Univerzita Palackého v Olomouci

Katedra psychologie Filozofické fakulty

ZVLÁDÁNÍ STRESU A JEHO KORELÁTY

U PRACOVNÍKŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

DEALING WITH STRESS AND ITS CORRELATES AMONG

WORKERS IN SOCIAL SERVICES

Magisterská diplomová práce

Autor: Bc. Monika Váňová

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.

Olomouc

2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny

řádně citovala a uvedla.

V Olomouci 23. března 2012 ………………………………………

Monika Váňová

Poděkování:

Děkuji Doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc., vedoucímu práce, za odborné vedení a mnoho

cenných rad a připomínek, které mi velice pomohly při zpracování magisterské diplomové

práce. Rovněţ děkuji všem pracovníkům v sociálních sluţbách, kteří se podíleli na sběru

dat pro tuto práci a Ing. Petře Kadlecové za dobré rady a věnovaný čas.

Číslo Obsah Strana

Teoretická část

Úvod…………………………………………………………………………….. 9

1. K současným problémům ve sféře sociálních služeb…………………….... 10

1. 1 Historie vývoje sociálních sluţeb po r. 1918……………………………….. 10

1. 2 Sociální sluţby……………………………………………………………… 11

1. 2. 1 Financování sociálních sluţeb…………………………………… 13

1. 3 Pracovník v sociálních sluţbách……………………………………………. 16

1. 3. 1 Sociální pracovník a pracovník v sociálních sluţbách…………... 18

2. Stres………………………………………………………………………….. 19

2. 1 Definice stresu…………………………………………………………….... 19

2. 1. 1 Stresory, salutory a diateze………………………………………. 20

2. 1. 2 Distres, eustres a posttraumatický stres………………………….. 21

2. 2 Teorie stresu………………………………………………………………... 21

2. 2. 1 Biologické pojetí stresu………………………………………….. 21

2. 2. 2 Psychologické pojetí stresu………………………………………. 22

2. 3 Typy náročných situací……………………………………………………... 23

2. 3. 1 Problém, frustrace, konflikt……………………………………… 24

2. 3. 2 Nemoc, bolest, krize……………………………………………... 25

2. 4 Reakce na stres……………………………………………………………... 28

2. 4. 1 Somatické projevy stresu………………………………………… 28

2. 4. 2 Psychické reakce na stres……………………………………….. 29

2. 4. 3 Stres a zdraví……………………………………………………. 31

2. 5 Strategie zvládání stresu…………………………………………………… 32

2. 5. 1 Copingové strategie……………………………………………… 32

2. 5. 2 Obranné mechanismy……………………………………………. 33

2. 5. 3 Některé osobnostní charakteristiky ovlivňující zvládání stresu…. 34

2. 6 Pracovní stres……………………………………………………………….. 36

3. Syndrom vyhoření…………………………………………………………... 38

3. 1 Definice a historie syndromu vyhoření…………………………………….. 38

3. 2 Příznaky syndromu vyhoření……………………………………………….. 39

3. 2. 1 Příznaky na úrovni psychické……………………………………. 40

3. 2. 2 Příznaky na úrovni fyzické………………………………………. 41

3. 2. 3 Příznaky na úrovni mezilidských vztahů………………………… 41

3. 2. 4 Model Pinesové a model Maslachové…………………………… 42

3. 3 Fáze procesu vyhoření……………………………………………………… 42

3. 3. 1 Fáze vyhoření dle Edelwicha a Brodskyho……………………… 43

3. 3. 2 Fáze vyhoření dle Laengleho…………………………………….. 44

3. 4 Příčiny vyhoření……………………………………………………………. 44

3. 5 Rizikové faktory vzniku vyhoření………………………………………….. 45

3. 5. 1 Profese, u kterých hrozí vznik syndromu vyhoření……………… 46

3. 5. 2 Rizikové osobnostní charakteristiky……………………………... 47

3. 5. 3 Rizikové pracovní prostředí……………………………………… 48

3. 6 Diagnostika syndromu vyhoření……………………………………………. 49

3. 7 Prevence syndromu vyhoření………………………………………………. 50

3. 7. 1 Prevence ze strany jedince……………………………………….. 51

3. 7. 2 Prevence ze strany organizace…………………………………… 51

3. 7. 3 Supervize………………………………………………………… 52

3. 7. 4 Balintovské skupiny……………………………………………… 53

3. 8 Moţnosti řešení následků vyhoření………………………………………… 54

4. K dosavadním výzkumům relací mezi stresem, syndromem vyhoření a

dimenzemi psychického stavu………………………………………………. 55

4. 1 Osobnost typu D, stres a příznaky vyhoření………………………………... 55

4. 2 Vztahy mezi proměnnými osobnosti a syndromem vyhoření……………… 56

4. 3 Pracovní stres, sociální podpora a psychická pohoda……………………… 57

4. 4 Souvislosti stresu a ostatních proměnných…………………………………. 58

5. Pracovník v sociálních službách a stres…...……………………………….. 60

5. 1 Sociální opora a vyhoření…………………...……………………………… 60

5. 2 Hodnocení stresu a vyhoření……………………………………………….. 61

5. 3 Pracovní autonomie a vyhoření………………………………….................. 61

5. 4 Locus of control a vyhoření……………………………………………….... 61

5. 5 Práce ve veřejné nebo soukromé sféře a vyhoření………………………..... 62

5. 6 Opatření vedoucí ke zvládání stresu v sociálních sluţbách………………… 62

Empirická část

6. Metodologický rámec studie………………………………………………... 64

6. 1 Problém, cíle, hypotézy…………………………………………………….. 64

Cíle:

a) úroveň psychického stavu PSS u muţů a ţen z hlediska

SUPOS7,

b) míra vyhoření PSS dle Dotazníku BM u muţů a ţen,

c) pouţívané strategie zvládání stresu PSS dle SVF 78 u muţů a

ţen,

d) souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní

psychického stavu, mírou vyhoření a pouţívanými strategiemi

zvládání stresu,

e) souvislosti pouţívaných strategií zvládání stresu s mírou

vyhoření.

Hypotézy:

H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá

celková kvalita psychického stavu u PSS.

H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí

s pouţíváním negativních strategií zvládání stresu u PSS.

H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně

souvisejí se zvyšujícím se věkem.

6. 2 Aplikovaná metodika……………………………………………………….. 66

6. 2. 1 Dotazníky……………………………………………………….... 66

6. 2. 2 Statistika…………………………………………………………. 71

6. 3 Zkoumaný soubor…………………………………………………............... 71

6. 4 Organizace a průběh šetření………………………………………............... 73

6. 5 Symbolika výsledkové části………………………………………............... 73

7. Výsledky výzkumu…………………………………………………………... 75

7. 1 Základní výstupy SUPOS 7………………………………………………… 75

7. 2 Základní výstupy BM………………………………………………………. 77

7. 3 Základní výstupy SVF 78…………………………………………………... 80

7. 4 Koreláty…………………………………………………………………….. 88

7. 4. 1 Koreláty míry vyhoření s komponentami SUPOS 7……………... 89

7. 4. 2 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu………………. 90

7. 4. 3 Korelace věku a strategií zvládání stresu………………………… 90

7. 4. 4 Korelace seniority a strategií zvládání stresu……………………. 91

7. 4. 5 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi

zvládání stresu................................................................................ 92

8. K platnosti hypotéz………………………………………………………...... 93

9. Diskuse……………………………………………………………………… 94

10. Závěr………………………………………………………………………... 99

11. Souhrn……………………………………………………………………… 100

Použitá literatura………………………………………………………………. 104

Přílohy

Příloha č. 1 Zadání diplomové práce

Příloha č. 2 Abstrakt diplomové práce

Příloha č. 3 Zdroje dat SUPOS 7

Příloha č. 4 Zdroje dat BM

Příloha č. 5 Zdroje dat SVF 78

9

Úvod

Práce v sociálních sluţbách se v průběhu let proměnila, dnešní pracovníci v sociálních

sluţbách musí být vzdělaní, přívětiví, dodrţovat standardy kvality sociálních sluţeb a

smířit se s tím, ţe na své výplatní pásce nikdy neuvidí čísla, která by odpovídala náročnosti

jejich práce. Platy pracovníků v sociálních sluţbách patří dlouhodobě k podprůměrným a

snaha odborů o zlepšení této situace je zatím neúspěšná. Tito pracovníci denně čelí stresu

vyplývajícímu ze všech výše zmíněných faktorů, a proto je ústředním tématem naší práce

zvládání stresu u pracovníků v sociálních sluţbách. Vliv stresu na člověka má také své

důsledky, a proto jsme se dále zaměřili na vyhoření a celkovou kvalitu psychického stavu u

těchto pracovníků.

Teoretická část této práce je zaměřena obecněji na problémy v sociálních sluţbách, stres a

syndrom vyhoření a jejich vzájemnou provázanost. Empirická část je zaměřena konkrétně

na pracovníky v domovech pro osoby se zdravotním postiţením, kteří pracují převáţně

s mentálně postiţenými klienty. Pokud se člověk rozhodne pracovat s těmito klienty, měl

by mít na mysli, ţe bude potřebovat velké mnoţství jak psychické tak fyzické energie a

měl by být vytrvalý v dosahování cílů, které si ve své práci předsevzal. Výsledky práce

s mentálně postiţenými klienty nejsou totiţ patrné v řádu dnů, ale v řádu měsíců aţ let, coţ

můţe být pro mnohé velmi frustrující.

Snaţili jsme se zjistit, jakým způsobem se pracovníci v sociálních sluţbách, pracující

v domovech pro osoby se zdravotním postiţením, snaţí vyrovnávat se stresem a jakou

vykazují úroveň celkového psychického stavu a vyhoření. Doufáme, ţe výsledky našeho

zkoumání přispějí k zavádění opatření sniţující stres u pracovníků v sociálních sluţbách.

10

1. K současným problémům ve sféře sociálních služeb

Hlavním problémem sociálních sluţeb je nedostatek finančních prostředků na jejich

provozování. V roce 2012 vstoupila v platnost sociální reforma, která by měla tuto situaci

změnit nejen v oblasti sluţeb, ale v celé sociální oblasti a oblasti práce. Výsledky však

zřejmě nelze očekávat ihned. Necelý měsíc po zavedení reformy začala politická opozice

prosazovat odvolání ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka, a to zejména kvůli

komplikacím s vyplácením dávek sociální podpory, jenţ od 1. 1. 2012 zajišťují úřady

práce.

1. 1 Historie vývoje sociálních služeb po r. 1918

Pokud chceme pochopit problémy ve sféře sociálních sluţeb, měli bychom se podívat na

vývoj koncipování těchto sluţeb. V historii se musíme přenést aţ do roku 1918, kdy byla

péče o chudé poskytována aţ jako krajní řešení. Primární roli měla v té době rodina,

systémy veřejného zabezpečení nebo podpora ze strany různých fondů nebo spolků.

V období mezi dvěma světovými válkami byla nejčastější formou poskytování sociálních

sluţeb ústavní péče. Nárůst zaznamenal také rozvoj dobrovolnictví. Nejvýznamnějšími

dobrovolnými spolky byly Masarykova Liga proti tuberkulose a Společnost

Československého červeného kříţe.

Po druhé světové válce byl zrušen institut domovského práva a péče o znevýhodněné

jedince přešla z obcí na stát a jednotný systém sociálního zabezpečení byl kodifikován

zákonem č. 55/1948 Sb. o sociálním zabezpečení. Aţ do šedesátých let byla tato doba

charakteristický přeplněnými ústavními zařízeními a nevyhovujícími hygienickými

zařízeními. „V šedesátých letech vznikala stacionární zařízení pro seniory, rozšířila se

pečovatelská služba, byly podporovány kluby důchodců. Vzniká síť manželských a

předmanželských poraden, koncipují se při psychiatrických léčebnách první linky důvěry“

(Krejčířová, Treznerová 2011, str. 27).

Po roce 1989 a změně politické situace, se začalo uvaţovat o reformě celého systému

sociální pomoci, ale tyto snahy nebyly příliš úspěšné. „Mezi první sociální problémy, které

11

přinášela změněná společenská situace, patřily neskrývaná prostituce, potřeba začlenění

tisíců vězňů propuštěných po amnestii z výkonu trestu, bezdomovectví a migrace uprchlíků

přes naše území na západ“ (Matoušek, 2007, str. 152). Na legislativních změnách se

začalo pracovat v roce 1994, ale k nastavení nového systému sociální péče došlo aţ v roce

2007, kdy vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, tedy o 13 let

později. Po roce 1989 začaly výrazně poskytovat sociální sluţby také církevní organizace.

Specifikaci sociálních sluţeb usnadnilo také zavedení Standardů kvality sociálních sluţeb.

1. 2 Sociální služby

Sociální sluţba je činnost nebo soubor činností, díky nimţ je zajišťována pomoc osobám

v nepříznivé společenské situaci. Podmínky poskytování pomoci a podpory těmto osobám

upravuje zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007.

Prozatím poslední úprava tohoto zákona je platná k 1. 1. 2012. Tuto úpravu s sebou

přinesla sociální reforma, které se budeme věnovat později. Podle tohoto zákona patří mezi

základní druhy sociálních sluţeb sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby

sociální prevence. Tyto sluţby mohou být poskytovány jako pobytové, ambulantní nebo

terénní.

Krejčířová a Treznerová (2011) uvádějí, ţe sociální sluţby je nutno chápat komplexně a ne

pouze jako vymezené činnosti, které spadají do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí

(MPSV). Tyto autorky uvádějí, ţe účel sociálních sluţeb spočívá v:

sníţení sociálního a zdravotního rizika souvisejícího se způsobem ţivota toho, kdo

sluţbu vyuţívá,

podpoře rozvoje nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti a jeho návratu do

vlastního domácího prostředí a obnovení nebo zachování původního ţivotního

stylu,

rozvoji jejich schopností a tvorbě moţností, pokud toho mohou být schopni, vést

samostatný ţivot.

Základními činnostmi při poskytování sociálních sluţeb jsou:

12

pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu,

pomoc při osobní hygieně,

poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,

poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení,

pomoc při zajištění chodu domácnosti,

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické

činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů.

„Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí

zachovávat lidskou důstojnost osob“ (Krejčířová, Treznerová, 2011, str. 12).

Matoušek (2007) dělí sociální sluţby do dvou základních skupin: sociální sluţby státní a

obecní a sociální sluţby nestátní.

Mezi sociální sluţby se řadí sociální poradenství, sociálně zdravotní sluţby, sociální

rehabilitace, osobní asistence, pečovatelská sluţba, průvodcovská, předčitatelská a

tlumočnická sluţba, sluţby rané péče, podporované bydlení, odlehčovací sluţby, centra

denních sluţeb, stacionáře denní a týdenní, domovy pro osoby se zdravotním postiţením,

domovy pro seniory, azylové domy, domy na půl cesty, chráněné bydlení, kontaktní centra,

telefonická krizová intervence, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová

centra pro děti a mládeţ, noclehárny, sluţby následné péče a doléčovací, terapeutické

komunity, terénní programy (www.mpsv.cz/cs/9). Podíváme-li se na tento přehled,

zjistíme, ţe pojetí sluţeb je opravdu široké a je samozřejmé, ţe kaţdé odvětví těchto sluţeb

disponuje kromě obecných problémů také svými specifickými problémy.

Ze zákona má kaţdá osoba nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního

poradenství o moţnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Za

úhradu jsou poskytovány pobytové sluţby v týdenních stacionářích, domovech pro osoby

se zdravotním postiţením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním reţimem a

zdravotnických zařízeních ústavní péče.

13

Poskytovateli sociálních sluţeb mohou být obce a města, neziskové organizace a fyzické

osoby a MPSV. Zároveň zřizovateli mohou být ovšem pouze obce, města a MPSV.

Ministerstvo práce a sociálních věcí hraje hlavní úlohu v plánování sítě sociálních sluţeb

v krajích a obcích, zvyšování odbornosti a kvality poskytovaných sluţeb s důrazem na

ochranu práv uţivatelů sluţeb, a v podpoře občanských a svépomocných aktivit.

Neziskový sektor podporuje MPSV kaţdoročním vyhlašováním dotačního řízení, jehoţ

cílem je přispívat na provoz a rozvoj sociálních sluţeb poskytovaných právě nestátními

neziskovými organizacemi.

Podpora vzdělávání pracovníků sociálních sluţeb a podpora a pomoc skupinám ohroţeným

sociálním vyloučením je zajišťována čerpáním prostředků z Evropského sociálního fondu.

Z tohoto fondu mají moţnost čerpat finance jak obce a kraje, tak neziskové a další

organizace.

1. 2. 1 Financování sociálních služeb

Financování sociálních sluţeb je realizováno z více zdrojů, z nichţ nejvýznamnější jsou

veřejné rozpočty a úhrady od uţivatelů. Mezi další zdroje patří příspěvek na péči nebo

další zdroje, jakými jsou dary, sponzorství nebo vedlejší hospodářská činnost. Do oblasti

veřejných rozpočtů patří kromě státního rozpočtu také rozpočty krajů, měst a obcí.

„Dotace ze státního rozpočtu se poskytuje na zajištění poskytování sociálních služeb

poskytovatelům sociálních služeb, kteří jsou zapsáni v registru. Dotace se poskytuje k

financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním sociálních služeb v souladu se

zpracovaným střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb. Dotace ze státního rozpočtu

podle odstavců 1 a 2 je poskytována prostřednictvím rozpočtu kraje. Činnost krajů podle

věty první je činností vykonávanou v přenesené působnosti“

(http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf).

Dostáváme se k jednomu z nejzávaţnějších problémů v oblasti sociálních sluţeb a tím je

právě jejich financování. V roce 2011 byla na podporu sociálních sluţeb vyčleněna částka

6,1 mld. Kč, coţ je o 0,7 mld. Kč méně neţ v roce 2010. V roce 2012 se do dotačního

řízení zapojily kraje na úrovni ohodnocení potřebnosti sociální sluţby, ale také ve

14

vymezení neuznatelných a nereálných poloţek pro výši dotace ze státního rozpočtu a výše

jejich optimálního návrhu dotace činila 8,5 mld. Kč, coţ je částka akceptovatelná pouze

v případě, ţe by stát disponoval neomezeným mnoţstvím finančních prostředků.

Na stanovení reálných návrhů částek dotací jednotlivým poskytovatelům se kraje odmítly

podílet. Za pomoci statistických údajů tedy musela být stanovena výše reálných návrhů pro

jednotlivé poskytovatele sociálních sluţeb. Podíl krajů na stanovení výše dotace je

pochopitelný. „Kraje mohou o dotacích rozhodovat kompetentněji. Mají k dispozici

střednědobé plány rozvoje sociálních služeb, jsou v užším kontaktu s obcemi, které nejlépe

znají situací v daném území“ (www.dvs.cz/clanek.asp?id=6471560).

Přestoţe MPSV ve své zprávě o realizaci dotačního návrhu pro rok 2012

(www.mpsv.cz/files/clanky/11870/Realizace_dotacniho_navrhu_pro_rok_2012-

tvorba_realnych_navrhu.pdf) uvádí, ţe: „V případech mnoha krajů se tak podařilo dosáhnout toho,

že částky navržené k rozdělení v jejich území budou do nejvyšší možné míry respektovat také

priority a potřeby jejich občanů“, nabízí se otázka, zda je tomu skutečně tak, kdyţ samy kraje

odmítly tvorbu reálných návrhů výše dotace a ta musela být statisticky vypočítána.

Z prvního kola dotačního řízení v roce 2012 vyplynulo, ţe celkově bylo podpořeno více

sociálních sluţeb neţ v roce 2011. „K tomuto jevu došlo s vysokou pravděpodobností

proto, že v roce 2012 byly podpořeny také ty sociální služby, které do konce roku 2011 byly

financovány v rámci individuálních projektů krajů, tj. z Operačního programu Lidské

zdroje a zaměstnanost (OP LZZ), jejichž realizační období skončilo do 31. 12. 2011“

(www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf).

V roce 2012 byla více podpořena pouze oblast sociální prevence. Tento krok vyplynul

z určení priorit resortu v této oblasti. Srovnání výše dotací v letech 2011 a 2012 uvádíme

v tabulkách č. 1 a 2.

15

Graf č. 1 Srovnání výše dotace v letech 2011 a 2012 podle skupiny služeb

(www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf)

Graf č. 2 Srovnání výše dotace v letech 2011 a 2012 podle druhu sociální péče

(www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf)

Odborový svaz zdravotní a sociální péče ČR jiţ spoustu let usiluje o zvýšení platu

pracovníků v sociálních sluţbách, jejich vyjednávání je však prozatím neúspěšné.

Průměrný měsíční plat v odvětví sociálních sluţeb sice za posledních pár let vzrostl,

například v roce 2008 byl 16 822 Kč, v roce 2009 byl 17 817 Kč a v roce 2010 byl 18 377

Kč, ve srovnání s celkovým průměrným platem v ČR, který byl na počátku roku 2012

24 089 Kč, je výše platů pracovníků sociálních sluţeb značně pod průměrem.

Jeden z nejniţších platů dostávají pracovníci sociální péče, pro které je mnohdy výše platu

důvodem k odchodu z daného pracoviště. V roce 2011 dosáhl jejich průměrný měsíční plat

výše 15 501 Kč. Jaromír Drábek v jednom z rozhovorů na toto téma v roce 2010 uvedl:

„Bylo by laciné a nefér slíbit, že se situace rychle a jednoduše zlepší. Není to tak. Je ale

možné i v této době alespoň krok po kroku situaci zlepšovat, například důkladnějším

16

využíváním prostředků z Evropského sociálního fondu, které nabízí řadu možností

realizace projektů v oblasti sociálních služeb. Systémové změny v této oblasti jsou ale

nevyhnutelné“ (Kašpárek, 2010, s. 13).

Systémová změna tedy nastala. Nebo alespoň její část. Nezbývá zřejmě tedy neţ vyčkat,

zda se změny projeví s měsíčním, ročním či desetiletým odstupem. Udrţet si kvalifikované

a schopné pracovníky by mělo být jednou z priorit rozvoje sociálních sluţeb a toto udrţení

je současně podmíněno právě zvyšováním jejich platu.

1. 3 Pracovník v sociálních službách

V sociálních sluţbách mohou vykonávat odbornou činnost sociální pracovníci, pracovníci

v sociálních sluţbách, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci a manţelští a rodinní poradci.

Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, je pracovníkem v sociálních sluţbách

ten, kdo vykonává:

a) přímou obsluţnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních

sociálních sluţeb spočívající v nácviku jednoduchých denních činností, pomoci při

osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udrţování

čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování ţivotní aktivizace,

vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování

psychosociálních potřeb,

b) základní výchovnou nepedagogickou činnost spočívající v prohlubování a

upevňování základních hygienických a společenských návyků, působení na

vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity,

provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů,

znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy,

zabezpečování zájmové a kulturní činnosti,

17

c) pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací

spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtíţemi,

komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění

sociálních depistáţí pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci při

vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační

zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti a provádění osobní

asistence,

d) pod dohledem sociálního pracovníka činnosti při základním sociálním

poradenství, depistáţní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

činnosti při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, činnosti při

poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání

osobních záleţitostí (www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf).

V sociálních sluţbách mohou působit také dobrovolníci, kteří mají jak v daných zařízeních,

tak v zákoně své specifické umístění.

Práce v sociálních sluţbách není jednoduchá z psychické ani fyzické stránky. Pracovníci,

kteří vykonávají přímou obsluţnou péči, musí mnohdy manipulovat s nepohyblivými nebo

těţce se pohybujícími klienty, kteří nejsou schopni sami vykonávat základní sebeobsluţné

a hygienické úkony. Zvláště u mentálně postiţených klientů nejsou výsledky práce těchto

pracovníků patrné ihned, ale jedná se o časový horizont v řádech měsíců aţ let. Současně

s nízkým finančním ohodnocením, nedostatečným sebevzděláním nebo supervizí pak tato

práce vyvolává stres, který můţe vyústit aţ k vyhoření.

Podmínkou pro výkon práce v sociálních sluţbách je bezúhonnost, odborná a zdravotní

způsobilost. Pro výkon přímé obsluţné činnosti je podmínkou základní a střední vzdělání a

absolvování akreditovaného specializačního kurzu v rozsahu min. 150 hodin, pro základní

výchovnou nepedagogickou činnost je to střední nebo střední odborné vzdělání a

absolvování akreditovaného specializačního kurzu v rozsahu min. 200 hodin. V případě

výkonu pečovatelské činnost postačí základní, střední, střední odborné nebo vyšší odborné

vzdělání.

18

1. 3. 1 Sociální pracovník a pracovník v sociálních službách

„Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení

sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně

právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti,

odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost,

poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace“

(www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf).

Práce vykonávaná sociálním pracovníkem a práce vykonávaná pracovníkem v sociálních

sluţbách se liší, prostředí této vykonávané činnosti můţe být však stejné. Stejně tak se liší i

podmínky, za kterých mohou osoby povolání sociálního pracovníka vykonávat.

„Výkonem sociální práce se realizuje velká míra sociálně-politických záměrů, neboť roste

podíl věcných dávek a služeb při uspokojování zejména zvláštních sociálních potřeb“

(Matoušek, 2007, str. 179).

Je samozřejmé, ţe jak sociální pracovníci, tak pracovníci v sociálních sluţbách by měli být

dostatečně vzdělaní a proškolení pro výkon svého povolání. Potřebné je celoţivotní

vzdělávání nejen v nejnovějších trendech a výzkumech v dané oblasti, ale také proškolení

o duševní hygieně a vyrovnávání se s úskalími, která tato práce přináší. I toto můţe být

jedním z prostředků, jak zamezit stále narůstající fluktuaci pracovníků v sociálních

sluţbách.

19

„Moderní člověk už skoro neví, co je uvolnění, vnitřní klid a usebrání“

(Kallwass, 2007, str. 34).

2. Stres

V posledních letech se stres stal určitou charakteristikou moderní doby, ve které ţijeme.

Hodnotový systém západního světa je orientovaný na výkon, úspěch a prestiţ, dosahování těchto

hodnot ovšem není jednoduché a ţivotní cesta v takto orientované kultuře se pro nás můţe stát

velmi strastiplnou a stresující. Určitá míra stresu je pro ţivot člověka potřebná, protoţe zlepšuje

paměť, soustředění a mobilizuje energii k moţnému řešení, úroveň stresu však nesmí přesáhnout

hranici, za kterou se stává škodlivým.

2. 1 Definice a druhy stresu

Samotné slovo stres je odvozeno od latinského stringere, coţ znamená těţce táhnout. V anglickém

jazyce slovo „stress“ znamená „zátěţ“ a tento pojem vyjadřuje v širším kontextu psychickou zátěţ.

Dle Nakonečného znamená tato zátěţ „psychofyziologické změny vyvolané situacemi, jimž se nelze

přizpůsobit, resp. situacemi, které vyžadují nadměrné psychické nebo i psycho-fyzické vypětí“

(Nakonečný, 2004, str. 256). Podobným způsobem chápe stres i Vágnerová (2000), která ho

označuje jako stav nadměrného zatíţení nebo ohroţení a upozorňuje na širší pojetí tohoto pojmu

z pohledu psychologického neţ biomedicínského.

Předchozí definice se zaměřují na stres jako vnitřní stav, můţeme ho však chápat také jako

odpověď organismu na stresující činitele. V současné době se setkáváme s naduţíváním termínu

stres, kterým mnozí v hovoru označují pouze pocity nepohody nebo rozladu. „Zrychlením životního

tempa jsou na člověka kladeny také větší nároky na rychlost a pohotovost, čímž se stres stává

jedním z faktorů současného životního stylu“ (Králová, 2010, str. 27). Atkinsonová et al. (2003)

zastávají názor, ţe chronický stres můţe vyvolat například ţaludeční vředy, vysoký krevní tlak

nebo srdeční choroby.

