solidarita č.52

PROTI VÁLCE A GLOBÁLNÍMU KAPITALISMU | www.socsol.cz solidární cena 20 Kč | BŘEZEN 2011

K – ČR – .

R, L Z – .

Č – .

D – N

REPORT:

Každý rok se neonacisté z celé Evropy sjíždějí do Drážďan, aby se tu pokusili překrucovat historii a šířit své zvrácené názory. I přes jisté kontroverze, které bom-bardování Drážďan spojeneckými vojsky vyvolává, se na 20 000 občanů města, ale i jiných německých a evropských měst, postavilo této neonacistické provokaci. Z Liberce se německé antifašisty vydala podpořit desetičlenná skupinka aktivistů. Po přesunu do nedaleké Žitavy jsme se připojili k německým soudruhům, kteří z Žitavy a sousedního města Görlitz vypra-vili dva autobusy. Po několika zastávkách a doobsazení posledních míst v autobu-sech jsme asi po dvou hodinách dorazili do Drážďan. Po příjezdu se objevil první pro-blém. Neonacisté se totiž podle původního plánu měli shromáždit na vlakovém nádraží v Novém městě, sešli se ale na nádraží ve Starém městě v historickém centru. Potíž byla tedy v tom, že naše autobusy zastavily na druhé straně Labe a všechny dostupné mosty byly zablokovány policisty a jejich obrněnou technikou.

Mohutnost nasazení ochránců kapitálu, pardon pořádku, byla opravdu extrémní. V Drážďanech bylo nasazeno asi 6000 poli-cistů a množství těžké techniky, v jednu chvíli mi nad hlavou prolétlo 6 policejních helikoptér. Na opačné straně Labe se spolu s námi ocitlo také několik set ostatních anti-fašistů a i ti se přesouvali od jednoho mostu k druhému a snažili se prorazit policejní kordony. To se bohužel nepovedlo, avšak

v průběhu dne se skupinkám protestujících podařilo nejrůznějšími způsoby do Starého města proniknout. Ve chvíli, kdy jsme se marně snažili prorazit policejní řady, tisíce antifašistů, kteří se k nádraží dostali z jiných částí města, bojovalo s policií a blokovalo hlavní shromaždiště neonacistů. Těch se nakonec oproti původním předpokladům sešlo asi 2500. Neonacisté a jejich ochránci z řad policie byli nakonec donuceni uznat, že jim v Drážďanech pšenka nepokvete. Policie proto neonacistům doporučila, aby svůj pochod uskutečnili v jiném městě. Několik set jich proto odjelo do nepříliš vzdáleného Lipska, i tam je však na nádraží čekalo velké množství antifašistů, proto nakonec odjeli se staženými ocasy domů.

Tlupy neonacistů si svoji frustraci z neú-spěšného pokusu o svoji tradiční akci, vybíjeli extrémním násilím. Asi 100 z nich napadlo alternativní centrum pro podporu bydlení, tzv. Hausprojekt, kde vymlátili okna a utekli – policie stojící opodál tomu nevzrušeně přihlížela. Údajně byli také pobodáni čtyři lidé při střetu s neonacisty ve vlaku.

Ani liberecká výprava nebyla nakonec v Drážďanech zbytečně, jelikož se nám, společně s desítkami jiných antifašistů, podařila přímá akce proti autobusu neona-cistů. V okamžiku, kdy jsme stáli před poli-cejním kordonem před mostem na Labi, nás několik lidí ze zadních řad upozornilo na to, že na nedaleké komunikaci bude za okamžik projíždět autobus plný neona-

cistů. Dav okamžitě ukázal překvapeným policistům záda a rozběhl se zablokovat zmíněnou komunikaci. Autobus skutečně za několik málo okamžiků přijel a byl zasta-ven. Dodnes mě hřeje u srdce vzpomínka na pohled naštvaných a překvapených výrazů postaršího neonacistického řidiče a podivného vedoucího neonacistické výpravy. Zbytek nácků nebyl příliš vidět, jelikož autobus měl začerněná okna.

Autobus byl tedy asi 20 minut bloko-ván. V okamžiku, když před něj chtěl najet soundsystém a zablokovat ho na dobro, řidič využil situace a rozjel se. Lidé totiž o několik metrů ustoupili, aby uvolnili místo pro vjezd dodávky. V tu chvíli jsme se snažili autobus znova zablokovat, avšak jeho řidič byl rozhodnut skrz dav projet. Byly to opravdu perné chvíle, pokud by někdo v tom okamžiku upadl na zem, řidič by ho přejel. Autobus proto poznal sílu lidové tvo-řivosti a byl náležitě upraven. Ve chvíli, kdy ujížděl před antifašistickým davem, vtrhlo mezi nás asi 10 policistů a nesmyslně kolem sebe začali rozstřikovat slzný plyn. Vzápětí se však stáhli, jelikož nás v té chvíli bylo již několik stovek. Posléze se antifašisté vydali na pochod k poslednímu blokovanému mostu, kde tato separovaná akce skončila projevy, hudební produkcí a podáváním jídla. Taková menší streetparty v druhé polovině února.

Letos se podařilo zopakovat úspěch z minulého roku a neonacistická provo-kace byla opět úspěšně paralyzována. Antifašistická taktika byla úspěšná, jelikož se množství menších demonstrací a afi nit-ních skupinek rychle přesouvalo po městě, čímž znesnadňovaly policii zásah. I přes to, že se několik tisíc lidí do Starého města nedostalo, jejich účast na druhé straně Labe nebyla zbytečná. Našimi neustálými pokusy o proražení kordonů jsme alokovali velké počty policistů v Novém městě a z toho důvodu nebyli tam, kde by byli „potřeba“.

V Drážďanech se opět potvrdila sku-tečnost, že masivní mobilizace všech antifašistických sil, dokáže narušit, či zcela zablokovat, pokusy o neonacistické provo-kace. A to i přes to, že je nasazeno enormní množství policejních robokopů. Vezměme si tento příklad k srdci a praktikujme tako-véto akce i v naší české kotlině!

Michal Řeháček

2 | SOLIDARITA | www.socsol.cz

P PA

Více jak 1000 lidí se sešlo v sobotu 5. března na první demonstraci proti vládním reformám, kterou svolala iniciativa ProAlt. Okolo druhé hodiny se na náměstí Repub-liky v Praze už tísnil dav, který netrpělivě očekával vystoupení ohlášených řečníků. Za iniciativu promluvil její mluvčí, Ond-řej Lánský. Ten mimo jiné řekl, že „místo, aby (vláda) uznala nesmyslnost prosazo-vání neoliberálních řešení, dále realizuje přesně tu politiku, která krizi do značné míry spustila. Nejedná se o nic výlučně českého. Podobná drastická opatření se zavádějí v celé Evropě a USA. Připomíná vám to argumenty, které vládní představi-telé používají? Jenže to je jen půlka pravdy. Druhou půlkou pravdy je to, že proti těmto reformám se všude, kde jsou prováděny, zvedá masivní občanský odpor. Tu britští studenti, tu němečtí dělníci, jinde řecká společnost téměř jako celek. Není země v Evropě, která by nezažila nárůst protestů. A nejde pouze o Evropu. Naposledy to byly zaměstnanci veřejného sektoru v americ-kém Wisconsinu, kteří začali protestovat proti útoku na své platy a svá práva.“ Celý projev je k dispozici na webu ProAltu.

Poté vystoupil Jaroslav Zavadil z ČM-KOS, který zdůraznil neumětelství sou-časné vlády a představil informační

kampaň odborů „Otevřete oči“. Mezi další řečníky patřila Dagmar Žitníková z Odboro-vého svazu pracovníků zdravotní a sociální péče, Milan Štefanec z Nesehnutí, Miroslav Grund z iniciativy antihluk.cz, Jiří Silný z Ekumenické akademie, Ilona Švihlíková z Alternativy zdola, Eva Novotná z Iniciativy Ne základnám a Tomáš Vokoun z Akčního spolku nezaměstnaných. K vidění a slyšení tak byla pestrá plejáda názorů.

Po projevech se účastníci vydali na pochod k úřadu vlády. Tam dorazili za

skandování hesel „hanba vládě“, „už je na čase, zbavit se Nečase“ a „demisi“. Další mluvčí ProAltu, Pavel Čižinský, vyzval ve svém vystoupení k zapojení se do ProAltu. Po jeho projevu nastalo opět hlasité skan-dování protivládních hesel.

Celá akce proběhla nad očekávání organizátorů a je tak dobrým základem pro další protesty.

Jan Májíček

REPORT:

D: P : ,

V rámci cyklu Pražská škola alternativ organizovaném Ekumenickou akademií Praha se v pondělí 7. března konala veřejná debata s názvem Penzijní reforma: lži, pověry a realita. Na tři desítky účastníků měly možnost vyslechnout příspěvky Jiřího Štega, ekonoma a koordinátora mak-roekonomické skupiny iniciativy ProAlt a Víta Samka, právníka ČMKOS a člena PESu (Poradní expertní sbor k důchodové reformě, tzv. Bezděkova komise).

Oba řečníci se ve svých projevech neomezili pouze na obecné deklarace postojů a rekapitulace známých argu-

mentů a kromě nich obdařili posluchače hlubší analýzou problematiky důchodo-vého systému v ČR i jeho různých alterna-tiv fungujících ve světě. Dokladem kvality příspěvků byla i řada statistických údajů a grafů, které řečníci promítali nejen během svých prezentací, ale dokázali ze svých počítačů bleskově vytahovat nové, téměř kdykoli zazněl další dotaz z pub-lika. Díky tomu a kvalitní práci moderá-tora se ani otevřená diskuze následující po příspěvcích řečníků nerozběhla do přílišné šířky a mělkosti a umožnila tak oběma panelistům zajít mnohdy i více

do hloubky problematiky, než nakolik jim dovolil omezený čas jejich úvodních prezentací.

Debata Penzijní reforma: lži, pověry a realita tak byla jistě vysoce přínosná pro každého, kdo chce fundovaně opo-novat důchodově-reformním záměrům Nečasovy vlády.

Z této velmi zajímavé akce jsme pro vás připravili videozáznam, který můžete shlédnout na TVSolidarita (www.solida-rita.tv).

Petr Glivický

REPORT:

www.socsol.cz | SOLIDARITA | 3

Ministr Kalousek si pochvaluje koaliční dohodu, která by měla vést ke skokovému navýšení DPH o deset procentních bodů u většiny statků, které se nyní nalézají ve snížené sazbě. Ministr Bárta nicméně „socky“s úsměvem ujistil, že jim vybral několik potravin, aby nezdechly ihned

v první fázi úžasných reforem trojkoa-lice. S pobavením zbohatlíka vlastnícího maserati národu sdělil, že je příliš tlustý a že ryby a zelenina tedy zůstanou ve snížené sazbě. Že v ní nezůstane voda, teplo a ostatní náklady, které se v ceně potravin stejně tak projeví, už ovšem

nedořekl. Stejně tak už se nikdo z vlády „rozpočtové odpovědnosti“ neobtěžoval zabývat tím, že globálně dochází k bez-precedentnímu nárůstu cen potravin, za kterým stojí jak politika biopaliv, tak i sou-běh neúrod v klíčových zemích (například v Rusku).

Trend k vyššímu zdanění spotřeby je nicméně obecný a koliduje s celkovým zaměřením vyspělých zemích k sociál-nímu a daňovému dumpingu. Jak uvádí Taxation trends (Eurostat), mezi lety 1995–2007 došlo v řadě zemí EU k navý-šení nepřímého zdanění. Nicméně žádná země EU nemá jednotnou sazbu DPH – mimo Dánska ovšem (viz dále).

Tabulka č. 1 (Taxation trends in the EU 2010) nabízí přehled sazeb DPH (v ) v členských zemích EU za rok 2010.

Nepřímé daně, především DPH, jsou daněmi se silně regresivním dopadem, tedy daněmi, které nejvíce postihují ty nejchudší, protože zdaňují spotřebu, která v jejich výdajích zaujímá největší část

Ve dnech 25.–26. února se konal 7. ročník festivalu Pozdní Zimní Pestrovečer, malý netradiční festival pořádaný v obci Mikulčice na jižní Moravě – který má za cíl nabídnout především mladým poslu-chačům z regionu méně tradiční a méně

dostupnou hudební produkci. Důležité je však provázání této nabídky se zajíma-vými osvětovými aktivitami (ekologická témata, témata lidských práv) a aktivním zapojením a prezentací mladých umělců z regionu (workshopy, výstavy, atd.)

Výtěžek akce pak slouží k různým dob-ročinným aktivitám a pomoci našemu životnímu prostředí.

Festival se snaží držet svou ekolo-gickou stopu na minimu, proto nabízí výborné místní produkty, fair-trade a bio čaje a kávy, používá kompostovatelné nádobí a nechybí prostor pro neziskové organizace.

Letos festival nabídl přednášku brněnských Food Not Bombs s účastí 70 lidí, přednášku od Punku k Biopunku, divadelní představení na motivy textů z knih Sezona v pekle a Iluminace od J. A. Rimbaud(a). A pět zajímavých kapel. K dostání byli taktéž brožury SocSolu, z nichž největší zájem byl o brožuru o dění v Palestině a o Hladu ve světě hojnosti

Více o festivalu naleznete na www.pestrovecer.wz.cz

Jan Strážnický

F MREPORT:

K – ČR

Z DOMOVA:


(relativně s tím, že tyto skupiny nemají z čeho vytvářet úspory). Jak konstatuje učebnice Veřejných fi nancí, úvod do pro-blematiky, Jitka Peková, ASPI, ISBN 978-80-7357-358-4, str. 368: „Nejméně distorzní daně, např. daň z přidané hodnoty, která využívá pouze jednu sazbu, mají regre-sivní dopad, jsou nespravedlivé. Relativně více sníží příjem poplatníků s nižším pří-jmem než poplatníků s vyšším příjmem.“

Ministr Kalousek má vůbec slabost pro Ramseyho daně – tj. daně, které mají malý distorzní dopad (nemění chování daňového poplatníka, u zboží jsou to

například statky s nízkou poptávkovou elasticitou), kam ovšem můžeme zařadit i daň z hlavy – kterou už pan ministr také slavně – i když zatím jen po stokoruně – aplikoval. Protože daňový mix by měl plnit úkol efektivnosti (výběr daně), ale také spravedlnosti, bývají Ramseyho daně v daňovém mixu vyspělých zemí dopro-vázeny progresivním zdaněním, tak aby byl kompenzován degresivní charakter nepřímých daní.

Zatímco v Dánsku je jednotná sazba DPH doprovázena velmi vysokým zdaně-ním nejbohatších fyzických osob (sazba

51,5!) – jen ve Švédsku je ještě vyšší 56,4, pak Česká republika patří mezi země, které mají extrémně nízký poměr přímých daní. Jak uvádí Taxation trends, nejnižší poměr přímých daní z celkových má Bulharsko (21), dále pak Slovensko (22,1) a následuje hned ČR (23,5). Není divu, že ČR se touto politikou daňového dumpingu dostala rovněž mezi země, kde sazba přímých daní klesla nejsilněji a opět se nalézá v sousedství Bulharska, Rumun-ska a Slovenska, což by zřejmě měly být země, které nám jsou vzorem. Podíváme-li se na skupinu zemí, které aplikovaly tzv. rovnou daň – pak se do výše zmíněné skupiny ještě přiřadí pobaltské státy.

Podívejme se podrobněji na srovnání České republiky a Dánska, aby vyniklo, do jaké míry je daňový mix obou zemí odlišný.

Shrneme-li, pak Dánsko používá jed-notnou vysokou sazbu DPH v kombinaci se silně progresivními složkami daňového mixu pro fi nancování širokého státu bla-hobytu.

Česká republika má naopak extrémně regresivně vychýlený daňový mix – ať již v nepřímých daních, nebo v konceptu tzv. rovné daně. Na rozdíl od Dánska svůj sociální stát úspěšně destruuje. Česká vláda tedy nejvíce bere těm nejchud-ším (příjmová složka), přičemž zároveň snižuje, respektive ruší sociální zajištění těchto skupin. Sdírá je tedy z obou stran. Jako vláda jim NIC neposkytuje, naopak ohrožuje jejich další existenci – a to ve prospěch těch nejbohatších.

V tomto kontextu je možné se podívat na typické znaky, které vykazují rozvojové a málo vyspělé země:

extrémně nízké zdanění velmi vyso-kých příjmů důraz na financování prostřed-nictvím nepřímých daní (snazší výběr) odliv kapitálu do zahraničí (v ČR – vysoce záporná výnosová bilance, která strhává do záporu celý běžný účet, odliv v roce 2009 téměř 10 HDP!) vysoká míra korupce, klientelismusšpatná vymahatelnost práva špatné fungování státní správy, neefektivita

Bylo by možné dodat ještě další znaky rozvojových zemí, jakými jsou nízká akceptace politických institucí občany, tendence k nepokojům, převratům a revolucím.

Ilona Švihlíková

•

•

•

•••

Země Základní sazba Snížená sazba Super snížená sazba

Belgie 21% 12% 6%

Bulharsko 20% 7% —

ČR 20% 10% —

Dánsko 25% — —

Německo 19% 7% —

Estonsko 20% 9% —

Irsko 21% 13,5% 4,8%

Řecko 23% 11% 4,5%

Španělsko 18% 8% 4%

Francie 19,5% 5,5% 2,1%

Itálie 20% 10% 4%

Kypr 15% 5/8% —

Lotyšsko 21% 10% —

Litva 21% 5/9% —

Lucembursko 15% 6/12% 3%

Maďarsko 25% 5/18% —

Malta 18% 5% —

Nizozemí 19% 6% —

Rakousko 20% 10% —

Polsko 22% 7% 3%

Portugalsko 25% 5/12% —

Rumunsko 19% 9% —

Slovinsko 20% 8,5% —

Slovensko 19% 6/10% —

Finsko 23% 9/13% —

Švédsko 25% 6/12% —

Velká Británie 17,5% 5% —

Tabulka č. 1 – Přehled sazeb DPH (v ) v členských zemích EU za rok 2010

Zdroj: Taxation trends in the EU, 2010, str. 102

DPH Jednotná sazba 25% (2010)

Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob 51,5% (2010)

Poměr přímých daní na HDP 30% (2009)

Poměr nepřímých daní na HDP 16,8% (2009)

Souhrnná daňová kvóta (včetně sociálního pojištění) Poměr k HDP: 48,2% (2008)

Výdaje na sociální ochranu 29,1% (2006 – Eurostat)

Dánsko:

DPHNaplánována jednotná sazba 20%

(s několika málo výjimkami)Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob 15%

Poměr přímých daní na HDP 7,4% (2009)

Poměr nepřímých daní na HDP 11,4% (2009)

Celková daňová kvóta 36,1% (2008)

Výdaje na sociální ochranu 18,7% (2006)

Česká republika:


O R

Občanští členové a členky Rady vlády pro záležitosti romské men-šiny se na svém výjezdním zasedání pustili do tvrdé kritiky jednotlivých kroků vlády směrem k romské komu-nitě. V prohlášení, které server Romea.cz zveřejňuje v plném znění, kritizují ministra školství Josefa Dobeše, reali-zátora výstavby Památníku romského holocaustu v Hodoníně u Kunštátu Pedagogické muzeum J.A. Komenského v Praze, realizaci aktivit v rámci Dekády romské inkluze i činnost Agenturu pro sociální začleňování v romských loka-litách. Členové a členky ocenili pouze změnu statut Rady.

