KAPITOLA 1

V našem domě je jedno zrcadlo. Visí za posuvným panelem v chodbě v horním patře. Můžu se do něj podívat druhý den každého třetího měsíce, když mi matka stříhá vlasy — jedno z pravidel naší frakce.

Sedím na stoličce, za mnou stojí matka s nůžkami v ruce. Prameny dopadají na podlahu do nezajímavého plavého kruhu.

Když skončí, shrne mi vlasy z obličeje a udělá z nich uzel. Všimnu si, jak je klidná a soustředěná. Odříkání se stalo její druhou přirozeností. To o sobě já tvrdit nemůžu.

Pokradmu se podívám na svůj odraz v zrcadle, když matka nedává pozor - nejsem marnivá, jenom zvědavá. Za tři měsíce se člověk hodně změní. Vidím protáhlou tvář, výrazné kulaté oči a dlouhý úzký nos — pořád vypadám jako malá holka, i když mi před pár měsíci bylo šestnáct. Ostatní frakce slaví narozeniny, ale my ne. Bylo by to požitkářství.

„A je to,“ řekne, když drdol připevní. Její oči se v zrcadle setkají s mými. Je příliš pozdě je odvrátit. Místo pokárání se dočkám úsměvu. Trochu se zamračím. Proč mi nevynadala, že na sebe zírám?

„Dneska je tvůj velký den,“ poznamená.

„Ano,“ odvětím.

„Jsi nervózní?“

Na chvíli se zadívám do vlastních očí. Dnes podstoupím talentovou zkoušku, která ukáže, do které z pěti frakcí patřím. A zítra, na Obřadu volby, se pro jednu frakci rozhodnu. Rozhodnu o zbytku svého života. Rozhodnu, jestli zůstanu s rodinou, nebo ji navždy opustím.

„Ne,“ řeknu. „Zkouška nemusí mou volbu ovlivnit.“

„Správně.“ Usměje se. „Pojďme na snídani.“

„Děkuju. Za ty vlasy.“

Políbí mě na tvář a vysune panel zpátky přes zrcadlo. Myslím, že má matka by mohla být krásná, v jiném světě. Její tělo je pod šedými šaty stále útlé. Má výrazné lícní kosti a dlouhé řasy, a když si na noc rozpustí vlasy, snášejí se jí ve vlnách přes ramena. Ale Odevzdaní musejí svou krásu skrývat.

Jdeme spolu do kuchyně. Tahle rána, kdy bratr připravuje snídani, otec mě při čtení novin hladí po vlasech a matka si tiše pobrukuje, zatímco sklízí ze stolu - tahle rána se cítím nejvíc provinile, že je chci opustit.

Autobus páchne zplodinami. Pokaždé, když vjede do díry ve dláždění, hodí se mnou ze strany na stranu, ačkoli se pevně držím sedadla.

Můj starší bratr Caleb stojí v uličce a drží se madla nad hlavou, aby nespadl. Nejsme si podobní. Má tmavé vlasy jako otec, nos jako skobu, zelené oči po matce a ve tvářích dolíčky. Když byl mladší, tahle směs rysů působila zvláštně, ale teď mu to sluší. Kdyby nepatřil k Odevzdaným, holky ze školy by na něho určitě zíraly.

Kromě očí zdědil po matce také nesobeckost. Bez zaváhání uvolnil místo k sednutí nějakému mrzoutovi z Upřímnosti.

Muž má na sobě černý oblek a bílou vázanku – standardní uniformu Upřímných. Jejich frakce si cení otevřenosti a pravda je pro ně černobílá, proto ten kostým.

Rozestupy mezi budovami se zmenšují a cesty jsou rovnější - blížíme se do centra. V mlze se proti horizontu začíná rýsovat černý pilíř, mrakodrap, který kdysi nesl název Sears Tower — my mu říkáme Hlava. Autobus projíždí pod věncem železničních nadjezdů. Ještě nikdy jsem vlakem nejela. přestože nikdy nepřestaly jezdit a koleje jsou na každém kroku. Vlakem jezdí jenom Neohrožení.

Před pěti lety položili dobrovolní dělníci z Odevzdanosti na některých cestách nové dláždění. Začali ve středu města a pokračovali směrem k okrajům, dokud jim nedošel materiál. Tam, kde bydlím já, zůstaly silnice rozpraskané a záplatované a jezdit po nich není bezpečné. Stejně nemáme auto.

Autobus se po cestě otřásá a poskakuje, ale Calebův výraz zůstává vyrovnaný. Vzduchem zavíří jeho šedý plášt, jak sahá po tyči, aby udržel rovnováhu. jeho oči bez ustání těkají a já vím, že sleduje lidi okolo — snaží se vidět jenom je a na sebe přitom zapomenout. Upřímní si cení bezprostřednosti, ale naše frakce staví na nejvyšší místo nesobeckost.

Autobus zastaví před školou. Proletím kolem nevrlce a hrnu se ven. Musím se chytit Caleba, zakopla jsem o mužovy boty. Kalhoty jsou mi příliš dlouhé. Nikdy jsem nebyla nijak elegantní.

Budova Vyššího stupně je ze všech tří škol ve městě - Nižší stupeň, Střední stupeň a Vyšší stupeň - nejstarší. Jako všechny okolní budovy je celá ze skla a oceli. Před školou se vyjímá rozměrná kovová plastika, na kterou po vyučování lezou Neohrožení a hecují se, kdo vyšplhá výš. Loni jsem viděla, jak jedna dívka spadla a zlomila si nohu. Běžela jsem pro pomoc.

„Dneska jsou talentovky,“ poznamenám. Caleb je jen o necelý rok starší, a tak jsme ve stejném ročníku.

Přikývne, když vcházíme do budovy. Sotva se ocitneme uvnitř, všechny svaly v těle se mi napnou. Vše kolem působí hladově, jak se do sebe každý snaží nasát poslední dojmy a školní atmosféru. Je zřejmé, že po Obřadě volby už do těchto chodeb nikdy nezavítáme - jakmile si zvolíme, kam chceme patřit, o dokončení vzdělání se postará naše nová frakce.

Všechny dnešní hodiny jsou zkrácené na polovinu, aby se celodenní rozvrh stihl do oběda. Po obědě začnou talentové zkoušky. Už teď mi srdce bije rychleji.

„Ty se ani trochu nebojíš, co ti řeknou?“ zeptám se Caleba.

V místě, kde se chodba rozdvojuje, se zastavíme — Caleb bude pokračovat na hodinu matematiky pro pokročilé, já se vydám na dějepis.

Caleb zvedne obočí. „Ty jo?“

Mohla bych mu říct, že už se celé týdny hrozím toho, kam mě zkouška doporučí - k Odevzdaným, Upřímným, Mírumilovným, Sečtělým, nebo Neohroženým?

Místo toho se usměju a řeknu: „Vlastně ne.“

Oplatí mi úsměv. „Tak...zlom vaz.“

Zamířím na oddělení dějepisu a kousnu se do rtu. Nikdy mi na mou otázku neodpověděl.

Na chodbách je tlačenice, přestože světlo, které sem okny proniká, vyrván iluzi prostoru. Chodby jsou jediným místem, kde se v našem věku potkáváme s příslušníky ostatních frakcí. Dav dnes oplývá novou energií, mánií posledního dne.

Dívka s dlouhými, kudrnatými vlasy zakřičí vedle mého ucha „Hej!“ a zamává do dálky na kamarádku. Přes tvář mě pleskne čísi rukáv. Pak do mě strčí kluk v modrém svetru, který patří k Sečtělým. Ztratím rovnováhu a spadnu.

„Kliď se z cesty, Škrobe,“ zavrčí a pokračuje v cestě.

Rozhoří se mi tváře. Vstanu a opráším se. Několik studentů se zastavilo, když jsem spadla, ale nikdo mi nepomohl. Jejich oči mě vyprovázejí až do místa, kde se chodba láme. Tohle se lidem z naší frakce děje už několik měsíců — Sečtělost o nás začala šířit nepřátelské zvěsti a ovlivnilo to i naše vztahy ve škole. Šedé šaty, fádní účes a skromné vystupování Odevzdaných nám má pomoci zapomenout na sebe samé a současně nechat ostatní zapomenout na nás. Místo toho jsem teď středem pozornosti.

U okna v křídle E se zastavím a čekám, dokud nezahlédnu Neohrožené. Dělám to každé ráno. Přesně v 7:25 prokazují svou statečnost a seskakují z jedoucího vlaku.

Otec jim přezdívá „uličníci“. Tváře jim zdobí piercingy, po těle mají tetování a nosí černé šaty. Jejich prvořadým úkolem je střežit oplocení, kterým je naše město obehnáno. Před čím, to nevím.

Měli by mě uvádět do rozpaků. Měla bych se divit, co má odvaha — vlastnost, které si Neohroženost nejvíc cení — společného s kovovým kroužkem v nosní dírce. Místo toho sleduju každý jejich pohyb.

Vlak pronikavě zahouká a ten zvuk mi rozechvěje hruď. Když se řítí kolem školy, čelní reflektor lokomotivy poblikává a kola skřípou o koleje. Zbývá několik posledních vagónů. A s nimi se z vlaku vyhrne horda chlapců a dívek v černém. Někteří se po doskoku kutálejí po zemi, jiní jen párkrát klopýtnou, než znovu získají rovnováhu. Jeden z mladíků se smíchem obejme nějakou dívku kolem ramen.

Je to pošetilé, takhle je pozorovat. Odvrátím se od okna a protlačím se davem do učebny dějepisu.

KAPITOLA 2

Po obědě začnou zkoušky. Sedíme u dlouhých stolů v jídelně. Organizátoři vždy vyvolají deset lidí, do každé zkušební místnosti jednoho. Sedím vedle Caleba a naproti Susan, která bydlí vedle nás.

Susanin otec jezdí za prací až na druhý konec města, a tak má auto a vozí ji každý den do školy i ze školy. Nabídl se, že nás bude vozit také, ale jak řekl Caleb, obvykle zůstáváme ve škole déle a nechceme ho zatěžovat.

Pochopitelně.

Zkoušky organizují především dobrovolníci z Odevzdanosti, ačkoli v jedné zkušebně sedí zástupce Sečtělých a ve druhé člověk od Neohrožených. Ti budou zkoušet nás, protože podle pravidel nesmíme být zkoušeni příslušníkem stejné frakce. Pravidla také stanovují, že na zkoušku se nelze žádným způsobem připravit, a tak nevím, co mám čekat.

Od Susan můj pohled zabloudí ke stolům na protější straně jídelny, kde sedí Neohrožení. Smějí se a vykřikují a hrají karty. U dalšího shluku stolů se nad knihami a novinami baví Sečtělí, které žene věčná touha po vědomostech.

V kroužku na podlaze sedí skupinka dívek ve žlutočervených šatech. Ty jsou z Mírumilovnosti. Hrají tleskací hru, u které odříkávají nějakou rýmovačku. Co chvíli se ozve salva smíchu, když nějaká z dívek vypadne a musí si sednout doprostřed kroužku. U stolu naproti nim živě gestikulují mladíci z Upřímnosti. Zřejmě nejde o vážný spor, protože někteří se pořád usmívají.

U stolu Odevzdaných je ticho. Čekáme. Zvyky frakce nám dokonce nařizují zahálku a potlačení individuálních zálib. Pochybuju, že se všichni Sečtělí ani chvíli neobejdou bez studia nebo že si všichni Upřímní libují v živé diskusi, ale pravidlům své frakce se nemohou vzepřít o nic víc než já.

V příští skupině vyvolaných zazní Calebovo jméno. Sebejistě vykročí k východu. Nemusím mu přát štěstí ani ho ujišťovat, že se není čeho bát. Ví, kam patří, a myslím, že to věděl odjakživa. První vzpomínka, kterou na něj mám, je z doby, kdy nám byly čtyři roky. Vynadal mi, že jsem na hřišti nepůjčila švihadlo holčičce, která si neměla s čím hrát. Ted už mi dělá kázání jen výjimečně, ale ten jeho nesouhlasný pohled si budu pamatovat navždy.

Pokoušela jsem se mu vysvědit, že mé instinkty nejsou stejné jako jeho - v autobuse by mě ani nenapadlo pustit toho bručouna sednout - ale nechápe to. „Prostě dělej, co se od tebe čeká,“ řekne mi vždycky. Pro něho je to tak samozřejmé. Mělo by to být samozřejmé i pro mě.

Svírá se mi žaludek. Zavřu oči a otevřu je až za deset minut, kdy se ke stolu vrátí Caleb.

Je bledý jako stěna. Přejede si dlaněmi po stehnech, jako to dělám já, když se mi potí ruce, a když je vrátí zpátky na stůl, všimnu si, že se mu třesou. Otevřu ústa, chci se ho na něco zeptat, ale nemůžu najít žádná slova. Není dovoleno, abych se ho ptala na výsledky zkoušky, a on sám mi také nesmí nic říct.

Organizátor oznámí další desítku jmen. Po dvou jménech z Neohroženosti, Sečtělosti, Mírumilovnosti, Upřímnosti a pak: „Z Odevzdanosti Susan Blacková a Beatrice Priorová.“

Vstanu, protože musím, ale kdyby to bylo na mně, ani bych se ze židle nehnula. Mám pocit, jako by se mi v hrudi nafukovala bublina a každou chvílí mě měla roztrhat na kousky. Jdu za Susan směrem k východu. Lidé,které míjíme, nás od sebe pravděpodobně ani nerozeznají. Máme stejné šaty a blond vlasy svázané do stejného účesu. Jediný rozdíl je ten, že Susan zjevně nemá pocit, že se každým okamžikem pozvrací, a zdá se mi, že ani ruce se jí netřesou tak, že by si jako já musela svírat lem halenky.

Před jídelnou na nás čeká řada deseti zkušeben. Používají se jen k talentovým zkouškám, takže jsem v nich nikdy nebyla. Na rozdíl od ostatních tříd nejsou oddělené skleněnými přepážkami, ale zrcadly. Dívám se na sebe, jak bledá a vystrašená kráčím k jedněm dveřím. Susan se na mě nervózně zaculí a vejde do dveří č. 5. Já vejdu do čísla 6, kde na mě čeká žena od Neohrožených.

Nevypadá tak stroze jako mladí lidé z jejich frakce, které vídám. Má malé, tmavé, hranaté oči a na sobě černé sako - vypadá jako pánské - a džíny. Teprve když se otočí, aby za mnou zavřela, všimnu si jejího tetování na šíji, černobílého jestřába s červeným okem. Kdybych neměla srdce až v krku, zeptala bych se ji, co to znamená. Něco to musí znamenat.

Stěny místnosti jsou obložené zrcadly. Ze všech stran na mě dotírá moje podobizna: šedá látka, která mi volně obepíná záda, dlouhý krk, ruce s vystouplými klouby, jež mi rozrušením zčervenaly. Strop září bílým světlem. Uprostřed místnosti stojí sklápěcí křeslo, jako v zubní ordinaci. Vedle něj je nějaký přístroj. Zkušebna působí jako místo, kde se odehrávají strašné věci.

„Neboj se,“ řekne žena. „Nebude to bolet.“

Má rovné černé vlasy, ale na světle se ukáže, že už šediví.

„Posaď se a udělej si pohodlí,“ vyzve mě. „Jmenuju se Tori.“

Nemotorně si vylezu na křeslo a hlavu opřu o podhlavník. Svědo mě bodá do očí. Tori se věnuje přístroji po mé pravici. Snažím se soustředit na ni, a ne na dráty, které drží v rukou.

„Proč zrovna jestřáb?“ vyhrknu, když mi na čelo připevňuje elektrodu.

„Ještě nikdy jsem od vás nepotkala nikoho zvědavého,“ podiví se a zvedne obočí.

Zachvěju se a na rukou mi naskáče husí kůže. Má zvědavost je nepatřičná, popírá hodnoty Odevzdanosti.

Žena si tiše pobrukuje a připevní mi na čelo další elektrodu. „V určitých částech starého světa,“ vysvětluje, „jestřáb symbolizoval slunce. Když jsem si tehdy tetování nechala udělat, myslela jsem, že když na sobě budu nosit slunce, nebudu se muset bát tmy.“

Snažím se tu otázku nepoložit, ale nedokážu se ovládnout. „Vy se bojíte tmy?“

„Nebojím, bála,“ opraví mě. Další elektrodu už si přichytí k vlastnímu čelu a připojí k ní nějaký drát. Pokrčí rameny. „Teď mi to připomíná strach, který jsem překonala.“

Postaví se za mě. Sevřu opěradla tak silně, až mi zbělají klouby. Zatahá za dráty a připne je ke mně, k sobě a k přístroji za sebou. Potom mi podá lahvičku s čirou tekutinou.

„Vypij to,“ požádá mě.

„Co to je?“ Hrdlo se mi stáhne. Ztěžka polknu. „Co se bude dít?“

„To ti nemůžu říct. Prostě mi věř.“

Vydechnu a obrátím do sebe obsah lahvičky. Zavřou se mi oči.

Když se za okamžik znovu otevřou, jsem někde jinde. Stojím ve školní jídelně, ale u dlouhých stolů nikdo nesedí. Přes prosklené stěny vidím, že venku sněží. Na stole přede mnou leží dva košíky. V jednom je kus sýra, ve druhém nůž, dlouhý jako moje předloktí.

Ženský hlas za mnou mě vyzve: „Vyber si.“

„Proč?“ chci vědět.

„Vyber si,“ zopakuje.

Ohlédnu se, ale nikdo za mnou není. Otočím se zpátky ke košíkům. „Na co mi ty věci budou?“

„Vyber si!“ zaječí.

Můj strach vystřídá zatvrzelost, Svraštím čelo a založím si ruce.

„Jak chceš,“ řekne žena.

Košíky zmizí. Slyším, jak vrznou dveře. Obrátím se, chci vidět, kdo přišel. Ne „kdo“, ale „co“: pár metrů ode mě stojí pes se špičatou tlamou. Nahrbí se a začne se ke mně plížit. Z pootevřené tlamy mu svítí bílé zuby. Z hloubi hrdla se mu vydere hluboké zavrčení a já pochopím, proč by se mi hodil kus sýra. Nebo nůž. Ted už je pozdě.

Napadne mě, že uteču, ale pes by mě hned dohonil. Síly s ním měřit nemůžu. Asi se mi rozskočí hlava. Musím se rozhodnout. Kdybych přeskočila stůl a použila ho jako štít — ne, na skákání přes stoly jsem moc malá a stůl sama nepřevrátím.

Pes znovu zavrčí a já skoro cítím, jak mi ten zvuk pulsuje v hlavě.

Moje učebnice biologie říká, že psi náš strach vycítí, protože ve stresové situaci lidské žlázy vylučují stejnou chemickou látku jako lapená zvířata. Jakmile agresor zavětří strach, zaútočí. Pes se ke mně přibližuje a skřípe přitom drápy o podlahu.

Utéct nemůžu. Bojovat nemůžu. Cítím jeho zkažený dech a snažím se nepřemýšlet o tom, co asi naposledy žral. V jeho očích není žádné bělmo, jen černý lesk.

Co ještě vím o psech? Neměla bych se mu dívat do očí. To značí agresi. Vzpomínám si, jak jsem jako malá prosila otce, aby mi daroval štěně. Teď zírám na podlahu před tlapy téhle obludy a nechápu, co mě to tehdy popadlo. Psisko se ke mně pořád plíží a vrčí. Jestli pohled do očí znamená agresi, co znamená, že se vzdávám?

Dýchám hlasitě, ale pravidelně. Kleknu si. Lehnout si před bestii na podlahu — s obličejem v úrovni jejích vyceněných zubů — je to poslední, co se mi chce udělat, ale lepší možnost nemám. Natáhnu nohy za sebe a položím se na předloktí. Zvíře se přibližuje a přibližuje, až ucítím na tváři jeho teplý dech. Ruce se mí třesou.

Zaštěká mi do ucha a já musím zatnout zuby, abych nevykřikla.

Mé tváře se dotkne něco drsného a mokrého. Pes přestal vrčet, a když zvednu hlavu, vidím, jak funí. Olízne mi tvář. Zamračím se a posadím se na paty. Pes mi opře přední tlapy o stehna a olízne mi bradu. Znechuceně se odtáhnu, otřu si poslintanou bradu a zasměju se.

„Zas taková bestie nejseš, co?“

Pomalu se zvednu, abych psa nevyplašila, ale působí dojmem krotkého zvířete. Opatrně k němu natáhnu ruku tak, abych mohla ucuknout. Pes mě do ní šťouchne hlavou. Najednou jsem ráda, že jsem ten nůž nechala ležet v košíku.

Zamrkám, a když znovu otevřu oči, na opačné straně jídelny stojí holčička v bílých Šatech. Napřáhne obě ruce před sebe a vypískne: „Štěňátko!“

Vzápětí se rozběhne k psovi a já ji chci varovat, ale nestihnu to. Pes se otočí. Tentokrát nevrčí, ale štěká, prská a rafá a jeho svaly se smrští jako telefonní šňůra. Je připravený zaútočit. Nepřemýšlím, prostě skočím. Vrhnu se na psa a chytím ho za robustní krk.

Narazím hlavou o podlahu. Pes je pryč, stejně jako holčička. Jsem opět sama - ve zkušebně, která je nyní prázdná. Pomalu se otočím kolem své osy, ale v žádném ze zrcadel se nevidím. Otevřu dveře a vykročím na chodbu, ale není to chodba. Je to autobus a všechna sedadla jsou obsazená.

Stoupnu si do uličky a chytím se tyče. Kousek ode mě sedí muž s novinami. Do tváře mu přes ně nevidím, ale na ruce ano. Jsou samá jizva, jako po popáleninách, a svírají papír tak křečovitě, jako by ho chtěly rozmačkat.

„Znáš toho muže?“ zeptá se mě a poklepe na fotografii na titulní stránce. Nad ní je napsáno: „Brutální vrah konečně dopaden!“ Zírám na slovo „vrah“. Už je to dlouho, co jsem to slovo viděla naposledy někde napsané. Ty čtyři hlásky mě naplňují hrůzou.

Na fotce pod nadpisem je zachycen muž s nevýrazným obličejem a bradkou. Mám pocit, že ho znám, i když nevím odkud. A stejně tak mám pocit, že bych to tomu člověku rozhodně neměla říkat.

„Tak co?“ ozve se znovu muž a v jeho hlase je hněv. „Znáš ho?“

Neřeknu mu to, neřeknu. Rozbuší se mi srdce. Sevřu tyč ještě silněji, aby se mi neroztřásly ruce, abych nezpanikařila. Jestli mu řeknu, že toho muže z novin znám, stane se mi něco strašného. Ale můžu ho přesvědčit, že nikoho takového neznám. Můžu si odkašlat a pokrčit rameny — ale to by byla lež.

Odkašlu si,

„Znáš ho?“ zopakuje.

Pokrčím rameny.

„Tak znáš?“

Po zádech mi přeběhne mráz. Nemám ke strachu žádný důvod, tohle je jenom zkouška. Nic z toho se ve skutečnosti neděje.

„Ne,“ řeknu nevzrušeně. „Nemám tušení, kdo to je.“

Muž se postaví a já mu konečně uvidím do tváře. Na nose mu sedí tmavé brýle a ústa má zkřivená do úšklebku. Jednu tvář má zjizvenou stejně jako ruce. Nakloní se až k mému obličeji. Jeho dech páchne po cigaretách. Je to jenom představa, připomínám si v duchu, jenom představa.

„Lžeš,“ zasyčí. „Ty Ižešl“

„Nelžu.“

„Vidím ti to na očích.“

Napřímím se. „Nevidíte.“

„Jestli ho znáš,“ řekne tichým hlasem, „mohla bys mě zachránit. Mohla bys mě zachránit!“

Přimhouřím oči. Stisknu čelist. Jak říkám, neznám ho.“

KAPITOLA 3

Když se probudím, mám zpocené dlaně a tíží mě pocit viny. Ležím na sklápěcím křesle v zrcadlové místnosti. Zakloním hlavu a spatřím za sebou Tori. Se sevřenými rty nám oběma sundává elektrody z čela. Čekám, že se ke všemu nějak vyjádří - jako že zkouška skončila nebo že jsem si vedla dobře, ačkoli jak bych mohla v takovémhle testu neobstát? - ale ona nic neříká, jen mi z hlavy odpojí dráty.

Posadím se a otřu si dlaně o kalhoty. Něco jsem musela udělat spatně, i když to bylo jenom v mých představách. Proč je najednou Tori tak nesvá? Bojí se mi říct, jaký jsem otřesný člověk? Ať jde raději rovnou k věci.

„To bylo...matoucí,“ konstatuje. „Omluv mě, budu hned zpátky.“

Matoucí?

Přitáhnu si kolena k tělu a zabořím do nich obličej. Přeju si, aby se mi chtělo brečet, protože by se mi aspoň ulevilo. Ale mně se brečet nechce. Jak můžu neudělat zkoušku, na niž jsem se nemohla nijak připravit?

Čas ubíhá a já jsem stále nervóznější. Co pár vteřin si musím utírat zpocené dlaně - nebo mě to možná jenom uklidňuje. Co když mi řeknou, že se nehodím ani do jedné frakce? Musela bych žít na ulici mezi odpadlíky. To nedokážu. Žít s odpadlíky neznamená jenom věčnou nouzi a nepohodlí. Znamená to rozkmotřit se se společností, vydělit se z té nejdůležitější věci v životě člověka: z komunity.

Matka mi kdysi řekla, že bez druhých žít nemůžeme, a i kdybychom mohli, nechtěli bychom. Bez frakce nemá nás život účel, a postrádá tudíž smysl.

Zavrtím hlavou. Takhle nesmím uvažovat. Musím zůstat klidná.

Konečně se otevřou dveře a dovnitř vejde Tori. Zabořím prsty do opěradel.

„Omlouvám se, jestli jsem tě znepokojila,“ řekne. Před křeslem se zastaví, ruce má v kapsách. Vypadá napjatě a bledě.

„Beatrice, tvé výsledky jsou neprůkazné,“ sdělí mi. „Každá fáze simulace obvykle vyloučí jednu či více frakcí. Avšak v tvém případě jsme vyloučili pouze dvě.“

Civím na ni. „Dvě?“ Hrdlo mám tak stažené, že nemůžu mluvit.

„Kdybys projevila automatický odpor k noži, následoval by jiný scénář, který by potvrdil tvé předoklady pro Mírumilovnost. To se nestalo, takže tato frakce nepřipadá v úvahu.“ Tori si protáhne krk. „Za normálních okolností postupuje simulace lineárně - izoluje jednu frakci a všechny ostatní vyloučí. Způsob, jakým ses rozhodovala, ovšem nevylučoval Upřímnost, proto jsem musela do simulace zasáhnout a umístit tě do autobusu. Tvé trvání na lživém tvrzení však upřímné chování vyvrátilo.“ Tori se pousměje. „Netrap se tím. V této situaci přiznají pravdu jenom Upřímní.“

Spadne mi ze srdce jeden kámen. Možná nejsem tak špatný člověk.

„Ale nic není černobílé. Pravdu mluví jak Upřímní, tak...Odevzdaní,“ pokračuje Tori. „A v tom je ten háček.“

Klesne mi čelist.

„Na jednu stranu ses vrhla na psa, aby neublížil té holčičce, což ukazuje na principy, které jsou vlastní Odevzdanosti. Na druhou stranu, když ti ten muž řekl, že pravda by ho mohla zachránit, trvala jsi dál na své lži. Takové jednání vaší frakci odporuje.“ Tori si povzdechne. „To, že jsi před psem neutekla, ukazuje na Neohroženost. Ale na tu ukazuje i nůž, který sis nevzala.“

Odkašle si a pokračuje. „Tvůj inteligentní přístup k psovi svědčí o výrazné inklinaci k Sečtělosti. Opravdu nevím, jak vyhodnotit tvou počáteční nerozhodnost, ale —“

„Počkat,“ přeruším ji. „Takže mi nejste schopna říct, k čemu mám předpoklady?“

„Ano a ne. Můj závěr,“ vysvětluje, „je takový, že jevíš stejné vlohy pro zařazení do Odevzdanosti, Neohroženosti a Sečtělosti. Jedince s takovýmto ohodnocením...“ Ohlédne se přes rameno, jako by čekala, že tam někdo bude stát. "... označujeme... za odlišné, Divergentní. “ Poslední slovo řekne tak tiše, že jí skoro nerozumím. Na tvář se jí vrátí napjatý, ustaraný výraz. Obejde křeslo a skloní se ke mně.

„Beatrice,“ osloví mě, „za žádných okolností nesmíš tyto informace nikomu sdělit. Je to velice důležité.“

„Nesmíme se s nikým o výsledcích bavit.“ Přikývnu. „Vím to.“

„Ne.“ Tori si klekne vedle křesla a položí obě ruce na opěrku. Naše obličeje od sebe dělí sotva několik centimetrů. „Tohle je něco jiného. Ne že bys o tom neměla s nikým mluvit jenom teď. Myslím to tak, že to nesmíš prozradit nikdy, i kdyby se mělo dít cokoli. Divergence je mimořádně nebezpečná. Rozumíš?“

Nerozumím - jak by mohly být neprůkazné výsledky zkoušky nebezpečné? - ale přikývnu. Stejné se o ně s nikým nechci dělit.

„Fajn.“ Odlepím ruce z opěradel a vstanu. Třesou se mi nohy.

„Doporučuju ti jít rovnou domů,“ dodá Tori. „Máš o čem přemýšlet a čekání s ostatními by ti nemuselo prospět.“

„Musím říct bratrovi, kam jdu.“

„Postarám se o to.“

Sáhnu si na čelo a s pohledem upřeným k zemi místnost opustím. Nedokážu se jí podívat do očí. Nedokážu si ani představit, že Obřad volby se má konat už zítra.

Je to moje volba, ať už test dopadl, jak chtěl.

Odevzdanost. Neohroženost. Sečtělost.

Divergence.

Rozhodnu se, že autobusem nepojedu. Když přijdu domů moc brzy, otec to večer v domovní knize zjistí a budu mu to muset vysvětlit. Raději půjdu pěšky. Musím odchytit Caleba dřív, než se doma o čemkoli zmíní, ale Caleb tajemství udrží.

Jdu prostředkem silnice. Autobusy se většinou drží u obrubníků, takže uprostřed je to bezpečnější. V ulicích poblíž našeho domu občas zahlédnu místa, kde bývaly namalované žluté čáry. Teď, když jsou auta spíše

výjimkou, už pro ně nemáme využití. Také semafory pozbyly své funkce, ale na některých křižovatkách se dál nebezpečně naklání nad cestou, jako by se měly každou chvílí zřítit.

Regenerace města, které představuje směsici nových, Čistých budov a starých, zchátralých staveb, zvolna pokračuje. Většina novostaveb stojí u močálu, který před dávnými časy býval jezerem. Většinu renovací má na svědomí dobrovolnická agentura, pro kterou pracuje i má matka.

Když se na životní styl v Odevzdanosti podívám očima outsidera, připadá mi krásný. Když vidím, jaká harmonie u nás v rodině panuje; když po večeři u přátel bez vyzvání společně sklízíme ze stolu a myjeme nádobí; když se dívám, jak Caleb pomáhá cizím lidem s taškami s nákupem, znovu a znovu se do takového života zamilovávám. Problémy nastanou jenom tehdy, když se takový život pokouším vést sama. Nikdy mi to nejde od srdce.

Ale rozhodnout se pro jinou frakci by znamenalo opustit rodinu. Navždy.

Ještě před sektorem vyhrazeným pro Odevzdanost se táhne pás skeletových staveb a rozbitých chodníků, kterým teď musím projít. Jsou tady místa, kde se silnice zcela vytrácí a v povrchu zejí kanály a ústí prázdných podchodu. Těm se musím obloukem vyhnout. Někde to tak silně páchne splašky a odpadky, že si musím zacpat nos.

Tady žijí odpadlíci. Nezvládli iniciaci do frakce, kterou si zvolili, a teď jsou z nich chudáci a dělají práci, kterou nikdo jiný dělat nechce. Pracují jako údržbáři, stavební dělníci a popeláři. Obsluhují textilní stroje, dělají řidiče vlakových souprav a autobusů. Za práci dostávají stravu a oblečení, ale má matka tvrdí, že ani jedno v dostatečném množství.

Na nároží přede mnou jednoho z nich spatřím. Na sobě má potrhaný hnědý hábit a z tváří mu visí laloky ochablé kůže. Prohlíží si mě, já si prohlížím jeho a nejsem schopna udělat ani krok zpátky.

„Nerad ruším,“ řekne chraplavě, „ale nebylo by něco k snědku?“

Hned mám knedlík v krku. Přísný hlas v hlavě mi přikazuje: Sklon hlavu a projdi kolem něho.

Ne. Zatřesu hlavou. Toho muže bych se neměla bát. Potřebuje pomoc a mou povinností je vyjít mu vstříc.

„Ehm... bylo,“ odpovím a sáhnu do tašky. Otec říká, že přesně pro tyto situace mám mít u sebe pořád nějaké jídlo. Podám muži pytlík se sušenými plátky jablek.

Sáhne po něm, ale místo toho, aby si sáček vzal, mě chytí za zápěstí. Usměje se. Mezi předními zuby má mezeru.

„Tady má někdo ale kukadla,“ zaskřehotá. „Škoda, že jinak ses moc nepovedla.“

Srdce mi tluče. Zkusím se mu vyškubnout, ale sevře mě ještě silněji. Dech mu čpí po něčem štiplavém a nepříjemném.

„Nejseš na tohle toulání ještě trochu malá?“ podiví se.

Přestanu se mu vzpírat a narovnám se. Vím, že vypadám jako pískle, nemusí mi to každý připomínat. „Jsem starší, než si myslíte,“ odseknu. „Je mi šestnáct.“

Jeho rty se roztáhnou do širokého úsměvu, v němž se ukáže šedá stolička s vykodanou černou dírou na boku. Nevím, jestli se směje, nebo

šklebí. „Tak to je dneska tvůj velkej den, co? Den předtím, než se rozhodneš."

„Pusťte mě,“ ohradím se. Slyším, jak mi zvoní v uších. Můj hlas zní jasné a břitce - to bych do sebe neřekla. Jako by mi ani nepatřil.

Jsem připravená. Vím, co udělám. Představuju si, jak se po něm oženu loktem. Vidím, jak mi pytlík s křížalami vyletí z ruky. Slyším, jak utíkám pryč. Jsem připravená jednat.

Pak mě muž pustí, chňapne po jablkách a řekne: „Dobře si to rozmysli, děvenko.“

KAPITOLA 4

Domů dorazím o pět minut dřív než obvykle, pokud se mi nepředbíhají hodinky. Hodinky jsou jedinou ozdobou, kterou Odevzdanost povoluje, a to jenom proto, že jsou praktické. Mají šedý pásek a skleněný ciferník. Když je správně nakloním, skoro se v nich vidím.

Domy v naší ulici mají všechny stejný tvar a jsou i stejně velké. Jsou z šedého cementu a mají jen několik střídmých, úsporně řešených obdélníkových oken. Před domy roste obyčejná tráva a u chodníku stojí fádní kovové schránky na dopisy. Někomu to u nás možná připadá pochmurné, ale mě jednoduchost uklidňuje.

Důvodem k obyčejnosti není pohrdání jedinečností, jak si některé frakce mylně interpretují. Všechno - naše domy, naše oblékání, naše účesy - nám má pomoci zapomenout na sebe sama a ochránit nás před marnivostí, chamtivostí a závistí, které jsou jen různými projevy sobectví. Jestliže máme málo a chceme jen málo a jsme si všichni rovni, pak nikomu nezávidíme.

Snažím se tuto filozofii milovat.

Posadím se na domovní schody a vyhlížím Caleba. Nečekám dlouho. Ani ne za minutu se na ulici objeví šedé postavy. Slyším smích. Ve škole se snažíme neupoutávat na sebe pozornost, ale doma jsme samý žert a šprým. Můj přirozený sklon k sarkasmu ale dosud nebyl doceněn. Sarkasmus je vždy na něčí účet. Možná je dobře, že se mě co naše frakce snaží odnaučit. 'Třeba nemusím svou rodinu opouštět. Možná že když budu usilovat, aby i pro mě principy Odevzdanosti fungovaly, mé sny se promění ve skutečnost.

„Beatrice!“ zvolá Caleb. „Co se stalo? Není ti nic?“

„Co by bylo?“ Vedle Caleba kráčí Susan a její bratr Robert. Susan se na mě podívá, jako bych byla někdo úplně jiný, než s kým ještě ráno mluvila. Pokrčím rameny. „Po zkoušce se mi udělalo špatné. Asi z toho blivajzu, co nám dali vypít. Už je mi líp.“

Pokusím se o přesvědčivý úsměv. Zdá se, že na Susan a Roberta to zabralo, a už se dál o můj duševní stav nezajímají. Zato Caleb přimhouří oči a věnuje mi podezřívavý pohled.

„Vy jste dneska jeli domů autobusem?“ zeptám se. Je mi jedno, jak se sem Susan a Robert dostali, ale potřebuju změnit téma hovoru.

„Táta se dneska zdržel v práci," vysvětluje Susan, „a řekl, abychom si do zítřka všechno dobře promysleli.“

Při zmínce o zítřku se mi rozbuší srdce.

„Klidně se pak stav, jestli budeš mít chuť,“ nabídne Caleb zdvořile.

„Děkuju.“ Susan se na Caleba usměje.

Robert se na mě podívá a zvedne obočí. Poslední rok si vyměňujeme pohledy stejně jako Caleb a Susan, kteří spolu zdrženlivě flirtují, jako to dělají jen Odevzdaní.

Caleb ji vyprovází pohledem. Musím ho zatahat za rukáv, aby na ni nezíral věčně. Dovedu ho do domu a zavřu za námi.

Obrátí se ke mně. Tmavá, rovná obočí svraštil k sobě, až se mezi nimi vykreslila rýha. Když se mračí, vypadá víc jako matka než otec. Na okamžik si ho umím představit, jak vede stejný druh života jako otec: zůstane v Odevzdanosti, vyučí se, ožení se se Susan a založí rodinu. Bude to báječné.

Možná u toho nebudu.

„Teď už mi povíš pravdu?“ zeptá se jemně.

„Pravda je taková, “ opáčím, „že o ní nemám s nikým mluvit. A ty se mě na to nemáš ptát.“

„Porušuješ tolik pravidel a tohle nemůžeš? Ani když je to tak důležitý?“ Znovu svraští obočí a skousne si koutek tváře. Jako by mě zároveň obviňoval a snažil se ze mě vytáhnout informace - jako by chtěl slyšet mou odpověď.

Přimhouřím oči. „A ty? Co se dělo u tvojí zkoušky, Calebe?“

Naše pohledy se střetnou. V dálce slabě zahouká vlak, i když to mohl být jenom vítr, který se prohnal mezi domy. Ale já vlak poznám. Jako by mě Neohrožení volali k sobě.

„Prostě...nic našim neříkej, jo?“ poprosím ho.

Několik vteřin podrží můj pohled a potom kývne.

Chci jít k sobě do pokoje a lehnout si. Zkouška, chůze a setkání s odpadlíkem ze mě vyždímaly všechnu energii. Ale dnes ráno připravoval snídani bratr, matka nám udělala oběd a otec chystal večeři včera, takže je s vařením řada na mně. Zhluboka se nadechnu a odeberu se do kuchyně.

Caleb se ke mně po chvíli připojí. Zaskřípu zuby. Pomáhá úplně se vším. Nejvíc mě na něm rozčiluje ta jeho přirozená dobrota, jeho vrozená nesobeckost.

V tichosti připravujeme večeři. Ohřeju na plotně hrášek, Caleb rozmrazí čtyři porce kuřete. Většina jídla, které jíme, je buď zmražená, nebo konzervovaná, protože farmy jsou v dnešní době příliš daleko. Matka mi jednou říkala, že byly doby, kdy prý někteří lidé nekupovali geneticky modifikované potraviny, protože jim to připadalo nepřirozené. My na výběr nemáme.

Když rodiče přijdou domů, večeře je hotová a stůl prostřený. Otec upustí kufřík na podlahu a políbí mě na hlavu. Lidé o něm říkají, že je neústupný - možná až příliš - ale stejně tak dokáže být milující. Snažím se v něm vidět jen to dobré. Snažím se.

„Jak to probíhalo u zkoušky?“ zeptá se. Přendám hrášek do servírovací mísy.

„Pohoda, “ řeknu. Nemohla bych jít k Upřímným. Na to lžu příliš snadno.

„Doslechla jsem se, že v jednom případě došlo k nějakému rozruchu,“ podotkne matka. Podobně jako otec i ona pracuje v místním zastupitelstvu, ale má na starostí inovační projekty. To ona nabírala administrátory zkoušek. Většinu času se ale věnuje organizaci sociálních pracovníků, kteří zajišťují odpadlíkům jídlo, přístřeší a pracovní příležitosti.

„Vážně?“ podiví se otec. Problémy při talentových zkouškách jsou ojedinělé.

„Moc o tom nevím, ale kolega Erin mi říkal, že u jedné zkoušky se vyskytly nečekané problémy a její výsledek musel být dotyčnému sdělen ústně.“ Matka položí každému vedle talíře ubrousek. „Tomu studentovi se zjevně udělalo spatně a hned ho poslali domů.“ Matka pokrčí rameny. „Doufám, že bude v pořádku. Vy dva jste o tom nic neslyšeli?”

„Ne,“ řekne Caleb a na matku se usměje.

Ani můj bratr by nemohl k Upřímným.

Posadíme se ke stolu. Vždy si podáváme jídlo zleva doprava a nikdo nezačne jíst, dokud nemají na talíři všichni. Otec natáhne ruce k matce a bratrovi, ti se ho chytí a druhou ruku natáhnou ke mně. Nato otec vzdá díky Bohu za jídlo, práci, přátele a rodinu. Ne každá rodina v Odevzdanosti je věřící, ale otec říká, že bychom se na tyto odlišnosti neměli zaměřovat, protože by nás to jenom rozdělilo. Moc nevím, co si o tom mám myslet.

„Tak,“ obrátí se matka na otce, „ven s tím.“

Vezme jej za ruku a palcem mu začne krouživým pohybem přejíždět po kloubech prstů. Zírám na jejich spojené ruce. Mí rodiče se milují, ale jen výjimečně dávají své city najevo před námi. Naučili nás, že ve fyzickém kontaktu se skrývá velká síla. Odmalička si na něj dávám pozor.

„Pověz mi, co tě trápí.“

Upřu pohled do talíře. Matčiny zbystřené smysly mě občas překvapí, ale teď je to jako pokárání. Jak to, že jsem se tolik soustředila na sebe, že jsem si nevšimla jeho hlubokých vrásek na čele a svěšených ramen?

„Měl jsem dnes v práci náročný den,“ přizná otec. „Po pravdě řečeno, ne já, ale Marcus. Já bych si neměl stěžovat.“

Marcus je otcův spolupracovník. Oba mají vysoké politické funkce. Celé město spravuje rada padesáti představitelů, kteří jsou vybíráni výhradně z Odevzdanosti, protože naše frakce je vzhledem k našemu nesobeckému závazku považována za neúplatnou. Nové členy rady vybírá stávající zastupitelstvo na základě jejich bezúhonného charakteru, mravní síly a vůdčích schopností. Ke konkrétním tématům se mohou vždy vyjádřit také zástupci ostatních frakcí, ale konečné rozhodnutí je v kompetencích výboru. A i když se, technicky vzato, rada usnáší na svých rozhodnutích společně, Marcus na ně má mimořádný vliv.

Rada byla ustanovena v době, kdy byl uzavřen velký mír a kdy také došlo k utvoření jednotlivých frakcí. Myslím, že systém přežívá proto, že se bojíme, co by po jeho rozpadu nastalo: válka.

„Týká se to té zprávy, kterou uveřejnila Jeanine Matthewsová?“ zeptá se matka. Jeanine Matthewsová je jedinou zástupkyní Sečtělosti a byla zvolena kvůli svému vysokému IQ. Otec si na ni často stěžuje.

Zvednu oči od talíře. „Zprávy?“

Caleb mi uštědří varovný pohled. Nemáme dovoleno u večeře hovořit, pokud se nás rodiče na něco přímo nezeptají, a to se obvykle nezeptají. Naše naslouchavé uši jsou pro ně darem samy o sobě, říkává otec. Rodiče nám oplátkou naslouchají po večeři, když sedíme v obývacím pokoji.

„Ano,“ přisvědčí otec. Rozzlobeně přimhouří oči. „Ti arogantní, pokrytečtí Zarazí se a odkašle si. „Omlouvám se. Jde o to, že vypustila do médií zprávu, která útočí na Marcusův charakter.“

Obočí mi vylétne nahoru.

„Co v ní říká?" zeptám se.

„Beatrice,“ napomene mě Caleb.

Sklopím hlavu a obracím v prstech vidličku, dokud mi nevyprchá horko z tváří. Nemám ráda, když mě někdo kárá. Obzvláště ne můj bratr.

„V té zprávě se uvádí,“ pokračuje otec, „že důvodem, který vedl Marcusova syna k přestupu do Neohroženosti, bylo násilné a kruté chování ze strany jeho otce.“

Jen hrstka lidí, kteří se narodí jako Odevzdaní, přestoupí k jiné frakci. Když se to stane, pamatujeme si to. Před dvěma lety si Marcusův syn Tobias zvolil osud mezi Neohroženými a Marcus se přes to nedokázal přenést. Tobias byl jeho jediné dítě — a vlastně jediná rodina, protože žena mu zemřela při porodu jejich druhého dítěte. To žilo po narození jen několik minut.

Nikdy jsem Tobiase nepotkala. Na akce pořádané komunitou nechodil a k otci, který u nás často večeřel, se nikdy nepřipojil. Můj otec často podotýkal, že je to zvláštní, ale teď už na tom nesejde.

„Krutý? Marcus?“ Matka zavrtí hlavou. „Nebohý člověk. Jako by potřeboval, aby mu někdo připomínal jeho ztrátu.“

„Myslíš zradu jeho vlastního syna?“ upřesní otec chladně. „Nemělo by mě to překvapovat. Sečtělost nás podobnými útoky zahrnuje už celé měsíce. A tohle není konec. Ani zdaleka, to vám garantuju.“

Měla bych držet jazyk za zuby, ale nemůžu si pomoct. „Proč to dělají?“ vyhrknu.

„Proč si toho neceníš, že můžeš tatínkovi naslouchat, Beatrice?“ zeptá se matka mírně. Zní to daleko víc jako podnět k zamyšlení než výtka. Pohlédnu přes stůl na Caleba, který se na mě dívá tím svým nesouhlasným pohledem.

Obrátím oči k hrášku na talíři. Nejsem si jistá, jestli je život v poslušnosti něco pro mě. Nejsem dost dobrá.

„Ty víš proč,“ řekne otec. „Protože máme něco, co sami chtějí. Povýšit vědomosti nade všechno ostatní s sebou přináší touhu po moci a ta žene člověka do temnoty a prázdnoty. Měli bychom být vděční, že nás tohle netrápí.“

Přikývnu. Vím, že k Sečtělým nepůjdu, i když mi výsledek zkoušky naznačil, že bych mohla.

Rodiče po večeři sklidí ze stolu. Ani Calebovi nedovolí, aby jim pomohl. Dnes večer se máme věnovat každý sám sobě, ani se nesejdeme v obývacím pokojí. Dnes večer máme přemýšlet o svém budoucím směřování.

Kdybych o svých výsledcích mohla s rodinou mluvit, mohli by mi pomoci se rozhodnout. Ale nesmím. Torino varování se mi vynoří z paměti pokaždé, když nad svým odhodláním mlčet začnu váhat.

Caleb a já vystoupáme po schodech nahoru. Než se rozejdeme do svých pokojů, položí mi ruku na rameno a zastaví mě.

„Beatrice,“ řekne a zadívá se mi neúprosně do očí. „Měli bychom myslet na rodinu.“ Jeho hlas má zvláštní tón. „Ale. Ale taky musíme myslet na sebe.“

Chvíli na něj zírám. Ještě nikdy jsem neviděla, že by Caleb myslel na sebe. Nikdy netrval na ničem jiném než na nesobeckosti.

Jeho komentář mě vyvede z míry natolik, že se zmůžu jenom na odpověď, která se ode mě čeká: „Výsledky zkoušky naše rozhodnutí změnit nemusí.“

Mírně se pousměje. „Ale můžou, že?“

Stiskne mi rameno a vejde k sobě do pokoje. Letmo k němu nahlédnu. Spatřím rozesílanou postel a na stole hromadu knih. Zavře dveře. Kéž bych mu mohla říct, že oba procházíme tím samým. Kéž bych s ním mohla mluvit tak, jak chci, a ne tak, jak se ode mě čeká. Ale představa, že bych měla připustit, že potřebuju pomoc, je pro mě nesnesitelná. Odvrátím se.

Zajdu do svého pokoje, a když za sebou zavřu, uvědomím si, že rozhodnout se možná nebude tak těžké. Jestli mám zvolit Odevzdanost, budu potřebovat velkou dávku nesobeckosti a stejně velkou dávku odvahy, jestli mám dát přednost Neohroženým. Možná že pouhý výběr mezi těmito dvěma možnostmi ukáže, kam skutečně patřím. Zítra ve mně tyto předpoklady svedou boj a jeden z nich vyhraje.

KAPITOLA 5

Autobus, který nás veze na Obřad volby, je plný osob v šedých košilích a šedých kalhotách. Mraky náhle prosvítí bledý sluneční kotouč; připomíná doutnající konec cigarety. Nikdy kouřit nebudu — cigarety podněcují marnivost – ale pokuřující hlouček Upřímných před budovou, kde nás autobus vysadí, si z toho nic nedělá.

Musím zaklonit hlavu, jestli chci vidět vršek Hlavy, a i tak se mi částečně ztrácí v mracích. Je to nejvyšsí budova ve městě. Z okna svého pokoje vidím světla na jejích dvou špicích.

Když vystoupíme z autobusu, držím se rodičů. Caleb působí klidně. Stejně klidně bych působila i já, kdybych věděla, pro co se za chvíli rozhodnu. Místo toho mám neodbytný dojem, že mi každou minutu vyskočí srdce z hrudníku. Na schodech do budovy se chytím bratra za ruku, abych nezakopla.

U výtahu je nával. Táta přenechá naše místa skupince Upřímných. Jdeme pěšky po schodech a nikdo si nestěžuje. Naše chování poslouží jako příklad ostatním příslušníkům frakce. Záhy se ztratíme v šedé záplavě stoupající po schodišti. Přizpůsobím se tempu ostatních. Stejnoměrné našlapování a pospolitost skupiny na mě zapůsobí. Mohla bych mezi ně patřit. Mohla bych se včlenit do úlu odevzdaných myslí, které se vždy obracejí ven.

Ve dvacátém patře otec podrží dveře ostatním. Stojí u nich jako na stráži, zatímco kolem něj všichni procházejí. Počkala bych na něj, ale dav mě tlačí ze schodišťové šachty dopředu, do místnosti, kde rozhodnu o zbytku svého života.

Místnost je kruhovitě uspořádaná. Šestnáctiletí ze všech frakcí stojí na kraji. Ještě nejsme plnohodnotní členové; naše dnešní rozhodnutí z nás učiní nováčky a členy se staneme až poté, co úspěšně projdeme iniciací.

Na základě příjmení, s nimiž se dnes možná rozloučíme, se seřadíme podle abecedy. Stojím mezi Calebem a Danielle Pohlerovou, dívkou z Mírumilovností. Má růžové tváře a žluté šaty.

Židle v následujícím kruhu jsou vyhrazeny pro rodiče. Jsou rozestavěné do pěti sektorů, podle příslušnosti k jednotlivým frakcím. Ne všichni rodiče se Obřadu volby účastní, ale přišlo jich dost na to, aby sál nevypadal prázdný.

Odpovědnost za chod obřadu nese každý rok jiná frakce. Letos přišla řada na Odevzdanost. Marcus pronese zahajovací řeč a pak začne od konce abecedy vyvolávat jména. Caleb si bude vybírat přede mnou.

V posledním kruhu se nachází pět obřích mís. Jsou tak velké, že bych se do nich stočená do klubíčka vešla celá. Každá je naplněna substancí, která odpovídá dané frakci: Šedé kameny pro Odevzdanost, voda pro Sečtělost, hlína pro Mírumilovnost, řeřavé uhlíky pro Neohroženost a sklo pro Upřímnost.

Až Marcus vysloví mé jméno, vydám se za ním do společného středu všech tří kruhů. Podá mi nůž. Říznu se do ruky a svou krví potřísním látku v míse, kterou si vyberu.

Má krev stékající po kamenech. Má krev syčící na uhlících.

Než se mí rodiče usadí, na okamžik se přede mnou a Calebem zastaví. Otec mě políbí na čelo a Calebovi s širokým úsměvem stiskne rameno.

„Brzy se uvidíme,“ řekne beze stopy pochybností.

Matka mne obejme a mě málem opustí poslední zbytky sebeovládání. Stisknu čelisti a zadívám se ke stropu. Kulovité lustry naplňují místnost modrým světlem. Matka mě tiskne v náručí i poté, co se jí pustím. Než se odtáhne, otočí ke mně hlavu a pošeptá mi do ucha: „Mám té ráda. Ať se stane cokoli.“

Svraštím čelo, když ode mě odchází. Ví, co bych mohla udělat. Musí to tušit, jinak by neměla potřebu mi něco takového říkat.

Caleb mě chytí za ruku. Zmáčkne ji tak silně, až mi jí projede bolest, ale nepustím se ho. Naposledy jsme se takto drželi na strýcově pohřbu, když se otec rozplakal. Potřebujeme se jeden o druhého opřít, stejně jako tenkrát.

Sál je čím dál přehlednější. Měla bych sledovat Neohrožené. Měla bych se do sebe snažit nasát co nejvíc informací, ale místo toho jen zírám na lustry na druhém konci auly. Snažím se ztratit v jejich namodralé záři.

Marcus se postaví na pódium čelem k Sečtělým a Neohroženým a odkašle si do mikrofonu. „Dámy a pánové,“ osloví publikum, „vítám vás na Obřadě volby. Vítám vás v den, kdy vzdáváme čest demokratické filozofii našich předků, která nám říká, že každý člověk má v životě právo zvolit si vlastní cestu.“

Spíš jednu z pěti předurčených, napadne mě. Zmáčknu Calebovi ruku stejně silně, jako ji on tiskne mně.

„Našim dětem je nyní šestnáct let. Stojí na prahu dospělosti a samy se musí rozhodnout, jakými lidmi chtějí být.“ Marcusův hlas je slavnostní. Každému slovu přikládá stejnou váhu. „Již před řadou desetiletí si naši předkové uvědomili, že za znesvářený svět nelze vinit žádnou politickou ideologii, náboženské přesvědčení, rasu ani národní hrdost. Dospěli k názoru, že na vině je pouze lidská povaha - sklon lidstva páchat zlo, ať už v jakékoli podobě. Proto rozčlenili společnost do frakcí, jejichž účelem bylo vymýtit ty lidské vlastnosti, které byly považovány za příčinu celosvětového sváru.“

Přesunu zrak k mísám uprostřed sálu. V co věřím? Nevím. Nevím. Já nevím.

„Ti, kteří přičítali vinu agresi, utvořili frakci Mírumilovných.“

Dotyční si vymění úsměvy. Mají na sobě pohodlný oděv žlutých a červených barev. Pokaždé, když je vidím, připadají mi laskaví, milující, bezstarostní. Ale připojit se k nim jsem nikdy doopravdy nezvažovala.

„Ti, kteří za viníka označili nevědomost, se seskupili do frakce Sečtělých.“

Vyřadit Sečtělost z mého pole možností bylo to jediné snadné rozhodnutí.

„Ti, kteří za příčinu zla označili pokrytectví, se sloučili do frakce Upřímných.“

Nikdy jsem je neměla ráda.

„Ti, kteří poukazovali na sobeckost, se sjednotili ve frakci Odevzdaných.“

Nesnáším sobeckost. Opravdu.

"A z těch, kteří odsuzovali zbabělost, se stali Neohrožení.“

Ale pořád jsem málo nesobecká. Šestnáct let se snažím, a není to dost.

Nohy mi ochabnou, jako by z nich vyprchal všechen život. Bude to úspěch, jestli se vůbec budu schopna pohnout, až mé jméno vyvolá.

„Našich pět frakcí mezi sebou spolupracuje a žije v míru už dlouhou řadu let. Každá se podle svých schopností podílí na budování společnosti. Odevzdanost zabezpečuje správu města pod dohledem bezúhonných politických osobností; z Upřímnosti proudí důvěryhodní a schopní zákonodárci; Sečtělost nám posílá inteligentní učitele a vědce; Mírumilovnost nás zásobuje chápavými poradci a opatrovateli; a Neohroženost se stará o ochranu veřejnosti, zevnitř i zvenčí. Působení každé frakce je však daleko širší. Navzájem se obohacujeme v mnoha směrech, které lze vytyčit jen rámcové. Ve své frakci nacházíme naplnění, smysl, život.“

Vzpomenu si na motto, jež jsem četla v učebnici dějepisu. Nejdříve frakce, potom krev. Naše frakce jsou víc než rodina, jsou naším jediným pravým útočištěm. Může to vůbec být pravda?

„Mimo ni bychom nepřežili,“ dodá Marcus.

Ticho, které po jeho slovech následuje, je hlubší než jiná ticha. Je ztěžklé naší nejhorší obavou, která zastiňuje i strach ze smrti: nikam nepatřit.

„Proto dnešek značí šťastnou událost,“ pokračuje Marcus. „Přišel den, kdy mezi sebe přizveme nové adepty, kteří budou společně s námi pracovat pro lepší společnost a lepší svět.“

Potlesk. Slyším ho jakoby z dálky. Snažím se stát jako socha, protože když nekrčím nohy v kolenou a nehýbu tělem, netřesu se. Marcus čte první jména, ale slabiky od sebe nerozeznám. Jak poznám, že přišla řada na mě?

Šestnáctiletí postupně vykračují z řady a přecházejí do středu auly. První dívka si zvolí Mírumilovnost, frakci, v níž vyrostla. Dívám se, jak její krev kape na hlínu. Dívka se osaměle postaví za sedadla své frakce.

Místnost je v neustálém pohybu. Nové jméno, nová tvář postavená před životní rozhodnutí. Nový nůž, nová volba. Většinu z nich poznávám, ale pochybuju, že by oni znali mě.

„James Tucker,“ řekne Marcus.

James Tucker z Neohroženosti je první, kdo na své cestě klopýtne. Rozhodí ruce a ještě získá ztracenou rovnováhu. Zrudne v obličeji a chvatně se přesune do středu sálu. Když zaujme místo, přelétne pohledem od mísy Neohroženosti k míse Mírumilovnosti — oranžové plameny dosahují do čím dál větší výše, ve skle se odráží modré světlo.

Marcus mu podá nůž. James se zhluboka nadechne - vidím, jak se mu zdvihne hruď — a s výdechem nůž převezme. S cuknutím si přejede ostřím po dlani a stočí zaťatou pěst stranou. Jeho krev dopadne na sklo. Je první, kdo přestoupil k jiné frakci. První přeběhlík. Z Neohroženosti se ozve hlasitý šepot a já sklopím oči k zemi.

Odteď se na něj budou dívat jako na zrádce. Rodina bude mít možnost ho v jeho nové frakci navštívit, za deset dní v návštěvní hodiny. Ale nepřijdou, protože je opustil. Po celém domě je bude pronásledovat jeho

nepřítomnost, prázdno, které nic nedokáže zaplnit. Pak uplyne čas a rána se zacelí, jako když se z těla odejme orgán a vzniklou dutinu vyplní tělesné tekutiny. Lidé prázdnotu dlouho nestrpí.

„Caleb Prior,“ oznámí Marcus.

Caleb mi naposledy stiskne ruku. Za chůze se za mnou ještě ohlédne a dlouze se mi podívá do očí. Dívám se, jak se jeho chodidla ubírají do středu sálu, jak jeho ruka neochvějně přejímá od Marcuse nůž a obratně jej noří do druhé dlaně. Pak zůstane stát, zatímco v dlani se mu sbírá krev a jeho ret se zarazí o zuby.

Vydechne. Pak se nadechne a natáhne ruku nad mísu Sečtělosti. Jeho krev skapává do vody a barví ji do ještě temnější rudé.

Slyším mumlání, které přechází v pohoršené výkřiky. Stěží dokážu udržet myšlenky. Můj bratr, můj vždy nesobecký bratr, a přeběhlík? Můj bratr, zrozený pro to, aby se odevzdal, přechází k Sečtělými

Když zavřu oči, vybavím si hromadu knih na jeho stole a to, jak si po talentové zkoušce otíral roztřesené ruce o kalhoty. Jak to, že mi nedošlo, že když mi včera říkal, abych myslela také na sebe, dával tím současně radu i sám sobě?

Přejedu pohledem po skupině Sečtělých - vyměňují si samolibé úsměvy a šťouchají do sebe. Odevzdaní, obvykle tak tiší, si nyní znepokojeně Šeptají a upírají pohledy na frakci, která se stala naším nepřítelem.

„Promiňte,“ ujme se slova Marcus, ale dav ho neslyší. „Ticho, prosím!“ musí zakřičet.

Místnost se ztiší, ale někde pořád něco zvoní.

Zaslechnu své jméno a se zachvěním vykročím k místu osudové volby. V půli cesty jsem přesvědčena, že se rozhodnu pro Odevzdanost. Umím si to představit. V duchu vidím, jak se časem měním v dospělou ženu v šedých šatech, jak si beru Susanina bratra Roberta za muže, jak o víkendech dobrovolně pracuju pro druhé, jak mě obklopuje klid rutiny, tiché večery strávené u domácího krbu, jistota, že budu vždy v bezpečí, a když ne dost dobrá, jistě lepší, než jsem teď.

Uvědomím si, že zvoní jenom v mých uších.

Pohlédnu na Caleba, jenž teď stojí za Sečtělými. Opětuje můj pohled a slabě pokývne na znamení, že ví, na co myslím, a že mi dává svůj souhlas. Můj krok znejistí. Jestli Caleb nebyl pro Odevzdanost dost dobrý, jak bych mohla být já? Ale mám na výběr, když Caleb odešel a zůstávám už jenom já? Rozhodl to za mě.

