Úder půlnoci (Merry Gentry 4) – Laurell K. Hamiltonová - U KÁZKA

Někteří muži se odešli očistit. Jiní šli ke vstupu do sithenu počkat na policii, protože

bez nich by si policisté nikdy cestu dovnitř sami nenašli. Dveře sithenu se totiž

přesouvají a nemají rády cizince. Jedině magie je dokáže udržet otevřené, aby jimi

mohl projít smrtelník, který nikdy předtím jejich práh nepřekročil. Když jsme všechny

rozdělili, zjistili jsme, že nám někdo chybí. Onilwyn nebyl v chodbě. Neodešel s

Rhysem, a tedy se s ním ani nevrátil. Jednoduše zmizel. Celá staletí byl Celovým

mužem. Nelíbilo se mi, že zmizel zrovna potom, co se odehrála taková velká

magická událost. Napadlo mě, že odešel donášet svému skutečnému pánovi, nebo

komukoli, kdo nosí Celovi zprávy do jeho vězeňské cely.

Propletli jsme se mezi dvěma těly, která stále čekala na policii. Když jsme se dostali

blízko velkých kuchyňských dveří, uslyšela jsem výkřiky a štěkání. Přízvuk Májové

Maggie byl výrazný, protože byla rozzlobená. „Seš zatrolenej strážce, stromovej

chlape, to k čertu jsi. Vypadni z mý kuchyně!“ Spolu s ní předváděli svou verzi ječení

i její malí teriéři.

„Já se snažím,“ křičel mužský hlas.

Dostali jsme se ke dveřím ve chvíli, kdy z železa odlitá pánev o velikosti malého

štítu udeřila Onilwyna do zad. Zaskočilo ho to a další hrnce a pánvičky ho srazily na

všechny čtyři. Měděné a nerezové pánve se zableskly vycíděnými jasnými těly, když

narazily do jeho trupu, ale byly to sytě černé železné pánve různých velikostí, které

ho srážely na zem. Chladné železo už dlouhou dobu pomáhá proti všemu

kouzelnému. Sidhe možná vládnou Říši kouzel, ale chladné železo stále bolí.

Májová Maggie stála v kuchyni a obklopoval ji zlostný oblak hrnců, pánví,

naběraček, lžící, vidliček a nožů, se svou drobnou hnědou postavičkou uprostřed se

podobala malému ďábelskému těžítku. Naběračky se přidaly k útoku hrnců a pánví.

Onilwyn teď ležel roztažený na podlaze a pažemi si zakrýval hlavu, aby se chránil. Tři

kouzelní teriéři vyskakovali a zase uskakovali zpět, aby ho štípli. Nejboubelatější pes

zabořil tesáky do jeho boty a snažil se z ní vytřást duši.

Onilwynův meč ležel na podlaze poblíž velkých černých kamen. Pokud chcete

zaútočit na skřítku, nikdy to nedělejte na její domácí půdě.

„Popadl ji amok,“ vydechl Galen přes rachot kovu.

Podívala jsem se důkladněji na její obličej. Všichni skřítci mají tváře podobné

lebkám, protože nemají nos, ale jenom nosní dírky. Avšak teprve když jejich tváře

vypadají jako ďábelsky šklebící se lebky, pak se jich zmocnilo zlo – amok. Skřítci

dokážou vymlátit pole obilí za jediný den nebo přes noc postavit stodolu. Představte

si, že se tolik moci změní v destrukci, ve smyslů zbavenou destrukci. V opuštěné

části skotského pomezí si pořád vypráví příběh o statkáři, který znásilnil a zabil

místní děvče. Neuvědomil si, že její rodinu přijali skřítci. Ten statkář a celý jeho statek

byli rozřezaní na kousíčky.

Májová Maggie ještě úplně nechytla amok, ale pracovala na tom.

„Ne,“ namítl Doyle, „ještě ji amok nezachvátil, ale musíme najít způsob, jak ji vyrušit

dřív, než se k té bitvě přidají i nože.“

„To je snad škoda,“ prohodil Rhys.

Souhlasila jsem s ním, ale každý, koho popadne skutečný amok, pak patří k

běsům, ďábelskému Hejnu, které již není úplně součástí Temného království. Maggie

si zaslouží něco lepšího, bez ohledu na to, co si o Onilwynovi myslím.

