vysokÁ Škola polytechnickÁ jihlava - vŠpj/metody a techniky sociální práce... · 6 metody...
TRANSCRIPT
VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
METODY A TECHNIKY
SOCIÁLNÍ PRÁCE
STUDIJNÍ TEXT
Jana Gabrielová
2017
Katedra sociální práce
2
OBSAH
ÚVOD……………………………………….….…….….……….………………..…4
1. HISTORIE VÝVOJE METOD SOCIÁLNÍ PRÁCE………………………………5
1.1. Vymezení základních pojmů ............................................................................. 5
1.2. Směry a přístupy k definování metody ............................................................. 6
1.3. Etapy vývoje metodiky sociální práce .............................................................. 7
2. KLASIFIKACE METOD ...................................................................................... 12
3. SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM ............................................................. 16
3.1. Historický vývoj sociální práce s jednotlivcem .............................................. 17
3.2. Problémy řešené v prípadové sociální práci .................................................... 18
3.3. Etapy sociální práce s jednotlivcem ................................................................ 18
4. SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU ......................................................................... 21
4.1. Rodina jako primární socializační činitel ........................................................ 21
4.2. Změny současné rodiny ................................................................................... 22
4.3. Rodina jako klient sociální práce .................................................................... 23
4.4. Hodnocení rodiny ............................................................................................ 26
4.5. Uspokojování potřeb dětí v rodině .................................................................. 26
5. SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU .................................................................... 28
5.1. Cíle skupinové sociální práce .......................................................................... 29
5.2. Druhy skupin ................................................................................................... 29
5.3. Skupinová dynamika ....................................................................................... 30
5.4. Modely práce se skupinou ............................................................................... 30
5.5. Etapy práce se skupinou .................................................................................. 32
6. SOCIÁLNÍ PRÁCE S KOMUNITOU .................................................................. 35
6.1. Vymezení pojmu komunita ............................................................................. 36
6.2. Typologie komunit .......................................................................................... 37
6.3. Etapy sociální práce s klientem ....................................................................... 39
6.4. Modely komunitní sociální práce .................................................................... 42
7. SOCIÁLNÍ TERAPIE, SOCIÁLNÍ REHABILITACA A SOCIÁLNÍ
PREVENCE…………… ................................................................................... 44
7.1. Sociální terapie ................................................................................................ 44
7.2. Sociální rehabilitace ........................................................................................ 45
7.3. Sociální prevence ............................................................................................ 48
8. SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ ................................................................................ 52
8.1. Charakteristické znaky poradenství ................................................................ 52
8.2. Pojmové vymezení sociálního poradenství ..................................................... 53
3
8.3. Legislativní vymezení sociálního poradenství ................................................ 54
8.4. Poradce ............................................................................................................ 57
9. SUPERVIZE .......................................................................................................... 60
9.1. Co je supervize ................................................................................................ 60
9.2. Formy a cíle supervize .................................................................................... 61
9.3. Funkce supervize ............................................................................................. 63
9.4. Zaměření supervize ......................................................................................... 64
9.5. Balintovské skupiny ........................................................................................ 65
10. SYSTÉMOVÉ PROJEKTY ................................................................................. 67
10.1. Systémové projekty jako součást makropaxe sociální práce ........................ 67
10.2. Postoj sociálního pracovníka k systému........................................................ 68
10.3. Aktéři systémové změny ............................................................................... 70
10.4. Definice problému, jeho rozsahu a naléhavosti ........................................... 70
10.5. Kontexty plánované změny ........................................................................... 71
10.6. Strategie řešení .............................................................................................. 73
POUŽITÁ LITERATURA ......................................................................................... 76
4
ÚVOD
Vážené studentky a vážení studenti,
studijní text s názvem „Metody a techniky sociální práce“ bude vaším průvodcem při
studiu předmětu Metody a techniky sociální práce. Je určený pro studenty odboru
Zdravotně sociální pracovník na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.
Studijní text je rozdělený do deseti kapitol. První kapitola se zaměřuje na vymezení
základních pojmů a popisuje etapy vývoje metodiky sociální práce. V druhé kapitole
je prezentovaná klasifikace a metody z různých aspektů. Třetí kapitola popisuje
sociální práci s jednotlivcem, která je považovaná za historicky nejstarší, a tedy
i nejrozpracovanější metodu sociální práce. Ve čtvrté kapitole je pozornost zaměřená
na sociální práci s rodinou. Předmětem páté kapitoly je sociální práce se skupinou,
v rámci které je pozornost věnovaná cílům skupinové sociální práce, modelům práce
se skupinou, skupinové dynamice a etapám sociální práce se skupinou. Šestá kapitola
se zabývá sociální prací s komunitou. V sedmé kapitole jsou charakterizované pojmy
jako sociální terapie, sociální rehabilitace a sociální prevence. Osmá kapitola rozebírá
problematiku sociálního poradenství a jeho pojmové a legislativní vymezení. Devátá
kapitola popisuje supervizi, její formy a cíle, funkce, zaměření a Balintovské skupiny.
A poslední, desátá kapitola se věnuje systémovým projektům, které patří do
makropraxe sociální práce.
Přeji hodně úspěchů při studiu a věřím, že tento studijní text vám k nim dopomůže.
Mgr. Jana Gabrielová, PhD.
5
1. HISTORIE VÝVOJE METOD SOCIÁLNÍ
PRÁCE
Cíl:
Cílem této kapitoly je definovat pojmy vztahující se k metodám sociální práce
a přiblížit studentům historii vývoje metod sociální práce.
Klíčová slova:
metoda, metodika, metodologie, technika, přístup
Průvodce studiem:
Tato kapitola přináší vymezení základních pojmů a poskytuje teoretický základ pro
další kapitoly. Z časového hlediska není tato kapitola náročná.
1.1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ
Sociální práce je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která
speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na
profesionálním základě. V moderní složité společnosti má sociální práce
nezastupitelné místo. (Mühlpachr, 2004).
METODOLOGIE je částí vědy, která se zabývá budováním metod, kterými
disponuje daná vědní oblast (Levická, 2002). Podle Žilové (2000) se metodologie
sociální práce zaobírá teoretickými, gnozeologickými, logickými
a psychologickými otázkami metod, metodických postupů a metodik stejně jako
principy a zákony vědeckého bádání jako tvořivého procesu. Součástí metodologie
je tvorba, hodnocení efektu používaných metod, ale také metod používaných
v oblasti empirického výzkumu a následně při tvorbě teoretických zevšeobecnění.
Pod METODIKOU v sociální práci rozumíme soubor pravidel, postupů
v konkrétní sociální práci, určitou nejvšeobecnější a nejužívanější posloupnost, ze
které sociální pracovník vybírá a aplikuje postupy na konkrétní podmínky sociální
práce s klientem, skupinou nebo komunitou, institucí k dosažení cíle. Jsou to
konkrétní postupy, způsoby, jak dosáhnout předem stanovený cíl prostřednictvím
plánované, vědomé činnosti v sociální práci (Strieženec, 2001).
METODA – pochází z řeckého slova methodos – což znamená cesta za něčím, postup,
technika. Je to záměrně zvolená cesta, která nás má dovést do cíle. Jsou to postupy do
jisté míry specifické, které využíváme od začátku až do konce činnosti a při jejich
využívaní je vysoko pravděpodobné, že dodržením těchto metod se dopracujeme
k platným výsledkům.
6
Metody sociální práce jsou způsoby, jako dosáhnout předem stanovené cíle
prostřednictvím profesionální činnosti sociálních pracovníků při práci s jednotlivcem,
rodinou, skupinou, komunitou nebo institucí (Mátel, Oláh, Schavel, 2011).
Matoušek (2008) uvádí, že v anglosaském vnímání, které ovlivňuje většinu západních
zemí, se jako metody označují specifické postupy sociálních pracovníků definované
cílem nebo cílovou skupinou. Cílem může být úřední úkon, poskytnutí materiální
pomoci, vytvoření plánu postupu, poskytnutí komplexní pomoci, výzkum, formulace
politiky apod. Cílovou skupinou může být jednotlivec, rodina, skupina, místní
komunita, věková skupina, případně i veřejnost.
TECHNIKU SOCIÁLNÍ PRÁCE můžeme chápat jako návod na použití metody, nebo
na její modifikaci, přizpůsobení tak, aby zodpovídaly specifickým problémům,
vyplývajícím z klientovy situace. Technika je tak způsobem, který umožňuje klientovi
ve spolupráci se sociálním pracovníkem něco získat, něčeho dosáhnout (Levická,
2002).
V porovnání s metodami jsou techniky vymezeny úžeji a konkrétněji. Techniky
v sociální práci jsou v praxi osvědčené postupy a zručnosti sociálních pracovníků. Jsou
používány v souladu s metodami, v rámci kterých jsou aplikovány na dosažení předem
stanovených cílů (Mátel, Oláh, Schavel, 2011).
PŘÍSTUP vyjadřuje preferované nastavení pracovníka, resp. organizace a obecně
určený rozsah a cíl práce. Přístup se vztahuje na teorii sociální práce, ze které sociální
pracovník, resp. organizace vychází: např. přístup orientovaný na úlohy, přístup
orientovaný na člověka, sociálně-ekologický přístup, feministický přístup, křesťanský
přístup, přístup harm reduction apod. (Mátel, Oláh, Schavel, 2011).
1.2. SMĚRY A PŘÍSTUPY K DEFINOVÁNÍ METODY
Ve vývoji metodiky sociální práce je možné identifikovat dva základní směry:
1. Směr, který je charakteristický praktickým používáním některých náhodně
zvolených metod a jejich přizpůsobováním se sociální realitě
Sociální pracovníci si na základě subjektivního odhadu volili určitou metodu,
kterou se podobný problém řešil v jejich předcházející praxi. Při praktickém použití
si značili celý průběh řešení případu, všechny modifikace známého postupu
a výsledky, které v praxi dosáhli. Ty činnosti, které vedly k očekávaným
výsledkům, doporučili k používání kolegům a také poukazovali na nevhodnost
postupů, které se ukázali jako chybné. V podstatě tedy šlo o kolegiální podporu,
výměnu vlastních zkušeností s použitými postupy, prostřednictvím kterých dospěli
ke zlepšení klientovy situace. Tyto pracovní postupy se do sociální práce zavedly
bez hlubší vědecké analýzy (Levická, 2002).
7
2. Směr, který je charakteristický vědeckým zpracováním používaných metodických
postupů
Tento směr od svého začátku byl postavený na vědeckém úsilí vypracovat soubor
vhodných metod pro nově se rozvíjející oblast vědeckého poznávání – sociální
práci, šlo hlavně o metodické postupy orientované na rozvoj výzkumné činnosti
v sociální práci. Tento směr usiloval také o vědecké vysvětlení úspešnosti, či
neúspěšnosti pracovních postupů použitých v praktické činnosti s klientem
(Levická, 2002).
O metodě se stále uvažuje jako o určité věcné, logické a časové posloupnosti přítomné
v praktické činnosti sociálního pracovníka. V pracích zabývajících se metodikou
sociální práce se tak můžeme setkat s dvěma přístupy k definování metody sociální
práce:
1. Přístup charakteristický snahou definovat metodu na základě jejich venkovních
charakteristik. Sem můžeme zařadit např. následující definici od Cristiny de
Robertis (1998, In Levická, 2002): „Metoda sociální práce je způsob postupu
sociálního pracovníka, který začíná prvním střetnutím s klientem a trvá až do
skončení práce s tímto klientem“.
2. Přístup orientovaný na objasnění, popsání a analyzování jednotlivých kroků,
charakteristických pro konkrétní profesionální jednání. Sem můžeme zařadit např.
definici Charvátové (1999, In Levická, 2002), která chápe metodu jako „souhrn
návodů na splnění určitých úloh, které vycházejí z metodologie příslušného
vědeckého nebo aplikovaného oboru s cílem více, či méně normativním způsobem
zabezpečit vzájemnou porovnatelnost rozličných výsledků“. Střetneme se s tím
zejména u autorů, kteří se orientují na určité specifické pole sociální práce
a v oblasti metodiky se zabývají metodami orientovanými právě na specifickou
oblast sociální práce. Tato skupina autorů je velmi různorodá a spojuje ji odmítavý
přístup k tzv. klasickému chápání pojmu metoda a navrhuje hovořit raději
o formách práce, metodice či metodických systémech a metodické práci (Levická,
2002).
1.3. ETAPY VÝVOJE METODIKY SOCIÁLNÍ PRÁCE
Cristina de Robertis (1998) vývoj metodiky sociální práce rozdělila do pěti etap:
1. mimovolní formování metod sociální práce v období přechodu od dobročinné,
voluntaristické podoby sociální práce k profesionální sociální práci (roky 1900–
1920),
2. vypracování metodiky sociální práce, v Evropě výrazně ovlivněné rozvojem sociální
práce v USA (roky 1920–940),
3. přechod od používání „klasické“ metodiky k jejímu rozšíření a dopracování
o metody zaměřené na sociálnu analýzu so zřetelem na realizované úlohy (roky
1940–1955),
4. znovu objevení významu metody „case work“ (roky 1955–1960),
8
5. objevení, respektive znovuobjevení významu práce so skupinou, s komunitou, a též
komplexního přístupu (začínající od 60-tých roků).
Oproti tomu Johannes Schilling (1999) proces vývoje metod (metody používané jak
v sociální práci, tak i v sociální pedagogice) rozdělil do čtyř vývojových fází a to:
1. fáze: začátky (začátek 20. století),
2. fáze: přebrání amerických modelů (50-tá léta),
3. fáze: kritika metod (1968–1975),
4. fáze: diferenciace (80-tá léta).
Schillingovo třídění do čtyř fází v podstatě akceptuje ty skutečnosti ve vývoji metodiky
sociální práce, podle kterých přistupovala ke zpracování problematiky i Cristina de
Robertis.
Optimálním, pro zachycení a pochopení vývoje metod sociální práce, se zdá být
kombinace Schilingovho přístupu a přístupu Cristiny de Robertis.
Z uvedeného vychází, že můžeme podle Levickej (2002) ve vývoji metodiky sociální
práce identifikovat šest výrazných období.:
1. Mimovolní formování v období přechodu od dobročinné, voluntaristické podoby
sociální práce k profesionální sociální práci (léta 1900–1920)
V počátečních fázích formování se sociální práce jako vědní disciplíny nemůžeme
hovořit o existenci uceleného systému pracovních postupů v sociální práci. Používané
pracovní postupy byly sociálními pracovníky volené buď náhodně, na základě
podobnosti se situací z jiné oblasti (např. z pedagogiky, psychologie apod.), nebo
intuitivně na základě životních zkušeností sociálního pracovníka. Až se zvyšujícím se
počtem klientů sociální práce dochází ke snaze o vybudování její vědeckého základu,
a tím i o vybudování souboru ověřených pracovních postupů, které by pomáhaly
sociálním pracovníkům úspěšně řešit jednotlivé sociální případy.
Velkým impulzem pro rozvoj metod sociální práce byl vznik jednotlivých škol sociální
práce, které se zaměřovali i na přípravu sociálních pracovníků v oblasti vhodných
metodických postupů používaných v praxi sociální práce. Je to období, ve kterém
vychází klasické dílo z oblasti metodiky sociální práce Social Diagnosis od Mary
Richmondové (Levická, 2002).
2. Vypracování metodiky sociální práce, výrazně ovlivněné rozvojem sociální práce
v USA (roky 1920–1940)
V tomto období vyšel francouzský překlad díla Mary Richmondové – Nové metody
asistence, sociálních služeb a individuální práce (1926), které se rychle rozšířilo v celé
Evropě, a to i proto, že v roku 1928 se v Paříži uskutečnil první mezinárodní kongres
zaměřený na sociální služby, kterého se zúčastnilo 1033 delegátů. Na kongrese,
kterého se zúčastnily všechny zakladatelky (zakladatelé) škol sociální práce, se
diskutovalo i o práci M. Richmondové.
3. Přechod od používání metodiky k jejímu rozšíření a rozpracování o metody
zaměřené na analýzu se zřetelem na řešení úlohy (léta 1940–1955).
9
V tomto období došlo k posílení postavení sociálních asistentek, čemuž napomohlo
i organizování mezinárodních kongresů sociálních asistentek od roku 1946, které se
zaměřovali i na problematiku významu a funkcí sociální asistentky, analýzu činností
vykonávaných sociálními asistentkami apod.
Termín metoda je nahrazený termínem „technika – techniky“
Přičemž mezi základné techniky byly zařazené:
návštěva v rodině a dohled nad ní,
finanční pomoc,
ošetřovatelská pomoc,
pomoc orientovaná na oblast hygieny,
psychologická pomoc apod. (Levická, 2002).
4. Znovuobjevení významu metody „case work" (léta 1955–1960)
Metoda case work začala opětovně nabývat na popularitě mezi sociálními asistentkami
po Mezinárodní konferenci sociální práce v roce 1950 v Paříži.
Levická (2002) uvádí, že o znovuobjevení metody case work v Evropě hovoříme
proto, že evropské země mechanicky nepřevzali metodu Richmondové, ale snažili se
do ní zakomponovat poznatky z psychologie, psychoanalýzy a jiných vědních
disciplín, což přispělo k budování sociální práce jako vědy a změně profilu sociálního
pracovníka.
Dopad zdůrazňování významu metody case work vedl k několika změnám:
znamenal přechod od sociální asistence, která byla závislá na politice konkrétní
instituce a cílům orientovaným na podporu jednotlivce s důrazem na dosažení
samostatnosti,
case work vyžadoval co nejkomplexnější znalosti o jednotlivci z pohledu
psychologie, sociologie, či práva, což přispělo k budování sociální práce jako vědy,
sociální práce, která vyžadovala široké spektrum vědomostí, přestala být v Evropě
dobročinnou činností podléhající panující módě,
tato metoda přispěla i ke změně profilu sociálního pracovníka, od kterého se začali
vyžadovat hlubší znalosti psychologie, pedagogiky, ošetřovatelství,
přísně administrativní nároky, vyžadující konkrétní znalosti pro výkon profese
sociálního pracovníka pozitivně působily na vytváření vnitřní hierarchie profese
sociálního pracovníka, přičemž došlo k rozlišení mezi jednotlivými posty
v závislosti od vzdělání sociálních pracovníků. Pro výkon této profese se na
některých pracovních pozicích začíná v Evropě vyžadovat vzdělání univerzitního
typu (Levická, 2002).
5. Kritické období (1961–1980)
Začátkem 70. let bylo zpochybněno klasické dělení metod sociální práce a bylo
požadováno, aby sociální pracovník byl schopný používat celou řadu metod
a intervencí, přičemž se vycházelo z tzv. generalistické podstaty sociální práce.
10
Generalistická metoda je vlastně založená na respektování principu multifaktoriálnosti
a interdisciplinárnosti sociální práce.
Podle Levické (2002) se sociální pracovníci v realitě nezaobírají jen „jednotlivcem“,
„skupinou“, či „komunitou“. Každý jedinec je členem určitého společenství bez
ohledu na reálné interpersonální vazby existující v daném společenství a každé lidské
společenství se skládá z jeho individuálních členů. Pokud chce být sociální pracovník
ve své práci úspěšný, musí respektovat všechna fakta, která se na jeho úspešnosti
mohou podílet. To znamená, že při práci s jednotlivcem musí mít na zřeteli fakt, že
tento jednotlivec je členem nějaké konkrétní užší i širší společnosti, skupiny, že žije
v konkrétním sociálním prostředí, atd. a opačně. Při práci se skupinou, musí sociální
pracovník nejenom vnímat, akceptovat konkrétní, jednotlivé členy skupiny, ale musí
se pokusit využit je jak k rozvoji jednotlivce, tak i celé skupiny.
6. Změny v metodice sociální práce ve vztahu ke globalizačním tendencím (1980 -
současnost)
Kromě celosvětových problémů v tomto období jako jsou nárůst HIV pozitivních,
drogově závislých, nárůst chudoby ve světovém měřítku, byl výrazným mezníkem
vznik Evropské unie, která představuje nový ekonomický, sociální i kulturní prostor
v Evropě. Spolu s pozitivy, kvůli kterým vznikla, však se sebou přinesly i problémy,
které je potřeba řešit a které spadají do kompetence sociální práce. Kromě toho je
potřebné vyrovnat se s dalšími celosvětovými problémy jako je stárnutí populace,
nárůst dlouhodobě nemocných, či prudký nárůst nezaměstnanosti v důsledku krize
(Levická, 2002).
To všechno podle Žiakové a kol. (2011) způsobuje, že sociální pracovník v současnosti
potřebuje ovládat všechny známé metody sociální práce, umět je vhodně používat
a kombinovat. V současnosti existuje relativně komplexní systém postupů, metod
a technik sociální práce, tedy metodika sociální práce. Relativitu přitom představuje
neustálý vývoj sociální práce s ohledem na změny a aktuální dění ve společnosti. Proto
její metodika není neměnná či uzavřená, právě naopak, je potřebné neustále
přehodnocovat a dotvářet metodický systém. S dnešním množstvím problémů, které
spadají do kompetence sociální práce, je otázkou, zda se systém v blízké budoucnosti
nebude muset výrazněji měnit.
Shrnutí
První kapitola byla zaměřená na vysvětlení základních pojmů, které úzce souvisí
s problematikou metod a technik sociální práce. Konkrétně byly charakterizovány
pojmy metodologie, metodika, metoda, technika a přístup.
Σ
11
Otázky a úkoly k procvičení
1. Vysvětlete pojmy a rozdíly mezi pojmy: metoda, metodika sociální práce,
metodologie, technika a přístup.
2. Uveďte alespoň 3 příklady metody, techniky a přístupu.
3. Jaké jsou dva základní směry ve vývoji metodiky?
4. Charakterizujte dva přístupy k definování metody sociální práce.
5. Popište šest období vývoje metodiky sociální práce.
Doporučená literatura
LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-
38-3.
MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-
7367-368-0.
12
2. KLASIFIKACE METOD
Cíl:
Tato kapitola se zaměřuje na klasifikaci metod z různých aspektů. Přináší dělení metod
z časového, demografického a statusového hlediska, podle místa výkonu a podle
vykonávané činnosti/aktivity.
Klíčová slova:
klasické metody, moderní metody, historické hledisko, demografické hledisko
Průvodce studiem:
Tato kapitola klade střední nároky na studium. Jde v ní o rozdělení metod sociální
práce z různých aspektů.
Sociální práce podobně jako je tomu například v psychologii, filozofii, pedagogice,
sociologii používá metody, které bychom mohli zařadit do tří skupin:
1. Metody používané téměř ve všech společensko-vědních disciplínách, samozřejmě
po jejich aplikaci na konkrétní oblast poznání – patří sem metody jako např.:
analytická metoda, logicko-analytická (nebo regresivní) metoda, syntetická, nebo
progresivní metoda, induktivní metoda, deduktivní metoda, genetická metoda,
deskriptivní metoda, axiomatická metoda, empirická metoda, výzkumné metody,
historiografické metody.
2. Metody společné více disciplínám, používané především v psychologii, pedagogice,
sociologii a sociální práci a v některých jiných vědních disciplínách – např.
