UKÁZKA Z KNIHY ARESTON (Josef Pecinovský)

Trup lodi se otevřel jako prázdná lastura a kontejnery se jeden za druhým vysouvaly ven, až

se naskládaly vedle sebe. Ten pohyb připomínající sklíčka v kaleidoskopu pokračoval, protože

podle předem daného schématu se vysouvaly ven i řady sedadel, a postupně vyklouzly do

přechodové komory Arestonu, zvané hangár, vysoké dobrých dvacet metrů. Šlo o prázdný

prostor, beztvarý, němý, nechutně odporný, ale byl tady vzduch a neměl jsem ani čas

zabývat se tím, jestli je tady teplo nebo zima, protože jsem zase slyšel sršící blesky

elektrických bičů a zaslechl býčí hlas Tlusté Berty.

Řvala jako nepříčetná v pevném přesvědčení, že intenzita jejího projevu může urychlit

vykládání. Vida, ta dáma cestovala s námi, ale nepochybuji, že mnohem pohodlněji a s

veškerým komfortem. Ranami obušku nešetřila a mnozí z nahých poutníků pro změnu

nešetřili sprostými nadávkami, protože věděli, že za bariéru už na ně ta hora masa nemůže.

Nikoho neevidovali, ani nás nepočítali. Kdo dolétl až sem, tak buď nastoupil na Areston, nebo

byl mrtvý.

Dostal jsem taky jednu ránu obuškem a zachytil jsem pohled té statné dozorkyně. Jednou ti

tu ránu vrátím, řekl jsem si. Jako kdybych si byl jist, že ta doba nastane.

Dostat tisíce lidí na Areston, to ale chvíli trvá, v tom nesmírném davu a na ploše, která

rozhodně nebyla rovná, ale zakulacovala se a ztěžovala tak orientaci, jsem záhy zcela

zabloudil. A co hůř, Eva mi někam zmizela.

Cosi mě postrkovalo vpřed, ale byla to jen masa nahých lidských těl, která se na mě tlačila

zezadu, a nepochyboval jsem, že mnohé ten dav ušlapal. Měli štěstí, nebo smůlu?

A pak jsem spatřil v podlaze desítku otvorů, vzdálených od sebe asi dva metry, mizel v nich

jeden člověk za druhým, a jakýsi dozorce-lidumil stál vedle a každému říkal: „Pořádně se

nadechneš a pak na chvíli zatajíš dech. A jakmile dopadneš, utíkej rychle pryč.“

Jen tři sekundy, snad čtyři, tak dlouho trval skluz od transferu na nejvyšší palubu Arestonu.

Připadal jsem si jako sousto prostupující jícnem, plastikové a odporně slizké stěny rukávu mě

obalovaly a posunovaly peristaltickými pohyby vpřed, dál a dál, a dýchat se tady skutečně

nedalo, protože nebylo co, i když o úplné vakuum se nejednalo.

Naši vládci měli ohromnou péči o to, aby se atmosféra trajektu nepromísila s atmosférou

Arestonu.

A pak, to už jsem se dusil a chystal jsem se rukama uvolnit oděv, až jsem si uvědomil, že

žádný nemám a že vlastně rukama nemohu ani pohnout, tak potom mě slizké a živé stěny

rukávu vyplivly kamsi do prostoru a já pocítil znovu sílu gravitace, protože jsem dopadl na

něco měkkého, poddajného a současně tvrdého a nepříjemného, a slyšel jsem kolem sebe

jen supot, nadávky a hlasitý křik.

Právě jsem přistál na Arestonu.

***

Byla to ta nejsložitější logistická akce, s jakou jsem se kdy setkal. Jen si to představte.

Na Areston v posledních pěti dnech právě přibylo dobrých padesát tisíc lidí, a jistý počet lidí z

Arestonu odvezli. Jistě, propuštěných je vždy mnohem méně, ale počítejme klidně s nulovou

úmrtností.

