Masarykova univerzita v Brně

Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd

Závěrečná práce z etopedie

Sociálně patologické jevy ve společnosti

Vypracovala: PaedDr. Věra Koupilová

Vedoucí práce: MUDr. Lubomír Kukla, CSc.

Brno 2003

1

Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně s použitím uvedené literatury. V Brně dne 27.února 2003 Věra Koupilová 2

Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří mi poskytli informace pro kazuistiky, z nichž jsem mohla pro svoji práci čerpat. Poděkování patří zejména MUDr. Lubomíru Kuklovi, CSc., mému školiteli, za cenné rady a připomínky k mojí práci.

Obsah:

3

1. Úvod 3 2. Cíl a zdůvodnění práce 3 3. Zdravý životní styl 4 4. Úskalí životního stylu 8 5. Některé sociálně patologické jevy v teoretické rovině 12 6. Nežádoucí sociální jevy ve světle zkušeností (zejména ze školního prostředí) – kazuistiky 19 7. Závěry a doporučení 40 8. Použitá literatura 44

Motto:

„Schytáš to za to, že jsi Žid za to, že černou kůži máš

4

za to, že rány nevracíš za to, že v tísni ránu dáš.

Schytáš to za to, že jsi nejtlustší

za to, že nejsi velký dost. Jsou lidé, kteří slíznou to

za každou pitomost.“

Úryvek z „Blues o opuštěnosti na hřišti“

Adrian Mitchell

1. Úvod: Sociálně patologickým jevem se obecně rozumí takové chování jedince, které je charakteristické především nezdravým životním stylem, nedodržováním nebo porušováním sociálních norem, legislativy i etických hodnot. Chování a jednání jedince vede k poškozování zdraví, prostředí, ve kterém žije a pracuje, a ve svém důsledku k individuálním, skupinovým či celospolečenským poruchám a deformacím.

5

2. Cíl a zdůvodnění práce: Pokusila jsem se přehledným způsobem rozpracovat pojetí životního stylu, úskalí životního stylu a jednotlivé sociálně patologické jevy v teoretické a zčásti i praktické rovině. Práce je sestavena tak, že jednak obsahuje část teoretickou, jednak část kazuistickou. Teoretická část je doložena jednotlivými kauzami. V nich popisuji určité situace, se kterými jsem se ve své praxi setkala, či pomáhala metodicky řešit.

3. Zdravý životní styl Kdysi klasik pravil: nezáleží na tom, jak dlouho člověk žije, ale jak žije… O lidském zdraví platí, že se na něm spolu s genetickým vybavením podílejí ve vysoké míře četné další faktory, tvořící ve svém souhrnu kvalitu života. Z nich jsou nejčastěji uváděny jako nejdůležitější tyto složky: životní úroveň, způsob života, životní prostředí a životní spokojenost. Způsob života má mezi uvedenými faktory poněkud zvláštní postavení – volíme si jej a tvoříme sami s relativně větší autonomií a flexibilitou, než si můžeme volit či vytvářet své životní prostředí či životní úroveň. Navíc i za ztížených podmínek úrovně a prostředí můžeme volbou svého životního stylu směřovat alespoň do určité míry k naplňování své životní spokojenosti. V období hledání, volby a dotváření životního stylu může být tato spokojenost vyšší, v době 6

pozdější se může dostavit životní únava, popřípadě nespokojenost s dříve učiněnou volbou a jejími důsledky. Vymezení pojmu životní styl či způsob života je neobyčejně široké. Zahrnuje paletu prakticky všech lidských aktivit – od myšlení přes chování až po jednání na úrovni jedince, různě velkých lidských kolektivů až celých populací. Lze na něj nahlížet z hlediska systému i jednotlivých prvků, jež mohou být uplatňovány cílevědomě, vědomě, mechanicky i intuitivně. Obecně lze říci, že životní styl je projevem lidské osobnosti v nejširším smyslu – v interakci s různými okruhy jejího životního, především sociálního prostředí. Je jedinečným způsobem svázán s tím, jak jedinec (popř. skupina či populace) strukturuje svůj čas a prostor a jakými činnostmi je naplňuje. V ještě větší míře než pro zdraví dospělých je vliv výše uvedených faktorů podstatný pro zdraví dětí a jejich vývoj po tělesné , duševní a sociální stránce. V rodinách s dětmi má životní styl prvořadý význam při formování jejich vývoje, pro který může být jak zdrojem kladných podnětů, tak i zdrojem a spolupříčinou jeho případných poruch. S ohledem na kvalitu zdraví dětí jsou sanogenní (podporující zdraví) i nocigenní (způsobující nemoc, resp.škodící zdraví) procesy, které vycházejí z životního stylu rodičů (lze doložit např. na celé řadě romských rodin). Je třeba lépe znát jejich podíl na vzniku zdravotních poruch, které dnes v obraze dětské morbidity převládají. V posledních desetiletích přibývá věrohodných varovných hlasů, které signalizují, že současný vývoj lidského společenství je dlouhodobě neudržitelný, neboť směřuje jednak ke stupňování sociálního napětí ve společnosti, jehož důsledkem může být obrovská vlna násilí, jednak k destrukci životního prostředí v planetárním měřítku se zničujícími důsledky nejen pro člověka, ale i pro jiné živé organismy. Podle předního českého zastánce konceptu trvale udržitelného rozvoje, bývalého a tragicky zesnulého ministra životního prostředí Josefa Vavrouška, je trvale udržitelný rozvoj - nebo snad přesněji způsob života - zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jeho formách, a to v různých časových horizontech. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodou a právy každého jednotlivce a jeho odpovědnosti vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při uspokojování svých potřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás.

7

Chceme-li dospět k trvale udržitelnému způsobu života, musíme analyzovat dosavadní neudržitelný rozvoj, který má charakter kvantitativního růstu, doprovázeného řadou hlubokých rozporů. Měli bychom se pokusit navázat na všechno, co je slučitelné s vizí trvale udržitelného způsobu života, co může iniciovat rozvinutí této vize a její realizaci, a zároveň se snažit vyvarovat činností, směřujících ke vzniku těžkých problémů, před nimiž lidstvo stojí. Součástí této snahy by proto mělo být rozpoznání faktorů negativně a pozitivně ovlivňujících dosavadní vývoj, stejně jako i podpora pozitivních faktorů a jejich doplnění všude tam, kde existují „bílá místa“. „Společným jmenovatelem“, umožňujícím pochopení jednání lidí, jsou obecná kritéria nebo normy, které lidé používají při hodnocení situace a při rozhodování. Těmito normami jsou lidské hodnoty, vyjadřující individuální nebo kolektivní chápání smyslu života, hodnoty podmíněné zřejmě zčásti biologicky (zejména geneticky), zčásti kulturně. Je-li uvedená hypotéza správná, pak analýza vývoje lidských hodnot v různých částech světa v průběhu posledních desetiletí a staletí může jednak odhalit etické kořeny dnešních globálních i regionálních problémů, typických pro dosavadní neudržitelný růst a jednak formulovat lidské hodnoty slučitelné s trvale udržitelným způsobem života, tj. hodnoty, které mohou takový způsob života podnítit, prosadit a rozvinout. J. Vavroušek ve svém rozboru, který sám označuje za pracovní hypotézu, vymezuje deset klíčových vztahových oblastí člověka a v každé z nich předkládá dva alternativní přístupy, z nichž první (A) je de facto soudobou realitou a druhý (B) ideálem, jenž je v souladu s trvale udržitelným způsobem lidského života. Deset zmíněných vztahových aspektů lidského života - a k nim vztažené dvojice alternativních přístupů – zde uvádíme ve stručnosti proto, že představují jeden z hlavních úkolů, před nimiž s ohledem na populaci dětí stojí dnešní dospělý svět. Dokážeme se sami rozhodnout a vydat srozumitelné, přesvědčivé a zkušenostně ověřitelné svědectví o této fundamentální, klíčové volbě? Budeme schopni skloubit individuální životní styly do životního stylu – či škály stylů- lidských komunit, společenství, do životního stylu společnosti tak, aby mohla vyrůst „kultura“ a „civilizace“ trvale udržitelného rozvoje? Dokážeme spojit své hypotetické projekty a teorie s konkrétním jednáním každodenní praxe tak, aby skrze ně (nejen prostřednictvím vzdělávací instituce) tato kultura přecházela přesvědčivým způsobem ke slovu? Vztahové dimenze lidského života a možné alternativní přístupy: 1. Vztah člověka k přírodě: a) Kořistnický vztah k přírodě b) Vědomí sounáležitosti s přírodou

8

2. Vztah lidského individua ke společnosti: a) Jednostranný důraz na individualismus a soutěživost nebo jednostranný důraz na kolektivismus b) Vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv 3. Vztah k toku času a smyslu dějin: a) Posedlost ideou kvantitativního růstu b) Důraz na kvalitativní rozvoj lidské společnosti 4. Vztah ke smyslu vlastního života: a) Hédonistická teorie a konzumní způsob života b) Důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání si věcí zbytných 5. Vztah ke svobodě a odpovědnosti: a) Jednostranný důraz na lidská práva a svobody, eroze vědomí spoluodpovědnosti za běh věcí b) Rozvoj lidských práv a svobod při respektování symetrie s odpovědností, která je s nimi spojena 6. Vztah k úrovni našeho poznání: a) „Pýcha rozumu“ b) Opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti 7. Vztah k vlastnímu životu: a) Odcizení člověka jeho vlastnímu životu, oslabení pudu sebezáchovy a zpětných vazeb, umožňujících korigovat nesprávné nebo neúspěšné jednání b) Obnovení pudu sebezáchovy 8. Vztah k budoucím generacím: a) Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými podle zásady carpe diem (užívej dne) b) Respektování dlouhodobých důsledků lidských činností 9. Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím: a) Netolerance k názorům jiných, ideologická, náboženská, rasová či jiná nesnášenlivost b) Vzájemná tolerance, snaha o vcítění se do situace občanů jiných zemí, řešení problémů jednáním …..

9

10. Vztah k věcem společným: a) Rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech a pasivita, zejména v zemích někdejšího „reálného socialismu“ b) Rozvoj participativní demokracie (Vavroušek, 1993) Budoucnost zřejmě do značné míry závisí na tom, jak vysoko na žebříčku svých individuálních i skupinových systémů hodnot umístíme hodnoty vztažené k typu B a do jaké míry v sobě potlačíme přístupy typu A. Je to, nejen podle Vavrouška, závod s časem. A rovněž výzva pro ty, kteří formulují, předkládají a popř. realizují celospolečenské, politické a sociální programy. Výzva a memento politické reprezentaci a těm, kdo jí chtějí být (Kovařík, Kukla, 1996). 4. Úskalí životního stylu Socioekonomické proměny české společnosti, ke kterým v posledních letech dochází, se promítají do života celé populace. Otevřený prostor svobody, který umožňuje strukturovat životní prostor a čas do značné míry podle osobní volby, je sice na jedné straně šancí a výzvou k odpovědnosti, na straně druhé je však konfrontací s mnohdy netušeným ohrožením. Po letech kolektivismu nás ovlivňuje přílišný individualismus, jehož egoistická podoba je patrna z mnohých „reálných“ alternativ přístupu typu (A) k deseti zmíněným oblastem. Vedle konzumentů a nekonzumentů, na které se současná společnost dělí, můžeme rozlišovat i aktivní a pasivní jedince, přičemž v obou těchto kategoriích nalézáme téměř nepřehledné množství značně odlišných podtypů. Členění na konzumenty a nekonzumenty se zdá jít spíše napříč těmito kategoriemi.

