MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV PEDAGOGICKÝCH VĚD

Aktivity vyvíjené nad rámec vzdělávacího programu ve prospěch žáků v brněnských pomocných školách

Závěrečná práce

Vypracovala: Hana Doležalová

Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Čiháček, Ph.D.

BRNO 2003

2

3

OBSAH: Úvod 5 1. Několik poznámek z historie pomocného školství v českých zemích 7 2. Současný systém péče o jedince s mentálním postižením v České republice 9 3. Výchovná a vzdělávací práce pomocné školy jako celku 11

3.1. Pomocná škola 14

3.2. Přípravný stupeň pomocné školy 19

3.3. Rehabilitační třídy pomocné školy 22 4. Základní charakteristika vybraných pomocných škol v Brně a jejich specifika 24

4.1. Aktivity pomocné školy pro děti s více vadami ELPIS 28

4.2. Aktivity pomocné školy na Ibsenově ulici 33

4.3. Aktivity pomocné školy při ÚSP pro tělesně postiženou mládež Kociánka 36

4.4. Aktivity pomocné školy při Fakultní nemocnici Pekařská 53 40 5. Komparace pomocných škol z hlediska aktivit a cílů aktivit organizovaných pro žáky 43 Závěr 47 Použitá literatura 48

4

ÚVOD

Prubířským kamenem demokracie a humanity každé civilizace je úroveň péče

o ty osoby, které jsou na péči nejvíce závislé. Jde o staré, nemocné, zdravotně postižené.

Specifickou skupinu mezi zdravotně postiženými lidmi tvoří osoby s mentální retardací.

A právě tyto osoby představují mezi všemi postiženými jednu z nejpočetnějších skupin, jednu

z nejpotřebnějších skupin, a přesto skupinu, o které se toho mezi veřejností mnoho neví.

U lidí s mentální retardací dochází k odlišnému vývoji jak rozumových schopností

tak i dalších psychických vlastností. Pro jejich úspěšný vývoj a maximální rozvoj je nanejvýše

důležitá cílevědomá, soustavná a trpělivá výchova a vzdělávání, vycházející ze znalosti

problematiky mentální retardace a všeho, co s ní více či méně úzce souvisí. Výchovu

a vzdělávání lidí s mentálním handicapem chápeme jako celoživotní proces podobně jako

je tomu u ostatních lidí. Jejich kognitivní procesy probíhají podstatně pomaleji než

u většinové části populace a z toho důvodu vystupuje stále výrazněji do popředí potřeba jejich

permanentního rozvíjení, stálého opakování a prohlubování znalostí a dovedností a jejich

soustavného vedení ke stále komplexnějšímu poznávání okolní skutečnosti.

Většina obyvatel České republiky si jistě uvědomuje jakou transformací prošlo a ještě

prochází naše školství od roku 1989, resp. 1990. Ale mnoho z nás tyto změny vnímá jen jako

vztažené ke školství pro většinovou populaci (tzv. zdravou část). Naštěstí k velice

významným změnám dochází i na poli speciálního školství, a to především v oblasti

vzdělávání osob s mentálním postižením. Pryč je doba, kdy byly děti s mentálním postižením

odkládány do ústavů, kdy se za ně rodina styděla a snažila se na jejich existenci zapomenout.

Dnes se můžeme běžně setkávat s těmito lidmi na ulici, v obchodech a na mnoha jiných

místech. Ale to není to nejdůležitější. Opravdu velkým pokrokem je fakt, že dnes už nejsou

děti s mentální postižením automaticky zbavovány povinnosti školní docházky, ale naopak

jsou pro ně vytvářeny stále nové možnosti vzdělávání. Mám na mysli především transformaci

pomocné školy do dnešní podoby, vznik přípravného stupně pomocné školy a možnost vzniku

rehabilitačních tříd pomocné školy.

Cílem práce je vysledovat a charakterizovat nabídku aktivit, konaných nad rámec

vzdělávacího programu, pro žáky na jednotlivých brněnských pomocných školách,

se zvláštním zřetelem k cílům těchto aktivit. Poté srovnání převažujících cílů na jejichž

základě jsou organizovány jednotlivé činnosti v zařízeních a také porovnání případných

rozdílů v cílech aktivit každého zařízení. Jedná se o čtyři brněnské pomocné školy.

5

Práce je tvořena částí teoretickou a empirickou. Teoretická část seznamuje

s historickým vývojem pomocného školství v českých zemích od konce 19. století do počátku

90. let století dvacátého. Následuje obecný obraz pomocných škol a stručná charakteristika

jednotlivých stupňů pomocné školy, přípravného stupně a rehabilitačních tříd. Právě poznání

jejich cílů a obsahu práce pokládám za velmi důležité pro porozumění nabídce aktivit,

ne vždy přímo souvisejících s výukou. Tuto část jsem zpracovala na základě prostudování

odborné literatury, monografií, vyhlášek, zpráv a příspěvků v časopisech věnujících

se tematice pomocného školství. V empirické části se věnuji nabídce čtyř brněnských

pomocných škol. Jedná se o aktivity, které jsou částečně náplní volného času, částečně

se uskutečňují ve vyučování, ale nejsou jeho bezpodmínečně vyžadovanou součástí. Poznatky

a informace o těchto aktivitách jsem získala na základě osobních návštěv zmíněných zařízení.

Při zpracování této práce jsem využila tyto metody: v počáteční fázi šlo o práci

s odbornou literaturou, pro jejíž studium jsem zvolila metodu analýzy, syntézy a metodu

diachronní. Během svých návštěv v uvedených pomocných školách jsem využívala převážně

metody rozhovoru s vedením škol, pracovníky i žáky a analýzy verbálních odpovědí. Rovněž

jsem analýze podrobila školní dokumenty týkající se života škol a jejich žáků (výroční

zprávy, denní programy, rozvrhy, atd.).

6

1. Několik poznámek z historie pomocného školství v českých zemích

Počátky systematické péče o slabomyslné jedince u nás klademe do doby založení

prvního ústavu pro idioty roku 1871 v Praze. Ústav byl založen Spolkem sv. Anny z popudu

lékaře a učitele Karla Slavoje Amerlinga. Při založení nazval Amerling ústav názvem

„Hephata“, roku 1898 byl přejmenován na „Ernestinum“. Amerling v ústavu sledoval

především tělesné abnormity chovanců – chrup, vlasy, nehty a vady končetin. Slabomyslnost

třídil podle vzezření a ne podle vzdělavatelnosti. Ústav získal dobrou pověst i v zahraničí, ale

po Amerlingově smrti upadal až do doby nástupu MUDr. Karla Herforta. Herfort již

rozlišoval slabomyslnost vrozenou (do 4 let) a získanou (po 4. roce věku). Třídil chovance

podle vzdělavatelnosti (debil, imbecil, idiot). Všímal si zvláště tělesných znaků

slabomyslných, sledoval abnormity chrupu, ale zdůrazňoval nutnost všímat si celé osobnosti

mentálně postižených. Významný je také jeho přínos ve studiu rodokmenů slabomyslných.

(Edelsberger, 1974, s. 24)

V tomto období, na přelomu 19. a 20. století se objevují další významná jména

spojená s péčí o mentálně postižené jedince. Jde především o brněnského univerzitního

profesora Jana Kaprase a profesora Františka Čádu.

První pomocná třída v Praze byla zřízena roku 1896 při obecné dívčí škole

u sv. Jakuba na jejímž místě je dnes Speciální škola Karla Herforta (v Josefské ulici č. 4

na Malé Straně). Iniciátorem jejího vzniku byl univerzitní profesor Jan Šauer z Augenburku.

Potom vznikaly další pomocné třídy i školy v Čechách a na Moravě. Za dobu svého trvání

pomohly pomocné školy zkvalitnit život nejen mnoha svým žákům s mentálním postižením,

ale vyprofilovaly i řadu odborníků, speciálních pedagogů – psychopedů. Nelze opomenout

přínos již zmíněného prof. Čády, ale i Josefa Zemana, Karla Herforta, Jana Mauera, Františka

Sedláčka, Jana Dolenského, Františka Ludvíka, Antonína Heverocha a řady dalších. Během

dlouholetého působení těchto zakladatelů a jejich následovníků byl dán pevný základ

speciálně pedagogické metodologii v oblasti vzdělávání žáků s těžším stupněm mentálního

postižení. (Teplá, 1997, s. 5)

V prvních dvou desetiletích 20. století se konaly tři sjezdy pro péči o slabomyslné

a pomocné školství, známé také jako Čádovy sjezdy.1 Tyto sjezdy přispěly k seznámení

1 První sjezd se konal roku 1909 v Praze, druhý roku 1911 v Brně a třetí roku 1913 v Polské Ostravě. Vždy se jich účastnilo velké množství jak vědců (lékařů, právníků, odborných pedagogů), tak také učitelů z praxe i z těch nejzapadlejších vesniček naší země. Ze všech sjezdů byly vydány sjezdové zprávy s přednesenými referáty.

7

veřejnosti s důležitostí budování pomocného školství u nás. Ale až do války, resp. do vzniku

samostatné republiky byl velký nedostatek pomocných škol a tříd, které absolutně nestačily

pokrýt poptávku. I po roce 1918 zůstaly ústavy pro postižené děti a mládež v soukromých

rukou, převážně byly spravovány charitními řeholními řády. Státní zařízení byla výjimkou.

Významným krokem bylo vydání zákona o pomocných školách (třídách) roku 1929.

Protože návrh zákona byl schválen v době hospodářské krize, byl formulován velice opatrně

a umožňoval obcím vyhnout se jeho plnění. V ustanoveních § 12 a 17 umožňoval zřizování

pomocných škol ze zákona nezbytných tam, kde bylo v obci nebo okresu více než 30 dětí

povinných navštěvovat pomocnou školu. Roku 1928 byly vydány jednotné učební osnovy pro

pomocné školy. (Edelsberger, 1974, s. 35 a n.)

V roce 1948 byly pomocné školy včleněny do školského systému jako jeden z druhů

škol pro postiženou mládež. Až do konce 70. let sloužila pomocná škola jen jako diagnostické

zařízení, ve kterém mohlo dítě pobývat maximálně dva roky a to jen do věku devíti let.

Na základě pedagogického pozorování mělo být rozhodnuto, zda bude přeřazeno do zvláštní

školy nebo bude zbaveno školní povinnosti. Pomocné školy se zřizovaly jako internátní.

Vyučování se omezovalo na výcvik řeči, vytváření základních početních představ

a individuální logopedickou péči. Pomocná škola byla organizačně členěna na nižší stupeň

s tříhodinovou výukou a vyšší stupeň s výukou o hodinu delší. Zkušeným učitelům bylo

povoleno vyučování formou volného rozvrhu, učebnice nebyly. Roku 1976 byl vydán

klasifikační řád.

Teprve roku 1978 byla zavedena desetiletá povinná školní docházka na všech školách

pro mládež vyžadující zvláštní péči. Ale pomocná škola zůstala osmiletá a organizačně

se členila na nižší, střední a vyšší stupeň. První dva stupně byly tříleté, poslední dvouletý.

V učebním plánu pomocné školy byly tyto předměty: výchova smyslová, rozumová, pracovní

estetická, tělesná a sportovní a individuální logopedická péče. I tak šlo o pokrok oproti

předchozí situaci.

Od školního roku 1990/1991 byla docházka žákům na pomocných školách

prodloužena na deset let tím, že byla rozšířena o dvouletý pracovní stupeň. Také bylo

umožněno zřizovat třídy pomocné školy při zvláštních školách a při ústavech sociální péče.

Po absolvování pomocné školy má žák možnost ještě pokračovat jeden až tři roky v přípravě

v praktické škole.

8

2. Současný systém péče o jedince s mentálním postižením v České republice

V programovém prohlášení MŠMT ČR ze dne 14. srpna 1992 se říká, že vzdělání

samo je: „hodnotou zásadní důležitosti jak v životě jednotlivých občanů, tak v životě

společnosti. Jedincům umožňuje plné rozvinutí jejich osobnosti, zajištění hmotné existence,

otevírá jim možnost najít své uplatnění ve společnosti a dojít životního uspokojení. Patří proto

k nezcizitelným hodnotám a právům každého člověka“.

Na komplexní péči zajišťující výchovu a vzdělávání mentálně postižených jedinců

včetně poradenské činnosti se podílejí v současnosti resorty ministerstev zdravotnictví,

školství a práce a sociálních věcí systémem speciálních škol a zařízení od věku předškolního

až do stáří (stacionáře, ústavy sociální péče pro mentálně retardované, školy a speciálně

pedagogická centra). Vedle těchto státních institucí vznikla po roce 1990 řada alternativních

forem pomoci mentálně retardovaným v podobě nestátních organizací – církve, nadací,

občanských sdružení, soukromých společností atd.

Speciální školy poskytují pomocí zvláštních vyučovacích metod, forem a prostředků

výchovu a vzdělávání žákům mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým, žákům s vadami

řeči, obtížně vychovatelným a žákům nemocným a oslabeným, umístěným ve zdravotnických

zařízeních. Připravují tyto žáky k začlenění do pracovního procesu a života společnosti.

Do systému speciálních škol patří: speciální základní školy, speciální střední školy, zvláštní

školy, odborná učiliště, praktické školy, pomocné školy a speciální mateřské školy. Speciální

školy jsou součástí výchovně vzdělávací soustavy České republiky. (Edelsberger, 2000,

s. 348)

Pro mentálně postižené děti je určena speciální mateřská škola, zvláštní škola,

pomocná škola, odborné učiliště a praktická škola. Pro žáky smyslově postižené, pro žáky

s vadami řeči, pro žáky s tělesným postižením, kteří jsou také mentálně postižení se zřizují

zvláštní a pomocné školy pro sluchově postižené, zvláštní a pomocné školy pro zrakově

postižené, zvláštní a pomocné školy pro tělesně postižené a zvláštní a pomocná škola pro

žáky s více vadami. Obdobně je tomu i v případě odborných učilišť a praktických škol.

Pro děti s těžkým mentálním postižením jsou určena školská účelová zařízení pro jednoletou

až tříletou přípravu na vzdělávání před jejich zařazením do pomocné školy (přípravný stupeň).

Do speciálních škol se přednostně zařazují a přijímají žáci, kteří se nemohou

s ohledem na své postižení vzdělávat v základních a středních školách. Jestliže nastane

v průběhu docházky žáka do speciální školy změna v charakteru postižení žáka nebo speciální

9

škola přestane odpovídat stupni postižení žáka, je ředitel speciální školy, do které je žák

zařazen, povinen podat, po projednání se zákonným zástupcem žáka, návrh na přeřazení žáka

do jiné speciální školy nebo do základní či střední školy.2

O zařazování a přeřazování žáků do speciálních základních škol, zvláštních škol,

pomocných škol a přípravného stupně pomocné školy rozhoduje ředitel školy se souhlasem

zákonného zástupce žáka.

