cesta snu 30. 8. 2011

cesta snu 30. 8. 2011

Dnešním hostem Před půlnocí je 25letý muž, který vrcholově hraje badminton. Už 5x se stal mistrem ČR od roku 2007. Zahrál si na olympiádě v Pekingu a chystá se na olympiádu v Londýně. Svůj největší zápas hrál loni s rakovinou. Točí i dokumentární film, o kterém nám dnes možná také něco řekne. Pochází z Hořovic, jeho jméno je Petr Koukal.

Petr Koukal badmintonista

Jan Hanák

cesta snu 30. 8. 2011

S badmintonem jste začal jako 12letý v místní tělocvičně, je to tak? Dá se říct, že moje aktivní hráčská kariéra začala ve 12 letech. Oddíl v Hořovicích však založil můj otec společně s Ivanou Hermanovou v roce 1993. Tedy když mi bylo 8 let. První roky jsem si chodil jen 1–2krát týdně zahrát. Do toho jsem dělal spoustu dalších sportů, badminton byl jen jedním z nich. Tehdy jsem se také rozhodoval mezi atletikou a tenisem.

Zní to vznešeně. Badminton mám spojený spíše s plážovou atmosférou. Ano, je to tak. Snad všichni znají badminton, většina lidí ho zná však stále jako hru z chaty nebo pláže. Profesionální závodní badminton je dnes už jiný, než je tato představa. Je to stejně jako jiné sporty náročné a vrcholová úroveň je velmi vzdálená tomu, co si lidé běžně představují.

Když se hraje badminton rekreačně, jde o zábavu bez pravidel. Jaká jsou pravidla profesionálního badmintonu? Hraje se na 2 vítězné sety do 21 bodů bez ztrát. Hraje se na kurtu, který má rozměry myslím 15 x 6,5 metru. Hraje se přes síť, která je jen 1,55 m vysoká. Lidé se často v hale ptají, zda je ta síť dána správně, protože mají představu, že by měla být vysoko jako volejbalová síť. Tím, že je síť v této

výšce, se tento sport stává velmi rychlým a agresivním. Kdyby síť byla výš, je to spíše pomalé pinkání. Tady není čas na pinkání. Je to velmi rychlé.

Ano, vzpomínám si z dětství na badminton a bylo to takové pomalé. Když jsem se ale díval na vaši hru, tak dáváte velmi rychlé smeče. Někde jsem četl, že to je snad nejrychlejší míč, jaký může při hře být. Je to taková naše chvála. Vždy, když se nás někdo ptá, tak odpovídáme, že je to nejrychlejší raketový sport. Byla naměřená rychlost míčku po úderu 421 km/hod. V porovnání s tenisem je to téměř 2x rychlejší. V tomto žebříčku jsou také golf a baseball. Badminton má ale prvenství. Vzhledem k rychlosti této hry jsou vysoké nároky na fyzickou kondici i techniku. Vždy říkám, že každý sport, který se dělá na vrcholové úrovni, je velice těžký. Dnes je to vše dohnané do naprosté dokonalosti. Není sport, který lze dělat jen tak a být při tom nejlepší.

Vzhledem k charakteru míčku není možné, aby se odrážel od země. Hraje se tedy přímo na protihráče. Jako bod se počítá i to, když se míček dotkne těla protihráče, je to tak?

cesta snu 30. 8. 2011

Ano. Hraje se bez dopadu, protože míček se neodráží. Spousta výměn navíc končí tím, že trefíme soupeře na tělo. Míče kolem těla se mu totiž špatně odehrávají. Je to trochu zákeřné, ale k tomuto sportu to patří.

Nebolí to v takové rychlosti? Ano, občas to bolestivé je.

Jak vypadá badmintonový míček? Jeho podstatnou část tvoří peří, že? Ano. Má korkovou hlavičku. Diváci možná znají spíše plastový míček, se kterým se hraje právě rekreační badminton. Vrcholový badminton se ale hraje s míčkem s korkovou základnou a 16 brky z levého křídla husy. Údajně se na profesionální míčky dají použít pouze 2 brka z každé husy. To je taková zajímavost. I na tom si zakládáme. Je to v podstatě přírodní sport.

