NĚKTERÉ OTÁZKY OCHRANY SPOLEČNOSTIdoc. RNDr. Petr Linhart, CSc.

Praha 2004

ÚVOD

Planeta Země a její obyvatelstvo jsou v současné době vystaveny celé řadě nebezpečí. Přibývá živelních katastrof, průmyslových havárií, sociálních, náboženských a etnických konfliktů často spojených s válkami; eskaluje nebezpečí hranice neznajícího terorizmu. Nelze opomenout i další možné druhy ohrožení, vyplývající především z používání moderních technologií, biotechnologií, genetického inženýrství atd. a z nich plynoucích zdravotnických, sociálních, ekologických a jiných negativních důsledků. Postupující globalizace obecně ohrožení společnosti zvyšuje.

V poslední době někteří, zejména anglosaští autoři označují komplex opatření proti těmto nebezpečím jako ochrana společnosti. V odborné veřejnosti je takto pojatá ochrana společnosti chápána zejména ve vztahu k sociální problematice a to především v návaznosti na základní lidská práva, mezi které patří také lidská bezpečnost a dále v návaznosti na ochranu ekosystému a ochranu obyvatelstva. Jednou z možných odpovědí jak řešit globálně ochranu společnosti může být např. teorie trvale udržitelného rozvoje. V kontextu těchto přístupů je v této publikaci ochrana obyvatelstva uvedena jako jeden ze subsystémů ochrany společnosti.

Publikace je určena především odborné veřejnosti (záchranářům) a pracovníkům veřejné správy, kteří přicházejí s touto problematikou do styku. Jejím smyslem je zdůraznit souvislost mezi ochranou obyvatelstva jako uceleným komplexem opatření a integrovaným záchranným systémem jako určitým praktickým „nástrojem“ na alespoň částečné řešení její složité problematiky. Praxe v ochraně obyvatelstva také vyžaduje dobré znalosti alespoň některých vybraných otázek z krizového řízení.

V první části je uveden stručný vývoj ochrany obyvatelstva (pod různými názvy) v našich podmínkách, její současná koncepce tak, jak je chápána v současnosti v Evropě, v NATO a v Evropské unii včetně příkladů z evropských zemí. Důležitou součástí ochrany obyvatelstva je také její vědecko-technický rozvoj.

Druhá část popisuje integrovaný záchranný systém, jeho legislativní východiska, organizaci, jeho základní a ostatní složky a stručný popis obdobných systémů v některých evropských zemích.

Obsahem třetí části jsou vybrané kapitoly krizového řízení a analýzy rizik, druhy krizových plánů a typy krizových štábů.

Jak vyplývá z obsahu, má se tato publikace stát příspěvkem a pomocníkem při řešení ochrany obyvatelstva v praxi. V žádném případě si nečiní nárok na úplné a komplexní popsání možných přístupů k jejímu řešení. Mohla by se stát také cenným studijním fondem pro vysoké školy, ev. jejich fakulty s ekonomicko-správním, ale i jiným zaměřením.

1 OCHRANA OBYVATELSTVA

Pojem ochrana obyvatelstva je často používán pro označení určitého sdruženého (integrovaného) systému vztahů, vazeb a konkrétních opatření k ochraně obyvatelstva a jeho majetku v nejrůznějších situacích, kdy může dojít k jejich ohrožení, počínaje „každodenními“ negativními událostmi, přes nejrůznější katastrofy a nouzové situace až po ozbrojený konflikt.

1.1 Ochrana obyvatelstva v České republice

Relativně dlouhé období organizované ochrany obyvatelstva v našich zemích je možné rozdělit do několika časových úseků, z nichž každý má svoje významné a charakteristické prvky.

V období 1935 - 1938 představuje civilní protiletecká ochrana zatím jedinou historickou etapu existence ochrany obyvatelstva v podmínkách opravdového tržního hospodářství, která skončila zánikem republiky a vznikem Protektorátu Čechy a Morava a Slovenské republiky.

Poválečné období 1945 - 1951 je charakteristické likvidací civilní protiletecké ochrany do roku 1948 a snahou o její znovuvybudování po tomto datu.

Rozmezí let 1951 - 1957 se vyznačuje vznikem civilní obrany a její výstavbou v duchu centralistického pojetí totalitního státu pod přímým vlivem tehdejšího Sovětského svazu se zaměřením na ochranu proti konvenčním zbraním v případě ozbrojeného konfliktu.

V letech 1958 - 1975 plnila civilní obrana úkoly a opatření, spojené s ochranou obyvatelstva a národního hospodářství proti použití zbraní hromadného ničení v případě ozbrojeného konfliktu. Do řízení civilní obrany se promítly změny ve státoprávním uspořádání země v roce 1968.

Relativně dlouhá časová etapa 1975 - 1989 je charakterizována přechodem civilní obrany z rezortu federálního ministerstva vnitra k rezortu federálního ministerstva obrany, novou koncepcí ochrany obyvatelstva a snahou právně legalizovat činnost civilní obrany při přírodních katastrofách a průmyslových haváriích v období míru.

Poslední dvě časové etapy 1990 - 1992 a od roku 1993 do současnosti se týkají činnosti civilní obrany v podmínkách demokratické ČSFR a samostatné České republiky a odrážejí množství systémových, organizačních a legislativních změn; mimo jiné i změnu názvu - od roku 1993 se hovoří o civilní ochraně a po přijetí nové legislativy v roce 2000 o ochraně obyvatelstva.

1.1.1 Historický vývoj

Ustavení organizace Civilní protiletecké ochrany (CPO), které se datuje přijetím Zákona č. 82 ze dne 11. dubna 1935 o ochraně a obraně proti leteckým útokům, položilo základ organizování ochrany obyvatelstva v našich zemích. Ústředním řízením civilní protiletecké ochrany bylo pověřeno ministerstvo vnitra. K provádění zákona byly zřízeny v jednotlivých městech podle nařízení a směrnic ministerstva vnitra poradní výbory civilní protiletecké ochrany. Potenciální nebezpečí se týkalo především velkých měst s průmyslovými podniky a jinými zařízeními, důležitými pro obranu státu. K hlavním úkolům nově vzniklé organizace patřilo zabezpečení obyvatelstva plynovými maskami a dostatečným počtem veřejných úkrytů.

2

Úroveň připravenosti jednotlivých složek CPO a stav plnění úkolů zejména v ochraně obyvatelstva byly přímo odvislé od přidělovaných finančních prostředků a nezřídka i od politicko-mocenského boje jednotlivých politických stran.

K výše uvedenému zákonu byla vydána celá řada vládních nařízení, týkajících se především výroby, oprav a prodeje plynových masek a otázek, spojených s budováním úkrytů. Zákon č. 75 ze dne 8. dubna 1938, jímž se doplňují některá ustanovení Zákona č. 82 z 11. dubna 1935, reagoval již na možné ohrožení republiky Německem.

Platnost obou výše uvedených zákonů skončila de facto 15. března 1939, de iure mnohem déle. Na území protektorátu přešlo v roce 1940 postupně veškeré řízení CPO na protektorátní policii, která také zabezpečovala součinnost ostatních zainteresovaných složek, především Červeného kříže a požárních jednotek. Od července 1941 byly všechny složky protektorátní CPO podřízeny říšským složkám a začleněny do Luftschutzu. Tímto opatřením byla současně zrušena všechna nařízení a směrnice CPO a vstoupila v platnost říšská nařízení Luftschutzu. Tato situace setrvala v podstatě až do osvobození.

V souvislosti s ukončením druhé světové války a s určitou euforií obyvatelstva došlo po roce 1945 k minimalizaci opatření k ochraně obyvatelstva před vzdušným napadením. Ve smyslu usnesení vlády ze dne 27. listopadu 1947 a ve smyslu směrnic, které z tohoto usnesení vycházely pro likvidaci zařízení a materiálu protiletecké ochrany, vydaných ministerstvem vnitra, probíhala od roku 1946 organizovaná likvidace protiletecké ochrany. Tato likvidace spočívala především v odstraňování ochranných staveb, zařízení, zbytků původní organizační struktury a dalších opatření a byla charakteristickým rysem od osvobození do března 1948. Faktem zůstává, že československá protiletecká ochrana v roce 1947 neposkytovala ani minimální zabezpečení obyvatelstva před následky nepřátelského vzdušného napadení.

Poúnorový vývoj v roce 1948 zásadně ovlivnil novou formulaci obsahu civilní ochrany, jejího materiálně-technického a personálního zabezpečení a zejména principů její výstavby. Nové úvahy předpokládaly budování civilní ochrany jednak na bázi národních výborů (státní správy), jednak na bázi tehdejšího národního hospodářství (výrobní sféry) a v úzké součinnosti se společenskými organizacemi. Tyto teze byly realizovány přijetím Vládního usnesení o civilní obraně ze dne 13. července 1951, jehož přílohou bylo Nařízení o základních úkolech a povinnostech v civilní obraně na území republiky Československé a tím byly na dlouhá léta vymezeny základní prvky organizace civilní obrany, neboť pojem "obrana" měl zdůrazňovat širší a aktivnější činnost na tomto úseku. Nově vzniklá civilní obrana (CO) spadala do působnosti ministerstva vnitra a její pevná organizační struktura byla tvořena především vojenskou částí - územní štáby CO do stupně okres, vojenské útvary CO a zařízení CO. Nevojenskou část tvořily služby CO, organizované podle jednotlivých zainteresovaných rezortů, organizace a jednotky CO ve výrobně hospodářské sféře.

Přechod na obranná opatření proti zbraním hromadného ničení v průběhu padesátých let vnesl do civilní obrany takové kvalitativní změny, že výše uvedené Nařízení... z roku 1951 nemohlo nadále plnit funkci právní normy (byť omezené) a proto bylo dne 15. ledna 1958 přijato Usnesení vlády Republiky československé č. 49 o civilní obraně Republiky československé s přílohou Směrnice o civilní obraně Republiky československé, které nahradilo vládní usnesení z roku 1951 a jeho přílohu.

Na začátku šedesátých let byl mimo jiné i v souvislosti se změnou územně administrativního uspořádání republiky a se změnou názvu státu přijat Zákon č. 40 ze dne 18. dubna 1961 o obraně Československé socialistické republiky, který obsahuje příslušná ustanovení, týkající se civilní obrany. Tímto zákonem byly zrušeny mimo jiné i zákon č. 82 z roku 1935, zákon č. 75 z roku 1938 a výše uvedené usnesení vlády.

3

Padesátá a šedesátá léta byla charakterizována především výstavbou úkrytů pro obyvatelstvo v kategorizovaných prostorech a snahou o plošné zabezpečení ochrany obyvatelstva prostředky individuální protichemické ochrany.

Dnem 1. ledna 1976 byla civilní obrana v důsledku doktrinální teorie Varšavského bloku vyjmuta z působnosti ministerstva vnitra a převedena do působnosti ministerstva obrany za účelem vytvoření podmínek pro plné zabezpečení úkolů v období branné pohotovosti státu.

Zhruba od poloviny osmdesátých let se začalo uvažovat také o úloze civilní obrany v době míru při prevenci a likvidaci přírodních a antropogenních katastrof. Pro tuto činnost však chyběl zásadní legislativní dokument, na základě kterého by byla civilní obranou prováděna.

V roce 1990 byla zahájena transformace civilní obrany s cílem vytvořit nový moderní systém ochrany obyvatelstva, odpovídající příslušným systémům v rozvinutých zemích. K tomu vláda České republiky dne 17. března 1993 přijala Usnesení č. 126, jehož obsahem byla Opatření civilní ochrany České republiky. V opatřeních je mimo jiné deklarováno, že do doby přijetí právní úpravy civilní ochrany je nutno zachovat funkčnost systému civilní ochrany v souladu s čl. 61 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám z 29. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů, a to realizací vybraných opatření civilní ochrany. Tato opatření jsou adekvátní původní činnosti civilní obrany. Pojem civilní ochrana (CO) byl zaveden v souvislosti s vyhlášením Zákona České národní rady ze dne 21. prosince 1992 a odpovídá užšímu výkladu civilní obrany ve smyslu mezinárodního humanitárního práva (opatření k ochraně životů a k omezení materiálních škod).

Usnesením vlády České republiky ze dne 24. listopadu 1993 č. 660 byly ke dni 31. prosince 1993 zrušeny štáby civilní ochrany okresů a statutárních měst a nově utvořené struktury již nezahrnovaly vojáky z povolání, čímž došlo ke snížení finančních nákladů a ke zcivilnění výkonu státní správy v civilní ochraně.

Zásadní změny v pojetí ochrany obyvatelstva byly učiněny v roce 1997 přijetím usnesení vlády České republiky ze dne 12. listopadu 1997 č. 710 ke koncepci zabezpečení úkolů civilní ochrany definovaných Dodatkovým protokolem I k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů z 12. srpna 1949. Toto usnesení předjímá kontinuitu odpovědnosti za plnění úkolů civilní ochrany v míru, za mimořádných událostí nebo krizových situací a válečného stavu a výkon státní správy ve věcech civilní ochrany na republikové úrovni Ministerstvem vnitra.

Problém nového zakotvení otázek, týkajících se bezpečnosti státu, byl vyřešen až dne 22. dubna 1998 schválením ústavního zákona č. 110 o bezpečnosti České republiky. Zákon vymezuje základní povinnosti státu v různých mimořádných situacích, mezi které patří ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot. Přestože je výsledkem politického konsensu tehdejších parlamentních stran, podstatně přiblížil legislativu v bezpečnostní oblasti vyspělým demokratickým státům.

Přijetím zejména zákona č. 238 ze dne 28. června 2000 o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, zákona č. 239 ze dne 30. června 2000 o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů a zákona č. 240 ze dne 28. června 2000 o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) bylo naplněno výše zmíněné vládní usnesení č. 710 a do našeho právního řádu byl nově zaveden pojem ochrana obyvatelstva (zákon č. 239/2000 Sb.). Tato „krizová legislativa“ obsahuje nezbytné právní normy, které stanoví ministerstvům a ostatním ústředním správním úřadům, orgánům krajů, okresním úřadům, obcím a vybraným právnickým a fyzickým

4

osobám konkrétní úkoly v oblasti ochrany obyvatelstva.

Vstoupením výše uvedených zákonů v platnost a převodem civilní ochrany z působnosti Ministerstva obrany do působnosti Ministerstva vnitra dnem 1. ledna 2001 se Ministerstvo vnitra stalo garantem „civilní“ ochrany obyvatelstva a hlavním koordinátorem opatření ostatních zainteresovaných rezortů, které se týkají zábrany škod, přírodních a antropogenních havárií a krizových situací a opatření v období války tak, jak je obvyklé ve většině vyspělých evropských států.

1.1.2 Současné pojetí

Výchozím dokumentem pro rozvíjení ochrany obyvatelstva v našich podmínkách v návaznosti na novou legislativu z roku 2000 je „Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015“ (dále jen „Koncepce“), schválená usnesením vlády České republiky č. 417 ze dne 22. dubna 2002. Ochrana obyvatelstva je v Koncepci charakterizována jako soubor činností a postupů, věcně příslušných orgánů, dalších subjektů i jednotlivých občanů, směřujících k minimalizaci dopadů mimořádných událostí na životy a zdraví obyvatelstva, majetek a životní prostředí. Zdůrazňuje zákonem stanovenou odpovědnost a úkoly ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, orgánů územních samosprávných celků včetně obcí, právnických osob a podnikajících fyzických osob. Tyto činnosti a postupy jsou pojímány komplexně jako součást havarijního, krizového a obranného plánování.

Koncepce navrhuje řešit především tyto problémy: vazby a úkoly jednotlivých úrovní veřejné správy, podnikové sféry i občanů, vybavení složek integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“) materiálem a

technikou k odstraňování následků mimořádných událostí vyplývajících z nových hrozeb, vytvoření centrálních sil IZS v rezortu ministerstva vnitra, dobudování systému operačních a informačních středisek IZS a jejich zodolněné

komunikační spojení a informační a komunikační systém krizového řízení, zvýšení úrovně připravenosti pracovníků veřejné správy, zejména obcí, právnických osob

a podnikajících fyzických osob, občanů a školní mládeže, stanovení základních organizačních a technických opatření ochrany obyvatelstva,

zejména varování, evakuace, ukrytí a nouzové přežití, stanovení postupu nakládání s materiálem civilní ochrany.

Přestože výše zmíněná Koncepce byla schválená jako celek, dochází při její realizaci k některým změnám, které je nutno chápat jako nezbytnou reakci na měnící se reálnou situaci v této oblasti jak v České republice, tak ve světě.

Z analýz a komparací systémů ochrany obyvatelstva států západní, střední, ale i východní Evropy a některých mimoevropských států vyplývá, že hlavní směry vývoje ochrany obyvatelstva, stanovené v Koncepci, jsou v souladu se současným trendem ve světě.

1.1.3 Vědecko-výzkumná činnost na podporu ochrany obyvatelstva

1.1.3.1 Stručná historie

Počátky vědecko-výzkumné činnosti v oblasti ochrany obyvatelstva historicky spadají do roku 1955, kdy byl v rámci ministerstva vnitra zřízen Výzkumný ústav civilní obrany (dále jen „VÚ CO“).

5

Od svého založení začal VÚ CO řešit řadu závažných výzkumných a vývojových úkolů pro účely civilní obrany ze všech oblastí její působnosti. Jednalo se např. o různé tlakově odolné dveře a poklopy zvláštních staveb civilní obrany, problematiku plynotěsnosti těchto staveb, dále o různé stavební elementy a celý soubor otázek na úseku zatemnění a maskování; v oblasti protichemické ochrany to byl zejména výzkum a vývoj nové ochranné masky, ochranných prostředků pro děti, individuální protichemický balíček, oděvy k ochraně povrchu těla, řada úkolů v oblasti spojení a slaboproudé techniky, jako centralizované dálkové ovládání sirén, mobilní vysílací střediska, radiomaják apod. Významný byl i výzkum a vývoj heliografu, určeného ke zjišťování parametrů jaderného výbuchu. O práci VÚ CO svědčí skutečnost, že za první 3 roky své existence řešil 95 úkolů a z nich bylo do konce roku 1958 ukončeno 62 úkolů. Ačkoliv byl VÚ CO hlavní vědecko-výzkumnou základnou civilní obrany, nesoucí na svých bedrech převážnou část úkolů v této oblasti, byla ve prospěch civilní obrany zapojována i vědecká, výzkumná a vývojová pracoviště jiných rezortů.

Na řešení některých samostatných výzkumných úkolů se podílely také tehdejší kádrové chemické laboratoře civilní obrany (dále jen „KCHL CO“). Tato zařízení byla sice podřízena tehdejším štábům civilní obrany měst Praha, Brno, Bratislava a Plzeň, v rámci kterých byla zřízena, ale jejich činnost zejména ve vědecko-výzkumné oblasti odborně a metodicky řídil VÚ CO.

V 60. letech minulého století bylo posláním VÚ CO především zajišťovat, ale ve zcela specifických oborech techniky i řešit, výzkumné a vývojové úkoly civilní obrany, což v té době znamenalo zajišťovat prostředky ochrany proti účinkům zbraní hromadného ničení (dále jen „ZHN“). Pro tuto činnost byly stanoveny následující základní úkoly: plánování a koordinace výzkumu a vývoje a zavádění nové techniky v civilní obraně, uplatňování vědecko-výzkumných, vývojových, konstrukčních a zkušebních úkolů pro

účely civilní obrany na příslušných pracovištích civilních a ozbrojených složek, sledování a kontrola těchto úkolů,

řešení těch úkolů vlastními silami, které nebylo možno uplatnit na jiných pracovištích.

Úkoly na ochranu proti ZHN byly jako celek formulovány a organizačně zajištěny ve formě zvláštní části státního plánu rozvoje vědy a techniky Státní plánovací komise ČSSR, a to koncepčně až do roku 1970. Na přímém řešení se podílela značná část tehdejší vědecko-technické základny a to zejména ve směrech technické ochrany, zdravotnické a veterinární ochrany a ochrany proti biologickým prostředkům. V polovině šedesátých let bylo vyřešeno a uzavřeno cca 63 výzkumných vývojových úkolů. Významných výsledků bylo dosaženo na úseku kolektivní ochrany;jednalo se zejména o komplexní výpočty odolných konstrukcí zvláštních staveb civilní obrany, vyřešení technických podkladů pro realizaci plánu ukrytí za použití jednoduchých prostředků, filtroventilačních zařízení pro všechny druhy staveb civilní obrany, tlakově odolných prvků atd.

V rámci individuální protichemické ochrany byla vyvinuta civilní ochranná maska, dětská kazajka a dětský ochranný vak nového typu. Významné bylo i vyřešení a zavedení výroby filtračních ochranných oděvů, impregnovaných roztokem vyrobeným ze snadno dostupných domácích surovin, a vývoj osobního zdravotnického balíčku. Všechny vyvinuté ochranné prostředky se hromadně vyráběly.

K novému organizačnímu uspořádání řízení a plánování vědecko-výzkumných a vývojových prací v ochraně proti ZHN došlo v polovině šedesátých let. Celá problematika zahrnující ochranu proti působení jaderných zbraní, bojových otravných látek a bojových biologických prostředků byla rozdělena do dvaceti komplexních úkolů, nazvaných úkoly „Z“, které měly následující obsah: prostředky protichemické ochrany pro jednotlivce,

6

technické otázky úkrytů, zajištění nezávadnosti pitné vody, využití biologických sorbetů při dezaktivaci, zajištění ochrany potravin, speciální přístroje k měření radioaktivity, detektory a měřiče bojových otravných látek, problematika hygienické očisty a dezaktivace, ochrana cílů maskováním, automatizovaný hlásný a varovací systém, prevence, diagnostika a léčba nemoci z ozáření, chirurgické otázky zdravotnické ochrany, toxikologické otázky při působení bojových otravných látek, ochrana proti biologickým bojovým prostředkům, problematika parazitních přenašečů nákaz, problematika boje proti zoonózám, ochrana životně důležitých rostlin, zdravotně-hygienické otázky vojsk při napadení ZHN, problematika zvládnutí negativních duševních projevů v zátěži vyvolané působením

ZHN, zabezpečení zdravotnických služeb při napadení ZHN.

Na sklonku šedesátých let, kdy se již rozvinuly práce na většině zmíněných úkolů, se ukázala účelnost nového organizačního uspořádání a řízení této oblasti příprav obrany země. Bylo dosahováno větší komplexnosti v řešení dané problematiky, rozšířila se základna pro výzkum problematiky ochrany, aniž by bylo nutno vynakládat neúměrné investiční nebo neinvestiční prostředky, a zvyšovala se kvalifikace odborných kádrů v otázkách ochrany.

Kromě zmíněných aktivit byl realizován též vědecko-technický rozvoj, který zahrnoval širokou problematiku v oblasti teorie civilní obrany i v oblasti rozvoje vojenské techniky. Šlo o řešení základních otázek výstavby a budování civilní obrany, o zpracování koncepce jejího dalšího rozvoje jako celku i v jednotlivých oblastech činnosti, o řešení prostředků a přístrojů materiálně-technického zabezpečení úkolů civilní obrany.

Jednalo se především o tyto oblasti: odolnost národního hospodářství, přírodní katastrofy a provozní havárie, psychologickou přípravu obyvatelstva, varování a vyrozumění, kolektivní ochranu a stavby civilní obrany, prostředky zdravotnické ochrany obyvatelstva, prostředky ochrany dýchacích cest a povrchu těla, systém, metody, prostředky a materiály speciální očisty, metody, způsoby a prostředky provádění záchranných a prvořadých likvidačních prací, opravárenské soupravy pro techniku a materiál civilní obrany.

Důležitým mezníkem v rozvoji vědecko-výzkumné činnosti v civilní obraně bylo její převedení k 1. lednu 1976 do podřízenosti tehdejšího ministerstva národní obrany, přičemž došlo v souladu s jejími potřebami k dalšímu upřesnění působnosti VÚ CO a zaměření vědecko-výzkumné činnosti zejména do rozhodujících oblastí, a to na řešení problematiky odolnosti národního hospodářství a ochrany obyvatelstva, zahrnující otázky varování a vyrozumění, staveb civilní obrany včetně jejich zařízení, prostředků detekce a kontroly radioaktivních a otravných látek, prostředků ochrany dýchacích cest a povrchu těla, metod, prostředků a materiálů speciální očisty s využitím techniky a zařízení národního hospodářství.

7

V této etapě byl také formulován požadavek na rozšíření prognostické činnosti, zpracování návrhů dlouhodobých a střednědobých plánů rozvoje jednotlivých oblastí civilní obrany.

K zabezpečení větší efektivnosti vědecko-výzkumné činnosti se začínala rozšiřovat spolupráce s vojenskými výzkumnými a vývojovými pracovišti a počátkem osmdesátých let došlo ve vybraných směrech k zařazování úkolů do společného plánu vědecko-výzkumných prací civilních obran států tehdejší Varšavské smlouvy a plánů dvoustranných spoluprací.

V rámci tohoto procesu získávala řada příslušníků civilní obrany – vojáků z povolání i občanských pracovníků vědecké hodnosti v oborech, které byly bezprostředně spjaty s vědecko-výzkumnou činností v civilní obraně.

Činnost se v tomto období soustřeďovala v rámci plánu rozvoje vojenské techniky (RVT) na úseku kolektivní ochrany na dořešení pomůcek pro výstavbu protiradiačních úkrytů svépomocí obyvatelstva, návrhu předpisů pro projektování a výstavbu protiradiačních úkrytů a tlakově odolných úkrytů včetně technických podkladů pro projektování. Dále na zabezpečení nové řady plynotěsných a tlakově plynotěsných dveří a uzávěrů, rekonstrukci a modernizaci dříve budovaných úkrytů s cílem prodloužení doby ukrývání, vývoj zařízení pro vyhledávání osob v zavalených úkrytech, zpracování sborníků vzorových řešení úkrytů civilní obrany, řešení malokapacitních úkrytů a dalších úkolů.

Na úseku varování a vyrozumění byla výzkumná práce směrována na součinnost při zpracování návrhů centralizovaného systému varování a vyrozumění obyvatelstva, zpracování zadání koordinaci prací při řešení vyrozumění na stupni okres-obec.

Na úseku individuální ochrany bylo úsilí vědecko-výzkumné práce zaměřeno na zpracování koncepce rozvoje ochrany dětí ve věku od 1,5 do 6 let, na řešení jednoduché ochrany povrchu těla a koordinaci výzkumných prací pro perspektivní řešení speciálních a jednoduchých ochranných oděvů a vhodnějších ochranných filtrů k tehdy používaným a vyráběným ochranným maskám.

V oblasti metod a prostředků kontroly radioaktivních a chemických látek byla řešena zejména součinnost při dokončování vývoje prostředku pro systémový průzkum radiační situace DC-4D, operativního dozimetrického přístroje DC-3E a při vývoji diagnostického dozimetru. Velmi podrobně bylo rozpracováno využití přístrojové techniky, používané v národním hospodářství k chemickému průzkumu a laboratorní kontrole.

V oblasti odolnosti národního hospodářství byl plněn úkol, spojený s realizací nutných ochranných opatření na všech stupních řízení národního hospodářství k zabezpečení válečné výroby a potřeb obyvatelstva v případě napadení ZHN.

Pro zkvalitnění řízení vědecko-výzkumné činnosti v civilní obraně byl VÚ CO pověřen funkcí Vedoucího pracoviště rozvoje vědy a techniky v oblasti obrany a bezpečnosti státu pro oblast civilní obrany s meziodvětvovou působností. Meziodvětvová působnost byla nejvyšším stupněm působnosti obdobných pracovišť.

Zaměření bylo stanoveno na řešení otázek ochrany obyvatelstva, nevojenských sil civilní obrany a odolnost národního hospodářství proti následkům nepřátelského napadení, zahrnující zejména varování a vyrozumění, kolektivní a individuální ochranu, metody a prostředky radiačního a chemického průzkumu, speciální očistu a koordinaci otázek, souvisejících se zvyšováním odolnosti jednotlivých odvětví a národního hospodářství jako celku.

Z titulu vedoucího pracoviště plnil VÚ CO zejména tyto úkoly:

8

systematické zpracovávání (ve spolupráci s ostatními pracovišti v oblasti pověření) přehledů o stavu a tendencích výzkumu a vývoje jak doma, tak i v zahraničí a o úkolech vědy a techniky v našich podmínkách,

zpracování dlouhodobých výhledů, studií a dalších podkladů nezbytných pro řízení rozvoje oblasti pověření,

formulování a specifikování zásadních problémů rozvoje oblasti pověření, navrhování zásadního obsahového zaměření výzkumu a vývoje, vyjadřování se

k návrhům střednědobých a prováděcích plánů úkolů řešených v rezortech národního hospodářství v oblasti pověření a upozorňování na nedostatečně rozvíjené nebo zaostávající úseky, na zjištěnou nekoordinovanost, duplicity a na problémy realizace,

poskytování informací z oblasti pověření.

Vzhledem k výše uvedeným úkolům byl u VÚ CO ustaven poradní orgán – Rada vedoucího pracoviště (dále jen „Rada“), ve které byly zastoupeny nejdůležitější participující organizace. Vzhledem k celkové šíři problematiky, kterou oblast pověření představovala, byly jako odborné orgány Rady ustaveny jednotlivé specializované skupiny podle zaměření jejich činnosti.

Složení Rady umožňovalo odborné posuzování jednotlivých směrů vědecko-výzkumné činnosti v oblasti pověření a bylo možno více využívat poznatků a zkušeností jiných výzkumných pracovišť a vysokých škol.

Hlavní směry vědecké práce speciálního zaměření pro druhou polovinu osmdesátých let byly za spolupráce se všemi zainteresovanými rezorty zpracovány pro oblasti: zdokonalení systému varování a vyrozumění, nové prvky individuální ochrany obyvatelstva, rozvoj chemického a radiačního průzkumu, nové prvky kolektivní ochrany ve stavbách civilní obrany, rozvoj speciální očisty v civilní obraně.

Počet úkolů charakteru speciální vědecké práce a rozvoje speciální techniky byl v období 1981 – 1990 celkem 119, realizovatelnost činila 75 %. V tomto období se ale začal zvyšovat počet úkolů, jejichž doba řešení byla delší než 5 roků, což byla negativní tendence. Při době delší než 5 roků docházelo k zastarávání původně požadovaných parametrů, změně součástkové základny atd. Z těchto důvodů byla v druhé polovině osmdesátých let přijata opatření, především v rozvoji speciální techniky, ke zkracování doby řešení úkolů na 2-3 roky.

VÚ CO byl za dlouhou dobu své existence významnou součástí civilní obrany, bez něhož by v mnoha oblastech nebyla schopna plnit svou úlohu ve společnosti. Jeho význam vzrostl zejména v osmdesátých letech po jeho pověření funkcí vedoucího pracoviště. O efektivnosti značného počtu nejrůznějších vědeckých úkolů a úkolů rozvoje speciální techniky svědčí celá řada praktických výstupů – dozimetrické přístroje řady DC, prostředky individuální chemické ochrany, technologické prvky staveb civilní obrany, předpisy, pomůcky, normativy, podklady pro projektování staveb atd.

1.1.3.2 Současný stav

Výzkum a vývoj se ve vyspělých demokratických státech hodnotí jako zcela rozhodující faktor úrovně dosaženého stavu společnosti a určující faktor jejího dalšího rozvoje. Základem úspěšné orientace jednotlivých oblastí vědy a výzkumu jsou fungující systémy řízení, zejména jejich racionální vrcholné orgány a instituce pro vědeckou a

9

informační podporu. Současný rozvoj v oblasti vědy a výzkumu je nemyslitelný bez mnohostranné spolupráce a integrace.

Usnesení vlády České republiky č. 5/2004, týkající se Národní politiky výzkumu a vývoje v České republice na léta 2004 – 2008, uložilo členům vlády vytvořit podmínky pro plnění závazků v oblasti výzkumu a vývoje vyplývajících z Lisabonské strategie, vyhlášené na jednání Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000. V souladu s touto strategií je klíčovým faktorem vytváření tzv. znalostní společnosti realizace výzkumu státními a podnikatelskými zdroji.

V únoru 2004 Evropská unie vytyčila Předběžný program výzkumu v oblasti bezpečnosti na léta 2004 – 2006 zahrnující mimo jiné i problematiku ochrany obyvatelstva proti biologickým, chemickým a dalším nebezpečným látkám, problematiku krizového řízení a varování obyvatelstva. V rámci administrativy Evropské unie bylo dne 22. prosince 2003 přijato Usnesení Rady Evropské unie 2003/C8/02, o posílení spolupráce Společenství v oblasti výzkumu pro civilní ochranu. Obsahem usnesení přijatého 20. prosince 2002 je posilování vědecké báze jako jednoho ze strategických cílů programu zkvalitňování spolupráce v Evropské unii při snižování zranitelnosti a prevenci, monitorování, varování a komunikaci, zmírňování a zvládání následků chemických, biologických, radiologických a jaderných teroristických hrozeb.

Severoatlantická aliance předpokládá zahájení Programu pro bezpečnost prostřednictvím vědy, kdy mezi prioritními oblastmi je detekce výše uvedených hrozeb, ochrana osob před jejich následky, dekontaminace a ochrana kritické infrastruktury.

Vědecká podpora specifických oblastí „bezpečnostního výzkumu“ v kontextu s úkoly Ministerstva vnitra České republiky jako ústředního orgánu státní správy pro krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém (§ 12, zákona č. 2/1969 Sb.) bezprostředně reaguje na výše uvedené dokumenty NATO a Evropské unie a aktuální politiku vlády. Preferován je rychlý transfer získaných poznatků v rámci praktické realizace dílčích kroků v boji proti jednotlivým bezpečnostním hrozbám. Úkoly v uvedených oblastech plní v rozsahu stanovené působnosti Ministerstvo vnitra – generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen „MV - GŘ HZS ČR“).

