ve spoluprÁci obsah 8/2001 roČnÍk xxv str. s nadacÍ … · nato v jugoslávii. 5. –...

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2001

VYDÁVÁ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ VE SPOLUPRÁCI

S NADACÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PRO EVROPSKOU SPOLUPRÁCI

ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA / PŘEDSEDA OTTO PICK

ŠÉFREDAKTORZDENĚK ZBOŘIL

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORAROBERT SCHUSTER

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA MILENA STREJČKOVÁMANAŽER REDAKCE

SIMONA VAŇKOVÁSEKRETÁŘKA REDAKCE

IRENA KREJČOVÁGRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝ

GRAFICKÁ ÚPRAVA MARIE VORLOVÁAUTOR OBÁLKY FILIP SOJKA

DISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA: MILOŠ CALDA, PETRDOSTÁL, MARTIN EHL, JIŘÍ FÁREK, JOSEF

FUČÍK, MILOSLAV HAD, RADEK KHOL,ROMAN KRASNICKÝ, JAN KREIDL,

MIROSLAV KUNŠTÁT, KAI-OLAF LANG,KRISTINA LARISCHOVÁ, LIBOR LUKÁŠEK,

ZDENĚK MATĚJKA, ALOIZ NEUSTADT,ALEXANDR ORT, MARTIN PALOUŠ, KAREL

PEZL, OTTO PICK, MILOŠ POJAR,RICHARD SEEMANN, VÁCLAV ŠMEJKAL,

JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ, KAREL ŠTINDL,KVĚTA ŠUBRTOVÁ, FRANTIŠEK ŠULC,FILIP TESAŘ, MARTIN VÁVRA, JOSEF

VESELÝ, TOMÁŠ VESELÝ, PETR ZAVADIL

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints and per-missions: Write to International Politics, Nerudova 3,118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 02/51 108 107; fax: 02/51 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 23,50 Kč.Předplatné na rok činí 234 Kč, pro studenty a důchodce 194 Kč, ve Slovenské republice 427,40 Sk.Tiskne ProKonzult s r. o., závod Vrútky,Švermova 8, 038 61 Vrútky.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobnémprodeji. Ve Slovenské republice rozšiřuje MIDANTATRY, s. r. o., závod NADAS, Švermova 8,038 61 Vrútky, tel.: 00421/43/4281538, fax:00421432/4281696. Informace o MP a edičníčinnosti ÚMV na www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISN 0543-7962 F 5210 INDEX 4691

1

OBSAH 8/2001 ROČNÍK XXV STR.

SVĚTOZOR 2HIC SUNT LEONES... / -zz- 3

AFRIKAENVIRONMENTÁLNÍ VÝZVY PRO AFRIKU / Jiří Hlaváček 4AFRICKÁ SOCIÁLNÍ SKUTEČNOST A DĚJINY / Luboš Kropáček 8ETIOPSKO-ERITREJSKÁ VÁLKA 1998–2000 / Alemayehu Kumsa 10ZKUŠENOSTI A MÍNĚNÍ TĚCH, KTEŘÍ ŽIJÍ NA OKRAJI SPOLEČNOSTI / Jan K. Coetzee 12

VZTAHY A PROBLÉMYPOLITICKÁ SITUACE V BASKICKU A JEJÍ KOŘENY / Tomáš Buchtele 16KRIZE ANTIMEČIARISMU / Vladimír Srb 19SMLOUVA O VŠEOBECNÉM ZÁKAZU JADERNÝCH ZKOUŠEK / Jiří Matoušek 21STRANICKO-POLITICKÁ DISKUSE O VŠEOBECNÉ BRANNÉ POVINNOSTI V NĚMECKU / Zdeněk Kříž 24

ZEMĚMI SVĚTABULHARSKÉ VOLBY, NÁRODNÍ HNUTÍ A CAR SIMEON / Zdeněk Zbořil 27BRITSKÉ VOLBY: MIDTERM BLUES ANEB NEW LABOUR OPĚT U MOCI / MILAN KOCOUREK 29

EKONOMICKÝ OBZORVÝZNAMNÝ NÁSTROJ EU PRO OCHRANU EVROPSKÝCH VÝVOZCŮ / Jan Hřích 32POSTAVENÍ AFRIKY V GLOBALIZUJÍCÍM SE SVĚTĚ / Jan Vraný 34INICIATIVY BRETTONWOODSKÝCH INSTITUCÍ K PŘEKONÁVÁNÍ PROPASTIV EKONOMICKÉ ÚROVNI A JEJICH REALIZAČNÍ PRAVDĚPODOBNOST (I.)Jaroslav Foltýn, Aloiz Neustadt 36

EVROPSKÁ UNIEPŘEDSEDNICTVÍ S BUŘINKOU: BELGIE V ČELE EU / Petr Drulák 38

VOLNÁ TRIBUNAAFRICKÝ STÁT NA POČÁTKU TŘETÍHO MILENIA / Petr Skalník 40KOLIK STRATEGIE LZE SKRÝT V JEDNOM REGIONU? / Jiří Štěpanovský 42

DOKUMENTYVYSTOUPENÍ PIERRA MOSCOVICIHO NA UK V PRAZE 44

RECENZELITERATURA, KOLONIALISMUS A BOJ PROTI KULURNÍMU IMPERIALISMU / Mesfin Gedlu 46

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE MP(které má vyjít do 30. 9. 2001)

➤ Formování americké administrativy ➤ Spojené státy a Asie ➤ Spory v obchodních sty-

cích mezi USA a EU přetrvávají ➤ Zahraniční politika Spojených států ➤ Americký protira-

ketový štít ➤ Jospin upřesnil francouzské představy o EU ➤ Malta a Kypr ➤ Globalizace

a OSN ➤


ČERVENEC 2001

1. – Slobodan Miloševič, jugo-slávský exprezident, odmítluznat legalitu haagského tribu-nálu a soudní proces proti svéosobě označil za zpolitizovaný.1. – šéf severoirské regionálnívlády David Trimble odstoupilz funkce na protest proti ne-ochotě IRA složit zbraně.1. – americký prezident GeorgeW. Bush vyslal do Skopje svéhozvláštního zmocněnce pro Ma-kedonii Jamese Pardrewa, kterýpo příjezdu do makedonské me-tropole vyzval obě strany k do-hodě na politickém řešení krizo-vé situace a k odstoupení odozbrojeného boje.2. – oznámeno, že počet obětípři izraelsko-palestinských ná-silnostech stoupl od loňskéhozáří na 634 osob. Od příměří,které platí od 13. června, zahy-nulo při akcích obou stran 24osob. Vzájemné útoky pokračo-valy celý měsíc.2. – první slyšení Slobodana Mi-loševiče před haagským mezi-národním tribunálem skončilopo 12 minutách a bylo odroče-no. Miloševič opětovně označiltribunál za nelegální a prohlásil,že proces má poskytnout ospra-vedlnění pro válečné zločinyNATO v Jugoslávii.5. – zvláštním vyjednavačůmNATO a EU se podařilo přimětseparátně albánské extrémistya makedonskou vládu k uzavře-ní příměří, které vstoupilo v plat-nost v noci na 6. července.6. – americký prezident GeorgeW. Bush, oznámil, že jmenovalRoberta Muellera novým ředite-lem FBI.6. – bulharské Národní hnutí Si-meon II., které zvítězilo v červ-nových volbách a Hnutí za prá-va a svobody zastupující zájmyturecké menšiny se dohodly navytvoření vládní koalice.6. – ruská hlavní vojenská pro-kuratura odmítla posmrtně re-habilitovat sovětského generálaAndreje Vlasova, který v roce1942 se skupinou vojáků padldo německého zajetí a poté pře-šel k nacistické armádě.7. – chorvatská vláda rozhodlazatknout a předat Mezinárodní-mu trestnímu tribunálu v HaaguChorvaty obviněné z válečnýchzločinů, generály Anteho Goto-vinu a Rahima Ademiho, kteříbojovali proti srbským povstal-cům v Chorvatsku v letech1991–1995.

7. – evropský a americký vysla-nec v Makedonii předložili prezi-dentu Borisi Trajkovskému a pře-dákům politických stran rámco-vý dokument pro jednání o insti-tucionálních reformách, kteréchtějí Albánci, ale obě znesvá-řené strany jej odmítly jako nea-dekvátní.7. – běloruský ministr obranyLeonid Malcev v souvislosti s per-spektivou přijetí pobaltských re-publik do NATO prohlásil, žeBělorusko si přeje podepsatbezpečnostní smlouvu s Alian-cí.9. – černohorský premiér FilipVojanič oznámil, že referendumo nezávislosti Černé hory se bu-de konat v březnu 2002.9. – odvolací soud v Santiagude Chile rozhodl, že bývalý vo-jenský vůdce Augusto Pinochet(85) není psychicky schopenabsolvovat soudní proces, a takde facto ukončil právní krokyproti němu.9. – v New Yorku zahájenadvoutýdenní konference OSNo zamezení ilegálního obchodus malými střelnými zbraněmi, najejichž vrub údajně připadá de-vadesát procent obětí válek,mezi nimi jsou často i ti, kteří sena konfliktech nepodílejí.10. – srbský premiér Zoran Djin-dič sdělil korunnímu princi Ale-xandru Karadjordjevičovi, že sejeho rodina může vrátit do Jugo-slávie a žít v rodinných palácícha v rezidenci v bělehradské čtvr-ti Dedinje.11. – Evropská komise schválilanávrh směrnice, která v případěpřijetí stanoví členským státůmspolečná pravidla pro zaměst-návání cizinců. Cílem je vedleomezení přílivu nelegálních imi-grantů usnadnit vstup na pra-covní trhy Unie kvalifikovanýmsilám.12. – bývalý bulharský car Si-meon II., jehož politická stranazvítězila v červnových parla-mentních volbách, přijal návrhtohoto politického seskupení nafunkci předsedy vlády.15. – USA v rámci programuprotiraketové obrany podruhéuspěly při pokusu, při kterémstřela odpálená z atolu Kwaja-lein zničila nárazem útočnou ra-ketu, která odstartovala z kali-fornské Vandergergovy základ-ny. Dva ze čtyř dosavadních po-kusů byly neúspěšné. V příštíchpěti letech hodlají Spojené státyuskutečnit 20 pokusů s obran-nými raketami.

15.–16. – indicko-pákistánskýsummit v Ágře. Pákistánskýprezident Mušaraf prosazovalotázku sporného Kašmíru, in-dický prezident Vádžpéjí chtěljednat o širším spektru témat,tj. o plynovodu, terorismu, pa-šování drog, odzbrojení a vá-lečných zajatcích. Po určitémuvolnění skončila jednání bezjasného výsledku.16. – prezidenti Ruska a ČínyVladimir Putin a Ťiang Ce-minpodepsali v Moskvě Smlouvuo přátelství a spolupráci.16. – v Bonnu zahájena meziná-rodní konference o světovémklimatu. Skončila 23. červencedohodou o globálním oteplová-ní, která byla přes nedostatkyoznačena za potěšitelný krokvpřed.17. – Evropský soud pro lidskápráva se vyslovil ve prospěchčtyř kurdských exposlanců,když konstatoval, že se tureckéúřady dopustily porušování lid-ských práv během procesu,v němž byl každý z těchto po-slanců odsouzen k trestu 15 letza podporu separatismu.18. – makedonská vláda ostřeodmítla požadavek stran albán-ské menšiny na ustavení albán-štiny druhým oficiálním jazykemv Makedonii. Premiér LjubčoGeorgijevski nato ostře obvinilZápad, že nahrává etnickým Al-báncům a svým návrhem naústavní změny se snaží rozbítMakedonii.20.–22. – summit skupiny G7a Ruska v Janově. USA trvalyna svém odmítavém postoji k li-mitům škodlivých emisí, Evropasi zachovala odstup k americké-mu projektu raketové obrany.Nedospělo se k dohodě o ode-psání dluhů nejchudším zemím.Byl přijat návrh Ruska na uspo-řádání mezinárodní konferenceo globálním oteplování, byly vy-členěny další peníze na fondboje proti AIDS a jiným nemo-cím, vyslovena shoda nad zá-měrem vyslat pozorovatele me-zi Izraelce a Palestince a pod-pořena práva albánské menšinyv Makedonii, současně však od-souzen boj rebelů. Příští summitG8 se odehraje v Kanadě. Připrotestech antiglobalistů bylozraněno 500 lidí, způsobenyrozsáhlé materiální škody a po-licista zabil v sebeobraně jedno-ho z radikálních protestujících.22. – prezidenti USA a RuskaGeorge W. Bush a Vladimir Pu-tin se po summitu G8 shodli, že

spornou otázku amerického ra-ketového štítu propojí s rozho-vory o odzbrojení. Putin pozdějioznačil jednání za pokrok nikolivšak za průlom.23. – indonéský parlament se-sadil prezidenta AbdurrahmanaWahida pro korupci a nekompe-tentnost. Novou prezidentkou sestala dosavadní viceprezidentkaMegawati Sukarnoputriová.23. – v makedonském Tetovuopět vzplály boje.24. – bulharský parlamentschválil novou vládu v čele s bý-valým carem Simeonem II.V 16členném kabinetu má Ná-rodní hnutí Simeon II. šest mi-nistrů, po dvou Hnutí za právaa svobody a Bulharská socialis-tická strana. Převládají profesio-nálové a hlavně právníci a eko-nomičtí experti z ciziny. Premiérbude nadále užívat příjmeníSax-Koburgotski.24. – šestičlenná skupina židov-ských a katolických historikůukončila zkoumání historické ro-le papeže Pia XII., který stálv čele katolické církve za 2.svě-tové války, protože Vatikán jejímčlenům odmítl přístup do svýcharchivů.25. – chorvatský generál RahimAdemi, na kterého Mezinárodnítrestní tribunál pro bývalou Ju-goslávii vydal zatykač za zločinyproti srbským civilistům, odletěldobrovolně do Nizozemska, kdebyl zatčen.25. – americký delegát na kon-ferenci o odzbrojení v Ženevěodmítl návrh OSN na zpřísněnízákazu biologických zbranís odůvodněním, že návrh ohro-žuje americkou národní bezpeč-nost a důvěrné obchodní infor-mace.25. – albánští povstalci z UCKoznámili že souhlasí se staže-ním z pozic, které v oblasti Teto-va dobyli během posledních třídnů a stáhli se.26. – Korejský vůdce Kim Čong-il zahájil cestu pancéřovým vla-kem do Moskvy.27. – Mezinárodní velrybářskákomise na svém jednání v Lon-dýně potvrdila zákaz lovu velrybnejméně na příští rok.29. – v doplňovacích volbáchdo horní komory japonskéhoparlamentu výrazně zvítězilavládní koalice premiéra Džuni-čiró Koizumiho, která nyní budemít ve Sněmovně poradců vět-šinu. Koizumi potvrdil svůj zá-měr na rozsáhlé hospodářskéreformy.

2

SVĚTOZOR

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2001 3

Pohled na africký kontinent z římského Kapitolu nepostrádal patřič-né a snad i trochu oprávněné imperiální pýchy. Konstatování „Zdejsou lvi!“ mělo však hned několik významů. Tím prvním a nejjedno-dušším byla víra, že v okolí afrických pouští žije „král zvířat“, živo-čich vynikající nad jiné silou a odvahou. Tento symbol učaroval i za-kladateli moderní vědy o politice Nicolu Machiavellimu tak, ževlastnosti lva přisoudil určitému typu politiků a vladařů.

Touto metaforou však Římané chtěli zejména říci, že takto ozna-čená oblast ležela za hranicemi jejich politických a ekonomickýchzájmů. A s jistým smyslem pro poetiku jazyka práva, zmíněná latin-ská sentence také sdělovala, že někde na jih od římských provincií ži-jí nepřátelé nebo dočasně neutrálně se chovající partneři, ke kterýmje třeba chovat se navýsost obezřetně. Již v antickém Řecku se všakvědělo, že existuje obrovská země lidí „osmahlých tváří“ (Ethiopia)a objevovatelé „temného kontinentu“ v 18. a 19. století měli stejněfantaskní představy o tomto světě jako kdysi Athéňané.

Ani po více než dvou tisíciletích se pohled z Evropy na Afriku pří-liš nezměnil. Různé výklady vztahu mezi bohatým severem a chu-dým jihem jsou obvykle popisem právě jen politických a ekonomic-kých interaktivit mezi Afrikou a Evropou nebo Spojenými státy.A pochybnosti o existenci hranic afrických států, které byly do větši-ny map zakresleny až v 19. a 20. století několika francouzskými ne-bo britskými geografy, nejsou na začátku třetího tisíciletí o nic men-ší, než byly kdykoli předtím. Ještě dnes jsou tyto hranice snadnozpochybnitelné a místním obyvatelům mnohdy připadají jakobyz vnějšku vnucené.

Mapu Afriky si můžeme prohlížet libovolně podle zájmu o kon-krétní kulturní, politický, ekonomický, obchodní nebo antropologic-ký problém. Nejjednodušší geografické hledisko ukazuje severní Af-riku a oněch několik států, které se zrodily po vleklé krizi a rozpaduOsmanské říše (Egypt, Libye, Tunisko, Alžírsko a Maroko), jako aré-nu střetávajících se zájmů a také, podle Huntingtona, jako oblast cha-rakteristických kultur a náboženství. Tomuto pohledu dominuje vícenež 5 milionů km2 saharské poušti, kterou obklopuje na jihu, západui na východě dalších 42 formálně nezávislých států. Afriku však mů-žeme vidět jako povodí velkých řek (Nilu, Konga, Nigeru, Zambezia Oranje), v nichž vznikaly první kultury a civilizace. Dodnes má to-to dělení Afriky své opodstatnění a možná, že by mnozí geopolitickyuvažující stratégové byli překvapeni, kdyby si dokázali představit Af-riku bez politických hranic a podařilo se jim osvojit si sociálně-geo-grafický pohled na celý kontinent.

Africké subregiony, které obkličují jen zdánlivě nehostinnou Sa-haru, však mají také jen velmi nezřetelnou čarou vyznačené hranice.Snad ani není nutné připomínat, že pro mnoho Evropanů je stále ješ-tě velkým překvapením, když zjistí, že kus afrického kontinentu leží„na západ od Greenwiche“.

Nejpestřejší pohled však skýtá Afrika z výšin kulturní antropolo-gie. Nejenže je zde jedna z kolébek „homo sapiens“, ale je to takémozaika kultur a etnických skupin, jejichž celkový počet se odhadu-je na tisíc, etnická homogennost nebo naopak heterogennost různýchzemí, socio-kulturní fragmentace, různorodost náboženská, změť pů-vodních afrických i z Evropy importovaných jazyků, teritoriální dis-proporce (pět nejmenších zemí má rozlohu asi 3,5 tis. km2, pět nej-větších téměř 5 mil.), rozdílný rozsah a míra civilizace, výskyt téměřvšech „strategických“ nerostů a koneckonců i různá chápání ras a po-pulací, to vše vede k zmatené reflexi vnějších pozorovatelů a rozto-divnému porozumění „stavu věcí veřejných“.

Evropská kolonizace dosáhla afrických břehů již v roce 1450.

Později nejen Portugalci, ale i Španělé, Francouzi, Angličané, Belgi-čané a Holanďané sem přicházeli tak často, že někteří začali považo-vat Afriku za svou vlast a ani si neuvědomovali, že vytvářejí předpo-klady pro africkou kolonizaci Evropy, kterou v posledníchdesetiletích zažívají zejména Francie a Velká Británie. Stále sice ješ-tě mluvíme o imigrantech, ale snad bychom si měli také uvědomit,jak se změnil demografický charakter obou zemí v posledních dese-tiletích a jak pokus o hegemonii v Africe se mění v civilizační a kul-turní impakt Afričanů na USA i Evropu. Přitom se zdá, že Evropai Spojené státy se stále ještě dívají na Afriku očima účastníků berlín-ské konference o Kongu (1884–1885) a politické změny posledníchdesetiletí vnímají jen okrajově.

Analytici africké politiky rádi používají pro označení postkolonia-lismu, dekolonizace nebo prostě doby vyrovnávání se s koloniálnímdědictvím termín „šok ze svobody“, což je hezká žurnalistická meta-fora, avšak nevystihuje plně skutečný stav věcí. Rozhodně přesnějšíje konstatovat, že šlo o hledání a napodobování vzorů, posilování se-bevědomí a usilování o identitu, pro kterou jim oba evropské mode-ly – kapitalistický i socialistický – nepřipadaly nejvhodnější. Nadše-ní pro „africký socialismus“, jehož protagonisty byli KwameNkrumah, Léopold Senghor, Julius Nyerere, Tom Mboya, OgingaOdinga a Keneth Kaunda, bylo pokusem o synkrezi konfuzníchsmyšlenek evropských socialistů, Mao Ce-tungova rolnického ko-munismu a Gándhího moralizování. Je ovšem otázkou, zda nešlo jeno hru se slovy a pojmy, o jistou rétorickou schopnost většinou v Ev-ropě vzdělaných intelektuálů (všichni zmínění měli vynikající ang-ličtinu nebo franštinu). Rozhodně však nechtěli zavádět ve svých ze-mích ani komunismus, ani kapitalismus.

Christian Polthom, který klasifikoval politické systémy africkýchzemí, určil dva základní typy: polyarchický a autoritativní. Polyarchiipovažoval za typ zastupitelské demokracie, a to bez ohledu, zda šloo multistranický nebo monostranický politický systém. Autoritativnítypy byly podle něho občanské oligarchie a to, co nazýval vojenský-mi, pretoriánskými formami vlády. Jeho charakteristika vycházela zezjištěných skutečností o povaze soutěže politických stran, o úrovniobhajoby práva a o míře vládní ochrany občanských svobod.

Při posuzování typu afrických politických systémů se také píše, žejsou to „nové demokracie, které používají staré triky“ (Magstadt).Znamená to, že polyarchie obvykle nějakým způsobem omezují pra-videlné konání a formu voleb, a to i tam, kde existuje multistranickýsystém. Zejména v 90. letech 20. století se tyto systémy proměňova-ly a známe celou řadu monostranických politických systémů (Keňa,Sierra Leone, Tanzanie, Zambie), které se proměnily ve vícestranic-ké. Autoritářské režimy v Zaire do roku 1997, Somálsku do r. 1991,v Malawi, Guineji a na Pobřeží slonoviny jsou příkladem druhého ty-pu politických systémů s režimy někdy až gerontokratické povahy.

Africké země se snažily nacházet své cesty k integraci pomocí Nkrumahovy vize „panafrikanismu“ z konce padesátých let, kterábyla částečně uskutečněna vznikem Organizace africké jednoty(OAJ). Ale už jeden ze zakladatelů této organizace, Julius Nyerere,brzy věděl, že „národní“ převládá nad „africkým“ a že sen o africkéjednotě bude mít jen omezenou platnost. Nové situace, vznikajícív souvislosti s globalizací nebo jen se širším přesahem některýchproblémů (ochrana životního prostředí, otázky vnitřní a vnější bez-pečnosti atd.) vedly později k tomu, že se Afrika postupně dostávalana okraj politických a ekonomických procesů. Dnes se zdá důležitěj-ší a realističtější uvažovat nad mírou zaostávání a závislosti než nadpovahou demokracie nebo autoritativnosti různých režimů.

Chtěli jsme v letních „afrických“ měsících připomenout, že zájemo africká studia u nás není okrajový. Že známe dost odborníků, kteříse problémům Afriky intenzivně věnují, a dokonce se jim podařilouspořádat konferenci, na jejíž závěry monotematická část Meziná-rodní politiky navazuje. Soubor článků Luboše Kropáčka, PetraSkalníka, Jana Vraného, zahraničního účastníka zmíněné konference(Jan K. Coetzee) jsme však museli doplnit o komentáře aktualit, me-zi které jsme zařadili carem Simeonem II. vyhrané volby v Bulhar-sku, zopakovaný úspěch labouristů ve Velké Británii, analýzu slo-venské koaliční krize a pohled na proměnu strategického partnerstvík regionálnímu. Nicméně „cesta do temnot“ africké politiky zůstáváv tomto čísle tématem nejdůležitějším.

-zz-

ÚVODNÍK

Hic sunt leones…

Africké země jsou stále větší měrou zne-pokojeny rostoucím množstvím mimořád-ných a krizových situací, které jsou důsled-kem globálních environmentálních změn.Ty mají negativní dopad i přímo na africkýkontinent. Vnější faktory proto africké zeměnemohou déle ignorovat. Mezinárodní spo-lečenství v této éře globalizace musí přiznat,že Afrika a svět musí na sebe vzít společnouodpovědnost a pomoci zlepšit světové život-ní prostředí.

Pouze na začátku 80. let africké země uči-nily první kroky k vypracování společnéhopostoje, jak řešit environmentální problémy.V prosinci 1985 byla vytvořena Konferenceministrů afrických zemí o životním prostředí(AMCEN), jejímž úkolem bylo reagovat nazhoršení životního prostředí v africkém regio-nu a posilovat schopnost afrických zemí brá-nit svoje zájmy na mezinárodních environ-mentálních jednáních. Africké země sivytyčily v této době čtyři priority:• zastavit zhoršování stavu životního pro-

středí,• vytvořit podmínky pro růst výroby potravin,• dosáhnout soběstačnosti v energetice,• řešit nerovnováhu mezi rostoucím počtem

obyvatelstva a zmenšujícími se zdroji.O patnáct let později, především po Kon-

ferenci OSN o životním prostředí a rozvoji(UNCED) v Rio de Janeiru v r. 1992, siafrické země uvědomily, že se potýkají sestále rostoucím komplexem výzev, jež si vy-žadují mnohem ráznější a pružnější přístup,zvláště v takových nových oblastech, jakojsou půda, lesy, biologická rozmanitost, vo-da, desertifikace, poškozování ozónové vrst-vy Země, dusičnany, chemické látky, přírod-ní katastrofy, vztah obchod a životníprostředí. Tyto nové problémy mají stálevětší dopady na africkou sociální, ekono-mickou a environmentální bezpečnost.Summit Země zahájil proces integrace poli-tických, ekonomických, sociálních a ekolo-gických hledisek v rámci prosazování novéstrategie trvale udržitelného rozvoje.

Po summitu Země v Rio de Janeiru se


AFRIKAnomickém poklesu, růst HDP dosahuje v po-sledních dvou desetiletích pouhá 2 %, přitompočet obyvatel roste průměrně o 4 % ročně),

• neúspěch ekonomického trhu a s tímspojených nástrojů prosazovat skutečnoucenu afrických přírodních zdrojů (využívánípřírodních zdrojů je především řízeno poža-davkem vlád na získání zahraničních valutz exportu primárních komodit na splácenízahraniční zadluženosti),

• absence institucionálních kapacit na pl-nění environmentálních politik, zákonůa smluv na národní, subregionální a regio-nální úrovni,

• environmentální hlediska byla až dopo-sud spíše pokládána za „nutné, zbytečnézlo“, brzda pro investiční projekty a ekono-mické programy reforem, místo toho, aby sestaly povinnou a integrální součástí pláno-vaných a řídících procesů.

Osmé zasedání AMCEN, které se konalov dubnu 2000 v nigerijském Abuji, a zvlášt-ní zasedání AMCEN, konané v říjnu 2000v senegalském Dakaru, stanovila hlavní cíleenvironmentální politiky:

• soustředit se na zdroje environmentál-ních problémů, zvláště na politické příčiny(např. problém regionálních konfliktů a ob-čanských válek, problém utečenců a s tímsouvisející ničení životního prostředí a pří-rodních zdrojů),

• podnikat preventivní kroky cestou vy-pracování a plnění politik a strategií preven-tivních opatření,

• systematické posilování africké nego-ciační strategie k environmentálním otázkám,

• posuzovat klíčové problémy jako spoje-né otázky ochrany životního prostředía prosazování rozvoje,

• provádět efektivnost vyhodnocovánía posuzování problémů s jejich řešením.

Pro splnění těchto cílů environmentálnípolitiky je zapotřebí:

• vytvořit nové strategické partnerstvís činiteli přijímajícími politická a další roz-hodnutí v klíčových mezivládních agentu-rách, nevládních organizacích a v soukro-mém sektoru,

• soustředit větší pozornost a zdroje naklíčové, politické otázky, které jsou přiroze-né pro ekonomické a ekologické přežití vět-šiny afrického obyvatelstva,

• mít větší vliv cestou vypracování spo-lečných postů a plánů při posilování africkéstrategie pro účast v globálních jednánícha v mezinárodním dialogu o životním pro-středí,

• rozšířit spolupráci včetně nových forema partnerství s mezinárodními finančními in-stitucemi, soukromým sektorem, občanskouspolečností a nevládními organizacemi připřípravě a plnění programů,

• dosáhnout shody o nových formáchudržitelného financování, včetně dodateč-ných zdrojů příjmů pro realizaci programů.

K tomu musí africké země:• vybudovat spolehlivou a aktuální envi-

ronmentální informační základnu se zvlášt-ním důrazem na sdílené ekosystémy,

• pravidelně a systematicky vyhodnoco-vat reakce na environmentální problémy

stav globálního životního prostředí i nadálezhoršoval. Afrika není výjimkou. Afrika jejediným kontinentem, kde se předpokládá,že chudoba poroste i ve 21. století. Na po-čátku tohoto nového tisíciletí se polovinaobyvatelstva subsaharské Afriky nacházív kategorii chudých, má na přežití denně ne-celý 1 USD. Od konce 60. let se zvýšil početpodvyživených osob. Neudržitelné využívá-ní a drancování lesů, půdy, živé zvěře, voda dalších přírodních zdrojů hrozí podkopatvyhlídky regionu na rozvoj a snižování stup-ně chudoby.

Nejvážnějšími environmentálními problé-my afrických zemí jsou nyní:

• znehodnocení půdy, zaviněné různýmifaktory, jako jsou zemědělství, důlní činnos-ti, vypásání travin, opakované vypalováníbuše a tlak růstu obyvatelstva (každoročněztráta několika milionů tun svrchní vrstvypůdy),

• odlesňování kvůli rostoucímu počtuobyvatel, a s tím související poptávky po ze-mědělské půdě a ve městech po výrobcích zedřeva (každoročně minimálně 150 000 ha),

• ztráta biologické rozmanitosti z důvoduodlesňování, vypalování porostů, těžebnic-tví, přečerpávání mořských zdrojů apod.,

• znečišťování vodních zdrojů těžboua městskými odpady.

Klíčem pro budoucnost Afriky je udržitel-ný rozvoj. Případná neschopnost reagovat naenvironmentální výzvy ohrozí probíhajícíproces ekonomického rozvoje na celém kon-tinentu. Africké země musí reagovat na třihlavní trendy:

• pokračující zhoršování životního pro-středí v Africe a ve světě,

• rostoucí sociální a ekonomické nerov-nosti (technologie, vzorce spotřeby a výro-by) a s tím spojený vliv na životní prostředí,

• zrychlený proces ekonomické globaliza-ce a její environmentální dopad na Afriku.

Příčiny afrických environmentálních pro-blémů jsou komplexní a vzájemně propojené:

• relativně slabá ekonomická výkonnostregionu (velký počet zemí se nachází v eko-

Africké země i nadále považují urychlení svého rozvojeza hlavní prioritu. Ekonomický růst však není udržitelnýbez snížení dosud převažující chudoby většiny 660milionového obyvatelstvaAfriky a zároveň bez ochrany zdrojové základny, tak důležité pro zajištění bu-doucího rozvoje. Splnění tohoto úkolu je nutné nejen pro politickou a sociál-ní stabilitu, ale i pro ekonomickou a environmentální udržitelnost. Afrika ne-ní jediným kontinentem, který stojí tváří v tvář velmi závažným environmen-tálním výzvám. Ve srovnání s jinými částmi světa však má nejvíce omezenéinstitucionální, lidské a finanční zdroje, aby se s těmito výzvami mohla ús-pěšně vypořádat.

Environmentálnívýzvy pro Afriku

JIŘÍ HLAVÁČEK

(monitorovací systémy, posuzování vlivů naživotní prostředí, včasné varovné systémy),

• podporovat přístup veřejnosti k informa-cím o životním prostředí jako základ pro dalšívypracování politik, programových odpovědía podniknutí kroků k dosažení environmentál-ní bezpečnosti, tj. zároveň posílení demokra-cie a rozvoj lidských a občanských práv,

• vypracovat společnou pozici africkýchzemí k nově se rodícím mezinárodním envi-ronmentálním normám, majícím vztah k pří-stupu k informacím, účasti veřejnosti a pří-stupu k právní ochraně. Tyto procedurálníprincipy byly začleněny do Deklarace z Riode Janeira (princip č. 10), Agendy 21 (kapi-tola 40), Úmluvy o biologické rozmanitosti,do Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci.Aarhuská úmluva Evropské hospodářskékomise OSN z r. 1998 a Mezinárodní strate-gie o účasti veřejnosti v rámci Organizaceamerických států z r. 2000 zahrnují podrob-ná ustanovení, která zajišťují přístup k infor-macím, účast na rozhodování a právníochranu ve věcech životního prostředí a mo-hou sloužit jako inspirace pro africký konti-nent.

Aby mohly splnit výše uvedené požadav-ky, africké země plánují:

• zpracovat celoafrický přehled stavu ži-votního prostředí, vycházející s Globálníhoenvironmentálního výhledu 2000 (GEO–2000) tak, aby byl hotov pro jednání Svě-tového summitu o udržitelném rozvojiv září 2002 (tzv. Rio+10) v jihoafrickémJohannesburgu,

• zpracovat soudržný Africký environ-mentální výhled 2002, jako integrované vy-hodnocení afrického životního prostředí, je-ho dopadu na politiku, právní systéma regionální smlouvy, včetně snah, jak splnitzávazky vyplývající z mnohostranných envi-ronmentálních smluv,

• posílit kapacity pro vyplnění informač-ních mezer a pro splnění prioritních potřeb,zjištěných v Africkém environmentálnímvýhledu, poskytnout vyhodnocení environ-mentálních hrozeb pro mír, bezpečnosta rozvoj v Africe,

• zahájit a zlepšit environmentální vý-chovu.

Během posledních desetiletí se stala jed-nou z nejdůležitějších environmentálníchglobálních výzev změna klimatu. Rámcováúmluva OSN o změně klimatu a její Kjótskýprotokol mají velký význam pro Afriku.Před přijetím Kjótského protokolu, jehožhlavním cílem je celosvětové snížení emisískleníkových plynů do r. 2012, činily emiseoxidu uhličitého na jednoho obyvatele v Af-rice pouze 1,24 tuny ročně, tj. pouze 3,5 %celosvětových emisí. Samotná Jihoafrickárepublika se podílela na emisích africkéhoregionu 44 % a produkovala 7,7 tuny ročněna jednoho obyvatele. Předpokládá se, žeemise oxidu uhličitého vzrostou v Africe dor. 2010 pouze o 3,8 %. I když africké zeměpřispívají srovnatelně málo k celosvětovéprodukci emisí skleníkových plynů (7 %),jejich ekonomické, ekologické a sociálně-politické systémy jsou zranitelné ve vztahuke změně klimatu:

• vyšší eroze půdy a sedimentace ve vod-ních nádržích, která mj. vede ke změnám vevzorcích výroby elektřiny z vodních zdrojů,

• zvedání hladiny moří, která ohrožujepobřežní zóny a hospodářství malých ost-rovních států.

Pochopení negativních dopadů změnyklimatu na rozvoj nutí Afriku, aby hrála ak-tivnější úlohu v mezinárodních jednánícho vytvoření „mechanismů čistého rozvoje“,ze kterého mohou africké země získat maxi-mum prospěchu. Mělo by se jednat o jasnědefinovaný proces pro přenos environmen-tálně šetrných technologií, o aktivní účastv regionálních a mezinárodních programechpozorování změn klimatu, o rozvoj národ-ních a regionálních schopností chápat pro-blematiku změny klimatu, připravovat ná-rodní sdělení a začlenit otázku změnyklimatu do rozvojových plánů.

Půda je základem afrických ekonomik.Zemědělství vytváří okolo 40 % HDP a za-městnává 60 % pracovní síly kontinentu.Znehodnocování půdy vytváří hrozbu proekonomické a fyzické přežití Afriky. Hlav-ními příčinami znehodnocování půdy jsoueroze, klesající úrodnost, zasolování, vypá-sání, odlesňování, kontaminace a znečišťo-vání, turistika, těžba, občanské konflikty.Odhaduje se, že okolo 500 milionů hektarůpůdy v Africe bylo od r. 1950 postiženo de-gradací včetně 65 % zemědělské půdy. Jest-liže bude pokračovat dosavadní tempo erozepůdy, kontinent ztratí dalších 18 % zeměděl-ské půdy. Afrika je kontinentem nejvíce po-stiženým desertifikací, jež ohrožuje více než33 % rozlohy kontinentu zvláště v súdán-sko-sahelském regionu, v jižní Africea v africkém Středomoří. Téměř dvě třetinyafrických půd jsou aridní nebo semiaridní.

Úmluva OSN o boji proti desertifikaciv zemích postižených velkým suchem a de-sertifikací, zvláště v Africe (UNCCD), pode-psaná v r. 1994 a platná od r. 1996, klade nej-větší důraz na řešení tohoto problému nakontinentu. Desertifikace není omezena pou-ze na postižené země, ale má ce-losvětové rozměry,protože problémudržitelného roz-voje se soustředína problemati-ku chudobya lidskéhobytí. Zá-vazek po-stiženýchzemí,hlav-

ně afrických, připravit a plnit akční progra-my na boj s desertifikací je spojen s povin-ností nejvyspělejších zemí podporovat totoúsilí. Vzájemná propojenost mezi úmluvamiriodejaneirské generace (změna klimatu, bio-logická rozmanitost, desertifikace) se musístát přirozenou pro africké země.

Afrika byla velmi bohatě obdařena roz-manitostí druhů, stanovišť a ekosystémů.V regionu se nachází 50 000 známých dru-hů rostlin, více než 1000 savců a 1500 dru-hů ptáků, především ve východní Africe (55 % endemických druhů savců, 63 % ptá-ků a 49 % plazů). Tato biologická rozmani-tost se také projevuje v rozmanitosti a boha-tosti afrických sociálních a kulturníchsystémů. Je to základ, na kterém jsou posta-veny ekonomiky jednotlivých států regionu.I když již v roce 1968 byla podepsána Af-rická úmluva o ochraně přírody a přírodníchzdrojů a v roce 1992 celosvětová Úmluvao biologické rozmanitosti (CBD), Afrika ny-ní zakouší zvyšující se stupeň poškozovánía ztráty rostlinných a živočišných druhůa stanovišť. Mezi hlavní příčiny patří:

• rostoucí počet obyvatel bez odpovídají-cího růstu technologických schopností regio-nu chránit a udržitelně využívat druhy a eko-systémy,

• ekonomické potřeby vyvážet přírodníprodukty za účelem získání finančních pro-středků na dluhovou službu zahraniční za-dluženosti,

• hlad po další zemědělské půdě pro vý-robu potravin,

• absence institucionálních kapacit, kteréby byly schopny formulovat dlouhodoboupolitiku a prosazovat existující zákony naochranu přírody a životního prostředí v du-chu udržitelného rozvoje.

Úmluva o biologické rozmanitosti by mělabýt plněna na africkém kontinentě mnohemaktivněji. V úzké propojenosti s dalšími úmlu-vami, jako jsou Úmluva o mokřadech mají-cích mezinárodní význam především jako bio-topy vodního ptactva z r. 1971, Úmluva o och-raně světového kulturního a přírodního dědic-tví z r. 1972, Úmluva o mezinárodním obcho-du ohroženými druhy volně žijících živočichůa rostlin (CITES) z r. 1973, Úmluva o ochra-ně stěhovavých druhůvolně žijících


AFRIKA

živočichů (CMS) z r. 1979, Lusacká dohodao společném posílení akcí na zabránění ile-gálního obchodu s divokou faunou a flórouz r. 1994 a Dohoda o ochraně africko-asij-ských stěhovavých vodních ptáků z r. 1995,by mělo dojít k efektivní ochraně biologickérozmanitosti kontinentu.

Nový Cartagenský protokol o biologickébezpečnosti, podepsaný v Nairobi v květnu2000, odpovídá zájmu afrických zemí. Do-volí jim omezit se na dovozy živých modifi-kovaných organismů prostřednictvím mo-derní technologie na základě prevence riziknebo sociálně-ekonomických hledisek bezstrachu z obchodních sankcí. Protokol obsa-huje ustanovení o pomoci a o přístupu k od-povídajícím technologiím a know-how.Umožňuje mezinárodní spolupráci v mimo-řádných situacích.

Velmi ožehavou se stává otázka bezpeč-nosti energie především v souvislosti s růs-tem cen ropy a s klesající rozlohou afric-kých lesů. Dřevo tvoří z více než 70 %základ pro uspokojení energetických potřebafrického obyvatelstva. Ale již dnes africkápříroda a lesy nejsou schopny zásobit oby-vatelstvo touto surovinou, pokud nenásledu-je patřičná péče o znovuobrození lesů a bio-logické rozmanitosti. Více než 40 %obyvatelstva žije v oblastech, kde exploata-ce biomasy převyšuje reprodukční možnos-ti. V některých oblastech téměř 30 % příjmůrodin pochází z prodeje dřeva nebo dřevěné-ho uhlí. Okolo 200 milionů lidí má dnes těž-kosti s nalezením dostatečných zdrojů top-ného dříví, neboť došlo k bezprecedentnímuúbytku afrických lesů. Tato situace by měladonutit africký kontinent ve spolupráci s me-zinárodním společenstvím (Mezivládní fó-rum o lesích) prosazovat řízení, ochranua udržitelný rozvoj všech typů lesů. Africkélesy stále ještě tvoří více než 17 % celosvě-tové rozlohy lesů a toto dědictví by mělo býtudržováno a dále rozvíjeno.

Jen v r. 2000 musely africké země věno-vat na dovozy ropy dvakrát více příjmů zesvých vývozů (20–40 %), což se negativněprojevilo v nedostatku finančních prostřed-ků na celkové rozvojové aktivity včetněochrany životního prostředí. Tato skutečnostnutí postupně africké země, především ty,které nedisponují nalezišti ropy, hledat alter-nativní, obnovitelné zdroje energie, jak tojiž doporučil Summit Země v r. 1992. Nedo-statek energetických zdrojů se odráží v níz-ké úrovni elektrifikace Afriky (např. JAR té-měř 40 %, Zimbabwe necelých 25 %,Zambie 21 %, naopak Lesotho a Malawi 2 %, Uganda 5 %).

Biomasa (dřevo, dřevěné uhlí) se dnes po-dílí 70 % na zásobování energií (tj. přede-vším na přípravu jídla a otop ve vesnickýchoblastech, menších městech a předměstíchvětších měst), dále pak vodní zdroje a uhlí(10 %), ropa a plyn (15 %). Používání bio-masy ve formě dřeva má za následek odles-ňování. Elektřina se v Africe vyrábí zvláštěz černého uhlí (43 % – JAR), ropy a zemní-ho plynu (33 % – země severní Afriky),z vodních zdrojů (19 %) a v jaderných elek-trárnách (2 % – JAR). Využití biomasy jako

efektivního zdroje pro výrobu elektřiny (ko-generací) dosáhlo velmi vysoké úrovně za-tím pouze na Mauriciu (25 %). Nové mož-nosti poskytuje využití geotermální energie(Keňa), větrné (JAR, Namibie) a solární.V otázce dalšího rozvoje energického sekto-ru a s tím souvisejících dopadů (změna kli-matu, ochrana lesů apod.) zatím nebylo do-saženo na africkém kontinentu jednoty.

Otázka vody se stává jedním z nejkritič-tějších problémů přírodních zdrojů v Africe.Kontinent zatím využívá pouze 4 % svýchobnovitelných vodních zdrojů a je jedním zedvou světových regionů, který se potýkás vážným nedostatkem vody. Více než 300milionů Afričanů nemá přístup ke zdravotněnezávadné vodě. Ještě více nemá přístupk odpovídajícím sanitárním službám. V sub-saharské Africe pouze 51 % obyvatelstva mápřístup ke zdravotně nezávadné vodě a 45 %k sanitárním službám. Největší hrozbou prokvalitu vody v Africe jsou eutrofizace, zne-čišťování, průmyslové odpady a rozšiřováníagresivních vodních rostlin, jako je např.vodní hyacint ve Viktoriině jezeře. V sou-časné době se 14 afrických zemí potýkás nedostatkem vody, země severní Afrikystojí tváří v tvář nejhorším vyhlídkám. Vzrůstající poptávka po jen nepatrně se zvy-šujících zdrojích vody vede ke stále většímobavám o zabezpečení přístupu k vodě tam,kde vodní zdroje sdílejí dvě nebo více zemí.

Zemědělství je největším uživatelem vo-dy v Africe (88 %). Proto je nutné:

• vyvinout zemědělské metody, které bysnížily množství vody potřebné pro pěstová-ní plodin a rostlin, zvláště v aridních a se-miaridních oblastech,

• přijetí integrovaného přístupu k ekolo-gicky udržitelnému hospodaření s vodnímizdroji,

• vypracovat programy činnosti organiza-cí na ochranu a rozvoj povodí afrických řeka jezer,

• posílit dialog mezi všemi zúčastněnýmistranami o úkolech řízení a zacházení s vod-ními zdroji.

Téměř 40 % afrického pobřeží je ohrože-no negativními důsledky rozvoje ve městecha v přístavech. Africké ekosystémy jsouohrožovány průmyslovým znečištěním, tě-žební činností, zvláště těžbou ropy. Řízeníochrany životního prostředí v pobřežníchzónách a v moři se již dlouhou dobu nachá-zí ve středu pozornosti mezinárodního spo-lečenství.

Tento proces odstartovala Úmluva OSNo mořském právu z r. 1982, která vstoupilav platnost teprve v r. 1994, a její doprovod-né dohody. Africké země již v době nego-ciací o této úmluvě zahájily jednání o speci-fických regionálních úmluvách, zaměřenýchpředevším na ochranu životního prostředí.Již v březnu 1981 byla podepsána Úmluvao spolupráci při ochraně a rozvoji mořskéhoa pobřežního životního prostředí v západo-africkém a středoafrickém regionu (tzv.Abidjanská úmluva), v únoru 1982 Regio-nální úmluva o zachování životního prostře-dí Rudého moře a Adenského zálivu a v čer-vnu 1985 Úmluva o ochraně, správě


AFRIKAa rozvoji mořského a pobřežního životníhoprostředí ve východoafrickém regionu (tzv.Nairobská úmluva). Tyto regionální úmluvyvšak nemohou bez větší mezinárodní pod-pory dosáhnout při implementaci větších ús-pěchů. Významná pomoc jim proto je po-skytována v rámci Globálního programuakcí na ochranu mořského životního pro-středí před negativními dopady z činností napevnině. V květnu 2000 byla podepsána do-hoda o spolupráci mezi Komisí na ochranumořského životního prostředí Baltskéhomoře a sekretariátem Nairobské úmluvy,která má přispět k využití evropských zku-šeností v této části Afriky. Vlády africkýchstátů se dohodly na jednotném přístupuk ochraně, řízení a rozvoji životního prostře-dí v pobřežních zónách a na moři, kteroupřijaly v Kapském Městě v prosinci 1998.

S ohledem na stále rostoucí počet obyva-telstva, nedostatek odpovídající technolo-gické základny, finančních zdrojů musí vě-novat Afrika větší pozornost otázkámspojeným s rozvojem průmyslu. Kromě ně-kolika málo zemí, jejichž ekonomiky spolé-hají především na těžbu ropy či jiných ne-rostných surovin, značná část ekonomikafrických zemí je založena na zemědělstvía s ním souvisejících průmyslových odvět-vích. To by se mělo odrazit v nasměrovánípozornosti Strategie čistší produkce Afrikyna oblast průmyslových odvětví spojenýchse zemědělstvím, těžbou ropy a nerostnýchsurovin. S rostoucí úrovní urbanizace stálevětší počet afrických zemí začíná spoléhatve větší míře na moderní průmysl. Již dnesněkteré země získávají více než 80 % zahra-niční měny z nezemědělských sektorů.

Aby Afrika pokročila ve svém úsilí prosa-dit průmyslový rozvoj, musejí se její průmy-slová odvětví stát mnohem efektivnějšími,konkurenceschopnými a méně znečišťující-mi. Proto je nutné zmodernizovat tradičníprůmyslová odvětví zaváděním nových tech-nologií, využíváním méně nákladných pří-stupů čistší produkce, environmentálníhoa kontrolního řízení (EMS, EMAS, ISO9000, ISO 14 000 apod.). Koncepce udržitel-ného rozvoje varuje, že technologie mohoumít negativní vliv na životní prostředí, a pro-to je nutné vyvíjet a využívat předevšímtechnologie šetrné k životnímu prostředí. Af-rické země se snaží postupně vytvořit regu-latorní mechanismy (legislativní, institucio-nální a politické včetně ekonomickýchnástrojů) na kontrolu vývoje a používánítechnologií, které by mohly mít negativníekologické a sociálně-ekonomické vlivy. Je-jich ochotu pokračovat v tomto úsilí potvrdil„První kulatý stůl k čistší produkci v Africe“,který se konal za pomoci Programu OSN proživotní prostředí (UNEP) v srpnu 2000v Nairobi. V Africe již bylo vytvořeno sedmnárodních center čistší produkce za pomocizahraničních donorů a agentur OSN.

Fenomenální výzvou pro mnohá africkáměsta bude vypořádání se s environmentál-ními náklady vyplývajícími z rychlého růstua urbanizace. To se týká především oblastinakládání s pevnými odpady, ochranyovzduší a územního plánování. Výhodou

pro africké země je, že v Nairobi sídlí nejenUNEP, ale i Středisko OSN pro lidská sídla(UNCHS), které poskytují těmto zemím ma-ximální pomoc.

Účinnost sběru pevného odpadu a jehoskladování je zatím mizivá. V městskýchcentrech po celé Africe je sbírána pouze ne-celá polovina vyprodukovaného pevnéhoodpadu. Odpad se ukládá na různých sklád-kách na okraji měst nebo na množství tzv.dočasných skládkách po celém městě. Otev-řené skládky často negativně ovlivňují život-ní prostředí nejen v bezprostřední blízkosti,znečišťují vodní zdroje a stávají se místempro vznik infekcí a nemocí. Jedná se o alar-mující problém. Například hlavní tožskéměsto Lomé již dnes vyprodukuje na jedno-ho obyvatele 700 kg pevného odpadu ročně,zatímco např. kanadské Toronto 500 kg.

