fra

Samanta Schweblin Ptáci v ústech

Světová próza

S. SchweblinZabít psa

fra

Samanta Schweblin Ptáci v ústech

Světová próza

1

Samanta Schweblin (1978, Buenos Aires) vystudovala obor filmová věda na Univerzitě Buenos Aires. Její první povíd-ková kniha El núcleo del disturbio (2002) získala ocenění Ná-rodního uměleckého fondu a cenu Harolda Contiho. Druhá sbírka Pájaros en la boca (Ptáci v ústech, 2009, cena Casa de las Américas) byla přeložena do mnoha jazyků a vydána ve dvaceti třech zemích. V současnosti žije v Berlíně.

fra

2

3

Samanta SchweblinPtáci v ústech

4

5

Samanta Schweblin Ptáci v ústechPřeložila Dita Aguilera Grubnerová

fra

6

Světová prózaSamanta Schweblin Ptáci v ústech

Ze španělských originálůEl núcleo del disturbio (2002), La furia de las pestes (2008) a Pájaros en la boca (2009) vybrala a přeložila Dita Aguilera GrubnerováKoláž na obálce Zuzana Ondrušková, z cyklu V náznacích sebe, 2011Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2013 jako svou 139. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání prvníNáklad 1000 výtisků

Czech edition © Éditions Fra, 2013Text © Samanta Schweblin 2002, 2008, 2009Cover © Zuzana Ondrušková, 2011ISBN 978-80-87429-39-6

BB028

Obra editada en el marco del Programa „Sur“ de Apoyo a las Traducciones del Ministerio de Relaciones Exteriores, Comercio Internacional y Culto de la República Argentina.Kniha vychází v rámci Programu „Sur“ na podporu překla-dů, který vyhlašuje Ministerstvo zahraničních věcí, meziná-rodního obchodu a věcí víry Argentinské republiky.

7

Obsah

Irman 9Konzervy 21Pod zemí 31Hlavou o zem 39Motýli 53Ztráta rychlosti 55Můj bratr Walter 59Ptáci v ústech 65Přespal u nás Santa 79Vstříc radostné civilizaci hlavního města 87Sirén 103Zběsilost morové rány 109Postupem času 113Kopáč 121Zoufalé ženy 127Zabít psa 135Poslední jízda 141

8

9

Irman

Oliver řídil. Já měl takovou žízeň, až se mi dě-lalo mdlo. Narazili jsme na prázdný motorest. Bar byl prostorný jako na venkově všechno, stoly plné drobků a lahví, jako by tu před chvílí poobědval celý regiment a ještě po něm nestih-li uklidit. Našli jsme si místečko u okna hned vedle ventilátoru, který byl sice zapnutý, ale ani k nám nedofoukl. Nutně se potřebuju něčeho napít, řekl jsem Oliverovi. Vzal z vedlejšího sto-lu lístek a nahlas mi četl možnosti, které mu připadaly zajímavé. Za umělohmotným závěsem se objevil chlap. Skrček. Kolem pasu měl uvá-zanou zástěru a přes ruku přehozenou utěr-ku, celou černou od zažrané špíny. Vypadal sice jako číšník, ale působil dezorientovaně, jako by ho někdo zničehonic vystrčil na plac a on dost dobře netušil, co dělat. Došel k nám. Pozdravili jsme ho, kývl hlavou. Oliver objednal pití a za-vtipkoval o dnešním vedru, chlapa ale otevřít pusu nepřiměl. Měl jsem pocit, že mu prokáže-me laskavost, když si objednáme něco jednodu-chého, tak jsem se zeptal, jestli má nějaké denní menu, něco lehkého a rychlého, a on řekl, že ano, otočil se a odešel, jako by něco lehkého a rychlého byla položka na jídelním lístku a ne-bylo k tomu třeba nic dodat. Odešel do kuchy-ně a občas jsme zahlédli, jak se za okny vedou-cími do bufetu mihla jeho hlava. Podíval jsem se na Olivera, usmíval se; já měl takovou žízeň,

10

že už jsem se usmát nedokázal. Uběhla chvíle, mnohem delší, než je třeba k tomu, aby člo-věk vzal dvě lahve čehokoliv a donesl je na stůl, a chlap se objevil znova. Nenesl nic, ani skleni-ci. Bylo mi zle, měl jsem pocit, že se zblázním, jestli se ihned něčeho nenapiju. Co s tím chla-pem je? Co nepochopil? Postavil se ke stolu. Na čele měl kapičky potu a v podpaží na triku pro-pocená kola. Udělal rukou zmatené gesto, jako by se chystal něco vysvětlit, ale hned toho zase nechal. Zeptal jsem se ho, co se děje, asi trochu zprudka. Otočil se ke kuchyni a plaše řekl:

„Když já nedosáhnu na lednici.“Podíval jsem se na Olivera. Ten nedokázal za-

držet smích, což mi ještě zhoršilo náladu.„Jak to myslíte, že nedosáhnete na lednici?

