[N1]Česká republika

Česko je geografické označení území vnitrozemského státu Česká republika ležícího ve střední Evropě.

Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Rozkládá se na území tří historických zemí (Čech, Moravy a části Slezska) na ploše 78 867 km2. V roce 2012 v Česku žilo přibližně 10,5 milionu obyvatel.[2] Administrativně se dělí na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha.

Česká republika je demokratický právní stát s liberálním státním režimem[8] a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky. Česko je členem OSN, NATO,[9] OECD, WTO, Rady Evropy, OBSE, EEA, Evropské celní unie, EU,[10] Schengenského prostoru a Visegrádské skupiny.

[N2]Historické státní útvary na území Česka

Prvním doloženým státním útvarem na českém území byla v druhé polovině 9. století Velká Morava.[11] (Té předcházel nadkmenový svaz Sámovy říše.)[12][13] Když Velkomoravská říše kolem roku 906/7 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký český stát, od přelomu 10. a 11. století tvořící zvláštní součást do Svaté říše římské. Od roku 1526 byly české země postupně začleňovány do Habsburské monarchie, jejíž vládci využili vítězství na Bílé hoře (1620) ke konečné likvidaci i posledních zbytků dřívější samostatnosti. Korunními zeměmi Habsburků, po roce 1749 de facto navzájem nespojitými, později (od 1804) Rakouska a poté (od 1867) Rakouska-Uherska zůstaly české země až do konce 1. světové války (1918), kdy byla politicko-vojenskou akcí získána nezávislost a ve spojenectví s blízkým národem Slováků vytvořeno Československo. Jeho součástí poté české země byly (kromě 2. světové války) až do roku 1992. Český stát byl formálně obnoven roku 1969 v rámci federalizované Československé socialistické republiky. Od roku 1969 do roku 1990 existoval ve federaci pod názvem Česká socialistická republika. Převratné politické změny po listopadu 1989 znamenaly nejen změnu názvu federace (Česká a Slovenská Federativní Republika) a v jejím rámci i Česka (od března 1990 Česká republika, poté co Ústavní zákon vypustil slovo „socialistická“), ale především stále větší státoprávní požadavky ze strany slovenských nacionalistů. Neschopnost české a slovenské politické reprezentace dohodnout se na dalším fungování federace vedla nakonec k jejímu zániku. K 1. lednu 1993 federace zanikla a jejím rozpadem se Česko stalo samostatným státem. Současně nabyla účinnosti jeho první samostatná ústava, Ústava České republiky.

[N3]Název a státní symboly

České korunovační klenoty jsou čtvrté nejstarší v Evropě

O území Česka se hovoří jako o českých zemích,[zdroj?] což je pomocný historicko-geografický termín, který je používán jako obecné označení pro území geograficky odpovídající Česku (tzn. tři historické české země – Čechy, Morava a česká část Slezska[zdroj?]).[zdroj?] Termín vychází z tradičního zemského členění politického útvaru na území dnešní České republiky, které vydrželo od středověku[kdy?] až do roku 1928[zdroj?] (kdy byla Morava a České Slezsko spojeny do jednotné země Moravskoslezské), resp. do roku 1949, kdy byly země zrušeny, nicméně i poté se jako české

země označovala česká část Československa.[zdroj?] Vymezení pojmu české země kolísá.[zdroj?] Součástí území Česka jsou i tzv. České Rakousy, které byly do roku 1919 součástí Dolních Rakous.

Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika, jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje vůbec; část veřejnosti slovo Česko odmítá. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1777 jako synonymum ke slovu Čechy, jako oficiální označení české části československé federace se slovo Česko objevilo ve Slovníku spisovné češtiny v roce 1978. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu „Čechy“. Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Tradičně se ale používá podoba Česko a z něj vycházející tvar český. Vliv na podobu termínu měla také jazyková úspornost.[14]

Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj?. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a demokratického Československa (vlajka).

[N2]Historie

[N3]Původní osídlení

Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 let. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové).

Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již prvním státním útvarem. Čechy se od ní odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary.

