Sociálně patologické jevy ve společnosti

1.Problém deviace a anomie 2. Studium deviantního chování3. Zákon, zločin, trest4.Sociologická teorie

Problém deviace a anomie

Tato problematika souvisí s fungováním sociální kontroly. Odchylky od dané sociální normy byly vždy předmětem zájmu sociálního okolí. Deviací rozumíme – jednání, které není konformní vůči některé normě nebo soustavě norem, kterou velké množství osob v dané komunitě, nebo společnosti akceptuje. Deviace je tedy jiné chování, než to, které je všeobecně přijímanou normou.

Sociálně patologické jevy jsou ty odchylky,

které jsou obecně nebezpečné, škodlivé ohrožují jednotlivce, skupinu,nebo celou společnost, její fun-gování a stabilitu. Za sociálně patologické jevy považujeme hlavně trestní činy. Hranice mezi normálními a patologickými jevy je však velmi těsná.

Příčiny patologického chování jsou různé.

Většinou souvisí s poruchami v procesu socializace, nedostatečně zvládnutými kulturními vzorci chování Většinou však vznikají v problémovém sociálním prostředí, kde působí kriminální vzory chování. Setkáváme se jak s individuální, tak skupinovou deviací.

Nastane-li ve společnosti situace

kdy přestanou fungovat univerzální kulturní normy, což se stává v období velkých celospolečenských krizí, dochází k chaosu. Je to situace, kdy dochází k likvidaci starých hodnot a norem aniž jsou zatím nahrazeny normami novými. Takový stav nazýváme anomií. Pojem zavedl Durkheim.

Jsou ohroženy takové hodnoty jako

solidarita, soudržnost, bezpečnost jedinců, zákon-nost. Anomie je většinou jen přechodný stav související s procesy reorganizace společnosti, nastolení moci a řádu. Anomie vyjadřuje napětí, kterému je vystaveno chování jednotlivce v důsledku rozporu mezi vlastními akceptovanými kulturními normami a reálnou sociální situací.

Řešení anomické situace jsou různá. Uvádí se následující typologie jednání

-Konformní typ jednání, jedná na základě obecně sdílené kulturní normy.- Inovátoři – to jsou lidé, kteří se řídí kulturní normou, chtějí ji naplnit, ale k jejich naplnění používají nelegitimní postupy. Jde většinou o zlo-čince. - Ritualisté – řídí se nadále příslušnou kulturní normou, ale dávno ztratili šanci na její naplnění.

Odpadlíci – kdož již nevěří ve smyslu

kulturní normy, ustoupili od principu soutěživosti a snaží se přežít v rámci nějaké svépomocné kolekti-vity.- Rebelové – odmítají příslušnou kulturní normu a s tím spojené další hodnoty. Většinou usilují o změnu společenského systému. Jde zejména o politické radikály.

Studium deviantního chování

Podobně jako jiné oblasti sociologie obrací studium deviace naší pozornost k otázkám moci a majetku. Pokud sledujeme dodržování a porušování sociálních pravidel, musíme mít trvale na mysli čí pravidla to vlastně jsou. Žádná společnost se nedá jednoduše rozdělit na ty, kdo normy porušují a na ty, kdo je dodržují.

Sankce mohou být pozitivní nebo negativní.

Kromě toho se dělí na formální a neformální. O for-málních sankcích hovoříme tam, kde existují pevně stanovené skupiny lidí, jejichž úkolem je zajistit dodržování určitých norem. Za neformální sankce považujeme méně organizované a spontannější reakce na nekonformní jednání. Pokuta, odnětí svobody, poprava jsou příklady negativních formálních sankcí.

Neformální sankce mohou být

verbální narážky nebo kritika, právě tak jako to, když se někomu prostě vyhýbáme. Přesto, že nejsou tak efektivní a zjevné, jako sankce formální, mají neformální sankce zásadní význam. Snaha získat uznání rodiny, přátel, nebo vyhnout se zesměšnění, často ovlivňuje chování lidí více, než formální odměny a tresty.