10

Nenápadná - i když vytrvalá - převládající praxe společnosti nahromadila celou řadu dosud skrytých problémů, spjatých s postavením dětí a se vztahem „majoritní“ dospělé společnosti k dětství, rodičovství apod. Svět, v němž děti žijí, je vždy již nějakým způsobem strukturován. Způsoby, jak je přestrukturován životní prostor a čas dětí, určují, jaké možnosti jsou jim otevřeny a jaké naopak uzavřeny. Chronický nedostatek času je patrný téměř ve všech skupinách populace a promítá se téměř do všech oblastí života - nejvýrazněji však zřejmě do života rodin. V rodinách ubývá společně tráveného času, vytrácejí se společné činnosti a společná setkání, která napomáhají vytvářet a rekonstruovat rodinnou historii a pomáhají dětem zařazovat své vlastní zkušenosti do kontextů zkušeností širší rodiny. Nedostatek času v rodinách často předznamenává terén pro psychickou subdeprivaci, kdy dítě postrádá vřelou blízkost „svých lidí“ a často i možnost s někým z nich si důvěrně pohovořit. Množství a kvalita stráveného času jsou „kontaminovány“ řadou vnějších a vnitřních faktorů. K nejzávažnějším patří především asynchronie časových rozvrhů dětí a rodičů a devalvace psychosociálního času, interference profesních a rodičovských drah a rolí, ke které vlivem podnikatelské horečky přistupuje často i workoholické běsnění některých rodičů. V některých rodinách se bohužel klima vyznačuje nízkým stupněm znalostí a současně nižším stupněm chápání všech výše uvedených nebezpečí, na straně druhé má však řada rodičů obavy z nekontrolovatelné možnosti ohrožení svých dětí, mnohdy však jim nestačí síly pro změnu... Ve svém volném čase jsou děti často odděleny od světa svých rodičů a „stlačeny“ do poměrně úzkých vrstevnických skupin, což přispívá k rozšíření některých krajně negativních jevů, jejichž kořeny se všeobecně hledají v nezájmu rodiny, způsobu trávení volného času dětmi a podobně. Významnou část volného času tráví děti s kamarády, spolužáky, s přáteli, kteří jsou na scéně dětství spoluaktéry životního významu. Parta či skupina vrstevníků je světem sama pro sebe. Parta existuje v určité době nejen jako cíl sám o sobě, ale také jako pevnost, z jejíhož nebezpečí je možné testovat rezistenci vůči dospělé autoritě. Individuální identitě, která je více než sumou všech předchozích identifikací (ať již založené na obdivu či na strachu), předchází často hledání identity skupinové. Zde je role vrstevníků téměř nezastupitelná, nemůže však suplovat chybějící identitu individuální. Specifickým fenoménem je dětská vrstevnická kultura, spojující současné dětské generace s tradicemi minulých dětských generací, a to i když dochází k tvorbě technicky stále dokonalejších hraček, her, počítačů apod. Dětské party a vrstevnické skupiny mají často své specifické výrazy, slova jejichž konotacím a leckdy i celkovému významu mimostojící nezasvěcenec nerozumí. Tato jazyková specifika, případně spolu se specifickou činností, spoluvytvářejí vědomí jedinečnosti a skupinové sounáležitosti. Určité zmapování a hlubší

11

poznatky o tom, jak děti svůj životní prostor ve volném čase strukturují a jakými činnostmi je naplňují, již do určité míry víme. Hledání osobní identity, přechodu od identity skupinové k individuální, je jedním z hlavních vývojových úkolů adolescence, která se překrývá s dětstvím a postupně zahrnuje stále delší období životní dráhy. Ani zde nejsou současné podoby tohoto procesu zatím dostatečně zmapovány. Rituály přechodu z dětství do dospělosti se v industriální společnosti téměř vytratily. Neexistují téměř žádné, dostatečně personálně i sociálně významné akty, které by tento přechod jasně vyznačovaly. Maturita - zdaleka ne již „zkouška dospělosti“, vydání občanského průkazu či získání řidičského průkazu jsou pouze vzdáleně mlhavou připomínkou vstupu a přijetí do partnerského světa dospělých. Jaké jsou vlastně typy vrstevnických skupin a jak jsou strukturovány? Jaká místa zaujímají na měnící se scéně dětství? A. Kabátek a spolupracovníci (dle J. Kovaříka) charakterizují „generační skupiny“ podle hlavních znaků, projevů, postojů, zjevu, vztahu k hudebním stylům a žánrům a podle prostoru a místa jejich setkávání. Skupiny či party jsou obvykle homogenní, pokud jde o věk a pohlaví, jen některé jsou pohlavně heterogenní. Jedním z hlavních rozlišovacích znaků začlenění do určitého typu skupin je vzdělání. Některé skupiny mohou mít i povahu sekt. Uveďme si alespoň některé příklady: 1. Sportovní fanoušci 2. Computeristé 3. Gambleři 4. Fan kluby zpěváků, herců, video a disco fanoušci 5. Heavy metalisté 6. Rockeři 7. Skinheads 8. Punkeři 9. Yuppies 10. Alternativa - hippies, trampové, „somráci“ 11. Ekologové, ochránci přírody, „zelení“ 12. Negativní alternativa - pijácké party, drogově závislí 13. Religiózní skupiny 14. Skupiny paralelní kultury 15. Prkýnkáři (skejťáci) 16. Sprejeři (grafiti) Ne všechny uvedené skupiny jsou známy „outsiderům“ - těm, kteří stojí mimo ně. Děti většinou vědí velmi málo o rockerech, punkerech, hippies a somrácích - ponejvíce však odmítají narkomany a pijáky. Prakticky každý druhý dospívající pociťuje svou příslušnost k jedné či několika skupinám. Z hlediska deklarované příslušnosti je nejrozšířenější skupinou „diskotéková mládež“, po níž následují

12

skupiny sportovních fanoušků, trampové a skupiny ekologicky orientované. Obecně platí, že čím vyšší vzdělání - tím náročnější generační skupina, čím vyšší věk - tím větší odklon od tzv. „zábavních“ či negativně alternativních skupin. Uvedený přehled je však dnes - i přes určitá doplnění - do značné míry reminiscencí (v přehledu nejsou např. zahrnuti tzv. „squoteři“, žijící v neobydlených domech, mladiství bezdomovci apod.). I zde chybí aktuální mapa a průběžné monitorování skupin, aktivit, prostorů a de facto životních stylů současných dětí a současné mládeže. Podle výzkumné sondy agentury Factum z druhé poloviny roku 1994, provedené u 500členného vzorku mládeže ve věku od 15 do 24 let soudí dvě třetiny dotázaných, že život je „leckdy těžký a uštvaný“. Z jejich pohledu na předpokladu dosažení životních cílů je patrné, že na rozdíl od doby před listopadem 1989, kdy rozhodovaly převážně známosti, protekce, „ostré lokty“ a členství ve „správné straně“, rozhodují dnes spíše schopnosti, znalosti a především jazyková výbava. Teprve poté přicházejí ke slovu peníze, které považují spíše za prostředek dosažení jiných cílů než za cíl samotný. Zároveň se ukazuje, že mladí lidé se málo zajímají o politické dění - v popředí zájmu stojí peníze a sex, popř. kultura a sport. Jejich obavy a pocity ohrožení jsou vyvolány ponejvíce životním prostředím, respektive jeho devastací, kterou pociťují častěji na venkově (41%), než ve městech (20%). Druhým velkým zdrojem obav je rostoucí kriminalita následovaná obavou z nedostatku peněz a - s odstupem - obavou z nezaměstnanosti. Jako svůj životní ideál uvádějí většinou obraz vyrovnaného člověka s dobrým rodinným zázemím a zaměstnáním, které ho těší. Úskalí životního stylu jsou představována typy a způsoby předstrukturovaného životního prostoru a času dětí, které uzavírají nebo omezují možnosti zdravého a zdárného rozvoje osobnosti a konstruktivní neegoistické seberealizace a které naopak otevírají či preferují možnosti destruktivní - ať už ve vztahu k druhým, sobě samému či k okolnímu světu, zejména ke kultuře a přírodě (Kovařík, Kukla, 1996).

13

5. Některé sociálně patologické jevy v teoretické rovině Negativní jevy v chování dětí a mládeže mají velké rozpětí co do závažnosti. Na jedné straně je to velmi rozšířené záškoláctví, ale i lhaní, které často používají děti, když v jejich vztahu převládá strach, krádeže typické pro děti, které žijí s pocitem nejistoty své citové zakotvenosti, a podvody, které jsou tak trochu kombinací obou předešlých. Na druhé straně jsou to již méně rozšířené, ale více závažné případy trestné činnosti. Objevují se nové druhy kriminality - drogová kriminalita, kriminalita spojená s gamblerstvím, dětskou prostitucí, pornografií, kuplířstvím. U všech zmíněných forem poruch dětského chování je dlouhodobě zaznamenáván vyšší relativní výskyt těchto poruch u romské mládeže.

14

Delikventní chování dětí v naší zemi od listopadu 1989 stoupá stejně jako kriminalita vůbec, trestné činy dětí stouply ze 7% podílu trestné aktivity na současných 11%. Dalšími závažnými jevy jsou specifické odchylky ve způsobu života: toxikomanie, život v sektách a extrémistických skupinách, rasismus, xenofobní nálady, diskriminace, intolerance... Výsledkem sociálně patologických jevů se česká společnost nijak významně neodlišuje od sousedních zemí. Podle posledního průzkumu ze zprávy EUMAP v roce 2002, který se týkal ochrany menšin, vyplývá, že stejně jako v zemích střední a východní Evropy, tak i v Německu a ve Španělsku čelí např. romské komunity v mnoha oblastech závažným znevýhodňováním, a to zejména při přístupu ke vzdělání. Takové znevýhodňování má částečně kořeny v nuzných životních podmínkách a v chudobě vůbec, ale drsné odsunutí na okraj společnosti a diskriminace také sehrávají svoji roli (Monitorování, 2002). Specificky ohroženou skupinou se u nás (stejně jako v okolním světě ) světě stávají adolescenti. Jsou definováni jako riziková skupina a někteří autoři dokonce hovoří o dospívajících jako o nejohroženější populační skupině, přičemž poukazují na okolnost, že zdrojem ohrožení jsou povětšinou behaviorální problémy, nikoliv problémy biomedicínské. Ze zdravotnického hlediska je za nejhorší populační skupinu celosvětově považována mládež, která vypadla z procesu vzdělávání a přípravy na povolání. Je nejen nejhůře medicínsky dostupná a její celkový zdravotní stav je špatný, ale je též rezervoárem násilí, popř. kriminality, pohlavních nemocí (včetně AIDS) a drogových závislostí. Často se v této souvislosti hovoří o nové morbiditě mládeže, tvořené komplexem navzájem se sdružujících negativních jevů. Klíčovou roli zde sehrává komplex chování a jednání, tedy životní styl. Výzkum postojů a zkušeností mládeže ve věku 14 - 18 let, který prováděl tým pracovníků brněnské organizace DROM, upozornil na okolnosti, že téměř desetina dotázaných z necelých devíti set má bližší zkušenost s fyzickým násilím. Přestože se šikanování vyskytuje především v chlapeckém prostředí, není neznámé ani v prostředí děvčat. Šikanování se stává součástí našich škol. Objevují se nové formy šikany, kterou je vymáhání peněz, dárků a vynucování sexuálních praktik pod hrozbou krutého tělesného mučení. První stupeň šikany, tzv. ostrakizování, děti nevnímají jako šikanu, ale jako formu zábavy a komunikace ve škole. Problémem se stává nepřipravenost pedagogů, kteří sami neumí identifikovat, natož potom s dětmi pracovat na jeho zvládnutí v přirozeném prostředí.

