smutný příběh zaprášeného obrazu

MODERNÍ DĚJINY.CZ

1Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

MODERNÍ DĚJINY.CZ

SMUTNÝ PŘÍBĚH ZAPRÁŠENÉHO OBRAZU

KDYŽ BYLA VOLYNĚ BRÁNOU DO PEKLAŘíká se, že Volyně je bránou Šumavy. Když vystoupáte nad město jižním směrem, rozprostře se před vámi opravdu nádherně zvlněná krajina - jako na dlani. Je to ráj, který od nepaměti lákal do hlubokých modravých lesů a na vo-nící zelené louky. Za 2. světové války, kdy naší zemi zbyla jen nepatrná část této Šumavy, stala se Volyně, vedle Su-šice, skutečně jednou ze šumavských metropolí. Dokon-ce i výstava poštovních známek v září 1940 se tu konala pod heslem Volyně - brána Šumavy. Kdo žil po desetiletí ve zdejším mírumilovném, zapadlém koutě Čech, nemo-hl tušit, že na podzim 1942 se Volyně stane pro některé místní starousedlíky branou nikoliv do ráje, ale do pekla – a to skutečného…

Na podzim 1942 bylo vypraveno z Volyně více než deset místních židovských rodin do koncentračního tábora Te-rezín. Z města tak během několika hodin zmizeli Becko-vi, Blochovi, Eisnerovi, Fantlovi, Friemovi, Guttmannovi, Hellerovi, Kohnovi, Ledererovi, Rubinovi, Lewitochovi, Salusovi, Spirovi a Bittermannovi. Navíc byly odvezeny stařičké dámy, které by si ve svém věku zasloužily spíše odpočinek – Rosa Flusserová, Hermína Körnerová, Re-gina Fürthová, Marta Grimmová a Františka Druckerová. Byl na ně smutný pohled nejen při odchodu z Volyně, ale v listopadu 1942 i na nádraží v Klatovech, kde byli všichni nuceni nastoupit pod různými čísly do transportu s ozna-čením „Ce“ , směr Theresienstadt – Terezín.

JIŘÍ SANKOT

Židovské rodiny po sobě zanechaly v centru Volyně domy s donedávna zavedenými, prosperujícími podniky. Tři čle-nové rodiny Fantlových například odcházeli do Terezína z domu č.p. 147 a sami se pomalu měnili na pouhá čísla – čtyřiapadesátiletý otec Arnošt byl číslem 562, šestačty-řicetiletá matka Mariana 563 a jedenadvacetiletá dcera Jana 569. Opouštěli dům, který proslavil již Arnoštův ta-tínek David (zemřel roku 1928) coby obchod s metrážním textilem. Je to dodnes druhý nejzdobnější dům na náměs-tí, hned po radnici.

Nacisté, s německou důkladností, dlouho dopředu zajis-tili, aby z domů a bytů bez jejich vědomí nezmizelo nic cenného. Věci, které byly podle jejich názoru bezcenné, se hromadily na volyňském náměstí. Sem je ze svých do-mácností osobně vynášely smutné postavy se žlutými hvězdami na oblečení. Zatímco se shromážděný majetek na náměstí rozprodával hluboko pod skutečnou cenou, židovské rodiny jako stíny bez života opouštěly měs-to. Každý Žid odcházel ve studeném podzimním počasí s 50 kg nejnutnějších osobních věcí. Deportace byla do-provázena kulisou štvavých článků v denním tisku, a aby toho nebylo málo, devět dní před odjezdem trans-portu Ce měl v protektorátních kinech premiéru český an-tisemitský film Jan Cimbura. Když ve filmu ze vsi utíkal Žid s rancem na zádech, byl to obrázek jako vystřižený z jiho-české Volyně. Nesnášenlivý křik v ulicích města po vyhná-ní utichl. Klid ale nebyl.

MODERNÍ DĚJINY.CZ

2Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je

financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

MODERNÍ DĚJINY.CZ

POVOZNÍKOVA SESTRA S MĚKKÝM SRDCEMPoté, co na náměstí zůstaly jen neprodejné věci, čas-to osobního rázu, začali na náměstí najíždět povozníci. Měli od nacistických organizátorů jasný úkol – všechny „nepotřebné a přebytečné“ věci z židovských domácnos-tí odvézt na sládku a zlikvidovat tak jakoukoliv památ-ku na původní obyvatele. Skládka vznikla na výpadovce k Vimperku, těsně za městem. K likvidaci byly určeny věci nejhodnotnější – fotografie a jakékoliv osobní vzpomínky. Jeden z povozníků – říkejme mu Jan - měl za úkol odvézt věci od domu Fantlových. Když se rozjížděl s naložený-mi věcmi, přiskočila k němu na vůz jeho sestra Stázina. Zvědavě se otáčela a prohlížela věci, které Jan odvážel. Při vyhazování na skládce pak každou věc dvakrát v ru-kou obrátila. Zčistajasna se jí v dlaních ocitl zvláštní ob-raz – ve zdobeném rámu, malovaný na plátně a vypnutý na oválném dřevěném rámu. Na obraze seděly bok po boku dvě malé děti – chlapec ve věku asi dvou let a o rok star-ší dívka. Anastázie požádala Jana, zda by jí obraz odvezl domů, do malé vesničky poblíž Volyně. Na rozdíl od sestry měl ale Jan velký strach porušit příkaz a obraz svévolně odvézt jinam než na skládku. Srdce mu tlouklo, když jej schovával na voze pod deku a vezl ke Stázině domů.

Anastázka si však s obrazem neznámých židovských dětí velké starosti nedělala. Pověsila jej doma na stěnu ve světnici. Sousedé i rodina ji však varovali: „Kdyby tu obraz někdo viděl, určitě by poznal Židy. Jak vysvětlíš, že máš doma pověšený obraz židovských dětí? Chceš být prohlášena za židomilku?“ Proto jej nakonec Stáza na zbylé tři roky války překryla na stěně skříní.

VLAJKAŘI A KONJUNKTURALISTÉ VE VOLYNIŽidovské byty a domy byly pečlivě vydezinfikovány a vzá-pětí se do nich začali stěhovat noví nájemníci. O těch si můžeme udělat obrázek v obecní kronice města Volyně (1861-1945), na straně č. 360. Všichni měli blízko ke sku-pince českých fašistických dobrodruhů ze sdružení Vlajka. Za posledních deset let udělali čeští fašisté několik poli-tických kotrmelců, ale v poslední době, zdá se, měli jasno – být ještě horlivější a agresivnější než sami nacisté. Tak například jistý pan Václav Babka požádal o německou ná-rodnost a byl následně odměněn, k nelibosti města, funk-cí hajného nad obecními lesy. Jiným konjunkturalistou těžícím z neštěstí Židů byl poštovní posel Rudolf Sluka. Dobrovolně se přihlásil na práci do Říše a poté, co se vrá-til, přihlásil se také k německé národnosti. Dalšími, kdo r. 1942 údajně deklarovaly německou národnostní přísluš-nost, byly manželka a dcera vrchního strážmistra Schne-idra. Měly si tím vysloužit nejen nový byt, ale dcera Marie se díky tomu prý stala i úřednicí na poště ve Volyni. V bytě rodiny Fantlových se usadil Jan Gavlík z Březnice, který

byl již od roku 1940 „komisařským správcem“ Fantlova židovského obchodu. Zatímco pan Gavlík neprojevoval prý přehnanou horlivost, jeho žena Emílie si vysloužila díky svému nacistickému nadšení ve městě špatnou pověst.

