skupa's daily 03

Skupa‘s DailyMezinárodní festival profesionálního loutkového a alternativního divadla Skupova Plzen / Skupa‘s Pilsen International Festival of Professional Puppet and Alternative Theatre

sobota 5. září 2015

Neville Tranter and Stuffed Puppet Theatre (AUS): Král

N. Sawa, Biohistory

Research Hall Osaka (JAP): Čelista Gauche

Král/ The King – to je přezdívka, kterou si vysloužila jedna z nejzářivějších hvězd hudebního světa. Ve stejnojmenné inscenaci známého australského loutkáře Nevilla Trantnera ale jméno Elvis Presley neuslyšíte. A to přesto, že už jen z podoby loutky hlavního hrdiny je jasné, ke které osobnosti se celá inscenace vztahuje.

Neville Trantner se rozhodl rozehrát Elvisovy poslední roky, kdy kariéra nebyla už tak zářná, kdy se roz-padlo manželství s Priscillou a celkově lze říci, že kult Elvisovy osobnosti procházel těžkými zkouškami. Tvůrci inscenace se ale systematicky vyhýbají výraznějšímu dějovému oblouku i konkrétnějším biografic-kým údajům. Výsledkem je obecná úvaha nad povahou existence popkulturní superstar ve zfanatizova-né společnosti. Samotný král Elvis Presley se tak dostává navzdory všem očekáváním na okraj příběhu.

Osud hlavního hrdiny provázejí tři další postavy – doktor, manažer a šéf ochranky. Tyto tři maneký-ny pak vodí animátoři převlečení za další příslušníky ochranky. Mají tmavé brýle, tmavě modré košile, kšiltovky a vysílačky. Je příznačné, že vodiči jsou právě příslušníky ochranky, jejíž práce není ani tolik směřovat, jako spíš omezovat pohyb svých svěřenců. Tranter tak pomocí jednoduché metafory vystihuje jedno z témat inscenace.

Výtvarné zpracování loutky Elvise se nese jak v duchu tradiční podoby Tranterových loutek tak v du-chu Elvisovy typické image. Přidanou hodnotou je ale jeho zoufale vyděšený výraz, který odpovídá jak rysům tranterovské karikatury, tak i stádiu Elvisova života. Hlavní hrdina je totiž zahnán do kouta, mezi ploty s hlídanými branami.

Předváděný příběh je velmi jednoduchý až anekdotický, jediné co jej ozvláštňuje je retrospektivní část fanynky oplakávající krále. Ale tenhle princip inscenaci spíš znejasňuje, než že by jí pomáhal. Elvis na-příklad umírá hned několikrát, aniž by se cokoli osvětlilo, vyřešilo nebo alespoň nechalo nahlédnout novou optikou.

Inscenace v zásadě přináší důležitá, aktuální témata. Demytizuje na první pohled bezchybný život hvězd showbusinessu, ukazuje krále rock‘n‘rollu jako zhroucenou bytost. Zároveň si však inscenace stále drží drsně sarkastický tón, kterým daná témata komentuje - třeba když dřevěný Elvis slibuje, že po jeho smrti půjdou prodeje desek ještě více nahoru. Král rock‘n‘rollu za nevyjasněných okolností zemřel, ale přesto žije dál – ve své hudbě, ve svých napodobitelích, v tužbách svých fanoušků a třeba i v této insce-naci, ačkoli jeho jméno v ní vlastně nezazní ani jednou.

Adéla Vondráková

Král je mrtev, ať žije král

Co my vímeVešla jsem do foyer Divadla Alfa a nechala

se smést zástupem školáků v kanárkově žlutých kšiltovkách. Byli rozjaření, hlasití a rozjívení a sna-žili se všichni zároveň projít vstupními dveřmi. Prá-vě totiž skončil Čelista Gauche, který mě včera sice zrovna nenadchnul, ale při pohledu na tu změť lid-ských tělíček, která mi sahala sotva do pasu, jsem pocítila něco jako smíření s tím prapodivným in-scenačním tvarem.

Mám z dětí přirozený respekt, protože je pode-zřívám, že jsou ve skutečnosti chytřejší, než se dě-lají. Podezřívám je i z toho, že mají speciální super-schopnost, která spočívá v tom, že ihned poznají, v čem jsem nejhorší, a to po mně pak vyžadují. Mám pocit, že mají malinkatá laserová očička, kte-rými mě prosvítí a ihned poznají, že se mnou ne-bude žádná sranda. Což taky nebude.

A možná právě proto, že tolik důvěřuji dětskému úsudku, mě rozčilují inscenace, které s dětským divákem zacházejí jako s méněcenným. Děti sice potřebují jiný přístup než dospělí, ale to nezna-mená, že se jim všechno musí opakovat třikrát, předvést a ještě jednou pro jistotu vysvětlit. Po-buřuje mě i nucená líbivost ať už loutek, hudby nebo příběhu. Všechno, co je příliš okatě krásné, zabíjí fantazii.

Jsem vděčná letošní Skupově Plzni za to, že se tu mohu z těchto svých protivných nálad léčit dob-rým divadlem (nejen) pro děti. A také tím, že ko-nečně zasednu do hlediště s dětmi, které se mi tu vždy zdají k divadlu výrazně vstřícnější. A co já vlastně mohu vědět o divadle pro děti a mládež, když jsem zažila éru zvonáčů a když moje silueta trčí z hlediště jako osamocený menhir uprostřed pískoviště? Čelista Gauche se dětem se zářícími hlavami evidentně líbil. Tak co já vím.

