průvodce po vybraných geologických lokalitách moravskoslezské oblasti

PRŮVODCE PO VYBRANÝCH GEOLOGICKÝCH LOKALITÁCH MORAVSKOSLEZSKÉ OBLASTI

Michaela Halavínová, Lukáš Krmíček, Ludmila Čermáková, Jan Hauk

2

PRŮVODCE PO VYBRANÝCH GEOLOGICKÝCH LOKALITÁCH MORAVSKOSLEZSKÉ OBLASTI Michaela Halavínová, Mgr. Ph.D. Lukáš Krmíček, RNDr., Ph.D. Ludmila Čermáková, RNDr. Jan Hauk, RNDr., CSc. Text neprošel odbornou ani jazykovou úpravou. Za původnost a správnost odpovídají autoři. Vydalo: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Veveří 331/95, 602 00 Brno Vytiskl: Počet stránek: 90 První vydání, Brno 2014 ISBN 978-80-214-4955-8

Fakulta stavební Vysokého učení technického v Brně zahájila 1. 6. 2012 řešení projektu „OKTAEDR – partnerství a sítě stavebnictví“. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky a je zaměřen na tvorbu a udržování partnerské sítě. Tato síť bude vzájemně propojovat Fakultu stavební Vysokého učení technického v Brně, významná výzkumná a vývojová pracoviště, partnery z oblasti podnikatelského sektoru i oborová sdružení. Cílem sítě je umožnit rozšíření vzájemné spolupráce, vytvoření nových podmínek pro přenos teoretických i praktických znalostí a zkušeností mezi výzkumem a stavební praxí. Partnery projektu „OKTAEDR – partnerství a sítě stavebnictví“ jsou:

• MOTRAN Research, s. r. o., • Českomoravský cement, a.s., • Centrum dopravního výzkumu, v. v. i., • OHL ŽS, a.s., • Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, • ESOX, spol. s r.o., • Svaz vodního hospodářství ČR.

Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.4.00/31.0012 Název projektu: OKTAEDR – partnerství a sítě stavebnictví Realizace: 1. 6. 2012 – 31. 5. 2014

4

Obsah 1. Úvod ........................................................................................................................................... 5

2. Jeseník – Bukovice ..................................................................................................................... 6

2.1 Základní informace o navštívené lokalitě .......................................................................... 6

2.2 Petrologická a mineralogická charakteristika lokality ....................................................... 6

2.3 Regionálně-geologická charakteristika silezika ............................................................... 10

2.4 Regionální geologie jesenického masivu ......................................................................... 11

3. Horní Lipová ............................................................................................................................ 14

3.1 Základní informace o navštívené lokalitě ........................................................................ 14

3.2 Petrologická a mineralogická charakteristika lokality ..................................................... 15

3.3 Regionální geologie skupiny Branné ............................................................................... 17

4. Zlatý Chlum u Jeseníku ............................................................................................................ 19



4.3 Regionální geologie vrbenské skupiny ............................................................................. 23

5. Lichnov u Horního Benešova ................................................................................................... 24



5.3 Regionálně-geologická charakteristika kulmu ................................................................. 27

5.4 Regionální geologie hornobenešovského souvrství ......................................................... 29

6. Uhlířský vrch a Venušina sopka .............................................................................................. 30


6.2 Petrologická a mineralogická charakteristika ................................................................... 31

6.3 Regionálně-geologická charakteristika neovulkanitů ...................................................... 34

7. Moravany ................................................................................................................................. 35



7.3 Stručná charakteristika kvartéru ....................................................................................... 38

8. Hády u Brna a okolí ................................................................................................................. 44



8.3 Regionálně-geologická charakteristika brněnského masivu ............................................ 51

8.4 Regionálně-geologická charakteristika Moravského krasu .............................................. 54

9. Výběr z literatury ..................................................................................................................... 57 Přílohy

5

1. Úvod

Průvodce po vybraných geologických lokalitách moravskoslezské oblasti byl sestaven na základě terénních geologických exkurzí pořádaných v rámci projektu „OKTAEDR – partnerství a sítě ve stavebnictví“. Na příkladu sedmi navštívených lokalit se čtenář může seznámit s geologickými jednotkami a jejich litologickou náplní, které časově pokrývají dlouhé období přibližně 600 miliónů let od proterozoika až po kvartér. Publikace rozšiřuje nabídku studijních opor posluchačů Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně k předmětům Geologie a Základy regionální geologie České republiky pro stavební inženýry. Věříme, že stejně tak dobře poslouží i jako inspirace k výletu pro zájemce z řad širší veřejnosti.

Autorský kolektiv (Brno, květen 2014)

6

2. Jeseník – Bukovice

Amfibolitový kamenolom

2.1 Základní informace o navštívené lokalitě

Bukovický kamenolom je čtyřetážová těžebna na amfibolit provozovaná firmou Kamenolomy ČR, s.r.o. (obr. 1-2). Amfibolit protínají v lomu četné žíly metagranitu a metapegmatitu (obr. 2-2). Lom je založen v katastru vesnice Bukovice (jižní součást města Jeseníku) asi 2 km jjz. od hlavního náměstí. Přístup je po odbočce ze silnice Jeseník – Šumperk č. 44. Odbočka vede okolo benzinové pumpy. Metamorfované horniny Bukovického kamenolomu jsou svým vývinem (barvou, zrnitostí, páskováním) vhodné pro využití jako drcené, tak i leštěné kamenivo. V areálu lomu se nachází betonárka (obr. 3-2). V rámci 1. Mezinárodního sochařského symposia Jeseník 2004 byla z amfibolitu zhotovena ukázková skulptura, která je umístěna v Jeseníku na náměstí Svobody.

2.2 Petrologická a mineralogická charakteristika lokality

Amfibolity jsou regionálně metamorfované (přeměněné) horniny (viz slovníček pojmů v příloze). Zde jsou součástí tzv. jesenického amfibolitového masivu, který se nachází v oblasti krystalinika (oblasti regionálně metamorfované) nazývaného silezikum (viz Příloha III, IV). Amfibolity vznikají za středních až vyšších metamorfních podmínek, přeměnou bazických magmatických (vyvřelých) hornin (s obsahem bazických plagioklasů, amfibolu a pyroxenu) jako jsou hlubinné horniny ze skupiny gabra, dále bazaltoidy (tedy výlevné bazické horniny jako bazalty, melafyry a diabasy) a jejich tufy (jedná se o sedimenty sopečného původu). Amfibolity jsou složené převážně z obecného amfibolu, který má dlouze sloupcovitý habitus (tvar krystalu), většinou černou nebo tmavozelenou barvu. Amfiboly mají dokonalou štěpnost podle kosočtverečného hranolu a na těchto plochách mají i výrazný skelný lesk. Štěpnost amfibolu je dobře viditelná při pozorování jednotlivých krystalů pod mikroskopem, kdy jednotlivé štěpné plochy spolu svírají úhel přibližně 120° (obr. 4-2). Z dalších minerálů, které můžeme v bukovickém amfibolitu nalézt, je to především albit, tedy kyselý plagioklas – živec a v menší množství i epidot, granát, eventuelně křemen. Jesenické amfibolity bývají často páskované rulovými pásky, které jsou tvořeny živcem, křemenem a malým množstvím amfibolu. Zastoupení světlých a tmavých poloh v amfibolitech je variabilní. Světlé polohy (leukosom) mají zpravidla konstantní složení pyroxen, karbonát, plagioklas a odpovídají nejčastěji horninám erlanového typu. Akcesoricky se objevuje epidot a draselný živec.

7

Tmavé polohy (melanosom) jsou ve složení variabilní, zpravidla tvořené asociací amfibol-plagioklas, amfibol-plagioklas-granát nebo amfibol-biotit. Na přechodech do světlých poloh se objevuje epidot a chlorit. Běžnými akcesoriemi jsou ilmenit a titanit, popřípadě rovněž pyrhotin a magnetit. Vzhledem k charakteru akcesorických minerálů musí vytěžené kamenivo procházet přes silný elektromagnet, kde jsou magnetické minerály odstraněny. Horniny Bukovického kamenolomu jsou pronikány (meta)pegmatitovými (viz slovníček pojmů v příloze) žilami o pravé mocnosti od několika mm až po 20 m (obr. 2-2). Tyto žíly jsou součástí žilného doprovodu žulovského granitového masivu. Tělesa jsou to jednoduchá, nezonální, hrubě zrnitá, místy s porfyrickými vyrostlicemi draselného živce – ortoklasu. Jejich minerální asociaci tvoří křemen, ortoklas, mikroklin, biotit, muskovit a někdy i granát. Granáty tvoří nezonální izometrická zrna do 0,5 cm, ve kterých převládá almandinová složka (80 %) nad spessartinovou.

Obr. 1-2 Těžba amfibolitu v kamenolomu Bukovice.

8

Obr. 2-2 Pohled na lomovou stěnu založenou v bukovickém amfibolitu, který protínají žíly metagranitu a metapegmatitu.

9

Obr. 3-2 Betonárka využívající kamenivo vyrobené z bukovického amfibolitu.

Obr. 4-2 Ukázka krystalu amfibolu při zobrazení v polarizačním mikroskopu. Dobře jsou patrné směry štěpnosti, které svírají uhel ~120°. Délka krystalu je 0,5 mm.

10

2.3 Regionálně-geologická charakteristika silezika

Silezikum je součástí moravskoslezské oblasti, která spadá do vyšší regionálně- geologické jednotky, kterou označujeme jako Český masiv (viz Příloha II). Moravskoslezská oblast se dělí na řadu dílčích regionálně-geologických jednotek (obr. 5-2). Současná podoba Českého masivu je výsledkem kadomského, hercynského (variského) a alpinského orogenního (horotvorného) cyklu (viz Příloha I). Silezikum je jednotka s velmi intenzivní deformací a regionální metamorfózou hercynského stáří. Hranice silezika oproti západněji ležící lužické oblasti je kladena do prostoru ramzovského a nýznerovského nasunutí. Východní hranice je analogická s hranicí mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem. Za jižní hranici silezika pokládáme systém zlomů, z nichž nejvýznamnější je zlom bušínský a zlomové pásmo Hané. Na severu pokračuje silezikum v podloží terciérních (třetihorních) a kvartérních (čtvrtohorních) formací. Silezikum je možné rozdělit na dvě strukturně, a také stratigraficky odlišná patra. Hercynské, tj. devonské patro silezika pokračuje dále na východ do oblasti s devonem a spodním karbonem v Nízkém Jeseníku. Faciálně má hercynské patro v sileziku jak okrajové facie s vápenci a klastiky, tak facie hlubší s bazickými magmatity. Jeho součástí jsou i diferencované gabrové masivy spojené s bazickým vulkanismem. Hranice mezi sedimentárně-vulkanickým souvrstvím devonu a devonsko-spodnokarbonským flyšovým souvrstvím (kulmem) je významnou faciální změnou. Došlo k ní v důsledku rychlého vyklenutí silezika a přesunutí sedimentačního prostoru dále k východu. Předdevonské patro silezika je nejlépe odkryto v západní polovině silezika a tvoří jeho jádro . Má monotónnější charakter, který představují biotitické a dvojslídné ruly a svory (viz slovníček pojmů v příloze). Pestré členy se objevují spíše ve svrchnějších částech a jsou zastoupeny erlány, amfibolity, kvarcity a grafitickými horninami. Silezikum lze od západu na východ rozdělit do několika skupin, ve kterých se střídají horniny devonského a předdevonského patra. Nejzápadnější jednotka silezika je představována velkovrbenskou skupinou. Názory na její stáří oscilují mezi svrchním proterozoikem a spodním paleozoikem. Na východ od velkovrbenské skupiny vystupuje skupina Branné. Svrchní část této skupiny obsahuje horniny (grafitické fylity a mramory) s předpokládaným devonským stářím. Vedlejší keprnická skupina je v centrálních partiích budována ortorulami a migmatity (viz slovníček pojmů v příloze), na okrajích je horninově pestřejší. Devonského stáří jsou horniny skupiny Červenohorského sedla tvořící spojnici mezi jesenickým a sobotínským amfibolitovým masivem. Oblast Pradědu a Orlíku je budována horninami desenské skupiny. Nejvýchodnější jednotku silezika představuje vrbenská skupina, která je spolehlivě devonského stáří.

11

Obr. 5-2 Moravskoslezská oblast: 1 - platformní formace a neogén karpatské předhlubně, 2 - permokarbon, 3 - okraj karpatské předhlubně, 4 - moravskoslezský devon a karbon, 5 - brněnský masiv, 6 - krystalinikum silezika, 7 - středočeská oblast, 8 - kutnohorsko-svratecká oblast, 9 - lužická oblast, 10 - moldanubická oblast, 11 - granitoidy, 12 - přesmyky, nasunutí, 13 - zlomy, 14 - lokalizace jednotek moravskoslezské oblasti: MS1 - moravikum, MS2 - svinovsko-vranovské krystalinikum, MS3 - silezikum, MS4 - krystalinikum miroslavské hrástě a krhovické krystalinikum, MS5 - brněnský masiv, MS6 - moravskoslezský devon a spodní karbon (kulm), MS7 - moravskoslezský svrchní karbon, MS8 - granitoidy silezika.

2.4 Regionální geologie jesenického masivu

Ve středu Hrubého Jeseníku vystupují dva amfibolitové masivy – jesenický a sobotínský. Jedná se o regionálně metamorfovaná tělesa bazického vulkanismu devonského stáří. Jesenický masiv je těleso čočkovitého tvaru mezi Bělou, Jeseníkem a Rejvízem. K tělesu náleží také pruh pokračující od Jeseníku k SV s menším výběžkem k JZ. Největší šířky a patrně též intenzity vulkanismu dosahuje v okolí křížení s hlavní větví zlomového pásma okrajového sudetského zlomu. Stratigraficky bývá sled metabazitového komplexu sobotínského masivu řazen převážně do středního devonu a považován za původní podloží drakovských kvarcitů (viz slovníček pojmů v příloze) vrbenské skupiny. V horninovém sledu komplexu převládají amfibolity s pásky

12

bohatšími kalcitem nebo biotitem, většinou s živci, označované jako polyschematické (obr. 6-2). Amfibol zde tvoří 50–70 % horniny. Akcesoricky bývá přítomen epidot, biotit, magnetit, titanit a pyrit. Z řady amfibolitů monoschematických jsou nejrozšířenější drobně až jemně zrnité typy, přítomné zvláště ve střední části území (Dlouhá hora, Vrchovištní potok). Na jejich složení se podílí přibližně 70 % obecný amfibol, 10–30 % plagioklas (albit až oligoklas), křemen, epidot, apatit, rudní minerály. Středně zrnité typy jsou na rozdíl od většinou usměrněných drobnozrnných spíše všesměrně zrnité, složením se však výrazněji neliší. Poměrně řídké jsou výskyty amfibolitů hrubozrnných, amfibolických, aktinolitických a mastkových břidlic tvořících čočkovitá až deskovitá tělesa vzniklá patrně z ultrabazických hornin (obr. 7-2). K dalším horninovým typům patří karbonátem bohatý amfibolit, tvořící často tělesa v předcházejícím typu, místy s charakteristickou přítomností biotitu vystupujícího i v podobě samostatných proužků. Zvýšeným obsahem karbonátu hornina přechází do karbonát-epidotických břidlic až do nečistých vápenců. Ve svrchní části sledu komplexu jsou v blízkosti jeho osní části přítomné produkty acidního (kyselého) vulkanismu, na který jsou vázána ložiska a výskyty železných rud i stratiformní sulfidická ložiska s polymetalickou mineralizací. Litologie uvedeného sledu, stejně jako vložky magnetitových rud vázané na silně karbonátové typy (amfibolicko-erlanové stromatity) dokládají vulkanogenní, převážně tufogenní původ většiny horninového sledu jesenického masivu.

Obr. 6-2 Ukázka bloku amfibolitu instalovaného u muzea v Jeseníku.

13

Obr. 7-2 Ukázka mastkové břidlice sobotínského masivu.

14

3. Horní Lipová

Kamenolom na krystalický vápenec (mramor)


Lokalita se nachází v blízkosti města Jeseník. Hornolipovský kamenolom, otevřený v severovýchodním svahu Mramorového vrchu (715 m; obr. 1-3) v Horní Lipové, náleží firmě Slezský kámen, a.s. Přístup do kamenolomu je po odbočce ze silnice Jeseník – Hanušovice č. 369 do Horní Lipové a do vlastního kamenolomu z ní vede první odbočka vlevo. Ve čtyř etážovém stěnovo-jámovém kamenolomu jsou již více než 150 let těženy hornolipovské páskované kalcitické mramory, které jsou součástí svrchního oddílu silezické skupiny Branné vystupující v nadloží keprnické ortoruly. Jedná se o tektonicky zbytnělou polohu metamorfovaných devonských vápenců, které zde byly již historicky těženy jako surovina pro pálení vápna i jako stavební kámen. Obecně platí, že svými fyzikálními vlastnostmi – otlukem, obrusem, nasáklivostí, pevností v tlaku apod. jsou mramory velmi vhodné pro veškeré obvyklé využití v interiérech i exteriérech staveb.

Obr. 1-3 Pohled do kamenolomu Horní Lipová.

15


Krystalický vápenec neboli mramor (viz slovníček pojmů v příloze) se skládá především z krystalované formy uhličitanu vápenatého (CaCO3) – kalcitu. Tento minerál má nejčastěji bílou barvu, známá je však i jeho čirá varieta označovaná jako „islandský vápenec“. Vlivem příměsí může být barva kalcitu šedá i narůžovělá. Kalcit má nízkou tvrdost, skelný lesk a výbornou štěpnost podle klence (romboedru). Díky tomu se krystalické vápence výborně opracovávají a z estetického hlediska jsou velice zajímavé. Barva mramorů je bílá, světle šedá a v závislosti na povaze jemného pigmentu v mramorech je na některých jiných lokalitách také načervenalá, zelenavá, tmavě šedá až černá. Lipovské mramory mají bílou až šedou barvu (obr. 2-3). Typické páskování je dáno jak původní sedimentací karbonátových schránek devonských organismů, tak veškerými následnými geologickými ději (obr. 3-3). Příčinou tmavého až místy černého zbarvení hornolipovských mramorů jsou obsahy organického uhlíku (nyní v podobě grafitu) dávných organizmů devonského moře. Místy jsou v mramorech z Horní Lipové akcesoricky vtroušeny sulfidické minerály – pyrit a pyrhotin. Při použití mramoru v exteriérech může dojít ke zvětrávání těchto sulfidů a k tvorbě oxidů a hydroxidů železa. Toto je lidově označováno spojením „kámen pláče“. Na kontaktu s nadložními a podložními horninami podléhají zdejší mramory tektonickému drcení (kataláze) spojenému s limonitizací a krasověním. Tyto děje snižují kvalitu zdejší suroviny a je třeba k nim přihlédnout při výběru vhodných bloků pro další zpracovávání. Známým mramorem z Českého masivu je nedvědický mramor, který vyniká namodralou barvou (obr. 4-3).

