vztahy Čechů a slováků v prvních letech společného státu - dvořák - magisterská práce
TRANSCRIPT
Masarykova univerzita v BrněFilozofická fakultaHistorický ústav
Vztahy Čechů a Slováků v prvních letech společného státu – konfesní dimenze a tzv.
slovenská otázka optikou dobového československého tisku
(magisterská diplomová práce)
Bc. at Bc. Petr Dvořák
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc. Brno 2009
ProhlášeníProhlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.
Datum: 14. srpna 2009
2
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval osobám, bez jejichž přispění by
tato práce nemohla vzniknout. Především bych rád na prvním místě
poděkoval vedoucímu mé práce, doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, Csc., za
jeho cenné připomínky a podněty. V neposlední řadě bych rád
poděkoval všem těm, kteří mi byli důležitou oporou v době psaní této
práce.
3
ObsahÚvod............................................................................................................6
2. Literatura a prameny...............................................................................9
3. Hnutí „Pryč od Říma“ - Církev, stát a společnost..................................14
3.1 Krize uvnitř katolické církve a církev Československá....................17
3.2 Církev a legislativní otázka..............................................................20
3.3 Otázka odluky církve od státu.........................................................23
4. Slovenská otázka...................................................................................25
4.1 Nábožensko-církevní problém.........................................................26
4.2 Jazyk, administrativa a personální problematika............................29
4.2.1 Slovenština, čeština nebo českoslovenština?............................29
4.2.2 Personální otázka aneb Slovensko Slovákům...........................31
4.3 Škola a vzdělávací problematika...................................................38
4.3.1 Slovenský zázrak.......................................................................39
5. Politická situace na Slovensku a slovenský autonomismus...................43
5.1 Počátky autonomismu na Slovensku................................................44
5.2 Po prvních demokratických volbách................................................48
5.3 Cesta SĽS k rozkolu s ČSL a návrhy autonomie Slovenska............50
5.4 Návrh zákona o autonomii a cesta k volbám v roce 1925...............55
5.5 Ostatní politické strany, Slovensko a otázka autonomie.................61
6. Spolky, kluby a organizace....................................................................63
6.1 Sokol a Orel.....................................................................................63
6.2 Katolické a evangelické studentstvo...............................................67
7. Závěr......................................................................................................69
8. Použité prameny a literatura.................................................................72
8.1 Literatura.........................................................................................72
8.2 Internetové zdroje...........................................................................75
8.3 Prameny...........................................................................................76
8.3.1 Soupis použitých dobových periodik...........................................76
8.3.2 Soupis článků............................................................................76
4
ÚvodS ukončením první světové války a rozpadem rakousko-uherského
soustátí vznikl ve střední Evropě nový státní útvar - Československá
republika. Tento stát byl postaven na ideji čechoslovakismu, který v sobě
nesl myšlenku blízké vzájemnosti Čechů a Slováků jako rovnocenných, až
bratrských stran ve společném státě. Jak se postupem času ukazovalo,
tento koncept narazil na všední tvrdou realitu prvních poválečných let a
slovy známého znalce tehdejší střední Evropy Setona-Watsona tak „po
krátkych medových tyždňoch revolúcie nastala medzi Čechmi a Slovákmi
akási nervózna rozladenosť.“1
Často citovaná „bratrská“ vzájemnost obou národů byla v prvních
letech existence Československé republiky vystavena závažným
zkouškám. Předně každodenní situace spojená s koncem celosvětového
konfliktu, jenž zanechal celou Evropu v hospodářském rozkladu a
nedostatku i těch nejzákladnějších prostředků. Dále pak samotný přechod
od „starého“ Rakouska-Uherska k realitě nového společného státu a
zajištění jeho normálního přirozeného každodenního fungování.
Problematickým se také jevila v tomto období mezinárodní situace a
revizionistické myšlení některých nástupnických států bývalého
Rakouska-Uherska a to především Maďarska, které velice negativně
vystupovalo v otázce Slovenska. V neposlední řadě to byla i určitá
proměna myšlení společnosti a její radikalizace, v tomto případě
představovaná rozmachem socialistických a komunistických idejí, a také
silným poválečným protikatolickým a proreformním hnutím. A právě
slovenská část republiky byla zřejmě nejvýraznějším a nejpraktičtějším
předobrazem toho, jak výše zmíněné faktory ovlivňovaly československou
vzájemnost.
Významnou otázkou, která po vzniku státu mezi mnohými výrazně
formovala prostředí v novém státě, byla problematika náboženská. A to
nejen z důvodu, že bylo nutné vyřešit vzájemné postavení státu a Církve a
s tím spojené otázky, ale především fakt, že po roce 1918 zůstávala
většina obyvatel nového státu věřícími. Dle statistik si většinu zachovala
1Seton-Watson, R. W.: Nové Slovensko. Nakladatel Fr. Borový, Praha 1924, s. 7.
římsko-katolická církev2, přesto je náboženský obraz situace v této době
komplikovanější. Významné postavení si v Čechách a také na Slovensku
udržují církve evangelické, navíc již tak komplikovanou mozaiku
náboženské situace v státě zhoršily i vlny odchodů části katolických
věřících z řad římskokatolické církve3.
Cílem této práce je pokusit se zachytit obraz vzájemného života Čechů
a Slováků a jeho nejproblematičtějších bodů v prvních letech společné
republiky. Tedy v období, které je přibližně ohraničené roky 1918 a 1925.
V tomto časovém vymezení se práce soustředí především na rok 1920,
který byl významným mezníkem. Vedle toho by mělo být dalším záměrem
práce prozkoumání toho, zda existovalo ve výše zmíněných letech nějaké
výraznější chápání vzájemnosti mezi Čechy a Slováky na úrovni konfesní a
v případě že ano, pokusit se popsat jeho vývoj a proměny za pomoci
rámce jednotlivých významných událostí či problémů československé
společnosti a to ještě ve spojení s místním důrazem na Slovensko, jako na
část republiky, kde se vzájemné vztahy a problémy projevovaly
nejintenzivněji.
Ze sledovaných vyznání se hlavně práce bude věnovat především
okruhu věřících církve římskokatolické, která si zachovala největší
početní zastoupení z církví v republice a zároveň měla výraznou pozici na
Slovensku. V menší míře spíše jako doplnění kontrastu budou zastoupeny
církve evangelické, popřípadě další „pokrokové“ směry4.
Po krátkém shrnutí použitých pramenů a literatury následuje první část
práce, která je věnována samotné církevní problematice a to především
tématu vlny proticírkevního odporu symbolizovanému tzv. „hnutím pryč
od Říma“, rozkolu uvnitř české římskokatolické církve a vzniku
2Podle Masarykova slovníku naučného bylo v roce 1921 v celostátním průměru
76,2 % obyvatel hlásících se k římsko-katolickému vyznání. Tento celostátní průměr snižovala jednak protestantská minorita na Slovensku a hlavně obyvatelstvo východního Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde zcela převládalo řecko-katolické nebo pravoslavné vyznání. Halas, F. X.: Fenomén Vatikán. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, s. 542.3
Nejvýrazněji se projevily dvě vlny odchodů, první spojená s revolučními náladami po vzniku republiky v roce 1918 a druhá se vznikem nové národní Církve československé v roce 1920.4
Jako pokrokové byly především na Slovensku vnímané některé čechoslovakistické proreformní směry v církvi a samozřejmě také ta část veřejnosti, jež prosazovala liberální přístup k řešení církevních otázek.
Československé církve, či celému balíku legislativní kroků, které měly za
cíl laicizaci společnosti jejímž vyvrcholením mělo být ústavní vymezení
vztahu církve a státu.
Druhá část je věnována samotné Slovenské otázce, jako souboru
problematických bodů, které komplikovaly vzájemné vztahy obou národů.
Práce se v této kapitole zaobírá nábožensko-církevní otázkou,
administrativní a personální problematikou, a v neposlední řadě i otázkou
školskou. Hospodářská otázka, ačkoli byla jedním z opravdu zásadních
bodů Slovenské otázky, byla v této práci pominuta, neboť se jen velice
okrajově dotýká náboženského a konfesního hlediska.
Následuje kapitola zabývající se autonomismem na Slovensku a jeho
vlivem na politiku první republiky, kdy hlavní důraz je kladen především
na Slovenskou ľudovou stranu jako nejagilnějšího zastánce slovenské
autonomie. Kapitola se také pokouší popsat postupnou proměnu vztahu
Československé strany lidové a Slovenské ľudové strany od jejich
spolupráce, až po rozchod a soupeření.
Poslední část je věnována některým spolkovým organizacím a jejich roli
ve vzájemných československých vztazích. Vzhledem k zaměření práce byl
výběr omezen zejména na tělovýchovné organizace Sokola a Orla. Ve
stručnosti je také rozepsáno slovenské studentské hnutí, jeho vývoj a
kontakty s českým prostředím.
2. Literatura a pramenyHlavním zdrojem informací v této době představuje především tehdejší
tisk, jenž plnil řadu rolí - od čistě informativní, přes zábavnou a
oddechovou a v neposlední řadě i propagační. V tomto bodě je nutné
podotknout, že krátce po vzniku republiky existovaly výrazné rozdíly v
kvalitě i počtu jednotlivých titulů mezi Českými zeměmi a Slovenskem,
kde žurnalistika v tomto období prochází výraznou proměnou
demaďarizace a rekonstrukce co do počtu tak i kvality. Hlavními
problematickými místy slovenské žurnalistiky v této době byl především
malý počet kvalitních novinářů z povolání, nedostatečné a zastaralé
vybavení tiskáren a nedostatek zkušených odborných technických sil. Pro
představu jak tristní byla situace ohledně kvalifikované novinářské síly
Karel Hušek, redaktor Slovenského deníku na toto téma poznamenal v
roce 1919, že: „ je už temer dvacať novinárov, ktorí si tento stav zvolili za
životné povolanie“5, což nebylo mnoho, přihlédneme-li k rostoucímu počtu
periodik na Slovensku v tomto období. Jak již bylo řečeno, přes všechny
překážky lze pozorovat postupný nárůst kvantity periodik a to především
regionálního rázu, často však za cenu jejich kvality.
Narodnie noviny byly reprezentantem jedné z nejstarších slovenských
politických stran – Slovenské národní strany (SNS). V době vzniku
Československa vycházel již jejich 49. ročník. Jako politické medium
zastávaly již od počátku ideu jednotného slovenského politického národa
a proto velice nelibě nesly poválečný vývoj slovenské politiky a její
diferenciaci. Narodnie noviny se také velice často stavěly do pozice novin
celého slovenského národa6. Když se v roce 1920 spojila SNS s Národní
republikánskou stranou rolnickou, prezentovala částečně i zájmy této
strany, zejména v oblasti rolnické organizace v rámci tzv. domovin. V
tomto období je patrné, že SNS byla zcela ve vleku slovenských
agrárníků, kteří měl ve společné Slovenské národní a rolnické straně
převahu. Změnu přinesly, až nepříliš úspěšné volby na jaře 1920 a pokus
agrárních poslanců Slovenské národní a rolnické strany o vstup do
5Kipsová, M. a kol.: Bibliografia slovenských a inorečových novín a časopisov z
rokov 1919-1938. Matice Slovenská, Martin 1968, s. 17.6
Národní noviny, roč. 51, č. 79, 9. dubna 1920.
společného poslaneckého klubu s českými agrárníky. Tyto události vedly k
rozkolu ve straně a znovuobnovení SNS v březnu 1921 jako samostatné
strany. Noviny v této době trpí jak nedostatkem kvalitních redaktorů, tak
velkými finančními těžkostmi. V roce 1922 se jim pod vedením E. Stodoly
podařilo částečně překonat finanční krizi a Narodnie noviny mohly opět
vycházet. Od znovuobnovení strany je jak ve straně samotné, tak v
novinách patrný rostoucí důraz na autonomistické požadavky, přesto
noviny většinou reprezentují z hlediska konfesního vyrovnaný střed mezi
katolíky a evangelíky, jak ukazuje například působení katolického kněze
A. Kompánka jako redaktora těchto martinských „evangelických“ novin.
Po prohraných volbách v roce 1925 stranu i noviny trápila další finanční
krize, z které se noviny zpmatovaly, až příchodem J. Škultétyho v roce
1927. S počátkem třicátých let dochází k vzedmutí autonomistických
tendencí jak novin, tak i samotné SNS, který vyvrcholí vytvořením tzv.
Autonomistického bloku Slovenské ľudové strany a SNS v roce 1932.
Dalším důležitým periodikem je „Slovenský denník“, který navazoval na
stejnojmenné noviny vycházející před válkou v Budapešti a je spojený
především s postavou Milana Hodžy. Svoji činnost na Slovensku zahájil v
listopadu 1918 v Ružomberku. Již koncem tohoto roku se začíná
koncipovat jeho československá a především agrárnická linie, což vede k
odchodu většiny katolických spolupracovníků pod vedením katolického
faráře Š. Mnoheľa, který pak přešel na Hlinkův popud do
„konkurenčního“ Slováka. Velice brzy také následoval přesun z
Ružomberku do Bratislavy. Hlavním úkolem Slovenského denníku bylo
propagovat Hodžovu politickou linii a připravit podmínky pro vznik
rolnické strany. Po jejím vzniku se také stává i jejím hlavním tiskovým
orgánem7 a zůstává jím i po spojení se SNS a vznikem Slovenské národní
a rolnické strany. Byl čistě agrárním listem, do kterého přispívaly
popřední zastánci režimu jako V. Šrobár, P. Blaho, A. Štefánek a další. V
období 1920/1922 došlo k posílení a zkvalitnění Slovenského denníku pod
redaktorem B. Pavlů a svoji pozic hlavního orgánu slovenských agrárníku
si udrže až do konce první republiky.
7Slovenský denník, roč. 2, č. 201, 16. září 1919.
Hlavním protivníkem Slovenského denníku byl ľudovecký „Slovák“.
Jako deník začal vycházet v roce 1919 v tiskárně Lev v Ružomberku. V
podstatě reprezentoval názory a myšlenky A. Hlinky a jeho Slovenské
ľudové strany (SLS). Byl společně se stejnojmenným deníkem laděn
výrazně autonomisticky a katolicky. V březnu 1922 se reakce Slováka
stěhuje do Bratislavy. Mezi významné přispěvatele v období sledovaném
touto prací jsou především A. Hlinka, J. Tiso, K. Sidor a Vojtěch Tuka.
Slovák se během dvacátých let dostal na přední pozici mezi ľuďáckým
tiskem, ať už jde o počet výtisků či kvality tisku. V době první republiky se
deník i týdeník Slovák velice často dostávaly svými postoji do sporu se
státní mocí. Poměrně běžná byla cenzura a zabavování jednotlivých čísel
Slováka. V roce 1933 byl dokonce úředně na několik měsíců zastaven. V
době Slovenského štátu byl Slovák jediným legálním oficiálním
periodikem.
V Bratislavě již před válkou jako hlavní orgán Slovenské ľudové strany
vycházely Slovenské ľudové noviny8 (vroce 1919 již jako desátý ročník). S
velkou nelibostí přivítaly vznik Slováka, neboť ztratily svůj monopol jako
jediného tisku, který prezentuje SLS. Jejich hlavními osobnostmi byly
především F. Juriga a F. Tománek, který stál v jejich čele až do roku 1930,
kdy po rozkolu v SĽS vzhledem na Tukovu aféru byly noviny zastaveny.
Podobně jako Slovák, i Slovenské ľudové noviny zastávaly silně
nacionalistický proslovenský katolický postoj, který se projevoval zejména
kritikou V. Šrobára a jeho ministerstva v Bratislavě, kritizoval politiku
sociálně demokratické strany a po volbách 1920 stále častěji i
slovenských agrárníků.
Ze spolkových periodik je v práci obsažen časopis Slovenský Sokol,
který vydávala organizace Sokola na Slovensku mezi léty 1919 a 1922.
Jeho cílem bylo nejen informovat o akcích Sokola, ale sloužil též jako
organizační hlásník, ve kterém byly uveřejňovány záznamy z konaných
župních porad a jejich rozhodnutí. V roce 1922 bylo vydávání zastaveno s
tím, že nadále si budou župy vydávat samostatně své vlastní věstníky –
8Titulní strna – nadpis. Slovenské ľudové noviny, č. 6, 7. února 1920.
Bradlo, Sokol na Považí, Detvan, Tatranský Sokol, Spravodaj
Východoslovenskej župy.9
Dalším zdrojem pro tuto práci byly informace o slovenském studenstvu
získané z měsíčníku Mladé Slovensko. Jeho první číslo vyšlo v roce 1919
ještě v Budapešti, čtvrté už v Bratislavě, a protože jeho vydavatel L. Izák
byl na studiích v Praze tak, až do roku 1924 Mladé Slovensko vycházelo
zde. Záběr tohoto měsíčníku osciloval mezi čistě stavovským studentským
orgánem a umělecko-literárním měsíčníkem. Na přelomu let 1922/23 se
ustálilo Mladé Slovensko jako tiskový orgán Svazu slovenského
studentstva s částečným kulturním přesahem zejména mladých umělců.
Krizi časopisu přinesl spor ohledně přesunutí jeho vydávání do Bratislavy
v roce 1924. Následující rok vzhledem na autorské a finanční problémy
byl časopis zastaven. Následně byl ještě několikrát obnoven v roce 1929 a
1932. Svojí profilací tento časopis zastával názory slovenského především
nekatolického studentstva, které se snažilo i určitou politickou činnost, a
to předně v oblasti školství a jeho rozvoje.
Pro doplnění obrazu byly v práci použity i některá česká periodika. Na
prvním místě to byl v Olomouci vycházející Našinec10, který zastupoval
pohled ceských, potažmo moravských katolíků. Tento deník měl ve svém
středu význačné redaktory Františka Světlíka (do 1922) a posléze také
Ladislava Zamykala a Josefa Řezníčka. Svým projevem Našinec stál plně
na na straně ústředí ČSL vedeného Šrámkem. Určitým opakem byl list
Čech pod vedením Václava Kotrby, který stál na straně kritiků Šrámkova
vedení pod heslem: „více neústupnosti ve jménu katolictví!“11 Své
nejvlivnější čitatele nacházel tento časopis v kruzích kléru a vyšší církevní
hierarchie. Svými myšlenkami byl velice blízky slovenské straně ľudové.
Konečně usiloval i o opětovné spojení obou stran a neváhal na svých
stránkách ve spojení se slovenskými ľudovci napadat Šrámka. Především
mu zazlíval, že zaprodal katolickou vzájemnost za stát a žádal, aby to bylo
napraveno. Blízkost názorů Čecha a Hlinkovi ľudové strany dokumentuje i
9Dějiny Sokola na Slovensku. Online text ( http://www.sokolnaslovensku.sk/dejiny.html).
10Kubíček, J. A kol.: Noviny České republiky 1919-1945 – II. část. Sdružení knihoven ČR, Brno 2004, s.
32-41.11
Peroutka, F.: Budování státu..., c.d., s. 1775.
tato věta: „Ľudovcům ani tak nechybí Šrámek, jako spíše nám Hlinka.“12
Pro doplnění celkového obrazu bylo použito i několika ročníku měsíčníku
Čechoslovák, za jehož vydáváním stála Národní rada československá.
Svým postojem byl tento měsíčník zastáncem československé jednoty a
podporoval jednání pražské vlády.
Kromě výše zmíněných periodik je možné nalézt další informace o
zkoumané problematice také v poměrně bohaté literatuře13. Celkovými
dějinami Slováků a Čechů se věnují především Jan Rychlík a Ľubomír
Lipták. Politickému katolicismu, straně Lidové a Vatikánu se ve svých
pracích zabývají zejména Miloš Trapl či František X. Halas, ale i mnozí
další. Slovenskému autonomnímu hnutí a Slovenské ľudové straně se
věnoval již v 60. letech Juraj Krámer. Významným zdrojem informací jsou
práce přímých účastníků, jako byl Károl Sidor či Vavro Šrobár. Chtěl bych
vyzdvihnout obzvláště práci Setona-Watson známého též pod přezdívkou
Scotus Viator, který výzkumu Slovenska a Slováků věnoval, dalo by se říct
celý svůj život, přestože byl cizincem. Další informace k problematice
slovenské otázky lze nalézt v mnohých jednotlivých článcích a příspěvcích
sborníků a odborných časopisů. Zmíním jen některé, jako například
Historický časopis Slovenské Akademie věd či etnologický Český Lid.
Mezi významné prameny nejen pro období první republiky je nutné také
zařadit prameny z jednání parlamentu Československé republiky14.
Jako skromný doplněk některých kapitol byly v práci použity informace
získané z autorovy bakalářské práce na téma „Vznik Československa a
veřejná zpráva (1918-1920)“.
12Peroutka, F.: Budování státu..., c.d., s. 1775.
13 Viz seznam literatury.
14 Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. Online ( http://www.psp.cz/eknih/ ).
3. Hnutí „Pryč od Říma“ - Církev, stát a společnostVznik republiky a situace po skončení první světové války vedl k
zásadnímu přehodnocení vztahu společnosti k církvi a náboženství. V
případě československém se jednalo zejména o útok na pozici ve
společnosti do té doby dominantní římsko-katolické církve, jež se stala
terčem silných protikatolických nálad. Tento boj, který se koncentroval
hlavně v českých zemích, měl však dalekosáhlé dopady a jako takový byl
silně vnímán i v ostatních částech republiky, obzvláště na Slovensku.
Signálem pro zahájení této mohutné protikatolické vlny, „kulturního
boje“, či hnutí „Pryč od Říma“, jak bývá toto tažení proti katolicismu v
prvních letech předmnichovské republiky nazýváno, se stalo známé
svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3.
listopadu 1918. Tento vandalský akt byl částečně spontánním
vyvrcholením táboru lidu svolaného socialistickými stranami k uctění
výročí bělohorské bitvy (8. listopadu), kdy se dav vedený jistým F.
Sauerem rozhodl svrhnout sloup jako symbol „třísetleté viny a poroby
katolické církve, Habsburků i papežské kurie na ztrátě samostatnosti
české, memento popravy sedmadvaceti českých pánů a jaké si odplaty za
bělohorskou porážku“15. I v dalších letech bylo možné pozorovat jednotlivé
výtržnosti a útoky, které směřovaly vůči symbolům katolické církve, jako
například kostelům, křížům a sochám svatých. Nutno podotknout, že toto
„obrazoborectví“ nikdy nepřešlo do hlubší organizované kampaně a
vesměs šlo o impulzivní činy jedinců či skupin obyvatelstva. Zároveň tyto
aktivity vzbuzovaly výrazný odpor nejen u uvědomělých katolíků, ale také
mezi kulturně založenými lidmi, kteří si jinak vůči katolické církvi
udržovali odstup. Významným poselstvím bylo odsouzení útoků na
náboženské památky ze strany takových autorit, jakým byli profesoři Josef
Šusta a Josef Pekař16. Přesto se tyto akty vandalismu negativně promítly i
15Nutno podotknout, že základní motiv byl jistě poltický, jenže postavený na omylu,
neboť mariánský sloup neměl s Bílou horou ani se staroměstskou exekucí nic společného. Dokonce představoval symbol díků za úspěšnou obranu Prahy před Švédy v roce 1948. Halas, X., F.: Neklidné vztahy. Svitavy 1998, 38-39. Srovnej též Trapl, M.: Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu 1918-1938. Praha 1990, s. 63.16
Především Pekařův článek z 16. května 1920 v Národních listech získal celorepublikového věhlasu, jak dokazují například i čtenářské ohlasy v Slovákovi. Sv. Ján z Nepomuku. Slovák, č. 104, 27. května 1920. Srovnej též Halas, X., F.: Neklidné
do vzájemného vztahu Čechů a Slováků, kdy byly povětšinou katolickým
tiskem předkládány jako důkaz o českém neznabožství,
volnomyšlenkářství a úpadku mravů. Tyto výstřelky tak bohužel zvyšovaly
podezřívavost a odpor k Čechům mezi výrazněji nábožensky
orientovanými Slováky17.
Hlavní důvody tohoto protikatolického boje lze nalézt zejména v obecné
poválečné revoluční vlně, v jejímž rámci probíhal odpor proti katolické
církvi jako významné součásti „starého“ předválečného systému. Patrný je
též vzestup sociálního hnutí, které bylo inspirovaného příkladem ruské
bolševické revoluce, kdy jeho představitelé chápali církev nejen jako
jednu z hlavních součástí kapitalistického systému, ale také jako instituci,
která v podstatě zastávala a bránila princip soukromého vlastnictví.
