Prolog

Vnoci se mi zdálo, že jedu dostih.To není nic divného, jel jsem tisíce dostihů.V tom snu byly překážky, koně, jezdci v pestrobarevných

dresech a míle zelené trávy. Davy lidí, růžové oválky obličejů splý-vající do nezřetelných růžových skvrn, jak jsem kolem nich cválalpřikrčený v sedle, soustředěný na rychlost.

Oválky měly otevřená ústa a já věděl, že křičí, i když jsem je ne-slyšel.

Křičely moje jméno, chtěly, abych vyhrál.Vítězství bylo nejdůležitější. Pro vítězství jsem žil. Proto jsem

tam byl. Proto jsem se narodil.Ve snu jsem dostih vyhrál. Křik diváků se změnil v jásot a jásot

mě povznesl do výše jako na perutích, jako na oblaku. Mně šloo vítězství, ne o ten jásot.

Jako již mnohokrát jsem se vzbudil do tmy. Ve čtyři hodiny ráno.

Ticho. Žádný jásot. Jen ticho.Ještě jako bych cítil pohyb koně a jezdce, vlnění svalů prochá-

zející oběma napjatými těly, spojující je v jednu bytost. Jako bychještě cítil třmeny pod nohama, svíral lýtky boky koně, jako bychudržoval rovnováhu, hlavu těsně u natažené hnědé šíje, vlající hří-vu v ústech, v rukou otěže.

Pak přišlo druhé probuzení, to skutečné, kdy jsem se poprvépohnul, otevřel oči a vzpomněl si, že už nikdy nikde žádný dostihnepojedu. Pocit nenávratné ztráty mě pokaždé znovu zaplavil zá-rmutkem. Sen, který se mi zdál, byl snem pro celé muže.

Zdál se mi často.Pitomost.Život je přece jiný. Člověk musí odhodit sny, musí se obléct,

musí se nějak vypořádat s nadcházejícím dnem.

Kapitola 1

Vytáhl jsem z levého předloktí baterku a zastrčil ji do nabí-ječky. Uvědomil jsem si to teprve za deset vteřin, když semi přestaly hýbat prsty.

Zvláštní, pomyslel jsem si. Celý postup s nabíjením baterky jsemuž dělal tak automaticky, že jsem na to vůbec nemyslel, ani jsemse vlastně nerozhodoval, že to musím udělat, počínal jsem si in-stinktivně a mechanicky, jako když si člověk čistí zuby. Najednoumi došlo, že se moje podvědomí konečně přizpůsobilo situaci. Po-chopilo, že už nemám ruku z kostí, svalů a kůže, ale z kovu a plas-tické hmoty.

Stáhl jsem si kravatu a pohodil ji na sako položené přes opěrad-lo koženého čalouněného křesla. S úlevou jsem se protáhl. Byljsem doma. Naslouchal jsem známému tichu vlastního bytu a jakopokaždé jsem ucítil, jak ze mě příjemně mizí napětí vnějšího světa.

Můj byt pro mě vlastně znamenal spíš domovský přístav nežopravdový domov. Nezařizoval jsem ho postupně, s láskou a péčí,nakoupil jsem všechen nábytek jednoho zcela všedního odpoled-ne v jediném obchodě, bez jakéhokoli vzrušení nebo citů. „Chcitohle... tohle... támhleto... a ještě tohle... dodejte mi to prosím conejdřív.“ Sbírka předmětů se docela dobře sžila a zdomácněla, alenebylo mezi nimi nic, co bych oplakával, kdybych to ztratil. Mož-ná že jsem si tenhle vztah ke svým věcem nacvičil jako sebeobranu,ale to není podstatné.

Spokojeně jsem přecházel po pokoji, jen tak v ponožkách a ko-šili. Rozsvítil jsem stolní lampy a zazářilo tlumené světlo. Dobřenatrénovaným plácnutím jsem povzbudil k činnosti televizor, pak

(7

jsem si nalil skleničku skotské a rozhodl se, že nádobí z předcho-zího dne mýt nebudu. V lednici jsem měl bifteky a v bance peníze,tak co – člověk přece nemusí mít stůj co stůj nějaký životní cíl.