A jak tady sakra obsluhujete?“„Když,“ otřel si čelo utěrkou, hotová hromád-

ka neštěstí, „z ledničky bere věci moje žena,“ řekl.

„No a?“ Měl jsem chuť ho praštit.„Leží na podlaze. Upadla a…“„Jak na podlaze?” přerušil ho Oliver.„Já, já… nevím, nevím…“ opakoval a krčil

rameny s dlaněmi otočenými nahoru.„Kde je?“ zeptal se Oliver.Chlápek ukázal směrem ke kuchyni. Já chtěl

jen něco studeného pití, jenže brzy jsem přišel o poslední špetku naděje, když jsem viděl, jak Oliver vstává a chystá se do toho vložit.

„Kde?“ zeptal se Oliver znovu.Chlápek zase ukázal směrem ke kuchyni a Oli-

ver tam vykročil, ještě jednou se k nám jakoby

11

nedůvěřivě otočil. Když zmizel za závěsem a ne-chal mě samotného tváří v tvář tomu hlupákovi, připadal jsem si dost divně.

Pak na mě Oliver zavolal z kuchyně a já mu-sel skrčka obejít. Blížil jsem se pomaličku, cítil jsem, že se něco děje. Rozhrnul jsem závěs a na-hlédl dovnitř. Kuchyně byla malá a narvaná hrnci, pánvemi, talíři, věcmi poskládanými na skříňkách a zavěšenými všude po zdech. Na podlaze kousek od zdi ležela jako nějaká pří-livem vyvržená mořská potvora žena. V levé ruce svírala umělohmotnou naběračku. Ledni-ce visela přímo nad ní ve výšce horních kuchyň-ských skříněk. Byla to klasická lednička, jaké mívají třeba v trafikách a večerkách, s průhled-ným posuvným otvíráním nahoře, jenomže ta-dy ji absurdně pověsili na stěnu mezi skříňky kuchyňské linky dvířky dopředu. Oliver se na mě podíval.

„No,“ povídám mu, „když už jsi sem vlezl, tak teď něco dělej.“

Zaslechl jsem šustnutí plastového závěsu a chlap stál vedle mě. Byl ještě prťavější, než se zdálo. Převyšoval jsem ho dobře o tři hlavy. Oliver si přidřepl k tělu, ale neodvážil se ho dotknout. Napadlo mě, že se ta tlusťoška třeba každou chví-li probere a začne ječet. Oliver jí odhrnul vlasy z obličeje, měla zavřené oči.

„Pomoz mi ji otočit,“ požádal Oliver.Chlápek se ani nepohnul. Popošel jsem blíž,

dřepl si z druhé strany, ale nedalo se s ní hnout.„Nepomůžete nám?“ zeptal jsem se ho.„Mám pocit,“ řekl ten mizera, „že je mrtvá.“

12

Okamžitě jsme tlusťošku pustili a jen na ni zírali.

„Jak jako mrtvá? Proč jste neřekl, že je mrt-vá?“

„Nejsem si jistý, jen se mi zdá.“„Prý se mu zdá,“ řekl Oliver, „ne že se mu to

zdá.“„Zdá se mi, že se mi to jen zdá.“Oliver se na mě podíval a z jeho obličeje se

dalo vyčíst něco jako „rozbiju mu držku“.Přidřepl jsem si k ní a pokusil se nahmatat

puls na ruce s naběračkou. Když to Olivera pře-stalo bavit, dal ženě hřbet ruky před nos a ústa a řekl:

„Je naprosto mrtvá. Jdeme.“Ale chlápek zoufale spustil.„Jak, že půjdete? Prosím, nechoďte. Sám ji

nezvládnu.“Oliver otevřel lednici, vyndal dvě limonády,

jednu mi podal a s nadávkami odešel z kuchy-ně. Šel jsem za ním. Otevřel jsem lahev a měl jsem pocit, že tekutina z hrdla k mým rtům snad nikdy nedoputuje. Úplně jsem zapomněl, jak strašnou jsem měl žízeň.

