, ať se otevřou tvému slovu.Pamatuj na naše zemřelé,— ukaž moc svého slova, které bylo vštípeno do jejich srdce, a probuď je k věčnému životu.

Otče náš, ...

MODLITBABože, tys poslal našim předkům svatého Cyrila a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem; dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství a řídíme se jím ve svém životě. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání.

63

PPEERREEGGRRIINNAATTIIOO AADD PPOORRTTAAMM FFIIDDEEIIPAROCCHIA DI SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA

RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz,

SISTEMAZIONE – MONTE SANT´ANGELO: 4. - 5. 7. 2012

SINGOLE

n. camera nomi n. camera nomi

511 Beníček Josef, Dr. - parroco 505 STRAKA František

DOPPIE

n. camera nomi n. camera nomiautista MENŠÍKOVÁ Marie501autista

406PULTEROVÁ Marie

NAVLÁČILOVÁ Jaroslava ZÁLEŠÁK Martin502NAVLÁČIL Martin

408ZÁLEŠÁKOVÁ Alena

BENÍČEK František, Mgr. WALDSBERGEROVÁ Vilma503BENÍČKOVÁ Františka

409WALDSBERGEROVÁ Katrin

BENÍČKOVÁ Marie BÁBÍK Jakub504KRÁLOVÁ Ludmila

410SUMEC Michal

VELECKÝ Milan MIČANOVÁ Zdeňka506VELECKÁ Marie

412PECHOVÁ Růžena

MARTINKOVÁ Libuše JANSKÁ Zuzana510HURTÍKOVÁ Milada, MUDr.

301VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr.

KOUTNÁ Marie, Ing. STUDENÍK Michal 512SUMCOVÁ Hana, Mgr.

302STUDENÍKOVÁ Jarmila

MLÝNEK František JURÁKOVÁ Vlasta401FRÝBORT Jiří, Ing.

303GALÁSKOVÁ Zdenka

TURČEKOVÁ Anna HIEKOVÁ Anna402KRATOCHVÍLOVÁ Irena

304LANGEROVÁ Filoména

RAGASOVÁ Helena, MUDr. KRAJSA Miroslav403RAGAS Rudolf, Ing.

305KRAJSOVÁ Jana

KUDRMANN Jiří BUČEK Petr404KUDRMANNOVÁ Marie

308BUČKOVÁ Markéta

ADAMEC Josef KOLENIČ Milan405HOLADA Jaroslav, Ing.

309KOLENIČOVÁ Marie

TRIPLA

n. camera nomi

407 MANDÍKOVÁ Petra MANDÍKOVÁ Františka MANDÍKOVÁ Marika

64

„Předtím, než se vydáte ke mně …jděte nejprve na Monte Sant´Angelo a tam proste archanděla

Michaela o pomoc a ochranu“ (sv. Pio z Pietrelciny)

V Puglii, na Monte Gargano, se ve městě Monte Sant´Angelo nachází nejslavnější svatyně Západu, zasvěcená sv. archandělu Michaelovi.

Na vrcholu hory se rozprostírá zvláštní bazilika tvořená komplexem staveb z různých období, obklopujících jeskyni. Svědectví patnácti staletí dějin. Od nepaměti je toto místo - známé v celém světě - místem odpuštění a modlitby. Neznámý autor jej před tisíci lety popsal těmito slovy: „Svatyně sv. Michaela je všude známa a opěvována nikoli pro oslnivost svých mramorů, nýbrž pro zázračné události, k nimž zde došlo: skromné výrazem, ale bohaté nebeskými ctnostmi, neboť jej založil a posvětil sám archanděl Michael, jenž u vědomí lidské křehkosti, sestoupil z nebe, aby lidé mohli na tomto místě účast na Božích věcech“.

Počátek svatyně lze položit na konec V. století a počátek VI. století. Dokládají to starobylé písemné prameny: list, zaslaný v roce 493/494 papežem Gelasiem I. biskupu Larinovi, a další list, zaslaný samotným papežem ad Herculentius, biskupu z Potenzy (492-496) a dále pak zmínka, uvedená v martyrologiu u data 29. září.

