Po několika dnech se rozruch uklidnil. Hradiště se ­vrátilo k běžnému životu. Tu noc byl

měsíc v novu a kraj tonul v hluboké tmě. Co horšího, po všem tom bláznění upadli vojáci

do únavy a ospalosti. Strážní u bran i na hradbách poklimbávali, v lepším případě netečně

postávali a tupě zírali do noci nebo mechanicky přecházeli sem a tam. Avšak i kdyby byli

ostražitější, nejspíše by si nepovšimli štíhlé, skoro dětské postavy, jež se doplížila od zadní

cesty k náspu a rychle se skryla v jeho černém stínu.

Blínka chvíli pozorovala, jak hlídka na ochozu palisády pendluje od jedné věže ke druhé,

a ve vhodném okamžiku se vyšplhala po náspu nahoru, přelezla hradbu a seskočila na opačné

straně. Opět se přikrčila v místě, kam nedopadalo ani to nejmenší světlo pochodní, jež byly

ovšem dost vzdálené. Počkala, až strážce znovu přejde nad ní, a poté se jako had plazila pryč,

splývajíc se zemí.

Ani v nejmenším nepodceňovala Alanu. Věděla, že má proti sobě mocnou šamanku

a možná i bojovnici. Nechtěla se s ní utkat v souboji. I mocné čarodějky musí spát a nejlepší

bude vědmu podříznout ve spánku jako podsvinče. Na straně druhé se jezinka souboje nebála.

Věřila, že to s nožem umí lépe než kdokoliv jiný. Svým způsobem měla pravdu. Tedy…

pokud by se měřila s člověkem. Přesto si myslela, že šanci má i proti vlkodlačici. Ale nač čelit

většímu nebezpečí, než je nezbytně nutné? Tichá vražda ve spánku bude lepší.

Voják za branou akropole si sedl a usnul. Co horšího, brána zůstala pootevřená. Důvod byl

prostý, ač jej Blínka neznala. Za strážným tam po půlnoci chodila jeho žena a nosila mu pro

zahřátí teplou medovinu. Vždy jen proklouzla škvírou, svého muže popřípadě probudila

a dala mu nápoj. Jenže bylo krátce před půlnocí a dovnitř se nyní prosmykla jezinka. Voják

nejspíš cosi zaslechl a otevřel oči, avšak když nikoho neviděl, začal znova klimbat, aniž by

zbystřil pozornost. To jej stálo život. Ostrá čepel mu vnikla do srdce tak rychle, že se nestačil

ani pohnout, jenom nohy sebou trhly a pak znehybněl.

Okolnosti byly pro Blínčin plán příznivé jako ještě nikdy. Nebo se to aspoň zdálo. Jezinka

nemohla tušit, že i tuto noc někdo bdí. Nebyl to žádný strážný. Nebyla to Alana ani Marobud.

Ti po dlouhém milování blaženě usnuli. Nebyli to ani duchové, neboť je nikdo nevyvolal,

když si mocná šamanka užívala rozkoše. Ani žena, jež nesla svému muži na stráž medovinu,

nebyla dost bdělá, a tak jí nůž temné víly podřízl hrdlo tak rychle, že ani nestihla zasténat,

natož vykřiknout. Její bezvládné tělo se sesunulo do trávy a několikrát sebou v agónii škublo.

Krev se vpíjela do země a Blínka to s rozkoší sledovala. Pak neodolala, mrtvé vyloupla oči

a hltavě je snědla. Jako vždy se jí zrak okamžitě zbystřil.

Nad hlavou jí přeletěl sýček a opět se ztratil ve tmě. K uším jí dolehlo jen jeho teskné

houkání, jakoby žalozpěv nad mrtvou ženou. Leč malá sova jezinku nezajímala. Doplížila se

až ke kamennému domu, jenž byl sídlem Marobuda. Sýček opět zahoukal a mihnul se proti

hvězdnatému nebi. Blínce se na chvíli zdálo, že o kus dál vletěl do otevřeného okna, ale byl

tam takový stín, že ani ona si tím nebyla jistá.