20

Jak uvádějí Baštecká a Goldmann (2001), jednotnou definici stresu se zatím nepodařilo určit, a

proto mnozí autoři nabízejí pouze výčet různých pohledů na stres, kterými se snaţí nastínit

podstatu tohoto pojmu. Praško tuto problematiku řeší velmi krátkou definicí, dle které je stres

„reakcí organismu na stresor“ (Praško, 2001, str. 11). Na člověka ovšem nepůsobí pouze stresory,

tuto problematiku řešíme podrobněji v následující podkapitole.

2. 1. 1 Stresory, salutory a diateze

Stresory jsou negativní ţivotní faktory, nepříznivé vlivy, které mohou vést k tíţivé osobní situaci.

Stresová situace nastává, kdyţ intenzita stresogenní situace přesáhne moţnosti daného člověka

takovou situaci zvládnout. „V soudobých psychologických studiích stresu se často objevuje

hypotéza, která říká, že je možné, že se běžné každodenní starosti podílejí na větším množství stresů

než tzv. velké individuální stresory“ (Křivohlavý 2001, str. 171).

Dle Hartla a Hartlové (2004) patří mezi nejvýznamnější stresory hlad, podvýţiva, hluk, konflikty a

traumatické ţivotní události. Dále do této kategorie řadí přetíţení mnoţstvím práce, neúměrně

velkou odpovědnost, nevyjasnění pravomocí, vysilující snahu o kariéru, nezaměstnanost, napjaté

vztahy mezi lidmi, negativní sociální jevy, nesvobodu a pocit bezmoci, dlouhodobé napětí,

omezený prostor, hluk a nedostatek spánku. Podle výše zmíněného bychom mohli stresory rozdělit

na biologické (horko, námaha, zima, hlad, atd.), psychické (trauma, vnitřní konflikt, atd.) a sociální

(konflikty mezi lidmi, ztráta zaměstníní, atd.).

Opakem výše zmíněných stresorů jsou salutory, coţ jsou pozitivní ţivotní faktory, které člověka

posilují a povzbuzují při působení stresu. Kaţdý z nás si jistě vybaví pocit, který proţíváme, kdyţ

nám člověk, na kterém nám záleţí, projeví uznání a pochvalu ve chvíli, kdy na nás působí jeden

nebo více stresorů.

S působením stresu na lidský organismus souvisí také pojem diateze, který vyjadřuje konstituční

náklonnost (predispozici) člověka např. k určité nemoci nebo chorobnému stavu. „Tam, kde jde o

stres, se diatézou rozumí odlišná náklonnost (predispozice) některých lidí k civilizačním nemocem

v důsledku stresogenních situací“ (Křivohlavý 2001, str. 172).

21

2. 1. 2 Distres, eustres a posttraumatický stres

Jednou z forem stresu je tzv. distres. Jedná se o negativně proţívaný stres, který často provázejí

výrazně negativní emoce. Další formou je eustres, který ovšem není doprovázen negativní emocí.

Tento druh stresu vyvolávají kladné záţitky jako je svatba, výhra nebo narození dítěte.

„Nezvratným důkazem stresogenního působení těchto situací je zjištění, že při nich dochází ke

zvýšené sekreci ACTH“ (Křivohlavý 2001, str. 171). ACTH označuje adrenokortikotropní hormon,

který je produkován adenohypofýzou a stimuluje hormonální produkci kůry nadledvin.

Zvláštním případem stresu je posttraumatický stres, coţ je psychická reakce, která se projeví aţ

po proţité traumatizující situaci. „Je jakýmsi dozníváním utrpěného traumatu nebo jeho

připomínkou“ (Nakonečný 2004, str. 257). Posttraumatický stres se můţe projevovat například u

zdravotnických pracovníků pracujících na traumatologických nebo příjmových odděleních, obětech

různých nehod nebo přírodních katastrof, atd.

2. 2 Teorie stresu

S nejednotným definováním stresu přicházejí také jeho různé teorie, které vyjadřují jak chápání

stresu jako působícího činitele, tak jako odpověď na činitel. Za tvůrce teorie stresu povaţuje

Baštecká a Goldmann (2001) W. B. Cannona, H. Selyeho a R. S. Lazaruse. Pro tuto práci uvedeme

poněkud obecnější rozdělení těchto teorií podle Paulíka (2010) na biologické a psychologické

pojetí stresu.

2. 2. 1 Biologické pojetí stresu

Toto pojetí se zaměřuje na neurofyziologickou a biochemickou odezvu organismu na působení

stresu. Stres je zde vnímán jako následek vnějších vlivů, které působí na člověka. Za

nejvýznamnějšího představitele tohoto pojetí je povaţován H. Selye, který navázal na Bernarda a

Cannona a ve svém pojetí zahrnul problematiku adaptace.

22

Teorie GAS (General Adaptation Syndrom)

Dle Selyeho (in Paulík, 2010, str. 46) existuje stejná reakce organismu na stres bez ohledu na typ

situace, respektive ohroţení. Tuto reakci označil v roce 1936 jako GAS (General Adaptation

Syndrom) – obecný adaptační syndrom, který probíhá ve třech fázích:

1. Fáze GAS – poplachová reakce, první reakce na stresor, střetnutí se stresorem. Tato

fáze je charakteristická zvýšenou činností sympatického nervového systému, kdy je do

krve vylučován adrenalin, glukóza a ostatní látky, které umoţňují pohotové uvolnění

energie.

2. Fáze GAS – jde o stadium tzv. rezistence, kdy dochází k vyrovnávání se stresem

dostupnými prostředky. Pokud nedojde k vyrovnání a působení stresorů trvá, zůstává

organismus v pohotovosti a trvalém vypětí.

3. Fáze GAS – vyčerpání. Pokud je působení stresoru příliš dlouhé, organismus jiţ nemá

sílu adekvátně reagovat a adaptovat se. Pokud se nepodaří stresovou situaci zvládnout,

dojde k psychosomatickým projevům, které jsou důsledkem vyloučení stresových

hormonů (kortikol a kortikon, adrenalin a noradrenalin a adranokortikotropní hormon).

Mohou se objevit příznaky deprese, ale důsledkem takového vyčerpání organismu

můţe být i smrt.

„Selye nakonec dospěl od chápání stresu jako reakce na podněty ohrožující integritu organismu

k pojetí stresu jako obecného pojmu, jako odezvy na jakýkoli podnět běžný i extrémní“ (Paulík,

2010, str. 47). Celé pojetí stresu jako univerzálního pojmu pro zátěţ kritizovatl W. T. Singleton,

který Selyemu vytýkal především vágnost tohoto termínu a jeho vědeckou nedostatečnost.

2. 2. 2 Psychologické pojetí stresu

Takovéto pojetí stresu se zaměřuje na reakci, která vzniká v důsledku subjektivního hodnocení

významu situace a míry ohroţení. Člověk můţe reagovat stresově kvůli chybám v hodnocení

situace nebo předjímáním (anticipací) škodlivého příštího vývoje. K nejznámějším teoriím v tomto

pojetí patří kognitivní teorie Lazaruse a Folkmanové.

23

Kognitivní teorie stresu

Tuto teorii uvedli R. S. Lazarus a S. Folkmanová a zahrnuli do ní nejen ohroţení vyplývající ze

situace, ale také osobní strategie zvládání. Teorie je zaloţená na interakci mezi jedincem a

prostředím, uvádí dva ústřední procesy určující míru stresu – kognitivní zhodnocení a zvládání - a

předpokládá tři fáze zvládání stresové zátěţe.

Podle Výrosta a Slaměníka (2001) se jedná o fázi primárního hodnocení, sekundárního hodnocení a

fázi přehodnocení, kterou vyjadřují jako nový pohled na situaci a získání určité zkušenosti.

Primárním hodnocením je zjišťování, zda člověka daná situace ohroţuje či neohroţuje; sekundární

hodnocení znamená bilancování, zda člověk danou situaci můţe zvládnout, má-li dostatek

prostředků. „Opětovné hodnocení se týká změny hodnocení na základě nových informací

z prostředí“ (Hewstone, Stroebe, 2001, str. 602). Jak uvádí Paulík (2010) toto pojetí se týká

distresu a není tedy aplikovatelné pro všechny druhy stresu, jak tomu je u Selyeho GAS.

2. 3 Typy náročných životních situací

Na konci 60. let 20. stolení vytvořili Holmes a Rahe škálu stresujících ţivotních událostí, která je

dodnes pouţívána ke zjištění celkové úrovně stresu, který je způsobený právě změnami v různých

ţivotních oblastech. Seznam ţivotních událostí skýtal 43 poloţek, z nichţ první a nejzávaţněji

hodnocená událost (100 bodů) je smrt partnera a na posledním místě je mírné překročení zákona.

Atkinsonová (in Vágnerová, 2000, str. 33) uvádí jako charakteristické znaky stresových situací

neovlivnitelnost situace, nepředvídatelnost vzniku zátěţové situace, subjektivně nepřiměřené

nároky, ţivotní změnu vyţadující značné přizpůsobení a subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty.

V této kapitole se zaměříme na typy ţivotních situací, které mohou být pro člověka za určitých

podmínek velmi náročné a stresující.

24

2. 3. 1 Problém, frustrace, konflikt

Snad pro kaţdého z nás není problém neznámým pojmem. S problémy se setkáváme nejen

v průběhu celého ţivota, ale i v průběhu kaţdého našeho dne a musíme je překonávat, abychom

mohli čelit dalším, které přijdou. Dle Hartla a Hartlové (2004) je problémem situace, která

vyţaduje nějaké řešení. Je o situaci, která je člověku nepříjemná, obtěţuje ho a je pro něj

znepokojující nebo ohroţující. K vyřešení takové situace většinou nestačí moţnosti, které máme

aktuálně k dispozici a je třeba vyvinout velké mnoţství úsilí k nalezení způsobů a moţností řešení.

Problémům, které ţivot přináší, by měl člověk čelit, neboť nevyřešené problémy mu mohou

způsobit řadu negativních důsledků.

Frustrace přichází, pokud není moţné uspokojit aktuální potřeby daného člověka. Je to stav

zklamání, zmaření. Se zvyšující se důleţitostí a naléhavostí potřeby se zvyšuje i míra frustrace.

Pokud se u člověka vyskytne frustrace, následuje také určitá frustrační reakce. Jednou z takových

reakcí je agrese. J. Dollard, L. Doobe, N. Miller, O. H. Mowrer a R. R. Sears z Yealské univerzity

zpracovali v roce 1939 frustrační teorii agrese, podle které agresi vţdy předchází frustrace.

Výrost a Slaměník (2008) uvádějí, ţe tato teorie měla nejen své zastánce, ale také odpůrce, kterým

patřil například D. Zillman. Podle těchto odpůrců se frustrace jako příčina agrese vyskytuje jen

zřídka a její úloha při vzniku agrese můţe záviset na dalších faktorech. Další reakcí na frustraci

můţe být zvýšení úsilí nebo pasivní reakce, kterou můţe být deprese, rezignace, dočasná nečinnost

nebo odevzdanost. Pokud je dlouhodobě znemoţňováno uspokojování potřeby, označuje se tento

stav jako deprivace.

Označení konflikt pochází z latinského slova conflictus, coţ znamená sráţka. Předpona con zde

udává, ţe jde o sráţku s něčím, vzájemné střetnutí dvou účastníků, nejedná se tedy o jednostrannou

záleţitost. „Budeme-li hovořit o konfliktu zájmů dvou lidí, pak je třeba tímto termínem rozumět

také střetnutí snah dvou lidí, při němž splnění tužby jednoho buď zcela, nebo jen do určité míry

vylučuje uspokojení“ (Křivohlavý, 2008, str. 19). Ve většině případů má konflikt negativní

význam, protoţe člověka odzbrojuje a nedovoluje mu racionálně jednat. Můţeme ho vnímat ale

také v pozitivním smyslu jako hnací sílu, která nás v našem ţivotě posouvá dál.

Konflikty a konfliktní situace bychom měli vnímat komplexně, protoţe do nich vstupují

psychologické, sociální, kulturní a další faktory.

25

Výrost a Slaměník (2008) uvádějí rozdělení konfliktů na intrapersonální a sociální konflikty a do

skupiny sociálních konfliktů řadí konflikty interpersonální, skupinové a meziskupinové.

Intrapersonální konflikty reprezentují střet protichůdných sil ve vnitřním dění jedince. Subjektem je

zde tedy pouze jedna osoba a konflikt můţe vzniknout například v důsledku rozporu mezi

morálními zásadami a dosaţením určitého cíle.

Interpersonální konflikty mohou vznikat mezi dvěma nebo více osobami, přičemţ dyadický

konflikt je tou nejjednodušší formou. „Aktéři v tomto případě vystupují jako individuální osoby,

které jsou nositeli vlastních názorů, postojů, sledují vlastní cíle apod.“ (Výrost, Slaměník, 2008,

str. 306). Křivohlavý (2008) charakterizuje interpersonální konflikty jako konflikty představ,

názorů, postojů a zájmů. Upozorňuje však také, ţe tyto kategorie nejsou výlučné a nelze proto o

kaţdém konfliktu tvrdit, ţe patří do té či oné kategorie. Pak se jedná o konflikty smíšeného typu.

Skupinový konflikt chápeme jako rozpor v rámci jedné skupiny, a proto do charakteristiky a řešení

takového problému vstupuje skupinový kontext. V rámci skupinových konfliktů můţeme rozlišovat

takové, do nichţ vstupuje jedinec (člen skupiny) proti skupině; jedinec (není členem skupiny) proti

skupině; dva členové skupiny mezi sebou a více členů skupiny.

Meziskupinové konflikty probíhají mezi dvěma skupinami osob.

Kaţdý z nás, jak se v ţivotě s konflikty setkává, jistě můţe říci, ţe jsou konflikty snadno

vyřešitelné a konflikty, které se na první pohled mohou zdát neřešitelné. K řešení konfliktu je třeba

uplatnit širokou škálu postupů a technik, kterou bychom odvrátili jeho nepříznivý vývoj. Jsou

situace, ve kterých řešíme konflikty automaticky bez zbytečného rozmýšlení nad postupem řešení.

Lidé se ovšem mohou vyskytnout i v situacích (nejen v osobním, ale zejména v pracovním ţivotě),

na které by měli být připraveni. Pokud se podíváme do oblasti pracovního ţivota, mnozí manaţeři,

obchodníci a vysoce postavení pracovníci, za svou kariéru procházejí řadou školení a výcviků

zaměřených nejen na obchodní strategii dané firmy, ale zaměřených právě na komunikaci a správně

řešení konfliktů, které povede k poţadovanému cíli.

2. 3. 2 Nemoc, bolest, krize

Nemoc chápeme jako souhrn pocitů, které lidé proţívají ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu.

Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO) definuje nemoc jako

„souhrn reakcí organismu na poruchu rovnováhy mezi organismem a prostředím“ (in Hartl &

Hartlová, 2004), nejedná se však o pouhou biologickou poruchu, a proto je nutné chápat nemoc

v širších souvislostech. Baštecká (2001) vymezuje rozdíl mezi nemocí (illness) a chorobou

(disease), přičemţ chorobu chápe jiţ jako konkrétní poruchu, která je spojená s odchylkou od

26

statistické normy a v jejímţ důsledku se člověk stává nemocným nebo postiţeným. Choroba je tedy

abnormalita, která můţe být lékařsky zjištěna, zatímco nemoc je celostní stav jedince, který

disponuje jak psychologickou, tak sociální rovinou. Pokud se jedná o narušení tělesného nebo

duševního stavu z vnějšího pohledu, označujeme tento stav jako onemocnění (sickness).

Musíme ovšem podotknout, ţe i vnímání nemoci je dáno sociálními a kulturními podmínkami. „Co

je považováno za nemoc v jedněch podmínkách, v jiných podmínkách nemoc znamenat nemusí“

(Paulík, 2010, str. 63).

Na nemoc jako závaţnou ţivotní událost, která způsobuje bolest a utrpení můţeme nahlíţen

z pohledu samotného nemocného člověka nebo z pohledu člověka, kterému onemocněla blízká

osoba. Pokud se jedná o onemocnění v rodině a podmínky to dovolují, stávají se ti nejbliţší

pečovateli, coţ s sebou přináší obrovskou nejen psychickou, ale i finanční zátěţ.

Závaţně nemocní lidé, kteří potřebují častou zdravotní péči, tráví mnoho času v nemocnicích a

dalších zařízeních, jejichţ prostředí na ně můţe působit jako další stresor.

Při výkladu nemoci jako závaţné ţivotní události bychom měli brát v potaz také sekundární zisk

z nemoci, který přináší člověku uspokojení. Zisky z nemoci jsou nevědomé procesy, které nemoc

udrţují. V případě sekundárního zisku se jedná o klid, zájem okolí, péči, apod.

Problematika vlivu stresu na zdraví člověka je zpracována v kapitole 2. 4. Reakce na stres.

„Bolest je nepříjemná smyslová a emoční zkušenost, prožitek spojený se skutečným či možným

poškozením tkáně nebo popisovaný v pojmech takového poškození“ (Baštecká et al., 2003, str.

122). Toto vymezení bolesti bylo přijato v roce 1979 Mezinárodní společností pro výzkum bolesti a

uznáváno Světovou zdravotnickou organizací. Zpravidla se jedná o nepříjemný záţitek, který je

spojen s vědomím moţnosti poškození organismu. Bolest má nejen svou fyziologickou stránku, ale

také stránku psychologickou, s níţ je nutné také pracovat.

Z fyziologického hlediska dochází při vnímání bolesti k přenosu bolestivých podnětů z receptorů

prostřednictvím různých typů nervových vláken do mozku, přičemţ některá z těchto vláken vedou

vzruchy rychle a jiná pomalu.

Dle délky trvání můţeme rozdělit bolest na akutní a chronickou. Akutní bolest je dána hranicí šesti

měsíců, ovšem Křivohlavý (2002) uvádí, ţe tato doba se ukázala být příliš dlouhou, a proto se

doporučuje uvaţovat o aktuální bolesti v rozmezí jednoho měsíce. Jako příklad uvádí bolesti po

popálení, škrábnutí nebo úderu. V klasickém pojetí tedy můţeme za chronickou povaţovat bolest,

27

která trvá déle neţ půl roku. Můţe se jednat o trvalou nebo přerušovanou bolest, která je

doprovázená záţitkem utrpení.

Míra snášení bolesti je individuální a závisí na dosavadní zkušenosti jedince, lokalizaci bolesti,

době trvání, osobnostních znacích, úzkostlivosti nebo přičítanému významu bolesti. „Silná bolest

patří k závažným stresorům, protože se na ni v podstatě nelze adaptovat“ (Paulík, 2010, str. 63).

Většina psychologických zásahů v léčbě bolesti je zaměřena na bolest chronickou a jak uvádějí

Baštecká et al. (2003, str. 131), „léčba chronické bolesti se zaměřuje na tu složku bolesti, která

nepříznivě ovlivňuje pacientův život. Pacient s chronickou bolestí je ohrožen především vyhýbavým

chováním a sociální zpevňováním bolesti“.

Jedním z nejsilnějších analgetik, které tlumí chronickou bolest, je morfium, které se musí pouţívat

s přihlédnutím k moţnému vzniku závislosti a neţádoucím účinkům, jakými můţe být například

útlum dýchání.

Pokud závaţnost podnětů, které působí na člověka v náročných ţivotních situacích, překročí

určitou mez, dojde k selhání dosavadních regulativních mechanismů a aktuální situace je proţívána

jako krize (crisis). V psychologickém pojetí se jedná o extrémní zátěţ, která znamená ohroţení

organismu. „Kritických rozměrů mohou nabývat různé situace, v nichž je člověk konfrontován

s vážným rizikem ohrožení, přičemž v pojmu krize je akcentována rozhodující mez, za kterou už

nelze zátěž dále zvyšovat bez destruktivních následků“ (Paulík, 2010, str. 64).

Dle Vágnerové (2004) lze krizi chápat také jako podnět k nutné změně. Sem řadíme různé

vývojové krize, které přicházejí s přechodem mezi vývojovými obdobími jedince a to zejména,

pokud dochází k zásadním změnám, jak je tomu například v dospívání.

Špaténková (2004) uvádí, ţe „podle současných psychologických koncepcí představuje krize

přechodný stav vnitřní nerovnováhy způsobený kritickými událostmi nebo takovými životními

událostmi, které vyžadují zásadní změny a řešení“ (Špaténková, 2004, str. 15).

Na vzniku krize se podílí aktuální psychosomatický stav a konstelace vnějších vlivů. Velké

psychické vypětí je spojeno s kognitivními, emocionálními i behaviorálními reakcemi, jakými jsou

například zkreslené vnímání vnějšího světa, strach, panika, nekontrolovatelný vztek,

dezorganizované chování a další.

Dle Smékala (2007) se můţe stát, ţe i kumulace frustrací nebo ţivotních událostí, které jsou

zdánlivě neškodné, můţe být téţ ohroţující, pokud dosáhne hranice 300 bodů na škále ţivotních

událostí Holmese a Raheho.

28

Paulík (2010) uvádí rozdělení krizí na akutní, kumulované a chronické. Akutní krize jsou náhlé,

mají zřetelný počátek a konec a jsou pro účastníky krize nečekané a překvapující. Kumulované

krize vznikají nahromaděním stresujících vlivů a jejich spojením s negativními minulými záţitky.

Chronická krize má delší dobu trvání a její průběh je méně dramatický. Dále podle příčin můţeme

rozlišovat krize situační vývojové a krize související s psychopatologií.

Mezi krize řadíme také přírodní katastrofy, hromadná neštěstí a události, které postihují naráz větší

mnoţství lidí.

Pozn.: V současné době je slovo krize nejvíce skloňováno v souvislosti s finanční situací nejen

v České republice, ale v celé Evropě. Nejvyšší představitelé zemí a jejich společenstev se snaží najít

řešení této nepříznivé situace a různé mediální kauzy a polemiky mohou vyvolávat pocit krize i u

lidí, kterým se daří dobře a normálně by tento pocit neprožívali.

2. 4 Reakce na stres

Kaţdá reakce na stres má svou psychickou i fyziologickou komponentu. Obě tyto komponenty

spolu úzce souvisí, a proto je uvádím odděleně pouze pro přehlednost. Reakce na stres není stavem,

ale určitým procesem, který má své fáze a následky.

2. 4. 1 Somatické reakce na stres

Při somatické reakci na stres se aktivují velmi starý mechanismy, jejichţ úkolem je přeţití

organismu. Dochází zejména ke zvýšení aktivity sympatického nervového systému, který je

součástí vegetativního systému, který odpovídá za řízení tělesných funkcí. „Sympatický nervový

systém při stresu vyvolává zrychlení krevního oběhu, prohloubení dýchání, vyplavení energetických

zdrojů a tím zvýšení pohybových a psychických funkcí“ (Matoušek, 2005, str. 5).

Vznik stresové reakce je podmíněn také hormonálně a největší roli zde hraje dřeň nadledvin, která

vylučuje katecholaminy – adrenalin, noradrenalin - a dopamin, které mobilizují energii k rychlému

fungování organismu. Produkci těchto hormonů stimuluje zmíněný sympatický nervový systém.

Katecholaminy zvyšují v krvi hladinu glukózy, zvyšují tedy metabolismus a mobilizují energetické

zdroje. „Adrenalin navíc rozšiřuje cévy v kosterním svalstvu a srdci a zužuje cévy v trávicím traktu

a kůži“ (Orel, in Šmarda et al., 2007, str. 371). Noradrenalin rozšiřuje pouze koronární tepny. Kůra

nadledvin produkuje kortizol, coţ je jeden z nejúčinnějších glukokortikoidů, který zvyšuje

29

celkovou pohotovost organismu při zátěţových situacích. Všechny výše uvedené hormony se také

podílejí na změnách imunitního systému.

Vnitřní změny organismu, které probíhají při stresové reakci, ovlivňují imunitní systém člověka,

zejména pokud je těmto změnám vystaven dlouhodobě. Zdravotní dopad, jak bylo uvedeno

v předchozí kapitole, závisí také na schopnosti člověka vyrovnávat se s těţkými ţivotními

událostmi.

Nakonečnný (2004) rozděluje fáze reakce na stres na poplachovou reakci, všeobecný adaptační

syndrom a vyčerpání zásob. Při poplachové reakci organismus aktivuje sympatikus, čímţ se do

krve uvolní zásoby glukózy a utlumuje se činnost trávicího systému. Dále se aktivuje krevní oběh a

energie je předávána do buněk kosterního svalstva a tím se tělo připravuje na akci. Všeobecný

adaptační syndrom se vyznačuje přetrváváním aktivace organismu a intenzivním proţíváním

negativních emocí.

Obrázek č. 1 Fáze reakce na stresové situace (Nakonečný, 2004, str. 257)

V roce 1936 popsal všeobecný adaptační syndrom (general adaptation syndrom – GAS) Hans Selye

(in Baštecká, Goldmann, 2001), který poplachovou reakci chápe jako první fázi adaptace na stres,

druhou fází je pak odpor, odolnost (vyrovnání se stresem dostupnými prostředky) a třetí fází je

vyčerpání, při kterém buď stresor přetrvává, nebo organismus jiţ nemá sílu adekvátně reagovat.

Pokud se nepodaří stresovou situaci zvládnout, dojde k psychosomatickým projevům, které jsou

důsledkem vyloučení stresových hormonů.

2. 4. 2 Psychické reakce na stres

Obvyklou reakcí na zátěţ je kromě fyziologických změn organismu také změna emočního

proţívání. Tuto změnu můţeme zaznamenat, zejména pokud stres trvá delší dobu nebo je

subjektivně velmi silný. Podle typu situace a osobnosti můţe mít emocionální odezva různou

kvalitu. Člověk můţe reagovat úzkostí, vztekem a agresí, depresí nebo apatií. Při zátěţi dochází

30

také k oslabení kognitivních funkcí – zhoršuje se úroveň logického uvaţování, mohou se objevit

různé asociace nebo vtíravé myšlenky.

R. H. Rahe (in Vágnerová, 2000, s. 34) uvádí šest fází reakce na stres:

1. Fáze uvědomění zátěže – proţívání a interpretace určité situace jako stresové. Způsob,

jakým člověk danou situaci vnímá, závisí na jeho zkušenosti, aktuálním stavu,

schopnostech a sociální podpoře.

2. Fáze aktivace psychických obranných reakcí – nevědomé obranné mechanismy nebo

vědomé strategie zvládání. Jejich smyslem je zachování psychické rovnováhy.

3. Fáze aktivace fyziologických reakcí – psychické zhodnocení zátěţové situace spouští

fyziologické adaptační mechanismy.

(První tři fáze následují velmi rychle po sobě.)

4. Fáze zvládání (coping) – tj. hledání strategií, které vedou ke zmírnění účinků stresu.

Důleţité je, do jaké míry si člověk uchovává pocit kontroly nad situací.

5. Fáze prvních chorobných příznaků – pokud selţou obranné reakce, mohou se objevit

různé psychosomatické potíţe.

6. Fáze diagnostikování stresem podmíněné poruchy – můţe se jednat o somatické,

duševní či psychosomatické onemocnění.

Mikšík (2009) uvádí, ţe počáteční aktivita psychiky v reakci na zátěţovou situaci mívá zpočátku

neurčitý charakter, který souvisí s „naţhavováním“ vnitřních sil a uvedením do stavu pohotovosti.

„Vzryv psychického napětí a emocionality není projevem psychického narušení, resp. narušení

psychické práceschopnosti, ale symptomem vytváření vnitřních předpokladů pro řešení zátěžové

situace, usměrňování psychických funkcí a mobilizace vnitřních rezerv organismu“ (Mikšík, 2009,

str. 37).

V MKN-10 nalezneme diagnostickou kategorii F40-48 Neurotické, stresové a somatoformní

poruchy, ve které je kromě různých fobií zařazena také akutní reakce na stres, posttraumatická

stresová porucha, reakce na těţký stres, atd.

Změnu emočního proţívání si uvědomuje kaţdý z nás. Existují situace, které jsou pro nás sice

stresové, ale víme, jak se v nich chovat tak, abychom je dokázali zvládnout a přizpůsobit se jim.

31

V opačném případě je člověk vystaven velkému přílivu jak somatických tak psychických příznaků

stresu, které se v průběhu času mohou změnit aţ ve váţný psychosomatický problém.

2. 4. 3 Stres a zdraví

Vliv psychického proţívání na tělesné potíţe je záleţitostí psychosomatiky. Psychické proţívání

můţe tyto potíţe způsobovat, ale také udrţovat a zhoršovat. Proč se tomu tak děje naznačuje jiţ

předchozí výklad somatických reakcí na stresovou událost. „Stres může zdraví ovlivnit přímo

prostřednictvím tělesných změn nebo nepřímo prostřednictvím změn v chování jedince. Většinu

přímého dopadu stresu na zdraví zprostředkuje endokrinní systém, systém uzlin a dalších struktur,

které produkují hormony a vylučují je do krevního systému“ (Hewstone, Stock, 2001, str. 603).

Pokud budeme hovořit o změnách v chování, které ovlivňují zdraví, jedná se především o

maladaptivní strategie zvládání zátěţových situací, jakými jsou např. útěk k lékům, alkoholu,

cigaretám, apod.

Cohen a Williams (1991) ve své studii o stresu a infekčních chorobách zkoumali vztah mezi

stresem a zvýšenými projevy symptomů nebo přímo se zvýšeným výskytem nemoci. Studie

přinesla důkazy o souvislosti mezi stresem a zvýšenými symptomy nemoci, přímá souvislost se

zvýšeným výskytem nemoci však nebyla potvrzena.

Ve Velké Británii zkoumali vztah mezi sociální oporou, pracovním stresem, zdravím a pracovní

spokojeností u zdravotních sester Bradley a Cartwright (2002). Jejich studie potvrdila, ţe pracovní

stres nepříznivě ovlivňuje zdraví zdravotních sester.

V současné době je stres spojován především se vznikem tzv. civilizačních chorob, jakými jsou

kardiovaskulární onemocnění, infarkt myokardu, vysoký krevní tlak nebo chronické bolesti zad.

Nakonečný (2004) uvádí jako důsledek nezvládnutého stresu psychosomatická onemocnění, mezi

něţ řadí: gastrointestinální potíţe, srdeční arytmie a poruchy krevního tlaku, bronchiální astma a

respirační obtíţe, zvýšenou únavnost, zvýšené vnitřní napětí, bolesti hlavy a ţaludeční a

dvanáctníkové vředy. Na druhé straně Baštecký et al. (1993) chápou stres jako škodlivý pouze

v určitém kontextu, a tvrdí, ţe „mezi psychickou zátěží a somatickým poškozením není kauzálně-

deterministický vztah“ (Baštecký et al., 1993, str. 42).

Procesy, které vedou k podpoře, rozvíjení a obnově narušeného zdraví jsou označovány jako

salutogeneze. Mezi prvky salutogeneze patří optimismus, pozitivní myšlení, neuropsychická

32

stabilita, self-efficasy (vnímaná osobní účinnost), locus of control (lokalizace kontroly, místo

kontroly), sebedůvěra, styl chování, spiritualita, apod.

2. 5 Strategie zvládání stresu

Kaţdý jedinec, který se ocitne v zátěţové situaci, kterou si bude uvědomovat, se ji bude snaţit

nějakým způsobem zvládnout nebo alespoň zmírnit její působení. Někdy se můţe jednat o

uvědomělou, cílenou strategii, jindy lidé uplatňují nevědomé obranné mechanismy.

2. 5. 1 Copingové strategie

„ Coping, tj. zvládání zátěžové situace, je vědomou volbou určité strategie. Tato volba je závislá na

hodnocení dané situace i posouzení vlastních možností“ (Vágnerová, 2000, str. 57). Výrost a

Slaměník (2001) uvádějí tři základní strategie zvládání: zaměření na problém, zaměření na emoce a

zaměření na únik.

Strategie zaměřená na problém se orientuje na vyřešení problému, hledání alternativního řešení

nebo pomoci. Baštecká a Goldmann (2001) se stavějí proti názoru některých autorů, kteří povaţují

řešení problému za vlastní coping a zvládání zaměřené na emoce za obranný mechanismus; svůj

postoj podpírají argumentací, ţe v ţivotě existují situace, ve kterých ve skutečnosti nic řešit nelze a

strategie řešení problému je pouhým důsledkem obranného mechanismu.

Strategie zaměřená ne emoce signalizuje smíření se situací, která spočívá ve změně postoje

k danému problému. Vágnerová (2000) uvádí jako specifickou variantu zvládání

sebeznevýhodňující strategii, jejíţ podstatou je „vyhnout se pomocí předem vyloučené možnosti

pozitivního řešení nepříjemnému prožitku selhání (resp. i nepříjemnému očekávání)“ (Vágnerová,

2000, str. 58).

Únikem k alkoholu, drogám, práci, ale také ke spánku se člověk vyrovnává s tíţivým psychickým

napětím. Někdy bývá tato strategie povaţována za obranný mechanismus, kdy můţe dojít k popření

dané zátěţové situace.

33

2. 5. 2 Obranné mechanismy

Obrannými mechanismy rozumíme ochranu Já proti pudovým nárokům, proti přílivu pudové

energie a afektům. Své obranné mechanismy si ego neuvědomuje. Otázkou obrany ega proti

impulzům z id a superega se zabýval Sigmund Freud, ten se však více věnoval otázce vytěsnění

těchto impulzů. Myšlenky Sigmunda Freuda rozvinula jeho dcera Anna, která upozornila i na

pozitivní aspekty procesu obrany, která můţe přispět ke zmírnění nebo odstranění negativních,

zejména úzkostných pocitů a k lepší sociální adaptaci. Mezi obranné mechanismy řadí Anna

Freudová (2006) regresi, represi, reaktivní výtvor, izolaci, odčinění, projekci, introjekci, obrácení

proti vlastní osobě a v opak, sublimaci a přesun pudového cíle.

Regrese je návrat z vyššího na niţší vývojový stupeň. Projevuje se infantilnějším chováním,

pláčem, zuřivostí, atd. Jedinec reaguje na situaci tak, jako v předchozích vývojových stádiích.

Regresi můţeme pozorovat jak u dětí, tak u dospělých (nejlépe sami na sobě).

Vytěsnění neboli represe je v podstatě neumoţnění pudovým impulsům, dostat se do vědomí.

„Jedná se o poměrně primitivní mechanismus, který neumožňuje sublimaci pudových impulsů a

podílí se na vzniku neurotických poruch“ (Plháková, 2007, str. 438). Vytěsněním se podrobněji

zabýval Sigmund Freud.

Reaktivní výtvor (také formace) je protikladný postoj k nepřijatelnému impulsu. „Je jím např.

sourozenecká láska, která se vytváří jako protiklad původního nepřátelského a závistivého postoje,

a to na základě obav ze ztráty náklonnosti rodičů“ (Freud, 1990, str. 254 – 255). Anna Freudová

(2006) uvádí jako příklad reaktivního výtvoru pubertální askezi mladistvých, kterou chápe jako

obranu proti sexualitě.

Izolace neboli zůstávání stranou zamezuje nepříjemným pocitům jako je vina, hamba, atd. Izolací

se tyto pocity uchovávají spíše jako vzpomínky, jsou tedy bez patřičného emocionálního náboje.

Odčinění je úsilí zbavit se pocitu viny, který můţe být jak vědomý tak nevědomý. Tento pocit viny

je pak odčiňován pílí, pečlivostí, či snahou o konání dobra. Stinnou stránkou tohoto obranného

mechanismu je moţnost vyvrcholení aţ k extrémnímu podléhání výčitkám, které můţe vést aţ k

úsilí o sebepoškození či sebezničení.

„Projekce je aktem, v němž okolí připisujeme to, co se odehrává v nás samých, tedy impulsy,

potřeby, hodnocení, názory, které si nepřipouštíme“ (Smékal, 2007, str. 279). Lidé s tímto druhem

34

obranného mechanismu se zbavují své vlastní odpovědnosti, kterou de facto promítají do druhých.

Typickým příkladem můţe být: „Oni jsou na mě zlí...já nic, já muzikant...“.

Introjekce je opakem projekce a nastává tehdy, kdyţ si osvojujeme negativní vlastnosti či chování

svého okolí. V introjekci se pak člověk činí zodpovědným za činy svého okolí. Můţe nastat také

situace, kdy člověk „nevidí zlo sám v sobě, protože ho chápe jako normu danou nějakou vnější

autoritou“ (Smékal, 2007, str. 277). Typickým příkladem pro obrácení v opak je přeměna lásky v

nenávist. Obrácení proti sobě je pak mechanismem, kdy zlost vůči druhému člověku začneme

vztahovat sami na sebe.

Sublimací rozumíme oduševňování a usměrňování biologických, zejména sexuálních potřeb na

takové, které jsou sociálně a kulturně hodnotné. Přemístěním pudového cíle bývá původní předmět

sexuálních tuţeb nahrazen jiným.

2. 5. 3 Některé osobnostní charakteristiky ovlivňující zvládání stresu

Chování typu A (CHTA)

Řada vědců zkoumala vliv určitých osobnostních vlastností na výskyt různých druhů onemocnění.

Vztah mezi vzorcem chování a kardiovaskulárním onemocněním zkoumali v 50. letech Friedman a

Rosenman. „Po přezkoumání důkazů označila v roce 1981 Americká kardiologická asociace

chování typu A za rizikový faktor vzniku ischemické choroby srdeční“ (Atkinson et al, 2003, str.

508). Baštecká (2003) na druhé straně uvádí tzv. Framinghamskou studii, která se stala nejdéle

trvající epidemiologickou studií všech dob a jedním z jejích mnohých výsledků bylo aţ v roce 1988

prokázání vztahu mezi chováním typu A a zvýšeným rizikem ischemické choroby srdeční.

Chování toho typu je spojováno se stresogenními situacemi a je charakteristické nesmlouvavým

směřováním k dosaţení cíle za co nejkratší dobu. „Výrazná orientace na výkon a soutěživost u

těchto osob pravděpodobně umocňuje trvale prožívaný nedostatek času a neschopnost uvolnit se“

(Šolcová & Kebza, 2006, str. 421). Zmíněné znaky chování mohou vést ke zvýšené reaktibilitě,

která je spojována s prevalencí a incidencí ischemické choroby srdeční (ICHS) a koronární

aterosklerózy. Baštecký (1993) uvádí, ţe korekce vlastností chování typu A není jednoduchá,

protoţe jde o rysy chování, které jsou zakotvené hluboko v osobnosti. „Chování typu A bývá široce

definováno jako: nadměrná soutěživost, snaha po úspěchu, agresivita (často potlačovaná), časová

tíseň, zrychlení obvyklých aktivit, neklid, hostilita (nepřátelskost), zvýšená bdělost, výbušnost a

35

kolísavost v síle řeči, zvýšená rychlost a hlasitost řeči, napětí obličejových svalů a pocit souboje

s nedostatkem času a s necitlivostí okolí“ (Baštecká & Goldmann, 2001, str. 260).

Locus of control

V roce 1966 zavedl Julian B. Rotter pojem vnitřní a vnější umístění vlivu (internal and external

locus of control). Tento pojem označuje míru, do jaké jsou lidé schopni přisuzovat dění kolem sebe

výsledkům vlastní činnosti nebo vnějším vlivům. Lidé s vnitřním místem kontroly jsou

přesvědčeni, ţe vše, co se kolem nich děje mají ve svých rukou a mohou dění kolem sebe

ovlivňovat, zatímco lidé s vnějším místem kontroly jsou přesvědčeni, ţe se vše děje mimo ně a tyto

věci nemohou ovlivnit. Daniels a Guppy (1993) ve své studii potvrdili, ţe umístění vlivu sniţuje

účinky stresu na psychickou pohodu.

Self-efficasy

Pojem self-efficasy uvedl v roce 1977 A. Bandura a tento pojem chápeme jako vnímanou osobní

zdatnost. Jde o přesvědčení o tom, ţe je člověk schopen něco vykonat, o víru v dosaţení daného

cíle a jistotu, ţe vynaloţení úsilí povede k ţádoucímu výsledku. Dle Bandury (in Paulík, 2010, str.

33) je self-efficasy důleţitou součástí copingového chování a ovlivňuje délku a intenzitu úsilí

vynakládaného na zvládání dané zátěţe.

Nezdolnost (Hardiness)

Pokud jsou komponenty nezdolnosti optimálně rozvinuty, člověk na sebe pohlíţí jako na aktivního

účastníka dění. Pokud je však nato charakteristika rozvitá nedostatečně, člověk se nesnaţí o zásah

do událostí, pociťuje bezmoc a beznaděj. Baštecká a Goldmann (2001) uvádějí tři charakteristiky

hardiness, kterými jsou:

1. vložení se (commitment) do věcí s vírou v jejich smysl

2. výzva (challenge) - chápání překáţek jako výzvy

3. vláda (control) nad vlastním ţivotem.

36

2. 6 Pracovní stres

Více neţ třetinu svého ţivota stráví člověk v zaměstnání, které mu můţe přinést finanční

prostředky a uspokojení, musí být však pro svou práci správně motivován a překonávat různá

úskalí, která se v pracovním prostředí vyskytují.

V řadě profesí je pracovní činnost určitou zátěţí, a pokud není tato zátěţ řešena, můţe docházet

k poklesu pracovní výkonnosti, mohou se objevit poruchy vnímání a koncentrace pozornosti, atd.

V důsledku toho pak dochází k chybnému rozhodování, pracovním úrazům nehodám nebo

konfliktům na pracovišti.

Matoušek (2005) uvádí tři skupiny stresorů, které mohou na člověka působit v pracovním prostředí.

Jsou jimi:

1. Stresory související s charakteristickými rysy vykonávaných úkolů či činností –

monotónní úkoly, časový tlak, vynucené pracovní tempo, velká hmotná či morální

odpovědnost, informační přetíţení a další.

2. Stresory vznikající působením faktorů a podmínek, za nichž jsou úkoly a činnosti

vykonávány – fyzikální a chemické stroje, technická zařízení, hluk, prach, atd.

3. Stresory sociální – špatné sociální klima v pracovním kolektivu, nevyjasněné kompetence

jednotlivých členů, nevhodný styl řízení apod.

Pokud poţadavky organizace přesáhnou kapacitu daného jedince, můţe dojít k pracovnímu

přetíţení a samotná pracovní činnost pak můţe být proţívána jako stresující. „Pracovní činnost

vytváří na lidi různé požadavky. Příliš mnoho stresu působícího dlouhodobě vyčerpává jejich

schopnosti překonávat vlivy stresorů“ (Mayerová, 1997, str. 59). Emoční vyčerpání, vyčerpání

zdrojů energie můţe dojít aţ k syndromu vyhoření, jehoţ problematika je rozvedena v kapitole č. 3.

Aby člověk, který je vystaven denně větším či menším stresovým událostem, dokázal tyto události

zvládat a povznést se nad ně, měl by umět správně nejen nakládat se svým časem, ale také

relaxovat. „Umění relaxovat, uvolnit se, zbavit se napětí, odpočinout si a nabrat sil je jedním

z nejvýznamnějších způsobů zvládání stresu“ (Kebza, 1997, str. 14).

37

Mnozí si pod pojmem relaxace představí nějakou hlubokou meditaci nebo sloţité relaxační

techniky, které se musí dlouho cvičit, neţ se při nich člověk dokáţe pořádně uvolnit. A přitom

k uvolnění stačí pouze přirozená forma pohybu, jakou je například chůze, jízda na kole nebo

plavání a velmi účinná jsou i různá dechová cvičení. Mezi pokročilejší relaxační techniky bychom

mohli zařadit progresivní svalovou relaxaci E. Jacobsona, autogenní trénink J. H. Schultze nebo jiţ

zmíněnou relaxaci.

38

Pokud zapálíte dva konce svíčky,

získáte tím sice dvakrát více světla,

ale svíčka dvakrát rychleji vyhoří.

(Myron D. Rush)

3. Syndrom vyhoření (burnout syndrome)

V současné době, kdy je hodnotový systém společnosti orientovaný převáţně na výkon a

úspěch, pracovní tempo se zrychluje a se zvyšujícím se platem stoupá prestiţ člověka, jsou

lidé vystaveni dlouhodobému stresu, který můţe vyústit aţ ve váţný problém.

„Termín burnout byl původně používán pro označení stavu lidí, kteří zcela propadli

alkoholu a ztratili o vše zájem. Později se tento termín začal používat i pro toxikonamy,

pro ten jejich stav, kdy jejich zájem je soustředěn jen na danou drogu a vše ostatní jim je

zcela lhostejné. Posléze se termínu burnout začalo používat i pro lidi, kteří byli tak opojeni

svou prací, že nic jiného než to, co dělali, je nezajímalo“ (Křivohlavý, 1998, s. 46).

V pojmu vyhoření je zřetelná analogie se svíčkou (viz. úvodní motto) nebo s táborovým

ohněm, který sice září a hřeje, ale pokud se o něj dostatečně nepečuje, tak dohoří a

vyhasne. V procesu burnout se tedy jedná o narušenou rovnováhu mezi mnoţstvím vydané

energie a jejími vnitřními zdroji, kdy člověk trpí pocitem, ţe jiţ nemůţe dostát

poţadavkům, které jsou na něho kladeny.

3. 1 Definice a historie pojmu burnout

Definic syndromu vyhoření je celá řada. Jeklová (2006, str. 7) uvádí jako společné znaky

těchto definic:

- přítomnost negativních emocionálních příznaků (deprese, vyčerpání)

- syndrom vyhoření je spojován s určitými druhy povolání

- menší efektivita práce je spojována s negativními vytvořenými postoji a z nich

vyplývajícího chování

39

- důraz je kladen na psychické příznaky a na prvky chování neţ na provázející

tělesné příznaky

- syndrom vyhoření se vyskytuje u jinak psychicky zdravých lidí, nesouvisí nijak

s psychickou patologií.

Hartl a Hartlová (2004, s. 586) definují syndrom vyhoření jako ztrátu profesionálního

zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníků některých z pomáhajících profesí.

„Vyčerpání, pasivita a zklamání ve smyslu burnout syndromu se dostavuje jako reakce na

převážně pracovní stres. Jako burnout (vyhoření, vyčerpání) bývá popisován stav

emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných psychických a emocionálních

nároků“ (Kebza, Šolcová, 2003, str. 7).

Pojem burnout (vyhoření, vypálení) poprvé pouţil v roce 1974 H. J. Freudenberg ve své

knize Burnout: The Cost of High Achievement a od té doby byla této problematice

věnována čím dál větší pozornost aţ do dnešních dnů, kdy se s tímto syndromem můţeme

setkat poměrně často.

Pokud půjdeme hlouběji do historie, můţeme nalézt zmínky o syndromu vyhoření

například v Bibli (příběh proroka Eliáše) nebo ve starořecké pověsti o Sysifovi, který měl

dovalit veliký kámen na horu, ale vţdy kdyţ se blíţil k vrcholu, kámen se mu vysmekl a

Sysifos musel začít znovu. Dlouhodobě se jevem vyhoření zabývali psychologové jako C.

Cherniss, H. Sek, H. Freudenberg, C. J. Alexandrová, D. Hay, D. Oken, S. Kashoff a další.

Státní zdravotní ústav České republiky vydal poprvé příručku o syndromu vyhoření pro

odbornou i širokou veřejnost v roce 1998. V tomto roce také vyšla monografie J.

Křivohlavého „Jak neztratit nadšení“, která je jednou z mála monotematických prací

zabývajících se burnout syndromem.

3. 2 Příznaky syndromu vyhoření

Příznaky burnout syndromu se mohou objevit ve všech úrovních osobnosti – psychické,

fyzické i sociální. Tyto negativní příznaky však samy o sobě ještě nemusí znamenat

přítomnost vyhoření. Je nutné, vidět tyto projevy v širších souvislostech.

40

„Vyhoření se projevuje jako plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým

působením stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční nadšení pro

práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně

vytrácí“ (Jeklová, 2006, s. 14). Sám postiţený syndromem vyhoření si příznaků většinou

všimne jako poslední, nejdříve si jich všimnou partneři a blízcí lidé.

Křivohlavý (1998) uvádí, ţe člověk se syndromem vyhoření se sám cítí tělesně a

emocionálně vyčerpán, cítí se duševně i duchovně „na dně“, je unavený, vyřízený, „v

koncích“, jako by byl nějak nemocný, je smutný, zklamaný, atd.

Pocity, které člověk při vyhoření zaţívá, mnohdy přesahují hranice pracovního prostředí a

zasahují do prostředí rodiny a ostatních vztahů. Příznaky zřejmě nejlépe vystihuje věta:

„Doslova se děsím každého dalšího dne. Nevím, jak dlouho to ještě můžu vydržet“

(Kallwass, 2007, str. 13). I rozdělení příznaků vyhoření vnímají různí autoři odlišně.

Křivohlavý (2001) například dělí tyto příznaky na subjektivní a objektivní a Rush (2003) je

dělí na vnější a vnitřní.

3. 2. 1 Příznaky na úrovni psychické

Na této úrovni se burnout projevuje emocionálním vyčerpáním. Mezi pocity

charakterizující toto vyčerpání patří:

- sklíčenost,

- nedůvěra,

- bezmoc a vina,

- beznaděj,

- nedocenění,

- zoufalství,

- náladovost,

- netrpělivost a podráţděnost,

- ztráta odvahy,

- neochota riskovat,

- ztráta osobní identity a sebeúcty.

41

Tyto projevy je nesnadné určit, protoţe nejsou na počátku objektivně pozorovatelné.

3. 2. 2 Příznaky na úrovni fyzické

Charakteristickým znakem fyzických projevů vyhoření je celková únava. Mezi další patří:

- snadná unavitelnost,

- poruchy spánku,

- oslabení imunitního systému,

- dýchací, srdeční a zaţívací potíţe,

- vysoký krevní tlak,

- bolesti hlavy

- celková apatie a ochablost.

Je samozřejmé, ţe pouze samotné fyzické nebo samotné psychické projevy ještě nemusí

znamenat vyhoření. Na projevy burnout syndromu proto musíme nahlíţet komplexně

v rámci jak psychických a fyzických projevů, tak projevů na úrovni mezilidských vztahů.

3. 2. 3 Příznaky na úrovni mezilidských vztahů

Výraznou charakteristikou vyhoření v oblasti mezilidských vztahů je tzv. depersonalizace

neboli odosobnění. „Objevuje se zvláště tam, kde není naplněno očekávání kladné odezvy

od klientů. Pracovník zahořkne, odpoutává a distancuje se od druhých lidí a stahuje se do

sociální izolace“ (Urbanovská, 2008, str. 108).

Člověk trpící vyhořením jedná s ostatními lidmi emocionálně chladně aţ lhostejně, druzí

ho příliš nezajímají, obtěţují ho. Z komunikace a vnímání ostatních se vytrácí empatie a

soucitnost.

42

3. 2. 4 Model Pinesové a model Maslachové

Baštecká et al. (2003) uvádějí dva modely, které nastiňují charakteristiky syndromu

vyhoření.

Model Pinesové

únava – zvláště únava emoční projevující se pochybovačnou nedůvěrou a

necitlivou otrlostí ve vztahu k lidem, kterým má postiţený pomáhat; tato únava

rychle mizí na dovolené

bezmocnost a beznaděj – člověk vidí černě budoucnost a vlastní síly; ze svého

stavu viní především okolí

plíživost – proces trvá i několik let; někdy si pracovník ani nepovšimne, jak se jeho

vztah k práci a k lidem, s nimiţ pracuje, změnil

Nutno podotknout, ţe mnohdy je člověk trpící vyhořením tím posledním, který si svých

příznaků všimne.

Model Maslachové

citová únava – cynismus, vyčerpání

odosobnění – lhostejnost, projevy podráţděnosti vůči klientům

ztráta výkonnosti – sníţení důvěry ve vlastní schopnosti, úpadek pracovní kázně

Ve společnosti, která je orientovaná na výkon, můţe být vyčerpání a ztráta výkonnosti

zaměstnance pro zaměstnavatele impulzem k různým krokům, které mohou vést

k převedení pracovníka na jinou pozici nebo rozvázání pracovního poměru s tímto

pracovníkem.

3. 3 Fáze procesu vyhoření

Burnout není pouze jev, jedná o proces, který má svůj specifický průběh. Někdy bývá

označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, kdy má člověk na počátku vysoká

očekávání, která nejsou naplněna, nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace.

43

„Proces vývoje může trvat měsíc, ale mnohdy je otázkou řady let a jeho jednotlivé fáze

mohou být různě dlouhé“ (Jeklová, 2006, str. 14).

Nejtěţší formy vyhoření bývají u nejnadšenějších jedinců, kteří mají velká očekávání a

potřebují vědět, ţe dělají něco uţitečného a smysluplného. Při nezdaru získávají pocit, ţe

selhali.

Stock (2010) uvádí, ţe nejjednodušší model vývoje burnout syndromu se skládá ze tří,

nejsloţitější z dvanácti stadií.

3. 3. 1 Fáze vyhoření dle Edelwicha a Brodskyho

Edelwich a Brodsky (in Jeklová, 2006, str. 18, in Stock, 2010, str. 23) vytvořili fázový

model vývoje syndromu vyhoření, který má celkem pět stadií. Jsou jimi:

1. nadšení – idealismus, práce je nejdůleţitější součástí ţivota; zpočátku člověk

pracuje s nadprůměrným nasazením, ale přeceňuje své síly a nakládá neefektivně se

svou vnitřní energií, výří bezmezným optimismem

2. stagnace – člověk slevuje ze svých očekávání, pomalu se začíná zaměřovat na

uspokojování vlastních potřeb v podobě platu, volného času apod.; dochází

k přehodnocení počátečních ideálů a začínají se objevovat také trhliny v rodinném

ţivotě

3. frustrace – člověk začíná pochybovat o smyslu své práce, začínají se objevovat

první psychické i fyzické obtíţe a váţnější problémy ve vztazích; vzrůstá zklamání

a problémy s nedostatkem uznání ze strany klientů i nadřízených

4. apatie – vnitřní rezignace, člověk se vyhýbá náročným úkolům i kontaktům

s klienty a dělá jen to, co je nezbytně nutné; počáteční nadšení se zcela vytrácí;

pocity neschopnosti změnit situaci

5. intervence – poslední fáze; jedná se o přerušení procesu vyhoření, tedy přerušení

práce, ţivotní změna nebo vyčlenění více času na zájmy a koníčky

Velmi podobný model vytvořili Henning a Keller (in Baštecká et al., 2003, str. 139). První

čtyři fáze jsou stejné, poslední stadium ovšem nese název „fáze vyhoření“, která je

charakteristická úplným psychofyzickým vyčerpáním a nutností zásahu zvenčí.

44

3. 3. 2 Fáze vyhoření dle A. Laengleho

A. Laengle (in Jeklová, 2006, str. 18) vytvořil model tvořený třemi fázemi.

1. fáze nadšení – celkové nadšení pro věc, vidina konkrétního cíle

2. fáze vedlejšího zájmu – z prostředků se začíná stávat cíl a pohasíná nadšení

3. fáze popela – člověk ztrácí úctu k sobě i k ostatním, neváţí si vlastního snaţení a

ztrácí smysl ţivota

Vyhoření se brzy objevuje většinou u těch nejnadšenějších lidí, kteří nastupují do

zaměstnání plni ideálů a nepřipraveni na kaţdodenní realitu. Můţeme tedy říci, ţe problém

vzniku vyhoření se netýká pouze zaměstnavatelů a faktorů, které přináší daná organizace,

ale týká se také oblasti přípravy na zaměstnání. Kromě teoretických základů, by studenti

měli strávit značnou část svého studia v praxi různých zařízení, aby se zbavili

idealizovaných představ, které získávají při studování teoretických základů daného oboru.

3. 4 Příčiny vyhoření

Syndrom vyhoření se vyskytuje především u lidí, kteří pracují v tzv. pomáhajících

profesích. V poslední době se ovšem vyhoření rozšiřuje i k profesím, které nejsou

pomáhající, ale pracovníci těchto profesí vstupují denně do kontaktu s lidmi. K vyhoření

vede dlouhodobý, bezprostřední styk s lidmi, pracovní a celkové přetíţení, dlouhodobé

neúspěšné jednání s lidmi nebo diktátorský reţim pracovního prostředí.

Baštecká et al. (2003) uvádějí příčiny syndromu vyhoření spočívající v jedinci,

v organizaci a ve společnosti.

1. Příčiny spočívající v jedinci

Psychické – negativní myšlení, nedostatek smyslu, neúčinné strategie

zvládání stresu a nahromadění nepříznivých ţivotních událostí.

Tělesné – nedostatek odolnosti vůči zátěţi a nezdravý způsob ţivota.

45

2. Příčiny spočívající v organizaci

- špatné pracovní podmínky, špatná organizace práce, nedostatečná

příprava na povolání, špatný příklad pracoviště (čl. se ztotoţní se

skupinou a naučí se myslet, cítit a jednat jako vyhořelý).

3. Příčiny spočívající ve společnosti

- větší nároky na angaţovanost pomáhajících pracovníků, malé

společenské hodnocení pomáhajících profesí, nízké platy a sloţení

klientely (větší náročnost problémů, důraz na začlenění všech lidí do

společnosti).

Jak uvádějí Kebza a Šolcová (2003), jednou z hlavních příčin syndromu vyhoření je

kaţdodenní, zdánlivě nekonečná a nevyhnutelná povaha stresu. „Akutní stres k vyhoření

nevede“ (Kebza, Šolcová, 2003, str. 9). Tento stres většinou pramení z důrazu na

bezchybný, nekolísající výkon, kdy kaţdá chyba má své závaţné důsledky.

„Ti, kteří pracují s lidmi, jsou pod stálým tlakem-

musejí ovládat své emoce, přitom ale emoce uživatelů umožňují ventilovat,

musejí potlačovat své potřeby, ale potřeby uživatelů pomáhají uspokojovat.“

(Erdinger, in Tošnerová, 2010, str. 116)

3. 5 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření

V prvních publikacích o syndromu vyhoření se můţeme setkat s názorem, ţe se vyskytuje

především u ţen, tedy za hlavní rizikový faktor bylo povaţováno pohlaví. Od této úvahy se

vědci dostali přes úvahu o osobnostních charakteristikách ovlivňujících vznik burnoutu aţ

po rizikové faktory v prostředí a charakteristiku rizikových profesí. „Riziko vzniku

syndromu vyhoření je zvýšené u profesí, které kladou požadavky na intelektuální činnosti

spojené s častým rozhodováním, jež může mít závažné etické, zdravotní a ekonomické

důsledky“ (Matoušek, 2005, str. 14). Jedná se tedy o komplexní pohled na rizikové faktory

burnoutu, které nelze zúţit pouze na jednu oblast.

46

3. 5. 1 Profese, u kterých hrozí vznik syndromu vyhoření

Jak jsme jiţ uváděli, syndrom vyhoření byl velmi dlouho spojován pouze s tzv.

pomáhajícími profesemi, jejichţ smysl spočívá v pomoci druhým lidem. Později bylo toto

pojetí rozšířeno o profese, v nichţ je člověk vystaven neustálému kontaktu s druhými lidmi

nebo vykonává neustále se opakující, rutinní práci. Pro představu zde uvádíme výčet

několika profesí, u kterých se syndrom vyhoření vyskytuje.

Jsou jimi:

- lékaři,

- psychologové a psychoterapeuti,

- zdravotní sestry a další zdravotničtí pracovníci,

- sociální pracovníci,

- pracovníci pošt,

- dispečeři a dispečerky,

- sociální pracovníci,

- právníci,

- policisté,

- pracovníci věznic,

- poradci a informátoři,

- duchovní a řádové sestry,

- úředníci v bankách a na úřadech,

- a mnoho dalších.

Pozn.: Domníváme se, že velmi ohroženou skupinou pracovníků jsou pečovatelé, kteří si

v pracovním prostředí budují velmi blízké vztahy s lidmi, o které pečují a mnohdy si sami

kladou cíle, které nelze splnit. Navíc tito pracovníci patří mezi jedny z nejméně placených

v oblasti sociálních služeb a je na ně stejně jako na ostatní pracovníky kladen požadavek

na vysoký výkon a úroveň vzdělanosti. Neměli bychom se tedy potom podivovat, že tito

pracovníci zcyničtí a vyhoří. Tímto rozhodně nechceme stavět pečovatelství na pomyslnou

první příčku žebříčku nejohroženějších profesí. Zejména pokud zrekapitulujeme situaci

v ČR, kdy v roce 2011 proběhlo několik protestních akcí nejen učitelů, ale i lékařů (akce

Děkujeme, odcházíme!) za zvýšení svých platů, napovídá to nedostatečnému finančnímu

ocenění těchto profesí.

47

Lidem pracujícím v pomáhajících profesích připadá nepatřičné, si stýskat a dávat najevo,

ţe si s něčím neví rady, kdyţ mnohdy pracují s klienty, kteří si se sebou nevědí rady

v mnohem větší míře.

3. 5. 2 Rizikové osobnostní charakteristiky

Kaţdý z nás má určitým způsobem zakořeněné různé strategie zvládání stresu (coping) a

zátěţe. Je samozřejmé, ţe pokud jsou tyto strategie nedostačující, jsme vystaveni

neustálému působení stresu, coţ můţe vést aţ k vyhoření. Jedním z rizikových faktorů jsou

tedy neúčinné copingové strategie.

V kapitole o stresu jsme se zabývali také chováním typu A, které je charakteristické

vysokou ctiţádostivostí, aktivností aţ agresivností a snahou splnit co nejvyšší počet úkolů

v pokud moţno co nejkratším čase. Mohapl et al. (1984) upozorňují, ţe chování typu A by

nemělo být chápáno pouze jako určitá osobnostní dispozice, ale toto chování vychází

z behaviorálních a emocionálních komponent, vnějších stresorů a subjektivní interpretace

těchto stresorů i odpovědí na ně.

Mezi další osobnostní charakteristiky řadí Jeklová (2006) například kladení příliš velkých

nároků na sebe sama, nízkou úroveň zdravé asertivity, nezvládání konfliktů, pasivní (re-

aktivní) přístup k ţivotu, neschopnost přibrţdění, relaxace, apod.

Vyhoření je také mimo jiné důsledkem nesprávného sebehodnocení a zejména falešného

odhadu vlastních sil, díky kterému mnozí nemohou dostát nárokům, které na sebe kladou.

„Každý, kdo žije nad svoje síly, bude muset jednou splatit dluh - a úroková sazba je

vysoká“ (Kallwass, 2007, str. 73).

Ze všech výše uvedených informací vyplývá, ţe člověk, který není dostatečně odolný vůči

stresu, je perfekcionistický, vysoce se angaţuje je vysoce empatický, obětavý a

perfekcionistický ve svém pracovním nasazení, je ohroţen vyhořením.

48

3. 5. 3 Rizikové pracovní prostředí

Rizikové faktory pracovního prostředí, které mohou vést ke vzniku syndromu vyhoření,

uvádí Matoušek (2003) a řadí sem:

- nevěnování pozornosti potřebám personálu,

- zacvičování nových pracovníků nezkušeným personálem,

- neexistenci plánu osobního rozvoje,

- nepřítomnost supervize,

- soupeřivou atmosféru a velmi silnou byrokratickou kontrolu chování personálu.

Kallwass (2007) uvádí ještě další rizikové faktory. Jsou jimi:

- nedostatečná zpětná vazba,

- situace, kdy nejsou jasně rozděleny úkoly a kompetence,

- konkurenční situace v pracovním prostředí,

- špatné pracovní podmínky a jednotvárná práce.

Svou roli zde hraje také samotná kultura organizace, která vyjadřuje charakter organizace,

celkovou atmosféru a vnitřní ţivot. Jsou to určité zvyklosti, rituály, hodnoty a normy, které

se projevují ve vzorcích chování a jednání všech pracovníků. To, jak se pracovník ztotoţní

s kulturou daného pracoviště, ovlivní jeho pozdější vývoj.

V roce 2010 provedly Havrdová a Šolcová výzkum vzniku syndromu vyhoření ve vztahu

mezi člověkem a jeho pracovním prostředím u pracovníků v sociálních sluţbách a

pracovníků ve zdravotnictví. Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, ţe pracovníci v sociálních

sluţbách častěji povaţují své hodnoty a hodnoty organizace za podobné, tito pracovníci se

cítí také vytíţenější, ale na druhé straně i oceňovanější ve srovnání s pracovníky ve

zdravotnictví.

Další informace o vlivu pracovního stresu na člověka naleznete v kapitole 2.6 Stres na

pracovišti.

49

3. 6 Diagnostika syndromu vyhoření

Křivohlavý (1998) uvádí tři metody zkoumání syndromu vyhoření. Jsou jimi Orientační

dotazník, Dotazník BM a MBI-Metoda Maslach Burnout Inventory.

Orientační dotazník

Autory Orientačního dotazníku jsou Hawkins, Minirth, Maier a Thursman. Tito autoři

chápou syndrom vyhoření jako probíhající proces, nikoli pouze jako momentální stav

jedince. Dotazník je velmi jednoduchý a skládá se z 24 otázek, na které lze odpovědět

ano/ne. Pokud je většina odpovědí ano, pak můţe jít o začátek syndromu vyhoření.

Dotazník BM – psychického vyhoření

BM (The Burnout Measure) je sebe-diagnostický nástroj, jehoţ autory jsou

Ayala Pines a Elliot Aronson, přeloţil Křivohlavý v roce 1998, a je zaměřen na tři aspekty

jediného psychického jevu, kterým je celkové vyčerpání (exhausce).

Těmito aspekty jsou:

1. pocit fyzického (tělesného) vyčerpání – únava, celková slabost, ztráta sil

2. pocit emocionálního (citového) vyčerpání – tíseň, beznaděj, bezvýchodnost

3. pocit duševního (psychického) vyčerpání – bezmocnost, ztráta lidské hodnoty,

iluzí, pocity marnosti vlastní existence.

Dotazník se skládá z 21 tvrzení, která jsou hodnocena na sedmibodové škále. Pouţité

odstupňování je 1 - nikdy, 2 - jednou za čas, 3 - zřídka, 4 - někdy, 5 - často, 6 - obvykle, 7

– vţdy.

Celkové skóre se hodnotí takto:

BM=2 a niţší dobrý výsledek z hlediska psychologie zdraví

BM=2-3 uspokojivý výsledek

BM=3-4 potencionální ohroţení

BM=4-5 přítomnost syndromu psychického vyčerpání je prokázaná

BM větší neţ 5 havarijní signál – nutná terapeutická pomoc

50

Dle Křivohlavého (1998) má tento dotazník velmi dobrou vnitřní konzistenci, vysokou

reliabilitu (míru shody při opakování) a má dobrou míru shody s výsledky jiných

psychologických vyšetření (se spokojeností v práci, s fluktuací, s fyzickými zdravotními

problémy, s mnoţstvím vypitého alkoholu nebo s pocity beznaděje).

MBI – Maslach Burnout Inventory

MBI vydala v roce 1981 dvojice Ch. Maslach a S. E. Jackson. Tato metoda patří

k nejčastěji pouţívaným a zjišťuje tři faktory vyhoření:

1. EE (emocional exhaustion) – emocionální vyčerpání,

2. DP (depersonalizace) – ztráta úcty k druhým jako k lidským bytostem,

3. PA (personal accomlishment) – sníţení výkonnosti.

Dotazník obsahuje 22 otázek, z nichţ je 9 zaměřených na emocionální vyčerpání, 5 na

depersonalizaci a 8 z nich se zabývá sníţením výkonnosti. Respondent zde odpovídá na

šestibodové škále, do jaké míry souhlasí s danými tvrzeními a na sedmibodové škále

vyjadřuje, jak silně proţívá daný pocit.

„Známe-li příčiny vyhoření, můžeme hledat cesty k jeho prevenci a léčbě.“

(Baštecká et al., 2003, str. 141)

3. 7 Prevence syndromu vyhoření

Dle Tošnerové (2010) má zodpovědnost za vznik syndromu vyhoření především

zaměstnavatel, a proto by měli zaměstnavatelé (zejména pomáhajících profesí) předcházet

vzniku vyhoření v rámci preventivních programů. Samozřejmostí by měla být týmová

práce, zajištění supervize, kontrolní činnost a účast na vzdělávacích programech. Tento

pohled se zdá ovšem poněkud jednostranný, zejména pokud bereme v úvahu osobnostní

rizikové charakteristiky uvedené výše, a proto prevence vyhoření můţe probíhat jak na

úrovni organizace, tak na úrovni samotného jedince.

51

3. 7. 1 Prevence ze strany jedince

Kebza (2003) uvádí jako projektivní faktory ochraňující jedince před vznikem syndromu

vyhoření schopnost a dovednost relaxovat, chování typu B, vhodný time-management,

odolnost (ve smyslu hardiness), pocit dostatku vlastních schopností zvládat situace, self-

efficasy a další.

Chování typu B je v podstatě opačné chování typu A. U tohoto chování není tak výrazné

zaujetí úkoly, lidé vykazující chování typu B se dokáţou odreagovat, relaxovat. Není zde

sklon k perfekcionismu, takovéto osobnosti jsou zdravě asertivní a nedávají na sobě znát

nedostatek času.

Hardiness znamená tuhost, pevnost, zdatnost, nezdolnost a další. U nás se překládá jako

nezdolnost a pokud má člověk optimálně rozvinuty komponenty hardiness, pohlíţí sám na

sebe jako na aktivního účastníka dění, který můţe do toho dění zasáhnout, ovlivnit ho a

zvládnout jeho další vývoj. „Přepokládá se, že tato proměnná svých charakterem patří

k dispoziční výbavě jedince a váže se na omezení aktivity sympatiku při reakci na působení

stresoru“ (Paulík, 2010, str. 108). Pokud není hardiness dostatečně rozvinutá, má člověk

pocit bezmoci, beznaděje, marnosti.

Vhodnou prevencí je udrţování duševní hygieny, při níţ můţeme díky osvojení některých

technik eliminovat reakce na stres a předcházet tím vyhoření. Pro udrţování duševní

rovnováhy je vhodný zdravý ţivotní styl, dostatek pohybu, ale také umění relaxovat. Mezi

relaxační techniky, které lze pouţívat patří například různá dechová cvičení, Schultzův

autogenní trénink, aerobní cvičení, jóga, meditace, Jacobsonova progresivní relaxace a

další.

3. 7. 2 Prevence ze strany organizace

V rámci organizace se pracovníci mohou účastnit například různých antistresových

seminářů, ale jak jiţ bylo uvedeno, prevencí na této úrovni je také fungující týmová práce,

supervize, kontrola a další vzdělávání.

52

Matoušek (2003) uvádí další a konkrétnější formy prevence ze strany organizace. Jsou

jimi:

- definice poslání organizace a metod práce, s nimiţ se nastupující pracovník

důkladně seznámí,

- existence systému zácviku nových pracovníků,

- moţnost vyuţít profesionálního poradenství poskytovaného zkušeným odborníkem

ve vlastní instituci nebo jinde,

- existence programů osobního rozvoje,

- případové konference v jedné instituci nebo s účastí pracovníků několika

spolupracujících institucí,

- nasazení více pracovníků v náročných programech se skupinami klientů,

- omezení počtu případů, s nimiţ je jeden pracovník v kontaktu během určité doby,

- omezení administrativní zátěţe spojené s prací s klienty,

- omezení pracovního úvazku,

- kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi, jeţ nezahrnují přímou práci

s klienty.

Pozn.: Zejména v oblasti sociálních služeb jsou pracovníci velmi zatíženi administrativou

spojenou s prací s klienty. Pracovníci, kteří jsou velmi „proklientsky“ orientovaní tuto

administrativu většinou opomíjejí, z čehož pro ně plynou samozřejmě další důsledky.

Naopak pracovníci, kteří dodržují vyplňování zápisů a jsou orientováni na byrokratickou

stránku věci, se nevěnují klientům v takové míře, jaká by byla třeba. Pro mnohé pracovníky

se tak administrativa stává velkým dilematem a problémem při naplňování daných cílů.

3. 7. 3 Supervize

Jak jiţ bylo řečeno, jedním z preventivních faktorů, které zajišťuje organizace, je

supervize. Tento pojem můţeme chápat jako nadhled, nejlepší cesta vedoucí k cíli,

nasměrování, nejlepší představa, kontrola, dohlíţení, ale také jako vzdělávací proces.

„Úkolem supervize je zaručovat dobrou úroveň dané odbornosti“ (Baštecká, Goldmann,

2001, s. 363).

53

Význam supervize spočívá v pomoci a podpoře v situacích zklamání, neuspokojení

z práce, v reflexi dosavadní cesty a kroků, v cestě ke změně, v ochraně pečovatele před

vyčerpáním, apod. Supervizor podporuje a vede pracovníky, zvyšuje reflexi jejich práci a

vlastní sebereflexi.

„Jde o systematickou pomoc (individuální či skupinovou) při řešení profesionálních

problémů v neohrožující atmosféře, která dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl

člověka na jeho problému“ (Jeklová, 2006, str. 25).

Vzdělávací funkce supervize spočívá především v rozvoji dovedností a schopností

účastníků supervize.

3. 7. 4 Balintovské skupiny

Termín „balintovské skupiny“ je odvozen od zakladatele těchto skupin M. Balinta, který ve

40. letech 20. století provozoval mezi praktickými lékaři psychoterapii jako supervizní

metodu.

Dnes se takto označuje setkání pracovníků pomáhajících profesí, při němţ jsou

předkládány vlastní klinické případy ke kazuistické analýze a porozumění vztahu mezi

pracovníkem a klientem.

Kopřiva (1997, str. 138) uvádí pět fází skupinové práce na případu. Jsou jimi:

1. expozice případu – ten, kdo případ předkládá, přednese problém tak, jak si to

pamatuje;

2. otázky – účastníci se ptají na okolnosti, které potřebují vědět, aby si mohli

utvořit celkový obraz situace;

3. fantazie – účastníci říkají, co si představují o pocitech a vztazích jednotlivých

postav případu;

4. praktické náměty na řešení – v této fázi účastníci říkají, jaký praktický postup

by v daném případě zvolili na místě pomáhajícího;

5. vyjádření protagonisty – ten, kdo případ předloţil, se vyjádří k tomu, co slyšel

během předchozích fází, ocení to, co bylo pro něj uţitečné.

54

Pokud se při práci s klientem dostaneme do slepé uličky nebo v tomto vztahu vznikají

konflikty, které narušují naši práci, je velmi uţitečné nahlédnout na tento vztah očima

jiných pracovníků.

3. 8. Možnosti řešení následků vyhoření

Někdy bývá pro člověka, který je zvyklý být nezávislý a produktivní, obtíţné přiznat, ţe

své problémy jiţ není schopen řešit sám. Prvním předpokladem úspěšného zvládnutí

situace vyhoření je ochota jedince nechat druhého, aby mu pomohl. Rush (2003) uvádí, ţe

je nejdříve potřeba řešit fyzické vyčerpání (rekreací, odpočinkem) a pak se můţe přejít

k řešení psychických problémů, které s sebou vyhoření přináší.

Velmi důleţité je znovuzískání pocitu smyslu vlastního ţivota a práce, kterou

vykonáváme. V mnohých případech je také nutný odchod jedince z daného zaměstnání.

Stejně jako uvádíme v kapitole o prevenci, náprava spočívá v relaxaci, uvolnění, změně

působících faktorů, ale také ve změně ţivotního stylu a postojů.

55

4. K dosavadním výzkumům relací mezi stresem, syndromem

vyhoření a dimenzemi psychického stavu

Ve druhé kapitole této práce jsme se zabývali stresem a jeho různými teoriemi, při jejichţ

výkladu jsme zmínili také různé osobnosti, které stály na počátku výzkumů stresu. Jsou

jimi například W. Cannon, H. Selye, R. Lazarus nebo například I. P. Pavlov. V českých

poměrech se v posledních letech zabývá výzkumem stresu například V. Kebza a I.

Šolcová.

Velmi zásadním výzkumem se stala tzv. Framinghamská studie Friedmana a Rosenmana,

která zkoumala relaci mezi chováním typu A a rizikem vzniku ischemické choroby

srdeční. Kromě této studie existuje však řada dalších zajímavých studií, které zkoumají

různé osobnostní proměnné a faktory prostředí ve vztahu ke stresu a syndromu vyhoření.

4. 1 Osobnost typu D, stres a příznaky vyhoření

Osobnost typu D neboli „depresivní osobnost“ je označení pro lidi, kteří mají tendenci

proţívat více ztrát neţ ostatní. „Dále se depresivní osobnost vyznačuje poruchou

sebehodnocení, nedostatkem pružnosti a sníženou schopností zvládat zátěž“ (Baštecká,

Goldmann, 2001, str. 266). V roce 2010 uveřejnili R. Polman, E. Borkoles a A. R. Nicholls

studii, ve které zkoumali, zda osobnost typu D určuje vztah mezi vnímaným stresem a

příznaky vyhoření.

Výsledky této studie podpořily předchozí výzkumy, které naznačují, ţe rezignace a

vyhýbání se zvládání jsou spojeny s distresem a negativní afektivitou. Vztah mezi

vnímaným stresem a symptomy vyhoření byly určovány právě osobností typu D, stejně

tak, jako je tato osobnost spojena s niţší úrovní vnímané sociální opory. Dle výsledků této

studie se zdá, ţe rezignace a vyhýbání se zvládání můţe mít jak nepřímý, tak přímý vliv na

syndrom vyhoření.

56

4. 2 Vztahy mezi proměnnými osobnosti a syndromem vyhoření

Dle G. Alarcona, K. J. Eschlemana a N. A. Bowlinga (2009) hrají osobnostní faktory

důleţitou roli v rozvoji syndromu vyhoření. Ve své analýze dosavadních výzkumů

zabývajících se touto problematikou zkoumali vztah mezi třemi dimenzemi MBI (Maslach

Burnout Inventory), kterými jsou emoční vyčerpání, depersonalizace a osobní úspěch.

Významné vztahy s vyhořením byly prokázány u sebeúcty, self-efficasy, locus of control,

emoční stability, extroverze, svědomitosti, ochoty, pozitivní afektivity, negativní

afektivity, optimismu, proaktivní osobnosti a hardiness.

Silnější vztahy neţ ostatní proměnné vykazovaly citová stabilita, pozitivní a negativní

afektivita. Také hardiness vykazovala poměrně silné vztahy se všemi třemi dimenzemi

syndromu vyhoření. Dále pozitivní afektivita vykazovala pevnější vztahy s emocionálním

vyčerpáním, depersonalizací a sníţeným osobním úspěchem neţ extroverze.

Swider a Zimmermann (2010) zkoumali také vztah mezi proměnnými osobnosti a

syndromem vyhoření v rámci pětifaktorového modelu osobnosti. Hlavními dimenzemi

osobnosti byly tedy neuroticismus, extroverze, ochota, svědomitost a otevřenost. Swider a

Zimmermann (2010) uvádějí, ţe lidé, kteří vykazují vyšší skóre neuroticismu, jsou

náchylnější k negativním pocitům, zaměřují se na negativní aspekty situace a v práci se

mohou tyto rysy projevit depersonalizací. Z výsledků jejich analýzy vyplynulo, ţe

neuroticismus má ze všech zkoumaných rysů nejsilnější vztah k emocionálnímu vyčerpání

a depersonalizaci. Naopak extroverze má nejsilnější vliv na osobní úspěch v porovnání

s ostatními rysy osobnosti. Všechna jejich zjištění ukazují, ţe jedinci, kteří vykazují vyšší

neuroticismus a niţší extroverzi, svědomitost a ochotu, jsou náchylnější k pracovnímu

vyhoření.

Obě tyto analýzy potvrdily, ţe osobnost hraje důleţitou roli při vzniku vyhoření.

57

4. 3 Pracovní stres, sociální podpora a psychická pohoda

Grey-Stanley a Muramatsu (2011) zkoumali vliv pracovního stresu, sociálních a osobních

zdrojů na vznik syndromu vyhoření u pracovníků přímé péče. O výsledcích vlivu stresu u

těchto pracovníků se zmíníme v další kapitole – Pracovník v sociálních sluţbách a stres.

Z výsledků této studie vyplynulo, ţe vztah mezi sociální oporou a vyhořením závisí na

úrovni pracovního přetíţení, ale také na míře účasti na rozhodování. Důleţitou roli zde

hraje také locus of control (těţiště kontroly). Jedinci s vnitřním místem kontroly přebírají

zodpovědnost za situaci a řešení pracovních problémů a uplatňují strategie zvládání

v pozitivním směru. Sociální opora v pracovním prostředí byla spojena s niţší úrovní

vyhoření, ale také se ukázalo, ţe vnitřní těţiště kontroly není dostačujícím prostředkem

proti vnímání silné pracovní zátěţe. Výsledky této studie jsou ovšem ověřené pouze pro

pracovníky v přímé péči.

V roce 2002 zkoumali Bradley a Cartwright sociální oporu, pracovní stres, zdraví a

pracovní spokojenost u sester ve Velké Británii. Tato studie potvrdila, ţe pracovní stres má

významné důsledky pro zdravotní sestry a nepříznivě ovlivňuje jejich zdraví a pracovní

spokojenost. Jak autoři uvádějí, předchozí výzkumy této problematiky ukazují, ţe

ošetřovatelská práce je charakterizovaná kvalitativním i kvantitativním přetíţením.

Celkovou pracovní spokojenost ovlivňuje především rozsah, v jakém zdravotní sestry

vnímají podporu ze strany organizace.

Dle Danielse a Guppyho (1993) mají sloţité interakce mezi stresory, místem kontroly a

sociální oporou vliv na psychickou pohodu. Jejich studie ukázala, ţe vnitřní místo

kontroly, předvídatelnost a sociální opora sniţují účinky stresu na psychickou pohodu.

Hlavní vliv má vnitřní těţiště kontroly, protoţe jedinec věří, ţe má kontrolu nad

prostředím, ve kterém pracuje a nad vším, co se v něm děje. Studie také ukázala, ţe

nejúčinnější při zvládání je strategie zaměřená na problém.

Vliv sociální podpory na vyhoření je více neţ zřejmý. Pracovníci, kteří cítí podporu nejen

ze strany organizace, ale také ze strany kolegů, mohou své pracovní problémy řešit

efektivněji, vyrovnávat se tak lépe se stresem a předcházet tak vzniku syndromu vyhoření.

Nejen sociální podpora, ale také rozvoj mezilidských vztahů na pracovišti pomáhá při

58

předcházení vyhoření, coţ potvrdili Mitani, Fujita, Nakata a Shirakawa (2006). Formování

mezilidských vztahů a rozvoj pracovního kolektivu by měl být v reţii vedoucích, ale můţe

mu pomoci také, pokud budou pracovníci navštěvovat různé sebezkušenostní kurzy a

pracovat na svém seberozvoji.

4. 4 Souvislosti stresu a ostatních proměnných

Stres nesouvisí pouze s vyhořením, ale můţe ovlivnit také fyzické a duševní zdraví

člověka. Pardon (2007) například zjistil vliv stresu na kvalitu stárnutí. Proces stárnutí je

spojen s důsledkem dlouhodobé aktivace mechanismů regulujících stres. Zvláštním

zjištěním bylo, ţe interakce mezi stresem a stárnutím můţe být oboustranná. Stres můţe

buď zlepšit, nebo zhoršit proces stárnutí, ale stejně tak stárnutí můţe zhoršit nebo napravit

následky stresu. Toto zjištění je poněkud paradoxní, klíčovým faktorem však stále zůstává

schopnost jedince přizpůsobit se stresu.