V té době jsem skoro všechno dělal jen jednou rukou, bylo torychlejší. Moje neobyčejně umná umělá ruka pracovala jen díkyselenoidům a jakýmsi tajemným elektrickým impulzům vysílanýmz pahýlu mého předloktí. Prsty se rozevíraly a svíraly do pevného,tvrdého úchopu, ale vždycky jim to chvíli trvalo. Ruka však vypa-dala jako živá, často se stalo, že si lidé ani nevšimli, že je to proté-za. Měla naznačené nehty a pod kůží z plastické hmoty jako by serýsovaly šlachy a modravé žíly. Když jsem byl sám, používal jsemji zřídka, ale nerad jsem ji odkládal, s ní jsem se cítil líp.

Nachystal jsem se na ten večer jako na každý jiný. Na pohovce,nohy nahoře, přikrčená kolena, v ruce baňatou skleničku s whisky,spokojený s pestrým životem zprostředkovaným malou obrazov-kou. Když mě uprostřed televizní komedie vyrušil zvonek u dveří,nebyl jsem rád.

Neochotně, bez zvědavosti jsem vstal, odložil skleničku, nah-matal v kapse saka rezervní baterku, kterou jsem vždycky nosils sebou, a zastrčil jsem ji do příslušného otvoru v protéze. Pak jsemsi zapnul manžetu u košile a šel se do haly podívat kukátkem nachodbu.

Za dveřmi mě nečekalo nic zlého, leda by se zlo vtělilo do panístředního věku s modrým šátkem na hlavě. Otevřel jsem dveřea zdvořile pozdravil. „Dobrý večer, co si prosím přejete?“

„Side, můžu jít dál?“ zeptala se.Zadíval jsem se na ni, nepřipadala mi povědomá. Byl jsem však

zvyklý, že mě lidé oslovovali Side a já je neznal, považoval jsemto dokonce za kompliment.

Zpod šátku vykukovaly tvrdé černé kudrny a oči byly schovanéza tmavými brýlemi. Temně červená rtěnka přitahovala pohled naústa. Žena byla rozpačitá a nesvá, jako by se v tom světlehnědémplášti do deště třásla. Očekávala, že ji poznám, ale já si uvědomil,kdo je, teprve když se neklidně ohlédla přes rameno a ukázala pro-ti světlu svůj profil.

Váhavě a nevěřícně jsem se zeptal: „To je Rosemary?“„Prosím tě, musím s tebou mluvit.“ Protáhla se kolem mě, jak

jsem pootevřel dveře.„Tak pojď dál.“

8)

Když jsem za ní zavíral, stála už před zrcadlem v hale a snažilase rozvázat šátek.

„Bože, já vypadám!“Ruce se jí třásly tak, že nemohla rozvázat uzel. Nakonec netrpě -

livě sáhla za hlavu, vzala šátek za zadní cíp a přetáhla ho dopředuse vším všudy, i s černými kudrnami, a roztřásla si povědomé kaš-tanové vlasy. Rosemary Casparová. Už patnáct let jsme si říkalikřestními jmény.

„Bože,“ vzdychla znovu, zastrčila tmavé brýle do kabelky a se-třela si křiklavě červenou rtěnku. „Já za tebou prostě musela přijít.Musela jsem.“

Díval jsem se, jak se jí třesou ruce, a poslouchal, jak se jí chvějehlas. Kolik lidí už za mnou přišlo v takovém stavu od té doby, cojsem si jako zaměstnání zvolil luštění hlavolamů a řešení strastí cizích lidí.

„Pojď se něčeho napít,“ pobídl jsem ji. Jistě to očekávala i po-třebovala. V duchu jsem si povzdechl nad troskami klidného ve-čera. „Dáš si whisky nebo gin?“

„Gin s tonikem... cokoli.“Ani si nesvlékla kabát, šla za mnou do pokoje a sedla si rychle

na pohovku, jako by se jí podlamovala kolena. Zadíval jsem se dojejích prázdných očí a vypnul rozesmátý televizor. Pak jsem jí naliluklidňující dávku zhouby řidičů.

