Copyright © Edith Holá, 2012

Illustrations © Ida Novotná, 2012

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012

ISBN 978-80-7462-148-2

51

12. Žaluji…!

Celý další den jsem čistila svůj šatník. Vyházela jsem všechno, co nenosím. I ty nejmilejší věci z dob, kdy

ještě byla moje postava jako z výlohy Terranovy. Někte-rých mi bylo líto, dlouho jsem je držela v rukách a uka-zovala synům, ale jejich čas už byl dávno pryč. K  ve-čeru jsem mezi vařením, úklidem a  pobíháním mezi dětmi stihla najít v nové Hellingerově knize kapitolu, kde o rodinnou konstelaci požádali adoptivní rodiče. Hellinger do konstelací přijímá náhradní rodiče jen po bedlivém prozkoumání důvodů, které je k adopci (nebo pěstounské péči) vedly, a  po zmapování vzta-hů k biologickým rodičům a svěřeným dětem. Protože jinak podle něho adopcí lidé porušují řád. U  tohoto páru tedy po uvážení udělal výjimku.

Nechala jsem si na výklad čas jen při pobíhání. Stále nemám odvahu na rodinné konstelace v praxi. Zatím jen nahlížím jedním okem do knížek. Možná se časem půjdu na nějaké podívat, pak se i nechám postavit jako model do příběhu někoho jiného a  možná později zkusím postavit svůj vlastní. Pravděpodobně už to ale nebude třeba. Svou rodinnou konstelaci si přespříští sobotu postavím v jedné pizzerii. Ale nevím, jestli nás vyléčí.

52

Příběh mě natolik dostal, že jsem plakala i při tom letmém čtení. Pochopila jsem tolik věcí, že jsem ne-mohla dlouho usnout. Najednou jsem věděla, proč jsem kolem pátého roku odmítla pusu na dobrou noc. Myslela jsem, že to není možné, ale teď vím, že jsem to zřejmě byla opravdu já, kdo fyzický kontakt, byť mini-mální, zrušil. Zůstala jsem věrná své skutečné mamince. S ní jsem žila dál. Kdybych si o ní mohla povídat, kdyby se u nás doma o ní hovořilo s úctou, možná bych nezů-stávala stále s ní. Dvojí paralelní život. Proto tak miluju film Dvojí život Veroniky.

V této konstelaci se proměňují nejprve a hlavně adop- tivní rodiče. Prožijí si své vlastní smutky, svá traumata (úmrtí jeho maminky a smrt jejího bratra), aby potom mohli víc chápat nejen druhého, ale i svěřené děti. Aby jim v  momentě, kdy trpí nočními můrami, pomočo-váním, strachem z fyzického kontaktu, mohli pevným objetím pomoct odžít tu velikou ztrátu rodičů. Plakala jsem, když jsem četla o  nekontrolovatelném nočním křiku jejich chlapečka, který v  objetí nakonec usnul. V nové mámě našel maminku. Skončilo noční utrpení, skončilo neustálé propadání se do momentu ztráty. V té bolesti ho konečně někdo držel, objímal ze všech sil, až se rána zacelila.

Najednou vím, že „nepláču“ celý život jen nad ztrá-tou maminky, ale i kvůli nepochopení ze strany té dru-hé. Škoda, že nějaký takový Hellinger nepřišel k nám. A  já žaluji celý ten pitomý  pěstounsko-adoptivní sys-tém. Systém, který radši dítě odebere místo toho, aby svobodné matce poskytl pomoc, finanční, psycholo-gickou, sociální…, prostě matku odřízne. Systém, kte-rý to samé neposkytne ani náhradním rodičům. Nepo-máhá při vyhoření, při problémech s  dětmi, nenabízí

53

rodinné terapie, asistenta školeného na konkrétní po-stižení, nemá dostatek terénních pracovníků, a pokud docházejí psychologové, tak jen zřídka, nebo komuni-kují prostřednictvím e-mailu. Sociální pracovnice při návštěvě jen vyhrožují odebráním nebo se ptají dětí: „Chceš tu zůstat?“ Dítěti se roztřesou kolena, protože nechce jít do děcáku, nechce být bez mámy. A psycho-ložka se při testu zeptá: „Kdo tě víc mlátí? Maminka, nebo tatínek?“ A dítě třesoucí se rukou vezme papírek a jeho ruka se zastaví u domečku s nápisem MAMINKA. Ale ono jí nechce ublížit, co když si to všechno zaslou-ží, a nechce být bez mámy a jeho ruka nakonec vhodí papírek do domečku s  nápisem PAN NIKDO. Stejně tak odpověděla má sestra. Vyprávěly jsme si o tom po mnoha letech. Obě jsme u toho měly stejný strach a tři domečky: MAMINKA, TATÍNEK a PAN NIKDO v nás zanechaly silný dojem.

Žaluji státní systém, který nechává náhradní rodiče, aby si své rány léčili braním jednoho dítěte za druhým. Zhasne nad tím lampu, i když ví… Pořád je lepší „ně-jaká“ rodina než žádná. A posléze u starších dětí, které k nám přicházely a už v kartách měly uvedeno, že kvůli nezvladatelnosti nejsou určeny do rodin, se zhaslo tr-vale. Třeba se v rodině alespoň jedno chytne. V rodině uvidí, jak se solí, jak se cukruje, jak se maže chleba…, to se v děcáku nenaučí. Krom toho stojí stát dítě v pěs-tounské péči o pár tisícovek méně.