Adéla Vondráková

2

Skupa‘s Daily 2015 sobota 5. září 2015

Pan Muffin žije sám ve svém modrém domku s poštovní schránkou, kterou s oblibou pravidel-ně časně zrána kontroluje. Poté se usadí do svého houpacího křesla a jen přemýšlí o svém prožitém životě, své manželce a čtyřech dětech, které se už dávno odstěhovaly z domu. Vzpomíná na jejich společné chvíle, rodinné dobrodružství až na samý konec světa, při kterém pak zbaběle omdlel, a také na své prožité mládí, kdy byl tím největším silákem v celém širokém okolí. Zvolna se houpe ve svém křesle a občas si k jídlu dá své oblíbené mandle. Docela pěkný život na sedmileté morče.

Podle švédského knižního bestselleru Ulfa Nilsona Na viděnou, pane Muffine vytvořily v koprodukci divadelní společnosti Teater Refleksion a De Røde Keste stejnojmennou inscenaci o životě a smrti zbožňovaného domácího mazlíčka. Pan Muffin je zprvu energická malá bytost, poněkud opelicha-ně odpudivá a přitom stále rozkošná loutka-ma-

Milý pane Muffine...nekýn, která se chová jako každé morče – zprvu je plaché, při vyhlídce lahodných mandlí se však ná-hle osmělí. Jako zakulacené, dobře živené zvířátko se pak obtížně kolíbá do malého kopečku nebo už hůře vstává z houpacího křesla. Jednoho dne ho však zachvátí bolest bříška a po návštěvě veteriná-ře je již jasné, že mu bude v takto pokročilém věku obtížné pomoci.

Přiznaný loutkoherec Claus Mandøe pak celý pří-běh uvádí z pozice několika postav, které odlišu-je různými polohami hlasu – vypravěče, veterináře nebo malého chlapce, který uvažuje o smrti a za-sílá morčeti dopisy. Oproti původní pohádce tak vytváří mezi loutkou a sebou permanentní živý di-alog, škádlící i shovívavý zároveň. Muffina animuje se sugestivní přesností a když se pak zvíře ponoří do svých snů, všímá si Mandøe například i odporu vodního proudu. Muffinovy vzpomínky jsou zobra-zeny pomocí maličkých papírových loutek a svým

komickým pojetím rozbourají tesklivé hlavní téma inscenace, a tohle vše za průvodu violoncella v po-dání Else Anker-Møller.

S nádechem lehké ironie o morčecích touhách po hebkosti a rekordu v uzvednutí největší okurky, spěje představení ke svému melancholickému roz-uzlení. Rozkládací domeček pak navozuje intimní atmosféru pro okamžik, kdy je v jediném gestu puš-tění hlavičky obsažen celý skon malého hlodavce.

Neobvyklý námět s jasným poselstvím je na celé inscenaci nejspíše tím nejpřitažlivějším, zaujme nejen dospělé diváky svým půvabným a citlivým ztvárněním života malého zvířátka, který sleduje-me od začátku až do konce. Je jen škoda, že neú-plný český překlad možná natolik do hry nevtáhl nejmenší diváky, kterým bylo představení primár-ně určeno.

Tereza Kosáková

Dánský soubor Theatre Reflection přivezl in-scenaci Na viděnou, pane Muffine, inspirovanou oceňovaným příběhem švédského literáta Ulfa Nilsona. Inscenace tematizuje problematiku vy-rovnávání se se smrtí blízké osoby. Touto osobou je personifikovaný manekýn morčete, pan Muffin, bývalý držitel světového rekordu ve zdvihu okur-ky a otec čtyř krásných dětí. Postupně sledujeme Muffinovo bilancování se životem plným úspěchů ale i tragédií, například smrtí ženy Viktorie.

Včera chvála, dnes slzy

Bohužel dramatizace Na viděnou, pane Muffine na mě patřičně nezapůsobila. Samozřejmě vyu-žití silného tématu o vztahu dítěte a umírajícího mazlíčka, je už tak mírně prvoplánové. Nicméně postrádala jsem především řadu jemných nuancí, které by inscenaci přiblížily a zatraktivnily i dospě-lému diváku. Chyběl mi zde například větší důraz na samotné sdělení faktu smrt a následnou pietu. Obrovským plusem inscenace je její nepatetičnost, avšak chybí jí i nezbytný emoční náboj. Sleduje-

me tak poněkud vlažně odehraný příběh o smr-ti morčátka, které je nakonec pohřbeno v koutku zahrady.

I když jsem se nedokázala dostatečně emočně ztotožnit se základním motivem příběhu, vysoce hodnotím její technickou úroveň. Claus Mandøe ovládá jutového manekýna s neuvěřitelnou dů-sledností a hravostí. Animace stojí na pomezí sku-tečného pohybu a pohádkové fantasknosti, oži-vující zvířátko, což však inscenace bez problémů unese. Lituji spíš režijní nedotaženosti, v otázce scénické interakce mezi Clausem a cellistkou Else, která mohla být intenzivnější.

