chůze po rozbitém skle
DESCRIPTION
První a poslední sbírka básní, kterou postupně autor během svého života doplňuje a přepracovává.TRANSCRIPT
- Chůze po rozbitém skle -
Matouš Čihák
Matouš Čihák
Chůze po rozbitém skle
2015
Věnuji všem lidem toužícím ve
světélkujících propastech vesmíru jednou
znovu potkat své blízké, kteří v jejich srdcích
zajizvili otisk lidského nitra.
3
Dopis
4
Praha, červen 2015
Má nejdražší,
věčná láska utichla s Tebou. Nedotknutelnost našich
osamělých myslí i těl zůstává toho důkazem. Stydím
se psát, neboť každé slovo obnažuje hrůznou zbytečnost a
páchá násilí na kráse milostných myšlenek.
Vždy sis přála přečíst mou sbírku básní. Marně jsem Tě
odrazoval, že poezie představuje nejintimnější lidskost,
a neměl by ji proto číst nikdo jiný než autor. Tváří v tvář
smrti poznávám neospravedlnitelnost svých tehdejších
slov a naopak věřím, že si básně přečteš, i přes odloučení
našich světů.
Pět dlouhých let uplynulo od první básně, kterou jsem
do sbírky napsal. Nepoznávám se v ní. Přísahal bych
dokonce, že ji složil cizí člověk. Jenomže, jak se těmi
básněmi přehrabuji, rozpomínám se. Představují střepy
mého života. Stále jsou ostré a dovedou i po létech zranit.
Řadím je opatrně do sbírky a připomíná mi to chůzi
po rozbitém skle.
5
Náš život je skutečně kvítek, a kdo ví, kdy je mu
souzeno, aby lístky opadaly. Tvé zmizely náhle, ještě
s ranní rosou. Snad i proto jsem dnes sbírku dokončil.
Lásko, neodsuzuj mě, prosím, za nedarované květy. Dobře
vím, že nyní zůstanou ve sbírce pouze tlít. V čem jiném ale
spočívá úděl člověka než v napravování chyb, kterých se
kdysi dopustil? Snad klid naleznu v objetí času, než se opět
setkáme za dne jiného snu. Na vrcholku Nostalgie v
modrém dešti vistárií. Spolu, a přece svobodní! V tom
okamžiku setkání políbím Slunce.
Setmělo se. Padá mi zvolna mlčenlivý stín mezi slova.
Když dnes básně pročítám, jsem v nich stejný jako tehdy.
Jsem v nich osamělý stejně jako dnes; bez Tebe ještě
osamělejší. Jenom jedno se změnilo. Cítím se smířený, a
proto už mé srdce netepe verši. Nalezlo klid uprostřed
pouště všedních dní.
S láskou navždy při Tobě
Matouš
6
Střepy noci
7
„Zdálo se mi, že jsem motýl, jenž poletuje kolem a cítí
se být motýlem. Nic mu nechybělo. Nevěděl, že je mnou.
Náhle se probudil a ustrnul. Je člověk! A teď neví, zda je
motýlem, kterému se zdálo, že je člověkem, nebo je
člověkem, který snil, že je motýlem. Mezi člověkem a
motýlem přece musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká
proměnlivost věcí.“
(Zhuangzi)
8
Motýl
9
Patos smutku puklých srdcí.
Ticho nocí, za nichž bdím.
Luna šeptá vlastní drama,
ale ději nevěřím.
Puškin klesá na kolena.
Krev, slzy a dojetí!
Láska je vždy bezejmenná
ve smrtelném objetí.
Měsíc si sonátu skládá.
Chladným svitem preluduje.
Pravou podobu sebe sama
za tichých nocí zjevuje.
S vlnami opilých příbojů pluji.
Na hladinu se deru tmou.
Motýlí křídla třepetají.
Stíny mě už nezklamou.
10
Nektar z květů saji v letu
a jako Dante se ocitám v pekle.
Můj krok, můj směr,
toť chůze po rozbitém skle.
Prodchnut city, jež rozdat není komu.
Snad rozsypat v poušti ten zbytečný písek.
Zjistit, že ceny mají jen v člověku,
kde mohly vzklíčit, růst, vykvést
a jednoho dne zvadnout.
Jednoho dne – ještě dnes!
11
Lekce ticha
12
Uvolněné rty na tělech oděných spoře.
Potápějící se loď na hladině cizího moře.
Jak děsivé jsou chvíle, když není co říct.
Byla jsi nevěrná, já věrný o to víc.
Vstřebávám trpce slova, jež jsi řekla.
Ještě se učím z ticha, které jsi neodnesla.
Usazena v mé hlavě, jako náhody laciné.
Nedýchám vzrušením; tím je to dnes jiné.
Už nechytám v polích sukni na tvých bocích
Už nečtu Nanu, kterous mi dala o Vánocích.
Zatím nemluvíme, a to nás snad nutí zůstat
v tom příběhu bez lásky; bez slávy zlých útrap.
Za noci ve vlnách oceánu odhazuji vesla.
Stále se učím z ticha, které jsi neodnesla.
13
Měsíc víno vpíjí
14
Cizinci v noci, on a ona, naproti sobě
v podivné době beze slova.
Muž a žena. Něco se blýsklo ve stínech očí.
Láska je blízko při tichých krocích.
Míjí se těla, pohledy poutající bezmoci.
Zády k sobě v podivné době jdou cizinci v noci.
Měsíc víno vpíjí; jen v srdcích cit se zdráhá.
Cizinci mlčí a noc je hořce vlahá.
15
Chladná lyrika
16
Mrtvá příroda;
studené tělo s ní
v zahradě sní.
Světlo stále spí.
Nikdo se nepolíbí;
pomoc neslíbí.
Pustá je krajina zas
v tento mdlý zimní čas.
Rampouchy visí
ve stínu stromů
ze střech domů.
Obláček páry
k nebi tiše stoupá;
vzduchem se houpá.
Kočka se k sněhu tulí.
Nikdo jí nerozumí.
17
Noc je vínová
nasáklá krví dětí;
tichých obětí.
Pár tepů touhy
s mým tělem zmítaly.
V zahradě slábly.
Pes pozná vůni sněhu.
Nahrazuje nám něhu.
Chladivá vločka
dopadá na mé čelo.
Snít by se chtělo.
Ptáci odlétli.
Nevěříme na křídla.
Kočka se zvedla.
Sněhulák ruší přírodu
jak člověk u porodu.
18
Nejistou dobou
se citová výchova
do prsou schová.
Dnes otupělost
nás kojí bez ňader.
Vniká do beder.
V odstínech duhy spíš
naplou hruď osvěžíš.
Divoký svět bdí;
venku stále schován.
Chraň svůj plán!
Iluze padá
do sněhu sedraná.
Přesto nádherná.
Bovarismus mě ničí
jako had, který syčí.
19
Potoky vína
vypije každý z nás;
lemují tvář do krás.
Umrzly květy,
v srdcích lidí září.
Víra lehá na oltáři.
Když začnou ústa recitovat
zkus naslouchat.
Pukající srdce nad krásou
jsou víc než lidskou spásou
A slova když zmizí,
jak bys lásku oprašoval?
Sbírka uschlých lilií
v domě už jen chybí.
Snad naivní ženy ti uvěří řeč,
kterou cloumá tonická křeč.
20
Na měsíční svit
přírodě přísahám, že
ochladne má kůže.
Jeden bok si přivinu
k svému a procitnu.
Neb sdílení spánku
patří pouze jediné
ženě a je vzájemné.
Mrtvá příroda,
studené tělo s ní
v zahradě sní.
Kočka se sněhu tulí,
nikdo jí nerozumí.
Sněhová vločka
dopadá na mé čelo
Snít by se chtělo.
21
Pár nocí touhy
s mým tělem zmítaly
V zahradě slábly.
Pes pozná vůni sněhu
Nahrazuje nám něhu.
Čas se zrcadlí
ve sněhu lépe než my.
Sněží, jsme sami.
22
Muž na Měsíci
23
Citu prázdné ticho v nás
a poletující vzpomínky.
Vychládající žár z krás,
jež se zamkly v pomníky.
Kristus nese kříž.
Pilát si myje ruce.
Oscara drtí mříž
a Měsíc stíhá opilce.
Zvedám nevinné dlaně.
Tak bolest vždy začíná.
Naivně jsem přesvědčen,
že s nocí mě proklíná.
Jsem muž na Měsíci
a Ty tam na Zemi dole
jsi podivnou směsicí
v tom vybledlém kole.
Běžíš podél mořských vln na pobřeží.
Čas má plno chapadel a nikdo je nestřeží.
24
Až se víno na vodu promění.
Růže smutkem uvadne.
Napíšu báseň, která nic nezmění,
snad jen deprese ochladne.
25
Stínohry
26
Stínohry letních nocí
na našich tělech plynou.
