Masarykova Univerzita

Filosofická fakulta – seminář Dějin umění

Bakalářská diplomová práce:

Myšlenkové pozadí děl Václava Boštíka

´

Vypracoval: Patrik Kotrba

Vedoucí práce: PhDr. Alena Pomajzlová, Ph.D.

Typ studia: prezenční-bakalářské-jednooborové

Školní rok: 2007/2008

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně za použití výhradně níže uvedených zdrojů.

Patrik Kotrba

Děkuji paní PhDr. Aleně Pomajzlové, Ph.D. za možnost vypracování této práce a doc. PhDr. Petrovi Osolsobě, Ph.D. za konzultaci.

Obsah:

Úvod k práci s. 4

Úvod k malíři s. 5

Václav Boštík a jednota s. 6

Václav Boštík a dobro s. 14

Věci vyšší a věci nižší s. 15

Rozbor díla s. 17

Václav Boštík a světlo s. 21

Ráj s. 23

Závěr práce s. 26

Literatura s. 27

Vyobrazení s. 29

Úvod k práci

Na základě přečtené literatury o malíři Václavu Boštíkovi jsem usuzoval, o čem konkrétně psát a jakým způsobem. Vybral jsem si, že budu především sledovat myšlenky v jeho 5-ti úvodech a 2 rozhovorech, rozšiřovat platnost a nacházet původ (v sepětí s Boštíkovým

zájmem o archaické kultury a křesťanskou vírou). Našel jsem mnoho paralel se sv. Aureliem Augustinem, který žil na přelomu 4. a 5. století a je jednou z hlavních křesťanských autorit.

Snažím se brát v potaz úzké sepětí díla Václava Boštíka s jeho životem[1] a filosofická východiska díla. Sám říká: „Nezajímal jsem se tolik o to, jak namalovat obraz, ale především jsem hledal odpověď na otázku, co je obraz a co je vůbec umění. Podobně jsem se ptal proč a k čemu ve vesmíru jsem.“[2]

Snažím se zabývat oněmi nehmatatelnými prvky umělecké tvorby, které z ní činí více než řemeslo. Snažím se vytáhnout nehmotné prvky díla Václava Boštíka a ukázat pozadí jeho minimalistických děl. Prvky, které pokrývají prostor i čas a snaží se určit postavení jednoho člověka v něm. Usuzuji, že je to patřičné. Navíc věřím, že je to vhodné v případě Václava Boštíka, který nad těmito věcmi rozjímá.

Úvod k malíři

Václav Boštík se narodil roku 1913 v Horním Újezdě u Litomyšle, zemřel roku 2005 v Praze. Žil 91 let. Většinu života žil v Praze.

V letech 1933-1937 studoval na pražském Vysokém učení technickém profesuru kreslení a deskriptivní geometrie, v letech 1937-1939 a 1945 na Akademii výtvarných umění u Williho Nowaka malbu. V letech 1953-1955 byl zaměstnán jako laborant a fotograf v Laboratoři vyšší nervové činnosti ČSAV, v letech 1955-1959 realizoval spolu s Jiřím Johnem památník židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze, později se živil jako typograf a v letech 1971-1984 jako restaurátor sgrafit.[3] Václav Boštík je tedy malíř studovaný, ale malováním obrazů se neživil. Sám o sobě mluví jako o malíři.[4] Většinu života maloval sám.[5]

Tvorbu Václava Boštíka můžeme rozdělit na dvě části. Roky 1964 až 1967 můžeme vymezit ono dělení. Malíři bylo 51 let. Budu psát především o období let 1964 až 2005, a to ve spojitosti s texty. Na obrazech je znát velká změna přechodu z prvního období do druhého. Karel Srp o tomto období píše: "Po roce 1967 se formální šíře Boštíkových obrazů nebude zvětšovat, ale spíše prohlubovat."[6]

Přestože ani v prvním období obrazy nebyly složité, od roku 1967 Václav Boštík maluje téměř bez výjimky naprosto minimalisticky. Zobrazena je buď mřížka, geometrický obrazec nebo mlhovina a obrazy jsou v naprosté většině ve dvou, někdy ve třech barvách. Pracuje jen s valérovými odstíny barev.

Jaromír Zemina soudí, že se tento předěl udál také díky práci v Pinkasově synagoze. Václav Boštík s Jiřím Johnem pět let vypisovali na zdi jména obětí židovského holocaustu. Ta práce potřebovala mnoho trpělivosti a přesvědčení. Podle Jaromíra Zeminy tím Václav Boštík vyzrál a pomohlo mu to najít pevný směr v tvorbě.

Václav Boštík a jednota

Václav Boštík je prostoupen jednotou. Jednota života a uměleckého díla – umělecká díla jsou stopy podél cest, kterými jsme prošli[7]; jednota se sebou samým, s lidskou společností a s vesmírem; privace.

Podíváme-li se okolo sebe, vidíme mnoho rozličných skutečností. V oněch skutečnostech se můžeme orientovat, ale pokud je člověk citlivý a touží mnohé věci poznat, může se ve všedním životě ztratit. Ptá se, jak je možné, že se například na světě děje tolik zla? Neorientuje se v nevyřčených úmyslech okolních lidí, které se ukáží až v krizové chvíli a tak dále. Ptá se na základní otázky. Odpovědi jsou většině lidí jasné, anebo by je nikdy nenapadlo se ptát: „K čemu ve vesmíru jsem? Jaké jsou principy, na nichž všechno stojí?“[8]

Jsou ale lidé, kteří se takto ptají. Chtějí se dovědět základní souvislosti nebo nechtějí ignorovat základní skutečnosti jako například existenci vesmíru nad námi. Nebo vědomě potřebují ke svému životu duchovní rovinu myšlení. Takových lidí je menšina, ale nejsou nijak skrytí. Většinou to bývají filosofové a tvůrci - umělci. Obohacují lidstvo o duchovní rozměr bytí.

V estetickém slovníku Henckmann, Lotter můžeme číst, že umění slouží sebeinterpretaci člověka v historickém prostředí. Nebo u Jindřicha Chalupeckého, Boštíkova současníka, se setkáváme také s podobným pojetím umělce. Ten se mnohokrát zmiňuje o tom, že umělec skrze své dílo hledá místo v době a ve společnosti. Mnohokrát také říká, že moderní doba je člověku velmi cizí. Václav Boštík cítí podobně. Ptá se na základní otázky, protože jsou mu nejasné a jako pokusné pole k jejich řešení používá plochu svého plátna.

Václav Boštík se výhradně ke smyslu umění vyslovuje v úvodu z roku 1957 a říká, že jediným smyslem uměleckého díla je být krásné a krásné je tehdy, pokud části spolu tvoří jednotný celek, pokud je dílo úměrné. Pro Václava Boštíka má dále smysl též v tom, že si na plátně ověřuje vztahy a otázky, na které se ptá. Divák má potom možnost z vývoje malířova díla sledovat vývoj formulací otázek a odpovědí. Tím je dílo nejen krásné, ale též hluboké.

Tvorba umělce a filosofa nebývá k praktickému užitku jako například tvorba řemeslníka, ale nese jiný smysl. Může mít původ v šamanovi, který v pravěku zaklínal, prosil a zařizoval rituály, aby se kmenu dařilo. Pro někoho může mít tedy umění mystickou funkci. Vnímání díla divákem a významy v divákovi vyvolané jsou individuální.

Můžeme se shodnout, že umění je duchovní povahy (což znamená, že dává onomu praktickému širší smysl mimo pouhé ukájení lidských potřeb), tvoří kulturní součást naší společnosti a jako takové se podílí na určování směru chodu společnosti.