Vývoz a svým způsobem odkládání oje-tých aut v některých afrických zemích způso-buje podstatné zhoršení kvality ovzduší měst.Africké země stojí před dilematem: jestližezakáží dopravu použitými – ojetými auty,projeví se to na mobilitě obyvatel. Proto jsounuceny pokračovat ve vydávání povolení do-vozu ojetých vozidel, ale uvědomují si, že takvytvářejí závažnou hrozbu pro své životníprostředí. Z obavy, aby se nestaly skládkouodpadů z vyspělých zemí, podepsala v r.1989 většina afrických zemí Basilejskouúmluvu o kontrole pohybu nebezpečných od-padů přes hranice států a jejich zneškodňová-ní a v r. 1991 podepsaly mezi sebou Bamac-kou úmluvu o zákazu dovozů do Afrikya o kontrole přeshraničního pohybu a o na-kládání s nebezpečným odpadem v Africe.

V minulém desetiletí vyvstal jako velmidůležitý komplexní a rozporuplný problémvztahu mezi obchodem a životním prostředí.Tato otázka stojí před mezinárodním spole-čenstvím, které se snaží dosáhnout udržitel-ného rozvoje. Mezinárodní obchodní politi-ka je prosazována prostřednictvímcelosvětových smluv, jako jsou např. smlou-va o vytvoření Světové obchodní organizacev r. 1995, Konference OSN o obchodu a roz-voji (UNCTAD) a regionální iniciativy jakonapř. EU a NAFTA. Environmentální otázkyse staly součástí všech nedávných jednání.Mezi jinými je však potřebné vyřešit násle-dující významné problémy:

• rozsah mezí, kdy obchodní a investičnípravidla nesmějí být v rozporu s úsilím ná-rodních států chránit životní prostředí,

• vztah mezi obchodními opatřenímiv mnohostranných environmentálníchsmlouvách a obchodní politikou,

• rámec, ve kterém musí být vytvářeníobchodní politiky transparentnější a otevře-nější účasti veřejnosti,

• metodologie pro posouzení vlivů navrho-vané obchodní politiky na životní prostředí,

• prosazování vzájemně prospěšných ře-šení (např. orientace obchodní politiky nazrušení dotací může odstranit některé eko-nomické podpory pro ekonomické aktivity,které mají negativní dopad na životní pro-středí – rybolov, používání pevných paliv).

Africké země v této souvislosti musí řešitnásledující výzvy:

• nastolit lepší chápání nové a vznikajícímezinárodní obchodní politiky, pravidel,procedur a posoudit jejich dopady na život-ní prostředí a odstranění chudoby. Jako ná-stroje mohou používat své regionální a sub-regionální organizace – Organizace africkéjednoty, Africkou hospodářskou komisiOSN, Africkou rozvojovou banku, Ekono-mické sdružení států západní Afriky(ECOWAS), Společenství pro rozvoj jižníAfriky (SADC), Mezivládní agenturu prorozvoj (IGAD), Společenství zemí východnía jižní Afriky (COMESA) apod.;

• zabezpečit, aby mezinárodní pravidlaexplicitně prosazovala environmentální cíle,integrovala environmentální hlediska do re-gionálních a národních obchodních politik,právních systémů a praxe;

• získat kapacitní schopnost monitorovatenvironmentální chování mezinárodních ob-chodních společností v regionu;

• vybudovat expertní základnu pro zajiš-tění větší účasti afrického regionu v dalšímhodnocení a revizi smluv Světové obchodníorganizace o zemědělství apod.;

Afrika tedy stojí před velkými environ-mentálními výzvami. Někteří lidé zastá-vají pesimistický názor, že Afrika nemůže své problémy vyřešit. Ale Afrika se snaží sesvými omezenými zdroji zastavit zhoršová-ní stavu životního prostředí a prosazovatudržitelný rozvoj. Náklady na plnění Agen-dy 21 jsou podle možností hrazeny z domá-cích zdrojů, ze zahraniční pomoci a investic.Pro ochranu a obnovu životního prostředí jejako minimum potřeba věnovat zhruba 3 %HDP. Avšak sama Afrika nemůže v tomtonáročném úkolu uspět. Proto potřebuje pod-poru, která není projevem altruismu vůčijednomu regionu, ale projevem společné od-povědnosti za ochranu životního prostředía trvale udržitelný rozvoj v celém světě.

Existuje mnoho způsobů vyjádření pod-pory Africe:

• prostřednictvím fondů donorských insti-tucí. Na Summitu Země potvrdily zeměs nejvyšší úrovní příjmů svůj závazek splnitcíl OSN – věnovat na vládní rozvojovou po-moc 0,7 % HDP. V r. 1999 tento cíl OSN spl-nily pouze čtyři vyspělé země (Dánsko 1 %,Norsko 0,91 %, Nizozemí 0,79 % a Švédsko0,7 %). Česká republika poskytla pouze0,017 %. Podíl např. zemí subsaharské Afri-ky na čerpání této pomoci dosáhl 40 %;

• mnoho afrických zemí je zatíženo vyso-kými zahraničními dluhy, které mohou býtčástečně prominuty nebo sníženy i cestouaktivit spojených s ochranou životního pro-středí;

• cestou přenosu bezpečných a environ-mentálních šetrných technologií;

• prostřednictvím fondů a implementač-ních agentur systému OSN (UNIDO,UNDP, FAO, UNEP apod.), mezinárodníchglobálních a regionálních environmentál-ních smluv (UNCCD, CBD, Montrealskýprotokol o látkách, které poškozují ozóno-vou vrstvu Země apod.) a mezinárodních fi-nančních institucí a mechanismů. Např.Globální fond životního prostředí realizovalv r. 1998 např. jenom v Africe 420 mil.

USD, tj. 22 % vydaných prostředků, Světo-vá banka v r. 1998 uskutečnila v Africe pro-jekty za téměř 900 mil. USD apod;

• rozvojem užší africké environmentálníspolupráce, jak již ukládají různé smlouvy,např. čl. 56–59 smlouvy o Organizaci afric-ké jednoty o vytvoření Afrického ekonomic-kého společenství cestou úzkého partnerstvís mezinárodními integračními seskupeními(např. EU). V říjnu 1998 bylo podepsánomemorandum o životním prostředí, které sejiž např. odrazilo při podpisu dohody o vy-tvoření Východoafrického společenství v li-stopadu 1999 mezi Keňou, Tanzanií a Ugan-dou v institucionálním zakotvení spoluprácev oblasti životního prostředí.

Česká republika je aktivním účastníkempři řešení environmentálních problémů svě-ta včetně afrického kontinentu. V r. 1998 činila přímá environmentální pomoc 20,1mil. Kč, v r. 1999 vzrostla na 29,5 mil. Kča v r. 2000 dosáhla 30,5 mil. Kč. Z toho by-lo v r. 2000 téměř 44 % projektů realizová-no v afrických zemích s podílem na finanč-ním objemu 33 %. Podíl přímé a nepříméenvironmentální pomoci postupně vzrostl ze7 % v r. 1998 na 25 % v r. 2000 z celkovérozvojové zahraniční pomoci České republi-ky ve výši 345 mil Kč v r. 2000.

Environmentální projekty jsou realizová-ny v oblasti meteorologie, hydrologie, geo-logie, zalesňování, nakládání s odpady, eko-logického zemědělství, nových zdrojůenergie, čistší produkce mj. i v afrických ze-mích. Česká republika významnou měroupřispívá pravidelně do Environmentálníhofondu (5 mil. Kč), Mnohostranného fonduMontrealského protokolu o látkách, kteréporušují ozónovou vrstvu země (7 mil. Kč)a do dalších fondů mezinárodních environ-mentálních institucí a smluv.

Africký kontinent hraje v mezinárodníchenvironmentálních vztazích stále větší úlohu.Dokladem toho je, že jihoafrický Johannes-burg byl vybrán pro konání Světového sum-mitu o udržitelném rozvoji v září 2002.Ochrana životního prostředí v Africe, prosa-zování udržitelného rozvoje a snižování mírychudoby na tomto perspektivním kontinentuje v zájmu celého mezinárodního společen-ství. Ti, kteří již ve značné míře poškodili ži-votní prostředí v Evropě, v Severní Americea dalších regionech světa, by měli nesobeckypomoci tomuto kontinentu, aby se vyvarovalstejných civilizačních chyb a omylů v zájmuzáchrany planety pro celé lidstvo.

❍

Seznam použité literatury:

A New Vision for Africa’s Environment, Afri-can Ministerial Conference on the Environment,AMCEN Secretariat, UNEP Regional Office forAfrica, Nairobi, 2000.

Global Environment Outlook 2000, UNEP, Nai-robi, 1999.

World Resources 2000–2001, People and Eco-systems: The Fraing Web of Life, UNDP, UNEP,World Bank, World Resources Institute, Washing-ton, D. C., 2000.

Malmö Declaration of the First Global Forumof the Ministers of the Environment, 2000.

7MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2001

AFRIKA

Pozvolné objevování Afriky Evropanyv 15.–19. století spadalo časově v jednos brutálním obchodem s otroky, šířícím zlo-volně degradující pohled na jeho africkéúčastníky, a především oběti. V Hegelověfilosofii nalézáme Afriku vyčleněnu mimosvět sebevědomých dějin do vlastního pro-storu, zahaleného černou barvou noci.O pár generací později pak hektické kolo-niální rozdělení Afriky doprovází již zako-řeněný přezíravý postoj k lidem ocejchova-ným za primitivy. Ctihodným historickýmtématem se stala „kolonizace Afriky cizímirasami“.1) Veškerá smysluplná aktivitav afrických dějinách je připisována cizímdobyvatelům, a v konečné fázi koloniálnímimpériím.Tento článek si klade za cíl zma-povat v hlavních rysech, jak se přístupk africkým dějinám měnil v posledním půl-století. Jde tedy o dobu emancipace Afriky,prvních kroků nezávislých států a dále pakpřibývající politické nestability a hospodář-ských nezdarů. Počátkem 90. let, v době,kdy skončilo bipolární rozdělení světa, sestřetnou nálady afropesimismu s nadějemi,někdy bohužel brzy udušenými, že změnuk lepšímu přinesou pluralitní demokratickésystémy a hospodářská liberalizace. Přístu-py k dějinám ovlivňují ovšem stále také při-bývající archeologické, antropologickéa sociologické poznatky a uplatnění zájmů,orientací a metod soudobé historiografie.

Vývoj po 2. světové válce, který vyústilv likvidaci koloniální soustavy, otevřel ko-nečně dveře akademických institucí ději-nám Afriky, uznaným teprve nyní za vý-znamné téma vědeckého výzkumu a výuky.Nové, již nezpochybňované a nezpochybni-telné specializaci se nadále věnují evropští,američtí i domácí afričtí odborníci, pro něžse poznání a výklad afrických dějin stalyceloživotním povoláním. Hlavní směr rych-le se rozvíjejícímu oboru dala snaha rehabi-litovat Afričany jako subjekt, a tedy tvůrcesvých dějin. V tomto smyslu byl odmítnutdosud převládající eurocentrismus (tehdy seu nás psalo: evropocentrismus) a důraz bylpoložen na aktivní, státotvornou roli Afriča-

nů: od velkých středověkých říší až po státyvznikající tváří v tvář bezprostřednímuohrožení koloniálním záborem. Do úsilío poznání africké minulosti se vstřícně za-pojilo UNESCO. S jeho finanční a organi-zační pomocí byly rozvinuty mezinárodníprojekty soustřeďování a vydávání písem-ných pramenů k africkým dějinám a takésběru a publikace orálních tradic.

Významným výsledkem této fáze úsilío výklad afrických dějin se stala osmidílnámonumentální publikace General Historyof Africa.2) Na jejím vypracování se podíle-li vedle předních afrických a evropskýchhistoriků i čeští afrikanisté, zvláště Ivan Hr-bek; vydávání se bohužel vzhledem k těž-kopádnosti mezinárodní organizace i urči-tým materiálním potížím podstatně protáhloa překročilo hranice euforických let ranénezávislosti, která dílu vtiskla příznačné za-měření. V posledních svazcích se nicméněuplatnila již také hlediska mladší generace.Původní badatelský elán na nově zpřístup-něné půdě, spjatý s respektem k africké kul-tuře a schopnosti smysluplného vývoje a ta-ké s očekáváním rostoucího významuAfriky v nových podmínkách politické ne-závislosti, dal již v 60. letech vzniknouti původní české dvoudílné monografii Ději-ny Afriky, vypracované kolektivem vede-ným I. Hrbkem.3)

Je nepochybné, že významnou část histo-rických prací 50. a 60. let poznamenávalétos dekolonizace, který leckdy upadal aždo podob ideologie. Na místo opovržlivéhohanobení předkoloniální Afriky nastoupilačasto nekritická glorifikace. V téže doběvšak byly také založeny hlavní vědecké ča-sopisy a instituce věnované studiu africkýchdějin a rozeběhly se výzkumy věnovanéjednotlivým oblastem a etnickým skupi-nám. Značný pokrok zaznamenala od 60.let také archeologie, přestože rychlá zkázadřeva i jiných materiálů v tropickém pásmuzužuje její vyhlídky. Pokračuje zpracovává-ní archiválií a upřesnily se představy o způ-sobech práce s orální tradicí i s jinými me-todami rekonstrukce africké minulosti.4)

Velmi mnoho cenných poznatků přineslypráce afrických i evropských historikůo předkoloniálních společnostech, jejichekonomikách, obchodu, politických a so-ciálních institucích i o kolonialismu a jehodůsledcích.

Obecně dekolonizační orientaci nahradi-lo postupně zaměření sloužící k podpořebudování nových postkoloniálnich států, je-jichž legitimitu a integritu zaručilo usneseníOrganizace africké jednoty (OAJ) o neměn-nosti hranic. V nadnárodním, celoafrickémplánu namísto zavrženého eurocentrismuněkteří afričtí nacionalisté vytyčili jako je-ho logický protiklad afrocentrismus, kterývšak v některých extrémních formulacíchzahltili mýtizacemi minulosti a hledánímpomyslných identit. Vedle poněkud již opo-třebovaných idejí proudu négritude vystou-pily od 80. let do popředí oživené myšlenkyCheikha Anta Diopa o staroegyptském,a tudíž africkém základu světové civilizace.Novou pozornost k tématu soustředily jed-nak bantuistické práce Konžana T. Obengy,jednak Black Athena Angličana M. Berna-la.5) V tomto kontextu bývá jen málokdyreflektován zásadní rozpor mezi na jednéstraně oslavou černochů „kteří nic nevyna-lezli... nic neprozkoumali... a nic si nepod-robili“, v pojetí négritude (A. Césaire) a nadruhé straně jejich civilizačním průkopnic-tvím v pojetí Diopa a Bernala.6) Pojem afrocentrismus se mezitím stal oblíbeným,ale pramálo jasným ideologickým prvkemhistorických a filosofických reflexí, udržují-cích stálý kvas na amerických, nigerijskýcha dalších univerzitách (v americkém pro-středí v propojení s principem political cor-rectness) a komplikujících diskuse o afric-kých dějinách i perspektivách dalšíhoafrického politického a kulturního vývoje.7)

Rozpravy tohoto rázu se v 70. a 80. le-tech již zřetelně odtrhávaly od africké živéreality. Vojenské převraty a autoritářské re-žimy osobní moci a jediných státostran, hlásící se k té či oné straně bipolárně rozdě-leného světa, spolu se zaviněnými i nezavi-něnými hospodářskými nezdary a přírodní-mi pohromami přivedly většinu africkýchstátů do stavu stagnace či zřetelné bídy.Osmdesátá léta se obecně pro celý kon-tinent pokládají z hlediska rozvoje za ztra-cenou dekádu. Vyvstaly otazníky kolem samotných cílů a metod rozvoje, koncipo-vaných značně mechanicky podle západ-ních zdrojů. Tento stav postavil africké i mi-moafrické historiky před nová témata, jakojsou výklad příčin zaostalosti kontinentuv minulosti a nezdarů snah o rozvoj, výkladslabin postkoloniálního státu a nakonec i té-ma dějin bídy. Nová generace podrobila kri-tice romantický důraz na prostý fakt africkéčinorodosti bez skutečného výkladu součas-né politické a hospodářské bezmoci Afri-ky.8) Rozvinuly se nové podobory historic-ké práce: dějiny zemědělství, urbanizace,migrací za prací, lidové religiozity, gende-rových vztahů apod.

Ve studiích frankofonních i některýchanglofonních autorů byly až do konce 80.let výklady dosti často koncipovány marxis-


AFRIKA

AFRICKÁ sociální skutečnosta dějinyPo úporných diskusích vedených v 19. a 20. století o smyslu a úkolech prá-ce historiků není již asi třeba dokazovat, jak úzce vždy pojetí dějin souvisís dobou, kdy je formulováno. Přítomnost a minulost si vzájemně slouží zazdroje otázek a podnětů k lepšímu pochopení: minulých dějů i dneška. Mění-cí se přístupy k dějinám subsaharské Afriky poskytují k tomuto obecnému po-znatku množství dokladů až čítankově názorných.

LUBOŠ KROPÁČEK

ticky, později se prosadily spíše pojmya přístupy soudobé sociální antropologiea politologie (G. Balandier, J.-F. Bayart, G. Meillassoux, P. Chabal aj.). Joseph Ki-Zerbo se pracně vyrovnal s přeceňovánímgeografického determinismu a zdůraznilrůzné prvky nerovnoměrného vývoje naafrickém kontinentě. Jeho neméně respek-tovaný anglofonní protějšek J. F. Ade Ajayiz Nigérie napadl oba staré protikladné mý-ty, že Afričané neměli dějiny, nebo že na-opak tvořili dějiny plné slávy, jež přišel zni-čit kolonialismus. Ukázal zároveň nanepochybnou kontinuitu afrických dějina na potřebu pečlivého studia jejich vnitř-ních hybných sil. Mladší historikové zdů-raznili potřebu širších interdisciplinárníchpřístupů ke studiu africké bídy. Historicképráce se stále více propojují s výzkumy so-ciálních věd.

Vlna afropesimismu, která silně zasáhlapřemýšlení o Africe v době celosvětové pa-radigmatické změny 1989/90, vyproduko-vala i nové, nevlídné vnější pojetí kontinen-tálních dějin. V nejkoncentrovanější,značně drsné podobě je představil B. Luganz Lyonu. Kriticky odsoudil koncepci Gene-ral History of Africa a věrohodnost orálníchtradic. Sám pak vylíčil africké společnostijako inherentně špatné. I atlantický obchodotroky vykládá jako přirozené pokračovánívnitroafrické brutality a otrokářství. Mírpřinesl kontinentu podle Lugana teprve ko-lonialismus. Zbrklá dekolonizace otevřelaznovu stavidla všemožným zlům a úpad-ku.9) Luganovo pojetí vzbudilo příznivouodezvu pouze u části publicistiky, nikoli vevážném bádání.

Devadesátá léta přinesla řadu zklamáníz nezdarů demokratizačních a liberalizač-ních snah a z recidiv konfliktů a vražedné-ho násilí. Na druhé straně pokojný přechodk demokracii v duhově pestrých „rasových“a sociálních poměrech v Jihoafrické repub-lice ukázal, že i ve složitých podmínkáchexistují možnosti důstojných řešení. Na sa-mém konci století dospěla ke křehké demo-kracii i nejlidnatější africká země Nigérie.Na nejchudším, nejzaostalejším kontinentuse stále hovoří o naději, vyjadřované dnesjihoafrickým heslem africké renesance.

Nejsmysluplnější souborné pojetí dějinkontinentu představuje dnes zřejmě mono-grafie cambridgeského historika Johna Ilif-fa Africans, the history of a continent(1995). Její český překlad Afrika a Afriča-né, dějiny kontinentu by měl vyjít v Prazeletos v létě. Iliffe oproti oběma monumen-tálním kolektivním osmisvazkovým histo-riím z minulých desetiletí dává výkladuafrických dějin odlišně odstíněnou jednotí-cí dynamiku a smysl. Nalézá je ve staletémúsilí kolonizovat a zalidnit rozsáhlé nehos-tinné oblasti kontinentu. Politické a sociál-ní instituce sloužily právě tomuto účelu,státní forma k tomu nebyla vždy nutně po-třebná. V zápase s těžkým přírodním pro-středím a ve sporých kontaktech se Starýmsvětem si Afričané osvojili mimořádnou fy-zickou zdatnost a zároveň etický kodex

odolnosti vůči utrpení. Koloniální doba ne-narušila kontinuitu vývoje a jeho stále seobnovujících eklektických forem slouží-cích cíli přežít. Přinesla však řadu inovací,zvláště zdokonalení komunikací a zdravot-ní péče. Před trvalou snahou o demografic-ký růst se tak otevřela uhlazená cesta, oby-vatelstvo afrických zemí se během 20.století bezprecedentně zmnohonásobilo.Koloniální nadvládu nebylo možné udržet.Demografický růst Afričanů přivedl nako-nec ke krachu i apartheidní uspořádánív Jižní Africe. Tytéž faktory ale působí po-tíže i nezávislým státům, jejichž vnitřní sla-bost plyne z jejich chyb i z tradičních rysůafrických společností. I ty vykládá Iliffes jasným nadhledem historika obeznáme-ného s kontinuitními prvky africké politiky,hospodářství i kultury.

Překlad Iliffovy knihy spolu s upřesňují-cími výklady o dnešním africkém státě, kte-ré k nám přinášejí materiály z prosincovékonference Afrika 2000 (zvl. J.-F. Bayart, P. Chabal, P. Geschiere a P. Skalník), pro-hloubí letos podstatnou měrou naše porozu-mění bolestným problémům neprávem mar-ginalizovaného kontinentu.

❍1) Tak H. Johnston: A History of colonization

of Africa by alien races, Londýn 1899, revid.1913. Díla z počátku 20. stol. připisují veškerousmysluplnou aktivitu v afrických dějinách cizímdobyvatelům – od „Hamitů“ po Evropany.

2) General History of Africa, 8 svazků,UNESCO, London, 1981–93. Práce vyšla takéfrancouzsky Histoire générale de l’Afrique, a ve


AFRIKAzkráceném vydání v několika dalších evrop-ských i afrických jazycích. Jako editor býváuváděn J. Ki-Zerbo, každý svazek má ovšemsvé další redaktory. Zhruba v téže době vydalibritští historikové obdobně osmidílný soubor R. Oliver a J. D. Fage: The Cambridge Historyof Africa, Cambridge, 1975–86.

3) I.Hrbek: Dějiny Afriky I-II, Praha, 1966.4) Dobrým úvodem ke studiu afrických dějin,

užívaným na univerzitách v SRN, je L. Harding:Einführung in das Studium der AfrikanischenGeschichte, Münster, LIT, 1994. Trvalou hodno-tu si ovšem uchovává Ki-Zerbův metodologickýúvod k I. svazku General History of Africa.

5) M. Bernal: Black Athena: The AfroasiaticRoots of Classical Civilization, I. The Facbrica-tion of Ancient Greece, London, 1987, a BlackAthena II. The Archaeological and Documenta-ry Evidence, London, 1991. O rozsáhlé meziná-rodní diskusi, kterou Bernalovy knihy vyvolaly,referovala na prosincové konferenci v Praze L. Drozdíková. Její studie vyjde ve sborníkuz konference Africa 2000.

6) Srv. L. Kropáček, „Afropessimism andHistory“, in Ex Pede Pontis, Praha, Orientálníústav, 1992. s. 111–120.

7) Nejobsažnější souhrnnou analýzu podáváS. Howe: Afrocentrism, London and New York,Verso, 1998.

8) Vážná zamyšlení nad potřebou nové histo-rie v Africe shrnuje B. Jewsiewicki and D. New-bury (eds.): African Historiographies. AfricanHistory for Which Africa? Beverly Hills, Cali-fornia, Sage Publications, 1986.

9) B. Lugan: Afrique, l’histoire a l’endroit,Paris, Perrin, 1989. Na knihu navazuje neménětvrdá kritika vývoje afrických států po nezávis-losti B. Lugan: Afrique, bilan de la décolonisa-tion, Paris, Perrin, 1991.

Základní přehledEtiopsko-eritrejská válka začala jako

hraniční konflikt 6. května 1998. V tomtoboji zahynuly 123 tisíce etiopských a 65tisíc eritrejských vojáků1). Válka skončila 18. června 2000. Velký podíl na jednánícho jejím ukončení měly Spojené státy a Or-ganizace africké jednoty (OAJ).

Mnoho současných historiků srovnávaločasto způsob vedení této války s metodamiboje, které byly použity v první světové vál-ce v Evropě. Etiopie například běžně posí-lala své málo vycvičené a nuceně nasazenévojenské odvedence a v některých přípa-dech i civilisty do zaminovaných oblastí,aby jejich životy obětovala na další postupsvé armády.2) Důsledkem této kruté válkybyla také emigrace více než jednoho milio-nu civilistů, kteří obývali ohrožené oblasti,do sousedního Súdánu a jiných oblastí obouválčících zemí.

Etiopie je podle statistik OSN třetí nej-chudší zemí světa. Přesto našli vládnoucípředstavitelé dost finančních prostředků navedení dvouleté války. Peníze na nákup vo-jenských zbraní byly přesunuty z rozpočtuna rozvoj státu. Před zahájením války v ro-ce 1998 měla Etiopie v rozpočtu na obranustátu 100 milionů amerických dolarů. V ro-ce 2000 se tento zdroj financí zvýšil na 533miliony USD.3) Navíc byl mimo tento roz-počet utracen každý den po dobu dvou letjeden milion USD, tedy dohromady vícenež 730 milionů USD.

V současné době vládne v Etiopii Tigrej-ská lidově-osvobozenecká fronta (TigrianPeople’s Liberation Front – TPLF) a v Erit-reji Eritrejská lidově-osvobozenecká fronta(Eritrean People’s Liberation Front –EPLF). V minulosti TPLF a EPLF velmi úz-ce spolupracovaly, především během osvo-bozenecké války v Etiopii proti vládnoucístraně Mengistu Haile Mariama. Napříkladv roce 1982 poslala TPLF své zkušené, dob-ře vycvičené a kvalitně vyzbrojené vojákyna pomoc EPLF do známé akce „Červenáhvězda“, kterou chtěla etiopská vláda zlikvi-dovat EPLF. Vzájemně se podporující fron-ty dosáhly v roce 1991 svržení vlády Men-gistu Haile Mariama. V té době patřilaEritrea mezi etiopské provincie, samostat-nost získala prakticky až v roce 1993.4)

TPLF a EPLFTPLF a EPLF mají společné kořeny. Čle-

nové obou front jsou příslušníky národa Ti-gray, pocházejí ze stejné oblasti severní Eti-

opie, hovoří stejným jazykem a vyznávajístejné koptské ortodoxní náboženství. Roz-dělujícím faktorem se stala hraniční čára,která vznikla na jejich území v roce 1889,kdy etiopský císař Minilik II. přenechal po-lovinu oblasti italským kolonizátorům.Území obsazené Itálií dostalo název Eritreaa zůstalo italskou kolonií až do roku 1941.Od roku 1941 do roku 1952 byla tato oblastpod vojenskou správou Velké Británie. Po-dle rezoluce OSN z roku 1950 byla v roce1952 Eritrea začleněna do Etiopsko-eritrej-ské federace, kde setrvala do roku 1962.V tomto roce se stala provincií etiopskéhostátu. V roce 1991 vytvořila EPLF pro úze-mí Eritrey prozatímní vládu, která v roce1993 zorganizovala referendum. Na zákla-dě výsledků hlasování obyvatelstva, kterérozhodlo 98 procenty hlasů o samostatnostistátu, se stala Eritrea mezinárodně uznáva-ným státem a byla začleněna do OSN.5)

TPLF a EPLF vyšly ze stejného základumarxisticko-leninské ideologie. TPLF sle-dovala albánský model a EPLF sovětskýmodel. Obě lidově-osvobozenecké fronty sikladly za cíl získat územní samostatnostEritrey a Tigraye. TPLF později ustoupilaod původního politického programu a jejímhlavním záměrem se stalo mocenské ovlád-nutí Etiopie za podpory USA.

Jádro konfliktu mezi Etiopií a Eritreou

Obecně se dá říci, že hlavním důvodemtragické války mezi Etiopií a Eritreou bylnacionalismus národa Tigray z území Etio-pie a z toho plynoucí zájem o rozšířeníúzemní oblasti Tigray.

První rozpínavost Tigraye se projevilav roce 1991 při novém dělení území Etiopiepodle národů. Tigrejští zastánci tvrdé nacio-nalistické linie získali dva okresy ze severníprovincie Gondor, která historicky patřila ná-rodu Amhara. Výhodou bylo především stra-tegické mezinárodní spojení s přístupemk hranici se Súdánem.

V roce 1997 publikovala regionální vládatigrejského státu mapu federální Etiopie, nakteré byla zobrazena část oblasti Eritrey ja-ko území Tigraye. Reakcí na tuto neústavníakci byla žádost eritrejské vlády Etiopii,aby byla vytvořena komise pro řešení hra-ničního problému. Komise zasedala pouzejednou v eritrejském hlavním městě Asma-ře a nedošla k žádnému závěru. Druhé jed-nání komise se uskutečnilo v Addis Abeběa během jejího jednání začal na spornémúzemí vojenský ozbrojený konflikt, při kte-


AFRIKArém příslušníci etiopské pohraniční armádyzabili několik eritrejských vojáků.

Jako člen OSN mohla Etiopie řešit tentohraniční konflikt politickou cestou, napříkladjednáním u Mezinárodního soudního dvoruv Haagu. Přesto raději volila cestu příméhoozbrojeného střetu a nerespektovala zájemsvého lidu. Neřešila hrozící hladomor, přikterém hladovělo více než 10 milionů oby-vatel Etiopie, a raději obrátila mezinárodnípozornost na tento válečný konflikt.

Na jádro konfliktu je také třeba nahléd-nout z pohledu historického vývoje.

Etiopsko-eritrejská federace1952–1962

V roce 1950, kdy rozhodovalo Valnéshromáždění OSN o řešení otázky budouc-nosti území Eritrey, bylo velmi obtížné roz-hodnout mezi dvěma převládajícími názory.Jedním z nich byla myšlenka začlenit Erit-reu do etiopského státu, druhou byla myš-lenka na vytvoření samostatného státu. Ne-šťastným kompromisem těchto dvoumožných řešení se stalo vytvoření Etiop-sko-eritrejské federace.

Rozdělení moci ve federativní struktuřestátu bylo následující: Federativní vládakontrolovala obranu státu, zahraniční a fi-nanční politiku státu, zahraniční obchoda vnitřní komunikační systém. Občanstvíbylo společné. Eritrea měla vlastní státnísymboly, vládu, parlament a soud pro oblastvnitřních záležitostí. Oficiálními jazyky stá-tu byly tigrejština a arabština. Stát Etiopiebyl řízen jako absolutní monarchie a uzná-vaným státním jazykem byla amharština.

Etiopie už od začátku jednání Valnéhoshromáždění OSN o Eritreji důrazně protes-tovala proti uznání státních symbolů a jazy-ků v Eritreji. Po vytvoření federální struktu-ry státu se objevil další neakceptovatelnýprvek pro autokratickou vládu císaře HaileSellasie. Tím byl svobodný tisk, ve kterémobčané na základě demokratických principůvyjadřovali své názory na sociální, ekono-mické a politické dění v zemi.

Federální vláda uvěznila většinu redakto-rů eritrejských novin a zakázala činnost po-litických stran. Autonomní struktura demo-kracie v Eritreji postupně zanikla. Dne 14.listopadu 1962 byla zrušena federální struk-tura a Eritrea se stala jednou ze čtrnácti pro-vincií etiopského státu.

Vznik a vývoj eritrejského osvobozeneckého hnutí

Velký vliv na vznik a vývoj eritrejskéhoosvobozeneckého hnutí mělo několik faktorů.Základním faktorem bylo zničení demokratic-ké politické struktury v Eritreji spolu s posta-vením politických stran mimo zákon. Také ja-zykový konflikt, způsobený násilnýmvyloučením tigrejštiny a arabštiny z veřejnéhoživota a nastolením amharštiny jako jedinéhoúředního jazyka, byl silným faktorem, jenžovlivnil nepokoje a v konečném důsledkuvznik eritrejského osvobozeneckého hnutí.

V roce 1960 byla v Káhiře založena Erit-rejská osvobozenecká fronta (Eritrean Libe-

ETIOPSKO-ERITREJSKÁVÁLKA 1998–2000 ALEMAYEHU KUMSA

ration Front – ELF). Její politický programbyl založen na získání úplné nezávislostiEritrey na Etiopii. Hlavní přestavitelé ELFpocházeli z různých etnických a nábožen-ských skupin.6)

Boje za osvobození začaly 1. září 1961.Během této války se objevilo v ELF několikrůzných názorových proudů, které vedlyv říjnu 1972 k odštěpení další organizaces názvem Eritrejská lidově-osvobozeneckáfronta (Eritrean People’s Liberation Front –EPLF). Obě tyto fronty bojovaly společněproti etiopské armádě a jejich cílem bylodostat pod kontrolu celé území Eritrey. ELFpostupně zeslábla a úplně zanikla. Na cestěza svobodou zahynulo do roku 1991 65 tisícbojovníků. Ztráty na etiopské straně nebylynikdy zveřejněny.

Založení TPLF a její cesta k mocenskému ovládnutí Etiopie

Tigrejská lidově-osvobozenecká fronta(Tigrian People’s Liberation Front – TPLF)byla založena v roce 1975 v západní provin-cii Tigray malou skupinou univerzitních stu-dentů. Svůj politický program zveřejnilav roce 1976. Uvádějí se v něm především dů-vody k nezávislosti Demokratické republikyTigray. V roce 1985 byla v rámci TPLF za-ložena Marxisticko-leninská liga Tigray(Marxist Leninist League of Tigray –MLLT), která zajišťovala ideologickou čisto-tu TPLF. Třemi jejími hlavními představitelise stali Meles Zenawi a Sebhat Nega, kteřípocházejí z urozených šlechtických rodin,a Aregai Berhe, syn významného právníka.7)

V roce 1989 přijal americký velvyslanecv Súdánu James Cheek Melese Zenawiho,jako představitele TPLF. Ve stejném rocenavštívil Melese Zenawi Velkou Británii, kdehovořil o svém obdivu k albánskému mode-lu socialismu. Tento názor však raději zaml-čel při své návštěvě Washigtonu v roce 1990.

V roce 1990 založila TPLF Ethiopian Pe-ople’s Revolutionary Democratic Front –EPRDF, kterou použila jako zastřešující or-ganizaci revolučního hnutí pro celou Etio-pii. Ta však byla zcela pod kontrolou TPLF.

Důvodů, proč došlo k rozpadu Mengisto-va režimu, bylo několik. Jedním z nich bylynepokoje v etiopské armádě způsobené dlou-hodobou válkou v Eritreji, pro niž začalychybět finanční prostředky. V důsledku poli-tických změn ve střední a východní Evropěnemohl Mengistu Haile Mariam počítat s di-plomatickou a materiální podporou. Když sesituace stala neudržitelnou, uprchl Mengistudo azylu v Zimbabwe, který pro něj připravi-la vláda Spojených států. Proto mohlo dojítv roce 1991 k obsazení hlavního města AddisAbeby ozbrojenci TPLF a EPLF.

Složení vlády Etiopie 1991–2000Po dobytí Addis Abeby v květnu 1991 se

vlády ujala TPLF a svým prvním rozhodnu-tím rozpustila bez jakéhokoli finančníhovyrovnání demoralizovanou Mengistovumnohonárodnostní armádu, čítající 600 ti-síc vojáků, obvinila její velitele z válečnýchzločinů a uvěznila je.


AFRIKA

výsled-kům místních a re-

gionálních voleb v roce 1992.10)Od této doby vládne jako jediná politická or-ganizace v Etiopii EPRDF, kterou kontrolujepolitická elita Tigray, doplněná politickouelitou národa Amhara, resp. představitelůEtiopského demokratického hnutí (EthiopianPeople’s Democratic Movement – EPDM).Například 43 z celkových 53 členů vedeníEPRDF je zastoupeno touto elitou národůTigray a Amhara.

Národy v Etiopii, především národ Oro-mo, Somali-Ogadeni a Sidama, které ne-mohly řešit své národnostní problémy míro-vou cestou, se rozhodly pro ozbrojený bojproti diktátorské vládě EPRDF/TPLF.Z mnoha informačních zdrojů vyplývá, žese tak etiopská vláda rozhodla odvést po-zornost etiopského lidu od vnitřních kon-fliktů k vnějšímu nepříteli.

Politika EPLFPolitika EPLF byla založena na myšlen-

ce vytvoření unitárního státu. Eritrea je stá-tem řízeným z jediného centra navzdory to-mu, že v něm žije devět různých národůvyznávajících jak křesťanství, tak islám.Národnostním jádrem EPLF je národ Ti-gray, který představuje více než 50 procentobyvatelstva této země obývající jižní částEritrejské vysočiny.

Od vzniku státu Eritrea v roce 1993 seneuskutečnily jediné svobodné volby. EPLFmá plné zastoupení ve vládě a v parlamen-tu. V zemi je zakázána svoboda tisku a svo-boda projevu.

Závěr

Z výše uvedených skutečností vyplývá, žeani unitární vláda Eritrey, ani federální vlá-

Milice TPLFtvořené sedmiprocentní národnost-ní menšinou Tigray se staly základem pronovou etiopskou armádu. TPLF sestavilanovou vládu Etiopie a jejím samozvanýmprezidentem se stal vůdce TPLF Meles Ze-nawi. Mesfin Seyoum, který v TPLF zastá-val funkci vedoucího zahraničního odděle-ní, obsadil místo ministra zahraničních věcía Siye Abraha, jenž velel osvobozenecké ar-mádě TPLF, se stal ministrem obrany. Os-tatní členové vedení TPLF obsadili klíčovéministerské funkce.

V rámci pokusu uklidnit ostatní národyv Etiopii zorganizovala TPLF v červenci1991 mírovou konferenci. Byla podepsánacharta přechodného období, která byla po-užita jako základní zákon země po zrušeníústavy. Tuto chartu podepsali představiteléostatních osvobozeneckých hnutí.8) Nejsil-nější z nich – Oromská osvobozenecká fron-ta (Oromo Liberation front – OLF) – bojujeza nezávislost národa Oromo od roku 1974.Na základě jednání mírové konference obsa-dili představitelé jiných národů než Tigraydalší, méně významná místa v etiopské vlá-dě. Na přechodnou dobu dvou let byl vytvo-řen parlament, který měl zastávat předevšímzákonodárnou funkci. Původní myšlenka, žeparlament bude obsazen podle procentuální-ho zastoupení jednotlivých národů Etiopie,byla porušena. Například národ Oromo, jenžpodle statistik tvoří 50 procent obyvatel ze-mě), získal pouze 12 mandátů9). Největšíprocento dostala EPRDF, uváděná také jakoEPRDF/TPLF, tedy 32 z celkových 87 míst.

V roce 1992 odstoupilo z parlamentua vlády mnoho představitelů osmnácti národ-ních organizací na protest proti násilné poli-tice EPRDF, proti jejímu zásadnímu porušo-vání lidských práv, proti jejím politickýmvraždám a také na protest proti neregulérním

da Etiopie nejsou vlády fungující na zákla-dě demokratického principu. V případě, žeby v těchto státech byly uplatněny demo-kratické zásady, jistě by raději obě stranypřistoupily na řešení hrozícího válečnéhokonfliktu mírovou cestou.

Ačkoli se stále vedou spory o tom, kterástrana válečný konflikt opravdu začala, těž-ko se dají přehlédnout důvody, jež měla Eti-opie pro vedení této války. Je zřejmé, že ná-silnou mobilizací se vláda Etiopie snadnozbavila některých svých politických odpůr-ců z oromské a somaliogadenské oblasti. Ta-ké způsob boje, jejž zvolila, svědčí o ne-smírné krutosti, kterou během válkyaplikovala na vlastní civilní obyvatelstvo.Otřesnou zkušenost přinesl z bojů britskýzpravodaj David Hirst. Dne 18. května 1999napsal v The Guardian: „Jsou to nevinníoromští zemědělci, kteří byli vybráni jakolidský zametač min, a tigrejští důstojníci,kteří jdou za nimi se zbraní v ruce jako hroz-ba.“11) Meles Zenawi, hlava etiopského stá-tu, odpověděl na otázku oficiálních etiop-ských vládních novin, proč se tak dělo,takto: „Když šla naše armáda do ofenzivy,narazila na zaminovanou oblast. V této situ-aci nebyl čas, aby experti pole odminovali.Proto jedinou alternativou bylo přivést lidi,kteří by zametli miny svýma nohama“.12)Několik tisíc zemědělců tak umožnilo etiop-ské armádě prorazit eritrejskou linii a obsa-dit část eritrejského území.

❍

Použitá literatura1) Sagalee Haaraa, May 2001, No. 33, str. 14.2) Coalition to Stop the Use of Child Soldi-

ers. July 11, 2000.http://www.africanews.org/east/stori-

es/20000711/20000711-feat1html accessed 12.7. 2000.

3) Jane Perlez, The New Times, May 22, 2000.4) Tekeste Negash and Kjetil Tronvoll. Brot-

hers at War. Making Sense of The Eritrean-Et-hiopian War. James Currey, Oxford 2000.

5) Elias Habte Selassie. Life and peace Insti-tute, Nairobi, Kenya. A Clash Between Incom-patible Identities.

http://www.visafric.com/news–file–/.../.A–clash–between– incompatible–identities.asp.tm.accessed 12. 4. 2001.

6) Democratic and Peaceful TransitionalConference of Ethiopia. Negarit Gazeta 22ndDay of July 1991, Addis Abeba, Ethiopia.

7) John Cohen and Dov Weintraub, Land andPeasants in Imperial Ethiopia. The Social Back-ground to a Revolution. Van Gorcum and Comp.B.V. - Assen, The Netherlands 1975, str. 25.

8) An Evaluation of the June 21,1992, Electi-on In Ethiopia. National Democratic Institutefor International Affairs and African AmericanInstitute. 1992, str. 6–7.

9) John Markakis, National and Class Con-flict in the Horn of Africa. Cambridge Universi-ty Press.1987 str. 105–145.

10) Tecola W. Hagos, Democratization? Ethio-pia [1991–1994] A personal view. Khepera Pub-lishers, Cambridge MA 021139. 1995 str. 5–9.

11) David Hirst, (The Guardian U.K.), Tues-day 18, 1999.

12) Xopia vol. 7., no. 9, Miazia 1992 in Am-haric Language.

ÚvodAfrické studie a rozvojové studie navzá-

jem těsně souvisejí a v mnoha ohledech ko-incidují. S tímto vědomím zaměřuji své stu-dijní pojednání na některé aspekty nedávnérozvojové diskuse. Tyto aspekty/principy setaké dají aplikovat na africké studie.

Cílem tohoto příspěvku je demonstrovatvýznam využívání ústních svědectví přizkoumání aspektů zkušenosti z přechod-ných fází v rozvojových společnostech.Užitečnost shromažďování toho, co lidé ří-kají a co si myslí, se prokáže na pozadísoučasné rozvojové diskuse. Obecný slov-ník rozvoje byl v posledních dvou desítile-tích značně rozšířen, ale tato studie se odtéto rozšířené definice rozvoje odchyluje.Používá rozvojového slovníku, který zdů-razňuje lidské podmínky, vztahy, sféry pů-sobnosti a hodnoty. Dotkne se letmo vý-znamu a potřeby využívání ústníchsvědectví a bude uzavřena odkazem na vý-zkumný projekt studia prostoru a místav neformálních sídlištích v Grahamstownuv Jižní Africe.

K diferentní definici rozvojePo prvních třech „rozvojových deká-

dách“ (počínajících v šedesátých letech„větrem změn“, přinášejícím některé dale-kosáhlé důsledky, pokud šlo o politickéuspořádání v zemích takzvaného třetíhosvěta) nabylo hledání definitivního vymeze-ní rozvoje nové síly. Konvenční definicerozvoje jako procesu řízeně (determinova-ně) kontrolované změny vedoucí k ekono-mickému růstu, politické autonomii a soci-ální rekonstrukci (srv. Varma 1980: 15) sezdála být zcela nepostačující. Takzvaní roz-vojoví experti si uvědomili, že lidstvo jakocelek nepostupuje kupředu v podstatě stej-nou evoluční cestou.

Hledání diferentní definice rozvoje kladedůraz na potřebu zahrnout též takové proce-sy, které předcházejí a provázejí politickou,ekonomickou a sociální transformaci. Tytozměny ve vnímání, sklonu a postoji mohoubýt vyjádřeny v konceptech, jimiž se zabý-váme, abychom nalezli souvislosti a analy-zovali spletitosti rozvoje. Jazykový systém,který používáme k popisu specifickéhoaspektu našeho světa, pomáhá „... předvéstnáš svět“ (Capra 1996: 282). Slova jsou vý-chodiskem pro vyjádření toho, jak vidímenaši sociální realitu. Uváděním, zdůrazňo-váním a kombinováním slov sestavujemevýpověď o složité povaze této reality. Kom-pilace rozvojového slovníku Roberta

Chamberse demonstruje hledání nové defi-nice a je příkladem takové výpovědi.

Rozvojový slovníkLidské podmínky – schopnosti, depriva-

ce, oprávnění, životní pohodaOrganizace, moc a vztahy, zodpovědnost,

zmocnění, participacePole působnosti, dimenze – občanská

společnost, vládnutíHodnoty – demokracie, rovnost, lidská

práva, udržitelnost(Chambers, 1997: 1745)Diferentní definice rozvoje bude tedy

pracovat s komponenty obsaženými ve sho-ra uvedeném rozvojovém slovníku. Ty zahr-nují uspokojování základních potřeb v šir-ším slova smyslu: nejenom potravu,odívání, přístřeší a jiné hmatatelnější potře-by, ale i právo žít smysluplným životem.Rozvojové úsilí musí být založeno na pre-mise, že všichni lidé zasluhují respekt(úctu) a chtějí, aby se s nimi jednalo jakos důstojnými jedinci. To je základ rozvojesoustředěného na člověka.

Neměnná výzva rozvoje má zajistit lepšíživot. Rozvojové projekty budou zajistéchtít přinést hmotné výhody, ale ve smyslukomplexního cíle rozvoje by rozvojové pro-jekty měly především napomoci zvyšováníúrovně lidského dostatku.

Vědomí lidí, že mohou být něčím víc,než jsou, a akceptace širších výhod rozvojenejsou nikdy inherentně kumulativní. Pro-gramy iniciování rozvojového úsilí musejíklást důraz na myšlenku, že pokrok je zá-vislý na ustavičném utvrzování úmyslua odhodlání zajistit smysluplný život (srv.Perroux 1983: 40–53). Rozvoj bude mítlepší vyhlídky na úspěch, jestliže lidé vtělíspecifické mínění o svém životním světě dosvé touhy zlepšit svou situaci.

To nás přivádí k představě žádoucíhosměru, která klade mínění a specifickéokolnosti, v nichž dění probíhá, do centraanalýzy. To implikuje přístup zdola, a nikolishora. Volí za svůj výchozí bod individuál-ní rozhodování a interakční procesy vztahu-jící se k vytváření mínění. Rozvoj musí býtpevně založen na lidském dostatku, a protokaždý rozvojový program se bude muset za-měřovat na způsoby zjišťování, jak lidskýdostatek definují sami lidé.

Skutečnost, že rozvoj musí být nahlíženjako vytváření koordinace pro realizaciosobnosti každého jednotlivce, souvisís premisou, že mínění je základní součástítohoto konceptu. Rozvoj nemůže být chá-


AFRIKA

Zkušenosti a míněnítěch, kteří žijí na okrajispolečnosti JAN K. COETZEE


pán pouze jako mechanismus prostředků,jimiž člověk může vylepšit své materiálnípodmínky. Bude také muset být popisovánjako vize transformace a záchrany: stává seohniskem aspirace lidí, představující směrdefinovaný jako nejpotřebnější (Berger1976: 33). Z tohoto důvodu musejí lidé par-ticipovat na fundamentální volbě.

Lidé mají schopnost vytvářet svět před-stav, a v zájmu pochopení sociální reality,ve které žijí, musejí být rozvojové studie za-loženy na způsobu, jakým sami účastnícivnímají sociální situace.

Shromažďování toho, co lidé říkajía co si myslí: využívání ústníchvýpovědí

Tato studie se zabývá hodnotou využíváníústních svědectví při zkoumání rozvojovýchzkušeností. Výše použitá definice rozvoje za-hrnuje aspekty lidských podmínek (schop-ností a dostatku), lidských vztahů (participa-ce a zodpovědnosti) a lidských hodnot(demokracie a udržitelnosti). Zdůraznilijsme, že slova jsou východisky při vysvětlo-vání naší sociální reality. Lingvistickýsystém napomáhá evokaci našeho světa.

Využívání výpovědí při zkoumání rozvo-

jových společností implikuje nasloucháníhlasu a zkušenostem lidí – řadových lidí.Ústní svědectví mohou skýtat komunitámmožnost participace při sestavování jejichvlastní agendy a předkládání jejich vlast-ních stanovisek. „Mluvení je akt moci, a aktnaslouchání vyžaduje respekt k mluvícímu“(Slim a Thompson 1993: 3). „Jedním z dů-vodů, proč chudé komunity jsou tak zřídkaslyšeny, je dokumentární zkreslení – zkres-lení v psaném slově – projevující se vevšech klíčových fázích rozvojového pláno-vání, realizace a vyhodnocování. Lidé ne-jsou dostatečně konzultováni...“ (Slima Thompson 1993: 4).

K nedostatečnému konzultování docházínejen pokud jde o rozvojové strategie for-mulované shora dolů. Lidé často nejsou do-statečně konzultováni ani komunitními or-ganizacemi, o nichž se předpokládá, že majína srdci jejich zájmy. Mluvčí osvobozova-cích hnutí (zájmových skupin), kteří jsoumimo rozvojový establishment, nejsou vy-jmuti z vyžadování konzultací. Být nej-chudší z chudých často znamená být igno-rován z obou stran – těmi u moci i těmi, kdovystupují jako mluvčí.

Používání výpovědí se vztahuje nejen na

skryté hlasy (lidi, kteří by měli být slyšeni).Zahrnuje též skryté sféry zkušenosti –aspekty zapojení do kulturního života, ja-kož i způsob, jakým jedinci žijí svůj každo-denní život. Ústní výpovědi jako osobnísvědectví mohou postihovat různé sféry ži-vota (rodina, práce, využívání komunálníchzařízení, zdravotní potřeby i spotřebitelsképožadavky). Tato studie ilustruje využitíosobních vyprávění k vyjevování skrytýchhlasů (těch nejchudších), jakož i skrytýchsfér (poznávání místa a prostoru).

Sílící smysl pro společnost a sociální se-bevědomí/kolektivní reprezentaci můževést od zapojování k procesu konzultování.Při ústních projevech se preference a pro-blémy stávají konkrétnějšími, a mohou sevyjevit možnější řešení. Při jejich hlasitémvyjádření mohou lidé začít problémy chápata pracovat na jejich řešení. Koneckoncůjsou experty na svůj vlastní život.

