ROČNÍK XXVI, CENA 50 Kč

Universumrevue Č E s K é K ř E s ťA N s K é A K A d E m I E 2/2016Spiritualita pro sekularizovanou společnostVladimír Volráb

Teologovo řemesloRozhovor s Josephem moingtem sJ

Pozvání na cestu Rozhovor s Ladislavem Heryánem sdB

Proces evropské dezintegrace stephan schulmeister

Proces evropské integrace na rozcestíUlrike Lunacek

Proměny Evropy a evropská identita magda Vašáryová, Zuzana Roithová

Tři scénáře možné budoucnosti Petr Pernica

Bezpečné místoRozhovor s Hansem Zollnerem o sexuálním zneužívání v církvi

Černobyl a Fukušima: Poučení a výzvyVladislav Klener

Ztrácí se dnes biologické pohlaví?Gerhard marschütz

Dr. Alfred Fuchs – Kristův svědek a vyznavačJan stříbrný

Pomáhat a chránitVáclav malý

2

Ve středu 16. 3. 2016 se v emauzském klášteře konalo v rámci cyklu „Laboratoř dialogu“ další kolo­kvium, tentokrát na téma: „Je smrt stále tabu?“. Jako hlavní referenti vystoupili malířka a ilustrátorka Mgr. Martina Špinková, která v roce 2011 spolu s přáteli založila Hospicové občanské sdružení Cesta domů, kde působila jako ředitelka, a prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., přední český lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu. Kolokvium moderoval prof. Tomáš Halík, prezi­dent České křesťanské akademie. Stěžejní myšlenky z kolokvia jsou zveřejněny na YouTube kanálu ČKA (https:www.youtube.com/user/ckakademie).

Dne 20. 4. 2016 se v emauzském klášteře v rámci pravidelných diskusních večerů uskutečnilo kolo­kvium nazvané „Oligarchizace české společnosti“. Hlavním referentem byl Erik Tabery, český novinář, spisovatel a šéfredaktor týdeníku Respekt, který se věnuje převážně psaní politických komentářů, zejména o domácí politice. V roce 2003 obdržel cenu Novinářská křepelka pro žurnalisty do 33 let. V únoru 2009 také získal Cenu Ferdinanda Peroutky a byl nominován na cenu Magnesia Litera. Večerem provázel v roli moderátora prezident ČKA prof. Tomáš Halík. Také toto kolokvium lze zhlédnout na YouTube kanálu ČKA.

ČEsKÁ KřEsťANsKÁ AKAdEmIE je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťan-ských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době na 1620 individuálních členů a kolektivními členy jsou svatojosefská jednota Polička, společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Benešově u Prahy, Blatnici pod sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Heřmanově městci, Hodoníně, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Klatovech, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Letohradě, Liberci, Litomyšli, milevsku, milíně, mladé Boleslavi, moravské Třebové, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Novém městě nad metují, Opavě, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 3, Praze 5, Praze 6, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, říčanech, sušici, světlé

nad sázavou, Šternberku, Táboře, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Valašském meziříčí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém mýtě, Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.

UNIVERsUm REVUE ČKA, číslo 2, vychází 12. 6. 2016, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehrad-ská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: cka@omadeg.cz, www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. mK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář sJ, Alois Křišťan sdB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír smékal, Jan stříbrný, Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Foto na obálce Rozka Beránková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. IssN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje sENd Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, send@send.cz.

ZE ŽIVOTA ČKA

Během letního semestru 2016 byly v emauzském klášteře v knihovně České křesťanské akademie nato­čeny dva rozhovory z cyklu Rozhovory v knihovně. Hosty byli kardinál Miloslav Vlk, který hovořil na téma „kořeny strachu v současné společnosti“, a druhým hostem byl RNDr. David Pitthart, CSc., který se zamýšlel nad papežskou encyklikou Laudato si. Oba příspěvky jsou uveřejněny na YouTube kanále ČKA.

OBsAH

Milí čtenáři,česká společnost se proměňuje spolu s ostatními evropský­mi společnostmi. Dosavadní jistoty jsou otřeseny, znejiš­ťují nás nové události a zneklidňují přetrvávající krize. Změna je jedno z nejvíce skloňovaných slov současnosti. A skutečně. Většina z nás změny pociťuje, vědomě nebo podprahově; ve svém bezprostředním okolí, ve společnosti a my křesťané samozřejmě také v církvi. Změna přitom již dávno nemusí nutně znamenat vývoj k lepšímu.

Klima ve sdělovacích prostředcích občas připomíná názorovou bitvu, a to nám při hledání odpovědí příliš nepomůže. Universum si snaží udržet objektivní odstup k překotné současnosti. Předkládá srozumitelné hypo­tézy a diferencovaně srovnává rozdílné názorové pozice. V souladu se svým ideovým zaměřením se snaží hledat odpověď na otázku, jakou podobu by mělo nabýt křesťan­ské myšlení a životní styl v dnešní hodnotově neukotvené společnosti.

Osobitým způsobem našel svou cestu k Bohu salesián Ladislav Heryán, kněz s kytarou v ruce. Zamýšlí se nad svobodou, která není samozřejmá, a nad vztahy, vyžadují­cími stálou péči. Podobným směrem, byť i z jiných výcho­disek, se ubírají myšlenky profesora teologie Josepha Moingta. Kněz a vědec, který se nedávno dožil úctyhod­ných sta let, postrádá v lidských životech potřebu sdílet, bez níž není možné nalézt pravdu. Francouzský jezuita Moingt vyjadřuje přání, aby se církev více otevřela součas­nému světu a konstruktivně zacházela s jeho sekularizací a laicizací.

Na pozadí současných událostí je pochopitelné, že se věnujeme evropským tématům, a to hned z několika hle­disek. Esej z pera rakouského vysokoškolského pedagoga Stephana Schulmeistera popisuje důvody evropské dezin­tegrace, jejíž počátek datuje do sedmdesátých let minulého století. Sociální politika evropských států a těžiště názoro­vého spektra intelektuálů se tehdy přesunulo doleva. Jako reakce na tento vývoj došlo k renesanci neoliberalismu s důrazem na „přednost trhu před politikou“. Další au­torkou je Ulrike Lunacek, místopředsedkyně evropského parlamentu, která posuzuje stav Evropské unie na pozadí uprchlické krize. Způsob, jakým se EU s tímto jevem vypořádá, je podle ní rozhodující pro budoucí směřování evropské integrace. Petr Pernica z Vysoké školy ekonomic­ké nastiňuje tři možné scénáře vývoje EU a pojmenovává rozhodující faktory pro další vývoj. Inspirativní jsou na tomto textu zejména odkazy na korespondující pasáže z papežských encyklik.

Věřím, že vám i toto číslo Universa nabídne myšlenko­vé podněty a přeji všem čtenářům klidné léto, čas pro své blízké a na tichou meditaci.

Ilona Trnková

EdITORIAL

LETEm sVěTEm

Postoj české veřejnosti k přijímání uprchlíků / 4Redakce

Spiritualita pro sekularizovanou společnost / 5Vladimír Volráb

Teologovo řemeslo / 6Rozhovor s Josephem Moingtem SJ

K udělení Mezinárodní ceny Karla Velikého papeži Františkovi / 7Reinhard Marx

ANKETA

Co víme o inkluzi? / 8Lenka Felcmanová, Vladimír Foist, Daniela Pokorná, Dana Moree

ROZHOVOR

Pozvání na cestu / 10Rozhovor s Ladislavem Heryánem SDB

TémA

Proces evropské dezintegrace / 14Stephan Schulmeister

Proces evropské integrace na rozcestí / 16Ulrike Lunacek

Proměny Evropy a evropská identita / 18Magda Vašáryová, Zuzana Roithová

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

Tři scénáře možné budoucnosti / 20Petr Pernica

Bezpečné místo / 25Rozhovor s Hansem Zollnerem SJ

Orientační dny / 28Josef Beránek

Černobyl a Fukušima: Poučení a výzvy / 30Vladislav Klener

TRENdy

Ztrácí se dnes biologické pohlaví? / 33Gerhard Marschütz

PřÍROdNÍ Vědy, FILOsOFIE, TEOLOGIE

Kde hledat domov pro člověka? / 36Jan Bednář

HIsTORIE

Dr. Alfred Fuchs – Kristův svědek a vyznavač / 40Jan Stříbrný

KULTURA

Filmové zastavení v prachu času / 44Rozhovor s Vítem Zapletalem

Dívat se na svět s otevřenýma očima / 45Rozhovor s Yannem Arthusem-Bertrandem

RECENZE / 46

KOmENTÁřE Pomáhat a chránit / 50Václav Malý

4

LETEm sVěTEm

Postoj české veřejnosti k přijímání uprchlíků

„Migrační krize“ je dlouhodobě vnímána jako výrazná bezpečnostní hrozba nejen pro Českou republiku a Evropu, ale i v globálním kontextu, jak vychází z březnového šetření veřejného mínění v ČR.

Tři pětiny (61 %) dotázaných zastávají názor, že by Česká republika neměla

uprchlíky přijímat vůbec, necelá třetina respondentů (32 %) je pro jejich přijetí do doby, než budou schopni vrátit se do země svého původu. Jen velmi malá část občanů ČR (3 %) pak zastává názor, že by ČR měla uprchlíky přijmout a nechat je usadit se zde.  Aktuální vývoj dění sleduje velká část (75 %) české veřejnosti. Pro přijetí ukrajin­ských uprchlíků je 37 % dotázaných, oproti tomu 55 % by uprchlíky z Ukrajiny nepři­jímalo.  V české veřejnosti je přijetí uprch­líků z Blízkého východu a severní Afriky nakloněno 17 % dotázaných, přičemž proti se vyjádřilo 79 % občanů.

Tyto poznatky vyplývají z průzkumu Martina Buchtíka a Jarmily Pilecké z Cent­ra pro výzkum veřejného mínění (Sociolo­gický ústav AV ČR, v.v.i.).

Pokud srovnáme březnové výsledky s názorovým rozložením ze září roku 2015, vidíme, že postupně stoupal podíl těch, kteří by uprchlíky do České republiky ne­přijímali vůbec. Tento vzestup se zastavil v lednu, oproti kterému současné výsledky vykazují mírné snížení podílu dotázaných s odmítavým názorem na přijetí uprchlíků. V porovnání s lednovými výsledky tak dochází k mírnému vzestupu počtu osob, které by uprchlíky přijaly do doby, než se budou moci vrátit do země svého původu (vzestup o 4 procentní body). Zároveň pak mírně poklesl podíl lidí, kteří by uprchlíky nepřijímali (pokles o 4 procentní body). Když se podíváme na výsledky zářijového šetření z roku 2015, vidíme, že podíl obča­nů, kteří byli kladně nakloněni přijímání uprchlíků, byl přibližně stejný (46 %) jako podíl lidí s odmítavým postojem (50 %). V současnosti se podíl zastoupení těchto skupin liší o 27 procentních bodů (34 % ku 61 %).

Podpora přijímání uprchlíků na pře­chodnou dobu se mírně zvyšuje s nejvyš­ším dosaženým vzděláním a se zvyšující se životní úrovní respondenta (což jsou do značné míry propojené charakteristiky). O něco odmítavější je postoj mužů, dále potom i lidí, kteří nedůvěřují vládě ČR. Výrazněji se postoj k přijímání uprchlíků

82 %. V případě ohrožení bezpečnosti ČR a světového míru jsou výsledky dlouho­době na přibližně stejné úrovni a zároveň nejsou výrazněji proměnlivé v čase. Pokud jde o ohrožení evropské bezpečnosti, vi­díme, že ohrožení Evropy vlivem aktuální situace kolem uprchlíků je vnímáno silněji.

Zájem veřejnosti

Zájem o aktuální vývoj je enormní, 75 % respondentů se o aktuální vývoj okolo uprchlíků zajímá, což je nejvíce ze všech měřených významných událostí alespoň celoevropského charakteru za posledních deset let. Pokud srovnáme zájem o dění kolem uprchlíků s ostatními aktuálními událostmi ve světě, vidíme, že přibližně stejně vysoký zájem projevuje veřejnost i o dění týkající se Islámského státu (69 %). Zájem o dění na Ukrajině je podstatně niž­ší (37 %). Z aktuálních událostí lze zmínit i například dění v Palestině a Izraeli, o kte­ré deklaruje zájem přibližně třetina (32 %) respondentů. Pro představu lze doplnit, že o  volby do Evropského parlamentu se v době jejich konání (tedy v květnu 2014) zajímalo 28 % občanů. Zájem o dění mírně roste s dosaženým vzděláním, přičemž více se o dění zajímají lidé s vysokoškolským vzděláním. Sledování dění kolem uprchlíků se dále zvyšuje i se stoupající deklarovanou životní úrovní respondenta. Z hlediska věku je zájem nižší u mladých lidí ve věku 15–29 let, zároveň zájem o tuto situaci s vě­kem stoupá. Samozřejmě též platí, že lidé, kteří se zajímají i o ostatní aktuální události (např. ISIL), se taktéž zajímají o dění kolem uprchlíků.

Pokud se podíváme na proměnlivost zá­jmu o aktuální dění kolem uprchlíků v čase, vidíme, že v  české veřejnosti existuje po­měrně stabilní část lidí, která se o dění spí­še (v průměru 20 %) nebo vůbec nezajímá (v průměru 4,5 %). Stejně tak podíl lidí, kteří se o aktuální dění kolem uprchlíků spíše za­jímají (v průměru 46 %) a rozhodně zajímají (v průměru 29,5 %), je prakticky neměnný.

Výzkumu se účastnilo tisíc lidí ve věku od patnácti let výše. Redakce

neliší podle věku. Více odmítají přijetí uprchlíků lidé, kteří se na pravolevé škále politické orientace umisťují k levému stře­du a krajní levici.

Bezpečnostní riziko

Z předchozích šetření také víme, že česká veřejnost očekává, že se cizinci co nejví­ce přizpůsobí zvyklostem české kultury, a dlouhodobě je vnímá jako určité bezpeč­nostní riziko.

Jako výrazná bezpečnostní hrozba jsou uprchlíci vnímáni nejen ve spojení s ČR (79 %), ale i v evropském (91 %) a svě­tovém (80 %) měřítku. Pokud srovnáme pocit ohrožení s ostatními aktuálními událostmi, vidíme, že v současnosti jsou českou veřejností nejvýrazněji vnímány jako ohrožení pro celosvětový mír události spojené s tzv. Islámským státem (ISIL). Oproti tomu události na Ukrajině nejsou považovány v porovnání s děním kolem uprchlíků a tzv. Islámského státu za tak vý­razné ohrožení. Silněji situaci jako bezpeč­nostní hrozbu vnímají ti, kteří jsou proti přijímání válečných uprchlíků; z hlediska demografického se skupiny obyvatel v těch­to postojích neliší.

Z hlediska vývoje pak nedochází v po­stojích veřejnosti k posunům. Uprchlíky v únoru jako ohrožení pro ČR vnímalo 81 % občanů, ohrožení pro Evropu 92 % a jako nebezpečí pro světovou bezpečnost

Podíl občanů, kteří byli v září 2015 nakloněni

přijímání uprchlíků, byl přibližně stejný (46 %) jako

podíl lidí s odmítavým postojem (50 %).

V současnosti se podíl zastoupení těchto skupin

liší o 27 %.

LETEm sVěTEm

5

Spiritualita pro sekularizovanou společnost

V Praze se v květnu konaly dvě významné mezinárodní akce věnující se reflexi spirituality v moderní společnosti.

Semináře Medita­tio jsou jedním

z dlouhodobých projektů Světového společenství pro křesťanskou meditaci (WCCM – World Community for Christian Meditati­on). Od roku 2010

jich byly po celém světě uspořádány více než dvě desítky. Tematicky jsou různoro­dé, věnují se například otázkám ekologie, vědy, mezináboženského dialogu (velmi populární jsou tzv. Way of Peace s dalaj­lámou), otázkám duševního zdraví, nebo spravedlnosti (viz www.meditatio.co.uk/seminars/). Cílem WCCM je prostřednic­tvím publikací, seminářů a další činnosti přinášet univerzální moudrost a hodnoty pro současný svět.

Seminář Meditatio, který proběhl ve dnech 11.–12. května 2016 v Praze, byl prvním svého druhu ve střední a východní Evropě. Konal se ve Velké aule Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, neboť seminář byl organizován ve spolupráci s tamním Ústavem filosofie a religionistiky. Když jsme s ředitelem WCCM a anglickým be­nediktinským mnichem Laurencem Free­manem OSB hledali zaměření pražského semináře, netrvalo nám dlouho, než jsme se shodli na tématu sekularizace. Přišlo nám nanejvýše vhodné věnovat se právě v našem prostoru otázkám podoby spiritu­ality v současné sekularizované společnosti.

Pozvání na seminář přijali čtyři vý­znamní řečníci. První vystoupila profesor­ka ekumenické teologie Ivana Noble, která definovala osamělost a zápas s prázdnotou života jako frekventovaný jev u lidí dnešní doby. Lhostejno, zda se definují jako nevě­řící, agnostikové nebo věřící náležící k růz­ným duchovním tradicím, které podle prof. Noble automaticky nezaručují zakořenění lidského života ve vztazích. Část své před­nášky pak věnovala překážkám a zdrojům zdravých lidských vztahů v instituciona­lizované spiritualitě. Prof. Noble hovořila také o současné české společnost a roli náboženství ve veřejné sféře.

Poté vystoupil Laurence Freeman

OSB s příspěvkem nazvaným „Tajemství v technologické době“. Ve svém vystoupení předeslal, že náboženství v dnešní době ztratilo propojení s tajemstvím a že pokrok ve vědě tuto ztrátu nevynahrazuje. Věno­val se krizím, ke kterým podle něj rychlý vědecký pokrok vede. Následně definoval výsledky vědeckého výzkumu, jejichž cílem není zisk. Charakterizoval je jako kompa­

tibilní s moudrostí potřebnou k překonání kolektivní krize. Východisko hledá v me­ditaci, která podle Freemana dokáže znovu okouzlit svět prožitkem tajemství. To by vedlo k novému kolektivnímu a kontem­plativnímu vědomí, jež upravuje hodnoty, s nimiž se potřebujeme identifikovat.

Prvním řečníkem druhého dne seminá­ře byl jeden z nejvýznamnějších dnešních filosofů a sociologů, kanadský profesor Charles Taylor. Pro něj je téma sekulární společnosti jedním z hlavních předmětů odborného zájmu. Ve své pražské přednáš­ce se věnoval novým formám duchovního života, které s sebou přináší náboženský a duchovní pluralismus v západní společ­nosti v moderní sekulární době. Hovořil o tom, že dochází k postupnému rozvolňo­vání modelu křesťanství. Reakcí na to jsou nové modely spirituální koexistence.

Nakonec vystoupil teolog, sociolog a fi­losof, profesor Tomáš Halík. Ten pomyslně vstoupil do dialogu s ateisty a nabídl jiné interpretace Boží skrytosti oproti přesvěd­čení, že je to důkaz Boží neexistence. Uvedl, že tento zážitek Božího mlčení je pro mnohé lidi impulzem k víře, a ta, pokud je vírou zralou, by přirozeně měla obsahovat i zkušenosti nepřítomného Boha.

Varoval před pokušením povýšeného tri­umfalismu, neboť duchovní pravda víry je zde na zemi neúplná a má být stále otevřena Tajemství, které není zcela odhaleno. V této otevřenosti vidí profesor Halík možnost oslovit „nevěřící“ a vyznavače jiné víry.

Každý večer byl zakončen diskusním panelem s oběma hosty daného dne. Z kvality diskusí a velkého množství po­sluchačů ve Velké aule FF UK je možno vyvodit důležitost a především potřebnost témat, která se věnují spiritualitě v dnešní společnosti.

Meditační ústraní

Po semináři Meditatio se konalo víkendo­vé meditační ústraní, které vedl Laurence Freeman OSB. Ústraní navazovalo na seminář nejen časově, ale také tematicky, neboť  Freeman se ve svých promluvách, které se střídaly s meditacemi, po celý víkend věnoval otázkám hledání spojení a soucitu v rozděleném světě, což definoval jako cíle spirituality. Snažil se o podrob­nější analýzu společnosti a způsobu života v dnešní době. Je nasnadě, že reflexe byla vedena z pozice kontemplativní křesťanské tradice. Hlubší přístup k Bohu, světu a sobě je podle Freemana výsledkem pravidelné meditační praxe.

Zhruba pro sedmdesát účastníků me­ditačního ústraní bylo velkou ctí, že celý víkend absolvoval i prof. Charles Taylor, který je pravidelným meditujícím. Mohli jsme tak všichni vyslechnout jeho výklad podobenství o milosrdném Samaritáno­vi, který Taylor aktualizoval a pojal jako otázku pomoci v současném světě. Učinil tak s důrazem na osobní odpovědnost stát se bližním ostatním lidem. Komu by se mělo pomoci a komu ne, podle prof. Taylora předchází teorii a pravidlům. Svůj výklad vztáhl na uprchlickou krizi. Celý týden tedy nevisel ve vzduchoprázdnu a nebyl pouhým intelektuálním cvičením, případně meditací v izolaci. V různých for­mách zazněly totiž myšlenky, které mířily k současným otázkám a problémům světa a věnovaly se roli spirituality a náboženství v dnešní době. Vladimír Volráb

V L A d I m Í R V O L R Á B

Celý týden nevisel ve vzduchoprázdnu a nebyl pouhým intelektuálním

cvičením, případně meditací v izolaci.

6

LETEm sVěTEm

Teologovo řemesloV listopadu 2015 se dožil Joseph Moingt SJ, emeritní profesor teologie na jezuitské fakultě Centre Sèvres, sta let. Je tak jedním z posledních žijících pamětníků meziválečného těžkého období boje proti modernismu.

V čem tkví hlavní nesnáz teologovy činnosti? V jeho znepokojivých otázkách, v následných rozhodnutích?V jeho osobní povinnosti promýšlet otázky víry v pravdě tam, kde sám v důležitých věcech váhá a které víru mohou dokonce i zpochybnit. S jakým vědomím šel napří­klad Ježíš vstříc smrti? Pokládal se tehdy opravdu za Syna Božího? Církev nám dogmatem přináší už rovnou odpověď, ale teolog si tu musí klást otázku, co o tom za těchto okolností může říci, zvláště ve vztahu ke svým studentům nebo k lidem mimo cír­kevní prostor. Tady důrazně vyvstává otázka pravdivosti. Dojdu­li k přesvědčení, že ten či onen argument není nosný, smím jej přesto použít, například abych neznepokojoval něčí víru? Je dobré ponechat člověka v ne­znalosti takových otázek? To byl problém, kterým jsem se často musel zabývat: Smíme otevřít takovou diskusi, psát takto do časo­pisů? A co s tím dál – třeba ve výuce teolo­gie? To vyžaduje pečlivou rozvahu a jasné rozhodnutí.

Dnešní teologové se většinou neprojevují jako mluvčí církevního Magisteria, ale spíše jako badatelé nebo případně jako partneři křesťanů, snažící se odpovídat na jejich otázky. Ve srovnání s tím, v čem jsme žili před posledním koncilem, je to hodně jiná situace. Podobně jako kněží přestali hledět do zdi a obrátili se k věřícím, navázali i teo­logové s věřícími přímý vztah, a ne už jen vztah „mluvčích“ Magisteria. Je to důsledek dlouhého, významného vývoje, který po­stavil teologa do obtížné situace: musí být věrný víře církve a zároveň intelektuálně poctivý, pravdivý. To, co říká, musí být prav­divé a v souladu s evangeliem nebo s tradicí. Osobně jsem si často kladl otázku, kam až se touto cestou dostanu. Největší nesnáz tady nepředstavuje cenzura hierarchie, ale cenzu­ra vnitřní, osobní, cenzura mého svědomí, které mi signalizuje: „Ty už nejsi v pravdě!“ Tady se opravdu nelze jednoduše, prostě a beze zbytku zaštítit autoritou hierarchie. O tom se lze takřka hmatatelně přesvědčit tam, kde Magisterium prakticky nezná nově vyvstávající otázky. Na posledním koncilu se o tomto problému hodně diskutovalo, já

pro všechny, a nikoli v prvé řadě podle věr­nosti pravověří. A případné konflikty mezi oběma by byly velmi vážným problémem. Domnívám se, že tady je ve hře veškerá důvěryhodnost církve! Všichni dnešní stu­denti teologie si to musí uvědomit. Nesmí dojít k nahrazení pravdy bezpečím. Může snad být naším ideálem uspávání svědomí nebo banalizace problémů?

Jak vidíte budoucnost teologie ve Francii za současného poklesu počtu teo­logů a zároveň na druhé straně rostou­cího významu přírodovědeckého a také filosofického poznání? Obojí představuje velkou výzvu křesťanskému pojetí světa.Kladu si otázku, zda se za deset nebo dva­cet let budou lidé ještě zajímat o teologii. Je to závažná otázka nejen pro současné studenty teologie; jaký je, oč se opírá jejich dnešní zájem o teologii? Jestliže oni sami v této věci nemají příliš jasno, mohou očekávat, že jiní lidé budou mít jasnější představu a motivaci? Tady vidím důvod současné snahy teologů mluvit jazykem srozumitelným dnešnímu člověku – nevím, kdo by jinak chtěl a uměl číst jejich texty. Jestliže dovedeme přistupovat k historickým otázkám jen z pozice neochvějných a nere­formovatelných pravd víry, pak teologické texty nebude nikdo číst. Musíme se pokusit vzbudit zájem o četbu teologické literatury. Víra se nemůže ve vztazích mimo církevní prostor spokojit se svým vlastním jazykem; chce­li oslovit nevěřícího člověka, musí tak činit jemu srozumitelným jazykem, který je nevyhnutelně jazykem doby. Jen tak se jí může dostat přijetí, jen tak může vzbudit zájem a stát se součástí společenské debaty. Ještě nedávno se teologie nacházela v centru evropské kultury; i libertinští a ateističtí filosofové 18. století vedli teologické debaty. Dnes ale tady zavládlo mlčení a vyvstává problém, jak umožnit víře vstup do srdce současného nevěřícího člověka. Bude to možné bez teologické[1] rozpravy s ním?

Vaše teologie, soustředěná na osobu Ježíše Krista, působí opravdu ,jezuitsky‘, zřejmě je inspirována ignaciánskými

sám jsem tuto debatu sledoval prostřednic­tvím koncilních zápisků otce de Lubaca. Ten si v nich například poznamenal, že přítomné biskupy velmi znepokojovala svoboda, které bylo dopřáno exegetům, tedy biblistům. Ani on, který tuto svobodu hájil, se ale neubránil poznámce: „Jediné, co si otcové z průběhu koncilu zapamatují, bude uznání jejich ba­datelské svobody.“

Zápas o uplatňování kritérií pravdivosti bude v nadcházejících letech rozhodující pro hodnověrnost církevních projevů na veřejnosti. Já jí trvale věnuji velkou pozor­nost ve své práci, protože jsem přesvěd­čen, že právě teologie bude posuzována a hodnocena v prvé řadě podle svého  úsilí o pravdivost – ve vztahu k jediné pravdě

J O s E P H m O I N G T

Zápas o uplatňování kritérií pravdivosti

bude v nadcházejících letech rozhodující pro

hodnověrnost církevních projevů na veřejnosti.

LETEm sVěTEm

7

naléhá, abychom se vyvarovali situací, kdy pouze nečinně přihlížíme bojům druhých. Jsem vděčný za to, jak se František vyjádřil, i když ta slova bolí. Nesmíme se ale před touto kritikou schovávat, ale naopak musí­me ji přijmout a postavit se problému čelem. Jedině tak může Evropa znovu vzkvétat. Jedině tak můžeme pracovat na společnosti, která nikoho nevylučuje, která je lidská a důstojná. Poezie a optimismus, kterými nám František dodává odvahu změnit Evro­pu, a ano, i svět, mají být pro nás dostateč­ným impulzem!

Papež František se také jasně vyjadřuje k ekonomice a zastává model, který nabízí lidem novou šanci: „Pokud chceme naši společnost koncipovat jinak, musíme nej­prve vytvořit důstojná a lukrativní pracov­ní místa, obzvláště pro mladé lidi. A to také vyžaduje najít nové ekonomické modely, které jsou ve větší míře inkluzivní a spra­vedlivé. Neměly by být zaměřeny na to, aby sloužily jen pár jedincům, ale naopak, aby zde byly pro blaho každého člověka a celé společnosti. A to také vyžaduje přechod od ekonomiky orientované pouze na zisk k ekonomice sociální,“ říká František. Po­těšilo mě, že papež František dává v tomto ohledu za příklad sociální ekonomiku, ke které neustále vybízel i jeho předchůdce.

Na konci svého projevu nám papež Fran­tišek představil svou vizi a cestu k novému evropskému humanismu. „Sním o mladé Evropě, která je ještě schopna být matkou… sním o Evropě, která se stará o své děti, která stojí při svých chudých a při těch, kteří hledají útočiště… sním o Evropě, která naslouchá nemocným a starým a prokazuje jim úctu … sním o Evropě, ve které být migrantem neznamená zločin… sním o Ev­ropě, ve které mohou mladí lidé svobodně dýchat,… ve které manželství a děti jsou jak zodpovědností, tak radostí a nepředstavují problém kvůli nedostatku stabilní práce…sním o Evropě rodin s efektivní politikou, která zohledňuje více lidi a ne čísla a upřed­nostňuje rození dětí před hromaděním majetku…sním o Evropě, která podporuje a chrání práva jednotlivce, aniž by zanedbala povinnosti vůči celé společnosti… sním o Evropě, o které neřekneme, že jsou pro ni lidská práva až na posledním místě.“

„Papež František nás v hlubokém zamyšlení napomíná a povzbuzuje

zároveň. Jeho projev je mocnou výzvou plnou politické síly, která nás všechny vybízí k tomu, abychom oživili evropskou ideu.  „K duši Evropy patřily“, zdůrazňuje František, „kreativita, duch a schopnost znova se napřímit a překročit vlastní hra­nice.“ Jsem vděčný za to, že nám papež při­pomíná, že máme zdi bourat a ne je stavět: „Plány otců zakladatelů, oněch heroldů míru a proroků budoucnosti, nejsou zasta­ralé. Dnes jsou aktuální víc než kdy jindy, protože vybízejí ke stavění mostů a bourání zdí. Naléhavě vyzývají k tomu, nespokojit se pouze s kosmetickou úpravou nebo šroubovitými kompromisy vedoucími ke zlepšení mnoha úmluv, ale je třeba poklá­dat nové a hluboce zakořeněné základy.“ Jeho výzva k humanistickým ideálům otců Evropy nás všechny zavazuje k tomu, aby­chom pracovali na tom, jak Evropu nově rozvíjet. „Na novém rozkvětu sice unavené, ale přesto ještě energické a schopné Evropy, se může a měla by se podílet i církev. Její úkol úzce souvisí s jejím posláním hlásat evangelium,“ zdůrazňuje papež František.

Klíčovými pojmy jeho projevu jsou schopnost integrace, schopnost dialogu a schopnost něco vytvářet. Týkají se poli­tiky, společnosti i církve. Papež František nám připomíná, že evropská identita vždy byla a je dynamickou a multikulturní iden­titou. Zatímco my stále diskutujeme o tom, co Evropa je a není, je papež František o krok před námi.  Musíme začít nachá­zet řešení, rozvíjet inovativní koncepty a především dostát své osobní a sociální odpovědnosti. Nestačí jen dát uprchlíkům střechu nad hlavou – musíme je přijmout mezi sebe a do našich srdcí.

„Klíčovým prvkem v otázce integrace je dialog,“ zdůrazňuje papež František. „Pokud existuje nějaké slovo, které je nutné donekonečna opakovat, je to právě dialog… Kultura dialogu zahrnuje jak skutečný pro­ces učení, tak i askezi, která nám pomáhá brát druhého jako rovnocenného partnera v diskusi a dovoluje nám dívat se na cizince, migranta, příslušníka jiné kultury, jako na osobu, které se má naslouchat, již máme respektovat a vážit si jí.“ František na nás

Kardinál Marx k udělení Mezinárodní ceny Karla Velikého papeži Františkovi

exerciciemi a postojem Ježíšova tovaryše či společníka v pojetí Ignáce z Loyoly, za­kladatele řádu jezuitů.Byla to skutečně ignaciánská spiritualita, která mne přivedla k odvážnému vykročení z vyšlapaných cest, ke kladení závažných otázek a k vytrvalosti. Ignaciánské exercicie nejsou jen cvičením ve zbožnosti, ale obsa­hují především požadavek pravdivosti, a to pravdivosti člověka vůči sobě samému. Je rozdíl mezi objevem Ježíšovy výzvy a roz-hodnutím žít v souladu s ní. Nelze ale přece oddělit duchovní život, tedy spiritualitu, od osobního postoje teologa! Když jsem se rozhodl ke svobodě v teologické činnosti, muselo to být v souladu s mým duchovním postojem, s mou spiritualitou. O svatém To­máši Akvinském se traduje, že psal na kole­nou. Já jsem obvykle na kolenou nepsal, ale stávalo se mi to, když šlo o závažné důsledky křesťanské víry a já jsem obtížně hledal způ­sob, jak o nich budu za chvíli přednášet. Ne­šlo by to bez postoje duchovní svobody a já jsem přesvědčen, že za ni vděčím ignacián­ské spiritualitě. Musel jsem nechat v modlit­bě touto spiritualitou prostoupit svou osobní teologickou úvahu a přitom hledat způsob,

jak se připodobnit Ježíšovi. Tímto způsobem jsem se, doufám, vyhnul úskalí duchovní schizofrenie ve svém životě.

Co je v současnosti předmětem vaší naděje?Velmi si přeji, aby evangelium zůstalo nadále živé. Velmi si přeji, aby nadále žilo Tovaryšstvo Ježíšovo. Velmi si přeji, aby se má církev otevřela životu světa, to zname­ná, aby se otevřela trošku více sekularizaci a laicizaci. Znepokojuje mě prohlubující se propast mezi chudými a bohatými a rostou­cí převaha dravé ziskuchtivosti nad ochotou podělit se s lidmi, kteří potřebují pomoc. Bez vůle sdílet neexistuje pravdivost, pravda. Při řeči o sdílení se mi ihned vybavuje výrok jednoho současného sociologa: „K podstatě potravy patří sdílení.“ Zdá se mi, že ochota sdílet, podělit se s druhými je to, co nám nejkrutěji schází.

Patrick Goujon a Élodie Maurot, z revue Etudes (4/2016) přeložil Petr Kolář SJ.

[1] Řecký výraz theologia znamená obecně řeč, rozpravu o bohu.

J O s E P H m O I N G T

Nesmí dojít k nahrazení pravdy

bezpečím.

8

ANKETA

Lenka Felcmanovámístopředsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání

Inkluze je stav, kdy společnost plně akcep­tuje skutečnost, že je různorodá a pestrá, že každý člověk je v něčem jedinečný a zároveň má s ostatními něco společného. Je to ideál,

ke kterému bychom se měli snažit přiblížit, protože tento stav je jedinou skutečně účin­nou obranou před útlakem skupin i jednot­livců. Inkluzivní vzdělávání je vzdělávání,

které usiluje o maximální možný rozvoj vzdělávacího potenciálu a sociálního roz­voje každého dítěte, pokud možno v  přiro­zené vrstevnické skupině. Volba vzdělávací­ho prostředí však vždycky musí respektovat nejlepší zájem dítěte.

Ideálu sociální inkluze se lze zřejmě jen přiblížit, jedinou účinnou cestou je právě vzdělávání. Vzdělávací prostředí by mělo být nastaveno tak, že akceptuje různost po­třeb dětí: ty se nemusí týkat pouze potřeb spojených se zdravotním či sociálním zne­výhodněním konkrétního dítěte, ale také

např. různých stylů učení, které děti i do­spělí preferují, nadání ve specifické oblasti apod. Pokud opustíme přesvědčení, že exis­tuje jakási norma žáka, které se musí všich­ni přizpůsobit, bude se více dařit zavádět metody výuky, které se snaží přivést děti nikoliv k tomu, aby se naučily vzdělávací obsah stanovený předpisy, ale k maximál­nímu rozvoji jejich vzdělávacího potenciálu ve všech oblastech kurikula (tedy i v oblasti afektivní a osobnostně sociální).

Vladimír Foistředitel školy, poradce ministryně školství

Inkluze především představuje systém základního vzdělávání, který umožňuje všem dětem bez rozdílu navštěvovat běžné zá­kladní školy, nejlépe v místě jejich bydliště.

V našich podmínkách chápeme inkluzi jako proces, jehož cílem je umožnit dětem čerpat zkušenosti z heterogenního sou­žití s jejich vrstevníky z místní komunity a umožnit našim žákům vytvářet pevné sociální interakce jako základ jejich dalšího soužití v regionu. Zároveň v tomto procesu usilujeme o dosažení vzdělávacího maxima pro každého žáka na základě principu re­spektování jeho individuálních možností.

