SPOLUBRATŘÍM KNĚŽÍM V EXILU

--------------------------------------------------------------------POSÍLÁ PRAC.KROUŽEK UN.AP. "VINCULUM" - ROMA,PIAZZA S.MARIA MAGGIORE,7. ŘADA III.,číslo 1.-2. V Římě v květnu 1953.

DIES SANCTIFICATIONIS CLERI 1953 DEN POSVĚCENÍ KNĚŽÍ 12.6. O SVÁTKU BOŽSKÉHO SRDCE PÁNĚ.

Před sedmi lety byl organisován po prvé mezinárodní den posvě-cení kleru mladou kněžskou kongregací Synů Božského Srdce Páně z podnětu jejího zakladatele, národního ředitele italské Unio Apostolica Cleri, vdp. P.Maria Venturini-ho. Kněžský den hned od jeho prvních počátků schválil a vřele doporučil svatý Otec Pius XII. Každý rok posílá jeho organisátorům prostřednictvím Státního sekretariátu zvláštní list s otcovským povzbuzením a uděluje všem kněžím, kteří konají tuto praxi, zvláštní apoštol-ské požehnání.

HLAVNÍ THEMA letošního kněžského dne je KNĚŽSKÁ CHUDOBA!-Psát kněžím exulantům o chudobě se zdá zbytečné. Kolik z nás ji za-kusilo a ještě zakouší! A jakou chudobu!Ale ani ta nejhlubší a ponižující chudoba, kterou musí kněz snášet, nemusí být ješ-

tě k n ě ž s k o u chudobou! To je chudobou, která kněze při-podobňuje chudému Kristu a dává mu též srdce chudého Krista, který si dobrovolně chudobu zvolil a po celý život zrovna žár-livě miloval, který miloval chudé a prosté jako své nejbližší bratry, který dal chudobu za průvodkyni svým apoštolům a za nejbezpečnější ochránkyni apoštolské svobody při hlásání evan-gelia!

D u c h a k n ě ž s k é c h u d o b y musíme mít všichni, chceme-li být opravdu Kristovými kněžími. Všichni! Ti, co ne-mají nic, ti, co mají málo, a nejvíce jí potřebují ti, kterým Pán Bůh dal mnoho! I pro kněze bývá za těžko HLEDAT NEJPRVE KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ a pevně věřit, že OSTATNÍ NÁM BUDE PŘIDÁNO!Ne-pečovat ú z k o s t l i v ě o svůj život, co byste jedli, ani o tělo, čím byste se odívali....DŮVĚŘOVAT V OTCOVSKOU BO-ŽÍ PROZŘETELNOST! Důvěřovat i v nejčernějších hodinách svého života! - Kněžská chudoba, dobrovolně hledaná, upřímně milova-ná je tajemstvím tolika mimořádných úspěchů v pastoraci, prá-vě jako kněžské mamonářství je kletbou, která proměňuje celé farnosti na dlouhá léta v duchovní poušť! Kněžská chudoba je matkou duchovního života, pevnou hradbou proti světáckému du-chu a všemu, co bývá obyčejně v jeho doprovodu! Všichni moder-ní kněžští reformátoři ve všech zemích zdůrazňují nutnost kněž-ské chudoby. Proto též propagují společný život světského kle-ru! Blahoslavení chudí duchem...BEATI PAUPERES SPIRITU platí i nám kněžím. především nám!

"SUMMUS PONTIFEX, OMNIUM HOMINUM PATER, HUIC DIEI SANCTIFICA-TIONIS SACERDOTALIS MAXIMAM OPTAT DIFFUSIONEM AC UBERES FRUG-TUS, COPIOSAS GRATIAS A S.CORDE JESU, BONITATE ET AMORE PLENO, EFFLAGITAT PRO SACERDOTIBUS QUI EIDEM INTERESSE VELINT; EIS ET PECULIARITER TUAE PATERNITATI CONFR TRIBUSQUE TUIS IMPERTITUR BENEDICTIONEM." /Ex Epist. ad R.P.Venturini, 24.5.52/

OŽIVÍME V SOBĚ CELOU VNITŘNÍ KRÁSU CHUDOBY A SÍLU JEJÍ SVOBODY!

VINCULUM III.,1-2. -2- KVĚTEN-ČERVEN 53 R.P.Mario Venturini doporučuje jako program pro letošní Den posvě-

cení kněží tyto body: I.- Připravit se na kněžský den častějším rozjímáním o kněžské chu-

době, oživit v sobě její požadavky, uvědomit si její význam pro osobní svatost i kněžský apoštolát.

II.-Vykonat o zachovávání kněžské chudoby důkladnější zpytování svědomí a důkladnější svatou zpověď; uvést v ní především větší chyby proti chudobě.

III.- Obětovat o svátku Božského srdce Páně / pokud možno primaria intentione/ ve spojení se všemi spolubratry kněžími na celém světě mši svatou: jako oběť s m í r u za všechen kněžský mamon a za všechna po-horšení z něj vzniklá,

jako oběť d í k ů za požehnání kněžské chudoby, jako velikou společnou p r o s b u , abychom se láskou ke kněž-ské chudobě co nejvíce připodobnili chudému Kristu a stali se schopnějšími nástroji v jeho rukách, zvláště na záchranu těch nejchudších, proletářského světa exilu a celého dělnického svě-ta odcizeného Kristu a Církvi.

IV.-Vykonejme spolu s ostatními spolubratřími nebo sami soukromě adorační hodinu.

V.-Obnovme zasvěcení Božskému srdci Páně prostřednictvím Mariiným. VI. - Vykonejme nějaký citelný skutek mrtvení a oběti v duchu kněž-

ské chudoby: pomozme nějakému chudému spolubratrovi, nějakému žebráko-vi, zbavme se nějakých věcí, které se nesrovnávají s kněžskou chudobou, máme-li něco takového a pod.

A pamatujme, abychom to všechno dovedli vykonat s radostí, nikoliv jen "z ctnosti" , z jakéhosi "musu"! HILAREM DATOREM DILIGIT DEUS!