ZÁVĚRY ZE STRATEGICKÉ PORADY OBČANSKÝCH ČLENŮ RADY VLÁDY PRO ZÁLEŽITOSTI ROMSKÉ MENŠINY

Oceňujeme změnu statutu Rady, fakt, že Radu řídí přímo premiér a aktivně naslouchá, protože situace se neposouvá ke změnám a lepšímu soužití, ale dochází ke zhoršování situace jednotlivců a celých skupin. Občanští členové Rady však konstatují, že se cítí být poradním orgánem vlády, kterému bohužel vláda nenaslouchá. Občanští členové Rady žádají, aby byli pro předsedu rovnocenným partnerem

při řešení otázek romské integrace, jako součást jeho poradenského týmu. Občanští členové si ze svých řad navrhli druhého místopředsedu Rady, který bude projednán a schválen na dalším zasedání Rady.

Ministr Dobeš přislíbil na minulém jednání Rady celou řadu proinkluziv-ních změn a vyhlášky, které budou dostatečně reagovat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D.H. a ostatní vs. Česká repub-lika a povedou ke zvýšení vzdělanost-ních šancí Romů. Občanští členové konstatují, že pan ministr svého slibu nedostál, naopak současné směřování resortu školství podporuje segregaci romských žáků.

Rada cítí znepokojení nad výběrem realizátora výstavby Památníku rom-ského holocaustu v Hodoníně u Kunš-tátu, kterým je Pedagogické muzeum J.A. Komenského v Praze na základě rozhodnutí vlády ze dne 2. března 2011. Dle přesvědčení občanské části Rady, by mělo Muzeum romské kultury mít minimálně roli supervizora, aby byla zajištěna odbornost projektu a také účast Romů v celém procesu.

S ohledem na předsednictví ČR v Dekádě romské inkluze 2005–2015 jsou občanští členové znepokojeni

s vývojem této iniciativy. Naplňování Akčního plánu

Dekády nepřináší zlepšení situace Romů v ČR. Akční plán se stal pouze formálním dokumentem.

Vyzýváme vládu ČR, aby začala v plném rozsahu naplňovat strategické materiály, které přijala za účelem inte-grace Romů, tj. Koncepci romské integ-race na období 2010–2013 a Akční plán Dekády romské inkluze 2005–2015, a to zejména s ohledem na aktuální před-sednictví České republiky.

Na základě výsledků Odboru pro sociální začleňování – agentury kon-statují občanští členové, že působení odboru je ryze formální a ve spolu-práci s městy nemá žádné praktické dopady na každodenní situaci vylou-čených Romů. Po celou dobu působení agentury nedošlo v lokalitách ke zlep-šení bytové situace Romů, ke zvýšení zaměstnanosti Romů ani ke zvýšení vzdělanostních šancí romských dětí.

Z pohledů romských členů nejsou náklady agentury úměrné jejím hmata-telným výsledkům. Finanční prostředky, které jsou alokovány pro působení agentury, nebyly v jednotlivých lokali-tách využity efektivně. Lokality již dříve přijaté jsou opouštěny bez výsledku a zaznamenaného efektu na obyvatele sociálně vyloučených lokalit a přijímány nové bez uvážení.

Z toho důvodu vyzýváme před-sedu vlády ČR, aby nechal vypracovat obsahovou a finanční revizi působení Odboru pro sociální začleňování nezá-vislým subjektem v lokalitách, které agentura opouští. Tyto vynaložené finanční prostředky nemají přímý dopad na zlepšení situace Romů, i když je to společností tak vnímáno. S hořkostí vnímáme neúčast Romů nejen v týmu vedení odboru pro sociální začleňo-vání, ale i rámci lokálních partnerství, kde není dostatečně zastoupena rom-ská menšina.

Přejato z webu Romea.cz

Z DOMOVA:


L K –

NA ZAČÁTKULázně Kyselka leží v západních

Čechách, 11 km od Karlových Varů. První psaná zmínka o zdejších tryskajících pra-menech je z r. 1522. V 16. a 17. století se dostaly prameny do širšího povědomí, některé prameny Bukovské kyselky jsou vyčištěny, k roku 1614 ohrazeny a za jejich užívání se na panství platí. Roku 1687 povo-luje majitel panství hrabě Heřman Jakub Černín bezplatné užívání pramenů kyselky svým poddaným. V 18.století se dělají první analýzy pramene a na jeho konci se začíná v Kyselce s lázeňstvím. Kyselka se začíná i vyvážet. Romantismus tohoto období a zdejší malebná krajina spolu s léčivými prameny vyvěrajícími ze země se snoubili a

lákali k lázeňské turistice. Roku 1826 kupuje panství s Kyselkou baronka Anto-nie von Neuberg a její manžel Wilhelm se stává zakladatelem lázní Kyselka. Staví se zde restaurace, altánek nad pramenem a upravují se cesty. Staví se kolonády, lázeň-ské domy a léčebny. Zavítal sem i řecký král Otta I.a na jeho počest je nazváno zdejší největší zřídlo Ottův pramen. R. 1867 si od hraběte z Neubergu pronajímá vývoz a prodej Ottova pramene Heinrich Mat-toni. Za vydělané peníze si celé panství i s přilehlými lesy koupil. Kyselku vyvážel pod názvem Mattoni Giesshűbel. Své bohatství dával do lázní. Dal zde postavit vodoléčebný ústav, léčebné domy a pen-zionky, s ohledem na lesnatou krajinu. Postavil i několik honosnějších objektů, jako Mattoniho vilu, Jindřichův dvůr, kapli sv. Anny. Dal vystavět železnici pro vývoz minerálky. Roku 1906 je založena akciová společnost Heinrich Mattoni AG, kterou po

smrti Heinricha vedou jeho synové. V roce 1945 je podnik zestátněn a stává se závo-dem podniku Západočeská zřídla. Areál lázní slouží jako ubytování dětí z Řecka a je zde zřízena dětská léčebna.

ZAČÁTEK DEVASTACEV r. 1989 jsou Západočeská zřídla pře-

měna na akciovou společnost Karlovar-ské minerální vody. Roku 1992 jsou Lázně Kyselka zprivatizovány, je ukončen jejich provoz a od Fondu národního majetku koupil celý lázeňský areál za 2,5 milionu Kč podnikatel, instalatér Karel Franta. Dochází k devastaci. Po privatizaci byl zničen i archiv dokumentující historii firmy Mattony a Lázní Kyselka od r. 1873 i s originálními licencemi a listinami chránící značku Mat-toni pro prodej v Evropě a zámoří. Spolu se stavebními plány stáčírny a lázní byli vyho-zeny z oken na hromadu a spáleny. Něk-teré dokumenty zachránili místní patrioti z ohně. Zbouralo se nádraží, vybudované Mattonim pro expedici minerálních vod i lanová dráha expedující láhve. Odstranila se stáčírna pramene Josef, rozebráno hráz-dění objektu nad Alžbětiným pramenem, a v kapli sv. Anny v neorenesančním slohu kdosi udělal otevřené ohniště. (čerpáno ze studie Zuzany Polákové: Lázně Kyselka). V r. 1995 Franta prodal lázně Friederichu Beckerovi z Německa, který založil fi rmu Elmed Generale Kyselka. Becker je poz-ději zatčen v Německu za podvody. Před tím prodal lázně Udo Markardovi z Bad Kisingenu, který založil Bad Giesshübler Touristik. Markard je později odsouzen v Německu za několi trestných činnů. Obě fi rmy požadovali vynětí lázní z památkové ochrany a plánovali zde zřídit velký zábavní

park. S tímto záměrem Udo Markard zamí-řil i do poslanecké sněmovny. V zábavním parku na území lázeňského areálu Kyselka mělo být např. westernové a čínské měs-tečko, jezero, safari, kopie slavných sta-veb v životní velikosti, sfi nga, pyramida a v centru s velký kostel. V parku měla být pracovní místa pro 10 000 lidí a poblíž mělo vyrůst město pro 20 000 obyvatel. Někteří poslanci tento záměr podporovali a pro-sazovali prodej státních pozemků v Dou-povských horách, kam měl areál parku také zasahovat. Poslanci bránili památkářům v kritice a nařizování opatření na záchranu lázní. V r.2002 koupil od Markarda areál lázní Dagestánec Šamil Chalitujev, který sliboval stamilionové investice na jejich obnovu, avšak zbankrotoval.V letech 2004 až 2006 se konaly 2 neúspěšné dražby lázní. Při třetí roku 2006 je vydražila za 16,5 mili-onů Kč fi rma C. T. S. Duo, podnikatele Víta Sklenaříka.

DEMOLICE?C. T. S. Duo si nechala vypracovat sta-

tický posudek, na historické objekty lázní, který žádal neodkladnou demolici objektů a okamžitý zákaz vstupu, kvůli špatnému stavu lázeňských budov. Firma zažádala o zrušení prohlášení objektů za kulturní památku a o povolení demolice. V r. 2006 byla sestavena malá komise odborníků z Ministerstva kultury a Národního památ-kového ústavu a ukazuje se, že v historic-kých budovách jsou odstraněny podlahy, dveře, atd. a je zadán nový posudek, který však neshledal důvod pro plošnou demolici objektů. Mezitím jsou bez povolení v Mat-toniho vile sejmuty omítky i neorenesanční výmalbou, secesní měděná krytina Ottova

Z DOMOVA:

Příběh Lázní Kyselka po revoluci v roce 1989 je typickým příkla-dem, jak s památkami zachází kapitalistický režim, který tady od té doby vládne. Kdo nabídne peníze, je mu prodáno skoro cokoliv, i památkové objekty a nezáleží na tom, co s nimi zamýšlí udělat, a ani na tom, jestli je nechává devastovat. Nyní odstartovala petice na záchranu Lázní Kyselka.


pavilonu se rozkrádá, ztrácí se artefakty z fasád objektů jako např. Mattoniho orli z vrcholů atik, dekorativní hrotnice, vyře-závané sloupky balkónů apod.. Některé z nich policie vypátrala při jejich prodeji za hranicemi a vrátila je majiteli budov, který je před tím vyvezl.(Z. Poláková: Lázně Kyselka)

C. T. S. DUO A KARLOVARSKÉ MINERÁLNÍ VODY

Firma C. T. S. Duo (ze skupiny C.T.S.) má v obchodním rejstříku jako předmět podnikání uvedeno: koupě zboží za úče-lem jeho dalšího prodeje a prodej v rámci živnosti volné; zprostředkování obchodu; činnost podnikatelských, fi nančních, orga-nizačních a ekonomických poradců a zpro-středkování služeb. Tedy jde o společnost, která mimo jiné kupuje a koupené dále prodává. Z jejich internetových stránek se dozvídáme, že:,, je nejstarším českým sou-kromopodnikatelským subjektem zamě-řeným na rozvoj obchodních vztahů mezi Českou republikou a Itálií. Už od samého počátku se soustřeďuje na prohlubování vazeb s italským trhem a italskými podni-katelskými a společenskými subjekty.“ Proč tato fi rma chátrající lázně Kyselka koupila se nyní ukazuje. Jde o spojení této fi rmy s fi rmou Karlovarské minerální vody (KMV), kterou vlastní italská rodina Pasquale, která v Kyselce stáčí z vrtů v Doupovských horách minerálku Mattoni. Této společnosti f. C. T. S. Duo dovolila na území lázní udělat 5 vrtů, z nichž jeden leží přímo před býva-lou kolonádou blízko Ottova pramene. Společnost fi rmě KMV prodala část lázeň-ských pozemků, po nichž má vést minerál-kovod od vrtů do nedaleké stáčírny závodu Mattoni. C. T. S. Duo při koupi lázní v r. 2006 musela dát slib, že zachová přístupný zdroj minerální vody. V tom jí pomohla fi rma KMV, která z vrtu před bývalou koloná-

dou, který je náhradou za dnes znečištěný Ottův pramen vyvedla hadicí vodu, která vytéká do niky v ruině Jindřichova domu na nábřeží Ohře, kde je k dispozici veřej-nosti. Pravý Ottův pramen vyvěrá a bez užitku mizí v rumišti kolonády. V r. 2009 C. T. S. Duo zařídila u ministerstva zdravot-nictví, aby bylo Ottovu pramenu zrušeno osvědčení o léčivosti zdroje. O tom, že za koupí Kyselky fi rmou C.T.S. Duo stojí kom-plot s KMV je přesvědčený i dnes již bývalý starosta Kyselky Josef Janát:,,Byl jsem zpo-čátku optimista, ale teď už záměrům C. T. S. Dua nevěřím. Myslím si, že Karlovarské minerální vody podle mě samy nekoupily areál lázní jen proto, aby na nich kvůli očekávanému zboření objektů neulpěla negativní image. C. T. S. Duo bylo nastr-čeno i z dalšího důvodu. Když obec Kyselka pronajala KMV pozemek s vrtem, cena byla 5 milionů na padesát let. Sedmnáctimilio-nová cena lázní v dražbě se tudíž bohatě zaplatila čtyřmi vrty, pořízenými grátis na lázeňských pozemcích“. Sám jednatel C.T.S.Dua Petr Dostál řekl:,, Na Kyselku jsem přišel až díky panu doktoru Antoniu Pas-qualemu (pozn. hlava italské rodiny ovláda-jící KMV), takový jsem negramot.“ KMV mají v sousedství areálu s rozpadajícími lázněmi Kyselka, vysoce ziskovou stáčírnu.

IMPÉRIUM V KYSELCEKMV se chlubí a brání kritice tím, že

v Kyselce investovala, avšak do toho z čeho měla užitek. Pomohla opravit silnice z Kar-lových Varů (převážně za eurodotace), avšak po nich jezdí hojně jejich kamiony a zatěžují životní prostředí a stěžují život místním, kteří trpí hlukem, výfukovými plyny a otřesy jejich domů. V r. 2005 projelo na silnici od Kyselky do Karlových Varů cca 1515 těžkých nákladních aut denně. Mattoni vyřešil problém s dopravou minerálek tak, že vybudoval železniční vlečku z Kyselky do

Vojkovic. V 90.letech 20. stol. však KMV pro-voz vlečky ukončili. KMV dala opravit i most přez Ohři, ale i ten je potřeba pro přejezdy jejich kamionů. Moderní stříbrné haly KMV v Kyselce narušují historický ráz. A památky v majetku KMV? Kvůli stavbě nové stáčírny zmizel před lety dřevěný pavilon Alžběta, chátrá dům Vilemínka, bývalá lanovka na svoz mattonky od pramene do stáčírny, i torzo staré mattoniho továrny ve stínu nové haly. ,,Oni sice sponzorují kdeco, ale já říkám – jejich zisky jdou do Švýcarska, daně do Prahy a my chodíme v blátě,“ nebere si vůči Pasqualeho fi rmě servítky (dnes již bývalý) starosta Janát.

PLÁNYJednatel f. C.T.S.Duo řekl ke spojení

s KMV mj. toto:,,Jediné, co máme od závodu Mattoni přislíbeno, je to, že až revitalizace lázní dojde do fi nále, jsou připraveni pro-jektu se v určité výši zúčastnit“. Peněz by na rekonstrukci lázní bylo potřeba opravdu hodně a bohatý partner jako je KMV (např. v r. 2007 měli tržby 5,1 miliard Kč a v r.2008 zisk cca 473,9 milionu Kč a na Mariánském náměstí v Praze mají reprezentační sídlo za 500 milionů Kč) se hodí. Využijí se zřejmě i evropské fondy. Všechny lázeňské objekty jsou dosud památkově chráněné a tudíž by měly být opraveny do původní podoby. Tato úplná rekonstrukce by stála cca 1 mili-ardu Kč. S tím, ale jejich majitel C.T.S. Duo nepočítalo a až do roku 2009 fi rma uváděla, že by za cca půl miliardy opravili jen Mat-toniho vilu a kolonádu Ottova pramene včetně parku, kde by bylo muzeum historie lázní Kyselka. U řady staveb na břehu Ohře se plánovalo jen zachování čelní stěny, za níž by byly novostavby sloužící k ubytování turistů, nebo byty. V r. 2010 řekl ale jedna-tel C.T.S. Duo, že uvažují o investici jen 250 milionů a stavby na břehu Ohře chce zbou-rat úplně. S jeho plány nesouhlasí památ-káři, ani obec Kyselka, a nechtějí odstranění památkové ochrany a chtějí zachování his-torického rázu obce. (ekonom.ihned.cz)

ROZDÍLNÁ STANOVISKA:MINISTERSTVO KULTURY A NPÚ V PRAZE

Ministerstvo kultury (MK) uložilo Národnímu památkovému ústavu (NPÚ) zpracovat odborné posouzení aktuálního stavebně technického stavu kulturních památek areálu lázní Kyselka a objektů Mattoniho továrny. NPÚ v posudku uvedl, že stavebně technický stav areálu lázní i s Mattoniho vilou dospěl do stadia napro-sté havárie. Dle NPÚ nic nebrání tomu, aby stavební úřad nařídil odstranění staveb, které přímo ohrožují bezpečnost veřej-nosti a dopravy. Dle MK dospěly budovy do takového stupně rozpadu, že již nelze


zajistit uchování umělecko historických hodnot interiérů. Ze závěrů posudku NPÚ lze dle MK důvodně předpokládat, že v případě areálu lázní Kyselka je naplněna podmínka z § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči, tzn. zrušení prohlášení za kulturní památku. Celou věcí se začala zabývat zástupkyně ochránce práv Jitka Seitlová, která byla informována o tom, že MK již zahájilo proces směřující ke zrušení prohlášení areálu bývalých lázní Kyselka, případně jeho části za kulturní památku. Areál Mattoniho továrny, je hod-nocen jako stabilizovaný a po provedení zabezpečovacích prací funkční. U něj MK o zrušení prohlášení za kulturní památku neuvažuje. Zástupkyně ochránce s těmito závěry seznámila primátora Karlových Varů a požádala ho o aktuální stanovisko a vyjá-dření k dalšímu postupu.