Cílem výzkumné činnosti je vědecká podpora zdokonalování systému a specializovaných opatření ke zvýšení kvality účinnosti ochrany obyvatelstva České republiky. V rámci eliminace vojenských a nevojenských ohrožení zahrnuje moderní nástroje rozhodování, využívající nové metody a formy ke zvýšení účinnosti strategického a operačního rozhodování, modely simulací možných mimořádných událostí a krizových situací v případě vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu. Jejím obsahem je dále koncepční a strategická podpora úkolů ochrany obyvatelstva vyplývající z mezinárodního práva a zapojení do struktur NATO, realizace cílů Evropské unie při zajišťování ochrany obyvatelstva, vědecko-informační podpora subjektů Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen „HZS ČR“) a orgánů státní správy a samosprávy včetně uplatnění nových metod ve výukovém a výcvikovém procesu managementu orgánů krizového řízení. Integrujícím prvkem všech dílčích směrů výzkumného záměru je využití realizačních výstupů v geografickém informačním systému (dále jen „GIS“) ochrany obyvatelstva.

Vědecko-výzkumný program, který je v současnosti realizován MV-GŘ HZS ČR - Institutem ochrany obyvatelstva (dále jen „Institut“), je zaměřen zejména na řešení úkolů v těchto oblastech: včasné varování obyvatelstva, analýza, detekce a dekontaminace vysoce toxických látek včetně chemických,

biologických, nukleárních a radiologických zbraní,

10

krizový management a krizová legislativa, individuální a kolektivní ochrana, komunikační a informační systémy.

V oblasti včasného varování obyvatelstva je výzkum zaměřen na multidisciplinární přístup řešení úkolů a integraci výsledků práce (výstupů) s dalšími odbornostmi jako je krizové řízení, ochrana obyvatelstva, informatika a spojení. Produkty po dalším zpracování budou využívány ve vzdělávacím procesu pro přípravu krizového managementu, uživatelů jednotného systému varování a vyrozumění (dále jen „JSVV“) a dalších, jakož i při zpracování dalších dílčích úkolů (např. GIS), podkladů do koncepčních materiálů, materiálů pro podporu rozhodování vedoucích pracovníků apod. Vlastní předmět směru výzkumné činnosti je rozčleněn na komplexní informační a komunikační podporu procesu varování a tísňového informování obyvatelstva a na podporu procesu přípravy uživatelů a správců JSVV, odborníků v oblasti varování a tísňového informování obyvatelstva a dalších odborností.

V oblasti analýzy, detekce a dekontaminace vysoce toxických látek je zabezpečován rozvoj chemického průzkumu a laboratorní kontroly ve prospěch HZS ČR, Obsahem této činnosti je rozvoj metodik a prostředků detekce, charakterizace, identifikace a stanovení bojových chemických a jiných toxických látek pro případy jejich nekontrolovaných úniků do životního prostředí v důsledku havárií nebo teroristického zneužití a interpretace naměřených údajů orientovaná na doporučení k minimalizaci nebo odstranění následků úniku pro obyvatelstvo.

V souladu s potřebami a zaměřením chemického průzkumu a laboratorní kontroly v HZS ČR a po zhodnocení současného stavu jejich zabezpečení byly pro výzkum na úseku protichemických opatření vytýčeny zejména následující cíle: zpracovat pro Institut a chemické laboratoře Hasičských záchranných sborů krajů (dále

jen „HZS krajů“) metodiky detekce, charakterizace, identifikace a stanovení bojových chemických a jiných nebezpečných látek pomocí přístrojové techniky uvedených laboratoří a vybudovat v HZS ČR racionální a efektivní systém laboratorní kontroly pro případ mimořádných úniků nebezpečných látek;

podstatně zvýšit úroveň, rychlost a kvalitu plnění úkolů chemického průzkumu v HZS ČR a akceschopnost chemických laboratoří HZS ČR při provádění analýz v terénu, zejména s využitím stávajících přenosných prostředků.

V oblasti radiačního průzkumu, dozimetrické a radiologické kontroly a radiační ochrany je vědecko-výzkumný program orientován zejména na podporu informačního systému pro operační a informační střediska (dále jen „OPIS“) a výjezdové skupiny, obsahující informace o možných zdrojích radiačních rizik v České republice a výsledcích monitorování radiační situace stálých a pohotovostních složek radiačního monitorovacího systému České republiky. Jsou získávány a tříděny informace o možných zdrojích ohrožení, výsledcích monitorování a začlenění jich vhodným způsobem jako databáze informačního systému HZS ČR. U metodiky činnosti mobilních monitorovacích skupin HZS ČR se předpokládá ve spolupráci se Státním úřadem jaderné bezpečnosti (dále jen „SÚJB“) a Státním úřadem radiační ochrany (dále jen „SÚRO“) vypracovat metodiky činnosti těchto skupin a modifikovat je pro potřeby HZS ČR v návaznosti na současné a předpokládané technické vybavení monitorovacích skupin HZS ČR včetně přenosu dat z mobilních skupin přes Ústředí monitorování HZS ČR do Ústředí radiační monitorovací sítě České republiky. U metodiky hodnocení radiační situace při zásazích se předpokládá zejména tvorba výukových pomůcek a programů, umožňujících simulaci různých situací za účelem výuky příslušníků HZS ČR o radiačních aspektech při rozhodování o ochraně zasahujících sil a obyvatelstva v prostorech zásahu při lokálních radiačních událostech. Při radioaktivní dekontaminaci osob, vozidel a techniky po zásazích v kontaminovaných prostorech jsou

11

ověřovány vybrané dekontaminační postupy v návaznosti na dosud řešené vědecké úkoly a bude vypracována a ověřena metodika činnosti při provádění dekontaminace včetně metodik pro výuku těchto činností. Je prováděn rozbor potřeb a možností další inovace přístrojové základny pro zjišťování radiační situace v působnosti HZS ČR. Předpokládá se zpracovat rozborovou studii, vyúsťující v návrhy na inovaci morálně i fyzicky zastaralé techniky nezbytné pro radiometrická a dozimetrická měření v rámci HZS ČR, včetně její ekonomické rozvahy. Jsou připravovány výukové pomůcky a materiály z oblasti biologické ochrany obyvatelstva a sil HZS ČR zasahujících v oblastech s možností biologické (bakteriologické) kontaminace.

V oblasti krizového managementu a praktických nástrojů krizového řízení je nezbytné vytvoření podmínek pro koordinační a řídící roli krizového řízení prostřednictvím praktických nástrojů krizového managera v období přípravy krize, v období ještě zvládnutelných mimořádných událostí, v období řešení krizových situací a konečně v etapách likvidace následků a asanačních prací. To předpokládá především další výzkum metodiky analýz rizika pro krizovou připravenost v rámci plánování mimořádných událostí a krizových situací na teritoriu. V dalším výzkumu je nezbytné pokračovat ve zpracování metodik, určených pro zvládání rozhodovacích procesů v krizových štábech s podporou informačních a komunikačních technologií. Pozornost je též věnována úloze práce s veřejností na všech stupních řízení.

V oblasti individuální a kolektivní ochrany bude nutno nadále rozvíjet oblast zkušebnictví prostředků individuální ochrany (dále jen „PIO“). Cílem je na základě získaných výsledků testovaných PIO navrhnout opatření vedoucí k prodloužení jejich „životnosti“, které sebou ponese šetření finančních prostředků na případný nákup nových PIO. V návaznosti na zkušebnictví zahájit vývoj nových PIO pro skupiny obyvatelstva, které budou dle výše uvedené koncepce zabezpečovány PIO péčí státu. Pozornost je věnována též problematice improvizovaných úkrytů (dále jen „IÚ“), které by měly doplnit stávající krytový fond České republiky. V souladu s Koncepcí ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015 se s využitím stávajícího fondu stálých úkrytů počítá pouze pro zabezpečení ochrany obyvatelstva za válečného stavu. Toto zabezpečení je v současnosti pouze pro cca 11 % obyvatelstva. Stávající fond stálých úkrytů se z prostředků státu rozšiřovat nebude a do budoucna se předpokládá řešení problematiky sebeochranou obyvatelstva v jednoduchých improvizovaných úkrytech.

V oblasti komunikačních a informačních systémů je třeba vytvořit adekvátní podmínky pro vývoj a realizaci těchto systémů jako účinné podpory ve vazbě na řídící procesy, spojené s přípravou na řešení a s vlastním řešením mimořádných událostí a krizových situací. V této souvislosti se jedná o řídící procesy bezprostředně se dotýkající všech ústředních správních úřadů, jiných správních úřadů, orgánů samosprávy a v konečném důsledku i všech občanů České republiky. Informační a komunikační systémy na podporu krizového řízení musí proto, mimo jiné, umožňovat udržovat v době krize nezávislé komunikační kanály prostřednictvím záložních sítí, řídit průběh krizových situací z různých míst včetně leteckých prostředků, používat aktuální relevantní data přijímaná kdekoli, kdykoli a jakýmkoli způsobem a řídit průběh krizové situace nebo i současně probíhajících krizových situací v rámci skupiny a nikoli pouze jednotlivě. V rámci těchto systémů bude akcentováno vzájemné propojení funkčních složek posilujících zejména aktualizovaný integrovaný obraz situace, nástroje pro hodnocení závažnosti situace, vizualizaci informací, operativní plánování, možnosti velení a řízení zásahových jednotek a sledování jejich činnosti v terénu, zkrácení délky potřebné k provedení příkazů a řídících pokynů, nástroje pro podávání hlášení a realizaci výcviku.

Efektivní a zejména adekvátně rychlé rozhodování odpovědných pracovníků orgánů

12

krizového řízení vyžaduje pracovat se značným množstvím a rozsahem informací. Tyto informace musí orgány krizového řízení shromažďovat, ověřovat a aktualizovat, třídit, seskupovat a analyzovat v návaznosti na průběh krizové situace. Informační podporu rozhodovacího procesu krizového managementu v takovém rozsahu lze účinně zabezpečit pouze s využitím odpovídajících moderních informačních technologií, tzn. zejména výpočetní techniky a k tomu vytvořeným softwarovým nástrojem – informačním systémem. Vytvoření informačního systému pro podporu krizového řízení není v žádném případě jednoduchý ani rychle realizovatelný úkol. Pokusy o vytvoření různých systémů trvají od počátku devadesátých let minulého století a zatím nebyl v České republice vytvořen univerzální a všeobecně aplikovatelný systém, který by splňoval všechny požadavky. Příčinou je, že vzhledem k velké různorodosti možných krizových situací a nutnosti zpracovávat obrovská množství dat v poměrně úzkém časovém období se zatím daří zpracovat pouze různé izolované prvky úkolů krizového managementu do různých informačních systémů. Tyto však nemohou aspirovat na rychlé rozšíření v moderní, univerzální a výkonný informační systém pro celou oblast krizového řízení. Plní roli prvků, jejichž spojením a vhodným doplněním bude možné v průběhu času a ve spojení se zkvalitňováním a zlevňováním výpočetní a satelitní techniky tento ideální univerzální, odolný a bezpečný informační systém vytvořit. Takovýto informační systém bude univerzální, to znamená využitelný jak pro krizové plánování (sběr dat z různých oblastí, zpracování havarijních a krizových plánů), tak i ke krizovému řízení, ale i k využití operačními středisky IZS k řízení záchranných a likvidačních prací při vzniku mimořádné situace a při vyhlášení krizového stavu. Musí být dostatečně odolný, aby v případě různých poruch při krizových situacích (výpadky energií, poruchy komunikačních linek atd.) zůstal alespoň ve svých nejdůležitějších modulech funkční. To předpokládá nejen záložní zdroje elektrické energie pro servery a důležité počítače, ale i zálohování on-line připojených dat tak, aby jich mohlo být v případě nouze použito i off-line, jakož i dostatečně bezpečná datová spojení mezi datovými centry, operačními středisky IZS, krizovými štáby apod.. Současně musí být aktualizovatelný a modifikovatelný pro rychlou úpravu jak vstupních a výstupních dat v souvislosti se zkušenostmi získanými při krizových situacích.

Kromě těchto úkolů Institut v rámci své funkce hlavního vědecko-výzkumného pracoviště HZS ČR formou sledovatelského výzkumu analyzuje stav a vývojové tendence ve vyspělých státech v oblasti civilního nouzového plánování, krizového řízení a ochrany obyvatelstva ve prospěch rozhodovacího procesu MV-GŘ HZS ČR.

Pro posuzování záměrů vědecko-výzkumných projektů a jejich realizačních výstupů byla ustavena expertní skupina náměstka ministra vnitra – generálního ředitele HZS ČR, složená ze zástupců MV-GŘ HZS ČR, HZS krajů a širší vědecké komunity, mající vztah k úkolům ochrany obyvatelstva. Vzhledem k interdisciplinární povaze úkolů vědy ve prospěch ochrany obyvatelstva je totiž nemožné, aby celou problematiku obsáhlo jedno vědeckovýzkumné pracoviště. Bude proto nezbytné, aby Institut sehrával též koordinační roli tak, aby se na plnění vysoce odborných úkolů podílela specializovaná pracoviště, zejména univerzit, vysokých škol a výzkumných ústavů.

Závěrem je možné konstatovat, že na základě nových hrozeb objevujících se v poslední době, zejména terorismu, se vědecko-výzkumná činnost v oblasti ochrany obyvatelstva a krizového řízení stává naprosto nezbytnou a nezastupitelnou.

1.2 Ochrana obyvatelstva ve světě

1.2.1 Stručná historie

13

Počátky budování ochrany obyvatelstva, především před následky leteckých útoků ve světě spadají, obdobně jako v našich zemích, do druhé poloviny dvacátých a první poloviny třicátých let minulého století. V tomto období vznikaly v řadě, především evropských států organizace ochrany obyvatelstva a byly přijímány zásadní legislativní normy (zákony), vymezující jejich činnost, která spočívala především v prevenci před účinky vojenského (leteckého) napadení civilního obyvatelstva. Obecně se hovoří o civilní protiletecké ochraně nebo obraně.

Po dočasném útlumu aktivit v této oblasti bezprostředně po skončení druhé světové války došlo v souvislosti se vznikem třídně rozděleného světa v řadě států opět k budování organizované ochrany obyvatelstva a jejího legislativního vymezení. Veškerá opatření směřovala k ochraně obyvatelstva výhradně pro případ války, do poloviny padesátých let vedené konvenčními prostředky, v dalším období pak zaměřená na ochranu před zbraněmi hromadného ničení. Do tohoto období spadá v řadě států masivní budování ochranné infrastruktury jako rozhodujícího způsobu ochrany obyvatelstva před napadením. (Švýcarsko, skandinávské státy).

Po uvolnění mezinárodního napětí se v sedmdesátých letech začínají prosazovat tendence, aby organizovaná ochrana obyvatelstva (pevné i flexibilní struktury, síly a prostředky, materiál, finanční zdroje předurčené pro případ války) mohla být využívána v míru při likvidaci následků přírodních nebo antropogenních katastrof. Tomuto účelu byly přizpůsobovány i základní legislativní dokumenty.

Tyto snahy dostaly konkrétní podoby zejména po ministerské schůzce Evropské unie v roce 1986, kde byly položeny základy pro společnou politiku Evropské unie v oblasti – do češtiny přeloženo – civilní ochrany (tento název byl přijat v EU pro tuto činnost) a po přijetí tzv. Římské smlouvy státy NATO v roce 1991, kdy došlo ke změně priorit s posunutím na první místo politického a ne vojenského řešení (změna strategické koncepce NATO).

Praktickým důsledkem těchto jednání bylo, že řada států zrušila drahé pevné organizační a institucionální struktury, určené především k  ochraně obyvatelstva v období války (organizace civilní obrany), a začala s výstavbou nových bezpečnostních systémů s novými názvy, určených především k ochraně obyvatelstva v období míru před přírodními a technogenními negativními vlivy a využitelných i v průběhu ozbrojeného konfliktu.

1.2.2 Ochrana obyvatelstva jako sdružený systém

V některých zemích (včetně České republiky) byl již dříve do právního systému zaveden (nebo se zavedení připravuje) pojem ochrana obyvatelstva jako určité „zastřešující“ pojmenování sdruženého (integrovaného) systému. V řadě evropských zemí lze v současné době ochranu obyvatelstva obecně znázornit následujícím schématem:

druh události každodenní události katastrofy a nouzové

situace ozbrojený konflikt

ochrana proti

14

oblasti činnosti zábrana škod

katastrofám (přírodní katastrofy, průmyslové havárie)

civilní ochrana (ochrana obyvatelstva

v případě války)

kompetence samospráva, nižší úroveň státní správy stát

záchrannésubjekty

požárnícizdravotnické záchranářstvípomocné službypolicie

celostátní sílyarmáda

Obr. č. 1: Struktura ochrany obyvatelstva

V podstatě lze rozlišit tři druhy událostí, a to tzv. každodenní události, katastrofy a nouzové situace a ozbrojený konflikt. Pod pojmem každodenní události rozumíme dopravní nehody, havárie v železniční dopravě, pády letadel, zřícení staveb, výbuchy a havárie inženýrských sítí, záchranu osob v nejrůznějších situacích atd. Jedná se o události s malým počtem zdravotnických a nenávratných ztrát, s malými hmotnými škodami a s minimálním dopadem na infrastrukturu společnosti a životní prostředí. Oblast činnosti při každodenních událostech lze obecně nazvat zábranou škod.

Katastrofy a nouzové situace zahrnují přírodní a technogenní katastrofy s velkým počtem zdravotnických a nenávratných ztrát, s velkými hmotnými škodami, s masivním narušením infrastruktury společnosti, života obyvatel a životního prostředí. Jde především o rozsáhlé záplavy, sesuvy půdy, zemětřesení, rozsáhlé plošné požáry, sněhové laviny, havárie průmyslových výrob a dopravních systémů s výrony plynných škodlivin a radioaktivních látek. Oblast činnosti při katastrofách a nouzových situacích se obecně nazývá ochrana proti katastrofám.

Ozbrojené konflikty mohou být vnitrostátního charakteru (občanská nebo etnická válka), válečným střetnutím mezi dvěma suverénními státy nebo se může jednat o koaliční válku mezi dvěma vojenskými uskupeními suverénních států. Oblast činnosti při ozbrojených konfliktech se nazývá z hlediska mezinárodního humanitárního práva civilní ochranou (obranou) ve smyslu Dodatkových protokolů I a II k Ženevským úmluvám z roku 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů, které byly přijaty v Ženevě v roce 1977.

1.2.3 Rizika a hrozby v nevojenské oblasti

V souvislosti s ukončením studené války se začaly objevovat nové hrozby a přetrvávající některá dlouhodobá rizika.

Permanentní hrozbu představují státy, nevládní skupiny a organizace, které nerespektují mezinárodní právo a které prosazují svoje zájmy válkou, násilím a potlačováním lidských práv. Značný potenciál pro vznik regionálních krizí vytvářejí etnické a náboženské spory, ekonomické a sociální problémy a porušování lidských práv uvnitř států.

Hrozba použití zbraní hromadného ničení není zcela vyloučena a stále se rozšiřuje okruh subjektů, které těmito zbraněmi disponují nebo které je chtějí získat. Obzvláště nebezpečné je získání těchto zbraní jednotlivci či nestátními subjekty.

15

V řadě oblastí je častým a mimořádně nebezpečným jevem terorizmus a extremizmus. Reálnou hrozbu představuje možnost použití zbraní hromadného ničení k vydírání. Nejzávažnější současná hrozba pro evropskou bezpečnost je situace v jihovýchodní Evropě, na Blízkém Východě a v severní Africe.

Regionální konflikty a rozdíly v životní úrovni jsou příčinou politické a ekonomické migrace. Negativní reakce některých skupin obyvatelstva cílových zemí vůči migrantům je odsouvá na okraj společnosti a často zapojuje do individuální nebo organizované kriminality.

Nová rizika přinášejí nebývalé komunikační možnosti, které otevírají prostor pro organizovaný zločin, obchod s narkotiky a terorizmus. Existují reálné hrozby podvratné činnosti, založené na pronikání do elektronických a informačních systémů a jejich narušování.

Globálním rizikem je nerovnoměrný vývoj a rozšiřující se propast mezi životní úrovní euroatlantického regionu a omezené skupiny dalších vysoce rozvinutých zemí a zemí jižní polokoule.

Samostatnou kapitolou je narušení životního prostředí v důsledku antropogenní činnosti, což vede k živelním pohromám, klimatickým změnám, úbytku pitné vody, epidemiím a celé řadě následných a doprovodných negativních jevů.

Většina evropských zemí akceptuje, považuje za závažná a připravuje se především na tato rizika: přírodní katastrofy, technogenní katastrofy, narušení životního prostředí v důsledku antropogenní činnosti, poruchy v zásobování, epidemie, masová migrace, organizovaná kriminalita, terorizmus a extremizmus všeho druhu, obchod s drogami, nekontrolovatelné rozšiřování zbraní hromadného ničení, mezistátní konflikty mimo Evropu, ale v její blízkosti (Střední východ).

Přehodnocení rizika vedlo v samém závěru minulého století také ke změně přístupu k ochraně obyvatelstva, který se projevil především v odklonu v jeho ochraně před účinky války (civilní ochrana, civilní obrana) směrem k ochraně před výše uvedenými riziky v období míru.

1.2.4 Poslání

Praktickým důsledkem změny priorit v ochraně obyvatelstva byla revize příslušných legislativních norem (především zákonů), úplné zrušení nebo maximální minimalizace pevných struktur, určených pro případ války, omezení především státních finančních prostředků zejména v materiálové oblasti převáděním pravomocí z úrovně státu na nižší správní a samosprávní stupně, zastavení nebo velmi omezené budování ochranné infrastruktury a redukce výkonu povinné služby (v zemích, kde byla zavedena).

Poslání ochrany obyvatelstva je ve všech vyspělých zemích obdobné. Zpravidla se hovoří o ochraně obyvatelstva a jeho životních podmínek, o ochraně a záchraně osob „při katastrofách a nouzových situacích“, „při zvláštních nebezpečích“, „za všech okolností“, „v době míru a v případě obrany“ nebo také o „přežití nebezpečných situací jakýmkoliv

16

způsobem“. Z toho vyplývá, že většina zemí dnes zaměřuje ochranu obyvatelstva zejména na přírodní katastrofy, technické katastrofy a nouzové situace.

Systémy ochrany obyvatelstva zahrnují v různých zemích podle vlastní koncepce rozdílné komponenty. Zejména dochází k vymezení úkolů ke zvládání každodenních událostí, katastrof a nouzových situací a plánování pro případ války v každé zemi jinak.

Rozdílné určení systémů, které se nazývají ochrana obyvatelstva, civilní ochrana, civilní obrana nebo civilní bezpečnost, neznamená, že se jedná o systémy zásadně rozdílné. Všechny země se dnes zaměřují v oblasti ochrany obyvatelstva na prevenci a zvládnutí přírodních katastrof, technických katastrof a nouzových situací. Ve všech zemích jsou přijímána opatření k ochraně obyvatelstva při katastrofách, nouzových situacích a v případě války na bázi prostředků, určených k nasazení při každodenních událostech. Je tendence, aby tytéž zejména pevné řídící, organizační i výkonné struktury zabezpečovaly úkoly jak při každodenních událostech, tak po náležitém posílení při katastrofách a nouzových situacích a ev. i v případě války. Rovněž je tendence již při každodenních událostech o co největší integraci jednotlivých záchranných subjektů.

Rozdíly spočívají v prvé řadě při stanovování úkolů organizacím, určeným k nasazení, a ve zvláštnostech při opatřeních, která jednotlivé země provádějí k posílení prostředků, určených k nasazení. Ve Švýcarsku, v Německu a ve Francii jsou k dispozici pro nasazení při katastrofách druhoplánové prostředky. Armáda vykonává ve všech zemích subsidiární podporu. Neutrální státy jako Švýcarsko, Finsko a Švédsko činí obsáhlá opatření pro případ války (včetně ochranné infrastruktury). Švédsko a Švýcarsko provádějí v oblasti ochrany obyvatelstva, ve srovnání s ostatními zeměmi, nejobsáhlejší opatření.

1.2.5 Hlavní úkoly

Při každodenních událostech se jedná o úkoly, které plní záchranářské prvoplánové složky ve sdruženém (integrovaném) systému v rámci své profesní náplně a které směřují především k záchraně osob a jejich majetku. Plnění těchto rutinních úkolů většinou nevyžaduje velké nároky na obsáhlé plánování a k jejich úspěšnému zvládnutí obvykle postačuje běžná rutinní činnost.

Při katastrofách a nouzových situacích a zejména při ozbrojeném konfliktu jde o řadu úkolů, vyžadujících značné nároky na přípravu, plánování, materiální prostředky a finanční zdroje. Úkoly ochrany obyvatelstva při ozbrojeném konfliktu (civilní ochrana, civilní obrana) jsou vymezeny Dodatkovými protokoly I a II k Ženevským úmluvám z roku 1949, které byly ratifikovány všemi státy. Přestože se tyto protokoly týkají pouze ozbrojených konfliktů, řada úkolů v nich obsažených se v posledních dvaceti letech aplikuje také v mírovém období při nejrůznějších katastrofách a nouzových situacích, resp. naopak, řada opatření, předurčených pro ochranu obyvatelstva před katastrofami a nouzovými situacemi, by se po rozšíření a doplnění realizovala i ve válce.

V současné době se jedná ve většině evropských zemí obecně o tyto úkoly: varování a vyrozumění, zásady chování, budování ochranné infrastruktury, ochrana zdraví, sebeochrana a vzájemná pomoc, ochrana kulturních hodnot.Výše uvedené úkoly jsou nejtypičtější pro většinu evropských států, ale téměř v každém státě

17

existují specifika.

V některých zemích (Německo) se varování a vyrozumění rozdělilo na mírové období a na válečný stav jak z hlediska kompetencí (ve válce stát, v míru spolkové země), tak z hlediska technických prostředků (v míru sirény, ve válce masmédia), v řadě zemí (Švédsko, Švýcarsko atd.) existuje jednotný organizační a technický systém pro oba druhy situací.

Největší rozdíly jsou v budování ochranné infrastruktury (Švýcarsko – 100% pokrytí úkryty, Francie – úkryty nemá a nebuduje). To pramení zejména z důvodů finančních, protože tento způsob ochrany obyvatelstva je náročný na rozpočtové prostředky.

V některých zemích je ochrana kulturních hodnot spíše deklarována (Německo), zatímco např. ve Švýcarsku je plněna jak po stránce dokumentační, tak po stránce realizační (úkryty předurčené pro mobilní kulturní statky).

Některé země (např. Rakousko) věnují mimořádnou pozornost jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické, ochraně obyvatelstva před ionizujícím zářením v míru v případě vzniku havárie v některém jaderně-energetickém zařízení (dále jen „JEZ“), nacházejícím se v sousedství Rakouska.

Další státy (např. Francie) zahrnují do oblasti ochrany obyvatelstva také úkoly, spojené s ochranou životního prostředí zejména v souvislosti s jeho narušováním při rozsáhlých katastrofách a nouzových situacích.

Mezi úkoly ochrany obyvatelstva v Evropě naopak nepatří tzv. individuální protichemická ochrana osob, tzn. vybavení občanů ochrannými maskami, ev. pomůckami ochrany povrchu těla ze státních prostředků. Jedná se o relikt v bývalých postkomunistických státech, i když v některých severských zemích (Švédsko) jsou tyto prostředky součástí úkrytů jako vybavení pro ukrývané. U států, které tyto prostředky ve velkých množstvích skladují pro obyvatele, je snaha jejich počty minimalizovat a zabezpečit jimi především děti, mládež, sociální oblast a industriálně zatížená a ohrožená území (především v okolí chemických výrob a JEZ). Nic ale nebrání obyvatelstvu si tyto prostředky z bohaté komerční nabídky vybrat a na vlastní náklady pořídit.

1.2.6 Kompetence

Kompetence v jednotlivých oblastech činnosti v rámci ochrany obyvatelstva jsou odvislé od správního členění daného státu, které lze obecně rozdělit na následující úrovně: centrální (stát, spolkový stát, federativní stát), zemská (spolkové země ve státech se spolkovým uspořádáním, kantony), vyšší střední (kraje, provincie, zóny), nižší střední (okresy, departementy), obecní (obce, města).

Obecně platí, že čím menší „negativní“ událost ve vztahu k ochraně obyvatelstva, tím nižší správní stupeň je kompetentní a také odpovědný za její řešení a naopak, i když zejména ve velkých zemích se čtyřstupňovým, ev. pětistupňovým správním členěním toto pravidlo úplně neplatí a dochází v různých oblastech k odchylkám směrem k vyšším nebo naopak nižším stupňům řízení.

Kompetence k řešení tzv. každodenních událostí spočívají převážně na nejnižším stupni řízení, tj. na obecní samosprávě (skandinávské státy, Německo). Mezi obcí v německém a skandinávském pojetí je z územního hlediska značný rozdíl, neboť vzhledem k urbanizaci krajiny má katastr obce ve Finsku nebo Švédsku mnohonásobně větší rozlohu

18

než v Německu a hustota zástavby je v opačném poměru. Ve Švýcarsku a v Rakousku nejsou rozdíly v kompetencích mezi obcemi a kantony, ev. obcemi a zemskými okresy v této oblasti tak výrazné. Ve Francii je hlavní těžiště kompetencí i při každodenních událostech na úrovni departementu.

Při katastrofách a nouzových situacích spočívají kompetence k jejich řešení, ale také k jejich prevenci vždy na střední úrovni řízení. Ve státech se spolkovým uspořádáním (Německo, Rakousko) jsou to spolkové země, ve Švýcarsku kantony, ve Francii departementy s podporou tzv. zón obrany. Určitou výjimkou jsou skandinávské země, kde je střední úroveň řízení potlačena a odpovědnost i v této oblasti leží na obcích při přímé podpoře státu. Např. ve Švédsku hrají kraje v této oblasti podružnou roli a mají úkoly pouze v případě havárií JEZ. Ve všech zemích ale sehrává stát podpůrnou a zejména koordinační roli při rozsáhlých katastrofách a nouzových situacích a těch, které přesahují hranice spolkových zemí, kantonů, departementů atd., nebo postihují současně několik výše uvedených územních celků.

Za ochranu obyvatelstva v případě války (civilní ochrana, civilní obrana) je vždy odpovědný stát bez ohledu na charakter ozbrojeného konfliktu. Stát pro ochranu obyvatelstva v případě války činí obvykle již v míru řadu organizačních, materiálních, technických a personálních opatření v závislosti na konkrétních podmínkách (historických, geografických, společenských) a především v závislosti na finančních možnostech. V některých zemích (Německo) se stát zbavil i některých kompetencí v této oblasti ve prospěch spolkových zemí s cílem snížení nákladů, což se ale projevilo negativně, zejména po událostech v září 2001 v USA. V současné době je v Německu tendence k opětnému posílení úlohy spolkového státu v oblasti civilní ochrany.

1.2.7 Záchranné subjekty

Záchranné subjekty v ochraně obyvatelstva lze rozdělit na: prvoplánové, druhoplánové, působící na subsidiárním principu.

Prvoplánovými prostředky k ochraně obyvatelstva jsou zejména požárníci, zdravotnické záchranářství a pomocné služby. Požárníci jsou určeni především k boji s požáry, zábraně škod, záchraně osob a technické pomoci. V některých zemích se požárníci podílejí na rychlé zdravotnické pomoci a na transportu pacientů (Francie, některé spolkové země v Německu). Ve skandinávských zemích jsou požárníci součástí záchranné služby.

Zdravotnické záchranářství má kompetence především k záchraně osob, rychlé zdravotnické pomoci, k transportu pacientů a má přímou návaznost na akutní lůžkový fond ve zdravotnických zařízeních.

V německy mluvících zemích (Německo, Rakousko) hrají významnou úlohu i v rámci prvoplánových jednotek tzv. pomocné služby, mezi které patří především Červený Kříž, Maltézská záchranná služba, Johanitánská úrazová pomoc, Pracovní samaritánský svaz a Německá společnost pro záchranu života, předurčené především pro záchranu života a zdraví osob. Rakouský červený kříž je dokonce rozhodující prvoplánovou zdravotnickou záchrannou organizací s dostatečným počtem profesionálů, materiálním vybavením a dopravními prostředky. K těmto nejdůležitějším, jejichž činnost v rámci ochrany obyvatelstva je např. v Německu vymezena zákonem, přistupuje řada dalších, profesně zaměřených organizací, jako např. horská služba (alpské země), speleologická záchrana, organizace se záchranářskými psy a nejrůznější charitativní a církevní organizace.

19

V některých zemích působí jako druhoplánové síly a prostředky pro nasazení při katastrofách a nouzových situacích zvláštní, pro tyto situace předurčené jednotky. V Německu se jedná o tzv. Technickou pomocnou službu (dále jen „THW“), která je samostatný spolkový institut v rámci Spolkového ministerstva vnitra, s pobočkami ve většině spolkových zemí a s více než 600 základnami. Úkolem jejich jednotek různého zaměření je především poskytování technické pomoci při rozsáhlých katastrofách, a to i v zahraničí. Ve Francii a Dánsku jsou pro podporu prvoplánových složek ke zvládání rozsáhlých katastrof určeny zvláštní vojenské jednotky, tvořeny vojáky z povolání a vojáky základní služby, kteří vykonávají službu na základě branného zákona. Tyto jednotky jsou vyčleněny z armády, podřízeny ministerstvu vnitra a obsahují prvky předurčené k likvidaci přírodních a antropogenních katastrof a umožňující poskytovat zdravotnickou pomoc postiženým osobám (ženijní jednotky, požární jednotky, protichemické jednotky a zdravotnické jednotky). Ve Švýcarsku jsou pro tyto úkoly určeny osoby, podléhající povinné službě v civilní ochraně, které jsou pravidelně školeny a připravovány. Švýcarská legislativa umožňuje starostům v rámci přenesené pravomoci v případě potřeby tyto osoby povolat ke zvládnutí přírodních a antropogenních katastrof v rámci civilní ochrany.