„No, co tomu říkáš?“ zeptal se Oliver. S úlevou jsem si oddychl. Najednou jsem se cítil o deset let mladší a mnohem lépe naladěný. „Upadla, nebo ji sejmul?“ nadnesl. Seděli jsme jen kou-sek od kuchyně a on mluvil pěkně nahlas.

„Nezdá se mi, že by to udělal,“ řekl jsem poti-chu, „přece ji potřeboval, aby se dostal do led-nice, ne?“

„Dosáhne tam.“

13

„Vážně si myslíš, že ji zabil?“„Může si vzít schůdky, vylézt na stůl, v baru

má padesát židlí…“ ukázal kolem sebe. Měl jsem dojem, že tak nahlas mluví schválně, a ztišil jsem ještě víc:

„Co když je to prostě jenom chudák? Normál-ní hlupák, a teď aby tu zůstal sám s tlustou mrtvolou v kuchyni.“

„Chceš ho adoptovat? Naložíme ho dozadu, a až dojedeme, pustíme ho na svobodu.“

Znovu jsem upil a podíval se do kuchyně. Ten nešťastník stál před tlusťoškou a držel zvednu-tou lavici, nevěděl, kam ji položit. Oliver pohy-bem hlavy naznačil, abychom se k němu vrátili. Viděli jsme, jak chlapík odkládá lavici stranou, chytá tlusťošku za paži a pomalu táhne. Nehnul s ní ani o centimetr. Pár vteřin odpočíval a zku-sil to znovu. Zkusmo postavil lavici přes ženiny nohy, noha lavice se dotýkala ženina kolene. Vylezl nahoru a natáhl se co nejdál k lednici. Vysoký byl teď dost, ale lavice zase stála příliš daleko. Jak slézal, otočil se na nás, ale my jsme se schovali, tiše jsme seděli na podlaze opření o zeď. Překvapilo mě, že pod pultem je prázd-no. Nahoře na policích, ve vitrínách a ve skříň-kách bylo věcmi přímo narváno, ale tady dole nic. Slyšeli jsme, jak šoupe lavicí. Jak vzdychá. Pak se rozlehlo ticho a my čekali. Najednou se objevil za závěsem. Výhrůžně třímal nůž, pak když nás uviděl, vypadal, že se mu ulevilo, ale hned se zase rozvzdychal.

„Nedosáhnu na ledničku,“ řekl.Ani jsme se nezdvihli.

14

„Vy nedosáhnete nikam,“ řekl Oliver.Chlápek na něj zůstal koukat, jako by se před

ním zjevil sám Bůh, aby mu vysvětlil, proč jsme na tomto světě. Upustil nůž a pohledem přele-těl prázdné police pod pultem. Oliver byl spo-kojený, vypadalo to, že chlápek právě překoná-vá hranice hlouposti.

„Tak schválně, udělejte nám omeletu,“ požá-dal Oliver.

Muž se vrátil do kuchyně. Jeho ohromený při-troublý obličej se odrážel v různém kuchyňském náčiní a hrncích, všechno viselo na zdech nebo bylo složené na policích.

„OK, tak radši ne,“ řekl Oliver, „udělejte nám nějaké jednoduché tousty, to určitě zvládnete.“

„Ne,“ řekl chlápek, „nedosáhnu na toustovač.“„Tak to nezapékejte. Přineste šunku, sýr a kou-

sek chleba.“„Ne,“ odpověděl, „ne,“ zopakoval a zavrtěl hla-

vou, vypadal zahanbeně.„OK, tak sklenici vody.“Odmítl.„A jak jste sakra tohle všechno obsluhoval?“

zeptal se Oliver a ukázal na stoly kolem.„Potřebuju si to promyslet.“„Nepotřebujete přemýšlet, potřebujete tak me-

tr navíc.“„Bez ní nemůžu…“Chtěl jsem mu podat něco studeného, říkal

jsem si, že napít se něčeho studeného mu udělá dobře, ale když jsem se pokusil vstát, Oliver mě zarazil.

