proc ne february 2013

proč ne?!

A CO BYLO POTOM

Internetový milionář Oldřich Bajer prodal

firmu a proměnil svůj život v kulturní

lázně

pn_titulka_unor.indd 1 11.2.2013 19:36:33

PN001249


STRANA 3 editorial proč ne?! – ÚNOR 2013

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

umíte být ve správnou dobu na správném místě?

Jistě to umí Oldřich Bajer, muž z titulní strany našeho magazínu. Jako dvacetiletý student založil se spolužákem akademický web a nakonec

portál Centrum.cz. Ve správnou dobu ho pak prodali globálnímu investičnímu fondu. Z rozhovoru se dozvíte, jak ve třiceti letech

přemýšlel, čemu se bude dál v životě věnovat a co by chtěl ještě zažít. Třeba zahrát si na hudebním festivalu před desetitisíci lidí?

proč ne?!

Stejně tak byl před šedesáti lety správný čas, aby v Česku mohlo vznikat špičkové sklářské umění. A jak jsme zjistili, dnes je zase ten nejlepší

čas do koupě českého skla investovat. Prostě si udělat radost a namísto průměrného obrazu si pořídit za stejnou cenu špičkovou vázu.

proč ne?!

Pro podnikatelku a fotografku Marii Borenstein je správným místem k žití Praha, ale táhne ji to do luxusních kempů v Africe. Užívá si tam pohodlí a zároveň schoulená za hledáčkem svého fotoaparátu čeká na správný moment pro tu nejlepší fotku lovícího tygra. A že kvůli tomu

musí vstávat každý den v pět hodin? proč ne?!

Být ve správnou dobu na správném místě je leckdy náhoda. Ale když už se vám to poštěstí, užijte si ten zážitek co nejdéle. Mám k tomu jeden tip. Existují hned několikeré hodinky, které schválně měří čas pomaleji, než ve skutečnosti plyne. Je to sice jen trik hodinového strojku, ale kdo by si

někdy nechtěl potajnu prodloužit ty chvíle, kdy je mu hezky.

Krásné zážitky na správném místě a v přísně tajnou dobu vám přeje

Jan BABKAproč ne?!

[email protected]

Na správném místě, v přísně tajnou dobu

3-5 obsah.indd 3 15.2.2013 6:18:14

proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 4 obsah

64

22

Šéfredaktor Hospodářských novin: Petr ŠABATA

Zástupkyně šéfredaktora pro proč ne?!:Lucie TVARŮŽKOVÁ

Art director: Jan VYHNÁNEKVedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABKA

Grafik: Petr PUCHRedaktorka: Nora GRUNDOVÁ

Redaktorka módy a kosmetiky: Veronika MIŠKOVSKÁ

Produkce: Irena TESARČÍKOVÁ

Adresa redakce: Economia, a.s., Dobrovského 25170 55 Praha 7, IČO 00499153

tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e–maily dle vzoru: [email protected]

Inzerce:Zuzana TYLČEROVÁ, ředitelka inzerce,

mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 [email protected]

Hana POLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795,mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Jiří BUBENÍČEK, zástupce ředitelky inzerce,tel.: + 420 233 071 785, mobil: + 420 604 294 448

[email protected]

Tomáš CELER, tel.: +420 233 071 168mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Rudolf PAVLÍČEK, tel.: +420 233 071 765mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715

[email protected]

Jan SAPOŽNIKOV, Key Account Manager pro oddělení agentur

tel.: + 420 233 071 784, mobil: + 420 777 239 [email protected]

TITULNÍ FOTOGRAFIE: Oldřich Bajer na fotografii

Davida Tureckého

Šéfredaktor Hospodářských no i

k dostání každý měsíc jako příloha deníku

Rozhovor: Oldřich Bajer – 6Jaké to je, prodat podíl ve firmě a druhý den začínat nový život? Bývalý spolumajitel Centrum.cz Oldřich Bajer nám řekl svůj příběh.

Investice: České sklo – 14Chcete-li investovat do umění, zvolte české sklo. Za solidní cenu můžete sehnat hodnotný kus. Kde a za kolik zjišťovala Nora Grundová.

Storyboard: Poslední mandarín – 22Byznysman, který skládá básně a píše kaligrafii. Potkali jsme se s prototypem obchodníka příštího století. Překvapivě je z Číny.

Úhel pohledu: Společenstvo bot – 28Praktický průvodce světem pánským bot společně se sedmi odborníky z oboru sestavila Veronika Miškovská.

Fashion story: Past – 36Taťána Kuchařová a Lane Carlson v krvavém módním dramatu, z něhož živý vyjde jen jeden.

Menu: Američan v Paříži – 46Co si o české kuchyni myslí renomovaný food kritik Alexander Lobrano zaletěla do Paříže zjistit Petra Pospěchová.

Hodinky: Létání časem – 56Jaké novinky letos chystají hodinářské manufakury zjišťoval na ženevském Salonu vysokého hodinářství Jan Babka.

Cestování: Ve stanu de luxe – 58V Česku žijící belgická podnikatelka a fotografka Marie Borenstein mluví o své zálibě v luxusním kempování v africké divočině.

Zoom – 64Objekty touhy i drobné dárky, pro ženy i pro muže. Výběr těch nejluxusnějších výrobků z českých butiků.

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na [email protected] a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e–mailem.

Magazín proč ne?! má svou stránku na Facebooku. Staňte se fanouškya sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového.

Naše internetové stránky: life.ihned.cz

58

36

3-5 obsah.indd 4 15.2.2013 6:18:14

PN00

1233

-4

3-5 obsah.indd 5 15.2.2013 6:18:44

rozhovor proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 6STRANA 6 rozhovor proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 6

6-13 rozhovor.indd 6 15.2.2013 6:22:14

STRANA 7

Slovo harmonie používá rád. Očividně se mu daří i spokojeně žít. Bývalý spolumajitel Centrum.cz

Oldřich Bajer mluví o tom, proč je kultura důležitá pro ekonomiku,

Londýn lepší než Ferrari a proč dechovka patří na každý dobrý mejdan.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: David TURECKÝ

STRANA 7

6-13 rozhovor.indd 7 15.2.2013 6:22:20

rozhovor proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 8

Oldřich Bajer patří k první ge-neraci českých internetových milionářů. Tedy mezi studenty, kteří byli v 90. letech u začát-

ku české internetové komunity a s diske-tou v ruce chodili nahrávat obsah svých stránek na počítačové servery. V roce 2007 prodal podíl ve firmě NetCentrum (provozovatel Centrum.cz) investičnímu fondu Warburg Pincus. Stáhl se z první linie českého internetového světa a vě-noval se rodině. Roky o svých aktivitách nemluvil. Pro Proč ne?! ale odkryl svůj „život po životě“. Užíval si a užívá do-dnes. Ale jinak, než byste čekali.

V posledních letech je vaší největší vášní hudební festival Rock for People. Jak jste se dostal k hudební branži?Když jsme začínali s Centrum.cz, tak nám kluci z Rock for People dávali na festival logo a my jsme byli vděční. Pak jsme jako firma vyrostli, tak jsme jim to mohli vrá-tit. Známe se tedy dlouho. Michael Tho-mes a Petr Fořt jsou zajímaví lidé, nejsou primárně byznysmeni, myslí úplně jinak. Když mi říkali před dvěma lety, jestli se k nim nechci přidat, souhlasil jsem. Pro-tože dělat festival, to je něco úplně jiného než klasický byznys.

Baví vás kreativní umělecký chaos?Kulturní scéna je jiná. Trochu iracionální, neorganizovaná, ale v lecčem je i profe-sionálnější, než by se při pohledu zdálky mohlo předpokládat. Mě lákalo pracovat s lidmi, s nimiž se v byznysu často ne-potkáte. Nejsou to počítačky, kalkulačky, racionální pragmatici vyžívající se v ex-celových tabulkách. Z druhé strany, co mě na tom přitáhlo, je „rajc“ pracovat se značkami, které oslovují velké množství lidí. A festival je komunitní značka, kte-rá reprezentuje mladý proud, má v sobě emoce, volnost, otevřenost… Snažíte se obrovské množství lidí přivést v jednu chvíli na jedno místo a udělat to tak, aby za rok přišli znova a těšili se ještě víc. Ta emoce a energie zažitá se spoustou lidí, to vám žádná zážitková agentura neprodá.

Jaká je střednědobá vize takového festiva-lu? Víc a víc lidí? Lepší a lepší hudba? Něco navíc k tomu? Jaký je to byznys?Každý stát má svůj typický formát festiva-lu, je to stejné jako s portály na internetu. Lidi si na ně zvykli, oblíbili si je. Chodí na ně v desetitisících, nezřídka i statisí-cích, je to do jisté míry folklor 21. století.

Je vám sedmatřicet, na festivaly jste určitě sám jezdil. Teď si to užíváte znovu. Dokážete něčím nalákat na festival i „starší“ generaci, která už chození na festivaly odrostla?Mám vlastní zkušenost z loňského roku. Na festival dorazili kamarádi, kteří jsou taky pětatřicátníci a jsou partnery v ob-rovské právní firmě. Přijeli na jedno odpo-ledne a zůstali dva dny, aniž by se vraceli do hotelu. Atmosféra je pohltila. Starší samozřejmě vyhledávají komfort. Loni jsme udělali novou úroveň kempů. Mů-žete zaplatit lepší kategorii, poměr sprch a toalet je lepší, máte wi-fi, letos chystáme dokonce bazén. Aby mohli přijet i ti, co nechtějí chodit v holínkách. I když k tomu musím dodat, že když jsme vloni na festi-valu hostili pořadatele ze slavného Glas-tonbury Martina Elbourna, omlouvali jsme se mu za bahno, kterým musel projít. A on na to: To je bahno? Bahno se v Glastonbury počítá až od půl metru. Tohle je kaluž!

Spolupracujete i na dětském projektu Kaš-párek v rohlíku. Chystáte snad něco jako dětský festival?Spíš rodinný festival. Bude se jmenovat Kefír a rádi bychom ho uspořádali už letos v září. Bude to prostor plný zážitků, které-mu pracovně říkáme země nezemě.

A proč vás baví bejbypank, to tvořivé spo-lečenství dětí a rodičů, které Kašpárek v rohlíku podporuje?Kašpárek může přispívat k tomu, aby další generace dětí byla trošku víc otevřenější, kreativnější, aby neměla ze života jednu škatulku, ze které nevyleze. Aby to brali tak, že jestli tu někdo v dospělácké spo-lečnosti staví škatulky, tak je dobré z nich někdy vylézat. I já jsem skrz Rock for Pe-ople a Kašpárka začal poznávat něco, co je v Evropě obrovské téma – je to nový pohled na to, jaký má živá kultura pří-nos pro ekonomiky naší civilizace. Ty už nejsou o tom, že něco vyrábíme, ale spíš něco vymýšlíme a inovujeme. A inovace neuděláte bez lidí, kteří by neměli chuť vylézat ze škatulek. A Kašpárek je jedna z aktivit, které tomu můžou pomoci.

Inovace jako naše konkurenční evropská výhoda vůči Východu?Ekonomika inovací je pro spoustu stá-tů tématem, jak se vyvíjet a přežít, aniž bychom získávali peníze z toho, že tady vyrobíme skříň a tu vyvezeme a prodáme. Možná vyvezeme skříň, ale takovou, která bude designová s vyšší přidanou hodno-

V Evropě v každém státě existují jeden dva obrovské festivaly – v Německu Rock am Ring, v Maďarsku Sziget… V Čechách ještě z pohledu Evropy nemáme ten jeden obrovský. Jsou festivaly a festivaly. Na nej-větším festivalu v Německu se za den odehraje sedm až deset koncertů velkých hudebníků nebo kapel a to je všechno. Umýt ruce si můžete v pár korýtkách pro 80 000 lidí, jednotné pivo za jednotnou cenu do jednotných kelímků. Lidi se tam nějak zabaví, přijdou vždy a na největší kapely, které jsou daný rok k dispozici. Naproti tomu třeba v Anglii máte festiva-ly, které jdou s muzikou do pozadí – jsou to zábavní, přesněji zážitkové, parky s mu-zikou, včetně kulis, převleků, jednorázo-

vých atrakcí. Ještě dál jsou v Beneluxu, kde jde pro mnohé značky o vyvrcholení celoročního marketingu.

Rock for People vyrostl z klasického českého fesťáku, kde hrály kapely, které za léto objely celé Česko. Krok za krokem ale prošel až na pomyslný vrchol. Dalším krokem je dostat se do „evropské ligy“.

Vy byste mohl zaplatit koncert asi jaké-koliv kapely…Samozřejmě že člověk by měl chuť kou-pit hned první rok třeba Coldplay… Ale takových festivalů, které nakoupily drahé hvězdy, byla v Evropě, a ostatně i u nás, spousta. Ale nevydržely, protože jim chyběla atmosféra. Takový festival je rychlokvaška a nemá vybudované pu-blikum. A mimochodem, spousta kapel je dobrá na nahrávce, ale naživo jim to nefunguje.

Někteří lidé si po prodeji firmy

koupí Ferrari. Já jsem si koupil

rok života v Londýně.

6-13 rozhovor.indd 8 15.2.2013 6:22:24

6-13 rozhovor.indd 9 15.2.2013 6:22:36


tou. Stejně tak IT. Celý internet je posta-vený na inovaci, ale tu neuděláte bez lidí, kteří jsou inovativní sami o sobě. Musejí projít něčím, co je nesešněruje, ale nao-pak něčím, co jejich kreativitu podpoří. Byl jsem v Groningenu na festivalu pro lidi z hudební branže, kde finský ministr kultury prezentoval tzv. „oblast kreativní kultury“ (culture and creative industry) jako prioritu finské vlády číslo tři. Ří-kal, že nechtějí být ekonomikou dvou tří korporací, ale chtějí vybudovat obrovský trh malých a středních firem z digitálního průmyslu a dalších oblastí. Živá kultura je pro to důležitou součástí ekonomiky.

Bylo vám dvacet, když jste začal s Ond-řejem Tomkem dělat projekty na tehdy vznikajícím internetu. Sledujete dnes různé start-upy plné mladíků s digitálními pro-jekty, jako jste před lety byli vy?Sleduju to zpovzdálí. Musím smeknout klobouk před lidmi, jako je Petra Huba-čová nebo Petr Ocásek, kteří tu vytváří ty huby a organizují startupové cykly. Také je strašně důležitá aktivita lidí, kteří už nějaké peníze vydělali a vrací je svým mentorstvím nebo investicí. Je důležité, že si kvantum mladých lidí projde takovým byznysovým urychlovačem. S nimi půjdeme rychleji do-předu. Ale start-upy jsou opravdu samostat-ná scéna, já se spíš orientuju na kulturu.

Navenek nejste moc aktivní na internetové scéně, odstřihl jste se od ní?Ne, to ne. Neodstřihl jsem se, ale objevil jsem si nový svět. Nakonec investoval jsem i do internetového projektu Zoot, ale tam je také spojení s kreativní oblastí, konkrétně s módou.