KARLOVARSKÝ MAGISTRÁT A NPÚ V LOKTI

Zástupkyně ochránce obdržela zprávu z oddělení památkové péče karlovarského magistrátu (dále jen ,,magistrát“) jako pří-slušného orgánu státní památkové péče, z něhož vyplynulo, že magistrát si také vyžádal odborný posudek, a to od NPÚ, územního odborného pracoviště v Lokti. Výsledek zatím magistrát neměl k dispo-zici s tím, že dle ústního sdělení zástupců NPÚ v Lokti se posouzení zpracovává a jsou hledány možné varianty dalšího postupu. Magistrát uvedl, že se ve věci zrušení pro-hlášení areálu lázní Kyselka za kulturní památku dotazoval na NPÚ v Lokti a bylo mu sděleno, že nevědí o posouzení hava-rijních stavů a doporučení k odstranění

staveb. Naopak NPÚ v Lokti sdělil magis-trátu, že zásadně nesouhlasí s odstraňová-ním celého areálu jako celku. Tento názor zastává i magistrát. Dle magistrátu je areál sice v takovém stavu, kdy je naplněn § 8 odst.1 zákona o státní památkové péči, kon-krétně objekt Mattoniho vily, ale tento stav nelze označit za naprosto havarijní. Stejně tak i stav Ottova pavilonu. Dle magistrátu je v ČR mnoho příkladů, kdy objekty, které vykazovaly mnohem větší známky devas-tace, bylo možné zachránit a zároveň ucho-vat zbylé hodnoty, které stále Mattoniho vila a Ottův pavilon mají. Magistrát je ochoten přistoupit na rozčlenění hodnot-ných a méně hodnotných objektů a prvků v rámci lázní a následně zrušit památkovou ochranu u některých z nich, ale v žádném případě nedoporučuje odstranění areálu jako celku ze seznamu kulturních pamá-tek. Magistrát poukazuje na to, že vlastník věděl, že kupuje areál lázní, který je památ-kově chráněný, i o povinnostech z toho plynoucích. Stav památky znal, a přesto o objekty jejich koupí projevil zájem.

PAMÁTKOVÁ INSPEKCES ohledem na rozdílný přístup institucí

k řešení vzniklého stavu, požádala v lednu 2011 zástupkyně ochránce MK, aby celou záležitost předal k šetření Památkové inspekci. Zástupkyně ochránce ministrovi kultury sdělila, že by uvítala, kdyby se z iniciativy Památkové inspekce za úče-lem projednání dalšího postupu uskuteč-nilo pracovní jednání zástupců oddělení památkové péče magistrátu, krajského úřadu, odboru památkové péče minister-stva kultury, ústředního pracoviště NPÚ

a NPÚ v Lokti, kde by byl další postup pro-jednán. Ministr kultury sdělil, že doporučení ve věci svolání jednání akceptuje, předtím však pokládá za nutné dokončit zmapování stavu jednotlivých objektů. Za tím účelem MK uložilo NPÚ v Lokti zjistit aktuální stav objektů a zpracovat návrh nutného zabez-pečení do 31. 3. 2011. Památková inspekce MK oslovila Český svaz stavebních inženýrů s žádostí o zpracování aktuálního zhodno-cení stavebně technického stavu objektů do stejného data, jehož součástí bude odborný odhad možnosti zachování stá-vajících konstrukcí. Na základě tohoto zjištění bude dle MK možné hodnověrně rozhodnout o možnosti zachování auten-tických hodnot vybraných částí dané kulturní památky. Památková inspekce předpokládá svolání společného jednání v průběhu dubna 2011. (www.ochrance.cz)

KARLOVARSKÝ KRAJ Dle aktualne.centrum.cz, chce Kar-

lovarský kraj oslovit C.T.S Duo, aby co nejrychleji zahájila opravy nejcennějších budov. Pokud tak neučiní, měla by je bez-platně či za symbolickou částku převést na kraj nebo obec, aby bylo možné podnik-nout kroky, které by mohly zamezit další devastaci historických domů. K oslovení C.T.S.Dua se hejtman Josef Novotný (ČSSD) rozhodl po jednání s prezidentem Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR Pavlem Riesem, který už delší čas vyvíjí aktivity na záchranu někdejších lázní. Dle Novotného se uskuteční setkání všech stran, jichž se záchrana Kyselky může týkat. Hlavním tématem bude další postup a snaha o řešení situace.

STAROSTKA NEMÁ ZÁJEMNynější starostka Kyselky Petra Hoff -

mannová (SNK) označila hejtmanův záměr za úsměvný a podle ní, obec lázně Kyselka nechce. Řekla: ,,Co bychom s nimi dělali, na to nemáme peníze. (…) většinu zdevasto-vaných budov už lze těžko zachránit. (…) Domnívat se, že budou ještě v Kyselce fun-govat lázně, je asi trochu naivní. Už jenom kvůli kamionové dopravě do stáčírny mine-rálek.“

ASORKDAsociace sdružení pro ochranu a rozvoj

kulturního dědictví (ASORKD) se o proble-matiku lázní Kyselka zajímá. Na stránkách zachrante-lazne-kyselka.cz informuje o této kauze a je zde k dispozici i petice za zastavení devastace lázní Kyselka s kon-krétními požadavky. Petici podepsalo přes 9 tisíc lidí. Na stránkách jsou i fotografi e a videa lázní Kyselka.

Dana Hladíková


dává zažít chuť naší moci

V bitvě ve Wisconsinu jsme mohli vidět stovky tisíc pracujících v USA, kteří znovu-objevili svou moc. V nejsilnějších protes-tech za mnoho let, zaměstnanci veřejného sektoru – s podporou studentů, válečných veteránů, penzistů, místních aktivistů a dokonce i policie – přivedli město Madi-son k zastavení provozu.

Ukázali americké pravici, že se postaví na odhodlaný odpor vůči jakýmkoliv úto-kům.

Demonstrace ve Wisconsinu, severový-chodním městě v USA, začali 15. února. Při-šly poté, co republikánský guvernér Scott Walker plánoval prosadit návrh zákona, který provádí ohromné škrty ve veřejném sektoru a ruší práva zaměstnanců na kolek-tivní vyjednávání. Pokud by prošel, zna-menal by konec automatického odpočtu příspěvku na odbory z dělnických mezd. Také by přinutil zaměstnance platit více peněz na zdravotnictví a penze, a prudce by snížil nemocenskou a důchodovou pod-poru, zrušil by programy zdravotní péče pro děti z chudých rodin ap.

Walker se však přepočítal co se týče

nálady obyvatelstva. Hnutí pracujících v USA bylo v posledních letech potichu. Avšak ve Wisconsinu se dalo do pohybu poté, co ekonomická krize začala devas-tovat životy chudých američanů a co se Republikáni odhodlali rozdrtit veřejný sektor.

Mnoho odborů podporuje Demokraty a věří, že útoky představují pokus Repub-likánů obvinit Baracka Obamu ze všech problémů, jimž lidé čelí.

Protesty začaly poté, co odbory Aso-ciace pomocných učitelů (TAA) zrekru-tovaly tisíce lidí, aby 15. února o této věci vypovídali u fi nančního výboru v budově Kapitolu.

Každý řečník obvykle dostane dvě minuty. Původně se výbor zavedené praxe držel a vyvolával řečníky až do půlnoci, kdy byla procedura přerušena.

Ale místo toho, aby pracující a aktivisté odešli, pokračovali ve vypovídání i po půl-noci. Stovky řečníků bránili sociální služby a začali okupovat budovu. Tento stav při-tom stále trvá.

Zatímco jedni mluvili, ostatní začali

organizovat – přinášeli jídlo a spacáky, volali tisku a vydávali výzvy, aby se k nim lidi přidali. A přidalo se jich tisíce.

Paul Golueke, 24 let starý sociální pra-covník z Milwaukee, řekl: „Zůstanu zde tak dlouho, jak bude potřeba. Scott Wal-ker nerozumí našemu hněvu. Oči národa a celého světa jsou upřeny na nás a my teď nemůžeme ustoupit.“

Inspirace událostmi ve Wisconsinu se šířila po celých USA. Pracující pochodovali proti škrtům v rozpočtu v 50 státech a jsou plánovány stávky.

Minulý týden nakonec Scott Walker skutečně tyto brutální škrty a omezení práv prosadil. Avšak protesty tím rozhodně neskončili. V sobotu 12.3. se v hlavním městě konala demonstrace, jíž se podle ofi ciálních informací zúčastnilo kolem 100 000 lidí. Solidaritu v boji přitom protestují-cím vyjádřili odboráři z celé země.

Zprávy o pokračujících protestech při-neseme v příštím čísle časopisu.

Ze Socialist Workeru přeložil Martin Šaff ek

ZE ZAHRANIČÍ:


Více než 30 000 lidí obklíčilo státní budovu Kapitolu v Madisonu ve Wisconsinu, aby vyjádřili své pobouření vůči guvernérovi Scottu Walke-rovi. Zápas proti Walkerově protidělnické politice trval celé tři týdny.

Zaměstnanci pošty, hasiči, „policisté s dělníky“, sestřičky, učitelé, vězeňská služba a jejich rodiny protestovali proti navrhovanému zákonu, který by anuloval 50 let práv na kolektivní vyjednání pro zaměstnance veřejného sektoru ve Wisconsinu.

Protestující pokojně opustili budovu Kapitolu, kterou okupovali, minulý týden ve čtvrtek kvůli nařízení soudu. Každý den se však uvnitř znovu shromažďují – a zápas pokračuje.

Známý fi lmař Michael Moore mluvil 30 minut k davu. Řekl: „Ame-rika na tom není špatně. Země je zaplavená bohatstvím a penězi. Pro-blém je jen v tom, že nejsou ve vašich rukou. Bohatství bylo, v největší krádeži historie, převedeno z rukou pracujících a spotřebitelů do rukou banek a portfolia superbohatých lidí.“

„Jediná věc, která se porouchala je morální kompas vládců. My máme za cíl tento kompas opravit a od teď si řídit loď sami.“

Jeho řeč několikrát přerušil bouřlivý potlesk a lidé začali skandovat: „Zničte ten zákon“, „Celý svět se dívá“, „Takto vypadá demokracie“.

Ten samý den proběhlo napříč státy přes tucet jiných demonstrací, včetně několika akcí v největším městě Milwaukee. Ty zahrnovaly i mítinky ogranizované afroamerickýmy a latinskoamerickými komu-nitami.

napsal Bob Peterson, učitel v USA přeložil Martin Šaff ek

W: B S W

ZE ZAHRANIČÍ:


Nedávno zveřejněné tajné dokumenty dokazují, že palestinští vyjednavači byli výměnou za vznik nezávislého palestin-ského státu připraveni přistoupit na téměř jakékoli požadavky Izraele. Navzdory tomu izraelští vyjednavači dohodu s Palestinci dál odmítají.

Dokumenty, které zveřejnila panarab-ská televize Al-Džazíra, ukazují reálnou podobu vyjednávání o vzniku palestin-ského státu. Více než 1600 dokumentů detailně popisuje, jak Izrael v letech 1999–2010 jednal s Fatahem, který vede palestin-skou samosprávu. Palestinští vyjednavači při nich dokonce nabídli i souhlas s izrael-skou nadvládou nad Východním Jeruzalé-mem, ponecháním nelegálních izraelských osad na Západním břehu či vzdání se práv palestinských uprchlíků na návrat.

Během vyjednávání v roce 2008 jeden z palestinských vyjednavačů zdůraznil, že další ústupky již nabídnout nemohou. Souhlasili s tím, že celý Jeruzalém bude pod židovskou kontrolou, vrátit se bude moci pouze „symbolický počet“ uprchlíků a palestinský stát bude plně demilitarizo-ván. „Co víc jsme ještě mohli nabídnout?“ ptal se.

Sami vyjednavači si však byli vědomi,

že nabízejí mnohem víc, než bude naprostá většina Palestinců ochotna přijmout. Izrael pak vůči Palestincům neprojevil nic jiného než pohrdání. Žádný z těchto ústupků mu k dohodě nestačil. „Tyto dokumenty potvr-zují, čeho se Palestinci vždy obávali,“ říká palestinská spisovatelka a aktivistka Ghada Karmíová. „Tímto směrem míříme už od chvíle, kdy se OOP vzdala všech strategií kromě vyjednávání.“

ASYMETRIEPalestinští politici přistoupili na mírový

proces s přesvědčením, že jsou rovnocen-nými partnery v diskuzi, nicméně ve sku-tečnosti čelí obrovské mocenské převaze. „Byli jako hráč, který jde do kasina s iluzí, že je schopen vyhrát jackpot. Jak postupně prohrává, propadá stále více zoufalství a zvyšuje sázky. Izrael ale ústupky neudělal nikdy. Copak mají Palestinci v ruce nějaké trumfy?“

Hlavní palestinský vyjednavač Saíb Iríkát se Tzipi Livniové, která zastupovala izraelskou stranu, zeptal: „Když nebudou na našem nebi létat vaše stíhačky a na našem území vaši vojáci, budeme si moct sami zajišťovat vnější obranu?“

„Ne, pokud chcete vlastní stát, musíte

předem souhlasit s Izraelem. Vybrali jste si, že později nebudete mít právo výběru.“

A palestinští vyjednavači věděli, co je v sázce. „Naše důvěryhodnost v této věci byla vážně zpochybněna.“

Mnoho dokumentů navíc stále čeká na zveřejnění. Údajně by měly obsahovat i informace o tajné spolupráci izraelských a palestinských bezpečnostních složek či o roli britských tajných služeb v plánování likvidace Hamasu.

Zdá se tedy, že brzy budou zpochyb-něny i poslední zbytky legitimity, kterou palestinské vedení u prostých lidí ještě chová.

Ghada Karmíová dodává: „Palestinci musejí tyto lidi z politiky odstranit. Musejí je donutit rezignovat a zvolit si své legi-timní zástupce v nových volbách. Právo účastnit se těchto voleb však musejí mít všichni Palestinci, včetně uprchlíků.“

„Lidé v Británii nesmí nikdy přestat tla-čit na Izrael. Palestinské vedení je možná nekompetentní či pošetilé, nicméně hlav-ním problémem je Izrael a zájmy USA v regionu,“ uzavírá Ghada Karmíová.

Autor Ken Olendepřeložil Štěpán Lohre

P : I P

ZE ZAHRANIČÍ:

Č

ZE ZAHRANIČÍ:

Přestože vrcholní představitelé ČR se v poslední době předhánějí v odsu-zování autoritativních a diktátorských režimů v arabských zemích, kde proti nim probíhají lidové vzpoury, ČR patří mezi země, které tyto režimy dlouho-době podporují dodávkami zbraní. Za souhlasu českých ministerstev byly po dlouhá léta dodávány z naší země zbraně režimu nyní svrženého vládce Tuniska Zína Abidína bin Alího, stejně jako bývalému autoritářskému vládci Egypta Husnímu Mubárakovi. Vojen-skými dodávkami z ČR byl podpo-řen také režim libyjského plukovníka

Muammara Kaddáfího, který protesty občanů Libye v těchto dnech krvavě potlačuje nasazením žoldnéřů i letec-tva. I další režimy – Jemen, Alžírsko či Bahrajn, které mají na svědomí desítky obětí z řad demonstrujících, se v posled-ních letech těšily vojenské podpoře od českého státu.

ČR ústy svých vládních představitelů odsuzuje násilí páchané autoritativními severoafrickými a blízkovýchodními režimy proti demonstrujícím. V prohlášení českého ministerstva zahraničních věcí se dokonce objevila nabídka předání trans-formační zkušeností ČR k cestě k demo-

kratickému systému vlády (viz prohlášení MZV k Libyi, prohlášení MZV k Egyptu, prohlášení MZV k Tunisku). Přesto jsou to právě české vládní instituce, které po mnoho let štědrými dodávkami zbraní pomáhaly udržovat kritizované autorita-tivní režimy u moci. Autoritativní režim svrženého tuniského prezidenta bin Alího se dočkal jen v roce 2009 z ČR dodávek zbraní a vojenského materiálu za více než 1 mil. EUR. Ve stejném roce dostal i jeho egyptský souputník Mubárak z ČR zbraně za více než 4 miliony EUR a o rok dříve dokonce za více než 7 milionu EUR. Ještě více zbraní putovalo z ČR do další země,


která nyní za cenu mrtvých a zraněných tvrdě potlačuje protivládní protesty, do Jemenu. Do něj odešly v roce 2009 zbraně za takřka 10,5 milionu EUR. Bez vojenských dodávek z ČR nezůstal ani libyjský plukov-ník Kaddáfí, který v těchto dnech s pomocí části armády i letectva potlačuje protesty obyvatel a obyvatelek Libye. Např. v roce 2007 jej ČR podpořila vývozem vojenského materiálu a služeb za více než 2 miliony EUR. Podrobnější přehled vývozů zbraní z ČR najdete ZDE.

„Je pokrytectvím českých státníků, když se nyní ve svých prohlášeních stylizují do role ochránců lidských práv a odpůrců diktátorů, které tolik let podporovali

vojenskými dodávkami zbraní. A je neuvě-řitelnou drzostí české diplomacie, nabízet těmto zemím své zkušenosti s přechodem k demokracii, když se právě české vlády tak dlouho na potlačování demokratických práv a svobod podporou autoritativních režimů podíleli“, komentuje vládní zahra-niční politiku České republiky Milan Štefa-nec z NESEHNUTÍ.

NESEHNUTÍ se dlouhodobě zabývá problematikou vývozu zbraní z ČR do zemí, kde probíhá vojenský konfl ikt, či vládnou autoritativní režimy. Již v roce 2004 NESEHNUTÍ např. kritizovalo záměr českého státu dodávat vojenskou techniku libyjskému režimu (viz ZDE). NESEHNUTÍ

také upozornilo na skutečnost, že zbraně z ČR hrály svou roli i v konfl iktu na jižním Kavkaze v roce 2008 (viz ZDE) i na fakt, že dodávky vojenského materiálu z ČR dostaly všechny strany zúčastněné v ozbrojených bojích v Libanonu v roce 2006 či že ČR vyzbrojila i uzbeckého diktátora Islama Karimova, který rok na to v roce 2005 zma-sakroval stovky civilistů v uzbeckém městě Andižanu.

„Jediným způsobem, jak podobným případům bránit, je zásadně omezit vývozy zbraní z ČR a dostat je pod veřejnou kont-rolu. Bohužel novela zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem z roku 2009 jde přesně opačným směrem,“ komen-tuje situaci Štefanec s odkazem na prošlou novelu zákona, která umožňuje, aby se do domlouvání zbrojních obchodů zapojily i fi rmy bez platného povolení (více informací ZDE).

