tři inkarnace

Tři inkarnace18. 11. 2011


Jako 20letý student brněnské Masarykovy univerzity byl zatčen a odsouzen k 11 letům v komunistických žalářích. 9 roků z toho si odseděl. Osud mu přichystal i práci krmiče v ZOO, čerpače vody či technika botanického ústavu. Stal se arktickým ekologem, jako výzkumník na Arktidu dojížděl 30 let a byl i misionářem u Eskymáků. O jednotlivých epizodách dramatického životního příběhu napsal knihu s názvem Tři inkarnace. Emeritní profesor Torontské univerzity, arktický ekolog a botanik Josef Svoboda

Josef Svobodaarktický ekolog a botanik

Pavla Pilařová


Pane profesore, Váš život by se dal rozdělit do tří úseků. Před zatčením, po něm a třetí Kanada. Jaký byl ten první úsek? Jak vzpomínáte na domov, na rodinu? To byl šťastný úsek, než přišla válka a zabrali nás Němci, nacisti. Ta druhá polovina od r. 1940 do r. 1949 nebyla už tak pozitivní. Narodil jsem se v Praze a bydleli jsme v Kralu-pech. Tatínek byl strojvůd-cem na dráze. Byla to idylická doba až do r. 1939, kdy přišla mobilizace a tatínek musel narukovat. Pak přišla válka a všechny obtíže pro Čechy. Já jsem měl komplikovanou situaci, protože obě tatínkovy sestry si po první světové válce vzaly Němce a pak se staly německými občankami skrze své muže. Maminka byla vlastenka, i když pocházela ze Sudet. Tak to byla velká vlastenka a sokolka.

Vy jste taky byl skautem, zajímala vás příroda od dětství? Právě skrze toho našeho vůdce, který nás vodil do přírody a vše nám ukazoval, rostliny, ptáky. Jmenoval je a tím jsem se stal jeho následovníkem. Když jsem si měl zvo-lit, co budu dělat, zvolil jsem biologii.

Vy jste ale studoval dva obory, biologii a filosofii. Takže to nebylo tak vyhraněné.Ne, dokonce jsem se rozmýšlel, co to bude. Obě mě přitahovaly. Ale ten náš skautský vůdce Eda říkal, že se to možná dá dělat dohromady.

Zeptej se. Tak jsem se ptal. Ano, mů-žete mít hlavní a vedlejší obor. Tak jsem první ročník udělal oba obory.

První ročník jste tedy dokončil. Ano.

Ale pak vás zatkli, a Vy jste se dostal do Jáchymova, Leopoldova a dalších míst za vlastizradu a špio-náž. Jaký byl ten Váš prohřešek?Protože ten režim nás chytal jako mouchy. Že musí zlikvidovat reakci. Na univerzitě mě jeden ze studentů řekl, že mluvíme o demokracii. Ale tím se to nezmění. Tak jsem se ptal, co by se dalo dělat. Ale protože to bylo blízko konce války a v podvědomí bylo podzemní hnutí, tak půjdeme do podzemí. Udělal mě spojkou a já jsem byl přiveden do Hodonína, abych potkal jednoho dělníka z tabáčky, že to bude můj člověk, od kterého budu přinášet zprávy do Brna. To se stalo jedinkrát, donesl jsem nějaký dopis. Pak jsem ho ode-vzdal a zapomněl jsem na všechno. No a za rok 23.9.1949 přišli v 5,30 ráno a zatkli mě a všechny studenty.

Jak se to stalo? Napojil se na vás někdo z StB?No ten estébák to sledoval přes Petra Křivka, kterého pak pověsili. Měli nás všechny, nemuseli jsme zapírat, vše měli na papíře a jen říkali řekni mně to a to. Tři týdny jsem chodil k výslechu a jediná skutková podstata byla to, že jsem přenesl jeden dopis, ve kterém nevím, co bylo.


Takže jste pak strávil 9 let za mřížemi, v uranových dolech... Napřed ve vedlejší koleji ve Znojmě, pak měsíc na Mírově. Ale obvinili nás ze vzpoury. Najednou nás posbírali a odvezli do Ostravy. Tam jsme byli půl roku na samotkách. Pak nás pře-vezli na Bory a tam jsem šel do díry. Spal jsem na betonu. Pak jsem byl 4 roky v uranových dolech v Jáchymově.

Na jaký nejhorší zážitek si vzpomínáte? Bylo jich několik, ale nejdramatičtěj-ší byl, když jsme byli v té Ostravě na samotkách.Pod okny tam někdo sbíjel lešení. Instinktivně jsme vy-tušili, že je to popraviště. Pak se tam ozvaly hlasy, byl to soudní senát. Přiváděli vězně, ptali se na jméno. Že mu byla všechny odvolání zamítnuta a bude vykonána poprava. Tak ho popravili, lékař konstatoval smrt. Tak je po 15 minutách popravili čtyři. My jsme spali, nevím, jestli ti druzí byli vzhůru. Já jsem byl bdělý a bušilo mi srdce. Tušil jsem, co se tam dělo. Jména těch popravených se objevila později, až když jsem byl venku. Jsou napsáni v té knize.