- ŘÍMSKÉ NEPOMUCENUM MÁ NOVÉHO PROTEKTORA. - O svátku nejsvětější Tro-jice ujal se J.Eminence pan kardinal Alfed OTTAVIANI protektorství nad papežskou kolejí pro bohoslovce z Československa "NEPOMUCENUM". - V 11 hodin dopoledne ho uvítali představení a alumni u vchodu do koleje.Po krátké adoraci Nejsvětější svátosti oltářní v kolejní kapli se všichni odebrali do kolejního salonu, kde byl připraven pro pana kardinála trůn. Rektor koleje Msgre Alfréd BONTEMPI přečetl papežské Motu proprio, kte-rým dává svatý Otec Pius XII. Nepomucenu bývalého rektora České koleje za zvláštního ochránce a patrona.Panu kardinálovi byly pak podány ko-lejní klíče, kolejní stanovy a zvonek na znamení jeho úřadu a jako pro-jev oddanosti, který stvrdili představení, alumni i sestry svatého Kar-la Boromejského, které vedou kolejní domácnost, políbením ruky J. Em. Msgre rektor připomněl ve své řeči, že před 26 roky byl položen základ-ní kámen k novému Nepomucenu, o něž má pan kardinál Ottaviani velké zásluhy. Potom vzpomněl podobné slavnosti, když první rektor staré Čes-ké koleje na Via Sistina, kardinál Lorenzelli, se podobně ujímal pro-tektorství nad tímto seminářem tak významným pro naše země.Zakončil česky a slovensky:"Pán Bůh vás opatruj!Nech Vas Bôh živí!"

Pan kardinál Ottaviani ve své řeči,/jejíž úplný český překlad při-neseme ve svatoprokopském čísle Naší Jednoty/,ukázal ve své procítěné a srdečné řeči k alumnům, jak mu velice kolej přirostla k srdci, jak má rád bývalé i nynější alumny /zvěčnělého Čeňka Tomíška vzpomněl vý-slovně/; i jak si zamiloval celou naši vlast, kterou několikrát navští-vil a jak upřímně cítí se všemi trpícími doma. Zvlášť zapůsobilo na všechny přítomné, když pan kardinál citoval česky slova svatováclavské-ho chorálu:NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCÍM! -

Bohoslovci zazpívali čtyřhlasně aklamace svatému Otci a novému panu kardinálovi-protektorovi a slavnost byla zakončena v kapli pontifikál-ním požehnáním pana kardinála a chvalozpěvem Te Deum laudamus.-Panu kar-dinálovi asistovali lateránský kanovník Msgre Botti a rektor římského semináře Msgre Pascoli;mezi hosty byli též Msgre Perretto, asesor kon-sistoriální kongregace, a Msgre Primo Principi, sekretář kongr. pro udržov. basiliky sv.Petra. -Celý náš kněžský exil se jistě připojí k blahopřání alumnů:MNOGAJA LJETA!-Je to nový důkaz lásky svatého Otce!

KLANĚNÍ SE MRTVÉMU BOHU Pro Vinculum B.K.,Anglie. Jsou země s atheistickou vládou a atheistickým veřejným míněním,

země s bojovným antiklerikalismem, ale určitou náboženskou tradicí, a zase země plně křesťanské, kde náboženství a křesťanský světový názor mají důležité místo v životě jedinců i společnosti. Existují však i země, kde náboženské instituce trvají a kde není protináboženského ne-bo proticírkevního smýšlení, kde Církev a bohoslužba mají snad i důle-žité místo v národním životě a těší se oblibě, poněvadž jsou součástí národních tradic a národních dějin - a přece lidé v těch zemích mohou být bez víry a jejich duše mohou být mrtvé. Náboženství přestane být náboženstvím v pravém slova smyslu, to jest přestane mít opravdu vztah k Bohu, ale jeho instituce a zvyky se udrží. Církevní instituce, tra-dice a obřady ztratí svou funkci, to jest funkci náboženskou, a stanou se nástroji jiné funkce, na příklad nabudou poslání ryze národního, ra-sového, společenského; přesunou se s jedné sociologické kategorie jevů do jiné sociologické kategorie./ Emil Durkheim se takto díval mylně na náboženství vůbec, patrně proto, že byl Francouz, kde náboženství se stalo jen věcí tradice./ Tak se tomu stalo v mnoha protestantských zemích, jako na příklad v Anglii a Skandinavii, tak je tomu v jihoame-rických republikách nebo některých zemích Mexika, jak jsme se mohli přesvědčit z oficiální mexické výstavy umění, jež cestovala po různých zemích Evropy./ Mám na mysli hlavně mexické lidové umění a lidové zvy-ky./ Tak je tomu i v částech Francie, jak nás ujišťují Godin, Michon-neau, Loew, Pézeril a jiní. Ve většině zemí ostatně vánoce přestaly být svátky Kristova narození a staly se laickou rodinnou slavností, jak je zřejmé z vánočních pohlednic a zvyků. I naše české katolictví se ne-bezpečně přiblížilo tomuto stadiu.

Jak dochází k takovému převrácení a "přehodnocení" náboženství ? Nejčastěji tím, že se jakousi "praesumptio facti", předpokládá,že každý v zemi je katolík, a to věřící, a že se o tom nepochybuje a nežádají se důkazy o víře a přesvědčení lidí. / Slovo "katolík" v předchozí vě-tě lze nahradit slovem "evangelík" atd., jedná-li se o protestantské křesťanské země./ Být katolíkem není pak privilegiem a ctí, nýbrž vě-cí samozřejmou a zvykovou.Svátosti jsou udíleny i nehodným, nevěřícím lidem se dostává katolického sňatku, lidé, kteří nebyli nikdy prakti-kujícími křesťany, jsou pohřbeni s plnými katolickými obřady. Odepřít pohřeb by znamenalo skandál a zakládalo by podstatu trestného činu. Dostává se katolického křtu dětem, u nichž není nejmenší pravděpodob-nosti, že by se jim dostal katolické výchovy. První přijímání bývá při-jímáním posledním a zdrcující procento lidí umírá bez svátostí umíra-jících. Církevní ritualismus zůstane, ale mysl jím zůstane nedotčená, zůstane vpravdě pohanská. Taková je velkoměstská Francie. A takový byl velkoměstský život většiny pražáků. Kolik nevěst se rozhodalo pro sva-tou Ludmilu na Vinohradech místo svatby na magistrátě jen proto, že se mohli oddat s větší nádherou a leskem!