„Je to jako za minulého režimu, takřka kdekoliv na světě dojde k vojenskému kon-fl iktu, masakru či potlačování lidských práv, můžeme s velkou pravděpodobností počítat s tím, že zde najdeme souvislost s vývozy zbraní z ČR. A stejně jako za minulého režimu, budeme od vládních činitelů v této souvis-losti slýchat vzletná slova o míru, svobodě a budování demokracie“, poukazuje Milan Štefanec na fakt, že autoritativní režimy, kde nyní probíhají protivládní povstání, patřily i v dobách existence ČSSR mezi významné odběratele českých zbraní.

Tisková zpráva NESEHNUTÍ

Benghází, druhé největší město v Libyi a místo zrodu revoluce, oficiálně usta-vilo revoluční radu, která vznikla během povstání. Tato rada je složena z vůdců povstání, představitelů rebelujících kmenů a velitelů povstalecké armády. Všechny funkce státu předala lidové kon-trole – včetně věznic, ozbrojených složek a soudů. Kromě toho také organizuje dis-tribuci potravin podle potřeb lidí a vzala si na starost i sociální péči o tisíce zahra-ničních dělníků, které jejich firmy nechaly napospas svému osudu. Provozuje také televizní a rozhlasovou stanici a začala vydávat první revoluční noviny.

Revoluční rada spravuje i základní infrastrukturu v Benghází, elektrárny,

přístav a letiště. Zároveň byla založena i národní revoluční shromáždění – Národní Rada – která je tvořena radami jednotlivých měst a vesnic z celé Libye. Nicméně tato rada čelí vážnému nebez-pečí, že se ji pokusí ovládnout bývalí pro-minenti režimu, kteří už v prvních fázích povstání Kadáfího zradili a podpořili povstalce.

Jedním z těchto lidí je bývalý ministr spravedlnosti Mustafa Mohamed Abdel Džalíl, který přijel do Benghází a prohlásil, že má „prozatímní vládu“ pod kontrolou. Džalíl, někteří bývalí libyjští diplomaté a další představitelé Kadáfího režimu usilují o podepsání nových smluv s USA, evropskými zeměmi a nadnárodními

korporacemi o dodávkách ropy, jejíchž obsah by však byl totožný se smlouvami za minulého režimu. Džalílovo prohlášení vyvolalo silný odpor v revolučních radách, které ihned prohlásily, že Džalílova vláda není legitimní.

Revoluční rada zopakovala, že odmítá jakoukoli intervenci s výjimkou zmrazení účtů Kadáfího stoupenců a vytvoření bezletové zóny za účelem zabránění bombardování povstaleckých měst. Revolucionáři zároveň vybízejí k zaklá-dání lidových revolučních rad v dalších městech a věří, že to povede k šíření a vítězství revoluce.

Simon Assaf

V B

ZE ZAHRANIČÍ:


Správa o chorvátskych protivládnych demonštráciách od anarchosyndikalistic-kého účastníka

Autor/ka: Záhrebská skupina siete anarchosyndikalistov

Masy vyšli do ulíc Záhrebu, Rijeky, Splitu a Đakova. Keď pochodovali ulicami svojich miest a požadovali zmenu, pridali sa k nim aj mnohí zvedaví okoloidúci, ktorí sa nechali zatiahnuť do tohto spontánneho prejavu

nespokojnosti. Iluzórna „alternatíva”, ktorú predstavuje ofi ciálna opozícia, poskytuje len malú útechu a po krajine sa šíri vlna hnevu, akcií a vzbúr proti sociálnej nespravodli-vosti, rastúcej nezamestnanosti, korupcii a proti zlodejom z vládnucej triedy.

Vedúci predstavitelia ofi ciálnej opozí-cie a ľudia ako Dragutin Lesar (chorvátsky labourista) a Ivan Pernar (samozvaný líder protestov) nám hovoria, že riešením je „viac

kapitalizmu”. Rázne odpovedáme: Nie! Aj keby sme súhlasili s ich politickým bojom (čo nesúhlasíme), malo by to znamenať, že s nimi súhlasíme aj v spoločensko-eko-nomických otázkach? Od deväťdesiatych rokov podnes nám mnohokrát hovorili, že pred zákonom sme si rovní a že nás čaká svetlá budúcnosť, no my, ktorí okrem schopnosti pracovať nevlastníme nič, ktorí každodenne trpíme v podmienkach vynu-

M Z

Když se Kadáfí v roce 1969 během vojenského převratu chopil moci, prezentoval se jako progresivní vůdce, jehož vzorem je egyptský vůdce Gamal Abdal Násir. Násirův radikální program reforem a jeho neochota sklonit se před imperialismem arabský svět v padesátých a šedesátých letech výrazně povzbuzovala. Kadáfího „socialistická republika“ však byla ve skutečnosti založena na systému korupce a klientelismu. Penězi z těžby ropy si Kadáfí kupoval loajalitu libyjských kmenů a bezohledně potlačoval sebemenší opozici. Podobně i organizace v Libanonu a Palestině, které Kadáfího režim podporoval, se brzy staly známé pro svou zkorumpovanost, zločinné praktiky a krutost.

Velké Británii a Spojeným státům příliš nevadil způsob jakým Kadáfí vládl v Libyi, avšak nelíbilo se jim, že se

nepřidal k ostatním arabským vůdcům a neuzavřel mír se Západem. Americký prezident Ronald Reagan poslal v roce 1986 do Lybie stíhačky s cílem zabít Kadáfího. Tento útok se však nezdařil, rakety minuly svůj cíl a dopadly do residenční oblasti v Tripoli, přičemž zemřelo kolem stovky lidí. Spojené státy obvinily libyjského „vůdce revoluce“ z podpory terorismu, včetně zorganizování útoku na let společnosti Pan Am, který v roce 1986 dopadl na skotské město Lockerbie.

Reagan nazýval Kadáfího „vzteklým psem“ a inicioval uvalení mezinárodních sankcí na Libyi. Nicméně poté, co Kadáfí slíbil ukončit výrobu zbraní hromadního ničení (později se ukázalo, že ve skutečnosti tuto výrobu pouze předstíral) byl znovu vzat západními mocnostmi na milost. Souhlasil také s vyplácením kompenzací rodinám obětí

tragédie v Lockerbie. Tím se libyjský vůdce revoluce stal opět respektovaným partnerem Západu a nic nebránilo vyjednávání dalších lukrativních smluv na těžbu ropy.

Muammar Kadáfí se tak doslova přes noc změnil ze „vzteklého psa“ na „regionálního vůdce“ s přátelským vztahem se Západem a evropští politici ho začali nadšeně vítat. Kadáfí, jeho synové a lidé z jeho blízkého okolí shromáždili díky těmto smlouvám obrovské jmění. Během této normalizace vztahů s Libyí však evropské země jaksi zapomněli na Libyjce, žijící pod Kadafího nadvládou. Zdá se, že nyní se vztah Západu k plukovníku Kadáfímu opět mění. Avšak stejně jako v minulosti, příčinou této změny nejsou obavy nad osudem běžných obyvatel Libyje…

Simon Assaf

R, L Z

Muammar Kadáfí vládne Libyi už 40 let a je tak jed-ním z nejdéle vládnou-cích postav v arabském světě. Během své vlády byl vždy ochoten uzaví-rat se Západem výhodné obchody.

ZE ZAHRANIČÍ:

ZE ZAHRANIČÍ:


Mezinárodní den žen (MDŽ) je celo-světovým dnem, slavící ekonomické, politické a společenské výdobytky žen v minulosti, současnosti i budoucnosti. Prvně byl tento den slaven roku 1911, takže nyní – roku 2011 – slavíme stoleté výročí.

Mezinárodní den žen byl připomíná události, k nimž došlo na počátku 20. sto-letí. Čili v době jež byla charakteristická velkou expanzí a nepokoji v průmyslo-vém světě, a také populačním růstem a radikálními ideologiemi.

1908Mezi ženami dochází k velkým nepo-

kojům a kritickým debatám. Útlak žen a nerovnost vede k tomu, že se ženy hlasitěji a aktivněji zapojují do kam-paní, volajících po změnách. Po roce 1908 pochoduje New Yorkem 15 000 žen, požadujících kratší pracovní dobu, lepší mzdy a volební právo.

1909V souladu s deklarací Americké soci-

alistické strany je první Národní den žen v USA slaven 28. února. Ženy tento svátek slaví každou poslední únorovou neděli – a to až do roku 1913.

1910V tomto roce se v Kodani koná

2. mezinárodní konference pracujících žen. Žena, jménem Clara Zetkin (lídr ženského výboru Sociálnědemokra-tické strany Německa) zde vystupuje s myšlenkou Mezinárodního Dne Žen. Navrhuje, aby každý rok v každé zemi proběhla oslava Dne Žen – bojujících za svá práva. Konference více než 100 žen ze 17 různých zemí, zastupujících odbory, socialistické strany, kluby pra-cujících žen a také tři ženy, jež byly prvně zvoleny do finského parlamentu, její návrh jednomyslně schvaluje, čímž vzniká MDŽ.

1911Toto rozhodnutí je schváleno roku

1911 v Kodani. MDŽ je prvně slaven v Rakousku, Dánsku, Německu a Švý-carsku 19. března. Shromáždění na pod-poru práva žen volit, pracovat, studovat, zastávat veřejné úřady a za ukončení diskriminace se účastní na 1 milion žen a mužů. Avšak o necelý týden později, 25. března, dojde v New York City k tra-gickému požáru, jež si vyžádal životy více než 140 dělnic – především italských a židovských imigrantek. Tato katastrofa přitahuje velikou pozornost k pracovním

podmínkám a pracovním právům v USA, na které se soustřeďují i následující akce Mezinárodního dne žen. Roku 1911 také začíná kampaň Chléb a růže.

19131914V předvečer I . světové války,

v poslední neděli v únoru 1913, slaví ruské ženy svůj první MDŽ a tato oslava je zároveň kampaní za mír. MDŽ je poté změněn na 8. březen a v tento den se slaví dodnes. V roce 1914 se napříč celou Evropou konají shromáždění jež bojují proti válce a vyjadřují solidaritu žen.

1917V reakci na to, že ve válce zemřelo již

2 miliony ruských vojáků, zahajují ruské ženy v poslední únorovou neděli stávku „za chleba a mír.“ Navzdory politickým vůdcům pokračují ženy ve stávce, dokud není car po čtyřech dnech donucen abdikovat a dokud nevznikne Proza-tímní Vláda, jež ženám garantuje volební právo. Datum povstání žen byl v Julián-ském kalendáři 23.února, což je v našem Gregoriánském kalendáři 8. března.

Z webu International Women’s Day Factsheet přeložil Vítězslav Lamač

M

covaných kapitálom, môžeme len ťažko veriť takýmto vyhláseniam o rovnosti. Dnes, keď sa výzva „viac kapitalizmu” znova stala len urážkou znechutených más, je jedinou rozumnou odpoveďou požiadavka sociálnej spravodlivosti.

Hoci sa „hrdinsky” vyhlasujú za našich lídrov, hovoríme: Nie! Ľudí nemôže repre-zentovať a masy nemôže viesť nikto iný ako oni sami a ich autonómne organi-zácie. Na proteste v Rijeke jedna žena kričala: „Musíte bojovať za svoje práva! Musíte vo vašich miestnych komunitách organizovať stretnutia ako je toto! Systém musí byť zničený zdola!” A mala pravdu. Nespravodlivosť, ktorá nás obklopuje, môže ukončiť len skutočne libertariánsky duch. Preto sme vždy podporovali a pod-porujeme solidaritu a priamu demokra-ciu, autonómny boj a samoorganizáciu a vyhlasujeme ich za základné princípy našej teórie aj praxe. Z betónu zamrznu-tého mesta v týchto marcových dňoch pomaly ale rozhodne klíčia princípy také drahé pre každého libertariána.

Keď nám hlasy „zhora” hovoria, že obsadenie ulíc nie je odpoveď, hovoríme: Nie! Ulice predstavujú jeden z posledných ostrovov slobody, široký priestor patriaci každému – ľuďom, ktorí vyrastali pri hrách na tom istom chodníku, ľuďom, ktorí štu-dovali, pracovali a milovali na tých istých miestach, kde sa dnes zhromažďujú pri pro-

testoch. Len tam môže vzniknúť skutočná nová alternatíva. Jeden z demonštrantov v Záhrebe niesol transparent s nápisom: „Veríme v nový sen.” Aj my veríme v nový sen. Pridajte sa k nám!

Preložil Peter VittekPřejato z webu Utopia.sk

ZE ZAHRANIČÍ:


Zahraniční politika USA dle ofi ciální propagandy Bílého domu podporuje demokracii, lidská práva a ekonomický rozvoj. Nicméně v oblasti rozvoje mnoho studií dokazuje, že mnohdy zájmy dárců předčí zájmy příjemců. Zahraniční pomoc Spojených států lze tedy pokládat za formu bezpečnostní politiky. Jaká může být motivace pomoci? Většina politologů se shoduje na tom, že zájmy příjemců jsou sekundární a že vztah mezi pomocí a humanitárními cíli má často negativní charakter. Spojené státy v minulosti často poskytovaly pomoc represivním režimům. V zahraniční pomoci zaujímají důležitou roli ekonomické, bezpečnostní a mocen-sko-politické zájmy donorských států. Na celou problematiku existují dva pohledy. První z nich je humanitární, který zdů-razňuje ekonomickou pomoc a zajištění rozvoje v chudých zemích. Druhý pohled je zahraničně politický, který klade důraz na instrumentální utilitaritu. Tento pohled předpokládá, že v problematice rozvoje bude nějakým způsobem refl ektována zahraniční politika donorského státu. Může tak tedy dojít k vytvoření vztahu závislosti. Nejpodstatnější je ovšem vztah skutečné potřeby příjemce a zájmu dárce.1

Zahraniční pomoc je nástrojem ame-rické národní bezpečnosti již od konce druhé světové války, kdy byl realizován Marshallův plán. Jednalo se o první mar-kantní rozvojovou pomoc odehrávající se v období studené války. Marshallův plán byl úzce spojen s americkými zahraničními zájmy, což ostatně dokazuje nutnost kom-

plexně informovat USA o tom, kam kon-krétně fi nanční prostředky směřují. Toto bylo naprosto nepřijatelné pro Sovětský svaz, i když měl samozřejmě o Marshallův plán zájem.2 V roce 1961 založil prezident Kennedy USAID (Agenturu Spojených států pro mezinárodní rozvoj – United States Agency for International Develop-ment). Samozřejmě, že rozvojovou pomoc Spojené státy poskytovaly s ohledem na bipolární uspořádání světa.3 Vystupovaly jako spojenci všech, kteří byli nepřátelé Sovětského svazu. V rétorice lidských práv byl kladen důraz na antikomunismus. Spo-jené státy tak podporovaly vojenské režimy v Latinské Americe (například v Nikaragui, Guatemale, Panamě), ale také mudžáhidy v Afghánistánu a nebo Saddáma Husajna v Iráku. Donald Reagan ve své rétorice již kladl důraz na lidská práva a uváděl, že vojenská pomoc nebude poskytována zemím, které je porušují. To vše za před-pokladu, pokud nenastanou neočekávané okolnosti (v mnohých případech samo-zřejmě nastaly). Po skončení studené války USAID postupně ztratila autoritu, ale také profesionální kapacity. 90. léta se vyzna-čovala poklesem vojenské pomoci a ná-růstem pomoci ekonomické. Prezident Bill Clinton opět zdůrazňoval lidská práva, ovšem pouze v rétorické rovině. Lidská práva nebyla překážkou v investování do Ruska během konfl iktu s Čečenskem, ale také do Indonésie (otázka odtržení Východ-ního Timoru), Turecka (problém s Kurdy) či Kolumbie.4

Po teroristických útocích z 11. 9. 2001

se přístup Spojených států k rozvojové pomoci změnil. Namísto komunismu se objevuje nový ofi ciální nepřítel – teroristé. George W. Bush označuje nepřítele za zlo, později byla vytvořena osa zla. Zahraniční pomoc je defi nována jako snaha podko-pat mezinárodní terorismus. Rétorika byla rozšířena o boj s chudobou, ale také o boj za demokracii. Na rozvojovou pomoc se přestalo nahlížet tak negativně jako v pře-dešlých letech, ale začala být chápána jako ochrana bezpečnosti USA. Zahraniční pomoc rostla, ale podle mnohých polito-logů souměrně s tím klesala úcta k lidským právům. Poukazují zejména na podporu režimů v Turecku nebo Pákistánu, ale také na věznici Guantánamo nebo patriot act.5 Spojené státy se po invazi do Iráku snažily napravit svou image v zahraničí. K tomu bylo mimo jiné zapotřebí vytvořit efektivní rozvojovou strategii. Celou strukturu bylo ovšem zapotřebí modernizovat. Georgie Bush proto USAID více propojil s minis-terstvem zahraničí. Spojené státy se sou-středily zejména na bilaterální pomoc (76 v roce 2000, ale v roce 2006 jež 90 ). Americká administrativa si uvědomovala, že silnější a efektivnější pomoc pomůže prosadit zájmy USA v chudších zemích, ale koherentní strategie utvořena nebyla. To se změnilo po roce 2001, kdy bylo nejvíce pro-středků poskytnuto Iráku, Afghánistánu, Jordánsku a Pákistánu.6

USAID byla postupně oslabována tím, že se vytvářely nové projekty (například Millenium Challenge Corporation). Prezi-dent Bush raději vytvářel nové programy, než aby zefektivnil a reformoval USAID. V roce 2006 ovšem byla vytvořena kon-cepce procesu F. Vznikl nový post ředitele zahraniční pomoci. Ten ale kontroloval pouze 55 z celkových fi nančních pro-středků. Ředitel zahraniční pomoci je pod přímou kontrolou ministra zahraničí. Je zde tedy patrná snaha zahraniční pomoc lépe koordinovat. Příjemci pomoci byli rozdě-leni do pěti kategorií – země v rekonstrukci (rebuilding), rozvojové země (developing), transformující (transforming), země se kte-rými USA udržují partnerství (Sustaining partnerships) a země se kterými mají part-nerství omezené (Restrictive partnerships). Realizovaná reforma ovšem zahrnuje pouze omezené množství aktérů (například úplně chybí začlenění nevládních organizací

USAID S

TEORIE:


a soukromých aktérů a koordinace aktivit s nimi). Chybí také dlouhodobý pohled do budoucnosti. Je potřeba vytvořit národní strategii zahraniční pomoci, kde by byly zahrnuty všechny agentury, které se zabý-vají rozvojem. Klíčové bude soustředit se zejména na slabé, rozpadající se a rozpadlé státy.7

Existuje několik způsobů, jak zahra-niční pomoc zefektivnit. Vytvořit nové roz-vojové oddělení, reformovat USAID nebo jmenovat koordinátora všech rozvojových programů. Nová americká administrativa se rozhodla reformovat USAID. Prezident B. Obama se touto formou snaží zajistit kom-patibilitu rozvoje s americkou zahraniční politikou.8