Pustila to z hlavy tím spíše, že jiné otevřené okno spatřila v opačném směru. Přeběhla

k němu a bez potíží vylezla po šikmé zdi, aby vzápětí skočila tiše jako kočka do temné

místnosti. Do chřípí jí vnikly pachy lidské potravy: uzeného masa, sýra, sádla, solených ryb,

sušených hub a zeleniny v láku. Došlo jí, že je ve spíži. Našla dveře a pokusila se je otevřít,

leč nešlo to, petlice byla zvenčí.

To ovšem pro jezinku nemusela být významná překážka. Drobná kouzla, jako pohyb

malými předměty na dálku, ovládala docela dobře. Stačí trochu trpělivosti… Nakonec jí však

neměla zapotřebí. Na druhé straně uslyšela šouravé kroky, kdosi petlici vytáhl a dveře se

skřípavě otevřely. Do spíže pronikla záře svíčky a v ní se zjevil obtloustlý mužský obličej

s velice mlsným výrazem. Blínka ho nechala vstoupit a přivřít dveře. Až pak zaútočila, rychle

a bezohledně jako zmije. Čepel prořízla nočnímu žroutovi hrdlo, jednou, potom podruhé

pěkně křížem. Chlap zachroptěl, jeho tlustý trup žuchl na kamennou dlažbu a krev vystříkla

na mísu hrachu. Pak už jen tekla dál a rozlévala se po dlaždicích.

Jezinka olízla nůž a i tomuto mrtvému vyřízla bulvy, aby je slupla jako maliny. Poté

opatrně vyhlédla ven. Temná chodba byla liduprázdná. Blínka netušila, v jaké místnosti

a za kterými dveřmi se nachází Marobud s Alanou. Co jí však neprozradí zrak, to jí řekne

sluch. Vnímala, že tu není mnoho lidí. Místnost vlevo… prázdná. Vpravo… oddechování jen

jednoho člověka. Další dveře na levé straně. Poslouchala. Tam spí žena a dítě, jinak nikdo.

Mohla by to být Alana. Ale že by s ní nebyl král? To těžko. Pátrala dál.

Teprve na konci chodby slyšela zřetelný dech dvou lidí a do toho mužské pochrupování.

Velmi pomalu otvírala a soukala se kousek po kousku do temné místnosti. Pak kdosi zažehl

svíci. Zář jezinku oslnila. Otočila se prudce vlevo… a spatřila Alanu. Vlkodlačice tam stála

polonahá, jen v noční košilce, ale naprosto klidná, ruce za zády.

„Měla jsi pravdu, Siarko,“ řekla.

Blínka zaslechla kroky za sebou. Obrátila se a odskočila dál, přikrčená s nožem v ruce

a připravená k boji. Zírala na malou zrzavou holku. Ta neměla zbraň, přesto se pousmála.

„Húúú! Húúú!“ řekla a vzápětí napodobila i mužské chrápání.

Víle to již došlo. Ta sova! Nebyla si jistá, zda dívka skutečně ovládá schopnost měnit se

v nočního ptáka anebo jestli použila stejný postup jako mora, tedy že sova byla pouze tvarem

její duše. To však nebylo podstatné. Každopádně ta malá čarodějka Blínku nachytala.

„Co s ní?“ otázala se Alana. „Přemýšlím, jakým kouzlem ji mám zničit.“

„Kouzlem?“ ohrnula nos zrzka. „Není to člověk. Je to jezinka. Nechceš se zase trochu

pocvičit v tanci?“

Blínce povolily nervy. Vytáhla zahnutý nůž… a vrhla se na Siarku. Na tváři malé vědmy

však nebyl ani stín strachu. Natáhla před sebe paži s dlaní otočenou proti jezince. Bylo to,

jako když temná víla narazí na nějakou neviditelnou zeď. A co hůř, tato zeď ji udeřila silou

beranidla a mrštila s ní doprostřed místnosti, kde se rozplácla na podlaze.