Přesným, podrobným a působivým způsobem však pozoruhodné dějiny a zázraky, jež stály u zrodu kultu sv. archanděla Michaela na Gargánu popisuje kniha Liber de apparitione sancti Michelis in Monte Gargano, sepsaná v VIII. století.

Tato úcta je spojena s tradicí čtyř zjevení, k nimž zde během staletí došlo, a která jsou popsána s mimořádnou a působivou živostí, a vydávají svědectví o zázračných událostech, ke kterým zde došlo.

První zjevení se tradičně datuje do roku 490, a je obestřeno více legendárními a ohromujícími okolnostmi, a je rovněž známé jako příběh s býkem.

Jednoho dne se urozený a bohatý pán ze Siponta vydal pást svá stáda na úpatí hory Gargáno.

Eucharistie pustiměřských poutníků v „nebeské bazilice“, jeskyni sv.Michaela, archanděla na Gargánu, Anni Paulini Peregrinatio, 2009.

65

Znenadání mu zmizel nejkrásnější býk. Po dlouhém a namáhavém hledání jej našel klečícího u otvoru jedné z jeskyní. V hněvu vzal luk a vystřelil šíp proti neposlušnému zvířeti. Šíp se však z nepochopitelných důvodů otočil a místo zvířete zasáhl nohu urozeného pána.

Ten, zneklidněn tím, co se stalo, šel k biskupovi, kterému vše vypověděl. Jakmile biskup pozoruhodnou historku vyslechl, nařídil mu tři dny modliteb a pokání. Když uplynuly, zjevil se biskupovi archanděl Michael a takto promluvil: „„Já jsem archanděl Michael a povždy dlím v Boží přítomnosti. Tato jeskyně je mi svatá, já jsem si ji zvolil; já sám jsem jejím strážcem … Tam, kde se dokořán otvírá skála mohou být odpuštěny hříchy lidí … To, oč se zde bude v modlitbě prosit, bude vyslyšeno. Vystup tedy na horu a zasvěť jeskyni křesťanské úctě.“

Protože však ona tajemná a skoro nedostupná hora byla dlouhou dobu místem Mitrova pohanského kultu, biskup dlouho váhal, než se rozhodl uposlechnout slov archandělových.

Druhé zjevení svatého Michaela, zvané „vítězné“, se tradičně datuje do roku 492, i když někteří současní badatelé vztahují událost na období války mezi longobardským vévodou Grimoaldem a Řeky v roce 662-663, kdy vítězství, k němuž došlo 8. května, Longobardi připisovali přímluvě a mocné pomoci sv. Michaela.

Město Siponto, - jak vypráví tradice, - bylo v obležení nepřátelských hord a blízko dobytí. Biskup sv. Vavřinec vymohl na nepříteli třídenní příměří a s důvěrou se v modlitbě a pokání obrátil na nebeského vojevůdce. Když vypršela třídenní lhůta, zjevil se biskupovi archanděl Michael a předpověděl mu jisté a naprosté vítězství. Tato zvěst naplnila srdce obležených velkou nadějí. Obránci vyšli z města a začal urputný boj, provázený hromobitím a blesky mimořádné intenzity. Vítězství sipontinských bylo drtivé.

Třetí zjevení bývá zváno „epizoda zasvěcení“. Tradice vypráví, že po nabytém vítězství se už biskup vyplnění přání nebeského posla nebránil a rozhodl se v roce 493 zasvětit jeskyni sv. archandělu Michaelovi, na poděkování za záchranu. Tento záměr podporoval i papež Gelasius I. (492-496). Archanděl se však zjevil znovu a oznámil mu, že on sám si už jeskyni posvětil. Sv. Vavřinec, biskup ze Siponta, se proto spolu s ostatními sedmi biskupy Puglie, zástupu věřících a sipontského kléru, vydal k posvátnému místu. Během procesí došlo

k zázraku: objevilo se několik orlů a svými rozpjatými křídly chránili biskupy před žárem slunečních paprsků. Když přišli k jeskyni, našli tam oltář pokrytý nachovým páliem a nad ním se tyčil kříž. Navíc, jak vypráví legenda, našli ve skále otisk dětské nohy –nadpřirozené znamení zanechané sv. Michaelem. Svatý biskup tu pak s nesmírnou radostí slavil první mši svatou. Bylo to 29. září.

