Zajímavé rovněž je, že nejvýznamnější zá -stupce pavoučí fauny jsme pozorovali nabiotopech zcela podmíněných lidskou čin-ností. Např. zápřednice (obr. 5) se hojněvyskytovaly pouze na viničních terasách,které jsou maximálně 50 let staré. Spolus nimi zde byly zaznamenány i ohroženásnovačka pětitečná, mikárie mravencovitá(Micaria formicaria) a další teplomilnédruhy pavouků, které jsou jinak častonalézány pouze na chráněných stepníchbiotopech. Zajímavým druhem byla takésnovačka běloskvrnná (Steatoda alboma-culata), zjištěná kromě teras na silničníchnáspech a v pískovně. Také lomy hostíunikátní faunu. Lze říci, že právě tam a na

náspech silnic jsme zaznamenali vzácnouskákavku dvoutečnou ve větších počtech.Z hojnějších druhů ještě stojí za zmínku ná -lezy skákavky ulitové (Talavera aequipes),která využívá prázdné ulity k zimovánía příležitostně k rozmnožování, což seodrazilo v jejím českém jméně. Výsledkystudie se v současnosti podrobněji zpra-covávají, uvedené příklady zahrnují zatímfaunisticky nejzajímavější zjištění.

Xerotermní biotopy mají nezastupitelnývýznam v naší krajině. Výskyt vzácnýcha ohrožených nebo dosud přehlíženýchdruhů potvrzuje jedinečnost těchto místa dokládá, že výhřevná stanoviště zvyšujínejen biodiverzitu samotnou, ale také po -

máhají vytvářet pestřejší krajinnou mozai -ku v často jednolitém území zatíženémintenzivním zemědělstvím.

Výzkum byl podpořen projektem IGATP4/2012 Mendelovy univerzity v Brně.

ziva.avcr.cz 28 živa 1/2013

6 7

6 Mapa ČR s vyznačením čtverců, kdeproběhl průzkum arachnofauny v ulitáchsuchozemských plžů. Orig. V. Hula7 Schránky měkkýšů poskytují vhodnýzimní úkryt některým druhům pavouků.Shora: hlemýžď zahradní (Helix poma-tia), páskovka žíhaná (Cepaea vindobo-nensis), suchomilka obecná (Xerolentaobvia). Foto V. Hula

Charakteristika územíVýskyt a vývoj této skupiny tesaříků jepodmíněn charakterem stanoviště a abio-tickými podmínkami, které v dané oblastiexistenci jednotlivých druhů umožňují.Írán při své rozloze přes 1,6 milionu km2

se rozkládá zhruba mezi 39. až 25. rovno-běžkou a zahrnuje geograficky, klimatic-ky i geologicky pestré území s převýšenímpřes 5 000 m, přičemž lesy zaujímají 11 %rozlohy země. V oblasti panuje výrazněkontinentální klima – severní a střední

část Íránu má různorodé, převážně sub-tropické klima, zejména severní oblastiokolo Kaspického moře se vyznačují vlh-kým podnebím v horských oblastech s roč-ním srážkovým úhrnem až 2 000 mm včet-ně srážek sněhových. V pohořích, kterápatří k masivům Talyš a Elbrus, zalesně-né svahy představují listnaté lesní porostypodobné středoevropským, ale s částečněodlišnou druhovou skladbou. Převažujebuk východní (Fagus orientalis), zastoupenje habr obecný (Carpinus betulus) a dalšílistnáče jako olše (Alnus), lípy (Tilia) aj.V tzv. hyrkánských lesích s bujnou vege-tací najdeme i relikty třetihorní flóry, např.stromy parocie perská (Parrotia persica)z čeledi vilínovitých (Hamamelidaceae) čilapina jasanolistá (Pterocarya pterocarpa,dříve P. fraxinifolia) z čeledi ořešákovitých(Juglandaceae). Na severovýchodě rostenapř. dub kaštanolistý (Quercus castanei-folia), v nižších polohách místy s porostycypřišů (Cupressus). Středovýchod zabíráz převážné části nehostinná Velká solnápoušť a pouštní oblasti celkově zaujímajíasi 53 % rozlohy území. Západní částízemě se táhne v severojižním směru v dél-ce přes 1 000 km mohutný, většinou bez-lesý masiv pohoří Zagros s vrcholy a hře-beny přesahujícími 4 000 m n. m. Rovněžklima tohoto horského pásma je vlhčí,v zimním období se srážkami ve forměsněhu, který se na hřebenech udrží po vět-šinu roku. Méně erodované svahy a hor-ská údolí s hlubšími půdami umožňujílokální výskyt řídkých svahových porostů,