[N3]Středověk a raný novověk

Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně samostatného středověkého státu v rámci Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech. Přemysl Otakar II. vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo získat území přes Polsko až k Baltskému moři, a jeho syn Václav III. i uherské území.

Ve 13. století se český stát stal královstvím a svého mocenského vrcholu dosáhl za posledních Přemyslovců a Karla IV. (1316–1378). Pod Českou korunu připojil Braniborsko (do 1415), Lužice (do 1635) a Slezsko (do 1742). V 15. století český stát výrazně oslabily husitské války.

V roce 1526 nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V letech 1547 a 1618 vypukla proti panovníkovi ozbrojená povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni. Začala násilná rekatolizace českých protestantů.

Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhala centralizace monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování jednotného (německého) jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování kultury i jazyka se koncem 18. století začalo v českých zemích projevovat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami, zastupujícími zájmy českého etnika. Ve druhé polovině 19. století nastal v Česku i významný hospodářský a kulturní rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska byla soustředěna v Českých zemích.

[N3]Předválečné Československo

První republika po sloučení Moravy a Slezska do země Moravskoslezské v roce 1928

Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa, jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus. Dělilo se tedy na Zemi českou, Zemi moravskoslezskou, Zemi slovenskou a Zemi podkarpatskoruskou. Hlavním městem Československa byla Praha. Zde se také soustředily všechny důležité úřady a ministerstva. Praha byla a je dodnes centrem kultury našeho národa. Rostoucí centralizace moci do rukou Čechů vedla roku 1993 k rozchodu obou národů a Československo jako takové zaniklo.

Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Tento okleštěný státní útvar se psal se spojovníkem (Česko-Slovensko) a je nazýván druhá republika.

[N3]Protektorát Čechy a Morava

Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (na území Protektorátu se nacházela jen velmi malá část Českého Slezska v okolí Ostravy a Frýdku, zatímco zbytek, včetně východní poloviny československého Těšínska, byl připojen k Německu).

[N3]Poválečné Československo

V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Došlo však k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska nebo omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování klíčových podniků jako např. těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd.[15][16][17] V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa; země se

stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Liberalizační hnutí známé jako Pražské jaro, bylo potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991, a režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody.

[N3]Česká socialistická republika a Česká republika v rámci federace

Trvalejším státoprávním důsledkem Pražského jara zůstala federalizace Československé socialistické republiky, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila reformu demokracie a obnovila svobodné podnikání, ale zároveň dramatický nárůst kriminality,[zdroj?] značné zadlužení státu[zdroj?] a rozpad federace. Z názvu státu a obou republik bylo v roce 1990 vypuštěno slovo socialistický[19] a Česká republika získala své vlastní státní symboly.[20]

Od roku 1990 začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do dosud do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, však rychle narůstaly rozpory, které vedly k rychlému rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992 a dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky.

[N3]Samostatná Česká republika

Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.[21]

Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznává drtivá většina států světa. Od svého vzniku do 13. července 2009 však nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska.[22] Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době[kdy?] jde hlavně o spory z vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů).[23] Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. Stávající Česká republika je v zahraničí kritizována kvůli značné korupci a aroganci politických elit.[24]

[N2]Geografie

Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.

Zeměpisné rekordy Česka: nejníže položené místo je Labe na odtoku ze země u Hřenska, 115 m n. m. Nejvýše položené místo je Sněžka, 1602 m n. m, byť nejvýše položeným (umělým) bodem je vrchol televizního vysílače na Pradědu, 1654 m n. m.

Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy).

Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m.

[N2]Vodstvo

Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).

[N2]Klima

Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf.

[N2]Životní prostředí a chráněná území

Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. Mezi chráněná území patří:

Národní parky (NP),

chráněné krajinné oblasti (CHKO),

národní přírodní rezervace (NPR),

přírodní rezervace (PR),

národní přírodní památky (NPP),

Přírodní památky (PP).

Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Vyskytuje se zde živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu.

[N2]Geologie

Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor.

Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě.