15

Deklarované postoje k alkoholu pak prozrazují značnou míru tolerance. Pití alkoholických nápojů se někdy považuje za škodlivé, jindy se alkohol považuje za škodlivý pouze ve větším množství. Podobná jsou zjištění jsou i u kouření. Extrémistické skupiny „Miluj bližního svého jako sebe samého...“ Již po celá staletí známe tuto překrásnou myšlenku z Bible, ale stále bojujeme s agresí, nenávistí, rasismem, psychickým i fyzickým týráním..... Bohužel nejsme zvyklí respektovat ostatní, protože by to bylo přece projevem slabosti. Možná, že by stačilo opravdu málo. Osvobodit se od představy, že způsob, jakým myslíme, hodnotíme a jednáme je jediný správný a pravdivý. Mlčet, dívat se a naslouchat..... Možná se poté „rákosníci“, „cigoši“ a „sarančata“ opět stanou i v našich očích tím, kým od počátku jsou a byli: stejně krásnými, ošklivými, chytrými, hloupými, šikovnými, neschopnými a hlavně dobrými i zlými lidmi, jako jsme my sami - říkáme si většinová společnost. Už z historie je známo, že původně sdílená kultura kmene pomáhala každému člověku nalézt pevné místo ve světě a poznávat sebe sama jako lidskou bytost. V současné době jsme denně konfrontováni s tím, že tato identifikace slábne, přestává být funkční. Přesto v mnohých lidech zůstává silná touha po sebepotvrzení příslušnosti ke své skupině a vymezením se proti jiným skupinám. Tento aktuální rozpor je jedním z přirozených znaků doby, která mění staletími vypracované vzorce uspořádání lidských společenství a jejich vnitřních a vnějších vztahů (Švancar, 2003). Klíčovým slovem multikulturality je odlišnost. Měli bychom se naučit, že každý z nás je zcela jinou bytostí a lišíme se všichni od všech, každý z nás má jiné vidění světa, jiné názory, jinak zpracovává své zkušenosti, jinak rozumí nejrůznějším textům..... Aby moje slova nebyla jen prázdným rámem bez konkrétního obsahu, uvedu na základě jednoho pracovního setkání zkušenost české občanky - původem z Bangladéše - o zcela negativním postoji k cizincům nebo novým českým občanům, pocházejících z Afriky nebo Asie, které nejsou oficiálně evidovány. Paní Ing. Aftab H. byla v České republice několikrát fyzicky napadena, ale vždy se snažila toto nějak pochopit, vysvětlit sama pro sebe. Hůře se však srovnávala se skutečností v srpnu 1997, kdy byla napadena dvěma mladíky a ti ji měli v úmyslu zabít. Přiznala se, že vůči nim přesto necítí žádnou averzi. Mezitím se

16

dokonce stal obětí napadení sudánský student, který byl zabit. Protože fyzické napadení je posuzováno jako přestupek, napadení neoznámila policii. Později, když získala další zkušenosti jiných cizinců z Afriky a Asie, zjistila, že naše státní orgány nemají žádné informace o diskriminaci, netoleranci, nesnášenlivosti... Přiznává se, že časem přišla na to, že v našem státě existuje diskriminace nebo netolerance, nesnášenlivost ve dvou formách. Jedna forma je „nekulturní“, surová, to jsou ti dva mladíci, kteří ji chtěli zabít. Těch je podle ní menšina, ti prostě nejsou schopni potlačit svou nesnášenlivost vůči jiným. Druhá forma je velmi „kulturní“. Jako příklad uvedla situaci, kdy hledala zaměstnání, zajímavá místa byla už obsazena, nebo když na lékařské potvrzení k řidičskému průkazu lékař napíše, že ten Vietnamec je schopný jezdit autem jen v obvodu patřičné městské části. Jak cenné jsou v tomto momentu myšlenky Mahátmá Gándhího o nenásilí, které by se měly stát návodem, netradičním doporučením: „Zlost nikdy nevyřeší problém. Zlost šíří násilí, další zlo.“ Můžeme se domnívat, že pokud je diskriminován dobrý člověk, zůstane dobrým člověkem. Ovšem i dobrý člověk je zranitelný, pokud je zraněna jeho důstojnost (Hladíková, 1998). K pochopení multikulturality jako charakteristického rysu prostředí, v němž žijeme a budeme žít, k pochopení toho, co v této fázi existence lidského společenství je pro nás všechny životní realitou, která má stránky přínosné, ale nese v sobě i nemalé výzvy, nestačí učit se „o“ jiných kulturách. Především bychom měli odhalit to všelidské, co si neseme každý v sobě a co nás spojuje, byť žijeme v panelovém domě v některé ze zajímavých městských částí našeho krajského města či za stěnou jakéhokoli ghetta..... V posledních letech se objevily a rozšířily skupiny mládeže zaměřené na terorizování minorit. Jedná se zejména o skupiny skinheads, které napadají především Romy, ale i jiné rasově odlišné skupiny. Závažným a varovným doprovodem tohoto jevu je tolerance rasismu ( předsudky, nepřátelství či nenávist vůči lidem, kteří jsou fyzicky odlišní) mnohými dospělými osobami, jakož i projevy xenofobie ( odpor či nepřátelství k cizincům) a antisemitismu (náboženská, národnostní nebo rasová nesnášenlivost vůči Židům), které - jak se zdá - vyrůstají v českých podmínkách spíše z komplexu méněcennosti než z pocitu nadřazenosti. První skupinky skinů se objevily v ČR počátkem osmdesátých let, postupně se pak diferencovalo několik podskupin: Nazi skines ( neboli boneheads) patří ke stoupencům fašismu a rasismu. Používají nacistickou symboliku a patří u nás k nejpočetnějším (jedná se o

17

chlapce ve věku 14 - 17 let). Od nich také nejčastěji zaznívá „Čechy Čechům“ a „Cikáni do plynu“ (Kovařík, Kukla, 1996). Velmi blízko k nim mají skupiny fotbalových fanoušků - výtržníků, kteří si někdy říkají hooligans. Zastánci trockismu a revoluce mezi skiny se nazývají red-skins a stojí v opozici vůči boneheadům. Mezi oběma skupinami dochází k ostrým potyčkám. Jako sharpskins jsou označováni menšinoví skinové, kteří jsou jak proti fašismu, tak proti komunismu. Ti se také nejvíce blíží původním skinům z Anglie šedesátých let. K častým střetům také dochází mezi některými skupinami skinů a skupinami anarchistů, které lze rovněž zařadit mezi extrémistická hnutí. Sklon k rasismu je ve společnosti bohužel značně rozšířený, přičemž názory mládeže jsou mnohdy radikálnější než názory starší generace. Podle výzkumu STEMu se 51% mladých lidí mezi 15.-17. rokem věku vyslovilo pro přísnější zákony pro Romy, než pro zbytek populace. Pouze 8% reprezentativního vzorku soudí, že by se mělo více dbát na práva romské menšiny. 52% zastává jednoznačně opačný názor. Téměř pro polovinu dotázaných ve výzkumu z roku 1994 považovalo za nepřijatelné mít souseda Roma, více než čtvrtina by to nesla těžce a další necelé čtvrtině by to bylo nepříjemné. Také nedávný průzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci zaměřený na populaci středoškoláků ukázal, že 80% dotázaným by vadilo mít za sousedy romskou rodinu. Nejméně tolerance projevují učňové, nejtolerantnější se zdají být gymnazisté (Kovařík, Kukla, 1996). V současnosti studenti středních škol říkají, že nemají rasové předsudky, přitom však většina z nich by nechtěla žít s romským partnerem. Vyplývá to z průzkumu, který mezi patnácti - devatenáctiletými středoškoláky provedla v roce 2002 společnost Gallup v rámci akce Společná jízda - jednoho z bodů vládní Kampaně proti rasismu. Společná jízda (podzim 2002) je dalším pokračováním protirasistického vzdělávacího projektu zaměřeného na středoškolskou mládež v České republice. Jeho základem je práce multietnických lektorských týmů, které navštěvují střední školy, kde se studenty diskutují o toleranci, předsudcích, rasismu a dalších tématech s tím souvisejících. Lektoři zároveň hrají se studenty psychosociální hry, jejichž cílem je přivést je k zamyšlení nad negativní podstatou rasismu. V roce 2002 je poprvé roadshow Společná jízda obohacena o stále aktuálnější tematiku uprchlíků a migrantů. Čtyřčlenné posádky tvoří romský lektor, zahraniční student, český student a uprchlík - tím je také inspirován název Společná jízda. Je tím bezesporu deklarována vzájemná pospolitost a tolerance lidí různé barvy pleti a národnosti.

18

Posádka Společné jízdy, která prošla speciálním školením na krizové vyjednávání a komunikaci, navštívila během tří měsíců 130 středních škol ve 24 městech a do projektu se zapojilo více než 3 500 lidí. Podle 85% z nich uvedlo, že nedělá rozdíly mezi bílými a Romy. Svědčí to o snaze mladých posuzovat Romy objektivně, přestože současně podléhají zažitým předsudkům (Mihaličková, 2002). Podle Mladé fronty dnes by s romským partnerem za žádnou cenu nežilo 61% dotázaných a s vietnamským téměř polovina. Naopak partnerství s Američanem by nevadilo téměř nikomu. Sedět v lavici s Romem by byly ochotny tři čtvrtiny respondentů. Skupinou, která činí společnosti největší potíže, jsou podle 70% dotázaných drogově závislí, dále skinheadi a podle poloviny studentů teprve po nich Romové. Podle 19% studentů největší problémy působí komunisté. Větší míru tolerance vůči národnostem projevují dívky a gymnazisté (S Romem, 2003). Pro interkulturní vzdělávání v oblasti základního a středního vzdělávání vznikl v říjnu roku 2002 v rámci programu EU Equal projekt Varianty, který je ověřován na několika desítkách základních škol. Cílem by mělo být uplatňování práv dětí v prevenci sociálně patologických jevů, kam patří agrese, rasismus, sexuální zneužívání či tělesné a psychické týrání, ale rovněž vnést principy interkulturního vzdělávání do každodenního života školy tak, aby prolínalo školním ovzduším a bylo přítomno ve všem, co se ve škole děje. Historie již mnohokrát ukázala, že nebojovat proti xenofobii, diskriminaci a etnické nenávisti znamená směřovat ke společenské katastrofě. Interkulturní vzdělávání nabízí způsoby, jak tyto negativní jevy potírat (Šatavová, 2003 a Košťálová, Buryánek, 2003).