Kritika katolicismu se stala i součástí národního hnutí, neboť církev
byla považována mnohými za oporu starého režimu rakousko-uherské
monarchie a její „reakční“ vlády. Revoluční národní a sociální zájmy
prvních poválečných let tak nacházely v katolické církvi potřebný
protipól, který de facto bránil naplnění cílu těchto hnutí. K ulehčení
situace katolické církve nepřispěl ani fakt, že zahraniční odboj se
koncipoval nejen jako protirakouský, ale ve zdůrazňování husitských a
českobratrských tradic i protikatolicky. Výrazně se tento vliv v
zahraničním odboji koncentroval v pozicích T. G. Masaryka a části
nejvyšších politických špiček. Příkladem může být vývoj situace v ruských
československých legiích, které začaly nejen pod Masarykovým vlivem
přejímat husitské názvy a symboliku18. Naopak na Slovensku byla na rozdíl
od Čech situace odlišná, protože příslušnost ke katolické a k evangelické
církvi často hrála positivní národně uvědomující roli, a to i navzdory
tomu, že vyšší duchovenstvo zejména v katolické církvi bylo výraznou
oporou maďarizace a uherského režimu. Nutno podotknou, že i zde
vztahy..., c.d., s. 38-39.17
O stržení sochy Nejsvětější trojce ve Slaném. - Hrozný zločin. Slovenské ľudové noviny, č. 29, 16. července 1920.18
Až do bitvy u Zborova však nesli první dva československé pluky jména Sv. Václava a Sv. Cyrila a Metoděje. Vlivem Masarykovým od prosince 1917 se, již zcela prosazuje husitská tradice, kdy vznikla Husitská divize se čtyřmi pluky: Jana Husa, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad a Jana Žižky. Trapl, M.: Hnutí „Pryč od Říma“(„Los von Rom“). In: Politický Katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie 1918-1938. Olomouc 2001, s 16.
existovaly výjimky. Například případ košického biskupa maďarského
původu dr. Augustin Fischer-Colbrieho, jehož se po nátlaku
československé vlády a snahy o jeho vypovězení zastala nejen celá
košická katedrální kapitula, ale i velká většina nižšího slovenského kléru a
věřících v jeho diecézi19.
Samotné zásahy nové československé státní moci proti určitým kruhům
církevní hierarchie v rámci demaďarizace či odrakouštění vysoké
hierarchie20 se setkaly s podporou jak obecně katolického obyvatelstva
Československa tak i představitelů českých a slovenských katolických
stran.
Poměrně významným ukazatelem výsledku hnutí „Pryč od Říma“, vedle
v práci níže popsaných zákonů ve školské, občanskoprávní a kulturní
oblasti, bylo početní oslabení římskokatolické církve, kterou do konce
dvacátých let odhadem opustilo na jeden a tři čtvrtě milionu z
předválečného počtu věřících21. Nejvíce lidí opustilo řady katolické církve
v Čechách, výrazně méně na Moravě a Slezsku a zcela nepatrný počet na
Slovensku. Největší počet občanů přešel do církve československé
(přibližně 793 tisíc osob), v malých počtech došlo i k přestupům do
evangelických církví, církve pravoslavné, nebo zůstalo bez vyznání (skoro
853 tisíc osob). Poměrně významným byl do roku 1924 i odchod kněží
(přibližně 288)22. Přesto poměrně vysoká čísla nenaplnil počet odpadlých
očekávání radikálních pokrokových liberálních a socialistických směrů.
Katolická církev si i nadále udržela pozici nejsilnější konfese, když se k ní
v roce 1921 hlásilo 76,2% obyvatelstva Československa23.
19Hišem, C.: Církev v novovzniknutej Československej republice. In: Zubko, P. a
kol.: Církev v české a slovenské historii. Olomouc 2004, s. 14-15.20
I přes poměrně liknavý postoj Vatikánu došlo do roku 1920 k vyjmenování třech nových slovenských biskupů: Karola Kmeťka pro Nitru, Mariána Blaha pro Banskou Bystrici a Jána Vojetaššáka pro Spiš. Podobně i v českých zemích prorakousky smýšlející duchovní nahradili na arcibiskupském stolci v Praze František Kordáč a v Olomouci Antonín Cyril Stojan.21
Trapl, M.: Politický katolicismus..., c.d., s . 65.22
Z těchto kněží bylo 218 z českých diecézí a to převážně z pražské a královéhradecké, a 65 z moravských. Oproti tomu na celém Slovensku vystoupilo pak jen 5 kněží. Tamtéž.23
Halas, X., F.: Neklidné vztahy … c.d., s. 51. Halas se odvolává na data z prvního dílu Masarykova slovníku naučného z roku 1925. Pro upřesnění v roce 1930 bylo toto číslo ještě o něco nižší 73,5%. Srovnej Trapl, M.: Hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“)…, c.d., s. 28.
Výrazně méně byly poválečnou „protináboženskou“ vlnou zasaženy
ostatní nekatolické církve, které se také částečně zapojily do boje proti
katolicismu v duchu národním a reformačním. Jejich pozice se však brzy
koncentrovala na národní problematiku a hesla, a v církevních otázkách
začaly zastávat obecně smířlivější tón vůči římsko-katolické církvi a
katolickým stranám. Část slovenských evangelíků dokonce v Národních
novinách ústy A. Mihala, varovala před lpěním na zásadách vyjadřovaných
pod heslem „Pryč od Říma“ a reprezentovaných též volnomyšlenkářstvím
a husitizmem24.
3.1 Krize uvnitř katolické církve a církev Československá
Postavení katolicismu v Československu, ale i obecně v poválečné
Evropě, neprospělo ani napětí a krize uvnitř církve samotné. Ozývaly se
hlasy po reformě a modernizaci, představované zejména reformním
hnutím samotných katolických duchovních. Mezi základní požadavky této
reformy patřilo v první řadě rozšíření církevní samosprávy a její laicizace,
dále pak liberalizace patronátního práva při obsazování far a biskupských
míst, liturgie v národních jazycích, zdobrovolnění celibátu a podobně.
Toto hnutí se ukázalo být velice silné obzvláště v Českých zemích.
Významnou roli v českém prostředí sehrála pražská Jednota
katolického duchovenstva. V této organizaci, která velice brzo přejala
myšlenky předválečné Katolické moderny, byl stále více patrný pro
reformní trend, jenž vyvrcholil konceptem dokumentu, který shrnul
základní požadavky reformistů a měl být předložen papeži25. Organizace
se postavila na odpor rozhodnutí Apoštolského stolce, který reformu
zásadně odmítl. Po nástupu nového pražského arcibiskupa dr. Františka
Kordáče 26. října 1919 dochází k přitvrzení postupu vůči reformistům, jež
vrcholí rozpuštěním odbojné pražské Jednoty duchovenstva. Ta se na
24Mihal, A.: Pro velkou linii nábožensko-církevní politiky. Našinec, č. 126, 4. června
1921.25
Výše uvedených obecných požadavků reformního hnutí chtěli čeští proreformní duchovní navíc i zřízení českého patriarchátu a též kladly důraz na požadavek zdobrovolnění celibátu a zavedení národní řeči do liturgie. I přes částečné porozumění v otázce národní liturgické řeči zůstal papež Benedikt XV. v ostatních věcech neústupný a tak se deputace reformních kněží pod vedením dr. Aloise Kolíska vrátila zpět s nepořízenou. Trapl, M.: Hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“) … c.d., s. 27.
svém valném shromáždění odmítá podřídit arcibiskupskému rozhodnutí a
většina kněží, kteří podporovali petici, se rozhodla rozejít s katolickou
církví. V následujících dnech se většina nespokojených kněží pod vedením
plzeňského faráře dr. K. Fárského a kroměřížského M. Pavlíka rozhodla
pro založení nové nezávislé Církve československé (ČSC), která byla
založena dne 8. ledna 192026. Tímto termínem také začala ona druhá vlna
vystupování z římsko-katolické církve.
Nová církev již po několika měsících své existence začala pociťovat
určitou vnitřní nestabilitu v důsledku vzniku dvou křídel – konzervativního
a progresivního. Zpočátku získala převahu konzervativní složka, jež
upřednostňovala národní požadavky před moderností a velice brzy se
přiklonila na stranu kultu pravoslavné církve. Její hlavní představitel J.
Pavlík přijal jako Gorazd biskupské svěcení od srbského patriarchy.
Posledním „úspěchem“ tohoto směru uvnitř nové české církve se stalo
uznání CČS ze strany světové ortodoxie jako autokefální, tedy na
nezávislé na jiné pravoslavné církvi. Velice brzo se však ukázalo, že tento
směr bude pouhou minoritou27. V roce 1922 se nová církev definitivně
rozštěpila28 a vůdcem se stal dr. Fárský. Tato změna se pro pozice
katolické církve stala mnohem nebezpečnější, protože majoritní liberální
křídlo této církve si kladlo za cíl stát se církví státní, vedenou v
„národním“ duchu a opírající se o tradice české minulosti – především o
reformační hnutí Českých bratří a též o husitskou tradici. Tyto záměry
naznačuje již sám pojem „československá“ v jejím názvu a později přidaný
přivětek „husitská“29. Morální oporu a legitimitu měl hnutí dodat odkaz na
26Jako státem uznaná je ČSC považována vydáním zákona č. 542/ 1920 sb. O uznání
církve československé.27
Počet věřících pravoslavné církve v Čechách se pohyboval vždy v řádech několika desítek tisíc. O něco významnějšího postavení se pravoslavné církvi dostalo na východním Slovensku, kde existovalo několik pravoslavných obcí a především na Podkarpatské Rusi.28
Schizma v Československé církvi. Našinec, č. 38, 13. února 1922. Vzhledem na rozpory z církve vystoupila část upřednostňující pravoslavný ritus pod vedením Pavlika-Gorazda.29
Název Husitská přijala tato církev až v roce 1950, přesto ale v jejím programu měly husitské myšlenky, především odpor k Římu a důraz na národní element, velký vliv již od počátku.
postavu samotného prezidenta a na realizaci církevního programu dle
zásad Masarykovy filozofie českých dějin30.
Samotný vznik nové konkurenční církve byl zpočátku spíše
podceňován31. Přesto se postupem času a především s otázkou snahy
členů Československé církve získat část katolických kostelů, popřípadě
práva alespoň jejich společného užívání pro bohoslužby, došlo k poměrně
razantnímu odporu římskokatolické církve a jejich věřících. Vznikly tzv.
„boje o kostely“32, které v některých regionech dorostly závažných, až
násilných rozměrů33. Podle zjištění Zemské politické správy v Praze z roku
1927 příslušníci Církve československé zabrali nebo si vynutili, popřípadě
se dohodli na propůjčení přibližně 158 objektů. Spor vrcholil přibližně v
průběhu let 1921/192234 a uklidnit se ho podařilo z velké části, až na
přelomu let 1922/1923 za patronace státu. Římskokatolická církev si
uhájila svůj legální nárok na vlastnictví těchto sporných budov a dosáhla
postupného navrácení všech zabraných kostelů a staveb. Československá
církev byla nucena se uchýlit k výstavbě vlastních svatostánků, přičemž
část nákladů hradil stát formou státních subvencí35.
Tato krize uvnitř české společnosti se jistým způsobem promítala i na
Slovensku. I zde vznikl orgán podobný katolické Jednotě pod názvem
„Kňazská rada“. Na rozdíl od situace v Českých zemích jejím hlavním
úkolem a cílem nebyl rozkol, ale spíše obrana slovenských zájmů
30Halas, X., F.: Neklidné vztahy…, c.d., s. 45-46.
31A to i na Slovensku, kde zprvu došlo k pasivnímu přijetí církevního rozkolu v
Čechách s odůvodněním, že se vše napraví v blížících se volbách. Církevní rozkol v Čechách. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920. I Národnie noviny informovaly o nové církvi čistě neutrálně. Katolické reformné duchovenstvo odtrhlo sa od rímskokatolíckej církvi. Narodnie noviny, č. 7, 11. ledna 1920.32
Více o tomto fenoménu lze nalézt v práci Marek, P.: K problematice tzv. Boje o kostely na počátku první Československé republiky. In: AUPO sborník prací historických. Olomouc 2008, s. 59-74. Odpor se netýkal jen kostelů. V důsledku nedostatku míst pro konání svých bohoslužeb se představitelé Československé církve snažili prozatímně pronajmout si místa ve školách. To však okamžitě vyvolalo vlnu odporu ze strany katolíků. Boj o školní místnosti. Našinec, č. 53, 3. března 1922. 33
Jedním z příkladu násilností, které se skončili smrtí, může být případ sporu o kostel v Dubicku, kde při obecném násilí ze strany části členstva ČSC byla zabita starší žena, zřejmě hozeným kamenem. Bitva o kostel v Dubicku. Našinec, č. 107, 10. května 1921.34
Československá církev ohlašuje nový útok na katolické kostely. Našinec, č. 294, 21. prosince 1921. 35
Marek, P.: K problematice tzv. Boje o kostely…, c.d., s. 68.
katolické církve - dosáhnout vyjmenování nových slovenských biskupů,
upravení hranic církevních provincí, požadavku církevní autonomie,
získání vlastní slovenské teologické fakulty a v neposlední řadě i
zachování církevního školství. Dá se říct, že na Slovensku mělo reformní
hnutí spojené s Československou církví jen minimální vliv.36 „Kňazská
rada“ se dokonce dne 22. ledna 1920 postavila na stranu odpůrců, když v
Žilině protestovala proti užití výrazu československá v názvu nové církve
s odůvodněním, že se jedná čistě o české protikatolické hnutí, s kterým
nemají a nechtějí mít Slováci nic společného.37
3.2 Církev a legislativní otázka
Nebyla to jen vnitřní krize katolické církve, co ovlivňovalo
společenskou situaci v republice. Také celkové klima ve společnosti, která
toužila po co nejrychlejším vypořádání některých církevních otázek, vedlo
k nátlaku na zástupce v parlamentu a ve vládě. Pod tímto tlakem „lidu“ a
jeho rozpoložením se již velmi brzo po vytvoření československé republiky
začaly projednávat témata, jež souvisela s oslabením vlivu katolické
církve.
Již na první schůzi Národního shromáždění v listopadu 1918 se objevil
návrh na reformu manželského práva. Jeho základem bylo uzákonění
povinného občanského sňatku, zrušení náboženských překážek a
rozlučitelnost manželství. Proti takovéto formulaci se však postavili nejen
církevní činitelé, ale především poslanci lidové strany a slovenského
klubu. Vzhledem na citelný odpor byl návrh vzat zpět a výrazně
přepracován a obměněn. Občanský sňatek byl prohlášen fakultativním,
vedení matrik zůstalo nadále rozdělené mezi civilní úřady a fary. Tyto
ústupky byly schváleny i přes odpor zejména socialistických poslanců v
duchu udržení národní jednoty ve vládě. Ústupkem katolické strany bylo
36Většina věřících této církve na Slovensku se setkávala především ze zde
exponovaných Čechů. V případě reformního hnutí je ale nutné podotknout, že i ve slovenské katolické církvi existovaly osoby jako například Ferdiš Juriga, které s českým hnutím alespoň zpočátku sympatizovaly. Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 75-77.37
Slovenské katolické kňažstvo. SLN, č. 5, 30. ledna 1920.
uznání obecné rozlučitelnosti i katolického manželství výměnou za
znemožnění povinného civilního sňatku38.
K velice ostrým rozepřím docházelo také v otázce osvobození škol od
církve a o uvolnění náboženské výchovy39. V období let 1918-1920 se
hlavním představitelem liberální „pokrokářské obrody“ školy v očích
katolických občanů stalo ministerstvo školství pod vedením sociálního
demokrata G. Habrmana40. Kromě výnosu o dobrovolnosti účasti na
náboženských úkonech vyvolal velký odpor výnos z 30. května 1919 „o
výzdobě školních budov odznaky konfesijními“41. Podobně ostrou debatu
rozpoutal i nález školského výboru o zavedení Občanské výchovy. V této
otáce čeští a slovenští katoličtí poslanci jednotně kritizovali odsun
náboženské výchovy na podružnou úroveň a především dehonestaci
náboženství, které zpráva přirovnávala k pouhé mytologii42. Tento i další
výnosy vzedmuly celou vlnu sporů ohledně praxe náboženských úkonů či
odstraňování křížů a dalších náboženských symbolů ze škol. Toto
oprošťování školy ze staletého sepětí s církví samozřejmě vyvolalo masový
odpor v celé katolické společnosti a to jak v Českých zemích, tak na
Slovensku. Pro většinu katolíků se mělo stát a stalo společným mottem
heslo: „Za svobodnou katolickou školu“43. Konala se řada protestních
shromáždění a podpisových akcí proti tzv. Habrmanovým zákonům. Z
poltických stran se proti těmto pokusům ministerstva školství postavila
Lidová strana a ve Slovenském klubu hlavně zástupci Slovenské ľudové
38Na Slovensku do této doby stále platilo Uherské právo, které bylo v mnoha
ohledech občanského a rodinného práva liberálnější oproti právu Rakouskému. Například dovolovalo rozvod i rozluku všem občanům a civilní sňatek byl povinný (obligatorní). Výsledkem projednávání tohoto „rozlukového“ zákona v Národním shromáždění byl tedy fakt, že na Slovensku byl původně povinný civilní sňatek zrušen, což potěšilo převážně představitele Slovenské ľudové strany a jejich přívržence.39
Nutno poznamenat, že obecně otázky spojené se školstvím a učiteli byly vysoce citlivým tématem po celé sledované obdob. Jako příklady je možné uvést zestátnění katolických gymnázií na Slovensku, používání protikatolických učebnic, zabírání některých církevních budov státem atd.40
Odpor proti ministerstvu osvěty. Našinec, č. 183, 11. srpna 1919.41
Hlavní myšlenkou tohoto výnosu bylo, že je jen na uvážení správců škol (ředitelů) a učitelů rozhodnout s přihlédnutím na místní poměry o užití konfesních symbolů a odznaků pro výzdobu místností. 42
Národní shromáždění. Našinec, č. 161, 17. července 1919.43
Za svobodnou křesťanskou školu. Našinec, č. 42, 22. února 1920.
strany v čele s A. Hlinkou44. I když se nepodařilo dosáhnout zrušením
těchto výnosů, podařilo se alespoň odložit chystaný podobně laděný
školský zákon na pozdější dobu.
Tento zákon, který též bývá nazývaný Malým školským zákonem, měl
být, jak píše ve svém slavném díle F. Peroutka, pokusem tehdejší koalice o
vyřešení velké části otázek, jež dosud zatěžovaly spolupráci mezi stranou
katolickou a ostatními stranami45. Proto se projevila snaha ho koncipovat
pokud možno co nejméně konfrontačně. Kompromisní znění této normy
tak může sloužit jako důkaz, že popřevratová vlna antikatolického
radikalismu směřující k rozluce státu a církve v roce 1922 již pomalu
doznívala. Současně se tímto zákonem může poukázat na sílu tehdejší
koalice podvedením tzv. Pětky tlumit svá radikální křídla a pevné
zakotvení českých katolíků vedených Lidovou stranou ve vládě
Československé republiky.
Ve svém důsledku byl zákon spíše jen skromnou normou. Upravoval
počet žáků ve třídách, zavedl koedukaci či právo ministerstva školství
vyhlásit výuku českého jazyka jako povinného na každé škole46.
Nejočekávanějším bodem tohoto zákona však byla úprava vyučování
náboženství na školách. Na nátlak Lidové strany zákon stanovil, že
církevní učitelé budou i nadále vyučovat náboženství ve školách a jejich
postavení bude totožné jako postavení všech státních učitelů, tedy
především tj, budou placeni státem jako státní zaměstnanci. Což samo
osobě bylo zcela v opozici proti zásadám odluky. Pokrokovým směrům v
koalici se na druhé straně podařilo prosadit, že zákon nepřikazoval
rodičům posílat děti do náboženství, pokud tomu sami nechtějí. Povinným
předmětem pro všechny děti se stala občanská výchova, která opět hlavně
díky odporu katolíků pozbyla valnou část ze své pokrokové hodnoty,
především v otázkách občanské morálky. Po vyhlášení zákona se nejvíce
44Negativně se o školské otázce a „Habramanových“ výnosech, také vyjádřili
účastníci církevního katechického kursu na Velehradě konaného koncem července. Na Slovensku bylo toto nařízení podle jejich zkušenosti zcela ignorováno. Školská otázka. Našinec, č. 175, 2. srpna 1919.45
Peroutka, F.: Budování státu …, c.d., s. 1614.46
Malý školský zákon. Našinec, č. 76, 2. dubna 1922. Zákon měl 4 hlavní body – omezení maximálního počtu žáků ve třídě na 65, úpravu výuky náboženství, koedukaci spojenou s uzákoněním rovnosti mužských a ženských pedagogů a uzákonění osmileté povinné docházky.
proti jeho znění ozývala část učitelstva, která jej vcelku oprávněně
považovala za hrozbu pro pokračování přechodu na moderní „pokrokové“
školství.
Mezi již méně problematická, ale stále výbušné náboženská témata, lze
zařadit jednání o zákonem povolení pohřbu žehem, nebo tzv.
interkonfesijní zákon umožňující použití konfesijních hřbitovů jinověrci či
otázka reformy státních svátků. Spornou prohrou náboženského tábora se
stalo přijetí tzv. Kazatelnicového zákona, který zakazoval kněžím při
kázání či jiných náboženských úkonech politicky agitovat a zasahovat do
volebních bojů.
Další oblastí, jež se zásadně dotkla především katolické církve, byla
otázka jejího majetku, a to zejména jejího pozemkového vlastnictví. Jeho
udržení či neudržení se stalo součástí širších jednání o tzv. pozemkové
reformě. Ta přinesla největší problémy oběma československým lidovým
stranám, protože představovala zcela schizofrenní úkol. Na jedné straně
zde byla nutné hájit zájmy katolické církve (zabránit provedení reformy
na církevních velkostatcích), současně museli představitelé těchto stran
respektovat, že ne nevýznamnou částí jejich voličstva je vesnické a
rolnické obyvatelstvo, které si žádalo půdy.
Katolickým stranám se v otázce církevní půdy podařilo zamezit
parcelace a rozdání větší části církevních pozemků, neuspěly však v
otázce zajištění půdy pro své rolnické voličstvo. Bylo to dáno zejména tím,
že hlavním orgánem, jenž měl na starosti přidělování půdy byl Státní
pozemkový úřad, jenž však byl zcela pod kontrolou agrární strany, která
tak měla nejlepší přístup k přidělované půdě47 a tuto skutečnost také
náležitě využívala ve svůj prospěch na úkor svých poltických rivalů.
Ve důsledku toho na celé reformě nejvíce tratil drobný rolník, jenž i
vzhledem k hospodářské krizi a poklesu cen zemědělských výrobků nebyl
schopný splácet svoje závazky vzniklé se ziskem půdy. Tuto
nespokojenost, která se ve velkém projevila u slovenských rolníků využila
hlavně Slovenská ľudová strana ke kritice pozemkové reformy, především
47Politika přidělování půdy za první republiky je ukázkou poměrně nešťastného
řešení, kdy celý proces sklouzl do nedemokratického politikaření a korupčnických afér. Přičemž na výsledku tratilo především drobné rolnictvo. Více viz Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 89-93.
v tom směru, že ta neslouží slovenskému rolníku, ale jen spekulantům a
českým kolonistům. Toto její tvrzení, že reforma nedala půdu
slovenskému rolníku se, jak dokazuje ve své knize J. Rychlík, nezakládá
zcela na pravdě, neboť velká většina drobných rolníku, kteří získali půdu
na Slovensku, byla Slováky48 Také tzv. česká kolonizace, která byla
skutečně prováděna, byla jen součástí československé kolonizace v
oblastech s většinou maďarského obyvatelstva na jižním Slovensku.
3.3 Otázka odluky církve od státu
V prvních letech nového státu musela být v neposlední řadě vyřešena
otázka zákonného vymezení vztahu církve a státu, jež se ukázala být
stěžejním bodem celého protikatolického hnutí. V případě důsledné
rozluky by se totiž postavení církve dostalo na úroveň spolků, což v
podstatě znamenalo právo státu libovolně zasahovat do jejich kulturních a
kultovních otázek. Znamenalo by to možnost úplné a totální laicizace
společnosti představované například povinným civilním sňatkem, státní
matrikou a civilními hřbitovy. Mezi další zcela nepřijatelné body pro
katolickou církev patřila otázka důsledné laicizace školství a zrušení
podpory konfesním školám a náboženskému školství jako celku. V případě
důsledné rozluky by se zcela narušilo poměrně rovnocenné postavení
státu a církve, stát by mohl bez problémů uplatnit zákony omezující
církevní majetek a skončila by podpora tzv. kongruových příplatků49 kléru
ze státní pokladny.
Postoj katolické církve k odluce byl logicky zásadně odmítavý, protože
dle svého učení má církev a stát kooperovat, i přes odlišné prostředky a
sporné otázky. Přesto lze tvrdit, že církev určité formy odluky tolerovala
do té míry, dokud výrazně nezasahovaly do církevních dogmat,
nenarušovaly církevní hierarchii, biskupskou moc a církevní správu
majetku. Na přijatelnost odluky v jednotlivých zemích měl svou roli i
Vatikán. Ten po první světové válce zastával k otázce odluky státu a církve
smířlivější stanovisko než například českoslovenští katolíci. Jediným jeho
48Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 92-93.