Stisknu čelist. Budu dítětem, které zůstane; tohle musím pro rodiče udělat. Musím.

Marcus mi podá nůž. Podívám se mu do očí - jsou tmavě modré, zvláštní barva - a nůž si vezmu. Pokyne mi a já se obrátím k mísám. Oheň Neohroženosti a kameny Odevzdanosti mám po levé ruce, jednu mísu před a druhou za sebou. V pravé ruce sevřu střenku nože a přiložím čepel na dlaň levé ruky. Zatnu zuby a říznu. Rukou mi projede bolest, ale skoro ji nevnímám. Obě ruce si přitisknu k hrudi. Trhavě vydechnu.

Otevřu oči a rozhodím ruce. Má krev dopadne na koberec mezi dvěma mísami. Se vzdechem, který už v sobě nedokážu déle potlačovat, natáhnu ruku před sebe a kapky mé krve zasyčí na žhavých uhlících.

Jsem sobecká. Jsem statečná.

KAPITOLA 6

Upírám oči k podlaze a stojím za těmi, kteří se jako Neohrožení narodili a rozhodli se jimi zůstat. Všichni jsou vyšší než já, takže i když zvednu hlavu, vidím jenom jejich ramena v černých šatech. Jakmile si poslední dívka vybere svou frakci - Mírumilovnost - je čas jít. Neohrožení vycházejí ze sálu jako první. Kráčím kolem šedé řady mužů a žen, ke kterým jsem až doposud patřila, a odhodlaně zarývám pohled do zátylku před sebou.

Ale ještě jednou musím své rodiče vidět. V poslední vteřině, než je minu, se ohlédnu a vzápětí toho zalituju. Otec se do mě vpíjí očima žhnoucíma výčitkou. Když se mi za očima rozlije teplo, nejdřív mě napadne, že mě pohledem zapálil a já v příští chvíli za trest uhořím. Ale ne - to se mi jenom chce plakat.

Matka se vedle něj usmívá.

Lidé za mnou mě tlačí dopředu, pryč od mé rodiny, která opustí místnost jako poslední. Možná budou dokonce štosovat židle a umývat mísy. Otáčím hlavu, jestli v houfu Sečtělých za sebou nespatřím Caleba. Stojí mezi ostatními nováčky a třese si rukou s jiným přeběhlíkem, chlapcem z Upřímnosti. Bezstarostným úsměvem na tváři jako by zrazoval všechno, co bylo. Sevře se mi žaludek a odvrátím se. Když je to pro něj tak snadné, mělo by to být snadné i pro mne.

Letmo pohlédnu na chlapce po levici, který přestoupil ze Sečtělosti a teď je celý pobledlý a nervózní, asi jako já. Celou dobu jsem váhala, pro kterou frakci se rozhodnout, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, co se stane, když si Neohroženost skutečně vyberu. Co mě u nich čeká?

Dav Neohrožených, který jde v čele, zamíří místo k výtahům ke schodišti. Myslela jsem, že po schodech nahoru šli jenom Odevzdaní.

Nato se všichni rozběhnou. Všude kolem slyším výskání, výkřiky a smích a dupot desítek podrážek, které se pohybují každá ve svém vlastním rytmu. Nejde o dobrý skutek jako u Odevzdaných: jde o nespoutanost.

„Co se to sakra děje?“ zakřičí hoch vedle mě.

Jenom pohodím hlavou a běžím dál. Když dobíhám do přízemí, jsem bez dechu. Vzápětí se z budovy vyřítí horda Neohrožených, Vzduch venku je čerstvý a chladný. Zapadající slunce barví oblohu do oranžova a odráží se v černém skle Hlavy.

Neohrožení se roztáhnou po celé šířce ulice a znemožní průjezd autobusu. Zrychlím, abych dohnala aspoň ty poslední. Moje pochybnosti se za běhu rozptýlí. Už pořádně dlouho jsem nikam neběžela. Odevzdaní nesmějí dělat nic, co vede čistě a jenom k vlastnímu potěšení. A o nic jiného tady nejde: plíce mám jako v ohni, nohy pro samou bolest necítím a jenom se raduju ze zběsilého úprku. Běžím tam, kam ostatní, až za roh ulice, kde uslyším známý zvuk: zahoukání vlaku.

„To ne,“ zamumlá přeběhlík ze Sečtělosti. „Snad nechtěj, abysme taky naskočili?“

„Chtěj,“ odpovím a zalapám po vzduchu.

Teď se mi hodí, že jsem Neohrožené tolikrát tajně sledovala. Dav se rozprostře do dlouhé linie. Po ocelových kolejích se k nám sune vlak, jeho reflektor vrhá odlesky, siréna houká. Dveře všech vagónů jsou otevřené a

jenom čekají, až se do nich Neohrožení nahrnou. Ti neváhají a po chvíli zbývají na peróně jenom nováčci. Ti z Neohroženosti už ale stejně naskakovat umí, a přeběhlíci za okamžik osamějí.

Spolu s několika dalšími udělám krok vpřed a dám se do klusu. Chvíli běžíme podél vlaku. Pak se vrhnu na stranu. Nejsem tak vysoká ani tak silná jako jiní, takže se nahoru sama nevyškrábu. Vísím na postranním madle a ramenem narážím o plech. Ruce se mi třepou. Dívka z Upřímnosti mě chytí a vytáhne k sobě. Zadýchaně jí poděkuju.

Vtom uslyším výkřik. Ohlédnu se přes rameno. Nevysoký chlapec se zrzavými vlasy, který přestoupil ze Sečtělosti, máchá rukama ve vzduchu a snaží se dohnat ujíždějící vlak. Dívka, původně ze stejné frakce, k němu z vlaku natahuje ruku, ale je příliš daleko. Mladík padne na kolena vedle tratě, a jak se mu vzdalujeme, zaboří hlavu do dlaní.

Zamrazí mě. Ne všichni přijímací rituál zvládnou. Teď je z něho odpadlík. Každou chvíli se to může stát i nám.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se mě úsečně dívka, která mi pomohla. Je vysoká, má snědou pleť a krátké vlasy. Pěkná.

Přikývnu.

„Já jsem Christina,“ představí se a podá mi ruku.

Ani rukou jsem si už hodně dlouho s nikým nepotřásla. V Odevzdanosti jsme se zdravili pokývnutím hlavy, na znamení úcty. Uchopím ji za ruku, nejistě, a dvakrát s ní zatřesu. Doufám, že jsem ji nezmáčkla příliš, nebo naopak moc málo.

„Beatrice,“ řeknu.

„Víš, kam jedem?“ Musí křičet, aby ji bylo přes vítr slyšet. Ten profukuje otevřeným vagónem čím dál silněji. Vlak nabírá rychlost. Posadím se. Bude snazší udržet rovnováhu, když se budu držet nízko při zemi. Christina při pohledu na mě zvedne obočí.

„Rychle jedoucí vlak znamená vítr,“ vysvětím. „Vítr znamená vypadnout ven. Skrč se.“

Christina si ke mně přisedne a opatrně se posune ke stěně, aby se mohla opřít.

„Myslím, že míříme k nim na základnu,“ dodám. „Ale kde je, to opravdu nevím.“

„Ví to vůbec někdo?“ Pohodí hlavou a ušklíbne se. „Mám pocit, jako by prostě vyskákali z díry v zemi nebo tak něco.“

Vagónem se prožene vítr a ostatní nováčci, které vzdušný vír zastihl nepřipravené, popadají jeden přes druhého. Vidím, jak se Christina směje, přestože ji neslyším, a musím se pousmát.

Za mým levým ramenem se ve skleněných budovách odráží oranžové světlo zapadajícího slunce. Matně rozeznávám šedé domy, které bývaly mým domovem.

Dnes večer měl večeři chystat Caleb. Kdo se toho ujme místo něj — matka, nebo otec? A když budou vyklízet jeho pokoj, co asi objeví? Představím si knížky natěsnané mezi prádelníkem a stěnou, knížky schované pod matrací. Touha po poznání vyplňující všechna skrytá zákoutí jeho pokoje. Věděl to odjakživa, že si vybere Sečtělost? A jestli ano, jak to, že jsem si ničeho nevšimla?

Byl vynikající herec. Při té myšlence se mi zvedne žaludek. Možná jsem je taky opustila, ale aspoň jsem nikdy nic nepředstírala. Aspoň všichni věděli, že jsem s nesobeckostí měla vždycky problém.

Zavřu oči a představím si, jak matka a otec sedí v tichosti u stolu. Je to skomírající náznak obětavosti, který mi při vzpomínce na rodiče stahuje hrdlo, nebo je to sobeckost, protože vím, že už nikdy nebudu jejich dcera?

„Seskakují!“

Zvednu hlavu. Bolí mě za krkem. Dobrou půlhodinu už sedím s koleny přitaženými k bradě v závětří u stěny. V hukotu větru mi zaléhají uši. Z města za námi zůstává jen rozmazaná šmouha. Posunu se dopředu. Vlak už několik minut zpomaluje. Mladík, který před chvílí křičel, se nemýlil: z předních vagónů už lidé seskakují na střechu budovy. Mimoúrovňová trat vede sedm pater nad zemí.

Z představy, že mám skočit z pohybujícího se vlaku na střechu, když vím, že mezi jejím okrajem a kolejemi je široká mezera, je mi na zvracení. Zvednu se a překlopýtám na druhou stranu vagónu, kde se mezitím ostatní přeběhlíci seřadili do fronty.

„Vypadá to, že musíme skočit taky,“ oznámí dívka z Upřímnosti. Má velký nos a křivé zuby.

„Skvělý,“ podotkne její kamarád. „To přece dává smysl, Molly. Skákat z vlaku na střechy.“

„Mám dojem, že jsme se k tomu sami upsali, Petere,“ poznamená dívka.

„K tomuhle mě nikdo nedonutí,“ prohlásí mladík z Mírumilovnosti, který stojí za mnou. Má olivovou pleť a hnědou košili - přestoupil sem od nich jako jediný. Na tvářích se mu lesknou slzy.

„Musíš,“ pobídne ho Christina, „jinak jsi skončil. No tak, bude to v pohodě.“

„Ne, nebude! Radši budu odpadlík než mrtvěj!“ Zavrtí hlavou. Zpanikařil. Dál vrtí hlavou a zírá na střechu, která se každou vteřinou přibližuje.

Mám jiný názor. Radši umřu, než abych o všechno přišla, než žít mimo frakci.

„Nutit ho nemůžeš,“ naznačím Christině. Její hnědé oči jsou široce rozevřené. Tiskne k sobě rty tak silně, až se z nich vytrácí barva. Podá mi ruku.

„Tady,“ řekne. Při pohledu na ruku zvednu obočí a už se jí chystám říct, že pomoc nepotřebuju, když vtom dodá: „Já... to nezvládnu, pokud mě někdo nestáhne s sebou.“

Vezmu ji za ruku a postavíme se do dveří. Jakmile vagón začne míjet střechu, odpočítám: „Raz... dva... tři!“

Na tři se odrazíme a skočíme. Chvíle beztíže a pak moje podrážky narazí na pevný povrch. Holeněmi mi projede mravenčivá bolest. Prudké přistání mě přitlačí k zemi. Pod tváří ucítím štěrk. Pustím se Christiny. Ta se směje.

„To byla švanda,“ raduje se.

Vypadá to, že Christina mezi zdejší dobrodruhy zapadne. Smetu si z obličeje kamínky. Až na kluka z Mírumilovnosti všichni seskok zvládli. Někdo lépe, jiný hůře. Molly, dívka s křivými zuby, se s bolestným výrazem drží za kotník a Peter, mladík s lesklými vlasy, se pyšně usmívá — musel doskočit na nohy.

Pak vzduch protne výkřik. Otočím hlavu a snažím se zjistit, odkud zvuk přišel. Na kraji střechy stojí nějaká dívka. Dívá se do průrvy pod sebou a pláče. Nějaký mladík ji drží kolem pasu, aby nespadla.

„Rito,“ chlácholí ji. „Rito, uklidni se. Rito

Vstanu a jdu se tam podívat. Na chodníku pod námi ležítělo. Je to dívka. Ruce a nohy má nepřirozeně zkroucené a vlasy rozhozené kolem hlavy jako vějíř. Udělá se mi nevolno a zadívám se k trati. Ne každý to dokázal. Ani Neohrožení nejsou nesmrtelní.

Ritě se podlomí kolena a nepřestává vzlykat. Odvrátím se. Ještě chvíli se na ni budu dívat a rozbrečím se taky. To si před ostatními nemůžu dovolit.

V duchu si co nejpřísnějším hlasem vysvětlím: takhle to tady chodí. Děláme nebezpečné věci a lidé při tom umírají. Lidé umírají a my se pouštíme do dalších riskantních podniků. Čím dřív mě tahle lekce nechá chladnou, tím mám větší šanci, že své zasvěcení do frakce přežiju.

Už si tím totiž nejsem jistá.

Přikážu si, že napočítám do tří a nechám to plavat. Jedna. Vybavím si pohled na dívku na chodníku a přejede mi mráz po zádech. Dva. Slyším, jak Rita brečí a jak ji ten kluk utěšuje. Tři.

Se sevřenými rty se vzdálím od Rity i od okraje střechy.

Loket mě bolí jako čert. Roztřesenou rukou si vyhrnu rukáv, abych se na to podívala. Kůže se na několika místech odlupuje, ale rána nekrvácí.

„Achich, achich! Škrob si udělal bebínko!“

Zvednu hlavu. „Škrob“ se přezdívá jenom Odevzdaným a já jsem tu od nás jediná. Peter na mě ukazuje a pohrdavě se ušklíbá. Někdo se zasměje. Rozhoří se mi tváře a sroluju si rukáv dolů.

„Poslouchejte! Moje jméno je Max a jsem jedním z předáků vaší nové frakce,“ zařve muž na protějším konci střechy. Je starší než my a tmavou tvář mu brázdí hluboké vrásky. Vlasy na skráních má prošedivělé a stojí na římse, jako by to byla promenáda. Jako by z ní před chvílí nikdo nespadl a nezabil se. „O několik poschodí níž je vchod do našeho areálu. Jestli se neodhodláte skočit, nemáte tady co dělat. Nováčci mají přednost.“

„To jako chcete, abychom z tý římsy skočili dolů?" zeptá se dívka ze Sečtělosti. Je o pár centimetrů vyšší než já, má vlasy myší barvy a velké rty. Klesne jí brada.

Nevím, proč ji to tak šokovalo.

„Přesně tak,“ ubezpečí ji Max. Tváří se pobaveně.

„Je tam na dně voda nebo něco?“

„Těžko říct.“ Max zvedne obočí.

Houf domácích se před nováčky rozestoupí a poskytne nám široký průchod. Rozhlédnu se kolem. Nikdo se do skákání nehrne - všichni bloumají očima všude možně, ale Maxovi se vyhýbají. Někteří si prohlížejí

svá drobná poranění nebo si z šatů ometají kamínky. Letmo se podívám na Petera. Okusuje si kůžičku u nehtu a předstírá lhostejnost.

Jsem hrdá. Jednou mě to přivede do maléru, ale dnes je to moje plus. Vykročím k římse. Někdo se za mnou zahihňá.

Max mi ustoupí z cesty. Dojdu až na okraj a shlédnu dolů. Oblečení na mně ve větru vlaje a vydává praskavý zvuk. Budova, na jejíž střeše stojíme, ohraničuje spolu se třemi dalšími domy malé nádvoří. Uprostřed něj zeje obří betonová skruž. Na její dno nevidím.

Chtějí nás zastrašit. Doskok musí být bezpečný. Jen díky této myšlence se přiměju na římsu vstoupit. Rozcvakají se mi zuby. Teď nemůžu couvnout. Už jenom kvůli všem těm, kteří se vsadili, že vyměknu. Prsty zašátrám po límečku halenky, dokud nenahmatám knoflíček, který chrání háčky před rozpojením. Po chvíli se mi na halence podaří rozepnout všechny háčky a svléknu si ji.

Pod ní mám šedé tričko. Je přiléhavé a ještě nikdo mě v něm nikdy neviděl. Zmuchlám blůzu v ruce a ohlédnu se po Peterovi. Zatnu čelist a látkou po něm co nejprudčeji mrsknu. Trefím ho do hrudníku. Zírá na mě. Ostatní na mě zezadu hvízdají a pokřikují.

Znovu se podívám do jámy. Na bledých rukou mi vyskáče husí kůže a udělá se mi špatně. Jestli neskočím teď, neskočím nikdy. Ztěžka polknu.

Nemyslím. Prostě se zhoupnu a skočím.

Vítr mi sviští v uších, země se mi řítí vstříc, je čím dál větší, čím dál mohutnější, nebo se spíš já řítím k zemi a srdce mi buší tak rychle, až to bolí, a každý sval v těle se mi napíná a síla zemské přitažlivosti s sebou táhne i můj vzpouzející se žaludek. Obklopí mě stěny skruže a ponořím se do temnoty.

Narazím do něčeho pevného. Pod mou vahou to povolí a pojme do sebe celé moje tělo jako do kolébky. Náraz mi vyrazí dech a já ve snaze znovu ho popadnout zasípám. Ruce i nohy mě brní bolestí.

Síť. Na dně skruže je síť. Podívám se nahoru na budovu a napůl úlevně, napůl hystericky se rozseměju. Celá se třesu a schovám obličej do dlaní. Právě jsem skočila ze střechy.

Musím se postavit na pevnou zem. Od okraje sítě se ke mně natahuje několik párů rukou. Chytím se první, na kterou dosáhnu, a vydrápu se ze sítě. Překulím se, a kdyby mě někdo nechytil, spadla bych obličejem přímo na dřevěnou plošinu.

Tím „někým“, kdo mi pomohl ze sítě, je nějaký mladík. Horní ret má tenký, spodní plný. Oči má posazené tak hluboko, že se mu řasy dotýkají kůže pod obočím. Jejich barva je tmavě modrá, barva snění, spánku a čekání.

Chytí mě za paže, ale sotva zase stojím na nohou, pustí mě.

„Děkuju,“ hlesnu.

Stojíme na plošině, která je asi tři metry nad zemí. Kolem nás se rozprostírá otevřená jeskyně.

„Já nevěřím vlastním očím,“ ozve se hlas za mými zády. Patří dívce s tmavými vlasy a třemi stříbrnými kroužky v pravém obočí. Ušklíbne se na mě. „Škrob a první seskok? Světe, div se.“

„Asi věděla, proč od nich chce pryč, Lauren,“ řekne on. Má hluboký, zvučný hlas. „Jak se jmenuješ?“

„No...“ Nevím, nad čím přemýšlím, ale najednou už si nepřipadám jako Beatrice.

„Rozmysli si to,“ on na to a rty mu zvlní mírný úsměv. „Jinak už ti říkat nebudeme.“

Nové místo, nové jméno. Tady se můžu stát novým člověkem.

„Tris,“ odpovím rozhodně.

„Tris,“ zopakuje Lauren a uculí se. „Tak jim to takhle nahlas, Čtyřko.“

Mladík jménem Čtyřka se ohlédne přes rameno a křikne: „První skokan -- Tris.“

Jakmile mé oči přivyknou nedostatku světla, ze tmy se vynoří houf lidí. Přivítají mě radostným pokřikem, máchají pěstmi do vzduchu, ale to už do sítě padá další odvážlivec. Jeho křik se nese ozvěnou. Christina. Všichni se smějí, ale zároveň jí svým halekáním projeví uznání.

Čtyřka mi položí ruku na záda. „Vítej v Neohroženosti.“

KAPITOLA 7

Jakmile máme zase všichni pevnou půdu pod nohama, Lauren a Čtyřka nás provedou úzkým tunelem. Stěny jsou z kamene a strop se svažuje. Mám pocit, jako bych sestupovala hluboko do srdce země. Osvětlení v tunelu je sporadické. V temném prostoru osvětleném mdlými lampami se sama sobě vždy ztratím, dokud do mě nenarazí někdo další. V kruhu světla pod lampou se pokaždé uklidním.

Přeběhlík ze Sečtělosti přede mnou zastaví tak nečekaně, až mu vrazím nosem do ramene. Zavrávorám. Třu si bolavý nos a snažím se z toho střetu vzpamatovat. Průvod se zastavil. Předáci se postaví před nás a založí si ruce na prsou.

„Tady se rozdělíme,“ oznámí Lauren. „Zdejší odkojenci půjdou se mnou. Předpokládám, že vám průvodce dělat nemusím.“

Usměje se a kývne na dotyčné nováčky. Ti se oddělí od skupiny a vytratí se do stínů. Dívám se za nimi, dokud se ve tmě neztratí poslední pata. Pak přejedu pohledem po těch, kteří zbyli. Většina nováčků právě odešla. Zůstalo nás jen devět. Z Odevzdanosti jsem tu jediná, od Mírumilovných tady není dokonce nikdo. Zbytek tvoří přeběhlíci ze Sečtělosti a, překvapivě, z Upřímnosti. Být upřímný za všech okolností musí taky vyžadovat značnou odvahu. Ale co já o tom vím.

Potom se ujme slova Čtyřka, „Většinu času pracuju v dozorně, ale následujících několik týdnů vám budu dělat instruktora. Moje jméno je Čtyřka.“

„Čtyřka?“ zeptá se Christina. „Jako to číslo?“

„Jo,“ odpoví Čtyřka. „Nějaký problém?“

„Ne.“

„Výborně. Za okamžik vejdeme do Jámy. Přijde čas, kdy si ji zamilujete i vy. Je to…“

Christina se zahihňá. „Jáma? Vážně chytrý jméno.“

Čtyřka přejde ke Christině a skloní tvář těsně k její. Přimhouří oči a několik vteřin se na ni jen upřeně dívá.

„A ty se jmenuješ jak?“ zeptá se klidně.

„Christina,“ vypískne.

„Poslyš, Christino. Kdybych se v životě hodlal obklopit užvaněnýma chytrákama, zakotvil bych tam u vás,“ sykne Čtyřka. „Tohle je první lekce: nauč se držet zobák. Je to srozumitelný?“

Christina přikývne.

Čtyřka zamíří do přítmí na konci tunelu. Houf nováčků jej beze slova následuje.

„Kretén,“ zamumlá Christina.

„Myslím, že nemá rád, když se mu někdo směje,“ poznamenám.

Bude lepší, když se před ním budu mít na pozoru. Tam na plošině mi připadal jako kliďas, ale v jeho poklidu je současně něco, co vybízí k opatrnosti.

Čtyřka se opře do dvoukřídlých dveří. Ocitneme se v prostoru, kterému říkají „Jáma“.

„Páni,“ vydechne Christina. „Už chápu.“

Označení „Jáma“ je opravdu výstižné - je to podzemní jeskyně tak obrovská, že z jejího dna nedohlédnu na druhý konec. Do výšky několika pater se nade mnou vypínají nerovnoměrné skalní stěny. Do kamene jsou vestavěná úložiště potravin, šatstva a zásob, a také prostory pro odpočinkové aktivity. Jednotlivá místa spojují úzké chodníky a schody vytesané do skály. Nikde ani stopa po zábradlích, která by lidem bránila v možném pádu.

Přes jednu kamennou stěnu se táhne šikmý pruh oranžového světla. Jámu zastřešují skleněné panely a nad nimi budova, kterou sem proniká denní světlo. Zvenčí musela vypadat jako každá jiná ve městě, když jsme kolem projížděli.

Nad kamennými chodníky se komíhají modré lucerny, které připomínají lustry na Obřadu volby. S úbytkem denního světla se rozzáří.

Všude jsou lidé. Všichni na sobě mají černé oblečení, všichni mluví a pokřikují a svá slova doprovázejí živými gesty a grimasami. Nikde nevidím staré lidi. Jsou tady vůbec nějací? To se nikdo vyššího věku nedožije, nebo je jednoduše někam odklidí, když už nedokážou seskočit z jedoucího vlaku?

Po úzké stezce bez zábradlí se prožene houf dětí tak rychle, až se mi rozbuší srdce. Chci je okřiknout, aby dávaly pozor, že si ublíží. V mysli se mi vynoří vzpomínka na pořádkumilovné ulice v Odevzdanosti: řada postav na pravé straně chodníku míjí zástup chodců nalevo, mírně se na sebe pousmějí a pokývnou hlavami a v tichosti kráčejí dál. Sevře se mi hrdlo. Ve zdejším chaosu je však zároveň určitá krása.

,A teď za mnou,“ promluví znovu Čtyřka. „Ukážu vám propast.“

Dá nám znamení k chůzi. Působí na pohled uměřeně, alespoň na zdejší poměry, ale když se otočí, všimnu si, že pod límečkem trička má tetování. Vede nás do pravé části Jámy, kde panuje nápadná tma. Když se trochu rozkoukám, zjistím, že stezka, po které jdeme, končí železnou mříží. Jak se k ní blížíme, k uším mi dolehne hukot — voda, divoká voda, která se tříští o skálu.

Nahlédnu přes okraj srázu. Skála klesá pod ostrým úhlem a několik pater pod námi teče řeka. Vodní masa zuřivě naráží do skály a vystřikuje do výšky. Nalevo je řeka klidná, ale napravo se mění v bílou pěnu, která se střetává se skálou jako s nepřítelem.

„Propast nás varuje, že mezi odvahou a pošetilostí je tenká dělicí čára!“ zařve Čtyřka. „Troufalý skok z týhle římsy je vykoupen smrtí. Už se to stalo a stane se to znovu. Varoval jsem vás.“

„Tohle je neuvěřitelný,“ utrousí Christina a necháváme strž za zády.

„Jo, to je výstižný,“ souhlasím a potřesu hlavou.

Čtyřka nás vede přes Jámu k otvoru zejícímu ve skalní stěně. Prostor za ním je dostatečně osvětlený – směřujeme k jídelně plné lidí. Ozývá se odsud cinkání příboru. Když vejdeme dovnitř, všichni vstanou. Začnou tleskat. Dupají nohama. Halekají. Vřava mě dočista pohltí. Christina se usměje a o vteřinu později už se usmívám také.

Rozhlédneme se po volných místech. S Christinou objevíme téměř neobsazený stůl na boku jídelny. Za chvíli už si sedáme a já se ocitám mezi Christinou a Čtyřkou. Uprostřed stolu leží podnos s jídlem, které jsem v životě neviděla: okrouhlé plátky masa napěchované do rozkrojené housky. Jednu si vezmu, ale nevím, jak se do ni mám pustit.

Čtyřka do mě šťouchne loktem.

„To je hovězí,“ vysvětlí. „Tohle si dej na to.“ Podává mi mističku s červenou omáčkou.

„Tys nikdy neměla hamburger?“ zeptá se mě Christina s vykulenýma očima.

„Ne,“ odpovím. „Takhle se tomu říká?“

„Škrobáci se stravujou nezáživně,“ řekne Čtyřka a kývne na Christinu.

„Proč?“ zeptá se Christina nechápavě.

Pokrčím rameny. „Jakákoli výstřednost se pokládá za požitek, který není k životu nutný.“

Ušklíbne se. „Nedivím se, žes odtamtud zdrhla.“

„Jak říkáš,“ odvětím a protočím panenky. „Bylo to kvůli jídlu.“

Čtyřkovi zacukají koutky úst.

Dveře kantýny se otevřou a místnost se rázem propadne do ticha. Ohlédnu se. Dovnitř vešel nějaký mladík. Kolem panuje takové ticho, že slyším jeho kroky. Jeho obličej připomíná mozaiku z piercingu. Má dlouhé, tmavé a mastné vlasy. Na tom nic hrozivého není. Hrozivé jsou jeho chladné oči, kterými si všechny kolem měří.

„A kdo je tohle?“ sykne Christina.

„Eric,“ informuje nás Čtyřka. „Lídr.“

„Vážně? Tak mladý?“

Čtyřka ji zmrazí pohledem. „Tady na věku nezáleží.“

Cítím, že se chystá zeptat na to, co by mě samotnou zajímalo: Na čem teda záleží? Eric přestane pročesávat místnost pohledem a zamíří ke stolu. K našemu stolu. Svalí se na židli vedle Čtyřky. Pozdravit se neobtěžuje, tak mlčíme taky.

„To nás ani nepředstavíš?“ zeptá se a dívá se přitom na mě a na Christinu.

„Tohle je Tris a Christina,“ řekne Čtyřka.

„Heleme se, Škrob,“ podiví se Eric a ohrne rty. Kroužky ve rtech se mu roztáhnou a odhalí rozšklebená místa propichu. Trhnu sebou. „Uvidíme, jak dlouho vydržíš.“

Chci něco říct - ujistit ho, že o mé výdrži nemusí pochybovat - ale zdřevění mi jazyk. Nevím proč, ale nechci, aby si mě Eric prohlížel, byt jen o vteřinu déle. Nechci, aby si mě ještě vůbec někdy prohlížel.

Zabubnuje prsty o stůl. Klouby prstů mu pokrývají strupy, přesně tam, kde by si kůži rozrazil, kdyby do něčeho hodně zprudka udeřil.

„Na čem teď děláš, Čtyřko?“ zajímá se Eric.

Čtyřka zvedne rameno. „Na ničem konkrétním,“ řekne.

Jsou přátelé? Očima těkám z Erica na Čtyřku. Ericovo dosavadní chování - to, jak se k nám posadil, jak tu otázku položil - naznačuje, že by mohli být, ale to by Čtyřka neseděl jako na trní. Kamarádi nebudou. Možná rivalové, ale jak by mohli, když Eric je lídr a lídr je jenom jeden?

„Max mi říkal, že na tebe líčí už takovou dobu, a ty se nikde neukážeš,“ podotkne Eric. „Mám zjistit, co s tebou je.“

Čtyřka se na Erica několik vteřin mlčky dívá. „Vyřiď mu, že má stávající pozice mě plně uspokojuje.“

„Takže ti nabízí práci.“

Na kroužky v Ericově obočí dopadne světlo. Možná že v něm Eric vidí potenciálního konkurenta. Táta vždycky tvrdil, že ti, kdo touží po moci a dostanou ji, pak žijí v neustálém strachu, že o ni přijdou. Proto je třeba přenechat moc těm, kteří o ni nestojí.

„Řekněme,“ potvrdí Čtyřka.

„A ty nemáš zájem.“

„Nemám zájem už dva roky.“

„Tak to už by mu mohlo dojít,“ uzavře rozhovor Eric.

Poplácá ho po rameni, poněkud silněji, než je zvykem, a zvedne se. Sotva se vzdálí, shrbím záda. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem se v jeho přítomnosti našponovala.

„Vy dva jste...přátelé?“ zeptám se. Zvědavost mi nedá.

„Byli jsme ve stejné iniciační skupině,“ prozradí Čtyřka. „Patřil k Sečtělým.“

Obezřetnost mě opustí. „Tys taky přestoupil?“

„Myslel jsem, že problémy budou jenom se zvědavcema z Upřímnosti,“ zchladí mě. „Asi jsem se spletl.“

„To bude asi tím, že působíš tak přístupně," odpovím monotónně. „Jako postel z hřebíků.“

Zůstane na mě zírat a já pohledem neuhnu. Není to pes, ale pravidla jsou stejná. Odvrátit oči znamená poddat se. Dívat se mu do očí je výzva. Moje volba.

Do tváří se mi nahrne krev. Co se stane, až tohle napětí dosáhne maxima?

„Opatrně, Tris,“ řekne klidně.

Žaludek mi ztěžkne, jako bych právě spolkla kámen. Kdosi od vedlejšího stolu na Čtyřku zavolá a já se obrátím ke Christině. Povytáhne obě obočí.

„Co je?“ zeptám se.

„Rozvíjím takovou teorii.“

"A ta zní?“

Popadne hamburger, roztáhne rty do širokého úsměvu a řekne: „Že toužíš po hodně krátkým životě.“

Po večeři se Čtyřka beze slova vytratí. Eric nás provede řadou chodeb, aniž by nám prozradil, kam jdeme. Nevím, proč musí mít právě lídr frakce na starosti houf nováčků, ale možná je to jenom na dnešní večer.

Na konci každé chodby visí modrá lampa, ale jinak je všude tma a musím si dávat pozor, abych na hrbolatém povrchu nezakopla. Christina jde mlčky vedle mě. Nikdo nám neřekl, že musíme mlčet, ale nikomu se mluvit nechce.

Před dřevěnými dveřmi se Eric zastaví a založí si ruce. Shlukneme se kolem něj.

„Pro ty z vás, kteří to ještě neví, se jmenuju Eric,“ začne. „Jsem jedním z pěti frakčních lídrů. Přijímání nováčků u nás bereme velice vážně, proto jsem se nabídl, že na většinu vašeho tréninku dohlídnu osobně.“

Při té myšlence se mi udělá nevolno. Představa, že na naši iniciaci osobně dohlíží vůdce Neohrožených, je děsivá sama o sobě, ale že je to právě Eric, stává se nesnesitelnou.

„Několik základních pravidel,“ pokračuje. „Do cvičebny se dostavíte každý ráno nejpozději v osm nula nula. Trénink trvá každý den od osmi do šesti, s přestávkou na oběd. Po šestý večer máte volno a můžete si dělat, co chcete. Chvíli oddechu dostanete taky po skončení každý dílčí fáze výcviku.“

Věta „můžete si dělat, co chcete“ mi uvízne v paměti. Doma jsem si nikdy nemohla dělat, co jsem chtěla, ani večer ne. V prvé řadě jsem musela myslet na potřeby druhých. Ani nevím, co ráda dělám.

„Opustit areál smíte pouze v doprovodu někoho z nás,“ dodává Eric. „Za těmahle dveřma je místnost, která bude na několik týdnů vaší ložnicí. Jistě vám neujde, že připraveno je deset postelí, zatímco vás je jenom devět. Předpokládali jsme, že vás sem zvládne dojít víc.“

„Ale vždyť nás začalo dvanáct,“ namítne Christina. Zavřu oči a čekám, že ji Eric napomene. Musí se naučit být zticha.

„Vždycky se mezi vámi najde aspoň jeden, který to sem nezvládne,“ podotkne Eric, zatímco si upravuje kůžičku u nehtu. Pak pokrčí rameny. „V první fázi se věnujeme zvlášť přeběhlíkům a zvlášť našim vlastním zelenáčům. To ale neznamená, že budete hodnocení podle odlišnejch měřítek. Na konci výcviku vás seřadíme podle výslednýho skóre. A oni mají už teď navrch. Takže se dá předpokládat, že…“

„Jak jako seřadíte?“ zeptá se dívka s myšími vlasy, která stojí vedle mě. „Proč nás musíte nějak seřazovat?“

Eric se usměje. V modrém světle působí jeho úsměv škodolibě, jako by mu ho do obličeje vyřízl nůž.

„Vaše seřazení má dvojí účel,“ vysvětlí Eric. Jednak určí pořadí, ve kterým si budete po iniciaci vybírat práci. Atraktivních pozic je málo.“

Sevře se mi hrdlo. Z jeho úsměvu poznám, že se přihodí něco zlého - stejně jako jsem to poznala, hned jak jsem vkročila do místnosti, kde se konala talentová zkouška.

„A za druhý,“ pokračuje Eric, „do frakce se dostane jen desítka nejlepších.“

Krve by se ve mně nedořezal. Všichni stojíme jako sochy.

Potom to Christina nevydrží. „Cože?"

„Dohromady vás je dvacet - jedenáct našich plus vás devět,“ pokračuje Eric. „Čtyry lidi půjdou ven po prvním kole, zbytek se s náma rozloučí po závěrečný zkoušce.“

Jinými slovy, i když úspěšně projdeme každou fází výcviku, šest nováčků bude vyloučeno. Koutkem oka postřehnu, jak se na mě Christina podívala, ale nemůžu jí pohled oplatit. Zabodávám oči do Erica a nemůžu se od něj odtrhnout.

Mé šance jakožto nejmenšího adepta, navíc jediného z Odevzdanosti, nejsou dobré.

„Co bude s těma, který vyloučíte?“ zeptá se Peter.

„Opustí areál a budou žít s odpadlíky,“ odpoví mu Eric nevzrušeně.

Dívka s myšími vlasy si přitiskne ruce na ústa a potlačí vzlyk. Vzpomenu si na muže z ulice se zasedlými zuby, který mi z ruky vytrhl sáček se sušenými jablky. Na jeho bezvýrazné, doširoka otevřené oči. Ale nechce se mi brečet. O to jsem chladnější. Tvrdší.

Budu Neohrožená. Budu.

„Ale to není... fér!“ vykřikne Molly, ramenatá dívka z Upřímnosti. V jejím hněvu je však cítit strach. „Kdybysme věděli —“

„Chceš říct, že kdybys to věděla předem, tak bys k nám nepřestoupila?“ oboří se na ni Eric. „Protože jestli je tohle tvůj případ, bude lepší, když odsud vypadneš rovnou. Jestli jsi skutečně Neohrožená, nebude ti záležet na tom, jestli tě vyberem. A pokud ti na tom záleží, jsi zbabělec.“

Eric rozrazí dveře.

„Vy už jste si vybrali,“ řekne Eric. „Teď musíme my vybrat vás.“

Ležím v posteli a poslouchám, jak devět lidí oddechuje.

Nikdy jsem s nikým cizím v pokoji nespala, nejsem kluk. Ale tady nemám na výběr, ledaže bych si chtěla ustlat na chodbě. Ostatní se převlékli do oblečení, které nám tady dali, ale já mám pořád na sobě své staré. Voní po mýdle a čerstvém vzduchu, po domově.

Vždycky jsem měla vlastní pokoj. Z okna jsem měla výhled na trávník před domem a na obzor utopený v mlze. Jsem zvyklá usínat v tichu.

Při vzpomínce na domov mě začne pálit za víčky, a když zamrkám, po tváři mi steče slza. Zakryju si ústa rukou, abych nevzlykala nahlas.

Nesmím brečet, tady ne. Musím se uklidnit.

Všechno bude v pořádku. Kdykoli budu chtít, můžu se tady na sebe podívat do zrcadla. Můžu se skamarádit s Christinou, ostříhat si vlasy nakrátko a uklízet jenom sama po sobě.

Ruce se mi třesou a slzy teď tečou rychleji. Všechno se rozpíjí.

Co na tom záleží, že až se příště uvidím s rodiči, málem mě nepoznají - pokud vůbec přijdou? Co na tom záleží, že i sebeprchavější vzpomínka na jejich tváře mi působí bolest? Včetně Caleba, přestože mu jeho tajnůstkaření nemůžu zapomenout. Přizpůsobím rytmus svého dechu rytmu ostatních — nádech, výdech, nádech... Na ničem z toho nezáleží.

Pravidelné oddechování přeruší přiškrcený zvuk, po kterém následuje mohutný vzlyk. Péra postele zavrzají, když se na nich obrátí těžké tělo, a polštář zadusí opakované vzlyky, ale ne zcela. Vycházejí ze sousední palandy, kde leží Al, mladík z Upřímnosti, největší a nejstatnější z nás všech. Toho bych tipla jako posledního.

Chodidla má sotva pár centimetrů od mé hlavy. Měla bych ho utěšit - měla bych ho chtít utěšit, protože tak jsem byla vychovaná. Místo toho k němu cítím odpor. Silák, co se chová jako padavka. Proč aspoň nebrečí potichu jako my ostatní?

Ztěžka polknu.

Kdyby má matka věděla, co si právě myslím, vím přesně, jaký pohled by mi věnovala. Svěšené koutky úst. Obočí svraštělé dolů až k víčkům - spíše unaveně než vyčítavě. Přejedu si hranou dlaně po obličeji.

Al znovu zavzlyká. Skoro jako by se ten sten vydral z mého vlastního hrdla. Dělí mě od něj jen kousíček – měla bych se ho dotknout.

Ne. Vrátím ruku dolů a otočím se na druhý bok, čelem ke zdi. Nikdo nemusí vědět, že mu nechci pomoct. Může to být jen moje tajemství. Zavřou se mi oči a padne na mě únava, ale pokaždé když už skoro usínám, Al znovu zafňuká.

Možná že můj problém není v tom, že nemůžu zpátky domů. Ano, budou mi chybět - matka, otec, Caleb, večery u krbu a cinkání matčiných pletacích jehlic - ale jenom kvůli tomu se mi hrdlo úzkostí nesvírá.

Můj problém je v tom, že i kdybych se mohla vrátit domů, nepatřila bych tam, nepatřila bych mezi ty, kteří dávají bez rozmýšlení a s opravdovou účastí se zajímají o problémy druhých.

Ta myšlenka mě donutí zatnout zuby. Přetáhnu si polštář přes uši, abych neslyšela, jak Al trpí, a usnu. Na látce přitisknuté k mé tváři se rýsuje vlhké kolo.

KAPITOLA 8

„Dneska se naučíte dvě věci: jak používat střelnou zbraň a jak zvítězit nad protivníkem.“ Čtyřka mi vtiskne do dlaně pistoli a kráčí dál, aniž by mi věnoval pohled. „To, že jste tady, znamená, že naskakovat a vyskakovat z jedoucího vlaku už umíte, takže tuhle lekci si můžu odpustit. Díkybohu.“

Nemělo by mě překvapovat, že se tady od nás vyžaduje plné nasazení, ale přesto jsem čekala víc než jenom šest hodin odpočinku. Tělo mám po spánku ještě celé rozlámané.

„Výcvik je rozdělen do tří fází. Po každé fázi zhodnotíme, jak jste pokročili, a podle výkonu vás seřadíme. Jednotlivé etapy výcviku se do vašeho konečného pořadí promítnou různou vahou, proto není vyloučeno, ale ani zaručeno, že si své skóre postupem času drasticky vylepšíte.“

Zírám na zbraň v mé ruce. Nikdy v životě by mě ani nenapadlo, že někdy budu držet v ruce zbraň, natož pistolí. Jde z ní strach, jako bych už jenom tím, že ji držím, mohla někomu ublížit.

„U nás říkáme, že příprava je metlou zbabělosti. Tu definujeme jako neschopnost jednat v nebezpečné situaci,“ pokračuje Čtyřka. „Proto je každá fáze výcviku zaměřena jinak. První se věnuje rozvoji po fyzické stránce, druhá především stránce emoční a třetí psychické.“

„Co má ale...“ Peter při svém dotazu zívne. „Co má střílení společnýho s...odvahou?“

Čtyřka si přehodí pistoli v ruce, ústí její hlavně přitiskne Peterovi k čelu a natáhne kohoutek. Peter ztuhne a další zívnutí mu zamrzne na pootevřených rtech.

„Probuď se!" zařve Čtyřka. „Držíš nabitou zbraň, idiote. Tak se podle toho chovej.“

Spustí pistoli dolů. Jakmile bezprostřední nebezpečí odezní, v Peterových zelených očích se usadí tvrdý výraz. Překvapí mě, že nakonec nic neřekne. V Upřímnosti žil podle zásady „co na srdci, to na jazyku“; tady se mu jenom rozhoří tváře.

„A abych ti odpověděl na otázku... Věř mi, že daleko spíš si naděláš do kalhot a budeš volat maminku, když se nebudeš umět bránit.“ Na konci řady se čtyřka zastaví a obrátí se na patě. „Tahle informace se vám bude hodit i později. Dobře se dívejte.“

Postaví se čelem ke zdi s terči — pro každého z nás jeden čtverec z překližky se třemi červenými kruhy. Rozkročí se, uchopí pistoli do obou rukou a zmáčkne spoust. Vystřel je tak hlasitý, až mě píchne v uších. Natáhnu krk, abych viděla na terč. Střela zasáhla střed.

Obrátím se ke svému vlastnímu terči. Má rodina by mi střelbu nikdy neschválila. Řekli by, že zbraně slouží k sebeobraně, ne-li k násilí, a tudíž jsou vždy použity k vlastnímu prospěchu.

Na chvíli vytěsním rodinu z mysli, rozkročím se na šířku ramen a oběma rukama opatrně sevřu rukojeť pistole. Je těžká a zvednout ji od těla není jednoduché, ale chci ji mít od obličeje co možná nejdál. Stisknu spoušť, nejprve zlehka, pak silněji, a znechuceně se od zbraně odtáhnu. Výstřel mi málem urve uši a zpětný raz pistole mi vymrští ruce k nosu. Zavrávorám a

zachytím se stěny za sebou, abych získala rovnováhu. Nevím, kam kulka doletěla, ale rozhodně to nebylo nikde blízko terče.

Vypálím podruhé, potřetí, počtvrté, ale ani jednou se do terče netrefím.

„Čistě statisticky,“ podotkne mladík od Sečtělých vedle mě s pobaveným úsměvem — jmenuje se Will, „ses už měla aspoň jednou trefit, i kdyby jenom náhodou.“ Má světlé, rozcuchané vlasy a rýhu mezi obočím.

„Zvláštní,“ řeknu monotónně.

„Jo, to je,“ souhlasí. „Myslím, že popíráš přírodní zákony.“

Zatnu zuby a obrátím se zpátky k terči. Musím zvládnout aspoň základní postoj. Jestli nesplním ani první úkol, jak se proboha probojuju do druhé fáze?

Zmáčknu spoušť, silně, a tentokrát jsem na zpětný ráz připravena. Ruce mi sice odskočí, ale nohama zůstanu stát na místě. Na okraji terče zeje černá díra. Podívám se na Willa a zvednu obočí.

„Vidíš, měl jsem pravdu. Je to statisticky dokázaný.“

Lehce se usměju.

Na přímý zásah si musím počkat ještě pět výstřelů, ale když se mi to povede, zaplaví mě příval energie. Náhle procitnu, oči mám široce rozevřené, po dlaních se mi rozlévá teplo. Spustím ruku dolů. V ovládání něčeho, co může napáchat tolik škody, spočívá síla — v ovládání čehokoli, tečka.

Možná sem přece jen patřím.

Když konečně přijde čas oběda, ruce se mi vyčerpáním klepou a prsty nemůžu pořádně natáhnout. Po cestě do jídelny si je masíruju. Christina nabídne Alovi, aby si k nám přisedl. Pokaždé, když se na něj kouknu, vybaví se mi, jak v noci brečel. Raději se dívám jinam.

Šťourám se vidličkou v hrášku na talíři a v myšlenkách se vracím k talentové zkoušce. Když mě Tori varovala, že Odlišnost je nebezpečná, jako by mi vypálila na čelo znamení. Získala jsem pocit, že stačí jediný chybný krok a někdo si toho všimne. Zatím šlo všechno hladce, ale to můj pocit bezpečí nijak nezvyšuje. Co když ve své obezřetnosti na okamžik polevím a něco hrozného se stane?

„No tak, ty si mě vážně nepamatuješ?“ ptá se Christina Ala, zatímco si chystá sendvič. „Ještě před pár dny jsme spolu seděli na hodině matiky. A já nejsem zrovna stydlivka.“

„Většinu hodiny jsem prospal,“ brání se Al. „Takhle po ránu...“

Co když mi v blízké době žádné nebezpečí nehrozí — co když udeří až po letech a já si předem ničeho nevšimnu?

„Tris,“ uslyším Christinin hlas. Zamává mi prsty před obličejem. „Jseš tady?“

„Co? Co se děje?“

„Ptala jsem se, jestli si mě pamatuješ ze školy,“ zopakuje. „Chci říct, bez urážky, že já si tě asi nevybavím, i když ty mě třeba jo. Všichni z

Odevzdanosti mi připadali stejní. To mi připadaj pořád, ale ty už k nim teď nepatříš.“

Zůstanu na ni civět. Jako by mi to musela připomínat.

„Promiň, asi nejsem moc zdvořilá,“ omlouvá se. „Tak mně už huba narostla. Máma mi vždycky říkala, že zdvořilost je jenom pěkně zabalenej podfuk.“

„Asi proto se naše frakce nikdy moc nepřátelily,“ odpovím a krátce se zasměju. Odevzdaní se s Upřímnými snesou daleko lépe než se Sečtělými, ale i tak se jedni druhým vyhýbají. Koho však Upřímní ze srdce nenávidí, jsou Mírumilovní. Tvrdí, že ti, kdo především vyhledávají smír, jej budou vždy ochotni vykoupit zradou.

„Můžu se k vám přidat?“ zeptá se Will a poklepe na náš stůl.

„Copak, tví učení kamarádi už tě omrzeli?“ opáčí Christina.

„Nejsou to mí kamarádi,“ ohradí se Will a položí svůj tác na stůl. „To, že jsme patřili do stejný frakce, ještě neznamená, že jsme spolu trávili čas. Navíc Edward a Myra toužej po soukromí a já nerad někomu dělám křena.“

Edward s Myrou, oba ze Sečtělosti, sedí o dva stoly dál a jsou tak blízko u sebe, že se při jídle dotýkají rameny. Myra pošle Edwardovi vzdušný polibek. Nemůžu z nich odtrhnout oči. Jenom párkrát v životě jsem viděla, jak se spolu dva lidé líbají.

Edward se otočí k Myře a přitiskne rty na její. Škvírou mezi zuby si odfrknu a odvrátím pohled. Trochu čekám, že jim někdo vynadá. Trochu přemýšlím, mírně beznadějně, jaké by to bylo, kdyby někdo políbil mě.

„Musí to dělat tak veřejně?“ podivím se.

„Vždyť si dali jenom pusu.“ Al se na mě zaškaredí. Když se mračí, husté obočí se mu dotýká řas. „Neřeknu, kdyby se svlíkali do naha...“

„Líbání na veřejnost nepatří.“

Al, Will i Christina mi věnují stejný vědoucí úsměv.

„Co?“ vyjedu.

„Jestli ty nejsi holka ze svý frakce,“ řekne Christina. „Proti troše projevenýho citu přece nikdo nic nenamítá.“

„Aha.“ Pokrčím rameny. „Tak... to s tím asi budu muset něco dělat.“

„Nemusíš, můžeš bejt dál frigidní,“ zašpičkuje Will a v zelených očích mu nezbedně zasvítí. „Ty víš. Je to na tobě.“

Christina po něm hodí rohlík. Will ho chytí a ukousne si.

„Chovej se k ní pěkně,“ pokárá ho. „Frigidita patří k její povaze. Něco jako, všechno vím, všechno znám' ke tvý.“

„Já nejsem frigidní!“ zvolám.

„Nedělej si z toho hlavu,“ pokračuje Will. „Je to roztomilý. A tak pěkně se u toho červenáš.“

Jeho poznámka mě ještě víc rozpálí. Všichni se zalykají smíchy. Přinutím se taky k úsměvu a za chvíli už se směju s nimi.

Je to dobrý pocit, zase se smát.

Po obědě nás Čryřka zavede do nové místnosti. Je obrovská. Dřevěná podlaha je rozpraskaná a vrže. Uprostřed je namalovaný velký kruh. Vlevo na zdi visí zelená tabule — na křídy. Jeden učitel na prvním stupni používal podobnou, ale od té doby jsem žádnou neviděla. Možná to souvisí se zdejšími prioritami: nejprve výcvik, potom technologie.

Na tabuli jsou podle abecedy napsána naše jména. Podél jedné ze stěn visí v metrových rozestupech boxovací pytle, které kdysi bývaly černé.

Postavíme se do řady za ně a Čtyřka si stoupne doprostřed, abychom na něj všichni viděli.

"Jak už jsem se zmínil ráno,“ vezme si slovo, „jako další věc se naučíte bojovat. Účelem je připravit vás do akce, naučit vaše tělo reagovat na ohrožení a výzvu - bez toho se neobejdete, pokud u nás hodláte přežít.“

Na život mezi Neohroženými vůbec nemyslím. Mé myšlenky se točí jen kolem toho, jak přežiju tenhle výcvik.

„Dnes si povíme něco o technice, zítra spolu začnete bojovat,“ pokračuje Čtyřka. „Takže vám doporučuju, abyste dávali pozor. Ty z vás, kteří chápou pomaleji, to bude bolet.“

Čtyřka vyjmenuje několik různých typů úderů. Každý z nich názorně předvede - nejprve do vzduchu, pak do boxovacího pytle.

Pomalu se chytám. Je to jako s tou pistolí. Všechno si potřebuju párkrát vyzkoušet, abych věděla, jaký mám zaujmout postoj a jak se pohnout, abych jej pokud možno věrně napodobila. Kopy jsou těžší, přestože se učíme jenom základy. Z boxovacího pytle mě brzy rozbolí ruce i nohy, až je mám celé červené, a stěží jím pohne i můj sebeprudší úder. Všude kolem se rozléhají rány do tvrdých potahů.

Čtyřka mezi námi prochází a sleduje, jak se znovu a znovu potýkáme se stejnými chvaty. Když se zastaví přede mnou, břicho se mi celé zkroutí, jako kdyby mi do něho někdo zašťoural vidličkou. Prohlíží si mě, putuje očima od hlavy až k patě, nikde se nezastavuje — praktické, vědecké zhodnocení.

„Nemáš skoro žádné svaly,“ konstatuje, „to znamená, že se musíš soustředit na práci kolen a loktů. Do takových úderů můžeš vložit víc síly.“

Zničehonic mi přitiskne ruku na žaludek. Prsty má tak dlouhé, že i když se z jedné strany dotýká hranou dlaně mého hrudního koše, špičkami prstů dosahuje na žebra na opačné straně. Srdce mi buší tak silně, až mě bolí na prsou, a já na něho zírám Široce rozevřenýma očima.

„Tuhle část nesmíš nikdy nechat ochabnout,“ řekne tichým hlasem.

Vzápětí odejde. Pořád cítím na břiše dotek jeho dlaně. Zvláštní, ale trvá mi několik vteřin, než se vzpamatuju a můžu se opět pustit do tréninku.

Jakmile nás Čtyřka propustí na večeři, Christina do mě dloubne loktem.

„Divím se, že tě nepřelomil vejpůl,“ zamumlá a svraští nos. „Nahání mi strach. Nejvíc ten jeho tichej hlas.“

„Jo, vážně...“ Ohlédnu se za ním. Působí nenápadně a mimořádně rozvážně. Ale nebála jsem se, že by mi ublížil, „...z něho jde hrůza,“ vymáčknu se konečně.

Al, který šel vpředu, se k nám u Jámy otočí a prohlásí: „Nechám si něco vytetovat.“

„Co jako?“ ozve se za námi Will.

„Nevím.“ Al se zasměje. „Něco, čím se rozloučím se svou starou frakcí. Už jsem se nabrečel dost.“ Když nic neříkáme, dodá: „Vím, že jste mě slyšeli.“

„No, trocha klidu by nám bodla,“ řekne Christina a dloubne Ala do silné paže. „Máš pravdu. Odtamtud jsme jednou nohou venku a tady jenom jednou uvnitř. Jestli máme zapadnout úplně, bude to chtít změnit image.“

Významně se na mě podívá.

„Ne. Já si vlasy stříhat nebudu,“ bráním se. „Ani si je nějak na divoko barvit. Ani si věšet na obličej ty jejich kroužky.“

,A co jenom do pupíku?“ nedá se Christina.

„Nebo do bradavky?“ přisadí si Will.

Zaúpím.

Pro dnešek výcvik skončil a můžeme si dělat, co chceme. Z té představy se mi až zatočí hlava, i když je to možná jen únavou.

V Jámě je rušno. Christina rozhodne, že se my dvě a Will s Alem sejdeme u tetovacího salónu, a táhne mě ke skladu s oblečením. Stoupáme nejistým krokem po úzkém chodníku, stále výš nad úroveň skalního podloží. Zpod chodidel nám odletují kamínky.

„Co je na mým oblečení divnýho?“ chci vědět. „Šedou už jsem ze sebe sundala.“

„Tvoje oblečení je ohyzdný a obrovský.“ Povzdechne si. „Nech si pomoct, jo? Slibuju, že když se ti můj výběr nebude líbit, už si to na sebe nikdy nevemeš.“

O deset minut později stojím před zrcadlem v místnosti s oděvy a od hlavy až po kolena jsem celá v černém. Sukně sice není nařasená, ale aspoň mi neobtahuje stehna – na rozdíl od té, kterou mi Christina vybrala jako první a kterou jsem odmítla. Na rukou mi vyskočí husí kůže. Christina mi stihne gumičku z vlasů. Zatřesu hlavou, abych uvolnila vlasy z copu. Ted mi ve vlnách spadají přes ramena.

Nato vezme do ruky černou tužku.

„Oční linka," vysvětlí.

„Víš, že tím ze mě krasavici neuděláš.“ Zavřu oči a držím. Hrotem tužky mi obtáhne konturu víčka. Představím si, jak v těchhle šatech stojím před rodinou, a sevře se mi žaludek, jako kdybych se měla za chvíli pozvracet.

„Nejde o krásu. Jde o výraz.“

Otevřu oči a poprvé v životě se na svůj obraz v zrcadle pozorně zadívám, Okamžitě se mi zrychlí tep, jako bych dělala něco zakázaného, po čem bude následovat trest. Vyvléknout se z návyků, které do mě v Odevzdanosti zaseli, bude dřina - jako vytáhnout ze spletité výšivky nitku po nitce. Nahradím je novými zvyky, novými myšlenkami, novými pravidly. Stanu se někým jiným.

Předtím byly moje oči modré, ale nevýrazné, zasedlé - oční linka jim dodala na pronikavosti. Tvář mi rámují rozpuštěné vlasy a propůjčují jí

hebkost a plnost. Nejsem hezká — mám příliš velké oči a příliš dlouhý nos - ale už Christinu chápu. Teď moje tvář rozhodně upoutá.

Nepřipadám si, jako že se vidím poprvé v životě; připadám si, jako kdybych poprvé v životě viděla někoho jiného. Beatrice byla dívka, se kterou jsem se v nestřežených chvílích setkávala v zrcadle, která u večeře sedávala tiše jako pěna. Tohle je někdo, jehož oči ví, komu patří, a už neskrývají svůj temperament; tohle je Tris.

„Vidíš?“ řekne Christina. „Vypadáš... neobyčejně.“

Za daných okolností mi lepší kompliment ani složit nemohla. Do zrcadla se na ni usměju.

„Spokojená?“ zeptá se.

„Jo.“ Přikývnu. „Vypadám jako... někdo jiný.“

Zasměje se. „To je dobře, nebo špatně?“

Znovu se na sebe podívám. Konečné už z toho nejsem nervózní, že odkládám svou původní totožnost stranou. Ucítím záblesk naděje.

„Dobře.“ Pohodím hlavou. „Promiň, já jenom že jsem se na sebe takhle dlouho do zrcadla nikdy dívat nesměla.“

„To si děláš srandu?“ Christina zavrtí hlavou. „Odevzdanost je divná frakce, to ti teda povím.“

„Co takhle se jít kouknout na Ala?“ navrhu. Jedna věc je nechat svou frakci za zády, a druhá věc ji kritizovat.

Doma jsem si s matkou chodila každého půl roku vyzvednout novou sadu prakticky stejného oblečení. Když každý dostává to samé, rozdělit zásoby je snadné. Tady je ve všem větší výběr. Každý tu dostává určitý příděl bodů na měsíc a za ty si, mimo jiné, obstarává oblečení.

Jako o závod se s Christinou rozběhneme k tetovacímu salónu. Al už sedí v křesle a muž, který se nad ním sklání, mu na paži tetuje pavouka. Těžko by se na něm hledalo jediné nepoletované místo.

Will s Christinou se pustí do listování v šanonu s motivy. Když narazí na obzvláště povedený, šťouchnou do sebe. Teprve teď, když je vidím pohromadě, si všimnu, jak jsou rozdílní. Christina je tmavá a štíhlá, Will bledý a robustní, ale oba se umějí stejně přirozeně smát.

Bloumám po studiu a prohlížím si obrazy na stěnách. Umělci se dají v dnešní době najít jenom mezi Mírumilovnými. V Odevzdanosti se na umělecká díla pohlíží jako na nepraktické zbytečnosti, jako na zhmotněný čas, který mohl být věnován službě ostatním, a tak, přestože jsem se v učebnicích s uměním setkala, v žádné místnosti se skutečnými obrazy na zdech jsem nikdy nebyla. Vzduch mi náhle připadá hutný a hřejivý. Dokázala bych tu strávit hodiny a zapomenout na čas. Přejíždím prsty po zdi. Obraz jestřába na jedné stěně mi připomene Tori. Pod ním je skica letícího ptáka.

„To je havran," ozve se hlas za mými zády. „Povedl se, že?“

Otočím se a spatřím Tori. Mám pocit, jako bych byla zpátky ve zkušebně obložené zrcadly a k čelu měla připojené elektrody. Nečekala jsem, že ji ještě někdy uvidím.

„Zdravím.“ Usměje se. „Kdo by si pomyslel, že se znovu potkáme? Beatrice, že?“

„Vlastně Tris,“ řeknu. „Vy tady pracujete?“

„Uhodlas. Na ty zkoušky jsem si jenom odskočila. Jinak trávím čas tady.“ Poklepe si prstem na bradu. „To jméno mi bylo hned povědomé. Skočilas sem jako první, že?“

„Jo.“

„Klobouk dolů.“

„Díky.“ Dotknu se skicy havrana. „Já... potřebovala bych s várna o něčem...“ Zabloudím očima k Willovi a Christině. Teď Tori nemůžu odtáhnout do kouta, bylo by jim to divné,„...mluvit. Někdy.“

„Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad,“ namítne tiše. „Víc jsem ti pomoct nemohla. Teď si to tady musíš vybojovat sama.“

Sešpulím rty. Tori má odpovědi, vím, že má. Jestli mi je neřekne tady a teď, dřív nebo později je z ní stejně budu muset dostat.

„Chceš taky kérku?“

Před očima mám jenom havrana. Když jsem sem přišla, o tetování nebo piercingu jsem vůbec neuvažovala. Vím, že by to byl jen další klín mezi mne a mou rodinu, který bych později jen těžko vytloukala. A jestli tady bude můj život pokračovat jako doposud, nějaké tetování bude brzy to nej menší, co nás bude rozdělovat.

Už chápu, co Tori myslela tím překonaným strachem, který její tetování symbolizuje - připomíná jí Tori, kterou kdysi byla, i tu, kterou je teď. Možná existuje způsob, jak vzdát poctu svému dřívějšímu životu a současně se vrhnout do nového.

„Jo,“ odpovím konečně. „Tři tyhle ptáky.“

Dotknu se klíční kosti a naznačím směr, kudy poletí – k srdci. Jeden za každého člena rodiny, kterého jsem opustila.

KAPITOLA 9

„Vzhledem k tomu, že vás je lichý počet, jeden z vás dnes nebude bojovat,“ oznámí Čtyřka a poodstoupí od tabule ve cvičebně. Podívá se na mě. Místo vedle mého jména je prázdné.

Spadne mi kámen ze srdce. Dočasný odklad.

„Tohle nevypadá dobře,“ zamumlá Christina a dloubne do mě loktem. Trefí se přímo do namoženého svalu - a těch mám dnes ráno víc než těch nenamožených. Škubnu sebou.

,Au.“

„Promiň,“ omluví se. „Ale koukni se, dal mě dohromady s Tankem.“

Christina a já jsme spolu seděly u snídaně a předtím mi dělala zástěnu, když jsem se v pokoji chtěla převléct. Nikdy jsem takovou kamarádku neměla. Susan si víc rozuměla s Calebem a Robert se ukázal jenom tam, kde se objevila také Susan.

Myslím, že jsem nikdy neměla žádnou kamarádku. Jak by mohlo vzniknout přátelství tam, kde nikdo nepřipustí, že by potřeboval pomoct nebo že by o sobě měl mluvit? To se už tady opakovat nesmí. Už teď toho vím o Christině víc, než jsem kdy věděla o Susan, a to se známe dva dny.

„S Tankem?“ zeptám se nechápavě. Najdu na tabuli Christinino jméno. Vedle něj je napsáno „Molly“.

„Jo, s Peterovou nepatrně ženštější kumpánkou,“ dodá Christina a pokývne k hloučku lidí na opačné straně sálu. Molly je stejně vysoká jako Christina, ale tím jejich podobnost končí. Má široká ramena, bronzovou pleť a baňatý nos.

„Ti tři —“ Christina postupně ukáže na Petera, Drewa a Molly — „se dali dohromady snad už v porodnici. Nemůžu je vystát.“

V aréně mezitím proti sobě nastoupili Will s Alem. Zvednou ruce, aby si chránili obličej, jak nás to Čtyřka učil, a začnou kolem sebe kroužit. Al je o patnáct centimetrů vyšší než Will a dvakrát tak silný. Zatímco si ho prohlížím, dojde mi, že má robustní i obličejové rysy - mohutný nos, masité rty, velké oči. Will si ani neškrtne.

Letmo pohlédnu k Peterovi a jeho spolku. Drew je menší než Peter i Molly, ale postavou připomíná balvan a chodí vždy nahrbeně. Má oranžově rudé vlasy - jako bych měla před očima starou mrkev,

„Co je na nich?“ zeptám se.

„Peter je gauner první třídy. Když jsme byli malí, vyprovokoval vždycky ke rvačce děcka z ostatních frakcí, a když je pak nějakej dospělák od sebe odtrhl, nasadil krokodýlí slzy a tvrdil, že si začal ten druhej, a oni mu to vždycky spolkli, protože Upřímní přece lhát nemůžou, ha ha.“

Christina pokrčí nos a dodá: „Drew je jeho levá ruka. Pochybuju, že se v jeho mozku najde nějaká původní myšlenka. A Molly,.. patří k tomu druhu lidí, kteří klidně přismahnou mravence pod lupou, jenom aby se mohli koukat, jak pak kolem sebe mlátí nožičkama.“

Al vrazí Willovi jednu pěstí. Trhnu sebou. Eric se při pohledu na Ala afektovaně ušklíbne a otočí si kroužkem v obočí.

Will se odpotácí na stranu, přitiskne si ruku na čelist a volnou rukou vykryje Alův další úder. Soudě podle jeho grimasy ho blok bolel, stejně jako kdyby dostal přímý zásah. Al je pomalý, ale silný.

Peter, Drew a Molly na nás vrhnou kradmý pohled a nato srazí hlavy k sobě a něco si začnou šeptat.

„Myslím, že jim došlo, že se o nich bavíme,“ podotknu.

„A co? Dávno ví, že je nesnáším.“

„Vážně? Jak to?“

Christina předstírá úsměv a zamává na ně. Sklopím oči a zrudnu. Neměla bych takhle tlachat. Tlachání je požitek.

Will zahákne patu Alovi za nohu a v protisměru jí trhne. Al se složí k zemi, ale rychle se vyškrábe zpátky na nohy.

„Protože jsem jim to řekla,“ procedí Christina mezi stisknutými zuby a nepřestává se usmívat. Horní zuby má rovně, ale spodní křivé. Podívá se na mě. „V Upřímnosti se k sobě snažíme být otevření. Řada lidí mi řekla, že jim lezu na nervy. Řada ne. Záleží na tom?“

„Já jenom že u nás...nebylo zvykem druhé zraňovat.“

„Dalo by se to brát i tak, že tím vlastně druhým pomáhám, když je nenávidím,“ namítne Christina. „Připomínám jim, že oni rozhodně pro lidstvo žádným božským darem nejsou.“

Proti své vůli se rozesměju. Pak vrátím pozornost k aréně. Will a Al se na několik okamžiků znovu ocitnou tváří v tvář. Je na nich znát, že váhají víc než předtím. Will si odhrne světlé vlasy z očí. Oba se letmo podívají na Čtyřku, jako by čekali, že jejich zápas odvolá. Čtyřka však dál stojí se založenýma rukama a nereaguje. Eric, který je sotva pár metrů od nich, mrkne na hodinky.

Po několika vteřinách, kdy kolem sebe jen takticky krouží, na ně Eric zařve: „Tady nejste na houbách! Nebo si snad pánové potřebujou dát šlofíčka? Bojujte!“

„Ale...“ Al se narovná a spustí ruce. „Počítá se to na body, nebo jak? Kdy zápas skončí?“

„Až jeden z vás nebude schopnej pokračovat,“ informuje ho Eric.

„Pravidla však umožňují,“ dodá Čtyřka, „aby se účastník zápasu vzdal.“

Eric na Čtyřku přimhouří oči. „Starý pravidla,“ zavrčí. „V novejch se poserové netolerujou.“

„Statečnej chlap dokáže uznat sílu svýho soupeře,“ namítne Čtyřka.

„Statečnej chlap se nikdy nevzdá.“

Čtyřka a Eric se do sebe několik vteřin zavrtávají pohledem. Mámpocit, jako bych se právě dívala na dvě odlišné tváře Neohroženosti - tu, která zasluhuje úctu, a tu, která nebere ohledy. Ale i já vím, že v téhle místnosti je to Eric, kdo má rozhodující slovo.

Alovi vyraší na čele kapičky potu; hřbetem ruky si je otře.

„To je absurdní,“ neodpustí si Al poznámku a zavrtí hlavou. „Jaký to má smysl, ho zrasovat? Vždyť jsme na stejný lodi!“

„Myslíš, že máš vyhráno?“ ozve se Will a ušklíbne se. „No tak. Vraž mi jednu, tlusťochu.“

Will znovu zvedne ruce k obraně. V jeho očích zahlédnu odhodlání, které v nich předtím nebylo. Vážně si myslí, že by mohl vyhrát? Al ho jedinou pořádnou ranou do hlavy knockoutuje.

Tedy, pokud Willa dokáže zasáhnout. Al se pokusí o výpad, ale Will se přikrčí. Zátylek se mu leskne potem. Před dalším útokem uskočí, udělá kličku a zasadí Alovi pořádný kopanec do zad. Al se zapotácí a obrátí se k Willovi čelem.

Když jsem byla malá, četla jsem knížku o medvědech. Na jednom obrázku stál medvěd na zadních, rozpřahoval tlapy a řval. Přesně takhle teď vypadá i Al. Postaví se do útočné pozice, chňapne Willa za ruku, aby se mu nemohl vysmeknout, a nemilosrdně ho udeří do čelisti.

Vidím, jak se Willovi z jeho bledě zelených, celerových očí vytrácí světlo. Zvrátí oči dozadu a jeho tělo povolí. Jeho mrtvá váha vyklouzne z Alova sevření a zhroutí se k zemi. Po zádech mi přejede mráz a plíce mi naplní ledový vzduch.

Alovi se rozšíří očí. Přikrčí se k Willovi a poplácá ho po tváři. V sále se rozhostí ticho a všichni čekají, jestli Will zareaguje. Několik vteřin jen bezvládně leží s rukou zkroucenou pod zády. Pak omráčeně zamrká.

„Zvedni ho,“ přikáže Eric Alovi. Lačnýma očima hltá Willovo tělo, jako by to bylo jídlo a on celé týdny nejedl. Horní ret má ohrnutý do krutého úšklebku.

Čtyřka se obrátí k tabuli a zakroužkuje Alovo jméno. Vítěz.

„Další - Molly a Christina!“ křikne Eric. Al si přehodí Willovu ruku přes rameno a odtáhne ho z arény.

Christina zakřupe prsty. Popřála bych jí štěstí, ale nevím, jestli by to k něčemu bylo. Christina není z porcelánu, ale ve srovnání s Molly působí jako vyžle. Snad bude umět využít své výškové převahy.

Na druhé straně tělocvičny podepře Čtyřka Willa v pase a zamíří s ním ven. Ve dveřích se na chvíli zastaví. Zajímá ho, jak dívky zahájí.

Znervózním. Čtyřka odchází. Nechat nás jenom s Ericem je jako svěřit děti do péče chůvě, která si ve volném čase brousí nože.

Christina si zastrčí vlasy za uši. Má černé vlasy pod bradu a sepla si je stříbrnými sponkami. Znovu si propraská prsty. Vypadá nejistě a není se čemu divit - kdo by neznervózněl, když se mu před očima někdo sesul k zemi jako hadrový panák?

Jestliže má z každého boje vzejít pouze jeden vítěz, nechci vidět, jak pro mě tahle část výcviku dopadne. Skončím jako Al, rozkročená nad cizím tělem, které se na zemi ocitlo mojí vinou, nebo jako Will, bezvládná hromádka masa a kostí? A je to ode mě sobecké, nebo statečné, že toužím po vítězství? Otřu si zpocené dlaně o kalhoty.

Z myšlenek mě vytrhne až Christina, která kopne Molly do boku. Molly zalapá po dechu a scvakne zuby, jako by jí štěrbinou mezi nimi mohlo uniknout zavrčení. Do tváře jí spadne pramen černých vlasů, které připomínají provazy, ale nevšímá si toho.

Vedle mě se postaví Al, ale jsem plně zaujata zápasem, než abych mu věnovala pohled nebo poblahopřála k vítězství, na což zřejmě čeká. Ale možná se pletu.

Molly se na Christinu domýšlivě ušklíbne a bez varování provede přímý výpad na její bránici. Christinu její nelítostný úder složí k zemí a Molly ji zalehne. Christina sebou zmítá, ale Molly je těžká a ani se nehne.

Zasadí jí takovou ránu, až se Christině hlava zhoupne stranou, ale to už na ni Mollyina pěst dopadá podruhé, potřetí, počtvrté, dokud nejsou její ústa, čelist i nos zbrocené krví. Bez přemýšlení zaryju Alovi prsty do paže a pevně ji stisknu. Musím se něčeho držet. Christině stéká po tváří krev a crčí na podlahu. Poprvé v životě si přeju, aby někdo upadl do bezvědomí.

Ale Christina se dál brání. Zavřeští a uvolní si jednu ruku. Vrazí pěstí Molly do ucha, čímž ji vyvede z rovnováhy a získá pro sebe čas. Zvedne se na kolena a jednou rukou se chytí za tvář. Krev, která se jí řine z nosu, je tmavá a hustá, a v několika vteřinách jí pokryje prsty. Christina opět zavyje a snaží se odplazit z Mollyina dosahu. Podle toho, jak škube rameny, bych řekla, že brečí, ale v uších mi buší tak, že ji skoro neslyším.

Prosím, vzdej to.

Molly do ní ze strany kopne a Christina se v křeči zvrátí na záda. Al se vymaní z mého sevření a pevně si mě přitáhne k tělu. Zatnu zuby, abych nevykřikla. První noc tady jsem s Alem nijak nesoucí tila, ale to neznamená, že jsem krutá. Pohled na Christinu, která si tiskne ruku k hrudníku, ve mně vyvolává nutkání zasáhnout.

„Dost!“ zaječí Christina, když vidí, jak se Molly chystá k dalšímu kopu. Zvedne ruku. „Dost! Mám..." Zakašle. „Mám dost."

Molly se po tváři rozlije úsměv a já vydechnu úlevou. Také Al si oddechne. Cítím na rameni, jak se mu zvedají žebra.

Eric se volným krokem přesune do středu arény a se založenýma rukama si stoupne nad Christinu. „Nezlob se, co jsi říkala? Že máš dost?" zeptá se tiše.

Christina se vyškrábe na všechny čtyři. Když konečně odlepí ruku od země, na zemi zůstane rudý otisk její dlaně. Stiskne si nos, aby zastavila krvácení, a přikývne.

„Vstaň,“ nařídí jí Eric. Kdyby na ni zařval, možná by se mi tolik nenavalilo. Kdyby zařval, aspoň bych věděla, že nic horšího už v úmyslu udělat nemá. Ale jeho hlas je tichý a jeho slova přesně odměřená. Škubnutím Christinu zvedne a začne s ní smýkat ke dveřím.

„Ostatní za mnou,“ zavelí.

A my poslechneme.

Jako by mi řeka burácela přímo v hrudníku.

Stojíme u zábradlí. Jáma je liduprázdná. Odpoledne vrcholí, ačkoli mně se zdá, že už je celé dny noc.

Kdyby rady přece jen někdo byl, pochybuju, že by Christině pomohl. Jsme tady s Ericem, to zaprvé, a pak: Neohroženost má svá pravidla, pravidla, která nad brutalitou mhouří oči.

Eric natlačí Christinu na zábradlí.

„Přelez,“ poručí jí.

„Prosím?“ Řekne to, jako by čekala, že ho obměkčí, ale její rozšířené zorničky a popelavá tvář naznačují, že tomu sama nevěří. Výraz slitování Eric ve svém slovníku nemá.

„Přelez přes to zábradlí,“ zopakuje Eric a každé slovo pečlivě vysloví. „Jestli se udržíš pět minut ve visu, jsem ochotnej na tvou zbabělost zapomenout. V opačným případě mi nezbude než tvůj pobyt u nás ukončit.“

Zábradlí je úzké a celé z kovu. Vodní tříšť jej časem potáhla patinou, takže je kluzké a studené. I když Christina prokáže statečnost a rozhodne se tuto zkoušku podstoupit, pravděpodobně se na něm takovou dobu neudrží. Buď si vybere život mezi odpadlíky, nebo riskuje smrt.

Zavřu oči. V duchu si představím, jak Christina padá na rozervaná skaliska, a zachvěju se.

„Fajn,“ řekne roztřeseným hlasem.

Je dost vysoká, aby zábradlí překročila. Noha se jí třese. Když špičkami prstů dosáhne na římsu, přehodí přes zábradlí i druhou nohu. Čelem k nám si otře ruce o kalhoty a sevře rukama zábradlí tak silně, až jí zbělají klouby. Potom spustí jednu nohu z římsy dolů. A druhou. Mezi příčkami jí vidím do tváře. Je odhodlaná a rty má semknuté.

Al vedle mě nastaví hodinky.

První minutu a půl si Christina vede dobře. Rukama pevně objímá tyč a paže se jí netřesou. Začínám si myslet, že to dokáže, a věnuju Ericovi pohled plný opovržení, že jí nevěřil.

Pak však řeka narazí na skalní stěnu a Christinu zasáhne sprška zpěněné vody. Náraz jí vymrští hlavu proti zábradlí a Christina vykřikne. Smeknou se jí ruce. Nyní už se drží jen posledními články prstů. Snaží se pře- chytnout, ale má mokré ruce.

Když jí pomůžu, čeká mě stejný osud jako ji, o to už se Eric postará. Nechám ji radši umřít, nebo se smířím s životem bez frakce? Co je horší: neodhodlat se k činu, zatímco druhý umírá, nebo se stát vyhoštěncem s prázdnýma rukama?

Mí rodiče by s odpovědí ani na okamžik nezaváhali.

Ale já nejsem jako oni.

Pokud vím, tak Christina se tady zatím ani jednou nerozplakala. Teď má obličej celý zkrabacený a zasténá tak, že přehluší i burácející řeku. O skalní stěnu se rozbije další vlna a zkropí ji od hlavy až k patě. jedna kapka dopadne až na mou tvář. Znovu jí proklouznou ruce a jednou z nich se na zábradlí neudrží. Celou vahou teď visí na čtyřech prstech.

„No tak, Christino,“ ozve se Al. Jeho tichý hlas je překvapivě zvučný. Obrátí k němu očí. Al tleskne. „No tak, chyť se. Dokážeš to. Chyť se.“

Byla bych vůbec schopná podržet si její přátelství? Stálo by vůbec za to pokusit se jí pomoct, když vím, že jsem příliš slabá na to, abych jí k něčemu byla?

Vím, co tyhle otázky jsou: výmluvy. Lidský rozum si dokáže ospravedlnit jakékoli zlo. Proto je tolik důležité, abychom na něj nespoléhali. Slova mého otce.

Christina máchne rukou a zašátrá po zábradlí. Nikdo kromě Ala ji nepovzbuzuje. Ten znovu zatleská velkýma rukama, a aniž by z ní spustil

oči, zahrnuje jí dalšími výkřiky. Kéž bych to taky dokázala. Kéž bych se dokázala pohnout. Místo toho na ni jen zírám a divím se, jak jsem mohla být až dosud tak nechutně sobecká.

Stočím pohled na Alovy hodinky. Uběhly čtyři minuty. Al mě silně dloubne loktem do ramene.

„Vydrž,“ hlesnu. Vyjde ze mě jen šepot. Odkašlu si. „Už jenom minutu,“ promluvím znovu, tentokrát hlasitěji. Christině se podaří vrátit na zábradlí i druhou ruku. Ruce se jí třesou tak silně, až mám pocit, jestli nevidím rozmazaně proto, že se mi chvěje země pod nohama a já jsem si toho jenom nevšimla.

„Do toho, Chris!“ zvoláme s Alem současně a já uvěřím, že bych v sobě našla dost síly, abych jí podala ruku.

Podám jí ruku. Jestli ještě jednou sklouzne, podám.

Do zad ji udeří další vodní příval a Christina zavřeští - obě ruce se jí smekly. Z hrdla se mi vydere výkřik. Jako by vyšel z někoho jiného.

Ale Christina nepadá. Zachytila se jedné z nižších příček. Prsty jí na kluzké tyči sjedou a její hlava mi zmizí z dohledu; vidím jenom prsty.

Alovy hodinky právě odměřily pět plných minut.

„Pět minut uběhlo,“ řekne a téměř ta slova na Erica vyplivne.

Eric zkontroluje vlastní časomíru. Dává si na čas, naklání zápěstí proti světlu a mně se zvedá žaludek a nemůžu dýchat. Když zamrkám, před očima mi vyvstane pohled na Ritinu sestru, jak s nepřirozeně zkroucenými údy leží na chodníku pod tratí; vidím Ritu, jak vřeští a naříká; vidím sebe samu, jak se od ní odvracím.

„Dobrá,“ řekne Eric. „Můžeš nahoru, Christino.“

Al přiskočí k zábradlí.

„Ne,“ zasáhne Eric. „Musí to zvládnout sama.“

„Ne, nemusí,“ procedí AI mezi zuby. „Udělala, co jste chtěl. Není zbabělec. Udělala, co jste chtěl.“

Eric neodpoví. Al se natáhne přes zábradlí. Je tak vysoký, že dokáže Christinu sevřít kolem zápěstí. Christina se ho chytí za předloktí. Al ji začne tahat nahoru, ve tváři celý rudý od námahy, a já mu vyrazím pomoct. Jsem příliš malá, než abych byla k užitku, toho jsem se obávala, ale jakmile Al Christinu povystrčí o kousek výš, chytnu ji pod ramenem a společně ji přetáhneme na naši stranu. Zhroutí se k zemi. Obličej má po boji stále sunou krev, je promáčená a klepe se po celém těle.

Pokleknu vedle ní. Zvedne ke mně oči, pak je upře na Ala a všem třem se nám na chvíli zatají dech.

KAPITOLA 10

Té noci se mi zdá sen, ve kterém Christina opět visí na zábradlí, tentokrát za nárty hlavou dolů. Kdosi křikne, že pomoct jí může jenom někdo Divergentní. Rozběhnu se k ní, ale někdo do mě strčí a já se zřítím do propasti. Těsně před smrtícím dopadem se probudím.

Skrz naskrz propocená a roztřesená ze snu jdu do dívčí koupelny, kde si dám sprchu a převléknu se. Když se vrátím do pokoje, přes mou matraci je vysprejován rudý nápis „Škrob“. Stejné slovo je v menším provedení nastříkáno na rámu postele a na mém polštáři. Rozhlédnu se kolem sebe a srdce se mi rozbuší zlostí.

Za mnou stojí Peter. Tiše si pohvizduje a načechrává si polštář. Je těžké uvěřit, že bych mohla nenávidět někoho, kdo na druhé působí tak sympaticky — obočí přirozeně vyklenuté nahoru, široký úsměv, v němž svítí bílé zuby.

„Pěkná dekorace,“ poznamená.

„Udělala jsem ti něco, o čem nevím?“ dožaduju se vysvětlení. Popadnu roh přikrývky a seškubnu ji z matrace. „Možná sis toho nevšiml, ale jsme teď ve stejný frakci.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ podotkne lehce. Nato do mě zabodne pohled. „A ty a já ve stejný frakci nikdy nebudem.“

Potřesu hlavou a svleču povlak z polštáře. Zůstaň v klidu. Chce mě vyprovokovat; to se mu nepodaří. Ale s každým dalším natřesením polštáře mám větší chuť mu jednu vrazit.

Přistoupí k nám Al. Ani mu nemusím říkat, aby mi pomohl - sám přejde na opačnou stranu postele a pomůže mi stáhnout prostěradlo. Nápis na rámu postele budu muset vydrhnout. Al odnese lůžkoviny do koše na špinavé prádlo a společně se vydáme k výcvikové místnosti.

„Nevšímej si ho,“ radí mi. „Je to vůl. Když se nenecháš vydráždit, časem tě nechá bejt.“

„Jo, snad.“ Přiložím si ruce na tváře. Pořád jsou horké rozčilením. Pokusím se změnit téma. „Mluvil jsi s Willem?“ zeptám se opatrně. „Myslím potom, co... však víš.“

„Jo. Je v pohodě. Není na mě naštvanej.“ Al si povzdechne. „Teď si mě budou všichni pamatovat jako toho, kdo jako první někomu vymlátil duši z těla.“

„Jsou i horší způsoby, jak vejít lidem do povědomí. Aspoň si před tebou budou dávat bacha.“

„Jo, ale jsou i lepší způsoby.“ Šťouchne do mě loktem a usměje se. „První skokanko.“

Možná jsem skočila jako první, ale tím má pověst u Neohrožených nejspíš taky skončí.

Odkašlu si. „Jeden z vás musel skončit v limbu. Kdyby to nebyl Will, byl bys to ty.“

„Ale stejně si to netoužím zopakovat.“ Al zavrtí hlavou, příliš rychle, příliš intenzivně. Pak si odfrkne. „Už nikdy.“

Jsme u dveří do tělocvičny. „Ale budeš muset,“ ujistím ho.

Má laskavou tvář. Možná až moc laskavou na to, aby tady mohl fungovat.

Jakmile vejdeme dovnitř, podívám se na tabuli. Včera jsem bojovat nemusela, dneska se tomu nevyhnu. Když zahlédnu své jméno, zarazím se v půlce kroku.

Mým protivníkem je Peter.

„Ach, ne,“ vyklouzne Christině, která se k nám došourala. Obličej má jednu velkou modřinu a vypadá to, že se snaží nekulhat. Když uvidí, co je napsáno na tabuli, rozmačká kolíček od muffinu, který žmoulala v ruce. „To myslej vážně? Vážně nechaj zrovna tebe bojovat s ním?'

Peter mě skoro o hlavu převyšuje a včera to s Drewem skoncoval během necelých pěti minut. Na Drewově obličeji teď převládá modročerná barva.

„Možná bys mohla snést pár úderů a pak předstírat bezvědomí,“ navrhne Al. „Nikdo by neřekl ani slovo.“

„Jo,“ zamumlám. „Možná.“

Zírám na své jméno na tabuli. Tváře mi hoří. Christina s Alem se mi snaží pomoct, ale to, že mi ani v nejzazším koutku mysli nedávají proti Peterovi šanci, mě irituje.

Stojím stranou, na půl ucha poslouchám, o čem si Christina s Alem povídají, a sleduju zápas Molly a Edwarda. Edward je daleko hbitější než Molly, a tak nepředpokládám, že by si dnes Molly připsala na své konto další vítězství.

Vztek mě postupně opouští a začínám být nervózní. Čtyřka nám včera radil, abychom vždy využili protivníkových slabin, ale kromě naprostého nedostatku sympatických vlastností Peter žádné slabé stránky nemá. je dost vysoký na to, aby měl sílu, a ne zas tak velký, aby ho jeho tělesná konstituce zpomalovala. Má čich na cizí slabiny. Je zákeřný a nebude mít se mnou slitování. Ráda bych mu řekla, že mě podceňuje, ale to bych lhala. Jsem přesně takové pískle, jak se domnívá.

Možná má Al pravdu. Možná opravdu udělám nejlíp, když si nechám zasadit pár ran a pak se v předstíraném bezvědomí zhroutím k zemi.

Ale já si nemůžu dovolit nechat se odepsat. Nemůžu se smířit s posledním místem.

Tou dobou, kdy se napůl omráčená Molly sbírá po boji ze země - Edward byl milosrdný — srdce mi buší tak zběsile, že ho cítím až v konečcích prstů. Nemůžu si vybavit ani základní bojové postavení. Nemůžu si vzpomenout ani na jediný úder. Dojdu doprostřed ringu a všechno se ve mně sevře, když přede mě Peter nastoupí. Je vyšší, než jsem si ho pamatovala, a svaly na jeho rukou jsou v pohotovosti. Usměje se na mě. Přemýšlím, jestli by mi to k něčemu bylo, kdybych se na něj pozvracela.

Pochybuju.

„Jakpak se cítíme, Škrobe?“ zeptá se Peter. „Zdá se mi to, nebo se tady někdo brzo rozpláče? S uplakánkem to aspoň skončím raz dva.“

Přes Peterovo rameno zahlédnu Čtyřku. Stojí se založenýma rukama u dveří. Má sešpulené rty, jako by právě polkl něco kyselého. Vedle něj stojí Eric, který si podupává nohou ještě rychleji, než mi bije srdce.

V jednu chvílí ještě stojíme s Peterem proti sobě a vzájemně se měříme, a v příští chvíli už má ruce před obličejem a je připraven zaútočit. Kolena má pokrčená jako šelma před výskokem.

„No tak, Škrobe,“ zasyčí a oči mu zasrší nenávistí. „Jenom jednu slzičku. A možná trošku zaškemrat.“

Představa, že bych měla zrovna Petera prosit o milost, se mi hnusí. Nepřemýšlím a kopnu ho do boku. Nebo spíš bych jej kopla do boku, kdyby mé nechytil za nárt a neškubl s ním dopředu. Ztratím balanc a spadnu na záda. Okamžitě se mu vytrhnu a znovu se postavím.

Musím se udržet na nohou, aby mě nemohl kopat do hlavy. Na nic jiného nemyslím.

„Přestaň si s ní hrát,“ zavrčí Eric. „Nemám na vás celej den.“

Peterovi zmizí z tváře zlomyslný úsměv. Ruka mu vystřelí vpřed a mou čelistí projede ostrá bolest. Šíří se po celém obličeji, až se mi zatmí před očima a v uších se mi rozezvoní zvonky. Zamrkám a zavrávorám do strany, místnost kolem mne se prudce naklání a kolébá. Ani jsem jeho pěst nestačila zaregistrovat.

Jsem příliš vyvedená z rovnováhy, než abych se zmohla na něco víc než na ústup do co nejvzdálenějšího kouta arény. V mžiku ke mně přiskočí a vší silou mě kopne do žaludku. Špička jeho chodidla mi vyrazí všechen vzduch z plic. Najednou nevnímám nic než bolest, bolest, která mi nedovoluje dýchat. Možná je to jenom tím, jak mě kopl, nevím, ale klesám k zemi.

Na nohy! poroučí mi mozek. Zvednu se na rukou, ale to už je Peter u mě. Jednou rukou mě popadne za vlasy a druhou mi vrazí do nosu. Tohle bolí jinak, ani ne tak bodnutí, jako spíš křupnutí, které se mi s praskáním šíří hlavou a maluje můj pohled do modra, zelena, červena. Snažím se udržet si Petera od těla, mlátím do něho, ale jen mi zasadí další ránu, tentokrát do žeber. Na tváři ucítím něco mokrého. Z nosu mi teče krev. Nejen z nosu, ale hlava se mi motá tak, že se teď nemůžu začít prohlížet.

Peter do mě strčí a já znovu padám. Ruce si odřu o podlahu, mám mžitky před očima, všechno se zpomaluje, jsem jako v horečce. Zakašlu a vydrápu se na nohy. Vážně bych si raději měla lehnout, jestli se se mnou bude všechno dál takhle točit. I Peter se kolem mě točí a já jsem střed celé té rotující planety, já jediná zůstávám nehybná. Něco mě udeří do boku, ale nakonec jenom zakolísám.

Na nohou, na nohou. Jako bych před sebou zahlédla nějaký objekt, tělo. Dám do úderu všechno. Má pěst zasáhne něco měkkého. Peter jen podrážděně zabručí a dlaní mě naplocho udeří do ucha. Slyším, jak se potutelně směje. Všechno kolem se rozezvoní. Usilovným mrkáním se snažím rozehnat alespoň část černých skvrn, které mi brání ve výhledu - jak se tam jenom dostaly?

Periferním viděním zpozoruju, jak se Čtyřka opře do dveří a opustí místnost. Zápas ho zřejmě znudil. Nebo šel možná zjistit, proč se všechno kolem točí jako na kolotoči. Nedivím se mu — taky by mě to zajímalo.

Podlomí se mi kolena. Podlaha pod mou tváří příjemně chladí. Něco tvrdého mi vrazí do boku a já poprvé vykřiknu, pisklavým hlasem, který jako by ani nepatřil mně, a znovu do mě něco narazí a já už nic nevidím,

ani to, co mám přímo před nosem. Všechno zhasne. Kdosi zařve: „Dost!“ a já myslím na sto věcí naráz, a přitom na nic.

Když se proberu, moc toho necítím, ale v hlavě mám tak nějak měkko, jako by mi ji někdo vycpal bavlněnými chomáčky.

Vím, že jsem prohrála, a bolest je snesitelná jenom díky tomu, že na ni ještě nedokážu myslet.

„Už tam má monokla?“ zeptá se někdo.

Otevřu jedno oko - druhé víčko zůstane zavřené, jako by ho tam někdo přilepil. Napravo ode mě sedí Will a Al. Na levé straně postele sedí Christina a k čelisti si tiskne sáček s ledem.

„Co se ti stalo?“ zeptám se. Rty mám neohrabané a veliké.

Zasměje se. „Heleme se, kdo to mluví. Nemáme ti pořídit pásku na oko?

“Já aspoň vím, co se mi stalo. Byla jsem duchem přítomná. Trochu.“

„Jestli tohle neznělo jako vtip, Tris!“ řekne Will a roztáhne rty do úsměvu. „Budeme tě muset takhle dopovat častěji, je s tebou větší sranda. A abych ti odpověděl na otázku - skočila mi pod ruku.“

„Nemůžu uvěřit, žes Willa nedokázala porazit,“ poznamená Al a potřese hlavou.

„Proč ne? Je prostě dobrej,“ odbude ho Christina a pokrčí rameny. „Navíc mám dojem, že už vím, jak přestat prohrávat. Nesmím nikdy dovolit, aby mi vrazili do zubů.“

„Člověk by si myslel, že už ti to muselo dojít dávno.“ Will na ni mrkne. „Už je mi jasný, proč jsi nezůstala u těch inteligentů. Moc ti to nepálilo, co?“

„Cítíš se dobře, Tris?“ zeptá se Al. Má tmavě hnědé oči. Připomínají mi svou barvou Christinu. Má drsnou tvář, jako by mu měla zarůst plnovousem, kdyby se ještě chvíli neholil. Těžko uvěřit, že je mu teprve šestnáct.

„Jo,“ odpovím. „Jenom si přeju, aby si mě tady nechali napořád a já už se nikdy nemusela vidět s Peterem.“

Vlastně nevím, kde to „tady“ je. Jsem v nějaké velké, úzké místnosti, kterou z obou stran lemuje řada postelí. Některé jsou oddělené závěsem. Na pravé straně místnosti se nachází sesterna. Sem se nejspíš Neohrožení chodí léčit nebo zotavit po zranění. Jedna ze sester se k nám přes okraj psací podložky zadívá. Ještě nikdy jsem neviděla, že by měla nějaká zdravotní sestra v uchu tolik kroužků. Neohrožení musejí ze svých řad rekrutovat dobrovolníky na práci, kterou obvykle vykonávají příslušníci jiných frakcí. Ani by to nedávalo smysl, kdyby se odtud mělo s každým poraněním běhat do městské nemocnice.

V nemocnici jsem byla poprvé, když mi bylo šest. Matka tehdy spadla na chodníku před domem a zlomila si ruku. Když jsem ji slyšela naříkat, vyhrkly mi do očí slzy, ale Caleb se jenom sebral a beze slova utíkal pro otce. V nemocnici lékařka změřila mámě tlak a zlomeninu jí s úsměvem napravila. Patřila k Mírumilovným, měla žlutou halenku a čisté nehty.

Pamatuju si, jak Caleb mámu uklidňoval, že se jí ruka do měsíce zahojí, protože se jednalo o vlasovou zlomeninu. Myslela jsem, že ji chce utěšit,

protože to přece Odevzdaní dělají, ale teď nevím, jestli jenom neopakoval něco, co si přečetl v knížkách; jestli všechny jeho nesobecké sklony nebyly jen převlečené rysy Sečtělosti.

„S Peterem si nedělej hlavu,“ řekne Will. „Edward už si ho podá - pamatuju si, že už jako malej věčně ležel v knížkách o bojování. Bavilo ho to.“

„Fajn,“ řekne Christina a zabrousí pohledem k hodinkám na zápěstí. „Myslím, že přicházíme o večeři. Chceš, abychom tu zůstali, Tris?“

Zavrtím hlavou. „To je dobrý.“

Christina a Will se zvednou, ale Al na ně mávne, aby šli napřed. Osobitě voní - sladce, a přitom svěže, jako šalvěj a citrónová tráva. Když sebou v noci v posteli hází a převaluje se, zavane ke mně tahle vůně a já vím, že ho ve snu zase pronásleduje nějaký strašák.

„Jenom jsem ti chtěl říct, co nám mezitím Eric oznámil. Zítra jdeme na exkurzi, k oplocení. Prej abysme viděli, co Neohrožení vlastně dělaj,“ informuje Al. „V osm patnáct máme bejt u vlaku.“

„Dobře,“ beru na vědomí. „Díky.“

„A Christině nevěř. Zas tak hrozně tvůj obličej nevypadá.“ Trošku se usměje. „Vypadáš dobře. Vždycky vypadáš dobře. Chci říct — vypadáš odvážně. Neohroženě.“

Uhne pohledem a přejede si rukou po zátylku. Rozhostí se mezi námi ticho. Bylo to od něj milé, že mě povzbudil, ale jako by se za jeho slovy skrývalo víc. Snad se pletu. Nikdy bych s Alem nemohla chodit — nikdy bych nemohla chodit s nikým tak zranitelným. Usměju se tak, jak mi to zhmožděný obličej dovolí, a doufám, že tím rozptýlím vzniklé napětí.

„Měl bych tě nechat odpočívat,“ řekne. Ještě než odejde, chytím ho za zápěstí.

„Ale, jsi v pořádku?“ zeptám se. Bezvýrazně se na mé podívá. „Myslím, jestli už to z tebe trochu spadlo?“ dodám.

„Ehm...“ Pokrčí rameny. „Trochu.“

Vyvlékne se mi a strčí ruku do kapsy. Ta otázka ho zjevně přivedla do rozpaků, takhle červeného jsem ho ještě neviděla. Kdybych po nocích brečela do polštáře, taky bych se cítila trapně. Když už je mi do breku, tak to aspoň umím před ostatními schovat.

„Prohrál jsem s Drewem. Hnedka potom, co tě odnesli.“ Obrátí ke mně zrak. „Nechal jsem si dát pár ran, spadl jsem a zůstal jsem ležet. I když jsem nemusel. Říkám si... Říkám si, že když jsem porazil Willa, neskončím jako poslední, i kdybych už teď s každým prohrál, a tak už nebudu muset nikomu nikdy ublížit.“

„Vážně to tak chceš?“

Sklopí oči. „Nemám na to. Možná to znamená, že jsem zbabělec.“

„To, že nechceš druhejm ubližovat, z tebe zbabělce nedělá,“ ujistím ho, protože to je na místě, ačkoli si nejsem jistá, jestli tomu sama věřím.

Chvíli oba mlčíme a díváme se na sebe. Možná tomu vážně věřím. Jestli je Al zbabělec, není to proto, že by nesnesl bolest. Je to proto, že odmítá jednat.

S bolestným výrazem se na mě podívá. „Myslíš, že nás naše rodiny navštíví? Říká se, že za přeběhlíky nikdo v návštěvní den nepřijde.“

„Nevím,“ řeknu. „Nevím, jestli by to bylo dobře, nebo špatně, kdyby přišli.“

„Myslím, že špatně.“ Pokývne hlavou. „Už tak je to hrůza.“

Znovu přikývne, jako by tím svá slova chtěl potvrdit, a odejde.

Ani ne za týden budou smět nováčci v Odevzdanosti poprvé za svými rodinami. Půjdou domů a budou sedět v obývacím pokoji a poprvé v životě se budou se svými rodiči bavit jako dospělí.

Vždycky jsem se na ten den těšila. Spřádala jsem si v hlavě otázky, které mámě a tátovi u večeře položím, protože už mi to bude dovoleno.

Ani ne za týden se nováčci v Neohroženosti shledají na dně Jámy se svými rodinami, nebo v té prosklené budově zastřešující areál, a budou dělat to, co Neohrožení na svých setkáních dělají. Možná po sobě házejí noži – nepřekvapilo by mě to.

A přeběhlíci, kteří mají milosrdné rodiče, se se svými blízkými uvidí také. Předpokládám, že mí rodiče mezi nimi nebudou. Ne poté, co se můj otec na obřadě tak rozhořčil. Ne poté, co je obě děti opustily.

Kdybych jim tehdy mohla říct, že jsem Odlišná a že nevím, co mám dělat, možná by mě pochopili. Možná by mi pomohli zjistit, co Divergence vlastně znamená, co obnáší a proč je tak nebezpečná. Ale já jsem se jim nesvěřila, takže se to nikdy nedozvím.

Zatnu zuby, abych zastavila slzy. Je mi nanic. Je mi nanic ze slabosti a slz. Ale zastavit je nedokážu.

Možná mě ukolébal spánek, možná ne. Ještě téhož večera však vyklouznu z nemocničního pokoje a vrátím se do společné ložnice. Horší než dovolit, aby mě Peter zmaloval tak, že mě museli odvézt do špitálu, by mohlo být jen dopřát mu tu radost a zůstat tady i přes noc.

KAPITOLA 11

Ráno neslyším ani budík, ani šoupání nohou, ani jak se ostatní mezi sebou baví. Vzbudí mě až Christina. Zatřese se mnou a poplácá mě po tváři. Černou bundu už má zapnutou až ke krku. Jestli na ní včerejší zápas zanechal nějaké modřiny, její tmavá plet je šikovně maskuje.

„Vstávej,“ řekne. „Vzhůru na ně!“

Zdálo se mi, že mě Peter přivázal k židli a ptal se mě, jestli jsem Divergentní. Řekla jsem, že ne, a on do mě bušil, dokud jsem se nepřiznala. Probudila jsem se s mokrými tvářemi.

Chci Christině odpovědět, ale zmůžu se jenom na zasténání. Tělo mě bolí tak, že i dýchat znamená muka. Po včerejším záchvatu pláče mi oči ještě víc opuchly. Christina mi nabídne ruku.

Hodiny ukazují osm. V osm patnáct máme být nastoupeni u kolejí.

„Skočím nám pro snídani. Ty se... dej do kupy. Koukám, že máš co dělat.“

Zabručím. Tak, abych se nemusela ohýbat, zalovím v šupleti pod postelí a hledám čistou košili. Peter tady naštěstí není, aby si na mém trápení smlsnul. Sotva Christina odešla, zůstala jsem v pokoji sama.

Rozepnu si košili a pohledem zkontroluju svůj zhmožděný bok. Krása. barev mě na chvíli uchvátí — jasně zelená, tmavě modrá, hnědá. Co nej-rychleji se převléknu. Vlasy si nechám rozpuštěné, protože na to, abych si je mohla sepnout, bych nejdřív musela být schopna zvednout ruce.

Podívám se na sebe do malého zrcadla vzadu na stěně. Nepoznám se. Dívka v zrcadle má stejně plavé vlasy a stejně úzkou tvář, ale tím naše podobnost končí. Já nemám monokl, rozražený ret a zmodralou čelist. Já nejsem bledá jako křída. Ona nemůže být já, přestože věrně kopíruje mé pohyby.

Když se Christina s muffinem v každé ruce vrátí zpátky, najde mě, jak sedím na kraji postele a zírám na rozvázané boty. Budu se muset ohnout, jestli si je mám zavázat. A to bude bolet.

Christina mi mlčky podá muffin, dřepne si a poradí si s mými tkaničkami sama. Po hrudi se mi rozlije pocit vděčnosti, hřejivý a malinko bolestivý. Možná že v každém z nás je kousek Odevzdanosti, i když o tom třeba ani nevíme.

V každém kromě Petera.

„Děkuju,“ hlesnu.

„Nikdy bysme to nestihly, kdyby sis je měla zavázat sama,“ vysvětlí. „Jdeme. Najíš se cestou.“

Rychlou chůzí zamíříme k Jámě. Muffin chutná po banánech a jsou v něm ořechy. Máma jednou něco takového pekla pro odpadlíky, ale já jsem ochutnat nedostala. Na podobné rozmazlování už jsem byla stará. Snažím se nevšímat si bodavé bolesti, která mi sevře srdce pokaždé, když si vzpomenu na matku, a napůl jdu, napůl běžím za Christinou, která očividně zapomněla, že má delší nohy než já.

Vystoupáme po schodech do prosklené budovy nad jeskyní a rozběhneme se k východu. S každým došlapem mi žebry projede palčivá

bolest, ale předstírám, že není moje. Doběhneme ke kolejím právě v okamžiku, kdy na ně vjíždí houkající vlak.

„Co vám tak dlouho trvalo?“ křikne Will přes vlakovou sirénu.

„Tady slečna Krátkonohá se přes noc proměnila v churavou stařenu,“ zašpičkuje Christina.

„Prosím tě, mlč." Smysl pro humor mi došel.

V čele davu stojí Čtyřka. Je tak blízko u kolejí, že kdyby se vychýlil jen o pár centimetrů do strany, vlak by mu urazil nos. Ustoupí, aby dal přednost ostatním. Will se s obtížemi vyškrábe do vlaku - nejdřív horní polovinou těla, pak za sebou vytáhne nohy. Čtyřka se chytí madla a vyšvihne se nahoru tak hladce, jako by přes sto osmdesát centimetrů živé váhy nic neznamenalo.

S kyselým výrazem se rozběhnu souběžně s vlakem, nato zatnu zuby a chňapnu po madle. Tohle bude bolet.

Al mě popadne za obě podpaždí a lehce mě vytáhne k sobě. Bokem mi vystřelí bolest, ale ta má krátké trvání. Za Alem uvidím Petera a do tváří se mi nahrne krev. Al chtěl být jenom milý, proto se na něj usměju, ale v duchu si přeju, aby lidé nechtěli být tak milí. Jako by Peter už tak neměl dost munice.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Peter a s falešným soucitem se na mě podívá — koutky úst mu poklesnou a svraští obočí. „Nebo jsi tak trochu... naškrobená?“

Vybuchne smíchy nad vlastním vtipem a Molly s Drewem se přidají. Mollyin smích je odporný, frká jako kobyla, až se jí otřásají ramena. Drew se směje potichu, skoro s bolestným výrazem.

„Tvoje neuvěřitelná vtipnost nás všechny omráčila,“ ozve se Will.

„Jo, jseš si vážně jistej, že přece jenom nepatříš k Sečtělejm?“ přisadí Christina. „Slyšela jsem, že těm slaboši nevadí.“

Čtyřka, který stojí ve dveřích, se do toho vloží, než Peter stačí zareagovat. „To mám to vaše kdákání poslouchat celou cestu?“

Všichni zmlknou a Čtyřka se otočí zpátky k otevřeným dveřím. Oběma rukama se chytí madel, doširoka roztáhne paže a vykloní se celým tělem z vagónu, jen jeho chodidla jako by se zakořenila do podlahy. Vítr mu přilepí košili k hrudníku. Snažím se přes jeho siluetu zahlédnout krajinu, kterou necháváme za sebou - moře polorozpadlých, opuštěných budov, jež se zmenšují před očima.

Přesto se můj pohled vždy po několika vteřinách vrátí zpátky ke Čtyřkovi. Nevím, co čekám, že uvidím, nevím, co chci vidět, jestli vůbec něco. Ale dělám to bez přemýšlení.

„Co myslíš, že tam je?“ zeptám se Christiny. Pokývnu směrem k prostoru u dveří. „Myslím za oplocením.“

Pokrčí rameny. „Asi farmy.“

„Jo, ale já myslím... za nima. Před čím vlastně město chráníme?“

Zatřepe mi prsty před obličejem. „Před příšerama!“

Protočím panenky.

„Pět roků zpátky ještě u plotu nikdo nehlídkoval,“ řekne Will. „Copak si nepamatujete, jak poldové od Neohroženejch hlídali sektor, kde žijou odpadlíci?“

„To jo,“ odpovím. „A taky si pamatuju, jak byl můj otec mezi lidma, kteří bojovali za to, aby odtamtud Neohrožení zase rychle zmizeli. Tvrdil, že ti chudáci žádnej policejní dozor nepotřebujou. Co potřebujou, je pomoc, a tu jim můžeme poskytnout sami. Ale raděj bych se o tom tady moc nešířila. Je to jedna z mnoha věcí, který Sečtělí uváděj jako důkaz, do čeho všeho strká Odevzdanost prsty.“

„To je fakt,“ souhlasí Will. „Vsadím se, že ses s nima vídala dennodenně.“

„Proč to říkáš?" zeptám se poněkud zostra. Nechci, aby si mě kdokoli spojoval s odpadlíky.

„No, chodilas přes jejich sektor každý den do školy, nebo ne?“

„To ses z dlouhý chvíle našrotil celej plán města nazpaměť?“ zeptá se Christina.

„Jo,“ připustí Will a zatváří se zmateně. „Ty snad ne?“

Vtom zaskřípou brzdy a se všemi to trhne dopředu. Jsem ráda, že zpomalujeme. Vestoje se aspoň lépe drží rovnováha. Zchátralé stavby zmizely, vystřídala je žlutá pole a železniční koleje. Pod jakousi markýzou vlak zastaví. Seskočím do trávy a přidržím se madla, abych získala stabilitu.

Přede mnou je drátěný plot, nahoře s ostnatým drátem. Když popojdu blíž, zjistím, že oplocení se táhne dál, než jsem schopna dohlédnout, jako kolmice k obzoru. Za plotem jsou roztroušené skupinky stromů, většinou uschlých. Na opačné straně hranice pobíhají ozbrojení strážci.

„Za mnou,“ zavelí Čtyřka. Držím se u Christiny. Nechci to přiznat, ani sama sobě, ale v její blízkosti jsem klidnější. Vím, že mě bude bránit, jestli se mi Peter bude vysmívat.

V duchu si vynadám, že jsem takový zbabělec. Peterovy urážky bych vůbec neměla brát vážně. Měla bych se soustředit na to, abych se v boji zlepšila, a ne se pořád vracet ke včerejšímu fiasku. A měla bych mít aspoň vůli, když už ne fyzickou sílu, sama sebe aktivně bránit, místo abych se spoléhala, že to za mě udělá někdo jiný.

Čtyřka nás dovede k bráně, která je široká jako dům a vychází z ní rozpukaná silnice do města. Jako malá jsem tady s rodinou byla. Přijeli jsme po té cestě autobusem a pokračovali dál až k farmám, na kterých hospodařili Mírumilovní. Celý den jsme tam trhali rajčata a oblečení jsme skrz naskrz propotili.

Píchne mě u srdce.

„Pokud se neumístíte v pětici nejlepších, s největší pravděpodobností skončíte tady,“ sdělí nám Čtyřka, když dojdeme k bráně. „Neříkám, že jako hlídači hranice nemůžete povýšit, ale nijak závratně. Časem můžete jezdit na hlídky na území za farmami, ale —“

„Hlídky kvůli čemu?“ zeptá se Will.

Čtyřka zvedne rameno. „Předpokládám, že to zjistíš sám, pokud se v takový patrole octneš. Jak už jsem řekl. Kdo v mládí začne na stráži, na

stráži už skončí. Jestli vás to uklidní, tak se mezi nima najdou i tací, kteří tvrdí, že to není tak zlý.“

„Bezva. Aspoň nebudem muset dělat autobusáky nebo popeláře jako odpadlíci,“ pošeptá mi Christina do ucha.

„Kolikátej v rozřazovací skupině jsi skončil ty?“ zeptá se Peter Čtyřky.

Čekám, že mu Čtyřka neodpoví, ale nevzrušeně se na něj podívá a řekne: „Byl jsem první.“

„Vybral sis tohle?“ Peterovy oči jsou široce rozevřené, vypoulené a temně zelené. Nehledala bych v nich žádnou lstivost, kdybych nevěděla, jaký je to mizera. „Pročs nešel dělat na úřad?“ diví se Peter.

„Protože jsem nechtěl,“ umlčí ho Čtyřka kategoricky. Vzpomenu si, co nám první den říkal o své práci v dozorně, ze které Neohrožení dohlížejí na pořádek ve městě. Nějak si ho mezi těmi počítači nedovedu představit. Pro mě patří do výcvikové místnosti.

O tom, jakou prácí lidé v jednotlivých frakcích dělají, jsme se učili ve škole. Neohrožení nemají příliš na výběr. Můžeme střežit oplocení nebo se starat o bezpečnost ve městě. Můžeme pracovat na základně, živit se tetováním nebo výrobou zbraní nebo mezi sebou z dlouhé chvíle dokonce bojovat. Nebo můžeme pracovat pro zastupitelstvo frakce. To mi připadá jako nejlepší.

Můj jediný problém je, že si zatím vedu příšerně. Po první fázi výcviku můžu taky klidně skončit mezi odpadlíky.

U brány se zastavíme. Několik hlídačů se letmo podívá naším směrem, ale to jsou spíše výjimky. Mají plné ruce práce s otevíráním brány - která je dvakrát vyšší než oni a několikrát širší — aby jí mohl projet nákladní vůz.

Řidič má klobouk, vous a usmívá se. Uprostřed brány vůz zabrzdí a řidič vyskočí ven. Zadní část korby je otevřená. Mezi navršenými bedýnkami sedí několik Mírumilovných. Zadívám se na přepravky - jsou plné jablek.

„Beatrice?“ ozve se chlapecký hlas.

Při zvuku toho jména škubnu hlavou. Jeden z pasažérů se na korbě postaví. Má kudrnaté blond vlasy a povědomý nos - široký u špičky a úzký u kořene. Robert. Snažím se vylovit z paměti, jak vypadal, když jsem ho naposledy viděla, ale mou mysl plně zaměstnává tlukot srdce, kterým mi zaléhají uši. Kdo ještě přestoupil? Susan? Má Odevzdanost letos vůbec nějakénováčky? Jestli Odevzdanost pohasíná, pak je to naše vina — Robertova, Calebova, a také moje. Moje. Vytlačím tu myšlenku z hlavy.

Robert seskočí z korby. Má na sobě šedé tričko a modré džíny. Chvíli zaváhá, ale pak ke mně přistoupí a obejme mě. Ztuhnu. Objetím se vítají jenom Mírumilovní. Nepohnu jediným svalem, dokud mě nepustí.

Jeho úsměv povadne, když se na mě znovu podívá. „Beatrice, co se ti stalo? Co to máš s obličejem?“

„Nic,“ řeknu. „Nic. Jenom jsem cvičila.“

„Beatrice?“ podiví se zastřený hlas vedle mne. Molly si založí ruce na prsa a dá se do smíchu. „Tak tohle je tvý pravý jméno, Škrobe?“

Šlehnu po ní pohledem. „A z čeho sis myslela, že slovo Tris asi vzniklo?“

„Ach, nevím...z padavky?“ Dotkne se brady. Kdyby byla její brada větší, vyvážila by její obří nos. Ale je nevýrazná a téměř splývá s krkem. „Ale počkat, padavka začíná na P. Moje chyba.“

„Proč si dělat nepřátele?“ namítne Robert jemně. „Já jsem Robert. A ty?“

„Někdo, komu je tvý jméno úplně ukradený,“ odsekne Molly. „Co takhle vrátit se zpátky na korbu? S cizíma se nebratříčkujeme.“

„Co takhle nechat nás na pokoji?“ vypěním.

„Jak si přeješ. Nehodlám se mezi tebe a tvýho cukrouška plést,“ řekne Molly a s úsměvem odkráčí.

Robert se na mě podívá smutnýma očima. „Tihle lidi nepůsobí dvakrát příjemně.“

„A někteří rozhodně nejsou.“

„Mohla by ses vrátit domů, však víš. Odevzdanost by v tvým případě určitě povolila výjimku.“

„Jaks přišel na to, že se chci vrátit domů?“ zeptám se. Tváře mi hoří. „Myslíš, že tohle nezvládnu, nebo co?“

„O to nejde.“ Zavrtí hlavou. „Nejde o to, že bys to nezvládla, ale o to, že nemusíš. Zasloužíš si být štastná.“

„Sama jsem si vybrala. Tohle.“ Podívám se Robertovi přes rameno. Zdá se, že pohraničníci jsou s prohlídkou nákladu hotovi. Vousatý muž se vyhoupne zpátky na sedadlo řidiče a zabouchne za sebou dveře. „A kromě toho, Roberte, mým cílem v životě není jenom být...šťastná.“

„Nebylo by to jednodušší?“ namítne.

Než se zmůžu na odpověď, stiskne mi rameno a zamíří zpátky do vozu. Dívka, která jej doprovází, má na klíně banjo. Brnkne do strun, když se Robert vyšvihne zpátky na korbu. Vůz se rozjede a spolu s ním se do dáli vytratí i zvuky banja a trylkujícího hlasu.

Robert mi zamává a já před sebou opět spatřím život, který bych mohla prožít. Vidím se s nimi na korbě, zpívám spolu s dívkou a směju se, když mi to ujede, vidím se, jak lezu po jabloních a češu jablka, jak mám v duši pokoj a nehrozí mi žádné nebezpečí.

Strážci zavřou bránu a znovu ji zamknou. Zámek je na vnější straně. Kousnu se do rtu. Proč by zamykali bránu zvenčí místo zevnitř? Skoro to vypadá, že spíš než aby se nic nedostalo dovnitř, chtějí, aby se nikdo nedostal ven.

Vytěsním tu myšlenku z hlavy. To nedává smysl.

Čtyřka se vzdálí od oplocení, kde ještě před chvílí hovořil se strážkyní, které přes rameno visí puška. „Ty máš na nemoudrý rozhodnutí talent, co?“ řekne, když je sotva třicet centimetrů ode mě.

Zkřížím si ruce na prsou. „Bavili jsme se spolu dvě minuty.“

„Krátkej časovej rámec tvou pošetilost nezmenšuje.“ Svraští obočí a špičkami prstů se dotkne koutku mého pohmožděného oka. Ucuknu hlavou dozadu, ale on ruku neodtáhne. Jen nakloní hlavu na stranu a povzdechne si. „Stačilo by, kdyby ses naučila útočit jako první.“

„Utočit první?“ zopakuj u. „Jak by mi to mohlo pomoct?“

„Jseš rychlá. Kdyby se ti podařilo dát jim pár slušných ran dřív, než se vzpamatujou, měla bys vyhráno,“ Pokrčí rameny a nechá ruku klesnout.

„Překvapuje mě, že to víš,“ poznamenám tiše, „když jsi v polovině mýho jedinýho zápasu odešel.“

„Na něco takovýho jsem se dívat nechtěl.“

Co má tohle znamenat?

Odkašle si. „Vlak je tady. Je čas jít, Tris.“

KAPITOLA 12

Vlezu na postel a ztěžka si povzdechnu. Od zápasu s Peterem uběhly dny a moje modřiny se vybarvily do modrofíalova. Už jsem si zvykl každý pohyb bolí, takže mi to nečiní takové problémy, ale ke zotavení mám ještě daleko.

I přes nevyléčená zranění jsem dnes musela znovu bojovat. Tentokrát mě přiřadili k Myře, která nedokáže smysluplně útočit, když jí člověl vyřadí jednu ruku. V prvních dvou minutách se mi jí podařilo uštědřit pěknou ránu. Spadla a na to, aby se postavila na nohy, se jí příliš motala hlava. Měla bych triumfálně jásat, ale složit k zemi právě Myru není žádné umění.

V okamžiku, kdy se hlavou dotknu polštáře, se dveře pokoje rozletí a dovnitř se vhrnou lidi s baterkami. Posadím se, div že se přitom nepraštím hlavou o rám horní postele. Zamžourám do tmy, abych zjistila, co se děje.

„Všichni vstávat!“ zařve kdosi. Zezadu mu svítilna ozáří hlavu a kroužky v jeho uších se zablyští. Eric. Kolem něj je spousta dalších Neohrožených. Některé jsem už předtím viděla v Jámě, jiné vidím poprvé. Je s nimi i Čtyřka.

Jeho oči sklouznou k mým a podrží můj pohled. Dívám se na ně a neuvědomím si, že ostatní mezitím vylézají z postelí.

„Jsi snad hluchá, Škrobe?“ vyštěkne Eric. Proberu se a vyklouznu z postele. Jsem ráda, že spávám oblečená, protože Christina teď stojí vedle palandy jenom v tričku a každý vidí její dlouhé nohy. Založí si ruce a zaboří pohled do Erica. Najednou si přeju, abych se taky tak troufale uměla na někoho podívat, kdybych byla polonahá, ale to bych nikdy nedokázala.

„Máte pět minut na to, abyste se oblíkli a sešli se s námi u kolejí,“ oznámí Eric. „Čeká vás další exkurze.“

Vrazím nohy do bot a s bolestnou grimasou vysprintuju za Christinou směrem k vlaku. Po zátylku mi stéká stružka potu, zatímco se v Jámě řítíme po úzkých skalních stezkách a cestou vrážíme do lidí. Naše přítomnost je očividně nijak nepřekvapuje. Říkám si, kolik horečných, sprintujících lidí kolem nich asi každý týden takhle proletí.

K trati doběhneme v těsném závěsu za nováčky z Neohroženosti. Vedle kolejí je navršená černá hromada. Rozeznám v ní dlouhé hlavně a kohoutky střelných zbraní.

„To budem po něčem střílet?“ sykne mi Christina svou otázku do ucha.

Vedle hromady leží krabice naplněné něčím, co vypadá jako munice. K jedné z krabic se skloním. Je na ní napsáno „PAINTBALLOVÉ KULIČKY“.

Nikdy jsem o nich neslyšela, ale název je výstižný sám o sobě. Zasměju se.

„Rozeberte si pušky!“ zařve Eric.

Hrneme se ke zbraním. Mám to k nim nejblíž a popadnu první pušku, která mi přijde pod ruku. Je těžká, ale ne zas tak, abych ji neuzvedla. Pak ukořistím zásobník kuliček. Strčím si ho do kapsy a přehodím si pušku přes hrudník.

„Kolik máme času?“ zeptá se Eric Čtyřky.

Čtyřka se podívá na hodinky. „Bude tady každou chvílí. Jak dlouho ti ještě bude trvat, než si to zapamatuješ?“

„Proč bych se namáhal, když mám tebe?“ namítne Eric a strčí Čtyřku do ramene.

Nalevo ode mě se v dálce objeví světelný kruh. Postupně se zvětšuje, až z boku ozáří Čtyřkovi tvář. Lehce vpadlé místo pod jeho lícní kostí se ponoří do stínu.

Je první, kdo se vyhoupne na vlak, a já vyrazím za ním a nečekám ani na Christinu, ani na Willa nebo Ala. Zatímco vedle vlaku chytám tempo, Čtyřka se obrátí a natáhne ke mně ruku. Chytnu se jí a nechám se vytáhnout nahoru. Dokonce i svaly na předloktí má napjaté, hezky vyrýsované.

Rychle se ho pustím, ani se na něj nepodívám, a jdu se posadit na opačnou stranu vagónu.

Když jsou všichni uvnitř, Čtyřka se ujme slova.

„Rozdělíme se do dvou týmů a zahrajeme si vlajkovou. Týmy budou rovnoměrně namíchané z nováčků, kteří se u nás narodili, a z přeběhlíků. Jeden tým vyrazí napřed a ukryje někde svou vlajku. Pak provede to samé i druhá skupina.“ Vlak s námi zahoupá a Čtyřka se chytí okraje vstupního prostoru, aby udržel rovnováhu. „Je to naše tradice, proto doufám, že budete hru brát vážně.“

„Co dostanem, když vyhrajem?“ křikne někdo.

„To zní jako dotaz od někoho, kdo nemá v Neohroženosti co dělat,“ zareaguje Čtyřka a zvedne obočí. „Dostanete svoje vítězství, co jiného.“

„Kapitány budem dělat já a Čtyřka,“ pokračuje pro změnu Eric. Pohlédne na Čtyřku. „Co si nejdřív rozdělit přeběhlíky?“

Zakloním hlavu. Jestli si nás budou po jednom rozebírat, zbudu jako poslední, to je skoro jasné.

„Začni,“ řekne Čtyřka.