Ještě před několika staletími neexistovala filosofie ani umění mimo náboženství. Každý člověk věřil v boha a podle boha také fungoval řád na zemi. Můžeme říci, že člověk, lidská společnost i vesmír fungovaly v rámci božího řádu v jednotě: „Augustin učí, že ve vesmíru je vše podřízeno pořádku (I 14; 19; II 2; 11), že pořádek vychází od Nejvyššího Boha a je jím milován. (I 18; II 2; 11; 21n.), že v jednotě spolu vše ladí a dosahuje dokonalosti (I 4). Aby dokázal řád a dokonalost veškerenstva, uvádí například nesmírně jemné uspořádání těl i těch nejmenších živočichů, například podivuhodné uspořádání údů blechy (I 2).“[9]

Ve filosofii se uvažovalo o náboženských otázkách většinou vycházejících z bible, obrazy a sochy byly akorát jiné médium pro zobrazování biblických příběhů nebo světců.

Václav Boštík se vyslovuje k proměně forem během doby. Snaží se ve svých textech přiblížit moderní umění laikovi. Píše o tom, že v renesanci když chtěl malíř mluvit o bolesti, namaloval

oplakávání Krista, malíři nedávné doby tvořili na téma bolesti obrazy umírání a pohřbů a dnes, jelikož se malba snaží mluvit výhradně svými prostředky, barvou a linií, malíř se vyjadřuje ostrými tvary nebo bolestivými kompozicemi mučivě bodavých tvarů.

Je mnoho lidí, kteří kritizují vývoj společnosti a nejsou spokojeni s nynějším stavem. Situace v náboženství je taková, že Bůh již dávno ztratil svou organizující moc. Stalo se tak během 19. století. Umění ztratilo svou důslednou souvislost s náboženstvím ještě dříve, a to za renesance.

Někteří dnešní umělci se vracejí k archaické představě světa, ke kořenům evropské civilizace. Václav Boštík byl jedním z nich. Toužil po pevném řádu a harmonii, kterou našel vhodněji v dřívějších dobách než ve 20. století, a tak studoval románský řád a starověké kultury. V 60. letech se vrací ještě hlouběji a snaží se poznat, umělecky zachytit prvopočátky světa.

Dnešní společnost neorganizuje víra, nýbrž rozum – vědecké poznání skutečnosti. Václav Boštík mnohokrát polemizuje s vědou, rozumovým poznáním. [10] Výhrady má především k tomu, že věda rozdrobuje jednotlivé poznatky a dle jeho názoru se tím vzdaluje podstatě, jádru věci. Člověk potom nemůže nahlédnout na věci jako na celek. Václav Boštík vyzdvihuje u věcí jednotu a ucelenost a chce jí dosáhnout ve svém pohledu na svět i v tvoření. Svou představu jednoty vidí spíše v uměleckém tvoření než ve vědeckém zkoumání. Umění vidí jako organické. Lze v něm spojit intuici i rozum, dle Boštíka intuice nám umožňuje chápat celek, rozum zase jeho členění[11], takže je nejlepší, když užíváme obé, ale v harmonické míře.

Ještě z jiného pohledu se můžeme ptát na jednotu a mnohost, abychom doplnili Václava Boštíka. Není vždy špatně, pokud je něčeho více. Zde nám dává odpověď Claude Tresmontant[12]: jsou dva způsoby, jak se může z jednoho stát mnoho. První způsob je rozpad, rozklad, smrt – způsob negativní nebo druhý způsob je v plodnosti – pozitivním způsobu. Opět tedy záleží spíše na tom, jakým způsobem se co děje a v jaké míře. Boštík pokud mluví o nadměrném rozkládání celku, mluví spíše o tom, že je celek rozkládán negativně. Nikoli tedy že by plodil, ale rozpadá se.

Většina společnosti nevěří v něco neviditelného, co by mohlo být nad námi nebo mezi námi, nevěří v onen božský řád, nevěří tajemství. Věří tomu, co může vidět a na co si může sáhnout.

Společnost je výrazně materiální spíše než duchovní povahy, racionální spíše než instinktivní.

Podle Václava Boštíka tedy mizí možnost představy světa jako jednoty, kterou potřebuje ke svému žití.[13] Řekli jsme, že věda naše poznatky rozdrobuje, že celku nemůže dohlédnout. Je možné tedy se vydat jako jednotlivec najít způsoby, kterými si sám pro sebe svět sjednotit. Každý nese odpovědnost v životě především za sebe, a proto může některé věci ignorovat, řídit se dle jiných měřítek než většina, mít naprosto odlišný názor.[14] Každý si hledáme, jak přistupovat k světu podle vlastních možností a nutností.

Jednota Václava Boštíka se jeví tak, že hledá filosofické podklady pro to, aby mohl smazat rozdíly mezi extrémy. Věci na první pohled naprosto rozdílné se k sobě přiblíží tím, že na nich najdeme společné znaky. Václav Boštík se k tomuto naučil od Elieho Faura principu analogií. Spočívá v tom, že z jednoho vědního oboru přenáší poznatky do dalšího, kde uplatňuje tytéž vztahy na různé věci.[15] Ukáže se, že jevy z různých oborů jsou si příbuzné a tím se pro Václava Boštíka stanou jedním. Všechno je svým způsobem jedním, akorát něco více a něco méně zřetelně.

Augustin i Aristorteles nacházejí jednotu, též na principu analogií, hlavně v uspořádání vesmíru a světa ve vztahu s uspořádáním lidského těla nebo zvířete. Číslo jedna je pro ně velmi důležité, neboť všechno, co se snaží nějakým způsobem uskutečnit, anebo se uskutečňuje, snaží se být jedním. Jeden strom, jedna blecha, jeden člověk. Jak by mohli existovat, pokud by nebyli jedním? Augustin argumentuje, že i dva lidé pokud se milují, snaží se stát jedním. Aristoteles velmi hluboce poznamenává v Poetice, že celek složený z více částí je hodnotnější, než součet hodnot všech částí o sobě. V tomto je možné vidět onen rozdíl mezi analytickým rozkládáním vědou na jednotlivé části oproti organickému celku uměleckému.

Jednota je pro Václava Boštíka skutečně jeden z nejpříznačnějších rysů a cílů. Jeho díla jsou tak minimalistická, jeho mlhoviny tolik nehmatatelné, že ji v obrazech nemá co narušovat a obrazy samy jsou jednotou – jedním. Například Prostor kruhu – symetricky umístěný jeden bod a jeden kruh vprostřed plátna.

Máme zde další zdroje, jak nad jednotou Václav Boštík smýšlel. Rozmlouvá o ní především v rozhovoru s Jiřím Padrtou v roce 1967. Odpovídá tam, že by chtěl dosáhnout jednoty se sebou samým, s lidskou společností a s vesmírem.[16]

Jednotu se sebou samým si představuje jako jednotu rozumu, citu, smyslů a vůle; v lidské společnosti by chtěl být jejím plnoprávným členem, ale zároveň si zachovat co největší vnitřní svobodu. Toto bychom mohli vztáhnout k promluvě výše o místě umělce v lidské společnosti. Vzhledem ke svému netypickému povolání a netypickému smýšlení, je složitější své místo ve společnosti najít, a proto Václav Boštík klade tuto podmínku na jedno z předních míst.