Obr. 2-3 Odřezky mramorových desek na okraji lomu.

16

Obr. 3-3 Páskování v mramoru z Horní Lipové.

Obr. 4-3 Ukázka nedvědického mramoru s charakteristickou namodralou barvou.

17

3.3 Regionální geologie skupiny Branné

Stejně jako předchozí lokalita Jeseník – Bukovice náleží také Horní Lipová do silezika. Základní popis této regionálně-geologické jednotky je podán v kapitole 2.3 „Regionálně- geologická charakteristika silezika“. Skupina Branné vystupuje podél západního okraje keprnické skupiny v prostoru od Jeseníku až po Bušín. Její horninový sled lze považovat za přibližný stratigrafický ekvivalent vrbenské skupiny lemující skupinu desenskou (obr. 5-3). Nejnižším členem jejího sledu jsou ramzovské kvarcity, které představují přibližný stratigrafický ekvivalent drakovských kvarcitů skupiny vrbenské. Jde o světlé muskovitické kvarcity, místy s vložkami křemenných metakonglomerátů, popřípadě i s pestřejším valounovým materiálem včetně granitoidů (viz slovníček pojmů v příloze) v prostoru mezi Ramzovou a Ostružnou. V nadloží kvarcitů je u Lipové vyvinut poměrně mocný k JZ postupně vykliňující horizont čistých, bělavých lipovských krystalických vápenců, dosahujících v severní části maximální mocnosti 120 až 150 m. Zde je v nich též přítomná vložka kvarcitů metrové mocnosti. Původní vápence jsou pravděpodobně rifového (útesového) původu se spodnodevonským stářím. Nad krystalickými vápenci pokračuje sled fylitů až svorů staříčského souvrství označený podle říčky Staříče, v jejímž údolí je nejlépe odkryt ve stratotypovém profilu při železniční trati v Horní Lipové. Sled staříčského souvrství je tvořen muskovit-biotitickými a biotitickými fylity, místy až granátickými, příp. staurolitickými svory. Podřízeně jsou ve sledu souvrství zachovány relikty rytmického střídání původního psamitického (písčitého) a pelitického (jílovitého) materiálu s rytmy cm až dm řádu. Vložky hruběji zrnitých metadrob nejsou příliš hojné a jsou přítomné ve střední a vyšší části sledu. Ve střední části sledu jsou zvláště k jihu u Branné přítomné vložky modrošedých krystalických vápenců s kolísavou mocností 30 až 50 m. U Hanušovic jsou v nižší části sledu přítomné metatufy bazického až intermediárního složení, tvořené chloritickými až chlorit-amfibolickými, většinou albitickými zelenými břidlicemi až amfibolity, často s vložkami biotitických až muskovit-biotitických fylitů. Ve svrchní části sledu jsou zvláště na severu místy přítomné i polohy porfyroidů. Nejvyšším členem sledu skupiny Branné jsou vápence vitošovské, sledovatelné po celém jejím průběhu od Vápenné na severu po Vitošov na jihu. Tyto vápence místy obsahují relikty sedimentárních textur a fauny (mikritové laminy přílivo-odlivových plošin – sabchová facie), dokládající jejich příbřežní původ a bezpečné statigrafické zařazení do devonského stupně givet až frasn (viz Příloha I). Sled skupiny Branné patří k tzv. tišnovskému (okrajovému) faciálnímu vývoji moravskoslezského devonu.

18

Obr. 5-3 Základní regionálně-geologické jednotky silezika vyznačené v geologické mapě Českého masivu v měřítku 1 : 500 000 (Kodym et al. 1967).

19

4. Zlatý Chlum u Jeseníku

Historické ložisko zlata a granátické svory


Historické ložisko zlata „Zlatý chlum“ je situováno asi 2 km severovýchodně od města Jeseníku, na severozápadním svahu Zlatého chlumu (kóta 875,3 m). Přístup do prostoru ložiska je po žlutě značené turistické trase, která vede z Jeseníku na Čertovy kameny. Důlní díla jsou soustředěna v biotitických rulách, svorech a kvarcitech, geologicky náležejících k vrbenské skupině silezika (obr. 1-4). V terénu jsou dobře patrná dlouhá propadlá ústí štol, haldy a haldičky, pozůstatky šachtic i staré hornické cesty (obr. 2-4). Zlato se zde začalo těžit podle charakteru pozůstatků po těžbě již před rokem 1200.


V některých typech metamorfitů, nalezených ve starých dobývkách, byly zjištěny relativně zvýšené obsahy zlata. Nejvyšší koncentrace Au jsou v biotitických rulách (v průměru 0,2 mg/kg), v muskovit-biotitických svorech jsou obsahy nižší (v průměru 0,1 mg/kg). Nejnižší koncentrace Au vykazují kvarcity (v průměr 0,06 mg/kg). Uvedené typy hornin obsahují křemenné polohy, které tvoří systém převážně ložních a ojediněle též pravých žilek většinou čočkovitého charakteru, protažených ve směru SV–JZ. V křemenných polohách byly zjištěny maximální obsahy zlata až 28 mg/kg, přičemž nelze jednoznačně konstatovat, ve kterém horninovém typu jsou křemenné polohy na zlato nejbohatší, nebo kde jsou nejčastější. Kumulaci zlata na lokalitě Zlatý chlum lze považovat za metamorfogenní – křemenné polohy i ojedinělé pravé žilky představují extrémně segregované části horninového komplexu, do nichž bylo zlato nakoncentrováno v důsledku metamorfních procesů. Zlato (obr. 3-4) je obsaženo v křemenných polohách v kvarcitech (viz slovníček pojmů v příloze), biotitických rulách a svorech aktuálně řazených k vrbenské skupině silezika. Zlato bylo nejspíše původně součástí rozsypů v píscích dna devonského moře. Při hercynském vrásnění vyvolaném kolizí Laurussie a Gondwany bylo toto zlato spolu s okolními sedimenty mořského dna remobilizováno a přepracováno při metamorfních procesech. Dnešní obraz distribuce zlata v ložisku je patrný mj. z rozmístění pozůstatků důlních děl. Zlato se v křemenných polohách vyskytuje převážně v podobě plíšků a jejich velikost dosahuje až 2 mm. Byly zde rovněž nalezeny velmi těsné srůsty zlata s telluridy. Dalšími rudními minerály vyskytujícími se na ložisku jsou pyrit, pyrhotin a chalkopyrit s inkluzemi sfaleritu. Zlato se na lokalitě vyskytuje rovněž ve formě krystalků. Jedná se o oktaedry, místy s plochami hexaedru, pouze vzácně mají tvar

20

kubooktaedru. Velikost krystalků zlata je převážně okolo 0,4 mm, výjimečně se blíží 1 mm. Ryzost zlata obou morfologických typů je velmi vysoká – obsah příměsi Ag je jen 1,1 až 2,4 % (v průměru 2,1 %), obsah Cu je okolo 0,3 %. Zlato z této lokality tak patří k nejryzejším na světě. Mezi sběrateli minerálů je historické ložisko zlata na Zlatém chlumu známo i díky bohatým nálezům granátu ve svorech. V jejich eluviu (zvětralé svrchní poloze svoru) lze snadno najít volné krystaly granátu. Tmavě červenohnědé porfyroblasty (nápadně větší krystaly oproti minerálům v jejich okolí) granátu s převahou almandinové složky zde dosahují běžně velikosti 5 až 10 mm (obr. 4-4). Svor je středně metamorfovaná hornina, která je tvořena převážně slídami – muskovitem a biotitem (dvojslídné svory), na některých lokalitách jen muskovitem, a dále polohami nebo čočkami křemene. Svory (viz slovníček pojmů v příloze) jsou většinou barvy perleťově světle šedé, hnědavé až červenohnědé výrazně lesklých ploch (lesk je dán obsahem slíd) plošně paralelní textura má dobře viditelnou foliaci (folium – latinsky list; obr. 4-4). Struktura bývá porfyroblastická s lepidoblastickou základní tkání. Zrnitost mají svory spíše hrubší. Hlavními minerály svoru jsou tedy křemen, muskovit, biotit, chlorit a v menším množství i kyselý plagioklas (do 10 % ze světlých minerálů). Při vyšších stupních metamorfózy se vytváří i granát, popřípadě staurolit (obr. 5-4). Tyto minerály zde pak tvoří porfyroblasty, dále se se vzrůstajícím stupněm metamorfózy zvyšuje množství biotitu na úkor muskovitu. Svory pak přecházejí až do tzv. svorových rul.

Obr. 1-4 Geologická mapa nejbližšího okolí historického ložiska zlata „Zlatý chlum“.

21

Obr. 2-4 Diskuse o těžbě na Zlatém Chlumu nedaleko vstupu do štoly.

Obr. 3-4 Ukázka ryzího zlata z lokality Kalgoorlie v Austrálii. Rozměry vzorku jsou: 3,6 x 2,7 x 2 cm (převzato z učebních textů Zimáka 2005).

22

Obr. 4-4 Pohled na plochy foliace s porfyroblasty granátu ve svoru ze Zlatého Chlumu.

Obr. 5-4 Ukázka staurolitového svoru ze silezika.

23

4.3 Regionální geologie vrbenské skupiny

Obdobně jako předchozí lokalita patří i lokalita „Zlatý chlum“ do silezika, a tudíž její základní charakter odpovídá kapitole 2.3 Regionálně-geologická charakteristika silezika. Horniny Zlatého chlumu litologicky odpovídají horninám vrbenské skupiny. Klasickou oblastí vývoje vrbenské skupiny představuje území v okolí Vrbna mezi Karlovou Studánkou a Heřmanovicemi. Zde je sled skupiny tvořen od báze drakovskými kvarcity , jejichž sedimentace začala ve spodním devonu. Nadložím drakovských kvarcitů (viz slovníček pojmů v příloze) jsou tmavé muskovitické fylity (převážně metapelity), často s projevy intenzivního převážně bazického vulkanismu. Sled vrbenské skupiny uzavírají krystalické heřmanovické vápence, které obsahují organismy středně až svrchnodevonského stáří. V závěrečné fázi vývoje vrbenské skupiny dochází k výrazné faciální diferenciaci, která zároveň ovlivnila počátek nástupu flyšové (komplex vrstev mořského původu nejméně 500 m mocný s rytmickým střídáním psamitů až pelitů) sedimentace. Morfologicky se nejvýrazněji projevují vulkanické komplexy, tvořící většinou elevace. Ve srovnání s okolím Vrbna je poněkud odchylný faciální vývoj vrbenské skupiny i jejího podloží v oblasti tzv. zlatohorského oblouku, který má příčnou pozici, k převládajícím strukturním směrům Jeseníků a jsou na něj vázána významná sulfidická ložiska. Ložiska zlatohorského rudního okrsku jsou metamorfované, zčásti přemístěné rudní akumulace lokálně i geneticky spojené s procesy tvorby vulkanosedimentárních horninových asociací v mořském prostředí. Zlatohorský oblouk tvoří SV lem severního uzávěru desenské skupiny. Projevy bazického až intermediárního, méně i acidního vulkanismu jsou přítomné zvláště ve vyšší části sledu. Tento vulkanosedimentární sled tvoří centrální část zlatohorského oblouku lemovanou horizontem kvarcitů. V nadloží kvarcitů se po chlorit-sericitických fylitech objevují tmavé muskovitické fylity (viz slovníček pojmů v příloze). Tmavé fylity jsou směrem k vrcholu struktury zlatohorského oblouku spojeny s pozvolnými přechody s nadložními heřmanovickými vápenci. Vývoj zlatohorského oblouku a jeho sousedství dokumentuje cykličnost geotektonického vývoje, který se projevuje přesouváním vulkanických center shodně s vývojem orogénu. Na závěrečné fáze vulkanismu je vázán vývoj mineralizací s pestrou řadou asociací od Cu a Pb, Zn, Ag k Au.

24

5. Lichnov u Horního Benešova

Retenční nádrž v horninách kulmu Nízkého Jeseníku


Lokalita se nachází severovýchodně od Bruntálu v oblasti Nízkého Jeseníku v katastrálním území obce Lichnov, kde firma SKANSKA zajišťuje výstavbu hráze retenční nádrže, jako součást systému poldrů retenčního prostoru na přítocích řeky Čižiny, která protéká obcí. Na stavbu hráze jsou využívány horniny z lokálních zdrojů – prachovito-jílovité břidlice a jílovitá eluvia kulmských sedimentů moravického a hornobenešovského souvrství. Retenční nádrž bude v budoucnu sloužit jako ochrana proti povodňové vlně, která by případně mohla zasáhnout obec Lichnov (obr. 1-5).


Hlavní geologickou jednotku území představují sedimentární horniny charakteru terigenního flyše, které na lokalitě náleží benešovským vrstvám moravskoslezského spodního karbonu označovaného též jako kulm. Z petrografických typů zde převládají běžné kulmské horniny, tzn. polymiktní slepence, které jsou složené z valounů více horninových druhů, dále živcové droby, drobové pískovce, prachovce až prachovité břidlice, jílovito-prachovité až prachové a jílové břidlice (viz slovníček pojmů v příloze). Nezvětralé prachovito-jílovité břidlice a v jejich nadloží jílové eluvium (nepřemístěná zvětralina) se na lokalitě Lichnov těží v tzv. zemníku (obr. 2-5). Vytěžené horniny jsou naváženy a zhutňovány v prostoru vznikající hráze retenční nádrže. Jílovité břidlice jsou velmi jemnozrnné horniny sedimentárního původu. Jejich textura je pelitická (jílovitá), zpevněná a vrstevnatá. Podél ploch vrstevnatosti se na některých lokalitách více a na jiných lokalitách méně odděluje hornina na deskovitá tělesa. Na základě charakteristického deskovitého rozpadu získala hornina označení břidlice, přestože výraz břidličnatá textura je užíván u metamorfovaných hornin. Jílovité břidlice jsou tvořeny převážně jílovými minerály, zejména kaolinitem, illitem či montmorillonitem, dále příměsí nejčastěji limonitu a grafitu. Lichnovské břidlice neobsahují kalcit (CaCO3), který je běžnou příměsí jílovitých hornin v jiných oblastech (obr. 3-5, 4-5).

25

Obr. 1-5 Lichnov-výstavba retenční nádrže, jíly na povrchu (foto A. Leiter).

Obr. 2-5 Pohled na zatopený zemník a jeho nadloží.

26

Obr. 3-5 Ukázka kulmské jílovité břidlice z kulmu Nízkého Jeseníku.

Obr. 4-5 Ukázka vrstevnaté stavby jílové břidlice s kalcitovou příměsí, která je přítomna zejména v tenkých světlejších vrstvách (laminách). Rozměr vzorku 12 x 8 cm.

27

5.3 Regionálně-geologická charakteristika kulmu

Moravskoslezský spodní karbon je reprezentován spodnokarbonskou litologicky výraznou klastickou formací vyskytující se v rámci rhenohercynské zóny evropských variscid, která je ve střední Evropě označována jako kulm. Kulm je součástí moravskoslezské oblasti Českého masivu. Mezi hlavní regionálně-geologické jednotky moravskoslezské oblasti patří:

o moravikum o silezikum o brunovistulikum o moravskoslezský devon o moravskoslezský spodní karbon (kulm) o moravskoslezský svrchní karbon

Časově je nástup kulmské sedimentace vázán už na různé úrovně svrchního devonu, ukončení sedimentace je vázáno na různé úrovně karbonského stupně namur. Na sedimentaci kulmu navazuje ve svrchním karbonu molasová (mocné klastické sedimenty s převládajícím sladkovodním původem, obsahující nezřídka uhelné sloje) sedimentace zachovaná v hornoslezské pánvi (obr. 5-5). Kulm je význačný sedimentárními horninami jako jsou slepence, droby (viz slovníček pojmů v příloze) a aleuropelity. Droby a aleuropelity se buď mnohonásobně střídají, popřípadě zvlášť vytváří mocná sedimentární tělesa. Krystalinikum a mladá výplň Hornomoravského úvalu dělí povrchový výskyt kulmu na severnější, rozlehlejší kulm Nízkého Jeseníku a na jižnější kulm Drahanské vrchoviny. Exkurzní lokalita Lichnov je součástí kulmu Nízkého Jeseníku, který je podrobně charakterizován na následujících řádcích. Kulm Nízkého Jeseníku se od Z k V dělí do čtyř souvrství s větším počtem členů (obr. 5-5). Pro andělskohorské souvrství je typické střídání břidlic s jemně až středně zrnitými gradačně zvrstvenými drobami. Místy nechybějí ani štěrčíky a slepence. Souvrství je nejvíce zvrásněno a metamorfováno na západě, kde hraničí s vrbenskou skupinou silezika. Jeho mocnost se odhaduje přes 1000 m. Hornobenešovské souvrství má mocnost až 2000 metrů. Je to komplex drob ve svrchní části obohacených o určitý podíl břidlic. Při bázi komplexu jsou u Moravského Berouna slepence moravskoberounské. Moravické souvrství má přibližně mocnost 1500 metrů. Budují ho laminované prachovité břidlice až prachovce s hojnými tenkými vložkami jemně zrnitých drob. Vzácně se vyskytují čočky vápenců. Břidlice z tohoto souvrství se těžily k pokrývačským účelům. Hradecko-kyjovické souvrství má mocnost 1500 metrů. Naspodu převažují lavicovité droby místy se slepenci (hradecké vrstvy), výše laminované břidlice, střídající se s jemně zrnitými drobami (kyjovické vrstvy) Štúrovým mořským patrem končí sedimentace marinního (mořského) kulmu a začíná sedimentace uhlonosné molasy (ostravské souvrství).

28

Obr. 5-5 Stratigrafické schéma flyšového (kulmského) vývoje Drahanské vrchoviny, Nízkého Jeseníku a molasového vývoje české části hornoslezské pánve.

29

5.4 Regionální geologie Hornobenešovského souvrství

V prostoru mezi Krnovem a Šternberkem leží areál hornobenešovského souvrství. V rámci tohoto souvrství vystupují v podobě tektonického bradla produkty podmořského „spilit-keratofyrového“ vulkanismu označovaného jako šternbersko-hornobenešovský pruh (obr. 6-5). Nejstarší části hornobenešovského souvrství obsahují mocnější vložky tufů (viz slovníček pojmů v příloze) doprovázených výskyty železných rud, a také laminami křemitých břidlic. Na tenké polohy kyselých tufů s biotitem mohou být vázány výskyty fosforitových konkrecí. V okolí Moravského Berouna vystupují na bázi hornobenešovského souvrství křemité slepence s karbonátovým tmelem nebo i vápenci s písčitou příměsí a polohami vápencových brekcií. Svrchní část hornobenešovského souvrství se později uložila po dlouhém přerušení na předflyšových sedimentech a vulkanitech šternbersko-hornobenešovského pruhu. Přínos klastického křemene na Šternbersku a Moravskoberounsku, ukládaný v říčním nebo proudícím mělkovodním mořském prostředí, jak v podloží, tak v jeho nadloží, dokumentuje existenci granitové části zemské kůry v podloží celého sedimentačního prostoru.