49Kongrua je příjem duchovních poskytovaný státem. V Československé republice
byla tato záležitost vypořádána přijetím tzv. Kongruového zákona v roce 1926.
požadavkem bylo, aby případná odluka probíhala dle umírněnějšího
brazilského a ne francouzského vzoru.
Oproti Vatikánu, který si nebyl zcela přesně vědom rozsahu a stavu
skutečné situace v ČSR a považoval tak umírněnou formu rozluky za
menší zlo, pro samotnou církev a katolické strany v ČSR se odluka jevila
jako katastrofa. Obávaly se především toho, že matrikové údaje o počtu
věřících již neodpovídaly skutečnému stavu, navíc bylo jisté, že odluka by
jen podpořila snahy některých kruhů pokračovat a prohloubit „kulturní“
boj. Velké obavy byly spojené také s hospodářskými a ekonomickými
dopady odluky. Přesto v katolické společnosti existovalo porozumění v
otázce, že vzájemné vztahy státu a církve je nutno upravit. V tomto
smyslu lze chápat i účast katolických politiků v Poradním sboru na řešení
církevně-politických záležitostí při ministerstvu školství a národní osvěty50.
Obratná politika katolických sil v Národním shromáždění, přílišná
radikalita návrhů na jedné a rozpory mezi přívrženci odluky na druhé
straně, nakonec vedly k tomu, že jednání o legislativě, která měla odluku
uzákonit, uvízla na mrtvém bodě a vzájemný vztah byl do budoucna řešen
jen jednotlivými dílčími zákony. Významnou roli při projednávání tohoto
zákona měla i situace na Slovensku, kde se vůči ní zvedl velký odpor a
mnozí Slováci, kteří s rozlukou souhlasili, sami volali po jejím odložení na
příhodnější dobu51. I mezi poslanci Slovenského klubu došlo k dohodě
mezi katolíky a evangelíky o razantním jednomyslném vystoupení proti
odluce. Podle F. Peroutky ohled na situaci na Slovensku tak „funguje jako
konzervativní brzda na rozjetém voze vývoje.“52
O odsunutí řešení odluky na neurčito se v podstatě rozhodlo při
diskuzích a následném přijetí nové československé ústavy v únoru roku
1920. V návrhu ústavy podle návrhu sociálnědemokratických stran obyla
pasáž o odluce státu od církve v paragrafu 121 formulována takto: „Mezi
státem a církvemi budiž zaveden stav odluky“. Vzhledem na bouřlivou
50Tento výbor byl ustanoven v roce 1919 po nástupu Tusarovy vlády a zasedali v
něm mimo jiné jak zásadní stoupenci odluky jako dr. T. Bartošek a prof. Krejčí, tak zástupci katolických stran dr. Nosek a prof. dr. J. Hejčl. Trapl, M.: Politický katolicismus a československá strana lidová…, c.d., s . 72.51
Řeč dr. Markoviče v poslanecké sněmovně. Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 93952
Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 940.
diskuzi ohledně tohoto paragrafu došlo nakonec k jeho pozměnění a
přeformulaci v tomto znění: „Svoboda svědomí jest zaručena.“53 Tedy z
ústavy tím tak jakákoli zmínka o odluce vypadla.
Přesto i nadále pokračovala diskuze a byly i nadále předkládány
nejrůznější návrhy ohledně vypořádání státu s církvemi, i když nulovým
výsledkem. Přesto otázka odluky či vyúčtování s Římem měla i nadále
určitou popularitu, jak dokazují volební programy většiny poltických stran
ještě v roce 1925.54 Prakticky se však ukázala být prázdným pojmem,
neboť po opadnutí nejradikálnějších nálad kolem roku 1920 nebyla ani na
jedné straně požadovaná vůle odluku uskutečnit.
4. Slovenská otázkaPod tímto pojmem si můžeme představit soubor problematických témat
a neuralgických bodů týkajících se nejen vlastního hledání postavení a
role Slovenska v rámci nového státu, ale především zásadních otázek, jež
se hluboce dotýkaly samotného vnímání vzájemných vztahů mezi Čechy a
Slováky v společné republice, potažmo na samotném Slovensku, kde bylo
toto střetávání nejintenzivnější. Tyto citlivé body lze nalézt ve všech
významnějších oblastech slovenského života a společnosti. Kromě již výše
částečně zmíněné církevně-náboženské problematiky jsou to pak otázky
administrativně-personální, jazyková, školská a v neposlední řadě je nutné
zmínit i otázku slovenského autonomismu. I přes určité výraznější body, je
důležité připomenout, že se jedná o velice komplexní problematiku, ve
které se jednotlivé sporné oblasti nejen, že stýkají ale mnohdy i
překrývají.
4.1 Nábožensko-církevní problém
V určité části slovenské společnosti se během několika let po vzniku
společného státu začala prosazovat myšlenka, že Slovensko je ohroženo
českým volnomyšlenkářstvím, respektive bezvěrectvím. Zde je nutno
podotknout, že příčiny tohoto stavu lze hledat již v odlišném historickém
53Halas, F. X.: Fenomén Vatikán…, c.d., s. 536
54Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 946.
vývoji náboženské situace v Českých zemích a na Slovensku. Na
Slovensku v období před válkou bylo společenské prostředí daleko
konzervativnejší a bylo mnohem méně prodchnuté reformními ideami.
Náboženskou situaci na Slovensku před válkou vcelku vystihují slova
Setona-Watsona, že „čo sa týče náboženských myšlienok a ideí,
Slovensko, možno povedať, bolo stojacou vodou“55.
Tyto „stojaté vody“ proměnil v revoluční vření až rok 1918. Významným
momentem se stal příchod prvních Čechů na Slovensko, kteří si mnohdy i
nevědomky sebou přinášeli zkušenosti probíhajícího ostrého sporu mezi
zastánci a odpůrci klerikalismu v Čechách. Ztotožňovali rakouskou moc s
mocí Říma, a po pádu první si přáli i konec té druhé. Z velké části byli
také jen minimálně znalí místních poměrů a často se domnívali, že se
jejich pohledy na svět a náboženské otázky setkají s automatickým
pochopením stejně jako doma. Neuvědomovali si, že vstupují do prostředí
s vysokou religiozitou, které bylo mnohem konzervativnější než to v
českých zemích.
Mnohým z nich navíc přišlo Slovensko jako „zaostalé“ a ve své
„pokrokové“ horlivosti se pokoušeli co nedůsledněji šířit myšlenku
protiklerikalismu. Tím se často ve své snaze o „zkulturnění“ v mnoha
případech i neúmyslně velice negativně dotýkli náboženských citů
místního katolického a evangelického obyvatelstva. Situace došla, až tak
daleko, že každá stržena socha světce, každý ze zdi sundaný či poražený
kříž, každý čin, který se vzdáleně negativně dotýkal náboženských věcí,
byl považován i díky velice „všímavému“ katolickému slovenskému tisku,
za útok na samotnou podstatu slovenského člověka, což vyvolávalo někdy,
až fanatický odpor k čemukoli českému56. Na druhé straně i na české
straně existovalo mnoho lidí, kteří si byli složitostí náboženské otázky na
Slovensku poměrně dobře vědomi a na ní upozorňovali. Mezi takové
například patřil český poslanec a člen slovenského klubu R. Pilát, který v
debatě v Národním shromáždění řekl:
55Seton-Watsn, R. W.: Nové Slovensko..., c.d., s. 37.
56Sokoli zneuctili kříž. Slovák, č. 32, 26. února 1920.; Suďte, Ludia Boží! Slovák, č.
69, 13. dubna 1920.; Žalostný ďeň Sedmibolestnej panny Marie v Rajčanoch v okolí Velkotopolčanskom. Slovák, č. 70, 14. dubna 1920.
„Jakkoli tvoříme Češi a Slováci jeden národ, přece lišíme se navzájem
svým cítěním a nazíráním. Po této stránce byli Slováci námi zklamáni. Jest
pravdou, že přišli na Slovensko čeští idealisté, ale naproti tomu přišlo tam
mnoho lidí, kteří buď z nerozumu, anebo přímo ze zlomyslnosti šířili
cynismus, prospěchářství i korupci a surově dotýkali se nejchoulostivější
otázky – náboženského citu.“57
Nutno podotknout, že na Slovensku existoval ještě další dlouhodobý
konfesní spor - mezi slovenskými katolíky a evangelíky. Proto když se
administrativně a vzdělanostně dobře vybavení evangelíci chopili
příležitosti a po převratu se jim podařilo téměř dokonale vyřadit katolické
reprezentanty z významnějších veřejných funkcí na Slovensku, ti se pak
cítili dotčeni. Navíc ještě hůře snášeli určité favorizování slovenských
evangelíků ze strany Čechů, kteří je považovali za více národně a
demokraticky spolehlivé58. Ze strany katolíků tak vznikl jakýsi pocit křivdy,
když vrcholné úřady ovládli aktivní čechoslovakisté, kteří byli ve většině
evangelického vyznání nebo nekatolíky. Vznikal dojem, který byl slovy
vyjádřen tak, že vlády na Slovensku „se zmocnilo několik lutherských
rodin z Turčanského sv. Martina, které se povýšily na jediné
vlastenecké.“59
Faktem zůstává, že mezi veřejnými slovenskými činiteli v ČSR byli asi
dvě třetiny evangelíků. Nepříznivý poměr pro katolíky lze dobře
vysledovat i v zastoupení Slováků v Revolučním národním shromáždění,
kde ze 40 slovenských zástupců bylo jen 10 katolíků60. V počátečních
letech dokonce bylo možné sledovat, že nejvýznamnější spory na
Slovensku probíhaly především mezi Slováky samotnými, kdy na jedné
57Řeč poslance R. Piláta. Narodnie noviny, č. 18, 24. ledna 1920. Celou řeč lze také
nalézt na stránkách poslanecké sněmovny ČR. Online text (http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/101schu z/s101012.htm ).58
Ti jim byli oproti katolíkům i kulturně mnohem bližší vzhledem na jejich často lepší vzdělanostní úroveň a menší problémy s jazykem. Velká část evangelíků-Slováků měla k českému jazyku blízko, s ohledem na starou češtinu, která byla používána jako bohoslužebný jazyk. Navíc velký význam nesl fakt, že evangelíci na Slovensku poměrně rychle přejali čechoslovakistickou ideu a mnohem lépe se zapojili do poltické reality nového státu.59
Persekuce katolického tisku na Slovensku. Našinec, č. 182, 10. srpna 1919.60
Klimek, A.: Velké dějiny zemí koruny české. Díl 13. Paseka, Praha - Litomyšl 2000, s. 74. Po určitých protestech bylo svoleno rozšířit Slovenský klub na 54 poslanců, přičemž většina nových poslanců byla katolíky.
straně stály katolické kruhy vedené Slovenskou ľudovou stranou a na
straně druhé minstr Šrobár a slovenští socialisté a agrárnici.
Právě odpor proti Šrobárovi a jeho okolí byl nejvíce patrný. Velice často
se objevoval v katolickém tisku. Například ľudovecký Slovák se v té době
vyjadřuje takto:
„Sme za autonómiu, ale v Bratislave radšej by sme videli samých,
poctivých, křesťansky zmýšlajúcich Čechov a Moravanov, na miesto
terajších všemohúcich, samospasiteľných vladárov.“61
Podobně shrnuje nálady části slovenského obyvatelstva ke Šrobárovy
na svých stránkách i Našinec, který píše:
„Diktátorství Šrobárova mají Slováci už aj po krk. Nesvobodu pod jeho
pěstí a stranickost jeho nesou tíže než za Maďarů, poněvadž rány od
vlastního vždycky více bolí.“62
Navíc sám Šrobár, jenž viděl v SĽS velké nebezpečí, si pozici
neulehčoval. Jím vedené ministerstvo praktikovalo poměrně
nekompromisní politiku vůči této straně. Ve velkém měřítku byl
cenzurován ľuďácký tisk, zastavováno vydávání Slovenských ľudových
novin a Slováka, konečně docházelo i k internaci některých významných
členů SĽS jak ukázal nejznámnější případ Tománkův63. Nelze se proto ani
divit, že SĽS generalizovala a přeháněla, když srovnávala Šrobárovu
diktaturu s dobou slovenského útlaku za Karola Tisza.
Dalo by se říct, že Šrobár a jeho ministerstvo se stali pro slovenské
katolíky vedené SĽS a nejen jimi, určitým negativním symbolem všeho
špatného na poválečné situaci Slovenska. Navíc existence určitého
přezírání většinových katolíků jen umocňovalo jejich neztotožnění se s
bratislavským ministerstvem jako jejich zástupci a velice tak ulehčilo
cestu Hlinkovi a jeho staronové Slovenské ľudové straně, která se stala
jakýmsi pomyslným zastáncem všech nespokojených.
I přesto, že mezi slovenskými katolíky a evangelíky panovala zřejmá
nevraživost, stále byly obě tyto strany schopné spolupráce v případě
61Všetkým Slovákom dobrej vole. Slovák, č. 4, 10. ledna 1920.
62Slovensko za vlády Šrobárovy. Našinec, č. 188, 19. srpna 1919.
63Tománek, F.: Hrůzovláda Šrobárova. Našinec, č. 199, 31. srpna 1919.
reakce na „kulturní boj“ proti náboženským snahám, za jejichž zdroj byli
považováni „pokrokoví“ Češi v Praze.
4.2 Jazyk, administrativa a personální problematika
4.2.1 Slovenština, čeština nebo českoslovenština?
Církevní problematika bohužel nebyla jedinou, která zatěžovala
každodenní chod Československé republiky. Již od prvních měsíců od
jejího vzniku se opakovaně politizovala také jazyková otázka. Velice brzy
se u odpůrců tehdejšího zřízení rozšířila myšlenka, že Československo
neuznává slovenštinu za úřední jazyk a zavádí místo ní na Slovensku
češtinu. Toto pomýlené tvrzení vzešlo z faktu, že velká část českých
úředníků, učitelů a vojáků, zcela pochopitelně vzhledem na vzájemnou
blízkost obou jazyků, běžně používala na Slovensku češtinu64. Z této
skutečnosti, že se Češi na Slovensku ani nesnaží používat slovenštinu,
udělala Slovenská ľudová strana brzy politický problém. SĽS a po ní i pro
autonomisticky založené kruhy Slovenské národné strany, se začaly
odvolávat na Pittsburskou dohodu65 a její paragraf o tom, že slovenština
bude úředním jazykem správy a soudnictví. Jejich interpretace se brzy
dostala do pozice, že slovenština má být výhradním úředním jazykem na
Slovensku a tudíž každý úředník má povinnost se ji naučit. Požadavek byl
později zformulován do jednoduchého obecného hesla „Na Slovensku po
slovensky“.
Tento problém měl být vyřešen novou ústavou. Při jednáních o nové
ústavě se slovenští poslanci všech směrů snažili prosadit, aby v ústavě
bylo výslovně řečeno, že český a slovenský jazyk jsou úředními jazykem
ČSR na místo ústavním výborem prosazovanému jazyku
československého. I přesto, že žádný ze slovenských návrhů neprošel,
ústava schválena 29. února 1920 nekladla používání slovenštiny jako
64I většinová interpretace tehdy platného zákona č. 64/1918 sb., která zaváděla na
Slovensku slovenštinu jako úřední jazyk namísto maďarštiny, byla taková, že vedle slovenštiny je možné používat i češtinu.65
Smluvní bod zní: „Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom životě vôbec.“ Viz Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918 – programy, projekty, předpoklady. Nakladatelství Svoboda, Praha 1988, s. 299.
úředního jazyka žádné překážky. Společně s ústavou byly schváleny i další
zákony, mimo jiné i jazykový zákon, který ve svém čtvrtém paragrafu říká:
„Užívajíce jazyka státního, oficiálního, úřady v onom území republiky,
jež před 28. říjnem 1918 náleželo království a zemím na říšské radě
zastoupený, nebo ku království pruskému, úřadují zpravidla po česku, na
Slovensku zpravidla po slovensku. Slovenské úřední vyřízení k podání
českému, nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za
vyřízení, jež se stalo v jazyku podání.“66
Přesto, že se tím to oba jazyky staly dle zákona rovnocennými,
vzbuzovala praxe pocity určité nerovnováhy. Například už jen fakt, že díky
poměrně velkému počtu českých úředníků na Slovensku oproti malému
počtu slovenských úředníků v Českých zemích, bylo samozřejmě české
úřadování na Slovensku mnohem běžnější než slovenské v Čechách.
Určitá nerovnováha se též projevovala i v dalších oblastech jako byly
československé státní dráhy, vojsko a četnictvo67. Na druhé straně je
potřeba přiznat, že i přes ojedinělé projevy lpění na českém jazyce68 se
především ve školství a v administrativě mnoho českých úředníků a
učitelů slovensky naučilo. Nejvíce patrné to bylo právě ve školství, kde
mnohdy docházelo až ke slovakizování mnoha českých učitelů. Pro
názornost na slovenských středních školách podle Setona-Watsona ve
školním roce 1922/1923 působilo 781 profesorů, z toho bylo 177 Slováků,
356 Čechů, 139 Maďarů, 53 Němců a 3 Rusínů. Z těch 640 ovládalo
slovenštinu dokonale, 82 nedokonale a 59 ji neumělo vůbec. Všichni čeští
profesoři náleželi do prvních dvou skupin69. Tento trend slovakizace části
66Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 81-82.
67V slovenském ľuďackém tisku se objevují zprávy slovenských vojáků
československé armády, kteří většinou poukazují na to, že slovenština a její užívání v armádě je problémem. Slováci jsou nabádáni, aby se naučili česky. Navíc je patrný nedostatek důstojníků Slováku, což se následně projevuje i v otázce toho, že „niet počut slovenského rozkazu“. Dopisy vojákov. Slovák, č. 148, 20. června 1920. Zajímavý příspěvek o Slovácích v armádě ČSR viz Čaplovič, M.: Československá armáda a Slovensko v rokoch 1918-1939. In.:Zemko, M. - Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu (1918-1939). Vydavatelství Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2004, s. 241-292.68
Zde je třeba zmínit velkou část českého profesorského sboru na Komenského univerzitě v Bratislavě, jež přednášela, často demonstrativně pouze v českém jazyce.69
Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko…, c.d., s. 63.
českých příchozích na Slovensku je však na počátku dvacátých let teprve
na začátku.
4.2.2 Personální otázka aneb Slovensko Slovákům
Kritika vládní politiky zaměstnanosti na Slovensku po roce 1918 a
obecně tvrzení o nedostatečném zastoupení Slováků ve státních službách
první republiky patří mezi již klasické body protivládní kritiky, především
ľudové strany. Valná většina badatelů se shoduje na tom, že situace na
Slovensku po převratu byla z hlediska akutního nedostatku spolehlivého
slovenského personálu kritická. Proto hned za jednotkami
československého vojska, a často i přímo s nimi, přicházelo z Čech
četnictvo a další státní zaměstnanci, jejichž úkolem mělo být zpočátku
zajištění alespoň základních potřeb nutných pro fungování státní správy
na Slovensku. Měli nahradit výpadek způsobený rozpadem maďarského
státního aparátu a nedostatečné schopnosti slovenské společnosti
zvládnout přechod od správy uherské k československé. V. Šrobár
popisuje tento žalostný stav slovy:
„Na Slovensku v dobe prevratu nemali sme spoľahlivými ľudmi
obsadený žiaden úrad, žiaden súd, žiadnu železničnú stanicu. Všade,
takmer bez jednej výnimky, sedeli Maďari alebo od nich horší maďaróni.“70
O stavu personálního obsazení státní správy na Slovensku si můžeme
udělat představu z těchto několika čísel. Zatímco ve finanční správě
působilo v roce 1917 kolem 158 koncepčních úředníků, v roce 1919 jich
však bylo jen 78, z toho 49 převzatých z bývalé uherské správy a 29
exponovaných, tedy Čechů. Stejný stav existoval i na berních úřadech, ty
převzaly 94 osob, z toho bylo z českých zemí 66. Do plného stavu však
chybělo doplnit ještě 90 neobsazených míst. Podobná situace byla i v
ostatních oblastech, například v rezortu spravedlnosti nastal akutní
nedostatek soudců a státních zástupců z důvodů neznalosti slovenského
jazyka, kdy z celkového počtu 563 soudců bylo jen 50 schopno úřadovat
ve slovenském jazyce. Problémy se také projevily i u českých soudců
přemísťovaných na Slovensko v důsledku střetu s právní zásadou
70Šrobár, V.: Osvobozené Slovensko, sv. I., Praha 1928, s. 332.
„nepřesaditelnosti“ soudců, což komplikovalo jejich již tak složité zdejší
působení. Problematickým se ukázal i nutný překlad velké většiny dosud
platných maďarských zákonu do slovenštiny, což následně vedlo k
odčerpávání již tak omezených sil v rezortu. Zcela nedostačující byl i
počet justičních úředníků, kdy příchozí z českých zemí „stačili“ pokrýt jen
jednu třetinu potřebných míst71.
Ještě na konci roku 1919 se běžně stávalo, že se část Slováků, kteří byli
schopni zastávat pozice a úřady, obávala tyto pozice přijmout s důvodem
na možný návrat Maďarů a předrevolučních poměrů. Navíc pozice ve
státní správě byla alespoň v počátcích málo zajímavá a podprůměrně
placená. K malému počtu Slováků nepřispíval ani poměrně přísný důraz
na „politickou a národní“ způsobilost a tedy i přísné prověřování72.
V prvních měsících a letech po převratu byla potřeba české pomoci
uznávána všemi Slováky bez rozdílu politického přesvědčení či konfese. O
potřebě českých státních zaměstnanců na Slovensku se v této době bez
rozdílu hlásil například jak katolík a ľuďák F. Juriga tak sociální demokrat
I. Markovič73. Avšak přibližně od druhé poloviny roku 1919 je možné
pozorovat určité negativní vnímání obecně špatné situace na Slovensku.
Trefně popsanou právě I. Markovičem v dopise E. Benešovi ze srpna
1919:
„Pomery u nás… vôbec i na Slovensku zvlášte nie sú veselé. Na
Slovensku je národ rozeštvaný klerikálmi, Maďármi, židmi, ale i chovaním
sa niektorých exponovaných českých úradnikov a vojakov… Pomery sú
rozhodne horšie, ako boli po prevrate… Previesť československů jednotu v
praxi je o mnoho ťažšie, ako sme predpokladali.“74
71Dvořák, P.: Vznik Československa a veřejná správa na Slovensku. Bakalářská
diplomová práce – Masarykova Univerzita, Brno 2007, s. 27-28. Srovnej též Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století..., c.d., s. 85.72
Při získávání práce ve státní službě na Slovensku byl brán mnohem větší důraz na politickou a kriminální bezúhonnost. K životopisu uchazeče muselo být připojeno i prohlášení o zachovalosti, tedy o morální a etické bezúhonnosti. U Slováků a bývalých uherských státních zaměstnanců se ještě přihlíželo i k míře loyality k bývalému režimu. Dvořák, P.: Vznik Československa…, c.d., s. 29.
73Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 783.
74 Klimek, A.: Velké dějiny zemí koruny české. Díl 13. Paseka, Praha - Litomyšl
2000, s. 79.
Na druhé straně narůstala neochota přijímat české úředníky a státní
zaměstnance mezi širšími slovenskými vrstvami. Ukazovalo se stále
jasněji, že zhoršující se existenční situace obyčejných Slováků povede i k
jejich radikálnějším reakcím na zabírání míst příchozími Čechy. Projevil se
tu i efekt tzv. „tichého Slováka“ či říjnového Slováka. Šlo o Slováky, kteří
si začali svoji slovenskost uvědomovat pozvolna, až v době po převratu a
když se po určité době rozhodli žádat o místo, které by jim ještě
přednedávnem jistě připadlo, zjistily, že na tomto místě již funguje někdo
jiný a ještě většinou Čech. Navíc jako křivdu nesli i to, když místo získal
Čech, kterého chování za minulého režimu nebylo z českého národního
pohledu o nic lepší a v podstatě srovnatelné s pomaďarčenými Slováky.
Navíc, každý jednotlivý případ morálního, odborného či úřednického
pochybení těchto novočechů, byl s velkým rozhořčením uváděn v
opozičním tisku jako „typický“ příklad státní české nespravedlivé
personální politiky75.
Podobně i v otázce kompetentnosti se začal postupně snižovat význam
kvalifikace, která bezpochyby byla většinou z větší části na straně Čechů.
Začal se také postupně vytvářet mýtus „přirozeného nadání“ Slováků,
který by zapříčinil dlouholeté studium a přípravu zbytečným. Dokonce
byla mnohdy zpochybňována samotná nutnost jakékoli kvalifikace76.
