Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

Velice často se na svět dívá skrz fotoaparát. Zachycuje objekty, které se příliš nepohybují, a její tvorbu tak představují hlavně krajiny zátiší, akty a portréty. Krajina a příroda, kterou fotí, je čistá a nezatížená vlivy civilizace. Přitom je neokázalá a zvláštní úlohu v ní hraje světlo. Umělkyně, která žije fotografií naplno, vystudovala tento obor na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. V roce 1998 absolvovala magisterské studium na institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V letech 1976 až 2001 pracovala jako fotografka v Moravské galerii v Brně. Od roku 2001 vede kabinet fotografie na fakultě Výtvarných umění VUT v Brně. Externě vyučuje fotografii na semináři Dějiny umění Masarykovy univerzity. Podílí se na tvorbě katalogů a knih, věnuje se kurátorské činnosti a spolupracuje s fotografickými galeriemi. Žije ve Veverských Knínicích. Irena Armutidisová.

irena armutidisováfotografka

Pavla Pilařová

Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

Vy fotíte a Váš manžel sochá. Jak to vypadá u Vás doma? Je tam poznat, že pod jednou střechou bydlí dva umělci? Žijí tam v podstatě 2 umělci a jeden poloviční - snad se dcera neurazí. Právě studuje na akademii v Praze sochařství. Myslím si, že je to poznat. Ze stodoly je ateliér, z menší stodoly je menší ateliér. Takže si myslím, že běžný návštěvník by to poznal.

Jste oba dva od rána do večera zalezlí v ateliérech, nebo se střídá-te v práci a zajišťování domácnosti? Potkáváte se? Občas ano. Tím, že pracuji na Fakultě výtvarných umění, tak odjíždím do práce, ale muž je na volné noze a tvoří doma. Jeho práce spočívá především v práci doma v ateliéru, ale moje spíše v práci na fakultě nebo v kabinetu fotografie. Volná tvorba je u mě něčím navíc.

Respektujete se navzájem? Zajímá-te se o to, co ten druhý právě tvoří? Není to takové, že bychom si večer sedli a povídali o tom, co kdo vytvořil. Takhle to nefunguje. Řešíme spíše ty problémy.

Takové ty provozní věci? Ano. Např. kam se musí zajet apod. Spíše to řeší manžel. Moje tvorba je v podstatě na okraji.

Měli jste již 2 společné výstavy. Plánujete do budoucna další? Měli jsme a zajímavě to fungovalo

dohromady. Příští rok v únoru bychom měli mít společnou výstavu v galerii Ars na Veselé. Tím, že foto-grafie jsou na stěnách, prostor zůstává volný. Nabízí se tedy spolupráce, a toto nám na poslední výstavě fungovalo. Takto by to mělo být i v galerii Ars. Řešíme v podstatě společné problémy, jako struktury, prostor, plochu.

To jsem právě chtěla vědět - zda vybíráte z vaší tvorby díla, která spolu souvisí, nebo zda to nějak samo vyplyne. Ono to spíše samo vyplyne. Nenavazujeme na sebe přímo. Nějak to funguje v určitých mezích, ale není to cílený koncept.

Žijete ve Veverských Knínicích. Čím Vás toto místo zaujalo? Proč jste se odstěhovali do malé vesničky u Brna? Stěhovala jsem se jen já. Manžel odtam pochází - je to dům jeho rodičů a prarodičů. On je rodák, já jsem jen náplava.

Nelákalo vás město? Jednu dobu jsem v Brně žila, ale takhle to dopadlo. Často dojíždím do Brna, ale rozhodla jsem se, že to nebudu řešit. Bydlíme na vesnici, což má spoustu výhod i nevýhod. Ale podle mě ty výhody převažují. Bydlí tam také držitel ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1990, Vladimír Kokolia. Je to významný český malíř, grafik, kreslíř.

Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

Je tam více umělců? Ano. Dokonce se tvrdí, že to je vodou ve Veverských Knínicích. Teď už se tam dokonce přistěhovali i studenti z fakulty, kteří tam našli útočiště. Je tam velká slévárna, kde se odlévají věci z bronzu, a je tam v okolí spousta absolventů uměleckých středních škol. Je to v tomto směru docela zají-mavé. Profesor Kokolja je vrstevník mého muže. I on pochází z Vever-ských Knínic. Předpokládám, že okol-ní nádherná příroda Vás inspiruje.

