Téma :

Co znám o historii naší rodiny (Z vyprávění babiček a dědečků)

Karel Jan Kalčík, 8. tř.,ZŠ s RVJ Bronzová

Historky od prarodičů

Příběh, který mi děda vyprávěl, se odehrál na začátku minulého století a stal se mému prapradědovi v době, kdy v Evropě začínala hospodářská krize.

Byla velká nezaměstnanost, která se dotkla i našeho rodu. Z nedostatku práce se prapraděda Karel rozhodl, že se svými kamarády zkusí hledat práci ve světě. Poštěstilo se jim a našli práci ve velkém cirkuse SERASANY, který jezdil po celé Evropě. Zde pracovali mnoho let. Prováděli zde pomocné práce při stavbě šapitó a krmili zvířata. Prapraděda měl za úkol krmit slony. Při každé návštěvě města, kde se mělo odehrávat cirkusové představení, se vždy konala tzv. defilírka – průvod městem, který měl nalákat lidi na cirkusové představení. Při turné Španělskem se v Madridu prapradědovi stala menší nehoda. Sloni, kteří se defilírky zúčastnili, procházeli okolo tržiště. Po zhlédnutí stánku s hlávkami zelí zapomněli sloni na ,,slušné chování‘‘ a prodejní stánek zničili. Rozruch, který kolem toho vznikl, zvýšil návštěvu cirkusu. A prapraděda, který je neuhlídal, místo pokárání byl pochválen.

Po skončení sezóny se vždy na zimu vraceli domů do Čech. Přinesli peníze, na které rodina čekala. Na jaře se vždy vraceli zpět do cirkusu. Následující rok vzal prapraděda s sebou svého nejstaršího syna, aby se ve světě přiučil. Po příjezdu do Španělska prapradědův

1

syn uviděl poprvé ve svém životě moře. Celý rozradostněný z prožitého zážitku se do něho vrhl, že si zaplave. Než ho někdo stačil varovat, vrhl se do moře a začal plavat. Naneštěstí byl zrovna siný odliv a po uplavání několika temp byl již daleko od břehu a nedokázal se sám vrátit. Prapraděda musel přemluvit místní rybáře, aby jeho syna na moři zachránili. Vše dobře dopadlo, ale jeho záchrana stála synovu jednu měsíční výplatu.

Podělil jsem se s vámi jen o zlomek zážitků z dědova života, který obohatil pobyt u cirkusu.

Rodion Bulyzhkin, 9.tř., ZŠ s RVJ Bronzová

Máj

Všichni vědí, jaký má kniha význam pro každého člověka. Knihy nás učí být dobrým člověkem, učí nás lásce a soucitu. Stává se naším věrným přítelem v těžkých chvílích, kdy musíme najít jediné správné rozhodnutí, které nám pomuže vyjít z obtížné situace. Kniha nám odpoví na jakoukoli otázku. Povím vám neobyčejný příběh o knize, která rozhodla o mém osudu.

Stalo se to na počátku května 1945. Tehdy jsem byl osmnáctiletý hoch. Během posledních dnů války jsem se seznámil s mladými vojáky z Rudé armády a spolu s nimi jsem osvobozovál své rodné město – Prahu. Velitel této malé skupinky vojáků, Vladimír Jermakov, se během několika dnů stal mým nejlepším přítelem. Zachránil mi život tím, že mě odstrčil do úkrytu, když uviděl na střeše domu německého snipera miřícího na mě. Po této události jsem začal bojovat spolu s těmito ruskými mladíky při osvobozování města.

Nacházíme se nedaleko Prašné brány. Pronásledují nás Němci. Schovali jsme se v rozbombardovaném domě. Němci nás obklíčili. Začala přestřelka. Nepříteli se nepovedlo porazit naši malou skupinu. Boj na několik minut přestal, ale zaslechli jsme slova: „Erste Division vorwärts marsch!“ Byl to povel k útoku. Boj začal znova. Němečtí vojáci jeden za druhým padali sraženi ocelovou kulkou. Stalo se však to, co nikdo nečekal. Uslyšeli jsme slova: „Achtung!“ Do okna vletěl německý střepový granát. Vybouchl. Ztratil jsem vědomí.