Na naši loď naložili pět kontejnerů, v každém dva tisíce lidí. To je deset tisíc. Takových lodí

musí být pět.

Skluzavek je deset. Když jsem sjížděl dolů, nevěděl jsem to, ale dostalo se mi poučení. Na

ploše hangáru bylo třeba usměrnit nesmírný dav.

Skluzavky. Zařízení izolující okolní vesmír od prostoru Arestonu. Zařízení tvořící přehradu

mezi svobodným světem a malým peklem.

Za neskutečného řevu a výbojů elektronických bičů nás hnali vpřed.

Lidé klouzali dolů asi v desetisekundových intervalech, což znamená, že transfer opustilo

během minuty šedesát lidí. To v ideálním případě. Jen těžko lze zorganizovat masu lidí, aby

se nechovala jako stádo. Takže s tím intervalem bych byl opatrný, ani rány bičem nemusí

splašené jedince ukáznit.

A pak hezky šup do skluzavky, pěkně jeden kus za druhým. Ty, co se budou zpěčovat,

praštíme do hlavy a hodíme je do tunelu, nevadí, když dolů dojede jen mrtvola, on si tam s ní

někdo poradí! Máme tisíc lidí na jednu skluzavku, tak ať to odsejpá.

A to se musí stát pětkrát, ale máme na to pět dní. Na jeden trajekt tedy vychází jeden den.

To je důvod, proč nelze najednou dopravit na Areston větší počet vězňů – totiž chci říct

poutníků. Nutně to znamená selekci už na Zemi, trestných činů se přece spáchá mnohem

více. Jako kdyby měl každý soudce přidělen určitý počet míst, a některé odsouzené si tak

mohl vychutnat. Anebo spíš jako kdyby nějaká vyšší moc předem rozhodla, kteří jsou tak

nepohodlní, aby si trest odbyli mimo Zemi.

Jakých lidí se Země potřebuje zbavit? Řada z nich se přece nevrátí, a ti, kteří to všechno

vydrží, se promění v bezmocné trosky, které jen dožívají někde v ústraní…

Aby se ale vrátili, musí je v prvé řadě nabrat trajekt. Na to je, jak je zřejmé, trochu víc času.

Nástup na trajekt se odehrává ve stejném prostoru, ti, co to přežili, se posadí na stejná

sedadla a budou je popohánět stejné biče. Zatímco ti, co nastupují trest, jsou vyplašení a

podlehli prostředí, propuštění jsou ostražití a schopní všeho.

Je to nejkritičtější okamžik celého procesu. Není problém zabít dozorce, kdyby se na něj

najednou vrhla masa lidí.

Piloti jsou na něco takového připraveni, kdyby se stalo, že by se navrátilci chtěli vzbouřit,

mohou okamžitě opustit prostor Arestonu. Dokonalé vakuum při otevření brány by to se

vzbouřenci vyřešilo. A dozorci? Jak by to dopadlo s dozorci?

Samozřejmě, dnes už vím, jak je tento imaginární problém vyřešen, ale jako holátko jsem nad

tím, co bude za šestnáct let, vůbec nepřemýšlel.

Jenže – proč by se ti, kteří Areston opouštějí, bouřili? Trest jim právě skončil, a oni by si tak

zahradili jedinou cestu k návratu.

Řeknu ale stručně – nedá se to popsat. Musí se to zažít, a to nepřeji ani svému nejhoršímu

nepříteli. I když, ve chvíli, kdy jsem klouzal jícnem, jsem si přál, aby tady se mnou byl i soudce

Wilson, ten úplatný ničema.

***

První dojem?

Smrad.

Vzduch byl plný nejrůznějších příměsí produktů organického rozkladu, jak by se to dalo

nazvat učeně, ale ve skutečnosti jsem ucítil směs pachů dobře udržovaného gigantického

hnojiště. Neměl jsem však čas nad tím rozjímat.

Druhý dojem? Pološero.