Morenova sociometrická metoda, metoda kauzálních atributů, zážitkové metody,
exemplifikace, heuristika, metody optimální komunikace, hodnocení.
3. Metody vlastní sociální práce, tedy metody, které vznikly přímo v oblasti praxe
sociální práce (Levická, 2002).
Historické hledisko
Z historického hlediska rozdělujeme metody na klasické metody, kam zařazujeme
sociální práci s jednotlivcem, sociální práci se skupinou a sociální práci s komunitou
a na moderní metody (nové metody), kam patří např. sociální management, sociální
projektování, supervize, poradenství, krizová intervence.
Dělení na klasické a moderní metody sociální práce je důsledkem přirozeného vývoje
ve vnitřní sociální práci. V počátečním období, tj. v meziválečném období, se
13
v metodice sociální práce hovořilo o třech základních druzích metod sociální práce.
Z uvedeného vyplývá, že ukazovatelem, na základě kterého se metody dělili, byl počet
klientů, se kterými se pracovalo. „Moderní metody“ se rozvíjeli v podstatě od začátku
formování se sociální práce, ale jejich charakteristiky, cíle a výsledky nebyli teoreticky
dostatečně definované. Stejně tak je význam této skupiny metod vázaný na rozvoj
teorie sociální práce. Až když se sociální práce zformovala jako věda, měla dostatek
argumentů pro odborné zdůvodnění potřebnosti rozvoje svých „nových metod“
(Levická, 2002).
Demografické hledisko
Dělících faktorů je více např. věk, kdy můžeme hovořit o sociální práci s dětmi,
sociální práci s mládeží, sociální práci s dospělou populací, sociální práci s občany
vyššího věku, nebo pohlaví, na základě čehož můžeme hovořit o sociální práci se
ženami a o sociální práci s muži nebo podle příslušnosti k etniku, potom jde např.
o sociální práci s etnickými skupinami, sociální práci s Romy (Levická, 2002).
Statusové hledisko
Dělícím faktorem je postavení klienta ve společnosti: sociální práce se zaměstnanými,
sociální práce s bezdomovci, sociální práce se společensky nepřizpůsobivými
osobami, sociální práce s migranty, sociální práce s etnickými minoritami atd.
(Levická, 2002).
Podle místa výkonu
Podle místa výkonu rozeznáváme: terénní sociální práci, institucionální sociální práci,
komunitní sociální práci a ambulantní sociální práci.
Podle druhu vykonávané činnosti/aktivity
Podle druhu vykonávané činnosti/aktivity rozlišujeme: sociální služby, sociální
poradenství, sociální prevenci, sociálněprávní ochranu, penitencionární
a postpenitencionární péči, supervizi, negociaci, mediaci, náhradní rodinnou péči,
krizovou intervenci, streetwork, vzdělávání profesionálů, sociální výzkum apod.
(Levická, 2002).
Rozlišujeme několik základních metod, které se po přizpůsobení využívají téměř při
všech formách práce a pracovních postupech. K základním metodám sociální práce
patří rozhovor a pozorování.
A tzv. specifické metody, které jsou používány při konkrétním pracovním postupu.
Specifické metody sociální práce: poradenský rozhovor, diagnostický rozhovor,
rolové hry, brainstorming, konfrontace, zadávání domácích úloh, rozhodování na
papíře, reflexe atd.
Výběr formy práce je daný počtem přicházejících klientů, výběr postupu práce
a konkrétní metody závisí na orientaci, přístupu, směru či teorii sociální práce, jejím
zastáncem je sociální pracovník, který si postup a metodu vybírá (behaviorální sociální
práce, systemický přístup, teorie konání, terapeutické přístupy) (Žiaková a kol., 2011).
Podle Levické (2002) k nejakceptovanější klasifikaci v oblasti metod sociální práce
patří Hainesovo (1975) dělení metod, které vychází z účasti klienta na realizaci dané
14
metody. Metody, které se orientují přímo na práci s klientem, označuje Haines jako
bezprostřední nebo přímé metody a metody, při kterých se nepředpokládá účast klienta
Heines nazývá nepřímé.
Metody orientované na přímé jednání Metody orientované na nepřímé jednání
1. Objasnění – podpoření:
objasňování
podpora
sebeporozumění
1. Organizace – dokumentace:
organizace „prostoru“
organizace času
dokumentace
2. Informování – edukace:
informační pomoc
materiální pomoc
výchovná pomoc
2. Programování a plánování
metodického jednání:
vstupní fáze tvorby skupiny
organizace dočasného dělení
skupiny
aktivity napomáhající – tvorbě
programu skupiny
3. Persuaze:
poradenství
konfrontace
persuaze
3. Metodické jednání zacílené na
změnu chování klienta
4. Dohled – ovlivňování pomocí
autority:
kontinuita pracovních postupů
rozhodování o požadavcích
a omezeních
dohled
4. Spolupráce s jinými sociálními
pracovníky:
kontakt
koordinace
týmová práce
konzultační činnost
5. Rozšiřování kontaktů – tvorba
nových možností:
rozšiřování sociální sítě
odhalování nových možností
využívání a tvorba struktur prostředí
a účast v nich
5. Metodické jednání na pozadí
sociálních institucí:
sociální pomoc
negociace
lobování
6. Strukturování pracovních vztahů
s klientem:
strukturování v čase
využívání místa
koncentrace na hlavní cíle
zdroj: Levická (2002)
Shrnutí
Tato kapitola se zabývá klasifikací metod. Popisuje rozdělení metod z hlediska
časového, demografického a statusového. A taktéž podle místa výkonu a podle druhu
vykonávané činnosti/aktivity. V závěru přináší Hainesovo dělení metod, které patří
k nejakceptovanější klasifikaci v oblasti metod sociální práce.
Σ
15
Otázky a úkoly k procvičení
1. Vyjmenujte a popište různé dělení metod sociální práce.
2. Vysvětlete, jaký je rozdíl mezi základními a specifickými metodami a uveďte
alespoň 2 příklady.
Doporučená literatura
LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-
38-3.
16
3. SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM
Cíl:
Cílem této kapitoly je charakterizovat sociální práci s jednotlivcem jako jednu z metod
sociální práce. V rámci ní je pozornost věnovaná historickému vývoji této metody,
který se datuje od 19. století. Taktéž popisuje problémy řešené v případové sociální
práci a etapy sociální práce s jednotlivcem.
Klíčová slova:
sociálna práce s jednotlivcem, případová sociální práce, case work, individuální
sociálna práce
Průvodce studiem:
Tato kapitola je věnovaná sociální práci s jednotlivcem, která je považovaná za
historicky nejstarší, a tedy i nejrozpracovanější metodu sociální práce. Klade střední
nároky na studium.
Sociální práce s jednotlivcem je považovaná za jednu ze základních metod (forem)
sociální práce. Zároveň je nejrozpracovanější formou sociální práce. Zakladatelkou
této formy práce byla Mary Richmondová, která zavedla pojem „case work – a jako
první vydala publikaci zabývající se metodikou sociální práce, Social Diagnosis
(Žiaková a kol., 2011).
Podle Levické (2002) je možné v dílech evropských i domácích autorů najít
následovné označení: individuální sociální práce, sociální práce s jednotlivcem,
případová sociální práce a case work. Všechny čtyři terminologické spojení se vztahují
na aktivity sociálního pracovníka zaměřené na práci s jedním, konkrétním klientem.
V americké literatuře se střetáváme více s pojmem případová sociální práce, respektive
case work, v evropské literatuře nacházíme všechny čtyři způsoby poměrně
rovnoměrně zastoupeny. V domácí literatuře se používá převážně termín individuální
sociální práce.
V této souvislosti je podle Mátela (2013) potřebné upozornit na nesprávnou praxi,
převzatou sociálními pracovníky od lékařů, ve které jsou osoby v profesionální péči
označovány jako „případy“.
„Případem“ sociálního pracovníka je specifická sociální situace nebo sociální
problém, ne však osoba nebo osoby v něm zúčastněné. Tato skutečnost je vyjádřená i
terminologicky – pro osobu se používá označení „klient“ (Mátel, 2013).
17
3.1. HISTORICKÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE
S JEDNOTLIVCEM
Sociální práce s jednotlivcem je historicky nejstarší metodou sociální práce. Toto
tvrzení se vztahuje jak na praktickou rovinu sociální práce, kterou představuje v jejich
začátcích neformální sousedská pomoc, tak na teoretickou oblast sociální práce.
Snaha vědecky podložit profesi sociální práce začíná právě teoretickým
rozpracováním postupu sociálního pracovníka s jeho konkrétním klientem.
V USA se už v 19. století setkáváme s požadavkem individuálního přístupu při řešení
sociálních problémů ve společnosti. V roku 1843 byl v USA založený Spolek pro
zlepšení podmínek chudých, který se zabýval otázkami řešení chudoby a přistupoval
k pomoci (v porovnání s tehdejší praxí americké sociální práce) mnohem
individuálněji. Cílem spolku bylo navštěvovat chudé v jejich domech, podporovat je,
nakolik to je potřebné, pomáhat jim při získávaní práce, povzbuzovat je při dosahovaní
samostatnosti, vést je k úctě k sobě samým, pěstovat u nich návyky a v konečném
důsledku poskytovat i nevyhnutelnou materiální pomoc (Skidmore, Thackerey, 1998,
In Levická, 2002).
V roce 1877 se v USA sjednotili charitativní organizace do Sdružení charitativních
organizací (COS). Vznik COS dal impulz k rozvoji individuální sociální práce.
Hlavními tezemi COS boly: potřeba vedení co nejúplnějších záznamů o případu,
potřeba centrální evidence, význam návštěv – dobrovolných sociálních pracovníků
v domácnostech klienta apod. Záznamy vedené v COS nejdříve posloužily i pro
výzkum zabývající se realizováním materiální podpory na individuálním principu.
Právě tito rodinní „inspektoři “ přispěli k rozvoji sociální práce zjištěním, že ne všichni
chudí jsou stejní, a proto nesmí být posuzování stejně a tedy je potřebné zacházet
s nimi podle jejich individuálních potřeb.
V roce 1905 vznikl v USA Spolek služeb rodině, k jeho zakladatelkám patřili i Mary
Richmondová a Francis H. Kleanová. Tento spolek poskytl služby více jak tisícům
klientů a o formě a účinnosti poskytnuté pomoci si vedl záznamy. Richmondová
a Kleanová zpracovaly tyto záznamy o poskytnutých službách, které Spolek vydal pod
názvem „Social Casework“ (Levická, 2002).
Na začátku 20. století byly pro případovou sociální práci charakteristické zejména
následující aktivity:
hledání práce pro členy rodin, kteří se nacházeli v problémech,
zabezpečení školy pro děti,
umístění dětí zanedbávaných, podvyživených a opuštěných do zaopatřovacích
institucí, přičemž v této oblasti dominoval názor, že pokud není možné změnit
prostředí, je potřebné vybrat z něho jednotlivce, a to i tehdy, jak by mělo dojít
k rozdělení rodiny (Levická, 2002).
Rozvoj případové sociální práce v 20. letech minulého století ovlivnila i rozvíjející se
psychoanalýza, která zaměřila pozornost na příčino-důsledkové vztahy mezi jedincem
a jeho prostředím. Desetiletí po první světové válce (1918–1928) se tak neslo ve
18
znamení úsilí o využití psychosociálních obsahů v metodickém konání orientovaném
na oblast případové práce, zdůrazňující závažnost řešených problémů (Levická, 2002).
3.2. PROBLÉMY RIEŠENÉ V PRÍPADOVÉ SOCIÁLNÍ PRÁCI
Případová práce se zabývá řešením takových problémů, které klienta skličují
a omezují optimální využívání jeho vnitřních a vnějších možností. Některé problémy
vyplývají z prostředí. Další jsou mezilidské, zejména rodinné; ty tvoří hlavní oblast
případové práce. Další skupinou problémů jsou problémy vnitřní, intrapsychické
(Havránková, 2003a).
Je žádoucí odlišovat cíle, které sociální pracovník v případové práci sleduje a postupy,
kterých při tom využívá. Cílem je nejlépe dosažené řešení problémů uvedených výše.
Užívané postupy můžeme rozdělit následovně:
poskytnutí psychické podpory klientovi, vyjádření zájmu,
explorace problému, ventilace klientových pocitů,
přímé ovlivnění klienta,
reflexe souvislostí, zejména vztahů mezi prožitky klienta a tím, co se děje v jeho
prostředí (Havránková, 2003a).
3.3 ETAPY SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM
Americká škola reprezentovaná v této oblasti zejména Richmondovou a Robinsovou
měla poměrně silný vliv i na rozvoj naší sociální práce s jednotlivcem, a to jak v období
let 1918–38, tak i po rekonstrukci tohoto vědního odboru v roce 1991.
Richmondová hovořila o pěti základních etapách sociální práce, kterými jsou:
1. etapa sociální evidence a prvního kontaktu,
2. sociální diagnostika,
3. etapa vypracování sociálního plánu,
4. sociální terapie,
5. etapa ověřování výsledků/účinnosti sociální terapie.
Francouzská škola, reprezentovaná Cristinou de Robertis (1998), vymezuje tři
základní etapy nebo fáze sociální práce, a to:
1. seznámení se s případem,
2. hodnocení /stanovení sociální diagnózy,
3. intervence a zakončení.
Kombinací obou přístupů je vytvořený nový model, který je zároveň vnitřně
dostatečně diferencovaný tak, aby mohl být vhodným modelem zejména po dobu
školské přípravy budoucích sociálních pracovníků, ale též může fungovat jako
„kontrolní model“ sociálních pracovníků v praxi v případě, že z rozličných důvodů se
nedaří úspěšně řešit klientovu situaci. Tento model se skládá ze čtyř základních
okruhů:
19
A) Seznámení se s případem:
a) kontakt,
b) analýza případu (situační analýza),
c) evidence.
B) Sociální hodnocení:
a) sociální diagnostika,
b) plán práce,
c) volba pracovních metod.
C) Sociální intervence:
a) sociální terapie, rehabilitace,
b) poradenství,
c) diskuse.
D) Zakončení případu (Levická, 2002).
Havránková (2003a) nabízí čtyř složkový model:
1. Sociální studie – je etapou přezkoumávání, ale i důležitých rozhodnutí, např. zda
vstoupit do procesu terapie, nebo ne. Klient předkládá problém. Klíčová je
motivace ke změně. Častým problémem klienta je pasivní očekávání pomoci
zvonku. Hlavní úlohou této fáze je klienta angažovat, dosáhnout toho, aby
participoval na řešení svého problému. Proto pracovník musí klientovi objasnit,
v čem je změna, na které se bude sám klient podílet, cennější.
2. Vyšetření – je to dynamický a stále se měnící proces. Jde o přesné vymezení
problému a stanovení pracovní hypotézy, která by měla být pouze vodítkem pro
potřebnou intervenci, ne prostředkem kategorizace či nálepkování. Pracovní
hypotéza se mění s měnící se životní situací klienta. Upřesňují se cíle, které
odpovídají klientovým potřebám, ale též reagují na dostupnost služeb.
3. Intervence – začíná už prvním kontaktem. Spočívá v rozhovorech, v uklidňování
hladiny emocí, ve vztahu, který je zásadním léčebným prostředkem. Cíle intervence
určují klient a pracovník společně.
4. Ukončení – je závěrečnou fází případové práce. Mělo by být předem domluvené,
za jakých okolností proces poskytování profesionální pomoci skončí. Ukončení by
mělo nastat, když se klient může ohlédnout s uspokojením na to, co bylo uděláno
a když pracovník vidí jeho schopnost poradit si v různých situacích.
Shrnutí
Tato kapitola se věnovala sociální práci s jednotlivcem. Poukázala na historický vývoj
této metody, problémy řešené v jejím rámci. Závěr kapitoly byl zaměřený na etapy
sociální práce podle Levické (2002) a Havránkové (2003b).
Σ
20
Otázky a úkoly k procvičení
1. Jaké problémy jsou řešeny v rámci případové sociální práce? Uveďte příklady na
každou z nich.
2. Popište etapy sociální práce s jednotlivcem.
Doporučená literatura
HAVRÁNKOVÁ, O. Případová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení
sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 67–81. ISBN 80-7178-548-2.
LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-
38-3.
21
4. SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU
Cíl:
Tato kapitola se věnuje sociální práci s rodinou. Popisuje rodinu jako primárního
socializačního činitele. V současnosti je rodina ovlivněna vícero změnami, např.
snižuje se stabilita rodiny, mění se celková struktura rodiny, klade se důraz na
materiální hodnoty. V další části je rodina charakterizovaná jako klient sociální práce.
V závěru je pozornost věnovaná základním ukazovatelům funkcí rodiny, které by
sociální pracovník jako profesionál měl umět zhodnotit.
Klíčová slova:
rodina, hodnocení rodiny, depistáž
Průvodce studiem:
Tato kapitola klade střední nároky na studium. Je v ní prezentována rodina, změny
současné rodiny a rodina jako klient sociální práce.
Rozvoj sociální práce s rodinou je úzce spjatý s rozvojem sociální práce zaměřené na
řešení problémů jednotlivců. Rodina stála od počátků profesionalizace sociální práce
v objektu zájmu sociálních pracovníků jako sociální prostředí, které při vzniku, ale
i řešení problémů jednotlivců sehrávalo významnou úlohu. V současnosti se s prací
s rodinou setkává v průběhu své praxe téměř každý sociální pracovník.
4.1. RODINA JAKO PRIMÁRNÍ SOCIALIZAČNÍ ČINITEL
Při objasňování a hledání možností jak rodině pomoci, když se ocitne v problémové
situaci a pomoc potřebuje, je pro sociálního pracovníka důležité, aby byl zorientovaný
v základních otázkách týkajících se rodiny.
Rodina je nejpřirozenější sociální skupinou schopnou ve vzájemné spolupráci
a solidaritě zaručovat péči o své členy a uspokojovat jejich hmotné a duchovní potřeby
už od dětství.
Důležitost rodiny spočívá také v tom, že je prvním závazným modelem společnosti,
se kterým se dítě setkává. Předurčuje jeho osobnostní vývin, jeho vztahy k jiným
skupinám lidí.
22
Rodina je v demokratické společnosti právem chápána jako primární subjekt
společnosti, je s ní životně svázaná a tvoří její základ. Vzniká spontánně na základě
osobních vztahů a svobodného rozhodnutí.
Stát vnímá rodinu především přes funkce, které projevují navenek její vnitřní
rozvojový potenciál, nezastupitelný pro každého člověka a společnost.
V současném světě význam rodiny roste přímo úměrně s nárůstem celosvětových
problémů.
Rodinu můžeme charakterizovat j sociální skupinu, která poskytuje svým členům:
bezvýhradnou akceptaci jejich lidské existence,
ochraňující prostředí (hmotné i sociální),
podporu autonomie příslušníka rodiny,
zajištění životních potřeb,
vzájemnou podporu,
východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí
(společnosti) (Hudecová a kol., 2009).
4.2. ZMĚNY SOUČASNÉ RODINY
Rodina v současnosti navzdory mnohým změnám zůstává stále důležitým oporným
bodem pro členy rodiny a základní společenskou jednotkou. Tvar současné rodiny je
však poznamenán celou řadou důležitých momentů a skutečností, které se projevují
vícero charakteristikami. Mezi základní charakteristiky současné rodiny patří:
Oblast zakládání rodiny ztrácí svoji ritualizovanou podobu.
Snižuje se stabilita rodiny.
Mění se celková struktura rodiny.
Rozvoj zaznamenává antikoncepce a plánované rodičovství.
Důraz na materiální hodnoty a zvýšení své životní úrovně.
Vysoká zaměstnanost a vzdělanost žen při „plném úvazku“ v domácnosti.
Častěji se objevuje dvojkariérový model rodiny.
Odklon od předešlé typické rodinné koalice (dominantní hostinnější otec a laskavá
submisivnější matka).
Dochází k omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery a rodiči a dětmi.
Ke změnám dochází v organizaci rodinného cyklu (Hudecová a kol., 2011).
Tyto základní změny současné rodiny se promítají do množství odlišností, které budou
v budoucnosti určitě vyvolávat zvýšenou pozornost i ze strany pomáhajících profesí
včetně sociálních pracovníků.
K uvedeným odlišnostem můžeme zařadit:
odlišnosti ve vstupu do partnerství, zvyšuje se věk partnerů, zejména žen,
odlišnosti ve vztahu k narození dětí, klesá porodnost, zvyšuje se tendence mít jedno
dítě, narození se posouvá do období mezi 25–30 rokem života,
zvyšuje se rozvodovost,
23
rodina se atomizuje, má stále nižší počet členů, klesá účast prarodičů na výchově
a děti jsou ochuzeny o přebírání vzorů jednání a tradice.
život rodiny je ovlivněný společenskou situací, projevuje se to profesionální
kariérou rodičů, nároky na vzdělání, protipólem je nezaměstnanost, rodiče mají
málo času na děti, méně prostoru věnovat se dětem, partnerovi, pěstovat
příbuzenské a přátelské vztahy,
uvolněný prostor rodičovské výchovy a péče přebírají jiné sociální struktury, děti
jsou odkázány samy na sebe, hledají uspokojení mimo rodiny, často se dostávají do
různých gangů a part, často s kriminálním zázemím (Hudecová a kol., 2011).
Tyto změny mohou narušit stabilitu rodiny. Jsou v úzkém vztahu se změnou struktury
rodiny, změnou rolí jejich členů. Rodina tak v mnohých případech přestává být
bezpečným místem, prostorem pro adekvátní rozvoj všech jejich členů. Místo bezpečí
se stává místem stresu, konfliktů. Můžeme tedy předpokládat, že všechny uvedené
změny, kterými bude rodina procházet, a nové typy rodin budou klást nové nároky na
dospělé i děti, ale i na pomoc ze strany sociálních pracovníků (Hudecová a kol., 2009).
4.3. RODINA JAKO KLIENT SOCIÁLNÍ PRÁCE
V životě rodiny se může vyskytnout situace, kterou rodina svými vlastními silami
nedokáže zvládnout a která si vyžaduje profesionální pomoc. Jde o situace, kdy se
rodina stává klientem sociální práce.
Ve většině případů se sociální pracovníci zaměřují na sledování skutečnosti, či rodina
plní ve vztahu ke svým členům a společnosti jednotlivé funkce, používáme na
označení rodin, které se stávají klienty sociální práce, pojem dysfunkční rodina.
Dunovský (1986) navrhl na základě hodnocení funkčnosti rodiny a jejich poruch ve
vztahu k dítěti 4 pásma funkčnosti rodiny:
1. Funkční rodina – je to rodina bez narušení, která je schopná zabezpečit dítěti dobrý
vývin.
2. Problémová rodina – vyskytují se v ní poruchy některých funkcí, které však vážněji
neohrožují rodinný systém a vývin dítěte v něm. Rodina je schopná řešit svoje
problémy sama, vlastními silami nebo pomocí jiných.
2. Dysfunkční rodina – jsou v ní vážnější poruchy některých nebo všech rodinných
funkcí, které bezprostředně ohrožují, poškozují rodinu jako celek a výchovu dětí.