Inkluzivní škola je především škola ote­vřená. Otevřená všem žákům bez rozdílu, otevřená novým myšlenkám a inovacím, otevřená rodičům, veřejnosti, pedagogům i partnerům. Všichni žáci se bez ohledu na své odlišnosti vzdělávají v běžných tříd­ních kolektivech a velmi často se stává, že

Co víme o inkluzi?Inkluze je dnes jedním z témat, o kterých se hojně diskutuje. V médiích se vyjadřuje řada zastánců i odpůrců tohoto přístupu. Debata je však často plná emocí a je v ní málo konkrétních informací o tom, co inkluze vlastně přesně znamená a hlavně za jakých podmínek může fungovat. A právě na to jsme se ptali v naší anketě.

z podpory primárně určené konkrétnímu žákovi profituje celá třída. Rozdíly se ve skutečně inkluzivně nastaveném prostředí vytrácejí a individuální řešení se stávají běžným obrazem školní práce. Inkluzivní škola velmi intenzivně pracuje na vytváření pozitivních a vzájemně prospěšných vzta­hů všech účastníků vzdělávacího procesu. Snaží se o posílení sounáležitosti mezi žáky a školou, klade důraz na řádnou docházku a komunikaci.

daniela Pokornáporadenský psycholog

K inkluzi, které rozu­mím jako dobře fungu­jící integraci, bychom měli postupně směřo­vat, spíše než ji „spustit“ k určitému datu. Inte­grace v některých čes­kých školách funguje už

pár let. Učitelé se postupně učí, jak pracovat se třídou, kde je integrován žák nebo žáci, přestávají mít obavy z přítomnosti asistenta

L E N K A F E LC m A N O VÁ

Ideálu sociální inkluze se lze zřejmě jen přiblížit, jedinou účinnou cestou

je právě vzdělávání.

V L A d I m Í R F O I s T

Rozdíly se ve skutečně inkluzivně nastaveném

prostředí vytrácejí a individuální řešení se stávají běžným obrazem

školní práce.

9

ANKETA

pedagoga ve třídě. Učí se také rodiče žáků. Někdy vše probíhá hladce, jindy je třeba více vyjednávání, vysvětlování. Jinak probí­há integrace žáka se smyslovým postižením a jinak žáka s poruchami chování, vyžaduje to různé nároky na učitele. Jsou také rozdíly mezi přístupem učitelů, někteří dokážou pracovat s odlišnostmi velmi pěkně, jiní mají stále tendenci porovnávat děti mezi sebou, srovnávají neporovnatelné. Moje zkušenost je, že děti samy nemívají problém s přijetím spolužáka, který je jiný, potřebují

jen porozumět příčinám odlišnosti a naučit se, jak k takovému spolužákovi přistupo­vat. Pod dobrým vedením pedagoga se to obvykle daří. Přestože pro velké množství dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je možnost studovat v běžných školách nesporným přínosem, domnívám se, že stále jsou žáci, pro které je speciální škola s možností malého kolektivu dětí a speciali­zovaným přístupem lepší volbou.

Inkluze může fungovat dobře tam, kde jsou jí otevřeni učitelé a ředitelé škol. Důležitá je však také podpora ze strany

odborníků. Jde o školská poradenská zaří­zení (Speciálně pedagogická centra a Peda­gogicko psychologické poradny) a školní poradenská pracoviště (školní psycholog, speciální pedagog, výchovný poradce). Učitel s nimi může konzultovat své pochyb­nosti a otázky, metodicky vedou asistenta pedagoga.

Na první z nich – poradenská zařízení – se školy a rodiče již dnes obracejí zcela běžně. V některých školách také již dnes pracují speciální pedagogové a psychologo­vé. Velkým problémem je jejich financová­ní, na které škola nemá nárok. Záleží tedy na osvícenosti ředitele a jeho schopnostech shánět finanční prostředky.

Úspěšnost integrace se odvíjí od ochoty a osobního nasazení jednotlivých aktérů. Z vlastní praxe vím, že se v mnoha pří­padech daří velmi pěkně, v mém okolí přibývá škol, které dobře integrují. Bohužel inkluzi výrazně komplikují velké počty dětí ve třídách a zcela nedostačující úvazky pracovníků v poradenských zařízeních vzhledem k počtu integrovaných dětí. A samozřejmě také emotivní populistické projevy mnohých, kteří o situaci ve školství vědí jen velmi málo.

dana moreeantropoložka FHS UK

Vzala bych to s dovole­ním přes děti. Jak vypa­dají děti, které chodí do inkluzivních škol? Ty, které znám já, zpravidla vědí, že každý je dobrý v něčem a že každý ně­kdy potřebuje s něčím

pomoct. Je pro ně normální, že se každý snaží dostat tak daleko, vysoko, rychle…, jak jen může, a že lze mít radost z úspěchů ostatních. A vědí, že se to nevylučuje. Do­vedou se bavit o tom, jak se jim mezi sebou daří. A vědí, že při řešení konfliktů jsou k dispozici i jiné metody než „pěsťovky“.

Na základě mých zkušeností je to tak, že ve školách, které se hlásí k inkluzi, se především klade důraz na vztahy, na to, aby mezi učiteli i mezi dětmi byla určitá laskavost, aby lidem na těchto školách bylo společně dobře. K tomu není potřeba o moc víc než dobrá vůle. Samozřejmě ale výrazně pomůže jakákoli další podpora – možnost zaměstnat asistenty, mít k ruce školního psychologa apod. To hlavní je ale víra v to, že dobré vztahy nejsou jen jakousi nadstavbou, když zbude čas, ale základ, díky kterému jde to ostatní snáz.

Anketu připravil Vladimír Roskovec.

dA N I E L A P O KO R N Á

K inkluzi, které rozumím jako dobře fungující

integraci, bychom měli postupně směřovat, spíše než ji ,spustit‘

k určitému datu.

d A N A m O R E E

To hlavní je ale víra v to, že dobré vztahy nejsou jen jakousi nadstavbou,

když zbude čas, ale základ, díky kterému jde

to ostatní snáz.

Vladimír Foist: V našich

podmínkách chápeme inkluzi

jako proces, jehož cílem je

umožnit dětem čerpat zkušenosti z heterogenního

soužití s jejich vrstevníky z místní

komunity a umožnit našim žákům

vytvářet pevné sociální interakce jako základ jejich

dalšího soužití v regionu.

10

ROZHOVOR

Ladislav Heryán: Když se pak na univerzitě jednalo o tom, co budu postgraduálně studovat, jeden spolubratr mi řekl: můžeš studovat biblistiku, spirituální teologii, práci s mládeží, ale kromě biblistiky všechno za pár let zastará…

ROZHOVOR

11

Kytarista, rocker, kněz, biblista, tak tě charakterizují druzí, jak to jde dohromady?Hlavně jsem kněz, to ostatní jsou tak trochu fámy. (smích) Trochu hraju na kytaru, trochu snad rozumím Bibli, ale jiní to umějí líp.

Hraješ na kytaru i při bohoslužbách?Ano, při mši svaté jsou místa, kde se očekává, že něco řeknu. Někdy mám ale pocit, že nemám co říct. Raději zahraju nějakou písničku.

Patří rocková hudba k bohoslužbě?Vybírám si písničky, o nichž si myslím, že je lidé znají, které se mi líbí a dokážu je zahrát. Něco od Green day, od U2, od Pink Floydů.

A jestli patří do kostela? Všechno se vším souvisí. Jsou příle­žitosti, kdy bohoslužbě může dát kytara ještě jiný rozměr. Naladí lidi. Každá ta písnička je o něčem a snažím se to provázat s tím, co pak říkám. Rozlišovat hudbu na duchovní a neduchovní dost dobře nejde. V poslední písničce od U2, kterou jsem se naučil, se zpívá prohra je to, proč tady ve skutečnosti jsme. To se mi moc líbí. Je v tom obrovská pokora. Jako bych slyšel svatého Pavla, jak říká, když jsem slabý, tehdy jsem silný…

Rozumějí ti posluchači?Ne, nerozumějí. V kostele ale přece také nejde o to, abychom všemu rozuměli, ale aby se tam člověk setkal s Bohem. Kněz by měl v kostele vytvořit prostor, aby se lidé mohli setkat s Bohem, a když si odnesou pocit setkání s ním, když jim zůstane ze mše jedna nosná myšlenka, která jim tam „dojde“, úplně to stačí.

Je rocková hudba opravdovější než třeba popová?Rocková hudba křičí, volá po tom, aby něco řekla. Ale možná je to jen moje preference.

Žil jsem deset let v Itálii a Italové nemají moc rádi rock, dávají přednost svým zpěvným písním. Bel canto. Seznámil jsem se tam s jedním architektem a lékařem, který byl také básník. Skládal texty k písním. Říkával, nás Italů je 55 milionů – básníků. I když mají Italové rádi líbivé melodie, texty jsou vždycky poetické. Nádherná poezie. U nás z popu takový pocit nemám.

V rozhovoru pro DVTV ses vyjádřil ve smyslu, že Ježíš byl také básník?Ano, to byl.

A byl také rocker?To nevím, tehdy ještě neměli elektřinu a pořádné zesilovače. (smích)

Pozvání na cestuBuďte plně lidmi, tak jako je Bůh plně Bohem, překládá salesián Ladislav Heryán známou Ježíšovu výzvu „Buďte dokonalí jako váš otec na nebesích.“

Když studenty učím biblistiku, uvědomuji si, že Bible je oceán, do něhož se člověk noří, ale nikdy ho celý neprozkoumá. Jsou tam místa hluboká a nejasná. A místa, která jsou nám důvěrně známá, a přece, když se nad nimi zamyslíme, nezbývá než si položit otázku, co tím Ježíš myslel? Třeba Boží království. Celý život o něm přemýšlím. Boží království je tady, říká Ježíš. On je vnímá, učedníci ne. Jak sdělit něco lidem, kteří to nevnímají? To nejde vysvětlit. Spíš zprostředkovat, aby to mohli prožít. Tou cestou může být poezie. Hovoří o tom, co je „za“ textem. Ježíš říká podobenství a končí slovy, kdo můžeš pochopit, pochop. Tak funguje poezie. Báseň nelze vysvětlit, analyzovat.

Jak potom můžeme konkrétně uchopit Ježíšovu radu: Hledejte nejprve Boží království…Když řeknu, že věřím v Boha, je to něco jiného, než když řeknu: věřím, že u Afriky je Madagaskar. Říct věřím v Boha znamená vztah. Nejen povědomí, že Bůh existuje, ale vztah. Aby vztah mohl fun­govat, potřebuje, aby byl rozvíjen. I vztah s Bohem potřebuje být budován, rozvíjen na prvním místě. To znamená mít na něj čas, dát mu prostor ve svém životě.

Vždycky tě zajímal rock a Bible?Býval jsem vzorné dítě se samými jedničkami. Postupně jsem si nacházel svoji kulturu, protože u nás na vesnici se žilo od zábavy k zábavě. Víkend co víkend. Od poloviny týdne se řešilo, kam se půjde. Mně se moc nechtělo, nebavilo mne to. Jednou jsem si koupil hudební časopis Melodie a ten mi otevřel úplně jiný svět. S jedním kamarádem jsme si začali shánět texty, desky…

Podobně jsem měl rád Bibli, někde jsem dostal tzv. Stuttgartskou bibli a pořád jsem ji nosil s sebou. Vzpomínám si, jak se mi líbily knížky o tom, jak se proměňuje život, když člověk doopravdy žije s Bohem, třeba Dýka a kříž Davida Wilkersona.

Když se pak na univerzitě jednalo o tom, co budu postgraduálně studovat, jeden spolubratr mi řekl: Můžeš studovat biblistiku, spiri­tuální teologii, práci s mládeží, ale kromě biblistiky všechno za pár let zastará…

Na vzorné dítě dnes zrovna nevypadáš. Dlouhé vlasy, není ti cizí ani půllitr piva, ani cigareta…Můj táta byl silný kuřák. Sám jsem se naučil kouřit na vojně. Byl jsem tehdy už salesián a rodiče, kteří jsou takzvaně nevěřící, to nesměli vědět. To nás samozřejmě vzdalovalo. Žil jsem vlastně dvojí životem. Vzájemná komunikace vázla a rodiče o mě měli velký strach. Jezdíval jsem domů jednou za dva tři měsíce a táta se na mne vždycky těšil. Byl hrdý na syna inženýra. Měl připravenou láhev slivovice a nějakou à

12

ROZHOVOR

hudba blahodárná, když je člověk v cizím prostředí… Tak jsem jim ten magnetofon dal. A když už jsem byl v tom rozdávání, rozdal jsem i ostatní věci. Nechal jsem si jen rezervní oblečení.

Čekal jsem, co to se mnou udělá, a měl jsem z toho hezký pocit. Tak jsem to pak udělal ještě jednou.

Dneska bych to ale už neudělal. Tehdy jsem byl student, dnes mám věci, které potřebuji k práci.

Říkáš, že jsi z toho měl hezký pocit?Prostě jsem chtěl zažít, jaké to je být chudým, jaké to je mít jenom Pána Boha. Tak jsem to prostě udělal.

Svěřují se ti někdy rodiče s tím, že jejich děti nosí divoké úče­sy, zkoušejí kouřit, pít pivo či jiný alkohol, hledají si svoji cestu k víře… Co jim říkáš?Já žádné děti nemám. Nemohu dost dobře pochopit starosti ro­dičů o  děti. Když mi někdo takovou otázku klade, nechápu ji. Abys mi rozuměl, rozumím té úzkosti rodičů, ale myslím si, že je neopodstatněná.

Zažil jsem to ve farnosti v jižních Čechách, kde někdy chodily ke zpovědi celé rodiny, jeden po druhém. Bylo vidět, jak problémy dětí přecházejí ze světa jejich rodičů. Ty děti to nasály doma. Čeho jsou rodiče plní, to děti prostě nasají… Byla­li víra rodičů nějak pokři­vená, děti to od nich převzaly. Je­li víra rodičů šťavnatá, děti ji také vstřebají. Neměl bych o ně strach.

Stejně si musí najít vlastní cestu. Kdo z nás může říct, že je věřící člověk? Pořád Boha hledám. Vztah k Bohu je proces v našem životě i v životě dětí…

Jak hovořit s mladými o víře?Pracuji se studenty a také v nízkoprahovém klubu pro puberťáky. Jsou to kolikrát mladí lidé, kteří mají velké problémy. Málokdy mám však pocit, že by chtěli pozorně naslouchat. Nezajímá je až tak, co jim říkám, spíš, co ze mne vyzařuje. To je nejdůležitější.

Učím na sociálně pedagogické škole. Je zřízená salesiány, těch takzvaně věřících je polovina a z nich třetina je aktivně věřících. Avšak většina třídy má mnoho předsudků vůči křesťanství nebo je­jich víra je nějak pokřivená. Nakonec je pro ně nejdůležitější, abych byl autentický, abych si na nic nehrál. Možná jsou důležité vědomos­ti, třeba proto, abych je mohl upozornit na nějaké bludy, jimž věří, ale aby mi vůbec uvěřili, musím být autentický.

práci. Jednou jsem mu takhle navrhl, že bychom si spolu zapálili. Táta z toho byl celý šťastný. Jinak jsem nekouřil, salesián přece ne­kouří, ale s ním jsem si vždycky zapálil. Byla to cesta k rozhovoru.

Když jsem pak emigroval do Itálie, první roky byly hodně těžké. Žil jsme na Velehradě a jednou mne z něčeho křivě obvinili. Naštvalo mne to, vykouřil jsem spoustu cigaret; abych tomu nepropadl, vždyc­ky jsem si koupil krabičku, vykouřil jednu dvě cigarety a zbytek dal bezdomovcům. Pak mi to přišlo trochu neupřímné a smířil jsem se s tím, že kouřím. Dnes už se tím ani netajím.

Stal ses salesiánem, i když nebylo jasné, co ti budoucnost při­nese, emigroval jsi, aby ses mohl stát misionářem. V knize roz­hovorů zmiňuješ, že jsi dvakrát rozdal všechno, co jsi měl. Jak vlastně prožíváš Boží vůli a Boží vedení ve svém životě?To je otázka, na kterou neznám odpověď. Existuje vůbec Boží vůle pro nás? Když mi bylo asi šestnáct, věděl jsem úplně jasně, že budu knězem. Nerozumím tomu, když se někdo rozhoduje, zda má, nebo nemá být knězem. Takové rozhodování jsem sám nezažil. Mně to bylo jasné. Třeba toto byla Boží vůle?

V pětadvaceti letech, to už jsem byl tajný salesián, nám předsta­vený četl dopis generálního představeného, který psal, že v Brazílii je na jednoho kněze asi pětadvacet tisíc věřících. Řekl jsem si v tu chvíli, co já tady ještě dělám? Bylo mi jasné, že musím opustit rodiče, zemi a jít do misií. Bylo mi to opět jasné. Třeba to byla Boží vůle.

Studoval jsem pak v Římě, domácí podzemní studia jsem nemohl doložit, a tak mi je neuznali a jednou nám profesor při přednášce na toto téma řekl: „Žádná Boží vůle není.“ Beru to tak, že Boží vůle je podobná tomu, když máte v dlani ptáčka, vyhodíte ho do vzduchu a voláte za ním, leť, jak nejlépe dokážeš. Maximálně se rozviň!

Pro mne je Boží vůle to, co říká Ježíš v evangeliu: buď milujícím, milosrdným, velkorysým člověkem. To je pro mne Boží vůle. Zda chtěl, abych byl teď právě tady, to nevím.   

A proč ses dvakrát vzdal všeho, co jsi vlastnil?Ono to bylo vlastně třikrát. Poprvé, když jsem prchal přes hranice. Bylo léto a měl jsem jen druhou košili, Bibli a svačinu.

V Itálii jsem byl zprvu chudáček imigrant, lidé mi nosili všech­no možné, ale můj sen byl kazetový magnetofon. Mít možnost po­slouchat hudbu. Škudlil jsem, jak to šlo, a koupil jsem si kazeťák. V sousedství žila jedna imigrantská rodina z Rumunska. Věděl jsem, že měli kazetu se svou hudbou, a věděl jsem, jak může být domácí

Dr. Ing. LaDIsLav Heryán, TH.D., sDB

Člen salesiánské komunity JABOK v Praze se narodil roku 1960 v Petřvaldu u Nového Jičína. Vystudoval stavební průmyslovku v Ostravě a brněnskou stavební fakultu VUT. Vstoupil tajně do Kongregace salesiánů dona Boska. Tři roky pracoval v panelárně a v roce 1987 emigroval, aby mohl v římě studovat teologii a stát se misionářem. Po revoluci byl však řádovými představenými požádán, aby se po dostudování postgraduálního studia na Papežském biblickém institutu vrátil do vlasti. Po deseti letech se v roce 1997 vrátil a působil na Teologické fakultě Jihočeské uni-verzity, kde přednášel Nový zákon a řečtinu. Vedl také student-skou komunitu a místní farnost v suchém Vrbném. Od září 2002 přednáší na Vyšší odborné škole Jabok, Institutu ekumenických studií a Evangelické teologické fakultě UK. Bývá označován za pastora undergroundu.

à

ROZHOVOR

13

Kdy je ta pravá chvíle něco říct?Máš­li na mysli studenty, musím už samotné přednášky postavit tak, aby přišli. A pak jsou okamžiky vhodné pro neformální rozhovor, kuřácké pauzy, posezení ve studentském klubu… A někteří za mnou přijdou sami.

Hovoříš někdy s mladými lidmi o povolání? Nebo o tom, co znamená být dokonalý?Dívky se na mě obracejí s problémy ve vztazích se svými chlapci. Jiní se mi svěřili, že jejich táta prodává drogy, aby je uživil… Asi za mnou chodí spíš lidé, kteří mají problémy.

Třeba i ti, kteří jsou homosexuálové či lesby a snaží se s tím nějak vyrovnat?Ano. Nejsou to přímo studenti z naší školy, ale mladí lidé, kteří třeba nenašli odvahu mluvit o tom se svým farářem.

Uvědomuji si při těch rozhovorech, že jedna věc jsou předpisy a druhá životy konkrétních lidí. Brodím se tím vším, co prožívají, s nimi, protože to podstatné je hledat vztah k Bohu. Nepopírám tím ani nechci snižovat oficiální učení církve, musíme se snažit zformu­lovat, co považujeme za normu, ale milosrdenství otvírá lidi Bohu.

Jak chápeš křesťanskou svobodu?Svoboda je největší hodnota. Pro mne je to závislost na Nekonečnu, na Kristu. Svatý Pavel říká: jsem svoboden ode všech, a přesto jsem se učinil otrokem všech.

To je svoboda vnitřní a pak je svoboda vnější. Mně fascinuje příběh Natálie Gorbaněvské. Byla to mladá žena se dvěma malými dětmi, a když Československo v roce 1968 přepadla vojska Varšavské smlouvy, spolu s dalšími šesti lidmi se postavili na Rudém náměstí v Moskvě s transparentem Za vaši i naši svobodu. Sedm mladých lidí se postavilo proti třísetmilionovému kolosu s vědomím, že budou zatčeni a že si zkazili život… To je pro mne obrovský čin.

Když někdo dnes přivírá oči před nesvobodou kdekoliv ve svě­tě, relativizuje i mou svobodu. Proto se angažuji a neberu to jako politické angažmá. Nechci být politikem, ale chci se vyjádřit jako člověk, jako občan.

Možná jsi slyšel o kurzu Zacheus, je to osmiměsíční kurz zamě­řený na přerod pasivního křesťana v aktivního na základě sociální nauky církve. V jedné z přednášek se říká, že křesťan má povinnost se postavit proti nespravedlivému systému. Pro mne to je věc mého křesťanského přesvědčení.

Nedávno ses zúčastnil demonstrace v Praze na připomenutí nedodržování lidských práv v Číně, Tomáš Halík či Václav Malý se vyjádřili několikrát kriticky k politickým poměrům, zatímco jiní biskupové udržují nadstandardní vztahy s politickou repre­zentací, je to nornální? Nebo bychom měli nechat za nás mluvit primase? Sídelní biskupy?  Samozřejmě by se mělo komunikovat, je přirozené, že různí lidé mají různé názory.

Myslíš, že se mají katolíci brát i za transparentní spravedlivé prostředí uvnitř své církve?Myslím, že ano. Církev vytváříme my všichni. Církev není něco nad námi.

Ano, to církev učí, ale v praxi to není tak zřejmé. Třeba nedáv­no byl v Litomyšli ze dne na den odvolán kněz, aniž by vedení diécéze považovalo za normální o tom farníky informovat a vy­světlit jim okolnosti poměrně nestandardního rozhodnutí.Vím, na co narážíš. Juru znám, nedávno jsme si volali. Ale co naplat,

biskup rozhodl a teď se řeší, kde by Jiří mohl působit dál. Chápu, že to pro tu farnost není snadné, ale co by se vyřešilo, kdyby se to ve farnosti rozebíralo? Je to těžké pro Jirku, pro provinciála a nakonec asi i pro biskupa…

Mě se na to už ptali lidi na facebooku, ale myslím, že sociální sítě v podobných případech situaci jen zhoršují. Zažil jsem, když takhle na facebooku někdo rozebíral, jak já žiji celibát… Kde to jsme?

Říkám si, neřešíme určité situace až příliš vypjatě? Položme si spíš otázku, jak se na tuhle kauzu budeme dívat za tři, čtyři roky? Tím nechci říci, že bychom neměli komunikovat, ale bez určitého nadhledu to nejde.

Láďo, tobě není cizí prostředí bezdomovců, lidí závislých na drogách a dalších lidí, jejichž život poznamenalo utrpení. Má utr­pení nějaký smysl?Utrpení smysl nemá. Vím, že se líp snáší, když to své za někoho obě­tujeme. To není špatně. Člověku to pomůže, ale nemyslím si, že Bůh potřebuje utrpení. Pro mne je směrodatný Ježíš: své utrpení přijímá a druhým od něj pomáhá.

Dnes žijeme z plodů druhého vatikánského koncilu. Připravovaly ho osobnosti, které si prošly dvěma válkami. Utrpení lidstva, které viděli zblízka, je nutilo zamýšlet se nad těmi nejdůležitějšími hod­notami a tito lidé tvořili koncil. Jeden z nich byl Yves Congar a ten se věnoval utrpení, sám umřel na rakovinu a ve své poslední knize napsal, že utrpení žádný smysl nemá.

Když se setkáváš s utrpením lidí kolem sebe, když je provázíš životem, mění to nějak tvůj pohled na Boha?Pokud by utrpení mělo mít smysl, a to říkám s určitými rozpaky, protože sám nijak existenciálně netrpím, pak díky tomu, že nás při­bližuje Bohu. Že si uvědomujeme, že on je v tom utrpení s námi. V Matoušově evangeliu Ježíš říká: Nebojte se těch, kteří mohou zabít tělo, bojte se toho, který může zničit duši. Vždyť váš nebeský Otec zná i počet vlasů na vaší hlavě… My bychom pochopitelně chtěli vědět, proč se nám dějí špatné věci, zda je Bůh dopouští, nebo zda se dějí s jeho vědomím, ale Ježíš v evangeliu, podle řeckého originálu, říká, že nic se neděje „bez vašeho Otce“. Pro mne je Pán Bůh pořád se mnou, ať se děje, co se děje. Svatý Pavel to říká jinak: Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.

V jakého Boha věříš? Jak bys to stručně vyjádřil?Bůh nás absolutně přesahuje. Nemůžeme o něm říct vlastně nic. Jedinou výjimkou je to, co on sám nám chce o sobě zjevit. Co říká Bible o Bohu? Hospodin Bůh milosrdný, laskavý a věrný. (Ex 34,6) Tato věta zazní ve Starém zákoně desetkrát. V Novém zákoně je Ježíš ztělesněním těchto slov. Bůh je pro mne velkorysost, milosrdenství. Ten, který se mi dává, a nic nečeká zpět.

Pokud prožívám, že jsem milován zadarmo, jsem zdravý křesťan a duševně zdravý člověk. Pokud můj Bůh je spravedlivý soudce, jsem křesťanem pokřiveným a neurotickým.

Co pak znamená: buďte dokonalí, jako váš Otec na nebesích?To je verš, kterým Ježíš zakončuje svoji šestou antitezi, milujte své nepřátele, abyste se stali syny nebeského Otce, který miluje dobré i zlé. Proto máme milovat i své nepřátele. Ale chci zmínit ještě jeden detail. Slovo dokonalý v původním řeckém textu nenajdeme, tam je slovo, které můžeme přeložit jako celiství, plní. Přeložil bych ten pokyn tedy takto: Buďte plně lidmi, tak jako je Bůh plně Bohem. Ve slově dokonalí je skryt morální imperativ, to v řeckém textu není, tam jsou Ježíšova slova plná pozvání na cestu. Nejde o to být doko­nalý, jde o to být plně lidský.

Josef Beránek

14

TémA

Proces evropské dezintegracestephan schulmeister

Zásadní význam pro proces evropské dezintegrace má národní vztah k evropské identitě jednotlivých aktérů. Identita se projevuje „přináležitostí“ k vlastnímu společenství a současně „vymezením se“ ve vztahu ke společenstvím ostatních.

Čím silnější je pozitivní komponenta identity ve vztahu k negativní komponentě, tím lépe se národní identita spojuje s jinou identitou, například nadnárodní, evrop­skou. Tu nelze založit na vymezenosti vůči mimoev­ropským, tedy „cizím“ spole­

čenstvím (například arabským), protože pak se komponenta negativní začne prosazovat i vůči národům evropským (a dokonce za­čne „nacházet vnitřního nepřítele“ i v nich) a  působí celkově rozkladně.

Období let 1848 až 1945 bylo charakteri­stické zdůrazňováním a posilováním národ­ní identity a tím zároveň vymezováním se ve vztahu k jiným národnostem a „úhlavní nepřátelství“ posilovalo národní uvědomění více než hrdost na vlastní kulturu. Tyto o ne­gaci se opírající identity se „odreagovaly“ ve dvou světových válkách.

Poučení z těchto dvou katastrof pak vedlo po roce 1945 k procesu evropské integrace, která zpočátku probíhala především jako integrace hospodářská, od společenství uhlí a oceli přes EHS a EU až ke společné měně. Roz­hodující byl společný trh a s ním spojená základní „svoboda pohybu zboží, služeb, kapitálu a práce“.

Kořeny dezintegrace

Až do sedmdesátých let minulého století se zdálo, že opomíjení so­ciální, politické a kulturní integrace nepředstavuje žádné závažné problémy už proto, že zároveň byla stanovena nová hospodářská pravidla, „poučená“ předchozí světovou hospodářskou krizí: stabilní směnné kurzy, ceny surovin a úroková míra pod indexem hospodář­ského růstu. Na tomto základě vznikal „reálný“ (realistický) evropský kapitalismus; spolu s rozvojem sociální funkce státu a společenského partnerství vytvářel atmosféru důvěry a bezpečnosti, vrcholící v pa­desátých letech minulého století „sociálním tržním hospodářstvím“ za prakticky plné zaměstnanosti a trvalého percentuálního poklesu státní zadluženosti. Pod společným vlivem těchto faktorů v rámci

reálného kapitalismu a za sílící sociální role státu vznikal evropský společenský model – základ zpočátku váhavé evropské identity – odpovídající základním, staletími utvářeným evropským hodnotám a žitým zkušenostem. Patří k nim vytváření zájmových organizací

(cechů, odborů, patronátních svazů atd.), náboženských společenství (např. nemnoha církví), kulturních sdružení regionálních až celonárodních a státních. Spolupráce se vy­značovala nízkou mezinárodní i regionální mobilitou. V uplynulých 150 letech šlo v prv­ní řadě o včlenění individuální svobody do svobody společenské v souladu se slavným rovnost, volnost, bratrství, zatímco ve Spoje­ných státech, zemi dobyvatelů a přistěhoval­ců, bylo cílem individuální štěstí (pursuit of happiness) a s ním spojená nezbytná mobili­ta prostorová i podnikatelská. Výše zmíněná evropská sdružení (ať už zaměstnavatelská nebo odborová) se prostě neprosadila a také sociální role státu zůstala nevýrazná. Pracov­

ní vztahy se nadále vyznačují stylem „hire and fire“.Proces evropské dezintergrace má své kořeny už v sedmdesátých

letech minulého století a jeho vznik zůstával zprvu nereflektovaný. Reálněkapitalistický právní rámec, respektující evropský společen­ský model, upevňoval v sedmdesátých letech pozice odborů a so­ciální demokracie, opírající se v neposlední řadě o trvající plnou zaměstnanost. Nezanedbatelným důsledkem byl růst mezd a sociální akceschopnosti státu a těžiště intelektuálního prostředí se v tomto období začalo přesouvat doleva.

Reakcí na tento vývoj byla renesance neoliberalismu s důrazem na „přednost trhu před politikou“. Z tohoto důvodu neoliberalismus poža­doval korekturu „příliš významné sociální role“ státu, větší přísnost ve vztazích k odborům a uvolnění přísných pravidel, uložených finanční­mu trhu. Ta byla také skutečně koncem sedmdesátých let pozměněna.

Důsledkem byla řada proměn: byly uvolněny pevné směnné kurzy, devalvoval dolar a došlo ke dvěma naftovým krizím spolu s hospo­dářskou recesí, úroková míra začala stoupat a objevily se první fi­nanční deriváty. Následné finanční spekulace umožňovaly velké zisky na finančním trhu, což dále destabilizovalo směnné kurzy, úrokovou

s T E P H A N s C H U L m E I s T E R

Až do sedmdesátých let minulého století se zdálo,

že opomíjení sociální, politické a kulturní

integrace nepředstavuje žádné závažné problémy.

TémA

15

s členstvím České republiky v Evropské unii je aktuálně spokojena čtvrtina Čechů. Nadpoloviční většina lidí (51 %) si nicméně myslí, že naše země má být členem EU. Plyne to z průzkumu CVVm.

Ve srovnání s loňským rokem poklesl počet členů spokojených s členstvím v EU o sedm procentních bodů.

Lidé na Unii kritizují zejména nárůst byrokracie (81 %), cítí se příliš omezováni evropskou legislativou (74 %) a poukazují rovněž na odchody kvalifikovaných lidí do jiných členských států (72 %).

Na druhou stranu většina oceňuje možnost studovat a žít v jiné zemi (77 %) a přísun evropských dotací (69 %).

„Otázka, zda má, či nemá být Česká republika členem Evropské unie, se ve výzkumu CVVm objevila již v dubnu 2012. V porovnání se situací před čtyřmi roky vyjádřilo názor, že máme být součástí EU, o osm procentních bodů méně respondentů,“ uvedla agentura.

souhlas s členstvím v Unii deklarovali nyní především mladší lidé, respondenti s dobrou životní úrovní a stoupenci pravice.

Jsou české národní a unijní zájmy v souladu či v rozporu?

Cítí se Evropanem a nevidí rozpor mezi národními a unijními zájmy 55 % (2009) – 36 % (2016)

Cítí se Evropanem a vidí rozpor mezi národními a unijními zájmy 23 % (2009) – 36 % (2016)

Necítí se Evropanem a nevidí rozpor mezi národními a unijními zájmy 10 % (2009) – 9 % (2016)

Necítí se Evropanem a vidí rozpor mezi národními a unijními zájmy 12 % (2009) – 19 % (2016)

stanovených cílů posledního „balíku pomocných opatření“, a pak bude možné přistoupit k závěrečnému aktu.

Že tím likvidují i evropský sociální model, exekutorům nejspíš ani nedochází: vážná krize posiluje naučený racionální i emocio­nální odpor a lékař, který způsobil nemoc, je posledním, který by byl ochoten svou odpovědnost připustit. Koneckonců, uvnitř celého ideového systému je skoro nemožné rozpoznat vlastní příčinu krize právě v tomto systému.

Autor je univerzitní pedagog, působí na Universität Wien. Z revue Quart (1/2016) přeložil Petr Kolář SJ.

míru, obchod s cennými papíry a ceny surovin. Honba za ziskem se přesunula z reálné ekonomiky na finanční trhy. Objem investic a výroby klesl, nezaměstnanost a zadluženost států začaly vzrůstat.

Více svobody a odcizení

Evropská unie reagovala na vzniklou situaci počátkem devadesátých let přijetím neoliberálních zásad: rostoucímu státnímu dluhu zača­la čelit úspornými opatřeními, nezaměstnanosti snižováním mezd a podporami v nezaměstnanosti, akční prostor politiky byl svázán pravidly (Maastrichtská kritéria, fiskální pakt, status Evropské cen­trální banky), finanční trh deregulován. Nezaměstnanost a státní zadlužení tak vystoupaly nad nejvyšší míru krizových třicátých let. Počet nejistých výdělečných aktivit lavinovitě roste podobně jako nerovnost, chudoba a marginalizace rostoucího počtu lidí. Mnozí chápou EU a její „reformy“ jako asociální a technokratické. Pravicoví populisté spílají „finančním kapitalistům“, slibují sociální útulnost v hnízdečku národního státu a převádějí tak zahořklost opomíjených členů společnosti na své mlýny. EU tak nepřímo podpořila proces evropské dezintegrace a křehká rostlinka evropské identity na zákla­dě sociální státnosti byla zničena.

Odcizení mezi politikou EU a rostoucím počtem občanů Unie dosáhlo prozatímního vrcholu v průběhu finanční a hospodářské krize, jejíž konec zůstává zatím v nedohlednu. Hlavní příčinou krize byl souběžný krach trhu s nemovitostmi, akciemi a trhu surovin. Dlouholetým vzestupem cen vznikl obrovský „potenciál propadu“. Nepřímou významnou úlohu přitom sehrály nevázané finanční trhy, hlavní komponenta neoliberalismu. Místo hledání možné korektury současného kurzu bojuje EU s následky krize proslulým „more of the same“ starých receptů.

Další finanční kombinace – spekulace okolo možného státního bankrotu s pomocí „credit default swaps“ – vyhnaly úroky pro Řecko, Irsko a Portugalsko do nefinancovatelné výše, takže musel být zalo­žen záchranný Euroštít (2010) a „Trojka“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) uložila zemím radikál­ní úspornou politiku se snížením mezd, podpor v nezaměstnanosti a zvláště s omezením zákonné ochrany zaměstnanců a zrušením kolek­tivních smluv. Restriktivní opatření byla uložena také Španělsku a Itálii.

Miliony Řeků tím byly deklasovány, zvýšila se dětská úmrtnost, přibylo sebevražd, prohloubila se chudoba. 40 % obyvatel bylo zba­veno zdravotní péče, což si politikové „dobré“ severní části Evropy zřejmě ani neuvědomují. Průměrná podpora v nezaměstnanosti byla snížena na 1000 eur ročně, většina nezaměstnaných je vyřazena ze zdravotního pojištění.

Takto likviduje politika EU etapu po etapě evropský sociální model. Tady už nejde jen o jednotlivé země, ale o depresi, kterou je postižena celá EU. Propad do krize umožnila už před 25 lety pře­vzetím „neoliberální navigace“ vlastní elita EU. Finanční krizi v roce 2008 a její následky zjevně přivodil neoliberální systém finančního kapitalismu. Při hledání viníka padla volba na Řecko s jeho nepocti­vou vládou, katastrofální správou státních záležitostí a dosavadním životem zcela nad reálné poměry. Je to malá země (na rozdíl např. od Itálie, která by také mohla být viníkem).