Navíc byla napadána i samotná „kvalita“ nově příchozích sil, a to
dokonce i ze strany ministra Šrobára: „Je pravda, že v poslední době ani
další úředníci, kteří sem přicházejí z Čech, jsou méně cenní a dopouští se
zde různých přestupků.“ Šrobár varuje před, tím že si někteří Češi pletou
Slovensko s okupačním územím, kde mohou jen kořistit77. Na druhé
straně i ľudovecký tisk, který se moc nebránil poukázat na chyby Čechů,
ještě v roce 1920 nechtěl vyhnat Čechy, pokud teda splní určité kvality:
75Z Nitranského pašaliku. Slovák, č. 14, 5. února 1920. Čeští pokrokový učitelia.
Slovák, č. 137, 7. července 1920.76
Peroutka, F.: Budování státu..., c.d., s. 784.77
Šrobár, V.: Situace na Slovensku. Našinec, č. 179, 7. srpna 1919. I přes určitou sebereflexi a kritiku vládní politiky na Slovensku Šrobár nadále brání činnost Čechů na Slovensku a nabádá k opatrnosti při generalizaci jednotlivých případů.
„Keď aj budeme mať dosť súcích ľudí na Slovensku, predsa statočných,
poctivých a poriadnych bratrov Čechov nebudeme chcieť vyhnat.“78
Problematické bylo i zvýhodňování velké části českých státních
zaměstnanců platově ve formě „slovenských“ diet79, které dostávali jako
příplatek k standardnímu dennímu platu a drahotním přídavkům. Vznikal
tak nepřirozený umělý stav, který u mnoha slovenských zaměstnanců
vyvolával dojem, že čeští úředníci jsou lidé privilegovaní. K zmírnění
odporu nepřispěla ani celková hospodářská situace na Slovensku a
především zdejší drahota, nedostatek volných bytů a poměrně rozšířený
černý trh. Samotné vyplácení diet a příspěvků však nebylo jednotné a
lišilo se nejen mezi jednotlivými rezorty, ale také dle úrovně státní správy.
Odpor se začal projevovat rostoucím počtem a intenzitou protestů
„poškozených“ zaměstnanců80.
Záležitost byla často interpelována v parlamentu, projednávána vládou
i prezidentem. Velkým zastáncem definitivního vyřešení situace bylo
především ministerstvo financí, které nelibě neslo velkou finanční zátěž a
tlačilo tak na ostatní rezorty na definitivní ustanovení míst a jejich
systematizaci. V celku se však nikdy nepovedlo vytvořit ucelenou
koncepci sladění personální a platební politiky na Slovensku a v Českých
zemích. Navíc se personální otázka na Slovensku stala velice brzo součást
soupeřením mezi centralisty a autonomisty, kdy vcelku rozumně většina
Slováků ve shodě napříč politickým a s konfesním spektrem podporovala
v té či oné formě rozšíření pravomocí Ministerstva pro správu Slovenska
78Hor sa k činu! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.
79Tyto příplatky k platu měly určitým způsobem vynahradit českým zaměstnancům
ztrátu „požitků“ z Českých zemí. K příkladu Češi mnohdy museli pracovat v zcela rozdílném prostředí než v českých zemích. Museli se vyrovnat s horším sociálním a kulturním zázemím než existovalo v českých zemích. V některých oblastech, především na jižním a východním Slovensku, museli čelit nepřátelskému promaďarskému prostředí. Spolu s odloučením od rodiny a tvrdším sociálním podmínkám to u nich vyvolávalo různá traumata, která přerůstala až v neochotu působit na Slovensku. Mnohdy také docházelo k diskriminaci dotyčných osob v jejich pracovním postupu či při konkurzech v českých zemích. Dvořák, P.: Vznik Československa..., c.d., s. 30.
80Často formou protestních not nebo skrze tisk, který platové problematice věnoval
poměrně dost místa. Vládě Česko-slovenské republiky! Národnie noviny, č. 55, 7. března 1920.
právě v této oblasti, teda jak v otázce vytváření a obsazování míst, tak i
jejich finančního krytí81.
Časem tak rostl odpor a kritika k praxi centrálních úřadů. Z jedné
strany získávali tito odpůrci podporu od odmítnutých uchazečů a lidí,
kteří byli propuštění ze státní služby pro svoji nevyhovující „politickou“
kvalifikaci a z druhé pak působil strach z nezaměstnanosti, a to především
u nově se profilující mladé inteligence, která již neznala vlastní zkušenosti
z doby před rokem 1918. Tím, že docházelo k definitivnímu ustanovení
mnoha Čechů během 20. let na svých místech a při tom nových míst
nebylo, vznikal tak dojem, že „Česi berú Slovákom chlieb“.
Částečně to odráželo i situaci, kdy české politické strany a různé
zájmové skupiny se snažily zajistit pro své stoupence místa ve státní
správě na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Praxe první republiky, kdy
existoval jistý nárok některých politických stran na specifická
ministerstva, a následně i na určitá pracovní místa vedla k rostoucímu
antagonismu mezi těmi, kteří jsou a těmi, kteří nejsou ve určité straně. To
se také velice brzo promítlo do celkového sporu o pracovní místa na
Slovensku.
Dalším faktorem, jenž zasáhl tuto problematiku, byl návrat
československých legionářů do republiky a jejich požadavek na zajištění
pracovních míst, která byla často právě na Slovensku. Získávali však jen
minimum úřednických pozic vzhledem na svou malou kvalifikaci, a tak
většina byla k neprospěchu věci umísťována na místa s nižší kvalifikací,
což se samozřejmě opět nelíbilo Slovákům. Navíc samotní legionáři byli
poměrně vybíraví, pokud jde o druh a umístnění jimi požadované práce.
Jednatel Slovenské legionářské kanceláře v Bratislavě Gregor-Tajovský si
stěžuje v Našinci na netečnost především slovenských legionářů takto:
81Boj o pravomoci MPS se však postupně přikláněl na stranu úřadů v Praze, které
během několika let převzaly většinu pravomocí MPS a denunciovaly tak jeho referáty na úroveň pouhých expozitur jednotlivých ministerstev. Seton-Watson, R.W.: … c.d., s. 27-30. Srovnej Peroutka, F.: ... c.d., s. 791-793. Personální problematika také vykazovala vysoký mocenský potenciál v politických bojích první republiky. Srovnej Krajčovičová, N.: Začleňovanie Slovenska do Československej republiky (1918-1920). In: Zemko, M.-Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu (1918-1938). Slovenská akademia vied, Bratislava 2004, s. 75-76.
„Slovák legionár sa nehlási. On chce krompáč, keď ho nedostáva, závidí a
nadáva.“82
Ukazuje zároveň i na to, že největší poptávka byla po místech ve
finanční správě a četnictvu, po případě i postech ve státní správě. V tomto
článku se také ukazuje, že i přes protesty ohledně nezaměstnanosti
legionářů práce existovala, například jako licencované hospodářské
živnosti, vedení biografů či práce pro nemocniční pokladny, ale nebyl o ni
velký zájem a samotní legionáři ji nechtějí dělat.
Obecně tbyl rend dosazování Čechů i na ta méně kvalifikovaná místa
velice zle vnímán slovenskou veřejností. Nejvíce viditelné bylo toto
„protěžovaní“ především při obsazování nekvalifikovaných pracovních
míst, jako byli vrátní, školníci apod.
K situaci se vyjádřil ve 30. letech i R.W. Seton-Watson přibližně ve
smyslu, že sice není možné „vydupat ze země (Slovenska) kvalifikované
síly jako jsou soudci, univerzitní profesoři a vyšší úředníci, do doby než
vyroste nová generace a tedy, že prozatím není možné se obejít bez
Čechů. To ale neplatí v případě méně kvalifikovaných míst, jakým byli
nižší železniční úředníci a zaměstnanci či vrátní.“83
Podobně i ze zpráv županů vyplynul nedostatek vyšších úředníků. Na
jedné straně byla dosavadní práce většiny českých úředníků dle těchto
zpráv hodnocena pochvalně. Na druhou stranu si župané stěžovali na
nevhodné přidělování nižších úředníků a pomocných sil ze strany
ministerstva, i když tvrdili, že jsou schopni pokrýt tato místa z místních
zdrojů. Pokud jde o místní samosprávu tj. župní úřady objevovaly se také
stížnosti na nepoměr postavení a výhod mezi župními úředníky a úředníky
centrálních úřadů. V některých případech šlo o tak závažnou věc jakým je
samotný statut „státního zaměstnance“ a z něho plynoucích výhod.84
82O legionářích. Našinec, č.143, 25. června 1922.
83Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 86. Seton-Watson kritizoval tu
praxi již dříve, především na železnicích a poštách, kde existovala velká masa schopného i poměrně loyálního slovenského obyvatelstva, přesto na volná místa byly i nadále upřednostňováni čeští žadatelé. Srovnej Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko..., c.d., s. 20.
84 Dvořák, P.:Vznik Československa a veřejná zpráva na Slovensku (1918-1920)...,
c.d., s. 30-31.
Přes výše uvedená fakta nelze říci, že by na Slovensku měli Češi v
pracovních otázkách převahu. Nejprve je nutné podotknout, že samo
určení zda je na místě Čech nebo Slovák je alespoň pro dvacátá léta
poněkud ošidné vzhledem na to, že ve většině statistik byly obě
národnosti schované pod pojmem „Čechoslovák“. Jistý obecný obraz lze
sestavit zpětně, až z údajů z let třicátých. Podíváme-li se například na
poměry ve státní správě, kde lze tvrdit, že se český vliv projevoval
nejsilněji, byla situace podle Rychlíka v roce 1930 takto: ve státní poště
bylo zaměstnáno 10 995 Slováků a 4164 Čechů, u drah přes 78 tisíc
Slováků a 14 097 Čechů, v soudnictví a státní správě přibližně 26 tisíc
Slováků a 23 tisíc Čechů, ve školství a výchově 15 840 Slováků a jen 4030
Čechů a jediným případem, kde Češi s 8194 osobami převažovali nad
2034 Slováky bylo vojsko85. I když s poněkud odlišnými čísly, ale
podobným výsledkem pro rok 1934 přichází i historik Lipták86. Podle
oficiálních statistik z roku 1935 bylo na Slovensku v roce 1921
napočítaných 71 733 Čechů, z toho bylo 18 364 vojáků. Z 53 369 Čechů
civilů se nejvíce hlásilo k veřejné službě a svobodným povoláním (15 568
osob), k průmyslu a živnostem (14 478 osob) a k dopravě (11 651 osob).
Při sčítáních v roce 1930 bylo již Čechů 120 926, z toho 20 652 vojáků. Ve
veřejných službách pracovalo na 50 111 Čechů, ale také 168 833
Slováků. Navíc významné procento nově příslích Čechů tvořili rodinní
příslušníci, jejichž počet vzrostl oproti roku 1921 o 32 838.87 Tyto čísla
ukazují, že po minimálně celá dvacátá léta tvořili Češi alespoň početně
menšinu. Zajímavým faktem, že po celou dobu první republiky bylo jen
minimum Slováků zaměstnaných v centrálních úřadech v Českých zemích.
Podle Rychlíka a dalších by mohly být hlavní důvody v tom, že Slováci
jednak nejevili velký zájem o práci v Českých zemích, jednak jim
slovenské úřady částečně bránili v odchodu do Prahy nebo dokonce i v
nátlaku SĽS, která považovala umísťování Slováků mimo Slovensko jako
jeden ze způsobů „odnárodňování“ Slováků.
85Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století..., c.d., s. 87.
86Lipták, Ľ.: Slovensko v 20. storoči. Kalligram, Bratislava 2000, s. 133.
87Boháč, A.: Češi na Slovensku. In: Statistický obzor, roč. 16, 1935, s. 183-190.
4.3 Škola a vzdělávací problematika
Při zkoumání slovensko-českých vztahů a jejich široké problematiky
vyvstává na předních místech otázka slovenské školy, neboť s ní byla v
minulosti velice často spojována samotná budoucnost a existence
Slovenského národa, což zvyšovalo citlivost Slováků v této problematice.
Z tohoto důvodu je také možné pochopit, proč se tak často problematika
(slovenského) školství stávala citlivým tématem nejen na politické půdě
první republiky. Je všeobecně uznávaným faktem, že znovuvybudování
slovenské školství po roce 1918, patří mezi těch několik skutečných
výsledků vzájemné spolupráce Čechů a Slováků. Přesto stejně jako v
předchozích případech střetávání Čechů a Slováků ve společném státě, i
zde se vyskytly jednotlivé případy, které více škodily, než pomáhaly a to z
obou stran. Problematické střetávání představitelů obou národů v této
školské oblasti opět zajímavě popisuje Seton-Watson:
„Všeobecne je známo, že jednotlivci neraz mnoho škodili svojími
namyslenými a mentorskými sposobmi a – čo je eště horšie – i tým, že
nemali smyslu uctiť si náboženské city svojich susedov; ale toto nemôže
vyvážiť oddanosť a sebeobetavosť veľkej väčšiny českých profesorov a
učiteľov, ktorí venovali svoje služby slovenským bratom v najväčšej kríze a
veľmi často sa im dostalo od nich sprostých nádaviek a číročistej
nevďačnosti.“88
Pokud bychom chtěli zkoumat situaci slovenského školství v
Československé republice, je nutné se nejprve krátce seznámit s jeho
situací v období před válkou za maďarské vlády. Že situace nebyla dobrá,
dokazují především samotné oficiální uherské statistiky z roku 1910, kdy
na Slovensku bylo 3862 škol ľudových, a z nich jen 429 bylo slovenských89.
Ostatní nižší školy byly čistě maďarské, popřípadě malá část z nich i
německá. Vysoké či střední školy Slováci neměli žádné. Rychlost jakou se
ztrácela slovenská škola v Uhrách lze vyčíst i z údajů z doby těsně před
převratem, kdy například z 3641 ľudových škol, bylo čistě slovenských již
88Seton-Watson, R.W.:Nové Slovensko... c.d., s. 53.
89Tamtéž, s. 54-55. Zajímavým faktem, který ukazuje na význam náboženství při
udržení slovenského národního povědomí, je i to, že všechny zbylé ľudové školy, které si zachovávaly slovenský ráz, byly, až na 25 škol obecných, udržované církvemi v poměru 253 katolických a 151 evangelických.
jen 140 a maďarsko-slovenských 18690. Je také nutné si připomenout i ten
fakt, že již od roku 1871 na Slovensku neexistovaly, až na některé církevní
výjimky, čistě slovenské střední školy a celý tehdejší systém měl za
Rakouska-Uherska jediný úkol, tj. pomaďarštění co nejširších vrstev
obyvatelstva. Podobně kritický byl i počet profesorů a učitelů, který se
sami považovali za Slováky, kdy v období těsně před válkou bylo v celém
Uhersku z uvědomělých Slováků jen 404 jako učitelů ľudových škol, 3 pro
vyšší národní a měšťanské školy a na středních školách se jich našlo jen
přibližně 2391. Jak se ukazuje, postupující maďarizace slovenského života v
období těsně před válkou zcela úspěšně likvidovala zbývající vrstvy
slovenské inteligence, což bylo nejvíce patrné právě ve školství.
4.3.1 Slovenský zázrak
Když při oslavách desátého výročí Československé republiky její
prezident T. G. Masaryk bilancoval poslední roky, neopomenul
připomenout jako jeden z největších úspěchů tehdejší situaci ve školství.
Zde Masaryk myslel především úspěšné tzv. „uškolení Slovenska“92. V
tomto procesu šlo v podstatě o přebudování celého systému národního
školství, jehož vrcholem se mělo stát i založení vysokého učení, tedy
vybudovat dobře fungující univerzitu na Slovensku. V době těsně po
vzniku republiky panoval velký nedostatek místních sil, především z toho
důvodu, že byl problém získat dostatek lidí schopných vyučovat ve
slovenštině, která se stala v novém státě jazykem státním, oficiálním93.
Ukázalo se, že zjevný nedostatek sil lze nejrychleji nahradit pomocí z
Českých zemí. Absenci slovenských pedagogů řešila vláda a ministerstvo
pro správu Slovenska tím, že jen v letech 1918-1922 vyslala na Slovensko
z českých zemí přibližně 1500 učitelů obecných škol a 500 profesorů na
gymnázia a odborné střední školy. Díky této pomoci bylo možné zajistit
nepřetržitou výuku na slovenských školách a to především těch středních.
Už v dubnu 1919 byla plně obnovena na nových základech síť obecných
90Mlynárik, J.: Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938. Kolín n. R. 1987, s. 87.
91Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko..., c.d., s. 56-57. Srovnej též Mlynárik, J.:
Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938... c.d., s. 87.92
Mlynárik, J.: Pražané na Slovensku ve 20. století. Danubius, Praha 2000, s. 15.93
Mlynárik, J.: Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938..., c.d., s. 84-85.
škol a docházelo postupně také k revitalizaci středních škol. V roce 1921
bylo na Slovensku 3421 ľudových a měšťanských škol, z toho 2393 z nich
bylo čistě slovenských94. O rok později bylo na Slovensku již 3696
ľudových škol, 110 škol měšťanských, 16 učitelských ústavů, které v
tomto roce měly kolem 1757 žáků (z nichž více jak 1300 bylo Slováků).
Středních škol všech druhů bylo na Slovensku 42 středních škol, z nichž
35 bylo čistě slovenských95.
Během první poloviny dvacátých let se situace vyvinula tak, že čeští
učitelé na ľudových školách a nižších stupních byli postupně z velké části
nahrazování pedagogy slovenskými. Dělo se to, především díky tomu, že
byla tato místa mnohem více přijatelná pro většinou méně kvalifikované
slovenské učitele, kteří ještě neměli dostatek času na vytvoření
dostatečných kádrů i pro vyšší stupně školství. Proto je v tomto období
stále patrná disproporcionalita ve prospěch českých učitelů na vyšších
stupních, jako jsou školy měšťanské, odborné a gymnaziální96. Ukazuje se
také, že po celá dvacátá léta bylo problematické získat dostatek
kvalifikovaných středoškolských pedagogů, naproti tomu u ľudových škol
bylo v tomto období již možné získat z místních zdrojů dostatek školských
pracovníků.
Kromě základního a středního školství byl odraz působení českých sil
nejpatrnějším na vysokých školách. Zde díky tvrdé práci a agitaci,
především profesorů Karlovy univerzity J. Vlčka a K., došlo k přijetí
zákonu č. 375/1919 o založení československé univerzity J. A.
Komenského v Bratislavě. Začalo zde působit několik desítek českých
profesorů, kteří měli velký podíl na tom, že se během období první
republiky podařilo vychovat celou novou slovenskou generaci profesorů a
učitelů škol, lékařů, soudců a právníků97.
94Školy na Slovensku. Čechoslovák, ročník I., č. 5-6, 1921.
95Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko... c,d,, s. 56.
96Podle tehdejších údajů ve školním roce 1922/1923 bylo z 830 míst na měšťankách
503 Čechů a 198 Slováků. Ještě výraznější převahu mají čeští učitelé ve sborech středních škol, kde jich z 781 bylo 356 a Slováků „pouhých“ 177 osob. Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko..., c.d., s.61.97
Podrobnější výpis těch nejvýznamnějších profesorů a jejich nemalé výsledky na Komenského univerzitě lze podrobněji nalézt v díle Mlynárik, J.: Česká inetliegncia na Slovensku 1918-1938..., c.d., s.-25-29.
Také bylo potřeba zcela od nuly vybudovat základní zázemí, především
nedostatek školních pomůcek, knih a slovenských učebnic. V případě
slovenských učebnic a knih byl jejich nedostatek často vytýkán
slovenskými ľuďáky a to i v parlamentu98. Hlavním faktorem, který
zapříčinil nedostatek učebnic, byla ta skutečnost, že bylo jen velice málo
osob schopných a ochotných se psaní a redigování slovenských učebnic
věnovat99. Dále bylo nutné postupně přetransformovat poněkud
zkostnatělé návyky a standardy slovenského „uherského“ školství.
Příkladem změn může být například rozvoj odborného školství a nové
organizace tělovýchovy. Podobně i zavedení poměrně moderního trendu
koedukace – tedy společné výuky chlapců a dívek. V obecnější rovině by
sem patřil trend prosazování a rozšiřování chápání emancipace žen. Nové
bylo i české chápání volného času a zábavy, především divadla, sborů,
kapel a v neposlední řadě i loutkového divadla 100.
Velká většina těchto novot se jen velice těžce prosazovala u spíše
konzervativní slovenské společnosti. Výrazný faktorem, který býval dost
často ze strany některých českých pokorokově či sociálnědemokraticky
orientovaných pedagogů a úředníků podceňován, byla ta skutečnost, že
víc jak 80% obyvatelstva vyznávala římsko-katolické náboženství. Někteří
konzervativněji smýšlející Slováci se jen těžko mohli smířit s tím, že čeští
učitelé vyučují Darwinovu teorii, která byla někde až vulgárně
zjednodušena v interpretaci, že člověk pochází z opice, a tedy i že Slovák
pochází z opice. Byla to právě SĽS, která mnohokrát stála proti vyučování
základních výdobytků a poznatků přírodních věd. Podobné nepochopení,
nedorozumění a nespravedlivé obviňování vyvolávalo i učení o Mistru
Janu Husovi, který byl pro mnohé Slováky jen kacířem a husitizmus jen
98Naše interpelacie na sneme. Slovenské ľudové noviny, č. 26, 25. června
1920.99
Národní noviny, které se v několika článcích této problematice věnovaly, uveřejnili jen čtyř jména hlavních editorů, kteří měli na starost vydávání učebnic: Pražák, Menšík, Vavroušek a Klíma. No přeci jen byl patrný vzestup vydaných učebnic z 24 v roce 1919 na 52 plánovaných do tisku v roce 1920. O slovenských knihách. Narodnie noviny, č. 5, 9. ledna 1920 a také Slovenské učebnice pro slovenské školy. Narodnie N, č. 39, 19. února 1920.100
Národnie noviny byly z celkového výběru jediné, které v nějaké míře reflektovaly fenomén loutkového divadla jako pedagogického výchovného prostředku. V článku bylo snažení českého ředitele Kovandy ve Zvolenu hodnoceno velice kladně. Lútkové divadlo na Slovensku. Narodnie noviny, č. 45, 26. února 1920.
neznabožským učením. Hlinka sám si často stěžoval na skutečnost, že
„žiactvo sa otravuje, darwinizmus, husitizmus sa verejne vyučujú.“101
Ani poměry samotných českých učitelů nebyly ideální. Za prvé je nutné
přiznat, že nelze situaci moc generalizovat, neboť se lišila jak v závislosti
od místa školy, jejího druhu tak i oblasti, ve které učitel působil. Obecně
se dá tvrdit, že učitel (Čech i Slovák) na Slovensku v první polovině
dvacátých let byl oproti situaci v Českých zemích, více pracovně vytížen,
měl mnohem více pracovních úvazků, vzhledem k jejich malému počtu,
musel vyvíjet širší kulturní činnost, organizovat různé vzdělávací a
kulturní akce atd.102
Podobně ani po materiální stránce nebyla situace ideální. Na Slovensku
byl velký nedostatek bytů, nehledě na to, že ty často nesplňovaly ani
základní požadavky moderního bydlení (více místností, samostatné
hygienické zařízení, vodovodní řád v bytě apod.). Problematické bylo i
finanční zajištění, neboť učitelské platy byly nízké a často velice
diferencované v závislosti na tom, kde a na jaké škole daný učitel či
profesor učil. K uklidnění platové otázky nepřispěly stejně jako u
ostatních státních zaměstnanců na Slovensku známé „slovenské diety“, v
tomto případě příplatky k platu pro české pedagogy. Přesto v některých
případech postupovali slovenští a čeští pedagogové ve shodě při
prosazování společných požadavků na zlepšení situace ve školství103.
I přes nesporné úspěchy se tak již v prvních letech společné republiky
začínají ozývat i nespokojené hlasy. Již v podstatě od druhé poloviny roku
1919 začíná být tehdejší školská politika V. Šrobára a Prahy kritizována, a
to hlavně ze strany Hlinkou vedené SĽS. V této době není z jejich strany
školská otázka ještě spojována s „čechizací“, tedy personální
problematikou, ale spíše jako součást širšího obranného postoje proti
antiklerikální vlně, která právě v tomto období vrcholila. V tomto případě
101Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s. 209.
102Nosková, H.: Působení českých středoškolských profesorů a učitelů v
meziválečném období ve vybraných oblastech severozápadního Slovenska. In: Český lid, roč. 76, 2/1989, s. 102.103
Rezolucia – učitelská jednota Myjavského okresu. Narodnie noviny, č. 66, 21. března 1920.
zastoupené otázkou náboženství ve školách104. Po jejím postupném
odeznívání během let 1920-1921 se stále častěji objevovaly jednak
narážky na obecnou špatnou finanční situaci učitelstva, no už se
poukazovalo i na rozdíl mezd mezi českými a slovenskými pedagogy. No
časem se začala být problematika českého učitelstva na Slovensku
zneužívána především luďáckými kruhy jako jeden z důkazů „počešťování“
Slovenska a zabírání míst Slovákům. Zde je nutné připomenout pozici
slovenských učitelů, kteří působili na školách již za Uherska a byli tzv.
pomaďarštění. Otázka maďarónství se silně projevila právě v oblasti
školství, a mnohé nepřekvapuje, že to byla právě SĽS, která zcela
zaslepeně a bez ohledu na skutečná fakta často hájila postavení
maďarónských učitelů ve slovenském školství105. Za propouštění
maďarónských úředníků a učitelů ľuďáci obviňovali Prahu, ústřední vládu
a Čechy obecně. Přitom již od začátku v této politice odmaďarštění
Slovenska měla hlavní slovo Šrobárova vláda.