Žaluji psycholožku, která měla naši rodinu na sta-rosti a stěží odpovídala na e-maily. Žaluji našeho rodin-ného terapeuta, který si do desek založil posudek, že jeden pětiletý chlapec byl kvůli týrání odebrán, a proto do rodiny nedoporučují další děti. Žaluji ho za to, že ne-dohlédl, jak se s posudkem nakládá dál. Žaluji i ostatní,

54

kteří tento posudek viděli, a přesto k nám umístili dal-ší děti. Umyli si ruce a nechali nás žít pod zhasnutou lampou. Zhasnutou někým jiným. Žili jsme někým tiše odsouhlasené menší zlo.

Jednou se na buddhistickém sedánku řešily morální otázky. A došlo také na téma menšího zla. Nakonec de-batu rozčísl známý psychiatr, který s námi seděl v tichém zásedu. „Budeme-li dělat všichni pořád menší zlo, tak se z toho všichni poserem.“ A my jsme v tomhle posraném menším zlu žili každý den. Děti jako rukojmí.

Pamatuju se na toho malého chlapečka, který k nám přišel i přesto, že byl doporučen do rodiny, kde by byl jedináčkem. Jako pokaždé byl prvních pár měsíců ten nejúžasnější. Každé nové dítě mámě na půl roku umož-nilo žít smysluplněji. Byla veselejší. Půl roku. Z ničeho nic se pak z úžasňáka stalo další dítě, které si nezaslou-žilo nic. A jeden z nás na tom byl nejhůř. Vždycky musí být jeden viník našeho neštěstí. A každý se snažil, aby se nestal tím viníkem sám. A stačilo tak málo nebo vů-bec nic. Tak jsme se museli dívat, jak tenhle malý kluk musí spát v holé cimře (zatímco my všichni hodní spali pohromadě) s rukama za hlavou, a pokud je dal jinam, byl bit. Tiše jsme pozorovali, jak musí malé pětileté dítě celý den cvičit, aby nestíhalo zlobit. Když to přece jen stihlo, tak muselo cvičit nahé. Návštěvy ho překra-čovaly a  neříkaly nic. A  co jsme mohly říkat my děti? A pokud zase zvládl zlobit, tak stál na prkýnku na jedné noze celé hodiny namísto lékařem doporučených de-seti minut, aby se mu kratší noha prodloužila. A pokud spadl, byl bit. Nebo nedostal napít, najíst. Stál tak celé dny a pak šel spát do holé cimry s  rukama za hlavou. A my jsme se celé dny dívali jinam. Táta se díval taky jinam nebo po práci mizel na zahradu.

55

Pak k  nám začal chodit rodinný terapeut. Jednou přišel a ptal se chlapečka, jestli má z rodiny někoho rád. A já se děsila, že řekne mě. A on řekl mě. A proč? Pro-tože mu pomáhám. Nosím mu pití. A mně ještě teď po tolika letech hrůza svírá žaludek jako tehdy. Pak ho za pár dní odvezli rovnou ze školky. Taky proto, že si uči-telky všimly modřin.

Kolik postav by musela mít má rodinná konstelace, abych si odžila všechny bolesti? Kolik pevných objetí?

V naší rodině jsem měla od té doby jasnou pozici. Tajný bořič všech dobrých snah o  převýchovu, tajný podrývač výchovných metod, tajný rozvraceč celé rodi-ny… ten, co nesouhlasí, ten, co se postavil proti, ten, co nosil tajně pití hajzlíkovi. Do mého odchodu z domo-va v dosažení plnoletosti už se viník nezměnil. Neměla jsem na nic právo, psychický útok mohl přijít za cokoli a kdykoli.

Žaluji Matějčka za výrok, že není žádný hlas krve, který si sociální pracovnice a mnozí další volně parafrá-zovali: „Výchova je víc než vlastní krev.“ Mám pocit, že toto tvrzení napomáhalo všem výchovným metodám pěstounů. Naše náhradní máma dokázala vyléčit kdeja-ké zlozvyky z  děcáků, noční pomočování, anorexii a podobně bitím a studenými sprchami. Kdysi jsem si myslela, že totalitní praktiky mají alespoň rychle vidi-telné výsledky. Záhy jsme byly všechny řádné. Co se děje v nitru, nikdo neřešil. Po přečtení příběhu o rodin-né konstelaci si uvědomuju, že stačí jedno jediné pevné objetí. Jenže tomu musí předcházet vnitřní uzdravení toho, který objetí poskytuje. Hluboké uzdravení ná-hradních rodičů.

Žili jsme totalitu v totalitním státu. Dvojí totalita je zakódována na mapě mého života. Když tam poslední

56

roky jednou za čas přijíždím, tak jako vždy bez tyg-rů. Prostě zmizí. Jen jednou se tam tygr náhle objevil a  má ruka zastavila ruku matky při mlácení. Malinký okamžik, jedno gesto a zřejmě odstartovalo katarzi. Ta dívka ještě ten den odešla z domu. Bylo jí devatenáct. Po roce odešla další, a protože ještě nebyla plnoletá, za-čalo vyšetřování a následné obvinění z týrání. Máma si na protest nestříhá vlasy. Ostříhá si je, až vyhraje soud. Je přece svatá žena, která vychovala třináct odložených dětí.

Viníkem odchodu dívek z domu jsem já. Vždyť jsem tajným rozvracečem rodiny a tím, kdo pomáhá vinným. Můžu i za soud, který probíhá. Možná k němu i tajně docházím. Kdyby to aspoň stačilo k tomu, že těm, co zůstali, se povede lépe. Ale nestačí. Kdyby ji tak doká-zal zastavit už dávno někdo jiný. Kdyby někdo jiný ji dokázal zastavit včas. Táta to nebyl, táta to vzdal. Byl příliš hodný a  jen tajně mi říkal, že své slabosti lituje. Hellinger říká, že pokud se zajde na špatné cestě moc daleko, není možný návrat. Nechce se mi tomu věřit.