V biblických dobách byly hříchy věřících naloženy na obětního kozla, který pak byl s tímto břemenem vyhnán do pouště. Současná situace v EU není zcela nepodobná té biblické. Jednání odpovědných křesťanských a sociálnědemokratických politiků směřovalo k vytla­čení Řecka ze společné měnové unie a tím posílení koherence zbý­vajících osmnácti „dobrých“ členů Unie. Celá záležitost není ještě u konce, protože Řecko nejspíše nedokáže (nebude moci) dosáhnout

ČešI a evropská unIe

2009

55 %

23 %

10 %

12 %

2016

36 %

36 %

9 %

19 %

16

TémA

Proces evropské integrace na rozcestíPřístup k problému současné uprchlické vlny, zaplavující evropské státy, se stal lakmusovým papírkem procesu evropské integrace: stojíme na rozcestí, tento problém bude rozhodující pro budoucnost Evropské unie a stupeň její integrace.

komise totiž přišla s návrhem unijního zákona s kvótami uprchlíků pro jednotlivé země Unie a s návrhem ochrany hranic EU. Evropský parlament ve zrychlené proceduře tento návrh odsouhlasil, ale vše se zaseklo v Evropské radě kvůli egoismu vlád jednotlivých zemí, které další postup zablokovaly a tím zcela ochromily unijní akceschopnost.

Od té doby se opakovaně objevuje na scéně nevyhnutelný po­žadavek shody celé EU na bezpečnostních opatřeních a společné zahraniční politice, o které by bylo možné opřít také boj proti dů­vodům uprchlické krize (útěk z domova kvůli válce, hladomoru, chaotickému hospodářství). Jednotlivé státy pak budou muset apli­kovat regulérně učiněná rozhodnutí, v prvé řadě solidární přijímání uprchlíků podle stanovených kvót a funkční ochranu vnějších hranic EU; jen tak bude možné udržet otevřené hranice mezi členskými ze­měmi EU. V neposlední řadě se musí zlepšit situace v utečeneckých táborech, především přímo v krizových oblastech, a musí se zároveň zajistit řádné legální možnosti vstupu do EU.

Současnou politickou reprezentaci v Evropě tvoří děti 20. stole­tí, od kterých musíme vyžadovat zohlednění mimořádně krvavých zkušeností, kterými Evropa prošla. Nesmíme brát na lehkou váhu Ženevskou konvenci o uprchlících ani právo pronásledovaných na azyl. Pro Rakousko, kde sídlí část mezinárodní instituce OSN, je to povinnost obzvláště naléhavá.

Nacionalismus ohrožuje EU v jejích základechK „lehkosti“ při zacházení s evropskými hodnotami patří i nacionalis­tická politika v zemích Unie. Už delší dobu se takto chová maďarská vláda i vláda Itálie a po nedávných volbách v zemi také vláda polská. Uvítala jsem rozhodnutí Evropské komise pohrozit jí kárněprávním ří­zením se závažnými sankcemi. Soudržnost Unie je opravdu ohrožena, jakmile v ní někdo přestává dodržovat zásady demokratické politiky.

Zřejmě bude nutné vytvořit funkční mechanismus dohledu nad dodržováním všech základních evropských zásad. Evropský parla­ment několikrát navrhoval zavedení „kodaňské“ komise se včasným varovným mechanismem. Tato z expertů složená „rada starších“ by měla rychle a účinně zasahovat při každém přestupku v oblasti zá­kladních práv. Dosavadní článek č. 7 je pro tyto situace příliš pomalý a těžkopádný.

V celé EU byla provedena německou agenturou Ber­telsmann­Stiftung sondáž, která dokládá přání velké většiny dotázaných Evropanů stanovit „férově“ podíly členů EU na přijetí uprchlíků spolu se spravedlivým podílem jednotlivých států na finančních výdajích

a společenské zátěži, které z přijetí uprchlíků plynou.

Většina se přimlouvá za rozumné a spra­vedli vé rozmístění uprchlíků v prostoru EUCelkem 87 % dotázaných občanů členských zemí je pro společné unijní zabezpečení vnějších hranic Unie a 69 % z nich žádá, aby země, které odmítají převzít svůj podíl odpovědnosti, dostaly méně peněz z unijních fondů. Dokonce i v zemích, jako je Polsko, Bul­harsko, Rumusko a Česká republika, se pro tento přístup k celému problému vyslovilo 54 % dotázaných.

Ve skutečnosti ale vlády zemí Unie jednají jinak, než signalizují výsledky průzkumu veřejného mínění; z celkových 160 000 uprchlíků jich mohlo být podle dohodnutého klíče do jednotlivých zemí rozeslá­no jen několik stovek. Podníceny radikály, ke kterým patří například maďarský předseda vlády Orbán, začaly vlády Visegradské dohody stavět na svých hranicích ploty a podobné zátarasy. Celkově v EU zesí­lilo šikanování uprchlíků, a dokonce i rakouská vláda se na něm výraz­ně podílí – s fatálními důsledky pro uprchlické ztroskotance z Řecka.

Ploty ani superdozor na hranicích jednotlivých zemí problém nevyřeší; potřebujeme celoevropskou shodu a společný postup, vše ostatní je jen příslovečné žonglování s horkou bramborou. Sólová národnostní řešení problém ve skutečnosti jen dále vyhrocují a zá­roveň nahlodávají celý systém unijní spolupráce: kdo se chová neso­lidárně, nemůže očekávat vůči sobě solidaritu ostatních.

Evropská rada zklamala…

Refrénem mnoha národních reakcí a současného nesourodého postu­pu členských zemí Unie je „nečinnost EU“. Je to ničím nezdůvodněné obvinění; například tvrzení rakouské vlády, že „EU nic nedělá“, a pro­to prý jednotlivé země jednají na vlastní pěst, se nezakládá na prav­dě; selhaly totiž především vlády jednotlivých členů Unie. Evropská

TémA

1717

Já osobně se už dlouho zasazuji o vytvoření čehosi jako řízení typu „peer review“ po vzoru OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) při spolupráci nejrůznějších evropských huma­nitárních a společenských asociací. Mohl by tím vzniknout trvalý proces ochrany a stimulace uplatňování základních lidských práv v EU: bez něj je její politika, založená na respektování lidských práv, málo věrohodná.

Brexit není ještě zcela nereálný

Zmíněné zásady v současnosti zpochybňuje i debata o brexitu. Po ur­čitém vyjasnění situace na nejvyšší úrovni EU je zřejmé, že i když EU projevila ochotu obětovat britské žádostivosti životně důležité zásady evropského projektu, zůstává nadšení z Cameronova loupežného tažení chabé jak ve Velké Británii, tak v Bruselu. Výsledek referenda, které se má konat v červnu, je těžko předvídatelný, takže brexit stále ještě může vejít v platnost. Myslím, že si nikdo v EU nepřeje odchod Velké Británie z EU, ale za její setrvání v Unii nelze zaplatit jakouko­liv cenu.  EU je a chce být více než jen evropský volný trh a s velkými výzvami naší doby se daleko lépe vypořádáme společně než každý sám. Doufejme, že si to Britové při referendu uvědomí. Reformní proces EU britským referendem neskončí, ať už jeho výsledkem bude setrvání, nebo naopak odchod. Musíme dále prohlubovat demokra­cii, zaujímat postoje sociálnější a ekologičtější, a to trvale. Evropský parlament proto bude pozorně sledovat Cameronovo vyjednávání s odhodláním zamezit jeho proměně v obecný výprodej EU.  Z „ex­trabuřtů“ pro Velkou Británii se nesmí stát a nestane se – chceme­li zůstat u načaté alegorie – řeznická samoobsluha pro ostatní členské země, které by si v ní následně pořizovaly, co se jim bude hodit, bez ohledu na právní kodex Unie. Unie není řeznický krám, kde na otázku „Může toho být trochu více?“, odpoví každý podle toho, zda má právě pořádný hlad, anebo strach z kalorií, jednou „ano“ a jindy „ne“. EU byla a je projekt zrozený z války a jejích ničivých následků pro náš starý světadíl. Jeho cílem je zabezpečení míru a následné prosperity v této části světa.

Solidární Unii není možné stavět na jednotlivých národních ego­ismech. V Unii platí cyklistické pravidlo: musí se šlapat, jinak násle­duje pád. Krize nám připomínají, že musíme odhodlaněji šlapat do pedálů, nemá­li se Evropa zhroutit, rozpadnout, nemá­li se zastavit, a má­li naopak dále pokračovat svou cestou.

Ulrike Lunacek, místopředsedkyně Evropského parlamentu. Z revue Quart (1/2016) přeložil Petr Kolář SJ.

scHázeLo By něco eu, kDyBycHom z ní vysToupILI (vypaDLI)?

Co je vlastně Evropská unie? Není to jen šikovně vytvořený nebo nalezený klidný kout v rozháraných podmínkách poválečné Evropy, ale náročný projekt smíru mezi poraženými a vítězi druhé světové války. Jeho iniciátory byli na německé straně Konrad Adenauer,  ne-poznamenaný kolaborací s nacizmem, na francouzské straně Robert schuman (narozený v Lucembursku v německo-lotrinské rodině, ge-stapem zatčený v roce 1940 a po zdařilém útěku o dva roky později zapojený do francouzského odboje) a Alcide de Gasperi, původem z jižního Tyrolska, tehdy součásti rakousko-uherské monarchie, zatče-ný mussoliniho vládou už před válkou.

Jejich původ je předurčil ke společné snaze o smír v rozvráce-né poválečné Evropě. Nelze pominout ani skutečnost, že to byli křesťané. Jejich projekt byl náročný a jeho realizaci provázela řada incidentů. Ještě v sedmdesátých letech minulého století jsem zažil ve Francii spory okolo výměnných pobytů francouzských a německých studentů: Francouzi a Francouzky byli v Německu přijati naprosto královsky, ale když následně měl být do francouzské rodiny přijat německý student (německá studentka), byl oheň na střeše: „Boche (Germány) v našem domě – to nikdy!“ – kontrovali pamětníci nacis-mu a ještě i strašlivé zákopové války s Němci v letech 1914–1918. A co teprve, když z výměnného pobytu vzešlo rozhodnutí k dalšímu společnému životu!

Ve snahách o smír vykonali Západoevropané obrovský kus práce s vlastně nečekaně nádhernými důsledky. Přispěli jsme i my nějak k tomuto usmíření? Ne, říkají mnozí – nemohli jsme! Jsme odhodlaní přispět k současným výzvám aspoň dnes, když už můžeme? Prozatím jsme spolu s dalšími postkomunistickými zeměmi spíše břemenem než pomocníkem při realizaci unijního projektu smíru. Naši politikové se po válce nesnažili o smír s Němci, žijícími před válkou v Českoslo-vensku; rozhodli se je vylikvidovat.

Jestliže z EU vypadneme nebo vystoupíme – bude se v tako-vém případě někomu v EU po nás stýskat? Budeme někomu nějak scházet? K čemu jsme v EU dobří ve chvíli, kdy se do ní hrnou statisíce uprchlíků a kdy je každá konstruktivní pomocná ruka dobrá?

Unijní starosti příliš za své nebereme a tak nevytváříme rovnocen-né vztahy k členům EU. Ty rovnocenné vztahy jsou ale velmi důležité, bez nich zůstáváme pro ostatní členy Unie kusem neurovnaného, nepokoj budícího „Balkánu“. Není sice dobré nechat jej mimo Unii, ale v Unii, nebo mimo ni – co už je lepší? Náš přístup k Unii je většinově materialistický – chceme se mít dobře! V tom se podobáme sou-časným uprchlíkům odjinud, bušícím na bránu Unie. Ta ale není jen místo s vysokou životní úrovní. Je nutné znovu a znovu připomínat: smyslem Unie je vytvoření nekonfliktních vztahů ve válkou poničené Evropě. Blahobyt, který tak vznikl, je (pouze) důsledkem tohoto pro-jektu! Pokud nám jde v prvé řadě o tento jistě nezanedbatelný důsle-dek, pak jsme spíše evropskými bezdomovci než řádnými členy EU. A nemůžeme se divit, že na nás jako na bezdomovce aktivní členové Unie pohlížejí. Za těchto okolností by naši nepřítomnost asi komen-tovali tak, jak my sami komentujeme nepřítomnost bezdomovce u dveří kostela, který nás donedávna, když jsme vycházeli,  stejně vytrvale otravoval svými prosbami o almužnu. Nezájem o původní evropský projekt smíru nás ve vztazích uvnitř EU staví mimo hru, je to nedůstojné pro národ s naší evropskou minulostí a v neposlední řadě to působí proti našim vlastním zájmům.

Křesťanský dovětek: Je blaženější dávat než brát (Sk 20,35).Petr Kolář SJ

Ulrike Lunacek: Tvrzení rakouské vlády, že „EU nic nedělá“, a proto prý jednotlivé země jednají na vlastní pěst, se nezakládá na pravdě.

18

TémA

18

Proměny Evropy a evropská identitaVybrané podněty z diskuse Magdy Vašáryové a Zuzany Roithové, moderované Ninou Novákovou, na téma evropské integrace a obav z jinakosti migrantů, ale i menšin či jiných evropských národů.

tedy Josefa s Marií a Ježíškem. Takže jediné, co nám zůstává, je vůl a osel. Nevím, jak skončí střední Evropa, která ztratila soucit.

Když lidi strašíme jen proto, abychom měli moc, je to právě to nej­horší, co se nám mohlo stát. To je horší, než kdybychom byli v davu, který občas mašíruje Bratislavou nebo Prahou a  volá hesla proti utečencům či proti muslimům. U nás na Slovensku se s tím svezou

samozřejmě i Židé. Myslím, že toto strašení je něco mnohem horšího. Ti samozvaní pro­roci, kteří hlásají strach a přesvědčují nás, že nejdůležitější je to zlo a že naše bezpečnost závisí na tom, jak oni popíšou nebezpečí.

Proto volíme paranoiky. Protože si mys­líme, že paranoici poznají to nebezpečí, kte­ré nám hrozí, dřív než my. Každý, kdo toto šálení prohlédne, je povinen racionalizovat tyto obavy lidí kolem sebe. To je první úkol. Za druhé, musíme poukazovat na to, že my jsme stále schopni altruismu. A za třetí – a to je nejlepší zbraň – musíme se umět zasmát.

A dovolte mi ještě jednu poznámku: Sociologové často hovoří o revoluci zvýšených očekávání. Všimněte si, že nikdo není spoko­jený. Lidé, kteří se mají velmi dobře, říkají: Já jsem si to představoval jinak. To je znamení, že nemají dobré vychování, protože tak trochu naznačují: Vy druzí jste zodpovědní za to, že já jsem si nesplnil svá nerealistická očekávání. Je mi velmi líto, že nedokážeme těmto lidem říct, že jsou nevychovaní. Proč obviňují ty druhé, že oni sami si ne­splnili svá očekávání? To je přece absurdní.

Když máme chleba v ruce, tak je jednoduché ho rozlomit a dát druhému, to by udělal každý z nás. Problém je, pokud máte bazén. Bazén se nedá rozdělit, měli byste tam pustit zaplavat někoho jiného. A to je problém. Nenaučili jsme se řešit problémy společnosti, která má všeho dostatek. Toto je něco, co bychom měli zvládnout.

Rok milosrdenství pro mě znamená, že dobro je důležitější než zlo. Chápu, že média potřebují zlo. Sama jsem satana nikdy zblíz­ka neviděla, ale věřím spisovatelům, kteří píšou, že satan je krásný, kučeravý s černýma očima, ženy jsou z něho nadšené a připadá jim přitažlivý. Ano, zlo je přitažlivé. Ale myslím, že je na lidech, kteří se nejen cítí být, ale jsou skutečnými křesťany, aby jednali s očima upřenýma k dobru, a nehledali neustále zlo, protože když ho bude­me hledat, vždy něco najdeme. Ale myslím, že je velmi potřebné, abychom hledali Dobro.

Magda Vášáryová:

Naše téma by mělo být dialogem. Dialog předpokládá, že se setkají dva rovnocenní partneři nebo čtyři. Není možné vést plodný dialog mezi partnery, z nichž jeden je nepevný, neví, co se sebou, hledá svou identitu a utápí se v různých nezvládnutých emocionálních stavech, a to je dnes střední Evropa. Bylo by dobré, kdybychom byli součástí dialogu a  řešení evropských a světových problémů. Ale my toho dnes nejsme schopni. Dostali jsme se do situace, která je vysvětlitelná, někdy i po­chopitelná, ale měli bychom se rychle přestat zaobírat jen sami sebou.

Žili jsme čtyřicet let v poměrně stabilním prostředí zoologické zahrady. Dostávali jsme najíst. Byli jsme v bezpečí. Nemuseli jsme se bát tygrů ani lvů, měli jsme všechno na talíři. Akorát jsme nebyli svobodní.

Teď procházíme změnami. Už jsme zvládli změny v našem hospodářství a bankovnictví. Tyto změny jsme strávili a teď procházíme dalšími velkými změnami a ty, jak se zdá, nás znejistily. Každý z vás, kdo si dnes přečetl rozhovor Vik­tora Orbána v LN, člověka, který byl i mým přítelem, zjistí, že není možné vést dialog s Viktorem Orbánem, který si myslí, že on jediný má pravdu. Dialog přece předpokládá, že se sejdou partneři a kaž­dý z nich je ochoten změnit pod vlivem argumentů toho druhého svůj názor. Ale on ho nezmění, protože my jsme všichni idioti a on má pravdu. Jerzy Buzek, bývalý předseda Evropského parlamentu a bývalý polský premiér, protestant, který se narodil v Opavě, řekl předevčírem v jednom rozhovoru: „My stále nosíme v srdci železnou oponu. Zbavili jsme se jí, ale v srdci ji stále máme. Jak máme být součástí dialogu, když okolo srdce máme stále železnou oponu?“

Myslím, že to nejhorší, co se nám mohlo stát, je to, že lidé mají v srdci strach. Ten strach se bude měnit v pocit ohrožení a lidé si budou hledat nepřítele, který je ohrožuje. To známe z historie. Ten nepřítel se najde mezi námi, ne venku, ne v těch 145 chudácích irác­kých křesťanech, kteří přišli na Slovensko, těšíce se na to, že budou v rodinách, a zatím je pro jistotu zavřeli v internátu v Humenném. Na Slovensku se říká takový vtip: Víte, jak vypadá betlém na Sloven­sku? Nejsou v něm žádní tři králové, protože jeden je Afričan, jeden Arab a jeden Žid. Ty nechceme, ti tam nebudou. Nechceme utečence,

m AG d A VÁ Š Á R yO VÁ

Nenaučili jsme se řešit problémy společnosti,

která má všeho dostatek. Toto je něco, co bychom

měli zvládnout.

TémA

19

a to nejen z důvodů náboženských a jiných konfliktů, ale především z důvodů klimatických změn. Stěhování národů je prostě trend, na který by se severní část evropské populace měla připravit. Ale my na to připraveni nejsme.

Víte, co si „většinová česká společnost“ myslí o menšinových iden­titách? V 85 % považuje romskou identitu za amorální. Tři ze čtyř

Čechů a Moravanů je považují za líné. Vysoké procento z nich si myslí, že porušují zákony. Za nejnásilnější identitu žijící v ČR považují Češi muslimy. Nejlépe v tomto sociologickém průzkumu, který dělala v prosinci roku 2014 Česká akademie věd, byli hodnoceni Slováci. Jedině v pracovitosti je překonali Vietnamci. Před ostatními identitami Vietnamci vedou, pokud jde o slušnost. Stejný průzkum, který byl proveden na 1051 lidech, také poukazuje na příčiny těchto názorů: Podle tohoto prů­zkumu jsme přesvědčeni o nižší inteligenci některých etnik a národů.

Žila jsem deset let v Bruselu. Ne jako Bel­gičanka, zejména pak v druhé polovině po­

slaneckého mandátu jsem jezdila na víkendy domů, protože moje rodina nechtěla žít v zahraničí. V té době jsem se přestěhovala do jiné čtvrti, našla jsem si dům, ve kterém jsem v 15. patře měla krásný výhled na Brusel. Zvolila jsem si jej proto, že byl u metra a mohla jsem velkým nákladním výtahem stěhovat bicykl nahoru a dolů, což jinde možné nebylo. V tom bloku domů bydlely asi tři tisíce lidí. Většina z nich měla různou barvu pleti. Byli to afričtí muslimové, Vietnamci, Ukrajinci, skutečně velká směska národů. Zdravili jsme se. Měli krásně oblíkané děti. Zdravili, dokonce několika jazyky,

ale způsob, kterým žili, byl zcela odlišný od toho, s kterým jsem se narodila a v kterém jsem vychovávala svého syna a vnoučata.

Když jsem se vracela domů, na chodbách byl neskutečný nepořádek, vyházené od­padky. Věci létaly z oken, kravál, úplně jiný způsob komunikace. Začala jsem rozumět Čechům ze severu.

Bydlet v tomto domě byla pro mě pětile­tá škola. Řešila jsem to tím, že jsem chodi­la domů až o půlnoci. Až když už byl klid. Soužití není jednoduché, když se musíte omezit. Když se většinová společnost musí omezit proto, že menšina, která ji obklopuje,

má jiné zvyky. To ale neznamená, že jsou to zlí lidé. To, co bychom měli umět rozlišovat a co neumějí rozlišovat média, je, že to, že se někdo chová jinak, že je mi to někdy i nepříjemné, neznamená, že to jsou špatní lidé. Jen to jsou jiní lidé, se kterými mám i třeba problém žít v jednom domě.

Moc se mi líbila jedna poznámka o integraci jako soudružnosti. Jako by se naše společnost rozpadala na různé články, různé skupiny lidí, kde si každý žije vlastním životem a obává se, aby ten jeho život nebyl ovlivněn ostatními. V ČR na rozdíl od většiny evropských zemí na západ od nás není zakotvená kultura a umění jako nástroj pro sociální inkluzi. To je důležitý rozdíl oproti jiným zemím. Přitom kultura má potenciál zprostředkovat poznání, sociální kompetence, mravní hodnoty, zdravý životní styl, rozvoj osobnosti. Ano, toto je recept: věnovat se hledání prostředků, jak si prostřednictvím umění a kultury  více porozumět a přimět ty ostatní k tomu, aby chápali tu naši identitu, pokud ji jsme schopni pochopit i my sami.

Článek vznikl na základě panelové diskuse, která proběhla v rámci I. Fóra dialogu 19. prosince 2015.

Zuzana Roithová:

Máme vše, dokonce ani nejsme ohroženi, a přesto se necítíme dobře. Česká republika stále ještě nepatří mezi země, které by byly v hle­dáčku teroristů. Těch emigrantů, kteří k nám putují, je méně, než si umíme představit, když to porovnáme s minulými roky. Mimo­chodem, možná mnozí ani nevědí, že mezi námi žije zhruba 430 000 cizinců, kteří k nám přišli v průběhu posledních patnácti let. Bě­hem těchto let byla období, kdy k nám přišlo obrovské množství Čečenců, kosovských Al­bánců a nikoho to nezvedalo ze židle. A proč? Protože se migrace v médiích nenazývala tím ďáblem, jak říkala paní kolegyně Vašáryová.

Problém asi spočívá skutečně v tom, jaký kdo máme přístup k informacím a  jak si je dokážeme interpretovat. Dnešní doba je plná informačních zdrojů a mám pocit, že právě nedostatek informační inteligence, tedy umě­ní rozpoznat, co je relevantní, důležité, co jsou sekundární, terciární informace, co jsou jen komentáře, dojmy, a dokonce lži, úmyslná propaganda, to je vel­ký problém. Jde o jeden z velkých dluhů, který má nejen česká, ale i evropská společnost. My nejsme sociálně připraveni na informační smršť, která nás dokáže obklopit i pocitem obrovského ohrožení.

Druhý dluh máme v  tom, že v médiích vystupují jen někteří. Často ti, kteří jsou odpovědní za své politické strany a politickou budoucnost a samozřejmě mluví podle hesla bližší košile než kabát a je pro ně důležité nenaštvat své voliče. Politikové si permanentně zadávají různé průzkumy a zjišťují, co si „naši“ voliči, nebo naopak ti, kdo nás nevolí, myslí o těch a těch udá­lostech nebo o dialogu, který bychom měli umět vést s lidmi, kteří mají jiné názory, jiný pohled a způsob života než my.

Dozvídáme se z  nich, že přibývá geo­metrickou řadou lidí, a to i z řad inteligent­ních lidí a intelektuálů, kteří se domnívají, že je potřeba „více zapojovat zdravý rozum a méně politickou korektnost“. Něco na tom samozřejmě taky je. Ale podívejme se na toto téma s odstupem. Jak jej vnímá evrop­ská společnost? Možná, že si vzpomenete na to, že rok 2008 byl vyhlášen za evropský rok mezikulturního dialogu. Ten rok bylo věnováno mnoho aktivit, finančních prostředků a  časoprostoru tomuto tématu. Vznikla spousta projektů, které dosud fungují i v ČR. (Prošla jsem si je a trvalo by dlouho, než bych jen přečetla je­jich názvy. Mimochodem těch identit, národnostních či nábožen­ských, v dnešní době v ČR existuje jednadvacet.) Jeden z nejzají­mavějších je program, který vychovává mediátory mezikulturního dialogu, jeho absolventi se věnují integraci cizinců do většinové společnosti.

Všechny tyto programy, ať už na úrovni ministerstva, nebo na úrovni nevládních organizací, se zabývají především otázkou začle­nění migrantů, cizinců, jiných entit, identit do většinové společnosti, ale minimálně se zabývají otázkou, jak my, jako většinová společ­nost, jsme schopni naslouchat a vnímat „druhou stranu“. Přehlížejí možnost vzájemného obohacování jinými kulturami. Do jaké míry jsme ochotni my sami věnovat pozornost těmto lidem? Ať už jsou již usazeni uvnitř evropské společnosti jako legální migranti nebo jsou to lidé, kteří sice žijí za hranicemi Schengenu, ale víme, že jejich trasa v budoucnosti směřuje na sever, a to nejen evropský, ale i americký,

J E R Z y B U Z E K

My stále nosíme v srdci železnou oponu. Jak máme být součástí dialogu, když okolo

srdce máme stále železnou oponu?

Z U Z A N A R O I T H O VÁ

Dnešní doba je plná informačních zdrojů

a mám pocit, že právě nedostatek informační

inteligence je velký problém.

20

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

Perspektivy vývoje

Vývoj může sledovat jednu ze dvou možných cest:Přímou cestu: elita i široké vrstvy obyvatel opouštějí nosné ideje

EU; její organizační struktura je rozvolněna a Unie je přeměněna ve volné politické uskupení kolem liberalizovaného evropského trhu.

Cestu oklikou: rozporné zájmy i  rozdílná ekonomická úroveň členských zemí EU a neochota bohatších zemí přispívat na vyrovná­vání meziregionálních rozdílů vedou ke vzniku užšího integračního jádra z iniciativy Německa, ostatní země se účastní jen udržování společného trhu; další vývoj jde cestou „dvourychlostní Evropy“; ČR zůstává vně integračního jádra.

U obou vývojových cest se rozpadá střední třída, dosavadní pi­líř sociální, ekonomické a politické stability společnosti. Nerovno­měrné rozdělení bohatství podvazuje soukromou poptávku většiny společnosti, a to v rozporu se skutečností, že soukromá spotřeba je generátorem dvou třetin hospodářského výkonu. U cesty oklikou je situace horší o vysokou chronickou nezaměstnanost, vyschnutí strukturálních fondů a růst rozporů mezi omezenými zdroji a zá­vazky státu, krajů a obcí.

Ničím neomezovaná touha po moci a majetku je provázena daňo­vými úniky a extrémní nerovnováhou ve výdělcích.[3] Nespravedlivé sociální struktury marginalizují a vyřazují lidi bez práce, perspektiv a východisek. Sílí patologie, bázeň a beznaděj, pohasíná radost ze života, nedostává se respektu, roste násilí a nerovnost.[4]

Ve sporech se tvrdě prosazují úzké ekonomické zájmy. Vítězí pravda té strany, která je lépe podložena silou argumentů, bez ohle­du na reálné etické, sociální a další důsledky pro stranu poraženou. Soudní pře zpravidla vyhrávají ti, kdo jsou bohatší a mohou si na­jmout lepší advokáty; právo vítězí nad spravedlností. Sílí bezohled­né chování ekonomicky silných subjektů na trhu, více se prosazují stavovské zájmy, bují klientelismus, lobbismus a korupce, mrhá se veřejnými prostředky, roste politický populismus.

U obou cest se stupňuje materialisticko­hédonistický konzumní způsob života a individualismus, slábne solidarita. Lidská práva jsou

Tři scénáře možné budoucnostiPetr Pernica

Scénáře odpovídají na otázku „Co se může stát“, přičemž vývojové tendence v nich obsažené již existují. Smyslem scénářů je vést k vlastnímu myšlení, jež, proměněno v činy, může pomoci odvrátit rizika budoucího vývoje a usměrnit jej do přijatelných mezí.

Je pozoruhodné, že řada kardinálních vývojových problémů byla pregnantně vyjádřena v papežských encyklikách, exhor­tacích a spisech z posledních let, a proto jsou do textu scéná­řů vloženy odkazy k vybraným rezonujícím pasážím těchto dokumentů.[1]

I. Liberální budoucnost

Etablování podnikatelského hlediska na místo světového názoru, nadvláda ekonomického myšlení, apoteóza trhu. Mocenské struktu­ry reprezentují zájmy příslušníků podnikatelské a manažerské elity. Jsou plodem těsného volebního vítězství liberální pravice, z něhož profitují voliči ve velkých městech a krajích, orientovaných na zna­lostní, digitální a síťovou ekonomiku, vyspělé technologie a služby, vysokou přidanou hodnotu a agilnost; jsou to voliči převážně s vyso­koškolským či úplným středoškolským vzděláním, patřící k bohatší vrstvě společnosti.

Tvrdá úsporná opatření a restrikce sociálních funkcí státu, uplat­ňované v období hospodářských potíží, dopadají na chudší vrstvy obyvatel, zvětšují socioekonomické rozdíly a vyvolávají napětí ve společnosti.[2]

Veřejné vlastnictví je privatizováno, veřejný zájem je proměňo­ván na soukromý; nad veřejností mají strategickou převahu zájmy nadnárodních společností a lobbujících skupin.

Společnost ztrácí cíle a vize. Politika přestává být nástrojem obec­ného zájmu a mění se v politické podnikání zaměřené na zisk. Poli­tikové ztrácejí kontakt s voliči i schopnost sebereflexe a opakovaně reprodukují chybné kroky. Úpadek do pragmatické bezkoncepč­nosti je zastírán permanentními reformami. Veřejnost, neschopná se v rychle se střídajících reformách orientovat, neví, kdo na nich profituje, a ztrácí zájem o dění.

Při sledování konkurenceschopnosti v ekonomice jsou zanedbá­vány veřejné investice a neřeší se hluboký deficit služeb v obecném zájmu.

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

21

prosazována především jako svoboda k čemu. Člověk je redukován výlučně na konzum.[5]

Redukce vzdělání a kultury

Kvalita vzdělání upadá; vzdělání je nahrazeno povrchní slátaninou vědění vyhovující zájmům na flexibilitě lidí pro pracovní proces či jejich disponibilitě pro zábavní průmysl.[6]

Společnost se zbavuje historických kořenů, vítězí sebestředné přesvědčení, že „co dokážeme udělat, to také můžeme udělat“.[7] Jsou popírány nejen křesťanské kořeny spojené s vědomím transcen­dence, s pokorou před tím, co přesahuje člověka, nýbrž náboženské a mravní tradice vůbec. Naprostá ztráta tradic je příčinou mravního úpadku, metafyzického a mravního cynis­mu společnosti. Jako norma je přijímáno i to, co je proti přirozenosti. Zisk vítězí nad pravdou.[8]

Většina hromadných sdělovacích pro­středků formujících veřejné mínění je komerčních, generujících zisk prodejem podbízivé zábavy a zpráv bulvárního cha­rakteru, bez informační hodnoty a respek­tu k pravdě. Nezávislost veřejnoprávních médií je vystavena zákulisním vlivům politických stran. Část médií je vlastně­na podnikateli a  slouží jejich politickým zájmům. Upadá zájem veřejnosti o  tradiční hromadné sdělovací prostředky a roste využívání sociálních sítí; jednostrannost a neo­věřitelnost informací následně nahrává extrémním, nacionalisticky orientovaným křídlům na politické scéně. Sociální sítě slouží k šíření účelových polopravd, nepravd a lží i poplašných zpráv z anonym­ních zdrojů; jsou na nich skandalizováni politikové, vědci i umělci, vytvářeny falešné obrazy světa, avšak jejich mocenský vliv, nacháze­jící se vně hranic regulérního demokratického politického systému, neustále roste.[9]

Kultura se odklání od hlubších hodnot směrem k  nízké kul­tuře a komerční zábavě; k vysoké kultuře je zaujímán týž postoj jako ke konzumaci zboží, kulturní život upadá do druhořadosti. Kultura se mění v kulturní průmysl s novým způsobem financo­vání, marketingu a  celkové komercializace. Umělce vytváří trh, o hodnotě díla rozhoduje cena na spekulativním trhu s uměním; vládne úsilí o  okamžité uznání, mediální proslulost, komerční úspěch. Hodnoty jsou demagogicky mateny, soukromé institu­ce přebírají odpovědnost státu za kulturu, jež pak slouží k  jejich sebepropagaci.

Dominuje vnější, bezprostřední, viditelné, rychlé, povrchní a pro­vizorní; kultura otevírá člověka momentálním svodům a smyslové­mu sycení místo budování člověka samého.[10] Zábavnost je nutnou podmínkou kultury, vzdělávání, práce, politiky i náboženského ži­vota; vše se mění v show business.

Kulturní instituce, mají­li přežít, musí marketingovými a komu­nikačními triky lákat „zákazníky“ na „přidávání hodnoty“. Hlavním cílem je návštěvnost, včetně vytěžení potenciálu turistického ruchu; výsledkem je atrakce, podívaná bez otázky po povaze a smyslu. Klí­čové kulturní instituce čelí opakovaným snahám o změnu jejich legislativního postavení a privatizaci podobně jako veřejnoprávní média.

Klesá hodnota veřejné komunikace; dochází k  idiotizaci spo­lečnosti, neboť lidé jsou ohlupováni nepřetržitým tokem zpráv, jež neodpovídají na žádnou smysluplnou otázku. Informačnímu pro­středí vévodí bezbřehá trivialita, i fakta slouží výhradně jako zdroj zábavy.[11]

U přímé cesty jsou nekriticky přebírány cizí módní vzory, slábne identifikace jednotlivců s vlastním národem. Naproti tomu u cesty oklikou se projevuje sebestřednost se sklonem k nacionalismu a xe­nofobii.[12]

Kulturní arogance a ekonomická nadřazenost center globalizace jsou na vzestupu, což se projevuje i v případě Prahy: roste napětí mezi ní a zbytkem země.

Společnost se polarizuje na bohatnoucí úspěšnou menšinu, obě­tující všestranný rozvoj osobnosti ve prospěch utilitární výkonnosti, a na méně úspěšnou chudnoucí většinu. Vzdělání a kultura se v ná­vaznosti na tento proces silně diferencují, podobně jako například zdravotní péče – co je kvalitní, je dostupné jen pro bohaté.

Společnost stárne, avšak zároveň se infantilizuje: věkem zralí lidé myslí, chtějí vypadat a cítit se jako mladší, být za všech okolností baveni, provozovat větší počet aktivit najednou, žít „tady a  teď“; u obyvatel velkých měst to vede k únavě z intenzity života.

Tržními silami a  bulvarizujícími se médii je popřen tradiční vztah mezi vě­děním, kulturou, morálními kvalitami a životní úrovní individua. Přestávají exi­stovat kulturní vzory, vytrácí se respekt před autoritami. Život jednotlivce je za­rámován výlučně příslušností ke skupině s vlastním jazykem, názory a hodnotami,

vkusem i místem života; společnost se stále více fragmentarizuje, vyvíjejí se v ní třídy, které se od sebe vzdalují. V životním stylu zbo­hatlých vrstev kultura nehraje žádnou roli – orientují se výhradně na nákladnou zábavu a nabytý majetek promrhávají již v první generaci.

Rozvoj lidského potenciálu se pokládá za soukromou sféru. U ces-ty oklikou je kultivace lidského potenciálu motivována paradoxně zvýšením šance na uplatnění v zahraničí; celkově potenciál víceméně degraduje. Zdrojem přístupu k životním šancím v domácím prostře­dí jsou neformální kontakty, a tak sílí význam širší rodiny a jejích protekčních vazeb.

Duchovní život je chápán a praktikován výlučně jako součást pri­vátního života jednotlivců, církve jsou stavěny naroveň zájmovým organizacím[13]; uplatňuje se pluralita vyznání a náboženské pra­xe, oficiálně registrovány jsou i kontroverzní náboženské organizace a sekty. Konzervativně a liberálně smýšlející politické strany nebrání majetkovému vyrovnání s církvemi; úplné osamostatnění církví od státu, a tudíž i upuštění od jejich financování ze státního rozpočtu koresponduje se snahou státu vyvázat se ze sociálních funkcí.