Kritika však nezněla jen ze strany ľuďáků, ale i samotní učitelé si byly
vědomi toho, že situace ve slovenském školství není ideální ani na straně
pedagogů. Učitelům samotným je vytýkán až přehnaný byrokratismus,
nedostatek disciplíny atd.106
5. Politická situace na Slovensku a slovenský autonomismus
Pokud si chceme přiblížit problematické body vzájemného žití Čechů a
Slováků v prvních letech společné republiky, je nutné se zmínit kromě již
výše představených otázek i o problematice autonomismu. Jeho počátky je
možné na Slovensku nalézt již v prvních letech společného státu a jak se
ukázal v dalším vývoji, autonomistické hnutí spíše posilovalo, než
zeslabovalo svůj vliv.
104Na nepříliš ohleduplné protikatolické chování některých profesorů a učitelů na
Slovensku a vliv tohoto chování na vzájemné vztahy upozorňovali v této době nejen samotní Slováci (obou hlavních konfesí), ale také čeští katolíci. Tak Slováky nezískáme. Našinec, č. 177, 5. srpna 1919.105
Slovák, roč. 3, č. 24, 16. února 1921.106
Bartoň, A.: O školních poměrech na Slovensku. Našinec, č. 209, 18. září 1921.?
V historickém povědomí československých dějin bývá pojem
autonomismu a jeho počátku na Slovensku dáván do přímé souvislosti s
náboženskou problematikou. Zdůrazňována je role A. Hlinky a jeho strany,
kteří v něm viděli možnost jak změnit pro ně neuspokojivé rozdělení moci
v novém státě a zajistit si tak mocenské postavení. Je také možné
připustit, že myšlenku na autonomii posilovaly slovenské obavy ohledně
ubývajícího vlivu církve, neboť představovala zcela logickou obranu proti
případným proti církevním zákonům schváleným shromážděním v Praze.
Oproti tomu je ale možné se dnes přiklonit k tomu, že slovenský
autonomismus vycházel z mnohem hlubších pohnutek, že jeho základ
spočíval v celkové filozofická koncepci nového státu, která nebyla ani
zdaleka taková, aby se s ní mohli ztotožnit i majoritní slovenské katolické
kruhy107. Ukazovalo se, že autonomistické myšlenky a pohnutky pramenily
již z podstaty z toho, že část slovenské společnosti, a to především té
katolické, vnímala svoji identitu odlišně od společnosti české.
Proto je možné hvořit o tom, že autonomismus vycházel z vlastních
vnitřních slovenských zdrojů, za které lze považovat pokračující národní
emancipaci, neuspokojené ambice katolického kléru a rozčarování
širokých vrstev z reality života ve společné republice. Svůj duležitý
význam mělo i neustálé zasahovaní a zneužívání slovenského
autonomismu jako polskou tak hlavně maďarskou politikou, jejímž cílem
bylo rozbítí nebo alespoň oslabení Československé republiky za účelem
podpory svých územních požadavků.
5.1 Počátky autonomismu na Slovensku
Jak již bylo řečeno, slovenský autonomismus se uchytil zejména mezi
slovenskými katolíky. Velice patrným se stával v rétorice Hlinkovy strany,
která si brzy zajistila pozici hlavního mluvčího slovenských katolíků. První
zmínky o autonomii se dají vysledovat již v roce 1919, v souvislosti s
cestou A. Hlinky do Paříže, kde se konala mezinárodní konference.
Vyvolalo to senzaci a vzrušení, které potvridlo fakt, že v některých
107Máme zde na mysli zejména často akcentované odkazy na „odčinění Bíle hory“,
„třísetleté poroby“ či oslavy doby Husitské apod., nebyly pro mnoho Slováků ničím víc než jen prázdnými pojmy. Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 98-99.
vrstvách slovenské veřejnosti existuje opozice proti novému režimu, a
která navíc byla odhodlána přednést své žaloby na mezinárodním fóru.
Zde je nutno připomenout roli F. Jehličky, blízkého spolupracovníka A.
Hlinky, který koncipoval tzv. francouzské memorandum pro mírovou
konferenci, ve kterém se odvolával na Pittsburskou smlouvu z 30. Května
1918, ale také oskazoval na mnohé „nepravosti“ jež páchají Češi na
Slovensku108. Celá akce se však skončila nezdarem, když představitelé
mírové konference dali od A. Hlinky a jeho druhů ruce pryč. Ve stejné
době se od Hlinky a Jehličky odvrací i Slovenský poslanecký klub, který je
zbavuje poslaneckých mandátů. Celý klub, včetně části ľudoveckých
poslanců (Juriga, Kmeťko) se také zcela distancuje od Hlinkových projevů
v Paříži a snižuje jejich hodnotu jako osobního soukromého prohlášení. Po
návratu byl A. Hlinka zatčen a uvězněn. F. Jehlička se do republiky
nevrátil, ale zcela se přiklonil na stranu maďarsko-polské iridenty, jejímž
agentem se posléze i stal.
V důsledku tohoto vývoje se SĽS a její příznivci snažili ještě více
vyvolávat dojem umírněnosti v otázce autonomie, kterou přestaly
razantněji prosazovat s vědomím, že ještě nenastala ta pravá chvíle109, a
spíše si nárokují možnost s tímto institutem nakládat v budoucnosti. Na
začátku roku 1920 zorganizovala SĽS deputaci k vládě za propuštění A.
Hlinky. Ministerský předseda Tusár odmítl tlak na vměšování se vlády do
případu, ve kterém má hlavní slovo soud. Osobně považoval Hlinkovo
chování přinejmenším za nešťastné. Poukázal také, na to, jak negativně je
v zahraničí vnímána politika SĽS a její spory se Šrobárem a jeho
ministerstvem110. Opět se i zde ukazuje, že SĽS svým způsobem nechávala
otázku autonomie stranou, jak ukazuje část z memoranda, ve kterém
říkají:
108Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 292-300.
109Například na Sjezdu československého duchovenstva strany lidové v červenci
roku 1919 za přítomnosti členů SĽS jeden z referentů formuloval požadavky SĽS takto: ochrana a svoboda náboženství a náboženského života, nerušení náboženské výuky na školách, protest proti rušení soukromých náboženských škol, odsouzení příliš volné „manželské odluky“, odsouzení ničení náboženských památek atd. O autonomii se nemluvilo. Sjezd československého duchovenstva. Našinec, č. 150, 3. července 1919.110
Interpelace I. Hrušku a společníkov o osvedceniach vlády před deputaciou slovenské ľudové strany. Narodnie noviny., č. 16, 22. ledna 1920.
„Nežiadame autonómiu túto hneď, bo sme si vedomí administrativnych
ťažkostí, ale žiadame jej zabezpečenie pre blízku budúcnosť.“111
Autonomismus nemá v této době nějaké masové zázemí. Velká část
populace je koncentrovaná spíše na vypořádávání se s následky maďarské
okupace, navíc stále ještě panují poměrně silné revoluční trendy a
podpora socialistických myšlenek, jak ukazuje obrovská podpora
sociálních demokratů. Autonomii, i když proti ní v zásadě nic neměli, v
této době nepodporovaly ani další slovenské strany národniarů a
agrárníků, kteří se obávali toho, že autonomie ve stavu v jakém se
nachází Slovensko by mohla vést k odtržení od českých zemí a k znovu
připojení k Maďarsku112. Podobně i Šrobár a jím vedené ministerstvo jen
velice pozvolna připouští, že něco jako slovenský autonomismus existuje,
a že se nejedná jen o maďarskou propagandu113.
Zajímavým faktem také je, že největším podporovatelem slovenského
autonomismu, i když umírněného, se v té době stala Československá
strana lidová, která především z konfesních důvodů často podporovala
slovenské katolíky. Zastávala se jich v revolučním Národním shromáždění
i mimo něj. Například v červenci 1919 poslanec ČSL Valoušek bránil
právo Slováků na autonomii slovy:
„Totéž si přejí i Slováci a právem. Ano! Slováci právem žádají, aby také
měli autonomii. (Odpor na straně slovenských poslanců). Vy nejste ale
Slovensko! Až zvolí slovenský lid své zástupce sám, přesvědčíte se, že si
přeje autonomii.“114
Podobně se ČSL postavila za propuštění Slováků internovaných v
Terezíně115 či při volební debatě byla proti vyloučení území Slovenska pro
termín plánovaných jarních voleb do nového parlamentu v roce 1920116,
čímž podpořila stanovisko poslanců SĽS. Nutno podotknou, že v případě
podpory ČSL požadavkům slovenské autonomie se jednalo v duchu
111Slováci v Prahe za Andreja Hlinku. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920.
112Lipták, Ľ.: Slovensko ve 20. storočí..., c.d., s. 127-141.
113Šrobár, V.: Situace na Slovensku. Našinec, č. 179, 7. srpna 1919.
114Řeč poslance Valouška (ČSL). Našinec, č. 151, 4. července 1919.
115Propuštění Terezínských internovaných. Našinec, č. 159, 15. července 1919.
116Volební řád. Našinec, č. 171, 29. července 1919.
rozšířené samosprávy podobné té, jaké se těšila Morava v českých
zemích.
Na začátku roku 1920 tak samotná SĽS uznává, že Slovensko není ještě
na autonomii připravené a tak zastává, zcela v souladu s ostatními
poslanci slovenského poslaneckého klubu, pozici pouhé administrativní
samosprávy pro Slovensko, konkrétně tedy zachování župního zřízení a
vytvoření župního svazu. V boji o podstatu administrativního uspořádání v
republice se také slovenští ľudový poslanci stavěly na podporu ČSL a
jejích snah o zachování moravské autonomie. Ľudovci přirovnávali tento
postoj ČSL k zachování moravské autonomie svému zápasu o samosprávu
Slovenska117.
Otázka slovenské autonomie se nedostala do popředí ani při jednáních
o nové ústavě. A to jak ze strany SĽS, která sice podala ústy svých
poslanců formální osvědčení, že přijímá centralistickou ústavu s ohledem
na zájmy společného státu, ale že se i přesto nevzdává prasazování
autonomie v budoucnu. Podobně i ostatní proudy slovenské politiky
zastoupené v parlamentě, buď pokládaly autonomii za otázku vzdálené
budoucnosti, nebo ji zavrhovaly úplně.
Také u velké části slovenské veřejnosti stála otázka autonomie v roce
1920 na okraji zájmu. Mnohem důležitější byly materiální požadavky jako
zestátňování, socialismus nebo přerozdělení půdy. Jasně se to ukázalo na
výsledku prvních voleb do poslanecké sněmovny Národního shromáždění,
které se konaly 18. dubna 1920118. Půdu slibovala především Národní
republikánská rolnická strana, která se spojila se SNS a vystupovala u
voleb jako Národní a rolnická strana.V jejím případě, ale mnoho
negativního vyvolávala politika Šrobárova a úřadů, které počínaly si velice
represivně. Antišrobárovských nálad před volbami si všiml i olomoucký
Našinec, která napsal: „Šrobárské násilí odnese ovšem republika, která si
zřizuje ze Slovenska svoje Irsko.“119
117Boj o samosprávu. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920.
118Společně byly vyhlášeny i volby do Senátu, které se však uskutečnily o týden
později 25. dubna.119
Maďarské volby na Slovensku!! Našinec, č. 76, 6. dubna 1920. Předvolebnímu boji se věnovaly i Narodnie noviny, které sesoustředily na „národní bezchybnost“ jednotlivých kandidátů na poslanecká místa. Před volbamy v Československej republike. Narodnie noviny, č. 82, 13. dubna 1920.
Socializaci měla jako hlavní bod svého programu Československá
sociální demokracie (ČSSD). SĽS, šla do voleb pod společnou kandidátkou
s Šrámkovými lidovci a tak dokonce nabádala slovenské vojáky, aby v
Čechách volili ČSL, neboť, „tiež hájí práva kresťanských Slovákov a bude
mať kandidátov v každom českom a moravskom okrese.“120
Uzavřela také dohodou s maďarskými křesťanskými socialisty a jako
své hlavní heslo si vetkla obranu katolické víry. Otázka autonomie zůstala
v pozadí. I tak ľudovci počítali s jasným vítězstvím, když spolehali na to,
že díky všeobecnému volebnímu právu, budou mít v převážně katolickém
Slovensku převahu, konkrétní výsledky však prokázaly tehdejší
socialistické nálady slovenské veřejnosti. Volby vyhrála ČSSD s 510 341 z
celkového počtu 1 341 191 hlasů a 23 mandáty, Ľudovci se museli spokojit
s „pouhými“ 235 389 hlasy a 12 mandáty, přičemž její hlavní protivník
Národní a rolnická strana dosáhl jen o něco málo horších výsledků.
5.2 Po prvních demokratických volbách
V historické literatuře se můžeme o výsledku ľudovců často dočíst jako
o vysoké prohře. Samotní ľudovci si to alespoň soudě podle tisku
nepřipouštěli. Na jedné straně poukazovali na společný úspěch strany
ľudové (spojení ČSL a SĽS), která získala dohromady 33 poslanců a 18
senátorů, a v součtu se tak staly druhou nejsilnější stranou121 za sociálními
demokraty. Přesto hned obratem neváhali napadat regulérnost voleb s
tím, že na Slovensku nešlo o vyjádření vůle Slováků, když zde bylo několik
desítek tisíc českých úředníků a vojáků122. Ve své politice se SĽS po
volbách soustředí spíše na vnitroslovenské záležitosti jako byl Hlinkův
návrat či tradiční škorpení se zastánci národní a rolnické strany. V tomto
čase se v katolickém tisku na Slovensku hovořilo i o Češích vcelku kladně,
alespoň o těch, kteří byli katolíky123. Opět se ukazovalo, že existovalo
kladné pouto mezi slovenskými a českými katolíky. Tradičně se největších
120Vojáci pozor! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.
121Poslanci ľudovej strany do poslanecké snemovne. Slovák, č. 86, 4. května 1920.
122Výsledky volieb na Slovensku. Slovenské ľudové noviny, č. 17, 23. dubna 1920
123 Ľuďákom, ľuďačkám na Morave, Sliezsku a v Čechách. Slovák, č. 96, 13. května
1920.
kladů dostalo Moravanům, kdy dokonce deník Slovák v jednom ze svých
čísel použil vzor ČSL a moravských katolických organizací ve společnosti
a jejich práci s mládeží jako cíle, kterého by mělo být dosaženo i na
Slovensku124.
Na druhé straně bylo patrné, že v této době spíše než konfesní hledisko
na Slovensku vládně faktor sociální. Obrovské vítězství Sociální
demokracie, která získala přibližně víc, jak 46% všech odevzdaných hlasů
na Slovensku ukazuje oblibu sociálních a materiálních témat, které
„táhla“ více než ta ostatní125.
Zajímavým způsobem byla slovenskými katolíky vnímána volba
prezidenta republiky na konci května roku 1920. Ta probíhala podle
Slováka velice úředně a chladně. Neopakovalo se nadšené zvolení
Masarykovo z let revolučních. Ze 421 přítomných poslanců a senátorů
potřeboval úspěšný kandidát získat přes 247 hlasů (3/5). Masaryk byl
nakonec zvolen 287 hlasy a to především díky podpoře lidových poslanců,
což slovenský Slovák neopomněl ve svém článku připomenout126. Navíc
slovenští ľuďáci nezapomněli na sebe přilákat pozornost tím, když při hold
Masarykova znovuzvolení ho uctili jen „tichou“ oslavou, ale i
proklamatorním upravením části textu národní hymny, kdy po časti Nad
tatrou se blýská, recitovali „Nech žije pittsburgská zmluva, Slováci
ožijú.“127
Hned na počátku zahájení fungování nově zvoleného parlamentu přišla
skupina poslanců sociální demokracie v čele Bartoškem s radikálním
návrhem na rozluku církve a státu. To samozřejmě vyvolalo okamžitou
reakci na straně katolických stran, které začali ihned mobilizovat svůj
tisk. Například Slovák v několika svých červnových číslech přinesl řadu
článků, které popisují a polemizují s tímto sociálnědemokratickým
124Orlov, I. G.: Starajte sa o Mládež. Slovák, č. 100, 21. května 1920.
125Kto vyhrál? Slovák, č. 88, 6. května 1920.
126K volbe prezidenta Masaryka. Slovák, č. 107, 30. května 1920.
127Tamtéž.
návrhem128. Radikalita návrhu zákona vyvolala opět celkem jednotnou
odezvu od všech náboženských směrů v republice129.
Rostoucí agitace ľudové strany vyvolávaly stále větší napětí na jejich
shromážděních a mnohé z nich skončily i násilím. Pro SĽS bylo typické, že
jejich shromáždění často vyvolávaly odpor u té části veřejnosti, která s
SĽS nesympatizovala. Ve městech a větších populačních centrech, kde
bylo silné dělnické hnutí, docházelo často k narušování veřejných schůzí
ľuďáků ze strany dělníků a sympatizantů levice. Výsledkem bylo
přinejmenším rozpuštění schůze, někdy jako v případě Námestovské
tragedie i k úmrtí osob130. Na tomto shromáždění ľudovej strany v
Námestove 10. října 1920 došlo v souvislosti s konfliktem mezi ľuďáckými
účastníky a přítomnými vojáky k přestřelce při které byli zabiti dva lidé.
Samotnou událost, která byla zapříčiněna napadením vojáků, kteří byli
mimo službu, rozvášněným davem, se okamžitě pokusila využít SĽS pro
své politické záměry. Rozpoutala štvavou kampaň proti Československé
armádě a Čechům obecně. Výkonný výbor strany vydal prohlášení, ve
kterém žádal v podstatě založení osobitého slovenského vojska, opět se
dožadoval autonomie a samosprávy Slovenska. Ľuďácký tisk přirovnával
Námestovo k událostem v Černové tak, že „ako Černová stvorila
republiku, Námestovo musí stvoriť autonómiu.“131
Situace se ale postupně uklidňovala a snižovala se i výbojnost SĽS a to
do takové míry, že v listopadu došlo k vytvoření Politického výboru
slovenských stran v Praze, jehož členy byly zástupci soc. demokracie,
slovenských agrárníků a ľudové strany. Na své první, ale zároveń i
poslední schůzi se nepodařilo dohodnout na jednotném postupu
slovenských stran. Hlavním důvodem byli ľudovci a jejich odmítnutí vzdát
se zahraniční podpory při prosazování autonomie.
128Rozluka štátu od církve. Slovák, č. 110 a 114-121 , 3.-17. červen 1920. Zákon o
rozluke církvy a štátu. Národnie noviny, č. 160,163,170,182 a 188., červenec-srpen 1920.129
Návrh odsoudila i evangelická církev na Slovensku. O rozluke církvy a štátu. Narodnie noviny, č. 165, 24. července 1920.130
Náměstovu předcházely i další krvavé události v Trenčíně, Prusko a Šašíně. Kramer, J.: Autonomistické hnutí …, c.d., s. 138.131
Druhá Černová. Slovák, č. 220, 13. řijna 1920. Srovnej O krvipreliatí v Námestove. Narodnie noviny, č. 237, 17. řijna 1920.
5.3 Cesta SĽS k rozkolu s ČSL a návrhy autonomie Slovenska
Vedle sociálního nepokoje a rostoucí iridenty se v druhé polovině roku
1920 stává problémem i samotná SĽS. Již víme, že opakovaně napadala
podobu voleb a také nátlak ze strany Šrobárových úřadů. I v otázce
autonomie a poměru k Čechům byl patrný nový radikálnější přístup. Podle
Peroutky po volbách začala SĽS věřit, že radikalismem může na sebe
strhnout vedení na Slovensku. Navíc zlomením hrozby, kterou
představoval komunizmus pro většinu stran, vedlo k opětovnému
rozostření vzájemných sporů mezi československými politickými
stranami132.
Ukázkou nového agresivnějšího chování SĽS může být již obsah řeči F.
Jurigy v poslanecké sněmovně, kde sice znovu za svoji stranu uznal
československou ústavu, ale také prohlásil, že stojí na stanoviskách
Pittsburské dohody a jejího naplnění postupnou úpravou zákonů.
Požadoval ustanovení slovenštiny jako úředního jazyka na Slovensku,
zkoušek pro české úředníky, zlepšení podmínek slovenských učitelů atd. V
řeči se objevila i otázka autonomie. Svoje požadavky Juriga podtrhoval
těmito slovy: „Ako sme bránili Slovensko proti pomaďarčeniu, tak ho
buďeme brániť i proti češteniu.“133 Jurigova řeč vyvolala rozporuplné
reakce, hlavně od slovenských poslanců, kteří zcela právem napadali
Jurigu a sním i SĽS, že nemá právo mluvit za celé Slovensko, když jeho
strana nezastupuje většinu Slovenska134. Mezi hlavní témata ľudovců se v
této době dostávají kromě stále patrného odporu vůči rozlukovým a proti
katolickým náladám, i otázka „personální“. Tedy nejen zaměstnávání
českých úředníků a učitelů, ale také otázka slovenských diet a rozdílů v
platech. Zajímavé jen, že i mnozí neľuďácky naladění Slováci v tomto bodě
souhlasili se SĽS a přičítali úřednické otázce, že je hlavní překážkou
132Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s 148.
133Výtah z řeči Jurigovej. Slovák, č. 121, 17. června 1920.
134Připomínání faktu, že SĽS nezastupuje všechny Slováky, dokonce ne ani jejich
jednu čtvrtinu, bylo častým argumentem jejich oponentů i později. Srovnej Deklarácia troch slovenských politických stran proti autonomii Slovenska. Narodnie noviny, č. 278, 7. prosince 1920.
klidné spolupráce135. Rostoucí podezření vůči SĽS zesilovala i její
blahovůle s jako se SĽS stavěla k přijímání maďarónských i maďarských
vlivů136.
O maďarónské živly se začala SĽS zajímat, neboť si uvědomovala
jejich hodnotu pro politický boj na Slovensku. Byly to právě novoslováci,
nebo také jinak „říjnový Slováci“, kteří postupně začali objevovat svoje
slovenské předky a slovenský jazyk. Tyto vrstvy, jak již bylo naznačeno
výše, byly postihnuty novým režimem a v SĽS viděly zcela přirozenou
ochránkyni svých zájmů. Na druhé straně, ale shovívavost představitelů
SĽS končila u maďarských biskupů a pomaďarčené církevní správy
katolické církve na Slovensku a neváhali požadovat jejich co nejrychlejší
odstranění vládou137.
Prohlášení SĽS, že je ochotná při prosazování autonomie využít
zahraniční podporu, akcentovala především maďarskou pomoc, což
vyvolalo otázky především u slovenských poslanců a senátorů ostatních
stran138. Tajuplnost této poltiky SĽS je patrná i v tisku. Který ještě na jaře
1921 píše: „Hlinkovci nejsou ochotní se spojit s Maďary ani s Němci v
otázce autonomie Slovenska.“ V rekaci na odmítnutí pokusu o spojení
německých a maďarských křesťanských sociálních demokratu s A.
Hlinkou a SĽS139.
Ukazuje se, tak že SĽS hrála od poloviny roku 1920 dvojí hru: na jedné
straně neopomněla přitvrzovat svoje autonomistické požadavky, na straně
druhé se nevyhýbala pokusům vládních stran získat si SĽS pro účast ve
vládní koalici.
135Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 1137.
136Nutno podotknout, že SĽS nelze chápat jako čistě jednolité těleso. Právě otázka
vztahu k Maďarónům a Maďarům vyvolávala často vnitřní rozpory, kdy část ľuďovců stála razantně proti politice spolupráce a přijímání těchto lidí.137
Odpor vůči promaďarským tendencím části kléru byl společný i evangelickým Slovákům, kteří například protestovali i ve spolupráci s Čechy proti rozhodnutím evangelických Konventů, které někdy stále pokračovaly v praxi úřadovat v úředních věcech maďarsky. V starých šlépějích. Narodnie noviny, č. 45, 26. února 1920.138
V prosinci 1920 se konala v Bratislavě společná porada slovenských poslanců a senátorů, na které se Hodža ohradil vůči SĽS straně a nabádal ji, aby se zřekla teto své „zahraniční“ politiky. Juriga odpověděl v tom smyslu, že se politika SĽS nezmění a že SĽS uvítá jakoukoli zahraniční pomoc pro svoji věc. Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 1138.139
Pokus o spojení německých a maďarských křesťanských socialistů se SĽS. Čechoslovák, roč. I., č. 1-2, 1921.