Proč jste si vybral Zoot?Protože ho rozjel můj kamarád, které-mu věřím. A i když se nemá investovat do projektů kamarádů, tak on má tah na branku. Zoot je mladá firma, komunita lidí, které móda baví. Na druhou stranu, je to oblast, která v Česku dělá obrat 40 miliard ročně. Je pravda, že veřejně moc neinvestuju, ale když, vybírám si projekty, které nedělám přímo já, a o ty peníze se někdo stará. Já se snažím angažovat v projektech, kde se dobře cítím já sám.

V Centrum.cz máte stále malý podíl. Jak sledujete svou bývalou firmu?Sleduji ji z dálky a ctím právo majitele na to, aby si to rozvíjel podle svých před-

stav. Pro ně bylo těžké přejít přes krizi – přeci jen pro finančního investora je náročné v tak inovativním průmyslu udr-žet firmu v tahu. Ale v poslední době už dávají dobré rozvojové signály.

Měl jste nějakou konkurenční doložku, která vám zakazovala pracovat v prostředí internetu?Ta platila rok od prodeje firmy. Ale já hned po prodeji udělal večírek na roz-loučenou s lidmi z branže, protože jsem věděl, že v oboru dál pracovat nechci. Měl jsem pocit, že už jsem starý na všechna ta nová mobilní zařízení, sociální sítě…

Když jste prodali firmu, jak jste uvažoval o tom, co budete a chcete dělat?My jsme měli s Ondřejem Tomkem tu vý-hodu, že jsme firmu prodali a druhý den jsme odešli. A já jsem měl navíc štěstí, že jsem měl právě ročního syna a věděl jsem, že minimálně rok chci být s ním a se že-nou. Někteří lidé si po prodeji firmy koupí Ferrari, já jsem si za odměnu koupil rok v Londýně. Chtěl jsem nějakou dobu žít ve světě, který je z našeho pohledu jiný. Odstěhovali jsme se tam s rodinou, žili ve druhé zóně a přitom měli kousek od domu obrovský park, chodili jsme do školy… Bylo to fantastické.

Bylo to pro vás určité objevování?Já jsem Londýn znal a naštěstí naše po-zice nebyla taková, že bychom se tam museli cítit nějak vyjukaní. Rychle jsme tam vpluli do české komunity manažerů a právníků, takže jsme byli zase mezi Če-chy. Je to skvělé společenství.

Jak jste během toho roku přemýšlel nad tím, co budete dál dělat?První, co jsem už po prodeji firmy věděl, bylo, že nechci do něčeho skočit a plavat v tom naplno. Děti jsou dar a to časové „okno“, které na ně v životě dostanete, je jen jedno. A není to vaše okno, ale jejich okno. Tím spíš jsem se snažil využít toho daru, že jsem nemusel uvažovat nad tím, jak zaplatit účty. Dodnes se snažím rodině hodně věnovat. Máme už dva kluky.

A co děláte pro sebe?Vždyť tohle dělám pro sebe. Potkal jsem jednou Vladimíra Mlynáře a říkal jsem mu, že tak nějak jsem zčásti doma. A on povídá, že by to sám se sebou nevydržel, že se musí někde vypovídat. Pro mě ži-vot není jen o tom, dokazovat si, že mám

OLDŘICH BAJER (37)

Jako student Dopravní fakulty univerzity v Pardubicích založil v roce 1997 s Ondřejem Tomkem, bývalým spolužákem, fi rmu NetCentrum, provozovatele portálu Centrum.cz (1999). V roce 2007 prodali svůj majoritní podíl (Bajer držel ve fi rmě 25 %, Tomek 40 %) investičnímu fondu Warburg Pincus za odhadovaných 100 milionů eur. Bajer se po prodeji fi rmy věnoval především rodině a internetový byznys sledoval podle svých slov zpovzdálí. Investoval např. do Zoot.cz. Letos se stal spoluvlastníkem fi rmy pořádající festival Rock for People. Rád cestuje vlakem a hraje na trombón.

6-13 rozhovor.indd 10 15.2.2013 6:22:53

PN001236

6-13 rozhovor.indd 11 15.2.2013 6:22:55


spoustu aktivit. Spíš chci vidět, jak svět kolem mě plyne, a být jeho součástí.

Z čeho si skládáte svoji mozaiku, čemu se budete věnovat?Programově nad tím nepřemýšlím. Jsme normální rodina. Každý den chceme pro-žít. Nejsem žádný buddhista, ale harmo-nie je to, co asi všichni hledáme. Zkrátka každý chceme takový příjemný život, kde máme pocit seberealizace, blízké lidi vedle sebe, pocit nějakého smyslu a uvědomění si toho. Ale žít tak, že si za deset let řek-nu, že jsem toho namakal spoustu? Ale co jsem prožil a zažil?

Vystudoval jste dopravní fakultu, jste z že-lezničářské rodiny. Ve vlacích prý máte vel-kou zálibu.To je pravda. Když jedeme s manželkou do nějaké metropole, spíme často blízko nádraží. Baví mě prozkoumat, jak mají postavený grafikon, čím jezdí, jaké jsou to jednotky. Stejně jako když jedeme se synem do Tater, jedeme na noc vlakem – to je nádhera!

Ze kterého nádraží jste měl největší zážitek?Já nejsem žádný velký cestovatel, ale nej-víc člověk zažije na těch nejposlednějších tratích, kde jezdí nejstarší vagony, žádné navoněné kousky. Nejlépe fungují vlaky v civilizovaných zemích, jako je Švýcarsko nebo severské státy. O Anglii víme, že jsou to punkeři, a v Egyptě mě zase překvapilo, jaký je to luxus. Ale takové extrémy, jako je indická železnice, to mě teprve čeká.

Nebavilo by vás investovat do české železnice?Mě spíš baví ta kultura a móda. Co se týče železnice, není jasné, jak liberalizace půjde dál, takže i pro případnou investici je to dost nečitelné prostředí. Na druhou stranu, já jsem si tím už jednou prošel. Když se v 90. letech za ministra Stráské-ho začala železnice liberalizovat, můj otec měl připraven projekt na privatizaci jedné z tratí. Nakonec se monopol zachoval, ale já byl tenkrát na střední škole a hrozně mě bavilo nad tím s tátou koumat.

Baví vás bydlet za Prahou, odkud se dá vlakem dojet do centra?Dobřichovice jsou dokonalé městečko. Stě-hují se tam lidi, co hledají krásné místo kou-sek od Prahy, máte tam řeku, lesy, kopce, louky. Jsou úžasné v tom, že se tam nevy-budoval satelit. I když tam bydlím sedm let,

tak mám pocit, že jsem tam doma odjakživa. Chodím na nohejbal, na tenis, plavat na jez, do restaurací, kde nikdo neřeší, že tady sedí staří a tady sedí noví. Všichni stále deba-tujeme nad tím, jak je úžasné tam bydlet a jak to posunout dál. Dnes již zesnulý Alex Königsmark napsal před rokem do místních novin fejeton na téma Dobřichovice jako lázně. To jsme si tehdy uvědomili, že to jsou vlastně lázně kulturní. Navíc je tam největší koncentrace vináren v Praze a okolí. Když takový pan Matějka vytáhne na chodník čtyři židle a lavici a vy jdete se psem ven, stavíte se na skleničce, prohodíte slovo…

Jak stárnete, v čem se nejvíc měníte?Třeba ve velikosti břicha, ale to by asi bylo za každých okolností.

Čím děláte největší radost svým blízkým?Kamarádům asi tím, že děláme dobré ve-čírky a v létě pořádnou garden party.

Slyšel jsem. Na svatební party jste si do-konce objednal balkánskou dechovku.Ano, hráli nám dvě nebo tři hodiny, déle se to tempo nedá vydržet. A protože jsme měli svatbu o víkendu, kdy se konal Kmo-chův Kolín, nechali jsme ji zahrát i tam.

Vy právě z Kolína pocházíte a sám hrajete na trombon.Jasně, dechovka, na tom jsem vyrostl! Už jako mladý jsem hrál ve swing bandu, jez-dili jsme koncertovat i do zahraničí. Hráli jsme i na Kmochově Kolíně. To byl velký sen mého dědy, který už to ale bohužel neviděl. On byl muzikant a všechno okolo dechovky byl jeho trendy styl. Takže já jsem odmala trávil Kmochův Kolín v hospodě, kde se svý-mi kamarády poslouchal dechovky z otevře-ného okna, já jsem tam přihlížel, přičichával kuřivu a těm deseti kouskům, který tam byl děda schopen vypít za den.

A teď zase hraju doma s dětmi: já na trombon, starší syn na flétnu a ten mladší vždy do něčeho bouchá.

Když už máte za sebou Kmochův Kolín, chtěl byste někdy stát na tom festivalovém pódiu Rock for People před desetitisíci lidí?

Už jsem tam sice stál, ale jako muzi-kant? Na to jsem snad dost sebekritický. I když jsem domluvený s principálem Kašpárka v rohlíku Davidem Dvořákem, že letos budu moct zkusit přijímačky do kapely. Takže maximálně jedině až mě jednou vezmou jako trombonistu do Kašpárka…

Pro mě život není o tom

dokázat si, že mám spoustu

aktivit. Spíš chci vidět, jak svět kolem

mě plyne. Každý den něco zažít.

6-13 rozhovor.indd 12 15.2.2013 6:22:56

PN001218

6-13 rozhovor.indd 13 15.2.2013 6:22:57

STRANA 14

Váza Kristalino. Pro sklárnu Moser ji vloni navrhnul René Roubíček (broušené, lepené sklo, výška 42 cm) v limitované edici 50 kusů. Moser ji prodává za 121 480 korun.

Kristalino

investice proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 14

14-21 sklo.indd 14 15.2.2013 2:05:18

STRANA 15

České skloMáte-li nutkání investovat do umění, nakupte české autorské sklo. Za dobrou cenu získáte překvapivě hodnotné kusy. A dost

možná můžete svou sbírku začít třeba vázou, kterou

jste ještě za socialismu vídali u maminky na stole.

TEXT: Nora GRUNDOVÁFOTO: Moser, Aukční dům Sýpka a Dorotheum

14-21 sklo.indd 15 15.2.2013 2:05:23


Není mnoho důvodů, proč vzpo-mínat v dobrém na minulý re-žim. Už vůbec ne na 50. léta. Ale jeden existuje: české autor-

ské umělecké sklo. Dějinným paradoxem mu právě tehdy začaly zlaté časy, které odešly koncem století. Zatímco světová muzea a galerie umění s naprostou samo-zřejmostí vlastní skleněné objekty nejzá-sadnějších českých sklářů z 2. poloviny 20. století, jejichž hodnota se pohybuje až ve statisících eur, v českých vodách jména sklářů i jejich ikonické objekty byly dosud prakticky neznámé. Lidé si ještě tak vy-baví rozsáhlé skleněné plastiky z veřejné-

ho prostoru, ale takové vzpomínky jsou spojeny s odérem socialismu. To se však v posledních pěti letech začíná měnit.

V minulém roce padaly v českých aukč-ních domech rekordní částky za ateliéro-vé sklo, jak dokazuje i fotogalerie objektů u tohoto článku. Nejvyšší ceny dosáhla v Aukčním domě Sýpka patnáct centime-trů vysoká plastika Stanislava Libenské-ho a Jaroslavy Brychtové Polibek, z roku 1963, když byla vydražena za celkovou cenu 444 tisíc korun. Broušený objekt Václava Ciglera se tu vydražil za 192 tisíc a rekordní částku za práci Pavla Hlavy za-platil nový majitel, který získal objekt List

za 246 tisíc. V Dorotheu zaplatil sběratel za skleněnou mísu Františka Víznera 264 tisíc korun. Takové a vyšší ceny za české umělecké sklo jsou ve světě běžné. Nastá-vá pravá chvíle se v místních ateliérech a aukčních domech o české špičkové umělce skláře zajímat.

„Zhruba před čtyřmi roky nám byla nabídnuta sbírka českého sériového skla, především vázy, které od 60. let vznikaly v různých vzorech a variantách. Zaujala nás možnost odborně zpracovat, kata-logizovat a uvést na trh produkci, která přes svoji vysokou kvalitu zatím nebyla doceněna. Jednotlivé položky v aukci byly

Mísa z roku 1996 patří mezi ikonické mísy Františka Víznera, které se nacházejí ve významných světových sbírkách uměleckého skla, například ve Victoria and Albert Muzeum v Londýně nebo galerii Barry Friedman v New Yorku. Brusem tvarovaný, broušený a leptaný objekt má šířku 27 cm a aukční síň Sýpka jej vydražila za celkovou cenu 234 000 korun.

Objekt mísa

Kulovitá vázaKulovitá váza z čirého skla, podjímaná kobaltovým se zatavenou červenou spirálou patří k sériově vyráběným vázám dle návrhu Stanislav Libenského. Tento 15cm kus nabízela aukční síň Dorotheum za 17 000 korun.

inveA 16

30 cm vysoká váza Rouge v šedém skle a bílém emailu je jedním z návrhů Lukáše Jabůrka pro Moser, který v tamější sklárně zároveň uměleckým ředitelem a vede designové a vývojové středisko Studia Moser. Vázu za 47 800 korun může doprovázet mísa Rouge.

Rouge

14-21 sklo.indd 16 15.2.2013 2:05:24

STRANA 17

krásné a jedinečné.“ Vydražena tak byla Roubíčkova skleněná Fontána za 192 tisíc i na začátku zmíněný Polibek. V době uzá-věrky tohoto časopisu se v Aukčním domě Sýpka dražil další Polibek manželů Liben-ského a Brychtové. „Plastika je z původní formy jako ta předchozí. Paní Brychtová nám její pravost potvrdila.“

V roce 2010 začal nabízet české sklo v aukcích také aukční dům Dorotheum. V něm je hlavním expertem na sklo Mi-roslav Zíka, s kterým listujeme objemným aukčním katalogem. „Aukce se sklem máme dvakrát ročně. Vždy je tam kolem stovky předmětů a na každé aukci se vy-

draží za zhruba dva miliony korun. Z de-vadesáti devíti procent je to české sklo. U moderního skla se ale často až polovina uměleckých předmětů neprodá, lidé se ho teprve učí kupovat. Ale ta druhá polovina se prodá výrazně dráž, než kolik je vyvolá-vací cena.“ Často lze se štěstím koupit hod-notný kus v aukci za nižší cenu než v gale-rii. Je to jiným vytvářením cen. „Zatímco galerie nabízí kousek třeba za 300 až 400 tisíc a je ochotna o ceně jednat, my může-me nastavit motivační cenu na 280 tisíc. I když je riziko, že se to prodá za start. Ale aukce je hra. Ve světě vzrůstá aukční způ-sob prodeje umění na úkor galerijního.“

přitom nabízeny za nízké ceny, které ne-odpovídají zahraničnímu standardu,“ vy-práví mi Irena Velková, elegantní dáma s mile moravským akcentem, o momentu, od kterého Sýpka vydala šest specializo-vaných katalogů českého ateliérového, ale i sériového skla a později začala unikátní sklářská díla řadit také do svých hlav-ních katalogů. Aukční dům Sýpka patří mezi průkopníky českého uměleckého skla na zdejším aukčním trhu a tady také proběhly první aukce zaměřené na umě-lecké sklo. „Češi pomalu začali vnímat nikoliv to, že tyhle vázy stály u maminky na skříni a byly jim protivné, ale že jsou

Václav Cigler je ve světě proslulý svými krajinnými projekty. Známá je jeho skleněná

terasa Sovových mlýnů, kterou vytvořil společně s architektem Michalem Motyčkou.