Speciální mateřské školy a speciální školy mohou být zřizovány jako internátní školy

poskytující dětem a žákům kromě vzdělávání celodenní výchovu, ubytování a stravování.

Internát zabezpečuje výchovu mimo vyučování a přípravu na vyučování také žákům, kteří

jsou v celodenní péči školy.

Základními pilíři speciálního školství pro mentálně postižené děti a mládež jsou školy

se vzdělávacími programy zvláštní školy a pomocné školy. Do zvláštních škol se zařazují žáci

s takovými rozumovými nedostatky, které jim přes veškerý individuální přístup učitele

znemožňují úspěšně se vzdělávat v základní škole. Jedná se především o děti s lehkou

mozkovou dysfunkcí a o děti v hraničním pásmu mentální retardace. Pomocné školy jsou

určeny dětem s mentálním postižením takového charakteru a rozsahu, že jim znemožňuje

prospívat i ve zvláštní škole.

Při speciálních školách pro mentálně postižené děti pracují speciálně pedagogická

centra, která zajišťují komplexní podklady k rozhodnutí o zařazení dítěte nebo žáka

do speciální školy, provádí depistáž v daném regionu, zabezpečují komplexní speciálně

pedagogickou, psychologickou a sociální diagnostiku, poskytují poradenskou a metodickou

činnost v oblasti psychopedické problematiky, poskytují pomoc v otázkách profesní orientace

žáků s mentální retardací, atd.3

Pro děti a mládež s mentálním handicapem, případně ještě nějakým dalším

přidruženým postižením, tedy existuje řada školských zařízení. Tak mají možnost

od předškolního věku až do dospělosti navštěvovat vhodný typ zařízení a získávat vzdělání

v rámci svých možností. A také jejich rodiče mají možnost přijít si pro cenné rady a

informace do nově vzniklých speciálně pedagogických center.

2 Viz Vyhláška ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky č. 127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách 3 Tamtéž

10

3. Výchovná a vzdělávací práce pomocné školy jako celku

Pomocné školy tvoří variantu v systému škol, ve kterých mohou žáci plnit povinnou

školní docházku. V rámci plnění podmínek nezbytných pro vstup České republiky

do Evropské unie zabezpečují pomocné školy jeden z nejvýznamnějších úkolů v oblasti práv

a svobod občanů. Je jím jak odstranění negramotnosti části populace, donedávna zbavované

práva na vzdělání osvobozováním od povinné školní docházky, tak také nabídka optimálních

forem vzdělávání pro všechny děti včetně dětí s těžkou a hlubokou mentální retardací,

i nejtěžšími kombinacemi vad.

Během devadesátých let 20. století došlo k nejvýznamnějším změnám na poli výchovy

a vzdělávání osob se středně těžkým a těžkým mentálním handicapem.4 Nabídka vzdělávacích

možností se rozšířila se vznikem přípravného stupně pomocné školy. Pomocné školy

vychovávají a vzdělávají žáky s takovou úrovní rozumového vývoje, která jim

neumožňuje vzdělávání v základní ani ve zvláštní škole, jsou však schopni osvojit

si alespoň některé prvky vzdělání. Obsah výchovně vzdělávací činnosti v pomocných

školách je zaměřen na vytváření základních dovedností a návyků, které umožní žákům

maximální možnou míru soběstačnosti a orientace v okolním prostředí, na poskytování

základních vědomostí a poznatků, odpovídajících úrovni jejich rozumových schopností

a především na celkovou kultivaci osobnosti žáků tak, aby se co nejvíce rozvinul jejich

lidský potenciál a mohli se stát v maximální možné míře skutečnými členy lidského

společenství. (Švarcová, 1997, s. 5)

Přípravný stupeň pomocné školy je určen dětem s těžším mentálním postižením nebo

kombinovaným postižením, které nejsou schopny zahájit povinnou školní docházku

na pomocné škole, jsou však u nich jisté předpoklady rozumového vývoje. Přípravný stupeň

má za úkol připravit takto postižené děti na vstup do nižšího stupně pomocné školy. Tříletý

přípravný stupeň byl nejprve zřízen jako experiment pod názvem „výchovná třída pomocné

školy“. Hlavním cílem bylo zabránit tomu, aby byly děti zbavovány povinnosti školní

docházky. Dnes je přípravný stupeň pomocné školy regulérní součástí pomocné školy,

ale jeho návštěva se nezapočítává do povinné školní docházky.

Pravdou je, že některé děti ani po absolvování tříletého přípravného stupně pomocné

školy nebyly schopny zahájit vzdělávání na úrovni nižšího stupně pomocné školy. Pro ně byly

4 Osobami s mentální retardací těžšího stupně rozumíme osoby s takovou mírou mentálního postižení, které jim znemožňuje získávat vzdělání na úrovni zvláštní školy. (Blíže Švarcová, 1994, s. 4)

11

od září roku 1998 experimentálně zřizovány tzv. rehabilitační třídy, které umožňují naplnění

práva na vzdělání dětem s těžkou a hlubokou mentální retardací.

Rovněž byly vytvořeny legislativní podmínky pro zřizování tříd pomocné školy při

zvláštních školách a při ústavech sociální péče pro mentálně retardované. Jejich existence

má v jednotlivých ústavech své opodstatnění, protože u většiny žáků, kteří byli donedávna

prohlašováni za nevzdělavatelné, došlo ve velmi krátké době k pozitivním změnám v různých

složkách poznávacích schopností, motorických dovedností a sociálních aktivit. Naopak

pomocné třídy při zvláštních školách v sobě zahrnují integrační aspekt, protože umožňují

žákům s těžším mentálním postižením účastnit se některých aktivit pořádaných zvláštní

školou. Jedná se především o aktivity volnočasové při kterých není důvod děti se závažnějším

a méně závažným postižením od sebe oddělovat, ale je nejvýše vhodné jim umožnit být spolu.

Od školního roku 1993/94 se začal realizovat vzdělávací program pro autistické děti

a pro děti s autistickými rysy ve speciálních třídách při pomocných školách. K pozitivním

změnám došlo i na úseku dalšího vzdělávání absolventů pomocné školy. Pro ty, kteří nejsou

schopni navštěvovat odborná učiliště vznikla nová forma vzdělávání – jednoleté až tříleté

praktické školy, kde mají možnost osvojit si řadu dovedností potřebných k vykonávání

pomocných prací. Také mají možnost návštěvy večerních škol.

Vlastní vzdělávací program pomocné školy vyšel z původních, několikrát

inovovaných osnov a byl koncipován na základě nových potřeb výchovné a vzdělávací práce

ve školách a zařízeních pro děti s retardací těžšího stupně (tzn. pro děti, které nejsou schopny

se vzdělávat ani v základní ani ve zvláštní škole). Byl schválen jako doporučený vzdělávací

program pro pomocné školy a pro třídy pomocných škol při zvláštních školách a ústavech

sociální péče.

Absolvent pomocné školy by měl být vybaven takovými vědomostmi,

dovednostmi a návyky, které mu umožní zapojit se do života ve společnosti s větší

či menší pomocí v závislosti na postižení.

Během posledních let pomocná škola výrazně mění svůj charakter. Její vzdělávací

nabídka se týká žáků se stále těžším postižením či kombinacemi těžkých postižení, poprvé

v historii české speciální pedagogiky jsou vzdělávány autistické děti.5 Vzhledem k této

5 V pomocných školách ve speciálních auti třídách se vzdělávají autistické děti se současným mentálním postižením. Děti, u nichž je prokázána jediná diagnóza - autismus a žádná jiná vada nepatří do pomocných škol, ale do běžných škol se speciálním vzdělávacím programem pro autisty.

12

skutečnosti se postupně upravuje prostředí na bezbariérové, ve třídách se zřizují odpočinkové

koutky, instalují se rehabilitační a hygienická zařízení, vířivé vany a bazénky,

psychorelaxační místnosti. Příjemné prostředí školy by mělo kompenzovat postižení dítěte

a motivovat rodiče, prarodiče, sourozence a kamarády k návštěvám, obdivu a uznání, po nichž

touží všechny děti bez rozdílu rasy, vyznání, ale i svého handicapu.

13

3.1. Pomocná škola Vzdělávání v pomocné škole se řídí „Vzdělávacím programem pomocné školy

a přípravného stupně pomocné školy“ schváleným Ministerstvem školství, mládeže

a tělovýchovy pod č.j. 24 035/97-22 s platností od 1. září 1997.

Obecné cíle výchovné a vzdělávací práce pomocné školy

Kapitolu věnovanou obecným cílům výchovy a vzdělávání v pomocné škole uvádím

proto, poněvadž považuji za nutné, aby si každý čtenář uvědomil, jaké jsou rámcové cíle

výchovy a vzdělávání dětí s mentálním postižením a jak se z nich tedy potom odvozují cíle

dílčí. Potom je zřejmé z čeho vycházejí jednotlivé školy při organizaci svých aktivit a činností

pro žáky.

Cílem pomocné školy je rozvíjet psychické i fyzické schopnosti a předpoklady žáků

a vybavit je takovými vědomostmi, dovednostmi a návyky, které jim umožní v maximální

možné míře zapojení se do společenského života. O úspěšnosti tohoto zapojení

ale nerozhoduje jen úroveň rozumových schopností a kvalita vědomostí a dovedností, nýbrž

také jejich vztah k ostatním lidem, schopnost komunikovat, navazovat osobní vztahy. Rovněž

osobní vlastnosti, povaha a chování nejsou opomenutelné.

Pomocná škola vychovává a vzdělává obtížně vzdělavatelné žáky s takovými

nedostatky rozumového vývoje, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat ani ve zvláštní

škole, jsou však schopni osvojit si alespoň některé prvky vzdělání. Proto by měla pomocná

škola ve své práci akcentovat především složku výchovnou, to znamená vést žáky

ke kladnému a přátelskému vztahu k lidem a k potřebě zapojit se do společnosti,

ke kultivovanému společenskému chování, a rozvíjet jejich komunikační schopnosti

a dovednosti, jež jsou nezbytným předpokladem sociální integrace.

Protože ale tyto požadavky jsou velmi náročné vzhledem k závažnosti postižení,

potřebují žáci nejen speciálně pedagogickou péči učitelů a vychovatelů, ale i pomoc

psychologů a dalších odborníků působících v dnešní době ve speciálně pedagogických

centrech pro mentálně postižené.

Velkým problémem komplikujícím vzdělávání žáků s mentálním handicapem

je kromě snížených rozumových schopností především nedostatečná míra koncentrace

pozornosti a velmi nízká úroveň volních vlastností. Žáci s mentální retardací, především

v mladším školním věku, obvykle neprojevují spontánní zájem o zisk nových poznatků

14

a nejsou schopni sledovat soustředěně vyučování. Oporou učení se ale může stát emocionální

stránka žáků.

Jedním z úkolů, jež se snaží pomocné školy naplnit s různou míru úspěchu,

je vybavení žáků triviem základních znalostí a dovedností, to znamená naučit je základům

čtení, psaní a počítání. Zvládnutí těchto požadavků má pro osoby s mentálním handicapem

mimořádný význam. Gramotní jedinci se mnohem lépe orientují v okolním prostředí. I když

se mnozí nenaučí číst s plným porozuměním textu, jsou alespoň schopni přečíst si jména

obchodů, ulic, nápisy na výrobcích atd. Výuka psaní, kromě toho, že poskytne důležitou

dovednost, má především význam instrumentální, protože představuje patrně

nejpropracovanější metodiku rozvoje jemné motoriky, stimulující současně myšlení žáků.

Aby se mohli absolventi pomocné školy dobře uplatnit v jednoduchých pracovních

činnostech i při domácích pracích, potřebují si osvojit řadu vědomostí, dovedností a návyků

z oblasti pracovní výchovy. Vše čemu se naučí zvýší jejich soběstačnost, samostatnost.

Problémem osob s mentálním postižením je na rozdíl od jejich zdravých vrstevníků velké

množství volného času, který neumějí účelně využít. A právě v tom jim mohou pomoci

dovednosti získané při práci v dílně, třídě, školní kuchyni či na pozemku. Protože neumějí

efektivně vyplňovat svůj volný čas, musí fungovat škola jako poskytovatel určitých možností.

Pozitivním přínosem je, jestliže si děti a mládež tyto zájmy přenesou i do dospělého života,

kdy už nebudou navštěvovat školu.

Pro žáky pomocné školy má mimořádný význam tělesná a pohybová výchova, která

jim pomáhá rozvíjet motoriku a pohybové dovednosti, překonávat neobratnost a zlepšovat

pohybovou koordinaci.

Jedním z důležitých úkolů pomocné školy je rozvíjení estetického cítění, vkusu

a tvořivosti žáků. Ti jsou sice mentálně handicapovaní, ale to jim nebrání ve využívání

značných tvořivých schopností a neobvyklého výtvarného cítění. Téměř všichni mentálně

postižení lidé mají rádi hudbu, která jim často pomáhá odreagovat se od starostí a špatné

nálady.

Obsah jednotlivých vzdělávacích předmětů a výchovných složek se vzájemně

překrývá, obdobnými činnostmi se mohou děti zabývat ve více předmětech. Proto je i počet

hodin věnovaných jednotlivým předmětů pouze orientační. Také délku vyučovací hodiny

nelze jednoznačně vyměřit a dodržovat, vždy záleží na situaci ve třídě, na únavě žáků

a na jejich momentálním zájmu o vyučování. V pomocné škole je třeba požadavky operativně

přizpůsobovat individuálním schopnostem a možnostem jednotlivých žáků. (Švarcová, 1997,

s. 6-9)

15

Organizace pomocné školy

Docházka do pomocné školy je desetiletá. Organizačně se škola člení na čtyři stupně:

nižší

střední

vyšší

pracovní

Nižší a střední stupeň jsou tříleté, vyšší a pracovní stupeň jsou dvouleté. V případě

potřeby je možné před nižší stupeň předřadit ještě přípravný stupeň pomocné školy, který

může být jednoletý až tříletý a je určen žákům, kteří by zatím nebyli schopni plnit učební plán

osnov nižšího stupně pomocné školy. Třída nižšího stupně se naplňuje maximálně do osmi

žáků, třídy ostatních stupňů do deseti žáků. Prospěch se hodnotí formou širšího slovního

hodnocení a po absolvování jednotlivých stupňů se hodnotí i celkový prospěch přičemž

se uvádí zda žák postupuje do vyššího stupně.