V současnosti se projevuje ve většině zemí tendence k integraci zejména prvoplánových složek do sdružených záchranných systémů pod společné řízení.

1.2.8 Řídící struktury na úrovni státu

Nasazení záchranářských subjektů při každodenních událostech nevyžaduje obvykle žádná rozsáhlá plánovací a materiální opatření a k řešení těchto událostí postačuje operativní praxe jednotlivých sdružených (integrovaných) prvoplánových složek, určených na jejich likvidaci.

Ochrana obyvatelstva při katastrofách a nouzových situacích a zejména ve válce vyžaduje rozsáhlou plánovací, materiální, finanční a personální přípravu. Všechny tyto činnosti jsou zabezpečovány obvykle z nejvyšších správních úrovní daného státu (zemská úroveň, státní úroveň). Jednotlivé odborné činnosti jsou v kompetencích jednotlivých rezortů, celkovou řídící a koordinační úlohu plní obvykle rezort vnitra, ev. armády, v nichž jsou pro tyto účely vytvořeny pevné struktury.

Ve státech, jejichž řízení a správní členění spočívá na typicky federalistickém principu (Německo, Rakousko, Švýcarsko) mají konečnou odpovědnost za ochranu obyvatelstva při katastrofách a nouzových situacích spolkové země (Německo, Rakousko) a kantony (Švýcarsko) podle příslušné zemské (kantonální) legislativy. K tomu účelu jsou na úrovni zemských ministerstev vnitra a kantonální správy zřízeny příslušné pevné řídící struktury. Pokud jsou katastrofy a nouzové situace tak rozsáhlé, že postihují několik spolkových zemí a více kantonů, a pokud dojde k válce, je ochrana obyvatelstva (ve válce obvykle civilní ochrana) věcí státu. K tomu jsou vytvořeny na stupni stát pevné organizační a řídící struktury (Spolkový úřad pro ochranu obyvatelstva a pomoc při katastrofách Spolkového ministerstva vnitra v Německu, oddělení civilní ochrany Spolkového ministerstva vnitra v Rakousku, Spolkový úřad ochrany obyvatelstva Ministerstva obrany, ochrany obyvatelstva a sportu ve Švýcarsku).

V centralisticky uspořádaných a členěných státech (skandinávské země, Francie atd.) je konečná odpovědnost za ochranu obyvatelstva při katastrofách a nouzových situacích a ve válce (civilní ochrana) na k tomu účelu zřízených pevných strukturách zpravidla v rezortu vnitra, ev. obrany (oddělení záchrany ministerstva vnitra ve Finsku, Úřad civilní připravenosti a Úřad (agentura) krizového řízení ministerstva obrany ve Švédsku, Úřad pro řízení za

20

ohrožení ministerstva vnitra v Dánsku, Ředitelství obrany a civilní bezpečnosti ministerstva vnitra ve Francii). V rámci těchto pevných struktur jsou v některých zemích (Dánsko, Francie) také druhoplánové záchranné jednotky s celostátní působností.

Pro zabezpečování úkolů civilní ochrany, ev. obrany (ochrana obyvatelstva ve válce) jsou uvedené ústřední řídící struktury personálně rozšiřovány tak, aby zvládly veškeré plánované úkoly při vzniku válečného konfliktu. Jejich činnost je obvykle podporována flexibilními strukturami (nejrůznější mezirezortní poradní, informační a koordinační komise, složené ze zástupců různých zainteresovaných ministerstev).

1.2.9 Model služby

Výkon služby v záchranných subjektech v rámci ochrany obyvatelstva spočívá na bázi: služební povinnosti – realizované v tzv. služební dny (dále jen „služební dny“), dobrovolnosti – realizované ve služební dny bez finanční a právní stimulace, profesionality – realizované „tržně“ zaplacenými služebními dny.„Čistý“ model služby u záchranných subjektů v jednotlivých evropských zemích prakticky neexistuje, vždy se jedná o převažující podíl jedné z forem.

Rozsáhlá služební povinnost (miliční systém) je uplatňována především ve Švýcarsku, kde je u cca 75 % požárníků a u 100 % příslušníků organizací civilní ochrany jako druhoplánové složky nasazení. Na bázi služební povinnosti působí také ve Francii vojenské záchranné jednotky (UIISC) s celostátní působností, v Dánsku regionální základny Národního záchranného sboru.

Princip dobrovolnosti se uplatňuje především v Německu a Rakousku, kde jsou požárníci a pomocné služby, ev. záchranné organizace organizovány téměř výhradně na základě dobrovolnosti. Tento princip se prosazuje jednak tím, že požárníci v obou zemích si musejí část svých finančních nákladů vytvořit vlastními prostředky, a dále vychází z historických tradic, spočívajících v pozitivním vztahu obyvatelstva ke spolkové a konfesní činnosti. Požárníci z povolání působí v obou uvedených zemích především ve velkých městech. Na bázi dobrovolníků (kromě nezbytného počtu řídících pracovníků na úrovni státu a spolkových zemí) je vytvořena již zmíněná organizace THW v Německu, která plní funkci celostátního druhoplánového prostředku nasazení v případě rozsáhlých přírodních a antropogenních katastrof, a to i v zahraničí.

Ve skandinávských státech, zejména ve Finsku a Švédsku jsou záchranné služby (požárníci nemají právní subjektivitu, ale jsou segmentem záchranné služby) převážně na profesionální bázi. Tyto služby pokrývají zejména ve městech široké spektrum úkolů. Dobrovolné zdravotnické záchranné služby podporují záchranné služby především na venkovském území, kde se záchranné služby skládají převážně z pracovníků na částečný pracovní úvazek nebo z dobrovolníků (zejména ve Finsku).

V některých zemích jsou některé jednotky doplňovány příslušníky na základě výkonu civilní nebo náhradní služby. Jedná se především o jednotky THW v Německu, pomocné služby v Rakousku a záchranné služby ve Švédsku. Jde ale o malé počty (řádově několik tisíc osob).

Každý z uvedených modelů má svoje výhody a nevýhody. Miliční systém, v tak velkém rozsahu, jak je uplatňovaný ve Švýcarsku, je náročný především na školení a výcvik osob, podléhajících povinné službě a zejména na mimorozpočtové náklady. Profesionální model zaručuje určitou standardní odbornou úroveň, avšak je značně náročný na rozpočtové

21

náklady. Určitým optimem se jeví kombinace všech tří modelů výkonu služby při respektování specifických podmínek a také kulturně-historických tradic daného státu.

V některých zemích (např. Francie) je snaha o zvýšení podílů profesionálů zejména u požárníků jako ve skandinávských státech, jinde (Rakousko, Německo) se i nadále prosazuje princip dobrovolnosti.

1.2.10 Vzdělávání

Vzdělávací proces včetně praktických nácviků a společných cvičení jednotlivých záchranných subjektů ochrany obyvatelstva je odvislý především od modelu výkonu služby a dále od charakteru a specifiky každého záchranného subjektu.

U modelu založeném na povinné službě (miliční systém), který je v maximálním rozsahu uplatněn pouze ve Švýcarsku a v omezené míře ve Francii a ve Švédsku, jsou kladeny velké nároky na vzdělávací zařízení. Proškolení např. 110 tis. požárníků v rámci kantonální povinné služby a 120 tis. příslušníků organizací civilní ochrany v rámci národní povinné služby ve Švýcarsku vyžaduje velký počet školicích zařízení (zhruba jedno v každém kantonu), lektorů, pomocného personálu a rozpočtových finančních prostředků.

Profesionální model, vzhledem k omezeným počtům profesionálních záchranářských subjektů, klade nárok především na úroveň školicích zařízení, vysokou odbornou kvalitu lektorů, materiálně-technickou vybavenost a na výcvikové prostory.

Dobrovolní členové záchranných subjektů se připravují na výkon své funkce většinou na nejnižší správní a samosprávní úrovni (mimo velitelských kádrů) v rámci své zájmové organizace.

Základní vzdělávání požárníků je prováděno většinou v obcích (Švýcarsko, Německo) a v departementech (Francie). Další a speciální vzdělávání a vzdělávání velitelských kádrů se uskutečňuje na úrovni kantonů (Švýcarsko), spolkových zemí (Německo, Rakousko) nebo v ústředním školicím zařízení (Francie). V zemích, kde jsou požárníci segmentem tzv. záchranné služby (Finsko, Švédsko), probíhá jejich vzdělávání v ústředních vzdělávacích zařízeních na úrovni státu.

Příslušníci zdravotnické záchranné služby a policie jsou připravováni pro úkoly v ochraně obyvatelstva převážně ve vlastních rezortních zařízeních v rámci profesní přípravy.

Pomocné služby a další organizace nejrůznější právní povahy, poskytující pomoc prvoplánovým jednotkám (především v německy mluvících zemích), se připravují převážně ve vlastních zařízeních; jejich velitelské kádry se také účastní přípravy v ústředních vzdělávacích zařízeních na úrovni státu.

Druhoplánové jednotky, určené k nasazení při katastrofách a nouzových situacích (UIISC ve Francii, THW v Německu, Národní záchranný sbor v Dánsku) se školí v ústředních vzdělávacích zařízeních na úrovni státu. Určitou výjimkou je THW v Německu s cca 70 tis. příslušníky, kde se základní vzdělávání provádí na úrovni obce a vzdělávání řídících pracovníků probíhá na úrovni spolkového státu.

Jednotky armády, určené k subsidiární pomoci převážně v zemích, kde neexistují druhoplánové prostředky nasazení, žádnou zvláštní přípravu pro nasazení v rámci ochrany obyvatelstva neprovádějí.

V současné době je ve většině zemí tendence uskutečňovat vzdělávací procesy společně s cílem optimalizace při vlastním nasazení. Prosazuje se trend provádět základní a

22

další vzdělávání příslušníků záchranných subjektů centrálně v jednom nebo několika málo vzdělávacích zařízeních.

1.2.11 Ochranná infrastruktura (ochrana ukrytím)

Nezbytnou součástí ochrany obyvatelstva je tzv. ochranná infrastruktura, která je tvořena úkryty pro obyvatelstvo, chráněnými zařízeními (zdravotnická zařízení, komunikační zařízení, sklady) a ochrannými stavbami (velitelská stanoviště, dispečerská stanoviště atd.).

Budování ochranné infrastruktury je proces dlouhodobý, finančně náročný a úzce souvisí s koncepcí ochrany obyvatelstva jako celku. Ochrana obyvatelstva ukrytím sloužila a slouží téměř výhradně pro případ ozbrojeného konfliktu, který může teoreticky vzniknout i v relativně krátké době. Pokud jsou úkryty v dobrém technickém stavu a plně provozuschopné, činí obvyklá doba, nutná k jejich zpohotovení, cca 24 hod. Z těchto důvodů a také z důvodů dislokačních nelze tyto úkryty okamžitě využít k ochraně obyvatelstva při přírodních nebo antropogenních katastrofách, ev. při nenadálém teroristickém útoku.

Problematice budování ochranné infrastruktury byla dlouhodobě věnována pozornost především ve Švýcarsku, ve skandinávských státech a v Izraeli, kde je procento zabezpečení ukrytí ve vztahu k počtu obyvatel velmi vysoké. Ochranná infrastruktura byla v těchto zemích budována po druhé světové válce více než 50 let a pro tuto činnost byly vytvořeny nezbytné legislativní podmínky, jejichž základ většinou tvořily samostatné zákony, vymezující explicitně budování úkrytů ve stanovených druzích staveb, jako např. Spolkový zákon o stavebních opatřeních v civilní ochraně z roku 1963 ve smyslu dalších úprav (Švýcarsko).

Stupeň zabezpečení ukrytí obyvatelstva ve vztahu k počtu obyvatel je v různých zemích různý. I když platí rozdílné normy pro kategorizaci úkrytů, zejména z hlediska tlakové odolnosti v čele přetlaku tlakové vlny a ve vybavenosti, lze provést určité srovnání. Nejvyšší stupeň vykazují Švýcarsko – 95-100 % (ve vztahu k počtu obyvatelstva je 100%, vykazuje však lokální mezery a „přebytky“) a Švédsko – asi 80 %. Dále následuje Finsko – asi 50 % (na jihu 70 %, na severu 40 %) a Rakousko – asi 30 % (mezi jednotlivými spolkovými zeměmi jsou velké rozdíly – Štýrsko 70 %, Vídeň 3 %, rovněž velké rozdíly jsou ve vybavenosti a použitelnosti). Na druhé straně Německo vykazuje ukrytí pouze pro 3 % obyvatelstva (po 2. světové válce se žádné úkryty nebudovaly) a ve Francii žádné úkryty pro obyvatelstvo neexistují. Ve všech evropských zemích se stávající úkrytový fond pouze udržuje, jedině ve Finsku pokračuje výstavba úkrytů s cílem zabezpečit ukrytí ve stálých, tlakově odolných úkrytech pro co největší počet obyvatelstva.

Většina vybudovaných a v současné době budovaných veřejných úkrytů, tzn. úkrytů pořizovaných z veřejných financí, jsou tzv. dvojúčelové stavby, které jsou mírově využívány jako ubytovny, sportoviště, garáže atd. a po vyklizení a zpohotovení slouží svému původnímu účelu – ochraně obyvatelstva.

1.2.12 Spolupráce s armádou

Armáda poskytuje ve všech zemích subsidiární podporu při katastrofách a pomoc v nouzi. Švýcarská armáda disponuje útvarem pro pomoc při katastrofách (cca 2,4 tis. příslušníků) a záchrannými jednotkami (cca 23 tis. příslušníků), rozčleněných do skupin speciálně pro tyto úkoly. Také další země mají skupiny v rámci armády, které mohou být

23

zapojeny do pomoci jak v rámci státu, tak i mimo něho. Tyto skupiny disponují zpravidla těžkou technikou, přístroji a transportními prostředky. Ve všech zemích platí zásada, že armáda je o pomoc žádána, pokud civilní prostředky již nepostačují ke zvládnutí vzniklé události. Odpovídající podmínky, ev. časové lhůty se žádnými zásadními výnosy nestanovují. Nejvýraznější je podpora armády ve Francii, kde společně se speciálními vojenskými jednotkami ministerstva vnitra (UIISC) jsou stále k dispozici skupiny pro pomoc při katastrofách. V Rakousku může být armáda příslušnými politickými orgány kdykoli vyžádána k zásahu. V Německu je armáda využívána především v oblasti zdravotnické záchranné služby.

Pomoci ze strany armády většinou předchází příslušná plánovací činnost na všech úrovních státní správy i samosprávy. Tato pomoc má pro státy, které nemají celostátní (druhoplánové) síly a prostředky ke zvládání katastrof a nouzových situací rozhodující význam. Optimální spolupráce mezi civilní a vojenskou sférou je v zemích, kde je garantem za koordinaci a řízení civilního nouzového plánování ministerstvo obrany (Švédsko, Švýcarsko). Ta se projevuje za „normální“ situace především ve společné plánovací činnosti na mimořádné situace, obvykle na základě uzavřených součinnostních smluv, a v provádění společných nácviků a praktických součinnostních cvičení.

1.2.13 Mezinárodní spolupráce

Zásahy v zahraničí v rámci mezinárodní pomoci při katastrofách a humanitární pomoci hrají stále větší roli ve většině států. Zásadně se ale jedná o druhoplánové prostředky nasazení a řada zemí vytváří pro tyto účely speciální jednotky (SEBA v rámci THW – Německo, FINNENRESCUE-FORCE – Finsko atd.). Logistické zabezpečení těchto jednotek umožňuje ve velmi krátké době jejich transport včetně materiálu a techniky na libovolné místo nasazení.

1.2.14 Ochrana obyvatelstva v NATO

Od vzniku NATO se projevovaly mezi některými zeměmi tendence o spolupráci a vzájemnou pomoc v nevojenské (civilní) oblasti. Tyto aktivity byly zpočátku zaměřeny především na podporu vojenské činnosti, později také na pomoc při obnově jejich společností po předpokládaném jaderném konfliktu. Tak byly postupně vytvářeny výbory NATO pro jednotlivé zájmové sféry nevojenské oblasti (např. výbor pro námořní loďstvo, výbor pro průmyslové komodity a výbor pro plánování v oblasti ropy).

Změna vojenské strategie NATO vyvolala postupně vznik dalších výborů, jejichž úkolem bylo zajišťovat spolupráci zemí NATO při přesunech jejich vojsk, v systému spojení, ve zdravotnické a potravinové pomoci a v ochraně civilního obyvatelstva. Tyto všechny aktivity byly zahrnuty do systému civilního nouzového plánování a tvořily ucelenou oblast plánování ochrany společností členských států NATO před účinky krizových situací. Krizí byl myšlen především válečný stav, ale plánovaná opatření však byla plně využitelná i v případě nevojenských ohrožení z přírodních nebo antropogenních příčin.

Začátkem devadesátých let v důsledku změn bezpečnostně-politické situace v Evropě a ve světě došlo k zásadním změnám ve strategické koncepci NATO. Pravděpodobnost vzniku válečného konfliktu globálního charakteru se podstatně snížila. Ukázalo se ale, že bezpečnostní zájmy NATO mohou být ohroženy jinými riziky, mezi které patří zejména šíření zbraní hromadného ničení, narušení zásobování z životně důležitých zdrojů, teroristické akce a sabotáže velkého rozsahu atd. Řešení těchto úkolů vyžaduje mimo jiné větší pružnost a

24

mobilitu aliančních sil včetně zajištění všech zdrojů k jejich činnosti. V tomto procesu dostával i systém civilního nouzového plánování novou podobu a význam zabezpečení civilních zdrojů pro řešení krizových situací se výrazně změnil. Do popředí vystoupily otázky plánování opatření pro případy "nevojenských" ohrožení a s tím spojený rozvoj ochrany obyvatelstva. V návaznosti na to došlo k revizi základních principů ochrany obyvatelstva.

Ve složité organizaci NATO je pojmu ochrana obyvatelstva nadřazen pojem civilní nouzové plánování, a to i z hlediska řídících struktur. Jedním z úkolů civilního nouzového plánování v souladu s ministerskou směrnicí NATO je podpora veřejných úřadů při ochraně obyvatelstva proti následkům zbraní hromadného ničení. K tomu existují v rámci NATO zavedené struktury, které se problematikou ochrany obyvatelstva zabývají a mají s ní zkušenosti.

Spolupráce v oblasti ochrany obyvatelstva mezi NATO a Evropskou unií až do teroristického útoku na Spojené státy americké v září 2001 prakticky neexistovala. Protože se výrazně nezlepšila ani po tomto datu, byly v červnu 2002 předloženy k diskuzi navržené postupy ke zlepšení spolupráce mezi NATO a Evropskou unií. Jedná se zejména o: pravidelné pracovní kontakty mezi zaměstnanci obou organizací s četností podle

aktuálního stavu ohrožení obyvatelstva, pravidelné schůzky Výboru pro civilní nouzové plánování NATO a Výboru krizového

řízení pro civilní ochranu Evropské unie, vzájemnou účast na seminářích, nácvicích a cvičeních, výměna informací.

Další spolupráce se předpokládá v konkrétních oblastech, souvisejících s ochranou obyvatelstva a týkajících se sladění norem a postupů ke zlepšení interoperability, varování a detekce při odhalování útoků zbraněmi hromadného ničení, společné účasti na expertízách, využití civilní dopravy při masové evakuaci obyvatelstva, zdravotnických opatření zejména ve vztahu k použití bojových biologických prostředků, výměny informací o příslušném výzkumu a technologickém vývoji v oblasti kritické infrastruktury a organizace společných cvičení a účasti na nich.

Obzvlášť důležitou oblastí spolupráce mezi NATO a Evropskou unií v ochraně obyvatelstva je vzdělávání příslušníků profesionálních jednotek a jejich velitelů a také obyvatelstva.

1.2.15 Ochrana obyvatelstva v Evropské unii

I když je ochrana obyvatelstva vymezena především legislativními předpisy jednotlivých členských států, ukazuje se zejména v současné době na evropské úrovni rostoucí potřeba co největší standardizace. Jak přírodní a technogenní katastrofy a s nimi související narušování životního prostředí, tak i ozbrojené konflikty nebývají omezeny na území jednoho státu, ale působí daleko mimo hranice. Tento vývoj ještě zesílil po teroristickém útoku na USA v září roku 2001.

Na základě principu subsidiarity, který je zakotven v čl. 5 smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Společenství“), je ochrana obyvatelstva věcí členských států Evropské unie (dále jen „Unie“). Zároveň ale existuje v oblasti ochrany obyvatelstva při závažných přírodních a antropogenních katastrofách řada aktivit na úrovni Unie. Počátek evropské spolupráce v této oblasti se datuje rokem 1985, kdy byla předložena tzv. Zelená kniha Evropské komise (dále jen „Komise“) s názvem „Péče o naše životní prostředí – akce

25

pro evropské životní prostředí“.

Strukturálně je ochrana obyvatelstva zahrnuta do generálního ředitelství, zabývajícího se Životním prostředím (DG Environmental), oddělení civilní ochrany a ekologických havárií. Unie používá pro oblast ochrany obyvatelstva, tak jak je chápána v České republice, historicky zavedený pojem civilní ochrana.

Hlavním cílem politiky Unie v oblasti ochrany obyvatelstva je podpora a pomoc při odpovídajících aktivitách členských států. Základními úkoly při této činnosti jsou: pomoc při vzdělávání příslušného předurčeného personálu, vypracování trvale platných podkladů pro neodkladnou a účinnou spolupráci členských

států v případě katastrof.

Návrhy, obsažené v uvedené Zelené knize, byly v různých usneseních Rady Evropské unie v letech 1987 – 1994 konkretizovány a týkají se opatření v těchto oblastech ochrany obyvatelstva: nástroje spolupráce, elektronické prostředky komunikace a výměny informací, výměna expertů, vzdělávání, simulační cvičení, terminologie, jednotné evropské nouzové telefonní číslo, informace a komunikace s veřejností, prevence a připravenost, zvláštní rizika.

Zásadními dokumenty ochrany obyvatelstva Společenství v současné době jsou Akční program Společenství pro ochranu před katastrofami (dále jen „Akční program“) a Postup Společenství na podporu spolupráce při nasazení k ochraně před katastrofami (dále jen „Postup“). Akční program, předložený poprvé v roce 1997 s dobou platnosti do roku 2004, má sloužit k podpoře a doplňování opatření členských států při přírodních a technogenních katastrofách s cílem ochrany osob, životního prostředí a majetku.

Výše uvedený Postup byl Komisí navržen v září roku 2000 a v platnost vstoupil v lednu roku 2002. Každý členský stát může tento materiál využít, pokud chce získat přístup ke zdrojům, které má Unie k dispozici. Přitom nemusí jít přímo o stav katastrofy; příslušný Postup může být aktivován již při hrozícím nebezpečí. Postup obsahuje prvky, týkající se uvedení do stavu pohotovosti, a to: zásahových jednotek včetně další podpory nasazení v případě katastrofy, expertů pro vyhodnocovací a koordinační týmy, centra pro předávání informací mezi komisí a členskými státy Unie, zdravotnických zdrojů.

Postup může být aktivován i při vzniku katastrofy mimo Unii. V takovém případě jsou příslušná opatření prováděna buď jako samostatný zásah za koordinace státu, předsedajícího v té době Unii, nebo jako příspěvek k zásahu, který je řízen jinou mezinárodní organizací. Rozhodnutí členského státu Unie o nasazení vlastních zdrojů v takovémto případě je výlučně v jeho kompetenci.1.2.16 Příklady systémů ochrany obyvatelstva v některých evropských státech

Systémový přístup k ochraně obyvatelstva se liší v západoevropských zemích od přístupu v zemích tzv. východního bloku. V západních zemích, zejména v těch, které mají spolkové uspořádání (Německo, Rakousko, Švýcarsko), nebo ve skandinávských státech není ochrana obyvatelstva v míru organizována centralisticky, ale rozhodujícím stupněm je obec a nejdůležitějšími záchrannými subjekty jsou dobrovolné, humanitární, privátní a jiné „nestátní“

26

organizace.

Ve východoevropských zemích, z nichž některé jsou dnes členy NATO a Unie, převládá centralistické pojetí a mezi záchrannými subjekty jednoznačně dominují státní organizace (především hasiči). Pouze ojediněle se prosazují některé prvky decentralizace (Slovinsko, Maďarsko).

1.2.16.1 Německo

Současné Německo bezvýhradně podporuje rozšiřování Unie a další rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky. Udržování transatlantického spojení a pěstování německo-amerických vztahů stojí v popředí i vzhledem k možnému teroristickému napadení jeho území. Další priorita spočívá ve stále se prohlubující spolupráci s východními sousedy, zejména s Ruskem a s Ukrajinou.

Ochrana obyvatelstva (Bevölkerungsschutz) představuje systém pro záchranu, ochranu a pomoc při každodenních událostech, katastrofách a v případě války. Z hlediska opatření je ho možné rozdělit na tři součásti: zábrana škod – zvládání každodenních událostí, ochrana proti katastrofám – ochrana obyvatelstva před katastrofami a nouzovými

situacemi, civilní ochrana – ochrana obyvatelstva v případě války (doplňková ochrana proti

katastrofám).

Hlavní důraz je nyní kladen na zvládání přírodních a antropogenních katastrof a každodenních negativních událostí.

druh události každodenní události katastrofy a nouzové

situace ozbrojený konflikt

oblasti činnosti zábrana škod

ochrana proti katastrofám

(přírodní katastrofy, průmyslové a dopravní

nehody)

civilní ochrana (ochrana obyvatelstva

v případě války)

kompetence obce spolkové země stát

záchranné subjekty

požárnícipomocné služby

Technická pomocná službaSpolková ochrana hranicarmáda

Obr. č. 2: Struktura německé ochrany obyvatelstva

Civilní ochrana (Zivilschutz) jako ochrana obyvatelstva v případě války je zároveň součástí celkové obrany státu. Celková obrana je chápána a v praxi realizována ve dvou rovinách, a to na úrovni koaliční obrany v rámci NATO a dále na úrovni národní (státní) obrany. Koaliční obrana v rámci NATO je tvořena vojenskou obranou v rámci NATO a civilní obranou v rámci NATO. Národní obrana je pak tvořena vojenskou obranou státu a civilní obranou.

27

CELKOVÁ

KOALIČNÍ (NÁRODNÍ)

Vojenskáobrana v rámci

NATO

Civilníobrana v rámci

NATO

Vojenskáobranastátu

Civilníobrana

SPOLEČNÁOBRANA

OBRANASTÁTU

OBRANA

Obr. č. 3: Struktura celkové obrany

Civilní obrana (Zivilverteidigung) je v kompetenci spolkového státu a zahrnuje tyto oblasti činnosti: zachování státní a vládní moci, civilní ochranu, zabezpečení surovinami, službami, výkony a komoditami všeho druhu, podporu bojujících sil.

Pojem civilní obrana v Německu zhruba odpovídá svým obsahem pojmu civilní nouzové plánování v rámci NATO; v určitém období se dokonce v překladu používal (Notfallplannung), ale nezdomácněl a byl zpětně nahrazen původním zaužívaným výrazem civilní obrana.

Úkolem civilní ochrany je realizace nevojenských opatření na ochranu obyvatelstva, jeho obydlí a pracovišť, důležitých výrobních i nevýrobních subjektů, úřadů, institucí a kulturních památek před válečnými účinky a zmírnění nebo odstranění těchto účinků; tato opatření jsou doplňována svépomocí obyvatelstva. Patří sem především: sebeochrana, varování obyvatelstva, ochrana proti katastrofám, ochrana ukrytím, zásady pobytu, ochrana zdraví, ochrana kulturních hodnot.

Řídící pevnou strukturou ochrany obyvatelstva na spolkové úrovni je nově zřízený Spolkový úřad pro ochranu obyvatelstva a pomoc při katastrofách (Bundesamt für Bevölkerungsschutz und Katastrophenhilfe – BBK) ve Spolkovém ministerstvu vnitra.

28

1.2.16.2 Švédsko

Švédsko jako neutrální stát přísně dodržuje doktrínu neutrality, která se vnitřně projevuje v realizaci opatření zachovat si obrannou samostatnost a nezávislost na vojenských uskupeních. Vzhledem ke své geografické poloze vnímá z hlediska ochrany obyvatelstva především vývoj v Rusku a v pobaltských státech, který by v případě turbulencí mohl negativně ovlivňovat (ekologie, migrace, kriminalita atd.) jeho území.

Podle švédské ústavy je reakce na ozbrojené útoky záležitostí totální obrany, která zahrnuje veškeré činnosti, potřebné k přípravě společnosti na vnější ohrožení a k reorganizaci společnosti na válečné podmínky. Totální obrana zahrnuje vojenskou obranu a občanskou obranu (v současné době záchranářství a civilní obrana). Občanská obrana v tomto slova smyslu představuje širší rozsah opatření, než obsahuje definice civilní obrany z hlediska mezinárodního humanitárního práva.

Civilní obrana je souhrnem všech nevojenských opatření a činností v rámci totální obrany s důrazem na ochranu obyvatelstva proti účinkům válečných akcí. V rámci tohoto pojetí zahrnuje civilní obrana Švédska prakticky všechny sektory společnosti. Do popředí vystupuje tzv. princip odpovědnosti, který je základním principem civilního sektoru totální obrany a znamená, že orgán, který má odpovědnost v míru, má také odpovědnost za tuto činnost v období „mimořádné situace“.

Ochrana obyvatelstva ve Švédsku je systém k ochraně civilního obyvatelstva a jeho základních životních podmínek v období míru a války. Nazývá se civilní obrana a je postavena na záchranných službách obcí. Záchranné služby jsou ve všech situacích prostředky nasazení pro záchranu, ochranu a pro pomoc obyvatelstvu. Různé státní úřady jsou kompetentní k tomu, aby pro švédské obyvatelstvo poskytovaly veřejná zařízení a infrastrukturu. Jednotlivé stupně státní správy a samosprávy mají přesně vymezené kompetence.

druh události každodenní události katastrofy a nouzové

situace ozbrojený konflikt

oblasti činnosti

záchranářství a civilní obrana(ochrana obyvatelstva a jeho základních životních podmínek

v období míru a války)

kompetenceobce: nasazení záchranných služebkraje: jaderné nehodystát: koordinace

záchranné subjekty

záchranné službyzdravotnické službypolicie

armáda

Obr. č. 4: Schéma švédské ochrany obyvatelstva

Kompetentní úřady pro koordinaci úkolů civilní obrany a záchranných služeb ve Švédsku se zásadně dělí především na státní a komunální úroveň. Regionální úroveň má podružnou úlohu.

Státní úroveň usměrňuje zásady a koordinaci aktivit civilní obrany. K tomu je

29

kompetentních asi 18 ústředních úřadů. Nejdůležitějším z nich je Úřad (agentura) krizového řízení (Krisbederskampfsmyndigheten - KMB), který působí jako nadřízené koordinační místo vůči těmto úřadům. Dalších 17 státních úřadů je kompetentních pro různé oblasti infrastruktury.

1.2.16.3 Švýcarsko

Bezpečnostně-politické cíle Švýcarska odrážejí především skutečnost, že se jako neutrální stát ve svých záležitostech rozhoduje svobodně a že chrání své obyvatelstvo a jeho životní podmínky vlastními silami. Jeho geografická poloha a současná politická situace v Evropě preferuje ochranu obyvatelstva před negativními událostmi přírodního a technogenního charakteru na úkor vnějšího vojenského ohrožení; zanedbatelné není ani ev. působení terorizmu.

Nová koncepce ochrany obyvatelstva, platná od roku 2004, jednoznačně staví do popředí ochranu před nevojenskými druhy ohrožení a charakterizuje jí jako komplexní ochranu obyvatelstva, která spočívá na šesti základních principech: ochrana obyvatelstva jako sdružený systém, udržování ochranné infrastruktury v trvalé použitelnosti, dodržování miličního principu a služební povinnosti, zachování civilní ochrany jako partnerské organizace, plnění úkolů na federalistickém (celošvýcarském) základě, diferencovaná (modulární) připravenost.

1.2.16.4 Polsko

Vzhledem ke svojí geografické poloze tvoří Polsko část východní hranice NATO a EU. Z hlediska ochrany obyvatelstva upřednostňuje Polsko opatření vůči přírodním a technogenním ohrožením v době míru před vnějším vojenským ohrožením. K různým druhům nevojenského ohrožení přispívá také politicko-hospodářská nestabilita u jeho východních sousedů Běloruska a Ukrajiny, které jsou zdrojem řady rizikových faktorů (nekontrolovatelná migrace, narušování životního prostředí, pašování nebezpečných materiálů atd.).

Přestože stále chybí zásadní legislativní vymezení ochrany obyvatelstva a její struktury, současné tendence směřují k přijetí všeobecného systému ochrany obyvatelstva, skládajícího se ze dvou subsystémů, a sice z existujícího Státního záchranného a požárního systému (Krajowy system ratowniczo-gasniczy – KSRG) a ze systému civilní obrany (ochrany). Jeho hlavním prvkem je a bude i nadále Státní záchranný a požární systém, jehož jádro tvoří Státní požární ochrana (Panstwowa Straz Pozarna – PSP).