Nejpozoruhodněji se jeví ona třetí jednota s vesmírem. Václav Boštík je přesvědčený, že poznáním vesmírných procesů a následným podřízením se jim a konáním dle jejich zákonů, se bude podílet na jejich uskutečňování. I jinde u něj nacházíme zmínky o vesmíru – například, že vesmír je jednota a my se z ní nemůžeme vymknout, můžeme se jen řídit dle ní. Tento přístup k věci je právě opačný, než vykazuje věda a atmosféra naší doby. Ta se snaží ovládnout zemi, přizpůsobit si ji k vlastním účelům a vlastnímu vzhledu[17], nakonec i vesmír si chce lidstvo podmanit a zde máme člověka, Václava Boštíka, který se staví do absolutní opozice.

O jednotě mluví vždy velmi pochvalně sv. Augustin. Vidí v ní příčinu krásy, potažmo dobra a celé existence.[18]

Václav Boštík chápe jednotu ještě v jiném smyslu. V rozhovoru s Jiřím Padrtou říká, že za principiální považuje světlo a tma je jeho nedostatek, nemoc je nedostatkem zdraví. Neexistují dvě opoziční dvojice, ale jeden základní pozitivní princip a pak už jen jeho větší či menší nedostatek. Mluví též o chaosu a řádu – chaos nechápe jako opak řádu, ale jako příliš malý řád nebo nevidí umělecké směry jako konstruktivní a rozkladné. Všechny jsou něčím konstruktivní, ale některé tak málo, že se jeví jako rozkladné.[19] Je to zajímavý pohled, který se objevuje již v augustinské interpretaci biblického: „I oddělil Bůh světlo od tmy“[20] Ge (1, 4).

Tuto jednotu můžeme vypozorovat v dílech Václava Boštíka velmi dobře. Důsledná hra s valérovými odstíny barev jsou toho výsledkem. Mlhoviny, které často bývají námětem nebo rozmlžené linie, kterými se Boštík přímo vyznačuje, mají jako jeden z významů znázorňovat tuto jednotu. Formální prvek zde přesně vystihuje zamýšlený obsah.

Můžeme dvoubarevný obraz chápat tak, že má dvě odlišné barvy, anebo tak, že obě jsou jedním - bílá je jen nedostatkem modré, modrá je nedostatkem bílé. A v tom je právě ten

rozdíl. Boštík se snaží nalézt jednotu, kde to jde. Nemýlí se, jen takový pohled není zvykem. Ale nalézá oporu. Ať v Augustinovi, tak také dokonce v moderní fyzice u Alberta Einsteina.

Einstein a Infeld s Boštíkem naprosto souzní tím, že se snaží, aby všechny věci byly co nejvíce jedním. Einsteinova a Infeldova teorie spočívá v tom, že to, co vnímáme smysly jako hmotu, je velká koncentrace energie. Takže na místě v prostoru, kde je umístěný předmět, by podle této teorie bylo silné pole a okolo něj pole slabší. Nikoli hmota a prázdno, ale jedno pole zaplňující celý prostor, které má někde větší intenzitu a jinde menší. Jde o to, že rozdíl je kvantitativní a ne kvalitativní. [21] Od těchto polí pochází Boštíkovy obrazy s názvem Polí (obr. 1, 2). Ty mají toto východisko a mimo to nám malířské znázornění vyjeví mlhovinu, která jako by byla prvotní mlhovinou, ze které vznikl vesmír.

Václav Boštík také používá teorii Einsteina a Infelda jako filosofické pozadí pro dokázání, že všechno je jedním.

Ještě bych rád na tomto místě upozornil na jeden velmi důležitý rys Boštíkova myšlení, a to je snaha nespoléhat plně na smysly. Setkáváme se s ním v nahoře zmíněné teorii, setkáme se s ním u transcendentna. Je to další prvek, který není souhlasný se současným společenským vnímáním. Společnost je velmi smyslová.

Přestože již Platón mluví o tom, že se na smysly nemůžeme spolehnout a moderní poznatky tuto myšlenku podporují, člověk se na ně většinou velmi spoléhá. Myslím, že mimosmyslové vnímání má na Boštíkovo dílo velký vliv.

Jedná se o to, že mimosmyslovým vnímáním bychom se měli dopracovat k pravdivějšímu chápání světa. O to se Platón snažil. Pokud věříme smyslům, spoléháme se na klam. A to také plyne z Boštíkových slov, že nechce nic přehlížet a chce najít odpovědi na všechny základní otázky.

Umění dává prostor k tomu ověřit si vztahy, které v praktickém životě nejsou možné. Platónovo učení o idejích nevešlo do každodenního života, neboť bychom tak nebyli schopni dělat běžné a nutné úkony, ale to ještě neznamená, že nejsou pravdivé. Umělec má tu možnost ověřovat si na plátně jakékoliv zákony a má též svobodu si jakékoliv zákony a témata vybrat. Neboť dílem je odpovědný především sobě. Václav Boštík tohoto velmi využívá.

Tento přístup ke skutečnosti se konkrétně na Boštíkových plátnech projevuje právě onou nehmotností, kontemplativností, tichem, světlem. Jsou to nehmatatelné a smysly nezachytitelné

veličiny. S těmi Boštík většinou pracuje. A tvorba poskytuje možnost zachytit ji hmotnými prostředky. Pomocí barvy, linie, štětce, plátna.

Úvahy o jednotě bych zakončil Augustinovými slovy, kterými Karel Svoboda shrnuje jeho první knihu De pulchro et apto: „Milujeme krásu, krása spočívá v celku a v jednotě a líbí se nám sama od sebe, absolutně;… Nejkrásnější jednotou je jednota svrchovaná, dobro;“[22]

Václav Boštík a dobro

Hned můžeme navázat úvahami nad dobrem. Václav Boštík by jistě dle své představy jednoty soudil, že zlo je nedostatkem dobra. Snaží se svým konáním v životě i svou malbou minimalizovat nedostatek dobra a konat dobra více, spíše konstruovat dobré než destruovat.[23] Nikde výslovně o dobru nemluví, ale jak jsme již četli v úvahách o jednotě, vyzdvihuje pozitivní principy, vidí ve vesmírných procesech neustálé dávání a vydávání se, oproti tomu v mezilidských vztazích vidí snahu získat pro sebe co nejvíce a vztahy nejasné.[24] Velmi mu záleží na tom, aby žil v souznění s vesmírnými procesy a ve společnosti vůbec nevidí jinou možnost, neboť všichni žijeme ve vesmírné jednotě a není možné se z ní vyhranit. Z jeho úvah vyplývá, že vidí vesmírnou jednotu jako dobrou.

Vidí okolo sebe spoustu rozkladných tendencí, a proto hledá způsob, jak žít právě v řádu, jednotě, které jsou dobré. Vlastně se snaží najít a řídit podle toho, co je dobré objektivně. U starých mistrů nacházíme takové úvahy. Dnes se subjektivita i objektivita překrývají, onen řád, po kterém Václav Boštík touží, je rozložený. Václav Boštík se řídí podle řádu daného křesťanstvím, a proto hledá inspiraci v archaických etapách. Později pod vlivem Elieho Faura pokračuje ještě do dřívějších časů a do větší obecnosti, hledá řád a jednotu ve vesmírných procesech a zákonech: „Ať maluji či mluvím o čemkoli, maluji a mluvím vlastně stále jen o jednom.“ Elie Faure: „Vesmírný tvar je stavěn podle jediného plánu. Nechť se kamkoli podíváme, můžeme jej všude objeviti….“[25]

Dobro je základní kvalita ať v myšlení svatého Augustina a to například ve vztahu k bohu, tak Aristotela, který nejčastěji mluví o dobru v souvislosti s řádným občanským životem člověka.