Věčnost je děvka prolhaná,
brzy nás přikryje hlínou.
Řekni blankyte, řekni bělavá páro!
Mlčením prozraď mi osude!
„S kým se dnes loučit mám,
tiše když dveře zavírám?“
Se zemí krásnou, zemí milovanou,
těšitelkou srdce, v jejímž lůně spím?
Chřadne a ptá se, když prohlíží svůj kraj:
„Proč růže nevidím, jež zde mají kvést?
Kráčím-li po cestě, jak poznám,
zda odcházím či přicházím?
A míjím-li lidi,
kráčím přesto sám?
27
Šafrány rozkvetly, voní do nocí.
Obzory planou sny napořád.
Kameny odnesli proroci
a v duši hučí vzdoropád.
28
Rosemary
29
Černou nocí táhli jsme na kolej,
kde vše bývá nechutně přirozené.
Vzduch nadýchal asi tři promile
a Rosemaryno dítě bylo narozené.
Nevěřím, že někdy vystřízlivím
po takových nocích.
Viděl jsem opuštěný kočárek na skále
a čekal, až do něho strčím.
Smysly mám rozostřené tmou.
Těžce se držím na nohou.
30
Čas
31
Nespi! Nespi! Ještě je čas.
Vše je tak marné v hodinách.
Na každém rtu perly máš,
v očích slzy zakrýváš.
Nesni! Nesni! Už není čas.
Vše je tak marné v každém z nás.
Vlasy máš z hedvábí utkané.
Kůží mě popálíš bez bázně.
Nemluv! Nemluv! Nevnímej čas!
Je marné se milovat zas.
32
Na konci světa je tichý dům
33
Snad zdají se lidem stejné sny,
jestliže usnou v jednom okamžiku;
Poté se hledají uprostřed krajiny
plné šepotů a vzlyků.
Tam strachují se, že zmeškají svůj čas
jako vychladlá káva či tající led.
Žijí pouze pro určitou chvíli;
den za dnem i několik let.
Na konci světa najdou tichý dům
a jen vejdou dovnitř, začne pršet.
Mlčky zde budou spolu sedět;
v bezpečí nevyřčených vět vše vědět.
Není nám příjemně v posteli,
kde oba tajíme vzpomínky.
Muž, který čekal na vlak
a dívka hledající hodinky.
34
Čekám, až usne první,
než zavřu oči sám.
Děsím se společných snů
s někým, koho jen málo znám.
35
0:28
36
Odcházím odsud, z nás už nic nezbývá.
Ještě doufáš, že se někdy vrátím;
ale slyšíš, jak v dálce pocit doznívá
že něco blízkého ztrácím?
Nechutná mi náruč prázdná
chladem třesoucích se paží.
Tato chvíle, věru soustrastná,
oba nás děsí neznámou ráží.
Pod měděnou oblohou kráčím sám;
z cesty se snažím prach marně smést;
s rosou si zrána vděčně povídám
a na loukách vidím tvé tváře kvést.
Věřím, že se vrátím v lepší době;
jako posel dnů skrytých v růžin květ;
jako vůně směřující pouze k Tobě;
jako muž, s kterým obejmeš celý svět.
37
Stlaní
38
Snad nejsem básník budoucnosti,
však chci mít svůj svět poezie
a vztahy založené na vroucnosti;
já chci být člověk, který ještě žije.
Píšu básně přetékajícího smutku.
Píšu básně o lásce a jedinečných věcech.
Toužím chránit mladé ženy v zármutku.
Píšu o nevinných šťastně si hrajících dětech.
Za nocí básním ve slovech
o horečce milostných citů;
o chuti stoupat k nebi po schodech
a dolů snést kousek blankytu
Růžemi ustelu ti cestu k sobě.
Ach, padají lehce přes rameno.
Poznám tvou vůni v jakékoliv době;
z tisíce krás řeknu jen tvé jméno
39
Pro ně básně nepřestanu psát;
v rýmech znovu a znovu slibovat,
že budu si tě vážit, a někdy se i bát,
až bezmála tě začnu opravdu milovat.
40
Střepy muže
41
„Ona cosi hledala a on cosi hledal, zuřivě, se
zkřivenými tvářemi, zarývajíce hlavu jeden druhému do
prsou hledali a jejich objetí a vzpínající se těla jim
nedávala zapomenout, nýbrž připomínala jim povinnost
hledat; jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve
svých tělech; a bezmocně, zklamaně, aby ještě nabrali
zbytek štěstí, přejížděly jejich jazyky široce druhovu tvář.“
(F. Kafka - Zámek)
42
Idiot
43
Nikdy jsem nebyl v New Yorku,
ale znám mrakodrapy vznešených dam.
Procházím se na Slunci ve ztichlém parku;
jsem vyrovnaný a nic už nežádám.
Cítím slabost ve chvílích,
kdy ztrácím smysl slov.
Vítr brouzdá po polích.
Honci mají lov.
Miloval jsem ji,
až jsem se jí bál.
Zázraky se nedějí.
Čas je pohřební sál.
Věřím na lásku.
Věřím na život.
Spojím-li hláskou hlásku,
jsem jenom I-D-I-O-T!
44
Jizvení
45
Stébla trávy vítr odnáší.
Pověz, drahá, kdo smrt vyplaší?
Času bylo dost, jen využit byl skromně.
Na obloze měsíc svítí pro tebe a pro mě.
Ještě noc nám zbývá na společné cestě,
než budu jen vzpomínkou smutné nevěstě.
Na stůl pak připravím vizitku s černým křížkem
jako rozloučení s tebou, nemocí, okamžikem.
V záclonách zbyde prach konce století
a samota nezhebkne v pevném objetí.
46
Prostituční svědomí
47
Chci se s tebou vyspat
a za týden znova.
Polibky se nacpat
až nemoci říct slova.
Ticho tíží po sexu.
Na hrudník mi tlačí.
V hlavě nálož Semtexu
a o další noc kratší.
Teď se chci svléknout.
Všechen físíz kolem víček.
Smět do něho fouknout
jak do chmýří pampelišek.
Chci být kapkami deště.
Po těle stékat každé z vás.
Chci mít pro dnešek ještě
svědomí zastřených krás.
48
Bukowski
49
Nepotřeboval rýmy a verše,
aby dokázal psát poezii.
Bez tématu, bez rešerše,
miloval by Lucrezii.
Naivní duše ze slov
a pohasínajících pohledů.
Čištění zbraní na lov,
obrácené karty bez sledu.
Nahý oběd, nahá neděle,
nad hroby nahé milenky pláčou.
Bez srandy, bez prdele,
letmé doteky po tělech skáčou.
Catcher na kraji žitného pole,
na botách s kusy tuhého hnoje.
Kennedy Jr. projel na kole
a já střízlivím do žití bez pokoje.
50
Makak
51
Vrhla kostky bez ok.
Dohrává vítěznou hru.
Dobře ví, že jsem starý opičák.
Nasedám proto do busu
a žvásty lidí kolem znějí
jako nejkrásnější poezie,
neboli slov tlení.
Dala mi přezdívku Makak bez minulosti,
ale přesto mám vzpomínky skryté
na rubu černé rukavice.
Povrchní pohled neberu vážně.
Ochrana před světem.
Naše životy, drahá, jsou knihami džunglí,
a dáš-li mi čas, sepíšu je.
Mám víc než čtyřicet
a příležitostná láska je tedy mou povinností,
ale neobávej se setkání.
Při loučení se jedinkrát usmívám
a snažím se vychytat vhodný směr,
nerad se vracím na stejnou postel.
52
Mlčící koráb
53
Byl jeden muž, který mlčel,
když ho opouštěla žena,
když hořel mu dům,
a koukal k oknům,
kde jeho duše žila obnažená.
Muž, který mlčel,
za monologů nocí,
za umírajících dnů,
za vzniku nemocí,
za chladu mokrých snů.
Byl možná jenom stín,
opilý koráb z bolestných vín,
která nalévá každý z nás.
Mlčel a ublížil světu míň
než kdokoli jiný.
54
Coffee blues
55
Voněla káva jemná arabica
a v těle zabodnutá dýka
značila navždy konec mezi námi,
ukrytou vraždu za záclonami.
Náhle zní ticho snad příliš hlučně
a zdá se mi jen neskutečné,
že jako leknín na hladině
ležíš si na zemi stejně klidně.
Milion očí přes okno vidím,
zatímco nad tebou v místnosti sedím.
Čas se lacině za zády vysmívá,
venku se krajina nedbale stmívá.
To voněla káva, hořká arabica,
a v těle zabodnutá dýka
s potokem krve, jež mé ruce znaly.
Když jsi umírala, andělé spali.
Nejdřív jsi šeptala, než přišly výkřiky
s nedbalou elegancí pro poslední okamžiky.
56
Chladneš a zdá se neskutečné,
že jako tlustá kniha plná básní
ležíš si na zemi zbavená vašní.
