Univerzita Palackého v Olomouci

Právnická fakulta

Právní teorie Ronalda Dworkina

Diplomová práce

Lukáš Štrajt 2013

Univerzita Palackého v Olomouci

Právnická fakulta

Lukáš Štrajt

Právní teorie Ronalda Dworkina

Diplomová práce

Olomouc 2013

2

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Právní teorie Ronalda Dworkina

vypracoval samostatně a citoval jsem všechny pouţité zdroje.“

V Roţnově pod Radhoštěm dne 23. dubna 2013 Lukáš Štrajt

3

Poděkování:

Děkuji JUDr. Petru Osinovi, Ph.D., za odborné vedení této diplomové práce, za cenné

připomínky a podněty. Také děkuji těm, kteří mě při psaní práce podporovali, především své

rodině.

4

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................... 5

1 Ronald Myles Dworkin ...................................................................................................... 6

2 Obtíţné případy .................................................................................................................. 8

3 Výchozí prvky právní teorie ............................................................................................. 10

3.1 Právní standardy ....................................................................................................... 10

3.2 Právní principy ......................................................................................................... 12

3.3 Argumentace politická a principiální ....................................................................... 15

3.4 Teze o právech .......................................................................................................... 18

3.5 Práva a cíle ............................................................................................................... 20

3.6 Šachy – Tal versus Fischer ....................................................................................... 23

4 Judikáty ............................................................................................................................. 25

4.1 Riggs v. Palmer ........................................................................................................ 25

4.2 Henningsen v. Bloomfield Motors, Inc. ................................................................... 26

4.3 Spartan steel and Alloys Ltd. v. Martin and Co. ...................................................... 28

5 Herkules ............................................................................................................................ 30

5.1 Účel zákona .............................................................................................................. 30

5.2 Precedent .................................................................................................................. 34

5.3 Schéma principů ....................................................................................................... 37

5.4 Politická morálka ...................................................................................................... 42

5.5 Interpretace ............................................................................................................... 45

6 Kritika Dworkinova pojetí ,,obtíţných případů“ .............................................................. 47

6.1 Pohled zahraničních právních filozofů na teorii R. Dworkina ................................. 48

6.1.1 H. L. A. Hart ..................................................................................................... 48

6.1.2 Joseph Raz ........................................................................................................ 52

6.1.3 Robert Alexy .................................................................................................... 56

6.2 Pohled českých právních filozofů na teorii R. Dworkina ......................................... 57

6.2.1 Tomáš Sobek .................................................................................................... 58

6.2.2 Zdeněk Kühn .................................................................................................... 60

Závěr ......................................................................................................................................... 62

Seznam zdrojů .......................................................................................................................... 66

Abstrakt .................................................................................................................................... 71

Abstract ..................................................................................................................................... 71

5

Úvod

„Liška zná mnoho věcí, ježek zná jenom jednu, zato důležitou věc.“

Archilochos z Paru

Hlavním cílem diplomové práce je rozbor právní teorie Ronalda Dworkina. Významem

jeho právně-filozofických myšlenek jej můţeme zařadit mezi nejvýznamnější osobnosti

právní vědy 20. století jakými jsou Hart, Raz, Fuller či Alexy.

V hlavní části mé práce se zaměřím na analýzu Dworkinovy teorie obtíţných případů tak,

jak je podána v základní monografii Když se práva berou vážně, a doplním ji o postřehy

z dalších jeho textů. V druhé části se také zmíním o některých kritických pohledech

(pozitivních i negativních) uznávaných zahraničních i tuzemských osobností právní filozofie.

A na tomto základě se pokusím v závěru diplomové práce formulovat vlastní názor na

základní aspekty Dworkinovy teorie. Vyjma toho se budu snaţit zhodnotit, jak Dworkinovy

teze podle mne obstály v konfrontaci s kritikou a jaký význam a postavení můţeme v dnešní

době této právně-filozofické teorii přisuzovat.

Důvodů pro zvolení právní teorie Ronalda Dworkina jako téma mé diplomové práce

bylo vícero. V průběhu studia na právnické fakultě byla oblast právní filozofie podle mého

soudu dosti zanedbávána, a proto jsem se chtěl tímto způsobem alespoň elementárně

s některými jejími osobnostmi a jejich myšlenkami seznámit. Důvodem pro vybrání

anglosaského právního filozofa byla také snaha o poznání právní teorie a právní filozofie

z jiného neţ českého úhlu pohledu. Myslím si totiţ, ţe české akademické prostředí je

orientováno aţ příliš teoreticky na výuku prostřednictvím učebnic, kdeţto v zahraničí je

studium směřováno praktičtěji k rozboru konkrétních původních právních textů a judikatury.

V neposlední řadě byl důvodem i stav právnické obce. Většina praktikujících právníků

(soudců a advokátů), se kterými jsem měl moţnost hovořit, povaţuje právní teorii, resp.

filozofii za teoretickou disciplínu, která nemá vliv na právní praxi. Řada z nich o jménu

Ronald Dworkin nikdy neslyšela. V budoucnu bych rád přispěl k tomu, aby se postoj

vzdělaných právníků k právní filozofii změnil a aby jejich přístup byl méně formalistický.

6

1 Ronald Myles Dworkin

„Žijeme v právu a podle práva. Činí nás to, čím jsme: občané a zaměstnanci a doktoři a

manželé a vlastníci.“1

11. 12. 1931 Rhode Island – 14. 2. 2013 London

R. M. Dworkin patří mezi nejvýznamnější právní teoretiky a filozofy 20. století.2 Své

často kontroverzní názory a myšlenky prezentoval jednak na akademické půdě mezi odbornou

veřejností, ale pravidelně se také účastnil i veřejných debat k aktuálním tématům.

Jeho profesní ţivot je spjat s působením na předních univerzitách ve Spojených státech

amerických a ve Velké Británii. Svá studia zahájil na Harvardské univerzitě a po získání

Rhodesova stipendia studoval i na Oxfordské univerzitě.3 Po ukončení vysokoškolských

studií působil jako asistent uznávaného soudce Learneda Handa, který jej povaţoval za

jednoho ze svých nejlepších asistentů. Praktické zkušenosti získal i jako právník v newyorské

právnické společnosti Sullivan a Cromwell. Zbylou část své bohaté kariéry zasvětil působení

na akademické půdě. V roce 1962 se stal profesorem na Univerzitě v Yale4 a v pozdějších

letech vystřídal na Oxfordské stolici právních věd dalšího významného akademika H. L. A.

Harta. Od roku 1994 se stává profesorem na Univerzitě v New Yorku a posléze přednáší i na

Londýnské univerzitě.5 O jeho význačném postavení a uznání svědčí i členství v řadě

organizací a celá řada ocenění, které v průběhu svého ţivota získal.6

Ronald Dworkin se stal synonymem pro celoţivotní kritiku právního pozitivismu7,

který v jeho době byl převládajícím právním myšlením.8 Svým liberálním přístupem a

1 DWORKIN, Ronald. Law‟s Empire. 1. vydání. Cambridge: Harvard University Press, 1986, s. vii. 2 A to vedle dalších osobností namátkou například Alexy, Fuller, Kelsen, Radbruch, Hart a mnozí další. 3 Obě uvedené školy zakončil titulem B.A.; v roce 1956 získal titul M.A. na univerzitě v Yale a o rok později

titul LL.B. na Harvardské univerzitě. 4 Od roku 1968 na Hohfelově stolici právní vědy. 5 Přesněji University College London. 6 Mimo jiné byl drţitel Holbergovy ceny (2007), Ceny Nicolase Luhmana, Jeffersonovy medaile (2006) a

dalších; členství v organizacíh jako Ford Foundation, Democratic Party Abroad nebo třeba Council of Writers

and Scholars Educational Trust. 7 Právní pozitivismus je teorie ztotoţňující právo s obsahem norem vydaných nebo zaručených státem.

PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov. 1. vydání. Praha: Academia, 2000, s.

7

myšlenkou ,,morálního práva“ mnohé konzervativní kritiky často pobuřoval, ale na druhou

stranu měl i řadu příznivců. Svými názory obohacoval i celospolečenské diskuse v USA

prostřednictvím příspěvků v magazínu The New York Review of Books.9

Dworkinovo dílo obsahuje několik monografií a celou řadu odborných článků. Mezi

nejvýznamnější monografie patří Taking Rights Seriously, A matter of principle, Law‟s

empire, Freedom's Law: The Moral Reading of the American Constitution, Sovereign Virtue:

The Theory and Practice of Equality, Justice in Robes a nejnovější Justice for Hedgehogs.10

612. Právní pozitivismus můţeme také popsat jako juristická koncepce, která uvaţuje pozitivní právo jako

soběstačné kritérium toho, co je spravedlivé a co je nespravedlivé. SOBEK, Tomáš. Legalistické fikce 1. část -

Teorie příkazu [online]. teorieprava.blogspot.com, 31. července 2009 [21. dubna 2013]. Dostupné na

<http://teorieprava.blogspot.com/2009/07/jiri-priban-se-zabyval-tim-jak.html>. 8 OSINA, Petr. Teorie právních principů Ronalda Dworkina. In Acta universitas palackianae olomucensis:

Facultas iuridica. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004, s. 380. 9 V roce 2010 se také negativně vyjadřoval k rozhodnutí nejvyššího soudu USA ve věci Citizens United v.

Federal Election Commission, 558 U.S. 310 (2010). 10 Zdroje: HODGSON, Godfrey. Ronald Dworkin Obituary [online]. 14. February 2013 [cit. 15. dubna 2013].

Dostupné na <http://www.guardian.co.uk/law/2013/feb/14/ronald-dworkin>. LIPTAK, Adam. Ronald Dworkin,

Scholar of the Law, Is Dead at 81 [online]. 14. February 2013 [cit. 15. dubna 2013]. Dostupné na

<http://www.nytimes.com/2013/02/15/us/ronald-dworkin-legal-philosopher-dies-at-

81.html?pagewanted=all&_r=0>. Přispěvatelé Wikipedie, Ronald Dworkin [online], Wikipedie: Otevřená

encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 12. 03. 2013, 12:48 UTC, [citováno 27. 04. 2013]

<http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ronald_Dworkin&oldid=9914015>.

8

2 Obtížné případy

„Moderní věda ve značné míře závisí na měření a testování…Nikdo by však z této

skutečnosti nedovozoval, že věda by se měla definovat jako používání měření a testování…To,

co právo musí předvídavě činit, aby dosáhlo svých cílů, je něco zcela odlišného od práva

samotného.”11

V této práci se budu zabývat otázkou obtíţných případů (hard cases), které jsou značným

problémem rozhodování mnoha soudců v jejich kaţdodenní praxi a rovněţ právní teoretici či

právní filozofové nacházejí v této oblasti řadu rozporů a jejich názory na řešení jsou velmi

odlišné.12

Nejprve je třeba si oddělit obtíţné případy od jednoduchých (easy cases).13

Pokud je

moţné konkrétní právní spor vyřešit subsumpcí pod určité právní pravidlo (pozitivní právo),

které bylo nějakou institucí jasně stanoveno, tedy bezproblémově říci, které straně sporu

svědčí právo spor vyhrát, jedná se o právní spor jednoduchý.14

Spory, které nelze tímto

způsobem vyřešit, kdy není ţádné právní pravidlo dopadající na daný právní problém, jsou

spory obtíţné, které si ţádají naší pozornost.15

,,Problém ospravedlnění soudních rozhodnutí

je zvláště naléhavý v obtížných případech, v těchto případech není výsledek jasně diktovaný

zákonem nebo precedentem.“16

Jak jsem se výše zmiňoval, jsou názory právních teoretiků

rozdílné.

Sám Dworkin přichází s vlastní teorií obtíţných případů, kterou staví do opozice vůči

teorii pozitivistů, speciálně vůči teorii významného právního teoretika H. L. A. Harta.17

Teorie právního pozitivismu podle Dworkina nabízí k řešení obtíţných případů diskreční

11 FULLER, Lon. Morálka práva. 2. vydání. Praha: OIKOYMENH, 1998, s. 103. 12 K problematice obtíţných případů Dworkin mimo jiné uvedl: ,,Deciding hard cases at law is rather like this

strange literary exercise.“ DWORKIN, Ronald. A Matter of Principle. 9. vydání. Cambridge: Harvard

University Press, 1985, s. 159. 13 Dworkin povaţuje hard cases za méně početné soudní případy. DWORKIN, Ronald. Freedom‟s Law: The

Moral Reading of the American Constitution. 1. vydání. Cambridge: Harvard University Press, 1996, s. 11. 14 DWORKIN: A Matter of Principle, s. 74. Pro případy easy case je typická tzv. empirická neshoda spočívající

neporozumění pozitivnímu právu (,,People can disagree about what words are in the statute books..“).

DWORKIN, Ronald. Law‟s Empire, s. 5. 15 Pro dworkina obtíţné případy představují situace, v kterých se právníci neshodnou na tom, jak právo

interpretovat v obtíţných případech (obtíţnost tak není ekvivalentem komplikovanosti takových soudních

případů). DWORKIN: Law‟s Empire, s. 4 - 6. Podstatný je skutečný obsah práva, který se tak často můţe zdát

neurčitý či nejasný. Tamtéţ, s. 350n. 16 V originále: ,, The problem of justifying judicial decisions is particularly acute in "hard cases," those cases in

which the result is not clearly dictated by statute or precedent.” DWORKIN, Ronald. Hard Cases. Harvard Law

Review, 1975, roč. 88, č. 6, s. 1057. 17 Podrobněji k úvahám H. L. A. Harta: HART, Herbert. Pojem práva. 2. vydání. Praha: Prostor, 2010. 316 s.

9

pravomoc soudců. Při absenci jasného právního pravidla18

dává tato diskreční pravomoc

soudcům, dle nauky pozitivismu, moţnost rozhodovat na základě jiných skutečností neţ jsou

právní pravidla přijata zákonodárcem.19

Diskrece v pozitivistickém slova smyslu umoţňuje

soudcům rozhodnout obtíţné spory na základě vlastního uváţení.20

Tím dochází k tomu, ţe

soudci u nějakého konkrétního sporu v podstatě vytvářejí nové právo, které následně

retroaktivně aplikují na daný spor.21

Dworkin přichází s vlastní teorií, jeţ k problematice

obtíţných případů přistupuje odlišným způsobem.

Na následujících stránkách se budu snaţit rozebrat, jakým způsobem Dworkinova

teorie přistupuje k obtíţným případům, kterých nástrojů či institutů k jejich řešení vyuţívá.

Teorii obtíţných případů chci popsat na základě judikátů, které sám Dworkin k popsání své

teorie uţívá. Postupně budu rozebírat rozhodnutí amerických soudů ve věci Riggs v. Palmer,

Henningsen v. Bloomfield a také Spartan steel and Alloys Ltd. v. Martin and Co. Rovněţ se

hodlám zabývat Dworkinovým vysvětlením jeho právní teorie pomocí šachové partie mezi

Američanem Fischerem a Rusem Talem, která má slouţit k lepšímu pochopení jeho

myšlenek. Bylo by podle mne také chybou se nezamyslet nad postavou imaginárního

filozofujícího soudce Herkula, který je nadán dle Dworkina nadlidskými schopnostmi a

dovednostmi k řešení obtíţných sporů v právu.22

V souhrnu výše uvedeného je mým cílem

pochopit Dworkinův přístup k obtíţným právním případům a získané znalosti uplatnit v

dalších částech diplomové práce.23

18 Profesor Hart v této souvislosti hovoří o právních pravidlech bez ostrých obrysů tzv. open texture of law.

HART, Herbert. The Concept of Law. 2. vydání. Oxford: Clarendon Press, 1994, s. 124. 19 Coţ ve smyslu Hartovy teorie znamená, ţe pomocí tzv. pravidla uznání nelze stanovit právní pravidla, díky

nímţ by se konkrétní případ vyřešil, následně je nutno přistoupit k soudcovskému uváţení. Hart: Pojem práva, s.

107n. K tomu Dworkin například: DWORKIN: A matter of principle, s. 37. 20 DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 54. 21 Tamtéţ, s. 112. 22 Tamtéţ, s. 141. 23 Nicméně je třeba říci, ţe Dworkin při vytváření svých tezí nepostupoval systematicky, tak jak si zřejmě ţádá

(česká) akademická teorie práva. Ani definice různých pojmů nejsou takové, jak je známe z mnohých našich

učebnic. Jeho texty občas působí na první dojem nepřehledně, ale je pravdou, ţe studenti ve Spojených státech

s takovými zdroji pracují přímo při studiu. Ostatně Teorii práva či Jurisprudenci povaţuje Dworkin za kurzy

v nichţ by právě hard cases měly být předmětem zájmu. Tamtéţ, s. 18.

10

3 Výchozí prvky právní teorie

Nyní se pokusím analyzovat určité prvky právní teorie, kterou Dworkin ve svých

právně-filozofických statích předestřel. Výše zmíněné soudní případy mu poslouţily

k formulaci některých jeho myšlenek a právních tezí. On sám k významu těchto případů pro

jeho teorii uvádí: ,,Příklady, které uvádím, jsou zvoleny namátkou; prakticky z kteréhokoli

soudního případu zahrnutého do sbírky, jež se na právnických fakultách užívá k výuce, by

bylo možno vybrat příklady, které by posloužily stejně dobře.“24

Podle Dworkina jsou

myšlenky a závěry, které pro něj vyplývají právě z těchto případů, obecně pouţitelné pro

jakýkoliv jiný soudní případ.25

Dworkin ve svých statích útočí na právní pozitivismus,

kterému mimo jiné vyčítá jednostranné zaměření na systém pravidel jako standardů, kdy

nepřipouští moţnost uznat existenci jiných standardů, které taktéţ mohou mít svůj

nezastupitelný význam.26

Na významných soudních případech Dworkin demonstruje, jak

mnohdy soudci aplikují i jiné standardy, avšak nejedná se o vytváření nového práva, ale o

interpretaci obsahu a smyslu stávajícího práva.27

Jako příklad uvádí Dworkin principy a

politiky, přičemţ nepovaţuje tento výčet za uzavřený.28

Ve své argumentaci vysvětluje zaprvé

rozdíl mezi politikou a principem, zadruhé rozdíl mezi právními principy a právními pravidly.

Nutno dodat, ţe někdy uţívá principy jako souhrnné označení pro celou oblast standardů

jiných neţ pravidla.

3.1 Právní standardy

Politikou (policy) je dle Dworkina standard, který stanovuje určitý cíl, k němuţ se má

směřovat. Cíl má slouţit ke zkvalitnění hospodářské, politické či například sociální situace ve

společnosti. Avšak ne všechny stanovené cíle jsou pozitivními. Můţou být i takové, jeţ jsou

negativní, kdy je naopak potřeba chránit společnost před změnou k horšímu. Principem

nazývá standard, jenţ je postaven na jiných premisách neţ politika. Princip má být dodrţován,

poněvadţ tak to vyţaduje spravedlnost (justice), slušnost (fairness), popřípadě morálka

24 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 44. 25 Například profesor Hart ji nepovaţuje za obecnou, má za to, ţe je orientována úţeji pouze na angloamerické

právo. HART: Pojem práva, s. 235. 26 K pozitivistickému pojetí právního řádu jako systému právních pravidel: Tamtéţ, s. 89n., podobně:

SHAPIRO, Scott. The “Hart-Dworkin” Debate: A Short Guide for the Perplexed. Public Law and Legal Theory

Working Paper Series, 2007, č. 77, s. 11. 27 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 15 - 20. 28 Právu nelze rozumět jako nějakému katalogu rozličných standardů. Tamtéţ, s. 413.

11

(morality).29

Princip v tomto smyslu není pouhým vytyčeným cílem.30

Jako příklad rozdílu

mezi politikou a principem se předkládají dva standardy, a to ţe počet autohavárií se má

sníţit, a ţe nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání. První standard je podle

Dworkina politikou, kdeţto druhý je právě principem.31

Nyní se zaměřím na to, jaký rozdíl Dworkin spatřuje mezi právními principy a

právními pravidly. Jak principy, tak pravidla se vztahují na konkrétní rozhodnutí o

povinnostech za konkrétních okolností, ale liší se ve způsobu jejich uţití ve smyslu

direktivnosti. Rozdíl mezi principem a právní normou je rozdílem logickým.

Pravidla mají být aplikována způsobem vše, nebo nic. Pravidlo se buď na dané

skutečnosti vztahuje, a v tom případě má být tedy plně aplikováno a platí, nebo se na dané

skutečnosti nevztahuje, čili následně být aplikováno nemá a neplatí. Pokud pravidlo platí,

jeho výsledek je nutno respektovat, pokud neplatí, tak ţádný výsledek nedává. Příkladem

z právní praxe můţe být např. pravidlo, podle nějţ je závěť neplatná, není-li podepsána třemi

svědky. Takţe pokud jsou splněny podmínky pravidla, tedy závěť je podepsána třemi svědky,

pravidlo je plně respektováno a závět je platná, pokud ovšem je např. podepsána pouze

jedním svědkem, závěť je neplatná, jelikoţ situace nekoresponduje s pravidlem. Závěť je buď

platná, nebo neplatná, jiná varianta není moţná. Jedná se o typický projev pravidla.32

Pravidla

mohou mít celou řadu výjimek, nicméně ty je moţné taxativně určit. Pravidla rovněţ určují

konkrétní výsledek, coţ u principů tak není. Princip pouze naznačuje, kterou cestou je třeba se

ubírat, aby se došlo k nějakému konkrétnímu výsledku.33

Ucelené vyjádření principu se všemi jeho výjimkami není prakticky moţné. Principy

se na konkrétní případ aplikují způsobem vzájemného vyvaţování, kdy faktorem, jenţ nám

určí, který z principů se aplikuje, je závaţnost (weight).34

Je nutné tudíţ poměřovat relativní

závaţnost kříţících se principů. Jako příklad z praxe lze uvést princip ochrany spotřebitelů

versus princip smluvní svobody. V konkrétní situaci nikdy nemůţe dojít k tomu, ţe by se plně

uplatnil pouze jeden z těchto principů. Oba uvedené principy stojí vedle sebe a navzájem

koexistují. Aţ v konkrétním případě dochází k jejich vyvaţování, tedy určení, který z principů

29 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 44. 30 V tomto smyslu chápe princip např. teorie utilitarismu, Tamtéţ, s. 9-11. Utilitarismus je směr zastoupený

zejména v anglosaském myšlení, podle J. Benthama je znakem mravního jednání blaho co největšího počtu lidí.

Ottův slovník naučný : Ilustrovaná encyklopedie obecných znalostí. Praha : J. Otto, 1888 - 1909. 26. sv. 31 DWORKIN, Ronald. Taking Rights Seriously. 7. vydání. Cambridge: Harvard University Press, 1978, s. 22. 32 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 47. 33 Odlišný výsledek neţ jaký předpokládá určité pravidlo signalizuje jeho nepouţitelnost, kdeţto principy, pokud

nepřeváţí, jsou zachovány. Tamtéţ, s. 59. DWORKIN: Taking Rights Seriously, s. 35. 34 Později Dworkin pojem princip nahrazuje principiální argumentací, kdy argumentaci povaţuje za základ

právní praxe. DWORKIN: Law‟s Empire, s. 13.

12

je v dané situaci za daných okolností závaţnější či důleţitější. To znamená, ţe pokud se

v rámci smlouvy jedná o vztah spotřebitele a obchodníka, tak vzhledem ke zvýšené ochraně

spotřebitele jako slabší strany dochází k omezování smluvní svobody v rámci tohoto právního

vztahu. Dworkin na podporu svého názoru uvádí jako příklad princip, podle něhoţ nikdo

nemůţe mít prospěch ze svého protiprávního jednání. To však neznamená, ţe se v právu

nevyskytují případy, kdy lidé prospěch ze svého protiprávního jednání mají a je to legální

stav. Vydrţení práva k nemovitosti po určité době je toho typický důkazem.35

Někdy se v právu vyskytují principy, jeţ jako pravidla na první pohled nevypadají, ale

ve skutečnosti principy jsou a v našem konkrétním případě jsou zásadní. V případu

Henningsen v. Bloomfield nalezneme v odůvodnění soudu tezi, kterou soud říká, ţe výrobci

automobilů mají zvláštní povinnost. Nemáme tady přesnou definici pojmu zvláštní povinnost

ani výčet jednotlivých povinností. Soud pouze obecně judikuje, ţe je nutno výrobce

automobilů podrobit vyšším standardům neţ výrobce jiné, z důvodu povahy automobilu

v dnešní společnosti a jeho relativní nebezpečnosti pro společnost. V tomto případě zde máme

známý princip smluvní svobody v konkurenci se zvláštní povinností výrobce automobilů, kdy

soud přiřknul vyšší míru závaţnosti druhému principu. Tento stav samozřejmě nelze pochopit

jako trvalou nemoţnost výrobců automobilů doţadovat se uplatnění smluvní svobody.