Taková rodina na rozdíl od předcházejících potřebuje soustavnou pomoc ze strany
odborníků.
3. Afunkční rodina – poruchy jsou v ní natolik závažné, že rodina přestává plnit svoje
úlohy. Vážně ohrožuje existenci a zdraví dětí, které musí být umístěny z tohoto
důvodu do náhradní rodinné výchovy.
Za nejvhodnější pro označení rodin, které se stávají klienty sociální práce, je
v současnosti považované označení klinické rodiny. Matoušek (2003a, s. 187)
klinickou rodinu označuje jako „rodinu, která byla nebo je kvůli svým problémům v
kontaktu s pomáhajícími institucemi“. Klinické rodiny jsou definovány přítomností
24
nějaké poruchy. Vhodnost tohoto označení je hlavně v tom, že nevychází ze stanovení
normy jako určitého statistického průměru, ideálu nebo zvyklosti, ale z pojetí normy
jako nepřítomnosti poruchy.
Matoušek (2003a) uvádí klasifikaci rodin, která je konstruovaná pro potřeby sociálních
pracovníků a opírá se o znaky fungování rodiny:
1. Perfekcionistické rodiny – v těchto rodinách jeden nebo oba dospělí nadměrně
zdůrazňují žádoucí způsoby chování, přičemž překročení norem je doprovázeno
vysokou úzkostí. Vyžadují od svých členů úspěch ve všech situacích. Tyto rodiny
se považují za relativně lépe ovlivnitelné než níže uvedené typy rodin. Agentury
poskytující pomoc vyhledávají členové rodin sami a snaží se s nimi spolupracovat.
2. Nepřiměřené rodiny – jeden nebo oba dospělí v těchto rodinách spoléhají při řešení
problémů, které ostatní rodiny zvládají samostatně, na vnější pomoc. Tu nacházejí
v širší rodně, v komunitě nebo u pracovníků sociálních služeb. Potíže jsou zejména
při obstarávání peněz, hospodaření s nimi a při výchově dětí. V těchto rodinách se
obvykle nevyskytují antisociální tendence. Při dobrém a dlouhodobém vedení ze
strany sociálního pracovníka bývají ovlivnitelné.
3. Egocentrické rodiny – rodina s jedním dospělým (v tom případě častěji s otcem)
nebo s oběma dospělými pohlcenými svou společenskou kariérou. Těmto rodinám
nechybějí příjmy, ale ty jsou vydávány zejména na prestižní záležitosti. Členové
rodiny k sobě mají spíše instrumentální vztahy, jednotlivci mají hodnotu jen tehdy,
když bezprostředně uspokojují potřeby někoho jiného nebo dobře rodinu
reprezentují navenek. Agentury poskytující pomoc vnímají členové těchto rodin se
silnou ambivalencí a mají sklon jich zneužívat k prosazení individuálních zájmů.
4. Asociální rodiny – vyznačují se nedostatkem hodnotového a sociálního napojení na
běžnou společnost. Uspokojování svých potřeb řeší bez ohledu na platné právní
normy. Potíže těchto rodin řeší orgány státu dohlížející nad situací dětí a nad
dodržováním zákona, které jsou na situaci rodiny upozorněny chováním dospělého,
příp. dítěte. Prognóza sociální práce s rodinou není dobrá, odborný zásah by si měl
dávat realistické cíle a postupovat po malých krocích.
Rodina se klientem sociální práce může stát v různých situacích a k prvnímu kontaktu
s rodinou může dojít za různých okolností:
Rodina nebo její člen sama vyhledá pomoc sociálního pracovníka. V tomto případě
jsou vytvořeny obyčejně nejoptimálnější podmínky na spolupráci. Rodina projevila
zájem o změnu už jen tím, že sama přišla.
Rodina nebo její člen přichází za sociálním pracovníkem na podnět jiného subjektu
(školy, soud, policie apod.). V tomto případě je důležité nevytvářet si obraz o rodině
jen na základě informace od jiných osob nebo institucí. Informace o rodině
z distribuující instituce mohou být například ovlivněny potřebami dané instituce,
ne potřebami rodiny.
Rodina je vyhledaná v procesu depistáže. Rizikem pro navázání spolupráce v tomto
případě je skutečnost, že rodina může vyhledání chápat jako neoprávněný zásah do
jejího soukromí.
25
Rodina nebo její člen je předvolána na základě upozornění jiné instituce nebo
osoby.
Členka rodiny nebo celá rodina je umístěna do zařízení, kde s ní sociální pracovník
navazuje kontakt (Hudecová a kol., 2009).
Typy služeb poskytovaných rodinám
Krizové služby – jsou poskytovány v situaci ohrožení dítěte nebo dospělého, ale i po
opětovném sjednocování rodiny potom, co se vrátil ohrožený (ohrožující) člen po
dočasném odloučení. Jde o služby krátkodobé, vyžadující rychlé a kvalitní
hodnocení rodinné situace profesionálem a kompetenci poskytovat krátkodobou
efektivní pomoc. Pracovník poskytující krizovou pomoc musí umět spolupracovat
s jinými institucemi, včetně policie a soudu. Počet rodin, se kterými ve stejném čase
pracuje, by neměl být velký. Profesionál by měl být dostupný, pokud je to možné,
nepřetržitě. Návštěvy v rodině jsou samozřejmostí, v případě potřeby se opakují.
Při této formě práce je potřebná průběžná supervize a možnost konzultace
s odborníky, včetně lékařů a právníků. Součástí krizových služeb jsou azylové
zařízení pro děti, azyly pro matky s malými dětmi.
Poradenské služby – jde o služby krátkodobé, poskytované ve specializovaných
institucích, kde mají rodiny k dispozici tým profesionálů. Pomoc má podobu krátké
série dohodnutých schůzek.
Vzdělávací programy – jde o služby poskytované dlouhodobě, jejich cíl je
formulován všeobecně, například jako podpora rodičů v rodičovské roli, rozvoj
schopností tvořivě řešit konflikty, udržovat kvalitní vztahy. Některé druhy
programů jsou přímo nazývány „školy rodičů“ a probíhají v odpoledních hodinách
ve školských budovách. Jindy mají vzdělávací programy charakter víkendových
kurzů.
Terapeutické služby – můžeme rozdělit na typ svépomocně a typ profesionálně
vedené služby. Mohou být poskytovány jednotlivcům, kteří mají problémy
v rodinném spolužití, nebo celým rodinám. Pokud jsou poskytovány jednotlivcům,
jsou cílovými skupinami jako „původci problémů“, i jako „oběti“.
Profesionálně řízená terapie rodiny by měla být podložena smlouvou, v které je
stanoven cíl terapie. Cíl by měl být jasně definovaný. Takovýto cíl umožňuje
formulovat kritéria, podle kterých se dá poznat, či je postup efektivní.
Preventivní programy – jsou dlouhodobé programy, jejich cílovou skupinou jsou
vznikající rodiny, u kterých je vysoká pravděpodobnost vážných těžkostí, nebo
rodiny, ve kterých se narodilo hendikepované dítě, jehož výchova bude
představovat značnou zátěž. Pomáhajícími pracovníky mohou být profesionálové
i zaškolení dobrovolníci. Kontakt pomáhajících pracovníků s rodinami je
pravidelný a dlouhodobý (Matoušek, 2003a).
Vybrané metody, techniky a postupy sociální práce s rodinou
Návštěva v rodině.
Rozhovor.
Pozorování.
26
Analýza materiálů o rodině.
Diagnostika pomocí věcí.
Dotazník.
Projektivní metody a techniky.
Modelování.
Hraní rolí.
Sanace rodiny (Hudecová a kol., 2009).
4.4. HODNOCENÍ RODINY
Hodnocení rodiny vždy probíhá v kontextu souboru očekávání. Ten je tvořen
očekáváním:
subjektu, který zřídil příslušnou službu (agenturu) hodnotící rodinu,
toho, kdo dal podnět k hodnocení rodiny,
toho, kdo rodinu hodnotí,
členů rodiny (Matoušek, 2003a).
Hodnocení rodiny by se mělo začínat v neautoritativním, partnerském duchu.
Profesionál by měl členům rodiny aktivně naslouchat a měl by se pokoušet vcítit se do
jejich vnímání rodinné situace. Profesionál zkoumající rodinu by neměl zapomenout
na to, že i on sám je testovaný, zejména pokud jde o důvěryhodnost a schopnost
poskytovat účinnou podporu a pomoc (Matoušek, 2003a).
Existuje několik základních ukazovatelů funkcí rodiny, které by profesionál měl umět
zhodnotit. Jsou to:
kulturní a hodnotová orientace rodiny,
nasycení základních potřeb jednotlivých členů rodiny (jídlo, oblečení, teplo,
bezpečí, hygiena, soukromí),
stav domácnosti z hlediska potřeb členů rodiny,
funkčnost rodičovského systému (kvalita vztahů k dětem, v dimenzích akceptace,
disciplína, angažovanost),
hodnocení vývoje dětí (s ohledem na emocionalitu a sociální vztahy),
funkčnost manželského systému,
vztahy členů rodiny k širšímu příbuzenstvu,
vztahy k institucím, které jsou pro rodinu významné (zaměstnavatelé rodičů,
školy),
jiné významné sociální vazby členů rodiny,
zaměstnání rodičů, jeho perspektiva a pracovní spokojnost,
materiální zdroje, které má rodina k dispozici a způsob rozhodování o nich
styl komunikace (Matoušek, 2003a).
27
4.5. USPOKOJOVÁNÍ POTŘEB DĚTÍ V RODINĚ
Matoušek (2003) potřebu nechápe pouze jako nějaký deficit nebo přebytek energie na
straně lidského organismu, který má být uveden do stavu žádoucí rovnováhy, ale
především jako vztahový, intencionální fenomén. Potřeba se vztahuje a směřuje vždy
k určitému cíli. Potřeby představují základní způsoby vztahování člověka ke světu.
Základní dělení potřeb:
Biologické potřeby – čistý vzduch, čistá voda, správná strava, přiměřené teplo, stálé
přístřeší a ochrana před škodlivými vlivy.
Psychické potřeby – potřeba stimulace; potřeba „smysluplného světa“; potřeba
jistoty a bezpečí; potřeba osobní identity a potřeba „otevřené budoucnosti“
(podrobněji viz. Matoušek, 2003a).
Každá z uvedených potřeb se v průběhu života postupně dotváří a každá také může být
kratší nebo delší dobu neuspokojována. Je-li toto neuspokojení dlouhodobé, dochází
k deprivaci, stavu, kdy zmíněné základní životní potřeby nejsou v dostačující míře
a dost dlouhou dobu uspokojovány.
Shrnutí
Tato kapitola se věnovala bližšímu opisu sociální práce s rodinou. V rámci ní byla
charakterizována rodina jako významný činitel socializace jednotlivce. Na rodinu jako
klienta sociální práce – okolnosti, kdy se rodina stává klientem sociální práce, typy
služeb učené rodinám – je zaměřený závěr této kapitoly.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Popište rodinu jako klienta sociální práce.
2. Jaké základní ukazatele funkce rodiny by měl umět sociální pracovník jako
profesionál zhodnotit?
Doporučená literatura
HUDECOVÁ, A. a kol. Sociálna práca s rodinou. Banská Bystrica: Pedagogická
fakulta, Univerzita Mateja Bela, 2009. 248 s. ISBN 978-80-8083-845-4.
MATOUŠEK, O. Práce s dětmi a s rodinou. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a
řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 181–200. ISBN 80-7178-548-2.
Σ
28
5. SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU
Cíl:
Cílem této kapitoly je seznámit studenty s problematikou sociální práce se skupinou.
Jsou v ní prezentovány cíle skupinové sociální práce, modely práce se skupinou, druhy
skupin a etapy sociální práce se skupinou.
Klíčová slova:
skupina, sociální práce, skupinová dynamika
Průvodce studiem:
V této kapitole je pozornost věnovaná sociální práci se skupinou. Klade střední nároky
na studium.
Skupinová sociální práce je metodou sociální práce, ve které se malé množství osob
sdílejících podobné zájmy nebo problémy pravidelně střetává a věnuje aktivitám
zaměřeným na dosahování zvolených cílů s podporou, provázením nebo facilitací
sociálního pracovníka.
Sociální práce se skupinou se začala v sociální práci využívat koncem 19. a začátkem
20. století, její větší rozmach nastal před prvou světovou válkou (Matoušek, 2001).
Oficiálně byla uznána jako jedna ze základních metod sociální práce v roce 1935 na
Národní konferenci sociální práce, kde byly přijaty i hlavní cíle sociální práce se
skupinou:
pomáhat členům skupiny, aby se učili aktivní účasti na životě skupiny
a prostřednictvím toho rozvíjeli vlastní chápání problémové situace a posilňovali
svoji občanskou zodpovědnost, aby se začali zajímat o sociální dění ve společnosti,
prostřednictvím rozvoje skupiny přispět k rozvoji individuálních potenciálů
jednotlivých členů a k obohacení jejich života,
zabezpečovat přirozený růst a rozvoj sociálního fungování členů skupiny,
zabraňovat sociální dysfunkci členů skupiny,
poskytovat pomoc a oporu jednotlivcům, kteří žijí v dysfunkčních sociálních
vztazích, nebo těm, kteří to potřebují vzhledem k jejich sociální situaci (Levická,
2006).
29
5.1. CÍLE SKUPINOVÉ SOCIÁLNÍ PRÁCE
Skupinová sociální práce má za cíl nápravu fungování skupiny a dosahování společně
vytyčených cílů. Práce se skupinou je metodou orientovanou na odstraňování nebo
eliminaci překážek v oblasti sociální interakce jejich jednotlivých členů, na schopnost
tvořit a dosahovat společné cíle (Levická, 2002).
Podle Matouška (2008) cílem skupinové práce je zlepšení kvality života celé skupiny
a podpora individuálních potřeb členů skupiny, např. navození změny chování, rozvoj
sociálních zručností, posilnění sebevědomí apod., přičemž k očekávané změně má
dojít v sociálním fungovaní skupiny nebo v běžném životě každého účastníka.
Německý sociální pedagog Schilling (1999, In Mátel, 2013) jako cíl skupinové
sociální práce uvádí zabezpečení jistoty, podpory a pomoci, pomocí skupinových
zkušeností jednotlivých jejich členů a zprostředkování hodnot a norem, stejně jako
nabídky možnosti řešení problémů těchto členů.
Metoda sociální práce se skupinou osob může pomoci skupině:
dosáhnout společně stanovené cíle,
dosáhnout změnu požadovanou členy skupiny, kteří mají problémy individuální,
rodinné, pracovní apod.,
napomoci členům k samostatnému rozvoji a k svépomoci, a tak obohatit
individuální osobnosti apod. (Levická, 2002).
5.2. DRUHY SKUPIN
Skupinová práce se využívá ve vícerých pomáhajících profesích, zejména v (sociální)
psychologii, sociální pedagogice, psychoterapii, andragogice a sociální práci. Existuje
vícero typologií skupin od rozličných autorů.
Skupinové psychoterapie – jde o rozličné modely terapií, kde léčebným nástrojem
je i skupina. V rámci ní se zasahuje hlouběji do analýzy mechanizmů a procesů
člověka. I když probíhá v skupině, je zaměřená více osobnostně. Sociální pracovník
ji může vykonávat jen po absolvování psychoterapeutického výcviku a vystupuje
v roli terapeuta.
Skupinové poradenství – na rozdíl od individuálního poradenství, skupinové
poradenství ekonomičtěji využívá čas, finance, efektivně pracuje se skupinovou
dynamikou, využívá zkušenosti, poznatky a vzájemné poradenství lidí, kteří mají
podobné problémy (např. nezaměstnanost); situace se lépe ilustrují a modelují,
klient si při tomto typu poradenství může vybrat z více názorů.
Skupinová supervize – jde o efektivní formu zvyšování profesionálních kompetencí
pomáhajících profesionálů, která využívá „sílu“ skupiny a jejich významných
charakteristik pod vedením profesionálního supervizora.
Vzdělávací skupiny – jejich cílem je rozvoj zejména poznatků členů skupiny.
Sociální pracovník může být v roli lektora nebo facilitátora.
Výcvikové (tréninkové) skupiny – skupina zaměřená na to, aby se její členové
prostřednictvím analýzy toho, co se v ní událo („tady a teď“), propracovali se
30
k takovým změnám sociálního jednání, které by jim umožnily, aby byli v sociálních
situacích úspěšnější.
Rekreační a zájmové skupiny – jejich cílem je napomáhání smysluplného trávení
volného času (např. dětí, mládeže, seniorů) a rozvoji různorodých zájmů
jednotlivých členů skupiny. Sociální pracovník je v role animátora nebo facilitátora.
Diskusní skupiny – jejich cílem je podporovat výměnu názorů a zkušeností
účastníků skupinových střetnutí, za podmínky respektování pravidel eticky
senzitivní komunikace a kultury slova. Přínosem jsou zejména tematické diskuse
vedené na existenciálně důležitá témata. Sociální pracovník tu může hrát roli
moderátora, lektora, animátora nebo facilitátora.
Skupiny sociální akce – sem patří ty skupiny, jejich cílem je veřejně prospěšná
činnost, či už na bázi dobrovolnosti (dobrovolnické skupiny), charity nebo
smysluplnosti praktické činnosti (pracovní skupiny). Sociální pracovník vystupuje
většinou jako koordinátor.
Svépomocné skupiny – skupina lidí, kteří se vzájemně podporují a řeší svoje
problémy bez nevyhnutelné účasti odborníka (Mátel, 2013).
5.3. SKUPINOVÁ DYNAMIKA
Skupinová dynamika je souhrnem všech procesů a změn (vnitřních i vnějších), které se
odehrají po dobu existence a práce skupiny. Je jednou ze základních charakteristik, kterou
se odlišuje skupinová práce od práce s jednotlivcem. Je souhrnem norem a interakcí
zahrnujících to, co probíhá vevnitř ve skupině a co přichází zvenku (Mátel, 2013).
Do skupinové dynamiky patří:
cíle skupiny,
pravidla (normy) skupiny,
vůdcovství a vedení skupiny,
role ve skupině,
tvorba podskupin,
vztahy jedinců a skupiny,
koheze a tenze,
skupinová atmosféra,
projekce minulých zkušeností a vztahů do aktuální interakce,
vývoj skupiny (Havránková, 2003b).
5.4. MODELY PRÁCE SE SKUPINOU
Catherine Popelová a Beulah Rothmanová (de Robertis, 1998, In Levická, 2002)
stanovili tři základní modely:
1. Sociálně orientovaný model
2. Nápravný model
3. Interakční model
31
1. Sociálně orientovaný model – model společných cílů
Tento model obsahuje činnosti zaměřené na realizaci skupinových zájmů a často bývá
uplatňovaný na základě očekávání takových součástí společnosti, jakými jsou
například občanské organizace, rodičovské výbory, sousedstva atd. V literatuře se
v souvislosti s tím můžeme setkat i s termínem model společných cílů.
Skupiny sloužící společným cílům vznikají a trvají z důvodu společně vytýčených
zájmů, které upevňují skupinové vztahy. V posledních letech se tato metoda spojuje
s možností regulace problémů souvisejících s rozvojem i růstem společnosti.
Tento model práce so skupinou je postavený na následujících zásadách:
objasňovat směřování politických agentur,
pozitivně využívat možnosti místních organizací,
ztotožnit se s cíli organizace, kterých jste členy,
vypracovávání zpráv,
poznání alternativ a jejich následků.
Základem tohoto modelu jsou zásady demokracie. Každý pracovník, bez ohledu na
jeho formální postavení, se usiluje o prosazení základních principů demokracie v práci
se skupinou. Z hlediska cílů je orientovaný na úspěšnou socializaci členů skupiny
(Levická, 2002).
2. Nápravný model
Nápravný, nebo terapeutický model je orientovaný klinicky. Skupina tu plní roli
činitele vyvolávajícího a posilňujícího očekávané změny. Sociální pracovník ulehčuje
interakci mezi jednotlivými členy skupiny s cílem dosáhnout změny u jednotlivců,
nebo pomáhá jednotlivcům při dosahování soběstačnosti a zlepšení vlastního
fungování. Sociální pracovník napomáhá skupině dosáhnout pozitivní změny ve
fungování skupiny jako celku. Zaobírá se problémy dysfunkce ve skupině a též vztahy
jednotlivých členů i mimo skupiny. Skupinová práce orientovaná na nápravu má
možnosti širokého uplatnění v nemocnicích, nápravných institucích, rodinných
vztazích, v poradenství ve školách, ve střediscích zdraví atd. (Levická, 2002).
3. Interakční model
Jde o model opírající se o vzájemnost, spolupatřičnost členů skupiny. Tento model
slouží stejně jednotlivci i společnosti. Vychází z faktu, že jednotlivce je možno vidět,
porozumět mu a léčit ho jen v kontextu různých systémů i podsystémů, do kterých
náleží. Důraz je kladen na spolupatřičnost, která vzniká mezi jednotlivcem
a společenskou skupinou. Model vzájemných cílů vychází ze systémů relace mezi
jednotlivcem a společností. Spolupatřičnost je centrálním bodem sociální práce. Malá
skupina je pólem, na kterém je možné kultivovat a usměrňovat jako individuální, tak
i společenské fungování.
32
5.5. ETAPY PRÁCE SE SKUPINOU
Všeobecně je možné v práci se skupinou rozeznat pět etap ve vývoji skupiny:
1. etapa – preafilační fáze tvorby skupiny
Jde o činnosti směřující k vytvoření skupiny, která tvoří jakousi vstupní fázi k samotné
sociální práci se skupinou. Je to období, v kterém sociální pracovník uvažuje
o zastavení skupiny, počtu klientů, problémech, které budou řešit, výběru klientů do
skupiny, o možných vztazích, které se ve skupině mohou vytvořit. Preafilační období
končí formálním zastavením skupiny. Z hlediska obsahového zaměření činností,
kterými se sociální pracovník zabírá, můžeme preafilační období rozdělit na dvě fáze.
První fáze se orientuje na tvorbu skupiny. Formování skupiny může probíhat
v podstatě několika způsoby:
už existující skupina se sama obrací na sociálního pracovníka se žádostí o pomoc,
výběr a tvorbu skupiny dělá sociální pracovník,
sociální pracovník „převezme" skupinu, nebo že skupina byla zorganizovaná
někým jiným.
Druhá fáze je určená na vypracování projektu práce se skupinou. Projekt musí
obsahovat:
hlavní cíle sociálního pracovníka, které chce dosáhnout při práci se skupinou,
definování potřeb skupiny a zdrojů, které může pro skupinu použít.
Po tomto období začíná přímá práce se skupinou, ve které také můžeme rozlišit určité
specifické úseky, opakující se při práci s každou skupinou, či jednotlivé etapy
(Levická, 2002).
2. etapa – formování skupiny
V této etapě se vytvářejí skupinové „pozice“, řeší se otázky moci, začínají se budovat
vztahy a vytváří se skupinová komunikace. Vytváří se vnitřní vazby, členové na sebe
berou určité role a vytvářejí si normy pro fungování skupiny (Řezníček, 1994). Je to
tedy období, ve kterém se tvoří vnitřní struktura skupiny, její hierarchie a v kterém si
skupina volí svého neformálního vůdce.