Jakási osvětlovací tělesa, která jsem neviděl, si vzala za úkol tak trochu škádlit zrakové

receptory přítomných.

Třetí dojem?

Panika. Snad deset sekund jsem nebyl ničeho schopen. Zatímco jsem měl podvědomou

touhu zbavit se toho odporného slizu, který byl ale pouze virtuální, neudělal jsem to, co jsem

měl udělat jako první.

Dopadl jsem z výšky necelých tří metrů doprostřed hustého davu lidí, ale kupodivu jsem si

nic nezlomil. A pak jsem ucítil náraz. Nejméně tunový žok mi dopadl na záda a málem mi

zlomil páteř.

Jistě, skluzavka je v provozu, a první, co musí člověk udělat, je z toho místa zmizet. Rozpletli

jsme našich osm končetin a včas jsme uhnuli, než vyjel další nešťastník; to vše se odehrávalo

za halasného řehotu několika desítek hrdel.

Postávali tam mazáci; jejich úkolem bylo organizovat příchod, ale to jim nebránilo, aby si užili

trochu legrace. Zarostlí jako neandertálci, s dlouhými vousy, rozcuchanými vlasy, oblečeni v

hadrech. Kupodivu mě ten pohled uklidnil. Jsou oblečení, takže tady člověk nemusí chodit

osm let nahý…

Byla to jedna z mála zábav, která se na Arestonu dala zažít. Jak jsem měl poznat, smích tady

byl vzácný, a málokdo si našel nějaký důvod se podobným způsobem rozveselit.

Vyjel další poutník a rozplácl se na podlaze. Zakvílel. Smích.

To se tady umačkáme?

Pryč, pryč odsud! Neslyšíte, vy hovada? Cítil jsem, že skoro nemohu dýchat, že jsem součástí

husté, beztvaré kaše, která jen zvolna proudí kamsi pryč, až najednou se cosi uvolnilo a já

zaslechl hřejivá slova: „Zmiz odsud, ty čuráku, než se tady pozabíjíme.“

Utekl jsem. Ucítil jsem v davu naháčů volnou cestu. Přede mnou byla zaoblená chodba, a v ní

se míhaly holé zadky. Vyrazil jsem tím směrem a bylo mi jedno kam, hlavně aby tam nebyli

lidé, protože tam, kde nejsou lidé, tam mohu dýchat, tam mohu žít.

Nakonec se ten dav podařilo rozptýlit. Později jsem se dozvěděl, že při tomto nástupu se

muselo odeslat do sběrné šachty, jinak také řečeno na věčnou pouť, asi dvacet lidí.

Umačkaní, zadušení. Několik zlomených vazů. A to jsme prý měli štěstí, v předchozím cyklu

to bylo mnohem horší.

Sběrná šachta bylo univerzální zařízení na odhazování odpadu, a ironicky se mu říkalo Kloaka

Maxima.

„Hele, toho chyťte, ten to podepsal,“ slyším najednou, a vzápětí mě lapily a pevně držely

čtyři silné ruce.

Ti chlapi tady jistě byli už dlouho, přinejmenším jeden cyklus. Bílé obličeje obklopené

koronou vousů a vlasů. Jen někteří si sčesali svůj skalp dozadu a svázali jej do koňského

ohonu, ale zahlédl jsem i pečlivě upletený cop. Všiml jsem si i jemných chloupků na

předloktí, které mi jeden ze svalovců cpal přímo před oči. Evidentně mě z něčeho podezřívali.

Snažil jsem se jim vysmeknout, ale bez úspěchu.

Drželi mě a táhli někam pryč, do boční chodbičky.

„Kam mě táhnete, umím jít sám!“ protestoval jsem, ale oni jako kdyby neslyšeli. Téměř mě

nesli. Jejich stisk bolel.

Více v knize ARESTON (Josef Pecinovský), Epocha, květen 2016

Edice Pevnost

www.epocha.cz

http://www.facebook.com/fantastickaepocha