Jedním z nutných předpokladů úspěšného vzdělávání žáků pomocné školy je důvěra

a spolupráce rodiny a školy. Učitel musí s rodiči soustavně spolupracovat, ukazovat jim cesty,

posilovat jejich sebedůvěru a přesvědčení, že jejich práce s dětmi přinese kladné výsledky.

Pojetí a rozsah učiva jednotlivých stupňů pomocné školy

Nižší stupeň je zaměřený zejména na rozvíjení rozumových schopností žáků,

na vytváření dovedností a návyků nezbytných pro osvojení základů čtení, psaní, počtů

a na rozvíjení pracovních dovedností žáků a jejich motoriky. Žáci jsou vedeni k aktivnímu

vnímání, ke koncentraci pozornosti a ke zdokonalování analyticko-syntetické činnosti

v oblasti myšlení a vnímání. Rozvíjejí se grafomotorické dovednosti. Systematicky jsou

rozvíjeny všechny stránky řeči, zpřesňuje se výslovnost.

Velká pozornost je věnována tělesné výchově žáků a rozvíjení jejich tvořivých

schopností a hudebního projevu. Důraz je kladen na výchovu žáků k pozitivním vztahům

k lidem, k sobě i k okolí a na jejich správné společenské chování a vystupování.

Učební plán zahrnuje tyto předměty: čtení, psaní, počty, věcné učení, smyslovou

výchovu, pracovní a výtvarnou výchovu, tělesnou výchovu, hudební výchovu a řečovou

výchovu. Celkem na nižším stupni pomocné školy mají žáci 20 hodin výuky týdně.

Střední stupeň pomocné školy má dále zajišťovat rozvoj kognitivních schopností

žáků, jejich kladných osobních vlastností a vztahů, prohlubování a upevňování jejich

16

dovedností a návyků získaných na nižším stupni pomocné školy a po všech stránkách pečovat

o jejich psychický a fyzický rozvoj.

Žáci se v optimálním případě naučí číst všechna písmena, psát většinu, osvojí

si číselnou řadu do 100. V pracovní výchově získají řadu užitečných dovedností, z nichž

mnohé pak uplatní v praktickém životě. Nadále jsou rozvíjeni po stránce pohybové

a estetického cítění.

Učební plán zahrnuje tytéž předměty jako nižší stupeň, přibývá jen nepovinný předmět

a celková výuka tvoří 22 hodin týdně.

Na vyšším stupni pomocné školy se dále systematicky a cílevědomě rozvíjejí

rozumové schopnosti žáků, jejich emocionální i volní vlastnosti i pohybové dovednosti, jako

předpoklad jejich dalšího rozvoje. Důraz je kladen na takové vědomosti, dovednosti a návyky,

které žákům umožní, aby se co nejlépe orientovali v okolním prostředí, zapojili

se do každodenního praktického života a stali se pokud možno samostatnými a co nejméně

závislými na péči svého okolí.

Na tomto stupni jsou již žáci ve věku, kdy se běžně stýkají s nepostiženou veřejností,

ať už s dospělými nebo s vrstevníky. Musejí a měli by být proto vybaveni již takovými

dovednostmi a návyky společenského chování, aby komunikace probíhala bezkonfliktně

a napomáhala jejich integraci mezi nepostiženou populaci.

Učební plán vyššího stupně pomocné školy tvoří opět tytéž předměty jako na středním

stupni, jen výuka týdně trvá 24 hodin.

Pracovní stupeň završuje proces vzdělávání žáků pomocné školy. Na tomto stupni

můžeme již očekávat i určitou míru motivace k získávání nových poznatků a zájem žáků

o určitou oblast pracovní činnosti. Těchto nově se rozvíjejících potřeb lze využít

k prohloubení znalostí, získaných v předchozích stupních, ale i k hledání cest k využití těchto

znalostí v praktickém a profesním uplatnění žáků a k maximální možné míře jejich

osamostatnění.

Učební plán pracovního stupně je tvořen opět stejnými předměty jako na středním

a vyšším stupni, týdně mají žáci 26 hodin výuky. Během docházky do pomocné školy tedy

nedochází ke změně vyučovacích předmětů, ale výrazně se mění hodinové dotace

jednotlivých předmětů ve prospěch těch, jež jsou prakticky zaměřeny (např. na nižším stupni

pracovní a výtvarná výchova zabírá 4 hodiny týdně a na pracovním stupni již 11 hodin týdně).

(Švarcová, 1997, s. 24 a n.)

17

Učební plán může ředitel školy přizpůsobit až do výše 30% psychickým a fyzickým

možnostem a potřebám žáků. Řečová výchova se neklasifikuje, zahrnuje rozvoj

komunikačních dovedností a individuální logopedickou péči.

Na středním, vyšším a pracovním stupni mohou být zavedeny nepovinné předměty,

které se zařazují nad rámec týdenní dotace povinných předmětů. Mezi doporučené nepovinné

předměty se řadí: zdravotní a tělesná výchova, dramatická výchova, sborový zpěv, výtvarné

a pohybové činnosti, práce s počítačem.

Je zřejmé, že v pomocné škole předměty akademické povahy s postupujícím časem

ustupují ve prospěch předmětů prakticky orientovaných. Je to samozřejmě proto, že tyto

znalosti a dovednosti jsou pro osoby s mentálním postižením podstatně významnější

než jakékoli jiné. Hlavním cílem vzdělávání v pomocné škole je dosáhnout co možná největší

míry socializace žáků, jejich začlenění do společnosti. Znalost trivia je důležitá

pro každodenní orientaci a výkon běžných činností, ale zejména jde o vypěstování návyků

sebeobsluhy, osobní hygieny, o rozvíjení jednoduchých pracovních činností, které žákům

poslouží jednak pro případný výkon nějakého povolání, ale především jim umožní využít

je při naplňování volného času, při různých formách tvořivé činnosti, zájmových aktivit,

rekreace a zábavy, které vedou ke zlepšení kvality jejich života.

18

3.2. Přípravný stupeň pomocné školy

Přípravný stupeň pomocné školy je novinkou posledních několika let a významným

rozšířením nabídky vzdělávání pro osoby s mentálním postižením. Cílem přípravného stupně

pomocné školy je umožnit přípravu na školní vzdělávání těm dětem s mentálním postižením,

které vzhledem k těžšímu zdravotnímu nebo sociálnímu omezení nejsou po zápisu do školy

schopné prospívat ani v prvním ročníku pomocné školy, ale u nichž jsou patrné určité

předpoklady rozvoje rozumových schopností. (Teplá, 1999, s. 6-7)

Docházka do přípravného stupně může být maximálně tříletá. Důraz je kladen

na diagnostickou funkci. Žák má možnost po splnění určitých kritérií v každém ročníku přejít

do nižšího stupně pomocné školy nebo jiné vzdělávací formy odpovídající jeho schopnostem

a možnostem.6 Výchova a vzdělávání žáků přípravného stupně se realizuje na základě

„Vzdělávacího programu pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy“.7 Legislativně

je fungování přípravného stupně pomocné školy zabezpečeno několika zákony.8 Absolventi

přípravného stupně pomocné školy mohou nastoupit vzhledem ke svým možnostem

psychickým i fyzickým do 1. ročníku základní školy, zvláštní školy nebo pomocné školy,

či v případě nejtěžším do rehabilitační třídy pomocné školy. Institucionální přiřazení

přípravného stupně k pomocné škole neznamená bezprostřední návaznost absolventů

na vzdělávací program pomocné školy, i když se tato varianta objevuje v praxi nejčastěji.

Výchovně vzdělávací činnost na přípravném stupni pomocné školy je rozdělena

do několika základních tematických okruhů, které se v průběhu vyučovacího dne pravidelně

střídají, prolínají a doplňují. Těžištěm práce jsou rozumová, smyslová, tělesná výchova,

rozvíjení zručnosti a praktických dovedností žáků.

Hlavním úkolem smyslové výchovy je cílevědomé vytváření vztahů smyslového

vnímání, myšlení a řeči. Na smyslovou výchovu navazuje rozumová výchova, která

má stimulovat rozvoj rozumových schopností žáků, tj. vnímání, verbální myšlení, logickou

paměť, záměrnou pozornost, volní vlastnosti a také rozvoj komunikativních dovedností.

Jde o působení na ty oblasti psychiky, které se jeví při práci s osobami mentálně postiženými

jako nejproblematičtější a přitom nejdůležitější. Cílem není naučit žáky konkrétním novým

poznatkům, ale rozvinutí jejich rozumových schopností natolik, aby v dalším vzdělávání sami

6 Obvykle se tak děje na konci školního roku, ale může se uskutečnit ve výjimečných případech i v pololetí. 7 Tento vzdělávací program byl schválen MŠMT ČR pod č.j. 24 035/97-22 s platností od 1.9. 1997. 8 Jedná se o zákon č.258/1996 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol; dále o zákon č.564/1990 Sb., o státní správě ve školství; a o vyhlášku MŠMT ČR č.127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách.

19

chtěli získávat nové poznatky. Určitý poznatkový materiál s nímž se pracuje není cílem, nýbrž

prostředkem. Velice důležitý je také rozvoj grafických schopností zaměřený na stimulaci

rozvoje jemné motoriky, která těsně souvisí s rozvojem řeči a myšlení. S rozumovou

výchovou souvisí i volní citová výchova jejímž hlavním cílem je dosáhnout rozvoje

a prohlubování koncentrace pozornosti žáků.

Neopomenutelnou součástí práce s dětmi na přípravném stupni pomocné školy

je tělesná výchova soustředěná na rozvoj motoriky, pohybových schopností a dovedností

žáků, na překonávání neobratnosti a zejména jejich pasivity. Pro celý další život je zásadní

důležitosti pracovní výchova v jejímž rámci si žáci osvojují základy sebeobsluhy

a jednoduchých dovedností, jednoduché techniky výtvarných činností, učí se udržovat

pořádek ve svých věcech i v okolí. Jde tedy opět o ryze praktické cíle zaměřené

na každodenní život a jeho zvládání samostatně nebo s dopomocí. Poslední součástí, ale nikoli

menšího významu, je hudební výchova, která je jednou z nejoblíbenějších součástí denního

rozvrhu. Zaměřuje se na rytmické cvičení, zpěv a vyjádření hudby pohybem. Rovněž se podílí

na rozvoji vyjadřovacích schopností žáků a je významným prostředkem k odreagování

a uvolnění napětí.

Ve třídě přípravného stupně pomocné školy může být maximálně šest žáků s nimiž

pracují dva pedagogové. Učební plán zahrnuje smyslovou, rozumovou, pracovní a výtvarnou,

tělesnou a hudební výchovu. Výchovně vzdělávací činnost v přípravném stupni pomocné

školy doplňuje rehabilitace, profesionálně zajišťovaná zdravotními sestrami.9 Jedná

se především o Vojtovu reflexní metodu, Bobathovu metodu, Kabatovu metodu, cvičení

na gymnastických míčích, jógu pro děti, cvičení na přístrojích, plavání a cvičení v bazénu,

elektroléčbu, parafínové zábaly a jiné techniky.

Vedle klasických „výchov“ začínají i do školní práce pronikat metody spíše

psychologického a psychoterapeutického charakteru v podobě nejrůznějších terapií

a relaxačních technik. Jedná se především o fyzioterapii a ergoterapii, dále muzikoterapii,

zooterapii, aromaterapii, magnetoterapii a jiné. Jejich velkým přínosem je celostní přístup

k osobě s mentálním postižením v podobě biopsychosociální jednoty v celé její šíři. (Teplá,

1999, s. 30) O některých konkrétně využívaných technikách a přístupech bude zmínka v části

věnující se jednotlivým brněnským pomocným školám.

9 Vzhledem k tomu, že rehabilitace je zajišťována zdravotními sestrami, tedy pracovnicemi resortu ministerstva zdravotnictví, je rehabilitace jako taková záležitostí sektoru zdravotnického a ne školního, i když se provádí ve škole.

20

Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních cílů přípravného stupně je umožnění přestupu

do nižšího stupně pomocné školy v případě zlepšení žákových schopností a dovedností,

nejsou učební osnovy vnitřně diferencovány podle ročníků. Tak je umožněno pracovat

s každým žákem podle jeho možností a schopností nezávisle na délce jeho školní docházky.

Ukázalo se, že přibližně dvě třetiny dětí jsou po absolvování přípravného stupně

pomocné školy schopné pokračovat ve vzdělávání v pomocné škole. Ale asi jedna třetina toho

schopna není, a pro ně je třeba stále hledat jiné cesty dalšího vzdělávání.

Z předchozích řádků je viditelné, jak je přípravný stupeň pomocné školy významný,

ale také jak se jeho nároky na žáky snižují oproti jednotlivým stupňům pomocné školy.

Je to samozřejmě tím, že na přípravném stupni se pracuje s dětmi, které vyžadují více práce

a času k osvojení čehokoli nového. A právě proto je možnost existence tohoto stupně tak

důležitá. Je třeba mít na zřeteli, že konkrétní aktivity organizované pro děti, resp. jejich cíle,

nevycházejí jen z obecných cílů pomocné školy, ale i z cílů přípravného stupně pomocné

školy. Neboť v trávení volného času nejsou žádným způsobem oddělovány děti z jednotlivých

stupňů školy. Není to potřebné a bylo by to spíše nevýhodou než kladem.

21

3.3. Rehabilitační třídy pomocné školy

Základní dokument právního řádu Ústava ČR zajišťuje v Listině práv a svobod právo

všech dětí na vzdělávání. Přes velký pokrok posledních let totiž ještě stále existuje skupina

dětí, které dosud nemohly být vzdělávány. Jde především o děti, které vzhledem k závažnosti

svého mentálního handicapu a případně i dalšího zdravotního postižení nemohly být

vzdělávány a o absolventy přípravného stupně pomocné školy, kteří ani po tříletém cyklu

nebyli schopni pokračovat v práci na nižším stupni pomocné školy. Tyto děti vyžadují nejen

jiný obsah vzdělávací práce a metody, ale i speciálně upravené podmínky.

V letech 1998-2000 probíhalo experimentální ověřování tzv. „rehabilitačních tříd“

na vzorku 26 speciálních škol v celé republice.10 Mimořádný zájem škol svědčil o potřebnosti

rehabilitačních tříd především pro děti nezpůsobilé po absolvování přípravného stupně

pokračovat ve vzdělávání na nižším stupni pomocné školy.11

V rehabilitační třídě plní žáci s těžkým, kombinovaným nebo hlubokým mentálním

postižením devítiletou povinnou školní docházku. Při práci v rehabilitační třídě jsou

využívány především netradiční metody komunikace12, vzdělávání je doplněno různými

rehabilitačními metodami. Učební plán v rozsahu dvaceti hodin týdně zahrnuje výchovu

rozumovou, smyslovou, estetickou, pracovní, řečovou a rehabilitační tělesnou výchovu.