Probral jsem se v nemocnici. Vedle mě stál doktor. „Jak ti je, Petře? Jsi naživu. Zachránila tě tato kniha.“ Do rukou mi vložil malou knížečku, kterou jsem měl v kapse na hrudi. Byla celá potrhaná střepinami od granátu. Tuto knihu mi darovala matka předtím, než jsem odešel bojovat. Měl jsem ji jako talisman. Od chvíle, kdy jsem odešel, jsem měl knihu stále při sobě. „Pane doktore,“ oslovil jsem ho, „a co Vladimír a ostatní?“ „Bohužel jsou mrtví. Jsi jediný, kdo přežil. Je mi moc líto.“ Po těchto slovech odešel.

Z očí mi tekly slzy. Vzpomínal jsem, jak jsme se nasmáli, když jsem zkoušel mluvit s nimi rusky a oni naopak se mnou česky. Vzpomněl jsem si na to, jak mi Vladimír zachránil život. Bylo mi líto, že se nikdo z těch mladých hochů nedozví o tom, že osvobodili spolu s ostatními Prahu.

Název této malé knížky je „Máj“. Kniha byla napsána v době národního obrození, kdy český národ byl utlačován Rakušany. Český národ ale zvítězil, stejně jako já jsem zvítězil v tomto boji. Udivující je to, že se kniha nazývá „Máj“ a bojů o Prahu jsem se zúčastnil také v máji. Dnes na poličce v mém pokoji leží dvě knihy. Potrhaný „Máj“, dárek od mé matky, který mi znovu dal život, a také „Máj“ nový, který jsem koupil hned po válce.

Tato kniha je v naší rodině a bude vždy jako smutná vzpomínka na válku, která připravila o životy miliony lidí, a také mého nejlepšího přítele Vladimíra.

2

Příběh byl sepsán na základě pravdivých událostí.

3

Adam Dejnožka, 7. tř.,ZŠ Kuncova

Rok 2236

Pamatuju si na dobu, kdy můj dědeček i babička byli živí a zdraví, kdy mi povídali o historii naší rodiny, mých předků a dokonce i o zakladatelích Čech.

Říkávali, že kdysi byly tyto informace vyučovány ve školách a že to nebylo jako dnes, kdy se učíme jen o umělé inteligenci robotů, létajících aut a různých strojů. Také si pamatuju, že říkávali něco jaksi podivného o přírodě, že nebyla umělá, zvířata nebyla robotická, ale živá, že rostliny nebyly uměle živeny a ještě něco takového.

A já si proto jednoho dne za zděděné peníze koupil malý pozemek a zasadil tam semínka opravdových stromů, která mi dali. Řekli mi vše potřebné k tomu, aby stromy vyrostly, a tak jsem každý den zaléval semínka vodou a staral se o ně.

Pak jsem zjistil, že jsem zdědil i doopravdového psa. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, čím ho krmit a jak se o něj starat, to mi vůbec neřekli! Nikdy jsem opravdového psa neviděl, takže jsem byl docela zmatený. V krabici, ve které jsem psa původně našel, jsem objevil i velké zásoby nějakých granulí. Nabídl jsem mu je a on se do nich hned pustil. Takže všechno nakonec dobře dopadlo.

Stromky mi už vyklíčily a pes se u mne má báječně. Stromky i pes jsou pro mne připomínkou všech mých předků, celých generací, o kterých nic nevím a už se ani nedovím. Ale bez nich bych tady nebyl.

A připomínkou dob, kdy nebylo vše umělé.

David Procházka, 8. tř., ZŠ Kunova - mimo témata

Elitní jednotka

Jsme v lese... Cítíme štiplavý zápach kouře, všude se blýská a padají stromy... Měla by být noc, ale všude je světlo jako za bílého dne. Vidíme tůňku, a protože všude hoří, chceme se tam schovat, když v tom, jak běžíme, spadne před nás hořící kláda. Nezvládneme to. Shazujeme ze sebe všechny věci, které nás tíží, jako AK-47, dalekohledy, zásobníky, a také hořlavé věci, jako je například maskování. Jsme elitní jednotka sniperů americké armády, která uvízla v lesích Mexika v boji proti drogovým dealerům a teroristům zároveň. Vysílačky nefungují. Kromě padajících a praskajících dřev a stromů slyšíme také, jak nad námi létá vrtulník a hledá nás i další zbytky jednotek. Pohybujeme se po spáleništi a požár spaluje další a další kusy pralesa. Oheň zažehly plamenomety našich nepřátel. Obloha je černá kouřem a kolem nás hrůzostrašně trčí pahýly ohořelých stromů.