Pane profesore, ono je zvláštní se na to zeptat, ale přinesl Vám ten komunistický kriminál něco dobrého? Byl to výtečný výsledek. Nezlomili mě. Byl jsem v prostředí, kde jsem se mohl poučovat a dál studovat. Byl tam např. profesor právnické fakulty v Brně Vladimír Kubeš.

Přednášel nám právní filosofii. Mám od něho zápočet a říkal až jednou přijdu, tak mi to uzná. Podobných zážitků a zkušeností, charakterních, bylo moc. Celkově, když jsme to pře-žili, byl to pozitivní přínos. Natolik, že by to člověk nechtěl měnit. Ne, že bych to chtěl zopakovat, ale když už jsem to prožil, tak je to dar.

Krom toho, že jste byl mezi tehdejší elitou národa, dostal jste se taky mezi duchovní. Na někoho možná to zapůsobí tak, že ztratí víru. Někdo se zase utvrdí. Jak jste to měl Vy? U nás to bylo všeobecně, že víra byla povzbuzována. Ne každý se stal věří-cím, ale hluboce byl přesvědčen, že to vše má smysl. Já jsem gravitoval k poučení náboženskému, které se mi dostalo na tom muklovském Vatikánu, jak se tomu říkalo. Tam byli kněží a duchovní v izolaci. A já, když se mě ptali, čím jsem, tak mi bylo poraděno, abych řekl, že jsem farár. Slovensky. Tak jsem říkal, že jsem farár. A co tady děláte ještě? Honem ho dejte na izolačku. Tak jsem tam s nimi byl 2,5 roku. To bylo in-tenzivní studium filosofie a teologie.

Po 9 letech jste se vrátil. Jaký byl ten návrat do toho režimu, mezi běžné lidi, jak jste to vnímal? Já jsem to nazval „na volné noze“. Ne na svobodě. Stále jsem nemohl dostat pas. Mohl jsem se pohybovat po Československu. Protože jsem tu vnitřní svobodu nikdy neztratil, tak


když mě pustili, necítil jsem se nijak unešen. Šel jsem z Pankráce dolů, jako bych šel z dovolené. Dokonce tam byla nějaká fotografka, vypadal jsem jako bezdomovec, měl jsem kra-bici v podpaží. Chtěla mě vyfotit, ale říkal jsem že ne. Ale tatínek mi pak říkal, že jsem se měl nechat vyfotit, že by to byla dokumentární fotka.

Vy jste pak vystřídal několik zaměstnání. V r. 1968 jste emigro-val do Kanady. Ale to rozhodnutí jste neudělal sám. Vy jste dostal pas, i Vaše žena. Dostali jste se do Německa a tam jste vyhledal duchovního, se kterým jste se radil, zda se vrátit do Českosloven-ska, nebo odjet do Kanady s tím, že už se nikdy nemusíte vrátit zpět? Ptal jste se toho duchovního proto, že jste chtěl znát vůli svého Boha? Ano, určitě to tak bylo. Když by se to interpretovalo, odejít do ciziny nebylo tak snadné. Rodina zůstávala, taky jsem si říkal – když slušní lidi ode-jdou, kdo tam zůstane. Ale ta příleži-tost byla. Ale doma jsme řekli, že se vrátíme. Moje žena nechtěla odejít, její rodina tu zůstala. Můj bratr v tom Německu zase byl. Tak jsem si říkal, že nejlepší je slyšet nezávislou radu. A proto, že jsem mezi těmi duchovní-mi byl a jezuité jsou racionalisté, tak jsme vyhledali jezuitský dům a zazvo-nili jsme tam. Chtěli jsme staršího důstojného pána a lámanou němči-nou jsme mu říkali, o co jde. A on na to – už jste si tam odseděl dost, nic lepšího vás tam nečeká. Jestli

chcete vlasti pomoct, že to bude lepší venku. Ale je to na vás, jak se rozhod-nete. Tak když to takto řekl, šli jsme na kanadskou ambasádu. Bylo to v Bonnu. Tam se podívali a řekli – letadlo už dneska odletělo, ale zítra můžete letět. Tak jsme řekli dobře.

Vy jste v Kanadě konečně mohl dokončit svá studia, promoval jste ve 44 letech na univerzitě v Edmontonu. Stal jste se arktic-kým ekologem. To není obvyklá specializace. Když jste na tu Arktidu přijel, jak na vás ta příroda působila pocitově?