V rehabilitační třídě nelze reálně počítat s osvojením trivia, ale lze rozvíjet

komunikační schopnosti, pohyblivost a naučit žáky základům sebeobsluhy, tedy nejnutnějším

věcem pro další život. Dalším cílem je kultivace osobnosti žáků, působení na jejich chování,

rozvíjení jejich estetického cítění. Probíhá intenzivní rozvíjení motoriky v těsném vztahu

k ostatním činnostem.

Docházka do rehabilitační třídy pomocné školy je plánována jako desetiletá, členěná

na dva stupně po pěti letech. Charakteristické pro rehabilitační třídu je individualizované

vyučování.

S ukončením experimentálního ověřování rehabilitačních tříd se počítalo k roku 2001,

kdy měl být přijat nový školský zákon, neobsahující již právní akt osvobození od povinné

školní docházky. Protože se tak prozatím nestalo, rehabilitační třídy oficiálně neexistují,

10 Řešitelkou projektu byla doc. PhDr. Iva Švarcová, CSc., vedoucí výzkumné skupiny speciální pedagogiky Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. 11 V Brně se do tohoto experimentu zapojila jedna pomocná škola, a to Pomocná škola pro děti s více vadami ELPIS. Později se připojila pomocná škola na Ibsenově ulici. 12 Jde o sociální čtení, využití globální metody, nonverbální komunikační metody, symboly Bliss, znakovou řeč Makaton, psaní hůlkovým písmem.

22

i když jsou téměř na každé pomocné škole. Používá se pro ně jiné označení, často se skryjí

pod přípravný stupeň, ale přitom se pracuje dle návrhu „Rehabilitačního vzdělávacího

programu pomocné školy“. Jde tedy o jakési provizorium, čekání na schválení zákona,

ale hlavní je, že jsou vzdělávány děti, jež do doby nedávno minulé vzdělávány nebyly.

V dosavadním textu jsem se pokusila přiblížit a osvětlit problematiku pomocných škol

v naší zemi, protože to pokládám za důležité vzhledem k pochopení následující části.

Bez znalosti toho, jak funguje pomocná škola, jaké má žáky a co je v jejich vzdělávání

důležité, by nebylo možné zcela porozumět tomu, proč konkrétní brněnské pomocné školy

nabízejí svým žákům určité činnosti a aktivity, jaký má být jejich přínos a z čeho vycházejí.

Neboť všechny konkrétní aktivity a jejich cíle vždy vycházejí z obecných cílů pomocné školy

a snaží se je naplnit. Nikdy žádná aktivita či její cíl nemůže být v rozporu s rámcovými,

hlavními cíly výchovy a vzdělávání v pomocné škole.

23

4. Základní charakteristika vybraných pomocných škol v Brně

a jejich specifika

Ve městě Brně jsou čtyři pomocné školy. Jedná se o tato zařízení: Speciální mateřská

škola a Pomocná škola pro děti s více vadami ELPIS, Speciální školy na Ibsenově ulici,

Speciální školy a školská zařízení pro tělesně postiženou mládež při Ústavu sociální péče pro

tělesně postiženou mládež Kociánka, Speciální základní škola a pomocná škola při Fakultní

nemocnici Pekařská 53.

Speciální mateřská škola a Pomocná škola pro děti s více vadami ELPIS sídlí

v Brně na Staré Osadě. Sídlo školy je na Koperníkově ulici 2/4 a pobočka na ulici Františky

Skaunicové 17.

Speciální škola pro děti s více vadami ELPIS je součástí výchovně vzdělávací

soustavy. Hlavní náplní je zajišťování výchovy a vzdělání, rehabilitace i terapie těžce

postiženým dětem od věku 3 let do ukončení povinné školní docházky. Rodičům jsou

poskytovány poradenské služby.

Sídlo školy je na dvou pracovištích: internátní na Koperníkově ulici a pro děti s denní

docházkou na ulici Fr. Skaunicové.

Strukturu školy tvoří:

mateřská škola

přípravný stupeň pomocné školy

pomocná škola

školní družina

internát

školní kuchyně.

K 30.6. 2002 navštěvovalo zařízení ELPIS 82 dětí, z toho přípravný stupeň 8 dětí

(2 třídy), pomocnou školu 62 dětí (11 tříd). Na internátě bylo ubytováno 33 žáků. Přitom

maximální kapacita je 86 žáků v pomocné škole, 66 žáků ve školní družině a 35 lůžek

na internátě. Školní družinu tvoří 7 oddělení se 42 dětmi.

Počet žáků ve třídě se pohybuje od 4 do 7, v každé třídě pracuje třídní učitelka

a vychovatelka (asistentka). V každé odpolední skupině pracuje kvalifikovaná vychovatelka.

Počet dětí ve skupinách je stejný jako ve třídách, ale rozdělení dětí není shodné s třídními

24

kolektivy. Tři třídy jsou specializované – třída pro nevidomé, třída pro děti s poruchami

sluchu a třída pro děti s rysy autismu.

Byl vypracován projekt dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků „Profesní růst

zaměstnanců speciální školy Elpis“, který byl předložen ministerstvu školství, mládeže

a tělovýchovy a měl přinést finanční dotaci pro další pokračování vzdělávání. Škola se stala

kolektivním členem Sdružení pro pomoc mentálně postiženým.

Speciální školy na Ibsenově ulici č. 1 sídlí v Brně na sídlišti Lesná. Pomocná škola

je zaměřena na výchovu a výuku dětí s těžkým mentálním postižením, kombinovanými

vadami, děti s autistickými rysy, děti s poruchami řeči. Nemluvící děti jsou vyučovány

pomocí piktogramů, daktylními znaky ve spolupráci s logopedkou SPC.

Strukturu školy tvoří:

mateřská škola

přípravný stupeň pomocné školy

pomocná škola

praktická škola dvouletá

školní družina

školní jídelna

SPC pro mentálně postižené.

K 30.6. 2002 navštěvovalo školu celkem 136 dětí, z toho přípravný stupeň pomocné

školy 15 dětí (3 třídy), pomocnou školu 51 dětí (6 tříd) a praktickou školu 20 žáků (2 třídy).

Školní družinu 40 dětí (4 oddělení), což je její maximální kapacita.

Pomocná škola má všechny čtyři stupně, plus bývalé rehabilitační třídy, které nemají

žádný specifický název. Součástí školy není internát, děti tak mají možnost navštěvovat

jen školní družinu a několik kroužků, jejichž kapacita není ale tak velká, aby pojala všechny

zájemce. Podle individuálních potřeb zajišťují vyučující individuální výuku s docházkou

do třídy či speciálně pedagogického centra, případně výuku v rodině dítěte. Pořádají

se pravidelná setkání absolventů.

Při škole je organizováno Sdružení přátel školy při speciálních školách Ibsenova 1,

Brno. Aktivita členů je celkově průměrná až podprůměrná, nárazově spolupracují se školou

ve všech oblastech. Podílejí se na drobném financování jednotlivých akcí, spolupracují

při organizování některých aktivit, výletů, návštěv kulturních představení.

25

Pro širokou veřejnost v rámci Jihomoravského kraje pracuje Down klub, který

je zapojen do celorepublikové sítě a účastní se všech pořádaných akcí. Škola spolupracuje

se SPMP při pořádání veřejných akcí pro mentálně postižené děti (Dětský den, plavecký

výcvik, ozdravné pobyty, zahraniční rekreace). Také rozvíjí spolupráci s družební školou

v německém Stuttgartu.

Speciální školy a školská zařízení pro tělesně postiženou mládež sídlí na Kociánce

č. 2 v Brně – Králově Poli při Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež.

Ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež Kociánka nabízí tělesně i mentálně

postiženým dětem a mládeži od 3 do 26 let věku specializované služby. Jde o otevřené

zařízení pro denní, týdenní a celoroční pobyt handicapovaných.13 Příprava na povolání

je realizována ve spolupráci se školami na Kociánce, brněnskými středními a vysokými

školami. Kociánka zajišťuje pro své klienty rekvalifikační kurzy, činnost v modelových

chráněných dílnách a začlenění do sociálně vzdělávacích programů. Zařízení slouží

450 klientům, počet lůžek na všech třech pracovištích (Kociánka, TEREZA, Březejc) je 320.

Strukturu školy tvoří:

mateřská škola pro tělesně postižené

základní škola pro tělesně postižené

zvláštní škola pro tělesně postižené

pomocná škola pro tělesně postižené s přípravným stupněm

obchodní akademie

obchodní škola pro tělesně postiženou mládež

střední odborné učiliště pro tělesně postiženou mládež

rodinná škola pro tělesně postiženou mládež

praktická škola pro tělesně postiženou mládež

SPC pro tělesně postižené

Kociánka zajišťuje zdravotní a poradenskou péči, rehabilitaci, sociálně právní

poradenství, výchovně vzdělávací činnost, odbornou přípravu na povolání, psychologickou

a logopedickou péči.

Zdravotní péče je poskytována všem klientům podle jejich potřeby a stupně handicapu

ambulantní nebo lůžkovou formou. Tuto péči zajišťuje tým odborných lékařů (neurolog,

13 ÚSP Kociánka byl založen roku 1919 jako zařízení pro komplexní péči o tělesně postižené děti. Zakladatelem byl učitel Jan Chlup, iniciátory byli Dr. Alice Masaryková a MUDr. Rudolf Jedlička.

26

stomatolog, pediatr, ortoped), zdravotních sester a rehabilitačních pracovnic v těsné

spolupráci s psychology, logopedy a speciálními pedagogy.

Vzdělávání zajišťují speciální MŠ, ZŠ a SŠ. Speciální školy a školská zařízení

poskytují klientům vzdělávání dle vyučovacích metod v rámci základní, zvláštní a pomocné

školy, výuka je přizpůsobena specifickým potřebám žáků. Kapacita pomocné školy

je 33 žáků, kapacita přípravného stupně pomocné školy je 6 žáků (1 třída).

Tělesně postižené děti s přidruženým mentálním defektem jsou umístěny v zařízení

TEREZA v Brně – Řečkovicích a v dětském bezbariérovém středisku Březejc

na Českomoravské vrchovině, které zajišťuje komplexní péči o děti s kombinovanými

vadami.

Speciální základní škola a pomocná škola při Fakultní nemocnici Pekařská 53

v Brně sídlí na Výstavní ulici 17.

Strukturu školy tvoří:

speciální mateřská škola

speciální základní škola

pomocná škola

školní družina

K 30.6. 2002 navštěvovalo školy při Fakultní nemocnici 266 dětí, z toho 27 pomocnou

školu (6 tříd) a 61 školní družinu (4 oddělení). Třídy pomocné školy jsou umístěny

ve dvou zařízeních. Jedna ve stacionáři „Srdíčko“ na Šelepově ulici v Brně –Táboře. Tato

třída pomocné školy funguje jako jednotřídka. Zbývajících pět tříd pomocné školy

je umístěno ve stacionáři Effeta v Brně – Líšni, kde jsou zastoupeny všechny stupně

od přípravného po pracovní. Zde jsou vzděláváni žáci mentálně postižení, s kombinovanými

vadami a s lékařskou diagnózou autismus nebo s rysy autismu. Výuka probíhá ve třídách

a prostorách, jež jsou majetkem jiných právních subjektů, bezúplatně.

Pro žáky umístěné ve stacionářích jsou vypracovávány individuální vzdělávací plány

nebo se postupuje podle vzdělávacích programů příslušné kmenové školy. Možnost

celoročního pobytu je dána u nových žáků na základě diagnostického pobytu, u ostatních žáků

na základě psychologického doporučení se souhlasem rodičů nebo zákonného zástupce.

27

4.1. Aktivity pomocné školy pro děti s více vadami ELPIS

Dříve než se budu věnovat charakteristice aktivit, poskytovaných jednotlivými

školami svým žákům, a jejich cílům, je třeba objasnit, co přesně mám na mysli pod pojmem

„aktivita“. Pod toto označení zahrnuji veškerou náplň volného času žáků organizovanou

školou (různé kroužky, výlety apod.), činnosti uskutečňující se v čase vyučování, které

ale nejsou jeho bezpodmínečně vyžadovanou součástí (např. návštěvy výstav, divadel, pobyt

v psychorelaxační místnosti, plavecký výcvik apod.). Rovněž sem zahrnuji činnosti

a výsledky činností, jejichž hlavní úkol spočívá v prezentaci školy na veřejnosti a na nichž

se děti podílejí (např. různé výtvarné, pěvecké a jiné soutěže). Některé aktivity jsou

uskutečňovány za přítomnosti učitelů, jiné za přítomnosti a vedení vychovatelů.

Jak je zřejmé z předchozí charakteristiky, nejedná se v žádném případě o jeden druh

činností. Proto pokládám za vhodné rozčlenit je do několika skupin dle určitého kritéria.

Tímto kritériem je právě zaměření činností, jejich smysl, jakýsi hlavní cíl. V zásadě

tak rozeznáváme čtyři typy těchto aktivit:

1. aktivity, jejichž hlavním cílem je vyplnění volného času žáků po vyučování,

2. aktivity, které se uskutečňují během vyučování, ale nejsou jeho bezpodmínečně

vyžadovanou součástí, mají být tedy jakýmsi zpestřením či doplněním,

3. aktivity, které sledují především prezentaci školy na veřejnosti, prostřednictví činností

dětí,

4. aktivity, které se uskutečňují ve volném čase žáků, ale jsou jakýmsi volnějším

pokračováním vyučování, resp. na něj nějakým způsobem navazují.

I když je řeč o „hlavním cíli“ není to rozhodně jediný cíl. Jde jen o jakési jednotící

hledisko, rozlišující kritérium, ale přitom má každá aktivita řadu jiných, drobnějších cílů,

které je třeba reflektovat. Není pravidlem, že by každá škola nutně musela svými aktivitami

naplňovat všechny čtyři kategorie. Pro následnou komparaci aktivit a cílů jednotlivých škol

je třeba mít na mysli nejen onen hlavní cíl, ale i řadu cílů dílčích na základě kterých je možné

právě jednotlivé školy srovnávat.

Pomocnou školu ELPIS by bylo možné pokládat za jednu z těch škol, které se snaží

výrazně prezentovat na veřejnosti. A to prezentovat nejen školu jako takovou, ale také její

žáky a jejich dílka a vystoupení. Následující aktivity jsou organizovány a vytvářeny s cílem

28

zviditelnit školu, ale současně zahrnují řadu dílčích cílů, které jsou stejně důležité, ne-li někdy

důležitější.

Mezi jednorázové akce většího významu patřila výstava „Malováno s radostí“

v divadle Radost, která proběhla pod záštitou židenického starosty. Jednalo se o tradiční

výstavu výtvarných prací zahájenou slavnostní vernisáží. Byly zde vystavovány práce dětí

z mateřské i pomocné školy, které byly částečně připraveny cíleně pro tuto akci a částečně šlo

o obrázky jež jsou výsledkem každodenních aktivit dětí. Další neméně významnou akcí

prezentující školu navenek byla jednorázová akce - výstava nazvaná „Žijeme tu s vámi, my

děti z Elpisu“ umístěná v předvánočním čase v kostele sv. Cyrila a Metoděje. I zde byly

předvedeny výtvarné práce dětí. Tato výstava byla spojena i se sbírkou, jejíž výtěžek byl

využit opět ve prospěch dětí a to na program orofaciální stimulace podle Castilia Morallese.14

Dále se škola jako každoročně prezentovala žákovskými pracemi a výrobky na „Brněnských

vánocích“, na „Vánočních trzích“ nebo na výstavě „REHAPROTEX“, také se zúčastnila

výstavy v Pardubicích „Když se zamiluje kůň“ a obeslala výtvarnou soutěž automobilky

BMW.

Jednou z nejvýraznějších akcí Elpisu, která má za úkol zviditelnit školu a její žáky,

je program „Integrace naopak“. Ale je třeba zdůraznit, že nejde zdaleka jen o prezentaci,

poněvadž tato akce má dalekosáhlejší a významnější účel. Jde o úpravu školní zahrady

(vybudování cyklodráhy, zookoutku, hřiště), která má být nabídnuta v odpoledních hodinách

k užívání židenickým matkám a jejich dětem.15 Má jít tedy opravdu o integraci, protože

zatímco dopoledne zahrada slouží jen žákům školy, odpoledne se zde mohou setkávat

se svými vrstevníky. Většina žáků pomocné školy sice nemůže být integrována do běžné

školy po dobu vyučování, ale není důvod, proč by se děti nemohly setkávat po vyučování

bez ohledu na to, jestli každé chodí do jiné školy.

Do skupiny aktivit, trvale uskutečňovaných v době vyučování, ale ne bezpodmínečně

vyžadovaných (alespoň ne v takovém rozsahu) patří velmi časté návštěvy divadelních

představení, výstav, koncertů. Za dětmi do školy také přicházejí zpěvačka Jana Matysová,

trampská skupina OHIO nebo členové kulturní asociace Nová Akropolis. Smyslem a cílem

těchto aktivit není jen zprostředkovat dětem kulturní zážitek, ale také naučit je vystupovat

14 Tento program mnoha dětem zlepšuje hybnost, uvolňuje spasmy dýchacího svalstva a tak některým dětem pomáhá poprvé v životě polknout. 15 Od městské části Brno – Židenice se podařilo získat částku 25 000,-Kč a vybudovat cyklodráhu, firma Stavreo věnovala jako sponzorský dar škole šest koloběžek, další sponzorský dar věnovala Česká spořitelna ve výši 68 000,-Kč.

29

na veřejnosti a chovat se slušně ve společnosti což koresponduje s jedním z hlavních cílů

pomocné školy – rozvojem estetického cítění a vkusu žáků. Částečně v rámci vyučování

a částečně v odpoledním volnu děti nacvičily s vychovatelkami pásmo písniček a básniček,

které předvedly obyvatelům domova důchodců na Nopově ulici. Tak se nejen děti dostaly

do pro ně nového prostředí, ale také senioři se seznámili s tím, co umějí. S těmito návštěvami

se počítá i do budoucna. Přitom je možné tento druh aktivity částečně také počítat mezi

ty reprezentující školu na veřejnosti, i když nešlo o prvotní záměr.

V rámci vyučování i trávení volného času jezdí žáci každý rok na školu v přírodě.

Zde se část dne učí, ale pobyt je zaměřen především na rozvoj pohybové stránky, protože

jedním ze závažných problémů těchto dětí je velká pohodlnost a neochota pohybovat se.

Z toho důvodu a s cílem naučit děti radovat se z pohybu a zvýšit jejich fyzickou zdatnost

jsou pořádány kratší i delší pěší výlety. Důležitou součástí programu školy v přírodě

je hiporehabilitace. Vlivem toho, že je škola určena dětem s více vadami, část z nich má větší

nebo menší pohybové obtíže. A pro ně je hiporehabilitace speciálně určena jako dokonalý

biostimulátor lokomoce a tím i koordinace celkové motoriky. Ale na škole v přírodě

je hiporehabilitace (hipoterapie) určena i dětem bez pohybových obtíží. Sleduje cíl příznivého

ovlivnění psychického vývoje, formování rozvoje osobnosti.

Mezi aktivity, které se prolínají jak vyučováním tak také volným časem dětí patří

především pobyt v tzv. snoezelenu (psychorelaxační místnosti s vodním lůžkem).

Jde o nabídku využití času původně pro nejtíže postižené klienty, ale v Elpisu je využívána

všemi žáky. Záleží jen na učiteli nebo vychovateli, kdy se rozhodne snoezelen navštívit. Děje

se tak obvykle během výuky, kdy je zřejmé, že již žáci ztrácejí schopnost koncentrovat

se a pracovat. Proto tato místnost slouží k uvolnění a načerpání nových sil. Je to aktivita, která

není vyžadována žádným vzdělávacím programem, není stanoveno kdy se má využívat,

ale je pro děti přínosem.

Canisterapie a zooterapie jsou aktivity, jež je možné zařadit mezi volnočasové

činnosti, ale také jako zvláštní občasnou součást vyučování. Canisterapie se v Elpisu provádí

řadu let s velkým ohlasem. Jejím cílem není pouhé zaplnění volna nebo mazlení se psem,

ale tato forma terapie má dalekosáhlejší cíle. Při individuální canisterapii se terapeut snaží

o pozitivní ovlivnění motorické nebo psychické oblasti. U dítěte s agresivními projevy

chování se sleduje cíl zlepšení jeho postoje ke psu, potažmo k celému okolí. U hyperaktivního

nebo spastického dítěte je zase sledován cíl celkového zklidnění a uvolnění (hlazením,

česáním). Konečně u dětí s tělesným handicapem je hlavním cílem vyprovokování pohybu

směrem ke psu – pohladit jej. Jeden pes je přítomen také při logopedickém cvičení dětí,

30

kde funguje jako jakýsi „tajný spojenec“ dítěte. Jen fakt, že dítě ví, že tam pes je,

mu psychicky pomáhá.16 Kontakt se psem představuje pro postižené děti významné obohacení

jejich života.

Zooterapie je spíše uskutečňována jako součást vyučování, méně také jako součást

využití volného času. Je záležitostí několika posledních měsíců, ale již se stala trvalou

součástí programu. Realizuje se pomocí tří darovaných školních králíků. Ti jsou vhodní proto,

neboť nepředstavují žádné nebezpečí a vyvolávají kladné sociální a emocionální efekty

přispívající ke zlepšení zdravotního a psychického stavu. Děti se o králíky starají, čistí

jim klece, nosí trávu apod. To se děje jak v odpoledních činnostech tak také v rámci

vyučování. Je pravdou, že tato zooterapie je spíše zábavou, ale rozhodně není samoúčelná.

A jako taková byla i plánována. Cílem je nejen navázání kontaktu se živým tvorem

a postarání se o něj, ale i vypěstování pocitu odpovědnosti za druhou bytost.

Do rámce aktivit, jejichž hlavním smyslem je účelné vyplnění volného času, ale opět

s řadou dílčích cílů, patří několik kroužků: kroužek vaření, hudebně pohybový, počítačový,

keramický a textilní. Dalo by se říci, že při těchto činnostech jde o maximální rozvoj

osobnosti po všech stránkách. Všechny kroužky jsou trvalou součástí volnočasových aktivit.

Cílem kroužku vaření, který patří k jednomu z nejoblíbenějších, je naučit žáky

základním úkonům v kuchyni, aby se o sebe dokázali postarat v případě, že zůstanou po

nějakou dobu sami. Nejde samozřejmě jen o přípravu jídla, ale i o to, aby děti uměly umýt

nádobí, uklidit po sobě apod. I když nebudou mnohé z nich žít nikdy samy, tak je třeba, aby

soužití s nimi bylo co nejméně namáhavé pro okolí. Aby tedy to, co mohou udělat samy, také

samy dělaly. Jedním ze základních cílů tohoto kroužku je naučit děti soběstačnosti, jako věci,

kterou budou vždy potřebovat a moci uplatnit.

V hudebně pohybovém kroužku se děti věnují činnostem, které jim přinášejí potěšení.

Zpívají, cvičí, tancují. Výsledkem činnosti tohoto kroužku je nacvičení nějakého pásma

na vystoupení např. u příležitosti vánoční nebo velikonoční besídky apod. Hlavním cílem

je účelné vyplnění volného času a nápomoc celkovému rozvoji osobnosti prostřednictvím

estetických zážitků.

Počítačový kroužek je velice populární, děti mají možnost seznamovat se s osobními

počítači. Tím, že hrají různé hry nebo hledají na internetu zajímavé odkazy se učí stále

něčemu novému. Cílem tohoto kroužku je tedy nejen získat zájem dětí o počítače a internet,

16 Pro tuto činnost se využívá fena pyrenejského psa Vlasty Dráždilové, která byla původně rehabilitační sestrou a od roku 2000 asistentkou učitelky v Elpisu. Dále se využívá labradorský retriever Igor.

31

ale také rozvoj jemné motoriky, kterou si zdokonalují při práci s myší, dále upevnění

dovednosti čtení a schopnosti koncentrace. A to vše mnohem méně násilnou formou

než při běžném vyučování, protože mají samozřejmě pocit, že si „jen“ hrají, ale není tomu tak.

Keramický a textilní kroužek jsou součástí individuální ergoterapie a arteterapie.

Uskutečňují se ve specializovaných dílnách, k dispozici je vlastní keramická pec. Cíle těchto

aktivit vycházejí z obecných cílů pomocné školy, jako ostatně všechny ostatní aktivity,

a z cílů arteterapie a ergoterapie jako takových. Jde tedy o léčbu psychiky prostřednictvím

umění a práce. Těžiště práce je v samotném tvůrčím procesu a ne ve výsledném díle. Při práci

s keramickou hlínou nebo s textilními materiály je opět sledován cíl rozvoje jemné motoriky,

soustředění i estetického vnímání. Výrobky dětí s mentálním postižením jsou pozoruhodné

svojí zajímavostí, kombinací barev, materiálů apod. Děti si je z části mohou ponechat a část

jich je prezentována na výstavách, čímž je mimo jiné naplňován i výše zmíněný cíl

reprezentace školy na veřejnosti a zisku drobných finančních příspěvků.

Denně je pro děti otevřena školní družina, jednou týdně až do večerních hodin.

Samozřejmostí je pobyt dětí venku na čerstvém vzduchu vždy, kdy je to jen trošku možné.

Během letních prázdnin je škola uzavřená, ale ve spolupráci s Občanským sdružením rodičů

ELPIS byl konán příměstský tábor v prvních dvou týdnech prázdnin. Probíhal v budově

na ulici Fr. Skaunicové, zúčastnilo se jej 13 dětí. Uskutečnily se čtyři celodenní výlety

a rodiče jej hodnotili velmi pozitivně.

Souhrnně lze o pomocné škole pro děti s více vadami Elpis říci, že jí pořádané aktivity

pro žáky naplňují především kategorie cílů prezentujících školu na veřejnosti a účelného

vyplnění volného času. Je možné konstatovat, že aktivity jež jsou součástí vyučování

jsou také poměrně rozsáhlé. Menší prostor je věnován činnostem navazujícím nějakým

způsobem na vyučování. Všechny aktivity bez výjimky vycházejí z obecných cílů pomocné

školy jako jsou např. rozvoj psychických a fyzických schopností žáků, maximální možná míra

zapojení do společenského života, osvojení trivia, nebo rozvoj sebeobsluhy či estetického

vnímání. A z těchto obecných cílů potom vyplývá řada cílů dílčích – např. rozvoj hrubé

a jemné motoriky, zážitek vlastního úspěchu a radosti, ale i na první pohled tak prostý cíl,

jako jsou relaxace a odpočinek.

32

4.2. Aktivity pomocné školy na Ibsenově ulici

Pomocná škola na Ibsenově ulici organizuje pro své žáky také velkou řadu aktivit,

které je třeba dělit dle jejich hlavního cíle. V tomto případě se jedná především o aktivity

mající hlavní cíl v účelném vyplnění volného času, část činností je uskutečňována s ohledem

na potřebu představit školu veřejnosti. I aktivitám probíhajícím ve vyučování je věnován

určitý čas.

Mezi opakované aktivity, jejichž hlavním cílem je zviditelnění školy, patří každoroční

účast na letním hudebním festivalu na Plumlově, pořádání olympiád, besídek, oslav Dne dětí

a také předvedení výrobků dětí vzešlých z vyučování i z různých kroužků na výstavkách.

Tyto aktivity, jejichž hlavním záměrem je prezentace školy, ale opět naplňují řadu dalších

cílů, často mnohem významnějších. Výrazně prezentační, jednorázovou akcí bylo malování

obrázků pro veřejného ochránce lidských práv (ombudsmana) nebo pro firmu IBM.

Neopomenutelným významem těchto akcí bylo získání finančních příspěvků na chod školy.

Na rozdíl od jiných škol, pomocná škola na Ibsenově ulici chápe pořádání olympiád,

oslav svátků a besídek jako aktivity, které ji mohou přiblížit veřejnosti. Má s tím velmi dobré

zkušenosti, obyvatelé sídliště Lesná si zvykli přijít se čas od času na děti podívat, zjistit,

co vše umějí vyrobit nebo nacvičit. Proto jsou zde tyto aktivity chápány jako prezentační,

i když opět naplňují řadu dílčích cílů. Při olympiádě mají žáci možnost zažít pocit vlastního

úspěchu a získat medaili. Samozřejmě, že tato činnost souvisí také s vyučováním, s tělesnou

výchovou. Oslava Dne dětí se koná na školní zahradě nebo hřišti a kromě prezentačního úkolu

naplňuje řadu dalších cílů – rozvoj motorické stránky, koordinace pohybů, prožitek úspěchu.

Protože si pro tuto akci vyrábějí žáci odměny sami, jsou sledovány i cíle rozvoje jemné

motoriky, estetického vnímání nebo poznávání nových materiálů. K běžným prezentačním

aktivitám patří besídky u příležitosti vánočních a velikonočních svátků, na které mají možnost

přijít nejen rodiče, ale i zájemci z řad veřejnosti.