Zatímco si vlajkaři rozebírali ve Volyni židovský majetek, osud původních majitelů v koncentračních táborech se pomalu naplňoval. Zůstaňme u rodiny Fantlových. Dá se říci, že do roku 1944 vypadala situace nadějně – zatím-co jiné transporty pouze projely koncentračním táborem Terezín a pokračovaly ihned do likvidačních táborů na vý-chodě, celá rodina Fantlových z Volyně přežila v Terezíně dva roky. 1. října 1944 dostává však šestapadesátiletý otec, Arnošt Fantl, na krk cedulku se svým novým číslem – 551 - a je nahnán do přeplněného dobytčího vagónu. Čeká jej nelidský transport Em do pekla zvaného Auschwitz (Osvětim) v Polsku. O jedenáct dní později je do Auschwitz vypraven jiný transport –Eq. Do něho jsou malými lístečky povolány i osmačtyřicetiletá maminka Mariana a třiadva-cetiletá dcera Jana. Přestože továrna na smrt Auschwitz II. – Birkenau prožívá také poslední měsíce svého zrůd-ného života, stačí tato pekelná jáma celou rodinu Fant-lových nenávratně pohltit. Fantlovi z Volyně tedy zmizeli stejně jako miliony jejich souvěrců.

OBJEV OBRAZU PO DESETILETÍCHObraz z bytu Fantlových však válku přežil. Visel pak dlou-há desetiletí v domě paní Anastázky, v pošumavské vís-ce, v domě č.p. 14. Mnoho let po válce si obrazu všimli sousedé majitelů paní Stázy, bydlící v protějším domě č.p. 27. Shodou okolností šlo o židovskou rodinu žijící v Praze, která do podhorské vísky jezdila na chalupu. Čas běžel a židovští sousedé projevili o obraz zájem – poku-sili se vypátrat v české židovské komunitě, kdo by mohly být děti na obraze. Bezúspěšně. Obraz se poté jevil jako bezcenný, nikdo jej nepostrádal. Přišel o zdobený rám, malé děti se na něm učily malovat. Poničený se ocitl kdesi v koutě domu č.p. 27. Paní, které dům donedávna patřil, dnes žije v pražském domově důchodců, a její ne-movitost byla prodána. Roky běžely a noví majitelé domu č.p. 27 během rekonstrukce dospěli až k vyklizení starého nepořádku na půdě domu. Bylo jaro 2012 a starý, zaprá-šený obraz z půdy opět spatřil denní světlo. Noví majitelé byli objevem zajímavého portrétu dvou malých dětí pře-kvapeni. Kdo to jen na obraze může být? Shodou okolnos-tí vedly jejich první kroky s obrazem do protějšího domu č.p. 14, ke dceři paní Anastázie, paní Haně… Ta byla jako malé děvče svědkem záchrany obrazu. Autor tohoto člán-ku, na základě informací od paní Hany, se pokusil kontak-tovat žijící známé příbuzné rodiny Fantlových v zahraničí.

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

MODERNÍ DĚJINY.CZ


MODERNÍ DĚJINY.CZ

MÍSTOSTAROSTKA WELLINGTONU SE VYDÁVÁ PO STOPÁCH PŘEDKŮNikdo netušil, že na zcela opačném konci světa, na No-vém Zélandě, se ve stejné době začíná jiný příběh. O nový impuls do života se tu pokouší Helene Ritchie, bývalá místostarostka hlavního města Wellingtonu a dnes nej-déle působící radní na wellingtonské radnici. Je to prav-děpodobně také nejživelnější a nejkontroverznější we-llingtonská politička, zastupující labouristickou stranu. Nejvíce změn prosadila v hlavním novozélandském městě v 80. letech. Nejúspěšnějším jejím počinem bylo prosaze-ní Wellingtonu a jeho okolí jako zóny bez jaderných zbraní v roce 1982. Letos město oslavilo 30. výročí tohoto histo-rického kroku. Ve stejném roce se díky Helene rozeběhla ve Wellingtonu kampaň „Čistá voda pro město“. Helene se výrazně zasadila i o záchranu historické radniční bu-dovy ve Wellingtonu. 47 x se údajně pokoušela stát se starostkou města. Neúspěšně. Naopak poslední desetile-tí Helene příliš nepřálo. Utápěla se v depresích. Nejprve se musela pustit do (úspěšného) souboje s rakovinou prsu. Následně jí zemřel manžel a životní partner Peter Ritchie, a nakonec i milovaná sestra. Nepřízeň osudu jí vynahra-dilo narození vnoučat. V jejich žilách koluje maorská krev. Helene Ritchie se stále může opřít nejen o děti, ale i o de-vadesátiletého strýce - Roberta Fantla.

Již půl roku Helene horlivě pátrá po předcích, kteří byli nuceni uprchnout na Nový Zéland v první polovině 20. století. Zcela náhodou se dozvídá nové a nové infor-mace, které ji dovedou k rozhodnutí – od konce června do počátku srpna 2012 stráví zaslouženou studijní do-volenou v Evropě. V plánu má cestu do Polska, České republiky, do Rakouska, do Bavorska a do Francie. V Če-chách má dvě důležité zastávky – Prahu a Liberec, kde dědeček Robert Fantl pracoval v textilní továrně svého strýce. Těsně před odjezdem z Nového Zélandu dostihne Helene, díky rychlé komunikaci příslušníků široké rodiny Fantlových na internetu, zpráva o existenci neznámého obrazu. Na obraze by podle všeho měla být Helenina ma-minka Lidy Fantlová a o rok mladší strýc Robert (Hugo) Fantl. Helene se chytá na poslední chvíli příležitosti. Je tu možnost dozvědět se více o Volyni i pradědečkovi Davidu Fantlovi, jenž zde měl obchod. Dvaašedesátiletá politička vyráží na poměrně dobrodružnou výpravu do Evropy – nej-prve 24 hodin v letadle a následně cestování „nazdařbůh“ Evropou – bez předem zajištěného dopravního prostředku a ubytování. Veze s sebou zajímavé rodinné dokumenty, které brzy skončí v muzeu ve Volyni. Její příjezd do Volyně 17. července 2012 dokazuje, že se nacistům nepodařilo zdejší rodinu Fantlovu zcela vyhubit. Dokumenty v rukou Helene pak mají vysvětlit, jak se to podařilo. Jde o nikdy nepublikovanou korespondenci a novinové články vzta-

hující se k Hildě Marxové - vnučce Davida Fantla, neteři Arnošta Fantla a sestřenici Jany, Lidy či Roberta Fantlo-vých…

HELENIN PRADĚDEČEK DAVID FANTLPojďme si ale na tomto místě povědět něco o Davidovi Fantlovi a jeho rodině. Narodil se roku 1846 v deset kilo-metrů vzdáleném Dřešínku do rodiny Wolfa Fantla a Bar-bory Adlerové-Fantlové. Po Davidově narození se rodiče přestěhovali do Volyně a zakoupili historický, původně gotický dům č.p. 147 na náměstí. Zde se jim narodil Davi-dův bratr Markus. Nejstarší bratr Jakub se mezitím vyučil v letech 1857-1861 obchodníkem v rozmáhající se židov-ské textilní firmě Fürthových ve Strakonicích a podniku již zůstal věrný. Snad tady se při návštěvách bratra se-známil David s Filipínou ze sušické větve Fürthů a oženil se s ní. Novomanželé se pak usadili ve Volyni a otevřeli v č.p. 147 obchod. Jak jinak – s metrážovým textilem. David se následně stal váženým volyňským občanem, sponzoroval nejen místní židovskou obec a opravu židov-ských památek (synagoga, hřbitov), ale snažil se pomoci i městu. V roce 1905 se tak podílel na dodávání plynu pro osvětlení nebezpečně tmavých městských ulic.