V kapitole 3. 3 Fáze syndromu vyhoření zmiňujeme, ţe vyhoření bývá označováno jako

„fenomén prvních let v zaměstnání“, coţ znamená, ţe ti nejmladší a čerstvě příchozí do

zaměstnání vyhoří zpravidla nejdříve, protoţe ztratí své nadšení a ideály. Souvislost

pracovního stresu, vyhoření a záměru odejít ze zaměstnání s věkem zkoumali Boyes, Wind

a Kang (2012). Podle nich má sociální podpora vliv na sníţení pracovního stresu u

mladších pracovníků, coţ vysvětluje jejich fluktuaci. Autoři také navrhují specifická

opatření zaměřená právě na mladé pracovníky.

Problémem mnohdy bývá i samotné začleňování nového pracovníka do kolektivu a celého

pracovního procesu v organizaci. Zde uţ se dostáváme k faktorům, které ovlivňují vnímání

stresu a rozvoj vyhoření a jejich zdroj tkví v samotné organizaci a také v kultuře této

organizace. Havrdová, Šolcová, Hradcová a Rohanová (2010) hledali rozdíly ve vnímání

organizační kultury a jejím vlivu na vyhoření u pracovníků v sektoru zdravotních a

sociálních sluţeb. Zdravotničtí pracovníci v tomto případě nepovaţovali hodnoty

organizace a své hodnoty za podobné v takové míře jako pracovníci v sociálních sluţbách.

Tito pracovníci, jejichţ hodnoty byly v nesouladu s hodnotami organizace, měli delší praxi

na stávající pozici.

59

O vlivu stresu na zdraví jsme se jiţ zmiňovali. Nejznámější a nejdelší studií, která

zkoumala tyto účinky, byla tzv. Framingamská studie, ale existují i další, které se zabývají

vlivem stresu na zdraví jedince. Například Knudsen, Ducharme a Roman (2007) zjistili

vztah mezi pracovním stresem a špatnou kvalitou spánku, která je spojena s dalšími

zdravotními důsledky. Velmi zajímavé zjištění přinesly výsledky z celostátní studie o

zdravotním stavu obyvatelstva ve Finsku. Honkonen, Aloha, Petrovaara et al. (2006)

uvádějí, ţe fyzické onemocnění můţe být spojeno se všemi třemi dimenzemi vyhoření,

tedy nejen s vyčerpáním. Dle těchto výsledků je vyhoření spojeno s onemocněním

pohybového aparátu u ţen a kardiovaskulárním onemocněním u muţů.

Podle výsledků různých studií je zřejmé, ţe stres, zejména ten dlouhodobý, působí nejen na

oblast naší psychiky, ale také na oblast našeho zdraví. Hlavní prioritou by pro nás proto

mělo být předcházení stresu, abychom se vyhnuly jeho nepříjemným následkům, které

mohou vést třeba aţ k těţkým zdravotním problémům. Problémem je nejen kaţdodenní

stres mimo zaměstnání, ale také pracovní stres, který nás také velmi ovlivňuje a nejvíce

zasahuje pracovníky v tzv. pomáhajících profesích, kteří jsou v neustálém kontaktu s lidmi

a dlouhodobý stres, který při výkonu svého zaměstnání zaţívají, u nich můţe vést aţ ke

vzniku syndromu vyhoření.

60

5. Pracovník v sociálních službách a stres

Faktory, které ovlivňují pracovníky v sociálních sluţbách při výkonu jejich povolání,

můţeme souhrnně označit jako pracovní stres. Tento stres můţe vyplývat nejen ze samotné

náplně práce, ale také z podmínek, které vytváří pracovní prostředí. Sociální opora a

vnitřní místo kontroly (locus of control) pomoci sociálním pracovníkům ve vnímání

pracovního přetíţení a s ním souvisejících stresorů (Gray-Stanley, Muramatsu, 2011).

Trvalý pracovní stres se týká především pracovníků přímé péče, kteří pracují s lidmi

tělesně nebo mentálně postiţenými a duševně nemocnými. Trvalé působení stresu někdy

můţe vést aţ k vyhoření nebo odchodu ze zaměstnání.

5. 1. Sociální opora a vyhoření

Gray-Stanley a Muramatsu (2011) zkoumali, jak jsou pracovní stres a sociální a osobní

zdroje spojeny s vyhořením u pracovníků přímé péče. Výsledky ukázaly, ţe pracovní stres,

omezená účast na rozhodování a péče o postiţeného klienta vedou k vyhoření. Dopady

pracovního stresu sniţuje sociální opora, jejíţ účinek však závisí na míře přetíţení. Pokud

je tedy pracovník velmi pracovně přetíţen, nezmírní důsledky tohoto přetíţení ani

dostatečná sociální podpora. Vliv sociální opory na vyhoření potvrdili také Ben-Zur a

Michael (2007), ne však v takové míře jako autoři předchozí studie.

Prostředí, ve kterém pracovníci v sociálních sluţbách vykonávají své povolání, by pro ně

mělo být podpůrné, ale můţe být také stresující. Pokud jsou pracovníci nedostatečně

spokojeni se svým pracovním prostředím, je u nich patrná vyšší míra vyhoření (Ogresta,

Rusac, Zorec, 2008). Podpůrné prostředí můţe být tvořeno především pomocí přítomnosti

supervize a správné komunikace. Kim a Lee (2009) uvádějí, ţe různé typy komunikace a

supervize hrají důleţitou roli v předcházení vyhoření a jejich vedlejším účinkem můţe být

také větší soudrţnost pracovníka s organizací. Dobrá komunikace také sniţuje vliv stresu

na vyhoření. Lloyd, King a Chenoweth (2002) řadí supervizi a týmovou podporu mezi

projektivní faktory stresu a vyhoření. Z toho vyplývá, ţe i kdyţ budou pracovníci vnímat

vysokou úroveň stresu, tak pokud budou o tomto stresu diskutovat v supervizi, nebudou

proţívat takové vyhoření jako ti, kteří své problémy nekomunikují.

61

5. 2 Hodnocení stresu a vyhoření

Významnou roli při vzniku vyhoření hraje také to, jak pracovník hodnotí náročnost

jednotlivých situací, ve kterých se vyskytuje. Ben-Zur a Michael (2008) v podstatě

potvrdili kognitivní teorii stresu a zvládání, která klade důraz na hodnocení stresu, jako na

jeden z nejdůleţitějších faktorů, které ovlivňují jeho zvládání a rekce na něj.

5. 3 Pracovní autonomie a vyhoření

Pro předcházení vyhoření u pracovníků v sociálních sluţbách je důleţité vytvoření

decentralizovaných pracovních podmínek a vybudování podpůrné sociální sítě. K tomuto

závěru došli autoři Kim a Stoner (2008) ve své studii o syndromu vyhoření a fluktuaci u

sociálních pracovníků. Pokud je pracovník pod velkým stresem, zaţívá vyšší vyhoření a

zvyšuje se pravděpodobnost jeho odchodu ze zaměstnání. Pracovní autonomie nemá na

vyhoření přímý vliv, její nedostatek však mezi sociálními pracovníky zvyšuje fluktuaci.

Vysoká míra pracovní autonomie zmírňuje vztah mezi stresem a vyhořením.

5. 4 Locus of control a vyhoření

Locus of control neboli těţiště kontroly určuje, jak člověk vnímá svět kolem sebe a jeho

působení na něj. Lidé s vnitřním těţištěm kontroly věří, ţe mají ţivot ve svých rukou a

přebírají zodpovědnost za situace, do kterých se dostávají. Gray-Stanley a Muramatsu

(2011) povaţují vnitřní těţiště kontroly za jeden z faktorů, které omezují vznik syndromu

vyhoření. Dle výsledků jejich studie sice můţe samotné vnitřní místo kontroly zamezit

vnímání silné pracovní zátěţe, ve spojení se sociální oporou je však velmi silným

nástrojem zamezujícím vzniku vyhoření.

62

5. 5 Práce ve veřejné nebo soukromé sféře a vyhoření

Jak jsme uvedli v první kapitole této práce, financování sociálních sluţeb v České

republice je velmi citlivé a diskutované téma. Plat pracovníků v sociálních sluţbách je pod

celorepublikovým průměrem a naděje na jeho zvyšování je v nedohlednu. Zdá se, ţe

situace v zahraničí je podobná. Z výzkumu G. M. Acker (2010) vyplývá, ţe pracovníci

zaměstnáni ve veřejné sféře vykazují vyšší úroveň vyčerpání a depersonalizace a niţší

pocit osobního úspěchu neţ pracovníci, kteří pracují ve sféře soukromé. Stejně tak Orgesta,

Rusac a Zorec (2008) uvádějí spokojenost s platovým ohodnocením jako jeden z predátorů

depersonalizace a vyčerpání. Pokles vyhoření v soukromé sféře potvrdili také Schwartz,

Tiamiyu a Dwyer (2007).

5. 6 Opatření vedoucí ke zvládání stresu v sociálních službách

O tom, ţe je stres u pracovníků v sociálních sluţbách skutečným problémem, svědčí i fakt,

ţe velké mnoţství vzdělávacích agentur pořádá kurzy na zvládání stresu, které jsou

zaměřené právě konkrétně na tyto pracovníky. Z předchozích údajů vyplývá, ţe nejlepšími

projektivními faktory jsou supervize a sociální podpora v práci. V zájmu samotné

organizace by mělo být zajišťování předcházení stresu u pracovníků, čímţ můţe zamezit

jejich fluktuaci. Pouze tato opatření však nemohou stačit, a proto by kaţdý pracovník měl

pracovat sám na sobě a svém seberozvoji právě v oblasti zvládání stresových situací a

předcházení dlouhodobému stresu a vyhoření.

63

Na utváření stresu v sociálních sluţbách se kromě jiných faktorů podílí také nízká prestiţ

těchto profesí a velmi nízké platové ohodnocení vzhledem k vykonávané práci. Nejniţší

plat mají pracovníci přímé péče, jejichţ práce je nejen psychicky, ale také fyzicky velmi

náročná. Při manipulaci s nepohyblivými klienty musejí tyto pracovníci vyvinout značné

úsilí a přitom mít stále na mysli etické zásady své práce. Nutno také podotknout, ţe většina

pracovníků v sociálních sluţbách jsou ţeny a pomoc klientovi například při dodrţování

hygieny pro ně můţe být někdy nad jejich síly.

Další problémy s sebou nese například péče o mentálně postiţené pacienty. Výsledky

práce jsou zde velmi pomalé a někdy téměř neznatelné, takţe pracovník nevidí satisfakci

za odvedenou práci a k tomu se mnohdy můţe přidávat nevděk či agresivita těchto klientů.

Proto by se těmto pracovníků mělo dostávat vděku alespoň ze strany organizace, aby

nepropadali pocitům, ţe je jejich práce zbytečná.

64

6. Metodologický rámec studie

6. 1 Problém, cíle, hypotézy

V teoretické části této práce se podrobně zabýváme stresem, syndromem vyhoření a

výskytem těchto proměnných u pracovníků v sociálních sluţbách. Tito pracovníci patří do

skupiny tzv. pomáhajících profesí, která je jednou z nejohroţenějších pro vznik syndromu

vyhoření, jehoţ souvislost se stresem je nevyvratitelná. Pracovníci v sociálních sluţbách

pracují denně pod značným tlakem, který jen dán nejen samotnou charakteristikou jejich

povolání, ale mnohdy také léty strávenými v těchto sluţbách.

Pracovníci, kteří nastupovali do tohoto povolání plní nadšení, elánu a ideálů naráţejí na

mnohdy drsnou realitu a postupem let uţ jen čekají, kdy se jejich situace obrátí k lepšímu a

spatří konečně výsledky, které si na počátku své práce předsevzali. Stres, který pracovníci

v sociálních sluţbách při své práci zaţívají, je nutí uţívat určité strategie k jeho zvládnutí.

Pokud jsou však tyto strategie chybné, nedostatečné, negativní, nedochází k úspěšnému

zvládání zátěţových situací a můţe se u nich rozvinout syndrom vyhoření. Ve výzkumné

části uvádíme pro tyto pracovníky označení PSS.

Praktická část této práce je v podstatě kvantitativním výzkumem, ve kterém byly pouţity

tři standardizované dotazníky. Jedná se o Subjektivní posuzovací škálu SUPOS 7,

Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF 78. Nejprve jsme zjišťovali

základní výstupy jednotlivých dotazníku a poté koreláty sociodemografických proměnných

s dimenzemi těchto dotazníků. Vzhledem k velmi nízkému počtu muţů respondentů

v tomto výzkumu, byly dané koreláty zjišťovány pouze pro celý soubor.

65

Cílem bylo zjistit:

a) úroveň psychického stavu PSS u muţů a ţen z hlediska SUPOS 7,

b) míru vyhoření PSS dle Dotazníku BM u muţů a ţen,

c) pouţívané strategie zvládání stresu PSS dle SVF 78 u muţů a ţen.

d) souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní psychického stavu, mírou

vyhoření a pouţívanými strategiemi zvládání stresu

e) souvislosti pouţívaných strategií zvládání stresu s mírou vyhoření.

Hypotézy:

H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá celková kvalita psychického

stavu u PSS.

H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí s pouţíváním negativních

strategií zvládání stresu u PSS.

H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně souvisejí se zvyšujícím

se věkem.

66

6. 2 Aplikovaná metodika

6. 2. 1 Dotazníky

Ke sběru dat byly pouţity tři dotazníky – Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7, Dotazník

míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF-78.

Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7¨

SUPOS 7, jehoţ autorem je Oldřich Mikšík (1993), umoţňuje předvídat nebezpečí vzniku

a rozvoje tzv. „kritického psychického stavu“ a předcházet neţádoucím účinkům

psychického selhávání. Psychický stav je zde pojímán jako dynamická veličina, pro jejíţ

hodnocení je postihována hladina obecné aktivace psychické činnosti, svérázné psychické

vyladění, a to vzhledem k situačním komplexům, na jejichţ základě je daný psychický stav

aktualizován, i k interakčním důsledkům, ke kterým vede. Jedná se tedy o dvě základní

sloţky psychického stavu: kognitivně emotivní (proţitkovou) sloţku a aktualizovaný stav,

který je spjat s určitou činností všech systémů organismu.

Adjektiva, na jejichţ základě se hodnotí povaha, míra a kvalita proţívání a aktivace, resp.

povaha aktualizovaného či obvyklého (pro toho kterého jedince příznačného) psychického

stavu jsou výsledkem multivariační faktorové analýzy širokého souboru původních

poloţek předchozích variant postihování struktury a dynamiky aktuálních stavů

v rozmanitých situačních kontextech. Ve svém komplexu umoţňují postihovat psychický

stav podle proporcionálního zastoupení následujících komponent v jeho celkové,

integrované struktuře:

PE = psychická pohoda (pocit spokojenosti, příjemného naladění a příznivého

psychického „naţhavení“ provázeného často proţitky euforie a sebedůvěry). Zde jde o to,

nakolik se daný jedinec cítí svěţím a spokojeným, psychicky vyrovnaným a klidným, resp.

optimistickým a dobře naladěným;

67

A = aktivnost, činorodost (pocity síly a energie spojené s prahnutím po akci). Jde tudíţ o

zvýrazněnou pohotovost k aktivní interakci s dynamikou situačních proměnných,

definovatelnou takovými kvalitami psychických jevů, jako je činorodost a průbojnost;

O = impulzivita, odreagovávání se. Jde v podstatě o neřízené, spontánní uvolňování

energetického napětí a psychických tenzí (na základě emocionální impulzů při oslabení

racionální sebekontroly, vnitřních útlumů). Je definovatelná náladovosti, obtíţným

sebeovládáním, výbušností, podráţděností a nekorigovanou agresivitou;

N= psychický nepokoj, rozlada. Jedná se o takový typ psychického napětí (resp.

„naţhavení“), kdy člověk proţívá (mnohdy blíţe nespecifikované) psychické tenze a

přitom nenachází ventily pro jejich uvolňování. Projevuje se psychickým a motorickým

neklidem, rozmrzelostí, nespokojeností, resp. netrpělivostí a roztěkaností;

U = úzkostné očekávání, obavy. Jde o astenické proţívání psychického napětí při

nejistém či „ohroţujícím“ vývoji situace, jemuţ chybí pohotovost k interakci v určitém

směru (proţívání budoucího moţného situačního vývoje se u daného jedince aktualizuje

v podobě proţívání, nikoli však v pohotovosti k řešení situačních komponent). Jde tudíţ o

komplex takových pocitů a projevů člověka, jako jsou pocity nejistoty, proţitky

psychického napětí, úzkostná nálada, obavy z moţných důsledků budoucího aj.;

D = psychická deprese, pocity vyčerpání. Jde o komplex pocitů a stavů, jejichţ

nejpříznačnějším znakem je sníţená pohotovost k interakci se situačními proměnnými (tj.

tendence k pasivitě, odstoupení) spolu s apatií (nulovou „naţhaveností“, tenzí). Patří se

takové jevy v proţitcích a projevech, jako je pesimismus, otrávenost, pocity slabosti a

zmoţenosti, apatie;

S = sklíčenost, jako pasivní proţívání negativních důsledků prodělávané psychické zátěţe,

působení situačních proměnných (tzn. obrácení proţitků psychického napětí nikoli ven,

k interakcím s prostředím, ale „dovnitř“). Jde o takové proţitky, které lze vyjádřit

adjektivy: smutný, osamělý, přecitlivělý, nešťastný.

∑ = celková kvalita psychického stavu, je sycena všemi poloţkami SUPOS 7.

Započítáváme opačné hodnoty poloţek PE a A, neţ jakými skórovali respondenti. Pokud

68

vzrůstá celkové skóre sumy, celková kvalita psychického stavu klesá, tedy je horší. Pokud

hodnota sumy klesá, kvalita celkového stavu vzrůstá, je lepší.

Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7 je vyuţitelná jako ukazatel příznačné, obvyklé

struktury psychického stavu a jako nástroj postihování kvalitativních změn v této struktuře.

Dále je moţné vyuţít ji jako nástroj posuzování subjektu na základě pro něj příznačných

procesů vyrovnávání se s emociogenními vlivy a svérázných trendů rozvíjení

maladaptivních struktur chování ve vyhrocených situacích psychické zátěţe.

Indexy pocitů a stavů jsou sestaveny do 2x2 sloupců takovým způsobem, aby byl vyplněný

záznamový arch snadno hodnotitelný. U posuzovacích škál SUPOS 7 sytí kaţdou

komponentu vţdy jedna poloţka z kaţdého sloupce, a to v tom pořadí, v jakém jsou

komponenty uvedeny v předtisku pro záznam hrubých skórů a proporcí pod jejich

indexem. Celkové hrubé skóry pro kaţdou komponentu získáme součtem zatrţených

hodnot, sytících tu kterou komponentu.

Dotazník míry vyhoření BM

BM (The Burnout Measure) je sebe-diagnostický nástroj, jehoţ autory jsou

Ayala Pines a Elliot Aronson, přeloţil Křivohlavý v roce 1998, a je zaměřen na tři aspekty

jediného psychického jevu, kterým je celkové vyčerpání (exhausce). Těmito aspekty jsou:

4. pocit fyzického (tělesného) vyčerpání

5. pocit emocionálního (citového) vyčerpání

6. pocit duševního (psychického) vyčerpání.

Dotazník má dobrou vnitřní konzistenci, vyznačuje se vysokou mírou reliability a skládá se

z 21 tvrzení, která jsou hodnocena na sedmibodové škále. Pouţité odstupňování je 1 -

nikdy, 2 - jednou za čas, 3 - zřídka, 4 - někdy, 5 - často, 6 - obvykle, 7 – vţdy.

Při vyhodnocení se nejprve vypočte poloţka A tak, ţe sečteme hodnoty, které byly

uvedeny u otázek číslo: 1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 21.

Potom se vypočítá poloţka B, tak, ţe se sečtou hodnoty uvedené u otázek číslo: 3, 6, 19 a

20.

Poloţku C vypočítáme jako 32-B=C.

Poloţku D vypočítáme jako A+C=D.

69

Celkové skóre BM vypočítáme tak, ţe D dělíme číslem 21, tj. D/21=BQ. Tato výsledná

hodnota (BQ) je hodnotou psychického vyhoření.

Interpretace dotazníku:

BM=2 a niţší dobrý výsledek z hlediska psychologie zdraví

BM=2-3 uspokojivý výsledek

BM=3-4 potencionální ohroţení

BM=4-5 přítomnost syndromu psychického vyčerpání je prokázaná

BM větší neţ 5 havarijní signál – nutná terapeutická pomoc

Strategie zvládání stresu SVF 78

SVF (Streßverarbeitungsfragebogen) zachycuje postupy, kterých se uţívá při zpracování

stresu (strategie zvládání stresu) a těmito postupy rozumí takové psychické pochody, které

nastupují plánovitě či neplánovitě, vědomě či nevědomě při vzniku stresu, tak aby se

dosáhlo jeho zmírnění nebo ukončení. Autory tohoto dotazníku jsou Wilhelm Janke a

Gisela Erdmanová. První české vydání přeloţil a upravil Josef Švancara a vydalo ho

Testcentrum Praha v roce 2003. Pro toto české vydání byla ovšem zvolena kratší nová

verze (SVF 78), která je zkrácenou verzí dotazníku SVF 120. Jedná se o vícedimenzionální

sebepozorovací inventář zachycující individuální tendence pro nasazení různých způsobů

reagování na stres v zátěţových situacích.

SVF 78 obsahuje 13 škál: Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení,

Kontrola situace, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce, Potřeba sociální opory,

Vyhýbání se, Únikové tendence, Perseverace, Rezignace, Sebeobviňování.

Zpracování výsledků umoţňuje analýzu strategií směřujících k redukci stresu (pozitivní

strategie-POZ) nebo vedoucích k zesílení stresu (negativní strategie-NEG).

Dotazník je určen pro dospělé osoby a je moţné ho administrovat jednotlivě i skupinově.

Jeho vyplnění trvá cca 10-15 minut a pro interpretaci musí být dotazník vyplněn celý.

Pro získání hrubých skórů je třeba zaznamenat do vyhodnocovacího listu ke kaţdé poloţce

její bodovou hodnotu z dotazníku. Ve vyhodnocovacím listu jsou jednotlivé poloţky

70

řazeny podle subtestů do sloupců, sečtením bodových hodnot v kaţdém sloupci tedy

získáme hrubé skóry jednotlivých subtestů.

POZ Pozitivní strategie

Aritmetickým průměrem hrubých skórů prvních sedmi subtestů získáme celkovou hodnotu

pozitivní strategie. V rámci této strategie rozlišujeme ještě dílčí strategie: POZ 1 Strategie

podhodnocení a devalvace viny, POZ 2 Strategie odklonu a POZ 3 Strategie kontroly.

NEG Negativní strategie

Celková hodnota negativních strategií se určí jako aritmetický průměr hrubých skórů

posledních čtyř subtestů.

Subtesty 8 a 9 se nevztahují k ţádné z uvedených strategií a vyţadují samostatnou

interpretaci, musí být však zvaţovány v kontextu ostatních strategií.

Tabulka č. 1 Popis subtestů dotazníku SVF 78

Název a číslo subtestu Charakteristika

1 Podhodnocení Ve srovnání s ostatními si přisuzovat menší míru stresu.

2 Odmítání viny Zdůraznit, ţe nejde o vlastní odpovědnost.

3 Odklon Odklon od zátěţových aktivit/situací, případně příklon

k situacím inkompatibilním se stresem.

4 Náhradní uspokojení Obrátit se k pozitivním aktivitám/situacím.

5 Kontrola situace Analyzovat situaci, plánovat a uskutečnit jednání za účelem

kontroly a řešení problému.

6 Kontrola reakcí Zajistit nebo udrţet kontrolu vlastních reakcí.

7 Pozitivní

sebeinstrukce

Přisuzovat sobě kompetenci a schopnost kontroly.

8 Potřeba sociální opory Přání zajistit si pohovor, sociální oporu, pomoc.

9 Vyhýbání se Předsevzetí zamezit zátěţím nebo se jim vyhnout.

71

10 Únikové tendence Tendence (rezignační) vyváznout ze zátěţové situace.

11 Perseverace Nedokázat se myšlenkově odpoutat, dlouho přemítat.

12 Rezignace Vzdávat se s pocitem bezmocnosti, beznaděje.

13 Sebeobviňování Připisovat zátěţe vlastnímu chybnému jednání.

6. 2. 2 Statistika

Škála SUPOS 7 (1993), Dotazník míry vyhoření BM (1998) a Dotazník SVF 78 (2003)

byly vyhodnoceny dne pokynů v manuálech testových metod. Data byla zpracována

v programu Microsoft Excel do přehledných tabulek a následně v tomto programu

vyhodnocena pomocí statistických metod Pearsonova korelačního koeficientu a popisné

statistiky.

6. 3 Zkoumaný soubor

Do výzkumu zaměřeného na stres a jeho souvislosti u pracovníků v sociálních sluţbách se

zapojilo celkem 124 pracovníků ze dvou domovů pro osoby se zdravotním postiţením

v Praze a Slatiňanech. Z celkového počtu respondentů bylo 7 (6%) muţů a 117 (94%) ţen.

Průměrný věk celého souboru byl 40 let a průměrná doba praxe 6,9 let.

Tabulka č. 2 Popis souboru

počet seniorita věk

ţeny 117 6,9 39,9

muţi 7 8,0 38,0

celkem 124 6,9 40

Celý soubor jsme nejprve rozdělili do šesti kategorií podle délky praxe po intervalech pěti

let. U ţen jsou nejpočetněji zastoupeny ty, které mají praxi do 5 ti let (50,4%). U muţů

bylo nejvyšší zastoupení v kategoriích do 5 ti let a 6-10 let (42,9%). Celkově byla největší

četnost respondentů s praxí do 5 ti let (50%).

72

Tabulka č. 3 Rozdělení respondentů podle pohlaví a délky praxe

ženy muži celkem

praxe absolutní

četnost

relativní

četnost v

%

absolutní

četnost

relativní

četnost v

%

absolutní

četnost

relativní

četnost v

%

do 5 let 59 50,4 3 42,9 62 50

6-10 let 39 33,3 3 42,9 42 33,9

11-15 let 10 8,5 0 0,0 10 8,1

16-20 let 3 2,6 0 0,0 3 2,4

21-25 let 3 2,6 0 0,0 3 2,4

25 let a více 3 2,6 1 14,3 4 3,2

celkem 117 94,4 7 5,6 124

Dále jsme rozdělili respondenty do pěti kategorií podle věku s intervalem deset let. U ţen

byla nejpočetnější skupina v kategorii 41-50 let (36,8%), stejně jako u muţů (57,1%). Celý

souboru byl tedy nejpočetnější v kategorii 41-50 let (37,9%).

Tabulka č. 4 Rozdělení respondentů podle pohlaví a věku

ženy muži celkem

věk absolutní

četnost

relativní

četnost v

%

absolutní

četnost

relativní

četnost v

%

absolutní

četnost

relativní

četnost v

%

do 20 let 3 2,6 0 0,0 3 2,4

21-30 let 17 14,5 2 28,6 19 15,3

31-40 let 40 34,2 1 14,3 41 33,1

41-50 let 43 36,8 4 57,1 47 37,9

50 let a více 14 12,0 0 0,0 14 11,3

celkem 117 94,4 7 5,6 124

73

6. 4 Organizace a průběh šetření

Studie byla realizována v době od dubna do listopadu 2011 ve dvou domovech pro osoby

se zdravotním postiţením. Před zahájením šetření bylo osloveno 10 takových zařízení

s ţádostí o spolupráci. Ochotné spolupracovat byly pouze dvě zařízení. V prvním zařízení

bylo osloveno 90 pracovníků sociálních sluţeb a dotazníky jich vyplnilo 40 (44,4%).

Ve druhém zařízení bylo osloveno 157 pracovníků, 98 (62,4%) z nich vyplnilo dotazníky.