Největší množství aktivit sleduje cíl účelného vyplnění volného času žáků. Do této

kategorie spadají částečně již zmiňované olympiády a oslavy, ale především jde o stálou

činnost několika kroužků a školní družiny. Zájmové kroužky jsou tyto: keramický, výtvarný,

hudební a taneční, tělovýchovný a turistický. Protože tyto kroužky jsou pro školu finančně

33

velmi náročné, není jich velké množství, ale jde o nabídku, která je jak dětmi tak rodiči

žádána.

Keramický kroužek má k dispozici dílnu a vypalovací pec. Hlavní cíl je jako u všech

ostatních kroužků v naplnění volného času, ale neméně významnými dílčími cíly jsou rozvoj

jemné motoriky, estetického cítění a vnímání, dlouhodobější koncentrace pozornosti

a v neposlední řadě i zážitek vlastního úspěchu. Je třeba zmínit fakt, že část výrobků

je prodávána na různých výstavkách samotnými žáky, čímž je nejen opětně zajišťováno

zviditelnění školy, ale děti se dostávají samy do kontaktu s kupujícími čímž se učí jedné

z nejdůležitějších věcí, komunikaci, ale také získávají přehled o hodnotě peněz, čímž si zase

doplňují a upevňují školní poznatky.

Hudební a taneční kroužek kromě náplně volného času úzce souvisí

i s prezentačním cílem, protože připravuje vystoupení např. na plumlovský festival. Kromě

tohoto hlavního cíle, resp. dvou cílů, jsou sledovány opět cíle prožitku vlastního úspěchu

a ocenění, navázání nových kamarádství, rozvoje pohybových schopností apod.

Výtvarný kroužek se zaměřuje na různé výtvarné techniky a aktivity. Jde především

o techniky jejichž výsledkem je hezké dílko, ale při kterých dochází k naplňování cílů rozvoje

jemné motoriky, koncentrace pozornosti, ale i tak prozaické záležitosti jako je udržování

čistoty nebo úklid po ukončení práce. Nejen tento kroužek má vést k větší samostatnosti

ve všedním životě a ke zvládnutí jednoduchých pracovních činností.

Tělovýchovný kroužek je v souladu s obecnými cíli pomocné školy zaměřen

na posílení fyzické kondice dětí, rozvoj motorické stránky a koordinace pohybů.

Turistický kroužek pořádá řadu výletů a procházek v době volného času dětí.

Jeho cílem je, aby děti poznaly nejbližší okolí Brna a přírodu, což má také doplňovat jejich

znalosti z věcného učení a naplňuje tak i cíl aktivit navazujících nějakým způsobem

na vyučování. Rodiče mají možnost se těchto výletů také účastnit, což je významné

pro posílení rodinných vztahů, ale také vztahů rodiny a školy.

Další nabídka volnočasových aktivit se uskutečňuje v rámci školní družiny. Pracují

zde čtyři vychovatelky z nichž se každá věnuje převážně jedné disciplíně: malování na sklo,

keramice, skládačkám a výrobkům z papíru a nacvičování různých vystoupení. Činnosti

v družině plně korespondují s cíli výše zmiňovaných kroužků, tzn. hlavním cílem je účelné

vyplnění volného času. V rámci činností, kterým se děti mohou v družině věnovat jde

o naplňování dílčích cílů, a to o rozvoj samostatné práce, rozvoj motorické stránky,

sebeobsluhy, komunikace, koordinace pohybů, koncentrace pozornosti atd. Právě ve školní

34

družině byly namalovány obrázky pro ombudsmana. Tak by se tedy dalo říci, že i družina

občas naplňuje cíl prezentace školy.

Mezi aktivity, které se uskutečňují pravidelně v rámci vyučování, ale nejsou jeho

bezpodmínečně vyžadovanou součástí patří např. plavecký výcvik. Ten není vzdělávacím

programem pomocné školy vyžadován, ale probíhá v rámci tělesné výchovy. Škola

jej organizuje, poněvadž s ním má dobré zkušenosti. Cílem výcviku není naučit děti plavat.

Jde o to, aby se seznámily s vodou, ztratily ostych. Specifickou kategorií jsou spastické děti

v jejichž případě jde o vhodnou formu uvolňování spasmů. Výcvik probíhá jednu hodinu

týdně na plaveckém stadionu Tesla.

Trvalou součástí aktivit realizovaných v rámci vyučování, ale nevyžadovaných

v takovém rozsahu, jsou velmi časté návštěvy divadelních a filmových představení, koncertů

apod.

Aktivity pořádané pomocnou školou na Ibsenově ulici naplňují především cíl vyplnění

volného času, v menší míře pak cíle prezentace školy na veřejnosti a pokračování výuky.

Zastoupeny jsou rovněž aktivity konající se v rámci vyučování, jež ale nejsou jeho

vyžadovanou součástí. Všechny aktivity vycházejí z obecných cílů pomocné školy,

jež se snaží maximálně naplňovat. A z těchto obecných cílů jsou opět odvíjeny dílčí cíle

jednotlivých činností. Žádná aktivita neplní pouze jeden cíl, ale vždy celý soubor cílů.

35

4.3. Aktivity pomocné školy při ÚSP pro tělesně postiženou mládež

Kociánka

Pomocná škola při ÚSP Kociánka má mezi vybranými školami částečně odlišné

postavení. Funguje v rámci ústavu, což je obrovské zařízení, pod které spadá dalších

osm škol. Aktivity realizované ve prospěch dětí se dělí na ty, které organizuje škola a ty,

jež jsou považovány za záležitost ústavu. Ale protože se jich ve velké většině účastní učitelky

a vychovatelky z pomocné školy, pokládám je také za aktivity pomocné školy. Proto bude

v textu dále používán jen název Kociánka. Aktivity pro děti z jiných typů škol jsou částečně

odlišné. Do jisté míry mají děti možnost setkávat se v rámci trávení svého volna i s dětmi

z jiných škol, z části ale zůstávají jen spolu, protože některé aktivity nejsou vhodné pro žáky

pomocné školy. Není tedy zcela běžné, aby se při nějaké činnosti sešli žáci základní, pomocné

školy a třeba učiliště, ale není to ani zcela vyloučeno.

Kociánka stejně jako ostatní školy uskutečňuje aktivity s různými cíly. Mezi

významné patří reprezentační aktivity, velké množství činností sleduje cíl účelného vyplnění

volného času, částečně jsou naplňovány i další obecné cíle.

Kociánka se jako ostatní zařízení prezentuje na veřejnosti. Svým způsobem má možná

trošku usnadněnou pozici vzhledem ke svému dlouhému trvání. Je třeba zdůraznit, že každá

škola pořádá své aktivity, které ale vždy propagují nejen ji, ale celý ústav. Jedná se o řadu

kulturních akcí, na které mohou přijít návštěvníci z „ulice“. Jde o různá divadelní vystoupení,

pásma písniček, básniček, říkanek, tanců a kouzelnických představení. Velmi oblíbené

jsou každoroční koncerty pojímané jako velká společenská událost uskutečňovaná obvykle

v Besedním domě. Pravidelné jsou výstavy žákovských výrobků v divadle Radost nebo

na „REHAPROTEXu“. K velmi významným, opakovaným akcím sledujícím cíl zviditelnění

Kociánky na veřejnosti patří aukce výrobků. Opět nesmíme ztrácet ze zřetele i další cíle

těchto aktivit. Protože se jich velmi často účastní samy děti, je jedním z důležitých cílů

dosažení pocitu sebeuspokojení z úspěšnosti vlastního výrobku.

Největší množství aktivit patří do skupiny činností, jejichž hlavním cílem je vyplnění

volného času dětí. Jednak jde o různé formy rehabilitace, protože některé děti mají těžké

tělesné handicapy. Rehabilitace je nutná a provádí se v době volna. Na druhé straně

se jedná o nabídku nejrůznějších kroužků a programů.

36

Děti s mentálním handicapem jsou ubytovány v budově TEREZA v Řečkovicích,

kde mají svá školská zařízení a kde je také zajišťována rehabilitace. Tým rehabilitačních

pracovnic zajišťuje individuální a skupinovou terapii dle nejmodernějších metodik. Cíl těchto

rehabilitačních procedur je zřejmý – vzhledem k tělesným postižením jde o zlepšení nebo

alespoň udržení fyzické kondice dětí. Ale tyto aktivity spadají spíše do zdravotnického

odvětví a neorganizuje je sama škola.

Trvalou součástí rehabilitace je i ergoterapie. Hlavním cílem je nácvik sebeobsluhy,

zdokonalování hrubé i jemné motoriky a cílený trénink se zaměřením na budoucí povolání.

Samozřejmostí jsou i muzikoterapie a arteterapie. Součástí zařízení je i snoezelen, který děti

navštěvují ve svém osobním volnu v odpoledních hodinách. Nelze říci, že by tato místnost

plnila svůj původní účel pro který byla vytvořena. Spíše funguje jako koutek důvěry kam

si chodí převážně dívky popovídat s psycholožkou. Cílem je tedy odpočinek, relaxace a řešení

případných osobních problémů.

Velké oblibě se v rámci aktivit konaných za cílem vyplnění volného času těší různé

formy zooterapie. Hojně využívaná je hipoterapie, ústav vlastní několik koní, na kterých

je praktikována. Provádí se i u dětí s mentálním handicapem u nichž nesleduje jen cíl

fyzioterapeutický, ale také psychoterapeutický - navázání vztahu s koněm. Pro děti, které

někdy v ústavních podmínkách trpí citovou deprivací, jde o velmi významnou součást života.

Rovněž značně oblíbená je canisterapie. Touto činností se zabývá jedna učitelka

a dochází několik canisterapeutů. Cílem je nejen efektivní strávení volného času, ale také

terapeutický přínos - navázání kontaktu se zvířetem, rozvoj hrubé a jemné motoriky,

koordinace pohybů, celkové zklidnění u neklidných dětí.

V rámci zooterapie a trávení volného času mají děti možnost starat se o další zvířata

v ústavu (kozy, morčata, králíky, poníky a jiné). Cílem rozhodně není využít děti k práci

již by měli vykonávat ošetřovatelé, ale opět jde o možnost navázání kontaktu se zvířetem

a potažmo s druhými dětmi, což bývá někdy velkým problémem.

Nejdůležitějším cílem veškerých volnočasových aktivit je rozvoj všech možných

druhů zájmů, protože ne všechny děti chtějí trávit svůj volný čas aktivně. Proto jsou děti,

které se na začátku školního roku nepřihlásí do žádného kroužku nebo sportovního oddílu,

do nějakého přiděleny dle zvážení vychovatele. Děti mají širokou možnost volného výběru

v rámci klubové činnosti, kulturních a sportovních aktivit. Právě pro děti s mentálním

handicapem je určeno Centrum tvořivé činnosti. Zde se vychovatelky s dětmi věnují převážně

výtvarným a hudebním činnostem. Jedná se o veškeré výtvarné techniky od nejjednoduššího

omalovávání přes vystřihování až po složitější koláže, rytiny apod. Vše jsou to činnosti

37

naplňující hlavní cíl - vyplnění volného času, ale současně s tím také řadu cílů dílčích – rozvoj

jemné motoriky, koncentrace pozornosti, návyk sebeobsluhy i upevňování vědomostí

získaných ve škole. Poslední zmiňovaný cíl tedy nutně souvisí i s cílem, aby aktivita

navazovala nějakým způsobem na vyučování.

Co se týče hudebních aktivit, mohou děti hrát na flétnu, ty šikovnější na klavír, méně

zdatné naopak mohou jen vyťukávat na paličky. Kromě smysluplného naplnění volného času

jde o cílené rozvíjení estetického vnímání. Veškerou činností Centra tvořivé činnosti

se prolíná snaha o to, aby si děti vybraly svůj koníček, který by je provázel dalším životem

a přinášel jim tak pocit uspokojení, úspěšnosti a vlastní důležitosti.

Dále je v rámci trávení volného času dětem k dispozici keramický kroužek fungující

v rámci arteterapie, taneční, hudebně dramatický kroužek, dřevařská dílna, klub železničních

modelářů a další aktivity. Mezi žačkami pomocné školy je velmi oblíben kroužek vaření,

který je cíleně učí praktickým dovednostem pro další život.

Na Kociánce také již několik let rozvíjí svoji činnost Tělovýchovná jednota, která

nabízí všem dětem možnost navštěvovat řadu sportovních oddílů. Nabízejí se tyto oddíly:

atletika, cyklistika, boccia, závěsný kuželník, dráhové kuželky, lukostřelba, stolní tenis,

plavání, šachy, klasické lyžování a vodní turistika. Ne všechny oddíly jsou vhodné pro děti

z pomocné školy, ale stále mají řadu možností na výběr. I v případě těchto sportovních aktivit

je zřejmý cíl smysluplného a efektivního vyplnění volného času, ale v souvislosti se sportem

jde vždy o zlepšení fyzické konstituce a zdravotního stavu.

Poslední, ale neméně významnou skupinu aktivit, tvoří aktivity, které jsou částečným

pokračováním vyučování a částečně také náplní volného času. Jedná se o velice významnou

aktivitu, kterou v takovém rozsahu neposkytuje žádná z pomocných škol. A sice jde o nácvik

sociálně významných dovedností. Probíhá jednou týdně odpoledne a v jeho rámci se děti učí

pohybovat po městě, orientovat se, navštěvují obchody, pošty a učí se tak základním

dovednostem, které jsou pro ně obtížné a přitom důležité pro další život. Cíl této aktivity

je dán již samotným hlavním cílem pomocné školy - umožnit zapojení do společenského

života v maximální možné míře. Ale to není zdaleka cíl jediný, protože jde také o rozvoj

komunikace i gramotnosti, neboť jsou děti vystavovány situacím, ve kterých se musejí

na něco zeptat kolemjdoucího nebo pracovníka daného zařízení. Posilována a upevňována

je také znalost trivia, protože si musejí něco přečíst, napsat i spočítat.

38

Kociánka organizuje pro své žáky stejně jako ostatní školy řady aktivit. V prvé řadě

jde o aktivity jejichž hlavním, ale nikoli jediným cílem je prezentace zařízení na veřejnosti.

To se pravděpodobně daří, protože snad není obyvatele Brna, který by nevěděl,

co je to „Kociánka“. Bohatou skupinu aktivit tvoří činnosti jejichž hlavním cílem je účelné

vyplnění volného času dětí. K tomu přistupují i aktivity, které jsou alespoň z části

pokračováním výuky. Mezi aktivity konané v rámci vyučování se počítají jen návštěvy

různých kulturních akcí. Celkem tedy Kociánka naplňuje veškeré kategorie cílů,

i když samozřejmě některé více a jiné méně. Nicméně všechny aktivity vycházejí

ze základního obecného cíle pomocné školy, kterým je maximální možné zapojení dítěte

do života společnosti. A z tohoto základního cíle se odvíjí řada dílčích cílů, někdy

specifických jen pro určitý druh činnosti.