3. etapa – udržování skupiny
Vnitřní vztahy ve skupině dosahují určité míry stability, jednotliví členové dokáží
z interpersonálních vazeb získat podporu pro svoje jednání. V této etapě se tvoří
nejoptimálnější podmínky pro fungování skupiny. Skupina si vytváří vlastní
skupinovou identitu, která je ve své podstatě odrazem jejich jednotlivých členů. Tato
etapa je zároveň obdobím, ve kterém jednotlivci mohou rozvíjet vlastní schopnosti
a zájmy.
4. etapa – etapa diferenciace nebo etapa konfliktů
Ve čtvrté etapě dochází k výraznému prosazování individuálních zájmů, k porušování
některých skupinových norem, nebo dohodnutých forem akceptovatelného jednání
apod., což může v některých případech vést k roztržkám ve skupině, nebo až
k otevřenému konfliktu. Někdy může toto jednání být podnětem pro „vyčistění“
atmosféry ve skupině. Po počátečním napětí nastává uklidnění, které může být
33
následováno zlepšením fungovaní skupiny a může napomoci k dosažení skupinových
cílů.
5. etapa – ukončení práce se skupinou
Jde o závěrečnou etapu, která má obsahovat zhodnocení práce skupiny za celé
předcházející období. Členové skupiny pod vedením sociálního pracovníka
rekapitulují průběh práce skupiny, analyzují její činnost v jednotlivých etapách,
hodnotí pozitiva i negativa práce skupiny a vyjadřují se k splnění či nenaplnění cílů
skupinových i individuálních. Skutečnost, že sociální pracovník oficiálně ukončuje
práci se skupinou, ještě nemusí znamenat přerušení kontaktu jednotlivých členů
skupiny. Naopak, nově získaný „sociálny kapitál“ (kapitál založený na mezilidských
vztazích) má fungovat i po organizované práci se skupinou jako zdroj neformální
sociální opory (Levická, 2002).
Úlohy a dovednosti v této fázi:
shrnout cíle, které si skupina dala,
shrnout zkušenosti zdůrazňující zisky a pocity ztráty,
posilňovat zájmy mimo skupiny,
pomoci skupině vrátit se do úrovně plánování, pokud chce pokračovat, ale s jiným
cílem,
zhodnotit schůzky a požádat o zpětnou vazbu (Navrátil, 2001).
Fáze vývoje uzavřené skupiny
Rozeznáváme uzavřenu skupinu a otevřenu skupinu. Uzavřená skupina pracuje jako
uzavřený celek, má stálý počet členů, bez možnosti zapojení nových členů
(terapeutická skupina, svépomocná skupina). Otevřená skupina – otevřený systém, do
kterého můžou v průběhu práce vstoupit noví členové.
Pokud skupina pracuje se všemi členy od začátku do konce své existence, prochází
zákonitě určitými vývojovými stádii. Yalom (1999, In Havránková, 2003b) popisuje
čtyři etapy:
1. Orientace a závislost – skupina hledá svoji strukturu a cíle, prožívá závislost na
terapeutovi a zaobírá se skupinovými hranicemi.
2. Konflikt, dominance a revolta – probíhají boje o dominanci, o postavení ve skupině
a o role.
3. Rozvoj soudržnosti – nastává úsilí o harmonické vztahy a vzájemnou náklonnost,
někdy i za cenu toho, že zůstanou nevyřešené nejasnosti ve vztazích.
4. Zralá skupinová práce – po dosažení stability a pevné koheze skupina hlouběji
přepracovává svoje témata (Havránková, 2003b).
Skupinová sociální práce patří mezi základní metody sociální práce. Je možné ji
zařadit mezi „posilňující“ modely, protože předpokládá aktivní přispění každého
jednotlivého člena skupiny (Navrátil, 2001).
34
Shrnutí
Tato kapitola se věnovala sociální práci se skupinou. Popisovala cíle skupinové
sociální práce, které se liší v závislosti na druhu skupiny, členů skupiny apod.
Pozornost byla též věnovaná modelům práce se skupinou podle Popelové
a Rotmanové, které rozeznávají tři základní modely: sociálně orientovaný model,
nápravný model a interakční model. V závěru se zaobírala pěti etapami sociální práce
se skupinou – preafilační fáze tvorby skupiny, formování skupiny, udržování skupiny,
etapa diferenciace nebo etapa konfliktů a ukončení práce se skupinou.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Jaké jsou hlavní cíle práce se skupinou?
2. Jaké skupiny rozlišujeme při skupinové práci?
3. Popište vývojové fáze skupiny.
Doporučená literatura
HAVRÁNKOVÁ, O. Skupinová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení
sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 153–168. ISBN 80-7178-548-2.
LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-
38-3.
MÁTEL, A. Metódy a prístupy v sociálnej práci. Nitra: Fakulta sociálnych vied
a zdravotníctva UKF, 2013. 242 s.
MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-
7367-368-0.
NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. 166 s.
ISBN 80-903070-0-0.
ŽIAKOVÁ, E. a kol. Sociálna práca – Teoretické východiská a praktické kontexty.
Košice: FF UPJŠ, 2011. 283 s.
Σ
35
6. SOCIÁLNÍ PRÁCE S KOMUNITOU
Cíl:
Tato kapitola přináší popis sociální práce s komunitou. V úvodu je vymezen pojem
komunita a různé druhy komunit. Další část se zaměřuje na etapy sociální práce
s komunitou a modely komunitní sociální práce.
Klíčová slova:
komunita, duchovní komunita, sídelní komunita, projekt, plánování
Průvodce studiem:
Tato kapitola klade střední nároky na studium. Zaobírá se sociální prací s komunitou,
která je považovaná za nejmladší metodu z časového hlediska.
Komunitní sociální práce je jednou z hlavních metod sociální práce (vedle individuální
a skupinové sociální práce) (Navrátil, 2001).
Sociální práce s komunitou se uznává jako samostatná forma sociální práce posledních
třicet roků. Před tím se pod pojmem sociální práce s komunitou chápala také sociální
práce se společností. V literatuře se můžeme střetnout i s pojmem komunitní sociální
práce. Je přitom velmi důležité odlišovat komunitní práci od komunitní sociální práce
(Žiaková a kol., 2011).
Autorky Coulshed a Orme (In Pavelová, Tvrdoň, 2006) se pokusily vymezit rozdíl
mezi komunitní prací a sociální prací s komunitou.
Komunitní práci chápou jako přípravu členů komunity na překonávání a řešení
problémů komunity pomocí iniciace nebo přímé práce se skupinami a organizacemi
v komunitě, přičemž cílem je posilnit jejich pocit solidarity a kompetencí. Komunitní
práce přitom může být prvkem sociální práce, ale nezahrnuje celou sociální práci, jako
ani sociální práce nepokrývá celou komunitní práci.
Komunitní sociální práce (sociální práce s komunitou) je potom formou sociální práce,
která nachází uplatnění v sociální komunitě, a cílem které je aktivizace a podpora členů
této komunity.
36
6.1. VYMEZENÍ POJMU KOMUNITA
I navzdory pokusům mnohých autorů definovat explicitně komunitu, jasné
a jednoznačné vymezení neexistuje. Pojem komunita může vyvolávat různé představy.
Ve Velkém sociologickém slovníku (Petrusek a kol. 1996) je komunita definována
takto: „Slovo komunita pochází z latinského slova communitas, v slovenském
jazykovém prostředí znamená společenství, pospolitost, obec, ale též společné
prožívání lidí. Je to druh územní, resp. lokální, sociální skupiny, která je založena na
fyzické blízkosti svých členů. Je to sociálny útvar charakterizovaný vnějšími vnitřními
znaky na dvou úrovních:
a. sociální vazby mezi členy v rámci vlastní komunity,
b. sociální vazby a specifické postavení komunity v rámci širšího sociálního
prostředí.“
Existují různé interpretace k tomu, co vlastně dělá komunitu komunitou. Je to rozměr
společného? Rozměr různého? Oba dva tyto rozměry mají v životě komunity svoje
místo a nejsou nadřazeny jedna druhé. Podle nás koncept obohacování komunity
probíhá právě akceptací různorodosti, která ale není tým, co komunitu rozděluje, ale
spojuje (Pavelová a kol., 2013).
Žitniaková-Gurgová (2006 In Pavelová a kol., 2013) považuje za nevyhnutelné pro
fungování komunity tyto složky:
• Jednota různosti – tolerance a akceptace různých názorů. V komunitě je potřebné
vytvořit otevřenou atmosféru, ve které má každý právo vyjádřit svůj názor,
i nesouhlas. Pavelová a kol. (2013) k tomu dodávají, že právě toto může být
problémem, jak nedokážeme v komunitě posilnit vyjadřování nesouhlasných
názorů ze strachu ze zesměšňování, resp. nepřijetí komunitou,
• Společné hodnoty – hodnotová orientace ovlivňuje vztahové rámce členů komunity
a rozhodnutí pro investici do dění komunity.
• Péče, důvěra a týmová práce – posilňováním těchto složek se můžeme přiblížit
ideální komunitě, kde se členové k sobě chovají ohleduplně, respektují individuální
rozdíly a chrání si svoji identitu. Vybudování důvěry není jednoduchou a rychlou
záležitostí, proto si na skutečnou týmovou práci musíme počkat a být dostatečně
trpěliví.
• Vnitřní komunikace – základním předpokladem fungování komunity je efektivní
komunikace.
• Účast na věcech veřejných – jedním ze základních principů demokracie je možnost
občanů aktivně participovat na věcech veřejných.
• Potvrzení existence – zdravá komunita musí svoji existenci neustále potvrzovat.
• Vazby komunity – současné komunity nemohou existovat izolovaně, jsou
ovlivňovány regionálním celostátním a světovým ekonomickým a politickým
vývojem, zákony apod.
• Výchova mládeže – příprava mladých lidí k příslušnosti ke komunitě.
• Vize budoucnosti – krátkodobé i dlouhodobé cíle komunity do budoucnosti by měli
charakterizovat aktuální a předpokládané potřeby členů komunity.
37
V běžném životě se s pojmem komunita střetáváme ještě v jiné podobě a v jiných
souvislostech, např. komunita jako forma práce v psychoterapeutické skupině pod
vedením psychologa, při léčení závislostí (terapeutická komunita) nebo tréninku
psychosociálních způsobilostí (výcviková komunita) apod. Terapeutická komunita má
podle Pavelové a kol. (2013) širší uplatnění i v sociální práci, její vedení může převzít
psychoterapeut i sociální pracovník, nejen psycholog a využití je možné aplikovat
i v jiných oblastech, při jakékoliv cílové skupině sociální práce. Výcviková komunita
(nebo tréninková) je vhodným prostorem pro rozvoj osobnosti, kompetencí a zručností
pracovníků v pomáhajících profesích a nese prvky sociálního učení (Pavelová a kol.
2013).
6.2. TYPOLOGIE KOMUNIT
Existují různé druhy komunit, které se navzájem odlišují zejména počtem členů, mírou
závislosti na jiných společenstvech, hustotou osídlení, demografickým a sociálním
složením, historickým vývojem i charakteristickým způsobem života.
Komunity můžeme členit podle různých kritérií:
1. z hlediska sociálních vazeb mezi členy,
2. z hlediska geneze jejich vývoje,
3. z hlediska jejich cíle (Pavelová, Tvrdoň, 2006).
1. Rozdělení komunit z hlediska sociálních vazeb mezi jejich členy
Žilová (2003) z hlediska sociálních vazeb členů komunity rozeznává v současné době
dvě formy komunity:
První je komunita v rámci sídla (sídelní jednoty jako je ulice, dědina, město,
region). Můžeme ji nazvat sídelná nebo regionální komunita.
Podle Žilovej (2003) má sídelní (regionální) komunita charakteristiky, kterými se
odlišuje od širšího sociálního prostředí. Obyvatelé této komunity:
- mají charakteristické citové, intelektuální a kulturní vztahy s ostatními členy
komunity,
- mají konkrétní vztahy k místu bydliště,
- může je vázat společný osud, pozitivní i negativní životní situace,
- mají podobné a často shodné etické normy a hodnoty,
- jsou v podobné ekonomické situaci a na konkrétní společenské úrovni.
Druhou formou je duchovní komunita, např. profesionální obec, obdivovatelé
významné osobnosti, v různých regionech rozptýlení jedinci konkrétního vyznání
apod.
Je to nová forma komunity, její vznik je spojený s rozvojem moderní společnosti.
V rámci ní neexistuje hierarchické uspořádání sociálních pozic.
Charakteristická je tím, že:
- členové komunity jsou duchovně spřízněné osoby,
38
- udržují vzájemný kontakt, který není podmíněn osobním kontaktem (osobním
setkáváním členů komunity),
- mohou (ale nemusí) být vázáni na jednu lokalitu, intelektově, kulturně
a společensky na jedné úrovni.
2. Rozdělení komunit z hlediska geneze jejich vývoje
Fenomén komunity není jednou provždy daný určitými charakteristikami. V důsledku
modernizačních procesů procházel podstatnými změnami. Z tohoto aspektu můžeme
rozlišovat tradiční, historicky přechodnou, současnou a postmoderní komunitu.
Tradiční komunita je regionální komunita, v prostředí, které lidstvo přežilo většinu
svých dosavadních dějin. Byla charakteristická těmito znaky:
a) měla jednoznačně vymezený prostor, a tím byla lehce odlišitelná od jiných
komunit,
b) mezi příslušníky byly mnoholeté příbuzenské vztahy a rozvětvené rodiny měli
velký význam pro vnitřní strukturu komunity,
c) komunita byla schopna v podstatě uspokojit všechny potřeby svých členů, a to
převážně ze svých zdrojů,
d) často vystupovala jako mocensky suverénní celek, a to ve vztahu k vlastním
členům i navenek,
e) ze společného života v komunitě vyplývala určitá příbuznost hodnotové
orientace jejich členů.
S rozvojem moderní společnosti se postupně charakteristické znaky tradiční
komunity (mocenská autonomie, všestranná soběstačnost apod.) vytráceli
a charakter komunity se mění.
Historicky přechodná komunita je hospodářsky a sociálně soběstačná, ale
mocensky je závislá. Zařazujeme sem komunity, osídlení v období po vzniku
moderní státní moci, ale ještě před urbanizací, která mnohostranně propojuje města
s jejich zázemím.
Současná komunita není soběstačná po žádné stránce, ale v rámci ní je ještě stále
možné uspokojit potřeby jednotlivců i celých domácností. Patří sem městské,
předměstské a venkovské lokality.
Postmoderní komunity vytvářejí lidé podobně smýšlející, duchovně spříznění. Není
nutná mocenská autonomie, sociální nebo hospodářská soběstačnost, dokonce ani
lokální báze. Také ji můžeme chápat jako duchovní komunitu.
3. Rozdělení komunit podle jejich cíle
Žilová (2003) člení komunity podle cíle, který mají vědomě nebo spontánně dosáhnout
na:
Regionální komunity.
Duchovní komunity.
Občanské komunity – větší nebo menší počet lidí spojených jedním cílem a zájmem,
kteří se organizovaně střetávají a vyvíjejí aktivity směrem na dosažení cíle. Nejsou
mezi nimi nevyhnutelné intenzivní interakce (např. jako sociální skupiny), ani
39
společně obývaný region (jako u regionální komunity), nemusí být duchovně
spřízněné duše. Příkladem této komunity jsou např. občanské komunity Zdravé
město, ochránci. Cílem občanské komunity může být také každodennost ve smyslu
sousedského soužití bez jiného centrálního cíle.
Terapeutická komunita – chápání této komunity je vymezené ve dvou významech.
V širším smyslu slova jako specifická forma organizace léčebné instituce – změna
tradiční autoritativní organizace na otevřenou komunikaci všech členů instituce
včetně pacientů, nebo v užším smyslu slova jako léčebná metoda. Tuto metodu
definuje Hartl (1997) jako přístup, který využívá dynamiku malé skupiny a většího
společenství, kde na restrukturalizaci klientovy osobnosti pracuje sám klient, malá
skupina i komunita, do které patří.
Komunita s potřebou společenské intervence (sociální komunita) – je to komunita,
která je definována nejenom regionem a z něho vyplývajících podmínek
a determinant konkrétních obyvatel, ale je definována výraznou sociální, tedy
negativní (společensky neočekávanou) situací, kterou je například vysoká míra
nezaměstnanosti, významná drogová závislost apod., vzniká potřeba dalšího
přívlastku této komunity, který by evokoval nutnost řešení daného problému.
Toto členění Pavelová a Tvrdoň (2006) doplňují o výcvikovou komunitu. Výcviková
komunita je společenství osob, které se zúčastňují různých výcvikových programů,
kde získávají zkušenosti a připravují se na práci v komunitách a nejenom tam.
6.3. ETAPY SOCIÁLNÍ PRÁCE S KOMUNITOU
V sociální práci s komunitou můžeme podobně jako je to i v sociální práci
s jednotlivcem či skupinou, najíst pět základních etap, kterými jsou:
1. Etapa získávání informací
Získávání prvních a základních informací, které komunitu definují ze sociálního,
demografického, ekonomického a jiného hlediska, tedy definují strukturu komunity,
její potřeby a sociální problémy. Prvotní informace získávají sociální pracovníci od
institucí, zařízení sociálních služeb působících dočasně nebo trvale v rámci komunity,
např. z oblasti zdravotnictví, školství, policie a pod. Tyto informace mají signalizační
charakter a nedefinují sociální jev (problém) blíže, evokují však potřebu bližšího
výzkumu (Levická, 2002).
Sociální pracovník si zjišťuje všechny dostupné informace o komunitě s cílem
porozumět problému komunity (Kinkor, 2003).
Této etapě též odpovídá etapa, kterou Navrátil (2001) nazývá monitoring. Je to
průběžné sledování lokality s cílem včasného odhalení problémů. Monitoring může
mít charakter sběru a vyhodnocování informací, které shromažďují instituce činné
v lokalitě. V případě potřeby mohou komunitní střediska navrhovat a vykonávat různá
zjištění, která napomohou při analýze problémového jevu.
40
2. Etapa kvalifikace a kvantifikace sociálního problému
Je potřebné zjistit dominantní, prioritní sociální problém z hlediska občanů komunity
a celé společnosti. Analyzovat příčiny a důsledky, tendence vývoje sociálního jevu,
hledat souvislosti. Dále se definuje rozsah sociálního problému, finanční, technické,
personální zdroje řešení sociálního problému, a to v rámci komunity i mimo ní (ze
státních, nestátních a jiných zdrojů).
Levická (2002) označuje tuto etapu jako diagnostickou, ve které sociální pracovník
usiluje o stanovení hlavního problému komunity a odhalení příčin tohoto problému.
V podstatě se využívají shodné metodické postupy jako při diagnostikovaní problémů
jednotlivce, či skupiny. Rozdíl spočívá v množství sesbíraných údajů a v náročnosti
jejich správného roztřídění, analyzování a odhalování kauzálních atribucí. Na vzniku
a rozvoji sociálních těžkostí komunity se podílí velké množství faktorů a pro jejich
správnou identifikaci a pro porozumění těmto problémům se jeví optimální spolupráce
už po dobu této etapy s akceptovanými členy komunity.
Navrátil (2001) tuto etapu nazývá výzkum a analýza. Když se v průběhu monitoringu
začíná projevovat nezralost, je potřebné na její hlubší pochopení využít výzkum.
Kromě sociologických a psychologických výzkumných technik je dobrým zdrojem
cenných informací tzv. expertní rozhovor.
3. Etapa navrhovaní projektů sociálních opatření (např. nápravných, terapeutických)
Navrhované opatření, rozsah a metody jejich realizace jsou konzultovány
a analyzovány v komunitě, důležitá je účast členů komunity (Levická, 2002).
Z pohledu participace členů komunity na přípravě a realizaci sociálních opatření je
možné rozlišit:
projekty a opatření, realizovatelné v rámci vzájemné pomoci obyvatel při jejich
dobré vůli a ochotě,
projekty a opatření, které je potřebné zabezpečit v plánu rozpočtu komunity nebo
přes nadřazený orgán nebo finanční prostředky získat z jiných zdrojů,
projekty a opatření, které slouží obyvatelům většího územního celku (regionu),
které se komunita nesnaží realizovat sama, nebo dokonce představa jejich realizace
vyvolává u členů komunity negativní stanoviska (Novotná, Schimmerlingová,
1992, In Pavelová, Tvrdoň, 2006).
V této etapě je vytvořen společný plán, který obsahuje:
vytyčené hlavní cíle,
zvolené pracovní postupy,
určené hlavní zdroje (finanční i personální),
stanovený kalendář – tedy plán práce rozvrhnutý do konkrétních termínů, se
specifickým důrazem na kontrolu klíčových momentů projektu,
zodpovědné osoby,
strategii v případě nepředvídaných událostí apod. (Levická, 2002).
U Navrátila (2001) se setkáváme s pojmenováním této etapy jako projektování. Podle
informací o problému, stavu komunity a širšího legislativního a sociálno-
41
ekonomického rámce komunitní pracovník navrhuje projekt, jehož cílem má být
odstranění nebo zmírnění problému. V projektu komunitní pracovník identifikuje
problémy lokality, cíle projektu, zdroje, které budou při jeho realizaci využity,
konkretizuje realizační vykonávací plán.
Projekt by měl být posuzovaný (oponovaný, minimálně připomínkovaný)
a odsouhlasený.
Vzhledem k délce trvání rozeznáváme projekty: krátkodobé, střednědobé
a dlouhodobé.
Projektování je osobní dovednost důležitá pro sociální práci s komunitou, či
v komunitě.
4. Etapa realizace sociálních opatření
Je velmi náročná pro sociálního pracovníka, pro tým spolupracujících odborníků, ale
i pro samotné členy komunity. Úlohou sociálního pracovníka je koordinovat
spolupráci komunity a jejich členů s realizátorem, který sociální opatření realizuje,
případně spolupráci zabezpečuje jako hlavní organizátor (podle rozsahu sociálních
opatření). Vnímá (zjišťuje, měří) aktuální efekt sociálních opatření, zjišťuje, definuje
a navrhuje opatření na řešení možných problémů. V rámci styku s komunitou poznává
též další sociální problémy, které byly doposud skryty (Pavelová, Tvrdoň, 2006).
Podle Levické (2002) realizovat projekt začínáme okamžitě po jeho přijetí v komunitě
a vytyčení postupů na dosažení cílů.
Tato etapa má několik důležitých úseků:
využití existujících komunitních zdrojů – především služeb při odstraňovaní
sociálních problémů komunity,
získání podpory mimo zdroje komunity,
informace o dosažených úspěších.
Významnou součástí čtvrté etapy je pravidelná a dostatečně přístupná informovanost
členů komunity o práci na projektu, o dosahovaných úspěších, ale též o problémech
a komplikacích, které při realizaci projektu mohou nastat. Největším nepřítelem není
částečný neúspěch, ale nedostatek informací (Levická, 2002).