Odpovědnost za ochranu obyvatelstva v míru má Ministerstvo vnitra – Státní požární ochrana, která vlastní v rámci tohoto systému rozhodující část výkonných složek – požárně-záchranných jednotek.

Nedořešená je otázka civilní obrany – ochrany obyvatelstva v období válečného konfliktu ve smyslu Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám z roku 1949. Zde přetrvávají zejména legislativní relikty z minulosti.

1.2.16.5 Maďarsko

Svojí zeměpisnou polohou tvoří Maďarsko východní a jihovýchodní hranici NATO a EU s nestabilním prostorem bývalé Jugoslávie (Srbsko, Chorvatsko), který je stále ještě zdrojem občasného napětí a řady nevojenských rizik, které Maďarsko vnímá v souvislosti

30

s ochranou obyvatelstva stejně jako jeho západní a severní sousedé.

druh události každodenní události katastrofy ozbrojený konflikt

oblast činnosti zábrana škod ochrana před

katastrofami civilní ochrana

kompetence obce župy stát

záchrannésubjekty

požárnícizdravotnictví

civilní ochranaarmáda

Obr. č. 5: Schéma maďarské ochrany obyvatelstva

Jednotný systém ochrany proti katastrofám byl vytvořen na základě zákona č. 74/1999 o řízení a organizaci ochrany proti katastrofám a ochraně proti vážným nehodám, týkajících se nebezpečných nákladů. Systém umožňuje vládě, župním a ostatním úřadům, samosprávě, silám, prostředkům a zařízením organizaci a koordinaci činností k odvrácení a minimalizaci katastrof a jiných neštěstí.

V případě, kdy výkonné složky profesních organizací předurčených k zábraně škod nestačí k eliminaci vzniklých katastrof, je možné v rámci tohoto systému aktivovat jednotky civilní ochrany na posílení výše uvedených složek již v období míru na základě příslušného zákona.)

Maďarsko má ze zemí bývalého východního bloku poměrně moderní legislativu, téměř dostatečně vymezující ochranu obyvatelstva jak v míru při nejrůznějších přírodních a antropogenních negativních událostech, tak i v období války.

Literatura

1. ŠILHÁNEK, B. – DVOŘÁK, J.: Stručná historie ochrany obyvatelstva v našich podmínkách. MV - GŘ HZS ČR, Praha 2003.

2. Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015. MV - GŘ HZS ČR, Praha 2003.

3. Leitbild Bevölkerungsschutz. Bundesamt für Zivilschutz, 2001.4. Katastrophen und Notlagen in der Schweitz. Bundesamt für Bevölkerungsschutz, 2003.5. Für den Notfall vorgesorgt. Bundesverwaltungsamt-Zentralstelle für Zivilschutz, Köln

2002.6. ŠILHÁNEK, B.: Ochrana obyvatelstva v Evropě. In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 1, č. 3,

Praha 2002, s. 24.7. ŠILHÁNEK, B.: Trend vývoje a charakteristika struktur ochrany obyvatelstva. In.:

Zpravodaj civilní ochrany, Hlavní úřad civilní ochrany ČR, 32, č. 3-4, Praha 2000, s. 29.8. HOLUB, J.: Evropská unie buduje nové přístupy k přírodním a technologickým rizikům.

In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 3, č. 2, Praha 2004, s. 22.

31

2 INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM (IZS)

2.1 Historický vývoj

Rostoucí počet tzv. každodenních negativních událostí a přírodních a technogenních katastrof, složitost jejich likvidace a stále se zvyšující technická náročnost při jejich likvidaci daly podnět počátkem devadesátých let k úvahám o novém přístupu k jejich rychlému a efektivnímu řešení. Obecně se docházelo k závěru, že je nutné ještě více prohloubit systém spolupráce mezi jednotlivými organizacemi, resp. jejich složkami, které se podílejí na záchranných a likvidačních pracích při vzniku různých druhů mimořádných událostí.

Potřeba řešit komplexně záchranný systém v České republice byla evidentní již v roce 1991. Jedním ze zásadních problémů v oblasti záchranářství v té době bylo určité legislativní vakuum pro oblast každodenních nehod, havárií i jiných nouzových stavů. Existovaly sice separátní právní předpisy pro některé oblasti ochrany, jako např. ochrana před požáry, povodněmi, nákazami a epidemiemi, ochrana čistoty vod atd., které řešily ochranu před těmito jevy izolovaně, ale neexistoval právní předpis postihující oblast ochrany a záchrany jako celek. Ve snaze o řešení této situace byly zvažovány a také prosazovány dva odlišné přístupy k řešení.

První přístup vycházel z vybudování komplexního záchranného systému na bázi stálých institucí směrem od shora dolů, které se měly zabývat záchranářstvím. Hlavní náplní jejich činností mělo být zabezpečení efektivního plošného využití sil a prostředků, optimálního řízení a provádění záchranných a prvořadých likvidačních prací při přírodních a antropogenních katastrofách, tzn. v situacích přesahujících možnosti a působnost jednotlivých samostatných složek. Tato varianta byla podporována především orgány civilní ochrany a některými představiteli rezortů a ústředních orgánů s tím, že dominantní postavení by zaujímaly územní štáby civilní ochrany, které by zároveň tvořily stálé sekretariáty záchranného systému. Zásadní slabiny tohoto přístupu spočívaly v evidentní skutečnosti, že celý systém civilní ochrany byl dlouhá léta budován především pro ochranu obyvatelstva v době války, ev. jako doplňková pomoc při rozsáhlých negativních událostech s velkým počtem ztrát a velkým rozsahem materiálních škod. Jeho „zpohotovení“ vyžadovalo značné časové lhůty, což naprosto neodpovídalo potřebám okamžitého zásahu. Rovněž určitý fond ochranné infrastruktury, kterým civilní ochrana disponovala a disponuje, není při řešení zejména každodenních událostí použitelný.

Druhý přístup budování záchranného systému vycházel z praktických zkušeností jednotlivých záchranných složek, které při likvidaci každodenních událostí byly nuceny vzájemně spolupracovat. V některých situacích, např. při hromadných dopravních nehodách, jejichž likvidace je vždy složitá, nebyly vzájemné vztahy mezi záchrannými složkami jednoznačně právně definovány a nebylo jasné, která složka odpovídá za celkový výsledek zásahu. Základem tohoto přístupu byla tedy součinnost, k jejímuž efektivnímu uskutečňování stačilo pouze právně definovat a v praxi realizovat potřebné kompetence. Systém součinnosti je založen na velmi úzké spolupráci tří základních složek – hasičů, zdravotnické záchranné služby a policie, které v průběhu historického vývoje také vstoupily do širokého podvědomí, neboť zejména ve velkých městech jsou především hasiči chápáni jako univerzální složka při poskytování pomoci. Protagonisté tohoto přístupu byli především hasiči.

Z historických, ale zejména z objektivních důvodů a ze zkušeností z vyspělých evropských států byla dána přednost přístupu, který preferoval zvýšení úrovně spolupráce uvedených třech základních složek. Výsledkem společného úsilí nejen v oblasti záchranářství při každodenních událostech bylo přijetí Usnesení vlády České republiky ze dne 18. března

32

1992 č. 187 k návrhu na vytvoření havarijních komisí územních orgánů k plánování a řízení opatření při vzniku nežádoucích událostí (nehod, havárií a živelních pohrom), v němž vláda mimo jiné ukládá ministru životního prostředí připravit návrh zákona o prevenci a likvidaci nežádoucích událostí (nehod, havárií a živelních pohrom) i jako hmotně-právní základnu pro působnost Havarijní komise vlády České republiky a okresních havarijních komisí; zásady zákona předložit vládě do 30. června 1992. Vzhledem k nadcházejícím volbám v roce 1992, k přijetí zásadních politických rozhodnutí o rozdělení státu a z toho vyplývajících změn se tento úkol nepodařilo úspěšně dořešit.

V podmínkách již samostatné České republiky bylo přijato Usnesení vlády České republiky ze dne 20. ledna 1993 č. 22 k návrhu koncepce ministerstva vnitra v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti a k doktríně Policie České republiky, které mimo jiné ukládá ministru vnitra ve spolupráci s ministry obrany, zdravotnictví, hospodářství, životního prostředí a místopředsedou vlády a ministrem financí předložit do 30. dubna 1993 zásady pro vytváření Komplexního záchranného a bezpečnostního systému České republiky. I přes formulaci „Komplexní záchranný a bezpečnostní systém“ byly bezpečnostní otázky řešeny odděleně od záchranného systému a v oblasti záchranářství bylo výše uvedené usnesení naplněno přijetím Usnesení vlády České republiky ze dne 19. května 1993 č. 246 k návrhu zásad Integrovaného záchranného systému, v němž vláda schvaluje zásady Integrovaného záchranného systému, uvedené v jeho příloze a ukládá:

1. ministrovi vnitra a ministrovi životního prostředí za účelem vytvoření právních předpokladů fungování Integrovaného záchranného systému zapracovat zásady Integrovaného záchranného systému do návrhu zásad zákona o prevenci a likvidaci havárií a předložit návrh zásad tohoto zákona vládě do 15. června 1993.

2. ministrovi vnitraa) předložit vládě návrh na zřízení Ústřední havarijní komise a návrh jejího statutu do

jednoho měsíce po schválení zákona o prevenci a likvidaci havárií,b) zabezpečit činnost operačního a informačního střediska Integrovaného záchranného

systému do jednoho měsíce po schválení zákona o prevenci a likvidaci havárií,c) ve spolupráci s ministry zdravotnictví, hospodářství a obrany vypracovat návrh

technického řešení propojitelnosti stávajících spojových prostředků složek Integrovaného záchranného systému.

Integrovaný záchranný systém (dále jen „IZS“) byl vytvořen především pro provádění záchranných a prvořadých likvidačních prací při živelních pohromách a jiných mimořádných událostech. Náplní jeho činnosti je zejména: eliminace bezprostředního vlivu havárie na osoby a životní prostředí, příprava na zahájení obnovy přijatelných životních podmínek, života společnosti a

materiálních hodnot.

Hlavním úkolem IZS ve smyslu zásad obsažených v příloze citovaného usnesení vlády je koordinace postupu orgánů státní správy, samosprávy a záchranných složek při přípravě na likvidaci havárií a jejich zdolávání včetně odstraňování jejich následků. Takto chápaný IZS je z hlediska úkolového součástí širší problematiky státem garantovaného komplexu ochrany, bezpečnosti a obrany před negativními událostmi – systému civilního nouzového plánování.

Při tvorbě zásad IZS a postavení jednotlivých složek v něm se vycházelo především z: analýzy obecně závazných právních předpisů, které opravňují jednotlivé složky k činnosti

a z jejich odpovědnosti za splnění úkolů při likvidaci havárií, reálného a časově dostupného nasazení stávajících sil a prostředků, možnosti iniciace systému prostřednictvím zavedených telefonních linek tísňového volání.

33

V rámci kompetencí, daných obecně závaznými předpisy, mohou být k řešení vzniklé situace povolány i ostatní složky a subjekty, které netvoří základní složky. Základní složky IZS jsou ve smyslu přílohy usnesení vlády č. 246/1993 požární ochrana, zdravotnická záchranná služba a policie.

V rámci IZS nebyly vytvořeny žádné nové pevné orgány a struktury, ale úkoly byli pověřeni ministr vnitra a vedoucí představitelé územních orgánů státní správy a samosprávy. Rozhodující a stmelující faktor IZS vycházel z pravomoci a odpovědnosti představitele územního orgánu státní správy, která byla dána zejména ustanovením § 5 zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mohli přednostové tehdejších okresních úřadů v případě mimořádné události vyhlásit pro území okresu nebo jeho části stav ohrožení.

Pravomoc požadovat pomoc právnických a fyzických osob při provádění záchranných prací v důsledku mimořádných událostí a živelních pohrom měl ve smyslu zákona č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů, úplné znění zákon č. 91/1995 Sb., také velitel jednotky požární ochrany. Protože požární ochrana má vybudovaný celoplošný, permanentně fungující informační systém a velitelé požárních jednotek mají s likvidacemi různých havárií praktické zkušenosti, bylo v zásadách IZS stanoveno, že budou řídit součinnost jednotlivých složek v místě zásahu do doby, než převezme řízení příslušný územní představitel státní správy, ev. té složky, která provádí rozhodující činnost.

Přestože citované usnesení vlády č. 246/1993 Sb. mimo jiné také uložilo ministru životního prostředí a ministru vnitra zpracovat zásady IZS do návrhu zákona o prevenci a likvidaci havárií, tento zákon se nepodařilo z nejrůznějších objektivních a subjektivních důvodů připravit a přijmout.

V rámci Ministerstva vnitra plnilo úlohu ústředního orgánu pro IZS ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR. K zabezpečení úkolů tehdejších okresních úřadů při usměrňování IZS vydalo Ministerstvo vnitra v roce 1996 metodické pokyny, upravující podrobnosti o zřizování okresních havarijních komisí, jejich činnosti a vnitřní organizaci a metodiku zpracování okresních havarijních plánů včetně vzorového statutu okresní havarijní komise. V roce 1998 byly ředitelstvím Hasičského záchranného sboru ČR zahájeny přípravy podkladů pro legislativní úpravu zavedení tísňového volání 112 na území ČR na základě rozhodnutí Rady Evropských společenství č. 91/393/EEC o zavedení jednotného tísňového čísla. O rok dříve ale vláda rozhodla, že problematika IZS bude řešena samostatným zákonem, který by měl být schválen s dalšími souvisejícími zákony současně.

2.2 Legislativa

Základním právním předpisem pro IZS je zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. (dále jen „zákon o IZS“). Tento zákon vychází z usnesení vlády č. 246 z roku 1993, které stanovilo zásady IZS a jeho poslední znění reaguje na ukončení činnosti okresních úřadů a rozdělení působnosti v oblasti IZS mezi orgány kraje, Hasičský záchranný sbor České republiky a orgány obcí s rozšířenou působností.

Zákon o IZS vymezuje jeho existenci, stanoví jeho složky a jejich působnost, pokud tak nestanoví zvláštní právní předpis, působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávních celků, práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na mimořádné události a při záchranných a likvidačních pracích a při ochraně obyvatelstva před a po vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu.

34

Text zákona o IZS je členěn do 4 částí a 38 §, každá část je ještě rozdělena na hlavy:

Část prvníHlava I: Základní ustanovení (§ 1 až 2)Hlava II: Integrovaný záchranný systém (§ 3 až 5)Hlava III: Postavení a úkoly státních orgánů a orgánů územně samosprávných celků

při přípravě na mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací (§ 6 až 18)

Hlava IV: Organizace záchranných a likvidačních prací v místě zásahu (§ 19 až 22)Část druhá: Práva a povinnosti právnických a fyzických osob při mimořádných

událostechHlava I: Právnické osoby a podnikající fyzické osoby (§ 23 až 25)Hlava II: Výjimky (§ 26)Hlava III: Kontrola, pokuty, náhrada a finanční zabezpečení (§ 27 až 31)Hlava IV: Ustanovení společná a závěrečná (§ 32 až 35)Část třetíHlava I: Změna zákona o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní

správy České republiky (§ 36)Hlava II: Změna stavebního zákona (§ 37)Část čtvrtá: Účinnost (§ 38)

Zásadním prováděcím dokumentem k zákonu o IZS je vyhláška Ministerstva vnitra č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému, ve znění vyhlášky č. 429/2003 Sb. (dále jen „vyhláška o IZS“). Poslední znění vyhlášky o IZS reaguje obdobně jako poslední znění zákona o IZS na ukončení činnosti okresních úřadů a rozdělení působnosti v oblasti IZS. Vyhláška o IZS je členěna do 7 částí, 32 § a její součástí jsou 2 přílohy:

Část první: Zásady koordinace integrovaného záchranného systému při společném zásahu (§ 1 až 11)

Část druhá: Zásady spolupráce operačních středisek základních složek (§ 12)Část třetí: Podrobnosti o úkolech operačních a informačních středisek (§ 13)Část čtvrtá: Obsah dokumentace integrovaného záchranného systému, způsob

zpracování dokumentace a podrobnosti o stupních poplachu poplachového plánu (§ 14 až 24)

Část pátá: Zásady způsobu zpracování, schvalování a používání havarijního plánu kraje a vnějšího havarijního plánu (§ 25 až 28)

Část šestá: Zásady způsobu krizové komunikace a spojení v integrovaném záchranném systému (§ 29 až 30)

Část sedmá: Závěrečná ustanovení (§ 31 až 32)Příloha č. 1: Způsob zpracování havarijního plánu krajePříloha č. 2: Způsob zpracování vnějšího havarijního plánu

Souvisejícími právními předpisy jsou zákony a nižší právní normy, reglementující především činnost základních složek IZS, tj. Hasičského záchranného sboru České republiky, jednotek požární ochrany zařazených do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, zdravotnické záchranné služby a Policie České republiky a také činnost ostatních složek IZS.

2.3 Struktura IZS a principy jeho činnosti

IZS v současné podobě je právně vymezený, otevřený systém koordinace a spolupráce

35

zákonem o IZS stanovených základních a ostatních složek, předurčený k likvidaci každodenních událostí, přírodních a antropogenních katastrof. Je součástí systému vnitřní bezpečnosti státu a podílí se na naplňování ústavního práva občanů na poskytnutí pomoci v případě ohrožení zdraví nebo života ze strany státu. Jeho pevné struktury jsou tvořeny především stávajícími institucionálními částmi jeho základních složek, přičemž nosnou strukturu tvoří Hasičský záchranný sbor České republiky (dále jen „HZS ČR“).

Základními složkami jsou HZS ČR a jednotky požární ochrany, zařazené v plošném pokrytí území, Policie České republiky a zdravotnická záchranná služba. Tyto složky jsou schopny a povinny na základě zvláštních předpisů (zákonů) rychle a nepřetržitě zasahovat s celoplošnou působností na území státu; v případě že v obci existuje jednotka sboru dobrovolných hasičů, která je začleněna do plošného pokrytí území, je základní složkou IZS.

Z ostatních složek IZS se počítá se zapojením především místních havarijních služeb podle jejich profese, městské policie, lůžkových zdravotnických zařízení, armády České republiky, občanských sdružení, ev. právnických a fyzických osob. Ostatní složky IZS jsou povolávány k záchranným a likvidačním pracím podle druhu negativní události na základě jejich oprávnění k takovéto činnosti, které je dáno právními předpisy. Zařazování ostatních složek do IZS se provádí na stupni kraj, kde do poplachového plánu IZS daného kraje zařazuje tyto složky hasičský záchranný sbor kraje (dále jen „HZS kraje“) na základě předem uzavřené dohody o poskytnutí pomoci na vyžádání podle zákona o IZS.

S poplachovým plánem IZS kraje disponuje krajské operační a informační středisko IZS (KOPIS), které je na bázi krajského operačního a informačního střediska HZS kraje, s jeho výpisem pro dané území pak operační a informační středisko územního odboru HZS kraje (OPIS ÚO). Síly a prostředky pro záchranné a likvidační práce se z titulu ostatních složek IZS vyžadují prostřednictvím operačních a informačních středisek HZS kraje.

K realizaci opatření v rámci IZS dochází v okamžiku, kdy se na místě negativní události sejdou dvě a více složek IZS a je třeba společně řešit vzniklou situaci. Způsob řízení záchranných a likvidačních prací závisí především na druhu a rozsahu negativní události a také na počtu a druhu složek, podílejících se na těchto pracích. Obecně lze rozdělit způsob řízení do třech úrovní: taktická úroveň, operační úroveň, strategická úroveň.

Taktickou úrovní řízení je lokalita, kde se negativní událost projeví nebo kde se její účinky předpokládají, ev. dají předpokládat. Za veškerou činnost, související se záchrannými a likvidačními pracemi, odpovídá velitel zásahu, kterým obvykle je, pokud zvláštní právní předpisy nestanovují jinak, velitel jednotky požární ochrany; ten řídí záchranné a likvidační práce a koordinuje činnost jednotlivých složek IZS (pokud jsou přítomné) na místě samém. K této činnosti si může zřídit výkonný orgán – štáb velitele zásahu. Pravomoci velitele zásahu jsou dány zákonem o IZS a činnost jeho štábu v průběhu zásahu vyhláškou Ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany.

Řízení na operační úrovni probíhá v operačních střediscích základních složek IZS, přičemž operační a informační střediska HZS ČR jsou současně operačními a informačními středisky IZS. Operační střediska (v obecném smyslu) jsou zřízena v krajích a na Ministerstvu vnitra a zajišťují obsluhu linek tísňového volání 150, 155 a 158. Operační a informační středisko IZS kraje (KOPIS) má koordinační roli vůči operačním střediskům; ovládá systémy varování a vyrozumění obyvatelstva, je spojovacím bodem mezi místem zásahu a nejvyšší úrovní řízení. Zajišťuje příjem linky tísňového volání 112, určené v současné době především cizincům a může požadovat uveřejnění informací v médiích. Operační a informační střediska

36

IZS povolávají na žádost velitelů zásahu k nasazení ostatní složky IZS podle daného stupně poplachového plánu IZS.

Strategickou úroveň řízení tvoří přímé angažování starosty obecního úřadu s rozšířenou působností, hejtmana kraje nebo Ministerstva vnitra do koordinační činnosti při provádění záchranných a likvidačních prací v případě, že jsou o to požádáni velitelem zásahu. K této činnosti využívají jako pracovní orgán předem ustavený krizový štáb a krizové plány. Složení, činnost a funkce krizového štábu jsou stanoveny nařízením vlády č. 462/2000 Sb., k provedení některých ustanovení krizového zákona a směrnicí Ministerstva vnitra č.j.: PO-365/IZS-2004 ze dne 8. října 2004. Zapojení hejtmana kraje a Ministerstva vnitra nastává automaticky v případě, kdy je podle příslušného poplachového plánu IZS negativní událost klasifikována nejvyšším stupněm poplachu. Koordinační činnosti na strategické úrovni slouží havarijní plán kraje, který je zpravidla členěn podle území okresů. Z důvodů usnadnění záchranných a likvidačních prací a z hlediska ochrany obyvatelstva se u významných potenciálních zdrojů rizika vzniku negativních událostí (objekty chemického průmyslu, jaderně-energetická zařízení) navíc zpracovávají vnější havarijní plány těchto objektů.

V souladu se zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů a zákona o IZS, náleží usměrňování a výstavba IZS Ministerstvu vnitra. Jeho úkoly a rozhodující část úkolů krajských úřadů a obcí s rozšířenou působností na úseku IZS plní HZS ČR, který je organizační složkou státu a orgánem státní správy. Na úrovni Ministerstva vnitra je jeho orgánem generální ředitelství HZS ČR (dále jen „MV - GŘ HZS ČR“), na úrovni kraje pak HZS kraje. Hejtmani krajů a starostové obcí s rozšířenou působností mají především funkci kontrolní; výkonnou v případě, že převezmou koordinaci záchranných a likvidačních prací. IZS byl původně budován jako systém okresu s tím, že přednosta okresního úřadu jako představitel státní správy disponoval pravomocemi vzhledem k přípravě a koordinaci záchranných a likvidačních prací. S reformou státní správy přešly dnem 1. 1. 2003 některé úkoly okresního úřadu a jeho pravomoci na obecní úřad obce s rozšířenou působností a jejího starostu.

Při řízení a koordinaci záchranných a likvidačních prací mohou starostové obcí a hejtmani krajů využívat k tomu účelu vytvořené flexibilní struktury – krizové štáby jako své pracovní a poradní orgány. Tyto štáby jsou svolávány při řešení jednotlivých krizových situací, ale jejich členové jsou předem jmenovaní, a to obvykle z členů bezpečností rady daného stupně, zástupců složek IZS a i jiných odborníků, jejichž pomoc je nutná při řešení vzniklých specifických situací.

V krizovém štábu se ustavuje stálá pracovní skupina složená z odborníků, zaměřených na jednotlivé oblasti činnosti: spojení a komunikace s veřejností, týlové zabezpečení, analýza vzniklé situace, nasazení sil a prostředků, ochrana obyvatelstva, humanitární pomoc a další.

Na podporu činnosti krizového štábu může být zřízen tzv. sekretariát a to obvykle z pevné struktury (oddělení, odbor), zabývající se bezpečností na obecním nebo krajském úřadě. Činnost krizového štábu, příprava jeho členů, doporučení týkající se metodiky jeho práce atd. jsou popsány v legislativních výnosech Ministerstva vnitra, ev. vlády.

37

Obr. č. 6: Rámcové schéma pevných a flexibilních struktur v IZS na jednotlivých úrovních2.4 Operační střediska

38

GŘ HZS ČRMinisterstvo vnitra

Ústřední operačnía informační středisko

Bezpečnostní rada státu

Ústřední krizový štáb

Centrální úroveň

Krizový štáb kraje

Stupeň kraj

Hejtman kraje

Krizový štáb obce s rozšířenou působností

Stupeň obec s rozšířenou působnostíStarosta obce

s rozšířenou působností

Krajské operační a informační středisko

Územní odbor HZS kraje

Operační a informační středisko

územního odboru

Krajské ředitelství HZSRegionální úroveň

Místo zásahu

Starosta obce

Krizový štáb obce

Lokální úroveň

Velitel zásahu

Štáb velitele zásahu

SektorÚsek (síly a prostředky)

Obec

Operační střediska základních složek IZS jsou mimo jiné kontaktními místy pro příjem žádosti o poskytnutí pomoci v nouzi. Státem zajišťovaná pomoc v nouzi je dosažitelná na jednotných telefonních číslech 150 (Hasičský záchranný sbor ČR), 155 (Zdravotnická záchranná služba), 158 (Policie České republiky) a 112 (mezinárodní tísňové číslo).

Legislativním podkladem pro činnost operačních středisek základních složek IZS je v současné době zákon o IZS, kde je v § 4 odst. 4 mimo jiné uvedeno, že základní složky IZS zajišťují nepřetržitou pohotovost pro příjem ohlášení vzniku mimořádné události.

V podmínkách HZS ČR se zřizuje operační a informační středisko na úrovni MV - GŘ HZS ČR, HZS krajů zřizují operační a informační střediska jako své organizační součásti. Činnost těchto operačních středisek souvisí s plněním úkolů jednotek požární ochrany ve smyslu zákona o požární ochraně a je upravena vyhláškou o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany.

V podmínkách Zdravotnické záchranné služby (dále jen „ZZS“) je pojem operační středisko této služby vymezen příslušnou vyhláškou Ministerstva zdravotnictví o zdravotnické záchranné službě a toto středisko je chápáno jako organizační součást územních a okresních středisek ZZS. Tato operační střediska nepřetržitě řídí činnost výjezdových skupin ZZS a integrují činnost všech článků neodkladné přednemocniční péče v určené spádové oblasti v nepřetržitém provozu.

Postavení operačních středisek Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) je dáno pouze vnitrorezortními předpisy, podle nichž je operační středisko Policie ČR pracoviště pro organizování, řízení a koordinaci výkonu služby na daném stupni řízení.

V souladu s již citovaným zákonem o IZS (§5, odst. 1) jsou stálými orgány pro koordinaci složek IZS operační a informační střediska (OPIS) IZS. Jejich úkoly zabezpečují operační a informační středisko MV - GŘ HZS ČR a operační a informační střediska HZS krajů.

Operační střediska jako pracoviště operačního řízení lze členit podle několika kritérií, z nichž nejdůležitější jsou podle: druhu, územní působnosti.

Podle druhu operačních středisek lze rozeznávat: samostatné, to je takové, které příslušná složka IZS provozuje samostatně ve vlastním

objektu s využitím vlastních sil a zdrojů; tento druh operačních středisek je v České republice v současné době nejrozšířenější,

prostorově sdružené je takové, kdy v jednom společném prostoru vyvíjí činnost dvě nebo více středisek na sobě nezávisle na základě příslušné součinnostní dohody,

systémově sdružené je charakterizováno společnými operátory a univerzálními komunikačními a informačními technologiemi.

Z hlediska územní působnosti lze členit operační střediska s působností: místní (např. HZS podniku), okresní (např. Policie ČR), krajskou (regionální) (např. OPIS HZS kraje, správy kraje Policie ČR), celostátní (např. OPIS MV - GŘ HZS ČR).

V současné době provozují v České republice základní a ostatní složky IZS více než 260 operačních středisek a jejich provoz zabezpečuje přes 2 000 pracovníků.

2.5 Dohody o poskytnutí pomoci

Dohody o poskytnutí pomoci v rámci IZS mohou být uzavírány jednak podle § 21

39

zákona o IZS a jednak podle § 15 vyhlášky o IZS.

Podle § 21 zákona o IZS jsou uzavírány písemné dohody s právnickými nebo fyzickými osobami, se kterými je předem sjednán způsob a rozsah osobní nebo věcné pomoci pro potřebu záchranných a likvidačních prací. Ostatní složky IZS poskytují při záchranných a likvidačních pracích plánovanou pomoc na vyžádání.

V souladu s § 21 zákona a s § 15 citované vyhlášky uzavírají základní složky IZS dohody o poskytnutí pomoci s ostatními složkami IZS při záchranných a likvidačních pracích.

Pro zabezpečení jednotného postupu při uzavírání dohod o poskytnutí pomoci v rámci IZS byl v roce 2003 pro potřeby HZS ČR vydán pokyn jeho generálního ředitele HZS ČR, který stanoví , že v rámci IZS organizační složky HZS ČR uzavírají tyto dohody o: plánované pomoci na vyžádání, poskytnutí osobní nebo věcné pomoci, součinnosti složek IZS, spolupráci.

Dohody o plánované pomoci na vyžádání uzavírají MV - GŘ HZS ČR nebo HZS krajů se subjekty, reprezentujícími ostatní složky IZS. Plánovanou pomocí na vyžádání se rozumí předem písemně dohodnutý způsob poskytování pomoci při provádění záchranných a likvidačních prací.

Dohody o poskytnutí osobní nebo věcné pomoci uzavírají HZS krajů s právnickými osobami, fyzickými osobami nebo s organizačními složkami státu, které nejsou ostatními složkami IZS. Dohodami o poskytnutí osobní nebo věcné pomoci je předem sjednán způsob a rozsah osobní nebo věcné pomoci při provádění záchranných a likvidačních prací a při realizaci opatření ochrany obyvatelstva.

Dohody o součinnosti složek IZS uzavírají MV - GŘ HZS ČR nebo HZS krajů a obsahují závazky smluvních stran např. v oblasti dokumentační připravenosti, zpracování typových činností složek IZS při společném zásahu atd.

Dohody o spolupráci uzavírají MV - GŘ HZS ČR nebo HZS krajů. Jejich obsahem jsou závazky smluvních stran např. v oblasti havarijního plánování, vzdělávací činnosti atd., které přímo nesouvisí s prováděním záchranných a likvidačních prací a s realizací opatření ochrany obyvatelstva.

Veškeré výše uvedené dohody jsou součástí příslušné části dokumentace IZS.

2.6 Základní složky IZS

Podle § 4 zákona o IZS jsou základními složkami IZS: Hasičský záchranný sbor České republiky, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární

ochrany, Zdravotnická záchranná služba, Policie České republiky.

2.6.1 Hasičský záchranný sbor České republiky

Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR) byl zřízen na základě zákona č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých

40

zákonů a jeho základním posláním je chránit životy a zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech. HZS ČR plní úkoly v rozsahu a za podmínek stanovených souvisejícími právními předpisy, zejména zákonem o IZS, zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění zákona č. 320/2002 Sb. a zákonem č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Je oprávněn uzavírat jménem České republiky s určenými subjekty dohody upravující bližší podmínky a způsob vzájemné spolupráce.

HZS ČR je tvořen generálním ředitelstvím HZS ČR (GŘ HZS ČR), které je součástí Ministerstva vnitra, a hasičskými záchrannými sbory krajů. Součástí GŘ HZS ČR je ústřední operační a informační středisko a součástí hasičského záchranného sboru kraje (HZS kraje) krajské operační a informační středisko. GŘ HZS ČR řídí vzdělávací, technická a účelová zařízení HZS ČR.

K pevným organizačním strukturám GŘ HZS ČR, které přímo souvisí s činností IZS, patří oddělení IZS v rámci odboru IZS a výkonu služby a oddělení operačního a informačního střediska v rámci odboru operačního řízení.

Oddělení IZS plní především tyto úkoly: stanovuje zásady pro společnou činnost jednotek požární ochrany a složek IZS při

mimořádných událostech (MU) v rámci strategického a taktického řízení záchranných a likvidačních prací v IZS,

zpracovává taktiku jednotek požární ochrany pro hašení požárů a záchranné práce, organizuje a řídí výkon služby příslušníků HZS ČR v operačním řízení a v jednotkách požární ochrany,

koordinuje a vytváří podmínky pro zapojení složek IZS při záchranných a likvidačních pracích, vyhodnocuje jejich společnou činnost na republikové úrovni,

připravuje celorepubliková a mezinárodní cvičení složek IZS, spolupracuje na programech odborné přípravy vedoucích složek IZS,

zpracovává návrhy na materiální a finanční zabezpečení koordinace složek IZS, organizuje a kontroluje výkon služby v operačním řízení jednotek požární ochrany, sleduje a vyhodnocuje dokumentaci o zásazích jednotek požární ochrany a v IZS.

