cesta

http://www.ebookeater.cz/?utm_source=kniha&utm_medium=ebook&utm_campaign=ebookeater

http://www.esemes.cz/?utm_source=kniha&utm_medium=ebook&utm_campaign=ebookforum

CESTA

Michal Zachar

Nežli převracet vnější svět je možná jednoduší milovat krásou svého srdce.

A až pak se vše změní i navenek.

Copyright © 2012 eBookEater.cz 3


Žiju

Žiju.

Žiju životem, který jsem si zvolil.

Žiju, co mám, aniž jsem se školil.

Žiju s tím, co sám chci.

Žiju mezi svými zdmi.

Žiju nahoře a dole.

Žiju v jednom kole.

Žiju s úsměvným prachem.

Žiju s bolestí a strachem.

Žiju si i s krásnou písní.

Žiju a sám sebe tísním.

Žiju i s roztrhanou duší.

Žiju, aniž to svět tuší.

Žiju a má je celá cesta.

Žiju, i když mi život radí přestaň.

Žiju. S láskou.



VŠE

čemu se podobá láska?

malému listu z topolů?

žirafě když si mlaská?

kolotoči dolů nahoru?

životu na ploše šikmé?

a žije příčetností dam?

světlo, že ve tmě blikne?

kolik dám času hodinám?

jaká jsou její pravidla?

nadšená je cesta k ráji?

řeka, co zvedla stavidla?

spláchne vše, co jí dají?

podobá se všemu na světě?

rozeznáš její obraz od skic?

pokud jo, jsi na jiné planetě

jí se přeci nepodobá nic...

Když hledáš opravdovou lásku, musíš se nejdřív unavit

průměrnými láskami, které tě potkávají.

Ta opravdová je jediná, co vydrží.



Elafonisi Petřín

jak pluje měsíc s hvězdami

tak svítí tvoje krásné vlasy

na kopci Petřína nad námi

to když v trávě ulehla jsi

nahá a zářící, jak věže Týna

poznávám zákoutí dotyky

a jdu k branám tvého klína

neberu tě vůbec za kliky

první máje tvoří radost těl

za nocí studených až běda

není to, že jsem tě jen chtěl

pohladit tam, kde nejsi snědá

nestydět se za svá rozhodnutí

ukázat sobě a svým světům

že láska není jenom pnutí

táhnoucí srdcem tělo k tělu



Odpadnout

zase padla clona

a objektiv mlčí

necvaká znova

a ticho si srší

máš chvíli klid

a promýšlíš život

kam vlastně jít

a bude to pivo

radost z nečekaných

okamžiků splynutí

na jazyku slaných

v duši bodnutí

dáváme sami sebe

do všeho kolem

odpadnout z nebe

seslaných uniforem

i my je oblékli si

závoje zahalující

objektiv umínil si

pravdu odhalující

a tak tu nazí

i když oblečení

blázníme až mrazí

radostí rozdivočení

umění je síla krás

když všeho dost

jen láskou v nás

vzniká skvost

Když jsme s nějakým člověkem, ale neradujeme se z něj ani ze sebe, obětujeme se - jde o protiklad

dávání. Pokud se z někoho neradujeme, důvodem je, že mu nedáváme sami sebe. Čím více lásky někomu

dáváme, tím jasněji vidíme, jaký opravdu je.

A více radosti nás obestírá.

poděkování celému teamu (Petrovi, Tereze a Aničce), který dnes do naší společné práce při focení vložil

své srdce...



Kamenná

když nemyslíme srdcem

opouštíme rozum do slabin

jsme jezdcem či hřebcem?

o sedlání dlaní do planin

a ruka z krve sedřená

svírá si hřívy rozevláté

když uháníš to znamená

přijdeš pro to, co je svaté

na počátku byla otázka

co bysme vlastně chtěli

odešla přišla láska neláska

a co jsme se dozvěděli?

že hora bude horou

a že řeka řekou poteče

že láska smeká před pokorou

těch našich duší, člověče

Většinou lidé věří, že uspokojivá budoucnost vyžaduje návrat k zidealizované minulosti,

která skutečně neexistovala.



Všechno, co potřebuji

všechno, co potřebuji

je ve tvých rukách


mám po zárukách


pluje si řekou krve


vědět, žes řekla trvej


když noc se krátí


je, že duše se vrátí


do hloubek padající


tvé srdce milující

Přátelství a láska potřebují důvěru, tu nejhlubší a nejopravdovější.



Ukaž mi nebe

ukaž mi nebe

vše za to dám

a možná i sebe

klíče odevzdám

ukaž mi nebe

v čem spí bůh?

kdy mrak zebe?

splatíme dluh

ukaž mi nebe

ať vím, co ty

na bránu klepe

padlí prokletý

ukaž mi nebe

já ti dám svět

a srdcem veden

přijmi mě zpět

Bůh a ďábel nestojí proti sobě, zrovna jako dobro a zlo.



Bezcitný

rozpustil jsem lásku

a potichu ji spláchl

nasazuji novou masku

abych ze světa pláchl

děsí mě komunikace

s lidmi, kteří mě nutí

potkat já ve zkratce

a sami jsou nesehnutí

a když odchází radost

pod maskou se dusila

možná, že máš zadost

nad tím, jak jsi zkusila

čím se řídí svět s námi?

jako číšník spropitným

a že slovem lhal mi

srdcem jsem bezcitný

Podvědomá komunikace nemá nikdy šanci na úspěch v celé šíři.

Někdy je to způsob, jak říct ostatním - pomoc... Negativní věci jež se nám občas stávají někdy

představují metodu, jímž druhým sdělujeme, jak je milujeme. Jenomže to čisté obětování se

nám v životě vlastně škodí. Když to, co máme pod maskou vyneseme na světlo, můžeme se vyléčit.