Byl jsem zelenáč. Nic jsem o ní nevěděl. Ale profesor, který mi nabídl místo v projektu, říkal, že potřebuje takového člověka, jako jsem já. Protože jsem v tom programu, který se rozvíjel v Československu, už pracoval. Tak jsem měl před těmi Kanaďany předstih. Přijal mě a nikdy jsem toho nelitoval. Byla to moje volba. Bylo to exotické. Řekl – pojede-


te na 75. stupeň a když už jsem tam byl, začal jsem tu Arktidu objevovat.

A co Vás nejvíc nadchlo, na co jste přišel?Za těch 30 let toho bylo víc. Prvních 5 let jsem se učil. Svůj projekt jsem dokončil, doktorát jsem dostal. Pak jsem dostal místo na Torontské uni-verzitě a stal jsem se učitelem. Pak jsme dělali první výpravy. Na některých místech jsem byl 5, 6 let. Je těžké to popsat. Dělám rostlinné stu-die, společenstva jsou tam sporá a jsou na hranici přežití. To je důležité i pro třeba zabydlení Marsu.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad, na co jste přišel? Jedno z velkých překvapení bylo, že jsme dokázali, poznalia popsali, že Arktida je odledněná teprve jen 100 let. Celá Severní Amerika byla pokry-tá ledovcem ještě před 10 tis. lety. Ale že by ještě před 100 lety byl kanadský sever zaledněný, to jsme dokázali.

Vy říkáte, že zkoumání Arktidy má přesah třeba takový, abychom

mohli civilizaci přenést jinam. Má přesah i na naše území?Má, protože Arktida je nejvíce posti-žená oteplováním. Pozorovali jsme to a měřili. Měříme ústup ledovců. Kde jsem byl, byly ledovce. My jsme pracovali na odledněných místech. Hlavní element byl, že Arktida je velmi citlivá na změnu klimatu. Trochu oteplení ji mnohem víc zahřeje. Ochlazení zase přinese to znovuzalednění. To se stalo před 500 lety. U nás Karel IV. zavedl vinnou révu a jižní plody, které tady vyhynuly, protože ta malá doba ledová přišla i do Evropy.

Já bych se ráda zmínila o té knize. Vy jste se k jejímu sepsání neroz-hodl sám. Přemluvili Vás příbuzní, známí. Jste rád, že jste ji napsal?Teď, když je hotová, tak už ano. Už mě rodina a jiní říkali – známe tě jen z Kanady. Řekni nám, jak to bylo předtím, napiš to. Ale vždy bylo něco důležitějšího. A já jsem to pořád odkládal a pak mě Miloš Dole-žal z Českého rozhlasu vyzval na delší sezení. Udělal dlouhý pořad Osudy a řekl, že to doplníme a vydáme to. Ten poslední rok jsem jenom psal.

Pane profesore, když se ohlédneme za Vaším životem. Strávil jste 9 let v kriminálu, studia jste mohl dokončit až v pozdějším věku. Vaše první žena – jí se natolik stýskalo, že se vrátila do vlasti a pak zemřela. Jeden z Vašich dvou synů, Ondřej, zemřel. Přemýšlel


jste někdy nad podobností Vašeho životního příběhu a příběhu biblického Joba? Je Vám ta postava blízká a máte i Vy stále tu životní radost a naději?Tu radost a životní naději mám. To byly hluboké životní krize. I to manželství mě poznamenalo. To není něco, s čím se člověk chlubí. Zvláště mezi přáteli – říkají – jsi věřící a sám jsi prožil rozvod. Žádná vina se nechce rozmazávat. Ale na druhou stranu je vždy východisko, aby měl člověk možnost k nápravě a obrození. Mám štěstí, že moje druhá žena je se mnou 40 let. Měli jsme 2 chlapce, z nichž jeden naráz odešel. Byl to velmi nadaný skladatel klasické hudby. To byla dvojnásobná ztráta. Ten druhý se potatil a zvolil si tu Arktidu a žije tam. Má dvě hezké děti. Jsem na něj hrdý.

Pane profesore, jak to máte s odpuštěním? Je potřeba odpouštět? Měl jste tu potřebu? A jak je to se zapomínáním? Odpouštění a spravedlnost jsou dvě různé věci. Člověk může odpustit a přesto si přát, aby se uskutečnila spravedlnost. Aby ti lidi, kteří jsou zodpovědní za to věznění, odsuzová-ní, popravy, aby se ta reakce posbíra-la, to byl zločin. Ta spravedlnost by se měla naplnit. Já jim nemám co odpouštět. To je mezi nimi a vyšší mocí. Sám si přeju, abych byl odpuš-těn, kde jsem někoho zklamal nebo křivdil. Já se na nikoho nezlobím, nemám žádnou nevraživost. Ale přál bych si, aby byl svět spravedlivější.

Pane profesore, děkuji, že jste přišel. Mým hostem arktický ekolog a botanik Josef Svoboda.


Skryté titulky: K. Schwarzová Česká televize, 2011

tři inkarnace

Documents