Vrtulník, který nás hledá, nemůže nikde přistát. Náš tým ztrácí naději, vypadá to, že zůstaneme v tomto pekelném vězení navždy.

Najednou slyšíme výstřel z RPG a hned v zápětí výbuch. Zásah dostal vrtulník, který byl nad námi a byl naší nadějí. Řítí se přímo na nás.

„Bacha!“ Pod trupem vrtulníku se lámou větve stromů. „Lenny!“ Ne to ne. Člen našeho týmu uvízl pod trupem vrtulníku, začala mu hořet

uniforma. Nemůžeme ho zachránit. Vytahuji svůj glock, namířím na Lennyho a s těžkým srdcem zmáčknu spoušť. K čertu! Zemřeme tady my i prales. Udusíme se my a později i planeta. K čertu s válkami!

4

Snažíme se utéct tomuto peklu na zemi, teď bez dalšího člena jednotky. Zdá se, že tomuto asi neutečeme. Další střelba, tentokrát nějaká automechanická zbraň, ozve se výkřik. Střelba, kryjeme se za hořící strom. Postřelili Dava. To ne, nemůžeme s sebou táhnout mrtvou váhu. Dave to ví, a tak vytahuje svůj poslední granát a říká: „Běžte! Go, go, go!“ Obětoval se. Jsme už jen dva. Utíkáme, vybuchl granát.

Válím se po příkrém svahu dolů. Cítím pichlavou bolest, asi jsem si zlomil ruku. Křičím na George: „Jsi v pořádku?!“ Žádná odpověď.

Vidím útes a moře. Rozbíhám se a skáču. Letím dolů a nad sebou vidím slunce zastřené černým kouřem...

Juliana Walterová ** , 9. tř., FZŠ Trávníčkova

Vyprávění Jamesovy babičky

Oso leží na zemi u krbu, myslím, že spí. Ostatní štěňata se stále (z pro mě nepochopitelného důvodu) bojí ohně, takže spokojeně chrupkají v pelíšku ve vedlejším pokoji. Taky bych šel do postele, ale babča má ještě něco na srdci. To by mě zajímalo, co - kromě neustálého omlouvání maminky, která nepřišla - mi ještě může sdělit.

S povzdechem přetočím pohled na starou dámu sedící na gauči a tázavě se jí zadívám do očí. ,,Chtěla jsi mi něco říct, babičko...", připomínám trpělivě zapomnětlivé stařence a natočím k ní celé své tělo, abych jí dal najevo, že má mou plnou pozornost. Ona se na mě mile a vědoucně usměje, ale v její tváři spatřím také nejistotu, ba dokonce opatrnost. To mě začíná znervózňovat, ale nedělám si s tím těžkou hlavu.

,,Víš Jamesi, myslím, že už jsi dost starý na to, abych ti mohla vyprávět o tvé minulosti, na kterou si asi moc nepamatuješ, vždyť jsi byl ještě malý..." Dost starý? Takže jednadvacet let znamená, že už jsem připravený na povídání o mém dětství? ... No hurá... Pomyslím si s dávkou sarkasmu, ale na babičku jen kývnu, aby neztratila nit.

,,Za to, jaký jsi skvělý klavírní virtuóz, vděčíš svému otci, který tě tomuto umění učil dlouhá, dlouhá léta. Měl s tebou velkou trpělivost a pokaždé, když jsem k vám zašla na návštěvu, pokročil jsi o veliký kus dopředu." Pokud se za trpělivost dá považovat pohlavek nebo výprask za špatně zahraný tón, tak ano... můj otec by velmi trpělivý... Hořce se ušklíbnu, ale rychle to před babičkou zamaskuju, takže si ničeho nevšimne. Prohrábnu si vlasy a povzbudivě se na stařenku podívám. Kam tím míří? Vždyť já vím, že mě otec učil od mých tří let hrát na piano... I když jsem vždycky přemýšlel nad tím, jak se mu podařilo mě k tomu donutit...