„Musí to udělat sám,“ řekl „musí se to naučit.“

15

„Olivere…“„Řekni mi, co dokážeš připravit, aspoň jednu

věc, cokoliv.“„Roznáším jídlo, co mi dají, umývám stoly…“„To teda nevypadá,“ řekl Oliver.„…umím míchat saláty a dochucovat je, když

se mi nechá všechno připravené na pultu. Myju nádobí, umývám podlahu, vyklepávám…“

„OK, OK, chápu.“Vtom se chlápek zahleděl na Olivera, jakoby

překvapeně:„Vy,“ řekl, „vy na lednici dosáhnete. Mohl bys-

te vařit, podávat mi věci…“„Cože? Nikdo vám nic podávat nebude…“„Ale mohl byste tu pracovat, máte na to výš-

ku,“ udělal nesmělý krok k Oliverovi, což mi nepřipadalo uvážlivé, „zaplatil bych vám,“ dodal.

Oliver se na mě otočil: „Ten imbecil si ze mě dělá srandu, dělá si ze mě srandu.“

„Mám peníze. Čtyři sta týdně? Můžu vám za-platit. Pět set?“

„Platíte pět set týdně? Jak to, že ještě nemáte vzadu palác? Tenhle idiot…“

Vstal jsem a postavil se za Olivera: za chvíli ho praští, zatím mu v tom bránilo jenom to, jak je ten skrček mrňavý.

Viděli jsme, jak zatíná pěstičky, jako by hnětl neviditelné těsto, které mu splaskávalo v prs-tech, začaly se mu třást ruce, zrudl v obličeji.

„Do mých peněz vám nic není,“ řekl.Oliver se na mě znovu podíval jako pokaždé,

když ten druhý promluvil, jako by nemohl uvě-řit vlastním uším. Zdálo se, že se baví, ale já ho

16

dobře znám. Oliverovi nebude nikdo nařizovat, co má dělat.

„A soudě podle vaší dodávky,“ řekl chlápek s pohledem upřeným na ulici „podle vaší dodáv-ky bych řekl, že s penězi hospodařím líp než vy.“

„Ty sráči,“ řekl Oliver a vrhnul se po něm. Stihl jsem ho zadržet. Chlápek o krok ustoupil, beze strachu a s důstojností, která mu přidávala nejmíň metr výšky, a čekal, až se Oliver uklidní. Pustil jsem ho.

„OK,“ řekl Oliver, „OK.“Díval se na něj, byl vzteky bez sebe, ale v jeho

umělém klidu bylo ještě něco víc, potom řekl:„Kde jsou peníze?“Nechápavě jsem se na Olivera podíval.„Hodláte mě okrást?“„Udělám, co si zamanu, sračko.“„Co děláš?“ řekl jsem.Oliver udělal krok, chytil skrčka za košili a zve-

dl ho do vzduchu.„Tak co, kde máš ty prachy?“Oliverovy silné paže třásly chlápkem ve vzdu-

chu. Mrňous se mu však pevně díval do očí a ani nemukal.

„OK,“ řekl Oliver, „buď doneseš peníze, nebo ti rozmlátím ksicht.“

Zvedl pevně zaťatou pěst a zastavil ji centi-metr od jeho nosu.

„Dobře,“ řekl chlápek.Oliver ho pustil. Skrček spadl, urovnal si ko-

šili, ustoupil o krok. Pomalu prošel kolem ba-ru na druhou stranu lokálu, než byla kuchyně, a zmizel za dveřmi.

17

„To je ale debil,“ řekl Oliver.Šel jsem k němu blíž, aby nás nebylo slyšet.„Co to provádíš? Jeho žena leží mrtvá v ku-

chyni, pojďme pryč.“„Slyšel jsi, co řekl o mojí dodávce? Ten kretén

mě chce zaměstnat, bejt můj šéf, chápeš to?“Oliver začal prohledávat police baru.„Někde tu ty prachy mít musí.“„Pojďme,“ řekl jsem, „už sis ulevil.“Přesunul pár lahví a volných listů papíru, až

našel dřevěnou krabici. Byla to stará krabice s ručně vyřezaným nápisem „Habanos“.

„To je určitě ta krabice,“ řekl Oliver.„Tak a teď pěkně vypadněte,“ ozvalo se.Chlápek stál uprostřed sálu, držel dvouhlav-

ňovou pušku a mířil přímo na Oliverovu hla-vu. Oliver schoval krabici za zády. Chlap odjis-til zbraň a řekl:

„Jedna…“„Už jdeme,“ řekl jsem, chytil jsem Olivera za

paži a vykročil jsem. „Mrzí mě to, opravdu mě to mrzí. Je mi líto vaší ženy, já…“

Musel jsem táhnout vší silou, abych s Olive-rem pohnul, jako když máma vleče rozmazlené děcko.