Jiří Simandl

Íránští tesaříci rodu Purpuricenus

Brouci rodu Purpuricenus (tribus Purpuricenini) patří mezi zajímavé a atrak-tivní příslušníky čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae) s nápadnou, nejčastějičerveno- nebo žlutočernou barevnou kombinací kresby krovek a štítu. Největšídruhovou diverzitou se vyznačuje palearktická oblast, přičemž rod je zastou-pen také v oblasti nearktické a některé taxony obývají rovněž tropický pás. Vesvětě zatím známe kolem 73 druhů tohoto rodu. Z území Íránské islámskérepubliky, jak zní současný oficiální název země, se dosud uvádí 9 druhů. Přes -tože od doby popisu u řady z nich uplynulo mnoho let, data o jejich rozšíření,bionomii nebo způsobu života jsou stále značně fragmentární. Odborníci se sho-dují v potřebě taxonomické revize íránských tesaříků rodu Purpuricenus, kte-rá však kvůli dosavadní nízké dostupnosti dostatečného množství studijníhomateriálu a omezeným faunistickým údajům z velmi rozsáhlého teritoria zatímnebyla provedena.

zejména listnatých dřevin. Najdeme tadydub perský (Q. brantii), poddruh javorufrancouzského (Acer monspessulanumsubsp. cinerascens) nebo zelkovu habro-listou (Zelkova carpinifolia). Na jihozá-padě a jihu široký pobřežní pás táhnoucíse podél Perského a Ománského zálivupropojených Hormuzským průlivem máhorké a suché tropické klima s převahoubiotopů pouštního až polopouštního cha-rakteru a tomu odpovídající nižší druhovoudiverzitu rostlinných společenstev. Větši-na íránského území je přírodně zachovaláa antropogenně málo narušená, ponejvícelokální pastvou nebo těžbou nerostnýchsurovin (mramor, ropa apod.). Tato struč-ná charakteristika země předurčuje i fau-nistickou strukturu nejen tesaříků roduPurpuricenus, ale celé čeledi tesaříkovi-tých v Íránu.

Druhové spektrumV celosvětovém areálu rozšíření rodu Pur-puricenus určují rozdílné geografickéa klimatické podmínky biotopů odlišnéadaptace a nároky jednotlivých druhů naprostředí. Stejně jako ostatní tesaříkovitípatří mezi fytofágy a z hlediska vývojovéa potravní strategie je lze rozdělit do dvou(podle některých autorů až tří) skupin.

Skupina I. (P. dalmatinus komplex)Do této skupiny můžeme zařadit druhyxylofágní (larvy se vyvíjejí ve dřevě), žijí-cí v lesích a dalších dřevinných, přede -vším listnatých formacích, např. dopro-vodných porostech podél toků. Nejčastějidvouletý vývoj probíhá v dřevních pleti-vech živých, odumírajících nebo odumře-

lých nadzemních částí. Početnost dospělcůbývá relativně nízká, vyskytují se jednot-livě, někdy se soustřeďují na vhodnémzdroji potravy. K úživnému a zralostnímužíru využívají některé druhy listy nebojiné části živných rostlin, jiné jsou flori-kolní (květomilné), nebo sají mízu ze stro-mů. Známým případem je potravně pod-míněná kumulace dospělců eurasijskéhodruhu P. dalmatinus (obr. 6) na listechdubů infikovaných houbovou chorobou

padlím dubovým (Microsphaera alphitoi-des). Na území Íránu sem patří následu jícídruhy:� Nevelký areál rozšíření zaujímá Pur -puricenus deyrollei v severovýchodnímÍránu a Turkmenistánu s velmi lokálnímvýskytem. Zřetelně se odlišuje od většinyostatních íránských druhů svým zbarve-ním, kdy jako jediný v této oblasti má žlu-tavé krovky, na každé se třemi černýmia různě velkými skvrnami, z nichž střední