Ke krajině se dostaneme ale pozdě-ji. Jaká byla Vaše cesta k fotografii? Kdy jste pocítila touhu zachycovat fotograficky svět kolem sebe? Nebyla to tolik touha, jako spíš nut-nost. Díky kádrovému profilu svých rodičů jsem na začátku 70. let ne-mohla jít na školu. Byla jsem proto nucená se jít vyučit. První obor, který se nabízel, byl fotograf. Jsem tedy i vyučený fotograf. Když jsem absolvovala toto studium, tak jsem se dostala na Střední uměleckoprů-

myslovou školu v Brně, pak jsem nastoupila do Moravské galerie. To pro mě byla taková vysoká škola.

Snažila jste se ze začátku zjistit, co a jak budete fotit, nebo jste to měla jasně dané? Já jsem věděla, co nechci fotit. Určité věci se ale postupně změnily. Začínala jsem s portréty a se zátišími. V galerii byla spousta užitého i volného umění, které měl člověk možnost přiblížit veřejnosti prostřednictvím fotografie. Na to potom navazovaly další věci. K té krajině jsem dospěla. Nikdy jsem ne-tušila, že budu fotografovat krajinu.

Vy jste nikdy nezkoušela reportáž-ní fotografii? Ne. Proč? Máte ráda klid? Ráda fotíte to, co se příliš nehýbe. Potřebujete klid a soustře-dění. Při reportážní fotografii Vám nedělá dobře ten stres? Není to stres. Je to asi jakýsi ostych. Někdo má rád, že je středem dění. Dokument je jiná kategorie. V do-kumentu člověk může více přemýš-let, ale živá fotografie není pro mě.

Říkala jste, že jste se od začátku, soustředila na portréty, akty a zátiší. Zajímají mě především portréty a akty.

Říká se, že jsou to pro fotografa velmi blízká témata. Čím se to podle Vás liší? Je to otázka přístupu k portrétované-mu a naopak portrétovaného ke mně.

Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

Portrét je jednodušší, je to o kontak-tu. Čím jsem pro člověka bližší, tím rychleji se navazuje kontakt. Je to ale i otázkou profesionality fotografa, jak se vyrovná s problémy fotografo-vaného. U aktu je to trochu složitější. Je to více intimní. Co se týká aktů, měla jsem velký cyklus, který byl docela kontroverzní. Jednalo se o soubor mužských aktů, kde se prolínaly fotky od malého chlapce až po starého člověka. Tyto akty spojovala nahota. Samotný cyklus ale skončil na tom, že došli chlapi.

Nechtěli se fotit? Je těžké je přemluvit. Mnozí fotogra-fové tvrdí, že při focení aktů je cílem zachytit ženu nebo muže v jejich nej-krásnější podobě, z nejlepší stránky.

Já jsem viděla jednu fotografii mužského aktu a podle mě to nebylo zrovna z té nejkrásnější stránky. Máte také názor, že to musí člověka vylepšit? Ne, ale záleží to na úhlu pohledu. Mužské akty mohou být idealizova-né a krásné, ale tohle byl jiný pohled, spíše dokumentární, trochu syrový.

Ty mužské akty byly zobrazované v přirozeném prostředí, bez světelných zásahů a v normálních pozicích. Často jsou foceni v ponožkách a v botách. Ano, to byl záměr.

Líbí se Vám mužské tělo? Inspiruje Vás k fotografii? Mužské tělo se mi samozřejmě líbí, ale že by to byla nějaká výrazná inspirace, to se říct nedá. V celém cyklu se ale řešil trochu jiný problém.

Když si vezmete své první pokusy mužských aktů a poslední, je tam nějaký vývoj? Ano, je. První pokusy byly o stylizaci, idealizaci apod. Poslední soubor, o kterém se bavíme, byl spíše dokumentární.

Hodně pracujete s černobílou fotografií. Upřednostňujete ji v portrétu a aktech před barevnou? To nemohu říct. Poslední cyklus byl dělaný přes negativ a velkoformátové klasické zvětšeniny. Vedle toho ale byl soubor aktů malého chlapce, které byly barevné

Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

a dělané jiným způsobem. Je to ale otázkou volby fotografa.

Vaše krajiny jsou vždy barevné. Máte pocit, že je pro krajinu nutná barva, aby se tam vykreslilo všechno? Ano. Soubor krajin Za humny tvořilo skoro 80 fotografií, které nevznikaly během jednoho roku nebo 2 let. Byla to práce, která v podstatě vyplynula. Řešila se tam spousta věcí - nejen barva, ale také struktura, rastry, plocha. Ačkoliv jsou ty krajiny barevné, není tam mnoho barev. Jsou v podstatě úsporné.

To byl také záměr? Ano. I když se tam řeší spousta rovin v pohledu na fotografii, Celým cyklem se prolíná jaro, léto, podzim a zima. Pro jaro to byla zelená barva, pro léto zlatá, podzim byl hnědý a zima bílá. Vycházelo to tedy z roč-ních období. Soubor se jmenuje Za humny aneb Pocta moravskému poli.

Opravdu jste fotila v nejbližším okolí? Ano.

Všechno? Možná dvě fotografie ne. Ale jinak je to blízké okolí Veverských Knínic. Člověk, když vidí mlhu, může všeho nechat a jít fotit. Pro mě byly zajímavou inspirací cesty autobusem. Člověk vidí krajinu z větší výšky a to, co vidím z autobusu, jdu potom fotit.

Takže když něco vidíte, musíte to jít nafotit. Nestává se Vám, že čekáte za oknem, až bude správné světlo a počasí? Ano, přesně tak. Třeba když vidím, že jsou zajímavé mraky, zajímavé světlo.

Je to také o Vaší momentální nála-dě a vnímání světa? Např. že byste nemohla jít zrovna fotit radostné jaro, nebo pochmurnou zimu. Potřebujete mít tu správnou náladu, abyste vytvořila fotografii, která má ducha?Není to o radostném jaru nebo pochmurné zimě. Je to spíše o tom, zda je na to člověk naladěn. Stane se, že i když jsou sebelepší podmínky, tak to nejde. Ať už je to únavou nebo nějakou jinou náladou, není to na povel, někdy to nejde.

A zkoušela jste to někdy i přes takovou náladu? Ne. Párkrát jsem se o to pokusila, ale výsledek nikdy nestál za to.

Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

Vaše krajiny jsou vždy bez přítom-nosti lidí. Rušila by Vás tam lidská přítomnost? Je absolutním záměrem, aby byla ta fotografie takto čistá? Ano, nedovedu si představit, jak bych s člověkem v té krajině pracovala. Člověk je podle mě v té krajině navíc.

Co Vás více baví - portréty, krajina nebo akty? Asi krajina. Portréty a akty jsou nyní trochu bokem. Portrétům se ale věnuji průběžně. Nyní je to ale hlav-ně krajina. Výstava, která se chystá, bude o minimální architektuře v krajině - o posedech, stozích apod. Mělo by se to také prolínat různými obdobími.

Jak byste definovala svoji fotografii krajiny? Je složité hodnotit nebo zařazovat sám sebe do nějakých spojitostí.

Učíte fotografii jako pedagožka, ale trochu zvláštně. Učíte, jak si mají mladí umělci umět nafotit svoje dílo.Ano, přesně tak. Navazuji na svoji více než 20letou práci v Moravské galerii. S kolegyní nám tam prošlo rukama snad veškeré možné umění. To, co se snažím studentům na fakultě předat je to, co jsem dělala celý život a co podle sebe dobře znám.

Je důležité umět si svá vlastní díla nafotit proto, aby se lépe prodávali?

Není tak důležité, aby to dokonale zvládli. U nás mají studenti jako povinný výstup portfolio. Tam by měli mít veškerou dokumentaci svých výtvarných prací. Měli by zvládat alespoň základy toho, jak své dílo zdokumentovat, případně zachytit. Mohli by si na to pozvat i odborníka, ale měli by vědět, co od toho budou očekávat.

Vrátím se ještě k Vám. Jak jste na tom s digitální fotografií? Doslechla jsem se, že ještě před nedávnem jste dávala přednost spíše klasické fotografii. Ano. Asi před 10 lety jsem dostala do ruky první digitální přístroj. Říkala jsem si, že se to nemusím učit, protože mě to do důchodu nepotká. Ale ta technika jde velmi rychle dopředu. My jsme fotografova-li jen na velkoformátový barevný diapozitiv. Dnes už to nikdo nechce, ani neumí. Veškerá tvorba je postave-ná na digitální fotografii, a člověk na to musí nějak reagovat.

Takže jste dala úplně přednost digitální fotografii? Ne, úplně ne. I u studentů dochází k zajímavému kruhu nebo spirále, kdy se na vlastní přání vrací k prvo-počátkům fotografie. Na jedné straně je tedy digitální fotografie a na druhé straně je klasická, analogová, nebo také tzv. alternativní fotografie. Teď už je digitální fotografie chápána jako jediná a alternativní je ta klasická.

Jak se fotí na vesnici 28. 10. 2011

Skryté titulky: Peňázová K. Česká televize, 2011