S Filipínou přivedli na svět osm dětí – Růženu, Roberta, Kamilu, Arnošta, Artura, Gustava, Huga a Bertu. Děti se však brzy rozprchly do světa. Dva synové, Gustav a Hugo, orámovali svými časnými úmrtími první světovou válku. Hugo Fantl zemřel 17. června 1914 ve Vídni a Ing. Gus-tav Fantl pak skonal 29. října 1918 (v pouhých 28 letech). Robert se odstěhoval do Liberce, kde také r. 1923 zemřel ve věku 42 let. Kamila se provdala do německého města Bayreuthu poblíž našeho Chebu. Dr. Artur Fantl se odstě-hoval do Plzně, kde jej mnohem později zastihla okupace a deportace do Terezína. Rodiče - David Fantl i jeho žena Filipína přežili nakonec tři ze svých synů. Dvaaosmdesá-tiletý David zemřel roku 1928 ve Volyni. Dům a obchod po něm převzal ve věku čtyřiceti let nám již známý Arnošt. Sedmdesátiletá Filipína se přestěhovala k nejmladšímu z dětí – devětatřicetiletému Arturovi do Plzně, aby zde o rok později také zemřela.

PO STOPÁCH ROBERTA A KAMILY FANTLOVÝCHPodívejme se nyní po stopách dvou z Davidových dětí – Roberta a Kamily. Robert odešel se svými bratranci – Markusovými syny – Hugem a Ottou do Liberce, aby tu spravovali strýcovu textilní továrnu nazvanou „Galan-terie-, Kurz- und Wirkwaren en gros’ in Reichenberg, Böhmen.“ Markus měl sice ještě dva syny – Alfreda a Sa-muela, ale ti odešli na přelomu 19. a 20. století do Ameri-ky a slehla se po nich zem. V Liberci se Robert oženil. Vzal si Židovku z velmi zámožné polské rodiny – Bornsteinů.

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

MODERNÍ DĚJINY.CZ



1923. Hilda se pak ještě více upnula na tetu Polu. Nejlepší školní léta prožívala těsně po první světové válce. Nová bavorská sociálně demokratická vláda vydala zákony, které otevíraly dveře škol dokořán děvčatům a všeobec-ně všichni ve společnosti pociťovali nový, vstřícný postoj k ženám. Bylo to výborné prostředí pro rozvoj nadání, kte-ré pomalu dospívající Hilda měla. Bohužel, na konzerva-tivní škole často nové podněty narážely na nepochopení pedagogů. Hilda tedy ve 14 letech s nadějí přestoupila do kvarty humanistického gymnázia a stala se součástí první generace studentek – dívek na této škole.

NEBEZPEČNÁ SOUSEDKA – WINIFRED WAGNEROVÁVe stejné době žila v Bayreuthu ještě jiná žena – o čtrnáct let starší Winifred Wagnerová. Narodila se do rodiny ang-lického novináře Johna Williamse. Poté, co jí v útlém věku zemřeli oba rodiče, stal se jejím adoptivním otcem Karl Klindworth, německý klavírní virtuos, hudební skladatel, dirigent a pedagog. Seznámil mladičkou Winifred s rodi-nou skladatele Richarda Wagnera z Bayreuthu. Stala se brzy nadšenou obdivovatelkou Wagnerovy tvorby a pře-pracovala několik jeho děl pro klavír. Ve věku osmnácti let se r. 1915 provdala za Richardova syna Siegfrieda, které-mu bylo čtyřicet šest let. Následně mu během pouhých čtyř let 1917 – 1920 přivedla na svět čtyři děti – Wielanda, Fridelind, Wolfganga a Verenu.

Rodina Wagnerova byla v Bayreuthu pochopitelně uzná-vanou elitou, bez které se neobešla žádná společenská událost. Siegfried se ženou a dětmi žil na okraji zámec-ké zahrady, ve vile svého slavného otce, zvané Wahnf-ried. Na čele budovy je dodnes vyrytý nápis „Zde, kde mé blouznění dosáhlo míru – Wahnfried – budiž tento dům mnou zván.“ Bayreuth se díky rodině Wagnerových paso-val do role „pravého německého města“. Však se tu také konaly v tomto duchu různé festivaly. V roce 1923 se zde na Německém dni poprvé zjevil čtyřiatřicetiletý Rakušan Adolf Hitler, v tradičním bavorském kroji a s bílými vl-něnými podkolenkami. Seznámil se s rodinou Wagnero-vých a o osm let mladší Winifred zaimponoval. Plamen-ným pohledem i radikálními názory. Rychle se z nich stali blízcí osobní přátelé. Na konci roku 1923 se však Adolf Hitler pustil do dobrodružného podniku, který mu nevy-šel – s kumpány z NSDAP se pokusil v Mnichově o slavný pivní puč. Skončil na rok v pevnosti Landsberg, ale věrná obdivovatelka Winifred na něho nezapomněla. Těšila jej ve vězení svými dopisy a posílala mu balíčky. Po Hitlerově propuštění z věznice se roku 1925 ještě více sblížili a za-čali si tykat.

Tato rodina vlastnila v polské Haliči také velkou textilní továrnu. Nevěsta se jmenovala Pola. Dorozumívací řečí v rodině byla pochopitelně němčina – univerzální jazyk židovských rodin. Tímto jazykem řešili v rodině jazykový problém – Robert byl Čech, Pola byla Polka, v domácnos-ti měli zaměstnaného příbuzného z Ruska a kuchařku ze Slovenska. V roce 1922 se Robertovi narodila dcera Lidy a o rok později, v srpnu 1923, syn Robert. Právě on je již dříve zmíněným strýcem novozélandské političky Hele-ne Ritchie. Tragickou souhrou okolností zemřel dvaačty-řicetiletý otec Robert pouhých pět dní po narození syna. Ten má pak na smutečním oznámení z nepochopitelných důvodů zvláštní jméno - Hugo. Že by měl původně jméno po strýci a po náhlé smrti otce mu bylo urychleně změně-no na tatínkovu památku? Je to záhada i pro něho samot-ného. Matka – Pola roz. Bornsteinová – i nadále udržovala pevné pouto s rodinou Fantlových.

Jak již bylo uvedeno dříve, Davidova dcera Kamila se pro-vdala do německého Bayreuthu za Adolfa z místní zámož-né židovské rodiny Marxů. Spolu s bratrem Oskarem Mar-xem tu Adolf provozoval velký obchodní dům s textilem na Richard-Wagner-Strasse. Přesný název obchodního domu byl Kaufhaus für Woll-, Mode- und Spielwaren. Je pochopitelné, že po svatbě jej Adolf vedl již s Kamilou jako rodinný podnik Kaufhaus Schierer.

DĚTSTVÍ HILDY MARXOVÉPrávě v tomto domě, č.p. 4, na ulici Richarda Wagnera se rodičům Marxovým narodila 1. listopadu roku 1911 dce-ra Hildegarda. Hilda se stala pro celou širokou rodinu Fantlových a Marxových velkým požehnáním. Byla velmi umělecky nadaná. Milovala tanec a měla do života celou řadu přání. Brzy ale zjistila, že Bayreuth není pro splně-ní podobných přání mladé židovské dívky vhodným mís-tem. Obtížný byl někdy i život v bohaté židovské rodině. O mnoho desítek let později popsala s lehkou ironií večery u rodinného stolu následovně: „Byli jsme velice vybraná rodina. U stolu se nikdy nemluvilo o penězích ani o po-litice. A když jsem se jednou dotkla nějakých novin, můj otec řekl: ´Polož je, stejně tomu nerozumíš! Vy-růstala jsem pod velice dobrým dozorem.´“ Přestože byla Hilda chráněna během dospívání před politikou, stala se jí politika a antisemitismus velice brzy krutým souse-dem.