I na počátku dalšího roku pokračovala SĽS v nastoupeném trendu
stupňování autonomistických požadavků. Určité krátkodobé uklidnění a
sjednocení většiny československé politiky přinesl pokus Karla I.
Habsburského na přelomu března a dubna 1921 získat zpět maďarský
trůn. Při této příležitosti Hlinka prohlásil v jednom ze svých projevů, že v
případě války bude SĽS stát jednoznačně a neochvějně za
československou vládou.
Po odeznění nebezpečí války se ľudovci plně zapojili do příprav návrhů
autonomie Slovenska. V létě roku 1921 se v tisku objevily tři návrhy
zákona o autonomii, které nezávisle na sobě vypracovali F. Juriga, Ľ.
Lebay a V.Tuka140. Všichni vycházeli z filozofického východiska, že
slovenský národ má nárok sám vykonávat státní moc na území, které
obývá. Návrhy počítaly se zvláštním zákonodárným a výkonným orgánem
pro Slovensko. Lišily se zejména v míře kompetencí ponechaných
společným česko-slovenským ústředním orgánům, ale také v technickém
provedení výkonu společných funkcí.
Návrh F. Jurigy byl nejméně precizní a ve své podstatě představoval
návrh konfederace. Druhý návrh Lebayuv byl v porovnání s Jurigovým
návrhem umírněnější a také po formální stránce propracovanější.
Poslední návrh V. Tuky byl ze všech nejradikálnější a formálně
nejdokonalejší. Během léta se ještě mohli ľuďáci očekávat ve svých
pokusech o dosáhnutí autonomie i na ČSL, která stále byla ochotná
podporovat umírněné slovenské požadavky141, ale při rostoucí agresivitě
SĽS se na to nedalo spoléhat.
Jak již bylo naznačeno i přes autonomistický směr byla u vládní koalice
snaha získat si SĽS na svoji stranu s slibem jejího zapojení do vládní
koalice. Ještě v létě 1921 se výbor SĽS vyjádřil v Trenčíně v tom smyslu,
že je ochotný uvažovat o vstupu do koalice a být nápomocný
konsolidování státních poměrů, pokud dostane viditelné záruky pro
splnění některých svých požadavků. Kromě autonomie byla otevřena i
otázka slovenského katolického školství. Výrazně konfesní nádech pak
nesl spor o katolická gymnázia na Slovensku. A byl to právě ten spor, 140
Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 104-105.141
Jako byla obrana autonomie a samosprávy v míře umírněné, moravské. O zemskou autonomii. Našinec, č. 148, 1. července 1921
který si SĽS vzala za svůj ve snaze získat politické body a zajistit si pozice
pro podání návrhu zákona o autonomii.
V případě slovenských středních škol byla situace před převratem
taková, že katolická církev spravovala dvacet jedna středních škol a
evangelická šest. Po převratu Československý stát převzal do své správy
všechny katolické střední školy, ale evangelíkům ponechal některá
jejich142. SĽS upozorňovala na tento nepoměr a žádala nápravu v tom, že
se má stát chovat ke všem církvím stejně. Buď převzít všechny školy, nebo
vrátit část škol katolíkům.
Situace středních škol spravovaných církví byla však ještě složitější.
Nerovnost byla výsledkem toho, že po převratu odešla nebo byla odvolána
většina maďarských biskupů, kteří měli spravovat Slovensko. Zcela
logicky stát nehodlal nechat školy pod kontrolou nižšího kléru, kterému
příliš nedůvěřovala vzhledem na jeho promaďarské cítění. Toto uznávala i
SĽS, a proto s otázkou slovenských gymnázií přišla až v době, kdy byli na
biskupské stolce dosazeni vlastenecky nezávadní biskupové a školy by tak
byly pod tou správnou „národní“ kontrolou.
Dokonce samotní biskupové – Kmeťko a Vojtaššák – byli první kdo s
vyjednáváním začal. Jejich požadavkem bylo navrácení alespoň tří
gymnázií v Nitře, Ružomberku a Bánské Bystrici. Ministerstvo školství
pod vedením ministra Šusty započalo se sondáží možnosti budoucího
zřízení těchto tří škol. Při jednáních došlo k dohodě, v tom smyslu, že se
bude postupovat podle dříve platného uherského zákona z roku 1883,
kterým byla původní gymnázia zřízena. Jako problematický se ukázal bod,
že stát v případě neschopnosti zřizovatele (tedy katolické církve) zaplatit
více jak polovinu nákladů, má právo převzít daný ústav do státní moci.
Obě strany s podmínkami souhlasily a došlo k dohodě, že budou obnovena
tři katolická gymnázia.
Samotné podmínky financování a otázky spojené s chodem školy měly
pak být sepsány ve smlouvě, o které se mělo začít jednat v listopadu roku
1921. V té době, ale došlo k změně na postu ministra, kde Švehlu
142V době jednání o katolická gymnázia vláda projednávala i zestátnění
evangelických škol, vzhledem k tomu, že evangelické církve nebyly schopné tyto školy náležitě financovat.
vystřídal dr. Šrobár. Při jednání o smlouvě došlo k dohodě osmnáctého
téhož měsíce, kromě jediného bodu – formy subvence. Problém spočíval v
tom, že církev by platila jen minimální subvence ze svých zdrojů, takže by
se nesplnila podmínka dle paragrafu onoho uherského zákona143. Odpor
ministerstva školství se více opíral především o nedodržení formálních
náležitostí žádosti, než o samotný fakt vzniku katolických gymnázií.144 I
přes návrh dále jednat, se Hlinka a jeho vyjednavači rozhodli nejednat
dále a jako reakci odmítli se svými poslanci 26. listopadu hlasovat o
státním rozpočtu, což následně vedlo k secesi ľudoveckých poslanců od
lidovců. Zajímavé je, že rozkol byl pro veřejnost poměrně překvapením.
Například lidovecký tisk ještě 26. listopadu, tedy těsně před tím, než
ľuďáci oznámili svůj odchod, psal o tom, že rozkol mezi SĽS a ČSL
nehrozí145.
Zdálo se, že se jedná jen o momentální rozmar ľudovců, který nebude
mít dlouhého trvání146. Naopak uvnitř ČSL bylo poukazováno slovy
Šrámka, že:
„Slováci...nedovedli se dosud přizpůsobiti plodné práci, kterou lidová
strana v parlamentu koná...jejich odchod z jednotného lidového klubu je
vyvrcholením vleklé krize, která klub velmi zatěžovala a byla mu začasto
překážkou v práci parlamentní.“147
Odchod ľudoveckých poslanců se zajímavě projevil i na Slovensku.
Liberální tisk ho oslavoval, ale katolický tisk se dlouho situaci nevěnoval a
mlčel. Radikálního odsouzení se dostalo ľuďákům ze strany vlastní
143Shrnutí celé problematiky lze nalézt v řeči senátora dr. Jana Herbena na půdě
Senátu ze dne 16. prosince 1921. Online text( http://fenrir.psp.cz/cgi-bin/ascii/eknih/1920ns/se/stenprot/082schuz/
s082013.htm ).144
Především SĽS jako neformální představitel žadatelů nedokázala dodat ministerstvu školství jak plán financování těchto škol tak ani jména kandidátů na pozice vyučujících. Což byly jedny z podmínek , na kterých se slovenská strana dohodla s minulou vládou. Ministr Šrobár o katolických gymnáziích slovenských. Našinec, č. 290, 17. prosince 1921.145
Našinec, č. 270, 26. listopadu 1921.146
Samostatnost klubu slovenských ľudovců. Našinec, č. 272, 29. listopadu 1921.
147Ministr Šrámek a odluka slovenských poslanců. Našinec, č. 273, 30. listopadu
1921.
katolické mládeže148. Strana SĽS vydala svoje prohlášení a hájila se
těmito slovy:
„Vlastním účelem secese je účinnější hájení požadavků slovenského
lidu ... Proto také v otázkách všeobecných, zejména povahy kulturní a
sociální lidovci i nadále jsou za jedno s českými bratry.“ 149
Nakonec se k odchodu svých poslanců deník Slovák vyjádřil v tom
smyslu, že odchodem si SĽS ztížila svoji pozici. Také odsoudil některá
prohlášení Šrámka a lidoveckého tisku, kteří kritizovali A. Hlinku. V
reakci na článek Slováka odpovídá Našinec v tomto duchu:
„My sice považujeme secesi slovenských ľudových poslanců za velkou
chybu ... My jsme přesvědčeni, že secese ľudových poslanců je pouze
dočasná a že společná věc katolická nás opět svede do jednoho tábora.“150
5.4 Návrh zákona o autonomii a cesta k volbám v roce 1925
V novém roce pokračovali poslanci SĽS v přípravách na předložení
svého návrhu na autonomii. Byli si vědomi, že jejich síly v poslanecké
sněmovně jsou malé a proto hledali podporu, v první řadě se pokoušeli
přesvědčit své slovenské kolegy z ostatních parlamentních stran151.
Nakonec se jim v lednu 1922 podařilo, i za podpory několika německých
poslanců, získat dostatek hlasů na zákonné podání návrhu ve sněmovně. Z
tří možností, které představili minulý rok byl vybrán návrh Labayův152, z
důvodu toho, že Jurigův byl po formální stránce neohrabaný a
problematický a Tukův byl zase i na tehdejší poměry SĽS moc radikální.
Navíc samotná postava Tuky mohla, vzhledem k jeho poměru k
maďarónství a podezření na spolupráci s Maďary153, vyvolat dojem u
148Ministr Šrámek a odluka slovenských poslanců. Našinec, č. 273, 30. listopadu
1921.
149Deklarace ľudovců. Našinec, č. 280, 7. prosince 1921.
150Slovák píše. Našinec, č. 287, 14. prosince 1921.
151Ľuďaci jednají s ostatními stranami o autonomii. Našinec, č. 24, 27. ledna 1922.
152Slovenska. Našinec, č. 27, 2. února 1922.
153Již ve své době panovaly dohady o tom, že je Tuka možným maďarským agentem.
Srovnej Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 1572-1573 nebo také Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko…, c.d., s. 46-47. Oprávněnost těchto předpokladů se potvrdila v 50.
slovenských centralistů a české strany, že se Tukovi jedná jen zejména o
připojení Slovenska zpět k Maďarsku.
Není ani potřeba dodávat, že všechny slovenské návrhy na autonomii
byly pro českou stranu nepřijatelné a to i s přihlédnutím k jisté
nefunkčnosti v návrzích představovaného konfederačního principu. Mezi
hlavní důvody, pro které bylo pro českou stranu nemožné přijmout, lze
zařadit skutečnost, že uznáním autonomie a práva na sebeurčení
slovenského národa by vznikl precedent, na jehož základě by se
podobných autonomních práv mohly začít dožadovat i ostatní národy a
národnostní skupiny ČSR, tedy hlavně Němci.
Dále pak je patrné i to, že ľudákům jde hlavně o Slovensko, ale nikoli
Československo . Podle J. Rychlíka se u ľuďaků opakovaně ukazuje, že
nemají zájem o Československo jako celek, nemají pro něj jakoukoli
koncepci. Ve zkratce by se dalo říct, že podle SĽS bude Slovensko v ČSR
jen do té doby, pokud to bude pro něj výhodné. A v neposlední řadě
všechny tři návrhy opomíjely tu skutečnost, že bez ohledu na vůli
silnějšího partnera (Čechů) si partner slabší v té či oné míře osoboval pro
společné věci právo veta a faktickypředstavoval diktát slabšího vůči
silnějšímu. Ľuďáci si zřejmě neuvědomovali, že takové Československo
ztrácí pro Čechy význam154.
SĽS si vypsané župní volby dne 30. září 1923 vybrala jako test svoji
politiky a v jejím rámci používaných radikálních metod155 ještě před
vlastními parlamentními volbami v roce 1925. A to možná právě proto, že
zřízení žup na Slovensku se ukázalo být spíše nedokonalým pokusem jak
zřídit na Slovensku alespoň něco ze slibované samosprávy. Zákon č.
126/1920 sb. Sice zřizoval župy, ale už nedošlo k zřízení celoslovenského
letech, kdy o této činnosti Tukově našel doklady v maďarských archivech Juraj Kramer. Viz. Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 106.154
Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 107.155
Jednou z novinek byl pokus o založení polovojenské ľuďácké organizace Rodobrany, jejímž oficiálním úkolem měla být ochrana a asistence státním orgánům při udržování pokojného průběhu ľuďáckých shromáždění. V praxi mělo jít o bezpečnostní složku strany. Hlavním organizátorem byl Tuka a k založení došlo již koncem ledna 1920. Samotná organizace a její fungování bylo již od začátku zahaleno tajemstvím, přesto bylo stále patrnější, že jejím úkolem nemusí být jen ochrana shromáždění strany. Podivností si byly vědomi i státní orgány, které v srpnu 1923 Rodobraně zastavily činnost. Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s. 312-318.
župního svazu. Vláda se rozhodla i nadále podržet si vliv tím, že naplno
využila zákonnou možnost dosazovat jednu třetinu členů župních
zastupitelstev jmenováním a ne volbou. Problém také bylo, že jejich
pravomoci byly ještě menší než za Uherska. Navíc v roce 1922 byl přijato
vládní nařízení, které rušilo služňovské okresy a nahrazovalo je okresními
úřady, což vyvolalo jen další vlnu byrokratizace státní správy.
Do volebního boje se SĽS pustila ve velkém stylu, kdy některá
prohlášení SĽS upoutala i zahraniční pozorovatele156. Součástí přípravy se
staly i kroky určené mezinárodní veřejnosti, které měli ukazovat na
špatné postavení Slováků. Volby a jejich výsledek překvapil mnohé: SĽS v
nich získala přibližně 400 tisíc hlasů, zatímco výherce voleb v roce 1920
ČSSD získala pouhých 67 tisíc hlasů a KSČ 173 tisíc hlasů157. Ukázala se
zcela nová taktika, kterou SĽS začala posléze velice úspěšně používat.
Jednalo se o využívání katolické církve, přesněji využití souhlasných nálad
části katolického kléru proti socialisticky a komunisticky laděným
katolíkům. Tento trend vyvrcholil koncem roku 26. listopadu 1924 tzv.
pastýřským listem slovenských biskupů. V tomto listu se ostře postavili
proti socialismu a komunismu, a nabádali či přímo zakazovali katolíkům
účastnit se protikřesťanských – socialistických a komunistických –
spolcích pod pohrůžkou církevních trestů.
Toto prohlášení slovenských biskupů vyvolalo poměrně silný odpor
socialistický stran, hnutí Volné myšlenky, Československé obce
legionářské, Československé církve a dalších organizací158. Společně
požádovaly na vládě, aby pastýřský list odsoudila, biskupy potrestala,
neboť prý tímto svým prohlášením porušují ústavu a platné zákony a
zajistila provedení odluky církve od státu. Navíc sociální demokraté
využili této příležitost k nátlaku na koalici a vyloučení lidové strany.
156Nejvíce pobouření mezi zastánci československé jednoty vyvolalo nejspíše tzv.
Žilinské memorandum z 3. srpna 1922, které výkonný výbor SĽS předložil jako ukázku útisku Slováků Čechy. Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko…, c.d., s. 47-49. Anglický text memoranda - Rychlík J. - Marzik T.D. - Bielik M.: R. W. Seton - Watson a jeho vztah k Čechům a Slovákům. Dokumenty 1906-1951, Praha - Martin 1995, s. 319-332.157
Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 109. Podobná čísla uvádí i tisk – SĽS 399 686, Agr.níci 288 861, KSČ 171 655, ČSSD 73 299 a Národ. Socialisté 36 643. Srovnej Výsledky voleb na Slovensku. Našinec, č. 229, 5. října 1923.158
Spojenými silami. Našinec, č. 34. 30. ledna 1925.
Samotná ČSL se snahám bránila tím, že o tomto listu nic nevěděla a
navíc se domnívá, že list není porušením ústavy a platných zákonů.
Podporu slovenským biskupům vyslovil také česky patriarchát159.
Nakonec se za lidovce postavili i agrárníci a národní demokraté a odmítli
nátlak J. Stříbrného, který požadoval odchod ČSL z koalice160. Vláda
samotná nakonec uznala, že list neporušuje zákony republiky, ale také
upozornila, že ve věcech občanských platí jediná autorita, kterou je stát a
autorita jeho zákonů161.
Jediným výsledkem, který vyvolal pastýřský list, bylo opětovné
probuzení vlny protináboženské smýšlení. Určitým jeho výsledkem byl
kromě návrhů několika radikálů, kteří opětovně nadhazovali téma odluky,
jen ten, že se podařilo v zákoně normě uzavřít jeden z posledních
problematických bodů právě těchto proticírkevních nálad. Dne 21. března
1925 byl přijat zákon o nedělích, o svátcích a památných dnech, ve
kterém byly uznány hlavní katolické svátky jako svátky státní. Novinkou
bylo přijetí dnů 5. července (sv. Cyril a Metoděj), 6. července (výročí
upálení Mistra Jana Husa), 28. září (sv. Václav), 1. květen a 28. říjen (Den
založení Československého státu). Jak se ukázalo o několik měsíců později
svátek upálení Mistra Jana Husa, neztratil ani tímto přijetím nic na své
kontroverznosti, kterou si nesl již od počátku vzniku samostatného státu.
Těsně před zahájením předvolební kampaně pro podzimní volby došlo k
dalšímu sporu mezi katolíky a státem, který vyvolaly oslavy 510. výročí
upálení Mistra Jana Husa. Již od počátku republiky byl problematickým
faktem Husových oslav, že většina z nich dostávala pokrokový a
protikatolický ráz. Navíc v tomto případě nejen, že se jednalo o kulaté
symbolické výročí, ale bylo do předu oznámeno, že tyto oslavy budou
motivovány státně a národně. Nejvýrazněji se proti takovému to pojímání
oslav ohradil Vatikán na čele s nunciem Marmaggim, který po té co zjistil,
159Prohlášení českého episkopátu. Našinec, č. 12, 16. ledna 1925.
160Ke krizi koalice. Našinec, č. 50. 3. března 1925.
161Odpověď vlády. Našinec, č. 54, 7. března 1925.
že se oslav účastní i přední představitelé státu v čele s prezidentem a
premiérem, demonstrativně opustil Prahu a posléze i republiku162.
To samozřejmě opětovně vyvolalo podobné nálady jako na počátku
roku. Mnohé pokrokově smýšlející organizace organizovaly schůze a
demonstrace, na kterých požadovaly ukončení vztahů s Vatikánem a
uskutečnění rozluky. Koalice se opětovně dostala pod tlak, přesto se brzy
prosadilo směřování ke kompromisnímu diplomatickému řešení. Tuto
pozici zastával i Šrámek a jeho strana, která se rozhodla setrvat v koalici
a podpořit vládu. Poslanecký klub ČSL se vyjádřil, ve smyslu že lituje
odjezdu nunciova a označil spor jako čistě diplomatický problém, který by
měl být řešen umírněně a smírem163.
Postoj lidovců zcela kontrastoval s vystupováním SĽS a německých
křesťanských socialistů, kteří byli z důvodu Husových oslav v ostré
opozici vůči vládě. Samotná SĽS se k odjezdu Marmaggiho vyjádřila na
schůzi výboru strany 23. července164 v tom smyslu, že slovenský katolický
lid je velice rozhořčen průběhem oslav a bezvýhradně stojí na straně
Vatikánu. Poukazovali na slabost vlády a na její odpovědnost v případě
vyhrocení celé události. Tyto vyjádření SĽS jsou poněkud nadsazené,
vzhledem k tomu, že na Slovensku byl v době aféry poměrně klid, zcela
nesrovnatelný například s děním v Praze165. Opatrně se k případu
vyjadřuje i Slovenská národní strana, které se postavila proti štvanicím
proti Římu a Vatikánu166.
Před parlamentními volbami v roce 1925 se ukázalo, do jaké míry se
vyvinul vzájemný poměr dvou katolických stran – české ČSL a slovenské
SĽS. Jejich pozice ve srovnání se situací na počátku dvacátých let již byly
162Apoštolský nuncius msgr. Marmagi opustil naši republiku. Našinec, č. 150, 7.
července 1925.
163Kluby lidoveckých poslanců a senátorů o odjezdu Nunciově. Našinec, č. 154, 11.
července 1925.
164Ľudová strana o vládním prohlášení a odjezdu nuncia Marmaggiho. Našinec, č.
167 24. července 1925.
165Odezva odjezdu nunciova na Slovensku. Našinec, č. 170, 27. července 1925.
Pasivita převážné většiny Slovenských obyvatel v případě Marmaggiho aféry může být dalším příkladem zeslabovámí vlivu konfesních otázek a problému ve společnosti.
166Slovenští protestanté a konflikt s Vatikánem. Našinec, č. 165, 22. července 1925.
zcela protichůdné. Dokonce je možné tvrdit, že vstupem lidovců na
Slovensko v tomto roce se jejich vzájemný vztah dal popsat již jako silně
konkurenční. Samotné prohlášení ČSL o tom, že uvažuje nad vstupem na
Slovensko, vyvolalo, i přes sebevědomé postoje, určitý neklid uvnitř SĽS,
Projevilo se to ve zvýšeném akcentu na národní kartu a odklonem od
konfesního hlediska167.
Nervozitu uvnitř HSĽS a určité rozpory s její politikou lze pozorovat
také na tom, že se zvyšuje kritika Hlinky a částečně i SĽS u části
katolických Slováku168. Z důvodu odlišení od ČSL dochází v říjnu ke
změně názvu strany na Hlinkovu Slovenskou ľudovou stranu (HSĽS) a
hlavními body volebního programu jsou sebeurčovací právo slovenského
národa, slovenská autonomie a slovenská vláda169. Naopak lidovci jdou na
Slovensko s cílem posílit československou jednotu, chápanou jako
politický národ Čechů a Slováků. I když je jasné, že hlavním protivníkem
bude HSĽS, lidovci často odkazují, že na Slovensko nepřišli bojovat proti
ľuďákům, ale „na požádání svých přívrženců na Slovensku“170.
V samotných volbách se již ukázalo, že slovenská veřejnost chápe
autonomii jako jedno z možných řešení všech problému na Slovensku. Ve
volbách, které se konaly 15. listopadu 1925, získala Hlinkova strana již
489 111 hlasů a stala se tak na Slovensku nejsilnější stranou s 23 poslanci
a 12 senátory. Naopak lidovci, kteří jinak slavili úspěchy v Čechách a na
Moravě a Slezsku, na Slovensku pohořeli se ziskem pouhých 18 173
hlasů171. Jako celek zaznamenaly katolické strany v celém Československu
obrovský úspěch, když získaly až jednu čtvrtinu všech hlasů. To ukazuje
na to, že v roce 1925 se již stabilizovala pozice politického katolicizmu a
uzavřelo se období radikálních proticírkevních nálad.
167Bratislavská korespondence. Našinec, č. 213, 20. září 1925.
168Ľuďáci – lidovci. Našinec, č. 217, 25. září 1925.
169Bratislavská korespondence. Našinec, č. 238, 21. října 1925.
170O kandidatůrách lidové strany na Slovensku. Našinec, č. 238, 21. řijna 1925.
171Svoji prohru na Slovensku přčítali i do jsté míry „teroru“ ľuďáků. Vítěztví lidové
strany. Našinec, č. 261, 16. listopadu 1925.
Na Slovensku, kde se mnohem více projevovala špatná hospodářská
situace, byl patrný odklon od konfesních otázek k tématům národním a
materiálním. Ukázalo se také, že československá jednota zde byla v krizi,
neboť až 70% všech hlasů ve volbách dostaly strany, které v nějaké míře
podporovaly autonomii nebo staly proti vládě172.
5.5 Ostatní politické strany, Slovensko a otázka autonomie.
I přes počáteční klid po volbách v roce 1920 se velice brzy věci pohnuly
k horšímu. Sociální demokracie, která získala ve volbách obrovskou
důvěru, pomalu zjišťovala, že situace v zemi je velice složitá. Na
Slovensku došlo k změně na postu Ministra s plnou mocí pro správu
Slovenska, kdy Šrobára s velkými očekáváními nahradil sociální demokrat
dr. Dérer. Ten nejprve zrušil vojenskou diktaturu a uvolnil poměry na
Slovensku. Velice brzy byl, ale přinucen část represivních opatření na
některých místech Slovenska obnovit. Důvodem byl nejen vzestup
činnosti maďarské agitace173, ale především z hospodářské situace stále
rostoucí neklid a revoluční nálady mezi dělnictvem. Navíc se velice brzo
začalo uvnitř strany důrazně ozývat levicové křídlo, které nakonec
odštěpením dovedlo sociální demokracii ještě do konce roku 1920 ke
krizi. Levicová část sociální demokracie si založila v roce 1921 svoji
vlastní komunistickou stranu, která zastupovala jak České země, tak
Slovensko (KSČ).