Kdy jste si naposled sundali své masky? A nebo nejsme náhodou už jenom své masky?



Vzdálené ostrovy

rozpustil jsem lásku

a potichu ji spláchl

nasazuji novou masku

abych ze světa pláchl

děsí mě komunikace

s lidmi, kteří mě nutí

potkat já ve zkratce

a sami jsou nesehnutí

a když odchází radost

pod maskou se dusila

možná, že máš zadost

nad tím, jak jsi zkusila

čím se řídí svět s námi?

jako číšník spropitným

a že slovem lhal mi

srdcem jsem bezcitný



Sluneční ostrov

už všechno máš?

dáváš se celá dál

svět lásky teď otvíráš

tomu, co o tebe stál

jste spojeni duší

a taky srdcem svým

koukám, jak vám to sluší

krásou nezměřitelní

tak tedy odrážíte

i když oba koneční

a další lásku přivážíte

na ostrov sluneční

Člověk nepotřebuje mnoho zavazadel, aby se mohl vydat na cestu života.

Stačí milovat.



Polibek

uléhám do tvých polibků

tak jako duše do peřin

nechávám se bez zbytků

zakousnout do tvých slin

a tak večeřívám skvěle

a díku bohu za milost

polibků rty rozechvělé

těch nikdy není dost

a možná taky ke snídani

když je, co zakousnout

tak pusu dej mi za ní

ať tě slyším vydechnout

ty okamžiky ticha rtů

co spojilo se tuším

štěstí v sobě opatruj

a dávej lásku duším

Polibek je tajemství, které se prozrazuje ústům.



When a Man Loves a Woman

když muž miluje ženu

hledá svou druhou část

jako je v životním menu

narodit se, žít a umřít zas

nezáleží, jak moc usiluje

o to vidět vědění a sílu dní

to jenom láska posiluje

zde dosáhnout splynutí

láska je akt víry z nalezení

tebe v sobě navzájem

když naše srdce v pozdvižení

dáváme sobě v podnájem

Chceme-li porozumět nějaké osobě, musíme prožívat její pocity,

trpět jejími bolestmi a užívat si její radosti.



Vášeň popouští

stranit se svých vášní a nebo

se jim slepě poddat?

dle toho, co mám za sebou

nemám ani, co dodat

který z těch dvou přístupů

je méně ničivý?

to než se pískem pro křupu

to nevím já ani vy

jdu pouští, co zbyla ve větru

měnící přesypy

hledajíc marně teplo ve svetru

my, já i ty pochyby

odlišná od lásky vášeň byla

i příjemná zábava

láska je ta nejcennější síla

ta mi i v poušti zůstává

Zamilovaní věří všemu, i tomu, že je láska přivede do ráje.

O poušti jim had pro jistotu nic neřekl. Ale dal jim jablko.

Problém byl v tom, že semena plodu lásky a moudrosti měli zasadit.

Ne sežrat.



Buď připraven

jestli věřím na zázrak

zeptala se dcera

přeběhl čelem mrak

když zabrečela

povídám, že možná

a co potřebuje

že trápí ji věc hrozná

srdce zastavuje

jestli se v nebi zlobí

když přijdou

lidé, co trochu drobí

kampak jdou?

pohladil jsem úsměvem

tu malou hlavu

srdcem buď připraven

na lásky zprávu

Abychom lidi získali, musíme v nich vzbudit víru, že je milujeme,

a nejlepší cesta k tomu je, milovat je opravdu.



Kočí srdce

svírám tvou ruku

aspoň v představách

nemyslím na záruku

co ocitla se v tmách

vnímám tvé chvění

a každičký strach

při tom dobře je mi

mám tě na řasách

krása není v oblečení

ale ani v postavách

úpravu vlasů neocením

jsem stylingový vrah

krásu je vidět v očích

když pozvou tě dál

svírám ti ruku kočí

tak žeň se stále dál

jsi kočí srdce mého

když jsme teď oba pryč

zas jeden na druhého

nepoužíváme bič

Celkem vzato - moudří lidé všech dob říkali v podstatě totéž.

A hlupáci, tj. velká většina lidí všech dob, dělali také totéž - totiž pravý opak



7 podob muže

kým jsem vlastně byl

možná, že jsem si přál

aspoň na pár chvil

být mocný jako král

válečníka udělala chvíle

která upravila svět

kdy růže nejsou bílé

a nechceš mi nic závidět

milovat se rozhodnout

nacházet souznění

změnit tok času, plout

milenec k zbláznění

výstřední pádem už

něžnější běsu ohně

že jsem divoký muž

stínem od pochodně

šašek, co šprýmuje

filuta, šibal a hráč

jak se to rýmuje?

vím dobře, co a zač

s odvahou snášet tmu

tu černobílou paní

loudá se muž smutku

a nevěřím vám na ní

a tak si dál vařím

co jiní sotva ochutnají

zlé v dobré spařím

čaroděj mě nazývají

I nejhloupější žena dokáže ovládnout chytrého muže,

ale jen velmi chytrá žena dokáže ovládnout blázna.



Signální oheň

toho, co chybí je dost

a možná jenom víra

skočit si jen pro radost

do středu všehomíra

ta tam je víra ve vidění

našich skutků vezdejších

jen černá díra k rozluštění

a popel nemá žhavější

srdce si řeklo tragika

a mé slzy city zkapalní

i když to nezná fyzika

zapálí váš oheň signální

Každý problém vztahů je nedostatkem víry. Naší víry. Vlastní víry. V sebe, v toho druhého.