,,Taky jsi byl nejlepší ve třídě, vždycky jsi byl chytrý chlapec. Tvůj tatínek na tebe byl náležitě pyšný, i když to možná nedával tolik najevo…" Tohle nemůžu, já přece vím, jaký jsem byl ve třídě! Skočím jí do řeči: ,,Babičko, chtěla jsi mi vyprávět o mém dětství, které znám jen z cizího vyprávění. Sice nechápu proč, ale drž se tématu, prosím..." Možná jsem trochu moc ostrý, ale jsem vážně unavený. V krbu zapraská poleno, jakoby chtělo podtrhnout má slova. ,,Ach, promiň Jamesi, trochu jsem se zamyslela." Její omluvný úsměv mě okamžitě obměkčí.

,,Už od začátku jsi byl rošťák. Celé hodiny nám trvalo, než jsme do tebe dostali lžičku přesnídávky, a že jsme se dosti snažili..." Dobře, přiznávám... o tomhle mi nikdo neřekl. Trochu mě tahle novinka probere a já se opřu lokty o stehna, čímž se ke stařence nakloním. Dychtím po informacích.

5

,,Tvá maminka a já jsme se bály, že budeš podvyživený a že ti tohle nejedení zůstane. Ale teď jíš dobře, nemám pravdu?" Při pohledu na mou postavu se pochybovačně zachmuří. No co, cvičím... to neznamená, že nejím! ,,Máš, neboj." Vidím, jak se nadechuje, aby mě vyplísnila, ale předběhnu ji. ,,Já nejsem hubený, babi! Vážně, nemusíš se o mě bát. Pokračuj..." Vybídnu ji mírně a vyčkávavě se na ni zahledím. 

,,No dobře. Když ses naučil chodit, začalo tě bavit vyhazovat věci do koše. Nejdřív to bylo roztomilé, ale jednou se mi z peněženky ztratila pětistovka. Prohledali jsme celý byt, začala jsem být zoufalá, ale nakonec jsme ji našli. Nebo spíše jsme tě přistihli, jak se zaujetím sleduješ, jak se bankovka pomalu snáší až na dno odpadkového koše." Se zasněným výrazem se zasměje, zdá se, že je tohle její oblíbená vzpomínka. Já se při představě svého malého já musím alespoň pousmát. Tohle jsem taky netušil.

,,Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak moc se lišíš od svých rodičů? Tvůj tatínek byl vždycky pohodový a rozesmátý a pokaždé, když přivedl tvou matku na večeři, vtipkovali spolu." Lhostejně pokrčím rameny. ,,Já vím, a?" Zabručím odtažitě. Hezké vyprávění se mi rázem přestalo líbit. Jsem jiný než byli moji rodiče, ale nechápu, co je na tom špatného.

Babiččin pohled zjihne a opatrně ke mně natáhne ruku. Pohladí mě po tváři a smutně se na mě usměje. ,,Víš Jamesi... Myslím, že bys to měl vědět. Chtěla ti to říct tvá matka, ale neměla čas, jako vždycky... Takže..." Odmlčí se a ruka jí klesne zpátky do klína. Nervózně mi buší srdce, jakoby se chtělo dostat z hrudi. Co se děje tak hrozného, že se má milovaná babča tváří jako na pohřbu? ,,Nicolas tě našel v dece, kousek od vězení, kde pracoval jako advokát. S Caroline se tě ujali a rozhodli se tě vychovat, jak nejlépe mohli." Údivem se mi rozšíří panenky a klesne mi brada. Hned poté cítím zvláštní bolest z poznání. A ta žena, kterou jsem dosud nazýval babičkou mi slovy potvrdí moji jasnou domněnku. Jsem adoptovaný...

Tereza Bendová, 9. tř.,. ZŠ Mládí

Dědovo narození i znovuzrození

Zaznamenala jsem dva příběhy svého dědy.V lednu roku 1945 ještě probíhala 2. světová válka, ale pomalu se blížil její konec. Moje

prababička navštívila filmové představení v kině na Václavském náměstí. Byla již v požehnaném stavu, a tak ji doprovázela kamarádka.

Na plátně probíhal děj filmu, když v tom na prababičku přišly porodní bolesti. Reakcí mé prababičky i její kamarádky si všimli dva důstojníci německé armády, kteří seděli v kině jako diváci, a vyvedli odtud mou prababičku ven. Poté ji posadili do vojenského mercedesu a rychle odváželi do nejbližší porodnice, která se nacházela na Vinohradech v Londýnské ulici.

A tam také dne 3. 1. 1945 přišel na svět můj děda, který mně tento příběh vyprávěl.

Také druhý příběh, který se stal před 70 lety, těsně před koncem německé okupace, je ze vzpomínek mého dědy.