živa 1/2013 29 ziva.avcr.cz

3

4

1 Kopulující pár v Íránu endemickéhotesaříka Purpuricenus robusticolliss jednobarevně černou formou samce2 Dospělci druhu P. nanus při úživném žíru a kopulaci na poupatechhvězdnicovitých (Asteraceae)3 Jarní aspekt horských luk centrálního Zagrosu v pozadí s vrcholemhory Oshtoran Kuh (4 139 m n. m.) – biotop ve středním a západním Íránuendemického druhu P. robusticollis. Provincie Lorestan 4 Kamenitá polopoušť – xerotermníbiotop druhu P. nanus. Provincie Esfahan, střední Írán

21

bývá největší. Hostitelskou dřevinou larevje dub, dospělci jsou florikolní. � V Íránu endemický poddruh P. intersca-pillatus sasanus popsal český entomologStanislav Kadlec v r. 2006 z provincie Lore-stan. Larvy se vyvíjejí ve větvích javoruA. monspessulanum subsp. cinerascens.Areál rozšíření však není dosud přesnějizmapován (biotop na obr. 5). Zbarveníma bionomií je tento druh velmi podobnýendemickému P. schurmanni z Kréty, váza-nému rovněž především na javor. � Poddruh P. kaehleri menetriesi zasahu-je z východního Turecka do severozápad-ního Íránu. Nominotypický P. kaehlerikaehleri (s českým jménem tesařík bros -kvoňový) je příslušníkem i naší fauny, při-čemž jeho areál zahrnuje i Kavkaz. Poly-fágní druh, živnou rostlinou je předevšímdub, ale i další listnaté dřeviny, např. ovoc-né stromy, v jejichž usychajícím dřevě(zejména větvích) se larva vyvíjí nejčastě-ji dva roky. V dospělosti florikolní.� P. talyshensis – relativně malý areál roz-šíření tohoto nehojného druhu tesaříkazaujímá pohoří Talyš v Ázerbájdžánu,odkud zasahuje do přilehlé oblasti sever-ního Íránu (zde toto pohoří nese názevKuh e Tavalesh). Kresbou je podobnýP. deyrollei, avšak základní zbarvení kro-vek má červené, na každé se dvěma černý -mi různě velkými okrouhlými skvrnami.Vývojově vázán na dub.� P. apicalis se vyskytuje v Turecku, Irákua v přilehlé části Íránu. Kresbou a zbarve-ním krovek se velmi podobá jihoevropské-mu druhu P. dalmatinus. Larva se vyvíjív usychajících větvích a kmíncích dubu.Typickým biotopem jsou formace lesostep -ního charakteru s porosty dubu zejménana vápencových podkladech.

Skupina II. (P. wachanrui komplex)Její příslušníci obývají bezlesé oblasti odnížin polopouštního charakteru až pohorské stepi. Typickým představitelem jeP. wachanrui, jemuž jsou ostatní druhyzpůsobem života i vzhledem po dobné.Vývoj larev probíhá v podzemních částechrostlin a keřů, resp. polokeřů nebo někte-rých statnějších bylin, např. různých dru-hů bodláků (hvězdnicovité – Asteraceae).Tato vývojová strategie odpovídá klima-tickým podmínkám biotopů, kde vývojv půdě, tedy podzemních rostlinných ple-