Prezident Barrack Obama naznačil, že jednou z prioritních oblastí americké zahraniční a rozvojové politiky bude Afrika. Na summitu G8 pomohl realizovat plán na boj s hladem, na který bohaté země slíbily vyčlenit 20 miliard dolarů. Nicméně B. Obama si uvědomoval, že koncept zahraniční pomoci jako takový je potřeba racionalizovat. Úzké prolínání problematiky rozvoje a národní bezpeč-nosti nezlepšilo strukturální problémy USAID. O vážných problémech agentury svědčí také to, že celých 9 měsíců neměla ředitele. Několik kandidátů ji odmítlo vést. Mnoho tradičních aktivit agentury si vzalo na starost ministerstvo obrany (například stavění škol, klinik, vodních systémů, nebo cest). V praxi se ukázalo, že tato cesta není správná. Lidé v uniformách si v lokalitách kde pomáhají hůře vybudovávají důvěru. Kooperace s místními je tak daleko obtíž-nější. Podstatným problémem je také to, že neexistuje žádná agentura nebo osoba, která zodpovídá za americké rozvojové programy jako celek. Odpovědnost je tak silně fragmentovaná stejně jako samotná pomoc. Problematikou rozvoje se zabývá celkem 12 ministerstev, 25 agentur a více

než 60 vládních úřadů. Koordinace mezi všemi těmito institucemi často pokul-hává. K tomu má každý subjekt vlastní cíle a administrativní procedury. Prvním krokem k zefektivnění americké rozvojové pomoci je vydání dvou nových zákonů – Initiating Foreign Assistance Reform Act a Foreign Assistance Revitalization and

Accountability Act. Nicméně v současnosti je brzy na to soudit zda-li změny, které tyto zákony přinesou budou spíše pozitivní nebo negativní.9

V listopadu 2009 prezident Obama jme-noval do čela USAID Rajiva Shaha, lékaře a experta na potravinovou bezpečnost. Do roku 2012 se má rozpočet organizace zdvoj-násobit na 50 miliard dolarů. Hlavní cílem v nadcházejících letech bude zejména boj s globální chudobou. Dle plánu USAID má být do roku 2015 redukována na polovinu. Ovšem objevují se také jisté pochybnosti o novém vedení, které se týkají zejména nedostatečných byrokratických zkuše-ností. Nominace Shaha má do budoucna podpořit plnou integraci rozvoje do ame-rické zahraniční politiky, ale mnoho odbor-níků na problematiku rozvoje usiluje o to, aby USAID bylo více nezávislé. Objevily se argumenty, že šéf USAID který nekon-troluje vlastní rozpočet nemůže získat dostatečnou kredibilitu.10 Velkým problé-mem USAID je snížení počtu zaměstnanců. Ještě v roce 1960 zde pracovalo 17 tisíc lidí, ale jejich počet postupně klesal (4300 lidí v roce 1975, 3600 v roce 1985 a 2417 v roce 2007). Na druhou stranu po mírné stagnaci na počátku 90. let stoupá objem peněz se kterými agentura hospodaří, ale tempo růstu není nikterak významné (8 miliard dolarů v roce 1995 a 13 miliard v roce 2007). Obsazování administrativy USAID je často zpolitizováno. Do budoucna je nutné vrátit se k modelu, kdy se najímají lidé s dosta-tečnými technickými a manažerskými schopnostmi. Touto problematikou se také

zabývá nový program USAID – vůdčí roz-vojová iniciativa (Development Leadership Initiative).11

V současnosti zahraniční pomoc často směřuje spíše do bohatších a zkorumpo-vanějších zemí nežli tam, kde je to sku-tečně potřeba. Proto mnoho politologů zastává názor, že touto formou nelze efek-tivně redukovat chudobu.12 Do budoucna je nutné považovat redukci chudoby za specifi cký cíl pomoci, ale zároveň je nutné tento cíl rozlišovat od politických, vojenských nebo bezpečnostních cílů. Je nutné poskytnout takovou pomoc, aby se chudé země staly soběstačné (například zemědělské programy). Otázkou je s čím konkrétně pomoci a s čím nikoliv. V tomto směru je klíčové posuzovat skutečné zájmy lidí v postižených oblastech, což se často nedělá.13 Celou agendu je nutné více raci-onalizovat a je zapotřebí zajistit užší spo-lupráci všech agentur, zejména USAID a neziskových organizací.

Dan Jakubec

1 http://politics.as.nyu.edu/docs/IO/4600/yuen_prop.pdf, náhled 4. 2. 20112 Adelman, C. (2007): Foreign Aid Eff ectively Advancing Security Interests, Harvard Inter-national Review; Vol. 29 Issue 3, str. 62.3 http://www.usaid.gov/about_usaid/ náh-led 4. 2. 20114 Callaway, R., L., Matthews, E., G. (2008): Strategic US Foreign AssistanceThe Battle Between Human Rights and National Secu-rity, Ashgate, Cornwall, str. 43–60.5 Callaway, R., L., Matthews, E., G. (2008): Strategic US Foreign AssistanceThe Battle Between Human Rights and National Secu-rity, Ashgate, Cornwall, str. 61–63.6 Herlling, S., Radelet, S. (2008): Moderni-zing U.S: Foreign Assistance for the Twenty fi rst century, str. 274–278.7 Herlling, S., Radelet, S. (2008): Moderni-zing U.S: Foreign Assistance for the Twenty fi rst century, str. 279–286.8 Herlling, S., Radelet, S. (2008): Moderni-zing U.S: Foreign Assistance for the Twenty fi rst century, str. 287–289.9 Beckman, D. (2009) How to fi x USAID – Smarter foreign aid, Christian century, 29th December 2009.10 Herbert, D., G. (2009): USAID Finally Gets A Chief, National Journal, 11/14/2009, str. 10.11 http://library.ias.edu/hs/ssstheme/20081212_aid3.pdf, náhled 4. 2. 201112 Adelman, C. (2007): Foreign Aid Eff ectively Advancing Security Interests, Harvard Inter-national Review; Vol. 29 Issue 3, str. 62.13 Beckman, D. (2009) How to fi x USAID – Smarter foreign aid, Christian century, 29th December 2009.


V následujícím článku se zaměřuji na problematiku rasistických a neonacis-tických skupin či hnutí v obecné rovině. Problematika pravicového extremismu se z českého veřejného diskurzu v poslední době vytrácí, což považuji za chybu, a to zejména v souvislosti s politikou současné české vlády. Politika, kterou se tato vláda snaží prosazovat totiž dle mého názoru může zapříčinit, že se takovéto skupiny budou dále rozšiřovat (či dokonce mohou vznikat nové). V tomto článku jsem se tedy pokusil shromáždit to, jakým způsobem lze snížit inkorporaci nových či odchod sta-rých členů z takovýchto skupin. K tomu mi posloužila zejména práce Tora Bjørga, který tyto fenomény sledoval ve Švédsku, Norsku, Finsku či Švýcarsku.

PRVNÍ KROKYNeonacistické a rasistické skupiny se

obecně vyznačují vysokým množstvím násilných, rasistických a xenofobních útoků. Prvním krokem, jak jim v tom zabránit, je omezit přísun nových členů do takovýchto organizací. Současně je ovšem zapotřebí podpořit ty, kteří z takovýchto skupin chtějí odejít dříve, než někoho zraní, ale také před-tím než se plně ztotožní s rasistickým vidě-ním světa. V Norsku se tyto projekty začaly uskutečňovat již na přelomu let 1996–97. Odtud se později inspirovalo Švédsko, kde byly zaznamenány výborné výsledky. Ve Švédsku je počet neonacistů i nadále velmi vysoký, což vedlo k vytvoření sku-tečného hnutí (kolem 3000 aktivistů oproti 100–150 v Norsku). K tomu je pro Švédsko charakteristický také vysoký počet sym-patizantů (těm chybí pouze krok k tomu, aby se stali členy). Nejvíce se zde připojují teenageři, ale průměrný věk členů je pře-kvapivě vysoký. V Norsku je kariéra neona-cisty poměrně krátká. Organizace jsou zde na nízkém stupni organizace, aktivity jsou slabé a časopisy na špatné úrovni. Ale i přes limitovanou velikost na národní úrovni se u nich často projevuje snaha ovládnout ulice ve vlastní komunitě.

Z výše uvedených charakteristik v obou zemích se jako klíčové faktory jeví věk a velikost skupin. Ty se mohou samozřejmě rozrůstat nebo upadat, nicméně úpadek se prakticky projevuje až po několika měsí-cích či letech. Pro neonacistické skupiny je charakteristické přecházení mezi jednotli-vými organizacemi (samozřejmě směrem od méně úspěšných k těm úspěšnějším). V České republice je výše uvedené schéma

rovněž platné.Neonacistické skupiny se obvykle pre-

zentují násilím na etnických minoritách či politických odpůrcích. K zamezení této čin-nosti je v prvé řadě nutné uspořádávat pro-tidemonstrace a informační kampaně. Tyto akce by měly směřovat k podpoře pozitiv-ního přístupu společnosti vůči minoritám a zesilovat antirasistické postoje. Zároveň je ale nutné uvědomit si minimální efekt těchto akcí na mladší generaci, která se k těmto skupinám nejčastěji přidává. Žádná magická zbraň, která vyřeší problém rasis-tických skupin doposud neexistuje. Jako nejefektivnější nástroj se jeví dlouhodobá práce jejíž výsledky závisí na sociálním kontextu. K efektivnímu boji proti rasismu a xenofobii je zapotřebí široká sociální koordinace, ale také vytvoření koherentní národní strategie, což v České republice považuji za značně problematické (napří-klad kvůli tomu, že nejnovější brožura ministerstva vnitra o extremismu označuje red skins za pravicové extremisty atp.).

Na místní úrovni je v boji proti rasismu a neonacismu nutná koordinace mezi poli-cií, sociálními subjekty, školami, mladou generací a nevládními organizacemi. Na státní úrovni je vhodné věnovat pozornost následujícím bodům:

represivní prostředky (zákony proti rasismu a jejich efektivní implementace, činná policie)

podpora obětí útoků (zabránit proná-sledování, starat se o oběti, pomoci infor-movat)

zlepšit veřejné povědomí o rasistickém násilí (politické manifesty, šíření informací, realizace kampaní, demonstrací, veřejných deklarací atp.)

uvědomit si strukturální příčiny rasismu (marginalizace, nezaměstnanost, diskrimi-nace atp.)

snížení počtu a aktivit rasistických sku-pin (zamezit přijímání nových členů, snaha o uvolnění a rozdělení skupin)

SKUPINOVÁ DIMENZE NÁSILÍVětšina útoků rasistických skupin je

spáchána skupinově (charakteristické je vzájemné povzbuzování útočníků mezi sebou). Existuje značné množství skupin, které mají spíše charakter zločineckých gangů, většinou xenofobně orientovaných, ale bez ideologie či napojení na extremis-tické organizace. Tyto skupiny pak často fungují jako místo pro rekrutování členů pro neonacistické skupiny a další extrémně

pravicová hnutí, ale také se mohou trans-formovat v pevně ideologicky založené organizace. Pro Českou republiku jsou asi nejcharakterističtější skupiny skinheadů s nacionalistickou nebo nacistickou orien-tací.

K pochopení rasistického násilí je vhodné rozlišovat motivační faktory. Ty jsou ve většině případů jiné než ideologické (získání pozornosti médií, snaha získat loa-jalitu příslušníků skupiny, prokázat před nimi mužnost či se chovat podle toho, jak očekávají). Většina rasistů je ovlivněna kom-binací nepolitických motivů, xenofobních nálad a rasistických sloganů.

Abychom plně porozuměli tomu, jak je ovlivněn proces náboru a odchod aktivistů z rasistických a neonacistických skupin, je vhodné položit si několik otázek. Proč mladí lidé vstupují do rasistických skupin? Jaká je jejich motivace a jaké jsou okolnosti vstupu? Co se děje pokud se stanou sou-částí neonacistické scény? Proč se většina z nich časem od hnutí oprostí? Jaké jsou okolnosti a motivace?

PŘÍČINY VSTUPUNeonacistické a rasistické skupiny spl-

ňují některé základní sociální a psycho-logické potřeby mladých lidí. Jejich apel směřuje na různé typy osobností, které mohou vstoupit z různých důvodů nebo kombinace důvodů. Nejčastěji to jsou následující faktory:

1.) Ideologie a politika – nejčastěji do rasistických skupin vstupují lidé, kteří jsou rasisty a souhlasí s politikou hnutí.

2.) Provokace – u mladých častěji nepřá-telství vůči jiným skupinám než ideologie nebo politika.

3.) Ochrana4.) Snaha vybočit z mainstreamu – zvě-

davost, hledání vzrušení (testování vlast-ních limitů, vystavování se nebezpečným situacím), také častá kriminalita

5.) Násilí, zbraně a uniformy – některá individua primárně přitahují násilné a mili-taristické aspekty neonacistických skupin (bratři ve zbrani, kult svalů, mystika zbraní a uniforem). Některé militantní neonacis-tické skupiny poskytují sociální kontext ke kultivaci takovýchto zájmů. Toto je typické pro současné Rusko, kde probíhají v lesích intenzivní výcviky takovýchto skupin se skutečnými zbraněmi.1

6.) Pravicová vzpoura mladých – snaha šokovat, v českém prostředí hraje těmto subjektům do karet silný antikomunismus

P TEORIE:


u mladších lidí.7. ) Substituce rodiny – často kvůli špat-

ným vztahům ve vlastní rodině, zejména s otcem, ale také například role kariérismu u rodičů a nedostatek času pro vlastní dítě, které se pak snaží upoutat jejich pozor-nost takovýmto způsobem. Starší aktivisté tohoto využívají k nalákání mladých lidí.

8.) Hledání přátel a komunity – někteří lidé nemají přátele a nakonec to vyřeší tímto způsobem, neuspěli u jiných skupin a vstoupí do prvních dveří, které se jim ote-vřou. Prvotní akceptace je bez problémů, ale dostat se do vnitřního kruhu je těžší – často se to odvíjí od stupně agrese vůči ostatním lidem, odvahy při páchání trest-ných činů atp.

9.) Hledání identity a sociálního statusu – bývá hlavní faktor vstupu do neonacistic-kých skupin a týká se zejména osob, které svůj sociální status nezískali ve škole, práci, během sportovních aktivit a dalších sociál-ních činností. Tím, že do takovéto skupiny vstoupí se snaží získat respekt díky odstra-šujícímu image. Respekt majority se také snaží získat útoky na imigranty či etnické menšiny.

Wilhelm Heitmeyer popisuje proces individualizace v moderním sociálním a ekonomickém systému poněkud obec-nější formou. Dle jeho výkladu dosáhneme sociálního statusu a identity prostřednic-tvím osobního úsilí, přičemž riziko selhání je poměrně vysoké a to zejména v době sociální a ekonomické krize, vyšší neza-městnanosti atp.2 Mnoho mladých lidí pak defi nuje svou identitu na základě rasy nebo národnosti, tyto charakteristiky se dají samozřejmě osvojit snazším způsobem než jiné dosažené statusy (sportovec, modelář, zahrádkář). Nejběžnější způsob spojení s rasistickými skupinami je přímý kontakt skrz přátele a nebo starší členy rasistických skupin. Dívky se zapojují převážně jako přítelkyně mužů, kteří v těchto skupinách již jsou. Rasistické skupiny také dále rozvíjí vlastní média – webové stránky, časopisy, hudební CD atp.

BUDOVÁNÍ KOMUNITY A PÁLENÍ MOSTŮ

Co se děje s nováčky poté co do tako-výchto skupin vstoupí? Valná většina z nich se ze začátku „potuluje kolem“ a většinou zjišťuje, že to není to co právě hledali. Poté se snaží najít vzrušení jinde. Pokud se toto stane v krátkém časovém úseku, obvykle to bývá bez problémů. Samozřejmě existují i jiné zkušenosti. Nováčci podstupují dva paralelní a vzájemně se ovlivňující procesy – jednak inkluzi a socializaci do stigmatizo-vané komunity, ale souběžně přetrhávají pouta s „normální“3 komunitou mimo sku-pinu. Čím dále tyto procesy postoupí, tím je

pak těžší takovouto komunitu opustit. Nováčci se nejdříve učí, jak si najít místo

v „rodině“. Důležité přitom je získat jakýsi pocit bezpečnostního uvědomění – nau-čit se „držet jazyk za zuby“, být opatrný, co říkat v telefonu, co psát v e-mailech nebo v jakých částech města se bezpečně pohy-bovat. Jsou zde patrné prvky realismu, ale zároveň možné paranoii mezi členy, kdy vzniká pronikavý pocit toho, že je přísluš-níkem malé skupiny obklopené nepřá-teli. To může posílit soudržnost a loajalitu v rámci skupiny, ale zároveň může docházet i k opačnému jevu, kdy podezření z infi l-trace takovéto skupiny vytváří atmosféru nedůvěry. O loajalitě nových členů se tak často pochybuje, ale není výjimkou, že za zrádce jsou označeni i starší členové.

Dříve či později získají noví členové zkušenosti z násilných konfrontací (ať už s antifašisty, policií, cizinci či etnickými menšinami). Vítězství je pak považováno za zdroj sdílené pýchy, porážka pak vyvolá nárůst nenávisti vůči nepřátelům. V obou případech je samozřejmě možný nárůst násilí – vítězství k tomu může povzbudit, porážka zase vyprovokovat. Každopádně fundamentální proces, kterým jedinec pro-chází když vstoupí do nějaké rasistické sku-piny je socializace a budování pout v nové „rodině“. Současně probíhá také proces, kdy se tito jedinci vzdalují od „normální“ spo-lečnosti stejně jako od rodiny či bývalých přátel (pokud vůbec nějací byli). Velká část společnosti je stigmatizuje a považuje za opovrženíhodné rasisty a neonacisty (kéž by se to dalo říct i v případě našeho státu).

DŮVODY K OPUŠTĚNÍ SKUPINYNejčastějším důvodem odchodu členů

z rasistických skupin je snaha začít „nor-mální“ život. Jaké faktory je k tomu vedou? V následující části textu se pokusme syste-matizovat ty nejčastější. Podstatné je, že to ve většině bývá kombinace několika faktorů dohromady. Podstatné je rozlišit dvě kate-gorie – tou první jsou negativní síly a okol-nosti, které takovéto sociální prostředí činí neatraktivní a nepříjemné. Druhou kate-gorií jsou poté okolnosti, které dané osobě připadají jako užitečná alternativa. V rámci první kategorie jsou nejpodstatnější násle-dující body:

1.) negativní sociální sankce – ti, kteří se snaží připojit, by to měli znovu zvážit. Mohou tak narušit vztahy ve vlastní rodině, zapříčinit sociální izolaci vlastní osoby. Díky podstatě skupiny mohou čelit trestnímu stíhání, útokům antifašistů atd. Takovéto sankce působí efektivnějším způsobem na nové členy, kteří ještě nemají ke sku-pině silné pouto a zároveň nezničili své vztahy s většinovou společností. Některé tyto negativní jevy (především označení za

rasistu či neonacistu) mohou mít také neú-myslný efekt toho, že noví rekruti do této skupiny vstoupí rychleji, a tím pak klesá šance na to, že ze skupiny odejdou (i když by tak třeba sami učinili)

2.) ztráta víry v ideologii a politiku sku-piny nebo hnutí – zjistí sami, že bojovali za špatnou věc v morální i v politické rovině, ale spíše se stává, že se toto děje až poté, co ze skupiny odejdou.