[N2]Obyvatelstvo

Vývoj populace v Českých zemích (ČSÚ, Praha)

Rok Celkem Změna Rok Celkem Změna

1857 7 016 531 - 1950 8 896 133 -16,7 %

1869 7 617 230 +8,6 % 1961 9 571 531 +7,6 %

1880 8 222 013 +7,9 % 1970 9 807 697 +2,5 %

1890 8 665 421 +5,4 % 1980 10 291 927 +4,9 %

1900 9 372 214 +8,2 % 1991 10 302 215 +0,1 %

1910 10 078 637 +7,5 % 2001 10 230 060 -0,7 %

1921 10 009 587 -0,7 % 2011 10 526 214 +2,9 %

1930 10 674 386 +6,6 %

Celkový přírůstek obyvatelstva se pohybuje okolo nuly (-0,08 v roce 2003 a +0,9 % v roce 2004 dle odhadů ČSÚ), přičemž přirozený přírůstek je od roku 1994 záporný. V letech 1995-2002 celkový počet obyvatel mírně klesal, od roku 2003 opět roste díky sílící imigraci ze zahraničí. Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 72 let u mužů a 79 let u žen (odhad 2004). Ve městech žije celkem 71 % populace.

V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti, která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou,[26] v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle;[27] politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození.[28] Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně

(skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě.[29]

Příbuznými jazyky, rovněž patřícími do západoslovanské větve indoevropské jazykové rodiny, hovoří i dvě nejvýznamnější národnostní menšiny v Česku, Slováci (1,4 %) a Poláci (0,4 %). Následující skupinou podle počtu příslušníků v roce 2011 byli Němci (0,2 %) a v Česku dále žijí i národnostní menšiny Romů, Maďarů, Ukrajinců, Vietnamců, Rusů, Bulharů, Srbů a dalších. Celkově žije v Česku asi 3,5 % cizinců, nejvíce přistěhovalců přichází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska.

Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou.

Největší města podle počtu obyvatel k 1. lednu 2012[30]

město populace kraj

1. Praha 1 241 664 Hlavní město Praha

2. Brno 378 965 Jihomoravský

3. Ostrava 299 622 Moravskoslezský

4. Plzeň 167 302 Plzeňský

5. Liberec 102 005 Liberecký

6. Olomouc 99 529 Olomoucký

7. Ústí nad Labem 94 258 Ústecký

8. České Budějovice 93 620 Jihočeský

9. Hradec Králové 93 490 Královéhradecký

10. Pardubice 89 552 Pardubický

[N2]Náboženství

Svatý Rostislav, kníže Velkomoravské říše, za jehož panování se uskutečnila cyrilometodějská misie.

V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.[31]

Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo.[32]

Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou je římskokatolická, která má 1,1 miliónu věřících (10,26 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %).[33] Následují velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, 52 tisíc členů (0,49 %), a Církev československá husitská, 39 tisíc členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících má ještě Pravoslavná církev, která má celkem 27 tisíc členů, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Přes 700 tisíc lidí využilo možnost přihlásit se k víře, přičemž se nehlásí k žádné organizované církvi.

Počet vyznavačů judaismu je asi 1 500 obyvatel, k islámu se hlásí téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu se hlásí přes 6 100 osob. K ateismu se hlásí 1 075 osob, pohanství deklaruje 863 osob.

Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Novinku sčítání 2011, totiž možnost přihlásit se jako věřící bez nutnosti příslušnosti ke konkrétní církvi, využilo téměř 7 % obyvatel. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.[34]

Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání.

V České republice existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvaté,[35] Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé.[36] Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a izraelskou etnografickou skupinu.

[N2]Politický systém

Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let oběma komorami Parlamentu. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu.

Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát.

Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů,

vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví.

[N3]Vláda

Vláda České republiky byla v letech 2010–2012 složena z koalice Občanské demokratické strany, strany TOP 09 a strany Věci veřejné, kterou však vystřídala nově vzniknuvší strana LIDEM - liberální demokraté. Vede ji Petr Nečas, jeho místopředsedy jsou pak Karel Schwarzenberg a Karolína Peake.