Skleněné Ciglerovy objekty zrcadlí své okolí, deformují nebo rozkládají jeho obraz. Broušený

objekt vznikl kolem roku 1985, je vysoký 20 cm s průměrem 24 cm a aukční síň Sýpka ho

vydražila za 192 000 korun.

Objekt list vyrobil Pavel Hlava v roce 1994. Plastika z broušeného a lepeného skla veliká 45x 40 cm byla aukční síní Sýpka prodána za 246 000 korun.

Ručně broušenou vázu Kubismus pro Moser navrhnul v roce 2009 současný výtvarník Rony Plesl. 30 cm vysokou

vázu lze získat za 19 500 korun. Objekt list

Broušený objekt

Kubismus

14-21 sklo.indd 17 15.2.2013 2:05:43


Patnácticentimetrovou tavenou plastiku Polibek vytvořili v roce 1958 manželé Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Dílo je proslulé „negativním prostorem“, odkud přichází světlo do líbajících se tváří. V květnu minulého roku bylo v aukční síni Sýpka vydraženo za celkovou cenu 444 000 korun.

Unikátní plastika Betlém z roku 1972 je prací sklářů Jana Černého a Jiřího Ryby. Tavená plastika je velká 31 x 10 cm, prodána aukčním domem Sýpka za 90 000 korun.

Polibek

Betlém

14-21 sklo.indd 18 15.2.2013 2:06:00

STRANA 19

Čeští sběratelé se tedy dnes učí jména, která jsou v zahraničí dávno známá a je-jich ceny na trhu etablované. Například Pavel Hlava je oblíben v Japonsku a Fran-tišek Vízner zase v Americe, kde se jeho ikonické mísy běžně prodávají za 15 až 20 tisíc dolarů. „Ohromná skleněná stě-na od Stanislava Libenského se nedávno v Německu vydražila za asi 300 tisíc eur,“ vypočítává Miroslav Zíka.

Jeden z důvodů, proč i Češi začali obje-vovat špičkové sklářské výtvarníky, spočí-vá podle Zíky v cenách ostatního umění. „Ceny špičkových obrazů stouply nesmír-ně vysoko, na desítky milionů. Ale proč kupovat třetiřadého malíře za 100 tisíc, když za takovou sumu můžu mít prvořa-dého skláře?“ Ateliérové sklo od špičko-vých autorů se už v řádech stovek tisíc pohybuje a pohybovat bude, takové ceny přišly ze zahraničí. Také proto je to in-vestičně zajímavé, čeští skláři jsou známí ve světovém kontextu, což se o českých malířích říci nedá. Za našimi hranicemi jich většinu nikdo nezná. „Žádná světo-vá výstava se neobejde bez zastoupení českých sklářů. V americkém muzeu skla v Corningu se pořádají pravidelné dílny, zjistil jsem, že tam vyučují čeští skláři, fachmani od pecí. Je to pořád ve světě pojem,“ vypráví Zíka.

Že mohou sběratelé přijít ke světové kvalitě za dostupné ceny, potvrzuje i his-torička a kurátorka Sylva Petrová. Tři-náct let vedla sbírky skla v UPM v Praze a poté čtrnáct let na britské University of Sunderland přednášela o skle. „Autorské sklo je mladá disciplína, v dějinách umění nějakých sedmdesát let nic neznamená. Znala jsem dědičku Adidasu, která sbíra-la sklo. Vyprávěla mi, že původně sbírala malbu, ale ač movitá, na nejdražší díla nedosáhla a kupovala nějakou pátou ka-tegorii. Ve skle si mohla dovolit kupovat naprostou špičku.“

Z POPELNÍKU SOCHASklo není jako jiné materie. Je v každém momentě své existence krásné. Krásné až tak, že to autory odvádí od idey k deko-rativnosti, stěžují si designéři. Potřebuje světlo, nejlépe denní. Tehdy se mění, láme paprsky, vrhá odlesky. Potřebuje prostor. Je to pozitivní materiál. A kdo s ním přijde jako autor, kurátor nebo sběratel jednou do styku, už na něj nepřestane myslet.

Čím je ale právě české sklo 2. poloviny minulého století tak unikátní? Co se stalo, že ve sklárnách podléhajících socialismu,

jako vše ostatní, v umění skočilo o něko-lik generací vpřed? Podle odborníků jde o šťastnou konstelaci několika věcí. Státní ekonomický zájem, existující tradice sklá-ren hlavně na severu Čech, propracova-ný školský systém a inspirující profesoři na VŠUP, kteří vychovávali talentované žáky. A ohlas v zahraničí. Sklo má v čes-kých zemích tradici od dob monarchie, především městečka jako Kamenický Še-nov, Železný Brod a Nový Bor už tehdy zásobovala užitým sklem celou Evropu. Po 2. světové válce se však v severočeských sklárnách objevily talenty, jejichž díla tech-nologií i duchem předběhla zbytek světa. „Mělo to přitom absurdní důvod. Nadaní sklářští výtvarníci se v poválečných letech neměli jak realizovat v průmyslu, a tak se vrhli na něco, co mohli dělat sami, na vol-nou autorskou tvorbu,“ uvádí do kontextu zrod fenoménu Sylva Petrová.

Velkou měrou k tomu přispěla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Důle-žitá jsou jména profesorů Karel Štipl, Jaro-slav V. Holeček a Josef Kaplický a později Stanislav Libenský. Ti sami se rozhodli uchopit sklo jako jedinečný materiál, z kte-rého napříště namísto skleniček a popel-níků hodlali vytvářet svébytné umělecké kusy. Nadšení přenesli na několik generací svých žáků. Hned první generace, narozená ve 20. a 30. letech, byla neobvykle bohatě talentovaná. Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, René a Miluše Roubíčkovi, Mi-loslav Klinger, Pavel Hlava, Adolf Matura, Věra Lišková, Jiří Harcuba, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Jiřina Žertová, Dana Vachtová, Vladimír Jelínek, Ladislav Oliva, František Vízner, Karel Wünsch, Vratislav Šotola a později Zdeněk Lhotský a mnozí další se jali zkoušet veškeré možné techni-ky, jaké sklo unese. Tavili ho ve formě, fou-kali, lisovali, řezali, brousili, ryli a malovali na ně. Vyráběli malé plastiky i monumen-tální stěny. Spolupracovali se sklárnami, kde podle jejich vzorů vznikaly série váz a dalšího dekorativního skla především pro cizinu a jen v omezené míře pro domácí maloobchod, prováděly se plastiky na stát-ní zakázku i solitérní umělecké objekty, které mířily především do kapitalistického zahraničí.

V 50. letech totiž režim postřehl, že v umělecké a technologické kvalitě čes-kých sklářů je zakopaná hřivna. Když se jejich díla objevila na Triennale užitého umění v Miláně 1957 a 1960 a na EXPO v Bruselu v roce 1958 a v Montrealu v roce 1967, vzbudila senzaci. Namísto sériovky

z Československa přišlo novátorské umě-ní, které v Bruselu vyhrálo Grand Prix. Výkladní skříň šikovných socialistických rukou na Západě fungovala a režim si to přeložil jako svůj úspěch a cestu k devi-zám. A tak velkoryse investoval. Vyrobit šlo cokoliv. V tržním hospodářství něco nevídaného a neuskutečnitelného. „Lidi u nás měli možnost vzorovat. Když si něco vymysleli, mohli jít za určitých podmínek do továrny a svůj návrh si tam realizovat. V USA na to šli jinak: když byl umělec třeba keramik, tak si řekl, že na sklo je vlastně zapotřebí podobná pícka, jakou má on, a někde ve škole nebo v garáži si to vyzkoušel,“ porovnává dvě kolébky autor-ského skla kurátor Milan Hlaveš z Umě-leckoprůmyslového musea v Praze.

Skloexport a Art Centrum čile vyvážely umění a sériové sklo do zahraničí a tvůrci zažívali autorskou svobodu, když už za hra-nice za svými výrobky nemohli osobně. Mezi sklárny, jejichž někdejší designovou produkci dnes stojí za to sbírat, patřily mimo jiné podniky jako Rudolfova Huť, Libochovická sklárna, Chřibská, Železný Brod, Jablonecké sklárny v Desné, Škrdlovi-ce a soustava skláren a dílenských provozů v Novém Boru pod názvem Borské sklo.

Vlastní linii si jela také sklárna Moser,

Váza Tanec je ranou prací Stanislava Libenského ze 40. let 20. století. Čiré sklo zdobí leptané a transparentními emaily malované motivy. Váza je nabízena aukční síní Dorotheum za 95 000 korun, přičemž očekávaná cena činí 150 000 korun.

Tanecnec

14-21 sklo.indd 19 15.2.2013 2:06:10


kdysi nejprestižnější výrobce křišťálu v ra-kousko-uherské monarchii. V Karlových Varech si i za socialismu podržela své dva hlavní trumfy: prvotřídní surovinu a kva-litní řemeslo. I tady se vedle broušeného užitého a dekorativního skla věnovali autorským plastikám a většina výše jme-novaných výtvarníků, nebo například Jiří Šuhájek, s Moserem spolupracovala.

„České umění bylo vždy na vysoké úrovni, ale vždy rozvíjelo zahraniční vzory. Jen třikrát se české umění dosta-lo na vrchol a vedlo. V době Jana Blažeje Santiniho Aichla to byl jeho styl barokní gotiky, poté v době kubismu, který Češi rozvinuli do architektury, nábytku a skla a pak ona skleněná plastika,“ vypočítává Sylva Petrová. Když v 60. letech Američa-né začali s experimentem, vycházely jim podle historičky z rukou foukané bub-liny, zatímco Češi už v té době objevili instalaci a tavenou plastiku, kterou dnes vlastní každé serióznější světové muzeum umění. „Poměrně dlouhou dobu pomá-halo českému sklu, že jsme byli z takové exotické země,“ pokračuje Sylva Petrová. „Vybavuji si, jak jsme vybalovali bedny v Paříži v Musée Des Arts Décoratifs a oni při pohledu na ta díla oněměli.“ Podílela se na mnoha světových výstavách a pub-likacích a v Anglii kromě přednášení ved-la Ústav pro mezinárodní výzkum skla. V roce 2001 sepsala velký příběh půlstole-tí autorského skla v českých zemích pod názvem České sklo. Dnes je publikace beznadějně rozebraná.

HUBENÁ 90. LÉTAZměna režimu byla pro sklářský průmysl i umění kruciální. Neohraničená podpora od státu vymizela. „Zlatá doba českého skla odeznívala po ukončení období reálného socialismu,“ lakonicky shrnuje Milan Hla-veš. Některé sklárny běžely pár let setrvač-ností, nehledaly aktivně nové trhy a zani-kaly nebo rovnou zašly na divokou priva-tizaci. Dnes se ale přeživším sklárnám daří a vznikají i nové. A světoví skláři přijíždějí se svými koncepty v podpaží právě sem, aby je tu realizovali. Fenomén jedinečnosti českého skla se však nachýlil k závěru tak, jako se nachýlily životy žáků slavných pro-fesorů z VŠUP. Trh s kvalitním uměleckým a designovým sklem se navíc zahušťuje, ve světě fungují špičkové sklárny a národní rukopis se stírá. Nadějí jsou ovšem nové generace absolventů vysokých škol, kteří přicházejí s novým pohledem na sklo jako materiál pro uměleckou práci.

FošnyObjekt Fošny z červeně malovaného tabulového skla v červeném rámu je dílem Vladimíra Kopeckého. Aukční síň Dorotheum dílo prodala za 45 600 korun.

Kola 1Váza Kola 1 je z limitované série 30 kusů, kterou pro Moser navrhul v roce 2007 Jiří Šuhájek. Ručně foukaná, broušená a lepená váza stojí 138 000 korun.

14-21 sklo.indd 20 15.2.2013 2:06:17

STRANA 21

SBÍRKA Z EBAYESběratelství je generační záležitost. O české sklo se muzea i sběratelé ve světě zajímali v 70. a 80. letech, takže sběratelé už přichá-zejí do let. A jejich dědicové už mohou sbí-rat něco jiného. Jak upozorňuje Zíka, právě v těchto letech se tedy mohou staré sbírky začít od dědiců objevovat na trhu. „V roce 2009 se velká sbírka českého uměleckého poválečného skla rakouského sběratele Alfreda Dittricha z Německa prodávala v Heilbronnu, v Americe zase nedávno rozprodávali sbírku dědicové bývalého ředitele Muzea v Corningu.“ Podle Sylvy Petrové se okno k investicím do umělecké-ho skla otevírá či uzavírá také v důsledku ekonomické situace USA. Změnu dyna-miky trhu se sklem pozorovala historička z Anglie. „Po napadení WTC v New Yorku a následné válce v Iráku se trh s uměním v Americe zastavil, i bohatí lidé náhle ře-šili, co bude s jejich zemí. O pár let později navíc přišla ekonomická krize.“ Od té doby ceny v USA stagnují.

Sbírku skla plnou „Víznerů, Hlavů, Šuhájků a Olivů“ lze ale vybudovat i bez statisíců, když se člověk zaměří na deko-rativní sklo sériové výroby od stejných au-torů. Tam ceny začínají už na pár set ko-runách, stačí sledovat i aukční weby jako eBay, Aukro nebo třeba modernistglass.com. Všechna hvězdná jména vzorovala pro sklárny, které už většinou neexistují. Zatím jsou tedy takové vázy „sbíratelné“. Krásné jsou už teď a časem jejich počet prostě bude ubývat.

Než se ale člověk rozdychtí na aukci nebo v ateliéru, měl by vše konzultovat s odborníkem. Když nebude mít věc vyso-kou uměleckou hodnotu, nelze očekávat, že by se zhodnotila jako investice. V Čes-ku se sklem zabývají galerie jako napří-klad Galerie Pokorná, Meridian, Pražská galerie českého skla a muzejní instituce – především Uměleckoprůmyslové muse-um v Praze. Vyplatí se přizvat si ke svému vyvolenému kousku vzdělaného a zkuše-ného člověka typu Sylvy Petrové, která fungovala jako poradce British Council a Victoria and Albert Museum. Stopro-centní jistotu o kvalitě díla budeme mít až v čase. A stejně jako u ostatních sbírek, sklo se vám hlavně musí líbit, shrnuje Mi-roslav Zíka. „Prvotní musí být láska k té věci, pak vás začnou bavit výstavy, začne-te se vzdělávat a tříbit si vkus, co vlastně chcete sbírat. A to druhotně může přinést zisk. Když máte dobrý vkus, nemůže to dopadnout špatně.“

Opticky efektní, ručně brušená váza Galaxy vznikla spoluprací Reného Roubíčka a sklárny Moser. Je vysoká 30 cm a René Roubíček na ní pracoval se souborem barev, typických pro Moser. Sklárna ji v limitované sérii 30 kusů prodává za 152 000 korun.