Řemeslně je velice krásně zpracována i scéna. Centrálním bodem je morčecí zahrádka s domeč-kem z krabice od tenisek a poštovní schránkou, kterou majitel využívá ke komunikaci s mazlíč-kem. Propojují se zde opět prvky reálné a vyso-ce stylizované, jako například interiér domečku s postelí, houpacím křeslem a celou řadou fines, jako obrazy, čí funkční svíčky. Ozvláštňujícím prv-kem je i živá scénická hudba, zajišťovaná cellist-kou Else Anker-Møller, zachycující velice jemné nuance nálad.

Ve včerejší recenzi jsem si pochvalovala čistotu a vkusnou emotivnost Skandinávie, dnes však mu-sím jejich dánské sousedy pokárat. Rozhodně ne za technickou stránku představení, ale za režijní a dramaturgické nedokonalosti. Tím však nechci shazovat hodnotu celého představení, dospělí zřej-mě skutečně ztrácejí fantazii a naivitu, kterou toto představení předpokládá.

Iveta Dudová

Theatre Refleksion: Na viděnou, pane Muffine

Skupa‘s Daily 2015

3


Clause Mandøe je činoherec, který v devadesá-tých letech v Kodani založil malé divadlo De Røde Keste. Zde se věnuje především vlastním sólovým inscenacím. Vystudoval divadelní školu v Kalifor-nii a zásadním způsobem ho ovlivnilo zaměření školy na italskou tradici commedia dell‘arte a prá-ce s maskami. Z jeho iniciativy vznikl také nápad na dramatizaci knížky Na viděnou, pane Muffine, se kterým oslovil dánskou loutkovou společnost Theatre Refleksion. Inscenace byla poté oceněna dánskou divadelní asociací jako nejlepší inscena-ce pro děti roku 2005/2006 a také samotná kniž-ní předloha získala několik ocenění, například Švédskou literární cenu.

O smrti je důležité s dětmi mluvit

Inscenace Na viděnou, pane Muffine má velice neotřelý námět o životě a smrti domácího mazlíč-ka. Proč jste si zvolil právě tuto dětskou knížku?

Jde o velice dobrý příběh. Všechny děti rozhodně přemýšlejí o smrti a setkávají se s ní během svého života v různých podobách – mohou nalézt něco mrtvého na zahradě, umře jim jejich domácí zvíře nebo jejich příbuzný. Děti tedy samozřejmě vědí, že smrt existuje a myslím si, že je důležité s nimi o ní mluvit. Tentokrát (představení 4. září, pozn. red.) jsme na představení měli opravdu malé děti, ale při jiných reprízách příběh děti velice snadno pohltí a pak za námi přichází a samy nám vypráví o svých vlastních zkušenostech se smrtí.

Co pro Vás bylo nejdůležitější přenést z knihy do divadelního zpracování? Neobával jste se, že adaptací narušíte její intimní a velice citlivou atmosféru?

Četl jsem příběh Ulfa Nilsona a kniha mě ihned zaujala. Již při čtení jsem si představoval, jak by se vše dalo přenést na divadlo a nepřipadalo mi to nijak náročné. Vše, co je potřeba, je krabice, hu-dební doprovod a malá loutka morčete. Vyprávění takového příběhu je pak velice intimní, nepotřebu-je příliš velký prostor.

Severské země jsou relativně otevřené a už kniž-ní předloha se setkala s velice pozitivními ohlasy veřejnosti. S inscenací však jezdíte po celém svě-tě. Neobáváte se odlišného přijetí takto kontro-verzního tématu v různých zemí a kulturách?

Jsou tu pochopitelně rozdíly, a když přijíždíme do různých zemích často cítíme, jak je toto téma odlišně přijímáno. Ale nikdy jsme se nesetkali s ne-zájmem diváků naslouchat příběhu, tématu smrti rozumí každý bez ohledu na své kulturní zázemí.

Nestalo se tedy, že by publikum opouštělo sál? Nikdy. Jednou se nám stalo, že se nám v dán-

ském publiku rozčílila dospělá divačka, protože netušila, na jaké představení s dětmi přichází, ale to byl výjimečný případ.

V současné době nabízí divadlo Theatre Re-fleksion asi sedm inscenací k hostování. Je Na vi-děnou, pane Muffine nejžádanějším titulem, pro-tože je natolik neobvyklé?

Netuším, zda je tím úplně nejžádanějším, ale roz-hodně je o něj veliký zájem. Odehráli jsme jej více než 500 krát a stále nás zvou na další hostování a festivaly po celém světě.

Ovlivnil Vás osobně nějak příběh o morčeti Muf-finovi?

Rozhodně mi tahle inscenace ukázala, jakou sílu může loutka mít. Věnuji se také autorské tvor-bě a nedávno jsem se rozhodl přetvořit svůj text na loutkové divadlo pro mládež. Loutky mně fas-cinují neustále.

Tereza Kosáková

Clause Mandøe

Clause Mandøe

Clause Mandøe

4


Študovali ste divadlo alebo vizuálne umenie?Študoval som vizuálne umenie. Absolvoval som

na Vysokej škole výtvarných umení. Venoval som sa tiež video performance. Nemám ale divadelné zázemie.

Aké bolo teda vaše prvé stretnutie s divadlom?Ja vlastne pochádzam z cirkusového sveta. Od-

malička som sa venoval cirkusu. Býval som pro-fesionálnym kúzelníkom, žonglérom. V istom momente som sa začal tiež venovať filmovaniu a video tvorbe. K tomu, čo teraz robím, som sa dostal vtipnou cestou, cez skateboarding. Chcel som zapadnúť medzi kamarátov, a tak som začal skateovať. Veľmi mi to nešlo, no nechcel som ostať mimo nich, tak som ich začal filmovať. Napokon bolo pre mňa najvýznamnejšie skombinovať cir-kus a kúzla s videoprojekciou.