V prvních květnových dnech, kdy již bylo o osudu války téměř rozhodnuto, se po Praze pohybovalo ještě dost německých vojáků, kteří se nechtěli dostat do zajetí ruských vojsk. Pokoušeli se přesunout směrem západním, např. na Plzeň, a vzdát se americké armádě.

Děda byl v té době v kočárku. Hlídala ho jeho maminka, moje prababička. Bydleli tehdy v Praze na Pankráci v ulici na Jezerce. Vojáci německé armády (hlavně SS) vyváděli ze všech domů obyvatelstvo a hnalo je před jedoucími tanky jako živé štíty, aby se uchránili před

6

střelbou. Prababička zaslechla z ulice hluk a chtěla se oknem za záclonou podívat ven. Všiml si jí

však jeden voják SS a do okna vystřelil. Kulka prorazila okenní tabulku a udělala díru do šatní skříně, která stála blízko okna a pod níž tiše spinkal můj děda.

Dlouho potom se skříň nedávala opravovat, aby se stala rodinnou vzpomínkou a pro mladší generace ukázkou na dobu německé okupace.

Jáchym Reizer, 9. tř., ZŠ Mládí

Kruté 20. století aneb Kolik životů se dá žít v jedné době

Ze střípků vzpomínek a z vyprávění svých prarodičů jsem poskládal pestrou mozaiku jejich zvláštních životních zážitků, o něž se s vámi podělím.

Můj praděda měl pronajatý mlýn v jižních Čechách. Jako mlynář byl poměrně vážený a díky příjmům z prodané mouky se jeho rodina měla i za války dobře. V tomto mlýně vyrůstala moje babička. Můj druhý praděda byl představitelem přesně opačného pólu: pocházel z rodiny drobného zemědělce z Jílového u Prahy a za války trpěl podvýživou. V jejich domovech si podávaly ruce hlad a bída.

Aby toho nebylo málo, nemilosrdná demarkační linie přidělila dědovi jako osvoboditele po všech stránkách vysílené a zbědované vojáky Rudé armády, kdežto babičce rozličným proviantem vybavené americké jednotky. Babiččin otec zásoboval hladovějící sousedy moukou, v dědově početné rodině musel každý tvrdě pracovat, aby se uživil.

I vzpomínky na konec války se u obou stran liší. Babička vzpomíná na kolaboranty, kteří se v poslední chvíli snažili zachránit kůži; na manželky a děti, jejichž otcové se ze služby ve wehrmachtu už nikdy nevrátili. Ale také na přívětivé Američany, kteří s její mámou pekli sušenky a vozili děti na koních. Dědovi se vybavují vzpomínky na to, jak se ruští vojáci snažili dostat do Ruska ukořistěné německé mercedesy.

Má rodina za 2. světové války nepatřila mezi tzv. mlčící menšinu. Dědův strýc emigroval do Anglie a bojoval jako letec v RAF. Jeho osud byl bohužel tragický. Po nástupu komunismu se poměry změnily. Místo poct se mu po návratu dostalo jen opovržení a odsouzení. Byl perzekuován za to, že nasadil život za svou vlast v Anglii. Můj praprastrýc tento těžký psychický tlak neunesl a spáchal sebevraždu.

O osudu své rodiny často přemýšlím. Na základě toho, co jsem slyšel, jsem plně pochopil krutost dějin 20. století. Po šesti letech útlaku, nesvobody a represí za 2. světové války nastala místo vytoužené svobody mnohem delší totalita v době následující.

Tomáš Pokorný, 9. tř., FZŠ prof.Otokara Chlupa

Rodinné vykopávky

Rád bych vám pověděl něco o historii naší rodiny.První zmínka, kterou znám o naší rodině, je z dob po bitvě na Bílé hoře, kdy jeden z

našich předků musel emigrovat. Fakt, že tohle věděli moji rodiče mně přivedl k pochybám, kolik jim vlastně je a jestli to náhodou nebyl třeba můj pradědeček. Jak už jsem řekl, kvůli

7

tomu a ještě mnoha dalším věcem, co moji rodiče vědí, mi občas připadá, že jsou to pěkné vykopávky.

Dále jsem se od nich také dozvěděl, že všichni moji přátelé, tedy až na spolužáky, jsou moji vzdálení příbuzní, což je velmi zajímavé a nikdy bych to nečekal. A takových stejně překvapivých věcí jsem se dozvěděl ještě mnoho.

Zajímavé je taky to, že moji bratři jsou adoptování, tedy oni to alespoň tvrdí, můj mladší bratr je prý vzdálený potomek gorily a elfa. Vůbec netuším, jak na to přišel, ale říká to. A můj starší bratr, o původu jeho vůbec nic nevím. A řekl bych, že ani on o něm vůbec nic neví. Ale prostě říká, že je adoptovaný a to mu stačí. Co se týče mě, mě je to jedno, ale myslím, že adoptovaný nejsem. Sice nejsem zrzavý jako moje máma, za to však asi brzo vyplešatím jako můj táta.

Další zajímavost je, že už od mého předka z “Bílé hory”, a možná ještě mnohem dřív, je moje rodina z matčiny strany celá křesťanská. Z tátovy strany toho moc nevím, snad jen to, že ze strany jeho matky byla rodina křesťanská a ze strany jeho otce ne.

Teď něco k vykopávkám. Vykopávky říkám těm členům rodiny, kteří toho o minulosti naší rodiny vědí tolik, že se buď o naší rodině hodně naučili anebo tu dobu sami zažili. O naší rodině, tedy alespoň z matčiny strany, bych řekl spíš to druhé, protože učení je jim stejně cizí, jako pro žábu jízda na motorce.

Z toho vyvozuji, že kdybych prodal své rodiče a prarodiče do muzea, vydělal bych asi pořádný majlant. Jenže to já neudělám, protože, i když to tak někdy nevypadá, mám je ve skutečnosti velmi rád.

Anežka Skřivánková **, 7. tř., FZŠ prof. Otokara Chlupa

Piškoty

Moje babička je velmi rázná žena. Je učitelkou autoškoly. Pamatuji si, že jednou, když jsem u ní byla na víkend, rozhodla se, že mi udělá dort s piškoty. Já, protože jsem netušila, že když s radostí přistoupím na návrh delikátní svačiny, zažiji tak trochu neobvyklé odpoledne.

„Dojdu dolů do krámu pro piškoty, Anežko! Pojď se mnou.“ Oznámila silným hlasem.Přemohla jsem se a unuděně odpověděla: „No jo. Už jdu, babi.“ Nastoupily jsme do

těsného, depresivně zeleného výtahu, u kterého nikdy nevíte, kdy v něm jedete naposledy. Naštěstí jsme dojely bez úhony.

Po návratu z obchodu jsem odložila balíček piškotů na stůl a pustila televizi. Babička šla do kuchyně, otevřela piškoty a začala je lámat, ale asi jí to nešlo, protože na mě náhle zařvala: „Anežko, ty“ (nechtějte vědět jaké) „piškoty mi vůbec nejdou rozdrtit!“

Lekla jsem se, až mi vypadl ovladač z rukou, protože, když mojí babičku něco naštve, tak používá slova, která babičky obvykle nepoužívají.

„Jak to?“ vyděšeně jsem vyjekla a pospíchala k ní. Když jsem byla konečně u ní, no co „u ní“, musela jsem se držet dva metry dál, abych to náhodou neschytala paličkou na maso, kterou se snažila nadrtit ty piškoty z porcelánu.

„Přines mi pilku!“ rozkázala, a mně nezbývalo nic jiného než se sebrat a jít pro pilku do kumbálu. K naší smůle, ale ke štěstí piškotů jsem žádnou pilku nenašla. Babička mi však řekla, ať dojdu k sousedům, že ti ji určitě mít budou. Vůbec se mi nechtělo, protože, kdyby se ptali proč, musela bych jim říci, že babička řeže piškoty, a to bych opravdu nerada. Takže jsem babičku přemluvila, aby použila jiný nástroj, například pneumatické kladivo. V tom se

8

babičce rozsvítily oči, vzpomněla si na mixér.Postavila ho na linku a nasypala do něj všechny piškoty. Těšily jsme se, jak si mixér s

těmito jedlými kameny skvěle poradí. Jenomže když jsme mixér spustily a sledovaly, co se bude dít, nedělo se vůbec nic. Piškoty se v něm točily jako na kolotoči a my už slyšely, jak se nám smějí. Poté, co začaly vylétávat z mixéru tyto neřízené střely a my nestačily uhýbat, babička vypla mixér a beze slova nasypala piškoty, zpátky do pytlíku a šla se obléknout. Netušila jsem, co se děje nebo kam jdeme, ale když jsme se od vchodových dveří vydaly směrem ke krámu, došlo mi, že na procházku nejspíš nejdeme.