Kromě výše uvedených jevů se v důsledku dynamických změn ve společnosti objevuje další, a to intolerance k azylantům, azylovým střediskům a školám. Obce a města, na jejichž území se nacházejí azylová střediska, by měly mít ve vlastním zájmu největší podíl na bezproblémovém průběhu integračního procesu, na koncepčním řešení otázek migrace, multikulturality a interkulturality. V průběhu posledních let došlo k jistému posunu ve vývoji - od improvizace ze strany měst a obcí, zkreslování situace sdělovacími prostředky a snahy přidělení finančních prostředků, řešit problémy pouze v lokalitě, kde se vyskytly problémy. Rostoucí migrační vlna však postupem času dávala jasně na vědomí, že toto řešení by mohlo přivést Českou republiku k prohlubování rasistických a

19

xenofobních nálad a k vyhrocení sociálních jevů ve společnosti. Přestože nemá smysl nalhávat si, že obyvatelé obce, v jejímž katastru se nacházejí azylová zařízení, jsou s touto skutečností srozuměni, kupodivu došlo k nejostřejšímu sporu se státem v otázce započítávání žadatelů o azyl do počtu obyvatel obce z důvodu zejména ekonomického. V problematice vzdělávání nesly náklady na plnění školní docházky až do roku 1999 na svých bedrech pouze obce. V určitých lokalitách Jihomoravského kraje žijí vedle nově přicházející cizinecké komunity i větší, mnohem dříve usazená romská komunita. Není to sice častým jevem, ale pokud mají tyto obce štěstí na schopné komunální politiky, pak v rámci soužití osob různých národů, jazyků a kultur se může stát skutečností vytvoření pocitů domova a sounáležitosti, může se dařit zkvalitňování výchovně-vzdělávacího procesu, prezentovat vlastní kulturní tradice a bohatství, rozšířit nabídku pracovních a volnočasových možností a o tom všem informovat. V této souvislosti bychom neměli zapomínat na myšlenky T. G. Masaryka ve vztahu k národnostním menšinám, na vysvětlení vztahu člověka ke své vlasti. Humánní člověk může zůstat velkým vlastencem, Čechem, ale jeho lidství je poměřováno i vztahem k jinému národu či národnosti a k jejich osobnostem. Pro zdůraznění tohoto citlivého vztahu sáhl T. G. Masaryk k myšlence J. A. Komenského: „Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému. Netřeba národa cizího nenávidět - to je jen negativní stránka národnosti. Komenský ukazoval, že nemáme nenávidět člověka, protože jinak mluví. Psal, jakým mohl způsobem pro celé lidstvo, jsa Čech. Nenávist a šovinism není nic platný a je škodlivý. Jako může být slepá láska, tak je slepá zášť, která zaslepuje člověka. Škodí se slepou láskou a slepou nenávistí“(Masaryk, 1968). Jednou z nejzajímavějších Masarykových myšlenek je teze o dělbě práce různých národností, jejichž osobnosti vytvářejí hodnoty vyjadřující národnostní identitu a zároveň těmito hodnotami přispívají k celkové kultuře lidstva. V tomto procesu neexistuje vyvolenost. „Myslit, že národ můj je vyvolený, pokládal bych za hřích. Žádný národ není vyvolený, každý má svůj úkol a ten má svým způsobem provádět. To je dělba práce v lidstvu. Sebemenší národ má a může mít svůj ideál a svým způsobem postupuje, aby ho dosáhl. I my svým způsobem budeme řešit svůj problém český, svou českou otázku“(Masaryk, 1968). Z uvedených myšlenek lze usuzovat na modernost a vskutku evropanský charakter Masarykova přemýšlení o vytvoření skutečně demokratického

20

systému, v němž by rovnoprávná existence národností a podmínky pro realizaci jejich osobností byla zákonem. Nejenom právním, ale i mravním, uznávaným všemi příslušníky společnosti, majoritního národa i národnostních menšin. 6. Kazuistiky: Pro ilustraci a doplnění problematiky sociálně patologických jevů (zejména se vztahem ke školnímu prostředí) uvedu konkrétní případy ze své více než dvacetileté praxe, kdy jsem se mnohokrát ocitla v soukolí událostí, které jsem častokrát nemohla ovlivnit, nebo jen zčásti, nikdy ne zcela. Někdy jde o případy natolik závažné, že jejich aktéři beznadějně „přešlapují na místě“. Jindy jsou to kauzy jednoduché a k jejich vyřešení chybí dostatek trpělivosti či dobré vůle. A co je mnohem závažnějším zjištěním, je neznalost závazné dokumentace MŠMT. Ve většině případů jde však o dítě, jehož sociální situace se při neřešení problému, či dokonce neerudovaném řešení, neustále zhoršuje. 21

Ve svých rozborech a závěrech si kladu za cíl upozornit na problematické momenty, které mohou být platné i pro širší okruh sociálních problémů. „Začalo to nadáváním a výhružkami, pak došlo na fyzické napadení a vyvrcholilo to minulý týden, kdy moje dcera přišla s pláčem a krvavými oděrkami, protože ji parta asi čtrnácti - patnáctiletých chlapců shodila z kola...“ tolik od romské asistentky . „Nemám si o tom s kým promluvit. Nenávidím školu, protože jsem tam jediná ze všech nešťastná. Ze dvou předmětů mě učí jedna mladá paní učitelka, která je hrozně ironická, náladová, nikdy nevím, co po mně bude chtít. Má své „oblíbence“, kterým jakýkoliv neúspěch přejde, to se mně nemůže stát...“ „Nejdříve to byly jen ošklivé poznámky, potom se o mně začaly šířit pomluvy po celé škole... A pak mě jednoho dne před školou zmlátili. Přitom mi všichni nadávali, takže jsem si myslel, že těm pomluvám každý věří...“ Mnozí ředitelé tvrdí, že nemají ve škole žádné projevy násilí, za každou cenu nechtějí, aby jméno jejich školy bylo poškozeno. Bohužel často nerozlišují i menší možné nežádoucí příznaky násilí, netolerance, mnohdy nevidí širší souvislosti. Přiznám se, že mně často udivuje „slepota“ mnohých pedagogů při evidentních projevech bezpráví a násilí. Jakákoli definice šikanování, netolerance, agrese by měla vždy zahrnovat všechny důležité znaky ( byla použita v rámci projektu proti šikanování v Sheffieldu): • Patrný úmysl ublížit druhému, ať už fyzicky nebo psychicky ( např. bití, strkání, krádeže peněz a věcí, schovávání a ničení věcí, ale i pomlouvání, nadávky a vyloučení ze společnosti ostatních. • Útočníkem může být jedno dítě, nebo skupina lidí. • Incidenty jsou opakované, jednorázová akce se většinou za šikanování nepovažuje. • Nepoměr sil mezi útočníkem a obětí. Tato převaha může být skutečná nebo zdánlivá, v oblasti síly nebo agresivity, v osobní síle jedince, nebo v početní převaze skupiny. Agresor potřebuje mnohdy pomoc víc než oběť. Za jeho útoky se může skrývat nuda, ale většinou si jimi řeší vlastní problémy. Chce přebít strach z toho, aby vrstevníci nepoznali, že je vlastně zranitelný. Často jsou příčinou problematické vztahy v rodině - rodiče nemají čas, dítě si nepřipadá v jejich očích dost silné, dost dobré, nebo má potíže se sourozenci. Už vícekrát jsem pomáhala řešit případy, kdy dítě nechtělo jít do školy, kdy začalo podávat špatné výkony... Byl zjevný jistý druh násilí ze strany spolužáků,

22

ale nebyl vyloučen ani necitlivý přístup pedagoga, reakce byly rozmanité, často chybné a pro oběť bolestivé. Některé z nich uvádím (Kolář, 1998). • Chaos a únik Dojde k bouřlivému duševnímu, někdy i tělesnému otřesu a naprostému zmatku, následně k útěku ze třídy, často doprovázenému výkřikem... • Regrese Pedagog upadne do bezmoci malého dítěte, které od situace utíká a volá o pomoc rodiče • Popření V popředí je utkvělá myšlenka „To se mně nemohlo stát“. Učitel se obrátí a odejde si něco vyřídit.

• Bagatelizace Učitel závažnost situace zlehčí, pronese např. „Tak už toho nechte...“ • Obviňování oběti (! bývá velmi časté) Vina se přenese na oběť, učitel prohlásí „Ty zase provokuješ...“ • Egocentrické ublížení Pedagog propadne sebelítosti a výčitkám (např. „Co jste mi to udělali, vám nevadí, že jsem nešťastná...“) • Autoritativní, suverénní postoj Jde o „pseudosiláckou reakci“ (např. „Okamžitě do lavic, nebo vás tu srovnám...“) • Agrese Dojde k impulzivnímu a nekontrolovatelnému jednání, pedagog dá jednomu z agresorů pořádný pohlavek • Sevření strachem Dojde k úleku a provalení strachu, učitel se nemůže pohnout Při jednání s ředitelem byla téměř vždy zcela zřejmá snaha o to, aby se nežádoucí chování jednotlivce neodrazilo na chování všech ostatních, nebo aby nebylo několika nezodpovědným jedincům umožněno úspěšně zastrašovat ostatní a ve „svých postupech“ pokračovat dál. 23

Bohužel některým ředitelům jde především pouze o „dobré jméno školy“, v situaci vidí sebe, nikoliv žáka.