Podstatu je nutno hledat například v moţnosti soudu nevynucovat některé části smlouvy o

koupi vozidla, pokud budou obsahovat znevýhodňující ustanovení pro kupující.36

3.2 Právní principy

V případech Riggs v. Palmer a Henningsen v. Bloomfield se soudy dovolávají

principů, aby obhájily rozhodnutí o konkrétních právech a povinnostech.37

V prvním

z judikátů se soud dovolává principu, podle něhoţ nemůţe mít nikdo prospěch ze svého

protiprávního jednání. Na základě tohoto principu soud postavil svoji argumentaci k vytvoření

nového pravidla, kdy vrah nemůţe dědit ze závěti své oběti.38

Tím došlo v judikátu

35 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 47. 36 Tamtéţ, s. 48. 37 Původ těchto principů jakoţto principů právních je v jejich všeobecně přijímané vhodnosti, kdy jako

zdůvodnění jejich postavení bychom mohli uvést minulá soudní rozhodnutí, zákony a jiné dokumenty, ve

kterých jsou tyto principy zahrnuté. Tamtéţ, s. 64 - 65. 38 Soudce Gray však popírá, ţe by právo skutečně takovou moţnost poskytovalo. DWORKIN: Law‟s Empire, s.

36.

13

k vytvoření pravidla na základě ospravedlňujícího principu. Součástí práva jsou proto i

pravidla vyplývající z principů, přestoţe u nich absentuje běţná forma jejich schválení.39

Principy jsou tedy významným vodítkem při dospívání k právním rozhodnutím,

k určení konkrétních práv a povinností. Principy lze buď pojímat jako součást práva, čili jinak

řečeno je náš právní řád tvořen pravidly a principy, nebo přistupujeme k principům jako

k mimoprávním pojmům a právem jako takovým rozumíme jen pravidla. ,,Je to volba mezi

dvěma koncepcemi právního principu.“40

V první tezi jsou principy pro soudce závazné a je povinen je aplikovat, kdeţto v tezi

druhé uţ tomu tak není a je nasnadě principy vidět jako nezávazné pro soudce, kteří jsou

vázáni jen pravidly. Principy v druhé tezi chápeme jako soubor toho, čím soudci argumentují,

pokud se pohybují nad pravidly. Jednoduše řečeno, v první tezi soudci aplikují závazné právní

standardy (pravidla a principy), v tezi druhé, kdy závazné pravidla neodpovídají na naše

otázky (např. zdali vrah můţe dědit), soudce ospravedlňuje své rozhodnutí principy stojícími

nad právem. Jde tak o akt soudcovské diskrece. Ve své podstatě to znamená, ţe pokud soudci

nenaleznou ţádná závazná pravidla, která by byla vhodná k aplikaci na konkrétní příklad, tak

se dostávají do oblasti, ve které rozhodují dle své vlastní úvahy. Nejsou vázáni ţádnou

autoritou, která by je omezovala v tom, jaké principy na daný případ pouţijí. V tomto

okamţiku soudci v podstatě vytvářejí nové právo a nahrazují činnost zákonodárce. Druhý

výše popsaný přístup zastává nauka právního pozitivismu.41

Dworkin jej popírá mimo jiné

s odkazem na případ Riggs v. Palmer, který je důkazem, ţe soudci nevytvářejí nové právo,

nýbrţ zkoumají, co z něj vyplývá pro konkrétní spor.42

Diskrece43

je pojem, který je pro oblast obtíţných případů významný, protoţe

pozitivisté na něm staví svůj způsob řešení obtíţných případů. Avšak Dworkin přichází

s kritikou vyuţívání pojmu diskrece tak, jak ji nabízí představitelé pozitivismu, a zastává jiný

přístup k problematice případů, jeţ nelze řešit standardními postupy. Diskrece podle něj

neznamená absolutní volnost při rozhodování, vţdy je nutno přihlédnout ke standardům

racionality, slušnosti a efektivity. A zároveň ten, kdo s ní nakládá, nemůţe jednat jakkoliv,

respektive svévolně.44

Dworkin zastává názor, ţe soudce je vázán principy a je povinen

39 DWORKIN, Ronald. Justice for Hedgehogs. 1. vydání. Cambridge: Harvard University Press, 2011, s. 402. 40 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 52. 41 Viz například: HART: Pojem práva, s. 129 - 139. 42 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 15n. 43 Diskrecí, resp. diskreční mocí se obecně myslí oprávnění soudu opatřit si ke zjištění skutečnosti z vlastního

podnětu důkazy ţádnou ze stran nenavrhované. PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník

cizích slov, s. 169. 44 Dworkinovu interpretaci pojmu diskrece se nyní pokusím vysvětlit, neboť na ni budu v dalších kapitolách

odkazovat. Diskrece v Dworkinově pojetí má tři samostatné významy. V prvním tzv. neostrém významu diskrecí

14

k jejich aplikaci pokud to vyţaduje povaha případu. Aplikace principů nesmí být nahodilá a

soudce pomocí principů interpretuje stávající právo, nevytváří tak právo nové.45

Ve věci Henningsen v. Bloomfield či Riggs v. Palmer bylo, dle Dworkina, povinností

soudců (nikoli jejich volní úvaha) aplikovat principy zvláštní povinnosti a principu, kdy nikdo

nesmí mít prospěch ze svého jednání. Otázkou zůstává, zdali je povinnost aplikovat principy

shodná s povinností aplikovat pravidla, s čímţ souvisí otázka mimoprávní povahy principů.

Pravidla většinou nejsou diskutabilní, co se týče jejich aplikace, povahy či autority. U

principu je to jiné, není snadné, a někdy je to opravdu velice obtíţné, určit, co principům

propůjčuje jejich autoritu nebo za jaké situace je aplikovat. V těchto vzorových případech i

dalších hrály principy významnou roli při změně právního pravidla a bylo potřeba se s jejich

povahou vypořádat.46

Je nabíledni otázka, kdy můţe být na základě nějakého principu změněno právní

pravidlo. V případu Riggs a Henningsen byla právní pravidla změněna principy, ţe nikdo

nemůţe mít prospěch z protiprávního jednání, respektive principem odpovědnosti výrobce.

Vţdy je podstatné pozadí či okolnosti konkrétního případu. Je třeba si určit právní pravidla

dopadající na tento případ a principy, které s nimi mohou kolidovat. ,,Ne každý princip však

postačí k ospravedlnění změny, jinak by totiž nikdy žádné pravidlo nebylo v bezpečí.“47

Pokud

jsou právní pravidla závazná a právní jistota má být zachována, tak změny těchto pravidel

prostřednictvím principů nesmí být časté, lépe řečeno by měly být ojedinělé. Otázkou je, kde

hledat míru toho, kdy je moţné principy prolomit právní pravidla. Proti změnám zavedených

pravidel stojí kupříkladu doktríny nadřazenosti legislativy či doktrína precedentu.48

Dworkin zastává názor, ve kterém odmítá postulát pozitivismu, ţe o tom, kdy je

princip hoden změny pravidla, rozhoduje v obtíţných případech soudce dle vlastního uváţení

a v podstatě vytváří retroaktivně nové právo.49

Sám Dworkin tvrdí, ţe je povinností soudce

vyjadřujeme situaci, v které nelze standardy aplikovat mechanicky a je tak nutné nad jejich aplikací přemýšlet.

Povinnosti jsou sice vymezeny standardy, ale ty lze různě interpretovat. Jako příklad Dworkin uvádí rotmistra,

který má na hlídku vybrat pět nejzkušenějších muţů. Druhý význam diskrece je rovněţ tak neostrý a spočí

v právu funkcionáře rozhodnout z konečnou platností bez moţnosti kohokoliv jiného takové rozhodnutí změnit

nebo zrušit. Tady jako příklad poslouţí fotbalový rozhodčí, v jehoţ pravomoci je rozhodnout, zda-li je hráč

mimo hru či nikoli. Třetí význam, podle Dworkina nejpřesnější, znamená, ţe někdo má diskreci, pokud skupina

standardů sice ukládá povinnost rozhodnout, ale uţ neříká, jak v dané věci konkrétně rozhodnout (rozhodnutí

můţe být libovolné). Příkladem je rozhodčí na výstavě psů, který má povinnost zhodnotit psy, ale uţ není

standardy řečeno v jakém pořadí tak má učinit. Podrobněji: DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 54n. 45 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 65 - 66. 46 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 58n. 47 ,,But not any principle will do to justify a change, or no rule would ever be safe.” DWORKIN: Taking Rights

Seriously, s. 37. 48 Doktrínu nadřazenosti legislativy Dworkin popisuje jako soubor zásad, z nichţ vyplývá povinnost poslušnosti

soudů vůči zákonodárným aktům. DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 62. 49 Tamtéţ, s. 61.

15

objevit práva stran sporu v kaţdém i obtíţném případě, jelikoţ vţdy má jedna strana právo

zvítězit. Vychází při tom ze své tzv. teze jedné správné odpovědi50

, kdy na jakoukoliv spornou

právní záleţitost lze nalézt i v obtíţných případech jednu správnou odpověď.51

Nesouhlasí s názorem pozitivistů, kteří soudcům přiřknuli povinnost tvořit nové právo,

pokud nelze aplikovat stávající právní pravidla, a to ani v jejich extenzivním výkladu.

V souladu s tímto názorem jsou soudci při vytváření nového práva stavěni do role tzv.

zástupců zákonodárce, respektive zastupujících zákonodárců. Očekává se od nich, ţe v této

své ,,funkci“ budou přemýšlet a rozhodovat konformně s názorovými argumenty těch, jejichţ

úlohu při tvorbě nového práva v obtíţných soudních případech jakoby nahrazují. Tím se

dostáváme k rozlišování mezi argumentací politickou a argumentaci principiální.52

3.3 Argumentace politická a principiální

Politická argumentace (arguments of policy) je argumentací, kterou lze ospravedlnit

politické rozhodnutí s ohledem na to, ţe takové rozhodnutí ochraňuje nebo preferuje určitý

společný cíl, který je přijímán většinovou společností. Příkladem politické argumentace je

subvence pro výrobce letadel, kdy se tvrdí, ţe tato subvence posílí národní obranu.

Principiální argumentace (arguments of principle) ospravedlňuje určité politické

rozhodnutí odlišným způsobem. K ospravedlnění dochází odkazem na to, ţe toto rozhodnutí

ochraňuje či preferuje určité individuální nebo kolektivní právo. I zde máme uveden příklad,

jímţ je principiální argumentace ku prospěchu antidiskriminačních zákonů, kdy tyto zákony

stanovují právo menšin na rovnou úctu a péči.53

V případě politických a principiálních argumentací se nejedná o jediné argumenty,

které je moţné v politice nalézt, ale bezesporu se jedná o argumentaci nejčastější.

K ospravedlnění jen trochu sloţitějšího legislativního záměru je nutno vyuţít argumentací

obou, kdy v různých situacích převáţí buď argument politický, nebo argument principiální.

Například i politický argument (záměr subvence výrobcům letadel) můţe být v určitých

aspektech doplněn principiálním. V popsaném případu jsou takovým aspektem subvence,

které stát přerozděluje rovnoměrně mezi všechny výrobce letadel bez ohledu na jejich výrobní

kapacity. Tím se sice sniţuje efektivita celého záměru, ale na druhou stranu nedochází

50 Orig. one right answer thesis. Podrobněji: DWORKIN: A Matter of Principle, s. 119 - 146. 51 K takové správné odpovědi je moţné dojít správným výkladem zákona (obsahujícího různé typy standardů),

k otázkám výkladu zákona například: DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 123n. DWORKIN, Ronald. Justice

in Robes. 1. vydání. Cambridge: Harvard University Press, 2006, s. 41n. 52 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 112 - 113. 53 Více k principiální a politické argumentaci viz: Tamtéţ, s. 123.

16

k likvidaci menších výrobců. Dle Dworkina jsou v případě subvencí poskytovaná práva

generována politikou a kvalifikovaná principem. V případě antidiskriminačních zákonů je

situace opačná, zde jsou poskytovaná práva generována principem a kvalifikovaná

politikou.54

Je zřejmé, ţe zákonodárce je oprávněn pouţívat politickou argumentaci

k ospravedlnění svých rozhodnutí a záměrů, coţ se následně promítne do přijatých aktů. Podle

Dworkina však oprávnění uţívat politickou argumentaci náleţí pouze zákonodárci. Tedy moci

zákonodárné, jeţ je jako jediná legitimována k vytváření a přijímání nových zákonů. Toto její

oprávnění vyplývá z dikce ústavy a je svěřena v rámci ústavní diferenciace moci ve státě

pouze a jen zákonodárnému sboru.55

Jestliţe ovšem jsou soudci stavěni do role zastupujících

zákonodárců, tak se předpokládá, ţe budou rovněţ svá rozhodnutí nebo stanoviska obhajovat

taktéţ politickou argumentací. To je však nepřípustné a na případu Spartan steel v. Martin si

ukáţeme Dworkinovo zdůvodnění nepřípustnosti.

Soud měl v tomto soudním sporu rozhodnout, zdali navrhovateli náleţí náhrada

ekonomické ztráty, kterou utrpěl odstávkou elektřiny do své továrny. Připomeňme si, ţe

důvodem odstávky bylo neúmyslné poškození elektrického vedení, coţ způsobili zaměstnanci

odpůrce při zemních pracích.

V případě, ţe je soudce v pozici zastupujícího zákonodárce, jak tvrdí pozitivisté, tak je

mu v podstatě umoţněno argumentovat jak politikou, tak principem. Kdyby ke svému

rozhodnutí přistupoval principiálně, tak by ale jádrem jeho rozhodnutí bylo, zda má

navrhovatel právo na náhradu škody. Pokud by své rozhodnutí postavil na argumentaci

politické, tak by zřejmě uvaţoval, jestli je z ekonomického hlediska vhodné odpovědnosti za

škodu diverzifikovat způsobem, jaký navrhovatel uvádí. Dworkin zastává vyhraněný názor, ţe

soudní rozhodnutí, speciálně je to samozřejmě otázkou obtíţných případů, mají soudci tvořit

na základě principiální argumentace, coţ je jejich politická odpovědnost. Soudní rozhodnutí

jsou tak politickými rozhodnutími v intencích doktríny politické odpovědnosti.56

Co se týče

nepůvodních (unoriginal) rozhodnutí soudu, kdy soud pouze vykonává to, co stanoví jasné a

platné pravidlo, jsou tato rozhodnutí vţdy generována principem. Ačkoliv samotné pravidlo

bylo zákonodárným sborem generováno politikou.57

Nyní se pokusím vysvětlit důvody, jeţ

vedou Dworkina k příklonu k principiální argumentaci.

54 Více k problematice: Tamtéţ, s. 114. 55 Dělba státní moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Viz např. MONTESQUIEU, Charles. O duchu

zákonů. 1. vydání. Dobrá voda: Aleš Čeněk. 2003, s. 189 - 190. 56 DWORKIN: Hard cases, s. 1065. 57 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 115.

17

Ve své argumentaci nám předkládá dvě obecné námitky proti soudcovské

původnosti.58

První říká, ţe soudci nemají legitimitu k tvorbě nového práva. Nejsou

demokratickou většinou na základě svobodných voleb nadáni pravomocí k přijímání nových

pravidel či k rozhodování o tom, který výklad zákona je ten nejlepší. Nadto nejsou ţádné

demokratické většině ani za své činy odpovědni.59

Za druhé, soudci pokud tvoří nové právo,

tak jej aplikují na konkrétní případ retroaktivně. Strana sporu, která prohraje, není odsouzena

za to, ţe nesplnila legálně jí uloţenou povinnost, ale ţe nesplnila povinnost, která v době, kdy

strana jednala, ještě vůbec neexistovala. Zde se nebrojí proti soudcovské tvorbě práva jako

celku, ale především proti soudním rozhodnutím, jeţ jsou generovaná politikou. Toto je velice

významný bod analyzované právní teorie. Pojďme se nyní podívat hlouběji na důleţitou

myšlenku, ţe nelze ospravedlnit soudcovskou tvorbu práva politickou argumentací, ovšem ţe

je do určité míry moţné ji ospravedlnit argumentací principiální. Právě tady Dworkin principy

postavil nad jiné právní instituty.60

K první námitce, aby právo tvořili zástupci k tomu zvoleni a za to odpovědni, Dworkin

dodává, ţe politická rozhodnutí je třeba činit prostřednictvím nějakého politického procesu,

nikoli soustředit politickou moc do rukou soudců.61

Zastupitelskou demokracii povaţuje za

vhodnější řešení neţ nějaký systém nevolených soudců, vytvářejících své závaţné právní

závěry skryti před dohledem veřejnosti.62

Legitimita demokratické vlády se projevuje jednak

starostí o osud kaţdého člověka, kterému vládne, a také respektem k právu a odpovědnosti

člověka rozhodovat o svém vlastním ţivotě.63

Druhá námitka proti retroaktivně uloţené povinnosti v soudních rozhodnutích je

zřejmě aktuální především při rozhodování na základě politiky. Dworkin poukazuje na

nevhodnost ospravedlnění náhrady ekonomické ztráty v případu Spartan steel v. Martin jen

z důvodu politické vhodnosti, respektive v zájmu ekonomické efektivity. Pokud by ovšem

v tomto konkrétním případě soud své stanovisko zdůvodnil principiální argumentací, tedy ţe

lze prokázat nárok ţalobce na náhradu škody, byly by námitky vůči takovému postupu

zásadně slabší. Principiální argumentace je totiţ oproštěna od rozdílných zájmů společnosti.

V popředí jejího zájmu je právo bez politického zabarvení. Soudce je dle Dworkina schopen

lépe zhodnotit principy jako takové, jelikoţ je zbaven dosahu politických vlivů. Druhá

58 Pojem soudcovské původnosti si představuji zhruba ve smyslu ,,kvazi soudní legislativy“. 59 DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 133. 60 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 116. 61 K tomu Dworkin dodává: ,, If all political power were transferred to judges, democracy and equality of

political power would be destroyed.” DWORKIN: A Matter of Principle, s. 27. 62 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 117. 63 DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 2.

18

námitka vůči principiální argumentaci je irelevantní, jelikoţ pokud jedné straně svědčí právo

vůči straně druhé, tak logicky u druhé strany tomu odpovídá povinnost. Toto právo a jemu

odpovídající povinnost nejsou vytvořeny soudem, naopak jsou kreovány, ať výslovně či

nevýslovně, legislativou. Jsou také součástí právního řádu.64

Má-li jedna strana sporu právo zvítězit, není ku prospěchu věci ji omezovat, a má

v tom případě právo, aby na její obranu byly vynaloţeny všechny legální prostředky. Druhá

strana poté nemá oprávnění namítat, ţe právo není výslovně upraveno a ţe nebylo dostatečně

známé. Důleţitou roli hraje i očekávání stran sporu. Strana, které svědčí právo, je v konečném

důsledku i oprávněna očekávat, ţe bude rozhodnuto v její prospěch. Dworkin vlastně říká, ţe

lze rozhodovat na základě principu. Ne vţdy svědčí někomu psané právo, a především

v obtíţných případech je pak nutno rozhodnout na základě principu.65

3.4 Teze o právech

Rozhodování soudců nelze však rozdělit na část, kdy rozhodují dle závazných

pravidel, a na druhou část, kdy ţádná pravidla nenacházejí a rozhodují uţ pouze dle jiných

institutů. V rozhodování obtíţných případů se obě jeho části vzájemně ovlivňují a působí

společně.

K rozřešení tohoto problému Dworkin vyuţívá tzv. tezi o právech (the rights thesis),

podle níţ soudci vynucují existující politická práva, a tato práva můţeme definovat jako:

,,..výtvory jak dějin, tak morálky; to na co má jednotlivec v občanské společnosti právo, závisí

jak na praxi, tak na spravedlnosti jejích politických institucí. Domnělé napětí mezi

soudcovskou originalitou a dějinami instituce tak mizí: soudci musí znovu a znovu uvažovat o

právech stran, které před ně předstupují, ovšem tato politická práva spíše politická

rozhodnutí z minulosti odrážejí, než aby jim protiřečila. Volí-li soudce mezi pravidlem mající

oporu v precedentu a nějakým pravidlem novým, o němž se domnívá, že je slušnější, nevolí

mezi historií a spravedlností. Spíše činí úsudek, který vyžaduje určitý kompromis mezi ohledy,

jež se v každé kalkulaci týkající se politického práva obvykle kombinují, zde však si

konkurují.“66

64 Rozdíl mezi výslovnou a nevýslovnou úpravou je pouze v jasnosti, srozumitelnosti a odbornosti. 65 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 117 - 118. 66 Tamtéţ, s. 119.

19

Teze o právech také vysvětluje, jakým způsobem soudci v obtíţných případech

pouţívají precedenty.67

Soudci jsou povinni respektovat doktrínu politické odpovědnosti,

podle níţ mohou vynášet jen taková rozhodnutí, která jsou v souladu s politickou teorií či

teorií obecných principů, jeţ ospravedlňuje i ostatní jejich rozhodnutí. Dworkin má za to, ţe

předpokladem doktríny politické odpovědnosti je vysoká míra důslednosti, čímţ myslí určitou

konzistentnost a kontinuitu vydávaných rozhodnutí.

V politice však takové schéma neplatí. Vláda, jeţ poskytne subvence určitým

subjektům v určité výši, tak uţ zpravidla nemusí příště učinit. Popřípadě se v budoucnu můţe

změnit výše subvencí nebo jiný faktor. Navíc nově nastupující vládní garnitura má povětšinou

úplně jiné politické plány neţ vlády předešlé. Soudci tak svá rozhodnutí argumentací

politickou podloţit nemohou, protoţe politiky jsou značně proměnlivé.68

Argumentací

principiální mohou rozhodnutí ospravedlnit tehdy, lze-li princip, na nějţ se odvoláváme,

nalézt v dřívějších rozhodnutích institucí, a lze-li se s takovým principem ztotoţnit i pro

budoucí případy. Dworkin jako příklad uvádí kauzu Spartan steel v. Martin. Rozhodnutí se

v této věci opírá o princip, ţe nikdo není povinen hradit nepřímé či nepředvídané škody

způsobené z nedbalosti. V jiném případu je stanovena povinnost nahradit škodu způsobenou

uvedením nesprávných údajů rovněţ z nedbalosti. Je nutné dokázat, ţe je takové pravidlo

v souladu s tímto principem.69

Tezi o právech Dworkin rozpracovává podrobněji a zaměřuje se na tři oblasti, které

jsou podle něj stěţejní ke správné aplikace teze na konkrétní případy. Dworkin se ve svých

úvahách postupně zabývá problematikou rozlišování mezi právy a cíli, dále úlohou

precedentu a dějin institucí v rozhodování obtíţných případů a v neposlední řadě je

67 Precedentem obecně rozumíme předchozí rozhodnutí, podle něhoţ se postupuje při řešení analogických

případů později. PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov, s. 613.

Dworkin uvádí dvě doktríny precedentu, striktní doktrína precedentu ukládá soudcům povinnost aplikovat

předchozí rozhodnutí bez ohledu na to, zda je povaţují za správná či vhodná; volná doktrína precedentu nemá

povinně závazný charakter a precedent zde působí silou své vlastní vhodnosti, soudce má primárně předchozí

rozhodnutí aplikovat ale z opodstatněných důvodů tak učinit nemusí. Tyto teorie podrobněji rozebírá na soudním

případu McLoughlin v. O’Brian ([1983] 1 AC 410). Jeho podstatou byla ţaloba paní McLoughlin na řidiče, který

při dopravní nehodě zranil její děti a manţela. Ţalobkyně poţadovala náhradu způsobené psychické újmy, jenţ

byla způsobena zjištěním zdravotního stavu její rodiny v nemocnici. V ţalobě argumentovala podobnými

dřívějšími rozhodnutími, s tím rozdílem, ţe v nich taková újma vznikla přímo při nehodě nebo bezprostředně po

ní. V následném soudním řízení soud řešil problematiku v ţalobě uvedených precedentů a došel k závěru, ţe

případy na jejichţ základě byly vydány rozhodnutí podporující ţalobu jsou rozdílné od případu paní McLoughlin

a nepřihlédl k nim při rozhodování. Ţaloba tak nebyla úspěšná. DWORKIN: Law‟s Empire, s. 23 - 29. 68 Srovnatělně k proměnlivosti zákonodárství: TOCQUEVILLE, Alexis. Demokracie v Americe. 2. vydání.

Praha: Academia, 2000, s. 154. 69 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 120 - 121.