Poněvadž vzdělanost je pěstována výlučně s ohledem na tržní uplatnitelnost, zaniká řada společenskovědních oborů. Rostoucí po­čet specializací je možné studovat pouze v zahraničí; jejich absolventi se potom nevracejí.

II. Sociální budoucnost

Vítězství sociálně tržního přístupu respektujícího tradiční evropské hodnoty. Mocenské struktury primárně reprezentují zájmy „obyčej­ných lidí“, širokých zaměstnaneckých a živnostenských vrstev.

Stát je partnerem občanů, podniků i občanských sdružení, chrá­ní slabší strany proti zvůli silnějších, tlumí nerovnosti na principu solidarity a uplatňuje přerozdělování. Veřejný sektor je plně struk­turován. Společenské vztahy fungují na bázi etických norem, avšak jsou málo přehledné i výkonné. Ve státní správě sílí paternalistické tendence a snaha o byrokratickou regulaci do stále menších detailů; aparát státní správy se rozrůstá.

P E T R P E R N I C A

Liberální budoucnost: U obou cest se stupňuje

materialisticko­hédonistický konzumní způsob života

a individualismus.

à

22

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

obrácen a je obnoven sociální smír. Sníženým zdaněním je stimulo­vána soukromá spotřeba, jež se stává „tahounem“ ekonomiky.

Je restaurována sociální role státu. Jsou podporovány společen­sky prospěšné aktivity, které se vymykají tržním mechanismům, jako služby v obecném zájmu, práce v neziskových organizacích či výchova dětí a další. Jsou odstraňovány zábrany pro mobilitu mezi ziskovým a neziskovým sektorem, privátní a veřejnou sférou, prací a celoživotním vzděláváním, prací a výchovou dětí. Dočasné zapojení do mimotržních aktivit, s nárokem na finanční odměnu, je prosazeno víceméně jako společenská norma. Pomalejší nárůst pracovních míst v ziskové sféře je kompenzován vytvářením nových pracovních míst ve veřejném, resp. neziskovém sektoru s finanční podporou státu, krajů a obcí.

Rubem této politiky je exploze mandatorních výdajů státu a jeho rostoucí zadlužování; stát se stává rukojmím velkých bank.

Cestou korektnosti?

V kultuře je v případě přímé cesty zachována kontinuita péče o kul­turní a duchovní dědictví. Odklon od hlubších hodnot a příklon ke

komerčním formám zábavy i úpadek kul­turního života jsou o něco pomalejší.

Je prosazována tzv. politická korektnost, šířená celoevropskými orgány rezignujícími na křesťanské kulturní základy Evropy v jed­nostranném zájmu uhladit mezigenerační rozpory a střety mezi početně ubývajícími starousedlíky a přibývajícími přistěhovalci s odlišnými kulturami. Nositelé tradičních evropských duchovních a kulturních hodnot se stávají menšinou, jež je populistickou poli­tickou elitou stále více ignorována. Politický význam problému přistěhovalectví vzrostl poté, co selhal ideál multikulturalismu, nena­plnilo se očekávání ohledně pracovní i spo­lečenské asimilace přistěhovalců, vzrostla nezaměstnanost domácí populace a zbytněl

rozsah sociální pomoci přistěhovalcům. Rozpor mezi většinou spo­lečnosti a domácí nepřizpůsobivou etnickou a existenční menšinou hrozí přerůst z občasných lokálních střetů v konflikt většího rozměru. Tolerantnost veřejnosti tlumí střet mezi tradičně orientovanou částí populace a genderovými fanatiky, zneužívajícími liberální prostředí k prosazování legislativních změn odporujících přirozeným potřebám společnosti.

Kulturní politika státu a regionů částečně udržuje vysokou a lido­vou kulturu mimo sféru působení „neviditelné ruky trhu“; projevují se v ní však diletantské postoje politiků nechápajících omezenost uplatňování ekonomického racionalismu v řízení kultury.

Celkově převažuje masová zábava se všedností, bezduchostí, vulgaritou a komerční průměrností; špičková a osobitá kultura je vytlačována na okraj. Národní sebevědomí je mnohem více závislé na úspěších sportovní reprezentace než kultury.

Kontinuálně, avšak víceméně jen proklamativně se do jisté míry podporuje rozvoj a kultivace lidského potenciálu. Úpadek univer­zit umožňujících rozvoj osobnosti je pouze oddalován vzhledem k chronickému nedostatku financí; ty jsou směrovány spíše do spor­tu. S nedostatkem financí zápasí kultura jak vysoká, tak alternativní.

Vztah politické moci k církvím a náboženským organizacím je populistický a využívá veřejného mínění, jež není nakloněno ani duchovnímu způsobu života, ani činnosti církví a náboženských organizací, kterou pokládá převážně za zbytečnou a tolerovatelnou toliko v privátní sféře.

Lidská práva jsou interpretována a  zajišťována jako svoboda k čemu; jejich uplatňování v průběhu času hypertrofuje.

EU je integrována do formy federace.

Perspektivy vývoje

Vývoj se může ubírat dvěma cestami:Přímou cestou bez větších zvratů, nastolenou těsnou volební

převahou středo­levicově až levicově orientované většiny obyvatel. Výsledkem je křehká stabilita politické sféry, s níž jsou spokojeni především obyvatelé venkova a menších měst, převážně se základ­ním vzděláním, popřípadě se středním vzděláním bez maturity. Nej­pevnější postavení levicových politických stran a jimi ovládaných správních orgánů je v hospodářsky slabších regionech s převahou zpracovatelského průmyslu založeného na tradičních technologiích.

Cestou oklikou, návratem k sociálnímu státu přes nepokoje způ­sobené rozporuplným procesem globalizace, vedoucím k rozevření propasti mezi potřebami a aspiracemi většiny obyvatel a ekono­mickou realitou. Dominantním problémem je nezaměstnanost, jež u cesty oklikou přesahuje únosné meze; postižena je hlavně mládež.

Prohlubují se rozdíly způsobované globa­lizací; panuje sociální neklid. Závratně ros­tou zisky na burzách, příjmy ve vrcholových managementech velkých firem i ve vedou­cích funkcích ve státní správě či v šedé sféře „politických podnikatelů“; na druhé straně existuje beznadějná chudoba a zoufalství ús­tící do přímé revolty.

Česká ekonomika je semiperiferním, závislým přívěskem německé ekonomiky; ztrácí však výkonnost a  následně i  přímé zahraniční investice. Oslabování měny a in­flace posilují kořistnické chování silných subjektů na trhu.

Veřejnost je vývojem zprvu zaskočena, později hrozí masivní střet se znaky třídní­ho boje. Sílí odpor vůči zbohatlým vrstvám, není ochota tolerovat extrémní příjmy; jsou vítány skandály a zásahy policie a soudů vůči příslušníkům elity.

Problém nezaměstnanosti je vyhrocen v časovém, strukturálním i regionálním aspektu. Následně jsou devastovány etické hodnoty, ros­te bezohlednost, upadá kulturnost, masově se rozšiřuje ubíjení volné­ho času v zábavních centrech, stoupá alkoholismus, drogová závislost, gamblerství, prostituce, vandalství a kriminalita, zejména ve velkých městech a mezi mládeží; chronicky nezaměstnaná část obyvatelstva se stává nezaměstnatelnou pro deficit pracovních návyků.

Boj s nezaměstnaností je vyhlášen za prioritu. Avšak pod vlivem podnikatelských kruhů a ekonomických poradců, opakovaně pouka­zujících na zadluženost veřejných financí a vleklou evropskou recesi, vláda snižuje dávky v nezaměstnanosti a sociální dávky; výsledkem jsou nebývalé masové nepokoje.

V politice nastává konjunktura populismu a extremismu a zá­roveň vzestup nacionalismu a xenofobie. Rostoucí sociální napětí polarizuje politické spektrum a radikalizuje jeho levicové křídlo. Je prosazeno omezení přílivu imigrantů ze zahraničí.

Hospodářský a sociální rozvoj regionů je podřízen politickým zá­jmům centra, skrývá však značné rozdíly a neefektivnosti. Příslušníci populistické politické elity uplácejí zaostávající regiony, plýtvají zdroji.

Na politickou scénu radikálně vpadají organizace sociálních hnu­tí, značně stoupá politický vliv odborů.

Daňovou reformou vlády a opatřeními včetně programů zací­lených na konkrétní sociální skupiny a území je negativní vývoj

P E T R P E R N I C A

Sociální budoucnost: Sílí odpor vůči zbohatlým

vrstvám, není ochota tolerovat extrémní příjmy;

jsou vítány skandály a zásahy policie a soudů vůči příslušníkům elity.

à

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

23

Při cestě oklikou napřed dochází ke vze­stupu nacionalismu a  xenofobie a  k  pro­bouzení tradicionalismu. Odmítnutím při­stěhovalectví se dočasně odsouvá problém kulturního soužití s  nepřizpůsobivými menšinami do lokální roviny. Paradoxně sílí postavení rodiny, avšak převážně v kontextu protekčních vazeb.

Veřejnost nejeví zájem o vědu a výzkum, stát nemá prostředky na jejich podporu; ná­sledně upadá vzdělanost. Pozornost lidské­mu potenciálu je věnována takřka výlučně na poli nezaměstnanosti. Lidský potenciál se rychle znehodnocuje, kvalifikované síly odcházejí do zahraničí. Teprve později se projevují pozitivní výsledky programu na podporu celoživotního vzdělávání.

Veřejnost je popuzena majetkovým vyrovnáním s  církvemi, v  němž vidí ne­rovnováhu k  vlastnickým právům fyzic­kých i právnických osob a dotčených obcí i ohrožení cílů sociální politiky státu, roste netolerance k mimopastoračním aktivitám církví i k řeholním komunitám.

Dočasné vývojové tendence mají za ná­sledek masivnější oslabení pozice vysoké kultury i prohlubování celkového úpadku kulturnosti. Majetné vrstvy obyvatelstva se stávají obezřetnými vůči veřejné prezentaci svého stylu života, projevují zdrženlivost i  v případě symbolického užívání umění. Snižuje se význam kulturního kapitálu, a to i jako nástroje získávání kapitálu sociálního.

Kulturní organizace u přímé cesty zčásti těží z finančních prostředků rozdělovaných státem a kraji. I přes jejich nedostatečnost a problematická i málo průhledná kritéria rozdělování může část organizací přežívat mimo ryze komerční sféru. Nejistota finančního zabezpečení však organi­zacím znemožňuje vytvářet a naplňovat dlouhodobé vize a stahuje je do průměrnosti. Prioritou je budování nadstandardních vztahů k politikům rozhodujícím o přidělování finančních prostředků.

V případě cesty oklikou mizí i tato malá jistota; řada kulturních organizací, i s dlouhou tradicí, je nucena přejít ke komerční zábavě, anebo zaniká. Nejsou však – na rozdíl od zábavního průmyslu – ve­deny striktně jako firmy a soupeří o příděl finančních prostředků. Legislativní postavení klíčových kulturních institucí je zachová­no, při deficitním financování však není dosažitelný jejich rozvoj; konzervováním současného stavu postupně upadají do regionální bezvýznamnosti.

III. Autoritativní budoucnost

Kolaps globalizace a konec demokracie, krize důvěry v uspořádání světa i Evropy. Prosazuje se lokalizace jako protipól globalizace, jed­notlivé regionální bloky se uzavírají do sebe. Uvnitř zemí se prosa­zují lokální zájmy proti zájmům národním, dominuje místní rozměr hospodářství, správy, kultury a aktivit všeho druhu.

Lhostejnost vůči institucím parlamentní demokracie, volební ne­účast, následně oslabení legitimity vlád; nahrazování nestabilních a neschopných vlád vládami úřednickými. Ekonomickou, politic­kou i mediální moc na sebe stahují nejbohatší podnikatelé – místní

oligarchové a  jimi ovládané struktury. Bi­laterální a multilaterální spojenectví zemí nepřekračuje meze zájmů či konkurenčních vztahů mezi oligarchy.

Účelově jsou rozostřovány hranice práva, oklešťovány občanské svobody; právo se za bezmocného přihlížení omezované větši­ny stává účelovým prostředkem k ochraně zájmů a  majetku úzké nejbohatší vrstvy, aktem síly, nikoli spravedlnosti; privilego­vaná vládnoucí vrstva si jím zároveň zajiš­ťuje beztrestnost. Ohebné právo je naopak využíváno ke kriminalizaci konkurenčních oligarchických struktur. Legislativní cestou jsou podstatně rozšířeny pravomoci bez­pečnostních složek. Parlamentní demokra­cie je posléze nahrazena autoritativnějším režimem. Většina veřejnosti, roztrpčená poměry ve společnosti, dává již delší dobu najevo vůli k vládě „silné ruky“.

Veřejné mínění je nyní cílově ovlivňo­váno hromadnými sdělovacími prostředky a sociálními sítěmi, jejichž obsahová stránka je pod kontrolou oligarchů nebo jim slou­žících struktur; dezinformovaná veřejnost nevnímá podstatu změn odehrávajících se kolem ní. Volební úspěch je pak snadno do­sažen promyšleným zacílením na vybrané skupiny obyvatel; je připravován profesi­onálními marketingovými stratégy v  ryze populistickém duchu. Politická legitimita oligarchů pramení z  rozčarování veřej­nosti z  neschopnosti a  zkorumpovanosti tradičních politických stran, z naivní víry v možnost privatizace politiky a opakování

podnikatelského úspěchu v ní, z nepochopení mylnosti představ o ekonomice jako základně a politice jako nadstavbě, jakož i z pod­ceňování zjevného střetu zájmů.[14]

„Velká politika“ upadá v důsledku nezájmu voličů o tradiční po­litické strany, resp. neuplatňování jejich volebního práva následkem přesvědčení voličů o demokratické politice jako nástroji zájmových skupin, stojících na pozadí politických stran, k  vyvádění peněz z veřejných prostředků. Politické aktivity se přesouvají do obecního a krajského prostoru, v němž se uplatňují osobnosti nezávislé na tradičních politických stranách, resp. náležící k neformálním struk­turám vytvořeným oligarchy. Nastává doba rozsáhlé autonomie oli­garchy ovládaných regionů, krajů a měst, decentralizace a následná privatizace dosud veřejného sektoru, spojená s prohlubující se regi­onální sociální diferenciací. Oligarchové, úzká skupina nejbohatších, získávají větší vliv na vládu než voliči; tento vliv využívají k prosa­zování vlastních zájmů, především k rozmnožování bohatství a jeho ochraně před zdaněním; daňovou zátěž přesouvají na střední třídu. Předcházelo tomu delší přípravné období nenápadného dosazování vlivných podnikatelů do vlády, během něhož se politika ideově zcela vyprázdnila, změnila se v obchod a v pragmatické manažerské řízení sledující maximální efektivitu.

Zdánlivá obnova

Vzniká množství komunálních aktivit na občanské a zájmové bázi, obnovuje se spolkový život. Velmi aktivní jsou občanská a zájmová sdružení zaměřená proti nadnárodním firmám, burzám, výstavbě

P E T R P E R N I C A

Autoritativní budoucnost: Prosazuje se lokalizace

jako protipól globalizace, jednotlivé regionální bloky

se uzavírají do sebe.

à

24

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

hypermarketů, dálnic ad.; mobilizace davu, vyhledávající zástupné nepřátelské cíle, autoritářskému populistickému režimu vyhovuje. Hospodářské síly i legitimita nadnárodních společností slábnou; ty jsou nuceny ustupovat útokům aktivistů; podobně jsou oslabová­ny banky a rozkolísávány kapitálové trhy obviňované ze spekulací a okrádání drobných klientů. Vyklizené pozice obsazují firmy míst­ních a zahraničních oligarchů.

Většina obyvatel má spontánní odpor k průvodním jevům globa­lizace, odklání se od hodnot i způsobu života konzumní společnosti, a to i pod vlivem hromadných sdělovacích prostředků a sociálních sítí, emocionalizujících masy; jsou jimi šířeny účelové informace a dezinformace, produkované režimními profesionály a vyvolávající umělé kampaně. Nezávislá média jsou marginalizována, i když svo­boda projevu zůstává formálně garantována; svoboda „po projevu“ prakticky zaniká.

Postupná změna hodnotové orientace je časnější a markantnější u obyvatel Prahy a dalších velkých měst, opožděná a méně výrazná je na venkově. Veřejnost se částečně odvrací od pracovní výkonnosti, úspěchu a hromadění materiálních statků a přiklání se k hodnotám rodiny a přátel, klidného života a volného času, přírody, ke kulturním hodnotám. Křísí se lokální a regionální tradice včetně náboženských. Řemesla, farmářské hospodaření a drobné pěstitelství prožívají rene­sanci, jejich výrobky se ostentativně nakupují mimo velké prodejny maloobchodu. Na vzestupu je ekonomika typu „udělej si sám“.

Záměrná redukce výdělečných aktivit části práceschopného obyvatelstva jen na jejich nezbytný rozsah, resp. změna vztahu k penězům, kdy peníze jsou životní potřebou, a ne smyslem života, postupně vede k útlumu soukromé spotřeby a ke zhroucení mecha­nismu růstu hrubého domácího produktu. Celkové hospodářské výsledky jsou slabé. Přerozdělování zisků, jež je nutností, je stále nerovnoměrnější.

Kultura se z velké části uzavírá do krajských či regionálních mezí, v  nichž nachází jak obecenstvo, tak alespoň částečnou finanční podporu. Větší kulturní instituce se však dostávají do existenčních problémů.

Konkurenceschopnost kulturních organizací je založena více na tradicích než na inovacích, modernizaci a specializaci či na nových komunikačních technologiích.

Do řídících funkcí v klíčových kulturních institucích jsou dosa­zováni manažeři příslušející k neformálním strukturám oligarchů a zprostředkující využívání těchto institucí k propagandistickým účelům režimu.

Nadchází renesance lidové kultury a urychluje se prolínání vyso­ké a masové kultury. Odmítání globalizačních tendencí a multikul­turních prvků sekundárně posiluje rozmanitost a zachování kultur­ních tradic. Identifikace jednotlivců s národem je do značné míry vytěsňována identifikací s regionem, krajem a místem.

Rozchod s konzumním způsobem života zastavuje proměnu kul­tury v trh. Trh s uměním je regionální, a nenese tudíž tak výrazné znaky spekulativního trhu. Kultura ztrácí analogii s odvětvím lu­xusního průmyslu.

Lidský potenciál je utvářen především pro uplatnění v krajském či regionálním měřítku, a to s podporou tamních institucí, podniků i občanského sektoru. To se týká i vysokého školství; rubem je ne­zájem o zachování a rozvoj vzdělávacích a výzkumných programů, jež nemají bezprostřední uplatnění v regionu.

Církve, pokud dávají najevo prorežimní postoje, jsou tolerová­ny; zintenzivňují pastorační i charitativní činnost, zvyšuje se zájem o církevní školství i o život v řeholních komunitách, avšak rozvoj v této oblasti je závislý na omezených finančních prostředcích církví.

Do značné míry slábne volná migrace osob do kontinentu a po něm; přistěhovalectví a  problém soužití s  kulturně odlišnými,

eventuálně nepřizpůsobivými menšinami se stahují do lokálního rozměru. Mezinárodní turistický ruch upadá, omezuje se na přes­hraniční vztahy; je výrazně limitován vysokými cenami pohonných hmot.

Opojná představa

Vývojové tendence, vtělené do scénářů, indikují zásadní změny ve společnosti. Proces, při němž nefunkční části společnosti zanikají a rodí se nové, je však v zásadě nepředpověditelný a změny se stá­vají zjevnými, až když je pozdě. Část odborníků hovoří o možnosti kolapsu. Povrchní veřejnost je zpravidla označuje za pesimisty na­vzdory jejich argumentaci o spojitosti kolapsu a následné regenerace.

Na hlubší vrstvu problému poukazuje John Gray, britský filosof, profesor na London School of Economics: „Většina lidí dnes soudí, že patří k živočišnému druhu, který je schopen řídit svůj vlastní osud. To je víra, ne věda.“[15]

Jádro problému spočívá v omylu, že člověk je jediným a vlastním tvůrcem sebe sama, a v opojení představou, že „co dokážeme udělat, to také můžeme udělat“, jakož i v soustředění na otázku „jak“ při ignorování otázky „proč“.

Autor, prof. Ing. Petr Pernica, CSc., působí na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. Článek volně navazuje na výsledky výzkumného projektu NAKI DF 11P010VV24

„Efektivní metodiky podpory malých a středních subjektů kultury v prostředí národní a evropské ekonomiky“, řešeného pro MK ČR.

Literatura a poznámky:[1] Zařazeny jsou vždy u prvního výskytu daného problému v textu scénářů.[2] Caritas in veritate. Encyklika papeže Benedikta XVI. o integrálním lidském

rozvoji v lásce a v pravdě, červen 2009. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. Druhá kapitola, 25.

[3] Evangelii gaudium. Apoštolská exhortace papeže Františka k ukončení Roku víry, listopad 2013. Vatikán: česká sekce Vatikánského rozhlasu, 26. 11. 2013. Kapitola druhá, I/56.

[4] Evangelii gaudium. Kapitola druhá, I/52; I/53–54; I/59–60.[5] Evangelii gaudium. Úvod, I/2; Kapitola druhá, I/55.[6] Fides et ratio. Encyklika papeže Jana Pavla II. o vztazích mezi vírou

a rozumem, září 1998. Praha: Zvon, České katolické nakladatelství, 1999. VII. kapitola, 81.

[7] Caritas in veritate. Úvod, odst. 9; Šestá kapitola, 68; 70. RATZINGER, J. (2006): Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur. Kostelní

Vydří: Karmelitánské nakladatelství, edice Malá teologie, 2006, 35. Fides et ratio. IV. kapitola, 46.[8] Evangelii gaudium. Kapitola druhá, I/57; I/61; I/64. Lumen fidei. Encyklika papeže Františka o víře, červenec 2013. Vatikán:

česká sekce Rádia Vatikán, 5. 7. 2013. Kapitola druhá, 25. Caritas in veritate. Čtvrtá kapitola, 43. RATZINGER, J. (2006), 24; 27; 74–79. Veritatis splendor. Encyklika papeže Jana Pavla II. o základech morálního

učení církve, srpen 1993. Praha: Zvon, České katolické nakladatelství, 1994. Úvod, odst. 4; II. kapitola, 32.

[9] Evangelii gaudium. Kapitola druhá, I/64.[10] Evangelii gaudium. Kapitola druhá, I/61.[11] Evangelii gaudium. Kapitola druhá, I/64.[12] Caritas in veritate. Kapitola druhá, 26.[13] Evangelii gaudium. Kapitola druhá, I/64.[14] Evangelii gaudium. Kapitola druhá, I/54.[15] GRAY, J. (2004) Slamění psi. O lidech a jiných zvířatech. Praha: Dokořán,

ISBN 80­86569­74­8, 15.

à

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

25

sexuálního zneužívání nezletilých, nebylo to ale nijak intenzivní a nikdo tomu nevěnoval velkou pozornost. Pak se ale v médiích o tyto otázky probudil obrovský zájem – proč, to nedokážu vysvětlit, ale stejně tak tomu může být i u vás. V Polsku již k tomu konečně také došlo, a to především kvůli kauzám poznaňského arcibiskupa Juliusze Paetze a bývalého nuncia v Dominikánské republice, ar­

cibiskupa Józefa Wesołowského, který byl následně souzen ve Vatikánu. Také v Polsku se před těmito skandály ozývaly hlasy, kte­ré sexuální zneužívání kněžími označovaly pouze za problém západních zemí, dnes by ale takovou myšlenku již nikdo nevyslovil.

Je důležité a dobré o sexuálním zneuží­vání v církvi veřejně mluvit?My se musíme velice intenzivně zabývat otázkou, jak s problémem zneužívání v círk­vi zacházet, a to na různých rovinách. My­slím si, že právě seminář, který zde v Praze

pořádáme, je jedním z dobrých kroků na této cestě. Účastníci získají větší schopnost o dané problematice hovořit, zorientují se v ní a bu­dou vědět, co dělat a říkat v případě, že se se sexuálním zneužíváním setkají.

Tématu sexuálního zneužívání se v  rámci církve stále dost bojíme, zároveň ale vyvolává velký zájem médií a reflektují ho i mnohé filmy. Snímky jako chilský Klub nebo americké, Oscarem oceněné drama Spotlight se někteří zástupci církve snaží označit za lživé, případně tvrdí, že jde o nespravedlivé útoky na církev.Za poslední měsíc jsem v Německu viděl hned čtyři filmy o zneu­žívání nezletilých – nejednalo se jen o případy týkající se církve, ale také třeba o nucenou dětskou prostituci v Evropě. Byla to díla velice silná a ve svém obsahu mnohdy brutální. Potvrzuje to veřejný zájem o tuto oblast, který je zcela pochopitelný a právoplatný.

Například Spotlight je velice hodnotný film, ve kterém skutečně není nic vymyšleného. Nejde tedy o útok na církev, ale o filmové zachycení špatné stránky církve i jejích následných pokusů vše za­hladit. Film sleduje snahu novinářů z listu The Boston Globe roz­krýt sexuální zneužívání nezletilých kněžími v bostonské arcidiecézi. A také díky jejich snaze byla nakonec církev donucena k reflexi svého konání v této oblasti. A pokud někdo tvrdí, že je to výmysl, bohu­žel prostě nemá pravdu. Podle mě je právě úkolem novinářů nebo i filmařů přinášet pravdivý obraz o světě, ve kterém žijeme, a tak je natáčení podobných snímků zcela legitimní.

Církev si i díky článkům v listu The Boston Globe uvědomila, že se musí těmito věcmi vážně zabývat a že musí udělat vše pro to,

Bezpečné místoRozhovor o zneužívání dětí a nezletilých v církvi s členem Papežské komise pro ochranu nezletilých prof. P. Hansem Zollnerem SJ.

V některých médiích se můžeme dočíst, že Papežská komise pro ochranu nezletilých je jen dobrým PR nástrojem Vatikánu, ale ve skutečnosti nemá žádnou moc věci měnit a ani to po ní nikdo nechce.S tím nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že katolická církev myslí své snahy v této oblasti vážně. Ostatně, za dva roky činnosti Komise jsou za námi vidět zcela konkrétní a seriózní výsledky.

Uvědomme si, že problém sexuálního zneužívání v  katolické církvi byl poprvé otevřen ve Spojených státech, Kanadě nebo Austrálii přibližně před třiceti lety, což je v dějinách církve velice krátká doba.

Uvedu jeden příklad: V minulém roce se nám na Filipínách, tedy v největší asij­ské křesťanské zemi, podařilo zorganizovat třídenní setkání s  tamní biskupskou kon­ferencí, přičemž výsledkem naší návštěvy bylo ustavení Národní kanceláře pro ochra­nu dětí na Filipínách, která již před několika měsíci zahájila svoji činnost. Je tedy vidět, že věci jsou skutečně v pohybu. Brzy nás čeká podobné setkání na úrovni biskupů celé Asie – a právě Asie je z hle­diska katolické víry velice dynamicky se rozvíjející oblast.

Rozumím výtkám některých lidí, že změna není dostatečně rych­lá. Na druhou stranu v některých zemích se o sexuálním zneužívání teprve začíná mluvit – a to nejen v rámci katolické církve, ale ve společnosti obecně. Toto téma je stále mnohde tabuizované (Asie, Indie), a tak není jednoduché o něm vůbec začít hovořit.

Je východní Evropa v rámci problematiky sexuálního zneuží­vání díky své totalitní minulosti paradoxně v lepším postavení než zbytek světa, jak někteří představitelé církví z těchto oblastí tvrdí?Nevím, zda je na tom východní část Evropy lépe nebo hůře, ale vím, že na světě neexistuje žádná oblast – a to v rámci jakéhokoli nábožen­ství –, kde by k sexuálnímu zneužívání nedocházelo. Církev v každé zemi si tedy musí připustit, že i v ní došlo k sexuálnímu zneužívání nezletilých kněžími. O tom není pochyb. V záznamech Kongrega­ce pro nauku víry můžeme jasně vidět, že takové případy skutečně nacházíme ve všech státech planety bez výjimky. Bohužel. Neříkám, že se to musí týkat každé diecéze nebo každého řeholního řádu, ale každé země rozhodně ano.

Nejde tedy o problém Západu, který by se vás netýkal. Rozdíl je ovšem v pozornosti, jež je sexuálnímu zneužívání v církvi v té které zemi věnována. V Německu to například dlouhou dobu bylo tak, že jsme se čas od času doslechli o případu kněze, který se dopustil

H A N s ZO L L N E R

Po provalení bostonských skandálů se otázka

„biskupské odpovědnosti“ v americké debatě

často kladla.

à

26

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

rozhořčením souhlasím. Kardinál Law takové místo dostat neměl. Proto také naše komise navrhla, aby příslušné církevní instituce jako

například Kongregace pro nauku víry pro­mýšlely možné způsoby, jak biskupy přivést k odpovědnosti. Po provalení bostonských skandálů se otázka „biskupské odpověd­nosti“ v  americké debatě často kladla. Musíme totiž najít způsob, jak posuzovat, vyhodnocovat či stanovovat spoluodpo­vědnost biskupů, kteří kryli sexuální zne­užívání nebo kteří nedostatečně dbali na uplatňování církevních, případně i  stát­ních zákonů, a  viníky třeba nepředávali spravedlnosti.

Dosud nemáme v církvi jasno, jak na­kládat s pachateli sexuálního zneužívání.

Ve Spojených státech existují domy, kam se umisťují kněží, kteří za sebou mají sexuální delikty. Žijí tam spolu stejně jako komunita v klášteře. Nesmějí ale své bydliště opouštět, nesmějí telefonovat,

aby se o sexuálním zneužívání kněžími už nemusely psát články ani točit filmy. Tedy aby církev byla bezpečným místem pro mladé lidi, tak jako tomu už v současnosti je v kato­lické církvi ve Spojených státech. A proč je tamní církev bezpečná? Protože tamní biskupové i představitelé řádů a kongre­gací vzali výzvu vyrovnat se s fenoménem sexuálního obtěžování velice vážně.

Po abdikaci arcibiskupa Lawa z čela bostonské arcidiecéze byl tento duchov­ní ustaven jako duchovní správce v San­ta Maria Maggiore. Jak je možné, že arcibiskup, který musí odstoupit kvůli tak závažné věci, následně získá takové místo?Je zapotřebí říci, že nešlo o důležité ani nijak prestižní místo. Ale chápu vaši otázku, protože ta se dotýká také toho, jak danou věc přijmou média a spolu s nimi také široká veřejnost. A vlastně s jejich

à

H A N s ZO L L N E R

Církev ve Spojených státech je už bezpečná, protože

tamní biskupové vzali výzvu vyrovnat se s fenoménem

sexuálního obtěžování velice vážně.

Hans Zollner: „Nejde o izolovaný problém, ale o vrchol ledovce. Ten je složený z mnoha dalších pro církev palčivých otázek jako třeba, jaká je role kněží a jaká laiků. Bez laiků bychom totiž dnes o sexuálním zneužívání vůbec nemluvili.“

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

27

nemají přístup k internetu. Jejich život tak svým způsobem skončil. Je nicméně právě tohle to nejlepší řešení, které bychom měli uplat­ňovat i v dalších zemích? Tím si nejsem úplně jistý. Rozhodně by­chom měli mít kněze, kteří se dopustili sexuálního zneužívání, pod velice podrobnou kontrolou, protože pak se už nedopustí dalšího zneužívání.

V loňském roce museli ve Spojených státech odstoupit hned tři biskupové, a to ne proto, že by byli osobně zapleteni do sexuálního zneužívání, ale proto, že viníky nevydali spravedlnosti. A mohl bych zmínit celou řadu dalších případů odstoupení biskupů v jiných čás­tech světa ze stejného důvodu.

Velice výmluvný je příklad zakladatele řádu Legionářů Kristo­vých Marciala Maciela. Když stál kardinál Ratzinger v čele Kong­regace pro nauku víry, chtěl Maciela vydat spravedlnosti a udělal řadu kroků v rámci příprav církevního soudního procesu. Vše se pozdrželo kvůli úmrtí Jana Pavla II., ale jedna z prvních věcí, kterou pak Ratzinger jako papež Benedikt XVI. udělal, bylo znovuotevření procesu a odsouzení otce Maciela.

Na jedné straně stojí pachatelé, na druhé oběti. Dokáže církev dostatečně naslouchat těm, kterým její kněží tolik ublížili?To nedokážu říci. Nemyslím si to. Situace je však na různých místech světa odlišná. V zemích, kterých se sexuální skandály dotkly více, případně v zemích, kde je možné o těchto tématech hovořit, mají oběti sexuálního zneužívání pozornost, jakou si zasluhují.

V Německu, Irsku nebo ve Spojených státech znám řadu biskupů, kteří se osobně s oběťmi zneužívání setkali a naslouchali jim. To ostatně udělal i papež František, který pozval šest obětí sexuálního zneužívání kněžími do Domu svaté Marty, tedy vlastně k sobě domů. Měl jsem možnost být u dvou z těchto setkání. Papež František s kaž­dým strávil téměř hodinu a mohu dosvědčit, že jim opravdu naslou­chal s otevřeným srdcem a s maximálním zaujetím. Neříkal toho moc, protože to ani nebylo zapotřebí. Bylo jasné, že je zcela na straně lidí, kteří prošli tím velkým utrpením, a že s nimi jejich bolest sdílí.

Čemu ale ještě dostatečně nerozumíme, je duchovní stránka zneužívání, která je mnohdy tím nejhlubším zraněním dané oběti. Protože pokud vás zneužije kněz, pak si musíte klást otázku, jak ještě můžete věřit v  Boha, jak ještě můžete věřit ve vykoupení. Jestliže vás totiž kněz, který káže radostnou zvěst o Ježíšově lásce k chudým a zranitelným, zneužije, tak je to přesný opak toho, co hlásá. Proto papež František tento zločin nazval svatokrádeží, čímž jej postavil naroveň zneužití eucharistie. V případě kněze se skutečně jedná o ten nejhorší možný skutek, jaký může spáchat.

Jak se můžeme na sexuální zneužívání v církvi dívat z Boží perspektivy, se ve své knize na toto téma ptá Wunibald Müller. Co nám Bůh chce touto krizí říct?Tuto otázku jsem opakovaně kladl teologům, protože oni k tomu­to tématu zatím mlčí, což je zarážející. Neexistuje k  tomu žádná teologická literatura. Jako by se jednalo o  problém, který nále­ží psychologům, případně kanonickým právníkům. Úplně první teologicky zaměřená konference dotýkající se sexuálního zne­užívání v církvi proběhla až loni v červnu, a  to na Gregoriánské univerzitě.

Já osobně si tu otázku kladu také: Proč nás Bůh vystavuje této situaci? Věřím, že je to proto, abychom přehodnotili význam našeho křesťanství a katolictví. Co jako církev děláme? A církev nejsou jen

papežská komIse pro ocHranu nezLeTILýcH

Komise byla založena v březnu 2014 a od té doby se pravidelně schází. Její úlohou je radit svatému otci, co by se dalo a mělo dělat v oblasti sexuálního zneužívání nezletilých v rámci katolické církve, a to po celém světě. Zabývá se směrnicemi biskupských konferencí a také směrnicemi týkajícími se náboženských řádů a kongregací. mapuje, které postupy fungují, a ty se následně snaží aplikovat i v dalších zemích.

Jedna ze skupin se také zabývá možnostmi duchovního uzdra-vení obětí sexuálního zneužívání. Jiná skupina se zabývá tématem duchovního, psychického i tělesného zdraví seminaristů i kněží. řeší otázku, jak žít dobře a zdravě celibát a jak kněží mohou pomoci sobě i druhým, aby se v budoucnu již žádné sexuální obtěžování nedělo.

V současné době má komise sedmnáct členů, devět mužů a osm žen. Jsou mezi nimi psychologové, psychoterapeuti, teologové, pedagogové, sociální pracovníci a zástupci dalších profesí. Členkou je i žena, která sama prožila sexuální zneužívání ze strany kněze a ke které se v loňském roce přidal ještě jeden muž, také oběť zneužívání.

biskupové a kněží, ale skutečně všichni její členové. Kdo jsme a kým bychom být měli?

Podle mě nás Bůh volá k promýšlení důsledků naší víry a také k pravdivému pohledu na realitu. Máme se podívat do tváře církve,

která byla zraněna nejen sexuálním zneuží­váním, ale také zneužíváním financí nebo moci. Jsme tím vyzýváni k lítosti a pokání.