Hildini rodiče udržovali úzký kontakt s rodinou strýčka Roberta Fantla a tety Poly v Liberci. Všichni spolu při se-tkáních hovořili německy. Strýčka i tetu měla Hilda ráda a na jejich návštěvy se těšila. Bohužel, jak již víme, mladý strýček náhle zemřel, když Hildě bylo dvanáct let - v roce

MODERNÍ DĚJINY.CZ


Ve této době si Hildina mladého talentu všiml bavorský nakladatel Karl Meier-Gesees a ve svém časopise „Bay-reuther Land“ uveřejnil devět krátkých básní, z nichž dvě se později ocitly v Hildině básnické sbírce.

Po maturitě zahájila Hilda v zimním semestru 1931/1932 studium v Berlíně a výrazně se jí ulevilo. Studovala žurna-listiku, dějiny divadla a umění. Jejím vzorem se tu rychle stal známý žurnalista, ředitel Německého institutu pro žurnalistiku na zdejší Universitě Fridricha Viléma, profesor Emil Dovivat. Bohužel, v lednu 1933 dostihl Hildegardu Adolf Hitler v Berlíně a zavedl antisemitský režim v celém Německu. Již v dubnu 1933 vydala nová vláda pohotově „Zákon proti přeplněnosti německých škol a vysokých škol“. Bylo to pochopitelně první opatření proti židovským žákům a studentům. Hilda musela tedy universitu opustit a na Dovivatovo doporučení začala pracovat jako externí spolupracovnice pro židovské noviny C.-V-Zeitung. V té době začala silně vnímat své židovské náboženské cítění.

HILDA POD DOHLEDEM GESTAPAV roce 1934 vydala Hilda pod pseudonymem „Marx-Pe-ters“ vlastním nákladem svou první básnickou sbírku, nazvanou „Lapená do veršů“. Zároveň se při tom od zá-kladu naučila žurnalistickému řemeslu. Její druhá básnic-ká sbírka „Dreiklang-Kvintakord“ z roku 1935 jí přivodila slávu mezi židovskou veřejností. Závěrečná báseň „Sbor židovských žen v Německu“ byla téhož roku publikována v mimořádném vydání C.-V-Zeitung a v následujícím roce za něj Hilda Marxová obdržela „Literární cenu za umě-lecký přínos Židovské obci v Berlíně“. Sbírka v roce vy-dání diskriminačních Norimberských zákonů uklidňovala židovskou veřejnost a ujišťovala ji, že má smysl nadále žít v Německu. Na druhé straně však mezi řádky upozor-ňovala na plíživé zbavování práv. Sbírka tak překročila prostor vymezený nacistickou cenzurou a byla zakázána. Hilda Marxová se ocitla po boku Thomase Manna na černé listině zakázaných autorů. Vedle slavného spisovatele se ocitla doslova – v abecedě jej na seznamu následovala.

Hilda žila nadále pro svou žurnalistickou práci a v roce 1937 vstoupila dokonce do kabaretu židovských autorů, kde pracovala jako textařka. Mezitím se dočkala dalšího úředního zákazu – nesměla být zveřejněna její prozaická sbírka „Svazek dopisů“. Ve stejné době cestovala po re-citačních večerech pro židovské publikum napříč celým Německem. Tyto večery byly pochopitelně ostře sledová-ny Gestapem. Dokonce i do Bayreuthu přijela přednášet na chanukovou slavnost. V menších městech využívala recitace k tomu, aby v nestřežený okamžik informovala

Hitler vzal Winifred r. 1925 na stranický sjezd do Výma-ru a nadšená žena ihned příští rok do NSDAP vstoupi-la. V roce 1928 se podílela na založení Bojového svazu německé kultury, antisemitské organizace nechvalně proslulé hlavně v dobách Třetí říše. Po smrti sedmdesá-tiletého manžela se jeho třiatřicetiletá vdova stala ředi-telkou Bayreuthských slavností. Od nástupu k moci roku 1933 zde byl vůdce Hitler stálým hostem a od r. 1936 do r. 1940 bydlel během slavností ve zvláštní přístavbě vily Wahnfried.

Přesto, nebo právě proto, že v Bayreuthu byla silná židov-ská komunita, dařilo se Winifred antisemitskými náladami silně ovlivňovat společenský život ve městě dávno před rokem 1933. I Hilda Marxová později označila vilu Wahn-fried za „Královský hrad“ a za prameniště antisemitismu ve městě. Hilda dále vzpomíná: „Poznala jsem Bayreuth jako město Wagnerových. Do školy jsem chodila se všemi čtyřmi Wagnerovými dětmi… Jedna z mých prvních vzpo-mínek je, že jsem byla poplivána, protože jsem Židovka. Bylo to v době, kdy zbytek Německa sotva věděl, kdo je Hitler. Ale Hitler byl tehdy ve vile Wahnfried pečený vaře-ný a oheň už jednoduše nešlo uhasit. Jako mladá dívka jsem například nemohla chodit do tanečních…Tak jsem se skutečně velmi brzy seznámila s antisemitismem.“

DOSPÍVÁNÍ HILDY MARXOVÉPodle vyprávění Hildy Marxové se našlo v Bayreuthu hod-ně lidí, kteří odmítali nakupovat v židovských obchodech. „Muselo se s tím žít. Ten starý dobrý antisemitismus. Nebo ten starý pohodový antisemitismus. Nic se proti tomu nedělalo a nikdo se ani o nic nepokusil.“

Ač se to zatím nezdá, Hilda v této nelehké době prožívala i šťastné okamžiky. Učitelé si velice pozorně všímali jejího literárního talentu. Brzy jej mohla ukázat i na veřejnosti. V roce 1929 bayreuthská městská rada jednohlasně udě-lila některým studentům středních škol každoroční lite-rární cenu Jeana Paula, ohodnocenou 50 markami. Mezi devíti nositeli ceny byla také Hilda Marxová, která prá-vě navštěvovala předposlední ročník gymnázia. Později vzpomínala, kterak udělování ceny doprovázela ironická scenérie – noční cesta na zámeček Rollwenzelei a cere-moniál ve světle svíček. Při předávání ceny Hildě asisto-vali dlouhovousí profesoři.

Ve stejné době zasáhly Hildu dvě po sobě jdoucí smut-né zprávy ze sousedních Čech. Nejprve r. 1928 ve věku osmdesáti dvou let zemřel ve Volyni dědeček David Fantl a vzápětí r. 1929 v Plzni jedenasedmdesátiletá babička Fi-lipína Fantlová.

MODERNÍ DĚJINY.CZ



ZOUFALÝ DOPIS DO AUCLKANDU NA NOVÝ ZÉLANDIhned poté, co si Hilda v Praze nabídku přečetla, rozhodla se požádat aucklandského starostu o pomoc. V auckland-ském deníku Wairarapa Age (Times) vyšel dne 16. srpna 1938 její dopis starostovi města:

„NALÉHAVÁ ŽÁDOST ŽIDOVKY – DOPIS NĚMECKÉ ŽENY STAROSTOVI – PODMÍNKY V EVROPĚ BEZNADĚJNÉ – Milý pane starosto, omlouvám se za svou troufalost, se kterou se obracím přímo na Vás. Neznám ale jiný způ-sob, jak si splnit sen, který mám již dlouho – totiž dostat se na Nový Zéland. Dovolte mi napsat Vám svůj krátký životopis…V listopadu 1937 jsem musela emigrovat z Ně-mecka do Československa. Tato země pro mě byla jedi-nou, kam jsem se mohla uchýlit, protože tu mám nějaké příbuzné, kteří mě do začátku mohli podpořit. Když jsem byla v této zemi čtyři týdny, mohla jsem již žít nezávisle, i když velmi skromně. Věnovala jsem se reklamě a propa-gaci. Znamená to, že jsem psala reklamní slogany a verše pro slavné firmy, například Baťa, atd. Dělala jsem před tím takovou práci i v Německu, například pro porcelánku Ro-senthal. Mimo to jsem měla na mnoha místech své vlastní recitály a psala jsem do novin a časopisů.