Poznávání místa a prostoruProstorový rámec, v němž lidé žijí své

každodenní životy (tj. jejich domov, jejichsousedství a jejich bezprostřední okolí),hraje důležitou roli ve způsobu vnímánívlastního životního světa. Prostor a místoovlivňují lidský život. Formují mnohé cha-rakteristiky daného společenství i širší spo-lečnosti. Prostorové prostředí vytváří rámecmožností života jednotlivce. V tomto kon-textu se uplatňují menší struktury nebo pro-cesy vztahující se k fungování bezprostřed-ní komunity. Tento kontext skýtá jedincůmmožnosti vyjadřovat své mínění, kreativněse začlenit, využívat příležitostí k volběa podílet se na materiálních statcích.

To je teorie; ideální situace: Vaše bezpro-střední okolí poskytuje základ pro nashro-mažďování sdíleného mínění, skupinovousoudržnost, kolektivní přesvědčení a kolek-tivní řešení problémů. To, kde žijete a jakvnímáte své prostorové prostředí, ovlivňujezbytek vaší existence. Tam, kde značný po-čet jedinců příznivě vnímá malé struktury,jakož i širší institucionální praktiky jejichspolečenství, můžeme očekávat, že se pro-jeví skupinová soudržnost a kolektivní řeše-ní problémů. Váš prostor a místo vytvářejístyčný bod pro mikro (individuální začleně-ní) i makro (společnost jako celkovou reali-tu).

Výzkum, o němž pojednává tato studie,soustřeďuje pozornost na vnímání místaa prostoru mezi lidmi, kteří si nezákonnězabrali pozemky ve velkém městě Gra-hamstownu (ve východní Kapské provinciiJižní Afriky) a kteří si na těchto pozemcíchpostavili neformální obydlí.1) Jelikož po-zemky, na nichž byla neformální obydlízbudována, byly obsazeny nezákonně, mlu-ví se o těch, kdo tyto stavby stavějí, jakoo squatterech.

Bezdomovectví mezi zejména africkouskupinou v regionu Albany ve východnímKapsku (jako i v jiných částech Jižní Afri-ky) není nový fenomén. Nedostatek obydlívedl po desítiletí k budování ilegálních sta-veb na periferiích formálních městských

13

AFRIKA

tegiích každodenního ekonomického přeží-vání některých z těch, kteří žijí v neformál-ních obydlích. Ale „město“ pro většinu lidínesahá dál než za první velké nákupní tržiš-tě (Old Market Square). Nakupují hlavněu „spaza“ stánků a v menších tradičních ob-chodech: do značné míry tísněni neformál-ním charakterem svého bydlení, nikoli v ta-kovém postavení, aby si mohli dovolit častonavštěvovat hlavní obchodní čtvrť. Většinaz těch, kteří chodí do města, se nijak nezmi-ňuje o tom, že by používali některé z gra-hamstownských zařízení, jako je pošta, ve-řejná knihovna nebo informační služba.Tísní je prostředí strádání. Cítí se být naokraji společnosti (v konkrétním slovasmyslu i v přeneseném smyslu: izolováni odměstských aktivit – bezmocní a zranitelní).

Abychom mohli získat nějakou bližšípředstavu, jak respondenti vnímají své bez-prostřední okolí, a nalezli nějaké orientačníbody v jejich vnímání fyzického světa ko-lem sebe, požádali jsme je, aby nakreslilimapu svého sousedství a doplnili ji všemiprvky, které hrají roli v jejich každodennímživotě.

Díváme-li se přes grahamstownské měst-ské části z vrcholu Sugar Loaf Hill (Homo-lový vrch), vidíme řadu pahorků, a nepře-kvapuje, že tyto pahorky se výrazněobjevují v mapách. Tyto vrchy nejsou vní-mány jen jako fyzické útvary, ale také jakomísta historického anebo náboženského vý-znamu. V záznamech existují některé zmín-ky o Mount Zion (Hora Sión, která bývalashromaždištěm příslušníků sionistickéhonáboženského hnutí) a o pahorcích, kteréjsou prostě označovány za „historické“.

Kdyby někdo dokázal sestavit/zpracovattypickou mapu, byla by to mapa ukazujícírespondentův dům, sousedův dům, nějakýkopec, pár stromů, sousedící městskou část,velký supermarket (Shoprite na Old MarketSquare), a možná řeku nebo cestu či nějakývysoký stožár pouličního osvětlení.

Mapy respondentů zřídkakdy ukazujírespondentův dům uprostřed, systematickyobklopený sousedstvím. Naopak, pouze 14map zobrazuje respondentovo obydlí.Z mnohých těchto map není zřejmý ani ná-znak toho, kde by respondent chtěl žít. Tonadhazuje otázky: Do jaké míry představu-je obydlí někoho žijícího v neformálnímsídlišti centrum jeho životního světa? Neníto v mnoha případech spíš záležitost posto-je „Nacházím se někde mezi pomezními ka-meny kolem mne“ než „Dům, ve kterém ži-ji, je středem, z něhož poměřuji pomezníkameny kolem sebe“?

Mapy by mohly leckoho překvapit jakojakési obrazy paralelního světa, který si stě-ží uvědomuje existenci „bílého“ Graham-stownu. Kdyby byli bílí obyvatelé Graham-stownu vyzváni, aby nakreslili mapy svéoblasti, člověk zapochybuje, že by její hra-nice přesahovala Old Market Square (vesměru černošského sídliště). Převážná částměsta by nejpravděpodobněji zahrnovalajen „bílý“ Grahamstown. Lze tedy považo-vat za pochopitelné, že lidé se soustředí nasvůj vlastní obvod/sousedství, jsou-li požá-


procesů. Na základě jakéhosi dotazníku jsmesi odhadli hodnotnost jejich výpovědí. Po-tom jsme je přepsali a přeložili do angličtiny.Během rozhovorů jsme si vyžádali svoleník pořízení fotografií jejich domovů i s interi-érem. Oni nám také zmapovali své soused-ství – navíc charakterizující zajímavé rysyjejich každodenního života, jakož i hlavní at-mosféru jejich fyzického prostředí.

Nashromáždili jsme 40 životních příběhůze sídlišť Vukani („Probuď se“), Hlalani(„Setrvejme“) a Phaphamani. Podle očeká-vání byla zde zaregistrována vysoká míranezaměstnanosti (35 procent); dalších 30procent pobírá starobní nebo invalidní přís-pěvky. Pouze dva jsou plně zaměstnáni, čty-ři mají částečné zaměstnání a sedm se živív neformálním sektoru (hlavně prodejemovoce, zeleniny nebo nápojů).

Většina lidí uvádí, že chtěli mít své vlast-ní místo, kde by si mohli postavit své obyd-lí: „Chtěli jsme být nezávislí.“ Většina pro-hlašuje toto obydlí za svůj trvalý domov.Nemají kam jinam jít. Přestože považují to-to obydlí za svůj trvalý domov, téměř třičtvrtiny účastníků této skupiny potvrzují, žemají strach z vystěhování. Jejich „obavy“nemají určitou podobu: někteří cítí, že neníkam je vystěhovat nebo poslat zpátky; ně-kteří jsou zvyklí stěhování; někteří se do-mnívají, že by to nemohlo být horší. Pocitvlastnictví je velmi důležitý ve většině po-zitivních výpovědí lidí o jejich domově. Provětšinu z těch, kteří nám vyprávěli své pří-běhy, je obydlí, ve kterém v současné doběžijí, jejich první vlastní domov. Navzdorytomu, že legálně nevlastní místo, na kterémstojí jejich obydlí, pokládají je za své – ne-cítí se podrobeni kontrole jiných:

„Můj život se změnil, protože nyní si do-ma dělám, co chci – na rozdíl od doby, kdyjsme neměli své vlastní místo. Protoževlastníci pozemku, kde jsme se usadili, námnic nechtěli dovolit. Například děti nemělyna pozemek přístup.“

Ptali jsme se lidí, jestli se jejich životv posledních pěti až sedmi letech změnil.Pro většinu z nich se život změnil pouzev tom smyslu, že mají vlastní domov. I ti,kteří si myslí, že politické změny od roku1994 nějak změnily jejich životy, spojujívnímání nějakého rozdílu se skutečností, ženyní mají své vlastní domovy.

„Ano, protože žiji ve squatterské oblasti,což bylo za bělošského režimu nezákonné,ale nyní pod Mandelou už nás vláda nevy-hání.“

Vědomí místaVědomí místa (a zejména vědomí spoje-

né s přístupem k vlastnímu domu) přispívák tomu, že lidé nacházejí smysl svých osob-ních životů. Širší geografický prostor vytvá-ří kontext, lokální či regionální, pro každo-denní život. To přispívá k vnímání životníhosvěta, ve kterém lidé nacházejí sami sebe.Region představuje prostor pro konáníi volbu, pro budování i sebeukázňovánív každodenním životě lidí.

Grahamstown hraje důležitou roli ve stra-

sídlišť. Po zrušení předpisů o kontrole při-stěhovalectví v polovině roku 1986 se počettakových squatterů na okrajích městskýchsídlišť dále zvyšoval. Stále více a více lidíopouštělo území bantustanů (samospráv-ných rezervací, tzv. „domovských vlastí“)jako Transkei a Ciskei ve snaze najít za-městnání a zajistit si lepší život. Ti všichnibyli postiženi dřívějšími opatřeními oficiál-ní osídlovací politiky (např. rozhodnutí vlá-dy Nacionalistické strany z roku 1967zmrazit rozvoj veškerých sídlišť mimo „do-movské vlasti“).

Když Jižní Afrika 2. února 1990 (zruše-ním klatby na politické organizace, jako jeAfrický národní kongres) vstoupila do novéfáze svého politického vývoje, musela přímozasáhnout do různých oblastí života, což kro-mě jiného znamenalo pozemkovou reformua bydlení. Vážná bytová situace v oblasti Gra-hamstownu byla jedním z prvních problémů,jež bylo nutno řešit při nástupu demokracie.Mezi roky 1991 a 1993 to byla legitimní ve-doucí skupina, obecně označovaná jako Pou-liční výbor, která organizovala a řídila obsa-zování neobsazených pozemků v Rini. Tytopozemkové zásahy doprovázel jistý triumfa-lismus: byl to první „konstruktivní“ projekt podlouhé době. Většina dosavadní energie, úsilía programů byla převážně zaměřena na pro-testy, vyzývavý vzdor, bojkot a pasivní rezi-stenci.

Díky širokému povědomí o nuzné situacilidí žijících ve stísněných podmínkách pře-lidněné Rini zaujímaly humanitární skupinyi náboženská hnutí všeobecně sympatickýpostoj k těm, kdo obsazovali pozemky proneformální bydlení. I tisk se rozepisoval o ne-utěšené situaci squatterů. Skutečnost, že by-ly zabírány pozemky především v pustýchoblastech Rini, přispěla k tomu, že zabíráníse obešlo bez rozruchu a zmatků. Žádný sou-kromý pozemek nebyl dotčen, a zábor žád-ným významným nebo přímým způsobemneohrozil životy lidí usedlých v oblasti, nor-málně určené pro výlučně bělošskou rezi-denční zástavbu.

Naslouchání squatterůmVýzkum věnuje pozornost hlasům někte-

rých z těch, kteří se rozhodli přestěhovat sena nevyužívané pozemky a postavit svávlastní obydlí na stanovištích, jež jim bylapřiřčena – bez předkládání stavebních plá-nů, bez ohlašování jakémukoli inspektoro-vi. Jejich zábor pozemků koinciduje s po-hybem v prostoru a čase taktéž jako fázepřechodu v sociopolitickém smyslu. Vý-zkum se snaží zjistit víc o konečném aktuvzepření: o vzdoru proti existujícím záko-nům/praktikám; o zoufalství z nemožnostimít své vlastní místo. Jak efekty zabíránípozemků, budování obydlí a žití ve struktu-ře zvané „domov“ formují jejich individuál-ní i kolektivní identity? Jaký smysl dávajíjejich zkušenostem?

Moji „interviewovaní“ nebyli vybíránitak, aby statisticky reprezentovali populacico do velikosti nebo nějakého jejího segmen-tu. Vešel jsem s nimi do styku proto, že bylitypickými představiteli určitých historických

AFRIKA

14

luplným životem: životní dostatek a poho-du, participaci, občanskou společnost, de-mokracii, udržitelnost atd. Rozvoj má býtchápán jako vytváření podmínek pro reali-zaci osobnosti každého jedince. Lidé majíparticipovat na základních rozhodnutích.Rozvoj je koneckonců ohniskem aspirací li-dí, definovaný jako směr, který je považo-ván za nejvíce žádoucí.

Velice málo z tohoto vidění rozvoje seodráží v životních příbězích těch, kdo žijív neformálních sídlištích v Grahamstownu.Nejenže zde absentuje komunitní participa-ce a snaha společně definovat žádoucí bu-doucí směr, ale také se jasně ukazuje, ževětšina lidí očekává od vlády (místní, regio-nální i ústřední), že jim zajistí jejich základ-ní potřeby. Většina těch, kteří žijí v nefor-málních obydlích v Rini, má nerealistickáočekávání, pokud jde o zabezpečení služeba vybavenosti. Nadto se projevuje malý ná-znak svépomocných iniciativ a komunitníchprojektů, zaměřených ke zlepšení situace.

„Žití lidí v pospolitosti“ je založeno naskutečnosti, že lidé vytvářejí svůj vlastní ži-votní svět; dávají význam svému světu.Kvalita lidských vztahů je přímo závislá napřítomnosti dialogu. Komunita s nízkouúrovní dialektického vědomí (dávajícíhovýznam životnímu světu) projevuje nedia-logický postoj. Schopnost vzájemné inter-akce lidí s jinými a jejich způsobilostk utváření jejich vlastního životního světa jeoslabena jejich nedialogickým postojem.

Již dříve jsem zdůraznil důležitou roliprostorových prvků ve způsobu, jakým lidévnímají svůj životní svět. Prostorové fakto-ry představují rámec pro život jednotlivce.To vytváří kontext, v němž funguje bezpro-střední komunita. Z toho, že většina mapodráží úzké vnímání bezprostředního okolí(a loajalitu vůči němu), lze dovodit, že jezde velká potřeba posílit smysl lidí pro vy-tváření komunitních struktur a využíváníkolektivních snah o zvýšení kvality životav jejich sousedství.

Tento výzkum se zaměřil na to, jak lidévnímají místo, prostor a krajinu. Lidé přiklá-dají význam svému prostředí a připisují his-torickou, sociální či náboženskou hodnotukrajinám kolem sebe. Místo, prostor a do-provodná krajina jsou výsledky procesů. Tymají vliv na lidi. I v neformálních sídlištíchexistují jasná, územní pravidla stanovující,co je nebo co není patřičné. Místo samo hra-je speciální roli v územních a sociálních pra-vidlech, vzniklých v určitém čase.

Tato pravidla tvoří základ komunitníhoživota. Většina z těch, kdo nám vyprávělisvé příběhy, uvádí, že měli dobré vztahyi určité kontakty se svými sousedy. Většinaz nich má nějaké vazby s náboženskýmiskupinami, a někteří z nich se v malém mě-řítku podílejí na komunitních záležitostech.Mimo jejich společné žití v neformálnímsídlišti přicházejí ke slovu některá obecnápravidla, uznávání vlastnictví, jakož i jakásiforma komunální jurisdikce. To se budemuset uplatňovat dále. Individuální jednánívyžaduje pokračování v kolektivních přístu-pech a skupinových aktivitách. Nestačí jen

dáni o nakreslení mapy svého životního svě-ta. Hlavní rozdíl mezi „bílým“ Grahamstow-nem a neformálními sídlišti a v černošskéčásti s okolím je ten, že „bílý“ Grahamstownobsahuje všechny infrastruktury (jako jsouslužby, obchody, městská vybavení), pod-statné pro život člověka v moderní době.

Mapy neposkytují tolik informací o kaž-dodenním životě respondentů, kolik jsmeočekávali. Omezený vztah k velkému Gra-hamstownu patrně odráží skutečnost, že je-jich fyzická situace (a přežívání) dominujenad jejich denní existencí. Jejich žití se denco den do značné míry točí kolem toho, čímse zaobírají – tj., kde tráví většinu svého ča-su. Ale jak tráví svůj čas? Mnozí uvádějí, ženavštěvují své přátele/sousedy, „když ti ma-jí čas“, ale to poskytuje málo informacío tom, čím se zaměstnávají. Někdo by z to-ho mohl dovozovat, že lidé v neformálnímsídlišti vedou nudný, jednotvárný život, aleto by mohlo být nespravedlivé a nesprávnétvrzení. Mapy jejich sousedství ve svýchcharakteristických rysech často zobrazujídetaily, které respondenti vnímají jako potě-šení: stromy a trávu, slunce vycházející nadpahorkem, místa, na kterých byli šťastni, vi-ze budoucnosti.

Závěrečné poznámkyVýzkum se snaží přispět k porozumění

problémům neformálního bydlení. Jeho pří-nos spočívá zejména ve zdůrazňování potře-by jít za zkoumání dlouhodobých, struktu-rálních problémů, jako jsou nedostatkybydlení, stísněnost, nezaměstnanost a pro-blémy uspokojování potřeb. Všechny tytoproblémy jsou součástí výměny názorů nebopro ni poskytují některé prvky, ale ty nepři-nášejí dostatečnou odpověď nebo vysvětle-ní. Neboť k tomu, aby lidé byli smysluplnězapojeni a aby jim to přinášelo pocit vlivuna jejich strukturální realitu, je potřebná je-jich individuální účast, jakož i kolektivní ře-šení problémů. Jedině tehdy, dochází-li kekumulaci sdíleného mínění, dochází k pohy-bu ve směru sociální rekonstrukce.

Proto jsme se rozhodli doplnit analýzuo prvky nahodilých vztahů i zápasů, kterépřinášejí běžné životní příběhy. Místo a pro-stor, v němž se lidé ocitají, mají vliv na je-jich životy. Krajina a širší umístění ovlivňu-jí způsob, jak lidé přistupují k realitě.Většina z lidí, na které se zaměřuje tentovýzkum, jsou bývalí předměstští obyvatelé(většinou z grahamstownských černošskýchpředměstí), a vyvstává otázka: Bylo v mož-nosti nelegálního obsazení pozemků spatřo-váno snadné východisko z jejich situacea deprivace? Je důležité vznést tuto otázku,protože většina respondentů uvádí, že velképolitické změny od roku 1994 neznamenalypro jejich život nijaký rozdíl.

Neboť významnou změnou, která by mě-la nastat, je potřeba aktivnější angažovanos-ti lidí v každodenních záležitostech a zaují-mání proaktivního postoje. V úvodní částitéto studie jsem uvedl důvody pro diferent-ní definici rozvoje. Rozvojový slovník mázahrnovat aspekty podstatné pro žití smys-

říkat, že jednotlivci by měli být smysluplnězapojeni do rozvoje. Mělo by být jasně vy-jádřeno poslání. Lidé by měli aktivněji hle-dat strategie pro rozvoj. Toho lze docílit jentehdy, jestliže lidé mluví o své situaci. Pod-porou využívání vyprávění může rozvojovýpraktik přispět k posílení dialogového vědo-mí. Praktik by měl lidem vštěpovat vědomídůležitosti využívání iniciativy a vlastníhouvažování. Měl by být zprostředkovatelemvnímání „situace“ mezi různými lidmia různých variant vhodného počínání.

Analýza vyprávěných příběhů ukazujepotřebu takového způsobu žití v neformál-ních sídlištích, aby byl více propojen s ad-resným oslovováním problémů a zasahová-ním do rozvojového procesu. Rozvojovýpraktik by měl toho využívat jako výchozí-ho bodu: lidé se potřebují utkávat s výzva-mi přiměřenými jejich situaci. Tento procesmusí však postupovat dál. Praktik může vy-užívat vyprávění/sociálních dialogů k tomu,aby zjistil a posoudil varianty pro přemýšle-ní a konání. Může využít takového dialoguk přesvědčování lidí, že jejich sociální rea-lita se setkává s porozuměním. Jak pokračo-vání, tak i revize (rekonstrukce) jejich so-ciální reality závisí na smysluplném konánívšech zúčastněných lidí. Nakonec potřebu-jeme vytvořit svůj vlastní životní svět.

❍Bibliografie

Berger, P. L. (1976). Pyramids of sacrifi-ce. Londýn: Allen Lane.

Capra, F. (1996). The web of beeing:a new synthesis of mind and matter. Lon-dýn: Harper Collins.

Chambers, R. (1997). „Editorial: Res-ponsible well-being - a personal agenda fordevelopment“. In: World Development25(11): 1743–1754.

Coetzee, Jan K. (1996). „A micro founda-tion for development thinking“. In: Coetzee,Jan K. a Graaff, J. (ed.) Reconstruction, de-velopment and people. Johannesburg: Inter-national Thomson Publishing.

Coetzee, Jan K. (1999). Experiencingspace and place in Grahamstown’s infor-mal Settlements. Grahamstown: Institute ofSocial and Economic Research.

Crankshaw, O. (1993). „Squatting, apart-heid and urbanization on the Southern Wit-watersrand“. In: African Affairs 92: 31–51.

Harrison, P. (1992). „The policies andpolitics of informal settlement in South Af-rica: a historical perspective“. In: Africa In-sight 22 (1): 14–22.

Perroux, F. (1983). A new concept of de-velopment. Londýn: Croom Helm.

Slim, H. a Thompson, P. (1993). Liste-ning for a change. Oral testimony and de-velopment. Londýn: Panos Publications.

Varma, B. N. (1980). The sociology nadpolitics of development. Londýn: Routled-ge and Kegan Paul.

1) Používám pojmu „neformální obydlí“k označení nejrůznějších přístřeší postavenýchmimo formální obytné doručovací stavby nebomechanismy (srv. Harrison 1992: 14 a Crank-shaw 1993: 31).


AFRIKA

Všech takzvaných sedm baskic-kých provincií zabírá zhruba 20 000 km2. Největší je španěl-ská Navarra, nejprůmyslověj-ší je Biskajsko. Hrubý do-mácí produkt samotnéAutonomní oblasti Bas-kicko v tržních cenáchpředstavuje přes pět bilionůpeset. Navarra a francouz-ské Baskicko jsou spíšeagrární oblasti. Významnýje též bankovní sektora burza v Bilbau. Spolus Madridem a Barcelonoupředstavují španělské Bis-kajsko a Gipúzkoa jedno zetří průmyslových centerŠpanělska. Ze sta největšíchprůmyslových podniků jichzde sídlí 35 (jen v Bilbau je todeset).

Kdo jsou vlastně Baskové? Baskové patří mezi nejstarší známé oby-

vatele Evropy. Obývali některé oblasti Špa-nělska a Francie předtím, než do Evropypřišli indoevropští Keltové, Germáni či Slo-vané. Podle některých hypotéz byli totožnís Ibery, což se ale baskičtí historici vzpírajíuznat, protože by to znamenalo, že majíspolečné předky s dnešními Španěly. Tentonázor však odmítá také většina zahranič-ních historiků.

Baskové se odlišují částečně svou fyzi-ognomií, především ale svým jazykem –euskara, který není dialektem španělštinyči francouzštiny, ba ani příbuzný s jinýmevropským jazykem. Jedná se o ergativníjazyk (podobně jako některé kavkazskéjazyky), převážně aglutinačního typu.Většina vědců příbuznost s kavkazskýmijazyky nepovažuje za prokázanou, stejnějako různé nevědecké spekulace o příbuz-

nosti staroirštiny, piktštiny, japonštinyatd. Baskicky mluví asi 700 000 lidí; po-čet baskicky mluvících obyvatel dále ros-te.

Nejstarší dějinyBaskové obývali celé Západní Pyreneje

a odtud pronikli na sever do rozsáhlých ob-lastí podél atlantského pobřeží asi až k Tou-louse. Na území dnešního Španělska obýva-li oblast sahající až k Ebru. Římané,Vizigoti ani Arabové území Baskicka nikdyskutečně neovládli, ale vlastní oficiální stát-ní útvar Baskové de facto nikdy neměli.Krátce byli sjednoceni pouze v rámci Na-varrského království, které bylo vždy cent-rem Basků. Baskové často napadali okolníkmeny a rozdrtili mimo jiné část armádyKarla Velikého při přechodu Pyrenejí. Špa-

nělští králové nejdříve připojili Navarrua mnohem později zrušili i tradiční privile-gia Basků. S tím souvisely karlistické války,které měly v Baskicku jedno z hlavních oh-nisek. V nich byli Baskové na straně pora-žených, stejně jako později v občanské vál-ce proti frankistům.

Historie baskického nacionalismuPrůmyslová revoluce ve Španělsku pro-

běhla později a v menší míře než ve vyspě-lejších evropských státech; jejím centrem sestalo především Baskicko díky nalezištímželezných rud a blízkosti britského souost-roví. Baskický nacionalismus vznikl kon-cem 19. století pod vlivem romantismu,a především jako reakce na ohromný přílivpřistěhovalců z chudších částí Španělska,kteří zde hledali práci. V roce 1895 vznikáBaskická strana boha a starých zákonů(Eusko Alderdi Jeltzai-lea), čili Baskickánacionalistickástrana (PartidoNacionalista

Vasco,PNV) fungu-

jící dodnes. TehdejšíPNV se dlouho vyznačovala xe-

nofobní až rasistickou rétorikou. Po vypuk-nutí občanské války se podařilo baskickýmnacionalistům dosáhnout široké autonomiehraničící s nezávislostí. V Navaře i v Araběvšak převážily frankistické tendence. To, žeBaskové stáli převážně na straně republiká-nů, vyvolalo exemplární tresty. Bylo vy-bombardováno tradiční centrum Basků Gu-ernica, po ukončení bojů následovalyhromadné popravy a desetitisíce Basků mu-sely uprchnout za hranice. Bylo zakázánopoužívání baskičtiny, včetně nápisů na hro-bech. PNV přešla do ilegality a baskickávláda v exilu se připravovala na spojene-ckou invazi do Španělska. Frankova obratnáneutrální politika v druhé světové válce,a zejména studená válka však zcela změni-ly situaci. Po sovětské expanzi v Evropě se


VZTAHY A PROBLÉMY

Politická situacev Baskickua její kořeny TOMÁŠ

BUCHTELE

V současné době chtějí baskičtí separatisté sjednotit tři francouzské okresy– Lapurdi, Behenafarroa (Dolní Navarra) a Zuberoa – se španělskou částí,kterou představuje Autonomní oblast Baskicko (Araba, Biskajsko, Gipúzkoa)a Horní Navarra. Na tomto území žijí dohromady skoro tři miliony lidí, k bas-kické národnosti se však všichni nehlásí. Několik set tisíc Basků žije v cizi-ně, především v USA (v Nevadě), Mexiku či Venezuele. Ve větší části Navar-ry a Araby na jihu a u atlantického pobřeží na severu, stejně jako v některýchvelkých městech, převažují přistěhovalci, kteří se jako Baskové necítí.

ze Španělska stal důležitý spojenec. Západ-ní mocnosti ale baskický odpor podporova-ly či alespoň tolerovaly, a to ještě léta poFrankově smrti.

Vznik ETA a období transformaceDne 31. 6. 1959 (o tomto datu se vedou

spory) vznikla ETA, Euskadi ta Askatasu-na, čili Baskicko a svoboda. Organizacebyla zpočátku silně xenofobní, postupně sevšak posouvala spíše směrem k marxismu. Vzhledem k tomu, že španělští přistěhoval-ci tvořili v Baskicku většinu populace (a na-prostou většinu dělnictva), byla ETA nuce-na přejít k levicovější ideologii, kterou sesnažila získat španělské dělníky pro společ-ný boj proti fašismu. Mnoho potomků špa-nělských přistěhovalců se do ETA zapojilo,masovou podporu dělnictva však nikdy ne-získala. Sváření krajního nacionalismu a le-vicového extremismu je pro ETA typickédodnes a mnohokrát bylo příčinou štěpenísamotné organizace.

Trvalo velmi dlouho, než ETA přešlak přímým akcím. Zlom nastal po zabití čle-na ETA v přestřelce v roce 1968, na kteréETA odpověděla zavražděním policejníhodůstojníka Manzanase, proslulého muče-ním odpůrců režimu. Následný procesv Burgosu, kde měli být souzeni aktéřivraždy, využila ETA k propagaci svých ide-jí. Na podporu obžalovaných se semkla ši-roká španělská veřejnost a tlak mezinárod-ního společenství donutil režim změnittresty smrti na doživotí. To vyvolalo ostréreakce radikálních fašistů. Situace v Bas-kicku se podobala občanské válce. Režimvyužíval k potlačování odporu vyhlašovánívýjimečného stavu a brutální zásahy protidemonstrantům. V letech 1974–75 zabilipolicisté v Baskicku při manifestacích nebopolicejních kontrolách 22 osob. Jen v roce1975 bylo výstřely policie zraněno 105osob.

Dalším prostředkem režimu byly skupin-ky policistů v civilu (tzv. nekontrolovaní),které vraždily a terorizovaly obyvatelstvo.Cílem byli především baskičtí nacionalistéa domnělí členové ETA ve španělskémi francouzském Baskicku.

Na druhé straně se ETA postupně profe-sionalizovala a posouvala ideologicky dole-va. V bipolárním světě se jednalo o přiroze-ný proces, navíc zde byla nutnost vymezitse proti konzervativně křesťanské PNV.ETA začala vydírat a unášet bohaté baskic-ké podnikatele, od kterých požadovala tzv.revoluční poplatek. Pokoušela se vytvářetvlastní paralelní struktury moci a „popravo-vala“ např. dealery drog. Mezi známé poči-ny ETA patří například vražda hlavního in-ženýra stavby jaderné elektrárny v Lemo-nitz (stavbu nakonec musela centrální vládazastavit). Když ETA uskutečnila úspěšnýatentát na předsedu vlády Blanka, byla navrcholu sil. Admirál Carrero Blanco bylskalní fašista a designovaný nástupce Fran-ka. Nálož pod vozovkou doslova přehodilajeho auto přes okolní domy. Po Frankověsmrti v roce 1975 a během transformace

k demokracii paradoxně došlo k eskalacinásilí. V tehdejším Španělsku působila celářada teroristických skupin, z nichž některékontrolovala policie. Postupná demokrati-zace a vyhlášení autonomie ETA oslabily.Došlo k dalšímu rozkolu v organizacia ETA se definitivně začala měnit v čistě te-roristické uskupení. Krvavé atentáty mělyvzbudit nepřátelství mezi Basky a Španělya přinutit policii k represím v Baskicku.ETA dokonce umístila nálože na veřejnýchmístech a způsobila smrt desítek nevinnýchlidí. Vzniklo politické křídlo ETA, stranaHerri Batasuna (Lidová jednota), řada členůETA však ozbrojený boj opustila a postup-ně se zapojila do demokratického systému.

Počátkem 80. let ovšem měla situacev Baskicku k demokracii daleko. Tvrdé jád-ro frankistů (tzv. bunkr) bylo velmi silnéa nikdo nevěřil, že přechod k demokracii seuskuteční bez boje. Jakýkoliv náznak auto-nomie byl pro tyto kruhy nepřijatelný. Oba-vy se potvrdily při pokusu o vojenský pučv roce 1981. Dne 23. února obsadil plukov-ník Antonio Tejero nakrátko parlament a za-držoval poslance jako rukojmí. Puč podpo-řilo velmi málo vojenských představitelůa mimo jiné i díky aktivitám krále Juana deBorbón se vzbouřenci vzdali. Z dnešníhopohledu víme, že o osudu režimu už bylorozhodnuto, v období puče však byly obavyz frankistů velmi silné. Svědčí o tom sku-tečnost, že ve Španělsku neproběhly lustra-ce a řada prominentních frankistů dnes za-stává vysoké funkce. Nejznámější je příkladManuela Fragy, bývalého frankistického mi-nistra, který je mimo jiné spojován s potla-čováním protifrankistických manifestací.Dnes je čestným členem vládní Lidové stra-ny, předsedou její regionální pobočky v Ga-licii a předsedou Galicijské autonomní vlády. Nová socialistická vláda musela při-tvrdit boj s ETA. V 80. letech došlo k vy-tvoření tzv. Protiteroristických osvobozenec-kých skupin (GAL) demokratickou vládoušpanělských socialistů, tedy vlastně býva-lých disidentů. Do těchto skupin byly najímány různé osoby z prostředí organizo-vaného zločinu a pravicoví extremistéz různých zemí. V letech 1983 až 1986, kdynátlak nové francouzské vlády a odvetnéakce ETA přerušily akce GAL, zavraždilatato komanda 24 až 30 lidí a zranila dalších25. Uskutečnila také řadu únosů; a mezioběťmi figurovali i lidé, kteří byli omylempovažováni za příznivce ETA, či příbuzníjejích členů. Případ GAL postupně vyšelnajevo a stal se jedním z hlavních příčin pá-du vlády socialistů v roce 1993.

Nástup Lidové stranyV roce 1996 se k moci vrátila pravice:

Lidová strana (Partido Popular) v čele s Jo-sém María Aznarem vznikla z Lidové alian-ce, která sjednotila různé reformní frankis-tické proudy. Současná generace Španělů sibuď už fašistickou diktaturu nepamatuje,nebo chápe lidovce pragmaticky jako mo-derní pravicovou stranu. Socialistům osla-beným korupčními skandály nepomohly ani

předvolební bilboardy se sugestivními foto-grafiemi evokujícími návrat fašismu. Jed-nou z hlavních příčin vítězství lidovců bylslib, že rázně zakročí proti ETA a radikál-ním nacionalistům.

Baskický konflikt představuje pro jinakprosperující španělskou společnost nepří-jemnou připomínku minulosti a poslednípřekážku, která dělí Španělsko od vyspě-lých zemí Evropské unie. Během diktaturynesli Baskové hlavní zátěž boje proti fran-kismu a nejvíce trpěli represemi režimu.Členové ETA byli významnou částí španěl-ského obyvatelstva považováni za hrdiny.Po pádu diktatury se postoj španělské veřej-nosti radikálně změnil. ETA řadou atentátůvzbudila u řady Španělů protibaskické nála-dy. Žádný jiný problém nedokáže španěl-skou veřejnost tak sjednotit a zmobilizovat.

Po atentátech ETA stojí španělští politiciběžně v čele až milionových manifestací.Lidovci tak měli volnější ruce než vláda so-cialistů, kritizovali aféru GAL a volili pří-mější postup. Vláda správně pochopila, žemusí zaútočit proti legálním organizacím,které ETA zajišťují logistickou, finanční,propagandistickou a informační podporu.V roce 1997 bylo zatčeno 25 členů vedenístrany HB, později však byli propuštěni.Byl zakázán deník Egin a jeho redakce by-la vyklizena policií. Podařilo se dosáhnoutvydání některých bývalých členů ETA, kte-ří se do té doby ukrývali v různých latin-skoamerických státech. Úzká spolupráces Francií začala už za vlády socialistů.

Dohoda z Lizarra Dohoda z Lizarra z roku 1998 měla kopí-

rovat mírový proces v Severním Irskua zpočátku vzbudila veliké naděje. V zásaděse v ní konstatovalo, že konflikt je třeba vy-řešit jednáním bez předběžných požadavkůa že konečné slovo mají mít obyvatelé Bas-kicka v referendu. Pod dokument se pode-psaly nejrůznější strany, hnutí či odbory, za-stupující většinu baskické společnosti; mj.i bývalí komunisté EB-IU. Protagonisty sestali umírnění nacionalisté PNV a EuskoAlkartasuna, čili Baskická jednota (EA)a extrémně levicoví separatisté Herri Bata-suna (HB). Kolem HB vznikla nová strana,či spíše koalice, Euskal Herritarrok, tedyBaskičtí občané (EH). ETA vyhlásila pří-měří a vyzvala centrální vládu k jednání.V následujících autonomních volbách v ro-ce 1999 nacionalistické strany zvítězilya sestavily spolu vládu. Umírnění naciona-listé zahájili proces, který v budoucnu mělvést k nezávislosti a spojení baskických te-ritorií napříč hranicemi. Došlo k dohoděmezi galicijskými, katalánskými a baskic-kými nacionalisty, kteří společně kandido-vali do Evropského parlamentu.

Centrální vláda sledovala tento vývojs obavami a dvě hlavní španělské strany, so-cialisté (PSOE) a lidovci (PP), začaly jednata dohodu nepodepsaly. Vláda příměří ozna-čila za lest a prezentovala je jako své vítěz-ství nad ETA, která je už tak zesláblá, že jínic jiného než jednání nezbývá. Jelikož li-


VZTAHY A PROBLÉMY

dovci vyhráli volby v ostatních oblastechŠpanělska také díky slibům, že s teroristyjednat nebudou, bylo obtížné dosáhnout do-hody. Vláda zahájila v médiích kampaň pro-ti umírněným nacionalistům, kteří pro nipředstavovali největší nebezpečí. Tím sevšak situace dále vyostřovala. Vinu na tommají i umírnění nacionalisté, kteří porušilistatus quo v Baskicku tím, že se spojili s ra-dikály a navíc s nimi uzavřeli další tajné do-hody, namířené proti nenacionalistickýmstranám. Vytvoření nacionalistické koalicedále prohloubilo propast mezi těmi, kdo secítí jako Španělé, a těmi, kdo se považují zaBasky. Příklon k separatismu zaskočil i řa-du členů PNV, většinou konzervativní střed-ní vrstvy, které s nezávislostí spíše jen ko-ketují.

Největší díl odpovědnosti však nese ETAa radikálové z EH, jejichž požadavky bylynaprosto odtrženy od reality. Snaha o připo-jení francouzského Baskicka a Navarry ne-bere v úvahu, že většina tamního obyvatel-stva o nic takového nestojí. Řada oblastíbyla navíc romanizována už před staletími.Extremisté se mylně domnívají, že předsta-vují pro stabilitu Španělska reálné nebezpe-čí, ačkoli je tomu spíše naopak. Nikdy ne-končící boj proti teroristům je důležitýmtmelícím prvkem španělských nacionalistů.Skutečným nebezpečím pro integritu státujsou umírnění nacionalisté typu PNV či je-jich katalánské obdoby CiU (ti se vždy sna-žili distancovat od jakéhokoliv náznaku ex-tremismu a uskutečňovat přitom v Katalán-sku svou politiku).

Vláda nakonec s teroristy jednala, ale po-strádala vůli dosáhnout dohody. Někteří vy-jednavači ETA byli navíc později zatčenia vláda porušila dohodu, když zveřejnilajméno prostředníka, biskupa Uriarteho, kte-rý obvinil policii, že mu odposlouchávalatelefon, aby je dovedl k vyjednavačůmETA. Nelibost nad postupem vlády vyjádři-li i její vlastní vyjednávači, členové vládníPP, v čele se Zarzalejosem. Byli však odvo-láni a v Lidové straně definitivně zvítězilotvrdé křídlo vedené bývalým ministremvnitra Jaime Mayorem Orejou.

ETA po roce a půl příměří ukončila a za-čala vraždit s ještě větší intenzitou. Dohodaz Lizarra se rozpadla. Španělské strany PPa PSOE přešly do útoku. Správně odhadly,že skutečným nebezpečím nejsou extre-misté, nýbrž umírnění nacionalisté odmíta-jící násilí, kteří disponují čtyřiceti procentyhlasů. PSOE se sice nějakou dobu snažilanezavřít si zcela cestu ke svým bývalým ko-aličním spojencům z PNV, postupně všakpřešla na stranu lidovců. Odvěcí rivalovéPSOE a lidovci se spojili s cílem vyvolatpředčasné autonomní volby, využít nevraži-vosti mezi umírněnými a radikálními nacio-nalisty a sestavit první nenacionalistickouvládu. Situace se pro ně vyvíjela příznivě.

Teroristům se úspěšně daří diskreditovatvšechny baskické nacionalisty a PNV navícztratila kredit spojenectvím s radikály. Oby-vatelé Baskicka jsou původem většinou při-stěhovalci a zavádění baskičtiny do státnísprávy mnohým lidem komplikuje život.

Lidová strana umožnila PSOE společně po-depsat tzv. protiteroristickou smlouvuo tom, že boj s terorismem se nesmí státpředmětem politiky. Umírnění nacionalistévčetně Katalánců a také Sjednocená levice(komunisté) ji však odmítají právě proto, žemá podle nich politické cíle. Katalánštía galicijští nacionalisté se obávají, že bymohlo dojít i na ně. Pravicoví politici čímdál tím častěji požadují, aby se zabránilodezintegraci Španělska, a hovoří o utlačová-ní španělsky mluvících obyvatel v auto-nomních oblastech.

Volby 2001Květnové autonomní volby v Baskicku,

které byl autonomní předseda vlády (lehen-dakari) donucen vyhlásit po krachu smlou-vy z Lizarra, představují důležitý mezník.Vláda nasadila všechny páky k dosažení je-diného cíle: zlomení hegemonie Baskickénacionalistické strany, která dosud ve všechvolbách zvítězila. Státní španělská televizea rádio zahájily ostrou kampaň proti umír-něným nacionalistům, kteří byli přirovnává-ni k teroristům. Z porážky nacionalistů sestala národní věc celého Španělska. Mediál-ní skupině Prisa se podařilo vstoupit dodvou lokálních televizí v Baskicku, jež kon-trolovala baskická vláda a akcionáři blízcíPNV. Umírněným nacionalistům bylo takékvůli formálním pochybením při registracizamítnuto získání vysílacího času ve státnítelevizi (později se vše vyřešilo). PNV-EAhrozily stížností u volební komise pro nevy-váženost zpravodajství. Došlo k dalším za-tčením hledaných teroristů a k zákazu na-cionalistického časopisu Ardi Beltza. Bylazakázána mládežnická nacionalistická orga-nizace Haika, zabývající se mj. organizová-ním pouličního násilí, a řada jejích vůdcůbyla zatčena. Vláda navrhla nový zákon,který umožňuje postihovat mládežnicképouliční bojůvky v Baskicku. Už čtrnáctile-tí násilníci by tak mohli být internováni ažna deset let. Nový školský zákon má omezitautonomii ve školství, tedy změnit osnovytak, aby se v humanitních předmětech kladlvětší důraz na španělskou státnost a národníjednotu.

Kandidátem lidovců na lehendakariho sestal Jaime Mayor Oreja, největší trumf li-dovců na španělské politické scéně. Oreja sijako ministr vnitra získal pověst nesmlou-vavého bojovníka proti terorismu a velképopularitě se těší v celém Španělsku.V Baskicku je však přijímán jako nepřítelBasků a muž, který rozdmýchává konflikts ETA. Předimenzovaná kampaň se nako-nec obrátila proti španělským stranám. Na-cionalisticky smýšlející většina v Baskickudostala strach, že v případě vítězství lidov-ců dojde k drastickým změnám ve školstvía státní správě směrem k centralizaci. Těžkoříci, zda by skutečně k větším změnám do-šlo, pravda však je, že obě španělské stranyzavdaly mnoha svými vystoupeními kezmíněným obavám příčinu. Svou roli sehráli skandál při uveřejňování předvolebníchodhadů státního statistického úřadu, které


VZTAHY A PROBLÉMYnevyzněly příliš příznivě pro španělské stra-ny, a nejspíše proto se vláda snažila jejichzveřejnění pozdržet, přičemž se dostala dokonfliktu se samotným statistickým úřa-dem. Umírnění nacionalisté PNV-EA nako-nec drtivě zvítězili se ziskem téměř 43 %hlasů, při bezkonkurenční volební účasti,která přesáhla 70 %. Socialisté ztratili a zís-kali 18 %. Lidovci, kteří chtěli porazitPNV-EA, obdrželi 23 %. Spojené levici sevyplatil pevný postoj k terorismu i mírové-mu řešení a získala 5,5 %. Největší nadějevšak vzbuzuje radikální pokles extremistůEH, kteří ztratili takřka polovinu hlasůa získali 10 %. Socialisté dále setrvávajív opozici vůči umírněným nacionalistům,kteří by je rádi viděli znovu ve vládě. Podleprůzkumů by takovouto vládu přivítalai většina Basků, socialisté však správně tu-ší, že další změna postoje by jim přineslapouze ztrátu hlasů, a rozhodli se vytrvatv opozici alespoň do příštích voleb.

Trendy do budoucnaProblém Baskicka zůstává nevyřešen.

ETA se dostává do čím dál tím větší izolacea stupňuje útoky proti svým odpůrcům z řadBasků, včetně umírněných nacionalistů.Mládežnické bojůvky ETA zapalují autaa obydlí těch, kdo se odváží terorismus na-hlas kritizovat. Alarmující jsou vraždy no-vinářů či útoky na nenacionalistické univer-zitní učitele, z nichž někteří se musípohybovat s ozbrojeným doprovodem. Pří-slušníci celostátní policie, jeden z hlavníchcílů atentátů, žijí se svými rodinami v opev-něných sídlištích. Obyvatelé Baskicka sevšak částečně zbavili strachu z agresivityradikálních nacionalistů. Svědčí o tom sílí-cí statisícové demonstrace proti ETA. Velkýnárůst podpory zaznamenaly prošpanělskéstrany.

Důvodů může být více: znechucení z kr-vavých praktik ETA, hospodářské úspěchyŠpanělska, evidentní nemožnost dosáhnoutnezávislosti, spokojenost s širokou autono-mií či větší porodnost přistěhovalců z chud-ších oblastí Španělska oproti Baskům. Bas-kická společnost je tak prakticky rozdělenana dva tábory. Rozhodně však nelze hovořito otevřeném nepřátelství jako v Irsku, kdemusí být obě komunity odděleny, aby se za-bránilo násilí. Obyvatelstvo v Baskicku jezcela promíšené a řada potomků španěl-ských přistěhovalců se považuje za baskic-ké nacionalisty. Velká většina rodičů, včet-ně původních přistěhovalců, také posílá svéděti do škol s výukou v baskičtině. Irovévšak mají proti Baskům výhodu vlastníhostátu, Irské republiky, s vysokým hospodář-ským růstem a vlivné lobby v USA. O dostbrutálnější IRA tedy nefiguruje na seznamuCIA zvláště nebezpečných organizací. ETAano, spolu s různými skupinami islámskýchfanatiků.

ETA není izolovaná skupina intelektuálůtypu Rudých brigád, má široké zázemív rozsáhlých oblastech. V některých oblas-tech většina lidí už tradičně volí EH. Defi-nitivní rozprášení ETA bylo oznamováno už

mnohokrát, vždy se však „zázračně“ obro-dila. Úvahy, že se jedná o 50 až 100 izolo-vaných jedinců, nejsou relevantní, ETA mě-la vždy jen nízký počet členů, jinak by aninemohla fungovat při systému buněk a ma-ximálního utajení. Miliony dolarů jako vý-kupné jí umožňují pokračovat v boji.

Přetrvává též problém Navarry, která jeuž převážně hispanizovaná a Baskové sezde netěší takové autonomii jako v Auto-nomní oblasti Baskicko. Ve FrancouzskémBaskicku se zatím extremismus výraznějineprojevuje. Přitom zde žádná autonomieneexistuje, tři baskické okresy jsou dokon-ce cíleně začleněny do většího regionu.Francie je známá svým centralismem a kla-de nejrůznější překážky výuce baskičtinyna školách. Počet baskicky mluvícího oby-vatelstva tak v těchto dosud nejsilněji bas-kofonních oblastech rychle klesá.

I ve Francouzském Baskicku dochází ob-čas k pumovým útokům, zatím však bezobětí. Příčiny zdánlivého klidu jsou násle-dující: Především zde nikdy nebyla tak tvr-dá diktatura jako ve Španělsku. Francouz-ské Baskicko sloužilo teroristům zeŠpanělska vždy jako jakási neutrální zónaa vytvoření lokálních teroristických skupinse bránili. Svou roli sehrály určitě i obavyz eskalace násilí na jihu. Především zde aleneproběhla překotná industrializace, kterás sebou vždy nese příliv chudých dělníkůz cizích oblastí a radikalizaci politickéhoprostředí. Naopak, jestliže byla jižní částBaskicka možná nejprůmyslovější oblastíŠpanělska, severní část patří mezi nejméněindustrializované části Francie. Francouz-ské vládě nacionalisté naopak vyčítají, ženerozvíjí žádné pracovní příležitosti a pod-poruje pouze aktivity spojené s turismem.

Centralismus lidovců sklízí čím dál tímvětší kritiku. Málokdo si uvědomuje, žeŠpanělsko je mj. zemí s výraznými lokální-mi patriotismy, v níž čtvrtina obyvatel nemášpanělštinu jako rodný jazyk. Dvě oblastis nejsilnějšími odstředivými tendencemipatří navíc mezi nejbohatší (Katalánsko,Baskicko). Španělsko je tak rozděleno i nachudou a bohatou část. Chudé oblasti se na-cházejí převážně ve vnitrozemí a je pro něcharakteristický nízký objem celoročníchsrážek, odliv obyvatelstva a menší průmy-slová základna. Bohatší oblasti nechtějí to-lik přispívat do společné pokladny. Nejno-vější konflikt se týká tzv. národníhohydrologického plánu, který se pokoušío rovnoměrnější distribuci vodních zdrojůpo celém území. Prakticky se jedná o vý-stavbu obřích přehrad v Aragónu, proti kte-rým zdejší obyvatelé ostře protestují.

Je možné, že se politický kapitál baskic-ké karty vyčerpá, PSOE se chopí příležitos-ti a vrátí se k zapomenuté koalici s PNV.V budoucnosti centrální vláda stejně budemuset začít s teroristy jednat a referendumuspořádat. To umožní, aby se z radikálníchnacionalistů vydělil většinový umírněnýproud a z ETA se stala čím dál izolovanějšískupinka typu Rudých brigád, kterou poli-cie snadno zlikviduje.

❍

Základ současné slovenské vládní koalicese začal formovat zhruba v polovině druhé-ho funkčního období Národní rady Sloven-ské republiky, v letech třetí vlády VladimíraMečiara. Část politických odpůrců tohotostátníka se sdružila do uskupení Modrá koa-lice, později, když se ke Křesťanskodemo-kratickému hnutí (KDH), Demokratickéstraně (DS) a Demokratické unii (DU) při-daly ještě Strana zelených na Slovensku(SZS) a Sociálnědemokratická strana Slo-venska (SDSS), užívala koalice označeníduhová, výsledným názvem pak zůstala Slo-venská demokratická koalice (SDK).1)Všechny politické strany SDK spojovalo je-diné – antimečiarismus jako radikální od-mítnutí Vladimíra Mečiara, jeho stylu politi-ky a stereotypů politického chování.