Workshop: Pohyblivý obraz / Prostor a magieKalle Nio, fínsky vizuálny umelec a kúzelník, vystúpil v rámci festivalu Skupova Plzeň so svojím divadelným zoskupením W.H.S. vo štvrtok 3. septembra

s inscenáciou Odchádzanie (Departure). Nasledujúci deň počas takmer päťhodinového workshopu priblížil účastníkom princípy a postupy svojej tvorby. V úvode sa stručne venoval histórii filmových trikov, ktoré sú úzko spojené s kúzelníckymi technikami. Na základe videonahrávok svojich vlastných projek-tov ďalej popisoval spôsob umeleckej práce. Základnou otázkou jeho tvorby je ako oživiť staré nápady novými technikami, využiť dvojrozmernú projekciu v trojrozmernom priestore. Dôležitou fázou je proces experimentovania a hľadania technicky najdokonalejšieho výsledku. Hra so svetlom a materiálom (papier, látka, sklo, objekt, telo herca...), na ktorý sa premieta videozáznam, tak scénografiu dynamizuje a oživuje. Inšpirovaný starými magickými iluzionis-tickými trikmi vytvára interakciu medzi projekciou a živými hercami. Podľa jeho vlastných slov je obraz z projektoru vždy vopred nastavený, techniku počas predstavenia nik neriadi. Preto sú nevyhnutné hodiny a hodiny skúšania v priestore. Herci musia presne vedieť v ktorom okamihu majú byť na ktorom mieste, aby projekcia podľa plánu dopadala na objekt a materiál. Druhá časť workshopu bola venovaná najmä tým zasvätenejším záujemcom o vizuálne umenie. Po teoretických radách o najvhodnejších softvéroch a technológiách si účastníci sami v praxi skúšali rôzne zadania vo vybranom počítačovom programe. Následne sa výsledky práce projektovali na objekty v miestnosti.

Od skateboardingu k videoprojekcii v divadle

Počas workshopu ste spomínali, že radšej pracujete v tíme. Ako ste sa stretli s kolegami s W.H.S. divadla?

Projekt od projektu stretávam odlišných ľudí, s ktorými pracujem. Sú to zväčša kamaráti, kama-ráti kamarátov, nie sme stála skupina. Závisí to na projekte, ktorému sa venujem.

Môžete mi prezradiť čo znamená názov W.H.S.? Je to odvodené od skratky VHS kaziet, ktoré sa už dnes takmer nepoužívajú?

(smiech) Áno, je to tak nejako. Názov pochád-za z obdobia, keď sme sa začali venovať cirkusu. Vtedy sme nepoznali internet, nemali sme mož-nosť cestovať a doma vo Fínsku vidieť umenie podobného druhu. Jediným zdrojom preto boli tieto VHS kazety. A máme ich veru veľkú zbierku. (smiech).

Príprava jednej inscenácie je pre vás určite tech-nicky náročná. Koľko zvyčajne trvá?

Zvyčajne nám príprava trvá minimálne jeden až dva roky. Veľmi veľa času zaberie samotné zoz-bieranie materiálu. Rád vychádzam z prázdna, úpl-ne od nuly. Nepracujem s vopred daným scená-rom, a tak sa inscenácia vyvíja pomaly.

Čo stojí na úplnom začiatku vašej práce? Túžba experimentovať s materiálom, na ktorý budete pre-mietať alebo naopak nápad na videoprojekciu?

Myslím, že základným štartérom pre každý pro-jekt je zamyslieť sa nad tým, čomu by som sa chcel venovať, a čomu zasa nie. Zaujíma ma cha-rakter procesu tvorby, o ktorý pôjde, pretože tento proces je dôležitým faktorom konečného výsledku. Snažím sa nájsť zaujímavý začiatočný bod. Naprí-klad pri inscenácii, ktorú ste mohli vidieť včera, bolo prvotným nápadom premietanie vybraného filmu. Ten sa potom stal scenárom pre inscenáciu. Takže to bol samotný proces. V prípade inscená-cie Rozhovory (Dialogs) bolo zas začiatočným bo-dom a základnou myšlienkou pár minútový záber zo starého ruského filmu.

Charakteristickou črtou vašej tvorby je využíva-nie modernej technológie. Čo ale v prípade, že tá zlyhá? Prihodilo sa vám niekedy niečo podobné?

Zvyčajne technika funguje. Najväčším problé-mom môže byť elektrina. V jednom divadle v Ko-lumbii, kde sme hosťovali stále vypadávala, všetky projektory sa neustále vypínali a zapínali. Ale to sú veci, ktorým sa nedá predísť. Iná príhoda sa nám stala v Tel Avive. Tesne pred začiatkom predstave-nia sme si všimli, že nefunguje hlavný projektor. Veľmi pohotovo však zareagoval pán z baru pri vstupe do divadelnej sály. Zadržal nás a na javisko pustil svojho psa s uistením, že sa nemáme báť. Pustil hudbu a pes začal tancovať. (smiech)

Posledná otázka je trošku mimodivadelná. Pri svojej práci prichádzate dennodenne do styku s modernou technikou. Pozorujete sám zmeny,

Kalle Nio, fínsky vizuálny umelec a kúzelník


5


Kalle Nio (1982)Fínsky vizuálny umelec a kúzelník. Vo svo-

jej práci hľadá nové možnosti vyjadrenia po-mocou video obrazu a jeho funkcie v čase a priestore. Je spoluzakladateľom vizuálneho divadla a divadelnej skupiny nového cirkusu W.H.S., ktorá so svojimi inscenáciami preces-tovala viac ako 30 krajín a navštívila viac ako 100 festivalov.