39

4.4. Aktivity pomocné školy při Fakultní nemocnici Pekařská 53

Pomocná škola při fakultní nemocnici organizuje pro své žáky obdobné množství

aktivit, jež vycházejí z několika hlavních cílů. Velkou pozornost škola věnuje aktivitám

reprezentujícím ji na veřejnosti, značnou část tvoří činnosti vyplňující volný čas dětí. Stejně

jako v ostatních školách se uskutečňují i aktivity jež jsou součástí vyučování nebo které

na něj nějakým způsobem navazují. Hlavním mottem pro veškeré aktivity, jež jsou nabízeny

dětem, je jejich nenásilné zapojování do různých činností během celého školního roku.

Obě zařízení, Effeta i Srdíčko, patří k těm, jež se snaží výrazně zviditelnit před širokou

veřejností. Aktivit sledujících tento hlavní cíl existuje celá řada, některé jsou obdobné každý

rok, jiné jsou jen jednorázovou záležitostí. Ve většině případů se jedná o aktivity výtvarného

charakteru, které ale sledují řadu dalších cílů: rozvoj hrubé i jemné motoriky, posilování

koncentrace, rozvoj estetického vnímání a cítění, prožitek radosti z vytvořeného díla

a úspěchu při jeho následné prezentaci a případném prodeji. Cílem je v některých případech

i rozvoj schopnosti dětí spolupracovat ve větším počtu na jednom úkolu. Mezi tyto aktivity

patří namátkou jednorázová účast v soutěžích: „Živly kolem nás“, „Píšeme dopis Ježíškovi“,

„Soutěžíme s hvězdou Orion“ nebo „Dětský kalendář“.

Stejně jako pomocná škola na Ibsenově ulici se i tato dvě zařízení zúčastnila tvorby

obrázků a výtvarných prací na zakázku k výzdobě prostor Kanceláře veřejného ochránce práv.

Akcí velkého rozsahu a významu je každoroční aukce výrobků dětí ze stacionáře Effeta.

Jedná se o prodejní akci, která přináší zařízení nejen finanční prostředky na další činnosti dětí,

ale velmi výrazně sleduje cíl prezentace na veřejnosti. Se stejným cílem byly vytvořeny

kresby pro výstavu „Hrad Lelekovice“ (v rámci objevu archeologických nálezů starého

hradiště byli klienti požádáni, aby spodobnili své představy života na starých hradech),

ale samozřejmě šlo částečně i o naplnění volného času a také o rozvoj fantazie, protože

s takovým úkolem se děti nikdy dříve nesetkaly.

Další formou prezentačních aktivit je opakovaná účast žáků na sportovních hrách

pro těžce mentálně postižené osoby, účast na Bambiriádě, veřejná vystoupení

ve společenských centrech Svratka a Rubín, pořádání besídek pro něž si děti připraví pásma

básniček, písniček, tanců apod. Opět při těchto aktivitách je kromě hlavního cíle, který

se prolíná s účelným využitím volného času, sledována řada dílčích cílů obdobných jako

u předešlých činností.

40

Do rámce činností zaměřených na vyplnění volného času patří každoroční pořádání

letních a zimních sportovních her (olympiád). Kromě zmíněného cíle jde také o rozvíjení

fyzické stránky, hrubé motoriky, koordinace pohybů, soustředění. Neopomenutelným cílem

je dosažení prožitku vlastního úspěchu a radosti, který má být dopřán všem bez výjimky.

Se stejnými cíly jsou pořádány i turnaje ve stolním tenisu.

V odpoledních volnočasových aktivitách mají děti možnost věnovat se řadě činností:

rukodělným pracím, hrám s osobním počítačem, zpěvu a podobně. Rukodělné výtvarné práce

se zaměřují na nejrůznější techniky podle zdatnosti jednotlivců, od trhání, stříhání,

vybarvování, lepení, kreslení a malování až ke složitějším kolážím, rytinám atd. Veškeré tyto

výtvarné práce sledují cíl rozvoje jemné motoriky, sebeobsluhy a koncentrace pozornosti,

protože nejen že tyto děti mají často pohybové obtíže, ale především jedním z jejich hlavních

problémů, se kterými se potýkají ve škole i v běžném životě, je nízká schopnost soustředění,

udržení pozornosti u jedné činnosti. A tak tyto aktivity o nichž by si laik mohl myslet, že mají

„jen“ vyplnit volno, slouží výrazně i ke zlepšení výsledků školní práce.

Při práci s počítačem, který děti využívají převážně ke hraní her, jde opět o rozvoj

základních psychických procesů (pozornost, paměť,…) a o zlepšení jemné motoriky

(prostřednictvím manipulace s myší) stejně jako znalostí trivia.

Pěvecký kroužek souvisí nejen s náplní volného času, ale protože připravuje řadu

vystoupení, tak také s cílem prezentace školy.

Samozřejmou součástí využití volného času jsou každodenní vycházky a výlety, pobyt

na hřišti s řadou pohybových aktivit, jež dovoluje zdravotní stav dětí.

Třetí skupinu aktivit tvoří činnosti jež jsou částečně součástí vyučování a částečně

náplní volného času. Mezi ně patří škola v přírodě, pobyt v psychorelaxační místnosti

snoezelenu, v hydromasážní vaně, rehabilitační cvičení, metody bazální stimulace a různé

druhy terapií.

V případě snoezelenu jde o nabídku trávení času pro nejtíže postižené klienty. Cílem

pobytu ve snoezelenu je celkové uklidnění, navození harmonické rovnováhy, ale také

zaměstnávání smyslů. Jedná se o senzomotorickou terapeutickou stimulaci. Snoezelen

umožňuje lidem „vyjít ze sebe“, realizovat se svým velmi specificky omezeným způsobem.

Není cílem zaměstnávat smysly komplexně, ale naopak jednotlivě, postiženému musí být

ponechán dostatek času a volnosti, aby si sám zvolil, co se mu líbí a čím se chce zabývat.

Zásadou je „nic se nemusí, vše je dovoleno“.

41

V rámci dopoledních činností (vyučování), ale někdy i volnočasových je také pobyt

v hydromasážní vaně. Vířivé a perličkové koupele slouží nejen k navození příjemných pocitů,

i když i ty jsou jedním z neopomenutelných cílů, ale především uvolňují spasmy, zbavují

úzkosti a strachu a vytvářejí příznivé podmínky pro dechová cvičení. Ve vaně se také žák

seznamuje s pomůckami využívanými při následném předplaveckém a plaveckém výcviku

v bazénu. Koupelí a vodními masážemi uvolněné děti mohou pak vykonávat rehabilitační

cvičení – cvičení s prvky jógy, míčkování, cviky podle Weroniky Sheborne, cvičení

na základě synergetické reflexní terapie, orofaciální stimulace a dalších vhodných typů

fyzikální terapie, které se v zařízení provádějí. Veškeré tyto aktivity se týkají klientů

s nejtěžším mentálním postižením a řadou přidružených defektů u nichž není možné mluvit

o vyučování v běžném pojetí. Ale protože jsou součástí jejich individuálních vzdělávacích

plánů, řadím je právě do aktivit v rámci vyučování.

Součástí práce s těmito klienty jsou i metoda bazální stimulace (prenatální terapie),

pobyt v kuličkovém bazénku a nejrůznější formy terapií – např. aromaterapie, arteterapie,

muzikoterapie, hipoterapie, canisterapie. Veškeré tyto terapie se uskutečňují jak v rámci

vyučování tak také v době trávení volného času. Např. arteterapie probíhá v keramické

a textilní dílně a sleduje nejen cíl vytvoření výtvarného díla, ale jde o odreagování, o cestu

k samotnému výrobku, pocit radosti, sebeuspokojení a samozřejmě opět o rozvoj jemné

motoriky, soustředění, sebeobsluhy atd.

Obě zařízení, Effeta i Srdíčko, uskutečňují řadu aktivit ve prospěch svých žáků

a klientů. Tyto aktivity mají řadu cílů stejně jako v ostatních školách. Velmi výrazně je

naplňován cíl prezentace školy na veřejnosti prostřednictvím různých výtvarných prací,

vystoupení a účastní na soutěžích. Vedle toho existuje skupina činností, které vyplňují volný

čas dětí. Část z těchto činností souvisí také s další skupinou aktivit, a to s těmi, které jsou

součástí vyučování nebo na něj částečně navazují. Je tedy možné konstatovat, že tato zařízení

naplňují všechny kategorie cílů, i když v různém rozsahu. A veškeré činnosti a akce vycházejí

z obecných cílů pomocné školy jako jsou např. rozvoj estetického vnímání, pohybové stránky,

sebeobsluhy nebo znalosti čtení, psaní a počtů. Odlišnost je v tom, že Effeta a Srdíčko,

na rozdíl od ostatních zařízení pracují i s klienty s hlubokou mentální retardací a podle toho

také vypadá část aktivit určená speciálně pro tuto skupinu (např. využití snoezelenu,

hydromasážní vany atd.).

42

5. Komparace pomocných škol z hlediska aktivit a cílů aktivit

organizovaných pro žáky

Na předchozích stranách této práce jsem se pokusila charakterizovat pomocné školy,

jako jeden z typů škol pro žáky s mentálním postižením, po stránce obecné. Z hlediska jejich

organizace, fungování a především obecných cílů, ze kterých výchova a vzdělávání

na pomocných školách vycházejí. Zejména jsem se ale zaměřila na sledování aktivit

jednotlivých škol z hlediska jejich cílů.

Na základě osobních návštěv všech zařízení jsem došla k závěru, že všechny školy

a jejich aktivity vycházejí ze čtyř základních cílů. Prvním z nich je snaha prostřednictvím

různých činností dětí prezentovat školu a žáky veřejnosti. Druhým cílem je efektivní vyplnění

velkého množství volného času žáků, převážně v době po vyučování. Třetí skupina aktivit

se odehrává v rámci vyučování, ale není jeho bezpodmínečně vyžadovanou součástí. Konečně

čtvrtá skupina činností se odehrává také ve volném čase, ale její cíl není jen v jeho vyplnění,

nýbrž v určité návaznosti na vyučování. Posledně zmiňovaný cíl, ale neexistuje v žádné

aktivitě sám o sobě jako jediný, spíše je vždy doplňujícím prvkem.

Chci se pokusit o srovnání jednotlivých skupin aktivit a jejich cílů. Z předchozích

stránek je ale zřejmé, že žádné diametrální odlišnosti mezi jednotlivými zařízeními není

možné najít. Jde o školy jednoho typu řídící se stejným vzdělávacím programem a mající

stejného zřizovatele (Krajský úřad Jihomoravského kraje).

V rámci prezentačních aktivit nalezneme ve všech zařízeních snahu o zviditelnění

prostřednictvím výstav dětských prací, kreseb a výrobků. Pomocné školy Elpis a Kociánka

vystavovaly v divadle Radost a na výstavě „REHAPROTEX“. Významná je snaha Kociánky

a Effety o pořádání aukcí výrobků, které školám v neposlední řadě přinášejí určité finanční

prostředky. Ibsenova a Pekařská (Effeta a Srdíčko) se zúčastnily tvorby obrázků pro

ombudsmana. Mezi výraznější prezentační aktivity patří projekt pomocné školy Elpis

„Integrace naopak“, jehož prostřednictvím se snaží přivést do školní zahrady židenické matky

s dětmi. O obdobný projekt se ostatní školy doposud nepokusily. Naopak pomocná škola

na Ibsenově ulici chápe na rozdíl od ostatních škol i olympiády a besídky jako možnost

prezentovat se na veřejnosti. Má s tím dobré zkušenosti, což je pravděpodobně dáno jejím

dlouholetým fungováním na sídlišti Lesná, protože jeho obyvatelé si již dávno našli cestu

na tyto akce. Dále se tato škola jako jediná účastní letního hudebního festivalu pro mentálně

43

postižené na Plumlově. Naopak Kociánka je už dlouhou dobu známá pořádáním

předvánočních koncertů v Besedním domě. Klienti Effety se zase jako jediní účastní

sportovních her pro těžce mentálně postižené osoby.

Druhou a ve všech zařízeních nejbohatěji zastoupenou skupinu aktivit tvoří činnosti

mající za cíl vhodné vyplnění volného času dětí a mládeže. Právě zde se ale setkáváme

v mnoha případech s tím, že částečně jsou i pokračováním vyučování, resp. na něj navazují.

Velká nabídka kroužků je jak v Elpisu, tak na Kociánce i na Ibsenově ulici stejně jako

v Effetě a Srdíčku. Vedle tradičních záležitostí jako jsou kroužek hudebně dramatický,

výtvarný nebo rukodělný, keramický, tělovýchovný apod., se na některých školách najdou

i zajímavosti. V Elpisu a na Kociánce jsou to kroužek vaření, velice oblíbený nejen mezi

děvčaty. Na Ibsenově ulici je to zase turistický kroužek. Ojedinělou záležitostí je program

Kociánky - a to nácvik sociálně významných dovedností, který připravuje žáky pomocné

školy na zvládání praktických každodenních problémů. Součástí náplně volného času

je na všech školách pořádání sportovních olympiád a turnajů. K oblíbeným kroužkům patří

práce na počítači, která je zastoupena na všech školách. Částečně odlišná situace ohledně

volnočasových aktivit je na Kociánce, což je dáno její velikostí a většími finančními

i personálními možnostmi. Zde pracuje celá tělovýchovná jednota a ne jen tělovýchovný

kroužek. Stejně tak na Kociánce je realizace různých druhů terapií (hipoterapie, canisterapie,

zooterapie, aromaterapie, arteterapie, muzikoterapie, snoezelen) počítána mezi činnosti

volného času. V Elpisu a na Ibsenově ulici kromě kroužků funguje i odpolední družina,

která se v obou případech věnuje různým výtvarným pracím a vycházkám do okolí.

Třetí skupinu aktivit tvoří činnosti, které probíhají v rámci vyučování a přitom nejsou

jeho nezbytně vyžadovanou součástí. Ve všech školách jsou to velmi časté návštěvy

divadelních a filmových představení, koncertů, výstav (podstatně častější než v běžných

školách a než je to vyžadováno). Rovněž všechny školy, kromě Kociánky, jezdí každoročně

na školy v přírodě. Ale např. Elpis a Effeta ve vyučování využívají i snoezelen. Je třeba

konstatovat, že zatímco v Elpisu si tam děti chodí jen odpočinout po namáhavé školní práci,

když učitel dojde k závěru, že je to právě vhodné, v Effetě se snoezelen využívá v práci

s klienty s hlubokou mentální retardací, pro něž toto zařízení představuje skutečnou součást

vzdělávání. Právě Effeta využívá v době vyučování také hydromasážní vanu, nejrůznější

rehabilitační cvičení, bazální stimulaci a řadu terapií. Naopak Ibsenova je jedinou školou,

44

která pořádá pro žáky v rámci tělesné výchovy plavecký výcvik, který není vzdělávacím

programem vyžadován.