Tak skončila milostná válka mezi námi
bez bílé vlajky, nezdobená květinami.
Vůně kávy, na duši skica temná
a samota je, zdá se, nepříjemá.
57
Styl
58
Postavit chladnou zeď mezi nás.
Ach, to bych si přál!
Zbavenou krás, pevnou i studenou.
Na druhé straně bych stál
sláb v kolenou.
Nesni! Skončilo lhaní.
Podváděj, jestli touhu cítíš.
Snad jsme byli ještě mladí,
když si myslíš, že je konec.
Zjistíš, jak úsuděk tě zradí.
V kavárně se sejdem.
Povíme si o všem.
Kam jsme šli. Co dělali.
Stará bolest bude švem,
který jsme vstřebali.
59
Venku je po dešti.
Ptáci si pletou noty.
Mé srdce bylo pouhým stylem
a lidé, vhodní do poroty,
nechávají mokré stopy.
60
Smysl
61
Luštíme smysl života, žádný div,
vsáknutý do stolů z rozlitých piv.
Vteřiny nebyly nikdy delší
a milenky nevěrnější.
Oblohou letí hejno ptáků.
Další sex jen na památku.
Dáma za dámou sukni vyhrnuje,
každému z nás slepě důvěřuje.
Spočítej poslední střepy lásky
rozbité na našich rtech v hlásky.
Setři si slzy bez smyslu prolité.
Setři si tváře ponížením zalité.
A věř, že někdo rozezná tvé boky,
vlasy barvy hašiše a chuť koky.
62
Hýčkání
63
Do lačné mužské kůže
nehty žen se zarývají
jako trny rudé růže,
které listy zakrývají.
Hýčkal nás klín milenek
na křídlech refrénu.
Bez rozeplých halenek
a znalostí terénu.
Hýčkal mateřsky něžně
až vzlykat se chtělo.
Už nehýčká nás běžně
nahé ženské tělo.
V zemi Sedmihradské,
kde není trápení a bolest,
objat náručí milenky sladké
zapomenu, že jde o lest.
64
Vytéká krev po kapkách,
srdce za srdcem puká.
Láska má vinu na drápkách.
Láska je k nám hluchá.
65
Tlukot
66
Rozprostřená dlaň pod světlem
s čarami života zvrásněnými.
V ní chybí jen tvá, něžné hřející.
Jak padající zub do kola mlýnského
je teď tlukot srdce mého!
Vítejte proroci města židovského!
Mé tělo je vám k dispozici.
Rozpoutejte krvavou válku
ve jménu Boha svatého,
neboli tlukotu srdce mého!
Tváře k východu obracím po celé dny,
přece Slunce nevidím.
Tísním se u dvěří chrámu,
kde lid kope do dveří Boha svatého;
to je nyní všechen tlukot srdce mého!
67
Na kraji světa sám postávám.
Přes hladinu času v dálky hledím.
Mlčící plamen ve mně
háže po stěnách stíny léta horkého;
zhášen tlukotem srdce mého!
Zavřete proroky, ať zem je pohltí!
Nic přec lidské touhy nenaplní.
Vyprahnou a v prach se obrátí.
Pak uprostřed zbytečnosti,
jak padající čas do věčnosti
marného života vězněného
zní tlukot srdce mého.
68
Údolí slibů
69
Dokud hvězdy padají
a stromy listí ztrácejí,
tajemství své mi nesvěřuj.
V jiných slovech:
„Láskou mě jen obdaruj.“
Dokud se honí po nebi mraky
a věříme i na zázraky,
loďko naše mořem pluj.
Jinými slovy:
„Lásku vřele opatruj.“
Dokud řeky nevyschnou
a básně z Paříže se stále čtou,
pak budu jen pro tebe žít.
V jiných slovech:
„Lásko, nenech mě odejít.“
70
Ještě než budou dvě a dvě tři,
chmýří z očí rozprostři
a budu už navždy tvůj.
Čekáním posilněn;
mým slovům důvěřuj!
71
Deprese z represe
72
Maličkosti, které nás tvořily,
ve zpustošené světy proměnily
nitra mlhou prchájících srdcí
a ze svatební cesty tlejí květy.
Deprese z represe
mou duší cloumá.
Tajená obsese
dusí a zkoumá
sny o nás dvou;
vzpomínky náhod,
jež do sbírky zvou
imágo nahot.
Naše zpustošené světy.
Naše vzpomínky.
My? To jsme jen já a…
73
Rozloučení
74
Všechny mé milenky, ještě je mám na jazyku,
nebyly nic víc než prsa a pár otvorů.
Ňadra, která se pohupovala, volně si visela,
když sukně se trhala, či jemně svlékala.
Zdá se trochu směšné ležet teď vedle sebe.
Smrtí zvolna stárnout, přesto nebýt obětí.
Šalvěje těšily zármutek života, který ubíhal.
Za vše jsem ho miloval; milovat budu dál.
75
V tvých očích
76
V tvých očích je zmatek.
Na rtech mluví ticho.
Slzy zračí smutek
podvedených prostitutek.
V mých očích odlesk milenky.
Na rtech stopy od rtěnky.
V slzách rozkoš utápím,
v duši svědomí potlačím.
Tak nalezený Hamlet se k Ofélii vrací.
Dříve byl k ní chladný,
ale dnes srdcem krvácí.
Jako duše chce potopit život.
Ničí sám sebe
a také tebe.
Odpusť mu, že pochopení má takové ceny,
a zabíj ho, až bude spat usmířený,
nebo odejdi s ránem, ať pozná život bez ženy.
77
V tvých očích je zmatek.
Na tvých rtech ticho.
Slzy zračí smutek
a v duši dříme sucho.
V mých očích zmatek.
Na mých rtech ticho zeje.
V mých slzách smutek
a duše se truchlivě směje.
Oči zastřené k usmíření.
Rty od sebe k promluvení.
Slzy zvolna vysychají
a duše hořet začínají.
78
Střepy světa
79
"Jak šťastný čisté vestálky osud,
jež na svět zapomíná a svět na ni též,
mysli neposkvrněné věčný svit,
modlitba každá vyslyšena,
vzdala se přání veškerých"
(Alexander Pope – Heloisa Abélardovi)
80
Tichomořský květ
81
Japonské slzy zaplavily svět,
když tsunami zkosily tichomořský květ.
Ve Fukušimě radiace stoupá,
nasadila lidstvu znovu těžká pouta.
Černé mraky teď táhnou nad hlavou,
jako když smutky naráz ven vyplavou.
Vycházející Slunce dnes nemíří vzhůru;
v bolestech přemáhá svou denní můru.
Jen trosky zůstaly z lidského úsilí.
Slzíme nad těmi, které jsme ztratili.
82
Obyčejný svět
83
Plakáty podél silnic vypovídají o utrpení a žalu,
bolestné současnosti, i opomíjené budoucnosti.
Vedle zpráv o Svaté válce a vyšších potřebách
jsou naše žaly nicotné.
Život je víc. Znamená víc než ty a já.
Nedokážu mu porozumět. Snad proto mi připadá krásně
jednoduchý jako dětský smích.
Pravda, nebo lež. Možná obojí.
Jsem pravdomluvný, a přesto mívám pocity
největšího lháře na světě.
Čím jsou pak ti, které míjím?
Řekl jsem vše, dobré i špatné, abych tě získal.
Udělal jsem vše, abys zůstala se mnou.
Může být láska tak bezcharakterní?
Hlaď mě a líbej!
Zavírej oči!
Budu tě milovat,
než všechno skončí.
84
Objetí
85
Tvrdost objetí sladkého domova.
Pravda, která se za slova neschová.
Dráždí tě polibky
s hořkostí mandlí.
Radost se rozpíjí,
marnost zrcadlí.
S pocitem vojáka,
jenž počítá padlé,
uhýbáš pohledem,
srdce ochablé.
Ve vráskách dlaní svět potajmu ukrýváš.
Za tmy svůj smutek do stěn zarýváš.
Prý světlé zítřky nadcházejí,
však stále žiješ dnes.
Cesta zpět ti uteče
a návrat značí trest.
86
Existencionální kavárna
87
Temnou oblohou hvězda padala.
Zběsile rychle se ztrácela,
jako když naše sny a přání
mizí náhle bez očekávání.
Celá léta žít v kárném táboře,
marně čekat smrt na dvoře,
kde přes záda vám tetují
hříchy, jež lidem ubližují.
Beethovenovy akordy duněly.
Sluchu se v melodii ztrácely.
Svědily strupem včerejším
touhy po chlebu ve zdejším.
Celá léta žít v kárném táboře,
marně čekat smrt na dvoře,
kam stovky krutých očí hledí
a nenávist je jejich odpovědí.
88
Jsem obžalovaným soudcem
s nejpřísnějším trestem.
Víru v člověka popravím
a vlastní jed neotrávím.
Léta žiji v kárném táboře,
kde jehňata mlčí týráním na dvoře,
a po večerech pletu zvadlé věnce
v kavárně lidské existence.
89
Výsměch
90
U bulváru usínám.
Politiku nevnímám.
Láskou se netrápím
Pomluvy nesnáším.
Emocím se nepoddávám.
Za Boha se neschovávám.
Někdy jen zažívám běsi
z každodenních zvěstí
a reklama mě děsí
pestrou paletou štěstí.
91
Obzor dálek
92
Za tichým obzorem dálek chci jít
s černou buřinkou kryjící vzpomínky.
Trápit se, trápit, jak stopy zahladím.
Napjatě čekat na koho narazím.
Dobře vím, že svět není krasohled
a přátelé vždy na dohled nebývají.
Jediným krokem lze vše ztratit.
Jediným krokem se už nedá vrátit.
Proti své vůli padám každý den;
někdy rychle, jindy pomaleji.
Pokaždé ale níž a níž;
vzdálen nebi, peklu blíž.
Jsem osamělý poutník na cestě žití.
S přáteli jen v hospodě u pití
hledáme smysl našeho bytí;
světlo, které i za věčné tmy svítí.
93
Já a Ona
94
Směle jdu, ona se lehce vznáší.
Smíchem pláči, ale její rty tančí.
Dotýkám se těla, ona mnou prostupuje.
Když ji líbám, srdce mi zastavuje.
Muži spí, ženy preludují
a rozdíly nás rozdělují.
Jsme skutečně jiní. Kdo by to čekal?
Vždyť pán se nás nikdy na nic neptal.
Od ráje stvořeni spolu žít,
a náhle tomu již nevěřit.
Vše nakonec tak zpochybnit
až přestane i Mendelssohn znít.
Pak společný most vznikne mezi námi.
Den za dnem budeme žít i umírat sami.
95
Proroci odešli k jihu
96
Přes mosty k jihu odešli proroci.
Za nimi házel lid kamení;
pokaždé v bezmoci.
Stáli jsme ty i já v němé předtuše,
co z kamene vznikne.
Socha či mrtvá duše?
Hennou pomalovali svá těla;
bez sebevýčitek,
jak duše vždy chtěla.
V lotosu spočinuli, neřekli slova.
Hledali jen jednotu všeho;
ráno a k večeru znova.
Smysly své životem bystřili
a lidem se zdálo,
jako by vjemy jiskřily.
97
Svá těla do poloh uváděli.
V krásu hmoty
je pozvolna přetvářeli.
Chovat se k sobě jako k ostatním,
tomu se učili,
tak pravili, tak činili.
Žít bez sebevýčitek vždy pro danou chvíli.
Co doposud nepoznali,
tomu nevěřili.
Nekupovali si schody do nebe.
Pouze k vyššímu principu.
Pokoru? Chovali, ale vždy ze sebe.
Proroci odešli k jihu
a my tu zůstali
nést pozemskou tíhu.
98
Last Goodbye
99
Nádherný plamen ve mně plál,
ale až dnes jsem ho rozpoznal,
když spaloval zašlou minulost;
jako trest bez konce stále neměl dost.
Nakonec zbývá jen popel v nás
ze všech těch sametových krás
a poslední sbohem je tak prosté.
Nevěří, nečeká, s tichem sroste.
A jak si tak propadám depresivním náladám
ucítím v sobě vzdor všem obavám;
své srdce, jenž tluče nezdolný marš:
Leck mich im Arsch!
Leck mich im Arsch!
100
Střepy ženy
101
Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty,
tvá ústa tolik líbezná!
Jak plátky granátových jablek
jsou pod závojem spánky tvé.
Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka,
jež pasou se v liliích.
Ještě než s vánkem přijde den a rozprchnou se stíny,
na horu myrhy vyjdu si, na pahorek vonných koření.
Celá jsi krásná, lásko má,
jsi dokonalá, bez vady!
Srdce mé zajalas, má drahá nevěsto,
srdce mé zajalas jediným pohledem,
řetízkem jediným na hrdle svém.
Nad víno lahodnější jsou milování tvá,
vůně tvých olejů nad všechny balzámy.
Tvé rty, má nevěsto, kanou nektarem,
mléko a med máš pod jazykem,
libanonská vůně jak šatem halí tě.
Tvé údy jsou sadem jabloní granátových
s rozkošným ovocem…
(Šalamounova píseň písní)
102
Lolitka
103
Jsi dnes veselá
jako čerstvě vykopaný hrob.
Jsi dnes nesmělá
jako nůž vnikající do útrob.
Baletky v srdci tančí,
piškoty vesele jančí.
Rád bych ti vyrval oči,
protože vidíš víc než já.
30 minut na kolotoči.
Je dětská, je nádherná.
„Miluj mě něžně!“ vábí křikem.
Oschlé rty se chvějí chtíčem.
Proč se mi třesou ruce?
Nebo se třese celý svět?
Hřích není v lolitce.
To ve mně je mrtvý květ!
Každý si pouštíme žilou;
někdo lehce, někdo silou.
104
Pohřeb pornohvězdy
105
Odlétáš na nejněžnějších křídlech,
která ti přistřihli v rozletu.
Uvězněná v porno-dílech
plných dotekového baletu.
Listopadový déšť nic nesmyje.
Jenom rakev. Brečet by se chtělo.
Vylité šampaňské se vsakuje
v nahé ženské tělo.
Doznívající melodie v hloubce
a slzy z nebe spadlé.
Sperma mezi prsty.
Vzpomínky již zvadlé.
Poznala bys mou tvář?
Se zlomeným srdcem tam v nebi?
Držím roztrhaný snář
za rozněžnělých vzdechů hudby.
106
Tráva bývala zelenější,
chuť sladší, světlo jasnější.
Obklopená přáteli bývala šťastnější;
a smrt se zdála vzdálenější.
Velké naděje za osamělých dnů.
Osamělých dnů našich životů,
když umírá někdo z našich snů,
kdo pro dnešek skrývá nahotu.
Padaly kadeře smutně do hrobu
z její rozkošné šíje.
Muži bez tváří střídali podobu.
Dnes tu stojí, kdo však žije?
A na konci jako hlavní hřeb
po nebi hvězdy.
Takový tedy byl pohřeb
slavné pornohvězdy.
107
Mytiléna
108
Úplněk svlékl hedvábné šaty
z bílého těla, mramoru krásy.
V záhybech látky, v záhybech kůže
ulpěly plátky panenské růže.
Pak ztichl třepot motýlích křídel.
Zbyl stín úsměvu na tváři bez líčidel.
Vál vítr a vískal plavé vlásky;
rty tiskla kvítek sedmikrásky.
Sepjala ruce, aby nahotu skryla,
očima bloudila, vzpomínku vryla.
Zrcadlo sálo pel nevinného těla,
na lože ulehla, celá se chvěla.
Krev prudce tekla, nohy zapřela.
Vzrušením voněla, bolest vyšlehla.
109
Melodie dechu večerem zněla;
múzy mlčely a dívka se chvěla.
Jako třezalka, když větru vzdorovala.
Chvěla se, chvěla a oči přivírala.
Vlna se vzdouvala, a co z ní zbylo?
Pár kapek vláhy, jež tělo vpilo.
Krajina příběhů, hluboké údolí hoře,
stoupá i klesá hladina mého moře.
110
Ivě
111
V mém srdci zajizvily
vzpomínky na Tebe
otisk lidského nitra,
které odešlo do nebe.
Jsi sama, prostovlasá,
nalehko oděná.
V propastech vesmíru
jsi, Ivo, ztracená.
„Bůh je milostivý“
skrývalo Tvé jméno,
ale nedopřál víc času,
než bylo odměřeno.
Pak útěcha, že je rozdvojená
i temnota noční a denní svit,
pro nás dva nic neznamená.
Nás nelze odloučit!
112
Posledním paprskem
zhasl další knot.
Kdo vlastně jsme;
my zmizelí beze stop?
113
Nejsi
114
Pomalu vstávám z postele,
byla Tě ještě před týdnem plná.
Zbaven polibků se oblékám
do života značky: „Bez tebe!“
Koukám pod postel.
Nejsi tam, a přitom
cítím rtěnku na rtech.
Říkáš tomu odchod?
Čistím si svetr od dlouhých vlasů,
padají na kalhoty.
Bez varování a bez překvapení
nevědomky zůstáváš.
Pečlivě vybírám sklenici,
ze které si nikdy nepila.
Vadil Ti Mikymauz?
Dnes jsem za to rád.
115
Prolejvám ho whiskey.
Při páté sklence chytám jeho úsměv.
Nejsi a mám myšákův úsměv.
Budoucnost mě musí milovat.
116
Srdce unavené z nudy
117
Znovu raší jaro,
období klíčících vášní.
Víš, kousky z nás, Báro,
jsou jako úryvky z básní.
Zakutálené mince
do rohů opuštěných zdí.