Pokaždé, když o problému uvažujeme a rozhodneme se ho vidět, cítit a slyšet jeho řešení,

už jím nejsme posedlí. Naše odpovědnost vůči němu nám přinese i odpověď.

Naší odpovědí by měla být víra. Třeba v signální oheň.

věnováno člověku, který zapaluje...



Not Me, Not I

když duše bloudí

a cesta neví kudy kam

jsem ten, co jen stojí

a zvolna umírám

kolikrát se vzdát?

pro přesvědčení

že život nejde hrát

jak zaslíbenou zemi

jak ukázat duši

že trendy světům

neměním, co ti sluší

jazykem sotva pletu

ještě než vydechnu

a hra skončí, kdo je král?

víš, žes byla všechno

o co jsem kdy stál?

Kdo je bez viny, hoď po ní kamenem.



Good In Goodbye

když se díváš

zpátky, tím svým pohledem

říkám si zpíváš

hlasem srdce, co nesvedem

a dny se zdají

zrovna dnes, že jsou stejné

klidně ubíhají

v bezvědomí samozřejmě

hledajíce osud

ikaros bez ptačích per

kráčeli dosud

cestou, co chce změnit směr

To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.

Jan 15:12



Tvarům srdce

sedím sám a odháním roje pocitů

vane chlad, hnán měsícem v úsvitu

síň mého srdce je klidná hladina

bolest jen trpce pohltila nevina

zazní-li hlas flétny, kdo odpoví?

hledající se spletli, že ON to ví

člověk má domov všude, kam jde

mohutné ono, není tmy ani dne

zrod vesmíru mohutným výkřikem

kus papíru věčným poutníkem

překračujíc hranici času jsi věčný

na rubu, na líci obsahuješ nekonečný

jsi vesmír sám a jemu odevzdán

třpytivé hvězdy král, motýli požehnán

zapomeň na sobectví a věnuj se mi

když láskou MY boříme své zdi

jako muž přicházíš ponechán

mušlí troubíš tou hloubkou oceán

kdos po ženě jednou jsi sáh

chceš lpět na pěně nebo na vlnách?

Oslepeni touhou po vlastním prospěchu věnujeme veškerou pozornost sami sobě. Hledáme se.

A nenacházíme. Protože nejsme sami sebou.

Jsme na cestách a nejsme v sobě doma. A potom nemůžeme nikdy přivítat svého muže ani ženu.

Je čas skončit cesty. Je čas se sejít doma a poznat se láskou.

Není peklo a ani ráj. Jsme jen my. - Tchoong Songčchol

(1912-1993; klášter Heinsa)



Woman in flowers

viděl jsem ženu s květinami

ne každý k nim takhle hovoří

vnímala vůbec, že jsou rostlinami?

v paláci mysli vstup na nádvoří?

a její tvář mluvila s nimi vážně

asi tak, jak spolu přátelé hovoří

když nechtějí brát příliš vlažně

že místo purkrabího přišel komoří

sklonila hlavu a květ pohladila

možná se lekla, že uvidí ji někdo tak

mou duši tím krásně naladila

říkám si, je dobrý den na zázrak

Přátelství je schopen ten, komu lidé neznechutili člověka;

kdo věří a ví, že se v davu vyskytují velkorysí lidé,

svrchovaní duchové a dobrá srdce;

ten, kdo se neunaví jejich hledáním

a miluje je ještě dříve, nežli je našel.



Proč dobří umírají mladí?

odvahou každého já

je mít se prostě rád

zrození vesmíru ti dá

věčnou chuť se milovat

jak malá je ta odvaha

co ukazuje společné

asi protože, že namáhá

životem platíš dobré zlé

až uvidíš, že od břehu

už měsíc neodplouvá

odvahy dost na něhu

kterou ti nic neodsouvá

najednou se mi objevuje

před očima smrt ráje

když srdce zabubnuje

říct milovat, slova zná je?

pevně jsem objal prostor

ocitnul se i mimo tvé stíny

pohltil jevy naprosto

změříš hloubku té krajiny?

Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to,

aby bylo vykonáno dobře.



Death Club

nikdy, nikdy nepolevit

i když daleko dojdeme

zkoušky toho, co chtít

sny, co asi nechceme

během života si odpustit

třeba větru, že si fičí

můžeme mít řady chyb

nikdy tu, co nás zničí

prožívání je tvrdá hra

riziko chtít vše pochopit

vystoupat na vrchol z dna

sebe sama a jen být

žádné srdce, ale netrpělo

když se vydáš hledat sny

okamžik hledání a tvé čelo

je setkání s bohem prý...

Každé hledání začíná štěstím začátečníka.

A vždy končí zkouškou bojovníka.



Odemykám

umění je smát, když se ti chce brečet

nevím, jak lkát bohu, i když neumím klečet

jak vyzpívat, co trápí srdce když stojí

jen tak se usmívat, přijímáš přeci pod obojí

láska je vždy tvá nová zkušenost

nezáleží milujem-li jednou, nebo 10x a dost

při tom procesu života a umírání

musíme vždy čelit novým situacím a jít za ní

energie z níž je stvořena je surovina

a z ní je celý vesmír, je to smysluplná psina

nedá se ovlivňovat a vede vše v nás

klíč k tajemství, miluji tě, odemykám zas

Láska znamená sdílet svět s někým dalším.



Modlitba pro Tebe

měj krásné sny a oči otevřené

potají šeptáš, kdy dáváš celá v ženě

pohlédnout na den tento překrásný

poskakující sen, říkám si nezhasni

modlím se za zelenou duši stromů

miláček nebesa řekl strunou hromů

modravou dálkou snů nekonečných

co je ano? hračkou lásky vidoucích

z mrtvých vstání a ožívání sluncem

narozenin užívání a chytávám hrncem

medovou polevu života, větru a země

tísící z nálevů, zraješ lásko má ve mně

Nedíváme se očima, ale mozkem.