[N3]Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Česka, Kraje v Česku, Okres a CZ-NUTS.

[N3]Územní kraje

Území České republiky se dříve dělilo na 7 krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů.

7 územních krajů sídlo kraje

Středočeský kraj Praha

Jihočeský kraj České Budějovice

Západočeský kraj Plzeň

Severočeský kraj Ústí nad Labem

Východočeský kraj Hradec Králové

Jihomoravský kraj Brno

Severomoravský kraj Ostrava

Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha.

Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů.

Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy.

[N3]Samosprávné kraje

Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku.

[N3]Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou.

[N3]Obce a jejich správní obvody

V roce 1990 byl místní a městské národní výbory byly přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané „malé okresy“ nebo „obce III. typu“). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. „obce II. typu“), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce.

[N3]NUTS

Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3 - 7 miliónů obyvatel, nebylo v ČR zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území České republiky.

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů.

Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem.

Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2.

[N3]Euroregiony

Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2.

[N2]Armáda

Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident republiky Václav Klaus. Počet aktivních vojáků je 31 163 včetně civilních zaměstnanců. Jako člen NATO se ČR účastní mezinárodních operací ISAF a KFOR a vysílá vojenské jednotky do Afghánistánu a Kosova. Mezi hlavní techniku AČR patří: bojová obojživelná vozidla BVP-1, BVP-2, BPzV, obrněné transportéry Pandur II, OT-64, OT-90, tanky T-72M4CZ, bojové letouny JAS-39 Gripen, Aero L-159 Alca a bitevní vrtulníky Mil Mi-24.

[N2]Ekonomika

Škoda Auto je jedním z největších výrobců automobilů ve střední Evropě. V roce 2010 prodala rekordní počet 762.500 vozů, a uvedla, že plánuje zdvojnásobit tržby do roku 2018

[N3]Česká národní banka v Praze

Česká republika je součástí společného trhu EU i Schengenského prostoru

Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2008 byl HDP na osobu v paritě kupní síly přes 26 800 USD, což představuje 82 % průměru EU. Česká ekonomika tak svou výkonností předběhla ekonomiku Portugalska v roce 2005 a nyní se velmi strmě blíží úrovni Řecka, Kypru nebo Španělska. Velmi důležitý je ale také fakt, že jako člen Světové banky (WB) již Česká republika není „rozvojovou zemí“, ale stabilně se zařadila mezi třicítku nejvyspělejších států, tzv. „plátců“, ti z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Z těch jsou pak dotovány projekty či půjčky rozvojovým zemím světa. Největším zahraničním obchodním partnerem země je Německo.

[N3]Vývoj ekonomiky

Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Po roce 1989 došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku. V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu, které nebyly konkurenceschopné. V roce 1995 se země stala členem OECD. Po vstupu země do Evropské unie následovalo období hospodářského růstu. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb.

Tak jako většinu států světa, i Českou republiku zasáhla světová ekonomická krize. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu.

Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. V roce 2011 je očekáván růst HDP o 2,5 %, v roce 2012 2,2 % a v roce 2013 dokonce o 3,8 %. Pozitivní vývoj české ekonomiky potvrdila například agentura Moody´s, která udělila ČR v roce 2011 hodnocení A1 s dobrým výhledem do budoucna.[37] Ve zprávě se mimo jiné konstatuje, že dluhová krize Eurozóny se ČR prakticky nedotýká.

[N3]Těžba a zemědělství

Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům.

Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů).

[N3]Průmysl

Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2010 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady 1 072 209 automobilů. Celkově vytváří průmysl 35 % hrubého produktu českého hospodářství.

[N3]Služby

[N4]Telekomunikace

V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace.Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na Telefónica O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česká republika má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii.[zdroj?] V roce 2007 mělo internet předplaceno 350 000 zákazníků.[zdroj?]