Reflexe workshopu Kalle Nia Pohyblivý obraz – Prostor a magie.

Po té, co jsem včera zhlédla vizuálně strhující pře-stavení Odcházení finského souboru W.H.S, byla jsem velmi ráda za příležitost zúčastnit se work-shopu jejího režiséra Kalle Nia Pohyblivý obraz – Prostor a magie. Čtyři hodiny, které setkání trvalo, mohou asi jen sotva stačit na to, abychom se také naučili vytvářet ty úžasné magické triky na jevišti, ale Nio nám alespoň velkoryse poodhalil tajemství, která nasbíral během své třináctileté cesty sférami magie, výtvarného umění a instalací, filmu, diva-dla a souvisejících oblastí. Vždy je velmi inspirativ-ní sledovat, jak profesionální umělec, který se už za studií věnoval režii loutkového a alternativního divadla, hledá a rozvíjí svůj unikátní rukopis.

Nio je skvělý v propojování multimediálních tech-

Očima účastníkanologií, zejména v nejrůznějším zapojování video projekcí do svých inscenací. Ale ačkoliv jsou jeho znalosti ohledně programování opravdu hluboké, v průběhu celého workshopu opakovaně zdůraz-ňoval, že pokud je možné dosáhnout kýženého výsledku pomocí zkoušek, člověk je vždy spoleh-livější než počítač. Počítač se může zaseknout, ale pokud je inscenace dostatečně nazkoušená, nic se už nemůže pokazit.

Jak uvedl už na začátku, využitím projekcí se vždy otevírá otázka, jak překonat obtíže, které působí kombinace dvourozměrného obrazu s trojrozměr-ným prostorem. Připomnělo mi to něco, o čem před několika týdny mluvila Julie Taymor na Pražském Quadriennale: „To, co odlišuje divadlo od filmu je možnost pracovat s hloubkou prostoru, kterou sdí-líme společně s diváky v přítomném okamžiku.“

Mohli jsme detailně sledovat pokusy Kalle Nia uvést pohyblivý 2D obraz do 3D prostoru. Provedl nás totiž kreativním plánem od své první inscenace z roku 2002, kdy byly nespolehlivé DVD přehráva-če a promítací plátna stále hlavními nástroji, mezi kterými se pohybovali performeři a reagovali na vi-deoprojekce, až po současné užívání interaktivních médií a snímačů k přenosu obrazu pohybujících se předmětů. Představil také velmi užitečnou apli-kaci Millumin, kterou používá pro ovládání insce-nací s vícečetnými zdroji videa. Dohromady se vše-mi těmi inovativními ukázkami mi tento workshop skutečně otevřel cestu do úplně nových dimenzí.

Teng Teng Lam

(přeložila Adéla Vondráková)

ktoré dnešná technologická doba prináša? Ne-máte z toho občas obavy?

(dlhšie zamyslenie sa) Áno, sám v bežnom živo-te používam veľa výdobytkov modernej techniky. V inscenáciách sa im snažím vyhýbať. Aj včeraj-šie predstavenie je práve naopak predovšetkým o emóciách. Nie som si istý, či mám obavy. Urči-te ale vidím rozdiel medzi dnešnými deťmi a mo-jím vlastným detstvom. Napríklad keď som začí-nal s kúzlením, neexistoval zdroj ako si vyhľadať literatúru. Keď som sa k nejakej chcel dostať, mu-sel som poznať správnych ľudí a presvedčiť ich, že som hodný takej literatúry a že sa o kúzlenie

naozaj zaujímam, a potom mi možno poradili. Dnes si každý nájde takmer všetky triky na youtu-be behom piatich sekúnd. Informácie už nie je nut-né hľadať, sú bežne dostupné. Vidím tiež rozdiely v spôsobe, akým sa ľudia kúzleniu venujú, samo-zrejme dobré aj zlé. Predtým bolo potrebné, aby ste vedeli niečo o dejinách mágie, kde a ako triky vznikli. Dnes na to ale mladí nemajú čas, a tak si často myslia, že objavili Ameriku. Na druhej strane im však moderná technológia umožňuje navzájom porovnávať výsledky vlastnej tvorby.

Rita Henzelyová

Kalle Nio, fínsky vizuálny umelec a kúzelník

6


Kdesi ve střední Evropě žily tři sestry. Tyto okouz-lující mladé dámy trávily své dny studiem jazyků, braly hodiny tance, osvojovaly si základy správ-ného stolování. To aby okouzlily svého osudové-ho prince, až nadejde čas. Do dokonalé pohádky se ovšem vloudilo zlo: nastala válka. Matka ukryla své tři holčičky do malého pokojíku v domě u je-zera, odešla – a už se nikdy nevrátila. Jak příběh tří sester dopadne? Zachrání některou z nich sta-tečný rytíř?