Galaxy

14-21 sklo.indd 21 15.2.2013 2:06:19

proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 22 storyboard

22-27 WangYi2.indd 22 15.2.2013 1:32:13

STRANA 23

Poslední mandarín

Wang Ji píše kaligrafii, romantické básně, maluje obrazy. A vlastní jednu z největších soukromých galerií v Číně. Ve špičce vlastního mrakodrapu,

v nejprestižnější čtvrti Pekingu. Jeho poslední sbírku básní doprovodil svými pastely Karel Malich.

TEXT: Nora GRUNDOVÁ – FOTO: David TURECKÝ

22-27 WangYi2.indd 23 15.2.2013 1:32:28

storyboard proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 24

V Číně platí, že skutečné prestiže nelze dosáhnout pouhým na-hromaděním peněz. Jedině po-kud člověk své bohatství a ta-

lent vloží do ušlechtilých aktivit, z kterých plyne blaho pro celou společnost, dosáhne toho pravého úspěchu.

Dnes se Wang Ji prezentuje přede-vším jako majitel, ředitel a kurátor jedné z největších soukromých galerií v Číně Times Art Museum. Založil ji před pěti lety a s prostorem si hlavu lámat nemu-sel. Rozlehlou galerii umístil do tří nejvyš-ších pater v jednom ze svých mrakodrapů. Dvojice budov CITC, které patří Wangovi a jeho rodině, stojí v pekingské chic čtvrti Čchao-jang, kde sídlí důležitější světové firmy a ambasády. „Samostatná, nezávislá muzea se v Číně potýkají s problémy, těžko se provozují. My jsme na tom jinak, naše muzeum je financováno z našich rodinných aktivit.“ V rámci galerijní práce si Wang Ji vybral deset čínských umělců, kterým dlou-hodobě poskytuje veškerý servis. Pro Čes-ko je zajímavé, že do šťastné desítky patří i český výtvarník Jiří Straka.

Oficiální poslední romantik, kaligraf, kurátor a podnikatel Wang Ji do Prahy přijel koncem ledna za svým přítelem, ga-leristou Zdeňkem Sklenářem. Mezi muži před lety přeskočila jiskra za vesele bi-zarních okolností. Když se poprvé setkali v Pekingu, shodli se na tom, že oba urči-tě mají mongolské geny. Zapěli společně kus mongolské písně, kterou se naučili na místě od jakéhosi mongolského staříčka, a přátelství bylo na světě. Dokonce i pře-sto, že Wang Ji nemluví jinak než čínsky. Zdeněk Sklenář nechal přeložit Wangovy romantické verše předním sinologem Ol-dřichem Králem do češtiny a malíř Karel Malich je doprovodil svými pastely. Křest básnické sbírky se odehrál před dvěma týdny v Praze, den před zahájením Mali-chovy výstavy na Pražském hradě. Sesedli jsme se k rozhovoru ve Sklenářově galerii. Pozorovaly nás přitom panem Wangem vlastnoručně vyrobené keramické roze-smáté tanečnice, které čínský galerista přivezl Zdeňku Sklenářovi darem.

VÝRAZNĚ HEZKÝ MUŽJe takový, jaká je dnešní Čína. Podnikavý, pracovitý, elegantní, uvolněný a sebevědo-mý. Podle tamních i zdejších standardů vý-razně hezký muž. Jasná čínská upgradova-ná verze amerického snu. Wangův příběh přitom začal podobně jako stamilionů ji-ných Číňanů. Když se na podzim roku 1960

narodil v malé přístavní vesnici v jihový-chodní provincii Ťiang-su, Mao Ce-tungův hospodářský experiment zvaný Velký skok vpřed a roztržka se Sovětským svazem prá-vě přivodily Říši středu hladomor.

V učitelské rodině Wanga se pěstovala tradiční čínská kultura, a to i přes všech-ny dramatické zvraty, které jim 20. století přineslo. „Nejzřetelněji si vybavuji roztržku mezi Čínou a Sovětským svazem a následně ten hlad, který se po zemi šířil. Hodně dětí bylo podvyživených. Jakmile jsem začal cho-dit do základní školy, začala Kulturní revo-luce.“ Mao nechal školy zavřít, ze studentů udělal dělníky a rolníky a intelektuály ne-chal likvidovat psychicky i fyzicky Rudými gardami. Wang Jiovi bylo devět let. „Naším hlavním úkolem bylo přežít. Nebyly tehdy knihy ani knihovny a já po nich strašně pra-hl, takže jsem se chtěl stát knihovníkem. Každý den jsem půl dne psal znaky štětcem. Tehdy jsem kaligrafii nevnímal jako svébyt-né umění. Nenapadlo mě, že se v budoucnu stane prostředkem mého uměleckého vy-jádření.“ Dodnes si prý zápisky a koncepty k esejům zapisuje štětcem a tuší.

V roce 1977 začaly Teng Siao-pchingo-vy reformy a univerzity se znovu otevřely. Wang Ji sice u přijímaček uspěl, ale v té chvíli ještě neproběhla rehabilitace jeho otce, takže nebyl přijat. Tehdy se hlásil na výtvarný obor. O rok později už Wang Ji na vysokou školu směl, přijetí si navíc pojistil nástupem na v té době nepříliš prestižní univerzitu ve Wu-chanu. Namísto umění sáhl po ekonomii, z které získal svůj první doktorát. A dobře udělal. Zabýval se vzta-hem ekonomie a politiky a společnosti.

Po vysoké škole strávil pět let v armá-dě a poté nastoupil do státní služby jako úředník zabývající se výzkumem ekono-mie rozvoje. „Ten ústav tehdy zaměstná-val nejlepší vědce a ekonomy v Číně. Byl životaschopný a panovalo tam svobodné myšlení. Tohle období mělo na můj život neskutečně veliký vliv.“ Následně pět let vedl pro tuto instituci časopis. V té době také začal psát články a stati. Přirozeně že štětcem a drobnou standardní kaligrafií siao-kchaj-šu. Šlo mu to a lidé prý začali jeho psané koncepty sbírat. Tak toho vyu-žil. „Byla to legrace. Měl jsem docela nízký plat, takže jsem si přivydělával opisováním súter kaligrafií. Za jednu jsem dokonce zís-kal sto tisíc jüanů. Najednou jsem nevěděl, co s tolika penězi. Tak jsem si řekl, že něco začnu sbírat. A začal jsem se starožitným čínským nábytkem. Hlavně vyřezávané postele a párové nápisy vyřezávané do dřeva. Tak jsem prodával svoji kaligrafii a za peníze jsem sbíral nábytek.“

ROMANTIK VE SLUŽBÁCH ZEMĚV současnosti má kromě vlastního byzny-su neuvěřitelnou spoustu úvazků: pracuje v Čínské státní akademii výtvarných umě-ní, je vědeckým pracovníkem Institutu pro výzkum státního rozvoje Pekingské univerzity a Si-anské dopravní univerzity, je profesorem na Nan-ťingské auditorské vysoké škole a uměleckým schemerem internetového televizního vysílání CNTV. „Změny v Číně jsou obrovské a tlak refo-rem mění celou společnost. Mnoho inte-lektuálů i umělců se snaží hledat odpo-vědi, jak dál, jak by se Čína měla dál roz-víjet, jak zajistit komunikaci mezi vládou a prostými lidmi. Rozvoj v zemi nabral obrovskou rychlost. Ale je třeba uzpůsobit tomu právní systém, soudnictví. V Číně panuje tradice, že se vzdělanci i umělci touto problematikou zabývají.“

To je pravda. Ušlechtilým činem pro mandarína v průběhu tisíců let bylo na-stoupit do služeb země jako úředník. Lo-ajální vůči panovníkovi, pokud ten konal dobře. Pokud ne, mohl si úředník vybrat: buď se z frustrace vypsal poezií nebo vy-maloval tuší, nebo jednoduše odešel ze společnosti do ústraní. „V mnoha historic-kých dílech se skrývá odpor ke společenské realitě i jejich frustrace. To byla častá mo-tivace pro čínské umělce. Takový tlak ale může v umělci odhalit nové schopnosti.“

Wang Ji tedy od reality utíká k básním plným lásky. Právě pro své verše v Číně známé dostal přezdívku „poslední roman-

PN0

22-27 WangYi2.indd 24 15.2.2013 1:32:35

PN001220

22-27 WangYi2.indd 25 15.2.2013 1:32:45

storyboard proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 26

JAKO TY A JÁ...

Wang Ji

Nejsi-li po mém boku

Nedokážu se nadechnout

Vzduch jak by zkameněl

Krev jako by zamrzla

A na můj romantismus sedá prach

Jsem básník impregnovaný formalinem

Co se tu láme v kapce slzy

To není duha

Co tu pohlcují měsíce a roky

Nejsme ty a já

My jsme nerozluční

Jako housle a citera jako vítr a déšť

Jako ty a jáIlustrace k básni: Karel Malich, překlad básně: Oldřich Král

22-27 WangYi2.indd 26 15.2.2013 1:32:46

tik“. Jeho báseň Budu tě milovat miliony let u Dlouhé čínské zdi se před třemi lety dostala do sborníku šedesáti básní k 60. výročí založení ČLR. Lidé si prý místo žen-ské postavy dosazují lásku k vlasti. Výčty horoucího citu působí ve spojení s podni-katelským pragmatismem Wang Jiho až extravagantně. Všechny básně však prý prožil. „Samozřejmě že jsem zamilovaný a lásku prožívám tak, jak o ní píšu. Ale já teď třeba prožívám i romantické pocity vůči Praze, zdá se mi, že je to místo, kam patřím. Je to ve velkém protikladu k tomu, co se děje v Číně, k té rychlosti, s jakou se vše mění, jak se všechno staré bourá a ničí, na všechno se spěchá. Zatímco Praha je klidné, romantickou a kulturní atmosférou prodchnuté místo. Zdejší životní tempo je mnohem snesitelnější.“

Wang Ji se netají svým bohatstvím, ale příliš konkrétní není. Dnes formálně ve většině rodinných firem nefiguruje. Pak se ale ochotně rozhovoří o svých develo-perských aktivitách, další rodinná firma podniká v kosmetice, jiná ve finančnictví. Je také spolumajitelem populárního bas-ketbalového stadionu v Pekingu, na kterém se střídají světové basketbalové a hudební hvězdy. Pro svou rodinu zakoupil rozsáhlý pozemek na sever od Pekingu v půvabné hornaté oblasti Chuaj-žou, kam Pekiňané jezdí na výlety. I tady zůstal v sepětí s čín-skou kulturou, Wangův dům a zahradu totiž těsně obepíná Velká čínská zeď.

S rostoucím bohatstvím si prý člověk musí držet v Číně chladný odstup. „V mé zemi se na to, čím se konkrétně zabývám, média neptají, takže o tom nemluvím. V Číně panuje nenávist vůči bohatým. Dnes vystupuji jako majitel, ředitel a kurá-tor Times Art Museum. A jako umělec.“

Takhle úspěšného člověka si ale přece musí všímat úřady. Moje otázka, zda si přece jen nemusí zadat s režimem, ho nevyvedla z míry. „Na Západě se domnívají, že mnoho boháčů má v Číně konexe a nadstandardní vztahy s vládními strukturami, ale my jsme v tom poměrně jednodušší. Nevyužíváme státních kontaktů.“ Ale přece jen, umělci, kteří mají hlasitější výhrady vůči režimu, jsou většinou nějak šikanováni nebo aspoň úřady obtěžováni. „Ano, je to citlivá doba, na umělce, kteří kritizují stát, míří velká po-zornost. Ale my v galerii děláme striktně odborné akce a držíme se stranou kritiky vládní politiky, takže problém nemáme.“

Stejně opatrně mluví Wang Ji o cha-ritě, kterou dělá. Na několika čínských serverech jsem našla zprávy od výtvarní-

ků o tom, jak Wang Ji po zkázonosném zemětřesení v S`-čchuanu oslovil čínské malíře, aby namalovali obraz a věnovali ho na aukční výstavu. „Ano, obvolal jsem je. Výstava vynesla 33 milionů jüanů, které jsme věnovali oblasti postižené zemětře-sením. Takových věcí dělám mnoho, ale v Číně se o tom rozhodně nešíříme.“

MOUDRÉ INVESTORSKÉ OKOWangův den má ale zřejmě mnohem více než čtyřiadvacet hodin. Kromě všeho dosud zmíněného ještě čile investuje do starožit-ností a umění. Od chvíle, kdy prodal svoji první kaligrafii a za výdělek koupil první starožitnou vyřezávanou postel, se jeho sbírka rozrostla na stovky tisíc předmětů, které se několik let snaží katalogizovat. O trhu s čínským uměním napsal také svoji druhou doktorandskou práci, která později vyšla tiskem jako rukověť sběratelům.

Investice do umění rozděluje na dvě čás-ti. Jednu jako pragmatickou investici: „Tam se řídím čistě analýzou trhu, nenechávám na sebe působit emoce ani svoje osobní preference. Musím říct, že návratnost in-vestic do umění mám vysokou.“ A pak na-kupuje umění, které se líbí jemu, a tam se na své pocity absolutně spoléhá.

Na prstech mi vypočítá tři součásti, bez kterých investor do umění nemůže dou-fat v úspěch. První je „moudré oko“, tedy schopnost rozeznat kvalitní věci. Druhou vlastností je stabilita a trpělivost, člověk by neměl těkat, ale měl by se soustředit na jednu linii své sbírky. Třetí věcí jsou pe-níze. Bez nich sbírku dohromady nedáte. „Myslím, že moudré oko, trpělivost i peníze mám, proto se mi tak daří. A ještě jedna věc je důležitá. Musíte se pohybovat ve správném prostředí, být nablízku kuráto-rům, vědcům, umělcům a médiím.“

Jeho největším sběratelským úlovkem je více než stovka historických dřevěných domů z celé Číny, starých od sto padesáti do sedmi set let. Když o nich mluví, září mu oči, opět v něm ožívá mandarínské nadšení. „Bohužel se u nás k historickým památkám nechováme pěkně. Osud starých zástaveb zvaných chu-tchung je v Pekingu nebo Šanghaji strašně smutný. Ale ty zachránit nemůžu. Chu-tchung rozvalí buldozer v pár vteřinách, měsíc na rozebrání mi nikdo nedá,“ říká Wang Ji. „Své historické domy mám všechny v obrovském skladě v Pekin-gu. Každá demontáž trvala vždycky přes měsíc. Ta stavení se měla bourat, tak jsem je zachránil. Jako kulturní poklad. Jako paměť Číny,“ říká novodobý čínský mandarín.

PN001242-9

INZERCE

22-27 WangYi2.indd 27 15.2.2013 1:32:47

úhel pohledu proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 28

Společenstvo bot


28-33 boty.indd 28 15.2.2013 1:29:53

STRANA 29

Lidé na této fotografii vědí o botách všechno. Tím pádem vědí všechno

i o vás. Poznají, jací jste, na čem vám záleží, jestli umíte ocenit kvalitu.

Naučte se to, co umí oni. Protože bez pořádných bot nikam nedojdete.

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: David TURECKÝ

1. Jakub Lohniský, 2. Jan Lichý, 3. Michal Kučera 4. Martin Pospíšil 5. Eva Lincesso 6. Radek Zachariáš

1.2.

3.

4.

5.