Každopádně si přeji opustit Evropu, protože pro mladé lidi tu na kontinentě nejsou žádné šance. Teď se, nejen v mé profesi, obtíže zvětšují a já se musím poohlédnout po místě, kde bych mohla žít a seriózně pracovat. Kro-mě své práce mohu a chci dělat jakoukoliv práci, která mi bude nabídnuta. Jsem dobrá v psaní na stroji, řízení auta, mohu pracovat s dětmi, pomáhat v domácnosti, učit lati-nu, řečtinu, němčinu, recitaci či gymnastiku. Jsem zcela zdravá a neprovdaná. Jestliže bude Československá ná-rodní banka souhlasit, mohu s sebou vzít nějaké peníze. Jsem si jistá, že budu moci začít žít bez pomoci ihned od počátku svého pobytu na Nové Zélandě.

Ještě jednou mi prosím odpusťte mou troufalost a od-povězte mi, jestliže pro mě najdete nějakou příležitost ve vaší zemi. Přikládám fotografii...“

PAN KEITH Z AUCKLANDU NABÍZÍ HILDĚ POMOCNOU RUKUDeset dní po zveřejnění dopisu v aucklandském deníku píše jeden z jeho pravidelných čtenářů Hildě do Prahy do-pis:

„Milá paní, viděl jsem Váš dopis starostovi tohoto města, ve kterém jej žádáte o pomoc a o místo. Před tím, než kdo-koliv může začít žít v této zemi, je nezbytné, aby dva zdej-ší lidé garantovali, že v případě nezbytnosti budou hradit

publikum o novinkách z Berlína. Pro židovskou veřejnost to bylo důležité a pro Hildu nebezpečné.

Žila i nadále v Berlíně, kam se za ní v roce 1936 přistě-hovali rodiče. Houstnoucí atmosféra v Bayreuthu již byla k neunesení. Společně navštívili olympijské hry. Záva-zek vůči židovské obci v podobě přednáškových cest ji v té době držel ve vlasti, a přestože dostala již v roce 1934 nabídku vycestovat do USA, rozhodla se neemig-rovat. Snad jí v tom pomáhala i iluzorní představa, že se Hitlerův režim nemůže udržet a že padne.

V zimě 1937/1938 byla zatčena Gestapem. Policisté se kdesi dozvěděli, že Hilda má v zahraničí, v Plzni, finanč-ní konto, a nutili ji převést peníze do Říše. Hilda odmítla a gestapáci se uchýlili k výhružce – že v opačném případě bude převezena do koncentračního tábora. V této těžké situaci se Hilda rozhodla uprchnout do demokratického Československa, přičemž rodiče ponechala v Berlíně. Hil-degardě v té době bylo 27 let.

HILDA, POLA, LIDY A ROBERT POHROMADĚ V ČESKOSLOVENSKUMladá žena přijíždí ke své tetě – Pole Fantlové – a jejím dvěma dětem, Lidy a Robertovi Fantlovým. Ti ale prožíva-jí také velice těžké období. V československém pohraničí sílí svůj nenávistný tlak Sudetoněmecká strana Konrada Henleina a Liberec je jedním z center této nacistické a an-tisemitské strany. Pola s dětmi je tedy nucena se také přestěhovat – do Prahy. Sem za nimi přijíždí Hilda. Zdá se, že rodina teď bude silnější vůči nelehkým okamžikům, které je čekají.

Hilda je však vývojem v Československu během roku 1938 rozčarovaná. A právě zde začíná příběh dopisů a článků Hildy Marxové, které přiváží v roce 2012 do České republiky Helene Ritchie.

V době, kdy sedmadvacetiletá Hilda pobývala s tetou, patnáctiletým bratrancem Robertem a šestnáctiletou se-střenicí Lidou v Praze, byl uveřejněn v novinách zajíma-vý článek, který v ní zažehl jiskřičku naděje. Ve zprávě se uvádělo, že aucklandský starosta T. Jordan je připraven přijmout ve svém městě na Novém Zélandě perzekuované obyvatele západní Evropy. Dále se uvádělo, že je ochoten, pokud to bude možné, zajistit i pracovní příležitosti. Přes-tože vzápětí starosta Jordan nabídku dementoval s tím, že nikdy nic podobného nenabídl, rozeběhl se díky falešné zprávě zajímavý rodinný příběh.

MODERNÍ DĚJINY.CZ


NEBEZPEČÍ PŘICHÁZÍ DO ČECHDo ledna 1939 psal A. Keith dopisy Hildě do Prahy, k tetě Pole. Nedostával odpovědi a začal se obávat nejhorší-ho. Sama teta Pola si 6. ledna 1939 nechala přeložit do-pis pro pana Keitha na Nový Zéland. Na rozdíl od ostatní korespondence, na psacím stroji, je psán ručně a jako by ve chvatu:

„Milý pane Keithe, děkuji Vám za pozvání a nesmírně las-kavý dopis. Je od Vás velice pěkné, že nám chcete pomo-ci a nemohu vyjádřit slovy, jak jsem vděčná a jak velmi laskavý jste. Váš dopis mi dal novou naději a těším se až uslyším o Auclkandu. Poslala jsem všechny nezbytné pa-píry na celní ministerstvo do Wellingtonu – má neteř je v Americe, takže jí okamžitě napíši a přiložím Váš dopis, aby Vám mohla napsat sama, aby Vám sdělila, že sama již na Nový Zéland nechce. Ještě jsem nedostala noviny, kte-ré jste mi posílal, ale domnívám se, že dorazí. Je od Vás velice hezké, že jste je poslal. Prosím, napište mi, ve kte-rém městě by pro nás bylo nejlepší se usadit. Děkuji Vám ještě jednou za Vaši štědrost. S nejlaskavějšími pozdravy, Vaše Pola Fantlová P.S. Právě jsem obdržela noviny. Moc moc moc Vám děkuji. Těším se až si je přečtu.“

Zároveň obdržel pan Keith i zatoulaný dopis, který Hilda psala již 24. listopadu 1938 z New Yorku. Viditelně se mu ulevilo. Ihned 13. ledna 1939 proto odepsal:

Milá slečno Marxová,Moc mě potěšilo, když jsem obdržel Váš dopis z 24. listo-padu. Začínal jsem se obávat, jestli jste nebyla poslána do koncentračního tábora…“

26. února 1939 Hilda odepisuje na předchozí Keithovy do-pisy a mimo jiné píše:

„Milý pane Keithe,Byla jsem velmi potěšena, když jsem obdržela Vaše do-pisy z 13. ledna a 3. února 1939. Vůbec Vám velmi děkuji za Vaši laskavost. Moje teta, paní Fantlová, mi napsala o vaší korespondenci, kterou jste mezitím udržovali, ale nevím, jak kolem ní věci pokročily. Každopádně, to jak se chováte, považuji za nádherné. Čím více čtu a slyším o zemi, která bývala před nějakým časem mou milovanou vlastí, tím raději vidím, že na světě jsou vždy lidé se sku-tečným lidským cítěním a skutečným srdcem, jako jste vy… Jsem velmi šťastná, že jsem tu našla hezké zaměst-nání, i když moc nevydělávám. Přesto jsem ráda, že jsem mohla poslat příspěvek také svým rodičům. Víte, oni byli tím prvním důvodem, abych sem tak brzy přišla, protože situace v Československu se den ze dne zhoršuje. Proto si myslím, že je pro paní Fantlovou velkým štěstím, že jste