Neposloucháme ušima, ale pamětí.

Nemilujeme srdcem, ale představou.



Hallelujah

stavíme chrámy z rozumu

monstrózní díla větší času

bavíme sami sebe bez umu

hrozní, jak splátka po inkasu

a tak se postupně zbavujeme

toho, co lidské je stále v nás

aniž někomu to málo darujeme

skoro pláču a chvěje se mi hlas

a tak jen volám a křičím

že tady s tebou a pro tebe

bez květin lásky nejsme ničím

ani to srdce mi správně neklepe

halejujah prý potěšilo boha

a kdy už potěší i něco v nás?

láska je kvítek jeden z mnoha

jediný důkaz, že mě ještě máš

když všichni uděláme málo

možná, že stačí jenom polibek

a že život vidět za to stálo

bez toho, že bys čekal vděk

Přání všeho všem, kdo za to stojí jim přát...



Chybíš mi…

chybí mi dotyk tvého těla

ani nevím jestli jsi to chtěla

chybí mi dotyk tvých očí

a když se kolem nohou točí

chybíš mi celou svojí silou

až k západu vycházející vílou

chybíš mi s vlasy slunečními

co odehráli svit až do hlubiny

chybíš mi po ránu houpající

a večerem jen vlna spěchající

chybíš mi touhou po napětí

ty, co jsi klidná hned vzápětí

chybíš mi moře, mám tě rád

chvěju se, chci tě zas objímat

MOŘE - nekonečná energie, pocit volnosti, ta hloubka poznání.

Většina z nás ho má ráda, dodává nám energii, splňuje pro nás představu romantiky, poznání, pestrosti,

adrenalinu. Je silné a taky velmi nebezpečné. Učíme se v něm plavat a když je nám dáno - spatříme občas i

mořského koníka, sasanku, barevné a vzácné korály. Také se naučíme rozpoznávat zákeřnou krásu

jedovatého perutýna. Ale bez sebemenšího větru, bez jediné bouře a kolize

se můžeme pomalu topit a ztrácet v hlubinách.

Myslím si, že i moře potřebuje svůj břeh, pláž, ostré a tvrdé útesy, aby si mohlo uvědomit

při zpětném pohledu, při odlivu svoji velikost a nespoutanost závratnou šíři a sílu,

kterou má díky svým pevninám, ostrůvkům a přístavům.



Modlitba

Modlitbou prosíš o milost,

božího syna, ženu co je kost?

Modlitba skládá slova,

myslet, jak obruč ocelová.

Modlitba vinu nenese,

za to, že požár běhá po lese.

Modlitba ho ani neuhasí,

ale je zázrakem tvé spásy.

Modlitba, ať je i troufalá,

jen nesmí býti zoufalá.



Zavři oči

zavři oči má lásko

chci ti dát jen polibek

v očích máš zář jasnou

že by nezůstalo u kytek


je to, co já dobře vím

jsi tou poslední spásou

a tak navždy odcházím


sbohem se dává líp

když na očí s páskou

vytryskne palebný klid

Řeči lásky naslouchej celým srdcem,

jinak uslyšíš jen šepot slov...



Cesta

hledám si cesty k branám

co otvírají duším svět

neposmívajíce se ranám

co už stihly utrpět

v každém z nás vidím krásu

inspirující světlo duší

samota prý vytváří spásu

aniž to, kdo vlastně tuší

překonání odstupu je král

co si vybral jiskru boha

se vzdáleností jsem hrál

zmizela věčná láska mnohá

v srdcích je místa dost

pro všechny bez odstupu

tak jako ódy na radost

padajíc myslí těl prostupuj



Schopnost milovat

co vyjadřuje lásku?

a co už je závislost?

kráčíme na otázku

odpověď je dospělost

otročíme si pouty

lásky hedvábnými

vítr fouká kouty

druhými žárlícími

pán jeden druhému

otravujíce se jedem

měnící ctné sprostému

sladíme více medem

ale pořád se smiluj

nad těmi, co se bojí

říct druhému miluj

ať to stojí, co to stojí

ne jméno, co kolotá

že prý stačí mít rád

mou podstatou života

je schopnost milovat

Moudře milovat bude jen ten, kdo pozná sám sebe,

ten jenž každičké dílo vykonává podle všech svých sil.



Dotek

dotek je k milování třeba

a někdy není po chuti

je jako k jídlu chleba

srdce srdcem dotknutí

dotýkáme se nejen kůží

dotykem jsou i pohledy

a píchají jako trn z růží

krásou, když máš ohledy

a dotyk hlasu, vzpomínáš?

ještě ti tóny syčí do uší

nebo jim lásku odevzdáš

taky to, co slova netuší

dotkneš se i vůní košile

ozvěna tepu letí nahoru

prostě jsou milé, nemilé

dotknout se dá i mramoru

co sami sebe pohladit?

žijem nebo jsme kámen?

srdcem potřebujem mít

chuť zlobě říct jdi, ámen

Čekání bolí. Zapomínání bolí.

Ale není větší utrpení než nevědět,

k čemu se rozhodnout.

Janě a Martině za jejich doteky

Martinovi za jeho fotografii



Vyvoláváš

po velmi dlouhé době

skrývání svých pocitů

jednou nohou v hrobě

vstáváním bez mýtů

tou skořicovou touhou

a když vesmír vejde

jsem skořepinou pouhou

co dlaní tvou sejde

jak jsem se trochu bál

o křehkou nádobu těla

tak jsem jen tiše stál

a ty ses divoká chvěla

jak vyjádřit svůj úžas

a dík za tolik dotyků

vnitřnímu smíru dej čas

hodina málo, když jsi tu

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi,

než být milován pro to, co nejsi.

věnováno Simoně...