„Dvě…“Prošli jsme kousek od něho, puška byla sotva

metr od Oliverovy hlavy.„Mrzí mě to,“ řekl jsem znovu.Už jsme byli skoro u dveří. Postrčil jsem Oli-

vera napřed, aby si chlápek nevšiml, že mu se-bral krabici.

„Tři.“

18

Pustil jsem Olivera a rozběhl jsem se. Nevím, jestli měl on také strach, ale neutíkal. Nastoupi-li jsme do dodávky. Položil krabici na sedadlo, nastartoval a vyrazili jsme směrem, odkud jsme přijeli. Dodávka párkrát poskočila přes příkop a při nájezdu na silnici, ale Oliver ani necekl. Až za chvíli řekl s očima stále upřenýma na sil-nici: „Otevři to.“

„Měli bychom…“„Otevři to, buzno.“Vzal jsem krabici do ruky. Na to, aby v ní bylo

jmění, byla lehká a moc malá. Měla zdobený klíček jako truhla na poklady. Otevřel jsem ji.

„Co tam je? Kolik? Kolik?“„Ty se věnuj řízení,“ řekl jsem mu, „myslím, že

tu jsou jen papíry.“Oliver každou chvíli otáčel hlavu a snažil se

zahlédnout, co si prohlížím. Na spodní stra-ně víka bylo do dřeva vyryto jméno „Irman“ a pod tím fotka mladíka sedícího na nádraží na kufrech, vypadal šťastně. Uvažoval jsem, kdo asi udělal tu fotografii. Dále v krabici ležely dopisy s jeho jménem v záhlaví, „Drahý Irmane, Irma-ne, lásko moje,“ jím podepsané básně, na prach rozpadlá mentolka a plastová medaile pro nej-lepšího básníka roku s logem nějakého spole-čenského klubu.

„Jsou tam nějaký prachy, nebo ne?“„Dopisy,“ řekl jsem.Oliver mi rychlým pohybem vytrhl krabici

a vyhodil ji z okénka.„Co děláš?“ na okamžik jsem se otočil, abych

zahlédl věci rozprsklé na asfaltu, papíry se ještě

19

snášely vzduchem, medaile se odrážela dál a dál od nás.

„Vždyť to byly dopisy,“ řekl.A za chvíli:„Tady jsme měli zastavit, koukej: Gril – sněz,

co můžeš, viděl jsi to? Kolik stálo menu?“ a ne-spokojeně se zavrtěl na sedadle, jako by ho to vážně mrzelo.

20

Cov

er ©

Zuz

ana

Ond

rušk

ová,

201

1

Samanta Schweblin (1978) je po Lugone-sovi, Bioy Casaresovi a Cortázarovi novou královnou laplatské fantastické povídky. Zdánlivě obyčejné příběhy od prvních řá-dek navozují zvláštní atmosféru, naznaču-jící, že není úplně všechno v pořádku; s napětím čekáme, kdy se něco zvrtne. Šediví úředníci, vysloužilí cirkusáci, děti, rozhádaní manželé, opuštěné ženy – ti všichni se najednou dostanou do podiv-ných situací zahalených nejasnou, nereál-nou mlhou, jejichž rozuzlení zpravidla zaskočí je i čtenáře.

fra.cz

Cov

er ©

Zuz

ana

Ond

rušk

ová,

201

1

Samanta Schweblin (1978) je po Lugone-sovi, Bioy Casaresovi a Cortázarovi novou královnou laplatské fantastické povídky. Zdánlivě obyčejné příběhy od prvních řá-dek navozují zvláštní atmosféru, naznaču-jící, že není úplně všechno v pořádku; s napětím čekáme, kdy se něco zvrtne. Šediví úředníci, vysloužilí cirkusáci, děti, rozhádaní manželé, opuštěné ženy – ti všichni se najednou dostanou do podiv-ných situací zahalených nejasnou, nereál-nou mlhou, jejichž rozuzlení zpravidla zaskočí je i čtenáře.

fra.cz

Novinky Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Krisztina Tóthová, Akvárium Jean-Claude Izzo, ChourmoJana Šrámková, Zázemí Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, NíceníJean-Philippe Toussaint, Koupelna Michał Witkowski, Královna BarbaraRoland Barthes, Říše znaků Připravujeme Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři fra