Sex na kuchyňské lince
je naše souhvězdí.
Srdce unavené z nudy,
když není oč hrát.
Na úlomky z milostné rudy,
nezbývá než…
květy dát.
118
Život na naději
119
Zkouším psát verše
tužkou na obočí.
Zkouším psát verše
a věřím, že vejdou do tvých očí.
Podívej, kvete růže!
Bez smyslu, bez slávy.
Nikdo jí nepomůže.
Je jako krev tekoucí z kůže
Romea umírajícího se slovy:
„To čemu říkají růže,
vonělo by právě tak,
i kdyby tomu říkali jinak.
Vždyť růží mi je i tvá kůže
a voní ve snech plných tužeb.“
Sedíme v čekárně Svět.
Už dlouhou dobu otálíme
pomyslet na sílu vět
ať navzájem se nespálíme.
Co my dva vlastně víme?
120
Že v čase se mísí ticho se slovy,
jen ty jsi něžná stále.
Láska že nekončí doslovy.
Pouze odlétá dále,
když se zhasne v sále.
Z našich rtů láska kreslí
hřejivé polibky štěstí
a v srdci tančí baletka,
z Labutího jezera
Čajkovského Odettka.
Kdo srdci útěchy jaké dá?
Kdo se smutkem co zmůže?
Člověk se mnohému zaprodá,
za lásku přec nemůže.
Klesám níž k tvým nohám
co možno nejhlouběji.
Miluji tě! Tiše nahlas volám:
„Žiji jen na naději!“
121
Až přijdu ti říct…
122
Rimbaud mě prokleje
a slzy nic nezmění,
až přijdu ti říct,
že odcházím pryč.
„Bývali šťastni ve zlém větru,“
tak básníci za slovy skryjí
samotu bez lásky,
v níž budeme si cizí.
Vinu déšť nesmyje,
sliby se nesplní,
až přijdu k večeru
říct větu poslední.
123
Nora 2010
124
Mlčící noc v domečku pro panenky
a stěny bílé po malování
nutí postel do milování.
Odcházíš. Klíče už leží na stole.
Kdo nám ale zaručí
štěstí v jiné náruči?
Zavíráš dveře. Drama skončilo.
Nezní potlesk ani smích.
Jen děti se zítra zeptají,
zda vyhrála svoboda či hřích.
125
Příchod domů
126
Kolikrát člověk může
opravdu milovat?
Kolikrát plátky růže
dovolí poplivat?
Mládí voní na chvíli,
než ho vyplaší řád.
Věrnost objetí sílí
jen ve snu napořád.
Blesková válka slov
a znovu samota.
Na posteli doslov.
Zní poslední nota.
Mám na tebe chuť,
chci zastavit čas.
Prostydlá rtuť
je v každém z nás.
127
Přichází právě domů
a nikdo ji nevítá.
Do starých trámů
mdlé Slunce zasvítá.
128
Stav ohrožení
129
Cítím tvůj jazyk v ústech;
tlačí mě do stavu ohrožení
a sprostými nápisy po zdech
jsme, zdá se, obklíčeni.
Shodě náhod dáváš smysl,
i když okolí mě stale mate.
Znáš mou krvácející mysl;
jsi láskyplné maté.
Ach, nádherné je být mužem
a podléhat pokušení
pohledy, dotyky, jazykem
ve stavu ohrožení.
Včera se tečka udělala
za nehodami, jež se staly.
Hádanka se rozluštila,
když jsme se odhodlali.
130
Stačilo vždy oči zavřít
a věděl jsem, jak vypadáš.
Přesto je těžké sám se sebou žít,
když příchod odkládáš.
Vznáši se dilema konce chvíle.
Ano či ne? Jak říci obojí?
Neklidná krev proudí v žíle
a život nás samovolně spojí.
131
Vznášející se slova o tvé kráse
132
Soudím-li dnes tvou krásu, pak věř,
že je radostí i ctí mých mladých let
být blízko tebe tady a teď.
Roztomilé uši vroucně mi naslouchají.
Proto volím slova jemně.
Ať zvoní jen ta, která mou lásku předávají.
Vznášející se chmýří jsou tvé vlasy,
ve kterých se můj dech lehce ztrácí,
na plachých perutích krásy.
Pod nimi oči egyptských bohyň hledí.
Skálopevně, a přesto jemně září,
když do tmy za tebou mě svádí.
A nos? Pravá to ušlechtilost starého světa.
Na povrchu jest, přece nepovrchní.
V něm žid pozná žida, aniž zazní jediná věta.
133
Máš žhnoucí plné rty. K nim přicházím
jako vlna k pobřeží zaplavujíce ho.
V nich lásku nacházím. Na nich se ztrácím.
Výsostný krk od řeckých sochařů,
nejjemnějším aksamitem zahalený
vstupuje do tajných snářů.
Jak dále popsat tvé rozkvetlé tělo?
Není, a nebude nikdy těch slov,
jichž by se beztrestně použít smělo.
134
Kočka na střeše
135
Co je vítězstvím kočky na rozpálené plechové střeše?
Vytrvat co nejdéle, ale ty můžeš bez obav seskočit dolů.
Víš, že by si bězpečně dopadla na všechny čtyři.
Opusť mě!
Proč tedy na střeše zůstáváš? Horký plech vypaluje do
ťapek cejch nevěstek hlouběji a hlouběji.
Téma sebeubližování je neuchopitelné.
136
Milostné zátiší
137
Na spáncích ústa z jeřabin
toužebně vzdychají.
Po rudých rtech od malin
polibky skákají.
Kůže voní po šeříku
a chutná jako víno.
Dech podobný větříku,
srdce láskou probodeno.
Vlasy stvořené z pěny
a vln Černého moře.
Co by byly bez ženy?
Štěstí skryté v hoře.
Sen lásky v rádiu
hrají snad pouze nám.
Osudu děkuju
za chvíle, co Tě znám.
138
S tebou a bez tebe
139
Stojím v mlžném oparu noci.
Uprostřed samoty bez pomoci.
Má náruč je připravená
až budeš tmou unavená.
S tebou a bez tebe. Znám ten rozdíl.
Krvavou neděli zármutek zplodil.
Nesnášíš život na hraně ostří;
znovu zašeptáš: „Prach z lásky setři.“
S tebou a bez tebe. Pokaždé stejné.
Neděle krvácí za lásky beznadějné.
140
Zapomenout na ni
141
Město usíná v čase tepu svého ruchu.
Modré dýmy odnáší obrysy za obzor.
Bloudím ulicemi z vlastních proměn;
slzavými údolími dnešní noci exodu.
Uvězněn v nezkrotných vzpomínkách
nesmím se na konci všeho podvádět,
neboť ona sama sebe nikdy nezmění.
Byla zármutkem ve chvílích setkání.
Mé srdce se cítí ukonejšené až dnes,
když hledám vůli směle zapomenout.
Zvedl se vítr tišící bolest všech slov.
Její láska se stala bledou umírající růží
a padající plátky, styk s jinými muži.
Dech nasycený vínem mě nutí utéct
na místo se střízlivým stínem vědomí,
jak láska byla vtipem dne setkání,
vůni postele, kterou stlala a přiznáním,
že mi chybí, když chci zapomenout.
142
Obdivuhodná
143
Ranní rozbřesk Slunce,
ani úsměv Mona Lisy,
ani lesk zlata šesti uncí
a měsíc nad Paříží;
nic z toho se ti nevyrovná.
Slova básní jsou pro Tebe skromná.
Jsi uprostřed pouště všedních dní
oázy vláhy klidný stín
a radost naděje poslední,
která jen trpělivé odmění.
Vím, že už nic se ti nevyrovná.
Zůstaneš navždy obdivuhodná.
144
Střepy narkomanie
145
Žádný skutečný konec neexistuje.
Je pouze bod v němž zastavíte příběh.
(Frank Herbert)
146
Rozkvétající kokain (variace na báseň Přetékající pohár od F. Gellnera)
147
Já držím kokain ve své dlani.
Je sněhový a rozkvétá.
Já držím kokain ve své dlani,
jenž čeká na vdech člověka.
Jenž čeká, zdali alkaloid
se do brázd vyschlých rozlije,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím kokain ve své dlani,
jenž čeká na vdech člověka.
Já držím kokain ve své dlani:
své srdce, které rozkvétá.
148
Spermatický život
149
Život je jako odtékající sperma.
Vše, co se dalo, dávno už jsem prožil.
Na mokré trati z městečka Palerma
vpravím si chladnou jehlu do žil.
V hlavě mi ohňostroj teď duní
a pro Kafkovu Proměnu,
rád se zřeknu sladkých vůní
z lhostejnosti pro ženu.
Slzy se nesmejou ze tvých smutných očí.
Do duše vkrádá se s léty chlad.
Ženy mě znásilňují a v hlavě mučí
jako po další dávce hlad.