[N4]Cestovní ruch

České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což představuje 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o Prahu, částečně z důvodu silné koruny, opadl. Kromě centra Prahy jsou pro turisty lákavá i jiná města v Česku. Zejména se jedná o lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ale také historická sídla jako Český Krumlov, Kutná Hora, Karlštejn nebo Lednicko-valtický areál. Významné rekreační oblasti mimo města jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava.

[N2]Doprava

[N3]Letecká doprava

Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes letiště Praha-Ruzyně, které ročně přepraví kolem na 10 milionů pasažérů. V Česku je celkem 46 letišť se zpevněným povrchem, z nichž 6 vypravuje veřejné mezinárodní lety: letiště Brno-Tuřany, letiště Karlovy Vary, letiště Kunovice, letiště Leoše Janáčka Ostrava, letiště Pardubice, a letiště Praha-Ruzyně. Hlavním českým leteckým dopravcem jsou České aerolinie.

[N3]Silniční doprava

Délka silniční dopravní sítě činí 55 653 km, 734 km tvoří dálnice, 422 km rychlostní komunikace a 6 255 km silnice 1. třídy (údaje z roku 2010).[38]

Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1 která spojí Prahu a Brno s Ostravou a polskými Katovicemi. Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2 spojující Brno a Bratislavu a dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a německý Norimberk. Dokončení dálnice D8 plánované na rok 2012 dlouhodobě komplikuje dostavba úseku přes CHKO České Středohoří.[39] Dlouhodobě naplánovaná je také dostavba dálnice D11, spojující Prahu s Hradcem Králové, k polské hranici a dálnice D3, která má spojit Prahu a Linec. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic a rychlostních komunikací platí motoristé dálniční poplatek.

Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje.[40] V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí.

[N3]Železniční doprava

Česká republika má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou a vícekolejných,[41] žádné nejsou vysokorychlostní. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty.

Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.[42]

Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava.

Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Jejich dceřiná společnost ČD Cargo je pátým největším železničním nákladním přepravcem v Evropě. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci.

Vodní doprava

Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská.

[N3]Doprava energetických surovin

Česká republika v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. Jaderná energie již pokrývá 30 % spotřeby energie a v budoucnosti by mohla pokrýt až 40 %. Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby. Zbytek dodávají norské společnosti. Ropu do Česka přivádějí Ropovod Družba a Ropovod Ingolstadt.

[N2]Kultura

[N3]Literatura

Česká literatura je literatura psaná příslušníky českého etnika a jiných etnik psaná na území českého státu. Je psána nejen česky, ale též staroslověnsky, latinsky a německy, (např. Kosmova Kosmova kronika česká, Kafkův Zámek). K české literatuře se počítá také literatura psaná Čechy v zahraničí nebo česky příslušníky jiných etnik (Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší či např. Eisnerova Chrám a tvrz). Jaroslav Seifert jako jediný český autor získal Nobelovu cenu za literaturu.

[N3]Divadlo

Nejstarší divadelní budova ve střední Evropě, Divadlo Reduta v Brně.

České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry zvané obvykle Mastičkář.[43] V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození, když se emancipační snahy českého národa projevily otevřením Národního divadla v roce 1883. V 90. letech 19. století pronikají do českého divadla evropské literární směry zejména realismus a naturalismus. V první polovině 20. století dochází k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Ve druhé polovině 20. století se rozvíjejí divadla malých forem jako Semafor, divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, Husa na provázku či divadlo Járy Cimrmana. V českém prostředí se také daří absurdnímu dramatu reprezentovanému Václavem Havlem.

[N3]Film

Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území Československa a České republiky. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna, spojovaná se jmény Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzla a dalších jako byli Ján Kadár, Elmar Klos, Vojtěch Jasný. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003).

[N3]Hudba

Světově proslulým českým hudebním skladatelem je Antonín Dvořák. Mezi velmi známé se řadí i Leoš Janáček, Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů, Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber, Jan Dismas Zelenka, Jan Václav Stamic a Jan Ladislav Dusík.

[N3]Výtvarné umění

Jeden z nejznámějších českých malířů Alfons Mucha (1860–1939) byl světově proslulý hlavně svými plakáty art nouveau a cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny Českého i ostatních Slovanských národů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově.