„Napij se. V čem je problém?“ zeptal jsem se.„Problém? To je víc než problém!“ vybuchla rozhořčeně Rose-

mary.Vzal jsem svoji skleničku a šel si sednout do křesla proti ní. „Zahlédl jsem tě dnes z dálky na dostizích. To už ten problém

existoval, nebo ne?“Zhluboka se napila. „Jo, to tedy existoval, a jak. Co si prosím

tě myslíš, proč bych takhle lítala po noci a hledala ten tvůj pitomýkvartýr namaškařená v bláznivý paruce, kdybych s tebou mohlamluvit veřejně na závodišti?“

„Tak proč?“„Protože poslední člověk, s kterým bych si přála, aby mě lidi vi-

děli, je Sid Halley.“Kdysi jsem několikrát jel pro jejího muže, když jsem byl ještě

žokej a měl jsem váhu na rovinové dostihy, než jsem začal jezditsteeply. Teprve později přišly úspěchy, sláva, pády, rozdrcená ru-

(9

ka... všechno. Se Sidem Halleym, bývalým žokejem, mohla mluvitveřejně kdykoli a kdekoli. Za Sidem Halleym, který se před krát-kou dobou změnil ve všestraného soukromého detektiva, se mu-sela plížit v noci a se strachem.

Odhadoval jsem, že jí teď může být asi tak čtyřicet pět let. Ni -kdy jsem si ji vlastně neprohlédl pořádně, zblízka. Měl jsem ji v pa-měti jako štíhlou a elegantní ženu. Teď jsem viděl mírně sklesléobočí i víčka, malou jizvičku na bradě a jemné chmýří na obrysutváří. To na ní bylo nové.

Náhle vzhlédla a zadívala se na mě, taky jako by mě viděla po-prvé. Pro ni musel nový pohled na mě znamenat mnohem radi-kálnější změnu starých představ. Už jsem nebyl mladík, kterémukdysi trochu úsečně dávala příkazy, byl jsem dospělý mužský, k ně-muž se uchýlila v nesnázích. Už jsem si zvykl na to, jak mě mojistaří známí najednou viděli v novém světle, poznalo se to na nich,náš vztah většinou ztratil bezprostřednost a lehkost, někdy mi tobylo trochu líto, ale nemohl jsem na tom nic změnit.

„Všichni říkají...,“ začala váhavě. „Totiž... letos co chvíli slý-chám...,“ odkašlala si. „Povídá se o tobě, že jsi dobrý, jako do oprav -dy dobrý... na takovýhle záležitosti. Jenže teď nevím... když užjsem tady... nějak se mi nezdá... totiž... jsi přece především žokej.“

„Byl jsem žokej,“ opravil jsem ji suše.Nejistě se zadívala na mou levou ruku, ale nic neřekla. Celou tu

historii samozřejmě znala. V dostihovém světě už ta záležitost pat-řila do daleké minulosti.

„Proč mi neřekneš přímo, co potřebuješ? Pokud nebude v mýchsilách, abych ti pomohl, tak ti to otevřeně povím.“ Představa, žebych jí opravdu neuměl pomoct, ji znovu rozčílila. Zase se roztřásla.

„Já za nikým jiným nemůžu, nikoho neznám. Já ti prostě musímvěřit... musím... musím věřit, že jsi tak dobrý, jak všichni tvrdí.“

„Nejsem superman,“ bránil jsem se. „Jen tu a tam něco očicháma prohrabu.“

„Ach ne!... Ach bože...“ Hrana skleničky jí zvonila o zuby, jakdopíjela zbytky ginu. „Já prostě doufám...“

„Sundej si kabát,“ poradil jsem jí vemlouvavým hlasem. „A dejsi ještě jednu skleničku. Sedni si pohodlně, pořádně se opři a vy-právěj od začátku.“

Vstala jako zhypnotizovaná, rozepnula knoflíky, shodila plášťa zase se posadila.

10)

„To nemá žádný začátek.“Vzala si ode mě plnou skleničku a přitiskla si ji k tělu. Smeta-

nově bílá hedvábná halenka, rezavě hnědý mohérový svetr, černá,dokonale ušitá sukně, kolem krku těžký zlatý řetěz, to na finančnípotíže nevypadalo.