Proč levé křídlo? Protože jeho letové vlastnosti jsou prý lepší než pravého. Je to velmi složitý proces. V Číně jsem dokonce navštívil továrnu, kde tyto míčky vyrábí. Byl úžasný zážitek vidět, čím vším musí takový míček projít. O to víc si toho dnes vážím. Když hraji s míčkem, dobře rozvážím, zda ho vyměním. Vidím za ním už i tu lidskou práci.

Míček asi nemá příliš vysokou trvanlivost, že? Ne, nemá. To je nevýhoda přírodního

materiálu. Stává se, že míček vydrží třeba jen 1 nebo 2 výměny. Jsou zápasy, během kterých spotřebujeme 30–40 míčků. To je hodně. Je to tedy i finančně náročné, protože 1 míček stojí asi 40 Kč. Může se to tedy prodražit. Na tréninku samozřejmě nehrajeme pouze s novými, používáme i ohrané. Na turnaji se ale používají jen úplně nové. Jakmile je na míčku něco špatně, je zkroucené nebo zalomené brko, musí se vyměnit, protože by se změnila letová vlastnost.

Jak dlouho trvá zápas? Asi 35–40 minut. Jsou ale i zápasy, které se stihnou odehrát za 20 minut, pokud je jeden hráč výrazně lepší. Jsou také zápasy, které se hrají 1,5

cesta snu 30. 8. 2011

hodiny. Pravidla se během let měnila. Pamatuji si asi 3 druhy počítání bodů. První byl na 2 vítězné sety do 15 bodů se ztrátami. Pak se hrálo na 3 vítězné sety do 7 bodů a nakonec na 2 vítězné do 21 bodů. Zápasy mají nyní rozumnou délku vzhledem k jejich intenzitě. Turnaje navíc netrvají jako v tenisu 2–3 týdny, ale musí se odehrát během několika dní. Je tedy třeba, aby hráč odehrál i 2–3 zápasy za den. To by nebylo možné, pokud by jeden zápas trval 3 hodiny.

Zmínil jste Čínu. Dočetl jsem se, že úspěšnější jsou sportovci z Asie než z Evropy. Má to důvod v tom, že nejstarší předchůdce této hry je ze 7. století z Číny?

Je to tak. Historii nemám tolik načtenou, ale počátky badmintonu byly zaznamenány v Indii. Tehdy se to jmenovalo Puno. Kolonizátoři to dovezli do Anglie do hrabství Badminton. Tam to teprve získalo svá pravidla. Zpět do Asie se to rozšířilo už jako badminton. Hrabství Badminton v Anglii tedy stálo na počátku badmintonu tak, jak ho známe dnes.

Jsou dohady, že i severo-američtí Indiáni hráli něco podobného badmintonu. Byly toho spousty. I v Číně jsem zažil několik napodobenin. Zažil jsem například i hru bez raket s míčkem, který se vzdáleně podobal badmintonovému. Ten badminton, jaký známe, ale pochází z Anglie.

A je délka té tradice důvodem, proč jsou sportovci z Asie lepší? Myslím si, že je to dané historií a tradicí, která je dlouhá. Ve většině asijských zemí patří badminton mezi nejoblíbenější sporty. Nejvíce se to týká asi Malajsie a Indonésie, kde jsou sportovci v podstatě národními hrdiny. Měl jsem možnost pobýt v Malajsii nebo Indonésii s těmi nejlepšími hráči a zavřeli pro nás i restauraci. Je to podobné, jako by u nás šel do restaurace Jágr nebo Rosický. Ten sport tam má jiné postavení a tradici. Díky tomu mají také obrovskou členskou základnu.

cesta snu 30. 8. 2011

To je asi největší rozdíl proti Evropě. Z toho vzniká mnohem větší možnost, aby tam vyrůstali ti nejlepší hráči. Oproti tomu v ČR, když se náhodou dostane nějaké dítě k badmintonu, bývá to většinou někdo, komu nešel fotbal nebo hokej. Málokterý rodič chce dát dítě rovnou na badminton. Bohužel je to sport, který je ještě stále trochu na okraji. A to i přes to, jak je krásný a zároveň náročný.

