UKÁZKA Z KNIHY DĚTI VÁNICE (Tereza Matoušková)

V okně se objevil Argothův úzký obličej. Zorenu napadlo, že za poslední týdny zase příšerně zhubl.

Ostatně vždycky býval kost a kůže. Pamatovala si ho ještě jako caparta, kterého nosila na rukou.

Krmíš ho vůbec? říkala vždycky jeho matce. Ještě teď viděla Agon, jak kýve hlavou. Ale vždyť on toho

sní za tři a pořád je jak špejle.

„Našli jste něco?“ vyzvídala Zorena.

„Našli. Ale líbit se vám to nebude.“

Rychle se snášel soumrak a venku se ochladilo. Vzduch chutnal jako drcený led. Zoreně se nelíbila

představa, že tu budou nocovat. Plížili se šerem, ve svých uniformách vypadali na bílém sněhu jako

tmavé strašidelné stíny. Argoth ji vedl kolem obřadního místa dozadu mezi domky.

„Co to je?“ Na úrovni Zoreniných očí se na protějším kopci objevilo na bílé pokrývce velké černého

kolo. Připomínalo vstup do rysčí nory, ale na tak malou šelmu to bylo zatraceně velké. „Je to díra jako

pro velkého pouštního ještěra. Argothe, hrom do tebe, co jste to přesně našli?“

„Hnízdo.“

U vchodu do doupěte čekal zbytek mágů. Zpráva o nálezu se rozšířila rychle.

Kdosi zašeptal: „Jak je to tam dole velké?“

„Kurevsky,“ zněla odpověď. „Celé podzemní město.“

„Máš akorát tak kurevsky naděláno v kalhotech, Mungu, jdeme,“ zavelela Zorena. Strach má velké

oči, ale občas větší moc než jednotka planoucích mečů. Čarodějka nechtěla, aby nad jejími muži

zvítězil.

Plížili se tunelem, míjeli hrubě otesané podpěry, kupy haraburdí a šlapali v rozbředlém bahně

smíšeném s trusem pijavic. Zoreně to připomínalo vstup do podzemní štoly. Tohle určitě

nevybudovala ta stvoření sama. Ale kdo potom? Vesničané z Plamínku? Vrchní čarodějce to přišlo

neuvěřitelné.

Říkat tomu město jí ovšem přišlo přehnané. Možná to tu jenom páchlo jako v chudinské čtvrti.

Vznášelo se tu nezaměnitelné aroma moči a výkalů, zetlelých hader, krve a hnijícího masa. Skoro jako

před řezníkovým krámem, kdesi v temných ulicích Mesyr Agys.

Jako první narazili mágové na malý dóm s tarčími klecemi. Uvnitř objevili sešle vyhlížející zvířata

prolezlá blechami a prašivinou. Čuby s tak vytahanými cecky, že se dotýkaly podestýlky, a taky

štěňata, zanedbané kuličky srsti s nemocnýma očima.

„Takových zásobáren tu mají víc. Zdola jsme slyšeli křik, je možné, že tam drží i přeživší vesničany.“

Čarodějka sledovala fenu s nafouklým břichem. Zahrnuli do svého chovatelského programu i vlastní

rodiče? napadlo ji. Pěstují si krmení nebo další členy smečky?

„Postaráme se o ně později, teď za mnou,“ přikázala. Věděla, že budou muset ta zvířata pobít a

nechtělo se jí do toho. Kéž by se dokázala více zatvrdit. Vše by bylo nakonec jednodušší.

Zoreně se vybavil okamžik, kdy Kerdea v noci zaklepala na dveře její ložnice. Zorena jí otevřela

rozespalá, jenom v noční košili. Když ovšem viděla výraz, který se usadil ryšavé čarodějce v obličeji,

okamžitě se probrala.

„Stalo se něco?“

„Femorian má pravdu.“

Zorena na ni zírala jako na zjevení. Od toho nešťastného večera, kdy Kerdea utekla od jídla, ji

neviděla.

„Říkala jsi, že nahlížet do mysli někoho, kdo je upoután na lůžko, je nebezpečné,“ pokračovala zrzka.