[N2]Věda

České země zrodily mnoho úspěšných a významných vědců z rozličných oborů: od vynálezu kontaktních čoček, silonu a objevu krevních skupin, k výrobě Semtexu. Vědci působící v českých zemích přispěli do světové vědy např.:

Jan Amos Komenský (1592–1670), pedagog

Václav Prokop Diviš (1698–1765), vynálezce hromosvodu

Bernard Bolzano (1781–1848), matematik, logik a filozof

Jan Evangelista Purkyně (1787–1869), anatom a fyziolog

bratranci Veverkové (1790 - 1849) a (1799 - 1849) vynálezci ruchadla, prvního moderního pluhu

Josef Ressel (1793–1857), vynálezce lodního šroubu

Gregor Mendel (1822–1884), zakladatel genetiky

Ernst Mach (1838–1916), fyzik

Bedřich Hrozný (1879–1952), rozluštitel chetitského jazyka

Jaroslav Heyrovský (1890–1967), držitel Nobelovy ceny z roku 1959 za polarografii a analytickou chemii

Otto Wichterle (1913–1998) a Drahoslav Lím (1925–2003), čeští chemici, kteří vynalezli kontaktní čočky[44]

Stanislav Brebera (* 1925), vynálezce plastické trhaviny Semtex[45]

Antonín Holý (1936–2012), vědec a chemik, objevitel nejúčinnějšího léku proti AIDS[46]

Mnoho dalších vědců je spojeno s českými zeměmi, včetně astronomů Keplera a Tycho Brahe, paleontologa Joachima Barrande, fyzika Alberta Einsteina, inženýra Viktora Kaplana.

[N2]Školství

Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol.

Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě. Dalšími významnými vysokými školami jsou např. Masarykova univerzita, České vysoké učení technické v Praze nebo Vysoké učení technické v Brně. Podle sčítání z roku 2011 činí podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,6 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (19,6 %), Brno (19,6 %) a Olomouc (17,5 %).[47]

[N2]Kuchyně

Česká kuchyně není příliš zdravá, na trávení dosti těžká, v podstatě „dělaná pro pití piva“. Je velmi výrazně ovlivněna polohou Česka, v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živánská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné.

Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česká republika má nejvyšší spotřebu piva na hlavu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí jak ve vlastních Čechách, tak především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). S francouzskými nebo italskými víny se ta česká nemohou měřit, ale na středoevropském trhu se bez problémů uplatňují. Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou.

[N2]Svátky

Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti.

Dny pracovního klidu Datum Název Popis

1. leden Den obnovy samostatného českého státu Vznik České republiky v roce 1993

Pohyblivý svátek Velikonoční pondělí¹ Křesťanský svátek, tradice vítání jara

1. květen Svátek práce¹ Sociálně demokratickou internacionálou prosazená vzpomínka na dělnickou stávku v Chicagu roku 1886.

8. květen Den vítězství Konec druhé světové války v Evropě

5. červenec Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje Příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu roku 863

6. červenec Den upálení mistra Jana Husa Upálení kněze a reformátora mistra Jana Husa během Kostnického koncilu roku 1415

28. září Den české státnosti Zavraždění knížete Svatého Václava roku 935 (929) ve Staré Boleslavi.

28. říjen Den vzniku samostatného československého státu Vznik Československa roku 1918

17. listopad Den boje za svobodu a demokracii Připomínka studentských demonstrací a následného uzavření českých vysokých škol německými okupanty v roce 1939 a studentské demonstrace z roku 1989, která odstartovala Sametovou revoluci.

(Mezinárodní den studentstva)

24. prosinec Štědrý den¹ Oslava Vánoc večer 24. prosince.

25. prosinec 1. svátek vánoční¹ V katolické a evangelické liturgii oslava narození Ježíše Krista

26. prosinec 2. svátek vánoční¹ V katolické a evangelické liturgii připomínka prvního křesťanského mučedníka Štěpána.

¹ Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností.