záchrana fresek v klášteře diskit

Záchrana fresek v klášteře Diskit 20. 9. 2011


Už jako medik byl zvyklý věnovat se několika činnostem najednou. V 70. letech stál u počátku jedné z diagnostických metod nukleární medicíny v tehdejším Československu. V 80. letech byl jako nadšený cyklista a člen TJ Favorit Brno u příchodu horského kola. Doma v kotelně si spolu s přáteli zřídil stolici na stavbu vlastních rámů. Cyklovýprava do Indického Ladaku jej v roce 1999 přivedla k setkání s budhistickýkmi mnichy z kláštera Diskit. Od té doby zorganizoval již několik návštěv odborníků, kteří zde úspěšně restaurují vzácné a ohrožené fresky z 15. století.

Hostem Před půlnocí je předseda Sdružení pro Tibet, doktor Dalibor Lebloch.

Daniel lebloch lékař, předseda sdružení pro tibet

igor Dostálek


Když bych vás potkal v tomto oblečení, nenapadlo by mě, že mám před sebou člověka, který rozumí nukleární diagnostice. Co vás k tomu přivedlo? Věnujete se tomu ještě? Ano. Nukleární medicíny jsem si ale za 25 let užil dost. V tomto oboru jsem pracoval již od třetího ročníku na medicíně, tou dobou už jsem měl dvě děti, takže jsem v předstihu absolvolal fázi žáka, otce i hospodáře. Proto jsem si řekl, že už je načase vzít do ruky hůl, žebráckou misku a jít do světa. To jsem udělal. S horským kolem a žebrací miskou se toulám po světě. Žebrací misku ale nemám pro sebe, ale pro naše projekty.

V jaké fázi jste teď? Na vrcholu 3. fáze.

Při přípravě rozhovoru jste mi řekl větu, která mi zní v hlavě. „Lebloch, to je kolo.“ Ano, možná ano. Toto platilo zejména v 90. letech. Brněnské publikum mě znalo, měl jsem čest vést na Favoritu expediční sekci klubu horských cyklistů. Vyráželi jsme různě na východ. Začali jsme Podkarpatskou Rusí a rumunskými kopci, pokračovali jsme Mongolskem, Ruskem, Pákistánem, Indií. Tehdy jsem byli v Ladaku poprvé. Protože jsme zjistili, že je tam údajně nejvyšší sedlo na světě, zopakovali jsme tam

výpravu v roce 1999. A ta se mi stala osudnou.

Co to bylo za typ setkání, že z cyklovýpravy se stala práce pro druhé? Byla to náhoda. V tom průsmyku, který bude za chvíli vidět na videu, jsme potkali dva mnichy na skůtru. Měli červené šaty, holé hlavy a úsměvy na tvářích. Hned nás začali zdravit a zvát na prohlídku kláštera Diskit. Tehdy jsem tam byl poprvé.

Diskit je ale vesnice, která je pod klášterem, je to tak? Ano, jmenují se shodně. Biskit Gompa znamená místo, kde se věnují filozofické prázdnotě. Gompa se tedy říká klášterům.

Jaká prázdnota vás v tom klášteře čekala? Žádná prázdnota. Byl tam jediný mnich, který uměl anglicky. Všiml si mé kamery, kterou jsem měl od svého


sponzora. Tak mě požádal, abychom jim pomohli s pohlednicemi. Tak jsme zůstali přes noc. Nafotili jsme věci, které si běžný turista nenafotí. Zvolil jsem kolekci snímků rituálních náboženských nástrojů. Tedy podobná témata jako jsou přede mnou na stole. V Tišnově se vytisklo 10 tis. těchto pohlednic a v dalších letech jsme se je tam snažili dopravit. Opakovali jsme tedy návštěvy.

Kolikrát jste tam byl? Již sedmkrát.

Pojďme se vrátit na začátek. Vy jste přivezli pohlednice. Stalo se to dalším zdrojem příjmu pro život kláštera? Ano, ale ne nijak významným. Spíše jsme tím dali najevo, že jim chceme pomáhat. Potvrdili jsme to i v roce 2002, kdy jsme od sponzora dostali počítač a tiskárnu, které jsme jim dovezli. Vyrobili jsme tu mosazné díly pro vstupní bránu. V batozích jsme to nesli do kláštera ve výšce 4000 m. n. m. Díly jsme použili pro renovaci čortenů, kterých je tam mnoho a nejsou příliš vzácné. Mysleli jsme si, že to bude povyražení na týden. Mniši to ale vzali vážně a na závěr uspořádali slavnost a posvětili tyto vstupy znovu. Tady jsme si je získali ještě více než pohlednicemi.