Eric pokrčí rameny. „Edward.“

Čtyřka se opře o zárubeň a přikývne. Ve svitu měsíce mu září oči. Krátce přejede naši skupinku pohledem, ale nezdá se, že by chladně kalkuloval. „Chci Škroba.“

Vagónem zazní přidušený smích. Rozhoří se mi tváře. Nevím, jestli mám být naštvaná, že se mi ostatní posmívají, nebo jestli se mám cítit polichocená, že si mě Čtyřka vybral jako první.

„Chceš si tím něco dokázat?“ zeptá se ho Eric se svým charakteristickým úšklebkem. „Nebo si vybíráš slabochy záměrně, abys to pak měl na koho svádět, až prohraješ?“

Čtyřka pokrčí rameny. „Tak nějak.“

Naštvaná. Rozhodně bych měla být naštvaná. Zamračeně se podívám na své ruce. Ať už Čtyřka zamýšlí cokoli, jeho strategie je založená na myšlence, že jsem slabší než ostatní. Zhořkne mi v ústech. Musím mu dokázat, že se mýlí - musím.

„Jseš na řadě,“ vybídne Čtyřka Erica.

„Peter.“

„Christina.“

Tím moje teorie padá. Christina se za pápěru nepočítá. Co má Čtyřka za lubem?

„Molly.“

„Will,“ řekne Čtyřka a kouše se do nehtu na palci.

„Al.“

„Drew.“

„Zbývá jenom Myra. Takže půjde za mnou,“ rozhodne Eric. "A teď naši.“

Jakmile si nás rozeberou, přestanu poslouchat. Jestli se Čtyřka nezaměřuje na fyzickou sílu, na co tedy? Prohlédnu si každého, koho zatím vybral. Co máme společného?

Když zná přibližně polovina nováčků z Neohroženosti svého kapitána, dojde mi to. S výjimkou Willa a dvou dalších členů týmu máme všichni zhruba stejnou konstituci: úzká ramena, drobné postavy. V Ericově družstvu jsou naopak všichni robustní a silní. Včera mi Čtyřka řekl, že jsem rychlá. Budeme pravděpodobně rychlejší než naši soupeři, což může být při kořistění vlajky podstatná výhoda — tu hru jsem nikdy nehrála, ale půjde spíš o rychlost než o hrubou sílu. Schovám svůj úsměv do dlaně. Eric je možná větší tvrďák, ale Čtyřka umí na rozdíl od něj používat mozek.

Hráči jsou rozděleni. Eric se na Čtyřku ušklíbne.

„Tvůj tým může vyrazit až po nás,“ nabídne Eric.

„Nestojím o žádnou laskavost,“ odmítne Čtyřka. Rty mu zvlní slabý úsměv. „Víš sám, že nepotřebuju vyhrát.“

„Vím jenom to, že prohraješ tak jako tak,“ řekne Eric a krátce si skousne jeden z kroužků ve rtu. „Posbírej si ty svý kostlivce a zmizte, když to tak chceš.“

Všichni se postavíme. Al mi věnuje opuštěný pohled a já se na něj - doufám, že povzbudivě - usměju. jestli měl někdo z nás čtyř skončit v Ericově týmu po boku Petera a Molly, aspoň že to byl Al. Obvykle ho nechávají na pokoji.

Vlak se zanoří do okolního terénu. Jsem odhodlaná doskočit na nohy.

Těsně před seskokem do mě někdo strčí, div nevypadnu z vagónu. Neobrátím se, abych zjistila, kdo to byl - Molly, Drew nebo Peter, na tom nezáleží. K dalšímu naschválu už jim šanci nedám. Skočím. Tentokrát jsem na hybný moment připravená. Několik kroků po doskoku běžím, abych jeho účinek rozptýlila, ale rovnováhu neztratím. V žilách se mi rozproudí čirá radost, usmívám se. Na medaili za statečnost to není, ale cítím se aspoň o trošku víc jako Neohrožená.

Nějaká dívka položí Čtyřkovi ruku na rameno a zeptá se: „Když tvůj tým onehdy vyhrál, kam jste dávali vlajku?“

„Kvůli čemu bysme tady byli, kdybych ti to teď řekl, Marlene?“ opáčí Čtyřka chladně.

„No tak, Čtyřko,“ zakňourá Marlene a koketně se na něj usměje. Čtyřka setřese její ruku ze své paže a já se z nějakého důvodu potěšeně ušklíbnu.

„Přístavní hráz,“ zvolá další z domácích. Je vysoký, má hnědou pleť a tmavé oči. Pohledný. „Můj brácha byl ve vítězným týmu. Schovali vlajku na kolotoč.“

„Tak tam pojďme,“ navrhne Will.

Nikdo nic nenamítá, a tak vyrazíme na východ, k močálu, který kdysi býval jezerem, jako malá jsem si představovala, jak asi muselo jezero vypadat, když v něm ještě byla voda, a ne bahno a v něm plot, který má naše město chránit. Ale tolik vody pohromadě si ani představit neumím.

„Na základnu Sečtělejch je to odsud kousek, ne?“ zeptá se Christina Willa a štouchne ho ramenem.

„Jo. Kousek na jih,“ potvrdí Will. Ohlédne se a na okamžik se mu do výrazu vloudí stesk. Vzápětí je pryč.

Jsem ani ne kilometr od bratra. Takhle blízko už jsme k sobě neměli celý týden. Pohodím hlavou, abych z ní tu myšlenku vytřásla. Dneska na něj myslet nemůžu. Dneska se musím soustředit na to, abych vůbec prošla první fází výcviku. Nesmím na něj myslet už nikdy.

Vejdeme na most. Pořád je potřebujeme, protože v mokrém bahně se chodit nedá. Zajímalo by mě, před jakou dobou vlastně řeka vyschla.

Jakmile most přejdeme, okolní krajina se změní. Většina budov, které jsme nechali za zády, vypadala obydlené, nebo aspoň působila dojmem, že se o ně někdo stará. Teď se před námi prostírá moře drolícího se betonu a roztříštěného skla. Ticho v této části města působí strašidelně - jako bychom se ocitli v noční můře. Těžko říct, kam jdeme. Je po půlnoci a všechna světla města jsou zhasnutá.

Marlene vytáhne baterku a posvítí do ulice před námi.

„Copak, bojíš se bubáků, Mar?“ popíchne ji mladík s tmavýma očima.

„Jestli si chceš pořezat nohy o střepy, Uriahu, máš možnost,“ odsekne Marlene. Ale baterku zhasne.

Už jsem pochopila, že být Neohrožený znamená také být ochotný si věci ztěžovat, aby se vždy dostálo pravidlu soběstačnosti. Chodit temnými ulicemi sice nevyžaduje mimořádnou odvahu, ale jde o to, že se máme umět obejít bez jakékoli pomoci, tedy i bez světla. Máme si umět poradit se vším a bez ničeho.

Líbí se mi to. Protože jednou může nastat den, kdy nebudu mít ani baterku, ani pušku, ani nikoho, kdo by mi pomohl. A na takový den chci být připravená.

Těsně před močálem zástavba končí. Do močálu vybíhá úzký pás země. Z něj vyrůstá obří bílé kolo s desítkami rudých kabinek, které se pravidelně komíhají. Ruské kolo.

„Jen si to vezmi. Na tom se lidi dřív vozili. Pro zábavu," prohodí Will a zavrtí hlavou.

„Že by průkopníci Neohroženosti?“ řeknu.

„Možná, ale slabej odvar,“ podotkne Christina. „Tady by ruský kolo žádný kabinky nemělo. Visela bys rukama na šprušli a hodně štěstí.“

Kráčíme podél přístavní hráze. Všechny budovy nalevo jsou prázdné, jejich štíty strhané a okna pozavíraná. Přesto je ve zdejší pustině určitá

čistota. At už z těchto míst odešel kdokoli, odešel z vlastní vůle, kdy si sám určil. To se o všech čtvrtích ve městě říct nedá.

„O co, že do tohohle bahniska neskočíš,“ vyzve Christina Willa.

„Až po tobě.“

Došli jsme ke kolu. Někteří koně na kolotoči jsou podrápaní a oprýskaní, chybí jim ocas nebo mají ulomené sedlo. Čtyřka vytáhne z kapsy vlajku.

„Za deset minut si svou základnu určí i druhý tým,“ oznámí nám. „Navrhuju, abyste ten čas využili k naplánování strategie. Tady nejsme v Sečtělosti, ale to neznamená, že se při výcviku nezaměřujeme na duševní průpravu. Vlastně je to asi jeho nejpodstatnější část.“

Má pravdu. K čemu je někomu trénované tělo, když si věci nedokáže srovnat v hlavě?

Will si od Čtyřky vezme vlajku.

„Část lidí by měla zůstat tady a bránit vlajku, část by se měla vydat do terénu a zjistit, kde má nepřítel základnu,“ ujme se slova Will.

„Vážně? Myslíš?“ Marlene vyškubne Willovi vlajku z ruky. „A kdo říká, že si chcem nechat velet od přeběhlíka?“

„Někdo se velení ujmout musí,“ namítne Will.

„Možná bysme měli zvolit defenzivnější strategii. Počkat, až za náma sami přijdou, a pak je zneškodnit,“ navrhuje Christina.

„To mohlo napadnout jenom ženskou,“ ušklíbne se Uriah, „Navrhuju, abysme šli všichni do útoku. Schováme vlajku tak, že ji nebudou mít šanci najít.“

Okamžitě se rozpoutá živá diskuze a hlasy zúčastněných s každou vteřinou sílí. Christina hájí Willův plán; nováčci z Neohroženosti jsou vesměs pro útok bez obrany; všichni se přou o to, kdo by měl vnést konečně rozhodnutí. Čtyřka sedí na spodním okraji kolotoče a opírá se o kopyto umělohmotného koně. Zvedne oči k obloze, na které nesvítí žádné hvězdy, jen kulatý měsíc prosvítá skrz slabou vrstvu mraků. Svaly na pažích má uvolněné, ruce si složil za hlavu. Jako by ho puška na rameni nijak netížila.

Na chvíli zavřu oči. Proč se jím nechávám tak snadno rozptýlit? Musím se soustředit.

Co bych řekla, kdybych dokázala přeřvat tu změť rozhádaných hlasů? Dokud nevíme, kde druhý tým je, nemůžeme jednat. Můžou být kdekoli v okruhu dvou kilometrů, i když močál můžeme ze seznamu možností asi vyloučit. Hádat se o to, jak po nich pátrat nebo kolik lidí vyslat na výzvědy, není ten nej lepší způsob, jak je najít.

Nejlepší způsob je vyšplhat co nejvýš.

Ohlédnu se přes rameno, abych se ujistila, že se nikdo nedívá. Všichni jsou zabraní do diskuze. Lehkým, tichým krokem se vydám ke kolu a jednou rukou si tisknu pušku k zádům, aby nechrastila.

Když se na kolo zespodu zadívám, sevře se mi hrdlo. Je vyšší, než jsem myslela, tak vysoké, že stěží rozeznám obrysy kabinek, které se houpají na jeho vrcholu. Závratná výška konstrukce má jediné plus: je stabilní, takže když na ni vylezu, nemusím se bát, že by se pode mnou zřítila.

Rozbuší se mi srdce. Vážně hodlám riskovat život kvůli nějaké hře?

Je taková tma, že téměř nic nevidím, ale když se pozorně zadívám na obří zrezivělé podpěry, do kterých je soustředěno těžiště celého kola, rozpoznám příčky žebříku. Podpěry nejsou širší než moje ramena a není zde žádné bezpečnostní zábradlí, ale lézt po žebříku je pořád lepší než se drápat nahoru po paprscích kola.

Sevřu prsty kolem příčky. Je celá zrezivělá a působí dojmem, že by mi mohla v ruce prasknout. Zkusmo přenesu váhu na nejspodnější příčku a poskočím, abych měla jistotu, že mě udrží. Při výskoku mě zabolí v žebrech a tvář mi zkřiví bolest.

„Tris,“ řekne tichý hlas za mými zády. Nevím, proč mě to nevylekalo. Možná proto, že se do mě zvolna zapouští Neohroženost a psychická připravenost představuje vlastnost, kterou u sebe máme rozvinout. Možná proto, že jeho hlas je tichý, klidný, téměř konejšivý. Každopádně se otočím. Za mnou stojí Čtyřka. Pušku má přehozenou přes záda stejně jako já.

„Ano?“

„Co vyvádíš?“

„Chci se rozhlídnout,“ řeknu. „Nic nevyvádím.“

Vidím, jak se ve tmě usměje. „Fajn. Jdu s tebou.“

Na okamžik se zamyslím. Nedívá se na mě tak, jak to někdy Will, Christina a Al dělají — jako že jsem moc malá nebo moc slabá na to, abych k něčemu byla, a je jim mě líto. Ale jestli trvá na tom, že půjde se mnou, tak mi nejspíš nevěří.

„Nic se mi nestane.“

„Jistěže ne,“ odvětí. Neslyším v jeho slovech sarkasmus, ale vím, že tam je. Jak by mohl nebýt.

Začnu lézt, a když jsem pár metrů nad zemí, Čtyřka vyrazí za mnou. Šplhá rychleji, a brzo už dosahuje rukama na příčky, z kterých jsem sotva odlepila nohy.

„Řekni mi...“ promluví tiše, zatímco dál stoupáme. Slyším, jak ztěžka dýchá. „Co myslíš, že je účelem našeho cvičení? Myslím celý hry, ne tohohle výstupu.“

Sklouznu pohledem k zemi, Zdá se tak daleko, a to nejsem ani ve třetině výšky. Nade mnou je plošina, těsně pod středem kola. To je můj cíl. Raději ani nepřemýšlím, jak se odsud dostanu dolů. Vítr, který mi předtím vál do tváří, se mi nyní opírá do boku. Čím výš budeme, tím bude silnější. Musím být připravená.

„Naučit se něco o strategii,“ odpovím. „Nebo možná o spolupráci v týmu.“

„Spolupráci v týmu,“ zopakuje. Smích mu uvízne v hrdle. Zní trochu panicky.

„Možná ne,“ řeknu. „Nezdá se, že by zrovna týmová práce byla zdejší prioritou.“

Vítr nabývá na síle. Přitisknu se k bílému pilíři, aby mě poryv větru nesmetl, ale hůř se mi tak leze. Kolotoč pode mnou se zdá docela malinký. Svůj tým pod jeho markýzou už téměř nerozeznám. Zdá se mi ale, že pár lidí chybí – parta zvědů už asi vyrazila.

„Má to bejt priorita. Tak to aspoň vždycky bylo,“ prozradí mi Čtyřka.

Příliš ho ale nevnímám. Ruce už mám celé rozbolavělé a nohy se mi třesou, ani nevím proč. Neděsí mě výška — výška do mě vlévá energii, každý orgán a tepna a sval v mém těle najednou zpívají ve stejné tónině.

Vtom mi dojde, čím to je. To on. Něco na něm ve mně vyvolává pocit, že padám. Že se rozpouštím. Že hořím.

Další příčku málem minu.

„A teď mi řekni...“ pokračuje a přerývaně dýchá, „co myslíš, že má strategie společnýho s... odvahou?“

Jeho otázka mi připomene, že je můj instruktor a že jsem tady, abych se něco naučila. Měsíc zakryje mrak a světlo se mi vytratí z rukou.

„Připraví tě k... činu,“ odpovím po chvíli. „Něco se naučíš v teorii, abys to pak mohl použít v praxi.“ Slyším, jak za mnou rychle a hlasitě dýchá. „Jseš v pořádku?“

„Jseš vůbec člověk, Tris? Bejt takhle vysoko...“ Má potíže se nadechnout. „Tebe to ani trochu neděsí?“

Podívám se přes rameno dolů na zem. Jestli teď spadnu, je po mně. Ale já věřím, že nespadnu.

Do levého boku mě udeří poryv větru a hodí se mnou na stranu. Zalapám po dechu a nalepím se na žebřík. Snažím se udržet balanc. Vtom mě na boku zastudí jeho ruka. Jedním prstem se dotýká mé holé kůže pod okrajem trička. Zatlačí do mě, aby mě ustálil, a pak mě lehce postrčí doleva, dokud nestojím opět pevně na obou nohou.

Teď jsem to já, kdo nemůže popadnout dech. Chvíli se nehýbu, jenom si zírám na ruce a v ústech mám najednou vyschlo. Pořád cítím, jak se mě dotkl, pořád cítím jeho dlouhé, štíhlé prsty.

„Všechno dobrý?“ zeptá se.

„Jo,“ řeknu přiškrceným hlasem.

V tichosti pokračuju ve výstupu, dokud nevylezu až na plošinu. Podle tupých konců kovové výztuže, která trčí z plošiny ven, se zdá, že tu kdysi bývalo zábradlí. Kdysi. Posadím se a popolezu až na konec, aby si měl i Čtyřka kam sednout. Bez dalšího přemýšlení přehodím nohy přes okraj. Čtyřka se kupodivu schoulí u středu, ztěžka oddechuje a opírá se o podpěru.

„Vždyť ty se bojíš výšek,“ řeknu. „Jak dokážeš žít na základně?“

„Svůj strach nevnímám,“ vysvětlí. „Když stojím před nějakým rozhodnutím, dělám, jako by neexistoval.“

Zůstanu na něm viset očima. Nemůžu si pomoct. Myslím, že jedna věc je nebát se a druhá dělat věci navzdory tomu, že se bojím, a to je přesně jeho případ.

Zírám na něho už příliš dlouho.

„Co?“ zeptá se tiše.

„Nic.“

Stočím pohled k městu. Musím se soustředit. Kvůli něčemu jsem sem přece vylezla.

Město je ponořené do husté tmy, a i kdyby nebylo, příliš daleko bych stejně nedohlédla. Ve výhledu mi brání výšková budova.

„Musíme vejš,“ usoudím a zvednu oči. Nade mnou se kupí změť bílých tyčí, kostra celého kola. Když polezu opatrně, můžu vždy vklínit nohu mezi svislou trubku a příčnou rozpěru, a zůstat tak v bezpečí. Nebo v relativním bezpečí.

„Lezu dál,“ oznámím a postavím se. Chytím se jedné z trubek nad hlavou a přitáhnu se. Oběma pohmožděnými boky mi projede ostrá bolest, ale dělám, že neexistuje.

„Proboha, Tris,“ vyklouzne mu ze rtů.

„Nemusíš za mnou lézt,“ řeknu s pohledem upřeným k bludišti trubek nade mnou. Jednou nohou se postavím na spojnici dvou trubek a na rukách se vytáhnu nahoru. Současně se natáhnu po dalším chytu. Chvíli se houpu ve vzduchu a srdce mi buší tak, že nic jiného necítím. Mé myšlenky se koncentrují do jeho úderů a přebírají ten rytmus.

„Ale ano, musím,“ opraví mě.

Je to šílené, vím to. Došlápnout o zlomek centimetru vedle, na půl vteřiny zaváhat, a můj život skončí. V hrudi jako by mi vzplanul oheň. Usměju se a sáhnu po další trubce. Roztřesenýma rukama se přitáhnu a pokrčenou nohou zašátrám po další stojné příčce, jakmile získám rovnováhu, shlédnu dolů na Čtyřku. Ale místo na něj můj pohled míří do vzduchoprázdna pode mnou.

Nemůžu se nadechnout.

Představím si, jak se mé tělo řítí dolů, jak naráží do trubek, jak se mé údy po dopadu na dlažbu zkroutí do nepřirozených úhlů jako tělo Ritiny sestry, která nezvládla doskok na střechu. Čtyřka se mezitím rukama střídavě chytá trubek a zcela bez námahy šplhá nahoru, jako by to nebylo o nic těžší než se ráno posadit v posteli. Ale je vidět, že se necítí ve své kůži, že to pro něj není přirozené — každý sval na jeho těle je napjatý. Na nic lepšího bych už ve výšce třiceri metrů nad zemí asi myslet nemohla.

Popadnu další tyč, najdu další stup, kde budu moct zaklínit nohu. Když se znovu zadívám k městu, žádná budova už mi výhled nezaclání. Jsem dost vysoko, abych snadno přehlédla celý obzor. Většina budov se proti temně modré obloze rýsuje jako černé siluety. Do tmy svítí jen rudá světla na vrcholu Hlavy. Blikají dvakrát pomaleji, než mi bije srdce.

Ulice dole pod budovami vypadají jako tunely. Několik dlouhých vteřin nevidím nic než tmavý závoj, který je rozprostřen nad celou krajinou, nic než matné odlesky budov, nebe, ulic a země. Pak na jednom místě spatřím slabé, mihotavé světlo.

„Vidíš to taky?“ zeptám se a ukážu ke světlu.

Čtyřka přeruší výstup v okamžiku, kdy je těsně za mnou, a s bradou vedle mé hlavy se mi podívá přes rameno. Cítím na uchu jeho přerývavý dech a celá se rozechvěju, jako předtím, když jsem lezla po žebříku.

„Vidím,“ potvrdí. Rty se mu roztáhnou do úsměvu.

„Park na konci hráze,“ pokračuje. „Postavy. Jsou v otevřeným prostoru, částečně je kryjou stromy. Ale chabě.“

„Fajn,“ uzavřu. Ohlédnu se na něj. Jsme tak blízko sebe, že zapomenu, kde jsem. Místo toho si všimnu, že koutky úst se mu malinko stáčí dolů, stejně jako mně, a že má jizvu na bradě.

„Ehm,“ zamumlám a odkašlu si. „Lez první. Budu hned za tebou.“

Čtyřka přikývne a začne sestupovat. Dlouhýma nohama snadno nalézá vhodné stupy a proplétá se mezi trubkami jako had. I ve tmě vidím, že jeho ruce jsou jasně červené a že se mu třesou.

Jednou nohou šlápnu pod sebe a přenesu váhu na jednu z rozpěr. Příčka pode mnou zapraská a povolí. S řinčením padá dolů, naráží o trubky, až se nakonec střetne se zemí. Zůstanu viset na lešení a nohy mi vlají ve vzduchu. Z hrdla se mi vydere přidušený výkřik.

„Čtyřko!“

Nohama se snažím nahmatat jinou oporu, ale nejbližší stup je o metr dál, než dosáhnu. Dlaně mám zpocené. Vzpomenu si, jak jsem si je otírala o kalhoty před Obřadem volby, před talentovou zkouškou, před každým důležitým okamžikem v mém životě, a potlačím v sobě další výkřik. Sklouznou mi ruce. Sklouznou mi ruce.

„Drž se!“ zařve na mě. „Jenom se drž, mám nápad!“

Sestupuje níž a níž. To je špatně - měl by lézt ke mně, ne ode mě. Podívám se na ruce, kterými svírám tyč tak silně, ažmám klouby prstů mrtvolně bílé. Mé prsty jsou naopak temně rudé, téměř fialové. Dlouho mě neudrží.

Dlouho se neudržím.

Pevně zavřu oči. Lepší se nedívat. Lepší si namlouvat, že nic z toho se mi neděje. O kovovou konstrukci zavrzají tenisky. Vzápětí už Čtyřka rychle šplhá po žebříku dolů.

„Čtyřko!“ zaječím. Možná prostě zmizel. Možná mě v tom nechal. Možná to má být zkouška mé síly, mé neohroženosti. Dýchám nosem a vydechuju pusou. Počítám nádechy a výdechy, abych se uklidnila. Jedna, dva. Nádech, výdech. No tak, Čtyřko! Je jediné, na co dokážu myslet. No tak, udělej něco!

Vtom uslyším, jak někde něco zasípá a zavrzá. Trubka, které se držím, se zachvěje. Přes zaťaté zuby se mi vydere výkřik. Vší silou se snažím na tyči udržet.

Kolo se dalo do pohybu.

Kotníky a zápěstí mi ovane vítr, který náhle tryská zespodu jako gejzír. Otevřu oči. Pohybuju se - směrem k zemi. V hysterické euforii se rozesměju, země je stále blíž. Zároveň ale nabírám rychlost. Jestli neseskočím v pravý okamžik, otáčející se kabiny a paprsky kola mě naberou a vyvlečou zpátky nahoru, a pak už opravdu umřu.

Řítím se k zemi a každý sval v těle se mi napne. Sotva rozeznám pukliny v chodníku, pustím se a narazím nohama o zem. Ty se pode mnou vzápětí podlomí. Přitáhnu ruce k tělu a co nej rychleji se snažím odkutálet stranou. Beton mi podře tvář. Otočím se právě včas, abych zahlédla, jak se na mě valí jedna z kabinek, jako obří bota, která se mě chystá rozdrtit. Znovu se odvalím — spodek kabiny se mi mihne těsně kolem ramene.

Je po všem.

Oběma rukama si zakryju tvář. Nesnažím se vstát. Vím, že kdybych to udělala, ještě bych se na nohou neudržela. Zaslechnu kroky a pak mě Čtyřka chytí za zápěstí. Dovolím mu, aby mi sundal dlaně z očí.

V jeho sevřených dlaních se moje ruka dokonale ztratí. Teplo jeho kůže přehluší i bolest, která mi po dlouhém visu svírá prsty.

„Jseš v pořádku?“ zeptá se, zatímco tiskne naše ruce k sobě.

„Jo.“

Dá se do smíchu.

Za vteřinu už se směju taky. Volnou rukou si pomůžu do sedu. Uvědomím si, jak málo nás od sebe dělí - ne víc než patnáct centimetrů. Ten kousek prostoru je nabitý elektřinou. Nebránila bych se, kdyby byl ještě menší.

Postaví se a vytáhne mě na nohy. Kolo se stále otáčí a víří okolní vzduch, který mi odvívá vlasy z obličeje.

„Taky‘s mi mohl říct, že to kolo pořád funguje,“ ozvu se. Snažím se působit nenuceně. „Vůbec jsme tam nemuseli lézt.“

„Taky bych ti to řekl, kdybych to věděl,“ namítne. „Nemohl jsem tě tam nechat viset, tak jsem to riskl. Pojď, ať už jim tu vlajku konečně seberem.“

Na okamžik zaváhá. Pak mě vezme za paži, špičkami prstů se dotýká mé loketní jamky. Kdybychom bylí v jiné frakcí, dal by mi čas na zotavenou, ale tím, že jsme v Neohroženosti, se na mě jenom usměje a vykročí ke kolotoči, kde nás tým střeží vlajku. Napůl vedle něj běžím, napůl kulhám. Ještě se cítím slabá, ale má mysl je plně probuzená, zvlášť když se mě Čtyřka dotýká.

Na jednom z koňů sedí Christina. Dlouhé nohy má překřížené a rukama svírá tyč, která udržuje zvíře ve vzpřímené poloze. Za ní svítí do tmy trojúhelník naší vlajky. Mezi ostatními zuboženými a špinavými tvory postávají další tři členové týmu. Jeden z nich má ruku položenou na hlavě koně. Mezi jeho prsty na mě hledí vyškrábané koňské oko. Na okraji kolotoče sedí starší dívka, také jedna z místních, a palcem si přejíždí po čtyřnásobném piercingu v obočí.

„Kam zmizeli ostatní?“ chce vědět Čtyřka.

Působí stejně vzrušeně, jako se cítím i já. Z široce rozevřených očí mu srší energie.

„To vy jste to kolo spustili?“ osloví nás dívka. „Co jste si sakra mysleli? To jste mohli rovnou zařvat ,Tady jsme! Pojďte si pro nás!“ Zavrtí hlavou. -Jestli prohraju i letos, už se půjdu asi odstřelit. Třikrát po sobě?“

„Na kole nezáleží,“ řekne Čtyřka. „Víme, kde jsou.“

"My víme?“ podiví se Christina a sklouzne očima ze Čtyřky na mě.

„Ano. Zatímco jste tady seděli s rukama v klíně, Tris vylezla na kolo, aby se na ně podívala shora,“ uvede Čtyřka na pravou míru.

„Takže, co se bude dít teď?“ zeptá se někdo další mezi zívnutím.

Čtyřka se podívá na mě. Oči všech ostatních, včetně Christiny, se zvolna přesunou na mě. Našponuju se, jako bych se chystala pokrčit rameny a říct, že nevím, ale vtom mi v hlavě probleskne pohled na hráz z ptačí perspektivy. Dostanu nápad.

„Rozdělíme se na poloviny,“ řeknu. „Čtyři z nás vyrazí podél hráze zprava, tři zleva. Ericův tým má základnu v parku na opačným konci hráze. Ti vpravo zaútočí a ti vlevo se k nim mezitím přikradou zezadu zmocní se vlajky.“

Christina se na mě podívá, jako by mě nepoznávala, a já jí to nevyčítám.

„To zní dobře,“ souhlasí starší dívka a tleskne rukama. „Ostatně, co s načatým večerem?“

Christina se připojí do mojí skupinky, která obejde hráz zleva, a spolu ní Uriah, kterému z bronzové pleti září bílý úsměv. Předtím jsem si toho nevšimla, ale za uchem má vytetovaného hada. Na okamžik se zadívám na ocas, který se mu obtáčí kolem ušního lalůčku, ale pak se Christina rozběhne a já musím za ní.

Musím utíkat dvakrát rychleji, abych svůj krátký krok s jejími dlouhými skoky srovnala. Za běhu si uvědomím, že vlajku bude moct ukořistit jenom jeden z nás a že nikoho nebude zajímat, že to celé byl můj plán né informace, které nás k vlajce dovedly, pokud vlajku nebudu sama let v ruce. Přestože už při tomhle tempu těžko popadám dech, přidám kroku a za chvíli už šlapu Christině na paty. Přetočím si pušku dopředu a přichystám prst na spoušť.

Jsme na konci hráze. Stisknu čelisti a udusím v sobě příliš hlasité oddechování. Zpomalíme, aby naše kroky nebyly tak slyšet. Napínám oči ve snaze zahlédnout blikající světlo. Ted’, když jsem zpátky na zemi, mi připadá větší a není problém jej najít. Udám směr. Christina přikývne a opět se postaví do čela.

Vzápětí mi uši prořízne válečný pokřik, až úlekem nadskočím. Vzduchem se rozléhají tupé nárazy, jak paintballové kuličky zasahují cíl. Čtveřice našich zaútočila, obránci jim vyšli vstříc a jejich vlajka zůstala prakticky nechráněná. Uriah zamíří a střelí zbývajícího obránce do stehna. Obránkyni. Malá dívka s purpurovými vlasy vztekle mrští puškou o zem.

Vyrazím sprintem, abych dohonila Christinu. Vlajka visí na větvi, vysoko nad mojí hlavou. Natáhnu se pro ni, stejně tak Christina.

„No tak, Tris,“ řekne. „Už tak jseš hrdina dne. A víš, že na ni stejně nedosáhneš.“

Povýšeně se na mě podívá, jako to lidé dělají, když se děti chovají příliš dospěle. Pak strhne vlajku z větve. Otočí se, aniž by mi věnovala pohled, a spustí vítězný pokřik. To už se k ní přidává i Uriah a zdálky jim odpoví sborový jásot.

Uriah mě poplácá po rameni a já se snažím zapomenout na Christinin pohled. Asi má pravdu — dneska už jsem se předvedla. Nechci být hamoun. Nechci být jako Eric, kterému úspěch druhých nahání strach.

Vítězný pokřik je nakažlivý. Přidám se ke změti hlasů a běžím ke svému týmu. Christina drží vlajku vysoko nad hlavou. Všichni se kolem ní tlačí a zvedají jí ruku ještě výš. Nedosáhnu na ni, a tak s úsměvem na rtech zůstanu stát stranou.

Mého ramene se dotkne něčí ruka.

„Dobrá práce,“ pochválí mě Čtyřka tiše.

„Taková škoda, že jsem to propásl!“ prohodí Will už poněkolikáté a zavrtí hlavou. Vítr proudící otevřenými dveřmi vlaku mu cuchá vlasy všemi směry.

„Tvá nepřítomnost nám poskytla o to více prostoru,“ ujistí ho Christina. Celá září.

„Proč jsem zrovna já musel bejt mezi lůzrama?“ zabrblá Al.

„Protože život není vždycky fér, Alberte. A celej svět se proti tobě spiknul,“ vysvětlí mu Will. „Hele, můžu se ještě kouknout na tu vlajku?“

Peter, Molly a Drew sedí v rohu naproti ostatním členům svého týmu. Přes prsa a záda se jim táhnou modré a růžové cákance. Vypadají zničeně. Potichu se mezi sebou baví a vrhají na nás kradmé pohledy, zvlášť na Christinu. Malá odměna za to, že jsem vlajku neukořistila já - nikdo si ze mě nedělá terč. Aspoň ne víc než obvykle.

„Tys prej vylezla na ruský kolo,“ prohodí Uriah. Dojde ke mně vrávoravým krokem a přisedne si. Marlene, ta holka s koketním úsměvem, ho následuje.

"Jo,“ řeknu.

„Vážně chytrý. Neučila ses náhodou u Sečtělejch?“ přidá se Marlene. „Já jsem Marlene.“

„Tris,“ představím se. Dávat mě dohromady se Sečtělýma bych doma brala jako urážku, ale od ní to znělo jako kompliment.

"Jo, vím, kdo jseš,“ odpoví. „První skokan člověku z hlavy jen tak nevyskočí.“

Jako by od chvíle, kdy jsem ještě ve své staré uniformě skočila do neznáma, uplynuly celé roky, celá desetiletí.

Uriah vyjme ze zásobníku pušky kuličku s barvou a stiskne ji palcem a ukazováčkem. Vtom s námi vlak trhne na stranu a Uriah na mě spadne. Z jeho sevřených prstů mi na tvář vystříkne páchnoucí růžová barva.

Marlene se může potrhat smíchy. Pomalu si přejedu rukou po obličeji. naberu barvu mezi prsty a rozmáznu ji Uriahovi po tváři. Po vagóně se rozline pach rybího tuku.

„Fujtajksl!" Uriah zmáčkne kuličku podruhé, ale místo na mě mu barva vyšplíchne do pusy. Rozkašle se a přehnaně hlasitě předstírá, že se mu navaluje.

Otřu si obličej do rukávu. Od samého smíchu mě bolí břicho.

Jestli bude celý můj život vypadat takhle – plný zvonivého smíchu, riskantních akcí a vyčerpání, které člověk cítí po náročném, ale naplňujícím dni – budu spokojená. Uriah si seškrabává z jazyka zbytky barvy a já si uvědomuju, že mým jediným úkolem je to teď během výcviku nezvorat. Pak už bude život patřit jenom mně.

KAPITOLA 13

Když se příští ráno se zíváním doplahočím do výcvikové místnosti, vzadu u stěny se vyjímá velký štít. U dveří je přistavený stůl, na kterém jsou vyskládané nože. Další typ útoku na cíl. Tentokrát to aspoň nebude bolet.

Uprostřed sálu stojí Eric, jeho postoj je natolik prkenný, až mám pocit, jestli nemá místo páteře ocelový prut. Při pohledu na něj okolní vzduch jakoby ztěžkl a celou vahou na mě dolehl. Když se předtím hrbil u zdi, mohla jsem si představovat, že tady vůbec není. Dneska se budu muset svých představ vzdát.

„První fáze výcviku zítra končí,“ oznámí Eric. „Neuškodí, když si trochu připomenem, jak se bojuje. Dneska se naučíte mířit. Každý si vezměte tři nože.“ Má hlubší hlas než jindy. „A nechte si kecy pro sebe. Čtyřka vám předvede správnou techniku.“

Nikdo se ani nehne.

„Teď!“

Vyrazíme pro nože. Jsou lehčí než pistole, ale nemůžu se zbavit pocitu, že do mé ruky nepatří, že tohle není nic pro mě.

„Ten má dneska blbou náladu,“ zamumlá Christina.

„Už jsi ho někdy viděla v dobré náladě?“ odvětím.

Ale vím, jak to myslí. Podle toho, jak Eric v nestřežených chvílích propichuje Čtyřku pohledem, ho včerejší prohra pořádně vzala. Připsat si vítězství v boji o vlajku je otázkou hrdosti a hrdost hraje v Neohroženosti důležitou úlohu. Důležitější než rozum nebo cit.

Sleduju Čtyřkovy pohyby paže, když hází nožem. Pak se zaměřím na jeho postoj. Nůž vypouští z ruky při výdechu a pokaždé se trefí.

„Nástup!“ zavelí Eric.

Pospíchej pomalu, nabádám se v duchu. Přesně to mi říkala máma, když jsem se učila plést. Musím to brát jako duševní cvičení, ne tělesné. Několik minut nacvičuju bez nože. Snažím se přijít na to, jak mám stát, jakým způsobem vést paži.

Eric za námi netrplivě přechází.

„Tady někomu hrabe,“ podotkne Peter o pár lidí za mnou. „Hej, Škrobe, ale víš, co je to nůž, že jo?“

Nevšímám si ho. Několikrát si zkusím hodit naprázdno, tentokrát už s nožem v ruce. Pak z hlavy vytěsním jak Ericovo popocházení, tak Peterovy posměšky a dotěrný pocit, že mě Čtyřka pozoruje, a hodím naostro. Nůž rotuje kolem své osy, až konečně narazí do desky. Čepel se nezasekla, ale jsem první, kdo se do terče trefil.

Když Peter opět mine, ušklíbnu se. Nemůžu si pomoct.

„Hej, Petere,“ vrátím mu jeho narážku. „Ale víš, co je to terč, že jo?“

Během půl hodiny postupně zasáhnou terč všichni až na Ala. Jeho nůž buď zařinčí o podlahu, nebo odskočí ode zdi. Zatímco ostatní si chodí sbírat nože k terči, Al je hledá po zemi.

Když při dalším pokusu znovu mine, Eric k němu dojde a vyštěkne: „Tady nejsme na prázdninách, mladej. Potřebuješ brýle? Mám ti snad ten terč strčit až pod nos?“

Al zrudne v obličeji. Hodí dalším nožem, ale ten už od pohledu letí moc vpravo a narazí do zdi.

„A tohle mělo bejt co?“ sykne Eric a nakloní se k Alovi.

Kousnu se do rtu. Tohle nevypadá dobře.

„T-to mi vyklouzlo,“ zakoktá Al.

„Tak to by sis pro to měl jít,“ řekne Eric. Přelétne zrakem všechny ostatní - nikdo nehází. „Řekl jsem vám snad, abyste přestali?“

Nože se znovu začnou zabodávat do terče. Všichni už jsme viděli Erica rozčileného, ale tohle je něco jiného. V očích má téměř fanatický výraz.

„Jít si pro něj?“ Al vypoulí oči. „Ale vždyť ostatní házejí.“

"A?“

„A já to nechci schytat.“

„Snad můžeš svejm kamarádům trochu důvěřovat, ne?“ Eric se mírně usměje, ale jeho oči jsou pořád stejně kruté. „Běž a seber ten nůž.“

Al zatím vždycky udělal, co se mu řeklo. Myslím, že se nebojí, ale jednoduše ví, že vzpouzet se nemá cenu. Tentokrát však zatne zuby. Tentokrát nevyhoví.

„Ne,“ zapře se.

„Proč ne?“ Ericovy slídivé oči mu spočinou na tváři. „Bojíš se?“

„Že mě zasáhne nůž, kterej náhodou poletí kolem? Jo!“

Al je upřímný a to je chyba. Obyčejné odmítnutí by Eric mohl akceptovat.

„Přestaňte! Všichni!“ zařve Eric.

Ruce s noži se zastaví. Veškerá konverzace utichne. Pevně sevřu v dlani svou zbraň.

„Vykliďte prostor.“ Eric se podívá na Ala. „Ty zůstaň.“

Pustím dýku z ruky a ta zazvoní o zaprášenou podlahu. Přejdu za ostatními na druhý konec místnosti. Všichni se snaží vecpat přede mě, aby nepřišli o podívanou, ze které se mi zvedá žaludek: Eric si Ala pěkně podá.

„Stoupni si před terč,“ vyzve jej Eric.

Alovy velké ruce se třesou. Dojde k terči.

„Hej, Čtyřko.“ Eric se ohlédne přes rameno. „Pojď mi helfnout.“

Čtyřka se poškrábe špičkou nože na obočí a přistoupí k Ericovi. Pod očima se mu rýsují tmavé kruhy a svaly kolem úst má napjaté — je unavený jako my všichni.

„Čtyřka si teď párkrát hodí a ty se odtud ani nehneš,“ nařídí Eric Alovi, „dokud sebou nepřestaneš cukat.“

„Je tohle vážně nutný?“ ozve se Čtyřka. Říká to znuděným tónem, znuděně se netváří. Je ve střehu.

Zatnu ruce v pěst. Možná působí znuděně, ale jeho otázka je výzva. A takhle přímo Čtyřka Erica moc často nevyzývá.

Eric se na něj nejdřív mlčky dívá. Čtyřka mu pohled oplácí. Vteřiny míjejí a já nervózně zatínám nehty do dlaní.

„Tady velím já, pamatuješ?“ sykne Eric tak tiše, že mu skoro nerozumím. „Tady, a i všude jinde.“

Čtyřkovi se vhrne krev do obličeje, ale zachová kamennou tvář. Sevře nože v ruce, až mu zbělají klouby, a obrátí se k Alovi.

Z Alových vytřeštěných tmavých očí a roztřesených rukou přejedu hledem k odhodlaně sevřené čelisti Čtyřky. Uvnitř pěním vzteky, až to nakonec nevydržím. „Nechte toho!“

Čtyřka obrátí nůž v ruce a opatrně přejede prsty po ocelovém ostří. Podívá se na mě tak tvrdě, až mám pocit, že se měním v kámen. Vím proč. Je to hloupost, otevřít si pusu v Ericově přítomnosti. Je to hloupost, otevřít si pusu kdykoli.

„Šaškovat před terčem může každej,“ řeknu. „Nic to nedokáže jenom to, že nás šikanujete. A to je, pokud si dobře pamatuju, zbabělost“

„Když každej, tak bys s tím neměla mít problém,“ opáčí Eric. „Můžeš si tam jít stoupnout místo něho.“

Postavit se před terč je ta poslední věc, po které toužím, ale teď už můžu couvnout. Na zadní vrátka jsem nemyslela. Propletu se davem přihlížejících, Někdo mě žďuchne do ramene.

„Tady je ta tvoje pěkná tvářička,“ zasyčí Peter. „Počkat. Ty ale žádnou nemáš.“

Narovnám se a dojdu k Alovi. Kývne na mě. Pokusím se na něj povzbudivě usmát, ale nepodaří se mi to. Postavím se před terč. Má hlava nedosahuje ani do jeho středu, ale na tom nesejde. Podívám se na Čtyřkovy nože: jeden má v pravé, zbylé dva v levé ruce.

Vyschne mi v ústech. Zkusím polknout, pak obrátím zrak ke Čtyřkovi. Nikdy se nemine. Neublíží mi. Budu v pořádku.

Vystrčím bradu. Neucuknu. Jestli ucuknu, dokážu jenom to, že tak lehké to zase není, dokážu, že jsem zbabělec.

„Jestli sebou trhneš,“ varuje mě Čtyřka zvolna, důkladně, „Al si s tebou vymění místo. Jasný?“

Přikývnu.

Čtyřka se mi pořád dívá do očí, i když už zvedá ruku a napřahuje se. Pak vypustí nůž z ruky. Vzduchem se mihne jen záblesk, po kterém následuje dunivá rána. Čepel nože se zarývá do terče patnáct centimetrů od mého obličeje. Zavřu oči. Díky bohu.

„Stačilo?“ zeptá se Čtyřka.

Vzpomenu si na Alovy vytřeštěné oči a jeho tiché vzlykání po nocích. Zavrtím hlavou. „Ne.“

„V tom případě otevři oči.“ Prstem si poklepe mezi obočí.

Upřu do toho místa zrak a přitisknu si ruce na boky, aby nikdo neviděl, jak se mi chvějí. Čtyřka si přehodí nůž z levé ruky do pravé. Vnímám jenom jeho oči a nad mou hlavou se do terče zabodne druhý nůž. Tenhle skončil blíž než ten předtím — cítím, jak mi vibruje nad hlavou.

„No tak, Tris,“ osloví mě Čtyřka znovu. „Dej šanci i ostatním.“

Proč se mě snaží vyprovokovat, abych to vzdala? Chce snad, abych neobstála?

„Neprotahuj to!“

Zatajím dech, když Čtyřka v ruce potěžká poslední nůž. Všimnu si, jak mu blýskne v očích, když se napřahuje. Nůž letí přímo na mě, rotuje kolem své osy. Celá ztuhnu. Když se tentokrát špička nože zanoří do terče, uchem mi projede palčivá bolest a na krk mi vystříkne krev. Sáhnu si na ucho. Je to jenom škrábnutí.

Podle toho, jak se na mě Čtyřka dívá, to udělal záměrně.

„Rád bych viděl, jestli by ostatní projevili stejnou duchapřítomnost,“ poznamená Eric rádoby laskavě, „ale myslím, že to pro dnešek stačilo.“

Stiskne mi rameno. Jeho prsty jsou na dotek suché a studené. Majetnicky si mě prohlédne, jako by si chtěl mou odvahu přivlastnit. Úsměv mu neoplatím. To, co jsem udělala, s ním nemělo nic společného.

„Budu si na tebe dávat pozor,” dodá.

Tělem mi projede mrazivé zabrnění. Rozlévá se mi do hrudi, do hlavy, do rukou. Jako by mi někdo na čelo vypálil znamení „DIVERGENCE“ a každý si ho mohl přečíst. Ale Eric jen sundá ruku z mého ramene a odkráčí pryč.

Čtyřka a já necháme všechny odejít. Čekám, dokud se za posledním nezavřou dveře. Teprve pak se na Čtyřku podívám. Jde ke mně.

„Jsi v - “ začne.

„Udělals to naschvál!"

„Jo, udělal,“ potvrdí klidně. „A ty bys mi měla poděkovat, že ti pomáhám.“

Zatnu zuby. „Poděkovat ti? Málem jsi mi probodl ucho a celou dobu jsi mě zesměšňoval. Za co ti mám děkovat?“

„Kdy ti to konečně dojde?“

Zabodává se do mě pohledem, ale i v rozčilení působí jeho oči uvážlivým dojmem. Jsou modré, ale jejich odstín hraničí s černou. Na levé duhovce je drobná, světlejší skvrna, která se téměř dotýká koutku oka.

„Co mi má dojít? Žes chtěl Ericovi dokázat, jakej jsi tvrďák? Že jsi stejnej sadista jako on?“

„Nejsem žádnej sadista.“ Nekřičí. Přeju si, aby křičel. To by mě tak neděsilo. Skloní se těsně ke mně. Hlavou mi bleskne vzpomínka, jak ležím během talentové zkoušky před psem s vyceněnými zuby. „Kdybych ti chtěl ublížit, nemyslíš, že už bych to dávno udělal?“

Při odchodu z místnosti mrští nožem o stůl. Jeho špička se zanoří do desky a rozkývaná rukojeť směřuje ke stropu.

„Já —“ zavolám na něj, ale už mě neslyší. Bezmocně vykřiknu a setřu si krev z ucha.

KAPITOLA 14

Do návštěv zbývá už jen den. V duchu přirovnávám zítřek ke konci světa: na ničem potom nezáleží. Všechno, co dělám, směřuje jen k tomu. Možná se uvidím s rodiči. Možná ne. Co je horší? Nevím.

Když si chci obléct kalhoty, překvapí mě, že nemůžu přetáhnout nohavici přes koleno. Zamračím se a podívám se na nohu. Látku nohavice napíná sval. Nechám spadnout kalhoty na zem a přes rameno se zezadu podívám na stehno. Rýsuje se na něm další sval.

Přejdu k zrcadlu. Na rukách, nohách i na břiše vidím svaly, které tam předtím nebyly. Štípnu se do boku, kde se až doposud ukládala vrstva tuku, která slibovala ladné tvary. Nic. Výcvik v Neohroženosti mě připravil o veškerou ženskost. Je to dobře, nebo špatně?

Ale aspoň mám teď větší sílu. Omotám kolem sebe ručník a vyjdu z dívčích sprch. Doufám, že v pokoji nikdo není a nikdo mě takhle neuvidí. Do těch kalhot se už prostě nevejdu.

Když otevřu dveře pokoje, nohy mi ztěžknou. Vzadu v rohu stojí Peter, Molly, Drew a pár dalších nováčků. Smějí se. Jakmile mě spatří, začnou se chechtat. Molly svým chrochtavým smíchem všechny přehlušuje.

Dojdu k posteli a snažím se dělat, jako že tam nejsou. Zašátrám v přihrádce pod postelí po oblečení, které mi Christina pomohla vybrat. Jednou rukou si přidržuju ručník, druhou popadnu šaty a vstanu. Přímo za mnou stojí Peter.

Uskočím, až se málem praštím hlavou o Christininu palandu. Pokusím se kolem Petera protáhnout, ale ten přirazí ruku na rám postele a zatarasí mi cestu. Mělo mě napadnout, že mě nenechá jít jen tak.

„Nevěděl jsem, že jseš taková vyhublina, Škrobe.“

„Odprejskni.“ Hlas mám kupodivu pevný.

„Víš, tady nejsme v Hlavě. Tady vaše rozkazy nikdo poslouchat nemusí.“ Putuje očima po mém těle, ne lačně, jako si muž prohlíží ženu, ale krůtě, jako někdo, koho zajímají jenom nedostatky. Až v uších cítím, jak mi bije srdce. Ostatní se mezitím shlukli za Peterem.

Tohle vypadá špatně.

Musím odsud vypadnout. Koutkem oka zahlédnu možnou únikovou cestu ke dveřím. Když se mi podaří podlézt Peterovi pod rukou a budu dostatečně rychlá, mám šanci se zachránit.

„Podívejme na ni,“ řekne Molly a zkříží si ruce na prsou. Ušklíbne se. „Vždyť je to ještě pískle.“

„No, nevím,“ vloží se do toho Drew. „Třeba pod tím ručníkem něco má, Co takhle se podívat?“

Teď. Proklouznu Peterovi pod rukou a vystartuju ke dveřím. Něco mě štípne a zatahá za ručník. Následuje prudké škubnutí - Peter svírá cíp osušky v dlani. Ručník ze mě sklouzne a na nahém těle mě zastudí vzduch. Vlasy na zátylku se mi naježí.

Následuje výbuch smíchu. Co nejrychleji běžím ke dveřím a tisknu si šaty k tělu, abych zakryla svoji nahotu. Proletím chodbou a vběhnu do koupelny. Tam se opřu o dveře a snažím se popadnout dech. Zavřu oči.

Nesejde na tom. Je to jedno.

Přesto se mi z úst vydere vzlyk a musím si dát ruku přes pusu. Nesejde na tom, že mě viděli. Zavrtím hlavou, jako bych tím mohla své myšlenky potvrdit.

Třesoucíma se rukama se obléknu. Šaty jsou celé černé. Véčkový výstřih odkryje mé tetování na klíční kosti. Sahají mi až po kolena.

Když jsem oblečená a přestane se mi chtít brečet, v břiše se mi probudí něco horkého a silného. Zatoužím po odplatě.

Zadívám se do vlastních očí v zrcadle. Když něco chci, tak mě nic nezastaví.

Před svým posledním zápasem si musím v Jámě vyzvednout něco rozumného na sebe. V novém oblečení zápasit nemůžu. Doufám, že mě napíšou k Peterovi.

„Hej, kdes byla celý ráno?“ zeptá se Christina, sotva vejdu do výcvikové místnosti. Zamžourám na tabuli na protější zdi. Místo vedle mého jména není vyplněné – soupeře zatím nemám.

„Zdržela jsem se v koupelně,“ vymluvím se.

Čtyřka dojde k tabuli a něco k mému jménu připíše. Prosím, ať je to Peter, prosím, prosím...

„Jseš v pohodě, Tris? Vypadáš trochu...“ Al svou větu nedokončí.

„Trochu co?“

Čtyřka odstoupí od tabule. Vedle mého jména stojí napsáno Molly. Ne Peter, ale aspoň něco.

„Nabroušená,“ dořekne Al.

Můj zápas je poslední na seznamu, takže si budu muset tři souboje počkat, než si Molly vychutnám. Před námi bude bojovat Edward s Peterem - taky fajn. Edward má jako jediný z nás šanci Petera porazit. Christina se utká s Alem, což znamená, že Al se rychle postará, aby prohrál, jako to dělá už celý týden.

„Buď na mě hodná, oukej?“ poprosí Al Christinu.

„Nic ti neslibuju,“ odpoví ona.

Proti sobě se postaví první dvojice — Will s Myrou. Nějakou chvíli jen oba poskakují na místě, jeden vymrští paži dopředu a vzápětí ji stáhne, druhý se pokusí o výkop a mine. Čtyřka se opře o protější stěnu a zazívá.

Dívám se na tabuli a v duchu hádám, jak každý zápas skončí. Je mi to jasné. Pak začnu přemýšlet o Molly a kousnu se do nehtu. Christina s ní uhrála, to znamená, že je dobrá. Umí dát pořádnou ránu, ale neumí pracovat nohama. Když si ji nepustím k tělu, nemusím se ničeho bát.

Zápas mezi Christinou a Alem je podle očekávání rychlý a bezbolestný, několika silnějších ranách do obličeje se Al zhroutí k zemi a už nevstane. Eric jen zavrtí hlavou.

Edwardovi a Peterovi to trvá déle. Jsou to dva nejlepší zápasníci, ale díl je mezi nimi přece jen znát. Edwardova pěst dopadne na Peterovu čelist.

Vybavím si, co o něm Will říkal - že se o bojování zajímal už jako malý kluk. Je to vidět. Ani Peter není tak rychlý a mazaný.

Než všechny tři zápasy skončí, stihnu si okousat nehty, až k lůžkům ostanu hlad jako vlk. Přesunu se do ringu. Na nikoho a na nic jiného na středovou čáru se nedívám. Hněv ze mě částečně vyprchal, ale je snadné si ho připomenout. Stačí si vzpomenout, jak mě zastudil vzduch holé kůži a jak hlasitě se mi smáli. Podívejme se na ni. Vždyť je to ještě pískle.

Molly zaujme své postavení.

„To máš na zadku tak obrovský znamínko, nebo jsem měla vlčí mlhu?“ vystřelí po mně jedovatou poznámku. „Jseš pěkná bledule, Škrobe.“

Zaútočí jako první. Vždycky to tak dělá.

Přiskočí ke mně a položí se do úderu celou vahou. Zatímco její tělo nese setrvačnost vpřed, sehnu se a vrazím jí pěstí do břicha, přímo nad pupík. Než se po mě stačí ohnat, protáhnu se kolem ní a zvednu ruce. Čekám na další výpad.

Posměch jí z tváře vyprchal. Vydráždila jsem ji. Vyrazí na mě, ale uhnu stranou. V hlavě mi zní Čtyřkův hlas, že mou nejmocnější zbraní je loket. Musím jen najít způsob, jak ho použít.

Její další úder vykryju předloktím. Zabolí to, ale nevěnuju tomu nej menší pozornost. Molly zatne zuby a vyrazí ze sebe zoufalý skřek, který skoro nezní lidsky. Chabě se mě pokusí kopnout do boku, ale stačím uskočit. Využiju jejího zakolísání, přitočím se k ní a udeřím ji loktem do obličeje. Zvrátí hlavu dozadu a můj loket ji zasáhne do brady.

Uštědří mi ránu pěstí do žeber. Zavrávorám a snažím se popadnout dech. Existuje místo, které si Molly nechrání, vím to. Chci ji udeřit do tváře, ale možná to není moudré. Několik vteřin ji pozoruju. Ruce drží příliš vysoko. Brání si nos a tváře, ale břicho a žebra má nechráněné. Tak přece máme s Molly něco společného - dělá stejnou chybu jako já.

Naše pohledy se na okamžik střetnou.

Svůj příští úder pěstí vedu zespodu do jejího podbřišku. Má pěst se zanoří do masa. Molly prudce vydechne proti mému uchu. Zatímco lapá po vzduchu, podkopnu jí nohy. Dopadne ztěžka na zem a rozvíří kolem sebe prach. Napřáhnu nohu a vší silou ji kopnu do žeber.

Matka ani otec by mi nikdy neschválili kopat do někoho, kdo leží na zemi.

Je mi to jedno.

Svine se do klubíčka, aby si chránila pohmožděný bok. Znovu ji kopnu, tentokrát do žaludku. Jako pískle. Zasadím jí další kopanec, do obličeje. Z nosu jí vytryskne krev a zohaví jí tvář. Podívejme se na ni. Kopnu ji do prsou.

Zvednu nohu k dalšímu kopu, ale Čtyřka mě sevře rukama kolem paží a nekompromisně mě od Molly odvleče. Skrz zataté zuby se nadechnu a podívám se na Mollyin obličej potřísněný krví. Její barva je temná, sytá a svým způsobem krásná.

Molly zasténá. Slyším, jak jí bublá v krku, a dívám se, jak jí z koutku úst stéká stružka krve.

„Vyhrálas,“ zabručí Čtyřka. „Stačí.“

Utřu si pot z čela. Zírá na mě. Jeho oči jsou široce rozevřené, plné znepokojení.

„Myslím, že bys měla jít na vzduch,“ řekne. „Běž se projít.“

„Jsem v pohodě,“ namítnu. „Teď už jsem v pohodě,“ řeknu znovu, tentokrát už jen v duchu.

Kdybych tak mohla říct, že se cítím provinile.

Ale necítím.

KAPITOLA 15

Návštěvní den. Ta myšlenka mi přijde na mysl hned po probuzení. Srdce mi poskočí, ale vzápětí ze mne veškerá radost vyprchá, když uvidím, jak se uličkou belhá Molly. Mezi náplastí na nose jí prosvítají proužky fialové kůže. Jakmile odejde, ohlédnu se po Peterovi a Drewovi. Ani jeden v pokoji není. V rychlosti se převléknu. Je mi jedno, jestli mě někdo kromě nich uvidí ve spodním prádle. Obrnila jsem se.

Všichni se oblékají v tichosti. Ani Christina se neusmívá. Všichni víme, že v Jámě možná budeme vyhlížet své blízké marně.

Ustelu si postel a cípy přikrývky pevně zastrčím pod matraci, jak mě to naučil táta. Ještě smést vlas z polštáře. Do místnosti vstoupí Eric.

„Poslouchejte!“ křikne a odhrne si z očí pramínek tmavých vlasů. „Chci vám dát pár rad ohledně dneška. Pokud za váma nějakým zázrakem vůbec někdo přijde...“ Přelétne zrakem po našich tvářích a ušklíbne se. „...o čemž pochybuju, uděláte nejlíp, když se s nima nebudete moc bratříčkovat. Bude to tak pro vás i pro ně lepší. Frázi 'nejdřív frakce, potom krev' tady bereme velice vážně. Připoutanost k rodině svědčí o tom, že vás pobyt mezi náma netěší, jak by měl, a to je ostuda. Řekl jsem to jasně?“

Řekl to víc než jasně. V Ericově ostrém tónu se skrývá hrozba. To jediné podstatné, co nám chce sdělit, zazní až v poslední větě: „Jsme Neohrožení a podle toho se musíme chovat.“

Cestou z pokoje mě Eric zastaví.

„Možná jsem tě přece jen podcenil, Škrobe,“ poznamená. „Včera sis vedla vážně dobře.“

Zvednu k němu zrak. Poprvé od mého vítězství nad Molly se ve mně vzedme pocit viny.

Jestli Eric říká, že jsem si vedla dobře, musela jsem to podělat.

„Díky,“ zamumlám a odejdu.

Jakmile mé oči přivyknou tlumenému osvětlení na chodbě, spatřím před sebou Christinu s Willem. Will se něčemu směje, Christina asi řekla něco vtipného. Ani se je nesnažím dohnat. Nevím proč, ale mám pocit, že bych je neměla rušit.

Ala nikde nevidím. Pokud vím, tak ani v pokoji nebyl. Možná už je v Jámě.

Prsty si pročísnu vlasy a stáhnu si je do hladkého uzlu. V rychlosti si zkontroluju oblečení - jsem dostatečně zahalená? Kalhoty mi těsně obepínají stehna a z výstřihu mi vystupují klíční kosti. Tím na rodiče dojem neudělám.

A proč bych se o to měla snažit? Stisknu čelist. Tohle je teď má frakce. Tohle jsou šaty, které se tady nosí. Na konci chodby se zastavím.

V nejnižší části jámy postávají rodinné hloučky, většinou rodiny domácích nováčků. Pořád si na ně nemůžu zvyknout - matka má v obočí piercing, otec potetovanou paži, jejich dítě fialové vlasy: rodina, jak má být. Všimnu si, že Drew a Molly stojí stranou od ostatních. Potlačím úsměv. Aspoň za nimi nikdo nepřišel.

Ale za Peterem přišli. Stojí vedle vysokého muže s huňatým obočím a malé, na pohled mírné ženy se zrzavými vlasy. Ani jednomu z rodičů se nepodobá. Oba mají černé kalhoty a bílou košili, jak je u Upřímných zvykem, a jeho otec mluví tak nahlas, že ho málem slyším až sem. Vědí vůbec, co je jejich syn zač?

Vím já vůbec, co jsem JÁ zač?

Na opačné straně Jámy zahlédnu Willa a vedle něj ženu v modrých šatech. Na matku vypadá příliš mladě, ale má stejnou vrásku mezi obočími a stejné zlaté vlasy. Jednou se zmínil, že má sestru; možná je to ona.

Kousek opodál se Christina objímá s ženou s tmavou pletí oblečenou v černém a bílém. Za Christinou stojí dívka, její mladší sestra.

Mám se po svých rodičích vůbec rozhlížet? Mohla bych se na místě otočit a vrátit se do pokoje.

A pak jí spatřím. Má matka stojí stranou od ostatních poblíž zábradlí nad propastí. Ruce má sepjaté před tělem. V šedých šatech a šedém kabátku zapnutém až ke krku, s vlasy smotanými do prostého drdolu a vyrovnaným výrazem ve tváři působí jako z jiné planety. Vyrazím k ní a do očí se mi proderou slzy. Přišla. Přišla za mnou.

Přidám do kroku. Všimne si mě. Chvíli se nijak netváří, jako by mě neznala. Pak se jí rozzáří oči a rozevře náruč. Voní po mýdle a pracím prášku.

„Beatrice,“ zašeptá. Pohladí mě po vlasech.

Nebreč, přikazuju si. Tisknu se k ní, dokud usilovným mrkáním nezazenu slzy zpátky. Teprve potom k ní znovu zvednu zrak. Se stisknutými rty se na ni usměju, jako to dělá ona. Dotkne se mé tváře.