Je to, jako bychom v  církvi prožívali velice dlouhé postní období, které trvá již několik desítek let. Je to projev daleko vět­šího pohybu uvnitř církve, který opět míří k podstatě: Kdo jsme jako církev? Můžeme snad říct, že sexuální zneužívání je otáz­ka minulosti a že to už můžeme nechat na preventivních a  ochranných institucích a nějakých nařízeních? Ne. My sami musí­me změnit postoj, naše srdce se musí pro­

měnit. Vlastně tu jde i o generační proměnu, protože ten problém s námi bude ještě dalších dvacet až třicet let. A proto musíme táh­nout za jeden provaz – nejde totiž o izolovaný problém, ale o vr­chol ledovce. Ten je složený z mnoha dalších pro církev palčivých otázek, jako třeba, jaká je role kněží a jaká laiků. Bez laiků bychom totiž dnes o sexuálním zneužívání vůbec nemluvili. Mohu říct, že laici v naší papežské komisi, kterých je tam většina, na nás tlačí, aby se církev změnila. Ale ne proto, že církev nenávidí, ale protože ji milují. A  je problém, že někteří lidé bohužel nechápou, že zde nejde o  znevažování a  zraňování církve, ale naopak o  budování církve nové.

Lukáš JirsaProf P. Hans Zollner, děkan Institutu psychologie Gregoriánské

univerzity v Římě a její prorektor, přednášel v únoru 2016 v Praze na pozvání edukačního a formačního centra Boromeum, působícího

při nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Rozhovor vznikl ve spolupráci s televizí Noe.

H A N s ZO L L N E R

Čemu ale ještě dostatečně nerozumíme, je duchovní stránka zneužívání, která

je mnohdy tím nejhlubším zraněním dané oběti.

28

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

kurzů a někteří také to, že neskrýváme křesťanský charakter našeho Domu.“ A jeho slova potvrzují i konkrétní reakce pedagogů: „Kurz byl výborný, kreativní, výborné bylo střídání sportovních akčních aktivit a aktivit k zamyšlení, skvělý přístup ke studentům – kama­rádský a přirozeně autoritativní…“

Program Orientačních dnů naplňuje myšlenku rozvoje klíčových kompetencí žáků pro základní a střední vzdělávání především v ob­lasti průřezového tématu osobnostní a sociální výchovy. Je součástí školního vzdělávacího programu. Ačkoli je pro tuto oblast zážitko­vá pedagogika ideální, podobné kurzy jsou v Česku spíš výjimkou: mimo salesiány, kteří je pořádají už od roku 1999, je nabízí Středisko ekologické výchovy SEVER, projekt Odyssea a také programy pro školy z dílny Prázdninové školy Lipnice. Respektovaným lídrem mezi těmito programy jsou Orientační dny ve Fryštáku.

Učili jsme se od zkušenějších

Koncepce programů pro školy v Domě Ignáce Stuchlého vychází z německého projektu Orientierunstage für Jugendliche ze sedm­desátých let minulého století. První kurzy probíhaly ve Fryštáku díky Mgr. Andree Dudákové, která program Orientierunstage zažila v Německu, a salesiána Michaela Martinka, který zakládal novodo­bou historii Domu Ignáce Stuchlého v devadesátých letech a myš­lenku pořádání těchto kurzů podporoval.

„Zdroje, z nichž čerpáme, jsou osobní zkušenosti z Jugendbil­dungsstätte Kupferberg v Detmoldu (Sekulární institut sv. Bonifáce), poznatky střediska Aktionszentrum Benediktbeuern u Mnichova a Don­Bosco­Haus ve Vídni, dále jsou to kurzy zážitkové pedagogiky pod vedením Prázdninové školy Lipnice a zkušenosti z našich salesi­ánských středisek mládeže,“ konstatuje František Bezděk.

Významným impulsem pro rozvoj a prohloubení programů byly dva „evropské projekty“. Druhý, nazvaný „Orientační dny – rozvoj hodnotové orientace žáků pro trvale udržitelný rozvoj“ (2009–2012), byl přínosem i v tom, že otevřeně a přitažlivě pro sekulární společ­nost poukázal na význam preventivního výchovného systému Dona Boska pro práci s dětmi a mládeží ve škole.

Přínosem nové podoby kurzů se staly následující prvky:Symboly. Jsou to různé předměty, které jsou esteticky umístěny do

prostoru kurzu. Mají zvýrazňovat dané téma a účastníci jim mohou přiřazovat jedinečné významy.

Orientační dnyJosef Beránek

Poznat sebe, porozumět tomu, kdo jsem a kam jdu, je cílem třídenních tematických kurzů pro kolektivy převážně středních škol, které organizují již více než patnáct let salesiáni v Domě Ignáce Stuchlého ve Fryštáku u Zlína.

Třídenní, ale někdy kratší či naopak i pětidenní kurzy jsou školám šity na míru. Zaměřují se na rozvoj život­ních postojů a hodnot žáků jako součást udržitelného rozvoje, na vnímání života jako nejvyšší hodnoty, jeho důstojnosti, na rozvoj pozitivního životního stylu žáků.

„Snažíme se aktivně, zážitkově a netradičně rozvíjet osobnost mla­dých lidí a povzbuzovat pozitivní klima ve třídě,“ nastiňuje základní rysy programu ředitel P. František Bezděk SDB. „Společně s mladými se zamýšlíme nad důležitými životními otázkami.“ Využívají přitom zážitkových aktivit, psychologických her, ale i prostoru ke ztišení a osobnímu rozhovoru. „Program je postaven na pestrosti, na střídá­ní napětí a uvolnění, vážnosti s recesí. Je sestaven do takových celků, aby byl čas a prostor pro individuální vnitřní zpracování zažitého tématu u účastníka,“ popisuje ředitel Bezděk.

Typickými tématy kurzů jsou vztahy, láska, přátelství, sexualita…; sebepoznání, jedinečnost a hodnota člověka; moje budoucnost, co mě čeká a nemine; touha po něčem větším.

Jenom za rok 2015 proběhlo 96 kurzů, kterých se účastnilo přes dva tisíce žáků a studentů. Přitom zájem o kurzy projevují státní i cír­kevní školy. „Víc je škol státních. To je naše prestiž. Ceníme si toho, že program je přijatelný a přínosný i pro státní školy,“ vyzdvihuje František Bezděk. „Učitelé oceňují pozitivní a radostnou atmosféru

cíLe programu

Obecným cílem je zkvalitnění vzdělávání na základní a střední škole realizací programů zaměřených na rozvoj hodnotové orien-tace žáků. Programy se v oblasti postojů a hodnot zaměřují na:• vnímání života jako nejvyšší hodnoty,• respektování jedinečnosti, důstojnosti a neopakovatelnosti

života,• aktivní účast na ochraně a utváření životního prostředí,• ovlivnění životního stylu a hodnotové orientace žáků,• uvědomění etického rozměru ekologického, sociálního

a komunikačního jednání,• ocenění rozmanitosti projevů života, kultury a každého

člověka.

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

29

Místo ztišení. Aby žáci a studenti mohli být více „sami se sebou“, vytvořili jsme místo ztišení v kapli. Na kruhovém koberci je umístěn dřevěný labyrint, svíčka, sbírka citátů a sešit. Pozoruhodný je sešit, ve kterém se objevují anonymní příběhy účastníků nebo vyjádření jejich aktuálního rozpoložení. Autoři zápisů nevědí, kdo jejich zprá­vy bude číst. Tyto příběhy slouží k povzbuzení nebo k uvědomění, že v těžké životní situaci není člověk sám.

Večerní impulz. Na konci dne po programu nebo v době před ve­čerkou jsou účastníci pozváni na večerní zamyšlení v podobě příběhu nebo zamyšlení, která jsou prezentována tvořivým způsobem. Cílem je pozitivní naladění a zvnitřnění hlavního tématu dne nebo kurzu.

Závěrečný program. Poslední den kurzu dopoledne posluchači re­flektují kurz individuálně nebo po skupinkách. Tématem je většinou kurz sám s jeho aktivitami nebo se tématem stává „Naše třída“. Na­vrženými aktivitami jsou: prezentace fotografií kurzu, třídní svíčka, noviny kurzu, autorská píseň, báseň, scénka nebo tanec, plakát kurzu.

Ideové zakotvení kurzů v posledních letech salesiáni z Fryštáku také konzultují s  doc. Michalem Kaplánkem z Katedry pedagogiky Teologické fakulty JU v Českých Budějovicích a dr. Pavlem Kuchařem z JABOKu. Společně shromážděné zkušenosti, včetně popisu aktivit, vtělili do publikace Orientační dny (Dům Ingnáce Stuchlého SKM, 2012). V její úvodní části také představují duchovní dimenzi kurzů a preventivní systém Dona Boska uplatněný ve „školním“ prostředí.

Preventivní výchovný systém ve škole

Jak škola připravuje na život? Jak se v realitě školy rozvíjejí klíčové kompetence? Vždycky půjde o to, aby lidé získali vzdělání a zároveň se z nich stali lidé spolehliví a odpovědní. Jak může učitel nebo vy­chovatel vést žáka k zodpovědnému životnímu postoji?

Autentická výchovná láska. Preventivní výchovný systém je za­ložen na autentické výchovné lásce. Je to taková láska, kdy mladý člověk cítí, že ho máme rádi, že ho bereme vážně. Nemá to nic spo­lečného s pedofilií. Čím tedy vyjádřím, že mám mladého člověka rád? Toho dosahujeme podle Dona Boska tím, že učitel­vychovatel miluje ty věci, které se mladým líbí. Je důležité najít něco, co mladé zajímá. Don Bosko v dnešní době říká: Učitel, kterého je vidět jen za katedrou, je jen učitel, nic víc. Je ve své roli a žáci se podle toho chovají. Ale když učitel jde s dětmi na výlet nebo v rámci nějakého programu jde hrát fotbal, stává se jejich bratrem.

Výchova jako zápas o lepšího člověka. Výchova je trvalý zápas, ale preventivní systém není zápas vychovatele proti vychovávanému, nýbrž společný zápas na jedné straně s  vychovávaným, zápas o lepšího člověka. Nechceme dítě někam zatlačit. Chceme ho získat pro spolupráci, abychom společně s ním šli za hodnotami.

Výchova nepřestává být zápasem ani za hranicemi výchovné prá­ce. Když dítě opustí školu, když odejde pryč, teprve pak se ukáže, zda ta výchova byla dobrá. Buď se to dítě rozvíjí v duchu školy, nebo jde jiným směrem a začne klesat.

Rozum střeží laskavost. Rozum má střežit laskavost, aby nebyla někdy až chorobná. Aby se nestala manipulací, nějakým chorobným vztahem, kterým si vychovatel léčí nějaké nevyzrálé problémy. Vy­chovatel nesmí dovolit, aby vychovávaný byl na něm závislý. Musí tu být správný odstup. Musí tu být svoboda. Výchova by přirozeně měla přejít v sebevýchovu.

Duchovní dimenze

Kam patří otázka, že někoho mám rád? Je to jen otázka citová? Psy­chologická? Nebo že někomu věřím. Nebo že mám nějakou naději. Kam to patří? Jaká je to dimenze? Emoční? Ale nesměřuje někam dál? Rozměr víry, naděje a lásky je v každém člověku. Erich Fromm počítá s pěti hlavními potřebami každé lidské bytosti: potřebou vzta­ženosti, potřebou transcendence, potřebou zakořeněnosti, potřebou identity, potřebou orientačního rámce.

Zralá, dobře přizpůsobená osoba se vyznačuje schopností tyto potřeby integrovat. Takový člověk je pak schopen důvěrného vztahu ke druhé osobě, aniž by ztrácel svou identitu. To je projev duchov­ní, spirituální stránky člověka. Když má někdo silného ducha, říká Viktor Frankl, když miluje, věří a doufá, tak má velkou vnitřní sílu.

Tato duchovní dimenze je spojena s  odpovědností. „Výchova má být výchovou k odpovědnosti. Žijeme ve společnosti nadbyt­ku, ale tento nadbytek není pouze nadbytkem materiálních statků, nýbrž nadbytkem informací, informační explozí… Jsme zaplavová­ni dráždidly, nikoli pouze sexuálními. Chce­li člověk obstát v této záplavě podnětů, které přinášejí masová média, musí vědět, co je důležité, a co ne, a co je podstatné, a co ne, jedním slovem: co má smysl, a co ne… Smysl nemůže být dán, nýbrž musí být nalezen. Dávat smysl by směřovalo k moralizování. To nesmí ani vychovatel, ani psychiatr.“

A jakoby Frankl nám, učitelům, rodičům a vychovatelům, mluvil z duše, když dodává: „Hodnotám nemůžeme učit – hodnoty musíme žít. A nemůžeme dát smysl životu jiného člověka – co bychom mu mohli dát s sebou na cestu, je daleko spíš jedině a pouze příklad: příklad celého našeho bytí. Neboť na otázku o posledním smyslu lidského utrpení, lidského života, nemůže být intelektuální, nýbrž pouze existenciální odpověď: Neodpovídáme slovy, nýbrž odpovědí je celá naše existence.“

Jak Jsou kurzy fInancovány?

Ubytování a stravu si platí účastníci v celém rozsahu, ostatní náklady jsou dotované. Jde především o kurzovné (podle počtu lidí na kurzu) ve výši cca 8 000 Kč (na pokrytí nákladů na materiální vybavení kurzu, pronájem prostor a finanční odměnu pro dva instruktory). Asi 15 % nákladů je hrazeno z dotací od mŠmT atp. Významný podíl finančních zdrojů představuje individuální dárcovství.

„Vytyčili jsme si odvážný cíl: spolu s učiteli a žáky chceme vytvořit prostor k sebepoznání a k objevování duchovní (spirituální) dimenze života mladých lidí. A o to se snažíme,“ usmívá se František Bezděk.

30

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

ekonomickým ztrátám zahrnujícím i náklady na nápravná opatření.V dalším se zaměříme hlavně na zdravotní důsledky u personálu

elektrárny, skupin pracovníků při likvidaci následků („likvidátorů“) a u obyvatel zasažených území. Bezprostředním následkem ozáření vysokou dávkou je akutní nemoc z ozáření. Byly jí postiženy přede­

vším pracovníci elektrárny vyskytující se na místě nehody a příslušníci záchranných čet (např. hasiči). Po konečném vyhodnocení byla tato diagnóza prokázána u 134 osob, z nichž 28 zemřelo v průběhu prvních čtyř měsíců po nehodě. Další řada osob utrpěla radiační popáleniny různého rozsahu, ve­doucí k jizvám a deformacím. Jinou kate­gorií jsou pozdní následky, k nimž se počítá zejména zvýšený výskyt zhoubných nádo­rů. Je zřejmé, že první závěry z těchto studií byly možné až po řadě let. V době patnác­tiletého a dvacetiletého výročí havárie byl získán pevný poznatek, totiž že prvním zcela zřetelným účinkem je mnohonásobné

zvýšení výskytu rakoviny štítné žlázy u dětí. Vlna těchto nešťastných následků začala čtyři roky po nehodě, dosáhla nejvyšších hodnot mezi osmým až desátým rokem, poté začala zřetelně klesat. Podobně je v dlouhodobých studiích sledován také výskyt jiných nádorů. Mezi nimi má zvláštní postavení leukémie, neboť krvetvorné orgány jsou na vznik zhoubného bujení po ozáření velmi vnímavé a doba laten­ce – tj. od doby ozáření do doby chorobných projevů – je relativně krátká. Tak francouzská badatelka dr. Elisabeth Cardisová v roce 1996 odhadovala, že mezi 100 000 likvidátory (skupina pracovníků na odstraňování technických důsledků havárie), jejichž dávka v prů­měru činila 100 mSv, se do deseti let může projevit až u 150 případů tohoto onemocnění. To se v očekávaném rozsahu nenaplnilo. Ve skutečnosti se do roku 2006 u těchto likvidátorů zjistilo 137 případů leukémií, jak uvádí americko­ruská studie Lydie Zablotské a spol. z roku 2013. Statistické hodnocení prokázalo na 95 % hladině vý­znamnosti rozdíl proti počtu očekávanému u neozářené populace. Po uplynutí období asi patnácti let od ozáření riziko radiačně indu­kované leukémie obecně klesá, takže dnes odkrývané další případy

Černobyl a Fukušima: Poučení a výzvyVladislav Klener

Co vyplývá ze sledování dlouhodobých následků černobylské katastrofy? Jaké poučení si z toho můžeme vzít zvláště při zahrnutí zkušeností z Fukušimy?

Dne 26. dubna 2016 uplynulo třicet let od černobylské katastrofy, kdy v 1 hodinu 32 minut místního času došlo k výbuchu jaderného reaktoru na 4. bloku čer­nobylské jaderné elektrárny vedoucímu k následkům nebývalých rozměrů. Věcná data o příčinách a okol­

nostech výbuchu a o zdravotních, sociálních a ekologických následcích jsou hodnocena řadou odborných mezinárodních institucí a jejich poradních orgánů (v oblasti našeho zájmu je to např. Vědecký výbor Spojených národů pro účinky atomového záření – Uni­ted Nations Scientific Committee on the Effects of Atomic Radiation, UNSCEAR, nebo Mezinárodní agentura pro atomo­vou energii – International Atomic Energy Agency, IAEA). Taková odborná tělesa jsou méně vystavena zevním tlakům, jsou insti­tucemi pod patronací Spojených národů. Konečně i ze své osobní účasti na některých jejich jednáních jsem se přesvědčil jak o vy­soké odborné úrovni jejich práce, tak o důrazu na nestrannost.

Odborníci na radiační ochranu i jiní zájemci mají příležitost po­třebné údaje dohledat v dokumentech vydávaných těmito institucemi, ve kterých lze nalézt i důsledně zpracované odkazy na původní zdroje. Z hlediska zájmu radiační ochrany jsou především důležité všechny údaje o výši expozice záření v jednotlivých skupinách a kategoriích po­stižených osob uváděné ve veličinách charakterizujících buď přítom­nost radioaktivní látky („aktivitu“ vyjádřenou v jednotce becquerel Bq), nebo míru ozáření živého organismu („dávku záření“ obdrženou objektem – v jednotce gray Gy, nebo ekvivalentní dávky – jednotka sievert Sv). Neodborník se nemůže ve světě těchto veličin orientovat a porozumět dalším souvislostem. Pro odborníka je to však důležité hledisko, jež mu umožňuje na základě známých kvantitativních vztahů mezi dávkou a účinkem odhadnout zdravotní důsledky ozáření a po­případě mezery v této oblasti vlastním pozorováním doplnit.

Následky černobylské havárie byly skutečně katastrofální. Došlo k devastaci objektu elektrárny, radioaktivnímu zamoření rozsáhlých území s přesuny velkých skupin obyvatelstva a z toho vyplývajícím

V L A d I s L AV K L E N E R

Při komplexním hodnocení možných rizik jaderných

elektráren je třeba připustit, že vznik mimořádné –

havarijní – situace nelze nikdy zcela vyloučit.

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

31

nízké, nemohly způsobit u lidí žádný bezprostřední efekt. Přitom řada lidí se bezdůvodně vystrašila, někteří poukazovali na kožní změny, neboť se slunili a měli obnažené části těla. Zvlášť smutná byla panika mezi těhotnými ženami („těhulkami”, jak jsem tehdy slýchal), které znejistěly a rozhodovaly se pro potrat. Opět nezdůvodněně. Ukázalo se také, že v této nejistotě obyvatelstva mají své prsty i odborníci nekvalifi­kovaní v ochraně před zářením. Žádná osoba, která pracuje se zářením (rentgenologové, techničtí pracovníci aj.), nemá dost informací o tom, za jakých podmínek a jak může ionizující záření člověku škodit. Stej­ný negativní vliv nekvalifikovaných informátorů, včetně lékařů, byl pozorován i v zahraničí. Pokud jde o možnost pozdních změn typu nádorů, je vzhledem k dávkám krajně nepravděpodobné, že by jejich výskyt u nás v dalších letech vybočil z očekávaného běžného kolísání. Přesto jsme učinili pokus o relevantnost statistického šetření ohledně výskytu nádorů štítné žlázy u dětí. Významněji kontaminovaná území však nepokrývala ani rozsah kraje, kde se nádory štítné žlázy u dětí

vyskytují jen v počtu jednotek případů za rok, takže statistická studie není relevantní.

I když neodborníkovi jsou údaje o obdr­žených dávkách málo názorné, může každý sám význam ozáření populace posoudit ve vztahu k tzv. radiačnímu pozadí, jemuž jsme všichni vlivem geologického podloží a kos­mického záření vystaveni. U  obyvatel ČR činí toto pozadí 3–4 milisievertů (mSv) za rok. Z výsledků všech měření po Černobylu lze odvodit, že zvýšení této hodnoty v prv­ním roce po nehodě činilo 0,2 mSv. Důsled­ky nehody se budou uplatňovat i v dalších letech, přídatné roční dávky z  Černobylu však budou postupně klesat. Za třicet let tak

dosáhne celková přídatná akumulovaná dávka úrovně asi 0,5 mSv. Za totéž třicetileté období lze celkovou dávku z přírodního prostře­dí (bez zahrnutí ozáření lidí z rentgenových vyšetření) odhadnout na 90–120 mSv. Za těchto podmínek nelze očekávat v ČR v dalších letech statisticky zjistitelné zvýšení výskytu nádorů, které by vybo­čovalo z jeho běžného kolísání.

budou spíše patřit mezi ty, které vznikají v populaci běžně bez souvislosti s ozářením.

Podrobně je sledován i výskyt nádorových onemocně­ní postihujících jednotlivé orgány a tkáně (na rozdíl od leukémie, která postihuje celý krevní systém). Žádné pře­svědčivé údaje o zvýšeném výskytu nádorů této kategorie (tzv. solid tumors) nebyly získány. Většina těchto nádorů má dobu latence delší, takže – po třiceti letech – lze už jen sotva očekávat ojedinělé případy s Černobylem související. Takový závěr je ovšem zcela v rozporu se sloganem „Čer­nobyl dále zabíjí“, který se objevil v jednom novinářském článku v minulých týdnech (čtenář si mj. všiml, že výskyt nádorů štítné žlázy u dětí začíná klesat od deseti let po ozáření, u leukémie je tato doba patnáct let).

Širokou veřejnost jistě zajímá i otázka možného vlivu tohoto ozáření na potomstvo ozářených osob. Genetické parametry jsou v těchto studiích sledovány, ale žádný dě­dičný vliv v nich nebyl prokázán. Odborník není překva­pen. U žádné z exponovaných populací lidí sledovaných i v jiných souvislostech (např. v Japonsku po atomovém útoku) nebyl škodlivý genetický účinek ionizujícího záření prokázán – přitom se z experimentů na zvířatech, kde jsou nálezy pozitivní, s možností tohoto účinku i u člověka (na základě principu předběžné opatrnosti) musí počítat.

Také v oblasti psychologických a sociálních důsledků byla škoda nedozírná. Pokládají se za důsledky nejzávažnější. Ne­vyplývají však z míry ozáření osob, nejsou úměrné obdržené dávce, je to důsledek rozruchu a panické bezradnosti obyvatelstva, málo připraveného soustavnými instruktážemi a návody (jak je v ČR za­jišťováno u obyvatelstva v tzv. zóně havarijního plánování v okolí jaderných elektráren).

Černobyl a Česko

První signály zachytily některé detektory, umístěné na pracovištích se zdroji záření a běžně sledující ochranu pracovníků. V průběhu hodin a dnů začala rozsáhlá měření, okamžitě byla ustavena vládní havarijní komise, neboť akce vyžadovaly spolupráci několika resortů. Koordinující činnost v oblasti vyhodnocování dat zajišťovalo Centrum hygieny záření v tehdejším Institutu hygieny a epidemiologie v Praze. Rychle se získala data z měření mléka a po­travin. Časově koordinovaným měřením se získala data umožňující pořízení mapy radio­aktivní kontaminace půdy. Nejvyšší hodnoty byly na územích, kde se vyskytly větší dešťové srážky, jimiž se vymývají radioaktivní částice z atmosféry. U nás bylo postiženo především Opavsko a Ostravsko a méně zřetelně i některé oblasti na jihu Čech. Ochranná opatření se tý­kala především zastavení dodávek kontamino­vaného mléka do běžné spotřeby (s uvolněním vázaných zásob sušeného mléka do oběhu) a výzvy k omezení konzumu či oplachování bobulového ovoce zrajícího v průběhu května (angreštu, rybízu). Pokud šlo o právě nadoje­né mléko, bylo využito fyzikálních zákonitostí radioaktivní přeměny k tomu, aby se z vadného mléka vyrobilo mléko sušené, v němž pak vli­vem dalšího skladování došlo k přeměně prvků s krátkým poločasem (např. jódu 131), a sušené mléko se stalo z hlediska radioaktivity ne­škodné (stopová množství radioaktivních prvků s dlouhým poločasem jsou zanedbatelná). Osobní dávky způsobené jednotlivcům byly velice à

V časné fázi po havárii ve Fukušimě se naštěstí žádné případy akutní nemoci z ozáření neprojevily.

d A N A d R Á B O VÁ

Jedno z velkých nebezpečí v technických

oborech je sebeuspokojení a přílišná jistota lidí,

kteří to dlouhou dobu provozují bez problémů.

32

ČLOVěK A sPOLEČNOsT

být nové koncepce získávání elektrické energie např. jadernou fúzí nebo technikami, zatím jen prozkoumávanými, využívajícími vodí­ku jako paliva. Avšak v kompetici o postavení jaderných reaktorů současné generace v uvažovaném mixu různých zdrojů má jader­ná energetika tím větší šanci, čím více se sníží pravděpodobnost havárií a zdokonalí se pohotovost a technika záchranných operací. V tomto směru jsou poučení z Černobylu i Fukušimy velmi cenná a byla v praxi zčásti už aplikována. Již v roce 1987 vláda ČSSR svým usnesením stanovila pravidla působení Celostátní radiační monito­rovací sítě. V roce 2000 byl zřízen zákonem Integrovaný záchranný systém, do něhož jsou začleněny složky Hasičského záchranného sboru, Policie ČR a Lékařské záchranné služby. Tím mají složky za­jišťující záchranné práce v případě jaderných havarií na co navázat.

O dalších pozitivních přínosech nešťastných katastrof se zmiňuje v jednom ze svých článků Dana Drábová (Vesmír, 85, březen 2006, s. 137–139): „Odezva na černobylskou havárii se stala ukázkou toho, jak mezinárodní společenství dokáže spolupracovat při řešení na­léhavých zdravotních, ekonomických a jiných problémů lidí posti­žených katastrofou takového rozsahu. Černobyl se stal jedinečným prubířským kamenem mezinárodní spolupráce a solidarity. Zapojily se vlády, mezinárodní organizace, lékaři, vědci i prostí lidé. Tato spo­lupráce byla životně důležitá pro vyhodnocení a předpověď následků havárie i pro jejich zmírnění. Havárie odhalila závažné rozdíly v po­žadavcích na kvalitu projektu a provozní bezpečnost. Tyto rozdíly je možno postupně eliminovat pouze na základě spolupráce. A tak se od Černobylu spolupráce a sdílení zkušeností staly puncovními znaky jaderné bezpečnosti…“ Za zmínku stojí i citace Dany Drábové z rozhovoru pro ČRo 1: „… jedno z velkých nebezpečí v technických oborech je sebeuspokojení a přílišná jistota lidí, kteří to dlouhou dobu provozují bez problémů.“

Druhým poučením je soubor nových poznatků o zdravotních účincích ionizujícího záření, na jejichž základě – s cílem je vylou­čit – jsou formulovány principy radiační ochrany včetně stanovení přijatelných úrovní ozáření pro jednotlivé expoziční situace. Není zde prostor pro širší výklad, je však patrné, že ve vztahu k Černobylu i Fukušimě jsou v popředí zájmu pozdní účinky po ozáření, tedy zhoubné nádory.

Základní poznatky týkající se nádorů po ozáření byly v jiné sou­vislosti získávány také u osob ozářených v důsledku použití atomové zbraně v roce 1945 v japonských městech Hirošimě a Nagasaki. Tam byly rozpracovávány sofistikované metody k podchycování těchto poznatků, jak jsem se s tím osobně seznámil při své dlouhodobé stáži v Japonsku v roce 1965. Metodika těchto dlouhodobých sledování je v podstatě dodnes používaným postupem při studiích po Černobylu a Fukušimě. Vedle poznatků o zhoubných nádorech jsou sledovány i genetické parametry – tedy prozkoumávána i oblast, kde dosud ne­byly prokázány dědičné důsledky u žádné z exponovaných populací.

Z pohledu širší veřejnosti mohou někdy vyvstat problémy s od­kazem na nepřijatelnost „pitvání“ utrpení druhých a nemístného rozboru poruch zdraví. V této souvislosti se hovoří někdy i o „ne­plánovaném experimentu“, kterého je třeba využít pro obohacení našich vědomostí. Není to právě jemnocitné označení a mohlo by být nespravedlivou narážkou na nehumánní postoj vědců. Odborníci jsou si však při své analytické práci vědomi, že kulisa jejich vyšet­řování je tvořena nezměrným lidským utrpením, k němuž ovšem chovají patřičnou úctu.

Autor (*1927) pracoval v oboru vnitřního lékařství, později se věnoval radiobiologii a ochraně před zářením.

Od roku 1991 působil jako profesor 3. lékařské fakulty UK. Dosud je činný ve Státním úřadě pro jadernou bezpečnost

jako odborný poradce.

à Havárie ve Fukušimě

Dne 11. března 2011 ve 14.46 místního času došlo k mohutnému zemětřesení v  Japonsku blízko ostrova Honšú a v jeho důsledku k poškození tří ze šesti jaderných reaktorů ve Fukušimě a úniku ra­dioaktivních látek do okolí (stručný srozumitelný referát o události lze dohledat v časopise Jaderná energie, 22 (60), 2014, s. 246–250). Je to druhá největší havárie jaderné elektrárny. V časné fázi po ha­várii se naštěstí žádné případy akutní nemoci z ozáření neprojevily. Je zřejmé, že pro relativně krátký časový odstup nejsou k dispozici podklady o případném výskytu nádorů u ozářených skupin pracov­níků či obyvatelstva v okolí.

Pokud hledáme poučení pro další rozvoj/nerozvoj jaderné ener­gie, musíme dnes vytěžit informace z Černobylu i Fukušimy a při­hlédnout i k dalším méně vážným nehodám jaderných reaktorů (výskyt jaderných nehod a selhání IAEA i UNSCEAR soustavně sledují a vyhodnocují). Poučení můžeme orientovat hlavně dvojím směrem: k perspektivám jaderné energetiky či k užitečnému poučení radiobiologů a zdravotníků, a tím i k prospěchu radiační ochrany.

Při komplexním hodnocení možných rizik jaderných elektráren je třeba připustit, že vznik mimořádné – havarijní – situace nelze nikdy zcela vyloučit, takže možnost havárií je právem pokládána za nejslabší článek v obhajobě jaderné energetiky. Proto i opatření k zabránění nehod jsou v této souvislosti skutečně klíčová. Nabízí se možnost odvodit zásady prevence havárií z rozboru bezprostřed­ních i kořenových příčin obou těchto vážných havárií. V Černobylu takovou poslední příčinou bylo selhání skupiny techniků, provádě­jících závažný experiment týkající se využití setrvačnosti vyřazeného pohonu turbín ke krátkodobé nouzové dodávce elektrické energie pro systém významný pro ochranu. Tento experiment vyžadoval i vypnutí některých pojistných protihavarijních okruhů. Když v prů­běhu experimentu nastala situace hrozící neštěstím, nebyl okamžitě k dispozici specializovaný jaderný fyzik, který by nestandardní režim reaktoru dokázal správně posoudit a navrhnout účinné zastavení nekontrolované situace. Za jednu z kořenových příčin lze pokládat skutečnost, že z bezpečnostních (stranickou politikou SSSR akcen­tovaných) důvodů pracovaly odborné složky elektrárny izolovaně, a tak byla operativní součinnost narušena.

Ve Fukušimě bylo bezprostřední příčinou zemětřesení a násled­ná čtrnáctimetrová vlna tsunami. Hrozné důsledky nevyplývaly jen z bezprostředních konstrukčních a mechanických škod v budově reaktoru vyvolaných otřesy, ale i z destrukce generátorů pro nouzové elektrické napájení okruhů nezbytných pro provoz elektrárny a pro funkci protihavarijních systémů. Je otázkou, zda za jednu z koře­nových příčin (alespoň druhého řádu) lze pokládat nedostatečně dimenzovanou ochrannou bariéru proti vysoké vlně, tedy určitou mezeru v projektu a jeho důkladné oponentuře.

Poučení

Poučení z rozdílu příčin dvou velkých nehod spočívá ve zjištění, že spektrum jejich možných příčin je velmi široké a těžko předvídatel­né. Znamená to jednak věnovat ve scénáři možných havárií s při­měřenou fantazií pozornost i velmi málo pravděpodobným jevům. Protože i tak mohou přetrvávat různé mezery v zajištění bezpečnos­ti a v přípravě na záchranná opatření, je třeba kultuře bezpečnosti věnovat na všech stupních provozu vědomě soustavnou pozornost a při nejistotě iniciovat kroky k nápravě stavu v průběhu všech fází projektování i provozu.

K rozhodování o perspektivě jaderné energetiky mohou zkuše­nosti z jaderných havárií přispět jen částečně. Rozhodující by mohly

33

se prý dokonce ignorují i poznatky biologie, podle nichž „jsou muži a ženy v určitých oblastech zásadně odlišní“. To má objasňovat pouze „údajnou ‚vědeckost‘“ genderových studií, přičemž „se u genderis­mu ve skutečnosti jedná o ideologii“.

Naproti tomu křesťanský obraz člověka se podle „Kirche in Not“ s přírodovědnými poznatky kryje, protože obě pohlaví jsou věrnou podobou Boží a mají „stejnou osobní důstojnost…; ale protože Bůh stvořil člověka jako ‚muže a ženu‘ (Gn 1,27), nejsou pohlaví jedno­duše stejného druhu: právě jejich různost jim umožňuje vzájemně se doplňovat“. Naopak genderová ideologie pramení „nakonec z ate­istického náhledu na člověka“.

Nástup této ideologie prý probíhal „v politice pod heslem ‚gen­derového mainstreamingu‘ již dlouho“, takže teď zahrnuje mnoho životních oblastí: Zavedly se nové obraty (např. rozmanitost pohla­ví, homofobie…) i nová označení v úředním jazyce (např. ‚rodič 1‘ a ‚rodič 2‘ místo ‚otec‘ a ‚matka‘), dále nová kritéria pro obsazování úřadů a nové důrazy ve vzdělávací politice, podle nichž se právě děti „mají co možná nejdříve vychovávat k ‚přijetí sexuální rozmanitos­ti‘“, aby „se naučily, že spojení muže a ženy je jen jednou z mnohých rovnoprávných možností, ‚jak prožívat sexualitu‘“.

Po obsahové linii souzní informační brožura od „Kirche in Not“ s různými vyjádřeními učitelského úřadu. Před „genderovou ideo­logií“ tak v posledních dvou letech důrazně varovala nejdřív portu­galská, pak slovenská, maďarská, polská, severoitalská a chorvatská biskupská konference a nakonec v září 2015 také Rada evropských biskupských konferencí. Genderová ideologie prý popírá biologické pohlaví a místo toho propaguje svobodnou volbu pohlaví, což před­stavuje vážné nebezpečí pro rodinu. Také papež František zdůraznil během generální audience 15. dubna 2015, že „takzvaná genderová à

Ztrácí se dnes biologické pohlaví?Gerhard marschütz

Lze integrovat genderové perspektivy do církevního jednání? A pokud ano, pak které? Poznámky ke katolické kritice genderu.

Evangelická církev v  Německu otevřela 7. dubna 2014 hannoverské Studijní centrum pro otázky genderu v církvi a v teologii. Tehdejší předseda Rady evangelické církve v Německu zdůvodnil ve své řeči tento počin „vizí církevního společenství složeného z žen a mužů, do ně­

hož může každá a každý rovnoprávně bez ohledu na pohlaví přinášet svá osobní charismata a rozvíjet je“. Nové centrum má na základě přesvědčivé vědecké práce „podporovat integraci genderových per­spektiv do církevního jednání, aby tyto perspektivy přinášely plody pro rozvoj naší církve“.

Katolická církev je od podobné integrace na míle daleko. Již řadu let zde stojí v centru něco jiného: varování před genderovou „ideolo­gií“. Jen několik týdnů po otevření evangelického studijního centra, dne 13. května 2014, zveřejnilo katolické pomocné dílo papežského práva „Kirche in Not“ šestnáctistránkovou brožuru nazvanou „Gen­derová ideologie“, která chce informovat o nebezpečích genderové „ideologie“ a politické agendy genderového mainstreamingu.

Možnost svobodné volby pohlaví?