Oddělení operačního a informačního střediska plní zejména tyto úkoly: zabezpečuje výkon služby v operačním a informačním středisku, zpracovává a zabezpečuje systém součinnosti operačních a informačních středisek HZS

ČR a operačních středisek složek IZS, koordinuje tvorbu metodik a dokumentace činnosti operačních a informačních středisek

HZS ČR a operačních středisek IZS a usměrňuje odbornou přípravu pracovníků operačních a informačních středisek,

přijímá a vyhodnocuje zprávy o požárech a mimořádných událostech a zajišťuje vyrozumění určených vedoucích pracovníků ředitelství, zabezpečuje v případě potřeby vyrozumívání základních a ostatních složek IZS a vyrozumění státních orgánů podle dokumentace IZS a prostřednictvím informačního a situačního centra ministerstva zabezpečuje vyrozumění vedoucích pracovníků ministerstva,

41

Generální ředitelství

Odděleníkontroly

Generální ředitel HZS ČRa náměstek ministra vnitra

Obr. č. 7: Rámcová organizační struktura GŘ HZS ČR v roce 2004 povolává stanovené síly a prostředky jednotek požární ochrany a složek IZS, právnických

a fyzických osob ve prospěch záchranných prací a hašení požárů a zajišťuje ústřední koordinaci záchranných prací,

poskytuje informační podporu nasazeným jednotkám požární ochrany a složkám IZS, orgánům krizového řízení, územním orgánům státní správy a samosprávy a operačním a

42

Vzdělávací, technická a účelová zařízení

Náměstek GŘpro IZS a

operační řízení

Náměstek GŘpro prevenci a

plánováníNáměstek GŘpro ekonomiku

Ředitelkanceláře GŘ

OdborIZS a výkonu

službyOdbor

prevenceOdbor

finančníOddělení

organizační

Odboroperačního

řízení

Odbor komunikačních a informačních systémů

Odborplánování

Odborochrany

obyvatelstva

Odborprovozní a

správy majetkuOddělenípersonální

Odděleníprávní

Oddělení styků s veřejností a

informací

Pracoviště zahraniční spolupráce

Oddělenívzdělávání

OdděleníIZS

OdděleníOPIS

Technický ústav požární ochrany

Institutochrany

obyvatelstvaOpravárenský

závod OlomoucOdborná učilištěpožární ochrany

Základnalogistiky Olomouc

informačním střediskům HZS krajů včetně informací o krizových stavech, plní úkoly kontaktního místa při žádostech o zapojení České republiky do mezinárodních

záchranných operací a při poskytování humanitární pomoci do zahraničí, při vyrozumění sousedních států v případě, že následky průmyslových havárií, živelních pohrom, radiačních nehod a havárií přesáhnou hranice státu,

zabezpečuje úkoly spojené s aktivací pracovníků ředitelství při řešení mimořádných událostí,

zabezpečuje tok informací a informační podporu pro činnost ředitelství, vede přehled o funkčnosti varovacího systému obyvatel a ve stanovených případech

spouští varovací systém na území státu nebo jeho části, plní funkci kontaktního místa České republiky pro Euroatlantické koordinační středisko

pro katastrofy a další zahraniční instituce pro monitorování mimořádných událostí.

HZS krajů jsou organizačními složkami státu a účetními jednotkami, jejichž příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly Ministerstva vnitra; řídí svoje vzdělávací, technická a účelová zařízení. Součástí HZS krajů jsou územní odbory, které mají ve své struktuře operační a informační střediska a územně dislokované stanice HZS krajů (dále jen „stanice“). Působnost jednotlivých územních odborů zahrnuje území jednotlivých okresů.

Na území České republiky bylo v roce 2004 celkem 13 HZS krajů, HZS hl. m. Prahy, 76 územních odborů a asi 240 stanic. Počet stanic není konečný, podle potřeby dochází k jejich redukci a na druhé straně ke zřizování nových.

Mezi pevné organizační struktury HZS kraje, jejichž náplň činnosti je v přímém vztahu k IZS, patří oddělení IZS a řízení jednotek požární ochrany v rámci odboru pro IZS a krajské operační a informační středisko v rámci odboru operačního řízení, komunikačních a informačních systémů.

Oddělení IZS a řízení jednotek požární ochrany plní ve vztahu k IZS především tyto úkoly: vede přehled o jednotkách požární ochrany a o ostatních složkách IZS na základě

součinnostních dohod, vede a využívá stanovenou dokumentaci požární ochrany a IZS, podílí se na realizaci činnosti složek IZS v kraji, usměrňuje jejich spolupráci a

vyhodnocuje jejich společnou činnost v rámci IZS, v rámci IZS se podílí na zpracování návrhu dohod o poskytnutí pomoci, připravuje podklady pro různé druhy cvičení IZS, podílí se na organizaci a koordinaci humanitární pomoci, zpracovává požární poplachový plán kraje, poplachový plán IZS krajů a podklady pro

vnější havarijní plán.

43Náměstek KŘ

pro IZS a operační řízení

Náměstek KŘpro prevenci a

plánováníNáměstek KŘpro ekonomiku

Ředitelkanceláře KŘ

Odbor IZS Odborprevence

Odborfinanční

Oddělenívnitřní správy

Odborochrany

obyvatelstva

Odborprovozu a správy

majetku

Oddělenípersonální a

PAM

Pracoviště kontroly a interního auditu

Ředitel HZS kraje

Obr. č. 8: Rámcová organizační struktura HZS kraje v roce 2004

Krajské operační a informační středisko plní ve prospěch IZS především tyto úkoly: udržuje součinnost s operačními a informačními středisky ostatních krajů a s operačními

středisky ostatních složek IZS, přijímá a vyhodnocuje informace o požárech a jiných mimořádných událostech, podle

pokynů velitele zásahu vysílá síly a prostředky, provádí vyrozumění základních a ostatních složek IZS, státních orgánů a orgánů

územních samosprávných celků podle dokumentace IZS, na základě požadavků povolává a nasazuje síly a prostředky HZS, jednotek požární

ochrany a dalších složek IZS, vyžaduje a organizuje osobní a věcnou pomoc právnických a fyzických osob, při řešení krizových situací spolupracuje s krizovým štábem kraje a s bezpečnostní radou

kraje, provádí varování a vyrozumění obyvatelstva, podílí se na vyhodnocování statistických údajů v rámci IZS kraje.

44

Ředitel územního odboru HZS kraje

Odboroperačního řízení a komunikačních a informačních

systémů

OdděleníKOPIS

OdděleníIZS a řízení jednotek PO

Územní odbory

Obr. č. 9: Rámcová organizační struktura územního odboru HZS kraje v roce 2004

Ve čtyřech krajích ČR (Plzeňském, Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském) rozvíjejí svou činnost čtyři specializované chemické laboratoře, které jsou součástí HZS krajů. Svoji činnost zaměřují na analýzu vysoce nebezpečných chemických a radioaktivních látek. Chemická laboratoř je rovněž součástí Institutu MV - GŘ HZS ČR, která zároveň plní úlohu metodického pracoviště vůči ostatním chemickým laboratořím v krajích. Obecně lze pracoviště chemických laboratoří rozdělit na stacionární a mobilní část. Stacionární část laboratoří je vybavena soudobými prostředky důkazu a stanovení vysoce toxických látek a je schopna svou instrumentální technikou prokázat přítomnost, event. koncentraci většiny vysoce toxických látek. Mobilní (výjezdová) část je připravena v odpovídajícím režimu operativně na vyžádání OPIS krajů vyjíždět k zásahům v počtu dvou osob spolu s jednotkami požární ochrany v těch případech, kdy se jedná o podezření výronu chemických či radioaktivních látek. Přístrojové vybavení výjezdové skupiny (většinou kvalitní přenosné analyzátory a detektory) umožňuje vyhodnocení chemické či radiační situace na zasaženém teritoriu a podle něho tato skupina zpracovává návrh na odpovídající opatření.

Vzhledem k dislokaci těchto laboratoří na území České republiky byla pokynem MV - GŘ HZS ČR rozdělena jejich působnost pro ostatní kraje (viz obr. č. 10).

Výjezdová skupina radiačního monitorování je rovněž součástí celostátní radiační monitorovací sítě, jejíž činnost řídí ve smyslu vyhlášky č. 319/2002 Sb. SÚJB.

Takto popsaný systém je v České republice jediný, kterým je celoplošně pokryto monitorování nebezpečných škodlivin.

45

Zástupce ředitele pro IZS

Zástupce ředitele pro prevenci

Vedoucí provozního

oddělení

Pracoviště IZS a výkonu

služby

Pracoviště služby,

komunikačních a informačních

systémů

OPIS ÚO

Oddělení prevence

Oddělení ochrany obyvatelstva a

havarijního plánování

Stanice

Sekretariát

Ekonomický úsek

Obr. č. 10: Územní působnost chemických laboratoří HZS ČR

2.6.2 Jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje

Z hlediska plošného pokrytí se jednotky požární ochrany (JPO) v souladu s přílohou k zákonu č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších zákonů dělí na 6 kategorií označovaných římskými číslicemi I – VI, a sice na jednotky:

a) s územní působností zasahující i mimo území svého zřizovatele1. JPO I – jednotka hasičského záchranného sboru s územní působností zpravidla do 20

minut jízdy z místa dislokace,2. JPO II – jednotka sboru dobrovolných hasičů obce s členy, kteří vykonávají službu

jako svoje hlavní nebo vedlejší povolání, s územní působností zpravidla do 10 minut jízdy z místa dislokace,

3. JPO III – jednotka sboru dobrovolných hasičů s členy, kteří vykonávají službu v jednotce požární ochrany dobrovolně, s územní působností zpravidla do 10 minut jízdy z místa dislokace,

b) s místní působností zasahující na území svého zřizovatele1. JPO IV – jednotka hasičského záchranného sboru podniku,2. JPO V – jednotka sboru dobrovolných hasičů obce s členy, kteří vykonávají službu

v jednotce požární ochrany dobrovolně,3. JPO VI – jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku.

V dohodě se zřizovatelem mohou být tyto jednotky využívány k zásahům i mimo svůj územní obvod.

Plošné pokrytí jednotkami požární ochrany v závislosti na stupni nebezpečí území obce je dáno tabulkou (základní tabulka plošného pokrytí):

46

Stupeň nebezpečí území obce Počet jednotek požární ochrany a doba jejich dojezdu na místo zásahu

I A 2 JPO do 7 min a další 1 JPO do 10 minB 1 JPO do 7 min a další 2 JPO do 10 min

II A 2 JPO do 10 min a další 1 JPO do 15 minB 1 JPO do 10 min a další 2 JPO do 15 min

III A 2 JPO do 15 min a další 1 JPO do 20 minB 1 JPO do 15 min a další 2 JPO do 20 min

IV A 1 JPO do 20 min a další 1 JPO do 25 min

Obr. č. 11: Základní tabulka plošného pokrytí jednotkami požární ochrany

Síly a prostředky požadované základní tabulkou plošného pokrytí jsou:a) pro první jednotku požární ochrany, která se dostaví na místo zásahu, minimálně

družstvo ve zmenšeném početním stavu nebo družstvo s cisternovou automobilní stříkačkou,

b) pro druhou a další jednotku požární ochrany, která se dostaví na místo zásahu, minimálně družstvo ve zmenšeném početním stavu nebo družstvo s cisternovou automobilní stříkačkou a další technika podle složitosti zdolávání požáru.

2.6.3 Zdravotnická záchranná služba

Zdravotnická záchranná služba (ZZS) je tvořena čtrnácti územními středisky ZZS s právní subjektivitou, pokrývající území všech krajů a hl. m. Prahy, a jejich součástmi jsou okresní střediska ZZS. Zřizovateli územních středisek ZZS jsou kraje a hl. m. Praha. Organizační struktura ZZS není jednotná, její řízení není centralizované na rozdíl od ostatních základních složek IZS a neexistuje samostatný zákon o její činnosti. ZZS nepředstavuje autonomní systém a při naplňování své funkce vychází především ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve smyslu pozdějších předpisů a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě ve znění pozdějších předpisů. Funkce Ministerstva zdravotnictví vůči ZZS je pouze metodická.

Z hlediska finančního by měla být ZZS soběstačná a veškeré náklady by měla pokrývat z plateb pojišťoven podle odvedených výkonů své vlastní činnosti. V praxi to však nestačí a tak je odkázána na prostředky z rozpočtu svého zřizovatele, prostředky přijaté od jiných subjektů na základě smluv o sdružení a na příspěvky a dary od fyzických a právnických osob. Jedná se tedy o příspěvkovou organizaci.

Posláním ZZS je poskytování odborné neodkladné přednemocniční péče od okamžiku vyrozumění až po předání postiženého do nemocniční péče a základním principem činnosti je provedení maxima možných dostupných lékařských výkonů na místě nehody a před hospitalizací. Pro tyto účely je vytvořena síť zařízení a pracovišť ZZS, jejichž výkonnými prvky jsou výjezdové skupiny dislokované obvykle na svých výjezdových stanovištích. Výjezdové skupiny se dělí na tři kategorie: rychlá lékařská pomoc – zdravotnický tým je veden lékařem, rychlá zdravotnická pomoc – neodkladná péče bez přítomnosti lékaře, doprava raněných a nemocných v podmínkách neodkladné péče – zdravotnický tým

47

ovládá zásady tzv. zajištěného transportu.

Systém ZZS je organizován tak, aby jeho kterýkoli prvek mohl poskytnout pomoc přímo na místě do 15 min. od přijetí oznámení. Tísňové číslo 155 je v každém kraji směrováno do příslušného územního střediska, které má úplný přehled o pohybu všech výjezdových skupin v kraji, a to pak rozhodne, které okresní středisko zabezpečí výjezd do místa události. Jednotlivá střediska ZZS jsou situována samostatně, ve střediscích lékařské péče nebo přímo v lůžkových zařízeních, do kterých jsou postižení na základě příslušných plánů transportováni, a to zejména vzhledem k provedení neodkladných následných úkonů, vedoucích k záchraně života.

Většina územních středisek ZZS je provozovatelem letecké záchranné služby. Jako vzdušné záchranné prostředky jsou používány vrtulníky různých typů v sanitní nebo univerzální úpravě, jejichž majiteli a také „dodavateli“ pilotů jsou Armáda ČR, letecká služba Policie ČR a další subjekty různé právní povahy. Pracovní heliporty jsou obvykle přímo v areálech nemocničních zařízení s akutní péčí. Náklady, spojené s provozováním letecké záchranné služby, jsou majitelům vrtulníků hrazeny na základě příslušných smluv. Letecká záchranná služba poskytuje odbornou lékařskou pomoc ve stejném rozsahu jako výjezdová skupina ZZS.

2.6.4 Policie České republiky

Výkonným orgánem státní moci v oblasti bezpečnosti občanů, ochrany majetku a veřejného pořádku je Policie České republiky (Policie ČR). Její úkoly, organizace a oprávnění jsou řešeny zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Policie ČR je centrálně řízená organizace v rezortu ministerstva vnitra a její rámcové řídící a organizační struktury tvoří Policejní prezidium ČR, správy krajů a hlavního města Prahy (14) a okresní ředitelství (76). Financování její činnosti je zabezpečováno v rámci rozpočtové kapitoly ministra vnitra ze státního rozpočtu a její ev. příjmy (např. pokuty) jsou příjmem státního rozpočtu a jejich výběr kontroluje ministerstvo financí.

V rámci systému IZS provádí Policie ČR při mimořádných událostech především tuto činnost: uzavírání zájmových prostorů a regulaci vstupu a opuštění těchto prostor, regulaci dopravy v prostoru mimořádné události, šetření okolnosti vzniku mimořádné situace k objasnění příčin jejího vzniku, plnění úkolů, souvisejících s identifikací zemřelých, řešení ochrany a zabezpečení movitého a nemovitého majetku a ev. eliminaci kriminální

činnosti při vzniku mimořádné situace, plnění dalších úkolů podle pokynu velitele zásahu nebo řídící složky IZS.

Problematiku IZS mají ve své pracovní náplni pevné organizační struktury Policie ČR, a sice na centrální úrovni (Policejní prezidium ČR) oddělení krizového řízení, na krajské úrovni (správa kraje) skupina krizového řízení a na okresní úrovni (okresní ředitelství) pověřený pracovník.

Činnost Policie ČR v rámci IZS je soustředěna v identických pevných strukturách společně s problematikou krizového řízení, civilní ochrany a civilního nouzového plánování a vychází z tzv. krizové legislativy, jejíž základ byl položen v roce 2000.

Podle statistického vyhodnocování společných zásahů jednotlivých složek IZS lze

48

konstatovat, že hlavní podíl Policie ČR na společných zásazích spočívá v pořádkové činnosti a v regulaci dopravy.

2.7 Ostatní složky IZS

Mezi ostatní složky IZS, které poskytují pomoc na vyžádání podle § 4 zákona o IZS, patří: vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil (Armáda České republiky), ostatní ozbrojené bezpečnostní sbory, ostatní záchranné sbory, orgány ochrany veřejného zdraví, havarijní, pohotovostní, odborné a jiné služby, zařízení civilní ochrany, neziskové organizace a sdružení občanů, které lze využít k záchranným a likvidačním

pracím.

Některé z těchto složek jsou dále uvedeny.

2.7.1 Armáda České republiky

Síly a prostředky Armády České republiky (dále jen „armády“) lze využít k posílení základních složek IZS při likvidaci následků přírodních a antropogenních katastrof v případech, kdy vzniklou situaci nemohou tyto složky zvládnout. Pomoc poskytují na základě subsidiárního principu v souladu s příslušnými legislativními a jinými předpisy.

Na jaře roku 2003 byla ministry vnitra a obrany podepsána Rámcová smlouva mezi Ministerstvem vnitra a Ministerstvem obrany o spolupráci v oblasti IZS, která stanovuje principy a podmínky pro použití sil a prostředků armády v  IZS. V návaznosti na ní byla téhož roku podepsána generálním ředitelem HZS ČR a náčelníkem Generálního štábu armády Dohoda o plánované pomoci na vyžádání, která upravuje rozsah poskytnutí pomoci některými organizačními součástmi armády při provádění záchranných a likvidačních prací.

Pomoc ze strany armády spočívá v nasazení: záchranných praporů, specialistů s příslušnou technikou, živé síly.

Záchranné prapory (dále jen „ZP“) jsou reorganizované a transformované záchranné a výcvikové základny (ZVZ) civilní ochrany, předurčené k ochraně obyvatelstva a provádění likvidačních prací při mírových negativních událostech. Pro svoji činnost jsou materiálně vybavené, pravidelně připravované a teritoriálně předurčené. Jejich nasazení se provádí v prostorech přírodních pohrom, požárů, hromadných neštěstí, průmyslových nebo ekologických havárií, k poskytování pomoci obyvatelstvu a k provádění neodkladných prací k zamezení druhotných účinků pohrom. Plní zejména tyto hlavní úkoly: provádějí permanentní přípravu osob a techniky k nasazení, poskytují záchrannou výpomoc, provádějí záchranné a likvidační práce, vytvářejí materiální základnu pro humanitární pomoc postiženému obyvatelstvu

v kapacitě 300 osob, koordinují nasazení sil a prostředků armády s orgány státní správy, samospráv a se

49

složkami IZS.

V současné době je na území České republiky celkem šest ženijních praporů (č. 152-157), dislokovaných v Kutné Hoře, Jindřichově Hradci, Rakovníku, Bučovicích, Olomouci a Hlučíně, a nosnou strukturu každého z nich tvoří ženijní, požární a zdravotnické jednotky. Technické vybavení pro zásah tvoří tyto základní druhy techniky a materiálu: ženijní technika,

- těžká vyprošťovací technika,- malá ženijní a vyprošťovací technika,- speciální technika a materiál,

chemická technika a materiál, požární technika a materiál, logistická technika a materiál,

- technika pro zásobování vodou,- technika pro přepravu pohonných hmot,- speciální technika.

Teritoriální předurčení jednotlivých ZP vychází z příslušných aktů řízení a součinnostních dohod mezi ZP a představiteli samospráv. Poskytnutí pomoci ze strany ZP se realizuje na základě žádosti příslušného představitele samosprávy (obvykle hejtmana kraje) podle stanoveného procedurálního postupu. Ministerstvo vnitra v rámci ústřední koordinace záchranných a likvidačních prací je oprávněno stanovit jejich priority i ve vztahu k nasazení ZP podle územní působnosti. Vymezení územní působnosti ZP není definitivní a může být podle potřeby a požadavků samospráv po vzájemné dohodě změněno.

Činnost jednotek ZP je prováděna na základě zpracovaných a procvičených plánů s respektováním nejrůznějších taktických variant. Jednotky ZP jsou vybaveny účinnými prostředky k likvidaci požárů, poskytování pomoci při záplavách, zabezpečování náhradních dodávek elektrické energie a pitné vody a jsou schopny provádět specializovanou činnost jako např. likvidace závalů, polomů, potápěčské práce, trhací práce, záchyt a likvidace ropných produktů atd. Na jejich bázi jsou vytvářeny také záchranné týmy pro humanitární a záchranné akce mimo území ČR.

Využití speciálně zaměřených jednotek armády mimo ZP je odvislé od konkrétní vzniklé situace. Jedná se zejména o protichemické jednotky, ženijní jednotky s příslušnou technikou (povodně, závaly, sesuvy půdy), jednotky disponující vzdušnými prostředky (přeprava osob) atd.

V případě rozsáhlých přírodních katastrof, zejména záplav jsou jednotky armády mimo ZP využívány také k poskytování živé síly, např. při plnění pytlů s pískem a jejich umísťování do hrází, odstraňování nánosů apod.; jde především o práce, kde nelze účinně využít techniku.

ZP region okresKutná Hora hlavní město Praha

Středočeský kraj Kutná Hora, Mladá Boleslav, Mělník,Kolín, Benešov, Nymburk, Praha-východ

50

Liberecký kraj

Královéhradecký kraj

Česká Lípa, Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily

Hradec Králové, Jičín, Trutnov, Náchod, Rychnov nad Kněžnou

Bučovice Jihomoravský kraj

Zlínský kraj

Vyškov, Břeclav, Znojmo, Brno-venkov, Brno-město, Blansko, Hodonín

Zlín, Prostějov, Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín

Rakovník Středočeský kraj

Ústecký kraj

Plzeňský kraj

Karlovarský kraj

Kladno, Beroun, Praha-západ, Příbram, Rakovník

Děčín, Ústí nad Labem, Litoměřice, Teplice, Most, Chomutov, Louny

Tachov, Plzeň-sever, Rokycany, Plzeň-město, Plzeň-jih, Domažlice, Klatovy

Sokolov, Cheb, Karlovy VaryJindřichův

HradecJihočeský kraj

kraj Vysočina

Jindřichův Hradec, České Budějovice, Tábor, Písek, Strakonice, Prachatice, Český Krumlov

Pelhřimov, Jihlava, Třebíč, Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod

Olomouc Pardubický kraj

Olomoucký kraj

Ústí nad Orlicí, Svitavy, Pardubice, Chrudim

Olomouc, Šumperk, Jeseník, PřerovHlučín Moravskoslezský kraj město Ostrava, Karviná, Frýdek-Místek,

Bruntál, Opava, Nový Jičín

Obr. č. 12: Územní působnost záchranných praporů (ZP)

2.7.2 Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska

Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska (dále jen „Sdružení“) je občanským sdružením, které působí na úseku požární ochrany ve smyslu zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve smyslu pozdějších zákonů. Vzniklo v roce 1991 a je právním nástupcem Svazu požární ochrany ČSFR na území České republiky.

Cílem jeho činnosti je spolupůsobení při vytváření podmínek k účinné ochraně života a zdraví občanů a majetku před požáry a při poskytování pomoci při živelních pohromách a jiných negativních událostech, při nichž je v nebezpečí život nebo majetek. Jedná se o pomoc při: provádění odborné přípravy k získání odborné způsobilosti v požární ochraně,

preventivních protipožárních opatřeních a preventivně-výchovné činnosti, likvidaci požárů a jiných mimořádných událostí a odstraňování jejich následků, práci s mládeží, plnění úkolů civilní ochrany.

Ve Sdružení je registrováno více než 300 tis. občanů všech věkových skupin, z toho asi 35 tis. členů ve věku do 18 let. Sdružení se organizačně člení na 14 krajských sdružení hasičů, 77 okresních sdružení hasičů a více než 8 tis. sborů dobrovolných hasičů. Činnost Sdružení jako celku zajišťuje jeho kancelář a součástí Sdružení je také výcviková a vzdělávací

51

báze.

Obr. č. 13: Organizační struktura Sdružení

2.7.3 Česká hasičská jednota

Česká hasičská jednota (dále jen „Jednota“) je dobrovolným občanským sdružením, působícím na úseku požární ochrany, a jeho činnost byla zahájena v roce 1990. Jednota spolupracuje v rámci zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších zákonů s Ministerstvem vnitra, krajskými úřady, hasičskými záchrannými sbory a obcemi při plnění úkolů požární ochrany, především na úseku požární prevence a zvyšování akceschopnosti jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí. Ve své činnosti se především zaměřuje na: zvyšování odborné připravenosti, spolupráci s podnikatelskými subjekty, technické vybavení dobrovolných hasičských sborů, aktivní pomoc složkám IZS při řešení mimořádných událostí, práci s dětmi a mládeží.

Jednota sdružuje asi 6,5 tis. členů ve 152 hasičských sborech a v 5 župách.

2.7.4 Moravská hasičská jednota

Moravská hasičská jednota (dále jen „Jednota“) je občanským sdružením, které působí na úseku požární ochrany na základě zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve smyslu pozdějších zákonů a vzniklo v roce 1991. Cílem Sdružení je pomoc a spolupráce s orgány státní správy, samosprávy a podnikatelskými subjekty při zabezpečování účinné ochrany života a zdraví občanů, jejich majetku před požáry a při poskytování pomoci při živelních pohromách a jiných negativních událostech. Pomoc ze strany Jednoty spočívá zejména při:

52

Centrum hasičského hnutí

Přibyslav

Ústřední hasičská škola Jánské koupele

Ústřední hasičská škola Bílé Poličany

Krajské sdružení hasičů

Ústředí Sdružení kancelář

Okresní sdružení hasičů

Sbor dobrovolných

hasičů

likvidaci požárů a jiných mimořádných událostí, údržbě a opravách technických prostředků a objektů požární ochrany včetně vodních

zdrojů, preventivní činnosti a pomoci občanům při ochraně před požáry, preventivních protipožárních opatřeních a při zřizování a činnosti požárních jednotek

obcí, zpracování dokumentace požární ochrany obcí, práci s mládeží.

V řadách sdružení je registrováno asi 3,2 tis. členů v 77 hasičských sborech na území Moravy.

2.7.5 Český červený kříž

Český červený kříž (dále jen „ČČK“) je Národní společností Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce na území České republiky. Jeho posláním je v souladu s ustanoveními Ženevských úmluv předcházet a zmírňovat utrpení, chránit zdraví a úctu k lidské bytosti, podporovat vzájemné porozumění, přátelství a mír mezi národy.

ČČK prostřednictvím všech svých subjektů a složek a v souladu se zněním mezinárodních úmluv, rezolucí a zákona č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, ve smyslu dalších předpisů plní zejména tyto úkoly: působí jako výlučně uznaná pomocná organizace vojenské zdravotnické služby, zajišťuje

výchovu personálu a obyvatelstva pro poskytování humanitární pomoci a první předlékařské pomoci,

podílí se na účasti při přípravě v oblasti ochrany obyvatelstva, poskytuje pomoc v případě katastrof a jiných mimořádných událostí,

poskytuje zdravotnické, záchranné, sociální a další humanitární služby, zajišťuje organizaci a podporuje činnost svých kolektivních členů, organizuje a podporuje zdravotní a sociální výchovu mládeže, získává, vzdělává a cvičí občany a své členy pro aktivní a dobrovolnou službu ve svých

složkách a subjektech, při plnění svých úkolů spolupracuje s orgány státní správy, samosprávy a dalšími

institucemi v rámci svého poslání.

ČČK je společností, kterou tvoří místní skupiny ČČK jako její základní subjekty, které se dále sdružují do oblastních spolků ČČK a ty tvoří na stupni stát Národní společnost ČČK.

V souladu se stanovami existuje tzv. kolektivní členství v ČČK. Kolektivním členem ČČK se může stát každá právnická osoba, která má sídlo v České republice, ztotožňuje se s principy, cíli, úkoly a posláním ČČK a aktivně je naplňuje nebo přispívá k jejich naplnění. Mezi nejvýznamnější kolektivní členy ČČK v současné době patří: Vodní záchranná služba, Svaz záchranných brigád kynologů České republiky, Horská služba.2.7.6 Vodní záchranná služba

Vodní záchranná služba ČČK (dále jen „VZS“) je samostatné občanské sdružení, základem jehož činnosti je zejména: preventivní záchranná služba,

53

příprava a výcvik svých členů, příprava dětí a mládeže, příprava techniky a materiálu.

VZS v současné době tvoří asi 44 místních skupin a svoji činnost vyvíjí asi na 50 stanicích s cílem zajišťování bezpečnosti na frekventovaných vodních plochách v letní sezoně.

V rámci IZS na základě smlouvy s MV - GŘ HZS ČR provádí členové VZS záchranné práce při požárech, živelních pohromách a jiných mimořádných událostech v rámci záchranářské činnosti ve složitých podmínkách na vodní hladině. K této činnosti je v současné době k dispozici 17 šestičlenných záchranných týmů.

2.7.7 Svaz záchranných brigád kynologů

Svaz záchranných brigád kynologů (dále jen „SZBK“) je společenskou organizací zabývající se záchrannými pracemi pomocí speciálně vycvičených psů. Jejich výcvik je zaměřen k vyhledávání živých i mrtvých osob v nejrůznějších prostředích. V zimním období jde převážně o vyhledávání osob zapadlých ve sněhu nebo zavalených v lavině, v letním období pak o vyhledávání osob zatoulaných nebo ztracených v nepřístupném terénu, většinou dětí nebo starších občanů. Určitou specifikou je vyhledávání utonulých osob pod vodní hladinou.

Těžiště činnosti při mimořádných situacích v evropských podmínkách spočívá převážně ve vyhledávání zavalených osob v sutinách nejrůznějšího druhu a původu. Při této činnosti SZBK úzce spolupracuje se základními složkami IZS a s dalšími organizacemi podobného zaměření.

V zahraničí jsou příslušníci SZBK nasazováni převážně při vyhledávání zavalených osob v důsledku zemětřesení.

SZBK je členěn do krajských brigád, které fungují na území jednotlivých regionů a jejich činnost je po metodické stránce řízena prezidiem SZBK, sestaveným z vedoucích jednotlivých brigád. Každá brigáda disponuje několikačlennou zásahovou jednotkou psovodů, kteří jsou připraveni se kdykoli na výzvu krajského orgánu dostavit k zásahu.

Pohotovostní jednotka SZBK je součástí záchranné jednotky ministerstva vnitra, náležitě vybavena a kdykoli připravena k zásahům na území České republiky i v zahraničí.

2.7.8 Horská služba

Horská služba ČČK (dále jen „HS“) je předurčena především k záchraně a k poskytnutí první pomoci v horách v průběhu celého roku. Působí v Krušných horách, Jizerských horách, Krkonoších, Orlických horách, Jeseníkách, Beskydech a na Šumavě. V současné době má HS cca 600 členů, z toho 55 profesionálů; v zimním období se počet jejích členů zvyšuje. Profesionálové se rekrutují z dobrovolné základny.

2.8 Některé sdružené (integrované) záchranné systémy v zahraničí

Koncem minulého a počátkem tohoto století se v řadě evropských zemí začaly vytvářet systémy sdružující jednotlivé záchranářské subjekty a sjednocující prvky ochrany obyvatelstva při nejrůznějších přírodních a antropogenních negativních událostech.

54

Pro východoevropské země je charakteristické, že tyto systémy jsou státně-centralistické a příslušníci základních výkonných složek jsou ve vztahu k státu ve služebním poměru. V západoevropských zemích je situace odlišná a to zejména ve státech se spolkovým uspořádáním (Německo, Rakousko, Švýcarsko).

2.8.1 Státní záchranný a požární systém Polska

Ústředním orgánem státní správy ve věcech budování organizace Státního záchranného a požárního systému (Krajowy system ratowniczo-gasniczy, dále jen „systém“) a také protipožární ochrany je Hlavní velitelství Státní požární ochrany (Komenda glowna Panstwowej Strazy Pozarnej) v Ministerstvu vnitra.

Systém je organizovaný tak, aby umožňoval plnění svých úkolů na těchto jednotlivých úrovních: okresní – základní úroveň výkonu činností na území obcí a okresu, vojvodská – úroveň pomoci a koordinace záchranných činností na území vojvodství, celostátní – úroveň pomoci a koordinace záchranných činností na území celého státu.

Systém plní svoji funkci ve dvou základních oblastech: stálý dozor a okamžitá reakce, spočívající v zahájení záchranářské činnosti vlastními

silami a prostředky okresu a obcí, výkon záchranářských činností, vyžadujících použití sil a prostředků, stojících „mimo

okres“, tzn. tehdy, kdy je uvedena do činnosti úroveň pomoci a koordinace vojvodství a při rozsáhlých záchranářských činnostech, kdy je nutná pomoc a koordinace ze stupně stát.