„No podívejme,“ řekne. „Samý sval.“ Jednou rukou mě obejme kolem ramen. „Pověz mi, jak se ti daří.“

„Nejdřív ty.“ Automaticky se vrátím ke starým zvykům. Měla bych ji nechat mluvit jako první. Neměla bych na sebe soustřeďovat hovor příliš dlouho. Měla bych se ujistit, jestli něco nepotřebuje.

„Dnes je mimořádný den,“ namítne. „Přišla jsem za tebou, mluvme tedy hlavně o tobě. Ber to ode mne jako dárek.“

Má obětavá máma. Neměla by mi dávat žádné dárky, ne poté, co jsem ji i tátu opustila. Zamířím s ní k zábradlí nad propastí a vychutnávám si její blízkost. Posledních deset dní bylo okleštěných od jakéhokoli citu víc, než jsem si uvědomovala. Doma jsme se jeden druhého téměř nedotýkali a rodiče se tak maximálně vzali u večeře za ruce, ale pořád to bylo víc než tady.

„Mám jenom jednu otázku.“ Cítím, jak mi srdce buší až v krku. „Kde je táta? Šel se podívat za Calebem?“

„Áh.“ Zavrtí hlavou. „Tvůj táta musel do práce.“

Sklopím od. „Můžeš mi to říct, jestli nás táta nechtěl vidět.“

Putuje očima po mé tváři. „Tvůj táta se poslední dobou chová jako sobec. Ale to neznamená, že tě nemá rád, věř mi.“

Ohromeně na ni zůstanu zírat. Můj otec a sobec? Nejvíc mě ale udivuje, že ho takhle označila právě máma. Z jejího výrazu nedokážu vyčíst, jestli

je rozčilená. Nepředpokládám, že by toho byla schopná. Ale asi se pletu: jestli ho nazvala sobcem, pak rozčilená být musí.

„A co Caleb?“ zeptám se. „Stavíš se potom za ním?“

„Ráda bych,“ posteskne si, „ale nikdo z Odevzdanosti teď na jejich území nesmí. Kdybych tam vkročila, vynesli by mě v zubech.“

„Cože?“ rozčílím se. „To je strašný. O co jim jde?“

„Napětí mezi našemi frakcemi dostoupilo vrcholu,“ vysvětlí. „Přála bych si, aby to tak nebylo, ale nic s tím nenadělám.“

Představím si, jak Caleb stojí mezi nováčky v Sečtělosti a v davu příchozích hledá mámu. Sevře se mi hrdlo. Částečně se na něj pořád zlobím, že měl přede mnou takové tajnosti, ale nechci, aby se cítil ublíženě.

„To je strašný,“ zopakuju. Zabloudím očima k propasti.

U zábradlí stojí osamocená postava - Čtyřka. Není to žádný nováček, ale této příležitosti vidět se se svými rodinami využívá většina Neohrožených. Buď si jeho blízcí na rodinné sešlosti nepotrpí, nebo odtud nepochází. Z jaké frakce sem mohl přestoupit?

„Tamhle je jeden z našich instruktorů.“ Nakloním se k ní a řeknu: „Trochu z něho jde strach.“

„Mně se zdá hlavně pohledný,“ podotkne matka.

Přistihnu se, že bezmyšlenkovitě přikyvuju. Máma se zasměje a sundá mi paži z ramen. Chci ji od něj odvést pryč, ale právě když jí hodlám navrhnout, že půjdeme jinam, Čtyřka se za námi ohlédne.

Při pohledu na mou matku se mu rozšíří oči. Máma mu podá ruku.

„Ahoj. Jmenuju se Natalie,“ představí se. „Jsem Beatricina matka.“

Nikdy jsem neviděla, že by si máma s někým potřásla rukou. Čtyřka jí toporně vsune ruku do dlaně a dvakrát si s ní potřese. Ne, Čtyřka se nemohl narodit v Neohroženosti, jestli mu potřesení rukou dělá problémy.

„Čtyřka,“ řekne. „Rád vás poznávám.“

„Čtyřka,“ podiví se matka s úsměvem. „To je přezdívka?"

„Ano.“ Dál se k tomu vyjádřit nehodlá. Jaké je jeho pravé jméno? „Vaše dcera si vede dobře. Dohlížím na její výcvik.“

Odkdy „dohlížet“ znamená házet po někom nožem a při každé příležitostí mu nadávat?

„To ráda slyším,“ odvětí matka. „Něco málo o zdejším výcviku vím a dělala jsem si o ni starosti.“

Čtyřka se na mě podívá. Klouže očima po mé tváři, od nosu ke rtům a nakonec k bradě. „Nemusíte se bát,“ vyjádří se konečně.

Rozhoří se mi tváře, aniž bych chtěla. Snad to není poznat.

Jenom ji uklidňuje, protože je to má matka, nebo mi vážně tak věří? A co měl znamenat ten jeho pohled?

Matka nakloní hlavu na stranu. „Nevím proč, ale někoho mi připomínáš, Čtyřko.“

„To bych se divil,“ odpoví chladně. „Nemám ve zvyku navazovat kontakty s Odevzdanými.“

Matka se zasměje. Její smích je jako vždy lehký, jakoby nadnášený vzduchem. „To v dnešní době asi málokdo. Neberu to nijak osobně.“

Zdá se, že se trochu uvolnil. „Nebudu vás dál rušit.“

Díváme se za ním. Uši mi zaléhají hukotem podzemní řeky. Možná že Čtyřka patřil k Sečtělým, to by vysvětlovalo jeho zášť k Odevzdanosti. Nebo možná věří těm článkům, které o nás - o nich, napomenu se — Sečtělost šíří. Ale stejně to od něj bylo milé říct mé matce, že si vedu dobře, i když oba víme, že to není pravda.

„To je vždycky takový?“ zeptá se matka.

„Horší.“

„Našla sis už nějaké kamarády?“

„Pár.“ Ohlédnu se za Willem a Christinou a jejich rodinami. Když Christina zachytí můj pohled, s úsměvem na mě kývne. Vydáme se jejich směrem.

Než se k nim dostaneme, nějaká malá, silná žena v černobíle pruhované halence mě chytí za paži. Ucuknu a potlačím touhu praštit ji po ruce.

„Promiň,“ omlouvá se, „ale neznáš náhodou mého syna? Alberta?“

"Alberta?“ zopakuju. „Aha, vy myslíte Ala? Ano, znám ho.“

„Nevíš, kde bychom ho našli?“ zeptá se a ukáže na muže za sebou. Je vysoký a statný jako dub. Alův otec, nepochybně.

„Je mi líto, ale dnes ráno jsem ho neviděla. Možná bude támhle nahoře.“ Namířím prst k prosklenému stropu.

„Jen to ne,“ praví Alova matka vylekaně a začne si rukou ovívat tvář. „Tam nahoru mě nikdo nedostane. Stačila mi ta cesta dolů, málem jsem dostala infarkt. Proč tady nejsou žádná zábradlí? To jste se všichni zbláznili?“

Maličko se pousměju. Před pár týdny bych možná její tón pokládala za urážlivý, ale po tolika dnech strávených mezi přeběhlíky z Upřímnosti mě její nedostatek taktu nepřekvapuje.

„Nezbláznili,“ ujistím ji. „Taky byste si zvykla. Když Ala uvidím, vyřídím mu, že jste se po něm sháněli.“

Všimnu si, že matka se usmívá stejným úsměvem jako já. Nereaguje jako někteří ostatní rodiče - nerozhlíží se se zakloněnou hlavou po okolních skalních stěnách, nenakukuje do propasti. Jak by taky mohla, není zvědavá - přichází z Odevzdanosti. Jakákoli zvědavost je jí cizí.

Představím ji Willovi a Christině a Christina mě na oplátku seznámí se svou matkou a sestrou. Ale když mě Will představuje Care, své starší sestře, ta mě probodne jedovatým pohledem a ani mi nepodá ruku. Pak se nasupeně zahledí na mou matku.

„Nemůžu uvěřit, že se stýkáš zrovna s nima, Wille,“ řekne.

Matka sevře rty, ale pochopitelně se neohradí.

„Caro,“ odpoví Will a zamračí se, „nemusíš být nezdvořilá.“

„Ne, to bych opravdu nechtěla. Víš, s kým máš tu čest?“ Cara ukáže na mou matku. „S manželkou pana radního, abys věděl. Má na starosti 'dobrovolnickou agenturu', která údajně pomáhá odpadlíkům. Myslíte, že nevím, že si jenom hrabete zásoby, abyste si je pak rozdělovali mezi

sebou, zatímco my už jsme přes měsíc neviděli čerstvý jídlo? Potraviny pro odpadlíky, to určitě.“

„Nezlobte se,“ praví má matka jemně, „ale myslím, že se mýlíte.“

„Tak mýlím, fakt vtipný," vyštěkne Cara. „A vy jste nepochybně takoví, jaký se děláte - frakce rozesmátých lidiček se srdcem na dlani, který kolem sebe sejou dobrý skutky a nemaj v sobě ani špetku ega. To vykládejte někomu jinýmu.“

„Takhle s mou matkou nemluv,“ vyhrknu. Tváře mi hoří a ruce zatínám v pěsti. „Ještě slovo a přísahám, že ti jednu vrazím.“

„No tak, Tris, klídek,“ vloží se do toho Will. „Přece by ses neprala s mou ségrou.“

„Ne?“ Zvednu obočí. „Proč myslíš?“

„Ne, neprala.“ Matka mi položí ruku na rameno. „Pojď, Beatrice. Nebudeme obtěžovat sestru tvého kamaráda.“

Zvolila mírný tón, ale její ruka mi sevře rameno tak silně, až málem vykřiknu bolestí. Táhne mě pryč. Odcházíme rychlým krokem směrem k jídelně. Těsně před ní matka odbočí prudce doleva. Ocitneme se v tmavé chodbě, kde jsem ještě nikdy nebyla.

„Mami,“ řeknu. „Jak víš, kam jít?“

Vedle jakýchsi zamčených dveří se zastaví, stoupne si na špičky a zamžourá na spodek modré lampy visící u stropu. O pár vteřin později kývne hlavou a obrátí se zpátky ke mně.

„Řekla jsem, že o mně dnes mluvit nebudeme. A myslela jsem to vážně. Jak se ti doopravdy daří, Beatrice? Jak sis vedla v soubojích? Kolikátá jsi skončila?“

„Kolikátá jsem skončila?“ zeptám se. „Ty víš, že jsem bojovala? Že nás hodnotí?“

„Průběh iniciace v Neohroženosti není žádná přísně tajná informace.“

Nevím, nakolik je nebo není snadné dopátrat se podrobností o výcviku v cizí frakci, ale předpokládám, že tak snadné to být nemůže. „Jsem skoro poslední, mami,“ odpovím zvolna.

„Dobře.“ Přikývne. „Aspoň ti dají pokoj. Pověz mi ještě něco velmi důležitého, Beatrice: Jak jsi dopadla u talentové zkoušky?“

Hlavou mi začne tepat Torino varování. Nikomu to neříkej. Měla bych jí říct, že mě doporučili pro Odevzdanost, protože takhle to Tori zanesla do oficiálních záznamů.

Podívám se matce do očí. Jsou světle zelené, zarámované tmavými stíny řas. Kolem úst má vrásky, ale jinak na svůj věk nevypadá. Když si tiše pobrukuje, vrásky kolem úst se prohloubí. Vždycky si broukala při umývání nádobí.

Je to má matka.

Můžu jí věřit.

„Moje výsledky byly nejednoznačný,“ odpovím tiše.

„Myslela jsem si to.“ Povzdechne si. „Rada dětí z Odevzdanosti se dočká u zkoušky stejného závěru. Nevíme proč. V další fázi výcviku musíš být

velice opatrná, Beatrice. Nevyčnívej z davu, za žádnou cenu. Neupoutávej na sebe pozornost. Rozumíš?“

„Mami, o co jde?“

„Je mi jedno, jakou frakci sis vybrala,“ řekne a vezme můj obličej do dlaní. „Jsem tvá matka a chci, abys byla v bezpečí.“

„Jde o to, že jsem Di —“ Přitiskne mi ruku na ústa.

„To slovo neříkej,“ sykne. „Nikdy.“

Tak Tori měla pravdu. Divergence je nebezpečná. Jenom nevím proč. Nevím ani, co to přesně znamená.

„Proč ne?“

Zavrtí hlavou. „To ti nemůžu říct.“

Ohlédne se přes rameno do míst, kde slabě září světlo z Jámy. Jsou slyšet výkřiky a hovor, smích a šoupání nohou. Z jídelny ucítím sladkou vůni droždí: vůni pečeného chleba. Když se ke mně matka zase obrátí, má sevřenou čelist.

„Chci, abys pro mě něco udělala,“ řekne. „Mě za tvým bratrem nepustí, ale tebe ano, až skončí výcvik. Chci, abys za ním šla a řekla mu, aby zjistil podrobnosti o simulačním séru. Zvládneš to? Můžeš to pro mě udělat?“

„Ne, dokud mi aspoň něco z toho nevysvětlíš, mami!“ Založím si ruce na prsou. „Když chceš, abych se za bílýho dne producírovala po jejich základně, musíš mít pořádnej důvod!“

„Víc ti říct nemůžu, nezlob se." Políbí mě na tvář a zastrčí mi za ucho uvolněný pramen vlasů. „Už bych měla jít. Připíšou ti to k dobru, když tady spolu nevystojíme důlek.“

„Je mi fuk, co si o mně myslí,“ řeknu.

„Nemělo by,“ varuje mě matka. „Mám dojem, že už vás monitorují.“

Vzdaluje se ode mě a já jsem příliš omráčená, než abych ji následovala. Na konci chodby se otočí a řekne: „A dej si za mě kousek koláče, ano? Toho s čokoládou. Je nejlepší.“ Usměje se zvláštním, pokřiveným úsměvem a dodá: „Mám tě ráda, nezapomeň.“

A odejde.

Zůstanu stát v modrém světle stropní lampy a už tomu rozumím: Nebyla tady poprvé. Pamatovala si tuhle chodbu. Ví, jak probíhá náš výcvik.

Má matka byla Neohrožená.

KAPITOLA 16

Zatímco se ostatní dál baví se svými rodinami, zamířím zpátky do pokoje. Al v něm sedí na posteli a zírá na prázdné místo, kde až dosud visela tabule. Čtyřka ji včera sundal, aby nám na ní mohl spočítat skóre.

„Tady jseš!“ zvolám. „Sháněli se po tobě rodiče. Našli jste se?“

Zavrtí hlavou.

Přisednu si k němu na postel. Nohy mám pořád dvakrát hubenější než on, i když jsem teď mnohem svalnatější než kdykoli předtím. Al má na sobě černé šortky. Přes fialovomodré koleno se mu táhne jizva.

„Tys je nechtěl vidět?“ zeptám se.

„Nechtěl jsem odpovídat na otázku, jak se mi daří,“ řekne. „Musel bych něco říct a oni by poznali, že lžu.“

Nenapadá mě žádná odpověď. „Proč bys jim musel lhát?“

Al se drsně zasměje. „No tak, Tris. Ve všech zápasech kromě toho prvního s Willem jsem prohrál. Nejsem na tom dobře.“

„Prohráls, protože ses tak rozhodl. To bys jim říct nemohl?“

Zavrtí hlavou. „Táta vždycky chtěl, abych sem přestoupil. Jasně, říkali mi, že chtěj, abych zůstal s nima, ale to říkali jenom proto, že se to od nich čekalo. Vždycky obdivovali Neohrožený, i máma. Kdybych se jim to pokusil vysvětlit, nepochopili by to.“

„Aha.“ Zabubnuju si prsty o koleno. Pak se na něj znovu podívám. „Proto sis vybral Neohroženost? Kvůli vašim?“

Al opět zavrtí hlavou. „To ne. Bylo to spíš proto, že...si myslím, že chránit lidi je důležitý. Zastávat se jich. Jako ses ty zastala mě.“ Usměje se na mě. „Tohle mají Neohrožení dělat, ne? To je odvaha. Ne...bezdůvodně někomu ubližovat.“

Vzpomenu si na to, co mi pověděl Čtyřka - že kdysi tady byla týmová práce skutečně priroritou. Jak to tady asi tehdy vypadalo? Co bych se naučila, kdybych se sem dostala v době, kdy tady žila má matka? Možná bych Molly nepřerazila nos. Možná bych nevyhrožovala Willově sestře.

Zahryže mě svědomí. „Třeba to po výcviku nebude tak hrozný.“

„Moc tomu nevěřím, že nějaké po výcviku zažiju,“ přizná se Al. „Uvidíme dneska večer.“

Chvíli jen tak sedíme vedle sebe. Tady je to lepší. Tady je ticho — na rozdíl od Jámy, kde bychom se museli dívat, jak se ostatní se svými blízkými smějí.

Táta mi říkal, že někdy stačí, když jenom s někým jsme, a tím mu pomůžeme úplně nejvíc. Vždycky z toho mám dobrý pocit, když udělám něco, za co by na mě táta byl pyšný. Jako bych tím mohla vynahradit všechny ty ostatní věci, kvůli kterým by se za mě styděl.

„Vedle tebe si připadám statečnější,“ řekne Al. „Jako bych sem vážně mohl časem zapadnout, jako ty.“

Chystám se odpovědět, když vtom mě obejme kolem ramen. Ztuhnu a do tváří se mi nahrne krev.

Doufala jsem, že se v Alovi a jeho citech ke mně mýlím. Nemýlila jsem se.

Místo abych se o něj opřela, posunu se dopředu. Paže mu klesne. Nato si stisknu ruce v klíně.

„Tris, já...“ začne. Hlas má přiškrcený. Letmo na něj pohlédnu. V obličeji je červený jako já, ale není to od breku - jenom se cítí trapně.

„Ehm... promiň,“ omlouvá se. „Nechtěl jsem... Nezlob se.“

Kéž bych mu uměla říct, aby si to nevykládal osobně. Mohla bych mu vysvětlit, že mí rodiče se k sobě doma chovali velice zdrženlivě a že jsem se naučila nedávat své city najevo a brát je vážně. Tak jsem byla vychovaná. Možná, že kdybych mu to řekla, necítil by se aspoň tak ublíženě.

Jenže tohle je osobní. Je to můj kamarád - ale nic víc. Co může být osobnějšího?

Nadechnu se, vydechnu a přinutím se k úsměvu. „Proč bych se měla zlobit?“ prohodím zdánlivě nenuceně. Smetu si z džín neexistující smítka a postavím se.

„Měla bych jít,“ poznamenám.

Přikývne, ale nepodívá se na mě.

„Budeš v pořádku?“ zeptám se. „Myslím... kvůli těm rodičům, ne kvůli...“ Hlas se mi vytratí. Nevím, jak bych tu větu jinak dokončila.

„Jo, jasně.“ Opět kývne, tentokrát poněkud energicky. „Tak zatím, Tris.“

Snažím se nespěchat. Když se za mnou dveře pokoje zavřou, přiložím si ruku na čelo a maličko se usměju. Rozpaky nerozpaky, je to dobrý pocit, že o mě někdo stojí.

Návštěvní den se nikomu rozebírat nechce, a tak se celý večer nikdo nebaví o ničem jiném než o našem očekávaném hodnocení. Pokaždé, když to téma někdo kolem mě nakousne, zabodnu oči do protější stěny a nevnímám.

Od začátku jsem si musela trochu polepšit, zvlášť poté, co jsem porazila Molly. Ale na to, abych se na konci výcviku dostala mezi desítku nejlepších, to možná stačit nebude — do hry se počítají raky domácí nováčci.

Na večeři se s chrastinou, Fillem a Alem posadíme ke stolu v rohu. Bohužel sedíme nepříjemně blízko k Peterovi, Drewovi a Molly. V okamžicích, kdy hovor u našeho stolu utichne, slyším každé jejich slovo. Spekulují o pořadí. Jak jinak.

„Tys doma nemoh mít žádný zvířata?“ podiví se Christina a plácne dlaní o stůl. „Proč ne?“

„Protože to nedává smysl,“ odvětí Will věcně. „Jakej má smysl živit zvíře, který ti zničí nábytek, zasmradí barák a nakonec chcípne?“

S Alem se na sebe podíváme, jako to obvykle děláme, když se Will a Christina pustí do křížku. Ale tentokrát hned oba odvrátíme pohled stranou. Doufám, že nás tahle rozpačitost brzy opustí. Chci zpátky svého přítele.

„Jde o to, že...“ Christina chvíli neví, co má říct. Nakloní hlavu na stranu „...že je s nima sranda. Měla jsem buldoka, říkala jsem mu Chlapák. Jednou jsme na stůl v kuchyni dali vychladnout pečený kuře, a sotva si máma odskočila, hafan stáhl kuře ze stolu a schlamstl ho i s kostma. Smáli jsme se jako nikdy.“

„Ale to zcela zásadním způsobem mění můj pohled na věc. Jistěže chci žít po boku příšery, která mi bude žrát jídlo a zdemoluje mi kuchyň.“ Will zavrtí hlavou. „Proč si prostě po výcviku nějakýho smetáka nepořídíš, když tě přepadaj takový nostalgický pocity?“

„Protože.“ Christině zmizí úsměv ze rtů a nabodne si bramboru na vidličku. „Psi jsou pro mě od jistý doby tabu. Konkrétně od talentovky.“

Vyměníme si pohledy. Všichni víme, že zákaz mluvit o zkoušce platí pořád. Ale ostatní to asi berou na lehčí váhu než já. Srdce se mi nepravidelně rozbuší. Ten zákaz mě vlastně chrání. Aspoň svým kamarádům nemusím lhát. Pokaždé, když si vzpomenu na slovo Divergence, zaslechnu, jak mě Tori — a teď i matka — varuje. Nikomu to neříkej. Je to nebezpečné.

„Kvůli tomu psisku, cos tam musela zapíchnout?“ zeptá se Will. Málem jsem zapomněla. Ti, kdo měli předpoklady pro Neohroženost, si během simulace vybrali nůž, a když na ně pes zaútočil, podřízli ho. Nedivím se, že Christina už žádného mazlíčka nechce. Přetáhnu si rukávy přes zápěstí a propletu prsty.

„Jo,“ řekne Christina. „Vy jste ho taky zabili, ne?“

Nejdřív se podívá na Ala, pak na mě. Přimhouří tmavé oči. „Ty ne.“ „Hm?“

„Něco před náma tajíš,“ pokračuje Christina. „Jinak bys sebou tak nešila.“

„Cože?“

„U nás ve frakci,“ ozve se Al a dloubne do mě loktem. Tohle bylo konečně normální. „U nás ve frakci jsme se učili interpretovat to, co nám druzí říkají tělem, abysme věděli, jestli nelžou nebo jestli si nenechávaj něco pro sebe.“

„Aha.“ Podrbu se vzadu na krku. „No...“

„Zase! Viděli jste to?“ zvolá Christina a ukáže na mou ruku.

Srdce mám až v krku. Jak můžu o svých výsledcích lhát, když to na mně poznají? Musím hlídat každý svůj pohyb. Spustím dlaň do klína a sepnu ruce. Takhle se chová ten, kdo nic neskrývá?

O psovi jim snad lhát nemusím. „Ne, nezabila jsem ho.“

„Jak tě mohli doporučit k Neohroženejm, když jsi nepoužila nůž?“ zeptá se Will a změří si mě přimhouřenýma očima.

Podívám se mu přímo do očí a řeknu klidně: „Nedoporučili. Řekli, že mám vlohy pro Odevzdanost.“

Je to napůl pravda. Tori to napsala do oficiálních záznamů. Kdokoli, kdo má přístup do systému, si to může ověřit. Několik dalších vteřin se dívám Willovi do očí. Kdybych uhnula pohledem, mohla bych vzbudit podezření. Pak pokrčím rameny a napíchnu si na vidličku kousek masa. Doufám, že mi uvěřili. Musí mi věřit.

„Ale vybrala sis Neohroženost,“ podotkne Christina. „Proč?“

„Už jsem ti říkala, že to bylo kvůli jídlu,“ opáčím a ušklíbnu se na ni.

Zasměje se. „Lidi, věděli jste, že až tady Tris poznala, co je to hambáč?“

Christina se pustí do vyprávění. Trochu se uvolním, ale pořád mi leží kámen na srdci. Svým přátelům bych lhát neměla. Vytváří to mezi námi bariéry - jako by jich už i tak nebylo dost. Christina a vlajka. Já a Al.

Po jídle se vracíme do pokoje. Když si uvědomím, že tam na nás čekají výsledky první části výcviku, chce se mi běžet. Chci mít jasno. Ve dveřích do mě strčí Drew a natlačí mě na zeď. Zavadím ramenem o kámen, ale nezastavím se.

Jsem moc malá, než abych přes ostatní v zadní části místnosti něco viděla. Když konečně najdu skulinu mezi jejich hlavami, všimnu si, že tabule nevisí na zdi, ale opírá se Čtyřkovi o nohy. Čelem od nás. Čtyřka drží v ruce křídu.

„Pro ty z vás, kteří právě přišli: vysvětluju, podle jakého systému jsme vás hodnotili. Po prvním kole zápasů jsme vás seřadili podle vašich schopností, Počet bodů, který jste v každém zápase získali, závisí nejenom na vaší úrovni, ale i na úrovni vašeho soupeře. Když jste se zlepšili nebo když jste porazili soupeře vyšší úrovně, dostali jste víc bodů. Zbytečně kruté zacházení se slabším vás o body připravilo. To je zbabělost.“

Zdá se mi, že při těch slovech se jeho pohled o chvíli déle zdržel u Petera, ale nejsem si jistá.

„O další body přišel ten, kdo prohrál zápas se soupeřem s daleko nižším hodnocením.“

Molly si nespokojeně odfrkne.

„Druhá fáze výcviku má větší váhu než první. Je to proto, že bezprostředněji souvisí s překonáním zbabělosti,“ vysvětluje Čtyřka. „To jinými slovy znamená, že kdo už teď skončil mezi posledními, má jen mizivou šanci vypracovat se mezi nejlepší.“

Přešlápnu z nohy na nohu, abych na něj lépe viděla. Vzápětí odvrátím pohled stranou. Jeho oči už se na mě upírají. Zřejmě jsem na sebe upozornila nervózním pohybem.

„Dělicí čáru nakreslíme až zítra,“ informuje dál Čtyřka. „Nebudeme nijak přihlížet k tomu, že někdo přestupoval a někdo ne. Mezi odpadlíky se můžou ocitnout čtyři z vás a z druhé skupiny nikdo. Nebo naopak. Nebo můžete být jakkoli nakombinovaní. Tak, to by stačilo. Tady jsou výsledky."

Pověsí tabuli na zeď a ustoupí dozadu, abychom na ni všichni viděli:

1. EDWARD

2. PETER

3. WILL

4. CHRISTINA

5. MOLLY

6. TRIS

Šestá? Nemůžu být šestá. Porážka Molly mě musela vynést výš, než jsem si myslela. A ji to naopak stáhlo ke dnu. Sklouznu pohledem na konec seznamu.

7. DREW

8. AL

9. MYRA

Tak Al není poslední, ale pokud někdo z druhé skupiny vyloženě nevyhořel, je bez frakce.

Mrknu na Christinu. Nakloní hlavu na stranu a zamračí se na tabuli. Není jediná. Ticho, které se v místnosti rozhostilo, je tíživé, jako by balancovalo na skalní římse.

Pak se konečně prolomí.

„Cože?“ zvolá Molly. Ukazuje na Christinu. „Porazila jsem ji! Složila jsem ji během pár minut. Jak to, že je nade mnou?“

„Jo, jsem,“ řekne Christina a zkříží si ruce na prsou. Samolibě se usměje. "A co?“

„Jestli se chcete počítat mezi lepší, tak nad sebou nejdřív nesmíte nechávat vítězit ty horší,“ prohlásí Čtyřka a jeho hlas prořízne brblání ostatních. Dá si křídu do kapsy a projde kolem mě, aniž by mi věnoval pohled. Jeho slova mě zabolela a připomněla mi, že já jsem ta jediná horší, o které mluvil.

A Molly to zjevně došlo taky.

„Ty mrcho,“ zasyčí a probodne mě přimhouřenýma očima. „To si vypiješ!“

Čekám, že se na mě vrhne nebo mě udeří, ale ona se jen otočí na patě a vypochoduje z pokoje. A to je horší. Kdyby vypěnila, po jedné, po dvou ranách by se vyvztekala a bylo by. Že takhle odešla, svědčí o tom, že má plán. A že se musím mít na pozoru.

Peter na pořadí nic neřekl, což je vzhledem k jeho tendenci stěžovat si prakticky na cokoli zarážející. Jde ke své posteli, sedne si a začne si rozvazovat tkaničky. Mé podezření ještě vzroste. Nemohl se spokojit s druhým místem. Peter ne.

Will a Christina si plácnou a pak mi na záda dopadne Willova ruka, která je větší než celá moje lopatka.

„Podívejme se na tebe. Šestá," řekne a zazubí se.

„Možná ani to nebude stačit,“ připomenu mu.

„Bude, neboj,“ ujistí mě. „Měli bysme to oslavit.“

„A hned,“ přidá se Christina. Jednou rukou mě popadne za paži a druhou chytí Ala. „Pojď taky. Nevíš, jak si vedli domácí. Nic ještě není jistý.“

„Půjdu si lehnout,“ zamumlá a vyprostí se jí.

Venku na chodbě je snadné zapomenout na Ala, na Mollyinu výhrůžku i na Peterkův podezřelý klid, je snadné předstírat, že nic z toho, co nás jako přátele rozděluje, neexistuje. Ale v koutku mysli mi dál straší noční můra, že Christian a Fill jsou vlastně mí soupeři. Jestli se chci probojovat do desítky nejlepších, budu je muset nejdřív porazit.

Jen doufám, že je přitom nebudu muset zradit.

Ten večer nemůžu usnout. Předtím mi ve spaní bránil sebemenší zvuk, i to, jak ostatní oddechují, a teď nemůžu vystát ticho. Když všechno ztichne, myslím na rodinu. Díky bohu, že tady na základně je většinou rušno.

Jestli má matka byla Neohrožená, proč si vybrala právě Odevzdanost? Zamilovala se do jejího poklidu, rutiny, laskavosti - do všech těch věcí, které mi chybí, když si na ně dovolím myslet?

Zajímalo by mě, jestli ji tady někdo za mlada poznal. Mohl by mi vyprávět, jaká tehdy byla. Jenže i kdybych někoho takového našla, nejspíš by se o tom se mnou nechtěl bavit. Platí nepsaný zákon, že jakmile se přeběhlíci stanou členy nové frakce, o své rodné frakci se už dál nikde nešíří. Prý jim to má pomoct přeorientovat se z rodiny na frakci - osvojit si zásadu „nejdřív frakce, potom krev“.

Zabořím obličej do polštáře. Požádala mě, abych Caleba pověřila vyhledáním informací o simulačním séru — proč? Má to něco společného s tím, že jsem Divergentní, že jsem v nebezpečí, nebo jde o něco jiného? Povzdechnu si. V hlavě mi víří tisíc otázek a máma si klidně odejde a nechá je všechny bez odpovědi. Pochybuju, že se mi podaří usnout.

Z druhého konce pokoje zaslechnu, jak se někdo s někým pere. Zvednu hlavu z polštáře. Nejdřív nevidím nic než tmu. Před očima mám černo, jako bych se dívala přes zavřená víčka. Ozve se šoupání nohou. zamrzá podrážka. Něco těžkého se svalí na zem.

Pak ticho protne výkřik, při kterém mi ztuhne krev v žilách a vlasy se mi postaví na hlavě. Strhnu ze sebe peřinu a postavím se bosýma nohama na podlahu. Pořád ještě nevidím tak dobře, abych zjistila, co zvuk způsobilo, ale o několik postelí vedle leží na zemi jakási tmavá hrouda. Další výkřik.

„Rozsviťte!“ křikne někdo.

Jdu za zvukem, pomalu, abych o nic nezakopla. Cítím se jako v transu. Nechci to vidět. Takový vřískot může znamenat jedině krev a bolest. Vřískot, který vychází z hloubi duše a zachvátí celé tělo.

Světla se rozsvítí.

Na zemi vedle své palandy leží Edward a drží se za tvář. Hlavou leží v kaluži krve a mezi sevřenými prsty mu trčí stříbrná rukojeti nože. Srdce se mi rozbuší až v krku, když poznám nůž z jídelny. Jeho čepel má Edward zabodnutou v oku.

Myra, která stojí Edwardovi u nohou, zaječí. Není sama. Někdo volá o pomoc. Edward se svíjí na zemi a naříká. Kleknu si mu k hlavě a položím mu ruce na ramena. Kolena mi zbarví Edwardova krev.

„Lež klidně,“ řeknu. Jsem klidná, ale nevnímám jediný zvuk z okolí, jako bych měla hlavu pod vodou. Edward sebou znovu škubne. „Řekla jsem, lež klidně. Dýchej,“ zopakuju hlasitěji, přísněji.

„Moje oko!“ zavyje.

Ucítím nakyslý zápach. Někdo se pozvracel.

„Vytáhni to ven!“ zavřeští Edward. „Vyndej to, dej to ze mě pryč, dej to pryč!“

Zavrtím hlavou, ale pak si uvědomím, že mě vlastně nevidí. V hrdle mi zaklokotá smích. Hysterie. Musím ji potlačit, jestli mu mám pomoct. Musím teď na sebe zapomenout.

„Ne,“ řeknu. „Musí ti to vyndat doktor. Slyšíš mě? Doktor. Dýchej.“

„Bolí to,“ vzlyká.

„Já vím, že to bolí.“ Místo svého hlasu uslyším matčin hlas. Vidím, jak se ke mně na chodníku před naším domem shýbá, jak mi otírá slzy z tváří. Bylo mi pět a odřela jsem si koleno.

„Všechno bude dobrý.“ Snažím se, aby můj hlas zněl pevně, aby si nemyslel, že ho jen lživě utěšuj u, ale nejde mi to. Nevím, jestli bude všechno zase dobré. Spíš myslím, že nebude.

Do pokoje dorazí ošetřovatelka a řekne mi, abych ustoupila. Poslechnu ji. Ruce i kolena mám nasáklé krví. Rozhlédnu se kolem: chybí jen dvě tváře.

Drew.

A Peter.

Jakmile Edwarda odnesou, jdu se do koupelny převléct a umyju si ruce. Christina jde se mnou. Zůstane stát ve dveřích, ale nic neříká. Jsem ráda. Někdy je lepší mlčet.

Vydrhnu si rýhy na dlaních a jedním nehtem si přejedu pod všemi ostatními, abych zpod nich dostala krev. Obléknu si čisté kalhoty a ty špinavé hodím do koše na prádlo. Natrhám si zásobu papírových utěrek. Někdo ten binec v pokoji uklidit musí a vzhledem k tomu, že nemám na spánek ani pomyšlení, to klidně můžu být já.

Když sáhnu po klice, Christina mě zastaví. „Ty víš, kdo to udělal, že jo?“

„Jo.“

„Neměly bysme to někomu říct?“

„Ty si vážně myslíš, že s tím bude někdo něco dělat? Tady?“ namítnu. „Potom, co tě nechali viset nad propastí? Potom, co nás proti sobě poštvali jako psy?“

Nic neříká.

Utřít krev z podlahy mi trvá půl hodiny. Christina vyhazuje papíry nasáklé Edwardovou krví do koše a donáší mi nové. Myra zmizela. Asi je s Edwardem v nemocnici.

Tu noc už toho nikdo z nás moc nenaspí.

„Bude to znít divně,“ prohlásí Will, „ale byl bych raději, kdyby nám žádnej den volna nedali.“

Přikývnu. Vím, jak to myslí. Nemít do čeho píchnout je nejhorší. Zvlášť dnes bych dala nevím co za jakékoli rozptýlení.

Sama s Willem většinou čas netrávím, ale Christina a Al pořád ještě vyspávají a ani jeden z nás nechtěl v pokoji zůstávat déle, než bylo nutné. Will mi sice nic necekl, ale vím to.

Zajedu nehtem pod nehet. I když jsem si ruce po vytírání zakrvácené podlahy vydrhla, pořád na nich cítím Edwardovu krev. Bloumám s Willem po chodbách. Není kam jít.

„Mohli bysme se za ním jít podívat,“ navrhne Will. „Jenže co bysme mu řekli? ,Sice tě pořádně neznáme, ale mrzí nás, žes přišel o oko?'"

Není to k smíchu. Vím to, ale přesto se neubráním nutkání a vyprsknu. Will na mě chvíli zůstane civět, pak se rozesměje taky. Někdy nezbývá než se rozplakat, nebo se rozesmát, a smích tentokrát zvítězil.

„Promiň,“ omluvím se. „Ale je to tak absurdní.“

Nechce se mi brečet kvůli Edwardovi - aspoň ne tak hluboce a osobně, jako člověk brečí kvůli příteli nebo někomu, koho miluje. Chce se mi brečet, protože se stalo něco strašného a já jsem to viděla a nedokázala jsem s tím nic udělat. Nikdo z nás, kdo by chtěl Petera potrestat, na to nemá potřebnou autoritu a ten, kdo ji má, by ho stejně nepotrestal. Neohrožení mají pravidla, která podobné útoky zakazují, ale obávám se, že s lidmi jako Eric ve vedení budou jen těžko vymahatelná.

„Nejabsurdnější na tom je,“ řeknu už vážněji, „že kdekoli jinde by nás považovali za hrdiny, kdybysme ten útok oznámili. Ale tady...v Neohroženosti... nám je taková odvaha prt platná.“

„Četlas někdy jejich manifest?“ zeptá se Will.

Každá frakce po svém založení sepsala svůj manifest. Učili jsme se o nich ve škole, ale nikdy jsem je nečetla.

„Ty snad jo?“ Zamračím se na něj. Pak si vzpomenu, že si Will dokázal natlouct do hlavy mapu celého města, z legrace. „Aha, ovšem, zapomněla jsem, s kým mluvím.“

„Z manifestu Neohroženosti mi utkvěla jedna věta: Věříme v obyčejné statečné činy, v odvahu, jež člověka přiměje postavit se za druhého.'"

Will vzdychne.

Nic dalšího už říkat nemusí. Vím, co má na mysli. Možná že Neohroženost opravdu vznikla s dobrými úmysly, dobrými ideály a dobrými cíli. Ale odchýlila se od nich. A to samé lze říct o Sečtělosti, uvědomím si. Kdysi se Sečtělí pídili po vědomostech a důvtipu, aby mohli konat dobro. Teď se pídí po vědomostech a důvtipu, aby ukojili svou nenasytnost. Zajímalo by mne, jestli se s podobnými problémy potýkají i ostatní frakce. Nikdy mě to nenapadlo.

Vím, že Neohroženost mravně zpustla, ale odejít pryč? To bych nemohla. Není to jen proto, že představa života mezi odpadlíky, v naprostém odloučení, mi připadá horší než smrt. Je to proto, že v těch několika krátkých okamžicích, kdy jsem to tady milovala, jsem spatřila frakci, kterou stojí za to zachránit. Možná že jednou tady zase zavládne odvaha a čest.

„Pojďme do kantýny,“ navrhne Will. „Dáme si do nosu.“

„Fajn.“ Usměju se.

Zatímco kráčíme k Jámě, v duchu si opakuju větu z manifestu, abych ji nezapomněla.

Veříme v obyčejné statečné činy v odvahu, jež člověka přiměje postavit se za druhého.

Je to nádherná myšlenka.

Když se později vrátím do pokoje, Edwardova palanda je svlečená a jeho zásuvky vyprázdněné. Myřina postel naproti vypadá stejně.

Když se zeptám Christiny, kam šli, řekne jenom: „Odešli.“

„Myra taky?“

„Řekla, že bez něho tady bejt nechce. Stejně by ji vyhodili.“ Pokrčí rameny, jako by ji nic jiného nenapadlo. Jestli je to pravda, pak vím, jak se asi cítí. „Aspoň má Al šanci.“

Al měl být na odpis, ale Edwardův odchod ho zachránil. Neohrožení ho pro tentokrát ušetřili.

„Kdo ještě vyletěl?“ zeptám se.

Christina znovu pokrčí rameny. „Dva z místních. Jména si nepamatuju.“Přikývnu a podívám se na tabuli. Edwardovo a Myřino jméno někdo mezitím přeškrtl a ostatním upravil pořadí. Peter je teď první. Will druhý. Já jsem pátá. Začínalo nás devět.

Ted už nás zbývá jen sedm.

KAPITOLA 17

Je poledne. Čas oběda.

Sedím na chodbě, ani nevím, kde jsem. Šla jsem sem, protože jsem potřebovala na chvíli někam vypadnout. Možná že kdybych si sem donesla peřinu, mohla bych spávat tady a do pokoje už se nikdy nevrátit. Možná si to jen vymýšlím, ale pořád tam cítím krev, i když jsem podlahu pečlivě vydrhla, až mi z toho naskákaly mozoly. Ráno ji pak někdo polil bělicím roztokem.

Stisknu si kořen nosu. Vydrhnout podlahu, kterou si nikdo nechtěl vzít na starosti, to by přesně udělala má matka. Sice s ní nemůžu být, ale aspoň se můžu občas chovat jako ona.

Slyším, jak někdo jde. Jejich kroky duní po kamenné dlažbě. Sklopím pohled na boty. Před týdnem jsem své staré šedé tenisky vyměnila za černé, ale stejně jsem si ty šedé schovala na dno šuplete. Nedokážu je vyhodit, i když si uvědomuju, že takhle se k nim poutat je pěkná hloupost. Jako by mě mohly dovést zpátky domů.

„Tris?“

Vzhlédnu, Přede mnou stojí Uriah. Zamává na ostatní nováčky z druhé skupiny. Ti se na sebe významně podívají, ale pokračují dál.

„Není ti nic?“ zeptá se.

„Měla jsem těžkou noc.“

„Jo, slyšel jsem.“ Uriah se podívá do chodby. Ostatní mezitím zmizeli za rohem. Pak se zazubí. „Chceš odsud vypadnout?“

„Cože?“ zeptám se. „Kam?“

„Na takovej malej přijímací rituál,“ prozradí. „Pojď. Musíme sebou hodit.“

V rychlosti zvážím svoje možnosti. Můžu tady dál sedět. Nebo se můžu dostat ze základny na vzduch.

Zvednu se ze země a rozběhnu se s Uriahem za ostatními.

„Většinou to dovolí jenom těm, kdo tady mají staršího sourozence,“ vysvětluje Uriah. „Ale třeba si tě nevšimnou. Dělej jakoby nic.“

„O co přesně jde?“

„O něco nebezpečnýho,“ řekne a do výrazu v očích se mu vloudí posedlost vzrušením. Místo abych se jí zalekla jako ještě před několika málo týdny, zmocní se mě taky, jako by byla nakažlivá. Mou otupělost vystřídá vzrušení. Když dohoníme ostatní, zvolníme krok.

„Co ta tady chce Škrob?“ pohorší se mladík s piercingem v nosní přepážce.

„Byla u toho, když tomu klukovi od nich někdo zabodl nůž do oka, Gabe,“ ohradí se Uriah. „Dej jí pokoj.“

Gabe pokrčí rameny a odvrátí se od nás. Nikdo další už nic neřekne, ale podle toho, jak si mě úkosem měří, se mě snaží někam zaškatulkovat. Jsou jako smečka vlků. Jestli udělám chybu, bez váhání se mě zbaví. Ale prozatím si můžu oddechnout.

Zabočíme za další roh. Na konci další chodby stojí hlouček starších členů. Je jich tolik, že všichni nemůžou být v příbuzenském vztahu s

někým z příchozích, ale určitou podobnost mezi některými tvářemi nacházím.

"Jde se,“ zavelí jeden ze starších. Obrátí se a zmizí v ústí tmavé chodby. Ostatní členové vyrazí za ním a my je následujeme. Snažím se zůstat v těsné blízkosti u Uriaha, zatímco vstupuju do temnoty. Palcem u nohy narazím o schod. Chytím se stěny, abych nespadla, a začnu stoupat po schodech.

„Zadní schodiště,“ řekne Uriah polohlasem. „Obvykle bývá zamčený.“

Přikývnu, i když mě Uriah nemůže vidět, a pokračuju ve výstupu. Pak se dveře na konci schodiště otevřou a dovnitř vnikne denní světlo. Vynoříme se z podzemí několik set metrů od skleněné budovy nad Jámou. Jsme blízko tratě.

Mám pocit, jako bych to dělala odmalička. Uslyším zahoukání vlaku. Ucítím, jak se zachvěje zem. Spatřím reflektor na lokomotivě. Prokřupu si prsty a zhoupnu se na špičkách.

Rozběhneme se jako smečka podél vlaku a ve dvou vlnách - nejdřív mazáci, pak my - naskáčeme do vagónu. Uriah se vyhoupne nahoru přede mnou. Zezadu se na mě tlačí další. Teď si nemůžu dovolit udělat chybu. Vrhnu se na stranu, popadnu madlo u dveří a vytáhnu se. Uriah mě chytí za paži a zmírní účinek setrvačnosti.

Vlak nabere rychlost. S Uriahem se posadíme a opřeme se zády o stěnu.

„Kam jedem?“ snažím se překřičet vítr.

Uriah pokrčí rameny. „To mi Zeke neřek.“

„Zeke?“

„Můj starší brácha,“ vysvětlí. Ukáže na kluka, který sedí v nástupním prostoru a komíhá nohama ve vzduchu. Je drobný a malý a Uriahovi se kromě barvy vlasů vůbec nepodobá.

„Lepší je nechat se překvapit, ne?“ křikne dívka vlevo ode mě. Podá mi ruku. „Já jsem Shauna.“

Potřesu si s ní, ale ruku jí stisknu jen chabě a příliš záhy ji pustím. Nevím, jestli se v tomhle někdy zlepším. Třást si rukou s někým cizím mi pořád připadá divné.

„Já jsem —“ chci se představit.

„Já vím, kdo jseš,“ skočí mi do řeči. „Jseš ten Škrob. Čtyřka mi o tobě říkal.“

Modlím se, aby si nevšimla, jak se mi rozhořely tváře. „Vážně? A co říkal?“

Ušklíbne se. „Říkal, že jseš Škrob. Proč to chceš vědět?“

„Když se o mně můj instruktor s někým baví,“ odpovím pokud možno pevným hlasem, „chci vědět, co o mně říká.“ Doufám, že to zní přesvědčivě. „Bude tam taky?“

„Ne. Tohle ho nikdy nezajímalo,“ řekne Shauna. „Asi by se nudil. Pro Čtyřku je máloco výzva.“

Nepřijde. Něco ve mně splaskne jako píchlý balón. Nevšímám si toho a přikývnu. Vím, že Čtyřka není zbabělec. Ale vím taky, že aspoň jedna věc ho děsí: výšky. Nevím sice, co se bude dít, ale asi to bude pořádně

vysoko. Jinak by přišel. Tohle se Shauna dozvědět nemusí, když o něm mluví s takovou posvátnou úctou.

„Znáš ho dobře?“ zeptám se. Jsem příliš zvědavá; vždycky jsem byla.

„Čtyřku zná každý,“ odvětí. „Byli jsme stejnej iniciační ročník. Zápasy pro mě znamenaly noční můru, tak mě Čtyřka po nocích, když všichni spali, trénoval.“ Poškrábe se na zátylku a najednou zvážní. „Nikdy mu to nezapomenu.“

Zvedne se a stoupne si za lidi, kteří sedí v prostoru za dveřmi. Za okamžik je její vážný výraz ten tam, zato já se pořád nemůžu uklidnit. Napůl nevím, co si mám o jejích slovech myslet, a napůl mám chuť jednu jí bezdůvodně vrazit.

„A jsme tady!“ zahaleká Shauna. Vlak nezpomaluje, ale ona z něj přesto seskočí. Mazáci ji následují v jednolitém proudu černých postav ozdobených piercingem. Nejsou o moc starší než já. Postavím se do dveří vedle Uriaha. Vlak uhání mnohem rychleji, než kdykoli předtím, když jsem z něj seskakovala, ale teď mi nervy povolit nemůžou, ne když na mě všichni upírají zrak. A tak skočím. Doskok je tvrdý a chvíli klopýtám dopředu, než získám ztracenou rovnováhu.

S Uriahem a ostatními nováčky, kteří mě mezitím přestali sledovat, se rozběhneme za postavami v čele.

Cestou se kolem sebe rozhlédnu. Za námi se vůči obloze rýsuje černá Hlava, ale okolní budovy jsou potemnělé a ztichlé. To znamená, že musíme být severně od mostu, v opuštěné části města.

Na rohu odbočíme a roztáhneme se po celé Michigan Avenue. Jižně od mostu je Michigan Avenue rušnou třídou, kde se to hemží lidmi, ale tady zeje prázdnotou.

Jakmile zvednu zrak k budovám na obzoru, dojde mi, kam máme namířeno: k prázdnému Hancockově mrakodrapu, nejvyšší stavbě severně od mostu, černému pilíři, který po celé délce zdobí zkřížené traverzy.

Ale co tam budeme dělat? Polezeme na něj?

Když se k budově přiblížíme, mazáci se dají do běhu a Uriah a já musíme nasadit ostrý sprint, abychom je dohnali. Všichni se derou řadou dveří dovnitř a vrážejí do sebe lokty. Sklo v jednom rámu je vysypané. Projdu jím a pustím se strašidelným, tmavým vestibulem za ostatními. Pod nohama mi křupou střepy.

Čekám, že se vydáme po schodech nahoru, ale místo toho zastavíme před výtahy.

„Budou vůbec fungovat?“ zeptám se Uriaha co nej tišeji.

„Bez obav,“ opáčí Zeke a protočí panenky. „Myslíš, že jsem takový pako, abych to tady dopředu neomrkl a nenakopl nouzovej generátor?“

„Jo,“ prohodí Uriah. „Myslím, že toho seš schopnej.“

Zeke po bratrovi blýskne očima. Vzápětí už mu drží hlavu v kravatě a ke spánku mu tlačí pěst. Zeke je možná menší než Uriah, ale zjevně silnější. Nebo aspoň rychlejší. Uriah ho praští do boku a Zeke ho pustí.

Při pohledu na Uriahovy rozcuchané vlasy se usměju, ale to už se otevírají dveře výtahu. Nahrneme se dovnitř - mazáci do jedné kabiny, nováčci do druhé. Při nástupu do výtahu mi nějaká holka s oholenou

hlavou dupne na prsty na noze, ani se neomluví. Škubnu sebou, chytím se za nohu a mám sto chutí ji kopnout do holeně. Uriah se zadívá na svůj obraz ve výtahových dveřích a uhladí si vlasy.

„Tak kam?“ zeptá se ta s oholenou hlavou.

„Do stovky,“ já na to.

,A jak ty to asi víš?“

„Lynn, nech toho,“ okřikne ji Uriah. „Buď hodná.“

„Jsme banda Neohroženejch v opuštěným stopatrovým mrakodrapu,“ odseknu. „Jak to, že ty to nevíš?“

Neodpoví. Palcem zmáčkne příslušné tlačítko.

Kabina se rozjede tak rychle, až se mi zvedne žaludek a zalehne mi v uších. Přidržím se postranního madla a sleduju, jak se čísla na displeji mění. Dvacáté patro, třicáté. Uriahovi konečně slehly vlasy. Padesáté, šedesáté. Prsty na nohou mě bolestivě brní. Devadesáté osmé, devadesáté deváté. Ve stém patře se kabina zastaví. Ještě že jsme to nešli pěšky.

„To jsem zvědavej, jak se odsud dostanem na stře...“ Uriahovi se vytratí hlas.

Do tváře mě udeří poryv větru a vmete mi vlasy do obličeje. Ve stropě stého patra zeje díra. Zeke jí prostrčí hliníkový žebřík a začne lézt nahoru. Žebřík mu skřípe pod nohama a kymácí se, ale Zeke šplhá dál, a ještě si píská. Když vyleze na střechu, podrží vršek žebříku, aby ho ostatní mohli následovat.

Pořád si trochu nejsem jistá, jestli nejde o sebevražednou misi převlečenou za nevinnou zábavu.

A rozhodně mě to od Obřadu volby nenapadlo poprvé.

Stoupám po žebříku za Uriahem. Připomíná mi to, jak jsem se Čtyřkou lezla na ruské kolo. Vybavím si, jak mě chytil za boky, abych nespadla, a málem netrefím nohou další příčku. Blbka.

Kousnu se do rtu a dolezu nahoru. Stojím na střeše Hancockova mrakodrapu.

Vichr je tak silný, že nic jiného neslyším ani necítím. Musím se opřít o Uriaha, aby mě to neodfouklo. Nejdřív nevidím nic než nezměrný hnědý močál. Je všude. Táhne se až k obzoru, beze stopy života. Na opačnou stranu se rozrůstá město. V mnoha ohledech jsou si podobné — život jako by z obou již vymizel a jejich hranice se nedají určit.

Uriah na něco ukáže. K jednomu ze stožárů na věži je připevněné ocelové lano silné jako moje zápěstí. Na zemi se kupí hromada černých postrojů z pevné látky, které unesou člověka. Zeke jeden popadne a připne jej ke kladce.

Dívám se, jak lano vede přes změť budov a pak nad Lake Shore Drive až do ztracena. Nevím, kde má konec, ale vím, že to brzy zjistím.

Pofrčíme z třistametrové výšky po ocelovém laně dolů.

„Prokrista,“ hlesne Uriah.

Nezmůžu se na nic jiného než na přikývnutí.

Jako první se do postroje oblékne Shauna. Položí se do něj na břicho a přenese na něj svou váhu. Nato jí Zeke přetáhne popruh přes ramena, záda a horní část stehen. Dojede s ní na okraj střechy a začne odpočítávat od pěti. Shauna zvedne palec a Zeke ji postrčí do prázdna.

Lynn zatají dech, když se Shauna hlavou napřed řítí prudce dolů k zemi. Protlačím se před ni, abych lépe viděla. Shauna je pořád bezpečně uchycená v postroji. Pak se z ní stane černá tečka nad Lake Shore Drive a pak mi zmizí z očí úplně.

Mazáci výskají a prorážejí pěstmi vzduch. Seřadí se do fronty, občas někdo někoho vystrčí, aby se dostal na řadu dřív. Nevím, jak to, ale z nováčků stojím ve frontě jako první. Uriah je hned za mnou. Od jízdy mě dělí sedm lidí.

A přesto se ve mně ozve hlas, který nespokojeně zabručí: To musím čekat ještě takovou dobu? Zmocní se mě hrůza i dychtivost. Nepoznávám se.

Další na řadě, kluk s vlasy po ramena a dětským výrazem, si vleze do postroje zády k zemi. Když ho Zeke roztlačí na laně a pustí, široce roztáhne paže.

Jako by nikdo z nich neměl nejmenší strach. Chovají se, jako by tuhle jízdu absolvovali už tisíckrát, a možná je to pravda. Zato když se ohlédnu přes rameno, všimnu si, že většina nováčků vypadá bledě nebo se tváří znepokojeně, ačkoli se mezi sebou vzrušeně baví. Co se mezi iniciací a členstvím stane, že to má sílu nahradit paniku rozkoší? Nebo se všichni jen naučí svůj strach lépe ovládat?

Ještě tři lidi. Další jezdec vklouzne do úvazku nohama napřed a zkříží si paže na prsou. Dva lidi. Vysoký, statný mladík poskakuje jako dítě, které se nemůže dočkat vytoužené chvíle- Zahaleká fistulí a ztratí se nám z očí. Dívka přede mnou se zasměje. Po ní jsem na řadě já.

Vleze si do popruhů hlavou napřed a ruce drží napřažené před sebou, zatímco jí Zeke upevňuje bezpečnostní pásy. Fronta přede mnou skončila.

Zachvěju se, když ke mně Zeke posune kladku s úvazkem. Nedaří se mi do něj nasoukat — ruce mám příliš roztřesené.

„To nic,“ houkne mi Zeke do ucha. Vezme mě za paži a do postroje mi pomůže. Můj obličej směřuje k zemi.

Utáhne mi popruh přes bránici a dojede se mnou k okraji střechy. Shlédnu na traverzy pod sebou, na černá okna táhnoucí se až k rozpukanému chodníku. Jsem blázen, že tohle dělám. Jsem blázen, že mi dělá radost, jak mé srdce naráží o hrudní kost a v dlaních se mi sbírá pot.

„Připravená, Škrobe?“ Zeke se na mě ušklíbne. „Musím říct, žes na mě udělala dojem. Čekal jsem, že touhle dobou už budeš vřeštět.“

„Říkal jsem ti,“ ozve se Uriah, „že se tady našla. Smiř se s tím.“

„Dávej si bacha, brácho. Taky bych ti ty pásy nemusel tak docela zapnout,“ řekne Zeke a plácne se do kolena. „A pak, pleskl“

„Jo, jasně,“ opáčí Uriah. „A naše máma pak z tebe udělá sekanou.“

Při zmínce o jejich matce, o jejich neporušené rodině, mě píchne u srdce. Jako by mi tam někdo zabodl jehlici.

„Když se to dozví.“ Zeke škubne za kladku připevněnou k ocelovému lanu. Musím se modlit, aby držela, protože jestli ne, čeká mě rychlá a jistá smrt. Zeke se na mě podívá a odstartuje: „Připravit, pozor, t—“

Pustí mě dřív, než formulku dořekne. Zapomenu na něj, zapomenu na Uriaha, na rodinu a na všechny věci, které by se mohly zvrtnout a zabít mě. Slyším, jak kladka klouže po laně. Řítím se k zemi tak rychle, až mi kvůli větru tečou slzy.

Mám pocit, že jsem nic, že nic nevážím. I z téhle výšky mi močál připadá obrovský. Jako hnědá skvrna se táhne odnikud nikam. Do tváří semi jako tisíce malých jehliček zabodává studený proudící vzduch. Nabírám rychlost. Vykřiknu rozkoší, ale vzápětí mě umlčí vítr, který mi vnikne do úst.

Z popruhů nemůžu vypadnout. Rozpřáhnu paže a představuju si, že letím. Snáším se k ulici pode mnou. Je rozpraskaná, záplatovaná a dokonale kopíruje křivku močálu. Odsud shora si dovedu představit, jak asi močál vypadal, když v něm ještě byla voda, jako tekutá ocel, ve které se odrážela barva oblohy.

Srdce mi bije tak, že mě to až bolí, a nemůžu křičet, nemůžu dýchat, ale zároveň všechno cítím, každou žilku a každé svalové vlákno, každou kost a každý nerv. Všechno v mém těle ožilo a bzučí jako nabité elektřinou. Jsem čistý adrenalin.

Země pode mnou se zvětšuje, získává obrysy a už rozeznám maličké postavy na chodníku. Měla bych vřeštět, jak by to na mém místě udělal každý rozumný člověk, ale místo toho zaječím radostí. Zarvu ještě hlasitěji a lidi dole máchnou pěstmi do vzduchu a zavolají mi na pozdrav, ale jsou příliš daleko, než abych je slyšela.

Podívám se pod sebe. Spatřím rozmazanou Šmouhu - šedá, bílá a černá, sklo, chodník, ocel. Úponky větru, hebké jako vlasy, mi obalí prsty a přinutí mě rozpažit ještě víc. Pokusím se přitáhnout ruce k hrudníku, ale proti vichru nemám šanci. Země se blíží a blíží.

Ještě aspoň minutu plachtím stejnou rychlostí, ale teď už se vznáším nad krajinou vodorovně, jako pták.

Když konečně zpomalím, prohrábnu si rukou vlasy. Vítr je zamotal do uzlů. Zůstanu viset asi šest metrů nad zemí, ale to mi teď připadá jako nic. Nahmatám přezky popruhů. Třesou se mi prsty, ale podaří se mi je uvolnit. Pode mnou stojí hlouček Neohrožených. Z rukou vytvořili záchrannou síť.

Jestli chci dolů, musím věřit, že mě chytí. Musím akceptovat, že teď jsou mojí rodinou oni a já mezi ně patřím. A to si žádá víc odvahy než jízda ze střechy mrakodrapu.

Vyprostím se z popruhů a pustím se. Náraz je tvrdý. Do zad se mi zanoří jejich zápěstí a předloktí. Pak mě čísi dlaně popadnou za paže a postaví mě na nohy. Nevím, kdo mě drží a kdo ne; vidím jen široké úsměvy a slyším smích.

„Jaký to bylo?“ zeptá se Shauna a poplácá mě po rameni.

„Ehm...“ Všichni na mě civí. Jsou stejně ošlehaní jako já, oči se jim lesknou vzrušením a vlasy mají divoce rozcuchané. Dojde mi, proč o nich otec vždycky mluvil jako o bandě šílenců. Nepochopil - nemohl pochopit – to zvláštní pouto, které se mezi lidmi vytvoří, když za něco společně nasadí život.

„Kdy půjdem zas?“ zeptám se. Odhalím zuby v širokém úsměvu, a když se ostatní rozesmějou, začnu se smát taky. Vzpomenu si, jak jsme s Odevzdanými stoupali do schodů na Obřad volby, jak jsme šli ve stejném rytmu, jeden jako druhý. Tohle je jiné. Nejsme jeden jako druhý, jsme jenom jeden.

Zvednu zrak k Hancockově mrakodrapu. Lidi na jeho střeše v té dálce ani nerozeznám.

„Koukejte! Támhle jede!“ vykřikne někdo a ukáže mi přes rameno. Za jeho namířeným prstem spatřím malou černou skvrnu, která se k nám po ocelovém laně přibližuje. O několik vteřin později vzduch protne srdceryvný výkřik.

„Vsadím se, že se rozbulí.“

„Zekův brácha? Co tě nemá. Pěkně by si to schytal.“

„Mlátí rukama kolem sebe!“

„Vříská jako kočka v mikrovlnce,“ vyjede ze mě a všichni se znovu zasmějou. Vzápětí si to vyčítám. Uriah tady není, neměla bych se bavit na jeho účet, ale asi bych to řekla, i kdyby mě slyšel. Nebo ne?

Když Uriah konečně doplachtí, jdu mu s ostatními naproti. Shlukneme se pod ním a do prostoru mezi sebou napřáhneme ruce. Shauna mě chytí za loket. Taky se chytím — ani nevím, komu ta ruka v propletenci patří – a podívám se na ni.