Brožura informuje o tom, že rozdíly mezi mužem a ženou nejsou „z pohledu genderistů vrozené, ale pouze kulturně podmíněné a vští­pené“. Biologicky podložená dvojpohlavnost je zrušena, protože po­hlavnost se chápe jen „jako ‚sociální role‘, kterou si má každý sám ‚svobodně zvolit‘“. Dále prý genderisté hájí „rozmanitost pohlaví“, v níž jde jen o „osobní sexuální orientaci“, která může být hetero­, homo­, bi­, trans­ nebo intersexuální. Tím se „zpochybňují přiro­zené zákony, které mají platnost odnepaměti“. Různým způsobem

TRENdy

34

TRENdy

teorie … směřuje k tomu, aby smazala rozdíl mezi pohlavími“. Tato kritika genderové ideologie často odkazuje na proslov papeže Be­nedikta XVI., pronesený již 12. prosince 2012, v němž papež mluvil o „antropologické revoluci“ genderové teorie. Zde již prý není pohla­ví „přírodní daností, kterou musí člověk přijímat a osobně naplňovat smyslem, ale sociální rolí, o níž rozhoduje každý sám“. To prý stojí jasně v protikladu k biblickým zprávám o stvoření. Existuje­li totiž „už jen abstraktní člověk, který si následně sám volí cosi jako svou přirozenost“, pak to „popírá muže a ženu jako dvě formy lidství, které mají ze stvoření za úkol vzájemně se doplňovat. Pokud ale neexistuje tato ve stvoření daná dualita muže a ženy, potom už neexistuje ani rodina jako od stvoření předem daná skutečnost.“

Konečně závěrečná zpráva („relatio synodi“) biskupské synody k tématu rodiny, vydaná 24. října 2015, na jednu stranu prohlásila, že „se biologické pohlaví (sex) a sociálně­kulturní role pohlaví (gender) mohou rozlišovat, stejně jako duše a tělo, ale nikoli oddělovat“. Na druhou stranu ale v návaznosti na výše uvedený citát papeže Fran­tiška kritizovala to, že v základech „‚genderové‘ ideologie“ je názor, který „popírá přirozenou rozdílnost mezi mužem a ženou a jejich vzájemnost“ a tím „vykresluje pohlavně nerozlišenou společnost“, takže se osobní identita naprosto oprošťuje „od biologické rozdíl­nosti mezi mužem a ženou“ a „ponechává se na individuální volbě“ (čl. 8).

Jak došlo k tomu, že katolická kritika genderu vychází z předpo­kladu, že se biologické pohlaví ztrácí ve prospěch svobodné volby pohlaví? Skutečně používá genderová teorie pojem „gender“ s tímto úmyslem?

Předně je nápadné, že katolická kritika genderu směřuje na adresáta, který neexistuje. Neexistuje totiž jedna genderová teo­rie, a proto také nemůže existovat jedna genderová „ideologie“. Ve vědecké diskusi se obvykle mluví o gender studies. Tyto výzkumy rodu a jejich teorie však implikují rozmanitost přístupů. Navíc svůj výzkumný předmět obvykle nezkoumají z pohledu jedné disciplíny, ale interdisciplinárním a transdisciplinárním přístupem, díky čemuž jsou začleněny do různých vědeckých formátů. Poněvadž se mezitím genderová studia pevně etablovala na univerzitách, musela by výtka z ideologičnosti zahrnovat značnou část vědy.

Polemika s Gabrielou Kuby

Tato výtka by se ale sama mohla ukázat jako vědecky neudržitelná, a tedy ideologická. Takové podezření potvrzuje každopádně to, jak genderu rozumí Gabriele Kuby, z níž vycházejí mnozí biskupové především jižní a východní Evropy. Její kniha Globální sexuální re-voluce vydaná na podzim 2012 (česky 2014) obsahuje do puntíku argumentační logiku výše citovaných výroků. Tato 453stránková kniha ale navíc přidává více než čtyři sta poznámek a prezentuje se tak jako dílo důkladně opřené o prameny. Přinejmenším to tvrdí text na obálce: „Mistrovské dílo! Obsahově, jazykově, vědecky.“ Salzbur­ský pomocný biskup Andreas Laun tuto knihu dokonce označuje za „knihu století“.

Zdá se tedy rozumné ověřit výše uvedené argumenty proti gen­derové ideologii právě podle této knihy. Kdyby totiž tyto argumenty v uvedené formě platily, potom by nikdo neměl této ideologii naletět. Je myslitelné, že Kuby nechápala svou knihu jako vědecké dílo v už­ším slova smyslu. Ale i jako populárně vědecká kniha by podléhala žurnalistickým standardům fundovaného a vyváženého zhodnocení dostupných pramenů. Jak se ukáže, neodpovídají Kubyiny vývody ani vědeckým, ani žurnalistickým standardům.

Začíná to již tím, že Kuby od začátku mluví o genderové „ideo­logii“, aniž by termín „ideologie“ upřesnila. Způsob vedení kritiky

ukazuje jen to, že termín „ideologie“ slouží jako relativně nespeci­fické, ale komplexní vymezení proti pozici považované za protiklad k základům vlastní pozice, kterou autorka za ideologickou nepova­žuje. Výraz „gender“ je tak bez patřičného objasnění a přiměřené­ho vymezení odmítnut jako nekompatibilní s katolickým učením. Kritika ideologie ve smyslu věcného vypořádání s cizími argumenty není na pořadu dne.

Celou záležitost ilustruje fakt, že Kuby opakovaně podléhá tomu, co morální teolog Bruno Schüller kdysi nazval „genetickým falešným závěrem“. Tím se míní rychlé posuzování platnosti nebo pravdivosti nějakého argumentu či teorie na základě jeho vzniku, jako kdyby vlastním kritériem platnosti nebo pravdivosti nebylo zdůvodnění spojené s argumentem či teorií, ale právě tento vznik. Kuby nápadně často uvádí, že nějaký autor je gay nebo autorka lesba nebo feminist­ka – a zdá se, že z toho vyvozuje, že jejich myšlenková východiska jsou od začátku podezřelá nebo rovnou nevědecká. Snaha řádně se s argumenty vypořádat pak vypadá jako zbytečná námaha. Když potom Kuby spolu s dalšími mluví o genderové ideologii, často vů­bec nepřipouští argumenty této „ideologie“ bez předpojatosti, aby se kriticky ověřilo, zda jsou pravdivé, nebo mylné. Aby posílila vlastní pozici a odmítla jinou, stačí jí jen podepřít obvinění z ideologičnosti několika „padnoucími“ citáty, které ilustrují rozpor s vlastní pozi­cí. Podle Schüllera se ale s genetickým falešným závěrem můžeme setkat často právě v tom, „co se běžně vydává za kritiku ideologie“.

S tím úzce souvisí selektivní předkládání pramenů. Kuby obšírně cituje autory, autorky i studie, které posilují její pozici, ovšem jiné, které by ji zpochybňovaly, buď ignoruje, nebo jednostranně prezen­tuje a kritizuje – často ve zkreslené a zavádějící formě. Díky tomu zapadá všechno do opravdu jednoduchého, nediferencovaného ob­razu ohrožení genderem, obrazu, který začíná být naléhavě alarmu­jící. Selektivní metoda, jejíž pomocí Kuby tento obraz inscenuje, ale nevyhnutelně implikuje chybné závěry – i pokud jde o výraz gender.

Ve své knize Globální sexuální revoluce označuje za „hlavní ideo­ložku genderové teorie“ (s. 77) Judith Butlerovou – snad proto, že tato autorka ve své knize Potíže s rodem (Gender Trouble, 1990; slo­vensky Trampoty s rodom, 2003, zde citováno podle německého vy­dání Das Unbehagen der Geschlechter, 1991) vysvětluje od sedmde­sátých let běžné rozlišení mezi „sexem“ coby biologickým pohlavím a „genderem“ coby sociálním pohlavím a pohlavní identitou jako natolik chatrné, že považuje „sex“ za výsledek „genderu“. Stává se tak pohlaví výhradně sociálním konstruktem? Je pouhým produk­tem společenského diskursu, který je možné podle libosti změnit a rozšířit, protože již neexistuje pevná přirozená dualita mezi mužem a ženou? Kuby – a s ní i mnozí biskupové – to chápe v tomto smyslu, a mluví proto jen o genderové ideologii.

Kuby ve své knize nejprve informuje o tom, že Butlerová je lesba, a potom její teorii zaobalenou „do vysoce filosofické, těžce srozumi­telné terminologie“ (Globální sexuální revoluce, s. 78) vykládá vlast­ními „jednoduchými slovy“ takto: „Muži a ženy vůbec neexistují…“ (Globální sexuální revoluce, s. 79).

Proti tomuto pohledu na svou teorii Butlerová stejně prostý­mi slovy v  jednom rozhovoru pro časopis Philosophie Magazine (1/2013) namítá: „Víte, já nejsem blázen. Vůbec nezpochybňuji, že mezi pohlavími existují rozdíly. Řekneme­li ale, že existují, musíme také upřesnit, o jaké rozdíly se jedná, a přitom jsme už zapleteni do rámce kulturních významů.“ Podle Butlerové není možné říci muž nebo žena, aniž by byl součástí našeho vyjádření i kulturní význa­mový rámec. Neexistuje tedy „žádný odkaz na tělo, který by navíc nebyl interpretován kulturními významy. Proto nemůže být pohlaví předdiskursivní, anatomickou daností“, z čehož vyplývá, že „pohlaví (sex) podle své definice vždy již bylo pohlavní identitou (gender)“ (Potíže s rodem, s. 26).

à

TRENdy

35

Judith Butlerová a tělesnost

Jak Butlerová podtrhuje ve své knize Bodies that Matter (Těla, na kterých záleží, 1993, zde citováno podle německého vydání Körper von Gewicht, 1997), vůbec nepopírá dimenzi tělesnosti. Svou tezí, že také „sex“ je potřeba považovat za produkt genderu, nechce říci, že by kategorie „sex“ byla bezvýznamná, a že by tedy pohlavní identita byla pouhým výsledkem kulturní interpretace. Naopak: „Kategorie ‚sex‘ je od začátku normativní“ a „je součástí regulatorní praxe, která vytváří těla“ (Těla, na kterých záleží, s. 21). Ovšemže každá „verze ‚biologického pohlaví‘“ je formována diskursem, což ale „nezname­ná totéž jako tvrzení, že tento diskurs tvoří, působí nebo dělá to, co obývá; míní se tím však, že neexistuje žádný odkaz na čisté tělo, které by nebylo zároveň dalším formováním tohoto těla“ (Těla, na kterých záleží, s. 33). Pouze v tomto smyslu mohou těla „vznikat“ nebo „tvořit se“ v interpretativním vztahu, což ale Kuby (dez)inter­pretuje zcela jinak.

Butlerová předpokládá komplexní propojenost mezi sexem a genderem, přičemž ke kategorii sex máme přístup jen v sociálním zprostředkování. Kubyinu kritiku, že biologické pohlaví nehraje vů­bec žádnou roli, a tudíž kategorie muž a žena dosloužily, musí tedy Butlerová považovat za šílenou. Proto je absurdní i tvrzení, že Butle­rová hájí „sebeobjevení“ pohlaví, „které lze kdykoliv změnit“ (Sexu-ální revoluce, s. 79), v tom smyslu, že člověk „při probuzení otevře oči a přemýšlí, jaké pohlaví si on/ona dnes zvolí“ (Těla, na kterých záleží, s. 35). Kdo něco takového Butlerové předhazuje, nic z jejích teorií nepochopil. Genderová studia neignorují ani význam přírodních věd, jakkoliv se jejich kritikové často odvolávají na mýtus objektiv­nosti sugerující přírodovědeckou jednoznačnost, která často vůbec neexistuje. Kdo si třeba myslí, že existuje „mužský“ nebo „ženský“ mozek, a chtěl by z toho vyvodit generalizující pohlavní stereotypy, měl by si u bioložky Sigrid Schmitzové přečíst, jak mnohavrstevna­tě se konstituuje síť vztahů mezi pohlavím a mozkem v neustálém procesu vzájemného působení na rovině biologické, psychosociální a sociokulturní.

Genderová rovnost, ne stejnost

Kuby spojuje výraz gender s takovou od biologického základu od­trženou „rovností mezi muži a ženami“ (Sexuální revoluce, s. 144), jakou lze považovat za genderovou stejnost (gender sameness), za materiální nerozdílnost. Naproti tomu genderovým studiím jde s ohledem na lidskou důstojnost o genderovou rovnoprávnost (gen­der equality), o formální rovnost mezi pohlavími. Proto se v každo­denním i vědeckém životě snaží ověřit nereflektované biologické fixování pohlavních rozdílů mezi mužem a ženou, které této rovnosti dodnes často brání, a ve výsledku tyto rozdíly ukázat jako převážně sociálně konstruované.

Zvláště queer studia chtějí navíc ukázat – a zde by mělo ležet jádro obvinění z ideologičnosti –, že sociální interpretace pohlaví připouští tradičně jen heterosexuální matrici, čímž tvoří oblast „za­vržených bytostí, které se zdají pohlavně ne zcela identifikovatelné“ (Těla, na kterých záleží, s. 30). Protože tito zavržení vedou „život ve znamení ‚nežitelného‘“ (Těla, na kterých záleží, s. 23), chce Butlerová pomocí své genderové teorie zavést „slovník přijetí, schopný inkluze a soucítění“ (Těla, na kterých záleží, s. 10), aby tak rozšířila prostor žitelných životů. Tímto rozšířením, které termín gender přinesl, ne­usiluje o zničení rodiny. Jde jí spíš o to, aby společnost nezavrhovala odlišné způsoby života, ale aby jim ve stejné míře dopřávala uzná­ní, protože lidé neodpovídající heterosexuální matrici nejsou kvůli tomu těla, na nichž by záleželo méně.

Ačkoliv není snadné sjednotit tento slovník se slovníkem katolic­kého učení, neospravedlňuje to Kubyino nediferencované, většinou překroucené vnímání výrazu gender, které se objevuje i v prohláše­ních uvedených na začátku tohoto textu. Boj proti genderové ideo­logii tedy míří na adresáty, kteří – navzdory některým extrémním pozicím, jež se však najdou všude – neexistují.

Místo toho bychom si měli vzpomenout na často opomíjenou perspektivu druhého vatikánského koncilu – především na dia­logický pohled na vztah mezi církví a světem. Z tohoto pohledu vyplývá, že „základní formulace víry“ nemají dopředu obsahovat „žádné vyloučení“ (Hans­Joachim Sander), protože církev mnoho získává „i z odporu svých protivníků a pronásledovatelů“. Zároveň tento pohled ohlašuje výzvu, kterou je nutné brát konstitutivně i kri­ticky, abychom usilovali zjevenou pravdu „stále hlouběji chápat, lépe poznávat a přiměřeněji podávat“ (GS 44).

Pokud bychom chtěli vzít gender studies jako výzvu, znamenalo by to v první řadě zdržet se paušálních výtek z ideologičnosti a ná­sledně dokázat tato studia pozitivně ocenit coby potenciál pro rozvoj vlastního učení. To předpokládá, že se otevřeme ústřednímu progra­movému bodu genderových studií v jejich silných stránkách a ne­budeme se jim předem uzavírat kvůli stránkám slabým, abychom je nakonec zcela vyloučili. Tento proces otevírání odhalí občas i vlastní slabiny, které kvůli své pozici často schováváme.

Problémy argumentace přirozeným zákonemSlabiny se často skrývají ve zdánlivě silných stránkách. Katolicky la­děný odpor totiž nakonec spočívá na nerozdělitelném, hustě prople­teném vztahu mezi sexem a genderem, přírodou a kulturou. Teorie Butlerové vychází z kategorií genderu a kultury, čímž ve své reflexi druhé dvě kategorie upozaďuje a tím vzbuzuje dojem, jako by se jich zbavovala. V katolickém prostředí je tomu právě naopak. Pohlavní identita zakotvená v přirozenosti tu ozařuje celou pravdu bytí muže, a především ženy. Způsobu, jímž společnost utváří pohlaví, se proto věnuje pozornost jen jako akcidentu a lidé jinak pohlavně identifi­kovaní se zdají odporovat přirozenému řádu.

Vůči tomuto způsobu argumentace přirozeným zákonem existují již delší dobu pochybnosti i ze strany morální teologie. Závažná je především kritika kruhového zdůvodnění (petitio principii), podle nějž se z přirozenosti vyvozuje to, co do ní bylo předtím projekto­váno, a tak není přirozenost normativní sama ze sebe, ale jen podle „antropologického projektu“ (Klaus Demmer), který se na ni přenáší – Butlerová by řekla: podle kulturní interpretace. Jak napsal tehdy mladý teolog Joseph Ratzinger v jednom svém článku z roku 1964, skutečnost, že takováto přirozenost oproštěná od projekce se v ka­tolické církvi předpokládala a dále se předpokládá, ukazuje na „‚ide­ologické‘ elementy“, protože člověk učením o přirozeném zákoně často usiluje o „opuštění historického ve prospěch spekulativního“ a volí si „silně konzervativní zaměření“.

Neměli bychom při uvažování o muži a ženě coby věrném Božím obrazu klást větší důraz na kategorii vztahu? Pak by se o kategorii pohlaví neuvažovalo primárně substanciálně, ale relacionálně – to­tiž teologicky v horizontu vztahu Boha k člověku. Bůh se ukazuje „ve vztahu bezpodmínečného příklonu a jako tento vztah“ (Hans­­Joachim Höhn), jako vztah, který vylučuje vyloučení, a tím vede k hlubšímu porozumění našemu bytí zde, jež se dá vyjádřit jen ana­logicky. Jakožto tajemství je Bůh stejně jako člověk coby muž a žena definitivně nedefinovatelný. Toto tajemství se totiž otvírá ve vztahu k člověku stále novým – a přece známým způsobem.

Přeložil Dominik Opatrný.

PřÍROdNÍ Vědy, FILOsOFIE, TEOLOGIE

36

Přírodní vědy, filosofie, teologie. Kde hledat domov pro člověka? Jan Bednář

V sobotní příloze Lidových novin „Česká pozice“ vyšel letos 20. února zajímavý článek Terezy Matějčkové, nazvaný „Život v převratné době“ a věnovaný americkému katolickému teologovi Michaelu Hanbymu.

PřÍROdNÍ Vědy, FILOsOFIE, TEOLOGIE

37

svých přírodovědných znalostí. Avšak nemůže, nechce­li se dostat do bludných kruhů a slepých uliček, striktně mechanicky promítat zde formulované závěry zpětně do své přírodovědné metodologie.

K setkávání přírodovědné a filosoficko­teologické oblasti myšlení dochází tedy na pomyslném rozhraní, které ve vztahu ke světonázo­rové orientaci konkrétního člověka nemusí (a nemělo by) narušovat kontinuitu, ale představuje zřejmý předěl z hlediska technické me­todologie přístupu ke světu v jeho obecnosti. Právě zmíněné oblasti lidského poznání se nesporně vyznačují svou metodologickou auto­nomií, ale myslící lidská bytost mající charakter osoby (viz dále) se po­hybuje napříč jimi. Problém tak nesporně získává personální rozměr.

V souvislosti se zmíněným článkem a s tezí o tom, že novověké přírodní vědy vlastně vykázaly člověka z jeho domova, můžeme kon­statovat, že z jistého úhlu pohledu tomu tak je. Avšak stejně tak lze ocenit, že právě přírodní vědy člověku ukázaly, co podstatu jeho do­mova vlastně nenaplňuje, co je pro něj svého druhu vnějším světem, pouhým technickým prostředím pro přirozený život, poskytly mu však mnoho neocenitelných informací o tomto světě i efektivních instrukcí, jak se v něm technicky chovat. To rozhodně není málo, ale ony učinily ještě něco více. Svým způsobem vyčistily a do značné míry i vytyčily intelektuální prostor, na němž nyní mohou filosofové a teologové řešit otázku „člověkova domova“. Je to již pole jejich působnosti, toto přírodovědci svou metodologií řešit sami z prin­cipu nemohou. A to z objektivních důvodů, nikoli proto, že by byli neochotní, leniví či necitliví.

Základní úhel pohledu

Vyjdeme­li nyní z pozice filosofa či teologa židovsko­křesťanské du­chovní a kulturní tradice, je evidentní, že to, co objektivně předsta­vuje sféru působnosti přírodních věd, odpovídá ve sféře jeho myšlení pojmu „stvoření“, tj. veškeré stvořené přírodě včetně člověka jako její koruny. Bůh však v právě zmíněné tradici představuje bytost plně transcendentní, tj. na stvoření zcela nezávislou. Stvoření je pak sice Božím dílem, samo však nemá božskou podstatu, je proto legitimní podrobit ho zkoumání. Jedinečnost židovsko­křesťanské tradice pak mj. spočívá v tom, že takto zcela jasně vymezila přírodním vědám oblast jejich vlastní působnosti, přiznala jim v této oblasti plnou autonomii a z hlediska metodologie svého druhu suverenitu.

Je však vhodné uvědomit si i další jedinečnost židovsko­křes­ťanské tradice mezi ostatními duchovními a náboženskými smě­ry. Bůh zde dává člověku existenci proto, aby se přímo stal Božím partnerem, odpovědným držitelem a hospodářem všeho ostatního stvoření. Toto partnerství je posléze dovedeno do extrémní krajnosti, neboť sám Bůh přijímá na sebe lidskou existenci, plně tak vstupuje do lidského údělu a všech rizik jím samým darované lidské svobody. Člověk tak vedle svého tělesně­přírodního rozměru, dostupného pří­rodním vědám, získává i podstatný rozměr transcendentní, v němž může hledat svůj duchovní domov. Bylo by nespravedlivé či přímo absurdní obviňovat přírodní vědy, že lidský domov koncipovaný v tomto směru nechtějí brát za svůj, je to zřejmě již mimo jejich přímou kompetenci. Tím více by se však filosofové a teologové měli cítit zavázáni právě zde tvořivě působit. Především hledat cesty, jak v tomto směru účinně oslovovat příslušníky dnešní, převážně seku­lární společnosti. Je to úkol nepochybně velmi obtížný, ale bez jeho plnění by zřejmě bylo nutno konstatovat selhání filosofie a teologie, či filosofů, teologů a všech duchovních institucí v současném světě.

Vrátíme­li se k uvedenému delšímu citátu z Lidových novin, je zřejmé, že povzbuzuje k dialogu přírodních věd s filosoficko­teo­logickou sférou myšlení. To samo o sobě jistě není ničím novým. Uvážíme­li však poněkud detailněji představy M. Hanbyho a z nich

Autorka v něm vyzdvihla Hanbyho tezi o „ztrátě svě­ta“ ve smyslu ztráty domova pro člověka. Ta spočívá v tom, že „moderní věda, mezi jejíž milníky Michael Hanby řadí především Descartovo, Newtonovo a Dar­winovo dílo, připravila člověka o vlastní adresu. Svět

byl pojat jako neutrální rozprostraněnost, na niž zvenku působí síly, které lze vyjádřit pomocí obecných zákonů. Původní lidský příbytek tím postupně šedl, až začal zcela mizet…“ Moderní vědou se zde nepochybně rozumí v anglosaském smyslu „sciences“, tedy souhrn přírodních věd.

Z jedné strany zřejmě můžeme konstatovat oprávněnost takového pohledu. Připomeňme známá tzv. tři pokoření novověkého člověka: Astronomie mu vzala přesvědčení o výsadním postavení jeho Země ve vesmíru, Darwin ho biologicky postavil na úroveň ostatních vyš­ších živočichů, psychoanalýza mu posléze zredukovala vlastní dušev­no na biologické, biochemické a biofyzikální mechanismy a reakce.

Chladná metodologie přírodních věd

Zmíněný článek situaci člověka charakterizuje následovně: „Moder­ní věda zaujímá postoj abstrakce a obecnosti. Tato perspektiva je sice potřebná, ale nemělo by se opomíjet, že zároveň jde o perspektivu, která je méně pozorná k jednotlivosti, výjimečnosti a konkrétnosti, čímž se vystavuje nebezpečí, že povážlivě zúží pojetí bytí a pravdy. Řečeno jinak, není schopna dostát proměnlivosti a pestrosti světa.

Řeckému či křesťanskému pohledu na svět jako na účelný celek, který má vlastní nitro, krásu a jedinečnost, se ukazují jiné fenomény. Hanby nevyzývá k utopickému řešení, abychom se zbavili moder­ní vědy ve prospěch antické či středověké kosmologie. Místo toho navrhuje, abychom se učili vidět jedním okem svět v této jeho pro­vázanosti a celkovosti.

Toto jedno oko může podstatně přispět k  tomu, aby i  druhé oko – oko vědy – vidělo více. Paradoxně tak může podle Hanbyho křesťanská nauka o stvořenosti světa učit vědu, jak být lepší vědou. Nauka o stvoření totiž není především informací o vzniku světa, ale výpovědí o tom, jak svět vidíme, jak jej přijímáme a jak se k němu vztahujeme…“

Těmto myšlenkám rozhodně nelze upírat značnou míru inspi­rativnosti, ale z druhé strany je v souvislosti s nimi nutná určitá opatrnost a  velmi potřebná preciznost rozlišování. Především je třeba si uvědomit, že strohá objektivita a racionalita jsou bytostným základem metodologie přírodních věd, a právě odtud přírodní vědy čerpají svoji efektivitu, svůj veškerý novověký úspěch. Neocenitelná je přitom právě jejich schopnost abstrakce, související mj. s vytvá­řením racionálních schémat, způsobů třídění, systematických kla­sifikací apod.

Chceme­li dnes volat po větší humanizaci přírodních věd, může to být v řadě ohledů oprávněné, avšak nelze po přírodních vědách chtít, aby se zřekly základů své metodologie, mezi něž evidentně patří strohá objektivita, neúplatná racionalita a efektivní schopnost abstrakce, tzn. schopnost z různých konkrétních úhlů pohledu fil­trovat a odlišovat tak věci podstatné od nepodstatných.

Tatáž metodologie zároveň jasně limituje tematickou oblast jejich působnosti. Filosofie či teologie se pak již nalézá vně této oblasti. Tím nijak není popírána legitimita a užitečnost filosofie a teologie či mož­nosti plodného dialogu mezi přírodovědci na jedné straně a filosofy s teology na straně druhé. Filosof či teolog nepochybně dnes může (a měl by) reflektovat či přímo aktivně interpretovat poznatky a vý­sledky přírodních věd. Činí tak však již svými specifickými meto­dami. Rovněž přírodovědec se jako intelektuální lidská bytost může zabývat i  filosofickými či teologickými interpretacemi a  přesahy à

38

PřÍROdNÍ Vědy, FILOsOFIE, TEOLOGIE

v transcendentní dimenzi. Striktně přírodovědné uvažování a vůči němu přesažný rozměr lidské bytosti se tak zcela legitimně mohou dostávat do složitých vzájemných napětí.

Čisté poznání v  jakékoliv oblasti přírodních věd samo o sobě nemůže být něčím nemorálním. Velmi často je však neoddělitelně propojeno s faktickým získáním manipulativních schopností, kte­ré sice přinášejí člověku velké benefity, ale morálně již mohou být problematické z hlediska souvisejících rizik, přičemž někdy nabízejí i eticky přímo pochybná využití. Soudobé tlaky, např. v oblasti ge­nových manipulací, jsou natolik evidentní a všeobecně známé, že je netřeba blíže popisovat.

Morálně kompetentní badatel, a to i tehdy, má­li k náboženské ob­lasti a jejím filosofickým či teologickým aplikacím zcela indiferentní vztah, je nepochybně svazován profesní i občanskou odpovědností. Zvažuje nejen pozitiva, ale i rizika plynoucí z výsledků svého bádání. Měl by si zachovat nutnou míru rezistence vůči pokušením „peněz a slávy“ apod. Státní autorita by mu přitom měla zajistit rozumnou a v maximálně možné míře bezpečnou legislativu i právní praxi. V profánní sféře zřejmě na badateli nelze požadovat více, toto vše ostatně samo o sobě již vznáší v praktické morální rovině obrovské nároky. Přesto však musíme považovat za přirozené, že od duchov­ních autorit, akcentujících ze svého pohledu právě onu zde již zmí­něnou přesažnou duchovně transcendentní dimenzi lidské existence, mohou být legitimně vznášeny ještě náročnější morální požadavky a s nimi související případná omezení, která jdou nad rámec toho, co bezprostředně plyne z přírodovědného a profánního pohledu. Pro badatele, který se osobně hlásí k určité duchovní či přímo ná­božensky konfesní orientaci, tak může vznikat ideové prostředí pro obtížná morální rozhodování, např. zda se na určitém atraktivním výzkumu podílet, či nikoli. Místem rozhodnutí mu pak zřejmě po všestranném a odpovědném zvážení všech relevantních okolností bude vlastní svědomí a osobní hodnotové preference. Badatel bez osobního vztahu k duchovním autoritám a institucím se pochopitel­ně nemusí cítit vázán jejich hlasem, přesto se nad ním může zamyslet a získat tak svého druhu „konzultační materiál“, zejména ve smyslu určité protiváhy již zmíněných enormních vnějších tlaků na jeho morálku z pozic komerčních, publikačních a dalších nároků.

Z právě uvedeného plyne, že např. v oblasti bioetiky dnes zcela přirozeně a společensky legitimně nastává situace, kdy mezi morál­ními nároky vyplývajícími i z té nejkorektnější, ale čistě přírodo­vědně inspirované, profesní a občanské etiky a nároky souvisejícími s určitým duchovně náboženským pohledem, objektivně nemusí být shoda. Vývoj vědeckého poznání, technologií a všech příslušných aplikací dnes navíc v mnoha směrech probíhá natolik bouřlivě, že ho univerzální etická pravidla nestačí sledovat nebo se jim tento vývoj přímo vymyká z rukou. O to více tedy vystupuje do popředí zvažo­vání konkrétních kontextů z pozic dobře informovaného svědomí a odpovědnosti všech zúčastněných. Pro věřícího člověka, v našem civilizačním okruhu dnes zpravidla pro aktivního křesťana, nebude asi tato skutečnost prvoplánově předmětem nadšeného přijetí. Je to však zcela zřejmá realita, nad níž nelze zavírat oči, neboť mj. plyne i z osvícensky sekulárního charakteru soudobé evropské společnosti.

Jablko ze stromu poznání

První Mojžíšova kniha, Genesis, nás jasně upozorňuje, že ono ja­blko z vrcholně riskantního stromu poznání je již utrženo. Veškerá historie lidského rodu proto nebude pohodlná a bezproblémová, ale v mnoha ohledech drsná a trpce rozporná. Člověk bude pře­devším vystaven stálému riskantnímu hledání a rozhodování, jak orientovat bytostnou potřebu trvale usilovat o rozšiřování obzorů

logicky vyplývající důsledky, je zřejmé, že tento dialog se nám začne promítat do dvou pomyslných, vzájemně se protínajících rovin: jed­nak do roviny vlastní teorie poznání (gnozeologie), ale současně též do roviny etických principů a jejich použití v souvislosti s aplikacemi výsledků přírodovědného poznání ve společenské praxi i v životě lidských jedinců.

K „setkání“ těchto dvou rovin tedy může smysluplně dojít právě v nitru jednoho každého člověka. Právě v dosud málo rozpracova­ných přímých propojeních gnozeologických a morálních aspektů dialogu světa přírodních věd s filosoficko­teologickou sférou je totiž možno spatřovat nadějnou perspektivu progresivního posunu sou­dobého myšlení.

Pravý domov

Na půdě dnešní evropské (euroatlantické) civilizace jsme dnes všich­ni odchovanci židovsko­křesťanské kulturně intelektuální tradice a zároveň racionality osvícenství, která bytostně interaguje s meto­dologií novověkých přírodních věd. Druhý z takto zmíněných ideo­vých zdrojů nám člověka představuje jako vrchol přírody, ale zároveň jako její integrální součást, lidský mozek se pak jeví jako vrcholná existující struktura a organizace hmoty. Lidská bytost je v tomto ohledu bytostí konečnou, podléhá přírodním zákonům a v soula­du s nimi se bezvýjimečně podrobuje fyzické smrti. První zmíněný ideový zdroj však k předchozímu přidává přesažně transcendentní rozměr. Ten nevyplývá z přírodních struktur, neodporuje jim však a svým způsobem je předpokládá.

Vychází přímo z filosofické představy Boha jako vrcholného čis­tého Bytí a zároveň stvořitele všeho bytí ostatního. Toto nejvyšší božské Bytí pak každého člověka přijímá (recipuje) jako individuální osobu vybavenou schopností uvědomovat si samu sebe, projevovat tvůrčí aktivity, vynášet svoje logické i mravní soudy. Přitom člověku jako svébytné osobě předkládá ke svobodnému rozhodnutí nabíd­ku svého partnerství a společenství. Takováto božská recepce kaž­dého lidského individua má charakter tvůrčího aktu poskytujícího transcendentní bytí, které již nadále nepodléhá časovému omezení a teologicky představuje podstatu konceptu nesmrtelné lidské duše, jejíž pravý domov spočívá v nekonečné tvůrčí božské mysli, nikoli ve světě přírody.

Kdy však v právě naznačeném filosoficko­teologickém konceptu Bůh, a to v přímém vztahu k námi prožívanému času, přijímá vy­víjející se lidskou bytost jako individuum, bytost, kterou bude trva­lým tvůrčím aktem uchovávat ve své mysli? Je to tehdy, když si lidská bytost začne uvědomovat sebe samu, nebo tehdy, kdy v prenatálním vývoji lidský zárodek nabude lidské podoby, nebo tehdy, kdy se vy­tvoří podstatné struktury lidského mozku jako materiálního nástroje, jehož bude užívat lidská duše? Nebo ještě někdy jindy? Nutno poctivě přiznat, že zde existuje neuralgický bod pro mnohá etická rozhodo­vání, a říci, že nevíme, nikdo to neví a nemůže to vědět ani žádná duchovní či přímo církevní autorita. Ta však v tomto směru z mnoha praktických důvodů nějaké konkrétní stanovisko často zaujmout musí. Co jí tedy zbývá? Evidentně nic jiného, než uchýlit se k rozumné in­terpretaci tzv. principu předběžné opatrnosti. Ten pak zřejmě vede k logickému předpokladu, že k božské recepci lidského individua jako osoby může docházet již v okamžiku jeho početí, neboť žádný ještě výraznější zlomový bod ve vývoji lidské bytosti posléze již nenalézáme.

Právě zde se však plně dostáváme na půdu etických (morálních) souvislostí v úzké návaznosti na rovinu poznání. Zde leží mnohé dnešní bioetické problémy. A je zřejmé, že obzor, který nám zde technicky rýsují přírodní vědy, zejména biologie, nemusí být totož­ný s tím, co plyne z představy božské recepce lidského individua

PřÍROdNÍ Vědy, FILOsOFIE, TEOLOGIE

39

svého poznání. Je to spojeno se značnými nároky na jeho vrozenou kreativitu, ale současně i odpovědnost. Bible však poskytuje naději, že člověk nezůstane osamocen, i když jeho cesta nebude přímá, ale naopak s mnoha kolizemi, objížďkami, zdrženími apod. Přijmeme­­li však tento příběh v nadčasovém rozměru a pohlédneme­li na něj prizmatem toho, jakou moc, jaké benefity a současně rizika nabízejí lidstvu soudobé přírodní vědy a jak lidé k této moci přistupují, může se nám stát mnohem jasněji průhledným, inspirativním, ale součas­ně naléhavě varujícím. Nepatříme snad v historickém vývoji lidského poznání k prvním generacím, které jsou schopny jej na základě své přímé zkušenosti chápat a interpretovat v jeho skutečném kontextu?

Právě zmiňovaný příběh nám neposkytne recept na jednoduchou, pro všechny konsenzuálně přijatelnou, bezproblémovou cestu, ale bude vyzývat k jejímu hledání v potu tváře. Toto hledání bude vždy plné rizik, ale nikoli bez naděje. Ta se dnes v reálném světě uplatní především tehdy, jestliže jednotliví aktéři z oblasti státní autority, občanské společnosti, vědeckých aktivit i duchovně náboženských institucí budou poctivě, důsledně a přitom trpělivě realizovat svoji vlastní specifickou odpovědnost, avšak zůstanou otevření i k vnímání stanovisek všech ostatních, kteří vycházejí z poněkud odlišných úhlů pohledu. V takovém prostředí by si nakonec mohly podat ruce dvě stěžejní evropské tradice: židovsko­křesťanská a osvícenská. Soudobí křesťané snad pochopí, že právě takto se svět může v intelektuální i praktické sféře otevřít pro větší realizaci božské lásky, kterou lze považovat za prvotní impuls veškerého tvůrčího aktu stvoření.

Vraťme se ke zmíněnému článku o Michaelu Hanbym. Evidentně se v něm zdůrazňuje potřeba, aby se více a účinněji rozvíjely přímé kontakty mezi sférou přírodních věd na jedné straně a filosoficko­­teologickou sférou na straně druhé. Tyto kontakty by však neměly mít charakter primitivních krátkých spojení mezi autonomními okruhy lidského poznání. Přírodovědci, filosofové a teologové by se spíše měli snažit o perspektivnější přístup. Myslet a jednat tak, aby

bylo možno o vzájemně autonomní a lidsky limitované oblasti jejich specifického poznávání opřít jednotlivé spolehlivé pilíře, které by společně nesly solidní zastřešující klenbu domova křehké a rizikům trvale vystavené lidské existence. V této klenbě by se pak měla pro­pojovat oblast vlastního lidského poznání s oblastí etických principů.