V parlamentních volbách v roce 1998opět zvítězilo Hnutí za demokratické Slo-vensko (HZDS), novou vládu však sestavo-val Mikuláš Dzurinda ze SDK. Složitost ko-aličních jednání byla dána diametrálněrozdílnými zájmy všech aktérů, zcela proti-chůdnými programy a umocňoval ji i přílišveliký počet zainteresovaných politickýchsubjektů. Kromě pěti stran SDK to byly ješ-tě tři Strany maďarské koalice (SMK), Stra-na demokratické levice (SDL) a Strana ob-čanského porozumění (SOP). Prvnímzásadním krokem nové vládní maxikoalicebylo nepochybně personální rozdělení nej-vyšších ústavních funkcí. Předsedou vládyse stal Mikuláš Dzurinda za SDK (původněčlen KDH, dnes Slovenská demokratickáa křesťanská unie SDKU), předsedou parla-mentu byl na základě koaliční dohody zvo-len předseda SDL Jozef Migaš. Maďarskákoalice obsadila některá klíčová místa vevládě (např. funkci místopředsedy vlády mj.s pravomocemi pro otázky národnostníchmenšin) a v dalších orgánech veřejné sprá-vy, kterou se právě SMK snaží (dosud mar-ně) reformovat ve svůj prospěch. Strana ob-čanského porozumění získala pro svéhopředsedu prostřednictvím prvních přímýchprezidentských voleb funkci hlavy státu,kterou tak obdržel populární košický primá-tor a bývalý předseda Slovenské národní ra-dy z let 1989–1990 Rudolf Schuster.2)


VZTAHY A PROBLÉMY

Při radikálních povolebních personálníchzměnách uplatňovala antimečiarovská koa-lice obdobné principy, které kritizovalau koaličních vlád HZDS. Týkalo se to např.i zastupitelských úřadů, zdůvodnění kád-rových změn vyznělo někdy (mírně řeče-no) komicky. Jedno takové říká: „Do di-plomatických funkcií boli po voľbách 1998vymenovaní aj niektorí politici, išlo všako odborne zdatných ľudí.“3) S autorem před-chozí úvahy se dá souhlasit, někteří z no-vých diplomatů jsou nepochybně odbornězdatní, avšak to byli i někteří politici vysla-ní na zastupitelské úřady Mečiarovou vlá-dou; odborně nelze kupříkladu vysvětlitukončení mise velvyslankyně SR při OSNOľgy Keltošové, která proslula svými pře-klady klasické anglické literatury či před-sednictvím 85. zasedání Mezinárodní orga-nizace práce. Dalším faktorem, který popírátvrzení současné vládní koalice o změněpolitického stylu, je problematika korupce.Nová vláda nedokázala nabídnout personál-ně protikorupčně kvalitnější sestavu, jako tom vypovídají odchody ministra obranyKanise ze SDL, který nedokázal rozumněvysvětlit část svých příjmů, a místopředse-dy vlády pro evropskou integraci Hamžíkaz SOP v důsledku machinací jeho podříze-ných s fondy PHARE.

Zejména v důsledku masivní mediálníkampaně v roce 1998, která posunula reali-tu do jiných poloh a vytvářela či podporo-vala řadu mýtů, vkládali slovenští voliči donové koalice mnoho svých nadějí. V lednu1999 zastávalo podle šetření Institutu proveřejné otázky pouze 34 procent občanů ná-zor, že po parlamentních volbách se Slo-vensko ubírá nesprávným směrem4) –v květnu 2001 bylo o tomtéž přesvědčenotéměř 70 procent Slováků.5) Zklamání z po-litiky současné vládní koalice je viditelnéi při pohledu na aktuální volební preferenceslovenských voličů, stále by totiž vítěziloHnutí za demokratické Slovensko, kterémuby svůj hlas odevzdalo 24–28 procent voli-čů.6) Na druhém místě by se umístila poli-tická strana bývalého člena SDL Róberta Fi-ca Smer s přibližně devatenácti procenty.Právě popularita Směru signalizuje nespo-

KrizeANTIMEČIARISMUNovináři, političtí analytici a politologové měli v posledních týdnech možnostmnohokrát prezentovat své názory na současnou slovenskou politickou si-tuaci, kterou v nejednom případě označili za krizi vládní koalice. Málokdo jevšak ochoten připustit, že letošní krize může být i dlouhodobým problémemkoncepčním. Následující zamyšlení přináší alternativní pohled na politickývývoj Slovenské republiky posledních několika let.

VLADIMÍR SRB

kojenost slovenských občanů. Poslanec NRSR Fico se netají svým názorem, že ideolo-gické dělení politických stran je sice stáleplatné, avšak na současném Slovensku jetřeba nestandardních politických subjektůa spolupráce všech kvalitních odborníkůk překonání vnitropolitických problémů.Úspěch možná získává i svými novými pří-stupy k voličům. Oslovuje všechny voličskévrstvy, nezvykle silně však nejmladší gene-raci, které nenabízí jen místa v politice (na-příklad prostřednictvím konkurzu), ale vyu-žívá i prvorepublikový typ agitacepolitických stran, který se zaměřoval i napraktické problémy a osvětu (Směr na-příklad vydal pro studenty brožuruo formálních náležitostech diplomovépráce). Fico neskrývá své premiérskéambice a snaží se – právě na rozdíl od sou-časné koalice – vyhýbat primitivnímu anti-mečiarismu. Je proto možné, že jeho stranabude spolupracovat po volbách s HZDS, vevládě by však předseda Směru nerad viděl tyosobnosti, které již ministerské funkce v mi-nulosti zastávaly.

Prozatím ve všech parlamentních volbáchve Slovenské republice uspěly i takové stra-nicko-politické subjekty, které založily svůjúspěch na kritice sociálně-ekonomic-kých problémů obyvatelstva, pří-padně požadovaly změnu politic-kého stylu. V roce 1994 se tak doparlamentu dostalo ĽuptákovoSdružení dělníků Slovenskaa v roce 1998 Strana občanské-ho porozumění (SOP) charisma-tického Rudolfa Schustera. Obě stra-ny tím, že postupně v rámci vládní koalicepřejaly modely chování, které v předvoleb-ním období samy kritizovaly, ztratily téměřvšechny své voliče – v květnu 2001 by na-příklad SOP získala jen 0,7 % hlasů.V příštích volbách bude podobnýchvolebních stran kandidovat více.Kromě SOP bez nadějí na vý-raznější úspěch a již zmíněné-ho Směru to bude i Aliancenového občana (ANO),kterou založil ředitel ko-merční televize MarkízaPavol Rusko. Již samotnénázvy některých strana jejich loga (např. SOPse v roce 1998 vrátilak symbolice Občanského fóra,Směr má nad svým názvem šipkusměřující nahoru) mají ve voličíchvzbudit dojem, známý z voleb 1990 – stranyjsou pro straníky, OF (v tomto případě SOP,Směr, ANO atd.) je pro všechny. Slovenskomá směřovat dopředu, ne doleva či doprava,je třeba, aby se v politice angažovaly novétváře, případně „obyčejní lidé“. Rozšířenítěchto netypických stran není rovněž dobrouvizitkou a oznamuje světu, že současná vládanedokázala politický systém uklidnit.

Jarní slovenské koaliční rozpory mělyněkolik příčin. Během května odešli PavolHamžík (skandál kolem financí EU) a mi-nistr vnitra Ladislav Pittner (kritika ze stra-ny koaliční SDL). Na jejich místa přišli


VZTAHY A PROBLÉMYblízký spolupracovník premiéra Dzurindyv jeho SDKU Ivan Šimko jako nový ministrvnitra a Mária Kadlečíková z SOP jako nová místopředsedkyně pro evropskou inte-graci. Dne 24. 5. hrozilo v parlamentu vy-slovení nedůvěry i místopředsedovi vládypro ekonomické záležitosti Ivanu Miklošo-vi, návrh na odvolání však podpořilo ze 130hlasujících jen 55 poslanců (pro odvoláníhlasoval i jeden člen SDL, řada dalších ko-aličních poslanců se hlasování zdržela).O den později vystoupil v Národní radě pre-

zident Schuster s neobyčejně kritic-kým proje-

vemvůči premi-

éru Dzurindovi a je-ho vládě a pojmenoval ně-

které příčiny koaliční krize.Schuster hovořil o krizi v sociální

oblasti, která dnes slovenské občany za-sahuje patrně nejvíce od listopadu 1989. Zaneúnosnou označil životní situaci neza-městnaných a důchodců, kritizoval dalšístranickou diferenciaci, kterou nemůže ob-čan SR pochopit. Prezident mj. řekl: „Užv minulosti som uviedol, že namiesto sústre-denej práce vlády na riešení najzávažnej-ších problémov tejto spoločnosti, ako je vy-soká nezamestnanosť, koncepčné riešenieproblémov v zdravotníctve, školstve a inýchoblastiach, sa v rámci vládnej koalície za-kladajú nové strany. … Ak by životná úro-veň bola na patričnej výške, nezamestna-nosť dosahovala únosnú mieru, určite by

vedeli (občané – pozn. VS) takéto krokyskôr pochopiť. Ale v našich podmienkach tovnímajú ako nedocenenie problémov obča-nov.“7)

Rudolf Schuster použil při popisu sou-časného stavu vládní koalice slovo rozklad.Premiér Dzurinda na tiskové konferenci 26. 5. prohlásil, že prezident by měl přede-vším nabídnout poselství a občany povzbu-dit, a část myšlenek hlavy státu odmítl. De-ník SME komentoval prezidentovovystoupení titulkem Prezident: oko za oko,zub za zub, projev naopak ocenily stranySměr, SDL, HZDS a SNS. Místopředsedaparlamentu Béla Bugár (SMK) připustil, že

prezident měl co kritizovat. Bugárůvblok totiž stále čeká na reformu veřej-

né správy, která by mj. pozměnilaúzemí i pravomoci částí SR s ma-ďarskou menšinou. „Maďarský“problém ještě může sehrát na slo-venské politické scéně důležitouroli, prozatím se však politici

SMK vždy přiklonili k podpoře čitoleranci stran současné vládní koalice.

Již při vzniku Modré koalice upozor-nil bratislavský zpravodaj Hospodář-ských novin Oldřich Zábojník na jedenzásadní fakt: „Na Slovensku se opako-

vaně prokazuje, že pouze sveřepá negacev podobě antimečiarismu nestačí jako vě-

rohodná motivace pro změnu mocenskýchpoměrů. A co víc – opozice zatím nepře-svědčila značnou část společnosti, že byuměla vést zemi lépe, a zejména nabídlaucelený hospodářský program, který by pro-kazatelně sliboval lepší ekonomické výsled-ky.8) Po téměř třech letech vládnutí tehdejšíopozice se zcela jasně prokázala oprávně-nost tohoto pět let starého úsudku. Je evi-dentní, že vlády Vladimíra Mečiara měly vevztahu k občanům Slovenské republiky vý-raznější úspěchy – podařilo se stabilizovathrozivě vyhlížející měnovou situaci po pro-vedení odluky v roce 1993, sociální situacenebyla natolik vyhrocená, aby se desetitisícelidí musely starat o pouhé přežití, a některénegativní jevy se snažila vláda systematickyřešit (např. nezaměstnanost). Média9) syste-maticky vytvářela mýtus Mečiara – nepříte-le parlamentní demokracie, přičemž sámpředseda HZDS se vždy (obdobně jako Vác-lav Klaus v ČR) držel v případě krizí demo-kratických principů. Dvakrát byl odstavenod moci nepříliš průhlednými parlamentní-mi machinacemi, dvakrát se do čela exeku-tivy vrátil po vyhraných volbách, ve kterýchjeho jednotliví odpůrci dosáhli sotva polo-viční počet hlasů voličů. Dosud se neproká-zala ani jeho osobní účast na mnoha závaž-ných činech či zločinech, jakou bylanapříklad vražda Róberta Remiáše v souvis-losti s únosem Michala Kováče mladšího,a proto jediným stínem jeho vládnutí je zná-má kauza Gaulider, která však – jak jsem jižna stránkách MP uvedl – není principiálněpříliš odlišná od volby Václava Havla prezi-dentem v roce 1998.

Ve druhé polovině května padl i posledníargument pro tvrzení, že každá jiná alterna-tiva k současné vládě by „byla méně pro-

spěšná. Představovala by více rizik a nasto-lovala by ještě více a těžších problémů nežsoučasná realita.“10) Kritici Vladimíra Me-čiara předkládali voličům úvahu, že Mečiarje brzdou integrace Slovenska do evrop-ských a transatlantických struktur. Jak sezcela jasně ukázalo, ve vnitřní politice roz-hodně není jiná alternativa k současné vláděméně prospěšná (spíše naopak), ve vztahuk mezinárodním otázkám učinil konec tétofikce generální tajemník NATO George Ro-bertson v rozhovoru pro týdeník Dominofórum, když oznámil, že výsledek voleb vů-bec neovlivní rozšiřování NATO, neboťvšechny politické strany na Slovensku pre-ferují členství země v Alianci. Nepřímo takodboural všechny argumenty o nebezpečíMečiarova vítězství pro slovenskou mezi-národní integraci a na periferii státnickýchdiskusí tak odsunul i slova českého prezi-denta Václava Havla během jeho pobytuv Bratislavě v dubnu 2001 o tragickémzvratu v případě návratu HZDS k moci.

Shrneme-li výsledek nedávných vládníchrozporů, můžeme konstatovat, že sloven-skou koalici spojoval antimečiarismus, a jelogické, že s jeho pozvolným vyčerpávánímse padá i Slovensku a světu vnucovaný kon-cept lepší alternativy. Pokud strany vládníkoalice nepřijdou se skutečně koncepčnímprogramem, který by vedl ke zlepšení ze-jména vnitropolitických a sociálních problé-mů, není vyloučen absolutní propad součas-né koalice v nadcházejících volbách. Příštívládní sestava může přinést Slovensku zlep-šení ekonomické a sociální situace i stabili-zaci politického systému. Ale také naopak –pokud ani příští vláda nedokáže splnit ales-poň některá očekávání občanů, může se ce-lý stranicko-politický systém zhroutit.

❍

1) Srv. Kopeček, L.: Slovenská demokratickákoalice – vznik, geneze a charakteristika. Poli-tologický časopis č. 3/ 99.

2) Rudolf Schuster byl dlouholetým členemKSČ, před rokem 1989 členem ÚV KSS, poténestraník (od roku 1990), ve volbách 1992 mumísto na kandidátce nabídly mnohé strany, včet-ně SNS, necelý rok před volbami 1998 založilStranu občanského porozumění.

3) Marušiak, J.: Hlavné trendy v zahraničnej po-litike SR. Slovensko 1998–1999 – Súhrnná správao stave spoločnosti, Bratislava, IVO 1999, s. 280.

4) Bútorová, Z., Gyárfášová, O., Velšic, M.:Verejná mienka. Slovensko 1998–1999 – Súhrn-ná správa o stave spoločnosti, Bratislava, IVO1999, s. 239.

5) SME, 25. 5. 2001, Ideme nesprávne, myslísi skoro 70 percent, komentář k průzkumu ve-řejného mínění agentury MVK.

6) Výsledky preferencí jsou ze zdrojů Meto-dicko-výzkumného kabinetu a Ústavu pro vý-zkum veřejného mínění při Statistickém úřaduSlovenské republiky (www.statistics.sk).

7) www.prezident.sk8) Hospodářské noviny, 1. 11. 1996.9) Několik měsíců před volbami 1998 mi je-

den významný představitel HZDS řekl: „Jakmůžeme utlačovat svobodu projevu, když devětz deseti deníků na Slovensku je proti nám?“

10) Leška, V.: Slovensko po čtvrtém referen-du. Mezinárodní politika č. 12/ 2000, s. 25.

Po docílení řady dílčích omezení jader-ných zkoušek (počínaje Smlouvou o částeč-ném zákazu jaderných zkoušek, Partial TestBan Treaty – PTBT z 5. 8. 1963) a dlou-hotrvajících kontroverzních jednáních naKonferenci o odzbrojení v Ženevě, která ne-byla schopna dosáhnout konsenzu, přijaloValné shromáždění OSN dne 10. 9. 1996Smlouvu o všeobecném zákazu jadernýchzkoušek – Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty (CTBT). Čtrnáct dnů poté bylaSmlouva otevřena k podpisu v New Yorku,kdy ji podepsalo 71 států včetně všech pětistálých členů Rady bezpečnosti OSN, kteříjsou držiteli jaderných zbraní.

Smlouva však dosud nevstoupila v plat-nost. V této práci uvádíme základní vývojo-vé mezníky, vedoucí k této Smlouvě, jejíobsahové principy, organizaci a způsob pl-nění včetně technicky dokonalého verifikač-ního a monitorovacího systému. Poukazuje-me na nezbytné kroky, potřebné k tomu,aby nabyla účinnosti, a důvody, které tomudosud brání.

Dlouhá cesta k Smlouvěo všeobecném zákazujaderných zkoušek

Konec nejkrvavějšího válečného konflik-tu v Evropě, který skončil vyhlášením kapi-tulace nacistického Německa jednu hodinupo půlnoci dne 9. května 1945, souvisí sezrodem Atomového věku, za nějž se vše-obecně považuje první jaderný výbuch dne16. července 1945 u Alamogordo v NovémMexiku v USA v době, kdy probíhala Po-stupimská konference vítězných mocností.

Ve dnech 6. a 9. srpna explodovaly jadernépumy nad Hirošimou a Nagasaki, kterépředznamenaly ukončení druhé světové vál-ky i v Tichomoří a současně byly impulsemke snaze jiných zemí ovládnout jaderné ta-jemství, patřící USA, a následujícím závo-dům ve zbrojení.

Již v r. 1947 vzniklo podezření, že jader-ný monopol USA je narušen, což se potvr-dilo prvním sovětským jaderným pokusemv r. 1949 u Semipalatinska v Kazachstánu.V r. 1952 uskutečnila svůj první test takéVelká Británie na ostrovech Monte Bellou australského pobřeží. Za osm let, tj. mezi16. 7. 1945 a 31. 12. 1953, uskutečnili uve-dení první tři členové jaderného klubu cel-kem 50 jaderných výbuchů, vesměs nad-zemních.

Již tato prvá etapa testování jaderné vý-zbroje vyvolává značné znepokojení nadvlivem globálního jaderného spadu a začí-nající eskalací jaderného zbrojení. V r. 1954navrhuje indický ministerský předsedaNéhrú na zasedání Valného shromážděníOSN zastavení jaderných testů. V r. 1958 sesetkávají experti v Ženevě k diskusi o mož-nostech detekce podzemních testů. K prv-ním úspěchům multilaterálních jednání pat-ří vytvoření první zóny bez jadernýchzbraní. V r. 1959 je totiž podepsána ve Was-hingtonu Antarktická smlouva, zakazujícímilitarizaci, a zejména umisťování jader-ných zbraní v Antarktidě. V téže době sevšak začíná rozšiřovat počet držitelů jader-ných zbraní o Francii, která v r. 1960 usku-teční svůj první jaderný test u Regganev Saharské poušti.


VZTAHY A PROBLÉMY

Několik desetiletí studené války a konfrontace Východ–Západ, provázené zá-vody ve zbrojení, zejména jaderném, postavilo svět na okraj katastrofy, neboťvelikost jaderných arzenálů dosáhla v osmdesátých letech úhrnného počtukolem 60 tisíc jaderných hlavic, tedy mnohonásobku toho, co stačí k totál-nímu zničení a je označováno jako „nuclear overkill“. Válka mezi tehdy obě-ma proti sobě stojícími koalicemi by znamenala zaručené vzájemné zničení.Tento pojem „Mutual assured destruction“ (MAD) nikdy neoznačoval (jak sednes občas mylně soudí) strategii některé z obou stran, ale objektivní reali-tu. Světové mírové hnutí vždy považovalo za klíčový bod obratu od zničujícívzestupné zbrojní šroubovice k postupnému jadernému odzbrojení dosaženíúplného a všeobecného zákazu jaderných testů.

SMLOUVAO VŠEOBECNÉM ZÁKAZU JADERNÝCH ZKOUŠEK: Bariéra nového kola jaderného zbrojení a problémy jejího vstupu v platnost

JIŘÍ MATOUŠEK


VZTAHY A PROBLÉMYŠedesátá léta jsou obdobím prvního dé-

tente – snížení napětí v mezinárodníchvztazích. Po nekonečných jednáních exper-tů o první smlouvě o částečném zákazu ja-derných testů se setkávají J. F. Kennedys N. Chruščovem k hodinovému osobnímurozhovoru při procházce kolem Ženevské-ho jezera a na jejich příkaz je za osm dnípředložen návrh prvního dokumentuo omezení jaderného zbrojení, jímž je Smlouva o zákazu jaderných výbuchův atmosféře, kosmu a pod vodou, nazýva-ná Smlouvou o částečném zákazu jader-ných výbuchů (Partial Test Ban Treaty –PTBT), která je v historickém výročí Hiro-šimy, dne 6. srpna 1963 podepsána SSSR,USA a Velkou Británií (nikoliv Francií). Za18 let, tj. od 16. 7. 1945 do podpisu PTBT,bylo registrováno celkem 550 jadernýchvýbuchů. O rok později, v r. 1964, o sobědává vědět Čína se svým prvým jadernýmvýbuchem u Lop Nor.

Druhá polovina šedesátých let přinášídalší dvě významné události: První z nichje Smlouva o zákazu jaderných zbranív Latinské Americe a Karibiku, nazvanápodle předměstí Mexico-City, kde je otev-řena k podpisu v r. 1967, Treaty of Tlate-lolco. Daleko podstatnější je o rok po-zději uzavřený dosud nejdůležitějšídokument, vztahující se k jaderným zbra-ním. Je to Smlouva o nešíření jader-ných zbraní (Treaty on the Non-Prolife-ration of Nuclear Weapons – NPT) z r. 1968. Ta zavazuje nejaderné státy ne-vlastnit, nevyrábět a nezískávat jadernézbraně a jiná jaderná výbušná zařízení.Naproti tomu jaderné státy nesmějí uvede-né předměty předávat, a navíc jsou povin-ny činit účinné kroky k jadernému odzbrojení. Mnoho zemí třetího světa dlou-ho váhalo přistoupit k této smlouvě, neboťji považovaly za diskriminační a kritizo-valy v tomto směru jaderné velmoci, mi-mo jiné rovněž proto, že nic ve směru jaderného odzbrojení nepodnikají. Nicmé-ně, tato smlouva (jejíž platnost byla pro-dloužena v r. 1995) je spolu se systémemkontrol štěpného materiálu a mírových ja-derných zařízení, které realizuje Meziná-rodní agentura pro atomovou energii veVídni (IAEA), nejdůležitějším fungujícímnástrojem stability a bezpečnosti v tétooblasti. Systém garancí (IAEA Safegu-ards) zahrnuje globálně přes 900 zařízenípracujících s jaderným materiálem, kde sekontroluje jeho pohyb s přesností vyluču-jící zneužití pro jedinou jadernou nálož.

V r. 1974 se počet držitelů jadernýchzbraní rozšířil na prokázaných šest, kdyžIndie uskutečnila první (a do devadesátýchlet jediný) jaderný výbuch v Radžástánsképoušti s ujištěním, že byl proveden k „mí-rovým účelům“.

Sedmdesátá léta jsou rovněž obdobímdvoustranných jednání (SSSR–USA) o ome-zení jaderných výbuchů. V r. 1974 byla při-jata bilaterální Smlouva o omezení pod-zemních jaderných zkoušek (TresholdTest-Ban Treaty), snižující mohutnost vý-buchů na 150 kt, a v r. 1976 bilaterální

Smlouva o podzemních výbuších pro mí-rové účely (Peaceful Nuclear Exposions Tre-aty), limitující mohutnost výbuchů mimo ja-derné střelnice na 150 kt. Ve stejné době seschází na multilaterálním jednacím fóru v Že-nevě, tehdy nazývaném Konference výborupro odzbrojení, Ad hoc skupina seismickýchexpertů k jednání o mezinárodních koopera-tivních opatřeních k detekci a identifikaci se-ismických jevů s použitím globální sítě seis-mických monitorovacích stanic s cílemvyužití pro monitorování jaderných explozí.

V r. 1985 vznikla již třetí zóna bez jader-ných zbraní. Smlouva o zóně bez jader-ných zbraní v jižním Pacifiku (nazvanápodle místa podpisu Treaty of Rarotonga)byla otevřena k podpisu v Rarotonze na Cookových ostrovech.

Devadesátá léta jsou již plně v ovzdušídruhého détente, zahájeného z iniciativy M. S. Gorbačova a jeho politiky nového myš-lení v mezinárodních vztazích, vedoucí po-sléze k pronikavým politickým změnám ve

střední a východní Evropě včetně rozpaduSSSR a rozpuštění Varšavské smlouvy. SSSRjde příkladem v moratoriu na jaderné zkouš-ky a v r. 1990 uskuteční poslední jaderný vý-buch. Ruská federace vyhlašuje v lednu 1991čtyřměsíční moratorium na jaderné zkoušky,které bylo následně třikrát prodlouženo, na-posledy prezidentským dekretem z r. 1993.V r. 1991 uskutečnila svůj poslední jadernývýbuch rovněž Velká Británie. V r. 1992oznamuje moratorium na jaderné testy Fran-cie, které prodlužuje v r. 1993. V r. 1992uskutečňují poslední jaderný výbuch USAa vyhlašují moratorium na jaderné testy, pro-dloužené v r. 1993. K moratoriu USA se v r. 1993 připojuje rovněž Velká Británie.

Po dlouhých jednáních, která začala jižv osmdesátých letech, pověřuje Konferenceo odzbrojení svůj Ad hoc Výbor pro zákazjaderných zkoušek konečně v r. 1993 man-dátem k jednání o Smlouvě o všeobecnémzákazu jaderných zkoušek (CTBT). Prezi-dent Jelcin v r. 1994 vyhlašuje přání Ruskéfederace otevřít Smlouvu CTBT k podpisuna jubilejním 50. zasedání VS OSN v r. 1995. Ve stejné době požaduje čínskýministr zahraničí Čchien čchi-čchen jedná-ní k uzavření smlouvy nejpozději v r. 1996.

V r. 1995 prezident Clinton oznamuje, žeUSA prodlužují moratorium na jadernézkoušky do doby, kdy vstoupí CTBT v plat-nost. Ve stejném roce se schází Revizníkonference k Smlouvě o nešíření jadernýchzbraní, která prodlužuje její platnost a sou-časně vyzývá k uzavření jednání o CTBTv r. 1996. Také francouzský prezident Chi-rac oznamuje, že Francie ukončí své jader-né testy v květnu 1996 a připojí se k podpi-su CTBT. V témže roce vzniká již čtvrtázóna bez jaderných zbraní. Smlouva o zóněbez jaderných zbraní v jihovýchodní Asii(nazvaná podle místa podpisu Treaty ofBangkok) byla otevřena k podpisu v Bang-koku v r. 1995.

Jaderným pokusům však ještě nebyl ko-nec. Až 27. ledna 1996 skončila poslednímtestem sérii svých jaderných zkoušek (kterézvedly velkou vlnu odporu po celém světě)Francie a dva dny poté oznámil prezidentChirac, že francouzský program jadernýchzkoušek definitivně skončil. O měsíc po-zději byla zahájena likvidace pokusné střel-nice na atolech Mururoa a Fangataufa v již-ním Pacifiku. Čína uskutečnila svůjposlední jaderný pokus 29. 7. 1996 a násle-dujícím dnem vyhlásila moratorium na ja-derné pokusy.

V r. 1996 také vzniká dosud poslední zó-na bez jaderných zbraní. Smlouva o africkézóně bez jaderných zbraní (Treaty of Pe-lindaba) je otevřena k podpisu v Káhiře.

Konference o odzbrojení v Ženevě, kteráje multilaterálním jednacím fórem OSNo odzbrojení a regulaci zbrojení, neníschopna dospět ke konsenzu o textu CTBT,proto celkem 127 států podporuje návrh re-zoluce, na jehož základě přijímá Valnéshromáždění OSN Smlouvu o všeobecnémzákazu jaderných zkoušek dne 10. září1996 většinou 158 hlasů proti 3 hlasům při5 abstencích. 24. září 1996 je smlouva otev-řena k podpisu v New Yorku, kde ji téhoždne podpisuje 71 států včetně všech stálýchčlenů Rady bezpečnosti OSN.

Za 51 let od prvého jaderného testu dodata podpisu CTBT bylo v celém světě re-gistrováno přes 2000 jaderných explozí.

Jaderné pokusy neskončily ani po podpi-su Smlouvy. Indie totiž považuje smlouvuza diskriminační ze strany velmocí, „kteréměly příležitost své jaderné zbraně dřívedokonale ověřit“, nepřipojí se ke smlouvěa uskuteční v r. 1998 sérii šesti jadernýchtestů, které se zdají spíše demonstrací síly.Na to neprodleně odpoví Pákistán stejnousérií. To jsou dosud již skutečně posledníjaderné pokusy.

K významným ustanovením Smlouvy o všeobecném zákazujaderných zkoušek

Článek I Smlouvy Základní povinnostistanoví: Každá smluvní strana se zavazujeneprovádět žádnou zkušební explozi jader-ných zbraní a ani žádnou jinou jadernou ex-plozi a zakázat a zabránit jakékoliv jadernéexplozi tohoto druhu na kterémkoliv místěpod její jurisdikcí a kontrolou.

CTBT


VZTAHY A PROBLÉMYmístě a d) Opatření k budování důvěry.V době, kdy Smlouva vstoupí v platnost, ve-rifikační režim bude schopen plnit její veri-fikační požadavky.

Mezinárodní monitorovací systém jepředstavován celkem 321 stanicemi, kterébudou celosvětově shromažďovat dataa přenášet je v reálném čase do Mezinárod-ního datového centra ve Vídni.

Systém je nejen globální, ale zejména ví-cevrstvý, to znamená, že je založen na ně-kolika nezávislých technických principech:

• 170 seismických, 60 infrazvukových a 11hydroakustických monitorovacích stanic budeschopno zaznamenávat seismické a akustickévlny, způsobené jaderným výbuchem.

• 80 radionuklidových monitorovacíchstanic, podporovaných 16 akreditovaným la-boratořemi, bude měřit atmosférické vzorkyna přítomnost radioaktivního materiálu.

Analýzy budou uskutečňovány Meziná-rodním datovým centrem ve Vídni, kterébude shromažďovat a zpracovávat údaje po-řízené uvedenými čtyřmi monitorovacímitechnologiemi, vydávat bulletiny o všechudálostech v průběhu 2 – 48 hodin a předá-vat je signatářským státům.

Objasňování a inspekce na místě patřík nejpřísnějším případům verifikačních me-chanismů pro případy, kdy podezření nebu-de možno objasnit konzultacemi. Každýstát má právo požadovat inspekci na místě.Zdá se, že v tomto případě půjde, vzhledemk dokonalosti dálkového monitorování (narozdíl od jiných smluv, kde je inspekce namístě vzhledem k povaze problému napros-to nezbytná) o krajní případy, které budoupředmětem pozornosti členských zemí Smlouvy, popřípadě OSN.

Organizace pro všeobecný zákazjaderných zkoušek a její budování

Je zvykem, že u významných soudobýchmezinárodněprávních dokumentů v oblastiodzbrojení a regulace zbrojení jsou uvede-ným dokumentem rovněž stanoveny základyorganizace, která bude dozírat na plnění usta-novení daného dokumentu po jeho vstupuv platnost. Bude to Organizace pro všeobec-

ný zákaz jaderných zkoušek (ComprehensiveNuclear-Test-Ban Treaty Organisation –CTBTO). Do data vstupu v platnost bude pra-covat Přípravná komise (CTBTO PrepCom),která byla ustavena na schůzi signatářskýchstátů v New Yorku 19. 11. 1996.

Přípravná komise je politickým orgánem,v jejímž plénu jsou zastoupeny všechny sig-natářské státy (v Organizaci po vstupuv platnost budou v plénu zastoupeny členskéstáty). Jí podřízeným Stálým profesionál-ním orgánem je Prozatímní technický sekre-tariát, který zahájil svou činnost 17. 3. 1997.Působištěm Přípravné komise a Technické-ho sekretariátu je Vídeňské mezinárodnícentrum (Vienna International Centre –VIC) – Úřadovna OSN ve Vídni. Výkonnýmsekretářem je německý diplomat WolfgangHoffmann.

Nejdůležitějším úkolem Přípravné komi-se je ustavení fungujícího verifikačního re-žimu. V praxi se jedná o řízení a koordinacivývoje, přípravy, technického testovánía prozatímní činnosti Mezinárodního moni-torovacího systému a Mezinárodního dato-vého centra.

Ostatní úkoly zahrnují konkrétně:• přípravu operačních příruček pro seis-

mologické, infrazvukové, hydroakustickéa radionuklidové monitorování, jakož i proinspekce na místě,

• vypracování učebních programů pro in-spektory,

• uzavírání dohod a jiné dokumentace sestáty, zejména s těmi, na jejichž území pra-cují zařízení Mezinárodního monitorovací-ho systému.

ZávěryAčkoliv Přípravná komise a Technický

sekretariát Organizace pro zákaz jadernýchzkoušek dosáhly za čtyři léta své činnostivýznamného pokroku v budování globální-ho systému spolehlivého monitorování ja-kýchkoliv jaderných výbuchů, značné zne-pokojení světové veřejnosti vyvoláváokolnost, že téměř pět let od otevřeník podpisu nevstoupila Smlouva o všeobec-ném zákazu jaderných zkoušek dosudv platnost pro absenci 13 nezbytných rati-fikací, včetně USA, kde ratifikace byla zá-konodárným sborem odmítnuta. Velmi zá-važná je skutečnost, že tři země, jejichžratifikace je pro platnost smouvy nutná, jidosud ještě ani nepodepsaly. Tyto skuteč-nosti aktivizují celosvětově četné národní,a zejména mezinárodní nevládní organiza-ce zaměřené na mír, odzbrojení a jiné nalé-havé globální problémy. Závažnost uvede-né situace motivovala např. Mírový výbornevládních organizací (NGO Committeeon Peace), pracující při sídle OSN ve Víd-ni, aby se obrátil v květnu t. r. s naléhavouvýzvou na hlavy států, předsedy vlád a par-lamenty všech 13 shora jmenovaných ze-mí, aby Smlouvu ratifikovali.

❍Pozn.: Autor tohoto příspěvku je členem

NGO Committee on Peace, v němž zastupu-je Světovou federaci vědeckých pracovníků(WFSW).

Velmi důležitý je způsob nabytí platnosti.Je běžnou praxí, že u podobných mezinárod-ních dokumentů je požadován určitý mini-mální počet ratifikací proto, aby dokumentnabyl právní síly. V daném případě by byl sa-motný počet nevýznamný, kdyby nebyly za-stoupeny všechny státy s jaderným progra-mem, které mají teoretickou šanci býtdržiteli jaderných zbraní. Proto je v Dodatku(Annex 2) uvedeno explicitně 44 zemí, je-jichž ratifikace je pro platnost Smlouvy ne-zbytná. Ve vlastním textu je uvedeno, že Smlouva nabude platnosti 180 dní po ulože-ní ratifikačního dokumentu (ne dříve než dvaroky po jejím otevření k podpisu).

Do dnešní doby (květen 2001) Smlouvupodepsalo 160 států a 76 ratifikací bylo ulo-ženo u depozitáře (Generální tajemník OSN).

Aby Smlouva nabyla platnosti, jsou ještěnutné ratifikace těchto států:

Alžírsko, Čína, Korejská lidově demo-kratická republika, Demokratická republikaKongo, Egypt, Indie, Indonésie, Írán, Izra-el, Kolumbie, Pákistán, USA, Vietnam.

Z uvedených zemí Smlouvu ještě ani ne-podepsaly KLDR, Indie a Pákistán. Pohledna země, které dosud nepřistoupily k ratifi-kaci nebo Smlouvu dosud ještě vůbec nepo-depsaly, odpovídá podezření o vojenskémjaderném programu některých z nich. Vel-kým zklamáním je odmítnutí ratifikace Sm-louvy při jejím projednání Kongresem USA.

Verifikační mechanismus SmlouvySmlouva o všeobecném zákazu jader-

ných zkoušek je opatřena již dříve vypraco-vávaným a technicky dokonalým a po létaprakticky ověřovaným systémem, vycháze-jícím z řady národních kontrolních systé-mů, které po několik desetiletí byly s to re-gistrovat každou jadernou explozi. Jejichpřehled vydával např. Stockholmský ústavpro mírový výzkum (SIPRI) pravidelně vesvých ročenkách.

Článek IV stanoví: Pro verifikaci dodržo-vání Smlouvy bude ustaven verifikační re-žim, sestávající z těchto prvků: a) Meziná-rodního monitorovacího systému, b)Konzultací a objasňování, c) Inspekcí na

Seismický záznam podzemního jaderného výbuchu (nahoře)a zemětřesení o přibližně stejné síle okolo 6 stupňů Richterovy stupnice (dole)


VZTAHY A PROBLÉMY

jména Německo. Bylo by proto možné vy-slovit hypotézu, že Německu se výše uve-dené obecné tendence vyhýbají? Přijetí té-to hypotézy by si ale ve svém konečnémdůsledku vynutilo korekci v úvodu tétostatě předložené hypotézy o nejisté bu-doucnosti všeobecné branné povinnosti vestabilizovaných demokraciích euroame-rického civilizačního okruhu tak, aby bylomožno v jejím rámci vysvětlit děnív Německu. Jaká tedy vlastně je aktuálnísituace v Německu v oblasti rekrutacebundeswehru a jaké jsou vývojové tenden-ce? Je vůbec korekce této hypotézy nutná?

2. Stranicko-politická diskuseo budoucnosti všeobecné brannépovinnosti v Německu

O odbourání nebo zachování všeobecnébranné povinnosti se v Německu provádělyanalýzy a probíhaly diskuse již počátkem90. let.4) Jejím výsledkem bylo v zásaděponechání všeobecné branné povinnostia částečná reforma bundeswehru.5) V sou-časnosti je ale otázka zachování všeobecnébranné povinnosti či jejího nahrazení prin-cipem dobrovolnosti při vstupu do armádyopět tématem velmi vášnivých politickýchdiskusí v rámci politických elit a odbornýchdiskusí v rámci bezpečnostní komunity sou-časného Německa.

Tyto diskuse jsou podníceny zejména no-vými úkoly bundeswehru v oblasti provádě-ní operací krizového managementu, vyply-nuvšími z požadavků bezpečnostníhoprostředí 90. let, na něž Severoatlantickáaliance reagovala v roce 1999 Strategickoukoncepcí pro 21. století a Evropská unie

přijetím bezpečnostního rozměru. Vzhle-dem ke struktuře politického systémuNěmecka, pro který je charakteristickáklíčová role politických stran, je možnévýše uvedený problém analyzovat právějako téma stranicko-politických diskusí,neboť na pozadí těchto debat lze vyvozo-vat závěry o úmyslech německých poli-tických elit vzhledem ke způsobu rekru-tace německých ozbrojených sil v blízkébudoucnosti.

Výsledky pozorování ukazují, že politic-ké strany v Německu jsou v této otázceznačně rozděleny. Sociálnědemokratickástrana (SPD) podporuje zachování všeobec-né branné povinnosti. Ve svém návrhu počí-tají sociální demokraté přibližně s 90 000povolanci ročně, což je mnohem větší podílnež například navrhovala Weizsäkerova ko-mise (viz dále). Sociální demokraté argu-mentují potřebou zachovat možnost nárůstupočetního stavu bundeswehru v případězměněné bezpečnostní situace a existencereálného vojenského ohrožení. Ne nevý-znamným argumentem sociálních demokra-tů je i víra v možnost zabránit prostřednic-tvím všeobecné branné povinnostipřetvoření armády ve stát ve státě. Ovšemani sociální demokraté nejsou v této otázcezcela jednotní. Zejména u jejich mládežnic-ké organizace (Jungsozialisten) bylo možnozaznamenat silné hlasy požadující odstou-pení od všeobecné branné povinnosti.

Velmi radikálním odpůrcem zachováníkonskripční armády jsou ovšem Zelení(Bündnis 90/Grünen). Všeobecnou brannoupovinnost považují za neadekvátní vzhle-dem k novým bezpečnostním rizikům a no-vým úkolům bundeswehru zejména v rámcioperací krizového managementu. Podle je-jich stanoviska nemá stát právo nutit mladéobčany vykonávat brannou nebo civilníslužbu. Zachování všeobecné branné povin-nosti ve vládní koncepci je podle nich pou-ze ústupkem sociálním demokratům v tétooblasti. Angelika Beerová se vyjádřilak rozsahu bundeswehru zcela jasně: „Kdy-by bylo po našem, reformovali bychombundeswehr v dobrovolnickou armádu sezhruba 200 000 vojáky.“6) Sociálnědemo-kratické argumenty o demokratizačním

1. Perspektivy všeobecné brannépovinnosti ve stabilizovaných demo-kraciích euroamerického civilizační-ho okruhu

V současnosti je zcela legitimní vyslo-vit hypotézu, že budoucnost všeobecnébranné povinnosti ve stabilizovaných de-mokraciích euroamerického civilizační-ho okruhu je v současnosti nejistá. Pozo-rování vývoje v této oblasti ukazuje, že stálevíce přibývá států, jež se od ní v nedávnéminulosti odklonily, nebo se v současnostiodklánějí (Nizozemsko, Belgie, Francie,Itálie, Španělsko, Portugalsko). Tento obec-ný vývoj je způsoben čtyřmi důležitými ten-dencemi ve vývoji společnosti.1) První vý-znamnou tendencí je stále klesající ochotaobyvatelstva sloužit v ozbrojených silách,způsobená změnou hodnotové orientace ob-čana v moderních společnostech a rozdílemmezi charakterem demokratické společnos-ti a vnitřním prostředím armády jako totál-ní byrokratické organizace. Tyto rozdílyukazuje tabulka č. 1.2)

Druhou významnou tendencí je stále seprohlubující technizace ozbrojených sil, ježs sebou nese zvětšování potřeby kvalifiko-vaného personálu, který ovšem nelze přistále se zkracujících délkách vojenské zá-kladní služby vycvičit. Profesionalizací seřeší rozpor mezi požadavkem společnostina co nejkratší vojenskou základní službu(nejlépe žádnou) a požadavky armády (ales-poň manifestovanými) na stále kvalifikova-nější personál.

Třetí významnou tendencí způsobujícíodklon od všeobecné branné povinnosti jenarůstání operací v rámci krizového mana-gementu mimo mateřské teritorium, přinich jsou vojáci základní služby nepoužitel-ní jak z úhlu pohledu jejich vycvičenosti,tak kvůli velmi obtížnému získávání sou-hlasu veřejnosti pro jejich případné nasaze-ní. Poslední důležitou tendencí napomáhají-cí odklonu od všeobecné branné povinnostije omezenost dostupných zdrojů a snaha de-mokratických společností vybírat v novémbezpečnostním prostředí mírové dividendy.Jakkoli by se mohlo zdát, že profesionálníarmáda je dražší než armáda konskripční,některé zahraniční studie naznačují, že po-kud budeme zohledňovat poměr vydanéprostředky/počet reálně nasaditelných vojá-ků, vychází profesionální armáda lépe nežkonskripční.3)

Relativně pevným zastáncem všeobecnébranné povinnosti bylo až donedávna ze-

Stranicko-politická diskuse o všeobecné branné povinnosti

v Německu ZDENĚK KŘÍŽ

Armáda Demokratická společnost

Organizace Hierarchická, bez odpovědnosti Částečně hierarchická vyšších článků nižším s odpovědností vyšších článků nižším

Hodnoty Kolektivismus, poslušnost, disciplína, Individualismus, tvorba konsensu, řád, pořádek, tradice svoboda

Cíl Zvítězit ve vnějším konfliktu, Dosáhnout funkčního kompromisu případně obstát při vnitřním nasazení společenských zájmů

Způsob tvorby Autoritativní rozhodnutí Konsensus společnosti rozhodnutí pod hrozbou přinucení

Převládající atmosféra Paternalismus Snaha o sebeurčení jedince

Tabulka č. 1: Základní odlišnosti mezi armádou a okolním civilním prostředím demokratické společnosti

účinku všeobecné branné povinnosti Zeleníodmítají poukazováním na bezproblémovézakotvení vojáků z povolání do politickéhorežimu SRN a nepředpokládají, že by přizachování a posílení principů „vnitřního ve-dení“ a „voják-občan státu v uniformě“ mě-lo dojít k nějakému negativnímu vývojiv této oblasti.

Stejně jako je v oblasti zachování vše-obecné branné povinnosti rozdělena vláda,je rozdělena i opozice. Velmi vehementnímzastáncem zachování všeobecné branné po-vinnosti jsou křesťanští demokraté. PodleCDU/CSU by se i v budoucnosti měl bun-deswehr rekrutovat na základě všeobecnébranné povinnosti s délkou služby 9 měsí-ců.7) Bundesfachauschuss Aussen-Sicher-heitspolitik zastává stanovisko, že „na zá-kladě analýzy bezpečnostní situace můžebýt potřebná schopnost nárůstu početníhostavu k obraně země a spojenců zajištěnapouze prostřednictvím všeobecné brannépovinnosti.“8) Dalším argumentem CDU//CSU je možnost získávat prostřednictvímvšeobecné branné povinnosti kvalifikovanýpersonál pro bundeswehr a v neposlední řa-dě operují křesťanští demokraté s význa-mem všeobecné branné povinnosti pro inte-graci armády do společnosti.

V záležitosti ponechání všeobecné bran-né povinnosti existuje mezi křesťanskýmidemokraty v Německu konsenzus. Bavor-ská CSU podporuje zachování všeobecnébranné povinnosti, neboť konskripční armá-da je důležitá pro schopnost v případě po-třeby zvýšit početní stav bundeswehru, spo-juje obyvatelstvo s armádou, zapojujejednotlivce do procesu přejímání zodpověd-nosti za mír a stabilitu a v neposlední řadězajišťuje i nový personál pro bundeswehr,neboť z absolventů vojenské základní služ-by se rekrutuje významná část vojáků načas a vojáků z povolání.9) Srovnání výšeuvedených argumentů CSU a CDU ukazu-je, že jsou téměř totožné.

Postoj FDP procházel v průběhu debatyo zachování, či zrušení všeobecné brannépovinnosti zajímavým vývojem a ze všechněmeckých parlamentních politických stranprošel největší korekcí. V revidovaném sta-novisku FDP k reformě bundeswehruz února 2000 strana ještě podporuje zacho-vání všeobecné branné povinnosti při jejídélce pěti měsíců a téměř 156 000 povolan-cích za rok.10) V srpnu 2000 se ovšem jejístanovisko mění a liberálové požadují zru-šení všeobecné branné povinnosti. Argu-mentují tím, že ve změněném bezpečnost-ním prostředí je obrana země zároveňobranou spojenců, neboť Německo je ob-klopeno pouze spojeneckými státy. Tatoobrana spojenců by se potom podle stano-viska FDP mohla realizovat prostřednic-tvím sil určených pro NATO a k operacímkrizového managementu (Einsatzkräfte).Proto podle FDP již není všeobecná brannápovinnost, přinášející hluboký zásah do ži-vota občanů, nezbytně nutná k zajištěníbezpečnosti SRN.11) Z opozičních stran sepro profesionalizaci bundeswehru vyslovu-je také PDS. Požaduje zrušení branné po-

vinnosti bez náhrady, neboť v důsledku vý-voje v Evropě a ve světě již není nezbytněnutná pro zajištění bezpečnostiNěmecka.12)

Celkově lze konstato-vat, že mezi nejvlivněj-šími a dominantnímipolitickými stranamiv Německu (SPD,CDU/CSU) existujezatím rámcový kon-senzus o zachovánívšeobecné brannépovinnosti. Tyto ar-gumenty uváděnénejvlivnějšími ně-meckými politickýmistranami mají násle-dující společný zá-klad:

1. Udržení schopnostiv případě bezpečnostní potřeby země nebospojenců zvětšit početní stavy německýchozbrojených sil.

2. Udržení přísunu kvalifikovaného per-sonálu pro bundeswehr prostřednictvímkonskripčně rekrutovaných vojáků, kteří sepo absolvování vojenské základní službyrozhodnou uzavřít (z různých důvodů) zá-vazek u armády.

3. Zamezení přeměny německé armádyve stát ve státě a dosažení propojení armádys demokratickým režimem.13)

Naopak menší parlamentní politické stra-ny v Německu (FDP, Zelení, PDS) jsou za-stánci profesionalizace bundeswehru. Pro-vedené pozorování ukazuje, že argumentyFDP a Zelených jsou následující:

1. Provádění operací krizového manage-mentu vyžaduje profesionálně budované ar-mádní instituce.

2. V novém bezpečnostním prostředínemá stát právo omezovat svobodu obča-na a bezdůvodně ho nutit ke službě v ar-mádě.

PDS se sice také vyslovuje pro profesio-nalizaci bundeswehru, ovšem ze zcela ji-ných důvodů. Hlavně odmítá nasazováníbundeswehru v zahraničí a požaduje jehobudování pouze za účelem obrany teritoria.A protože Německu nehrozí v současnostivojenské napadení, je podle PDS možná ra-dikální redukce bundeswehru a zbavení ob-čana povinnosti sloužit v armádě.

Z výše uvedeného vyplývá, že v otáz-ce ponechání či zrušení všeobecné bran-né povinnosti existuje rozpor jak mezistranami vládními, tak i stranami opo-zičními, s tím, že v rámci opozice je po-liticky významný zejména rozpor meziCDU/CSU a FDP, neboť PDS je politic-kou stranou s nevelkým koaličním po-tenciálem. Zachování všeobecné brannépovinnosti ve vládou prováděné refor-mě bundeswehru bylo umožněno ústup-ky Zelených. Jiné řešení pravděpodob-ně v dané chvíli nepřicházelo v úvahu,neboť nejsilnější opoziční strana (CDU//CSU) je prozatím (duben 2001) vůbecnejsilnějším zastáncem všeobecné bran-né povinnosti v Německu.

3. Perspektivy rekrutacebundeswehru

Na základě pozorování a analýzy po-stojů politických stran v Německu, ježv politickém procesu právě v této zemimají větší vliv a váhu než v kterékoli ji-né evropské demokracii, by tedy bylo možno vyslovit hypotézu, že rekru-tace bundeswehru bude i nadále probí-hat prostřednictvím všeobecné brannépovinnosti, což by znamenalo, že vývojv Německu není vysvětlitelný v úvodutéto statě předloženou hypotézou o neji-sté budoucnosti konskripčně budova-ných armád ve stabilizovaných demo-kraciích euroamerického civilizačníhookruhu. Vyhýbají se tedy Německu obecnétendence společenského vývoje, které pod-nítily probíhající odklon od všeobecnébranné povinnosti v řadě členských státůSeveroatlantické aliance? Převládají oprav-du v Německu zastánci konskripčně budo-vaných ozbrojených sil, a bude tedy nutnotuto hypotézu revidovat? Na základě dal-ších observačních fakt se lze domnívat, ženikoli. Není jistě náhodou, že expertní ko-mise „Gemeinsame Sicherheit und Zukunftder Bundeswehr“ v čele s Richardem vonWeizsäckerem s velmi obsáhlým a ambi-ciózním úkolem navrhnout obsáhlou reformua transformaci bundeswehru došla v otázcevšeobecné branné povinnosti k jinému zá-věru než dvě nejsilnější politické stranyv Německu. Zpráva expertní komise před-pokládá redukci bundeswehru na 240 000mužů, z nichž by pouze 25 000 představo-vali vojáci základní vojenské služby při slu-žební době 10 měsíců (celkem tedy 30 000povolanců za rok). To ale v praxi vzhle-dem k síle populačních ročníků znamenáodbourání všeobecné branné povinnosti.Z celkového počtu by bylo 140 000 vojákůzačleněno do sil určených pro potřebuNATO k nasazení v rámci kolektivní obranya operací krizového managementu (Einsatz-kräfte) a počet občanských zaměstnanců bybyl redukován na 80 000.