Obr. 6-5 Sloupcovitá odlučnost ve strmé žíle hrubozrnného bazaltu šternbersko-hornobenešovského pruhu. Struktura Ecce Homo u Šternberka (kresba T. Přichystal).

30

6. Uhlířský vrch a Venušina sopka

Neovulkanity severní Moravy


V okolí Bruntálu probíhala před geologicky nedávnou dobou (dle nejnovějších radiometrických údajů před jedním až dvěma milióny let) intenzivní vulkanická činnost. Produkty sopečné činnosti nyní můžeme sledovat na dvou exkurzních lokalitách. Asi tři kilometry jz. od centra Bruntálu a jeden kilometr s. od obce Moravskoslezský Kočov tvoří výraznou dominantu okolní krajiny přírodní památka Uhlířský vrch (672 m). Jedná se o pozůstatek stratovulkánu, jehož jižní svah je obnažen lomovou stěnou, kde vystupuje jedinečný profil pyroklastickým materiálem vulkanického tělesa (obr. 1-6). Na lokalitu lze vystoupat buď po polní cestě vedoucí z obce Slezský Kočov (zelená turistická značka), nebo přímo z nedalekého parkoviště lipovou alejí, kde vede cesta až na vrchol Uhlířského vrchu. Druhou exkurzní lokalitu po mladých severomoravských vulkanitech představuje přírodní památka Venušina sopka ležící jjv. od Bruntálu v. od obce Mezina. Venušina sopka byla v minulosti rovněž odkryta lomem. Lom založený v lávovém proudu je dosažitelný po silnici č. 452 směr Leskovec nad Moravicí, kde asi 1 km za odbočkou do obce Mezina je odbočka vpravo, těsně před mostem v severním uzávěru přehrady Slezská Harta. Na asfaltové cestě je asi po 150 m odbočka vpravo do svahu, která vede až na lokalitu. Vrchol je dosažitelný po modré turistické značce z Bruntálu.

Obr. 1-6 Pohled na stěnu starého lomu na úpatí Uhlířského vrchu.

31

6.2 Petrologická a mineralogická charakteristika

V okolí Bruntálu jsou zachovány typické stratovulkány s nasypanými pyroklastickými kužely a lávovými proudy. Stratovulkány si cestu k povrchu prorazily sedimenty hornobenešovského souvrství kulmu Nízkého Jeseníku. Charakteristika tohoto souvrství je uvedena u předchozí lokality Lichnov u Horního Benešova. Stratovulkán neboli navrstvená sopka je označení pro jeden z nejběžnějších typů sopky. Charakteristické je střídavé navrstvení pyroklastických hornin a výlevů viskózní (málo tekuté) lávy, které vytváří relativně štíhlý kužel s vrcholovým kráterem. Tento charakter sopečného kužele je typický pro strombolský typ vulkanických erupcí. Je-li naopak magma málo viskózní, rozlévá se bez výrazných výbuchů do větší vzdálenosti a vzniká odlišný typ sopek – ploché a rozlehlé štítové sopky typické pro havajský typ vulkanických erupcí (obr. 2-6). Pyroklastika označovaná těž jako vulkanoklastika (nejde však o přesné synonymum) představují horninový materiál vychrlený v průběhu sopečné erupce, který se po utuhnutí následně usadil ve formě úlomků – klastů. Materiál není vytříděný a částice jsou tedy různé velikosti. Nezpevněné pyroklastické sedimenty lze rozdělit na vulkanické bloky a balvany (o rozměrech nad 250 mm), vulkanické bomby či pumy (63–250 mm), lapilly (2–63 mm), vulkanický písek (0,063–2 mm) a vulkanický popel (o velikosti částic pod 0,063 mm). Zpevněné pyroklastické sedimenty se označují jako tufy, které se analogickým způsobem jako nezpevněné pyroklastické sedimenty rozdělují na blokové a balvanité aglomerátové tufy (o rozměrech úlomků nad 250 mm), aglomerátové tufy (63-250 mm), lapillové tufy (2-63 mm), pískové tufy (0,063-2 mm) a popelové tufy (o velikosti částic pod 0,063 mm). Stěna opuštěného lomu na lokalitě Uhlířský vrch odkrývá vrcholovou část sopečného nasypaného kužele strombolského typu mocného až 45 metrů, který je tvořen tufem. Uhlířský vrch petrograficky odpovídá alkalickému olivinickému bazanitu (čedič deficitní SiO2 a bohatý na Na2O; viz slovníček pojmů v příloze). Tufy zde mají tmavohnědorezavou až černohnědou barvu a jsou místy vysoce pórovité (obr. 3-6). V lomu se nacházejí nádherné ukázky sopečných pum. V minulosti se horniny Uhlířského vrchu těžily a tufový materiál se využíval na výrobu tvárnic, které však vyzařovaly radon, a tak později bylo od těžby upuštěno. Vulkanické těleso Venušiny sopky je tvořeno z části pyroklastiky, jejichž mocnost vzrůstá směrem k S a SV. Maximální mocnost byla zjištěna okolo 60 m. Z původního kráteru se vylévaly lávové proudy severním směrem, které utuhly s charakteristickou sloupcovitou odlučností dobře viditelnou v lomu na této lokalitě (obr. 4-6). Lávové proudy Venušiny sopky mají bazanitové až nefelínitové složení.

32

Obr. 2-6 Hlavní typy sopečných erupcí: 1 - typ havajský, 2 - strombolský, 3 - vulkánský, 4 - peléský; s - sopouch, k - kráter, mlp - mladý lávový proud, slp - starý lávový proud, sv - sopečné vyvrženiny, j - lávová „jehla“, m - mračno žhavého popela.

33

Obr. 3-6 Lapilly struskového kužele Uhlířského vrchu.

Obr. 4-6 Sloupcovitá odlučnost vyvinutá v lávovém proudu Venušiny sopky.

34

6.3 Regionálně-geologická charakteristika neovulkanitů

Mladé vulkanity (neovulkanity), které vystupují na severní Moravě a ve Slezsku jsou nejvýchodnější částí kenozoické středoevropské provincie alkalických vulkanitů. Geneze těchto vulkanitů je spojena s alpínskou horotvornou činností, která reaktivovala některé hluboce založené zlomy, podél kterých docházelo v období od svrchní křídy až po kvartér k intenzivní vulkanické činnosti. V oblasti severní Moravy a Slezska je původ mladých vulkanických těles spojován s oživením některých zlomů tzv. sudetského směru (SZ–JV), které příčně protínají většinu krystalinických jednotek silezika a pokračují směrem do kulmu Nízkého Jeseníku. Podle nejnovějších petrologických studií je možné v prostoru severní Moravy i ve Slezsku vyčlenit dvě hlavní vulkanické asociace, které se liší složením a stářím. Horniny starší oligocenní až miocénní melilitické (viz slovníček pojmů v příloze) série vykazují radiometrická stáří okolo 20 a 30 miliónů let. V této sérii je zřídka možno nalézt i minerál melilit (často silně přeměněný), jehož identifikace v horninách bývá poměrně obtížná. Horniny mladší plio-pleistocénní bazanitové série, která prostorově dominuje, vykazují rozpětí radiometrického stáří 6 až 0,8 miliónů let. Obě navštívené lokality Uhlířský vrch a Venušina sopka spadají do této mladší série (obr. 5-6).

Obr. 5-6 Neovulkanity severní Moravy a Slezska. Legenda: Plio-pleistocénní bazanitová série: 1 – Uhlířský vrch; 2 – Venušina sopka; 3 – Velký a Malý Roudný; 4 – Křišťanovice, 5 – Volárenský vrch; 6 – Zlatá lípa; 7 – Břidličná, 8 – Čedičový vrch u Zálesí. Oligocenní až miocénní melilitická série: 9 – Pohoř, 10 – Hůrka u Štemplovce; 11 – Kamenná hůrka u Otic, 12 – Ostrava, důl Petr Bezruč.

35

7. Moravany

Spraše a sprašové hlíny


Lokalita se nachází v blízkosti mimoúrovňového křížení dálnice D1 (s mezinárodními trasami E50, E65 a E461) a Vídeňské ulice (silnice I/52 s odbočující trasou E461) směřující do Modřic a Rajhradu, kde probíhá výstavba základů bytových domů a podzemních garáží na pozemku katastrálního území Moravan v sousedství obchodního centra KFC Brno FUTURUM (obr. 1-7, 2-7). V dané oblasti se nacházejí spraše a sprašové hlíny kvartérního stáří, které byly v minulosti předmětem intenzivní exploatace v těžebním areálu modřické cihelny přibližně 1,5 km sz. od kostela v Modřicích (obr. 3-7).


Na exkurzní lokalitě Moravany a v modřické cihelně (obr. 4-7) jsou odkryty stratigraficky významné souvrství spraší a půd, řazené mezi standardní profily svrchního pleistocénu. Spraš je klastický eolický (větrem navátý) sediment, který je dobře vytříděný (viz slovníček pojmů v příloze). Spraš odpovídá aleuritickým (prachovitým) klastickým sedimentům (obr. 5-7). Z minerálů, které můžeme ve spraších najít, je to především křemen, jílové minerály, kalcit (CaCO3) a limonit. Poslední jmenovaný minerál způsobuje typickou okrovou barvu spraší. Spraše vznikly vyvátím jemnozrnného materiálu z teplých i studených pouštních oblastí nebo i jiných oblastí bez vegetačního pokryvu, ležících např. v předpolí kontinentálních ledovců. Typické spraše jsou nevrstevnaté, rozmělnitelné v prstech, světle okrové barvy a jejich uloženiny mohou být až stovky metrů mocné. Často obsahují pohřbené půdní horizonty, které vznikaly na sprašovém podkladu např. v interglaciálech (v dobách meziledových). Dešťové srážky mohou způsobit částečné vploužení CaCO3 ze svrchních poloh spraší. Uhličitan vápenatý se tak sráží v nižších polohách sprašových komplexů v podobě vápnitých konkrecí – cicvárů. Intenzivnějším odvápněním (u nás nastává ve vyšších nadmořských výškách) se spraše mění ve sprašové hlíny. Spraše a sprašové hlíny jsou u nás velmi rozšířenými kvartérními sedimenty, na kterých vzniká úrodná zemědělská půda.

36

Obr. 1-7 Stavební jáma ve spraších a sprašových hlínách.

Obr. 2-7 Pohled na základovou desku staveniště Moravany, Jabloňový sad.

37

Obr. 3-7 Pohled do těžebny spraší v Brně-Modřicích. Areál je zčásti zavezen stavební sutí.

Obr. 4-7 Pozůstatky těžební linky v Brně-Modřicích.

38

Obr. 5-7 Spraš v rámci klasifikačního systému sedimentárních hornin.

7.3 Základní charakteristika kvartéru

Kvartér (čtvrtohory) je obdobím, kdy je Český masiv po ústupu terciérního moře karpatské předhlubně výhradně souší. Je to období velmi krátké v porovnání s délkou ostatních geologických útvarů. Začátek kvartéru se nejčastěji klade do doby před 1,6 milióny let (obr. 6-7). Charakter geologických procesů je v kvartéru poznamenán existencí rozsáhlých kontinentálních ledovců, které pokrývaly značnou část severní Evropy. Naše území se v době staršího kvartéru (pleistocénu) rozkládalo v tzv. periglaciální oblasti (ovlivňované ledovci) mezi severoevropským kontinentálním ledovcem a horským ledovcem, který pokrýval Alpy. Kontinentální ledovec pronikl na naše území pouze dvakrát v období elsterského a sálského zalednění a to pouze do oblasti Frýdlantského a Šluknovského výběžku a na část severní Moravy (obr. 7-7). Na Šumavě, v Krkonoších a Hrubém Jeseníku vznikly malé horské ledovce. Většina území je v kvartéru oblastí snosu (denudační), k významnější akumulaci sedimentů dochází jen v Podkrušnohoří, Polabí a oblasti Moravských úvalů. Přestože kvartérní sedimenty jsou nejrozšířenějšími horninami pokryvu Českého masivu, jejich mocnost se pohybuje v řádu maximálně několika metrů. Kvartérní uloženiny pokrývají 90 % povrchu území republiky. Kvartérní sedimenty jsou velmi pestré v závislosti na genezi. Výskyty starokvartérního vulkanismu jsou na našem území omezeny na oblast okolí chebské pánve (Železná a Kamenná hůrka) a okolí Bruntálu (viz předchozí lokalita). Recentní výskyty zemětřesení na Chebsku představují pravděpodobně dozvuky kvartérní vulkanické činnosti.

39

Obr. 6-7 Stratigrafické schéma kvartéru s uvedením názvů hlavních glaciálů (dob ledových) a interglaciálů (dob meziledových) Evropy.

Obr. 7-7 Rozšíření kvartérních uloženin na území České republiky: 1 – kvartér denudačních a akumulačních oblastí, 2 – kvartér oblastí kontinentálního zalednění, 3 – Polabí, 4 – oblast Pražské plošiny, 5 – oblast Českého Středohoří, 6 – podkrušnohorské pánve, 7 – Plzeňská pánev, 8 – oblast Moravských úvalů.

40

Glacigenní sedimenty nalézáme v oblastech, které v pleistocénu pokrývaly buď kontinentální, nebo horské ledovce. K ledovcovým uloženinám patří tilly (viz slovníček pojmů v příloze), glacifluviální sedimenty (smíšené říční a výplavové ledovcové uloženiny) a glacilakustrinní (jezerní) sedimenty, pro které jsou typické tence vrstevnaté varvity , u nichž střídání vrstviček různého materiálu odráží sezónní střídání podnebí. V eratickérn (souvkovérn) rnateriálu přineseném kontinentálními ledovci jsou přítomny horniny severoevropského původu, zejména ze Skandinávie a Pobaltí. Samostatně ležící vetší horninové bloky přinesené ledovcem bývají označovány jako bludné balvany (obr. 8-7). Typickými horninami souvků jsou různé typy většinou červeně zbarvených granitů původem ze Švédska a Finska (obr. 9-7). Výsledkem mechanického zvětrávání v glaciálech je rozpad pevných hornin až na klastická eluvia. Nepřemístěná eluvia tvoří jen svrchní části profilů, jsou však zdrojem materiálů pro sedimenty. Chemicky se zásadně neliší od matečné horniny. Chemické zvětrávání, probíhající v interglaciálech (rozpouštění, oxidace, redukce, hydratace, dehydratace, hydrolýza), zcela mění chemické složení původní horniny a výsledkem je vznik půd, které mají svébytný charakter. Významná je i doba trvání půdotvorného procesu. Vedle půd současných (recentních) jsou významné i půdy fosilní (pleistocénní) a subfosilní (holocénní). Jelikož se intenzita i délka trvání půdotvorných procesů během pleistocénních interglaciálů měnila a postupně zmenšovala, vytvářely se i na totožných substrátech v průběhu pleistocénu různé typy půd. Například spodní pleistocén charakterizují intenzivně rezavě červenavé půdy. Ve svrchním pleistocénu a holocénu jsou hojné lesní hnědě zbarvené půdy ze skupiny hnědozemí, dále lesostepní a stepní černozemě a rendziny. Přítomnost půd v profilech vždy znamená období sedimentačního klidu bez větších zásahů denudace, eroze a transportu. Čtvrtohorní zvětraliny a půdy jsou v našich podmínkách vždy relativně mělké, eluvia vzniklá ve starších geologických obdobích se od čtvrtohorních liší hlavně přítomností některých jílových minerálů s pestrou paletou barevných odstínů a mocnostmi, které mohou dosahovat i desítek metrů. K dalším typům sedimentů charakteristických pro kvartér patří deluviální (svahové) uloženiny a deluviofluviální (splachové) uloženiny s dejekčními (výplavovými) kužely. Fluviální sedimenty tekoucích vod patří ze stratigrafického hlediska v kvartéru k nejdůležitějším sedimentům, neboť tvoří podél toků řek průběžný systém terasových akumulací. Říční terasy vznikly v důsledku zařezávání koryt toků do podložního skalního podkladu při postupném výzdvihu Českého masivu. Všeobecně platí, že čím je terasová akumulace v údolí položena výše nad řekou, tím je starší.

41

Obr. 8-7 „Porubský bludný balvan“ nalezený v říčce Porubce a přemístěný jako památník před Obecní úřad v Ostravě-Porubě (foto R. Grygar).

Obr. 9-7 Ukázka kulovitě opracovaného bludného balvanu červeného skandinávského granitu (Švédsko, ostrov Öland).

42

Eolické uloženiny patří k velmi významným pleistocénním uloženinám, neboť často pokrývají velké plochy o mocnostech až desítek metrů (v prostředí Českého masivu do 30 m), jsou hospodářsky důležité a poskytují cenné údaje o přírodě i životě člověka. V eolických uloženinách rozlišujeme vápnité spraše, nevápnité sprašové hlíny (prachovice) a naváté (též váté) písky (viz slovníček pojmů v příloze). Všechny eolické uloženiny vznikaly v obdobích glaciálů. Pro spraše je typická absence vrstevnatosti a dobrá svislá odlučnost, která se projevuje jejich zvýšenou náchylností k tzv. kolapsu spraší (obr. 10-7). Na svazích mohou vytvářet i několik pokryvů nad sebou, oddělených polohami fosilních půd (tzv. sprašové komplexy). Úplný profil, zachycující ve sprašových komplexech celý sled pleistocénu, lze získat složením sprašových komplexů z několika různých lokalit (obr. 11-7). Ukládání spraší u nás skončilo na konci poslední doby ledové. Zejména nejmladší sprašové pokryvy poskytly četné zbytky glaciální zvířeny, jako je mamut, sob, srstnatý nosorožec, polární liška, vlk, rosomák, zajíc bělák, bobr, kůň, lev, los, medvěd, tur či bizon a svišť. Ve sprašových komplexech je u nás celá řada významných nálezů stop po činnosti, popř. i kosterních zbytků předvěkého člověka (již Homo sapiens sapiens), který patřil kulturním stupňům hlavně mladšího paleolitu.

Obr. 10-7 Antropogenní kolaps sprašové struktury v prostoru těžebny v Brně-Modřicích. Na profilu je dobře patrná bíle zbarvená poloha obohacená uhličitanem vápenatým.

43

Obr. 11-7 Profil sprašovým komplexem na klasické lokalitě v Dolních Věstonicích (východní stěna bývalé cihelny). Nad spraší risského glaciálu (R) spočívá půdní komplex z posledního interglaciálu (PK III), v nadloží tři polohy spraší z posledního glaciálu (W-I až W-3), oddělené fosilními půdami interstadiálů (PK II, PK I). Horizont PK l je kulturní vrstvou, ve které byly učiněny významné nálezy artefaktů „lovců mamutů“.