Nelze však pominout, že takto vyjádřený abstraktně obecný cíl potřebuje zejména uvnitř některých specifických tematických oblastí uplatnit jemnější a členitější pohled, jehož charakter by mohl v zása­dě odpovídat názorům Michaela Hanbyho ve smyslu jeho požadavku větší pozornosti k jednotlivostem, výjimečnostem a konkrétnostem. Jako typický příklad lze uvést lékařství. Lékař musí léčit pacienta lege artis, tzn. že je povinen využít všech poznatků vědy, které jsou v souvislosti s danou léčbou s užitkem aplikovatelné. Přímá vazba na poznání a metodologii přírodních věd je zde zcela zřejmá. Zároveň však nutno brát v úvahu všechny rysy individuální osobnosti kon­krétního pacienta, včetně její duševní a duchovní dimenze.

Při racionálním rozlišování ohledně kompetencí přírodních věd, filosofie a teologie, a to především ve vztahu k etickým a morálním otázkám, se tedy obecně neobejdeme bez personálního chápání člo­věka. Co to však v našem případě prakticky znamená? Objektivní ráz lidského poznání se nutně promítá do snah o formulování ob­jektivních a obecných pravidel lidského jednání. Má­li však každá lidská bytost, jako zde bylo již uvedeno, v naší židovsko­křesťanské tradici statut individuální osoby povolané k partnerství se samým Bohem jako principem veškerého bytí, pak je tato pravidla třeba vztahovat do konkrétních situací dané lidské osoby. Tuto myšlenku novátorským (vůči současné církevní praxi) způsobem zdůrazňuje papež František ve své poslední apoštolské exhortaci „Amoris laeti­tia“, zejména v souvislosti s problematikou rodiny a manželství. Mů­žeme právem očekávat, že právě tím vyvolá v církvi i celé společnosti zásadní diskusi, která se bude analogicky týkat i obecnějších otázek aplikací křesťanské etiky v současném světě.

40

HIsTORIE

ukončil roku 1915 doktorátem z filosofie na základě disertační práce Malebranchovo učení o intuici. Současně s řádným studiem na filo­sofické fakultě navštěvoval jako hospitant přednášky prof. Františka Kordače z křesťanské filosofie a fundamentální teologie na pražské teologické fakultě. Tento inspirativní teolog, budoucí pražský arci­biskup, se stal jeho duchovním rádcem a posléze přítelem. Vedle teologického studia navázal úzké styky s benediktiny v pražských Emauzích (Odilo Wolff, Arnošt Vykoukal, Marian Schaller), kde našel duchovní zázemí a objevoval krásu liturgie a gregoriánského zpěvu. Se zaujetím začal studovat staré křesťanské texty, latinu, spi­sy mystiků, katolické duchovní autory, přičemž ho zásadně oslo­vil zejména slavný spis Tomáše Kempenského Následování Krista. Duchovní a estetické zaujetí se projevilo v jeho prvních literárních textech i četných recenzích, které publikoval především v Kalendáři českožidovském. Již tehdy se zabýval překlady převážně židovských autorů z hebrejštiny a němčiny (Heine, Laskerová­Schülerová, ale i Goethe). Přispíval mj. do Šaldovy „České kultury“ a v olomouckém „Novém obzoru“ se roku 1914 objevil první cyklus jeho překladů latinských církevních hymnů.

Po skončení studia byl Alfred Fuchs ihned odveden do rakous­ko­uherské armády k 73. pěšímu pluku ve Vršovicích a jako kadet aspirant prošel školou pro jednoroční dobrovolníky. Byl však ne­voják tělem i duší a delší dobu se mu díky známostem a osobitému talentu předstírat při lékařských prohlídkách nemoc dařilo vyhýbat přímému nasazení na frontě. Musel pobývat u svého kmenového pluku, ale se svolením vojenských úřadů přitom absolvoval tři se­mestry na české právnické fakultě a po složení první státní zkoušky z právní historie získal absolutorium.  Když musel nakonec naru­kovat na balkánskou frontu, vystoupil ve Vídni z vojenského vlaku a veliteli nádraží s vážnou tváří sdělil, že vítězství rakouských zbraní je ohroženo, protože se blíží konec světa. Díky svým znalostem z psy­chiatrie „úspěšně“ prošel všemi vyšetřeními a byl posléze umístěn do vídeňské psychiatrické léčebny. V roce 1918 byl jako nevyléčitelně nemocný superarbitrován a poslán domů.

Dr. Alfred Fuchs – Kristův svědek a vyznavačJan stříbrný

V únoru letošního roku uplynulo pětasedmdesát let od mučednické smrti konvertity ze židovství dr. Alfreda Fuchse, věhlasného novináře, publicisty a překladatele, který své mimořádné schopnosti a autenticky žité křesťanství dal plně do služby církve, společnosti i státu.

Narodil se 23. června 1892 jako jediné dítě do české židovské rodiny v Praze na Královských Vinohradech. Otec Julius Fuchs (*1863), dobře situovaný bankovní úředník a vedoucí obchodní kanceláře velké firmy, i matka Berta, rozená Weisbarthová (*1867), přitom

pocházeli z východních Čech. Fuchsova rodina se hlásila k českým Židům, ale doma se běžně mluvilo česky i německy. Na Královských Vinohradech chodil do české obecné školy a poté studoval na zdejším českém gymnáziu, kde v roce 1911 maturoval. Na rozdíl od nábožen­sky vlažných rodičů a většiny svých vrstevníků si tento intelektuálně mimořádně nadaný, ale tělesně velice neobratný chlapec již od dětství vytvářel vlastní svět zakotvený v židovském náboženství. Se svým tehdejším přítelem Jiřím Langrem se naučili hebrejsky, se zaujetím četli spisy Starého zákona, studovali židovskou literaturu, přičemž byli okouzleni zejména mystikou. Za gymnaziálních studií se Alfred Fuchs, hrdý na svůj původ z kněžského rodu i na své původní jmé­no Meir ben Šlomo ha Levi, soukromě vzdělával u vinohradského rabína a přes zásadní odpor otce se sám chtěl stát rabínem. Zklamán rabínovým formalismem vstoupil v sextě do středoškolské sekce si­onistického hnutí, ale časem se dostal do konfliktu s většinou jejích členů pro své ortodoxní a konzervativní postoje. Prakticky ve stejné době však objevil katolické křesťanství a začal se seznamovat s jeho učením a mystikou.

Univerzitní studia a léta válečná

Po maturitě vstoupil na Filosofickou fakultu české části Karlo­Fer­dinandovy univerzity v Praze, kde studoval filosofii, češtinu a něm­činu. Přitom nejraději poslouchal přednášky T. G. Masaryka, který mu imponoval svým zaujetím pro věc, vědeckou tolerancí a lidským přístupem ke studentům. Jako vyznavač Krista coby Božího syna a Spasitele však mladý adept filosofie vášnivě nesouhlasil a pole­mizoval s Masarykovým humanistickým pojetím Ježíše. Studium

HIsTORIE

41

Cesta ke konverzi

Ještě před skončením války začal vyučovat češtinu a němčinu na Vyšší státní průmyslové škole v  Praze na Starém Městě (1918–1919). Připravoval se na akademickou dráhu, ale jeho habilitační spis „O problému autority“, postavený na středověkém katolickém univerzalismu, byl prof. Františkem Krejčím odmítnut. V té době se stal zaujatým stoupencem česko­­židovského hnutí propagujícího asimilaci Židů s českým národem. Působil ve Spolku českých akademiků – Židů, známém pod názvem Kapper (jeden čas byl jeho předse­dou). Jako tajemník Svazu Čechů­Židů byl v letech 1919–1920 členem plebiscitní ko­mise na Těšínsku a bydlel v Ostravě. V čes­koslovensko­polském konfliktu působil na Židy na Těšínsku, aby optovali pro ČSR, ale záhy se kriticky postavil i českému nacio­nalismu a propagoval ideje česko­polské­ho usmíření. Po návratu do Prahy uzavřel koncem června 1920 civilní sňatek s dr. Mi­loslavou (Slávou) Poncovou (*1892) a poté oba odjeli na jednoroční studijní pobyt do Štrasburku, kde Fuchs studoval sociologii. Na jaře 1921 se vrátili do Prahy a Alfred Fuchs, tehdy blízký národně socialistické straně, se stal šéfredaktorem Pon­dělníku Českého slova a začal psát do jejího časopisu Tribuna; zvláště

populární byly jeho vtipné kurzívky na aktuální témata, podepsané šifrou „draf “.

Ve vážné manželské krizi na jaře 1921, vyvolané jeho nevěrou a arogantním jednáním, nalezla jeho žena skrze četbu Písma a du­chovní literatury znovu víru. To byl zásadní impuls také pro Alfreda Fuchse, aby konečně vykročil ze svého intelektuálského a estétského pojetí duchovního života, který byl navíc v rozporu s jeho chováním vůči manželce, k úplné náboženské konverzi. Dne 29. července 1921 přijal v Císařské kapli benediktinského opatství v Praze­Emauzích

křest, týž den ho arcibiskup Kordač v kapli arcibiskupského paláce biřmoval a posled­ní červencový den oba manželé uzavřeli v Emauzích církevní sňatek. Svou přísluš­nost k církvi bral velmi důsledně – denně se účastnil mše sv., modlil se breviář, znal zpa­měti české i latinské texty misálu. K svému židovskému původu se přitom až do konce života hrdě hlásil a stále znovu připomínal moudrost a bohatství židovských duchov­ních, morálních i kulturních tradic.

Mezi oltářem a rotačkou

Po křtu přerušil styky s národními socia­listy a  chtěl vstoupit do Československé strany lidové, byl však odmítnut pro ne­

důvěru v opravdovost jeho konverze; na intervenci arcibiskupa Kor­dače byl přijat pouze za externího redaktora Lidových listů. Hned poté však uspěl v konkurzu na zahraničního redaktora Čs. tiskové kanceláře a záhy nato nastoupil do tiskového odboru předsednictva à

A L F R E d F U C H s

Až do poslední chvíle zůstal stoupencem masarykovské

demokracie. Ve svých přednáškách a publicistice

vystupoval stále ostřeji proti nacismu, který

nazval organizovaným satanismem.

Dr. aLfreD fucHs23. června 1892 se narodil v Praze

1915 získal doktorát na Filosofické fakultě české části Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze

1918–1919 vyučoval češtinu na Vyšší státní průmyslové škole v Praze

1920 uzavřel civilní sňatek s dr. miloslavou Poncovou

1921 přijal křest a brzy na to manželé uzavřeli církevní sňatek, pracoval jako zahraniční redaktor Čs. tiskové kanceláře a záhy nato nastoupil do tiskového odboru předsednictva ministerské rady, kde zůstal až do roku 1939

1925–1931 byl šéfredaktorem listu Prager Abendblatt, přispíval ať pod svým jménem či pseudonymy do řady českých novin a časopisů

1928 přizván Karlem Čapkem mezi tzv. pátečníky

1939–1940 vyloučen z veřejného života, několikrát vyšetřován gestapem

1940 zatčen a do konce roku vězněn v Praze na Pankráci

1941 převezen do koncentračního tábora dachau, kde 16. února 1941 umírá

14. dubna 1941 se konal utajený pohřební obřad

14. dubna 1946 se u jeho hrobu konala vzpomínková slavnost, kdy byl odhalen náhrobek s životními daty Alfreda Fuchse

42

HIsTORIE

při vyjednávání Modu vivendi ve druhé polovině dvacátých let. Ve třicátých letech obdržel několik vyznamenání – Papežský rytířský řád sv. Řehoře Velikého, rytířský řád sv. Jiří a zlatý záslužný kříž „Pro fide et ecclesia“ řádu svatého Silvestra. Byl všeobecně respektován jako hloubavý a duchaplný náboženský myslitel a vynikající publicista.

Počátkem třicátých let se krátce angažoval v Československé stra­ně křesťansko­sociální Antonína Čuříka, ale brzy ji zklamán opustil. Ve třicátých letech důrazně varoval před pokušením hledat alterna­tivu k demokracii v autoritativním zřízení, byť nábožensky zabar­veném, přičemž zastával kritický postoj k tehdejšímu modelu tzv. korporativních katolických států (Itálie, Portugalsko, Rakousko).  Až do poslední chvíle zůstal stoupencem masarykovské demokracie. Ve svých přednáškách a publicistice vystupoval stále ostřeji proti nacismu, který nazval organizovaným satanismem.

Začátek martyria

Záhy po okupaci českých zemí byl pro svůj rasový původ a vyhra­něné protinacistické postoje vyloučen z veřejného života. Ztratil zaměstnání a současně mu v dubnu 1940 zemřela žena. Sám vážně nemocný (nejvyšší stupeň cukrovky) musel nyní plně převzít starost o jejich dceru Evu (*1925). Dostal se do ponižující osobní a existenč­ní situace, kdy jediným příjmem byly občasné honoráře za články otištěné pod pseudonymy (mj. v Našinci pod značkou Ioculator). V hmotné nouzi nalezl tehdy zázemí ve františkánském klášteře u Panny Marie Sněžné, kde pokračoval v ilegální žurnalistické čin­nosti (v ilegalitě byl znám jako „bratr Rafael“). V letech 1939–1940 byl několikrát vyšetřován gestapem, přesto doporučení k emigraci odmítl. V říjnu 1940 došlo k jeho zatčení a do konce roku byl věz­něn v Praze na Pankráci. Na společný pobyt na cele č. 71 vzpomínal po válce P. Jaroslav Kouřil: Bylo to na podzim 1940. Alfred měl ještě tehdy jedinečnou bystrost a paměť a bylo dojemné, jak vroucně se modlíval a příkladně a statečně choval. Ze svého zatčení si nikdy nic nedělal a spíše si něco popěvoval nebo recitoval mariánské hymny. Říkával, že je hrdý na to, že je hitlerovským režimem, proti kterému psával a pracoval, žalářován. V listopadu 1940 byl zahrnut do sezna­mu osobností židovského původu, které měly být vyjmuty z dosahu protižidovských nařízení. Protektorátní prezident Emil Hácha tento seznam předložil říšskému protektoru von Neurathovi, ale zásadně proti se postavil velitel Bezpečnostní služby a Bezpečnostní policie (SD) v protektorátu Horst Böhme: Vůči nacionálnímu socialismu se F. (A. Fuchs – pozn. aut.) staví odmítavě. Napsal několik knih, které jsou zaměřeny proti nacionálně socialistickému Německu. (…) Až do dne svého zatčení udržoval kontakty s českými šovinistickými katolickými kruhy odbojového hnutí a podporoval jejich činnost.

Cesta na Golgotu

Krátce po Vánocích byl Alfred Fuchs převezen do terezínské Malé pev­nosti a již 24. ledna 1941 dopraven do koncentračního tábora Dachau s poznámkou „návrat nežádoucí“. Jako Žid byl izolován na bloku 15 a zařazen do trestního oddílu (tzv. štráfky). Již 29. ledna se odsud po­dařilo propašovat jeho krátký dopis mons. Staškovi: Christus vincit! Sr-dečně Vás, Monsignore, pozdravuji! Děkuji Vám za vzkaz, a jestli smíte celebrovat, prosím o memento ve mši svaté. Modlím se za Vás již dlouho. Se mnou byli na P. (Pankráci) a v Terez. (Terezíně) P. Šubert (Schu­bert – pozn aut.) a P. Koláček. Všichni kněží působili mezi spoluvězni krásně apoštolsky. Co prožíváme, je skvělý obraz solidarity a oddanosti. Myslím, že málokterá generace směla prožít něco tak velikého. Nemám

ministerské rady. Na Bílou sobotu roku 1923 oznámil svou konverzi veřejně, poté pobýval čtvrt roku v Římě, kde navázal kontakty s ital­skými katolickými kruhy, a jako katolický publicista psal pod plným jménem do českého tisku. V tiskovém odboru, kde měl mj. na starost zajišťování zpravodajství ze zahraničí a propagaci Československa v cizině, pracoval až do roku 1939, nejprve jako redaktor a nakonec jako vrchní odborový rada.

Od počátku dvacátých let se plně věnoval žurnalistice a politice, stal se známým publicistou, který ve svých textech akcentoval funkci popularizační a agitační. Přispíval do desítek novin a časopisů – mj. Prager Abendblatt (roku 1925–1931 jeho šéfredaktor), Přítomnost, Rozpravy, Lidové listy, Křesťanská revue, Rozvoj, Archa, Na hlubi­nu, Filosofická revue, Lidové noviny, Moderní stát, Světozor. Texty podepisoval mnoha pseudonymy a šiframi, nejznámější se však sta­la značka „Draf “. V době Fuchsovy izolace, kdy nepatřil k pokro­kářskému táboru a katolické kruhy ho jako konvertitu ze židovství z větší části nepřijaly, ho roku 1928 Karel Čapek přizval do kruhu tzv. pátečníků, tedy osobností podporujících politiku „Hradu“. Přá­telské vztahy navázal rovněž s Františkem X. Šaldou a  literárním historikem Arne Novákem. Měl rozsáhlé znalosti z mnoha oborů, byl brilantní řečník a obávaný polemik slovem i písmem. Nadále překládal především z němčiny (Hauptmann, Werfel, Max Brod) a z latiny (modlitby z breviáře, církevní hymny aj.). Překlady latinských hymnů církve – z františkánského oficia, eucharistické hymny sv. Tomáše Akvinského, hymnář Jana z Jenštejna aj. – publikoval časo­pisecky a emauzský benediktin Marian Schaller mnohé převzal do Římského misálu. Roku 1925 pak vyšel tiskem první cyklus nazvaný „Mariánské hymny“. Vyučoval na Svobodné škole politických nauk, kde se i habilitoval. Od roku 1937 přednášel na františkánském insti­tutu Studium Catholicum v Praze a byl referentem na každoročním dominikánském Akademickém týdnu, přitom rozvíjel živé ekume­nické vztahy zejména s okruhem intelektuálů Akademické YMCA. Celou svou osobností se nasazoval pro katolickou církev jako vášnivě věřící, přísně pravověrný a přitom univerzalisticky otevřený katolík. Současně byl člověkem se silným sociálním cítěním, který se snažil do povědomí veřejnosti uvádět papežské sociální encykliky. Dával plně najevo svoji věrnost Svatému stolci, mj. se významně angažoval

à

Alfred Fuchs s manželkou u nuncia Rittera

HIsTORIE

43

jiného přání, než moci se vyzpovídat. (…) Jsme tu všichni dobře umístěni a nikoli nadarmo! Na shledanou v Praze, Christus regnat! Srdečně Draf.

Dne 6. února byl spolu s několika židovskými spoluvězni vysta­ven krutému trýznění a ponižování, které způsobilo jeho brzkou smrt. Holýma rukama museli uklízet sníh a v plechovkách ho v po­klusu odnášet do potoka, který byl uměle veden kolem celého tábora. Alfred Fuchs pro svoji tělnatou postavu a stále přítomný pokojný nadhled se stal středem pozornosti jednoho z dozorců. O tomto trýznění vydal svědectví jeden ze spoluvězňů A. Novický: Bez jaké-koli příčiny začal Alfreda Fuchse honit, nadávaje přitom a vyhrožuje nejhoršími surovostmi. Nic však nevykreslilo na tváři dr. Fuchse hrůzu. Naopak, jako by se usmíval. To esesáka rozzuřilo ještě více. Bil a kopal, kde jen mohl. K poledni byl zahřát více snad než jeho oběť dr. Fuchs, jemuž úsměv na tváři nevymizel. A  s  takovým úsměvem zahlédli jsme jej o polední přestávce stojícího z rozkazu vraha Becka u brány. Dr. Fuchs držel v ruce lehounký plášť z lágrové uniformy, který byl zřejmě vytažen z vody a na silném mrazu panujícím toho dne na kost zmrzlý. Nešlo jen o plášť. Rozzuřený sadista SS-Scharführer Beck srazil dr. Fuchse do nezamrzající bystřiny, když tento vysypával sníh z kbe-líku. Toto nelidské zacházení přece jen zmátlo dr. Fuchse tak, že místo do kolony židovské nastoupil mezi nás. Za trest musel státi u brány v mokrých šatech a s mokrým pláštěm v ruce při 20 stupňovém mrazu. (…) Ani na zpáteční cestě do práce jsme neviděli nějaký výraz hrůzy ve tváři Alfredově. Tvář, bílá od omrznutí, neztratila úsměvu. Když už později odvlekli jej na blok, bylo jasné, že útrapy nepřežije… Po deseti dnech, 16. února 1941 krátce po poledni na následky tohoto mučení zemřel. Podle svědectví spoluvězňů přijímal toto utrpení s velkou pokorou a za své trýznitele se ještě modlil.

Jeden ze spoluvězňů popel z jeho ostatků v dachauském kremato­riu zachránil a poslal ho v urně na adresu farnosti v Praze­Břevnově. Převor zdejšího benediktinského kláštera Anastáz Opasek se roz­hodl, že ostatky pohřbí na břevnovském hřbitově. Na příkaz gestapa

směl vykonat jen utajený pohřební obřad, kterého se 14. dubna 1941 v poledne mohla zúčastnit pouze Fuchsova dcera Eva, jeden břev­novský spolubratr a hrobník. Urnu dali do dětské rakvičky a uložili ji do hrobu. Teprve po pěti letech se 14. dubna 1946 konala u jeho hrobu vzpomínková slavnost, kdy byl odhalen prostý náhrobek s ži­votními daty Alfreda Fuchse. Při jeho posvěcení připomněl převor Opasek jeho „příchylnost k benediktinům, k Emauzům, k Břevnovu, k chorálu, k řeči a obřadům západní církve“ a vyslovil vděčnost za jeho „příklad vytrvalosti a stálosti křesťanské“.

O hlubokém duchovním zakotvení dr. Fuchse svědčí jeho slo­va, publikovaná v roce 1948 ve výboru z díla Křesťan a svět, která vyznívají jako testament i aktuální výzva: Pro věřícího člověka má však život a práce v něm hodnotu metafyzickou, kterou nemůže ztratit ani při největších tělesných bědách a bolestech. Nelze nikdy empiricky dokázat, že život opravdu stojí za všechno to utrpení, které musí lidé prožít. Kdo však dovede v životě vidět vyšší příkaz Boží, dovede jej za-chovávat i ve chvílích nejzoufalejších. Je nutno péči o blaho pozemské doplnit péčí o blaho duchovní. Nejde jen o životní úroveň, jde o štěstí. Vždy bude lidem třeba osobního taktu, tepla a lásky, působení od člo-věka k člověku, od duše k duši, podle krásného latinského přísloví – Anima charitatis est charitas animae.

V roce 1992 při stém výročí jeho narození byl Alfredu Fuchsovi propůjčen Řád T. G. Masaryka I. stupně in memoriam.

Text vychází z medailonu, který autor zpracoval pro martyrologium katolické církve v českých zemích,

připravené k vydání v nakladatelství Academia.

Dílo (výběr):Oltář a rotačka (román). Sfinx Janda, Praha 1930Svatý František Xaverský. Vítězové, Olomouc 1936Kurs křesťanské státovědy. Propaganda, Praha 1938Anekdoty o řečnících. Orbis, Praha 1939Křesťan a svět. Výbor z díla (uspořádal Ctibor Mařan). Universum, Praha 1948

Teprve po pěti letech od smrti A. Fuchse se 14. dubna 1946 konala u jeho hrobu veřejná vzpomínková slavnost, kdy byl odhalen prostý náhrobek. Při jeho posvěcení převor Opasek vyslovil vděčnost za jeho „příklad vytrvalosti a stálosti křesťanské“.

44

KULTURA

Filmové zastavení v prachu časuRozhovor s režisérem Vítem Zapletalem, autorem tlumeného rodinného dramatu Prach

Namísto pojmenování „spirituální film“ dáváte v případě Prachu přednost označení „katolický realismus“. Proč ona distance od spirituálního filmu a proč svůj snímek naopak popisujete jako katolický realismus?Ten termín byl původně myšlen spíš ironicky, ale šlo mi o to, že vše, co se v tom filmu dá označit za „spirituální“, je pro mě naprosto realistické až obyčejné, takže by mě samého nenapadlo o nějaké spiritualitě mluvit nebo se ji snažit nějakými zvláštní­mi filmovými prostředky vytvářet či posílit. Je to prostě jen realistický film v křesťan­ském slova smyslu, takže do jeho světa patří kromě lidí, zvířat a věcí i Bůh a ďábel.

Čím je katolická víra (či křesťanství obecně) pro vás samého?Vším. Jsem v tom od dětství a určuje můj život víc a víc. Je to pro mě ta nejvíce fascinující a zároveň nejobyčejnější věc. Křesťanství v jistém smyslu vždy bude „avantgardou“, což v dnešní době může znít divně. Zákony a povaha tohoto světa ale jsou a budou pořád stejné a opravdové křesťanství bude vždy tak trochu nenor­mální, z jiného světa.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že jste chtěl v Prachu „opustit antropocentris­mus ve filmu“ – v jakém smyslu?Tenkrát mi přišlo najednou zvláštní, že u filmu se předpokládá, že bude o lidech, že kamera bude sledovat lidi, přizpůsobo­vat se jim a celý styl díla bude od začátku určen právě tímto předpokladem.

Představoval jsem si, jak by mohly filmy vypadat, kdyby se to nebralo tak automa­ticky. Ale myslím, že tyto úvahy nakonec na podobu Prachu zas tak moc velký vliv neměly.

V Prachu nacházíme řadu neuza­vřených motivů i celých dějových linek. Takový styl může být pro mnohé diváky matoucí nebo je může až provokovat, protože vybočuje z jejich obvyklé před­stavy o výstavbě filmu.Od začátku jsem chtěl natočit film pro vlastně dost malý okruh lidí – pro ty, kteří takové filmy dokážou sledovat a které naopak „normální“ filmy už trochu nudí.

Absolventský film Prach režiséra a scé­náristy Víta Zapletala (nar. 1985) měl

svoji premiéru na loňském MFF Karlovy Vary, kde byl zařazen do soutěžní sekce Na východ od Západu. Již toto uvedení svědčí o kvalitách debutanta právě vyšlého z FAMU a je dobře, že jeho film můžeme od srpna vidět v kinech.

Film Prach bychom mohli popsat jako intimní rodinné drama: dva bratři, starší s manželkou, mladší s milenkou a malým dítětem, se potkávají na venkově u svých rodičů poté, co jejich otce zasáhne mrtvice. Tuto potenciálně dramatickou zápletku Vít Zapletal rozehrává maximálně tlumeně, bez vnějšího napětí, s jasným důrazem na vnitřní život jednotlivých postav (a kom­plikované vztahy mezi nimi). Zapletalův snímek je otevřeně intelektuální a křesťan­sky orientované dílo, které vykazuje for­mální charakteristiky spirituálního modu ve filmu. Pomalý rytmus, důraz na detail, promyšlená práce s rámováním obrazu i světlem, vyprávění prvotně nenarativními prostředky – tedy více obrazem než slovem (ve filmu je celá řada záběrů, které mají blízko k zátiší), to vše dělá z Prachu neob­vyklý snímek jasně vybočující z obvyklé české filmové produkce.

V souvislosti s Prachem recenzenti připomínají takové mistry kinematogra­fie, jako je R. Bresson, C. T. Dreyer, M. Antonioni. Korespondují s vaším dílem tato jména i pro vás samého a jakým způsobem?Od Dreyera jsem nikdy nic neviděl, jen kousek Utrpení Panny Orleánské. Bresso­novi jsem se naopak věnoval několik let, ve svých prvních školních filmech jsem ho nepokrytě kopíroval. Myslím, že jsem od něj přejal hodně, ale je to teď už na skoro nevědomé úrovni. Diváci tam jeho vliv cítí, ale už to z mé strany není žádný záměr. Zatmění od Antonioniho jsme při přípravách natáčení přímo studovali, spolu s kameramanem a scénografkou. Obdivuji Antonioniho schopnost předávat pocit bez vyjádření nějakých konkrétnějších dějových informací, vystačí si s rámová­ním a pohyby kamery, přirozenými zvuky a decentní choreografií herců.

Myslím, že u nás existuje tato skupina diváků, pro kterou nikdo netočí. Chci točit filmy tohoto druhu právě proto, že to za mě asi nikdo jiný neudělá. Snažím se o to, aby byly zajímavé i na druhé, třetí, čtvrté zhléd­nutí. A cestou k tomu je podle mě právě jistá nedořečenost, která u aktivního diváka může znamenat interpretační nevyčerpatel­nost a opravdovou radost ze sledování.

Hovořil jste o vlivu klasiků filmu R. Bressona a A. Antonioniho. Co vás ale oslovuje ze současné světové nebo i domácí kinematografie a proč?Ze současné kinematografie mě v podstatě zajímá, tedy kromě žijících klasiků jako Michael Haneke nebo Jim Jarmusch, asi jen Paul Thomas Anderson. Jeho film Mistr je pro mě největší událost za posledních dva­cet let. Jinak ale spíš nemám kvůli rodině čas filmy víc sledovat, například o celé Asii vůbec nic nevím.

V čem spatřujete sílu filmového média?V bohatosti jeho prostředků a možností. Málokdo v historii ji uměl opravdu využít. A pak, film je přímé vytváření myšlenky. Jakýkoli film vždy beru tak trochu jako esej. A filmové médium dokáže vytvářet i velmi abstraktní a ani mnohými slovy nevyjá­dřitelné myšlenky. Je to velmi komplexní nástroj komunikace. Lukáš Jirsa

KULTURA

45

KULTURA

© HUmANKINd Production

Dívat se na svět s otevřenýma očimaRozhovor s francouzským fotografem a filmařem Yannem Arthusem­Bertrandem o dokumentární eseji Člověk

Na letošní 18. ročník festivalu doku­mentárních filmů o lidských právech

Jeden svět přijel známý francouzský foto­graf, filmař a ekolog Yann Arthus­Bert­rand, který v Praze uvedl své tříhodinové dokumentární dílo Člověk (Human, 2015). Arthus­Bertrand kvůli němu vyzpovídal více než dva tisíce lidí ze všech koutů planety Země a výsledný výběr desítek vý­povědí o utrpení, snech i štěstí současného člověka doplnil dechberoucími leteckými záběry různorodých projevů lidské aktivity. Rozšířená verze filmu Člověk je volně ke zhlédnutí na YouTube.

Jaká byla vaše cesta k filmu Člověk? Před lety jste začínal s fotografováním země, pak zvířat, teď filmujete lidi…Před dvaceti lety byla v nebezpečí příroda a zvířata a dnes je v nebezpečí člověk sám. Film Člověk je velice aktivistický projekt o společném lidském životě. Už tolik let jsem fotografoval ekologické katastrofy, snižování biodiverzity nebo třeba odlesňování, že mě to začalo deprimovat a měl jsem pocit, že se musím zaměřit na něco ještě podstatnějšího. A navíc dnes je to poprvé v dějinách lidstva, kdy je naše budoucnost velice nejistá. A to je něco nového. Nevíme, jak bude vypadat svět zítřka. Dřív jsme si mysleli, že nás čeká po­krok a budeme žít déle, ale dnes budoucnost vidět ani nechceme a žijeme v obecném po­pření skutečnosti, protože budoucnost, když čteme noviny, vypadá docela černě. A tak je otázka společného života zásadní. Budeme schopni společně prožít ty složité chvíle? Já mám lidi rád, a tak jsem měl chuť si poslech­nout, co říkají jejich srdce.

Co jste spatřil v očích lidí, se kterými jste natáčel svůj film?Nejlépe to vystihla jedna izraelská žena, se kterou jsem ale točil pro jiný film: „Jsem izraelská žena, ale jsem také Palestinka, která se odpálí ve škole, jsem taky izraelský voják, který zabije palestinské dítě, jsem také německý voják, který posílal lidi do plynové komory, jsem znásilněná žena a jsem taky ten, který ji znásilnil.“

To samozřejmě není v očích, ale myslím si, že má naprostou pravdu. Ve všech z nás

dříme na jedné straně násilí a nenávist a na straně druhé láska k druhým. A ve filmu můžete vidět, že všichni chtějí být milováni a všichni chtějí i milovat, což ovšem není jednoduché.

Mluvíte také o potřebě duchovní revoluce. Jak si ji představujete?Jsem přesvědčen, že jedinou možnou bu­doucností pro tento svět je více lásky, více lásky k druhému člověku, což nám umožní vidět věci jinak. Potřebujeme tedy skutečnou a zásadní revoluci, která nebude politická – máme totiž politiky, jaké si zasloužíme. Podobají se nám, chybí jim odvaha i vize.

Nepůjde ani o vědeckou revoluci, pro­tože bídy se nezbavíme prostřednictvím počítače. A nebude to ani revoluce ekono­mická, protože naše civilizace je založena na výměně, a tedy na spotřebě a vyčerpá­vání zdrojů.

Takže to bude revoluce duchovní. Jsme schopni bojovat proti té chuti neustále konzumovat? Můžeme bojovat proti svému sklonu nemít rád druhé? Nejde ani tak o otázku náboženskou, spíš etickou a morál­ní. Etika a morálka, to jsou slova, která bo­hužel moc často nepoužíváme, a když, tak bez správného důrazu. Najdeme v politice lásku, etiku a morálku? Samozřejmě, že ne, a to je škoda.

Změnila vás práce na filmu Člověk? Změnil se váš pohled na člověka?Ano, ale nemyslím si, že kvůli filmu. Spíš tím, jak stárnu, protože se jinak začínám zajímat o svět. Mám vnoučata a blížím se smrti, a tak se snažím jít k podstatnému, což znamená to podstatné dělat. Já v rámci svého povolání chci už dělat pouze užitečné

filmy, filmy, které poslouží dobré věci. To říkám se vší skromností, protože nejsem je­diný, takových tvůrců je celá řada. A myslím si, že film Člověk je právě takový, je podstat­ný. Doufám, že film uvidí hodně lidí. Ne ale kvůli mé práci, ale kvůli tomu, co nám dali zúčastnění lidé. Je to film založený právě na nich. Já jako reportér jsem jen prostředník mezi tím, co lidé řeknou a co já pak dalším lidem ukážu. Je to film, který nás přesahuje, je v něm něco silnějšího než my. Alespoň tak na mne působí. Film Člověk v sobě nese určité poselství a emoci, kterou lze jen těžko popsat. Ten film je jako zrcadlo – všichni ti lidé, kteří mluví – to jsi ty, kdo mluví – a to je na tom zajímavé.

Proč stále tak intenzivně pracujete?Myslím si, že mám jedno z nejkrásnějších zaměstnání na světě, je opravdu výjimečné. Jezdím na nejkrásnější místa na světě a potkávám ty nejkrásnější lidi, což je skvělé, protože prostřednictvím druhých lidí můžu sám růst.

Víte, já jsem si vědom dění kolem sebe a dívám se na svět otevřenýma očima, což vlastně dělá velice málo lidí. A na pesimis­mus už je dnes příliš pozdě, dnes je zapotře­bí být aktivní a něco dělat, o což se snažím.

Může film změnit svět?Film, přednáška nebo kniha určitě mohou změnit tvůj život. A film Člověk to dokáže také, zvlášť v případě mladých lidí. Dostal jsem nespočet e­mailů a dopisů právě od lidí, kterým je kolem dvaceti let a kteří mají pocit, že v tom filmu je vlastně zachycen život v koncentrované podobě. A během tří hodin se z něj hodně o životě naučí.

Lukáš Jirsa

yA N N A R T H U s - B E R T R A N d

Film Člověk je jako zrcadlo – všichni ti lidé,

kteří mluví – to jsi ty, kdo mluví.

46

RECENZE

Thomas CahillŽivot papeže Jana XXIII.Barristel & Principal 2015

Anglický originál Cahillovy knihy nese název Pope John XXIII a je to název přiléhavější než jeho český překlad. Českého čtenáře překvapí skuteč­nost, že na prvních 75  stránkách knihy

se skoro nemluví o dobrém papeži Janovi, ale o prvních stoletích vývoje křesťanské Evropy, který vedl od římského biskupa až k papežům s tiarou, trojí korunou na hlavě, na rozdíl od evropských králů, kteří se zdobili jen korunou jednoduchou. Tiaru symbolicky odložil až Pavel VI., nástupce Jana XXIII.

Druhým překvapením je nádherná čti­vost knihy i tam, kde pojednává o dodnes ne zcela průhledných dějinných meandrech renesančního papežství. Tady se autor pro­jevuje jako skutečný znalec; i při nevyhnu­telných popularizačních zkratkách usiluje o historickou věcnost a věrnost.

Třetí překvapení je překvapením asi jen pro ještě ne zcela amerikanizované Evro­pany a spočívá v „prostořekosti“, příznačné pro americké autory. Cahill s viditelným požitkem popisuje zděšení kuriálních účasníků v koncilní aule, když museli po­slouchat americké účastníky koncilu včetně kardinálů, jak se navzájem oslovují křestní­mi jmény (Franku…, Jacku…). Americká bezprostřednost se projevuje zvlášť výrazně v závěru knihy krátkými pasážemi týkající­mi se Jana Pavla II. i Benedikta XVI. (J. Ratzingera). Posledně uvedený byl v době zveřejnění knihy ještě ve své funkci hlavy katolické církve (nebo je to v knize dodatek z doby po jeho abdikaci?).

Divil bych se, kdyby překlad této knihy vyšel v polštině. V naší staré a dobré Evro­pě stále ještě existují pravdy, které je lepší neříkat nebo které se prostě říkat nesmě­jí.  Američané jsou jiní, ale u nás v tomto ohledu vládne mlčenlivá shoda. Cahillova knížka je náramně příjemné počtení, ale on sám, tak jak píše, by to i u nás měl těžké.