3.) věci zašly příliš daleko – myšleno zejména v souvislosti s násilím (obava o vlastní život či další eskalace násilí).

4.) deziluze – v souvislosti s vnitřním fungováním a aktivitou skupin (bezdu-chá konzumace alkoholu a přemíra násilí namísto politické aktivity). Tento bod může také souviset s nedostatkem loajality uvnitř skupiny a zjištěním, že „kamarádství“ jako centrální hodnota uvnitř vlastně neexistuje. Souvislost můžeme najít i s onou paranoiou o které jsme již hovořili v jiné části textu.

5.) ztráta důvěry, statusu, pozice uvnitř skupiny – většina mladších skupin nemá formální hierarchii, ale jsou spíše zaměřeny na status uvnitř skupiny, což samotné členy činí zranitelnými. Pokud reputace skupiny upadá, pravděpodobnost odchodu se zvy-šuje.

6.) vyčerpání a nezvládnutí tlaku – nejis-tota a život v napětí díky násilnému stylu života. Někteří jedinci ovšem tento tlak zvládají po mnoho let, aniž by emocionálně vyhořeli.

V rámci druhé kategorie, tedy okolností, které dané osobě připadají jako užitečná alternativa je nejpodstatnější následující:

1.) život ve stigmatizované neonacistické či rasistické skupině může vytvářet touhu po svobodě „normálního“ života – atraktivita normálu s možností relaxu, bez toho aniž by zkoumali kdo je zrádce, kde je nepřítel, bez obav z násilí, stigmatizace a izolace

2.) dospěli k tomu, že jsou na tuto činnost příliš staří – méně energie, nepotřebují tolik vzrušení. K tomuto má výbornou pointu Katrine Fangenová. Ta uvádí, že většina rasistických aktivistů v těchto skupinách po dosažení 20 let začne přemýšlet o budouc-nosti a třeba i o kariéře, nicméně k tomu, aby scénu skutečně opustili, je také zapotřebí mít nějakou alternativu do budoucna a značná část z nich ji prostě nemá.

3.) mladí aktivisté se často obávají toho, že jsou veřejně označeni za neonacisty – toto jim může ohrozit například pozici v zaměstnání (pokud nějakou práci mají) a nebo nějakou perspektivu zaměstnání do budoucna.

4.) jeden z nejčastějších důvodů k opuš-tění neonacistické či rasistické skupiny je snaha založit rodinu, což přináší novou zod-povědnost vůči dítěti – zejména v případech, kdy je partnerem někdo mimo skupinu – odtud pak pramení jiné životní priority.


STRANAVzhledem k tomu, že Komunistická

Strana Sovětského Svazu je vládnoucí stranou, musí být analýza její struktury, složení a fungování také analýzou státní mašinérie.

Předtím, než se pustíme do analýzy fungování strany za Stalina, je důležité se podívat, jak mohla původně zcela demo-kraticky fungující strana (období před nástupem byrokracie) získat současný monolitní a totalitní charakter.

Bolševici nikdy nebyli jednolitou nebo totalitní stranou. Právě naopak. Vnitřní demokracie měla v životě strany vždy zásadní význam. Tento fakt je však ve většině literatury přehlížen. Nebude tedy škodit, když si zde ukážeme některé z mnoha případů, které ilustrují vnitřní

demokracii strany v před-stalinské éře. Začněme s několika příklady z doby před Říjnovou revolucí.

Po konečné porážce revoluce v roce 1907 prožívala strana krizi týkající se otázky, jaký postoj má strana zaujmout k volbám do carské dumy. Na třetí konfe-renci Ruské Sociální Demokracie (červenec 1907), v níž byly zastoupeni jak bolševici tak menševici, došlo ke kuriózní situaci: Všichni bolševičtí delegáti hlasovali pro bojkot voleb do Dumy. Jedinou výjimkou však byl Lenin, který hlasoval s menševiky. [55] O tři roky později, schválilo plénum Ústředního Výboru Bolševiků rezoluci, vyzývající k jednotě s Menševiky. Jediný, kdo hlasoval proti byl opět Lenin. [56]

Když v letech 1914–1918 vypukla válka, žádná ze sekcí strany nezastávala Leninův

FAKTORY BRÁNÍCÍ V ODCHODU Z RASISTICKÉ SKUPINY

Jak už to bývá, existují také dostatečně silné faktory, které nemotivují členy těchto skupin k tomu, aby z nich odešli.

1.) silná pouta mezi členy, substituce rodiny – i když jedinec ztrácí víru v jejich ideologii, tyto faktory mohou být pro někoho natolik silné, aby v dané skupině zůstal

2.) obava z negativních sankcí ze strany skupiny – označení za odpadlíka a zrádce, hrozba násilí. Toto obecně platí spíše pro starší členy, čím jsou aktivisté ve skupině kratší dobu, tím snazší je odejít. Starší čle-nové mají přeci jen více informací o členech a aktivitách dané skupiny a odtud pramení obava z bezpečnostního rizika.

3.) ztráta ochrany proti bývalým nepřá-telům – samozřejmě, že lidé z etnických menšin nebo antifašistických skupin si často nemohou být jisti tím, že daný člo-věk odchod myslí vážně, proto ho mohou napadnout.

4.) není kam jít – často díky tomu, že dřívější vztahy v rámci rodiny nebo s přá-teli jsou v troskách. Bez morální podpory a ochrany pak existuje riziko, že se takto octne v sociálním vakuu. Z výpovědí mnoha bývalých neonacistů je patrné, že

svůj nový život někteří charakterizovali jako osamělý a cítili se sociálně izolovaní – toto je může znovu dostat na neonacis-tickou scénu.

5.) pocit, že pracovní kariéra je v troskách – hlavně u osob, které jsou veřejně známí neonacisté.

MOŽNOSTI ODCHODUPříslušníci rasistických skupin se vět-

šinou rozhodují zůstat, protože i když o odchodu přemýšlejí, nevidí žádné alter-nativy, nebo pro ně nejsou atraktivní. Zde jsou k dispozici tři nejčastější varianty:

1.) nejvíce užívanou strategií je přímé a veřejné rozvázání kontaktu s rasistickým hnutím tím, že se člen vzdá postojů a ide-ologie, kterou tato organizace zastává. To znamená přímou konfrontaci se skupinou, ze které odchází, a totální změnu životního stylu a hodnot, což přináší vysoké bezpeč-nostní riziko. Tuto formu většinou využívají výše postavení aktivisté, jejichž odchod byl jen otázkou času s ohledem na jejich spory uvnitř skupiny. Tito aktivisté mají méně možností k odchodu, protože jsou veřejně známí.

2.) další aktivisté se mohou rozejít více či méně veřejně – (právě díky fakto-rům popsaných výše – možná zruinovaná

kariéra, nesouhlas se směřováním skupiny atp., ale také například odsouzení ze strany rodiny), ale bez toho aniž by se vzdali ide-ologie nebo politiky hnutí jako takového. Odtud pak pro danou osobu pramení několik rizik, zejména to, že ho odsoudí úplně všichni

3.) poslední jsou členové, kteří nejsou veřejně známí jako rasisté či neonacisté. Ti mají největší šanci na plnou resociali-zaci, ale pořád „se to s nimi může táhnout“, zejména když někdo v budoucnosti upo-zorní na jejich činnost.

Dan Jakubec

1 V této souvislosti doporučuji britský doku-ment dostupný na: http://www.youtube.com/watch?v=IuOVgx3Zh6E&feature=related2 Ostatně v historické perspektivě je tato premisa doložitelná například nástupem nacismu v Německu. V českém prostředí jsou pak rasistická a neonacistická hnutí úspěšnější v severních Čechách, na Ost-ravsku či Kladensku.3 Slovem „normální“ mám samozřejmě namysli většinovou společnost, ta má ovšem k normálnosti leckdy daleko – viz. vliv médií, nedostateční znalosti atd.

Přetiskujeme další kapitolu z analýzy minulého režimu, kterou vypracoval Tony Cliff ve své knize Státní kapitalizmus v Rusku.

S : S O

TEORIE:


poraženecký postoj. [57] A během soudu s některými bolševickými vůdci roku 1915 zavrhl Leninův postoj i Kameněv a dva bolševičtí delegáti v Dumě. [58]

Když se podíváme na situaci po únorové revoluci, zjistíme, že velká vět-šina stranických vůdců vůbec nebyla pro revoluční sovětskou vládu. Naopak, chtěli podpořit koaliční prozatímní vládu. 2. března 1917 měla bolševická frakce čty-řicet členů v Petrohradském Sovětu. Když však byla k hlasování předložena resoluce o přechodu moci do rukou buržoazní koaliční vlády, jen devatenáct jich hlaso-valo proti. [59] Na schůzi Petrohradského výboru strany (5. března 1917), získala resoluce o revoluční sovětská vládě jen jediný hlas. [60] Pravda, redigovaná Sta-linem, v té době zastávala postoj, který v žádném případě nelze nazvat revo-luční. Vyjadřovala rozhodnou podporu prozatímní vládě „v jejím boji proti reakci a kontrarevoluci.“ [61]

A znovu. Když Lenin dne 3. dubna 1917 přišel do Ruska a byly vydány jeho slavné Dubnové teze – směřující stranu k Říjnové Revoluci – byl ve své straně po nějaký čas v malé menšině. V Pravdě vyšel k dubnovým tezím komentář, že se jedná o „Leninův osobní názor,“ který je navíc „zcela nepřijatelný.“ [62] Na schůzi petrohradského výboru strany, která se konala dne 8. dubna 1917, získaly Teze jen dva hlasy, přičemž třináct hlasovalo proti a jeden se zdržel hlasování. [63] Nicméně, na stranické konferenci 14. až 22. dubna získaly Teze většinu: 71 pro, 39 proti a 8 členů se zdrželo hlasování. [64] Na této konferenci však byl Lenin poražen v další důležité otázce. Totiž zda by se strana měla podílet na připravované Stockholm-ské konferenci socialistických stran. Proti jeho vůli bylo rozhodnuto o plné účasti. 65

Na 14. září svolal Kerenský “Demokra-tickou Konferenci” a Lenin usiloval o to, aby ji bolševici bojkotovali. V Ústředním Výboru hlasovalo pro bojkot 9 hlasů a proti jich bylo 8. Protože však byly hlasy téměř vyrovnané, bylo konečné rozhodnutí ponecháno až na stranickou konferenci, která byla za tímto účelem svolána. 77 ku 50 hlasům pak bylo roz-hodnuto, aby bolševici “Demokratickou konferenci” nebojkotovali. [66]

Když přišla na pořad dne nejdů-ležitější otázka ze všech – otázka říjno-vého povstání – bylo vedení strany opět ostře rozděleno: Silná frakce vedená Zino-věvem, Kameněvem, Rykovem, Pjatako-vem, Miljutinem a Noginem vystupovala proti povstání. Nicméně, když si Ústřední Výbor zvolil Politické Byro, nebyli ani Zinověv ani Kameněv vyloučeni.

I po převzetí moci přetrvávali ve vedení strany stejně ostré rozpory jako předtím. Několik dní po revoluci vystou-pilo mnoho stranických vůdců s požadav-kem, aby bolševici vytvořili koalici s ostatními socialistickými stranami. Na tom trval např. Rykov – lidový komisař vnitra, Miljutin – lidový komisař země-dělství, Nogin – lidový komisař průmyslu a obchodu, Lunačarský – lidový komisař školství, Šlijapnikov – lidový komisař práce, Kameněv – prezident republiky a Zinověv. Došli dokonce tak daleko, že vyhrožovali svou rezignací, čímž donutili Lenina a jeho stoupence zahájit s ostat-ními stranami jednání. [67] (Jednání však ztroskotala na tom, že menševici trvali na vyloučení Lenina a Trockého z koaliční vlády. [68] )

Když došlo na otázku, zda provést nebo odložit volby do Ústavodárného shromáždění (v prosinci 1917), ocitl se Lenin v Ústředním Výboru v men-šině a v rozporu s jeho radou se volby konaly. [69] O něco později byl Lenin opět poražen v otázce mírových jednání s Německem v Brest-Litevsku. Lenin byl pro okamžitý mír. Avšak na zasedání Ústředního Výboru a aktivních dělníků, které se konalo dne 21. ledna 1918, zís-kal jeho návrh pouze 15 hlasů oproti 32 hlasům, jenž získal Bucharinův návrh vést “revoluční válku” a 16 hlasům pro Trockého návrh “ani mír ani válku.” [70] Na zasedání Ústředního Výboru násle-dujícího dne byl Lenin opět poražen. Nakonec však přeci jen uspěl, když pod tlakem událostí přesvědčil většinu členů ústředního výboru o svém názoru. Na zasedání 24. ledna získal jeho názor 7 hlasů, zatímco 4 hlasovali proti a další 4 se zdržely hlasování. [71]

Představa o jednolitosti a poslušnosti, jež je s takovou samozřejmostí připiso-vána bolševické straně jak před revolucí tak bezprostředně po ni, se zcela zhroutí, porovnáme-li ji s fakty. Realitou se však stane později.

Nejdůležitějším orgánem ve Straně byl po dlouhou dobu Stranický Kongres. Lenin například prohlásil: „Kongres ... [ je] nejdůležitějším shromážděním Strany a Republiky.“ [72] Ten však s postup-ným vzestupem moci byrokracie tento význam ztratil. Stranická Pravidla stano-vená v letech 1919, 1922 a 1925 (pravidla 20, 20 a 21 v uvedeném pořadí) stanovila, že Sjezd Sovětů (kongres) musí zasedat každý rok [73] , což bylo až do čtrnáctého Sjezdu (roku 1925) dodržováno. Poté se však prodlevy mezi Sjezdy stále pro-dlužovaly. Další Sjezd se konal až o dva roky později a šestnáctý Sjezd (1930) po dalších dvou a půl letech. Mezi šestnác-

tým a sedmnáctým sjezdem (1934) uply-nulo tři a půl roku. Na tomto Sjezdu byla vyhlášena nová pravidla, podle kterých měl být Sjezd svoláván „ne méně než jed-nou za tři roky“ (článek 27). [74]

Ale ani toto ustanovení nebylo dodržováno. Mezi sedmnáctým a osm-náctým Sjezdem (1939) uběhlo pět let a mezi osmnáctým a devatenáctým (1952) trvala prodleva více než třináct let!

Podle Stranických Pravidel musí Ústřední Výbor strany mezi jednotlivými Sjezdy svolat Stranickou Konferenci. Podle předpisů přijatých na osmnáctém Sjezdu, jež jsou oficiálně stále v platnosti, se Sjezd musí konat „minimálně jednou do roka.“ Od roku 1919 se však Konference konala v letech 1919, 1920, 1921 (dvakrát), 1923, 1924, 1925, 1926, 1929, 1932, 1934 a naposledy v roce 1941.

Kongres si volí Ústřední Výbor – vedoucí orgán strany. Formálně má být Ústřední Výbor odpovědný Stranickému Kongresu. Avšak vzhledem k tomu, že se Sjezd Strany nekonal již více než třináct let, může být toto ustanovení jen stěží více než pouhou formalitou.

Pokud by byl Ústřední Výbor skutečně jen výkonným orgánem strany, nebylo by možné, aby většinu svých členů – ve sku-tečnosti více jak tři čtvrtiny – vyloučil ze Strany a pronásledoval jako „nepřátele lidu,“ jak se to stalo mezi sedmnáctým a osmnáctým Sjezdem Strany. Ze 71 členů Ústředního Výboru, jež byli zvoleni v roce 1934, se po pěti letech na seznamu zvo-lených členů objevilo jen 16. Z 68 kandi-dátů jich pak kandidovalo znovu pouze 8.

Formálně si Ústřední Výbor volí Politické Byro, jež by mu tak mělo být odpovědné. Nicméně, ve skutečnosti je Ústřední Výbor Politickému Byru zcela podřízen.

Politické Byro, jež má třináct nebo čtrnáct členů si zvolí sekretariát, v jehož čele stojí generální tajemník. Tento post byl po třicet let zastáván Stalinem. Od Stalinovy smrti se administrativní systém velmi zkomplikoval. Georgij M. Malen-kov se stal navzdory všem okolnostem Stalinovým dědicem. Post generálního tajemníka však získal někdo jiný – Nikita S. Chruščov. Nyní je již zřejmé, že Chruš-čov má navrch.

Převahu byrokracie dokládá skuteč-nost, že generální tajemník, který byl původně jen vykonavatelem vůle Ústřed-ního Výboru [75] , má v rámci Stalinských pravidel takovou moc, o které se žád-nému carovi ani nesnilo.

Lenin nikdy nebyl členem sekretari-átu strany. Žádný z nejproslulejších členů strany v té době nebyl součástí sekreta-


riátu. Například bezprostředně před při-jetím Stalina do této instituce (1922) byl sekretariát složený z Molotova, Jaroslav-ského a Michajlova, z nichž nikdo nebyl považován za významnějšího bolševic-kého vůdce. Strmý vzestup moci gene-rálního tajemníka lze vysvětlit pouze podstatným posílením moci byrokracie a vybudováním přísné hierarchie strany řízené shora.

Od roku 1930 není možné přesně sle-dovat změny v sociálním složení strany, neboť od tohoto roku o tom přestali být publikovány informace. (Toto opomenutí je už samo o sobě velmi významné). Určité údaje o sociálním složení strany se však přeci jen získat dají – a to z úrovně vzdě-lání členů strany.