„Georg šel na večeři,“ vysvětlovala. „Spíme dnes v Londýně...Myslí, že jsem v biografu.“

Její muž byl jedním ze tří nejuznávanějších trenérů v celé Angliia jedním z deseti nejlepších na světě. Klaněli se mu na všech zá-vodištích od Hongkongu až po Kentucky. V Newmarketu, kdebydlel, byl králem. Nikdo se nedivil, když jeho koně vyhráli Derby,Prix de l’Arc de Triomphe nebo Washington International. Rokco rok proudili do jeho stájí nejlepší plnokrevníci ze všech koutůsvěta. Byla čest mít koně v jeho stájích, odlesk slávy trenéra pakdopadal i na majitele. Georg Caspar si mohl dovolit odmítnoutkteréhokoli zákazníka a kteréhokoli koně. Prý zřídkakdy odmítalženy. Pokud se Rosemaryin problém týkal této záležitosti, těžkobych jí pomohl.

„Nesmí se dozvědět, že jsem tu byla,“ řekla rozčileně. „Musíšmi slíbit, že mu to neřekneš.“

„Můžu ti to slíbit jen prozatímně.“„To mi nestačí.“„Musí ti to stačit.“„Počkej, pochopíš... Uznáš sám...“ Napila se. „Byl by nerad, že

ti to povídám, má hrozný strach.“„Kdo, Georg?“„Jistěže Georg. O kom myslíš, že mluvím? Prosím tě, neptej se

tak pitomě. Pro koho jinýho myslíš, že bych sem chodila takhlenamaškařená, pro koho bych takhle riskovala?“ Mluvila tak ostře,až ji to samotnou zarazilo. Zhluboka se nadechla a začala znovu:„Co si myslíš o Gleanerovi?“

„No... bylo to jisté zklamání.“„Byla to katastrofa, to je ti přece jasný.“„To se někdy stává.“„Ne, tohle se nestává. Byl to jeden z nejlepších dvouletků, co

Georg měl. Vyhrál s fantastickou převahou tři dostihy pro dvou-leté koně. Celou zimu se s ním počítalo úplně samozřejmě jakos jasným favoritem pro Guineas i Derby. Všichni říkali, že je abso-lutní jednička, že je vynikající.“

(11

„Jistě, na to se pamatuju.“„No vidíš, a jak to dopadlo? Guineas běžel vloni na jaře. Zvad-

nul. Úplně odpadl. A na Derby jsme samozřejmě mohli klidně za-pomenout.“

„Byla to smůla.“Sevřela rty a dopáleně se na mě podívala. „No a co Zingaloo?“

řekla potom. „To byla taky jen smůla? Dvě nejlepší hříbata v Ang -lii, obě ve dvou letech ohromný, obě u nás. A ve třech letech si tykoně nevyběhali ani pětník. Stáli v boxech, vypadali úplně v po-řádku, a nudili se k smrti, nebyli k ničemu.“

„Uznávám, že to bylo překvapující a zvláštní,“ řekl jsem bez pře-svědčení. Zklamat se v koni je tak běžné jako v neděli zmoknout.

„A co Bethesda? Rok předtím?“ zuřivě, upřeně se na mě dívala.„Nejlepší dvouletá klisna. Celý měsíce platila za favoritku proOaks. Byla ohromná. Když šla na start, vypadala skvěle, a nako-nec přišla až desátá. No uznej, desátá!“

„Georg je ale jistě všechny nechal řádně prohlédnout,“ namítljsem mírně.

„To taky udělal. Veterináři se nám tam pletli pod nohama celýtýdny. Dopingový testy. Všechno možný. A všechno negativní. Třiskvělí koně, a byli k ničemu. To nevysvětlíš. To prostě nejde.“

V duchu jsem si povzdechl. Co mi vyprávěla, znělo jako běžnázkazka ze života trenéra dostihových koní, nic pro kradmé, melo-dramatické noční návštěvy a přestrojení.

Pak jakoby nic spustila bombu. „Teď jde o Tri-Nitra.“Nechtě jsem slyšitelně zalapal po dechu. Ve všech novinách se

na dostihové stránce vytrvale objevovaly celé dlouhé sloupce o Tri--Nitrovi, který byl oslavovaný jako nejlepší dvouletý hřebeček pocelých desetiletích. Považovalo se skoro za samozřejmé, že v létěbude bez konkurence. V září jsem ho viděl vyhrát v NewmarketuMiddle Park Stakes v rekordním čase, ještě teď ho vidím, jak seřítí tryskem po turfu neuvěřitelnou rychlostí.