Jakmile se náboženství stane masovou věcí,místo aby bylo záležitostí osobní konverse a osobní víry a přesvědčení, dojde k zaplevelení Církve v takové míře, že plevel může dočista udusit dobré símě a zničit celou úrodu. A je třeba dlouholeté, titánské práce svatých kněží a svatých laických apoštolů, aby se poměry trochu zlepšily. Cesta nazpět od toho stavu je totiž neobyčejně svízelná, pomalá a trvá dlouhé generace. A bohužel těch apoštolů zpravidla není, poněvadž dojde-li k takovému ú-padku, ba smrti pravého náboženství, je zároveň i velký ne ostatek kněž-ských povolání, a tak i těch několik zbývajících horlivých a svatých kněží se může omezit jen na masové působení.

Kdybychom přemýšleli, analysovali a pěstovali zdravou sebekritiku, nedošlo by k takovému neblahému stavu. Bohužel však i v pastoraci a a-poštolátu pracujeme jako stroj - jako naši laičtí vrstevníci. Podléhá-me době a její nechuti k myšlení. Kéž bychom se zamyslili častěji nad tím, kolik rozmanitých kategorií je zahrnuto v slově katolík, a že uží-vat analogických výrazů v nesorávné supposici je sofistické a zdrojem tragických omylů! Rozdíl mezi katolíkem a katolíkem může být obrovský. Máme tu katolíky matrikové, kteří se sice vždycky vydávají za katolíky,

VINCULUM III., 1-2. -3- KVĚTEN-ČERVEN 1953

VINCULUM III., 1-2. -4- KVĚTEN-ČERVEN 1953 ale na otázku, zda chodí v neděli na mši, odpoví:"Je ne suis pas bigot", pak tu máme "ročňáky", kteří dosud mají víru a znají dobře své povinnosti ale kromě velikonoční zpovědi a přijímání, přijdou do kostela jen zříd-ka. U nás v Čechách byl běžný typ katolíka liberálního, racionalistic-kého, který de facto neuznával učitelský úřad Církve, poněvadž si podle svého dobrozdání vybíral z církevního učení, co se mu zazdálo, přijíma-je dogmata "cum grano salis", takže de facto byl heretikem / haeresis

- vybírání, volba; v kanonickém smyslu však je heretik ten, kdo "per-tinaciter" , to jest zarputile,tvrdohlavě popírá některou pravdu víry Can.1325,§ 2/. Máme přehorlivé katolíky, pro které příslušnost a láska k Církvi jsou pravou vášní; to jsou lidé, kteří "sentiunt cum ECCLESIA" a kteří někdy podléhají až církevnímu "šovinismu", neboť odmítají uznat dobrou vůli lidí, již nejsou katolíci a dívají se na ně s despektem a nedůvěrou. Pak jsou tu lidé, pro něž vnějškovosti církevního života jsou pravým koníčkem. Jsou pyšni na to, že znají jména představených papež-ských kongregací, že mají stýčka kanovníkem, že znají rubriky lépe než klerus. I když se zamyslíme nad těmi, kteří jsou katolíky v plném slo-va smyslu, kteří to dobře myslí a snaží se žít v milosti Boží a věří ve vše , co Církev učí, najdeme mezi nimi nesčetně odstínů, podle toho nač kladou důraz, nač se soustřeďují. Katolíci jednoho stylu mohou být velmi přitažliví pro každého, napomáhat růstu Církvi a její prestyži, kdežto druzí pro svou úzkoprsost nebo malý rozhled a sektářství, nebo nesnášenlivost mohou velmi uškodit katolické věci. Nad těmito nuancemi bychom se měli často zamyslit a dobře si je analysovat.

Zapomínáme také na to, že u většiny lidí to, co se jeví, jako nábožen-ský život, je jen z určité části důsledkem ctnosti nábožnosti a ctností theologických. Vedle motivů náboženských a nadpřirozených hrají tu vět-ší nebo menší úlohu i motivy přirozené a mimonáboženské. Naše seminární učebnice s nimi nepočítají, naši profesoři nás na ně téměř neupozornili a i protestantská pastorální theologie jim věnuje jen malou pozornost. Tak na př. mnohé konverse za účelem sňatku s katolickou snoubenkou nebo snoubencem jsou pod vlivem lidských, mimonáboženských motivů, ne ovšem TOLIKO lidských motivů, je-li konverse pravá a upřímná. Na podílu moti-vů nadpřirozených a jejich převaze záleží pak konvertitova spolehlivost a opravdovost. Podobně u dětí velkou úlohu hraje rodičovská autorita a důvěra v ty, které dítě miluje a kteří jsou věřícími katolíky. Vliv pro-středí a veřejného mínění působí rovněž značným morálním tlakem, byť mnohdy neuvědomělým. Je-li tento motiv neobyčejně silný, pak je nábožen-ský život lidí, o nichž tu mluvíme, více věcí společenskou a tradiční nebo kulturní, než věcí pravé zbožnosti a charity. Tím se i vysvětluje, proč lidé z tradičních katolických zemí, daleko lepších než Čechy nebo Francie, když přesídlí do nekatolického prostředí, záhy "ztrácejí víru". Angličtí kněží i laici se často pohoršují nad Iry, Poláky a jinými ka-tolíky z tradičních katolických zemí, kteří v Anglii záhy přestanou cho-dit do kostela a žít jako katolíci. "Jak je možné, že tak brzo ztratí víru?", táže se anglický katolík. Odpověď ovšem je, že pravděpodobně té víry nikdy mnoho neměl a že praktikoval náboženství spíše ze zvyku, jako společenskou zvyklost, poněvadž to náleželo k dobrému vychování a k tradicím země. V některých zemích poměr mezi knězem a školní mláde-ží , anebo učitelů či rodičů a dětmi v oboru náboženské výchovy bývá ta-kového rázu, že dítě plní náboženské povinnosti jen ze strachu před tres-tem se strany rodičů, kněze nebo učitele. Kdyby nešlo na mši svatou, do-stalo by výprask. Touto metodou ovšem lze sotva vyvolat pravý a spontán-ní a trvalý náboženský život.