V Rusku dokončí střední školu sotva jedno z dvaceti dětí, o univerzitním vzdě-lání ani nemluvě. [B] Roku 1939 mělo přesto 127 000 z celkového počtu 1 588 852 členů vysokoškolské vzdělání. Roku 1934 to při-tom bylo pouze 9 000 a roku 1927 – 8396 členů. 335 000 členů mělo roku 1939 střední vzdělání. Roku 1934 to přitom bylo jen 110 000 a v roce 1927 jen 84 111. [76] Na Stra-nickém Sjezdu roku 1924 mělo universitní vzdělání 6,5 volených delegátů. Na Sjezdu roku 1930 to bylo 7,2 , roku 1934 asi 10 , v roce 1939 – 31,5 a v roce 1941 – 41,8. Procentuální podíl delegátů se středoškol-ským vzděláním byl: v roce 1924 – 17,9 , v roce 1930 – 15,7 , roku 1934 – 31 , v roce 1939 – 22,5 a v roce 1941 – 29,1 (včetně těch s neúplným universitním vzděláním). [77] Dáme-li to dohromady, činí podíl dele-gátů, jež by se dal klasifi kovat jako „sovět-ská inteligence:“ v roce 1924 – 24,4 , v roce 1930 – 22,9 , roku 1939 – 54 a v roce 1941 – 70,9. Na Sjezdu roku 1934, kde mělo 41 volených delegátů střední a vysokoškolské vzdělání bylo pouhých 9,3 průmyslových a zemědělských dělníků. V letech 1939

a 1941 pak musel být tento procentuální podíl ještě mnohem menší.

Co se týče Komsomolu, tak jeho tajemník N.A. Michajlov uvedl, že: “V sou-časné době má více než polovina oblast-ních a krajských tajemníků vysokoškolské nebo neúplné vysokoškolské vzdělání a stejně tak jsou na tom i tajemníci ústředních výborů Svazových Republik. Zbývající tajemníci mají středoškolské vzdělání a ze všech tajemníků okresních výborů Komsomolu má 67 středo-školské nebo vysokoškolské vzdělání.“ (Pravda, 3. března 1949).

Mezi manuálně pracujícími dělníky na Sjezdu Strany byl navíc vysoký počet stachanovců. Během války, kdy se počet členů strany zvýšil ze 2,5 milionů na šest milionů mělo 47 všech přijatých ucha-zečů vysokoškolské nebo universitní vzdělání. [78] Dne 1. ledna 1947 mělo ze šesti milionů členů a kandidátů 400 000 osob universitní vzdělání , 1,3 mili-onu osob mělo dokončené studium na vysoké škole a 1,5 milionu mělo neúplné vysokoškolské vzdělání. [79]

Místní informace o společenském postavení nově vstupujících členů strany vykazují stejný trend. Například v okrese Čeljabinsk během roku 1941 a prvních dvou měsíců roku 1942, bylo z celkového počtu zkušebních členů 600 dělníků, 189 kolchozníků a 2035 “úředních pra-covníků”. Z těch, kteří již své zkušební funkční období ukončili a stali se plno-hodnotnými členy, bylo 909 dělníků, 399 kolchozníků a 3515 “úředních pracovníků”. Takže více než 70 nových kandidátů a nových členů bylo v kategorii „úředních pracovníků.“ [80]

V roce 1923 bylo ve straně jen 29 továrních ředitelů. V roce 1925, kdy Stali-nova frakce dosáhla částečného vítězství, bylo 73,7 členů řícících orgánů, 81,5

vedoucích družstev a 95 ředitelů vel-kých podniků členy strany. Od roku 1927 činili tyto podíly 75,1 , 82,9 a 96,9. [81] V roce 1936 jich bylo ve straně 97,5 až 99,1 a do strany také patřilo 100 ředitelů řídících orgánů. [82]

Pokud jde o velitele rudé armády, tak v roce 1920 jich bylo ve straně jen 10,5. Roku 1924 dosáhlo toto číslo 30,6 a roku 1929 – 51,1 [83] . V roce 1933, pokud počítáme i ty, jež patří ke Komsomolu, bylo ve straně 71,8 velitelů. [84] Dnes není pochyb o tom, že do Strany patří všichni velitelé.

Uvážíme-li, že v roce 1937 bylo v Rusku asi 1 751 000 vedoucích pracov-níků [85] a že přinejmenším devět dese-tin z nich bylo ve Straně, je zřejmé, že do Strany se mohlo dostat jen relativně málo lidí mimo tuto třídu. Vždyť celkový počet členů a kandidátů strany byl jen asi 2,5 milionu. Pro rok 1937 nemáme k dispozici žádný přesný údaj, avšak v letech 1934 a 1939 to bylo 2 807 000 a 2 477 000.

Tuto domněnku potvrzuje i řada příkladů, jako např. strojírenský závod Presnija v Moskvě. 119 z 1300 zaměst-nanců této továrny jsou členové strany, z čehož více než sto vykonává vedoucí pozice a jen asi tucet patří mezi manu-ální dělníky. [86] Tento podíl bude nepo-chybně podobný i ve většině jiných továrnách.

Souběžně se změnou sociálního složení členské základny strany byla rovněž ze Strany odstraněna celá stará garda. 1. března 1939 měla Strana celkem 1 588 852 členů strany. Z toho však jen 1,3 bylo ve straně již v době revoluce roku 1917 a jen 8,3 od roku 1920 – tedy od konce občanské války. [87] Na konci osmnáctého Sjezdu Strany bylo zdůraz-něno, že 70 členů do Strany vstoupilo teprve v roce 1929. V předvečer Úno-


rové Revoluce měla Strana 23 600 členů, v srpnu 1917 již 200 000 a v březnu 1921 již 730 000. [88] Je tedy zřejmé, že v roce 1939 byla ve straně již jen jedna čtrnác-tina členů z roku 1917 a přibližně jedna šestina členů z roku 1920.

Toto velké zmizení staré gardy nelze vysvětlit přirozenými příčinami, protože velká většina členů strany v roce 1917 a 1920 byla tvořena velmi mladými lidmi. Ještě v roce 1927 mělo 53,8 členů strany méně než 29 let , 32,0 členů bylo mezi 30 a 39 lety , 11,4 mezi 40 a 49 lety a pouze 2,8 bylo starších než 50 let. [89]

Abychom ukázali, jak daleko Stalin ve fyzické likvidaci starých vůdců bolševické strany zašel, bude stačit, když si uvedeme několik dalších údajů.

První Politické Byro ze dne 10. října 1917 (tehdy však ještě tento název neneslo) se skládalo z Lenina, Trockého, Zinověva, Kameněva, Sokolnikova, Bub-nova a Stalina. [90] Roku 1918 přibyl Bucharin. V roce 1920 byly přijati Pre-obraženský a Serebrijakov, ale o rok poz-ději je nahradili Zinověv a Tomský. V roce 1923 se na Bucharinovo místo dostal Rykov. [91] Během občanské války bylo Byro (předsednictvo) složené z Lenina, Trockého, Kameněva, Bucharina a Sta-lina.

Ze všech těchto vůdčích osobností pouze dva – Lenin a Stalin – zemřeli přirozenou smrtí. Zinověv, Kameněv, Bucharin, Rykov a Serebjakov byli popra-veni v inscenovaném procesu. Trocký byl zavražděn v Mexiku agentem GPU. Tomský spáchal sebevraždu v předvečer svého zatčení a po své smrti byl označen za „nepřítele lidu“ a „fašistu.“ Sokolnikov byl odsouzen k dlouhodobému odnětí svobody, zatímco Preobraženský a Bub-nov zmizeli během „Velké čistky.“

V dokumentu, jež proslul pod označe-

ním Leninova Závěť, věnuje Lenin zvláštní pozornost šesti lidem. Z těchto šesti byly čtyři – na Stalinův rozkaz – zastře-leni. Byly to Pjatakov, Bucharin (o těchto dvou Lenin napsal: „podle mého názoru jsou to nejschopnější z nejmladších členů“), Zinověv a Kameněv. Trocký byl zavražděn. Pouze o jednom z těchto šesti členů mluvil Lenin kousavě. A tím byl kat ostatních pěti lidí!

Z patnácti členů první bolševické vlády ze října 1917 (Rada lidových komi-sařů), přežil “čistky” jen jediný – Stalin. Čtyři členové zemřeli přirozenou smrtí: Lenin, Nogin, Skvorcov-Šefanov a Lunač-arsky. Dalších deset – Trocký, Rykov, Šljapnikov, Krylenko, Dybenko, Antonov-Ovsenko, Lomotov-Oppokov, Miljutin, Glebov-Avilov a Teodorovič – byly buďto na příkaz Stalina popraveni, nebo zemřeli v jeho vězení.

Všechny komisariáty byly od svých nejvyšších představitelů „očištěny“ něko-likrát. Takto byli například popravováni či vězněni jeden komisař práce za druhým. Prvním z nich byl Šljapnikov, pak V. Smir-nov, později Michail Uglanov a konečně V.V. Šmid.

Mezi těmi, jež byli odstraněni jako „fašističtí psi,“ byl Trotský, jež byl ve straně tak prominentní, že během občan-ské války i po ni byla strana nazývána “Stranou Lenina a Trockého.” Podobně se mluvilo i o vládě. Rykov nahradil Lenina po jeho smrti ve funkci předsedy Rady Lidových Komisařů (zhruba něco jako Premiér), Zinověv byl předsedou Presi-dia Výkonného Výboru (neboli president) Komunistické Internacionály a Tomský byl předsedou Kongresu Odborů. Dal-šími oběťmi se stali vojenští velitelé. Jeden ze zástupců-komisaře obrany, M.N. Tuchačevský byl popraven a další – Jan Gamarnik – spáchal sebevraždu, když čelil zatčení (dle oficiálního prohlášení). O něco později „zmizel“ i maršál Egorov a stejně tak i komisař námořnictva Smir-nov. Z patnácti armádních velitelů, jež byly jmenováni po čistkách v roce 1935, pokračoval ve své funkci jen jeden z nich. Jeden z nich zemřel přirozenou smrtí, ale všichni ostatní byli označeni za „zrádce“ a „odstraněni.“ [92] „Odstraněni“ byli také téměř všichni velvyslanci SSSR. Stejně dopadly i dva ze tří šéfů politické policie: Jagoda, který sám obstaral falešné Zino-věvovo-Kameněvovo odsouzení a Ježov, který obstaral další soudy, během nichž byl mimo jiné odsouzen Jagoda.

Pokud by všichni tito Stalinem zlik-vidovaní lidé byli skutečně „fašisti“ a „zrádci,“ pak je naprostou záhadou, jak tito zločinci, kteří během Říjnové Revo-luce tvořili minimálně devět desetin

vedení strany a státu, mohli úspěšně vést socialistickou revoluci a občanskou válku. „Čistky“ takto svým ohromným rozsahem ukázaly svou falešnou povahu.

Abychom dokreslili ponurý nádech této tragédie, připomeňme si, že Stalin svaluje odpovědnost za ohromný rozsah čistky na své první oběti – trockisty, jež se prý snažili ve Straně „uměle zasít nespo-kojenost a nepřátelství.“ „Trockističtí šejdíři dokázali ... roztrpčené soudruhy obratně přetáhnout do bažin trockistic-kého záškodnictví.“ [93] Ždanov ve své řeči na osmnáctém Sjezdu Strany toto fantastické obvinění ještě dokresluje tvrzením, že trockisté zvětšovali rozsah čistky s cílem „zničit aparát strany.“ Stej-nou logikou by mohla inkvizice obvinit své oběti ze zodpovědnosti za auto-da-fé! Ve stejném proslovu cituje Ždanov i incidenty, jež s krutou ironií dosvědčují ohromný rozsah „čistky.“ Řekl: „Někteří členové strany se uchýlili k návštěvě zdravotnických zařízení ve snaze pojistit se [před ‘čistkou’]. Zde je lékařské osvěd-čení vydané jednomu z těchto občanů. Stojí v něm: „Vzhledem ke zdravotnímu a duševnímu stavu soudruha je vylou-čeno, že by mohl sloužit jako nástroj jakéhokoli třídního nepřítele. Okresní psychiatr, okres Říjen, město Kyjev (pod-pis).“ [94]

ODUMÍRÁNÍ STÁTU A PRÁVAMarx předpokládal, že se zavedením

socialismu a odstraněním společenských tříd by měl stát zaniknout. Bez konfliktů mezi třídami a jinými sociálními sku-pinami by měl být jakýkoli stálý aparát násilí v podobě armády, policie a věznic zbytečný. Zrovna tak by měl zaniknout i právní řád, neboť „bez aparátu schop-ného vynutit si dodržování zákonů není právo ničím“. [95] Za socialismu budou existovat jen konflikty mezi jednot-livci. K potlačování takových provinění, ke kterým bude docházet i po odstra-nění chudoby – hlavní příčiny „zločinu“ v současné společnosti – nebude žádné zvláštní represivní organizace zapotřebí. Ve společnosti – řečeno slovy Rous-seaua – převládne „obecná vůle“, jež se s takovými problémy vypořádá. Jak kdysi dávno, v roce 1927, řekl i sám Stalin, „soci-alistická společnost [je] společnost bez tříd, společnost bez státu“. [96]

Tyto myšlenky byly vyjádřeny v ústavě RSFSR z 10. července 1918. Ta říká: „Základním cílem ústavy Ruské soci-alistické federativní sovětské republiky, ústavy navržené tak aby sloužila součas-nému přechodnému období, je zřízení diktatury městského a venkovského proletariátu a chudých rolníků ve formě


silné všeruské sovětské moci, která zajistí naprosté potlačení buržoazie, zrušení vykořisťování člověka člověkem a usku-tečnění socialismu, ve kterém již žádné třídní rozpory a žádné státní orgány nebudou existovat.“ [97]

Po vítězství Stalina se však tato linie zcela změnila. Stalinističtí řečníci pře-stali mluvit o „odumírání státu“ a místo toho se uchýlili k docela jinému extrému. Začali hlásat, že „socialismus v jedné zemi“ a dokonce „komunismus v jedné zemi“ jde ruku v ruce s posilováním státu. Tak Pavel

Fjodorovič Judin v roce 1948 napsal, že „Sovětský stát je hlavní silou a hlavním nástrojem výstavby socialismu a realizace výstavby komunistické společnosti.“ [98] A opět: „Konsolidace sovětského státu všemi prostředky bylo nezbytnou pod-mínkou pro vybudování socialismu, a nyní pro budování komunismu. To je jeden z nejdůležitějších zákonů rozvoje sovětské společnosti.“ [99] Další sovětský teoretik uvedl, že „komunismus předpokládá exis-tenci dokonalého administrativního apa-rátu, řídícího ekonomiku a kulturu. Tento

aparát se postupně vyvíjí a nalézá svou formu v podmínkách přechodu od socia-lismu ke komunismu ... Z tohoto důvodu bude vzestup komunismu odpovídat míře dokonalosti našeho státního a hospodář-ského aparátu.” [100]

Posilování ruského státu a narůstající totalitářství může být pouze výsledkem hlubokého třídního antagonismu a nikoli vítězství socialismu.

Tony CliffPřeložil Vítězslav Lamač

K M GLOSA:

Zatímco v ulicích Tripolisu umírá, řečeno s vůdcem revoluce, zdrogovaná mládež, venezuelský ministr Nicolas Maduro proklamuje mírové snahy své země: „Doufejme, že v příštích dnech vytvoříme výbor spřátelených zemí, které zasednou s vládou plukovníka Kaddáfího i opozicí, jež se v některých oblastech chopila zbraní, k rozhovorům,“ prohlásil Maduro, řečený latinskoamerický Molo-tov, doslova.

Opakovaně se ukazuje, že bědnými obdivovaný Chávez se za své přátele v dobách nejtěžších rozhodně nestydí a podává jim pomocnou ruku. Nezávisle na tom však externí přispěvatel Solidarity vypátral, že jakýsi nejmenovaný nactiutr-hač se tázal, nedělá-li to všechno „náš Hugo“ – tak venezuelského vůdce často-val – jenom proto, že ho již napadlo, že potom, co se zabarikádoval ve své funkci, může skončit podobně jako jeho druh ve zbrani Kaddáfí.

Viděno očima mezinárodních vztahů se zdá, jakoby se pojmem a koncepcí

„spřátelené země“ bolívarský socialismus 21. století obracel ke staré dobré studeno-válečné zahraniční politice, kterou před-stavoval Sovětský svaz a jeho satelity. Když byl však prezident Chávez na tiskové konferenci tázán, není-li jeho návrh paktu spřátelených jakýmsi déjà vu, odpověděl na způsob Vlasty Buriana, že zaprvé neví,

co déjà vu je, a za druhé ho to uráží, neboť se neučil francouzsky. Redakce zjistila, že je to pravda – vůdce venezuelské revoluce jazyky opravdu nevládne.

Ale k věci. Potom, co se někdejší před-seda PSP ČR Miloslav Vlček, povoláním traktorista, pokusil vyřešit blízkovýchodní konfl ikt mezi Izraelem a Palestinou, chci i já jakožto bezvýznamný student při-spět svým málem do mlýna. Mezinárod-nímu společenství totiž navrhuji, aby po skončení všech vojenských a výboro-vých taškařic oběma přátelům – Hugovi a Muammarovi – bylo umožněno dožít v klidu a míru v nějakém kubánském sana-toriu za přítomnosti dobře vyzbrojených lidových milic. Podotýkám, že je nezbytné, aby zde byl Chávezovi i libyjskému Jake-šovi dopřán veškerý komfort, tedy pře-devším možnost nadále se vzájemně ověšovat státními řády, kteroužto ctnost převzali po svých sovětských předchůd-cích a nezanedbatelnou měrou se přičinili o její další rozvoj.

Lukáš Matoška


P GLOSA:

„V den připomínky únorového převratu poukázal průzkum internetové agentury SANEP na to, že nadpoloviční polovina Čechů si přeje, aby KSČM, nástupnická partaj po KSČ, byla zakázána soudem.“ (Novinky.cz)

Opravdu se zdá, že lidé budou mít ve dnech, kdy se budou prosazovat reformy destruující sociální systém v republice, před očima nenávist vůči komunistické straně, již budou populistické kroky typu takového Radka Johna – tíhu díla ve jménu “demokra-cie” na sebe bere tentokrát on – posilovat

a využívat k tomu, aby byla odvedena pozor-nost občanů od skutečných politických pro-blémů k problémům imaginárním.

Zatím to pánům vychází, ale jednou, až nebude obětního beránka, kterého si snad neprozřetelně brzy podřežou, by se jim to hrubě nemuselo vyplatit. Nikoli náhodou všechny předcházející pravicové vlády o zrušení komunistické strany dle potřeby pouze mluvily – sice proto, aby při příští demontáži sociálního státu řeč nestála. Téma zrušení komunistické strany má v polistopadovém politickém vývoji

význam srovnatelný jen s blanickými rytíři: podobně jako se Blaník rozevře tehdy, až bude nejhůře, tak bude zrušena komunis-tická strana až ve chvíli, kdy bude vládě nejhůře a kdy bude nejvíce třeba soustře-dit pozornost bouřících se občanů jinam než na zamýšlené reformy. Podivuhodná proměna blanického mýtu: od předmětu, ke kterému se upínaly naděje národní, k předmětu, ke kterému se upírají naděje vlády.