6.

Děk

ujem

e ho

telu

Bos

colo

Pra

gue

za p

osky

tnut

í pro

stor

u k

foto

graf

ován

í.STRANA 29

28-33 boty.indd 29 15.2.2013 1:30:12


Nastal čas na chvilku upřímnos-ti. To, podle čeho se dá nejlépe vyčíst váš vkus a postavení, není vaše auto ani účet za dra-

hý značkový oblek. Jsou to vaše boty. Přesně ta věc, o které si myslíte, že si jí nikdo nevšimne. Opak je pravdou.

Vyhlašujeme proto pánskou obuv no-vým status symbolem, přesně v duchu rče-ní, že podle bot se pozná člověk. Oslovili jsme lidi, kteří botám rozumějí, a zeptali jsme se jich na to, proč je kvalitní obuv tak důležitá a jak si vybrat tu nejlepší. Každý z nich je jiný, stejně jako jsou jiné boty, které nabízejí. Společně s nimi jsme sestavili návod, jak si vybrat tu správnou botu tak, aby perfektně seděla nejen na vaší noze, ale i k vašemu naturelu.

PROČ BYCH MĚL INVESTOVAT DO KVALITNÍCH BOTKdyž jsem se rozhodla proniknout do svě-ta pánských bot, moje první kroky vedly k Radkovi Zachariášovi. Pro zakázkového ševce, který obuv šije už přes dvacet let, jsou boty alfou a omegou. Kdyby měl ně-kdo pocit, že na botách až tak nezáleží, tenhle švec ho vyvede rychle z omylu. Bez dobré obuvi nemůže podle něj opravdový muž existovat. „Když si obujete kvalitní boty, máte najednou úplně jiný pocit, ta-kový noblesnější. Jak jinak si dopřát jiný pocit z chůze než v dobrých botách?“ zdůrazňuje.

Je to stejné, jako když máte v peněžence zlatou kreditní kartu. Nikdo ji sice na první pohled nevidí, ale vy o ní víte a to je nej-důležitější. Kromě pocitu „zlatá kreditka“ je ale důležitá i pohodlnost. V botě za dva tisíce, byť to je pro mnohé zákazníky ceno-vý strop, poznáte na konci dne každý ujitý kilometr. „Kvalitní bota má lepší výstelku, do podrážky do oblasti pod podpatkem se v ideálním případě dává tenký ocelový plátek, který drží tvar a stavbu boty a tím i celé tělo,“ vysvětluje Michal Kučera, ma-jitel nedávno otevřeného obchodu Classic Shoes na pražském Újezdě.

Tuto techniku používal i Salvatore Ferragamo, legendární obuvník, který má na kontě několik desítek patentů včetně jehlového či klínového podpatku. „Dobří výrobci obuvi počítají i s tím, že výše podpatku, ať už u dámské či pánské obuvi, se musí lišit podle velikosti cho-didla. Čím větší je velikost, tím vyšší je podpatek a naopak. Tím se docílí toho, že bota lépe sedí a nebolí vás záda. Je to sice rozdíl v řádech milimetrů, ale je to

znát,“ ukazuje mi Martin Pospíšil z praž-ské prodejny této italské značky, kam chodí zákazníci, které stále láká odlesk slávy legendárních Ferragamových zákaz-níků a zákaznic z řad filmových legend i evropské aristokracie.

Pořádná bota představuje malou in-vestici – ta s alespoň částečným podílem ruční práce vyjde minimálně na pět tisíc korun, celá ručně šitá tak na dvojnásobek a bota na míru začíná přibližně na třiceti tisících. Vydrží dobrá obuv opravdu celý život? „Pokud je dobře zpracovaná, z kva-litního materiálu a majitel se o ni náležitě stará, pak vydrží roky. Měla jsem tu pána, který nosil jedny boty šestnáct let a po-řád vypadaly dobře,“ utvrzuje mě Eva Lin-cesso z obchodu Caramello, který nabízí převážně ručně vyráběné modely menších italských manufaktur. Kučera pak, aby mě přesvědčil, zaloví na internetu a najde fo-tografie bot prince Charlese. Sice už mají trochu rozšlápnutou špičku, ale pořád vypadají dobře. „To jsou boty, které jsou nejméně třicet let staré,“ říká a ukazuje dokonce na záplatu, která je na detailním snímku viditelná.“ Když má na sobě muž ve Velké Británii klasické boty, na kterých je vidět, že jsou opravdu kvalitní, pak se taková patina cení. Dáváte tím najevo, že máte úctu k tradici, věcí si vážíte a nejste žádný zbohatlík, který se obléká od hlavy k patě do viditelně značkových věcí.“

Bota, která je alespoň zčásti ručně šitá se totiž dá velice snadno opravit. V přípa-dě potřeby se opotřebovaný díl jednodu-še vymění za nový, ale bota jako taková může sloužit dál.

JAK ZAČÍT„Dobré je mít základní povědomost o tom, jak se vlastně boty vyrábějí. Protože různý způsob výroby znamená samozřejmě i ji-nou cenu a kvalitu,“ říká Zachariáš s tím, že pak se zákazník vyhne tomu, aby ku-poval botu jenom proto, že je drahá. Zá-kladní věcí je chtít botu z kůže. Koženka nikdy nebude vypadat dobře, a už vůbec se nebude dobře nosit, protože umělý ma-teriál nedýchá.

Na pomyslném nejnižším vývojovém stupni jsou boty lepené – podrážka je ke zbytku boty prostě jen přilepená. Všechny takové boty nejsou nutně aušus, ale jejich výroba je podstatně snazší a lev-nější než u bot šitých. Šitou botu poznáte jednoduše – stehy jsou viditelné na rámu boty, lidově řečeno vrchním okraji boty. Někteří výrobci dělají takové stehy faleš-

Vyhlašujeme pánskou obuv novým status

symbolem. Zde je návod, jak vybrat boty, které sedí jak vaší noze,

tak naturelu.

28-33 boty.indd 30 15.2.2013 1:30:32

STRANA 31

né, z gumy, ale rozdíl se snadno pozná. To je důkaz, že botu opravdu někdo obšíval, ať už v ruce či na stroji. Takové stehy jsou většinou vidět i na spodku obuvi. Ti nej-lepší výrobci je ovšem záměrně schovávají do připravené drážky v podrážce, tu zalijí lepidlem a překryjí kůží. Stehy tak sice nejsou vidět, ale zase jsou lépe chráněné před opotřebením.

Opravdoví znalci bot pak vyžadují pouze koženou podešev. „Já bych na tom úplně netrval. Přeci jen tu máme jiné pod-nebí než v Itálii či Británii. Zima a solené chodníky kůži moc nesvědčí,“ přemítá Ku-čera. Zachariáš mu ale kontruje: „Kožená podešev sice v zimě klouže, to je pravda,

ale to je daň za kvalitu. Bavlněné tričko je také jistě na nošení příjemnější než košile, ale úplně jinak to vypadá.“

Kromě podrážky a stehů je dobré si pohlídat i tvar špičky – pokud je špička podivně hranatá nebo rozpláclá a nedrží pevný tvar, pak je lepší takovou botu v ob-chodě nechat. Dobrým vodítkem je i to, zda výrobce vyrábí „půlčísla“. Znamená to, že má výrobce sice větší náklady na pro-dukci, ale vám bota lépe sedne. Dříve byly „půlky“ běžné, dnes je to skoro vzácnost.

JAKÉ MATERIÁLYO tom, že v úvahu připadá jen kůže, je jas-no. Jenže jaká? Ta kvalitní se pozná pod-

le toho, že nemá nikde drobné škrábance a flíčky, krásně se leskne a na omak drží tvar. Boty se většinou šijí z teletiny. Ty části, které jsou hodně zatížené, pocházejí z oblasti zad zvířete, kde je kůže až šest milimetrů silná. Poznat kvalitu materiálu je pro laika během na dlouhou trať a i švec Zachariáš přiznává, že posuzovat kůži se neustále učí. „Při výrobě bot jde vždy o to, najít kompromis. Bota z té nejpevnější kůže by se nedala nosit, byla by moc tvrdá a nepohodlná. Ale příliš měkká a pružná kůže toho zase moc nevydrží.“

Kromě teletiny se boty dělají i z exotič-tějších materiálů, jako je cordovan, tedy koňská kůže. Ta je mimořádně odolná

1. JAKUB LOHNISKÝA ANGLICKÁ ŠKOLA

Propagátor klasické pánské módy se realizuje nejen ve svém obchodě Le Premier, ale i na blogu Muži v Česku. Nedá dopustit na nadčasovou anglickou módu a je záchytným bodem pro ty, kteří chtějí dobře vypadat, ale nevědí, jak začít. Běžte k němu, pokud: sháníte své první pořádné boty.Le Premier, Pánská pasáž, Na Příkopě 23, Praha 1(na fotografii vlevo bota Tod`s, prodává Prospekta Moda, vpravo bota Loake, prodává Le Premier)

2. JAN LICHÝA NEZÁVISLÉ TRENDY

Civilním povoláním překladatel z japonštiny, jinak majitel obchodu s malými nezávislými značkami, které pečlivě vybírá dle svého vkusu. Původně začínal jen s tričky, pak se začal soustředit na boty. Podařilo se mu tak vytvořit útulný a trendy pánský klub. Běžte k němu, pokud: chcete boty na volný čas, k džínám nebo jste právě nastoupili do reklamní agentury.Basmatee, Školská 7, Praha 1

3. MICHAL KUČERAA PÁNSKÁ KLASIKA

Nejdřív novinář, pak právník a nakonec obchodník s botami. Teprve nedávno otevřel obchod Classic Shoes, kde nabízí i ručně šité boty od maďarského ševce Vasse. K němu do obchodu se stahují lidé z okolních ambasád i tátové jdoucí si pro své rato-lesti do nedalekého francouzského lycea.Běžte k němu, pokud: dáváte přednost klasickému britskému stylu.Classic Shoes, Újezd 3, Praha 1

1.2.

3.

4.

5.

6.

28-33 boty.indd 31 15.2.2013 1:30:32


a má typický červenohnědý odstín. „Je to mimořádně kvalitní kůže a krásně stárne,“ ukazuje Lincesso boty značky Alberto Fas-ciani, která se na koňskou kůži speciali-zuje. Cordovan má ještě jednu příjemnou vlastnost – nemusí se tak často leštit jako běžná kůže. Podle Kučery stačí dvakrát do roka, jinak stačí botu přetřít hadříkem či kapesníkem a vrátí se jí lesk.

Pro ty, kteří prahnou po extravaganci, se střevíce vyrábějí i z kůží hadů, pštro-sů i krokodýlů. „Taková bota je pak ale jasnou vizitkou, že máte opravdu hodně peněz. Jen materiál na takovou botu bude stát okolo čtyřiceti tisíc,“ potvrzuje Zacha-riáš. Takový zákazník musí podle něj zvá-

žit, zda je schopen své bohatství dát lidem na odiv. „Je to stejné, jako když jezdíte hodně drahým autem. U lidí to vyvolává emoce,“ dodává.

JAKÝ STYLNení důležité jen to, jak je bota udělaná, ale i to, jak vypadá. „Existují v zásadě tři hlavní styly. Americké boty působí robust-něji. Italské mají užší střih a jsou často extravagantnější či poplatné módním trendům, a nakonec tu jsou britské boty, které až na výjimky nepředstavují žádné výstřelky a sázejí na klasiku,“ vysvětluje Jakub Lohniský, který nabízí pánské boty v obchodě Le Premier v Pánské pasáži.

Je to sice známé pravidlo, ale opaková-ní je matka moudrosti. Existují dva hlav-ní typy pánských bot – oxford a derby. Oxfordy mají uzavřené šněrování, tedy svršek boty je jednolitý a jazyk je schova-ný vespod. Derby mají naopak šněrování otevřené a jazyk vlastně viditelně nava-zuje na svršek. Tento typ boty působí le-žérněji, a proto by se na formální události a vůbec k obleku neměly nosit. „Tady se na to moc nehledí, ale je to základ. Derby si dejme tomu můžete vzít třeba k letní-mu, světlému obleku,“ upozorňuje Zacha-riáš. K obleku by se správně měly nosit pouze oxfordky. „Černé oxfordky jsou něco jako malé černé pro ženy. Vždycky

4. MARTIN POSPÍŠILA IKONA FERRAGAMO

Pracuje pro butik Salvatore Ferragamo v Pařížské ulici. Pro své zákazníky působí jako diskrétní porad-ce, který je jemně naviguje k těm správným botám pro tu správnou příležitost.Běžte k němu, pokud: si potrpíte na slavná jména.Salvatore Ferragamo, Pařížská 20, Praha 1

5. EVA LINCESSOA ITALŠTÍ MISTŘI

Dvacet let žila v Itálii a zamilovala se do tamní módy a bot. Již čtvrtým rokem vede obchod Cara-mello s prémiovými menšími italskými značkami, pro které si podle jejích slov chodí opravdoví labužníci.Běžte k ní, pokud: hledáte něco speciálního.Caramello, Vězeňská 4, Praha 1

6. RADEK ZACHARIÁŠA ČESKÉ RUČNĚ ŠITÉ BOTY

Chtěl se stát tím nejlepším ševcem a také se jím stal. Miluje boty, svou dílnu a své kočky. Přestože působí jako introvert, sám nosí extravagantní boty (vlastní výroby). A taky krásné kulaté brýle (za-hraniční výroby). Běžte k němu, pokud: si chcete dopřát luxus ručně šitých bot.Felbabka 41, Hořovice

1.2.

3.

4.

5.

6.

olo

28-33 boty.indd 32 15.2.2013 1:30:36

STRANA 33

v nich budete vypadat dobře,“ dodává Kučera. Derby jsou nicméně v českých obchodech dobře zabydlené – lépe se totiž přizpůsobí výšce nártu, a jsou tak lépe prodejné.

Pokud chcete vypadat dobře, dívejte se na to, co nosí úspěšní lidé, radí Kučera. „Nicolas Sarkozy například chodil celou svou politickou kariéru v jednom a tom samém – bílé košili, tmavém obleku a tmavé kravatě a jednoduchých černých botách – a vždy vypadal skvěle. Skvělým zdrojem inspirace byl i Gianni Agnelli,“ popisuje.

Záleží ale na povaze člověka, kolik toho na noze „unese“. „Pokud nejste ex-trovert a nedokážete si extravaganci užít, pak vám výrazná bota sebevědomí sama nedodá. To už musíte mít v sobě,“ připo-míná Zachariáš s tím, že kdo nemá rád pohledy cizích lidí, by měl sáhnout raději po osvědčené klasice.

PROČ MI NA TOM MÁ ZÁLEŽETCo hrozí, když se na všechno výše zmí-něné vykašlete? Vlastně nic, ale svému okolí dáváte jasný signál, že celá věc jde tak trochu mimo vás. I Pospíšil zažil, že zákazník si přišel pro boty na důležitou prezentaci, a neustále sahal po sportov-ních kožených botách. „Čechy poznáte v zahraničí bezpečně podle bot – buď mají sandále, nebo tenisky. Pro lidi ze západní Evropy je to znak toho, že po-řád patříme k východu,“ vypovídá ze své zkušenosti Kučera.