150
Sebevražedná lyrika
151
Má oblíbená hra
opět kola roztáčí.
Předem daná pravidla
v životě nestačí.
Prohráváme, miláčku.
Víme to oba.
Prahnem po začátku
znova a znova.
Vítězným pochodem
nebývá láska.
Sílí, utichá,
jak cracku dávka.
Svrhla mě, spálila,
svázala s tebou.
Z mých rtů nakreslila
polibek na rozloučenou.
152
Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
Vše, co jsme milovali,
milovat budem dál.
153
Difrakce života
154
Řvoucí vítr do oken duje.
Zašlý život vzduchem poletuje.
Stíny a paprsky noční hru hrály,
jako já, jako ty, když jsme se milovali.
Difrakce prostého života mého
vlečou duši zemí neznámého.
Střep nenávisti hruď probodává.
Přece jsem coura, jež lásce se nepoddává.
Den za dnem tělo špinavou ulicí vláčím,
malinko k smíchu, malinko k pláči.
Zrcadlem stala se obchodní výloha.
Vzrušení? Závisí, jak štědrá je záloha.
Taková jsem!
Tak tu stojím!
Nedoufám, žiji,
i lecčeho se bojím.
155
Naturalismus všedního dne
156
Zahnívající strupy s krví.
Odpadající maso s červi.
Plesnivějící mozku rosol.
Zatuchlý pach tlejcích mrtvol.
Bradavice s ochlupením
Kněží hrozí zatracením.
Slizovitý hnis zde kape.
Fekálie přímo kvete.
Cholera si tiše žije.
Nikdo se tu již nemyje.
Hadry voní zatuchlinou.
Těla potem, plesnivinou.
Zahníváme každý v sobě
v neradostné zdejší době.
157
Ze strachu před samotou
k hrobům utíkáme.
Pasivní prázdnotou
milovat začínáme.
158
Sněhurka
159
Do tmy, kde žijí fízlové,
feťákům zakázán vstup.
Z toho, kdo poruší zákon váš,
zbyde jen sedřený strup.
Znal jsem ji dobře.
Znali jsem ji všichni!
Krásná sněhová vločka,
neodolatelný strychnin.
Jmenovali ji něžně – Sněhurka.
Crack i koks byl její svět
plný bouřlivých výšin.
Při něm, se začínala chvět.
Teď vzduch je vlhkem nasycen.
Čpí mi u nosu.
Chybí v něm to, co bych chtěl
na zlatém podnosu.
160
Znal jsem Sněhurku.
Znali jsme ji všichni!
Šňup sem, šňup tam.
Prach naděje dýchni!
Dnes umřela, utřeme si nosy.
Naposled bílá je Sněhurka.
Lajna za lajnou a v nich cosi,
naše tvrdá chlebová kůrka.
161
Boj
162
Vztahuju ruce po knize,
díky cizí zásluze.
Na suchých stranách papíru
zanechám krev vesmíru.
Vztahuju ruce po cracku
se stigmatem na krku.
Má temná skica života
je rozprostřená samota.
Vztahuju ruce k objetí
budoucnosti bez dětí.
Vztahuju ruce, nevím proč.
Snad abych vypnul kolotoč.
Veškerou vinu svaluji na ně.
Chci svůj klid, tak leštím zbraně.
163
Andělé spí, do mě se střílí.
Prásk! Ta ra ta ta!
Zbyly jen fleky na košili
a láhev načatá.
164
I Slunce vychází
165
I Slunce jednou vychází,
když sjetí vracíme se domů.
Naše srdce nikomu neschází.
Jsme ztracená generace
z půlnočních pogromů.
Zvracíme na každém rohu,
to si jen značkujeme cestu.
Nemůžu došlápnout na nohu.
Ušpinil jsem si i černou vestu.
Jenom ti psi nás milují.
Decentně mateřsky olizují.
166
Hořce sladký koks
167
Opět blbý den pro život;
potopy – tornáda – žárlivost.
Jen zbrkle neměň svůj obraz,
neb po pádu nastane odraz.
Přidej se k nám do klubu
vracejících se holubů.
S hořce sladkým pylem na rtech;
smyslem života značky Nádech.
Potom na vrcholu extáze,
každý z nás něco dokáže.
168
Notorická
169
Kam odkráčela minulost, která se nevrátí?
Iluze nás co možno nejhloubeji zatratí.
Kam zmizel úsměv, jenž mě nadnášel?
Kde zůstal klíč od srdce, který jsem nenašel?
Odcházíš lehce. Proč všechno odchází?
Stejně jako voda z řeky do moře
odchází z mé mysli bolestivé hoře
a cesty se opět jinudy rozchází,
ve směru zbytečně vyslovených frází.
Strašný je čas, který minul a neviděl.
Neviděl vzpomínky, jež se nevrátí,
doteky našich těl, zázraky lásky;
dny, kdy jsme věděli, jak se milovat;
a navzájem se přitom nevzdalovat.
Tehdy byl život vánkem a došel až k moři,
ale dnes cítím jeho plamen, kterým jednou shořím.
170
Kde jsou ta srdce a šťastné obličeje?
Jsou obětmi dnů, které žijeme kdekoli?
Stále se ptám, co nám život zaručuje
a když piju, potom pravda nebolí.
171
Střepy dne
172
„Tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
Okamžik chtěl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen…“
(J. W. Goethe – Faust)
173
Georges d’Anthès
174
Byla to láska. Byla to čest.
Byl to konec jedné z cest.
Černý závoj smutku vrhám na zbytek večera.
Plamen pomsty hoří ve zbytku popela.
Pistoli zvedám, střílím do těla.
Nesmazatelná je vina okamžiku,
v němž jsem zabil Puškina.
Byla to láska. Byla to čest.
Byl to konec jedné z cest.
S ním Thálie posmutněla,
v pohřební šat se přioděla.
Krajina šeptá modlitbu ticha.
Krev stéká z košile, těžce se dýchá.
Vkrádá se mráz po hladině jezera
v červenou skvrnu – jediný zimní květ.
Uprostřed chvění se – drtím stiskem zbraně rukojeť.
175
Má nejdražší Natálie,
byla to láska. Byla to čest.
Nastal však konec jedné z cest
a zračí zločin, který žádá trest.
Ptám se, proč nechal jsem se Tebou svést?
176
Rána
177
Někdy jsou rána spásný k milování.
Někdy jsou rána nutný na vstávání.
Víno se dopíjí.
Hodiny odbíjí,
že něco mou lásku zabíjí.
Někdy jsou rána nudný k pousmání.
Někdy jsou rána zvláštní na sténání.
Oči se nemýlí náhodou.
Zločin a trest se neshodnou.
Slávu líbám zahalenou.
Někdy jsou rána víc, než si myslíš.
Někdy jsou rána, který nevymyslíš.
Zrovna jako dnes.
Za dveřmi mi stál
zatoulaný pes.
178
Déšť
179
Někdy se jdu opít, přes vodní hladinu hledím;
jak deštěm se snoubí lesk jejího stínu.
Mokrý po celém těle u břehu bloudím,
ale uvnitř poušť rozprostírám, do ní se vinu.
Kapky deště na mě padají, i přesto žízní hynu,
neb jako polibky nesmyjí nic, když dychtivě je polykám.
Zmizí sotva se jich jazykem dotýkám;
podobné laciným slibům lásek věčných,
jimiž se lživě všem ženám zaříkám,
když o jejich milování přemítám.
V rádiu bez cenzury o lásce směle hrají
a s chutí k seznámení servírky se usmívají.
Sladce snít, jak strachují se z prozrazení.
S hříšnou nevinností spát a zaplašovat probuzení.
180
V mém pokoji
181
V mém pokoji svítí neony
a lehce dusí freony.
V pokoji tom roste strom,
ale neplodí; je z planety Trom.
Pokoj můj halí mlžný opar
ze všech vzpomínek na bar.
V mém pokoji navzdory snění,
zůstává věk porozumění.
182
Nechci
183
Nechci sedět, nechci stát.
Nechci ležet, nechci spát.
Nechci mlčet, nechci lhát.
Nechci život prožívat.
Nechci líbat, nechci plakat
Nechci mluvit, nechci čekat.
Nechci slintat, nechci zívat.
Nechci, přesto křičím, vivat!
184
Jméno
185
Jméno je motýl,
nahá růže v kostele.
Jméno je něha
lehající do postele.
Jednou je získáš.
Navždy ti patří.
Čím víc ho miluješ,
tím bývá sladší.
186
Kristián
187
Když končí další den
a nemáš vůli žít.
Co chceš, to můžeš pít.
V poklidu si zakouřit.
Snad pro svůj dětský sen
ještě sebe znáš
a stačí jeden den,
kdy štěstí prostě nepotkáš.
Musí tě hřát,
že když se stmívá, Slunce bude zas.
Den za dnem usínat a předstírat,
že nejkrásnější sen byl dnešní den.
