alternativní medicína / pdf
TRANSCRIPT
Gymnázium Jana Nerudy
Závěrečná práce studentského projektu
Alternativní medicína
Vedoucí práce: PaedDr. Ludmila Pipková
Autoři: Yana Alekhina
Adéla Kopecká
Daniela Mazlová
2014/2015 Dorota Pávová
1
Prohlašujeme, že jsme práci vypracovaly samostatně s použitím uvedené literatury a zdrojů
informací.
V Praze dne 11. 2. 2015
vlastnoruční podpisy
2
Anotace Téma alternativní medicína jsme si zvolily proto, že nám nabízelo pohlédnout na medicínu z jiné
strany. Poznat tak jiné metody léčení, jejich historii a principy, na kterých jsou vlastně založeny. Je to
téma velice kontroverzní, mnohým úplně neznámé, a tak je obtížné o něm najít objektivní informace.
Myslíme si, že by alternativní medicína měla být více uznávaná a ne přímo odsuzována. V
budoucnosti by se naopak mohla s vědeckou medicínou doplňovat a být efektivnější.
3
Obsah
Úvod 5
A) Teoretická část 5
1. Šamanismus 5
1.1. Historie 5
1.2. Šaman 5
1.3. Šamanismus v praxi 5
1.4. Šamanismus v současnosti 6
2. Živá a mrtvá voda 6
2.1. Příprava pomocí přístroje 6
2.2. Příprava pomocí zaříkávání 6
3. Orientální diagnostika 6
3.1. Jin a jang 6
3.2. Historie 6
3.3. Princip 7
3.4. Strava 7
3.5. Metody diagnostiky 7
3.6. Konkrétní symptomy z pohledu orientální diagnostiky 7
3.6.1. Sanpaku 7
3.6.2. Váčky pod očima 8
3.6.3. Vztah mezi částmi obličeje a jednotlivými orgány 8
4. Akupunktura 9
4.1. Historie 9
4.2. Proč lidé využívají této prastaré léčby? 9
5. Homeopatie 10
5.1. Historie 10
5.2. Principy 10
5.3. Léčiva 11
5.4. Technika „potencování“ 11
5.5. Homeopatické zhoršení 12
5.6. Názory 12
5.7. Co řekli o homeopatii? 12
5.8. Instituce zabývající se homeopatií 12
6. Akupresura 13
6.1. Historie 13
6.2. Způsoby masírování 13
6.3. Masážní body 14
6.4. Názory 14
6.5. Akupresura dnes 15
7. Hypnoza 15
7.1. Historie 15
7.2. Princip 15
8. Parapsychologie 16
8.1. Historie 16
8.2. Významní představitelé 16
8.3. Parapsychologie v praxi 16
8.3.1. PK - Psychokineze nebo telekineze 16
8.3.2. Energetická léčba 16
8.4. Světový názor 16
4
9. Psychosomatika 17
9.1. Počátky psychosomatiky 17
9.2. Představitelé 17
9.3. Rozšíření 17
9.4. Praktické ukázky 17
9.4.1. Astma 18
9.4.2. Žaludeční vřed 19
B) Praktická část 19
Závěr 20
Zdroje 21
5
Úvod Alternativní medicína je soubor nekonvenčních metod někdy označovaných jako CAM (z anglického
Complementary and Alternative Medicine). Tento druh medicíny není uznáván vědeckou, nám běžně
známou medicínou, a proto léčení těmito metodami není hrazeno pojišťovnou. Alternativní medicína
má své kořeny již v praktikách starověkých kultur (Čína, Egypt, i Starověké Řecko a Řím). Jedná se o
velice kontroverzní téma, na které se dá vést mnoho diskusí. Tato oblast medicíny ma spoustu
odpůrců, kteří se háji tím, že jde pouze o pseodovědu, šarlatánství, které z lidí vymáhá peníze, a že za
občasné úspěchy může pouze placebový efekt *. Přesto má alternativní medicína i spoustu příznivců,
jak pacientů, tak i lidí, kteří se jí zabývají na profesionální úrovni (léčitelé).
Naším cílem je pokusit se vám objektivně přiblížit některém metody alternativní medicíny, princip, na
kterém jsou založeny, a místo, odkud pocházejí. Doufáme, že se nám toho podaří docílit.
* Placebový efekt muže být terapeutický zákrok nebo látka, podávaná v podobě léků, která však
nemá žádný léčivý účinek a funguje jen na základě naší osobní víry v ní.
A) Teoretická část
1. Šamanismus Duchovní disciplína, která umožňuje pracovat s jinými realitami a s duchovním světem, pomoci
změny stavu vědomí. Je to souhrn duchovních a rituálních praktik.
[3]
1.1. Historie Slovo šaman pochází ze Sibiře, z jazyka Evenků. Šamanismus je jedna z nejstarších duchovních
disciplín. Známky jeho výskytu se objevují v Severní a Jižní Americe, Austrálii, Africe, v některých
částech Evropy a na Sibiři.
1.2. Šaman Člověk se stává šamanem bud po zdědění šamanského povolání nebo po vyvolení duchů. V případě,
že se člověk stal šamanem vlastní volbou nebo volbou jeho komunity, považuje se za méně silného.
Šaman vždy prochází iniciaci. Nejčastěji v podobě předání znalosti a zkušenosti starého šamana
novému. Hlavními rysy šamana je schopnost koncentrace a meditace.
1.3. Šamanismus v praxi Pro šamanismus existuje omezený počet příčin, které způsobují nemoc. Například ztráta ochranného
ducha, prokletí pomoci cizího předmětu (úlomku kosti apod.), kletba.
Základem léčení je většinou práce s duchy. Šaman se k duchům může obrátit pomoci modlitby nebo
transu. Během toho získávají pro nemocného zpět jeho ochranného ducha nebo má možnost
nahlédnout do podstaty nemoci a najít její příčinu.
6
U některých kmenů je velmi charakteristické užívání halucinogenních drog nebo zpívání, které
napomáhají se dostat do transu.
1.4. Šamanismus v současnosti Typický šamanismus se ještě pořád vyskytuje na Sibiři a v severoamerických zemích. Zástupci
šamanismu jsou však po celém světě. Jako duchovní disciplína se stále modernizuje. Například
neošamanismus je nová forma šamanismu, založená na starých spirituálních technikách.
2. Živá a mrtvá voda Funkce živé a mrtvé vody vychází z představy, že její léčivé vlastnosti se zvyšují působením
chemických, fyzikálních anebo duchovních vlivů.
Existuje více receptů a procedur s použitím živé a mrtvé vody. Základní dva se odlišují samotnou
přípravou vody.
2.1. Příprava pomocí přístroje Obyčejná voda projde elektrickým proudem. Tím získá bud zásaditý (živá voda) nebo kyselý (mrtvá
voda) charakter. V daném případě živá voda má hojivé účinky, dokáže zpomalit stárnutí. Mrtvá voda
má účinky dezinfekční a sedativní, používá se k péči o plet´.
2.2. Příprava pomocí zaříkávání Tento způsob se používá při esoterických technikách, v šamanismu a dalších duchovních disciplínách.
Při její přípravě se zaměřuje na předávání kladné nebo záporné funkce (energie) vodě, pomoci
různých zaříkávání a duchovních technik. Někdy během zaříkávání se voda přelévá z jedné nádoby
do druhé. Voda se v těchto oborech využívá podle funkce, která ji byla určená. Živá voda se může
používat pro léčení, ochranu, zbavování se únavy a přidání pozitivní energie. Mrtvá voda pro opačné
účely, ničení záporné energie.
3. Orientální diagnostika Orientální diagnostika patří do stejné skupiny léčebných metod, jako například akupunktura,
akupresura či makrobiotika (makrobiotika je životní styl, způsob dietní výživy, založen na orientální
diagnostice). Všechny tyto metody jsou založeny na starověkém principu jing a jang. K léčbě
přistupují s tím, že „všechno souvisí se vším“. Neléčí jen nemoc, léčí člověka. Věří, že každý člověk
má svou cestu a překážky, které musí překonat. Tato cesta je ovlivněna minulostí a prostředím, ve
kterém se člověk nachází. Léčení pojímají jako usměrnění toku energií, tedy navrácení těla i mysli do
rovnováhy. Tím se dostávám k principu jing a jang. Aby byla v těle i mysli rovnováha, musejí se tyto
dva opačné principy navzájem doplňovat, vyvažovat a vytvořit rovnováhu.
3.1. Jin a jang Celý svět je rozdělen na prvky jin a prvky jang. Podle chování, tvaru nebo způsobu růstu můžeme jevy
a vlastnosti zařadit do té či oné kategorie. Do kategorie jin patří například pasivita a pomalý pohyb,
rostliny, chladná část barevného spektra, zima či cukr. Prvkem jang je naopak aktivita a rychlejší
pohyb, živočichové, teplá část barevného spektra, teplo nebo sůl.
Někomu by se na první pohled mohlo zdát, že jin je negativní, špatná část a jang ta pozitivní. Jin a
jang ale není rozdělení na špatné či dobré. V každém jin je trochu jang a v každém jang je trochu jin,
stejně jako na všem špatném je něco dobrého a na všem dobrém je něco špatného. Kdyby nebyla zima,
nepoznáme teplo, proto se ani jin a jang neobejdou bez sebe navzájem. Pokud jsou prvky jin a jang v
rovnováze, vznikne dobro. Pokud ale jedno převládá nad druhým, vzniká nerovnováha, tedy zlo.
3.2. Historie Kořeny orientální diagnostiky se nacházejí v Knize Žlutého císaře o vnitřním lékařství (Nei-Ting) z
třetího tisíciletí před naším letopočtem. Významným představitelem orientální diagnostiky, v nám
bližší době, byl zakladatel makrobiotiky Nyoiti Sakurazawa. V západním světě byl znám jako Georges
7
Ohsawa, žil v letech 1893 až 1966. Vyrůstal v chudé rodině, neměl tedy peníze na studium na vysoké
škole. Když mu v 19 ti letech lékaři diagnostikovali tuberkulózu, vyléčil se z ní (pravděpodobně) sám,
za pomoci metody Sagena Ishizuky, spočívající ve vyrovnání poměru sodíku a draslíku v lidském těle.
To ho inspirovalo a postupným rozvíjením a kombinováním metod později vytvořil makrobiotiku.
Jeho učení poté šířili po celém světě lidé, jako například Michio Kushi, který se po setkání s Georgem
Ohsawou snažil, po vzoru svého učitele, uplatnit systém jin a jang na upevnění zdraví a životosprávy.
Studoval moderní výuku lékařství a tradiční orientální lékařství. Psal knihy o akupunktuře,
makrobiotice, orientální diagnostice a dalších metodách.
3.3. Princip Orientální diagnostika se zaměřuje na naši stravu a výživu, a pak na části těla, jejichž stav indikuje
kondici příslušných orgánů. Nesmíme opomenout, že je vše vztaženo k duševnímu stavu, našemu
okolí a k naší minulosti. To vše má na naši celkovou kondici vliv, proto se musí diagnostik nejdříve s
pacientem seznámit, pochopit jeho osobnost a porozumět mu, aby mohl odhalit pravou příčinu
nemoci. Až pak se přistupuje k vyšetření dotykem, pohmatem.
3.4. Strava Podle orientální medicíny je základem našeho zdraví správná výživa. Ta by nám měla umožňovat se
přizpůsobit danému prostředí. Dobrým příkladem jsou například rostliny. Rostliny vždy doplňují
klima, ve kterém rostou. Pokud je klima horké (jang), vyrůstají v něm rostliny jin a všechna jejich
energie stoupá k listům, které jsou také jin. Opravdu tomu tak je: v létě se rostliny zaměřují na
fotosyntézu a na rozmnožování. Obojí se odehrává v horní (jinové) části rostliny. Pokud je klima
naopak studené (jin), vyrůstají v něm rostliny jang a všechna jejich energie směřuje ke kořenům
(jang). Rostliny si opravdu vytváří škrobové zásoby v kořenech, aby přežily zimu. Mezi letní rostliny
patří například salát nebo okurka. Jsou to rostliny lehké a obsahují mnoho vody. Zimními rostlinami
jsou například řepa či dýně, rostliny těžší s menším obsahem vody.
Pokud budeme jíst potraviny, které aktuálně rostou v našem prostředí, udržíme se v přirozené
rovnováze s přírodou. Mnohé domorodé kmeny se touto zásadou řídí naprosto přirozeně. Eskymáci,
žijící v chladném (jin) prostředí, se živí převážně masem, které je jang. Beduíni, žijící na suchých,
horkých pouštích (jang), se živí šťavnatými plody kaktusu (jin).
Pokud se chceme vyváženě stravovat, je dobré znát princip jin a jang a podle něj vybírat potraviny.
Tato dovednost je jednou z důležitých součástní makrobiotiky.
3.5. Metody diagnostiky Orientální diagnostika rozlišuje dva termíny: kondici a konstituci. Konstituce je určena již před
narozením. Ovlivňují ji vlastnosti otce, matky a předků a také výživa, kterou je dítě v období
prenatálního vývoje živeno. Konstitucí člověka je stavba jeho kostí, tvar obličeje nebo šířka těla.
Kondice je například barva nebo struktura kůže. Kondici můžeme ovlivnit změnou způsobu života a
stravy.
3.6. Konkrétní symptomy z pohledu orientální diagnostiky Následovat bude výčet jevů, které často vídáme kolem sebe, porozumění jim nám možná leccos
osvětlí.
3.6.1. Sanpaku Japonské slovo „sanpaku“ znamená doslova tři (san) bělma (paku). Jedná se o stav, při kterém jsou
okolo duhovky vidět tři části bělma. Rozlišujeme sanpaku dolní a horní. Většina lidí v dněšní době má
dolní sanpaku. Jedná se o případ, kdy je bělmo vidět pod duhovkou a po jejích stranách. Dolní
sanpaku je způsobeno nadměrným konzumováním potravin jin, kvůli kterým se oční bulva zvětšuje.
Jelikož dole leží na kosti, nemůže růst směrem dolů. Protáčí se tedy směrem vzhůru a my pod
duhovkou vidíme bělmo. Jin představuje pasivitu a také měkkost. Pokud tedy člověk konzumuje více
jin, je měkký, uvolňuje se. Tito lidé působí poníženým dojmem. Jelikož jsou „měkcí“, je jednodušší je
ponížit či zatlačit do kouta. Opačným dojmem působí člověk s horním sanpaku, kdy bělmo vidíme nad
8
duhovkou a po jejích stranách. Je to důsledkem stahující síly jang. Lidé s horním sanpaku jsou velmi
často vznětliví.
[4]
3.6.2. Váčky pod očima Podle orientální diagnostiky jsou dvě různé příčiny vzniku váčků. Je to buďto nahromadění tekutin
(takové váčky jsou vodnaté a naběhlé) nebo nahromadění hlenu (v tomto případě jsou tučné a
naběhlé). Váčky pod očima znamenají uvolnění ledvin, močového měchýře a vyměšovacích funkcí.
Pokud jsou vodnaté, značí uvolněnou tkáň ledvin a časté močení. To zapříčinil nadměrný příjem
tekutin, jak různých nápojů, tak i šťavnatého ovoce. Druhý typ váčků poukazuje na to, že jsou
ledvinové tkáně zaneseny tukem a hlenem. Tento stav je vážnější, pokud se pod váčky objeví tmavé
skvrny nebo pupínky. Takový stav indikuje, že se hleny a tuky začaly přeměňovat na ledvinové
kameny.
Nadměrný příjem tekutin můžeme snadno zredukovat. Abychom ale vstřebali hleny či tuky, je třeba
více času a také vyloučení všech tučných a zahleňujících potravin. Jsou to například mléčné výrobky,
cukry, bílá mouka, tučná masa, drůbež a oleje.
3.6.3. Vztah mezi částmi obličeje a jednotlivými orgány Princip, podle kterého jsou části obličeje přiřazeny k jednotlivým orgánům je takový: spodní část
hlavy reprezentuje stav vrchní části těla (výjimkou jsou ústa, ta reprezentují kondici zažívacích
orgánů), střední část hlavy představuje stav střední části těla a vrchní část hlavy ukazuje stav spodních
partií těla.
Dobrým příkladem jsou například pupínky. Jsou způsobeny nadměrným konzumováním tuků, cukrů a
výrobků z mouky. Podle umístění pupínků na obličeji můžeme určit, který orgán je přebytkem nejvíce
postižen.
V dnešní době často vídáme svislé vrásky mezi obočím, tedy v oblasti jater. Znamená to, že se v
játrech nahromadily hleny a tuky a játra jsou potom naběhlá a začínají tvrdnout. Čím hlubší a delší
vrásky jsou, tím jsou játra zatvrdlejší. Tyto vrásky jsou znakem vzteklého člověka (dokonce čínské
slovo pro hněv KAN SHAKU znamená “bolest jater”).
[4]
9
4. Akupunktura Akupunktura je prastará léčebná metoda, která vychází s čínské historie. Jejím úkolem je
diagnostikovat a léčit funkční a psychosomatická onemocnění. Léčí se pomocí jehel, které se zapichují
tzv. do akupunkturních bodů, které leží na akupunkturních dráhách, akupunkturní body se nachází
v blízkosti velkých nervů, tepen a žil. Meridiány neboli akupunkturní dráhy, jsou energetické dráhy,
které procházejí lidským tělem. Podlé Číňanů, v nich koluje životní energie, která může
v akupunkturních bodech vystupovat nebo vstupovat do těla. Číňané popsali 12 základních párových
akupunkturních drah. Na nichž se nachází určitý počet akupunkturních bodů. Nejméně jich najdeme na
dráze srdce, naopak nejvíce na dráze močového měchýře.
4.1. Historie Zakladatelem této prastaré techniky se považuje Žlutý císař (Huang Di, 2697-2597 př. n. l.). Jeho účast
na této léčebné technice můžeme dokázat na příběhu. „Vypráví se, že tento císař měl problémy se
žaludkem. Při jedné procházce v lese se zranil pod kolenem o větev, jiné prameny uvádějí, že byl
zasažen šípem. Poté zjistil, že jeho problémy se žaludkem ustaly. Bylo mu to divné a započal se tím
vážněji zabývat. To místo pod kolenem je totiž "univerzální" akupunkturní bod ST36, který se nalézá
na dráze žaludku.“ [5]
Akupunktura byla v Číně již v době kamenné. Stáří nejstarších nalezených akupunkturálních jehel,
vyrobených z kostí, je asi 7000 let. Akupunktura dosáhla svého největšího rozkvětu v Číně v 7. století,
stala se samostatným oborem čínské léčby. V 6. století se začala šířit do Japonska, Koreje, Vietnamu,
Mongolska, Indie… V 17. století se objevila i v Evropě
[11]
4.2. Důvod proč lidé využívají této prastaré léčby? Jsou dokázány překvapivé výsledky v léčbě bolavé páteře, alergie nebo astmatu. Díky účinkům
akupunktury, která tlumí bolest, je používána při operacích, ale i po nich, dále po úrazech, nebo např:
při rehabilitaci po mrtvici. Působí na různé záněty, např: záněty dutin, mandlí, zubů nebo průdušnic.
Pokud má dítě dlouhotrvající kašel, je tu možnost tzv. baňkování, což jsou malé skleničky, které díky
se díky tlaku přisají na kůži, kde se nachází akupunkturní body, tento proces pomůže k vyléčení dítěte.
Akupunktura může dále napomoci ke zklidnění psychiky, nespavosti, migréně nebo hormonální
nerovnováze. Ale naopak není vhodná pro lidi, kteří užívají kortikoidy nebo podstupují chemoterapii.
Není vhodná také při prvních stádiích těhotenství.
10
5. Homeopatie Homeopatie je jedna z metod alternativní medicíny. Principy této léčebné metody sahají až do
starověkého Řecka a Říma. Jejím cílem je léčit člověka jako celek a to na principu podobnosti:
„Látka, která člověku způsobila onemocnění, jej může vyléčit, jestliže ji užívá v přiměřených
dávkách.“[1]
Slovo homeopatie je odvozené od dvou řeckých slov: homoios, což znamená stejný, nebo také
podobný a pathos znamenající bolest a nemoc.
5.1. Historie V 5. století před Kristem řecký lékař Hippokrates vyslovil myšlenku, že nemoc je výsledkem
přirozených sil a nevzniká tedy zásahem boha. V této době se zastávala takzvaná teorie protikladů,
kdy choroba je léčena látkou vyvolávající opačné účinky než nemoc. Hippokrates přišel s novou
lékařskou teorií založenou na opačném principu: podobné se léčí podobným, neboli similia similibus
curentur. Po zániku Římské říše se na mnohé ze vzácných znalostí pozapomnělo a do lékařské praxe začala
značným způsobem zasahovat církev. Medicína začala znovu vzkvétat až díky švýcarskému lékaři
Paracelsovi, který vzkřísil starou řeckou nauku o pečeti. Tato nauka praví, že vnější vzhled
rostliny (boží pečeť) určuje povahu jejích léčivých vlastností. Paracelsus věřil, že nemoc není
zapříčiněna vlivem mystických sil, ale je důsledkem vnějších vlivů. V roce 1780 se německý lékař Samuel Hahnemann, který pracoval jako konvenční lékař rozhodl pro
své rozčarování z tehdejších léčebných metod svou ordinaci zavřít. Po prostudování díla skotského
lékaře Williama Cullena o kůře chinovníku, který se v té době používal k léčení intermitující horečky
a malárie se rozhodl chinovník vyzkoušet sám na sobě, když byl však zcela zdravý. Chinovník
vyvolával stejné příznaky jako příznaky malárie a intermitující horečky. Domníval se, že našel důkaz
pro starou Hippokratovu zásadu ,,similia similibus curentur“. V roce 1790 začal s výzkumem nového
druhu medicíny, který nazval homeopatií. Léky zkoušel nejprve na sobě a později i na svých prvních
pacientech. Nejprve však pacienta důkladně vyšetříl a poté předepsal lék s nejpodobnějším
symptomatickým obrazem. Později si uvědomil, že by mohl látky zředit, a tak by byly zbaveny svých
toxických účinků. Také zjistil, že látky, které zředil a mezi každým zředěním protřepal, mají větší
léčivý účinek. Všechny tyto poznatky, které nasbíral, jsou základem jeho dvou knih Materia medica a
Organon medicíny.
5.2. Principy Homeopatie má několik principů, na kteých je celá léčebná metoda postavena:
Princip vitalismu praví, že energie/vitální síla se skrývá jak v živém organismu, tak i v neživé
hmotě. Po spontaní vitální síly nějaké rostliny, živočicha či nerostu a jejím posílení můžeme
získat velice silný lék. Hahnemann tvrdil, že porucha zdraví je způsobená vnitřní
nerovnováhou, která postihuje vitální sílu organismu. Tato vitalní síla je natolik vnitřní
[6]
11
nerovnováhou oslabena až to vede k onemocnění. Lék by měl vitální síle pomoct vnitřní
nerovnováhu upravit a odstranit příznaky. Hahnemann došel k přesvědčení, že podání
minimální dávky je nejlepší. Ta totiž dokáže stimulovat vyrovnání živoní síly a příznaky
ustoupí. Při podání příliš velké dávky se už životní síla nesnaží nabýt rovnováhu, ale stane se
závislá na přísunu léků, které za ní problém vyřeší. Tak se ale organizmus spíše oslabuje. Pochopeni konstituce člověka je úspěšná cesta k jeho vyléčení, homeopatie totiž vychází z
principu, že tělo a duše jsou pevně svázány. Konstitucí se v tomto případě myslí duševní
rozpoložení člověka, jeho vlastností a temperamentu. Podobné se léčí podobným neboli similia similibus curentur. Tato teorie praví, že příznaky u
nemocné osoby dokáže vyléčit látka, která vyvolá stejné příznaky jinak u zdravé osoby. Příznakový obraz je soubor příznaků vyvolaný určitou látkou. Principem homeopatie tedy je
najít lék, který se shoduje s příznakovým obrazem pacienta, protože tento lék dokáže
stimulovat vitální sílu a pacienta tak vyléčit. Zákon uzdravování praví, že pacient se uzdravuje ze shora dolů a příznaky se stěhují z
vnitřních orgánů do těch vnějších. Během léčby tak můžou napovrch vyplouvat staré obtíže,
ale obyčejně v opačném pořadí. Tento proces potvrzuje teorii, že tělo si pamatuje „každé
napadení“.
5.3. Léčiva Léky jsou připravovány z rostliných, živočišných a minerálních látek. Jsou však několikrát zředěny
tak, že konečný roztok obsahuje velmi málo původních chemických látek, některé látky neobsahují
dokonce žádnou. Výroba homeopatických léku je méně nákladná, a tak i finančně dostupnější. Při
volení vhodného léku homeopat přihlíží jak k fyzickým příznakům pacienta, tak i k jeho mentálnímu
stavu. Zásadou homeopatie je léčit celého člověka, ne jenom příznaky.
5.4. Technika „potencování“ Hahnemann vymyslel tzv. techniku potencování, kdy během přípravy dohází k ředění, protřepávání a
k bouchání materiálem o tvrdý povrch. Při ředění se látky ředí až na stupeň, kdy se sníží jejich toxické
účinky, ale ty léčebné se zvýší. U rozpustných látek se většinou ředí v poměru 1 část látky k 99 částem
vody nebo alkoholu. Aby se směs řádně promísila, dochází k jejímu protřepávání. Někteří odborníci
tvrdí, že právě tento způsob mísení uvolňuje energii látek. U nerozpustných látek dochází k rozemletí
a následnému ředění mléčným cukrem. Roztok může být ředěn i více jak tisíckrát, aby dosáhl žádané
potence. Čím víc je lék zředěný, tím je silnější. Léky jsou označovány čísly. Když je číslo vyšší, má i
vyšší potenci. U léků, které byly ředěny v poměru 1 část ku 99 částem, se hovoří o tzv. centezimální
potenci. Lék, který nese označení např. 6C je lék, který byl ředěn a protřepán šeskrát na centezimální
škále.
[7]
12
5.5. Homeopatické zhoršení Po použití léků můžou někteří lidé cítit tzv. homeopatické zhoršení (bolesti hlavy, rýma…), kdy tělo
vylučuje toxiny. K tomuto zhoršení dohází proto, že lék má na organizmus sílnější účinek než nemoc.
Tento účinek je však dočasný a je známkou toho, že lék odpovídá správnému léčení pacientových
potíží a jeho tělo tak na léčbu reaguje.
5.6. Názory PRO
Homeopatické léky jsou úsporné, snadno se užívají, působí velice jemně, ale rychle. Vážných nebo dlouhodobých následků je velice málo. Je zde minimální riziko chronické závislosti na léku. Mnozí pacienti pak zaznamenávájí celkové zlepšení vitality. Homeopatie je schopná léčit mnohé problémy děděné z generace na generaci.
PROTI
Postupy, na kterých je tento způsob léčby založen nebyly nikdy vědecky ověřeny. Homeopatie nemá místo v moderní medicíně. Jde o podvod založený na placebo efektu. Jestliže se pacient po léčbě homeopatiky cítí lépe jde pouze o psychologický efekt.
5.7. Co řekli o homeopatii? „Neumím si představit život bez homeopatie. Naopak, nikam nejedu bez homeopatických léků,
používám je velmi často.“ Paul McCartney
„Homeopatie léčí nejvyšší procento případů ze všech léčebných metod. Homeopatie je tou
nejmodernější a nejvypracovanější metodou léčby pacientů, léčí šetrně jak fyzicky, tak finančně.“ Mahátmá Gándhí
5.8. Instituce zabývající se homeopatií ECCH- European Council for Classical Homeopathy Jedná se o neziskovou organizaci, která se snaží zastupovat zájmy homeopatů v Evropě. Jejím cílem je
podpora a šíření klasické homeopatie.
[8]
ČKKH- Česká Komora Klasické Homeopatie Jde o nezávislou a neziskovou organizaci. Mezi její priority patří udržování jistých norem pro
praktikování homeopatie, vedení seznamu registrovaných homeopatů a zajistitění jejich budoucího
vzdělání, ale také informování veřejnosti o novinkách ze světa homeopatie.
13
[9]
Česká škola klasické homeopatie Kurzy jsou otevřeny v Praze a v Brně. Jedná se o tříleté víkendové studium určené zajemcům o
studium klasické homeopatie. Škola byla založena roku 1997 a s jejím budováním pomáhal i autor
knihy Homeopatická samoléčba Peter Chappell.
6. Akupresura Akupresura je jednou z léčebných metod alternativní medicíny pocházejících z Číny. V podstatě jde o
stimulaci akupresurních bodů pomocí prstů. Tato metoda výchází z akupunktury, zde se však body
stimulují pomocí jehel. Akupresura je mnohdy nazývána akupunkturou bez jehel, proto je vhodná
zvláště pro děti nebo citlivé pacienty. Použití jehel při akupunktuře je sice bezbolestné, pacientovi
však může nahánět strach.
6.1. Historie Akupresura je léčebná metoda stará již několik ticíc let. První zmíňky o těchto léčebných masážích
prováděných pomocí prstů pocházejí už z dob vzniku čínské medicíny, tedy z dob vlády Žlutého císaře
Chuang-ti, který podle tradiční čínske chronologie vládl v letech 2697- 2597 před Kristem. V této
době byla akupresura známá jako božská technika prstů. Rukama se stimulovaly body, které byly
rozmístěné po těle a které měly dobrý terapeutický účinek. Body se vybíraly především ze zkušeností.
Největšího rozkvětu dosáhla akupresura za vlády čínské dynastie Ming. Tato dynastie vládla od roku
1368 až do roku 1644 n. l. V této době se rozvíjely i jiné techniky čínské medicíny, a spolu s nimi i
první strukturované kurzy a školy. To vše předznamenalo vývoj čínské medicíny v následujících
staletích.
[10]
6.2. Způsoby masírování Akupresuru v jednoduších případech může provádět každý, když se však jedná o složitější případy je
zapotřebí kontaktovat akupresuristu schopného stanovit léčebný program, který může být
kombinovaný s masáží Tuina nebo s čínskou fytoterapií. Masáž Tuina je zvláštní druh terapeutické
masáže, běhěm které se pomocí manipulace těla dosahuje stimulace akupunkturních bodů a
energetických drah. Samotné slovo tuina znamená tlačit nebo také táhnout. Nejčastěji se masíruje palcem, ukazovákem a prostředníkem. Existují tři různé způsoby masáže:
harmonizace, tonizace a rozmasírování.