Navrátil (2001) nazývá tuto etapu implementací. Jde tu o vlastní činnost. Komunitní
pracovník podporuje spolupráci všech subjektů.
Součástí etapy realizace (projektu) jsou často korekce (cílů, metod, postupů,
financování apod.), které je potřebné udělat právě kvůli některým doposud skrytým
problémům, které vyšli najevo až v této fázi. Je lepší korigovat nesprávné rozhodnutí
dříve než později, protože jinak přinesou víc škody než užitku.
5. Etapa vyhodnocení
Je etapou posouzení efektivnosti realizovaného projektu ze třech hledisek:
z hlediska zlepšení sociální situace v komunitě,
z hlediska vyšší úrovně soběstačnosti komunity,
42
z hlediska efektivnosti vynaložených finančních prostředků (Pavelová, Tvrdoň
2006).
Na vyhodnocení se mají podílet členové komunity, sociální pracovník, experti,
regionální a rezortní státní orgán, případně nestátní subjekty, do působnosti kterých
komunita a její sociální problém spadá. Zaměřit by se měli na dva fenomény:
na zjištění sociálních a ekonomických zlepšení, ke kterým dochází nebo už během
sociální práce s komunitou došlo,
na zjištění, zda lidé, kteří se aktivně zúčastnili procesu úpravy poměrů a realizace
projektu, zlepšili svoje schopnosti a znalosti, aby rozpoznali a řešili svoje problémy
v rámci obce (Pavelová, Tvrdoň, 2006).
Tuto etapu Navrátil (2001) nazývá hodnocení (hodnotící výzkum), které má přinést
informace o efektivitě daného programu. Při hodnocení se mohou použít metody
naznačené ve výzkumné fázi.
Součástí etapy vyhodnocení je evaluace metod a postupů, jejich ověřením
a opodstatněním v práci získáváme důležité informace k dalším projektům.
6.4. MODELY KOMUNITNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE
Komunitní sociální práce reprezentuje velmi širokou paletu rozmanitých perspektiv,
strategií, modelů a technik. Mnozí autoři se snaží do této rozmanitosti vnést systém,
což, samozřejmě, není jednoduché. I navzdory složitému zařazení do systému je to
důležité pro praktické využití a správné postupy v komunitní sociální práci (Pavelová
a kol., 2013).
Se zajímavým pojetím komunitní práce přichází Popple (1995). Podle něj se jednotlivé
modely komunitní práce vyvíjely nekoordinovaně, tak, jak bylo třeba přistupovat k
určitým těžkostem, nebo jak byly aplikovány jednotlivé teoretické přístupy. Modely
nejsou podle něj jednoznačně oddělené, spíše se vzájemně překrývají. Využívání
modelů je podle jeho názoru důležitou metodou kategorizace centrálních přístupů
komunitní sociální práce (Pavelová a kol., 2013).
Modely komunitní sociální práce
komunitní péče,
rozvoj komunitních organizací,
komunitní rozvoj,
sociální/komunitní plánování,
komunitní vzdělávání,
komunitní akce,
feministická komunitní práce,
antirasistická komunitní práce (Popple, 1995).
43
Shrnutí
V této kapitole byla pozornost věnovaná sociální práci s komunitou. Nejprve jsme
definovali pojem komunita a rozdělili komunity z hlediska sociálních vazeb mezi
členy, z hlediska geneze jejich vývoje, z hlediska jejich cíle. Potom jsme popsali pět
etap práce se skupinou – etapa získávání informací, etapa kvalifikace a kvantifikace
sociálního problému, etapa navrhování projektů sociálních opatření (např. nápravných,
terapeutických), etapa realizace sociálních opatření a etapa vyhodnocení.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Vysvětlete rozdíl mezi komunitní prací a komunitní sociální prací.
2. Popište etapy práce s komunitou.
3. Myslíte, že by se ve Vašem okolí dala využit komunitní práce? Vysvětlete jak
a připravte návrh práce s komunitou.
Doporučená literatura
KINKOR, M. Komunitní práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální
práce. Praha: Portál, 2003, s. 253–269. ISBN 80-7178-548-2.
PAVELOVÁ, Ľ. a kol. Komunitná sociálna práca. Sociálna práca v komunite.
Bratislava: IRIS, 2013. 249 s. ISBN 978-80-89238-79-8.
PAVELOVÁ, Ľ., TVRDOŇ, M. Komunitná sociálna práca. Nitra: Fakulta sociálnych
vied a zdravotníctva UKF, 2006. 175 s. ISBN 80-8050-983-2.
NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. 166 s.
ISBN 80-903070-0-0.
ŽIAKOVÁ, E. a kol. Sociálna práca – Teoretické východiská a praktické kontexty.
Košice: FF UPJŠ, 2011. 283 s.
Σ
44
7. SOCIÁLNÍ TERAPIE, SOCIÁLNÍ
REHABILITACE A SOCIÁLNÍ PREVENCE
Cíl:
Tato kapitola se zabývá vymezením pojmů sociální terapie, sociální rehabilitace
a sociální prevence.
Klíčová slova:
sociální terapie, sociální rehabilitace, sociální prevence
Průvodce studiem:
Tato kapitola není pro studenta náročná, protože přináší definice pojmů, které jsou
studentovi známé i ze studia jiných předmětů.
7.1. SOCIÁLNÍ TERAPIE
Podle Mátela (2013) se v odborné literatuře s výrazem sociální terapie můžeme setkat
ve více významech. Důležité je přitom rozlišení původního profesního kontextu, ve
kterém je daný výraz používaný a vysvětlovaný:
Původní kontext terapeutický, kde přidanou hodnotou je oblast „sociální“,
příznačný je pro medicínu, psychiatrii nebo psychologii. Sociální terapie je
profesionální intervence zaměřená na podporu klientových významných blízkých
osob. Rozhodující činitele vidí v sociální podpoře. Její významnými prvky jsou
emocionální podpora, poskytování informací a praktická přímá pomoc (Matoušek,
2008).
Původní sociálny kontext, příznačný pro sociální pedagogiku a sociální práci, kde
přidanou hodnotou je rozměr terapeutický. Marie Krakešová (1946, In Mátel, 2013)
používala výraz „sociální terapie“ v souvislosti s důrazem na psychosociální přístup
v případové sociální práci. V souvislosti s kompetencemi sociálních pracovníků,
předpokladem pro terapeutický rozměr intervence by měl být specializovaný
akreditovaný výcvik ( pokud není je součástí pregraduálního studia), např. sociálně-
psychologický výcvik, psychoterapeutický výcvik, výcvik PCA, behaviorální, resp.
kognitivně-behaviorální výcvik apod., aby tak sociální pracovníci dokázali
využívat různorodé terapeutické metody a techniky ve své profesionální praxi.
45
Sociální terapií v sociální práci rozumíme psycho-sociálně orientovanou intervenci
sociálního pracovníka s využitím různorodých terapeutických metod a technik,
integrální součástí je vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem (Mátel, 2013).
Sociální terapie je svojí podstatou sociálně-výchovným působením na klienta s cílem
dosáhnut nápravu (sanaci) poměrů v osobním životě klienta. Sanace se realizuje
prostřednictvím konkrétní formy sociální pomoci.
Sociální terapie je proces, který je založen na dynamické interakci mezi klientem
a sociálním pracovníkem. V tomto procese jde o vědomé úsilí, o formování názorů,
přesvědčení, postojů, citů a jednání klienta.
Úlohou sociálního pracovníka je mobilizovat individuální zdroje v klientovi
samotném, stejně jako i potenciální zdroje v klientově bezprostředním okolí, cíleně
vytvářet možnosti pro získání nových, především pozitivních zážitků klienta (Levická,
2002).
Socioterapie je terapie sociálních vztahů. Jejím cílem je zvýšit kvalitu života
jednotlivce, zmobilizovat jeho vnitřní sily a potenciál jeho sociálních vztahů směrem
ke zmírnění napětí v jednotlivcovi a v jeho sociálním systému (Mátel, 2013).
Z hlediska sociální práce můžeme socioterapii chápat jako psycho-sociální intervenci
orientovanou na obnovení, posilnění a terapii sociálních vztahů (Mátel, 2013).
7.2. SOCIÁLNÍ REHABILITACE
WHO v roce 1969 definovala rehabilitaci jako komplexní, koordinované využívání
medicínských, sociálních, výchovných a pracovních prostředků na výcvik nebo
procvičování jednotlivce do nejvyšší možné míry s cílem umožnit mu začlenění nebo
znovu začlenění do společnosti. Pod společenským začleněním rozumíme jeho aktivní
účast na pracovním procesu, vzdělávání nebo dalších aktivitách společenského
a veřejného života, ale též rozvoj kontaktů a aktivit v soukromém životě. Přičemž
v praxi rozeznáváme rozdíly mezi habilitací, kterou chápeme jako proces prvotního
začlenění jedince do společnosti (o habilitaci hovoříme zejména ve vztahu k dětem)
a rehabilitací, tedy novým, opětovným začleněním jedince do společnosti (Levická,
2002).
Podle Juhásové a kol. (2012) ucelenou rehabilitaci můžeme charakterizovat jako
souhrn aktivit multidisciplinárního charakteru, zaměřených na předcházení, zmírnění
nebo odstraňování nepříznivých důsledků postižení nebo oslabení jednotlivce zejména
ve prospěch jejich optimální socializace. Jde o vzájemně sladěný a návazný,
v plánovaném sledu nebo současně uskutečňovaný řád činností všech zúčastněných
odborníků. Ucelenou rehabilitaci tvoří čtyři složky: sociální, pracovní, pedagogická
a léčebná rehabilitace.
Léčebná rehabilitace však nepatří do kompetence sociálních pracovníků. Pedagogická
(resp. výchovná) rehabilitace se podle Jankovského (2012, In Juhásová, 2012) snaží
pomocí pedagogicko-psychologických prostředků o obnovení normálního vývoje
46
osobnosti, či o reedukaci. Při pracovní (resp. profesní rehabilitaci) jde o snahu pomoci
klientovi uplatnit se na trhu práce. Hlavně jde o opětovné zařazení klienta na trh práce.
Sociální rehabilitace je odborná činnost na podporu samostatnosti, nezávislosti
a soběstačnosti klienta rozvojem a nácvikem jeho zručností nebo aktivizováním jeho
schopností a posilňováním jeho návyků při sebeobsluze v péči o domácnost a při
základních sociálních aktivitách. Cílem sociální rehabilitace je zbavit osoby, hlavně
zdravotně znevýhodněné, přílišné závislosti na pomoci jiných osob.
Navzdory velké variabilitě, dané rozličnou skladbou klientely sociální práce, můžeme
najít u všech klientských skupin několik společných principů, které by měl sociální
pracovník v práci s klientem respektovat:
1. Orientace na potřeby klienta
Potřeby jsou interní normou klienta, kterou si jedinec vytváří postupně na základě
vlivu jeho prostředí, předcházejících životních zkušeností, vzdělání, dostupných
možností apod. Hierarchie potřeb, kterou si jedinec buduje v průběhu svého života,
bývá častokrát narušena, respektive bývá nenaplněna v důsledku životních situací,
následkem kterých se jedinec stává klientem sociální práce (Levická, 2002).
Sociální pracovník, který s klientem pracuje, by si měl být vědom následujících
skutečností:
významu potřeb všeobecně,
významu tzv. nemateriálních potřeb,
individuálního chápání a cítění potřeb klienta.
K základním potřebám, na které se zaměřuje sociální pracovník v procesu sociální
rehabilitace, patří:
jistota a bezpečí,
soukromí,
stabilita,
důvěra a sebedůvěra,
lidské kontakty,
komunikace (Levická, 2002).
2. Orientace na klienta jako individualitu
V této časti sociální praxe, ve které se sociální pracovník orientuje na přímé působení
na klienta, má k dispozici poměrně širokou škálu forem a metod pomoci. Tyto
mimoekonomické formy pomoci orientované především na oblast psychosociálního
fungování klienta plně umožňují realizaci požadavku individuálního přístupu ke
klientovi. Umožňují sociálnímu pracovníkovi, aby volil a preferoval ty formy práce
s klientem, které v optimální míře odráží potřeby, představy a požadavky klienta
(Levická, 2002).
3. Orientace na zachování suverenity klienta a podporování jeho kompetencí
Jen klient, který vnímá sám sebe jako jedince schopného dělat rozhodnutí, nést
zodpovědnost, plánovat změnu, bude schopný tuto změnu i dosáhnut. Takový klient
47
se stává v pravém smyslu partnerem sociálního pracovníka, je schopný přinášet nové
návrhy a řešení vlastní situace a realizovat vlastní očekávání.
Klient, vědomý si vlastní hodnoty a reálných možností, je schopný poznat a ujmout se
svých kompetencí. Stává se aktivním při prosazování svých oprávněných zájmů,
dokáže najít možné zdroje pomoci, a to jak v členech vlastní rodiny, tak i v širším
prostředí (Levická, 2002).
4. Orientace na image sociálního klienta
Z historického vývinu samotné profese vidíme, že jednotlivec, který potřebuje
některou z forem sociální pomoci, byl i v minulosti ve vědomí ostatních členů
společnosti vnímán velmi negativně, a to především jako lajdák, žebrák, kriminálník,
kripl, neschopný atd. (Levická, 2002).
Podle Levické (2002) se v současnosti i navzdory velkému počtu klientů pojem
„klient“ sociální práce neustále chápe negativisticky.
Je proto z hlediska individuálního prožívání a celkového zvládnutí sociálně-
problémové situace klienta nevyhnutelně potřebné působit i na vnímání image klienta
ve společnosti, ale též pracovat s klientem na sebepřijetí v roli klienta sociální práce.
Z hlediska časové organizace sociální rehabilitace můžeme hovořit o preventivní,
aktuální a následné rehabilitační péči.
Preventivní rehabilitační péče se zaměřuje na předcházení vzniku chyb nebo poruch
(např. ozdravné pobyty pro horníky, preventivní práce s mládeží, zdravý životný styl,
apod.)
Aktuální rehabilitační péče nastupuje bezprostředně po vzniku sociálně problémové
situace, s cílem odstranit, nebo zmírnit dopad této situace na klienta. Podle délky trvání
může být aktuální rehabilitační péče krátkodobá (několik dní) a dlouhodobá (několik
roků).
Následná rehabilitační péče je soubor služeb, navazujících na aktuální rehabilitační
péči. U některých klientů přerůstá do tzv. celoživotní péče.
Sociální rehabilitace zahrnuje opatření, která uzpůsobují jednotlivce pro život ve
společenském prostředí, pro kontakty s jinými lidmi. Jako taková je imanentní složkou
sociální práce.
Sociální rehabilitace se zaměřuje především na následující oblasti:
samostatnost, nezávislost na pomoci jiných (ovládání sebeobslužných prací,
domácích prací, schopnost používat dopravní prostředky, vybavovat si svoje osobní
záležitosti, nakupovat apod.),
dorozumívání se – kromě běžně hovorové řeči jde o zvládání různých druhů
náhradní komunikace (posunková řeč, systém MAKATON, počítače ...),
dobré společenské vystupování, orientované na budování pozitivního klientského
image,
oblast individuálních zájmů,
48
rodinný život – hospodaření, udržování bytu, výchova dětí, spolužití členů rodiny
včetně otázek sexuálního soužití manželů (Levická, 2002).
Formy sociální rehabilitace jsou závislé na věku a problému klienta. Součástí sociální
rehabilitace jsou i socio-terapeutické programy se zaměřením na posilnění sebedůvěry,
změnu postojů klienta, na oblast komunikace a asertivního jednání apod.
7.3. SOCIÁLNÍ PREVENCE
V teoretické rovině se pojmem prevence označují ty činnosti, jejichž cílem je zabránit
patologickým projevům v životě společnosti všeobecně
V širším slova smyslu můžeme pod pojmem prevence v sociální práci označit:
činnosti orientované na předcházení, zabránění vzniku problému,
činnosti následné, které se začínají s cílem nedovolit opakovaní problému,
činnosti zaměřené na snižování dopadů nežádoucího jednání (Levická. 2002).
Pojmové vymezení sociální prevence
Narůstající sociální problémy obyvatelů vyvolávají neustálou potřebu zkvalitnit
některé činnosti sociální práce. Jednou z možností jak se podílet na řešení těchto
problémů je naučit se těmto problémům předcházet, případně když už se objeví,
zabránit jejich dalšímu prohlubování nebo zamezit jejich opakování, a to důslednou
organizovanou a cílenou prevencí. Při řešení sociálních problémů můžeme hovořit
konkrétně o sociální prevenci (Schavel, Číšecký, Oláh, 2009).
Bubelíny (2001) pod pojmem sociální prevence rozumí vytváření příznivých
společenských podmínek v oblasti ekonomické, sociální, kulturní, výchovně-
vzdělávací, v oblasti zaměstnanosti, podmínek na využití volného času, růstu životní
úrovně, duchovního rozvoje, humanizace a zkvalitňování způsobu života společnosti
jako celku, sociálních skupin, jako i pro socializaci a sociální integraci každého
jednotlivce. Cílem sociální prevence musí být sociálně přizpůsobivé chování, tedy
chování neslučující se s konáním protispolečenským.
Legislativní vymezení sociální prevence
V zákoně o sociálních službách č. 108/2006 jsou definované služby sociální prevence.
Cílem služeb sociální prevence je zabránit sociálnímu vyloučení u osob, které jsou jím
ohrožené. Sociální služby v této kategorii jsou zaměřeny na předcházení nebo řešení
velmi různorodých nepříznivých sociálních situací vedoucích k sociálnímu vyloučení
(Zákon o sociálních službách č. 108/2006). Uživateli služeb sociální prevence tak je
velmi široký okruh osob v nepříznivé sociální situaci, které řeší často velmi odlišné
životní situace a v nepříznivé situaci se mohly nebo mohou ocitnout z více různých
důvodů (např. v důsledku krizové sociální situace, životních návyků a způsobu života
vedoucího ke konfliktu se společností, v důsledku sociálních dopadů, které má život
v sociálně znevýhodňujícím prostředí, nebo tím, že uplatnění jejich práv
a oprávněných zájmů ohrozila nebo ohrožuje trestná činnost jiné fyzické osoby)
(Služby sociální prevence, 2017). Služby sociální prevence chrání jejich uživatele před
49
vznikem nepříznivé sociální situace nebo jim jí pomáhají překonat a chrání společnost
před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů (Zákon o sociálních službách
č. 108/2006).
Platná právní úprava zákona rozlišuje 18 druhů sociálních služeb spadajících do této
kategorie. Ze služeb sociální prevence jsou bezplatně poskytovány:
raná péče,
telefonická krizová pomoc,
tlumočnické služby,
krizová pomoc,
sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi,
sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,
terénní programy a
sociální služby v kontaktních centrech, nízkoprahových zařízeních pro děti
a mládež a v intervenčních centrech (Zákon o sociálních službách č. 108/2006).
Dalších sedm služeb sociální prevence je poskytováno bezplatně s výjimkou stravy
nebo stravy a ubytování, které u těchto služeb hradí uživatel služby. Jedná se o:
azylové domy (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
domy na půl cesty (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
terapeutické komunity (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím
zajištění),
služby následné péče (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
nízkoprahová denní centra (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
sociálně terapeutické dílny (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění) a
sociální rehabilitace (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění)
(Zákon o sociálních službách č. 108/2006).
Úrovně prevence
Matoušek (2008) rozlišuje prevenci primární, sekundární a terciární.
Primární prevence je podle něho cílená na celou populaci (tzv. nespecifická) nebo na
určitou cílovou skupinu (specifická) v čase, kdy se očekávaný problém této skupiny
ještě neprojevil.
Sekundární prevence (někdy označovaná také jako indikovaná) má jako cílovou
skupinu osoby se zvýšeným rizikem sociálního selhání, případně osoby, u kterých už
k selhávání dochází, ale jeho míra se ještě nedá indikovat.
Terciární prevence by se měla realizovat u osob, u kterých už k sociálnímu selhání
došlo.
Tyto výše vzpomínané tři základní úrovně prevence jsou všeobecně známé. Podle
Schavela, Číšeckého, Oláha (2009) někteří autoři se přiklánějí k novějšímu
pojmenování jednotlivých úrovní:
univerzální – zaměřena na celou populaci všeobecně jako i na specifické
podskupiny,
50
selektivní – zaměřená na podskupiny v podmínkách vysokého rizika,
indikovaná – zaměřená na jednotlivce, kteří projevují specifické znaky
a symptomy, např. prevence sociálně-patologických jevů.
Cíle, determinanty a funkce prevence
Jednotlivé cíle prevence jsou formulovány v závislosti na problému, poruchách nebo
jevu, kterým se prevence zabývá, od úrovně, ve které se prevence realizuje (primární,
sekundární, terciární), od samotných nositelů preventivních aktivit a případně
i subjektů, které se na realizaci aktivit taktéž podílí. Základním cílem, a to je společné
pro všechny úrovně prevence, je předcházet, zamezit nebo minimalizovat
prezentované problémy, poruchy nebo jevy (Schavel, Číšecký, Oláh, 2009).
Mezi determinanty, které ovlivňují cíle prevence, řadíme:
legislativní rámec uplatňování prevence,
formulování obsahu preventivních aktivit,
institucionální zázemí,
zapojení médií, využívání informačních technologií,
mezisektorová spolupráce,
odborný potenciál, vědomosti a dovednosti nositelů preventivních aktivit,
síťování místních, regionálních a národních, případně mezinárodních institucí,
využití jejich odborného potenciálu a vlastních zkušeností (Schavel, Číšecký, Oláh,
2009).
Uvedené determinanty ovlivňují i samotné funkce prevence. Ty by měly být
podporované shora, ale zároveň vycházet z potřeb, které signalizují odborníci nebo
subjekty. Patří mezi ně zejména:
depistáž, plánování a projektování v rámci preventivních aktivit, jejich evaluace,
příprava a vzdělávání nositelů prevence prostřednictvím specializovaných
programů formou tréninků a výcviků, ale i prostřednictvím poskytování
informačních materiálů,
podpora, pomoc a poradenství pro instituce, které se podílí na realizaci
preventivních aktivit,
definování priorit, identifikování základních okruhů problémů,
dokumentování aktivit v oblasti prevence, přehled o realizaci aktivit na místní,
regionální i národní úrovni,
péče o odborný růst a vzdělávání nositelů preventivních aktivit – realizátorů
(Schavel, Číšecký, Oláh, 2009).
U Levické (2002) se setkáváme s trošku odlišným vymezením základních funkcí
prevence:
Obnova – sociální práce se orientuje na eliminaci těch faktorů v procesu interakce,
které vedou k narušení vztahů. Cílem je navrácení nejvyššího stupně společenského
fungování. Uplatňují se tu metody rehabilitační a kurativní.
Zajištění zdrojů – jde především o zdroje, kterými disponuje sám jedinec. Tyto
zdroje leží v intelektuální, emocionální a duchovní složce osobnosti člověka.
Hlavním nástrojem rozvoje těchto lidských rozměrů je výchova.