Srdce v písku

Jsi občas zrnkem z písku.

Jsi občas rukou a kreslíš.

Jsi stopou, co má rysku.

Jsi v poušti, ani nevíš.

Jsi poctivou malířkou.

Jsi dlaň co stírá.

Jsi prostě básnířkou.

Jsi víra, co neumírá.

Jsi hotel, co se nezavírá.

Jsi tělo a co nastane?

Jsi místo, které se tu svírá.

Jsi myslí, tělo zůstane!

Jsi prst, co v písku maloval.

Jsi laskavá ruka, co nemá nic.

Jsi symbol, co miloval.

Jsi zrození, smrt a co je víc?



Odpouštím a miluji tě

...jsou chvíle, co jdou pomalu

jsou chvíle, co ubíhají roky

jdou s námi, ale pomálu

jdou s námi potůčky i veletoky...

...jsou vzpomínky, co žijí krásou

jsou ty, co chvějí naší duší

jdou krok za krokem spásou

jdou proto, že nám sluší ?

...jsou možnosti, jak lásku žít

jsou s námi stále dodaleka

jdou vzpomínky pryč snít

jdou tiše, ať se život nepoleká...

...jsou slova, co dodávají sílu

jsou proto, že jsou skvělá

jdou rychle k svému dílu

jdou krásně nedospělá...

...jsou malá, protože je neumíme

jsou sama a neříkám už chci tě

jdou k nám, jen když sníme

jdou: ODPOUŠTÍM a MILUJI TĚ !



Nalej si mě do hrnečku

nalej si mě do hrnečku a vypij až do dna

ať je hořká nebo sladká láska naše plodná

ponořím se do hrnečku, rozpustím se celý

zbyde možná potom na dně trocha karamely

když miluji prožívám tvou i svoji lásku

co nám visela s hrníčkem na obrázku

milovaný oči hledají jenom naše štěstí

to ukradneš si jenom stěží na náměstí

cáry žití toulají se v písmu po papíru

když učil jsem se přijímat i tvou víru

jíním mech je sněhobílý a víme o všech, co v nás zbyly

víme o všech, víme všechno i to, že nevíme

jak se vlastně milujeme...



Jsme spolu

když dostaneš

polibek na rozloučenou

a odcházíš, tam

kde mi to neznáme

jdi a zůstaneš

mužem nebo ženou

který se vydá sám

do země neznámé

kroky těch

co s námi tady žili

stejně neznáme

a nejdou vzít zpět

vše nastalo v pět

a v jednu chvíli

namísto skoku padáme

a zbývá nám jen zpěv

jdou chvíle

a s námi zůstanou

vždycky jsou pravé

obrazy krásy

jsou milé

jen tak se namanou

ať nejsou popelavé

okamžiky spásy

všem, kteří věří, že jsme stále spolu...



Čarodějův sen

v nocích, kdy měsíc spí

a tváře snů potkáváš

kdy nevíš je dobrý zlý

čas srdce nastává

dnem unavené svaly

uvolní naše napětí

to jsme i kouzla znaly

teď je čas podědí

mým kouzlem je život

když žiju, tak vím

že je jen jedno léčivo

zpívat snům svým

a tak někdy zpívám snům

čaroděj, co dělá děj

tou čárou přespočet dnům

a ty se jenom skvěj

cítím však lítost, jak se lidé

noří do snů ve dne

kde jsou představy sžité

a v nich i sen bledne

mezi srdcem a duší jde den

v mlhavém světla svítání

co sním si? čarodějův sen

když se láska nechrání

Naše štěstí je to, co si dáváme sami sobě a co jsme ochotni si připustit.

Často si nepřiznáme, jak jsme milováni a že dostáváme všechno, co jsme ochotni přijmout.

Štěstí v každém našem vztahu vroste díky tomu, že se rozhodneme vpustit více štěstí do svého života. Třeba

tím, že si půjdete zaplavat. Tak dobrou vodu všem SWIM...



Ona je můj hřích

nabízím duši, zn. zdarma

přidávám tíhu růstu vedle sebe

asi tak jako se přehřívá karma

po chvíli srdce půstu nechci nebe

pálím i ničím své kostely vizí

modlit se můžeme každý sám

kdo chce být je sám sobě cizí

objevovat se chci a přijímám

stojím si jak strom a šumí splav

Vltava si hučí, když se rozvaluje

já házím do ní zbytky z těch hlav

u kterých vím, že mě jed omamuje

Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme

v důsledku toho, že v pokusu uvidět pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se

obětujeme kolotoči všemožných rolí a pravidel.



Heart bell

mám pocit, jakoby ze srdce

stal se mi zvon

a tepe čím dál prudce

krásně zní ten jeho chladný tón

zaslechnout zvony může každý

stačí naslouchat

milovat chceš navždy

a možná, že nestačí mít jen rád

tak přidej srdce ke zvonění

aby ses rozhoupal

zpívej všem do rozechvění

tónů, co ti sám život štědrý daroval

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.

Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny...

Smrtí každého člověka je mne méně,

neboť jsem část lidstva.

A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.



Milovat jak hrom...

miluješ mě tak tiše

zvukům nerozumím

a chtěl jsem slyšet

to, co dávno vím?

jsem radostí pln

tvořím pevnou hráz

nárazům těch vln

rtěnku jsem ti smáz

milovat jak hrom

kdy neslyšíš už nic

z lásky roste strom

křič tiše z plných plic

Podmíněná láska, to je na prd.

Na tu se nemůžeš spolehnout.