Lukáš Matoška

B Z DOMOVA:

Po přijetí vládního úsporného balíčku novel zákonů došlo již v prosinci k ná-růstu nezaměstnanosti o procento. Kdo o práci přijde od ledna, dostane nižší dávky a zákonně novou hned tak nezíská. Jana Ridvanová zjišťovala, jestli vám úřady práce pomohou.

V rámci úsporných opatření protlačila vláda na podzim v tzv. legislativní nouzi oběma komorami Parlamentu také novelu zákona o podpoře v nezaměstnanosti. Při-pomeňme si, co obsahovala zejména: snížila výši podpory, upřela její plnou výši těm, kdo sami podali výpověď, znemožnila si k pod-poře přivydělávat polovinu minimální mzdy (tedy čtyři tisíce korun), a zavedla státní příspěvek těm, kdo se jako nezaměstnaní rozhodnou podnikat. Sociální demokraté i kvůli tomuto opatření podali ústavní stíž-nost, o níž ještě nebylo rozhodnuto.

Již nyní se však objevují první důsledky této novely, které pečlivě sleduje Akční spo-lek nezaměstnaných. Podle analytiků patřila novela mezi klíčové faktory, které v prosinci přispěly k dalšímu nárůstu nezaměstnanosti, která se zvedla o jedno procento na 9,6 pro-centa. Lidé se na úřadech práce hlásili dříve, aby nebyli postiženi novými podmínkami.

„Nárůst o celý procentní bod je nejvyš-ším nárůstem za poslední roky a ani příchod krize takto vysoký skok nepřinesl,” uvedl pro ČTK k datům Jiří Šimek ze společnosti Citfi n.

Podle analytika ČSOB Petra Dufka jsou za prudkým nárůstem nezaměstnanosti sezónní faktory, ale také mimořádný vliv změn poskytování podpor v nezaměstna-nosti a zřejmě i omezování stavů státních

zaměstnanců. Navíc opět klesl počet vol-ných pracovních míst.

České občany také nově stihne desetkrát větší pokuta za výkon nelegální práce, která byla zvýšena z deseti na sto tisíc korun.

KVALIFIKACE PRÁCI NEZARUČÍV dubnu 2010 evidovaly české úřady

práce necelých třiatřicet tisíc nezaměstna-ných absolventů škol a mladistvých, mezi-ročně se tak jejich počet zvýšil o více než šest tisíc. Do září 2010 se jejich počet dále zvýšil téměř na čtyřicet tisíc.

Nezaměstnaných absolventů škol syste-maticky přibývá od podzimu 2008. Nejhůř jsou na tom mladé švadleny nebo zedníci, nejméně nezaměstnaných je naopak mezi gymnazisty. Vyplývá to ze zprávy Národ-ního ústavu odborného vzdělávání (NÚOV). Odborníci na vzdělávání však upozorňují, že regulace oborů podle potřeb trhu práce nepomůže. Navíc je prý kromě specializace v určitém oboru při hledání zaměstnání neméně důležitá i znalost jazyků, práce na počítači a ochota učit se novým věcem, kte-rou prý řada českých lidí nemá.

S touto analýzou nesouhlasí politický fi losof Michael Hauser, který upozorňuje na systémový jev tzv. přirozené míry neza-městnanosti, kdy počet volných pracovních míst převyšuje počet uchazečů o zaměst-nání.

„Odborníci se na problematiku neza-městnanosti dívají obrácenou logikou. I kdyby všichni absolventi splňovali jimi zmíněná kritéria, tak se pro ně pracovní místa prostě nevykouzlí. Základním pro-

blémem je nedostatek pracovních míst, ne nedostatek fl exibilních pracovníků,” uvedl pro Deník Referendum Hauser.

„Možností je buď dotování vzniku pra-covních míst, nebo vznik sektoru, který by nebyl podřízen imperativu zisku, ale byl by zaměřen na udržitelnost dosažené kvality života,” dodal Hauser.

NEMÁTE RAZÍTKO? VYŘADÍME VÁS Z EVIDENCE

Úřady práce se snaží snižovat statis-tiky nezaměstnanosti vyřazením žadatelů o práci z evidence ze sankčních důvodů. „Důvody pro vyřazení mohou být různé, dnes je to i třeba dostavení se na schůzku na úřadě práce o pět minut později,” řekl pro Deník Referendum Tomáš Vokoun z Akčního spolku nezaměstnaných v Brně.

„Hledá se všechno možné, aby opticky klesla nezaměstnanost. Jen za prosinec bylo vyřazeno přes osmnáct tisíc lidí,” říká Vokoun.

Z evidence úřadů práce v prosinci 2010 odešlo celkem 41 610 uchazečů. Do nového zaměstnání z nich ve sledovaném měsíci nastoupilo 23 432 a 18 178 uchazečů bylo vyřazeno bez umístění. Tedy čtyřicet čtyři procenta lidí zmizelo ze statistiky neza-městnaných, aniž by našli práci.

Podle ekonomky Ilony Švihlíkové je manipulování se statistickými údaji napro-sto běžný jev. „Například v USA se to dělá už roky. Proto se odhaduje, že v řadě vyspělých zemí je nezaměstnanost v reálu i dvakrát vyšší než ofi ciálně uváděná,” řekla Švihlí-ková pro Deník Referendum.


„Počet diváků televize Al-Džazíra ve Spo-jených státech stoupá, protože vysílá sku-tečné zprávy místo miliónu reklam a debat mezi ořízlými hlavami a těch věcí, co dělají zdejší kanály.” Ministryně zahraničí USA Hillary Clinto-nová

„Studium dějin je zahaleno do polopravd. Politický význam holocaustu vzrostl v 90ých letech nejen z akademických a morálních

důvodů, ale i kvůli ekonomice. USA, EU a Světová banka chtěly, aby země bývalého sovětského bloku přepracovaly své vlast-nické právo a přizpůsobily ho Západu. Proto se hodně mluvilo o nápravě křivd.“Vyznamenaný profesor pro Židovské dějiny na University of London David Cesarani

„Kdokoliv kdo bude usilovat o změnu ústavy silou či jakoukoli jinou cestou bude potrestán smrtí.”Libyjský president Muammar Kaddáfí neví po 41 letech v úřadě, že Libye nemá ústavu

„Vytvořil jsem Libyi, mohu ji i zničit.“Muammar Kaddáfí

„Kdyby Obama zrušil embargo, dostal by se režim bratrů Castro do problémů. Pak by už déle nemohli stavět amerického strašáka a my bychom to měli lehčí s naší revolucí.“Nejmenovaný aktivista za občanská práva na Kubě, dle německého týde-níku Der Spiegel

„Dva kokosy padly, ještě zbývají velké žně.“Demonstrující v súdánském Chartúmu obchází cenzuru

C

DESET ŘEMESEL MNE ŽIVÍ, DESÁTÉ JE BÍDA

Švihlíková dále zdůraznila, že je důležité se začít dívat na jiné ukazatele než nezaměst-nanost. A to na otázku životního standardu, jak žijí lidé, s kolika musejí vyjít a nezapomí-nat také na „pracující chudobu”.

„Neznamená, že kdo má práci, je jaksi za vodou. Charakteristikou řady zemí se stále více stává tzv. pracující chudoba – stav, kdy jedinec má třeba i několik „fl exibilních” zaměstnání, ale nemůže se z nich uživit,” vysvětluje Švihlíková. Věc se má asi tak, jak kdysi zpívali Werich s Voskovcem: „Deset řemesel mne živí, desáté je bída.”

Během natáčení dokumentárního fi lmu režiséra Víta Janečka na téma práce, který druhý program České televize vysílal 17. února pod názvem „Robota“, jsme se od „zaměstnané” učitelky hudby dozvěděli, že do praxe zaměstnavatelů dnes patří i zaměst-nat člověka na třetinový úvazek s tím, že zdravotní pojištění zaměstnanci z minimální mzdy bude strhávat.

Učitelka je tedy zaměstnaná za pět tisíc, přičemž jí zaměstnavatel strhává zdravotní pojištění ve výši 1 070 korun. A aby člověk mohl být vedený na úřadu práce, nesmí jeho příjem dosahovat poloviny minimální mzdy, tedy čtyř tisíc. Učitelku hudby systém vede jako zaměstnanou, i když vydělává jen 3 930 korun a nesmí být vedena na úřadu práce jako nezaměstnaný člověk, který potřebuje práci.

ÚŘADY PRÁCE RADÍ: ZAMASKUJTE ÚDAJE VE SVÝCH ŽIVOTOPISECH

Lidé z Akčního spolku nezaměstnaných si stěžují na nezájem úředníků na úřadech práce nezaměstnaným pomoci práci najít.

Novinářka a dnes členka Akčního spolku nezaměstnaných Renata Horáková svoji více

než roční zkušenost s úředníky popisuje takto: „Po roce mohu se zcela čistým svě-domím konstatovat, že veškerá součinnost a podpora ze strany této instituce sestává z předání rozhodnutí o přiznání podpory v nezaměstnanosti bezprostředně po zaevi-dování na úřad práce, oznámení termínu, kdy bude jen a pouze razítkem stvrzeno absolvování povinné návštěvy úřadu práce a stanoven příští termín povinné návštěvy úřadu práce. Vše se opakuje v cyklu čtyř až šesti týdnů stále dokola.”

„Za dobu mé registrace na úřadu práce mně zprostředkovatelka jednou předala dva inzeráty s pracovními nabídkami, které vytiskla z počítače,” dodává Horáková.

Nezaměstnaní jsou také ze zákona povinni shromažďovat tzv. doručenky. Doku-menty o tom, že se o práci někde ucházeli.

Renata Horáková považuje obcházení fi rem za účelem získání razítka za lidsky nedůstojné a k tomu kontraproduktivní. Po roční evidenci v registru nezaměstnaných byla Horáková během motivačního kursu v rámci rekvalifi kačního projektu s ostatními totiž poučena, že závažným důvodem pro nezařazení do výběrového řízení je evidence uchazeče na úřadu práce. Nezaměstnaní byli tedy po roce instruováni, aby tuto informaci do životopisu neuváděli a dobu od posled-ního zaměstnání nějak „zamaskovali”.

Diskvalifi kovat prý může i vzdálenost nebo vzdálenost místa bydliště od poten-ciálního nového pracoviště. Životopis je nutno upravit tak, aby z něj např. nevyplý-vala přílišná kvalifi kace, což je v rozporu se všeobecně dostupnými návody, jak sepsat strukturovaný životopis.

Řada lidí v Akčním spolku nezaměstna-ných, jehož většina členů má vysokoškolské vzdělání, se shoduje na tom, že jim jako

důvod k odmítnutí práce bylo často řečeno, že jsou „překvalifi kováni”. Stejně tak se sho-dují na tom, že uchazeči o práci do třiceti pěti let a přes čtyřicet pět let jsou také věkově dis-kriminováni.

NEZAMĚSTNANÝ PARAZITE, PO PRÁCI VEZMEME TI DÁVKY

Na předvolebním plakátu ODS s Petrem Nečasem stálo: „Vezmeme dávky těm, kdo nechtějí pracovat.“

Již citovaný Tomáš Vokoun na to říká: „Pravicoví politici nás vykreslují jako para-zity. Jsme jim dobří, jen když platíme daně, ale když jejich systém selže a práce prostě není, tak jsme my líné vši?”

Nezaměstnaní si obecně stěžují, že jsou v každodenním životě stále častěji konfron-továni se ztrátou respektu, úcty, důstojnosti, známých a přátel a dostávají se do izolace. Někteří pak propadají depresím a někdy i pasivitě.

Horáková je toho názoru, že volební slo-gan a další vystupování předsedy vlády for-muje postoj většiny české společnosti vůči nezaměstnaným. A považuje poselství pla-kátu za podněcování k nenávisti vůči skupině obyvatel. „Petr Nečas byl v letech 2006–2009 ministrem práce a sociálních věcí a za sou-časnou situaci praxe pracovních úřadů nese do velmi značné míry odpovědnost,” říká Horáková.

Členové Akčního spolku nezaměstna-ných se snaží vyhodnocovat současný stav a najít řešení problémů nezaměstnanosti. Vyhotovili několik dokumentů, mezi nimi Chartu práv nezaměstnaných a Požadavky hnutí nezaměstnaných, které můžete najít na jejich stránkách.

Jana Ridvanová


Za čím stojíme

P Kapitalismus dnes nedokáže řešit nej-

základnější problémy lidské společnosti či přímo jejich řešení znemožňuje. Tím nejenže brání dalšímu pokroku na cestě ke svobodnější, demokratičtější a so ciálně spravedlivější společnosti, nýbrž ohrožuje i samu existenci lidstva. Celá dnešní spo-lečnost žije z výsledků práce námezdně pracující většiny obyvatelstva.

Pouze kolektivní převzetí celospo-lečenského bohatství pracujícími a demokratické plánování, řízení výroby a distribuce jejích výsledků mohou vést k svobodnější, demokratičtější a sociálně spravedlivější společnosti.

Dnešní systém je v principu nerefor-movatelný. Struktury současného par-lamentu, armády, policie a soudní moci byly vytvořeny vládnoucí třídou a jsou konstruovány tak, aby bránily její výlučné postavení.

Stejně odmítavý postoj zaujímáme k minulému režimu z let 1948–89 (a také k ostatním režimům ve východní Evropě, Číně, apod.), který nepovažujeme za soci-alismus, nýbrž za státně byrokratickou formu kapitalismu. Místo toho se hlá-síme k tradici levé opozice proti těmto režimům.

Z

Podporujeme boje pracujících za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, za bezplatnou lékař-skou péči a sociální zabezpečení, za rovný přístup ke vzdělání a informacím a všechny jejich ostatní emancipační snahy. Místo parlamentní politiky pro-sazujeme alternativu nezávislé aktivity pracujících prostřednictvím stávek, kampaní, manifestací, apod.

Jen sami pracující mohou dosáhnout svého vlastního osvobození. Místo insti-tucí kapitalistického státu navrhujeme systém společenské samosprávy, tedy úplné rozšíření demokracie do všech sfér společenského i hospodářského života.

S Úsilí o socialismus je součástí celo-

světového boje. Prosazujeme solida-ritu s pracujícími v jiných zemích. Jsme v zásadní a aktivní opozici vůči všemu, co proti sobě staví pracující různých zemí, různé barvy pleti, různé národ-nosti, různého pohlaví, sexuální ori-entace či profese. Podporujeme tedy

kampaně a boje proti rasismu, za úplnou politickou i ekonomickou rovnost žen a mužů, proti diskriminaci homosexuálů a lesbiček, apod.

Fašismus považujeme za akutní hrozbu pracující třídě a svobodám a demokratickým právům, které v minu-losti vybojovala. Boj proti fašismu je pro nás navýsost aktuální a prioritní.

R

Aby bylo možno efektivně prosazo-vat tyto myšlenky, je třeba, aby se nejbo-jovnější části pracující třídy, studenstva a mládeže zorganizovaly v revolučně socialistickou stranu, jejíž zárodkem chceme být. Vybudovat takovou stranu je možné pouze účastí ve skutečném dělnickém hnutí a aktivitou v masových organizacích pracující třídy – například v odborech.

Ostatním pracujícím chceme v praxi ukázat, že zájmy reformistických předáků odborů, sociální demokracie nebo komu-nistické strany nejsou totožné s jejich zájmy. Vyzýváme všechny, kdo souhlasí s našimi základními tezemi, aby se k nám připojili.

Z


Chci si předplatit následující čísla v ceně 100 Kč

(včetně poštovného – dotujeme polovinu)

Distribuční předplatné

– chci si předplatit exemplářů časopisu.

Jméno:

Adresa:

Telefon: Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, 160 41 Praha 6, nebo objednávejte na [email protected]. Info: 775 205 682

Předplaťte si Solidaritu Přidejte se k SocSol

Chci více informací o SocSol a jejích aktivitách

Chci se připojit ke skupině Socialistická Solidarita

Jméno:

Adresa:

Telefon:

E-mail:

Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, 160 41 Praha 6.

ADRESÁT PETICE:Petr Nečaspředseda vládynábř. Edvarda Beneše 128/4Praha 1

Na základě doporučení tzv. poradního expertního sboru (PES), ve kterém většina členů zastupuje zájmy penzijních fondů a finančních institucí, připravuje vláda penzijní reformu. Postup její přípravy vláda tají a parametry zveřejňuje pouze prostřednictvím příležitostných vystoupení jednotlivých ministrů, přičemž si tato vystoupení často protiřečí. Z těchto vystoupení však přesto vyplývají její základní rysy:

je připravována bez politického a společenského konsensu a neprůhledně, bez zapojení širší odborné a občanské veřej-nosti předpokládá převod části příjmů státního rozpočtu do sou-kromých společností – penzijních fondů předpokládá přijetí zákona, který občanům uloží podílet se na soukromém podnikání fi nančních institucí – penzijních fondů nepředpokládá dostatečnou ochranu prostředků občanů před znehodnocením či ztrátou naspořených prostředků předpokládá zvýšení daňové zátěže občanů prostřednic-tvím zvýšení DPH

Takto pojatá reforma neodpovídá zájmům občanů a státu, naopak je poškozuje. Poslední události na Slovensku, v Maďarsku a Polsku jednoznačně potvrzují, že není únosná ani z hlediska státních financí a je tedy v přímém rozporu s deklarovanou rozpočtovou odpovědností. Vzhledem k tomu, že reforma penzijního systému je záležitostí, která na dlouhou

•

•

•

•

•

dobu ovlivní chod celého státu, je žádoucí, aby byla připravo-vána na základě širokého konsensu a nikoliv jako ideologicky motivovaný krok momentálně vládnoucích stran.

POŽADUJEME:zastavení práce na reformě dle závěrů PES a NERV; vytvoření orgánu, který bude zpracovávat reformu ve variantních řešeních a to za účasti všech zainteresovaných složek; pravidelné a podrobné informování Parlamentu a veřej-nosti o průběhu práce na reformách ze strany vlády.

PETIČNÍ VÝBOR:Pavel Čižinský, Maiselova 21, Praha 1, 110 00Jan Růžička, Wuchterlova 11, Praha 6, 160 00Jiří Šteg, Švabinského 901, Kladno, 272 00Zmocněnec petičního výboru:Pavel Čižinský, Maiselova 21, Praha 1, 110 00

V souladu se zákonem č. 85/1990 Sb. o právu petičním my, níže podepsaní občané požadujeme, aby vláda zastavila přípravu důchodové reformy na základě návrhů poradního expertního sboru a sestavila pracovní orgán, který na základě společenského konsensu a za účasti zástupců všech složek společnosti připraví nový návrh reformy využívající nejlepší současné teoretické znalosti a mezinárodní zkušenosti.

Vyplněné archy zasílejte na adresu: ProAlt, P.O.Box č.13, 111 21, Praha 1

Archy zde:

www.proalt.cz

••

•

P

solidarita č.52

Documents