20

předmětem jeho zájmu politická morálka, která je součástí rozhodovacího procesu soudců při

zjišťování zákonných práv jednotlivců.70

3.5 Práva a cíle

Dworkin má za to, ţe individuální práva, kterých se právníci dovolávají, jsou značně

abstraktní, a je otázkou zda je moţné pomocí nich řešit obtíţné případy ve světle argumentace

politické a principiální. Principiální argumenty vyvozují určitá individuální práva a politické

argumenty naopak vyvozují práva kolektivní. Principy popisují práva, kdeţto politiky popisují

cíle. A právě zkoumání rozdílu mezi právy a cíli má dle Dworkina mimo jiné přispět k určení

distributivní povahy poţadavků, které vyplývají z práv, z čehoţ bude moţné vyvozovat, jaká

práva lidé skutečně mají.71

Politickým záměrem je podle politické teorie určitý stav věcí, jestliţe podporuje

politické rozhodnutí směřující k prosazení či ochraně daného stavu věci. Sám Dworkin si

politický záměr představuje jako rodové politické ospravedlnění. Individualizovaným

politickým záměrem je politické právo, neindividualizovaným politickým záměrem je pak cíl.

Kolektivní cíle podněcují k dosaţení nějakého souhrnného přínosu pro společnost.

Kolektivním cílem můţe například být určitá koncepce nediskriminace menšin, kdy nemůţe

docházet ke znevýhodňování jedné menšiny na úkor druhé a naopak. To vede k distribuci

stejného mnoţství práv různým menšinám. Cíl dle Dworkina určuje v rámci dané situace

nějakou konkrétní distribuci. Kolektivní cíl můţe být relativní či absolutní.72

Rovněţ i práva mohou mít charakter absolutní či relativní. Absolutní právo má ten

charakteristický rys, ţe za ţádné situace neustoupí jinému právu, principu nebo politice. Nad

právem však nemůţou převáţit všechny cíle. Politický záměr jako právo musí mít vůči

kolektivnímu cíli určitou hodnotu, tím se myslí, ţe jej nelze utlumit víceméně kaţdým

běţným cílem, ale je nutné, aby tento cíl byl opravdu naléhavý.

70 Je třeba zmínit hranice pouţití teze o právech pro obtíţné případy. V plné míře je příhodno teze uplatňovat

v civilních věcech. Podle Dworkina má vţdy jedna strana právo civilní spor vyhrát. Ovšem oblast trestního práva

je značně speciální, protoţe kdyţ se například zaměříme na vzájemné práva stran, tak zjistíme, ţe obţalovaný má

sice právo ve sporu zvítězit, je-li nevinen, ale stát nemá paralelní právo v opačném případě, kdy je obţalovaný

vinen (stát nemá právo na jeho odsouzení). Proto je uţití teze o právech ve věcech trestních asymetrické a je

nutné na to brát zvýšený zřetel. Jako názorný příklad je uváděn soudní případ ve věci Mapp v. Ohio, 367 U. S.

643 (1961). Tamtéţ, s. 135. 71 Tamtéţ, s. 123. 72 Zřejmě málokterý cíl bude absolutní, to by totiţ znamenalo, ţe společnost nepovaţuje za nutné z něj vůbec

slevovat na úkor jiných cílů. Povětšinou se ve společnosti sleduje více cílů a kaţdý z nich bude mít pro

společnost různou váhu.

21

Na základě výše uvedeného je presumována povaha politického záměru jako práva

nebo jako cíle závislá na jeho postavení a funkci v konkrétní politické teorii. Je asi moţné, ţe

v jedné teorii bude určitý pojem právem a v jiné teorii bude tentýţ pojem cílem. Kaţdá

politická teorie jakéhokoliv funkcionáře bude mít na základě výše uvedeného širokou stupnici

různých druhů práv, o jejíţ kategorizaci se Dworkin ve své teorii pokusil.73

Individuální práva jsou přirozenými právy jednotlivců, jsou to: ,,politické trumfy

v rukou jednotlivců“74

. Taková práva uplatňují jednotlivci, pokud kolektivní cíl není řádným

ospravedlněním toho, co je jim upíráno nebo co musí strpět. Politická práva pro Dworkina

představují záruku ochrany občanů před legislativními akty, protoţe existují ještě před nimi.

Vyplývají z nich zákonná práva, jako práva na soudní rozhodnutí. Výchozími právy se myslí

práva, která ospravedlňují politická rozhodnutí ve společnosti. Institucionální práva

ospravedlňují rozhodnutí určité konkrétní instituce. Legislativní práva jsou práva daná lidem

v rámci určitého právního systému ve společnosti. Reziduální základní právo náleţí kaţdému

člověku a je ospravedlněním pro změnu ústavy za situace, kdyby taková změna byla

celospolečenský přijímána. Abstraktním právem Dworkin rozumí politický záměr, který

neurčuje, jak s ním v konkrétní situaci nakládat, jak jej poměřovat s jinými záměry. Mezi

abstraktní práva lze zařadit práva zásadního významu jako je bezesporu právo na rovnost,

svobodu či úctu. Opakem jsou konkrétní práva jako politické záměry přesně definované.

Jejich potencionální váha je předem určená, proto je zřejmé, jak mají být s ostatními záměry

poměřovány.75

Rozlišování mezi právy a cíli se Dworkin snaţí prokázat také prostřednictvím teorie

morální antropologie a teorií utilitarismu.76

Morální antropologie má za to, ţe principy uznávané společností jsou důvodně

podmíněny kolektivními cíli dané společnosti. Dworkin není úplně ztotoţněn s myšlenkou

práv, jeţ jsou nějakým způsobem, ať psychologicky nebo kulturně, determinována cíli. Říká,

ţe lidé volí kolektivní cíle pro důleţitost individuálních práv, neţ ţe by práva vymezovali dle

cílů. Obecné rozlišování mezi právy a cíli předpokládá, ţe v konkrétních případech bude

většina lidí připouštět pnutí mezi těmito pojmy. Rozlišení práv a cílů vede podle morální

antropologie k dalšímu rozlišování mezi silou práva v určité politické teorii a příčinným

73 Tamtéţ, s. 125. 74 Tamtéţ, s. 12. K individuálním právům: DWORKIN: Law‟s Empire, s. 311. 75 Pro úplnost nutno doplnit práva vůči státu, která ospravedlňují rozhodnutí, zakládající jednání státní instituce;

práva vůči spoluobčanům, ospravedlňující donucení proti jednotlivcům; a konečně univerzální a zvláštní práva,

kdy prvními z nich disponují primárně všichni členové společnosti, kdeţto u práv zvláštních je okruh jejich

drţitelů různě omezen. DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 12, 126 - 127. 76 K pojmu morální antropologie podrobněji např. FASSIN, Didier (ed). A Companion to Moral Anthropology.

1. vydání. Chichester: Wiley-Blackwell, 2012, s. 1 - 18.

22

vysvětlením, proč teorie toto právo postuluje. Budeme-li v této rovině přemýšlet o morálce

společnosti, a to o určité konkrétní morálce, u které vymezíme její základní rysy, tak poté není

teze morální antropologie obhájitelná. Vycházíme z jejího tvrzení o determinovanosti práv

kolektivními cíli.

Teorie utilitarismu přistupuje k poměru práv a principů odlišně. Má za to, ţe síla práva

je závislá na jeho schopnosti prosadit kolektivní cíl jako právo. V této teorii je moţné odlišit

institucionální práva od kolektivních cílů. Vychází se z myšlenky, podle které, pokud všechny

politické instituce budou dané právo vynucovat, se následně dosáhne významného cíle. Ve

společnosti ale musí být dodrţována věrnost konkrétnímu systému vládnutí.77

Rozlišování mezi argumentací politickou a argumentací principiální není namítáno

ţádnou výše zmíněnou teorií, ale přesto Dworkin vidí moţné pochybnosti v jiné rovině

uvaţování. Obecně se má za to, ţe lze někdy politikou i principem argumentovat ve prospěch

jednoho a toho samého politického rozhodnutí. V knize Když se práva berou vážně uvádí

Dworkin problematickou otázku rasové desegregace, kde proti sobě vystupuje právo na

rovnost a jemu konkurující právo na ţivot. Ve prospěch rasové segregace lze argumentovat

jak politikou – smíšení ras přináší spoustu společenských problémů, tak i principem –

desegregace vede k násilnostem, které mohou ohrozit ţivoty lidí.

Můţe nám to navozovat pocit stírající rozdíly mezi argumentací principem a

argumentací politikou. Je to pouze klamavý pocit, protoţe není moţné v kaţdé takové

podobné situaci nalézt principiální protiargument vůči argumentu politickému. I kdybychom

jej však nalezli, je nepravděpodobné, ţe bude pokaţdé přesvědčivější neţ jeho politický

protějšek. V případě, ţe je provádění desegregrace prováděno v souladu s bezpečnostními a

jinými pokyny, je nebezpečí pro ţivot dosti malé. I kdyţ právo na ţivot má určitou

argumentační váhu proti právu na rovnost, je dle Dworkina v tomto případě zanedbatelná.78

Dworkin na obhajobu teze o právech – v níţ soudci svá rozhodnutí v obtíţných

případech opírají o argumentaci principiální – uvádí, ţe kupříkladu ekonomické důvody

soudních rozhodnutí jeho myšlenku teze o právech nezpochybňují. Někteří autoři mají za to,

ţe pokud je rozhodnutí zaloţeno na ekonomických důvodech, tak je zároveň automaticky

podloţeno argumentací politickou. Takovou představu Dworkin zásadně odmítá, neboť je

mimo jiné v rozporu s jeho právním pojmoslovím. Staví se totiţ proti zmíněnému dělení práv

na abstraktní a konkrétní. Abstraktní práva nepřihlíţejí ke konkurujícím právům, kdeţto

v konkrétních právech se konkurence projevuje. Někdy je ovšem moţné v intencích od

77 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 120 - 128. 78 Tamtéţ, s. 129 - 130.

23

abstraktních principů ke konkrétním právům argumentovat ekonomicky. Co na povrchu

vypadá jako ekonomický argument zaloţený původně na argumentaci politické, je ve své

podstatě skrytý argument principiální. Pouze je vyjádřen ekonomickým slovníkem.79

Známým zastáncem určitého typu ekonomické argumentace je Learned Hand.80

Při

aplikaci jeho teorie dochází ke slevování z konkurujících abstraktních práv při určování práv

konkrétních. Handova argumentace pracuje pouze s blahem těch, o jejichţ abstraktní práva se

jedná, a nepřihlíţí ke společnosti jako celku.81

3.6 Šachy – Tal versus Fischer

Dle teze o právech se obtíţné případy rozhodují tak, ţe se konkrétní práva buď

stvrzují, či odpírají. Konkrétní práva, o něţ se soudní rozhodnutí opírají, by měla být podle

Dworkina zřejmě více institucionálními právy zákonného typu. Institucionální práva se

vyskytují v různých oblastech lidského ţivota. Šachy jsou rovněţ touto oblastí, kde se

institucionální práva projevují v pravidlech hry, popřípadě v pravidlech turnaje. Je však třeba

říci, ţe právě zde se ukazuje rozdíl mezi šachy a právním řádem.

Šachy jsou autonomní institucí, ve které platí pravidla a není moţné se od nich běţně

odchylovat, případně je jakkoliv měnit. Právní řád je případem jiným. Řídí se také určitými

konstitutivními a regulativními pravidly, ale navíc je zde právo občanů dovolat se určitých

institucionálních práv prostřednictvím politické morálky.82

Dworkin však dodává, ţe i šachy

dávají prostor pro uváţení rozhodčího, pro jeho interpretaci šachových pravidel, která nelze

bez dalšího striktně formálně aplikovat. Jako příklad uvádí moţnost kontumovat hráče, který

,,nepřiměřeně“ ruší protihráče.

Pro pochopení svých postojů k rozhodování obtíţných soudních sporů uvádí šachový

souboj mezi Talem a Fischerem.83

Michail Tal svého protihráče rozptyloval svým úsměvem.

79 Podrobněji: Tamtéţ, s. 133. 80 Learned Hand (1872-1961) byl významný americký soudce a filozof. Přispěvatelé Wikipedie, Learned Hand

[online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 5. 04. 2013, 03:01 UTC, [citováno

23. 04. 2013] < http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Learned_Hand&oldid=10116567>. Ronald Dworkin

na jeho adresu pronesl: ,,Learned Hand, who was one of America's best and most famous judges, said he feared

a lawsuit more than death or taxes“. DWORKIN: Law‟s Empire, s. 1. 81 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 134. 82 Tamtéţ, s. 135n. 83 Mistři světa v šachu, Robert James Fischer (USA) v letech 1972-1975 a Michail Tal (SSSR) v r. 1960-1961,

spolu se hráli několik zajímavých šachových partií především v 60. a 70. letech minulého století. Přispěvatelé

Wikipedie, Mistrovství světa v šachu [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013, Datum poslední revize

11. 03. 2013, 13:09 UTC, [citováno 24. 04. 2013]

<http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_v_%C5%A1achu&oldid=9901

809>.

24

Pro šachového rozhodčího je velice důleţité, aby obecný pojem ,,nepřiměřené rušení“ správně

uchopil a aplikoval na šachovou hru. Je bezesporu nutné brát v potaz speciální charakter

šachů jako intelektuálního souboje dvou protihráčů. Charakter šachů, který je podstatný pro

rozhodnutí o Talově úsměvu, lze vyčíst ze společenských konvencí (způsoby, postoje,

dějiny). Jedná se o abstraktní popis toho, jak šachy chápeme, co si pod nimi představujeme a

jak je odlišujeme od jiných intelektuálních her, které ale mají jinou podstatu.84

Intelektuální

schopnosti jsou tím, co především rozhoduje o tom, kdo šachový souboj vyhraje. Jsou pro hru

zásadní. Proto je nutné, aby rozhodčí chránil svobodné a nerušené projevování intelektů

hráčů.85

Rozhodčí má rozhodovat podle pravidel přijatých autonomní institucí, tedy šachových

pravidel. Vyskytují se ale situace, kdy šachová pravidla nedávají jasnou odpověď, jelikoţ není

moţné, aby byly naprosto vyčerpávající. Proto je zapotřebí, aby rozhodčí jednal podle svého

nejlepšího vědomí a svědomí v souladu s výše zmíněným charakterem šachů. To Dworkin

nazývá jakousi obecnou teorií, do níţ zahrnuje celostní rozhodování šachových rozhodčí. Na

jejím základě pak lze předpokládat, jakým způsobem bude rozhodováno v problematických

případech. Hráči, kdyţ vstupují do nějaké šachové hry či turnaje, přijímají (byť i jen mlčky)

nejenom její pravidla, ale i širší kontext charakteru konkrétní hry.86

Mám za to, ţe se nás

Dworkin tímto příkladem snaţí přesvědčit o nepostradatelné funkci principů a jiných

standardů jako součástí systému práva.

84 Odhalit charakter šachů lze i jeho srovnáním s různými koncepty pojmu intelekt (jako příklad se uvádí

srovnání šachů s pokerem či matematikou). Podrobněji: DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 138. 85 Tamtéţ, s. 137 - 138. 86 Tamtéţ, s. 139 - 140.

25

4 Judikáty

4.1 Riggs v. Palmer87

Případ Riggs v. Palmer je slavný a právníky jako příklad hojně uţívaný soudní spor,

který se stal ve své době přelomovým rozhodnutím jak pro právní praxi, tak rovněţ pro právní

teorii. V roce 1889 jej vydal newyorský odvolací soud (Court of Appeal) v civilní řízení.

Tento případ ve svých právně-teoretických statích rozpracovávají a následně na něm zakládají

části svých teorií Dworkin i další významní právní teoretici. Ve svých textech na něj odkazuje

i Hart, a to především v reakci na závěry, které z judikátu vyvozuje Dworkin.88

Můţeme tedy

s trochou nadsázky říci, ţe tento historický judikát je jeden z mnoha bodů, v němţ se střetly

protichůdné přístupy k právu těchto dvou osobností anglosaské právní vědy. Podívejme se

tedy, co bylo skutkovým jádrem sporu ve věci Riggs v. Palmer.

V civilní věci Riggs v. Palmer vydal odvolací soud své právní stanovisko, ve kterém

se zabýval otázkou dědického práva. Jádrem tohoto sporu byl protiprávný čin šestnáctiletého

mladíka Elmera Palmera, který úmyslně zavraţdil svého dědečka Francise Palmera. Francis

Palmer jako zůstavitel odkázal svému vnukovi Elmeru pro případ úmrtí farmu

s příslušenstvím. Nicméně Francis Palmer později uvaţoval o změně závěti, zřejmě

v neprospěch svého vnuka Elmera. Poněvadţ měl mladý Palmer jisté obavy o dědictví, tak

svého dědečka úmyslně otravil (ještě před změnou závěti). V reakci na to se následně dcery

zavraţděného F. Palmera, paní Riggs a Preston, doţadovaly anulování závěti v neprospěch

Elmera. Paní Riggs a paní Preston byly rovněţ oprávněné dědit dle poslední vůle F. Palmera,

ovšem jejich podíl na majetku byl podstatně menší oproti Elmerovi. Soud rozhodoval

v senátním zasedání a jeho rozhodnutí nebylo jednotné. V další části přiblíţím jak většinový

názor (prostřednictvím soudce R. Earla), tak i menšinové stanovisko (prostřednictvím soudce

J. C. Graye).

Soudce Earl zde obhajuje širší smysl a účel zákona, se kterým jej zákonodárci

přijímali. Postuluje myšlenku, ţe zákonodárci tento zákon přijímali s jistými úmysly, mezi

které nelze zařadit tento konkrétní případ. Úmyslem zákona nebylo umoţnění nabytí majetku

po zůstaviteli úmyslným protiprávním činem. Jednoduše řečeno zákonodárce bezesporu

87 Riggs v. Palmer, 115 N. Y. 506, 22 N. E. 188 (1889). 88 Podrobněji: DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 44., DWORKIN: Law‟s Empire, s. 15 - 20, HART:

Pojem práva, s. 255.

26

nezamýšlel, aby majetek zdědil vrah zůstavitele, i kdyţ to v zákoně výslovně uvedeno není.

Soudce Earl se ve své argumentaci obrací na maximy common law89

, které, ač výslovně

neuvedeny, mají relevantní právní sílu. Ve své argumentaci pochopitelně odkazuje na několik

podobných případů z minulosti, kdy bylo ve věci rozhodováno diametrálně odlišně.90

V případě tohoto názoru se jedná stanovisko většinové, které nakonec při rozhodování

převládlo.

Soudce Gray vidí ve sporu Riggs v. Palmer určitý filozofický střet mezi spravedlností

a právem. Na jednu stranu zřejmě uznává, ţe z hlediska spravedlnosti by neměl mít nikdo

prospěch z vlastního protiprávního jednání, neměl by mít tak právo nabýt majetek

protiprávním činem. Gray však přenechává tuto otázku zákonodárci, jenţ by měl přijmout

takové platné právo, které by takový zákaz upravovalo. Vychází z povinnosti soudce

dodrţovat psané právo, být jím vázán, coţ vede k aplikaci principu svobodné vůle zůstavitele,

který má právo rozhodnout svobodně o svém majetku. Z toho Gray vyvozuje, ţe Elmar

Palmer má právo zdědit majetek po svém dědečkovi a protiprávní čin je ve věci dědictví

irelevantní. Tento disentující názor zastávali dva soudci odvolacího soudu.91

4.2 Henningsen v. Bloomfield Motors, Inc.92

Druhý judikát, který uvádím ve své práci, patří opět mezi jedny z významných a ve

své době přelomových soudních sporů. Vedle případu Riggs v. Palmer je dalším soudním

materiálem, který Dworkin vyuţíval pro konstrukci své teorie či ji prostřednictvím judikátu

ospravedlňoval. Případ Henningsen v. Bloomfield rozhodoval odvolací soud státu New Jersey

v roce 1960.

Skutkovým jádrem sporu byl běţný nákup automobilu pro osobní potřebu rodiny. Pan

Henningsen si koupil auto a podepsal přitom kupní smlouvu. V této smlouvě bylo ustanovení,

které normovalo, ţe odpovědnost výrobce za vady se omezuje pouze na uvedení vadných dílů

do řádného stavu (do 90 dní od koupě nebo do ujetí 4000 mil). Dále se normovalo, ţe takhle

smluvená záruka nahrazuje veškeré jiné záruky, závazky či povinnosti. Nutno dodat, ţe tato

89 Common law je systém původně nepsaného práva vyvíjejícího se po staletí ze soudních rozhodnutí (case law)

v angloamerické právní oblasti. TOZZI, Kamila, PŘIDALOVÁ, Eva. Legal English. Praha: Linde Praha, 2004,

s. 9., podrobněji: Iuridictum: Common law [online]. 12. listopadu 2006, poslední revize 9. března 2009 [cit. 21.

dubna 2013]. Dostupné na <http://iuridictum.pecina.cz/w/Common_law >. 90 Viz soudní rozhodnutí: New York Mutual Life Insurance Company v. Armstrong z roku 1886 (117 U. S. 591) a

Owens v. Owens z roku 1888 (100 N. C. 240). 91 MAREK, Tomáš. Význam právních principů v angloamerickém právu. Olomouc, 2010. Diplomová práce.

Univerzita Palackého v Olomouci. Fakulta právnická. 92 Dále jen Henningsen v. Bloomfield; 32 N. J. 358, 161 A. 2d 69.

27

ustanovení smlouvy o odpovědnosti za vady byla na zadní straně smlouvy, napsaná malým

písmem. Následně, zhruba 10 dní po koupi vozidla, měla manţelka pan Henningsena

dopravní nehodu z důvodu vady na autě a byla při nehodě zraněna. Pan Henningsen

argumentoval tím, ţe při daných okolnostech případu by výrobce neměl být tímto

ustanovením smlouvy chráněn. Zároveň poţadoval po soudu přiznání odpovědnosti výrobce

za lékařské výdaje osob, jeţ při nehodě utrpěly újmu. Na závěr podotýkám absenci

jakéhokoliv právního pravidla, které by pan Henningsen uvedl na svou obhajobu.

Soudci dali panu Henningsenovi zapravdu a uznali jeho nárok. V odůvodnění

rozsudku se soud zamýšlí nad širšími souvislostmi případu. V dnešní společnosti je automobil

běţnou a nutnou součástí kaţdodenního ţivota, nicméně přináší značné nebezpečí jak pro

řidiče, spolujezdce nebo chodce, tak i pro své okolí. Proto má výrobce vozidel

nezanedbatelnou zvláštní povinnost ke svým zákazníkům.93

Soudy jsou povinny pečlivě

zkoumat, jestli je při uzavírání kupních smluv v této oblasti řádně postaráno o zájmy

spotřebitelů i veřejnosti.94

Soudci v odůvodnění rozsudku uváděli řadu právních standardů, které měly

rozhodnutí objasnit. Nejpodstatnějších z nich jsem si dovolil uvést. Soudci hovoří o tom, ţe

nesmíme zapomínat na obecný princip, ţe ten, kdo se rozhodne smlouvu před jejím

podepsáním nečíst, se později nemůţe jejích břemen zbavit. Důleţitým faktorem při aplikaci

tohoto principu je hlavní teze, podle níţ právně způsobilé smluvní strany poţívají svobody.

Smluvní svoboda ale není doktrínou natolik neměnnou, aby nedovolovala ţádné modifikace

v oblasti, o niţ nám jde. Navíc, dodává soud, existuje nějaký princip, který je

v angloamerickém právním systému běţnější či etablovanější neţ základní doktrína, ţe soudy

nedovolí, aby se jich uţívalo jako nástrojů neslušnosti a nespravedlnosti? Lakonicky řečeno,

soudy nechtějí být zneuţity k vynucování smluvního ujednání, kterým silnější strana

vyuţívává nepříznivé situace slabší strany.95

V těchto několika odstavcích jsem alespoň v hrubých rysech popsal případ

Henningsen v. Bloomfield, který Dworkin hojně vyuţívá ve své právní argumentaci.

93 Zvláštní povinnost ve smyslu odpovědnosti vůči spotřebitelům. 94 BRÖSTL, Alexander. Právne myslenie 19. a 20. storočia [online]. docs.google.com, [cit. 21. dubna 2013].

Dostupné na <

https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:VJP09mQprMsJ:www.upjs.sk/public/media/2715/Pr%25C3%25

A1vne%2520myslenie%252019%2520a%252020%2520stor.ppt+prof.+brostl+dworkin+pr%C3%A1vn%C3%A

D+my%C5%A1len%C3%AD&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=ADGEEShDS9mxDWuYetPV9ubL2Wn3x5c3SJS

lyRuMom4LvKUY-

6YhcTzrRDPusRpevxiKbj1TRDdSEGCj3u1PdhcSUGcDwp5QkxSmztm1iScipgy_Poz98ZO1XEM1imoEOFpj

u-yuDY9m&sig=AHIEtbSCaHsiJLpqNdkz-mjKjv3vUmAsQQ >. 95 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 46.