„Guineas se běží už za dva týdny,“ řekla Rosemary. „Přesně odedneška za čtrnáct dní. Co když se něco stane... co když to zase takdopadne... co když selže, jako ti ostatní...?“

Znovu se roztřásla. Jakmile jsem otevřel ústa, abych promluvil,rychle zase spustila vysokým, vzrušeným hlasem. „Mohla jsem seutrhnout jedině dneska... dnes večer jsem měla jedinou šanci...kdyby to Georg tušil, tak by zuřil. Tvrdí, že se koni nemůže nic

12)

stát, že se k němu nikdo nemůže dostat, že zařídil dokonalý bez-pečnostní opatření. Přitom má ale strach, to je mi jasný. Je po-drážděný a pořád v napětí. Navrhla jsem mu, aby tě pověřil stře-žením Tri-Nitra. Byl hned vzteky bez sebe. Nevím proč, nikdyjsem ho neviděla takhle zuřit. Nikdy jsem nezažila, aby takhle vy-váděl.“

„Rosemary...,“ vrtěl jsem hlavou.„Ne, poslouchej mě,“ skočila mi do řeči. „Chci od tebe, aby ses

postaral o to, že se Tri-Nitrovi do Guineas nic nestane. Víc nic.“„Všechno...“„Nemá smysl si dodatečně vyčítat... Kdyby se někdo o něco po-

kusil... pak bych si vyčítala, že jsem ti neřekla. To bych nepřežila.Musela jsem za tebou jít. Musela. Slib mi, že to vezmeš. Řekni si,o co chceš, všechno zaplatím.“

„Nejde o peníze,“ brzdil jsem ji. „Pochop... nemůžu přece hlídatTri-Nitra bez Georgova vědomí a souhlasu. To prostě nejde!“

„Ty to zvládneš. Určitě to dokážeš. Už jsi vyřešil spoustu věcí,o kterých lidi říkali, že vyřešit nejdou. Musela jsem za tebou přijít.Já to prostě nevydržím... Georg to nevydrží... Kdyby se to měloopakovat už třetí sezonu... Tri-Nitro prostě musí vyhrát. Musíš sepostarat, aby se nic nestalo. Musíš!“

Třásla se víc než dřív a byla na nejlepší cestě propadnout hyste-rii. Spíš abych ji uklidnil, než že bych opravdu v té věci chtěl něcodělat, jsem nakonec řekl: „Tak tedy dobře, Rosemary, já se o to po-kusím.“

„Musí vyhrát!“„Nevidím žádný důvod, proč by neměl,“ utěšoval jsem ji.Neomylně v mém hlase zaslechla podtón shovívavosti a skepse,

nedůvěru k jejím obavám, které nejspíš považuju jen za fantasma-gorické nápady hysterické ženské. Sám jsem si potom ten podtónuvědomil a viděl jsem jeho odraz v jejích očích. Nebylo mi to milé.

„Ach bože, proč jsem sem chodila, je to ztráta času, co?“ řeklahořce a vstala. „Jsi stejně pitomý jako ostatní chlapi. Nejspíš mátevšichni mozek v klimakteriu...“

„Nemáš pravdu, přece jsem ti řekl, že se o něco pokusím.“„Jo.“ To slovo znělo trpce a výsměšně. Živila v sobě vztek z po-

třeby uspořádat pořádnou scénu. Hodila po mně skleničku, místoaby mi ji podala. Nestačil jsem ji chytit, takže spadla na okraj stol-ku a rozbila se.

(13

Zadívala se na lesklé střepy a pokusila se zkrotit tu naježenoufúrii, která v ní zuřila.

„Odpusť,“ řekla krátce.„To nic.“„Jsem přetažená.“„Jistě.“„Musím jít do toho biografu, Georg se mě pak zeptá...“ Vklouz-

la do pláště a topornými kroky došla ke dveřím. Stále ještě se třáslarozčilením. „Neměla jsem sem chodit. Ale já myslela...“

„Rosemary,“ řekl jsem suše, „když řeknu, že se o něco pokusím,tak se pokusím.“

„Nemáš představu, jaké to je...“Doprovázel jsem ji do haly a cítil, jak z ní vyzařuje tříštivé zou-

falství – jako by rozviřovalo vzduch kolem nás. Zdvihla ze stolkučernou paruku a nasadila si ji na hlavu. Zastrkávala pod ni pra-mínky hnědých vlasů bezohledně a nelítostně, byla znechucenásama sebou, svým přestrojením i mnou. Byla znechucená návště-vou u mě, tím, že lhala Georgovi, že to celé podnikla tak nedů -stojně, pokradmu. Nanesla si na rty zbytečně silnou vrstvu křikla-vé rtěnky, jako by se trestala. Pak si vzteklým trhnutím utáhla šáteka začala šmátrat v kabelce po tmavých brýlích.