životní náklady, aby za něho nebyl zodpovědný stát. Není mnoho lidí, kteří by riskovali, že se o cizince budou starat třeba i po celý zbytek jeho života. Když zapadne cizinec do rodiny jako jeden z jejích členů, pak je to něco jiného. Je tu mnoho místa pro dívky, konkrétně zdravotní sestry a služky v lepší společnosti. Ale je velice riskantní cokoliv nabídnout, dokud si o ní neudělají dobrý obrázek. Myslím, že pokud jste ohleduplná osoba, přinese Vám život zde velmi málo problémů. Snad bych Vám mohl pomoci tím, že Vám nabídnu na pár měsíců domov, dokud nenajdete vhodné zaměstnání. Musím nicméně najít ještě druhého garanta, což může být velmi těžké. Pokud máte zájem, mohla byste mi dát vědět více o sobě – Vaše koníčky, typ lidí, se kterými si nerozumíte atd. a jak si myslíte, že Nový Zéland vypadá. Já jsem profesionální účetní s poměrně velkým domem a rodinou se dvěma dětmi (18 a 20 let). Nikoho nezaměstnáváme a nejsme bohatí, ale, jako mno-ho dalších, bychom rádi pomohli alespoň jednomu uprch-líkovi. S pozdravem, A. Keith“

PRAŽSKÁ SPOLUPRÁCE S MAXEM BRODEMV této době drželo Hildu nad vodou příležitostné psaní do novin. Získala kontakt i na německy píšícího židov-ského novináře Maxe Broda. Ten ve svém deníku „Prager Tagblatt“ zveřejnil některé její básně. V té době se však již i nad Židy v Československu stahovaly mraky. Říšská branná moc vpochodovala v říjnu 1938 do Sudet a nebez-pečně se přiblížila Praze. Navíc v pomnichovské „druhé re-publice“ nebyli židovští imigranti vítáni a také v naší zemi se pomalu rozhořel plamen antisemitismu. Hilde tváří v tvář hrozbě vyhoštění do Německa se odvážila zarisko-vat a vydat se do neznáma.

Je pravděpodobné, že si do listopadu 1938 Hilda s panem Keithem ještě alespoň jedenkrát vyměnili dopisy a Hilde-garda požádala pana Keitha, zda by bylo možné dostat na Nový Zéland i Polu s oběma dětmi.

HILDA UTÍKÁ DO AMERIKYNa nátlak rodičů využila kontaktu na amerického občana, kterého sice osobně neznala, ale s nímž od roku 1934 udr-žovala písemný styk. Již v roce 1934 Hildě nabídl, že může na jeho pozvání přijet do USA. Tehdy odmítla. Nyní jí ale nic jiného nezbývalo. S velkou dávkou dobré vůle amerického konzula v Praze získala vytoužené vízum a 14. listopadu 1938 dorazila s mladistvým elánem do New Yorku. Rodi-če Kamilu a Adolfa zatím zanechala v Berlíně a tetu Polu s dětmi v Praze. Na prahu stál kritický rok 1939, obsazení českých zemí a vypuknutí druhé světové války. S válkou je spojen jeden z nejzrůdnějších projektů nacistického reži-mu – tzv. konečné řešení židovské otázky.

MODERNÍ DĚJINY.CZ



Každý se v nastalé situaci snažil zachránit, jak to jen šlo. Přestože, jak se zdálo, Hilda zakotvila natrvalo ve Spo-jených státech, pan Keith se ji snažil v příštích měsících přesvědčit, aby se přestěhovala na Nový Zéland. Pře-svědčoval ji a posílal jí fotografické časopisy ze svého os-trova. Hilda se brzy naopak mohla pochlubit, že je opět nezávislá, a že se může věnovat činnosti, která ji vždy bavila – propagace v mírové organizaci, recitace,… Ko-respondence mezi panem Keithem a Hildou během roku 1939 silně zhoustla. A. Keith nešetřil lichotkami na výbor-nou úroveň angličtiny mladé dámy a navíc mu její zájem viditelně imponoval. Hilda viděla v dopisování příležitost, jak si zlepšit svůj anglický psaný projev. Navíc se do dopisů pana Keitha svým způsobem zamilovala. Poté, co jí poslal poč. roku 1939 svou fotografii, velice jí připomněl jejího oblíbeného básníka a spisovatele, čerstvého čtyřicátníka s uhrančivýma očima, Manfreda Hausmanna. Od té doby jí nepřestaly Keithovy rozsáhlé, poetické dopisy připomínat Hausmannovu tvorbu.

Hildina častá korespondence s A. Keithem měla pochopi-telně ještě jeden důvod. Dívka měla starost o své rodiče, kteří zůstali v Říši … a především o tetu Polu, sestřenici Lidy a bratrance Roberta. Stávalo se, že Hildegarda za-čala psát dopis odpoledne a končila po půlnoci. Z dopi-sů pana Keitha je znát zdánlivá bezstarostnost – snad aby děvče odvedl od každodenních starostí. Hildiny do-pisy jsou v tomto směru mnohem křečovitější. Je vidět, že ji velmi tíží osud tety Poly a jejích dětí. Po 15. březnu 1939 se jí navíc nedařilo obnovit kontakty do Prahy a jedi-ným prostředníkem se jí tak stal pan Keith z Nového Zé-landu.

Ještě 12. dubna ale Hilda panu Keithovi napsala:„… další den jsem dostala dopis od mé tety, paní Fant-lové z Prahy (mezitím se přestěhovala a její nová adresa je nyní: Klimentská 11, Praha II., Čechy). Neznám přesný obsah Vaší poslední korespondence s ní, jen jsem pocho-pila že jí něco, zdá se, narušilo plány, se kterými jste jí tak laskavě chtěl pomoci. Víte, že v této době nemohou psát, co chtějí. Prosím Vás, abyste se nezmiňoval, co Vám o této záležitosti píši. Udělala jsem jen to, co jsem po-chopila z jejího dopisu, že by chtěla. Promluvila jsem zde s jejími přáteli. Řekli mi, že v případě, že by se jí a jejím dětem nepodařilo vycestovat na Nový Zéland kvůli tomu, že částka na kauci by byla příliš malá, oni jí rádi pošlou příspěvek na vyšší. Prosím Vás, dal byste mi laskavě vě-dět – protože o takových věcech do Československa psát nemůžete – jak velká částka má být a jestli by to vůbec mohl být důvod, aby nebyli přijati? Byla bych Vám za to velmi vděčná a má teta také...“

k ní tak laskavý. Ale řeknu Vám – ne proto, že je mou pří-buznou – že v případě, že přijedou na Nový Zéland, nikdy nebudete litovat své pomoci…Posílám spoustu pozdravů Vám i Vaší rodině a mnoho díků za Vaši laskavost vůči paní Fantlové. Těším se na Váš další dopis. Vaše Hilda Marxo-vá“

VZNIK PROTEKTORÁTU A PRVNÍ TĚŽKOSTI15. března 1939 přišla pro Polu a její děti, stejně jako pro všechny Židy v Čechách a na Moravě velká komplikace – do země vstoupila nacistická vojska. V Protektorátě zača-ly být na Židech plíživě uplatňovány Norimberské zákony na ochranu krve a cti. Pojďme se podívat, jaká nesmyslná nařízení pro Židy začala platit během roku 1939:

Březen• Zákaz výkonu profese židovským advokátům• Zákaz pracovat ve veřejné správě, u soudů a ve školách• Zákaz jakéhokoliv disponování hospodářskými podíly, pokud jsou úplně nebo částečně v židovských rukou

Červen• Židům se zakazuje prodávat nemovitý majetek• Právo ustanovit správce židovského majetku

Červenec• Zákaz výuky židovských dětí na německých obecných a středních školách

Srpen• Židům zakázáno navštěvovat hostince a kavárny v spo-lečném prostoru s árijci

Září• Zákaz přístupu Židů do německých vysokých škol• Povinnost okamžitě odevzdat rozhlasové přijímače• Zákaz vycházení po 20. Hodině