„Neprosila bych tě o to, kdyby to nebylo tak důležité. Byli jste s mým otcem dobří přátelé. Vím, že se

to pokazilo ve chvíli, kdy přišel na naše malé tajemství, ale myslím, že si tě nikdy nepřestal vážit. Znáš

ho dobře. Pokud je to tam uvnitř pořád on, tak nabídku kněžích přijmu. Pokud ne, myslím, že bude

nejlepší nechat ho jít.“

Zorenu uchvacovala křehkost a zároveň síla, která z mladší ženy vyzařovala. Nevypadala jako tuctová

kráska, ale měla velké oči a nádherné vlnité kadeře. Je to přece přítelkyně mého syna! Není správné

na ni takto myslet. Kdysi možná. Ale teď už je to všechno pryč.

„Udělám to.“

Kerdea poděkovala a objala ji. Zorena ji opatrně hladila po vlasech, které tak obdivovala. Voněly stále

stejně a to jí přišlo důležité. V tu chvíli netušila, jakou kletbu seslala na svoji hlavu.

Chodba před nimi se postupně zužovala. Stěny už jim nepřipadaly hladké a pravidelné, zdály se být

čím dál hruběji opracované. Dupali po rozdrcených zvířecích kůstkách. Vzduch těžkl a smrad se stával

nesnesitelným. Zorena si vyčarovala přízračnou svítilnu, ale její svit ji spíše oslňoval. Neviděla víc než

na dva kroky. Minuli boční chodbu, vedoucí do další zásobárny. Uvnitř kňučel tark. Možná se na něm

právě jedna z těch pijavic krmila.

Čím hlouběji se nacházeli, tím hůře se jim postupovalo vpřed. Chodbu téměř zatarasily haldy

subtilních ptačích lebek, kostřiček drobných hlodavců a okrouhlé obratle vysoké zvěře. Vše porůstal

hustý porost trojklíčku, který kosti pomalu rozkládal. Zorena netušila, že rostlina dokáže růst i v

takové tmě.

Z chodby před nimi se ozvalo temné vrčení. Čarodějka rozeznala mezi horami skeletů obrys přikrčené

pijavice. Sykla na své muže, aby zastavili. Stvoření se napnulo ke skoku. Zorena vyčarovala tlakovou

vlnu a srazila ho k zemi. Mágové k němu přiskočili a pokusili se ho svázat. Stvoření se zmítalo a

vydávalo naříkavé zvuky.

„Jestli to bude takto vřískat, přivolá ostatní!“ obával se Argoth. „Vražte tomu něco do huby!“

„Vraž mu tam třeba čuráka, Argothe, kouše jako svině,“ okřikl ho kdosi.

„Ticho!“ Zorena nastražila uši. Slyšela pleskot bosých chodidel, které se bořily do mazlavého bláta.

Zachřestila kůstka, čvachtly vyvrhnuté vnitřnosti, jak do nich cosi šláplo. Následovalo tiché zavrčení.

„Připravte se, chlapi, tohle nebude hezké.“ Nebylo.

Jakmile se mezi hromadami špíny objevila první střapatá hlava, jednomu z mágů praskly nervy a

vystřelil proti ní bojové kouzlo. Zablesklo se, ucítili puch síry a čaroděje ocákla horká sprška krve.

Všechno, co se odehrálo potom, se Zoreně slilo do jediného obrazu plného rozbředlého bahna a

urvaných končetin. Pamatovala si, že křičela. Netušila co. Odrazila dítě, které po ní skočilo, aby jí

vydrápalo oči.

V té chvíli spatřila, že se na Nityryho, který stál dva kroky za ní, sesypaly hned tři pijavice. Kletba,

kterou proti nim vypustila, jedno z těch stvoření sežehla na uhel. Druhé narazilo do stropu tunelu, až

se na magiky snesla sprška tmavé zeminy. S třetím si už Nityry poradil sám. Skončilo potrhané v

hromadě kostí.

„Díky,“ zahuhlal pobočník a postavil se své paní po boku. Stáli uprostřed krvavé lázně. Pijavice padaly

k zemi, ale

na jejich místo okamžitě naskakovaly další jako nezadržitelná šedivá vlna.

Mágové však nepochybovali, že vítězství je na jejich straně. Dokud se neozval Argothův řev a z jeho

hrdla se nevydraly bublavé zvuky, které nevěstily nic dobrého.

Více v knize DĚTI VÁNICE (Tereza Matoušková), Epocha, březen 2016

Kniha vyšla v rámci Edice Pevnost (http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=758)

http://www.facebook.com/fantastickaepocha