Dobro se tedy u Boštíka projevuje v jeho životě, o kterém všichni kdo ho znali, mluví jako o řádném a ctnostném a v jeho díle se projevuje prostřednictvím jednoty a řádu, který je

v něm obsažený.

Věci vyšší a věci nižší

Úvahy o jednotě a dobru můžeme provázat s krátkým pozastavením se nad věcmi, které jsou vyšší a které nižší.[26] Mluvili jsme o tom již v souvislosti se smyslovým a mimosmyslovým vnímáním. Ze slov a děl Václava Boštíka je zřejmé, že se snaží dosáhnout vyšší pravdy.

Vyšší věci jsou neměnné, stálé[27], dobré, ctnostné. Platily před tisíci lety a platí i dnes. Vyslovují pravdu o člověku a než člověk začal obývat tento svět, vyslovují pravdu o celku, o procesech, na kterých neměnně funguje svět a vesmír. Dobro je jistě vyšší než zlo, konstruovat je vyšší než destruovat, řád je vyšší než chaos.[28] Snaha Václava Boštíka dosáhnout jednoty se sebou samým, se společností a vesmírem má i tento rozměr.

U Boštíka tyto vyšší věci jsou řád, harmonie, jednota, celek, kosmologické principy, víra, světlo, ráj. Nemýlím se, pokud řeknu, že mezi vyšší a dobré věci patří i umělecké tvoření. Neboť ono dokáže tyto věci znázorňovat. Všechny tyto věci vyšší nejsou v Boštíkově díle obsažené konkrétně, ale jsou včleněny do celkové jednoty obrazu.

Další mimosmyslová a vyšší věc je transcendence. [29] Věty zde vyřčené popisují Václava Boštíka ve velmi transcendentním duchu. Mnohé tomu nasvědčuje.[30] Souhlasí to například s jeho vírou náboženskou, s tím, že se snaží tvořit objektivně, s tím, že se mnoho zabývá věcmi, které nemůžeme poznat jistě a shrneme-li a zjednodušíme působení Boštíkova uvažování, řídí se v tvorbě i v životě více tím, čemu věří, než tím, co poznal. Tímto se opět dotýkáme diskuse o lidské svobodě a síle. Je totiž mnohem těžší řídit se dle vlastních předsevzetí než podle něčeho, co je již prověřené. Někteří říkají, že to je jedno z kritérií pro dobrého umělce. Objeví a vyzkouší cestu, která ještě není prošlapaná, nese odpovědnost za sebe a trpí rány, které tato cesta obnáší.

Rozbor díla

„Chce (tj. malíř) působit především harmonií a řádem, čímž má přispět své době, která právě harmonii a spravedlivější řád hledá a potřebuje.“ V. B. 1957

Vyložme si, jakými formálními prostředky[31] působí Václav Boštík. Alespoň jednu kapitolu věnujme materiálnímu zachycení představ a přání Václava Boštíka do díla.

Bylo již řečeno v úvodu o tom, že po 51. roce života Václav Boštík svou malbu jednoznačně formálně nasměroval.

Formát obrazu je poté čtverec nebo obdélník. Obdélník je obvyklý formát, čtverec méně. Naráží na to Karel Srp, když se Václava Boštíka na formát a čtverec ptá.[32] Táže se ho také na kruh.[33]

Těmito zmínkami směrujeme k obrazu Prostor kruhu. Můžeme si na něm nejlépe ověřit ať formální stránku díla, tak obsah s odkazy na symboliku.

Obraz pochází z roku 1967. Má čtvercový formát. Rozměry 50 cm x 50 cm. Je namalován technikou oleje na plátně. Boštíkovy obrazy nemají rámu.

Prostor mimo zobrazené útvary je bílé až světle modré barvy, uvnitř kruhu je žíhán modrou barvou více než mimo kruh.

Zobrazena je symetricky kružnice - střed má v průniku úhlopříček čtverce. Kružnice je modré barvy. Linie není čistá, je valérově odtónovaná směrem do zbylého prostoru ať dovnitř, tak vně. Viditelné tónování modré ale nesahá příliš daleko od místa, kde by byla pomyslná čistá linie vedena. Působí tedy jako mlhovina tvaru kružnice - tak, jak jsme již dříve četli.

Zobrazen je také bod. Umístěn je uprostřed kružnice i celého obrazu. Je stejné barvy jako kružnice. Je též na malé ploše valérově tónován.

Václav Boštík o významu svých obrazů konkrétně nemluví. Kdyby bylo možné vyjádřit vše slovy, nemusel by malovat. Hovořívá v obecnější rovině – tak, jak jsme dosud četli. K symbolice se vyjadřuje zřídka a neurčitě.^[34] Takový je pohled autora. Ovšem zaujmeme-li pohled diváka, můžeme symboliku nalézt. Nalézáme v ní analogie s autorovými obecnými poznámkami.

Mnohokrát se v Boštíkově díle setkáváme s geometrickými obrazci - řecké myšlení má velký základ v jejich symbolických významech. Sv. Aurelius Augustinus z antiky vychází v tomto příkladě plně. Kvalitu obrazce soudí podle stejnosti (aequalitas). Václav Boštík se ke stejnosti, symetrii, pravidelnosti velmi přiklonil od let 1964 – 1967 do smrti.

Augustin hovoří o čtverci, kruhu, bodu^[35] posloupně. Krásu čtverce vidí v tom, že stejné úhly i stejné strany stojí naproti sobě. Větší stejnost představuje kruh: jeho obvod zachovává vždy týž tvar, jeho stejnost nenarušuje žádný úhel, z jeho středu můžeme vést k bodu na jeho

obvodu nekonečno stejně dlouhých úseček. Nad všemi těmito obrazci stojí bod: je neviditelný, je středem obrazců, začátkem i koncem úseček, v něm se protínají různoběžky a bod jakožto střed kruhu řídí i tento nejdokonalejší z plošných obrazců. A právě k bodu, který, sám bez rozměrů, vládne kruhu, přirovnává Augustin duši, jež vládne tělem.

Václav Boštík použil nejdokonalejší obrazce, aby vyjádřil nejvyšší témata lidského života a vesmíru. Obraz Prostor kruhu bych interpretoval intuitivně (a interpretoval bych jej podle vzoru Boštíkovy představy jednoty se sebou samým, společností a vesmírem):

Jednota s vesmírem znamená jednotu téměř s věčností. Neboť principy, na kterých stojí vesmír, probíhají miliardy let. Člověk může mít pozemský život vyměřený na 91 let. Je to jen okamžik z trvání vesmíru, ale smysl jeho žití může dát to, že se životem bude na vesmírných procesech podílet. Splyne s oním nekonečným procesem. Vesmír vidím v onom prostoru mimo kruh. Vesmír, světlo jako věčné, na jejichž pozadí se Prostor kruhu může uskutečnit.

Prostor mezi kružnicí a bodem by pak znázorňoval lidskou společnost. Jednota se společností je jednota s mnohem kratším časovým úsekem. Pokud budeme tradicionalisté, což je i Václav Boštík, a sjednotíme se i s historií lidského pokolení a hlavně jeho kulturou za dobu existence (řádově tisíce, desetitisíce let), časový okruh je mnohem užší než okruh jednoty s vesmírem. Má také úplně jiný charakter. Je mnohem životnější a bezprostřednější. Jsme lidé a hlásíme se k lidskému pokolení, způsobu uspořádání lidské společnosti.

Bod uprostřed by poté znázorňoval jednotu se sebou samým. Jednota se sebou samým je časově i prostorově nejužší, ale nutná pro správné chápání ostatního. Je to jednota nám nejbližší. Sami se sebou se setkáváme každou vteřinu. Rád bych onen ideální bod prohloubil v duchu Boštíkovy víry: „I učinil hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl v chřípě jeho dchnutí života; i byl člověk v duši živou.“ Ge 2, 7

Dále co se týká světle modré až bílé barvy na pozadí, Jaromír Zemina mluví o tom, jak Václav Boštík bělobu miloval,[36] symbolizuje světlo a ticho obsažené v jeho obrazech a Václav Boštík říká sám, jak touží po tom, aby jeho malba byla plná světla. Bílá barva je na jeho obrazech nejčastější. Můžeme ji vidět na přiložených obrazech Polí, na Otáčení, Žlutém čtverci i právě Prostoru kruhu.

Kruh modré barvy byl používán v antice jako Diův atribut, označující ho jako „boha modrého nebe“. V raném křesťanství byl přejat a označoval Krista. Změnil se ale význam, tento

kruh symbolizuje „věčné světlo“.[37]

Mimo tento věcný rozbor si můžeme opět pomoci Jiřím Padrtou. On zachytil přímo v oné době 1964 přerod malby Václava Boštíka a velmi ho chválí. Jiří Padrta zhlédnul výstavu UB 12 a shledává, že Boštíkova kolekce patří k nejlepší na výstavě. Mluví o Boštíkově malbě jako téměř nehmotné, lyrické a kontemplativní. Potvrzuje onen přerod v 60. letech. Vidí jej a říká, že Václav Boštík se v tomto způsobu projevu našel. Vidí též, že barva je proměněna v chvějivou vibraci kolorovaného světla, plynné skupenství. A zakončuje tím, že je Boštíkova malba velmi jemná a spirituální[38].

Tak jak můžeme vidět na Prostoru kruhu - bílá barva převládá a modrá z ní velmi postupně a nehmotně vystupuje k viditelnosti. Spirituálnost v malbě nacházíme opět v onom světle. Skrze něj se dostáváme k řádu boha a vesmíru a přes ně směřujeme k věčnosti.

Václav Boštík a světlo

Světlo je další kontemplativní veličina, jíž se dílo Václava Boštíka vyznačuje. Je v úzké souvislosti s jednotou, neboť jednotně pojímá a prostupuje celý (fyzický i duševní) prostor, na nějž září nebo z nějž pochází.

Světlo jako symbol má dlouhou historii a hluboký význam v náboženských obrazech. Neznamenalo jen pouhý prostředek pro zviditelnění výjevů například u Caravaggia nebo Rembrandta. Světlo znamená život, božský řád, svatou trojici a také víru člověka v oné. Jistě též může symbolizovat ráj, kde se všechny pozitivní křesťanské jevy schází v míře nejhojnější.

U Václava Boštíka se jen zřídka setkáváme se žlutou barvou znázorňující světlo (obrázek zde vložený je jednou z mála výjimek), u něj je to běloba, která tvoří pozadí obrazů. Tak, jak on jedná v běžném životě s náboženskou vírou v pozadí, tak i kruh a bod v Prostoru kruhu jsou určitým obsahem pro tento obraz, ale namalované na prosvětleném pozadí, které je stálé a neměnné. Tato běloba prosvětluje téměř všechny Boštíkovy obrazy.

Zde můžeme navázat Denksteinovými poznámkami o světle a nato Václavem Boštíkem.

Opět samozřejmě nacházíme pro světlo podklad v Bibli – ve třetím verši Genese. V prvních pěti verších můžeme najít Václava Boštíka několikrát.[39] Vladimír Denkstein píše, že světlo v křesťanské věrouce je světlo jiné než přirozené světlo nebo světlo starověkých mytologií. V křesťanství je světlo pomyslné, obrazné, symbolické. Dokazuje Novým zákonem: „V něm (tj. Slově) život byl, a život byl světlo lidí.“ Jan 1, 4; „A to město (tj. nebeský Jeruzalém[40]) nepotřebuje slunce ani měsíce, aby svítily v něm; nebo sláva Boží je osvěcuje.“ Zjevení 21, 23; „Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života“ (tj. věčného) Jan 8, 12.

„Z těchto i jiných výroků v Novém zákoně lze vyvodit stručnou charakteristiku křesťanského „světla“. V nebeském království trvá život věčný, jenž stojí mimo všechen čas v jasném nekonečném dnu, pod svrchovanou vládou božské trojjediné Trojice, která sama je světlem, jež osvěcuje nebeské království. Světlem však je i víra v ně.“[41]

Vidíme, že světlo má velmi transcendentní povahu. Pozorujeme analogie mezi světlem a Boštíkovou představou jednoty i směrování jeho samého. V oné čistotě, klidu, tichu objímajícího dobrého světla.

Se světlem se setkáváme i u svatého Augustina, který jej velmi chválí, nazývá ho „královnou barev“ a jako skutečné světlo nad světlem pozemským, vidí svrchované světlo, Boha.[42]

Václav Boštík píše o světle v závěrech svých úvodů, kde chce říci, čemu doopravdy věří a čemu by si ve svých obrazech přál.

Podívejme se, jak se postupem času mění Boštíkovy cíle: V roce 1957 píše Václav Boštík, že se pokusil vyjádřit svoje zážitky a představy. O deset let později již sní o umění, které bude plné světla a krystalicky jasné[43], sní o malbě, která bude celá bílá. To už však nebudou barvy, ale světlo.[44] O rok později zakončuje další úvod tím, že věří v umění, které je prosté a jasné jako stavba krystalu, které přináší radost a klid soustředění.[45] A nakonec, v posledním úvodu - z roku 1980 hned na začátku říká, že hledá ztracený ráj. „Pokouším se najít východ z labyrintu, ve kterém žijeme a přiblížit se natolik ráji, abych z něho alespoň něco zahlédl.“[46] Je to vrchol jeho předsevzetí.

Václav Boštík píše též v posledním úvodu, že se snaží pracovat jako někdejší

alchymista. Desetkrát, stokrát, tisíckrát si klade stejné otázky a doufá, že ho příhodná situace přiblíží k jádru věci. Můžeme to chápat tak, že pozemský člověk se snaží přiblížit něčemu nadpozemskému, vyslovit něco nevyslovitelného. Je to podobné jako napětí a síla, která vniká ve středověkých chrámech, když ještě nesměl být zobrazen Bůh. Chrámy byly stavěné tak, aby navodily atmosféru boží přítomnosti především pomocí světla a ohromného prostoru, který měl působit vzdušně a zdivo bez tíhy.

Co je nevyslovitelné a tajemné, je nejsilnější. Václav Boštík stále věří a opakuje stejný proces, který je dle něj nejlepší k tomu, aby dosáhl alespoň dílčího výsledku, protože způsobu není jiného.

V jeho dílech můžeme sledovat alespoň postup a směrování k cíli. Jestli cíle dosáhl, nemůžeme určit.

Ráj

Jeden nezanedbatelný znak onoho řádu, kterým se řídí Václav Boštík jest, že vnitřní disciplína nebo ctnost nespočívá v tom, že by člověk dělal mnoho statečných věcí, v tom, že by překračoval společenská pravidla, která jsou daná, pokud se mu nezamlouvají (o tom jsme již promluvili), ale ctnost a velikost člověka v případě Václava Boštíka a jemu podobných spočívá v tom, že člověk naopak dělá méně než mu pravidla umožňují. Podle vlastních přesvědčení si sám vytvoří řád, za jehož pravidla nevkročí a v tom je pak vnitřní síla, nahromaděná energie, která je poté z díla cítit. Při Boštíkově minimalismu je to z hlavních věcí, co si z obrazů můžeme odnést. To, co je za obrazem skryté, životní příběh a příběh Boštíkových předsevzetí.

Došli jsme od jednoty přes dobro, věci vyšší a nižší a světlo k ráji. Řekli jsme výše, že můžeme mnohokrát číst u Jaromíra Zeminy o ctnostném životě Václava Boštíka. Celá kniha Práce z let 1936 - 1989 je psána v duchu vzpomínek známých výtvarníků na Václava Boštíka.

Není možné zde psát, za jakých okolností se logicky dostane člověk k ráji, protože nikdo nevíme. Z náznaků jeho slov a slov ostatních o něm, můžeme s pokorou a v souhlasu s křesťanskou věroukou říci, že Václav Boštík uskutečňoval mnohé v souladu s tímto svým předsevzetím.

Neřekli jsme ještě, že Jindřich Chalupecký viděl umění jako náboženství dnešní doby.

Můžeme s tím polemizovat, v nejmenším ale je umělecká tvorba jedna z mála světských věcí, která může být s náboženstvím v souhlasu. Ona silná víra v něco, co je téměř nehmotné, a tak dále. Opět se dostáváme k transcendentnu.

V ráji se stýká mnohé z toho, o čem jsme dosud hovořili. Jak jsme předsevzali, pozitivní se v ráji objevuje v množství nejhojnějším a míře nejvyrovnanější. Povězme si o podobě ráje a ukončeme tím tuto práci.

Ráj je zahrada nebo místo, kde vytéká mohutná řeka, která vše zavlažuje, kde mnoho rozličných květů, travin a stromů obtížených plody, kde je neustálé jaro, žádné vichřice, bouře, mráz ani žár, ale vítr mírný, jenž vydává vánek jemný a lahodný, jenž krásu zachovává neporušenu...

Jako anděl chodil člověk po zemi, pokrytý sice tělem, ale nepodléhající potřebám jeho a jako ozdobený purpurem a diadémem a oděný šatem nachovým, tak procházel se volně v sídle Ráje a těše se velké hojnosti věcí.

Nevinnost, činný život, spořádaný život občanský, blaženost. Očištěna-li duše, svobodná vůle nemůže chtíti leč dobro; A dobro vykonané v činném životě ode všech, způsobuje dokonalý stav univerzální.[47]

A Bible nám říká: „A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý a ovoce k jídlu chutné; též strom života uprostřed Ráje, i strom vědění dobrého a zlého.

A řeka vycházela z Eden k svlažování Ráje, a odtud dělila se a byla ve čtyři hlavní řeky“. Ge 2, 9 – 10

„V Eden, zahradě Boží, byl jsi, všelijaké drahé kamení přikrývalo tě, sardius, topazius, jaspis, tarsis, onychin, beryl, zafir, karbunkulus a smaragd i zlato;...“ Ez 28, 13;

Závěr práce

Stále se vlastně v této práci bavíme o jednom. Dobro je jedno s věcmi vyššími, rájem, jednotou, s vesmírnými principy, které jsou jedno s principy, na kterých funguje společnost a na kterých funguje jeden člověk. Věříme, že toto vše je jedno s uměleckým dílem obecně, neboť ono má schopnost zobrazit jakkoli fantaskní či obvyklé ať neuspořádané, tak uspořádané představy. A umělecké dílo v konkrétním případě Václava Boštíka zobrazuje všechny tyto věci jako svůj obsah. On je v jednotě se vším řečeným. Všechno je více či méně jedním.

Během práce se toto ukázalo jako nejkomplexnější rys tvorby Václava Boštíka. Věřím, že se mi výběrem citátů a sestavením práce na tento rys podařilo upozornit a osvětlit jej.

Zároveň věřím, že se mi v této i ostatních veličinách podařilo alespoň zčásti zachytit ono duchovní, které je v umění obsaženo mimo jeho řemeslnou stránku.

Pověděl jsem, jak jsem uměl, suď o tom kdo co suď.

Literatura:

a) Katalogy

vlastní úvod, Václav Boštík, Alšova síň Umělecké besedy, Praha 1957.

vlastní úvod, Václav Boštík, Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, 1967.

Ivo Janoušek, Václav Boštík - Kresby, Výstavní síň Domu kultury Orlová, 1981.

Jiří Valoch, Václav Boštík, Dům umění města Brna, 1987.

Ludvík Ševeček, Václav Boštík - Kresby, Grafický kabinet gottwaldovského zámku, 1988.

Karel Srp, Václav Boštík, Galerie hlavního města Prahy, 1989.

Václav Boštík, úvody autora, O sobě a o umění, Státní galerie výtvarného umění v Náchodě, 1993.

Jaromír Zemina, Václav Boštík, Osmdesát kreseb, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 1993.

Jaromír Zemina, Václav Boštík, Česká kresba 4, Galerie umění Karlovy Vary, 1995.

Miroslava Hlaváčková, Václav Boštík - Kresby, Galerie moderního umění Roudnice nad Labem, 1997.

bez textu, Václav Boštík, Jiří Seifert, Městské muzeum a galerie Hranice, 1997.

Jaromír Zemina, Jiří Padrta, Václav Boštík, Práce z let 1936 - 1989, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 1999/2000.

b) Monografie a články

Josef Hlaváček, Počínání Václava Boštíka, in: Umění je to, co dělá život zajímavější než umění (jak praví R. F.), Praha 1999, s. 110 – 115.

jšh, Boštík a Mazy v Roudnici, Výtvarná práce, 1967, č. 19.

Jiří Padrta, Několik otázek Václavu Boštíkovi, Výtvarné umění, 1968, č. 5, s. 220 – 222.

Čiháková V., Felix Z., Mráz B., Václav Bošík, Výtvarná práce, r. 16, č. 2, rok 1968, s. 5.

Karel Srp, Rozhovor s Václavem Boštíkem, Někdo něco 3, 1985.

Ludvík Ševeček, Kresby Václava Boštíka, Ateliér, 1988, č. 15, s. 3.

Karel Srp, Druhý ostrov Václava Boštíka, Výtvarné umění, 1990, č. 4, s. 1 – 9.

Vojtěch Lahoda, Od kamene ke světlu: K rané tvorbě Václava Boštíka, Výtvarné umění, r. 14, č. 6, rok 1990, s. V – VII .

Alexander Matoušek, Dílo Václava Boštíka - příklad odpovědnosti vůči předmětu malby, Výtvarné umění, r. 14, č. 6, rok 1990, s. VIII – IX.

Jiří Šetlík, Václav Boštík a tvůrčí skupina UB 12, Výtvarné umění, r. 15, č. 5, rok 1991, s. 65 – 76.

Eva Petrová, Osmdesát a jedna kresba Václava Boštíka, Ateliér, 1993, č. 13, s. 4.

Petr Wittlich, Boštíkova transcendence, Umění 42, 1994, č. 4 - 5, s. 393 – 396.

Jiří Šetlík, Václav Boštík, Literární noviny, r. 6, č. 31, rok 1995, s. 11.

Marcela Pánková, Výtvarné umění, č. 1 – 2, rok 1996, 66 – 73.

Václav Boštík, Jiří Padrta, Jaromír Zemina, Václav Boštík 85, Brno 1998 .

Šmejkalová J., Kresby Václava Boštíka, Ateliér, 1999, č. 4, s. 4.

c) Ostatní literatura

Aristotelés, Poetika, Praha 1999.

Biblí svatá, Kutná hora 1940.

Vladimír Denkstein, K vývoji symbolů a interpretaci děl středověkého umění, Praha 1987

Henckmann W., Lotter K., Estetický slovník, Praha 1995.

Jaroslav Hruban, Dantův „Pozemský ráj“, Velehrad 1924.

Jindřich Chalupecký, Nové umění v Čechách, Praha 1994.

Etienne Souriau, Encyklopedie estetiky, Praha 1994.

Karel Svoboda, Estetika svatého Augustina a její zdroje, Praha 2000.

Claude Tresmontant, Bible a antická tradice, Praha 1998.

-------------------------------

[1] „Boštíkovo lidství a umělectví se spojilo v souladné jednotě, tak jak si to sám přál.“ Jaromír Zemina, Jiří Padrta, Václav Boštík, Práce z let 1936 - 1989, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 1999/2000.

[2] Karel Srp, Rozhovor s Václavem Boštíkem, Někdo něco 3, 1985.

[3] lit. viz. pozn. 1.

[4] Václav Boštík také kreslil a vytvořil několik málo trojrozměrných objektů. Mluví o sobě jako o malíři v katalogu k výstavě v Nové síni v Praze roku 1968. A rozdílem mezi malbou a kresbou se zabývá v katalozích ke svým výstavám v Olomouci roku 1986 a Zlíně (Gottwaldově) roku 1988.

[5] Myslím tím, že se důsledně neřídil programem nějaké skupiny. Spolupracoval s Janem Křížkem ve 40. letech, s Jiřím Johnem v 50. letech a byl členem Umělecké besedy, později UB 12.

[6] Karel Srp, Václav Boštík, Galerie hlavního města Prahy, 1989, nestr.

[7] Boštík V., 1980. Ve stejném smyslu hovoří i Jaromír Zemina: "Miloval ji (tj. malbu), ale ve svém pořadí hodnot ji nikdy nekladl na nejvyšší stupeň. Ostatně se za jímal o mnoho jiných věcí, zejména v oblasti exaktních věd, o matematiku, fyziku a astronomii (také však o astrologii), ale i o filosofii a teologii, k níž ho přivedla jeho hluboká křesťanská víra. Umění mu bylo jednou z cest k vědění, malba pouze jedním z prostředků sebezdokonalování. Neboť při práci na obraze pracuje Boštík, jak sám říká, hlavně na sobě. Přitom vždycky zůstává ryzím výtvarníkem a mnoho místa ve svých příležitostných textech dává úvahám o elementárních problémech malby." Jaromír Zemina, Václav Boštík, Česká kresba 4, Galerie umění Karlovy Vary, 1995.

[8] lit. viz.pozn. 2.

[9] Dále: „Aby byl kámen kamenem, jsou v jedno sceleny všechny jeho části a celá jeho podstata. … Což údy kteréhokoliv živočicha, jeho vnitřnosti a vše to, z čeho se skládá?… Což všechna láska?“ Karel Svoboda, Estetika svatého Augustina a její zdroje, Praha 2000.

[10] Jiří Padrta, Několik otázek Václavu Boštíkovi, Výtvarné umění, 1968, č. 5, s. 220 – 222.

[11] lit. viz. pozn. 2.

[12] Claude Tresmontant, Bible a antická tradice, Praha 1998, s. 15.

[13] „Stojím dnes na opačném stanovisku než současné estetiky. Ty hledají nové možnosti postupným rozkládáním celku. Obraz vesmíru, z kterého vyrostla evropská kultura, byl rozbit na části, jejichž souvislost nám již uniká. Dnešní člověk se chce z této situace dostat tím, že hledá a neustále objevuje další podrobnosti a zajímavosti, kterými pak sice doplňuje některé zlomky původního obrazu, ale současně s tím ještě více ztěžuje možnost vidět ho jako celek. Tyto jednotlivé objevy mohou být samy o sobě v pořádku, ale rozhodně není správné, jsou-li vydávány za jedinou a celou pravdu.

Zajímají mne klíčové otázky. Ke svému životu a práci potřebuji představu jednoty a celku. Usiluji proto o takový obraz a výklad světa, v němž by jednotlivosti z celku a jeho základních vztahů přirozeně vyplývaly,… Vesmír je jednota. Není v našich silách se z něho vytrhnout a je naopak naší povinností usilovat o jeho pochopení a o možnost a vhodný způsob účasti na jeho uskutečňování.“ Václav Boštík - úvody autora, O sobě a o umění, Státní galerie výtvarného umění v Náchodě, 1993.

[14] „Snad se to (mé názory) může zdát příliš neaktuální a subjektivní. Svůj život však mohu

žít jen já sám. Žiji ho dnes a nevím, budu-li ho žít zítra. Dělám tedy to, co je aktuální pro mne a dnes. A jedině tím mohu být také užitečný společnosti. Bohatství společnosti je v rozmanitosti přínosů a ne v tom, že všichni jsou stejně chytří nebo hloupí, že všichni dělají a říkají totéž nebo dokonce jen opakují to, co jim bylo k říkání předloženo.“ lit. viz. pozn. 10.

[15] Viz.pozn. 2.

[16] lit. viz. pozn. 10.

„Usiluji o to, abych si vytvořil jednotný obraz světa a vesmíru, o to, abych poznáním základních principů a přimknutím se k nim dosáhl co největší vnitřní svobody.“ Ibidem.

[17] Věda směřuje, přinejmenším od začátku novověku, k technickému pokroku; jejím cílem je ovládání přírody. V umění se naopak dílčí každodenní cíle suspendují. Jeho zájmem je formování resp. sebeinterpretace člověka v jeho historickém prostředí.“ Henckmann W., Lotter K., Estetický slovník, Praha 1995.

[18] Ve spise De moribus ecclesiae catholicae et de moribus Manichaeorum v 18. dopise (kol. r. 390) píše: „vše, co existuje, je určeno jednak tím, že to trvá, jednak tím, že je to určité jedno, a dodává, že formou veškeré krásy je jednota. Augustin zde znovu dochází k tomu, že příčina krásy i existence tkví v jednotě.“ lit. viz. pozn. 9.

[19] lit. viz. pozn. 10.

[20] De Genesi ad litteram imperfectus liber: „I oddělil Bůh světlo od tmy“ Ge (1, 4) – „Bůh nestvořil tmy, neboť tmy jsou privací, nedostatkem světla, a Bůh tvoří formy, nikoli privaci. Avšak uspořádal tyto privace, podobně jako ten, kdo zpívá, uspořádává pomlky, které, ačkoli jsou nepřítomností hlasu, činí píseň ještě sladší. Rovněž tak stíny na obraze dávají vyniknout nejkrásnějším místům, libost vzniká z řádu jejich rozvržení, a ne z jejich tvaru. Tím spíše

Bůh nestvořil hřích, ale včlenil je do řádu svým trestem. Jsou tudíž určité věci stvořené a v řád uvedené Bohem, a jiné, které jsou jenom v řád uvedené; skrze Boží stvoření jsou některé věci krásné, ale svým uspořádáním jsou krásné všechny (25).“ lit. viz. pozn. 9.

[21] lit. viz. pozn. 6.

[22] lit. viz. pozn. 9.

[23] „Sním o umění, které bude plné světla a krystalicky jasné. Věřím v čistou a prostou krásu barvy v jejím objektivním působení a v její vlastní sílu – proti popisné služebnosti, expresívní deformaci a subjektivnímu zneužití.“ lit. viz. pozn. 13.

[24] vlastní úvod, Václav Boštík, Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, 1967.

[25] lit. viz. pozn. 2.