Čeští muži se sice již naučili nosit dob-ré obleky, ale boty zatím stály mimo je-jich pozornost. „Za tento nezájem může i přerušená tradice oblékání se adekvátně příležitosti a to, že nikomu nepřiměřeně ležérně oblečený a obutý člověk nevadí. Muži ale musí myslet na to, že vhodným oblečením a obutím vyjadřují respekt ke svým partnerům i okolí,“ dodává Jan Hegenbart, majitel obchodů Beltissimo. Lohniský to přikládá i dosavadní malé na-bídce na trhu s pánskými botami. „Muži zůstali odkázáni na velké řetězce a doslo-va si neměli kde koupit slušné boty, ale to se teď pomalu mění.“

CO KDYŽ NENOSÍM OBLEKNe všichni samozřejmě chodí do práce každý den v obleku. Svůj stabilní okruh takových zákazníků si kolem svého ob-chodu Basmatee hýčká Jan Lichý. Do ob-chodu k lehce prošedivělému nadšenci se za botami stahují architekti, kreativci,

umělci a další volnomyšlenkářské duše, kterým se oblek příčí. „Bota dělá pade-sát procent vašeho vzhledu,“ říká, a tak by i člověk, který vyhledává originální oblečení, měl myslet i na své boty. Jeho zákazníci ostatně většinou ani nikam ji-nam nakupovat nechodí a dotvářejí si styl právě tady. Volnomyšlenkáři a milovníci designu si sem chodí třeba pro legendární japonské tenisky Onitsuka Tiger model Mexico 66. „Přestože to je ,obyčejná‘ tenis-ka, vydrží klidně i pět let, a čím je starší, tím vypadá lépe,“ dodává Lichý. K džínám ale skvěle vypadá i „desert boot“ od Clarks Originals – střihem úplně jednoduchá bota s výraznou barevnou podrážkou z kauču-ku, která prý měla původně usnadňovat chůzi po písečných dunách.

Určité značky bot tak podle Hegen-barta fungují jako „poznávací zname-ní“ určitého druhu zákazníků. „Zvláštní skupinu například tvoří fanoušci značky Camper, která vyjadřuje hravost, kreati-vitu a humor.“

Pokud má někdo rád barvy a italský styl, pak tíhne například ke značce Tod’s. Její specialitou je mokasína zvaná Gom-mino, která má na podrážce 133 gumových výstupků. Ty jsou různě vysoké, chůze je tak v botách zvlášť pohodlná a muži si je oblíbili zejména na řízení, protože s gumo-vými výstupky noha neklouže po pedálu. První pár vznikl v 70. letech pro Gianni Agnelliho, hlavního akcionáře Fiatu, který je nosil všude a zákazníkům se tak líbily, že byly uvedeny do výroby. Zamilovali si je i Češi, kteří se v srpnu dočkají i samostat-né prodejny značky v Pařížské ulici.

JAK O BOTY PEČOVATZákladní pravidlo nošení bot je: střídat. Bota si po celodenním nošení potřebuje odpočinout. „Ještě teplá by se proto měla natáhnout na napínák. Lepší je samozřej-mě dřevěný než umělohmotný,“ upozor-ňuje Lincesso. Ty nejkvalitnější napínáky jsou z cedrového dřeva, které nejlépe po-hlcuje vlhkost, a vyrábějí se ve v různých velikostech.

Proto by každý muž měl mít ve výba-vě nejméně dvoje boty společenské, dvoje pro volný čas a pak dvoje sportovní, aby je mohl střídat. „V první řadě by mělo být jasné, že boty byly alespoň před odcho-dem z domu čisté,“ zdůrazňuje Zachariáš, „Člověk v dobrých, ale špinavých botách o sobě říká, že mu záleží jen na tom, co je na první pohled vidět, a na zbytek nedbá a je nedůsledný.“

„Bota z kůží hadů, pštrosů i krokodýlů

mluví za sebe. Jen materiál stojí

okolo čtyřiceti tisíc,“ říká český švec

Radek Zachariáš

28-33 boty.indd 33 15.2.2013 1:30:40

PN001215_leva.indd 34 15.2.2013 0:29:57

PN00

1215

PN001215_leva.indd 35 15.2.2013 0:30:00

STRANA 36 proč ne?! – ÚNOR 2012fashion story

36-45 FS.indd 36 15.2.2013 1:18:48

STRANA 37

PastTaťána Kuchařová a Lane Carlson v krvavém

dramatu, z něhož živý vyjde jen jeden.

Taťána: prádlo a maska, La Perla, info o ceně v obchodě; prsten a náramek,

Halada, 179 000 a 219 000 Kč; podvazkové punčochy, Marks & Spencer, 399 Kč; boty

Valentino, Pařížská 17, 22 430 Kč.

FOTO: Matúš TÓTH – STYLING: Tereza KYTKOVÁMAKE-UP: Ivana TOKÁRSKA

V HLAVNÍ ROLI: Taťána KUCHAŘOVÁ (ag. Scouteen) a Lane CARLSON

STRANA 37

36-45 FS.indd 37 15.2.2013 1:19:08


Lane: sako, Diesel Black Gold, Diesel, 46 050 Kč; košile Etro, Pařížská 18, 6200 Kč;

kalhoty, Gant, 6299 Kč; boty C. Paciotti, Fashion Police, 12 000 Kč

Taťána: prádlo La Perla, info o ceně v obchodě; náušnice, Halada, 31 600 Kč


36-45 FS.indd 38 15.2.2013 1:19:26

STRANA 39

Rolák, košile, kravata, vesta, sako, pásek a minisukně, vše Miu Miu.

STRANA 39

Taťána: prádlo La Perla, info o ceně v obchodě; náušnice, Halada, 31 600 Kč; náramek, Halada, 108 000 Kč; nadkolenky, Max Mara, 800 Kč; boty a kožíšek, oboje Space, info o ceně v obchodě

Lane: kabát Etro, Pařížská 18, 32 850 Kč; košile Etro, Pařížská 18, 5480 Kč, vesta, Diesel, 6060 Kč

36-45 FS.indd 39 15.2.2013 1:20:57


Lane: kostkované kalhoty Monocrom, Space, 5100 Kč; řetízek, John

Richmond, 5900 Kč; Taťána: prádlo,La Perla, info o ceně v obchodě

36-45 FS.indd 40 15.2.2013 1:22:15

STRANA 41

Rolák, košile, kravata, vesta, sako, pásek a minisukně, vše Miu Miu.

Taťána: kožich Blumarine, Pařížská 17, 29 190 Kč; košile Etro, Pařížská 17, 10220 Kč; náušnice, Halada, 86 300 Kč

36-45 FS.indd 41 15.2.2013 1:23:00

STRANA 42 fashion storySTRANA 42 proč ne?! – ÚNOR 2012fashion story

Taťána: prádlo a župan, La Perla,info o ceně v obchodě.

36-45 FS.indd 42 15.2.2013 1:24:05

STRANA 43

36-45 FS.indd 43 15.2.2013 1:24:31

STRANA 44 proč ne?! – ÚNOR 2012fashion story proč ne?! – ÚNOR 2012STRANA 44 fashion story

Taťána: kožich, Ivana Mentlová, 38 500 Kč;kožená bunda ,Golden Goose, Space,

34 500 Kč; halenka Jucca, Space, 4400 Kč; náhrdelník a řetízek, Halada, 56 700 Kč

a 119 000 Kč; kalhoty Salvatore Ferragamo, 12 080 Kč; pásek, Obsession, 15 840 Kč

36-45 FS.indd 44 15.2.2013 1:24:59

STRANA 45STRANA 45

36-45 FS.indd 45 15.2.2013 1:25:17

menu proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 46

Američan v Paříži

Alexander Lobrano už čtvrt století píše pro prestižní americké a britské noviny o gastronomii. Jeho základnou je Paříž, odkud se vydává ochutnávat po celé Evropě. Píše recenze i na české, srbské

či litevské restaurace. I když byly jeho první zážitky s českou gastronomií poněkud traumatické, na tu dnešní nedá dopustit.

TEXT: Petra POSPĚCHOVÁ – ILUSTRACE: Maria MAKEEVA

46-51 menu_LOBRANO.indd 46 15.2.2013 2:11:42

STRANA 47



Americký foodkritik Alexander Lobrano žije v devátém pa-řížském okrsku, a právě tady, nedaleko Saint Germain de

Prés, jsme se potkali. První půlhodinu jsme trochu paradoxně vůbec nemluvili o jídle, ale o finanční krizi. Nakonec jsme si objednali jídlo, a diskuse se i díky vo-ňavému telecímu postupně přesunula k chutnějším tématům, než je evropská fiskální politika.

Je krize cítit v pařížských restauracích? Na první pohled ne. Zasáhla spíš noční život – nechodí se do klubů či barů. Re-staurace přebraly jejich sociální roli. Lidé mají v tomhle městě hodně malé byty, takže se prostě musí chodit socializovat ven. Návštěvnost restaurací i díky tomu neklesá, ovšem je tu znát značný pokles kvality. Restaurace cítí silnou poptáv-ku po ještě nižších cenách, a to je tlačí ke snižování kvality. V kuchyních se vaří mnohem méně než dříve, skutečné jídlo vytlačují průmyslové polotovary a děje se tak ve velkém.

Paříž už tedy není hlavním světovým měs-tem gastronomie, jímž bývala dřív? Na to je složitá odpověď. Francie má sta-rodávnou tradici, pokud jde o jídlo. Děti se o něm učí ve škole, jídlo je součástí ná-rodní pýchy, identity každého Francouze. A vzdělání francouzských kuchařů patří pořád k tomu nejlepšímu, jaké na světě je. Mají mnohem hlubší znalosti a víc do-vedností, když si otevírají svůj podnik, než jejich kolegové v New Yorku nebo v Lon-dýně. I díky tomu tu teď máme novou generaci naprosto úchvatných mladých šéfkuchařů.

Jenže to mluvíme o první lize, o lu-xusnějších podnicích. Na střední úrov-ni, v takových těch místech, kam chodí jenom lidé ze sousedství, se vaří často z polotovarů – je to zmražené, prefab-rikované. Relativně vysoká úroveň jídla, kterou jste mohli dřív očekávat i v lev-nějších podnicích, je dnes již minulostí. Nemůžete už prostě jen jít po ulici a za-padnout do první restaurace, kterou vi-díte. Musíte vědět, kam jít.

Vy už poměrně dlouho sledujete nejen pařížskou gastronomickou scénu, ale i tu pražskou. Poprvé jste se u nás ocitl v roce 1990. Jak moc se od té doby proměnila? Moje první návštěva Prahy, to byl gast-ronomický šok. Krátce po tom, co jsem

přijel, vidím velkou frontu před obcho-dem v centru. Na modrém sametu tam měli vyskládané ve výloze banány. Což o to, vypadalo to půvabně, ale zároveň tak nějak surrealisticky. První týdny jsem nechápavě chodil kolem poloprázdných regálů v krámě a o spoustě věcí netušil, jak s nimi v kuchyni naložit. Musím říct, že rozhodně nejhorší byl nedostatek čer-stvé zeleniny. Byla buď mražená, nebo naložená.

Na druhou stranu musím říct, že jakko-liv byl výběr katastrofálně malý, tak kva-lita řady potravin byla vysoká. Některé věci mně přišly lepší než na Západě. Ty vaše úžasné lesní houby, brambory – lep-ší než ve Francii. Dobrá šunka, salámy, jogurty, uzený sýr. Ale upřímně – zorien-tovat se v nabídce bylo jako učit se novou abecedu.

Pamatujete si jídlo, které vás v Česku jako první dostalo?Naprosto jsem zbožňoval houbovou omáč-ku, kterou dělali v jednom dnes už neexis-tujícím podniku na Malé Straně. Vracel jsem se tam na ni po léta.

A co byl naopak největší český šok, pokud šlo o jídlo?Asi ten všeobecný fakt, že lidé tady tehdy jedli hlavně proto, aby se zasytili. Nějaký gastronomický koncept tu vážně nehrozil. Nejlíp se člověk najedl, když vyjel na dě-dinu. Legrační byl potom ten překotný vývoj ve městech. Pamatuji si, jak mě čeští kamarádi chtěli vzít na večeři. Musel jsem zavřít oči, někam mě vedli... a pak říkají: už můžeš, podívej... Byla to mexická re-staurace. První mexická restaurace v Pra-ze. Byli úplně nadšení, já jsem se zdvořile snažil zakrýt zklamání.

Tou dobou začaly jako na běžícím pásu otevírat pizzerie a různé fastfoody. Šlo to v takových vlnách. Když jsem v Praze byl naposledy, všiml jsem si, že přibylo hodně sushi barů.

Teď zase přibývá vietnamských podniků...Vážně? Pokaždé jsem přemýšlel, proč v Česku žádné nejsou. V Praze i v Brně bylo vždycky hodně lidí z Vietnamu, ale restaurace žádné. Přitom vaří skvělé věci. To je báječná zpráva.

Co říkáte na českou gastronomii dvacet let po revoluci?Místem, které pro mne tu obrovskou pro-měnu, ten velikánský skok, co se v Česku

Zbožňoval jsem houbovou omáčku, kterou dělali v jednom

podniku na Malé Straně.


STRANA 49

odehrál, symbolizuje, je La Degustation Boheme. Čeští šéfkuchaři vařili u králov-ských dvorů, mívali vazby na Francii už před stovkami let. Máte dlouhou tradici. A vy jste teď našli způsob, jak se k té-hle tradici vrátit. Ke starým receptům, k venkovskému jídlu, k zelí, ke kachnám, k švestkám. Vracíte se ke všemu, co je vaše, a že se máte k čemu vracet. Znovu jste našli své kořeny.

Říká se, že česká kuchyně je moc těžká. Vám taková nepřijde?Vaření je v dnešní době věc kosmopolitní, kreativní... a u vás už je dost šéfkuchařů, kteří dokážou tradiční české recepty in-terpretovat nově, možná je i trochu od-lehčit. Takže bych tu těžkost nebral nějak moc fatálně.

Je nějaké české jídlo, které by se mohlo stát mezinárodní stálicí, jako jsou guaca-mole nebo tiramisu?Naprosto úchvatné jsou vaše pokrmy ze zvěřiny. A taky máte neskutečnou pekař-skou tradici. Nevím, jestli z Česka přijde nějaké nové guacamole, ale rozhodně máte co dát okolnímu světu.

Česko ale není jediná země bývalého vý-chodního bloku, kam pravidelně jezdíte. Kde vás to ještě baví? Mám velkou slabost pro Transylvánii. Ta-kováhle bývala Evropa před první světovou válkou. Je to nádhera. Člověk by na tako-váhle místa měl jezdit na dovolenou. A chutná mi tam jídlo. Hodně kukuřice, hodně brambor, trochu šmrncnuté Stře-domořím. Velmi jednoduché, ale zároveň také velmi chutné.

Jednoduchost je to, k čemu se postup-ně vrací celá gastronomie. Rafinované luxusní podniky nezmizí, ale už nejsou trendem. Vezměte si Ferrana Adríu. Ob-divuji, co dělá, jeho katalánskou imagi-naci. Ovšem někdy je to víc divadlo než jídlo. Když jsme u něj byli jíst, napadlo mě: Vždyť jsme ve Španělsku, nechtěli jsme vlastně jenom nějaký jamon?