V tomto momentě jste k tomu nápadu začali také přistupovat jinak? Ano, uvědomil jsem si, že je to téma, které je zaujalo. Když jsem viděl poničené malby ve starých modlitebnách, řekl jsem si, že když na to nestačíme odborně, mohli bychom na to stačit snad organizačně. O rok později jsme založili občanské sdružení Pro Tibet. Má internetové stránky www.protibet.name Cokoliv by diváky zajímalo, najdou na těchto stránkách.


Vám se podařilo do organizovanější výpravy zapojit i profesionální restaurátory a malíře. Ano, např. Jan Knor, jeden z našich nejlepších restaurátorů, se přihlásil s malým týmem v roce 2005. Už předtím jsme dělali odběry hlíny, vody a stavebních materiálů, aby bylo jasné, z čeho je stavba. S jeho příchodem se to rozeběhlo. V roce 2005 jsme se pokusili zrekonstruovat nějakou mladší, méně významnou fresku. Byla to asi stoletá freska čtyř ochránců. Zvolil ji tedy akademický malíř Jan Knor. Na tohle jsme už nestačili, nechali jsme to na profesionálech. Oni tuto fresku zachránili, aby již nebyla ohrožená. Jde právě především o záchrannou konzervaci. Různá vylepšení počkají, ale některé věci jsou tam vážně ohrožené.

V čem jsou tyto fresky z 15. století, které již pět století vydržely, ohroženější než dříve? V roce 1947 Indie získala samostatnost a vznikla Indická republika. Oblast jihozápadního Tibetu je pod kontrolou Indie, ale není ve středu zájmu indických památkářů. V 50. letech došlo k pozemkové reformě a kláštery přišly o pozemky a svůj ekonomický význam. Ztratily autoritu u venkovanů. Museli se starat o vlastní živobytí a utlumila se i péče o kláštery ze strany vesničanů, kteří to dělali jako zásluhy. Přišla také změna klimatu. V posledních deseti letech tam o trochu více prší, ale hlavně prší jinak. Prší přívalovými dešti, na které stavby nejsou konstruovány.

Tyto stavby mají tzv. plochou střechu. Tyto stavby byly dobře vymyšlené pro 15. století. Odolávají zemětřesením, jsou dobře položeny, aby se vyhnuly lavinám, bahnu a kamenům ze skal. Tyto stavby byly dobře konstruovány, ale nepočítalo se se zvýšenou vlhkostí. Změna klimatu je tam tedy velmi podstatná a dělá potíže spolu se zanedbanou údržbou, za kterou nemohou mniši. Dříve to bylo na vesničanech, dnes už to ale mniši pochopili a už se také snaží.


V jaké situaci jsou budhističtí věřící v Ladaku? Jsou menšinou v hinduisticko-islámské části Indie? V Ladaku jsou ve většině, ale postupuje islamizace této oblasti. Ladak je původně budhistický. Tato oblast se nazývá Malý Tibet. Pojem Malý Tibet ale původně označoval západnější oblast, která je nyní pod kontrolou Pákistánu. Dnes jsou tam tibetské vesnice, kde se mluví archaickou tibetštinou, a jsou to všechno Šiité. Islamizace tam velmi pokročila. Islamizace pokračuje i na indickém území, protože Ladak je pod správou muslimských měst. Muslimská vláda ale nemá asi vůli opravovat budhistické památky.

Jak je vaše pomoc vnímána místními lidmi, mnichy a úřady? Nejsme jediní, kteří tam pomáhají. Je tam několik dalších podobně zaměřených organizací, které s odborníky i dobrovolníky pomáhají. Jsou to jen skupinky, žádné velké organizace. Všichni jsme začínali kolem roku 2000. Všichni už chápou, že to nemůžeme stihnout. Ani kdyby se tam přestěhovali všichni čeští restaurátoři, za svůj život by to nestihli. Je toho tolik, že se musí hlavně začít s výukou – to bychom do budoucna chtěli.

Ostatní organizace jsou stejně jako vy nevládní? Jsou to občanská sdružení? Ano.

A jak se spolupracuje s úřady? Památková péče v Indii má nedostatečné množství odborníků. Těchto málo odborníků se věnuje především hinduistickým a muslimským památkám. Celá oblast je původně převážně budhistická. Jsou tam tedy budhistické, ale i muslimské politické strany. Otázka náboženství je s tím propojena výrazně.