14
Harmonizace Harmonizace se používá k léčení všech potíží. Má sloužit k usměrnění energie bodu dle potřeb
organismu. Při harmonizaci kroužíme ukazováčkem nebo prostředníkem a to ve směru hodinových
ručiček. Másáž, která trvá přibližně deset minut, můžeme několikrát opakovat. Tonizace
Tonizace nám umožňuje posilovat organismus a pomáhá např. k zvýšení vylučování trávicích šťáv. Při
tonizaci masírujeme dvěma prsty, a to ukazovákem spojeným s prostředníkem. Opět asi po dobu
deseti minut jemně, ale rychle poklepáváme na určitý bod. Rozmasírování
Rozmasírování nám pomáhá zmírnit bolesti a uvolnit nervy. Masírujeme špičkou palce, kterým
soustavně tlačíme na určitý bod. Doba tlaku se liší (od dvaceti vteřin až po pět minut). Nicméně
celková délka masáže trvá opět deset minut. Aby byla stimulace účinější používají se malé hůlky se zaobleným koncem. Tyto hůlky jsou běžně
používané při masážích Tuina. Můžeme je však nahradit fixou se zaobleným koncem čí vařečkou.
Předměty nam pomáhájí dosáhnout stimulace malých a těžkodosažitelných bodů. Masírované místo je
možné namazat mastkem či esenciálním olejem pro zmírnění podráždění pokožky.
6.3. Masážní body Masážní body jsou většinou rozmístěny na hlavních meridiánech (energetických dráhách). Tyto body
se využívají i v klasické akupunktuře. Některé body, se mohou vyskytovat i mimo linii meridiánu,
označující se jako ,,mimo meridián“. Tyto body jsou vybírány na základě zkušeností. Při léčbě složitějších nemocí musí lékař po celkovém vyšetření pacienta určit, jaké léčbě by měl
pacient podstoupit a jaké oblasti a body by měli být masírovány. Totiž stimulace každého bodu
vyvolává jiný účinek. Body jsou však přesně rozmístěny. Vzdálenost mezi body se udává v cunech.
Cun je míra, která se rovná šířce palce daného jedince, a tím se u jednotlivých lidí liší. V místech, kde
se nacházejí tyto body, můžeme najít malou prohlubeň.
6.4. Názory Akupresura je jedním z velice kontrovezních témat. Čím se obhajují příznivci a kritici této léčebné
metody?
PRO
Jak akupresura, tak i akupunktura jsou metody osvědčující se už po tisíceletí
Už v dávné Číně znali jejich účinky.
Jsou to metody povzbuzující tělo k přirozeným schopnostím regenerace.
Akupresura podporuje oběh krve, zvláčňuje svalové tkáně, podněcuje normální funkci
vnitřních orgánů, reguluje činnost žláz s vnitřní sekrecí a harmonizuje funkci nervového
systému.
Je to léčba, která nemá prakticky žádné nežádoucí účinky a působí na celkový stav člověka.
Někdy uplně nahrazuje léky. V případě, kdy jsou nezbytné akupresura podporuje jejich
účinnnost.
I operaci srdce můžeme dnes provést napícháním jehliček do určité části páteře.
PROTI
Akupresura i akupunktura jsou metody s duchovní povahou, nejsou ověřitelné a jsou v
rozporu s moderní vědou.
Existence meridiánů ani aktivních bodů nebyla objektivně potvrzena a odporuje biologickým
poznatkům a zákonitostem.
Diagnostické metody jsou neúčinné a neúplné. Specifická účinnost nebyla v experimentech
ani v klinických studiích kromě sporných výjimek vysvětlena.
15
Existuje riziko zranění jehlou a infekce.
Častý léčebný efekt lze vysvětlit pouze mohutným placebovým potenciálem metody.
Akupunkturu lze akceptovat jen jako pomocnou fyzikální a psychoterapeutickou metodu.
6.5. Akupresura dnes V dnešní době existuje spousta rehabilitačních center, které se mimo jiné zabívají i akupresurou (např.
Centrum zdravého pohybu Praha). Doma můžeme masáže provádět pomocí různých příruček a knížek.
Dále můžeme navštěvovat i různé kurzy (např. v Brně najdeme institut tradiční čínské medicíny). V
Japonsku můžeme najít i zvláštní státní školu (Nippon Shiatsu School) zabývající se výcvikem
samostatných pracovníků.
7. Hypnoza Hypnoza neboli trans je technika, při které tzv. hypnotizér přejímá „vládu“ nad vědomím
hypnotizovaného, který se ocitá v tzv. změněném stavu vědomí, při kterém poslouchá hypnotizéra a
jeho myšlenky pokládá za své. Tohoto stavu je možné využít ve prospěch hypnotizovaného. Funkci
hypnotizéra by měl však dělat člověk zkušený v tomto oboru, např. psycholog nebo kvalifikovaný
lékař.
7.1. Historie Historie této staré techniky zasahují již do starého Egypta a do doby hinduistických jogínů a fakírů.
V průběhu 18. století začalo první vědecké zkoumání hypnozy, lékařem Mesmerem. Celým jménem:
Friedrich Anton Mesmer, švýcarský lékař, považovaný za praotce hypnozy a psychoterapie. Historie
hypnozy zasahuje také do Anglie, kde byla využívána při chirurgických zákrocích jako umrtvující
prostředek.
7.2. Princip K této technice avšak vždy nepotřebujeme kvalifikovaného člověka, jelikož se během dne sami, bez
jakékoliv pomoci, dostáváme do tzv. transu, do přirozeného mezistavu. Jak bychom jinak mohli lidově
nazvat „dívat se do blba“, kdy člověk v tomto stavu nevnímá a je zcela mentálně a fyzicky uvolněn.
Přímo tak komunikuje se svým podvědomím. Tato situace se může dít několikrát za den, jedná se
přibližně o hodinu a půl denně. Tento trans je pro nás velice přínosný, pokud se pohybujeme neustále
ve stresu, krátká chvíle kdy jsme v hypnoze, je pro nás odpočinkem.
Běhěm hypnozy je hypnotizovaný v naprosté relaxaci, pokud je např: hypnotizovaný neklidný nebo
tzv. utlumený, na konci procesu je uvolněný a plný energie. Při hypnoze v mozku probíhají tzv.
procesy, které umožňují se např: vrátit v čase a vzpomenout si na situaci, která byla dávno
zapomenuta. Podobné je to i s dobrými vzpomínkami, které může hypnotizovaný, díky hypnoze prožít
znovu, naopak ty špatné vzpomínky se bude hypnotizér snažit dostat pryč. Důležitým faktem je, že při
hypnoze hypnotizér nemůže svého klienta donutit, co sám podvědomě nechce, při celém procesu jste
při vědomí, vnímáte. 99% klientů si pamatuje, co se s nimi při hypnoze dělo.
Hypnoza se jinak nazývá psychoterapie, je velmi účinná v mnoha směrech. Dokáže léčit neurózy,
poruchy spánku, sociálních fobie, zhoršenou koncentraci, obezitu, ale i anorexii a bulimii. Dále i
psychosomatické potíže. Další oblastí, jsou závislosti např: na nikotinu, automatech, lécích a alkoholu.
Dokáže bojovat proti zvýšené impulzivitě, lehkým depresím, trémě nebo sníženému sebevědomí.
Existují diskuze o prospěšnosti hypnózy v případě léčby astmatu, či ekzémů.
Proces hypnozy se nazývá hypnoterapie, která funguje za určitých okolností, a proto je důležité, aby ji
dělal kvalifikovaný člověk. Klient se musí s hypnoterapeutem nejdříve domluvit, klient musí sám chtít
hypnoterapii podstoupit, jinak nebude fungovat. Každý hypnoterapeut má svou metodu a techniku.
Hypnoza by měla probíhat pokud možno v klidném prostředí, kdy terapeut pomocí slovního
doprovodu (nejčastěji počítáním od nuly do desíti) a zaujmutím lesklého předmětu uvede klienta do
stavu hypnózy. Poté dochází k sugesci, kdy klient přijímá myšlenky hypnoterapeuta. Dále nasává
dehypnotizace, která probíhá naopak tak, že terapeut počítá od desíti do nuly a svému klientovi
vsugeruje, že po probuzení se bude cítit dobře, odpočinutě a svěží. Potom se klient začne probouzet.