51
Náprava – v případě, že dojde k odchylce od akceptovaných sociálních norem,
vyvíjí sociální práce aktivity směřující k nápravě. Rozdíl mezi obnovou a nápravou
spočívá v tom, že obnova nastupuje ještě předtím, než došlo ze strany jedince
k poruchám chování.
Shrnutí
Sociální terapie je proces, který je založen na dynamické interakci mezi klientem
a sociálním pracovníkem. V tomto procesu jde o vědomé úsilí, o formování názorů,
přesvědčení, postojů, citů a jednání klientů. Sociální rehabilitace je odborná činnost
na podporu samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti klienta rozvojem a nácvikem
jeho zručností nebo aktivizováním jeho schopností a posilňováním jeho návyků při
sebeobsluze v péči o domácnost a při základních sociálních aktivitách. Sociální
prevence je činnost zaměřená na předcházení a zabraňování příčin vzniku,
prohlubování nebo opakování sociálně-patologických jevů.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Vysvětlete pojem sociální terapie.
2. Co je cílem sociální rehabilitace?
3. Kde všade se sociální pracovník může setkat s prevencí v praxi?
4. Vyjmenujte a popište jednotlivé úrovně prevence.
Doporučená literatura
LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-
38-3.
MÁTEL, A. Metódy a prístupy v sociálnej práci. Nitra: Fakulta sociálnych vied
a zdravotníctva UKF, 2013. 242 s.
MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-
7367-368-0.
SCHAVEL, M., ČÍŠECKÝ, F., OLÁH, M. Sociálna prevencia. Bratislava: VŠZaSP
sv. Alžbety, 2009. 138 s. ISBN 978-80-89271-22-1.
Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách [online]. [cit. 2016–02–18]. Dostupné z:
˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=108~2F2006&par
t=&name=&rpp=15
Σ
52
8. SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ
Cíl:
Cílem této kapitoly je blíže charakterizovat sociální poradenství jako jednu z metod
řešení sociálních problémů klientů. Sociální poradenství je klíčovým nástrojem
v činnostech sociálních pracovníků.
Klíčová slova:
základní sociální poradenství, odborné sociální poradenství, poradce
Průvodce studiem:
Tato kapitola neklade vysoké nároky na studenta, protože jsou v ní prezentovány
základní informace vztahující se k sociálnímu poradenství.
Sociální práce se zabývá řešením problémů. Jednou z metod při řešení sociálních
problémů klientů je právě sociální poradenství. Mohli bychom říci, že sociální
poradenství je zároveň klíčovým nástrojem v činnostech sociálních pracovníků, bez
poradenství je práce s klientem téměř nemožná. V této souvislosti je potřebné
zdůraznit, že pojem sociální poradenství, jako i jeho praktické uplatnění, není možné
vymezit bez poznání všeobecných poradenských přístupů a jednotlivých
poradenských systémů, které jsou zatím ve Slovenské a České republice známé
a v praxi se dlouhodobě uplatňují. Je jen přirozené, že sociální poradenství musí čerpat
z těchto zdrojů, hledat společná východiska a přístup při řešení poradenských
problémů klienta (Schavel, Oláh, 2012).
8.1. CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY PORADENSTVÍ
Koščo (1980) uvádí klasifikaci charakteristických znaků poradenství, ze kterých
každý zároveň, a to je zajímavé, platí, podle Schavela a Oláha (2012), i pro sociální
práci jako obor:
Interdisciplinární a komplexní charakter – na řešení úloh teorie a praxe poradenství
se podílí více vědných disciplín a odborníků (psychologie, pedagogika, ekonomie,
sociologie, filozofie, medicína, právo atd.). Efektivita samotné poradenské práce
potom závisí na účinném využití příslušných poznatků a jejich začlenění do teorie
a praxe.
53
Multisférový a multikonzumní charakter – řeší a slaďuje zájmy a potřeby širokého
spektra uživatelů a vzhledem na to i vytváření sítě poradenských služeb. Je
nástrojem zefektivňování sociálních procesů v rámci rodiny, různých institucí
a rezortů, jako jsou například rezort práce, sociálních věcí a rodiny, zdravotnictví,
školství apod.
Profesionální charakter – poradenství je vykonávané na profesionálním základě
teoreticky i prakticky připravovanými odborníky a pro velký počet pracovníků je
hlavním zaměřením. Profesionalizovaný charakter poradenství vyjadřuje kvalitu
úrovně poskytovaných poradenských služeb, i když nelze zásadně tvrdit, že jen
profesionál může byť dobrým poradcem. V každém případě však charakter samotné
profesionalizace předpokládá uplatnění profesionálních poradců, jednotlivců
s požadovanými teoretickými vědomostmi a praktickými dovednostmi. Samotná
profesionalizace na některých úrovních předpokládá přípravu špičkových
odborníků.
Institucionalizovaný charakter – organizuje a vykonává se ve státních i nestátních
institucích, poradnách, stacionářích a střediscích, které svoji odbornou činnost
vykonávají na základě příslušného povolení
Procesuální, biodromální charakter – teda ne charakter jednorázový, epizodický.
Poradenství slouží člověku ve všech etapách životní cesty, hlavně v jejich
náročných a krizových situacích.
Edukativně-formativní charakter – samo o sobě je poradenství součástí výchovy
v širším smyslu slova, vnímáme ho jako každé působení na osobnost člověka za
účelem jeho socializace a komplexního rozvoje osobnosti. Je nejenom nástrojem
konkrétní pomoci, ale i prostředkem celkového osobnostního rozvoje. Rozvíjející
charakter je formulovaný tendencí pomáhat jednotlivcům v morálním vývoji, při
efektivním seberozvoji, seberegulaci, samostatném rozhodovaní a zintenzivňovaní
hledání možných variant optimálního řešení.
Personální charakter – cílem poradenství je člověk ve své celistvosti, i když tento
účel dosahuje korekcí a působením na jednotlivé složky osobnosti, konkrétně
situace, plány apod.
Vnitřní diferenciace – v rámci poradenství se konstituje více specializací, které se
organizují podle problémových okruhů, typů činností a institucí, ve kterých se
poradenské aktivity vykonávají, např. psychologické, sociální, pedagogické.
8.2. POJMOVÉ VYMEZENÍ SOCIÁLNÍHO PORADENSTVÍ
Strieženec (2001) sociální poradenství chápe jako profesionální odbornou činnost,
vykonávanou odborníkem a založenou na vztahu, podpoře, pomoci, rozvoji,
optimálním uplatnění klienta a jeho reálné orientace v životě. Sociální poradenství
slouží na odstranění, zmírnění negativních návyků nebo způsobů chování klienta
a jeho začlenění do společenského rámce, rodiny, pracovního kolektivu, komunity.
54
Sociální poradenstvo má svoji teoretickou bázi, opírá se zejména o zdroje z jiných
společensko-vědních disciplín, především z psychologie, sociologie, pedagogiky,
filozofie, medicíny, práva etiky, sociální práce.
Předmětem sociálního poradenství je podle Gaburu (2004) především širší oblast
mezilidských vztahů, růst a dozrávání jedince, způsob seberealizace, zvládnutí
sociálních rolí, řešení krizí a konfliktů bez psychopatologických rysů, hledání hodnot
a smyslu života klienta v různých sociálních situacích, zvyšování kvality života
a kvality sociálního prostředí.
Cílovou skupinou v sociálním poradenství jsou lidé, kteří jsou schopni za podpory
poradců samostatně zvládnout svoji životní situaci a převzít zodpovědnost za svoje
jednání a další fungování ve společnosti (Schavel, 2013).
8.3. LEGISLATIVNÍ VYMEZENÍ SOCIÁLNÍHO PORADENSTVÍ
Sociální poradenství je sociální služba, kterou řada jejích charakteristik odlišuje od
dalších dvou základních kategorií sociálních služeb (služby sociální péče a služby
sociální prevence). Sociální poradenství tak současně reprezentuje třetí samostatnou
základní kategorii sociálních služeb i sociální službu.
V zákoně o sociálních službách je proto sociální poradenství vymezeno odlišným
způsobem než další sociální služby. Důvodem odlišného právního vymezení
sociálního poradenství je také specifický vztah k dalším sociálním službám a dále i to,
že služba zahrnuje dvě základní oblasti s odlišným charakterem. Těmito dvěma
oblastmi jsou základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství (Sociální
poradenství, 2017).
Základní sociální poradenství
Při základním sociálním poradenství jsou osobám, jež jsou ohroženy nebo se ocitly
v nepříznivé sociální situaci, poskytovány informace, které přispívají k jejímu řešení
nebo pomáhají předejít jejímu vzniku. Základní sociální poradenství je činností při
poskytování sociálních služeb, která musí být zajištěna vždy při poskytování všech
dalších druhů sociálních služeb. Základní sociální poradenství tak poskytovatelé
sociálních služeb nenabízejí jako samostatnou sociální službu, ale je součástí všech
jimi zajišťovaných sociálních služeb (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách).
Z poradenských metod mohou sociální poradcové nejčastěji využívat:
kvalifikovanou informaci, poskytovat informace a poznatky, které by měly pomoci
klientovi orientovat se v problému a hledat přiměřená řešení, umožnit mu pochopit
souvislosti jeho situace, právní a sociální aspekty jeho problému, distribuci klienta,
pokud problém klienta nebo jeho řešení nespadá do profesionální kompetence
sociálního poradce, který vykonává základní sociální poradenství, poradce odešle
klienta poradcovi, který zabezpečuje vyšší stupeň sociálního poradenství, nebo do
jiné instituce kompetentní řešit klientův problém (zdravotnictví, soud, policie, atd.),
55
klarifikace problému, sociální poradce spolu s klientem objasňují různé aspekty
prezentovaného klientova problému, aby klientovi byl jasný základní rámec
problému, aby pochopil jeho příčiny a souvislosti a mohl se rozhodnout pro
optimální řešení,
ventilace klienta, poradce často vytváří pro klienta prostor, aby se mohl vypovídat,
zbavit se nahromaděných pocitů nejistoty, napětí strachu, úzkosti, umožňuje mu
hovořit o těžkostech a problémech bez obav ze zesměšnění, ignorování
a nepochopení,
povzbuzení klienta, poradce posilňuje povzbuzením a pochvalou také kroky klienta
nebo také jeho chování, které vede k úspěšnému řešení problému, klient si takovéto
chování zakomponuje do všeobecně používaného vzorce chování, který může být
prevencí recidivy problému,
doprovázení klienta, zejména v prvních etapách sociální poradenské práce některé
skupiny klientů vyžadují určitý typ vedení, postupné učení klienta elementárním
sociálním, hygienickým, samoobslužným činnostem, doprovázení klienta se
realizuje v jeho životním prostoru a má jen dočasný charakter, dokud si klient
a někdy i jeho okolí neosvojí potřebné návyky,
persuaze klienta, v některých situacích je potřebné, aby poradce dokázal přesvědčit
klienta o nevyhnutelnosti určitých kroků, postupů a motivoval ho k změně
(Schavel, 2013).
Sociální poradce by měl tyto poradenské metody práce s klientem zvládat v různých
prostředích, všade tam, kde se může sociální poradenství realizovat – sociální práce na
ulici, sociální práce v teritoriu klienta (rodina, klub, škola), ambulantní sociální práce,
semirezidenciální a rezidenciální sociální práce. Kromě všeobecných dovedností
poradenské práce by měl být sociální poradce orientován ve specificích poradenské
práce jeho pracovního zaměření (Schavel, 2013).
Odborné sociální poradenství
Odborné sociální poradenství poskytovatelé zajišťují již jako samostatnou sociální
službu. Při poskytování odborného sociálního poradenství se mohou poskytovatelé
této služby zaměřovat na široké množství nepříznivých sociálních situací, společensky
nežádoucích či rizikových jevů nebo skupin osob. Jednotliví poskytovatelé sociálních
služeb a jednotlivé poskytované sociální služby odborného sociálního poradenství se
přitom zpravidla zaměřují pouze na určitý okruh nepříznivých sociálních situací (např.
nepříznivý zdravotní stav, drogová závislost apod.) nebo určité skupiny osob (např.
senioři, děti se zdravotním postižením apod.) (Sociální poradenství, 2017).
Některé služby odborného sociálního poradenství se specializují výhradně na určité
specifické situace (např. domácí násilí, závislost na herních automatech) nebo jsou
poskytovány specifickým skupinám osob (cizinci v obtížné sociální situaci, osoby
HIV pozitivní, oběti obchodu s lidmi apod.). Odborné sociální poradenství se velice
často zaměřuje i na situace nebo na skupiny osob, na které se žádné další druhy
sociálních služeb nijak výrazněji nezaměřují (např. oběti trestných činů, osoby
56
opouštějící výkon trestu, pachatelé domácího násilí apod.) (Sociální poradenství,
2017).
Odborné sociální poradenství mohou poskytovat např. občanské poradny, manželské
a rodinné poradny, poradny pro seniory, poradny pro osoby se zdravotním postižením,
poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí apod. Odborné sociální poradenství
zahrnuje také sociální práci s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu
se společností (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách).
Při poskytování odborného sociálního poradenství jsou vždy vykonávány tyto základní
činnosti:
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
sociálně terapeutické činnosti a
pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních
záležitostí (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách)
Při poskytování sociální služby mohou být zajištěny i další činnosti. Organizace
poskytující odborné poradenství např. osobám se zdravotním postižením mohou svým
uživatelům umožnit zapůjčení tzv. kompenzačních pomůcek. Tyto pomůcky
uživatelům služby pomáhají zvládnout nepříznivou sociální situaci spojenou se
zdravotním postižením (půjčování těchto pomůcek ale není zákonem vyžadovanou
součástí této služby a týká se jen odborného sociálního poradenství pro určité skupiny
osob v nepříznivé sociální situaci (osoby se zdravotním postižením aj.). Službu lze
poskytovat terénní a ambulantní formou a jejím uživatelům je poskytována bezplatně
(Sociální poradenství, 2017).
Z poradenských metod na svém stupni intervence bude sociální poradce nejčastěji
využívat:
tréninky a nácviky s klientem, sociální poradce učí klienty určité sociální dovednosti
potřebné pro odstranění či minimalizování klientova problému (trénink efektivní
komunikace, trénink asertivního jednání, trénink konstruktivního řešení konfliktů,
trénink optimálního rozhodování atd.),
tréninky odstranění nevhodných návyků či změny určitých vzorců jednání, které
klientovi komplikují život, součástí tréninků je i nácvik relaxačních
a koncentračních technik,
modelování určitých situací ze života, které se klient s podporou sociálního poradce
učí postupně zvládat či efektivně řešit, klient spolu s poradcem vytvářejí optimální
scénáře fungování v určitých životních situacích,
systémovou práci s rodinou, individuální problémy mnohých klientů mají svoje
kauzální zakotvení v poruchovém fungovaní rodiny, ve které klient žije, a proto
odborný sociální poradce bude mnohé problémy klientů řešit v rodinném kontextu,
nebo bude pracovat s celou rodinou, tím se odstraňuje identifikace černé ovce či
poruchového člena, poradce získá komplexní obraz problému a do řešení je
zapojené celé rodinné společenství,
skupinové a komunitní poradenství v sociální oblasti ekonomičtěji využívá čas,
finance, efektivně pracuje se skupinovou dynamikou, využívá zkušenosti, poznatky
57
a vzájemné poradenství lidí, kteří mají podobné problémy, situace se lépe ilustruje
a modeluje, klient si může vybrat z více nástrojů (Schavel, 2013).
8.4. PORADCE
Co charakterizuje dobrého poradce
C. R. Rogers přišel s dobře ověřitelnou hypotézou o tom, co utváří dobrého poradce.
Hovoří, že poradce musí být otevřený a musí prokázat, že má pozitivní vztah k svým
klientům, a to bez jakýchkoliv podmínek. Přijímá klienty jako cenné osoby bez ohledu
na to, kým jsou, co říkají a co dělají. Kongruence (shoda) znamená, že poradce nemá
skrývat svoje pocity: jeho verbální i neverbální jednání si nesmí navzájem odporovat
a pro klienta musí byť úplně čitelné. Upřímnost poradců by měla být základem jeho
poctivosti, srdečnosti a nepřítomnosti jakékoliv přetvářky. Empatie poradce spočívá
v jeho schopnosti vcítit se do vztahů klientů a vidět svět jejich očima, i když sám
zůstává mimo (Hartl, 2003).
Co charakterizuje špatného poradce
V určitém smyslu je mnohem jednodušší vyjmenovat to, co brání dobrému
poradenství. J. W. Loughary a T. M. Ripley (Hartl, 2003) špatné poradce do 4 typů
podle toho, co říkají svým klientům:
Vy si myslíte, že máte problém! Jen si poslechněte, jaké problémy mám já.
Dovolte, abych vám poradil, co máte dělat.
Rozumím tomu, protože i já jsem měl takový problém.
O všechno se postarám a vyřeším to (Hartl, 2003).
Osobnost poradce
Osobnost poradce hraje v poradenském procesu velmi důležitou roli.
Poradce musí rozumět svým vlastním sociálním, ekonomickým a kulturním hodnotám
a být schopný oddělit svoje vlastní přání, potřeby a problémy od těch, které tíží klienty.
Poznat sám sebe znamená přesně rozlišit rozdíl mezi dvěma pohledy: bod, ve kterém
se nachází poradce, a kde druzí teprve začínají. Čím víc se oba pohledy překrývají, tím
méně účinná bývá poskytovaná pomoc. Aby k této situaci nedošlo, potřebuje poradce
neustále informace o vlastním vývoji. Znalost sebe samého není něco, čeho se dosáhne
jednou provždy, jde o proces, který se nikdy nezastaví, protože každý člověk se po
dobu života stále mění (Hartl, 2003).
Osobní rozvoj poradce
Osobní rozvoj poradce zahrnuje rostoucí sebeuvědomění, počet a rozsah dovedností,
sledování vlastní úspešnosti a rozvoje, využívání dovedností, které pomáhají rozvíjet
druhé, poskytování a přijímání opory prostřednictvím komunikace, učení se od
druhých. Zejména u poradců se uplatňuje zásada: Měním jiné a současně měním sebe
pod vlivem jiných a systému (Hartl, 2003).
58
Odbornost poradců
Aby si kvalifikovaný poradce počínal odborně a dosahoval úspěchy ve své práci, musí
mít solidní teoretické vzdělání a vědět, jak svoje teoretické poznatky uplatňovat
v praxi.
Odbornost v pomáhajících profesích souvisí s vírou klienta, že poradce zná odpovědi
na množství otázek, které klienta trápí, a má též informace, jak dané problémy zvládat.
Teoretická výuka budoucího poradce zahrnuje všeobecnou znalost psychologie
a hlavně znalost důležitých teorií osobnosti a strategie hlavních poradenských škol,
které z těchto teorii osobnosti vycházejí.
Praktická výuka poradců učí, jak vést poradenský proces od začátku až po ukončení,
které odborné techniky je možné v různých situacích používat.
Završená odbornost – staví na základech sociálního ovlivňování. Poradce musí být
schopný splnit, co slíbil, ať už jde o hmatatelný nebo nedomluvený kontrakt.
Odbornost není jen v chování, ale i ve výsledku, ke kterému jednání směřuje (Hartl,
2003).
Shrnutí
Sociální poradenství je profesionální odborná činnost, vykonávaná odborníkem
a založená na vztahu, podpoře, pomoci, rozvoji, optimálním uplatnění klienta a jeho
reálné orientace v životě. Rozlišujeme základní sociální poradenství a odborné sociální
poradenství. Při základním sociálním poradenství jsou osobám, jež jsou ohroženy nebo
se ocitly v nepříznivé sociální situaci, poskytovány informace, které přispívají k jejímu
řešení nebo pomáhají předejít jejímu vzniku. Odborné sociální poradenství
poskytovatelé zajišťují již jako samostatnou sociální službu. Při poskytování
odborného sociálního poradenství se mohou poskytovatelé této služby zaměřovat na
široké množství nepříznivých sociálních situací, společensky nežádoucích či
rizikových jevů nebo skupin osob.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Jaké je legislativní vymezení sociálního poradenství?
2. Jaké úrovně sociálního poradenství rozeznáváme? Uveďte, jaké jsou mezi nimi
rozdíly z hlediska využívaných metod a odbornosti poradců.
3. Vysvětlete pojem „završená odbornost“.
Doporučená literatura
HARTL, P. Poradenství. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce.
Praha: Portál, 2003, s. 83–118. ISBN 80-7178-548-2.
Σ
59
SCHAVEL, M. Sociálne poradenstvo. In: Mátel, A. a kol. Teórie a metódy sociálnej
práce I. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2013. s. 259–279. ISBN 978-80-971445-1-
7.
Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách [online]. [cit. 2016–02–18]. Dostupné z:
˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=108~2F2006&p
art=&name=&rpp=15>
60
9. SUPERVIZE
Cíl:
Cílem této kapitoly je přiblížit studentům supervizi. Kromě definování tohoto pojmu
je pozornost věnovaná i formám a cílům supervize, funkcím a zaměření supervize
a Balintovské skupiny.
Klíčová slova:
supervize, supervizor, individuální supervize, skupinová supervize, týmová supervize,
autovize, intervize
Průvodce studiem:
Tato kapitola neklade vysoké nároky na studium, protože se věnuje supervizi, která
doprovází studenta po dobu celého studia.
Supervize se stala v posledních letech přirozenou součástí zkvalitnění odborné
činnosti sociálních pracovníků. O supervizi se často hovoří jako metodě sociální práce,
jako o moderní metodě, která podporuje efektivní postupy a způsoby řešení sociálních
problémů klientů. Mohli bychom říci, že se více dotýká sociálních pracovníků, jako
nositelů pozitivní změny a je orientovaná či už na proces práce s klientem, vztahy mezi
klientem a sociálním pracovníkem, na obsah nebo v konečném důsledku i na
uspořádání jednotlivých systémů, které podporují kvalitu intervenčních postupů
v sociálních subjektech.
9.1. CO JE SUPERVIZE
Supervize je celoživotní forma učení zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností
a kompetencí supervidovaných, při které je důraz kladen na aktivizaci jejich vlastního
potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí. Z institucionálního hlediska je
supervize profesionálním postupem pozorování, reflexe profesní praxe
i postgraduálního vzdělávání (Koláčková, 2003).
Co se v supervizním procesu děje? Hawkins a Shohet (2004) popisují základní
supervizní situaci následovně: Jeden člověk (supervizant – pracovník, který je
supervidovaný) přináší druhému člověku (supervizorovi – odborníkovi, který
supervizi realizuje) příběh, obraz, pocity týkající se třetího člověka (klienta) a podává
61
selektivní, subjektivní zprávy o některých aspektech své práce. Supervizor obyčejně
klienta nezná.
Ve vzájemné spolupráci mezi supervizorem a supervizantem jde o společné hledání
řešení v atmosféře důvěry, o rozvíjení sebereflexe vedoucí k doposud
neuvědomovaným souvislostem, vztahům, pocitům a jejich odrazem v pracovní
činnosti. Supervidovaní však mohou být nejenom jednotlivci, ale i skupiny a týmy.