Izraelská herečka, zpěvačka a režisérka Yael Raso-oly vytvořila společně se svou dlouhodobou spolu-pracovnicí Yaarou Goldring inscenaci Dům u jeze-ra na pomezí loutkového divadla a kabaretu. Sama Rasooly vystupuje v roli prostřední sestry. Ona je-diná holocaust přežila a nyní se ze své minulos-ti zpovídá divákům jako kabaretní zpěvačka. Své traumatizující zkušenosti z války přetavila v hoř-kosladké pásmo písní doprovázeného vyprávěním. V jejích vzpomínkách ožívají její dvě setry a z ma-lého čtvercového jeviště se stává stísněný pokojík s jediným oknem a třemi židlemi, ve kterém za vál-

O holocaustu intimně a pohádkověky přebývaly. Nejstarší sestra působí díky svému velkému vzrůstu a medvědím pohybům komicky neohrabaně. Ta nejmladší je zase divokým a tvrdo-hlavým diblíkem, který ostatní rád provokuje.

V Izraeli stále citlivé a neustále konfrontované téma holocaustu umělkyně nahlížejí nevinnýma holčičíma očima. Aby se dokázaly vypořádat s ne-snesitelnou životní situací, dodržují sestry i nadále řád známý z domova. Ale také hrají hry, nejraději se svými milovanými panenkami, které nesou po-dobu svých majitelek.

Loutky představující dětské panenky jsou dů-myslně vyrobeny tak, aby se s nimi dalo nakládat co nejvariabilněji. V jedné chvíli dívky nechávají loutky hrát na imaginární hudební nástroje, jin-dy s nimi tančí balet. Loutkám lze také odejmout končetiny či dokonce hlavu. Herečky je pak nahra-dí vlastními částmi těla. I nejstarší sestra tak nako-nec ve spojení se svou panenkou dokáže provést všechny baletní figury.

Ale ani dětská hravost a fantazie není dosta-tečně silná. Střípky štěstí se postupně vytrácejí

a na dívky začíná doléhat životní realita. Odtud příběh spěje nezadržitelně k nejhoršímu. Katastro-fa nastává překvapivě uprostřed hry. Místo kolem prázdné židle dívky náhle pobíhají kolem poklopu – a podobně jako na židli v něm může zaujmout místo pouze jedna. Los padá na prostřední dívku. Její dvě sestry jsou odvlečeny do koncentračního tábora.

Po tomto silném momentu bohužel následuje po-někud doslovný závěr, kdy je ještě naznačena ces-ta dvojice umdlévajících dívek vlakem do koncent-račního tábora i to, jak se prostřední sestra dostala proti své vůli do zřejmě pochybného kabaretního podniku. Nadbytečně místy působila i slova – he-rečky byly nejsilnější v mimickém a pohybovém vyjádření. Poslední píseň mistrovsky zazpívaná osamocenou Rasooly však závěrečný dojem opět vylepší. Dvojice umělkyň vytvořila podivuhodně in-timní a pohádkovou inscenaci o holocaustu, která v diváku dokáže probudit nejen děs, ale i záblesky štěstí. A minimálně proto stojí za zhlédnutí.

Petra Zachatá

Yael Rasooly už ve své předchozí inscenaci Paper Cut projevila obrovskou chuť experimentovat, jak s dramatickými žánry, tak především s podobou loutek a loutkohereckými technikami. Dům u je-zera představuje jakýsi tragický kabaret, bohatě využívající loutkoherectví a zpěvných částí ve sty-lizovaných kupletech. Příběh sester se tak skládá jako bizarní mozaika.

Využívají se prakticky veškeré dostupné materi-ály. Dívky animují své kostýmy, stejně tak pracují

Kabaretní mozaika Yael Rasooly

s částmi loutek-panenek, variabilně rozložitelných pro propojení s hereččinými těly. Vznikají tak sku-tečně velice pestré možnosti animace, například vedení imaginárního muže, sestaveného čistě bez použití spojovacích materiálů, pouze aktivitou všech tří hereček. A takovýchto momentů lze najít v inscenaci celou řadu.

Osou představení je příběh tří židovských sester, ukrytých ve sklepě rodinného domu před hrůzami holokaustu, s pouhou vírou v brzký konec války.

Nejdříve se snaží setrvat ve své rutině, jako je vý-uka jazyků, hra na hudební nástroje a tanec. Ale-spoň částečným únikem před hrůzami se jim stá-vá fantazie, opřená o silnou víru. Tato víra je však postupně lámána brzkým nedostatkem potravin. Zlomovým momentem je pak zastřelení matky před očima nejmladší dcery.

Dům u jezera s sebou nese celou řadu hrůzných narážek, skrytých za nevinnou dívčí hrou. Hodi-ny konverzace tak postupně sklouzávají k přípravě na transport, panenky odkazují k posledním pozů-statkům židovských dětí v koncentračních tábo-rech a květiny na šatičkách představují stylizované židovské hvězdy.

Scénu tvoří tři židle ve sklepní místnůstce, dopl-něné o dveře, které se nesmí otevřít. Veškeré další rekvizity jako postele, okna a baletní zábradlíčka vznikají až hereckou akcí na scéně. Tato mnoho-značnost prostoru tak dává Yael široké možnosti animace, opřené o bohatou fantazii.

Inscenace je především dramatickou úvahou o možnostech loutkářství a experimentem s ma-teriály. Pro větší intenzitu příběhu by neuškodilo zkrátit první polovinu, která představuje denní ru-tinu sester, a možná systematičtější užívání stej-ných loutkařských postupů, co by zároveň zjed-nodušilo přestavby. Nepřeberná pestrost užitých technik diváka ale odvádí od hlavního tématu. Tedy raději méně než více.