Případ Krištofa K., nar. 1988, bytem Brno, sídlištní základní škola v krajském městě Zkušenosti, které mám a stále získávám, mluví jednoznačně a ne vždy ve prospěch správného pedagogického profesního přístupu. Nedávno jsem byla pozvána na jednu sídlištní školu ve věci údajné šikany. Jednoho dne mi volala ředitelka školy, že jejich romský žák 7. ročníku napadl svoji spolužačku. „Okamžitě jsem volala Policii ČR a vás“. Velmi záhy jsem pochopila, že metody a režim této školy spíše potlačují temperament mnohých dětí, děti neklidné jsou považovány za nezvladatelné. Nálepka „neklidný“ se později změní na „agresivní“ a provází žáka po celou 24

dobu školní docházky. Formálně se předává spolu s dokumentací žáka. Dokonce jsem se přesvědčila v průběhu jednání o tom, že dokumentace se využívá jen částečně, neboť pedagogové nebyli seznámeni s nálezem z PPP (žák byl vyšetřen v 5. ročníku základní školy - tento údaj uvedla při jednání až matka). S tímto odborným psychologickým vyšetřením se mělo rozhodně pracovat a dbát na aktualizaci dalšího vyšetření. Domnívám se jednoznačně, že v tomto momentu došlo k pochybení ze strany školy. A dítě se ocitá v začarovaném kruhu... Snad proto se mně jeví jako zarážející údajná šikana spolužačky ze strany jediného romského chlapce na škole kvůli výše uvedenému fyzickému napadení. K projednání případu byla pozvána i matka chlapce. Od čtyř pedagogů si nejprve vyslechla samá negativa v prospěchu, ale i chování svého syna. Z poměrně kultivovaného jednání matky bylo zřejmé, že vytváří pro chlapce podnětné prostředí pro přípravu na školní výuku. Byla překvapena takovým výčtem negativních projevů svého syna. Ohradila se neinformovaností ze strany pedagogů, i když do školy pravidelně dochází a je komunikativní. Bylo jí odpovězeno, že její syn nenosí žákovskou knížku. Napadla mě otázka, zda znají mnozí pedagogové jiný způsob sdělení. Jako zlatá nit se celým jednáním táhla obava ze strany pana zástupce, aby kvůli tomuto případu neutrpělo jméno školy, hloubku problému tím posunul někam jinam. V průběhu celého jednání mně scházela především kvalitní orientace v asociálních projevech, schopnost přiměřeně reagovat na daný problém (nikoliv okamžitě přivolat Policii ČR, jak se stalo v popisovaném případě). Ale to vše je přímo odvislé na kvalitě pracovního týmu na každé škole. Ze strany pedagogů byla učiněna cílená opatření, která by podle jejich mínění mohla vést k určité nápravě: • vyžadovat důslednou domácí přípravu na vyučování, včetně písemných úkolů (zřejmě modifikace vzdělávacího programu „ZŠ pro specifické potřeby dětí se sociálním nebo kulturním znevýhodněním“ ještě do povědomí mnohých pedagogů nepronikla) • omluva dívce a jejím rodičům za nevhodné chování. Přiznám se, že jednání čtyř přítomných pedagogů mě bohužel zdaleka nepřesvědčilo o jejich odbornosti. Doslova mě šokoval „pedagogický postup“zástupce ředitele školy, který matce navrhl, aby celý případ vyřešil otec chlapce, a to fyzickým trestem. Tato „rada“ mně připadá naprosto zcestná, slepá. Po vyslechnutí všech přítomných jsem navrhla odborné vyšetření v PPP, neboť se domnívám, že chlapec potřebuje pomoc. Zažívá obrovské změny somatické, ale stejně tak i psychické. Při řešení tohoto problému bychom nikdy neměli

25

zapomenout na otázky, proč se chlapec projevuje agresivně, na co tak reaguje, po čem touží, zda není alergický na vynucené (mnohdy nepodstatné) požadavky vyučujících. Z praxe zejména na brněnských základních či zvláštních školách je prokázáno, že žáci z majoritní společnosti bývají šikanováni romskými žáky právě tam, kde mají Romové převahu a ne tak, jako to bylo uvedeno v tomto případě.

Případ Rostislava Š., nar. 18. 9. 198 , bytem Brno, žák Zvláštní školy Lidická 6, dítěte zanedbávaného Rodinná anamnéza: Rostislav byl vychováván v neúplné rodině, a to pouze matkou (otec zemřel), která se o něj příliš nestarala. Chlapec nosil nečistý, neupravený oděv, celkově byl velmi zanedbaný. Pro nezájem matky chlapec citově strádal, jeho častá samota doma nebo pohled na matku, pokud náhodou byla doma, chlapce značně deprimoval. Ostatní sourozenci byli pro nedostatečnou výchovu odebráni matce do různých výchovných zařízení. Matka se školou nespolupracovala. V 5. ročníku, tedy jako desetiletý chlapec, byl Rostislav několikrát vyšetřován Policií ČR ve věci krádeží v partách, kde byla poškozeným způsobena škoda v rozmezí 500 - 73 000 Kč. Osobní anamnéza: 26

V žákovském kolektivu upoutával svoji pozornost menší, až astenickou postavou, spolužáky nebyl přijímán. Aby mezi nimi zaujal určitou pozici, stával se zejména o přestávkách agresivním, napadal své spolužáky, vyvolával konflikty. Byla to svým způsobem obrana proti nezájmu kolektivu dětí. Zpráva ze školy: Rostislav začal navštěvovat ZvŠ přestupem ze základní školy a pokračoval ve výuce 2. ročníku. V této době se řadil mezi průměrné žáky, do školy chodil řádně. Ve 3. ročníku byl hodnocen z chování 3. stupněm, protože již v této době byl vyšetřován Policií ČR v souvislosti s trestnou činností a porušováním svých školních povinností, které byly v rozporu s trestním řádem. V průběhu dalších školních let se měnila Rostislavova školní docházka, zvýšila se absence, kterou měl však vždy omluvenou, doloženou lékařským potvrzením. V 6. ročníku je u chlapce patrný evidentní nárůst absence, zejména neomluvené. V této době se Rostislav začal ve třídě kamarádit s Milanem R., stejně problémovým chlapcem - záškolákem, který utíkal z nepodnětného asociálního rodinného prostředí. Spolu se potulovali v okolí Brněnské přehrady, byli viděni mezi bezdomovci..... Spolupráce s matkou nebyla možná. Chlapec si byl jednoznačně vědom toho, že jako nezletilému se mu nemůže nic stát. I přes veškerá hlášení školy kompetentní orgány k tomu nezaujaly žádný postoj. Projevila se i jistá benevolence lékaře (měl by vždy dítě přijmout a vyšetřit i bez přítomnosti jednoho z rodičů, i když je dítě stářím do 15 let). V 7. ročníku chodil Rostislav do školy už jen velmi sporadicky, od 2. pololetí přestal do školy chodit úplně. Výchovná poradkyně podávala pravidelně příslušnému OPD (nyní OSPOD) zprávy o jeho školní docházce. Spolupráce s tímto orgánem nebyla kvalitní, na zprávy a podněty školy téměř vůbec nereagovali. Pokud přišla občas odpověď, tak pouze telefonické sdělení s tím, že vše závisí na zahájení jednání soudu a jeho následném rozhodnutí. V závěru 7. ročníku byl chlapec na základě soudního rozhodnutí umístěn na diagnostický pobyt v DDÚ Brno, Hlinky 140. Ze strany OPD však škole nebylo nikdy sděleno, jakým způsobem vedli příslušného zákonného zástupce dítěte (v tomto případě zřejmě matku) k zodpovědnosti...

27

Případ agresivity založené převážně na citovém strádání a zapříčiněný špatnými sociálními vlivy Radek Z., nar. v r. 1990, bytem Brno, žák Zvláštní školy Lidická 6 Rodinná anamnéza: V současné době žije Radek s matkou a bratrem, otec s rodinou nežije. Osobní anamnéza: Údaje z raného dětství nejsou známy. Ve školním roce 2002/2003 má největší problémy s absencí, a to převážně neomluvenou. Pokud se Radek po delší absenci do školy vrátí, jeho přítomnost ve třídě pro asociální chování působí značně rušivě (vulgární mluva, nerespektuje pedagogy, odmítá pracovat), stává se nebezpečným i pro možné fyzické ublížení nejen dětem, ale i dospělým. Zpráva ze školy: 28

Na ZvŠ byl Radek zařazen dne 2. 5. 1999. Od počátku nástupu na školu je vzhledem ke své špatné školní docházce, agresivnímu chování vůči spolužákům, ale i vyučujícím, vulgaritě, nepřipravenosti na vyučování, veden jako velmi problémový žák. Tato skutečnost o záškoláctví a agresivním chování je pravidelně hlášena i na orgán sociálně právní ochrany dětí. Od začátku školního roku 2002/2003 má Radek nadále vysokou absenci. Matka byla ředitelstvím školy pozvána k pohovoru, ovšem na pozvání nereagovala. Nakonec se po opětovném pozvání do školy dostavila. Byly s ní projednány problémy záškoláctví, agresivity vůči spolužákům a vyučujícím, nepořádnost a nepřipravenost na vyučování. Matka přislíbila nápravu a maximální spolupráci s pedagogickými pracovníky školy. Asi měsíc poté Radek opět nezvládl své asociální projevy chování (ublížil svému spolužákovi Robertovi ostrým nožem). Matka se dostavila za doprovodu romské asistentky do školy, celý incident byl vyšetřen, matka opět přislíbila spolupráci při řešení výchovných problémů svého syna. Radek ale nadále navštěvoval školu velmi sporadicky. Proto byla svolána výchovná komise za účasti kurátorky i matky. Ta byla znovu seznámena s naprosto nevhodným, silně psychicky narušeným chováním svého syna. Proto jí bylo navrženo odborné psychiatrické vyšetření syna Radka. Návrh přijala, podepsala závěrečné prohlášení. Vyšetření však nezajistila. U chlapce je v poslední době nadále vykazována poměrně značná absence, zdaleka ne vždy je doložena lékařskou zprávou, či omluvou zákonného zástupce - matky. V době vyučování i v odpoledních hodinách bývá Radek často spatřen na ulici. Na projednání výše uvedeného případu jsem byla pozvána a za účasti ředitelky školy, výchovné poradkyně a dvou romských asistentů (matka na pozvání nereagovala). Dospěli jsme k následujícímu řešení: • Bude navázán úzký kontakt s pediatrem, který by měl podle výše uvedených projevů chlapcova chování doporučit psychiatrické vyšetření. • Je nutné celou záležitost neprodleně nahlásit Policii ČR, neboť matka ostentativně maří práci školy. Případ by měl být naléhavě řešen jako trestní oznámení pro podezření spáchání trestného činu ohrožení mravní výchovy dětí a mládeže. V této kauze podle výpovědi výchovné poradkyně se u žáka Radka „projevila znalost“ o dosavadní beztrestnosti při jakémkoli asociálním, ale i antisociálním projevu chování.

29

Případ týraného dítěte Štefan R., nar. 1998, bytem Brno Rodinná anamnéza: Pětiletý chlapec Štefan, žijící v nové rodině své matky, jevil známky častého bití a podvýživy. Pracovnice mateřské školy tuto skutečnost oznámily orgánu péče o dítě, který chtěl na základě popsaného zjištění umístit chlapce do dětského domova. Chlapec žil ve smíšené rodině, matka etnická Češka, otec romské národnosti. Z tohoto svazku se narodil syn, na kterém je patrný jeho romský původ. Po dlouhodobých neshodách v rodině se otec odstěhoval a po čase založil rodinu novou. Syn zůstal v péči matky. Ta si našla nového přítele, se kterým měla během několika let další tři děti. Nová rodina byla do značné míry problémová. Rodiče požívali alkohol a do jeho nákupu investovali značnou část rodinného rozpočtu. O domácnost a děti pečovali s velkými výkyvy. Nejméně se věnovali nejstaršímu dítěti, chlapci z prvního vztahu. Sociální situace rodiny se postupem času zhoršovala. 30

Nejstarší syn navštěvoval mateřskou školu. Po čase si jeho učitelka všimla, že má Štefan často po těle různá drobná zranění, nejčastěji podlitiny. Své zjištění zmínila matce, která však celou situaci vysvětlila tím, že jde o „živé dítě“, které se často pere se sourozenci. Četné pohmožděniny si prý chlapec způsoboval tím, že se učil jezdit na kole a často z něj padal. Podle zjištění pedagožky se však situace ani po rozhovoru s matkou nezlepšila a drobná zranění se u chlapce poměrně často opakovala. Po nějaké době přišel Štefan opět do mateřské školy se zraněním, tentokrát však závažnějšího charakteru, jednalo se o tržnou ránu. V tomto okamžiku se pracovnice mateřské školy po analýze celé situace společně se mnou rozhodly do celé situace zasáhnout. Pokusy řešit situaci s matkou byly neúčinné, a proto na problém upozornily příslušný orgán péče o dítě. Pokud dítě mělo na těle opakovaně stopy po bití, mohly se pracovnice mateřské školy dokonce přímo obrátit na orgán činný v trestním řízení (Policie ČR). Jednání matky by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 trestního zákona. Pracovníci této instituce provedli v rodině kontrolu, která potvrdila značné problémy s alkoholem u obou rodičů. Všechny děti žijící v jejich společné domácnosti trpěly podvýživou, byly zanedbané a ve špinavém oblečení. V domácnosti panovaly špatné hygienické podmínky. Navíc děti jevily známky častého bití a násilí ze strany rodičů. Nejvíce zanedbaný a zřejmě i trestaný byl nejstarší Štefan.