Mlčky jsem se na ni díval.„Převlíkla jsem se na záchodě v podzemce,“ řekla. „Je mi to

všechno odporný. Nikdo mě ale nesmí vidět, až půjdu pryč. Něcose určitě děje. Vím to. A Georg má strach...“

Stála u dveří a čekala, až jí otevřu. Štíhlá, elegantní žena, kteráudělala všechno pro to, aby se zhyzdila. Napadlo mě, že žádná že-na by si takhle nepočínala, kdyby k tomu neměla pádný důvod,jakému musí ustoupit i sebeúcta. Protože mě znala tolik let ve zce-la jiné roli, nedokázal jsem jí pomoct, zmírnit její strach. V minu-losti to byla ona, kdo dával příkazy, a já ve svých šestnácti letechs respektem plnil každé její přání. Ten večer bych pro ni byl udělalvíc, kdybych jí mohl dát teplo přátelství, kdybych ji i rozplakal.Byla však mezi námi přehrada, kterou jsem nedokázal odbourat.

„Neměla jsem sem chodit, teď je mi to jasný.“„Chceš vůbec... mám se do toho pustit?“Obličej se jí křečovitě stáhl. „Bože... ano, chci! Byla jsem ale pi-

tomá. Namlouvala jsem si... ty jsi přece jen žokej a nic jinýho.“Otevřel jsem dveře.

14)

„Přál bych si jím být,“ řekl jsem lehce.Nepřítomně se na mě podívala. Duchem už byla na zpáteční

cestě, v biografu, myslela na to, co řekne Georgovi.„Nejsem blázen,“ obrátila se ke mně.Pak se otočila na patě a odešla bez jediného ohlédnutí. Díval

jsem se za ní, jak jde ke schodům a pak mizí z dohledu. Zavřeljsem dveře a vrátil se do obývacího pokoje s pocitem, že jsem seneosvědčil, že jsem selhal. Vzduch v pokoji jako by se ještě chvěljejím rozčilením.

Sehnul jsem se a sebral ze země několik větších střepů. Ale drob-ných úlomků skla bylo na koberci pro líného člověka příliš mnoho,takže jsem si raději zašel do kuchyně pro smetáček a lopatku.

Lopatku jsem snadno udržel v levé ruce. Stačilo dát příkaz ne-existujícímu zápěstí, aby se prohnulo hřbetem ruky vzhůru, a prstyprotézy se rozevřely. Když jsem pak přikázal ztracené ruce, aby seohnula dolů, prsty se sevřely. Mezi příkazem a elektrickou odpo-vědí v mechanizmu protézy vždy uplynuly tak dvě vteřiny. Nejob-tížnější bylo naučit se s tímhle zpožděním počítat.

Prsty samozřejmě nemohly vnímat sílu úchopu. Odborníci, kte-ří mi umělou ruku připravovali, mě poučili, že pravého mistrovstvídosáhnu tehdy, naučím-li se protézou úspěšně sbírat vajíčka. Přivýcviku jsem jich hodně rozbil. Od té doby jsem už zničil jen jed-nu žárovku a rozmačkal na placku balíček cigaret, ale to bylo z roz-tržitosti. Říkám to na vysvětlenou toho, proč ten zázrak protetickévědy používám, jen když musím.

Vyhodil jsem střepy do koše na odpadky a zapnul znovu televi-zor. Už bylo po komedii. Z detektivky mě vyrušovaly myšlenky naRosemary. S povzdechem jsem tedy zase televizi vypnul a šel siudělat biftek. Když jsem dojedl, zavolal jsem Bobbymu Unwinoviz deníku Planeta.

„Informace nepodávám zdarma,“ spustil, jakmile slyšel, kdo volá.

„Za co?“„Za příležitostnou protislužbu.“„Dobře.“„Tak oč ti jde?“„Poslyš, ty jsi měl ve vaší sobotní barevné příloze asi tak před

dvěma měsíci dlouhý článek o Georgu Casparovi. Několik stránektoho bylo.“

(15