28

4.3 Spartan steel and Alloys Ltd. v. Martin and Co.96

Na podporu svých tvrzení si Dworkin vybral další zajímavý soudní případ z roku

1973. Tento spor rozhodoval anglický odvolací soud v civilním řízení, kdy předmětem sporu

je zde otázka náhrady škody a náhrady ekonomické ztráty za poškození z nedbalosti. Soud ve

věci nerozhodl jednomyslně. Soudce Edmund-Davies svůj odlišný názor vyjádřil v

disentujícím stanovisku.

V případu šlo o to, ţe továrna na výrobu oceli Spartan steel byla z důvodu výpadku

elektrického proudu patnáct hodin mimo provoz. Příčinou výpadku proudu bylo poškození

přívodních kabelů do továrny Spartan steel, které způsobili z nedbalosti pracovníci

společnosti Martin and Co. rypadlem při podzemních opravách. Společnost Spartan steel

poţadovala po společnosti Martin and Co. náhradu poškozené oceli, kdy k poškození došlo

přerušením dodávky elektřiny, náhradu ušlého zisku, jelikoţ z důvodu odstávky nemohli

určitou část oceli prodávat, a také ţádali náhradu ekonomické ztráty způsobenou zmíněnou

odstávkou. Zde je stručné stanovisko odvolacího soudu v čele s Lordem Denningem97

, a jeho

odůvodnění si následně interpretujeme.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí posuzoval několik nároků ţalobce společnosti

Spartan steel. Řešil nárok ţalobce na náhradu poškozené oceli způsobené neočekávaným

přerušením dodávek elektrické energie. V této věci ţalobci vyhověl a přiznal mu nárok na

náhradu škody vůči společnosti Martin and Co. Stejně tak ţalobci vyhověl v nároku na ušlý

zisk, kde uznal, ţe vlivem přerušených dodávek elektřiny, byl ţalobce zkrácen na

předpokládaném zisku z prodeje oceli. Ovšem poţadovaná náhrada ekonomické ztráty

způsobené odstávkou elektřiny jiţ přiznána nebyla. Soud svoji argumentaci mimo jiné

podloţil tím, ţe výpadek elektřiny můţe občas postihnout kaţdého, a ţe není moţné

v takových případech uvalit na úkor těch, kteří se starají o veřejné záleţitosti, odpovědnost za

ekonomickou ztrátu. Soud se v odůvodnění také zaobíral povahou nebezpečí, jeţ v dané

situaci hrozilo. Uvádí, ţe se jedná o nebezpečí, které můţe hrozit komukoliv z nás, a můţe být

způsobeno vícero faktory (zkrat, blesk, pád stromu či náhodné přestřiţení kabelu). Většinou

taková situace ovlivňuje velké mnoţství lidí a nejedná se ani tak o fyzické poškození majetku

jako spíš o nepříjemnou situaci a určitou ekonomickou ztrátu. Přívod elektřiny je povětšinou

obnoven v řádu hodin, takţe ekonomická ztráta je minimální. Většina lidí nepovaţuje tyto

96 Dále jen Spartan Steel v. Martin; (1973) 1 QB 27. 97 Lord Denning patří k nejvýznamnějším soudcům 20. století v Anglii. BOBEK, Michal. Tak kampak s tím

rozsudkem, pane soudče? [online]. jinepravo.blogspot.cz, 21. dubna 2007 [cit. 21. dubna 2013]. Dostupné na

<http://jinepravo.blogspot.cz/2007/04/tak-kampak-s-tm-rozsudkem-pane-soude.html>.

29

ztráty za významné, popřípadě uzavírají pojištění před kolapsem. Soud uvádí, ţe toto je nutno

brát v potaz při hodnocení konkrétní situace. Soud má za to, ţe škoda v tomto případě byla

nepřímá a nepředvídatelná, a tím pádem ţalovaný nemá povinnost nahrazovat ekonomickou

ztrátu ţalobci.

S tímto závěrem nesouhlasil soudce Edmund Davies a vypracoval disentující

stanovisko, v němţ se vyjádřil pro přiznání náhrady i za ekonomickou ztrátu způsobenou

vlivem odstávky. Podle něj totiţ byla ekonomická ztráta přímým a předvídatelným důsledkem

nedbalosti ţalované strany.

Ronald Dworkin prostřednictvím konkrétního právního sporu v případu Spartan Steel

přichází s premisou, ve které v rámci politické teorie rozlišuje mezi argumentací principiální a

politickou.98

98 Dworkin popírá okrajový význam těchto hard case jako pouze nějakých hraničních sporů, protoţe právě na

nich demonstruje své právně filozofické úvahy. DWORKIN: Law‟s Empire, s. 43n.

30

5 Herkules

„Pozorujíce nejmoudřejšího, domnívají se literáti, že takový člověk zná tisíce let

minulosti desetitisíce generací budoucnosti, že má jedinečnou ostrost zraku a jedinečnou

dokonalost sluchu. Jakmile se objeví nějaká věc, ihned ji pojmenuje, sám poznává bez studia

a sám chápe bez dotazů; proto soudí, že nejmoudřejší je totéž co světec.“99

Pro právní argumentaci v obtíţných případech je důleţité porozumět sporným

pojmům. Dworkin za ně povaţuje jednak úmysl, resp. účel zákona a principy, a především

právo jako takové, kdy diskutabilnost pojmu práva spočívá v různých koncepcích, které jej

rozpracovávají.100

5.1 Účel zákona

Účel zákona stojí mezi obecnou představou, ţe zákony vytvářejí práva (ustálená

praxe) a obtíţnými případy, které se zajímají o to, jaká práva konkrétní zákon vytvořil (co

účel v této situaci vyţaduje). Principy stojí mezi obecnou představou, kdy ve shodných

případech se má rozhodovat stejně (ustálená praxe), a obtíţnými případy, ve kterých není

jasné, jak tuto tezi aplikovat (co účel v této situaci vyţaduje). Tyto pojmy dle Dworkina

definují zákonná práva jako funkci politických práv. Ve své obecné rovině slouţí účel zákona

i principy k aplikaci obecné politické teorie, která ospravedlňuje ustálenou praxi daného

právního systému.101

Problémem zůstává, co účel zákona a principy vyţadují v obtíţných případech. A

právě zde přichází Dworkin se svojí teorií imaginárního soudce Herkula, filosofujícího

právníka, který je vybaven nadlidskými schopnostmi, chytrostí, dovedností a bystrostí.

Herkules respektuje obecné předpisy platící v jeho obvodu i dřívější soudní rozhodnutí

vyšších soudů. Právo jako takové pro něj představuje uskupení principů, jeţ poskytují

99 WANG, Čchung. Kritická pojednání (Lun-cheng): výbor z díla čínského filozofa 1. stol. n. l. 1. vydání. Praha:

Academia, 1971, s. 284. 100 Pro Dworkina samotného je právo pojmem interpretačním, viz např. DWORKIN: Justice in Robes, s. 221 -

222. 101 Tady se pohybujeme, stejně jako v případě šachů, v oblasti autonomie právního systému – konstitutivní a

regulativní pravidla. DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 141.

31

nejvhodnější ospravedlnění právního řádu jako celku. Postava soudce Herkula má slouţit

k pochopení toho, co účel zákona a principy vyţadují v oblasti obtíţných případů.102

První věcí, kterou Dworkin prostřednictvím soudce Herkula řeší, jsou obtíţné případy

v rovině ústavní, kde se snaţí zjistit, jaká koncepce náboţenské svobody je v souladu

s účelem a principy ústavy. Jako příklad uvádí soudní rozhodnutí Everson v. Board of

Education.103

Ústava stanovuje, ţe zákon, který zavádí náboţenství, je neplatný. Zároveň je

zde zákon, který umoţňuje bezplatnou dopravu školákům navštěvujícím církevní školy.

Otázkou je, zdali tento zákon porušuje ústavu, respektive, zdali mají školáci církevní školy

právo na bezplatnou dopravu. Soudce Herkules má na základě několika základních otázek

vytvořit nějakou teorii ústavy, pomocí níţ bude schopen tento a další případy vyřešit.104

První otázkou je, proč můţe ústava vytvářet či anulovat práva. Podle Herkula vytváří

ústava ustálený a do určité míry i spravedlivý politický systém a je slušné, aby jej občané

dodrţovali, pokud nebude nahrazen jiným. Druhou otázku, kterou si Herkules musí

zodpovědět je, jaká skupina principů je v rámci tohoto systému uplatňována. Dworkin říká, ţe

Herkules si musí vytvořit určitou teorii ústavy, která bude muset vycházet z konkrétních

pravidel této ústavy a z ústavní praxe.

Na základě této teorie pak můţe řešit problém s přijetím zákona, který zavádí určité

náboţenství. Poněvadţ je více teoretických přístupů k náboţenství, tak vybere ten, jenţ bude

nejvíce odpovídat principům, které danou ústavu ovládají. Jedna teorie můţe tvrdit, ţe

zavedení konkrétní církve povede k sociálním otřesům ve společnosti. Naproti tomu druhá

teorie bude mít za to, ţe zavedení církve je rovněţ chybou, ale důvod bude spatřovat

v porušení práva na náboţenskou svobodu. Herkules můţe upřednostnit druhou teorii, tedy

v rámci jeho teorie ústavy bude významné právě právo na náboţenskou svobodu. I přesto

nelze říci, ţe je to definitivní řešení, jelikoţ není dostatečně konkrétní. Je nezbytné si

uvědomit, co je myšleno pod pojmem náboţenská svoboda.

Náboţenskou svobodou můţeme například rozumět v právu nevyuţívat veřejné

prostředky na jakékoliv náboţenské účely. Ovšem právo na náboţenskou svobodu je moţné

vidět i v tom, ţe veřejné prostředky jsou transparentně vyuţívány poměrně ku prospěchu

všech jednotlivých náboţenství. Pokud platí první koncepce, tak zmíněný zákon o bezplatné

dopravě toto právo na náboţenskou svobodu porušuje, kdeţto u druhé koncepce je s tímto

právem v souladu. Logicky je nabíledni otázka, která z těchto koncepcí je správná, respektive,

102 Tamtéţ, s. 140n. DWORKIN: Law‟s Empire, s. 350n. 103 Arch R. Everson v. Board of Education of the Township of Ewing, 330 U. S. (1947). 104 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 141n.

32

která je více v souladu s myšlenkou náboţenské svobody. Tady se nám naskýtá srovnání

uvaţování Herkula s uvaţováním šachového rozhodčího, jenţ musí vypracovat nějakou teorii

charakteru šachové hry, aby ji mohl aplikovat v obtíţných situacích. I Herkules musí

vypracovat svoji tzv. teorii ústavy. Bude se skládat ze souboru principů, politik, odkazů na

politickou filosofii a institucionálních pojmů. Taková teorie ústavy bude schopna ospravedlnit

konkrétní ústavní systém vládnutí a na základě něj například i obtíţnou ústavní otázku

koncepce náboţenské svobody.105

Taktéţ na poli běţných zákonů Herkules zvaţuje, co účel zákona a principy vyţadují

v obtíţných případech. ,,Jeden zákon v Herkulově jurisdikci stanoví, že kdo z jednoho

členského státu do druhého vědomě převáží osobu protiprávně zatčenou a v její svobodě

omezenou, oklamanou, zlákanou, unesenou, svedenou nebo za použití jakýchkoli prostředků

uchvácenou, dopouští se trestného činu podle federálního práva.“106

Ilustrujícím příkladem

obtíţného případu v rovině tohoto zákona je nám soudní rozhodnutí amerického Nejvyššího

soudu.107

Mladá dívka se nechala Williamem Chatwinem přesvědčit: ,,že je její náboženskou

povinností s ním – navzdory soudnímu příkazu – uprchnout a konzumovat to, co označil za

manželství uzavřené v nebi.“108

Herkules si klade otázku, zdali se výše zmíněný zákon

vztahuje či nikoli na skutkový stav v uvedeném rozhodnutí, tedy zdali by měl být tento muţ

trestně odpovědný.

Herkules předvídá, ţe není moţné někoho zbavit svobody, pokud to zákon výslovně

neříká. Je totiţ nepřípustné, aby soudci mohli prohlašovat nějaké chování nebo činy za

protiprávní retroaktivně. Herkules si proto pokládá otázku, proč můţe nějaký zákon měnit

zákonná práva. Opět přichází ke slovu Herkulova teorie ústavy, o níţ byla řeč jiţ výše. Tato

teorie vychází z práva zákonodárného sboru kolektivně rozhodovat o tom, jaké jednání je či

není trestným činem. Zároveň však stanovuje určité povinnosti zákonodárného sboru, jako je

ochrana individuálních práv či určitá obecná povinnost sledovat kolektivní cíle směřující

k veřejnému blahu. V obtíţných případech se tak Herkules můţe tázat, jaká interpretace znění

zákona, který zákonodárný sbor v rámci svých pravomocí přijal, je nejvíce v souladu s jeho

ústavními povinnostmi.

Úkol, který tak před Herkulem vyvstal, spočívá ve vytvoření takové politické teorie,

jenţ bude schopna věrohodně ospravedlnit kaţdý zákon. Cílem je, aby bylo obsahové znění

zákona konformní s ústavními limity pravomocí, které ústava svěřuje zákonodárnému sboru.

105 Tamtéţ, s. 142n. 106 Tamtéţ, s. 143. 107 Chatwin v. United States, 326 U. S. 455 (1946). 108 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 143.

33

Dobrým příkladem k tomuto tématu můţe být opět rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených

států. Ten měl posoudit, jestli povolení ke stavbě mostu je výlučné, coţ by znamenalo, ţe

další povolení uţ nebudou nikomu udělena.109

Nejvyšší soud rozhodl, ţe povolení výlučné

není, více neţ toto nás však zajímá jeho zdůvodnění ve vztahu k výše zmíněné Herkulově

politické teorii. V odůvodnění rozsudku se mimo jiné praví: ,,Vykládat povolení jako výlučné

by se v podstatě rovnalo závazku, že dokud bude povolení udělené navrhovateli platit,

zůstane, pokud se zařízení k cestování a dopravě týče, značná část našeho státu in status quo.

To mne vcelku nutně dovádí k závěru, že tento výklad není v souladu ani se zdravým rozumem,

soudními autoritami a tím, jak se legislativa vyvíjela, ani se zásadami našich svobodných

institucí.“110

Myšlenka, jeţ vyplývá z poslední věty této citace odůvodnění Nejvyššího soudu,

podle mne patrně dosti koresponduje s Herkulovou myšlenkou vytvořit politickou teorii, která

by slouţila k řešení takových obtíţných případů, jakým je právě judikát Chatwin v. United

States.

Dworkin vyuţívá tento případ k tomu, aby vysvětlil, jak lze argumentovat ve prospěch

tvrzení, které praví, ţe úvahy soudců o účelu zákonů jsou úvahami o politických právech.

Výše popsaným zákonem mohl zákonodárný sbor sledovat rozličné politiky. Trestného činu

se podle něj dopouští ten, kdo vědomě převáţí osobu protiprávně zatčenou a v její svobodě

uvedeným způsobem omezenou. Důvodem přijetí takového zákona mohla být politika, jejímţ

záměrem bylo vydělit k federální jurisdikci jen některé trestné činy. V tomto případě zvláště

nebezpečné či rozšířené trestné činy, za které jsou ukládány vysoké trestní sankce. Pokud tato

politika skutečně řádně ospravedlňuje znění zákona v jeho přijaté podobě, pak je potřeba

zkoumat, které z moţných interpretací slouţí dané politice nejlépe. Dworkin má za to, ţe

nejlépe slouţí dané interpretaci rozhodnutí, v němţ stojí, ţe oklamání (…muţ přesvědčil

dívku, ţe je její náboţenskou povinností…), s jakým se v judikátu setkáváme, není federálním

trestným činem.

Herkulovým úkolem v rovině zákonné, jak jsem jiţ uváděl, je vytvořit politickou

teorii, jenţ bude schopna ospravedlnit kaţdý zákon přijatý zákonodárným sborem z hlediska

jeho ústavní konformity. Jeho politická teorie nemá a ani nesupluje funkci zákonodárného

sboru. Jeho teorie chce pouze naznačit, co vlastně tento zákonodárce učinil, kdyţ zákon

přijímal. V podstatě chce přijít na to, co zákonodárce zákonem obecně zamýšlel (jaký byl jeho

109 Charles River Bridge v. Warren Bridge, 36 U.S. 420 (1837). 110 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 144. Podobně absurdní výklad lze podle disentujícího stanoviska

zaznamenat v rozhodnutí ve věci Snail Darter, 437 U. S. 153 (1978). DWORKIN: Law‟s Empire, s. 22.

34

úmysl).111

Avšak úmysl zákonodárce nemá slouţit k interpretaci zákonů, neboť často je veden

politickými motivy.112

Stejně tak je zapotřebí doplnit k Herkulově politické teorii její všeobecnost, jelikoţ její

pomocí lze ospravedlnit nepřeberné mnoţství politických rozhodnutí zákonodárného sboru.

V rámci zákonodárného procesu při přijímání konkrétních zákonů navíc pouţívá zákonodárce

ustálené termíny, které umoţňují jejich snadnější interpretaci.113

5.2 Precedent

Ovšem Herkules svoji činnost neupírá jen k legislativě, ale taktéţ je předmětem jeho

zájmu i sféra common law. V rámci své teorie se tak Herkules přirozeně zabývá precedentem,

a to jak prakticky, tak i v rovině teoretické. V soudcovské praxi se mohou vyskytovat obtíţné

případy, jako třeba případ Spartan steel v. Martin, na které není moţné aplikovat ţádné

zákony, protoţe danou oblast neupravují. Přesto je povinností soudce i v takové věci

rozhodnout. Mnohdy i prostřednictvím jiných prostředků neţ zákonů, které konkrétně

upravují určité společenské vztahy. Ve věci Spartan steel v. Martin se navrhovatel hájil tím,

ţe mu náhrada ekonomické škody náleţí nikoli na základě interpretace zákonů, ale na základě

dřívějších soudních rozhodnutí v podobných sporech.

Soudce Herkules si musí zodpovědět otázku, zdali má jako soudce pravomoc

rozhodovat právní spory na základě dřívějších soudních rozhodnutí v obdobných věcech, tedy

na základě precedentu. Coţ následně směřuje k další důleţité otázce, zda je rozumné na

základě dřívějších rozhodnutí jako právních argumentů rozhodovat pozdější individuální

případy. Pro Herkula je tudíţ nezbytné si vytvořit vlastní teorii, jejíţ podstatou bude

ospravedlnit rozhodování či zdůvodňování jeho soudních rozhodnutí prostřednictvím

precedentu.114

Dworkin nejprve předkládá teorii, jeţ se jako první obvykle naskytne, a kterou

povaţuje za chybnou. Tato teorie vychází z toho, ţe soudci rozhodují podle precedentů,

protoţe je povaţují za obecná pravidla, která jiní soudci jiţ dříve stanovili na základě

obecného práva. To by ovšem znamenalo, ţe by rozhodování skrze precedenty bylo totoţné

111 Úmyslem zákonodárce se zevrubněji zabývá např. DWORKIN: Law‟s Empire, s. 313n. 112 Politickými motivy Dworkin myslí například přání voličů, sponzorů nebo vedení politických stran.

DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 130. 113 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 146. 114 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 146.

35

s rozhodováním na základě běţných zákonů. Jako by precedent byl v podstatě zákonem.

Precedent však má jinou strukturu neţ zákon, coţ vyplývá z jeho primárního určení.

Zákon je určen k tomu, aby formuloval nějaké obecné ustálené pravidlo. To má být

poznáno skrze určitou metodu výkladu zákona a následně aplikováno v soudní praxi. Soudní

rozhodnutí, jeţ jsou uţívána jako precedenty, jsou jiného rázu. Zejména není většinou moţné

vypozorovat v obsahu těchto soudních rozhodnutí nějaké ustálené formulace pravidel,

popřípadě nelze bezproblémově určit, která část soudního rozhodnutí takovou podobu má, a

která nikoli. I kdybychom nějakou ustálenou formulaci pravidla v precedentu našli, nebylo by

moţné pouţít na jeho výklad totoţnou metodu jako na výklad zákona. Podle Dworkinovy teze

o právech je interpretace zákonů zaloţena na argumentaci principiální. Politickou argumentaci

zákonů vyuţívá pouze za účelem zjištění práv, jeţ zákonodárce vytvořil. Precedenty

ospravedlňuje pouze argumentací principiální, poněvadţ soud je dle teze o právech povinen

zakládat své rozhodnutí na principu.115

Pokud se bude Herkules dále precedentem hlouběji zabývat, bude konfrontován s další

vlastností precedentu, a to s jeho zákonodárnou silou. Na rozdíl od zákona není zákonodárná

síla precedentu omezena na určité konkrétní pravidlo či větu. Vliv precedentu na další

budoucí případy není limitován zákonodárnou silou, která je mu přiznávána. Precedent jako

dřívější soudní rozhodnutí neobsahuje nějakou větu či pravidlo, které by bylo moţné chápat

jako zákon. Působení precedentu na další soudní rozhodování je diametrálně odlišné od

působení zákona, protoţe precedent působí tzv. gravitační silou. A to i za situace, kdy nová

soudní rozhodnutí patří do jiných oblastí116

a nejsou tak konkrétně spjata s dřívějším

rozhodnutím. Šachový rozhodčí tak na rozdíl od soudce rozhoduje na základě ustáleného

šachového pravidla, popřípadě výjimečně takové pravidlo podrobuje výkladu. Ve sféře šachů

se jedná o plnou institucionální autonomii, proto zde není prostor pro něco podobného, jako je

gravitační síla precedentu v soudcovské praxi.

Soudci se mnohdy rozcházejí nejen jak nějaké pravidlo, princip či precedent vykládat,

ale často i v tom, co za pravidlo, princip či precedent vůbec uznají. Dokonce, i kdyţ se

shodnou, ţe některé dřívější rozhodnutí je precedent, uţ se neshodnou, jestli z něj plyne

pravidlo nebo princip. Na čem se však soudci shodnou, je zvláštní působení precedentů na

nová pravidla. A to nikoli cestou interpretace ale cestou gravitační síly. Názory na to, jak lze

nejlépe popsat, co to je gravitační síla, nejsou jednotné. I přesto by se měl Herkules pokusit

určitou teorii gravitační síly navrhnout. Sami soudci popisují gravitační sílu jako jisté

115 Tamtéţ, s. 147. 116 Tzv. orbit. Tamtéţ, s. 148.

36

omezení, které je přítomno v okamţiku, kdy tvoří nové právo.117

Mají za to, ţe při svém

rozhodování jsou omezeni dřívější soudní praxí, v čemţ spatřují rozdíl oproti zákonodárcům.

Zákonodárce podle nich při tvorbě pravidel není omezen dřívější praxí svých předchůdců.118

Herkules přichází s vlastní teorií gravitační síly. Dle něj se dá gravitační síla vysvětlit

poukazem na to, jak je slušné rozhodovat ve shodných situacích stejně. Precedent představuje

sdělení o dřívějším politickém rozhodnutí jako součásti politických dějin. Dle Herkula to

znamená důvod pro stejné rozhodnutí v budoucnu na základě výše zmíněné doktríny

slušnosti.

Slušnost tak představuje vedle principiálních argumentů, které je potřeba vyvodit

z dřívějších rozhodnutí, primární ospravedlnění pro gravitační sílu precedentu. K tomuto

nutno podotknout, ţe precedent v Herkulově podání je ospravedlněn principiální argumentací,

a proto má gravitační sílu. Pokud by byl ospravedlněn nějakým politickým argumentem,

neměl by jiţ gravitační sílu. Jak Herkules tvrdí, poté by měl sílu uzákoňovací. Tím by se

omezoval pouze na konkrétní věty soudního rozhodnutí. Uzákoňovací sílu mají pak typicky

rozhodnutí zákonodárného sboru stojící především na politických argumentech, která nejsou

podmíněna doktrínou slušnosti.

Herkules svoji teorii gravitační síly precedentu dále rozvíjí a přichází s tím, ţe v rámci

soudcovské praxe lze hovořit o obecné gravitační síle precedentu, jeţ ale platí pouze tehdy,

kdy platí teze o právech. Uţívání precedentů není zaloţeno na krátkodobosti či

vyčerpatelnosti precedentu. Precedent má být uţíván, dokud dřívější rozhodnutí, jeţ jej

zakládá, nebylo odvoláno nebo dokud instituce, která ho vydala, jej nezpochybňuje. Teorii,

kterou soudci uţívají k vysvětlení svého uvaţování o precedentech jako určitých principech

obecného práva, Herkules chápe jako filozofické vyjádření teze o právech.