Samotná jeskyně, jako jediné bohoslužebné místo, které nebylo posvěceno lidskou rukou, nese po staletí název „Nebeská bazilika“.

66

Čtvrté zjevení se odehrálo v roce 1656, kdy celou jižní Itálii pustošil strašlivý mor. Arcibiskup Alfonso Puccinelli, nenacházeje žádného lidského prostředku, jak zabránit šířící se epidemii, obrátil se v modlitbách a postech k archandělu Michaelovi. Pastýř duší dokonce uvažoval, jak ještě více vyburcovat Boží vůli, a vložil do rukou sochy sv. Michaela prosbu psanou jménem celého města. A hle, na úsvitu 22. září, zatímco se modlil v pokoji biskupského paláce na Monte Sant´Angelo, pocítil jakoby zemětřesení a tu se mu zjevil sv. Michael v oslnivém jasu a přikázal mu, aby požehnal kameny z jeho jeskyně a vyryl na ně kříž s písmeny M. A. (Michael, archanděl). Každý, kdo tyto kameny bude u sebe zbožně nosit, bude moru uchráněn. Netrvalo dlouho a celé město bylo moru zbaveno, jak archanděl slíbil. A nejen to, zachráněni byli i všichni, kdo si tyto kameny vyžádali, ať už se nacházeli kdekoliv.

V trvalou památku tohoto zázraku a jako projev nekonečné vděčnosti, dal arcibiskup postavit památník sv. Michaela na náměstí, na němž stojí dodnes, právě naproti balkónu onoho pokoje, v němž se odehrálo zjevení, a na památník nechal napsat tato slova:

AL PRINCIPE DEGLI ANGELI VINCITORE DELLA PESTE PATRONO E CUSTODEMONUMENTO DI ETERNA GRATITUDINE ALFONSO PUCCINELLI 1656

PAMÁTNÍK KNÍŽETI ANDĚLŮ VÍTĚZI NAD MOREM PATRONU A OCHRÁNCIV NEKONEČNÉ VDĚČNOSTI ALFONSO PUCCINELLI 1656

Svatá jeskyně byla po staletí metou poutníků, místem modlitby a především smíření s Bohem. Zjevení jsou totiž znamením, výzvou, která se obrací k člověku, aby se sklonil před Božím majestátem. Během patnácti staletí dějin putovali do svatyně na Gargánu – „domu Božího a brány nebes“ křesťané z celého světa, aby tu znovu nacházeli pokoj a odpuštění v milující náruči Otce a uctili sv. archanděla Michaela, Knížete nebeského vojska, a jak on vyznávali svým životem: „Kdo jako Bůh“. Mezi poutníky nacházíme mnoho papežů

(Gelasius I., sv. Lev IX., Urban II., Alexandr III., Řehoř X., sv. Celestin V., Jan XIII. jako kardinál, Jan Pavel II., Josef kardinál Ratzinger), panovníků (Ludvík II., Ota III. a jeho manželka Theofanie, Jindřich II., Matylda z Canossy, Karel I. z Anjou, Alfons Aragonský, Ferdinand Katolický, Zikmund, král polský, bourbonští králové Ferdinand I a II., Viktor Emmanuel III. a Hubert II. Savojský), různé hlavy vlád a ministři a také mnoho světců (Anselm, Bernard z Clairvaux, Guglielmo z Vercelli, František z Assisi – který sem z úcty ke svatému Michaelovi přišel bos, podobně jako Ota III., Brigita Švédská, Alfons z Liguori, Gerard Maiella, Pio z Pietrelciny a mnoho dalších), ale především tisíce poutníků ze všech národů, kteří přitahováni zcela jedinečnou nebeskou bazilikou, kde nacházejí naději, odpuštění a pokoj na přímluvu sv. Michaela, archanděla. Tady člověk zakouší milost lásky, protože si uvědomuje, že existuje někdo, kdo jej opravdově miluje.

poutnÍ vademecum i. · 2012. 7. 22. · kor 5, 21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov....

Documents