16
8. Parapsychologie Parapsychologie (neboli taky psychotronika) je široká vědní (ale pro některé i pseudovědecká)
disciplína, která se zabývá zkoumáním jevů nevysvětlitelných s pomocí současných vědeckých
znalostí tj. paranormálních psychologických fenoménů. Do této kategorie můžeme zařadit např.
telepatie, telekineze, léčitelství apod.
[2]
8.1. Historie Už od počátku lidských dějin se lidé zajímali o paranormální jevy. V 18. století Mesmer a Puységur
založili „magnetický somnambulismus“ (dnes používáme pojem hypnóza). Samotný termín
parapsychologie vznikl na konci 19. století, kdy v roce 1882 byla založena první parapsychologická
společnost „Society for Psychical Research“. Název parapsychologie poprvé zmínil Max Dessoir,
německý filozof. Stál se oficiálním až v roce 1953, na mezinárodním kongresu v Utrechtu.
8.2. Významní představitelé Břetislav Fafka (1891-1967) – Zabýval se hypnózou, prováděl pokusy v oblasti jasnovidectví, telepatie
a telekineze. Napsal Parapsychologie a Nové základy experimentální psychologie.
8.3. Parapsychologie v praxi Zde jsou uvedeny příklady parapsychologických oborů, které se používají v léčitelství.
8.3.1. PK - Psychokineze nebo telekinese Bezkontaktní myšlenkové působení psychiky na hmotu. Existuje několik druhů, jedním z nich je
- Bio-PK: Působení psychokineze na živou hmotu (jako nemocné orgány, rostliny, bakterie…).
Základem je schopnost organismu ovládat svou energii a používat ji pro komunikaci, pohyb s
hmotnými předměty a vliv na ně.
8.3.2. Energetická léčba Specifické působení energie na organismus člověka. Patří sem např. biotronika, reiki.
8.4. Světový názor Na daný okamžik existuje více učebných a výzkumných středisek zabývajících se parapsychologii.
Ale pořád spousta vědců tuto disciplínu označuje za pseudovědeckou. Existují skeptické organizace,
které zpochybňují parapsychologické jevy, a kritizuji parapsychologii. Představitelé oborů
parapsychologie jsou však stále žádané a lidé nepřestávají využívat jejich služeb.
9. Psychosomatika Myšlenku, na které je psychosomatika založena, nám nejlépe osvětlí přeložení samotného slova
„psychosomatika“. Je to spojení dvou starořeckých slov: psyché, jako duše a soma, jako tělo. Je to
učení, které se zabývá vzájemným vztahem duše a těla. Velmi podobnému přístupu k tělu se říká
17
komplexní či celostní nebo holistický přístup (komplexní/celostní medicína). Tato medicína se zakládá
na tom, že každá nemoc má původ v psychickém stavu pacienta, který je ovlivněn jeho životní situací,
jeho problémy, jeho okolím.
9.1. Počátky psychosomatiky O rozvoj psychosomatiky se zasloužil již Sigmund Freud (1856-1939), lékař, psycholog a zakladatel
psychoanalýzy. Právě na základě jeho psychoanalýzy vytvořili psychoanalytici Franz Alexander a
Flanders Dunbarová, ve 30. letech v USA, první koncept psychosomatické medicíny. Popsali 7
tělesných chorob, které mají psychickou příčinu. Jsou to astma, ulcerózní kolitida (chronické
onemocnění střevní sliznice), žaludeční vřed, hypertyreóza (nadměrná produkce hormonů štítné
žlázy), revmatická artritida a neurodermitida (atopický ekzém). Od té doby se začal používat termín
„psychosomatická porucha“, tedy porucha způsobena psychickým stavem. Celostní neboli komplexní
přístup ke člověku byl poprvé pojmenován v 80. letech Georgem L. Engelem. Ten se inspiroval
Obecnou teorií systémů rakouského biologa a filozofa Ludwiga von Bertalanffy. Obecná teorie
systémů (General System Theory, GTS) se zakládá na tvrzení, že organismy jsou otevřené systémy,
které si vyměňují látky a energii se svým okolím. Engel na jejím základě vytvořil tzv.
biopsychosociální model. Tento model uvádí, že ve vzniku nemocí hrají roli 3 faktory: biologický,
psychologický (emoce, chování, myšlenky) a sociální (sociálně-ekonomický, kulturní…).
9.2. Představitelé V Evropě se stal vůdčí osobností německý lékař Thure von Uexküll, autor knihy o psychosomatické
medicíně Psychosomatische Medizin. Stal se například ředitelem Oddělení interní medicíny a
psychosomatiky na Univerzitě v Ulmu. Mezi další autory píšící o psychosomatice patří například
Thorwald Dethlefsen (autor knih Osud jako šance, Nemoc jako cesta) nebo Rüdiger Dahlke (autor
knih Nemoc jako řeč duše, Nemoc jako cesta). V České republice je významnou osobností MUDr. Jan
Hnízdil, mimo jiné rehabilitační lékař a odborník na doping.
9.3. Rozšíření V Evropě má psychosomatika asi největší podporu v Německu. Atestačním oborem se zde
psychosomatika stala již v roce 1970. V USA je dnes síť školicích středisek, spadající pod National
Mental Health Institute. U nás v České Republice existuje Psychosomatická sekce Psychiatrické
společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Psychosomatika je jedním z
nástavbových oborů lékařů. Tento obor se studuje minimálně 3 roky.
9.4. Praktické ukázky Abyste lépe pochopili, jak je psychosomatika používána v praxi, následuje příběh z knihy Mým
marodům od MUDr. Jana Hnízdila. Tato kniha je sbírkou jeho článků z časopisů a příběhů jeho
pacientů.
„Alenka v říši únavy
Na Alence Jelínkové mne okamžitě zaujala její kulatá záda, svěšená hlava a sklopený zrak. Nesměle se
posadila na okraj nabízené židle a odevzdaně vyčkávala, co se bude dít. Iniciativy se ujala její matka.
Na stůl energicky rozprostřela vějíř výsledků vyšetření a žádanku na rehabilitaci krční páteře. Na
moje otázky odpovídala úsečně, jen těžko skrývala, že spěchá. Dvanáctiletou dcerku už tři roky trápí
úporná bolest šíje i hlavy, únava a zvýšené teploty. Dva roky je neustále vyšetřována: nejprve
pediatrem, pak byla u neurologa, absolvovala počítačovou tomografii, nukleární magnetickou
rezonanci i EEG. Nikde nic. Ani na interně, ani na ORL, ani na očním. Fakultní nemocnici po týdnu
pobytu opouštěla s diagnózou chronického únavového syndromu. Všechny pokusy odhalit příčinu
Alenčiny únavy selhaly, její stav se stále zhoršuje. Už dva roky je v péči imunologie, pro pocit dechové
tísně je na plicním oddělení léčena jako astmatička. Léky proti astmatu, na posílení imunity a proti
bolestem jí neulevují, navíc stále více zatěžují rodinný rozpočet. Poslední vyšetření imunologem
skončilo rozpačitým sdělením, že potíže mohou být také „od páteře“, a odesláním na rehabilitaci. A
tak se dostala ke mně. Spíš než rehabilitace tu ale bylo na místě trochu si popovídat o životě.
18
Matka je učitelka, na první pohled přísná žena. Otec, ředitel velké firmy, se vracívá domů pozdě večer,
děti už většinou spí. Z rozhovoru s Alenkou se dozvídám, že slýchá, jak se rodiče kvůli nedostatku času
občas hádají. Dívka je velmi citlivá a rodiče ji odmalička vedli k poslušnosti a pečlivosti, studuje na
samé jedničky. Mé otázky na školu ji zaujmou. Už dlouho si nerozumí s jednou učitelkou, dokonce si
všimla, že před jejími hodinami ji hlava o něco víc bolí. Kromě školy má řadu zájmových kroužků.