„Májová Maggie, tady je Rhys! Poslala jsi pro mě, vzpomínáš?“ křičel Rhys.

Lžíce zavířily a přidaly se k naběračkám, nezapojily se už jen těžké železné vidlice,

dostatečně velké, aby se s nimi dala otočit půlka krávy, a nože. Docházel nám čas.

Řekla jsem jedinou věc, která mě napadla a která by ji mohla natolik šokovat, aby

začala poslouchat. „Tetičko Maggie, co tě tak rozčílilo?“

Hrnce začaly zpomalovat jako vír těžkých sněžných vloček, které uklidňuje jemný vítr.

Ten vítr je uhlazeně položil na těžký dřevěný stůl. „Cos to řekla?“ zeptala se, hlas

prosáklý podezřením.

„Řekla jsem, tetičko Maggie, co tě tak rozčílilo?“

Zamračila se na mě. „Nejsu pro tebe žádná tetička Maggie, ďouče.“

„Jsi sestra mé prababičky z matčiny strany. Takže jsi moje prateta, Maggie.“

Pořád vypadala nespokojeně, ale pomalu kývla a řekla: „Jo, to by mohla bejt

pravda. Ale ty jsi princezna sidhe, ať už tvoje krev je, nébo nejni. Sidhe nás

neuznávaj.“

„Proč ne?“ zeptala jsem se.

Třela si chlupatými prsty beznosou tvář a ještě víc se zamračila. „Princezno

Meredith, musíš bejt vopatrnější, před kým mluvíš.“ Podívala se na Onilwyna, který

se bolestivě zvedal na nohy. Na bledé kůži měl krev.

„Ano, je stvořením Cela. Ale Cel zná mou pokrevní linii.“

„Sidhe vědí jenom to, co chtějí vědět o krvi, která jim teče žílami.“ Jak se

uklidňovala, začal její přízvuk mizet. Její hlas byl kultivovaný, jako snad odněkud ze

středozápadu, ale ve skutečnosti bez přízvuku jako hlas televizních hlasatelů. Svůj

hlas si vytříbila telefonováním s ostatními fanoušky kouzelných teriérů po celé zemi a

světě. Americký klub chovatelů vám neuzná nové plemeno psa, pokud nikdo

nerozumí, co říkáte.

„Když budu popírat své dědictví, nezměním tím, čím jsem,“ namítla jsem. „Nebudu

kvůli tomu ani o centimetr vyšší ani nebudu vypadat o kousek víc jako královská

sidhe.“

„Možná,“ připustila Maggie a rukama si uhlazovala beztvaré šaty, „ale není to krev

skřítků, která tě dostane na trůn.“

Napřáhla jsem se k velké z železa odlité pánvi, která ležela na stole. Ovinula jsem

dlaň kolem chladného kovového držadla. Pod rukou mi zůstala netečná, byl to pro

mě jenom kov. Zdvihla jsem těžkou pánev a změnila úchop, abych ji držela v

rovnováze. „Ale je to krev skřítků, co mi pomáhá dělat tohle.“

Oči se jí zúžily. „Jo, nebo lidská.“

„Nebo lidská,“ souhlasila jsem.

Onilwyn se zakýval a zhroutil se zpátky na kolena. Kdyby byl člověk,

pravděpodobně by byl mrtvý.

„Co na něj tebe a tvé psy poštvalo?“ zeptala jsem se.

Dva z jejích teriérů jí přišli k nohám, ale ten boubelatý stále vrčel na Onilwyna.

Uvědomila jsem si, že ten pes není tlustý, ale že je to březí fenka. Byla tak plná

štěňat, že se při chůzi kolébala, když se konečně vracela na Maggiino zavolání.

„Dulcie si šla očuchat jeho nohu,“ vysvětlovala Maggie. „Trochu na něj zavrčela. By

ho nekousla.“ Drobné silné ruce sbalila do pěstí. Vypadalo to, že se ovládá jen

taktak. „Nakopl ji, i když je plná štěňat. Nakopl mýho psa.“

Jednou z mých prvních vzpomínek je, jak jsem v malé temné komoře spolu s

vrtícími se štěňaty. Byla jsem tak malá, že se mi do klína ani nevešlo jedno štěně. U

tenké linie světla u závěsu, který zakrýval přední stranu díry, seděl obrovský pes. Ta

hedvábná srst štěňat kouzelného teriéra a ten pes na stráži jsou pro mě stále

naprosto jasnou vzpomínkou. Otec mi jednou říkal, co jsem si já ve svých osmnácti

měsících nepamatovala. Můj otec a Barinthus byli odvoláni pryč a nechali mě s

Májovou Maggie. Královnin majordomus přišel bez náznaku studu zkontrolovat

nějaká jídla, která byla připravena na noční hostinu. Kdyby královna věděla, že mě

můj otec schoval v kuchyni, už by pro mě dál nebyla útočištěm.