Zákon, zločin, trest

Kde je zákon, tam je zločin. Ten lze totiž nejsnáze definovat jako jednání, které porušuje zákon. Před nástupem moderní doby se jako nejtěžší zločiny hodnotila provinění náboženské povahy, nebo proti majetku panovníka či šlechty. Za ně bývaly udělovány nejpřísnější tresty.Hrdelním zločinem bylo i to, když poddaný pytlačil, chytal ryby na pozemku patřícím králi nebo panovníkovi.

Změny způsobu trestání

Až do počátku 19. století byly zločiny v Evropě a v Americe jen zřídka trestány vězením. Pokud existovaly věznice, kázeň tam byla často jen mini-mální. Hlavními způsoby trestání až do 19. století byly tresty tělesné.

Moderní vězení se vyvinula spíše z

chudobinců zvaných často též špitály než z někdej-ších šatlav a žalářů. Chudobince ve většině evropských zemí vznikaly v 17. století, v době kdy se řítil feudální řád. V chudobincích byla tulákům poskytnuta obživa a museli tvrdě pracovat. V průběhu 18. století se vězení, nemocnice a ústavy pro choromyslné postupně oddělily.

Jak vysvětlit deviaci

Povaha a obsah deviantního chování byly v minulo-sti jiné než dnes a liší se i mezi jednotlivými kulturami. Tuto skutečnost je možné vysvětlit prostřednictvím základních typů teorií.

Biologické teorie zločinu a deviace

Některé z prvních pokusů vysvětlit zločin byly bio-logické povahy. Francouz P. Broce tvrdil, že na leb-kách a mozcích zločinců objevil zvláštnosti, jimiž se lisí od počestných občanů. Ital Lambroso v 70. letech 19. stol. dospěl k názoru, že se někteří lidé rodí s kriminálními sklony.Byl přesvědčen , že tyto typy lze identifikovat podle tvaru lebky. Později byly považovány tyto názory za zcela nehodnověrny

Jinou metodou bylo zdůrazňování vlivu dedičnosti.

Vliv se dokazoval prostřednictvím studia rodokme-nů. Studium rodokmenů ve skutečnosti neprozrazuje téměř nic o vlivu dědičnosti, protože genetické předpoklady nelze oddělit od vlivu okolí.

Ve 40. letech 20.stol oživil tuto myšlenku W. Sheldon.

Rozlišil 3 hlavní typy lidské fyziognomie a jeden z nich prohlásil za přímo spojený s delikvencí. Sval-natí atletičtí jedinci, mezomorfní typy jsou podle něj náchylnější k zločinnému jednání než lidé hubení ektomorfní nebo tělnatější – endomorfní. Takové výzkumy byly podrobeny značné kritice.

Později se někteří badatelé pokusili najít souvislost

mezi kriminálními sklony a určitými chromozomy v genetické výbavě jedince. Objevilo se tvrzení, že mezi delikventy jsou nadprůměrně zastoupeni muži s nadbytečným chromozomem Y. Pozorovatelé brzy zjistili, že rozdíly byly způsobeny malým rozsahem zkoumaných souborů.

Nadále nelze vyloučit určitou souvislost mezi biologickými faktory a typy zločinů

Někteří jedinci mohou mít vrozené předpoklady k popudlivosti a agresivitě. Nemáme však žádné přesvědčivé důkazy , že by takové osobnostní rysy byly dědičné.

Psychologický pohled

I psychologické teorie zločinu hledají souvislosti mezi kriminalitou a typem osobnosti. Ať už psycho-logické teorie kriminality vycházejí z Freuda nebo jiných autorů, mohou přinejlepším vysvětlit jen některé aspekty zločinu. Je málo pravděpodobné, že by psychologické charakteristiky „osamělého střelce“ měly mnoho společného s členy gangu.