2.8.2 Integrovaný záchranný systém Slovenska

Integrovaný záchranný systém (dále „IZS“) je podle zákona č. 129/2002 definovaný jako koordinovaný postup jeho složek při zabezpečování připravenosti a při vykonávání činností a opatření souvisejících s poskytováním pomoci v tísni, přičemž tísní se rozumí stav, při kterém je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek. Provádění činností a opatření, souvisejících s poskytováním pomoci v tísni, je v širším pojetí chápáno jako koordinovaný postup všech součástí IZS, tzn. vysílání záchranných složek k zásahu, usměrňování jejich činnosti příslušným koordinačním nebo operačním střediskem a řízení a koordinace činností záchranných složek v místě zásahu. Účelem IZS je, aby se při ohrožení života, zdraví anebo majetku každému postiženému dostalo okamžitě nezbytné pomoci.

V IZS působí: Ministerstvo vnitra Slovenské republiky, krajské úřady, záchranné složky.

Záchranné složky se dělí na: základní záchranné složky, ostatní záchranné složky.

Mezi základní záchranné složky patří: státní požárníci, záchranná zdravotnická služba, policie Slovenské republiky, kontrolní chemické laboratoře civilní ochrany,

55

báňská záchranná služba.

Mezi ostatní záchranné složky patří: Armáda Slovenské republiky, nestátní požárníci, pracoviště vykonávající státní dozor nebo činnost podle zvláštních předpisů, horská služba, jednotky civilní ochrany podle §16, odst. 3 zákona č. 42/94 ve smyslu pozdějších

předpisů, obecní policie, železniční policie, Slovenský Červený kříž, další právnické a fyzické osoby, jejichž předmětem činnosti je poskytování pomoci při

ochraně života, zdraví a majetku.

Odbory civilní ochrany obyvatelstva a obrany krajských úřadů zřizují v rámci svých povinností koordinační střediska a zabezpečují koordinaci činností, souvisejících s vytvářením struktury IZS v kraji. Protože se jedná o mimořádně fyzicky i finančně náročný úkol, je v zákoně stanovený termín jejich dokončení až na rok 2007.

2.8.3 Systém ochrany před přírodními a jinými katastrofami Slovinska

Systém ochrany před přírodními a jinými katastrofami je normativně, organizačně, funkčně a kontrolně integrovaný a ucelený systém ochrany osob, zvířat, majetku, kulturního dědictví a prostředí, který funguje v míru, v krizi a také v mimořádném a válečném stavu. K jeho úkolům patří: zábrana přírodních a jiných katastrof, preventivní opatření, prognostická činnost a upozorňování na nebezpečí katastrof, realizace příprav pro ochranu a záchranu, přímé provádění ochranářských a záchranářských činností, poskytování pomoci, odstraňování a eliminace následků katastrof.

Do systému ochrany před přírodními a jinými katastrofami jsou zahrnuty státní a místní orgány a organizace, výrobně-hospodářské subjekty, veřejné záchranné služby, veřejně prospěšné, privátní a jiné organizace a slovinští státní příslušníci (občané).

Systém ochrany před přírodními a jinými katastrofami zahrnuje veškeré činnosti, důležité pro zamezování katastrofám a zmírnění jejich následků. Cíleně a záměrně organizovanou částí systému ochrany před přírodními a jinými katastrofami pro vykonávání úkolů ochrany, záchrany a pomoci je civilní ochrana.

2.8.4 Sdružený systém ochrany obyvatelstva Švýcarska

V souvislosti s novou koncepcí ochrany obyvatelstva, která vstoupila v platnost v roce 2004, se hovoří o sdruženém systému ochrany obyvatelstva pro řízení, velení, ochranu, záchranu a pomoc při jakýchkoliv nouzových situacích včetně ozbrojeného konfliktu.

Základem nového systému je úzká spolupráce pěti složek – partnerských organizací, majících společné řídící orgány „pod jednou střechou“. Jedná se o tyto složky:

56

policie, požární ochrana, zdravotnický systém, technické služby, civilní ochrana.

Každá z těchto pěti relativně samostatných organizačních i výkonných složek nese sdruženou odpovědnost za oblast, která ji profesně náleží, a těžiště její činnosti spočívá v souladu s novou koncepcí, při nevojenských druzích ohrožení.

Sdružený systém ochrany obyvatelstva působí na úrovni: obce, kantonu, státu.

Společný řídící orgán, ve kterém jsou zastoupeny všechny partnerské organizace, provádí mimo jiné také analýzu rizika pro daný region a připravuje podklady pro rozhodování a pro koordinaci nasazených sil a prostředků.

Literatura

1. Sborník vybraných právních předpisů pro potřeby Hasičského záchranného sboru České republiky. MV - GŘ HZS ČR, Praha 2003.

2. Historie IZS v kostce. In.: RESCUE report, IKARIA, 1, č. 2, Brno 1998, s. 6.3. HANUŠKA, Z.: Reforma státní správy a IZS. In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 1, č. 4, Praha

2002, s. 28.4. HANUŠKA, Z.: Obce a integrovaný záchranný systém. In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 2,

č. 1, Praha 2003, s. 15.5. ADAMEC, V.: Operační střediska trochu jinak. In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 2, č. 2,

Praha 2003, s. 7.6. FAJGAR, J.: Dohody o poskytnutí pomoci. In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 2, č. 2, Praha

2003, s. 8.7. KOLÁŘ, J.: Policie v IZS a krizovém řízení. In.: RESCUE report, IKARIA, 3, č. 1, Brno

2000, s. 6.8. Záchranné a výcvikové základny České republiky. Ministerstvo obrany České republiky,

Praha 2002.9. CIKHARTOVÁ, Z.: Pro bezpečný pobyt ve vodě. In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 3, č. 7,

Praha 2004, s. 17.10. ŠULEKOVÁ, J.: Vodní záchranná služba Českého Červeného kříže. In.: 150 Hoří,

MV - GŘ HZS ČR, 11, č. 8, Praha 2001, s. 20.11. Zákon č. 129/2002 Z.z., o integrovanom záchrannom systéme (IZS), Bratislava 2002.12. ŠILHÁNEK, B.: Ochrana obyvatelstva v Polsku. In.: 112, MV - GŘ HZS ČR, 3, č. 9,

Praha 2004, s. 22.13. Český červený kříž. Dostupné na Word Wide Web: <http://www.cck-cr.cz>.3 VYBRANÉ OTÁZKY Z KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ

Máme-li definovat krizové řízení, je nutné mít na zřeteli, že i když existuje definice ze zákona (zákon č. 240/2000 Sb., § 2a., kde je krizové řízení definováno jako souhrn řídících činností věcně příslušných orgánů, zaměřených na analýzu a vyhodnocení bezpečnostních rizik, plánování, organizování, realizaci a kontrolu činností prováděných v souvislosti s řešením krizové situace), celá řada autorů (vzhledem ke skutečnosti, že takto není krizové

57

řízení definováno jako obor), se pokouší o co nejširší a nejobecnější vyjádření této specifické činnosti, přičemž vycházejí z obecně platných a uznávaných přístupů k řízení jako takovému. Pak je možné krizové řízení definovat např. jako soubor preventivních, rozhodovacích a technologických opatření, napomáhajících řešit krizové situace.

Legislativa České republiky v této oblasti klade největší odpovědnost za přípravu na mimořádné události na orgány ministerstva vnitra a především pak na příslušníky Hasičského záchranného sboru ČR (dále jen „HZS ČR“); proto i odborné zaměření Institutu ochrany obyvatelstva (dále jen „Institut“) jako vzdělávacího a vědecko-výzkumného pracoviště Ministerstva vnitra - generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (dále jen „MV - GŘ HZS ČR“) se týká zejména odborného managementu profesionálních hasičů. Protože hlavní podklady pro řešení krizových situací, kterými jsou havarijní a krizové plány, zpracovávají oddělení pro plánování hasičských záchranných sborů krajů (dále jen „HZS krajů“), jsou pro krizové štáby krajů a obcí s rozšířenou působností organizována v Institutu pracovní setkání formou specializovaných kurzů, jejichž cílem je souběžně vzdělávat a stmelovat potenciální pracovníky týmů krizových štábů samosprávních územních celků.

Důležitým východiskem odborného pojetí je zkušenost přímého propojení problematiky ochrany obyvatelstva a krizového řízení. Praxe ukazuje, že při řešení krizových situací se vždy paralelně koordinují činnosti související především s ochranou obyvatelstva, jako ukrytí, individuální ochrana obyvatelstva, varování, evakuace apod. a dále pak s eliminací působení mimořádné události, jako hašení požáru, odčerpání nebezpečné látky, stavba povodňových hrází apod.

3.1 Úloha a místo krizového managementu a krizového řízení v ochraně společnosti a ochraně obyvatelstva

Krizovým managementem obecně rozumíme jakékoliv řízení krizí s účastí lidského faktoru. Krizové řízení může být v současnosti chápáno jako moderní trend přístupu k řešení řady složitých problémů charakterizovaných možnou krizovou situací, tedy typem nežádoucí mimořádné události se složitým nebo obtížně řešitelným stavem určitého systému. Krizová situace je na úrovni řešení orgánů veřejné správy vždy složitým sociálním, ekonomickým a často i politickým problémem. Tato složitost, či jinými slovy obtížná řešitelnost krizí se týká především možností stanovení kritérií pro rozhodování krizového štábu, vyznačující se například nedostatkem zdrojů potřebných k likvidaci mimořádné události, dostupností verifikovatelných informací o ohrožovaném systému ve vazbě na informační technologie a jejich interaktivní schopnost mající vliv na časové faktory rozhodování nebo na nedostatky finančních zdrojů podporujících realizovatelnost rozhodování apod. Krizové situace na území České republiky jsou oficiálně charakterizovány tzv. krizovými stavy. V souladu s legislativou jsou jimi válečný stav, stav ohrožení státu, nouzový stav a pro území krajů ještě stav nebezpečí.

Protože krizové řízení systémově řeší i velké mimořádné události hraničící s krizovými stavy, tedy událostmi, jež krizovým stavům bezprostředně předcházejí, a mající bezprostřední dopady na ohrožení obyvatelstva, jeho majetek a na životní prostředí působením přírodních jevů, havárií nebo sociálních a válečných konfliktů, je nutno provádět mnoho dalších opatření v rámci ochrany obyvatelstva. Zde je nutné předem přijmout závěr, že ochrana obyvatelstva je samostatný systém specializovaných opatření, tedy souboru činností prolínajících se do krizového řízení a naopak. Praxe ukazuje, že mnoho orgánů krizového řízení tento fakt podvědomě odmítá. Jedna část tvrdí, že ochrana obyvatelstva je součástí krizového řízení, a druhá poukazuje na fakt, že ochrana obyvatelstva mnohdy nemusí s krizovým řízením souviset a nemusí být tedy jeho součástí.

58

Pro zjednodušení je potřeba tento problém rozdělit a najít odpověď na následující otázky. Jaká je role krizového řízení a krizového managementu? Jaká je úloha ochrany obyvatelstva? Proč není pojem ochrana společnosti shodný s pojmem ochrana obyvatelstva? Je ochrana obyvatelstva součástí krizového řízení, nebo je tomu obráceně?

Pro vysvětlení první otázky je nutné objasnit několik myšlenkových principů. Definovat pojem krizové řízení v obecné rovině je sice možné, ale neúčelné, protože krizové řízení jako prostředek k dosažení manažerských cílů se váže na teoreticky neohraničenou a prakticky širokou škálu lidských činností. Krizové řízení je typickým interdisciplinárním oborem. Pokud myšlenkově ohraničíme krizové řízení do již specifické oblasti krizového řízení pro veřejnou správu, kdy specifickým je myšlen odborný strukturální obsah a rozsah základních činností, musíme respektovat existenci státní správy a samosprávy. Pak je možné klasifikovat i dva základní typy orgánů krizového řízení. Jejich manažerský cíl je ve své podstatě stejný - především záchrana lidských životů, majetku lidí a ochrana životního prostředí, ale systémově je manažersky zvládán odlišně. Také je nutno zdůraznit, že principy managementu a krizového managementu jsou pro obě kategorie manažerů stejné, ale způsoby aplikace činností do krizového řízení jsou odlišné. Vlastní aplikace krizového řízení pro orgány státní správy je řešena zákonem č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) a u orgánů samosprávy zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávních celků a o změně některých zákonů.

Všechny orgány veřejné správy v konečném důsledku spolupracují a tvoří jednotný typ krizového managementu, tedy týmy úrovní manažerů, kteří se řídí zásadami vyplývajícími jednak z manažerských funkcí, manažerských dovedností, manažerských nástrojů a nástrojů krizového řízení a dalších atributů získávaných jednak procesem vzdělávání a jednak konkrétními činnostmi dle specifických manažerských rolí úředníků a volených orgánů, vyplývajících z potřeb státu kladených na orgány veřejné správy.

Pro zodpovězení další otázky, a sice proč není pojem ochrana společnosti shodný s pojmem ochrana obyvatelstva, je potřeba správně pochopit základní funkci státu v této oblasti.

3.2 Úloha státu v ochraně obyvatelstva a v krizovém řízení

Se vstupem České republiky do Evropské unie lze očekávat též postupné změny v legislativě České republiky, které se také projeví v bezpečnostní a krizové oblasti.

Potřeby státu kladené na orgány krizového řízení vyplývají z hlavních funkcí státu, které mají svá východiska v Ústavě České republiky a je předpoklad, že budou také akceptovány v Ústavě Evropského společenství. Ta v současnosti prochází procesem tvorby a následného schvalování členskými zeměmi EU. Mezi základní atributy státnosti obecně patří především: vytváření právního rámce státu, demokratický a etický kodex, hospodářská politika státu, obranná politika státu, infrastruktura služeb obyvatelstvu, sociální politika, životní prostředí.

Všemi uvedenými atributy státnosti se prolínají opatření na ochranu společnosti. Pojem ochrana společnosti tak nabývá nových rozměrů a na první pohled je zřejmá jeho odlišnost od pojmu ochrana obyvatelstva. Ochrana společnosti je tedy pojem víceméně

59

obecný a velmi široký. Z pestré škály nejrůznějších negativních malých a velkých společenských a individuálních vlivů na obyvatelstvo, které jsou nějakými způsoby pozorovatelné, popsatelné a měřitelné, je nutné se zmínit např. o zdravotnických a hygienických opatřeních, bezpečnosti práce, dopravní bezpečnosti, obraně státu před vnějším vojenským napadením, ochraně digitálních dat, ekonomické stabilitě, pracovních a sociálních jistotách apod.

Obr. č. 14: Základní úloha státu

Ochranu společnosti je tedy možné chápat jako základní úkol státu, který zabezpečuje svými nástroji veškerá možná opatření, protiopatření, kontrolní a regulační opatření pro všeobecnou bezpečnost občanů v souvislosti s jejich běžným životem, sociálními jistotami a prací v souvislosti s územním rozvojem, s ochranou před nebezpečným působením mimořádných událostí, před vnitřními i vnějšími válečnými konflikty, dále v souvislosti s kriminalitou, hospodářskou stabilitou země apod. Ochrana společnosti v sobě zahrnuje i ochranu obyvatelstva jako soubor specifických opatření individuální a kolektivní ochrany obyvatelstva, jeho majetku a životního prostředí, způsobů včasného varování před působením mimořádných událostí apod.

Ochrana obyvatelstva je v systému zvládání všech typů mimořádných událostí samostatně řízenou a koordinovanou činností, často paralelně s eliminací působení mimořádných událostí, složkami integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“) a případně orgány krizového řízení. Pro zvládání opatření ochrany obyvatelstva jsou zpracovávány jako součást havarijních plánů tzv. plány konkrétních činností pro stupně požárních poplachů (např. plán individuální ochrany obyvatelstva, plán varování, plán ukrytí atd.). Za krizových stavů provádí řízení a koordinaci ochrany obyvatelstva orgány krizového

60

(dále ovlivňuje)

krizový management

Základní úloha státu

řízení zpravidla prostřednictvím krizových štábů. Z pohledu prevence a řízení rizik na úrovni možných krizových stavů včetně válečného jsou připravována další opatření k ochraně obyvatelstva nad rámec plánů konkrétních činností do plánů krizového řízení, obranného plánování a civilního nouzového plánování (dále jen „CNP“) apod.

Na krizové řízení je možno pohlížet jako na způsob zvládání mimořádných událostí hraničících s krizovými situacemi nebo řešící krizové situace, při nichž je většinou řešena v etapách průběhu zvládání mimořádných událostí ochrana obyvatelstva. Mohou však být vyhlášeny krizové stavy, kdy ochrana obyvatelstva nemusí být vůbec řešena, např. dočasný kolaps informačních technologií, kalamita, epizootie apod. Opačně mohou nastat mimořádné události bez vyhlášení krizových stavů, kdy jsou prováděna opatření k ochraně obyvatelstva např. při úniku nebezpečné látky, je-li průběh velmi rychlý a situace je zvládána jen silami a prostředky IZS.

3.3 Vztah managementu a krizového řízení

Krizový management a krizový manažer se zabývají procesy spojenými s řešením možných nebo již působících krizových situací. Ty jsou často předem klasifikovány v preventivních dokumentech, nejčastěji v havarijních nebo krizových plánech. Krizové situace jsou nežádoucí mimořádné události, jejichž zdrojem jsou hypotetické jevy, hrozby a rizika vyplývající z analýzy rizik zkoumaného systému. Zkoumaným systémem je nejčastěji objekt nebo území. V případě vzniku krizové situace je tato nejčastěji eliminována a řešena daným krizovým štábem, tedy manažerským týmem, pomocí jednoduchých nebo složitých rozhodovacích procesů při současné koordinaci fyzických sil a prostředků zastoupených jednotlivými složkami IZS.

Na problematiku krizového řízení lze pohlížet z mnoha zorných úhlů. Nejdůležitější je však pohled odborně věcný – vědecký a pohled legislativní, tedy oficiální názor.

Z odborného hlediska jsou mimořádné události typu krizových situací vždy charakterizovány třemi symptomy doprovodných příčin. Těmito příčinami krizových stavů jsou sociální konflikty, ekonomické krize a politické krize.

Oficiální hledisko vyjadřují zákonná ustanovení. V druhé polovině devadesátých let byly přijaty důležité zákony, a sice ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky a tzv. krizové zákony z roku 2000. Na tyto zákony navazují související zákony, nařízení vlády a další legislativní dokumenty.

Krizové stavy definuje zmíněný ústavní zákon č. 110/1998 Sb., v čl. 2, který říká: Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí a nebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. Nouzový stav a stav ohrožení státu se vyhlašuje pro omezené nebo pro celé území státu, válečný stav se vyhlašuje pro celé území státu . Tento zákon byl doplněn pro působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávních celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení zákonem č. 240/2000 Sb. o čtvrtý typ krizového stavu, přesněji bezodkladného opatření, stavem nebezpečí.

Zákon č. 240/2000 Sb. definuje krizové řízení jako souhrn řídících činností věcně příslušných orgánů zaměřených na analýzu a vyhodnocení bezpečnostních rizik, plánování, organizování, realizaci a kontrolu činností prováděných v souvislosti s řešením krizové situace.

61

Pokud složky IZS nejsou schopny řešit mimořádnou událost vlastními prostředky, jsou o účast na koordinaci řešení požádány ty orgány krizového řízení, v jejichž kompetenci je vyhlášení některého z krizových stavů a ev. zřízení krizového štábu.

3.4 Aplikace manažerských funkcí a dovedností do procesů krizového řízení

Pojem manažerská funkce lze interpretovat do českého jazyka jako činnosti, úkoly nebo úkony pro řízení. Jedná se tedy o soubor základních metodických procedur, nebo přesněji systémových přístupů k dosažení manažerských cílů.

Manažerských funkcí je popsáno celkem pět, a sice: plánování, organizování, vedení, kontrola, personalistika.

Někdy se lze setkat s názorem, že do manažerských funkcí spadá také koordinování, rozhodování, koučování apod. Tato tvrzení patrně nejsou správná, neboť koordinování je podílem funkcí organizování a vedení, rozhodování pak součástí plánování, organizování a vedení. Také koučování je manažerskou disciplínou zaměřenou na ovlivňování lidí a týká se především vedení a kontrolování a lidských dovedností. Vzájemný vztah manažerských funkcí a úrovní managementu je na obr. č. 15.

Obr. č. 15: Manažerské funkceV centrální části grafu je modrým polem znázorněna funkce plánování, oranžovým

polem funkce organizování, zeleným polem funkce vedení, červeným polem funkce kontrolování a fialovým polem funkce personalistika. Všechna pole jsou horizontálně rozdělena na tři sektory, charakterizující úrovně managementu, a sice top management čili vrcholový management, střední management a základní management. Jsou to všechno stupně osob vykonávajících manažerské funkce. Proto je ve spodní části tmavě šedou barvou

62

Lids

ké

Tech

nick

é

Proj

ekčn

íK

once

pční

Managet MakersŘízení Tvůrci

Úro

vně

man

agem

entu Top

Vrcholový

Střední

Základní

vyznačeno pole zastupující koncové realizátory, tedy čisté tvůrce, kteří jsou ve svých funkcích řízeni. Pracovně jsou nazváni tvůrci řízení (managet makers).

Tvar polí manažerských funkcí vystihuje podíl manažera na výkonu funkce. Z grafu lze pak vyčíst, že: Plánováním se nejvíce zabývají vrcholoví manažeři a nejméně základní. Organizováním se také nejvíce zabývají vrcholoví manažeři a nejméně základní. Vedením se zabývají vrcholoví manažeři nejvíce a proto jsou „vedeni nejméně“. Kontrolu jako princip úspěšnosti splněných cílů provádějí vrcholoví manažeři nejvíce. Personalistiku jako odbornou specializaci vykonávají odborníci středního managementu

nejvíce.

K jednotlivým úrovním managementu lze přiřadit manažerské dovednosti, jak je patrné v obr. č. 16.

Podobně jako u manažerských funkcí, tak i u manažerských dovedností vystihuje plocha pole podíl manažera na znalosti dovednosti: Technické dovednosti (modrá barva) má logicky nejvíce základní management. Lidské dovednosti (žlutá barva), tedy především schopnost pracovat s lidmi, jsou na

všech úrovních přibližně stejné. Projekční a koncepční dovednosti (červená barva) hodně prozrazují o analytických

schopnostech manažera a nejvíce přísluší vrcholovému managementu.

Souvislosti mezi manažerskými dovednostmi a funkcemi ve vztahu k manažerským cílům jsou graficky znázorněny na obr. č. 17.

63

Tvůrciřízení

Vrcholový

Obr. č. 16: Manažerské dovednosti

Obr. č. 17: Porovnání dalších souvislostí mezi manažerskými funkcemi a dovednostmi

Pokud mají manažerské cíle vyústit do realizačních výstupů (realizace cíle), je prvním krokem manažera stanovení jednotlivých kritérií, tedy klasifikace různých podmínek udržitelnosti a vylepšení stávajícího systému, ekonomických kalkulací, uživatelského prostředí apod., vyplývající ze záměru zadavatele projektu realizace manažerského cíle. Dovednosti manažerů se primárně odráží ve zpětné vazbě v tom, jakým způsobem ctí na svých úrovních principy manažerských funkcí. Sekundárně lze pak hodnotit konkrétní univerzálnost dovedností s ohledem na specifika manažerských cílů. Grafy manažerských funkcí a dovedností na obr. č. 15 a č. 16 demonstrují všeobecně pojímaný stav míry znalostí. Vždy je přínosné, když jsou znalosti manažerů vyšší a v případě krizového řízení především v oblasti tzv. inženýrského přístupu.

O předpokládaných znalostech manažerů vypovídá obr. č. 18, který mimo jiné dokazuje, že hlavním posláním vrcholových manažerů není zvládnout, ev. tvořit vysoce expertní analytické studie, vykonávat sociální průzkumy, konkrétní vědecko-technický vývoj zařízení, vymýšlet složité softwarové nástroje na podporu řízení apod., ale s dobrým všeobecným přehledem, vyváženým citem pro koncepci a projekci řídit týmovou práci.

64

Obr. č. 18: Znalosti manažerů

Z obr. č. 18 je patrná důležitá odborná úloha podpory středních až vyšších manažerských stupňů pro vrcholový management. Pokud v systému chybí odborníci schopní vyvíjet a propracovávat nové technologie bez zbytečné organizační zatíženosti a pokud není systémově podporováno jejich vzdělání pro danou specializaci, není manažerský systém celkově dostatečně funkční a sklouzává od odborného pojetí do úřednických přístupů. Na druhé straně je nutné vštípit do podvědomí vrcholovým manažerům, že bez jejich kvalitního zadání manažerských cílů a jejich koordinace nejsou manažeři středních stupňů schopni podporovat svou činností udržitelnost celého systému vzhledem k vazbě na nižší stupně managementu a často způsobí vnitřní krizi celého systému.

3.4.1 Plánování

Funkce plánování (Functions of planning) je o schopnosti manažera převádět své myšlenkové procesy (myšlenkové mapy) do plánů, přičemž každý plán vztahující se k manažerské činnosti je ve své podstatě formou vize realizace manažerského cíle. S předchozím tvrzením je pozoruhodná významová shoda českého významu slova plánování, kdy v slovníku nalezneme slova jako záměr, úmysl nebo zámysl. Pro přesnost nutno podotknout, že zde je samozřejmě myšlen přístup k plánování v manažerském pojetí a nikoli k obecně používané aplikaci slova plán typu technický výkres, mapa, náčrtek apod.

65

Systémově musí mít plán (projekt) svou logickou strukturu, informačně využitelnou formu, technologický vztah k časové realizaci (budoucnosti). Pro krizové řízení je plánování naprosto dominantní činností iniciující všechny další procesy preventivními činnostmi počínaje a zvládáním krizových situací konče. Plány zaměřené na krizové řízení jsou vždy systémem – souborem hierarchicky uspořádaných plánů tvořících jako celek dokumentaci nazvanou krizový plán, nebo jsou samostatnými fyzickými, případně elektronickými dokumenty, na které se krizový plán ve své struktuře odkazuje.

Krize, krizový stav, krizová situace není dána velikostí ztrát nebo rychlostí ničivých dopadů, ale složitostí problémů spojených s hypoteticky možnou bezradností lidí (např. v krizových štábech) situaci řešit, když na ně přímo či nepřímo působí. Proto by měl být krizový plán informačně zaměřen především na podporu složitých případů rozhodování specifických manažerských týmů, a to metodicky, jednoduše a srozumitelně, koncepčně, stručně, jasně, v reálných časových mezích, jasně vymezených kritériích, které nejsou v rozporu s danými kompetencemi (legislativa). Krizový plán musí respektovat schopnosti lidí v manažerském týmu s ohledem na jejich vzdělání, stresovou odolnost a výcvik. V neposlední řadě je důležité v plánu zvážit technické zázemí řešitelů a jejich pracovní prostředí.

Z obr. č. 18 je také zřejmé, že management jako vědní disciplína je postaven jednak na vyvážené struktuře manažerských týmů, jejich kompetencích a rolích a jednak dokladuje, do jaké míry by měl být akceptován prvek efektivního vzdělávání managerů ve smyslu ryze odborných řešení.

3.4.2 Organizování

Funkce organizování (Functions of organizing) je druhou dominantní funkcí po plánování. Organizování je zdomácnělý všeobecně významově jasný výraz. Českými synonymy jsou výrazy zařazování, způsob uspořádání, sdružení osob apod.

Organizování procesně bezprostředně navazuje na plánovací proces a to dvěma manažerskými přístupy. Prvním přístupem jsou organizační opatření v  přípravném období na mimořádné události ve vazbě na manažerskou funkci personalistika a druhým přístupem jsou bezprostřední organizační činnosti při řešení dynamických procesů (například během řešení mimořádné události) ve vazbě na manažerskou funkci vedení.

V oblasti krizového managementu je organizování pojímáno jako přiřazování manažerských rolí výkonným orgánům v souvislosti s možnými nebo vzniklými krizovými situacemi a koordinací pracovních týmů (např. krizových štábů), nasazených sil a prostředků IZS. V období příprav na krizové situace jsou organizační opatření zkoumány situační a procesní analýzou, jejímiž výstupy jsou scénáře, havarijní a operační karty, metodiky technologie zásahu apod. Jednotlivé typy organizování rozpracovávají i tzv. plány konkrétních činností, zaměřené např. na evakuaci obyvatelstva, nouzové přežití, varování obyvatelstva, vyrozumění, scénáře pro aplikaci prostředků individuální ochrany, traumatologické plány, plány komunikace, povodňové plány a další. Důležitým organizačním dokumentem je také pracovní mapa krizového štábu, do které jsou zakresleny rozmístěné síly a prostředky na ohroženém území, evakuační trasy, místa humanitární pomoci apod.

Při vzniku mimořádné události v objektu nebo na území, která přerostla do krizové situace, jsou spuštěny připravené organizační opatření operačními středisky základních složek IZS. Operační střediska aktivizují i další orgány a pohotovostní složky podle krizových plánů a také konkrétních pokynů hejtmanů, starostů, ředitelů krajských, okresních nebo územních

66

složek IZS a aktivují krizové štáby orgánů veřejné správy. Prvořadou činností krizových štábů není zkoumat detailní příčiny a následky působení mimořádné události, ale zvládnutí vnitřní organizace rolí v krizovém štábu a technickou aktivaci komunikačních prostředků pro následnou koordinační roli krizového štábu. Představu dominantní role funkce organizování za vzniku krizové situace ilustruje obr. č. 19 v jednoduché škále hodnocení hvězdičkami.

Největší rizika funkce organizování existují v případech, kdy dojde k selhání dílčích vyšších článků řízení, např. vlivem působení mimořádné události, psychickým zhroucením, teroristickou akcí apod., a to zejména když není stanovena kvalifikovaná zastupitelnost. V těchto případech začínají často fungovat neformální organizační vztahy mezi konkrétními manažery bez ohledu na manažerské stupně řízení. Zajímavý je pak efekt samočinné adaptace těchto, v uvozovkách živelných týmů, na nové podmínky práce, kdy tento samotný stav je motivací pro vyšší výkonnost. Rizikem však může být tendence sklouznutí do emotivních rozhodnutí, čemuž se dá zabránit prováděním tzv. štábních cvičení, kde jsou podobné stavy předmětem nácviku.

Obr. č. 19: Dominantní role funkce organizování za vzniku krizové situace

3.4.3 Vedení

Funkce vedení (Functions of directing) je třetí manažerskou funkcí. Samotný název funkce „vedení“ je buď překladem anglického slova directing nebo leadership, kterému odpovídá český význam slova vůdcovství, náčelnictví nebo vedoucí postavení či schopnost vést. Pravděpodobně nejvýstižnější je poslední výraz „schopnost vést“, neboť tvoří určitou poměrně zřejmou pojmovou hranici mezi manažerskou funkcí vedení a organizování. Jak ukazují výzkumy schopností manažerů zvládat vedení, je tato vlastnost manažerům z poloviny dána jejich osobnostními schopnostmi, jejich talentem a z poloviny je pak dílem jejich výchovy a dosaženým odborným vzděláním. Hovoříme-li o talentu, musíme mít na zřeteli i takové vlastnosti člověka, jakými je charisma osobnosti, vitalita a odolnost, zdravá průbojnost, sebevědomí a vytrvalost, přirozená inteligence zejména ve spojitosti se schopností

67

Příprava RP

Koordinace

Rozhodovací proces

Zpětná vazba

Vnitřní organizační řád

Úroveň managementu

rychlého a racionálního rozhodování, schopnost empatie, důvěryhodnost, smysl pro fair-play a odpovědnost, být dostatečně flexibilní apod. Především pak platí zásada „Pokud chci motivovat ostatní pro dosažení manažerských cílů, musím být já sám motivován nejvíce“ .

Ve veřejné správě je proto snaha, aby pracovníci krizového řízení i ostatní vedoucí a řídící pracovníci výkonných složek IZS především absolvovali sérii osobnostních psychologických testů a pak procházeli postupně tzv. kariérním řádem. Dále je nezbytné, aby byl každý začleněn do procesu vzdělávání v krizovém řízení, jehož cílem je získání teoretických znalostí a praktických návyků.

Problémy ve vedení se vyskytují nejčastěji v oblasti individuálních lidských postojů v týmu. Nejčastější příčinou týmových konfliktů jsou chyby manažerského vedení vyplývající z  neschopnosti jasně definovat manažerský cíl, obhájit jeho smysl a efektivitu, neschopnost realizovat přiměřenou dělbu práce podporující podnikavost, iniciativu a kvalifikační růst, neschopnost zvládat týmovou komunikaci negativním autokratickým stylem řízení, ve kterém chybí prvky účasti členů týmu na spolurozhodování, nezvládnutí psychologické a sociální manipulace týmu. Problém v sestavování týmů je vždy zásadní a prvořadý, neboť zejména na něm závisí úspěšnost řízení krizových stavů. Vždy se bude jednat o osobách, jejich vlastnostech a kvalitách.

3.4.4 Kontrola

Funkce kontrolování (Functions of controlling) je čtvrtou manažerskou funkcí týkající se všech činností managementu. Pravděpodobně nejpřesnější překlad, v češtině zdomácnělého slova kontrolování vytvořeného z anglického controlling, je dozor nebo dozorování. Dalším i když nepřesným výrazem je slovo regulování.

Funkci kontrolování lze nejobecněji definovat jako způsob porovnávání plánu se skutečným stavem. Porovnávat znamená stanovit parametry a kritéria měřitelnosti. Měřitelnost pak úzce souvisí s monitorováním, jehož cílem je stanovení odchylek od definovaného „normálního“, tedy výchozího stavu. Smyslem a cílem kontroly je poznávání odchylek, které znamenají, že zkoumaný systém, například území na něž působí mimořádná událost a plánované činnosti lidí plnících úkoly, má buď pozitivní - chtěný rozvoj, nebo naopak, že systém je tímto ohrožen a je potřeba provést korekce. Korekce jsou pak v principu činnosti zabývající se především tzv. řízením rizik. Obecně lze rizika řídit prostřednictvím fyzických, organizačních, projektových, ekonomických, politických, sociálních a dalších opatření pro snížení možných ztrát na životech, majetku či životním prostředí a pro maximální prodloužení očekávané periody opakovatelnosti specifické mimořádné události.