Co se týče skupiny aktivit, které by měly sledovat cíl návaznosti na vyučování, jde

v podstatě o všechny, i když to není většinou zcela zřetelně řečeno. Je tomu tak proto, že děti

opravdu ve všech výše zmiňovaných aktivitách a činnostech využívají toho, co již znají,

prohlubují a rozšiřují své vědomosti a dovednosti.

Ve všech uvedených zařízeních se tedy můžeme setkat s velmi bohatou nabídkou

aktivit všech typů. Drobné odlišnosti, které je možné nalézt, vyplývají převážně z konkrétní

finanční, personální a materiální situace. Pracovníci škol si uvědomují řadu věcí, které

by bylo možné zlepšit a postupně se o to také pokoušejí.

Všechny výše zmiňované aktivity vycházejí z obecných cílů pomocné školy, které

se uplatňují nejen ve vyučování, v němž musejí být naplňovány v maximální možné míře,

ale v různém množství a kombinacích jsou součástí veškerých aktivit pořádaných školami

pro žáky. Z následujícího výčtu všech cílů je zřejmé v jak velké míře korespondují

s obecnými cíly pomocné školy. Jde o tyto následující cíle a skupiny cílů:

rozvoj pohybové stránky, zvýšení fyzické zdatnosti, rozvoj hrubé a jemné motoriky,

koordinace pohybů, zlepšení zdravotního stavu,

rozvoj psychických stránek osobnosti – paměti, pozornosti, myšlení, estetického

vnímání, fantazie, tvořivosti,

působení na smyslový rozvoj – zraku, sluchu, hmatu, čichu a chuti,

rozvoj komunikačních schopností, navazování nových přátelství, schopnost

spolupráce s více dětmi na jednom úkolu,

mnohostranný rozvoj zájmů,

zisk praktických dovedností důležitých pro každodenní život, nácvik sociálně

významných dovedností, rozvoj schopnosti sebeobsluhy, soběstačnosti, vypěstování

pocitu odpovědnosti za své jednání i za druhé lidi, tvory nebo věci,

docílení maximálního zapojení do života společnosti, maximální možné integrace,

dosažení prožitků radosti, úspěchu,

poskytnutí zábavy, možnosti relaxace,

seznamování s různými prostředími, materiály i lidmi,

upevnění znalostí získaných vyučováním, především trivia,

zprostředkování bohatých kulturních zážitků i vlastního vystupování na veřejnosti,

45

celkové zklidnění neklidných dětí a naopak povzbuzení dětí nečinných, apatických,

zisk finančních prostředků na další aktivity.

Z této velké skupiny dílčích cílů, které se v různých aktivitách snaží naplnit všechny

školy je naprosto zřejmé, že není možné setkat se s většími odlišnostmi. Samozřejmě

je to dáno i tím, že jednotlivá zařízení nabízejí zhruba obdobné aktivity a tím pádem by bylo

i poněkud zvláštní, kdyby v nich spatřovaly zcela odlišné cíle. Jistě, že se najdou drobné

odlišnosti v pojímání podobných činností, ale cíle jsou ve většině případů shodné. Jen jsou

někdy více a jindy méně zdůrazněné.

Je třeba připomenout, že ve všech zařízeních a při všech aktivitách je vždy naplňována

řada cílů, které jsou vždy odvozené od obecných cílů pomocné školy. Přesto, nebo snad právě

proto, že nemůžeme najít žádné diametrální odlišnosti mezi školami, aktivitami a jejich cíli,

můžeme konstatovat, že nabídka je opravdu široká a daří se jí, dle vyjádření vedení škol,

uspokojovat všechny žáky a klienty. Samozřejmě je třeba počítat s dalším vývojem.

46

Závěr

Pomocná škola je jedním z několika zařízení, která máme k dispozici v péči o osoby

s mentálním handicapem. Je určena pro děti, jež nemohou úspěšně prospívat ani ve zvláštní

škole a s největší pravděpodobností nebudou nikdy schopny zcela samostatného života.

V posledním desetiletí prošla pomocná škola velkými změnami a stala se školou v pravém

slova smyslu. Možností zřizovat přípravné stupně a rehabilitační třídy je naplněno právo

všech lidí na vzdělání a rozvoj. Tak již dnes nemůže být žádné dítě automaticky zbavováno

povinnosti školní docházky.

Cílem této závěrečné práce bylo vysledovat a charakterizovat nabídku aktivit pro žáky

překračující rámec vzdělávacího programu na brněnských pomocných školách. Zvláštní zřetel

jsem věnovala cílům z nichž tyto aktivity vycházejí. Na základě studia odborné literatury jsem

charakterizovala současnou pomocnou školu a její práci. Prostřednictvím osobních návštěv,

rozhovorů a studia školní dokumentace jsem mohla popsat a analyzovat nejen nabídku

nejrůznějších aktivit, ale také jejich cílů.

Přínos práce spatřuji v tom, že doplňuje dosud publikovaná fakta o pomocných

školách o poznatky z praxe, protože dosud sice existuje dostatek teoretické literatury věnující

se vzdělávací stránce pomocné školy, ale není dostatečné množství materiálů zabývajících

se dalšími aktivitami pomocných škol vytvářených ve prospěch žáků. Určité informace

je možné získat z denního tisku nebo na internetu (pakliže školy mají své webové stránky),

ale jedná se spíše o nahodilé zmínky. Tento text samozřejmě nemůže vypovídat

o situaci v celé České republice, ale zřetelně mapuje situaci ve městě Brně, protože jsem

zpracovala údaje všech čtyř existujících brněnských pomocných škol. Do budoucna by bylo

jistě zajímavé a přínosné zpracovat obdobná data i z jiných měst nebo krajů a provést

případné srovnání. Snad by některá fakta mohla posloužit i jako inspirace do budoucna pro

další pomocné školy a nejen pro ně.

47

Použitá literatura

1. ADAM, Miloslav. Budoucí podoba zvláštních a pomocných škol. Učitelské noviny,

1999, roč. 102, č. 5, s. 22.

2. BLAŽEK, Bohuslav, OLMROVÁ, Jiřina. Světy postižených. Praha: Avicenum, 1978.

190 s.

3. Canisterapie léčí. Učitelské noviny, 2000, roč. 103, č. 25, s. 22-23.

4. ČERNÁ, Marie aj. Kapitoly z psychopedie. Praha: Karolinum, 1995. 82 s.

ISBN 80-7066-899-7.

5. DOLEJŠÍ, Mojmír. K otázkám psychologie mentální retardace. Praha:

Avicenum,1978. 190 s.

6. EDELSBERGER, Ludvík aj. Defektologický slovník. Jinočany: H&H, 2000. 418 s.

ISBN 80-86022-76-5.

7. EDELSBERGER, Ludvík. Příspěvek k vývoji speciální pedagogiky. Otázky

defektologie, 1974/75, roč. 17, s. 3-96.

8. Etická výchova v ÚSP Havířov. Učitelské noviny, 2001, roč. 104, č. 13. s. 20.

9. FRANIOK, Petr. Současná škola a handicapované dítě. Speciální pedagogika, 1996,

roč. 6, č.5, s. 14-17.

10. HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie handicapu.

Liberec: TU, 1997. 111 s. ISBN 80-7083-208-8.

11. HAVLÍKOVÁ, Markéta. Svépomocné skupiny rodičů dětí s mentálním postižením.

Speciální pedagogika, 1999, roč. 9, č. 3-4, s. 32-40.

12. Jak se u nás žije. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č. 11, s. 23.

13. KERROVÁ, Susan. Dítě se speciálními potřebami. Praha: Portál, 1997. 165 s.

ISBN 80-7178-147-9.

14. KVAPILÍK, Josef, ČERNÁ, Marie. Zdravý způsob života mentálně postižených.

Praha: Avicenum, 1990. 134 s. ISBN 80-201-0019-9.

15. KYSUČAN, J. Psychopedie. Teorie výchovy mentálně retardovaných. Praha: SPN,

1990. 82 s.

16. MAGNIOVÁ, Libuše. Zvláštní škola v Blansku na 3. mezinárodním hudebním

festivalu pro děti se zdravotním postižením. Speciální pedagogika,1998, roč. 8, č. 4,

s. 50.

17. Malování na kolonádě. Učitelské noviny, 2002, roč. 105., č. 12, s. 20.

48

18. MATĚJČEK, Zdeněk. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany:

H&H, 2001. 147 s. ISBN 80-86022-92-7.

19. MONATOVÁ Lili. Pedagogika speciální. Brno: Paido 1994. 199 s.

ISBN 80-7178-506-7.

20. Nepřizpůsobujeme děti škole. Učitelské noviny, 2001, roč. 104, č. 21, s. 20.

21. Netradiční den dětí. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č. 30, s. 22.

22. NOVOTNÝ, Josef. Pomocná škola v Chotouňské ulici v Praze 10. Speciální

pedagogika, 1999, roč. 9, č. 3-4, s. 61-65.

23. NOVOSAD, Libor. Některé zahraniční zkušenosti a trendy v komunitní práci

s mentálně postiženými osobami. Speciální pedagogika, 2000, roč. 10, č. 4-5,

s. 255-259.

24. Nový rok s novou školou. Učitelské noviny, 2002, roč. 105, č. 31, s. 8.

25. Od pondělka do pátku. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č.17, s. 23.

26. O činorodosti handicapovaných. Učitelské noviny, 2000, roč. 103, č. 1, s. 23.

27. O zvláštních školách. Učitelské noviny, 2000, roč. 103, č. 37, s. 18.

28. PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. 234 s.

ISBN 80-85931-65-6.

29. Pohoda a Pohodička. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č. 1, s. 22-23.

30. PTÁČEK, Petr. Budoucnost speciálního školství. Učitelské noviny, 2000, roč. 103,

č. 17, s. 19.

31. RAIDLOVÁ, Marina. Integrace dětí s více vadami pomocí letních rehabilitačních

dětských táborů. Speciální pedagogika, 2001, roč. 11, č. 4, s. 220-228.

32. SLOWÍK, Josef. Volný čas mládeže s mírným stupněm mentální retardace. Speciální

pedagogika, 1999, roč. 9, č. 1, s. 37-40.

33. SPOUSTA, Vladimír. Kapitoly z pedagogiky volného času. Brno: Paido, 1996. 64 s.

ISBN 80-210-1274-9.

34. SPOUSTA, Vladimír. Metody a formy výchovy ve volném čase. Brno: Paido, 1996.

82 s. ISBN 80-210-1275-7.

35. Stonožka vede lidi k lidem. Učitelské noviny, 2002, roč. 105, č. 17, s. 11.

36. Stříbro ze Sevilly. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č. 44, s. 22.

37. SVOBODOVÁ, Jaroslava. Předškolní příprava postiženého dítěte. Speciální

pedagogika, 1994/1995, roč. 5, č. 4, s. 21-25.

49

38. ŠMEJKALOVÁ, Hana. K problematice speciální výchovné péče o mentálně

retardované děti od nejútlejšího věku. Speciální pedagogika, 1990/1991, roč. 1, č. 2,

s. 74-77.

39. ŠTEFKOVÁ, Jaroslava. Mateřinka pro děti do 15 let. Učitelské noviny, 2000,

roč. 103, č. 17, s. 8-9.

40. ŠVARCOVÁ, Iva. Aktuální otázky psychopedie. Liberec: TU, 1998. 81 s.

ISBN 80-7083-272-X.

41. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: Portál, 2001. 178 s.

ISBN 80-7178-506-7.

42. ŠVARCOVÁ, Iva. Komplexní systém vzdělávání dětí, mládeže a dospělých s těžším

mentálním postižením. Praha: Septima, 1994. 64 s. ISBN 80-85801-27-2.

43. ŠVARCOVÁ, Iva, REZKOVÁ, Ivana. První zkušenosti z experimentální výuky ve

výchovné třídě pomocné školy. Speciální pedagogika, 1992/1993, roč. 3, č. 2, s. 4-7.

44. ŠVARCOVÁ, Iva. Vzdělávání a vzdělavatelnost mentálně postižených. Speciální

pedagogika, 1992/1993, roč. 3, č. 3, s. 9-13.

45. ŠVARCOVÁ, Iva. Vzdělávací program pomocné školy. Speciální pedagogika, 1996,

roč. 6, č. 1, s. 1-4.

46. ŠVARCOVÁ, Iva. Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné

školy. Praha: Septima, 1997. 63 s. ISBN 80-7216-030-3.

47. TEPLÁ, Marta. Náměty pro vzdělávání žáků s těžkým mentálním postižením.

Praha: TECH-MARKET, 2001. 72 s. ISBN 80-86114-39-02.

48. TEPLÁ, Marta. Pomocné školy v České republice. Praha: TECH-MARKET, 1997.

64 s. ISBN 80-86114-06-6.

49. TEPLÁ, Marta. Přípravný stupeň pomocné školy. Praha: TECH-MARKET, 1999.

66 s. ISBN 80-86114-28-7.

50. TEPLÁ, Marta. Rehabilitační třídy pomocné školy. Speciální pedagogika, 2000,

roč. 10, č. 3, s. 151-156.

51. TEPLÁ, Marta. Rehabilitační třídy pomocné školy. Učitelské noviny, 2000, roč. 103,

č. 16, s. 189-200.

52. TICHÝ, Vladimír. Organizace a specifika lyžařského výcviku na zvláštní škole.

Speciální pedagogika, 2001, roč. 11, č. 1, s. 46-50.

53. Týden ve Staré oboře. Učitelské noviny, 2002, roč. 105, č. 32, s. 20.

54. TÝMALOVÁ, Alena. Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. Speciální

pedagogika, 2000, roč. 10, č. 4-5, s. 244-247.

50

51

55. VALENTA, Milan, KREJČÍŘOVÁ, Olga. Psychopedie. Kapitoly z didaktiky

mentálně retardovaných. Olomouc: Netopejr, 1997. 193 s. ISBN 80-902057-9-8.

56. VÁŽANSKÝ, Mojmír. Volný čas a pedagogika zážitku. Brno: Paido, 1992. 64 s.

ISBN 80-210-0428-2.

57. VODÁKOVÁ, Jitka, STEJSKALOVÁ, Marie. Životní styl žáků zvláštní školy.

Speciální pedagogika, 1999, roč. 9, č. 3, s. 1-4.

58. Vyhláška Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne

7. května 1997, o speciálních školách a speciálních mateřských školách

(č.j. 127/1997 Sb.) .

59. Výstava speciálních škol. Učitelské noviny, 2000, roč. 103, č. 25, s. 22.