Zpráva dále předpokládala posílení roz-hodovacích pravomocí generálního inspek-tora včetně posílení orgánů sloužících k za-jištění jeho činnosti, zahrnutí úkolůspolečných pro všechny složky ozbrojenýchsil pod nově zřízené oddělení „centrální vo-

VZTAHY A PROBLÉMY

25MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2001

jenské služby“ (Zentrale Militärische Dien-ste) a privatizaci části služeb, zejména v ob-lasti logistiky, vzdělávání, vývoje a nákupumateriálu. Přestože obrana teritoria je podlenázoru komise nejdůležitějším úkolem bun-deswehru, vychází komise z předpokladu,že vzhledem ke struktuře bezpečnostních ri-zik je nasazení bundeswehru pravděpodob-né spíše v rámci operací krizového manage-mentu. Velmi důležitá je změna filosofiepřípadného zajištění obrany země a spojen-ců při přímém vojenském napadení. Roz-sah a struktura bundeswehru by se měly od-víjet od potřeb operací krizového manage-mentu.

Obrana země před napadením, v součas-ném bezpečnostním prostředí ostatněz perspektivy nejbližších let velmi málopravděpodobná varianta nasazení ozbroje-ných sil evropských států, by se při reali-zaci návrhu komise proto prováděla silamia prostředky primárně určenými k obraněspojenců mimo teritorium SRN a operacímkrizového managementu, zatímco v sou-časnosti se předpokládá, že operace krizo-vého managementu se budou provádět si-lami a prostředky primárně budovanýmipro přímou obranu teritoria a sekundárněspeciálně připravovanými pro operace kri-zového managementu a obranu spojencůmimo území SRN. Na základě doporuče-ní komise by bundeswehr měl být připra-ven vést souběžně dvě multinacionálně ve-dené operace v rámci plnění úkolů krizo-vého managementu v síle jedné brigády,celkem tedy s téměř 16 000 vojáky. Ostat-ně i vládou (v říjnu 2000) přijatý doku-ment „Neuausrichtung der Bundeswehr.Grobausplanung. Ergebnise und Entschei-dungen“, jenž představuje první krok vlá-dy o budoucnosti bundeswehru, jde v zása-dě podobným směrem. Vláda v dokumentustanovuje budoucí velikost bundeswehruna 280 000 vojáků, v jejich rámci ztrojná-sobení početního stavu jednotek vyčleně-ných pro Einsatzkräfte na 150 000 vojákůa existenci 22 000 služebních míst pro zís-kávání civilní kvalifikace vojáků. Pro vojá-ky základní služby by mělo být k dispozi-ci 53 000 služebních míst. Vláda předpo-kládá od roku 2002 zkrácení vojenské zá-kladní služby na devět měsíců s možnostíjejího výkonu po částech, nejprve šest mě-síců a zbývající tři měsíce ve dvou částechv období do dvou let. Tedy i dokument vy-pracovaný rudo-zelenou koalicí předpo-kládá omezení všeobecné branné povin-nosti, i když zatím ne její úplné odstra-nění.

I v Německu lze tedy pozorovat refle-xi potřeby změnit způsob rekrutace bun-deswehru v důsledku výše uvedenýchobecných tendencí společenského vývo-je. Přestože tedy prozatím existujev Německu politický konsenzus mezi roz-hodujícími politickými stranami (SPD,CDU/CSU) ponechat všeobecnou brannoupovinnost, lze v budoucnosti na základěvlivu výše uvedených tendencí očekávatznovuotevření debaty o profesionalizacibundeswehru. Příčinou pravděpodobně ne-

bude ani tak všeobecný odpor veřejnostik výkonu vojenské základní služby, proto-že vzhledem k dobré kvalitě života němec-kých vojáků základní služby v armádní in-stituci se obecná tendence ztráty akceptaceozbrojených sil ve společnosti projevujev této zemi relativně slaběji než jinde v Ev-ropě.

Znovuotevření debaty je spíše pravdě-podobné hlavně vzhledem k prakticky pro-váděné politice rudo-zelené koalice usilu-jící o konsolidaci od německé křesťansképravice zděděných financí ve smyslu sní-žení deficitu veřejných financí a státníhozadlužení, což poskytuje velmi malý pro-stor pro zvýšení obranných výdajů na úro-veň počátku 90. let. V této souvislosti jenutné připomenout, že výdaje v kapitoleministerstva obrany v 90. letech stabilněklesaly. Podle kritérií platných v Severo-atlantické alianci Německo vydávalo v ro-ce 2000 1,54 procenta HDP v kapitole roz-počtu ministerstva obrany, zatímco v roce1990 tento podíl činil 2,85 procenta HDP(obranné výdaje proto rozhodně nebylypříčinou vyvedení německých veřejnýchfinancí z rovnováhy). Jinými slovy řečeno,Německo vybíralo mírové dividendyz konce studené války.

Právě velká obtížnost na straně jednézvýšit obranné výdaje doplňovaná na stra-ně druhé závazky Německa k budování ka-pacit použitelných hlavně v operacích kri-zového managementu, prosazovanýchNATO a Evropskou unií, by mohla býtv současnosti katalyzátorem změny poli-tického stanoviska SPD a CDU/CSU v ob-lasti rekrutace bundeswehru. Z toho alevyplývá, že hypotézu o nejisté budouc-nosti všeobecné branné povinnosti v de-mokraciích euroamerického civilizační-ho okruhu, způsobené čtyřmi výšeuvedenými tendencemi, není nutno kvů-li případu Německa zásadně revidovat,neboť i v Německu lze pozorovat jevyukazující nutnost změny rekrutace bun-deswehru (zpráva „Gemeinsame Sicher-heit und Zukunft der Bundeswehr“ a čás-tečně i „Neuausrichtung der Bundes-wehr. Grobausplanung. Ergebnise undEntscheidungen“. Na druhé straně lze po-zorovat určité zpoždění při profesionaliza-ci armády ve srovnání s většinou stabilizo-vaných demokracií euroamerickéhocivilizačního okruhu. Proč ale zrovnav Německu dochází k jistému zpožděnív reflexi potřeby profesionalizace bun-deswehru ze strany rozhodujících poli-tických stran? Příčiny by bylo možné hle-dat zejména ve vnímání historickýchudálostí politickými elitami a podstatnoučástí veřejnosti, jež jsou přesvědčeny, žepříčinou snadného ovládnutí a zneužití ně-mecké armády nacisty byla skutečnost, žereichswehr byl budován jako profesionálníinstituce, zatímco úspěšné zapojení bun-deswehru do struktur demokratické spo-lečnosti v rámci principů civilního řízenía demokratické kontroly ozbrojených silbylo z velké části umožněno právě kon-skripčním způsobem rekrutace německé

armády. Podrobnější analýza spojená s tes-továním této hypotézy je ovšem tématempro jinou než tuto studii.

❍

1) Blíže k této problematice Doorn, J.: Der Nie-dergang der Massenarmee. Beiträge zur Konflikt-forschung 1/1976, Haltiner, W. K.: The DefiniteEnd of the Mass Army in Western Europe? ArmedForces and Society, Vol 25., 1/1998, Kernic, F.:Freiwilligenheer oder Wehrpflicht? Österreichis-che Militärische Zeitschrift 3/1997, Pajon, Ch. -Klein, P.: Frankreichs Streitkräfte im Wandel. Strausberg 1997, Belgium slashes Armed Forces.In: International Defense Review 3/1993. Dále téžv českém jazykovém prostředí například Aitken,R.: Nejlepší malá armáda na světě. Vojenské roz-hledy 2/1999, Fajmon, H.: Profesionální armáda:klady a zápory. Proglas 2/1999., Ploeg, H.: Dyna-mická organizace v dynamickém prostředí. (Nizo-zemské ozbrojené síly na trhu práce). Vojenskérozhledy 2/1999, Kříž, Z.: Způsoby rekrutaceozbrojených sil a současné tendence v této oblastiv demokratických režimech. Analýzy a studie. In-formační bulletin Ústavu strategických studií Ma-sarykovy univerzity Brno 2/2001.

2) Tabulka byla převzata z práce Kříž, Z.: Ar-máda v demokracii. Civilní řízení a demokratickákontrola ozbrojených sil. Masarykova univerzitaBrno. Brno 2000.

3) Blíže Huber, R. K. – Schmidt, B.: Auf der Su-che nach einem neuen Gleichgewicht. EuropäischeSicherheit 2/2000.

4) Blíže Kuhlmann, J. – Lippert, E.: Wehrpflichtade? Argumente wider und für die Wehrpflicht inFriedenszeiten. In: Kaldrack, G. – Klein, P.(Hrsg.): Die Zukunft der Streitkräfte angesichtsweltweiter Abrüstungsbemühungen. Baden-Baden1992.

5) Blíže Rühe, V.: Deutsche Sicherheitspolitik.Die Rolle der Bundeswehr. Internationale Politik4/1995.

6) Die Wehrpflicht ist ein Auslaufmodell. Ange-lika Beer, verteidigungspolitische Sprecherin, imGespräch mit Christoph Schult von SPIEGELONLINE. http://www.gruene-fraktion.de/uthem//int_politik/010131beer.htm

7) Kamp, K. H.: Die Zukunft der Bundeswehr:Die Diskussion in der CDU/CSU. Aus Politik undZeitgeschichte B43/2000, s. 31.

8) Die Zukunft der Bundeswehr. Beschluss desBundesfachausschusses Aussen- und Sicherheit-spolitik. http://www.cdu.de/presse/archiv-2000/pr051-00.htm, s. 4.

9) Eine Leistungsfähige Sicherheits- und Vertei-digung Politik für Deutschland und Europa. Positi-onsbestimmung der CSU zur Zukunft der Bundes-wehr, s. 4. http://195.254.74.213/docs/politik//aussen-verteidigungspolitik/aussen-verteidi-gung.htm

10) Bundeswehr 2000 - auftragsrerechter Mas-sanzug für Attraktivität und Effizienz. Positions-papier der FDP - Bundeswtagsfraktion.

11) Zukunftsfähigkeit der Bundeswehr sichern -Wehrpflicht aussetzen. http://www.liberale.de//fraktion/dok/libarg125.phtml.

12) PDS-Plan zur Bundeswehr. 100 000 sind ge-nug, části I.2 a I.3.

13) Pro německé diskuse jak na politické, tak naodborné úrovni je charakteristická poměrně vyso-ká míra víry v demokratizační účinek všeobecnébranné povinnosti. V poslední době se však i v Ně-mecku objevují články uvádějící některé mýtyo demokratizačním účinku všeobecné branné po-vinnosti na pravou míru. Blíže Bald, D. v.: SechsLegenden über der Wehrpflicht. Blätter für deuts-che und internationale Politik 6/1997 a Meyer, B.:Wehrpflicht und Bundeswehr-Reform. Aus Politikund Zeitgeschichte B43/2000.


VZTAHY A PROBLÉMY

České publikum si všímá obvykle vněj-ších atributů královské moci – reprezenta-tivních funkcí panovníka, jeho větších či men-ších předností, moudrosti rozhodování,lpění na tradicích, „lásky k poddaným“, ot-covské starostlivosti, ale např. i symbolikysídelního města a místa. Zapomíná na ne-méně tradiční problémy, které královskoumoc u nás celými dějinami doprovázely, aťjiž to byl nedostatek loajality poddanýchnebo problematické předávání moci (zmen-šování nebo zvětšování jejího objemu), alei institut královraždy a nepříliš „bratrských“hádanic o nástupnictví mezi příbuzenskýmirody. Zdá se, jako by nikdy neexistovalateorie a ideologie monarchomachismu,v podstatě úvaha o tom, kdy mají poddaníprávo odporovat svému panovníkovi, kdyjej mohou svrhnout, nebo dokonce popra-vit, jak se stalo v kolébkách demokratic-kých pořádků a parlamentarismu v 17. a 18.století. Přesto byl ohlas výsledků červno-vých všeobecných voleb v Bulharskuzvláštní a výjimečný právě proto, že se uká-zala možnost objevení se nového (stále do-sud jen teoreticky možného) evropskéhovladaře.

Dnešní Bulharsko, v hranicích dosud nej-menšího z historických bulharských států,leželo v letech politických změn po rozpadubipolarity mimo exponovaná centra geopo-litických úvah stratégů světové politikya ekonomicky na tento nezájem neustáledoplácelo. Ani pravděpodobná nebo tajnápřítomnost Moniky Lewinské v jednomz luxusních sofijských hotelů, v době předvýbuchem sukničkářské aféry Billa Clinto-na, nevzbudila větší zájem o politické udá-losti v zemi, která se v nedávné minulostiproslavila dobře organizovanými tajnýmislužbami, jejichž dlouhé prsty dosáhly aždo Vatikánu, a podezřelým angažmá ve vý-chodním Středomoří, severní Africe a doroku 1991 i v Iráku. Neuvěřitelná politická


České noviny přivítaly vítězství Národní-ho hnutí Simeona II. senzačními titulky:„Zklamaní Bulhaři zvolí cara“, „Car se vrá-til. Jako vítěz.“, „Monarchové stojí v čeledeseti evropských států. Vzorem cara Sime-ona je španělský král“, „Bývalý car dosáhloslnivého vítězství“ , „Bulharský car ovládlParlament“, „Car Simeon vyhrál bulharskévolby“ aj.1) Političtí komentátoři se věnova-li volbám v Bulharsku téměř výhradně podzorným úhlem faktu, že zakladatelem vítěz-né strany byl Simeon, a téměř opomíjeliskutečnost, že jeho strana se jmenuje Ná-rodní hnutí a že v současné evropské politi-ce je slovo „národní“ chápáno jako vyšinu-tí z celoevropských integračních snah.V jednom deníku doplnili svou zprávu o vý-sledcích bulharských voleb přehledem „ev-ropských království, knížectví a velkové-vodství, kterým vládnou potomci šlech-tických rodů nebo o to usilují…“, avšakopomněli zaznamenat, z hlediska politolo-gického, v této souvislosti navýsost zajíma-vý typ monarchie volené, jakou je např. Va-tikán.2)

Nevynechali, jak je u nás také v letním

čase zvykem, úvahu o českých monarchis-tech, kteří chtějí obnovit království a pozvat„Habsburka za českého krále“. Mezi ně za-řadili spolky a hnutí České děti, Korunačeská, Regula Pragensis, Monarchistickéhnutí Čech, Moravy a Slezska. Těchto čes-kých stoupenců jedinovlády má být na 500a mají asi na dva tisíce dalších příznivců.Zdá se, že bulharské volby však byly v tom-to případě jen záminkou k upozornění, žev postkomunistické Evropě je všechnomožné. Citují zde i „nejznámější českoumonarchistku“, Slovenku, paní DagmarHavlovou, švagrovou prezidenta republiky,která měla prohlásit, že: „Monarchie je zří-

dlouhověkost Todora Živ-kova (od roku 1954 až do1991 byl s krátkým přeru-šením v padesátých letechneustále generálním neboprvním tajemníkem KSBulharska a nejvyšším po-litickým hodnostářem v ze-mi) přispívala k utvrzovánípředstavy o stabilitě nebostrnulosti vnitropolitické-ho vývoje. „Kurica nje pti-ca, Bolgarija ne zagrani-ca“, žertovali sovětštípolitici, ale i turisté, prokteré bylo Bulharsko jed-nou z mála snadno dostup-ných zemí v letech uzavře-nosti komunistických reži-mů.

Vítězství Národního hnu-tí Simeona II. ve všeobec-ných volbách 2001 všakvyvolalo u nás i v Evropězájem, který by bylo mož-né označit, vzhledem k do-savadnímu nezájmu, za ne-bývalý. A to ještě musímeúvodem konstatovat, že Si-meon Rilský, jak má bývalý car a možnýobnovitel trůnu zapsáno ve svém dokladuo bulharském státním občanství z roku1990, svoje nároky na trůn dosud nikdy pří-mo nevyslovil a vždy o nich hovořil s vel-kou obezřetností. Sesazen lidovým referen-dem v roce 1946, ve věku devíti let, mohlsledovat politické dění v zemi, které za po-moci regentské rady tři roky kraloval, jen zezahraničí. (Dnes jsou připomínáni odsouze-ní a popravení členové této rady, včetně Si-meonova strýce Kyrila, skromným památní-kem na sofijském centrálním hřbitově, hnedv sousedství komunistických hrdinů i obětíJiřího Dimitrova, Vasila Kolarova, ValkoČervenkova a Todora Živkova.)

ZEMĚMI SVĚTA

27

Bulharské volby,Národní hnutía car Simeon ZDENĚK

ZBOŘIL

V posledních letech se už stává tradicí, že v letním čase věnuje česká poli-tická publicistika pravidelnou pozornost monarchismu a royalismu, poloza-pomenutým fenoménům české i evropské politiky. Nevíme, zda se tak takéděje v oněch asi jedenácti parlamentních, konstitučních a volených monar-chiích, které v Evropě stále existují a které přežily impakt parlamentarismua moderních demokracií, mezi nimi také těch lidově-demokratických. Ale časod času, dokonce i ve Velké Británii, se vedou mediální diskuse o povaze krá-lovské moci nebo jedinovlády, jak hezky česky říkáme monarchii.

zení, které dává člověku jistotu kontinuity.Dává lidem hodnoty, které žádné jiné zříze-ní dostatečně nevyzdvihuje…“ 3)

V Bulharsku, podobně jako u nás, se zá-jem o monarchismus objevil téměř okamži-tě po politických změnách na začátku 90.let. Tehdy krátkou dobu dosahovali stou-penci obnovení monarchie téměř 6procent-ní výše volebních preferencí, ale později setyto naděje pohybovaly jen mezi 1–1,8 pro-centa. Asi nejvýznamnější monarchistickoubulharskou organizací bylo Demokratickéhnutí za konstituční monarchii Christo Kur-teva a Konstantina Chalačeva (1998) se síd-lem v Sofii. Ostatní royalistické kluby nebokroužky existovaly jen v zahraničí (zejménav Paříži a Madridu, ale byly to spíše jen or-ganizace poválečných bulharských exulan-tů) a na politickou situaci v Bulharsku ne-měly téměř žádný vliv. Snad jen v roce1998, kdy se v Sofii konaly oslavy 80. vý-ročí bulharské nezávislosti, bylo vidět naulicích plakáty s portrétem cara, až nápadněpodobného španělskému Juanu Carlosovi,vydané a kolportované právě Demokratic-kým hnutím. To byl Simeon v Bulharsku jižna své druhé návštěvě (poprvé v roce 1996)a velmi opatrně, v několika interview probulharské noviny, se vyjadřoval k možnostisvého návratu do země.

V roce 1990 vyšly a v Bulharsku byly ší-řeny Kevorkjanovy „Rozhovory se Simeo-nem II.“, rozsáhlé interview, které vznikalov době od 8. února do 15. listopadu 1990.4)V něm se Simeon velmi diplomaticky vy-jadřuje k možnosti obnovení monarchiev Bulharsku. Hned na první otázku, jak mábýt oslovován, zda Vaše Veličenstvo nebojinak, odpovídá „jak chcete“, jako by tímnaznačoval, že je ještě dost času rozhodnoutse. A na otázku, jak vidí svou možnost vrá-tit se do Bulharska jako panovník a kdy, od-povídá: „Já nejsem politik a nemám potřebudemagogie. Ale snad do nějakých 4–5 let,anebo když nastane situace, že bych mohlbýt nějak prospěšný…“5)

Dnes, po volbách, je otázka jeho dalšíhopůsobení v bulharské politice podstatně ak-tuálnější a Simeon, jeho nejbližší spolupra-covníci, ale i političtí konkurenti, se o ní ba-ví velmi temperamentně. Nechybějí aniodkazy na rituály a symboly, mezi něž pat-ří upozornění, že Simeonovo entusiastickénebo populistické prohlášení (lze si ad libesvybírat podle úhlu politického pohledu)o osm set dní dlouhé cestě k prosperitě, sní-žení nezaměstnanosti a odstranění korupceznamená, že chce usednout na komunistysvržený bulharský trůn v den 60. výročí svéprvní korunovace.

Z hlediska biologického to není nic ne-možného. Simeonovi bude v té době 66 let,to je o dva roky méně než Masarykovi, kdyžse stal prezidentem Československé repub-liky, je fyzicky zdatný, sympatický, postrá-dá plebejství svých předchůdců, má dobrékontakty u evropských veřejně známýchi těch méně viditelných politických kruhů,je v Bulharsku neokoukaný a mediálněatraktivní. Rozhodně může slíbit, že obrátípozornost evropských tradičních zájemců

hlásí k pravoslaví (v zemi je asi 13 procentvyznavačů islámu).

Na počátku 20. stol. zaostalá, agrární ze-mě prošla v dobách „socialistické industri-alizace“ výraznou proměnou své ekonomi-ky a vojensko-byrokratický plánovacísystém měl dlouholetou kontinuitu(1946–1991), která byla možná považová-na za relativní prosperitu. Země těžilaz přístupu na trh RVHP a přiměřeně využí-vala výhod, které jí členství v této organi-zaci poskytovalo. Nebyla to jen tedy snad-ná možnost odbytu produktů intenzivníhozemědělství a potravinářství, ale i příjmyz turismu, který byl v letech „socialisticky“uzavřených hranic, jedním z důležitých ná-rodohospodářských odvětví.

Ekonomický propad po převratu v roce1991 byl hluboký a až do nástupu vládyIvana Jordana Kostova a jeho Svazu demo-kratických sil (UDK) vykazovaly makro-ekonomické soubory dat záporné a šokují-cí hodnoty. Podle nich se např. pohybovalamíra inflace v letech 1996–1997 mezi300–600 procenty a každý, kdo v té doběBulharsko navštívil, věděl, že se hodnotabulharského leva propadala v téměř hodi-nových intervalech. Hospodářský růst bylve stejné době –10,9 procenta, míra neza-městnanosti okolo 12–13 procent (dnes té-měř 18 procent), dříve aktivní saldo ob-chodní bilance se propadlo do minusovýchpoložek a jeho struktura byla alarmující. Poroce 1991 byly přerušeny i „obchodní ces-ty na Východ“ (zejména došlo k přerušeníobchodních styků s Irákem) a teprve v po-sledních dvou letech bulharští výrobcia vývozci nejasným způsobem získávalinové kontakty v zemích bývalé Jugosláviea v Jugoslávii samotné. O zemi nejevili zá-jem investoři, produktivita práce klesala,projevoval se nedostatek ropy a zemníhoplynu, bylo ohroženo zásobování elektric-kou energií. V létě 1997 se v Bulharsku ře-zalo na ulicích palivové dříví na zimua obyvatelé měst nakládali zeleninu, abyměli zásoby pro případ ještě většího ekono-mického kolapsu.8)

Zdá se však, že mnohem větší frustracinež materiální bída působilo vyřazení Bul-harska z možnosti participovat na celoev-ropských politických a ekonomických pro-cesech. Podobně, jako občané některýchbývalých svazových republik SSSR hledaliBulhaři práci v zahraničí, často v profesích,které nechvalně zdobí proces východoev-ropské transformace (obchod drogami, pro-stituce aj. nekalé podnikání doma i v zahra-ničí.) Bulharsko bylo sice členskou zemíOBSE (a samozřejmě OSN), stalo se čle-nem Rady Evropy a jiných méně význam-ných mezinárodních organizací, ale totočlenství mu nepřinášelo očekávané výhody.Země se pod vedením vlády socialistů (ne-bo přesněji postkomunistů) dostávala domezinárodněpolitické izolace a jakoby sepomalu vytrácela z mapy Evropy.

Je vlastně paradoxem, že po čtyřech le-tech pomalu se rodících úspěchů vlády Iva-na Kostova a UDK dochází k jakési obnověpočátků ekonomické a politické transfor-

ZEMĚMI SVĚTA

28 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2001

o balkánský politický prostor nejen k svéosobě, ale i k osudu své země.

Pokud jde o legitimitu instituce bulhar-ského carství, ta má svá omezení, ale vesrovnání s mnoha předchůdci Simeona II.není více nebo méně otřesitelná. Jeho pů-vod ze sasko-kobursko-gothského rodu mudává přiměřenou popularitu mezi současný-mi evropskými monarchy, ačkoli na obno-vený bulharský trůn dosedli pouze jeho dědFerdinand (1887–1908 jako kníže, 1908–1918 jako car) a otec Boris (1918–1943).Všichni však dávali najevo svou sounáleži-tost s kontinuitou bulharského státu. Boris,který se označoval jako III., se hlásil k his-torickým předchůdcům princi Borisovi I.(852–889), a carovi Borisovi II. (970–971),sám Simeon dostal jméno podle SimeonaVelikého (893–927), jehož fiktivní podobuznáme z Muchovy Slovanské epopeje.6) Pa-nování této nové bulharské dynastie před-cházela krátká epizoda vlády AlexandraBattenberského (knížete a synovce ruské-ho cara, 1879–1886), dosazeného spíše z vů-le a v důsledku ujednání sanstefanskéhomíru a Berlínského kongresu a sporů Rus-ka, Rakouska a Německa, než snaze nebokonkrétní představě o formě nového poli-tického uspořádání v Bulharsku a na Bal-káně.

Stejně jako dynastie byla importovánapolitická mytologie a všechny atributy car-ství, nejen vrcholného středověku, ale i do-by „poturecké“ (Bulharsko získalo plnounezávislost až v roce 1908), měly posilovatlegitimitu nové dynastie a odkazy na histo-ricko-právní původ politické moci.

Současná taktika a strategie SimeonaRilského, nyní už Sakskokoburggotského,nepostrádá prvky politické mytologie a ri-tuálů, včetně modernizované postmodernísymboliky, ale i dlouhodobé přípravy navstup do bulharské a balkánské politikya koneckonců i obdivuhodné odvahy. Lze sejen domýšlet, proč neúspěch monarchistův 90. letech zůstal bez ohlasu a proč právěv současné době, kdy evropské i mimoev-ropské mocnosti hledají na Balkánu nějakýostrov stability, se dostává podpory a popu-larity právě Simeonovi. V každém případějde však o pozoruhodné politické rozhodnu-tí, které musel učinit především a právě Simeon.

Kdybychom se snažili stručně charakte-rizovat bulharskou vnitřní politiku po změ-nách na počátku 90. let, našli bychom jistěpodobné, ne-li shodné rysy s vývojem ji-ných postkomunistických zemí. Bulharskoje dnes jen o málo menší než bývalá Česko-slovenská republika, ale má téměř 8,5 mili-onu obyvatel (z nich žije 1/8 v hl. m. Sofii).Je na rozdíl od jiných balkánských zemí ná-rodnostně relativně homogenní (86 procentobyvatelstva se hlásí k bulharské národnos-ti, asi 10 procent k turecké a 3,4 procentatvoří Romové), ale svůj „etnický syndrom“si země prožívá neustále.7) Nejde jen o tra-diční spor s Makedonci, jejichž národníidentitu Bulhaři také tradičně popírají, alei o skutečnost, že za Bulhara je považovánkaždý, kdo mluví bulharsky a kdo se dnes

na BSE (šílenství krav), na CJD (lidskýekvivalent BSE), a nejinak tomu je mezi od-borníky na slintavku a kulhavku, kteří sičasto zjevně ani neuvědomují, jak v televiziříkají každý týden něco jiného, často proti-chůdného, přičemž neustále radí ministrům,čímž je průběžně matou. Nejinak tomu jes řediteli nemocnic a provozovateli brit-ských, tedy nejdražších železnic v Evropě,jejichž šéfové tvrdošíjně opakují, že posky-tují služby, k čemuž má výhrady praktickykaždý místní uživatel těchto „služeb“. Ka-tastrofální amatérismus vydávaný za jakésigeniální vůdcovství se rozmohl po celé dél-ce a šíři Britských ostrovů od Land’s Endna anglickém jihozápadě až po Shetlandyna dalekém skotském severu. Ještě před pě-tadvaceti lety vycházely knihy sociologůa politologů se smysluplnými definicemi„deference“ (uctivá podřízenost) Angliča-nů, Walesanů, Skotů i Irů vůči vyšší autori-tě; královna a její rodina byli lidé všeobec-ně uznávaní.

Dnes? O členech královské rodiny se vy-jadřují v knihách, v televizi i v novináchurážlivě nejen politici, nýbrž i kdekterý no-vinář, taxikář a hokyně – s jakým výsled-kem? Buď jsou funkčně povýšeni, anebo sejim nestane vůbec nic. Svoboda slova? Ni-koli! Neurvalost, nevycválanost, nevycho-vanost, často obyčejná drzost, senzacechti-vost, celková uvolněnost mravů, a jak by tomožná charakterizoval Karel Čapek, neúctake zděděnému řádu. Je to jakýsi novodobýmachismus („Já jsem přednější než celýsvět!“), postindividualismus – na názvu ne-záleží.

Souvisí to s novodobým liberalismema volným trhem? Možná. Rozhodně to všaksouvisí se všeobecnými volbami konanými7. června, na nichž se zmíněné přeměnyv politické kultuře Velké Británie posled-ních pětadvaceti let podepsaly. Nejpozoru-

Nejvíc překvapeni byli konzervativci,kteří nevěřili pesimistickým prognózám.Nejhorší obavy konzervativních skeptiků sevšak naplnily (pouhých 166 křesel, jednokřeslo navíc oproti volbám z roku 1997)a vůdce strany William Hague odstoupil ihned po oznámení výsledků voleb. Násle-dující článek je pohledem na volby vše-obecné především na britské pevniněa hlavně v Anglii – severoirská politická si-tuace je složitá sama o sobě už proto, že tra-diční strany známé ve zbytku Spojenéhokrálovství tam nestavějí kandidáty, a vyža-duje si vlastní rozbor.

„Politická kultura“ je v Británii stejněkontroverzní pojem jako na evropském kon-tinentě – dokonce byla označena za „redherring“, neboli falešnou stopu. Ať přízni-vec nebo odpůrce pojmu „politická kultu-ra“, každý, kdo sleduje Británii posledníchlet, bezpochyby shledá, že britská politickáscéna současnosti a její bezprostřední okolíjsou radikálně jiné, než byly před pětadva-ceti lety. Slovo „skromnost“ mívalo zcelakonkrétní náplň jak v politice, tak mimo ni.Nyní kdekterý britský politik často, mnohaslovy a nanejvýš pregnantně hovořío skromnosti, zatímco je zároveň zcela su-verénně přesvědčen, že by dokázal vládnoutnesrovnatelně lépe než premiér Tony Blair.

Ne všichni politici oplývající suverénnísebejistotou nutně hovoří o svých premiér-ských ambicích zcela otevřeně a adresně.Prozrazuje je způsob, jakým premiéra kriti-zují a jakým vystavují na odiv své vůdcov-ské kvality, čímž se vůbec neliší od politikůkontinentálních včetně českých; jen stupeňsebejistoty britských politiků současnosti jevšak jev nový. Zdaleka však nechceme tvr-dit, že tato suverénní sebejistota hraničícís neomylností se projevuje jen mezi politi-ky – je takřka hmatatelná mezi odborníky


ZEMĚMI SVĚTAmace. Národní hnutí Simeona II., kterévzniklo o několik dní více než dva měsícepřed všeobecnými volbami, je téměř klasic-kou volební stranou, kterou tvoří nejrůzněj-ší zájmové skupiny, o jejichž povolebnísoudržnosti si nemůžeme dělat iluze. Sym-bol „nadstranického“ cara je natrvalo ne-udržitelný a zdá se, že prvním, kdo si tutoskutečnost velmi dobře uvědomuje, je právěSimeon. Jeho povolební jednání, která majíochránit zdánlivě mocné postavení Národ-ního hnutí v parlamentu (120 z 240 křesel)probíhají zatím klidně a jen částečně úspěš-ně (v polovině července 2001). Dosud, pod-le prohlášení předsedy Národního hnutí Si-meona II. Plamena Panajtova, došlo k do-hodě o vytvoření koalice s Hnutím za právaa svobody (DPS) Ahmeda Dogana, kterézastupuje tureckou menšinu v Bulharskua získalo 21 poslaneckých křesel. Tím mátato křehká koalice možnost mít v 240člen-ném parlamentu 141 svých zástupců, avšakdosud není známo, jak bude reagovat UDK.Někteří zahraniční pozorovatelé hovořío ideálním spojení Národního hnutí a UDK(snad je tím myšleno i spojení Simeona UDK), ale podle našeho názoru nejdeo nic jiného než o spekulaci. Dnes, ve dnechsestavování nové vlády, již víme, že se roz-hodl spíše pro odborníky než pro straníky.

Větší význam pro udržení celistvosti ko-alice a samotného Národního hnutí budemít naplnění předvolebních slibů, mezi ni-miž je vstup nebo přiblížení se NATO jed-ním z nejsledovanějších. V této souvislostimůže hrát svou roli tradiční dělení bulhar-ské společnosti na rusofily a zapadnikya bez významu nebudou ani tempo ekono-mického růstu, zahraniční investice a pokra-čování v privatizaci. Nová ekonomická kri-ze, stejně jako dočasná a izolovanáprosperita však může nejen vyhrotit problé-my mezi politickými stranami, ale i uvnitřtěchto stran a Národní hnutí Simeona II. jemezi nimi tím nejméně soudržným. Takéotevřenost vůči evropské ekonomice můžekromě prosperity přinést, tak jako v jinýchpostkomunistických zemích, polarizacia obnovení nejistoty, která se promítne donejrůznějších politických a ekonomickýchsouvislostí.

Teprve v takovém krizovém momentu byse mohl projevit význam ornamentální poli-tické instituce, kterou v současném Bulhar-sku carství je nebo může být.

❍

1) Např. in Mladá fronta Dnes 16/6 a 19/6,Lidové noviny 19/6 aj.

2) Lidové noviny, cit. d., s. 3.3) Tamtéž.4) Kevork Kevorkjan: Razgovory ses Simeon

Vtori, Sofia: Zodiak 1990.5) Tamtéž, s. 143.6) Bojidar Dimitrov: Bulgarians. Civilizers of

the Slavs, Sofia: Borina 1993, 2.vyd. 1995.7) Pojem „etnický syndrom“ používá ve

svých aktuálních studiích bulharský etnografTodor I. Živkov, bývalý blízký spolupracovníkpolitika Todora Živkova.

8) Bundestelle für Aussenhandelsinformation4/1997.

Britské volby:MID TERM BLUES aneb NEW LABOUR opět u moci MILAN KOCOUREK

Dne 7. června se konaly jednak parlamentní volby ve všech zemích Spojené-ho království, jednak volby do místních zastupitelstev ve většině anglickýchvenkovských obvodů. Opětné vítězství New Labour Party pod vedením Tony-ho Blaira (413 křesel z 659, ztráta 6 křesel oproti volbám z 1. května 1997)nikoho nepřekvapilo – bezpečné vítězství labouristů velkou většinou předpo-vídaly všechny průzkumy veřejného mínění bez výjimky.

z červené kartičky v Maově stylu s pětihlavními body jejich kampaně, kde figuro-valy sliby o zvýšení náboru učitelů pro stát-ní školy a zdravotního personálu ve státnízdravotní službě a jiné poměrně snadno spl-nitelné záměry. Hlavním argumentem la-bouristů během jejich kampaně nebylo nicmaximalistického – naopak, bylo to poně-kud minimalistické přiznání, že veřejnéslužby jako zdravotnictví a školství nefun-gují perfektně, nicméně hodně se v nich užvykonalo, a je proto třeba započaté dílo do-končit. Volební kampaň labouristů bylomožné shrnout slovy: „Potřebujeme vášhlas k dokončení započatého úsilí.“ A žá-daného se labouristům dostalo.

Kampaň samotná začala poněkud ne-obratně, když se premiér rozhodl vyhlásitvolby v jedné londýnské škole. Byl za tonotně kritizován v médiích i opozicí, ale ni-kdy se za toto rozhodnutí nikomu neomlu-vil. Naopak, trval na něm. Během kampaněbyl Blair často terčem tvrdé kritiky samot-ných voličů, i když zdaleka nebyl sám. Na-příklad při návštěvě v Birminghamu bylpodroben ostrému verbálnímu útoku jednévoličky před městskou nemocnicí – žena sistěžovala na to, co označila za skandální pé-či státní zdravotní služby o jejího druha, pa-cienta s rakovinovým onemocněním v onénemocnici. Když jí chtěl premiér něco vy-světlit, jednoduše mávla rukou a odešla odněho. Nechala ho před televizními kamera-mi stát na chodníku samotného. Až do tohodne média kritizovala premiérovu kampaň,že se ani on, ani členové jeho kabinetu ne-obtěžují hovořit přímo s voliči – po výstupupřed birminghamskou nemocnicí tato kriti-ka rázem ustala. Stala se poněkud nemíst-nou. Dokladem toho byl i „levý hák“, kterývyťal dvaašedesátiletý premiérův náměstekJohn Prescott (mezi jiným bývalý boxera námořník) zemědělskému dělníkovi Crai-gu Evansovi v Rhylu v severním Walesu.Evans si dovolil na něho hodit rajče a od-veta přišla bleskurychle. Poprali se jako ne-vycválaní kluci, opět v plném záběru tele-vizních kamer. Tony Blair svého náměstkana tiskové konferenci hájil slovy „John jeholt John“ a nad celým případem se roze-smál. Co jiného mu zbývalo? Voliči z tohomohli vyvodit nanejvýš závažné závěry. Alenevyvodili. Vůbec se nezdálo, že by tentokonflikt s řadovým voličem Prescottoviuškodil.

Během volební kampaně labouristů sevehementně hlásil ke slovu proslulý „spin“.„Spin“ je předení, funkce kolovrátku.V kontextu New Labour je jako vynálezce„spinu“ zmiňován premiérův osobní přítelPeter Mandelson, jehož Tony Blair dvakrátzbavil funkce ve svém kabinetě, podruhénadobro. Funkce „spinu“ spočívá v tom, žekaždou zprávu lze při troše zručnosti pre-zentovat pozitivně. „Spin“ je o prezentaci,je to schopnost vidět klad i ne nutně v pozi-tivním kontextu, jen když je to v našem zá-jmu. „Spin“ je v podstatě machiavellistickákoncepce, kterou Peter Mandelson a jehokamarád v Blairově týmu Alastair Camp-bell dovedli do zářných výšin politické hry.

30

ZEMĚMI SVĚTA„Spin“ patří do ideologie blairismu stejnějako „lidový kapitalismus“ (akcie a nemovi-tý majetek do každé rodiny) patří k ideolo-gii thatcherismu. Během labouristické vo-lební kampaně byl „spin“ k vidění nakaždém kroku, když kandidáti hájili politi-ku svou a svých kolegů v kabinetě, často zavelmi nepříznivých okolností a tváří v tvářvelice rozzlobeným voličům. Poněkud pa-radoxní je, že premiér se rozhodl neobno-vovat Campbellovu funkci tiskového gurua například editorka londýnských Timesůpro vládní záležitosti Jill Shermanová z to-ho vyvozuje, že Blair svým rozhodnutímzavřel dveře za čtyřmi lety „spinu“ – podlení „spin“ končí, ustupuje do minulosti.Kdyby tomu tak skutečně bylo, velice bynás to překvapilo.

Nedostatečné vedení konzervativců:The Hague Factor

Konzervativci, tradiční strana od 18. sto-letí zastupující zájmy venkovské aristokra-cie, si ve volbách vedli mimořádně špatněa hned po zveřejnění výsledků jejich vůdceWilliam Hague oznámil svou demisi. „Provůdce je mimořádně důležité, aby naslou-chali, a pro strany, aby se měnily. Podle mé-ho hlubokého přesvědčení je velice důleži-té, aby naše strana dostala šanci vybrat sivůdce schopného stavět na mé práci, alekterý se také ujme nových iniciativ a získási širší osobní podporu po celé zemi. Protojsem se rozhodl odstoupit z vedoucí funk-ce,“ prohlásil William Hague bezprostředněpo volbách a noviny se s nemalou dávkouškodolibosti pustily do úvah o tom, zda senyní Hague zapojí do rodinné živnosti di-stribuce limonád v rodném Yorkshire, ane-bo zda se rozhodne pro dráhu profesionál-ního komika. Zajisté by nebylo moudréHagua odepisovat příliš brzy.

Nicméně nelze popřít, že právě Haguenese obří díl viny za katastrofální volebnívýsledky konzervativců. Třiatřicet procentodevzdaných hlasů, které získali, předsta-vuje druhý nejnižší podíl hlasů ve všechvolbách od osmdesátých let 19. století.William Hague osobně se postaral také o ji-ný rekord – po Siru Austinu Chamberlaino-vi se stal teprve druhým vůdcem Konzerva-tivní strany v dějinách, který nenastoupil doúřadu premiéra. V čem se konzervativci do-pustili hlavních chyb?

Podle soudu dvou prominentních toryů –Chrise Pattena a Michaela Heseltina – ne-sou největší odpovědnost za volební poráž-ku strany tvrdošíjní odpůrci jednotné evrop-ské měny. Chris Patten, bývalý předsedaKonzervativní strany a nyní přední činitelEvropské komise, v jednom mediálním roz-hovoru řekl, že konzervativní euroskepticivykonali devadesát procent práce za Tony-ho Blaira tím, že svou stranu učinili nezvo-litelnou „hlásáním nepopulárního populis-mu a odmítáním tradičních konzervativníchhodnot“. Byl to jen minimálně zahalenýútok na celý Haguův stínový kabinet a styljeho kampaně.

William Hague sám během kampaně ně-


hodnějšími rysy těchto voleb byly podle na-šeho náhledu mimořádně nízká účast voli-čů, skvělá připravenost vládnoucích labou-ristů, kolosálně nedostatečné vedení kon-zervativní opozice a obdivuhodná výkon-nost kandidátů třetí hlavní strany – liberál-ních demokratů.

Mimořádně nízká účast voličůÚčast voličů byla pouhých 59 procent,

tedy nejnižší od roku 1918, kdy v Britániidosud nebylo všeobecné hlasovací právo –ženy tehdy neměly hlas, získaly ho až v ro-ce 1928. Při minulých volbách v roce 1997byla účast o dvanáct procent větší. Nevido-mý ministr školství David Blunkett, jehožv nové vládě premiér Tony Blair povýšil dofunkce ministra vnitra, řekl: „Je to pro násopravdová výzva, účast byla po celé zemikatastrofálně nízká.“ Ostré polemiky pro-pukly v otázce, zda příčinou mimořádněnízké účasti voličů byla jejich apatie (la-bouristé stejně vyhrají, tak co bych se obtě-žoval volit), nebo naopak zda byl silnějšíprvek protestu, nesouhlasu. Pětasedmdesá-tiletý labouristický politik Tony Benn, sta-řešina britské levice a bývalý ministr ener-getiky, v televizní debatě prohlásil, že dů-vodem nízké účasti voličů bylo přerušenínávaznosti mezi voličem a mocí, a také me-zi voliči rozšířené přesvědčení, že politicijim nemají co říci. Spisovatel Benjamin Ku-ras řekl, že ve volbách zvítězila strana apa-tie. Vezmeme-li údaj o odevzdaných hlasechjakožto podíl celkového počtu registrova-ných voličů, zjistíme, že 42 procenta hlasůodevzdaných labouristům činilo pouhých25 procent z celkového počtu všech voli-čů. Jinými slovy, labouristická vláda bylazvolena pouhou čtvrtinou britských voli-čů.

Připravenost New Labour: SpinVolby se měly původně konat začátkem

května, avšak premiér Tony Blair vzalv úvahu argument několika nátlakovýchskupin i anglikánských biskupů, podle ně-hož konání voleb během kampaně slintavkya kulhavky by bylo projevem necitlivostivlády vůči existenčním starostem na venko-vě. Tento tah labouristům prospěl, jak za-znamenal nejeden komentátor.

Osmačtyřicetiletý Tony Blair je vůbecobratný stratég, což mu stěží kdo můžeupřít. Spolehlivým politickým zázemím jemu jeho volební obvod Sedgfield v severo-anglickém hrabství Yorkshire, kde opět zví-tězil většinou sedmnácti tisíc hlasů při dva-ašedesátiprocentní účasti voličů. Od svýchstudentských let na Oxfordské univerzitě,kdy se hlásil k hnutí za jednostranné jader-né odzbrojení CND, prošel nejednou pro-měnou. (Blair i jeho manželka Cherie jsouprávníci.)

Na volby byli labouristé pečlivě připra-veni především díky Blairovi a jeho voleb-nímu štábu, v němž uplatňoval vedoucí rolijeho skotský kolega a osobní přítel ministrfinancí Gordon Brown. Labourističtí kandi-dáti citovali nejen novinářům v televizi

kolikrát hovořil o vlně přistěhovalců, s nížvláda podle něho prakticky nic nedělá,a v jednom z proslovů řekl, že v případě vo-lebního vítězství labouristů se Británie sta-ne zemí cizinců. Byl to necitlivý výrok, kte-rý se mu od té doby vrací z médií jakobumerang – naposledy to bylo v prestižnímtýdeníku Economist, který nadepsal ko-mentář k volební porážce konzervativcůslovy „Cizinci ve vlastní zemi“. Haguovočasté vystupování na krabici od mýdla povzoru tradičních davových řečníků s jedno-librovou mincí v ruce, kterou ukazovalsvým posluchačům a argumentoval, že jehostrana nabízí poslední šanci na záchranulibry, vyznívalo poněkud trapně. Bylo byvšak nepoctivé říci, že voliči Haguovy ar-gumenty odmítali. Často je uznávali. Avšakproblém z hlediska konzervativců spočívalv tom, že Haguovy priority nepovažovali za své.

Otázka společné evropské měny byla jendruhořadou mezi zájmy voličů, kteří pokudse o volby vůbec zajímali, chtěli slyšet víco tom, co konzervativci chtějí dělat prozlepšení školství, zdravotnictví a katastro-fální hromadné dopravy. Haguovo vedeníšpatně odhadlo náladu voličů, jak si uvědo-movali i mnozí konzervativní kandidáti.A tak nakonec i jejich úsilí přišlo nazmar.

Výkonnost Liberálních demokratůNa rozdíl od labouristů, jejichž strana by-

la založena na přelomu 19. a 20. stoletískotským horníkem Keirem Hardiem(1856–1915) a jeho kolegy odboráři, liberá-lové jsou jednou z tradičních stran na brit-ské politické scéně – původně vystupovalipod názvem „whigs“ jako odpůrci násled-nictví Jakuba II. (1633–1701) na anglickýtrůn. Název „Liberal Party“ mají teprve odreformy v 19. století, kdy zastu-povali především zájmyprůmyslové a komerč-ní. Pro nový ná-zev, Liberálnídemokraté,se roz-

hodli v roce 1988, kdy se spojili se sociál-ními demokraty. V červnových volbách siLiberální demokraté vedli výjimečně dob-ře, proti očekávání mnohých pozorovatelů.

Nový vůdce strany, jedenačtyřicetiletýCharles Kennedy, převzal funkci po Pad-dym Ashdownovi teprve nedávno. Běhemvolební kampaně prohlásil, že jeho zámě-rem je dvacet procent hlasů voličů pro kan-didáty strany a čtyři dodatečné mandátytak, aby celkový počet Liberálních demo-kratů v poslanecké sněmovně stoupl na pa-desát. Ačkoli Charles Kennedy, rudovlasýSkot s pochopením pro dobrý žert, neníprorok, jeho předpověď se prokázala jakodost přesná – Liberální demokraté si zvýši-li počet křesel ze 46 na 52, tedy o šest,a získali 19 procent odevzdaných hlasů.Pozoruhodný úspěch Liberálních demokra-tů ve volbách je výsledkem několika fakto-rů, z nichž hlavní byla politická odvaha ří-kat voličům nejen příjemné, nýbrži nepříjemné věci. Liberální demokraté ar-gumentovali, že britští občané jsou zdaně-ni mnohem méně než jejich kontinentálníprotějšky a v témže kontextu doporučovalizvýšení daně z příjmu o jednu penci nazlepšení státního školství. Rovněž doporu-čovali zlepšení veřejných služeb novýmiinvesticemi přímo z daní. Liberální demo-kraté se chtěli a chtějí s občany radit o tom,na co daně vynakládat – jde v britském kon-textu o více méně originální nápady, které sizískaly zájem médií i části voličstva. Odpůr-ci strany ovšem Kennedymu i jeho kolegůmvytýkali, že na převzetí moci nemají šanci,a proto mohou ve svých politických nabíd-kách bohatě experimentovat.

Charles Kennedy si zvýšil osobní popu-laritu nenuceným a otevře-

ným způsobem vedeníkampaně. Mezi jeho

pamětihodnými

výroky, které příznivci obzvlášť rádi slyšeli,bylo: „My Liberální demokraté nahradímev příštím parlamentě konzervativce jakožtoopravdová opozice“. Tato výzva nepostrá-dala opodstatnění, zvláště s přihlédnutím keskutečnosti, že Liberální demokraté se po-zitivně stavějí k zapojení libry do společnéevropské měny na rozdíl od konzervativců,kteří jsou mezi sebou beznadějně rozděleniprávě v této záležitosti, což je jeden z důvo-dů, proč často nejsou schopni uplatňovat ro-li důsledné opozice. Liberální demokratémají podle Kennedyho šanci tohoto rozkoluvyužít nejen ve svůj prospěch, nýbrž i veprospěch voličstva, jež si zasluhuje řádnouopozici, kterou konzervativci doposud nabí-zeli jen ve velmi omezeném smyslu, a toponejvíce v podobě paušálně negativníchpostojů ke všemu, o co se zasazovala labou-ristická vláda.

Britské všeobecné volby ze 7. června,pořádané v rámci tradičního většinovéhosystému „first past the pole“, byly význam-né nejen tím, že v nich New Labour PartyTonyho Blaira získala mandát pro druhéfunkční období obrovskou absolutní větši-nou 167 mandátů (v minulých volbách1997 to bylo 176 křesel). Zůstávají vý-znamné i z hlediska rekordně nízké účastivoličů.

Politici všech stran jsou si tohoto neslav-ného rekordu dobře vědomi. Konzervativcisi nikterak nepolepšili ani ve Skotsku a Wa-lesu, kde nadále zůstávají bez poslancův parlamentě. Poněkud překvapivě se popu-lárnímu bývalému ministrovi obrany a za-hraničí Siru Malcolmu Rifkindovi nezdaři-lo získat zpět svůj edinburský mandát,o který přišel v minulých volbách před čtyř-mi lety. Je velmi pravděpodobné, že po zvo-

lení nového vůdce Konzer-vativní strany bude britská

politika


ZEMĚMI SVĚTA

mnohem zajímavější, pro voliče poutavější.Zatím však lze hovořit jen o naději.

Britští politici podle názoru značné částivoličů v posledních čtyřech letech zklamalijejich očekávání, vzdálili se jejich zájmům,příliš mnoho jim slibovali a příliš málo vy-konali. I tak lze New Labour Party přičístk dobru některé významné úspěchy, jež senutně obrazily v opětném vítězství jejíchkandidátů: jak strana ve volbách 1997 slíbi-la, zdařilo se jí podstatně snížit nezaměstna-nost. Britská ekonomika je silná, na čemžmá hlavní zásluhu obratná národohospodář-ská politika ministra financí GordonaBrowna. O výši úrokové míry už nerozho-duje vláda, jako tomu bylo v minulosti,nýbrž Anglická banka. Tato významná re-forma zavedená Gordonem Brownem patřímezi největší, ač málo zmiňované úspěchyvlády labouristů. V některých ohledech tatovláda sleduje pravicovější politiku než jejíkonzervativní předchůdkyně. Například za-vedení školného na vysokých školách byloi pro konzervativce příliš kontroverzní, elit-ní opatření, a jako takové bylo odmítnuto;labouristická vláda toto opatření prosadilake všeobecné nespokojenosti vysokoškol-ského studentstva, které je vinou tohotoopatření v mnohých případech těžce zadlu-ženo již během studií. Je to pro studenty na-prosto nová zkušenost, které nebyli vysta-veni členové vlády a jejich současníci,vystudovavší často s pomocí slušných sti-pendií, jež labouristická vláda ve většiněpřípadů rovněž zrušila. Mnozí studenti mlu-ví o vládě z tohoto důvodu s opovržením,a nemálo z nich právě proto odmítlo volit.A to je jen jeden příklad. Jiným příklademje pokračující privatizace – před pouhýmišesti, sedmi lety byli dnešní labourističtíministři jako John Prescott zapřisáhlými ne-přáteli privatizace konzervativců – dnes jisami rozšiřují, a privatizaci provedenou vlá-dami Margaret Thatcherové a Johna Majoraupevňují, vylepšují. PPP je anglická zkratkapro Private-Public-Partnership: veřejné,soukromé partnerství. Je to program částeč-né privatizace veřejných služeb i jiných od-větví, který vypracovali stratégové New La-bour a který hodlají důsledně prosazovat,což se jim jistě zdaří díky obrovské většiněv parlamentu.

I když Tony Blair se dnes už nerad hlá-sí k dědictví Margaret Thatcherové, přecejen je za dědice „železné dámy“ považo-ván nejen médii, nýbrž i valnou částí ob-čanstva.

Být považován za dědice celosvětověproslulé a i v Británii do značné míry stálepopulární „železné dámy“ je svým způso-bem čest, která Tonymu Blairovi nutně neníproti mysli.

V poslední době však premiér jistě mys-lí čím dál tím víc na vlastní odkaz, o němžnebude rozhodovat on sám, nýbrž historie.My se zcela upřímně domníváme, že ver-dikt historie nad Tonym Blairem bude veli-ce příznivý. Zda však Blair vyhraje i příštívolby za čtyři roky, případně za pět, si ne-odvažujeme předpovědět.

❍

Společná vnější obchodní politika ES(SOP) představuje jednu ze sfér aktivit Spo-lečenství, v kterých je ve velké míře uplat-něn princip nadstátního (supranacionálního)rozhodování. Uplatnění supranacionálníhopřístupu v této oblasti v podstatě znamená,že veškeré kompetence zde mají v rukou or-gány ES (velmi důležitou roli iniciativního,ale i správního a dokonce vyšetřovacího or-gánu zde hraje Evropská komise) a také to,že rozhodování v Radě ministrů se zde usku-tečňuje na základě kvalifikované většiny.1)Správním orgánům jednotlivých členskýchstátů zde v podstatě přísluší pouze role urči-tých převodních pák při realizaci politikyformulované na úrovni ES. Uvedené konsta-tování však zcela neplatí v případě mezníchsfér obchodní politiky, jako je např. politikapodpory exportu, kde si členské státy dosudponechávají velkou část svých kompetencí,a orgánům ES zde přísluší především roleurčitého koordinátora. Je to dáno tím, žei přes zakotvení tohoto cíle ve Smlouvěa nemalé úsilí ze strany orgánů ES i člen-ských států se dosud nepodařilo konstituovatjednotnou politiku v této oblasti.2)

Určitou výčtovou definici toho, co je to ob-chodní politika, přináší článek 133 (před vstu-pem Amsterodamské smlouvy v platnost čl.113) Smlouvy o založení ES. Podle uvedenéhočlánku se „…společná obchodní politika za-kládá na jednotných zásadách, zejména pokudjde o úpravy celních sazeb, uzavírání celnícha obchodních dohod, sjednocování liberali-začních opatření, vývozní politiku a obchodníochranná opatření, jako jsou např. opatřenípro případ dumpingu a subvencování.“3)

SOP je realizována prostřednictvím urči-tých přesně vymezených nástrojů. Základ-ním instrumentem SOP je společné clo vů-či nečlenským zemím. Společnýchjednotných celních sazeb však není ani zda-leka používáno vůči všem nečlenským ze-mím. ES má totiž uzavřeny desítky obchod-ních smluv s různými zeměmi světa, ježzakládají oblasti volného obchodu, tj. ob-

chodu nezatíženého cly (mj. rovněž s ČRv rámci Evropské dohody), a zároveň uplat-ňuje různé formy preferenčního obchodu(tj. obchodu zatěžovaného ze strany ES nu-lovým clem nebo clem nižším než ze stranypříslušného partnera) s celou řadou rozvo-jových zemí.4) Společné celní sazby jsoutak v plné výši uplatňovány vlastně pouzevůči několika mimoevropským zemíms vyspělou tržní ekonomikou (USA, Japon-sko, Kanada, Austrálie a Nový Zéland).

Vedle základní úrovně celní sazby ovšemexistují rovněž různá dodatková cla, ježjsou ze strany ES jednostranně uvalovánajako sankce vůči třetím zemím, které se do-pustily (resp. jejichž ekonomické subjektyse dopustily) určité formy nedovolenýchobchodních praktik (dumping, nepřípustnáforma přímého subvencování vývozu z ve-řejných zdrojů).

Celní tarif a jeho diferencované užívánívůči různým nečlenským zemím a jejichskupinám ovšem představuje pouze část in-strumentária SOP. Druhou část tvoří tzv.netarifní nástroje, jež jsou ze strany ES rov-něž v různé míře a podobě hojně užívány.Do této skupiny patří např. kvantitativníomezení dovozu, která jsou dnes užívánavlastně pouze v případě tzv. citlivých polo-žek, jako jsou textil či agrární produkty.5)Mezi netarifní nástroje ovlivnění obchod-ních toků ovšem patří rovněž různá opatře-ní uplatňovaná ze strany ES (a pochopitel-ně rovněž ze strany celé řady zemínenáležejících do tohoto integračního se-skupení), jež ve striktním slova smyslu ne-tvoří součást obchodní politiky. Sem patřínapř. technické překážky obchodu (danéstriktními a restriktivně vymezenými poža-davky na technické parametry dováženéhozboží), veterinární a fytosanitární požadav-ky na dovážené agrární produkty (pokudjsou neodůvodněně nastaveny příliš přísněa vůči dovozcům diskriminačně), příliš re-striktivně stanovené požadavky na proka-zování původu dovážených výrobků aj.


ZEMĚMI SVĚTA

V zájmu proaktivnějšího přístupu k vnější obchodní politice spustila Evropská unie(EU) počínaje rokem 1996 svou Strategii usnadnění přístupu na trhy třetích zemí(Market Access Strategy). Jejím hlavním cílem je přenést důraz z nástrojů a opatřenímajících za cíl ochranu vlastního trhu na opatření, jejichž cílem je pomoci evropskýmvývozcům pronikat na zahraniční trhy, a to jak prostřednictvím přímé asistence, takve formě zvýšeného úsilí při odstraňování všech bariér přístupu na trhy třetích zemí,jež nejsou v plném souladu s mnohostrannými a dvoustrannými závazky, které tyto ze-mě přijaly. Do tohoto kontextu zapadá rovněž přijetí tzv. Nařízení o obchodních barié-rách (Trade Barriers Regulation).

Významný nástrojEvropské uniepro ochranu evropských vývozců

JAN HŘÍCH

Do SOP ovšem přímo vstupuje rovněžspolečná zemědělská politika (SZP), kteráprostřednictvím celé řady instrumentů velmivýrazně (a protekcionisticky ve prospěchdomácích unijních subjektů) ovlivňuje pod-mínky přístupu agrárních produktů z třetíchzemí na trhy EU a zároveň prostřednictvímvývozních subvencí zvýhodňuje agrární vý-voz z Unie do třetích zemí. Mezi obchodně-politické nástroje SZP patří mj. tzv. vstupnía referenční ceny příslušných komodit, kte-ré mají zabránit tomu, aby se v EU prodáva-ly dovážené zemědělské výrobky levněji,než kolik činí ceny garantované evropskýmzemědělcům v rámci SZP. Dalším specific-kým instrumentem SZP jsou např. sezónnícla, jež jsou uvalována pouze v tom ročnímobdobí, kdy by dovozy mohly konkurovatdomácím producentům.

Obchodní politiku ovšem nelze v žád-ném případě zužovat pouze na soubor opat-ření, která umožňují určitým způsobemchránit domácí trh formou regulace dovozu(způsobem, který připouštějí přijaté dvou-stranné a mnohostranné závazky). Její sou-část totiž tvoří rovněž vývozní politika, ježsestává z celé škály opatření, jimiž se určitýstát (či v našem případě integrační seskupe-ní) snaží podporovat a podněcovat svůj ex-port. Tato opatření bývají někdy nazývánajako tzv. nové nástroje obchodní politiky narozdíl od „klasických“ či tradičních nástro-jů zaměřených na ochranu domácího trhu.Patří mezi ně zejména finanční nástrojepodpory vývozu (úvěrování exportu z veřej-ných zdrojů, zvýhodněné pojišťování vý-vozních operací) a dále nejrůznější formyinformační podpory exportu ze strany veřej-ného sektoru, která se zaměřuje na poskyto-vání informací, jež mohou pomoci domá-cím vývozcům při pronikání na zahraničnítrhy, a to buď bezplatně, nebo za dotovanéceny. Celkově lze říci, že význam novýchnástrojů obchodní politiky ve srovnání s ná-stroji tradičními v posledních zhruba dvoudesetiletích dosti výrazně vzrostl. Je to dá-no mj. tím, že v důsledku postupující libera-lizace světového obchodu na základě mno-hostranných obchodních jednání v rámciSvětové obchodní organizace (WTO) a rov-něž na základě četných dvoustranných (čivícestranných) jednání o liberalizaci ob-chodu prostřednictvím vytváření oblastívolného obchodu existuje pro aplikaci claa dalších tradičních nástrojů obchodní po-litiky jakožto prostředků pro regulaci me-zinárodních obchodních toků stále menšíprostor.

Na výše uvedený vývoj se snaží určitýmzpůsobem reagovat rovněž ES, byť nástrojena podporu exportu zůstávají většinou v ru-kou jednotlivých členských států.6) Orgá-nům ES zde však přísluší důležitá koordi-nační a informační role. Konkrétnímpříkladem reakce je již zmíněná Strategieusnadnění přístupu na trhy třetích zemí,která si klade mj. za cíl posílení spoluprácemezi Evropskou komisí, členskými státya podnikovou sférou za účelem důslednéhomonitorování všech obchodních překážekuplatňovaných ze strany třetích zemí vůči

dovozům z EU a jejich porovnávání se zá-vazky, které tyto země přijaly v oblasti libe-ralizace přístupu na jejich trhy. V případě,že jsou u kterékoli třetí země zjištěny ob-chodní praktiky (v nejširším slova smyslu)porušující uvedené závazky, vstupuje dohry Komise, která se snaží zjednat nápravu,a to nejprve na základě bilaterálních jedná-ní, případně prostřednictvím předání stíž-nosti WTO a spuštění příslušné proceduryv této organizaci. Tato její úloha je dánatím, že EU vystupuje navenek jako jednaobchodněpolitická entita, a orgánům ES tu-díž náleží nezastupitelná role při prosazová-ní obchodních zájmů členských států vůčitřetím zemím.

Mezi opatření realizovaná v rámci uvede-né strategie v oblasti informační patří založe-ní a průběžná aktualizace Databáze přístupuna trh (Market Access Database), která podá-vá komplexní přehled podmínek přístupu natrh nečlenských zemí (http://mkaccdb.eu.int).Tato databáze je rozdělena celkem do šestizákladních sekcí (poslední tři z níže uvede-ných jsou však přístupné pouze na heslo):● Novinky (existuje zde mj. přímé propoje-

ní do celní databáze TARIC)● Sektorové obchodní bariéry třetích zemí● Informační místo Všeobecné smlouvyo obchodu službami (GATS Info-Point)

● Aplikované tarify● Informace o nejvyšších přípustných cel-ních tarifech podle platné úpravy WTO

● Průvodce exportéra po dovozních formali-tách

Pilíř celé strategie v oblasti legislativnítvoří nařízení Rady ministrů č. 3286 ze dne22. prosince 1994, někdy označované jakoTBR (Trade Barriers Regulation).7) Zmíně-né nařízení, které představuje nedílnou sou-část obchodněpolitického instrumentáriaES, nahrazuje nařízení č. 2641 z roku 1984.Jeho prostřednictvím byl do komunitárníhopráva zaveden tzv. „nový nástroj obchodnípolitiky“, který se inspiroval v americkémzákonu o obchodu, jenž obsahuje instru-menty, jejichž cílem je zajistit otevírání trhůtřetích zemí pro americké výrobky. Jehoprocedury však byly v praxi využívány pou-ze zcela minimálně, a to mj. proto, že po-stupy zde stanovené byly z procedurálníhohlediska dosti nejasné.8)

Nařízení č. 3286 „stanovuje komunitárníprocedury v oblasti společné obchodní poli-tiky za účelem zajištění dodržování právSpolečenství vyplývajících z pravidel mezi-národního obchodu, zvláště těch, která jsoupod ochranou WTO“. Smyslem těchto opat-ření je – stručně řečeno – zabránit jakýmko-li formám diskriminačního jednání třetíchzemí vůči dovozům ze zemí EU (ovšem zá-roveň také jednání, které by bránilo volné-mu dovozu nutných surovin a komponentůdo EU). Komunitární procedura je zahájenana základě písemné stížnosti, kterou můžepodat buď celé hospodářské odvětví EU (za-stoupené příslušnou asociací), pokud se cítípostiženo obchodními praktikami uplatňo-vanými v některé třetí zemi, nebo jednotlivýpodnik, jenž se setká na trzích třetích zemís praktikami, které považuje za diskriminač-

ní. Takovouto stížnost ovšem může podatrovněž členský stát, pokud usoudí, že ob-chodní praktiky uplatňované některým ne-členským státem poškozují jeho ekonomickésubjekty a celou ekonomiku. Pokud Komiseuzná stížnost jako odůvodněnou, zahájí svouvyšetřovací proceduru, o čemž je uveřejněnooficiální sdělení v Úředním listě ES řady C.9)

Podle Komise není primárním účelemTBR nalézt zdůvodnění pro uvalení obchod-ních restrikcí na obchod s některou třetí ze-mí, nýbrž evidovat existující obchodní bari-éry a pokusit se nejprve smírnou cestouo odstranění těch, které odporují závazkůmpřijatým příslušnou zemí, a to ať již pro-střednictvím mnohostranných ujednánív rámci WTO či na základě dvoustrannýchdohod s ES (popřípadě i na jiném základě).Za účelem smírného řešení jsou s napade-nou zemí vedena jednání, která případněmohou vyústit buď v přijetí jednostrannéhoopatření ze strany dané země nebo v uza-vření dohody, jež zajistí odstranění přísluš-né obchodní bariéry. Pokud není možnésmírné řešení, předá EU celou záležitostWTO, kde je řešena v rámci procedury stíž-nosti (dispute settlement).

Pokud žalovaná země nerespektuje dopo-ručení, jež vzejdou z projednání celé záleži-tosti ve WTO, může Komise navrhnout přije-tí určitých odvetných obchodně politickýchopatření vůči dotyčné zemi. Tato opatřenímohou mít jednu z těchto forem (viz čl. 12,odst. 3 uvedeného nařízení):● dočasné suspendování nebo úplné odvolá-ní obchodněpolitických koncesí poskytnu-tých dané zemi

● zvýšení existujících celních sazeb nebo za-vedení jiných forem zatížení dovozů

● zavedení kvantitativních omezení.O návrhu Komise na zavedení výše uve-

dených opatření musí do třiceti pracovníchdnů rozhodnout Rada ministrů (na základěkvalifikované většiny).

Za dobu platnosti TBR došlo několikrátrovněž k podání stížností na ČR. Tyto stíž-nosti se týkaly např. způsobu refundace da-ně z přidané hodnoty osobám nemajícímsídlo v ČR, požadavků na certifikaci a ozna-čování některých výrobků a některých dal-ších údajných obchodních restrikcí. Žádnáz uvedených stížností však nebyla Komisíuznána za oprávněnou, a nedošlo tudíž k za-hájení vyšetřovací procedury ES. Stejná si-tuace je i v případě ostatních kandidátskýchzemí, kde sice byla podána celá řada stíž-ností, ale v žádném případě nedošlo k zahá-jení komunitární vyšetřovací procedury.

Ve snaze doplnit své obchodněpolitickéinstrumentárium o další nástroje obvyklé vevyspělých zemích přijala ČR v roce 2000Zákon o některých opatřeních při vývozu ne-bo dovozu výrobků a o licenčním řízenía o změně některých zákonů (s platností od1. července 2000). Ve svých paragrafech50–64 zavádí tento zákon proceduru obdob-nou komunitární proceduře obsažené v TBR(tzv. Ochrana před nedovolenými překážka-mi obchodu). Podle sdělení pracovníků Mi-nisterstva průmyslu a obchodu ČR však pří-slušná ustanovení tohoto zákona dosud


EKONOMCKÝ OBZOR

nejsou v ČR příliš v praxi využívána. Tentozákon pozbude platnost v okamžiku vstupudo Evropské unie, kdy Česká republikav plném rozsahu implementuje SOP (cožbude mj. znamenat vypovězení všech mezi-národních dohod s obchodněpolitickým ob-sahem) včetně procedur stanovených v naří-zení TBR.

❍

1) Terminologická poznámka: Dne 1. července 1967vstoupila v platnost tzv. slučovací smlouva, která třiexistující západoevropská integrační společenství (tj.EHS, Euratom a Evropské společenství uhlí a oceli)podřídila společným řídícím orgánům (zejména Raděa Komisi). Jednotlivá společenství si však i nadále udr-žela svou právní subjektivitu. Od té doby bývá v urči-tých kontextech používáno označení Evropská spole-čenství, případně Evropské společenství (ES).

Pojem „Evropská unie“ (EU) byl do oficiálníchsmluvních dokumentů poprvé zaveden až prostřednic-tvím Maastrichtské smlouvy (v platnost vstoupila 1. li-stopadu 1993), jež jím v podstatě označuje souhrn ak-tivit realizovaných ES (tedy ekonomickou integraci)plus společnou zahraniční a bezpečnostní politikua spolupráci v oblasti justice a vnitra (tedy souhrnvšech tří pilířů evropské integrace). Od té doby se totooznačení vžilo jako obecné pojmenování celého inte-gračního seskupení. V tomto článku je označení ESpoužíváno, jedná-li se o institucionální rovinu integra-ce (a jednotlivé politiky), zatímco označením EU jezpravidla míněn určitý ekonomický, politický a obecněgeografický prostor. Právní subjektivitou (a tím pádemmj. oprávněním uzavírat mezinárodní smlouvy) totiži nadále disponuje pouze ES (a nikoli EU).

2) Podle předního znalce problematiky EU FabriceFriese za to mohou především Francie a Německo, kterési přejí zachovat svou autonomii v této oblasti (viz Fries,F.: Velké evropské rozpravy. Praha: HZ Editio, s. 110).

3) Amsterodamská smlouva. Praha: ÚMV, 1998, s. 55.4) V zásadě existují dvě formy preferenčního ob-

chodního režimu: jednostranný poskytovaný na zákla-dě autonomního rozhodnutí a smluvní, jenž je realizo-ván na základě určitého dvoustranného smluvníhovztahu. Příkladem první formy je zejména Všeobecnýsystém preferencí (Generalized System of Preferences)uplatňovaný vyspělými státy vůči nejméně vyspělýmRZ na základě doporučení organizace UNCTAD, za-tímco příkladem druhé formy je systém obchodních aj.smluv mezi ES a skupinou RZ africké, karibské a pa-cifické oblasti (tzv. skupina ACP).

5) V některých případech byla jednostranně stano-vená kvantitativní omezení nahrazena tzv. autolimitač-ními dohodami, ve kterých se určité země samy zava-zují omezit vývoz určitých produktů. Je ovšem jasné,že tyto závazky byly přijaty pod hrozbou užití admi-nistrativní restrikce ze strany ES.

6) Do rámce komunitární úpravy však spadají tzv.společná vývozní pravidla, která odpovídají liberální-mu přístupu k dané otázce, neboť za normálních okol-ností vylučují přijetí opatření omezujících vývoz. Zaurčitých okolností je však členským zemím umožněnopřijetí opatření regulujících export některých druhů su-rovin a případně i jiného pro ně deficitního zboží.

7) Plnotextovou verzi tohoto komunitárního právní-ho aktu (ve zjednodušeném formátu) je možno získatna internetové adrese http://europa.eu.int/eur-lex/en//lif/dat/1994/en–394R3286.html. Toto nařízení mělopůvodně vstoupit v platnost 1. ledna 1996. Prostřed-nictvím nařízení Rady ministrů č. 356 ze dne 20. úno-ra 1995 však byla jeho platnost o rok uspíšena.

8) Podle F. Friese bylo tohoto nástroje údajně pou-žito pouze dvakrát (viz Fries, F.: Velké evropské roz-pravy. Praha: HZ Editio, s. 114).

9) Seznam všech případů, které byly dosud řešenyna základě stížností podaných podle TBR, je možnonalézt na webové stránce DG Trade (http://europa..eu.int/comm/trade/policy/traderegul/cases.htm). Podleúdajů uveřejněných na Internetu byla komunitární vy-šetřovací procedura dosud zahájena v osmnácti přípa-dech, a to pětkrát vůči Brazílii, třikrát vůči Jižní Kore-ji a USA, dvakrát vůči Argentině a dále proti Kanadě,Chile, Kolumbii, Japonsku a Thajsku.

To vše vedlo k tomu, že se výrazně sníži-la její efektivní účast na tzv. novém světo-vém řádu, jak označují někteří politologovésystém mezinárodních vztahů po studenéválce. Konfliktnost kontinentu, existencehrubého násilí, chudoby a hladu rozpoutalynarušování lidských práv v mnoha afric-kých zemích v takovém rozsahu, že se stalyvelmi naléhavou výzvou nejen pro africkézemě a celoafrické a regionální organizace,ale i pro mezinárodní společenství, resp.OSN, a nutí je ke zvýšení aktivit, včetněpřímé angažovanosti v konfliktních situa-cích.

Postavení afrických zemí v globálnímpolitickoekonomickém systému se koncem20. století výrazně měnilo v důsledku ukon-čení studené války a urychlující se globali-zace ve světě. Supervelmoci a tradiční vel-ké evropské mocnosti, tj. především VelkáBritánie a Francie, a také Německo, se naafrické země dívaly jako na oblast svýchstrategických a ekonomických zájmů. Vzta-hy SSSR a zemí východního bloku byly na-víc podřizovány ideologicko-politickým zá-jmům a rozvojový svět byl prezentovánjako jedna z významných sfér soupeřeníobou bloků. Obě strany – jak Východ, takZápad – přicházely s různými modely roz-voje a modernizace afrických zemí. Cílemzápadních koncepcí bylo ustavení demokra-tických států s rostoucími ekonomikami nazákladě tržního modelu. Koncepce Výcho-du zahrnovaly vybudování „nové společ-nosti“ a „nového typu států“ na základě tzv.nekapitalistické cesty rozvoje. Model bylzaložen na ideologii marxismu-leninismu,na politickém systému jedné strany, státemřízeného hospodářského plánování, s růz-ným stupněm znárodnění předních odvětvíekonomiky a služeb a kolektivizace země-dělství, na omezení soukromého vlastnictví,jakož i orientaci zahraniční politiky na ze-mě socialistického tábora a postupnou inte-graci vybraných států do struktur východní-ho bloku, především ekonomických v rámciRVHP. Roztržka mezi Čínou a Sovětským

svazem v polovině 60. let znamenala ideo-logickou výzvu sovětskému modelu nekapi-talistického rozvoje, jakož i sovětské zahra-ničněpolitické strategii v této části rozvojo-vého světa. Čína navíc přišla s alternativ-ním revolučním modelem pro rozvojovézemě v době, kdy Sovětský svaz hledal ur-čitou formu „mírové koexistence“ se Zápa-dem.

Po neúspěchu rozvojových koncepcí jakVýchodu, tak Západu, které nedostatečněpřihlížely k zvláštnostem africké společnos-ti a ekonomiky a byly zčásti úzce spojenys ideologií navrhovatelů, došlo v řadě expe-rimentujících zemí k vojenským převratůma byly ustaveny autoritativní režimy, jež ne-respektovaly dosavadní ideologické a za-hraničněpolitické svazky a dohody. Výsled-kem bylo, že obě supervelmoci tehdejšídoby – Spojené státy a Sovětský svaz – siuvědomily, jak nestálé a velmi křehké jsoujejich politické aliance s těmito zeměmi bezohledu na to, jak velké ekonomické a poli-tické investice do nich vložily.

Po skončení studené války se marginali-zace Afriky dále prohloubila a žádný jinýz rozvojových kontinentů nebyl tak výrazněodsunut na okraj globálního ekonomickéhoa politického systému jako tento kontinent.Způsobila to řada faktorů, zvláště pak erozeekonomických a politických vztahů – jakZápadu, tak Východu – k africkým, zvláštěsubsaharským zemím. Tyto vztahy byly za-loženy na meziblokové rivalitě. A když stu-dená válka skončila, poklesl výrazně i zá-jem soupeřících stran o Afriku. Někteříanalytici dokonce tvrdí (viz M. Michels,Retreat from Africa, Foreign Affairs,72,1993, pp. 93–108), že již neexistují něja-ké výraznější bezpečností zájmy USA v Af-rice. Spojené státy zaměřují v současné do-bě pozornost především na zachování míruv Evropě, kontrolu šíření nukleárních zbra-ní a celkovou hospodářskou prosperitu. Je-jich zájmy se nedotýkají příliš Afriky a pod-statnější význam mají pro už jiné částirozvojového světa, jako je Asie, zvláště její

34

EKONOMCKÝ OBZOR


Postavení Afrikyv globalizujícím se světěHovoříme-li o postavení Afriky v globalizujícím se světě, pak lzezvláště její část na jih od Sahary charakterizovat jako: za prvé, nej-více marginalizovaným (sub)kontinentem v tom smyslu, že se stala společensky a kul-turně nejvíce odtrženým a okrajovým regionem z hlediska jejího postavení v meziná-rodním ekonomickém a politickém systému současného světa; za druhé jepovažována za nejkonfliktnější kontinent, vyznačující se používáním nejhrubšího nási-lí; za třetí, obyvatelstvo většiny afrických zemí patří k nejvíce strádajícím lidem vesvětovém měřítku; a konečně Afrika, především subsaharská, zůstala po skončenístudené války značně politicky nestabilní, ekonomicky zubožená a strategicky na pe-riférii zájmů jak velmocí, tak evropských mocností, bývalých metropolí, ale i tzv. nověindustrializovaných zemí jihovýchodní Asie.

JAN VRANÝ

jihovýchodní, střední a východní část, resp.oblast Blízkého východu. Ani závislost nasurovinách a přístup k námořním a letec-kým základnám, které v minulosti činilyAfriku pro západní mocnosti důležitým re-gionem, nemají po skončení studené válkyjiž nějaký větší význam. Navíc závislost naurčitých strategických surovinách, jako jeropa, paladium atd., nacházející se ve velminestabilních a chaotických afrických ze-mích, nutí dovážející země, aby hledaly ty-to zdroje v jiných oblastech světa. Ekono-mické zájmy USA, navzdory přijetí zákona„O růstu v Africe a příležitosti“ (The AfricaGrowth and Opportunity Act – AGOA), ofi-ciálním návštěvám Billa Clintona a Made-leine Albrightové několika afrických zemíve druhé polovině 90. let, jsou rovněž cel-kově omezené ve srovnání s ekonomickýmizájmy v jihovýchodní Asii a přirozeně v již-ní a střední části amerického kontinentu.Americká rozvojová pomoc se po skončenístudené války velmi rychle snižovala a v ro-ce 1996 klesla na nejnižší úroveň vůbec,poté, co ji Kongres snížil o 25 procent. Zru-šen byl rovněž Rozvojový fond pro Afriku,jakož i americké financování programuSvětové banky pro poskytování půjčeks nízkými úroky, jež zhruba z jedné polovi-ny přicházely do afrických zemí. PřístupSpojených států k rozvoji v Africe, charak-terizovaný podporou „udržitelného rozvo-je“, byl nahrazen přísnějším „tržně orien-tovaným“ přístupem, kdy poskytování pre-ferenčních obchodních výhod ze stranyUSA je podmiňováno řadou ekonomickýcha sociálních požadavků zasahujících do ne-závislosti ekonomické a zahraničněobchod-ní politiky afrických států. Zastánci zákonav něm vidí pozitivní změnu a cestu, jak do-stat Afriku do procesu globalizace. Problé-mem tohoto argumentu je skutečnost, žeAfrika již je součástí světové ekonomiky,spočívající však na starých vztazích závis-losti, jež charakterizovaly vztahy Sever–Jihpo staletí, a americký zákon AGOD podsta-tu těchto vztahů nemění.

Spojené státy si nadále udržují své zájmyv Jižní Africe, a to především z hlediska pří-stupu k tamním strategickým surovináma významu JAR jako důležitého ekonomic-kého a obchodního centra. Je však nepo-chybné, že se Afrika nachází někde vespodní části seznamu zahraničněpolitickýchpriorit USA. To však nakonec nemusí býtpro ni tak špatné, neboť omezený zájemSpojených států může vytvářet africkým ze-mím prostor pro vlastní dohody a aliancek řešení konfliktních a pokonfliktních situa-cí a zvýšení aktivity regionálních africkýchorganizací.

Nástupem Michaila Gorbačova nastalypo roce 1985 významné změny v zahranič-ní politice Sovětského svazu, resp. Ruska,což se významně dotklo i zahraničněpolitic-kých vztahů k Africe. Urychlené dosaženínezávislosti Namibie, ukončení občanskéválky v Etiopii a následné vyhlášení nezá-vislosti Eritreje symbolizovaly pokles ak-tivního zájmu a nový přístup Ruska k Afri-ce. Po rozpadu SSSR bylo Rusko příliš

zaměstnáno vlastními problémy, otázkamibezpečnosti a vývojem ve Střední Asii, nežaby se přímo a výraznějším způsobem za-bývalo Afrikou. Výjimkou je oblast jižníAfriky, kde má Ruská federace zájemo spolupráci s jihoafrickými společnostmi,zvláště se společností de Beers, na rozvojivlastních zdrojů vzácných kovů a minerálůa marketingu diamantů. Další oblastí je zá-jem Ruska o technologie hlubinného dobý-vání nerostů a satelitní a letecké techniky.

Nastal i určitý pokles zájmu Evropy,resp. Evropské unie (EU) o Afriku, což seprojevilo v diskusi o nové dohodě mezi EUa zeměmi APC, tj skupinou 70 většinouafrických a menšího počtu pacifických a ka-ribských zemí, ustavenou na konvenci z Lo-mé, týkající se preferenčního charakteruobchodu a poskytování zvýhodněné rozvo-jové pomoci zemím APC. Pokles zájmu Ev-ropské unie o Afriku je dán především tím,že EU je stále více soustředěna na vlastníproblémy související s dotvářením jednot-ného trhu, uplatňováním Maastrichtskýchdohod a možnostmi rozšiřování obchodujak uvnitř EU, tak i s nově vznikajícímitrhy v zemích střední a východní Evropy.K tomuto trendu přispívá i liberalizace ob-chodu v rámci Světové obchodní organiza-ce (WTO), jež posunuje Afriku do okrajo-vých poloh. Odráží rovněž nepříznivousituaci, kdy programy rozvojové pomocizemí EU jsou pod silným tlakem napjatýchstátních rozpočtů, což negativně ovlivňujerozsah poskytování rozvojové pomocia preferenčních cel zemím APC.

Kromě eroze ekonomických a politic-kých vztahů rozvinutých západních zemía Ruska k africkým zemím se na zhoršují-cím postavení Afriky ve světě nepříznivěprojevoval rovněž krizový vývoj v řaděafrických zemí. Uvádí se, že asi jedna třeti-na ze 42 subsaharských zemí je zapletenado mezistátních a vnitřních ozbrojenýchkonfliktů. Stále více afrických vůdců spat-řuje politické řešení svých problémů v po-užití vojenské síly a nejméně ve 23 přípa-dech vyslaly vlády těchto zemí své vojákydo sousedních států. Je zcela evidentní, žeozbrojené střety mezi státy a uvnitř zemíznačně paralyzují hospodářský život a roz-voj, zvyšují nároky na humanitární pomoc,často na úkor potřebné rozvojové pomoci.Spolu s vlivem asijské finanční a ekonomic-ké krize se tento nepříznivý vývoj projevilv poklesu základních socioekonomickýchukazatelů, jako je hospodářský růst, HDPna obyvatele, zemědělská a průmyslováprodukce, jakož i podílu afrického vývozuna světovém souhrnu, který klesl z 5,8 pro-centa v roce 1980 na dvě procenta v sou-časné době, a podílu Afriky na globálnímproduktu, který se snížil na pouhé jednoprocento. Tato data jsou výrazným svědec-tvím pokračující marginalizace Afriky vesvětové ekonomice.

K zastavení tohoto negativního trendunepřispěly ani mezinárodní finanční institu-ce, tj. především Mezinárodní měnový fonda Světová banka. Naopak prostřednictvímtzv. strukturálních přizpůsobovacích pro-

gramů (Structural Adjustment Programmes– SAPs) a s nástroji a cíli vhodnými spíšepro rozvinutější země způsobily chudýmzemím řadu problémů, zvláště ve sféře so-ciální.

Chudé africké země tak stojí před váž-ným dilematem: zda a jak prohloubit inte-graci a spolupráci v rámci globální ekono-miky, nebo naopak oslabit vazby na nisoustředěním pozornosti především navlastní subregionální integraci. Ve vzdále-nějším časovém horizontu pak usilovat nazákladě tzv. nového kontinentalismu o vy-tvoření Afrického ekonomického společen-ství (The African Economic Community –AEC), plánovaného na rok 2025, a pozdějipřejít k politické integraci ustavením Fede-race afrických států. Potřeba Afriky dosáh-nout spolupráce a integrace v kontinentál-ním měřítku je globálními ekonomya politology široce uznávána, byť se jeví ja-ko velmi obtížně dosažitelný a vzdálený cíl.Nicméně je tento přístup správným směremk řešení problému marginalizace Afrikya zmírňování její chudoby, neboť obecně byza globalizací trhu a ekonomiky nemělaglobalizace politických (státních) a občan-ských institucí časově příliš zaostávat. Jentak je možné bránit se „nerovnoměrnémurozdělení výhod současné globalizace …a usměrnit ji, aby byla prospěšná pro všech-ny obyvatele tohoto světa“.(Kofi A. Annan).

V afrických zemích musejí však proběh-nout rovněž podstatné změny, neboť koneč-ná odpovědnost za odstranění etnického ná-silí, ozbrojených střetů uvnitř států i mezinimi, snížení chudoby a dosažení rozvojo-vých cílů leží především na afrických ze-mích. Pouze pevné a odpovědné vlády,schopné přijímat energická a účinná opatře-ní, mohou řešit tak složité problémy, kterépřed nimi stojí. Bez těchto předpokladůafrické státy nemohou očekávat, že se jimbude v novém mileniu dařit lépe a že snížísvou izolaci v mezinárodním ekonomickéma politickém systému.

❍Použitá literatura:

Africa and the Post-Cold War International Sys-tem, Edited by Sola Akinrinade and Amadu Sesay,1998.

Christopher Clapham: Africa and the Internati-onal System, The Politics of State Survival, Cam-bridge University Press, 1996.

„We the Peoples“, The Role of the United Na-tions in the 21st Century, Kofi A. Annan, SecretaryGeneral of United Nations, N.Y, UN 2000.

Africa Recovery, Vol. 1996–2000, IMF Survey,vol. 1999–2000.


EKONOMCKÝ OBZOR

Světová chudoba jako globální problém

Chudoba patří mezi ty nečetné problémy,které lze řadit jak do skupiny tzv. antroposo-ciálních problémů (kam patří všelidské pro-blémy sociální, kulturní a humanitárně-etic-ké povahy), tak i do skupiny tzv. intersociální(spojené se vzájemným působením rozdíl-ných společensko-sociálních a ekonomic-kých systémů a globálního soužití lidstvav podmínkách různých hodnotových a zá-jmově-ideologických hierarchií). Je tomu takproto, že chudoba je sice pandemickým jevem spojeným s problematikou „budouc-nosti člověka“ ve vztahu k životním a spole-čenským podmínkám, jež sám vytváří na ce-losvětové úrovni bez rozdílu zemí, alezároveň je soustředěna hlavně v rozvojovýchzemích (dále RZ) a tzv. vynořujících se tr-zích (emerging markets) včetně tranzitivníchekonomik (TE), tedy většinově pouze v jed-nom ze segmentů světové ekonomiky (dá-le SE).

Přestože světová chudoba na mezinárodníúrovni (tj. ve vztahu mezi národohospodář-skými komplexy) i na úrovni národní (tj.v podobě důchodové nerovnosti uvnitř jed-notlivých zemí) je dnes již obecně za glo-bální problém pokládána, trvá nejednotnostjejího vymezení, a to zčásti objektivně, zčás-ti subjektivně podmíněná. Objektivní pod-míněnost vyvěrá z toho, že chudoba můžebýt vymezena jako absolutní nebo relativníveličina.

Chudoba v různých zemích je pojem zá-vislý na úrovni spotřeby obyvatelstva v tékteré zemi, chudý člověk např. v USA či Ka-nadě je při vší dramatičnosti své situace ne-srovnatelně lépe zabezpečen než chudý člo-věk např. v zemích subsaharské Afriky.

Proto relativní chudobu lze definovat „ … jen ve vztahu k referenčním skupinám.Jednotlivec proto může mít více než dosta-tečný důvod k zachování života, pokud všakdisponuje velmi nízkým důchodem ve srov-

nání se zbývající částí společnosti, bude za-řazen mezi chudé. Jak společnost bohatne,úroveň důchodu definující chudobu se zvy-šuje.“ 1)

Jinak je to s chudobou absolutní. Světo-vá banka ji definuje jako „absolutní zhoršo-vání postavení nejnižších důchodovýchskupin obyvatelstva, jako životní situaci,která je charakterizována podvýživou, ne-gramotností a nemocemi a vymyká se „ja-kékoli definici lidských podmínek důstojné-ho života“.

Pro praktické účely zjišťování její dimen-ze platí pak nyní hranice 1 USD na osobua na den (méně než 360 USD na rok). V té-to situaci „žije“ dnes pětina z 6 miliard oby-vatel zeměkoule, tj. cca 1,2 mld. osob. Dal-ších 2,8 mld. lidí, téměř polovina, potomžije z příjmu od 1 do 2 USD na osobu a den(730 USD na rok). Čtyři miliardy lidí tedyžijí buď v absolutní chudobě nebo v tzv. sta-vu extrémní nouze (extreme needy).

Metodika zjišťování absolutní chudobydosud není dostatečně konsolidována, neboťněkteré mezinárodní organizace (např. ILO)používají svou vlastní metodiku. Otázka, jakza těchto podmínek mohou čtyři šestiny lid-stva vůbec přežívat, je údajně pouze důsle-dek rodinné solidarity, kmenových tradica udržování subsistenčních forem hospoda-ření rodin a komunit, např. občinových. Ty-to se však s postupem technického pokroku,komunikací a globalizačních procesů začí-nají rozpadat.

Absolutní chudoba však, jak bylo řečeno,existuje i ve vyspělých tržních ekonomi-kách (dále RTE). Přes systém charitativnía sociální péče se v ní vlivem nemocí, bez-domovectví a dalších faktorů nalézá dnesasi 100 milionů lidí, i když je zde obtížné jirozlišit od stavu extrémní nouze (např. jdeo 32 milionů Američanů).

Je však zřejmé, že hlavní osa problémůprobíhá po linii Sever–Jih s pobočnou liniíZápad–Východ. Nejde tedy v žádném pří-

padě o „subglobální“ či regionální problém,ale globální problém, se všemi atributy exi-stence i řešení, tj. včetně možnosti řešit jejsilami celé lidské civilizace.

Přesto je absolutní chudoba regionálněvelmi nerovnoměrně rozprostřena.(viz tab. 1)

Také v dlouhodobé tendenci má tato ne-rovnoměrnost sklon se zvyšovat. Za posled-ních 12 let (1987–1998), za něž jsou údajek dispozici, se rychle přechyluje těžištěk subsaharské Africe (nárůst o 75 milionůosob) a jižní a jihovýchodní Asii, avšak u vý-chodní Asie se naopak počet absolutně chu-dých snížil z cca 420 milionů k asi 280 mili-onům, a to dokonce navzdory následkůmfinanční a hospodářské regionální krize.

Zvětšuje se však počet absolutně chu-dých v Latinské Americe a v Evropě a takéve Střední Asii (tedy většinou v TE). Zde či-ní nárůst skoro 25 milionů lidí. Na Střednímvýchodě a v Severní Africe se projevil ne-patrný pokles (asi 3–4 mil. osob).

Bohužel chudoba je nerovnoměrně rozdě-lena i uvnitř jednotlivých zemí samých.Výzkumy Světové banky např. odhalily ma-lý pokles absolutně chudých během 90. letv Mexiku jako celku, ale dobré výsledky by-ly znehodnoceny jejím růstem na chudém ji-hovýchodě této země. Ke stejným závěrůmdošel výzkum v mnoha zemích Afriky – zdeovšem spíše podle kmenového klíče.

Nejvarovnější je ovšem základní trend –růst propasti. Průměrný důchod na hlavu ve20 nejbohatších zemích světa je nyní 37krát vyšší než průměrný důchod v nej-chudších 20 zemích světa. Propast se tedyza čtyři dekády (1960–2000) více nežzdvojnásobila, neboť na počátku 60. let by-la odhadována na 15:1 či ještě o něco níže.V poslední dekádě k nárůstu přispělo zvý-


EKONOMCKÝ OBZOR

Iniciativybrettonwoodských institucí k překonávání propasti v ekonomické úrovni a jejich realizační pravděpodobnost(I.)

JAROSLAV FOLTÝNALOJZ NEUSTADT

Pramen: World Development Report 2000/2001,Washington, D. C., str. 4.

Tab. 1: Absolutní chudoba podle regionů v roce 1998

Podíl na celkové Region absolutní chudobě

(odhad 1,2mld. lidí) v %)

Střední východ a Severní Afrika 0,5

Evropa a Střední Asie 2,0

Latinská Amerika a karibská oblast 6,5

Východní Asiea Pacifik 23,2

Subsaharská Afrika 24,3

Jižní Asie 43,5

šení v TE (Evropa a Střední Asie), kde po-čet lidí žijících pod úrovní 1 USD/den se ví-ce než zdvojnásobil.2) Zanikl tedy skutečně„druhý svět“ a zůstali pouze dva chudí (TEa RZ), kteří jsou stále chudší, a bohatí, kte-ří jsou stále bohatší.

Byly tak nejen potvrzeny, ale dokoncepřekročeny varovné predikace autorů z těs-ně poválečného období (Fritz Baade, Igna-cy Sachs, Raúl Prebish, Paul Baran a další),nemluvě již o autorech pozdějších, spjatýchs nově založeným Římským či Dakarskýmklubem, kteří měli již detailnější představuo rozměru, trendech i možných důsledcíchtakto dichotomního vývoje v různýchaspektech rozdělování světového produktui národních produktů. Nelze tedy říci, že bylidská civilizace nebyla varována, v moder-ním slova smyslu je již varována nejméněpůl století a za totéž období existuje rozsáh-lý a novému geopolitickému uspořádánípřizpůsobený statistický a jiný dokumen-tační materiál.3)

To, že světová chudoba, nerovnoměrnérozdělování produktů a dichotomní vývojekonomických úrovní existují a jsou plněetablovány jako jeden z nejvýznamnějšíchglobálních problémů, není tedy ani v nej-menším zapříčiněno vědeckovýzkumnýmzanedbáním. Je zapříčiněno zanedbáním určitých funkcí mezinárodních ekonomic-kých vztahů na úrovni mezinárodní a selhá-váním sociálních zřetelů na úrovních národ-ních. Protože však druhé z nich jsou spíšeodvozeny od prvních (extrémně chudá ze-mě může stěží vyřešit tento problém při ne-patrném důchodu a nepatrném podílu nasvětovém HDP), vede nás to k tomu, žev této studii se budeme zabývat spíše selhá-váním funkcí jmenovaných předem.

Plán Skupiny Světové bankyz roku 1978 a jeho neúspěch

Nelze sice spolehlivě doložit, že Světovábanka náhle změnila svoji hodnotovou hie-rarchii a povýšila boj proti chudobě na svouabsolutní prioritu právě v polovině 70. letz ryze účelových důvodů, ale tato pravdě-podobnost je velká. Shoda s dobovým kon-textem „revoluce cen prvovýrobků“, úspěš-ná akce OPEC, ropného embarga na do-dávky do USA, přijetí Nového mezinárod-ního ekonomického řádu (NMEŘ) na 6. a 7.mimořádném Valném shromáždění OSNa dalších jevů posílení pozice RZ(1974–1977) je příliš do očí bijící. Nikdosamozřejmě tehdy nevěděl, že půjde o zále-žitost pouze dočasnou, že ceny surovin a pr-vovýrobků rychle poklesnou, že OPEC podruhém ropném šoku narazí na limity svévlastní nejednoty a na úspěšné protiakceZápadu. V roce 1978 se zdálo, že systémmezinárodních ekonomických vztahů do-zná skutečně změn (VS OSN obecným kon-senzem NMEŘ i Akční plán ostatně schvá-lilo). V této situaci vydává Světová bankaneočekávaně svou první Zprávu o rozvojia věnuje ji celou programu boje proti chu-době. J. K. Galbraith tehdy napsal, že „je topříliš mnoho náhod najednou“.4)

Nicméně i v pořadí prostředků boje do-minuje ve Zprávě I. stále již překonaný dů-raz na ekonomický růst. Ačkoli bylo známo,že První rozvojová dekáda (1960–1970), je-jíž filosofii by bylo možno shrnout do hesla„ekonomický růst řeší vše“, neuspěla, jehierarchie takováto:

1. Rychlý a trvalý hospodářský růst.2. Modifikace typu ekonomického růstu

směrem k růstu produktivity a příjmů chu-dých.

3. Zlepšení dostupnosti chudiny k zá-kladním veřejným službám.

4. Udržování mezinárodního prostředí,které by bylo podpůrné pro rozvoj. Toho byse mělo dosáhnout v rámci mezinárodníhoobchodu, růstem půjček a úvěrů za tržníchpodmínek (at market terms) a růstem obje-mů koncesivní pomoci.5)

Rychlý růst je označen za „základní fak-tor jakékoli rozvojové strategie“ (funda-mental to any development strategy).6)

Tento závěr je překvapující, protože• výsledky 1. rozvojové dekády OSN při-

nesly rychlejší růst, ale nezajistily samyo sobě zlepšení sociální situace,

• filosofií 2. rozvojové dekády OSN(1970–1980) se proto stalo heslo „růst a so-ciální spravedlnost“ (growth and social jus-tice).

Zpráva I. obsahuje podrobný výčet krokůa scénářů, jak by bylo možné dosáhnoutsnížení či eliminace absolutní chudoby.(Viz tab. 2)

Dva scénáře jsou označeny za zásadní,a to tzv. základní (Base Scenario) a alterna-tivní (Alternative Scenario).

Růst HDP měl dosáhnout 5,7 % pro RZa 4,2 % pro RTE, což již v roce 1978 muse-lo být pokládáno za zjevně nadsazená čísla(pozdější vývoj to potvrdil). Horší ovšembyla opět samotná premisa, že sám urychle-ný růst vyřeší, anebo se bude podstatně po-

dílet na řešení problémů sociálních, důcho-dové nerovnosti, vzdělanosti, ekologii a nadalších světových problémech.

Zakladatel Římského klubu o Zprávě I.napsal zdrcující kritiku. Kritizuje ji přede-vším za „ekonomismus“ (fascinování růs-tem), když napsal: „ …můžeme začít s tím,že dokonce i Světová banka, tak přísnýsoudce při mnoha příležitostech a nevyčer-patelný zdroj informací, zde padá za oběťekonomickým deziluzím… je jasné, žezpráva z roku 1978 nikde nejde za limitya omezení, která zatěžují veškeré lidskéaktivity… priorita, daná ekonomice, by ni-kdy neměla být pokládána za nic jinéhonež bezpodstatnou hypotézu. Zde existujefundamentální pokrytectví, spojené s toutoargumentací třpytivých slibů, o nichž auto-ři vědí, že je nikdy nebudou schopni spl-nit“.

A. Peccei, kterého vskutku nelze považo-vat za žádného revolucionáře (celý život bylkapitalistou a manažerem par excellence),napsal dále, že Světová banka touto Zprá-vou vyzvala naprostou většinu lidstva vlast-ně k rezignaci na změny, „…že nebude žád-ných změn v základním směru dění, chudílidé na světě budou pokračovat tiše v přijí-mání svého ztroskotaného údělu, že neza-městnanost nebude ničím jiným než jednoujedinou numerickou variantou v ekonomic-ké rovnici, že ceny budou určovány pouzesvětovým trhem – když to ekonomika budepotřebovat – a že ekosystém může kdykolipočkat, až se nám zdaří znovu rozhýbatekonomiku.“7)

Lze asi těžko nalézt jiná slova k ohodno-cení výsledků Zprávy I. Přímočarý až cy-nický ekonomismus pouhého ekonomické-ho růstu (doplněný až druhotně několikadalšími, spíše proklamativními hesly) učinilboj proti chudobě zcela závislým na globál-ní a regionální ekonomické konjunktuře.


EKONOMCKÝ OBZOR

Skupiny RZ Stav roku 1975 Základní scénář Alternativní scénář

% Počet % Počet % Početpopulace absolutně populace absolutně populace absolutně

chudých chudých chudýchv mil. v mil. v mil.

Země s nízkým důchodem 52 630 27 540 13 260

Země se středním důchodem 16 140 4 60 – –

Všechny RZ 37 770 17 600 7 260

Tab. č. 2: Projektové snížení absolutní chudoby 1975–2000

Pramen: The World Bank: World Development Report 1978, Washington D. C. 1978, str. 33.

Ta se však v 80. letech vyvíjela zcelav protikladu k původním předpokladůmZprávy I. Světové banky. Nejprve byly RZvystaveny strmému pádu cen surovin a pr-vovýrobků (1981–1984), RTE tzv. druhémuropnému šoku (1981–1982), který sice na-pomohl růstu několika RZ – členům OPEC,ale postihl většinu zemí neropných – nejpr-ve přes růst cen ropy z dovozu a posléze zeztlumení světové konjunktury. Nastala tzv.ztracená dekáda (decade lost) 80. let, kdyrůst nečinil předpokládaných 5,7 %, ale mé-ně než polovinu (2,7 %) v RZ a totéž (1,9 %) v RTE. V prvé polovině 80. let do-konce vypadala situace na úplnou katastro-fu, ve druhé se poněkud, nicméně velmimělce, světová konjunktura zlepšila. Ani je-den ze scénářů Zprávy I. se nepodařilov postupných cílech plnit, což bylo jasné jižvelmi brzy po jejím vyhlášení.

Jak na to reagovala Světová banka? K pr-vé změně náhledu došlo hned v roce 1980,poté v roce 1985 a konečně v roce 1990.V roce 1980 Světová banka konstatovala, ženedostatek kapitálu není sám o sobě příči-nou nedostatečného sbližování a boje protichudobě a zřejmě též jako reakci na strate-gii základních potřeb (basic needs) vyhláše-nou ILO, jež se setkala s poměrně příznivouodezvou, zařadila mezi priority též zdravot-nictví a výchovu jako prostředek „pozved-nutí růstu důchodu chudých lidí“.8) V roce1990 byla přidána ještě pracovně náročnárůstová strategie, při ekonomické liberaliza-ci, investicích do infrastruktury a poskyto-vání základní školní a zdravotní péče. Nic-méně vždy v kontextu „důrazu na zlepšeníhospodářského managementu a povolenívětšího prostoru působení tržních sil“.9)Ekonomické liberalizace a rozšíření tržníhomechanismu nebyly ve strategii Světovébanky nikdy ani v nejmenším zpochybněny,a to navzdory naprostému neúspěchu pů-vodní Zprávy, vždy byly a zůstaly axioma-ticky základem a rámcem jakýchkoli dílčíchopatření. Dokonce se zdá, že explicitnostnutnosti jejich posílení za 20 let ještě po-stupně rostla.

❍

1) Viz Macmillanův slovník moderní ekono-mie (D. W. Pearce ed.), Victoria Publ., Praha1994, str. 133.

2) World Bank Report 2000/2001, Overview.Attacking Poverty: Opportunity, Empowermentand Security, Washington, D. C., str. 3.

3) V nejnovější době obdržel ostatně Nobelo-vu cenu (1998) za tuto problémovou oblast in-dický ekonom Amartja Sen.

4) Galbreith, J. K.: Its Elementary, My DearWatson, Newsweek, October 1978.

5) The World Bank: Word Development Re-port, August, Conclusions, str. 65.

6) Tamtéž.7) Peccei A.: One Hundred Pages for the Fu-

ture – Reflections of the President of the Club ofRome, Futura, London and Sydney 1982, str. 98a 99.

8) Viz str. 12 této studie.9) World Development Report 1980, cit. po-

dle World Development Report 2000–2001, str. 6.

Buřinka přirozeně evokuje díla asi nej-známějšího belgického umělce minuléhostoletí. Surrealistický malíř René Magrittez ní učinil svůj umělecký podpis. Tuto dů-stojnou pokrývku hlavy ovšem můžemerovněž spojit s Magrittovým neméně slav-ným, byť fiktivním, krajanem, geniálnímdetektivem Herculem Poirotem. Z pohleduprobíhajícího předsednictví jsou obě inter-pretace namístě. Pokud mají Belgičané rea-lizovat svůj mimořádně ambiciózní pro-gram, neobejdou se bez magrittovskéfantazie a poirotovského důvtipu.

Oč Belgii jde?Premiér Guy Verhofstadt definoval kon-

cem května šest základních témat belgické-ho předsednictví a šest konkrétnějších prio-rit (oproti trojici priorit – zaměstnanost,životní prostředí, rozšiřování – předcházejí-cího švédského předsednictví). První šesti-ce zahrnuje (Verhofstadt, 2000a):● zintenzivnění debaty o budoucnosti Unie,● vytváření sociální Evropy,● podporu politice udržitelného hospodářské-ho růstu a společné hospodářské politice,

● vytvoření evropské oblasti svobody, bez-pečnosti a justice,

● podporu udržitelnému rozvoji a zvyšováníkvality života,

● rozšiřování a posilování společné zahra-niční a bezpečnostní politiky.Mezi prioritami má první místo úspěšné

zavedení eura do oběhu, které začne 1. led-na 2002. Jedná se o zásadní projekt, kterýpodstatně změní vnímání procesu integraceze strany občanů. Role belgického předsed-nictví se soustředí na monitorování příprava intenzivní informační kampaň; vlastní za-vedení je v rukách Evropské centrální ban-ky a národních vlád a bude probíhat až zašpanělského předsednictví.

Druhou prioritou, navazující na jednuz priorit švédského předsednictví, je příspě-vek k vytváření evropského sociálního mo-delu opírajícího se o rovnost příležitostí, za-pojení zaměstnanců do rozhodovánípodniků, potírání chudoby a reformy dů-chodových systémů. Jeho součástí je rovněžměření zaměstnanosti nejen z kvantitativní-ho, nýbrž i kvalitativního hlediska a Belgi-

čané by měli rozpracovat oba způsoby vy-hodnocování.

Třetí priorita navazuje na finské předsed-nictví a týká se vytváření společné azylovéa imigrační politiky. V oblasti azylové poli-tiky jde především o harmonizaci procedurposkytování azylu a nakládání s běženci.V oblasti imigrace půjde o formulaci zá-kladní strategie, která by se měla opírat mj.o partnerství se státy, z nichž imigranti při-cházejí. Znamená to rovněž hlubší spolu-práci při boji proti obchodu s lidmi či lepšípolicejní spolupráci proti násilnostem přidemonstracích (L‘agenda d‘une présidencetrès occupée, Le Soir, 26. 6. 2001). Nástro-jem spolupráce má být Eurojust, síť mezivyšetřujícími soudci v EU.

Čtvrtá a pátá priorita opět navazují našvédské předsednictví. V oblasti ochrany ži-votního prostředí jde mimo jiné o uskuteč-ňování strategie udržitelného rozvoje, pro-sazování environmentální dimenze v doprav-ní politice (v září se bude v Lovani konatspolečná Rada ministrů dopravy a životníhoprostředí, Belgičané usilují o vyšší zdaněníkerosenu a omezení hlukové zátěže souvi-sející s leteckou dopravou) či přijetí naříze-ní o odpadech (L‘agenda d‘une présidencetrès occupée, Le Soir, 26. 6. 2001).

V páté prioritě rozšiřování se Verhofstadthlásí k závěrům z Nice (oproti švédskémupředsednictví, které signalizovalo zájem býtambicióznější) a jeho výrok, že každý kan-didát bude posuzován výhradně podlesvých výsledků při přejímání acquis com-munautaire, byl interpretován jako skrytévarování zaostávajícímu Polsku (Verhof-stadt vows applicants will face level playingfield, European Voice, vol. 7, No.23, s. 2).Ačkoliv od Belgie nelze očekávat, že byrozšiřování bylo mezi jejími prioritami takvysoko jako u předchozího švédského před-sednictví, bude patrně výše než u následné-ho španělského předsednictví. Belgický pří-stup k rozšiřování je spíše pragmatický,v konečném důsledku je to, slovy premiéra,„ta nejlepší odpověď na migrační tlaky a žá-dosti o azyl“ (Verhofstadt rève l‘euro-renai-ssance, Le Soir, 29. 6. 2001). Snad tentopragmatismus pomůže přesvědčit veřejnémínění, které je v Belgii vůči rozšiřování


EKONOMCKÝ OBZOR

Dobré logo je v současnosti neodmyslitelnou součástíúspěšného předsednictví EU. Země, která po šest mě-síců určuje agendu Rady ministrů a Evropské rady, která řídí jednání obourad, jakož i desítek nejrůznějších výborů, podvýborů a pracovních skupina která se po šest měsíců stává jedním z hlasů zastupujících Unii navenek,musí dbát i o patřičnou mediální prezentaci. Belgie, jejíž předsednictví zača-lo v červenci, si za dominantu svého loga zvolila buřinku provedenou ve stát-ních barvách1).

Předsednictví s buřinkou:

Belgie v čele EUPETR DRULÁK

ještě o něco skeptičtější než ve většiněostatních států Unie.

Šestou prioritou je oblast společné zahra-niční a bezpečnostní politiky, kde Belgieusiluje o lepší koordinaci mezi vysokýmpředstavitelem Javierem Solanou a Evrop-skou komisí. Mezi prioritní oblasti řadí mi-mo míst stálého zájmu EU, jakými jsouRusko, Balkán a Blízký východ, také oblaststřední Afriky, k níž Belgii váže minulostkoloniální velmoci.

Korunou belgického předsednictví by seměla stát prosincová Evropská rada v La-ken, na níž by měla být přijata Deklaracez Laken. Tato deklarace, která je ve skuteč-nosti prioritou priorit belgického předsed-nictví, má posloužit jako základní doku-ment dalším diskusím o budoucímuspořádání EU vedoucím k mezivládníkonferenci 2004. Měla by přispět ke struk-turování těchto diskusí, v nichž se Belgiezaměřuje na otázku distribuce kompetencímezi Unií, členskými státy a regiony. Pre-miérův eminentní zájem na úspěchu v La-ken se potvrdil, když pro tento účel vytvo-řil zvláštní poradní skupinu složenouz významných osobností evropské politiky(např. Delors, Geremek, Dehaene, Amato)(Le Soir, 27. 6. 2001, La joyeuse entrée deLaeken), která má napomoci ideové přípra-vě summitu.

Hlavy pod buřinkouZa uskutečnování priorit nesou odpověd-

nost představitelé současné vládní koalicesdružující liberály, socialisty a zelené. Tato„duhová“ koalice vznikla po volbách v roce1999, v nichž utrpěly drtivou porážku kato-lické strany, které dominovaly belgické po-litice po celé minulé století. Ačkoliv na do-mácí scéně dochází k ostrým střetům mezikoalicí a katolickou opozicí, v otázce ev-ropské politiky Belgie panuje shoda o zá-kladní orientaci na federalistické uspořádá-ní EU (Drulák, 2000) a duhová koalicemůže počítat ve věci předsednictví s podpo-rou katolické opozice (Le Soir, 28. 6. 2001,„Nous aiderons la présidence“). Podobnějako u jiných i v případě belgického před-sednictví lze očekávat, že nejvlivnějšímipostavami budou premiér, ministr zahraničía ministr financí.

Současný premiér Verhofstadt vstoupildo velké politiky v 80. letech jako liberálnípolitik thatcherovského typu s radikálnímiplány společenských reforem, po jejichž ne-úspěchu odchází do ústraní. Po fenomenál-ním návratu na výsluní se Verhofstadt obje-vuje ve druhé polovině 90. let jakovyzrálejší a méně radikální modernizátor,u něhož se liberální instinkty doplňují s tra-dičním belgickým eurofilstvím. Je ochotenpřiznat, že euroskeptici mají často pravdu,když kritizují nedostatek demokratičnosti,efektivnosti a transparence evropských in-stitucí či se obávají ztráty identity (Verhof-stadt rève l‘euro-renaissance, Le Soir, 29. 6.2001). Jedním dechem však odmítá euros-keptická řešení, a naopak navrhuje posílitevropské instituce. Jeho chuť k reformám

ho sbližuje spíše s britským premiéremBlairem než s tradičními belgickými part-nery v Paříži. Někteří komentátoři mluvío nové ose spojující Verhofstadta s Blairem,Aznarem a Prodim, která by mohla hrát po-dobnou roli jako spojenectví Kohla, Mitter-randa a Delorse (Belgium bids for place inpremier league, European Voice, vol. 6, No.22, s. 8). Po summitu v Nice je třeba brátpodobné úvahy jen se značnou rezervou.Zatímco Blair s Aznarem se vraceli ze sum-mitu celkem spokojeni, Verhofstadt, kterýse v Nice stal jakýmsi neformálním mluv-čím malých států, utrpěl trpkou porážku.

Zatímco vlámský liberál v čele vlády pla-tí za politického vizionáře, vládnoucí koali-ce je do značné míry dílem obratného poli-tického operátora Louise Michela, který sev roce 1999 jako vůdce frankofonních libe-rálů stal ministrem zahraničí a „silným mu-žem“ kabinetu. Rovněž Michel je reformá-torem, od svého nástupu se snaží uskuteč-ňovat „etickou zahraniční politiku“, kterátvrdě vystupuje proti porušování lidskýchpráv, hrozbám demokracii a reálpolitickýmpraktikám. Tento přístup se radikálně roz-chází s tradiční pragmatičností belgické di-plomacie a spíše se blíží některým pokusůmnizozemských sousedů. Michelova Belgiese stala zemí, kde jsou vyšetřováni bývalía současní vysocí zahraniční představitelé(např. Pinochet, Šaron), kde jsou trestánipachatelé rwandské genocidy a která ne-kompromisně odsuzuje i své partnery v EU,pokud se domnívá, že jejich vlád se účastnísíly ohrožující demokracii (Rakousko, Itá-lie) (Conscience-in-Chief, European Voice,vol. 7, No. 23, s. 10). Otázkou je, do jakémíry se mezinárodněpoliticky nezkušenýMichel bude schopen během předsednictvíprosadit vedle zkušeného diplomata Solanyza situace, kdy některé členské země mo-hou být v pokušení znesnadnit moralizující-mu Belgičanovi život.

Řešení problémů spojených s přípravouna zavádění eura do oběhu je v rukách dal-šího valonského liberála, ministra finan-cí Didiera Reynderse. V loňském rocese Reynders vyznamenal přípravouliberální reformy belgického daňo-vého systému a byl jedním z orga-nizátorů fúze kapitálových trhův Bruselu, Paříži a Amsterodamu(Tough-talking Euro Group chief,European Voice, vol. 6, No. 44, s.10). Jeho ideologický profil inter-vencionisticky laděného liberála ho,podobně jako Verhofstadta, sbližujes blairistickou politikou třetí cesty.Ovšem v důsledku britské neúčas-ti v euru je Reyndersovým nej-bližším partnerem francouzskýministr financí Fabius, s nímž seshoduje v zájmu budovat poli-tickou protiváhu Evropskécentrální bance. Reynders,který předsedá euroskupině jižod letošního ledna (neboťŠvédsko předsedající Uniiv první polovině roku neníčlenem euroskupiny), se pro-

to snaží profilovat jako „pan Euro“, kterýje povolán politicky reprezentovat společ-nou měnu na světovém fóru, což vyvolávápříležitostné neshody s guvernérem Evrop-ské centrální banky Duisenbergem (Réus-sir la plongée dans l‘euro, Le Soir, 26. 6.2001). O podporu eura se od počátku své-ho předsednictví snaží rovněž prostřednic-tvím tvrdší fiskální disciplíny v členskýchstátech (Belgium pledges tougher regimeto boost ailing euro, European Voice, vol.6, No. 40, 1).

Neznamená to však, že předsednictví jepouze v rukách federálních politiků. Důle-žitou roli hrají představitelé regionálníchvlád. Bude docházet k poněkud neobvy-klým situacím, kdy některým jednáním Ra-dy ministrů (průmysl, školství, kultura, vý-zkum) nebude předsedat představitelbelgického státu, nýbrž například ministrreprezentující valonský region či vlámskéspolečenství (Verhofstadt, 2000b). Ještěvětší roli než politici mohou hrát belgičtíúředníci. Předsednictví přináší obrovskouadministrativní zátěž i větším státůmv Unii. Pokud posuzujeme vyhlídky belgic-kého předsednictví podle efektivnosti, s nížzemě implementuje evropskou legislativu,není moc důvodů k optimismu. Belgie senachází hluboko v druhé polovině žebříčkuúspěšnosti implementace, což někteří auto-ři označují za „belgický integrační para-dox“: Belgie politickypodporuje inten-zivní integra-ci, nicméněmá váž-né pro-blémytuto in-tegračnípolitikuadmi-nistra-


EVROPSKÁ UNIE

tivně zvládnout (Dierickx, Bursens, Helsen,2001). Vysvětlení paradoxu lze hledat jed-nak v nepřehledné institucionální džunglibelgického federalismu2) a jednak v laxnímpostoji a neinformovanosti řady belgickýchúředníků a politiků.

Brusel, domov summitůDva summity, které bude Belgie během

předsednictví hostit (Gent, Laken), přine-sou nejen organizační, nýbrž i bezpečnostnívýzvu. Protiglobalizační skupiny se chysta-jí v Laken zopakovat Göteborg (Belgiumpromises tough action against EU rioters,European Voice, vol. 7, No. 25, s. 1). Navíctento problém pro Belgii s Laken nekončí.Evropská rada se má totiž z rozhodnutísummitu v Nice stát další evropskou institu-cí se sídlem v Bruselu. Brusel by měl odpříštího roku hostit alespoň jednu Evrop-skou radu za šest měsíců a s rozšířením byse měl stát jediným místem pořádání sum-mitů Unie. V Nice se tak rozhodlo z inicia-tivy prezidenta Chiraka, který si chtěl „kou-pit“ Verhofstadtův neochotný souhlass dojednanou smlouvou (Cost share-out keyto Brussels summit deal, European Voice,vol. 7, No. 4, s. 3).

Mnozí dnes mluví o danajském daru, kte-rý Belgii přinese spoustu problémů a žádnévětší výhody. V probíhající diskusi na téma,kde a za kolik by se mělo nové sídlo v Bru-selu postavit, zaniká jedna důležitější otáz-ka. Určení stálého sídla je projevem posilo-vání role Evropské rady na dlouhé cestě odneformální koordinační struktury směremk rozhodující instituci Unie, což je vývoj,kterému se Belgie a většina ostatních ma-lých států snažila vzdorovat. Princip jedno-myslnosti panující v Evropské radě vedebuď k paralýze rozhodování nebo k direkto-riu, kde skupina velkých států rozhodujebez účasti malých. Skutečnost, že Belgie sechystá přivítat instituci, která pouze zmenšíjejí vliv, patří k dalším z paradoxů belgickéintegrační politiky.

❍

Odkazy:

Dierickx, Guido a Bursens, Peter a Helsen,Sarah (2001) How to Explain the Belgian Inte-gration Paradox? Structural and cultural expla-nations for the failing transposition of Europeandirectives in Belgium. Univeristy of Antwerp –UIA, výzkumná zpráva.

Drulák, Petr (2000), Belgie, profil země.Směr EU (příloha Mezinárodní politiky),4/2000, s. 21–22.

Verhofstadt, Guy (2001a) European UnionPresidency: key themes and challenges. Projev29. 5. 2001, k dispozici na internetových strán-kách předsednictví.

Verhofstadt, Guy (2001b), What kind of fu-ture for what kind of Europe?, projev 25. 6.2001, Göttweig, k dispozici na internetovýchstránkách předsednictví.

1) Internetové stránky předsednictví jsou nahttp://www.eu2001.be

2) Problém je naznačen v (Drulák, 2000).

Do českého tisku psala tehdy populárnínovinářka Věra Šťovíčková poutavé reportážeplné optimismu o rychle se k lepšímu měnícíAfrice. Ty byly však po několika letech vy-střídány zprávami o hrůzách biaferské válkyz konce šedesátých let a reportážemi světo-vých agentur o vojenských převratech takřkave všech afrických státech. Pak nastalo ticholet osmdesátých, kdy byla Africe naoktrojo-vána politika strukturního přizpůsobení Svě-tové banky a Mezinárodního měnového fon-du. S koncem let osmdesátých jsme seosvobodili od komunismu my ve střednía východní Evropě. Afričtí autokraté si muse-li chtě nechtě zvolit demokracii, alespoň for-málně, aby mohli v nově nastalé situaci zůstatv okruhu přízně západní rozvojové pomoci.Nyní, dvanáct let po velké změně a na počát-ku třetího tisíciletí afrického státu, je čas sepoohlédnout zpět a zhodnotit, do jaké míry sepřechod k demokracii v Africe podařil.

Jednou z výhod demokratizace je relativ-ní snadnost získávání informací. Vědci i no-vináři jsou schopni snadněji si opatřovatúdaje o zemích a oblastech svého zájmu,protože „glasnosť“ není tak drahá a nesnad-no realizovatelná jako fungující demokracienebo ekonomika. Jistou nevýhodou je na-opak obrovské množství často neověřitel-ných protichůdných dat, která vyžadují dů-kladnou analýzu a kritiku pramenů.Liberální bádání o Africe by rádo vidělo vý-chodisko: Europocentristické recepty eko-nomického růstu se spolu s demokratickoupolitikou zaslouží o novou Afriku, která užbude dospělá, schopná se vyvíjet jako Evro-pa, přinejmenším jako Evropa střední a vý-chodní, tedy směrem k formálnímu tržnímuhospodářství, slabšímu státu a občanskéspolečnosti. Údaje o Africe devadesátýchlet 20. století, získané africkými a evrop-skými afrikanisty, však hovoří jinak. Uká-zalo se, že v Africe se vyvinul stát ovládanýpolitikou břicha (politique du ventre)1), kli-entelismus vede k takovému státu, jenž fal-

zifikuje své činy (État falsificateur)2), stát jev podstatě neopatrimoniální, tj. soukromýmvlastnictvím nových afrických elit, které sipřisvojily formálně nezávislý stát.3)

Béatrice Hibouová píše o vzrůstajícímzadlužení a korupci, které vyvolaly nutnostintervencí MMF a SB. V makroekonomic-kém smyslu to znamenalo zavedení rozpoč-tové rovnováhy, reformu daňového systé-mu, likvidaci zadlužení, restrukturaci a pri-vatizaci bankovního systému. Dále bylo zapotřebí liberalizovat zahraniční i vnitřníobchod, potlačit stabilizační fondy a úřadypro regulaci ekonomiky, podmínky pro in-vestice a výrobu se naopak měly změkčit,měla být provedena privatizace veřejnýchpodniků. Zároveň s tím se měly liberalizo-vat legislativní nástroje (trh práce), měl sezefektivnit politicko-instituční rámec (insti-tuce „dobrého“ vládnutí). Výsledkem mělobýt snížení korupce a arbitrárních postupůstátní správy, neformální sektor a paralelnítrhy ekonomiky měly být absorbovány for-mální tržní ekonomikou.

Hibouová však konstatuje, že pro Afrikuto byla ztracená léta. Dnes lze hovořit o zvý-šení korupce, nelegálního obchodu, krimina-lizace státu a šíření války a anarchie. Vysvět-lit tento paradoxní výsledek dobrých úmyslůreformy strukturního přizpůsobení nenísnadné. Hibouová, Migdal4), Reno5) a dalšídokazují, že na rozdíl od předpokladů MMFa SB, mnohých badatelů a novinářů nejdev Africe o slabost státu, nýbrž o jeho úspěš-né přizpůsobení africkým podmínkám. Propopsání specifické formy afrického státupoužívá Bayart výrazu „oddenkový stát“(État-rhizome) a Reno „stínový stát“ (sha-dow state).6) Původ tohoto státu podle Ba-yarta je třeba hledat v koloniálním státu s ne-jistotou kolonizátorů a poměrnou slabostí je-jich prostředků, jež způsobují, že nejviditel-nější vztahy, instituce a osoby nejsou zdalekanejmocnější a ty, které se zdají být státu pro-tivné, jsou často jeho součástí. Hibouová


EVROPSKÁ UNIE

Politická centralizace, vrcholící státem, je v subsaharské Africe zaznamenána jižv prvním tisíciletí našeho letopočtu. Po staletí tam vznikaly a zanikaly státy i impé-ria, aniž by byly ohrožovány z jiných kontinentů. Evropská koloniální expanze, kterázapočala zámořskými objevy před více než 500 lety, však s sebou přinesla zásadnízměny. Africké státní útvary byly vojensky poraženy nebo se staly protektoráty ev-ropských mocností, jako byly Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie a v menšínebo časově omezené míře Itálie, Německo, Španělsko a Nizozemsko. Intenzivní ko-lonialismus započal až s koncem 19. století a přeměnil se v různé formy neokolonia-lismu před čtyřiceti lety, když většina afrických kolonií získala nezávislost.

Africký státna počátkutřetího milénia

PETR SKALNÍK

uvádí příklad Touby, svatého města sektymuridů v Senegalu, jež je spíše známo jakocentrum pašeráctví a jako takové je nejdyna-mičtějším městem v zemi. Touba však vůbecnení nějaký antistát, nýbrž je výrazem nefor-mální stránky senegalského státu, který Tou-bě propůjčuje řadu koncesí, výsad a vynětíz trestních postihů tamních ekonomickýchdeliktů. Stát se všude v Africe podílí na ne-formální ekonomice, zejména v mezinárod-ním obchodě. Například v Ugandě je to ma-gendo, ilegální vývoz výrobků tropickéhozemědělství, který je vlastně prostoupenímčerného trhu trhem státem kontrolovaným.Magendo je nástrojem formování nové vlád-noucí společenské třídy. V Zimbabwe ob-chod se slonovinou a nosorožími rohy je dí-lem geril i vojenských kruhů. Ilegální vývozdiamantů je také spíše záležitostí vyššíchstátních kruhů než malých těžařů.

Všude v Africe patří elity mezi největšídaňové podvodníky. V Cocody, bohatémpředměstí hlavního města Pobřeží slonovinyAbidžanu, je vymahatelnost daní pouze tří-procentní. Podobně je tomu s kredity u kra-chujících bank, u kterých si půjčovali členo-vé elit. Oddenkový stát však neníhomogenní, mezi Dakarem a Toubou vzni-kají občas třenice. Nejde však o posílení ob-čanské společnosti na účet oslabeného státu.Privatizace vyvolává klanové souboje. Na-příklad v Kamerunu probíhají „války“ meziseskupeními kolem ministra pošt a kolemgenerálního sekretáře úřadu prezidenta o pri-vatizaci komunikační společnosti Intelcamnebo o to, která elitní skupina si přisvojí vý-těžek z nadfakturace ceny počítačů koupe-ných státem pro vrcholnou schůzku Organi-zace africké jednoty. William Reno ve svéknize o Sieře Leone ukazuje, že tamní ob-čanská válka má kořeny v přílišné fragmen-taci státního aparátu, která nakonec nabylanásilnických forem. Liberalizace a deregula-ce místo trhu vedly spíše k expanzi vztaho-vých sítí, jež ovládly ekonomiku. Státní sprá-va se stala spolupachatelem hospodářskýchzločinů, tím spíše, že neustále klesaly jejípříjmy a často nebyly vypláceny mzdy. Poli-tická nestabilita pak přispívala ke spěchu přiobohacování se. Státní úředníci pracovalistále kratší dobu bez disciplinárních násled-ků, hledali si vedlejší zaměstnání, což vedlok dalšímu snižování výkonu. V Africe se roz-šířila atmosféra všeobecné korupce, stát ztra-til důvěryhodnost, laxismus vedl k oslabeníkontroly nebo jejímu úplnému zmizení.

Kombinace delikventnosti ve státní sprá-vě a delegitimizace veřejné moci vedly k je-jí rostoucí privatizaci neformálními kruhy„stínového“ státu. Dokonce i zahraniční fir-my jsou občas nuceny ubírat se těmito ces-tami. Posiluje se paralelní správa, a tak na-příklad podniky, které potřebují novoulicenci, musí jednat se dvěma správami, for-mální a neformální. Ta formální nevedek výsledku, neformální ano. Je však třebavést i formální jednání, aby byly splněny po-žadavky mezinárodních fondů. Přitomsprávní moc je fragmentována do řady ma-lých pašaliků jednotlivých vyšších úřední-ků, které nikdo není z centra schopen kon-

trolovat. Vnější intervence situaci ještě zhor-šují, protože hlavním zájmem MMF je stavveřejných financí, dále usilí o privatizaci ve-řejných služeb a nakonec podpora občan-ských asociací a jiných nevládních organiza-cí. Přežití vlád stále více závisí na vnějšíchzdrojích, a proto se vlády starají více o svoupověst v zahraničí než o vnitřní legitimitu.Vzniká bludný kruh a situace v administra-tivě je stále zvrácenější. Privatizují se napří-klad celní správy a v nejhorších případechi celá správa veřejných financí s pomocí vel-kých zahraničních firem. Tato opatření všaknemají účinek, určitě ne ten zamýšlený. Zpronevěra je pravidlem. V Kamerunu ved-la privatizace celní správy k prudkému po-klesu příjmů, neboť zboží bylo směrovánopřes Rovníkovou Guineu nebo záměrně do-cházelo po pracovní době. Soukromé spo-lečnosti zabývající se veřejnými službamijsou kromě toho pod politickým tlakem,a pokud jsou zahraniční, nevytváří seu místních úředníků znalost „dobrého vlád-nutí“. Některé zahraniční společnosti „divo-ce“ privatizují části přístavů, jako je tomuv Kamerunu, kde malajsijské a thajské spo-lečnosti s – úplatným – souhlasem místníchvysokých úředníků ovládají přístavy, kamnesmějí celníci ani bezpečnost.

Mohli bychom takto pokračovat ve výčtudůkazů o provázanosti státu a kriminalitysnad donekonečna. Závěry skupiny badate-lů kolem Bayarta jsou dosti skeptické, ne-nabízejí jiné východisko než konstatování,že v Africe se stát stal přímým podílníkemna kriminalitě a že v případě Afriky už dáv-no nešlo a stále méně jde o marginálnostAfriky, nýbrž o to, že Afrika se intenzivnězúčastní na mezinárodní dělbě práce, byťv pozici mistra extraverze fondů vytváře-ných mimo tento kontinent. Bayart v jednéze svých posledních prací odmítá jak afro-pesimismus, tak afrooptimismus. „Jedinoujistotou o budoucnosti je, že Afrika se vklí-nila do mezinárodního systému. V dobrémi zlém bude toto pokračovat a globalizace senezastaví u břehů Afriky…nejpravděpo-dobnější strategií afrických států bude stra-tegie zdarma se vezoucího (free rider), …který v mezinárodním systému zůstává chu-dým aktérem, nuceným žít z ruky do úst“.7)

Proti tomuto postoji, který nazývá „no-vým barbarstvím“, se postavil Patrick Cha-bal, jenž apokalyptickou vizi odmítá, a pře-stože vychází ze stejných údajů, interpretujeje jinak. Pro Chabala je současná africká ne-utěšená ekonomická a politická situace sou-částí přechodu k modernitě. Chabal vidí vý-chodisko ve využití nepořádku, vládnoucíhov Africe, ke konstruktivnímu překonání krize,jež spočívá především v tom, že Afrika ne-prochází krizí tradice, nýbrž modernity, kterázatím nevedla k dávno očekávanému rozvoji.Patrimoniální či neopatrimoniální stát, kterýdnes v Africe nacházíme, je výsledkem afri-kanizace dědictví kolonialismu. Chabal nabá-dá k politické instrumentalizaci nepořádku,zejména patrného v nefunkčnosti státní sprá-vy, v nerespektování pravidel formálního po-litického a ekonomického sektoru a ve vše-obecném utíkání se k osobním řešením

problémů společnosti. Odmítá tezi o iracio-nalitě tohoto nepořádku, pouze jej chce po-chopit zevnitř, bez europocentristických kli-šé. Jak však poznamenává jeden z recenzentůknih Bayarta a kol. (1997) a Chabala s Delo-zem (1999), ani Chabal kromě temných před-povědí nenabízí řešení. V afrických pomě-rech zní politický slovník skutečně jinak nežnapříklad v Evropě: volby jsou tam cvičením,při němž „velcí muži“ (domácí africký ter-mín) krmí a hladí své voliče a ti jim na oplát-ku potvrdí svou věrnost, politická strana jev Africe osobní armádou velkého muže a de-mokracie více stran je zástěrka pro tribalis-mus, zatímco privatizace znamená výprodejvyloupeného státu těm, kteří jej již ovládají.Snad jen, píše recenzent, nezávislá třída stát-ních úředníků, dědiců kolonialismu, by semohla v budoucnosti osvobodit z etnickýcha náboženských pout a sloužit všem občanům(srv. The Economist, 7. 8. 1999).

Nigerijský autor Claude Ake zase tvrdí,že stát v Africe více méně zmizel ze scény.Píše přímo, že stát v subsaharské Africe jevelice rudimentární, pokud se o něm vůbecdá říci, že existuje. Je to způsobeno tím, žebyl vytlačen kolonialismem, který při svémnásilném výpadu proti domorodým společ-nostem preferoval primární skupiny. Bylvšak také vytlačen státotvorným procesemv postkoloniálním období, jenž byl téměřstejně násilný jako obdobný proces v obdo-bí koloniálním. I výsledky byly podobné.Když nastala možnost změny směrem k de-mokracii po roce 1989, nepřistoupilo sek žádoucím reformám. Podle Akeho vhod-ná demokracie pro Afriku musí obsahovattyto čtyři elementy:

1. V takové demokracii skutečná rozho-dovací moc lidí musí mít přednost nad for-málním volebním souhlasem, což vyžadujemimo jiné decentralizaci moci ve prospěchmístních demokratických formací.

2. Musí to být sociální demokracie, kterápreferuje konkrétní politická, sociální a eko-nomická práva oproti liberální demokracii,jež je založena na abstraktních politickýchprávech. Takováto sociální demokracie inves-tuje mohutně do zlepšení zdraví lidí, do škol-ství a do budování participujících struktur.

3. Kolektivní práva musejí mít primátnad individuálními právy. To znamenáuznání národností, podnárodností, etnic-kých skupin a pospolitostí jako společen-ských formací, které vyjadřují svobodua seberealizaci. Tyto skupiny musejí mítprávo na kulturní projevy a politickoua ekonomickou participaci, vyjádřené kon-sociačními institucemi na celostátní, regio-nální i pospolitní úrovni.

4. Tato demokracie musí být inkorporují-cí, tj. její legislativní orgány musejí vedlenárodnostních skupin zahrnovat i další ma-sové organizace mládeže, odborové hnutí,ženské organizace, bez nichž jsou demokra-cie a rozvoj nepravděpodobné.

Ake kritizuje Sever, tj. liberální západnídemokracie, že ve snaze globalizovat demo-kracii po skončení studené války zredukova-ly demokracii na pouhé pluralitní volby, cožumožnilo některým nejznámějším světovým


VOLNÁ TRIBUNA

2. Thomas Klestil, spolkový prezident(ÖVP), patří mezi členy lidové strany, kteříspolupráci ve vládě s Haiderovými „Svo-bodnými“ nevítali, dva ze „Svobodných“pro jejich předchozí názory a chování od-mítl do černo-modré koaliční vlády schválita přiměl tuto vládu, aby již při svém ustave-ní schválila všechny základní demokraticképrincipy a zásady v preambuli k vládnímuprogramu. Ministryni zahraničí komplikuježivot tím, že se rád nechává zvát i tam, kamčlenové dnešní vlády dosud zváni nejsou.Dobrou informovanost mu plně zajišťuje je-ho manželka Margot Klestil-Löfflerová,která vede kabinet generálního tajemníkaMZV. Snad je to jeden z důvodů, proč jí mi-nistryně údajně nabízí funkci rakouské vel-vyslankyně u úřadovny OSN nebo OBSEve Vídni.

3. Susanne Riess-Passerová, místokanc-léřka (FPÖ), zůstává ještě věrna svým slo-vům proneseným v květnu 2000, kdy přejí-mala od Jörga Haidera vedení strany„Svobodných“: „FPÖ zůstane navždy stra-nou Jörga Haidera – můžeš se na mne spo-lehnout!“ V tomto duchu podnikla začát-kem května osamoceně výpad do USA, kdechtěla vylepšit image FPÖ i Jörga Haidera.Setkala se tam však s nezájmem – nezá-jmem veřejnosti, novinářů a i vlády. Nako-nec byla ze slušnosti přijata ministrem zdra-votnictví Roderickem R. Paigem, pověřen-cem pro restituce Stuartem Eizenstatema bývalým velvyslancem USA ve VídniHenry Grünwaldem. Tedy „opatrné oťuká-vání na druhé a třetí úrovni“ (Format20/01).

4. Herbert Scheibner, ministr obrany(FPÖ), se ovšem nemůže smířit s „trvaleneutrálním“ postavením Rakouska, posvě-ceným ústavním zákonem z roku 1955. Při-pravuje proto svými cestami do členskýchzemí NATO půdu pro dobu, kdy snad budemít pravice kvalifikovanou většinu ke změ-ně ústavních zákonů a k žádosti o členstvív Severoatlantické alianci. S paní Ferrero-


VOLNÁ TRIBUNAautokratům, jako jsou keňský prezident Da-niel Arap Moi či kamerunský prezident PaulBiya, zůstat u moci a zdobit se demokratic-kými zásluhami bez toho, že by skutečně re-formovali své represivní režimy. Zastávávšak tezi o marginalitě Afriky, která umož-ňuje právě takové hry na demokracii. Při-znává pokrok například v Mali či Beninu,kde došlo ke znatelné demokratizaci. Přestopodle Akeho „většina Afriky je stále dalekood liberální demokracie a ještě dále od par-ticipativní sociální demokracie“.8) Je tu všaksilná vnitroafrická motivace k demokracii,o které se věří, že vyvede Afriku ze slepéuličky závislého rozvoje. Ake je přesvědčen,že jedině demokratická revoluce může zdo-lat krizi nedorozvíjení se. „Pro Afričany jeusilování o demokracii otázkou přežití; věří,že k tomuto úsilí není alternativa, že nemajíco ztratit a mohou jen mnoho získat“, Afri-ka touží po druhé nezávislosti, tentokrát nasvých vládcích, uzavírá Ake.9)

Z tohoto krátkého pohledu na problémystátu a demokracie v současné Africe lze vy-vodit nejméně jeden závěr, totiž, že politic-ká kultura v Africe se dosti zásadně liší odzápadoevropského liberálního modelu.Mohli bychom jistě poukázat i na zajímavéparalely s postkomunistickým vývojem vestřední, a zejména východní Evropě, neboťtzv. druhý, socialistický, svět zmizel a nyníse rozhoduje, zda jeho pohrobci splynou sesvětem třetím nebo alespoň v některých pří-padech s prvním. Afrika bude muset podob-ně jako střední a východní Evropa hledatsvou vlastní cestu jak k demokracii, takk formě státu, který jí bude nejlépe vyhovo-vat. Jedním z momentů v africké renesanci,po níž se nyní v Africe volá, může být i vy-užití některých principů tradiční předkoloni-ální africké politické kultury, tj. těch hodnota praktik, které se nám v postkomunistickéEvropě nenabízejí než ve velmi pochybnémultranacionalistickém hávu.

❍

1) J.-F. Bayart, L’Etat en Afrique. La politique duventre. (1989) Paris, Fayard; týž The State in Africa.(1993) The politics of the belly. Longman, Harlow. Týž,Africa in the world: a history of extraversion. (2000) Af-rican Affairs 99: 217–267.

2) B. Hibou, „Le ‘capital social’ de l’Etat falsificateur,ou les ruses de l’intelligence économique“ (1997), in J.-F. Bayart et al. La criminalisation de l’Etat en Afrique.Paris, Éditions Complexe. Tatáž La privatisation desÉtats(1999). Paris, Karthala.

3) P. Chabal, Apocalypse now? A postcolonial journeyinto Africa. (1997) Inaugural lecture, delivered on 12March 1997 in King‘s College, London. P. Chabal and J.-P. Deloz Africa works. Disorder as political instrument.(1999) London, James Currey.

4) J. S. Migdal, Strong societies and weak states: sta-te-society relations and state capabilities in the ThirdWorld. (1998) Princeton, Princeton University Press.

5) W. Reno, Corruption and state politics in Sierra Le-one. (1995) Cambridge, Cambridge University Press.

6) Srovnej s mexickou případovou studií J. Gledhill(1999), Official masks and shadow powers: towards ananthropology of the dark side of the state. Urban Anthro-pology 28 (3–4): 199–251.

7) Bayart, op. cit. 2000, str. 267.8) C. Ake, Democracy and development in Africa.

(1996) Washington, The Brookings Institution, str. 137.9) Tamtéž, str. 139.

Tato věta shrnula výsledky více než půl-ročního úsilí paní Benity Ferrero-Waldne-rové, která se díky svému předchozímu ús-pěšnému boji za zrušení tzv. sankcí EUproti černo-modré koaliční vládě lidovců(ÖVP) a Svobodných (FPÖ) v minulém ro-ce stala v Rakousku nejpopulárnějším čle-nem vlády. Obdiv si zasluhuje tím spíše, žeto v současném Rakousku není jen minist-ryně zahraničních věcí, kdo působí na jehozahraniční politiku.

Osm mini-mistrů rakouskézahraniční politiky

Vídeňský publicista Otmar Lahodynskyuvádí ve stati „Benitin akt balance“ (Profil20/2001), že je to kromě ministryně ještěnejméně osm státníků a politiků, kteří kro-mě ní nejčastěji „provozují“ rakouskou za-hraniční politiku. Podle jeho názoru to jsou:Wolfgang Schüssel, Thomas Klestil, Susan-ne Riess-Passerová, Herbert Scheibner, Jo-sef Pühringer, Jörg Haider, Alfred Gusen-bauer a Erhard Busek.

Hlavní rysy přístupu těchto osobnostík mezinárodním otázkám bych českémučtenáři charakterizoval asi takto:

1. Wolfgang Schüssel, současný kancléř –předseda spolkové vlády a hlava lidové stra-ny ÖVP, který byl již ministrem zahraničníchvěcí ve vládách předchozích, a snad i protopokládá evropskou politiku za svou doménu.Jako hlava koalice musí dbát o její udržení.Činí tak buďto tím, že nereaguje na osobiténázory „Svobodných“ (ať již členů vlády, ne-bo Jörga Haidera), anebo tím, že se těmto ná-zorům přizpůsobuje. Takže např. zatímco je-ho ministryně zahraničních věcí vícekráteprohlásila, že rakouská vláda „nejunktimuje“otázku tzv. Benešových dekretů nebo Temelí-na se vstupem Česka do EU, prohlásil srdna-tě rakouský kancléř na posledním sudetoně-meckém srazu v Augsburgu: „Nejpozdějiv okamžiku, kdy Češi vstoupí do Evropskéunie, nebudou už Benešovy dekrety mociplatit“ (Lidové noviny 9. 6. 2001/25).

Tisková zpráva o konferenci o „regionálním partnerství“, konané 6. červ-na 2001 ve Vídni, pravila: „Na pozvání rakouské ministryně zahraničníchvěcí Benity Ferrero-Waldnerové se setkali ministři zahraničí České re-publiky, Maďarska, Rakouska, Slovinska a Slovenska, jakož i státní ta-jemník Polské republiky, aby jednali o budoucím regionálním partnerství.Jeho cílem má být posílení regionální spolupráce k podpoře přípravy roz-šíření Evropské unie a aktivnější spolupráce v tematických komplexechv rámci EU.“

Kolik strategie lze skrýt v jednom regionu?

JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ

Waldnerovou se proto dostává do sporůdosti často.

5. Josef Pühringer, hornorakouský hejt-man (ÖVP), svými akcemi proti JE Teme-lín, hrozbami rakouským vetem pro tzv. Be-nešovy dekrety a faktickou podporouhraničních blokád sabotuje omezené poku-sy a snahy rakouské vládní politiky o po-kojné řešení dvoustranných sporů s Českourepublikou.

6. Jörg Haider, korutanský hejtmana „prostý člen“ FPÖ, který se však „za hejt-many“ účastní koaličních porad s vládou,neopomene využít žádné příležitosti, abypožadoval rakouské veto vstupu ČR do EU,nebude-li provoz Temelína zastaven a de-krety prezidenta Beneše a jugoslávská roz-hodnutí AVNOJ z konce druhé světové vál-ky zrušeny.

Sám pak provádí vlastní zahraniční di-plomacii rozvíjením styků s krajní pravicí,ať již italskou, vlámskou, německou či z ji-ných zemí. Vícekráte již také kritizoval Ger-harda Schrödera pro jeho demokratickoupolitiku i německé opoziční strany pro ne-schopnost provádět opravdovou pravicovoupolitiku. Haiderovými vystoupeními je takévysvětlováno, proč Gerhard Schröder přinávštěvě ve Vídni ve dnech 25. a 26. květnavěnoval jen hodinovou návštěvu W. Schüs-selovi a T. Klestilovi, zatímco většinu dobytrávil ve společnosti sociálních demokratůa levicových intelektuálů.

Ještě útočnější, zejména na půdě Evrop-ského parlamentu, kde vede pět „Svobod-ných“, je generální tajemník FPÖ Peter Si-chrovsky. Jeho kandidaturu do EP v roce1996 doporučil Jörg Haider, hrdý na Si-chrovského coby „intelektuála, žida a novi-náře“. Ten sám se prohlásil za „diplomatas koštětem, odhalujícího protivníky agresiv-ním stylem“ (Profil 19/00/30).

7. Alfred Gusenbauer, v posledním rocešéf SPÖ, od ustavení černo-modré koaličnívlády s obtížemi usiluje o přestavbu sociál-ní demokracie (po 30 letech ve vládě) vestranu opoziční. Zejména tzv. sankce čtr-nácti členů EU nutily SPÖ v oblasti zahra-niční politiky ke značnému manévrování.Na jedné straně byla přesvědčena o správ-nosti odsouzení Haidera a haiderismu, v té-že době však nechtěla být smetena vlnou ra-kouského nacionalismu („malá země, tres-taná za to, že si demokraticky zvolila vládupodle svých představ“), a proto těžila z to-ho, že její vůdci nebyli v zahraničí přehlíže-ni, a svých styků využívala k přesvědčovánízápadoevropských socialistů o nevhodnosti„sankcí“. Vládě vytýkal Gusenbauer, že„staví hradby proti EU, aby usměrnila emo-ce Rakušanů a odvrátila je tak od kritiky je-jí vlastní chybné vnitřní politiky“ (Profil19/00/31).

Sám Gusenbauer v otázkách zahraničnípolitiky vystupuje umírněně, kritizuje vlád-ní koalici, že „mluví dvojím jazykem“ (li-dovci věcněji, Svobodní nesnášenlivě), ne-dokáže však zabránit sociálnědemokra-tickým poslancům (v Národní radě či Ev-ropském parlamentu) a zemským hejtma-nům, aby se nepřipojovali k protitemelín-


VOLNÁ TRIBUNAským a prosudetským rezolucím pravice.Osobitost zahraniční politiky SPÖ (zejménaA. Gusenbauera a předsedy parlamentu He-inze Fischera) obzvláště vyniká ve vztazíchk současné německé vládě. Zatímco rakou-ští „Svobodní“ kritizují velkopanskou poli-tiku Německa a lidovci se bratří s bavor-skou CSU, usiluje W. Schüssel o přízeňkancléře G. Schrödera. Té se však dostávájen SPÖ.

8. Erhard Busek, ÖVP, zmocněnec vlá-dy pro otázky rozšíření EU, bývalý vice-kancléř a člen koaličních vlád, představujespolu s T. Klestilem tu část lidovců, kteřínejsou černo-modrou koalicí nadšeni,a jsou proto vystaveni častým útokům„Svobodných“. Busek stojí v čele vídeňské-ho Ústavu pro Podunají a střední Evropu, jespřátelen s mnoha bývalými disidenty z té-to oblasti a již vícekrát neváhal kritizovatkancléře Schüssela pro jeho ústupky „Svo-bodným“. Ve své vládní funkci usiluje Bu-sek o uklidnění vzedmutých vášní. Ve svédubnové přednášce v rakouské Hospodář-ské komoře varoval před pokusy řešit bila-terální problémy (jaderné elektrárny, histo-rické konflikty) pomocí veta v EU. Je tohonázoru, že k jejich rozumnému vyřešení jetřeba času – snad deseti let. Pro Rakouskoje rozšíření EU výhodné, pracovní síly muspíš budou chybět a naléhavým problémemk řešení je dnes potírání zločinnosti a ochra-na životního prostředí (Die Presse 28. 4.2001/7).

Jak nalézt správnou strategii?Vlajková loď rakouské zahraniční politi-

ky, za niž má odpovědnost kapitánka Beni-ta Ferrero-Waldnerová, je proto soustavněvystavována náporům vln a větru nejenz vnějšího světa, ale velmi často i z domá-cího prostředí. Často se vyskytla kritika, žerakouské zahraniční politice chybí dlouho-dobé zacílení. Koncem pro rakouskou poli-tiku tolik bouřlivého roku a po zrušení ev-ropských „sankcí“ se proto ministryněpokusila řešit více problémů jednou mezi-národní akcí – pokusem o vybudování„strategického partnerství“ s kandidátyčlenství v EU, se sousedy v zeměpisnéma v případě Polska i tzv. kulturním smyslu.

Pro Rakousko měla tato koncepce výhodnemálo. Především potřebovalo přínosnoučinností upevnit své mezinárodní postaveníotřesené „sankcemi EU“. K tomuto širšímustrategickému poslání měly přispět i dvapolostránkové inzeráty ve Financial Times,z nichž každý měl stát – podle mluvčíhoSPÖ Caspara Einema – rakouské MZV me-zi 300 000 a 800 000 šilinků (Die Presse 8. 6. 2001).

Užší spolupráce se sousedy, nadto posvě-cená jejich deklarovanou podporou při vstu-pu do EU, měla získat sympatie i v Unii.Vztahy s těmito sousedy byly v celém ob-dobí od konce studené války Rakouskemvětšinou zanedbávané, ne-li přímo naruše-né, protože Rakousko samo přednostně sou-středilo své síly na vlastní vstup do západníEvropy, po tom, co hlavní hlídač jeho neu-

trality – SSSR – zmizel ze světového kol-biště.

Ke zhoršení vztahů s některými sousedyv poslední době došlo pak zejména v dů-sledku vlivu haiderovců na vládní politiku.Bylo i v jejich zájmu, aby odpor obyvatel-stva proti nepopulárním vládním sociálnímopatřením byl usměrněn do boje proti jader-ným elektrárnám, či za práva „Všeněmců“,poškozených porážkou hitlerovskéhoNěmecka ve druhé světové válce. Ani taktovzniklé šrámy nebylo možno do nekonečnadrásat, protože pro některé z nich neměl aniBrusel pochopení.

Dalším posláním „strategického partner-ství“, jak bylo příležitostně paní Ferrero-Waldnerovou vymezováno, bylo spojenímenších států dané oblasti k prosazováníspolečných zájmů. Generální tajemník FPÖPeter Sichrovsky uváděl tuto koncepci jižv konkrétní souvislosti se Schröderovýminávrhy na federalizaci Evropské unie. K to-mu Sichrovsky prohlásil: „Schröderovy ná-vrhy, předkládané jakožto krok k demokrati-zaci Unie, znamenají koneckonců dvojí: vícevlivu pro Německo při současném zbavenímenších členských států moci. Alternativamůže znít jen: zesílená spolupráce těch ‚ma-lých‘ a postupné semknutí regionů“ (Format19/01/174). Při jiné příležitosti Sichrovskyprohlásil, že „spolupráce středoevropskýchzemí by mohla tvořit protiváhu příliš silné-mu Německu; dohromady bychom my, Stře-doevropané, měli více hlasů než Němci“(Profil 19/01/46). (Přepočteno podle klíčez Nice by to byl poměr hlasů v Radě EU 72k 29 a v EP 129 k 99.)

Snad i v této souvislosti bylo stanoviskokomisaře pro rozšíření EU Güntera Verheu-gena k navrhovanému seskupení Středoevro-panů, jak se sám vyjádřil, „velmi zdrženli-vé“. Ač je v zásadě pro spolupráci v zájmuoblastní prosperity, „je-li zamýšlena jakožtoprvek ve vnitroevropské mocenské hře, pakbych tu položil velký otazník“ (Format1/01/58).

Od strategična k regionalitěPozvání rakouské ministryně na 6. června

do Vídně bylo všemi pěti státy přijato. Alejak uvedl ministr Jan Kavan, o jejích návr-zích se všemi pozvanými kolegy předem dis-kutoval. Shodli se, že není důvod nazývatpartnerství „strategickým“ a že ve Vídni„půjde o to najít neformální mechanismusvzájemné spolupráce a výměny zkušenostímezi předními kandidátskými zeměmia středoevropskou zemí, která v Unii jižje“(HN 5. 6. 2001/13).

V přístupu jednotlivých zemí k nadcháze-jícímu jednání byly ovšem rozdíly. Týdenpřed konáním porady polský ministr zahra-ničí Wladyslaw Bartoszewski – s ohledemna tvrdý postoj Rakouska k přechodným ob-dobím – prohlásil: „Jsme nakloněni novýmidejím. Když ale zájem na jejich uskutečňo-vání se nezdá být u samotných jejich iniciá-torů nijak velký, pak musí vzniknout pode-zření z licoměrnosti“ (Die Presse 29. 5.2001). A s odkazem na svou schůzku s nor-

ským kolegou vyslal do Vídně státního ta-jemníka Andrzeje Ananicze. Čtyři ostatnípozvané státy byly zastoupeny svými mi-nistry zahraničních věcí.

Jan Kavan se netajil názorem, že „part-nerství by nemělo mít hegemona“ (Hospo-dářské noviny 5. 6. 2001). Slovinec Dimit-rij Rupel uvedl, že „regionálních iniciativexistuje již celá řada“ a vyslovil podiv nadparadoxní situací s Rakouskem, které jed-nak volá po partnerství a v téže době oteví-rá problémy při jednání o vstupu do EU.Slovenský ministr Eduard Kukan zdvořilejikonstatoval, že „regionální spolupráce nenínikdy dost“. Maďar Janoš Martonyi se vy-slovil pro „pružné partnerství, jemuž nynímusí být dána podstata“ (Die Presse 7. 6.2001).

Samotné jednání ve Vídni proběhlo bezotevřených střetů, rakouská ministryněsouhlasila s názory svých hostů, že part-nerství je zapotřebí přejmenovat na „regi-onální“ a že nemá být zatěžováno žádnouorganizační strukturou, ani nemá být ome-zován okruh projednávaných plánů budou-cí spolupráce. Na tiskové konferenci Be-nita Ferrero-Waldnerová vypočetla šestvedoucích zásad partnerství (stabilita,pružnost, férovost, důvěryhodnost, spo-lehlivost a zaměření do budoucnosti)a připustila, že „naše sousedství znamená,že máme mnoho společného, ale také tře-cí plochy. Je zapotřebí to společné využí-vat a třecí plochy jednáním v pravý časvyrovnat“ (Bundesministerium für aus-wärtigee Angelegenheiten – BAA –Regionalkonferenz).

Otázku pravého času vyřešila vymeze-ním dvou fází partnerství podle vstupu part-nerů do EU: ve fázi předvstupové má býtregionální spolupráce dále budována a in-tenzifikována a ve fázi povstupové podlespolečných zájmů identifikována a na ev-ropské úrovni zastupována. Na důkaz toho,že identifikace zájmů nebude přesunuta aždo daleké budoucnosti, bylo dohodnuto, žekoncem července se sejdou ministři vnitrav Salcburku a ministři zahraničních věcídne 7. prosince v Bratislavě.

Zdvořilá pomocPocity nerakouských účastníků porady

ze 6. června a i mnoha zasvěcených Raku-šanů vyjádřil redaktor vídeňského deníkuDie Presse, který dva dny po poraděv úvodníku nazvaném „Zdvořilá pomoc“napsal: „Rakousko se staví vůči svým stře-doevropským partnerům silným, jakobyprvní mezi rovnými. Obraz je spíše trochujiný: Rakousko je poněkud v roli dezorien-tovaného v Evropě – kde má, kde naleznespojence a potřebuje vůbec nějaké? Ne mypomáháme novým demokraciím na cestědo Evropy a při upevňování jejich už vůbecne dezorientované role; oni pomáhají dezo-rientovanému Rakousku (za malé ústupky,např. ve lhůtách přechodu), a sice tím, žezdvořile s námi nesou regionální partner-ství. Tak to ovšem Rakouskem naplánová-no nebylo.“

❍

Jsem velmi rád, že se dnes vracím na slav-nou Karlovu univerzitu, abych pohovořilo budoucnosti Evropy. Vzpomínám si, žejsem zde byl v dubnu 1998 se svým němec-kým kolegou Wernerem Hoyerem, členemvlády Helmuta Kohla, a hovořil jsem o Ev-ropě a o jejím rozšiřování. Jak velký kuscesty jsme od té doby ušli!

Zajisté si myslíte, že zbývá ujít ještědlouhý kus. Ujišťuji vás, že tomu tak není.Svědčí o tom i závěry nedávného summituv Göteborgu.

Vše postupuje mnohem rychleji, než sepředpokládalo. Konstatovali jsme to pošesti měsících intenzivních jednání, kdyjsme postoupili mnohem dále, než jsme sedohodli v Nice.

Myslím, že to dokazuje, že kandidátskézemě, a zejména Česká republika, vynaklá-dají obrovské úsilí při přípravě na vstup.Pokud jde o Unii, i ona plní své sliby.

Vzpomeňte si, co jsme uvedli, WernerHoyer a já, na jaře 1998. Řekli jsme, žeAmsterodamská smlouva bude podepsánav následujícím roce, aby mohla vstoupitv platnost 1. května 1999, jak se předpoklá-dalo. Rovněž jsme řekli, že aby se Evropskáunie mohla rozšířit bez rizika zředění, musíreformovat své instituce, přičemž musí zod-povědět tři otázky, které zůstaly otevřené poAmsterodamu. V prosinci 1999 jsme sev Helsinkách dohodli na harmonogramu re-formy a zavázali se, že Unie bude připrave-na přijmout nové členy k 1. lednu 2003.Znamenalo to, že mezivládní konferencemusí být ukončena do prosince 2000 a novásmlouva ratifikována v prosinci 2002.

A dodrželi jsme slovo, tentokrát za úzkéspolupráce s vládou kancléře Gerharda Schrödera.

Když se pak ozvaly první – významné –hlasy v Evropském parlamentě, v Komisia v některých členských státech a volalyhned po mnohem širší institucionální refor-mě, odolali jsme tomuto pokušení ne proto,že bychom si mysleli, že samo dořešení tříamsterodamských otázek by umožnilo dob-ré fungování rozšířené Unie, ale proto, žejsme věděli, že rozšíříme-li agendu mezi-vládní konference, nikdy se nám nepodaří jiukončit k předpokládanému datu, a že tudížnutně zpozdíme rozšíření.

Tři otázky, které představovaly minimál-ní základ pro reformy nutné k rozšíření –kvalifikovaná většina, rozdělení hlasů v Ra-dě a velikost Komise – byly vyřešeny v Ni-

ce. Vaše země, jakož i ostatní kandidátskézemě, její výsledky uvítaly. Vzhledemk obtížnosti jednání se domnívám, že semůžeme radovat z dosaženého výsledku.Z titulu úřadujícího předsedy Unie jsme my,Francouzi, měli pocit, že jsme splnili námsvěřený úkol. Nicméně, nezůstali jsme hlu-ší ani k výzvám těch, kteří požadovali mno-hem odvážnější reformy. Ty uskutečnímev následující etapě, která bude pro budouc-nost Unie ještě významnější.

Deklarace přijatá v Nice vyzývá patnáct-ku a kandidátské země, aby se v souvislostis další reformou, ke které dojde v roce2004, zamyslely nad čtyřmi základnímiotázkami. Jsou jimi přerozdělení kompeten-cí, zakotvení smluv v ústavě, úloha národ-ních parlamentů a statut Charty základníchpráv. Členské země musí vést tuto debatuvšude v Evropě, pochopitelně s tím, že doní úzce zapojí kandidátské země. Jde to-tiž o to, promýšlet budoucnost rozšířenéEvropy.

Osobně se domnívám, že tyto otázkynás povedou ke globálnějšímu přístupuk evropskému projektu zítřka. Sjednoce-ní evropského kontinentu v následujícíchněkolika letech se neuskuteční pouhýmukončením přístupových jednání. Pro ús-pěch tohoto velkého setkání v dějinách kon-tinentu musíme nově promyslet architektu-ru Unie, abychom zvládli její rozmanitosta různorodost, které budou napříště mno-hem větší.

Odpovědi na tuto výzvu by neměly býtvýhradně institucionálního charakteru. Pře-devším bude třeba dát politickou odpověďna otázku: Co chceme zítra společně dělatv Evropě?

Dnešní Evropa a ještě více Evropa zítřkaje Evropou nás všech. Nejsem zde proto,abych vám říkal, co si o tom máte myslet.V diskusi, jež začíná a které, jak doufám, seČeská republika aktivně zúčastní, bych sipřál prezentovat postoj francouzského před-sedy vlády Lionela Jospina, který do ní při-spěl a připojil se tak k těm, kteří se již vy-slovili či teprve vysloví. Jeho příspěvek jejistě jako každý jiný, ale já se domnívám, žeje nejkonzistentnější ze všech, které byly aždosud prezentovány. Rád bych proto k vašídiskusi přispěl objasněním některých otá-zek.

Je třeba mít především na mysli, že odsamého začátku hlavní motivace budová-ní Evropy nebyla ekonomická, ale poli-tická.


VOLNÁ TRIBUNA

VYSTOUPENÍPIERRA MOSCOVICIHO, MINISTRA PRO EVROPSKÉ ZÁLEŽITOSTI

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE(25. ČERVNA 2001)

Jestliže se v roce 1950 Francouzia Němci spolu s dalšími čtyřmi zakládají-cími zeměmi rozhodli společně těžit uhlía vyrábět ocel, šlo jim především o to, aby2. světová válka, jež byla již třetím fran-couzsko-německým konfliktem za posled-ní tři generace, nevyústila v novou tragé-dii, jak se to ostatně stalo ve dvoupředcházejících případech. Aby to zcelavyloučili, otcové-zakladatelé navrhli stvr-dit svou solidaritu ve strategické oblasti.Domnívali se, že by se tyto země taktomohly znovu naučit žít společně, spolupra-covat, navzájem si vážit jedna druhé a pro-lomit strašný sled událostí, které je tak čas-to postavily proti sobě.

Jádrem politického projektu, na němžstojí evropská stavba, je rozšíření konkrétníspolečné odpovědnosti zemí, vzájemné do-plňování s cílem předejít střetům, které do-minovaly dějinám v předcházejících deseti-letích, a učinit je nemyslitelnými.

Někdo namítne, že pozdější události uká-zaly, že Evropa se budovala především oko-lo velkých ekonomických iniciativ, ať to bylvčerejší Společný trh nebo dnešní společnáměna, zatímco otázky bezpečnosti a stabili-ty kontinentu byly v kompetenci NATO.

S tímto výkladem nesouhlasím. Dom-nívám se, že široká komplementárnost, ježexistuje mezi NATO a Evropskou unií, senezakládá na dělení úkolů na politickéa hospodářské, ale na léčebné a preventivní.NATO musí identifikovat hrozby, být při-praveno jim čelit a v nutném případě i jed-nat. Úkolem Evropské unie je zamezit vý-skytu těchto hrozeb tím, že zajistí uvnitřspolečného prostoru takovou úroveň spolu-práce, že žádná z členských zemí nebudemoci ohrožovat jinou.

Za padesát let budování Evropy se taképodařilo zvrátit tradiční vývoj dějin na na-šem kontinentě. Války a vzájemné měřenísil z něj byly vytlačeny a byly nahrazenymírem a prosperitou. Ptát se, zda je správnésoučasné velké rozšiřování Unie o zeměstřední Evropy a zda si je země západní Ev-ropy přejí, je falešná otázka. Vzhledemk tomu, že výstavba Evropy je politickýprojekt, jehož cílem je stabilita a mír nanašem kontinentu, má smysl jedině teh-dy, připraví-li rozšíření a umožní-li sjed-nocení evropského kontinentu. Toto velkérozšíření je nezbytné pro to, aby se na vý-chod od Německa vlastně doplnilo a do-končilo to, co bylo uskutečněno na Západě,tedy aby byl završen proces usmíření. Sa-mozřejmě, že zde existují hluboké sympatiek zemím, které vždy byly součástí evropskécivilizace. Materiální zájmy hrají také svouroli, neboť se jedná o oblast s velkým eko-nomickým potenciálem. Nejdůležitější všakje, že bez vás by náš kontinent byl stabili-zovaný jen napůl, a proto si patnáctka přejevaše přistoupení. Je to náš společný zájem.Rozšíření je dobré jak pro kandidátské, takpro členské země.

Vzhledem k tomu, že budování Evropyzvrátilo tradiční vývoj našich dějin, vy Če-ši, jimž minulost odkázala tolik smutnýcha frustrujících zkušeností, můžete a musíte

věřit. Evropa, která na vás čeká, už není tímuzavřeným prostorem studených příšer, je-jichž neustálé střety způsobily tolik trýzně.

V bruselské Evropě, vždy prozaické, čas-to byrokratické, v atmosféře vzájemné dů-věry a pomocí institucionálních mechanis-mů, jež zajišťují dialog, rovnováhu ústupkůa dodržování daného slova, vždy převážilduch spolupráce, solidarity a vzájemnéhopochopení.

Občas slyším hlasy, z nichž některé po-cházejí z Prahy, jež popisují Evropskou uniijako „velkého bratra“ a vstup do Unie niko-li jako naději, ale jako nevyhnutelnost, jížse nelze vzepřít, nicméně moudrost radí při-pojit se k ní s velkou opatrností.

Francie by rozhodně nemohla nikomuvyčítat, že si vysoce cení hodnot, jež tvořínárodní identitu. Když Lionel Jospin hod-notil budoucí Evropu jako „Federaci národ-ních států“, chtěl vzdát hold této legitimnístarosti všech členských států Evropskéunie. Má země odjakživa na ní velice lpělaa ví, že i vám leží na srdci, tím spíš, že ne-závislost a suverenita jsou pro vás ještě taknové.

Když Lionel Jospin použil slovo „Fede-race“, chtěl také podat zprávu o evropskéalchymii, jejímž prostřednictvím dobrovol-ná dělba suverenity vede k větší účinnosti,větší autoritě a celkově i k větší kolektivnísuverenitě. Jak by mohli Evropané účinněbránit své zájmy, například v obchodě, kdy-by nebyli jednotní?

Především nepovažujte za nebezpečíperspektivu, že vstoupíte do tohoto klu-bu. Je pravda, že je již dost početný a že je-ho členové nemají stejnou váhu. Je takémožné, že trochu nahání strach. Ale nepo-chybujte o tom, že i Česká republika, tak ja-ko řada jiných, v něm brzy najde své místoa bude moci rozvíjet svůj vliv v tomtozklidněném prostoru. V Radě Evropy, v Ev-ropském parlamentu, v Evropské komisii u Soudního dvora brzy uslyšíme také čes-ký jazyk, český názor, české připomínky a,jak doufám, především české návrhy.A Česká republika, tak jako řada zemí přední, takto obohatí Unii.

Nebude žádná dvourychlostní Evropaa tím méně druhořadé členství. Budou-li,tak jako v předchozích etapách rozšiřování,zavedena v některých specifických oblas-tech přechodná období, která jsou svýmzpůsobem vlastně obdobím adaptace, při-čemž je třeba říct, že převážná část z nichbyla zavedena na žádost kandidátských ze-mí, nové členské země budou okamžitě za-pojeny do evropského rozhodovacího pro-cesu, a to na základě rovnoprávnéhopostavení se stávajícími členy.

Konečně je třeba opustit myšlenky ty-pu „pevnost Evropa“.

Unie je nejotevřenějším trhem na světě.Od svého vzniku, a zejména pak v posled-ních deseti letech, se rozsah obchodní vý-měny mezi Evropskou unií a zbývajícímsvětem mnohokrát zvětšil a předčil tak veš-kerá očekávání.

Všechny členské země na tom vydělaly,zejména pak ty, které měly co dohánět

v hospodářské sféře. Nepochybuji, že takéČeská republika, která má jednu z nejotev-řenějších ekonomik mezi kandidátskýmizeměmi, tím velmi získá.

Svým sjednocováním se Evropa víceotevřela světu. Napříště je schopna pře-vzít ve světě odpovědnost za pomoc roz-vojovým zemím, za životní prostředí a zaboj proti mezinárodnímu zločinu. Rozvojevropské bezpečnostní a obranné politikya posílení vojenských intervenčních kapa-cit, jejichž cílem je lépe zajistit bezpečnostna našem kontinentu, také odpovídá tétovůli převzít mezinárodní odpovědnost. Tatoiniciativa také přispěje k upevnění NATO,které se bude moci opřít o skutečný evrop-ský pilíř, disponující silnými a věrohodný-mi kapacitami.

Evropa jako civilizační prostor je takéEvropou, kde sociální soudržnost je ne-oddělitelná od hospodářských výsledků.Proto také cíl, který jsme si stanovili a jenžpředpokládá návrat k plné zaměstnanosti,musí být doprovázen posílením sociálníhomodelu, který jsme významně upevniliv posledních čtyřech letech. Evropský soci-ální model je v podstatě modelem rozvoje,který dbá na kvalitu výrobků, zdraví spotře-bitelů a je šetrný vůči životnímu prostředí.V tomto ohledu také pevný postoj patnáct-ky v Göteborgu, kde čelila prezidentoviSpojených států, umožnil, jak se domní-vám, uvědomit si, že je nutný jiný přístupk jevům spojeným s klimatickými změnamia znečištěním ovzduší.

Evropa jako civilizační prostor je pocho-pitelně také Evropou společných politik.Mám tím na mysli společnou zemědělskoupolitiku a strukturální fondy, které samyo sobě vyjadřují princip solidarity a soudrž-nosti, jež spolu se společným trhem tvoří sí-lu Evropské unie. Bude třeba je reformovata přizpůsobit dnešním požadavkům, ale ne-ní možné je zpochybňovat. To by byla váž-ná chyba.

Evropa jako civilizační prostor znamenátaky upevňovat na celém našem kontinentěsoubor práv, dnes obsažených v Evrop-ské chartě. Ta byla přijata loni v prosinciv Nice a má se stát preambulí budoucí Ev-ropské ústavy.

Nemá-li sjednocená Evropa zítřka, posí-lená o nové členy, zklamat velká očekávánísvých občanů, musí mít velké cíle, být růz-norodá, nicméně solidární. Musí spočívatna obnoveném kolektivním projektu a býts to se vypořádat s výzvami nového století.Je na každém z nás, aby ve své funkci uvá-děl tento projekt do života. Týká se to jakvolených zástupců, šéfů podniků, představi-telů sdružení, studentů. Doufám, že rozhod-nutí, které jsem vám přijel sdělit a jež se tý-ká zrušení víz pro české studenty, kteří sipřejí jet do Francie, přispěje k zintenzivně-ní výměn.

Je na nás, na nás všech, drazí přátelé,abychom promýšleli, budovali a rozvíjelitakovouto Evropu. Chopte se tohoto velké-ho projektu. Je to náš společný projekt, na-še společná budoucnost, je i váš!

❍


DOKUMENT

„Rozumět umění, znamená rozumět ži-votu.“ V. Vančura.1)

Ngugi wa Thiong’o, Moving the Centre:The Struggle for Cultural Freedoms. Ja-mes Currey Ltd., 1993, 184 pp., ISBN 0-85255-530-X.

Ngugi wa Thiong’o, Writers in Politics:A Re-engagement with Issues of Literatu-re & Society. James Currey Ltd., 2nd ed.1997, 168 pp., ISBN 0-85255-541-5.

Ngugi wa Thiong’o, Decolonising theMind: The Politics of Language in AfricanLiterature. James Currey Ltd., 7th ed.1997, 114 pp., ISBN 0-85255-501-6.

ÚvodInterpretovat umělecké dílo (literární,

básnické, dramatické apod.) znamená vy-světlovat a určovat jeho význam a porozu-mět jeho společenskému smyslu. Literatura,podle H. Arendt jediné zcela sociální umě-ní,2) je souborem hodnot, v nichž se před-stavují nejen vnitřní záměry, ale předevšímpředpokládané závěry jejích tvůrců. Ngugiwa Thiong’o, známý keňský spisovatel, dra-maturg a profesor komparativní literaturya divadelních studií na Univerzitě New York,zkoumá vztahy mezi literaturou a sociálněpolitickými otázkami a jejich historický vý-znam ve vývoji koloniální a postkoloniálníAfriky. Význam identity, africké národníkultury a jejich postavení, příčiny trvaléhokulturně sociálního útlaku Afriky, formaa obsah neokolonialismu, otázky panafrika-nismu jsou některá z témat, jimiž se autorzároveň politicky, historicky a poučně zabý-vá. Téměř čtyři desítky let rozvíjí osobitouformu literární kritiky, která odhaluje sociál-ně historické a psychologické podstaty ev-ropské imperialistické literární tradice a je-jich zhoubné vlivy na morálku a kulturuafrických společností. Prostřednictvím svýchliterárních postav burcuje Afričany k od-mítání chátrajícího vědomí politických elit,jež způsobilo rozkol mezi Afrikou a literár-ními a politickými texty vztahujícími sek ní. Podle S. Gikandy politika a (radikální)ideologie jsou klíčovými koncepty v trojú-helníkovém vztahu, autor–postava–čtenář,který N. wa Thiong’o zpracovává.3)

N. wa Thiong’o se zasloužil o oslavuhodnot a ideálů opomíjeného africkéhovenkova, mimo jiné i tím, že zakládal diva-delní soubor z řad jeho obyvatelstva před-vádějící kritický pohled na sociální a poli-tickou situaci ve své vlasti, Keni.4) Jehovyhraněný jazyk vůči západní kulturní a po-litické agresi v dnešním postbipolárnímsvětě se může mnohým zdát anachronistic-ký. Avšak hloubka a obsah jeho myšleneka strategie, které hlásá, opravňují jejich ak-

tuální a funkční implikaci k současnémuideologicky a morálně rozloženému stavusvěta.

Imperialistické zpodobení Afriky?Pro N. wa Thiong’o kulturní obroda Af-

riky představuje její znovuobjevení (redis-covery) a znovuustanovení (re-establish-ment) jako literárně symbolický a historickýprostor antagonisticky vůči obrazu, kterýo ní vytvořil evropský imperialismus; podlejeho slov: prostor, v němž „Kalibanové“a „Patkové“ nové literatury budou moci vy-právět vlastní příběhy, které jsou příběhyi mými (s. 4; 1993). Jde o textové i kontex-tové protireakce na literární tvorby „autorůimpéria“, jako R. Kipling, J. Conrad, J. Ca-ry, K. Blixen, R. Haggard, E. Huxley apod.s vyloženě eurocentrickými perspektivami.

Autor připomíná působení této deforma-ce reminiscencí na vlastní zkušenosti v brit-ských koloniálních školách, kde studiumhumanitních věd představovalo jednostran-né vstřebávání principů a idejí, jež kanoni-zovala evropská kritická a imaginární litera-tura, a bylo uvězněno uvnitř jazykovýchbariér jednotlivých koloniálních mocností(s. 6; 1993). Jeho literární a politická kriti-ka odkrývá faleš a předsudky, které naplňu-jí stránky podobných imperialistických a ra-sistických literatur připisujících Africea Afričanům podobenství od skromných,dobromyslných a stále se usmívajících po-stav přes vystrašené hlupáky až po nezkrot-né a zlověstné bytosti (s. 130; 1993) a nega-tivně vymezují pohled většiny Evropanůa jejich potomků ve světě na Afriku, Afriča-ny a jejich kulturní dědictví.

Když N. wa Thiong’o říká, že literaturaje výsledkem vědomého jednání lidí ve spo-lečnosti a jejich intelektuální a imaginativníaktivity (s. 4; 1997, 2. vyd.), podtrhuje je-jich zhmotnění v konkrétním vyprávění,které formuje a produkuje historie národů.Literatura v tomto smyslu je programem ži-vota konkrétní kultury, který slouží k ideo-logické manipulaci společnosti a zároveňobráží její kolektivní realitu ztělesňující jejízpůsob vnímání světa a vlastní místo v něm.Vzniká pod vlivem různých sociálních,ekonomických a politických faktorů, cožpodmiňuje její předpojatost. To je perspek-tiva, v níž evropská literatura (vedle jazykaa náboženství) nachází své uplatnění v pro-cesu kulturní a sociální deformace Afrikya N. wa Thiong’o uvádí tři způsoby, jakk tomu dochází (s. 10–17; 1997, 2. vyd.)

1. Tradice, která je skvostem evropskékultury, avšak z nutnosti její pohled a chá-pání reality jsou vymezeny vlastní historií,kulturou a rasovým a třídním původem,a tudíž často slouží k upevnění představyevropské buržoazie v jejich typicky fanatic-

ké a duchovně omezené podobě jako uni-verzální vzor člověka a světa (např. Shake-speare, Goethe, Balzac, Tolstoj, G. Elliot,Faulkner apod.).

2. Tradice, která uzamkla africký svět domodelu kolonialismu, který nadřazuje všeevropské na základě předpokladů o inhe-rentním divošství Afričanů a lákavé záhad-nosti jejího světa, který nakažlivě přitahujenejodvážnější „muže“ Evropy pod motivem„rasismus z pohrdání“ (např. H. R. Hag-gard, R. Ruark, N. Monsarrat, J. Conrad, E. Huxley apod.).

3. Tradice, jejichž hlavním motivem je„rasismus ze sympatie“ (např. J. Cary, K. Blixen, A. Paton apod.).

Pro N. wa Thiong’o společné působenítěchto literárních tradic mělo za následek(ať plánovaně, nebo neplánovaně) vytvářenígenerace Afričanů trvale postižených poci-tem vlastní nedostatečnosti na straně jednéa sebezapírajícím uctíváním všeho evrop-ského na straně druhé (s. 17; 1997, 2. vyd.).Není náhodou, že existuje nápadná shodamezi autorovou interpretací pohrdavé apri-orní nálepky, kterou Evropa opatřuje afric-kého domorodce (native), a fanonskými ar-gumenty odsuzujícími evropské koloniálníagrese jako systematické degradace jinýchspolečností na primitivní spolky lidí neteč-ných vůči kultuře a prostým hodnotám.5)Takto zprostředkovávané „střetnutí kultur“musí nutně vyvolat v kolonizovaném světětraumatizující stav sebeodcizení tím, že po-hlcuje jeho svět a jeho realitu. Friedrich Nietzsche vysvětluje podobný proces jakosvévolné zbavování realit všech hodnot, vý-znamů a pravdivostí a jejich nahrazovánílživě vymyšleným ideálním světem; lež ide-álu se stane kletbou reality sevřenou v sebe-ospravedlňujícím procesu, který nejen pře-měňuje historie v podvratném a zhoubnémdění, ale vede k jejímu postupnému záni-ku.6) Zároveň je to mechanismus, kterýmv rasistickém weberiánském chápání světaospravedlňoval vznik rozsáhlých prázdnýchúzemí obydlených lidmi bez intelektuálníkreativity a duchovních hodnot, které Evro-pa a její děti mohly fyzicky a duchovně na-plňovat.7)

N. wa Thiong’o ve své práci nepodávápouhý vnější popis imperialistické literatu-ry, ale zachycuje vztahy, zákonitosti a histo-ricky vývojové tendence, které jí daly po-stavení významného nositele procesuosvojování historie a převyprávění minulos-ti „jiných“ shromažďováním a diferenciacíjejich geografických a sociálních prostorů.Autor vnímá literární tvorbu a literární kri-tiku prostřednictvím identity, reprezentacea moci, čímž nutí čtenáře, aby svou pozor-nost obrátil k úvahám a diskusím o důsled-cích evropské imperiální a koloniální domi-nance nad Afrikou. Jinými slovy usměrňuječetbu a hodnocení textů podobných umělec-kým produktům (např. popisujícím životv koloniích), tak aby braly v úvahu prostře-dí, v nichž je jejich tvůrci předjímali. Zná-mý americký kritik imperialismu a imperia-listické kultury E. Saida vysvětluje fakt, žebez impéria by nemohl existovat evropský


RECENZE

Literatura, kolonialismusa boj proti kulturnímu imperialismu

román tak, jak jej známe, a pokud prozkou-máme podněty, které vedly k jeho vzniku,zjistíme nenahodilou konvergenci mezi for-mou a charakterem jeho vypravěčskéschopnosti a komplexní ideologickou konfi-gurací podtrhující jeho záměrnou inklinacik imperialismu.8) Tento druh literaturyvčetně jeho další formy prezentace (fil-my, divadla apod.) nemůžeme přijmout,aniž bychom si neuvědomili konstitutivnívýznam imperialismu pro moderní kul-turu západní civilizace a nevnímali roz-voj a přeměnu této civilizace ve specific-kou formu agresivní moci jak z pohledujejích odpůrců, tak z pohledu jejích apo-logetů.9)

Plným právem historismus a kritický rea-lismus N. wa Thiong’a odhaluje fakt, že tatokultura a její ideologické konstrukce zamě-řené k politickému a ekonomickému pod-manění jiných národů obráží nejen vlastníhistorii, ale především své přesně vymezenémísto v historicky konkrétní společnostia prostředí, které se liší od pozitivisticko-naturalistického pojetí „prostředí“ Conradůa Haggardů nebo fantazie a abstraktismuBlixenů a Patonů. Imperialistická literatura(nebo imperialistická kultura v širším smys-lu) není přímo příčinou imperialismu. Nadruhé straně jako kulturní artefakt buržoaz-ní společnosti ve službách politiky imperia-listického velikášství je nelze od sebe oddě-lit. Kritika institucionální charakteristikyevropské imperialistické literární tradice,především její agresivní podstaty posedlétouhou nalézt a podmanit si „nový svět“ proevropské civilizace a křesťanství (dnes po-kračující v podobě humanitárního imperia-lismu, sexuální a dobrodružné turistikyapod.), obráží podmínky ke zdárnému kul-turnímu a sociálnímu obnovení Afriky.10)

N. wa Thiong’o podtrhuje význam svo-body slova, a to nejen pro její funkčnost, alepředevším pro její hodnotu jako takovou (s.78; 1997, 2. vyd.), neoddělitelně spojenous jazykem, jehož prostřednictvím předsta-vuje umělec nejen svou tvorbu, ale i svouosobu (s. 81; 1997, 2. vyd.). To je důvod,proč se autor stal obhájcem bezvýhradněprivilegovaného (místo dnešního ostýcha-vého a nepohodového) postavení africkýchjazyků (s. 53, s. 140–141; 1997, 2. vyd.; s. 15–16, 1997, 7. vyd.) a rozhodl změnitformu a jazyk své literární práce (angličtinaa západní forma) s ohledem na africko-keň-ské posluchačstvo. Tímto aktem ukázal, žejazyk jako nositel konkrétní kultury je záro-veň důležitou vazbou mezi tvůrcem-jedin-cem a jeho osobností; mezi ním a jinýmikulturně sociálními blízkými (nebo vzdále-nými) osobami; mezi ním a přírodou. N. waThiong’o při důsledné věcnosti ukazuje, žejazyk uchovává a přenáší kulturu, která je(ať ústní, nebo psaná) agregací všech hod-not, jejímž prostřednictvím člověk vnímásám sebe a své místo ve vesmíru. To je pod-stata jeho ústřední myšlenky, že právo navšestranné použití vlastního jazyka je prv-ním předpokladem k dekolonizaci mysli(Decolonising the Mind) a možnosti správ-ného vnímání umění, které roste a prospe-

ruje mezi lidmi, v jejich historii a bojích (s. 41; 1997, 7. vyd.).

Boj za kulturní svoboduUmělec s uzavřenou myslí, která postrá-

dá paměť, nám sotva může vyprávět něcovíce než sám o sobě, jelikož jeho bergsoni-anskému chápání uniká individualita věcía bytostí, pokud není hmotný užitek ji spat-řit, nevidí věci samy a raději čte na nich při-lepené nálepky.11) Taková zaslepenost senetýká pouze rasistickým sebevědomímpřekypujících „autorů impéria,“ ale i jinýchcestovatelů, dobrodruhů, a hlasatelů evan-gelia. Ch. Acehbe a N. wa Thiongo se sho-dují v názoru na násilné a groteskní povahy„partnerství“ postavené na podobných prin-cipech.12) „Partnerství“ se v takovém přípa-dě stává spíše překážkou vzájemného po-znávání a přibližování, neboť zobrazujenerovnost.

V rozporu s liberálně idealistickým pozi-tivismem N. wa Thiong’o rozlišuje kulturnícentra; „dominantní“ (západní) a „domino-vaní“ (tzv. bývalé kolonie). Jeho kritika jei bojem za přesun současného kulturního tě-žiště z prvního do druhého. Tento proces,který začal v 60. letech, kdy mnoho zemí,především v Asii a Africe, začalo uplatňovatsvá kulturní a politická práva (s. 2; 1993).Podle autora tento okamžik signalizuje nad-cházející konec imperialismu a začátekobrodného procesu demokratického partner-ství mezi světovými kulturami prostřednic-tvím plodné polemiky a emancipující peda-gogiky. Bylo zřejmé, že eurocentrickáapologetická ideologie, která propaguje evo-luční světový pokrok podle linie směřujícík jedinému univerzálnímu stavu, v němževentuálně najdou rovnocenné postavenívšechny kultury světa, záměrně ignoruje po-třeby se vážně zabývat příčinami bezprece-dentně sociálně a politicky komplikovanéhodnešního světa. Místo toho raději maskujevlastní pochybení v bombastických a fiktiv-ních idejích „multikulturalismu“ (multicul-turalism) a „otevřené společnosti“ (open so-cieties), které jsou režírovány z pohledua potřeb dominantního centra. Jak zdůrazňu-je S. Amin, ve světovém systému založenémna nerovnoměrném rozvoji bude mnohemobtížnější osvobodit se společnostem, kteréprofitují z jeho fungování, než těm, kteréproti němu bojují.13) Nerovnost mezi kultu-rami je rovněž nutno vnímat nesystémovýmideprivacemi (např. nedostatkem sociálníchpříležitostí), které omezují plné uplatněníněkterých kultur v „indiferentním“ tržnímsystému, kde kulturní rovnoprávnost zna-mená liberalizaci „neliberálních“ kultur za-vedením liberalismu do všech koutů světaa vytvářením ideálního světa, v němž všech-ny kultury se stanou liberálními.14)

Pro N. wa Thiong’a boj za kulturní eman-cipaci Afriky naplňuje ideu pravdivého kul-turního pluralismu, v němž hegelovský mý-tus o Africe coby oblasti trvalého dětstvípřehlížené historií (s. 3–4; 1993) bude zceladiskreditován a kultura afrických společnos-tí nalezne své místo po boku ostatních světo-

vých kultur. Jedná se o proces odstraněnívšech překážek rovnocenného kulturního di-alogu mezi Afrikou a Evropou odsuzující do-savadní kulturní dialog v mezikontinentál-ním či globálním měřítku připomínajícíjednosměrnou cestu, v níž – podle S. Bika„běloši jsou od toho, aby mluvili, a černoši,aby poslouchali.“15) Pro úspěch tohoto cílemá zásadní význam vznik globálních zkuše-ností v důsledku ekonomických a politic-kých aktivit nadnárodních korporací (zkuše-nosti dominance na straně jedné a zkušenostiodporu na straně druhé), jejichž hlavním ry-sem je zesílení kulturní vazby mezi národya z nich vyrůstající společné revoluční inte-lektuální tradice (s. 12–13; 1993). To jsou sí-ly, které dají podnět k vzniku a rozvoji soci-álních hnutí založených na pokrokovýchtradicích vlastenectví (s. 44; 1993) a vytvoříprostor „pro rozkvět stovek květin“ symboli-zujících bohatství společné globální kultury(s. 12–24). Právě společný odpor těchto silmůže zastavit zhoubný proces imperialismua jeho kulturu, která v současném „koloniál-ně modelovaném světě“ působí jako nezbed-ný nástroj ke zpustošení a fosilizaci kulturnírůznorodosti světa (s. 43; 1993). Zde může-me nalézt ideové kořeny jeho nesmiřitelnos-ti s rasismem, který odsuzuje jako jednuz nejničivějších ideologií imperialismu k za-bezpečení složitých systémů vykořisťovánívětšiny menšinou v jedné zemi nebo mezijednotlivými zeměmi, a hlavně k vykonstru-ování „racionálních důvodů“ deprivace mno-ha národů světa pomocí obskurantismu mas-kujícího skutečné podstaty bohatství menšinna straně jedné a chronické chudoby většinyna straně druhé (s. 126; 1993).

Nekompromisní protiimperialismus vedeN. wa Thiong’a, aby své literární a politic-ké kritiky zakládal na marxismu, který po-važuje za jediný dostupný a účinný nástrojv tomto boji. Marxismus podle něho splňu-je předpoklady kulturních a politicko-eko-nomických cílů svobodné Afriky, což nenínic jiného než napravit imperialistické křiv-dy minulých 500 let. K. Marx svým dílemzanechal „bídným (národům) světa“16)ideologický nástroj, jehož prostřednictvímse mohou zbavit kulturního břemene, kteréje udržuje v trvalém strachu a závislosti,a nahradit je konkrétní politickou vizí zalo-ženou na pevné vůli a víře v lepší život tadyna Zemi.

N. wa Thinog’o a afrocentrismusN. wa Thiong’o a jeho radikální pohled

na literaturu a politiku vyvolal živé debatyo významu a poslání postkoloniální africkéliteratury, které posílily zájem o ideu afro-centrismu; selektivní princip umisťující Af-riku a africké ideály do centra jakékoli roz-mluvy vztahující se k africké kultuřea africkému světu.17) Bez nadsázky lze říci,že dnes N. wa Thinog’o je živou vazbou me-zi afrocentrismem, jako filosofií a politic-kým hnutím se svým středem v severoame-rické africké diaspoře, a panafrikanismem –ideologií, která navazuje na aktivity afric-kých a afroamerických historických postav,


RECENZE


RECENZE

Tomáš Buchtele; absolvent španělské a ruské filo-logie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; v sou-časné době postgraduálně studuje v Ústavu román-ských studií na FFUK, kde též vyučuje španělštinu;rozbory politické situace ve Španělsku prezentovalv časopise Respekt a v publicistických pořadech v ČTa na Rádiu Svobodná Evropa; pracuje jako překladatela tlumočník; připravuje první baskicko-český slovník.(str. 16)

Jan K. Coetzee, nar.1947; profesor sociologie naUniversity of Rhodos. Specializuje se na kvalitativní so-ciologii a sociologii rozvojových společností. Poslednípublikace: „Plain tales from Robben Island“ (Van Schaik Publishers, 2000) a „Development: Theory, po-licy and practice“ (Oxford University Press, 2001). Ječlenem The Advisory Panel, The National ResearchFoundation (South Africa) a The International Sociolo-gical Association (Research Committee: Biographyand Society). (str. 12)

Doc. ing. Jaroslav Foltýn, DrSc., nar. 1936, vy-studoval VŠE a pracoval zejména na VŠE a v EÚČSAV. Absolvoval dlouhodobé studijní a pracovní stá-že mj. na Harvardu, MIT a IMEMO, v letech 1964a 1965 pobýval jako Visiting Scholar na Indian Statis-tical Institute v Kalkatě. Specializuje se na otázky eko-nomického rozvoje, mezinárodního obchodu a globa-listiky. (str. 36)

Ing. Mesfin Gedlu, Ph.D., nar. 1955, český občanetiopského původu, absolvent Vysoké školy zeměděl-

jako M. Garvey, W. E. B Du Bois, G. Pad-more, K. Nkrumah, J. Kenyata, J. Nyerere,Malcolm X. aj., a žije v každodenním celo-africkém boji za kulturně-sociální, politické,ekonomické osvobození kontinentu tak, jakje symbolizuje Organizace africké jednoty.

Afroamerická dimenze N. wa Thiongovymyšlenky (s. 37–51; 1997 2. vyd.) se zabý-vá otázkami rasismu, tvorby a rozvoje iden-tit a přijetí/odmítání kulturních středů (afro-centrismus versus eurocentrismus). Autor sev této souvislosti zamýšlí nad problémemrozvoje „černošské identity“ (black identity)v moderním světě a jejím „dvojitém vědo-mí“ (double consciousness), jímž se inten-zivně zabýval W. E. B. Dubois (s. 37) nebodnes významný afroamerický myslitel C.West. C. West odhaluje dvojitou tvář ame-rického liberalismu, který rozptyluje nárokyradikálních hnutí v USA (hnutí za občanskápráva), tím, že se odvolává na své dlouhé de-mokratické a liberální tradice, navzdory ra-sismu, sexismu, homofobii a třídní nerov-nosti charakterizující soudobé americkéspolečnosti.18) Autor představuje takřka his-torický dokument, jak se toto dilema obrážíve vývoji afro-americké literární tvorby; pa-sivní odevzdanost dominanci bílých (P.Wheatley, O. Equiano, aj.), hledání kompro-misu (B. T. Washington aj.), odmítání (F.Douglas, Malcolm X., aj.). Tyto a další pří-klady vypovídají mnohé o problémech kul-turního zrovnoprávnění národů světaa hloubce psychologické a umělecké pro-pasti, která stojí mezi „menšinou“ a „větši-

ské v Praze, ze studií vyloučen v r. 1982. V letech1996–1999 vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor po-litologie. Původním povoláním zootechnik, nyní zaměst-nanec ÚMV; zabývá se především soudobými společ-nostmi a politikou zemí subsaharské Afriky a měnící sesituací a perspektivami vztahů Sever–Jih. (str. 46)

Jiří Hlaváček, nar. 1956; působil dlouhodobě naZÚ ČR v zemích subsaharské Afriky a na Stálé misiČR při Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) sesídlem v Nairobi. Pracoval na Ministerstvu životníhoprostředí ČR, mj. i jako náměstek ministra. V prosinci2000 byl zvolen viceprezidentem 12. zasedání smluv-ních stran a členem byra Montrealského protokoluo látkách, které poškozují ozónovou vrstvu Země, a vi-ceprezidentem 4. konference smluvních stran a čle-nem byra Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci(UNCCD). (str. 4)

Ing. Jan Hřích, nar.1964; absolvent Národohospo-dářské fakulty VŠE a interní vědecké aspiranturyv Ekonomickém ústavu ČSAV. V roce 1992 obhájil di-zertační práci na téma Evropská společenství na pra-hu nového tisíciletí: perspektivy budování hospodář-ské, měnové a politické unie. V současné době pracujev Ústavu mezinárodních vztahů. Je členem redakčnírady časopisu Mezinárodní vztahy. Je autorem řadyčlánků zabývajících se problematikou Evropské uniea procesu přibližování České republiky k této organiza-ci. (str. 32)

Milan Kocourek, nar.1946; od září 1969 ve Spoje-ném království. Studoval politickou ekonomii a politolo-gii, odborný asistent na univerzitách v Colchesteru(University of Essex, 1972–3) a Centre for Russian andEast European Studies v Birminghamu (1973–4), pakredaktor českého vysílání BBC (1974–1998). Mezi ji-ným autor Dějin Sokola Londýn (Olympia, Praha,

nou“. Právě snaha zkoumat a pochopit pří-činy této diskrepance a odhalit její zákoni-tosti vedou N. wa Thiong’a, aby vnímal„černošskou identitu“ ne jako uzavírání sev „hradu vlastní kůže“ (s. 50), ale jako po-liticky uvědomělé převzetí oprávněnéhomísta v boji za humánnější a krásnější svět„plný barev“, což jinými slovy není nic ji-ného než nikdy nezanedbávat a ignorovatvlastní kulturní dědictví, ale i to, co zna-menalo a stále znamená být černochem vesvětě bílých.

ZávěrN. wa Thiong’o bojuje proti uzavřeným

uměleckým perspektivám, které se navzdorysvé zakřivenosti staly standardem a nabízí al-ternativní pohled na africkou koloniálnía postkoloniální historii a zamyšlení nad nor-mativním a estetickým nánosem, čímž byla(a stále je) Afrika poznamenána. N. wa Thi-ong’o, aniž by musel popřít vlastní subjekti-vitu, svým vniknutím do evropského literár-ního světa, chce ho transformovat tak, aby siuvědomil nepřerušenou subjektivní a histo-rickou přítomnost marginalizovaných a po-tlačených. To je hlavní důvod, proč jeho ideaa tvůrčí činnost, o něž se literární svět zají-má, nemohou byt redukovány na pouhé re-akce na nekonkrétní formy bezpráví.

Mesfin Gedlu

Poznámky1)Vančura, V., Jak číst. Vědomí souvislostí (Praha: ČS,

1958), s. 88.

1990) a studie o londýnském Velehradě (Londýn,1994). Spolupracovník Českého rozhlasu ve Spojenémkrálovství a dopisovatel Lidových novin. (str. 29)

Prof. PhDr. Luboš Kropáček, nar. 1939; orientalis-ta, afrikanista. Profesor FF UK, zástupce ředitelkyÚstavu Blízkého východu a Afriky FF UK. (str. 8)

Zdeněk Kříž, nar. 1972; vystudoval politologii a his-torii na Masarykově univerzitě v Brně. Tamtéž doktorát.V současnosti působí jako odborný asistent Katedrysociálních věd Vojenské akademie v Brně. Zabývá seproblematikou bezpečnostní politiky a postavením ar-mády v demokraciích. (str. 24)

PhDr. Alemayehu Kumsa, nar. 1961; vystudovalFilosofickou fakultu UK, v současné době odborný asi-stent na FF UK, přednáší sociologické problémy sou-časné Afriky, oromštinu a amharštinu. (str. 10)

Doc. Ing. Alojz Neustadt, CSc., nar. 1937, vystu-doval VŠE, obor ekonomika zahraničního obchodu.Zabýval se výzkumem mezinárodních ekonomickýchvztahů. Naposledy před odchodem do důchodu v r. 2000 byl ředitelem odboru zahraničněobchodníchanalýz a evropských politik České agentury na podpo-ru obchodu CzechTrade v Praze. Člen redakční radyMP. (str. 36)

Ing. Jan Vraný, CSc., nar. 1928; po studiu na Vy-soké škole ekonomické vyučoval na katedře hospodář-ské statistiky. V letech 1956–1962 pracoval v Ekono-mickém ústavu ČSAV a v letech 1962–1967v Ekonomické komisi OSN pro Afriku v Addis Abebě.Po návratu byl zaměstnán v ÚMPE a Ústavu meziná-rodních vztahů až do roku 1991, nyní je v důchodu. Za-bývá se problematikou rozvojových zemí (zejména je-jich ekonomikou) a světovou ekonomikou. (str. 34)

AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA

2) Arendt, H. The Human Condition. (Chicago: ChicagoUniv. Press, 1998, 2. ed.), s. 39.

3) S. Gikandi, Reading the African Novel (London: Ja-mes Currey Ltd., 1987) s. 134

4) Za přípravu a představení kritické hry v jazyce Kiku-yu „Ngaahika Ndeenda“ byl N. wa Thiong’o uvězněn a po-zději nucen opustit svou vlast.

5) F. Fanon, The Wretched of the Earth (New York: Gro-ove Press, 1963), s. 41–43.

6) Nietzsche, F., Ecce Hommo. Překl. W. Kaufmann(New York: Vintage Books, 1967), s. 218.

7) Weber, M., The Protestant Ethic and the Spirit of Ca-pitalism (New York: Scribners, 1958), s. 30–31 & GeneralEconomic History (New Brunswick, NJ: Transaction Books,1981), s. 379.

8) Said, E., Imperialism and Culture (London: VintagePub., 1994), s. 82.

9) Příklady televizní produkce románů „Srdce temnot“(podle knihy The Heart of Darkness od J. Conrada) a „PanJohnson“ (podle knihy Mister Johnson od J. Cary), kteréuváděly ČT 2 (3. IV. 2001) a TV Nova (13. VI. 2001).

10) Buzan, B. „New Patterns of Global Security in the21st Century.“ International Affairs, vol. 67 (3), July 1991,s. 447–449.

11) K výkladu H. Bergsona viz Russel, B., History ofWestern Philosophy (London: George Allen & Unwin Ltd.,1961, 2nd ed.), s. 760–761.

12) Achebe, Ch., Hopes and Impediments (New York:Anchor Books Ltd., 1990), s. 22–23.

13) Amin, S., Eurocentrism (New York: Monthly ReviewPress, 1989), s. 141.

14) Viz D. I. O’Neill, „Multicultural Liberals and theRushdie Affair: a critique of Kymlicka, Taylor, and Walzer.“The Review of Politics, s. 239.

15) Citace v Achebe, Ch., Hopes and Impediments, s. 24.16) Fanon, F., The Wretched of the Earth (New York:

Groove Press, 1963). 17) M. K. Asante, The Afrocentric Idea (Trenton, NJ: Af-

rica World, 1987), s. 6.18) West, C., Keeping Faith: Philosophy and Race in

America (New York: Routledge, 1993), s. 236–237.

ve spoluprÁci obsah 8/2001 roČnÍk xxv str. s nadacÍ … · nato v jugoslávii. 5. –...

Documents