Funkci kontrolování je nutné vždy aplikovat na lidské chování a na vlastní pracovní výkon, protože je pouze dílem lidí, jakým způsobem budou realizovat manažerský cíl. Z tohoto pohledu je kontrola měřením úspěšnosti lidí. Pokud vyjdeme z předpokladu, že lidé jsou vůči manažerským cílům a pracovnímu procesu pozitivně motivováni, je nanejvýše žádoucí, aby kontrola nebyla v rukou manažera bičem za neúspěch, ale stimulujícím prvkem úspěšnosti. Vždyť ve většině případů je neúspěch při řešení krizové situace odrazem schopností manažera.

Také při řešení krizových situací se využívá kontrola jako zpětná vazba přijatých opatření. Za tímto účelem jsou vedeny samostatné operačně plánovací dokumenty, a sice tzv. lhůtníky plněných úkolů a nařízení a harmonogramy prací.3.4.5 Personalistika

68

Manažerská funkce personalistika (Functions of staffing) je pátou a poslední funkcí. Anglický překlad slova staffing znamená nábor, přiřazení lidí k práci nebo personální zajištění.

Z hlediska manažerských funkcí zaujímá zvláštní postavení personalistika, protože její realizaci provádějí nejvíce odborníci na středním stupni managementu. Stručně řečeno, základním cílem personalistiky je udržovat a zdokonalovat již fungující organizační strukturu v kvalitním stavu. Způsoby dosažení tohoto stavu jsou ovlivněny mnoha faktory, mezi něž patří:

Jaké manažerské cíle, tedy plánované úkoly manažeři a řízení tvůrci plní, např. ochrana společnosti před krizovými situacemi na daném území.

Jak vrcholoví manažeři dokáží vysvětlit personalistům manažerské cíle a s tím spojené požadavky na množství, specializaci, univerzálnost a vzdělanost lidí.

Jak kvalitní jsou personalisté zodpovědní za výběr lidí; musí co nejpřesněji pochopit manažerské cíle, musí mít znalosti a zkušenosti z oblasti psychologie, sociologie a antropologie, měli by se účastnit strategických porad o budoucnosti organizace, mít určité výsadní postavení v organizaci založené na důvěře vedení, se kterým jsou v přímém styku apod.

Konkrétní činnosti personalistů a priority těchto činností jsou velice variabilní a jsou závislé např. na typu organizační struktury a její velikosti, specializacích a vzdělanosti lidí v organizaci, na flexibilitě manažerského systému vůči dynamickým změnám v pracovním prostředí a vůči vykonávané pracovní činnosti. Personalistika zahrnuje především tyto konkrétní činnosti: analyzování, plánování, nábory a výběr pracovníků prospěšných organizaci, vedení agendy o pracovnících (osobní nacionále, pracovní náplně, hmotné odpovědnosti,

kvalifikační listy apod.), identifikace požadavků na pracovní síly, plánování kariérních růstů a příprava pracovníků

na budoucí funkce, identifikace slabých míst a nedostatků, doporučení na řešení, zabezpečení vzdělávání a výcviku, psychologické testování schopností lidí a týmů, řešení mzdové politiky (stanovení optimálního způsobu odměňování, zamezení plýtvání

mzdovými prostředky), hledání motivačních stimulů a vytváření podmínky pro iniciativu atd., organizace bezpečnosti práce a ochrana zdraví při práci, zjišťování pracovních rezerv, ustanovení zastupitelnosti, sledování plánů dovolených, nemocnosti apod., reklama a propagace manažerských cílů.

Protože personalisté podrobně znají manažerské cíle a tedy i odborná kritéria při výběru vhodných osob, často sehrávají významnou poradenskou úlohu při sestavování manažerských týmů. Konečné rozhodnutí jim však logicky nepřísluší a je věcí vrcholových managerů.

3.4.6 Manažerské dovednosti

Manažerské dovednosti jsou pro manažery základními metodickými nástroji, pomocí nichž dosahují manažerských cílů a ovlivňují pracovní týmy k realizaci plánů. Jak znázorňuje obr. č. 16 rozlišujeme celkem čtyři manažerské dovednosti, a sice technické, lidské, projekční a koncepční.

69

Technické dovednosti jsou zaměřeny na znalosti a zběhlost v různých činnostech zahrnujících metody, procesy a postupy. Znamenají práci s nástroji a specifickými technikami a technologiemi. Technické dovednosti však nejsou jen dovednosti fyzické (mechanická práce) jako např. způsoby používání nářadí a přístrojů, řízení zásahových vozidel, spouštění čerpadel, hašení pod elektrickým napětím, poskytnutí první pomoci, použití zbraní apod., ale v případě středního a vrcholového managementu dovednosti duševního charakteru, jako zvládání rozhodovacích metod, znalosti použití softwarů, vědomosti ze specifických vědeckých oborů (např. psychologie, matematiky, fyziky, chemie, biologie apod.) a také manažerských funkcí. Vrcholový manažer by měl však mít alespoň základní představu o technických dovednostech nižších manažerských stupňů a řízených pracovníků. Zde je potřeba zdůraznit, že právě ve vztahu k technickým dovednostem se zhodnocují znalosti získané při postupném kariérním růstu manažerů.

Lidské dovednosti jsou o schopnostech manažerů pracovat s lidmi a spoluvytvářet skupinové úsilí. Týmovou práci lze pak rozdělit na dvě části. Jednak jak se manažer sám adaptuje do pracovních podmínek týmu jako jedinec a jednak jak on sám tým ovlivňuje svou rolí. Lidské dovednosti pomáhají utvářet pracovní klima, podporující tvůrčí schopnosti. Například je důležité, aby vedoucí krizového štábu podporoval i určitou neformální komunikaci založenou na solidaritě a mnohdy i osobním přátelství. Panuje-li klid a pracovní pohoda, jsou rozhodovací a analytické procesy rychlejší a racionálnější. Autorita vedoucího krizového štábu je nejčastěji snižována právě tím, že nedokáže svým neosobním chováním psychologicky zvládat pracovní tým. Výzkumy například dokázaly zajímavý fakt, že pro řešení krizí je přibližně osmkrát lepší autoritativní typ vedoucího, který má podporu podřízených byť chybuje, než labilní vedoucí, který má kvalitní rozhodnutí avšak tým, který jeho rozhodnutí zpochybňuje a nerespektuje.

Koncepční dovednosti jsou nejčastěji spojeny s přirozeným, vrozeným talentem manažera a dají se jen velmi těžce naučit. Jejich principem je schopnost manažera vidět celkový obraz situace, aplikováno na řešení krizí vývoje krizové situace v kontextu s analyzováním, rozhodováním, koordinováním apod. Musí mít schopnost neutápět se informačně ve zbytečných detailech, ale i naopak nebýt příliš povrchní. Např. vedoucí krizového štábu, který se nachází v terénu a sleduje vývoj mimořádné události je zahlcen zbytečnými detaily, emotivními dojmy, dílčími problémy zásahových jednotek IZS. Jeho rozhodování pak budou často nesystematická a roztříštěná. Naopak, vedoucí krizového štábu, koordinující pouze na základě informací z vyšších stupňů velení, bude nejčastěji zahlcen administrativou, ztratí přehled o působení mimořádné události, začne být přehnaně opatrný ve svých rozhodnutích a časové kumulace neřešených problémů způsobí velké ekonomické ztráty podobně jako při povodních v roce 2002 v Praze, kdy došlo k zaplavení podzemní dráhy.

Projekční dovednosti jsou podobně jako koncepční dovednosti založeny na osobnostních kvalitách inženýrského myšlení. Obecně se dá říci, že vyjadřují schopnost manažera modelové imaginace (představivosti a vize) blížící se skutečným stavům existence, strukturalizace a chování umělých dynamických systémů a přírodních jevů. Pro řešení krizových situací jde o schopnost práce s mapou, geografickými informačními systémy, modelováním chemicko-technologických havárií, záplavových vln, ale i chování lidí, ekologických dopadů, ekonomických ztrát apod.

Znalost manažerských funkcí a dovedností je pojímána často jako bezzubá teorie managementu, ale opak je pravdou. Při analyzování chyb manažerů, orgánů krizového řízení veřejné správy a osob působících v krizových štábech na všech úrovních vrcholového a středního managementu dospějeme k názoru, že příčinou neúspěchů a problémů jsou vždy elementární manažerské chyby.

70

3.5 Krizové plány

V souladu s manažerskými zásadami, je vždy nutné vytvářet pro potřeby řešení krizových situací krizový plán. Cílem plánu je analyzování, zpracování a příprava specifické dokumentace pro budoucí organizační, řídící a koordinační opatření. Forma zpracovávaného plánu je vždy předurčena jeho zadavatelem, avšak při současných bohatých technických výstupních možnostech by měla být ohraničena spíše odborným informačním obsahem a přístupem k informacím než jeho konečnou finální úpravou, jak tomu často bývá.

Krizové plány v pojetí veřejné správy musí být zpracovávány zvlášť pro každý krizový štáb (subjekt), který má svou samostatnou územní nebo přenesenou státní působnost (obce, kraje, správní úřady a rezorty apod.). Tak např. obce s rozšířenou působností, nebo starostové nižších stupňů obcí podle zákona č. 314/2002 Sb. nemohou řídit krizové štáby na základě výpisů z krizových plánů krajů, krizové a na ni návazné legislativy, ale musí mít zpracovaný svůj vlastní krizový plán.

Podle zákona č. 240/2000 Sb. zpracovávají krizové plány pro krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení ministerstva a jiné správní úřady (§ 9), Česká národní banka (§ 13), hasičské záchranné sbory krajů zpracovávají krizové plány krajů (§ 15), dále zpracovávají krizové plány (§ 28) Kancelář Poslanecké sněmovny, Kancelář Senátu, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády, Nejvyšší kontrolní úřad a Bezpečnostní informační služba. Právnické osoby a podnikající fyzické osoby zpracovávají plány krizové připravenosti (§ 29).

3.5.1 Krizový plán

Podle nařízení vlády č. 462/2000 Sb. ve smyslu pozdějších úprav se krizový plán skládá ze základní a přílohové části. Základní část krizového plánu obsahuje: vymezení působnosti, odpovědnosti a úkolů správních úřadů a jiných státních orgánů a

orgánů samosprávy, jimž zákon ukládá povinnost zpracovat krizový plán (dále jen "zpracovatel krizového plánu") s ohledem na charakteristiku území,

charakteristiku organizace krizového řízení, výčet a hodnocení možných krizových rizik, jejich dopad na území a činnost orgánů a

organizačních složek státu, jejich organizačních celků, právnických nebo podnikajících fyzických osob podílejících se na zajištění krizových opatření v rámci krizového plánování,

další podklady a zásady potřebné pro používání přílohové části krizového plánu.

Přílohovou část krizového plánu tvoří dokumenty nezbytné ke zvládnutí krizové situace, zejména: přehled sil a prostředků včetně jejich počtu a využitelnosti, katalog krizových opatření, obsahující zásady a postup realizace krizových opatření, typové plány, kterými ústřední správní úřad podle své působnosti stanoví pro jednotlivé

druhy krizových situací doporučené typové postupy, zásady a opatření pro jejich řešení, povodňové a havarijní plány zpracované podle zvláštních právních předpisů a další

operační plány, které pro konkrétní druh krizové situace na daném území stanoví postupy, zásady, opatření, síly a prostředky pro její řešení, plány jejich nasazení a zabezpečení,

plán nezbytných dodávek zpracovaný podle zvláštního právního předpisu, plán hospodářské mobilizace zpracovaný podle zvláštního právního předpisu, plán akceschopnosti zpracovatele krizového plánu, který stanoví postupy a termíny

71

zabezpečení připravenosti k plnění úkolů při krizových situacích a opatření k zajištění vlastní ochrany před následky krizových situací, a

plány spojení, materiálně technického a zdravotnického zabezpečení a topografické mapy s vyznačenými riziky a řešením ohrožení.

3.5.1.1 Krizový plán kraje

Dominantní postavení zaujímá krizový plán kraje, určený pro činnost krizového štábu kraje řízeného hejtmanem. Tento plán zpracovávají orgány krizového řízení HZS krajů, které mají oprávnění za účelem přípravy na krizové situace vyžadovat, shromažďovat a evidovat údaje nezbytné pro zpracování krizových plánů. V souvislosti s povinností zpracovat plán může HZS kraje ukládat určeným obcím povinnost rozpracovat vybrané úkoly krizového plánu kraje, jenž zpracoval a které schválil hejtman a naopak obcím může poskytovat podklady nezbytné pro rozpracování úkolů krizového plánu obce. Obsah krizového plánu projednává bezpečnostní rada kraje s ohledem na zaměření a rozsah plánu kraje, koordinaci zpracování plánu kompetentními osobami, spolupráci s dalšími subjekty, konkretizaci úkolů na podmínky obcí, pravidla nakládání s plány s ohledem na zvláštní skutečnosti, kontrolní činnost apod.

3.5.2 Ostatní plány a dokumenty

Na krizový plán navazují další typy plánů, jejichž přehled je znázorněn na obr. č. 20.

Obr. č. 20: Přehled plánů, plánovacích dokumentů a jejich vzájemné interakce3.5.2.1 Havarijní plán

Nejrozsáhlejším dokumentem zpracovaným v souladu se zákonem č. 239/2000 Sb., který slouží k provádění záchranných a likvidačních prací na území kraje, je havarijní plán.

72

Havarijní plány však mají rozsáhlejší určení, protože slouží k tvorbě návazných preventivních opatření mimo rámec záchranných a likvidačních prací a také k přímé koordinaci velkých mimořádných událostí prostřednictvím hejtmanů, primátorů a starostů, samostatně nebo s jejich krizovými štáby a to v případech tzv. třetího a zvláštního stupně poplachu.

Obsah havarijních plánů je konkretizován vyhláškou Ministerstva vnitra č. 328/2001 Sb. ve smyslu dalších předpisů se čtrnácti přílohovými částmi tzv. plánů konkrétních činností, znázorněných na obr. č. 21.

Zákon č. 353/1999 Sb. ve smyslu pozdějších předpisů a vyhláška Ministerstva vnitra č. 328/2001 Sb. upravují ještě tzv. vnější havarijní plán k provádění záchranných a likvidačních prací pro jaderné zařízení nebo pracoviště IV. kategorie a objekty a zařízení, u kterých je možnost vzniku závažné havárie způsobené nebezpečnými chemickými látkami a přípravky, který je členěn do šestnácti plánů konkrétních činností, znázorněných na obr. č. 22.

Obr. č. 21: Plány konkrétních činností havarijního plánu

73

Obr. č. 22: Plány konkrétních činností vnějšího havarijního plánu

3.5.2.2 Typový plán

Typové plány představují stručný textový dokument vypracovaný v gesci jednotlivých ústředních správních úřadů nebo rezortů. Tyto plány mají jednotnou strukturu, vypracovanou MV – GŘ HZS ČR v návaznosti na Harmonogram přípravy a zpracování krizových plánů podle usnesení Bezpečnostní rady státu č. 295 z roku 2002 k jednotlivým specifickým zaměřením.

Typový plán obsahuje: hodnocení krizové situace popisující krizovou situaci (druh a typ krizové situace, původci

nebo příčiny vzniku krizové situace, cíle původců krizové situace, scénář vývoje krizové situace), dopady krizové situace, překážky (omezení) pro řešení krizové situace a předpoklady (podmínky) pro řešení krizové situace,

záměry řešení krizové situace popisující záměry pro oblast krizového řízení, oblast zajištění vnější bezpečnosti, oblast zajištění vnitřní bezpečnosti, oblast zajištění ochrany obyvatelstva a oblast zajištění ochrany ekonomiky v etapě hrozby vzniku krizové situace, bezprostřední hrozby vzniku krizové situace, vzniku krizové situace, řešení krizové situace v etapě likvidace následků krizové situace,

údaje o zpracovatelích typového plánu popisující zpracovatele odpovědné na ústřední a krajské úrovni za zpracování nebo rozpracování a aktualizaci typového plánu.

3.5.2.3 Operační plán

Operační plány jsou dokumenty mající formu scénářů. Obsahově vycházejí

74

z informací, uvedených ve všech přílohových částech krizového plánu, avšak za hlavní zdroj informací je označován typový plán a katalogy krizových opatření. V nařízení vlády č. 462/2000 Sb. ve smyslu pozdějších předpisů, § 15 odst. 3 písm. d) je uvedeno „povodňové a havarijní plány zpracované podle zvláštních právních předpisů a další operační plány, které pro konkrétní druh krizové situace na daném území stanoví postupy, zásady, opatření, síly a prostředky pro její řešení, plány jejich nasazení a zabezpečení“. Operační plány jsou tedy technologickým postupem pro orgány krizového řízení k řešení jednotlivých typů mimořádných událostí při probíhajících krizových situacích. Operačním plánům se svým charakterem podobají i havarijní karty používané pro havarijní plány teritoria a zejména havarijní plány objektů. V praxi tvoří operační plány soubory karet pro jednotlivé druhy ohrožení - typy krizí. Někdy bývá chybně uváděno, že operačními plány jsou vnější havarijní plány, povodňové a nákazové plány, plány veterinárních opatření, traumatologické plány apod., a dokonce i operační plán k zajištění úkolů obrany, to vyplývá z nepochopení jejich funkce.

3.5.2.4 Katalog krizových opatření

Katalog krizových opatření je, jak je patrné z názvu, přehledem krizových opatření vyplývajících především z analýz rizik na území. Katalog sestavují zpracovatelé krizových plánů a tvoří přílohu těchto plánů. Systémově je podkladem určeným pro tvorbu krizového plánu a teprve následně se stává jeho přílohou. Katalog krizových opatření by mohl být považován za duplicitní dokument typového plánu. Od typového plánu se však liší svou větší podrobností. Hodnotí např. jednotlivé druhy rizik na území a ty dále rozpracovává do katalogových listů i pro jiné typy mimořádných událostí. Katalog reaguje na mimořádné události, které nemusí, ale jen mohou vyvolat nebo být příčinou krizové situace. U vybraných typů mimořádných událostí obsahuje katalog odkazy na legislativu (např. jedná-li se o specifika chemických havárií, úniky radioaktivních látek apod.). 

3.5.2.5 Plán nezbytných dodávek

Plán nezbytných dodávek je vytvářen pro řešení možných tzv. hospodářských opatření pro krizové stavy, jejichž smyslem jsou v souladu se zákonem „organizační, materiální nebo finanční opatření přijímané správním úřadem v krizových stavech pro zabezpečení nezbytné dodávky výrobků, prací a služeb, bez níž nelze zajistit překonání krizových stavů“.

Zpracovatelem plánu nezbytných dodávek je zpracovatel krizového plánu ústředního správního úřadu, krajského úřadu, který postupuje v souladu s § 10 odst. 2 zákona č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a o změně některých souvisejících zákonů a vyhláškou Správy státních hmotných rezerv č. 498/2000 Sb., o plánování a provádění hospodářských opatření pro krizové stavy. Plán nezbytných dodávek obsahuje seznam nezbytných dodávek a přehled jejich dodavatelů. Dodavatelem nezbytné dodávky je fyzická osoba s trvalým pobytem nebo právnická osoba se sídlem na území České republiky a organizační složka právnické osoby se sídlem v zahraničí podnikající na území České republiky, která má jako předmět své činnosti nebo podnikání zapsanou činnost umožňující dodat předmět nezbytné dodávky nebo která je schopna dodat předmět nezbytné dodávky. Plán nezbytných dodávek navazuje na systém hospodářské mobilizace v České republice organizačními, materiálními, personálními a jinými opatřeními, kterými ústřední správní úřad zabezpečuje mobilizační dodávku pro potřeby ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů za stavu ohrožení státu a válečného stavu. Požadavky krajských úřadů

75

zpracovává a řeší orgán krizového řízení Správy státních hmotných rezerv. Požadavky správních úřadů a obcí, které plán nezbytných dodávek nezpracovávají, vyřizuje krajský úřad spádového území dle oprávněně uplatněných žádostí. Obce s rozšířenou působností plán nezbytných dodávek nezpracovávají, avšak jsou povinny připravovat a vyhlašovat regulační opatření a plnit úkoly uložené krajským úřadem k zajištění nezbytných dodávek v systému hospodářských opatření pro krizové stavy .

3.5.2.6 Plán hospodářské mobilizace

Plán hospodářské mobilizace sice navazuje svými opatřeními na plán nezbytných dodávek, avšak slouží pro podporu ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. Tvoří samostatnou část krizového plánu. Opatření hospodářské mobilizace zpracovávají dodavatelé mobilizační dodávky v systému hospodářské mobilizace v souladu s § 15 zákona č. 241/2000 Sb. a předávají je územně příslušnému krajskému úřadu. Mobilizační dodávkou je myšlena nezbytná dodávka výrobků, prací a služeb, bez níž nelze zajistit překonání krizových stavů spojených s obranou České republiky včetně povinností zabezpečovaných v rámci zahraničních koalic ozbrojených složek. Zpracovatel krizového plánu ústředního správního úřadu zpracovává plán hospodářské mobilizace na základě požadavků ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů podle § 13 zákona č. 241/2000 Sb. a podle vyhlášky Správy státních hmotných rezerv č. 498/2000 Sb. Plány hospodářské mobilizace se na úrovni zpracovatele krizového plánu kraje a krizového plánu určené obce nezpracovávají.

3.5.2.7 Plán akceschopnosti

Plán akceschopnosti je souborem především organizačních opatření, pomáhajících realizovat svolání krizových štábů, povodňových a nákazových komisí a případně i dalších pracovních týmů koordinujících složky IZS. Plán akceschopnosti musí být zpracován pro jednotlivé typy krizových stavů a musí být rozpracován pro všechny organizační součásti. Stěžejní role při aktivaci plní operační informační střediska základních složek IZS. Klíčovou roli pak sehrávají operační střediska HZS ČR. Plán akceschopnosti je systémově členěn do dvou časových etap. První etapou je způsob svolávání orgánů krizového řízení na normální a záložní pracoviště krizového řízení a druhou etapou jsou nezbytná opatření ke zpohotovení krizových štábů tedy k vytvoření pracovních podmínek jednotlivých pracovníků týmu a to až do okamžiku prvního zasedání krizového štábu. Příprava se týká vybavení technikou a službami, nezávislými zdroji energií, proviantním materiálem, písemnostmi apod. dle předpokládané maximální doby činnosti a personálního obsazení. Do vlastní aktivace spadá i zpohotovení dalších sil a prostředků. Aktivace je s ohledem na typy mimořádných událostí provázána s dalšími opatřeními v samostatných plánech konkrétních činnosti, mezi které patří například plán varování obyvatelstva, plán evakuační opatření apod. Plán akceschopnosti obsahuje seznamy osob pracujících v krizových štábech, expertů, služeb a dalších s uvedením základních osobních údajů, telefonních spojení, adres, způsobech konkrétního náhradního spojení a vyrozumění. K zahájení činnosti v krizových štábech je vhodné připravit samostatné scénáře pro zahájení činnosti.

76

3.5.2.8 Plán spojení

Plány spojení vypracovává zpracovatel krizového plánu jako svůj nástroj pro zabezpečení koordinace a řízení. Plán spojení obsahuje mimo textových dokumentů a tabulek, bloková schémata spojení. Plány spojení jsou obsahem geografických informačních systémů a dalších typů informačních technologií v operačních informačních střediscích HZS ČR, Policie ČR a územních středisek zdravotní záchranné služby. Na plán navazují i dílčí plány spojení havarijních a pohotovostních služeb rozhodujících subjektů kritické infrastruktury. Cílem plánu spojení je v prvních fázích realizace opatření plánu akceschopnosti a následně nepřetržité poskytování služby komunikace mezi všemi subjekty krizového řízení a IZS. Plán spojení daného krizové štábu je rozdělen na způsoby komunikace orgánů uvnitř štábu a způsoby komunikace vně krizového štábu. Mimo výše uvedenou komunikaci pak ještě na vyšší stupně koordinace a řízení, na členy krizového štábu pracujících mimo pracoviště krizového řízení, na komunikaci s veřejností a hromadnými sdělovacími prostředky apod. V plánech musí být také zakotveny náhradní způsoby spojení a způsoby komunikace v případě výpadku energií nebo telekomunikačních sítí. U přílohových částí krizového plánu je všeobecně snaha vzájemné neopakovatelnosti informací. Výjimkou jsou v tomto případě právě plány akceschopnosti a plány spojení u kterých jsou uvedeny společné údaje o kontaktních místech, funkcích orgánů krizového řízení a výkonných a dalších složek, právnických a podnikajících fyzických osob, jejich telefonní čísla, čísla na krizové telefony, radiové frekvence a volací znaky, pagery, e-mailové adresy, popřípadě jiné spojovací prostředky, adresy a místa pobytu.

3.5.2.9 Plán materiálně-technického zabezpečení

Plán materiálně-technického zabezpečení řeší materiální zabezpečení všech činností zpracovatele krizového plánu při řešení krizových situací a obsahuje zdroje (technické prostředky, spotřební materiál, energie včetně náhradních zdrojů apod.) a služby (personál zabezpečující plynulý běh prací v krizovém štábu, odpočinek a stravování členů štábu apod.) Netýká se sil a prostředků pro řešení vlastní krizové situace cestou IZS. Tato část je řešena v havarijních plánech, plánech nezbytných dodávek a mobilizace, v přehledu sil a prostředků - viz dále. Vymezení potřeb zdrojů a služeb souvisí se zabezpečením činnosti krizového štábu ve vazbě na činnost krajského úřadu, obecních úřadů určených obcí, operačních a informačních středisek základních složek IZS a jiných složek dle úvahy zpracovatele s ohledem na řešenou situaci. Plán materiálně-technického zabezpečení často vytvářejí orgány krizového řízení HZS krajů, ale mělo by platit pravidlo, že tvorba tohoto plánu je povinností zpracovatele krizového plánu daného stupně, tedy především tajemníků bezpečnostních rad, kteří se stávají za krizových situací tajemníky krizových štábů.

3.5.2.10 Přehled sil a prostředků

Přehled sil a prostředků nepatří svým charakterem mezi plány, ale je jejich součástí. Pro praktickou potřebu krizových štábů jsou přehledy vedeny v databázových souborech často indexovaných v propojení na geografický informační systém. V listinné podobě jsou přehledy sil a prostředků vedeny pouze záložně. Pod pojmem síly jsou myšleni lidé a organizační struktury a pod pojmem prostředky technika, energie a suroviny, finanční prostředky, zvířata, ale i duchovní majetek jako metody, technologie apod.

77

Vlastní způsoby nasazení sil a prostředků nejsou v přehledech řešeny. Avšak právě tato znalost je určující a způsobuje řadu úskalí ovlivňujících jejich použití. Před rokem 1989 byla situace podstatně jednodušší, protože centralistické vedení státu bylo paradoxně pro řešení krizových situací výhodné. Prakticky veškeré prostředky byly státní a rozhodovalo se z centra. V dnešních podmínkách je nutná znalost kdo, kdy a jak může síly a prostředky koordinovat, řídit - tedy stručně řečeno využívat. Úrovní koordinací krizovými štáby může být počínaje nejnižší úrovní obcí až po krajskou úroveň celkem pět. Dále jsou vytvářeny krizové štáby správních úřadů a nejrůznějších dobrovolných organizací a občanských sdružení. Každá úroveň pak má svou míru přenesené státní působnosti a samosprávní působnosti na území v rámci zákona. Není proto zcela možné například ze stupně krajského krizového štábu úplně uplatnit centralistické řízení a koordinaci sil a prostředků, jak by mnohdy bylo potřebné.

Obecně se v přehledech sil a prostředků vedou základní technická data jako rychlost pohybu, časové, energetické, objemové a jiné normy pracovní výkonnosti strojů, povolené nosnosti, počty obsluhy, přepravní kapacity, dostupnost, majitelé, finanční a energetická náročnost a stovky dalších možných údajů. Dílčí přehledy sil a prostředků je nezbytné sloučit do jednoho seznamu nebo indexově propojit na geografický informační systém.

Krizové situace se mohou vyznačovat právě nedostatkem sil a prostředků. Proto při zpracování krizových plánů krajů a plánů určených obcí se samostatně zpracovávají přehledy sil a prostředků, které mohou být využity a nejsou zahrnuty do havarijních plánů, povodňových a obdobných plánů a jsou využitelné dle § 29 a § 30 zákona č. 240/2000 Sb. a dalších zdrojů podle operačních plánů v působnosti zpracovatelů krizového plánu správního úřadu a z jiných zdrojů. Se sousedními kraji a obcemi nebo v rámci příhraniční pomoci a s ostatními majiteli prostředků jsou dopředu připravovány smlouvy o budoucím využití techniky, prostředků a nasazení sil.

3.5.2.11 Mapy rizik a řešení Mapy rizik a řešení jsou základními plánovacími, rozhodovacími i řídícími podklady.

Pro potřeby krizových štábů jsou nejčastěji vedeny v elektronické podobě. V krizovém štábu však musí být vždy vedena pracovní mapa ve fyzické listinné podobě, na které je zakreslena konkrétní situace působení mimořádné události a přehled o nasazených silách a prostředcích. Nejčastější typy map pro potřeby analýz rizik jsou soubory map popisujících území z pohledu ekonomicko-správního, z pohledu ekologie ve vazbě na podzemní a povrchové zdroje vod, emisní a imisní zatížení území apod., geografického členění území s popisem vodstva, pohoří, půdního a lesního hospodářství. Dále jsou vedeny mapy demografické, meteorologické, tahu ptactva, letecké koridory apod. Výsledkem analýz je pak mapa analýz rizik na území obsahující pravděpodobné nebezpečné zóny, místa dislokace krizových štábů, rozmístění složek IZS, důležité objekty, evakuační trasy, úkryty, shromaždiště osob a další údaje, podle rozhodnutí příslušného orgánu krizového řízení a vyplývající z příslušných havarijních plánů.

Tvorba mapových podkladů se také váže na plány konkrétních činností. Pro potřeby krizových štábů se vedou různé pracovní mapy. Např. k vedení přehledu sil a prostředků, rozmístění prostředků varování, evakuačních opatření, zátopových území apod. Do map se zakreslují i různé modelové situace, související například s rozptylem toxických látek. Výhodou elektronických map jsou právě animace dynamických modelů na mapovém podkladě.

78

3.5.3 Geografický informační systém

Geografický informační systém (dále jen „GIS“) je organizovaný souhrn počítačové techniky, programového vybavení, geografických dat a zaměstnanců navržený tak, aby mohl efektivně získávat, ukládat, aktualizovat, analyzovat, přenášet a zobrazovat všechny druhy geograficky vztažených informací. Prakticky to znamená, že v počítačových datech musí být zaznamenány údaje o objektu a údaje o jeho poloze. Tento typ dat označujeme jako geografická (prostorová) data a počítačovému systému, který je umožňuje ukládat a využívat, říkáme GIS.

Popisujeme-li GIS jako softwarové prostředí, můžeme říci, že geografické informace jsou členěny na: základní geografické prvky ( například silniční síť, železnice, lanové dráhy, stanice a

zastávky, lesní plochy, vodní plochy a toky, bažiny a rašeliniště, body a plochy vybraných sídel, výškové body, vrstevnice apod.),

demografické a administrativní prvky (obce, městské části a městské obvody s tabulkovými údaji o typu obce, úřadech, poštovních směrovacích číslech, počet obyvatel apod.),

rozšiřující tematické informace (zeměpisná síť, klad listů státních mapových děl, měřítka map, hraniční přechody, veřejná letiště apod.).

Základní formát geografických dat je vektorový nebo rastrový. Na základní data jsou připojeny data tabelární, textová, databázová apod. Vzhledem k tomu že GIS je řádným mapovým podkladem, musí mít jasný souřadnicový systém. Na obr. č. 23 je zobrazen princip digitálních mapových vrstev: oranžová vrstva - body, zelená vrstva - linie a fialová vrstva plochy. GISy jsou stále více propojovány do expertních systémů a zejména pak do krizových informačních systémů.

Obr. č. 23: Princip digitálních mapových vrstev v GIS

3.6 Analýza rizik

Pro kvalitní plánování opatření proti působení možných mimořádných událostí slouží metody analýzy rizik. Pro plánování ve veřejné správě se nejčastěji vypracovává analýza rizik

79

na území. Zhodnoťme proto, jaké jsou její reálné možnosti. Vlastní přístup k hodnocení je účelově skeptický. Vypracovat skutečně stoprocentně pravdivou analýzu v reálném čase ve vazbě na tvorbu plánů zabývajících se bezpečností území nebo přesněji hodnocením „všech“ možných hrozeb pro obyvatelstvo na území prakticky nelze. Pokud se podaří vypracovat analýzu rizik s hypoteticky padesátiprocentní pravdivostí, můžeme tuto prohlásit za velmi unikátní a neobvykle úspěšnou. V praxi se za kvalitní výsledky považují třicetiprocentní odhady.

V současnosti citované analýzy rizik jsou často jen výčtem ohrožujících objektů na území a souhrnem možných negativních přírodních jevů. Parametry systémově hodnotící možná kritéria těchto hrozeb pak v nejlepším případě využívají jednoduchou škálu zranitelností vyvolaných jednotlivými mimořádnými událostmi dle možných lidských ztrát nebo plochy ohroženého území. Z takto získaných údajů jsou pak tvořeny různé přehledy, které však postrádají verifikace a priority pro možné řízení rizik nebo tvorbu či aktualizaci nejčastěji havarijních nebo krizových plánů.