Podobnou pozici československé jednoty zastával i hlavní konkurent
ľuďáků agrární strana. Jak již bylo řečeno, došlo koncem června 1922 k
splynutí slovenských a českých agrárníků v jednotnou Republikánskou
stranu zemědělského a malorolnického lidu. Mezi významné slovenské
osobnosti, které se pojí s činností agrární strany na Slovensku, patří
především M. Hodža, ale také další předpřevratoví slovenští politici jako
172Po volbách na Slovensku. Našinec, č. 264, 20. listopadu 1925.
173Problematickým se stal především příchod levicových radikálů z Maďarska, kde v
té době vládní režim tvrdě postupoval proti levici (bílý teror). Tyto lide hledali v ČSR azyl, no mnozí však brzy začali agitovat pro komunismus na Slovensku. Dérer proto ze své moci zasáhl a nechal část nejaktivnějších vyhostit, což vyvolalo odpor části sociálních demokratů. Jinak například SĽS skrze ČSL stranu byla pro rázné potírání této maďarské agitace. Klub poslancou čes. strany ľudovej. Slovák, č. 157, 30. června 1920.
byl V. Šrobár, P. Blaho či A. Štefek. Agrární strana stála již od počátku
vzniku republiky na pozici československé národní jednoty, přesto lze
pozorovat, určité pragmatické a pružné reagování na slovenskou realitu.
V státoprávní oblasti akceptovala správní autonomii, která se měla
uskutečnit posílením pravomoci župních a okresních výborů a na zemské
úrovni vytvořením zemského župního svazu. Slovenští agrárníci také
podporovali rozšíření pravomocí Minstra pro správu Slovenska.
Po volbách se situace zkomplikovala i uvnitř slovenské národní a
rolnické strany. Zde se totiž poslanci agrární strany pokoušeli prosadili
hned po volbách utvoření společného poslaneckého klubu s českou
stranou agrární z důvodu zajištění možnosti aktivního a pozitivního
působení na dění ve státě174. To vyvolalo kladný ohlas na straně českých
agrárníků vedených Švehlou, ale v samotné straně to vyvolalo krizi.
Ozvalo se totiž konzervativní křídlo narodniarské vedené dr. Ivankou,
které kritizovalo to, že o sloučení poslaneckých klubů se nehlasovalo ve
výkonném výboru strany a navíc tímto rozhodnutím by se nedodržela
smluvená nezávislost vůči českým stranám.
Základem sporu bylo vlastní směřování strany, ve smyslu - na jedné
straně zachovat všenárodnost a koncentrovanost na Slovensko, nebo na
straně druhé postupným splýváním s agrárníky přijmout čistou
stavovskost. Spory uvnitř strany se dostaly, až tak daleko, že bývalý
členové slovenské národní strany (SNS) svolali poradu do svého
Turčanského sv. Martina, kde hrozili obnovením své strany. Nakonec
došlo ke kompromisu a bylo potvrzeno nezávislé postavení národní a
rolnické strany, přesto daný rozkol byl latentně stále přítomen a rozpory
přetrvávali dál.
Během druhé poloviny roku 1920 byla stále patrnější nespokojenost
bývalých národniarů. V Národních novinách, jež byly stále jakým si
neformálním tiskovým orgánem SNS, se v odporu k agrární politice
Hodžova křídla naopak objevovaly články hlásající odklon od české
politiky stavovského stranictví a volaly po slovenské jednotě v jedné
slovenské straně. Šlo v podstatě o pokusy o návrat k předválečné jednotě
174 O včerajšom usnesení pánov poslancov slovenskej národnej a ronickej strany.
Narodnie noviny, č. 102, 7. května 1920.
Slováků, evangelíků i katolíků v jedné Slovenské národní straně175.
Samotný rozpor v národní a rolnické straně v následujících letech
nakonec vedl k odchodu konzervativní Martinské části a opětovného
založení Slovenské národní strany v březnu 1921. M. Hodžou vedená
národní a rolnická strana sama nakonec v roce 1922 splynula s českou
stranou agrární. Obnovená SNS pod vedením Emila Stodoly nastoupila
pozvolný autonomistický kurz. To však opět vyvolalo tlaky uvnitř strany,
kde se kolem dr. Ivanky utvořilo centralistické křídlo, které autonomii
odmítalo. Úplné prosazení autonomistického směru nastalo až ve spojení
s působením evangelického kněze a básníka Martina Rázuse od roku
1923. SNS v tomto období navázala částečnou spolupráci se SĽS, kde se
opět ukázalo, že v případě společných zájmů, zde především u otázek
posouzení kvalifikace českých úředníků, ustanovení školské rady a změn v
župním zákoně, šli vzájemné konfesní spory stranou. Přesto, že i SNS byla
pro autonomii, nehodlala ji podporovat v té podobě, ve které by získala
moc katolická SĽS. Evangelíci v SNS se totiž domnívali, že by jim tak
hrozila určitá majorizace katolickou většinou, což zatím v
centralizovaném Československu nehrozilo. Navíc samotná SNS stále
zůstávala malou stranou, protože většina evangelíků volila spíše
československé strany, především agrárníky. K zlepšení a prohloubení
vzájemných vztahů s ľudovci došlo, až na počátku třicátých let.
6. Spolky, kluby a organizaceVýznamnou roli při šíření vzájemné sounáležitosti Čechů a Slováků
sehrály různé spolky, kluby a organizace. Samotný spolkový život tak
typický pro první republiku měl hlavní centra hlavně v Českých zemích,
kde docházelo k jeho rozvoji již za Vídeňské vlády. I na Slovensku
existoval určitý spolkový život, i když vzhledem k okolnostem uherské
nadvlády nedosáhl nikdy takového množství a rozmanitosti.
175Bazovský, L.: Národná jednota. Narodnie noviny, č. 220, 13. října 1920.
6.1 Sokol a Orel
Přední místo v občanském životě po říjnu 1918 zaujalo hnutí
tělocvičných spolků jako byl Sokol, Orel či Dělnické tělocvičné jednoty176,
které ve svých řadách měly desítky a stovky tisíc členů. I přesto, že
všechny se prezentovaly na základní myšlence československé jednoty a
nezávislosti, brzy došlo k jejich diferenciaci177. Dělnické tělocvičné jednoty
zastávaly univerzální sounáležitost všeho dělnictva a v myšlenkách bylo
prodchnuto socialismem. Sokol a Orel, se začaly profilovat na jiné
podstatě a to dle podpory či odporu ke katolické církvi a zejména Římu. A
právě tyto dva spolky sehrály svou významnou roli na Slovensku svým
konfesním záběrem.
Jako první začala pronikat na tehdy obsazované Slovensko sokolská
myšlenka. Členové Sokola byli mezi těmi, kteří v roce 1918 a na počátku
1919 „osvobozovali“ Slovensko. V tomto období byli mnohdy euforicky
vítáni, a to i katolickým obyvatelstvem. To spolu s ostatním obyvatelstvem
projevovalo obrovské nadšení, které se často transformovalo do zakládání
Sokolských jednot a vstupování do nich. Již brzy se i přes proklamovanou
nestrannost a tolerantnost vůči jednotlivcovu vyznání ukazuje, že soužití
Slováka-katolíka s praxí v Sokolské organizaci bude těžké ba až obtížné.
Už před válkou sokolská myšlenka zastávala nepřátelské pozice vůči
katolické církvi a Vatikánu, které považovala za jediný z hlavních
překážek národní nezávislosti a obrody národa v duchu tradic Husových a
Masarykových. V době 28. října bylo možné „slyšet“ část Sokolů
odkazovat na katolickou církev jako druhého nepřítele vedle Habsburků:
„Habsburk zmizel – zbývá ještě druhý nepřítel“178. Pro upřesnění Sokol
nebyl proti katolickému náboženství jako takovému, brojil především proti
církvi a klerikalismu, což se ale často v důsledku vedlo ke generalizaci a
splývání katolicismu právě s klerikalismem179. 176
Na Slovensku vystupovaly jako Robotnické tělovýchovné jednoty (RTJ).177
A sporům, kdy Sokol a Orel stály proti sobě a oba pak proti DTJ. Vzájemné spory v části veřejnosti vyvolávaly nepochopení, vzhledem k tomu, že všechny tři spolky měly v podstatě stejný cíl – posilovat československou republiku. Sokol, Orol, a RTJ. Narodnie noviny, č. 268, 25. listopadu 1920.178
Dnes je vlit jed do církve boží. Sokol a Orel. Nový lid, Brno 1922, s. 1.179
Katolicismus je chápán jako společenství křesťanů a jejich církví, které uznívají primát římského biskupa. Klerikalismus je možné chápat jako politický směr, jehož hlavním cílem je reprezentovat církevní názory a jejich prosazení ve státní politice.
Stejně nedobrý vliv měl i důraz na laizaci každodenního života
symbolizována zejména oproštěním školství od vlivu církevního. Podobně
neblahé následky měla i idolizace Mistra J. Husa a jeho kultu, který byl
zde chápan nejen jako národní symbol, ale také byl vyzdvihován jeho
postoj proti katolické církvi, vedla k zhoršování vztahů mezi Sokolstvem a
katolíky (nejen na Slovensku).
Po prvních měsících společného státu původní nadšení opadalo, a
většinový katolický Slovák se začal proti Sokolům stavět negativně.
Sokolské jednoty na Slovensku nadále fungovaly především díky podpoře
zde exponovaných Čechů – úředníků, učitelů, vojáků a dalších. Například
na sjezdu sokolských žup 21. března 1920 se potvrzuje, že základy
slovenského Sokola stojí pevně, ale „bratia Slováci na mnohých miestach
ochabli v práci a vačšina práce je na Čechoch.“180 I později se slovenský
Sokol potýká s vnitřními problémy. Vrcholní činovíci si stěžují na
nedostatečnou úroveň vzdělání, malé počty aktivních sokolských
činovníků, štvavou politiku a přetěžování vnitroorganizační agendou.
Problémy s počtem členů ukazují i statistiky, kdy v roce 1921 měl
slovenský Sokol necelých 17 tisíc dospělých členů181.
Naopak svým důrazem na katolické hodnoty a obranu církve udělali
velice dobrý dojem na katolické Slováky zástupci Orla182. Katoličtí Slováci
začali být poněkud rozčarováni chováním některých přišlých Čechů, kteří
se sebou přinesli zcela nové myšlenky jako odpor k církvi a Římu a
obecně náboženským tradicím. Čeští a moravští členové Orla tak často
museli svým způsobem napravovat obraz některých Slováků o svých
„bratřích“ jak dokazují tato slova Františka Trčky:
Klerikalismus byl navíc v období první republiky chápán jako pejorativní označení.180
Podobně je možné vyčíst i určité rozhořečení nad pasivitou části členstva, pro které se stalo vstoupení do Sokola jen jakým si módním činnem. Zápisnica. Slovenský Sokol, č. 5, 1. května 1920.181
Statistika je převzatá z schůze sokolských žup slovenských, která však neuvádí počet činné mládeže a ani národnostní složení. Zapisnica. Slovenský Sokol, č. 11-12, 1. prosince 1921. Pro srovnání v roce 1933 měl orelský protivník na Slovensku přibližně stejný počet aktivních členů a to 17180 osob (cca 14% z celkového počtu členů Čsl. Orla). Československý Orol – program, dějiny, štatistika. Československý Orel v Brně, Brno 1933, s. 39-40 (diagram).182
Přední místo v šíření Orla na Slovensko zaujímají moravští Orlové, kteří težili nejen ze stejného náboženského smýšlení, ale především z uzemní blízkosti a určité bližší pochopení pro myšlení Slovenských katolíků.
„Naši Orli budou muset ukázati, že tentýž jest uctíván i v českém
národě. Budou muset ukázati a dokázati, že něco jiného je Lid a něco
jiného je nevěřící inteligence u všech národů, nejenom u nás.“183
Velice brzy tak začínají vznikat první Orelské jednoty na Slovensku184.
Toto hnutí, i přes rostoucí protičeské nálady u části slovenské veřejnosti,
vždy manifestovalo československou vzájemnost a jednotu. Podporovalo
již tak hojné cesty na svatá místa jako byly Velehrad či sv. Hostýn, které
byly symbolem jednoty katolíků obou národů185.
Vzhledem na své protichůdné postoje se nelze divit, že vzájemné vztahy
mezi organizací Sokolskou a Orelskou byly po většinou nepřátelské186.
Kromě, řekněme ideologických neshod, mnoho zla vzniklo z toho, že Sokol
byl vnímán jako hlavní „celonárodní“ československá organizace
manifestující hlavní zásady státu. Byla díky tomu i všemožným způsobem
zvýhodňována a propagována státní mocí. Například při přípravách
orelského sjezdu v Žilině si organizátoři stěžují, že „podpory od vlády jako
měli Sokoli není“187, nebo také dokonce docházelo k určitému nátlaku na
jedince, aby vstoupili nebo zůstali v Sokole188. Na druhé straně i Sokol čelil
na některých místech nátlaku a narušování svých cvičení ze strany Orla189.
Významným faktorem, který ovlivňoval vzájemné vztahy, bylo i to, že
Orel se vyznačoval poměrně silným spojením s politickým katolicismem.
Na Slovensku to byl zejména vliv Hlinkovi SĽS, ale částečně se tu skrze
intenzivní vztahy s moravskými Orly projevoval i vliv Šrámkovy ČSL.
Členové Orla se jednak účastnili schůzí Hlinkovi strany, ale i opačně
183Trčka, F.: Poslání Orla na Slovensku. Našinec, č. 152, 5. července 1919.
184První dvě orelské jednoty na Slovensku vznikly v Novém městě nad Váhom a
Malackách již na počátku roku 1919. Z orelského ruchu. Našinec, č. 154, 9. července 1919. Srovnej Československý Orol – program, dějiny a štatistika. Československý Orel v Brně, Brno 1933, s. 23-24.185
Dokazuje to jednak masová účast Čechů i Slováků, ale také přítomnost významných osobností obou katolickýh táborů. Národní pouť cyrilometodějská na Velehrad. Našinec, č. 150, 3. července 1919.186
Zářnou vyjimkou je možné nazvat spolupráci Orlů a Sokolů v dobách ohrožení státu a československé jednoty ku příkladu za maďarského bolševického vpádu, či při koordinaci odporu proti pokusu o komunistický převrat v zime 1920.187
Orelský sjezd do Žiliny. Našinec, č. 194, 3. září 1921.188
Bouřlivá schůze Orla československého v Trenčíně. Našinec, č. 184, 12. srpna 1919.189
Sokolský prehled. Narodnie noviny, č. 174, 4.srpna 1920.
přední představitelé obou katolických stran se často účastnili Orelských
slavností. Poměrně agresivní politický boj na Slovensku se vzhledem k
blízkému vztahu s SĽS často přenesl i na Orla, který musel čelit kromě
narušování svých cvičení a slavností190, také například zastrašování a
persekuci svých členů. Přesto, že v průběhu let sílil vliv SĽS na
slovenského Orla, a je možné sledovat i zde nárůst obliby
autonomistických myšlenek, slovenský Orel nikdy fakticky ve sledovaném
období nevystoupil proti své mateřské organizaci v Brně a po celé období
první republiky zůstal součástí jednotného ústředí Československého
Orla.
I přes své rozpory a mnohé problémy obě dvě tyto organizace
zanechaly na Slovensku významný otisk, díky své rozsáhlé činnosti, která
se nekoncentrovala jen na tělovýchově, i v organizační, kulturní a
vzdělávací rovině.
6.2 Katolické a evangelické studentstvo
Vedle společenských spolků a tělovýchovných organizací je nutné
zmínit i roli mládežnických klubů, a to především těch studentských.
Jejich tradice také spadá ještě do období před převratem, ale i po něm
roste aktivita těch spolků.
Slovenské studentstvo již od vzniku republiky počalo se velice silně
angažovat na situaci v republice a brzy se připojilo k již existujícím
studentským spolkům českým. I slovenské studentstvo začalo se brzy
koncentrovat dle svého vyznání a politické orientace. Utvořili se dvě
hlavní organizace: Svaz slovenského studentstva (SSS) a Ustředí
katolického studentstva Slovenska. Přibližně do konce roku 1919
vystupovalo slovenské studenstvo ještě jednotně. Hlavním cílem bylo
zlepšení stavu slovenského školství191. Z rozsahu jejich aktivit vystupuje
výrazněji především jejich snaha o rozvoj slovenského vysokého školství,
190 Socialisty a vojáky rozbita schůze Orla v Žilině. Našinec, č. 191, 22. srpna 1919.
191Základní body a cíle Svazu slovenské studenstva byly formulovány na jeho prvním
valném shromáždení 12-15. února 1922. Oblasti zájmu byly středoškolská sekce, vysokoškolská sekce, sociální otázka studentstva, tělovýchova a studentský tisk. Sjazd slovenského študenstva v Bratislave. Mladé Slovensko, roč. 4, č. 4-5, březen-duben 1922.
tím že byly mezi nejaktivnějšími zastánci vybudování dalších vysokých
škol – či už technické v Košicích nebo lesnické v Banské bystrici192.
Radikálněji se však již od poloviny roku 1918 začínají ozávat katoličtí studenti pod
vedením Karola Sidora. Ti požadují poměrně zásadní požadavky, jako bylo
zakročení proti příchodu lidí „neznabožských“ na Slovensko, slovenskou
autonomii a zachování katolických škol na Slovensku193.
Slovenští katoličtí studenti si zakládají v roce 1919 pod vedením Sidora
Ustředí katolického studentstva Slovenska jako důsledek rostoucích
rozporu se Svazem slovenského studenstva, který se vyznačoval spíše
umírněnějšími požadavky. Jedním z důvodu odchodu katolických studentů
byl i jejich důraz na to, že ve Svazu slovenského studentstva neměli
takovou moc prosazovat svoje požadavky proti evangelické většině.
Hlavním orgánem katolického studentstva se stává časopis Vatra194, který
se pod Sidrovým vlivem začíná přibližovat luďáckým pozicím. I přes
vyhraněné, až autonomistické názory katoličtí studenti často spolupracují
se svými českými katolickými protějšky. Zvláště patrné je to v období na
přelomu let 1919 a 1920 a to hlavně z důvodu proticírkevních nálad a
vzestupu tzv. pokrokového hnutí. I přes společné cíle, ale Ústředí
katolického studenstva slovenského v roce 1920 ostře odmítlo snahy
českého katolického studenstva si jej organizačně podřídit a nadále
fungovalo zcela nezávisle195. Na české straně je dokonce patrné jisté
uznání „bojovnosti“ slovenského katolického studenta jak naznačuje
například Našinec:
192Ze slovenského spolku Kriváň v Brně. Narodnie noviny, č. 29, 7. února 1920.;
Slovenskej verejnosti – Žiadame vysokú technickú školu. Narodnie noviny, č. 255, 10. listopadu 1920.193
Sidor, K.: Požadavky katolického studenstva slovenského. Našinec, č. 167, 19. července 1919.194
Vatra byla původně zamýšlena jako nekofesní a nepolitický časopis veškerého slovenského studenstva, no pod vlivem Sidora a Borina se profiluje konzervativně a katolicky. Šrobár, Vlado: Poznámky k článku K. Sidora. Mladé Slovensko, roč. 4, č.2, prosinec 1921.195
S pomocí Sidorovou bylo v roce 1924 Ustředí katolického studentstva slovenského uznané jako jako samostatná jednotka i mezinárodním studenstským katolickým hnutím. Mondok, F.: Sidorov politický program. In: Paučo, J.:Karol Sidor – politik, novinár,spisovateĺ..., c.d., s. 59.
„Tu bychom se měli učiti od našich bratří Slováků. Tam nesmí ani
profesor urážeti jejich cit, slováčtí studenti se vzeprou a nedají se
urážet.“196
Vzájemná blízkost je podporována také tím, že vzhledem na nedostatek
vysokých škol na Slovensku jsou slovenští studenti nuceni studovat v
Čechách a na Moravě. Slovenští katolíci se zde většinou stávali členy již
zavedených katolických spolků197, jako byl například brněnský Moravan či
Pražská liga akademická a to i přes politický tlak na tvorbu vlastních
slovenských katolických spolků198. Oproti katolickým akademikům
slovenští evangelíci byly pokud se týká spolkového života mnohem
nezávislejší, neboť již před převratem existovaly slovenské akademické
spolky jako Kriváň v Brně a Detvan v Praze.
196Studentské kapitoly. Našinec, č. 172, 30. července 1919.
197Katolickým študentom. Slovák, č. 5, 13. ledna 1920.
198Poslanie slovenského študenstva. Slovák, č. 162, 5. srpna 1920.
7. ZávěrPočátek dvacátých let byl svým způsobem velice významný pro rozvoj
vzájemného chápání Čechů a Slováků. V tomto období začaly nabývat
výraznějších rysů některé problematické oblasti vzájemného soužití.
Ukázalo se, že jen proklamovaná blízkost obou národů nestačí pro hladké
fungování společného státu. Mnohým začalo být jasné, že rozdílná úroveň
obou nově spojených zemí, ale i odlišnost v kultuře a tradicích bude
obtížné překonat.
Přibližně první dva roky (1918-1920) byly podle autora ve znamení
normalizace a překonávání následků války a rozpadu Rakouska-Uherska.
Významným je rok 1920 a to z mnoha důvodů. Na celostátní úrovni byl
završen základní legislativní vývoj a přijata konečná ústavní smlouva a
došlo k prvním demokratickým všeobecným volbám. I v náboženské
otázce došlo k mnoha zásadním událostem, především došlo k
postupnému „ochladnutí“ revolučních protináboženských, a nebojím se
říct i proti katolických nálad. V tomto roce došlo také k rozkolu v české
římsko-katolické církvi, což vyústilo ve vytvoření nové nezávislé
Československé církve. Vedle náboženské otázky je nutné zmínit
socialistický kvas spojený především s dělnickým hnutím, jež právě v
první polovině dvacátých let měl též svůj vrchol.
V jednom tehdejším deníku se o komplexnosti a změnách v nové době
vyjadřují v tomto smyslu: „Dnes celý svět evropský je zaplaven vlnou
sociální. Vře a syčí to na všech stranách. I pod českou klenbou je dusno …
mizí vzájemná důvěra, ztrácí se smysl pro právo a spravedlnost … násilí
protikulturní a protináboženské triumfuje a to co bylo dříve občanskou
ctností a povinností, to dnes stává se příčinou výsměchu, rozpoutávají se
vášně a nízké pudy, otřesů a zmatků plno na všech stranách. Svědomí,
české svědomí mizí.“199
V případě samotného Slovenska byla situace poněkud odlišná.
Normalizace chodu této části republiky se vzhledem na vnitřní a vnější
faktory zadrhávala a vznikaly třecí plochy. Vpád maďarských vojsk v létě
1919 jen prohloubil již tak špatnou hospodářskou, ale i sociální situaci
199Farský, J.S.: Orel a přítomnost. Našinec, č. 152, 5. července 1919.
Slováků. Obecně lze říct, že Slovensko se jako celek vyrovnávalo s novým
řádem mnohem obtížněji než České země. Tlaky nové okolní skutečnosti,
pokud si dovolíme lehce zjednodušovat, nutily každého Slováka si vybrat:
„buď se přiklonit na ideu československé vzájemnosti a jednoty, či
slovenské autonomie nebo socialistického ráje.“
Jedním z hlavních cílů práce bylo zkoumat konfesní otázku vzájemného
vztahu Čechů a Slováků v tomto období. Ukázalo se, že konfesní blízkost
měla alespoň na počátku svoji úlohu. Po celé období první republiky byl
patrný vnitroslovenský rozkol mezi katolíky a evangelíky. Tato
diferenciace se promítala i do mocenského a politického boje, ale také do
vtahu k Čechům. Na jedné straně tu byl oboustranný odpor k radikálnímu
českému „pokrokářství“, laicizaci školy a oslabování moci církví. Je
možné tvrdit, že i zde kladlo větší odpor konzervativní katolické křídlo, jež
se koncentrovalo pod Hlinkovou Slovenskou ľudovou stranou, než
evanagelická strana.
Samotný pohled na Čechy byl alespoň zpočátku povahy ambivalentní,
neboť oceňovali jejich zásluhy při vzniku společného státu, který
nediskutovatelně zachránil slovenský národ od úplné asimilace Maďary,
ale také pomoc, kterou čeští exponovaní úředníci a učitelé přes všechny
přehmaty vykonaly pro Slovensko. Také však nedokázali pochopit jisté
přezírání Čechů ke katolickým Slovákům, především jejich nedůvěru vůči
katolíkům, které považovali za nespolehlivé z důvodu maďarónství.
Nepřekvapí pak fakt, že z obou hlavních konfesí slovenští katolíci vnímali
konfesní rozdíly mezi na Slovensko přicházející Čechy mnohem více než
evangelíci. Na jedné straně zde byly Češi „pokrokáři“, kteří představovali
to vše co je špatné, na druhé straně byly velice kladně vnímáni Češi
katolíci, a z těch ještě především ti pocházející z Moravy200.