Dvakrát týdně klavír a sbor, navíc sólový zpěv. Na klavír cvičí hodinu denně, sbor zabírá většinu
víkendů. Domů přichází unavená v sedm večer. To ji ale ještě čeká příprava na druhý den. Maminka
dohlíží, aby dohnala látku zameškanou nemocemi a častými návštěvami lékařů. Doma se tísní v
pokojíku se dvěma bratry, kteří také cvičí na nástroje. Alenka jen těžko hledá klid na učení a
odpočinek. S překvapením si vzpomíná, že když byla v zimě s rodiči měsíc na horách, dokázala na
běžkách urazit 30 kilometrů. Zajímavé je, že tam teploty ani bolesti hlavy neměla. Není třeba složitých
vyšetření. Ačkoliv je to tak banální a překvapí, že si to Alenčini rodiče nedokáží uvědomit, její
organismus už několik let vysílá varovné signály. Nejsou výzvou k návštěvě lékařů, nýbrž zoufalým
voláním po odpočinku. Záda má ohnutá, protože jí na ně zkrátka bylo naloženo víc, než může unést.
Příznaky „ztělesňující“ její složitou situaci nepochopili ani lékaři. Ani nejdokonalejší vyšetřovací
technika totiž nedokáže zobrazit příběh Alenky v říši únavy. Právě v něm tkví řešení jejích obtíží.
Hovoříme o tom, že bude nutné omezit počet kroužků. Alenka sama navrhuje vypustit sólový zpěv. Už
dávno by měla mít vlastní pokojík. Chtěla by se vrátit ke sportu, na nějž poslední tři roky neměla čas.
Matce navrhuji pomoc v řešení napjatých partnerských vztahů u odborníků na rodinnou terapii. Po
chvíli váhání přijímá.
Prosté vysvětlení bez latinských diagnóz a všelijakých receptů na drahé léky bývá často pro pacienta a
jeho okolí jen těžko přijatelné. Přiznat si vlastní chyby a nesvádět problémy na „nemoc“ je vždycky
těžké. O měsíc později se z telefonického rozhovoru s Alenčinou matkou dozvídám, že bolesti hlavy i
zvýšené teploty u dcery přetrvávají. Když se ptám, jestli zvolnila tempo, matka odpoví, že poslední
týdny byly pro Alenku nesmírně náročné. Usilovně cvičila na klavír kvůli absolventskému koncertu. Na
odpočinek prý nebylo ani pomyšlení. Přitom zmiňuje, že s dcerou absolvovala důkladné
endokrinologické vyšetření, které potvrdilo stav naprostého vyčerpání Alenčina organismu. Inu, komu
není rady… […]“
Tento příběh by bylo dobré doplnit o pár dalších příkladů psychosomatického pojetí některých
nemocí. Věnovaly bychom se blíže astmatu a žaludečnímu vředu.
9.4.1. Astma Astma je chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest, při kterém dochází k dočasným křečím
svalstva průdušek a přerušení průtoku vzduchu. Symptomy astmatu jsou kašel, sípání a ztížené
dýchání s pocitem nedostatku vzduchu.
Na dech nazírá psychosomatika jako na příjem (nádech) a výdej (výdech), a také jako na spojení s
okolím, podobně jako na kůži. Kožní kontakt je ale užší a intenzivnější. Plocha kůže na našem těle činí
max. 2 metry čtvereční, vnitřní plocha našich plic je rovna přibližně 70 metrům čtverečním. Kožní
kontakt je řízen naší vůlí, můžeme si vybrat, jestli něco uchopíme či jestli se něčeho dotkneme. Dech
je však nutný a nemůžeme nedýchat, ani když nemůžeme někoho ani cítit. Příznak choroby se může
přesouvat: potlačená kožní vyrážka se může projevit jako astma, nebo naopak.
Podle Hnízdila je astma následkem tlaku nebo napětí. Příčinou může být i “dusno” doma. V jednom z
jeho rozhovorů vypráví příběh osmileté Jany. Jana má astma a občas noční pomočování. Tančí hip
hop, a když mu přímo v ordinaci 4 minuty tančila, ani se nezadýchala. Když si s Janou promluvil o
samotě bez maminky, ukázalo se, že její maminka je perfekcionistka. Janě se ve škole daří až na
fyziku, ze které má trojku. Hádají se kvůli tomu denně. Obě dvě jsou narozeny ve znamení Berana.
Když mamince řekl, že “Jana nemá astma, ale že mají doma jen dusno”, osočila se na něj a vynadala
mu, aby jí sám domluvil, aby se učila a nebyla drzá. Vysvětlil jí, že má na výběr: buďto bude mít
doma astmatičku jedničkářku, nebo zdravou trojkařku. Z ordinace maminka odcházela s doporučením
na psycholožku.
Podle Dethlefsena a Dahlkeho je zase astma způsobeno několika psychickými příčinami. Jednou z
nich je například problém s braním a dáváním. Braní a dávání by mělo být v rovnováze. Astmatik ale
podle psychosomatické medicíny myslí příliš na braní: bere moc, až se jeho plíce naplní po okraj a pak
19
dojde k výdechové křeči. Chce si vše ponechat, a tak se nemůže zbavit ani spotřebovaného vzduchu.
Další příčinou může být snaha uzavřít se. Pokud jakéhokoliv člověka necháme dýchat dráždivý plyn
(například čpavek), dojde k takzvanému Kretschmerově efektu: průdušky se stáhnou a začne se
vylučovat hlen. Astmatik ale není vystavován podobným podmínkám. Přesto má strach, až se mu
doslova stáhne hrdlo. Dalším problémem způsobujícím astma jsou přehnané mocenské nároky.
Astmatik má potřebu dominovat a vládnout okolí. Pokud je konfrontován s nadvládou někoho jiného,
zalekne se a ztratí řeč. A právě řeč je tvořena modifikací vydechovaného vzduchu, který v tu chvíli
nemůže vydechnout a nedostává se mu vzduchu. V tu chvíli má ale vše pod kontrolou, všichni se mu
věnují. Prostřednictvím nemoci naplňuje svou touhu po vládě. Nikdo nesmí kouřit, musí se odstranit
domácí zvířata atd. Pokud nemoc trvá déle, dochází ke zpevnění a rozšíření hrudního koše (sudovitý
hrudní koš). Vypadá mohutněji, ale jelikož ztratil svou pružnost, nepojme tolik vzduchu jako předtím.
Poslední příčinou astmatu může být snaha o obranu před temnými stránkami života. Astmatik
potřebuje mít vše čisté, sterilní, nikde žádné smítko prachu. Také touží po čistém vzduchu. Proto často
odjíždí do horských oblastí, kde na vše shlíží shora a přichází si tak na své jeho potřeba dominance.
Astmatikovi může pomoci uvědomění a přiznání vlastní viny na nemoci. Musí se přestat vyhýbat
věcem, ze kterých má strach a pomalu si na ně zvykat. Musí se vyrovnat se svou touhou po moci.
9.4.2. Žaludeční vřed Žaludeční vřed je zánětlivé onemocnění žaludku, při kterém dochází k poškození žaludeční sliznice
kyselinou chlorovodíkovou ze žaludečních šťáv. Projevuje se bolestí žaludku, nechutenstvím,
zvracením a průjmy.
Při trávení se děje něco podobného jako při dýchání: přijímáme okolní svět, zpracováváme ho a to, co
zpracovat nejde, vracíme. Proces trávení však zasahuje více do látkové výměny našeho těla a je
materiálnější povahy.