Sprašové hlíny jsou rozšířeny hlavně v klimaticky vlhkých oblastech (Ostravsko, Opavsko), nebo v nadmořských výškách nad 300–350 m. Skládají se rovněž z prachových částic, ale neobsahují CaCO3. Určení jejich stratigrafické pozice je obtížné. Naváté písky (o velikosti zrna 0,1–0,5 mm, viz slovníček pojmů v příloze) pocházejí u nás hlavně až z konce posledního glaciálu. Nejčastěji je nalézáme na povrchu nejmladších teras větších řek. Váté písky jsou u nás rozšířeny zejména v Polabí, na jižní Moravě (např. "Moravská Sahara" ve výběžku vídeňské pánve severně a severovýchodně od Hodonína) a v třeboňské pánvi. Spraše a sprašové hlíny patří k tradičním surovinám k výrobě cihlářského zboží a jiných stavebních hmot. Naváté písky jsou místně využitelné jako slévárenské písky.

44

8. Hády u Brna a okolí

Hádsko-říčské vápence Moravského krasu a granodiority brněnského masivu


Exkurze zahrnuje jednak návštěvu výchozů hornin brněnského masivu, které jsou odkryty v zářezu silnice č. 373 Brno – Ochoz pod garážemi mezi ulicí Podruhova a Jedovnická v Brně-Líšni, asi 500 metrů jv. od kopce Hády (obr. 1-8), jednak návštěvu lomového komplexu na Hádech, kde jsou odkryty horniny Moravského krasu. Přístup do lomů na Hádech je po 700 m dlouhé asfaltové komunikaci odbočující vpravo ze silnice č. 373 Brno – Ochoz, asi 40 m za hotelem Velká Klajdovka. Na bázi lomového komplexu v prostoru Růženina lomu (obr. 2-8) je mimo horninových výchozů vidět také pilotní projekt rekultivace metodou přírodní sukcese. Díky tomuto způsobu rekultivace nedošlo k zavezení lomu, ale bylo zde vytvořeno několik rozdílných prostředí, které postupně osídluje teplomilná vegetace a živočichové (obr. 3-8, 4-8).

Obr. 1-8 Výchozy granodioritu brněnského masivu v zářezu silnice č. 373 v Brně-Líšni.

45

Obr. 2-8 Geologický výklad na dně Růženina lomu na Hádech.

Obr. 3-8 Ukázka biotopů po provedení rekultivace metodou přírodní sukcese v Růženině lomu.

46

Obr. 4-8 Rekultivace vápencového lomu v dřívějším pojetí zahrnovala zavezení dobývacího prostoru odpadním materiálem, který byl následně překryt orniční vrstvou (horní obrázek). Současné trendy v rekultivaci počítají s postupným navracením lomu přírodě, kdy díky kombinaci technické a biologické rekultivace v lomu vznikají zajímavé biotopy (jezírko, osypkový kužel pod lomovou stěnou apod.), které osídlují teplomilná společenstva rostlin a živočichů (dolní obrázek).

47


Zářez silnice č. 373 Brno – Ochoz mezí ulicí Podruhova a Jedovnická v Brně-Líšni odkrývá rozvětrané eluvium tvořené hlubinnou vyvřelou horninou – granodioritem. Granodiorit, který zde vystupuje, bývá tradičně označován jako granodiorit typu Královo Pole (obr. 5-8). Granodiority jsou součástí brněnského masivu, který patří do vyšší regionálně-geologické jednotky, kterou je brunovistulikum . Granodiorit je intruzivní hrubozrnná hornina, která se objevuje v bílé, šedé nebo černé barvě. Tato magmatická hornina je velmi významná zejména objemově, neboť vytváří v kontinentální kůře rozsáhlá tělesa. Spolu s granitem, od kterého se liší především vyšším obsahem plagioklasu na úkor draselného živce, je to nejrozšířenější hlubinná hornina. Granodiorit typu Královo Pole má charakteristicky narůžovělou, místy až masově červenou barvu. Je středně zrnitý až drobnozrnný. Většina minerálních součástek je plasticky deformována. Pro popisovanou horninu je typická přítomnost zpravidla pseudohexagonálně omezených tabulek biotitu, dosahujících místy velikosti až kolem 1 centimetru. Biotit ovšem bývá různě alterován a podléhá přeměnám na minerál vermikulit. Díky rozvětrání granodioritu na exkurzní lokalitě, je z něj možné s vynaložením minimálního úsilí vybírat nádherné krystaly vermikulitu (obr. 6-8). Mikroskopicky je granodiorit složen z automorfně až xenomorfně omezeného plagioklasu. Z dalších minerálů obsahuje královopolský granodiorit draselný živec, křemen, biotit a ojedinělé lupínky muskovitu. Z akcesorických minerálů je v granodioritu přítomen apatit, zirkon a ojediněle i titanit. Sekundární kalcit a epidot vyplňují drobné žilky pronikající granodioritem. Exkurzní lokalita v komplexu lomů na Hádech odkrývá tzv. bazální devonská klastika, která jsou tvořena silně polymiktními pískovci až slepenci. Součástí hádského slepence jsou valouny různých typů granitů, rul, kvarcitů a metabazitů, které pravděpodobně pocházejí z vyšších strukturních pater erodovaného brněnského masivu a jeho krystalinického pláště (obr. 7-8). Slepenec obsahuje také valouny muskovitických a leukokratních granitů s turmalínem a granátem, které z povrchu dnešního brněnského masivu již neznáme (obr. 8-8). Nad bazálními klastiky spočívají intenzivně provrásněné vápence líšeňského souvrství Moravského krasu (obr. 9-8), které zde v minulosti byly předmětem těžby. V nejsvrchnější partii lomů na Hádech jsou těžbou odkryty slínovce až vápence jurského stáří, které vodorovně nasedají s tzv. úhlovou diskordancí na zvrásněné hádsko-říčské vápence líšeňského souvrství (obr. 10-8). Maximální pozorovaná mocnost jury na Hádech činí 7 m. Jurské vápence na Hádech jsou interpretovány jako sedimenty šelfové laguny. Vápence na Hádech jsou v současnosti nejbohatší paleontologickou lokalitou jury v brněnském okolí.

48

Obr. 5-8 Ukázka čerstvého granodioritu typu Královo Pole.

Obr. 6-8 Krystal pseudohexagonálního vermikulitu z granodioritu typu Královo Pole.

49

Obr. 7-8 Foto polymiktního hádského slepence s valouny různých typů hornin.

Obr. 8-8 Valoun exotického turmalinického granitu z hádského slepence.

50

Obr. 9-8 Foto hádsko-říčského vápence protínaného kalcitovými žilkami.

Obr. 10-8 Nejsvrchnější etáž lomů na Hádech s odkrytými sedimenty jurského stáří, které vodorovně nasedají na zvrásněné hádsko-říčské vápence líšeňského souvrství.

51

8.3 Regionálně-geologická charakteristika brněnského masivu

Těleso batolitu kadomského stáří (cca 600 miliónů let) tradičně označovaného jako brněnský masiv je společně s dyjským masivem, olomouckým masivem, kladeckým krystalinikem a tišnovskými brunidy součástí značně rozsáhlejší jednotky označované jako brunovistulikum . Brněnský masiv tvoří v mapových podkladech plošně rozsáhlé (cca 600 km2) trojúhelníkovité těleso, které můžeme vymezit mezi Boskovicemi, Brnem a Miroslaví (obr. 11-8). Na západě je omezen okrajovým zlomem Boskovické brázdy. Na východě tvoří jeho hranici horniny moravskoslezského paleozoika a na jihovýchodě se noří pod sedimenty karpatské předhlubně. Brněnský masiv lze vyčlenit i výrazně morfologicky, a to jako elevaci Bobravské a Adamovské vrchoviny mezi depresemi Boskovické brázdy a Dyjsko-svrateckého úvalu. Brněnský masiv, který v podstatě budují různé typy granitoidů místy s relikty krystalinického obalu, je rozdělen metabazitovou zónou SJ směru na dvě granitoidní části: východní a západní. Západní granitoidní část se rozkládá od Černé hory až k Miroslavi. Nejrozšířenějším horninovým typem jsou zde granity . Západní hranici této oblasti tvoří okrajový zlom Boskovické brázdy, východní hranici představuje metabazitová zóna. Jednotlivé typy granitoidů (typ Veverská Bítýška, Kounice, Tetčice, Hlína, Střelice, Ostopovice a Jundrov), které byly vymezeny mezi Černou Horou a Moravskými Bránicemi, jsou velmi podobné a dle některých autorů mohou být shrnuty do jednoho typu označovaného jako typ Tetčice (obr. 12-8). Východní granitoidní část se nachází mezi SV části Brna a Boskovicemi. Na západě je omezena okrajem metabazitové zóny, východní hranici tvoří kulm Drahanské vrchoviny a devon Moravského krasu, na severu je tektonicky omezena okrajem boskovické brázdy. Zcela převládající horninou jsou granodiority . Jednotlivé typy granodioritů jsou označeny dle místa typických výskytů jako typ Doubravice, typ Blansko (obr. 13-8) a typ Královo Pole. Metabazitovou zónu tvoří zhruba 10 km široký a téměř 50 km dlouhý severojižní pruh, probíhající centrální částí brněnského masivu mezi Žlutým kopcem v Brně a Černou Horou. Zóna je dále rozdělena na západní metadioritovou subzónu a východní metadiabasovou subzónu. Typickými horninami jsou metadiority, diority, gabra, ruly, amfibolity, metadiabasy a tělesa ultrabazik (obr. 14-8). Z přítomnosti tzv. polštářových láv lze usuzovat, že výlevy bazaltů proběhly v podmořském prostředí. V rámci metabazitové zóny vystupují nejstarší produkty vulkanické činnosti v rámci celého Českého masivu se stářím vyšším než 700 miliónů let.

52

Obr. 11-8 Základní členění brněnského masivu v geologické mapě Českého masivu v měřítku 1:500 000 (Kodym et al. 1967).

53

Obr. 12-8 Vzorek biotitického granitu brněnského masivu (typ Ostopovice).

Obr. 13-8 Vzorek amfibol-biotitického granodioritu brněnského masivu (typ Blansko).

54

Obr. 14-8 Vzorek amfibolitu z metabazitové zóny brněnského masivu.

8.4 Regionálně-geologická charakteristika Moravského krasu

Podložím paleozoických sedimentů Moravského krasu jsou prekambrické granitoidní horniny (viz slovníček pojmů v příloze) brněnského masivu, který byl již před usazením prvních sedimentů výrazně tektonicky deformován. Sled paleozoických sedimentů začíná uložením tzv. bazálních devonských klastik. Je to vžitý název pro soubor kontinentálních až mořských klastických sedimentů na bázi devonských hornin moravskoslezské oblasti. Jejich mocnost ovlivnila tektonika i pozdější eroze a kolísá v rozmezí od několika metrů do téměř 1700 metrů ve vrtu Měnín-1. Pro výrazné červené zbarvení a častý siliciklastický charakter byla v minulosti bazální klastika přirovnávána k facii „starého červeného pískovce“ (Old Red Sandstone). Tato facie je definována jako kontinentální facie devonu na Britských ostrovech s charakteristickými červenými pískovci a slepenci, které byly uloženy za terestrických podmínek. Geneticky jde o molasu kaledonského orogénu. Protože z území Českého masivu spolehlivé doklady o kaledonské orogenezi (viz Příloha I) chybí, je i postavení bazálních klastik poněkud odlišné. Podle dnešního stavu výzkumů jde o dva typy geneticky nesouvisejících klastik, kdy u části z nich bylo prokázáno spodnokambrické stáří. Z tohoto důvodu je výhodnější místo zavedeného označení bazální devonská klastika užívat termín bazální

55

paleozoická klastika. V rámci těchto klastik můžeme vyčlenit tři odlišné litostratigrafické jednotky:

• A, Spodnokambrické klastické sedimenty mořského původu - měnínské souvrství.

• B, Převážně křemenné pískovce a slepence terestrického původu a nejistého stratigrafického zařazení.

• C, Nezralá klastika, ve svrchní části devonského stáří, které mají vztah k transgresi devonského moře.

Do posledně uvedené litostratigrafické jednotky náleží bazální klastika vystupující v prostředí Hádecké plošiny, které označujeme termínem hádský slepenec. Výchozy slepence jsou v areálu lomového komplexu na Hádech nejlépe viditelné v lomu „Džungle“. Zde ovšem slepenec (viz slovníček pojmů v příloze) spočívá v nadloží bloků devonských vápenců, kam byl zapracován vlivem pozdějších tektonických pohybů (obr. 15-8). Nadloží bazálních klastik tvoří mocný karbonátový komplex středně- až svrchnodevonského stáří, pro který byl v roce 1981 zaveden pojem macošské souvrství. Jedná se o soubor mělkovodních karbonátových uloženin obsahující četné fosílie. Tyto vápencové útesové komplexy dosahují místy mocností až 1000 m. V rámci macošského souvrství vystupují josefovské vápence (tmavé lavicovité vápence, typické jsou schránky brachiopodů a stromatoporoidová fauna), lažánecké vápence (tmavošedé, většinou lavicovité, typické jsou stromatopory, amfipory, rugózní i tabulátní koráli, brachiopodi, ostrakodi a gastropodi) a vilémovické vápence (šedé, velmi čisté, masivní nebo hrubě lavicovité, místy obsahují bohatší korálovou a stromatoporoidovou faunu, obr. 15-8). Vápence macošského souvrství podléhají rozpouštění povrchovými i podzemními vodami a jsou v nich vyvinuty jeskyně Moravského krasu. Pro nadložní vápence macošského souvrství se užívá název líšeňské souvrství, které se ukládalo v období od svrchního devonu do spodního karbonu. Vyčleňují se v něm vápence křtinské, které se vyskytují především v jižní části Moravského krasu. Jejich mocnost nepřesahuje 20 m, mají hojnou hlavonožcovou, trilobitovou a konodontovou faunu s vložkami stromatolitů. Často jsou pestře červenavě zbarvené s hlíznatou strukturou (obr. 16-8). Dále následují vápence hádsko-říčské, které představují hlavní litologickou náplň lomového komplexu na Hádech u Brna. Mají tmavošedou barvu, jsou lavicovité, deskovité a biodetritické. Jejich mocnost dosahuje až 150 metrů. Líšeňským souvrstvím je zakončena karbonátová sedimentace Moravského krasu.

56

Obr. 15-8 Výchozy hádského slepence obklopující blok světlešedého vilémovického vápence v lomu „Džungle“, který je součástí lomového komplexu na Hádech u Brna.

Obr. 16-8 Ukázka hlíznatého křtinského vápence líšeňského souvrství Moravského krasu.

57

9. Výběr z literatury

[1] AICHLER, J., KOVERDYNSKÝ, B. a kol. Mapa geologických zajímavostí pro

turisty, Jeseníky 1:100 000, ČGÚ Praha. 1994.

[2] BAJER, A., MATYÁŠEK, J., REJŠEK, K., SUK, M. Petrologie, MU a MENDELU, 247 s., Brno. 2004.

[3] BARÁK, P. Strukturní analýza propasti Macocha v Moravském krasu, bakalářská práce. MU Brno. 2010.

[4] DVOŘÁK, J. Odkrytá geologická mapa Moravského krasu 1: 25, In Musil R., ed. Moravský kras, Labyrinty poznání, Mapová příloha, J. Bližňák, Adamov. 1993.

[5] DVOŘÁK, J. Moravské paleozoikum. In Přichystal, A., Obstová, V., Suk, M., Geologie Moravy a Slezska, Moravské zemské muzeum a Sekce geologických věd PřF MU. 1993. ISBN 80-7028-050-6.

[6] DVOŘÁK, J., PTÁK, J. Geologický vývoj a tektonika devonu a spodního karbonu Moravského Krasu. Sborník geologických věd, Geologie, 3, 49-84, Praha. 1963.

[7] DVOŘÁK, J., ŠTELCL, J., DEMEK, O., MUSIL, R. Geologie a geomorfologie Moravského krasu, in R. Musil et al. Moravský kras, Labyrinty poznání, GEOprogram, 32-75, Adamov. 1993.

[8] FOJT, B. Stručná charakteristika metalogenetických poměrů území Moravy a Slezska. In Přichystal, A., Obstová, V., Suk, M., Geologie Moravy a Slezska, Moravské zemské muzeum a Sekce geologických věd PřF MU. 1993. ISBN 80-7028-050-6.

[9] FOJT, B., HAUK, J., KOTRBA, Z. Mineralogie zlata a doprovodných minerálů

ze Zlatého chlumu u Jeseníku. Věst. Ústř. úst. geol., 63, 91-99, Praha. 1988.

[10] HANŽL, P. a kol. Geologická mapa Brna a okolí 1:50, ČGÚ Praha. 1999.

[11] HLADIL, J. Cyklická sedimentace v karbonátech macošského souvrství, Zemní plyn a nafta, 28, 1, 114, Hodonín. 1983 b.

[12] CHÁB, J., SUK, M. Regionální metamorfóza na území Čech a Moravy (Regional metamorphosis in the territory of Bohemia and Moravia), Knihovna Ústř. úst. geol. 50, 156 s., Praha. 1977.

[13] CHLUPÁČ, I. Nové nálezy fauny v metamorfovaném devonu Hrubého Jeseníku a jejich význam, Čas. Mineral. Geol., 20, 3, 259-271, Praha. 1971.

[14] CHLUPÁČ, I. Paleontologické nálezy v metamorfovaném devonu centrální části Hrubého Jeseníku, Čas. Mineral. Geol., 32, 17-25, Praha. 1981.

58

[15] CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J., STRÁNÍK, Z. Geologická minulost České republiky, 436 s., Academia Praha. 2002.

[16] CHLUPÁČ, I., VRÁNA, S. (eds.) Regional geological subdivision of the Bohemian Massif onthe territory of the Czech Republic, Journal of the Czech Geological Society 39/1, 127-144, Praha. 1994.

[17] KODYM a kol. Geologická mapa ČSSR západ 1:500000, ČGÚ Praha. 1967.

[18] KOVERDYNSKÝ, B., HLADIL, J. Stáří vitošovských vápenců (devon, severozápadní Morava), Věst. Ústř. úst. geol., 60, 1-8, Praha. 1985.

[19] KUMPERA, O., FOLDYNA, J., ZORKOVSKÝ, V. Všeobecná geologie, SNTL, ALFA, Praha. 1988.

[20] LOŽEK, V. Příroda ve čtvrtohorách, 372 s., Academia Praha. 1973.

[21] MÍSAŘ, I. Stratigrafie, tektonika a metamorfóza krystalinických sérií jižní části keprnické klenby, Rozpr. Čs. Akad. Věd, Ř. mat. přír. Věd, 68, 13, 1-79, Praha. 1958.