U Slováků evangelíků je možné nalézt mnohem větší pochopení pro
Čechy a české myšleni, jak se ukazuje na mnohem rychlejším a
úspěšnějším přizpůsobení se novým skutečnostem. Nutno přiznat, že v
200Vzájemná blízkost Moravy a Slovenska byla uznávána napříč všemi konfesemi na
Slovensku, přesto mezi katolíky byla mnohem více akcentována. Zajímavé je i pronikání vzájemné moravsko-slovenské blízkosti do umění, kde lze zmínit tvorbu malířského sdružení Koliba. Otvorenie II. umeleckej výstavy moravských umělcov. Narodnie noviny, č. 75, 3. dubna 1920.
jejich prospěch hrálo i určité bližší souznění s českým prostředím ještě z
dob starého mocnářství.
Brzy však z velké části ztratil tento „konfesní“ rozměr na významu,
neboť se spíše začaly projevovat důsledky špatné hospodářské a sociální
situace na Slovensku, takže rostoucí odpor k exponovaným Čechům zde
ztrácí svůj rozměr ideologicko-náboženský a hlavní příčinou velké části
rozporu a nedorozumění se stávala otázka hmotného zabezpečení, tedy
otázka personální a zaměstnanecká jak dokazuje tento citát: „Jisto, že
příchodem Čechů na Slovensko Slováci národně netušeně získali – avšak muže-li se kde divit,
že dnes na český vliv žárlí, vidouce úřady zaplavené Čechy.“201
Ukazuje se, že štvaní některých živlů na Slovensku202, vedlo k
vyhrocování napětí. Jak dokazují mnohé zprávy, rostla v některých
oblastech Slovenska nervozita českého obyvatelstva z protičeských nálad
části slovenského obyvatelstva. Výmluvným příkladem těchto pocitů
českých zaměstnanců na Slovensku může být list psaný Josefem Hoblem,
zaměstnancem poštovního úřadu roku 1921 v Banské Bystrici: „Že však
exponovaní v tom moři nelásky, které je obklopuje, musí ne pro sebe, ale
pro záchranu Slovenska vést i boj existenční, jest smutnou otázkou doby.
Jaká bude budoucnost exponovaného personálu, půjde-li vyšší politika
dosavadním směrem.“203
Na druhé straně, ale nutno přiznat, že ani čeští občané na Slovensku se
nechovali vždy tak, aby nevyvolávali odpor Slováků.
Závěrem této práce je tedy relativně opatrné konstatování, že
problematika vztahů mezi Čechy a Slováky zůstává komplexním souborem
mnoha faktorů. V minulosti docházelo často k zjednodušování a
generalizaci, a to ať už z české či slovenské strany. Skutečnost byla však
mnohem komplikovanější. Konfesní hledisko hrálo ve vztahu obou skupin
svou roli, v jistých obdobích a u jistých skupin obyvatel i zcela zásadní.
Přesto zůstávala náboženská příslušnost jen jedním z mnoha faktorů,
který však měl, v komplikovaném vztahu Čechů a Slováků ve společném
státě, své místo.
201Klášterský, A.: Apoštol Slovenska. Našinec, č. 234, 13. řijna 1921.
202Vedle SĽS se k protičeské agitaci přičiňovali i ty části slovenské společnosti, které
měli velice úzké vazby na maďarskou, či polskou iredentu.203
Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s. 217.
8. Použité prameny a literatura
8.1 Literatura
Boháč, A.: Češi na Slovensku. In: Statistický obzor, roč. 16, 1935, s.
183-190.
Čaplovič, M.: Československá armáda a Slovensko v rokoch 1918-
1939. In.: Zemko, M. - Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu
(1918-1939). Vydavatelství Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2004,
s. 241-292.
Černý, B. a kol.: Církve v našich dějinách. Orbis, Praha 1960.
Československý Orel – program, dějiny a statistika. Československý
Orel v Brně, Brno 1933.
Čulen, K.: Češi a Slováci v štátných službách ČSR. Bratislava 1944.
Dubovický, I.: K problematice výzkumu českého etnika na východním
Slovensku. In: Český lid, roč. 76, 4/1989, s. 204-209.
Dvořák, P.: Vznik Československa a veřejná zpráva na Slovensku
(1918-1920). Bakalářská diplomová práce – Masarykova Univerzita,
Brno 2007.
Fiala, P. - Foral, J. - Konečný, K. - Marek, P. - Pehr, M. - Trapl, M.: Český
politický katolicismus 1848-2005. Centrum pro studium demokracie a
kultury, Brno 2008.
Galandauer, J.: Vznik československé republiky 1918 – programy,
projekty, předpoklady. Nakaldatelství Svoboda, Praha 1988
Halamová, M.(ed.): Češi na Slovensku. Slovenské národní muzeum,
Martin 2000.
Halas, X., F.: Neklidné vztahy. Trinitas, Svitavy 1998.
Halas, X., F.: Fenomén Vatikán. Centrum pro studium demokracie a
kultury, Brno 2004.
Hleba, E. a kol.: Česko-slovenské vzťahy v rokoch 1918-1938.
Univerzita P. J. Šafaříka v Košiciach, Košice 1991.
Holeček, J.: Prvé tříletí československé republiky. Praha 1922.
Hýbl, F.(ed.): Československé vztahy v oblasti školství. Muzeum
Komenského v Přerově, Přerov 1994.
Kipsová, M. a kol.: Bibliografia slovenských a inorečových novín a
časopisov z rokov 1919-1938. Matice Slovenská, Martin 1968.
Klimek, A.: Velké dějiny zemí koruny české. Díl 13. Paseka, Praha -
Litomyšl 2000.
Krajčovičová, N.: Českí zamestnanci v štátných službách na Slovensku
v prvých rokoch po vzniku Českolsovenska. In: Valenta, J.-Voráček, E.-
Harna, J.: Československo 1918-1938 – osudy demokracie ve střední
Evropě. Historický ústav Akademie věd ČR, Praha 1999, s. 179-183.
Kramerm J.: Slovenské autonomistické hnutie v rokoch 1918-1929.
Nakladalství Slovenské akademie věd. Bratislava 1962.
Kružíková, J.: Mezi „pryč od Říma“ a „modem vivendi“ - z osudů katolické církve v
Československu za první republiky. In: Lidé města, roč.7, 3/2005, s. 84-92.
Kubíček, J. A kol.: Noviny České republiky 1919-1945 – II. část. Sdružení knihoven ČR,
Brno 2004
Kučerová, S. a kol.: Idea Československa a Střední Evropa. Doplněk,
Brno 1994.
Kučerová, S. a kol.: Českoslovenství - součást evropanství. Konvoj,
Brno 1996.
Lipták, Ľ.: Slovensko v 20. storočí. Kalligram, III.vydání, Bratislava
2000.
Marek, P.: K problematice tzv. boje o kostely na počatku prvni
Československe republik. In: AUPO sborník prací historických.
Univerzita Palackého v Olomouci, roč. 34, Olomouc 2008, s. 59-74.
Online text
(http://www.upol.cz/fileadmin/use r_upload/Veda/AUPO/
AUPO_Historica_34_Sbornik_ praci_historickych_XXII.pdf ).
Měchýř, J.: Slovensko v Československu - slovensko-české vztahy 1918-
1991. Práce, Praha 1991.
Melanová, M.(ed.): Česko-slovenské vztahy – Slovensko-české vztahy.
Technická univerzita v Liberci, Liberec 1998.
Mlynárik, J.: Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938. Kolín n. R.
1987.
Mlynárik, J.: Pražané Slovensku – Pražané na Slovensku v 20. století..
Danubius, Praha 2001.
Neumann, A.: Katolictví a naše národní Osvobození. Biskupské
knihtiskárny v Hradci Králové, Hradec Králové 1922.
Nosková, H.: Působení českých středoskolských profesorů a učitelů v
meziválečném období ve vybraných oblastech severozápadního
Slovenska. In: Český lid, roč. 76, 2/1989, s. 101-107.
Paučo, J.: Karol Sidor - politik, novinár, spisovateľ. Filip A. Hrobák,
Middletown/Pennsylvania 1962.
Peroutka, F.: Budování státu II.-IV. Lidové noviny, Praha 1991.
Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století: česko-slovenské vztahy 1914-
1945. Academic Electronic Press, Bratislava 1997.
Rychlík J. - Marzik T.D. - Bielik M.: R. W. Seton - Watson a jeho vztah k
Čechům a Slovákům. Dokumenty 1906-1951, Praha - Martin 1995.
Rychlík, J.: České, Slovenské a Československé dějiny-vztahy a
souvislosti. In: Valenta, J.-Voráček, E.-Harna, J.: Československo 1918-
1938 – osudy demokracie ve střední Evropě. Historický ústav Akademie
věd ČR, Praha 1999, s. 163-169.
Sidor, K.: Slovenská politika na podě pražského snemu (1918 – 1938).
I. a II. zvazok. Bratislava 1943.
Seton-Watson, R.,W.: Nové Slovensko. Fr. Borový, Praha 1924.
Sokol a Orel. Nový lid, Brno 1922.
Šrobár, V.: Osvobozené Slovensko - paměti z rokov 1918-1920. I.
Svazek, Praha 1928.
Tkadlečková-Vantuchová, J.: Živena - spolok slovenských žien. Epocha,
Bratislava 1969.
Trapl, M.: Politický katolicismus a československá strana lidová v
Československu v letech 1918-1938. Univerzita Palackého v Olomouci,
Státní vědecké nakaldatelství, Praha 1990.
Trapl, M.: Začlenění řimsko-katolické církve do české společnosti po
roce 1918. In: Valenta, J.-Voráček, E.-Harna, J.: Československo 1918-
1938 – osudy demokracie ve střední Evropě. Historický ústav Akademie
věd ČR, Praha 1999, s. 141-147.
Valenta, J. - Voráček, E. - Harna, J.: Československo 1918-1938 – osudy
demokracie ve střední Evropě. Historický ústav Akademie věd ČR,
Praha 1999.
Vodička, S.-Honec, V.: Sborník vojenské akademie v Brně – Češi a
Slováci ve střední Evropě ve 20. století. Brno 1993.
Zemko, M. - Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu (1918-
1939). Vydavatelství Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2004.
Zubko, P. a kol.: Církev v české a slovenské historii. Společnost pro
dialog církve a státu, Olomouc 2004. Online text (http://www.cirkev-
stat.org/images/cirkev-v-ce ske-slovenske-historii.p df ).
8.2 Internetové zdroje
Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna –
( http://www.psp.cz/eknih/)
Všechny použité online zdroje byly přístupné k 11. srpnu 2009.
8.3 Prameny
8.3.1 Soupis použitých dobových periodik
Čechoslovák 1921, 1922
Narodnie noviny 1920
Slovenské ľudové noviny 1920
Slovenský denník 1919
Slovák 1920, 1921
Našinec 1919, 1920-1923, 1925
Mladé Slovensko 1920-1925
Slovenský Sokol 1920-1921
8.3.2 Soupis článků
Ako zblížiť Sokolov, Orlov a Těl. Jednoty? Našinec, č. 234, 13. řijna
1921.
Appelujeme a prosíme..., Narodnie noviny, č. 193, 29. srpna 1920.
Apoštolský nuncius msgr. Marmagi opustil naši republiku. Našinec, č.
150, 7. července 1925.
Bartoň, A.: O školních poměrech na Slovensku. Našinec, č. 209, 18.
září 1921.
Bitva o kostel v Dubicku. Našinec, č. 107, 10. května 1921.
Boj o samosprávu. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920.
Boj o školní místnosti. Našinec, č. 53, 3. března 1922.
Bouřlivá schůze Orla československého v Trenčíně. Našinec, č. 184,
12. srpna 1919.
Bratislavská korespondence. Našinec, č. 238, 21. října 1925.
Bratislavská korespondence. Našinec, č. 213, 20. září 1925.
Církevní rozkol v Čechách. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna
1920.
Co bude s katolickými svátky. Našinec, č. 282, 11. prosinece 1921.
Češi nám berú vieru. Narodnie noviny, č. 135, 18. června 1920.
Československá církev ohlašuje nový útok na katolické kostely.
Našinec, č. 294, 21. prosince 1921.
Čeští pokrokový učitelia. Slovák, č. 137, 7. července 1920.
Čo dovolí a čo nedovolí. Slovenské ľudové noviny, č. 16, 16. dubna
1920.
Deklarace ľudovců. Našinec, č. 280, 7. prosince 1921.
Delegátky Živeny v Brně. Narodnie noviny, č. 102, 7. května 1920.
Dojem secese ľudových poslanců na Slovensku. Našinec, č. 274, 1.
prosinece 1921.
Dopis Hodžov americkým slovákom. Narodnie noviny, č. 39, 19. únor
1920.
Dopis Masarykův slovenským biskupům. Čechoslovák, č. 1-2, 1921, s.
16-17.
Dopisy vojákov. Slovák, č. 148, 20. června 1920.
Dozvuky ku slavnostiam Velehradským a mistra Jana Husa. Slovenské
ľudové noviny, č. 29, 16. července 1920.
Dr. Kramář v Matine. Narodnie noviny, č. 76, 4. dubna 1920.
Druhá Černová. Slovák, č. 220, 13. řijna 1920.
Farský, J. S.: Orel a přítomnost. Našinec, č. 152, 5. července 1919.
Hor sa k činu! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.
Interpelace I. Hrušku a společníkov o osvedčeniach vlády před
deputaciou slovenské ľudové strany. Narodnie noviny, č. 16, 22. ledna
1920.
Jak Lutherská Šrobárova klika vyžírá republiku. Našinec, č. 184, 12.
srpna 1919.
Katolické reformné duchovenstvo odtrhlo sa od rimsk-katolickej
církvi. Narodnie noviny, č. 7, 11. ledna 1920.
Ke krizi koalice. Našinec, č. 50. 3. března 1925.
Klášterský, A.: Apoštol Slovenska. Našinec, č. 234, 13. řijna 1921.
Klub poslancou čes. strany ľudovej. Slovák, č. 157, 30. června 1920.
Kluby lidoveckých poslanců a senátorů o odjezdu Nunciově. Našinec,
č. 154, 11. července 1925.
Krvepreliatie v Námestove. Narodnie noviny, č. 232, 12. října 1920.
K volbe prezidenta Masaryka. Slovák, č. 107, 30. května 1920.
Lidoví legionáři a odjezd Marmaggiho. Našinec, č. 161, 17. července
1920.
Lidovým novinám. Narodnie noviny, č. 187, 19. srpna 1920.
Ľuďaci jednají s ostatnimi stranami o autonomii. Našinec, č. 24, 27.
ledna 1922.
Ľuďáci – lidovci. Našinec, č. 217, 25. září 1925.
Ľuďákom, ľuďačkám na Morave, Sliezsku a v Čechách. Slovák, č. 96,
13. května 1920.
Ľudová strana o vládním prohlášení a odjezdu nuncia Marmaggiho.
Našinec, č. 167 24. července 1925.
Lútkové divadlo na Slovensku. Narodnie noviny, č. 45, 26. února
1920.
Maďarské volby na Slovensku!! Našinec, č. 76, 6. dubna 1920.
Malý školský zákon. Našinec, č.76, 2. dubna 1922.
Mihal, A.: Pro velkou linii nábožensko-církevní politiky. Našinec, č.
126, 4. června 1921.
Ministr Šrámek a odluka slovenských poslanců. Našinec, č. 273, 30.
listopadu 1921.
Ministr Šrobár o katolických gymnáziích slovenských. Našinec, č.
290, 17. prosince 1921.
Národní noviny, roč. 51, č. 79, 9. dubna 1920.
Národní pouť cyrilometodějská na Velehrad. Našinec, č. 150, 3.
července 1919.
Národní shromáždění. Našinec, č. 161, 17. července 1919.
Naše interpelacie na sneme. Slovenské ľudové noviny, č. 26, 25.
června 1920.
Naše kandidatury na Slovensku. Našinec, č. 247, 1. listopadu 1925.
Našinec, č. 270, 26. listopadu 1921.
Návrh Ľudovců na autonomii Slovenska. Našinec, č. 27, 2. února
1922.
Neštvite ľud. Narodnie noviny, č. 201, 4. září 1920.
O Budoucnosti katolického studentské organizace na Slovensku.
Našinec, č. 176, 3. srpna 1919.
Odezva odjezdu nunciova na Slovensku. Našinec, č. 170, 27. července
1925.
Odpor proti ministerstvu osvěty. Našinec, č. 183, 11. srpna 1919.
Odpoveď Narodnim novinam. Slovák, č.3, 7. ledna 1920.
Odpověď vlády. Našinec, č. 54, 7. března 1925.
O kandidatůrách lidové strany na Slovensku. Našinec, č. 238, 21. řijna
1925.
O krvipreliatí v Námestove. Narodnie noviny, č. 237, 17. řijna 1920.
O legionářích. Našinec, č.143, 25. června 1922.
Orelský sjezd do Žiliny. Našinec, č. 194, 3. září 1921.
Orlov, I. G.: Starajte sa o Mládež. Slovák, č. 100, 21. května 1920.
O rozluke církvy a štátu. Narodnie noviny, č. 165, 24. července 1920.
O slovenských knihách. Narodnie noviny, č.5, 9. ledna 1920.
Oslavy Husove na Slovensku. Narodnie noviny, č. 152, 9. července
1920.
O stržení sochy Nejsvatější trojce ve Slaném. Hrozný zločin.
Slovenské ľudové noviny, č. 29, 16. července 1920.
Osvědčenie. Narodnie noviny, č. 43, 23. února 1920.
Otvorenie II. umeleckej výstavy moravských umelcov. Narodnie noviny,
č. 75, 3. dubna 1920.
O včerajšom usnesení pánov poslancov slovenskej národnej a ronickej
strany. Narodnie noviny, č. 102, 7. května 1920.
O zemskou autonomii – Našinec, č. 148, 1. července 1921.
Politický projev poslanec dr. Hrubana v Kroměříži. Našinec, č. 56, 9.
března 1922.
Persekuce katolického tisku na Slovensku. Našinec, č. 182, 10. srpna
1919.
Pokus o spojení německých a maďarských křesťanských socialistů se
SĽS. Čechoslovák, roč. I., č. 1-2, 1921, s. 17.
Poslanci ľudovej strany do poslanecké snemovne. Slovák, č. 86, 4.
května 1920.
Poslaniec dr. Markovič o uradnickych veciach na Slovensku.
Čechoslovak, č. 1-2, 1922.
Poslanie slovenského študenstva. Slovák, č. 162, 5. srpna 1920.
Po volbách na Slovensku. Našinec, č. 264, 20. listopadu 1925.
Před volbamy v Československej republike. Narodnie noviny, č. 82,
13. dubna 1920.
Prohlášení českého episkopátu. Našinec, č. 12, 16. ledna 1925.
Propuštění Terezínských internovaných. Našinec, č. 159, 15. července
1919.
Radšej dvadsať židov jako jednoho evanjelíka. Narodnie noviny, č. 16,
22. ledna 1920.
Řeč A. Hlinku povedaná dňa 10. novembra v parlamente pražskom.
Slovenské ľudové noviny, č. 46, 19. listopadu 1920.
Řeč poslance R. Piláta. Narodnie noviny, č. 18, 24. ledna 1920.
Řeč poslance Valouška (ČSL). Našinec, č. 151, 4. července 1919.
Samostatnost klubu slovenských ľudovců. Našinec, č. 272, 29.
listopadu 1921.
Sidor, K.: Požadavky katolického studenstva slovenského. Našinec, č.
167, 19. července 1919.
Sjazd důverníkov slovenskej narodnej a rolnickej strany v turč. sv.
Martinského volebného kraja. Narodnie noviny, č. 31, 10. února 1920.
Sjezd československého duchovenstva. Našinec, č. 150, 3. července
1919.
Sjezd katolického studenstva v Ružemberku 3. srpna. Našinec, č. 176,
5. srpna 1919.
Sjazd slovenského študenstva v Bratislave. Mladé Slovensko, roč. 4, č.
4-5, březen-duben 1922.
Slovanstvo a kristus. Narodnie noviny, č. 229, 8. října 1920.
Škultéty, J.: Jaroslav Vlček a slovenské školy. Narodnie noviny, č. 19,
25. ledna 1920.
Slováci v Prahe za Andreja Hlinku. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16.
ledna 1920.
Slovák, roč. 3, č. 24, 16. února 1921.
Slovák píše. Našinec, č. 287, 14. prosince 1921.
Slovenská mladež na Velehrade a sv. Hostyne. Slovenské ľudové
noviny, č. 41, 15. října 1920.
Slovensko v českých zábavno-poučných časopisoch. Narodnie noviny,
č. 45, 26. února 1920.
Slovensko za vlády Šrobárovy. Našinec, č. 188, 19. srpna 1919.
Slovenské ľudové noviny, roč. 11, č. 6, 7. února 1920.
Slovenský denník, roč. 2, č. 201, 16. září 1919.
Slovenské katolické kňažstvo. SLN, č. 5, 30. ledna 1920.
Slovenské učebnice pro slovenské školy. Narodnie noviny, č. 39, 19.
února 1920.
Slovenští protestanté a konflikt s Vatikánem. Našinec, č. 165
Socialisty a vojáky rozbita schůze Orla v Žilině. Našinec, č. 191, 22.
srpna 1919.
Sokol, Orol, a RTJ. Narodnie noviny, č. 268, 25. listopadu 1920.
Sokolský prehled. Narodnie noviny, č. 174, 4.srpna 1920.
Sokoli zneuctili kříž. Slovák, č. 32, 26. února 1920.
Spojenými silami. Našinec, č. 34. 30. ledna 1925.
Studentské kapitoly. Našinec, č. 172, 30. července 1919.
Suďte, Ludia Boží! Slovák, č. 69, 13. dubna 1920.
Sv. Ján z Nepomuku. Slovák, č. 104, 27. května 1920.
Školská otázka. Našinec, č. 175, 2. srpna 1919.
Školy na Slovensku. Čechoslovák, roč. I., č. 5-6, 1921.
Šrobár, V.: O cestách pana prezidenta. Čechoslovák, č. 3-4, 1921, s.
50-51.
Šrobár, V.: Situace na Slovensku. Našinec, č. 179, 7. srpna 1919.
Šrobár, Vlado: Poznámky k článku K. Sidora. Mladé Slovensko, roč. 4,
č.2, prosinec 1921.
Tak Slováky nezískáme. Našinec, č. 177, 5. srpna 1919.
Titulní strna – nadpis. Slovenské ľudové noviny, č. 6, 7. února 1920.
Tománek, F.: Hrůzovláda Šrobárova. č. 199, 31. srpna 1919.
Trčka, F.: Poslání Orla na Slovensku. Našinec, č. 152, 5. července
1919.
Tyranismus čili bašovanie v okrese Holičskom. Slovenské ľudové
noviny, č. 21, 21. května 1920.
Úprimné slovo. Narodnie noviny, č. 68, 24. března 1920.
Už je to k nevdrženiu. Slovenské ľudové noviny, č. 49, 10. prosinece
1920.
V starých šlépějích. Narodnie noviny, č. 45, 26. února 1920.
Velehradské Slavnsoti 1921. Našinec, č. 152, 7. července 1921.
Věstníku sokolskému k povšimnutí. Našinec, č. 167, 19. července
1919.
Vítěztví lidové strany. Našinec, č. 261, 16. listopadu 1925.
Vládě Česko-slovenské republiky! Národnie noviny, č. 55, 7. března
1920.
Vojáci pozor! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.
Volební řád. Našinec, č. 171, 29. července 1919.
Všetkým Slovákom dobrej vole. Slovák, č. 4, 10. ledna 1920.
Vyblknul plameň! SLN, č. 28, 9. července 1920.
Výsledky volieb na Slovensku. Slovenské ľudové noviny, č. 17, 23.
dubna 1920.
Výsledky voleb na Slovensku. Našinec, č. 229, 5. října 1923.
Výtah z řeči Jurigovej. Slovák, č. 121, 17. června 1920.
Založení Studentského scoiálního sdružení. Našinec, č. 148, 1.
července 1919.
Za svobodnou křesťanskou školu. Našinec, č. 42, 22. února 1920.
Zápisnica. Slovenský Sokol, č. 5, 1. května 1920.
Zapisnica. Slovenský Sokol, č. 11-12, 1. prosince 1921.
Ze slovenského spolku Kriváň v Brně. Narodnie noviny, č. 29, 7. února
1920.
Ze Slovenska. Našinec, č. 154, 9. července 1919.
Z levickej preparandie. Narodnie noviny, č. 18, 24. ledna 1920.
Z Nitranského pašaliku. Slovák, č. 14, 5. února 1920.
Z orelského ruchu. Našinec, č. 154, 9. července 1919.
Z potulek po Slovensku. Našinec, č. 114, 20. května 1921.
Žalostný ďen Sedmibolestnej panny Marie v Rajčanoch v okolí
Velkotopolčanskom. Slovák, č. 70, 14. dubna 1920.