Vplížila jsem se do komory se štěňaty a jejich matkou, jako jsem to často dělávala.

Bývala jsem k nim velmi něžná už tenkrát, jak mi Maggie později řekla. Když

majordomus přišel, jednoduše zatáhla závěs a skryla jak mě, tak štěňata.

Majordomus nevěřil, že ukrývá jenom štěňata, proto se pokusil nakouknout dovnitř a

fena ho kousla. Chránila svá štěňata i mě.

Ještě dneska mi vůně i dotyk teriérů přijdou uklidňující. Nevím, co bych řekla nebo

udělala Onilwynovi za jeho chování, protože rozhodl za mě.

„Ne!“ zakřičeli Rhys i Galen.

Ucítila jsem, jak se Doyle a ostatní pohnuli, ale stála jsem vedle klečícího Onilwyna,

když zvedl ruku, povolal svou magii a namířil ji na Májovou Maggie.

Nepřemýšlela jsem, jenom jsem jednala. Dlaň jsem pořád měla ovinutou kolem

železné pánve. Naplno jsem ho udeřila do tváře takovou silou, jaké jsem byla jednou

rukou schopná. Nejsem tak silná jak čistokrevný sidhe, ani jako skřítek, ale dokážu

prorazit díru do auta a neublížit si. Jednou jsem to udělala, abych odradila pouličního

lupiče.

Kolem pánve se rozstříkla krev, překvapivě jasná šarlatová sprška. Onilwyn spadl

na bok a tiše sténal. Jeho nos vypadal jako rozmáčknuté rajče a bylo tam tolik krve,

že se stěží dalo odhadnout, jakou další škodu jsem v jeho tváři napáchala.

Místnost naplnilo tíživé ticho. Myslím, že jsem překvapila všechny včetně sebe.

Rhys zavrtěl hlavou a dřepl si k padlému muži. „Ty ho vážně nemáš ráda, co?“

„Ne,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že mě vysloveně odpuzuje myšlenka, že

bych měla Onilwynovi dovolit, aby se mě dotkl. Když jsem byla dítě, patřil mezi mé

hlavní trýznitele. Pořád nenávidím Cela a některé jeho kumpány dost na to, abych

necítila nic než naprosté uspokojení z toho, že jsem tak zničila Onilwynovu tvář. Ne

že by se mu to nezahojilo.

Malá fenka teriéra, kterou nakopl, k němu s vrčením přišla. Očichala jeho krev, pak

ostře kýchla, jako kdyby hořce páchla. Otočila se k němu zády, zahrabala packami

do země a vymrštila tak jeho krev do vzduchu. Bylo to dominantní vzdorné gesto.

Fenka se vrátila zpátky ke své paní a dvěma ostatním psům, takže všichni tři seděli

v řadě u Maggiiných nohou, usmívali se a mávali ocásky. Májová Maggie se na mě

křenila a ukazovala silné žluté zuby. „Ach ano, ty jsi mého druhu.“

Přikývla jsem a podala jí zkrvavenou pánev. „Ano, ano, to jsem.“ Usmála jsem se

na ni a ona se rozesmála. Bylo to obrovské zaburácení smíchu. Ovinula kolem mě

paže a pevně mě objala. Na okamžik mě to překvapilo, ale objala jsem ji stejně

pevně. Tady je někdo další, kdo se mě dotýká, aniž by tím něco získal. Objala mě,

protože… prostě protože. Objetí bez žádného důvodu, jenom proto, že je to milé. A

těch v poslední době nedostávám dost.

Více v knize ÚDER P ŮLNOCI, kterou na podzim 2014 vydává nakladatelství

EPOCHA v edici Fantastická Epocha.

www.epocha.cz

www.facebook.com/anitablakeova