[26] ve spise De musica: „Augustin nám radí, abychom se nenechali urážet tím, co je nízké, a těšili se naopak z věcí vyšších; taková libost je, tvrdí poněkud zvláštně, „závažím duše“, která uspořádává. (Delectatio quasi pondus est animae.) V říši věcí vyšších vládne věčná a neměnná stejnost; nebe se mění podle zákonů stejnosti, jednoty a pořádku a tvoří doby, které spojují, aby vytvořily báseň všehomíra…. Tři zákony, rovnostejnost či stejnost, jednota a pořádek, jsou povahy kosmologické,…“ lit. viz. pozn. 9, str. 81.

[27] Můžeme vidět, že zde Václav Boštík touží po stálé estetice: „Je mnoho estetik, které se objevují, mění a odcházejí, ale kdesi za nimi je estetika, která trvá. Jsou to ty základní vztahy a zákonitosti, které jsou nějakým způsobem obsaženy v každé jednotlivé estetice a bez nichž není vůbec umění. Ostatně se zdá, že tyto zákonitosti jsou jen obdobou zákonů, které ovládají náš vesmír a všechno jeho dění.“ lit. viz. pozn. 13.

[28] „chaos totiž vnímáme a poznáváme pouze prostřednictvím řádu, a to jako jeho nedostatek, kdežto prostřednictvím chaosu nepoznáváme vůbec nic.“ Petr Osolsobě, in: Libor Teplý, Ordo amoris, 2005.

[29] transcendence – 1. „to,co přesahuje oblast smyslové skutečnosti, předmětné danosti a co této oblasti teprve dává smysl“ Klimeš L., Slovník cizích slov, Praha 1995.

2. „přesahování smyslových i rozumových možností, skutečnosti“ kol. Encyklopedického domu, Slovník cizích slov, Praha 1996.

[30] „Boštíkova tvorba měla vždycky nezaměnitelně osobní ráz, ale přitom není dotčena subjektivismem... Boštíkova osobitost se utvářela ve znamení hodnot nadosobních a nadčasových.“ lit. viz. pozn. 1.

[31] můžeme význam formy rozšířit slovy: „Krásu Augustin ztotožňuje s formou (species; jinde v témž významu říká forma), která je spojena s látkou. Není to totiž látka, která činí tělo tělem, praví, nýbrž forma, neboť tělo je tím více tělem, čím je krásnější, a tím méně, čím je ošklivější, což je zase důsledkem toho, že mu chybí forma (13). Forma pramení v nejvyšší kráse…“, což můžeme dát do vztahu k Aristotelovu rozlišení látky a tvaru, podle něhož „je látka bez tvaru ošklivá a forma tím, co dává tělu a existenci krásu.“ lit. viz. pozn. 9.

Setkáváme se u těchto starověkých autorit mnohokrát, že dávají do souvislosti estetické kvality řekli, jsme již, s lidským tělem, těly živočichů a přenášejí je též na umělecká díla. Setkáváme se s tím zde v souvislosti s formou a také nahoře v souvislosti s jednotou,… Můžeme tento prvek chápat jako analogický s Boštíkovým: „Vesmírný tvar je stavěn podle jediného plánu.“

Ještě jednu citaci o formě můžeme poskytnout, zde také vidíme narážku na věci vyšší: „De vera religione: „zmiňuje se například o kráse nadsmyslové, která existuje nad časem a prostorem (DE ord. II 51), připomíná nám Boha – Krásu, jehož prostřednictvím je vše krásné (Sol I 3) a hovoří o formě jako o příčině krásy a existence samé (De immort. An. 13).“ lit. viz. pozn. 9.

[32] K. S.: „Vybíráte si formáty plátna podle námětu? Často používáte dost netradiční čtverec.“

V. B.: „Obecně je možno říci, že malovat se dá na jakýkoli formát. Pěkný formát ještě nedělá dobrý obraz. Důležité je, jak je ten který formát užit a zpracován. Tím nepopírám estetický význam formátu. Některé formáty samy o sobě jsou oku příjemnější nežli jiné.

Sám si zpravidla připravím najednou několik pláten různých velikostí a formátů a z těch si pak vyberu ten, který je v daném případě nejvhodnější. Čtvercový formát, který skutečně často užívám, je vlastně nejnudnější formát, jaký znám. Užívám ho zatím proto, že odpovídá nejlépe mým představám a mé potřebě jednoty.“ lit. viz. pozn. 2

[33] K. S.: „Mohl byste vysvětlit, jak jste došel k představě Prostoru kruhu? Byla to jen malířská zkušenost z předchozích obrazů?

V. B.: „Nešlo jen o malířskou zkušenost z předcházejících obrazů, ale především o vyjasňující se představu jednoty vesmíru. Kruh je zde analogií. Název „Prostor kruhu“ zde byl užit spíše v přeneseném smyslu jako tvar, který mi nejlépe vyhovoval.“ Ibidem.

[34] „Barvy jsem vždy volil intuitivně nebo rozumovou úvahou. Se symbolikou barev jsem dosud vědomě nepracoval. V poslední době se však ve své práci s otázkou symboliky barev setkávám stále častěji. Naproti tomu již dříve jsem narazil na symboliku tvarů a některé dnes v symbolickém smyslu užívám.“ lit. viz. pozn. 2.

[35] Spis De quantitate animae (O velikosti duše), lit. viz. pozn. 9.

[36] Jaromír Zemina, Václav Boštík, Osmdesát kreseb, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 1993.

[37] Vladimír Denkstein, K vývoji symbolů a interpretaci děl středověkého umění, Praha 1987, s. 24 – 25.

[38] lit. viz. pozn. 6.

[39] „Na počátku stvořil Bůh nebe a

zemi.

2. Země pak byla nesličná a pustá, a

tma byla nad propastí, a Duch Boží

vznášel se nad vodami.

3. Tehdy řekl Bůh: Buď světlo! I bylo

světlo.

4. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré;

i oddělil Bůh světlo od tmy.

5. A nazval Bůh světlo Dnem, a tmu

nazval Nocí. I byl večer a bylo jitro,

den první.“ Ge 1, 1 - 5

[40] O díle Václava Boštíka Nebeský Jeruzalém hovoří obšírněji Karel Srp v: Karel Srp, Druhý ostrov Václava Boštíka, Výtvarné umění, 1990, č. 4, s. 1 – 9..

[41] lit. viz. pozn. 37.

[42] lit. viz. pozn. 9, s. 124.

[43] „...V tom vůbec spatřuje Boštík smysl a oprávněnost svého umění: být co nejcitlivějším zobrazovatelem hodnot nadosobních obecně platných, konec konců samotného duchovního principu světa, jehož projevem mu je, tak jako Josefu Šímovi, především světlo.“ Jaromír Zemina, Václav Boštík, Osmdesát kreseb, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 1993.

[44] Soudí také, že v této chvíli už to ale bude konec umění. Lit. viz. pozn. 13.

[45] Předjímá: „Neuzavírám se do výlučného postavení a zajímám se o všechno, co je kladné a jasné, co usiluje o řešení, a to bez ohledu na to, pod jakým se to děje praporem.“ Ibidem.

[46] Pokračuje: „ Snažím se propracovat se ze složitosti dnešního života k jednoduchým a čistým vztahům, které tuším na počátku všech velkých kulturních období.“ Ibidem.

Václav Boštík mluví o ráji v souvislosti s věcmi, o kterých jsme promluvili výše. Všechny názory dávají dohromady jeden doplňující se a souhlasný celek.

[47] Jaroslav Hruban, Dantův „Pozemský ráj“, Velehrad 1924, s. 15.