Pořád musíš být takový,

jakého tě chce ten druhý,

a nemůžeš být sám sebou.



Stěhování chvíle

jak vlastně vypadáš má milá?

tajíš se někde mezi výdechy

jsi se svou láskou tak zarputilá

že srdce skočí na dva nádechy

jsou chvíle skoro samozřejmé

kdy odpovídáš slovu polibkem

nevidíme pravdy očím zjevné

jen ať nehneme s tím nábytkem

to, co nyní je, už za chvíli se mění

běží chvíle proměnit se v minulost

a všem zbývá jen vteřina snění

pochopit, že lží už navždy bylo dost

...kamarádce, co nevěří, že může být ženou

i přes to všechno, kam ji ženou...

...to, co jsme včera znali jsou dnes

jen záznamy postupů užívaných v minulosti...



Pošlete mi anděla

když s hvězdou procitáš

a voláš: „pošlete mi anděla“

nepřiznáš, že míváš strach

z toho, cos nikdy nechtěla

nebije v správném rytmu

srdce těla, co ukazuje stav

pravdy mysli o tom, jak splynu

máváním perutí ruším mysl hlav

nemusíme vnímat svou mysl

jen tvé srdce je bušící světlo

vábnička andělů, abys jim uřízl

křídlo, co z tebe teď vzlétlo

moc nad druhými je slabost

a ještě převlečená za sílu

svému já učiňme zadost

láskou místo hledáním rozdílu

Člověk se nemůže vyrovnat s minulostí (ta byla) a ani s budoucností (ta bude).

Člověk se může vždycky vyrovnat s přítomností.

Ale sám? A tak voláme své anděly...



Kam jdou zlomená srdce?

kam odcházejí zlomená srdce?

když bijí jen větru napospas

a třepotají se tak prudce

jako když lámeš vlas

chceme věřit, že si jak fénix

vstávají zas někde z popela

ty stěny usilovných tření

pohánějí až bys šílela

a nevidíme, když nastala noc

oheň hoří v srdcích nečinně

slova zrcadlí svou moc

slzy na vodní hladině

Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek.

Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je

bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestáli tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje

přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.



Imagine

vystřelilas plamen

co mírně stoupající

zabalilo tvé ámen

smírně mezi klesající

představy vypuštěné

odhalených do ruda

jsou stavy stále znělé

a jsou i srdce dotknutá

není chamtivosti hlad

to mi dáváme podněty

proč chceš pořád brát?

dál z láhví padaj viněty

srdce strach zkušenost jen

zahodím minulost a rád

i nejstrašnější lidský sen

že samota je horší než hlad

Zklamání je jako zmrzlá ruka, může se vyléčit, ale pořád bolí.



Stýská se mi

jak kočka honící myš

padá sníh třepotavě

ty vločka věřící smíš

spjatá zníš naléhavě

hra dvou bez sebe

je i není mi blízká

říkám ozvěnou tebe

lásko i mě se stýská

mám štěstí, že mohu

doufat, že tvoje tvář

tam první po bohu

má pořád svou zář

Běda těm, kdož milují toliko těla, schrány smrtelné.

O vše to připraví je smrt. Milujte duše a shledáte se s nimi.



Díky za to, žes při mě stál...

někdy se modlívám

a říkávám, stůj při mně

někdy tančím, zazpívám

rozhlížím se zda hledají mě

pořád jdu za snem

tím, co si letí pořád dál

Galileo si zatočil se sluncem

planety naše stojící nezaspal

každý máme planetu

svou zemi, kde je každý král

kde každý den hudba hraje tu

díky za to, že jsi při mě stál...

všem františkům a františkánům



Dobrý život

krásný den nám přináší

úsměvy slunce s políbením

paprsků, co do té naší

návštěvy života přikořením

jsme zajatci spouští snů

o tom, jak žít s sebou

máme padací most k dnům

a úsměv jde samosebou

stačí jen okamžik radosti

a nehledat roznětky

výbušných směsí ne zralosti

postrádajících zápletky

možná, že úsměv stane se mou

záchranou jít na brzdu

bomba i roznětka, kde vždy jsou

jen otisky našich prstů

Jestliže se obětujeme, jde o zátaras na naší cestě k vyšší rovině života jak ve vztahu, tak v profesi. Jsme-

li ochotni sebe sami vložit do hry, vytvořit si svůj prostor, kde můžeme dýchat a žít,

dá nám to více odvahy vykročit do budoucnosti a vstříc úspěchům života.



Zkuste spát se zlomeným srdcem

každý máme svůj poklad

leckdy i pěkně zakopaný

vraždy jsou náš doklad

někdy jsi spěšně milovaný

každý je ničitelem světů

a zároveň zahradníkem

dráždí vůně tvých květů

osloven srdcí průsečíkem

všichni máme pochyby

nad svým úkolem dneška

ruka, co nás vede nevidí

na nás je, co chcem zmeškat

Láska vám může srdce naplnit, pak zlomit, a to zlomené srdce znovu vyléčit.



Kapky noci

kapky noci rozletují světem

a zahalují tmu snících očí

jsou milé, zvláště k dětem

přijdou-li, sen si poposkočí

v hlavách běhají bez ustání

signály o tom, co jsme my

a ukazují vlastně, že zadání

není jen touhou naší hry

probuzení miliardy spojů

spících v nás umí jen sny

když moc silných výbojů

neničí lásku, ale naše lži

projekcí filmu zvaného žít

do našich neuronů žádají

to když můžeš lásku chtít

najít v lidech, co ji nemají

Přejít ze skutečnosti do sna není tak těžké,

je to jedna dvě a člověk se okamžitě přizpůsobí.

Těžké je rozhodnout se opustit sen

a vstoupit do skutečnosti.

Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší,

čím víc narostl sen.

věnováno mojí babičce Boženě



Ave Maria

tvá ruka zněla smíchem

co slyší jenom andělé

tím neskutečným tichem

šly s tebou tóny neznělé

tvé kroky v tónu tónů

hloubkou dna i rovinou

kterou jeden z hromů

změnil v zemi nevinnou

sám nevím jestli uvěřit

stačí k tomu, aby znali

ti, co nám dali takhle žít

srdce, mozek, řeč a svaly

tvé oči vzlétly s holuby

s jménem tvým, je Marie

když člověk život zahubí

říkám si, ať láska ještě je

Pokud ti ostatní lidé nerozumí, není to ještě důvodem ke smutku.

Horší je, když ty nerozumíš jim.



O svícení

osvícení přicházívá

obyčejně pozdě k ránu

křesŤaň při tom zívá

a budhista je ještě v pánu...

myslím si, že počátkem

skutečného osvícení a ne krachu

je najít ten malý lem

oddělující nás našemu strachu...

pochopení světla

jako naši bytostnou prosbu

k čemu by duše vzhlédla?

jen utrhnout si tu pár hroznů?

u svícení je důvod zřejmý

každý ví hned, kam se dát!

ale náš život obyčejný

kdo je připravený ochutnat?

Pochopení svého strachu je počátek skutečného osvícení.



TE AMO

první chci mít

říkám miluji

a chuť pít

kdo ví

přijmout úděl

pohladit svět

lásku ber

a to hned

odpustíš-li sám

sobě i jiným

cenu znám

já sdílím

povzbudit jiné

nehledat mít

lásko zpívej

další hit

O lásce nemusíte nic říkat, není němá.



Pojď

hledání mě svádí zastavit

říkám si, kdy už bude klid

jak se tak toulám krajinami

vím pláč i smích jsou s námi

svět se točí pořád jen dokola

kdekoli jsi doma, to nezdoláš

vím, jak krásné je být proudem

co nese jen dál a ty jsi bloudem

co třebas v chůzi letí a i plave

tak pojď lásko a nepřestávej

Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebování,

nýbrž naplnění.

pro Lucku



Probuzení

osud se vytváří

když se tě dotýkám

lásko na tváři

a prach svůj polykám

spatříš-li svítání

když tě slunce oslepí

to denní vítání

s nímž noční strach odletí

jak rád se dívám

na tvé milé ranní pohyby

jen tak vnímám

život je vším bez pochyby

milovat je vstoupit

otevřít branku do zahrady

jak jen neprohloupit?

v úžasu zašeptat, lásko jsi tady

Milovat znamená chtít vší silou dobro druhého,

a to dokonce víc než dobro vlastní.



Šance

když bolest uvidíš

a ta vystoupí ven

tak možná závidíš

odvaze naplnit sen

říci těm ostatním

byť jen po svém

že jsi potřebným

pro všechno v něm

slzou mažeme vidění

když oči zavíráme

opakující se znamení

i proto umíráme

svět ticha naplní

bolesti plná slova

a slza, co se uroní

je šancí začít znova?

Ti, kteří nás milují, nemilují ty, jež my milujeme.

Láska mezi lidmi není tedy nic harmonického.

Krása je jen v představách.

Ve skutečnosti to je jen boj o právo za každou cenu:

na život a na smrt.



Výdech, nádech

když srdce zastavujem

mezi dvěma výdechy

duši prostě oznamujem

a žijem mezi nádechy

kdo ví, kde my žijem?

jsme tělo nebo dech?

v tom, co teď zažijeme?

nebo v rakvi na zádech?

dýcháme rychle a sem?

nebo užíváme klidu?

možná, že být dítětem

je lék na lidskou bídu

Všimněte si, kolik dospělí vyplýtvají slov na to, někoho pochválit.

Možná se stačilo jen zhluboka nadechnout

a křičet bravo...



Ne me quitte pas

láska je stav bytí

a není tam venku

jsme druhým skrytí

jenom za myšlenku

je uvnitř v nitru

hluboké studánky

dá biskupovi mitru

začínám od mamky

nikdy ji neztratíš

nemůže tě opustit

pokud ji nezahodíš

tak jako svůj klid

lásko nezávislá

v tom cizím těle

osidla souvislá

hledej nepřítele

buď v přítomných

okamžicích lesku

života, co zpych

jsi bez poklesku

najednou klidně

a zapomeneš svět

nebude ti bídně

radost pohledět

a v klidu radosti

je tvá velká láska

mír posvátnosti

co můžeme laskat



Spirit

když jsem stál

a držel se toho stromu

život kolem hrál

lidé spěchající domů

někdy přichází

ty naše duše nazpátek

stojíc na zápraží

v rozpuku poupátek

čím víc se zaříkám

strom a nebo krásná květina?

otázka je odnikam

a tam to všechno začíná...

Bůh ti dává obličej. Smát se musíš sám.

Radimovi



Navždy

jsou dva pár?

a jak se učí láska?

v čem je největší žár?

v nenasytnosti když praskáš...

a tvé vize očí?

bič sleduješ příští?

zločiny a do nich kočí?

testuješ srdce z nenávisti...

co je to smutek?

nejhlubší než snění?

i večer bez pohnutek?

ti normují své odloučení...

vážnější nemoc?

možná, že zmrzneš?

a než ti přijde pomoc

je to jen prázdnota srdce...

ptáme se dokola...

jsem už jak každý...

stačíš než nás předvolá...

pochopit a to už navždy ?