Metody k řešení: Od pracovníků orgánu péče o dítě se o případu dozvěděla terénní sociální pracovnice, která se v romské komunitě pohybovala již dlouhou dobu. Po zjištění podrobností kontaktovala Štefanova otce, kterého znala z dřívějška osobně. Žil již v nové domácnosti se svojí romskou manželkou a malou dcerou. Terénní sociální pracovnice otce informovala o situaci, v jaké se ocitl jeho syn. Po několika setkáních a důkladném rozebrání situace s terénní sociální pracovnicí se oba manželé rozhodli dítě osvojit. Pokud by se tak nestalo, chlapec by musel být umístěn do dětského domova. Terénní pracovnice následně iniciovala jednání s orgány péče o dítě. Projednala s nimi možnosti celého procesu osvojení a poté zajistila kontakt mezi úřadem a novými rodiči. Zúčastnila se jejich jednání a významnou měrou se zasloužila o rychlou realizaci celého záměru. Samotné předání dítěte do nové rodiny proběhlo díky zásahu terénní sociální pracovnice rychle, stejně jako dodatečné úřední osvojení ze strany jeho nové nevlastní matky. Nová rodina, do které malý Štefan zamířil, byla harmonická a bezproblémová.

31

Hodnocení postupu terénní sociální pracovnice: Je to velmi ojedinělý, naprosto nestandardní případ, u kterého sehrála velmi významnou roli zkušená a zodpovědná terénní pracovnice. Aktéry případu znala osobně, neboť se v romské komunitě pohybovala dlouhou dobu, tedy i v době, kdy žili ještě rodiče malého Štefana společně. Mezitím se zcela odcizili, a proto otec vůbec nevěděl, v jaké situaci se nachází jeho syn. Díky osobním kontaktům a dostatečné důvěře se podařilo poměrně rychle informovat otce a poté na vzniklou situaci připravit i jeho partnerku. Díky dlouhodobým kontaktům a vzájemná důvěře mezi terénní pracovnicí a pracovníky orgánu péče o dítě se podařilo velmi urychlit samotné úřední zpracování celé kauzy, a tím i předání malého Štefana do nové rodiny. Včasná intervence terénní sociální pracovnice zabránila umístění chlapce do dětského domova. Případ agresivity založené především na hluboké citové deprivaci František V., nar. 28. 7. 1991, bytem Žďár nad Sázavou, Dětský domov a Speciální školy Boskovice Rodinná anamnéza: V 5 měsících byl František umístěn na základě předběžného opatření do Dětského centra v Jihlavě, a to pro nedostatečnou péči rodičů. Václav, dvojče, zemřel 20.12. 1991, důvod není uveden. Otec podle údajů OPD byl 16krát ve výkonu trestu, matka opakovaně nezvěstná. Další děti Mikuláš a dvojčata Ester a Václav jsou v pěstounské péči, Aladar v ÚSP Křižanov. Otec psal chlapci až do roku 1999, pokud byl v NVÚ Kuřim, od té doby s Františkem písemný kontakt neudržuje. Matka nekomunikuje ani se synem, ani se školním zařízením, do kterého je v současné době František zařazen. Rodiče byli soudně vystěhováni z bytu a ve Žďáru nad Sázavou se nezdržují. Po konzultaci se žďárským OPD František neví o sourozencích v pěstounské péči. Ředitelství školy se snaží udržovat kontakt s bratrem Aladarem v ÚSP.

32

Osobní anamnéza: Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 5. 1992 byla u nezletilého Františka V. nařízena ústavní výchova. V důsledku toho byl František umístěn v roce 1992 v Kojeneckém ústavu Jihlava a od roku 1994 v Dětském domově Jemnice. Zvláštní školu internátní v Boskovicích začíná navštěvovat od 1. 9. 1997. Rodiče se o chlapce zajímali jen písemně a telefonicky, na osobní návštěvu dítěte si za celou dobu neudělali čas, chlapec je již vůbec nezná. V roce 2000 OkÚ ve Žďáře nad Sázavou podal zdejšímu soudu podnět na zbavení rodičů rodičovské zodpovědnosti. František je impulzivní, agresivní, je poznamenán hlubokou citovou deprivací, neschopný pobývat v kolektivu dětí a rozpoznat hranici chování, které je nepřijatelné pro ostatní. V době od 4. 2. 2002 do 14. 2. 2002 byl na diagnostickém pobytu Brno - Hlinky. Podle zprávy z tohoto pobytu se Františkovi nepodařilo zvládnout adaptaci na nové prostředí. Jeho vnější projev byl determinován výraznou impulzivitou a značnou afektivní dráždivostí. Pro střídání nálad a neschopnost déledoběji se zapojit do jakékoli činnosti byl v kolektivu silně rušivým elementem a děti jej nepřijaly. I přes zvýšený dohled se stával terčem útoků a napadání ze strany ostatních dětí (verbální úroveň), František reagoval prudkými afekty zlosti a vzteku. Chlapec vyžadoval téměř stále individuální péči, občas dokázalo dospělého v této roli zastoupit některé z dětí (většinou starší děvčata). Relativně nejlepších výsledků dosahoval František ve školní práci a přípravě do školy, zde dokázal pracovat delší dobu než při činnostech jiných. V individuálním kontaktu dokázal spolupracovat docela dobře. V kolektivu byl ale neúnosný, v afektech ohrožoval svým jednáním sebe i ostatní děti. Často také dětem nestačil, byl unavený. Projevoval se jako dítě silně emočně deprivované, snažil se vždy a za každou cenu upoutat pozornost dospělého, vyhledával i fyzický kontakt. František nezvládl adaptaci na nové prostředí, lidi a režim. Příčinou nebyla zhoršená schopnost orientace v důsledku mentální retardace, ale spíše vlivy deprivační - osobní nejistota a nestabilita při ztrátě zázemí, které mu poskytuje internátní zvláštní škola. Z vyšetření: Jde o chlapce s těžce disharmonickým vývojem osobnosti na bázi organické (lehčí difuzní postižení CNS ve smyslu LMD). V kombinaci s těžkou citovou deprivací od raného dětství se vytvořil organický psychosyndrom. Koreláty v chování jsou pak značná impulsivita, hyperkinetické projevy s agresivními rysy a afektivní záchvaty. Prognóza dalšího vývoje není bohužel dobrá, je třeba

33

také počítat s nutností průběžné péče psychiatrie. Františkovi byla doporučena rehospitalizace s úpravou medikace. Podle odborného posouzení psycholožky lze zhoršení problémů očekávat zejména s nástupem puberty, a to ve smyslu nárůstu agresivity a snížené schopnosti ovládat sexuální projevy. Zpráva ze školy: František je značně náročný pro své okolí. Ostatní děti se k němu musí chovat velmi tolerantním způsobem. Sám je nepřizpůsobivý, vytváří atmosféru, ve které se může prosazovat hlavně on. Jeho oblíbeným předmětem je hudební výchova a výtvarná výchova, navštěvuje keramický a výtvarný kroužek, nerad se zapojuje do sportovních činností. Chování ve vyučování se mění podle momentální nálady nebo na základě i nepodstatných podnětů. Učivo zvládá po opakovaném výkladu, pracuje velmi pomalým tempem. Je u něj nutná potřeba stálé kontroly a důslednosti, neustálé pozitivní motivace. V mimoškolní výchově jsou vztahy ještě složitější než ve třídě. Mezi dětmi vyvolává konflikty, je velmi agresivní, chová se naprosto destruktivně, vyhrožuje sebepoškozováním. Doporučení: Z důvodu hluboké citové deprivace by bylo vhodnější zařadit chlapce do menšího zařízení, kde by měl možnost vytvořit si pevnější vazby, velký kolektiv dětí na něho působí velmi rušivě. Rovněž by bylo vhodné pracovat s Františkem individuálně, jeho projevy v chování neposuzovat jako záměrné, ale snažit se neustále hledat pozitivní motivaci. 34

Případ agresivity založené převážně na organickém základě Ignác H., nar. 27. 5. 1989, bytem Brno, Dětský domov a Speciální školy Boskovice Rodinná anamnéza: Otec již zemřel, matka nikde nepracuje. Chlapec má 7 sourozenců, z nichž dva jsou již zaměstnaní, jeden je umístěn ve výchovném ústavu v Bystřici pod Hostýnem. Dvě sestry navštěvují školu v Brně. Další dva sourozenci jsou předškolního věku. Osobní anamnéza: Bližší údaje o okolnostech těhotenství v raném věku nejsou k dispozici. Ignác má nařízenou ústavní výchovu, často utíká. V loňském roce byl v diagnostickém ústavu Hlinky. Byl mu doporučen kontakt s rodinou. Podle vlastních slov má zkušenosti s drogou (zkoušel čichání), učil ho bratr. Zpráva ze školy:

35

Ignác patří mezi průměrné žáky, celkově jsou jeho výsledky slabší. Pozornost je snadno odklonitelná, potřebuje trvalý dozor. Dobré výsledky dosahuje v pracovním vyučování. Nerad se podřizuje kolektivu, usiluje o vedoucí postavení ve skupině. Vyvolává spory, chová se velmi neukázněně. Projevují se u něho výrazné sklony k manipulaci a ovládání slabších spolužáků. Pokud dojde k útěku z internátu, patří mezi hlavní organizátory. Z vyšetření: Kontakt navazuje bez potíží, je výrazně adaptabilní na nové prostředí. Bez zábran vypráví okolí o svých zkušenostech s čicháním, útěky. Ty vysvětluje steskem po domově. S čicháním údajně přestal, nebylo mu potom dobře. Ze zájmů uvádí fotbal, ale v poslední době nechodí, protože je hřiště jeho pohledem daleko ( má zakázaný trénink pro špatné chování). Intenzívně se zajímá o výsledky svého vyšetření. Aktuálně zjištěná úroveň rozumových schopností je celkově snížena na horní hranici pásma lehké mentální retardace. Intelektový vývoj je dysharmonický a vyznívá lépe ve prospěch verbálního nadání, které spadá do pásma podprůměru. Na dobré úrovni je zejména slovní zásoba a vyjadřovací schopnosti. Relativně na dobré úrovni má obecné vědomosti a porozumění běžným sociálním situacím, je sociálně poměrně vyspělý. Naopak velmi nízkou úroveň má v matematických operacích. V oblasti neverbálního nadání jsou výkony výrazně nevyrovnané. Na dobré úrovni je celkové psychomotorické tempo, užití úsudku při řešení problémových situací, není schopný udržet pozornost. Celkově lze z výsledků usuzovat na lehkou mozkovou dysfunkci. Často se projevuje velmi agresivně, přímo tělesně atakuje spolužáky, bezdůvodně je napadá, je velmi impulzivní, jedná v afektu. Ostatní vrstevníky zastrašuje a ponižuje, v poslední době týral dva žáky z nižších ročníků (pálil jim prsty zapalovačem). Při kontaktu s vrstevníky také používá vulgarismy, při konverzaci s dospělými však nikoliv. Ve vyučování se projevuje značně neukázněně, je drzý a chová se velmi hlučně. Vzhledem ke své romské národnosti je temperamentní, živý. Také projevy gestikulace a mimiky jsou výrazné. Z Ignácových osobnostních rysů nejvíce vyniká jeho extrovertnost, podnikavost, schopnost snadno navázat kontakt. V meziosobním styku projevuje nedůvěru, záporný vztah k autoritám. V kontaktu je bezprostřední, kritický, rád jedná „po svém“, individualistický , často má k nejrůznějším situacím výhrady, dělá potíže. Druhé hodnotí s chladným odstupem. Z výsledků šetření vyplývá, že svými postoji překrývá svoji nejistotu. Výrazná je míra frustrace, dráždivosti, těžce prožívá, je-li napomenutý. V sociometrickém šetření provedeném ve skupině jednoznačně zaujímá vedoucí postavení a sám se také nejvýše hodnotí. Projevuje se u něj vyšší míra agresivity, zároveň neurčité obavy.

36

Výrazně se identifikuje se svým bratrem. Chtěl by být jako on, protože je dospělý a nemusí nikde pracovat. Doporučení: Z důvodu toho, že 14tiletý chlapec citovou deprivaci kompenzuje projevy agresivity (rodinné prostředí je málo stimulující), bylo by vhodné přeřadit Ignáce do jiné učební skupiny, kterou vede pedagog (muž), respektive se pokusit o navázání na trenéra tak, aby měl pozitivní mužský vzor. Při vyučování by bylo vhodné jej posadit mezi klidné spolužáky, znalosti prověřovat na začátku vyučovací hodiny, kdy není ještě tolik unavený, umožnit mu dostatek sportovního vyžití. Případ Ivana M., nar. 5. 10. 1987, bytem Příční 25, Brno, Dětský domov a Speciální školy Boskovice Rodinná anamnéza: Matka žije ve Slovenské republice, údaje o jejím zaměstnání nejsou známy. O syny neprojevuje žádný zájem, na základě informací od otce k ní mají oba chlapci velmi negativní vztah. Chlapec žije s bratrem (nar. 1986) a otcem, který je invalidní důchodce, je chronicky nemocen, v místě svého pobytu se vyskytuje málo, je většinou v nemocnici nebo v léčebně pro plicní onemocnění. Tím je ztížen i kontakt s oběma chlapci, pokud si je bere na dovolenku, většinou si stěžuje na chování obou synů (chtějí peníze, drahé oblečení...). Ivanovi byla Městským soudem v Brně nařízena ústavní výchova (ze dne 26. 8. 1994). Osobní anamnéza: Ivan je většinou apatický k plnění školních povinností. Na požadavky běžného každodenního života reaguje podrážděně, má násilné chování k předmětům (rozbíjení, ničení). K osobám (pedagogickým pracovníkům, ale i na veřejnosti) 37

používá slovní agresi, vyhrožuje fyzickým napadením. Důsledkem jeho asociálního chování jsou četné stížnosti i od běžných občanů, se kterými přijde do styku. Zpráva ze školy: Školní docházku Ivan započal v roce 1994, ve školním roce 2000/2001 navštěvoval 8. ročník v Dětském domově a Speciálních školách Boskovice. Důvodem školního neúspěchu je velmi negativní vztah k plnění školních povinností, naprostá apatie, při zadávání úkolů reaguje podrážděně až agresivně. Domácí přípravě na vyučování se vyhýbá, ničí pomůcky. Svoji pozornost při plnění školních povinností je schopen udržet pouze ve výtvarné a tělesné výchově, v pracovním vyučování pouze ve spolupráci s vyučujícím. Vztah k ostatním spolužákům je neutrální, pokud se však jedná o stejnou sociální pozici ve skupině. Ke spolužákům, kteří mají obtížnější sociální roli, se chová povýšeně, v souvislosti s ním se řešily také projevy šikany v podobě vymáhání drobných finančních částek. Mezi vrstevníky má kamarády pouze v rámci hudební skupiny, ve které pracuje. Mimo tuto zájmovou činnost kamarády nemá. Je silně citově vázaný na svého staršího bratra, který odešel od září 2002 do učebního oboru v Olešnici. K zájmům Ivana patří především hudba a výtvarná činnost, zobrazuje stále stejná témata, výtvarně tvoří i v období, která jsou náročnější pro jeho psychiku - zejména nejistý vztah k otci. Ivan v roce 2002 absolvoval i léčbu v Kroměříži, jeho stav se však nezměnil. S věkem a dospíváním se jeho projevy zvládaly stále obtížněji a Ivan ve svém afektivním chování byl nebezpečný jak pro děti, tak i pedagogy. Doporučeno: Z důvodu toho, že Ivanovo agresivní chování negativně ovlivňuje průběh vyučování, jeho projevy k dětem i pedagogickým pracovníkům znemožňují realizaci výuky, ničení předmětů v dětském domově je naprosto nežádoucí zejména jako výchovný model pro ostatní děti - zvláště mladšího věku, bylo doporučeno a na pedagogické radě projednáno přemístění do výchovného ústavu pro mládež. Citlivým přístupem pedagogů byla vyčerpána veškerá výchovná opatření (individuální vzdělávací plán, individuální pohovory, vysvětlování, v dětském domově pak odejmutí výhod - omezení volných vycházek...). Vzhledem k tomu, že se s Ivanem dlouhodobě pracovalo a vždy se bral ohled i na jeho společné umístění s bratrem, v červnu roku 2002 bylo již zřejmě na základě asociálních projevů přemístění do výchovného ústavu nezbytné.

38

Případ Simony M., nar. 10. 5. 1989, bytem Jemnice, Dětský domov a Speciální školy Boskovice Rodinná anamnéza: Simona pochází ze sociálně nepodnětného prostředí. Otec není uveden v rodném listu. Matka měla několik partnerů a o dítě se nestarala, proto byla Simona umístěna v Dětském domově v Jemnici. Matka o svoji dceru až donedávna nejevila zájem, v posledním období Simona tráví prázdniny s matkou, i když o kontakt s ní příliš nestojí, o matce se vyjadřuje velmi negativně. Osobní anamnéza: U Simony byla doporučena na základě psychiatrického vyšetření farmakoterapie. Je značně konfliktní a provokativní typ. Jejím charakteristickým rysem, který se projevuje u ní ve výchově a vzdělávání, je odpor k autoritám s touhou upozornit na sebe nejčastěji formou asociálního chování v kolektivu. Zpráva ze školy: V kolektivu je Simona vůdčí osobností. Její dominance se projevuje ve skupině i mimo ni a přechází až v šikanu. Pedagogické pracovníky a správní zaměstnance 39

školy nerespektuje, velmi často bez naprostých zábran lže. Již několikrát navštívila dětskou psychiatrickou léčebnu ve Velké Bíteši pro značné výkyvy v chování, které mnohdy přecházely až k vulgárnosti a agresivitě. Domluvit si nechá jen z části. Větší účinek na zlepšení chování má zákaz vycházek. V 1. pololetí školního roku 1999/2000 absolvovala Simona diagnostický ústav pro podezření z šikany, hrubé chování a značnou impulzivnost. Doporučení: V případě Simony je zcela nezbytná spolupráce všech pedagogických pracovníků se sociální pracovnicí. Mělo by se jí velmi citlivě a trpělivě vysvětlovat její nevhodné prosazování v kolektivu dětí, v případě agresivity situaci okamžitě řešit. Rovněž by bylo velmi žádoucí zaměřit se na eliminování Simonou naprosto samozřejmě užívaných vulgarismů, laskavým slovem se pokusit o ovlivnění jejich volních vlastností (sebeovládání, pravdomluvnost, čestnost...).

Případ Jiřího, nar. 1. 1. 1988, bytem Vyškov, Speciální školy Vyškov Rodinná anamnéza: Patnáctiletý chlapec žije s oběma rodiči, kteří jsou od r. 2000 v rozvodovém řízení, přesto sdílejí společnou domácnost. Jiří má další tři sourozence ve věku 17, 14 a 7 let. Podle zprávy ze školy používají rodiče (zejména otec) při výchově nevhodné metody – tělesné tresty. V důsledku toho chlapec často z domova utíká, útočiště nachází u kamaráda v Ivanovicích na Hané. Z vyšetření pracovníka OPD vyplývá, že otec při výchově nemá téměř žádný vliv, je pracovně velmi vytížen, jedná se o rodinu sociálně slabou. Osobní anamnéza: Chlapec se projevuje značně agresivně, utíká ze školy. Zpráva ze školy: Chlapec je prospěchově velmi slabý. Ve školním roce 2002/2003 je žákem 7. ročníku. Má velké problémy v mateřském jazyce, matematice. Domácí příprava na vyučování je nedostatečná. Stupňují se problémy s jeho chováním. Ve škole je agresivní zejména ke spolužákům ve třídě, ale i k žákům z nižších ročníků,

40

které bezdůvodně napadá. K vyučujícím se vyjadřuje velmi vulgárně, za svou delikventní činnost (požár rekreačních chatek…) byl vyšetřován Policií ČR. Žák má poměrně vysokou absenci z důvodu nemoci, nejčastěji omluvenu matkou (74 omluvených hodin, 7 vyučovacích hodin neomluvených). Matka svého syna neobjektivně posuzuje, s pedagogickými pracovníky nespolupracuje. Zpráva z vyšetření: Jiří byl vyšetřen v PPP v roce 2000 z důvodu agresivity a útěku ze školy. Kontakt navazoval během vyšetření bez obtíží a snažil se spolupracovat. V situaci zátěže (obdoba zkoušení ve škole) se objevilo mírné psychické napětí, byla u něj zjištěna zvýšená hladina úzkosti. Myšlení verbálně pojmové i myšlení na názorovém podkladu se pohybuje ve středním pásmu mentální retardace. Chlapec se obtížně orientuje v běžných sociálních situacích. Únik hledá v oblasti dobrodružných zážitků. V popředí osobnosti dominuje nižší úroveň sebekontroly, chlapec s obtížemi postihuje logické souvislosti běžných denních aktivit. Doporučení: S matkou byly probrány přiměřeně k jejímu intelektu zásady správného vedení dítěte, v případě opakujících se afektivních reakcí bylo matce doporučeno neurologické či psychiatrické vyšetření syna, žádoucí je farmakoterapie. Vzhledem k pokračující školní neúspěšnosti dítěte (v 1. pololetí školního roku 2002/2003 je hodnocen dvěma nedostatečnými) a značnou mírou asociálního až antisociálního chování byla matka seznámena s možností nařízeného dohledu a následné ústavní výchovy. Matka vyjádřila předběžný nesouhlas.