„Po dnešku už ti Škrobe asi nikdo neřekne,“ prohodí Shauna a kývne na mě. „Tris.“

Když večer vejdu do kantýny, pořád je ze mě cítit vítr. Na chvíli zůstanu stát v hloučku Neohrožených a cítím se jako jedna z nich. Pak na mě Shauna zamává a skupinka se rozpustí. Zamířím ke stolu, kde sedí Christina, Al a Will. Všichni na mě zírají.

Ani jsem si na ně nevzpomněla, když mě Uriah pozval na malý výlet. Svým způsobem mi dělá dobře vidět jejich ohromené obličeje. Ale stejně tak si to s nimi nechci rozházet.

„Kdes byla?" vybafne na mě Christina. „Cos s nima dělala?“ „Pamatuješ na Uriaha? Toho kluka, co s náma bojoval o vlajku?“ řeknu. „Šli se s mazákama projít a přimlouval se za mě, aby mě nechali jít taky. Nakonec nechali, ale jedný holce, který říkali Lynn, se to hodně nelíbilo.“

„Možná že ze začátku jsi jim byla proti srsti,“ poznamená Will klidně, „ale teď se tak rozhodně netvářili.“

„Možná,“ připustím. Popřít to nemůžu. „Každopádně jsem ráda, že jsem zpátky.“

Snad nepoznají, že jim lžu. Moc tomu nevěřím. Když jsme se vraceli na základnu, zahlédla jsem se v okně. Tváře a oči mi plály a ještě nikdy jsem neměla tak zašmodrchané vlasy. Musí na mne být poznat, že jsem prožila něco vzrušujícího.

„Škoda že až teď. Přišlas o hodně. Christina se málem porvala s nějakým maníkem od Sečtělejch,“ ozve se Al. Jako by se nemohl dočkat, až mi to bude moct říct. Al, usmiřovatel. Díky bohu za něj. „Přišel se poptat, co si myslíme o lídrech u Odevzdanejch. Tak ho Christina poslala do háje a řekla mu, že se stará o pěkný kraviny.“

„Přišlo nám to vtipný,“ vloží se do toho Will, „ale jemu ne. Vypěnil jako šampus, což byla velká chyba.“

„Hodně velká,“ souhlasím a pokývnu hlavou. Když se budu dostatečně usmívat, možná z nich vyprchá ta jejich žárlivost nebo uražená pýcha nebo co to Christině v očích ještě pořád žhne.

„Jo,“ přitaká Christina. „Zatímco tys někde trajdala, na mě zbyla špinavá práce - hájit tvou starou frakci, zažehnávat mezifrakční konflikty...“

„No tak, vždyť sis to docela užívala,“ namítne Will a štouchne do ní loktem. „Musíš říct celou story. Nebo chceš, abych vyprávěl já...?“

Will se pustí do líčení a já přikývnu, jako že poslouchám. Ve skutečnosti ale v duchu shlížím ze střechy Hancockova mrakodrapu na krajinu pode mnou a vidím, jak je močál opět plný vody, jak se třpytí ve své někdejší kráse. Zadívám se Willovi přes rameno na Neohrožené, kteří po sobě střílejí kousky jídla napíchnutými na vidličky.

Poprvé jsem silně zatoužila mezi ně patřit.

Což znamená, že i druhou fázi výcviku musím přežít.

KAPITOLA 18

Druhá fáze výcviku podle všeho spočívá v tom, že nás posadí do tmavé chodby a nechají nás fantazírovat, co se děje za zavřenými dveřmi.

Naproti mně sedí Uriah, po levé ruce má Marlene, po pravé Lynn. Zatímco v první fazi probíhal výcvik přeběhlíků a domácích nováčků odděleně, odteď už budeme pohromadě. Nic víc nám Čtyřka neřekl a zmizel za dveřmi.

„Tak,“ prolomí Lynn ticho a šoupá u toho nohama po podlaze, „komu z vás můžu pogratulovat k prvnímu místu?“

Na její otázku nejdřív nikdo neodpovídá. Pak si Peter odkašle.

„Mně,“ řekne.

„Vsadím se, že bys na mě neměl.“ Řekne to jakoby nic.

Hraje si s kroužkem v obočí. „Já jsem druhá, ale vsadím se, že s nikým z nás by sis ani neškrtl.“

Skoro se zasměju. Kdybychom byli v Odevzdanosti, všichni by její komentář považovali za nestoudný a nemístný, ale mezi Neohroženými jako by takové výzvy byly na denním pořádku. Už se skoro nedivím.

„Být tebou, nebyl bych si tak jistej,“ zavrčí Peter a oči mu zaplanou. „Kdo je u vás první?“

„Uriah,“ prozradí Lynn. „A jistá si jsem. Víš, kolik let jsme se na tohle připravovali?“

Jestli má v úmyslu nás zastrašit, daří se jí to. Už teď mám po náladě.

Než se Peter zmůže na odpověď, otevřou se dveře. „Lynn,“ řekne Čtyřka a pokyne jí. Lynn se vydá chodbou ke dveřím. V modrém světle její vyholená hlava září.

„Takže ty jseš první,“ prohodí Will k Uriahovi.

Uriah pokrčí rameny. „Jo. A?“

„Nemyslíš, že je to nefér, že vy si na tohle trénujete celej život a my se máme všechno naučit za pár tejdnů?“ zeptá se Will a přimhouří oči.

„Tak nefér to zas není. První fáze možná, tam šlo o určitou dovednost, ale na tohle se prý nikdo připravit nemůže,“ odpoví mu Uriah. "Aspoň tak nám to bylo řečeno.“

Nikdo to nekomentuje. Dvacet minut sedíme bez jediného slova. Každou minutu sleduju na hodinkách. Pak se dveře znovu otevřou a Čtyřka si zavolá dalšího.

„Peter.“

Každá minuta mě obrušuje jako smirkový papír. Postupně nás ubývá. Zůstaneme jenom tři - Uriah, Drew a já. Drew houpe nohou, Uriah si poklepává prsty o koleno a já se snažím sedět klidně. Zpoza dveří na konci chodby sem doléhá jen slabé mumlání. Předpokládám, že i to je

součást hry. Vyvolávat v nás úzkost co nejčastěji.

Dveře se rozlétnou. Čtyřka kývne na mě. „Pojď, Tris.“

Vstanu. Od dlouhého sezení mě bolí záda. Projdu kolem Drewa a Uriaha. Drew mi nastaví nohu, ale na poslední chvíli přes ni přeskočím.

Čtyřka mi položí ruku na rameno, zavede mě do místnosti a zavře za námi.

Sotva spatřím, co na mě uvnitř čeká, okamžitě ucouvnu, až do něj narazím rameny.

V místnosti stojí polohovací křeslo, jako na talentové zkoušce. Za ním je povědomý přístroj. Nejsou tu žádná zrcadla a téměř žádné světlo. Na rohovém stole svítí obrazovka počítače.

„Posaď se,“ vyzve mě Čtyřka. Stiskne mi paži a postrčí mě dopředu.

„Simulace?“ hlesnu. Snažím se udržet pevný hlas. Bezvýsledně.

„Slyšelas někdy frázi, postavit se vlastnímu strachu'?“ zeptá se. „Tady to není jen fráze. Simulace tě má naučit ovládat své pocity v situaci, která ti nahání hrůzu.“

Roztřesenou rukou si sáhnu na čelo. Simulace není realita. Nepředstavuje žádnou reálnou hrozbu, takže logicky vzato bych se jí neměla bát. Instinkt mi však říká něco jiného. Musím posbírat veškerou vůli, abych došla ke křeslu a znovu do něj usedla, znovu si položila hlavu na jeho opěradlo. Chlad kovu na mě dotírá i přes oblečení.

„Pomáhals někdy u talentovek?“ zeptám se. Kvalifikaci by na to měl.

„Ne,“ řekne. „Škrobům se vyhýbám, co můžu.“

Nechápu, proč by se nám měl někdo vyhýbat. Chápu, když se někdo straní Neohrožených nebo Upřímných, protože kvůli odvaze a přímočarosti lidé dělají divné věci, ale Odevzdaných?

„Proč?“

„Vážně myslíš, že ti odpovím?“

„Proč jseš teda tak záhadnej, když chceš, aby se tě nikdo na nic neptal?“

Letmo se dotkne mého krku. Celá se napnu. Něžné gesto? Ne — musí mi z krku shrnout vlasy. Pak něčím o něco klepne. Musím zaklonit hlavu, abych mu viděla na ruce. V jedné drží injekční stříkačku s dlouhou jehlou, palec na pístu. Sérum ve stříkačce má oranžovou barvu.

„Injekce?“ V ústech mi vyschne. Jehly mi obyčejně nevadí, ale tahle je obrovská.

„Používáme pokročilejší verzi simulace,“ vysvětlí Čtyřka. „Jiné sérum a pro tebe žádné elektrody ani dráty.“

„Jak to může fungovat bez drátů?“

„Já dráty mít budu, abych viděl, co se děje,“ dodá. „Sérum obsahuje miniaturní transmitér, který přenese data do počítače.“

Pootočí mi hlavu a vpíchne mi jehlu do jemné kůže na krku. Hrdlem se mi začne šířit silná bolest. Škubnu sebou a pokusím se soustředit na jeho klidnou tvář.

„Sérum, začne účinkovat za šedesát vteřin. Tahle simulace má jiný charakter než u talentové zkoušky,“ oznámí.

„Kromě transmitéru sérum obsahuje látku, která stimuluje amygdalu, což je část mozku zpracovávající negativní emoce, jako je strach. Tenhle stimulant u tebe vyvolá halucinaci. Elektrická aktivita tvého mozku se bude snímat a na jejím základě počítač vytvoří simulovaný obraz tvé halucinace, který já uvidím na monitoru. Nahrávku pak předám vnitřní správě frakce.

Tvá halucinace bude trvat tak dlouho, dokud se neuklidníš - to znamená, dokud ti neklesne tep a nezačneš normálně dýchat.“

Snažím se vnímat, co mi říká, ale v hlavě se mi tříští tisíce myšlenek. Cítím na sobě příznaky strachu: potí se mi dlaně, buší mi srdce, svírá mě na prsou, v ústech mám sucho, hrdlo stažené, nemůžu dýchat. Čtyřka se opře rukama po stranách mé hlavy a skloní se ke mně.

„Buď statečná, Tris,“ řekne šeptem. „Poprvé je to nejtěžší.“

Jeho oči jsou to poslední, co vidím.

Stojím v suché trávě, která mi sahá až po pás. Ve vzduchu je cítit kouř. Štípe mě v nose. Obloha nade mnou má barvu žluči. Pohled na ni mě znepokojuje, celým tělem se od ní snažím odtáhnout.

Zaslechnu třepotání, jako když se ve větru rozletí papíry z knížky, ale nefouká. Vzduch je nehybný, kromě pleskotu se jím nešíří žádný zvuk, není ani horký, ani studený – jako by tam ani žádný nebyl, ale přesto dýchám. Nad hlavou mi přelétne stín.

Něco mi dosedne na rameno. Cítím, jak je to těžké. Do kůže se mi zaryjí pařáty. Oženu se, abych to z ramene setřásla. Narazím do něčeho hebkého a křehkého. Peří. Kousnu se do rtu a ohlédnu se. Velký černý pták na rameni ke mně otočí hlavu a upře na mě své slídivé oko.

Zatnu zuby a znovu do vrány udeřím. Její pařáty se mi zaboří ještě hlouběji do masa. Ani se nepohne. Vykřiknu ani ne tak bolestí jako bezmocností a uhodím ptáka oběma rukama. Odhodlaně se mě drží a dál na mě upírá své oko. Ve žlutém světle se mu leskne peří. Vtom zahřmí a uslyším, jak na zem dopadají kapky deště. Ale neprší.

Obloha potemní, jako když slunce zakryje mrak. Dál od sebe ptáka odstrkuju a vzhlédnu. Řítí se na mě obrovské hejno vran, krákorající armáda roztažených pařátů a rozevřených zobáků. Jejich vřeštění se nedá uniknout. Stovky ptáků se v jediné vlně snesou k zemi. Oči jim svítí jako černé korálky.

Snažím se utéct, ale nohy jako by mi vrostly do země. Odmítají se pohnout, jako vrána na mém rameni. Vykřiknu, když mě hejno obklopí. Pleskají mě křídly do uší, klovou mi do ramen, zachytávají se drápy o mé šaty. Křičím a máchám kolem sebe rukama, dokud mě nepřemůže pláč. Odrážím je od sebe, ale marně: je jich příliš mnoho a já jsem sama. Koušou mě zobáky do bříšek prstů, nalétávají na mě, tlučou mi křídly do krku, škubou mi vlasy.

Kroutím se a svíjím a padám k zemi. Pažemi si chráním hlavu. Vrhnou se na mě. V trávě to zašustí a vzápětí se mi pod rukou prodere vrána. Otevřu oči. Začne mě klovat do tváře, útočí mi zobákem na nos. Na trávu dopadnou první kapky krve. Zavzlykám a oženu se po ptákovi, ale to už se mi pod druhou paži vmáčkne další bestie a zatne mi pařáty do košile na prsou.

Řvu strachy. Pláču.

„Pomoc!“ zasténám. „Pomoc!“

Vrány se rozběsní ještě víc, uši mi zaléhají jejich křikem. Tělo mám jako v ohni. Jsou všude, nedokážu myslet, nemůžu dýchat. Zalapám po vzduchu

a do úst mi vnikne peří, nahrne se mi do krku, do plic, koluje mi v žilách místo krve.

„Pomoc,“ zavzlykám a hystericky zaječím. Umírám, umírám, umírám.

Kůži mám strhanou, krvácím a vrány vřeští tak hlasitě, až mi zvoní v uších, ale já neumírám, pamatuju si, že nic z toho se ve skutečnosti neděje, ale je to tak reálné, tak strašně reálné. Bud'statečná. Čtyřkův hlas na mě ze vzpomínek zakřičí. Musím na něj zařvat. Nadechnu se peří a vydechnu „Pomoc!“ Ale žádná pomoc nepřijde; jsem sama.

Tvá halucinace bude trvat tak dlouho, dokud se neuklidníš, pokračuje jeho hlas a já se rozkašlu. Tvář mám smáčenou slzami. Pod pažemi mi proklouzne další pták, bodá mi ostrým zobákem do rtů. Brzy si najde cestu do mých úst a klove mě do zubů. Pak mi nacpe do pusy celou hlavu a já prudce skousnu a na jazyku ucítím odpornou chuť. Vyplivnu to a znovu pevně zatnu zuby. Další vrána mi rve maso z chodidel a jiná mě kouše do žeber.

Uklidni se. Nemůžu, nemůžu. Hlava mi tepe bolestí.

Dýchej. Nesmím otevřít pusu. Nasaju vzduch nosem. Jsem sama na poli už celé hodiny, celé dny. Vydechnu. Srdce mi buší jako splašeně. Musím ho zpomalit. Znovu se nadechnu. Po tváři se mi skutálejí další slzy.

S pláčem se položím na zem. Tráva mě píchá do kůže. Roztáhnu paže a nadechnu se. Vrány mi dorážejí na boky, zavrtávají se pode mě a já je nechávám. Už se nebráním tlukotu jejich křídel, jejich skřehotání. Nechám je do sebe klovat. Postupně uvolním všechny svaly v těle a smířím se s tím, že mě po smrti ohryžou až na kost.

Bolest mě přemůže.

Otevřu oči. Sedím v kovovém křesle.

Vykřiknu a začnu se bít do paží, do hlavy a do nohou, abych od sebe vrány odehnala. Zmizely, ačkoli stále cítím, jak se mi o krk otírá jejich peří, jak se do mě zarývají jejich pařáty, jak mi hoří kůže. Zasténám, přitáhnu si kolena k bradě a zabořím do nich obličej.

Na rameni mi spočine ruka. Pěst mi vystřelí a narazí do něčeho pevného, a přitom měkkého. „Nedotýkej se mě!" zavzlykám.

„Už je to pryč,“ řekne Čtyřka. Stejnou rukou mě nesměle pohladí po vlasech a já si vzpomenu, jak mě hladíval táta, když mi dával pusu na dobrou noc, jak se mých vlasů dotýkala máma, když mě stříhala. Přejedu si dlaněmi po pažích, abych z nich smetla peří, ačkoli vím, že tam žádné není.

„Tris.“

Kolébám se na křesle dopředu a dozadu.

„Tris, dovedu tě zpátky na pokoj, co říkáš?“

„Ne!“ vyštěknu. Zvednu hlavu a hněvivě se na něj podivám. Přes samé slzy jej vidím rozmazaně. „Nesmí mě vidět... ne takhle...“

„Uklidni se,“ řekne a protočí panenky. „Půjdem zadníma dveřma.“

„Nepotřebuju, abys mě...“ Zavrtím hlavou. Celá se třesu a cítím se tak zesláblá, že se snad ani neudržím na nohách. Musím to aspoň zkusit. Přece mi jako jediné chudince nemusí dělat doprovod. Možná mě ostatní neuvidí, ale zjistí to a budou se bavit na můj účet.

„Nesmysl.“

Popadne mě za paži a vytáhne mě z křesla. Rychle rozmrkám slzy, hřbetem ruky si otřu tváře a nechám se vést ke dveřím za monitorem. Mlčky kráčíme po chodbě. Po chvíli se mu vytrhnu a zastavím.

„Pročs mi to udělal?“ zeptám se. „Jakej to mělo smysl? Netušila jsem, že když si vyberu Neohroženost, upisuju se tím k týdnům mučírny!“

„Myslelas, že překonat vlastní zbabělost bude snadný?“ opáčí klidně.

„Tohle nemá s překonáním zbabělosti nic společnýho! Zbabělost je způsob, jakým se rozhoduješ ve skutečným životě, a ve skutečným životě mě žádný vrány nepožíraj zaživa!“ Schovám obličej do dlaní a rozvzlykám se.

Nic neřekne a jenom vedle mě tiše stojí. Za několik vteřin se uklidním a znovu si otřu slzy. „Chci jít domů,“ hlesnu ochable.

Ale žádné domů už neexistuje. Mám na výběr mezi tímhle a slumem pro odpadlíky.

Nepodívá se na mě soucitně. Jenom se na mě podívá. V mdlém světle se jeho oči zdají černé a jeho ústa mají tvrdé obrysy.

„Dokázat používat mozek, když se bojíš," pronese do ticha, „je lekce, kterou musí dostat každý, i tvoje rodina. Právě to se tě snažíme naučit. Jestli to nedokážeš, budeš odsud muset vypadnout, protože takový lidi tady nepotřebujem.“

„Snažím se.“ Spodní ret se mi chvěje. „Ale nezvládla jsem to. Nezvládám to tady.“

Povzdechne si. „Jak dlouho myslíš, žes v tý halucinaci byla, Tris?“

„Nevím.“ Zavrtím hlavou. „Půl hodiny?“

„Tři minuty,“ opraví mě. „Vypadlas odtamtud třikrát rychleji než kdokoli jinej. Ať už jsi cokoli, nejseš na odpis.“

Tři minuty?

Maličko se pousměje. „Zítra se s tím popereš lip. Uvidíš.“

„Zítra?“

Položí mi ruku na záda a vede mě k pokoji. Přes košili cítím konečky jeho prstů. Na chvíli pod jejich něžným dotekem na vrány zapomenu.

„O čem se v první halucinaci zdálo tobě?“ zeptám se a letmo na něj pohlédnu.

„Nešlo ani tak o něco, jako spíš o někoho.“ Pokrčí rameny. „Na tom nezáleží.“

„A už se ho nebojíš?“

„Ne tak docela.“ jsme u dveří do pokoje. Opře se o stěnu a ruce si strčí do kapes. „Možná to nikdy nebude úplně v pohodě.“

„Takže strach nikdy úplně nezmizí?“

„Někdy jo. A někdy ho nahradí jinej.“ Zahákne si palce do ok na opasku. „Nejde o to, ničeho se nebát. To ani není možný. Jde o to, naučit se svůj strach ovládat a nenechat ho rozhodovat za sebe.“

Přikývnu. Vždycky jsem si myslela, že Neohrožení se ničeho nebojí. Protože tak působí. Ale možná že to, co jsem pokládala za nebojácnost, byl ve skutečnosti jen dobře ovládaný strach.

„Tvůj skutečnej strach se ale málokdy shoduje s tím, cos prožila v halucinaci,“ dodá Čtyřka.

„Jak to myslíš?“

„No, vážně se bojíš vran?“ zeptá se a na půl úst se usměje. Oči mu úsměvem změknou a já zapomenu, že je to můj učitel. Najednou to je obyčejný kluk, který mě doprovodil ke dveřím a teď se se mnou jen tak baví. „Když nějaký vidíš, utíkáš před nima a vřeštíš strachy?“

„Ne, to asi těžko.“ Napadne mě k němu přistoupit. Žádný důvod k tomu nemám, jen si říkám, jaké by to bylo, ocitnout se v jeho blízkosti. Chci se tam ocitnout.

Nebuď blázen, nabádá mě hlas v hlavě.

Udělám krok vpřed a taky se opřu o zeď. Obrátím k němu hlavu. Jako bychom byli zpátky na ruském kole. Vím přesně, jaká vzdálenost nás od sebe dělí. Patnáct centimetrů. Nakloním se k němu. Méně než patnáct centimetrů. Tělem se mi rozlije teplo, jako bych do sebe nasávala jeho energii, kterou jsem z dálky vnímat nemohla.

„Tak čeho se vlastně bojím?“ zeptám se.

„Nevím,“ řekne. „To víš jenom ty.“

Pomalu přikývnu. Pár věcí mě napadá, ale nevím, která z nich je ta pravá, jestli vůbec nějaká.

„Nevěděla jsem, že to tady bude tak těžký,“ vypadne ze mě o vteřinu později. Překvapuje mě, že mu to říkám. Překvapuje mě, že se k tomu přiznávám. Kousnu se do tváře a pozorně se na Čtyřku zadívám. Udělala jsem chybu, že jsem mu to řekla?

„Prý to vždycky takový nebývalo,“ řekne a zvedne přitom rameno. Zdá se, že mé doznání mu nijak nevadí. „Neohroženost si lidi vykládali jinak.“

„Co se změnilo?“

„Vedení,“ odpoví. „Standardy chování pro členy frakce stanovuje ten samej člověk, kterej má na starosti výcvik nováčků. Před šesti lety upravil Max a jemu podobní metody výcviku tak, aby si žádal větší soutěživost a brutalitu. Prý aby se ukázalo, co v každým vězí. A tím se změnily priority celý Neohroženosti. Vsadím se, že neuhodneš, kdo je Maxův novej chráněnec.“

Odpověď je nasnadě: Eric. Agresi, ke které ho vedli, teď předává dál.

Podívám se na Čtyřku. Na něj jejich výcvik nezapůsobil.

„Jestli jsi ve svým ročníku skončil jako první,“ zauvažuju nahlas, „kolikátej byl Eric?“

„Druhej.“

„Takže Eric měl nárok na roli vůdce až jako druhej.“ Zvolna přikývnu. „Tys měl přednost.“

„Jaks na to přišla?“

„To, jak se Eric choval u první večeře. Žárlil na tebe, i když teď má, co chtěl.“

Čtyřka to nepopře. Takže mám pravdu. Chci se ho zeptat, proč nabízenou pozici odmítl, proč se jí tak brání, když všechno nasvědčuje tomu, že je rozený vůdce. Ale vím, jak Čtyřka odpovídá na osobní otázky.

Popotáhnu, naposledy si otřu tvář a uhladím si vlasy.

„Vypadám, jako že jsem brečela?“ zeptám se.

„Hm.“ Nakloní se blíž a přimhouří oči, jako by můj obličej pečlivě zkoumal. Koutky rtů mu zvedne úsměv. Nahne se ke mně ještě o kousek. Dýchali bychom stejný vzduch — kdybych nezapomněla dýchat.

„Ne, Tris,“ řekne konečně. Jeho úsměv vystřídá vážnější výraz. „Jseš drsňák.“

KAPITOLA 19

Jakmile vejdu do pokoje, spatřím většinu nováčků – z obou skupin - postávat v uličce mezi postelemi. Uprostřed hloučku stojí Peter a drží v ruce nějaký papír.

„Hromadný odchod potomků vůdčích představitelů Odevzdanosti nelze již přehlížet či jej považovat za shodu okolností, “ čte Peter. „Nedávný přestup Beatrice a Caleba Priorových, dětí Andrewa Priora, zpochybňuje hodnoty a učení celé frakce.“

Po zádech mi přejede mráz. Christina, která stojí na kraji, se ohlédne přes rameno a všimne si mě. Znepokojeně se na mě podívá. Nohy mám jako z olova. Můj táta. Teď se Sečtělí pustili do mého táty.

„Proč by jinak děti tak vlivného muže usoudily; že životní styl, který pro né zvolil, není radno přijmout za vlastní?“ pokračuje Peter. „Molly Atwoodová ze stejného iniciačního ročníku Neohrožených se domnívá, že na vině by mohla být mravně narušená či zvrácená výchova. ,Slyšela jsem ji mluvit ze spaní, ‘ uvádí Molly., Prosila otce, aby něco přestal dělat. Nevím, co jí udělal, ale teď z toho má noční můry.“

Tak tohle je Mollyina pomsta. Musela mluvit s tím reportérem, kterého Christina poslala do háje.

Molly se usměje a odhalí přitom křivé zuby. Možná že kdybych jí je vyrazila, prokázala bych jí službu.

„Cože?“ zeptám se, nebo se o to spíš pokusím. Můj hlas zní přiškrceně a zastřeně. Musím si odkašlat. „Cože?"

Peter udělá pauzu a pár lidí se ke mně obrátí. Některým, jako Christině, se mihne v očích soucit. Svraští obočí a svěsí koutky úst. Ale většina se na mě ušklíbne a vymění si mezi sebou významné pohledy. Peter ke mně obrátí zrak jako poslední. Na tváři mu svítí široký úsměv.

„Dej mi to,“ řeknu a natáhnu k němu ruku. Tváře mi hoří.

„Ale já jsem ještě nedočetl,“ odpoví se smíchem. Očima text opět přelétne. „Avšak je možné, že odpověď nelze hledat u jednoho mravně ochuzeného muže, ale v pokřivených ideálech celé frakce. Je možné, že jsme naše město svěřili do rukou tyranských demagogů, kteří nemají ani ponětí, jak vyvést občany z chudoby do prosperity.“

Vyřítím se k němu a pokusím se mu vyškubnout papír z rukou, ale zvedne je nad hlavu, kam nedosáhnu. Musela bych vyskočit, ale to nemám v úmyslu. Odlepím patu od země a vší silou dupnu Peterovi na nárt. Zatne zuby, aby potlačil zaúpění.

Pak se vrhnu na Molly. Doufám, že bezprostřednost mého útoku ji překvapí a snadno ji srazím k zemi. Než stačím napáchat nějakou škodu, kolem pasu se mi sevřou čísi studené ruce.

„To je můj otec!“ zaječím. „Můj otec, ty zbabělá mrcho!“

Will mě celou nadzvedne a odtáhne mě od ní. Zrychleně dýchám a snažím se ho přeprat. Musím ten papír získat dřív, než z něj kdokoli přečte další slovo. Musím ho spálit. Musím ho zničit. Musím.

Will mě vyvleče z pokoje na chodbu. Jeho nehty se mi zarývají do kůže. Sotva za námi zaklapnou dveře, pustí mě. Prudce ho od sebe odstrčím.

„Co děláš? Myslel sis, že si s tou ludrou neporadím?“

„Ne,“ řekne Will. Stoupne si před dveře. „Chtěl jsem to zarazit, než se strhne hromadná rvačka. Uklidni se.“

Trpce se zasměju. „Uklidnit se? Mám se uklidnit? Utočí na mou rodinu, na mou frakci!“

„Ale houby.“ Pod očima má tmavé kruhy; vypadá vyčerpaně. „Utočí na tvou bejvalou frakci a ty s tím nic nenaděláš, takže to můžeš rovnou nechat plavat.“

„Poslouchals vůbec, co ten pitomec četl?“ Jsem rozčilená, ale už se mi vrátila normální barva a dokážu klidné dýchat.

„Tvoje stupidní ex-frakce už neuráží jenom Odevzdanost. Chtějí svrhnout celou vládu.“

Will se zasměje. „To nehrozí. Jsou možná arogantní a zabednění, proto jsem taky vzal roha, ale nejsou to žádní revolucionáři. Prostě to ze sebe potřebujou dostat a Odevzdaní jim lezou krkem, protože je neposlouchaj,“

„Nechtějí, aby je lidi poslouchali, chtějí, aby s nima souhlasili,“ odpovím. „A zastrašovat někoho, aby s tebou souhlasil, je hnusný.“ Přiložím si dlaně na tváře. „Nemůžu uvěřit, že zrovna můj brácha se k nim přidal.“ „Brzdi trochu. Neházej je do jednoho pytle,“ namítne ostře.

Přikývnu, ale za pravdu mu dát nemůžu. Nedovedu si představit, že odtud někdo vyvázne bez újmy na zdraví, i když zrovna Will vypadá docela normálně.

Dveře se otevřou a ven vyjde Christina s Alem.

„Dneska je s kérkou řada na mně,“ řekne Christina. „Jdeš s náma?“ Uhladím si vlasy. Do pokoje se vrátit nemůžu, ani když mě tam Will pustí. Mají početní převahu. Nezbývá mi, než jít s nimi do studia a pokusit se zapomenout na všechno, co se venku děje. Beztak už se o rodinu strachuju víc než dost.

Al vezme Christinu na záda a vyrazí kupředu. Christina ječí a kdo může, vyhýbá se jim na sto honů.

Pálí mě rameno. Christina mě přesvědčila, abych si nechala vytetovat symbol Neohroženosti taky. Vypadá jako kruh, ve kterém hoří oheň. Mé tetování na klíční kosti přešla máma bez povšimnutí, takže jsem od svých původních výhrad malinko ustoupila. Tetování tady k životu patří a tvoří stejně nedílnou součást iniciace jako naučit se bojovat.

Kromě toho mě Christina přiměla, abych si koupila tričko s výstřihem přes ramena a obtáhla si oči černou linkou. Proti líčení už se ani nesnažím nic namítat. Zvlášť když se mi to samotné začíná líbit.

Will a já zůstaneme trochu pozadu.

„Neříkej, že sis nechala udělat další,“ prohodí a zavrtí hlavou.

„Proč ne?“ namítnu. „Protože jsem Škrob?“

„Ne. Protože jseš... rozumná.“ Usměje se. Zuby má rovné a bílé. „Tak s čím jsi dneska v halucinaci bojovala?“

„S vránama. A ty?“

Zasměje se. „S kyselinou.“

Na podrobnosti se neptám.

„Stejně mě fascinuje, jak to funguje,“ dodá. „V zásadě jde o bitku mezi talamem, kterej vyrábí strach, a předním mozkovým lalokem, kterej má na starosti tvý rozhodování. Ale celý se ti to simuluje, takže i když máš pocit, že ti ubližuje někdo cizí, ve skutečnosti si to všechno vymýšlíš sama a...“ Hlas se mu vytratí. „Promiň. Zním jako Sečtělej, co? Síla zvyku.“

Pokrčím rameny. „Je to zajímavý.“

Al Christinu málem pustí a ona se chytí za to, co nahmatá jako první - za jeho obličej. Al se zatváří zděšeně a chytí si ji lépe. Na první pohled působí Al šťastně, ale i v jeho úsměvu je něco tíživého. Dělám si o něj starosti.

U propasti zahlédnu Čtyřku s nějakou skupinou lidí. Směje se tak, že se musí chytit zábradlí, aby neztratil rovnováhu. V ruce drží láhev a obličej mu září. Evidentně je opilý, nebo brzy bude. Zvykla jsem si o něm uvažovat jako o kusu skály, jako o vojákovi, a docela jsem zapomněla, že je mu osmnáct.

„A sakra,“ řekne Will. „Instruktor na obzoru.“

„Aspoň že ne Eric,“ poznamenám. „Ten by nás donutil hrát na kuře nebo něco podobnýho.“

„Jasně, ale ze Čtyřky jde taky strach. Pamatuješ, jak dal Peterovi k hlavě tu bouchačku? Myslím, že si z toho Peter pustil do kalhot.“

„Zasloužil si to,“ řeknu pevně.

Will se se mnou nehádá. Před pár týdny by se mnou možná diskutoval, ale oba jsme viděli, čeho je Peter schopen.

„Tris!“ zvolá Čtyřka. Will a já se na sebe napůl překvapeně, napůl znepokojeně podíváme. Čtyřka se odlepí od zábradlí a vykročí ke mně. Al s Christinou na zádech se zastaví a nechá ji seskočit na zem. Nedivím se jim, že na mě zírají. Jsme čtyři, a Čtyřka se dal do řeči jen se mnou.

„Vypadáš jinak,“ pronese líně. Takového ho neznám.

„Ty taky,“ podotknu. Je to pravda - působí uvolněněji, mlaději. „Co tady děláš?“

„Flirtuju se smrtí,“ odpoví se smíchem. „Popíjet nad propastí není ten nejlepší nápad.“

„Ne, to není.“ Nevím, jestli se mi tenhle Čtyřka líbí. Něco mě na něm znepokojuje.

„Nevěděl jsem, že máš tetování,“ řekne s pohledem upřeným do mého výstřihu.

Upije z láhve. Má těžký, čpavý dech. Jako ten psanec na ulici.

„Chápu. Vrány“ poznamená. Ohlédne se po přátelích, kteří se na rozdíl od těch mých dál nerušeně baví. „Pozval bych tě mezi nás,“ dodá, „ale takhle mě nemáš vidět.“

Jsem v pokušení zeptat se ho, proč by mě tady chtěl, ale předpokládám, že jeho pozvánka souvisí s lahví v jeho ruce.

„Jak takhle?“ zeptám se. „Opilýho?“

„Jo... i když ne." Hlas mu změkne. „Spíš skutečnýho.“

„Budu dělat, že jsem nic neviděla."

„To je od tebe milý.“ Přiloží mi rty k uchu a řekne: „Sluší ti to, Tris.“

Jeho slova mě překvapí a srdce mi poskočí. Nevím, jestli je to dobře, protože podle toho, jak se do mě vpíjí očima, nemá nejmenší tušení, co říká. Zasměju se. „Uděláš pro mě něco? Nespadni do tý propasti,“

„Rozkaz.“ Zamrká na mě.

Nemůžu si pomoct. Usměju se na něj. Will si odkašle, ale já se od čtyřky nechci odvrátit ani poté, co se vrací zpátky k přátelům.

Pak do mě vrazí Al, jako by byl buldozer, a přehodí si mě přes rameno. Vyjeknu a zrudnu.

„Tak, princezničko,“ řekne. „Jde se na baštu.“

Opřu si lokty o Alova záda, a zatímco mě odnáší pryč, zamávám Čtyřkovi na rozloučenou.

„Říkal jsem si, že potřebuješ vysvobodit,“ řekne Al cestou. Sundá mě dolů. „Co to mělo bejt?“

Snaží se o veselý tón, ale jeho otázka vyzní spíš smutně. Pořád mu na mně záleží.

„Jo. Myslím, že to bysme chtěli vědět všichni,“ zatrylkuje Christina. „Copak ti povídal?“

„Nic.“ Zavrtím hlavou. „Byl opilej. Ani nevěděl, co říká.“ Odkašlu si. „Proto jsem se tak usmívala. Je to...srandovní, vidět ho v tomhle stavu.“

„Ovšem,“ řekne Will. „Zcela určitě nešlo o – „

Než svou větu dopoví, vrazím mu loktem do žeber. Byl dost blízko na to, aby slyšel, jak mi Čtyřka skládá kompliment. Nepotřebuju, aby to všude roztroubil, zvlášť před Alem ne. Nechci, aby se cítil ještě hůř.

Doma jsem trávila klidné, příjemné večery s rodinou. Máma pletla šály pro děti ze sousedství. Táta pomáhal Calebovi s domácími úkoly. V krbu plápolal oheň a v mém srdci byl pokoj. Dělala jsem to, co se ode mě čekalo, a všude vládl klid.

Ještě nikdy mě žádný kluk nikam nenesl; ještě nikdy jsem se u večeře nesmála tak, až mě bolelo břicho; ještě nikdy jsem neslyšela, jak se stovka lidí navzájem překřikuje. Klid je nuda; tohle je svoboda.

KAPITOLA 20

Naberu vzduch do plic. Nádech, výdech. Nádech.

„Je to jenom simulace, Tris,“ řekne Čtyřka klidně.

Mýlí se. Poslední simulace se vplížila do mého bdění i snů. Noční můry, nejen o vránách, ale o pocitech, které jsem během simulace zažívala - o hrůze a bezmocnosti, protože těch se asi ve skutečnosti opravdu děsím. Nečekané záchvaty panického strachu ve sprše, u snídaně, na cestě sem. Nehty bolestivě okousané až k lůžkům. A nejsem jediná, kdo si něčím takovým prochází, to se pozná.

Přesto přikývnu a zavřu oči.

Kolem mě je tma. Poslední věc, kterou si pamatuju, je kovové křeslo a jehla, která se mi noří do krku. Tentokrát žádné pole, žádné vrány. Srdce mi buší očekáváním. Jaké nestvůry se tentokrát vynoří ze tmy a připraví mé o zdravý rozum? Jak dlouho na ně budu muset čekat?

Sotva pár metrů přede mnou se rozsvítí modré kruhové světlo a po něm další. Jsem ve spodní části Jámy, vedle propasti. Kolem mě stojí se založenýma rukama ostatní nováčci. Z jejich tváří se nedá nic vyčíst. Snažím se mezi nimi najít Christinu. Je tam. Nikdo se nehýbá. Z jejich strnulosti se mi stáhne hrdlo.

Pak před sebou něco spatřím - svůj vlastní slabý odraz. Vztáhnu k němu ruku a nahmatám studené a hladké sklo. Podívám se nahoru. Nade mnou je další skleněná tabule: jsem uvězněná ve skleněné krychli. Zatlačím do skla nad hlavou, ale ani se nezachvěje. Jsem v pasti.

Rozbuší se mi srdce. Nechci být v pasti. Na sklo přede mnou někdo zaklepe. Čtyřka. Ukáže mi na chodidla a ušklíbne se.

Ještě před několika vteřinami jsem měla nohy v suchu, ale teď stojím ve vodě. Ponožky už mám promočené. Skrčím se, abych zjistila, odkud voda do nádrže přitéká, ale nemůžu najít žádný pramen. Jako by vyvěrala přímo ze dna. Podívám se na Čtyřku, ale ten jen pokrčí rameny a připojí se k hloučku ostatních.

Voda prudce stoupá. Už mi sahá po kotníky. Udeřím do skla pěstí.

„Hej!“ vykřiknu. „Pusťte mě odsud!“

Voda mi dosahuje k lýtkům. Je chladná a hebká. Zabuším silněji.

„Dostaňte mě odsud!“

Podívám se na Christinu. Naklání se k Peterovi a něco mu šeptá do ucha. Oba se zasmějí.

Voda mi mezitím vystoupala až ke stehnům. Oběma pěstmi zabuším do skla. Už se nedovolávám pomoci – snažím se ho rozbít. Vší silou do skla zoufale praštím. Udělám krok vzad a navezu se do něj ramenem. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Narážím do stěny, dokud mě nepřemůže bolest. Znovu volám o pomoc, zatímco mi voda stoupá k pasu, k žebrům, k prsům.

„Pomoc!“ zaječím. „Prosím! Prosím, pomozte!“

Plesknu dlaněmi o sklo. Umřu tady. Roztřesenýma rukama si prohrábnu vlasy.

Pak si mezi nováčky všimnu Willa a něco mi sepne v hlavě. Něco, co Will řekl. No tak, vzpomeň si. Přestanu se snažit sklo rozbít. Už skoro nemůžu dýchat, ale musím to ještě zkusit. V příštích vteřinách musím do plic nasát co nejvíc vzduchu.

Mé tělo vyplave na hladinu jako korek. Obličejem se skoro dotýkám stropu. Když mi voda dosáhne ke krku, zakloním hlavu. Zalapám po vzduchu a přitisknu tvář ke sklu. Zhluboka se nadechnu. Pak se mi voda přelije přes hlavu a vnitřek krychle neprodyšně uzavře.

Nepanikař. Nejde to - srdce mi zběsile tluče a myšlenky se mi rozletí. Zmítám sebou ve vodě a narážím do stěn. Co nejsilněji do skla kopnu, ale voda můj úder zpomalí. Simulace je jenom ve tvé hlavě.

Zavřeštím a voda mi vnikne do úst. Jestli je všechno jenom v mé hlavě, tak nad tím můžu získat kontrolu. Voda mě štípe v očích. Ostatní na mě s nezúčastněným výrazem zírají. Nezáleží jim na mně.

Znovu zakřičím a udeřím dlaní o sklo. Něco zaslechnu. Něco praská. Když dlaň od skla oddálím, objevím na něm prasklinu. O kousek vedle do stěny znovu praštím. Ve skle se objeví další trhlina, která se od mé dlaně paprskovitě rozšíří. Plíce mi svírá palčivý oheň. Tentokrát do skla kopnu. Málem mi upadne palec, ale ozve se dlouhé, táhlé zaskřípání.

Sklo se roztříští, voda mě stáhne s sebou a vyvalí se ven. Na vzduch.

Zalapám po něm a posadím se. Jsem v křesle. Zhluboka se nadechnu a protřepu si ruce. Napravo ode mě stojí Čtyřka, ale místo aby mi pomohl vstát, jenom se na mě podívá.

„Co je?“ zeptám se.

„Jaks to udělala?“

„Udělala co?“

„Rozbila sklo.“

„Nevím.“ Čtyřka mi konečně podá ruku. Přehodím nohy přes okraj křesla a postavím se na ně. Cítím, že mě udrží. Jsem klidná.

Povzdechne si a popadne mě za loket. Napůl mě z místnosti vyvleče. Rychlými kroky se ubíráme chodbou. Vtom se zastavím a vytrhnu se mu. Mlčky na mě zírá. Když se nezeptám, sám mi nic neřekne.

„O co jde?“

„Jseš Divergentní,“ odpoví.

Vyvalím na něj oči. Strach ve mně pulzuje jako elektrický výboj. Ví to. Jak to, že to ví? Musela jsem udělat nějakou chybu. Podřeknout se.

Měla bych dělat jakoby nic. Odtáhnu se od něj a opřu se rameny o zeď. „Co to znamená?“

„Nedělej hloupou,“ řekne. „Napadlo mě to už minule, ale teď už to je jasný jak facka. Zmanipulovalas simulaci. To nikdo jinej nedokáže. Tu nahrávku vymažu, ale jestli nechceš skončit na dně propasti mrtvá, příště to v simulaci schováš! Teď mě omluv.“

Zajde zpátky do simulační místnosti a práskne za sebou dveřmi. Srdce mi bije až v krku. Ovládla jsem simulaci; to sklo jsem rozbila. Nevěděla jsem, že tím dávám najevo svou odlišnost.

Jak to věděl Čtyřka?

Odlačím se od stěny a vykročím do chodby. Potřebuju odpovědi a vím, kdo mi je dá.

Jdu přímo do tetovacího studia, kde jsem se naposledy viděla s Tori.

Cestou skoro nikoho nepotkám - je brzo odpoledne a většina Neohrožených je ve škole nebo v práci. Ve studiu jsou tři lidi: Toriin kolega, který tetuje nějakému muži lva na paži, a Tori, která se za pultem probírá štosem papírů. Když vejdu dovnitř, vzhlédne.

„Ahoj Tris,“ pozdraví mě. Letmo se podívá na spolupracovníka, ale ten je příliš zaujat svou prací, než aby si nás všiml. „Pojďme dozadu.“

Dovede mě za závěs, který odděluje zadní místnost. Je tu pár židlí, náhradní tetovací jehly a inkoust a na stěnách obrazy. Tori za námi závěs zatáhne a posadí se na jednu z židlí. Sednu si vedle ní a začnu poklepávat nohama o zem, abych se něčím zaměstnala.

„Co se děje?“ zeptá se. „Jak ti jdou simulace?“

„Dobře.“ Několikrát pokývu hlavou. „Prej až moc dobře.“

„Aha.“

„Prosím tě, pomoz mi to pochopit,“ řeknu tiše. „Co to znamená, že jsem...“ Zaváhám. To slovo bych tady říkat neměla. „Co to k sakru jsem? Co to má co dělat se simulacema?“

Torinino chování se změní. Opře se do židle a zkříží si ruce na prsou. Najednou se tváří obezřetně.

„To mimo jiný znamená, že... když jseš v simulaci, víš, že nic z toho se ti ve skutečnosti neděje,“ vysvětlí Tori. „Dokážeš simulaci zmanipulovat nebo dokonce ukončit. A pak...“ Nakloní se ke mně a podívá se mi do očí. „Takový lidi tady brzo umíraj.“

Tlačí mě na hrudi, jako by mi tam dosedla každá Torinina věta. Napětí ve mně přeroste snesitelnou míru — musím se rozbrečet nebo rozkřičet, jinak...

Z hrdla se mi vydere drsný smích, ale vzápětí utichne. „Takže chceš říct, že brzo umřu?“

„Ne nutně,“ opraví mě. „Vedení o tobě zatím neví. Výsledky tvojí talentovky jsem ze systému okamžitě vymazala a místo toho tam uvedla Odevzdanost. Ale neudělej žádnou hloupost - jestli zjistí, kdo jseš, pak už tě opravdu zabijou.“

Beze slova na ni zůstanu civět. Nevypadá jako blázen. Hlas má pevný, i když trochu naléhavý. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mohla být psychicky labilní, ale asi vážně je. Co jsem naživu, ve městě k žádné vraždě nikdy nedošlo. Ačkoli jistě jsou jedinci, kteří by toho byli schopní, je zcela vyloučeno, aby se taková individua dostala do čela jakékoli frakce.

„Jseš paranoidní,“ řeknu. „Lídři týhle frakce by mě přece nezabili. Nikdo nikoho nezabíjí. Už ne. Od toho snad všechny frakce jsou, ne?“

„Myslíš?“ Položí si ruce na kolena a zpříma se na mě zadívá. Rysy ve tváři jí zkřiví hněv. „Dostali mýho bráchu, proč by nemohli tebe? Co je na tobě tak zvláštního?“

„Tvýho bráchu?“ zopakuju po ní a přimhouřím oči.

„Jo. Mýho bráchu. Oba jsme sem přestoupili ze Sečtělosti, až na to, že výsledky jeho talentovky byly nejednoznačný. Poslední den simulací ho našli ležet na dně propasti. Prej sebevražda. Jenomže můj brácha si vedl ve výcviku dobře, byl čerstvě zamilovanej a... štastnej.“ Potřese hlavou. „Ty máš taky bratra, ne? Nemyslíš, že bys o tom něco věděla, kdyby měl sebevražedný sklony?“

Představím si Caleba, jak se pokouší o sebevraždu. Už ta myšlenka mi přijde směšná. I kdyby se Caleb cítil mizerně, v tomhle by nikdy neviděl řešení.

Všimnu si, že Tori má pod vyhrnutými rukávy na pravé paži vytetovanou řeku. Nechala si to udělat poté, co jí umřel bratr? Byla řeka dalším strachem, který překonala?

Tori ztiší hlas. „Ve druhé fázi výcviku si Georgie vedl skvěle. Byl vážně rychlej. Říkal, že mu ty simulace vůbec nic nedělaj... Bral je jako hru. A tak se o něho začali instruktoři zajímat. Sotva ho napíchli, naběhli do místnosti, aby viděli celej průběh. Všichni si o něm začali šeptat. Na poslední simulaci se dostavil jeden z lídrů osobně. A druhej den byl Georgie mrtvěj.“

V simulacích bych mohla být dobrá, když jsem dokázala ovládnout sílu, kterou jsem sklo rozbila, ať už to bylo cokoli. Mohla bych být tak dobrá, že by si toho všichni instruktoři všimli. Mohla bych, ale budu?

„Takže jde jenom o tohle?“ zeptám se. „Že umím zvrátit průběh simulací?“

„Pochybuju,“ připustí Tori, „ale nic víc nevím.“

„Kolik lidí o tom ví?“ Vzpomenu si na Čtyřku. „O tom manipulování."

„Dva druhy lidí,“ řekne Tori. „Lidi, kteří by tě nejradši viděli mrtvou. Nebo lidi, kteří s tím přišli do styku. Buď to sami zažili, nebo jim o tom někdo řekl, jako mně.“

Čtyřka mi slíbil, že můj záznam o rozbití skla vymaže. Nechce, abych umřela. Je taky Divergentní? Nebo měl někoho takového v rodině? Kamaráda? Přítelkyni?

Tu myšlenku zapudím. Nemůžu se jím nechat takhle rozptylovat.

„Pořád nechápu,“ řeknu zvolna, „proč by lidem ve vedení mělo ležet v žaludku to, že dokážu simulaci zmanipulovat.“

„Kdybych to věděla, už bych ti to řekla.“ Stiskne rty.

„Přišla jsem jenom na to, že na samotný schopnosti měnit průběh simulací jim až tak nesejde. Je to jenom příznak něčeho jinýho. A na tom už jim sakra záleží.“

Tori mi sevře ruku v dlaních.

„Přemýšlej o tomhle,“ řekne. „Tihle lidi tě naučili používat zbraně. Naučili tě bojovat. Myslíš, že ti nejsou schopni ublížit? Že tě vážně nemůžou zabít?“

Pustí mi ruku a vstane.

„Musím jít, nebo se bude Bud vyptávat. Dávej na sebe pozor, Tris.“

KAPITOLA 21

Dveře do Jámy se za mnou zavřou a já osamím. Naposledy jsem tímhle tunelem šla v den Obřadu volby. Vzpomenu si, jak nejistě jsem tehdy našlapovala, jak jsem se ve tmě nemohla zorientovat. Teď je můj krok pevný. Světlo už nepotřebuju.

Jsou to už čtyři dny, co jsem mluvila s Tori. Ze Sečtělosti mezitím doputovaly dva další hanopisy. V prvním autor obviňuje Odevzdané z toho, že ostatním frakcím znemožňují přístup k nedostatkovému zboží, jako jsou auta nebo čerstvé ovoce, a tím všem ostatním vnucují svoji víru v odříkání. Když jsem to četla, vzpomněla jsem si, jak Willova sestra Cara nařkla mou matku z křečkování.

Druhý příspěvek zpochybňuje způsob, jakým jsou do svých funkcí vybíráni městští radní, a táže se čtenářů, proč by měli v zastupitelstvu být pouze jedinci, kteří sami sebe označují za nesobecké. Autor vyzývá k návratu k někdejším demokratickým principům volebního systému. Jeho slova dávají smysl a já mám podezření, že pod rouškou racionálního přístupu se skrývá volání po revoluci.

Dojdu na konec tunelu. Přes zející díru se táhne síť - od té doby, kdy jsem tu byla naposled, se nic nezměnilo. Vystoupám po schodech na dřevěnou plošinu, odkud mi Čtyřka pomohl ze sítě ven. Chytím se tyče, ke které je síť ukotvená. Tehdy bych se na rukou nahoru nevytáhla; teď se tam vyšvihnu jakoby mimoděk a skutálím se do sítě.

Nade mnou se tyčí prázdné budovy po stranách skruže a noční obloha. Je temně modrá a bez hvězd. Měsíc není vidět.

Ty články mě rozrušily, ale mám přátele, kteří mě rozptylují, a to něco znamená. Když sem dorazila první novinová zpráva, Christina udělala hezké oči na jednoho kuchaře a dostaly jsme na ochutnání pořádný kus korpusu na koláč. Po přečtení druhého článku mě Uriah a Marlene naučili hrát karty a dobré dvě hodiny jsme se v jídelně oddávali karbanu.

Ale dnes večer jsem chtěla být sama. Víc než to — chtěla jsem přemýšlet o tom, co mě sem vlastně přivedlo a proč jsem byla tak odhodlaná tady zůstat, že jsem kvůli tomu skočila ze střechy, ačkoli jsem ještě ani nevěděla, co Neohroženost znamená. Zabořím prsty do ok sítě.

Chtěla jsem být jako Neohrožení, když jsem je ve škole viděla. Chtěla jsem se chovat nespoutaně a vyzývavě a být volná jako oni. A přitom sami ještě nebyli členy, jenom si na ně hráli. A stejně tak jsem si hrála i já, když jsem sem z té střechy skočila. Nevěděla jsem, co je to strach.

Za poslední čtyři dny jsem musela čelit čtyřem věcem, kterých se děsím. V jedné simulaci jsem byla přivázaná na hranici a Peter pode mnou zapálil oheň. V další simulaci jsem se opět topila, tentokrát uprostřed rozbouřeného oceánu. Pak jsem se dívala, jak celá má rodina pomalu vykrvácela. A v poslední mě dali do ruky pušku a nutili mě svou rodinu postřílet.

Přes ústí skruže se přežene vítr a zavane až ke mně. Zavřu oči. V duchu se vidím, jak stojím na střeše. Rozepínám si knoflíčky šedé uniformy Odevzdaných, odhalím paže a své tělo v takové míře, jako nikdy předtím. Zmuchlám košili do koule a mrsknu s ní po Peterovi.

Otevřu oči. Ne, není to pravda: neseskočila jsem z té střechy proto, že jsem chtěla být jako Neohrožení. Skočila jsem proto, že už jsem jako oni byla a chtěla jsem to všem ukázat. Chtěla jsem se veřejně přihlásit k té části své osobnosti, kterou jsem v Odevzdanosti musela skrývat.

Protáhnu si ruce za hlavou a znovu je položím do sítě. Co nejvíc propnu špičky a do prstů na nohou naberu síť. Nebe je čisté a klidné a moje mysl poprvé za čtyři dny také.

Položím si hlavu do dlaní a zhluboka naberu vzduch do plic. Dnes měla simulace stejný průběh jako včera: někdo mě nutil držet pušku a střílet na rodinu. Když zvednu hlavu, všimnu si, že se na mě Čtyřka dívá.

„Já vím, že to je jenom simulace,“ řeknu.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat," odpoví. „Svou rodinu miluješ. Nechceš je postřílet. Zní to docela logicky.“

„Vídám se s nima jenom v simulaci,“ pokračuju. Ačkoli nic zdůvodňovat nemusím, chci mu vysvětlit, proč je pro mě tak těžké tenhle strach překonat. Propletu si prsty, ale hned je zase rozpojím. Lůžka nehtů mám zarudlá - ve spaní si je koušu. Každé ráno se probouzím se zakrvácenýma rukama. „Chybí mi. Tobě nikdy... tvá rodina nechyběla?“

Čtyřka sklopí oči. „Ne,“ odpoví po chvíli. „Nikdy. Ale to není zrovna běžný.“

Ne, to běžné není. Je to natolik zvláštní, že mě to na okamžik vytrhne ze vzpomínek na to, jak tisknu Calebovi k hrudi hlaveň pušky. Jaké to u nich v rodině asi bylo, že mu na nich přestalo záležet?

S rukou na klice u dveří se zastavím a ohlédnu se.

Jsi jako já? zeptám se ho v duchu. Jsi Divergentní?

Jenom na to slovo pomyslet je nebezpečné. Vpíjí se do mě očima, a zatímco ubíhají tiché vteřiny, tváří se čím dál vlídněji. Slyším, jak mi bije srdce. Dívám se na něho příliš dlouho, ale on mi pohled oplácí. Mám pocit, jako bychom se oba snažili tomu druhému něco říct, ale možná si to vymýšlím. Příliš dlouho - a teď ještě déle. Tep se mi ještě více zrychlí, zatímco mě jeho klidné oči celou polykají.

Pak prudce otevřu dveře a vyběhnu ven.

Neměla bych se jím nechat tak vyvést z míry. Měla bych myslet jenom na výcvik. Simulace by mě měly děsit ve dne v noci. Měly by mě připravovat o rozum, jako o něj připravují snad všechny ostatní nováčky. Drew v noci nemůže spát — schoulený do klubíčka zírá do zdi. Al křičí ze spaní a pláče do polštáře. Moje noční můry a okousané nehty jsou ve srovnání s nimi nic.

Když Al v noci zavřeští, pokaždé se vzbudím, a to pak civím do matrace nad sebou a říkám si, co to se mnou proboha je, že se pořád cítím silná, zatímco ostatní se vedle mě hroutí. Snáším to tak dobře proto, že jsem Divergentní, nebo je to něčím jiným?

Když se vrátím do společného pokoje, čekám, že spatřím stejný obrázek jako včera: hrstku lidí ležících na postelích nebo zírajících do prázdna. Na postelích nikdo není - všichni se seskupili na druhém konci pokoje. Před

nimi stojí Eric a drží tabuli obrácenou směrem k sobě, takže není vidět, co na ní je. Stoupnu si vedle Willa.

„Co se děje?“ zašeptám. Doufám, že nejde o další článek v novinách. Nejsem si jistá, jestli bych další útok snesla.

„Výsledky druhý fáze,“ vysvětlí.

„Teď přece nikdo vyletět neměl,“ syknu.

„Nikdo nevyletí. To jenom abysme si udělali obrázek.“

Přikývnu.

Pohled na tabuli mě znervózňuje. Mám pocit, jako by mi něco plavalo v břiše. Eric zvedne tabuli nad hlavu a pověsí ji na zeď. Když ustoupí stranou, všem spadne čelist. Natahuju krk, abych viděla.

Moje jméno je na prvním místě.

Všechny hlavy se otočí ke mně. Rychle seznam prolétnu. Christina je sedmá, Will devátý. Peter skončil druhý, ale když se podívám na jeho čas, dojde mi, jak obrovský je mezi námi odstup.

Peterovi trvala simulace v průměru osm minut. Mně dvě minuty čtyřicet pět vteřin.

„Dobrá práce, Tris,“ poblahopřeje mi Will tiše.

Přikývnu, ale stále nedokážu odtrhnout oči od tabule. Mělo by mě těšit, že jsem první, ale vím, co to obnáší. Jestli mě Peter a jeho parta předtím neměli v lásce, teď mnou budou opovrhovat. Teď jsem já jejich Edward. Teď to může stát oko mě. Nebo něco horšího.

Hledám Alovo jméno - je poslední. Ostatní se pomalu rozcházejí, až zůstanu jen já, Peter, W ill a AI. Chci Ala utěšit. Říct mu, že mi prostě jinak funguje mozek, proto se mi teď tak dařilo.

Peter se ke mně zvolna otočí. Čiší z něj napětí. Podívá se na mě pohledem plným ryzí nenávisti, ve kterém jsou všechny nevyslovené pohrůžky. Pak vykročí směrem ke své posteli, ale v poslední chvíli změní směr a natlačí mě na zeď. Oběma rukama mi bolestivě stiskne ramena.

„Nenechám se vyšachovat nějakým Škrobem,“ zasyčí. Jeho obličej je tak blízko, že cítím jeho zkažený dech. „Jaks to udělala? Jaks to sakra udělala?“

O pár centimetrů si mě přitáhne k sobě a vzápětí se mnou znovu mrskne o stěnu. Zatnu zuby, abych nevykřikla. Páteří mi projede prudká bolest. Will popadne Petera za límec a odtáhne ho ode mě.

„Nech ji bejt,“ okřikne ho. „Jenom zbabělec šikanuje malou holku.“

„Malou holku?“ odfrkne si Peter a setřepe ze sebe Willovu ruku. „Jseš slepej, nebo prostě jenom blbej? Ta malá holka tě vyšoupne na konec pořadníku a v tyhle frakci jsi skončil! Nezbude ti vůbec nic a víš proč? Protože ona na rozdíl od tebe ví, jak s lidma manipulovat. Takže až ti to docvakne, dej mi vědět.“

Peter se vyřítí z pokoje. Molly a Drew vyrazí se znechuceným výrazem za ním.

„Díky,“ kývnu na Willa.

„Má pravdu?“ zeptá se Will tiše. „Snažíš se s náma vyběhnout?“

„A jak bych to asi udělala?“ vyjedu na něho. „Jenom dělám, co můžu, jako každej!“

„Já nevím.“ Mírně pokrčí rameny. „Možná si hraješ na chudinku, abysme tě litovali. A až nás vyschízuješ...“

„Vyschízuju?“ zopakuju po něm. „Jseš můj kámoš. To bych neudělala.“

Nic na to neřekne. Myslím, že mi nevěří, ne docela.

„Nebuď idiot, Wille,“ řekne Christina a seskočí z palandy. Chladně se na mě podívá a dodá: „Tris na nás nic nešije.“

Nato se otočí a odejde. Nechá za sebou otevřené dveře. Will ji následuje. V místnosti zůstaneme jenom já a AI. První a poslední.

Ještě nikdy mi AI nepřipadal malý, teď ano. Ramena má svěšená a celý jako by se scvrkl. Posadí se na okraj postele.

„Jseš v pohodě?“ zeptám se.

„Jasně,“ odpoví.

V obličeji je zřetelně červený. Podívám se jinam. Zeptala jsem se, jenom abych se zeptala. Každý, kdo má oči, musí vidět, že AI rozhodně v pohodě není.

„Pořád máš šanci,“ řeknu. „Pořád se můžeš umístit líp, když...“

Když se na mě AI podívá, hlas se mi vytratí. Vlastně ani nevím, jak bych pokračovala dál. Pro druhou fázi výcviku neexistuje žádná strategie. Sahá hluboko do naší podstaty, aby zjistila, co v nás skutečně vězí.

„Tris,“ začne. „Tak jednoduchý to není.“

„Já vím, že ne.“

„Myslím, že nevíš,“ podotkne a zavrtí hlavou. Roztřese se mu brada. „Pro tebe je to hračka. Tohle všechno je pro tebe hračka.“

„To není pravda.“

„Ale jo, je.“ Zavře oči. „Tím že budeš předstírat, že to tak není, mně nepomůžeš. Nevím, jestli mi vůbec nějak můžeš pomoct. Asi ne.“

Mám pocit, jako bych si právě stoupla pod okap a všechno oblečení na mně ztěžklo vodou; jako bych se proměnila v těžkopádné, neužitečné závaží. Nevím, jestli to myslí tak, že mu nemůže pomoct nikdo, nebo jenom já konkrétně, ale ani jedna možnost se mi nezamlouvá. Chci mu pomoct. Nemám na to prostředky.