Vize znamená, že přeskočíme přes propast k lásce a necháme stát most, po němž nás budou

následovat ostatní. Když sami sebe dáváme tak intenzivně, beze zbytku, že se obrátíme naruby, dovolíme,

aby se na zemi znovu zrodila láska. Umožňuje nám přeskočit bezednou propast

nevědomé mysli a překonat nicotu. Vize nám umožnuje dostat se na nové území lásky,

kde nacházíme i nové odpovědi. Potom jsme schopni vybudovat most, po němž mohou následovat ostatní

i objevit jazyk, kterým lze vyjádřit nevýslovné. Máme-li vizi, žijeme pro smysl své

existence. Dáváme dar sebe sama tak opravdu tvořivým způsobem, že cesta je bezpečná i pro ty, kteří

jdou za námi.



Staré fotky

zase nemůžu spát

a budí mě staré fotky

jde z nich chlad

a jsou trochu i krotký

tváříc se černobíle

vyprávíc mi příběhy své

dnes je všechno milé

o tom, že bylo dobře a i zle

odkrývám z nich

koruny stromů a plachetnic

láska je srdce zdvih

zas trochu domů a co je víc?

Každá oblast vztahů, kde nepanuje úplná hojnost, ať se jedná o komunikaci, peníze, sex, volný čas,

štěstí či cokoliv jiného - je oblastí, kde se nám zdá, že máme pravdu anebo jsme o trochu lepší než

náš partner: jde o oblast, kde bojujeme, aby partner či situace uspokojili naše potřeby, ještě než to

skutečně udělají. Míra nedostatku určuje, jak dalece ještě nejsme

ve vztahu vpravdě partnerském.



Vstávání v Benátkách

vstáváme do nového dne

a hledáme svá tajemství

co všechno vlastně lze

a to je naše poselství

tajemství života je umění

vidět svět kolem sebe

na zemi je čas k svádění

očima dotýkat se nebe

milovat umění je velký dar

a milovat je pro něj samé

zbožnost krásy není zmar

životem v kráse odhodlané

umění jenom odhaluje

a není to vždy námaha

snímá z nás, co zahaluje

ta naše lidská povaha

vstávání je taky uměním

připravit srdce na lásku

vypal se svým znamením

cejch svého já na masku

Krása, opravdová krása, ta přestává tam,

kde začíná intelektuální výraz.

Intelekt je už sám o sobě jistý druh přehnanosti

a ruší harmonii každé tváře.

V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet,

je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného.



Světlo luceren

paprsky Slunce budí zemi

a světlo luceren šlo už spát

tak prostě dobře je mi

a chci, aby to bylo napořád

tma, kdo oslepuje vidění

a nevíme, co ji vlastně tvoří

je třeba trochu bláznění

vidět tmu v světle, co hoří

když vstoupíš do světla

aniž vidíš, jak tě oslepuje

aby se duše nespletla

tma není to, co si pamatujem

Světýlko duše bez hřejivosti srdce

je často jen bludičkou v tmách života.



Ráno

tys byla moje ráno

to když jsem vstával

všechno šlo stranou

když jsem tě brával

zamíchat, vychladnout

možná i bránou dne

nevidět, prominout

že tady ještě jsme

vzít ráno do rukou

bylo by teplé, jak čaj

ten byl mou zárukou

volával, se mnou hraj

kostka cukru spadla

už je zas rozestláno

až noc na mě padla

kdy bude další ráno?

Každé ráno máme po zazvonění budíku úplně novou příležitost

udělat v čase, který nám byl darován, to, co chceme.

A po celý zbytek života budeme tento dar dostávat znovu a znovu.



Vylívám si srdce

kdysi jsem se tě ptal

kdo drží hvězdy na nebi

a ty, který jsi všechno znal

jsi neměl, co říct, krom tmy

jsi hvězda, teď vzdálená

zas říkám, ruku mi dej

je pro mě smutná tma

a tys byl můj dobroděj

dál plujem, voda klokotá

na lodi citů, co je vratká

ať sjedem po řece života

ať dlouhá je či krátká

co mě teď drží v oblacích

je to, že tě v nebi hledáme

když láska se mi nevrací

jeden z nás vždycky přistane

a tak vylívám si srdce

možná jen zbytečný proud

říkejte si, co chcete

dál budu k hvězdám plout

pro mého tátu, který dneska ráno zemřel



Dospělost

dospělost je stav

mysli a ne věku

život ti říká plav

přes celou řeku

pomalu u břehu

chvíli prostě trvá

zvyknout si na něhu

která není prvá

a pak dál proti

proudu, co valí

tvé obavy a bortí

to, co je už v dáli

tak teče řeka

a kdo nemá dost

druhý břeh čeká

tvoje dospělost

Děti mohou jen žít, dospělí musí zápasit.

mému synovi



Kdy ruku vztáhl jsem na padající list?

Kdy ruku vztáhl jsem na padající list?

Kdy zahlédl tvář lišky?

Kdy vypravím se do těch míst,

kde pod nohama chrupou šišky?

Kde země voní silně po zemi,

kde lesy hrají barvami…

Kde domov můj hladím dlaněmi,

Kdy vrátím se, nejen já, ale my…

Plni energie spoutaní svou čistou myslí,

hrdinně bráníme překročit svůj stín.

Každý z nás svou lásku jenom syslí

a nevidíme, jak nám lidskost padá do bažin.

Zamyslet a pochopit se a vyrovnat svůj krok,

tam, kde jsou ústa plná dechu života.

V zemi krásné na pohled, a ne jen jeden rok

Rozhodnout se …

Pokud použijeme feng-shui make-up na svůj život, dokážeme zázraky.

A to ještě před tím než zapadne slunce.

Michal Zachar



http://www.esemes.cz/?utm_source=kniha&utm_medium=ebook&utm_campaign=ebookforum

cesta

Education