A propos: O Janu XXIII. jsem se z jeho knihy nedověděl nic nového.

Petr Kolář

se za teroru junty (1976–1983) pomáhat těm, jimž hrozilo mučení a smrt, využívaje přitom svých početných kontaktů, nená­padnosti a mimořádné vynalézavosti. Je pastýřem s přirozenou autoritou, vedoucím laskavě a s empatií ty, jež mu Bůh svěřil ve všech funkcích, které zastával. Člověkem, který díky ustavičnému těsnému spojení s Bohem v modlitbě chápe podstatu křes­ťanství v ortopraxi jako něžné Ježíšovo milosrdenství, jako péči o chudé a nutnost stálého zájmu o ně. Čtenáře silně osloví kapitola Člověk pro druhé (2008–2012) představující budoucího papeže jako bue­nosaireského arcibiskupa navštěvujícího ty nejchudší a nejzbědovanější lidi ve slu­mech, zpovídajícího, naslouchajícího trápe­ním chudých. Je to evangelizace města od jeho okrajů: pro Bergoglia nebylo středem Buenos Aires náměstí Plaza de Mayo, kde sídlí moc, nýbrž las periferias metropole.

Práce poukazuje i na mimořádný význam jihoamerické církve v rámci uni­verzální církve, na roli Latinskoamerické biskupské konference (CELAM) a na výsledky jejích generálních shromáždění v Medellínu (1968), Pueble (1979) a Apa­recidě (2007), kde se prosazuje hermeneu­tika věrného lidu, těsné sepětí s chudými a jejich obhajoba, misijní spiritualita jako program i pro církev univerzální, nová evangelizace, která má uvolnit energii so­lidarity, svobody a naděje a která nemá nic společného s individualistickým ultralibe­ralismem a konzumním hédonismem. Au­tor poukazuje na různé jihoamerické teolo­gické přístupy: na marxismem ovlivněnou teologii osvobození oproti teologii, kultuře a religiozitě Božího lidu vzdorující jak marxistickým, tak liberálním ideologiím. Lid je charakterizován jako potlačovaná většina toužící po spravedlnosti a míru, zá­roveň ale jako aktivní hybatel dějin, nikoli pasivní masa, kterou je třeba podle liberálů a marxistů ideologicky formovat. Kniha též ukazuje významné postavení jezuitů v Jižní Americe, odlivy a přílivy členů, vnitřní napětí a rozpory, Bergogliovo postavení přirozeného vůdce, ale zdaleka ne všemi milovaného.

Výstižný životopis poučeného autora lze vřele doporučit jako inspirující knihu předvádějící na Františkově příkladu krásu pokory a nenápadné svatosti. Měla by se však číst v originále, neboť překlad z ang­ličtiny je děsivý.

Vladimír Petkevič

Austen IvereighPapež reformátorTriton 2016

„Věřím v překvapení každého dne, v němž se projeví láska, síla, zrada a hřích, jež bu­dou stále se mnou až do onoho posledního setkání s tou nád­hernou tváří, kterou neznám, jež mi stále uniká, ale kterou chci

poznat a milovat.“ To je jedno z vyznání osobního kréda papeže Františka, který si v předvečer vysvěcení na kněze uvědomuje, co člověk nejvíc potřebuje ke svému roz­voji: vědomí, že je milován, smysluplnou činnost a budoucnost, v niž může doufat. V podrobném životopise autor strhujícím způsobem kreslí portrét dnešního papeže od nejútlejšího dětství, kdy na něho měla vliv jeho babička coby pokladnice morál­ky, víry a kultury, až po nástup na Petrův stolec. Člověk žasne a katolík se raduje, jak skvělé osobnosti se stávají vůdci kato­lické církve, jaké by jí mohl závidět každý stát. Bez přehnané adorace a patosu autor představuje mimořádnou osobnost s výji­mečným intelektem, fascinující sociální in­teligencí, schopností vést druhé, ale hlavně člověka prosazujícího tyto klíčové aspekty evangelia: milosrdenství a chudé. Jinocha Jorgeho formuje nejprve vynikající salesi­ánská škola: Jorge miluje studium, naučí se modlit před spaním, prosit o milost Pannu Marii a ctít papeže, směrodatný je však pro něho hlavně okamžik, kdy jej Bůh v září r. 1953 povolá ke kněžství, a pak dlouhá a důkladná jezuitská formace prodchnutá misionářským duchem, kázní, oddaností chudobě a ignaciánskou spiritualitou.

Autorovi se podařilo vystihnout hlavní rys Bergogliova celoživotního chápání já­dra křesťanství, jež jako papež může nyní uvádět do praxe celé církve: myšlenku misionářské, chudé církve, jež na přední místo staví věrný chudý lid Boží na spole­čenské periferii (pueblo fiel) s jeho lidovou zbožností, schopností velebit Boha a slavit, církve nezahleděné do sebe, nebažící po hmotných statcích, překračující hranice, žijící ze sladké radosti evangelizace, církve milosrdného Samaritána, jež se štítí spiri­tuální poživačnosti. Tyto důrazy prosazuje Bergoglio jako provinciál jezuitů v Argen­tině, jako rektor jezuitské školy Colegio Maximo, jako biskup, arcibiskup a nakonec jako papež. Je klíčovou osobností argentin­ské církve, neohroženým mužem snažícím

RECENZE

47

michael sandelSpravedlnost: co je správné dělatKarolinum 2015

Českému čtenáři se konečně dostává do rukou kniha přední­ho amerického poli­tického filosofa.  Vy­chází z jeho bohaté přednáškové činnosti na Harvardově uni­verzitě a mnohé úvahy bylo možné již

dříve zhlédnout díky videozáznamům jeho přednášek, které jsou volně k dispozici.

V čem spočívá popularita tohoto autora, jehož nedávná pražská přednáška se těšila nebývalému zájmu mladých lidí? Sandel s oblibou  nazývá politickou filosofii ar­gumentační vědou, která musí vycházet z konkrétních problematických situací. Nejde mu primárně o to, naučit studenty životopisy velkých učenců, ale naučit je vší­mat si etických dilemat v současném dění. Velká témata Aristotela, Kanta, Stuarta Milla či Johna Rawlse vystupují na pozadí způsobu udílení státních vyznamenání, pronájmu mateřské dělohy, politických snah o rovnost, spravedlnost nebo maxi­malizaci užitku, impeachmentu Billa Clin­tona či toho, jak se přijímá na vysoké školy.  

Jádro nebývalého zájmu o Sandelovo dílo však leží hlouběji. „Když totiž zaměříme pozornost na argumenty týkající se sprave­dlnosti, které hýbou současnou politikou, tedy v debatě probíhající ne mezi filosofy, ale mezi obyčejnými muži a ženami, nalézáme mnohem složitější obraz. (…) Jakkoli jsme oddáni prosperitě a  svobodě, nedokážeme tak docela setřást ani hodnotící  proud spra­vedlnosti. (…) Úvaha o spravedlnosti jako by nás  nevyhnutelně zaplétala  také do uva­žování o nejlepším způsobu života.“

Ptáme­li se, zda je společnost spravedli­vá, tážeme se, jak tato společnost „rozdělu­je věci, jichž si ceníme – příjmy a bohatství, povinnosti a práva, moc a příležitosti, úřady a pocty“. Hovořit o spravedlnosti tedy můžeme ve třech odlišných modech: maximalizace blahobytu, úcta ke svobodě a lidským právům a pak spravedlnost spjatá s ctností a úsilím o dobrý život. Všechny mají podle Sandela své silné a slabé stránky. Všechny nabízejí víc otázek než odpovědí, ale navzdory tomu si pozorný čtenář může utvářet kvalifikovaný názor. Harvardský profesor totiž bere v potaz koncepty učen­ců, ale stejně vážně bere a rozebírá i morál­ní intuici studentů či čtenářů.

Josef Beránek

Thomas schirrmacherMorální odpovědnost. Tři rozměry etického rozhodováníNávrat domů 2016

Thomas Schirrma­cher (nar. 1960) je křesťanský (protes­tantský) morální filosof. Věnuje se zejména sociologii náboženství, je čle­nem mnoha mezi­národních institucí a autorem více než

70 knih, přeložených do 14 jazyků.Mravní rozhodování, jemuž se kniha vě­

nuje, je rozhodujícím momentem mravního života.  Je často obtížné, zvláště u lidí, kteří mají větší odpovědnost a dostávají se  do etických konfliktů. Kniha jim má pomoci jednak teoretickým výkladem různých aspektů rozhodování, jednak velkým množ­stvím příkladů,  v nichž se obecné principy rozhodování  aplikují na různé situace.

Teoretická část výkladu je zasazena do rámce etické teorie, která nevychází z čistě rozumových principů (není to teorie filo­sofická), ale je to „biblická etika“. V ní je nejvyšším pravidlem Boží slovo. Vedle Pís­ma jsou dalšími  prameny křesťanské etiky rozum, tradice a zkušenost. S jejich pomocí se  dospívá k správným názorům v našich kulturních dějinách.

Autor nejprve formuluje tři předpo­klady správného rozhodování: odhodlání milovat,  odhodlání myslet a odhodlání pracovat. Poté probírá tři aspekty každého rozhodování: aspekt normativní, situační a existenciální.

Kapitola o normativním aspektu osvět­luje původ norem, potřebu jejich aplikace a interpretace, uvádí učení o čtyřech „man­dátech“ (institucích), tj. manželství, práce, stát a církev. Čtenář se tak  seznamuje s  různými typy a stupni příkazů a poučuje se o  problémech jejich aplikace. Situační aspekt  ukazuje, že biblická přikázání nelze pojímat nezávisle na konkrétní osobě či situaci.  Autor analyzuje problém etického konfliktu (v otázce lhaní pro záchranu života a zčásti v otázce umělého potratu se autoro­vo a katolické pojetí liší). Řeší také problém tzv. situační etiky a konsekvencialismu. Exi­stenciální aspekt: zde jde o svědomí a moti­vy jednání, o vzájemné působení normativní role Písma a smysluplné role daného člově­ka, o zástupné utrpení a pěstování vztahů.

Kniha podává dobrou orientaci ve slo­žité  otázce rozhodování a ukazuje velmi cenné a podnětné  aplikace mravních principů. Karel Šprunk

Wolfgang HuberEtika: Základní otázky životaVyšehrad, Praha 2016

Autor publikace je uznávaný německý evangelický teo­log (originál vyšel r. 2013).

Kniha se věnuje otázkám života ve všech jeho základ­ních rovinách – od početí, rodiny,

stárnutí a stáří, zdraví a nemocí, umírání, stravy, vzdělání, povolání, politiky, kultury, vědy, stavu světa, hrozby různých konfliktů (včetně problémů války a míru) až po etiku související s uspokojováním základních po­třeb. Aktuální zejména pro nás je kapitola věnovaná etice médií nejen jako institucio­nální morálky, ale i jako stylu jednání žur­nalistů. Nevynechává ani etiku sportu.

Věnuje se i otázkám interrupce, anti­koncepce, homosexuality. S některými jeho názory a tvrzeními můžeme nesouhlasit, ale nemůžeme je považovat z hlediska etiky za nepodstatné.

Pro čtenáře, kteří se etikou zabývají, jsou v knize pasáže připomínající známý rozdíl etiky a morálky, ale pro někoho může být nové rozlišení etiky personální, profesní a institucionální, kromě běžného rozlišování etiky individuální a sociální.

Na více místech autor pojednává o svě­domí – a to jako soudnosti ve smyslu posuzování a vyhodnocování cílů a jako zá­vaznosti týkající se nároku na dodržování morálních postojů a zásad.  Rovněž vztah odpovědnosti a povinnosti je nahlížen pří­nosně pro kvalitu života.

Na mnoha místech autor věnuje pozor­nost tématu lidské důstojnosti, a to jak v sou­vislosti s motivy jednání, tak se svobodou a jejími hranicemi – a to i se zřetelem k poli­tice, k toleranci vůči jiným –, tak i v souvis­losti se stářím a nemocí, ve vztahu k prostře­dí, k výrobě a spotřebě, k válce a míru.

Publikace je spíše knihou otázek než ho­tových odpovědí a stanovisek. Ale už to, že nás vede k tomu, abychom si kladli otázky i v oblastech, kde považujeme tradici a za­vedené koncepty za samozřejmé, je cenné, a stojí za studium –  byť i kritické a někdy s autorem polemizující.

Tuto publikaci by měli číst nejen filoso­fové, teologové, sociologové, psychologové, ale zejména učitelé, vychovatelé, lékaři a také ekonomové, manažeři, politici, a všichni, kdo řeší otázky kvality života lidí. Vladimír Smékal

48

RECENZE

John mainTicho a hluboký klidKřesťanská meditace na každý denVyšehrad, KNA 2016

Šest let po anglickém vydání se dostala na pulty českých knihkupectví sbírka textů z knih Johna Maina (1926–1982), zakladatele Světo­vého společenství pro křesťanskou meditaci. Tento irský

benediktin a vyhledávaný duchovní učitel vedl od poloviny 70. let meditační kurzy ve svém klášteře Ealing Abbey v Londýně. Vycházel přitom ze spirituality pouštních otců, především však z vlastní spirituální zkušenosti a dlouhodobé praxe kontem­plativní modlitby. Ve sbírce Mainových myšlenek, kterou sestavil Paul T. Harris, najde čtenář na každý den v roce přilé­havý úryvek. Ty však musí užívat po lžič­kách jako vitaminy duše, nebo převalovat na jazyku jako dobré víno. Každodenní rozjímavá četba těchto krátkých textů jej postupně provede velmi prostou cestou meditace, založenou na „mantrickém“ opakování prastaré křesťanské modlitby „Maranatha“, přivolávající druhý Kristův příchod. Díky zdařilému překladu Barbo­ry Hrobařové si i český čtenář přijde na své navzdory tomu, že jinak jsou knihy Johna Maina u nás nedostupné. Dosud vyšel jen jeho Okamžik Krista (Cesta, 1997). Vážným zájemcům o tuto techniku meditace lze doporučit ještě knihy Mai­nova žáka Laurence Free mana Křesťanská meditace (Vyšehrad, 2010) a Vnitřní svět­lo (Vyšehrad, 2013).

Mainovy texty nenechají nikoho na pochybách, že autorova erudice na poli rozjímání je krytá jeho vlastním duchov­ním životem. Právě věrnost každodenní vnitřní modlitbě vede křesťana do středu sebe samého a prohlubuje jeho vztah k Tomu, kdo dává našemu životu smysl a naplnění. Byť jde o velmi prostou ces­tu, stane se brzy strmou a náročnou, ne­boť vyžaduje disciplínu a věrnost. I proto se člověk na tuto cestu musí vydávat stá­le znovu a učit se přitom zapomínat na sebe, na svou do­sebe­zahleděnost. Ne­chat své ego odumírat a poodstoupit od svého přebujelého sobectví není lehké. Je to proces očistný a bolestný, neboť pout­ník na této cestě zdánlivě nic nenačerpá, zato musí mnohé odložit. Odměnou je mu to, že se konečně stane tím, k čemu je bytostně povolán. Jan Regner

Fabrice HadjadjJak dnes mluvit o Bohu? Evangelizační anti-pomůckaCDK  2016

Fabrice Hadjadj (1971), filosof, spi­sovatel a dramatik, sám o sobě říká, že je Francouz ži­dovského původu po otci a muslim­ského po matce, má arabské jméno, žije ve Francii a je

katolického vyznání, konvertita, který se diví, jak mohl někdy nevěřit. Ve svém  roz­sáhlém díle (dosud asi 15 titulů) se zabývá hlavně problémy filosofické (a teologické) antropologie.

V otázce, jak dnes mluvit o Bohu, nejde o to, jak někoho přesvědčit o pravdivosti určité filosofické či teologické nauky, ale o to, jak slovy vyjádřit svou víru a sdělit ji druhému – neboť v království Božím jde o obrácení srdce a pohledu. V souvislosti s tím autor analyzuje čtyři problémy.

Především jde o to, o jakém Bohu máme mluvit uprostřed hlasů přicházejících od ateistů, fundamentalistů, agnostiků a tzv. „společenských“ křesťanů. Jak mluvit o Bohu a přitom nezradit ani jeho veli­kost,  ani jeho blízkost všemu existujícímu?

Dále se autor ptá, co vůbec znamená mluvit, když v řeči nevidíme jen prostře­dek komunikace,  dorozumění a působení na druhé. V čem je vlastní hodnota řeči? Co pro mě znamená ten, s nímž a k ně­muž mluvím? V čem je účinnost hlásání evangelia?

Třetí otázkou je – proč mluvit o Bohu? Proč Bůh nemluví se svým stvořením pří­mo? Proč máme na sebe brát obtížný úkol sdělovat víru, když lidé se mohou podle učení církve spasit i jinými cestami, když jsme jim my nehlásali evangelium? Jak sou­visí naše šíření evangelia s naší spásou?

A nakonec: co znamená mluvit o Bohu dnes – kdy žijeme v blízkosti katastrofy, na­prostého zničení? Jak zastavit proces ztráty lidství? Jak dnes hlásat naději?

Kdo tedy opravdu mluví o Bohu? Ten, kdo je zasažen nevyslovitelnou Boží velikostí, takže  v řeči zadrhuje, kdo má druhého rád a je ochoten být směšný a  pro Boží slovo trpět. F. Hadjadj tomu  říká „být klaunem“.

O tom všem autor nabízí veliké bohat­ství originálních myšlenek, vyjádřených neobyčejně bohatou, květnatou řečí, plnou paradoxů, nadšení a vtipu.

Karel Šprunk

William mcGurie, R. F. C. Hull (eds.)Rozhovory s C. G. JungemPortál 2015

Z anglického ori­ginálu C. G. Jung Speaking: Interviews and Encounters, vydaného poprvé v roce 1977, vybral překladatel Ondřej Fafejta 29 rozhovo­rů, které C. G. Jung (1875–1961) poskytl

v letech 1912 až 1961 různým médiím.I když rozhovory vznikaly při rozma­

nitých příležitostech a z různých podnětů, zhusta se řeč stočila na psychologická téma­ta a Jung v nich objasňuje základní pojmy své teorie (nevědomí, archetypy, bytostné Já, ego, persona, anima a animus), vysvět­luje svoji typologii, význam snů, symbolů, alchymie aj. V různých souvislostech upo­zorňuje na psychosomatický původ mnoha onemocnění („Polovina tuberkulózních stavů je psychická.“). Často je tázán na historii vztahů se S. Freudem i s jinými vý­znamnými psychology. Téměř čtvrtinu kni­hy zabírají tzv. Houstonské filmy, přepis čtyř výukových filmů z roku 1957 pro americké studenty psychologie, kde Jung probírá uve­dená témata poměrně soustavně.

V rozhovorech se Jung ovšem často vyjadřuje i k aktuálním tématům. Tak již v prvním rozhovoru během svého pobytu ve Spojených státech v roce 1912 podal dosti podrobnou psychologickou analýzu americké společnosti (např. „Prudérie je vždycky zástěrkou brutality.“). V letech 1936 až 1939 opakovaně předložil proni­kavou diagnózu diktátorů Hitlera, Musso­liniho a Stalina a důvodů jejich úspěchů. Zaujmou i jeho postřehy o psychologii německého národa a o poválečných dušev­ních problémech Němců. Ani v pozdějších letech si často nebral servítky, např. při ko­mentování krize naší civilizace, a na mnoha místech projevil překvapivou politickou a historickou jasnozřivost.

Tato kniha zajímavě a bezprostředně seznamuje čtenáře s Jungovým originálním myšlením a často komentuje nebo i dopl­ňuje Jungovy odborné spisy – na příslušná místa v Jungově díle upozorňují editoři v poznámkách pod čarou. (Překladatel pečlivě doplnil též odkazy na existující česká vydání.) Kniha rozhovorů však může vzbudit zájem o Jungovu psychologickou teorii i u čtenářů, kteří s ní nejsou dosud obeznámeni, a posloužit jim jako vhodný úvod do této teorie. Vladimír Roskovec

RECENZE

49

Pavel Ambros ed.Nouze, chudoba, bohatstvíRefugium 2016

Do této společné mo­nografie přispěli mnozí velcí duchové, kteří vy­kreslili historický po­hled na chudobu, vztah víry, resp. křesťanství a chudoby,  neudrži­telný kontrast rozma­řilého způsobu života v bohatých zemích a ve

třetím světě či naléhavou potřebu skrom­nějšího životního stylu. Pentličkou v této zajímavé knize jsou úvahy o mnišské chu­době, o umění jako prostředkování Božího bohatství. Klíčem k porozumění poměrně široké palety témat je úvodní práce jezuity Pavla Ambrose. „Postrestituční  rozvažo­vání má svůj společenský i osobní, intimní rozměr,“ píše profesor Ambros. „Ošetření následků pokušení a hříchů zakořeněných v touze po zajištění (a majetku) nejde do­cela spojit s tím, jak reagovat profesionálně na veřejné mínění.“ Hranice dobročinnosti křesťana a křesťanského společenství jsou podle autora dány východisky našeho vzta­hu k utrpení: a) pro křesťana nepřijatelné otupování vnímavosti k utrpení; b) huma­nisticko­idealistický  heroický boj proti utrpení a c) poznání zla (utrpení a chudo­by) v jeho smyslu.

Zacílení naprosté většiny příspěvků lze číst jako snahu o uchopení  a zformulování východisek v širším slova smyslu pro uváž­livé nakládání s restituovaným majetkem a vyplácenými náhradami za majetek, který bez napáchání dalších křivd vrátit nelze. Ne­lze přitom přehlédnout jistou opatrnost vůči přílišné důvěře v materiální zajištění a jeho přínos pro život církve a povzbuzení k vnitř­ní svobodě a neulpívání na majetku, s nímž se jistě dát podniknout mnoho dobrého, jádrem křesťanské charity je však darování vlastního času, vztah a respekt k potřebným.

Celá publikace má podtitul Výhledy do porestituční epochy života církví. Kon­krétním směrem k restitucím ale přímo vykračuje pouze studie Lubomíra Mlčocha, mimochodem jediného ekonoma mezi čtrnácti spoluautory. Ten také připomíná, že u pamětníků soudobých dějin, kteří ná­leží k rodině sv. Františka, najdeme i jistou skepsi k formám církevního hospodaření, jež přetrvaly z dob dávno minulých. Mlčoch volá: „Je třeba jiné, evangelijně věrnější eko­nomické vize života církve!“ Doufejme, že se dočkáme takto laděného druhého dílu.

Josef Beránek

Josef ImbachA učil je v podobenstvích: Ježíšo-vy obrazné příběhy o životě z víryVyšehrad 2016

Josef Imbach je švýcar­ský teolog, františkán. Napsal několik knih, v nichž ukazuje, jak mohou biblické texty až překvapivě aktuálně promlouvat do našich životů a problémů. V této knize k tomu zvolil Ježíšova podo­

benství, jak jsou podána především v Ma­toušově a Lukášově evangeliu. Nenabízí však obvyklou exegezi, při níž se s větší či menší podrobností vysvětlují jednotlivá podobenství, zpravidla v pořadí, v němž jsou v evangeliích uvedena. Zde podoben­ství spíše slouží jako východisko pro výklad některých stěžejních témat křesťanské zvěsti. V úvodu o tom autor říká: „Místo abychom Ježíšova podobenství četli očima systematického teologa, budeme se ptát, ke kterým antropologickým poznatkům a teologickým názorům nás mohou při­vést… Takový postup nesměřuje v první řadě k rozšíření teoretického vědění, nýbrž k prohloubení a oživení víry.“

Autor zvolil jedenáct témat, každému věnoval jednu kapitolu; k danému tématu vždy vybral jedno, dvě nebo i více podo­benství. Začíná tématem, které označuje jako leitmotiv Ježíšovy zvěsti: Boží velkory­sost a dobrotivost ve vztahu k hříšníkům. K tomu vybral především podobenství o starostlivém otci. Při výkladu smyslu podobenství autor uvádí situaci, v níž bylo proneseno, a problém, na který odpovídá, zdůrazňuje však nesamozřejmost toho, co chtěl Ježíš svým posluchačům sdělit. K tomu využívá nejen odkazy na jiná biblická místa, ale uvádí i ukázku z textu Franze Kafky, který popisuje svůj návrat do domu, který býval ­ a už není – otcovským. Srovnání s příběhem v podobenství umož­ňuje autorovi upozornit i na některé další aspekty podobenství, které bývají mnohdy přehlíženy. K tématu jsou přibrána i podo­benství o pastýři a zbloudilé ovci a o hos­podyni hledající ztracenou minci.

Podobný způsob výkladu používá autor i u dalších témat, kterými jsou Boží poža­davek nezištné lásky, odpouštění, milosr­denství, následování Krista, otázka věčného zatracení, druhého Ježíšova příchodu, zacházení s pozemskými statky, nutnost životního rozhodnutí, význam prosebné modlitby a tajemství utrpení. Pro osvětlení

dobového kontextu, v němž podobenství zaznívala, využívá i ukázky z rabínské literatury. A stejně jako v první kapitole uvádí podobné nebo kontrastní příběhy ze světové literatury, kterou velmi dobře zná. Kromě F. Kafky přicházejí ke slovu i další spisovatelé jako F. M. Dostojevskij, G. Ber­nanos, L. N. Tolstoj, Th. Storm, A. de Saint­­Exupéry, J. B. Singer a někteří další. Tímto originálním postupem se autorovi výborně daří předvést jedinečnost a často i provoka­tivnost Ježíšova učení.

Na řadě míst autor kriticky konfrontuje Ježíšovo poselství a jeho požadavky s cír­kevní praxí a chováním křesťanů, a to nejen v minulosti, ale i v současnosti. Německý originál knihy vyšel v roce 1995, a tak je možné, že kritika některých církevních poměrů by dnes z pohledu autora vypadala poněkud jinak.

Jako zářný příklad v minulosti mu na několika místech slouží sv. František. Pro současnost připomíná některé klíčové odstavce z koncilní konstituce Lumen gentium.

I když autor svým výkladem jedno­znančně směřuje k „prohloubení a oživení víry“, nepomíjí to, že zvolená témata jsou tématy teologickými. Na vhodných místech proto upozorňuje na některé momenty z dějin teologie a na názory některých význačných teologů. Ukazuje tak důležité a zajímavé souvislosti, aniž by text nějak teoreticky zatěžoval. (O tom svědčí mj. i to, že Výklad odborných pojmů, připojený na konci knihy, jich obsahuje jen dvacet.) Text je tedy stále velmi čtivý a srozumitelný. Zá­sluhu na tom má nepochybně i překlada­telka Karla Korteová a odpověný redaktor Jaroslav Vrbenský. (Nevím jen, proč při překladu nebylo využíváno pro Boží jméno českého opisu Hospodin.)

Kromě již zmíněného Výkladu odbor­ných pojmů je na konci knihy připojen i seznam vyložených podobenství s uvede­ním příslušných biblických míst.

Imbachova kniha, která vychází jako 2. svazek nové řady Základní teologická té­mata, je nepříliš rozsáhlým (203 stran), ale velmi fundovaným a hlubokým výkladem klíčových témat Ježíšova učení. Snaží se ži­vým a neotřelým způsobem ukázat, na čem Ježíšovi hlavně záleželo a na čem by  hlavně mělo záležet i nám.

Vladimír Roskovec

50

KOmENTÁřE

Sklon využít pozice silnějšího je blízký většině lidí. Už v Bibli Jan Křtitel reaguje na otázku tehdejších římských vojáků „A co máme dělat my?“ slovy: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ (Lk 3,14)

Právě proto má policie svůj zákon a po­licisté skládají služební slib, který začíná slovy: „Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu nestranný a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadříze­ných a nikdy nezneužiji svého služebního postavení…“

Jedině horlivost uplatňovaná v souladu se zákonem a v duchu policejní přísahy může prohloubit důvěru v Policii České republiky. Bez důvěry v policii se právní stát a demokratická kultura neobejdou. Važ­me si proto policistů, kteří berou svůj slib vážně. A všichni, počínaje vedením policie i politiky a běžnými občany konče, vytvářej­me prostředí, kde se každý policista může hrdě přihlásit k heslu Pomáhat a chránit. K tomu patří i veřejná diskuse o sporných aktivitách některých policistů a oprávněný požadavek na jejich prošetření.

V Praze, dne 17. května 2016Mons. Václav Malý, biskup

Pomáhat a chránitOtevřený dopis biskupa Václava Malého ministru vnitra a policejnímu prezidentovi

místě postupoval antikonfliktní tým, a už vůbec ne v duchu hesla české policie Po­máhat a chránit. Naopak – jakoby horlivý přístup byl v těchto případech spíš výrazem arogance a mocenské převahy.

Pro mnoho lidí je nepochopitelné, že by k podobným případům mohlo dojít bez jasného příkazu velení. Připusťme však, že dotyční si prostě takto vyložili očekávání svých nadřízených, ať už bylo vyřčeno či ne. K policejní práci ovšem bezmyšlenkovitá horlivost nepatří. Každý policista se má řídit především zákonem o Policii České republiky (273/2008 Sb.), tedy normativním textem, který příslušníkům policejních složek říká, jak mají postupovat. (Na rozdíl od běžných zákonů, jimiž se řídíme všichni a kde platí, zjednodušeně řečeno, co není za­kázáno, je dovoleno.) Málokdo si například uvědomuje, že policie i v tak banální zále­žitosti, jako je prokázání totožnosti, musí postupovat v souladu s § 63 výše uvedeného zákona. Nemůže tedy legitimovat obyvatele bezdůvodně. A pokud tak činí, může takové jednání působit jako snaha o zastrašování či prostě zneužití mocenské pozice.

Hranice mezi nutností rychle jednat v nenadálých situacích a zneužitím pra­vomoci veřejného činitele je velmi tenká.

Když první vyšetřování sporných zása­hů policie během návštěvy čínského

prezidenta nepotvrdilo, že by policisté jednali na něčí pokyn, ale jen z „přílišné horlivosti“, vedení police si oddechlo. Fakt, že policisté jednají „horlivě“ takovýmto způsobem, může být však ještě znepoko­jivější, než kdyby konkrétní velitel vydal neadekvátní pokyny.

Horlivost české policie, která vyvolává u řady lidí rozporuplné pocity, neprovázela jen návštěvu čínského prezidenta. Ano, mediální pozornost vzbudilo především zamezení pokojné a povolené demonstrace na Hradčanském náměstí, požadavky na odstranění tibetských vlajek, mj. z budovy FAMU, či velkoplošného plakátu dalajlámy s Václavem Havlem. Zatímco ale čekáme na detailnější prošetření těchto případů, na sociálních sítích jsou zaznamenány další případy používání neadekvátních donuco­vacích prostředků, verbální útoky policistů či nepochopitelné blokování dálnice v obou jízdních pruzích vozidly policie doprová­zejícími motorkáře z ruského klubu Noční vlci. Těžko bez detailní znalosti posuzovat jednotlivé případy. Nelze se však ubránit dojmu, že konkrétní jednotlivci se neroz­hodovali vedeni úvahou, jak by asi na jejich

NAKLADATELSTVÍ

VYŠEHRADSPOL. S R. O.

Víta Nejedlého 15 130 00 Praha 3tel./fax: 224 221 703 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz

OBJED NÁV KY ZASÍLEJTE NA AD RE SU: Vy­še­hrad – ex­pe­dič­ní­sklad, Štěrboholská 44, 102 00 Pra ha 10 tel./fax: 271 961 380 e-mail: distribuce@ivysehrad.cz Při ná­ku­pu  v ex­pe­dič­ním skla­du sle va 20 % na www.ivysehrad.cz sle­va 15­%

Tomáš PetráčekCÍRKEV, TRADICE, REFORMAOdkaz Druhého vatikánského koncilu

Při výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu se spe­cialista na církevní, kulturní a sociální dějiny zamýšlí nad řadou otázek, včetně té základní, jaké je místo koncilu v dějinách církve a západní společnosti druhého milénia. Diskuze o koncilu nabízí možnost dotknout se řady zásadních otázek existence církevního společenství a problémů náboženského života vůbec. Váz., 240 s., 298 Kč

www.ivysehrad.cz

Karima BennouneTADY VAŠE FATWA NEPLATÍPříběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí

Od subsaharské Afriky přes země Středního východu až po Afghánistán a Pákistán svádí mnoho muslimů boj proti sílícímu náboženskému extremismu, který nám zůstává utajený. K. Bennoune, Alžířanka žijící ve Spojených státech, vedla mnoho rozhovorů s lidmi, kteří zápasu s extremismem zasvětili život. Kniha nabízí hlubší poznání toho, co se skutečně v nitru islámského světa děje.Brož., 400 s., 348 Kč

Gil YaronJERUZALÉM, STŘE(D)T SVĚTAHistoricko-politický průvodce

Žádné jiné místo na světě není ohniskem politických a nábo­ženských sporů v takové míře jako Jeruzalém, svaté město tří světových náboženství, jejichž věřící po staletí bojují o nadvládu nad ním. Gil Yaron ve své knize odhaluje jeho historické počátky a ukazuje jeho dějinný význam z pohle­ du tří náboženství. Líčí průběh blízkovýchodního konfliktu mezi židy a muslimy od 19. sto­letí a objasňuje, proč mezi oběma stranami dodnes trvá nesmiřitelný spor.Váz., 304., 348 Kč

Franco CardiniCHALÍFA A ZÁPADKořeny terorismu a pokrytectví Západu

Kdo je chalífa, jaké proměny tato instituce prodělala až k dnešním maskovaným hrdlořezům s černou vlaj­kou? Jaký je podíl Západu, zvláště Spojených států ame­rických, na dnešní situaci? Jak lze vyřešit, lze­li vůbec, zdánlivě neřešitelný izrael­sko­palestinský konflikt? Kniha Franka Cardiniho je bohatým zdrojem podnětů k hlubšímu přemýšlení o souvislostech toho, co celý svět každý den s hrůzou sleduje v médiích.Brož., 176 s., 228 Kč

Křížkovského 4772 01 Olomouc

tel., fax: 585 549 270 mobil: 603 473 152

refugium@refugium.cz

Ediční řady:

Souborné dílo Tomáše Špidlíka Současné otázky

Studie ruského myšlení Prameny spirituality

Societas Studijní texty Centra Aletti

Hlas Velehradu Slovo a obraz Čeští jezuité

Nákup přes internet:www.refugium.cz

– 15% sleva

Jean Paul | Průprava estetiky

Představujeme výběr textů německého humoristy, jednoho z hlavních připravo-vatelů romantismu v německé literatuře 18. století. Na základě důkladného studia antických autorů a bystrého pozorování děl současníků vzniklo pojednání o zásadách klasické estetiky Vorschule der Aesthetik (1804).

Brožovaná, 176 stran, 170 Kč.

Gerard Manley Hopkins | Jsem výšleh z ohně k ohni

Kolekce básní slavného anglického básníka Gerarda Manleyho Hopkinse (1844–1889) v překladu biskupa Josefa Hrdličky posti-huje běžné události našeho dne, v nichž spatřuje podnětnou vznešenost.

Vázaná, 124 stran, 165 Kč.

Pavel Ambros (ed.) | Rodina – světlo v temnotě světa

Pastorační analýza reaguje na dvě bis-kupské synody, které podle přání papeže Františka se mají citlivě a účinně pokoušet odpovědět na současné otázky: intimita manželského života, méně úspěšná man-želství, stárnutí a nemoc v rodině, vytváření životního stylu – zde nacházejí živá pasto-rační vyústění.

Brožovaná, 384 stran, 330 Kč.

Tomáš Špidlík | Krásné slovo otce Špidlíka – 3. a 4. díl Kristus u slovanských myslitelů

V letech 1994–1995 vznikl pro Centrum Aletti obsahově hodnotný filmový záznam s kardinálem Tomášem Špidlíkem. Téměř dvacetihodinový nesestříhaný materiál pořízený Studiem Velehrad Olomouc si kladl za cíl uceleně zmapovat témata, kte-

rými se celoživotně Tomáš Špidlík zaobíral a proslavil a která nyní předává populární formou jako odkaz divákům všech generací.

DVD, 1h 28min, 179 Kč.

Michal Altrichter | Specifické otázky z eschatologie

Text zahrnuje témata: kultura umírání, teo-logie naděje, spiritua lita modlitby a oběti, nezdravá vychýlení ve zbožnosti, očistec, odpustky, kaplani na hradech a zámcích, fenomén tzv. strašidel a jiná. Jde o propojení souvislejší traktátové teologie s praktickou aplikací v duchovním životě.

Vázaná, 152 stran, 150 Kč.

Pavel Ambros (ed.) | Nouze, chudoba, bohatství Výhledy do postrestituční epochy života církví

Jednotlivé příspěvky známých českých autorů přinášejí podněty z rozmanitých zorných úhlů k utváření spirituality křesťa-na, která zohledňuje požadavky chudoby v kontextu solidarity s potřebnými a uvě-domuje si nezbytnost výchovy k utváření

alternativního životního stylu.

Brožovaná, 448 stran, 380 Kč.