[22] MÍSAŘ, Z., DUDEK, A., HAVLENA, V., WEISS, J. Geologie ČSSR I. Český masív, 333 s., SPN Praha. 1983.

[23] MÜLLER, P., NOVÁK, Z. a kol. Geologie Brna a okolí, 90 s., ČGÚ Praha. 2000.

[24] NĚMEČEK, J., SMOLÍKOVÁ, L., KUTÍLEK, M. Pedologie a paleopedologie (Pedology and paleopedology), Academia, 546 s., Praha. 1990.

[25] NOVOTNÝ, M., ŠTELCL, J. Petrografie SV části Hrubého Jeseníku, Folia UJEP 2, geol. 2, Brno. 1961.

[26] PERTOLD, Z. Drobně tektonický výzkum rudního revíru Zlaté Hory, HS PřF KU Praha.1969.

[27] PETRÁNEK, J. Malá encyklopedie geologie. JIH, 248s., České Budějovice. 1993.

[28] POSPÍŠIL, P. Základy regionální geologie České republiky, Modul BF01-M03, Vysoké učení technické v Brně. 2004.

[29] PŘICHYSTAL, A. Podklady k předmětu G5021 Regionální geologie Českého masivu a Západních Karpat I. MU v Brně. 2007.

[30] ŠAMALÍKOVÁ, M., LOCKER, J., POSPÍŠIL, P. Geologie, učební texty pro studenty distančního a denního studia, Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., Brno, 121 s., 1994.

[31] ŠTELCL, J., WEISS, J. a kol. Brněnský masív, 255 s., UJEP Brno. 1986.

[32] TOMÁŠEK, M. Půdy České republiky, ČGÚ Praha, 67 s., 2000.

[33] ULRYCH, J., ACKERMAN, L., BALOGH, K., HEGNER, E., JELÍNEK, E., PÉCSKAY, Z., PŘICHYSTAL, A., UPTON, B. G. J., ZIMÁK, J.,

59

FOLTÝNOVÁ, R. Plio-Pleistocene basanitic and melilititic series of the Bohemian Massif: K-Ar ages, major/trace element and Sr–Nd isotopic data, Chemie der Erde, Geochemistry, 73, 4, 429–450. 2013.

[34] VEČEŘA, J. Zlatý Chlum. Hornická naučná stezka. ČGS, Praha. 2007.

[35] ZUKALOVÁ, V., CHLUPÁČ I. Stratigrafická klasifikace nemetamorfovaného devonu moravskoslezské oblasti, Časopis pro mineralogii a geologii, 27, 3, 225-240, Praha. 1982.

[36] ZIMÁK, J. Systematická mineralogie. Učební texty, Katedra geologie PřF UP Olomouc, 97 s., 2005.

[37] http://geologie.vsb.cz/reg_geol_cr/11_kapitola.htm

[38] http://pruvodce.geol.morava.sci.muni.cz

60

Přílohy

Příloha I: Zjednodušená stratigrafická tabulka s vyznačením rozsahu hlavních orogenezí, které se uplatnily při formování Českého masivu Příloha II: Regionálně-geologické členění Českého masivu Příloha III: Zjednodušená geologická mapa ČR Příloha IV: Vysvětlivky ke zjednodušené geologické mapě ČR Příloha V: Slovníček se stručnou charakteristikou vybraných petrografických pojmů (upraveno podle práce Bajera a kol. 2004)

61

Příloha I: Zjednodušená stratigrafická tabulka s vyznačením rozsahu hlavních orogenezí, které se uplatnily při formování Českého masivu

62

Příloha II: Regionálně-geologické členění Českého masivu

Pozn. V mapě jsou červenou šrafou s křížky vyznačeny hlavní granitoidní intruze jednotlivých oblastí.

63

Příloha III: Zjednodušená geologická mapa ČR

64

Příloha IV: Vysvětlivky ke zjednodušené geologické mapě ČR

Č. Název oblasti (regionálně-geologické dělení Českého masivu podle Mísaře a kol. 1983, Západní Karpaty podle Čtyrokého a Stráníka 1995)

1 Moldanubikum Českého lesa; domažlické krystalinikum; západočeský pluton; západočeské bazické magmatity

2 Šumavské moldanubikum – sz. část (okres KT)

3 Šumavské moldanubikum – jv. část (okresy ST, PT, CK, CB, PI)

4 České moldanubikum

5 Strážecké a moravské moldanubikum; třebíčský a jihlavský masiv

6 Moldanubický pluton – centrální masiv

7 Moldanubický pluton – melechovský masiv; tiský a čistecko-jesenický masiv; krušnohorský pluton

8 Středočeský pluton a ostrovní zóna

9 Kutnohorské a čáslavské krystalinikum

10 Ohebské, svratecké a poličské krystalinikum; železnohorské proterozoikum; hlinská zóna; železnohorský pluton; chrudimské paleozoikum

11 Západočeské proterozoikum

12 Tepelské, tachovské, smrčinské, svatavské, chebsko-dyleňské a slavkovské krystalinikum; durynsko-vogtlandské paleozoikum

13 Letovické, krhovické, nectavské a svinovsko-vranovské krystalinikum; moravikum; krystalinikum miroslavské hrástě; brunovistulikum

14 Barrandienské spodní paleozoikum a proterozoikum; blanická brázda

15 Krušnohorské krystalinikum

16 Lužický pluton a krkonošsko-jizerský masiv; krkonošsko-jizerské krystalinikum; žitavská pánev

17 Orlicko-sněžnické, novoměstské a staroměstské krystalinikum

18 Zábřežské krystalinikum

19 Silezikum a žulovský masiv; vidnavská pánev

20 Moravskoslezský devon; drahanský, mírovský a jesenický kulm včetně kry Maleníku; osoblažská křída

65

21 Svrchní karbon hornoslezské pánve; neogén ostravské a opavské pánve

22 Permokarbon a terciér středočeské a západočeské limnické oblasti a orlické pánve

23 Permokarbon podkrkonošské a dolnoslezské pánve

24 Permokarbon a terciér boskovické brázdy

25 Česká křídová pánev – velimská, pražská, roudnická a ohárecká křída

26 Česká křídová pánev – jizerská křída a křída dolního Labe, Ploučnice, Kamenice a Děčínského Sněžníku

27 Česká křídová pánev – labská a čáslavská křída; křída Dlouhé meze

28 Česká křídová pánev – východočeská a západomoravská křída; chrudimská křída; králický příkop; polická pánev

29 Třeboňská a českobudějovická pánev

30 Chebská a sokolovská pánev

31 Mostecká pánev

32 Neovulkanity Doupovských hor

33 Neovulkanity Českého středohoří

34 Neogén karpatské předhlubně

35 Neogén vídeňské pánve

36 Pouzdřanská, ždánická a zdounecká jednotka, račanská jednotka Chřibů

37 Podslezská a slezská jednotka

38 Předmagurská, račanská (v. od Napajedelské brány), bystrická a bělokarpatská jednotka

39 Plio-pleistocén Hornomoravského úvalu, Mohelnické brázdy a Holešovské plošiny

40 Kvartér – oblasti kontinentálního zalednění, žitavská a vidnavská pánev

66

Příloha V: Slovníček se stručnou charakteristikou vybraných petrografických pojmů (upraveno podle práce Bajera a kol. 2004)

aglomerát (agglomerate, volcanic agglomerate) je pyroklastická hornina nezpevněná nebo zpevněná, v níž jsou bomby a úlomky sopečných produktů okrouhlé nebo subangulární o průměru větším než 64 mm, příbuzné či cizorodé vůči obklopujícímu je tufu. Termín zavedl K. C. V. Leonhardt (1823).

aleurit (prach): nezpevněný sediment složený z částic o velikosti 0,002 – 0,06 mm. Název zavedl A. Zavaritskij (1932).

aleurolit: zpevněný aleurit (prachová břidlice).

allit (též alit): 1) zvětralinový plášť bohatý hliníkem (viz laterit), 2) hornina s podstatným množstvím hydroxidů hliníku, vznikající přemístěním a usazením materiálů lateritů (viz bauxit). Její název zavedl H. Harrassowitz (1926).

aktinolitit (aktinolitovec): metamorfovaná hornina, tvořená téměř jen aktinolitem s kompaktní stavbou (na rozdíl od aktinolitové břidlice se stavbou břidličnatou). Její původní označení actinolityte zavedl G. H. Kinahan (1873).

alnöit: žilná hornina s porfyrickými výrostlicemi biotitu, augitu a olivínu v základní hmotě tvořené melilitem a augitem (± perovskit, granát). U nás je její výskyt znám z údolí Ploučnice. Název byl odvozen podle ostrova Alnö H. Rosenbuschem (1887).

alunit: 1) minerál, síran K a Al, 2) metasomatická hornina vznikající přínosem vody, sulfátů a draslíku (alunitizace) do vulkanických hornin. Často provází zóny zrudnění Au, Ag, Cu v ryolitech, andezitech a dacitech. Z francouzského alnu název odvodil P. Cordier (1868).

amfibolit (amphibolite): metamorfovaná hornina tvořená obecným amfibolem a plagioklasy. Složení podle stupně metamorfózy (albit, oligoklas, andesin nebo i bazičtější). Hornina složením odpovídá gabru, bazaltu nebo bazaltovému tufu (ortoamfibolit), může však vznikat i přeměnou sedimentů vhodného složení, např. karbonátů s jílovitou příměsí (paraamfibolit), retrográdní amfibolizací eklogitů (eklogitový amfibolit) nebo metasomatickým přínosem (metaafibolit, taktit). Její výskyt je znám z pestré skupiny moldanubika (Český Krumlov, Posázaví, Strážek) z

67

mariánskolázeňského a letovického komplexu, z moravika, Krušných hor aj. Název zavedl A. Brogniart (1813).

amfibolovec: viz hornblendit.

anatexit: hornina granitového složení, která vznikla roztavením a následným utuhnutím starších hornin (anatexí). Termín zavedl F. Loevinson – Lessing (1934).

andezit (andesite): po bazaltu nejrozšířenější výlevná vyvřelá hornina, extruzivní ekvivalent dioritu. Obsahuje plagioklas, monoklinický pyroxen, amfibol, biotit, vzácně též granát a grafit. V ČR je výskyt andezitu znám z lokalit u Uherského Brodu, hojnější nicméně jsou tzv. paleoandezity, dříve označované jako porfyrity. Název pro horninu zavedl L. V. Busch (1836) podle jihoamerických And.

anhydrit: 1) minerál síran vápenatý (CaSO4), 2) hornina vznikající odpařením (evaporit) složená z minerálu anhydritu.

anortozit (též plagioklasit) (anorthosite): hornina tvořená převážně (z více než 90 %) bazickým plagioklasem (± olivín, augit). Podle bazicity plagioklasu je dále možné rozlišit andezitit, labradoritit, bytownitit, anortitit. Výskyt v masívech ve štítech (zčásti snad zbytky prvotní kůry Země) např. v Kanadě a v USA (Adirondack), na Ukrajině, v Grónsku aj. Ojedinělý výskyt byl zjištěn v kdyňském komplexu. Název zavedl T. Sterry-Hunt (1863) podle francouzského jména plagioklasů.

arenit (arenite): viz též psamit či pískovec. Arenit představuje zpevněnou sedimentární horninu, tvořenou úlomky minerálů nebo hornin o velikosti pískových zrn. Přídavné jméno zpravidla ukazuje složení nebo genezi (např. křemenový arenit či pískovec).

arkóza (arkose): odrůda zpevněného psamitu (pískovce) obsahující méně než 75 % křemene a nestabilní klastické součástí, zejména K-živec. Do angličtiny se předkládá jako feldspathic greywacke či feldspathic sandstone. V ČR tvoří polohy v karbonských a hlavně permských sedimentech např. v Podkrkonoší či v blanické a boskovické brázdě.

asfalt: přírodní asfalt vzniká oxidací ropy jako polotuhá hmota. Vyskytuje se v tzv. asfaltových jezerech (Trinidad) nebo jako impregnace a žíly v různých horninách. Ojedinělý výskyt přírodního výskytu je znám i z okolí Strečna na Slovensku. Název asfaltu je odvozen z řečtiny (asphaltos).

asfaltit: zcela zpevněný asfalt s lasturnatým lomem. Název zavedl W. Blake (1890).

68

bauxit: sedimentární hornina tvořená převážně hydráty aluminia (gibbsit, boehmit, diaspor, amorfní formy) a obsahující kolem 50 % Al2O3. Vzniká vyluhováním alumosilikátových hornin teplými vodami (lateritové bauxity) a přemístěním ve vodním prostředí (pravé bauxity). Recentní i terciérní bauxity zpravidla obsahují gibbsit, mesozoické boehmit, paleozoické a starší diaspor. Výskyt bauxitů u nás je vázán na Rychnov nad Kněžnou, v SR na Mojtín. Název podle Les Baux u Avignonu ve Francii odvodil H. St. C. Deville (1861).

bazalt (basalt), čedič: bazická vulkanická hornina tvořená hlavně bazickým plagioklasem (labradorit – anortit) a klinopyroxenem. Obsahuje často olivín, analcim, hornblendu a sklo. Rozlišují se kontinentální tholeiitové bazalty (Dekkan, Lena, řeka Columbia) tzv. trapové formace, alkalické bazalty (České středohoří, severní Morava), oceánské tholeiitové bazalty (Havajské ostrovy, thulská provincie v severním Atlantiku), olivinické bazalty (Doupov, České středohoří), alkalicko-vápenaté bazalty ostrovních oblouků a bazalty typu MORB na středooceánských hřbetech (Island), příp. lunární bazalty. Dříve se čediče rozlišovaly i podle stáří (permokarbonské kontinentální – melafyry, paleozoické zčásti oceánské – diabasy a proterozoické oceánské spility). Termín bazalt byl poprvé používán již ve starém Egyptě a Řecku, v moderním smyslu byl poprvé zaveden Agricolou (1546).

bazanit (basanite): vulkanit obsahující kromě Ca plagioklasu a pyroxenu i olivín a zástupce živců (foidy), např. nefelín (Kravaře) či leucit (v Českém středohoří). Termín poprvé zavedl A. Johannsen (1938).

bentonit: hornina tvořená montmorillonitem (výjímečně i beidelitem). Vzniká devitrifikací a chemickými přeměnami vitritových tufů nebo popelu při podmořském i vzdušném zvětrávání. V ČR např. Braňany u Mostu, Polerady. Termín zavedl W. C. Knight (1898).

biotitit: hornina magmatického původu tvořená převážně biotitem. Tvoří bloky v sopečných vyvrženinách (Villa Seni u Říma) nebo žíly v syenitech (Klokoty a Hoštice u Tábora). Název zavedl H. S. Washington (1927).

bitumen: skupinové označení všech přírodních uhlovodíků bez ohledu na složení či konsistenci, jako je ropa, dehet, asfalt, asfaltit aj. Označení těchto látek pochází z latiny (tumeo).

bludovit: místní označení pro erlan s Ca-granátem vyskytující se u Bludova u Šumperka.

69

boninit: andezit s vysokým obsahem MgO, který je tvořen vyrostlicemi olivínu, augitu a bronzitu ve skle s krystality (labradorit a křemen). Boninity jsou v ČR zastoupeny v jílovském pásmu. Termín byl odvozen podle jejich výskytů na Boninských ostrovech (Japonsko) J. Petersenem.

bowenit: jemnozrnná odrůda serpentinitu složená ze serpentinu s příměsí mastku a magnezitu. Termín zavedl J. D. Dana (1950) na počest G. T. Bowena.

brekcie (breccia): 1) hrubozrnná klastická sedimentární hornina tvořená ostrohrannými úlomky hornin psefitové kategorie, pojenými jemnozrnnou základní hmotou, které je méně než 20 %. 2) hornina tvořená ostrohrannými hrubozrnnými úlomky rozdílného vzniku, např. sopečná brekcie (s pyroklasty), dislokační brekcie (vzniká tektonizací) nebo sedimentární intraklastická brekcie. Tento termín zavedl J. J. Ferber (1776).

břidlice: skupinové označení pro horniny různého původu a složení vyznačující se výraznou foliací (kliváží).

buližník: viz lydit.

caliche (kalkrusta): kůra povrchových výkvětů solí (uhličitan vápenatý, sírany aj.) vzniklá odpařováním spodních vod při povrchu. Její výskyt je vázán na hyperaridní podmínky, např. pouště Atakama v Chile. Termín pro tyto evapority ze španělštiny (oblázek) odvodili J. T. Singewald a B. L. Müller (1916).

camptonit: melanokratní alkalický lamprofyr s vyrostlicemi barkevikitu, biotitu a Ti-augitu v základní hmotě tvořené labradoritem, amfiboly a augitem. V ČR spjat s essexitem u Roztok nad Labem. Termín podle Campton Falls (New Hapshire, USA) odvodil H. V. Rosenbusch (1887).

čedič: viz bazalt.

dacit (dacite): vulkanická hornina obsahující plagioklas (andesin či oligoklas), křemen, alkalický živec a hornblendu, biotit nebo pyroxen. Hornina tvoří výlevný ekvivalent granodioritu či křemenného dioritu. Jeden z typických výskytů je doložen ze Slovenska z okolí Banské Štiavnice. Termín pro tuto horninu podle názvu římské provincie Dacia (dnešní Sedmihradsko) zavedli F. V. Hauer a G. Stacke 1863.

diabas: bazalt předtřetihorního, hlavně však paleozoického stáří. Diabasu odpovídá správně termín paleobazalt.

70

diatomit: křemitá usazenina, tvořená schránkami rozsivek (diatomaceí). Nezpevněná se označuje jako křemelina či infusorová hlinka, zpevněná (za vzniku druhotného opálu při diagenezi) jako diatomitová břidlice nebo rohovec. V ČR je známá z lokalit u Ledenic, Borovan a u Bíliny. Její název zavedli F. H. Hatch, R. H. Rastall a M. Black (1938).

diorit (diorite): hlubinná vyvřelina, s plagioklasem (oligoklas-andesin), amfibolem (± biotit, pyroxen). Pokud obsahuje více křemene (až 20 % světlých součástí), označuje se jako křeměnný (křemenový) diorit (quartz diorite). Výskyt: ve středočeském plutonu (Benešov, Příbram), v kdyňském a brněnském masivu, v železnohorském plutonu též orbikulární. Jako přibližné synonymum termínu diorit bývá často uváděn tonalit.

dolerit (dolerite): vyvřelá hornina bazaltového složení. Termín užíván pro označení hrubozrnného bazaltu. Název z řeckého doleros (klamný) odvodil d’Aubuisson (1819).

dolomit (dolomite, dolostone): 1) sedimentární hornina tvořená Ca-Mg uhličitany (minerál dolomit) z více než 90 % (tj. obsah MgO 19,5 – 21,6 %). Vzniká vysrážením (evaporit), zatlačováním kalcitu dolomitem při diagenezi nebo selektivním odnosem vápníku v hořečnatých vápencích. V ČR je výskyt těchto dolomitů vázán na barrandien (Velká Chuchle) nebo moravský devon (Olomouc). 2) dolomit krystalický (dolomitový mramor) vzniklý překrystalováním sedimentárního dolomitu nebo metasomatickou dolomitizací vápenců (Sušice, Horažďovice). Název zavedl H. B. Saussure (1792). 3) dolomit kalcitický (calcitic dolomite) obsahuje 50–89 % minerálu dolomitu a kalcit.

droba (litický pískovec, greywacke): nedokonale tříděný pískovec s jemnozrnnou jílovito-prachovou základní hmotou (matrix) a směsí minerálů (živce) i horninových úlomků (zpravidla metamorfitů, břidlic, bazických vyvřelin apod.). Výskyt v ČR proterozoikum barrandienu, moravskoslezský spodní karbon (kulm). Termín převzal G. S. O. Lazius (1789) podle starého hornického výrazu z Harzu.

dunit: téměř monominerální intruzivní hornina, tvořená olivínem (akcesoriemi bývá chromit, ilmenit, spinel). Jeho výskyt je znám z bushveldského komplexu v jižní Africe, z Uralu aj. Podle Mt. Dun na Novém Zélandě tento termín zavedl F. Hochstetter (1859).

durbachit: druh melanokratního MgO-bohatého syenitu obsahujícího K-živec, biotit, pyroxen a aktinolitický amfibol (± křemen). Charakteristický je vysoký obsah radioaktivních prvků. Výskyt je znám z Písecka, Prachaticka nebo třebíčského masivu. Název zavedl A. Sauer (1891) podle Durbachu ve Schwarzwaldu.

durikrusta : pevná železem bohatá hornina, tvořící svrchní část lateritového profilu nebo pouštní povrch. Dělí se podle složení např. kalkrusta, gypkrusta, saltkrusta apod. Termín zavedl W. G. Woolnough (1927).

71

efuziva, efuzivní horniny (extrusive rocks, volcanic rocks): syn. výlevné horniny, extruzivní horniny, vulkanické horniny, sopečné horniny: souhrnný název pro horniny, které pronikly na zemský povrch v roztaveném stavu.

eklogit (eclogite): hornina tvořená omfacitem (Na-pyroxen) a granátem bohatým pyropovou složkou. Složením odpovídá bazaltu. Typická je vysoká hustota (kolem 3,5 g/cm3), příměs vysokotlakových minerálů (kyanit, coesit, rutil, diamant) a retrográdní přeměny (amfibolizace). Tvoří čočky v leukokratních metamorfitech (Kutná Hora), žíly v ultrabazických horninách (Rouchovany) a uzavřeniny v horninách hlubinného původu (kimberlity, ultrabazika). Z řeckého výrazu eclogae (výběr) termín odvodil R. J. Haüy (1922).

epidotit (epidozit): metamorfovaná hornina tvořená hlavně minerály epidotové skupiny s příměsí křemene, živce, uralitu a chloritu. Vzniká metamorfní diferenciací při metamorfóze bazických vyvřelin. Termín zavedl K. L. Reichenbach (1834).

erlán (pyroxenická rula, taktit, vápenatosilikátový rohovec): metamorfovaná hornina tvořená hlavně diopsidem a plagioklasem s příměsí křemene, kalcitu, minerálů epidotové skupiny a vesuvianu. Vzniká při regionální i kontaktní metamorfóze karbonátů s vyšší silikátovou příměsí. Jeho výskyt je doložen např. od Krásné Hory, Hazlova, Bludova (viz bludovit), Bechyňska. Termín erlan byl odvozen J. F. A. Breithauptem a C. G. Gmelinem (1823) podle lokality Erla u Cransdorfu v Sasku.

essexit (essexite): hlubinná alkalická vyvřelina, obsahující bazický plagioklas, alkalické živce, příměs analcimu a sodalitu a kolem 40 % tmavých minerálů (augit, barkevikit, biotit, diopsid). Jeho výskyt je znám např. v Českém středohoří v Roztokách nad Labem, peň v centru Doupovských hor, Kaiserstuhl aj. Termín zavedl J. H. Sears (1891) podle Essex County (Massachussets, USA).

evaporit: souborné označení pro horniny, které vznikly vysrážením při odpařování vody buď v uzavřených mořích (laguny) nebo v kontinentálním prostředí v jezerech. Patří k nim sůl kamenná, anhydrit, sádrovec, soli draselné a hořečnaté, sodné a boritany (borax a kernit). Termín zavedl C. Berkey (1922).

feldspatit (feldspatite): metamorfovaná hornina obsahující více než 90 % živců a příměsí nejčastěji biotitu nebo hornblendy, jejich přibýváním přechází do ruly nebo amfibolitu.

fenit: hornina tvořená alkalickým živcem a egirinaugitem. V podružném množství bývají přítomny Na-amfiboly, kalcit, titanit aj. Vzniká zpravidla alkalickou metasomatózou z granitoidů (fénitizace). V ČR se vyskytuje v jižní části lounského

72

plutonu a v uzavřeninách v Českém středohoří. Podle území Fen v jižním Norsku tento termín odvodil W. C. Brögger (1921).

foidit (foidite, feldspathoidite): vyvřelá hornina tvořená z více než 60 % ze světlých součástí feldspatoidy. Termín zavedl S. I. Tomkeieff (1983).

foidolit: viz foidit.

fonolit (phonolit, znělec): výlevný ekvivalent nefelínického syenitu. Jsou v něm zastoupeny Na-ortoklas a sanidin, nefelín (příp. další foidy) spolu s pyroxeny (egirinaugit) a Na-amfiboly. Jeho výskyt v ČR je vázán především na České středohoří (Bořeň, Mariánksá hora, Milešovka, Bezděz). Termín zavedli A. G. Werner (1787) a M. M. Klaproth (1800) z řeckého phone (zvuk).

fosforit: původně název minerálu apatitu, dnes sedimentární hornina obsahující více než 19,5 % P2O5 (kolofanit, frankolit). Často se vyskytuje jako konkrece na dně mělkých moří nebo jako usazenina v jeskyních (viz guano). V ČR je ojediněle vázán na lokality v české křídové pánvi (Roudnice, Svitavy).

fulgurit (bleskovec): trubkovitá struktura, vznikající spečením pískových zrn úderem blesku. V ČR je doložen z křídových sedimentů na Blanensku.

fylit (phyllite): slabě metamorfovaná jílovitá břidlice obsahující mikrokrystalinní slídy (sericit, chlorit) orientované rovnoběžné s foliací, albit a křemen (často ve formě čoček). Plochy foliace jsou „zvrásněné“. Odrůdy se označují podle stavby (fylit konglomerátový, pokrývačský), podle příměsí (fylit grafitový, kalcitový, kvarcitový) nebo podle charakteristických minerálů (fylit sericitový, chloritový, biotitový, granátový apod.). Výskyty fylitů jsou uváděny od Železného Brodu, Kraslic, Chebu nebo Ještědu. Termín zavedl C. F. Neumann (1849) z řeckého phyllon (list).

gabro (gabbro): hrubozrnná vyvřelá hornina tvořená Ca-plagioklasy (zpravidla labradorit či bytownit) a Ca-pyroxeny. Pokud obsahuje olivín, označuje se jako olivinové gabro, a s křemenem jako křemenové gabro (např. u Smolotel ve středočeském plutonu). V ČR se gabra vyskytují např. u Kdyně a Poběžovic, na Ransku, u Benešova, na Špičáku v Orlických horách a v brněnském plutonu. Starý italský název zavedl L. V. Buch (1810).

gauteit: žilná hornina se základní hmotou tvořenou sanidinem a sklem s vyrosticemi andezinu, hnědé hornblendy, augitu a případně biotitu a sodalitu. Podle lokality Kout (Gaute) u Děčína termín zavedl J. E. Hibsch (1897).

73

glaukofanit (glaukofanová břidlice, modrá břidlice): metamorfovaná hornina tvořená glaukofanem (příměs tvoří epidot, rutil, křemen aj.). V ČR má typickou lokalitu výskytu u Železného Brodu. Termín zavedl M. Kispatič (1888).

glimerit (biotitit): vyv řelá hornina plutonická nebo žilná tvořená převážně tmavou slídou. Obdobné horniny vznikají i metasomatickým odnosem prvků (kontakty pegmatitů se syenitem v třebíčském masívu). Výskyt v ČR na lokalitách Klokoty a Hoštice u Tábora. Z německého názvu slídy termín odvodili E. S. Larsen a J. T. Pardee (1829).

granit (žula, granite): nejčastěji hlubinná nebo žilná vápenato-alkalická vyvřelá hornina. Obsahuje křemen, K-živec v převaze nad kyselými plagioklasy, biotit a muskovit (± amfibol, turmalin, andaluzit aj.). Vzniká utuhnutím magmatu korového (granity S a I) nebo plášťového (granity M) původu, přetavením nebo metasomatickými přeměnami na místě. Hojný v jihočeském plutonu (Šumava, Českomoravská vrchovina), krušnohorském plutonu i ve středočeském plutonu. Granit alkalický obsahuje alkalické živce, pyroxeny (egirin) a amfiboly (riebeckit) nebo biotit. Alkalické granity jsou známy z poloostrova Kola, jižního Norska a Dobrudži. Granit rapakivi (rapakivi granite) s velkými oválnými K-živci lemovanými plagioklasem patří k nejstarším alkalicko-vápenatým horninám. Vyskytuje se ve štítech (Švédsko, Ukrajina, Karelie, Kanada). Granit je starý název italského původu, v literatuře ho uvedl A. Cesalpinus (1596).

granitoid: skupinové označení pro horniny granitového vzhledu bez ohledu na složení (granity, granodiority a křemenové diority). Termín zavedl F. Loevinson-Lessing (1925).

granodiorit (granodiorite): hlubinná vyvřelá hornina, obsahující křemen, plagioklas v převaze nad K-živcem (oligoklas–andezín tvoří více než 2/3 z celkového obsahu živců), amfibol a biotit. Rozšířený ve středočeském plutonu (sázavský a blatenský typ), v brněnském masivu a v žulovském masivu. Název zavedl G. F. Becker (1893).

granulit (granulite): nejčastěji světlá hornina vysokého stupně metamorfózy, bezslídná s destičkovitými křemeny, K-živcem a kyselými plagioklasy, s pyroxeny (hypersten i diopsid), granátem, kyanitem či sillimanitem a rutilem, spinelem apod. v tomto významu byla popsána J. H. G. Justim (1757) jako Namiester Stein (podle Náměště nad Oslavou), pak jako Weisstein.

greisen: odrůda ruly (aporulový) nebo granitu (apogranitový), která v důsledku metasomatických přeměn obsahuje hlavně slídy (cinvaldit), topaz, turmalin a kasiterit. Název horniny byl převzat jako starý saský hornický název (Greisstein), v literatuře byl

74

zaveden Agricolou (1557). V ČR jsou výskyty greisenu především v Krušných horách (Cínovec, Slavkov).

gypsum (sádrovec): hornina tvořená hlavně minerálem sádrovcem, vzniká odpařením vody (evaporit). Název zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.

guano: fosfátové usazeniny, vzniklé akumulací odpadků ptáků, netopýrů apod. v aridním klimatu nebo v jeskyních, např. na Vánočním ostrově, ostrově Nauru nebo na Kubě. Název odvodil G. P. Merrill (1897) z rozšířených výrazů stejného významu (huanu, hovno, hnůj apod.).

hadec: viz serpentinit.

halit (sůl kamenná): monominerální hornina, která vznikla vysrážením chloridu sodného z mořské vody nebo ze slaných jezer, jako výkvěty na pouštích (saltkrusta) nebo sublimací na sopkách. Výskyt halitu je znám např. ze Slovenska (Solivar, Michalovce), z Polska (Wieliczka) aj.

harzburgit: hlubinná vyvřelá hornina zemského pláště, tvořená olivínem a hyperstenem ± diallag, diopisd, magnetit. Termín odvodil H. von Rosenbusch (1887) podle německého Harzburgu.

hornblendit: intruzivní hornina, tvořená hlavně amfibolem a příměsí živce, biotitu, olivínu, titanitu aj. Výskyty v ČR jsou typicky vázány na lokality Petrovice u Rakovníka a Milín. Termín zavedl J. Phillips (1846).

hyperit: hlubinná vyvřelá hornina ze skupiny gabra. Obsahuje bazický plagioklas, augit, ortopyroxen. Obsahuje-li též olivín, označuje se jako olivinický hyperit. Výskyty yperitu jsou známy z Kralovic u Plzně, Bystřice nad Pernštejnem; výskyty olivínového hyperitu jsou doloženy především z okolí Benešova ve středočeském plutonu.

charnockit (charnockite): granitová hornina, obsahující ortopyroxen (hypersten). Termín zavedl T. H. Holland (1893) podle materiálu pomníku J. Charnocka v Kalkatě.

chloritit (chloritová břidlice): metamorfovaná hornina ultrabazického složení, tvořená z více než 90 % chloritem. Její výskyt je znám např. z okolí Sobotína na severní Moravě.

ignimbrit (ignimbrite): zpevněná pyroklastická hornina, tvořená směsí magmatických xenolitů, krystalů a skla. Vzniká spečením žhavých vyvrženin a následnou lithifikací. Podle stavby se rozlišují pulverit, lentikulit a lapidit. Výskyty ignimbritů v ČR jsou

75

vázány na podkrkonošské paleovulkanity nebo křivoklátsko-rokycanské pásmo. Název odvodil P. Marshall (1932) z latiny (ignis = oheň; imbris = sprcha).

ijolit: vyv řelá alkalická hornina, tvořená nefelinem (50–70 %) egirinaugitem či jinými pyroxeny. Typický je i granát (melanit). Podle území Iijoki v severním Finsku její název odvodili W. Ramsay a H. Berghell (1891).

impaktit (impactite): jemně krystalický či sklovitý materiál brekciovité stavby vznikající přeměnami při dopadu meteoritu. K impaktům patří např. suevit nebo alemonit. intruzivum, intruzivní hornina (intruzive rock): vyvřelá hornina, která pronikla do starších hornin.

jadeitit: metamorfovaná hornina, tvořená Na-pyroxenem – jadeitem. Vzniká z alkalických vyvřelin při metamorfóze za vysokých tlaků (eklogitová facie). Termín zavedl L. Mrazec (1898).

jaspilit (jaspilitový kvarcit): nehomogenní hornina tvořená střídajícími se pásky kryptokrystalického křemene (jaspisu) a pásky hematitu. Obsahuje více než 25 % celkového obsahu oxidů železa. K jaspilitům patří např. výskyty Fe-rud v desenské klenbě. Tento termín zavedli M. Gary et al. (1972).

jantar (sukcinit): fosilní pryskyřice jehličnatých stromů. V ČR je známa od Ervěnic, Boskovic a na Opavsku (v terciérních sedimentech).

jíl (clay): nezpevněný velmi jemnozrnný sediment nebo měkká hornina tvořená částicemi menšími než 0,002 mm, mezi nimiž převládají jílové minerály (s příměsí částic křemene, živců a karbonátů). Vzniká zvětráváním na místě nebo transportem a usazením zvětralinového materiálu. Výskyty sedimentárních jílů jsou doloženy z Žatce, Loun, chebské a budějovické pánve, jižní Moravy aj. Termín byl odvozen z anglosaského výrazu cloeg.

jílovec (argillite): zpevněný jíl, jehož jílové minerály nerekrystalovaly (tím se liší od rekrystalované jílovité břidlice). Obsahuje proto pouze částice velikosti jílu.

jílovec (claystone): usazená hornina obsahující více než 67 % minerálů v jílové frakci.

kaolin: 1) jílové minerály ze skupiny kaolinitu 2) jíl vznikající přeměnami granitoidních hornin, tzv. kaolinizací. Výskyty kaolinu jsou známy z Karlových Varů, Kadaně, Plzeňska, Vidnavy, Znojma. Název byl odvozen podle horského pásma v provincii Kieng-si v Číně.

76

karbonatit: souhrnný název pro vyvřelé horniny, obsahující primární karbonáty nebo karbonáty a silikáty. Dělí se podle druhu karbonátu (ankeritové, kalcitové, dolomitové i magnezitové) a podle silikátů (např. alkalické živce, alkalické pyroxeny a amfiboly a flogopit). Z Tanzanie jsou známy rovněž i recentní karbonantitové lávy. Termín zavedl W. C. Brogger (1921).

karbonát, karbonátová hornina (carbonate rock): hornina převážně sedimentární nebo karbonáty (vápence, dolomit), vyvřelá (karbonatit).

karbonit: přírodní koks, kontaktně metamorfované uhlí, též obecně fosilní uhlí.

karlsteinit: vyv řelá hornina, kaliem bohatý alkalický granit s mikroklinem, alkalickým amfibolem nebo křemenem. Na území ČR byla žíla karlsteinitu popsána od Štekně u Strakonic. Název odvodil L. Waldman (1935) podle obce Karlstein ve Waldviertlu. Dle nejnovějších výzkumů L. Krmíčka karlsteinit odpovídá horninám označovaným souborným názvem jako lamproity.

kataklasit: hornina přeměněná kataklazou (drcením), v níž je ještě zachován charakter výchozí horniny (Kjeruff 1885).

keratofyr: zastaralý souborný název pro paleovulkanity různého složení (alkalické paleotrachyty, paleoandezity apod.). Termín zavedl W. C. Gümbel (1874).

kersantit (kersantite): slídnatý lampofyr, žilná vyvřelá hornina, tvořená plagioklasem (oligoklas a andezín) a biotitem až flogopitem (± augit, amfibol). Termín zavedl A. Delesse (1851) podle lokality Kersantin u Brestu ve Francii.

kimberlit: porfyrický slídnatý peridolit vyskytující se jako brekciovitý tuf v diatremách a žilách. Je vesměs silně serpentinizovaný a karbonizovaný (původní minerály bronzit, Cr-diopsid, flogopit, Cr-ilmenit, perovskit, diamant) s nodulemi ultrabazických a eklogitových hornin. Výskyty jsou známy z jižní Afriky a Jakutska. Podle Kimberley v jižní Africe byl tento termín zaveden H. C. Lewisem (1887).

kinzigit: granát-grafitová pararula, obsahující rovněž živce, muskovit, cordierit nebo silimanit. Termín zavedl H. Fischer (1860) podle Kinzigsthal ve Schwarzwaldu.

komatiit: ultrabazická výlevná hornina s vysokým obsahem MgO (nad 9 %) a extrémně nízkým obsahem alkálií a TiO2 a spinifexovým uspořádáním pyroxenů. Termín zavedli R. P. a M. J. Viljoen (1969).

77

konglomerát (slepenec, conglomerate): hrubozrnná sedimentární hornina, tvořená oválnými či poloostrohrannými úlomky (oblázky, valouny, balvany) v jemnozrnější základní hmotě obsahující písek nebo jíl. Je to zpevněný štěrk. Dělí se podle složení valounů (křemenový, granitový konglomerát) nebo podle jejich průměrně velikosti (konglomeráty blokové, balvanové, hrubozrnné, středno- a drobnozrnné). Termín zavedl C. Lyell (1835).

koprolit: fosilizovaný živočišný exkrement, zpravidla fosfátový.

křemelina: viz diatomit.

křemenec (ortokvarcit): sedimentární hornina vzniklá silicifikací (prokřemeněním jílovitých či vápnitých pískovců při diagenezi). Křemence budují skalecké i drabovské souvrství pražské pánve i neogén u Loun, Mostu a Zlivi u Českých Budějovic.

křída (chalk): 1) jemnozrnný foraminiferový nebo řasový vápenec křídového stáří. 2) vápnitý sediment sladkovodních jezer (jezerní křída). Termín zavedl C. Lyell odvozením z řeckého výrazu lime (vápno).

kvarcit (quartzite): Souborné označení pro horniny s dominantním podílem SiO2. Za kvarcity mohou být v rámci definice považovány: 1) metamorfované horniny tvořené více než z 80 % křemenem (metakvarcit). Tzv. metakvarcity jsou běžné ve všech metamorfovaných jednotkách Českého masívu (v moldanubiku, Krušných horách, na Ještědu) v různých metamorfních stupních. 2) sedimentární horniny tvořené jen křemenem, často zpevněné (ortokvarcit, křemenec). 3) sekundární (druhotné) kvarcity: metasomatická hornina vznikající silicifikací kyselých vyvřelin (zpravidla láv a tufů složená z křemene a minerálů aluminia (alunit, diaspor, korund) nebo debazifikací, tj. odnosem železa, vápníku a alkálií z bazických hornin (podle N. I. Nakovnika 1968).

kvarcolit: vyv řelá hornina tvořená z více než 90 % primárním křemenem (zpravidla s příměsí alkalického živce).

kvarcporfyr (křemenový porfyr): afanitická vyvřelá hornina složení granitu s vyrostlicemi křemene a alkalického živce (± slídy). Dříve se tak označovaly paleoryolity. Termín zavedl J. Durocher (1845).

kukersit (hořlavá břidlice): bituminózní slinité břidlice ordovického stáří z Kukers v Estonsku. Bituminózní složku tvoří převážně sinice. Termín zavedl M. D. Zalesský (1916).

78

lamprofyr (lamprophyre): termín užil poprvé C. V. von Gümbel v r. 1874 pro označení mafických žilných hornin vystupujících v německé části Českého masivu, pro které byla typická přítomnost hojných vyrostlic tmavé slídy společně s felzickými minerály vázanými pouze na základní hmotu. Označení „lamprofyr“ bylo vytvořeno kombinací řeckého slova „lampros“ = třpytit se, lesknout se, které označovalo charakteristický znak žil s vyrostlicemi tmavé slídy, která se na slunci nápadně leskla, a dále výrazu „porphyros“ označujícím horninu nápadnou porfyrickými vyrostlicemi. Mezi tzv. slídnaté lamprofyry je řazena mineta (s převládajícími draselnými živci v základní hmotě) a kersantit (s převládajícími plagioklasy v základní hmotě). Mezi amfibolické lamprofyry je řazen vogezit (s převládajícími draselnými živci v základní hmotě) a spessartit (s převládajícími plagioklasy v základní hmotě). Poslední typ představuje alkalický lamprofyr – camptonit, pro který jsou charakteristické vyrostlice titanem bohatého amfibolu (kaersutit), a který v základní hmotě vedle plagioklasů mívá zastoupeny také foidy. Pro amfibolické lamprofyry, které se svým složením pohybují mezi skupinou vápenato-alkalických lamprofyrů a alkalických lamprofyrů zavedl L. Krmíček označení titanospessartit a titanovogezit.

lapilli: úlomky lávy psefitové velikosti, tvořící nezpevněné pyroklastické uloženiny (tefru). Termín zavedl C. Lyell (1835) odvozením z latinského výrazu lapillus (malý kámen).

larvikit (larvikite): syenit s Na-živci, oligoklasem a Ti-augitem, barkevikitem a lepidomelanem. Charakteristická je modrá labradorescence živců. Termín zavedl W. C. Brogger (1890) podle Larviku u Oslo.

laterit : hornina je součástí zvětrávacího profilu, často se zbytky staveb původní horniny, obohacená o oxidy železa a aluminia při zvětrávání zejména bazických hornin v tropických a subtropických oblastech i mírném klimatu. Výskyty lateritů u nás jsou známy u Kremže v jižních Čechách nebo u Bojanovic na jižní Moravě. Název byl odvozen F. Buchananem (1807) z latinského označení cihly (later).

latit (latite, trachyandezit): extruzivní ekvivalent monzonitu, s nímž má i shodné minerální složení (sanidin, bazický plagioklas). Termín zavedl F. L. Ransome (1898) podle oblasti Latium v Itálii. Obsahuje-li 5–20 % křemene, označuje se jako křemenný latit (quartz latite).

láva (lava): magma, které vyvřelo z vulkánu nebo pukliny na zemský povrch.

leptit (leptite): jemnozrnná metamorfovaná hornina (metamorfovaný tuf nebo efusivum) tvořená hlavně živci a křemenem s příměsí mafických minerálů (slíd, hornblendy popř. granátu). Termín zavedl J. J. Sederholm (1897).

79

leucitit: bazická vyvřelá hornina, tvořená hlavně leucitem a Ti-augitem (bez živců a křemene). Pokud obsahuje olivín, označuje se jako olivinický leucitit. V ČR v Doupovských horách a Českém středohoří (vrch Číčov). Termín zavedl H. von Rosenbusch (1877).

lherzolit: peridotit s ortopyroxeny (enstatit či bronzit) i klinopyroxeny (diopsid, Cr-diopsid, diallag) a více než 50 % olivínu. Název byl odvozen podle Lac de Lherz v Pyrenejích. Termín zavedl J. C. de Lamétherie (1875).

lignit: v angličtině synonymum hnědého uhlí, v Německu též fragmenty dřeva v hnědém uhlí, v ČR nejméně prouhelněné hnědé uhlí. Lokality lignitu v ČR se nachází v Mydlovarech, Čičenicích v jižních Čechách, Dubňanech nebo Kyjově na jižní Moravě.

liparit : viz ryolit.

lutit: souhrnný název pro sedimenty tvořené jílovými i písčitými částicemi. Z latinského výrazu lutum (bahno) tento termín odvodil A. W. Grabau.

lydit (chert, novaculit, buližník, jasper): druh silicitu, kompaktní kryptokrystalická křemitá hornina tmavé barvy, často s příměsí grafitu a jílu a se zbytky křemitých hub, spongií a radiolarií. SiO2 je více než 90 %. Podle krajiny Lydie v Malé Asii termín zavedl Theophrastus již v roce 320 př. n . l. a do soudobé odborné literatury až F. A. Reuss (1801).

magmatit: vyvřelina, eruptivum. Horniny, které vznikly utuhnutím magmatu.

manganolit: souhrnný název pro sedimentární horniny, tvořené hlavně minerály s manganem, zejména oxidy, s jílovitou příměsí do 20 %. Patří k nim i recentní konkrece na mořském dně a v severských jezerech. Vyskytuje se na Slovensku na lokalitách Kišovce a Švábovce u Popradu. Termín zavedl M. E. Wadsworth (1893).

mastek (mastková břidlice, steatit, tuček, sapostone): souborný název pro horniny obsahující minerál mastek, které na dotek navozují pocit mýdla a jsou snadno rýpatelné nožem.

melilitit: vyv řelá výlevná hornina tvořená hlavně melilitem s příměsí augitu a případně olivínu. Termín zavedl C. T. Prior (1902).

melafyr: zastaralý název pro paleobazalty karbonského až triasového stáří.

80

metabazit: souborné označení pro metamorfované horniny vzniklé z bazických vyvřelin (bazaltů, gaber, andezitů apod.). Patří k nim zelené a modré břidlice, prasinity, některé amfibolity a eklogity. Termín zavedl J. J. Sederholm.

metakonglomerát: metamorfovaná hornina vznikající přeměnou slepenců. Tmel je zcela překrystalován, valouny bývají jen deformovány. Metakonglomeráty se vyskytují ve fylitech, svorech i rulách. Jsou známy z Krušných hor, krkonošsko-jizerského krystalinika a z moldanubika (Hluboká nad Vltavou, Pacov).

metakvarcit (kazachit): (1) druhotný kvarcit (viz též monokvarcit) (S. F. Maškovcev, 1937), (2) metamorfovaný křemenec.

metamorfity (metamorfované horniny, přeměněné horniny, metamorphic rocks): souborné označení pro všechny horniny, které byly změněny metamorfózou, tj. přizpůsobením mateřské horniny, protolitu, změněným podmínkám teploty, tlaku a chemismu prostředí.

metasomatit (exchangit, replacit): hornina, jejíž složení je ovlivněno metasomatózou, tj. metamorfózou spojenou se změnami složení přínosem a nebo odnosem látek. Termín zavedl C. P. Berkey (1922).

migmatit (migmatite): metamorfované horniny (chorizmity) tvořené rulovou, příp. amfibolitovou (restit) a granitovou (metatekt) složkou v různém texturním vztahu. Podle vztahu obou složek se rozlišují stromatity (páskované), flebity (větvičkovité), merizmity (brekciovité), ptygmatity (plasticky zvrásněné) a anatexity (stínovité). Velký rozsah mají v moldanubiku. Nepoužívaná synonyma pro tyto horniny jsou miktit, miktosit, migmatitit. Používaný termín odvodil J. J. Sedderholm (1907) z řeckého výrazu migma (směs).

monzonit (monzonite): skupinový název pro hlubinné vyvřeliny, přechodné mezi syenitem a dioritem. Tvoří je hlavně K-živec, plagioklas, pyroxeny (diopsid, augit) a biotit (± amfibol). Obsah SiO2 49–62 % přechází od olivinických monzonitů po křemenové (quartz monzonite, adamellite). Podle hory Monzoni v Tyrolsku termín zavedl A. Lapparent (1864).

moře kamenná: plošná akumulace balvanů či hranáčů na mírných svazích hor, vznikající rozpadem skalních masívů při mrazovém zvětrávání nebo obnažením balvanů ze zvětralinových plášťů. Výskyty kamenných moří jsou v ČR v Pošumaví na Mářském vrchu u Vimperka, na Čertově stěně aj.

81

mramor (marble): souhrnné synonymum pro krystalický vápenec, dolomit, magnezit či siderit. Mramory sestávají z rekrystalovaných karbonátů ve všech metamorfních stupních, vzájemně se liší akcesorickými silikáty. Mramory nízkých metamorfních stupňů provází křemen, tremolit, epidot (skupina Branné, moravikum), mramory středních metamorfních stupňů provází fosterit, diopsid, flogopit a plagioklas (Raspenava, Nedvědice, Olešnice), zatímco mramory vyšších metamorfních stupňů wollastonitem, flogopit, forsterit nebo diopsid (Český Krumlov, Chýnov). Termín podle řeckého výrazu marmaros (jiskřivý) zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.

mramor dolomitický (dolomitic marble, magnesian marble): je takový mramor, který obsahuje více než 90 % minerálního dolomitu, mramor kalcitický (calcitic marble) má více než 90 % kalcitu, mramor vápenatosilikátový (též erlán) je mramor obsahující vápenaté i hořečnaté silikáty.

mylonit (mylonite): jemnozrnná kompaktní hornina, často s páskovanou stavbou, která vznikla drcením (dynamometamorfózou) v poruchových zónách z hornin různého složení, např. u Mladé Vožice a Přibyslavi z rul, u Kaplice z granitů. Termín odvodil C. Lapworth (1886) z řeckého mylos (mlýn).

nefelinit (nephelinite): vulkanická hornina bazického složení tvořená nefelinem a augitem (či egirínaugitem) případně olivínem. Výskyty v ČR jsou popsány z Českého středohoří (Střekov) a z Doupovských hor, olivínové nefelinity tvoří např. Lovoš, Klapý a Vinařickou horu u Kladna. Termín zavedl F. A. Zirkel (1866).

norit (norite): hlubinná vyvřelá hornina tvořená z bazického plagioklasu a ortopyroxenu (± klinopyroxen). Typické výskyty z ČR jsou známy z lokalit Mohelno, Načetín či Ransko. Termín byl odvozen podle Norska J. Ermarkem (1823).

oblázky (pebbles): hladké oválné kameny o velikosti od 4 do 60 mm.

obsidián: tmavé vulkanické sklo, složením odpovídající ryolitu (výjimečně bazičtější). Jeho výskyty jsou známy např. z východního Slovenska nebo v dómech na Aljašce a Novém Mexiku v USA. Termín zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.

ofiolit: asociace pillow láv s podložními gabry a peridotity v oceánské litosféře (A. Coleman 1978).

organodetritická hornina (bioclastic rock): hornina tvořená úlomky či rozbitými zbytky organizmů.

82

ortorula (orthogneiss): břidličnatá hornina vyšších metamorfních stupňů, která vznikla přeměnou vyvřelin kyselých a intermediárních (např. ryolitů, granitů). Složení: křemen, biotit (± muskovit nebo amfibol), plagioklas (± K-živec). Patří k nim bítešská rula, část rul kouřimských, mirotické a starosedelské, bechyňská rula a ortoruly Krušných hor. Termín zavedl H. V. Rosenbusch (1891).

pararula (paragneiss): rula vzniklá ze sedimentů (většinou jílovitých břidlic) metamorfózou vyšších stupňů. Obsahuje křemen, K-živce i plagioklasy a biotit, popř. cordierit, sillimanit, granát apod. Podle dalších minerálů se rozlišuje pararula svorová (s nízkým obsahem živců), pararula grafitová, dvojslídná, amfibol-biotitová apod. Pararuly tvoří hlavní horniny moldanubika. Termín zavedl H. von Rosenbusch (1891).

pazourek (flint): viz silicit.

pegmatit (pegmatite): hrubozrnná žilná hornina většinou granitového složení, vyskytují se však i syenitové, dioritové a gabrové pegmatity. Žíly jsou často zonální, charakteristické je grafické prorůstání křemene a živců a obsah minerálů vzácných zemin (beryl, spodumen, lepidolit, kolumbit, tantalit aj.). K nejznámějším lokalitám výskytu pegmatitů v ČR patří Písek, Dolní Bory, Rožná, okolí Domažlic. Termín odvodil R. J. Haüy (1813) z řeckého výrazu pegma (rámec, soustava).

pelit (pelite, mudstone): sedimentární nezpevněná hornina (viz jíl), tvořená jílovými částicemi o velikosti do 0,004 mm. Termín zavedl C. F. Naumann (1858). Pelity se dělí hlavně podle složení:

pemza (pumice): světlé pěnovité vulkanické sklo, v němž póry tvoří často i větší část objemu. Složení je většinou ryolitové, popř. ryodacitové či dacitové. Pemza má velmi nízký obsah vody. Výskyt ve střední Evropě je znám např. z východního Slovenska (Zemplín).

peridotit (peridotite): ultrabazická vyvřelá hornina, tvořená hlavně olivinem (90 %). Podle dalších minerálů se rozlišují peridotity jen olivinické (Šumperk), pyroxenické (Nízké Tatry), amfibolové (Kdyně, Poběžovice, Milín) a slídnaté (Prachatice). Termín odvodil P. L. A. Cordier (1848) z franocuzského výrazu peridot pro olivín.

perlit: ryolitové sklo s drobně perličkovitou odlučností. Výskyt je znám např. z lokality Hliník v Kremnickém a Štiavnickém pohoří. Termín zavedl F. S. Beudant (1822).

pikrit (picrite): ultrabazická, většinou žilná vyvřelá hornina bohatá olivínem (s příměsí Ti-augitu či amfibolů), bez alkalických afinit (s těšínity v Beskydech, Loděnice u Prahy,

83

Lugarská žíla ve Skotsku). Termín zavedl G. Tschermak (1866) podle řeckého výrazu pikros (hořký).

písek (sand): nezpevněný sediment vznikající v různých prostředích, mořském, jezerním, říčním, glaciofluviálním (i jako vátý, vulkanický apod.). Je tvořen klastickými částicemi o velikosti 0,0625 (tj. 1/16 mm) až 2 mm. Podle velikosti částic se dělí na velmi hrubý (1 – 2 mm), hrubý (0,5 – 1 mm), střední (0,25 – 0,5 mm), jemný (0,125 – 0,25 mm) a velmi jemný. Převládajícím minerálem je křemen (křemenový písek) s příměsemi, písek vápnitý, živcový, lithický (tj. s úlomky hornin), černý (s těžkými minerály), glaukonitový, fosfátový. Termín definoval C. K. Wentworth (1922).

pískovec (sandstone): zpevněná sedimentární hornina (písek), tvořená zrny od 0,0625 do 2 mm. Tmel může být primární (jílovitý), nebo sekundární (karbonátový, křemitý, fosfátový apod.). Podle složení se rozlišují křemenový pískovec (quartzarenite), arkózový pískovec (feldspathic sandstone, subarkose) s obsahem živců nižším než arkóza (méně než 15 %), vápencový pískovec (calcarenite) tvořený detritickými zrny kalcitu velikosti písku apod. Nejznámější v ČR je hořický pískovec a další v české křídové pánvi (např. Prachovské či Adršpašské skály). Termín zavedl C. Lyell (1833).

plutonit, plutonická hornina (plutonic rock): vyvřelá hornina, která vznikla utuhnutím magmatu pod zemským povrchem. Termín zavedl T. Scheerer (1862) podle řeckého boha podsvětí Pluta.

polzenit: žilný lamprofyr složený z olivínu, melilitu a flogopitu, který, narozdíl od podobného alnöitu, neobsahuje pyroxen. Podle německého názvu řeky Ploučnice termín zavedl K. H. Scheumann a nově jej definoval Ulrych a kol. 2014.

popel: 1) hornina vznikající vyhořením uhelných slojí v přírodních podmínkách (spalovací metamorfózou), např. na kontaktech vyvřelin (Medlovice u Kyjova). 2) vulkanický popel vznikající jako pyroklastická hornina tvořená drobnými částicemi vulkanického skla a lávy i samostatnými krystaly o velikosti 0,0625 až 2 mm.

porcelanit: 1) kompaktní termálně metamorfovaná hornina, zpravidla jílovitá nebo slinitá břidlice (obsahující křemen, živce, mullit, sillimanit, wollastonit, cordierit). Častý na kontaktech bazaltů se sedimenty české křídové pánve (Čeřovka u Jíčína, Kunětická hora). 2) obecný název pro různé sedimenty (buližníky, silicifikované tufy apod.) vzhledem připomínající porcelán. Též termálně přeměněné laterity a bauxity.

prach (silt): klastický sediment s úlomky o velikosti mezi jílem (1/265 mm) a jemnozrnným pískem (1/16 mm). Často eolický nebo transportovaný ve vodní suspenzi.

84

Prach vulkanický je nezpevněná pyroklastická hornina s částicemi menšími než 1/16 mm.

prachovec, siltovec (siltstone): jemnozrnná zpevněná sedimentární hornina, obsahující převážně částice velikosti prachu (zpevněný prach).

propylit: hydrotermálně přeměněný andezit, dacit apod. Živce jsou albitizovány, sericitizovány a tmavé minerály nahrazeny uralitem, epidotem, chloritem a karbonáty. Termín zavedl F. von Richthofen (1868) z řeckého výrazu propolos (služebník, který jde vpředu).

psamit (psammite, arenit, pískovec): klastická zpevněná hornina o velikosti zrna 0,0625 až 2 mm. Termín odvodil A. Brogniart (1807) z řeckého výrazu psammos (písek).

psefit (psephite, rudit, konglomerát, slepenec): hrubozrnná zpevněná klastická hornina tvořená oválnými součástmi s průměrem nad 4 mm. Zrnitostí odpovídá štěrku. Termín odvodil A. Brogniart (1813) z řeckého výrazu psephos (oblázek).

pseudotachylit: tmavý mylonit, v němž působením tlaku vzniklo sklo (melt mylonite). Zpravidla vzniká jako produkt šokové metamorfózy. Termín zavedl F. Zirkel (1876).

pyroklastika (pyroclastic rock, tuf, tefra, vulkanoklastika): úlomkovité vulkanické produkty vznikající fragmentací lávy při erupci. Dělí se podle zrnitosti a podle složení.

pyroxenit (pyroxenite): (1) hlubinná vyvřelá hornina obsahující pyroxen (též pyroxenolit) nebo více druhů pyroxenů, méně než 40 % olivinu; (2) metamorfovaná hornina granulitové facie tvořená pyroxenem. Termín zavedl H. Coquand (1857).

raabsit: žilná vyvřelá hornina, tvořená mikroklinem, alkalickým amfibolem a flogopitem (± olivín, diopsid). Termín zavedl L. Waldmann (1935) podle města Raabs ve Waldviertlu. Podle posledních výzkumů odpovídá orogennímu typu lamproitu (Krmíček 2011).

radiolarit: pevná křemitá hornina, druh silicitu, vzniklá lithifikací radiolarií. Je tvořena různými modifikacemi SiO2. Výskyt radiolaritů na území Českého masívu je vázán na svrchní proterozoikum barrandienu (tzv. buližníky), např. v Šárce v Praze, u Starého Plzence aj.

rašelina: organogenní sediment, který vzniká kvašením a hnitím organické vesměs rostlinné hmoty pod vodou za nedostatku vzdušného kyslíku. Výskyty jsou v na území

85

Českého masivu známy z okolí Soběslavi, Třeboňské pánve, Šumavy nebo Krušných hor.

regolit: 1) zbytková hornina vznikající zvětráváním matečných hornin na místě. Dělí se na klastické a chemogenní. 2) regolit (měsíční): obecný název pro nezpevněné úlomkovité horniny z povrchu Měsíce a planet. Termín zavedl G. P. Merrill (1897) z řečtiny (regos = pokrývka; lithos = kámen).

rohovec: 1) kontaktní keralit, keratit (hornfels) je kompaktní metamorfovaná hornina s granoblastickou stavbou, obsahující zpravidla křemen, živce a slídy a podle složení a podmínek kontaktní metamorfózy cordierit, pyroxeny či amfiboly. Hojný na kontaktech středočeského plutonu s jílovými břidlicemi pláště (Sedlčany, Říčany). Termín zavedl K. von Leonhardt (1823). 2) sedimentární (hornstone) kompaktní, silicitová hornina se částicemi různého původu (např. menilit, pazourek), nejčastěji chemogenní. 3) vápenatosilikátový (viz erlan).

rudit (rudite): klastická sedimentární hornina tvořená úlomky hrubšími než písek, v české literatuře je užívanější synonymum psefit.

rula (gneiss): metamorfovaná hornina, tvořená většinou křemenem, živci a slídami. Ortorula (leukokratní rula) má tyto minerály v poměru odpovídajícím granitoidům, pararula odpovídá jílovité břidlici. Ruly se dále dělí podle přídatných minerálů např. biotitová, granátová, amfibol-biotitová, sillimanitová, cordieritová nebo pyroxenová. Pyroxene gneiss je nepřesný název jak pro rulu obsahující diopsid (terminologicky nahrazuje erlan), tak i pro rulu s hypersténem, odpovídající granulitové facii (trappgranulit, pyroxenový granulit). Granulitová rula je leukokratní rula s minerály granulitu s příměsí slíd, přechodná hornina mezi ortorulou a granulitem nebo zbřidličnatělý granulit (B. von Cotta 1862). Jiným kritériem může být stavba (rula páskovaná, perlová, konglomerátová či rula stébelnatá známá z Doubravčan). V různých jazycích se označuje gneiss, gnějs či gneis, což jsou termíny českého původu (hnízdo) používané krušnohorskými horníky ve středověku.

ryolit (rhyolite, liparit): efuzivní ekvivalent granitu, kdy křemen a alkalické živce (± biotit) jsou v převaze nad plagioklasem. Může obsahovat i menší množství amfibolu či pyroxenu a v základní hmotě sklo. Výskyty ryolitů ve střední Evropě se nachází v Kremnickém pohoří a Štiavnických vrších (Bartošova Lehotka, Hliník) nebo ve Slánských vrších. Termín odvodil F. von Richthofen (1860) podle řeckého výrazu rheo (téci).

sádrovec: druh evaporitu tvořený minerálem sádrovcem. V ČR se vyskytuje např. v Kateřinkách či Kobeřicích u Opavy.

86

sediment (usazenina, uloženina): materiál různého původu usazený po transportu vodou, vzduchem či ledovcem (sedimentary rocks). Termín zavedl F. Boyle (1685) z latinského výrazu sedere (usaditi se).

serpentinit (hadec): hornina tvořená hlavně minerály serpentinové skupiny (antigorit, chrysotil, lizzardit). Vzniká zpravidla nízkoteplotními přeměnami peridotitu. Jsou ovšem známy i sedimentární serpentinity (přeplavený materiál ultrabazik). Často obsahuje magnetit, reliktní pyroxeny a granáty. Výskyty serpentinitů na území Českého masivu jsou Mohelno, Kutná hora, Dolní Bory, Bernartice nebo Bečov. Termín zavedl A. von Humboldt (1823) podle latinského výrazu serpens (had).

silicit (chert): běžně používaný termín pro geneticky různorodou skupinu sedimentárních hornin tvořených SiO2: 1) hornina masívní, tvořená SiO2 v různých modifikacích vč. krystalického či amorfního, pokud není klastického původu. Sem patří např. diatomity. 2) hornina tvořená modifikacemi křemene chemogenního původu, např. lydit, pazourek, rohovec, křemitý sintr, geysirit, limnokvarcit, ftanit. 3) křemenové horniny biogenního původu: diatomit (křemelina, diatomová břidlice) např. z Ledenic a Borovan, Hájku u Františkových Lázní, Kučlína, Bechlejovic, radiolarit (Šternberk, Konice) a spongilit (česká křídová pánev: Zeměchy, Březová, Boskovice aj.). 4) křemité horniny nejasného původu: buližníky v proterozoiku barrandienu, menility v karpatském flyšovém pásmu.

sintr (sinter): porézní silicit vysrážený z vody, tvořený kryptokrystalickými odrůdami SiO2 biogenně nebo chemogenně v jeskyních i v půdách dříve též obdobná hornina vápnitá (vápnitý sintr, travertin, pěnovec).

skarn: silikátová hornina, která vznikla zpravidla metasomatickými přeměnami karbonátů na kontaktu hlubinných vyvřelin. Obsahuje Ca-silikáty (granáty, pyroxeny, hornblendu) spolu s křemenem a karbonáty a často magnetit či ilmenit. Obdobné složení, ale odlišnou geologickou pozici, mají i regionálně metamorfované sedimentární železné rudy, také označované jako skarny. Tzv. reakční skarny vznikají látkovou výměnou na styku karbonátových a silikátových hornin (taktity). Výskyty skarnů u nás jsou doloženy u Přísečnice, Měděnce, Malešova, Vlastějovic, Věchnova, Rudy, Obřího dolu aj. Starý švédský hornický název do odborné literatury zavedl V. M. Goldschmidt (1911).

sklo: podchlazený silikátový roztok, obsahující krystality. Termín do odborné literatury uvedl J. J. Teal (1888). V přírodě se rozlišují: 1) sklo vulkanické granitového složení (černý obsidián chudý vodou, světlá pemza, smolek bohatý vodou a perlit s kuličkovou odlučností) i bazického složení, tmavý i světlý sideromelán (tachylit). 2) sklo thetomorfní či diaplektické vznikající extrémními tlaky při šokové metamorfóze např. v

87

impaktních kráterech (Nordlingen Ries). 3) křemenné sklo vznikající tavením zrn křemene v pískovcích buď na kontaktu s neogénními vulkanity, nebo při úderu blesku (viz fulgurit).

slepenec: viz konglomerát.

skalní proudy: seskupení bloků odolnějších hornin, přemístěných soliflukcí od místa původních sklaních výchozů. Přechází do skalních řek nebo skalních „ledovců“ (glaciers).

slín (marl): usazená nezpevněná hornina tvořená směsí jílu (25–75 %) a karbonátů (25–75 %), většinou mořského původu. Hojné výskyty slínů jsou v karpatské předhlubni na Moravě.

slínovec: částečně zpevněný slín (zcela zpevněný je slinitá břidlice).

soli: evapority vznikající odpařením vody. Podle složení se rozlišují soli draselné a hořečnaté, tvořené sylvinem, karnalitem, kieseritem či kainitem (Stassfurt v SRN, Elsasko) a soli sodné, především sůl kamenná (minerál halit) např. v SR (Michalovce, Vranov, Prešov), mirabilit (síran sodný, Glauberova sůl) v Utahu (Velké solné jezero) nebo natrit, nitronatrit, termonatrit a trona (v tzv. chilském ledku).

spilit (spilite): zelená bazická hornina vznikající spolupůsobením mořské vody na bazaltovou lávu při podmořských výlevech. Plagioklas je nahrazen albitem (vzácně K-živcem) a tmavé minerály směsí chloritu, karbonátů a epidotu. Typická je pillow struktura (polštářová). Spility se vyskytují jako součást ofiolitového sledu oceánské kůry. Běžné jsou v proterozoiku barrandienu (Blovice, Štěchovice). Termín zavedl A. Brogniart (1827).

spraš: eolický kontinentální sediment s převahou částic ve frakci 0,004 – 0,063 mm. Obsahuje zhruba ½ křemene a živce, karbonáty a jílové minerály. Vyloužením karbonátů vznikají konkrece, tzv. cicváry. Velký rozsah spraší je na Moravě na hranici Českého masivu a karpatské soustavy (Znojmo, Brno, Vyškov).

svor (micacite, mica schist): regionálně metamorfovaná jílovitá břidlice, tvořená převážně křemenem a slídami (muskovit, biotit) s malou příměsí živců a minerály středních metamorfních stupňů (granátem, staurolitem, kyanitem, turmalinem). Obdobné horniny vznikají z rul retrográdní metamorfózou. Výskyty svorů jsou známy z Klínovce, Domažlic, Kaplic a celého moravika (Vranov nad Dyjí, moravská svorová zóna).

88

syenit (syenite): hlubinná vyvřelá hornina, tvořená K-živcem a plagioklasem (jehož je méně než 1/3 podílu živců) a amfibolem, příp. biotitem či pyroxenem. Křemene je méně než 5 %. Výskyt: Tábor, Vodňany, Prachatice a Jihlava. Název definoval a zavedl H. von Rosenbusch (1907).

štěrk: sypký sediment tvořený částicemi o průměru nad 2 mm (pokud obsahuje částice pouze do 10 mm, označuje se jako štěrčík). Podle složení se rozlišují štěrky monomiktní (částice jednoho druhu), oligomiktní (částice dvou druhů) a polymiktní (částice více druhů). Podle původu se rozlišují mořské, říční, jezerní, glacifluviální či antropogenní štěrky.

tachylyt (nesprávně tachylit): tmavé až opakní sklo bazaltového složení s krystality bazaltových minerálů. Z řeckého výrazu tachys (náhlý) a lytos (tavený) termín odvodil A. Breitheupt (1826).

tefra (pyroklastikum, tuf): souborný název pro nezpevněné pyroklastické horniny, vznikající vyvržením vulkanického materiálu. Termín zavedl S. Thorarinsson (1953) podle řeckého výrazu tephra (popel).

tefrit: alkalická výlevná vyvřelina, bezolivínový bazalt s foidy (může být nefelinový, analcimový či leucitový) a Ca-plagioklasy. Výskyty jsou v Českém středohoří (leucitové tefrity), na Kunětické hoře (nefelinový tefrit) nebo Ralsku (sodalitový tefrit).

těšínit (teschenit): alkaliemi bohaté gabro, obsahující augit či egirin-augit, Na-amfiboly, někdy biotit či olivín a Ca-plagioklas, analcim nebo i nefelin. Výskyty těšínitů jsou mezi Českým Těšínem a Novým Jíčínem, ojediněle v okolí Karlštejna. Termín zavedl L. Hohenegger (1861) podle Těšína ve Slezsku.

tholeiit (tholeiite): druh bazaltu, obsahující plagioklas, augit a ortopyroxen (± olivín). Vyskytuje se na středooceánských hřbetech i v kontinentálních riftech. Termín zavedl J. Steininger (1840) podle Tholei v oblasti Nahe v Německu.

till: netříděné ledovcové usazeniny s opracovaným detritem (ledovcové souvky) v jílové hmotě. Jako tilly jsou obecně označovány všechny morénové sedimenty bez rozdílu zrnitostního složení. Termín byl odvozen podle skotského lidového názvu, odborně jej definoval J. Williams (1789).

tillit: zpevněný till. Na území ČR se vyskytl např. ve svrchním proterozoiku Železných hor. Termín zavedl A. Penck (1906).

89

tonalit (tonalite): hlubinná vyvřelá hornina, obsahující hornblendu anebo biotit, andezin a příměs křemene (křemenový diorit). Hojný je ve středočeském plutonu (Benešovsko). Podle Monte Tonale v severní Itálii termín zavedl G. Roth (1864).

trachyandezit (latit): efuzivní hornina, přechodného složení mezi trachytem a andezitem. Obsahuje vyrostlice andezinu (± ortoklasu) v základní hmotě s Fe-Mg silikáty, plagioklasem a ortoklasem. V Českém středohoří se vyskytuje na lokalitách nedaleko Ústí nad Labem (Libov) a Tepelské vrchovině. Termín zavedl A. Michel-Lévy (1894) z řeckého trachos (hrbolatý).

trachybazalt: alkalický bazalt obsahující Ca-plagioklasy s příměsí K-živce nefelinu nebo noseanu. Termín zavedl E. Bořický (1874).

trachyt (trachyte): výlevná hornina s alkalickými živci (sanidin, anortoklas), biotitem, augitem či diopsidem (±Na-plagioklas, Fe-olivín). Trachyt alkalický obsahuje tmavé minerály egirinaugit, egirin nebo riebeckit. Některé trachyty obsahují foidy: sodalit (Milešovka, Kletečná, Velký a Malý Bezděz), natrolit (viz marienbergit) nebo leucit (Loučná v Krušných horách). Originální lokalita jeho výskytu je Drachenfls v povodí Rýna, v ČR se vyskytuje na Špičáku u Teplé a u Valkeřic. Termín zavedl podle řeckého výrazu trachos (hrbolatý) A. Brogniert (1813).

troktolit (pstruhovec, Forellenstein): gabro s Ca- plagioklasem a olivínem (± pyroxen). Výskyty troktolitů jsou v ČR v ranském masívu, v Polsku u Nowa Ruda. Termín zavedl A. van Lassaux (1875) z řeckého troktos (pstruh).

tuf (tuff): kompaktní zpevněná pyroklastická hornina, tvořená úlomky vulkanického materiálu o průměru menším než 64 mm. Podle velikosti částic se dělí na aglomerátové, lapillové, pískové, popelové a prachové (siltové). Tuf lithický (lithic tuff) je tvořen převážně horninovými úlomky.

tufit (tuffite): souhrnný název pro horniny, tvořené směsí pyroklastického a detritického materiálu. Dělí se podle velikosti částic podobně jako tuf.

uhlí: kaustobiolit vznikající ze zbytků rostlin procesy prouhelnění (biochemické, geochemické a fyzikální změny). Uhlí černé vznikalo v karbonu a permu (podstatně méně v mezozoiku) z výtrusných rostlin (přesliček a plavuní). Má vysoký stupeň prouhelnění. Uhlí hnědé vznikalo z rostlin krytosemenných (obsahuje lignin ze dřeva jehličnatých stromů). Uhlí kanelové je sapropelové uhlí, obsahující spóry.

vápenec (limestone): velmi rozšířená sedimentární hornina, jejíž hlavní složkou je kalcit (méně aragonit). Dělí se podle příměsí (jílovité, písčité, křemité, dolomitické –

90

magnesian limestone, dolomitic limestone), podle struktur (mikritové, organodetritické, organogenní, lithografické – lithographic limestone) i podle geneze na sladkovodní (jezerní křída) a mořské, chemogenní, biochemické i organogenní. Organogenní jsou zoo- i fytogenní (numulitové, lumachelové, korálové, globigerinové=křída). V ČR výskyty vápenců jsou zejména v devonu pražské pánve, Moravského, Mladečského a Hranického krasu a Štramberka. Vápenec krystalický je metamorfovaná karbonátová hornina (viz mramor), vápenec rekrystalovaný je překrystalován při zpevnění (diagenezi).

vyvřeliny, vyvřelé horniny (eruptivní, magmatické): vznikají krystalizací magmatu (přirozené silikátové taveniny). Dělí se na hlubinné, utuhlé pod zemským povrchem a extruzivní, jejichž magma tuhlo na povrchu po výlevu. Intruzivní se dále dělí na abysální (hlubinné, plutonické) a hypabysální žilné a mělce podpovrchové.

wehrlit: skupinový název pro ultrabazické horniny obsahujcí diallag a olivín. Výskyty wehrlitů jsou z ČR známy z lokalit Hvožďany, Zábřeh, Ransko. Termín zavedl F. von Kobell (1838) podle chemika Wehrleho.

znělec: viz fonolit.

žula: viz granit.

Autoři: Michaela Halavínová, Lukáš Krmíček, Ludmila Čermáková, Jan HaukKvěten 2014ISBN 978-80-214-4955-8Brno

průvodce po vybraných geologických lokalitách moravskoslezské oblasti

Documents