Naštvaně otevřela, nebo spíš rozrazila dveře a vydala se k nejbližší pokladně. Shodou okolností tam stálo nejvíc lidí, možná, že chtěla, aby se dozvěděli o takovém skandálu taky. Postavila se před pokladnu a odstrčila zákazníka stranou, aby mohla zaujmout správnou pozici. Všichni ztichli a koukaly jen a jen na nás. A když už babičce připadalo, že ji všichni vidí, začala: „Zavolejte mi ihned vedoucí!“

Paní asi nepochopila a zeptala se proč. V tom se babička naštvala ještě víc a zlostně vysypala piškoty na pás. Babička ukázala na tu hromadu tvrdých piškotů a vyzvala prodavačku, aby ochutnala. Šokovaná prodavačka mlčela a tak babička znovu zaburácela: „Váš piškot mi, slečno, málem rozbil okno!“ slečna tedy beze slov zvedla telefon a zavolala vedoucího.

Když přišel vedoucí a podíval se na hromadu piškotů, zeptal se: „Pejskovi nechutnaly?“ V tu chvíli znejistila babička a zmateně řekla: „Co sem pletete psa?“

Došlo jí, že tady něco nehraje, a tak se podívala na obal piškotů. Celá fronta mlčela a čekala, co se bude dít. Babička se náhle začala smát a řekla: „Jé! Tak to se omlouvám! Ono je to pro psy. To se všem omlouvám! A nechtěla by si slečna udělat řidičák? Dala bych vám jarní slevu.“ Ani si neumíte představit, jak mi bylo trapně! Ale vedoucí byl profesionál a věděl, co dělat, když dojde k takovému nedorozumění. Pouze řekl: „Jaruško, ukliď to tady.“ A s úsměvem odešel.

Nikola Banertová, 9. tř., FZŠ Trávníčkova

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá

Tento příběh se možná stal a možná ne. Vše začalo rozhovorem mezi babičkou a vnučkou, která je nevidomá.

,,Broučku, řeknu ti jednu věc. Nejsi slepá náhodou, ani tvůj otec nepřišel o nohy jen tak. ,,Co to říkáte babičko!?‘‘ zeptala se Lada. Ano, moje milá, je to pravda. Správně bych ti to neměla říkat, dohodla jsem s tvým otcem, že jsi na to moc mladá, ale každý má nárok zjistit historii své rodiny. ,, Nenapínejte mě.‘‘ Babička se jen usmála a pustila se do řeči. Miláčku, znáš hodně starou legendu o dvou nesvářených rodech?‘‘ ,,Ano.‘‘ ,, Ta pověst se týká naší rodiny.‘‘ ,,Opravdu!‘‘ podivila se Lada.

,,Před moha lety jsme se hádali s velmi podivným rodem. Proč, to už si nevzpomínám. Každý rok míval navrch někdo jiný. Nejdříve to vypadalo, že vyhrají oni. Jindy zase my. Nakonec jsme vymysleli dokonalý plán, jak se jich navždy zbavit. ,,CO!‘‘ vykřikla Lada. ,,Ano, bylo o od nás podlé, jenže roky hádek, sporů, bitek tě zničí. Co to bylo za plán, ti neprozradím. Na to ještě nemáš věk, ale za pár dní jsme je tak potupili a připravili o všechen majetek, až jim nezbylo vůbec nic. Než odešli z města, stihli se nám dokonale pomstít. Prokleli nás. Samozřejmě nikdo tomu nevěřil. A to byl omyl! Kletba zněla nějak

9

takto: každý z vašeho rodu, kdo se narodí jako prvorozený chlapec či dívka, bude za vaši pýchu potrestán.‘‘

A pokračovala: ,,no, moje holčičko, můžeš tomu věřit i nemusíš. Někdo si myslí, že je to náhoda, ale víš co, náhoda neexistuje, náhoda je pouze převlečený osud.‘‘ Babičko, snad si nemyslíš, když já nevidím, nebo otec je na vozíčku, že za to může zatracení!‘‘ ,,To nevím, vnučko moje.‘‘

Už o tom nikdy nemluvily. Ladě se narodily dvě krásné, zdravé děti. Třeba prokletí zmizelo. Možná poslední, kdo byl zasažen, je Lada. To nikdo neví a asi nikdy nezjistí.