Vaří se v postkomunistických zemích ze-mitěji než na Západě? V některých rozhodně. Mám kvůli tomu rád třeba Slovensko. Mým oblíbeným slovenským městem jsou Košice. Hrozně se za poslední léta změnily – je tam tolik vrstev historie. Tamní synagoga je jed-na z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl. Na druhou stranu, když přijde na Polsko,

Ř

Js



které mám rád jako zemi, musím diploma-ticky říct, že pokud jde o kuchyni, dávám jednoznačně přednost té české.

Jak si v cizích zemích vybíráte místa, kam jít na jídlo? Ptám se lidí. Vlastně se ptám skoro kaž-dého. Taxikáře, kolemjdoucích, proda-vačky v obchodě. Občas je něco dobrého i v průvodcích, ale skutečné poklady znají jenom místní. Takže se ptám, kam chodí na oběd, kde v okolí dobře vaří... Vždycky vás někam pošlou.

Třeba v Rumunsku to bylo docela jed-noduché: umím italsky a francouzsky, tak jsem se s nimi dorozuměl. Jinde chodím se slovníčkem a vyptávám se rukama nohama.

Se zahraničními šéfkuchaři se potkáváte nejen na cestách, ale i doma. V Paříži ci-zinců u sporáku hodně přibývá. Kdo z nich stojí za ochutnání?Paříž přitahuje ty největší talenty, to je její štěstí. Řada těchhle kluků si pros-tě řekne: Když už mám někde prorazit, tak rovnou v Paříži. A navíc: teď jsem mluvil s talentovaným mladým šéfku-chařem z Bostonu a ten mně říkal, že je mu ctí vařit z francouzských produktů. Nová krev Paříži prospívá. Mezi moje nejoblíbenější podniky patří Le Barati-ne v Belleville, šéfkuchařka je Argentin-ka. Skvělá vášnivá žena, přitom srdečná a otevřená. Máme tu taky pár zajíma-vých Američanů. Pak třeba Ital. Giovanni Passarini. Jeho jídlo je tak lehké, čerstvé, nádhera!

Jak moc si šéfkuchaře můžete pustit k tělu a přitom ještě zůstat objektivní? Asi to znáte taky: k některým lidem má člověk přirozeně blíž, ale objektivita je v tomhle případě na prvním místě. Osob-ně znám řadu šéfkuchařů, ale s nikým nepěstuji osobní vztahy.

Zkoušel vás někdy nějaký restauratér nebo kuchař uplatit? To opravdu ne. Lidé jsou na svoji kuchyni příliš pyšní, než aby je napadlo kupovat si dobrou pověst. Na druhou stranu na mě nejednou byli hodně nepříjemní, když jsem o nich nenapsal pozitivně. Ale to je jiný příběh.

Proč jste vůbec začal psát o jídle? Někde úplně na začátku byly moje dvě pratety z New Orleans, které žily ve Fran-

couzské čtvrti. Zbožňovaly jídlo, a to va-řila jejich kuchařka – rozložitá matrona Adele. Byla to ženská s báječným smys-lem pro humor a otevřeným srdcem, která mi v kuchyni ukazovala, jak co krájet a míchat, a dovolila mi pomáhat jí. A svoje zásluhy má taky máma. Bylo nás šest dětí, ale ona i tak dokázala vařit zajímavě, promítat do pokrmů svoji gas-tronomickou zvědavost. Myslím, že jsme byli jediní v naší předměstské čtvrti, kteří jedli doma artyčoky nebo indonéská jíd-la. Do kuchyně mě to nikdy nepřestalo táhnout: dodneška se snažím držet tako-vou tradici, že o víkendu nejíme venku a vaříme doma. Cítím úplné puzení vařit. A musím říct, že dost často jíme doma líp než v restauraci.

Ale jak to bylo s tím psaním? Vystudoval jsem anglickou literaturu a bě-hem školy si přivydělával v restauracích a hotelích. Po studiích jsem dostal nabíd-ku z Londýna, z Observeru. No a potom mně v roce 1986 společnost Fairchild Pub-lications nabídla práci v pařížské pobočce W Magazine. Vzal jsem to jen proto, že jsem chtěl do Paříže. Psát jsem měl pře-devším o módě. Nakonec ale nezůstalo jen u ní. Pamatuji si úplně první článek o jídle: byl o slavném sýraři Androuetovi, který už dnes bohužel nežije. Starý pan Androuet mě vzal do sklepa a všechno mi ukazoval – úplnému jelitu, které mu rozumělo jenom slova „chevre“ a „vache“, (koza a kráva pozn. red.).

A o deset let později jste začal psát pro americký Gourmet...Tou dobou už byl můj výtisk Food Lovers Guide to Paris, který jsem si koupil při příletu, totálně ohmataný a měl jsem vy-zkoušené úplně všechny restaurace, co v něm byly.

A nakonec jste před pár lety napsal svého průvodce po pařížských restaurantech: Hungry for Paris (vyšlo i česky, ovšem v na-prosto úděsném překladu, který nemůžeme v žádném případě doporučit). Bylo to logické po všech těch letech, co tu jsem. Paříž mám rád stejně vášnivě jako na začátku. Jinde nezažijete tako-vou všeobecnou eleganci, každodenní a všeobecné dodržování jisté noblesy. Je to nasáklé v architektuře, v oblečení a samozřejmě také v jídle. Je nádherné tady žít. A je naprosto skvělé moci tu každý den jíst.

Mám slabost pro Transylvánii.

Hodně kukuřice, brambor, trochu

šmrncnuté Středomořím.


proč ne?! promotion proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 52

Nové zážitkyJe plná energie a dynamického designu. Vyzkoušeli jsme nečekané zážitky s novou generací modelu ŠKODA Octavia.

FOTO: Alexander DOBROVODSKÝ – STYLING: Klára TOMÁNKOVÁ


52-55 skodovka.indd 52 15.2.2013 1:09:27

STRANA 53STRANA 53

LED diody pro denní svícení v kombinacis bi-xenonovými světlomety, atraktivní černé mlhovky s tzv. Corner funkcí.

52-55 skodovka.indd 53 15.2.2013 1:09:52


Krystalický design zadního světla s LED prosvícením do dvojitého C.

Adaptivní tempomat s funkcí samočinného udržování odstupu od vpředu jedoucích vozidel, inteligentní parkovací systém,

multimediální informační systém Columbus – nová Octavia je nabitá technologiemi.

Ostře řezaná zpětná zrcátka nové Octavie s automatickým sklápěním.

Kola z lehké slitiny se nabízejí v 11 variantách.Při otevření dveří se aktivuje osvětlení

nástupního prostoru, tzv. Boarding Spots.

Mod

el:J

anTu

háče

k(U

niqu

eO

ne)

Zasp

olup

ráci

apo

skyt

nutý

pros

tor

děku

jem

eE

GU

HV

Lab

orat

ory

52-55 skodovka.indd 54 15.2.2013 1:10:06

STRANA 55

Mod

el: J

an T

uháč

ek (

Uni

que

One

). Za

spo

lupr

áci a

pos

kytn

utý

pros

tor

děku

jem

e E

GU

HV

Lab

orat

ory

52-55 skodovka.indd 55 15.2.2013 1:10:13

STRANA 56

Létá

ní č

asem

proč ne?! – ÚNOR 2013hodinkySTRANA 56

TEXT

: Jan

BA

BKA

– F

OTO

: Pro

fimed

ia.cz

56-57 hodinky.indd 56 15.2.2013 1:04:15

STRANA 57

Cestoval jsem v čase. Viděl náram-kové hodinky A. Lange & Söhne za necelé dva miliony euro, na je-jichž výrobu čekáte celý rok. Vy-

zkoušel si v ruce kapesní Panerai z kerami-ky. A za zvuku motorů formule obdivoval inženýrské IWC s digitálním ukazatelem dne a měsíce.

Časy se mění. Tak jako každý rok v led-nu na veletrhu v Ženevě a v dubnu v Ba-sileji. Hodináři tu během pár dní ukážou novinky pro letošní sezonu. Ano, i tenhle obor má své sezony, kolekce, designéry, celebrity a trendy. Salon vysokého hodi-nářství – Salon International de la Haute Horlogerie – je přehlídka šestnácti špičko-

vých značek, která dělá v lednu z Ženevy to, čím už beztak je – hlavní město všech možných kalibrů, číselníků, oscilátorů a hodinových ruček...

Být tu spolu s ostatními třinácti ti-síci milovníky hodinek pro mě zname-nalo zapomenout, jak plyne čas venku za zdmi výstavního centra. A zatímco se v Davosu v tu samou dobu chytré hlavy předháněly v nápadech, jak akcelerovat ev-ropskou či světovou ekonomiku, v Ženevě obchodníci z pěti kontinentů objednali ča-somíry za 30 miliard švýcarských franků. Tomu říkám pořádně sešlápnout plyn!

Neobdivoval jsem tu jen úplné novinky, které si ostatně můžete sami prohlédnout

na této stránce. Mohl jsem být hrdý i na Staroměstský orloj. Skvěl se (i když jen na fotografii) ve výběru těch nejzajímavějších inovací a objevů historie hodinářského umění na výstavě Mistrovství času. Vedle skvostných „cibulí Patek Philippe, Aude-mars Piguet anebo Vacheron Constantin z 19. století jsem si tu všiml zajímavé po-známky z té dávné doby.

Podle ručně psaných manufakturních archivů bylo tehdy zcela běžné, když ho-dinář pracoval na jedněch hodinkách šest nebo i více let. Tak se podívejme, co je to oproti těm několika málo týdnům či mě-sícům, které si budeme muset na letošní novinky počkat my...

JAEGER–LECOULTREMASTER GRANDE TRADITION GYROTOURBILLON 3 JUBILEE

Značka Jaeger-LeCoultre letos slaví 180 let od založení a ve výroční řadě najdete i tento model s gyrotourbillonem. Prodává Klenotnictví Dušák.

AUDEMARS PIGUETROYAL OAK OFFSHORE TITANIUM

GRAND COMPLICATIONLimitovaná edice 3 kusů, 648 součástí strojku, nejsložitější funkce, nádherné detaily. Prodává

Audemars Piguet.

PANERAILUMINOR SUBMERSIBLE 1950

Inovovaný model s označením PAM 00507 a s rezervou nátahu 3 dny má bronzové pouzdro

(obřích 47 mm), které časem zoxiduje a získá originální patinu. Prodává Carollinum.

IWCINGENIEUR PERPETUAL CALENDAR

DIGITAL DATE MONTHTechnicko-sportovní ráz řady Ingenieur dotváří

u tohoto modelu (46 mm) speciální digitální ukazatel data a měsíce. Prodává Carollinum.

A. LANGE & SÖHNE1815 RATTRAPANTE PERPETUAL CALENDAR

Věčný kalendář doplňuje funkce dvojitých stopek - kvůli nim mají hodinky i dvě vteřinové ručky.

Pocházejí ze špičkové řady 1815, odkazující k na-rození zakladatele značky. Prodává Carollinum.

CARTIERROTONDE DE CARTIER PERPETUAL

CALENDAR CHRONOGRAPHNový chronograf je doplněný o věčný kalendář

s retrográdním ukazatelem dnů v týdnu. Prodává Cartier.

56-57 hodinky.indd 57 15.2.2013 1:04:21

cestování proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 58 cestování proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 58

58-63 glamping.indd 58 15.2.2013 0:57:43

STRANA 59

Ve stanu de luxeV Praze žijící belgická podnikatelka a fotografka

Marie Borenstein cestuje za africkými zvířaty už patnáct let. Bydlí přitom v luxusních kempech přímo uprostřed

divoké přírody.

ZAZNAMENALA: Nora GRUNDOVÁ – FOTO: Marie BORENSTEIN a ANDBEYOND.COM

STRANA 59

58-63 glamping.indd 59 15.2.2013 0:57:54

cestování proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 60

Kamarádka mě uprostřed noci vzbudila, ať se podívám na jednu z plátěných stěn. Náš stan stál od lobby nejdál. Plát-

no bylo úplně vyboulené dovnitř. Skrze malé okénko, kde byla jen silonová síťka, jsem uviděla slonici se slůnětem. Právě to slůně se nám nalepilo na stan. Uvnitř stanu se vám nemá co stát, ale nesmí se v noci vycházet ven. Každý stan navíc v noci hlídá jeden Masaj, to jsou nejlepší hlídači a ochránci, umí číst přírodu a mo-hou vám zachránit život.

MASKOVANÝ PŘEPYCHJá jsem od své první cesty do Afriky pro-padla fotografování zvířat, proto mířím spíš do pustin, mimo turistické trasy i mimo místní vesnice. Vyhledávám pri-vátní lodge, kam nemůže nikdo, kdo nemá povolení od tohoto kempu, takže se na obrovské ploše můžete setkat maximálně s desítkou lidí.

Je dobré si vybrat pár cestovních agen-tur, s kterými lze cestu vymyslet společ-ně. Na každé cestě si vybírám, které zvíře především chci pozorovat, jestli to jsou sloni, levharti, plameňáci nebo migrace obrovských stád pakoňů. Například za slony nejraději jezdím do Zimbabwe nebo do Keni. V Botswaně je zase jednodušší natrefit na levharta.

Vždy bydlím v lodgi, což je buď sou-stava zděných a dřevěných staveb, kte-ré často mají vlastní malé bazény, salo-ny s krbem a prostorná lobby, nebo jde o několik velkých stanů a ty většinou stojí uprostřed těžko dostupné divoké přírody. Zvenčí takové stany vypadají nenápadně, ale uvnitř je luxus. Kvalitní velká postel, koberce, krásný nábytek, dokonale vyba-vená koupelna se záchodem.

Proč při cestě do Afriky vyhledávám lu-xusní lodge? Má to několik důvodů. Jsou většinou praktické. Na obrovská chrá-něná území se často nelze dostat jinak než malým letadlem. To znamená, že na místě bude jen pár turistů. Takhle se dá najít nadpozemsky krásná divoká příroda i v Keni, o které jsem si kdysi myslela, že je plná turistů. Špičkové lodge se chovají hodně ekologicky. Veškeré odpadky, i ty z kuchyně, se z místa odvážejí, někdy prů-vodci i zahlazují stopy po autech. Přitom skvěle vaří a vyperou vám prádlo. Taky je to jediný bezpečný způsob, když ces-tuju sama s celou těžkou fotografickou výbavou. Ale má to i jeden můj osobní důvod. Cesta na safari do Afriky je pro

mě i po patnácti letech – a to jezdím nej-méně jednou ročně – pořád obrovský sen. Všechno se zdá surreálné, magické. A k té divukrásné přírodě se luxusní, dokonalý, architektonicky jedinečný lodge prostě hodí. Vyrůstala jsem v Africe, takže přes-ně vím, jaké to je, jezdit rozbitým starým vrakem a spát ve skromném domku, kde po zemi běhají štíři.