41

7. Závěry a doporučení 7.1. Závěry Ve svých kazuistikách jsem vás chtěla seznámit s některými sociálně patologickými (etopedickými) problémy: • zanedbáváním a týráním (s citovou deprivací) • záškoláctvím a šikanou • narůstající agresivitou a útěky Z kauz vyplynulo, že se sociálně patologické jevy vyskytují v nejrůznější intenzitě a nabývají nejrůznějších forem od nezájmu a „slepoty“ až k hrubému násilí. Všech deset kauz bylo vybráno tak, aby doložily teoretické východisko pro pochopení mechanismu vzniku a rozvoje sociálně patologických jevů. Uvedené kazuistiky potvrzují tu skutečnost, že žije-li dítě v prostředí, které můžeme

42

nazvat sociálně patologickým, potom je pro ně agresivita nezbytností všude tam, kde jsou ohroženy lidské hodnoty a přežití jedince. I dítě má právo na důstojný a plný život, ve kterém může uskutečňovat své plány a seberealizovat se ve společnosti. Téma, které uvádí tato práce, nepatří k těm, k nimž lze zaujmout postoj nezúčastněného pozorovatele. Je třeba si uvědomit, že uvedené sociálně patologické jevy jsou jedním ze závažných problémů naší společnosti. Z Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, z Úmluvy o právech dítěte i Metodického pokynu MŠMT k výchově proti projevům rasismu, xenofobie a intolerance jasně vyplývají úkoly v ochraně proti výše uváděným projevům. Vzhledem k nárůstu podobných případů se touto problematikou začíná zabývat vláda ČR, která žádá speciální soudy pro děti do patnácti let. Podle Lidových novin ze dne 23. 1. 2003 schválila návrh zákona o trestání mládeže, podle něhož by zločiny delikventů mladších než 15 let měly v budoucnu řešit specializované soudy. Smyslem navrhovaného zákona je možnost represivního postihu mladých delikventů. Připravovaný zákon nepočítá podle slov ministra spravedlnosti Pavla Rychetského se snížením hranice trestní odpovědnosti, což znamená, že i nadále budou do vězení zavíráni pouze pachatelé, kterým již bylo 15 let. Mladší delikventy budou v případě schválení novely moci soudy potrestat například zařazením do terapeutického či psychologického výchovného programu. Navrhovatel, tedy ministerstvo spravedlnosti, si od „procesů“ slibuje snížení trestné činnosti dětí. Ta se v posledních letech nebývale zvyšuje a roste i její závažnost a brutalita. Proto též zastánci přísných postihů mládeže prosazovali snížení hranice trestní odpovědnosti minimálně o rok, tedy na 14 let. Speciální soudy, pokud jednou před nimi mladý delikvent stane, budou mít za povinnost jej sledovat po celou dobu jeho dospívání. Zákon o soudnictví nad mládeží ji původně vymezoval do tří skupin: na děti mladší 15 let, které nejsou trestně odpovědné, na mladistvé (od 15 do 18 let) a na tzv. mladé dospělé. To jsou lidé, kteří v době spáchání trestného činu dovršili osmnáctý rok a nepřekročili dvacátý první rok svého věku. Právě tato skupina se stala problematickou při předcházejícím projednání návrhu zákona. V novém připomínkovém řízení se proti trestání mladých dospělých podle tohoto zákona vyslovila ministerstva obrany a informatiky. Proto se tento zákon nebude vztahovat na všechny stíhané osoby ve věku 18 až 21 let, ale pouze na ty, z jejichž psychologického a psychiatrického posouzení jasně vyplyne, že jsou na

43

nižší mentální úrovni. Navíc musí být takoví pachatelé viněni pouze z méně závažného trestného činu. Procesy ve věcech mládeže povedou specializovaní soudci, kteří budou mít zvláštní odbornou průpravu. V současné době je spolupráce s Policií ČR poměrně obtížná, zejména je rozdílný přístup v různých městských částech našeho krajského města. Zatím je kriminalita řešena tak, že pokud pachatel nedosáhne věku 15 let, je vyšetřený případ většinou odložen pro věkovou nezpůsobilost pachatele. Často se Policie ČR nemá zájem školními kauzami závažného etopedického rázu zabývat pro údajnou banalitu, podle sdělení pracovníků PČR musí upřednostňovat řešení zcela jiných, problematičtějších záležitostí. Když výjimečně policisté vyšetřování u žáků starších 15ti let dokončí, postih následuje - vzhledem k těžkopádné soudní administrativě - až v době, kdy není aktuální. Agresoři již často ukončili základní školní docházku. Pro výchovnou pomoc je zásah policie málo významný. Činnost policie jde prakticky mimo školu. Výsledky svého šetření nikomu z vedení školy nesděluje. Nezřídka případ po krátké době uzavře pro nedostatek důkazů. Zvláštní školy vzdělávají děti s mentálním postižením. Mentální retardace však často bývá provázena problémy etopedického rázu. V ČR zatím není žádné zařízení, které by se zaměřilo konkrétně na děti s tímto postižením. Proto by měla panovat naprostá souhra spolupráce s rodinou, ta však bývá dosti často problematická. O to více by měl být funkční další zákonný zástupce dítěte určený státem, tedy příslušný OPD, od roku 2000 orgán sociálně právní ochrany dítěte. Často je však tato „spolupráce“ založena pouze a jen na telefonickém spojení s pedagogickými pracovníky dané školy, což z důvodu ochrany dat o dítěti není ideální způsob sdělení informací. Ve většině případů si musí ředitelství školy veškerou dokumentaci z OPD vyzvednout samo, málokdy kurátor požaduje celou záležitost projednat s pedagogy i dítětem přímo ve školním prostředí. Velmi záleží na lokalitě a na vzájemných vztazích, na odpovědnosti... 7.2. Doporučení: Sociálně patologické jevy se dají odstranit cíleným, systematickým a komplexním výchovným působením všech činitelů, kteří se podílejí na výchově dítěte - rodina, škola, patřičné instituce.

44

V případě, že jeden z činitelů neplní svoji výchovnou úlohu vůči dítěti, je náprava sociálně patologických jevů velmi obtížná, v některých případech téměř nerealizovatelná. Ve svých rozborech, závěrech a doporučeních si kladu za cíl upozornit (i na základě studia odborné literatury z oblasti životního stylu) na problematické momenty, které by mohly být platné pro širší okruh sociálních problémů a pokouším se navrhnout řešení, doporučení. Například spolu s vedením školy se nejčastěji dohodneme, bohužel někdy i po delším a složitějším jednání, na následujícím postupu a důležitosti celoškolního přístupu: • zvýšení informovanosti - kromě pedagogického sboru a žáků osloví sám ředitel rodiče - nejlépe na třídních schůzkách - se žádostí o pomoc a spolupráci při řešení agrese a jiných nežádoucích jevů, které se na škole objevily ( věnovat dětem čas, aby se naučily o svých problémech mluvit, umět děti povzbudit v jejich prožívaných starostech) Žáci budou informováni o tom, že učitelé jsou připraveni řešit problém agresivního chování a jsou ochotni naslouchat stížnostem • celoškolní strategie - vytvoření komplexního přístupu ve formě pravidel chování - tzv. „žákovského desatera“, kdy je všem jasné, že nadávání, násilí a verbální týrání jsou nepřípustné a naopak se bude usilovat o to, aby na škole vládla atmosféra tolerance a úcty k druhým I přes sebe více erudovanější přístup části pedagogických pracovníků, pokud se setkají s negativním přístupem dalších institucí, které nutně potřebují ke spolupráci, není v jejich silách žádný případ vyřešit tak, aby měl zejména dopad výchovný, etický... Mnohdy se nelze bohužel opřít ani o sílu instituce, v mnoha případech by značně pomohla trpělivost, důvěra a znalost lokality. Už mnohokrát jsem se přesvědčila, že je při všech kauzách stále nejdůležitější lidský faktor. Hlavním řešením je často nestandardní trpělivé a každodenní úsilí, ve které je možné spatřit velmi obtížnou a dlouhodobou práci s dysfunkčními rodinami. To může pomalu zvyšovat kvalitu života dětí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí, měnit jejich osudy, naučit je překonávat bezmoc a beznaděj a zapojit je do majoritní společnosti, aby na úplném sociálním dně nezůstávali ti, kteří tam žít nemusí.

45

8.Použitá literatura: 1. HLADÍKOVÁ, Aftab: Zkušenosti české občanky - původem z Bangladéše. In: Praha a národnosti. Sborník referátů a diskuzních příspěvků ze semináře o národnostních menšinách. MHMP, Praha, 1998, str.20-21. 2. KALINOVÁ, Jana: Vláda chce speciální soudy pro děti do patnácti let. Lidové noviny, 23.ledna 2003 3. KOLÁŘ, Michal: Soudce Lynch na českých školách ? in: Prevence šikanování na školách. IPPP ČR s podporou MŠMT, Praha, 1998, 46 stran.. 4. KOŠŤÁLOVÁ, Hana, BURYÁNEK, Jan: Varianty interkulturního vzdělávání. Učitelské noviny, 2003, roč.106, č.4, str. 17-18. 5. KOVAŘÍK, Jiří, KUKLA, Lubomír: Životní styl a jeho úskalí. in: KOVAŘÍK, Jiří, KUKLA, Lubomír a kol.: Děti v České republice 1996 - Situační analýza. Praha, Český výbor pro UNICEF, 222 str. 46

47

ISBN 80-901367-1-0. 6. MASARYK, Tomáš, G.: Problém malého národa. in: Ideály humanitní. Melantrich, Praha, 1968, 128 stran. ISBN 32-018-68 7. MIHALIČKOVÁ, Monika: Společnost tolerance. Romano hangos, 2002, roč.4, č.15, str.1. 8. Monitorování procesu vstupu do EU: Ochrana menšin, 1.díl. Open Society Institute, Budapešť, 2002. ISBN 1-891385-26-7. 9. S Romem bych nežil, říkají dvě třetiny středoškoláků. MFD, 17.ledna 2003. 10. ŠATAVOVÁ, Irena: Škola dětských práv. Učitelské noviny, 2003, roč.106, č.3, str.15. 11. ŠVANCAR, Radmil : Cesta pro společný život. Učitelské noviny, 2003, roč.106, č.3, str.14-15. 12. Vavroušek, Josef: Hledání lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života. Teologické texty, 1993, č.6. 13. "Základní škola pro speciální potřeby dětí se sociálním a kulturním znevýhodněním" - čj. 13365/2001-22.