Lucka Martimásková, 3. tř., ZŠ Mohylová

Jak šel děda pro vajíčka.

Jednoho dne řekla maminka dědovi „ Tady máš sklenici vodního skla a běž pro vajíčka“. No tak šel. Ale cestou potkal kluky a ti mu řekli „Jirko, nechceš si jít s námi zakopat?“ A děda řekl „Ne! Musím jít pro vajíčka.“ A šel. Když šel s vajíčky domů tak běžel za klukama: když tam přišel udělal si branku z čepice a ? Nevěděl a pak tam dal vodní sklo s vajíčky. No a tak hráli a najednou mířili na něj a děda tomu chtěl zabránit, ale trefilo to do vodního skla a děda to rychle sbíral i s tou trávou. No tak šel domů táta mu dal pár facek a máma mu dala novou sklenici vodního skla a děda už se nikde nezastavil.

Anežka Rýznarová, 2. tř. ZŠ Mohylová

Kosmonaut

Když byla moje babička v 9. třídě, tak kosmonaut Gagarin vyletěl do vesmíru.Když byla ve škole, tak jim pan učitel řekl, ať jdou k tomu, kdo má televizi, koukat se na let do vesmíru. Tenkrát bylo ve vesnici jen 6 televizí. Tenkrát byla televize jiná než dnes. Tenkrát byla obrazovka velká jako dnešní mobilní telefony. Pozorovat let kosmonauta do vesmíru byl pro mojí babičku zážitek na celý život.

Daniela Mottlová, 5.tř., ZŠ Mohylová

Vzpomínka na rok 2015

Je rok 2064 a mně je 60 let. Má vnoučata bydlí na planetě Mars a komunikuji s nimi denně přes INFOSELFIE. Jsem u sebe doma na planetě zemi a těším se na rozhovor se svými vnoučaty Alexem a Maximem. Alexovi je 15 let a Maxim je o 4 roky mladší a žijí v jednom obytném modulu s ostatními mými vnoučaty, kteří už ale museli jít spát. „Babí jsi tam?“„Ano Maxíku. Je tam i Alex?“„Ano je, ale já za chvíli půjdu spát, proto s tebou budu mluvit první. Řekneš mi pohádku na dobrou noc prosím?“

10

„Nejsi už na pohádky trošku velký? Ale dobře budu ti vyprávět jednu pohádku, kterou jsem ti ještě neříkala. Byla jednou jedna holčička, té holčičce bylo 11 let stejně jako je tobě. Každé ráno kromě soboty a neděle vstala a šla do školy. Škola jí začínala v půl deváté. Po škole, která jí končila až ve 13 hodin, si udělala domácí úkoly a potom si hrála se svojí mladší sestrou doma nebo venku s kamarádkami. Večer si šla číst a spát, stejně jako teď půjdeš spát ty.“„Babí ta holčička jsi přece ty!“„Ano Maxíku. Byla jsem to já a byla to hezká část mého života, měla jsem plno kamarádek a prožívala plno dobrodružství.“„To já mám úplně jinak, než si to měla ty, když jsi byla malá. Ráno vstanu v 9 hodin středomarsovského času, učení mi začne doma až v 9 45, protože se mi na XZ7P (to je ta věc podobná vašemu tabletu, ale víc vymakaná) objeví INTERNATIONALTEACHER a ten mě učí asi 2 hodiny. Potom si hraju s Jonatánem a s Alexem, domácí úkoly nedostáváme. Moc jiných kamarádů nemám, protože je obtížné vyjít ven z obytného modulu a stejně tu není kam venku jít, nejsou ty hřiště ani parky. Večer chodíme spát, až když BIOSENCOR určí, že jsme unavení.“„To bylo moc hezké Maxi, jen škoda, že si nemůžeš hrát s kamarády na hřišti nebo jít na procházku. Ale neboj, až přijedete k nám na prázdniny, budou tady na Zemi i vnoučata ostatních babiček dědečků jako minulý rok.“„Tak to už se moc těším, se všemi si od minulých prázdnin infoselfuji a plánujeme, jaká dobrodružství na Zemi zažijeme. Teď už můj BIOSENCOR pípá, že jsem unavený. Chce s tebou mluvit ještě Alex, já už půjdu spát. Dobrou noc, pozdravuj dědu a všechny na Zemi!“

11