Tvůj dotek, pravé z žen,
v těle doznívá.
Pohled do holých stěn,
už prostě vřele nevnímám.
188
Nesmíš se ptát!
Co bylo včera, nebudem dnes hrát.
Zkus dnešek uchopit a pochopit,
že nám už zbývá jen odejít ven.
189
Únor
190
Obklopen tmou doma i v kavárně.
Pro muže žádná žena už nestárne.
Z domova do školy, ze školy domů,
tma je tu stále na každém rohu.
Píšu z tabule bez zájmu slova
s pochyby, že je užiju znova.
Není v mých silách rozumět všemu,
některým nárokům se jenom směju.
Hledám svou Julii mezi tím smetím
a věřím, že se v něm pozvolna ztratím.
Měl jsem zůstat raději doma,
protože všude je období temna.
Spánek a bdění, dnes pouhé kóma
drží mé myšlenky trvale u dna.
Nikdy ten měsíc neskončí. Srdce snad střepem proskočí.
191
Adam a Eva
192
Adam zkouší nalézt svůj sen
ve světě žen svlečených.
Na dně sklenic bolavých vín
hledá jistoty stín mdlý.
Zjistí uvězněn v cizí náruči,
že všichni se někdy musí učit.
Eva stále jen čeká svůj den,
vyhlíží ven přes okno.
Bdělost cítí kolem sebe,
když mění své srdce,
které náhle ostře zebe,
a už nechce se dále mučit.
Všichni se musíme někdy učit.
Ve stuhách deštivých závěsů
vidím zrcadlení nových běsů
a jako poslední naděje
uprostřed vtíravé samoty
jsem tu já – jsi tu ty.
193
Frustrační tolerance
194
Možná je vše krásné už dávno mrtvé
jako zub vyražený z dásně,
a jen nesnesitelná touha
mě nutí psát básně.
Mladí myslí, že budou žít život, který si vyberou.
Takoví jsme byli všichni.
Bývaly dny, které nekončily.
Spirály pádů roztočily.
Proč vždy, když jsme sami,
vzpomínky vynoří se z rohů
a přítomnost nám tiše berou
stále znovu a znovu?
Život je jedině to, co je před námi
a minulost je pytlík popela;
prozatím snad teplý,
jako každý zemřelý,
než chlad ho zbarví doběla
195
Matce se ztratilo dítě.
Utopilo svůj kvítek v řece;
a i když kvetou koniklece,
myslím, že všechno krásné
je už mrtvé.
196
Střepy monologů
197
Ne, v srdci plném lži o místo nestojím.
Odmítám přátelství a všechnu úctu lidí,
když nerozlišují a všechno stejně vidí.
Já žádám, aby mě tak trochu lišili.
Mně zkrátka lidé jsou na výsost nemilí.
Je toho přespříliš, co moje zraky mučí.
Nevidím kolem nic, než co mi hýbe žlučí.
Vždyť já se setkávám jen se lží, s proradností,
se šalbou, zištností a nespravedlivostí!
Pln hněvu, nejsem s to se déle zdržeti,
chci vypovědět boj vší lidské havěti!
Ne, cítím ošklivost k všem lidem bez rozdílu.
K těm proto, že jsou zlí bez možné nápravy,
a k oněm proto pak, že k zlým jsou laskaví,
že nechovají k nim té svaté nenávisti,
jak patří jistě těm, kdo jsou v své duši čistí.
Mám všech těch okolků s tak zřejmou bezectností,
té laskavosti k ní už, milý pane, dosti
a čím dál častěji si v duchu říkávám,
že prchnu do krajů, kde budu sám a sám.
(Molière – Misantrop)
198
Věčná
199
Najde mne, kdo nehledal.
Jsem dcera radosti žití,
která silnou touhu vznítí
překonat bolest, starost, žal.
Nakonec podlehl, kdo odmítal.
Často se nechal zotročiti.
Pak vězněn šťastně svými city,
buď trpce žil, či umíral.
Do slov se nerada choulím.
Snad jméno je má omluva,
že srdce blažím i rmoutím.
Zním jako óda či píseň tesklivá.
Vždyť Láska jsem a značím
okamžik, jež světem zachvívá.
200
Pochyby
201
Jsem básník bez básní,
malíř bez obrazů,
umělec prazvláštní
v zrcadle bez odrazů.
Dílo je lopotou banální;
zatuchlou tvorbou v čase.
sklízí jen kritiku anální;
zaniká v tísnivém hlase.
Snad život zrcadlí umění
do hladiny zapomnění,
když básník bez básní promění
pocity ve slova porozumění.
202
Naděje
203
Uprostřed ničeho k činu se osmělíš.
Ze všeho znaven sny probdíš.
Ptáš se, kam kráčí stín duše setmělý?
K prameni naděje rozechvělý,
kde srdce věrná když pouto stmelí,
přítel na přítele nezapomene
nechť zem, nechť oceán je dělí.
204
Krása
205
Krása je vánek letních nocí;
planoucí Slunce za poledne.
Krása je záře tvých modrých očí;
trnem lásky, jež do srdce bodne.
Dnes nám ještě patří
a o nic se neprosí,
však zítra, kdo ji spatří,
toho snad vyděsí.
Krása je hádanka antických chrámů
halená závojem nejistoty.
Krása je darem, jež plodí mnoho šrámů
a přitahuje prokleté klenoty
Necením si ji, ač je moje.
Vždyť jako by ji Danajové
k mé kolébce tehdy pokládali,
aby mi život ovládali.
206
Když do zrcadla hledím,
pomalu stéká slza na řasu.
Ach, Manon – Manon z Arrasu,
odpusť, že nezemřu pro krásu!
207
Malíři a já
208
Malíři malují, co vidí i nevidí.
Obláčky na modrém blankytu,
ženy ve stinném zákrytu,
abstrakta na stěnách bytu.
A já jsem básník.
Mé chyby byly stvořeny jen pro mě,
to říkám zcela skromně.
Píšu, co cítím intimně.
Přetvářku vnímám, ale nevidím.
Zatím spolu, zatím živi,
i když sebe nenávidím.
209
Láska má…
210
Láska má je zrnko pylu v bílém květu.
Láska má jsou hlásky, z kterých složíš větu.
Láska má je sbírka krutých utrpení.
Láska má je nehumánní pokoření.
Láska má je vítr, jenž si s vlasy hraje.
Láska má je slavík, který letí z ráje.
Lásky mé toť kaly, které různě kvetou.
Láska má je vzduch, jež voní cigaretou.
Lásky naše oddaně život doprovazí;
tu sladké, jindy plné prázdných frází.
211
Sbohem, poezie
212
Dým bramborové natě
je podzim našich životů.
a na jazyku hořké chutě
nenadálých návratů.
Do míst prázdných okamžiků,
smutku, štěstí, radosti,
odevzdaných trpkých vzlyků,
časů něžné mladosti.
Lesk a bída pustých chrámů.
V katakombách víra bloudí;
zaplašená, plná šrámů;
její vinu právě soudí.
Podzim nastal, barvy žhnou.
Prach smutku usedne.
Paprsky Slunce vyhasnou,
Libá krajina zšedne
213
Buď sbohem, má poezie!
Lyriko hravých citů k ní.
Kdo s tebou spí, nepřežije.
Kdo nespí, neporozumí.
214
Misantrop
215
Uchop svět a drž ho pevně,
vždyť víš jak je slizký.
Otevři své srdce na dně
hrobu, který je ti blízký.
Nezoufej pro uvadající dnešek,
jenž učinil tě nešťastným.
Zítra bude zdrcen v prášek,
zítra bude rozdíl propastný.
Pak pověz tomu, kdo má strasti,
že trvání v nich není.
Vždyť jako přejde radost,
tak skončí i utrpení.
Někdo se snad bude smát,
či divit mému přesvědčení,
že samotu mám vroucně rád,
i přes její odlidštění.
216
Smutek
217
Ztrácím cestu k domovu
v nížinách na severu.
Samoto, životní družko,
chtěl jsem tě učinit služkou.
Kdo však dnes komu slouží,
když všednost se kolem plouží?
Lampa zhasla.
Hlava klesla.
Bloudím. Zlehka došlapuji.
Z tvých objetí se oprošťuji.
Ruce dotyků neznají.
Rty mi zvolna vysychají.
Očí mám, přec slepý jsem.
Nespím, když uléhám na zem.
218
Za nocí ani sny nepřichází.
Luna se stala bezvýznamnou frází.
Pozbývám posledních chutí
i tužeb, jež do duše se vnutí.
Uši si odvykly naslouchat.
Je zbytečné smrt odmítat.
Ztratil jsem cestu k sobě;
tělo mé už leží v hrobě.
Staré jizvy brázdí kůži,
a kdo za mnou vhodí růži?
Teď tam stojí, všechny vedle sebe.
Pod nohami zem, nad hlavou nebe.