Jsou postoje a názory jednince

skutečně prvotním zdrojem kriminality, nebo se samy druhotně formují u jedinců vystavených vlivu skupin, v nichž dochází k trestní činnosti?

Sociologická teorie

Každý uspokojivý výklad povahy zločinu musí mít sociologickou podobu, protože o tom, co bude považováno za zločin rozhodují společenské instituce. Jedním z nejvýznamnějších aspektů socio-logického pojetí zločinu je důraz na souvislosti mezi konformitou a deviací v různých sociálních kontextech.

Trestní činy jako krádeže nebo vloupání jsou obvykle

dílem především chudších vrstev. U jiných deliktů, např. zpronevěry nebo daňových úniků už ze samé podstaty věci vyplývá, že se jich mohou dopustit jen osoby disponující určitým majetkem.

Diferenciální asociace

Pojem uvedl americký sociolog Sutherland. Ve společnosti, která obsahuje mnoho různých subkul-tur povzbuzují některá sociální prostředí sklon k nelegálním činnostem , zatímco jiná ne. Jedinci se stávají delikventy v důsledku toho, že se združují s jinými lidmi, kteří jsou nostiteli kriminálních norem.Kriminální jednání je z valné části naučené v primárních skupinách.

Někteří autoři tvrdí, že gangy vznikají

V subkulturních komunitách, jejichž členové mají jen malé šance dosáhnout úspěchu legitimním způsobem, např. v prostředí znevýhodněných etnických menšin.

Etiketizační teorie- teorie nálepkování

Jde o soubor navzájem souvisejících myšlenek, než o ucelenou koncepci. Zastánci tohoto směru nevní-mají deviaci jako soubor charakteristických rysů jednotlivců a skupin, ale jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace. Hlavním zdrajem etiket jsou ti, kdo představují sílu zákona a pořádku anebo jsou schopni vnutit svá měřítka konvenční mravnosti.

V podstatě se dá řící, že pravidla

vymezující deviaci určují bohatí lidé chudým, muži ženám, straší mladším. Autor Lennert nazývá první prohřešek primární deviací. Sekundární deviace nastává tehdy, když jedinec příjme etiketu, kterou dostal a začne sám sebe vnímat jako deviantního.

Význam etiketizační teorie spočívá v tom, že vychází z představy, podle

které žádnéjedníní není kriminální samo o sobě. Co je kriminální to definují nositelé moci prostřednic-tvím zákonů a tím , jak je interpretuje policie soudy a nápravná zařízení.

Racionální volba a situační výklad zločinu.

Všechny dosud zmíněné teorie mají sklon vnímat kriminalitu spíše jako reakci, než akci, spíše jako výsledek vnějších vlivů, než jako aktivní činnost jedince, který se snaží získat výhody anebo chce využít situace, vníž se ocitl.

Podle tohoto pojetí nejsou lidi ke kriminální činnosti přinuceni

ale aktivně se pro ní rozhodují, neboť se domnívají, že riziko za to stojí. Výzkumy ukazují, že k mnoha trestním činům dochází na základě situačního rozhodnutí. Lidmi se „zločineckou mentalitou“ jsou ti, kterým je líto zahodit šanci, pokud se naskytne.

Situační povaha četných majetkových deliktů svědčí o tom,

jak mnoho mívá činnost společného s běžným rozhodováním nedeviantní povahy. Rozhodnutí vzít něco v obchodě bez placení, když se nikdo nedívá, není příliš odlišné od rozhodnutí koupúit určitý výrobek, který nám padl do oka.

Každé z teoretických východisek přispívá k pochopení určitých aspektů zločinu.

1. Oprávněněn zdůlrazňují, že kriminální a spořáda-né jednání na sebe plynule navazují.2. Na kontextu významně závisí i výskyt kriminální činnosti. Přes všechny své nedostatky má zřejmě nejširší použití etiketizační teorie.