Myslím, že od roku 1992 je badminton i olympijskou disciplínou. Vy jste se zúčastnil olympiády v Pekingu před 3 lety a chystáte se příští rok do Londýna. Byl byste tak jediným z českých badmintonových hráčů, který se účastní dvou olympiád. Vaši přípravu ale ovlivnila nemoc. Je to přesně rok, co vám byla diagnostikována rakovina. Co jste tehdy prožíval? 15. září to bude rok, co mi lékaři diagnostikovali šťastnou náhodou tuto nemoc. Přišel jsem na to náhodou. Je to den, kdy se mi změnil život. Jak sportovní život, tak běžný. Ve 24 letech, na vrcholu fyzických sil a po úspěchu na světovém turnaji v Německu, jsem chtěl začít opravdovou kariéru. To byl turnaj, který jsem potřeboval, abych se odrazil mezi světovou špičku. V tu chvíli přišla rána, která mě srazila na dno. Lékař mi řekl, že mám rakovinu

a ještě ten den musím na operaci. Je to šílené, hrozně rychlé. Je to už rok, ale pořád je to čerstvé. Do jaké míry to ovlivnilo mě a sport? Možná je brzo to hodnotit, ale určitě to ovlivní hodně. Navíc to ovlivní nejen mě, ale i mé okolí. Člověka to asi změnit musí.

Předpokládám, že jste musel přehodnotit čemu dáváte přednost. Dá se říct, že dnes jste v podstatě v pohodě. Nemoc je nějakým způsobem vyřešená – tedy alespoň to tak vypadá. Ale když jste to zažíval, samozřejmě jste to nemohl vědět. Jen připomenu, že to byla rakovina varlat. To je rakovina, o které se docela málo ví. Proto jste se také zapojil do osvětové kampaně na toto téma. Řekl jste v podstatě vše za mě. Málo se o tom ví, je to rakovina varlat. Na druhou stranu všichni známe L. Armstronga a všichni víme, že měl rakovinu. Málokdo ale zaregistroval, že měl právě rakovinu varlat. Já jsem to věděl, protože jsem četl jeho knihy ještě před tím, než se mě to začalo týkat. V momentě, kdy jsem si v oblasti varlat něco nahmatal, ani mě nenapadlo, že by to něco takového mohlo být. Říkal jsem si, že se mě takové věci netýkají, jsem sportovec, žiji zdravě, já rakovinu mít nemohu. Ani mě to nenapadlo. O to větší to byla rána. Změní to životní hodnoty. To, co člověk slýchá a bere

cesta snu 30. 8. 2011

jako klišé, najednou začne chápat. Pochopí, proč si lidé připíjejí na zdraví, proč si k narozeninám přejí hlavně zdraví. Všechno mi to došlo opravdu až v nemocnici. Je jedno jaký člověk dělá sport, jakou dělá práci, jak se o sebe stará. Rakovina si nevybírá a je důležité, aby o tom lidé věděli. Je důležité, aby lidé měli takové štěstí a vědomost, aby to dokázali podchytit včas a dostali se z toho tak rychle jako já.

Jak dlouho to vlastně trvalo? Přišel jsem na to v neděli, v pondělí jsem se rozhodl že půjdu k urologovi, ve středu jsem k němu šel a ve čtvrtek ráno mě operovali. Potom jsme čekali, zda bude nález zhoubný nebo ne. Pořád jsem tedy doufal, že to nebude ta nejhorší varianta a že tím, že se to odstranilo brzo, to bude vyřešeno. To se bohužel neprokázalo. Asi 4 týdny po operaci jsem začal první chemoterapii. Ty byly dohromady 3. Každá trvala týden a následovaly 2 týdny pauzy. Operace s rekonvalescencí trvala dohromady 4 týdny, potom 9 týdnů chemoterapie. Dohromady tedy asi 3–4 měsíce. V tu chvíli to byla pro mě nepředstavitelná doba. Nikdy jsem nebyl mimo kurt déle než 6 dní. Ale i na dovolené jsem pořád něco dělal. Tehdy mi ale řekli, že 3 měsíce budu ležet. Je ale neskutečné jak ten čas letí. Dnes, když se na to podívám zpátky

s veškerou pokorou, přijde mi to jako chvilka v životě. Bylo to jako chřipka. Proležel jsem to a najednou jsem z toho byl venku. Možná to bylo i tím, jak rychle se to řešilo. Od diagnózy jsem nemusel čekat třeba měsíc na operaci. Šlo to velmi rychle. V tu chvíli to byl hrozný šok, na druhou stranu jsem neměl šanci myslet na věci okolo. Po operaci jsem byl svým způsobem klidný, protože jsem věděl, že proto už nemohu udělat více. Zbývalo už jen léčení. Chemoterapie

cesta snu 30. 8. 2011

byly náročné a nepříjemné jak pro mě, tak pro lidi, kteří to prožívali se mnou. Díky bohu to ale uteklo rychle a bez větších vedlejších účinků. Jen mi vypadaly vlasy a byl jsem oslabený. Do dneška cítím, že to tělo není v pořádku. Uteklo to, je to snad část života, která je na dobro uzavřená. Tělo se s tím musí ještě chvíli prát, než bude v pořádku. Jsem ale rád, že je to za mnou a že si tu dnes o tom můžeme povídat.