Otázkou pro Herkula zůstává, jaký komplex principů nejvhodněji ospravedlňuje

precedenty. Přesněji, jaká je hranice mezi obecným ospravedlněním precedentu, čímţ je

doktrína slušnosti, a Herkulovým zjištěním, co dané obecné ospravedlnění vyţaduje v určitém

obtíţném případě.119

117 Jiní soudci, zastávají názor, ţe nalézají nová práva imanentní právu jako celku. Tamtéţ, s. 149. 118 Vázanost precedenční praxí je podle Dworkin přirozený způsob sebeomezování soudců, kdy soudce má být

vůči předešlým interpretům práva jejich partnerem. DWORKIN: A Matter of Principle, s. 159. 119 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 150 - 152.

37

5.3 Schéma principů

Herkulovým úkolem je zjistit, jaký komplex principů je relevantní pro precedenční

rozhodnutí. Následně musí k jednotlivým precedentům přiřadit ty principy, jimiţ se daná

rozhodnutí ospravedlňují. Dworkin nazývá identifikaci principů a jejich přiřazení ke

konkrétním precedentům jako tzv. schéma principů. A právě schématem principů bude

Herkules ospravedlňovat rozhodnutí soudů, mající charakter precedentu. Na podkladě těchto

úvah spatří Herkules rozdíl mezi termínem schéma principů, jenţ má slouţit k výkladu

precedenčních rozhodnutí, a termínem účel zákona, který pouţívá k interpretaci zákonů.

Při výkladu zákonů si postačuje určit účel konkrétního zákona, který se můţe

vztahovat jen na tento zákon. Není chybou, ţe u jiného zákona bude účel odlišný. U

precedentů je stav jiný, protoţe je nutné stanovit takové schéma principů, jeţ bude moţno

pouţívat univerzálně, nikoliv jen na jeden konkrétní precedent.120

Tato univerzalita plyne

z gravitační síly precedentu. A vyţaduje, aby byla, v intencích doktríny slušnosti, práva

vynucována konzistentně u všech pozdějších soudních rozhodnutí v jurisdikci určitého soudu.

Soudní rozhodnutí by měla také vytvářet jednolitý a logický systém, ve kterém nová

rozhodnutí vycházejí z interpretace dřívějších a rozvíjejí je optikou dneška do budoucna.121

Dworkinův imaginární soudce Herkules tak stojí před činem moţná těţším neţ jeho

bájný předchůdce z řecké mytologie.122

Má vytvořit schéma konkrétních i abstraktních

principů. Pomocí nichţ bude moţné ospravedlnit všechny právní precedenty, případně i

zákony, pokud i u nich je nezbytné, aby byly podepřeny principem. Prvním krokem, který

Herkules učiní, je diferenciace soudních rozhodnutí z hlediska jejich uspořádání na vertikální

a horizontální.123

Vertikální uspořádání znamená členění podle míry autority soudních

rozhodnutí od ústavní úrovně aţ po rozhodnutí obecných soudů. Principiální ospravedlnění na

jedné úrovni musí být konzistentní s principy, podle nichţ se ospravedlňují rozhodnutí na

vyšší úrovni. Horizontální uspořádání spravuje rozhodnutí v rámci jedné úrovně autority.

Tady se vyţaduje, aby všechna soudní rozhodnutí jedné úrovně autority byla ospravedlňována

principy, které budou vzájemně konzistentní.124

120 Univerzalita pouţití principů se někdy vztahuje i na zákony, myslí se tím zákony zaloţené na principiální

argumentaci. Tamtéţ, s. 153 - 154. 121 DWORKIN: A Matter of Principle, s. 159. 122 Herkules, lat. Hercules, řec. Héraklés – syn Diův, který vykonal 12 slavných činů (mimo jiné pomáhal Diovi

v boji s Giganty). Stal se symbolem odvahy a síly. Malá ilustrovaná encyklopedie. Praha: Encyklopedický dům,

1999, s. 355. 123 V intencích angloamerického právního systému. K tomu podrobněji: KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1.

vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 94 - 101. 124 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 154n.

38

Herkules postupně utvoří ucelenou teorii práva, na jejímţ základě bude moţné

ospravedlnit jakékoliv konkrétní soudní rozhodnutí. Prvotním úkolem bude vytvořit teorii

ústavy, tak jak si to ţádá struktura vertikálního uspořádání. Herkulovo chápání ústavních

autorit můţe ve výsledku kolidovat se zpracováním či s chápáním jiných soudců, neboť

správná teorie ústavy si ţádá komplikované úsudky nad institucionálním uspořádáním státu.

Rovněţ tak se jedná o úsudky z oblasti morálky, filozofie a politiky. Nejednotné zpracování

nebo výklad teorie ústavy následně přirozeně ovlivňují nazírání na niţších úrovních

vertikálního uspořádání. K takové nejednotě Dworkin uvádí: ,,Herkules si například může

myslet, že určitá materiální omezení pravomoci zákonodárné moci, daná ústavou, se nejlépe

ospravedlní postulováním jakéhosi abstraktního práva na soukromí vůči státu, jelikož má za

to, že takové právo je důsledkem ještě abstraktnějšího práva na svobodu, které ústava

zaručuje. To, že úprava soukromoprávních deliktů žádné tomu odpovídající abstraktní právo

na soukromí vůči spoluobčanům v nějaké konkrétní podobě neuznává, bude pak považovat za

nedůslednost. Jestliže nějaký jiný soudce jeho názory o sepětí soukromí a svobody nesdílí, a

jeho výklad ústavy ho tudíž nepřesvědčuje, nebude s ním souhlasit ani pokud jde o to, jak by

se měla správně vyvíjet právní úprava soukromoprávních deliktů.“125

Je tudíţ zřejmé, ţe Herkulova teorie bude v určitých bodech sporná. Nicméně

jednotlivé sporné úvahy by, jak tvrdí Dworkin, neměly ovlivnit komplexní právní teorii jako

celek. Stejně jakoby kontroverznost aplikovaného principu při soudním rozhodování neměla

být překáţkou pro jeho vydání.126

Herkulova teorie je teorií o výkladu zákonů a precedentů, o

tom co tyto zákony a precedenty vyţadují a vlastní Herkulovy názory či přesvědčení jsou

pouze apriorní filozofické úvahy. V rámci samotné teorie nemají zvláštního významu.127

Herkules při konstruování své teorie musí rozřešit, jakou hodnotu bude přikládat

jednotlivým argumentům, kterými soudci při rozhodování konkrétních případů podloţili své

názory. V Herkulově teorii budou mít tyto soudcovské argumenty postavení tzv. prima facie.

Gravitační síla precedentu záleţí mimo jiné v tom, ţe se orientuje na budoucí soudní

případy. Nemůţe tedy zvrátit spory jiţ rozhodnuté. Jak vyplývá z Herkulovy teorie, je moţné,

jak zvrátit samotný precedent, tak je také moţné změnit nebo doplnit principy, které jej

ospravedlňují. Zároveň je zřejmé, ţe ospravedlnění nějakého precedentu určitým principem

není konečné ale spíše naopak prozatímní.128

V těchto situacích záleţí, jakou sílu a povahu má

nové rozhodnutí či nový princip oproti stávajícímu status quo, aby byl schopen udat nový

125 Tamtéţ, s. 155. 126 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 125. 127 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 156. 128 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 257n.

39

směr precedenční praxe v konkrétní věci. V rozhodnutích se můţou vyskytovat nové principy,

jeţ jsou kupříkladu konkrétnější neţ předešlé a pouze rozvíjí stávající precedenční praxi.

Dworkin to objasňuje přirovnáním k tzv. chain in law.129

Stejně tak můţe být nový princip

vyšší úrovně a jako takový můţe lépe argumentovat ve prospěch původního rozhodnutí. Na

druhou stranu se můţe stát, ţe nové principy změní směr precedenční praxe natolik, aţ budou

ospravedlňovat důvody soudních rozhodnutí odlišné od původních.130

Dalším problémem, který leţí na bedrech Herkula, je omylnost v minulé precedenční

praxi soudů. Institucionální dějiny zahrnují celou řadu aktů, jeţ postupně formovaly nynější

precedenční praxi. Nejprve zde bylo nějaké základní obecné právo, na jehoţ základě soud

vydával rozhodnutí. K tomuto postupně přistupují, jak práva abstraktnější, například normy

na ústavní rovině, tak práva konkrétnější v podobě běţných zákonů. Všechny tyto akty byly

na průsečíku dějin různým způsobem interpretovány a následně reinterpretovány. Aţ jsme se

dostali do dnešní doby, kdy téměř kaţdé právní pravidlo si prošlo nějakým dějinným

vývojem, ať správným či chybným.131

Otázkou je, jestli se dá na základě historického vývoje vypozorovat určitý koherentní

soubor principů, pomocí nichţ by bylo moţné ospravedlnit uţívání nějakého precedentu.

K vyřešení této otázky Herkules uvádí jako příklad soudní rozhodnutí ve věci MacPherson v.

Buick Motor Co. a jeho historický vývoj aţ do současnosti.132

První úskalí, které se mu

vyskytne, jsou mylná soudní rozhodnutí zakládající obecné právo na náhradu škody

způsobené nedbalostí. Lze je odůvodnit pouze politickými argumenty, coţ je neslučitelné

z podstaty teze o právech, jenţ vychází z toho, ţe soudy mohou svoje rozhodnutí podloţit

129 Chain in law – řetězec v právu, kdy jsou soudci vázáni předchozími rozhodnutími, které pouze doplňují a

rozvíjí, čímţ zachovávají jednotu soudcovského rozhodování (coţ je předpokladem Dworkinovy integrity v

právu). Tamtéţ, s. 228n. 130 Např. v roce 1890 vydali američtí právníci Samuel Warren a Louis D. Brandeis průlomový text nesoucí název

Právo na soukromí (The Right to Privacy). Tvrdili v něm, ţe z nároku na osobní a majetkovou ochranu kaţdého

amerického občana plyne nezcizitelné právo být nechán na pokoji (Right to be left alone). Z textu vyplývá, ţe

osobní informace mají být v první řadě v moci dané osoby, která má být schopna s nimi autonomně nakládat.

Text zároveň vychází z premisy, ţe je v zájmu demokratické společnosti, aby byla udrţena soukromá sféra

soukromou. DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 157. MATĚJČKOVÁ, Tereza. Stojí ještě někdo o

soukromí? [online]. ceskapozice.cz, 15. listopadu 2011 [cit. 24. dubna 2013]. Dostupné na

<http://www.ceskapozice.cz/magazin/politika-na-ulici/stoji-jeste-nekdo-o-soukromi>. 131 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 157. 132 MacPherson v. Buick Motor Co., 111 N. E. 1050 (N.Y. 1916). Velice známý případ, kdy jeho podstatou je

nekvalitní výroba automobilu, kterému se rozbilo kolo. Ţalobkyňi byla tímto způsobena škoda na zdraví, a proto

podala ţalobu, nicméně nikoli na prodejce automobilu ale na samotného výrobce. Soudce Cardozo, jenţ spor

řešil, vycházel z dřívějšího soudního rozhodnutí ve věci Thomas v. Winchester. Vyslovil ve svém stanovisku

názor, ţe pokud je povaha věci taková, ţe je rozumné předpovídat ohroţení ţivota a zdraví, pokud je nedbale

vyrobená, v tom případě se jedná o nebezpečnou věc a následkem nedbalosti musí být odpovědnost. Cardozo tak

odpovědnost v tomto případě vyvodil z předvídatelnosti, neboť zde chyběl klasický závazek mezi výrobcem a

kupujícím. Rozhodnutí ve věci MacPherson vycházelo z dřívějšího rozhodnutí, které ovšem ţádné jasné pravidlo

neuzákoňovalo, následně byla tato problematika dále formována dalšími soudními rozhodnutími a mnohými

zákony, které ji v určitých oblastech rozšířily, v jiným naopak zúţily. Tamtéţ, s. 148n.

40

pouze argumentací principiální. Můţe sice účelně vyloučit obecné právo na náhradu škody

z nedbalosti a přiznávat toto právo jen v konkrétních situacích. Avšak tím by zřejmě svoji

teorii opřel o arbitrární rozlišování, kdy například řidiči automobilu, utrpí-li úraz, toto právo

přizná, ale uţ jej nepřizná osobě, která utrpí úraz v letadle. Ani taková varianta není v souladu

s jeho teorií.

Herkulovi se také nabízí vysvětlení institucionálních dějin na bázi nějakého obecného

abstraktního práva na náhradu škody způsobené z nedbalosti. Limity takového vysvětlení

bude Herkules pravděpodobně spatřovat v přílišné slabosti tohoto abstraktního práva, kdy je

omezováno řadou zákonů a soudních rozhodnutí. Omyl či chybu pak můţe vidět buď ve

slabosti abstraktního práva na náhradu škody, nebo i v samotných zákonech, jeţ toto právo

omezují.133

Abstraktní právo je slabé právě proto, ţe neobstojí ani před zákony, které

povětšinou spočívají na politických argumentech mnohdy vskutku nevalných. Samotný

zákon, který toto právo omezuje, lze chápat jako chybný, třeba protoţe je dávno překonán.

Zákon, který omezuje náhradu škody při leteckých haváriích je překonaný a hoden ke zrušení,

jelikoţ se podstatně zvýšila bezpečnost letového provozu. Také se zlevnilo pojištění, které má

leteckým společnostem takové výdaje pokrývat.

Pro Herkula je skutečností, ţe v průběhu institucionálních dějin došlo k řadě chyb a

omylů, se kterými se musí nějakým způsobem vypořádat. Nasnadě je vytvoření teorie

institucionálních chyb a omylů, jeţ by ospravedlňovala institucionální dějiny i přesto, ţe se

v nich často objevují vadné části. Dworkin tak zadává Herkulovi úkol vytvořit teorii

institucionálních chyb a omylů, skládající se ze dvou částí. První z nich se bude zabývat

následky existence chyb a omylů v institucionálních dějinách, a cílem druhé části má být

restriktivní vymezení událostí, které je moţno označit za chybné nebo mylné.134

První část Herkulovy teorie institucionálních chyb a omylů bude pracovat podle

následujícího postupu. Nejprve provede diferenciaci mezi sílou uzákoňovací a sílou

gravitační, jeţ některá událost můţe mít. Uzákoňovací sílou se myslí konkrétní autorita

institucionální události, jako schopnost ovlivnit jako akt ty důsledky, jeţ daná událost

popisuje. Pokud určitou událost hodnotí jako omyl či chybu, znamená to, ţe takové události je

ponechána její konkrétní autorita, ale je jí odebrána gravitační síla typická pro precedent.

V rámci první části dojde k rozlišení omylů na vţité a napravitelné. U omylu vţitého, ač ztratí

svoji gravitační sílu, zůstává jeho význam zachován. Kdeţto omyl napravitelný při ztrátě síly

133 Omezením práva na náhradu škody způsobenou z nedbalosti je například zákon, který v určitých stanovených

případech, jako jsou třeba letecké nehody, poskytuje odškodné jen do stanovené výše. Tamtéţ, s. 158. 134 Tamtéţ, s. 160.

41

gravitační můţe pozbýt i svoji konkrétní autoritu. Rozdělení těchto omylů provede Herkulova

teorie ústavy a případná ztráta gravitační síly je zajištěna prostřednictvím teorie nadřazenosti

zákonodárného sboru. Deficit gravitační síly zákona neznamená jeho anulování a je povinnost

jeho dikci stále dodrţovat. Avšak nebude se jiţ nadále uţívat kupříkladu k argumentaci ve

prospěch pozdějších práv.135

Druhá část teorie institucionálních chyb a omylů vychází z Herkulova záměru

ospravedlnit precedenční praxi, a to ospravedlnění zákonů a soudních rozhodnutí v okruhu

obecného práva. Komplikovanost tohoto záměru spočívá v tom, ţe je třeba přesvědčivě

ospravedlnit povšechnou precedenční praxi. Takţe v rámci procesu ospravedlnění dochází i

k vyznačení těch částí zákonů, jeţ povaţuje za chybné. Pokud povaţuje i nějaká soudní

rozhodnutí za mylná, pak musí takové své tvrzení doloţit argumenty, které budou omylnost

takového rozhodnutí prokazovat.136

Ke správnému určení chyb a omylů v precedenční praxi

se musí skrze doktrínu slušnosti zaměřit na ty důsledky precedentu, jaké směřují do

budoucnosti. Coţ dejme tomu znamená nazírání na určitý precedent z pohledu například

soudců. Ani ti ale nemohou zpochybnit veškerou precedenční praxi, protoţe by tak byla

narušena integrita. Soudci musí při určování chybných rozhodnutí postupovat v dobré víře.137

Jejich negativní postoj k takovému precedentu uţ sám o sobě značně sniţuje jeho gravitační

sílu. Ospravedlnění precedentu je postaveno na doktríně slušnosti, která vyţaduje

konzistentnost vynucování práv. Na druhou stranu sníţit gravitační sílu určitého rozhodnutí

lze i koncepcí slušnosti, jeţ dodrţuje sama společnost.

Význam druhé části teorie chyb a omylů spočívá na moţnosti vyvrátit jakýkoliv

konkrétní princip, jehoţ se uţívalo v precedenční praxi. Zaprvé tak činí argumentací dějinami

nebo odkazem na jisté vědomí právnické pospolitosti. Výsledkem čehoţ je značné oslabení

argumentace slušností, na níţ se konkrétní princip zakládá. Za druhé je moţnost vyvrátit

zmíněný konkrétní princip pomocí argumentace politickou morálkou, jíţ prokazujeme

nespravedlivost takového principu nehledě na jeho společenskou popularitu. A za těchto

okolností je argumentace slušností vyvrácena. Herkules na podkladě výše řečeného

konstituuje svoji teorii obtíţných případů.138

135 Tamtéţ, s. 160-161. 136 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 83. 137 DWORKIN: Freedom‟s Law, s. 103. 138 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 161 - 162.

42

5.4 Politická morálka

Obecná soudní praxe se podle Dworkina vyvinula na pozadí teze o právech, jeţ stojí

na dvou hlediscích, na popisném a na normativním. Popisné hledisko objasňuje stávající

strukturu soudcovského rozhodování a hledisko normativní tuto strukturu ospravedlňuje.

Podle Dworkina je nutné se vypořádat s hlediskem normativním, kde můţe docházet ke kolizi

při soudcovském rozhodování závisejícím na politickém přesvědčení soudce.139

Přesněji se jedná o problematiku politické morálky při rozhodování případů, kdy

soudce vychází z vlastního přesvědčení. Dworkin rozlišuje dva způsoby, pomocí nichţ se

vychází z vlastního přesvědčení. Jeden z nich povaţuje za škodlivý, odporující demokracii a

právnímu státu, a druhý za nevyhnutelný.140

Soudce můţe své rozhodnutí nějakého případu zdůvodnit svým subjektivním

politickým názorem či subjektivní politickou preferencí v konkrétní věci. Kupříkladu zákon

zakazující umělé přerušení těhotenství bude povaţovat za neústavní, protoţe s umělým

přerušením těhotenství sám souhlasí, a následně tento jeho názor promítne do rozhodovací

činnosti. Nicméně k vlastnímu přesvědčení můţe soudce přistupovat i jiným způsobem. Své

přesvědčení pak bude zakládat na pravdivosti a rozumnosti. Například u zákona zakazujícího

umělé přerušení těhotenství můţe být přesvědčen, ţe porušuje nějakou základní svobodu,

poněvadţ z ústavy vyplývá právo na řádný soudní proces, coţ znamená neplatnost

jakéhokoliv aktu, jenţ by takovou svobodu porušoval. Kdyby ovšem většina právních znalců

měla názor opačný, tak na základě rozumnosti vlastního přesvědčení by měl jejich úsudek

respektovat. I u tohoto druhého způsobu soudce čerpá z vlastního názoru, ale zde je to spíš

otázka logiky uvaţování.

První způsob Dworkin nepovaţuje za otázku vlastního přesvědčení, soudce v této

situaci totiţ zdůvodňuje dané rozhodnutí nějakým politickým názorem nebo politickou

preferencí. Aţ druhý způsob značí, kdy soudce rozhoduje dle vlastního přesvědčení.

Ohniskem problému je hranice mezi správností a rozumností soudcova přesvědčení a

okamţiky, kdy by se měl podvolit přesvědčení ostatních lidí, i kdyţ s nimi nesouhlasí.141

Dworkin právě nyní přichází s představou soudce Herberta, který na rozdíl od Herkula

zastává běţnou teorii soudcovského rozhodování. Ta vychází z toho, ţe soudci o sporech

139 Problémem není, jak by se mohlo zdát, tzv. demokratický deficit, podle nějţ jsou k politickému rozhodování

lépe kvalifikováni zákonodárci. Dworkin má za to, ţe pokud se jedná o rozhodování o principu, není tento

argument na místě. Tamtéţ, s. 113. 140 Tamtéţ, s. 162n. 141 Tamtéţ, s. 163 - 164.

43

rozhodují ve dvou stádiích. Nejprve hledají hranici, po kterou je jasné a zřejmé, co právo

v konkrétní věci vyţaduje. Následně tam, kde právo nesahá, uplatňují svou nezávislou

diskreci.

Teorie soudcovského rozhodování, jiţ praktikuje Herkules, nevychází z těchto dvou

stádií, ale je vystavěna na jiné metodě. Soudce má v jeho podání pracovat s vlastním

úsudkem, aby náleţitě zjistil, jaká práva strany sporu mají. Ţádné druhé stádium se pak

nekoná, jelikoţ Herkulův vlastní úsudek pokrývá celou oblast. Jeho myšlenkový pochod při

rozhodovacím procesu zahrnuje kompletní činnost orgánů, jiţ je schopen ze své pozice

interpretovat. Jako příklad se uvádí morálka veřejnosti, kterou Herbert analyzuje a případně

k ní přihlédne aţ po určení zákonných práv stran sporu. Naproti tomu Herkules ji zohledňuje

v jednom myšlenkovém pochodu zároveň s určováním zákonných práv.142

Dworkin soudí, ţe Herkules se můţe dostat do obtíţí, jestliţe dospěje k rozhodnutí,

které protiřečí veřejné morálce. V takovém okamţiku je Herkulovým úkolem takové

rozhodnutí prosadit i na úkor veřejné morálky, která nemusí být vţdy korektní, respektive

můţe být mnohdy antagonistická. Veřejnou morálku pak posuzujeme optikou morálky

ústavní, jeţ je do jisté míry ospravedlněním ústavy. Ústavní morálka definuje institucionální

právo, kdy občané mají nárok na dodrţování principů, které jsou základem jejich instituce.

Herkulovým úkolem je chránit takové právo před kaţdým rozporuplným rozhodnutím. Jeho

teorie soudcovského rozhodování je zaloţena na určité koncepci společenské morálky,

vycházející z politické morálky.143

Problematickým se jeví stanovení obsahu takové společenské morálky, a to především

při aplikaci sporných pojmů jako jsou rovnost, slušnost, důstojnost a další. Tyto pojmy často

slouţí k ospravedlnění dějin institucí, jako například institut spravedlivého procesu lze

ospravedlnit poukazem na zachování lidské důstojnosti.144

Soudce pouţívající sporné pojmy

při rozhodování případů musí mít znalost jejich obsahu a významu. Takové vědomosti získá

jednak sledováním toho, jak je tento pojem uţíván v praxi, a také je to otázkou porozumění

smyslu daného pojmu, čehoţ se snáze dosáhne, kdyţ se vnoří do koloritu jeho kaţdodenního

působení. Soudce si tak vytvoří svůj úsudek, přesněji vlastní koncepci sporného pojmu, v níţ

se snaţí pochopit jeho význam a přitaţlivost pro širokou škálu jedinců.145

142 Morálkou veřejnosti Dworkin myslí morální tradice společnosti. Tamtéţ, s. 165. 143 Politická morálka je základem pro zákony a společenské instituce. Sama o sobě je politická morálka neurčitá

a kontroverzní. DWORKIN: Freedom‟s Law, s. 2. Ve své nejnovější knize Dworkin tvrdí, ţe právo a morálka

jsou v jednotě, respektive právo je pro něj součást politické morálky. DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 405. 144 Dworkin definuje dva důleţité principy lidské důstojnosti, a to princip sebeúcty a princip autenticity.

Podrobněji: DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 202n. 145 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 166n.

44

Pokud se zaměříme na jiţ zmiňovanou důstojnost, dojde Herkules k následujícímu

postupu vzniku vlastní koncepce důstojnosti a postupně i ke koncepci společenské morálky

jako celku. Prvně zjistí, za jakých ustálených situací a v jakých okamţicích je inkriminovaný

pojem pouţíván, kdo jej uţívá, a proč v něm spatřuje významnost. Cenným přínosem bude i

jeho vlastní názor a jeho vysvětlení, ať uţ bude pozitivní či negativní. Taktéţ je povinen

zkoumat, zdali se sporný pojem vyskytuje v ospravedlňování soudních rozhodování

v obtíţných případech na ústavní rovině. Herkules si tak vytvoří vlastní obecnou koncepci

sporného pojmu.146

Dworkin vychází z Herkulovy vlastní koncepce sporných pojmů, jeţ se vyskytují

v obtíţných případech, a tím popírá moţnost začlenit do rozhodnutí postoje veřejného mínění.

Nepovaţuje to za správné, protoţe není dost moţné takové postoje spolehlivě zjistit. Je

přesvědčen, ţe i v obtíţných případech existují institucionální práva stran stejně jako v jiných

případech, a proto je povinen je aplikovat, namísto podlehnutí obecnému mínění. V celé řadě

postojů se soudci rozcházejí a úsudek konkrétního soudce můţe být chybný. Jelikoţ běţný

soudce nemá všechny vlastnosti a schopnosti Herkula, je značně pravděpodobné, ţe chyby se

při rozhodování obtíţných případů vyskytnou. Dworkin tím upozorňuje na moţnost chyb u

jakéhokoliv soudce, který by si měl svoji omylnost uvědomit a přistupovat k řešení obtíţných

případů s pokorou.

,,Herkulův postup soudce vybízí, aby si tvořil vlastní úsudky o institucionálních

právech. O argumentu opírajícím se o soudcovskou omylnost se lze domnívat, že naznačuje

dvě možnosti. První říká, že jelikož jsou omylní, neměli by se soudci vůbec snažit určovat

institucionální práva stran, které před nimi stojí, ale obtížné případy by měli rozhodovat buď

jen na základě politických důvodů, nebo vůbec ne. To je však zvrácené; říká se zde, že jelikož

soudci budou bohužel často vynášet nespravedlivá rozhodnutí, neměli by se ani snažit vynášet

rozhodnutí spravedlivá. Druhá možnost říká, že jelikož jsou omylní, měli by soudci obtížnými

případy nastolené otázky institucionálních práv předkládat někomu jinému. Komu však? Není

sebemenšího důvodu připisovat kterékoli jiné konkrétní skupině větší připravenost k morální

argumentaci, jestliže však takový důvod existuje, tím, co se musí změnit, je pak výběr soudců,

nikoli techniky souzení, které mají užívat“147

.

146 Tamtéţ, s. 168. 147 Tamtéţ, s. 171.

45

5.5 Interpretace

Pro Dworkina představuje právo interpretační pojem. Proto vytváří teorii pomocí níţ

mají být například zákony nebo precedenty interpretovány tak, aby obecný smysl

interpretovaného celku byl náleţitě objasněn a řešený případ mohl být náleţitě vyřešen.148

Konstruktivní interpretace je přístup k právu zaloţený na interpretaci ve smyslu vztahu

účelu a předmětu, kdy je podstatné znát účel předmětu, jenţ je interpretován. Účel zjišťujeme

prostřednictvím cílů a principů takového předmětu. Interpretace probíhá ve třech stádiích. V

předinterpretačním stádiu dochází k identifikaci pravidel a jiných standardů, které tvoří právo,

přičemţ Dworkin vyţaduje elementární shodu na tom, co právem je a co jiţ nikoli.

Interpretační stádium se snaţí o objektivní ospravedlnění identifikovaných součástí práva a co

nejlepší prezentaci účelu daného předmětu. Poslední stádium představuje aplikaci takového

modelu v podobě praktického řešení právních sporů.149

V této souvislosti jako účel práva

Dworkin uvádí omezování síly veřejné moci, a to tak, aby se uţívala pouze v souladu

s individuálními právy. Legitimnost uţití síly je také třeba dedukovat z dřívějších politických

rozhodnutí.

Koncepce práva jako integrity (law as integrity) tento účel práva naplňuje podle

Dworkina nejlépe.150

Dworkin předpokládá jednak integritu v zákonodárství ve smyslu

principiálně koherentní legislativy a poté integritu v soudním rozhodování, kdy je právo

pojímáno veskrze principiálně.151

Integrita jako nezávislá politická hodnota spočívá

v koherenci, tedy uvedení právních názorů a principů do vzájemné shody.152

Příčinou

omezování síly veřejné moci je především zajištění rovnosti jednotlivců, coţ má za následek i

zvýšení morální legitimity veřejné moci. Dworkinova koncepce obhajuje interpretativní

soudní rozhodování, které má při řešení konkrétních právních problémů reflektovat právo

jako strukturovaný a koherentní celek principů.153

Obtíţné případy tak musí soudci

rozhodovat pomocí výkladu politické struktury společnosti, a následně odůvodňovat principy

148 Dworkin přiznává, ţe v obtíţných případech můţe docházet k situacím, kdy se právníci neshodnou na

nejvhodnějším výkladu práva z hlediska konzistence s právem jako celkem. Tato tzv. teoretická neshoda se

netýká pozitivního práva ale je to otázka podstaty práva jako takového, přičemţ i taková neshoda má být

vyřešena cestou interpretace. Takové neshody jsou patrny i ve výše rozebíraných judikátech, ve kterých se

soudci neshodli právě na základních prvcích práva (..disagreement about law's grounds..). DWORKIN: Law‟s

Empire, s. 3n, 87n. 149 Tamtéţ, s. 65n, 91. 150 Ve srovnání s koncepcí konvencionalismu a právního pragmatismu. Více viz: Tamtéţ, s. 93 - 96. 151 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 176n. 152 DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 134. 153 Tamtéţ, s. 134 - 135.

46

politické morálky ústavními a jinými pravidly. Při rozhodování musí rovněţ zachovávat

integritu, spočívající v zachování slušnosti, spravedlnosti a zachování řádných postupů.

Dworkin později integritu v právu rozčlenil do několika dimenzí. První dimenze

vyţaduje, aby byla soudní rozhodnutí věcí principu, nikoli kompromisu nebo politiky. Druhá

dimenze (vertikální) poţaduje, aby soudcovské prohlášení práva bylo v souladu s dřívější

precedenční praxí soudu i s ústavním pořádkem. Třetí dimenze (horizontální) vychází

z povinnosti soudce aplikovat jednou uţitý princip i v dalších soudních případech, které

projednává.154

154 DWORKIN: Freedom‟s Law, s. 83. Podrobněji k integritě v právu: DWORKIN: Law„s Empire, s. 225 - 275.

47

6 Kritika Dworkinova pojetí ,,obtížných případů“

„Spravedlnost mne vyzývá, abych překročil přímku spravedlnosti a konec této cesty pak

už nic nemůže vyznačit. Za přímkou spravedlnosti se rozkládá nekonečná a neprozkoumaná

říše dobra, jež vyžaduje všechny schopnosti každé jednotlivé přítomnosti.”

Emmanuel Lévinas

V následující kapitole bych se chtěl věnovat kritice, která se vznesla či vznáší na

Dworkinovo pojetí obtíţných případů a s tím souvisejících témat. Mezi tato témata jsem

zahrnul obecně Dworkinovo chápání principů, pravidel i politiky a jejich dopady do právní

praxe, například v otázkách soudcovské tvorby práva. Stranou nezůstane ani Dworkinův

postoj ke střetu práva a morálky, tak častý předmět svárů na poli právní filozofie.

Cílem této kapitoly není podat vyčerpávající výčet všech těch, jeţ vyslovili kritiku

vůči Dworkinově teorii, ani obsahově jejich kritiku plně rozebrat. Jak jsem se jiţ zmiňoval,

mým cílem je zde nastínit kritické postoje vůči koncepci, kterou Dworkin vypracoval za

účelem řešení obtíţných soudních případů, u kterých dochází k vyčerpání běţných postupů při

jejich posuzování a rozhodování.

Vybírat mezi Dworkinovými odpůrci či kritiky není snadné, jelikoţ k jeho názorům a

postojům se vyjadřovalo velké mnoţství právních filozofů jak na mezinárodní úrovni, tak i

v rámci české právní filozofie. Z tohoto důvodu budu z mezinárodního prostředí zmiňovat

především Herberta L. A. Harta, Josepha Raze, Roberta Alexyho a z oblasti české právní

filozofie se zaměřím na postoje Tomáše Sobka a Zdeňka Kühna. Výčet právních filozofů –

kritiků není taxativní, je tedy moţné, ţe v průběhu textu uvedu názory i jiných autorů. Neţ

přejdu ke kritice samotné, chci se pozastavit nad výše naznačeným výběrem kritiků. Tyto

konkrétní právní filozofy jsem vybral především ze dvou důvodů. Prvním je jejich významná

a propracovaná kritika díla Ronalda Dworkina, druhým pak můj osobní zájem o jejich názory

a myšlenky.

48

6.1 Pohled zahraničních právních filozofů na teorii R. Dworkina

6.1.1 H. L. A. Hart

Na prvním místě jsem se rozhodl uvést názorové stanovisko H. L. A. Harta.155

Záměrně jsem v předešlé větě neuţil pojmu kritika, poněvadţ mezi Hartem a Dworkinem to

byl především Dworkin, kdo kritizoval Harta. Odlišné filozofické postoje obou byly následně

konfrontovány v tak známé debatě Hart – Dworkin. H. L. A. Hart se také k Dworkinově

kritice zevrubněji vyjádřil v rukopisu, který jiţ nestihl dokončit. Později byl vydaný jako

Postscript.156

Z výše zmíněných důvodů budu na dalších řádcích přistupovat ke vztahu Hart –

Dworkin spíše jako ke komparaci jejich rozdílných postojů, případně jako k vytýčení

styčných sporných bodů mezi jejich teoriemi.

Vztah Harta a Dworkina byl řekněme výjimečný, uţ jen tím, ţe Hart jakoţto profesor

práva působil svými filozofickými názory právě na Dworkina, který po něm později nastoupil

na stolici právních věd na Oxfordu. Hartovým stěţejním dílem je kniha Pojem práva (1961).

Hartovo dílo tvoří elementární základ pozitivistického směru právní filozofie, tzv. ius

pozitivismu, ve kterém navazuje na myšlenky Hanse Kelsena, Johna Austina či Maxe

Webera.157

Ve 20. století se tak Hartovo učení, zevrubně vyloţené v Pojmu práva, stává

zásadním elementem poválečného právního pozitivismu.158

Cílem Hartových prací je snaha o vysvětlení a pochopení práva jako právního pojmu.

V souladu s pozitivistickým přístupem se také snaţí vytvořit určitou právní konstrukci, na

základě níţ by se dal obecně popsat systém a funkce práva ve společnosti.159

Dworkinův

přístup je značně odlišný, neboť svoji teorii buduje na kritice či lépe řečeno polemice s jinými

právními teoretiky, zastánci pozitivismu. Zejména se kriticky staví k teorii profesora Harta.160

Z toho vyplývá, ţe na rozdíl od ucelené a strukturované teorie, kterou lze spatřovat v díle

Harta, je teorie Dworkina abstraktnější, mnohdy na první pohled bez viditelných kontur.

155 H. L. A. Hart (1907-1992), profesor právní teorie na Oxfordské univerzitě patří mezi jedny

z nejvýznamnějších postav právní filozofie tohoto století. Je představitelem tzv. analytické jurisprudence a svým

dílem ovlivnil generace dalších právníků. HART: Pojem práva, na přebalu. 156 U nás vydaný jako součást druhého vydání monografie Pojem práva. Tamtéţ, s. 233 - 268. 157 PŘIBÁŇ, Jiří: Sociologický pojem přirozených práv a právní věda. Sociologický časopis [online]. 1999, roč.

35, č. 4. [ cit. 16. února 2013]. Dostupné na

<http://sreview.soc.cas.cz/uploads/f56e3007e4fdcd7e85f5123953785f3c24b4d8c3_195_447PRIBA.pdf>. 158 HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 22. 159 Jak sám Hart uvádí, jeho cílem není přesné definování pojmu právo, ale spíše se snaţí o objasnění skze jeho

vlastnosti a strukturu. Podrobněji: HART: Pojem práva, s. 211. 160 To dokazuje jiţ památné sdělení, kdy Dworkin má v úmyslu podniknout frontální útok na pozitivismus a

především pozitivismus představovaný H. L. A. Hartem. DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 43.

49

Hartovým vnímáním představuje právo jako takové právní systém pravidel, který se

skládá z pravidel primárních a sekundárních.161

Základním pravidlem je pravidlo uznání,

pomocí něhoţ se posuzují všechna ostatní pravidla. Pomocí jeho měřítek se stanovuje, zdali

jsou ostatní pravidla součástí právního systému. Fakt, ţe takové komplexní pravidlo máme, je

podle profesora Harta předem danou věcí. Existence takového právního systému je však

podmíněna dvěma podmínkami, a to všeobecným podřízením se pravidel ze strany

společnosti, a rovněţ je podmínkou souhlas veřejných činitelů s pravidly uznání takového

systému.162

Právě zde se projevuje zásadní rozpor mezi Hartovým přístupem a Dworkinovou

představou o právu. Dworkin vidí právo jako soubor více standardů, tedy nejenom pravidel,

ale i principů a politik. Hartovo pravidlo uznání, které Dworkin popisuje jako určitý test,

podle nějţ se stanovuje, zda se jedná o právní pravidla či nikoliv, je dle něj nevhodnou

metodou. ,,Pozitivismus, budu tvrdit, je model systému a systém pravidel a jeho ústřední

představa jednoho jediného testu, co právo je, nás nutí pomíjet důležité role, které hrají ty

standardy, jež pravidly nejsou“163

Sám Hart však přiznává, ţe v oblasti obtíţných případů není moţné vţdy nalézt

odpovídající právní pravidlo, jinak řečeno právní pravidla mají otevřenou texturu.164

Takové

mezery v právu je poté nutno nahradit diskrecí. Soudci tak vytvářejí nová právní pravidla,

respektive dotvářejí samotné právo, a to prostřednictvím precedenčního soudního

rozhodování neboli rozvíjením základních pravidel.165

Opět se jedná o názorový střet, protoţe

Dworkinova teorie je postavena na jiném pojetí. Přistupuje totiţ k právnímu systému

v holistickém smyslu a na podkladě toho jej interpretuje jako celek. Tvrdí, ţe právo není jen

soubor právních pravidel uznaných na základě pravidla uznání.

Právo pro Dworkina představuje hermeneutický soubor různých standardů, mezi něţ

řadí pravidla, principy, politiky. Prostřednictvím těchto standardů je právo interpretováno a

pro svévolnou diskreci soudců zde není místo. Jakýkoliv obtíţný soudní případ je totiţ moţné

vyřešit skrze interpretaci samotného práva bez nutnosti jej zpětně dotvářet.166

Hart se však

proti popírání pravidla uznání vymezuje a uvádí, ţe i Dworkin na podobném principu staví

svou teorii. A to tehdy, kdyţ hovoří o určité základní shodě na souboru pouţitelných

161 Primární pravidla chápe Hart jako povinnosti, podle kterých lidé jednají, sekundární pravidla dotvářejí

pravidla primární, umoţňují jejich změnu a zánik. Tyto druhotné normy Hart dále dělí na rules of change, rules

of adjudication a rules of recognition. HART: Pojem práva, s. 89n. 162 Tamtéţ, s. 116. 163 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 43. 164 HART: Pojem práva, s. 127. 165 Tamtéţ, s. 264. 166 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 54 – 64.

50

pravidel.167

Kritici tohoto momentu vyuţívají, protoţe v Dworkinově minimálním standardu

vidí v jistém smyslu náznaky pravidla uznání, neboli určitý pozitivistický přístup k právnímu

systému.168

Pravdou je, ţe Hart v dodatku ke druhému vydání Pojmu práva svůj názor korigoval.

Přiznává moţnost začlenění i jiných standardů do právního řádu neţ jen pravidel, kupříkladu

principů. Na druhou stranu je pro něj poţadavek pravidla uznání neměnným základem

právního řádu.169

Hartova kritika rovněţ směřuje vůči účelu práva tak, jak jej Dworkin vykonstruoval

k ochraně individuálních práv jednotlivců.170

Taková práva je moţné chápat jako přirozená

práva jednotlivců, jeţ je chrání před neoprávněnými zásahy, respektive donucením státu

v oblastech, které jsou mimo dosah státní moci. Účelem práva je tak zamezit uţívání takového

neoprávněného donucení, případně ospravedlnit určitou míru donucení ze strany státu vůči

jednotlivci.171

Hart však odmítá vytváření nějakých jiných dílčích účelů práva, které by měly

slouţit pouze k určitým konkrétním cílům. Účelem práva je pro něj stanovení norem chování,

na jejichţ základě je následně umoţněno posuzovat souladnost lidského chování s takovými

normami. Takový účel také naznačuje jednotlivcům chování, jeţ je v souladu s normami

práva.172

Neshoda panuje taktéţ v otázkách morálky.173

Pro Dworkina morálka a právo

představují součásti jednoho systému, respektive právo je jednou z částí politické morálky.174

Pro rozhodování obtíţných případů je nutno způsob jejich řešení ospravedlňovat právě

prostřednictvím politické morálky. V situaci, kdy soudce není schopen aplikovat ţádné právní

pravidlo, protoţe ţádné není, musí pouţívat morální normy vyplývající z právních principů,

tedy soudce se nemá uchylovat v rozhodování k vlastním subjektivním názorům.175

Dworkin

tak potvrzuje svoji koncepci práva, co by jednotného celku, jenţ se skládá jak z obyčejných

pravidel, tak i z principů, jeţ ospravedlňují uţití pravidel z morálního hlediska. ,,Pokud se

167 DWORKIN: Law‟s Empire, s. 91. 168 HART: Pojem práva, s. 263. 169 Tamtéţ, s. 256. 170 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 12. 171 Donucení je oprávněné jen tehdy, pokud je uţíváno v souladu s individuálními právy a povinnostmi, které

vyplývají z recentních politických rozhodnutí. DWORKIN: Law‟s Empire, s. 93. 172 HART: Pojem práva, s. 243. 173 Je třeba dodat, ţe Dworkin činí rozdíl mezi morálkou a etikou, k čemuţ se také obšírně vyjadřuje v své

poslední knize: DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 191 - 299. 174 Tamtéţ, s. 405. DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 88. 175 DWORKIN, Ronald. Hart’s Postscript and the Character of Political Philosophy. Oxford Journal of Legal

Studies, 2004, roč. 24, č. 1, s. 3n.

51

společenství rozhodne, jaké právní normy vytvořit, mělo by být vedeno a omezeno

morálkou“.176

Pozitivista Hart ve své analytické právní teorii předkládá rozdílné pojetí práva a

morálky. Věrný pozitivistickému smýšlení je tak zastáncem dělení práva a morálky na dva

samostatné systémy pravidel. Dokládá to i při rozlišování pravidel na pravidla právní a

morální, a to z hlediska míry jejich závaznosti. Morální pravidla jsou tak součástí

samostatného systému pravidel neprávního charakteru.177

Veřejně prezentuje tento svůj názor

při debatování o tzv. Wolfendenově zprávě, která se zabývá deliktní problematikou

homosexuálních párů. Ze zprávy vyplývá, ţe v chování dospělých jedinců v soukromí nemá

být spatřováno spáchání deliktu, poněvadţ v rámci trestního práva nemá být napravováno

jejich nemorální chování.178

Herbert L. A. Hart ve své právní teorii téţ rozpracovává otázku dodrţování

nemorálních zákonů, jeţ podle něj není moţné z důvodu nemorálnosti prohlásit za neplatné.

Nicméně takový nemorální zákon, který je formálně i obsahově správný a platný, lze

eventuálně neaplikovat.179

Obratem musíme dodat, ţe sám Hart připouští existenci určitých

vztahů a jejich recipročního působení mezi morálkou a právem.180

Teorie o minimálním

obsahu přirozeného práva popisuje podstatu společnou jak přirozenému, tak i pozitivnímu

právu, kterou jsou základní atributy potřebné pro přeţití společenství lidí.181

Těmito atributy,

respektive truismy, jak je nazývá Hart, jsou například zranitelnost lidí, omezenost zdrojů či

nízká vůle lidí.182

Dalším bodem této části mé práce, která se zabývá střetem právních pojetí Harta a

Dworkina, bude reálný soudní případ, kde tento střet myšlenek bude navýsost patrný. Soudní

spor Riggs v. Palmer je právě tím případem, v němţ se střetly jejich protichůdné postoje

v řešení obtíţných případů, a to především v odlišném přístupu k principům. Dworkinův

přístup vychází z teze, kdy se pravidla vyuţívají metodou všechno, anebo nic.183

Principy se

aplikují z hlediska poměřování jejich závaţnosti, kdy se následně pouţije princip, jenţ převáţí

nad principem jemu konkurujícím.184

176 DWORKIN: Justice for Hedgehogs, s. 401. 177 HART: Pojem práva, s. 171. K odlišení morálních pravidel od právních viz: Tamtéţ, s. 176n. 178 KUBŮ, Lubomír a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 100. 179 HART: Pojem práva, s. 205. 180 HOLLÄNDER, Pavel. Nástin filosofie práva: úvahy strukturální. 1. vydání. Praha: Všehrd, 2000, s. 67. 181 Podrobněji například: HART, Herbert. Právo, sloboda a morálka. 1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2003, s.

15-17. 182 HART: Pojem práva, s. 192n. 183 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 46. 184 Tamtéţ, s. 49.

52

V předestřeném rozhodnutí ovšem došlo podle Harta k vyuţití jiné metody, neţ kterou

hájí jeho následovník na Oxfordu. Tak jak je to uvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, u

soudců převáţil princip nad pravidlem, coţ ve své podstatě zpochybňuje Dworkinovu teorii.

Přesněji řečeno princip, ţe nikdo nemůţe mít prospěch ze svého protiprávního jednání,

převáţil nad pravidlem z oboru dědického práva, kdy dědic uvedený v závěti má na základě

zákona právo na nabytí dědictví po zůstaviteli.

To pro Harta značí moţnost poměřování nejen mezi principy navzájem ale i mezi

principem a pravidlem, coţ v důsledku popírá Dworkinovu tezi, podle níţ se pravidlo aplikuje

výlučně systémem všechno, nebo nic. To poté znamená, ţe je moţné, aby samy principy

deklarovaly výjimky z uplatnění pravidel nezávisle na pravidlech samotných, a to i tehdy,

pokud veškeré zákonné předpoklady umoţňují takové pravidlo uţít. Dworkin se proti této

výtce brání poukazem na to, ţe se jedná o poměřování mezi dvěma konkurujícími skupinami

principů, tudíţ ţe nejde přímo o pravidlo z oboru dědického práva, ale o principy, které jej

ospravedlňují.185

Vztah těchto dvou právních filozofů bych si na závěr dovolil vyjádřit jejich

vzájemným postojem k otázce obtíţných případů. Profesor Hart vnímá Dworkinovu právní

teorii, a to speciálně pro sféru obtíţných případů, jako ušlechtilý sen. Snaţí se nás přesvědčit

o tom, jak je za kaţdé situace moţné jakýkoliv soudní případ vyřešit stávajícím právem, které

je tak všeobjímající a vţdy obsahuje úplné a jasné řešení jakéhokoliv právního sporu.186

Pozitivisté, jak tvrdí Dworkin, nás v tomto směru odkazují na moţnost uváţení soudce, tedy

na doktrínu, která nevede nikam a neříká nic.187

6.1.2 Joseph Raz

Mezi další Dworkinovy oponenty bezesporu patří jeden z dalších významných

právních filozofů a rovněţ zastánce pozitivistického přístupu v právu Joseph Raz.188

Dovolím

si na tomto místě uvést některé z jeho připomínek či výtek a téţ se budu snaţit zprostředkovat

Dworkinovy argumenty vůči nim. Pro téma obtíţných případů se mi jeví jako nejvýznamnější

185 HART: Pojem práva, s. 255. 186 HART, H. L. A. American Jurisprudence throught English Eyes: The Nightmare and the Noble Dream

[online]. digitalcommons.law.uga.edu, [cit. 27. února 2013]. Dostupné na

<http://digitalcommons.law.uga.edu/cgi/viewcontent.cgi?filename=0&article=1032&context=lectures_pre_arch_

lectures_sibley&type=additional>. 187 DWORKIN: Taking Rights Seriously, s. 45. 188 Joseph Raz je izraelský právní filozof, profesor práva na Columbíjské univerzitě i na King College

v Londýně. OXFORD LAW [online]. 2013, poslední revize 21. března 2013 [cit. 20. dubna 2013]. Dostupné na

<http://www.law.ox.ac.uk/people/profile.php?who=joseph.raz>. Je odpůrcem Dworkinovy právní teorie a na

jeho adresu poznamenal: ,,Dworkin's conception of the law, expressed in various articles over many years, is not

easy to ascertain.” RAZ, Joseph. Authority, Law and Morality. The Monist, 1985, roč. 68, č. 3, s. 306.

53

výhrady ty, které směřují ze strany profesora Raze vůči úvahám Dworkina ve věci principů,

pravidel nebo diskrece. Dworkin, jak uţ jsme výše několikráte zmiňovali, činí rozdíl mezi

principy a pravidly, kdy odlišnosti mezi nimi jsou dle něj patrné ve více ohledech. Rozdílnost

spočívá jak v jejich vzniku a charakteru, tak také především v jejich aplikaci při rozhodování

obtíţných případů.

Raz primárně nesouhlasí obzvláště s teorií Dworkina, ve které jsou principy a pravidla

dva odlišné prvky souboru právních pravidel. Povaţuje takto navrţený systém za nevhodný,

jelikoţ není zřejmé jasné odlišení principů od pravidel. Za určitých okolností nemusí být

zřejmé, zda se jedná o princip či pravidlo. Stejně tak lze dle Raze popřít argument Dworkina,

podle nějţ se poměřování důleţitosti, či chceme-li závaţnosti, děje pouze u principů, kdeţto u

pravidel to moţné není.189

Takto řečená kritika dopadá na Dworkinovu koncepci řešení obtíţných případů, která

je právě na teorii principů postavena. Týká se i Dworkinova pojetí soudcovské diskrece. Raz

má za to, ţe soudci jsou na diskreci odkázáni bez vlastní zavinění, zejména v situaci kolize

principů. Takový stav nastává, pokud není zřejmé, který princip je důleţitější, respektive,

pokud soudce není schopen bez rozporů stanovit míru závaţnosti principů pro daný případ.190

,,Joseph Raz do značné míry ironicky předpokládá, že právní řád, v kterém by nebylo

zakotveno soudní uvážení, by v okamžiku nemožnosti nalézt jednoznačné správné řešení

případu umožnil odmítnout vydat v takové věci rozhodnutí. Ve skutečnosti většina právních

systému dnešní doby poskytuje podle Raze tři různé zdroje soudního uvážení.“191

Těmito zdroji jsou vágnost (vagueness), váha principu (weight) a zákony umoţňující

diskreci (laws of discretion).192

Jeho pojetí soudcovské diskrece při pouţívání principů má

však dvě odlišné roviny. Soudci totiţ mají povinnost k určitým principům přihlíţet, avšak

k jiným jiţ nikoliv, a to na základě institutu soudcovské zvyklosti.193

Je na místě Razovu

koncepci soudcovské diskrece při aplikaci principů zejména v obtíţných případech obšírněji

objasnit. Stejně jako Hart vychází z teze, ţe soudci mají v případě pouţívání principů diskreci,

tedy nemají povinnost je uţít. Profesor Raz tuto tezi rozvíjí v tom, jak principy dělí na dvě

skupiny. Jedna skupina principů je soudci aplikovaná skrze jejich uváţení, zda a které

189 RAZ, Joseph. Legal Principles and the Limits of Law. The Yale Law Journal, 1972, roč. 81, č. 5, s. 835n. 190 Tamtéţ, s. 843 - 847. 191

V originále: ,,I suppose that there might be a legal system which contains a rule that whenever the courts are

faced with a case for which the law does not provide a uniquely correct solution they ought to refuse to ren-der

judgment. In such a system there would be no judicial discretion. But, whether or not such a system can exist,

few if any legal systems in fact contain such a rule. In most legal systems there are at least three different

sources of judicial discretion.“ Tamtéţ, s. 845. 192 Tamtéţ, s. 846. 193 Tzv. judicial custom. Tamtéţ, s. 853.

54

principy uţijí či nikoli. Nicméně u druhé skupiny jiţ je povinnost takové principy pouţít dána

nějakým společenským pravidlem uznání, a to na bázi soudcovské zvyklosti.

Společenské pravidlo uznaní, tak jak jej popisuje Raz, je odlišné od klasického

pravidla uznání (rule of recognition) v pojetí profesora Harta. Soudcovská zvyklost spočívá

v dlouhodobé praxi soudců. Ti některé právní principy pravidelně uţívají a tato skutečnost

vede k vytvoření společenského pravidla, podle nějţ je povinnost k takovým principům

přihlíţet. Takové principy se tak stávají právě na základě výše zmíněného společenského

pravidla, které se vytváří na pozadí zvyklostí většiny soudců, součástí právního řádu. Joseph

Raz vidí takové společenské pravidlo jako součást vícečetného souboru pravidel uznání.

Jedná se tak v podstatě, řečeno slovy H. L. A. Harta, o test toho, které principy jsou součástí

právního řádu, a které jimi nejsou. ,,Principy vytvořené soudy se stávají závaznými, tehdy když

se stanou soudním zvykem; jsou součástí práva, protože jsou přijaty soudy, ne proto, že jsou

platné podle pravidla uznání.“194

Dworkin s Razem předestřenou soudcovskou zvyklostí nesouhlasí a svůj nesouhlas

dokládá několika argumenty, které se budu nyní snaţit popsat. Prvním argumentem, který

uvádí, je diskutabilnost principů, a to při stanovování váhy jednotlivých principů u

rozhodování sloţitých sporů. Tehdy proti sobě stojí dva navzájem si konkurující principy.195

Druhý Dworkinův argument je zaloţen na několikráte zmiňovaném případu Henningsen v.

Bloomfield. Z něj vyplývá pravý protiklad institutu soudcovské zvyklosti, kdy řada principů,

jeţ se staly podkladem pro rozhodování sloţitých případů, nebyla v dřívějších soudních

rozsudcích vůbec obsaţena. V dané soudní věci se takovým principem jeví princip zvláštní

odpovědnosti výrobců automobilů.196

Spornou otázkou je pro Raze také část Dworkinovy teorie, ve které zformuloval tři

významy pojmu diskrece. S rozdíly, které Dworkin mezi těmito třemi významy činí, Raz

nesouhlasí. Vychází přitom z pozitivistického názoru, podle nějţ spočívá dilema soudců u

diskrece nikoli v samotné povinnosti rozhodnout, coţ jim ukládá zákon, ale v tom, jak

rozhodnout. Nejasné je i pouţití diskrece, pokud zákon neříká, kterou z moţností zvolit.197

Pro Dworkina je neakceptovatelné Razovo společenské pravidlo, podle něhoţ je

zřejmé, ţe v obtíţných případech soudci diskrecí disponují. Taktéţ je pro něj absurdní, aby

společenské pravidlo měnilo diskreci v prvním významu, kde se vyţaduje přemýšlení, na

194 Podle Raze nemáme jen jedno neměnné pravidlo uznání, ale soubor takových pravidel, jenţ jako celek

stanoví, co je právem. Tamtéţ, s. 852. 195 Příkladem je případ Riggs v. Palmer, kde byla diskutabilnost vyjádřena podle Dworkina v separátním votu. 196 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 94. 197 K pojetí diskrece Josepha Raze: RAZ: Legal Principles and the Limits of Law, s. 843 - 848.

55

diskreci v třetím významu, v němţ se vylučuje povinnost, která by stanovila konkrétní

rozhodnutí.198

Rozepře panuje i v otázce rozlišování mezi pravidly a principy. Pravidla podle Raze

vymezují relativně konkrétní jednání. Naopak principy představují nekonkrétní jednání,

protoţe je moţné je uskutečnit celou řadou různých druhově určených jednání.199

Při aplikaci

se principy vzájemně střetávají a konkurují si a to stejné probíhá i u pravidel. Jako názorný

příklad střetu dvou pravidel uvádí pravidlo zakazující lhaní a jemu za určitých situací

konkurující pravidlo, ţe sliby se mají dodrţovat.200

Pak je otázkou poměřování těchto dvou

pravidel, které z nich převáţí a bude následně pouţito. Podobně si dle Raze konkuruje (lépe

řečeno odporuje) pravidlo zakazující ublíţení na zdraví a pravidlo, které umoţňuje ublíţení na

zdraví v sebeobraně.201

Dworkin má za to, ţe tento Razův přístup v teorii pravidel a principů je chybný, a

snaţí se vůči některým výtkám své názory lépe objasnit. Razův popis principů jakoţto

druhově určených jednání je podle něj matoucí. Dle Raze je pravidlem, ţe sliby se mají

dodrţovat, naproti tomu principem je povinnost ochraňovat svobodu slova. Dworkin takové

tvrzení zpochybňuje, protoţe různé druhy jednání mohou spočívat v dodrţování slibů. Na

druhou stranu jednání záleţející v ochraně svobody slova mohou být za určitých okolností i

více homogenní neţli právě jednání ohledně dodrţování slibů. Proto nelze přijmout Razovu

klasifikaci pravidel a principů, neboť podmínky tohoto dělení jsou značně proměnlivé a mají

pramalou vypovídací hodnotu.202

Razova úvaha, dle které mají morální pravidla podobnou logiku jako principy, a tudíţ

si také vzájemně konkurují, coţ demonstruje pravidly o zákazu lhaní a dodrţování slibů, je

spíše marginálním jevem ve společnosti. Morální argumentací lidé spíše odůvodňují svůj

souhlas nebo nesouhlas s určitým chováním, neţ ţe by se odvolávali na nějaká pravidla, o

kterých bylo rozhodnuto. Morálkou společnost všeobecně více míní principy, neţli pravidla. I

další příklad týkající se, jak profesor Raz tvrdí, pravidla, které zakazuje úmyslné ublíţení na

zdraví, a jemu odporujícího pravidla, jeţ dovoluje ublíţení na zdraví v sebeobraně, není

198 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 98 - 101. 199 Coţ Raz popisuje následovně: ,, The distinction between rules and principles of obligation both in law and

outside it turns on the character of the norm-act prescribed. Rules prescribe relatively specific acts; principles

prescribe highly un-specific actions. Generic acts, types of acts, are of various degrees of specificity. An act is

highly unspecific if it can be performed on different occasions by the performance of a great many

heterogeneous generic acts on each occasion. It is more specific to the extent to which there is only a small

number of generic acts by the performance of which it is performed.” RAZ: Legal Principle and the Limits of

Law, s. 838. 200 Tamtéţ, s. 829. 201 Tamtéţ, s. 831. 202 DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 109 - 110.

56

očividně konfliktem pravidel. Není moţné povaţovat zákonnou výjimku z určitého pravidla

za navzájem si odporující pravidla.

Tento Razův omyl Dworkin přičítá jeho pojednání o jednolitosti zákonů.203

Teorie

jednolitosti zákonů pro Dworkina představuje oblast, kterou se nezabýval, jelikoţ sama o sobě

ani nemá dopad na jeho definování principů a pravidel. Úplnost zákona nebo nějaký

kanonický popis zákonů je scestný, poněvadţ nelze přesně určit mnoţství pravidel a principů

v něm obsaţených. 204

6.1.3 Robert Alexy

Robert Alexy bude poslední představitel z mezinárodního prostředí, kterého zmíním

v kontextu právní teorie Ronalda Dworkina.205

Úvodem zmíním, ţe na rozdíl od Harta a Raze

je Alexy představitelem ius naturalistického právního směru a ve své teorii se Dworkinovými

myšlenkami nechal významně ovlivnit. To rovněţ určuje podobu následujících řádků, jeţ tak

budou spíše na Dworkinově teorii stavět, neţ by ji kritizovaly a budou také reflektovat ty

Alexyho ideje, které jsou rozdílné, popřípadě rozvíjí přirozenoprávní myšlenky.

Profesor Alexy zastává stejně jako Dworkin takovou koncepci právních principů, jeţ

rezolutně odděluje principy a pravidla z důvodu rozdílů v jejich struktuře. Neshoda však

panuje v aplikaci pravidel, kdy podle Dworkinovy teorie se pravidlo pouţije bez dalšího, nebo

se vůbec nepouţije. Podstatné je naplnění subsumpčních podmínek pro jeho platnost. Alexy

vytýká Dworkinovi opomenutí relevance výjimek, které není moţné postihnout v hypotéze

pravidla (nehledě na to, ţe principy mohou takové výjimky zapříčinit). Rozdíl mezi pravidly a

principy je tak moţné určit jen v situaci řešení kolize norem. Pokud je řešením vzájemné

poměřování těchto norem, jedná se o principy, pokud ovšem je pouţití určité normy

jednoznačné, jedná se o pravidlo (tzv. konečný příkaz).206

Principy jsou pro Alexyho příkazy k optimalizaci207

, jejichţ platnost není absolutní.

Mohou být splňovány v různém stupni a charakteristický pro ně je i přikázaný rozsah, který je

odvozený nejen od skutkových, ale i právních moţností. Robert Alexy ve své teorii skloubil

203 Více k jednolitosti zákonů viz: RAZ: Legal principle and the Limits of Law, s. 825 - 828. 204 Pro Dworkina tak není rozhodující (přesněji řečeno to pro něj je pouze otázkou prezentace), jestli pravidlo a

výjimka z něj jsou dvě samostatné pravidla nebo jestli výjimka představuje jen rozšíření původního pravidla.

DWORKIN: Když se práva berou vážně, s. 105 - 107. 205 Robert Alexy je německý právní filozof a univerzitní profesor na Univerzitě v Kielu. Patří k nejvlivnějším

filozofům práva v Evropě. ALEXY, Robert. Pojem a platnosť práva. 1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2009, na

přebalu. 206 HOLLÄNDER: Filosofie práva, s. 146. KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze

právních principů v judikatuře. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, s. 83. 207 ,,Prinzipien sind demnach Optimierungsgebote..“ ALEXY, Robert. Theorie der Grundrechte. 1. vydání.

Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1994, s. 75.

57

jím modifikovanou teorii principů Dworkina se zásadou proporcionality, a to tak, ţe povaha

principů implikuje zásadu proporcionality a tato zásada implikuje princip. Zásada

proporcionality je tvořena zásadou vhodnosti, potřebnosti a proporcionality (stricto sensu).

Zásada potřebnosti a vhodnosti vychází z povahy principů jako příkazů na optimalizaci ve

vazbě na skutkové moţnosti a naproti tomu zásada proporcionality (stricto sensu) je vázaná na

moţnosti právní.208

Společným rysem jak Dworkinovy, tak Alexyho teorie je odepření

rozlišování principů a norem z obsahového hlediska a definování principů podle rozdílu

charakteru logického sporu.

Profesor Alexy svoji teorii dále obohatil o sféru základních práv a svobod, přičemţ

řešení kolize těchto práv a svobod provádí metodou kolize principů v rámci zásady

proporcionality.209

Při řešení obtíţných případů je podle Alexyho podstatné vyřešit otázku, co

je to vlastně právo, tedy definovat pojem právo, určit jeho obsah, účel a zákonitosti.210

,,Právo

je normativní systém, který si činí nárok na správnost. Tento systém je tvořený soustavou

norem, které nejsou extrémně nespravedlivé…Patří k němu dále principy a ostatní normativní

argumenty, o které se opírá postup aplikace práva a musí opírat, aby bylo možné realizovat

nárok na správnost“.211

Obě právní teorie měly dopad a ovlivnily (nejen pozitivně) i řadu

českých právních teoretiků.

K dalším čelním právním filozofům, jeţ se k dílu Dworkina vyjadřovali, můţeme

zařadit Larryho Alexandra, Andreie Marmora, Johna Rawlse, Kenta Greenawalta a mnohé

další.

6.2 Pohled českých právních filozofů na teorii R. Dworkina

Ronald Dworkin sice patří mezi anglosaské právní filozofy a pohybuje se tak pro nás

v jiném právním systému, s odlišnou tradicí a mentalitou, ale přesto jeho myšlenky nezůstaly

bez odezvy mezi českými akademickými právníky. Proto jsem se rozhodl ve své diplomové

práci vyhradit tuto kapitolu právě jim a zmínit některé jejich postřehy k Dworkinově teorii.

Osobností, které se věnovaly a vyjadřovaly k tomuto tématu dlouhodobě a konzistentně,

je vícero. Já jsem si vybral Tomáše Sobka a Zdeňka Kühna.212

V následujících řádcích se

208 Tamtéţ, s. 100n., ALEXY: Pojem a platnosť práva, s. 13 - 14. 209 HOLLÄNDER: Filosofie práva, s. 147. 210 K praktickému významu pojmu právo viz: ALEXY: Pojem a platnosť práva, s. 27n. 211 Tamtéţ, s. 161. 212 Je třeba dodat, ţe se jedná pouze o některé z právních filozofů působících na našich právnických fakultách

(mezi dalšími např. Pavel Holländer či Jiří Přibáň). Konkrétní výběr je dán jednak mým subjektivním názorem,

58

budu snaţit vystihnout některé z jejich postojů k Dworkinově teorii, které povaţuji za

významné a které nejvíce korespondují s tématem mé práce.

6.2.1 Tomáš Sobek

Dílem Dworkina se Tomáš Sobek213

zabývá jak v některých kapitolách svých monografií

Právní myšlení, Nemorální právo či Argumenty teorie práva, tak i v odborných článcích a

v odborných internetových diskusích. Pro moje účely budu převáţně čerpat především

z prvních dvou zmíněných monografií.

Předně je třeba říci, ţe Sobek je, pokud se jedná o konkrétní směr právního myšlení,

zastáncem ius pozitivismu. V monografii Právní myšlení přiznává příklon spíše k dílu

Josepha Raze neţli k teorii Ronalda Dworkina. O svých pozitivistických preferencích říká:

,,Moje pozitivistické názory jsou relativně měkké, umírněné a nevyhraněné, ohledně sporů

uvnitř současného pozitivismu zůstávám neutrální. Nemám ani sklony k provokativním

výkřikům ve směru pozitivismu. Například netvrdím, že dnes už jsme všichni pozitivisté.

Netvrdím ani to, že bychom všichni měli být pozitivisty. Více si cením plurality rozmanitých

pohledů na právo než hledání jediné Pravdy.“214

Sobek povaţuje Dworkinovu teorii za normativní, zabývající se především otázkami

soudního rozhodování. Tato kritika pozitivismu podle něj spočívá v neshodě na postavení

práva a morálky, kdy Dworkin vytýká pozitivistům nezávislost těchto pojmů. Coţ můţe vést

k tomu, ţe i nespravedlivé právo můţe být právem platným a sám přichází s interpretativním

pojetím práva, kdy podstatou je integrita práva a morálky, které tvoří vzájemnou jednotu.

Sobek nepopírá moţnost, ţe by extrémně nespravedlivý zákon nebyl platným, a obratem

svoje tvrzení vysvětluje. Teorie pozitivismu totiţ netvrdí, ţe je nezbytné slepě dodrţovat

extrémně nespravedlivé zákony, coţ Sobek povaţuje za mýtus udrţující se ve střední

Evropě.215

Dnešní pozitivismus, jak tvrdí, nepovaţuje toto téma za významné a diskutuje nad

jiným ústředním tématem, a to nad tzv. tezí společenského faktu.216

Dworkinova teoretická neshoda a její důsledky je další oblastí, jíţ věnuje Sobek svoji

pozornost. Na jedné straně sice souhlasí s existencí teoretické (netriviálních) neshody, a to

jednak také nemoţností na tomto místě uvádět názory všech, coţ by nemělo valného smyslu. Účelem je spíše

předestření českého akademického pohledu na dílo Dworkina a rovněţ snaha o vícestranný pohled na dané téma. 213 JUDr. Tomáš Sobek, Ph.D., český právní filozof a odborný asistent na právnických fakultách v Brně a

Olomouci. Rovněţ činný při Ústavu státu a práva AV ČR. 214 SOBEK, Tomáš. Právní myšlení: kritika moralismu. 1. vydání. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 15 - 16. 215 Tamtéţ, s. 112n. 216 Podrobněji: Tamtéţ, s. 122. SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. 1. vydání. Praha: Ústav státu a práva, 2010, s.

256.

59

jako neshody mezi rozumnými právníky. Na druhou stranu je povaţuje za důsledek vzniku

různých variant rovnováhy totoţného systému právních principů. Pokud budou dva právníci

vytvářet rovnováhu mezi právními principy, které spolu kolidují, tak podle Sobka kaţdý

z nich dospěje k jinému řešení rovnováţného stavu. Lze tak předpokládat více ekvivalentních

moţností koherence systému právních principů, avšak takový závěr můţe být v rozporu

s Dworkinovou tezí jediné správné odpovědi.217

Teoretické neshody jsou také významné pro

sféru tzv. hard cases218

, protoţe právě existence obtíţných případů je důsledkem netriviálních

neshod o základech práva.219

Problematickou otázkou se jeví i tvrzení o jediné správné odpovědi u obtíţných případů,

jelikoţ, jak vyplývá z textu Tomáše Sobka, není to podloţeno objektivními argumenty.

K tomu poznamenává: ,,Dworkin je v určitém (nepejorativním) smyslu antifilozofem. Jeho

teorie práva se snaží držet se zdravého rozumu (common sense), vyhýbá se ryze pojmovým

otázkám, což se mu ale v diskuzi s analytickými positivisty nemůže dařit, a v konečném

důsledku se orientuje na praktickou metodologii soudcovského rozhodování. Dworkinovu

teorii doslova milují právníci, kteří uvažují právo ze soudcovského hlediska, ale mezi

profesionálními filozofy občas vyvolává rozpaky a pozvednuté obočí.“220

V pojetí profesora Dworkina je správnou taková interpretace, jeţ se snaţí o co nejlepší

výklad zákona, tedy o zjištění (nalezení nikoli vytvoření) jediné správné odpovědi na danou

právní otázku.221

Podle Sobka Dworkin odmítá interpretační pluralismus. A to tak, ţe pokud

povaţuje soudce konkrétní výklad zákona za nejlepší, tak tím pádem striktně odmítá jakékoliv

jiné výklady daného zákona, protoţe jsou automaticky méně kvalitní.

Akademik Sobek, který se povaţuje za pluralistu,222

nesouhlasí s objektivní pravdou.

Pokud někdo praví, ţe povaţuje nějaký výklad zákona za nejlepší, tak se jedná o výklad

v rámci určitého systému hodnot. Jestliţe však někdo přijímá jiný hodnotový systém, tak

přirozeně můţe v takovém systému nalézt odlišný nejlepší výklad totoţného zákona.223

217 SOBEK: Právní myšlení, s. 223. 218 Rozdíl mezi easy cases a hard cases Sobek vidí v normativní determinovanosti soudního případu právem.

SOBEK: Nemorální právo, s. 26. 219 SOBEK: Právní myšlení, s. 38. 220 Tamtéţ, s. 417. 221 SOBEK: Nemorální právo, s. 372. 222 SOBEK: Právní myšlení, s. 17. 223 Tamtéţ, s. 226.

60

6.2.2 Zdeněk Kühn

Dalším právním teoretikem, jehoţ některé myšlenky jsem se rozhodl na tomto místě

uvést, je Zdeněk Kühn.224

Primárně hodlám vycházet z jeho monografie Aplikace práva ve

složitých případech popřípadě i z dalších publikací. V této monografii se zabývá především

rolí právních principů při rozhodování obtíţných případů a s tím souvisejícími otázkami

judikatury a argumentace.

V souladu s úvahami Dworkina pochybuje nad moţností správně vyřešit tzv. hard cases

pouze v rámci pozitivistického modelu. Má za to, ţe sloţité případy mohou být rozhodnuty

jen s pomocí i jiných standardů neţ jenom právních norem.225

Za jiné standardy povaţuje

Kühn především právní principy, přičemţ si všímá absence relevantní definice principu u

Dworkina a předestírá vlastní definici resp. vysvětlení pojmu právní princip. Tedy: ,,Právní

principy v nejširším slova smyslu je třeba chápat jako pravidla, která tvoří základ určitého

právního institutu, zákona, právního odvětví nebo (v případě obecných principů právních)

právního řádu jako celku“226

Problematickou otázkou zůstává rozdíl mezi právní normou a právním principem. Kühn

se podrobně zaobírá tzv. silnou oddělující tezí, vycházející ze širšího vnímání právních

principů, kdy principy a normy striktně odděluje, protoţe mají podle něj rozdílnou logickou

strukturu (právní norma se aplikuje vše, nebo nic, to ale není moţné u principů, které není

moţné vyjádřit uceleně včetně celé škály výjimek). Tento rozdíl Dworkin postupně shledává

zřejmým při kolizi principů. U právních principů tak při vzájemné kolizi dochází k jejich

vyvaţování (obzvláště v hard cases, v nichţ je úloha principů rozhodující), kdeţto právní

normy se v kolizi chovají odlišně.227

Soudce Kühn vidí nedokonalost v moţné přítomnosti právních principů, které výjimky

neobsahují, popřípadě velice málo.228

Východiskem můţe být uznání výjimek jako

standardního znaku principů, případně nepojmenovávat takové principy principem. To vede

224 Docent Zdeněk Kühn je soudcem Nejvyššího správního soudu ČR a zároveň působí na katedře teorie práva

právnické fakulty v Praze. V rámci své právněfilozofické orientace je například Pavlem Holländerem řazen mezi

tzv. originalisty (z pohledu právní interpretace). HOLLÄNDER: Filosofie práva, s. 229. 225 KÜHN: Aplikace práva ve složitých případech, s. 65. Právní praxe se samozřejmostí pracuje i s jinými

standardy, jeţ z právních textů neplynou přímo ale skrze širokou interpretaci. KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva

soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: Analýza příčin postkomunistické právní krize. 1.

vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 2. 226 KÜHN: Aplikace práva ve složitých případech, s. 78. 227 Podrobněji: Tamtéţ, s. 83. 228 Příkladem bezvýjimečného principu je např. Nullum crimen sine lege.