Mnoho lidí chodí do kostela jen z určitého sobeckého motivu, že je to povznáší, přináší určitou útěchu a uspokojení a že nemají nic lepší-ho na práci, řekněme v neděli odpoledne. Se změnou života v zemi, s pří-chodem biografu, radia, televise a jiných vyražení a zábav, lidé ztratí zájem o odpolední bohoslužby. Bylo by možno vypočítat daleko více hete-rogenních motivů, které mají vliv na náboženské projevy a snižují jejich cenu a spolehlivost podle toho, jak dalece převažují.

Úkolem kněze, hlavně v dobách, jako je naše, je, aby se snažil posí-lit u lidí pravé náboženské pohnutky a omezit vliv pohnutek mimonábožen-ských na "náboženský" život členů Církve. Musí se snažit pomoci všem na cestě k Bohu a spáse, ale nemá podle mého názoru "dare sacra canibus" a

VINCULUM III.,1-2. -5- KVĚTEN-ČERVEN 53 má s mrtvými údy Církve, kteří nemají úmyslu, aby byli oživeni, jednat jako s údy mrtvými. Je tu ovšem třeba velké rozvážnosti a moudrosti. Musíme totiž mít stále na mysli dvě rozličná hlediska, a to "politiku" krátkodobou a dlouhodobou. Krátkodobou politikou je snaha spasit svou generaci, neriskovat ničím věčný život a udělat, co je v moci, abychom vyšli slabým a hříšným vstříc. Dlouhodobá politika znamená pamatovat na celek Církve,to jest na Církev nejen v našem území a v naší době, nýbrž na prestiž celé Církve,a na její rozvoj nebo nebezpečí úpadku

v b u d o u c n u . Aniž zanedbáme, co můžeme vykonat pro spásu ně-kterého vlažného katolíka hic et nunc, musíme nicméně pamatovat na to, že nedostatkem ostražitosti a nedostatkem správného rozboru situace můžeme tak zaplevelit pole Církve svaté na určitém území, že celá set-ba bude udušena a duchovní rozvoj onoho území bude snad znemožněn na mnoho generací.

Hlavně se mi zdá, že musíme být svědomitější co do vedení konverti-tů / tím myslím i konvertity v rozšířeném slova smyslu, to jest katolí-ky, kteří se vracejí k náboženské praxi/. Nespokojujme se "stranickou přihláškou , nespokojujme se tím, že někdo "sentit cum Ecclesia". Cír-kevní"vlastenectví" a ochota podřídit se církevní kázni a uznat, čemu Církev učí, zdaleka nestačí. Nestačí ani, že ten člověk by chtěl kon-vertovat.celý svět,a že stroze odsuzuje vše, co je neorthodoxní. S dog-matickou, věroučnou konversí musí jít ruku v ruce hluboká konverse mrav-ní. Víra bez lásky je bezcenná. To neznamená, že konvertita bude od po-

čátku svatý a dokonalý. Naopak, od toho, kdo stojí teprve na počátku, nemůžeme čekat dokonalost. Můžeme a musíme však čekat pokoru a dobrou vůli. Bůh doplní během času všechno ostatní. Co žádat musíme, je meta-noia, pokání. Opravdový hluboký odpor k hříchu / appretiative summus/, a to nejen k hříchům těla, ale k těm subtilnějším a zatvrzelejším hří-chům, jako je samolibost, žárlivost, škodolibost, podezřívavost, obo-jetnost, tvrdost a neláska. Jen se začtěme do výzev starozákonních pro-roků volajících po vnitřní proměně, metanoi, anebo Janovu odpověd/v Luk. III./. Na otázku "Co máme tedy činit?" Jan odpovídá:"Kdo má dvě sukně, dej tomu, kdo nemá žádné, kdo má pokrm, učiň podobně...Nikoho neutiskuj, nikomu nekřivdi a buď spokojen s žoldem..." Jan se nespokojuje s ujiš-těním, že jeho posluchači jsou ochotni uznat věroučné postuláty a poslou-chat synagogu. Mravní konverse je nutnou a nepostradatelnou částí kon-verse věroučné. Příliš lehkovážný postup v té věci a robení křesťanů na " běžícím pásu" bez svědomité přípravy a bez dlouhé zkušební doby /"katechumenát"/, jak tomu bylo na počátku Církve a jak je tomu v kaž-dé pohanské zemi, na příklad v misiích / a nejsme my pohanská a misij-ní země ?/, znamená degradování, rozředění křesťanství/ viz i článek Lva Robuleckého v Novém Životě před dvěma roky/. V takovém rozředěném křesťanském prostředí pak slovo "katolík" anebo "křesťan" ztrácí svoji pádnost a svůj význam a svou prestiž, neboť je nutno pak rozlišovat katolíky věřící a nevěřící, praktikující a papírové. Samozřejmě, že Církev svatá nemůže zahynout, i když se nevědomky pokoušíme o její zá-hubu svým nedostatkem prudence a svým lehkovážným zacházením se svatý-mi věcmi, ale územní úsek Církve, to jest Církev v určité zemi, světa-dílu nebo kulturní oblasti, může být obrácena v duchovní úhor a pusti-nu. Na nás, českých kněžích v emigraci, záleží, zda Církev v našem ná-rodě pokvete, nebo bude živořit.

OŽEHÁVÁ PROBLEMATIKA - MÍR KRISTŮV MEZI ČECHY A NĚMCI Dr.A.H.