„Já...“ Chci se mu nějak omluvit, jenže za co vlastně? Za to, že mám víc odvahy než on? Za to, že nevím, co mám říct?

„Já prostě...“ Slzy, které se mu nastřádaly v očích, se vyřinou ven a smáčejí mu tváře, „...chci bejt sám.“

Přikývnu a odvrátím se od něj. Nechat ho tady samotného není dobrý nápad, ale zastavit se nedokážu. Dveře se za mnou zaklapnou a já jdu pořád dál.

Projdu kolem fontánky na pití a pak řadou tunelů, které se mi kdysi zdály nekonečné. Teď je skoro nevnímám. Tohle není poprvé, co jsem tady zradila ideály své rodiny, ale z nějakého důvodu jsem nemohla jinak. Až dosud jsem vždy věděla, co je třeba udělat, ale rozhodla jsem se to neudělat. Tentokrát jsem to nevěděla. To už nepoznám, co lidi potřebujou? Jsem to ještě vůbec já?

Jdu pořád dál.

Ani nevím jak, ale ocitnu se v chodbě, kde jsem seděla v den, kdy Edward odešel. Nechci být sama, ale cítím, že nemám na výběr. Zavřu oči, soustředím se na studený kámen pod Srbou a nasávám do plic zatuchlý podzemní vzduch.

„Tris!“ zavolá na mě někdo na konci chodby. To se ke mne řítí Uriah. Za ním spatřím Lynn a Marlene. Lynn má v ruce muffin.

„Myslel jsem, že tě tady najdem.“ Dřepne si ke mně. „Tak jsem slyšel, žes zabodovala.“

„Chceš mi pogratulovat?“ opáčím domýšlivě. „Páni, děkuju!“

„Aspoň někdo by měl,“ řekne. „A říkal jsem si, že tví kamarádi ti asi věnce na krk věšet nebudou, když to projeli. Takže ti nezbejvá než jít s náma. Ten koláček, co si Marlene tak pěkně nese, jí totiž za chvíli sestřelím z hlavy.“

Při té představě se musím rozesmát. Zvednu se a jdu za Uriahem na druhý konec chodby, kde čekají Lynn a Marlene. Lynn si mě přeměří přimhouřenýma očima, ale Marlene se zazubí.

„Co že neoslavuješ?“ zeptá se. „Jestli to tak půjde dál, místo v top desítce máš prakticky zaručený.“

„Na zbytek přeběhlíků je moc Neohrožená,“ poznamená Uriah.

"A na to, aby oslavovala, zase moc Odevzdaná,“ rýpne Lynn.

Přejdu to bez povšimnutí. „Proč chceš Marlene sundat tu dobrotu z hlavy?“

„Vsadila se, že nemám na to trefit se z padesáti metrů do malýho předmětu,“ vysvětluje Uriah.

„A já jsem se vsadil, že ona zase nemá na to si tam stoupnout, když to budu zkoušet. Líp jsme to vymyslet nemohli.“

Výcviková místnost, kde jsem poprvé v životě vystřelila z pistole, není od mé tajné chodby daleko. Jsme tam ani ne za minutu. Uriah rozsvítí. Všechno vypadá stejně jako posledně: terče na jednom konci místnosti, na opačném stůl s pistolemi.

„To je tady nechávaj?“ zeptám se.

„Jo, ale ne nabitý.“ Uriah si vykasá tričko. Za opaskem má zastrčenou pistoli, přímo pod tetováním. Snažím se kresbu rozpoznat, ale Uriah si spustí okraj trička zpátky dolů.

„Fajn,“ řekne. „Běž se nachystat.“

Marlene vykročí k terčům, ale cestou škobrtne.

„Nebudeš po ní vážně střílet, že ne?“ zeptám se Uriaha.

„Tohle není žádná bouchačka,“ odpoví místo něj Lynn. „Místo nábojů má plastový kuličky. Marlene dostane v nejhorším žihadlo do ksichtu, po kterým se jí udělá modřina. Myslíš, že jsme cvoci?“

Marlene se postaví před jeden z terčů a položí si muffin na hlavu. Uriah přivře oko a zacílí.

„Počkat!“ zvolá Marlene. Ulomí si kousek koláčku a vloží si jej do pusy. „Mň... můžeš!“ zamumlá s plnou pusou. Zvedne palec nahoru.

„Asi jste všichni dopadli dobře, co?“ zeptám se Lynn.

Přikývne. „Uriah je druhej. Já první. Marlene čtvrtá.“

„Jseš první jenom o chlup," zabrblá Uriah, zatímco míří. Pak stiskne spoušť. Muffin spadne Marlene z hlavy. Ani nemrkla.

„Oba jsme vyhráli!“ vykřikne.

„Chybí ti tvoje stará frakce?“ chce vědět Lynn.

„Někdy, “ řeknu. „Byl tam větší klid a nebyla to taková fuška.“

Marlene zvedne muffin ze země a zakousne se do něj. „Budeš vyžraná!“ okřikne ji Uriah.

„Výcvik v nás má obnažit naše pravý já. Takhle to aspoň tvrdí Eric,“ dodá Lynn a zvedne obočí.

„Čtyřka říká, že výcvik nás má připravit na život.“

„Ti dva se shodnou jen v málo věcech.“

Přikývnu. Čtyřka mě varoval, že Ericova představa Neohroženosti se rozchází s jejími původními hodnotami. Doufám, že mi jednou řekne, jaká vize je podle něj správná. Občas jako bych ji zahlédla - Neohrožení, kteří mi provolávali slávu, když jsem skočila ze střechy do skruže, kteří ze svých rukou utvořili záchrannou síť, abych do ní mohla po jízdě z mrakodrapu s důvěrou seskočit — ale to je málo. Četl snad Čtyřka manifest Neohroženosti? Věří snad právě v tohle - v obyčejné statečné činy?

Dveře do výcvikové místnosti se otevřou. Dovnitř vstoupí Shauna, Zeke a Čtyřka - právě ve chvíli, kdy Uriah vystřelí na další terč. Kulička odskočí od středu terče a odkutálí se po podlaze.

„Měl jsem pocit, že jsem něco zaslechl,“ řekne Čtyřka.

„Jo, mýho debilního bráchu,“ procedí Zeke mezi zuby. „Večer tady nemáš co dělat. Dávej si bacha, nebo se tady Čtyřka zmíní Ericovi a ten už tě srovná do latě.“

Uriah svraští na bratra nos a zastrčí si kuličkovku zpátky za opasek. Z druhého konce místnosti k nám dojde Marlene, která si pochutnává na muffinu. Čtyřka ustoupí od dveří a počká, až vyjdeme ven.

„Nic Ericovi neřekneš, že ne?“ zeptá se Lynn a podezřívavě se na Čtyřku zadívá.

„Ne, neřeknu,“ odpoví. Když kolem něj procházím, položí mi ruku mezi lopatky, aby mě vyvedl. Zachvěju se. Doufám, žesiI toho nevšiml.

Ostatní už jsou napřed. reke a Uriah se postrkují, Marlene dává kousek muffinu Shauně, Lynn jde v čele. Vykročím za nimi.

„Počkej chvíli,“ zastaví mě Čtyřka. Obrátím se k němu a jsem zvědavá, jakého Čtyřku uvidím ted’ - Čtyřku, který mi vynadá, nebo Čtyřku, který se mnou vylezl na ruské kolo? Pousměje se, ale v očích mu zůstane napjatý a starostlivý výraz.

„Patříš sem, víš to?“ řekne. „Patříš k nám. Brzo bude po všem, tak to koukej vydržet.“

Poškrábe se za uchem a odvrátí pohled, jako by se za to, co právě řekl, cítil trapně.

Zůstanu na něj zírat. Cítím, jak mi v každém kousku těla buší srdce, dokonce i v prstech na nohou. Mám chuť udělat něco odvážného, ale stejně tak bych se mohla jednoduše sbalit a jít. Nejsem si jistá, co z toho je prozíravější nebo lepší. Nejsem si jistá, jestli mi na tom záleží.

Vezmu ho za ruku. Propletu si s ním prsty. Nemůžu dýchat.

Vzhlédnu k němu, dívá se mi do očí. Dlouhou chvíli tak stojíme. Pak se mu vytrhnu a rozběhnu se za Uriahem a Lynn a Allene. Možná AI teď myslí, že jsem hloupá nebo divná. Ale možná to za to stálo.

Vrátím se do pokoje dřív než všichni ostatní, a když se začnou trousit dovnitř, zalezu AI do postele a dělám, že spím. Nepotřebuju je, pokud se hodlají takhle chovat, když se mi zrovna daří. Jestli zvládnu výcvik, stanu se Neohroženou, a už se s nikým z nich nebudu muset v životě vidět.

Nepotřebuju je - ale možná s nimi chci být. Obě tetování, která jsem si nechala udělat, byla na znamení našeho přátelství a skoro pokaždé, když jsem se v tomhle ponurém místě zasmála, to bylo kvůli nim. Nechci je ztratit. Ale cítím, že se tak už stalo.

Po půl hodině zběsilého přemýšlení se převrátím na záda a otevřu oči. Světlo v pokoji je zhasnuté - všichni už spí. Asi je ta nenávist ke mně zmohla, pomyslím si s hořkým úsměvem. Jako by nestačilo, že jsem sem přestoupila z frakce, kterou všichni nenávidí ze všeho nejvíc; teď jsem je navíc ztrapnila.

Vylezu z postele a jdu se napít. Nemám žízeň, ale potřebuj se nějak zabavit. Bosé nohy se mi s pleskáním odlepují od podlahy, rukou se přidržuj zdi, abych udržela směr. Nad fontánou na pití svítí modrá bludička.

Shrnu si vlasy přes rameno a skloním se. Sotva vodu ochutnám, z konce chodby zaslechnu hlasy. Přikradu se blíž a doufám, že mě bude temnota dostatečně krýt.

„Zatím se žádný známky neprojevily.“ Ericův hlas. Známky čeho?

„Omyl. Ty sis jich jenom nevšiml,“ odpoví někdo. Ženský hlas. Chladný a povědomý, ale spíš jen jako sen. „Bojový výcvik ti nic neřekne. Zato simulace, v těch se Divergentní rebelové ukážou v celé parádě, pokud tady nějací jsou. Jestli chceme mít jistotu, budeme muset ten záznam několikrát projít.“

Při slově „Divergentní“ celá ztuhnu. Nakloním se dopředu, abych zjistila, komu ten povědomý hlas patří.

„Nezapomeň, proč jsem se za tebe u Maxe přimluvila,“ pokračuje ten hlas. „Tvojí prioritou číslo jedna je vyhledávat je. Vždycky."

„Nezapomněl jsem.“

Posunu se o kousek dopředu, snad jsem pořád dostatečně schovaná. Ať už hlas patří komukoli, je to někdo, kdo tahá za drátky; někdo, kdo zařídil, aby se z Erica stal lídr; někdo, kdo mě chce vidět mrtvou. Natáhnu krk, abych ji zahlédla ještě předtím, než se mi ztratí za rohem.

Vtom mě zezadu někdo chytí.

Vykřiknu, ale ruka přes ústa můj výkřik ztlumí. Voní po mýdle a je dost velká na to, aby mi překryla půlku obličeje. Trhnu sebou, ale paže, které mě svírají, jsou příliš silné. Do jednoho prstu kousnu.

„Au!“ ozve se hrubý hlas.

„Drž hubu a nenech ji křičet.“ Tenhle hlas je vyšší, na muže až nezvykle, a čistější. Peter.

Oči mi zakryje pruh tmavé látky a další pár rukou mi jej vzadu na týle zaváže. S obtížemi dýchám. Přinejmenším dvě ruce mě drží za paže a vlečou mě dopředu, další ruka mě tlačí do zad, čtvrtá mi zakrývá ústa, abych nemohla křičet. Tři lidi. Píchne mě u srdce. Třem lidem se sama neubráním.

„Jsem zvědavej, jak asi Škrobáci škemraj o milost,“ prohodí Peter a uchichtne se. „Pohněte sebou.“

Pokusím se soustředit na ruku na mých ústech. Musí na ní být něco, co mi napoví, komu patří. Tohle dokážu vyřešit. A musím to vyřešit hned teď, nebo zpanikařím.

Dlaň je zpocená a hebká. Zatnu zuby a nosem se hluboce nadechnu. Ta mýdlová vůně je mi povědomá. Citrónová tráva a šalvěj. Tak to voní kolem Alovy postele. Ztěžkne mi srdce.

Zaslechnu, jak se o skálu tříští voda. Jsme blízko propasti - podle zvuku musíme být nad ní. Stisknu rty, abych nezaječela. Jestli jsme nad propastí, je mi jasné, co se mnou hodlají udělat.

„Zvedni ji, dělej.“

Hážu sebou a jejich drsná kůže se dře o mou. Vím, že nemám šanci. Dokonce zakřičím, i když mě absolutně nikdo nemůže slyšet.

Do zítřka přežiju. Přežiju.

Ruce mě někam dosmýkají a vzápětí se mnou švihnou. Narazím páteří do něčeho tvrdého a studeného. Vzhledem k šířce a zakřivení předmětu poznám, že jde o kovové zábradlí. O to kovové zábradlí nad propastí. Sípavě dýchám. Na zátylku ucítím mlžný opar. Ruce mi ohnou záda přes zábradlí. Chodidla se mi odlepí od země a před pádem do vody mě chrání jen paže útočníků.

Mohutná ruka mi zašátrá po prsou. „Říkáš šestnáct, Škrobe? Ale jseš plochá jako dvanáctka.“ Druzí dva se zařehtají.

Zvedne se ve mně žluč. Polknu její hořkou chuť.

„Počkat, myslím, že jsem něco našel!“ Zatahá mě za prso. Kousnu se do jazyka, abych nevykřikla. Další vlna smíchu.

Al mi sundá ruku z pusy. „Nechte toho,“ okřikne je. Poznám jeho hluboký, výrazný hlas.

Jakmile mě Al pustí, znovu sebou škubnu a svezu se na zem. Tentokrát vší silou hryznu do první ruky, kterou nahmatám. Někdo zakvičí a já na jazyku ucítím krev. Skousnu ještě silněji. Něco tvrdého mě udeří do obličeje. Hlavou mi projede vlna bílého žáru. Kdyby mi v těle neproudil adrenalin jako kyselina, pěkně by mě to bolelo.

Ten, koho jsem hryzla, se mi vykroutí a povalí mě na zem. Praštím se loktem o kámen. Zvednu ruce k hlavě, abych si strhla pásku z očí. Někdo

mě nakopne do boku a vyrazí mi dech. Zalapám po vzduchu, zakašlu a znovu chňapnu po pásce. Čísi ruka mě popadne za vlasy a praští mi hlavou o něco tvrdého. Zasténám ochromující bolestí. Chce se mi zvracet.

Neohrabaně zašátrám po okraji pásky. Ztěžklou rukou za ni škubnu a strhnu si ji. Zamrkám. Scéna přede mnou je nakloněná a poskakuje nahoru a dolů. Spatřím, jak k nám někdo běží a někdo jiný utíká pryč - někdo velký, Al. Chytím se zábradlí a vytáhnu se na nohy.

Peter mě jednou rukou popadne za krk a s palcem vklíněným pod mou bradu mě nadzvedne. Jeho obvykle lesklé a uhlazené vlasy se mu rozcuchaly a lepí se mu k čelu. Bledou tvář má zkřivenou bolestí, zatíná zuby. Škrtí mě nad propastí a mně se zamlžuje zrak a jeho tvář ztrácí obrysy v záplavě zelených, růžových a modrých skvrn. Nic neříká. Pokusím se ho kopnout, ale mám příliš krátké nohy. Mé plíce prosí o vzduch.

Zaslechnu křik a Peter mě pustí.

Jak padám dolů, rozhodím ruce a zalapám po vzduchu. Podpaždím se zarazím o zábradlí. Zaklesnu kolem něj lokty a zasténám. Kotníky mi pohltila mlha. Svět se kolem mě zakolébá a zhoupne. Na dně Jámy někdo leží - Drew – a vřeští. Slyším tupé údery. Kopance. Zavytí.

Několikrát zamrkám a vší silou se snažím zaostřit na jedinou tvář, kterou vidím. Je zkřivená hněvem. Planou v ní temně modré oči.

„Čtyřko,“ zachraptím.

Zavřu oči a jeho ruce mě pevně sevřou kolem paží, těsně pod rameny. Přetáhne mě přes zábradlí a přitiskne ke své hrudi. Vsune mi paži pod kolena a vezme mě do náručí. Zabořím mu obličej do ramene a propadnu se do ticha.

KAPITOLA 22

Když opět otevřu oči, na hladké bílé zdi spatřím nápis „Boha, jeho jediného, se boj“. Zaslechnu zvuk tekoucí vody, ale tentokrát je to jen vodovodní kohoutek. Trvá mi nějakou chvíli, než dokážu kolem sebe rozeznat konkrétní obrysy - rám dveří, deska kuchyňské linky, strop.

V hlavě, obličeji a žebrech mi pulsuje bolest. Neměla bych se hýbat, tím to jenom zhorším. Všimnu si, že mám pod hlavou modrou patchworkovou deku. Se sebezapřením otočím hlavu, abych zjistila, odkud voda teče.

Nad umyvadlem v koupelně se sklání Čtyřka a umývá si ruce. Krev z jeho kloubů barví vodu do světle červena. Koutek úst má natržený, ale jinak vypadá v pořádku. S vyrovnaným výrazem si prohlédne zranění, zastaví vodu a utře si ruce do ručníku.

Mám jedinou vzpomínku na to, jak jsem se sem dostala, a ta je spíše vizuální: černý inkoust vinoucí se po straně krku, okraj nějakého tetování, a mírné kolébání, které mohlo znamenat jenom to, že mě sem Čtyřka donesl.

Zhasne světlo v koupelně a z lednice v rohu pokoje vytáhne sáček s ledem. Jak se ke mne blíží, napadne mě, že bych ještě mohla zavřít oči a dělat, že spím, ale pak se naše pohledy střetnou a je pozdě.

„Tvoje ruce,“ zachrčím.

„O mý ruce se starat nemusíš,“ řekne. Opře se kolenem o matraci,skloní se nade mnou a sáček s ledem mi podsune pod hlavu. Než se odtáhne, zvednu ruku, abych se dotkla rány v koutku jeho úst. Když si uvědomím, co se chystám udělat, ruku v půlce cesty zastavím.

Co můžu ztratit? ptám se sama sebe. Zlehka se dotknu prsty jeho rtů.

„Tris,“ řekne mi do prstů. „Jsem v pohodě.“

„Jak to, že ses tam objevil?“ zeptám se a nechám ruku klesnout.

„Právě jsem se vracel z dozorny, když jsem zaslechl, jak někdo křičí.“

„Cos jim udělal?“ chci vědět.

„Drewa jsem před půl hodinou nechat ve špitále,“ odpoví. „Peter s Alem zdrhli. Drew tvrdil, že tě chtěli jenom postrašit. Aspoň myslím, že to se snažil říct.“

„Je na tom zle?“

„Přežije to,“ usoudí Čtyřka. Nato hořce dodá: „Ale jestli bez následků, to nevím.“

Neměla bych si přát, aby druzí trpěli jenom proto, že mi ublížili. Ale když si představím, jak asi Drew musí vypadat, zaplaví mě vlna pomstychtivé rozkoše a stisknu Čtyřkovi ruku.

„Dobře mu tak,“ řeknu. Můj hlas zní tvrdě a divoce. Narůstá ve mně hněv, až mám pocit, že mi místo krve proudí v žilách odvar z pelyňku a rozlévá se mi do celého těla. Mám chuť něco rozbít, nebo aspoň do něčeho praštit. Místo toho se rozbrečím.

Čtyřka si dřepne vedle postele a dívá se na mě. V jeho očích není ani stopa po soucitu. Vlastně by mě cokoli jiného zklamalo. Vyvlékne zápěstí z

mého sevření a k mému údivu mi položí ruku na tvář a přejede mi palcem po lícní kosti. Jeho dotek je opatrný.

„Mohl bych to nahlásit,“ řekne.

„Ne,“ odmítnu. „Nechci, aby si mysleli, že se jich bojím.“

Přikývne. Zamyšleně mi přejíždí palcem po tváři. „Takovou odpověď jsem čekal.“

„Myslíš, že se můžu posadit, nebo je to hloupost?“

„Pomůžu ti.“

Jednou rukou mi sevře rameno a druhou mi podepře hlavu. Pokusím se zvednout. Tělem mi v několika vlnách projede ostrá bolest, ale snažím se být statečná a nezasténat.

Podá mi sáček s ledem. „Nemusíš se tak ovládat,“ řekne. „Jsem tady jenom já.“

Kousnu se do rtu. Na tvářích se mi třpytí slzy, ale ani jeden z nás se o nich nezmíní ani je nevezme na vědomí.

„Bez ochranky by ses teď neměla nikam ani hnout. Máš nějaký kámoše, ne?“

„Myslela jsem, že jo.“ Znovu ucítím na rtech Alovu dlaň a vzlyknu tak, až sebou škubnu. Přiložím si ruku na čelo a začnu se pomalu kolébat dopředu a dozadu. „Jenže Al...“

„Chtěl, abys byla pořád tou malou, tichou, odevzdanou holkou,“ řekne Čtyřka něžně. „Ublížil ti, protože viděl, že jsi silná a on ne. Jinej důvod neměl.“

Přikývnu a chci mu to věřit.

„Nikomu nebudeš tak ležet v žaludku, když občas projevíš trochu zranitelnosti. I kdyby nebyla opravdová.“

„To jako myslíš, že to mám hrát?" zeptám se a zvednu obočí.

„Jo, hrát.“ Vezme mi z ruky sáček s ledem a lehce mi přitom zavadí o prsty. Pak mi ho k hlavě přiloží sám. Jsem příliš unavená, než abych protestovala. Po chvíli Čtyřka vstane. Zadívám se mu na lem trička.

Někdy v něm vidím někoho docela jiného a někdy vidím jeho obraz hluboko v sobě, jako svou niternou bolest.

„Chceš zítra napochodovat na snídani a ukázat jim, jak jsi všechno hravě zmákla,“ dodá, „ale raděj bys jim měla ukázat svůj dobitej obličej a držet hlavu dole.“

Při té představě se mi chce zvracet.

„Nevím, jestli to dokážu,“ řeknu prázdně. Zvednu k němu zrak.

„Musíš.“

„Tobě to asi úplně nedošlo.“ Rozhoří se mi tváře. „Sahali na mě.“

Celý ztuhne a sevře ruku kolem sáčku s ledem. „Sahali na tebe,“ zopakuje a tmavé oči mu ztvrdnou jako kámen.

„Ne... tak, jak myslíš.“ Odkašlu si. Neuvědomila jsem si, že se mi o tom bude tak těžko mluvit, „Ale... skoro.“

Uhnu očima.

Dlouhou dobu stojí jako socha a mlčí. Nakonec to nevydržím. Musím něco říct.

„Co je?“

„Nechci ti to říkat,“ pronese, „ale cítím, že musím. Teď je důležitější si zachránit kejhák než mít pravdu. Rozumíš?“

Rovné linky obočí má nízko svraštěné. Stáhne se mi hrdlo. Částečně proto, že vím, že má pravdu a nechci si to přiznat, a částečně proto, že chci něco, co nevím, jak vyjádřit - chci ten zbytek prostoru mezi námi vytěsnit.

Přikývnu.

„Ale slib mi, že jakmile budeš mít příležitost..." Na tvář mi přitlačí svou chladnou, silnou ruku a zakloní mi hlavu, abych se na něj musela podívat. Lesknou se mu oči. Připomínají oči šelmy. „Zničíš je.“

Rozechvěle se zasměju. „Trochu mi naháníš hrůzu, Čtyřko.“

„Udělej mi laskavost,“ opáčí, „a neříkej mi tak.“

„Jak ti teda mám říkat?“

„Nijak.“ Odtáhne ruku z mé tváře. „Zatím.“

KAPITOLA 23

Ten večer už se do pokoje nevrátím. Je hloupost spát ve stejném pokoji s lidmi, kteří mě napadli, jenom abych jim dala najevo, že mě nemůžou zastrašit. Čtyřka si ustele na podlaze a mně zůstane jeho postel. Vdechuju vůni jeho polštáře. Voní po pracím prásku a něčem silném, sladkém a zřetelně mužském.

Čtyřka začne pomalu, pravidelně oddechovat. Nadzvednu se na loktech, abych se podívala, jestli spí. Leží na břichu s jednou rukou přes hlavu. Má zavřené oči a pootevřené rty. Poprvé vypadá jako osmnáctiletý kluk a já si říkám, kdo vlastně je. Kdo, když ne jeden z Neohrožených, ani instruktor, ani Čtyřka, ani nic konkrétního?

Ať je kdokoli, líbí se mi. Teď ve tmě je pro mě snazší si to přiznat, po tom všem, co se stalo. Není milý ani něžný, ani nijak zvlášť vlídný. Ale je inteligentní a odvážný, a i když mě zachránil, jednal se mnou jako se sobě rovnou. Nic víc vědět nepotřebuju.

Sleduju, jak se mu svaly na zádech napínají a uvolňují, a pak usnu.

Probudím se do bolestivého pekla. Zděšeně se posadím a chytím se za žebra. Dojdu k malému zrcadlu na protější zdi. Musím si stoupnout na špičky, abych se v něm uviděla. Jak jsem čekala — na tváři mám tmavě modrou podlitinu. Je mi proti srsti jít v tomhle stavu do jídelny, ale pamatuju si, co mi Čtyřka kladl na srdce. Musím se usmířit se svými přáteli. Potřebuj u, aby mě ochránili, když už si mám hrát na chudinku.

Svážu si vlasy do uzlu. Otevřou se dveře a do pokoje vejde Čtyřka. V ruce drží ručník a mokré vlasy se mu třpytí. Zatají se mi dech, jak spatřím část jeho obnaženého břicha, když si utírá vlasy. S přemáháním se mu podívám do očí.

„Ahoj,“ špitnu přiškrceně. To není dobrý začátek.

Bříšky prstů se dotkne mé modřiny na tváři. „Tak zlý to není,“ konstatuje. „Co hlava?“

„Jde to.“ Lžu - v hlavě mi buší tisíc kladiv. Přejedu si prsty po bouli ve vlasech a hlava se mi ještě víc rozbrní. Mohlo to být horší. Mohla jsem skončit dole v řece.

Každý sval v těle se mi napne, když mi sjede rukou k žebrům, kam mě Drew kopl. Jeho gesto je nenucené, přesto dočista zkamením.

„A žebra?“ zeptá se tichým hlasem,

„Bolí, jenom když dýchám.“

Usměje se. „S tím toho moc nenaděláš.“

„Peter by nejspíš uspořádal mejdan, kdybych přestala dejchat.“

„No,“ řekne, „na kus dortu bych si dal říct.“

Zasměju se, ale to už se bolestí chytám za žebra. Pomalu svou ruku vysune zpod mé. Působí to jako pohlazení. Sotva oddálí prsty, zabolí mě na prsou. Vzpomenu si, co se včera v noci stalo. A chci zůstat tady s ním.

Lehce na mě kývne a vykročí ke dveřím.

„Půjdu první,“ řekne, když dojdeme před jídelnu. „Brzy ahoj, Tris.“

Projde dveřmi a já osamím. Včera mi řekl, že ze sebe budu muset udělat slabocha, ale mýlil se. Já už slaboch jsem. Přitisknu se ke zdi a přitlačím si dlaně na čelo. Zhluboka dýchat nemůžu, tak aspoň provedu několik rychlých, mělkých nádechů a výdechů. Tohle musím přemoct. Napadli mě, abych se cítila slabá. V rámci sebezáchovy můžu předstírat, že se jim to podařilo, ale nedovolím, aby to byla pravda.

Odlepím se od zdi a bez dalšího přemýšlení rozrazím dveře do jídelny. Po několika krocích si vzpomenu, že se mám nahrbit a držet se těsně u zdi. Zpomalím tempo a svěsím hlavu. Uriah, který sedí u vedlejšího stolu než Christina a Will, zvedne ruku a zamává na mě. Vzápětí nechá ruku klesnout.

Posadím se vedle Willa.

Al tady není - nikde tady není.

Uriah nechá na stole nedojedený muffin a nedopitou sklenicí vody a vklouzne na prázdnou židli vedle mě. Všichni tři si mě chvíli jen prohlížejí.

„Co se stalo?“ zeptá se konečně Will tlumeným hlasem.

Ohlédnu se přes rameno na stůl za námi, kde sedí Peter. Ukousne si z toastu a pošeptá něco Molly do ucha. Silně stisknu hranu stolu. Chci mu ublížit. Ale teď není ten pravý čas.

Drew s nimi nesedí, takže musí být ještě v nemocnici. Při té myšlence mi tělem projede zlomyslné uspokojení.

„Peter, Drew...“ řeknu tiše. Když se natahuju pro topinku, chytím se za žebra. Pěkně to bolí, tak proč bych sebou neškubla a nenahrbila se. „A...“ Polknu. „A Al.“

„Panebože,“ vydechne Christina a vytřeští oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Uriah.

Peter vyhledá můj pohled. S nejvyšším přemáháním rychle uhnu očima. Zhořkne mi v ústech, že mu takhle dávám najevo ustrašenost, ale nemám jinou možnost. Čtyřka měl pravdu. Musím udělat všechno proto, abych to znovu neschytala.

„Ne tak docela,“ odpovím Uriahovi.

Pálí mě oči, a to na rozdíl od škubnutí nepředstírám. Pokrčím rameny. Už věřím tomu, před čím mě Tori varovala. Peter, Drew a Al by mě byli s to shodit do propasti z čiré závisti — je pořád tak neuvěřitelné, že by mě lidi ve vedení mohli chtít zavraždit?

Necítím se ve své kůži. Jako bych byla v cizím těle. Jestli si nebudu dávat pozor, mohla bych špatně skončit. Nemůžu věřit ani lídrům vlastní frakce. Své nové rodině.

„Vždyť jsi byla...“ Uriah sevře rty. „To není fér. Tři proti jedný holce?“

„Jo, a Peter hrát odjakživa fér. Proto si počkal, až Edward usne, a vypíchl mu oko.“

Christina si odfrkne a zavrtí hlavou. „Ale že Al... Víš to jistě, Tris?“

„Jo,“ ubezpečím ji. „Naprosto.“

„Asi byl tak zoufalej, že mu ruplo v bedně,“ usoudí Will.

„Poslední dobou se choval... Já nevím. Jako někdo jinej. Co začaly ty simulace.“

Vtom se do jídelny všourá Drew. Topinka mi vypadne z ruky a klesne mi čelist.

Označit ho za „potlučeného“ by byl silný eufemismus. Obličej má celý oteklý a fialový. Má natržený ret a obočí. Celou cestu až ke stolu se kouká do země, ani na mě se nepodívá. Letmo pohlédnu na Čtyřku na opačném konci jídelny. Spokojeně se usmívá. Taky bych se tak chtěla tvářit.

„Tos mu udělala ty?“ sykne Will.

Zavrtím hlavou. „Ne. Někdo — nevím kdo - je načapal dřív, než...“ Naberu dech. Když to vyslovím nahlas, bude to působit hrůzněji, reálněji. „...mě stačili shodit do propasti.“

„Chtěli tě zabít?“ Christina tu otázku skoro zašeptá.

„Možná. Možná mě tam jenom chtěli nechat viset, aby mi nahnali strach.“ Zvednu rameno. „Což se jim podařilo.“

Christina se na mě smutně podívá. Will zírá do stolu.

„Nemůžem to nechat jen tak,“ prohlásí Uriah tiše.

„A co? Dáme jim taky deku?“ Christina se ušklíbne. „Zdá se, že o to už se někdo postaral.“

„Ne. Z takový bolesti se co nevidět vzpamatujou,“ odpoví Uriah. „Musíme bejt lepší než oni a vyšachovat je z frakce. Pak bude vymalováno. Navždycky.“

Čtyřka se zvedne a postaví se mezi stoly. Hovor v jídelně utichne.

„Přeběhlíci mají dneska jinej program,“ oznámí. „Pojďte se mnou.“

Vstaneme. Uriah svraští čelo. „Dávej si bacha,“ řekne mi.

„V klidu,“ ozve se Will. „Budem jí dělat garde.“

Čtyřka nás vede po úzkých chodnících po obvodu Jámy. Nalevo ode mě jde Will, napravo Christina.

„Nikdy jsem se ti neomluvila," řekne Christina potichu. „Že jsem ti vyfoukla tu vlajku. Patřila tobě. Nevím, co to do mě vjelo.“

Nevím, jestli je moudré jí odpustit — jim oběma, vzhledem k tomu, co mi včera po zveřejnění výsledků druhého kola řekli. Ale matka by mi připomněla, že lidi jsou jenom lidi a že bych k nim měla být shovívavá. A Čtyřka mi radil, abych si od svých přátel nechala pomoct.

Vlastně nevím, na koho bych se měla spolehnout. Nejsem si jistá, kdo je můj skutečný přítel. Uriah a Marlene, kteří stáli na mé straně i ve chvílích, kdy jsem jednala neohrožené, nebo Christina a Will, kteří mě vždycky bránili, když jsem vypadala, že to potřebuju?

Když se na mě Christina podívá svýma široce rozevřenýma hnědýma očima, přikývnu. „Nechme to plavat.“

Pořád na ni mám zlost, ale musím to už pustit z hlavy.

Stoupáme výš, než jsem kdy předtím byla. Pokaždé, když se Will podívá dolů, zbledne jako křída. Výšky mi většinou nevadí, a tak se Willa chytím, jako bych potřebovala oporu - ve skutečnosti poskytnu oporu já jemu. Vděčně se na mě usměje.

Čtyřka se otočí čelem k nám a několik kroků jde pozpátku — pozpátku, po úzkém chodníku bez zábradlí. Jak dobře tohle místo zná?

Pohledem vyhledá Drewa. Ten se vleče jako poslední. „Přidej, Drewe. Táhneš se jako smrad.“

Je to krutý žert, ale v duchu bojuju se smíchem. Tedy až do chvíle, kdy si Čtyřka všimne, jak se držím Willa, a všechen humor jej opustí. Z jeho výrazu mě zamrazí. Snad... nežárlí?

Blížíme se k prosklenému stropu a poprvé za celé dny spatřím slunce. Čtyřka vystoupá po kovovém schodišti, které se ztrácí ve stropním otvoru. Schody mi zavrzají pod nohama. Shlédnu do jámy a propasti pod námi.

Přejdeme po skleněném stropě, teď už spíš po podlaze, na druhou stranu oválné místnosti se stěnami ze skla. Okolní budovy jsou polorozpadlé a zjevně opuštěné. Asi proto jsem si základny Neohrožených nikdy nevšimla. A sektor, kde jsme bydleli, je odtud navíc dost daleko.

Po místnosti se pohybují Neohrožení a v malých skupinkách spolu hovoří. U jedné zdi spolu holemi šermují dva mladíci. Zasmějí se, když jeden z nich mine a promáchne holí naprázdno. Nad našimi hlavami je natažená dvojice lan, jedno asi o metr výš než druhé. Tak tady Neohrožení trénují ty svoje věhlasné akrobatické kousky!

Čtyřka nás provede dalšími dveřmi. Vstoupíme do obrovského, vlhkého prostoru. Podél pomalovaných zdí vede potrubí. Místnost osvětluje několik starodávných zářivek s umělohmotnými kryty - ty musejí leccos pamatovat.

„Tohle je jiný druh simulace, než jaký znáte,“ řekne Čtyřka. Jeho jasné oči na sebe v mdlém světle strhávají pozornost. „Říká se mu krajina strachu. Pro naše účely byla deaktivovaná, takže až sem zavítáte příště, bude to tu vypadat jinak.“

Za ním se na betonové zdi rýsuje nápis „Neohrožení“, ozdobně nastříkaný červeným sprejem.

„Během předchozích simulací jsme nasbírali informace o tom, čeho se nejvíc bojíte. Krajina strachu s těmito daty pracuje a konfrontuje vás s řadou virtuálních překážek. Některé můžou vypadat jako fóbie, s kterými jste se už v simulacích setkali. Jiné pro vás budou nové. Rozdíl je v tom, že tady víte, že jde o simulaci, takže budete moct vzít rozum do hrsti.“

To znamená, že v krajině strachu se bude každý chovat, jako by byl Divergentní. Nevím, jestli to mám brát jako úlevu, protože aspoň budu k nerozeznání od ostatních, nebo jako problém, protože přijdu o výhodu.

Čtyřka pokračuje. „To, s kolika druhy úzkosti se v krajině strachu setkáte, se bude odvíjet od toho, kolik jich ve skutečnosti zažíváte.“

Z čeho všeho mám strach? Představím si další střet s vránami a zachvěju se, ačkoli v místnosti je teplo.

„Jak už jsem řekl, třetí fáze výcviku se zaměřuje na to, jak umíte pracovat s psychikou,“ připomene Čtyřka. Vzpomínám si, když nám to říkal. Úplně první den. A jak hned potom přiložil Peterovi k hlavě nabitou pistoli. Škoda, že nezmáčkl spoušť.

„Vyžaduje totiž, abyste ovládali své emoce i tělo. Jde o kombinaci fyzických dovedností, které jste získali v první fázi tréninku, a schopnosti udržet klidnou mysl, kterou jste cvičili ve fázi druhé.“ Jedna ze zářivek nad

Čtyřkovou hlavou se zacuká a zabliká. Čtyřka přestane přejíždět pohledem z jednoho na druhého a upře jej na mě.

„Příští týden budete mít za úkol projít svou krajinou strachu co nejrychleji, vedení Neohroženosti vás bude pozorovat. Bude to vaše závěrečná zkouška, která rozhodne o vašem umístění v poslední fázi výcviku. Důležitost roste, takže třetí fáze má největší váhu ze všech. Jasné?“

Všichni přikývneme. Dokonce i Drew, kterého každý pohyb hlavou očividně bolí.

Jestli si v záverečné zkoušce povedu dobře, mám slušnou šanci dostat se do desítky nejlepších, slušnou šanci stát se členem frakce. Stát se Neohroženou. Při té představě se mi úlevou málem roztočí hlava.

„Překážky můžete zdolávat dvěma způsoby. Buď se vám podaří uklidnit se tak, aby simulace zaregistrovala normální dechovou frekvenci a pravidelný srdeční rytmus, nebo přijdete na to, jak svému strachu čelit, což může simulaci posunout vpřed. Když se například budete bát, že se utopíte, jeden ze způsobů, jak na svůj strach vyzrát, je potopit se do ještě větší hloubky.“ Čtyřka pokrčí rameny. „Všem vřele doporučuju, aby svého volna v příštím týdnu dobře využili, zamysleli se nad tím, z čeho mají největší strach, a vymysleli strategii, pomocí níž tento strach překonají.“

„Ale to není fér,“ ozve se Peter. „Co když se někdo bojí jenom pár věcí a jinej má takovejch fóbií dvacet? Za to přece nemůže.“

Čtyřka se na něj chvíli upřeně dívá a pak se rozesměje. „Ty se mnou vážně chceš diskutovat o tom, co je a co není fér?“

Hlouček se před ním rozestoupí a uvolní mu k Peterovi cestu. Čtyřka si zkříží ruce na prsou a smrtelně vážně pronese: „Chápu, proč se bojíš, Petere, Včera v noci se jasně ukázalo, že nejseš nic jinýho než zbabělej mizera.“

Peter na něj tupě zírá.

„Takže teď už všichni víme,“ dodá Čtyřka tiše, „že tě vyděsí i malá, hubená holka od šedejch myší.“ Rty mu zvlní úsměv.

Will mě jednou rukou obejme. Christině se otřásají ramena potlačovaným smíchem. A někde v nitru najdu úsměv i já.

Když se toho odpoledne vrátíme do pokoje, je tam Al.

Will se za mě postaví a zlehka mi položí ruce na ramena - jako by mě chtěl ujistit, že s ním můžu počítat. Také Christina se ke mně přisune blíž.

Al má kruhy pod očima a tvář opuchlou od pláče. Při pohledu na něj mě píchne u srdce. Nohy mám jako dřevěné. Vůně citrónové trávy a šalvěje, která mě dřív uklidňovala, mě zaštípe v nose.

„Tris,“ hlesne Al. „Můžu s tebou mluvit?“

„Děláš si srandu?“ Will mi zmáčkne rameno. „Zkus se k ní ještě jednou přiblížit a...“

„Neublížím ti. Nikdy jsem nechtěl...“ Al schová obličej do dlaní. „Jenom jsem ti chtěl říct, že mě to mrzí, strašně moc. Já... já nevím, co to do mě vjelo... Prosím tě, promiň mi to, prosím...“

Vztáhne ke mně ruku, jako by se chtěl dotknout mého ramene nebo ruky. Na tvářích se mu lesknou slzy.

Někde ve mně je soucitná, odpouštějící bytost. Někde tam je dívka, která má pochopení pro to, čím si druzí procházejí, která chápe, že lidé někdy páchají zlo a že je zoufalství vede do míst ještě temnějších, než si kdy dokázali představit. Přísahám, že taková dívka existuje a že toho kajícníka, kterého před sebou vidím, lituje.

Ale kdybych ji potkala, dělala bych, že ji neznám.

„Drž se ode mě dál,“ řeknu klidně. Tělo mám ztuhlé a chladné a nezlobím se, nebolí mě to, nic necítím. „Už se ke mně nikdy nepřibližuj,“ řeknu tichým hlasem.

Naše pohledy se střetnou. Jeho oči jsou temné a skelné. Mé oči jsou mrtvé.

„Protože jestli to uděláš, přísahám bohu, že tě zabiju. Ty zbabělče."

KAPITOLA 24

„Tris.“

Matka na mě ve snu zavolá. Kývne na mě a já k ní přes kuchyň dojdu. Ukáže na hrnec na sporáku. Nadzvednu pokličku a nakouknu dovnitř. Z hrnce na mě civí sklovité vraní oko. Opeřená křídla se těsnají podél vykrmeného těla ponořeného do vroucí vody.

„Večeře,“ řekne matka.

„Tris!“ zaslechnu podruhé. Otevřu oči. U mé postele stojí Christina. Po tvářích jí tečou slzy, černé od řasenky.

„Al,“ vysouká ze sebe. „Vstávej.“

Jen někteří jsou vzhůru. Christina mě popadne za ruku a vyvleče mě ven z pokoje. Běžím bosá po kamenné podlaze a snažím se rozmrkat mlhu před očima. Údy mám spánkem ještě celé ztěžklé. Stalo se něco strašného. Cítím to s každým úderem srdce. Al.

Přeběhneme přes spodní patro Jámy a pak se Christina zastaví. U římsy se mezitím shromáždil dav, ale každý si od druhých drzí odstup, takže Christinu bez problémů obejdu a protlačím se kolem vysokého muže ve středním věku až dopředu.

Nad římsou se sklání dvojice mužů a vytahuje z propasti na lanech nějaký náklad. Oba funí námahou a celou svou vahou tahají za lana přehozená přes zábradlí. Pak se nad římsou objeví velký tmavý předmět. Několik přihlížejících vyrazí mužům na pomoc a společné přehodí zátěž přes zábradlí.

Břemeno se zaduněním dopadne na skalní podloží. O kámen pleskne nafouklá bledá paže. Tělo. Christina se ke mně z boku přitiskne a napůl se na mě pověsí. Zaboří mi tvář do ramene a rozpláče se, ale já od těla nemůžu odtrhnout oči. Muži převrátí tělo na záda. Hlava mu bezvládně klesne na stranu.

Oči jsou otevřené a vyhaslé. Tmavé. Oči panenky. Nos je klenutý, u kořene úzký a s baňatou špičkou. Rty jsou modré. Tvář ztratila svou lidskost. Teď je to tvář mrtvoly. Hoří mi plíce a příští nádech v nich zachrastí. Al.

„Jeden z novejch,“ řekne někdo za mnou. „Co se stalo?“

„To, co každej rok,“ odpoví mu někdo. „Odrazil se a skočil.“

„Co hned sejčkuješ? Třeba jen uklouzl.“

„Našli ho uprostřed propasti. Myslíš, že si stoupl na tkaničku a... ups! jen tak klopýtl čtyři metry daleko?“

Mám pocit, že mi Christina rozdrtí ruku. Měla bych jí říct, ať mě pustí, že to bolí. Někdo si vedle Ala klekne a zatlačí mu oči. Asi aby to vypadalo, jako že spí. Hloupost. Proč mají lidi tendenci předstírat, že smrt je jako spánek? Není. Není.

Uvnitř mě se něco zhroutí. Svírá mě na hrudi, v krku mám knedlík, nemůžu dýchat. Sesunu se k zemi a stáhnu Christinu s sebou. Pod koleny ucítím hrubou skálu. Něco slyším. Je to Al, jak pláče, jak po nocích naříká. Mělo mě to napadnout. Pořád nemůžu dýchat. Přitlačím si obě dlaně na prsa a začnu se kolébat dopředu a dozadu, abych si ulevila.

Když zamrkám, znovu před sebou spatřím Alovu hlavu, nese mě na zádech do jídelny. Cítím, jak se pode mnou pohupuje. Je hřmotný a teplý. Ne, byl. To je smrt — to něco, co mění „je“ na „bylo“.

Zasípu. Někdo přinesl velký černý vak na tělo. Už od pohledu bude malý. V hrdle mi zabublá smích, ale ze sevřených rtů mi vyjde jen přiškrcené zurčení. Al se do vaku na mrtvolu nevleze, taková tragédie. Přirazím si ruku na pusu, abych v sobě smích zadusila. Zní to jako zasténání. Vyprostím se Christine a zvednu se. Rozběhnu se pryč.

„Tumáš,“ řekne Tori. Podává mi hrnek kouřícího nápoje, který voní po mátě. Chytím ho oběma rukama a do prstů mi začne proudit teplo.

Tori si sedne naproti. Když jde o pohřeb, Neohrožení neztrácejí čas. Tori mi řekla, že se tady lidé chtějí podívat pravdě do očí hned, i když jde o smrt. Před tetovacím studiem nikoho nevidím, ale Jáma se hemží lidmi, většinou přiopilými. Nevím, proč mě to překvapuje.

Doma bývají pohřby ponurou událostí. Všichni přijdou vyjádřit soustrast rodině zesnulého, pak se koná pohřební hostina, ale nikdo se nesměje, nikdo nepokřikuje, nikdo nežertuje. A navíc jsou všichni střízliví, protože v Odevzdanosti je alkohol zakázaný. Dává to smysl, že tady se k pohřbu přistupuje zcela opačně.

„Vypij to,“ vybídne mě Tori. „Bude ti líp, slibuju.“

„Myslím, že tohle čaj nespláchne,“ odpovím zvolna. Ale přesto si usrknu. Čaj mě v ústech i krku příjemně hřeje a vlna tepla mi sklouzne až do břicha. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem prokřehlá.

„Řekla jsem líp, ne dobře.“ Usměje se na mě, ale koutky úst se jí tentokrát nezkroutí. „Myslím, že dobře ti ještě nějakou dobu nebude.“

Kousnu se do rtu. „Jak dlouho...“ Hledám vhodná slova. „Za jak dlouho ses zase dala do kupy, když tvůj bratr...“

„Nevím.“ Zavrtí hlavou. „Jsou dny, kdy mám pocit, že to ještě nepřešlo. A jsou dny, kdy je mi dobře. Dokonce jsem šťastná. Ale trvalo mi pár let, než jsem přestala plánovat pomstu.“

„Pročs přestala?“

Nepřítomně se zadívá na stěnu za mnou. Chvíli si bubnuje prsty o nohu a pak řekne: „Neřekla bych, že jsem přestala. Spíš jenom čekám na příležitost.“

Vrátí se do reality a mrkne na hodinky.

„Je čas,“ oznámí.

Vyleju zbytek čaje do umyvadla. Když odložím hrnek, všimnu si, že se mi třese ruka. To není dobré. Ruce se mi obvykle třesou těsně předtím, než se rozbrečím, a tam, před všemi, brečet nemůžu.

Vyjdu za Tori ze studia a následuju ji po chodníku na dno Jámy. Všichni, kdo se tady předtím motali, teď stojí u římsy. Ve vzduchu čpí alkohol. Žena přede mnou opile zavrávorá a rozhihňá se, když narazí do muže vedle sebe. Tori mě chytne za paži a odtáhne mě stranou.

Uriah, Will a Christina stojí mezi ostatními nováčky. Christina má opuchlé oči, Uriah drží v ruce stříbrnou placatku. Nabídne mi, ale zavrtím hlavou.

„Samý překvapení,“ utrousí Molly za mými zády a šťouchne loktem do Petera. „Škrob už Škrobem zůstane.“

Měla bych ji ignorovat. Její názory by mě neměly vzrušovat.

„Dneska jsem četla zajímavej článek," pokračuje a nahne se k mému uchu. „Psali tam o tvým otci a o pravejch důvodech, kvůli kterejm jste odtamtud zdrhli.“

Mám zrovna na mysli jiné věci než sebeobranu, ale s tou si aspoň vím rady.

Otočím se a vrazím jí jednu pěstí. Klouby prstů mi projede ostrá bolest. Nepamatuju si, že bych se rozhodla, že ji udeřím. Nepamatuju si, že bych zaťala ruku v pěst.

S rozpřaženýma rukama po mně skočí, ale daleko se nedostane. Will ji popadne za límec a strhne ji zpátky. Pak se podívá na mě a řekne: „Nechte toho. Obě dvě.“

Na jednu stranu si přeju, aby se mezi nás nemíchal. Rvačka by jistě všechny rozptýlila, zvlášť teď, když si Eric vylezl na bednu vedle zábradlí. Obrátím se k němu a založím si ruce, abych se ustálila. Jsem zvědavá, co řekne.

V poslední době nikdo z Odevzdanosti sebevraždu nespáchal, ale postoj frakce je v tomto ohledu vyhraněný: sebevražda je sobectví. Skutečně odevzdaný člověk o sobě tak často nepřemýšlí, aby mohl zatoužit po smrti. Nahlas by to nikdo neřekl, kdyby si někdo vzal život, ale každý by si to myslel.

„Ticho tam dole!“ křikne Eric. Někdo udeří do něčeho, co zní jako gong, a povyk postupně utichne, ačkoli lidé mezi sebou dál brblají. „Děkuju. Jak všichni víte, sešli jsme se tu kvůli Albertovi, nováčkovi, který se včera v noci rozhodl skočit do propasti.“

Všichni zmlknou a je slyšet jen hukot řeky.

„Nevíme proč,“ pokračuje Eric, „a truchlit nad jeho ztrátou by bylo příliš jednoduché. Ale my jsme si nevybrali jednoduchý život, když jsme se stali Neohroženými. A pravda je taková...“ Eric se usměje. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že se směje upřímně. Ale já ho znám. „Pravda je taková, že touto dobou už Albert prozkoumává nový a neznámý, nepředvídatelný svět. Vrhl se do divoké vody, aby se do něj dostal. Kdo z nás by měl tu odvahu pustit se do temnoty, aniž by věděl, co je za ní? Albert ještě nebyl jedním z nás, ale můžeme si být jisti, že byl jedním z našich nejstatečnějších!“

Ze středu davu se ozve pokřik a výskot. Neohrožení provolávají Alovi slávu směsicí vysokých i nízkých, jasných i zastřených hlasů. Jejich řev napodobuje burácení vodní masy. Christina si vezme od Uriaha placatku a přihne si. Will ji obejme kolem ramen a přitáhne si ji k sobě. V uších mi zní změť hlasů.

„Nyní mu vzdáme čest a budeme si jej navždy pamatovat!“ zařve Eric. Někdo mu podá tmavou láhev a Eric ji zvedne nad hlavu. „Na Alberta Odvážného!“

„Na Alberta!“ zvolá dav. Všude kolem mě vyletí do vzduchu paže a Neohrožení začnou skandovat jeho jméno. "Albert! Al-bert! Al-bert!“ Halekají tak dlouho, až není poznat, co vlastně volají. Jako bych slyšela primitivní pokřik nějakého starověkého národa.

Odvrátím se od zábradlí. Na tomhle místě už nevydržím ani vteřinu.

Nevím, kam jdu. Žádný konkrétní cíl nemám, prostě jdu. Ocitnu se v nějaké tmavé chodbě. Na jejím konci je fontánka na pití, která se v modrém svědě umístěném přímo nad ní celá ztrácí.

Zavrtím hlavou. Odvážný? Odvážný by byl, kdyby si přiznal svou slabost a z Neohroženosti odešel, bez ohledu na všechnu hanbu. Protože právě pýcha ho zabila a stejná pýcha tady nahlodává srdce každému. I mně.

„Tris.“

Trhnu sebou a otočím se. Za mnou stojí v kruhu modrého světla Čtyřka. Působí strašidelně, oči se mu ztrácejí v důlcích a na lícní kosti mu dopadá stín.

„Co tady děláš?“ zeptám se. „Neměl by ses loučit s Alem?“

Skoro ta slova vyplivnu, jako by chutnala hořce.

„A ty?“ opáčí. Přistoupí ke mně a já znovu spatřím jeho oči. Teď se zdají skoro Černé.

„S ním jsem se rozloučila rychle,“ odpovím, ale hned se cítím provinile. Zavrtím hlavou. „Nemyslela jsem to tak.“

„Aha.“ Ale dívá se na mě, jako by mi nevěřil. Nedivím se mu.

„Je to směšný,“ řeknu a rozhoří se mi tváře. „On skočí z římsy, a Eric tomu říká odvaha? Eric, kterej chtěl, abys po něm házel nožema?“ Můj hlas zní trpce. Ericův falešný úsměv, jeho strojená slova, jeho zvrácené ideály – jak se mi nemá chtít zvracet? „Nebyl ani trochu odvážněji Byl deprimovanej a zbabělej a málem mě zabil! Tomuhle se tady vzdává hold?“

„Co po nich chceš?“ zeptá se Čtyřka. „Aby ho odsoudili? Al je mrtvej. Neuslyší je. Je pozdě.“

„Nejde o Ala,“ vyštěknu na něj. „Jde o všechny, kteří tam teď stojí. O všechny, kteří teď ve skoku do propasti vidí schůdnou cestu. Jasně, proč ne, když tě pak nazvou hrdinou? Proč ne, když tvoje jméno vejde do historie? To je...Nemůžu...“

Zavrtím hlavou. Tváře mi hoří a srdce zrychleně buší. Snažím se ovládnout, ale je toho na mě moc.

„Tohle by se v Odevzdanosti nikdy nestalo!“ Téměř křičím. „Nic z toho! Nikdy. Tohle místo ho zkazilo a zničilo a je mi fuk, jestli se chovám jako Škrob jenom proto, že to říkám, je mi to fuk!"

Čtyřka upře zrak do místa nad fontánkou.

„Dávej bacha, Tris,“ řekne a dál zabodává oči do zdi.

„To je všechno, co mi řekneš?“ zeptám se a zamračím se. „Že si mám dávat bacha? To je celý?“

„Jseš stejnej fracek jako ta od Upřímnejch, víš to?“ Lapne mě za paži a odtáhne mě od fontánky. Jeho sevření mě bolí, ale nemám dost síly na to, abych se mu vysmekla.

Skloní ke mně tvář tak blízko, že bych mu mohla na nose spočítat pihy. „Nebudu to opakovat, takže mě dobře poslouchej.“ Položí mi ruce na ramena a zaboří mi prsty do masa. Cítím se malá. „Sledujou tě. Tebe konkrétně.“

„Pusť mě,“ ohradím se chabě.

Povolí stisk a narovná se. Sotva ze mě sundá ruce, jako by mi z hrudi spadlo závaží. Jeho proměnlivé nálady mi nahánějí strach. Svědčí o nestálosti, a co je nestálé, je nebezpečné.

„A co tebe? Tebe nesledujou?“ zeptám se tak tiše, že kdyby nestál těsně vedle mě, neslyšel by mě.

Neodpoví. „Snažím se ti pomoct,“ řekne, „ale ty mě nenecháš.“

„Jo, jasně, ta tvoje pomoc,“ odseknu. „Probodnout mi ucho nožem, posmívat se mi, křičet na mě víc než na kohokoli jinýho - to je vážně skvělá pomoc.“

„Posmívat se ti? Myslíš, když jsem házel těma nožema? To jsem se neposmíval,“ ztratí trpělivost. „To jsem ti připomínal, že když vyměkneš, někdo jinej si tam bude muset jít stoupnout místo tebe!“

Položím si ruku na zátylek a v duchu se k tomu incidentu vrátím. Po každém hodu mi Čtyřka naznačoval, že to nesmím vzdát, jinak to bude na Alovi.

„Proč?" zeptám se.

„Protože jseš z Odevzdanosti,“ vysvětlí, „a jseš vždycky nejstatečnější, právě když se chováš nesobecky.“

Teď už mu rozumím. Nechtěl, abych to vzdala. Chtěl mi připomenout, proč jsem to vzdát nemohla — protože Al potřeboval ochránit. Ta myšlenka mě teď zabolí. Ochránit Ala. Svého přítele. Svého útočníka.

Nedokážu Ala nenávidět tak moc, jak bych si přála.

Ale taky mu nedokážu odpustit.

„Bejt na tvým místě, přetvařoval bych se podstatně líp,“ prohlásí, „protože jestli na tyhle tvý sklony kápnou nesprávní lidi, tak... to prostě nebudeš mít jednoduchý.“

„Proč? Proč někomu záleží na mejch úmyslech?“

„Právě že jenom na nich. Dělají všechno proto, aby sis myslela, že jim záleží na tom, co děláš, ale to je jenom hra. Nejde jim o to, aby ses chovala tak nebo tak. Jde jim o to, abys tak a tak myslela. Aby do tebe viděli jako do studánky. Protože pak je nebudeš moct ohrozit.“ Přitiskne dlaň na zeď vedle mé hlavy a opře se o ni. Pod tričkem se mu rýsuje klíční kost a svaly na rameni a paži.

Škoda že nejsem vyšší. Kdybych vyrostla o trochu víc, moje drobná postava by nebudila dojem dítěte, ale útlé víly a Čtyřka by mě nebral jako svou malou sestřičku, která potřebuje ochránit.

Nechci, aby se na mě díval jako na svou sestru.

„Nechápu,“ ozvu se, „proč je zajímá, co se mi honí hlavou, dokud se chovám tak, jak chtěj.“

„Teď se chováš tak, jak chtěj,“ namítne, „ale co až ti jednou ten tvůj odevzdanej mozek řekne, abys udělala něco jinýho, něco, co už se jim líbit nebude?“

Na to odpovídat nemusím, a vlastně ani nevím, jestli je to můj případ. Jsem v srdci Odevzdaná, nebo Neohrožená?

Možná ani jedno. Možná jsem prostě Divergentní.

„Možná tvou pomoc nepotřebuju. To tě nenapadlo?“ řeknu. „Nejsem z porcelánu. Tohle zvládnu sama.“

Zavrtí hlavou. „Ty si myslíš, že můj první instinkt je chránit tě. Protože jseš prcek nebo holka nebo Škrob. Ale to se pleteš.“

Skloní se nade mnou a chytí mě za bradu. Ruka mu voní po kovu. Kdy v ní naposledy držel pistoli nebo nůž? Brada mě zabrní, jako by se z jeho prstů šířil elektrický výboj.

„Můj první instinkt je vyždímat z tebe maximum, jenom abych zjistil, kolik sneseš,“ přizná se a sevře mi bradu ještě silněji. V jeho hlase je taková naléhavost, že se celá napnu jako pružina a zapomenu dýchat.

Upře na mě své tmavé oči a dodá: „Ale odolávám tomu.“

„Proč...“ Ztěžka polknu. „Proč právě tohle?“

„Protože tebe strach neochromí; tebe strach probudí. Viděl jsem to. Fascinuje mě to.“ Pustí mě, ale neodtáhne se. Zlehka mi přejede rukou po tváři, po krku. „Někdy to prostě chci... vidět znovu. Vidět tě probuzenou.“

Položím mu ruce kolem pasu. Nevím, že bych se k tomu rozhodla. Ani já se od něj nechci hnout. Přimknu se k němu a obejmu jej. Pod prsty ucítím svaly na jeho zádech.

Po chvíli mi sjede rukou po zádech dolů, přitiskne si mě k sobě blíž a druhou rukou mě pohladí po vlasech. Opět se cítím jako malá holka, ale tentokrát mě to neděsí. Pevně zavřu oči. Čtyřka už mě neděsí.

„Neměla bych brečet?“ zamumlám mu do trička. „Nejsem divná?“

Simulace rozervaly Ala tak, že už tu ránu nedokázal zacelit. Proč ne mě? Proč nejsem jako on — a proč se kvůli tomu cítím tak nesvá, jako bych sama balancovala na okraji římsy?

„Ty myslíš, že já vím něco o slzách?“ zeptá se mě Čtyřka tiše.

Zavřu oči. Nečekám, že mě Čtyřka povzbudí, a ani se o to nesnaží, ale cítím se mnohem lépe tady a s ním než se všemi lidmi tam, se svými přáteli, svou frakcí. Zabořím mu čelo do ramene.

„Myslíš, že kdybych mu odpustila, tak by teď byl naživu?“

„Nevím,“ řekne. Položí mí dlaň na tvář a já k němu se zavřenýma očima obrátím hlavu.

„Mám pocit, že je to moje vina.“

„Není to tvoje vina,“ řekne a opře si čelo o mé.

„Ale měla jsem. Měla jsem mu odpustit.“

„Možná. Možná jsme toho pro něj mohli všichni udělat víc,“ pronese, „ale možná že právě díky tomu už příště podobnou chybu neuděláme.“

Svraštím čelo a odtáhnu se. Tohle nás učili v Odevzdanosti — vina jako nástroj, ne jako prostředek k sebezničení. Jako bych slyšela přednášet tátu.

„Z který frakce jseš původně?“

„Na tom nesejde,“ řekne a sklopí zrak. „Teď jsem tady. A ty bys měla uvažovat podobně.“

Podívá se na mě, jako by v něm sváděly boj emoce, a políbí mě na čelo, přímo mezi obočí. Zavřu oči. Nerozumím tomu, ať už je to cokoli. Ale

nechci ten okamžik pokazit, a tak už mlčím. Nehýbe se. Dlouhou chvíli tam jenom stojí a tiskne mi rty k čelu a já se ho držím kolem pasu.