Zpět k freskám. Kolik lidí se na jedné výpravě podílí? Kolik odborníků mezi nimi je? Nejúspěšnější výprava byla v roce 2006, kdy se k nám přidaly akademické malířky L. Helfrtová, T. Popová, M. Pavlíková. Všechny jsou z pražské Akademie výtvarných umění.

I ony jely jako dobrovolníci? Ano. S sebou měly dva studenty. Je třeba, aby jeli nejen vystudovaní, ale hlavně zkušení restaurátoři. Není to vhodné pro čerstvého absolventa – ten se může přidat, ale musí mít nad sebou zkušený dohled. Bylo tam dalších pět dobrovolníků laiků, kteří dělali zednickou, nosičskou a tesařskou práci. I letos jsme měli laické


dobrovolníky a udělala se spousta práce. Respektujeme samozřejmě i to, že některé památky nemůžeme upravovat.

Napadla mě otázka, není to provokace, když jste začali obnovu vy, neodborníci, proč si ti mniši dávno nepomohli sami? Snažili se, ale bohužel. Zde platí restaurátorská ochrana časem. Čím déle se na to nesahá, tím lépe. Tedy pokud to nespadne. Jak postupuje čas, vynalézají se stále lepší metody. Stalo se, že v mnohých klášterech neodborně opravovali a dopadlo to špatně.

Takže jste tam působili jako taková restaurátorská mise? Nebyla to nová myšlenka. Nyní se tam pořádají i školení, která zvyšují povědomí o důležitosti památkové péče. Letos už mnohem lépe chápali význam historie, v čem jsou dobrá muzea, proč zachraňovat staré věci a nenahrazovat je novými. Když jsem tam jednal před mnoha lety, nevěřili mi, že nechceme to staré odstranit. Laická veřejnost nebo mniši tomu ale nerozuměli. Dnes už to jasné ale je. Je tu ale ještě hrozba, že to někdo neodborným zásahem, i když s dobrou vůlí, pokazí. Je potřeba je tedy povzbuzovat, aby to nenechali zničit, ale prvně je to naučit. Musíme je tedy zároveň brzdit i povzbuzovat.

Jak se daří Sdružení pro Tibet a jeho nadaci? Naštěstí je dost lidí, kteří sebe chápou jako občany světa. Když se můžeme na krásách našeho světa podílet, můžeme si užívat jejich krásy, máme i tu zodpovědnost. Dostáváme tedy i malé dary od 5 do 100 Kč. Podobně tam fungují i jiné české organizace. Jsou tam české skupiny, které jezdí například každý rok vzdělávat, podporovat tibetské uprchlíky apod. Jednu školu tam již postavili, další se staví.

Kdyby se teď v někom probudila touha vás podpořit, je to možné? Ano, dobrovolníci jsou vítáni. Měli jsme pauzu kvůli nedostatku financí a zdravotním potížím. Nyní obnovujeme kontakty do Ladaku i tým. Jsou tedy vítáni všichni, kdo by chtěli pomoci. Potřebovali bychom ale spíše odborníky – např. informatika, abychom postavili nové internetové stránky, stavaře, a jiné. Na internetových stránkách je kontakt, na který se můžete přihlásit.

Vydali jste zprávu o posledních třech výpravách z let 2005, 2006 a 2011. To byly hlavní výpravy? Čtyři byly nejvýznamnější.


Líbilo se mi, že v závěru zprávy bylo přání pro mnichy, že jim přejete úspěch nejen v obnovování a uchovávání náboženských památek, ale také úspěch v duchovním růstu. Pozorujete na sobě nebo na členech vašich výprav nějaký duchovní růst? Myslím, že ano. Byli s námi čtyři studenti brněnské religionistiky. Měli v úmyslu tam zkoumat budhismus. Dopadlo to ale tak, že vyhrnuli rukávy a s nadšením pomáhali. Na závěr mniši uspořádali večeři a dostali jsme slavnostní stuhy. Když jsem viděl

v očích studentů, co se v nich asi odehrává, byla to rozhodně chvíle, která doplnila zážitky o duchovní rozměr. Atmosféra tam byla nádherná a samotný chrám je překrásný.

Díky společnému času jste nám to mohl přiblížit. Děkuji za návštěvu. O revitalizaci kláštera Diskit hovořil předseda Sdružení pro Tibet doktor Dalibor Lebloch. Děkuji. Bylo mi ctí, děkuji za pozornost.


Skryté titulky: K. Peňázová Česká televize, 2011

záchrana fresek v klášteře diskit

Documents