Ústrojí sluchové a rovnovážné – organum vestibulocochlearis

Somatologie

Ústrojí sluchové – organum auditus

Zvuk vzniká kmitáním pevných těles, kmitání zdroje je přenášeno vlněním prostředí – vzduchu, vody, pevných těles – ke sluchovému ústrojí

Dělení: Zevní ucho – auris externa Střední ucho – auris media Vnitřní ucho – auris interna

Zevní ucho – auris externa

Zachycuje zvuky ze zevního prostředí Boltec – auricula – kožní útvar vyztužený

elastickou chrupavkou, nálevkovitě se zužuje Zevní zvukovod – meatus acusticus externus –

chrupavčitá trubice, lehce prohnutý, dlouhý asi 2,5 cm…obsahuje tragi – silnější chloupky u vchodu, mazové žlázy, které produkují maz – cerumen

Bubínek – membrana tympani – oválná vazivová blanka, nálevkovitě vpáčená do středního ucha

Střední ucho – auris media

Zajišťuje přenos zvukových vln z rozkmitaného bubínku na oválné okénko

Středoušní dutina (cavum tympani) se nachází ve skalní kosti, která je součást kosti spánkové

Sluchové kůstky přenáší kmity z bubínku na oválné okénko:

Kladívko – malleus Kovadlinka – incus Třmínek – stapes Eustachova trubice – tuba auditiva – spojuje středoušní

dutinu s nosohltanem a vyrovnává tlak ve středouší Dva jemné svaly – m.tensor tympani, m.stapedius –

ovládají pohyb kloubně spojených kůstek

Vnitřní ucho – auris interna

V dutině kostěného labyrintu kosti skalní Blanitý labyrint – vlastní sluchověrovnovážný orgán Hlemýžď – cochlea – sluchový orgán, rozdělen

vazivovými přepážkami na 3 oddíly – Cortiho orgán – uložen ve střední části vyplněné endolymfou

Vestibulární ústrojí – dva blanité váčky a tři polokruhovité kanálky

Perilymfa – tekutina vyplňující prostor mezi kostěným a blanitým hlemýžděm

Fyziologie sluchu

Zvuk – vzniká kmitáním pevných těles, je přenášen vlněním prostředí, charakterizován délkou vlnění, frekvencí a amplitudou

Tóny – pravidelné vlnění Šumy – nepravidelné vlnění Lidské ucho je schopné rozlišit zvuky o

frekvenci 16 Hz až 20 000 Hz Infrazvuk – nižší frekvence Ultrazvuk – vyšší frekvence

Sluchové vnímání

Po průchodu zevním zvukovodem zvukové vlny rozkmitají bubínek a sluchovými kůstkami jsou převáděny přes membránu oválného okénka do vnitřního ucha

Vlnění rozkmitané perilymfy se přenáší přes stěnu blanitého hlemýždě na endolymfu, která vyvolává chvění vazivové membrány Cortiho orgánu a tím dráždí vláskové buňky Cortiho orgánu – vlastní sluchový receptor

Ohnutí vlásků změní membránový potenciál, tato změna je základem aktivace vláken sluchového nervu

Kostní vedení zvuku – rozkmitáním lebečních kostí, uplatňuje se především při slyšení vlastního hlasu

Ústrojí rovnovážné

Uložené v labyrintu kosti skalní v těsné blízkosti ústrojí sluchového

Podává informaci o poloze a pohybu hlavy….na tomhle se podílejí ještě další receptory – kožní citlivost, zrak, napětí svalů

Dráždění smyslových buněk přechází jako vzruch do VIII.hlavového nervu – sluchověrovnovážného, končí v prodloužené míše a část vláken pokračuje do mozečku

Čidlo statické

Dva váčky – utriculus a sacculus – vyplněné tekutinou – endolymfou

Vlásky smyslových buněk pokryté rosolovitou hmotou s krystalky uhličitanu vápenatého – otolity – vyčnívají do endolymfy

Při přímočarém pohybu hlavy otolity vlivem gravitace svým tlakem ohýbají vlásky buněk statického čidla

Čidlo kinetické

Tři polokruhovité kanálky uložené ve třech navzájem na sebe kolmých rovinách

Dutiny kanálků vyplňuje endolymfa Vláskové buňky jsou uložené v rozšířených

začátcích kanálků Vlásky jsou zakotvené do rosolovité

membrány, která je kryje Na začátku a na konci rotačního pohybu

hlavy dráždí endolymfa smyslové buňky