Taky mám vždycky před očima film Vzpomínky na Afriku. Myslím, že každé-mu se při příjezdu do takového lodge vy-baví: Měla jsem farmu v Africe… Lodge se zpravidla snaží o kombinaci koloniálního interiéru à la dům Karen Blixenové a míst-ní kultury. Ty nejlepší lodge používají ar-chitekty a designéry. Vybavování interiéru byla dříve moje profese, takže si všímám i detailů. Často jsou lodge plné fotografií zvířat, některé kusy nábytku jsou vyrobe-ny ze dřeva, které přinesla řeka, v jednom lodgi jsem viděla vánoční stromek ozdo-bený koulemi sloního trusu.

STANY NA CESTĚŘada kempů nesídlí na jednom místě věčně, například v Botswaně v deltě řeky Okavango se musejí stany každý půlrok sbalit, protože když v Angole nadejde období dešťů, delta v Botswaně se rozli-je po obrovské planině a všechno je pod vodou. Jindy se jedná o natolik vzácné ob-lasti, že se kempy stěhují, aby nenarušily místní ekologii. Zatímco průvodci, hlídači a ochránci jsou místní, manažeři kempů

„V jednom lodgi jsem na

vlastní oči viděla nezvyklý

vánoční stromek. Byl ozdobený

koulemi skutečného

sloního trusu.“

MARIE BORENSTEIN

Marie Borenstein pochází z Belgie a žije v Praze už téměř dvacet let. Původně sem doprovázela svého manžela Serge Borensteina, developera a mecenáše českého umění, ale záhy si tu vybudovala vlastní fi rmu jménem Le Patio. Obchod s orientálním nábytkem a dekorem prodala, když byl na vrcholu oblíbenosti, a otevřela si na pražském Josefově restauraci Nostress. Je také výhradním distributorem kávy Illy pro Českou republiku, Slovensko a Polsko. Posledních patnáct let intenzivně cestuje do Afriky. Marie Borenstein se v Africe narodila a žila tam do svých dvanácti let, její belgičtí rodiče v Kongu vlastnili a spravovali kávové plantáže. Je také fotografk ou, která se specializuje především na dvě témata: světové jazzové hudebníky a africkou divokou přírodu a zvěř.

58-63 glamping.indd 60 15.2.2013 0:58:05

STRANA 61

Oliver’s Camp v Národním parku Tarangire na severu Tanzanie je úchvatný. Má jen čtyři stany a dřevěné lobby s jídelnou. Tehdy agentura do-stala ode mě a mých přátel zadání: „Chceme jen přírodu a nechceme nikoho potkat.“

58-63 glamping.indd 61 15.2.2013 0:58:09

cestování proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 62

jsou často Evropané, kteří prošli přísným kurzem například v JAR. Snad jen v Zim-babwe jsem viděla místního manažera. Bylo to kvůli politice, pro místní je to bezpečnější povolání než pro Evropany.

Mě víc baví bydlet ve stanech než ve zděných srubech. Je to pro mě větší dobrodružství. Luxus glampingu spočívá v perfektním bydlení – usínáte za praská-ní ohně v krbu nebo před stanem – jídle – ráno vám zaměstnanec přinese kávu do stanu – a bezpečí, ale nijak to neovlivní, co se člověku během pobytu stane. Na-jednou může zapršet a i ten nejlepší džíp zůstane vězet v tzv. black cotton, tedy v jen několik centimetrů hluboké maz-lavé vrstvě bláta pod travinami. Když se snažíte vyprostit džíp a okolo na vás se zájmem hledí rodina slonů, je to úžasné. Nemá se co stát, když pečlivě posloucháte průvodce. Ten má u sebe kulovnici pro všechny případy. Zvířata jsou v safari sa-mozřejmě chráněná, takže, jak mi jednou jeden průvodce lakonicky sdělil, měl by větší problém, kdyby zastřelil hrocha, než kdyby střelil mě.

Ano, taková glampingová cesta do Af-riky je drahá. Ale v té vysoké ceně je zahr-nuto třikrát denně vynikající jídlo včetně pikniku v přírodě, auto, průvodce, ochrana, a to všechno perfektní. Proto si myslím, že cena nakonec zase tak přemrštěná není. Dejme tomu pět tisíc eur za týden. Když se místo toho ubytujete v dobrém hotelu a budete jíst třikrát denně v restauracích, tak to třeba v Paříži utratíte stejně. A roz-hodně nikoliv za takový luxus.

KDE UVIDÍTE „VELKOU PĚTKU“Kdybyste měli do Afriky jet jen jed-nou v životě, asi bych vám doporučila Botswanu.

Anebo také Namibii, kde je veškerá af-rická příroda od oceánu přes savany po poušť, ale takové deltě řeky Okavango se nic nevyrovná. Byla to moje nejkrásnější cesta. Do nádherného kempu zvaného Vumbura Plains Camp. Je to malý kemp na severní straně delty, na soukromé koncesi o velikosti 60 tisíc hektarů. Každý krásný pokoj má svůj malý bazén a odpočívárnu. Okavango nevtéká do žádného moře nebo oceánu, ale každý rok se od března do června rozlévá do obrovské mělké delty, z níž se veškerá voda vsákne nebo vypaří. K vodě přichází obrovské množství zvířat. Přímo před kempem centimetry od vás se táhnou stáda slonů, žiraf, zeber, celé rodiny lvů.

Za doporučení stojí i Tanzanie a určitě Ngorongoro. Je to sice turistická destina-ce, ale zase se o ten park už dlouho stará UNESCO, takže je to poslední místo, kde lze dohromady spatřit tzv. Velkou pětku. Tvoří ji slon africký, buvol africký, no-sorožec dvourohý, lev a levhart skvrnitý. Tak si kdysi pojmenovali lovci pětici zví-řat, která lze nejobtížněji ulovit. Navíc na hraně kráteru je výjimečný kemp jménem Crater Lodge, kde z vany plné okvětních lístků růží vedle obrovského krbu můžete pozorovat, co se v Ngorongoro děje. Ale pokud chce člověk navštěvovat masajské vesnice a vůbec místní lidi, pak cestová-ní do luxusních kempů a lodgů není ta

nejlepší cesta. Většina masajských ves-nic poblíž cest jsou už hodně turistické destinace.

Na safari, ale též na fotografování zví-řat musí mít člověk disciplínu. Už v pět by měl být někde v přírodě, protože kolem půl sedmé začne být příliš horko, zvířata mají po lovu a začnou se schovávat. Nej-lepší chvílí v přírodě bývá vždycky roz-břesk: všechno se budí, vše je ještě čerstvé a ožívá.

Pokud se člověku nechce tohle ranní vstávání podstupovat, pak nemá význam do afrických savan jezdit. Existují tu i lu-xusní stany a lodge na břehu oceánu. Ale to není nic pro mě.

Horní snímek je z Keni, kde jsem byla vloni. Cestovala jsem sama, i kemp byl prázdný. Zastavila jsem se na piknik se svým průvodcem. V savaně bylo ticho

a až zenová atmosféra. Dolní snímek je z Tanzanie, rodina gepardů právě objevila gazelí mládě. Nemělo šanci. Tekly mi slzy, a průvodce mi říkal: „Marie, nebreč,

víš, kolik jsi musela zaplatit a jak daleko jet, abys tohle viděla?“

58-63 glamping.indd 62 15.2.2013 0:58:22

GLAMPING

Glamping je termín, který vznikl spojením slov glamorous a camping neboli luxusní stanování. Obliba tohoto způsobu pobytu roste, zpočátku především v Africe a Asii a posledních sedm let také v Evropě. Glamping vyhovuje lidem, kteří rádi tráví čas v přírodě, ale nechtějí příliš snížit svůj životní standard. V takovém kempu není nutné stavět stan, zatloukat kolíky, vyhánět škorpiony a vybalovat donesené jídlo. V samém srdci přírody, pod nebem plným hvězd, s ohněm před stanem nebo v chatičce v krbu může člověk využít plně vybavené koupelny včetně fénu, klasické toalety, klimatizace a topení a usínat v kvalitní, čistým povlečením vybavené, vyhřívané posteli. Obvyklá je vytříbená kuchyně, bazén a relaxační loungebar. To vše za těch nejpřísnějších ekologických pravidel.

PN00

1216

INZERCE

58-63 glamping.indd 63 15.2.2013 0:58:52

zoom proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 64

Zima je u konce, je čas přivítat jaro. Přinášíme výběr

těch nejzajímavějších produktů, které se už moc

těší na nový domov.

zoomSTRANA 64

Zima je u koje čas přivítaPřinášíme v

těch nejzajímaproduktů, které

těší na nový d

Mobilní telefon Vertu z řady Constellation má tělo zdobené kůží

z krajty. Jedná se o vůbec první telefon, na kterém byl použit tento

ušlechtilý materiál. Prodává se i v zelené a růžové variantě.

Cena 179 000 Kč, prodává VERTU.

Hodinky švýcarské manufaktury Roger Dubuis jsou jarní novinkou v prodejně Carollinum. Tento model z růžového

zlata a krokodýlí kůže pochází z řady Excalibur, která nabízí propracované hodinářské komplikace.

Info o ceně v obchodě, prodává CAROLLINUM.

Kabelka z jarní kolekce Bulgari je zdobená výšivkou z korálků. Na návrhu kolekce kabelek se podílela

i italská herečka Isabella Rossellini.Cena od 97 000 Kč, prodává BULGARI.

Unikátní náhrdelník z bílého osmnáctikarátového zlata s čirými a černými diamanty, modrými safíry a rubíny. Roberto

Coin vzdal motivem hada hold symbolu nového čínského roku.

Cena 2 969 000 Kč, prodává ROBERTO COIN.

64-67 zoom.indd 64 15.2.2013 0:53:02

STRANA 65STRANA 65STRANA 65

Toto jaro bude v pánské módě patřit barvám. Výjimkou nebudou ani boty. Červené derby pro odvážné muže od značky

Salvatore Ferragamo.Cena 19 880 Kč, prodává SALVATORE FERRAGAMO.

Pánská aktovka klasického střihu, ale nevšední barvy z jarní kolekce značky Salvatore Ferragamo.

Cena 32 500 Kč, prodává SALVATORE FERRAGAMO.

Minimalistický náhrdelník ve zlaté barvě z jarní kolekce domu Lanvin.

Info o ceně v obchodě, prodává SIMPLE CONCEPT STORE.K oslavě 140. výročí představila značka S. T. Dupont

nadčasovou kolekci odkazující k jejím nejznámějším klientům. Jedním z nich byla i Audrey Hepburn. Pero a zapalovač jsou pokryty perleťově bílým a růžovým lakem a palladiem. Mašle vyryté na víčku připomínají ozdoby na klobouku, který měla

herečka ve filmu Usměvavá tvář.Cena 7950 Kč za zapalovač, 12 350 Kč za plnicí pero,

prodává S. T. DUPONT.

Výrobce koňaku Hennessy a designér Arik Levy se spojili a vytvořili unikátní edici koňaku

X.O. v lahvi barvy bílého a růžového zlata na kovovém zlatém podstavci.

Cena 5300 Kč, prodávají KRATOCHVÍLOVCI a GURMETUM.

64-67 zoom.indd 65 15.2.2013 0:53:32

zoom proč ne?! – ÚNOR 2013STRANA 66

AUDEMARS PIGUET, Pařížská 5, Praha 1, tel.: 222 312 230; BOTTEGA VENETA,

Pařížská 14, Praha 1, tel.: 222 310 054; BULGARI, Pařížská 15, Praha 1, tel.: 222 310 358;

CAROLLINUM, Pařížská 11, Praha 1, tel. : 224 810 890; CARTIER, Pařížská 2,

Praha 1, tel.: 221 709 000; DIESEL, Pařížská 28, Praha 1; ERMENEGILDO ZEGNA,

Pařížská 18, Praha 1, tel.: 224 210 083; FASHION POLICE, Pařížská 21, Praha 1,

tel.: 230 233 023; GANT, pasáž Myslbek, Na Příkopě 19, Praha 1, tel.: 224 233 562; GURMETUM,

www.gurmetum.com; HERMES, Pařížská 12, Praha 1, tel.: 224 817 545; HUBLOT, Pařížská 1,

Praha 1, tel.: 222 310 907; CHOPARD, Pařížská 16, Praha 1, tel.: 222 310 026; KRATOCHVÍLOVCI,

www.kratochvilovci.cz; LA PERLA, Široká 15, Praha 1, tel.: 222 317 629; LOUIS VUITTON,

Pařížská 13, Praha 1, tel.: 224 812 774; MARKS & SPENCER, Václavské nám. 36, 110 00

Praha 1, tel.: 224 237 503; MAX MARA, Havířská 1, 110 00 Praha 1, tel.: 224 212 454; IVANA

MENTLOVÁ, www.ivanamentlova.com, tel.: 728464 559; OBSESSION, Široká 7, Praha 1,

tel.: 224 817 318; PAŘÍŽSKÁ 17, Praha 1, tel.: 222 320 260; PAŘÍŽSKÁ 18, Praha 1,

tel.: 224 216 407; JOHN RICHMOND, Široká 14, Praha 1; REPORT‘S, V Kolkovně 5, Praha 1;

ROBERTO COIN, Pařížská 1, Praha 1, tel.: 222 314 122; SALVATORE FERRAGAMO, Pařížská

20, Praha 1, tel.: 224 814 779; SIMPLE CAROLLINUM CONCEPT STORE, Pařížská 20,

Praha 1, tel.: 221 771 677; SPACE, Vězeňská 6, Praha 1; S. T. DUPONT, Havířská 5, Praha 1,

tel.: 224 267 190; SWAROVSKI, Celetná 7, Praha 1, tel.: 222 315 585; TIFFANY & Co., Pařížská 10,

Praha 1, tel.: 221 779 966; VERTU, Pařížská 8, Praha 1, tel.: 222 316 072

adresář

Klasický pánský kabát z jarní kolekce Gant, která je tentokrát inspirována

výpravou na Galapágy.Info o ceně v obchodě, prodává GANT.

Dámské hodinky Crash s unikátním tvarem ciferníku jsou z růžového zlata.

Luneta je zdobena bílými diamanty.Info o ceně v obchodě, prodává CARTIER.

Prsten Translucent od Swarovski připomíná svým tvarem brouky žijící

v deštných lesích Jižní Ameriky.Cena 3890 Kč, prodává SWAROVSKI.

Luxusní limitovaná edice Dark Box Jewel oslavuje unikátní ročník šampaňského Dom Pérignon Vintage 2002. Nezávislý hodnotitel Robert Parker toto víno oceňuje 98 body ze 100 možných. Sytě černou lahev zdobí metalická plastická viněta v růžové barvě. Cena 11 000 Kč, prodávají KRATOCHVÍLOVCI a GURMETUM.

Vzor šachovnice ve všech možných barvách je hlavním tématem jarní kolekce

značky Louis Vuitton. Cena 1950 eur, prodává LOUIS VUITTON.

64-67 zoom.indd 66 15.2.2013 0:54:12

proč ne?!21. 2. zážitky21. 3. móda11. 4. ženy25. 4. golf

23. 5. bydlení a design

13. 6. léto29. 8. muži a hi-tech

26. 9. móda24. 10. inteligentní život, hodinky a šperky

21. 11. auto 5. 12. luxus a rozmařilost

v roce 2013 vychází


PN001246


proc ne february 2013

Documents