V praxi je analytická práce vždy závislá na kvalitní týmové práci. Pracovní tým přitom musí mít co nejpřesněji vymezený cíl analýzy rizik tak, aby analýza rizika měla vyváženou koncepční úroveň. Analýza je řešena vždy projektově, jako součást celého havarijního nebo krizového plánu. Pracovní tým by měl být vždy vytvořen z odborníků několika vědních disciplín. V týmu pro analytické hodnocení území by neměl chybět specialista na životní prostředí, technologii chemických, biologických, strojních a dalších průmyslových odvětví, ekonomiku, legislativu, politiku, organizační struktury a zásahové složky IZS včetně jimi používaných technologií eliminace mimořádných událostí, psychologii a sociologii, matematik a analytik, programátor – nejčastěji se zaměřením na geografické informační systémy, ale také kvalitní manažer týmu a nestranný supervisor. Tento výčet je pouze rámcový. Podstatné je, aby členové týmu nebo jimi najatí specialisté řešící individuální problémy, například formou studií, měli dobrou znalost o území, zkušenosti s řešením mimořádných událostí v minulosti, dostatečný zdroj konkrétních informací a schopnost vlastní analytické práce.

Obecně jsou metodické přístupy k analýze rizika velmi široké. Jejich společným cílem je vyhodnotit a kvantifikovat všechny aktuálně známé neurčitosti v systému s předpovědí možných výsledků a snahou identifikovat strategie pro snížení rizika na přijatelnou úroveň.

Analýza musí postihnout souvislosti mezi riziky na území a tyto souvislosti aplikovat do budoucích rozhodovacích procesů. Musí přiznat případy špatné verifikovatelnosti dat a z nich vyplývajících hypotéz zejména v souvislosti se sociálními a politickými konflikty v oblasti antropogenních rizik a omezené poznatelnosti a předvídatelnosti jevů rizik přírodních. Analýza by měla také předvídat, kde lze očekávat chyby v rozhodování.

Nejčastěji v současnosti citované metody v České republice jsou v přehledu na obr. č. 24:

80

Zkratka Anglický název Český význam

Brainstorming mozková bouře

CCD Cause Consequence Diagram Graf příčina-následekV principu kombinace metod ETA a FTA

CCF Common Cause Failure Analýza příčin selhání

CMF Common Mode Failure Analysis Analýza současných poruch

CSA Consequence Severity Analysis Analýza důsledků závažných rizik

DFA Dependent Failure Analysis Následná analýza poruch

ETA Event Tree Analysis Strom událostí

FMEA Failure Mode and Effect Analysis Analýza způsobů a následků poruch

FMECA Failure Mode and Effect Criticality Analysis

Analýza způsobů, následků a kritičnosti poruch

FTA Fault Tree Analysis Strom poruch

Haddon Matrix Matice interakcíHAZOP Hazard and Operability Study Studie nebezpečí a provozuschopnosti

HACCP Hazard Critical Control Points Analýza rizika kritických kontrolních bodů (plán KB)

HEA THEA Human Error AnalysisTask Human Error Analysis

Analýza lidské chybovostiÚkol analýzy lidské chybovosti

HRA Human Reliability Assessment Human Releability Analysis Odhad (analýza) lidské spolehlivosti

Check List Analysis Kontrolní seznam

MLD Master Logic Diagram Počáteční události

PBA Probabilistic Risk Assessment Odhad pravděpodobnosti rizika

PHA Preliminary Hazard Analysis Předběžná analýza rizika

PRA Probabilistic Risk Assesment Pravděpodobnost stanovení

ZHA Zurich Hazard Analysis Analýza rizik Zurich

RBD Reability Block Diagram Nemožnost použití blokového schéma

What if Analysis Co kdyby

Obr. č. 24: Přehled metod analýzy rizika

Z uvedeného výčtu analýz vyplývá, že analytických metod je velké množství, ale jen velmi malá část je aplikovatelná pro analýzu rizika území. Na obr. č. 25 je znázorněn stručný rozbor hlavních příčin tohoto stavu. Znázornění poukazuje na skutečnost, že zpracovaná analýza rizika je vždy pravdivá jen částečně a naopak, že její závěry se často opírají jen o hypotetické závěry. Znázornění je provedeno ve tvaru pentagramu a demonstruje omezení pravdivosti analýzy rizik v pěti oblastech.

81

Obr. č. 25: Pentagram pravdivosti analýzy rizika

1. oblast - Typ mimořádné události Každá mimořádná událost je vždy částečně charakteru antropogenního (příčinou rizik

je člověk) a přírodního. Lze konstatovat, že čím více přírodních mimořádných událostí bude působit na zkoumané teritorium, tím obtížnější bude odhadnout následky. Poznatelnost přírodních jevů je složitější a z pohledu procenta pravdy odhadu analýzy rizik hypotetičtější.

2. oblast - Odborná úroveň týmuTento fenomén je klíčový a rozhodující v návaznosti na předchozí oblast. Kvalita

odborného týmu je dána jeho znalostí a zkušeností s typem klasifikovaných mimořádných událostí, schopností týmové práce z  manažérského a psychologického hlediska, vybavením analytickými nástroji a znalostí jejich využití a konečně schopností syntetizovat dosažené poznatky do formy jejího využití v praxi.

3. oblast - Pravděpodobnost (možná časová opakovatelnost výskytu mimořádné události)Slovo pravděpodobnost by bylo lépe nahradit výrazem „četnost opakovaného výskytu

v určitém časovém intervalu“. U tohoto fenoménu je pracovní tým nejčastěji nucen provádět kvalifikované odhady. Statistiky a odborný odhad závažných dopadů dle zkušeností s proběhlými mimořádnými událostmi buď nejsou nebo jsou špatně dostupné, zdlouhavě vyhodnotitelné nebo i cenově nákladné. U technologických systémů (antropogenních příčin mimořádných událostí) lze dosáhnou poměrně velké přesnosti.

4. oblast - Rychlost influenceTento fenomén se opět úzce váže na kvalitu pracovního týmu a jeho schopnosti

koncepčního přístupu k analýze rizika. Kvalitní analýza rizik je vždy spojena s klasifikací vzájemných souvislostí mezi možnými současnými projevy různých mimořádných událostí. Členové pracovního týmu mají na vyhodnocení souvislostí mezi riziky (influence) omezené množství času – viz. tabulka reálných časových možností influence pracovním týmem na obr. č. 26.

82

5. oblast - Množství rizikZ předchozích tvrzení vyplývá, že analýza rizika má své hranice zpracovatelnosti.

S mírnou nadsázkou lze říci, že analýza rizika je malým uměleckým dílem a pro každý tým je neopakovatelná. Má-li pracovní tým zvládnout své koncepční a projekční dovednosti ve směru k střízlivosti a výstižnosti, musí být velmi zkušený a znalý všech čtyř výše hodnocených fenoménů.

Ideálním stavem by bylo, kdybychom měli k dispozici několik analýz rizik a mohli pak porovnávat jejich výsledky mezi sebou pro možná opatření. V Institutu je v současné době vyvíjena metoda analýzy rizika území, která se opírá o analytickou metodu založenou na bázi matice interakcí, která je schopna respektovat možné zpětné vazby a cykly souvislostí mezi jednotlivými riziky. Analýza současně umožňuje nastavit kriteria hodnocení možných ztrát a stanovit škálu časové opakovatelnosti rizik. Předpokládá se, že analytické výstupy budou mít textové hodnocení, grafy a tabulkové přehledy různých hodnotových parametrů ve vazbě na konečné dominantní souvislosti pro konečná hodnocení v podobě opatření a budoucích rozhodovacích procesů. V odborných kurzech byla již tato analýza metodicky zkoušena z pohledu její odborné využitelnosti s poměrně kladným výsledkem. Také byly zkoušeny i možnosti softwarového řešení. Expertními metodami pro analýzu rizika se rovněž zabývala i série setkání odborníků v expertním kurzu, kde se prokázala nutnost znalosti analytických metod ale i nutnost naučit odborníky systémovému myšlení ve vazbě na tvorbu krizových scénářů.

Obr. č. 26: Influenční možnosti analytika

Pokud připustíme omezující parametr, že analýza nesmí trvat déle než jeden rok, můžeme konstatovat následující: a) Při 100 porovnávaných rizicích bude nutné 9 900 fyzických rozhodnutí. Pokud bude na

každé jednotlivé rozhodnutí, včetně následujících výpočtů věnováno maximálně 10

83

Váhání o souvislostech mezi prvkyv minutách

minut, bude analýza trvat asi 10 měsíců a s dalšími operacemi, jako je konečné vyhodnocení analýzy bude práce trvat asi 1 rok.

b) Při 200 porovnávaných kódech bude nezbytné provést 39 800 fyzických rozhodnutí. Na každé jednotlivé rozhodnutí, včetně následujících výpočtů můžeme obětovat maximálně 3 minuty. Analýza pak bude opět trvat asi 1 rok a s dalšími operacemi asi 1,2 roku.

c) Při 300 porovnávaných kódech budeme muset provést 89 700 fyzických rozhodnutí. Na každé jednotlivé rozhodnutí, včetně následujících výpočtů můžeme obětovat maximálně 1 minutu. Analýza pak bude trvat asi 10 měsíců a s dalšími operacemi, jako je konečné vyhodnocení analýzy bude práce trvat asi 1 rok práce.

Pokud ovšem připustíme, že vznikne softwarový systém, který se bude postupně učit provádět jednoduchá rozhodnutí automaticky, nemělo by být složité provádět analytická hodnocení přibližné složitosti jako v bodě c). Avšak tabulka na obr. č. 26 mimo jiné ukazuje, že i informační technologie mají také své hranice. Možným řešením je dekomponovat analýzu rizik na několik odborných oblastí, které budou charakterizovány asi 50 prvky. Z každé analýzy se pak vygenerují hlavní problémy pro konečnou analýzu. Cestou pro využití matic interakcí na analýzu rizik pak může být dekompozice zkoumaného systému kaskádovitě na dílčí úlohy.

Provést kvalitní vyčerpávající analýzu rizik je v současnosti složitý úkol. Do budoucna je nutné buď přijmout jiné jednodušší modely využívající polynomiální algoritmy, zkušenostní odhady, expertní škálové systémy apod., nebo zvolit cestu tvorby jednotného expertního systému, který bude mít samoučící se algoritmus, odrážející zkušenosti velkých týmů s řešením mimořádných událostí na území.

3.7 Krizové štáby

V případě vzniku velkých mimořádných událostí, u nichž hrozí, že přerostou do krizových situací, nebo při vyhlášení některého typu krizové situace se ustavují na ohroženém území krizové štáby.

Krizový štáb je tým složený z politických zástupců území, odborníků a specialistů z různých oborů pracujících ve prospěch IZS nebo podnikatelských subjektů na území, příslušníků správních úřadů a personálu zabezpečujícího službami plynulý běh činnosti krizového štábu.

V České republice existuje pro řešení mimořádných událostí několik základních typů krizových štábů, a to na úrovni vlády, státní správy a územní samosprávy. Na centrálním stupni je na úrovni vlády Ústřední krizový štáb, který zasedá v rámci České republiky. Na území čtrnácti krajů, přičemž území Prahy je považováno za jeden kraj, vznikají krizové štáby krajů, na nižším stupni v krajích jsou krizové štáby obcí s rozšířenou působností. Podle konkrétní situace a možností obcí s pověřenými úřady a ostatních obcí na jejich území pak ještě mohou vznikat krizové štáby obcí v podstatě volným způsobem na základě rozhodnutí starostů.

Ústřední krizový štáb, krizové štáby krajů a případně i krizové štáby obcí s rozšířenou působností se stávají orgánem krizového řízení svého zřizovatele. Činnost těchto štábů se řídí statutem krizového štábu a jednacím řádem krizového štábu.

Obsahem statutu je především organizační uspořádání krizového štábu, tzn. kdo je členem krizového štábu, kdo je členem stálé pracovní komise (skupiny) a v ní zřízených odborných skupin a podskupin. Statut také vymezuje působnost krizového štábu ve

84

spravovaném území, způsob jeho aktivace, povinnosti jednotlivých členů krizového štábu ve vazbě na jmenovací dekrety jeho členů a členy bezpečnostních rad, členů pracovních skupin a další možné náležitosti, týkající se např. technického a obslužného personálu, fyzické existence pracoviště krizového řízení, cvičení krizových štábů apod.

Obsahem jednacího řádu jsou zpravidla čtyři základní části. První řeší, kdo je ze zákona zřizovatelem krizového štábu s ohledem na typ aktivace krizového štábu a případně typ krizové situace. V druhé části je vytyčení zásad jednání krizového štábu na tzv. zasedáních krizového štábu. Obsahem je určení doby a místa zasedání, možné zvláštní a omezující podmínky pro zahájení činnosti krizového štábu ještě před jednáním, zastupitelnost členů, práva a povinnosti účastníků jednání, způsob informování veřejnosti o činnosti krizového štábu. V některých případech se uvádí hlasovací právo členů, avšak rozhodnutí krizového štábu je ve své konečné podstatě vždy subjektivním názorem a právem vedoucího krizového štábu, který nese za činnost krizového štábu odpovědnost. Třetí část zahrnuje problematiku personálního zabezpečení agendy a archivace obsahu jednání. Poslední čtvrtá část je věnována formě, zajištění, obsahu, posloupnosti a dalším náležitostem zápisu jednání krizového štábu.

3.7.1 Ústřední krizový štáb

Ústřední krizový štáb (dále jen „Štáb“) je pracovním orgánem vlády, která se sama stává při zabezpečování připravenosti České republiky na krizové situace orgánem krizového řízení.

Předsedou Štábu jmenuje předseda vlády a Bezpečnostní rady státu podle charakteru situace:a) ministra obrany v případě vnějšího vojenského ohrožení České republiky, při plnění

spojeneckých závazků v zahraničí a při účasti ozbrojených sil České republiky v mezinárodních operacích na obnovení a udržení míru,

b) ministra vnitra v případě ostatních druhů ohrožení České republiky, při poskytování humanitární pomoci většího rozsahu do zahraničí a při zapojení České republiky do mezinárodních záchranných operací v případě havárií a živelních pohrom.

Dalšími členy Štábu jsou náměstci všech rezortů, tedy zahraničních věcí, obrany, vnitra, spravedlnosti, financí, průmyslu a obchodu, zemědělství, dopravy, práce a sociálních věcí, zdravotnictví, pro místní rozvoj, kultury, školství, mládeže a tělovýchovy, informatiky a dále: ředitel Úřadu Ministerstva životního prostředí, předseda Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, ředitel Národního bezpečnostního úřadu, ředitel Sekce pro obrannou a bezpečnostní politiku Úřadu vlády České republiky, místopředseda Správy státních hmotných rezerv, viceguvernér České národní banky, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, předseda Českého telekomunikačního úřadu, nejvyšší státní zástupce České republiky, náčelník Generálního štábu Armády České republiky, policejní prezident Policie České republiky, generální ředitel Hasičského záchranného sboru České republiky, ředitel Bezpečnostní informační služby, ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace, ředitel Vojenského zpravodajství – ředitel Vojenského obranného zpravodajství,

85

náčelník Vojenské zpravodajské služby, generální ředitel Vězeňské služby České republiky, ústřední ředitel Státní veterinární správy, hlavní hygienik České republiky, ředitel Českého hydrometeorologického ústavu, ředitel Úřadu Českého červeného kříže. 

Činnost Ústředního krizového štábu po vyhlášení krizové situace spočívá především v přípravě návrhů na řešení krizových situací pro schůzi Bezpečnostní rady státu nebo v případě nebezpečí z prodlení pro schůzi vlády cestou předsedy vlády nebo Bezpečnostní rady státu. Ústřední krizový štáb zabezpečuje operativní koordinaci, sledování a vyhodnocování stavu realizace opatření přijímaných vládou, ministerstvy a jinými správními úřady k zamezení vzniku nebo k řešení vzniklé krizové situace nebo jiné závažné situace a poskytuje podporu v činnosti orgánům krizového řízení územních správních úřadů a orgánům územní samosprávy. V praxi to znamená koordinaci opatření správních úřadů a orgánů územní samosprávy, operativní součinnost s orgány krizového řízení mezinárodních organizací, posuzování vývoje krizové situace, reakci v opatřeních přijímaných správními úřady a orgány územní samosprávy, informace pro Bezpečnostní radu státu, mezirezortní koordinaci zejména krizových štábů ministerstev vnitra, obrany, zdravotnictví, dopravy, průmyslu a obchodu, životního prostředí a dalších. Dále připravuje Bezpečnostní radě státu návrhy opatření k řešení situace a podklady pro přijímání rozhodnutí vyžadujících schválení vládou, případně Parlamentem České republiky.

Pracoviště Ústředního krizového štábu je u Ministerstva obrany u vojenských záležitostí a u Ministerstva vnitra v případě ostatních druhů ohrožení a vždy zahrnuje jednací místnost štábu, operační středisko, místnosti pro jednání odborných pracovních skupin a činnost styčných orgánů, a nezbytné prostory pro zabezpečení stravování, odpočinku a styk se sdělovacími prostředky.

3.7.2 Krizový štáb rezortu, správního úřadu

Podle zákona č. 240/2000 Sb. zřizují ministerstva a jiné správní úřady k zajištění připravenosti na řešení krizových situací v oboru své působnosti pracoviště krizového řízení, zpracovávají plán (krizový plán), který obsahuje souhrn krizových opatření a postupů k řešení krizových situací, zřizují krizový štáb, jehož složení a úkoly určí ministr nebo vedoucí správního úřadu. Ministerstva a jiné správní úřady zajišťují na základě vyžádání jiného správního úřadu provedení odborných prací, vyplývajících z jejich působnosti a poskytuje na požádání ministerstvům, krajským úřadům a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností. Zpětně vyžadují prostřednictvím ministerstva vnitra potřebné podklady od krajských úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností pro Ústřední krizový štáb. Stanovují podřízeným územním správním úřadům povinnost poskytovat na vyžádání podklady pro zpracování krizových plánů krajů.

Správní úřady vedou přehled možných zdrojů rizik, provádějí analýzy ohrožení a v rámci prevence odstraňují nedostatky, které by mohly vést ke vzniku krizové situace, rozhodují o činnostech pro řešení krizových situací a ke zmírnění jejich následků, organizují okamžité opravy nezbytných veřejných zařízení pro přežití obyvatelstva a k zajištění funkčnosti veřejné správy, vytvářejí podmínky pro nouzovou komunikaci ve vztahu k jiným správním úřadům, obcím, právnickým a fyzickým osobám.

86

3.7.3 Krizový štáb kraje

Krizový štáb kraje je pracovním orgánem hejtmana, který jej svolává operativně, zejména k projednání zásadních záležitostí týkajících se řešení krizové situace a přijetí krizových opatření spojených s nezbytným omezením základních práv a svobod. Základní legislativou upravující činnost krizových štábů krajů a obcí s rozšířenou působností je zákon č. 240/2000 Sb., nařízení vlády č. 462/2000 Sb. a věstník vlády pro orgány krajů a obcí, částka 9 z 13. prosince 2002.

Činnost krizového štábu kraje je zahájena jeho zpohotovením, jež nařídí hejtman zpravidla prostřednictvím operačního střediska HZS kraje. Hejtman svolává krizový štáb buď v reakci na vyhlášení některého z krizových stavů vládou nebo může podle zákona č. 240/2000 Sb., § 3 vyhlásit stav nebezpečí jako bezodkladné opatření. Stav nebezpečí může vyhlásit v případě živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie, nehody nebo jiného nebezpečí, jímž jsou ohroženy životy, zdraví, majetek, životní prostředí, pokud dosahuje intenzita ohrožení značného rozsahu a není možné odvrátit ohrožení běžnou činností správních úřadů a složek IZS. Hejtman může také svolat krajský krizový štáb podle zákona č. 239/2000 Sb., § 11, písmene c), který mimo jiné říká: … Hejtman…koordinuje záchranné a likvidační práce při řešení mimořádné události vzniklé na území kraje, pokud přesahuje území jednoho správního obvodu obce s rozšířenou působností a velitel zásahu vyhlásil nejvyšší stupeň poplachu nebo jej o to požádal anebo jej o koordinaci požádal starosta obce s rozšířenou působností. Pro koordinaci záchranných a likvidačních prací může hejtman použít krizový štáb kraje… Podle vyhlášky ministerstva vnitra č. 328/2001 Sb., ve smyslu vyhlášky č. 429/2003 Sb., § 11 je nejvyšším stupněm poplachu myšlen zvláštní stupeň požárního poplachu. V § 11 se říká: „Krizový štáb kraje nebo krizový štáb obce s rozšířenou působností svolává jeho zřizovatel zejména při krizových stavech nebo při vyhlášení zvláštního stupně poplachu územně příslušného poplachového plánu“. Pokud takto nelze postupovat, může dát podnět ke svolání krizového štábu řídící důstojník HZS kraje, který může současně svolat stálou pracovní skupinu krizového štábu; o jejím svolání neprodleně informuje zřizovatele krizového štábu (hejtmana nebo starostu obce s rozšířenou působností) a řídí činnost stálé pracovní skupiny krizového štábu do jeho rozhodnutí. Hejtman však může krizový štáb svolat dle svého uvážení i na základě vyhlášení třetího stupně poplachu.

V § 23 uvedené vyhlášky je stanoveno: (1) Třetí stupeň poplachu je vyhlašován v případě, že:

a) mimořádná událost ohrožuje více jak 100 a nejvýše 1000 osob, část obce nebo areálu podniku, soupravy železniční přepravy, několik chovů hospodářských zvířat, plochy území do 1 km2, povodí řek, produktovody, jde o hromadnou havárii v silniční dopravě nebo o havárii v letecké dopravě, nebo

b) záchranné a likvidační práce provádí základní a ostatní složky nebo se využívají síly a prostředky z jiných krajů, nebo

c) je nutné složky při společném zásahu v místě zásahu koordinovat velitelem zásahu za pomoci štábu velitele zásahu a místo zásahu rozdělit na sektory a úseky.

(2) Na základě rozhodnutí řídícího důstojníka hasičského záchranného sboru kraje oznamuje operační a informační středisko kraje vyhlášení třetího stupně poplachu poplachového plánu kraje hejtmanovi. Stejným způsobem nebo na základě žádosti velitele zásahu se oznamuje vyhlášení třetího stupně poplachu poplachového plánu kraje starostovi obce s rozšířenou působností.

V § 24 vyhlášky je stanoveno:(1) Zvláštní stupeň poplachu je vyhlašován v případě, že:

87

a) mimořádná událost ohrožuje více jak 1000 osob, celé obce nebo plochy území nad jeden km2,

b) záchranné a likvidační práce provádí základní a ostatní složky včetně využití sil a prostředků z jiných krajů, popřípadě je nutno použít pomoc podle § 22 zákona nebo zahraniční pomoci,

c) je nutné složky při společném zásahu v místě zásahu koordinovat velitelem zásahu za pomoci štábu velitele zásahu a místo zásahu rozdělit na sektory a úseky, nebo

d) společný zásah složek vyžaduje koordinaci na strategické úrovni podle § 2 písm. c).(2) Vyhlášení zvláštního stupně poplachu poplachového plánu kraje oznamuje operační a

informační středisko kraje hejtmanovi. Stejným způsobem nebo na základě rozhodnutí velitele zásahu se vyhlášení zvláštního stupně poplachu poplachového plánu kraje oznamuje starostovi dotčené obce s rozšířenou působností.

(3) Po vyhlášení zvláštního stupně poplachu poplachového plánu kraje operační a informační středisko kraje povolává a nasazuje síly a prostředky z kraje, koordinuje pomoc se sousedními kraji a informuje o vyhlášení zvláštního stupně poplachu poplachového plánu kraje generální ředitelství. Obdobným způsobem koordinuje pomoc operační a informační středisko generálního ředitelství.

Pracoviště krizového štábu kraje může být dle uvážení hejtmana rozvinuto buď u HZS kraje nebo na jiném místě, např. na krajském úřadě. Místo rozvinutí je zpravidla hejtmanem voleno podle typu mimořádné události; vždy je však potřeba připravit záložní pracoviště krizového štábu. Pro tento účel se vypracovává tzv. Zvláštní krizový plán.

3.7.4 Krizový štáb obce s rozšířenou působností

Krizový štáb obce s rozšířenou působností (dále jen „krizový štáb“) svolává jeho zřizovatel zejména při krizových stavech nebo při vyhlášení zvláštního stupně poplachu územně příslušného poplachového plánu. Ke svolání krizového štábu může dát podnět také řídící důstojník HZS kraje, který může současně svolat stálou pracovní skupinu krizového štábu; o jejím svolání neprodleně informuje zřizovatele krizového štábu a řídí činnost stálé pracovní skupiny krizového štábu do jeho rozhodnutí.

Krizový štáb je složen z členů příslušné bezpečnostní rady a členů stálé pracovní skupiny krizového štábu. Členy stálé pracovní skupiny krizového štábu jsou tajemník krizového štábu, pracovníci obecního úřadu, zástupci složek IZS a odborníci s ohledem na druh řešené mimořádné události nebo krizové situace. Vedoucí krizového štábu rozhodne podle druhu krizové situace nebo mimořádné události o uvedení pracovní skupiny nebo její části do pohotovosti a o povolání dalších osob.

V Institutu byl v roce 2004 zahájen proces vzdělávání tajemníků bezpečnostních rad obcí s rozšířenou působností, kterého se rovněž účastní odpovídající zástupci HZS krajů (územní odbory, stanice). Smyslem tohoto procesu je seznámit příslušníky krizových štábů s nejdůležitějšími činnostmi těchto štábů a naučit tyto pracovníky základním praktickým dovednostem a návykům.

Literatura

1. VODÁČEK, L. – VODÁČKOVÁ, O.: Management. Management Press, Praha 1994.

88

2. ROLF, H. B.: Úspěšný cílový management. Grada, Praha 1997.3. DONNELY, J. H. – GIPSON, J. L. – IVANCEVICH, J. M.: Management. Grada, 1997.4. PETR, J.: Vybrané statě ze systémové analýzy. Praha 1986.5. JUNGR, J. – MORAVCOVÁ, E. – ZONKOVÁ, Z.: Rozhodovací procesy, Vysoká škola

báňská – Technická univerzita Ostrava, Ostrava 1998.6. CACCIABUE, P.C. – PAPAZOGOLOU, I. A.: Prohabilistic Safety Assessment and

Management I, II, III. Springer, 1996.7. MOZGA, J. – VÍTEK, M.: Krizové řízení. Gaudeamus, Hradec Králové 2002.8. MOZGA, J. – VÍTEK, M.: Řízení projektu a řízení rizika. Gaudeamus, Hradec Králové

2001.9. MOZGA, J. – VÍTEK, M.: Havarijní plánování. Gaudeamus, Hradec Králové 2003.10. BĚLOHLÁVEK, F.: Desatero managera. Computer Press, 2003.11. Statut ústředního krizového štábu. Dostupné na Word Wide Web: <http://www.vlada.cz>.12. ROUDNÝ, R. – LINHART, P.: Krizový management I. Univerzita Pardubice, Fakulta

ekonomicko-správní, Pardubice 2004.

ZÁVĚR

89

Pozorný čtenář si jistě povšiml, že zejména v posledních letech nastal významný posun v oblastech, kterými se tato publikace zabývá, a to zejména přijetím krizové legislativy v roce 2000. Život a praxe však ukazují, že celou řadu opatření bude nutno vzhledem k novému pojetí bezpečnostních rizik přehodnotit. I když k ochraně obyvatelstva byla vládou přijata koncepce s platností do roku 2015, je nezbytné se nad opodstatněností dílčích opatření zamýšlet již dnes. Jedná se např. o problematiku úkrytového fondu, jehož další budování se nepředpokládá. Dokladem tohoto trendu je snížení stavu připravenosti úkrytů ve státech, kde je ochrana ukrytím na vysoké kvalitativní i kvantitativní úrovni (např. ve Švýcarsku). Již nyní se také přehodnocují pohledy na využití a výdej stávajících prostředků individuální ochrany pro obyvatelstvo.

Výsledkem objektivní nutnosti změn ve stávající koncepci je usnesení vlády ČR ze dne 5. ledna 2005 č. 21 k Informaci o plnění koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015 s návrhem na její dílčí úpravu, které mimo jiné ukládá ministru vnitra zpracovat úplné znění této koncepce s úpravami do 28. února 2005.

Do budoucna by možná bylo vhodné se zamyslet nad problémem institucionalizace zdravotnické záchranné služby, která má dosud v IZS specifické postavení, zejména z hlediska jejího řízení.

Poslední část publikace se věnuje některým problémům z oblasti krizového řízení. Zde zejména praxe ukazuje, že pozornost bude nutné zaměřit na otázky analýzy rizik území. Zdá se též, že současná legislativa ukládá zpracovávat mnoho plánovacích dokumentů; bylo by asi vhodné racionálně zvážit, které druhy plánovacích dokumentů bude krizový manažer pro svou práci skutečně potřebovat a které mají více méně formální charakter. Pozornost bude nutné též věnovat vzdělávání v této oblasti a to na všech úrovních řízení.

V nejbližší budoucnosti lze také předpokládat postupné sjednocování názorů a pohledů Evropské unie a NATO na nejdůležitější problémy ochrany obyvatelstva především v oblasti ochrany proti možnému radiačnímu, chemickému a biologickému terorismu.

Předmětná problematika má beze sporu interdisciplinární charakter. Další rozvoj kvalitní ochrany obyvatelstva se zcela jistě neobejde bez široké zainteresovanosti celé řady institucí v naší společnosti. Významná bude nepochybně také vědecko-výzkumná podpora těchto činností.

OBSAH

90

ÚVOD1 OCHRANA OBYVATELSTVA1.1 Ochrana obyvatelstva v České republice1.1.1 Historický vývoj1.1.2 Současné pojetí1.1.3 Vědecko-výzkumná činnost na podporu ochrany obyvatelstva1.1.3.1 Stručná historie1.1.3.2 Současný stav1.2 Ochrana obyvatelstva ve světě1.2.1 Stručná historie1.2.2 Ochrana obyvatelstva jako sdružený systém1.2.3 Rizika a hrozby v nevojenské oblasti1.2.4 Poslání1.2.5 Hlavní úkoly1.2.6 Kompetence1.2.7 Záchranné subjekty1.2.8 Řídící struktury na úrovni státu1.2.9 Model služby1.2.10 Vzdělávání1.2.11 Ochranná infrastruktura (ochrana ukrytím)1.2.12 Spolupráce s armádou1.2.13 Mezinárodní spolupráce1.2.14 Ochrana obyvatelstva v NATO1.2.15 Ochrana obyvatelstva v Evropské unii1.2.16 Příklady systémů ochrany obyvatelstva v některých evropských státech1.2.16.1 Německo1.2.16.2 Švédsko1.2.16.3 Švýcarsko1.2.16.4 Polsko1.2.16.5 Maďarsko

2 INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM (IZS)2.1 Historický vývoj2.2 Legislativa2.3 Struktura IZS a principy jeho činnosti2.4 Operační střediska2.5 Dohody o poskytnutí pomoci2.6 Základní složky IZS2.6.1 Hasičský záchranný sbor České republiky2.6.2 Jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje2.6.3 Zdravotnická záchranná služba2.6.4 Policie České republiky2.7 Ostatní složky IZS2.7.1 Armáda České republiky2.7.2 Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska2.7.3 Česká hasičská jednota2.7.4 Moravská hasičská jednota2.7.5 Český červený kříž2.7.6 Vodní záchranná služba2.7.7 Svaz záchranných brigád kynologů2.7.8 Horská služba2.8 Některé sdružené (integrované) záchranné systémy v zahraničí2.8.1 Státní záchranný a požární systém Polska

91

2.8.2 Integrovaný záchranný systém Slovenska2.8.3 Systém ochrany před přírodními a jinými katastrofami Slovinska2.8.4 Sdružený systém ochrany obyvatelstva Švýcarska

3 VYBRANÉ OTÁZKY Z KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ3.1 Úloha a místo krizového managementu a krizového řízení v ochraně společnosti a

v ochraně obyvatelstva3.2 Úloha státu v ochraně obyvatelstva a v krizovém řízení3.3 Vztah managementu a krizového řízení3.4 Aplikace manažerských funkcí a dovedností do procesů krizového řízení3.4.1 Plánování3.4.2 Organizování3.4.3 Vedení3.4.4 Kontrola3.4.5 Personalistika3.4.6 Manažerské dovednosti3.5 Krizové plány3.5.1 Krizový plán3.5.1.1 Krizový plán kraje3.5.2 Ostatní plány a dokumenty3.5.2.1 Havarijní plán3.5.2.2 Typový plán3.5.2.3 Operační plán3.5.2.4 Katalog krizových opatření3.5.2.5 Plán nezbytných dodávek3.5.2.6 Plán hospodářské mobilizace3.5.2.7 Plán akceschopnosti3.5.2.8 Plán spojení3.5.2.9 Plán materiálně-technického zabezpečení3.5.2.10 Přehled sil a prostředků3.5.2.11 Mapy rizik a řešení3.5.3 Geografický informační systém3.6 Analýza rizik3.7 Krizové štáby3.7.1 Ústřední krizový štáb3.7.2 Krizový štáb rezortu, správního úřadu3.7.3 Krizový štáb kraje3.7.4 Krizový štáb obce s rozšířenou působností

ZÁVĚRObsah

92