61

Kühna k závěru, podle něhoţ je silná oddělující teze pouţitelná, ale ne pro všechny právní

principy.229

Soudní diskrece a její různé významy, tak jak je popisuje Dworkin, je dalším tématem,

nad nímţ se docent Kühn zamýšlí. Přínosnost Dworkinových myšlenek pro kontinentální

právní systém tkví v nabourání navyklého vnímání soudcovské aplikace práva (ideologie

vázané a volné aplikace práva). Zahrnutí tzv. neinstitucionálních standardů, jako jsou

principy, doktrinální názory či precedenty, do rozhodovacího procesu soudce je vítanou

eliminací míry diskrece soudce.230

Pozastavení u Zdeňka Kühna zakončím jeho pohledem na integritu v právu. Vyzdvihuje

na ni zejména koncepci principiálnosti práva jako myšlenku pouţitelnou i v kontinentálním

soudnictví. ,,Principiálnost práva plyne již ze samotného pojmu systém.“231

Tuto myšlenku

dále rozvíjí u principiálnosti soudcovského rozhodování, která spočívá v principiálnosti

soudních argumentů. Přičemţ v rámci právního systému se principiální argumentace různých

soudů vzájemně ovlivňují. Vliv instančně niţších soudů vyplývá z přesvědčivosti a racionality

jimi předestřené principiální argumentace a u instančně vyšších soudů se k těmto faktorům

přidává autoritativnost jejich rozhodnutí. Kühn tvrdí, ţe tendence poslední doby ke

sjednocování judikatury zavádí právě Dworkinovskou koncepci principiálnosti práva do

činnosti soudu.232

229 Tamtéţ, s. 93. 230 Podle Kühna nalézání práva soudem nespočívá v jeho vytváření ale v nalézání v právních předpisech a také

v neinstitucionálních standardech. Tamtéţ, s. 232, 242. 231 Tamtéţ, s. 15. 232 Tamtéţ, s. 315n.

62

Závěr

„Fungování práva je podmíněno právním povědomím společnosti. Právní systém na

jedné straně běžná jednání a rozhodování značně ovlivňuje, na druhé straně na „mravu“

dané společnosti také různě závisí - například v osobním rozhodování soudců.”233

V úvodu diplomové práce jsem avizoval, ţe zhodnotím, jak Dworkinovy teze obstály

v konfrontaci s kritikou a jaký význam a postavení jeho teorie v dnešní době vidím. Na

základě analýzy Dworkinovy teorie obtíţných případů a po seznámení se s kritikou (jak

v pozitivní, tak i v negativním smyslu) jsem dospěl k následujícím závěrům.

Při řešení obtíţných případů Dworkin vychází z principiálnosti práva. Fenomén

právních principů je tak vlajkovou lodí jeho právní teorie, pomocí něhoţ je tak moţné

obzvláště v hard cases nalézt právě jednu správnou odpověď na danou právní otázku. Většina

zmíněných kritiků však s takovou koncepcí nesouhlasí. Povaţují tezi jedné správné odpovědi

v objektivním smyslu za nereálnou, coţ lze prakticky pozorovat i na běţné soudcovské praxi.

Disentující stanoviska soudců jsou toho jasným důkazem. Sobek dodává, ţe při nalézání jedné

správné odpovědi je otázkou, jaký hodnotový systém interpret zastává. Profesor Hart

povaţuje Dworkinovu teorii za ušlechtilých sen. Stejně jako Hart i Raz v situaci, kdy nelze

jednoznačně říci, které straně svědčí právo, preferují určitou variantu soudního uváţení. Kühn

hodnotí pozitivně přínos Dworkinových úvah v oblasti diskrece pro kontinentální právní

systém. Má za to, ţe omezení míry diskrece dalšími standardy je mimořádně účelné.

Na tomto místě je nutno uvést názory Alexyho či Kühna, kteří teorii právních principů

sice nepřijali bezvýjimečně, nicméně je moţné je za zastánce principiálního rozhodování

obtíţných případů v podstatě povaţovat. Kühn tvrdí, ţe dnešní sjednocování judikatury zavádí

teorii principů v Dworkinově pojetí do soudcovké praxe. Nejenom Raz ale spatřuje problém

v samotném striktním oddělování principů a pravidel. Někdy není zcela zřejmé, jestli je určitý

standard pravidlem či spíše principem a nesrovnalosti dle Raze panují i v otázkách jejich

aplikace.

Sepětí práva a morálky v jeden celek je známou Dworkinovou myšlenkou. Jednoduše

řečeno má být řešení obtíţných kauz ospravedlňováno prostřednictvím morálky. Hart, jakoţto

zastánce pozitivismu, zastává separaci práva a morálky. Později však připouští určité jejich

233 SOKOL, Jan. Zákony bez mravů jsou na nic [online]. jansokol.cz, 2002 [cit. 16. dubna 2013]. Dostupné na

<http://www.jansokol.cz/cs/n-p-leges.php>.

63

vzájemné působení a snad i pod tlakem Dworkina vytváří teorii o minimálním obsahu

přirozeného práva. Sobek dodává, ţe modlou pozitivismu přece není slepé respektování

zákonů a zároveň však nepovaţuje toto téma v dnešní době za nijak důleţité.

Analýzou Dworkinových obtíţných případů a také exkurzem do kritických pohledů na

jeho teorii jak zahraničních, tak českých právních filozofů jsem dospěl k těmto vlastním

závěrům. Některé Dworkinem podávané myšlenky, speciálně třeba jeho teorie práv, je podle

mě příliš obecná a někdy neurčitá, neţ aby mohla být prakticky plně pouţitelná. Jiná část jeho

úvah, popisující ideálního soudce Herkula, se mi jeví jako idealistická óda na aplikaci

Dworkinem předestřeného řešení obtíţných případů. I kdyţ musím přiznat, ţe myšlenka

existence jediné správné odpovědi na kaţdý soudní spor, kterou soudce s vlastnostmi a

schopnostmi Herkula nalezne, je na výsost lákavá. Ale pravděpodobně je stěţí uplatnitelná

v praxi soudů.

Stěţejním prvkem pro správné pochopení problematiky hard cases je Dworkinova

teorie principů. Pozitivistická nauka vychází z práva tvořeného právními pravidly přijatými

určitou institucí (typicky právní normy a precedenty), kdeţto Dworkin tuto oblast rozšiřuje i

na jiné standardy (na prvním místě principy).234

Souhlasím s existencí principů jako

specifických právních standardů, které mají při aplikaci práva v obtíţných případech

nezastupitelnou roli. Principy si představuji jako nejobecnější výkladové věty, které se pouze

podobají zásadám morálním. Ve své podstatě však vyplývají z historického vývoje

společnosti a jejích institucí, přičemţ z jejich uznání principy odvozují svoji validitu.

Při rozhodování obtíţných případů, v okamţiku, kdy ţádnou právní normu ani ţádný

precedent není moţné pouţít, je otázkou, jak dále postupovat. Pozitivisté takovou spornou

situací budou řešit diskreční pravomocí soudce. Kritik Dworkin bude naopak odkazovat na

úlohu principů v takových situacích. Přitom předkládá názorný příklad na šachové partii mezi

Talem a Fischerem.235

Podle mého názoru je všeobecně správné aplikovat v této situaci principy, protoţe mi

toto připadá systémovější neţ vzdání se tohoto problému odkazem na volné uváţení soudců.

Avšak výše zmíněný příklad šachové partie nepovaţuji za šťastný, jelikoţ jeho nastíněné

234 Pozitivisté argumentují, ţe principy nemohou být právními standardy, protoţe nesplňují, slovy Harta,

pravidlo uznání. Ovšem v dnešní době se alespoň některé principy podařilo zahrnout do textů zákonů, jako

například § 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů nebo § 2 - 8

zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Principy jsou pojímány jako základ

jednotlivých právních odvětví. HENDRYCH, Dušan. Správní právo. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 58 -

61. 235 Hart by aplikoval diskreci rozhodčího, který na základě vlastního uváţení spor rozhodne a vytvoří tak, pro

hráče retroaktivně, nové pravidlo. Dworkin na pozadí smyslu, účelu a cílů šachové hry konstruuje princip, kdy

hráč má právo nebýt při této hře, jenţ vyţaduje soustředění a klid, rušen svým soupeřem.

64

řešení svým způsobem připomíná soudcovskou diskreci. Mám za to, ţe různí soudci by mohli

v rámci rozhodování dospět k rozdílným závěrům. Taktéţ i sám Dworkin přiznává, ţe hledání

jediné správné odpovědi v hard cases můţe být někdy obtíţné.236

Ostatně mé úvahy směřují k

variantě propojení obou přístupů. V konečném důsledku je věcí určitého volného uváţení

soudce, který konkrétní princip při rozhodování dovodí. Nelze tvrdit, ţe všichni soudci budou

obdařeni takovými herkulovskými schopnostmi, aby odvodili jediný správný princip a na

základě toho jedinou správnou odpověď.

Rád bych se nyní zamyslel nad názorem Dworkina o vztahu práva a morálky jako

jediného systému, který je mnohými povaţován za radikální.237

Nepochybně určitý vztah

mezi těmito fenomény existuje. Ovšem například z hlediska jejich odlišného způsobu

etablování, institucionalizace, závaznosti či vynutitelnosti je značně problematické právo a

morálku jakkoliv slučovat dohromady v jeden celek. Morálka - definovaná obecně jako sféra

lidského jednání a chování pozorovatelná z hlediska etických hodnot, zvláště distinkce dobra

a zla v podobě určitých mravních zásad a norem238

- pro mě představuje jeden z řady

fundamentální pramenů pro vznik práva. Přesněji řečeno právo, v jeho širokém pojetí, lidé

vytvářejí podvědomě v souladu se svojí morálkou a celou řadou dalších faktorů včetně

historie, náboţenství, kultury, demografie, geografie, politického stavu země a mnohých

dalších.239

Plně se tak neztotoţňuji s Dworkinovou koncepcí vztahu těchto filozofických

fenoménů, poněvadţ si myslím, ţe jsou to dva samostatné systémy a to i přes jejich vzájemné

interakce.

Nechci nyní ukvapeně hodnotit, zdali Dworkin před kritikou obstál či nikoli. Takový

soud je hoden jiných. Pravdou však zůstává, ţe některé jeho myšlenky byly kritizovány více

neţ jiné, jako třeba one right answer thesis, či tvrzení o morálce a právu jako jednom systému.

Byly však i takové Dworkinovy názory, které řadu jiných autorů ovlivnily, jako třeba

oddělení pravidel a dalších standardů a role principů v rámci soudního rozhodování. Pro

někoho byla Dworkinova teorie jen bezobsaţným výkřikem, pro jiné impuls k zamyšlení nad

vlastními úvahami.

236 Podrobněji: KÜHN: Aplikace práva ve sloitých případech, s. 259. 237 SOBEK, Tomáš. Ronald Dworkin (11. 12. 1931 – 14. 2. 2013) [online]. jinepravo.blogspot.com, 14. února

2013 [cit. 25. března 2013]. Dostupné na <http://jinepravo.blogspot.com/2013/02/tomas-sobek-ronald-dworkin-

1112-1931.html>. 238 PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov, s. 509. 239 Celý tento komplex faktorů ovlivňuje obsah práva a způsobuje odlišnosti různých právních systému. Rozdíl

mezi kontinentálním právním systémem a islámským právním systémem lze spatřovat kupříkladu v právní

úpravě rodinného práva nebo práva závazkového. Viz přednášky předmětu Islámská právní kultura, PF UP,

přednášející: JUDr. Petr Osina, Ph.D.

65

Význam a postavení Dworkinovy právně-filozofické teorie spatřuji především ve

vytvoření odpovědi a reakce na pozitivistické myšlení. Pozitivismus je dnes převládajícím

právně-teoretickým přístupem, i přesto si myslím, ţe naturalismus má v právní vědě své

místo. Řada přirozenoprávních prvků je v dnešních právních textech obsaţena.240

Přínosem

Dworkina právní vědě je i určité sblíţení ius pozitivismu a ius naturalismu. Myslím si, ţe

význam teorie obtíţných případů je moţné spatřovat i v praktickém rozhodování soudů. Pro

soudce znalé této teorie by mohla být přínosem při řešení takových obtíţných soudních sporů,

u kterých odpověď v zákonech nenaleznou.

240 Např. ,,Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc

neporušitelnost přirozených práv člověka..” Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a

svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

66

Seznam zdrojů

Literatura

ALEXY, Robert. Pojem a platnosť práva. 1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2009, 171 s.

ALEXY, Robert. Theorie der Grundrechte. 1. vydání. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1994,

548 s.

DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2001, 455

s.

DWORKIN, Ronald. Taking Rights Seriously. 7. vydání. Cambridge: Harvard University

Press, 1978, 371 s.

DWORKIN, Ronald. A Matter of Principle. 9. vydání. Cambridge: Harvard University Press,

1985, 425 s.

DWORKIN, Ronald. Freedom‟s Law: The Moral Reading of the American Constitution. 1.

vydání. Cambridge: Harvard University Press, 1996, 404 s.

DWORKIN, Ronald. Law‟s Empire. 1. vydání. Cambridge: Harvard University Press, 1986,

470 s.

DWORKIN, Ronald. Justice in Robes. 1. vydání. Cambridge: Harvard University Press, 2006,

308 s.

DWORKIN, Ronald. Justice for Hedgehogs. 1. vydání. Cambridge: Harvard University Press,

2011, 506 s.

FASSIN, Didier (ed). A Companion to Moral Anthropology. 1. vydání. Chichester: Wiley-

Blackwell, 2012, 664 s.

FULLER, Lon. Morálka práva. 2. vydání. Praha: OIKOYMENH, 1998, 229 s.

HART, Herbert. Pojem práva. 2. vydání. Praha: Prostor, 2010. 316 s.

HART, Herbert. Právo, sloboda a morálka. 1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2003, 106 s.

HART, Herbert. The Concept of Law. 2. vydání. Oxford: Clarendon Press, 1994, 315 s.

HENDRYCH, Dušan. Správní právo. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 822 s.

HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 303 s.

HOLLÄNDER, Pavel. Nástin filosofie práva: úvahy strukturální. 1. vydání. Praha: Všehrd,

2000, 125 s.

Malá ilustrovaná encyklopedie. Praha: Encyklopedický dům, 1999, 1213 s.

67

KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995, 247 s.

KUBŮ, L., Dějiny právní filozofie. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, 202 s.

KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právnícj principů

v judikatuře. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, 419 s.

KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace:

Analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, 201 s.

MAREK, Tomáš. Význam právních principů v angloamerickém právu. Olomouc, 2010.

Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Fakulta právnická.

MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. 1. vydání. Dobrá voda: Aleš Čeněk. 2003, 365 s.

Ottův slovník naučný : Ilustrovaná encyklopedie obecných znalostí. Praha: J. Otto, 1888 -

1909.

PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov. 1. vydání. Praha:

Academia, 2000, 834 s.

SOBEK, Tomáš. Právní myšlení: kritika moralismu. 1. vydání. Praha: Ústav státu a práva,

2011, 620 s.

SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. 1. vydání. Praha: Ústav státu a práva, 2010, 423 s.

TOCQUEVILLE, Alexis. Demokracie v Americe. 2. vydání. Praha: Academia, 2000, 624 s.

TOZZI, Kamila, PŘIDALOVÁ, Eva. Legal English. Praha: Linde Praha, 2004, 192 s.

WANG, Čchung. Kritická pojednání (Lun-cheng): výbor z díla čínského filozofa 1. stol. n. l.

1. vydání. Praha: Academia, 1971, 469 s.

Judikatura

Arch R. Everson v. Board of Education of the Township of Ewing, 330 U. S. (1947).

Chatwin v. United States, 326 U. S. 455 (1946).

Charles River Bridge v. Warren Bridge, 36 U.S. 420 (1837).

Citizens United v. Federal Election Commission, 558 U.S. 310 (2010).

Henningsen v. Bloomfield Motors, Inc., 32 N. J. 358, 161 A. 2d 69.

MacPherson v. Buick Motor Co., 111 N. E. 1050 (N.Y. 1916).

Mapp v. Ohio, 367 U. S. 643 (1961).

McLoughlin v. O‟Brian, 1 AC 410 (1983).

New York Mutual Life Insurance Company v. Armstrong, 117 U. S. 591 (1886).

Owens v. Owens, 100 N. C. 240 (1888).

Riggs v. Palmer, 115 N. Y. 506, 22 N. E. 188 (1889).

68

Spartan steel and Alloys Ltd. v. Martin and Co., 1 QB 27 (1973).

Tennessee Valley Authority v. Hill, 437 U. S. 153 (1978).

Internetové zdroje

BOBEK, Michal. Tak kampak s tím rozsudkem, pane soudče? [online]. jinepravo.blogspot.cz,

21. dubna 2007 [cit. 21. dubna 2013]. Dostupné na <http://jinepravo.blogspot.cz/2007/04/tak-

kampak-s-tm-rozsudkem-pane-soude.html>.

BRÖSTL, Alexander. Právne myslenie 19. a 20. storočia [online]. docs.google.com, [cit. 21.

dubna 2013]. Dostupné na <

https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:VJP09mQprMsJ:www.upjs.sk/public/media/2

715/Pr%25C3%25A1vne%2520myslenie%252019%2520a%252020%2520stor.ppt+prof.+bro

stl+dworkin+pr%C3%A1vn%C3%AD+my%C5%A1len%C3%AD&hl=cs&gl=cz&pid=bl&s

rcid=ADGEEShDS9mxDWuYetPV9ubL2Wn3x5c3SJSlyRuMom4LvKUY-

6YhcTzrRDPusRpevxiKbj1TRDdSEGCj3u1PdhcSUGcDwp5QkxSmztm1iScipgy_Poz98ZO

1XEM1imoEOFpju-yuDY9m&sig=AHIEtbSCaHsiJLpqNdkz-mjKjv3vUmAsQQ >.

HART, H. L. A. American Jurisprudence throught English Eyes: The Nightmare and the

Noble Dream [online]. digitalcommons.law.uga.edu, [cit. 27. února 2013]. Dostupné na

<http://digitalcommons.law.uga.edu/cgi/viewcontent.cgi?filename=0&article=1032&context=

lectures_pre_arch_lectures_sibley&type=additional>.

HODGSON, Godfrey. Ronald Dworkin Obituary [online]. 14. February 2013 [cit. 15. dubna

2013]. Dostupné na <http://www.guardian.co.uk/law/2013/feb/14/ronald-dworkin>.

Iuridictum: Common law [online]. 12. listopadu 2006, poslední revize 9. března 2009 [cit. 21.

dubna 2013]. Dostupné na <http://iuridictum.pecina.cz/w/Common_law >.

LIPTAK, Adam. Ronald Dworkin, Scholar of the Law, Is Dead at 81 [online]. 14. February

2013 [cit. 15. dubna 2013]. Dostupné na <http://www.nytimes.com/2013/02/15/us/ronald-

dworkin-legal-philosopher-dies-at-81.html?pagewanted=all&_r=0>.

69

MATĚJČKOVÁ, Tereza. Stojí ještě někdo o soukromí? [online]. ceskapozice.cz, 15.

listopadu 2011 [cit. 24. dubna 2013]. Dostupné na

<http://www.ceskapozice.cz/magazin/politika-na-ulici/stoji-jeste-nekdo-o-soukromi>.

NYU LAW [online]. 2012, [cit. 15. dubna 2013]. Dostupné na

<http://its.law.nyu.edu/facultyprofiles/profile.cfm?personID=19891>.

OXFORD LAW [online]. 2013, poslední revize 21. března 2013 [cit. 20. dubna 2013].

Dostupné na <http://www.law.ox.ac.uk/people/profile.php?who=joseph.raz>.

PŘIBÁŇ, Jiří: Sociologický pojem přirozených práv a právní věda. Sociologický časopis

[online]. 1999, roč. 35, č. 4. [ cit. 16. února 2013]. Dostupné na

<http://sreview.soc.cas.cz/uploads/f56e3007e4fdcd7e85f5123953785f3c24b4d8c3_195_447P

RIBA.pdf>.

Přispěvatelé Wikipedie, Learned Hand [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013,

Datum poslední revize 5. 04. 2013, 03:01 UTC, [citováno 23. 04. 2013] <

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Learned_Hand&oldid=10116567>.

Přispěvatelé Wikipedie, Mistrovství světa v šachu [online], Wikipedie: Otevřená

encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 11. 03. 2013, 13:09 UTC, [citováno 24. 04.

2013]

<http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_v_%C5%A1

achu&oldid=9901809>.

Přispěvatelé Wikipedie, Ronald Dworkin [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013,

Datum poslední revize 12. 03. 2013, 12:48 UTC, [citováno 27. 04. 2013]

<http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ronald_Dworkin&oldid=9914015>.

SOBEK, Tomáš. Legalistické fikce 1. část - Teorie příkazu [online].

teorieprava.blogspot.com, 31. července 2009 [21. dubna 2013]. Dostupné na

<http://teorieprava.blogspot.com/2009/07/jiri-priban-se-zabyval-tim-jak.html>.

70

SOBEK, Tomáš. Ronald Dworkin (11. 12. 1931 – 14. 2. 2013) [online].

jinepravo.blogspot.com, 14. února 2013 [cit. 25. března 2013]. Dostupné na

<http://jinepravo.blogspot.com/2013/02/tomas-sobek-ronald-dworkin-1112-1931.html>.

SOKOL, Jan. Zákony bez mravů jsou na nic [online]. jansokol.cz, 2002 [cit. 16. dubna 2013].

Dostupné na <http://www.jansokol.cz/cs/n-p-leges.php>.

Nepublikované zdroje

Přednášky předmětu Islámská právní kultura, PF UP, přednášející JUDr. Petr Osina, Ph.D.

Odborné články

DWORKIN, Ronald. Hard Cases. Harvard Law Review, 1975, roč. 88, č. 6, 1057-1109 s.

DWORKIN, Ronald. Hart’s Postscript and the Character of Political Philosophy. Oxford

Journal of Legal Studies, 2004, roč. 24, č. 1, s. 1-37.

OSINA, Petr. Teorie právních principů Ronalda Dworkina. In Acta universitas palackianae

olomucensis: Facultas iuridica. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004, s. 380-

389.

RAZ, Joseph. Authority, Law and Morality. The Monist, 1985, roč. 68, č. 3, s. 295-324.

RAZ, Joseph. Legal Principles and the Limits of Law. The Yale Law Journal, 1972, roč. 81, č.

5, s. 823-854.

SHAPIRO, Scott. The “Hart-Dworkin” Debate: A Short Guide for the Perplexed. Public Law

and Legal Theory Working Paper Series, 2007, č. 77, 54 s.

Právní předpisy

Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního

pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

71

Abstrakt

Tato diplomová práce se zabývá právní teorií profesora Ronalda Dworkina. Zaměřuje se

na jeho řešení tzv. obtíţných právních případů. Zkoumá pohled dalších právních filozofů na

problematiku Dworkinem předkládaných tezí. Zmiňuje jak zahraniční filozofy tak i odborníky

z českého právního prostředí. V závěru podává i autorův vlastní pohled na zpracované téma.

Klíčová slova: obtíţné případy, princip, pravidlo, standard, morálka, precedent

Abstract

This thesis deals with the legal theory of Professor Ronald Dworkin. It aims to solve the

hard legal cases. It examines the views of other philosophers of the issues presented by

Dworkin's thesis. He mentions some foreign philosophers and experts from the czech

academic legal community as well. In conclusion, also served the author's own view of the

subject treated.

Key words: hard cases, principle, rule, standard, morality, precedent