Říjen• Možnost propustit zaměstnané Židy k prvnímu v měsíci bez udání důvodu

Listopad• Zřízeny vázané židovské účty, jimiž smějí Židé dispono-vat jen se souhlasem finančních úřadů• Zavedena daň z vystěhování, která činí 25% veškerého majetku emigranta

V průběhu roku 1939• Židé vyloučeni ze všech spolků • Židé nesmějí navštěvovat sportovní hřiště ani jako diváci

MODERNÍ DĚJINY.CZ


„Vděčím mu za svůj život. Je to velmi výjimečný muž. Vždy si budu pamatovat, co udělal… Byla to náhoda, blízký ro-dinný přítel poslal mamince telegram, že během několika dní odjíždí z Prahy vlak a já v něm musím být…“

Bob Fantl vystřídal v Anglii řadu mládežnických táborů než se mu podařilo vycestovat na Nový Zéland. Byl jed-ním z dětí, které pokračovaly z Británie do této zámoř-ské země. Byl také zcela prvním, dorazil sem již v roce 1940. Ostatní „Wintonovy děti“ sem přišly až v padesá-tých, a dokonce až osmdesátých letech. Celkem na No-vém Zélandě dnes žije na třicet lidí vděčících za svůj život Siru Nicholasi Wintonovi. Po příchodu na Nový Zéland se Bob dal k letectvu. Chtěl se naučit pilotovat letadla a vrá-tit se do Evropy do války. Mise však byla zrušena a Bob zůstal na Novém Zélandě.

PRVNÍ ROBERTOVY DOJMY Z NOVÉHO ZÉLANDUJak na něho tato země po příjezdu vlastně působila? O zemi si toho dopředu mnoho přečetl v knihách a ces-topisech a moc se sem těšil. Na druhé straně jej svírala úzkost a strach – o maminku a sestru Lidy. Stále ale vě-řil, že se na Novém Zélandě skutečně setkají. Ani pohled na Auckland po vystoupení z lodi nenaplňoval Boba pří-lišným nadšením. Zcela neznámá architektura dřevěných domků s verandami, omšelé město, které jako by se právě chtělo zřítit…Nově příchozí Židé, opálení po dlouhé cestě na slunci a s tmavými vlasy, působili mezi místním bílým obyvatelstvem zvláštně. S oblibou si je pletli s Maory – místními domorodci. V obchodech i v zaměstnání. Bob vzpomíná na jeden rozhovor s kolegou v práci:

- Odkud vlastně jsi?- Z Československa.- Ale vy tam máte Maory?

Navíc byl patrný rozdíl v klimatu. Teplem rozmazlený Ev-ropan přišel do země, kde měl pocit neustálého chladu. Již proto, že do dřevěných domů neustále foukalo.

MARNÁ SNAHA POLY O VYCESTOVÁNÍZatímco se Robert snažit srovnat s životem daleko od své rodiny – zatím v Británii, začaly se věci kolem shledání se zbytkem rodiny dramaticky komplikovat. Hranice Protek-torátu se hermeticky uzavřely a komunikace Poly Fantl s pane Keithem začala váznout. Jak se můžeme dočíst v jejím dopise z 12.6.1939, právě v kritické době před Ro-bertovým odjezdem dostala Lidy záškrt a léčila se z něho šest týdnů.

NICHOLAS WINTON A JEHO TRANSPORTYMezitím do našeho rodinného příběhu vstupuje několik dalších dobrodinců ze zcela jiné země – Velké Británie. Poté, co začalo být po Křišťálové noci v Německu a Sude-tech na podzim 1938 zřejmé, že Židům v Česko-Slovensku začíná jít o život, začala britská charitativní organizace nazvaná Britský výbor pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia, BCRC) usilovat o záchranu co největšího počtu česko-slovenských židovských dětí a zajištění náhradní rodinné péče v Británii. Byl tak nahrazen projekt záchrany celých československých rodin. Podmínkou pro získání britského víza a povolení k pobytu bylo najít pro každé dítě do 17 let náhradní rodinu a kauci 50 liber. Do prosince byl hlavní po-stavou této dobročinné akce anglický učitel Martin Blake, jeden z pracovníků BCRC. Potřeboval však pomocníka pří-mo v Praze. A zde mu nahrála náhoda.

Blakeův přítel, makléř Nicholas Winton se v prosinci 1938 právě chystal na horkou půdu kontinentu, do Švýcar-ska, na lyžařskou dovolenou. Martin Blake přesvědčil pří-tele, aby místo na lyže do Švýcarska odcestoval do Prahy a začal organizovat dětské transporty do Británie. Winton souhlasil a poté, co se vrátil z Prahy do Londýna, založil zde dětskou sekci BCRC. Na pražské pobočce BCRC zatím Trevor Chadwick trpělivě shromažďoval potřebné doku-menty od rodičů, kteří měli zájem poslat své dítě do An-glie, a vyřizoval u německých okupačních úřadů povolení k vycestování. To vše za neustálého dohledu Gestapa. První dětský transport byl vypraven již 14. března 1939, jediný den před vstupem nacistických jednotek do Pra-hy. Tehdy odjelo pouhých dvacet dětí. Naopak nejvíce jich odjíždělo červnovými trasporty. Poslední transport před vypuknutím války mezi Británií a Německem odjel 2. srpna 1939. Celkem pak dětské transporty Nicholase Wintona zachránily 669 československých dětí.

ROBERT FANTL ZÁZRAKEM V DĚTSKÉM TRANSPORTUPatnáctiletému Robertu Fantlovi přálo štěstí. Pod čís-lem 12406 se ocitl na seznamu červnového transportu do Británie. Protože se nepodařilo sehnat jmenovitého garanta, kauci za něho složila charitativní organizace ur-čená na pomoc uprchlíkům, Czech Trust Fund. Jak později vzpomínal, měl veliké štěstí. Transport byl určen pro děti mladší patnácti let, ale jemu již bylo necelých šestnáct. V slzách se loučil na nádraží s maminkou a o rok starší sestrou a netušil, zda-li je někdy uvidí. Měli dohodnuto, že za ním přijedou na Nový Zéland. On však zatím směřoval kamsi do tábora ve West Byfleet v Surrey v Británii. Dnes na tehdejší záchranu života vzpomíná:

MODERNÍ DĚJINY.CZ



rací, a to i v případě, že měly pro Židy vyčleněnu zvláštní místnost

Září• Židům zakázán přístup do všech městských lesů v praž-ském obvodu• Omezení dopravy v tramvajích. Židé smí jezdit jen po-sledním vozem soupravy, má-li tramvaj dvě plošiny. Má-li tramvaj jen jeden vůz jsou Židé z dopravy vyloučeni

Říjen• Nařízení o pronajímání uvolněných židovských bytů Němcům• Pražští Židé nesmí dostávat poukázky na šaty

Listopad• Židům zakázáno měnit bydliště a opouštět jeho obvod

Prosinec• Židům zakázán přístup do některých ulic v centru Prahy

SITUACE SE ZAČÍNÁ JEVIT BEZNADĚJNĚV dopise pana Keitha Hildě z 15.února 1940 je cítit určitá beznaděj ohledně snahy pomoci Poly a Lidy. Poslední věta dopisu je v tomto smyslu uklidňující i výstižná:

„…Nevzdali jsme naději, že uslyšíme o paní Fantlové a často o ní mluvíme.“

ROZTRŽENÁ LÁSKA A CESTA DO NEZNÁMAPrávě v době, kdy Hilda dopis dostala, na Polu a Lidy se usmálo štěstí. 15. března 1940 se jim konečně podařilo vycestovat. Dvacetiletá Lidy tu nechala svou velkou lásku – říkejme mu Arthur. Přežil holocaust, vycestoval do Iz-raele, ale zde pod tíhou zážitků z války později spáchal sebevraždu. S Robertem se šťastně shledaly na Novém Zélandě 25. října 1940. Pola zemřela na Novém Zélandě v roce 1972, Lidy i Robert stále žijí. Našli si na Novém Zé-landě partnery a založili rodiny s úspěšnými dětmi. Lidina dcera Helene je toho dokladem. Na jejího strýce Roberta pravděpodobně zapůsobil první dojem z Aucklandu v roce 1940 a stal se architektem. Ne však ledajakým – je prů-kopníkem modernistické architektury na Novém Zélandě.