Z celkového počtu 138 vyplněných dotazníků jich 14 (10,1%) nebylo moţno pouţít pro

jejich neúplnost.

Všichni respondenti vyplňovali dotazníky písemnou formou a vyplněné je vhazovali do

schránky umístěné na recepci daných zařízení. Pro zajištění větší anonymity mohli

pracovníci dotazníky ukládat ještě do papírové obálky.

6. 5 Symbolika výsledkové části

SUPOS 7 = subjektivní posuzovací škála

PE = psychická pohoda

A = aktivita, činorodost

O = impulzivita, odreagování

N = psychický nepokoj, rozladěnost

U = úzkostné očekávání, obavy

D = psychická deprese, pocity vyčerpání

S = sklíčenost

∑ = celková kvalita psychického stavu

SVF 78 = strategie zvládání stresu

POZ = pozitivní strategie

POZ 1 = strategie podhodnocení a devalvace viny

POZ 2 = strategie odklonu

POZ 3 = strategie kontroly

8 = potřeba sociální opory

9 = vyhýbání se

74

NEG = negativní strategie

SEN = seniorita, délka praxe

BM = míra vyhoření

AM = aritmetický průměr

SD = směrodatná odchylka

r = korelační koeficient

PSS = pracovník v sociálních sluţbách

75

7. Výsledky výzkumu

Vzhledem k nerovnoměrnému rozloţení muţů a ţen v souboru respondentů jsme

statisticky zhodnocovali pouze celý soubor. V popisu výstupů jednotlivých dotazníků pro

přehlednost uvádíme rozdělení na muţe a ţeny v tabulkách.

7. 1 Základní výstupy SUPOS 7

Při výpočtu základních výstupů dotazníku SUPOS 7 jsme postupovali podle instrukcí

v manuálu tohoto dotazníku. Nejprve jsme vypočítali průměrnou hodnotu jednotlivých

komponent, kterou jsme následovně vydělili sumou a takto získanou hodnotu jsme

srovnávali s normami uvedenými rovněţ v manuálu.

Tabulka č. 5 Srovnání výsledků SUPOS 7 s normou u žen

Komponenta PE A O N U D S ∑

AM 8,1 7,6 3 3,6 3,5 3,5 3 51,8

AM/∑ 0,156 0,147 0,058 0,069 0,068 0,068 0,058

Norma 0,205 0,186 0,115 0,130 0,125 0,123 0,117

SD 0,098 0,077 0,051 0,048 0,049 0,053 0,058

Graf č. 3 Srovnání jednotlivých komponent psychického stavu s normou, ženy

0

0,05

0,1

0,15

0,2

0,25

0,3

0,35

PE A O N U D S

horní hranice normy

dolní hranice normy

naměřené hodnoty

76

0

0,05

0,1

0,15

0,2

0,25

0,3

0,35

0,4

PE A O N U D S

horní hranice normy

dolní hranice normy

naměřené hodnoty

Z grafu č. vyplývá, ţe v komponentách O (impulzivita), N (rozladěnost), D (pocity

vyčerpání), U (úzkostné očekávání) a S (sklíčenost) vykazovaly ţeny výsledky lehce pod

spodní hranicí normy. Ţádný z výsledků měření danou normu nepřesahoval.

Tabulka č. 6 Srovnání výsledků SUPOS 7 s normou u mužů

Komponenta PE A O N U D S ∑

AM 7,6 7,3 2,6 3,6 3,4 2,7 2,6 54,3

AM/∑ 0,140 0,134 0,048 0,066 0,063 0,050 0,048

Norma 0,239 0,214 0,115 0,116 0,113 0,107 0,097

SD 0,119 0,078 0,055 0,055 0,056 0,050 0,065

Graf č. 4 Srovnání jednotlivých komponent psychického stavu s normou, muži

U muţů se výsledky pohybovaly okolo dolní hranice normy. V komponentách A (aktivita),

O (impulzivita) a D (úzkostné očekávání) se naměřené hodnoty pohybují opět lehce pod

hranicí normy.

77

7. 2 Základní výstupy BM

Z Dotazníku míry vyhoření BM (Pines, Aronson, 1998) byly vypočítány průměrné

hodnoty BM, které jsme uspořádali do přehledných tabulek podle věku a délky praxe a

dále zpracovali do grafů.

Tabulka č. 7 Průměrné hodnoty BM podle věku

Průměrná hodnota BM pro celý soubor je 2,5, coţ je z hlediska interpretace výsledků

uspokojivý výsledek. Nejvyšší míru vyhoření z hlediska věku vykazovali PSS ve věku 51

let a více, hodnota BM byla 2,7. Tento výsledek můţeme interpretovat rovněţ jako

uspokojivý.

Naopak nejniţší míry vyhoření dosáhli PSS ve věku do 20 let, kdy hodnota BM byla 2, coţ

je z hlediska psychologie zdraví dobrý výsledek.

Porovnání míry vyhoření muţů a ţen je zřejmé z grafů č. 5 a 6, v interpretaci těchto dat

musí být ovšem přihlédnuto k velmi nízkému počtu muţů respondentů.

Průměrné hodnoty BM podle věku

věk ţeny muţi celkem

do 20 let 2,0 0 2,0

21-30 let 2,4 2,7 2,4

31-40 let 2,5 2,1 2,5

41-50 let 2,4 2,1 2,4

51 let a více 2,7 0 2,7

78

0

0,5

1

1,5

2

2,5

3

do 20 let 21-30 let 31-40 let 41-50 let 51 let a více

ţeny

muţi

celkem

Graf č. 5 Průměrné hodnoty BM podle věku

Tabulka č. 8 Průměrné hodnoty BM podle délky praxe

Průměrné hodnoty BM podle délky praxe

praxe ţeny muţi celkem

do 5 let 2,4 2,1 2,4

6-10 let 2,6 2,8 2,6

11-15 let 2,6 0 2,6

16-20 let 2,9 0 2,9

21-25 let 2,7 0 2,7

25 let a více 2,1 1,5 1,9

Nejvyšší míry vyhoření dosáhli PSS s délkou praxe 16-20 let. Hodnota BM byla u těchto

respondentů 2,9, coţ je uspokojivý výsledek, který se ale blíţí k hranici potencionálního

ohroţení.

Nejniţší hodnotu BM vykazovali PSS s délkou praxe do 5 let. Hodnota BM byla 2,4, coţ

je uspokojivý výsledek.

79

0

0,5

1

1,5

2

2,5

3

3,5

do 5 let 6-10 let 11-15 let 16-20 let 21-25 let 25 let a více

ţeny

muţi

celkem

Graf č. 6 Průměrné hodnoty BM podle délky praxe

Tabulka č. 9 Stupně vyhaslosti celého souboru

celkem

BM absolutní

četnost

relativní

četnost v

%

BM ≤ 2 44 35,5

BM 2-3 55 44,4

BM 3-4 22 17,7

BM 4-5 3 2,4

BM > 5 0 0,0

celkem 124

Podle zhodnocení četností jednotlivých stupňů vyhoření vyplývá, ţe nejvyšší počet PSS

(44,4%) vykazuje míru vyhoření BM 2-3, coţ je uspokojivý výsledek. 17,7% PSS se

nacházelo v rozmezí BM 3-4, coţ znamená potencionální ohroţení pro vznik syndromu

vyhoření. V rozmezí BM 4-5 se nacházela 4% PSS. Tento výsledek znamená

prokazatelnou přítomnost syndromu psychického vyčerpání.

80

0

10

20

30

40

50

60

BM ≤ 2 BM 2-3 BM 3-4 BM 4-5 BM > 5

Graf č. 7 Stupně vyhaslosti celého souboru

7. 3 Základní výstupy SVF 78

Dle manuálu SVF 78 byla zpracována získaná data, uspořádána do přehledných tabulek a

výsledky byly porovnány s normou zvlášť pro muţe a ţeny. Z tabulek byla dále určena

horní a dolní hranice normy a společně s naměřenými hodnotami byla tato data převedena

do názorného grafu.

Při vyhodnocování jsme se zaměřili na pozitivní strategie i s dílčími strategiemi 1, 2 a 3, na

negativní strategie a na subtesty 8 a 9, které jsme pomocí grafu vyhodnocovali jako

samostatnou skupinu.

81

Tabulka č. 10 Srovnání výsledků SVF s normami u žen

ŽENY

věk 20-34 let 35-49 let 50-64 let

naměřené

hodnoty norma SD

naměřené

hodnoty norma SD

naměřené

hodnoty norma SD

Podhodnocení (1) 9,48 7,93 4,26 11,65 8,11 3,38 11,27 8,53 4,48

Odmítání viny (2) 11,17 9,34 3,62 11,94 10,79 3,86 12,40 9,95 3,73

Odklon (3) 12,04 12,80 3,15 15,09 11,03 4,15 15,27 11,95 3,74

Náhradní

uspokojení (4) 10,48 10,57 5,00 13,04 8,53 4,06 13,87 9,00 4,76

Kontrola situace

(5) 16,57 17,52 3,61 16,71 16,13 4,50 18,53 16,40 3,19

Kontrola reakcí

(6) 15,13 15,68 3,64 16,52 15,50 4,10 17,33 15,48 4,34

Pozitivní

sebeinstrukce (7) 15,48 16,18 4,03 16,70 15,82 4,22 16,73 16,05 3,87

Úniková tendence

(10) 7,39 10,32 5,03 8,32 8,4 4,37 9,40 8,60 4,81

Perseverace (11) 12,43 17,96 4,40 11,91 16,18 6,34 14,80 15,75 5,28

Rezignace (12) 5,57 9,84 4,33 7,64 8,55 5,45 7,87 8,30 4,47

Sebeobviňování

(13) 8,17 12,41 4,35 9,19 10,95 4,89 9,53 10,95 3,89

POZ 1 10,45 8,64 3,44 11,72 9,45 2,81 11,65 9,24 3,41

POZ 2 12,14 11,68 3,44 14,01 9,78 3,53 13,62 10,48 3,75

POZ 3 15,08 16,46 2,98 17,01 15,82 3,51 16,92 15,98 3,11

POZ 12,92 12,26 2,24 14,64 11,68 2,27 14,47 11,9 2,48

NEG 9,13 12,63 3,42 9,08 11,02 4,66 10,35 10,9 3,83

Potřeba sociální

opory (8) 15,09 16,02 4,91 14,96 12,87 5,56 14,59 13,55 4,76

Vyhýbání se (9) 13,55 13,09 4,28 15,07 11,42 4,85 16,47 14,13 4,05

82

0

5

10

15

20

25

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

dolní hranice normy

horní hranice normy

naměřené hodnoty

Graf č. 8 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 20-34 let

Z grafu vyplývá, ţe většina pouţívaných strategií zvládání u ţen ve věku 20-34 let byla

v normě, pouze strategie perseverace byla pod dolní hranicí normy.

Graf č. 9 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9 s normou,

ženy 20-34 let

U ţen ve věku 20-34 let byly naměřené hodnoty jednotlivých strategií zvládání stresu

v normě. Pouze hodnoty negativních strategií byly na dolní hranici normy.

0

5

10

15

20

25

horní hranice normy

dolní hranice normy

naměřené hodnoty

83

0

5

10

15

20

25

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

dolní hranice normy

horní hranice normy

naměřené hodnoty

Graf č. 10 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 35-49 let

U ţen ve věku 35-49 let bylo pouţívání strategií zvládání stresu v normě. Ve strategiích

podhodnocení, odklon a náhradní uspokojení se respondentky pohybovaly na horní hranici

normy.

Graf č. 11 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9

s normou, ženy 35-49 let

0

5

10

15

20

25

horní hranice normy

dolní hranice normy

naměřené hodnoty

84

0

5

10

15

20

25

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

dolní hranice normy

horní hranice normy

naměřené hodnoty

U ţen ve věku 35-49 let se naměřené hodnoty pohybovaly v případě pozitivních strategií

při horní hranici normy, zatímco hodnoty negativních strategií se blíţily k dolní hranici

normy. Horní hranici normy přesáhly pozitivní strategie POZ a POZ 2 (strategie odklonu).

Graf č. 12 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 50-64 let

Pouţívání strategií zvládání stresu bylo u ţen ve věku 50-64 let v normě.

Graf č. 11 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9

s normou, ženy 25-49 let

0

5

10

15

20

25

horní hranice normy

dolní hranice normy

naměřené hodnoty

85

U ţen ve věku 50-64 let dosahovaly hodnoty pozitivních strategií horní hranice normy,

v případě POZ se hodnoty s horní hranicí normy překrývaly. V případě negativních

strategií tyto hodnoty klesaly k dolní hranici normy.

Tabulka č. 11 Srovnání výsledků SVF 78 s normami u mužů

MUŽI

věk 20-34 let 35-49 let

naměřené

hodnoty norma SD

naměřené

hodnoty norma SD

Podhodnocení (1) 12,00 10,42 4,71 13,00 10,21 4,26

Odmítání viny (2) 11,00 10,98 3,22 12,60 10,92 3,62

Odklon (3) 13,00 11,36 3,27 14,00 12,00 3,53

Náhradní uspokojení (4) 14,00 10,02 4,74 9,80 8,21 4,23

Kontrola situace (5) 14,00 16,84 3,34 16,20 16,87 4,26

Kontrola reakcí (6) 17,00 14,82 4,10 17,40 15,58 3,76

Pozitivní sebeinstrukce (7) 16,00 16,31 3,38 17,00 16,92 4,28

Úníková tentendce (10) 8,00 7,47 4,18 8,80 7,76 5,28

Perseverace (11) 12,00 14,58 4,92 7,80 12,47 5,84

Rezignace (12) 7,00 8,02 3,72 5,20 6,76 3,78

Sebeobviňování (13) 9,00 10,60 4,12 7,20 9,53 3,70

POZ 1 9,75 10,70 3,31 14,00 10,57 3,38

POZ 2 13,50 10,69 3,57 11,90 10,11 3,04

POZ 3 15,67 15,99 3,00 16,87 16,46 5,59

POZ 13,86 12,46 2,43 14,29 12,38 2,15

NEG 9,00 10,17 3,13 7,25 9,13 3,86

Potřeba sociální opory (8) 13,00 13,22 5,07 9,60 11,00 5,39

Vyhýbání se (9) 9,00 10,64 4,70 15,60 11,21 4,47

Ve vzorku respondentů se nevyskytovaly muţi ve věku 50 let a více, a proto v této tabulce

nejsou zaznamenány hodnoty pro muţe ve věku 50-64 let.

86

0

5

10

15

20

25

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

dolní hranice normy

horní hranice normy

naměřené hodnoty

Graf č. 12 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, muži 20-34 let

Muţi ve věku 20-34 let vykazovali pouţívání strategií zvládání stresu ve shodě s normou.

Pouze u strategie kontrola situace se naměřené hodnoty blíţily dolní hranici normy.

Graf č. 13 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9

s normou, muži 20-34 let

0

5

10

15

20

25

horní hranice normy

dolní hranice normy

naměřené hodnoty

87

0

5

10

15

20

25

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

dolní hranice normy

horní hranice normy

naměřené hodnoty

U muţů ve věku 20-34 let byly naměřené hodnoty strategií zvládání stresu v normě. Pouze

hodnoty pozitivní strategie POZ 2 (strategie odklonu) a POZ se výrazněji blíţily k horní

hranici normy.

Graf č. 14 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, muži 35-49 let

Muţi ve věku 35.49 let se vykazovali pouţívání strategií zvládání stresu naprosto v normě.

Graf č. 15 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9

s normou, muži 35-49 let

0

5

10

15

20

25

horní hranice normy

dolní hranice normy

naměřené hodnoty

88

U muţů ve věku 35-49 let byly hodnoty pozitivní strategie POZ a hodnoty subtestu 9

(vyhýbání se) stejné jako hodnoty horní hranice normy pro tyto strategie. V případě

negativních strategií se naměřené hodnoty opět blíţily dolní hranici normy.

7. 4 Koreláty

Nejprve jsme provedli výpočet korelací jednotlivých sociodemografických proměnných

s komponentami všech dotazníků a samostatně výpočet korelací úrovně celkového

psychického stavu s komponentami dotazníku SVF 78. Výsledky jsme zpracovali do

přehledné tabulky a poté vypočítali hodnotu r na hladině významnosti * p < 0,05 (r =

0,158) a na hladině významnosti ** p < 0,01 (r = 0,206).

Výpočet korelací byl proveden pouze pro celý vzorek vzhledem k velmi nízkému počtu

muţů respondentů.

Tabulka č. 12 Korelace věku, seniority a vyhoření s proměnnými SUPOS 7

SUPOS

VĚK SEN BM PE A O N U D S ∑

VĚK

-0,039 0,029 0,063 -0,008 0,008 -0,009 0,101 0,029

SEN 0,466**

-0,088 0,100 0,102 0,042 0,114 0,055 0,070 0,069

BM 0,079 0,074

-0,614** -0,39** 0,455** 0,667** 0,685** 0,705** 0,597** 0,755**

∑ SUPOS

* hladina významnosti p < 0,05 (r=0,158)

* *hladina významnosti p < 0,01 (r=0,206)

Tabulka č. 13 Korelace věku, seniority, vyhoření a sumy SUPOS 7 s proměnnými SVF

78

SVF 78

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

VĚK 0,145 0,135 0,265** 0,239** 0,042 -0,045 0,198*

SEN 0,043 -0,024 0,214** 0,111 0,035 -0,063 0,065

BM -0,102 -0,024 -0,138 -0,077 0,633** 0,037 0,05

∑ SUPOS -0,118 0,074 -0,153 -0,087 0,595** -0,011 0,128*

* hladina významnosti p < 0,05 (r=0,158)

* *hladina významnosti p < 0,01 (r=0,206)

89

7. 4. 1 Koreláty míry vyhoření s komponentami SUPOS 7

Na 1% hladině významnosti byl prokázán negativní vztah mezi mírou vyhoření a

komponentami PE - psychická pohoda (r = -0,614), A - aktivita, činorodost (r = -0,39) a

kladný vztah mezi mírou vyhoření a ∑ SUPOS - celková kvalita psychického stavu (r =

0,755). Z toho vyplývá, ţe se zvyšujícím se vyhořením klesá psychická pohoda, aktivita a

vůbec celková kvalita psychického stavu PSS.

Kladný vztah na 1% hladině významnosti byl prokázán mezi mírou vyhoření a

komponentami O – impulzivita (r = 0,455), N – rozladěnost (r = 0,667), D - psychická

deprese (r = 0,705), U - úzkostné očekávání (r = 0,685) a S – sklíčenost (r = 0,597). Se

zvyšujícím se vyhořením tedy stoupá impulzivita, rozladěnost, pocity vyčerpání, úzkostné

očekávání a sklíčenost PSS.

Graf č. 16 Korelace míry vyhoření s komponentami SUPOS 7

-0,8

-0,6

-0,4

-0,2

0

0,2

0,4

0,6

0,8

1

PE A O N U D S ∑

90

7. 4. 2 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu

Na 1% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi mírou vyhoření a negativními

strategiemi zvládání stresu (r = 0,633). Se zvyšujícím se vyhořením tedy stoupá u PSS také

uţívání negativních strategií zvládání stresu. Další souvislosti zvládání stresu s mírou

vyhoření nebyly prokázány.

Graf č. 17 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu

7. 4. 3 Korelace věku a strategií zvládání stresu

Kladný vztah věku a komponent POZ 3 - strategie kontroly (r = 0,265), POZ - pozitivní

strategie (r = 0,239) byl prokázán na 1% hladině významnosti. Na 5% hladině významnosti

byl prokázán kladný vztah věku a subtestu 9 - vyhýbání se (r = 0,198) dotazníku SVF 78.

Se vzrůstajícím věkem tedy stoupá pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména

strategií kontroly. S věkem ovšem také zvyšuje pouţívání strategie vyhýbání se u PSS.

-0,2

0

0,2

0,4

0,6

0,8

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

91

Graf č. 18 Korelace věku a strategií zvládání stresu

7. 4. 4 Korelace seniority a strategií zvládání stresu

Na 1% hladině významnosti byla prokázána pozitivní souvislost mezi senioritou a POZ 3 -

strategie kontroly (r = 0,214). S přibývající praxí tedy stoupá i uţívání strategií kontroly při

zvládání stresu u PSS.

Graf č. 19 Korelace seniority a strategií zvládání stresu

-0,2

0,0

0,2

0,4

0,6

0,8

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

-0,2

0,0

0,2

0,4

0,6

0,8

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

92

7. 4. 5 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi zvládání stresu

Na 5% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi celkovou kvalitou

psychického stavu a subtestem 9 - vyhýbání se (r = 0,128) dotazníku SVF 78.

Na 1% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi celkovou kvalitou

psychického stavu a negativními strategiemi (r = 0,595).

Z výsledků plyne, ţe se zvyšujícím se pouţíváním negativních strategií a strategie

vyhýbání se klesá celková kvalita psychického stavu u PSS.

Graf č. 20 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi zvládání zátěže

-0,8

-0,6

-0,4

-0,2

0

0,2

0,4

0,6

0,8

POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9

93

8. K platnosti hypotéz

Pro účely této práce jsme stanovili celkem tři hypotézy H1 – H3, ke kterým se nyní

vyjádříme.

H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá celková kvalita

psychického stavu u PSS.

Mezi vyhořením a celkovou kvalitou psychického stavu byla prokázána pozitivní korelace

(p < 0,01, r = 0,755), coţ znamená, ţe se zvyšujícím se vyhořením klesá celková kvalita

psychického stavu. H1 tedy přijímáme.

H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí s používáním negativních

strategií zvládání stresu.

Korelační analýza ukázala pozitivní korelaci mezi vyhořením a negativními strategiemi (p

< 0,01; r = 0,633)., z čehoţ vyplývá, ţe se zvyšujícím se vyhořením stoupá uţívání

negativních strategií stresu. H2 přijímáme.

H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně souvisejí se

zvyšujícím se věkem.

Pozitivní korelace byla prokázána mezi věkem a pozitivními strategiemi (p < 0,01; r =

0,239), zejména strategií kontroly (p < 0,01, r = 0,265). Potvrdilo se tedy, ţe se

vzrůstajícím věkem stoupá celkové pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména

pouţívání strategií kontroly. H3 přijímáme.

94

9. Diskuze

Práce v sociálních sluţbách není jednoduchá, jedná skutečně o povolání a mnozí

pracovníci, kteří v této oblasti pracují, svou práci také jako povolání vnímají. Tuto práci

nelze označit pouze jako zaměstnání z několika prostých důvodů. Zde nejde pouze o

vykonávání úkonů, ze kterých poté vzejde uspokojivý výsledek. Jde spíše o dávání velké

energie, pochopení a mnohdy vlastního sebezapření do práce, jejíţ výsledky bývají nejasné

nebo nejisté. Toto je konkrétně případ například pracovníků sociálních sluţeb, kteří se

starají o mentálně postiţené klienty. Práce s nimi můţe být velmi zábavná, ale na druhé

straně stojí právě ona satisfakce za vynaloţenou energii, která se dostavuje v řádech let, a

navíc pokroky těchto klientů bývají velmi malé.

Zařízení, která jsou uzpůsobená pro práci s mentálně postiţenými klienty, se dnes nazývají

domovy pro osoby se zdravotním postiţením, dříve to byly ústavy sociální péče. V naší

společnosti je snaha začleňovat tyto klienty do normálního ţivota a děje se tak několika

způsoby. Existuje tzv. sluţba chráněného bydlení, která spočívá v umoţnění klientům

bydlet v bytě, většinou ještě s dalšími klienty a starat se chod domácnosti, vařit, prát, atd.

Jde o určitý způsob integrace, na který samozřejmě dohlíţejí pracovníci sociálních sluţeb,

kteří klienty učí fungovat ve vlastním domově. Další moţnou integrací je hledání nebo

vytváření pracovních míst pro tyto klienty, stále je tu však nutný dohled odborných

pracovníků.

Z předchozích odstavců jasně vyplývá, ţe práce s mentálně postiţenými klienty je velmi

náročná a stresující a odměnou nebývají ani výsledky této práce, ale bohuţel ani finanční

ohodnocení. Proto jsme se v naší práci zaměřili na zvládání stresu a jeho souvislosti u

pracovníků v sociálních sluţbách, konkrétně u pracovníků domovů pro osoby se

zdravotním postiţením.

Cílem nebylo zjistit pouze úroveň stresu, ale také vyhoření a kvalitu psychického stavu u

pracovníků v sociálních sluţbách. Pro účely naší práce byli zvoleni pracovníci ze

dvou domovů pro osoby se zdravotním postiţením, kteří pracují s lidmi s mentálním

postiţením. Důvodem tohoto výběru bylo nejen moţné rozšíření výzkumu o další

pracovníky sociálních sluţeb, ale také neochota ostatních zařízení ke spolupráci. Výsledky

95

naší tedy není moţné aplikovat na pracovníky v jakýchkoliv sociálních sluţbách, ale jsou

aplikovatelné pouze na ty, kteří pracují v domovech pro osoby se zdravotním postiţením.

Celkem jsme oslovili 247 zaměstnanců sociálních sluţeb ve dvou zařízeních, z nichţ

správně vyplnilo námi poskytnuté dotazníky 124 pracovníků. Z celého počtu respondentů

bylo 117 ţen (94,4%) a 7 muţů (5,6%). Počet muţů je v tomto případě velmi nízký, coţ je

výzvou pro další výzkum, ve kterém by byl počet muţů mnohem vyšší a bylo by moţné

statisticky srovnávat dosaţené výsledky muţů a ţen. Ochota zaměstnanců vyplňovat

dotazníky a poskytnout tak cenné údaje můţe souviset nejen s povahou daných dotazníků,

ale také s kulturou organizace, ve které pracují. Některá zařízení jsou velmi otevřená

různým šetřením a pomoci studentům při jejich výzkumech, pro jiná zařízení je taková

pomoc zátěţí.

Průměrný věk pracovníků sociálních sluţeb byl 40 let a průměrná délka praxe byla 6,9

roku. Nejvyšší počet zaměstnanců byl ve věku 41-50 let a v zařízeních pracovalo nejvíce

zaměstnanců s praxí do 5 let, coţ je zajímavé, protoţe podle věku lze usuzovat, ţe v těchto

zařízeních zřejmě nepracují většinou absolventi, ale zaměstnanci, kteří původně pracovali

v jiném oboru. Je tedy moţné, ţe tito zaměstnanci, stejně jako absolventi, měli na počátku

své práce v sociálních sluţbách idealizovaná a nereálná očekávání.

V první řadě jsme zjišťovali obvyklý psychický stav dle SUPOS 7. Tato metoda umoţňuje

předvídat nebezpečí vzniku a rozvoje tzv. „kritického psychického stavu“ a předcházet

neţádoucím účinkům psychického selhávání. V našem případě byly výsledky ve všech

komponentách psychického stavu výsledky pracovníků v sociálních sluţbách v normě,

pouze v některých případech jsme evidovali mírný pokles vzhledem k normě. U ţen byly

výsledky mírně pod normou v komponentě O (impulzivita), která je definovatelná

náladovostí, obtíţným sebeovládáním nebo výbušností. Ţeny pracující v sociálních

sluţbách jsou tedy méně náladové, výbušné, impulzivní. Stejně tak byly jejich výsledky

mírně pod normou v oblasti psychické deprese. Ţeny v sociálních sluţbách mají méně

tendencí k pasivitě, apatii, pesimismu nebo otrávenosti. Tyto charakteristiky mohou být

ovšem dány také samotnou povahou práce, která je ve velké míře pečovatelská a pokud jde

o pečování, jde o zejména u ţen o přirozenější chování neţ u muţů, a proto mohou být tyto

výsledky korespondující s obecnými charakteristikami pečujících ţen. U muţů tomu bylo

velmi podobně, ale při interpretaci výsledků je také nutné přihlédnout k velmi nízkému

počtu muţů, kteří se zúčastnili našeho výzkumu. Muţi v sociálních sluţbách vykazovali

96

niţší výsledky oproti normě v komponentách O (impulzivita), N (psychický nepokoj), U

(úzkostné očekávání) a D (psychická deprese). Tyto výsledky ukazují, ţe muţi v sociálních

sluţbách jsou méně náladoví, vyskytuje se u nich méně tenze provázená motorickým

neklidem, rozmrzelostí, nespokojeností a jsou méně nejistí, napjatí, pesimističtí, otrávení

nebo apatičtí. Výsledky dotazníku SUPOS 7 mohou být dány přítomností supervize

v daných zařízeních, odchylky od normy jsou ale velmi malé, téměř nepatrné. Můţeme

tedy říci, ţe výsledky SUPOS 7 byly v normě.