/5.pokračování/ Dlouho se neozval nikdo. Až koncem července 1952 se objevil v Mni-

chově generál Prchala. Pozval několik sudetských Němců, mezi nimi i představitele "Ackermanngemeinde", k svému mladému spolupracovníku, Vladimíru Pekelskému na tiskovou konferenci. To byl začátek jednání, z kterého vyšla smlouva,nazývaná v německém tisku prostě "Sudetendeutsch-tschechischer Vertrag". Ale dříve než se budeme zabývati zrozením a dal-šími osudy této smlouvy, musíme si stručně povědět - sine ira et studio -kdo je Lev Prchala a kdoje Vladimír Pekelský. /Připomínám, že Prchalu

osobně neznám; Pekelského jsem měl příležitost několikrát pozorovat při diskusních večerech stuttgartského rozhlasu./

Lev Prchala je typický starorakouský důstojník. Kdo se s ním kdy setkal, zdůrazňuje, že je to osobně slušný člověk. Jeho jméno se popr-vé stalo předmětem veřejné pozornosti, když roku 1939 založil českoslo-venskou, tenkrát ještě československou, legii v Polsku. Když bylo Pol-

sko poraženo, uprchl přes Rumunsko na západ. Zdá se, že si vzhledem k svému brannému zásahu v Polsku činil nárok na vůdčí postavení v exilu -a že toto právo upíral Benešovi, který bez boje kapituloval. Výsledek byl ten, že se dostal do radikální oposice proti pařížské a později londýnské zahraniční vládě. Přidalo se k němu jen několik bývalých pří-slušníků extrémní pravice.

Kdo se trochu pamatuje na poměry první republiky, nebude asi popírat, že české fašistické hnutí tvořili většinou lidé psychicky nebo mravně úchylní, rození političtí sektáři. Napřed byl samozřejmě český fašis-mus radikálně protiněmecký. Ale když přišel v Německu k moci Adolf Hit-ler, nastal mezi českými fašisty rozkol. Jedni více zdůrazňovali nacio-nalistickou složku hnutí a byli tedy proti Hitlerovi; někteří z nich -na příklad Karel Locher - uprchli dokonce na západ a za války se větši-nou přidali k Prchalovi. Drzí zase více zdůrazňovali složku protižidov-skou a vůdcovský princip vlády - a z těch se pak stali hlavní kolabo-ranti nacistů za okupace. Také tato skupina částečně uprchla za hrani-ce, ovšem až po roce 1945.

Generál Prchala se může právem honosit, že nesouhlasil s Benešovou cestou do Moskvy a se vším, co z ní pošlo, ani s plány na odsun česko-moravských Němců. Je ovšem těžko říci, co bylo projevem politické pro-zíravosti nebo citu pro spravedlnost - a co bylo prostě důsledkem jeho osobní oposice proti Benešovi. Roku 1945 se Prchala nevrátil, zůstal v Londýně, ale čas od času se pokoušel navázat spojení s domovem. V Ús-tí nad Labem na příklad kolovaly mezi Čechy i Němci jím podepsané le-táky proti odsunu a něco pravdivého musilo být i na tak zvané mostecké aféře, i když ji komunistické ministerstvo vnitra jistě značně nafouklo. To všechno byly ovšem sporadické zjevy. Většina naší veřejnosti sotva ví o Prchalově existenci. U sudetských Němců zanechal ovšem onen první nepatrný projev solidarity s české strany velmi hluboký dojem.

V Německu se zatím skrývali před zrakem americké vojenské policie Češi, kteří tu hledali asyl, protože jim hrozilo potrestání za skuteč-nou nebo i jen domnělou kolaboraci. Většinou pocházeli z některé pro-německé fašistické frakce. Jejich vůdcem se stal mladý student Vladimír Pekelský / narozen r.1923/, syn známého brněnského psychiatra, který se za války přihlásil k Němcům. V.Pekelský sám prý studoval za války v Německu. Jeho spolupracovníky se v Mnichově stali zvláště brněnský universitní profesor Wierer, který si za války počínal spíše hanebně než zločinně, a vdova po nacistickém zločinci Blaschtowitschkovi, s kterou se později Pekelský oženil.

Tato skupina navázala spojení s generálem Prchalou - společná nená-vist k Benešovi překlenula veliké osobní rozdíly a také i starý rozkol v českém fašistickém hnutí - a stala se po únoru 1948 již zcela ve-řejně, odbočkou jeho českého národního výboru pro Německo. Začlenila se ovšem i do jakési internacionály východoevropských exulantů extrém-ně pravicového ražení, která se od roku 1945 tvořila v Německu, zvláště v Mnichově, ve které mají pochopitelně hlavní slovo ukrajinští Bende-rovci, chorvatští Ustašovci, madarští Ohňokřížovci a slovenští Gardisté.

Pro všechny české uprchlíky, kteří po roce 1948 přicházeli do Němec-ka a aspoň po nějaký čas musili žíti v táborech, byl Vladimír Pekelský se svým podivným českým okruhem a se svými "mezinárodními"konexemi před-stavitelem generála Prchaly a jeho hnutí. Ačkoliv se později Pekelský s Prchalou rozešli, mám za to, že tato skutečnost je rozhodující pří-činou, proč se Prchala dostal i v nynějším českém exilu do naprosté isolace, z které se už nikdy nevymaní, ačkoliv by mu těžké chyby ostat-ních exilových politiků mohly nepřímo dělati reklamu. Bylo by ovšem pa-radoxní, kdyby se z této isolace podařilo vymanévrovati právě Pekelské-mu. - Pro naše hlavní théma je však důležité, že toto všechno si vět-

VINCULUM III.,1-2 -6- KVĚTEN-ČERVEN 1953

VINCULUM III.,l-2. -7- KVĚTEN-ČERVEN 53 šina sudetských Němců vůbec neuvědomovala a naivně vítala Prchalu a Pe-kelského jako první Čechy, kteří jim přišli podati ruku.

Když projevil Prchala ochotu k veřejné dohodě se sudetskými Němci, zbýval ještě nesnadný úkol: přiměti "mluvčího" Landsmannschaftu, Lodg-mana von Auen, aby byl vůbec ochoten hovořit s Čechem, byť s Čechem tak smířlivě naladěným jako Prchala. Někteří sudetští katolíci si dodnes považují za čest, že se jim to podařilo. Zde vidíme nejlépe onu odliš-nou perspektivu. -.-

Dne 4. srpna 1950 byla konečně ujednána dohoda, kterou za "Arbeits-gemeinschaft" podepsali Logdmann, Reitzner/soc.dem./ a Schütz, za "Čes-ký národní výbor" Prchala a Pekelský. Obě strany se tu hlásí k demokra-tickému "světovému názoru" a vyhlašují neomezené právo sebeurčení náro-dů, které se má definitivně projevit plebiscitem. Shodují se jednak na návratu sudetských Němců do jejich bývalých sídlišť, jednak na společ-ném boji za osvobození českého národa. Odmítají kolektivní vinu a pom-stu, ale požadují náhradu všech navzájem způsobených škod a individuál-ní potrestání všech vinníků. Nevyjadřují se o budoucím státně-politic-kém uspořádání "českomoravského prostoru", ale zakládají společný fede-rativní výbor, který se má touto otázkou zabývat.