Iveta Dudová

Yael Rasooly and Hazira Performance Art Area (ISR): Dům u jezera


7


Všestranná izraelská umělkyně Yael Rasooly nej-dříve vystudovala zpěv, poté však odjela za studi-em divadelní scénografie do Londýna. Po návra-tu do Izraele se v tamní School of Visual Theater specializovala na režii, loutky a design. Ve své di-vadelní tvorbě propojuje různé umělecké disciplí-ny. Se svým sólovým představením Paper Cut ob-jíždí celý svět, velkého úspěchu dosáhly také její inscenace Dům u jezera (The House by the Lake) nebo Jak milé (How Lovely). Umělkyně se však stále věnuje zpěvu, v jejím repertoáru nalezneme klasickou hudbu i jazz. V neposlední řadě působí také jako pedagožka.

Spolu s HaZira Art Arena dovezla izraelská mul-tižánrová performerka inscenaci Dům u jezera, te-matizující problematiku holocaustu očima tří dí-vek. Hovořili jsme nejen s Yael Rasooly, ale také její dlouholetou spolupracovnicí, režisérkou Yaa-rou Goldring.

Jak vznikal text inscenace Dům u jezera, kdo přišel s námětem holocaustu?

YG: Vyvinulo se to především z naší práce s loutka-mi. Pracovaly jsme s oddělováním částí těl a jejich opětovným skládáním dohromady, především pak u loutek-panenek. Touto metodou vytváření obrazů, jsme došly i ke kompletnímu příběhu. Něco jsme si

Čím je situace extrémnější, tím více ožívá vaše fantaziepropůjčili také z pohádek či míst, která nás přitahu-jí. Z těchto střípků pak vznikl celý příběh a my po-chopily, o čem vlastně vyprávíme. Chtěly jsme zob-razit toto téma s důrazem na emocionalitu, nikoliv s prvoplánově politickým vyzněním.

Snažily jste se na události holocaustu dívat dět-skýma očima?

YR: Myslím si, že nejen očima dětí, ale přede-vším žen. V inscenaci jsou mladé dívky různého věku. Setkaly jsme se s lidmi, kteří holocaust jako děti přežili. Pochopili jsme váhu předmětu, který byl součástí jejich domova. V takovýchto těžkých život-ních situacích mají určité předměty pro své majitele obrovskou hodnotu, ať už jde o panenku, medvídka nebo obrázek. Věci získávají nesmírnou moc.

YG: Ano, svět představ, fantazie, které v inscena-ci zobrazujeme, skutečně souvisí hlavně s dětmi. Všude okolo dívek je smrt. Ale i přesto je v nich spousta života, což vytváří kontrast. To je to, co zasáhne divákovy emoce.

Šlo vám také o nalezení šťastných momentů i v těch nejhorších situacích?

YG: Je to o tom, že nemáte na výběr, musíte k něčemu přilnout. Takže přilnete k tomu, co zná-te z domova, tedy tomu, co vám řekla máma, nebo k něčemu, co si vytvoříte, vymyslíte. A čím extrém-nější je situace, tím více se přimykáte k věcem a tím více je potřebujete. Vaše fantazie ožívá.

YR: Zároveň bych dodala, že hrdinkami jsou dív-ky různého věku, a jsou proto mezi nimi výrazné rozdíly. Nejmladší se neustále ptá, kde je maminka a je také první, která se ze všeho zhroutí. Ale záro-veň věří nejsilněji. Ta nejstarší zase musí přijmout roli hlavy rodiny, osvojit si určité mechanismy z dospělého světa. Někdy dokonce musí předstí-rat, že už je dospělou.

YG: Ale také více ví, a tedy lépe rozumí tomu, co se kolem děje.

YR: Přišlo nám hodně zajímavé objevovat, odha-lovat identitu každé z dívek. Což jsme také udělaly s prvním obsazením, kde jsme pracovaly původ-ně s úplně jinými dívkami. Hodně materiálu vyšlo z nich, z jejich naturelu. Zároveň nesmíme zapo-mínat, že jsou to normální dívky, tři sestry, které mezi sebou také soupeří – která je nejkrásnější, která je nejvyšší, ale kontext se mění.

Využily jste tedy nějaké zkušenosti ze svého dětství, například s vlastními sourozenci?

YR: Moje sestra hrála na housle, bratr na cello a já na piano. Snem mého otce bylo, že vytvoříme hudební trio.

Vždyť jste také nejdříve studovala hudbu a zpěv.

YR: Nejdříve jsem zpívala a později hrála – zhru-ba od sedmi let, víceméně klasiku, ale později jsem objevila loutky a divadlo. S Yaarou jsme se potkaly na School of Visual Theatre a začaly spolupráci už jako studentky.

YG: Nejdříve jsme se bály začít s loutkovým diva-dlem, ale Yael mě do toho vtáhla.

Vrátíme se zpět k divadlu. Má v Izraeli loutkář-ství tradici?

YR: Izrael je mladý stát, takže divadelní tradice obecně je logicky velmi krátká. Loutkové divadlo je chápáno jako divadlo pro dětské publikum, nikoliv pro dospělé. Málokdo si uvědomuje, že se za tímto pojmem skrývá mnohem víc. Asi bychom potře-bovali nový pojem pro loutku, aby to lidé pocho-pili – izraelský výraz pro loutku zároveň označuje panenku. Obecně se mi zdá, že se kultura v Izraeli postupně profiluje, nabírá na obrátkách.