Milenky, jedna jako druhá.
Samota, bída, tesknota strohá.
219
A poslední družka života?
Smrt – s ní vchází temnota.
Ztratil jsem cestu k sobě
v této neradostné době.
Mé myšlenky, to mrtvolnost sama.
Přesto žiji, jen smutek mě zmáhá.
220
Pán
221
Pane můj nejvyšší,
kráčející světlo duše naší,
ticho tich nejtišší,
sen, který do víry smysl vnáší.
Skutečně rád bych tě poznal.
Opravdu bych s tebou šel;
bez rozpaků tě uznal.
Mlčením se však vzdaluješ, žel.
Šon, šon, slýchám
božské hlasy zpívající.
Ztrácím tě, doufám
v nejistotě svírající.
Kráčející světlo duše naší,
odpověď jedinou vždy dáváš:
Ticho tich nejtišší!
Pane, jsi hluchý či káráš?
222
Skutečně rád bych tě objevil.
Opravdu bych ti i naslouchal.
Jen jednou kdyby ses zjevil.
Nad údělem svým bych nezoufal.
Kde jsi všude byl a kam jdeš?
Poznal jsi lásku či podvod?
Co ses naučil? Co svedeš?
Zajímal by tě vůbec můj život?
Pohled lásky snad v očích máš.
Těžké je držet tě za ruku.
Nevěřím! Vzdávám. Nevnímáš!
Žel, nedáváš mi záruku.
223
Bezprizorný
224
Jsem básník, bezprizorný.
Nikdo se o mě nestará.
Ulice je symfonií
polyfonních melodií.
Nemám domov, a kdo z vás ano?
Vzdušné zámky z písku.
Ulice je parodií
předstírajících harmonií.
Jsem básník, bezprizorný.
Vášnivě za nocí líbám dlažbu.
Ulice je terapií
poničených pololidí.
Černá kočka přebíhá přes cestu
a stále na ni nevěřím.
Ulice zní preludii
vysvlečené slečny Bídy.
225
Poslední romance
226
Kolik růží stojí láska?
Slavík dal by jednu
zaplacenou krví.
Student hledá cenu
v knize snění,
ale oba neví.
Kolik bolesti stojí láska?
Probodnutí srdce
pravdu zjeví?
Když se žije lehce
důvod není,
ale nikdo neví.
Každý den ji cítím
V každém snu ji mám
V každé chvilce vím,
že ji nepoznám.
227
Kolik barev skrývá láska?
Snad všechny jen Don Juan zná,
ale jednu skryjí sny o milování
a odstín ten nikdo nevnímá.
Nežijeme pro lásku,
každá jednou zhořkne;
ztratí růžového lesku
a do tmy si klekne.
Láska je představa.
Ze tmy do tmy smích.
Neklaní se ani králům,
končí na rtech tvých...
228
Pravda o slovech
229
Já házím mince do kašny,
když chci se vrátit zpět
na místa vroucně milovaná
v můj život časem vetkaná.
Vzpomínám si dnes už jen,
jak rozesmutnila mě slova
mých starých dobrých přátel
o nadějích bez citadel,
které jsem odevzdaně ztrácel.
Utopených na dně Labe.
Odplavených do moře.
Opouštěl jsem zemi a vše,
co bylo navždy mé, tvé, naše.
Jak dlouho musíš čekat?
Jak dlouho za to platit,
než pochopíš pravdu odvěkou,
že slova kohokoliv nic nejsou?
230
Plavou si na neklidných rtech
jako lodě ve vlnách oceánu
převáží náklad bez cíle sem tam
podobající se snům k ránu,
v nichž házim mince do kašny;
sám, pod stahujícími se mračny.
231
Doslov
232
Dívám se zpoza okna na truchlící po pohřbu. Padající
déšť smáčí jejich černý šat. Průvod smutných příbuzných,
který pomalu odchází, ve mně vyvolává tisíce vzpomínek
na okamžiky strávené s ní. Vím, že všechny ty chvíle se
ztratí v čase, jako slzy v dešti. Dnes večer na ni ale budu
myslet a nepřestávat si přát. Všechnu mou krev za sladkost
jejího smíchu. Království snů za polibek na její rameno.
Stíny letního jitra za pohled do jejich očí. Ztracená
v propastech vesmíru zůstane navždy slzou, která z mé
duše neskane.
Zítra se ale zrodí nový den. V tichosti vycházejícího
Slunce pohltí předešlé a vtiskne všemu znovu smysl,
kterým i já chci být proniknut. Den za dnem jako Faust
bojovat o svobodu a žití s nepolevující touhou. Pouze tak
jich být hoden a kroky ať cestou hvězdy provází. Potom
věky věků neutišší hlas mého žití.
Předtucha slasti z nové cesty, která již není pokryta
střepy, naplňuje mě radostí. Poezie představuje krásu
nejintimnější lidskosti, kterou je možno ještě zachytit
slovy. Podobá se cestě vedoucí, i přes překážky a nástrahy,
krásnou krajinou lidského bytí, a na jejím konci září
hvězda smíření.
Obsah
DOPIS .......................................................................... 3
STŘEPY NOCI ............................................................ 6
Motýl ...................................................................................8
Lekce ticha ....................................................................... 11
Měsíc víno vpíjí .............................................................. 13
Chladná lyrika ................................................................. 15
Muž na Měsíci ................................................................. 22
Stínohry ............................................................................ 25
Rosemary .......................................................................... 28
Čas ..................................................................................... 30
Na konci světa je tichý dům ......................................... 32
0:28 .................................................................................... 35
Stlaní ................................................................................. 37
STŘEPY MUŽE ........................................................ 40
Idiot.................................................................................... 42
Jizvení ............................................................................... 44
Prostituční svědomí ........................................................ 46
Bukowski .......................................................................... 48
Makak ............................................................................... 50
Mlčící koráb ..................................................................... 52
Coffee blues ..................................................................... 54
Styl ..................................................................................... 57
Smysl ................................................................................. 60
Hýčkání ............................................................................. 62
Tlukot ................................................................................ 65
Údolí slibů ........................................................................ 68
Deprese z represe ............................................................ 71
Rozloučení ....................................................................... 73
V tvých očích ................................................................... 75
STŘEPY SVĚTA ....................................................... 78
Tichomořský květ ........................................................... 80
Obyčejný svět .................................................................. 82
Objetí ................................................................................. 84
Existencionální kavárna ................................................ 86
Výsměch ........................................................................... 89
Obzor dálek ...................................................................... 91
Já a Ona ............................................................................ 93
Proroci odešli k jihu ....................................................... 95
Last Goodbye .................................................................. 98
STŘEPY ŽENY ....................................................... 100
Lolitka ............................................................................. 102
Pohřeb pornohvězdy .................................................... 104
Mytiléna .......................................................................... 107
Ivě .................................................................................... 110
Nejsi ................................................................................ 113
Srdce unavené z nudy .................................................. 116
Život na naději............................................................... 118
Až přijdu ti říct… ......................................................... 121
Nora 2010 ....................................................................... 123
Příchod domů ................................................................ 125
Stav ohrožení ................................................................. 128
Vznášející se slova o tvé kráse .................................. 131
Kočka na střeše ............................................................. 134
Milostné zátiší ............................................................... 136
S tebou a bez tebe ......................................................... 138
Zapomenout na ni ......................................................... 140
Obdivuhodná ................................................................. 142
STŘEPY NARKOMANIE ...................................... 144
Rozkvétající kokain ...................................................... 146
Spermatický život ......................................................... 148
Sebevražedná lyrika ........................................... 150
Difrakce života ................................................... 153
Naturalismus všedního dne ................................................. 155
Sněhurka ......................................................................... 158
Boj.................................................................................... 161
I Slunce vychází ............................................................ 164
Hořce sladký koks ........................................................ 166
Notorická ........................................................................ 168
STŘEPY DNE .......................................................... 171
Georges d’Anthès ......................................................... 173
Rána ................................................................................. 176
Déšť ................................................................................. 178
V mém pokoji ................................................................ 180
Nechci ............................................................................. 182
Jméno .............................................................................. 184
Kristián ........................................................................... 186
Únor ................................................................................. 189
Adam a Eva .................................................................... 191
Frustrační tolerance ...................................................... 193
STŘEPY MONOLOGŮ .......................................... 196
Věčná .............................................................................. 198
Pochyby .......................................................................... 200
Naděje ............................................................................. 202
Krása ............................................................................... 204
Malíři a já ....................................................................... 207
Láska má… .................................................................... 209
Sbohem, poezie ............................................................. 211
Misantrop ....................................................................... 214
Smutek ............................................................................ 216
Pán ................................................................................... 220
Bezprizorný .................................................................... 223
Poslední romance .......................................................... 225
Pravda o slovech ........................................................... 228
DOSLOV .................................................................. 231
© 2015 PůLNOčNí MIKYMAUZ. All rights reserved.