UKÁZKA Z KNIHY ARESTON (Josef Pecinovský)

Zablýskl se nůž. No, zablýskl… K lesku chromované oceli měl ten nástroj daleko, ale čepel měl

dlouhou přinejmenším pětadvacet centimetrů, pěkně ostrou a špičatou. Kdyby mi zajela

mezi žebra, erár by zaplakal, protože z vyměřeného trestu by nezůstalo vůbec nic.

Terstegene, co teď? Když tu výzvu nepřijmu, může mě prošpikovat jako zajíce? Opravdu

mohl. Snad tady nějaká pravidla ještě platila, ale kdyby prohlásil, že jsem ho urazil, a když si

na to sežene svědky, a je jich tu hned několik, mohl být v klidu. Tak to fungovalo na Divokém

západě, z něhož jsem jako dítě hltal jeden příběh za druhým… A vsadil bych se, že to tak

funguje i na Divokém Arestonu. Nezbývalo mi než se omluvit. Ale tím bych asi udělal přesně

to, co se ode mě čeká. Od toho okamžiku bych skláněl hlavu pořád, byl by ze mě hadr, s

kterým si každý vytře podlahu.

Takže jsem musel výzvu přijmout. Ale to jsem se měl rvát holýma rukama?

„Hej, ty!“ zařval jsem na chlapa, který stál v pozadí. Byl oblečený poměrně chudě a nezdálo

se, že by patřil mezi lichváře.

„To mluvíš se mnou?“ podivil se.

„Jo, s tebou. Půjč mi nůž.“

„K čemu ti bude?“

„Potřebuju zapíchnout tady toho chvástala,“ ukázal jsem mu na rváče, který se naparoval

pyšně jako krocan a najednou tady stál s protaženou hubou. Byl přesvědčen, že uteču nebo

že ho začnu odprošovat. Odpor rozhodně nečekal. Teď už ale nemohl couvnout.

„Hej, tak co je? Dělej!“ skuhral, ale já jsem ho gestem zarazil: „Vydrž chvíli, jen si tady něco

dojednám.“

„Nože nepůjčuju,“ zasmál se muž, kterého jsem oslovil, „ale můžu ti ho prodat.“

„Proč ne? Co za to?“

„Pět let.“

Pět let čeho? Měl bych znát pravidla hry, která se tu na mě zkouší, a skoro jsem měl pocit, že

byl s tím rváčem domluvený, ale to už nešlo couvnout.

„Rok,“ povídám.

„To jsi z laciného kraje. Víš, kolik dneska stojí takový nůž? Čtyři roky.“

Sešli jsme se na osmnácti měsících. To, co jsem držel v ruce, byla ale perfektně vyvážená

zbraň, kterou by se v nejhorším případě dalo i házet. Skutečně precizní práce. Pokud se

neodeberu k předkům, bude to můj první majetek, ale patrně draze zaplacený. Zajímalo by

mě, z čeho je vyrobená střenka; ten materiál jsem neznal. Vypadal jako kost…

„Kdyby tě zapíchli, pamatuj na mě v závěti,“ vytrhl mě ze zasnění můj dobrodinec.

„Jo, kdybych to nepřežil, tak si tu kudličku můžeš vzít. Jsem ti k dispozici,“ obrátil jsem se

zpět ke rváči. Ten byl dokonale vykolejený, patrně snad ani nechtěl, aby to došlo tak daleko.

Kolem bylo pořádně rušno a peníze šly z ruky do ruky. Na rváče jménem Pardál byl kurs

jedna ku dvěma, na mě jedna ku deseti – a podle sázek ten kurz vyjadřoval důvěru

přihlížejících opravdu věrně. No, nechtěl jsem těch pár odvážlivců zklamat.

Sázení rychle skončilo a já se přikrčil jako lasička ve skoku.

„Jak se jmenuješ, abych věděl, koho jsem zabil?“ zaskuhral můj soupeř.

Měl jsem chvilku na to, abych si rozmyslel, co tomuhle Pardálovi odpovím. Určitě to chtělo

něco úderného – zmínit své jméno… nebo nějakou přezdívku jak z gangsterských historek, to

by také neškodilo. Jenže mě napadaly jen zvířata, a to ne zrovna ta použitelná. Zajíc? Bažant?

Bobr? Hergot, na to, že se jednalo o osudový okamžik, který měl rozhodnout o mém dalším

životě na Arestonu, mi mozek moc nespolupracoval. Ale co, řekl jsem si, třeba nepřežiju

příštích deset minut – a to na mě rychle zapomenou, i kdybych se jmenoval Čingischán.

„Sršeň,“ rozhodl jsem se. „Bodnu a odletím, ale ty zůstaneš ležet.“

A je to, jsem rád, že to mám za sebou. Pak jsem si uvědomil, že v angličtině je to velmi slavné

jméno, a neměl bych mu udělat ostudu. Ale letadlová loď stejného jména, tedy Hornet, šla

taky několikrát ke dnu. Budiž, nemusím to dnes napodobit.

„Cha, muší váha,“ zaskuhral Pardál. „Tak co bude?“

„Moment,“ zdržoval jsem. „Nemám nic na sobě, buď mi půjčíte nějaký hadry, nebo ať se

tahle opice taky svlékne.“

Nikdo se neměl k tomu, aby mi půjčil nějaké to pončo – co kdyby se poškodilo? Hromotluk už

ale rozvazoval tkaničky a nakonec se přede mnou ukázal nahý. Penis mu visel z chuchvalce

černých chlupů jako zbytečný přívěšek. Svaly na hrudi i na břiše naznačovaly, že jejich majitel

je nezanedbává.

„Tak začneme?“ zeptal se netrpělivě, ale už nezněl tak suverénně.

„Proč ne,“ hodil jsem po něm odpověď a čekal jsem, co udělá.

Dlouho nedělal nic. Skákali jsme kolem sebe v kruhu, Pardál si přehazoval nůž z ruky do ruky,

jako kdyby mi chtěl naznačit, že to umí oběma prackami a že to s ním opravdu nebudu mít

jednoduché.

Kdybych měl tvrdit, že jsem byl v klidu, tak bych lhal. Srdce mi bušilo, jen se rozskočit, a

vůbec jsem nechápal, kde se ve mně vzala ta odvaha. Ale když už jsem si stanovil zásadu, že

před ničím neuhnu, tak ji musím dodržet. Terstegene, nebudeš přece srab, tak jim to teď

ukaž! Vlastně – už žádný Terstegen. Už jen Sršeň.

Více v knize ARESTON (Josef Pecinovský), Epocha, květen 2016

Edice Pevnost

www.epocha.cz

http://www.facebook.com/fantastickaepocha