Jakmile dojde k propojení alespoň dvou osob (supervidovaného a superizora), stává se
jejich vzájemná interakce významným aspektem supervize. Supervizor
a supervidovaný tvoří malý, uzavřený systém. Proces supervize je uskutečňován
v kontextu vztahů. Pokud je funkční, je kooperativní, demokratický, otevřený,
vzájemný, respektující a „zúčastněný“ (Koláčková, 2003).
9.2. FORMY A CÍLE SUPERVIZE
Cíle supervize mohou být krátkodobé – např. získání několika elementárních
profesionálních dovedností, vytvoření základních podmínek pracovního týmu
k úspěšné práci, nebo dlouhodobé – např. formulace a monitoring plánů osobního
rozvoje pracovníků, harmonizace fungování celé organizace, zvyšování citlivosti
organizace na potřeby klientů (Koláčková, 2003).
Podle počtu supervidovaných i způsobu realizace je možné rozlišit individuální
a skupinovou supervizi.
Individuální supervize spočívá ve strukturovaném kontaktu s jedním pracovníkem.
Její úlohou je reflektovat a podpořit profesionální fungování pracovníka a jeho další
rozvoj. Má podobu plánovaných, časově vymezených schůzek s předem dohodnutým
programem. Supervizor a supervidovaný spolupracují na základě písemné supervizní
dohody, kterou si vytvoří při prvním kontaktu (Koláčková, 2003).
Struktura individuálního supervizního procesu zahrnuje:
supervizantovu reflexi minulého období a práce s klientem,
předložení problému (situace), který má být řešen,
poskytnutí prostoru k přemýšlení, sebereflexi a sebehodnocení supervizanta,
poskytování zpětné vazby ze strany supervizora,
nabídka a stimulace možností řešení,
zapojení supervizantovy tvořivosti a fantazie,
podpora rozhodnutí supervizanta o konkrétní strategi budoucí práce,
závěrečné oboustranné zhodnocení splnění objednávky (Koláčková, 2003).
Skupinová supervize je strukturovaný proces, který dává pracovníkům možnost
diskutovat ve skupině o své práci, o svých skutečných aktuálních pocitech a vztazích,
které prožívají při práci. Cílem je profesionální rozvoj jednotlivců v kontextu skupiny.
Skupinová supervize má podobu plánovaných, časově vymezených schůzek s předem
dohodnutým programem (Koláčková, 2003).
62
Skupinová supervize je výhodná proto, že se v ní objevuje bohatší materiál, vícero
aspektů životných a pracovních zkušeností, různé typy identifikace s poradcem
i klienty. Skupinová supervize minimalizuje přenosy a tendenci závislosti na
supervizorovi. Supervizant má v ní možnost učit se z úspěchů a chyb ostatních
účastníků (Gabura, 2009).
V týmové supervizi je klientem supervizora pracovní tým (sociálních pracovníků) bez
rozdílu pozice, potřeb, zdrojů a zodpovědnosti. Zaměřuje se především na činnost
týmu jako celku a jeho efektivitu (Koláčková, 2003).
Supervizor má v supervizní skupině vedoucí roli, takže plní následující úlohy:
Facilituje – ulehčuje komunikaci a podporuje práci na dohodnutých cílech, udržuje
rovnováhu v zapojení členů skupiny.
Moderuje – řídi skupinový rozhovor, kladení otázek, tematicky strukturuje debatu,
vede skupinový rozhovor k cíli.
Organizuje a kontroluje časový průběh skupinového supervizního sezení, jehož
struktura má být stabilní – má mít stejný rituál zahajování a zakončení, způsob
poskytování zpětné vazby apod.
Stará se o sycení potřeb účastníků – jde o vyvážené naplňování potřeby výkonu,
potřeby bezpečí, individuálního ocenění a podpory i potřeby zachování skupiny
(je potřebné zvládnout soutěživost a rivalitu, vztahy k autoritě apod.).
Poskytuje model – členové probírají supervizorův způsob poslouchání, intervence
zaměření pozornosti, zacházení s informacemi apod. proto je potřebné, aby
supervizor vědomě nabízel co nejširší škálu možných postupů a reakcí a všímal si,
jaké zrcadlo mu skupina ukazuje. To mu pomůže pochopit, které varianty reakcí je
potřebné rozšířit.
Umí zacházet s mocí – využívá svoji autoritu ve prospěch členů skupiny. Umí být
laskavým a citlivým profesionálem. Odlišuje svoji úzkost od úzkosti členů skupiny,
umí zacházet s nejistotou.
Stará se o sebe – pozná svoje hranice, hranice zodpovědnosti, chrání sám sebe před
syndromem vyhoření (Havrdová 1999, In Koláčková, 2003).
Pro vytvoření bezpečného stimulujícího prostředí zaměřeného na profesionální rozvoj
členů supervizní skupiny je potřebné, aby supervizor dodržoval některé zásady týkající
se těchto oblastí (Růžička, 2001, In Koláčková, 2003):
Podmínky – nepředvídané situace mohou být ohrožující, proto je účelné, když si
supervizor vytvoří hypotézu o jednotlivých členech skupiny („diagnózu“), na
základě které může anticipovat projevy a reakce členů a připravit si individuální
přístup ke každému členovi v kontextu skupiny.
Budování vztahu pracovní aliance – všeobecně platí, že základem vztahu je
akceptace, otevřenost a empatie, které jsou předpokladem důvěry a bezpečí
a vytvářejí půdu pro vznik pracovní aliance. Je jasné, že jde o aktivní a záměrné
úsilí obou dvou stran (supervizora a supervidovaných). Pro vytvoření bezpečného
prostředí je důležité rozumět tomu, co je pro koho bezpečné nebo nebezpečné. Je
potřebné dávat pozor na zranitelné struktury osobnosti, respektovat je a vést k tomu
63
i členy skupiny. Je potřebné důsledně rozlišovat interpretaci a popis chování.
Samozřejmým požadavkem je zachování mlčenlivosti.
Otevřenost – úcta a respekt, tolerance k rozličným názorům, možnost diskuse,
každý hovoří sám za sebe, snaha porozumět pocitům a jednání druhých.
Informovanost – je potřebné uspokojovat potřebu lidí být informován o tom, co se
bude dít a kdy (odkdy dokdy, termíny).
Zázemí – je potřebné nezapomínat i na základní potřeby (přestávky na jídlo, pití,
WC, teplo, světlo apod.).
Pravidla (psaná i nepsaná) – jsou podmínkou dobré práce ve skupině a vytvářejí
skupinovou kulturu a její styl práce. Skupinové normy musí splňovat dvě
podmínky: členové skupiny se musí na nich sjednotit a normy musí sloužit
skupinovému cíli.
Systematičnost – spolupráce na základě kontraktu so stanovenými cíli, je
dohodnutá, dlouhodobá, kontinuální spolupráce, např. součást celoživotního
vzdělávání nebo výcviku, způsob práce v organizaci.
Každý člen supervizní skupiny musí dostat možnost vyjádřit se k osobě supervizora,
k programu, k ostatním členům. Zároveň musí být připravený přijímat zpětnou vazbu
(pozitivní i negativní). Úlohou supervizora je zajistit všem členům dostatečný prostor
a příležitost k vyjádření (Koláčková, 2003).
Další formy supervize
Intervizi poskytuje kolega v podobné profesionální situaci formou podpory, ujištění,
připomínky, nápadu, nového pohledu na poradenskou situaci, či klientův problém.
Intervize je supervizním střetnutím bez supervizora (Mátel, 2013).
Autovize je proces sebereflexe pracovníka (supervizora). Pracovník (supervizor) sám
sebe klade užitečné otázky, na které hledá odpovědi. Všímá si svých postupů, pocitů
a tělesných reakcí při práci s klientem (supervidovaným), které písemně (nebo
s využitím videozáznamu) vyhodnocuje. Borders a Leddick (In Koláčková, 2003)
nabízí pro tento proces následující otázky:
Co jsem slyšel, že můj klient hovoří, a co jsem viděl, že dělá?
Co jsem si myslel a co jsem cítil při svém pozorování?
Jaké jsem měl alternativy, co říci a udělat v tomto momentě?
Jak jsem si mezi nimi vybral?
Jak jsem měl v úmyslu pokračovat se zvolenou možností reakce?
Co jsem skutečně udělal? (Koláčková, 2003).
9.3. FUNKCE SUPERVIZE
Kadushin a Harkness (2002) rozeznávají 3 základné funkce supervize v sociální práci:
1. Řídící funkce – bývá též označována jako administrativní, normativní nebo
manažerská funkce. Je zaměřena na usměrňování výkonu profesionální úlohy
sociálního pracovníka s přihlédnutím na dodržování právních a etických norem,
64
standardů kvality, na poslání a cíle organizace, i na dodržování náplně práce
konkrétních zaměstnanců.
V administrativní supervizi je primární problém zaměřen na správnou, efektivní
a vhodnou implementaci politiky a pracovních postupů pracoviště. Primárním
cílem je zajistit dodržování politiky a postupů agentury (Kadushin, Harkness,
2002).
2. Vzdělávací (formativní) funkce – by měla pro supervidovaného přinést využití
svých předpokladů, dovedností a schopností do efektivní práce s klientem a řešení
problémů, se kterými se ve své praxi setkává.
Vzdělávací funkce tedy pomáhá potvrzovat odborný status supervidovaného
a podporuje ho v dalším profesním rozvoji, učí ho reagovat na aktuální potřeby
klientů, organizace a společnosti.
Podle Hawkinsa a Shoheta (2004), vzdělávací funkce se týká především rozvoje
schopností, porozumění a dovedností supervidovaných, což se děje reflektováním
a rozebíráním práce supervidovaného.
3. Podporná (restorativní) funkce – se projevuje poskytováním opory
v emocionálních ohroženích supervidovaného, poskytováním odhodlání pro další
práci a poskytovaní naděje. Cílem supervize je potom snižovat subjektivně
pociťovanou zátěž vyvolanou profesionální činností, zvyšovat motivaci
a podporovat i úpravu pracovního prostředí.
Ve sledování podporné funkce supervize primárním problémem je pracovní morálka
a pracovní uspokojení. Primárním cílem je zvyšovat pracovní morálku a pracovní
uspokojení (Kadushin, Harkness, 2002).
Hawkins a Shohet (2004) upozorňují na to, že cílem této funkce supervize je
zabránit, aby pracovníci nebyli „přeplněni emocemi“, které se vyplavují působením
zoufalství, bolesti a roztříštěnosti klientů. Podceňování významu práce s těmito
emocemi vede k nižší výkonnosti pracovníků, kteří se buď začnou identifikovat se
svými klienty, nebo se začnou bránit další možnosti nechat na sebe klienta působit.
9.4. ZAMĚŘENÍ SUPERVIZE
Mátel, Oláh a Schavel (2011) zdůrazňují, že supervizor má několik možností, na co se
v procesu supervize může zaměřit. Centrem pozornosti může být obsahové
tematizované sezení, může ho zaujímat efektivnost intervence, vztah sociální
pracovník – klient nebo sociální pracovník – supervizor. Všechny výše uvedené
aspekty jsou důležité v různé fázi procesu práce s klientem, většina supervizorů v praxi
některý z těchto aspektů preferuje. A proto uvedení autoři rozlišují následující
zaměření supervize:
1. Reflexe obsahu sezení sociálního pracovníka s klientem. Při tomto zaměření
supervize je důležité, jak klient a sociální pracovník prezentují sebe, které obsahy
do sezení přináší klient a které sociální pracovník, které informace klient považuje
65
za nepodstatné (obrana) a které vytěsní sociální pracovník, či jsou reference velmi
všeobecné (klient i sociální pracovník se obávají jít do hloubky) a jak se obsah
tohoto sezení vztahuje na předcházející sezení. Jde tu o základní otázky poznání:
Jak to udělám (např. rozhovor s klientem, návštěva v domácnosti) Jak to dělají jiní,
co se můžeme od nich naučit? Co děláme nesprávně, resp. co bych mohl udělat
nesprávně? Jak bych to udělal lépe? Těmito otázkami je iniciovaná reflexe profesní
úlohy i profesního výkonu, jejich další vývoj a konsolidace.
2. Explorace procesu práce s klientem, strategie a intervence sociálního pracovníka.
V rámci tohoto zaměření supervizor orientuje svoji pozornost na to, co se vědomě
nebo nevědomě událo v procesu práce s klientem. Pro takto zaměřenou supervizi je
důležité, co se událo před sezením s klientem, jak sezení začalo, jaký mělo průběh
a jak skončilo, co se stalo po sezení, jaké intervence využil sociální pracovník
a v které fáze procesu je uplatnil, jaký byl cíl těchto intervencí a k čemu tyto
intervence vedly. Tento druh zaměření supervize je užitečný hlavně v případě, když
jsou intervence sociálního pracovníka málo efektivní a sociální pracovník má
objektivní problémy v práci s klientem.
3. Zaměření na vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem. Hlavním cílem tohoto
zaměření supervize je, aby sociální pracovník získal větší rozhled a porozuměl
dynamice vztahu mezi ním a klientem. Supervizor se zajímá o historii vztahu,
sociální pracovník referuje o tom, jak se s klientem setkal, proč si ho klient vybral,
čeho si poprvé všiml na klientovi.
9.5. BALINTOVSKÉ SKUPINY
Jejich zakladatelem je britský psychoanalytik maďarského původu Michael BALINT
(1896-1970).
Balintovské skupiny mají 5 etap, resp. fází:
1. Expozice (přednesení) případu – účastníci balintovských skupin si se sebou
přinesou nějaký kazuistický případ z profesní praxe, o kterém by mohli referovat.
Svoje případy účastníci stručně představí. Vedoucí nebo člen skupiny je může
stručně pojmenovat, sepsat je na flipchart, aby to viděla celá skupina. Potom se
hlasováním vybere ten, který chce, aby byl přednesen. Je možné hned začít
s případem, který některý z účastníků cítí jako složitý a komunikuje velkou nutnost
řešit ho. Vedoucí skupiny může navrhnout některé případy i odmítnout (pokud jsou
příliš všeobecné, případně jde o osobní problém). Protagonista, kterého případ byl
skupinou vybrán, blíže o něm referuje, hlavně o souvislostech, o kterých si myslí,
že by pomohly ostatním k porozumění případu. Neomezuje se na fakta, ale popisuje
průběh případu, neúspěchy intervencí a svoje pocity. Ostatní ho pozorně
poslouchají, do expozice nemohou zasahovat.
2. Otázky, doptávání se – účastníci mohou protagonistovi klást otázky směřující
k hlubšímu objasnění případu. Otázky by měly být věcné, ne manipulativní, aby
samotné nenabízely „správnou“ odpověď.
66
3. Fantazie – v této a následující etapě protagonista nemůže mluvit. Účastníci skupiny
volně vytvářejí asociace, fantazie o tom, o co podle nich v případu jde. Jde
o tvořivou fázi, ve které se zapojuje vícero smyslů. Fantazie začíná účastník
skupiny obyčejně formulací: „Mám takovou fantazii...“
4. Praktické náměty, doporučení – účastníci se vyjadřují k praktickým postupům,
které by oni sami zvolili, kdyby byli v pozici protagonisty. Využívají se přitom JÁ
výpovědi: „Kdybych byl na tvém místě...“ Svými náměty ukazují rozličné cesty
řešení, přitom však nesmí docházet k obviňování, znevažování či kritice
protagonisty.
5. Rekapitulace – protagonista dává skupině zpětnou vazbu. Vyjadřuje svoje postřehy
k tomu, co bolo vypověděno, co ho zaujalo, s čím souhlasí, s čím nesouhlasí. Jeho
úlohou není hodnotit skupinu, ale spíš ocenit nové pohledy, aha zážitky, vyjádřit,
zda se jeho očekávání formulovaná na začátku sezení naplnila. Nakonec vedoucí
skupiny protagonistovi a členům skupiny poděkuje (Koláčová, 2003).
Shrnutí
Supervize je celoživotní forma učení zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností
a kompetencí supervidovaných, při které je důraz kladen na aktivizaci jejich vlastního
potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí. Podle počtu supervidovaných i způsobu
realizace je možné rozlišit individuální a skupinovou supervizi. K dalším formám patří
intervize a autovize. Intervizi poskytuje kolega v podobné profesionální situaci formou
podpory, ujištění, připomínky a pod. Autovize je proces sebereflexe pracovníka
(supervizora).
Otázky a úkoly k procvičení
1. Charakterizujte pojem supervize.
2. Popište formy supervize a uveďte příklady problémů, které by se v jejich rámci
mohli řešit
3. Z jakých etap se skládá Balintovská skupina?
Doporučená literatura
HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál,
2004. 208 s. ISBN 80-7178-715-9.
KOLÁČKOVÁ, J. Supervize. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální
práce. Praha: Portál, 2003, s. 349–365. ISBN 80-7178-548-2.
Σ
67
10. SYSTÉMOVÉ PROJEKTY
Cíl:
Cílem této kapitoly je přiblížit studentovi problematiku systémových projektů.
Pozornost je věnována postoji sociálního pracovníka k systému, aktérem systémové
změny, definování problému, kontextem plánované změny a strategiím řešení.
Klíčová slova:
systémové projekty, makropraxe, aktéři systémové změny, strategie řešení
Průvodce studiem:
Tato kapitola se zabývá systémovými projekty, které patří do makropaxe sociální
práce. Klade vyšší nároky na studium.
Významné iniciativy v sociální oblasti jsou buď opřeny o silnou vizi jednoho člověka,
či malé skupiny lidí (potom jsou jejich nositeli obvykle nestátní organizace), nebo
vznikají z rozhodnutí státní správy či samosprávných orgánů.
Tyto orgány mohou reagovat na potřebu pociťovanou velkou částí občanů, kterou
např. indikují průzkumy veřejného mínění, nebo příslušný orgán státní správy (územní
samosprávy) může sociální problémy zjišťovat sám, navrhovat a realizovat opatření,
která je řeší nebo se mohou pokoušet předcházet vzniku určitých problémů.
10.1. SYSTÉMOVÉ PROJEKTY JAKO SOUČÁST MAKROPAXE
SOCIÁLNÍ PRÁCE
Do makropraxe jsou počítány komplexnější úrovně odborné praxe, přesahující práci
individuální a skupinovou. Jsou to obvykle:
řízení organizací,
kontaktní a koordinační práce s organizacemi,
projekty týkající se velkých místních společenstev,
navrhování, řízení a hodnocení systému sociálních služeb,
iniciativy ovlivňující místní, regionální a státní sociálnu politiku (Matoušek,
2003b).
Každý případ, se kterým se sociální pracovník střetává, má jak stránku osobní, tak
stránku skupinovou, komunitní i stránku systémovou.
68
10.2. POSTOJ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA K SYSTÉMU
Sociální pracovník je v našich podmínkách téměř vždy závislý buď na státu, nebo na
nestátním právním subjektu, který jeho činnost financuje. Státní organizace
poskytující sociální služby jsou součástí státní správy a prostředky čerpají z rozpočtu
příslušného ministerstva. Stejně tak nestátní organizace čerpají prostředky
z příslušných rezortních rozpočtů, příp. z rozpočtů obcí.
Organizace čerpající prostředky ze zdrojů nezávislých na státní správě a samosprávě
(z nadací, z mezinárodních programů) jsou závislé na grantové politice donorů.
I navzdory této závislosti by měl umět profesionál kriticky hodnotit systémový kontext
vlastní práce, začínající politikou nadnárodních organizací, přes politiku státních
orgánů až k politice orgánů s regionální či místní působností. Kritické hodnocení
vlastní organizace z hlediska zájmů zaměstnanců nedělá zaměstnancům problémy, ale
kritické hodnocení vlastní organizace jako systému reagujícího na potřeby klientů je
něco jiného – také zhodnocení si vyžaduje úplně jinou „optiku“, než jaká je optika
zaměstnance.
Výsledkem kritického hodnocení systémů nadřazených jednotlivé sociální službě
(jednotlivé organizaci) mohou být tyto závěry:
systém potřeb klienta vnímá jako oprávněnou a reaguje na ni nejlepším možným
způsobem,
systém potřeb klienta vnímá jako oprávněný, ale reaguje na ně způsobem pro
klienta nepříznivým,
systém potřeb klienta nevnímá jako oprávněný, a proto na ně nereaguje.
Při popisu interakce mezi profesionály a institucionálními systémy, ve kterých
profesionálové působí, je možné role aktérů dělit na ty, kteří služby poskytují a na ty,
kteří vznáší požadavky. Kabele (1993, In Matoušek, 2003b) v tomto duchu odlišuje
„stranu řešitelů problému“ a „stranu nárokovatelů“.
Nejpočetnější skupinu nárokovatelů tvoří zpravidla jednotlivci vystavení těžkostem,
které za daných okolností nemohou zvládnout na očekávané úrovni (tj. prvotní
řešitelé). Stranu řešitelů představují obvykle instituce legitimované politickou
potřebou nadindividuálních řešení problémů (služebnosti), které se avšak taktéž
přirozeně zajímají o svoji vlastní prosperitu. „Nelegitimní“ zájmy institucí
a „nekonečné množství“ nároků nárokovatelů, přenášejících na instituce
zodpovědnost, staví obě dvě strany do protichůdné pozice.
Takovéto dělení rolí má význam zejména v koncepční diskusi o principech sociální
politiky. Pro popis situace sociálního pracovníka se hodí málo, protože sociální
pracovník může být současně řešitelem problému – v případech, ve kterých má k řešení
vytvořené podmínky a má potřebné kompetence – i nárokovatelům – v případech, kdy
naráží na legislativní, organizační nebo jiné bariéry při pokusech efektivně řešit
problém jednotlivce nebo skupiny.
Knopf (1995, In Matoušek, 2003b) se pokusil o typologii postojů profesionálů
působících v pomáhajících profesích k byrokracii. Byrokracie je u něho míněna jako
69
instituce zaměstnávající profesionála, tak soustava dalších institucí, s kterými
profesionál přichází do styku.
Typologie postojů profesionálů působících v pomáhajících profesích:
Zaměstnanec typu bojovníka/válečníka systém neuznává, pokouší se s tím otevřeně
bojovat a skoro vždy prohrává.
Pomlouvač a stěžovatel jsou též odpůrci systému, podrobují kritice části systému
nebo jejich představitele; většinou přežívají v nižších pozicích, jsou jim
přidělovány méně významné úlohy a jejich výkon je ostře sledovaný.
Tanečník investuje do práce nevyhnutné minimum, pokud to jde, ignoruje pravidla
a standardní postupy.
Obranář je ustrašený, nesnáší konflikty, přizpůsobuje se nárokům.
Stroj je rozený byrokrat, drží se pravidel doslova a dělá mu dobře moc, kterou tím
získává nad ostatními; často bývá jmenován do vedoucích funkcí.
Kat/popravčí má mnoho nápadů, a pokud to jeho pozice umožňuje, dělá časté
změny a kvůli nim ruší programy a mění personál.
Když tuto typologii zevšeobecníme, uvidíme, že upozorňuje na dva druhy
nebezpečenství, která profesionálovi hrozí při střetu s byrokratickým systémem.
Prvním je rychlá rezignace a neefektivní ukřivděný postup a druhým jsou nereálná
očekávání rozsáhlých změn vynucovaných bezhlavou ofenzívou nebo nedomyšlenými
pokusy.