tivech (kořeny), zajišťuje vhodné vlhkost-ní poměry nutné k přežití v nepříznivémobdobí suchých letních měsíců s vyso -kými teplotami a nedostatkem srážek. Flo-rikolní dospělci využívají k zralostnímua úživnému žíru květy a poupata. Odha-dovaná délka larválního vývoje se uvádídva až tři roky, bližší údaje u jednotlivýchdruhů však nejsou známy. Pro skupinu jetaké typický hromadný výskyt dospělcůs lokálně poměrně vysokou početností.Důvodem je krátká doba jejich života (asijeden týden) daná vyššími denními teplo-tami (zejména na polopouštních biotopech)a nutností rychlého nalezení partnera kezdárnému spáření. Do této skupiny lze naúzemí Íránu zařadit následující čtyři druhy:� P. wachanrui – jeho areál rozšíření za -hrnuje kromě východního Turecka, Ázer-bájdžánu a severního Iráku i přilehlé oblas-ti severozápadního Íránu. V průměru jdeo většího brouka (10–22 mm), černé krovkynesou uprostřed příčný červený nepravi-delný pás, ke švu zúžený a tvarem, rozsa-hem i velikostí poněkud variabilní. Štít májednobarevně černý nebo s černočervenoukresbou. Uvádí se vývoj v bodlácích.� Endemickým druhem západního a střed-ního Íránu je P. robusticollis (obr. 1). Ty -pickým biotopem jsou horské louky step-ního charakteru v pohoří Zagros (obr. 3)s výškou okolo 2 000 m n. m. V základníformě se zbarvením a kresbou podobáP. wachanrui, v průměru ale bývá menší.Jde však o nejproměnlivější druh skupiny,kdy v populacích často převažují jedno-barevní, zcela černí jedinci (hlavně samci).Živná rostlina není známa.� P. nanus (obr. 2) z Íránu a Turkmenistánuse opět podobá předchozím druhům, alev průměru bývá menší. Hlavním a výraz -ným znakem odlišujícím ho od příbuznýchdruhů je tykadlo samců s 12 články. Zbar-vení bývá poněkud méně proměnlivé nežu předchozího druhu, černá forma je po -měrně vzácná. Ve středním a jihozápad -ním Íránu se vyskytuje na xerotermníchbiotopech polopouštního charakteru (vizobr. 4). Kromě květů bodláků byli dospěl-ci příležitostně pozorováni na hnijícíma kvasícím ovoci. Hostitelské rostliny la -rev neznáme.� P. zarudnianus z jihovýchodního Íránua Pákistánu připomíná jihoevropskéhotesaříka P. desfontainii, avšak tvar štítu

a červeně zbarvené sternity (články) za -dečku jsou typickými znaky skupiny „wa -chanrui“. Živnou rostlinu neznáme, do -spělí brouci byli obvykle pozorováni nakvětech tamaryšků (Tamarix) rostoucíchna stanovištích, která se vyznačují velmichudou nabídkou potravních zdrojů (květůbylin). Vzácný a málo známý druh.

Někdy se z Íránu nepřesně uvádí P. bu -densis (zasahuje do sousedství na Kav-kaz, hojný v jižní Evropě), kterého někteříspecialisté vyčleňují do další skupiny.

Závěrem musíme zmínit poněkud spor-ný a nejasný druh P. mesopotamicus, kte-rý byl popsán z území Iráku. Jeho popispublikovali iráčtí autoři v místním jazycebez cizojazyčného souhrnu (Al-Ali a Ismail1987) a časopis ani článek nejsou recent-ně dostupné. Hodnocení taxonu je protoproblematické, ale s velkou pravděpodob-ností může jít o synonymum některéhopodobného druhu vyskytujícího se napřilehlých teritoriích. Areál rozšíření ně -kolika dalších tesaříků, např. P. kabakovipopsaného v r. 1990 z Afghánistánu, nenírovněž dostatečně zmapován. Z Íránu ne -jsou tyto druhy doposud uváděny, ale je -jich případný výskyt nelze vyloučit.

Kromě rodu Purpuricenus se z tribuPurpuricenini vyskytují v Íránu např. pří-buzný rod Anoplistes s druhem A. jomu-dorum vývojově vázaným na rostliny roduchvojník (Ephedra) nebo tesařík Calchae-nesthes diversicollis s vývojem zazname-naným např. v hlohu (Crataegus).

Uvedený přehled dosud známých druhůdozná dozajista při budoucích průzku-mech dalších změn, které přispějí k lepší-mu poznání nejen této skupiny brouků,ale i jiných příslušníků irano-turanskéhmyzí fauny.

ziva.avcr.cz 30 živa 1/2013

65

5 Modelový biotop endemického poddruhu tesaříka P. interscapillatussasanus – lokální řídké svahové porostydubu perského (Quercus brantii) s příměsí javoru francouzského poddruhuAcer monspessulanum subsp. cine-rascens – typické pro masiv Zagrosu. Provincie Chuzestan, západní Írán6 Eurasijský tesařík P. dalmatinus přiúživném žíru na listech mladých dubů.Vzhledem se podobá druhu P. apicaliszasahujícímu i do Íránu. Snímky J. Simandla