"Arbeitsgemeinschaft" a všechny jednotlivé sudetské skupiny v Západ-ním Německu se postaraly o velikou publicitu této dohody. Není dnes su-detského Němce, který by o ní nevěděl a který by ji nepovažoval za vý-znamnou historickou událost. Mnozí při tom vůbec netuší, jak nerovno-měrný byl vzájemný poměr signatářů: na jedné straně všemi uznávaná vr-cholná representace, na druhé straně drobná politická sekta. Jediná po-chybnost, která se vyskytne, se týká upřímnosti českých signatářů v je-jich smířlivém postoji - nebo naopak, zda nešli němečtí signatáři pří-liš daleko ve svých ústupcích. Mnozí němečtí jednotlivci jsou proti ja-kékoliv dohodě. Veřejně se však tento hlas málokdy ozve, jistě i proto, že téměř současně s onou dohodou vyhlásily všechny vrcholné organisace odsunutých Němců /tedy i z Polska, z Maďarska a z Balkánu/ na svém sjez-du ve Stuttgartě tak zvanou magnu chartu odsunutých, která ve všeobec-nější formulaci říká celkem totéž, co dohoda s Prchalou.

/Příště dokončení./ NB! Redakce "VINCULA" by byla vděčna čtenářům, kdyby k těmto člán-

kům o německo-české problematice zaujali stanovisko a co nejdříve nám zaslali názor na věc, po případě připojili i praktické náměty, jak by-chom my kněží v exilu mohli pracovat pro vyřešení tohoto bolestného problému v křesťanském duchu spravedlnosti a lásky.

EUCHARISTIE ZDROJ ŽIVOTA A POSVĚCENÍ Pro duchovní obnovu

Svatý Otec Pius XII. přijal v neděli 31.května 53 mimo jiné i tisíc kněží-adorátorů a Arcibratrstvo nočního klanění Nejsvětější svátosti. - Řekl oběma skupinám několik otcovských slov, které mohou být i nám vzpruhou pro náš eucharistický život i pro eu-charistický apoštolát mezi laiky.

" V encyklice "Mediator Dei" o svaté liturgii jsme připomněli nauku církevní tradice i církevních sněmů o adoraci Nejsvětější svátosti a pochválili jsme různé formy této úcty. Mezi nejkrásnější a nejprospěš-nější z nich jsme zařadili veřejnou adoraci Nejsvětější svátosti, jak ji konávají kněžská sdružení, řeholní kongregace a laická bratrstva. V exhortě k veškerému kleru "Menti nostrae", o svatosti kněžského ži-vota, jsme zakončili nástin kněžských ctností těmito slovy:"Těchto i ostatních kněžských ctností budou moci chovanci seminářů snadno dosáh-nouti, osvojí-li si od malička upřímnou a něžnou úctu k Ježíši Kristu, "vpravdě, skutečně a podstatně" přítomnému ve způsobách nejsvětější svá-tosti a přebývajícímu mezi námi zde na zemi, a bude-li On - přítomný v nejsvětější svátosti - pohnutkou a cílem všech jejich činů, záměrů a obětí.

VINCULUM III.,1-2. -8- KVĚTEN-ČERVEN 53 Svatá mešní oběť, zbožně sloužená knězem,naníž ve spojení s celou

Církví mají intimní účast i věřící, je sice´a zůstane hlavním úkonem Bohopocty; ale eucharistický kult se slaví též i mimo vlastní oběť, všude tam, kde je ve svátosti přítomen a adorován Bohočlověk, a děje se tak mnohonásobným způsobem.

Nelze o tom pochybovat, že dobrý Pastýř chtěl být pravým Chlebem -jak pěje Andělský učitel ve svých podivuhodných, tak vznešených a ob-sažných hymnech. Nestačí mu být adorován; chce být též naším pokrmem. "Nebudete-li jísti tělo Syna člověka...nebudete v sobě mít života"/Jan, 6,54/. Jeho bezmezná láska stanovila tuto podmínku pro naše štěstí. "Nebudete mít podílu se mnou.../abych užil slov samého Pána -Jan,13,8 -/ nebudete-li se živit mým tělem. Ale duše, která pochopila lásku svého božského učitele, nespokojí se několika málo okamžiky, v nichž spočine andělský chléb na jejích rtech, cítí potřebu dívat se dále na všemohou-cího Pána a klanět se mu po vůli pod prostými způsobami chleba, v nichž se dává do jejích služeb; táhne ji to a nezná únavy v nazírání na ten jemný závoj, který v téže chvíli skrývá i zjevuje Spasitelovu lásku; cítí potřebuprodlévatdlouhé chvíle před posvěcenou Hostií a při pohle-du na pokoru svého Boha prokazovat mu nejpokornější a nejhlubší poctu.

Existuje snad vznešenější naučení než skutečná přítomnost Bohočlově-ka pod způsobou křehkého chleba? Chléb je pokrmem pro všechny, je udě-lán jen pro to, aby sloužil, aby udržoval život.

A takový je též kněz podle Kristova srdce:nestanoví /předem/ žádné podmínky pro výkon své služby, je ochoten činit dobře stále, dává se bez výhrady - úplně.

Ale co platí v míře nejdpkonalejší pro kněze, platí v určité míře pro každého křesťana, poněvadž láska je přikázání všeobecné, uzavírá v sobě celý Spasitelův zákon.Vzpomeňte jen na dojemné podobenství o dobrém Samaritánovi! Ježíš v něm nakreslil obraz svého srdce a dal nám je za příklad:"Jdi a čiň podobně i ty!"/luk.10,37/.-Najděte si čas,po-třebnou sílu, peníze, abyste mohli co nejlépe pomáhat všem lidem, svým bratřím. Buďte pro každého užiteční a dobří jako chléb! Buďte však zá-roveň pokorní! Jinak by Vaše láska nemohla proniknout až do hlubin člo-věka, kterému pomáháte, do hlubin jeho srdce, které je třeba získat Bo-hu a otevřít působení milosti.