To je dobře. S tímto vaším bojem souvisí i dokument, na kterém se podílíte i jako autor. Jmenuje se Cesta snu aneb Nejlepší věci na světě nejsou věci. Je to správně? Ano. Já a mí blízcí jsme se divili, jak je možné, že se taková věc stala. Ten den, kdy jsem se o to začal zajímat, jsem zjistil z internetu, že tento problém se týká především mladých mužů ve věku 20–35 let. Šokovalo mě, že jsem v rizikové skupině a v podstatě o tom nevím od lékařů, z médií, odnikud. O rakovině prsou, děložního čípku, prostaty se mluví pořád. Tato věc šla ale mimo mě. Jak jsem ležel v nemocnici, tak jsem si říkal, že je to špatně. Navíc jsem nechtěl jen ležet, chtěl jsem něco dělat. V tu chvíli za mnou přišel I. Křenek, můj mentální trenér, s V. Barákem, který je od filmu. Už dříve jsem s ním spolupracoval na nějakém videu. Řekli jsme si, že bychom

mohli začít točit jak to probíhá, jak se léčím. Nevěděli jsme, co z toho bude. Říkali jsme si, že z toho bude minimálně vzpomínka na nepříjemné období, ale snad s dobrým koncem. Asi 3 dny po operaci jsme tedy začali točit. Průběžně jsme se potkávali v nemocnici i doma a zachytávali první léčbu, chemoterapie, první trénink apod. Zachytili jsme ty zlomové body. Najednou to začalo získávat obrysy a přibrali jsme i Tomáše Sysla jako kameramana. Řekli jsme si, že z toho zkusíme udělat film, který by pomohl podobně nebo stejně postiženým lidem, aby začali věřit v návrat do normálního života.

Myslím, že cenné na tom dokumentu je to, že obsahuje váš pohled z různých období. Jste hlavní postavou dokumentu, nebo jsou tam i další lidé? Je to příběh o mně, o tom co prožívám, jak jsem se léčil, jak se znovu dostávám na kurty a jak bojuji na olympijskou kvalifikaci. Nehraje tam nikdo další. Vždy točíme se mnou, nebo s lidmi, kteří to se mnou prožívali. Jsou tam rozhovory s lékaři, kamarády, rodinou a dalšími lidmi. Snažíme se, aby ten film nebyl smutnou zpovědí v nemocnici, ale aby to byl film, na který se lidi rádi podívají, i když je o smutné věci. Měl by to být motivační a pozitivní

cesta snu 30. 8. 2011

příběh pro všechny, nejen výpověď o tom, co se mi stalo. Měl by to být příběh, na který se lidé rádi podívají, a který je bude motivovat. Pro mě je filmování novou a velmi příjemnou věcí. Baví mě to i proto, s jakými to dělám lidmi. Všichni to děláme ze zápalu, ne pro komerci. Všichni co na tom pracují jsou však profesionálové, takže by to mělo mít dobrý výsledek.Nyní se podařilo získat i Otu Peřinu, který se podepíše pod hudbu k filmu. Ani jsem netušil, jak může hudba film úplně změnit. Mám už pár natočených záběrů a postupně dáváme ty kousky k sobě.

Natáčení by mělo skončit olympiádou v Londýně. Budete tam? To by měl být právě ten šťastný konec příběhu, který by tomu dodal kouzlo. Ideální by bylo, kdyby poslední snímek byl z mé úspěšné kvalifikace a nástupu do Londýna.

Přál bych Vám, aby Vám to vyšlo. Děkuji za rozhovor. Hostem Před půlnocí byl Petr Koukal vrcholový český badmintonový hráč.

cesta snu 30. 8. 2011

Skryté titulky: K. Peňázová Česká televize, 2011