Žaludek má dvě funkce: přijímat potravu a vylučovat žaludeční kyselinu. Tato kyselina napadá a leptá,
je tedy agresivní. Pokud se nám nepodaří překonat nějaký problém, něco, co nás dráždí, raději svou
zlobu spolkneme a ta se pak somatizuje jako žaludeční kyselina (somatizace - zhmotnění psychického
problému). Ta je agresivní, tedy jí organismus produkuje více, aby strávil onen problém. To je
problém lidí s nemocným žaludkem: nemohou se vypořádat se svými problémy. Buďto své pocity a
svou agresivitu neprojeví a doslova se “užírají” zevnitř, nebo svou agresivitu naopak dávají přehnaně
najevo. Stav, kdy člověk svou agresivitu neprojeví a ona se pak obrací proti němu samému, je příčinou
vzniku žaludečních vředů. Žaludek stravuje sám sebe.
Nemocný by se měl naučit uvědomovat si a zvládat své pocity a vyrovnávat se s konflikty. Měl by si
přiznat, že touží po mateřské ochraně, bezpečí, a že právě tyto touhy skrývá pod skořápkou hrdosti a
nezávislosti.
B) Praktická část
Praktickou část naší práce jsme se rozhodly odložit do příštího školního roku. Celý výzkum se bude
skládat ze tří částí:
1. Model člověka v životní velikosti: Na tomto modelu bychom chtěly znázornit energetické
dráhy a oblasti určené některými léčebnými metodami. Pomocí tohoto modelu bychom chtěly
zjistit, zda se jednotlivé dráhy a oblasti, např. dle čínské diagnostiky, shodují s dráhami
akupresury a akupunktury.
2. ,,Rozebrat“ člověka dle čínské diangnostiky: Pomocí čínské diagnostiky bychom rády
,,rozebraly“ člověka. Pomocí znaků bychom určily, jestli v tomto případě převažuje jin či
jang, jaký vliv na to mají různé látky, změny prostředí a pokusily bychom se určit diagnózu.
3. Veřejný výzkum: Nakonec bychom rády udělaly menší veřejný výzkum. Cílem by bylo zjistit,
co si lidé o alternativní medicíně myslí, zda se s ní už v životě setkaly, kdy, s jakými
metodami a jaké jsou jejich zkušenosti.
Prezentace jednotlivých částí našeho výzkumu by byla předmětem příští konference OPPA.
20
Závěr Cílem této práce bylo seznámit vás se základními fakty o metodách alternativní medicíny. Nabídnout
objektivní pohled na tuto oblast léčitelství, pro utvoření vlastního názoru. Doufáme, že se nám ho
podařilo naplnit.
Tato práce nám umožnila rozšířit si obzory v této oblasti, v jistých věcech nám pomohla poznat sami
sebe a utvořit si vlastní názory nejen na jednotlivé metody, ale i na alternativní medicínu obecně, i
když bylo velice náročné zpracovávat a najít pokud možno důvěryhodné zdroje informací.
21
Zdroje http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0amanismus
http://atia-gihara.cz/cs/samanismus
http://www.neosaman.cz/
http://www.samani.cz/index.php?Z=3
http://cs.wikipedia.org/wiki/Parapsychologie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Psychotronika
http://www.reiki-cz.com/alternativni-lecba.php?id_pod=12
http://www.sys-i-fos.estranky.cz/clanky/male-nepravdy/ziva-a-mrtva-voda.html
http://magazin.dobravec.cz/malo-znama-metoda-leceni-ziva-a-mrtva-voda
http://janochinfo.cz/lecitele/lecitele.html
http://www.cestypsychotroniky.cz/index.php/teorie/168-situace-ve-vedecke-parapsychologii-bilance-
a-perspektivy
http://zdravi.doktorka.cz/homeopatie--pro-a-proti/
http://www.ordinace.cz/clanek/jsou-homeopatika-podvod/
http://www.klasickyhomeopat.cz/vyroky-slavnych-o-homeopatii.html
http://www.homeopatickaporadna.com/ecch/
http://www.homeopathy.cz/
http://www.ceskahomeopatie.cz/ceska-skola
http://www.reiki-cz.com/akupresura.php?id_ap=2
http://21stoleti.cz/blog/2009/03/19/jsou-akupunktura-a-akupresura-jen-klamanim-duverivcu/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Akupunktura
http://www.inspirita.cz/akupunktura/
http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik&act=zobrazit&idd=&pismeno=&vyraz=1189074681&he
slo=Akupunktura
http://akupunktura.zdrave.cz/
http://ona.idnes.cz/akupunktura/
http://www.celomed.eu/akupunktura
http://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Anton_Mesmer
http://naposledy.blog.cz/rubrika/hypnoza
http://www.veda.muni.cz/vite/3602
http://www.hypnoza.minipage.cz/
http://www.janavet
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hypn%C3%B3za
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDalude%C4%8Dn%C3%AD_v%C5%99ed
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig_von_Bertalanffy
http://en.wikipedia.org/wiki/George_L._Engel
http://en.wikipedia.org/wiki/Biopsychosocial_model
http://cs.wikipedia.org/wiki/Astma
http://en.wikipedia.org/wiki/Thure_von_Uexk%C3%BCll
http://en.wikipedia.org/wiki/George_Ohsawa
http://fr.wikipedia.org/wiki/Georges_Ohsawa
http://cs.wikipedia.org/wiki/Psychosomatika
https://www.ordinace.cz/clanek/psychosomaticka-medicina/ [5] http://www.wikina.cz/a/Akupunktura
Lockie, Andrew (z angličtiny přeložila MUDr. Kateřina Orlová) Homeopatie: Účinná síla, která
pomáhá překonávat zdravotní potíže a bojovat s chorobami. Vydání 1. Bratislava: NOXI, 2004, 128
str. , ISBN 80-89179-04-5 [1]
Wautersová, Ambika (z angličtiny přeložila Eva Oliveriusová) Homeopatie od A do Z: Všechno, co
chcete vědět o homeopatii. Vydání 1. Praha: Metafora, 2007, 400 str., ISBN- 978-80-7359-104-5
22
Andreoli, Pier Luciano/ Minelli, Emilio/ Trapani, Gianfranco (z italštiny přeložila Veronika
Matiášková) Akupresura pro rodiče s dětmi: využití technik tlakem prstů při potížích dětí. Vydání 1.
Praha: Portál, 2008, 96 str., ISBN- 978-80-7367-365-9
HNÍZDIL, Jan. Mým marodům: jak vyrobit pacienta. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,
2010, 230 s. ISBN 978-807-4220-678. [4]
KUSHI, Michio a [z angličtiny přeložila Jarmila PRŮCHOVÁ]. Orientální diagnostika. Vyd. 1.
Praha: Pragma, 1998, 230 s. ISBN 80-720-5416-3.
DETHLEFSEN, Thorwald a Rüdiger Dahlke. [Transl.: Eduard SVĚTLÍK]. Nemoc jako cesta: vklad a
výklad klinických obrazů nemoci. Vyd. 1. Praha: Vydavat. Aquamarin, 1995, 230 s. ISBN 80-901-
9221-1.
Kruntorádová, Petra. Dýňová polévka, kterou jsme nakonec neměli.Pravý domácí časopis. 2015, roč.
3, č. 1, s. 16-19. ISSN 1805-9449.
[2]
http://www.signesetsens.com/astuces-conseils-citations/la-parapsychologie-une-veritable-
opportunite-scientifique1.jpg [3]
http://www.esoterikweb.cz/images/cl_1457.jpg [6]
http://i.idnes.cz/12/021/cl6/JND41094b_profimedia_0035554859.jpg [7]
http://www.homeopaticka-poradna-harmonie.cz/images/potenciace.png [8]
http://files.homeopatickaporadna.com/200000019-af70eb06ab/ecch_logo_091020.jpg [9]
http://www.liborstransky.cz/sites/default/files/logo_ckkh.png [10]
http://img.mf.cz/746/819/pl30.jpg [11]
http://www.salonmenel.cz/pict/feet.jpg