Kdokoliv prodlévá často a dlouho u Kristových nohou ve svaté Hostii, pochopí naučeni eucharistického Chleba a pozná naléhavou nutnost uvá-dět je v praxi, zapomínat zcela na sebe, dávat se bez výhrady druhým. A právě po tom poznají všichni, že jste Kristovými učedníky /srv.Jan 13,35/, skuteční adorátoři v duchu a v pravdě, kteří oslavují Otce ná-sledujíce Syna.

Řekli jsme jen několik slov o lásce vyplývající ze svátosti lásky; neboť je to přikázání Páně. Ale svatá Eucharistie je pro své ctitele nevyčerpatelným zdrojem světla a síly. A především ti, kdo se druží v mlčelivých hodinách noci k adoraci andělů a vzdávají díky Beránkovi, který byl obětován, získávají sobě a celé Církvi nesmírně mnoho z vod zdrojů Spastelových /srv.Is.12,3/."

Na konec udělil svatý Otec všem přítomným apoštolské požehnání pro-vázené přáním:"aby počet nočních adoratorů a adrátorů kněží stále vzrůs-

tal, aby jejich horlivost byla příkladem a útěchou pro naše město, aby božský Učitel, tajemně přítomný v nejsvětější svátosti se nechal pohnout jejich vytrvalými modlitbami a přijal blahosklonně jejich hold."

NĚKOLIK SLOV K NÁBOŽENSKÉ SITUACI DOMA. Napsal P.L./Řím/

V posledním čísle Naší Jednoty jsme četli důkladnou studii o vývo-ji náboženské situace v Československu, o metodách a cílech protinábo-ženského boje.Dnešní stadium začalo vyhlášením otevřeného ideologické-ho boje proti náboženství loňského roku. Vede se boj o duši lidu, o du-ši mládeže a dětí. Celý národ by měl být železnou převýchovou k materia-lismu odvrácen od Boha a od křesťanství. Dnes je hlavní nebezpečí doma v rozřeďování obsahu svaté víry: je rozřeďováno a zamlžováno duchovní

VINCULUM III.,1-2. -9- KVĚTEN-ČERVEN 53 poslání kněze a Církve, je rozřeďován obsah věroučných článků.

V propagandě se stal ideálem kněz-vlastenec, nikoliv kněz-pastýř, kněz-vůdce k věčnosti, kněz- druhý Kristus. Ideálem je kněz, který by se co nejvíce zúčastnil budování socialismu a jenž by se snažil doka-zovat jeho správnost z pravd křesťanství a přehlížel nepřeklenutelný rozdíl zející mezi vírou v Boha a nevěrou komunismu a jeho vzpourou pro-ti Bohu. Toto smýšlení stále více proniká i v článcích tak zv.Katolic-kých novin i Duchovního pastýře. Jasným příkladem je únorové číslo Duch pastýře a zvláště úvodní článek min. Plojhara věnovaný památce biskupa Jirsíka.

V očích komunistů a Státního úřadu pro církevní věci má Církev jen tolik významu, na kolik by mohla organisováním náboženského života a působením na věřící přispívat k propagaci a výstavbě socialismu. Zvláš-tě na venkově měla být dána fara, kostel a zvláště kazatelna v něm do služeb Jednotných zemědělských družstev; kněžím jsou posílány oběžní-ky i vypracovaná kázání, která mají sloužit těmto účelům.

Je rozřeďována víra.Je velmi zajímavé sledovat stále klesající křiv-ku náboženských článků v"katolickém"nebo lidoveckém tisku. Dříve se v nich udržovalo jisté náboženské ovzduší. Dnes se "život z víry" změnil v nedělní úvahy plytkého etického zabarvení bez vztahu k nadpřirozené-mu životu. A ještě horší je, když se odůvodňuje socialismus z Písma sva-

tého, když se socialismus líčí jako naplnění přikázání křesťanské lásky hlásané Kristem, když se z textu evangelia vyvozují závěry nejen pro mírovou propagandu, nýbrž i pro socialistické hospodářství. Komunismus se ztotožňuje s vinicí, na niž v evangeliu posílá hospodář dělníky,ve-likonoce a vzkříšení jsou vysvětlovány jen jako probuzení života pří-rody a omlazení života. Ani slova o Kristově vzkříšení. Jen trochu fol-kloru, starých krajových zvyků, povídání o velikonočních kraslicích, o pomlázce atd.Tedy rozřeďování náboženských pravd, jejich zneužívání ne-bo zamlčování a někdy i sesměšňování, jako na příklad o posledních Vá-nocích ústy tehdejšího předsedy vlády Zápotockého.

A při tom pokračuje soustavná proticírkevní a protináboženská pro-paganda ve škole, v různých kursech a osvětových přednáškách. Této pro-pagandě se sice dnes nedává mnoho ohlasu v denním tisku neb rozhlasu, aby si jí zbytečně nevšímala cizina, ale tím je jen nebezpečnější, po-něvadž tím snáze mohou bezstarostně zaspat ti, kdo mají povinnost bdít.

Způsob psaní domácího tisku naznačuje, že někteří se začínají dívat na Církev a náboženství jako na věci, které patří spíše už jen do histo-rie než do skutečného současného života. Na př. při otevření Památníku národního písemnictví ve strahovském premonstrátském opatství v Praze se mluví o klášterech jen jako o bývalých klášterech, o řeholích jako bývalých řeholích, ačkoliv nebyl dosud vydán žádný zákon o jejich o-ficiálním zrušení nebo zákazu.Není třeba dodávat, že i tento památník je především velkým propagačním nástrojem pro šíření komunistické ideo-logie a novým prostředkem v boji proti Církvi a náboženství.

Tato situace se ještě zhorší po prázdninách, až půjdou děti do re-formovaných škol, do osmiletek a jedenáctiletek, kde bude pro nábožen-ství ještě méně místa než dosud, bude-li tam vůbec ještě náboženství připuštěno.