Další pouţitou metodou byl Dotazník míry vyhoření BM, díky kterému jsme zjišťovali

úroveň vyhoření pracovníků v sociálních sluţbách. Celková průměrná hodnota vyhoření

byla 2,5, coţ je uspokojivý výsledek, ne však dobrý z hlediska psychologie zdraví.

Nejvyšší míru vyhoření vykazovali pracovníci ve věku 51 let a více. Vyhoření dosahovalo

hodnoty 2,7, coţ je stále ještě uspokojivý výsledek, který se však blíţí hranici

potencionálního ohroţení. Hodnota 2,7 byla také zaznamenána u muţů ve věku 21-30 let,

tento výsledek však nemůţe být vypovídající vzhledem k nízkému počtu muţů v našem

výzkumu a nepřítomnosti muţů ve věku do 20 let a 51 let a více. Pokud se podíváme na

výsledky míry vyhoření z hlediska praxe, nejvyšší vyhoření vykazovali pracovníci

v sociálních sluţbách s praxí trvající 16-25 let. Hodnota vyhoření byla 2,9, coţ je výsledek

velmi blízký potencionální hranici ohroţení. Tento fakt by mohl být dán povahou práce,

která ne vţdy přináší uspokojivé výsledky. Pokud pracovník v sociálních sluţbách čelí

dlouhodobě stresovým situacím, které nejsou kompenzovány vhodnými supervizními

zásahy nebo patřičným ohodnocením, můţe u něj dojít k rozvoji syndromu vyhoření. 4%

pracovníků v sociálních sluţbách se nacházela v rozmezí hodnot 4-5, coţ znamená

prokazatelnou přítomnost syndromu vyhoření. Ţádný z pracovníků se nevyskytoval

v rozmezí hodnot 5 a více, coţ by znamenalo havarijní signál a nutnou terapeutickou

pomoc.

Posledním nástrojem získávání dat byl dotazník SVF 78 (Strategie zvládání stresu), který

zachycuje postupy, jichţ se uţívá při zpracování stresu. Většina výsledků tohoto dotazníku

byla v normě, v některých případech však byly patrné mírné odchylky. Ţeny ve věku 20-34

let vykazovaly pouţívání negativních strategií na spodní hranici normy. Mezi tyto

negativní strategie patří úniková tendence, perseverace, rezignace a sebeobviňování.

Pouţívání strategie perseverace bylo u těchto ţen pod hranicí normy. Perseverace je

charakteristická neschopností se myšlenkově odpoutat od proţívaných zátěţí a výsledek

97

lze interpretovat jako pozitivní vzhledem k tomu, ţe náročné a stresové situace je třeba

řešit, aby nedocházelo ke vzniku chronického stresu. Stejně tak dobrý výsledek přinášejí

hodnoty pro strategie rezignace a sebeobviňování, které korespondovali se spodní hranicí

normy. Strategie rezignace zahrnují pocity bezmocnosti a beznaděje a v jejich důsledku se

jedinec vzdává dalšího snaţení o zdolání situace. Sebeobviňování vyjadřuje sklon ke

sklíčenosti a přisuzování chyb vlastnímu jednání. Z toho vyplývá, ţe ţeny ve věku 20-34

let pracující v sociálních sluţbách nepodléhají stresu a snaţí se s ním efektivně vyrovnávat.

Naopak ţeny ve věku 35-49 let vykazovaly výsledky na horní hranici normy ve strategiích

podhodnocení, odklon a náhradní uspokojení, všechny patří mezi pozitivní strategie.

Jedinci, kteří pouţívají strategii podhodnocení, mají tendenci přisuzovat si menší míru

stresu ve srovnání s ostatními. Strategie odklonu je charakteristická odklonem od

zátěţových situací nebo příklonem k situacím, které nesouvisejí se stresem. Náhradní

uspokojení zahrnuje jednání směřující k pozitivním aktivitám, situacím nebo pocitům.

Ţeny ve věku 50-64 let vykazovaly hodnoty nad hranicí normy v oblasti pozitivních

strategií, zejména POZ2 (strategie odklonu). Na horní hranici normy byly hodnoty

strategie náhradní uspokojení. Všechny ţeny v našem výzkumu pouţívali více pozitivní

strategie a méně negativní strategie zvládání stresu, z čehoţ vyplývá, ţe se snaţí

vyrovnávat se stresem efektivně. U muţů byly všechny výsledky dotazníku SVF 78

v normě, pouze u muţů ve věku 35-49 let byly výsledky u pouţívání pozitivních strategií a

strategie vyhýbání se na horní hranici normy. Vyhýbání se zahrnuje tendenci vyhnout se

zátěţi a záměr zamezit další konfrontaci s podobnou situací. Výsledky ukazují, ţe i muţi

pracující v sociálních sluţbách, alespoň ti ve věku 35-49 let pouţívají efektivní strategie

zvládání stresu. Naše výsledky ukazují, ţe sociální pracovníci pouţívají spíše pozitivní neţ

negativní strategie zvládání stres, coţ bylo prokázáno i v dalších studiích (např. Gellis,

2002).

Na základě korelační analýzy jsme zjistili, ţe vyhoření významně souvisí s psychickým

stavem pracovníků v sociálních sluţbách. Se zvyšujícím se vyhořením u nich stoupá

impulzivita, rozladěnost, psychická deprese, úzkostné očekávání a sklíčenost a současně

klesá psychická pohoda a činorodost. Celková kvalita psychického stavu s vyhořením

klesá. Bylo také prokázáno, ţe se zvyšujícím se vyhořením stoupá uţívání negativních

strategií zvládání stresu. Ukázalo se také, ţe s věkem u pracovníků v sociálních sluţbách

stoupá pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména strategií kontroly, které

zahrnují snahy zvládat a kontrolovat situaci. Souvislost s věkem byla prokázána také u

98

strategie vyhýbání se. U pracovníků v sociálních sluţbách také s přibývající praxí stoupá

uţívání strategií kontroly. Toto je zajímavý výsledek, pokud si ho dáme do souvislosti

s výsledky dotazníku BM, které ukázaly, ţe se nejvyššího vyhoření dosahují pracovníci

v sociálních sluţbách s praxí 16-20 let a ve věku 51 let a více. Pokud s věkem stoupá

uţívání pozitivních strategií zvládání stresu, měli by být tito pracovníci vyrovnanější a

nemělo by se u nich projevovat vyhoření v takové míře. Na druhou stranu, nejvyšší

vyhoření, kterého pracovníci v sociálních sluţbách dosáhli, bylo uspokojivé. Tento

paradox by mohl být předmětem dalšího zkoumání. Celková kvalita psychického stavu

pracovníků v sociálních sluţbách souvisí s pouţíváním strategie vyhýbání se a pouţíváním

negativních strategií. K podobným výsledkům dospěli Polman, Borkoles a Nicolls (2010),

kteří zjistili vliv rezignace a vyhýbání se na vznik syndromu vyhoření. Čím více pracovníci

v sociálních sluţbách pouţívají negativní strategie zvládání stresu, tím se zhoršuje, klesá

celková kvalita jejich psychického stavu.

Naše práce byla limitována zejména nedostatečným počtem muţů, kteří by vyplnili námi

předloţené dotazníky, ale také zaměřeností pouze na jednu oblast sociálních sluţeb. Na

druhou stranu moţná právě tato zaměřenost můţe pomoci daným organizacím k náhledu

na situaci a v návaznosti mohou hledat různá řešení vedoucí ke zlepšení psychického stavu

pracovníků sociálních sluţeb v těchto organizacích. Ačkoli jsou naše výsledky uspokojivé

(pracovníci v sociálních sluţbách nevykazují alarmující úroveň vyhoření ani pouţívání

negativních strategií stresu), neměli bychom povaţovat stres u pracovníků v sociálních

sluţbách za uzavřenou kapitolu. Je jasné, ţe tito pracovníci jsou stresu vystaveni a měli by

se nadále věnovat svému sebezdokonalování v oblasti duševní hygieny a vyrovnávání se

s tímto stresem.

99

10. Závěr

Data pro empirickou část této práce byla získána od pracovníků v sociálních sluţbách

pracujících v domovech pro osoby se zdravotním postiţením. Závěry, které vycházejí ze

statistického zpracování těchto dat, proto nelze zobecňovat pro všechny pracovníky

v sociálních sluţbách.

V oblasti vyhoření jsme zaznamenali tyto výsledky:

a) PSS vykazují nejvyšší míru vyhoření ve věku 51 let a více a s praxí 16-20 let,

b) PSS vykazují nejniţší míru vyhoření při praxi 25 let a více,

c) PSS jsou v oblasti vyhoření na úrovni uspokojivého výsledku,

d) u PSS se vzrůstající mírou vyhoření klesá celková kvalita psychického stavu,

e) se zvyšující se vyhořením u PSS se zvyšuje také uţívání negativních strategií

zvládání stresu.

V oblasti strategií zvládání stresu jsme došli k těmto závěrům:

a) PSS pouţívají více pozitivní neţ negativní strategie zvládání stresu,

b) se zvyšujícím se věkem stoupá u PSS pouţívání pozitivních strategií stresu,

c) s přibývající praxí u PSS stoupá uţívání strategií kontroly při zvládání stresu.

d) se zvyšujícím pouţíváním negativních strategií u PSS klesá celková kvalita jejich

psychického stavu.

Zajímavé je, ţe výpočet korelace neukázal, ţe by se zvyšující senioritou stoupalo také

vyhoření u pracovníků v sociálních sluţbách.

100

11. Souhrn

Sociální sluţba je činnost, díky které je zajišťována pomoc lidem v nepříznivé ţivotní

situaci. V ČR pracuje v sociálních sluţbách cca 55 tis. pracovníků, kteří jsou denně

vystaveni působení stresu, který můţe vyplývat nejen z prostředí, ve kterém pracují, ale

také z povahy jimi vykonávané pracovní činnosti. Stres, který pracovníci v sociálních

sluţbách zaţívají, můţe mít své důsledky nejen ve vzniku syndromu vyhoření, ale

ovlivňuje také psychický stav těchto pracovníků. Dalším faktorem, který rozhodně

nepřispívá ke zlepšení psychického stavu pracovníků v sociálních sluţbách, jsou jejich

dlouhodobě nízké platy, za jejichţ zvýšení bojují odboráři jiţ spoustu let. Nejhorší platové

ohodnocení mají pracovníci přímé péče, jejichţ průměrná měsíční mzda je hluboko pod

celostátním průměrem.

Problémem nemusí být pouze pracovní prostředí, ale také administrativní zátěţ, kterou

s sebou práce v sociálních sluţbách přináší. Ke všemu musí být záznamy, pracovníci

neustále vyplňují formuláře nebo dělají zápisy a díky tomu jim pak zbývá nejen méně času,

ale také energie pro práci s klienty. V konečném důsledku, pokud sečteme všechny faktory,

které působí na pracovníky v sociálních sluţbách stresově, tito pracovníci mohou buď

vyhořet, nebo změnit zaměstnání. Pro zaměstnavatele není ani jeden z těchto důsledků

výhodný, a proto by se měl snaţit předcházet fluktuaci zaměstnanců tím, ţe je bude

podporovat (pokud ne finančně, pak alespoň pomocí supervize).

Pojem stres se stal v moderní společnosti pojmem, který charakterizuje rychlou dobu, ve

které nemáme čas, a neustále nás něco tlačí nebo nestíháme plnit své povinnosti. Není

divu, pracovní tempo se zrychluje, ve světě počítačů a internetu jsou všechny úkony

mnohem jednodušší a rychlejší neţ dříve a svět kolem nás nabízí tolik moţností, ţe

nevíme, kterou si vybrat dřív. V pracovním prostředí jsou na člověka kladeny neustále

vyšší a vyšší nároky, dochází ke zvyšování norem, zavádění různých opatření zvyšujících

kvalitu práce, ale za jakou cenu. Stres ovšem není pouze odpovědí na působení vnějších

činitelů, jedná se o vnitřní stav nadměrného zatíţení či ohroţení. I přesto, ţe v nás má

pojem stres většinou negativní konotaci, nemusí mít vţdy pouze negativní důsledky. Pokud

stresovou situaci proţíváme negativně, jedná se o distres, zaţíváme-li však pozitivní emoce

a přesto se objevuje stresová reakce, jde o eustres. Příkladem takového pozitivního stresu

101

je například svatba nebo narození dítěte. Určitá míra stresu je také pro člověka důleţitá,

protoţe ho udrţuje ve střehu a rozvíjí ho.

Existují různé teorie stresu, které vysvětlují jeho vznik a reakce na něj. Jedním

z průkopníků těchto teorií byl H. Selye, který oproti svým předchůdcům zahrnul do své

teorie GAS také problematiku adaptace. GAS (General Adaptation Syndrom) probíhá ve

třech fázích, kterými jsou poplachová reakce, rezignace a vyčerpání. Reakce na stres je

provázena nejen fyzickými, ale také psychickými příznaky. Díky vyplavování specifických

hormonů do krve stoupá při reakci na stres tepová frekvence, mobilizují se zdroje energie a

organismus je v připravenosti k akci. Na psychické úrovni se reakce můţe projevovat

úzkostí, agresí, ale také depresí. Fyzické příznaky zátěţe ovlivňují imunitní systém, čímţ

můţe být ovlivňováno zdraví člověka. Stres má vliv zejména na kardiovaskulární systém a

vznik ischemické choroby srdeční. Pokud se člověk ocitne v situaci, která je pro něj

stresující, aktivují se také specifické strategie zvládání této zátěţe, tzv. copingové strategie.

Ke zvládání stresu pouţíváme nevědomě také obranné mechanismy. Stres můţe člověk

zaţívat v různých ţivotních situacích, které jsou rozdílně náročné. Více neţ třetinu svého

ţivota člověk stráví v zaměstnání, od kterého očekává uspokojení a určité naplnění svých

ţivotních cílů. Je zřejmé, ţe určitou míru pracovního stresu zaţívá ve svém zaměstnání

kaţdý, tento stres by však neměl přesahovat moţnosti kaţdého člověka vyrovnat se s ním.

Lehce se totiţ můţe stát, ţe člověk vlivem pracovního přetíţení poškodí zdraví nebo u něj

dojde ke vzniku syndromu vyhoření, pro jehoţ nápravu je nutná terapeutická pomoc.

Vyhoření není charakteristické pouze jedním projevem, ale jedná se o soubor příznaků na

psychické i fyzické úrovni. Jedná se o určitou formu vyčerpání, která je spojována zejména

s vykovávaným povoláním. Dříve se uvádělo, ţe syndrom vyhoření postihuje pouze

pracovníky v tzv. pomáhajících profesích, dnes se však ukazuje, ţe vyhoření postihuje

jedince ve všech profesích, ve kterých přicházejí do kaţdodenního kontaktu s lidmi.

Vyhořením tedy mohou trpět například úředníci, dispečeři nebo policisté. Prediktory

vyhoření však nemusí být pouze vykonávaná profese, kaţdý úřední přeci rozhodně není

vyhořelý, pro vznik vyhoření jsou důleţité také různé osobnostní charakteristiky nebo

způsoby, jakými se vyrovnáváme se stresem. Vyhoření neovlivňuje pouze pracovní, ale

také soukromý ţivot. Člověk je tělesně i duševně vyčerpán, nemá chuť, nemůţe jiţ dál

dostát všemu, co se po něm ţádá. Tyto pocity se přenášejí i do jeho sociálních vztahů.

Vyhoření není záleţitostí dní, ale měsíců aţ let. Jde o plíţivý proces, který má také své

102

specifické fáze a také není snadné ho rozeznat hned v počátcích. Na počátku celého

procesu bývá obrovské nadšení pro práci a ideály, které se postupně rozplývají v náporu

reality. Tito pracovníci ztrácející své idealizované představy a neschopni vyrovnat se

s realitou pracovního procesu, ve kterém se vyskytli, začínají postupně pochybovat o

smyslu své práce, aţ ho úplně ztratí. U vyhoření v zaměstnání není důleţitá pouze péče o

jiţ vyhořelé pracovníky, ale mnohem důleţitější je předcházení vzniku tohoto syndromu.

Účinnou prevencí můţe být schopnost relaxovat, chování typu B, vhodný time-

management, ale také hardiness a v neposlední řadě supervize, která je velmi vhodným

nástrojem prevence.

Poslední kapitoly naší práce jsme věnovali zahraničním výzkumům, které se zaměřují na

stres a jeho souvislosti s osobnostními charakteristikami a syndromem vyhoření nejen u

pracovníků v sociálních sluţbách. Několik studií prokázalo přímý vliv stresu na syndrom

vyhoření, jiné například vliv osobnosti typu D na symptomy vyhoření. Ukázalo se také, ţe

sociální opora v práci má zásadní vliv na vnímání stresu a přecházení vyhoření. U

pracovníků v sociálních sluţbách hraje roli při vzniku vyhoření zejména moţnost pracovní

autonomie, locus of control, sociální opora a práce v soukromé nebo veřejné sféře.

Pro výzkum stresu u pracovníků v sociálních sluţbách bylo osloveno cca 10 domovů pro

osoby se zdravotním postiţením, z nichţ pouze dvě organizace byly ochotny

spolupracovat. Z těchto organizací se podařilo získat vyplněné dotazníky od 124

respondentů, z nichţ bylo 7 muţů. Pro účely naší práce byly pouţity tři standardizované

dotazníky: Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a

Strategie zvládání stresu SVF 78. Cílem této práce bylo zjistit úroveň psychického stavu,

míru vyhoření a pouţívané strategie vládání stresu u pracovníků v sociálních sluţbách.

Dále jsme chtěli zjistit souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní psychického

stavu, mírou vyhoření a pouţívanými strategiemi zvládání stresu a souvislosti pouţívaných

strategií zvládání stresu s mírou vyhoření. Všech těchto cílů bylo dosaţeno. Ukázalo se, ţe

pracovníci v sociálních sluţbách pouţívají spíše pozitivní strategie zvládání stresu a jejich

psychický stav i vyhoření nedosahují tak vysokých hodnot, které by ukazovali na zásadní

problém. Přesto nelze tyto výsledky zlehčovat, jelikoţ se potvrdila souvislost mezi

vyhořením a celkovou kvalitou psychického stavu i pouţíváním negativních strategií

zvládání stresu.

103

Další výzkum by mohl být zaměřený na zdroje stresu u pracovníků v sociálních sluţbách

nebo rozšířen na další oblasti sociálních sluţeb, čímţ by se výsledky staly vypovídajícím

nejen pro pracovníky domovů pro osoby se zdravotním postiţením.

104

Použitá literatura

1. Atkinson, R., L., Atkinson, R., C., Smith, E., E., Bem D., J., Nolen-Hoeksema, S.

(2003). Psychologie. Praha: Portál.

2. Baštecká, B. Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál.

3. Baštecká, B., et al. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál.

4. Baštecký, J., Šavlík, J., Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada

Avicenum.

5. Freud, A. (2006). Já a obranné mechanismy. Praha: Portál.

6. Freud, S. (1990). O člověku a kultuře. Praha: Odeon.

7. Guggenbühl-Craig, A. (2007). Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Praha:

Portál.

8. Hartl, P., Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál.

9. Havrdová, Z., Šolcová, I., Hradcová, D., Rohanová, E. (2010). Kultura organizace

a syndrom vyhoření. Československá psychologie, 54(3), 235-248.

10. Hewstone, M., Stroebe, W. (2006). Sociální psychologie. Praha: Portál.

11. Jeklová, M. (2006). Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí.

12. Jůn, H. (2010). Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví.

Praha: Portál.

13. Kallwass, A. (2007). Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál.

105

14. Kebza, V., et al. (1997). Zvládání stresu. Praha: SZÚ.

15. Kebza, V. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ.

16. Kopřiva, K. (1997). Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál.

17. Králová, M. (2010). Psychický stav návštěvníků klimatoterapeutického zařízení.

Bakalářská diplomová práce, Univerzita Palackého, Olomouc.

18. Krejčířová, O., Treznerová, I. (2011). Malý lexikon sociálních služeb. Olomouc:

UPOL.

19. Křivohlavý, J. (1998). Jak neztratit nadšení. Praha: Grada.

20. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.

21. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada.

22. Křivohlavý, J. (2008). Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál.

23. Matoušek, O. (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál.

24. Matoušek, O. (2005). Pracovní stres a zdraví. Praha: VÚBP.

25. Matoušek, O. (2007). Základy sociální práce. Praha: Portál.

26. Mayerová, M. (1997). Stres, motivace a výkonnost. Praha: Grada.

27. Mikšík, O. (2009). Psychika osobnosti v období závažných životních změn. Praha:

Karolinum.

106

28. Mohapl, P., Adámková, A., Skýpalová, V. (1984). Několik poznámek

k psychologické struktuře chování typu A. Varia psychologica III, s. 93-97.

Olomouc: UPOL.

29. Nakonečný, M. (2004). Psychologie téměř pro každého. Praha: Academia.

30. Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada.

31. Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

32. Pörtner, M. (2009). Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním

postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči. Praha: Portál.

33. Praško, J. (2001). Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada.

34. Praško, J. (2003). Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti. Praha: Grada.

35. Rush, M., D. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů.

36. Smékal, V. (2007). Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal.

37. Stock, Ch. (2010). Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada.

38. Šmarda, J., et al. (2007). Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál.

39. Šolcová, I., Kebza, V. (2006). Typy chování, typy osobnosti a jejich vztah ke zdraví.

Československá psychologie, 50 (5), 419-430.

40. Špaténková, N. (2004). Krize: psychologický a sociologický fenomén. Praha: Grada.

41. Urbanovská, E. (2008). Jak proti syndromu vyhoření? aneb Pomoc pro pomáhající.

In Vašatková, J., Hoferková, S. (eds.) Příručka sociálního pracovníka. Olomouc:

UPOL.

107

42. Vágnerová, M. (2000). Psychopatologie pro pomáhající profese Praha: Portál.

43. Vašatková, J., Hoferková, S. (eds.), et al. (2008). Příručka sociálního pracovníka.

Olomouc: UPOL.

44. Výrost, J., Slaměník, I. (2001): Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Grada.

45. Výrost, J., Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada.

Elektronické zdroje:

46. Acker, G. M. (2010). The challenges in providing services to clients Roth mental

illness: Managed care, burnout and static symptoms among social workers.

Community Ment Health Journal, 46, 591-600.

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed?term=45.%09Acker%2C%20G.%20M.%20

%282010%29.%20The%20challenges%20in%20providing%20services%20to%20

clients%20Roth%20mental%20illness%3A%20Managed%20care%2C%20burnout

%20and%20static%20symptoms%20among%20social%20workers.

47. Alarcon, G. Eschleman, K., J., Bowling, N., A. (2009). Relationships between

personality variables and burnout: A meta-analysis. Work&Stress, Vol. 23, 244-

263. http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/02678370903282600

48. Ben-Zur, H., Michael, K. (2007). Burnout, social support, and coping at work

among social workers, psychologist and nurses: The role of challenge/control

appraisals. Social Work and Health Care, 45(4), 63-82.

http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1300/J010v45n04_04

49. Boyes, J., Wind, L. H., Kang, S.-Y. (2012). Exploring the relationship between

employment based social capital, job stress, burnout, and intent to leave among

child protection workers: An age-based path analysis model. Children and Youth

Services Review, 34(1), 50-62.

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0190740911003355

108

50. Bradley, J., Cartwright, S. (2002). Social support, job stress, health and job

satisfaction among nurses in the United Kingdom. International Journal of Stress

Management, 9(3), 163–182.

http://xa.yimg.com/kq/groups/13354653/2134877345/name/Social+Support,+Job+

Stress,+Health,+and+Job.pdf

51. Cohen, S., Williams, G., M. (1991). Stress and infections disease in humans.

Psychological Bulletin, 109(1), 5-24.

http://meagherlab.tamu.edu/M-

Meagher/%20health%20psyc%20630/readings%20630/stress%20readings/cohen%

20williamson.pdf

52. Daniels, K., Guppy, A. (1993). Occupational stress, social support, job kontrol and

psychological well-being. Cranfield School of Management, Working Paper.

https://dspace.lib.cranfield.ac.uk/retrieve/435/coareport9602.pdf

53. Gellis, Z. D. (2002). Coping with occupational stress in healthcare: The

comparison of social workers and nurses. Administration in Social Work, 26(3),

37-52. http://digilib.bc.edu/reserves/sw873/gellis873.pdf

54. Gray-Stanley, J., A., Muramatsu, N. (2011). Work stress, burnout, and social and

personal resources among direct care workers. Research in Developmental

Disabilities, 32, 1065-1074.

http://pdn.sciencedirect.com/science?_ob=MiamiImageURL&_cid=271793&_user

=990403&_pii=S0891422211000266&_check=y&_origin=article&_zone=toolbar

&_coverDate=30-Jun-

2011&view=c&originContentFamily=serial&wchp=dGLbVlt-

zSkzk&md5=e9933e641797e5e638cd5b12afdb1062/1-s2.0-S0891422211000266-

main.pdf

109

55. Honkonen, T., Aloha, K., Petrovaara, M., et al. (2006). The association between

burnout and physical illness in the general population – Results from the Finnish

health 2000 study. Journal of Psychosomatic Research, 61(1), 59-66.

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0022399905004319

56. Kašpárek, Z. (2010): Rozhovor s Jaromírem Drábkem. Sociální sluţby, 7(10), říjen

2010, str. 12-13. http://socialnisluzby.eu/assets/pdf/Socialni-sluzby-rijen2010-

final.pdf

57. Kim, H., Stoner, M. (2008). Burnout and turnover intention among social workers:

Effects of role stress, job autonomy and social support. Administration in Social

Work, 32(3), 5-25.

http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03643100801922357

58. Kim, H., Lee, S. Y. (2009). Supervisory, communication, and turnover intention

among social workers in health care settings. Social Work in Health Care, 48(4),

364-385. http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/00981380802598499

59. Knudsen, H. K., Ducharme, L. J., Roman, P. M. (2007). Job stress and poor sleep

quality: Data from american sample of full-time workeres. Social Science &

Medicine, 64(10), 1997-2007.

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0277953607000676

60. Lloyd, Ch., King, R., Chenoweth, L. (2002). Social work, stress and burnout: A

review. Journal of Mental Health, 11 (3), 255-265.

http://espace.uq.edu.au/eserv/UQ:62252/SocialWorkStressBurnout.pdf

61. Mitani, S., Fujita, M., Nakata, K., Shirakawa, T. (2006). Impact of post-traumatic

stress disorder and job-ralted stress on burnout: A study of fire service workers.

The Journal of Emergency Medicine, 31(1), 7-11.

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0736467906002812

62. MKN-10. Ústav zdravotnických studií a statistiky České Republiky.

http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html

110

63. Ogresta, J., Rusac, S., Zorec, L. (2008). Relation between burnout syndrome and

job satisfaction among mental health workers. Croat med J., 49, 364-374.

http://hrcak.srce.hr/file/46008

64. Pardon, M.-Ch. (2007). Stress and ageing interactions: A paradox in the context of

shared etiological and psysiolopathologicl processes. Brain Research Reviews,

54(2), 251-273.

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0165017307000343

65. Polman, R., Borkoles, E., Nicholls, A. R. (2010). Type D personality, stress, and

symptoms of burnout, The influence of avodiance coping and social support. British

Journal af health Psychology, 15, 681-696.