Iveta Dudová a Petra Zachatá

Rozprávkový konflikt medzi dobrom a zlom, kde spravodlivosť zvyčajne víťazí je obsiahnutý aj vo voľnej úprave arabského príbehu o Alibabovi, ktorý nájde jaskyňu s nahromadeným pokladom patria-cim bande zbojníkov. Pre jeho bohatého a lakomé-ho brata Kásima sa tento poklad stáva záhubou. Pre skromného, poctivého a múdreho Alibabu zas šťastím. Naivní divadlo Liberec spracovaním pred-lohy Ivy Peřinovej stavia ale predovšetkým na ko-mike textu a situácií.

Na trávnatej ploche plzenskej Proluky je na jem-ne vyvýšenom menšom pódiu postavený dreven-ný, funkčne navrhnutý paraván určený na hru s maňuškami. Skladá sa z hlavnej hracej časti a po-stranných otvárajúcich sa krídel. Malé opony tvo-ria repliky perzských kobercov a tempo premien

Sezam, otvor sa! Divák, pobav sa!scén udáva pod hracím priestorom umiestnená umelá ruka úderom na činel. Prostredný, hlavný hrací priestor je ešte predelený panelom, ktoré-ho posúvanie zdola na hor a opačne umožňuje prakticky a rýchlo rozčleniť scénu na dve rôzne dejiská. V hĺbke samotného priestoru sú podľa potreby používané dvojrozmerné iluzívne deko-ratívne panely charakterizujúce prostredie (interi-ér príbytkov, prírodná scenéria, útroby jaskyne, či mestečko s množstvom domov). Zvolená techni-ka ovládania maňušiek vhodne podporuje komi-ku textovej predlohy. Najmä ak ide o údery bábok o okraje paravánu a ich vzájomné výprasky a hlu-šenia. Občas sa významová rovina týchto bitiek ale stráca, a preto je táto intenzita skôr unavujúca ako komická. Výtvarné stvárnenie bábok je karika-

túrne, miestami až drsné (mŕtvi lúpežníci poskrý-vaní v zakrvavených vreciach). Dynamicky pôsobí skupinová triková bábka štyridsiatich lúpežníkov. Bábky sú zoradené v niekoľkých radoch na boč-ných otvárajúcich sa krídlach. Za sprievodu zboro-vého spevu striedavo otvárajú a zatvárajú bezzubé ústa. Texty piesní a choreografie maňušiek humor-ne dopĺňajú akciu na scéne.

Liberecké divadlo stavilo na istotu v dramatur-gii i výtvarnom riešení. Neexperimentuje, ale pa-teticky vyznievajúce mravné ponaučenie tvorcovia odľahčujú groteskou. Dôkazom je napríklad záve-rečná scéna, v ktorej Alibaba dáva slúžke Mardžá-ne slobodu a ocitá sa šťastne v objatí dvoch man-želiek.

Rita Henzelyová

8


Skupa‘s Daily 2015 – Zpravodaj 31. festivalu Skupova Plzeň 2015 vydává Divadlo Alfa – příspěvková organizace, Rokycanská 7, 312 00 Plzeň.

Redakce: Kateřina Lešková Dolenská (šéfredaktorka), Eva Kyselová (editorka), Tereza Kosáková, Jakub Štrom, Petra Zachatá, Karolína Krajčová,

Adéla Vondráková, Iveta Dudová, Rita Hanzelyová, Lucie Dvořáková (foto), Michal Drtina (sazba).

Fotoohlédnutí – pátek

ProgramSobota 5. září 201509:00 Divadlo ALFA – zkušebna Síla loutky11:00 Divadlo ALFA – klub Na viděnou, pane Muffine (Good Bye Mr. Muffin)14:00 Divadlo ALFA – sál Mission15:30 Peklo Dům u jezera (House by the Lake)16:30 Depo 2 Vietnamské vodní loutkové divadlo17:30 Depo Tria Fata18:30 Depo 2 Vietnamské vodní loutkové divadlo19:00 Divadlo ALFA – klub Moře Organilla (The Seas of Organillo)19:30 Proluka Cha Cha Cha aneb Charlie Chaplin a jiná cháska20:00 Papírna UbudneS

Miroslav Trejtnar: Výroba loutky smrtky

Neděle 6. září 201510:00 Divadlo ALFA – zkušebna Charakter a technologie filmové loutky11:30 Divadlo ALFA - klub Moře Organilla (The Seas of Organillo)13:00 Depo Katastrofa (Katastrophe)13:00 Black Box – malá scéna ND DJKT Stůl (The Table)14:00 Peklo Jak s Máničkou šili všichni čerti15:30 Divadlo ALFA – sál Aladin16:00 Depo Katastrofa (Katastrophe)17:00 Peklo Jak s Máničkou šili všichni čerti19:00 Divadlo ALFA – sál Aladin20:00 Papírna UbudneS

20:30 Black Box – malá scéna ND DJKT Stůl (The Table)20:30 Proluka Svět filmové grotesky

Yael Rasooly and Hazira Performance Art Area (ISR): Dům u jezeraYael Rasooly and Hazira Performance Art Area (ISR): Dům u jezera

Miroslav Trejtnar: Výroba loutky smrtky

skupa's daily 03

Documents