„Zbabělá mrcho,“ zasyčela Alana. „Na dítě si troufáš? Zkus to se mnou. Když na nože, tak

na nože.“

Už neměla ruce za zády. Držela v dlaních dvě zahnutá ostří. Blínka dlouho otřesená nebyla

a vyskočila na nohy. Siarka couvla až ke dveřím, aby nepřekážela. Dvě ženy chvíli kroužily

po místnosti, číhajíce na vhodný okamžik k výpadu. První zaútočila Alana. Skutečně to

vypadalo, jako když tančí. Její čepele okolo ní vířily a tvořily kruh oceli. Jezinka musela

uskočit, pak znovu a opět. Vlkodlačice ji honila po místnosti.

Blínka se nakonec pokusila o protiútok. Sehnula se až skoro k zemi a sekla Alaně po noze.

Minula. Zato její sokyně zasáhla přesně. Ostří rozřízlo víle hřbet. Z další půlotočky jí

vlkodlačice udělala šrám napříč. Nebyly to smrtelné rány, ale zapůsobily. Jezinka se

zapotácela a upadla. V příští chvíli se sice opět zvedala, avšak Alana už byla u ní a sekala

a řezala dál. Černá krev potřísnila podlahu. Blínka s chroptěním dovrávorala ke stěně a opřela

se o ni, sípavě oddechujíc. Krvácela z proříznutého hrdla a hrudi.

Věděla, že umírá. Ještě však nebyl konec. Místnost i její soupeřka, to vše se jí rozplývalo

před očima a kolem ní zůstal svět stínů. Tady ovšem nebyly stromy ani tráva, nýbrž jen

démoni. Zírali na jezinku krhavýma očima, slyšela jejich dech. Pohlédla na své napůl shnilé

tělo. Zde nebyla krásná, a přece to byl jediný prostor, kde mohla přežít. Doufala, že Alana se

spokojí se zabitím jejího těla, které pak bude někde pohozeno. Možná to bude trvat déle, ale

nakonec se jezinka znovuzrodí.

Jenže se zmýlila. Uslyšela temné vrčení. Vpravo od sebe uviděla mladou vlčici, skoro ještě

mládě, ale bylo dravé. Zuby rvaly Blínku na kusy. Chtěla křičet o pomoc, leč v mysli jí

vytanulo několik slov, cizích a nesrozumitelných; v pradávné, zapomenuté řeči. Vzpomněla

si, že by to mohla být ta ochranná kletba. Z posledních sil zašeptala to divné zaklínadlo, avšak

nepomohlo to. Pak malá vlkodlačice rozmetala její údy, rozdrtila hlavu na střepy kostí a kaši,

jež zbyla z mozku, zatímco ve světě lidí se krásné tělo víly rozpadalo v krvavé agónii. Alana

skočila k Siarce, jež ležela bezvládně na podlaze, a chvíli jí trvalo, než pochopila, co její

žákyně dělá.

„No tak se prober. To už snad stačilo.“

Dívka otevřela oči a usmála se.

„Hotovo,“ řekla. „Zbylo z ní něco?“

„Jen pár kusů kostí… a prach. Hodím to do krbu. Ale určitě není jediná. Mohou sem přijít

další.“

„Žádnou jinou jsem neviděla,“ namítla Siarka.

„Stejně bychom se měly mít na pozoru. Probuď Marobuda. Obávám se, že to neskončilo.“

Siarka již odejít nestihla.

Více v dvoudílném románu Zdeňka Žemličky VLČICE A STARÉ PLEMENO, který

v roce 2014 vydalo nakladatelství Epocha.

www.epocha.cz

www.facebook.com/fantastickaepocha