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed?term=Type%20D%20personality%2C%20st

ress%2C%20and%20symptoms%20of%20burnout%2C%20The%20influence%20

of%20avodiance%20coping%20and%20social%20support

66. Schwartz, R. H., Tiamiyu, M. F., Dwyer, D. J. (2007). Social worker hope and

perceived burnout: The effects of age, years in practise and setting. Administration

in Social Work, 31(4), 103-119.

http://www.scie-socialcareonline.org.uk/profile.asp?guid=10e55470-f5c0-4d47-

a4b9-c5aa5a072148

67. Swider, A., Zimmerman, D., R. (2010). Born to burnout: A meta-analytic path

model of personality, job burnout, and work outcomes. Journal of Vocational

Behavior, 76, 487-506.

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0001879110000047

68. www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf

69. www.mpsv.cz/cs/9

70. www.mpsv.cz/files/clanky/7759/Priority_rozvoje_soc_sluzeb.pdf

71. www.dvs.cz/clanek.asp?id=6471560

Přílohy

Příloha č. 1 Zadání diplomové práce

Příloha č. 2 Abstrakt diplomové práce

ABSTRAKT DIPLOMOVÉ PRÁCE

Název práce: Zvládání stresu a jeho koreláty u pracovníků sociálních sluţeb

Autor práce: Bc. Monika Váňová

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.

Počet stran a znaků: 110 stran, 150 534 znaků

Počet příloh: 5

Počet titulů použité literatury: 71

Pracovníci v sociálních sluţbách čelí ve svém zaměstnání stresu, který můţe být dán nejen

povahou práce, ale také pracovním prostředím. Navíc ocenění těchto pracovníků není ve

srovnání s celostátním průměrem v ČR dostatečné. Naše studie se zabývala zvládáním

stresu u těchto pracovníků a zajímalo nás, zda u nich s vyhořením klesá celková kvalita

psychického stavu, zda vyhoření souvisí s pouţíváním negativních strategií zvládání stresu

a zda pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu souvisí s věkem. Pro výzkumnou část

naší práce byly pouţity tyto standardizované dotazníky: Subjektivní posuzovací škála

SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF 78. Dotazníky

v tištěné podobě vyplnilo 124 pracovníků v sociálních sluţbách ze dvou domovů pro osoby

se zdravotním postiţením. Potvrdilo se, ţe se zvyšujícím se vyhořením těchto pracovníků

klesá celková kvalita psychického stavu a stoupá pouţívání negativních strategií zvládání

stresu. Se zvyšujícím se věkem tito pracovníci více pouţívali pozitivní strategie zvládání

stresu. Výsledky naší práce jsou uspokojivé. Ukázalo se, ţe pracovníci v sociálních

sluţbách pouţívají spíše pozitivní strategie zvládání stresu a jejich psychický stav i

vyhoření nedosahují tak vysokých hodnot, které by ukazovali na zásadní problém, coţ je

uspokojivý výsledek.

Klíčová slova: stres, burnout syndrom, zvládání stresu, sociální sluţby

ABSTRACT OF THESIS

Title: Dealing with stress and its correlates among workers in social services

Author: Bc. Monika Váňová

Supervisor: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.

Number of pages and characters: 110 stran, 150 534 znaků

Number of appendices: 5

Number of references: 71

Concerning their job, the social service workers have been facing the stress which might result

either from the nature of the job itself or from the background they work in. Moreover, in

comparison with the national average evaluation in the Czech Republic, these people are evaluated

insufficiently. Our research deals with the stress management of these workers and aims to find out

whether their mental health gets worse in connection with the burnout syndrome or not and

whether the usage of positive techniques and strategies get related to their age. In the research part,

we have applied the standardized forms: the subjective assessment scale SUPOS 7, the burnout

rate questionnaire BM as well as the stress management strategy SVF 78. The printed

copies were filled in by 124 social service people working in 2 institutions for mental

challenged patients. It has been confirmed the mental health quality of the staff goes down

depending on the increasing number of the burning out. At the same time, the usage of the

negative strategies goes higher. The elder these worker were, the more they made use of

the positive strategies of in order to manage the stress. The results of this research are

acceptable. According to them, the social workers have employed rather the stress

management positive strategies and their mental health and the burning out do not reach

such high level which would signal any serious problem. For this reason, the whole result

is satisfying.

Key words: stress, burnout syndrome, dealing with stress, social services

Příloha č. 3 Zdrojová data pro SUPOS 7

SD SUPOS 7

Věk SEX SEN. PE A O N U D S ∑

1 21 2 0,25 9 9 5 5 4 4 1 25

2 58 2 15 8 8 0 3 2 3 2 18

3 29 2 7 7 8 7 8 8 8 8 48

4 20 2 1,5 9 10 0 0 3 3 2 13

5 28 2 2 8 8 2 4 4 3 3 24

6 23 2 1,5 8 9 3 3 3 4 3 23

7 24 2 1,5 7 6 2 4 0 4 3 24

8 20 2 0,3 8 7 4 5 5 5 1 29

9 21 1 1,3 6 6 4 6 5 3 2 32

10 44 2 4 8 10 3 2 0 1 0 12

11 30 2 10 8 5 0 2 1 2 1 17

12 27 2 8,5 8 8 1 3 1 3 1 17

13 40 2 8 8 5 0 3 5 5 3 27

14 45 2 23 8 7 1 1 3 2 0 16

15 45 2 1 7 8 6 8 7 6 6 42

16 52 2 17 4 8 7 7 4 8 5 43

17 57 2 30 8 8 7 4 3 3 1 26

18 32 2 0 8 7 3 5 3 3 3 26

19 57 2 34 8 12 1 4 2 4 4 19

20 25 2 1 8 7 1 4 2 2 1 19

21 44 2 3 10 10 0 6 1 2 3 16

22 40 2 5 12 9 0 1 1 1 0 6

23 43 1 8 4 6 4 5 5 5 6 39

24 30 1 9 8 6 2 4 4 4 3 27

25 25 2 3 7 6 6 4 6 6 5 38

26 21 2 1 10 10 3 1 2 3 2 15

27 28 2 1,5 7 5 3 4 4 4 3 30

28 27 2 4 8 6 3 4 4 4 3 28

29 48 2 1 10 10 0 1 1 0 1 7

30 23 2 3 8 7 4 5 6 6 4 34

31 32 2 5 8 3 4 2 4 3 4 30

32 36 2 3 7 7 4 4 6 6 4 34

33 40 2 6 8 6 3 4 3 3 2 25

34 33 2 5 8 9 1 0 2 0 0 10

35 49 2 11 6 7 4 7 11 4 7 44

36 38 2 5 6 8 6 7 8 8 5 44

37 49 2 7 8 6 2 4 3 3 4 26

38 48 2 1 12 11 0 0 0 0 0 1

39 18 2 0 9 11 3 4 2 4 3 20

40 41 2 1 7 7 1 1 1 2 1 16

41 42 2 7 7 7 1 4 1 7 1 24

42 40 2 3 10 8 1 2 2 0 1 12

43 56 2 7 9 8 3 2 1 3 2 18

44 42 2 15 8 10 7 4 4 4 4 29

45 38 2 9 7 9 2 4 4 4 4 26

46 27 2 4 8 8 5 6 4 4 4 31

47 45 2 12 7 9 2 4 4 4 4 26

48 44 2 25 8 8 4 4 4 4 4 28

49 38 2 15 8 8 4 4 4 5 4 29

50 44 1 26 10 10 3 1 1 0 0 9

51 41 2 9 7 5 6 6 6 5 3 38

52 54 2 8 5 4 7 10 6 8 4 50

53 41 2 1 8 6 4 5 4 4 4 31

54 38 2 5 10 9 0 0 1 1 0 7

55 47 2 3 8 6 4 4 4 4 4 30

56 57 2 6 6 8 5 5 4 6 6 36

57 40 2 4 8 4 6 3 4 4 3 32

58 50 2 10 8 3 6 3 4 4 3 33

59 35 2 1 7 7 2 4 3 4 5 28

60 35 2 3 12 12 1 0 0 0 0 1

61 52 2 2 7 5 1 4 4 6 4 31

62 44 2 0 8 4 1 1 2 2 1 19

63 40 2 10 7 5 4 5 6 4 4 35

64 49 2 12 6 5 1 4 9 5 4 36

65 43 2 6 8 8 4 4 4 4 4 28

66 49 2 8 8 10 4 5 4 5 3 27

67 48 2 8 8 8 4 4 4 4 2 26

68 40 2 2 9 8 2 1 0 0 0 10

69 44 2 4 8 8 4 4 4 4 4 28

70 55 2 14 4 10 9 7 8 2 9 45

71 21 2 0,08 8 6 2 4 3 2 3 24

72 39 2 0,2 9 7 3 3 0 0 0 14

73 49 2 5 8 8 4 4 4 4 4 28

74 35 2 16 11 10 1 4 4 4 3 19

75 39 2 8 8 8 4 4 4 4 4 28

76 49 2 6 11 9 1 1 1 1 2 10

77 44 2 5 12 11 1 1 1 0 0 4

78 40 2 8 8 8 4 4 4 4 4 28

79 26 2 6 9 7 1 2 3 1 4 19

80 41 2 6 9 8 1 4 3 3 2 20

81 43 2 7 8 7 2 3 3 3 4 24

82 35 2 6 4 9 6 7 4 8 4 40

83 41 2 7 9 8 1 1 2 2 0 13

84 40 2 6 9 8 1 0 1 1 3 13

85 42 2 14 9 8 4 4 4 4 4 27

86 37 2 4 8 8 3 4 3 4 3 25

87 36 2 5 8 7 4 4 4 4 4 29

88 38 2 5 7 8 4 5 4 4 4 30

89 40 2 8 8 8 5 4 6 6 3 32

90 49 2 16 7 8 3 5 3 6 4 30

91 43 1 0,5 9 9 0 2 3 1 2 14

92 42 2 0,25 7 9 4 3 4 3 3 25

93 41 2 4 8 7 4 4 4 4 4 29

94 46 1 9 8 7 4 4 3 4 4 28

95 38 2 6 10 9 3 2 2 0 4 16

96 51 2 7 8 8 3 4 4 4 4 27

97 53 2 26 10 6 0 0 1 0 1 10

98 37 2 5 7 8 1 1 2 1 6 20

99 33 2 4 9 7 1 4 3 2 4 22

100 35 2 8 8 8 5 5 6 5 3 32

101 48 2 12 7 9 2 4 4 4 4 26

102 38 2 6 5 4 3 6 6 7 5 42

103 56 2 10 7 5 3 5 6 7 5 38

104 50 2 3 8 5 5 4 3 4 3 30

105 50 2 6 8 8 4 4 4 4 3 27

106 41 2 6 8 7 4 4 5 4 2 28

107 45 2 9 4 4 4 4 4 4 4 36

108 40 2 5 8 8 4 4 4 4 4 28

109 42 2 4 10 8 1 1 1 2 3 14

110 56 2 11 12 7 1 1 2 1 2 12

111 37 2 5 8 8 3 4 3 4 3 25

112 40 2 4 8 8 3 4 4 4 3 26

113 49 2 3 8 8 4 4 4 4 4 28

114 38 2 4 8 7 4 4 4 4 4 29

115 41 2 7 8 8 4 4 4 4 4 28

116 28 2 4 9 6 0 4 4 3 2 22

117 46 2 22 8 8 3 4 7 2 2 26

118 39 1 2 8 7 1 3 3 2 1 19

119 43 2 7 8 8 4 4 4 4 4 28

120 55 2 3 12 11 0 0 0 0 0 1

121 38 2 4 9 8 6 4 4 4 4 29

122 40 2 8 8 8 5 4 4 4 3 28

123 37 2 5 10 9 0 3 2 3 1 14

124 36 2 7 7 9 4 7 5 4 3 31

Příloha č. 4 Zdrojová data BM

SD BM

Věk SEX SEN. A B C D BQ

1 21 2 0,25 25 19 13 38 1,8

2 58 2 15 33 20 12 45 2,1

3 29 2 7 68 16 16 84 4,0

4 20 2 1,5 29 22 10 39 1,9

5 28 2 2 38 16 16 54 2,6

6 23 2 1,5 45 20 12 57 2,7

7 24 2 1,5 35 17 15 50 2,4

8 20 2 0,3 41 21 11 52 2,5

9 21 1 1,3 39 17 15 54 2,6

10 44 2 4 23 24 8 31 1,5

11 30 2 10 32 20 12 44 2,1

12 27 2 8,5 27 24 8 35 1,7

13 40 2 8 41 21 11 52 2,5

14 45 2 23 32 17 15 47 2,2

15 45 2 1 64 13 19 83 4,0

16 52 2 17 54 10 22 76 3,6

17 57 2 30 31 24 8 39 1,9

18 32 2 0 39 20 12 51 2,4

19 57 2 34 42 19 13 55 2,6

20 25 2 1 24 16 16 40 1,9

21 44 2 3 35 20 12 47 2,2

22 40 2 5 32 24 8 40 1,9

23 43 1 8 48 9 23 71 3,4

24 30 1 9 44 18 14 58 2,8

25 25 2 3 43 19 13 56 2,7

26 21 2 1 39 19 13 52 2,5

27 28 2 1,5 33 18 14 47 2,2

28 27 2 4 37 21 11 48 2,3

29 48 2 1 22 22 10 32 1,5

30 23 2 3 44 15 17 61 2,9

31 32 2 5 47 17 15 62 3,0

32 36 2 3 52 19 13 65 3,1

33 40 2 6 26 20 12 38 1,8

34 33 2 5 19 20 12 31 1,5

35 49 2 11 71 15 17 88 4,2

36 38 2 5 80 14 18 98 4,7

37 49 2 7 48 15 17 65 3,1

38 48 2 1 18 20 12 30 1,4

39 18 2 0 29 25 7 36 1,7

40 41 2 1 28 20 12 40 1,9

41 42 2 7 61 12 20 81 3,9

42 40 2 3 33 23 9 42 2,0

43 56 2 7 35 21 11 46 2,2

44 42 2 15 27 21 11 38 1,8

45 38 2 9 40 23 9 49 2,3

46 27 2 4 42 18 14 56 2,7

47 45 2 12 37 23 9 46 2,2

48 44 2 25 47 20 12 59 2,8

49 38 2 15 44 18 14 58 2,8

50 44 1 26 20 20 12 32 1,5

51 41 2 9 59 16 16 75 3,6

52 54 2 8 68 13 19 87 4,1

53 41 2 1 31 22 10 41 2,0

54 38 2 5 33 22 10 43 2,0

55 47 2 3 30 24 8 38 1,8

56 57 2 6 56 17 15 71 3,4

57 40 2 4 42 15 17 59 2,8

58 50 2 10 45 15 17 62 3,0

59 35 2 1 47 20 12 59 2,8

60 35 2 3 17 27 5 22 1,0

61 52 2 2 58 13 19 77 3,7

62 44 2 0 22 10 22 44 2,1

63 40 2 10 54 17 15 69 3,3

64 49 2 12 64 16 16 80 3,8

65 43 2 6 31 18 14 45 2,1

66 49 2 8 27 23 9 36 1,7

67 48 2 8 32 25 7 39 1,9

68 40 2 2 22 23 9 31 1,5

69 44 2 4 36 22 10 46 2,2

70 55 2 14 44 12 20 64 3,0

71 21 2 0,08 32 20 12 44 2,1

72 39 2 0,2 25 22 10 35 1,7

73 49 2 5 55 19 13 68 3,2

74 35 2 16 37 26 6 43 2,0

75 39 2 8 29 20 12 41 2,0

76 49 2 6 28 24 8 36 1,7

77 44 2 5 25 25 7 32 1,5

78 40 2 8 43 20 12 55 2,6

79 26 2 6 30 22 10 40 1,9

80 41 2 6 40 22 10 50 2,4

81 43 2 7 57 18 14 71 3,4

82 35 2 6 44 19 13 57 2,7

83 41 2 7 35 23 9 44 2,1

84 40 2 6 28 22 10 38 1,8

85 42 2 14 34 21 11 45 2,1

86 37 2 4 50 20 12 62 3,0

87 36 2 5 65 16 16 81 3,9

88 38 2 5 67 17 15 82 3,9

89 40 2 8 49 18 14 63 3,0

90 49 2 16 50 18 14 64 3,0

91 43 1 0,5 23 23 9 32 1,5

92 42 2 0,25 46 19 13 59 2,8

93 41 2 4 40 19 13 53 2,5

94 46 1 9 32 19 13 45 2,1

95 38 2 6 31 24 8 39 1,9

96 51 2 7 33 14 18 51 2,4

97 53 2 26 27 22 10 37 1,8

98 37 2 5 27 19 13 40 1,9

99 33 2 4 35 21 11 46 2,2

100 35 2 8 58 17 15 73 3,5

101 48 2 12 34 23 9 43 2,0

102 38 2 6 53 12 20 73 3,5

103 56 2 10 54 16 16 70 3,3

104 50 2 3 44 15 17 61 2,9

105 50 2 6 26 19 13 39 1,9

106 41 2 6 37 22 10 47 2,2

107 45 2 9 41 24 8 49 2,3

108 40 2 5 28 19 13 41 2,0

109 42 2 4 26 22 10 36 1,7

110 56 2 11 31 22 10 41 2,0

111 37 2 5 50 19 13 63 3,0

112 40 2 4 50 17 15 65 3,1

113 49 2 3 28 21 11 39 1,9

114 38 2 4 65 17 15 80 3,8

115 41 2 7 35 20 12 47 2,2

116 28 2 4 36 21 11 47 2,2

117 46 2 22 47 17 15 62 3,0

118 39 1 2 29 17 15 44 2,1

119 43 2 7 39 22 10 49 2,3

120 55 2 3 18 20 12 30 1,4

121 38 2 4 31 24 8 39 1,9

122 40 2 8 31 23 9 40 1,9

123 37 2 5 24 25 7 31 1,5

124 36 2 7 61 18 14 75 3,6

Příloha č. 5 Zdrojová data SVF 78

SD SVF 78

Věk SEX SEN. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13

1 21 2 0,25 11 12 11 14 14 11 10 16 15 12 10 11 9

2 58 2 15 18 20 16 15 19 20 20 11 11 7 11 5 1

3 29 2 7 4 20 2 1,5 13 13 15 17 12 19 18 10 17 11 4 1 8

5 28 2 2 9 7 12 9 14 16 17 16 10 7 8 5 12

6 23 2 1,5 14 12 13 17 17 16 18 15 15 9 13 5 8

7 24 2 1,5 5 8 14 10 13 9 9 18 9 8 11 6 7

8 20 2 0,3 12 8 8 8 18 11 12 17 10 5 15 6 7

9 21 1 1,3 10 44 2 4 13 14 12 9 11 14 9 7 8 8 3 1 4

11 30 2 10 8 7 6 0 2 2 4 7 7 2 4 1 6

12 27 2 8,5 8 13 17 9 21 19 18 10 17 6 4 3 9

13 40 2 8 12 13 15 14 19 22 20 15 21 9 18 6 10

14 45 2 23 17 13 18 10 16 15 18 14 17 6 15 4 8

15 45 2 1 6 13 9 19 17 14 15 8 15 9 21 14 17

16 52 2 17 9 14 14 12 20 18 19 17 15 9 22 10 10

17 57 2 30 10 8 14 13 23 19 22 18 21 5 16 2 11

18 32 2 0 7 13 17 9 14 14 17 6 16 9 10 5 6

19 57 2 34 9 12 16 9 21 18 17 11 14 6 15 4 9

20 25 2 1 8 17 8 9 18 16 18 19 9 6 14 4 6

21 44 2 3 9 14 10 9 21 19 19 23 16 5 15 9 4

22 40 2 5 0 0 0 0 18 8 10 24 0 0 0 2 0

23 43 1 8 15 12 17 13 19 18 19 17 20 17 11 9 11

24 30 1 9 12 11 13 14 14 17 16 13 9 8 12 7 9

25 25 2 3 5 6 9 12 18 18 14 17 9 8 21 10 13

26 21 2 1 11 11 15 11 21 17 18 20 19 17 24 7 13

27 28 2 1,5 4 9 8 6 14 13 14 16 10 6 12 7 10

28 27 2 4 6 12 14 9 16 12 11 22 20 15 12 8 8

29 48 2 1 12 18 19 13 20 23 23 18 12 2 5 5 3

30 23 2 3 7 13 17 16 17 17 20 20 17 12 15 10 17

31 32 2 5 11 13 13 10 12 12 12 14 13 14 14 14 12

32 36 2 3 8 12 22 18 17 22 21 15 16 9 5 8 14

33 40 2 6 15 12 14 12 14 15 13 8 14 7 6 2 5

34 33 2 5 15 9 10 14 19 15 18 9 15 4 3 0 6

35 49 2 11 11 11 16 13 19 17 13 15 17 13 17 12 12

36 38 2 5 11 11 11 12 11 11 13 11 11 11 11 11 13

37 49 2 7 12 10 14 9 16 10 11 10 13 10 18 9 11

38 48 2 1 13 10 15 12 17 20 17 21 15 6 7 4 6

39 18 2 0 15 15 11 16 13 14 18 21 15 9 12 7 6

40 41 2 1 12 15 18 16 17 19 21 16 15 8 10 4 6

41 42 2 7 13 12 14 13 10 15 12 13 12 11 10 11 8

42 40 2 3 17 13 15 13 17 18 17 14 11 6 13 7 12

43 56 2 7 3 6 11 16 15 14 14 14 20 5 21 8 21

44 42 2 15 13 14 15 9 17 16 15 12 18 10 6 7 7

45 38 2 9 6 9 15 8 17 12 19 16 14 2 16 6 5

46 27 2 4 16 11 14 15 15 16 17 16 13 12 10 11 10

47 45 2 12 5 9 16 7 17 16 20 15 12 2 19 4 5

48 44 2 25 19 16 18 12 21 20 21 16 11 14 10 10 10

49 38 2 15 7 12 13 12 17 14 16 13 12 8 13 7 9

50 44 1 26 18 14 14 12 16 16 17 0 12 3 4 0 5

51 41 2 9 12 11 15 15 20 19 18 18 18 12 18 9 17

52 54 2 8 14 12 12 16 18 16 15 16 14 17 18 14 15

53 41 2 1 12 14 15 18 16 13 16 15 17 10 10 12 9

54 38 2 5 11 11 8 11 21 15 20 19 7 1 11 2 6

55 47 2 3 7 13 15 13 15 16 23 12 15 9 6 7 7

56 57 2 6 14 12 17 12 15 17 15 11 18 11 14 13 12

57 40 2 4 10 13 15 13 12 13 14 12 16 8 9 8 10

58 50 2 10 10 13 15 11 13 14 14 12 16 8 8 8 10

59 35 2 1 12 12 17 12 20 15 18 19 18 11 13 7 10

60 35 2 3 18 8 4 2 16 16 20 2 22 4 0 0 0

61 52 2 2 15 21 17 13 18 17 18 18 21 14 15 13 10

62 44 2 0 7 9 8 7 9 11 12 13 11 7 6 6 7

63 40 2 10 6 7 8 18 19 17 20 23 13 5 17 12 15

64 49 2 12 10 16 18 17 21 20 17 23 18 8 20 8 20

65 43 2 6 15 18 19 24 18 22 21 23 16 6 8 5 3

66 49 2 8 12 7 17 11 19 18 16 16 20 9 12 6 8

67 48 2 8 14 12 17 17 16 19 18 18 18 11 10 10 8

68 40 2 2 15 14 21 20 23 20 21 22 22 11 17 9 18

69 44 2 4 15 18 20 24 18 22 22 23 16 6 8 5 3

70 55 2 14 8 9 11 7 14 17 18 7 20 13 18 14 11

71 21 2 0,08 8 11 14 12 12 13 12 15 13 8 14 8 10

72 39 2 0,2 11 12 12 18 18 15 19 17 8 5 16 9 11

73 49 2 5 16 20 18 23 17 21 22 21 13 8 11 6 4

74 35 2 16 14 12 15 16 20 21 16 21 17 6 15 6 12

75 39 2 8 11 12 15 14 15 15 11 14 13 10 11 12 10

76 49 2 6 11 17 18 16 19 20 19 16 19 5 11 7 9

77 44 2 5 14 13 19 16 19 19 19 14 18 9 11 7 9

78 40 2 8 11 12 15 14 15 15 11 14 13 10 11 12 10

79 26 2 6 11 14 16 18 19 20 18 16 21 10 15 9 11

80 41 2 6 5 3 15 15 21 16 16 6 12 11 14 5 6

81 43 2 7 10 4 20 12 19 20 20 18 21 9 13 8 13

82 35 2 6 17 7 19 9 16 16 13 6 19 6 6 4 6

83 41 2 7 14 17 22 12 6 17 24 6 20 10 10 6 7

84 40 2 6 16 15 22 14 21 21 19 13 15 8 7 5 5

85 42 2 14 13 11 13 9 18 17 18 16 19 7 11 8 12

86 37 2 4 13 9 18 16 19 17 17 14 21 12 14 6 8

87 36 2 5 13 13 14 13 17 11 14 18 13 11 16 15 13

88 38 2 5 7 9 20 9 17 16 12 17 12 8 18 10 13

89 40 2 8 8 9 1 3 16 12 15 14 18 3 16 2 6

90 49 2 16 9 15 9 4 21 20 19 11 17 4 18 8 9

91 43 1 0,5 12 16 15 11 18 19 17 10 15 8 6 3 0

92 42 2 0,25 19 15 20 11 15 17 8 9 19 3 11 2 0

93 41 2 4 16 17 19 13 16 19 13 4 18 13 15 10 6

94 46 1 9 12 13 15 10 13 16 15 11 15 10 7 7 9

95 38 2 6 13 8 14 14 18 17 17 11 14 6 8 5 11

96 51 2 7 12 12 12 12 12 12 12 13 12 11 10 12 12

97 53 2 26 13 10 15 12 17 20 17 21 15 6 7 4 4

98 37 2 5 12 8 17 10 20 18 20 16 19 5 12 4 9

99 33 2 4 13 14 17 16 15 15 17 7 15 9 8 8 8

100 35 2 8 7 7 14 13 20 16 17 20 20 8 17 9 13

101 48 2 12 5 9 16 7 17 16 18 15 12 2 19 4 5

102 38 2 6 8 16 12 21 17 12 15 3 19 9 21 9 7

103 56 2 10 13 11 15 10 14 18 15 17 15 9 8 12 12

104 50 2 3 8 12 15 12 15 15 15 14 15 8 9 8 9

105 50 2 6 13 10 17 10 17 18 16 11 18 11 11 7 9

106 41 2 6 11 8 16 12 18 16 17 16 13 7 8 8 9

107 45 2 9 6 10 12 13 20 12 14 18 12 5 23 8 6

108 40 2 5 11 14 14 12 11 13 14 15 14 10 9 12 12

109 42 2 4 12 14 15 13 18 18 18 14 18 10 9 7 10

110 56 2 11 11 11 20 19 22 20 19 16 20 10 14 9 12

111 37 2 5 13 9 18 16 19 16 17 14 20 10 15 6 6

112 40 2 4 10 5 16 13 20 18 18 16 15 8 14 9 15

113 49 2 3 10 13 10 9 22 21 17 15 18 5 18 6 8

114 38 2 4 13 12 13 7 16 14 13 12 12 9 13 12 11

115 41 2 7 14 16 19 21 18 19 20 20 19 14 12 11 10

116 28 2 4 6 12 12 11 22 15 14 21 8 6 24 6 9

117 46 2 22 10 12 14 10 23 19 15 17 14 12 20 11 16

118 39 1 2 8 8 9 3 15 18 17 10 16 6 11 7 11

119 43 2 7 13 18 19 24 17 21 18 22 13 14 7 5 3

120 55 2 3 13 10 15 12 17 20 14 21 15 9 7 4 6

121 38 2 4 122 40 2 8 123 37 2 5 18 16 16 11 18 19 23 18 1 3 14 2 3

124 36 2 7 9 14 16 17 15 15 17 14 10 16 23 10 16