Knopf (In Matoušek, 2003b) taktéž poskytuje soubor doporučení, která bychom si měli
zachovat při konfrontaci s byrokratickými aparáty. Při realizaci systémové změny je
významné:
Dobře definovat vlastní potřebu a potřebu klienta, sestavit soubor alternatívních
postupů, zvolit ten nejlepší, pokusit se o jeho realizaci a zhodnotit výsledek.
Snažit se o změnu v těch záležitostech, při kterých je to nadějné, na ostatní
rezignovat.
Shromáždit o byrokratickém aparátu dostatek informací a poznat jeho strukturu.
K byrokratům se chovat jako ke klientům, nebo i oni jsou lidé se zvláštními
potřebami a mají emoce.
Pokud je to možné, pěstovat neformální kontakty s byrokracií, vytvářet si k nim
příležitost.
Pokud začala přímá válka s byrokracií, nepokračovat v ní, uzavírat příměří
a vyjednávat.
Najít si spojence mezi kolegy, společně s nimi hledat řešení a neupadat přitom do
neproduktivního omlouvání byrokratů.
Vyjasnit si pracovní smlouvu a vlastní očekávání od práce.
Starat se o vlastní profesionální rozvoj (vzdělávání, výcviky).
Neočekávat od byrokracie uznání hodnoty vlastní práce.
I ve vysokých pozicích si stále udržovat kontakt s klienty a díky tomu mít z první
ruky zprávy o potřebnosti a kvalitě poskytovaných služeb (Matoušek, 2003b).
70
10.3. AKTÉŘI SYSTÉMOVÉ ZMĚNY
Okruh lidí, kteří se musí angažovat v úspěšné systémové změně, je mnohem širší než
jednotlivec, případně skupina osob, které si jako první uvědomily problém a daly
podnět k změně. Účastníky procesu změny v sociálních makrosystémech je žádoucí
třídit podle jejich očekávání role v procesu změny následovně:
jednotlivec nebo skupina iniciující proces změny – tedy lidé, kteří si problém
uvědomili jako první a jsou přímo zainteresovaní na změně; k jejich realizaci
mohou mít předpoklady, ale též nemusí,
osoba nebo osoby řídící proces změny – tedy člověk nebo lidé, kteří koordinují
činnost jiných lidí a sledují řešení problému od první formulace až po konec,
skupina klientů – tedy lidí, u kterých se očekává, že ze systémové změny budou
bezprostředně profitovat; u větších projektů se dá očekávat mnohostranný zisk,
mezi profitujícími skupinami je potom žádoucí stanovit priority a označit skupinu,
která má mať primární zisk,
podporné skupiny – tedy formální nebo neformální skupiny, které mají též zájem
na tom, aby problém byl řešen, a mohou k jeho řešení přispět,
skupina s pravomocí nutnou k uskutečnění změny – může jít o státní úředníky,
volené zástupce nebo o lidi řídící neziskovou nestátní organizaci,
skupina realizující proces změny – tedy skupina plně zaměstnaná uskutečňováním
změny, obvykle patřící do nějaké organizace.
Tyto skupiny najdeme u většiny autorů ve všeobecné kategorii celého systému.
Nettingová a kol. (1993, In Matoušek, 2003b) ve svojí práci odlišují cílový a akční
systém.
Cílový systém je systém, který má být změněn, aby došlo k očekávanému výsledku
(např. způsob poskytování určité služby), nebo skupina, která má být ovlivněna.
Akční systém zahrnuje všechny předpokládané aktéry změny (jeho jádrem jsou ti, kteří
řídí proces řešení problému) (Matoušek, 2003b).
10.4. DEFINICE PROBLÉMU, JEHO ROZSAHU
A NALÉHAVOSTI
Prvním nutným krokem při definování problému je určení skupinové příslušnosti
problému. Jinými slovy – nejprve je potřebné zvážit, kdo problém nastolil a potom je
potřebné se zabývat tím, jak by tuto věc posuzovali jiné skupiny, o kterých se dá
předpokládat, že se jich týká. Přitom může vyjít najevo, že ne všechny skupiny,
kterých se problém týká, ho definují stejným způsobem. Dokonce se může ukázat, že
některé problémem dotknuté skupiny ani nemají reprezentaci, která by jejich hledisko
formulovala a konfrontovala ho s pohledy jiných. Příkladem skupin, které nemají
reprezentaci a nedokáží lobovat ve prospěch svých zájmů, jsou rodiny s nízkými
příjmy, lidé žijící bez domova, mladiství opouštějící po dlouhém pobytu ústavní
zařízení. Někdy problém identifikuje skupina, která k němu má geograficky
71
a politicky daleko, avšak skupiny, kterých se problém přímo týká, ho zatím takto
nepociťují.
Dalším krokem by mělo být získání věrohodných údajů dokumentujících rozsah
a vážnost problému. Oficiální statistiky takovéto údaje v některých případech
poskytují, jindy ne (např. počet Romů žijících na území ČR).
Pokud není v silách iniciátorů systémové změny uskutečnit průzkum na
reprezentativním vzorku populace, měli by se alespoň pokusit o empirickou sondu,
která by popsala typické podoby problému a kvalifikovaně se pokusila odhadnout jeho
rozsah a další vývoj. Jednou z možností, jak sociální problém popsat, je podat popis
situace skupiny lidí, která je v podstatných rysech porovnatelná s cílovou skupinou,
ale která daným problémem z nějakého jasně určitelného důvodu netrpí. Je možné
například porovnat osudy dvou skupin stejně nadaných romských dětí se stejným
rodinným zázemím, ze kterých jedno navštěvuje základní školu a druhé speciální
školu.
Průřezová data, zachycující stav problému v jednom okamžiku, nejsou skoro nikdy
dostačující základnou pro definici problému a pro zvážení efektivní strategie jeho
řešení. Dynamiku problému je možné popisovat podle starších výzkumů
realizovaných jinými subjekty, samozřejmě s kritickým přezkoumáním použitých
metod a z nich vyplývajících chyb. Data poskytující představu o problému a jeho
vývoji jsou nutná zejména pro posuzování rozsahu a naléhavosti problému. Bez
takovýchto údajů není možné zdůvodňovat, že problém je zralý na řešení. Věrohodné
údaje jsou nutnou podmínkou vstupu problému do soutěže o pozornost veřejnosti,
médií a politiků.
Samotná fakta získaná více nebo méně systematickým průzkumem, ale nestačí na to,
aby problém začal být považován za významný, nebo aby se stal v soutěži s jinými
problémy prioritou. Problém musí jednak vstoupit do širokého povědomí veřejnosti
(opakované prezentování v masmédiích) a navíc se k němu musí vyjadřovat osoby
vybavené neformální autoritou a osoby vybavené formální pravomocí nutnou k řešení
alespoň některých aspektů problému.
Definice problému by měla zahrnovat i popis celkového cíle, ke kterému plánovaná
změna směřuje. Celkový cíl by měl být objektivizovatelný. Pokud by vytyčeným cílem
projektu mělo být např. zlepšení kvality života klientů, bude těžké konstatovat, kdy
byl cíl dosažen. Pokud však bude kvalita života definovaná jako soubor jednoznačně
indikovatelných kritérií, případně měřitelných cílů nižší úrovně, potom bude možné
říci, či se vize systémové změny naplnila nebo ne (Matoušek, 2003b).
10.5. KONTEXTY PLÁNOVANÉ ZMĚNY
Jak bylo už naznačeno, historický vývoj problému je významným kontextem, jehož
znalost je nutnou podmínkou dobrého pochopení povahy problému. Jinak by definice
problému i z něj vycházející strategické rozhodnutí mohla být zbytečným opakováním
postupů, které se už v minulosti ukázali jako slepá ulička.
72
Odezvy na publikování problému ukáží, na jaké překážky bude realizace problému
narážet. Je pravděpodobné, že překážky, které budou řešitelé problému překonávat
v současnosti, jsou jen novými verzemi překážek, se kterými se střetli jejich
předchůdci, když problém identifikovali už v minulosti a pokusili se něco s ním dělat.
Dalším kontextem, který by měl být při přípravě systémového projektu zmapovaný,
jsou instituční vazby a kompetence.
Systémový projekt by měl počítat s platnou národní i mezinárodní legislativou.
V návrhu systémové změny je nutné na tyto právní normy odkázat, příp. klíčové
pasáže z nich citovat a komentovat. V mnohých případech je možné pro změnu
nepříznivé situace klienta, která bývá spojena s praxí a s platnou legislativou, použít
jako argument ustanovení mezinárodních právních norem.
U nás často používaným argumentem pro nutnost systémových změn jsou příklady
dobré praxe z jiných zemí. Avšak tyto země mají odlišné tradice, jiné zdroje
(ekonomické i neekonomické – např. dobrovolníci), jiný právní systém, jiné způsoby
vzdělávání personálu a kvalifikační předpoklady pro práci, v některých případech
i značné odlišnosti v klientele sociálních služeb. Praxe vyzkoušená v jiných zemích
proto nemůže být ničím víc než inspirací; věrné okopírování systému služeb, který
vznikl v odlišných podmínkách, se nemůže podařit.
Samozřejmostí by mělo být shromáždění informací o problému z vědeckých článků,
monografií a přehledových prací týkajících se řešeného problému nebo problémů
bezprostředně s ním souvisejících. Tyto informace je nutné kriticky zhodnotit, např.
expertní skupina zodpovědná za metodiku řešení zformuluje vlastní stanovisko
reagující na aktuální odbornou diskusi. Je totiž pravděpodobné, že při literární rešerši
budou nalezena rozdílná stanoviska odborných autorit, se kterými je lepší se vypořádat
před začátkem projektu. Výstupem kritického hodnocení odborné literatury by měla
být konzistentní teorie vysvětlující příčiny problému. Tato teorie potom bude využita
jako vodítko při řešení problému.
V neposlední řadě je žádoucí zmapovat ekonomické aspekty problému, který má být
systémově řešen. Když se podaří předkladatelům projektu dokázat, že navrhovaná
varianta je:
- levnější jako současný systém, přičemž kvalita předpokládané služby je vyšší nebo
stejná,
- stejně nákladný jako současný systém, ale kvalita služeb je výrazně vyšší,
potom naděje na akceptaci navrhovaného řešení stoupá. Kromě zlepšení situace
klientů je vždy potřebné zvažovat i efekt navrhované změny pro celý stát, resp. jiný
subjekt, který se na financování systému podílí (Matoušek, 2003b).
V ideálním případě by navrhovaná změna měla být jednak méně nákladná než
dosavadní systém, jednak by měla pro klienta vytvářet příznivější podmínky než jaké
má za současného stavu. Přesvědčivým argumentem může být také kalkulace nákladů,
které bude muset stát nebo nějaký jiný subjekt vynaložit, pokud se systémová změna
neuskuteční. Taktéž sám proces změny obvykle vyžaduje určité náklady, které by měl
73
tým zabezpečující změnu poznat předem a měl by poznat i zdroje, ze kterých budou
tyto náklady hrazeny.
Konečně je nutné podívat se na problém z perspektivy cílové skupiny. Cílová skupina
– tedy osoby, které ji věrohodně reprezentují – by měla prověřit záměry systémového
projektu a zhodnotit jeho přijatelnost. Není přitom nutné, aby cílová skupina od
začátku souhlasila s cíli i navrhovanými postupy, ale je nutné, aby s touto skupinou
bol veden dialog a aby stanoviska cílové skupiny byly v maximálně možné míře
respektovány (Matoušek, 2003b).
10.6. STRATEGIE ŘEŠENÍ
V zásadě jsou 3 možnosti:
První spočívá ve změně systému změnou zákona, resp. na něho navazujících
právních norem. Od tohoto postupu se očekává plošná změna v chování všech
poskytovatelů příslušných služeb. Změna legislativy je však zdlouhavý
a kontroverzní proces. Vysoká politika je diktována zejména stranickými zájmy.
Naděje na úspěch má tedy ten, kdo svůj záměr dokáže spojit se zájmy stran a najít
sympatizanty. Takzvaný lobbing, tedy ovlivňování zákonodárců mimo parlamentní
debaty, je v tomto případě nutností. Je žádoucí pokusit se už předem – např. podle
záznamu parlamentních debat a hlasovaní – vytipovat zákonodárce, kteří by mohli
systémovou změnu podpořit, a na druhé straně ty, u kterých je skoro jisté, že budou
proti ní, podobnou předpověď je možné udělat i s ohledem na zainteresované státní
i nestátní organizace.
Druhý postup bývá charakterizován jako cesta zdola nahoru. Žádoucí změna je
realizována nejprve v malém měřítku – např. v jedné organizaci – a potom je model
postupně rozšiřován do dalších organizací. Ani v tomto případě však nedojde
k šíření nového systému automaticky. Tu je taktéž potřebné dlouhodobě
a intenzivně ovlivňovat poskytovatele služeb prostřednictvím odborného tisku, na
půdě profesních organizací i při neformálních kontaktech s kolegy. Pokud se podaří
model rozšířit, je žádoucí udržovat užší kontakt s nositeli inovací; ale neuzavírat se
před komunikací s ostatními poskytovateli služeb stejné klientele.
Třetí strategie, nepochybně nejméně účinná, spočívá ve vytvoření ideálního modelu
jako koncepce, tedy jen „na papíře“ s předpokladem, že tento model bude
poskytovateli péče nebo správními orgány využit. U tohoto postupu hrozí, že
koncepce skončí v kancelářích příslušných úřadů nebo v archívech příslušných
zařízení.
Efektivní strategie by měla postupovat po vytyčených krocích k celkovému cíli. Každý
krok (etapa) může mít svoje cíle nižší úrovně, hlavní zodpovědnou osobu a časový
horizont, po dobu kterého mají být jednotlivé postupové cíle dosaženy.
Nettingová a kol. (1993, In Matoušek, 2003b) odlišují strategii systémové změny od
taktiky. Taktika charakterizuje každodenní způsoby jednání, strategie je vytyčením
všeobecného směru postupu. Taktika se zaobírá konkrétním využívaním dostupných
74
zdrojů – od lidského kapitálu (t j. všech zainteresovaných a zainteresovatelných lidí)
až po zdroje finanční a zdroje typu služeb. Taktika může mít tři formy:
Spolupráce – ta je vhodná tehdy, kdy cílová skupina a akční systém souhlasí, že
změna je nutná.
Kampaň – přichází do úvahy v případech, kdy si cílová skupina není plně vědoma
nutnosti změny, je nevyhnutelné ji přesvědčovat, nebo dokonce vychovávat (např.
mladí lidé ohroženi vznikem závislostí na návykových látkách).
Konfrontace – je nutná v případech, kdy akční systém a cílová skupina spolu
nesouhlasí v předpokládané systémové změně. Může jít o jakékoliv vyjednávání
mezi subjekty s rozdílnými zájmy, může mít formu veřejné demonstrace nebo
soudních procesů. Některé konfrontační postupy záměrně porušují zákony, aby se
dosáhlo jejich změny (např. příslušník etnické menšiny se chová jako příslušník
většiny, pro kterého platí jiné normy). Zastánci této taktiky si měli předem
uvědomit možné následky svého jednání.
Taktiku je možné v průběhu realizace projektu měnit. Konfrontace je taktika, ke které
je možné přejít od spolupráce nebo kampaně, ale pokud už jednou byla konfrontace
zvolena, je těžké postupovat jinak (Matoušek, 2003b).
Shrnutí
Tato kapitola se věnovala systémovým projektům. Systémové projekty zařazujeme do
makropraxe sociální práce. Jednou z úloh sociálního pracovníka je i kritické
hodnocení systémů, přičemž může dojít k těmto závěrům: systém potřebu klienta
vnímá jako oprávněnou a reaguje na ni nejlepším možným způsobem, systém potřebu
klienta vnímá jako oprávněnou, ale reaguje na ni způsobem pro klienta nepříznivým
nebo systém potřebu klienta nevnímá jako oprávněnou, a proto na ni nereaguje.
K tomu, aby systémová změna byla úspěšná, je potřebné, aby se angažoval nejenom
sociální pracovník, ale i širší okruh lidí, např. osoby řídící proces změny, skupina
klientů, podporné skupiny, skupina s pravomocí nutnou k uskutečnění změny
a skupina realizující proces změny.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Vysvětlete pojem makropraxe a uveďte, co do ní zařazujeme.
2. Popište postoj sociálního pracovníka k systému.
3. Popište aktéry systémové změny.
4. Definujte problém, jeho rozsah a naléhavost.
5. Popište tři strategie řešení problémů.
Σ
75
Doporučená literatura
MATOUŠEK, O. Systémové projekty. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení
sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 309–323. ISBN 80-7178-548-2.
76
POUŽITÁ LITERATURA
BUBELÍNI, J. Prevencia kriminality. Bratislava: Ministerstvo vnútra SR, 2001. 252 s.
ISBN 80-8054-253-8.
DUNOVSKÝ, J. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Avicenum, 1986.
GABURA, J. Sociálne poradenstvo. Bratislava: Občianske združenie Sociálna práca,
2009. 222 s. ISBN 80-89185-10-X.
GABURA, J., MYDLÍKOVÁ, E. Vedenie sociálneho prípadu. Bratislava: ASSP,
2004. 126 S. ISBN 80-968713-2-3.
HARTL, P. Poradenství. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce.
Praha: Portál, 2003, s. 83–118. ISBN 80-7178-548-2.
HAVRÁNKOVÁ, O. Případová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení
sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 67–81. ISBN 80-7178-548-2.
HAVRÁNKOVÁ, O. Skupinová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení
sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 153–168. ISBN 80-7178-548-2.
HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál,
2004. 208 s. ISBN 80-7178-715-9.
HUDECOVÁ, A. a kol. Sociálna práca s rodinou. Banská Bystrica: Pedagogická
fakulta, Univerzita Mateja Bela, 2009. 248 s. ISBN 978-80-8083-845-4.
JUHÁSOVÁ, A. a kol. Sociálna rehabilitácia ľudí so zdravotným postihnutím. Nitra:
UKF, 2012. 288 s. ISBN 978-80-558-0081-3.
KADUSHIN, A., HARKNESS, D. Supervision in Social Work. New York: Columbia
University Press, 2002. 576 s. ISBN 023112094X.
KINKOR, M. Komunitní práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální
práce. Praha: Portál, 2003, s. 253–269. ISBN 80-7178-548-2.
KOLÁČKOVÁ, J. Supervize. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální
práce. Praha: Portál, 2003, s. 349–365. ISBN 80-7178-548-2.
KOŠČO, J. a kol. Teória a prax poradenskej pschológie. Bratislava: SPN, 1980. 431
s.
LEVICKÁ, J. Na ceste za klientom. Trnava: ProSocio, 2006. 331 s. ISBN 80-969454-
0-8.
LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-
38-3.
MÁTEL, A. Metódy a prístupy v sociálnej práci. Nitra: Fakulta sociálnych vied a
zdravotníctva UKF, 2013. 242 s.
MÁTEL. A., OLÁH, M., SCHAVEL, M. Vybrané kapitoly z metód sociálnej práce I.
Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2011. 214 s. ISBN 978-80-8132-027-9.
77
MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-
7367-368-0.
MATOUŠEK, O. Práce s dětmi a s rodinou. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a
řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 181–200. ISBN 80-7178-548-2.
MATOUŠEK, O. Systémové projekty. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení
sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 309–323. ISBN 80-7178-548-2.
MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. 314 s. ISBN 978-80-
7367-331-4.
MÜHLPACHR, Pavel. Sociální práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně,
2004. 100 s. ISBN 80-210-3323-1.
NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. 166 s.
ISBN 80-903070-0-0.
PAVELOVÁ, Ľ. a kol. Komunitná sociálna práca. Sociálna práca v komunite.
Bratislava: IRIS, 2013. 249 s. ISBN 978-80-89238-79-8.
PAVELOVÁ, Ľ., TVRDOŇ, M. Komunitná sociálna práca. Nitra: Fakulta sociálnych
vied a zdravotníctva UKF, 2006. 175 s. ISBN 80-8050-983-2.
PETRUSEK, M. a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 747 s.
ISBN 80-7184-311-3.
POPPLE, K. Analising Community Work. Its Theory and Practice. Philadelphia: Open
University Press, 1995. 144 s. ISBN 0-335-19408-7.
ŘEZNÍČEK, I. Metody sociální práce. Praha: SLON, 1994. 80 s. ISBN 80-85850-
00-1.
SCHAVEL, M. Sociálne poradenstvo. In: Mátel, A. a kol. Teórie a metódy sociálnej
práce I. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2013. s. 259–279. ISBN 978-80-971445-1-
7.
SCHAVEL, M., ČÍŠECKÝ, F., OLÁH, M. Sociálna prevencia. Bratislava: VŠZaSP
sv. Alžbety, 2009. 138 s. ISBN 978-80-89271-22-1.
SCHAVEL, M., OLÁH, M. Sociálne poradenstvo a komunikácia. Bratislava: VŠZaSP
sv. Alžbety, 2012. 218 s. ISBN: 978-80-89535-08-8.
Služby sociální prevence [online]. 2017. [cit. 2017–06–15]. Dostupné z:
http://slovnik.mpsv.cz/sluzby-socialni-prevence.html
Sociální poradenství [online]. 2017. [cit. 2017–06–15]. Dostupné z:
http://slovnik.mpsv.cz/socialni-poradenstvi.html
STRIEŽENEC, Š. Úvod do štúdia sociálnej práce. Trnava: Tripsoft, 2001. 197 s.
ISBN 80-968294-6-7.
78
Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách [online]. [cit. 2016–02–18]. Dostupné z:
˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=108~2F2006&par
t=&name=&rpp=15
ŽIAKOVÁ, E. a kol. Sociálna práca – Teoretické východiská a praktické kontexty.
Košice: FF UPJŠ, 2011. 283 s.
ŽILOVÁ, A. Kapitoly z teórie sociálnej práce. Žilina: Edis, 2000. 119 s. ISBN 80-
7100-783-8.
ŽILOVÁ, A. Komunitná sociálna práca. In TOKÁROVÁ, A. a kol. Sociálna práca.
Kapitoly z dejín, teórie a metodiky sociálnej práce. Prešov: Akcent Print. 2003. s. 465-
478. ISBN 80-968367-5-7.
79
Vysvětlivky k používaným symbolům
Cíle
Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich
prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po
nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete
schopni používat.
Průvodce studiem
Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,
předkládá důležité informace ke studiu a vložený
průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném
k efektivnímu studiu.
Část pro zájemce
Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje
o možnosti jeho prohloubení.
Shrnutí kapitoly
Klíčové body pro opakování a signalizace
k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.
Testy a otázky
Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali
si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste
splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim
maximální pozornost!
Pojmy k zapamatování
Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné
termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se
k nim po prostudování následujících kapitol, jen
opakováním je fixujete v paměti.
Úkoly k zamyšlení
Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a
dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často
bývá součástí zkoušky.
Příklad
Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací
pro rozvedení poznatků na dalších praktických
aplikacích.
Literatura
Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro
doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých
studiem opory.
Σ