ZA PĚT MINUT DVANÁCT PŘIJÍŽDĚJÍ HILDINI RODIČELidina a Robertova sestřenice Hilda již ve Spojených stá-tech amerických zůstala. V roce 1941 se jí podařilo dostat sem z Berlína i rodiče. Pohybovala se v německých emi-grantských kruzích a stala se ve své profesi velice zná-mou a uznávanou. Provdala se v roce 1943. Obě její dce-ry se také proslavily v uměleckém směru. Hilda zemřela na nevyléčitelnou nemoc v roce 1986, když krátce před

Prvního září 1939 vypukla druhá světová válka. Válka zkomplikovala již tak obtížné vycestování z Protektorátu za hranice. 6. září píše Pola panu Keithovi do Aucklandu:

„…Máme vše připravené k odcestování. Mám i lístky na parník a objednala jsem špeditéra na své věci. Ale jsou tu teď nové těžkosti. Válka velice ztíží odchod. Dnes exis-tuje jediná šance – do Maďarska, pak do itálie a na Nový Zéland. To v případě, že dostanu svolení vycestovat do Budapešti. Budu se snažit ze všech sil. Když se mi to podaří, dám Vám vědět, kdy náš parník dorazí. Zatím jsou všechny mé snahy bezúspěšné. Bojím se, že budu mu-set zůstat zde, dokud to všechno neskončí. Mé povolení ke vstupu na Nový Zéland platí dva roky. Doufám, že když by se mi nepodařilo přijet během této doby, že jej někdo prodlouží. Buď jak buď, pojedu se svými dětmi na Nový Zéland, jakmile se naskytne první příležitost…“

Maminčina bolest byla o to silnější, že její dcera Lidy pro-žívala v té době v Praze velkou lásku a nechtěla se od ní odloučit. Vycestování na Nový Zéland se ale nezdařilo a Pola s Lidy Fantlovy vstoupily do roku 1940. Tento rok měl přinést Židům v Čechách a na Moravě další nesmyslné příkazy a zákazy:

Leden• Všechny platby ve prospěch Židů musí být odváděny pouze na vázaný bankovní účet.• Židé nesmí řídit podniky, které byly převedené do árij-ských rukou

Únor• Povinnost přihlásit stav majetku k 31. 12. 1939• Židům zakázány návštěvy divadel a kin

Březen• Občanské legitimace Židů označeny písmenem J• Všichni, kdo podléhají norimberským zákonům mají po-vinnost hlásit se u židovských náboženských obcí

Květen• Zákaz přístupu a pobytu Židů ve všech veřejných sadech a zahradách v PrazeČervenec• Zákaz chování holubů Židy

Srpen• Pro Židy stanovena nákupní doba od 11 do 13 a od 15 do 16.30 hodin• Zákaz přijímání židovských žáků do škol s českým vy-učovacím jazykem• Židům definitivně zakázán vstup do kaváren a restau-

MODERNÍ DĚJINY.CZ


• Židé nesmí být vyučeni v oboru

Listopad• Židé nesmí odebírat cibuli• Naprostý zákaz používání trolejbusů Židy

Neuvěřitelně ponižující zákazy z roku 1941 se týkaly z potomků volyňského Davida Fantla jeho synů Arthura a Arnošta, snach Nely a Mariany a vnoučat Viktora Huga a Jany. Hildě, Robertovi a Lidě pak v koncentračním tábo-ře Auschwitz v roce 1944 zemřely dvě tety, dva strýcové a jedna sestřenice. Arthurovi se ještě před transporty do-stalo nezasloužené „cti“ – podílet se na povinné registra-ci Židů. Osud čtrnáctiletého (v roce 1941) Viktora Huga je neznámý. V současné době byste na území České repub-liky našli pouhých 13 nositelů mužské podoby jména Fan-tl a pouhých 13 nositelek ženské podoby tohoto jména. Jednou z nich je Zdenka Fantlová, čestná občanka města Rokycany, která napsala o neuvěřitelných útrapách své rodiny během holocaustu knihu „Klid je síla, řek´ tatínek.“

OBRAZ SE PO 90 LETECH VRACÍ K ROBERTU FANTLOVIHelene Ritchie si dává sraz s autorem tohoto článku v polovině července na náměstí ve Volyni. Nejprve jdou na oběd do restaurace, jež se dnes nachází v domě He-lenina pradědečka Davida Fantla. Další jejich kroky ve-dou do volyňského muzea a na místní židovský hřbitov, kde Helene ke svému úžasu objevuje hrob praprababičky Barbary Fantlové. Ve Strakonicích je pak Helene dojata dvěma pomníky, jež město vybudovalo na březích Otavy jako památku na zdejší zničenou židovskou komunitu. Jako trofej z evropské cesty odváží v létě 2012 strýčkovi Robertovi do Wellingtonu obraz, na kterém je podle vše-ho on s Heleninou maminkou Lidy roz. Fantlovou. Cesta po Evropě končí pro Helene neuvěřitelně a smutně záro-veň. Prudce se zhoršuje zdraví její 90-leté maminky Lidy. Helene je nucena předčasně ukončit návštěvu Evropy a vrátit se z Čech domů. Maminku ještě zastihne, ale ne-zachrání. Po čtyřech týdnech umírá. Helene jí ještě stihne vyprávět o své objevné cestě do České republiky.

tím navštívila rodný Bayreuth a dočkala se zde nadšené-ho přivítání.

Vraťme se však do roku 1941 - ten lze pro vystěhování skutečně označit jako „za pět minut dvanáct“. V hlavách nacistických předáků se pomalu začínaly rýsovat obrysy „konečného řešení židovské otázky“. V českých zemích se stále nacházelo 190 nositelů jména Fantl a Fantlová. Někteří měli možnost vyslyšet varování k odchodu a emi-grovat, ale neudělali to. Jiní tuto možnost neměli. Přitom v roce 1941 jim nová nesmyslná nařízení přichystala změ-nu ze života na pouhopouhé přežívání:

Leden• Židům odňaty telefony• Židům odepřen příděl jablek• Židům je přikázáno odevzdat řidičské průkazy

Únor• Židé jsou povinni vrátit rybářské lístky - zákaz rybaření

Březen• Zrušeny přeškolovací kurzy, které pořádá Židovská ná-boženská obec• Židé nesmí dostávat poukázky na šaty

Červen• Židé nesmějí dostávat příděly cukru

Červenec• zpětný zákaz manželství i mimomanželského styku mezi Židy a říšskými státními příslušníky• Židům je zapovězený přístup do všech lesů, včetně sou-kromých

Srpen• Židům odebrány příděly luštěnin

Září• Zákaz opustit bez policejního povolení obvod i obec• Všem Židům od 6 let věku nařízená povinnost viditelné-ho označení žlutou židovskou hvězdou• Zákaz vstupu Židů do veřejných knihoven

Říjen• Židům zakázáno kouřit tabák a obstarávat si tabákové výrobky• Zákaz prodat nebo darovat Židům marmelády a džemy• Zákaz prodeje sýrů, ryb, drůbeže nebo zvěřiny Židům,• Zákaz prodeje nebo darování zbylého majetku• Židé ztrácejí nárok na plat v době nemoci, na nemocen-ské příplatky, na rodinné příplatky

smutný příběh zaprášeného obrazu

Education