Situace doma je smutná. Tím smutnější, že se začíná projevovat úna-va, znechucení, zklamání i mezi dobrými. Nebezpečí okamžiku - jak to řekl svatý Otec o velikonocích - je únava a malátnost dobrých!-Tím ví-ce je musíme podporovat svou modlitbou, svým pravidelným mementem při mši svaté, svými kněžskými obětmi.Vytrvalost a vítězství katolicismu doma, našich kněžských spolubratří i našich laiků, je v našich rukách! V našich sepjatých rukách!V naší důvěře a v naší obětavosti!

NĚKOLIK DROBNÝCH ZPRÁV Z DOMOVA.- DOPORUČUJEME MODLITBÁM A DO MŠÍ SVATÝCH SPOLUBRATŘÍ duši vdp. P.Felixe SVOBODY O.P., který zesnul v Pánu v koncentračním klášteře na Moravci na Moravě.- Dominikán, kněz-jubilant; působil dlouhá léta ve Znojmě a v posledních letech žil v Li-toměřicích. - R.i.p.

Docházejí zprávy, že přibývá řeholních kněží v duchovní správě. Bliž-

VINCULUM,III.,1-2. -10- KVĚTEN-ČERVEN 53 ší okolnosti tohoto zjevu nám nejsou známy.

V PRAŽSKÉM SEMINÁŘI je asi 110 bohoslovců / z toho 6 Slováků, dva z trnavské diecése, jeden z Košic; ostatní z českých diecésí/. Bude vy-svěceno osm nových kněží. Každý týden jedna hodina tak zvané společen-ské nauky. Ve vnitřním životě semináře se zdá, že se snaží zachovávat staré tradice seminární, pokud to ovšem dovoluje "bohoslovecký materi-ál".-

V BRATISLAVĚ je 75 bohoslovců, vysvěceno bude letos 11 novokněží. KONGREGACE CHUDÝCH SESTER "DE NOTRE DAME" bude letos slavit v rozptý-

lení sté výročí založení samostatné české kongregace /mateřinec v Horaž-ďovicích v budějovické diecési/.

ČESKOTĚŠÍNSKO DOSTALO NOVÉHO GENERÁLNÍHO VIKÁŘE v osobě dp. Antoní-na VESELÉHO, původem z diecése královéhradecké; byl sekretářem apoštol-ského administrátora Msgra Onderky, který ho uvedl v úřad 16. dubna t.r. v Javorníku /Frývaldov/.

APOŠTOLSKÁ KONSTITUCE "CHRISTUS DOMINUS" je ve stručném výtahu uve-řejněna v 5./květnovém/čísle Duchovního Pastýře. Zajímavé je, že je zpráva přetištěna z maďarského časopisu A KERESZT a polského TYGODNIKU POWSZECHNYHO /kde vyšla začátkem března/ i se závěrečnou poznámkou ma-ďarského časopisu"pokrokových" katolíků:"S velikou radostí konstatují kněží i věřící, že apoštolská konstituce "Christus Dominus" přizpůsobi-la praxi dnešním poměrům, protože dosavadní právní předpisy konservativ-ně setrvávaly na staletých zastaralých zvycích. Náš lid, který žije v ru-chu výstavby naší vlasti, srdečně přivítá toto ulehčení, neboť věřící mohou se silnějším duchem pokračovat v budovatelské práci nového světa, když budou čerpat pro svůj život sílu z tohoto pramene." - Ukázka, jak veliké je ujařmení Církve v našich zemích, a jak je náš klerus i lid násilně odlučován od Svaté stolice a to i věcech ryze náboženského cha-rakteru, které nemají ani nejmenšího zdání politiky. - Jinak většina místa v posledním čísle Duchovního pastýře je věnována svátku práce/ úvodník gener. vikáře olomouckého Glogara/, práci ve světle křesťanství

/ Dr.Jaroslav Kouřil/, otázkám dneška u svatého Pavla /mír, práce, po-měr ke státu/-/Dr.Merell/.

SVATOPROKOPSKÉMU JUBILEU byla věnována pozornost v několika číslech Duchovního pastýře, především ve dvou studiích P.Klementa. - Pražský

seminář oslavil svatého Prokopa pobožností před světcovými ostatky v seminární oratoři a rektor semináře kanovník Kubík měl pontifikální požehnání. -

NA MORAVĚ JSOU NESPOKOJENI s tak zvanými Katolickými novinami , po-něvadž si málo všímají Moravy a svým obsahem nejsou prý lidu přístupné. To je nepřímé doznání, že je lid nečte a o ně nestojí. -Za to prý jsou velební páni velmi spokojen s Duchovním pastýřem, který prý je na výši a dobře plní své poslání.

STRUČNĚ Z ŘÍMA. - Není možno ani vypočísti v těchto několika řád-cích všechny důležité promluvy, které pronesl svatý Otec v posledních

měsících. - Zvlášť pozoruhodné byly některé projevy o sociálních otáz-kách k dělníkům a dělnicím z Italie / komentář encykliky Rerum novarum o svátku Nanebesvstoupení Páně/, promluva k římským dopisovatelům svě-tového tisku o poslání Církve a o povinnostech novináře, promluva ke katolické inteligenci o apoštolátu katolického inteligenta v dnešní do-bě. - Nával poutníků do Říma byl v květnu tak veliký, že svatý Otec mu-sel dávat audience v basilice svatého Petra, poněvadž aula della bene-dizione nad vchodem svatopetrské basiliky byla příliš malá. -Svatý Otec bral prostřednictvím svých legátů podíl na jubilejních slavnostech ho-landského episkopátu /sto let od jeho znovuzřízení/ a stého výročí ná-boženské svobody katolíků v Dánsku. Při této příležitosti pronesl ně-mecky rozhlasové poselství ke všem katolíkům v Severní Evropě. - Voleb-ní období dalo příležitost komunistům k mnoha útokům na italský episko-pát, který však jednal opravdu hrdinně a důstojně v duchu konkordátu a a svých pastýřských povinností.Modlíme se a doufáme, že volby zajistí Církvi v Italii svobodu na další léta. -VINCULUM.-Folia circularia Clero ČSR in dispersione destinata in 1.BOHE-MICA.- Manuscripti instar. CUM APPROB. ECCLESIASTICA. - Romae, 5.6.53.