KAPITOLA 25

Stojím s Willem a Christinou u zábradlí nad propastí. Je pozdě večer a většina lidí už šla spát. Obé ramena mám ještě celá rozbolavělá od tetovací jehly. Před půl hodinou jsme si všichni tři nechali udělat nové tetování.

Tori byla ve studiu sama, a tak jsem ji s klidem požádala o symbol Odevzdanosti — pár rukou v kruhu s dlaněmi namířenými vzhůru, které jako by chtěly někomu pomoct. Mám ho na pravém rameni. Věděla jsem, že riskuju, zvlášť po tom, co se stalo. Ale ten symbol je součástí mé osobnosti a bylo pro mě důležité nosit jej na těle.

Stoupnu si na jednu z příček a přitlačím boky k zábradlí, abych neztratila rovnováhu. Tady stál i Al. Podívám se dolů do propasti, do černé vody, na zubatá skaliska. Voda naráží o skálu a vystřikuje vzhůru, až se mi rosí obličej. Měl strach, než skočil? Nebo byl tak odhodlaný, že to pro něj bylo snadné?

Christina mi podá kupičku papírů. Obstarala jsem si kopii každého článku, který Sečtělost za posledního půl roku vyprodukovala. Tím, že je hodím do propasti, se jich sice nezbavím, ale aspoň se budu cítit lépe.

Zadívám se na první z nich. Je na něm vyfocená Jeanine, která Sečtělost reprezentuje. Prohlíží si mě svýma pronikavýma a současně atraktivníma očima.

„Viděl jsi ji někdy?“ zeptám se Willa. Christina zmuchlá papír do kuličky a mrskne s ním do vody.

„Jeanine? Jednou,“ odpoví Will. Vezme další papír v pořadí a roztrhá jej na kousky. Papírová drť se snese na vodní hladinu. Na rozdíl od Christiny trhá bez zášti. Mám dojem, že se téhle akce účastní jenom proto, aby vyjádřil nesouhlas s praktikami své původní frakce. Není jasné, jestli věří nebo nevěří tomu, o čem se v článcích píše. A já se ho bojím zeptat.

„Předtím než ji zvolili, dělala s mojí ségrou na séru, který by prodloužilo dobu simulace,“ řekne. „Je tak chytrá, že to každej vidí. Jako chodící a mluvící počítač.“

Hodím přes zábradlí další list papíru a sevřu rty. Musím se ho zeptat. „Co... co si o jejích názorech myslíš?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Možná to není Špatnej nápad, mít ve vládě i jiný frakce. A možná by to bylo fajn, mít víc auťáků... a čerstvý ovoce a...“

„Ale je ti jasný, že žádnej tajnej sklad s těmahle věcma nikde není?“ zeptám se. Cítím, jak se mi do obličeje žene krev.

„Jo, to jo,“ řekne. „Jenom si myslím, že i ostatní se můžou mít dobře a že by se možná dobře měli, kdyby mohli o věcech rozhodovat taky.“

„Ovšem, to je rozhodně důležitější, dát kdejakýmu fakanovi auto. A lidi na ulici ať si pomřou hlady!“ vyštěknu.

„Hele, klídek,“ vloží se mezi nás Christina a zlehka se dotkne Willova ramene. Ti dva si v poslední době vyměňují podezřele mnoho podobných doteků. Všimla jsem si. A oni?

„Ale tím, co řekla o tvým tátovi,“ dodá Will, „tím u mě skončila. Nechápu, jak by z takových žvástů mohlo vzejít něco dobrýho.“

Já ano. Jestli Jeanine dokáže lidi přesvědčit o tom, že můj otec a všichni ostatní v čele Odevzdanosti jsou zkorumpovaní a prohnilí, získá jejich podporu, ať už plánuje jakoukoli revoluci, pokud má v úmyslu právě tohle. Ale nechci se znovu hádat, a tak jen přikývnu a hodím zbytek papírů do propasti. Opisují ve vzduchu nepravidelné křivky, až konečně dosednou na vodu. Voda je rozpráší po útesech a nakonec se i nad nimi navždy zavře.

„Je čas jít do postýlek, děti,“ praví Christina s úsměvem. „Mám sto chutí dneska v noci ponořit Peterovi ruku do misky s teplou vodou, aby se počůral.“

Odvrátím se od propasti. Na pravé straně Jámy zaregistruju pohyb. Nějaká postava stoupá ke skleněnému stropu. Pohybuje se mrštně, jako by se nohama ani nedotýkala země. Vím, že je to Čtyřka.

„To zní skvěle, ale ještě si musím o něčem promluvit se Čtyřkou,“ řeknu a ukážu na pohybující se stín. Christina se podívá za mou rukou.

„Jseš si jistá, že se chceš právě tady toulat v noci sama?“ zeptá se mě.

„Nebudu sama. Budu se Čtyřkou.“ Kousnu se do rtu. Christina se dívá na Willa a on jí pohled oplácí. Ani jeden mi příliš nevěnuje pozornost.

„Fajn,“ řekne Christina odměřeně. „Tak se teda uvidíme později.“

Christina a Will vykročí směrem k pokoji. Christina mu rozcuchá vlasy a Will ji dloubne do žeber. Chvíli se za nimi dívám. Mám pocit, že jsem svědkem toho, jak něco začíná, ale nedokážu říct, jak to skončí.

Rozběhnu se ke stezce na pravé straně jámy a vydám se po ní nahoru. Snažím se našlapovat co nejtišeji. Na rozdíl od Christiny nemám s lhaním problém. Vlastně se Čtyřkou mluvit nechci - ne, dokud nezjistím, kam má takhle pozdě večer namířeno.

Měkce klusám a k hornímu schodišti dorazím skoro bez dechu. Na začátku prosklené místnosti se zastavím; Čtyřka stojí na druhém konci. Z oken je vidět rozsvícené město, ale světla postupně zhasínají. Po půlnoci už se nikde svítit nesmí.

U dveří do simulační místnosti se Čtyřka zastaví. V jedné ruce drží černé pouzdro a v druhé injekční stříkačku.

„Když už jseš tady,“ ozve se do ticha, aniž by se ohlédl, „zvu tě na malej výlet.“

Skousnu si ret. „Do tvojí krajiny strachu?“

„Jo.“

Zatímco k němu kráčím, zeptám se: „To můžu?“

„Sérum tě napojí na program,“ řekne, „kterej určuje, čí krajinou budeš muset projít. A zrovna teď je nastavenej na mou.“

"A ty mi ji ukážeš?“

„Proč jinak myslíš, že jsem tady?“ zeptá se tiše. Oči nechá sklopené. „Chci ti ukázat víc věcí.“

Zvedne stříkačku a nakloní mi hlavu na stranu, aby mi viděl na krk. Ucítím bodnutí, jak mi jehla zajede pod kůži, ale už jsem na to zvyklá. Pak mí Čtyřka podá černou krabičku. V ní je druhá stříkačka.

„Neumím to,“ řeknu a vyndávám ji z pouzdra. Nechci mu ublížit.

„Tady,“ navede mě a malíčkem se dotkne místa na krku. Stoupnu si na špičky a jehlu tam vpíchnu. Trochu se mi třese ruka. Čtyřka stojí jako socha.

Celou dobu se na mě upřeně dívá, a když jehlu vytáhnu, vrátí ji zpátky do krabičky a tu položí ke dveřím. Věděl, že sem za ním půjdu. Věděl, nebo doufal. Obě varianty jsou mi příjemné.

Nabídne mi ruku a já mu vsunu do dlaně svou. Prsty má studené a křehké. Cítím, že bych něco měla říct, ale jsem příliš ochromená, než abych dokázala zformulovat jakkoukoli větu. Volnou rukou otevře dveře a vstoupíme do tmy. Do neznámých míst už vstupuju bez zaváhání. Pravidelně dýchám a pevně mu tisknu ruku.

„Uvidíme, jestli přijdeš na to, proč mi říkají Čtyřka,“ řekne.

Dveře se za námi zacvaknou a odeberou z místnosti veškeré světlo. Vzduch je tady chladný, cítím, jak mi ostře proniká do plic. Přimknu se ke Čtyřkovi, až se navzájem dotýkáme pažemi, a má brada se ocitne u jeho ramene.

„Jak se jmenuješ doopravdy?“ zeptám se.

„Na to možná přijdeš taky.“

Pak nás uchvátí simulace. Podlaha, na které stojíme, už není z betonu, ale vrže jako kovová. Ze všech stran k nám pronikne světlo a pod námi se rozprostře město s budovami ze skla a železničními nadjezdy, ale my jsme vysoko nad tím vsím. Už dlouho jsem neviděla modrou oblohu, takže když se mi překlene nad hlavou, dech mi uvízne v hrdle a zažívám pocit slastného opojení.

Pak začne foukat vítr. Šlehá nás tak prudce, že se musím o Čtyřku opřít, abych nespadla. Uvolní si ruku a pevně mě obejme kolem ramen. Nejdřív si myslím, že mě chce ochránit - ale ne, sám nemůže dýchat a potřebuje se o mě opřít. Trhavě se nadechuje a vydechuje přes zataté zuby.

Výška mi připadá nádherná, ale jestli jsme tady, pro něj to musí být největší noční můra.

„Musíme skočit dolů, že?“ snažím se překřičet vichr.

Přikývne.

„Tak na tři, jo?“

Opět kývne.

„Jedna... dva... tři!“ Vyřítím se dopředu a strhnu jej s sebou. Nejhorší je udělat první krok, pak už je to snadné. Oba zároveň se přehoupneme přes okraj střechy. Padáme k zemi jako balvany, vítr se nám opírá do zad a země pod nohama se přibližuje. Pak scéna zmizí a já jsem na všech čtyřech zpátky na podlaze a směju se. Ten pocit volného pádu jsem si zamilovala hned první den v Neohroženosti a miluju ho pořád.

Čtyřka vedle mě zalapá po dechu a přitiskne si ruku na hrudník.

Vstanu a pomůžu mu na nohy. „Co tam máš dál?“

„Je to-“

Něco pevného mě udeří do zad. Narazím do Čtyřky a hlavou mu vrazím do klíční kosti. Nalevo i napravo od nás vyroste zeď. Prostor je tak úzký, že si Čtyřka musí překřížit ruce na prsou, abychom se do něj vůbec vešli.

Vzápětí nad nás se zaskřípěním dosedne strop. Čtyřka zasténá a shrbí se. Uvnitř je místo akorát pro nás, ani o kousek víc.

„Vězení,“ konstatuju.

Vydá hrdelní zvuk. Zakloním hlavu, abych mu pohlédla do tváře. Je taková tma, že skoro nic nevidím. Dýcháme stejný vzduch. Tvář mu křiví bolest.

„Hej,“ řeknu, „všechno je dobrý. Tady - “

Ovinu si jeho ruku kolem těla, aby měl víc místa. Chytí mě za záda a položí si hlavu vedle mé. Je celý skrčený. Tělo má teplé, ale já vnímám jenom jeho kosti a svaly, které je obepínají. Jsem jako na trní. Rozhoří se mi tváře. Bude si myslet, že jsem ještě jako dítě?

„Poprvý v životě jsem ráda, že jsem takovej škvor.“ Zasměju se. Možná, že když si z toho budu dělat legraci, Čtyřka se uvolní. A já aspoň přijdu na jiné myšlenky.

„Mmhmm,“ zamumlá přiškrceně.

„Odsud se nedostanem,“ řeknu. „Tak je tu hrůzu lepší skoncovat hned, ne?“ Nečekám na odpověď, „Takže to tady musíš ještě zmenšit. Zhoršit to, aby ti mohlo bejt líp. Je to tak?“

„Jo.“ To slůvko zní tak malince a křehce.

„Fajn. V tom případě se musíme skrčit. Připravenej?“

Sevřu mu prsty kolem zápěstí a stáhnu ho s sebou dolů. Na dlani ucítím tvrdý obrys jeho žeber. Prkna zavrzají a dřevěný strop se spolu s námi smrskne. Víc mu to naše těla nedovolí. Musíme se nějak přeskládat. Obrátím se ke Čtyřkovi zády a stočím se do klubíčka. Ted mám jedno jeho koleno u hlavy a druhé pod sebou, takže mu sedím na kotníku. Je z nás jeden propletenec údů. Na uchu cítím jeho skřípavý dech.

„A,“ vysouká ze sebe chraplavě. „Tohle je horší. Tohle je jednoznačně...“

„Pst,“ umlčím ho. „Dej si ruce kolem mě.“

Poslušně mě obejme oběma rukama kolem pasu. Čelem do zdi se usměju. Tohle se mi nelíbí. Nelíbí, ani trochu, vážně ne.

„Simulace reaguje na to, jak ty reaguješ na ni,“ poznamenám opatrně. Jenom opakuju to, co nám sám říkal, ale malé připomenutí by mu mohlo pomoct. „Takže když dokážeš zpomalit tep, posuneš se dál. Pamatuješ? Zkus zapomenout, že jsme tady.“

„Jasně.“ Když promluví, jeho rty se dotknou mého ucha. Projede mnou horko. „Je to hrozně snadný.“

„Většina kluků by si takovej těsnej kontakt s holkou užívala.“ Protočím panenky.

„Ne ti, co trpěj klaustrofobií, Tris!“ Jeho hlas zní zoufale.

„Dobře, fajn.“ Vezmu ho za ruku a přesunu ji tam, kde mi buší srdce. „Cítíš, jak bije?“

„Jo.“

„Cítíš tu pravidelnost?“

„Buší ti hrozně rychle.“

„Jo, ale to nemá s touhle kobkou co dělat.“ Sotva to dořeknu, trhnu sebou. Právě jsem se k něčemu přiznala. Nejspíš si ničeho nevšiml.

„Pokaždé, když se nadechnu, nadechneš se taky. Soustřeď se jenom na to.“

„Fajn.“

Začnu zhluboka dýchat a jeho hrudník kopíruje moje pohyby. Po chvíli se ho mírně zeptám: „Nechceš mi říct, jaks k tomuhle strachu přišel? Možná nám to nějak pomůže, když o tom budeš mluvit.“

Nevím proč, ale připadá mi to jako dobrý nápad.

„Ehm... dobře.“ Znovu se se mnou nadechne. „Tohle mám ze svýho fantastickýho dětství. Za trest mě zavírali do mrňavý komůrky nahoře v patře.“

Stisknu rty. Vzpomenu si, jak trestali mě — do pokoje bez večeře, zákaz toho či onoho, přísné vyhubování. Ale samotku v komoře neznám. Z té krutosti mě až zabolí u srdce. Nevím, co říct, tak se aspoň pokusím o nenucený tón.

„V naší komoře skladovala máma zimní kabáty.“

„Já...“ Ztěžka se nadechne. „Já se o tom vážně nechci bavit.“

„Fajn. Tak můžu pro změnu něco povídat já. Zeptej se mě na něco.“

„Proč ne.“ Rozechvěle se mi zasměje do ucha. „Proč ti tak buší srdce, Tris?“

Zděsím se. „No, já...“ Hledám, na co bych se vymluvila. „Skoro tě neznám.“ Tohle je dost chabý. „Skoro tě neznám, a přitom jsem na tebe přisátá jako klíště. Musím ještě vysvětlovat dál?“

„Kdybysme byli ve tvý krajině strachu,“ řekne, „byl bych tam taky?“

„Nebojím se tě.“

„Pochopitelně. Tak jsem to taky nemyslel.“

Znovu se zasměje a v tom okamžiku zdi kolem nás puknou a rozpadnou se. Zalije nás světlo. Čtyřka si povzdechne a sundá ze mě ruce. Zbrkle vyskočím na nohy a začnu se oprašovat, ačkoli na mně není jediné smítko. Otřu si dlaně o džíny. Na zádech, kde se mě až doteď Čtyřka dotýkal, pocítím chlad.

Stoupne si přede mě. Široce se usmívá a já si nejsem jistá, jestli se mi ten jeho pohled líbí.

„Možná jsi měla radši zběhnout k Upřímnejm,“ prohlásí.

„Jseš totiž příšerná lhářka.“

„Tak tam mě talentovka rozhodně nedoporučila.“

Zavrtí hlavou. „Talentovka je k ničemu.“

Přimhouřím oči. „Co se mi snažíš říct? Že sis vybral Neohroženost, i když jsi pro ni neměl vlohy?“

Projede mnou vzrušení jako čerstvá krev, kterou žene naděje, že i on by mohl být Divergentní, že bychom mohli společně přijít na to, co to vlastně znamená.

„Ne tak docela, ne,“ odpoví. „Já...“

Ohlédne se přes rameno a hlas se mu vytratí. Několik metrů od nás stojí žena a míří na nás pistolí. Ani se nehne a její rysy jsou nevýrazné - kdybychom od ní teď hned odešli, ani bych si její tvář nezapamatovala.

Napravo ode mě se objeví stůl. Na něm leží pistole a jediná kulka. Proč už nás dávno nezastřelila?

Aha, dovtípím se. Nejde o strach ze smrti. Tohle souvisí s tou zbraní na stole.

„Musíš ji zabít,“ řeknu slabě.

„Jo, pokaždý.“

„Není skutečná.“

„Ale působí tak.“ Kousne se do rtu. „Všechno tak působí.“

„Kdyby byla skutečná, už by po tobě dávno střelila.“

„Jo, v pohodě.“ Přikývne. „Prostě...jí zastřelím. Tohle není tak... tak strašný. U tohohle aspoň tolik nepanikařím.“

Možná nepanikaří, ale má z toho daleko větší hrůzu. Vidím mu to na očích, když zvedá pistoli ze stolu a otevírá nábojovou komoru, jako by to dělal už tisíckrát - a možná že dělal. Zasune náboj do otvoru, chytí pistoli oběma rukama a napřáhne je před sebe. Přivře jedno oko a pomalu se nadechne.

S výdechem vystřelí a ženě se hlava zvrátí vzad. Uvidím rudý záblesk a odvrátím pohled. Slyším, jak se zhroutila k zemi.

Čtyřka pistoli okamžitě pustí a ta zazvoní o zem. Zíráme na mrtvé tělo. Měl pravdu — vypadá to reálně. Nebuď směšná. Popadnu jej za paži.

„Abysme šli, ne?“ vybídnu jej.

Musím do něj šťouchnout ještě jednou, aby se probral. Když procházíme kolem stolu, tělo ženy zmizí, ale v našich vzpomínkách zůstává dál. Jaké by to bylo, kdybych měla ve své krajině strachu pokaždé někoho zabít? Možná to taky zjistím.

Něco mě však zaráží: tohle mají být Čtyřkovy nejděsivější noční můry. A přestože v těsném prostoru a na střeše budovy zmatkoval, ženu nakonec zastřelil bez větších potíží. Zdá se, že simulace se z něj snaží vyždímat poslední zbytky strachu, a ani těch už moc není.

„A teď to nejlepší,“ zašeptá.

Před námi se vynoří temná silueta a začne se plížit podél světelného kruhu, ve kterém stojíme. Jako by čekala, že uděláme první krok. Kdo je to? Kdo straší Čtyřku ve snech?

Muž je vysoký a štíhlý a nakrátko ostříhaný. Ruce drží za zády. Na sobě má Šedý oblek Odevzdaných.

„Marcus,“ vydechnu.

„Teď se dozvíš, jak se jmenuju,“ řekne Čtyřka rozechvěle.

„Je to tvůj...“ Podívám se na Marcuse, který k nám zvolna kráčí. Čtyřka ustupuje dozadu. Všechno do sebe zapadne. Marcus měl syna, který přesel k Neohroženým. Jmenoval se... „Tobias.“

Marcus nám ukáže ruce. Kolem jedné pěsti má obtočený opasek. Zvolna jej odmotá.

„Je to pro tvé vlastní dobro,“ prohlásí a jeho hlas se k nám vrátí v desítce ozvěn.

Do osvětleného kruhu se vrhne deset Marcusů, všichni mají nachystaný stejný řemen, všichni se tváří stejně bezvýrazné. Když zamrkají, místo očí

mají prázdné, černé důlky. Opasky uhodí o podlahu, kterou nyní pokrývá bílá dlažba. Přeběhne mi mráz po zádech. Sečtělost Marcuse obvinila, že svého syna týral. Pro jednou se nemýlili.

Stočím pohled na Čtyřku — Tobiáše. Stojí jako přikovaný. Celý se choulí do sebe. Vypadá o řadu let starší; vypadá o řadu let mladší. První Marcus se napřáhne a řemen mu zasviští nad ramenem. Je připravený udeřit. Tobias ucouvne a instinktivně si zakryje rukama obličej.

Skočím před něj a řemen mě šlehne přes zápěstí, kolem kterého se mi omotá. Bolest mi vystřelí až do lokte. Zatnu zuby a co nejsilněji rukou Škubnu. Pásek se Marcusovi vysmekne z ruky. Odmotám si jej ze zápěstí a přechytím za přezku.

Švihnu paží tak prudce, až mě v rameni zabolí. Zasáhnu Marcuse do ramene. Zavřeští a s rozpřaženýma rukama se na mě vrhne. Nehty na jeho rukou připomínají zvířecí drápy. Tobias mě strhne za sebe, takže teď čelí Marcusovi on. Strach v jeho tváři vystřídal hněv.

Všichni Marcusové se rozplynou. Všechna světla se rozsvítí a my opět stojíme v dlouhé, úzké místnosti s otlučenými cihlovými zdmi a betonovou podlahou.

„To je všechno?“ zeptám se. „Tohle byly tvoje největší hrůzy? Ale vždyť máš jenom Čtyři...“ Odmlčím se. Bojí se jen čtyř věcí.

„Takže proto ti říkají- “ Přes rameno se na něj podívám.

Když spatřím, jak se tváří, ztratím řeč. Oči má vytřeštěné a v přímém osvětlení působí téměř zranitelně. Má pootevřené rty. Kdybychom nebyli zrovna tady, řekla bych, že na mě v úžasu zírá. Ale nechápu, jaký by k tomu měl důvod.

Jednou rukou mě chytí za loket a zaboří palec do měkké kůže na paži. Přitáhne mě k sobě. Kůže na zápěstí mě pořád pálí, jako by mě Marcus tím řemenem skutečně přetáhl, ale na pohled na ní není nic znát. Tobias mi přejede rty po tváři, pak mě pevně obejme kolem ramen a zaboří mi obličej do krku. Na klíční kosti cítím jeho dech.

Chvíli se nehýbu. Potom kolem něj ovinu paže a vzdechnu.

„Hej,“ řeknu jemně. „Je to za náma.“

Zvedne hlavu, prsty mi pročísne vlasy a zastrčí mi je za ucho. Chvíli na sebe mlčky zíráme. Roztržitě si pohrává s pramenem mých vlasů.

„Dostalas mě z toho,“ promluví konečně.

„No...“ V hrdle mám sucho. Pokaždé, když se mě dotkne, mnou projede elektrický impuls. Snažím se to nevnímat. „Nebyly to moje hrůzy, to je pak snadné být hrdina.“

Spustím ruce a nervózně si je otřu o kalhoty. Doufám, že si toho nevšiml.

Pokud ano, nedal to najevo. Proplete si se mnou prsty.

„Pojď,“ řekne. „Rád bych ti ještě něco ukázal.“

KAPITOLA 26

Ruku v ruce se vracíme k Jámě. Dávám velký pozor na to, jak se jej držím. Chvíli se mi zdá, že bych mu měla ruku tisknout silněji, a chvíli zase, že mu ji svírám až moc. Nikdy jsem nechápala, proč se dva lidé musí za chůze držet za ruce. Ale pak mi Tobias přejede bříškem prstu po dlani, zachvěju se a rázem je mi vše jasné.

„Takže...“ Chytím se poslední rozumné myšlenky, kterou si pamatuju. „...tě děsí čtyři věci.“

„Čtyři předtím, a čtyři i teď,“ řekne a přikývne. „Nezměnily se, tak tam pořád chodím, ale... zatím to nikam nevede.“

„Nemůžeš se přece zbavit úplně všech,“ poznamenám. „Protože ti na něčem pořád záleží. Na tvým životě.“

„Já vím.“

Jdeme teď po obvodu Jámy úzkou stezkou, která vede ke skalám na dně propasti. Nikdy předtím jsem si jí nevšimla - dokonale splývá se skalní stěnou. Ale zdá se, že Tobias na ní zná každý kámen.

Nechci tu chvíli zkazit, ale musím vědět, jak dopadl u talentové zkoušky. Musím vědět, jestli je Divergentní.

„Chystal ses mi něco říct o svým testu,“ otevřu to téma znovu.

„Aha.“ Volnou rukou se poškrábe na zátylku. „Záleží na tom?“

„Jo. Chci to vědět.“

„Jsi pěkně náročná.“ Usměje se.

Stezka náhle končí a my se ocitneme na dně propasti. Z divoké vody se pod ostrými úhly zvedají nestejnorodé skalní výběžky. Tobias mě vede krkolomnou cestou vpřed, přes drobné průrvy a hranaté vrásy. Podrážky se mi lepí na hrubý kámen. Na každém zanechají mokrou stopu. Při kraji propasti, kde není proud tak silný, Tobias najde relativně rovný kus skály. Přehodí si nohy přes okraj a já si k němu přisednu. Zdá se, že se tu cítí pohodlně, přestože jej od nebezpečné vodní masy dělí pouhých několik centimetrů.

Pustí mi ruku. Podívám se na zubatou hranu skály.

„Tyhle věci lidem běžně neříkám. Ani přátelům,“ řekne.

Sepnu ruce a propletu si prsty. Pokud je skutečně Divergentní, tohle je dokonalé místo, kde by mi to mohl prozradit. Reka burácí natolik, že nás nikdo neuslyší. Nevím, proč mě to znervózňuje.

„Moje zkouška dopadla podle očekávání,“ připustí. „Odevzdanost.“

„Aha.“ Něco ve mně splaskne. Mýlila jsem se v něm.

Ale — předpokládala jsem, že jestli není Divergentní, musel v testu dopadnout jako Neohrožený. Já jsem byla, technicky vzato, taky vyhodnocená jako Odevzdaná - tak je to uvedeno v mém záznamu. Přihodilo se mu to samé? A pokud ano, proč mi neříká pravdu?

„A přesto sis vybral tohle?“ zeptám se.

„Nebylo zbytí.“

„Jak to?“

Najednou uhne očima a dívá se do prázdna před sebou, jako by v něm hledal odpověď. Vlastně ani odpovídat nemusí. Zápěstí mě ještě pořád pálí.

„Musel jsi pryč kvůli otci,“ řeknu. „Proto ses nikdy nechtěl dostat do vedení? Aby ses s ním už nikdy nemusel střetnout?“

Zvedne rameno. „A taky jsem vždycky cítil, že sem tak úplně nepatřím. Aspoň ne za současnýho stavu věcí.“

„Ale vždyť jdeš... neuvěřitelnej,“ vyhrknu. Zarazím se a odkašlu si.„Chci říct na místní poměry. Děsí tě jenom čtyři věci, o tom se tady nikomu ani nezdá. Jak bys sem mohl nepatřit?“

Pokrčí rameny. Jako by mu na vlastním talentu ani pozici v komunitě nezáleželo. To by pak vážně ukazovalo na Odevzdanost. Nevím, co si o tom mám myslet.

„Mám teorii, že nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci. Celej život tě trénujou, abys na sebe zapomněl, takže když se pak ocitneš v nebezpečí, funguje to jako instinkt. Úplně stejně bych mohl fungovat i v Odevzdanosti.“

Srdce mi ztěžkne. Mně nestačilo ani šestnáct let. Můj první instinkt je pud sebezáchovy.

„Já jsem odtamtud odešla, protože ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem nebyla dost nesobecká.“

„To není tak úplně pravda.“ Usměje se na mě. „Ta holka, co po sobě nechá házet nožema, aby ušetřila svýho kámoše, ta holka, co skočila po mým otci, aby mě ochránila – ta nesobecká holka, to nejseš ty?“

Zná mě lépe než já sebe. A i když se mi zdá nemožné, že by ke mně mohl něco cítit, vzhledem k tomu všemu, čím nejsem, třeba to tak nemožné není. Zamračím se na něj. „Zaměřil ses na mě, co?“

„Rád pozoruju lidi.“

„Možná jsi měl radši zběhnout k Upřímnejm, Čtyřko. Jseš totiž příšernej lhář.“

Položí ruku na skálu vedle mých prstů. Podívám se na naše ruce. Má dlouhé, štíhlé prsty. Ruce stvořené pro jemné, obratné pohyby. Ne jako ruce Neohrožených, které by měly být silné a tvrdé a připravené lámat a rozbíjet.

„Fajn.“ Skloní ke mně obličej a putuje mi očima po bradě, po rtech, po nose. „Zaměřil jsem se na tebe, protože se mi líbíš.“ Řekne to docela obyčejně, odvážně, a střelí po mně pohledem. „A neříkej mi,Čtyřko“, jasný? Je hezký zase slyšet svý jméno.“

Konečně se vyjádřil, a jako by o nic nešlo. Nevím, jak mám zareagovat. Zčervenám a nenapadne mě říct nic lepšího než: „Ale ty jsi starší než já... Tobiasi.“

Věnuje mi další úsměv. „Jo, dva roky jsou propastnej věkovej rozdíl, přímo nepřekonatelnej, co?“

„Nechci se podceňovat,“ řeknu. „Jenom to nechápu. Jsem mladší. Nejsem hezká. Já - “

Zasměje se hlubokým hlasem, který jako by mu vycházel z hloubi duše, a políbí mě na spánek.

„Nedělej,“ řeknu nezněle. „Ty víš, že nejsem. Nejsem ošklivá, ale krásná rozhodně taky ne.“

„Dobře. Tak nejsi královna krásy, a co?“ Vtiskne mi polibek na tvář. „Líbíš se mi, jaká jsi. Jsi neuvěřitelně chytrá. Jsi odvážná. A i když teď víš o Marcusovi...“ Hlas mu změkne, „...nedíváš se na mě, jako bych byl zbitý štěně nebo tak něco.“

„Protože nejseš,“ podotknu.

Chvíli se do mě vpíjí tmavýma očima a mlčí. Pak se dotkne mé tváře, nakloní se ke mně a zlehka mě políbí na rty. Řeka pod námi hučí, pěna mi vystřikuje až na kotníky. Usměje se a přitiskne mi rty na ústa.

Nejdřív ztuhnu, nejsem si jistá sama sebou, takže když se odtáhne, jsem přesvědčená, že jsem udělala něco špatně nebo nešikovně. Ale on jen uchopí můj obličej do dlaní, přitlačí mi prsty na kůži a znovu mě políbí, tentokrát silněji, rozhodněji. Jednou rukou se ho chytím kolem krku a zajedu mu prsty do krátkých vlasů.

Několik minut se na dně propasti líbáme. Všude kolem nás běsní rozbouřená voda. A když vstaneme a vezmeme se za ruce, uvědomím si, že kdybychom si oba zvolili jinak, možná bychom teď dělali totéž, jenom na bezpečnějším místě a v šedých šatech místo černých.

KAPITOLA 27

Druhý den ráno mám pocit, že blázním a létám. Pokaždé, když potlačím úsměv na tváři, probojuje se mi zpátky na rty. Po chvíli už se o to ani nesnažím. Rozpustím si vlasy a pro jednou dám před uniformním, vytahaným tričkem přednost halence s výstřihem přes ramena, jež odhaluje má tetování.

„Co s tebou dneska je?“ zeptá se Christina cestou na snídani. Oči má po noci stále napuchlé a zacuchané vlasy jí kolem hlavy vytvářejí kučeravou svatozář.

„To víš,“ řeknu. „Sluníčko svítí. Ptáčci cvrlikají.“

Zvedne obočí, jako by mi chtěla připomenout, že jsme v podzemí. „Jen ji nech,“ ozve se Will. „Kdo ví, jestli ji v takovým dobrým rozmaru nevidíme naposled.“

Plesknu ho po paži a spěchám do jídelny. Srdce mi buší, protože vím, že v příští půl hodině uvidím Tobiase. Sednu si na své obvyklé místo vedle Uriaha, Christina a Will se posadí naproti. Místo nalevo ode mě je volné. Jsem zvědavá, jestli si na něj Tobias sedne; jestli se na mě u snídaně široce usměje; jestli se na mě podívá stejně pokradmu, stejně spiklenecky, jako si v duchu představuju, že se budu koukat já na něj.

Z talíře uprostřed stolu si podám toast a s přílišnou dávkou nadšení si ho začnu mazat máslem. Cítím, že se chovám jako blázen, ale nemůžu to zastavit. Je to podobné, jako kdybych si zakázala dýchat.

Pak se konečně objeví. Vlasy má kratší a z místa, kde sedím, se mi zdají tmavší, skoro černé. Jako se nosí v Odevzdanosti, bleskne mi hlavou. Usměju se na něj a zamávám mu, ale on si přisedne k Zekovi, aniž by mi věnoval jediný pohled. Ruka mi ochable klesne.

Civím na svůj toast. Usmívat se je najednou nesmírně těžké.

„Stalo se něco?“ zeptá se mě Uriah s plnou pusou.

Zavrtím hlavou a ukousnu si topinky. Co jsem čekala? To, že jsme se líbali, ještě nic neznamená. Možná si to se mnou rozmyslel. Možná si teď ten včerejšek vyčítá.

„Dneska máme hrůzostrašnej program,“ řekne Will.

„Myslíte, že nás pustěj do naší vlastní krajiny strachu?“

„Ne.“ Uriah zavrtí hlavou. „Prej pro nás mají nachystaný noční můry jednoho z instruktorů. Brácha se prořek.“

„Páni, a kterýho?“ zeptá se Christina, která jako by právě ožila.

„To vážně není fér, že k vám se dostávaj všechny tajný informace a k nám prd,“ zabrble Will a naštvaně se na Uriaha podívá.

„Jako kdyby ty ses svý výhody dobrovolně zřekl, kdybys ňákou měl,“ odsekne Uriah,

Christina je nevnímá. „Doufám, že ukecali Čtyřku.“

„Proč jako?“ zeptám se až příliš podezřívavě. Kousnu se do rtu. Škoda že to nejde vzít zpátky.

„Tady s někým cloumaj hormony.“ Christina protočí panenky. „Jako bys taky nechtěla vědět, čeho se Čtyřka bojí. Je takovej drsňák, že musí mít

hrůzu z gumových medvídků a romantickýho východu slunce. Jinak nevím, čím by to vykompenzoval.“

Zavrtím hlavou. „Čtyřka to nebude.“

„Jak to můžeš vědět, hm?“

„Jenom hádám.“

Vybavím si Tobiasova otce s opaskem v ruce. Tohle by nikomu neukázal. Letmo na něj pohlédnu. Na okamžik můj pohled opětuje. Není v něm ani stopa po nějakém citu. Pak oči odvrátí.

Před simulační místností stojí Lauren, instruktorka druhé skupiny, a ruce má v bok.

„Před dvěma roky,“ promluví k nám, „jsem měla strach, že na mě skočí pavouk, že se udusím, že mě rozmačkají zdi, který se k sobě přibližujou, že mé vyhodí z Neohroženosti, že začnu nezastavitelně krvácet, že mě přejede vlak, že mi umře otec, že se zesměšním na veřejnosti a že mě unesou chlapi bez tváře.“

Všichni na ni bezvýrazně civí.

„Většina z vás se bude ve svý krajině strachu děsit desíti až patnácti rňznejch věcí. To je průměr,“ řekne.

„Jakej je minimální rekord?“ zeptá se Lynn.

„Co vím, tak čtyři,“ odpoví Lauren.

Od ranní příhody v jídelně jsem se na Tobiase nepodívala, ale teď si nemůžu pomoct. Civí do země. Věděla jsem, že čtyři je nízké číslo, dost nízké na to, aby mu vysloužilo přezdívku, ale nevěděla jsem, že je to skoro třikrát méně než průměr.

Zabodnu pohled do špiček svých bot. Tobias je výjimečný. A teď už mu nestojím ani za pohled.

„Svoje číslo se ale dneska nedozvíte,“ pokračuje Lauren.

„Simulace je naprogramovaná na mě, takže místo svejch hororovejch scénářů budete zápasit s mejma."

Pronikavě se podívám na Christinu. Měla jsem pravdu - Čtyřkova třináctá komnata zůstane pro ostatní zamčená.

„Ale vzhledem k tomu, že se jedná o nácvik, každýmu z vás bude přidělenej jenom jeden můj mindrák, abyste si udělali představu, jak tahle simulace probíhá.“

Lauren si nás náhodně vybírá a každému něco přiřadí. Stojím vzadu, takže se na řadu dostanu jako jedna z posledních. Zbude na mě únos.

Čekala jsem, že nás nějak napojí na počítač a že budeme moct sledovat průběh simulace u ostatních, ale to se nestalo. Vidím jenom to, jak dotyčný reaguje na podnět. Ale i to mě dostatečně zaměstná, abych pořád nemusela myslet na Tobiase. Zatínám pěsti, zatímco sleduju, jak ze sebe Will ometá neviditelné pavouky a Uriah rukama roztlačuje neexistující zdi. Ušklíbám se, zatímco Peter rudne jako rak, ať už se mu v rámci „veřejného zesměšnění" děje cokoli. Pak je řada na mně.

Příjemné to nebude, ale nebojím se, když mi Lauren zanoří jehlu do krku. Jsem schopna zvrátit průběh jakékoli simulace, nejenom této, a navíc už jsem si to s Tobiasem v jeho krajině strachu vyzkoušela.

Scenérie se změní. Pod nohama mi vyraší tráva. Něčí ruce mi uvězní paže a zacpou ústa. Je tma a nic nevidím. Ocitneme se nad propastí. Slyším, jak pod námi burácí řeka. Zavřeštím, ale můj výkřik utlumí dlaň, která mi stále zakrývá ústa. Zmítám sebou, ale ruce, které mě svírají, jsou příliš silné; mí únosci jsou příliš silní. Před očima se mi promítne výjev, jak padám do temnoty, stejný výjev, který mě poslední dobou straší ve snech. Znovu zaječím. Ječím tak dlouho, až mám krk celý rozbolavělý a po tvářích mi stékají horké slzy.

Věděla jsem, že se pro mě vrátí. Věděla jsem, že se o to znovu pokusí. Poprvé jim to nestačilo. Opět se rozkřičím - nevolám o pomoc, vím, že mi nikdo nepomůže; vřeštím, protože vím, že brzo umřu, a nedá se to ovládnout.

„Dost,“ ozve se strohý hlas.

Ruce zmizí a rozsvítí se světla. Stojím na betonu v simulační místnosti. Třesu se po celém těle. Klesnu na kolena a schovám obličej do dlaní. Nezvládla jsem to. Ztratila jsem veškerou logiku, veškerý zdravý rozum. Laurenin strach se proměnil v můj vlastní.

A všichni se na mě dívali. Včetně Tobiase.

Zaslechnu kroky. Tobias ke mně dojde a prudce mě vytáhne na nohy.

„Co to ksakru mělo znamenat, Škrobe?"

„Já...“ Škytavě se nadechnu. „Já jsem —“

„Seber se! Jseš trapná.“

Něco se ve mně zlomí. Přestanu brečet. Tělem mi projede žár a vyžene ze mě všechnu slabost. Dám Tobiasovi takovou ránu, až mě z ní rozbrní celá ruka. Vyjeveně se na mě podívá; na tváři mu svítí krev. Zůstanu na něj civět.

„Sám jseš trapnej!“ vyjede ze mě. Vyškubnu se mu a vyběhnu z místnosti ven.

KAPITOLA 28

Zachumlám se do bundy. Venku jsem nebyla už pořádně dlouho. Do tváří se mi opírá bledé slunce a já pozoruju, jak se mi v chladném vzduchu kouří od pusy.

Aspoň něco jsem dokázala: přesvědčila jsem Petera a jeho partu, že ve mně nemusí vidět žádnou konkurenci. Teď se musím postarat jen o to, abych jim zítra, až se ocitnu ve vlastní krajině strachu, dokázala pravý opak. Včera jsem si věřila. Nevím, jestli to o sobě můžu po dnešku ještě tvrdit.

Prohrábnu si rukama vlasy. Už se mi nechce brečet. Zapletu si cop a dám na něj gumičku ze zápěstí. Takhle se cítím víc sama sebou. Nic víc nepotřebuju: jenom si pamatovat, kdo jsem. A já jsem někdo, koho malichernosti, jako jsou kluci a prožitky blízké smrti, nezastaví.

Zasměju se a zavrtím hlavou. Vážně jsem taková?

V dálce zahouká vlak. Trať vede kolem sektoru Neohroženosti a pokračuje dál, než dohlédnu. Kde začíná? A kde končí? A jak to vypadá za ní? Vykročím ke kolejím.

Chci jít domů, ale nemůžu. Eric nás v návštěvní den varoval, abychom se s rodiči příliš nedružili. Podniknout výlet domů by se považovalo za zradu frakce, a to nemůžu riskovat. Ale navštívit někoho v jiné frakci, než ze které pocházíme, nám Eric nezakázal a máma chtěla, abych za Calebem zašla.

Vím, že bez dozoru se nikam vzdálit nesmím, ale nemůžu se zastavit. Pořád zrychluju krok, až se nakonec rozběhnu sprintem. Pomáhám si pažemi a doháním poslední vagón. Konečně popadnu madlo a zhoupnu se dovnitř. Trhnu sebou, když mi zničeným tělem vystřelí bolest.

Lehnu si na záda vedle dveří a sleduju, jak se mi základna ztrácí z dohledu. Nechci se tam vrátit, ale skoncovat to a jít žít na ulici by byla ta nejstatečnější věc, jakou bych kdy udělala, a zrovna dneska se cítím jako zbabělec.

Otevřeným prostorem se prohání vítr a obtéká mi prsty Svěsím ruku přes okraj vagónu a naberu do dlaně proudící vzduch. Domů jít nemůžu, ale můžu najít aspoň část domova. Caleb se objevuje ve všech mých vzpomínkách na dětství. Bez něj bych já nikdy nebyla já.

Vlak zpomalí. Blíží se k srdci města. Posadím se a všímám si, jak se menší budovy postupně mění na větší a vyšší. Sečtělí žijí v kamenných činžácích s výhledem na močál. Chytím se madla a vykloním se z vlaku, abych se podívala, kam trať vede. Ještě než se odchýlí na východ, koleje klesnou až na úroveň ulice. Vdechnu do plic vůni mokré dlažby a vlhkého vzduchu, který stoupá z bažiny.

Vlak se zakousne do okolní krajiny a ještě více zpomalí. Čas seskočit dolů. Náraz při doskoku mi roztřese nohy a několik kroků musím utíkat, abych získala rovnováhu. Pak se vydám středem ulice směrem na jih, k močálu. Všude, kam se podívám, se táhne zpustlá země, jako hnědá pláň dotýkající se obzoru.

Odbočím doleva. Nade mnou se tyčí tmavé, nepřístupné činžáky. Jak tady Caleba najdu?

Sečtělí si o všem vedou záznamy, mají to v povaze. Musí tedy existovat i nějaká evidence nových členů. A někdo k té evidenci musí mít přístup, jenom někoho takového musím najít. Přelétnu pohledem po budovách. Logicky vzato by měla nejdůležitější úlohu plnit centrální budova. Proč nezačít tam?

Všude kolem se to hemží lidmi. Pravidla frakce nařizují, že každý člen musí mít na sobě vždy alespoň jeden kus modrého oblečení, neboť pohled na modrou barvu uvolňuje v těle klidové chemikálie navozující klid a „klidná mysl je jasná mysl“. Modrá se tak stala symbolem Sečtělosti. Připadá mi příliš křiklavá. Zvykla jsem si na mdlé osvětlení a tmavé šaty.

Čekám, že se budu muset prodírat davem, klestit si cestu lokty a co chvíli říkat „s dovolením“, jak to vždycky dělám, ale tady to není třeba. Jako Neohrožená na sebe upoutávám pozornost. Lidé mi ustupují z cesty a nespouštějí ze mě oči. Než projdu vstupními dveřmi centrály, stáhnu si gumičku z vlasů a pohodím hlavou, aby se mi vlasy rozpletly.

Zůstanu stát ve vstupním prostoru a zakloním hlavu. Vestibul je obrovský, tichý a voní po zaprášených knihách. Pod nohama mi zavrže podlaha z dřevěných parket. Nalevo i napravo se podél stěn táhnou police s knihami, ale zdá se, že jsou spíš na ozdobu. Na stolech uprostřed haly jsou rozmístěné počítače a knihy nikdo nečte - všichni strnule civí do obrazovek a ničemu jinému nevěnují pozornost.

Mělo mě napadnout, že ústřední budova Sečtělosti bude knihovna. Mou pozornost upoutá portrét na protější stěně. Je dvakrát vyšší a čtyřikrát širší než já a zobrazuje atraktivní ženu s vodnatýma, šedýma očima za brýlemi - Jeanine. Při pohledu na ni se ve mně zpění krev. Jakožto vůdčí představitelka Sečtělosti má na svědomí reportáž, ve které očernila mého otce. Nelíbila se mi, už když se kvůli ní táta vždycky rozčiloval u večeře. Teď ji nenávidím.

Pod portrétem je umístěna plaketa a na ní je velkými písmeny napsáno VĚDOMOSTI VEDOU K PROSPERITĚ.

Prosperita. Pro mě má to slovo negativní význam. V Odevzdanosti se jím označuje nestřídmost.

Jak se mohl Caleb rozhodnout pro život mezi takovými lidmi? To, co dělají a co chtějí, je špatné. Ale on si zřejmě myslí to samé o Neohrožených.

Přistoupím k přepážce, která je přímo pod portrétem. Mladý recepční ani nevzhlédne, když se zeptá: „Jak vám mohu pomoci?“

„Někoho hledám,“ řeknu. „Jeho jméno je Caleb. Nevíte, kde ho najdu?“

„Mám zákaz poskytovat jakékoli osobní informace,“ odpoví naučené a dál zírá do obrazovky před sebou.

„Je to můj bratr.“

„Mám zá-“

Udeřím dlaní o stůl, abych si vynutila jeho pozornost. Přes brýle se na mě zadívá. Všechny hlavy se ke mně otočí.

„Řekla jsem.“ Můj hlas zní rázně. „Někoho hledám. Je tady nový. Mohl byste mi aspoň laskavě říct, kde jsou noví členové ubytovaní?“

„Beatrice?“ ozve se hlas za mými zády.

Obrátím se a spatřím Caleba s knížkou v ruce. Vlasy mu povyrostly a u uší se mu kroutí. Na sobě má modré tričko a na nose hranaté brýle. Přestože vypadá jinak a já už ho nesmím mít ráda, rozběhnu se k němu a vrhnu se mu kolem krku.

„Jseš potetovaná,“ řekne tlumeným hlasem.

„A ty obrýlenej,“ opáčím. Odtáhnu se a přimhouřím oči.

„Vždycky jsi z nás viděl nejlíp, brácho. Co to má znamenat?“

„Ehm...“ Přelétne pohledem po stolech kolem nás. „Pojď. Vypadnem odsud.“

Vyjdeme z knihovny a přejdeme přes ulici. Musím skoro běžet, jestli mu chci stačit. Naproti centrále je prostranství. Dřív to býval park, ale teď tomu nikdo neřekne jinak než „Milénium“. Je to holá pláň, ze které trčí několik zrezivělých plastik - jedna představuje abstraktního, pochromovaného mamuta, jiná vypadá jako obří fazole, před kterou působím jako trpaslík.

Vstoupíme na betonový plácek kolem fazole, kde v malých skupinkách posedávají lidé s novinami nebo knížkami. Caleb si sundá brýle a zastrčí je do kapsy. Pak si prohrábne vlasy a několikrát se na mě nervózně podívá. Jako by se styděl. Možná bych se taky měla stydět. Jsem potetovaná, vlasy mám rozpuštěné a na sobě mám přiléhavý oděv. jenže já se nestydím.

„Co tady děláš?“ zeptá se.

„Chtěla jsem jít domů," odpovím, „a tys byl nejblíž.“

Sevře rty.

„Nevypadáš zrovna nadšeně,“ dodám.

„Hej," řekne a položí mi ruce na ramena. „Mám děsnou radost. Já jen že to není dovolený. Existujou určitý pravidla.“

„Kašlu na pravidla,“ odseknu. „Ať si je strčej někam."

„Možná bys neměla bejt tak avantgardní." Mluví ke mně mírně, ale tváří se nesouhlasně. „Být na tvým místě, do žádnýho křížku bych se s těma vašima dostat nechtěl."

„Co tím chceš říct?“

Vím přesně, co tím chce říct. Pro něj jsou Neohrožení jen surovci, nic víc.

„Jenom bych tě nerad viděl namočenou v nějakým průšvihu. Proto se na mě ještě nemusíš tak zlobit,“ řekne a nakloní hlavu na bok. „Co se tam s tebou stalo!“

„Nic. Nic se se mnou nestalo." Zavřu oči a přejedu si rukou po zátylku. I kdybych mu mohla všechno vylíčit, neudělala bych to. Ani nemám sílu na to myslet.

„Myslíš, že..." Sklopí zrak. „Myslíš, že ses rozhodla správně?“

„Nevím, jestli to vůbec šlo,“ odpovím. "A ty?“

Rozhlédne se. Kolemjdoucí si nás prohlížejí. Přelétne pohledem po jejich tvářích. Pořád je nervózní, ale možná to není kvůli tomu, jak teď vypadá, možná to není kvůli mně. Ale kvůli nim. Chytím ho za paži a vtáhnu ho pod oblouk kovové fazole. Kráčíme pod jejím dutým břichem. Všude vidím svůj obraz, zdeformovaný zakřivením stěn a roztříštěný zkorodovanými a špinavými fleky.

„O co jde?“ zeptám se a založím si ruce. Až teď si všimnu, že má pod očima tmavé kruhy. „Co se děje?"

Caleb přitiskne dlaň na kovovou stěnu. Odráží se v ní jako postava s tuleníma rukama a maličkou, z jedné strany zploštělou hlavou. Já vypadám jako zavalitý pidižvík.

„Chystá se něco velkýho, Beatrice. Něco je špatně.“ Má skelný, vytřeštěný pohled. „Nevím, co to je, ale lidi věcně někam spěchaj, mluví mezi sebou šeptem a Jeanine skoro každej den řeční o tom, jak je Odevzdanost prohnilá.“

„Ty jí věříš?“

„Ne. Možná. Já...“ Zavrtí hlavou. „Nevím, čemu mám věřit.“

„Jasně že víš,“ namítnu stroze. „Znáš naše rodiče. Znáš naše přátele. Susanin táta, myslíš, že je zkorumpovanej?“

„Co já vím? Kolik mi toho dovolili vědět? Nesměli jsme se na nic ptát, Beatrice. Nesměli jsme vědět! A tady.,.“ Zvedne ke mně zrak. V plochém kruhovém zrcadle přímo nad námi spatřím naše drobné postavy velké jako zrnko hrášku. Tohle je aspoň věrné zobrazení; neznamenáme vůbec nic. „Tady jsou informace zadarmo a vždycky k mání,“ pokračuje.

„Jenže tady nejseš v Upřímnosti. Tady jsi mezi lhářema, Calebe. A jsou mezi nima takový chytrý opice, který ví, jak tě zmanipulovat.“

„Myslíš, že bych nepoznal, kdyby se mnou někdo manipuloval?“ „Podceňuješ je. Nemáš ani tušení, jak moc.“

„To ty nemáš tušení, o čem mluvíš,“ ohradí se a zavrtí hlavou.

„Jo. Jak bych zrovna já mohla vědět, jak taková zkorumpovaná frakce vypadá, co? Proboha, kde si myslíš, že mě cvičej?“ rozohním se. „Já aspoň vím, do čeho jsem vlezla, Calebe. Ty zapomínáš na všechno, co kdy bylo - tyhle lidi jsou arogantní, chamtiví a nikam se s nimi nedostaneš.“

Hlas mu ztvrdne. „Myslím, že bys měla jít, Beatrice.“

„S radostí,“ já na to. „Jo, a abych nezapomněla: máma mě prosila, abych ti řekla, že máš zjistit něco víc o simulačním séru.“

„Ty ses s ní viděla?“ podiví se. „Proč se —“

„Protože,“ odseknu. „Z Odevzdanosti už sem nikoho nepouštěj. Tohle se k tobě nedostalo?“

Protlačím se kolem něj, pryč od zrcadlové jeskyně a obří fazole, a vykročím na chodník. Neměla jsem sem chodit. Základna se pro mě stala domovem. Tam aspoň vím, na čem stojím - na pohyblivém písku.

Dav na chodníku prořídne. Odlepím oči od země, abych zjistila proč. Několik metrů přede mnou stojí se založenýma rukama dvojice mužů.

„Promiňte," řekne jeden z nich, „ale budete muset jít s námi."

Jeden z mužů jde tak blízko za mnou, že na krku cítím jeho dech. Dovedou mě do knihovny a pak třemi chodbami k výtahu. Dřevěnou podlahu vystřídaly bílé dlaždice a stěny se blyští jako strop na talentové

zkoušce. Jejich záře se odráží na stříbrných výtahových dveřích. Musím přimhouřit oči.

Snažím se zůstat klidná. V duchu si kladu otázky z výcviku. Co uděláte, když vás někdo zezadu napadne? Provedu pomyslný výpad loktem a zasáhnu útočníka do žaludku nebo do slabin. Pak se dám na útěk. Kéž bych u sebe měla zbraň. Takhle myslí Neohrožení; teď už i já.

Co uděláte, když vás současně napadnou dva útočníci? Následuju muže do prázdné, nablýskané chodby a pak do nějaké kanceláře. Má skleněné stěny - už asi vím, která frakce navrhovala mou starou školu.

Za kovovým stolem sedí žena. Zadívám se jí do tváře. Stejná tvář na mě shlížela i ze zdi v knihovně. Její podobizna doprovází každý novinový článek, který Sečtělost vyprodukuje. Jak dlouho už ji nenávidím? Nepamatuju si.

„Posaď se,“ vyzve mě Jeanine. Její hlas je mi povědomý, zvlášť když je rozčilená. Zabodává do mě své vodnaté, šedé oči.

„Raději postojím.“

„Posaď se, “ zopakuje. Ten hlas už jsem rozhodně někdy slyšela. Slyšela jsem ji na chodbě, když mluvila s Ericem, předtím, než mě Peter a jeho kumpáni napadli. Slyšela jsem ji, jak se zmiňuje o Divergentních. A ještě předtím jsem ji slyšela...“

„To vy jste na mě mluvila v tý simulaci,“ řeknu. „Myslím během talentový zkoušky."

To ona je tím nebezpečím, před kterým mě Tori i matka varovaly, nebezpečím pro všechny Divergentní. A sedí přímo přede mnou.

„Správně. Talentová zkouška je zcela určitě můj největší vědecký počin,“ odpoví. „Vyhledala jsem si tvé výsledky, Beatrice. Zjevně něco nebylo v pořádku. Záznam chybí a tvé výsledky musely být do systému vloženy ručně. Věděla jsi to?“

„Ne.“

„Věděla jsi, že patříš k jediným dvěma lidem, kteří kdy byli vyhodnoceni jako Odevzdaní, a přitom přestoupili do Neohroženosti?“

„Ne,“ odpovím a potlačím šok. Tobias a já jsme jediní? S tím rozdílem, že jeho výsledek není zfalšovaný. Takže Tobias je vlastně jediný.

Píchne mě u srdce. Právě teď je mi úplně jedno, jak moc je výjimečný. Řekl, že jsem trapná.

„Proč sis vybrala Neohroženost?“ zní její další otázka,

„Co to má s čím společnýho?“ Snažím se zmírnit hlas, ale nepomáhá to. „Zavolala jste si mě, abyste mi udělala kázání za nedovolený opuštění frakce a kontakt se členem rodiny, ne? ,Nejdřív frakce, potom krev', nemám pravdu?" Odmlčím se. „Když jsme u toho, proč jsem vůbec u vás v kanclu? Nemáte bejt náhodou důležitá nebo tak něco?“

Tohle ji snad trochu usadí.

Na vteřinu sešpulí rty. „Potrestání nechám na vašich lidech,“ řekne a opře se do křesla.

Položím ruce na opěradlo židle, na kterou jsem si odmítla sednout, a prsty jej sevřu. Z okna za Jeanine je výhled na město. V dálce líně zahýbá vlak.

„Pokud jde o důvod tvé návštěvy... měla bys vědět, že jednou z vlastností mé frakce je zvídavost. Když jsem procházela tvé záznamy, všimla jsem si, že k podobné chybě došlo i u jedné z tvých dalších simulací. Nahrávka v systému opět chybí. Co mi k tomu řekneš?“

„Jak to, že máte přístup k mý složce? Do tý smí nahlížet jenom lidi od nás.“

„Vzhledem k tomu, že simulaci jsme vyvinuli tady v Sečtělosti, máme s vámi takovou... dohodu, Beatrice.“ Nahne hlavu na stranu a usměje se na mě. „Na srdci mi leží výhradně spolehlivost naší technologie. Pokud v tvém případě selhala, musím se postarat o to, abychom tomu do budoucna zabránili.“

Vím jen jedno: Lže. Nějaká technologie je jí úplně ukradená - jednoduše tuší, že s mými výsledky je něco v nepořádku. Ona i vedení Neohroženosti se pokouší vyčmuchat kohokoli Divergentního. A jestli máma po Calebovi chtěla, aby prověřil simulační sérum, bylo to zřejmě proto, že ho vyvinula Jeanine.

Ale co je na mé schopnosti zneškodnit simulaci tak nebezpečné? Proč by si s tím měl kdokoli lámat hlavu, zvláště pak Sečtělost?

Ani na jednu otázku si neumím odpovědět. Způsob, jakým se na mě Jeanine podívá, mi však připomene, jak se tvářil pes v mé vůbec první simulaci — útočně, bezohledně. Jeanine mě chce zlikvidovat. Před ní si nemůžu lehnout na zem a vzdát se. Musím na ni taky zaútočit.

Srdce mám až v krku.

„Nevím, jak ty vaše simulace fungujou,“ řeknu, „ale z toho, co do mě pícháte, se můžu vždycky pozvracet. Je možný, že jsem toho Adrian trochu vyvedla z míry, když se mi tam navalilo, a zapomněl to pak nahrát. Už na talentovce se mi udělalo šoufl.“

„Vždycky jsi měla citlivý žaludek, Beatrice?“ Hlas má ostrý jako žiletku. Zabubnuje nehty o skleněný stůl.

„Od malička,“ odpovím pokud možno nenuceně. Sundám ruce z židle a obejdu ji, abych si na ni sedla. Nesmí na mě poznat, že mám nahnáno.

„Ve všech simulacích sis vedla mimořádně dobře,“ pokračuje Jeanine. „Čemu připisuješ svůj úspěch?“

„Jsem odvážná,“ řeknu a podívám se jí přímo do očí. Ostatní frakce nás vnímají určitým způsobem. Jako drzé, agresivní, impulzivní. Nafoukané. Měla bych jejímu očekávání vyjít vstříc. Ušklíbnu se na ni. „Jsem ze všech novejch nejlepší.“

Nakloním se dopředu a opřu se lokty o kolena. Jestli ji mám přesvědčit, musím přitvrdit.

„Chcete vědět, proč jsem šla k Neohroženejm?“ vypálím na ni. „Protože jsem se nudila.“ Víc, víc. Lež musí být podepřena argumenty. „Už mě nebavilo hrát si na malou uťáplou samaritánku. Chtěla jsem odtamtud vypadnout.“

„Takže se ti nestýská po rodičích?“ zeptá se sladce.

„Jestli se mi stejská po vejprasku za to, že jsem na sebe koukla do zrcadla? Jestli mně chybí rodinný večeře, u kterejch jsem musela držet zobák?“ Zavrtím hlavou. „Ne. Nic z toho vážně nepostrádám. Už s nima nemám nic společnýho.“

Ta lež mě pálí na jazyku, ale možná jsou to jen slzy, které se snažím potlačit. Představím si matku, jak mi stojí za zády s nůžkami a hřebenem v ruce a slabě se usmívá, zatímco mi vystřihuje vlasy. Raději bych se rozbolela jako malá holka, než ji takhle urážet.

„Mám to chápat tak, že...“ Jeanine sešpulí rty a na chvíli se odmlčí, „...že souhlasíš se zprávami, které se o představenstvu městské řady v novinách objevily?“

S těmi zprávami, které mé rodiče označily za zkorumpované, mocichtivé, moralizující diktátory? S těmi zprávami, které obsahují skryté pohrůžky a podněcují k revoluci? Je mi z nich zle. Když si uvědomím, že za nimi stojí právě Jeanine, mám chuť ji uškrtit.

Usměju se.

„Naprosto,“ řeknu.

Jeden z Jeaniných bodyguardů, muž v modrém košilovém tričku a tmavých brýlích, mě zaveze v elegantním stříbrném autě zpátky na základnu Neohrožených. Nikdy jsem takové neviděla. Motor je téměř bezhlučný. Muž mi řekne, že automobil je poháněný solárními panely na střeše, a pustí se do sáhodlouhého vysvětlování principu přeměny slunečního záření na energii. Po minutě jej přestanu vnímat a sleduju ubíhající krajinu.

Nevím, co se mnou udělají, až se vrátím. Předpokládám, že to bude zlé. Představím si, jak visím nad propastí, a kousnu se do rtu.

Když řidič dojede ke skleněné budově nad základnou, Eric už na mě čeká u dveří. Neurvale mě popadne za paži a odvede dovnitř, aniž by muži poděkoval. Svírá mi ruku tak silně, že budu mít určitě modřiny.

Postaví se mezi mě a vnitřní dveře. Začne si prokřupávat prsty. Jinak je zcela klidný.

Mimoděk se zachvěju.

Slyším jenom, jak mu lupe v kloubech a jak čím dál rychleji dýchám. Pak Eric spojí ruce před sebou a proplete si prsty.

„Vítej zpátky, Tris.“

„Ericu.“

Blíží se ke mně a pečlivě klade nohu před nohu.

„Co...“ První slovo řekne tiše. „...sis ksakru myslela, že děláš?“ dodá mnohem hlasitěji.

„Já...“ Stojí tak blízko, že mu vidím i dírky v piercingu. „Já nevím.“

„Mám sto chutí říct, že jsi zrádce, Tris,“ sykne. „Slyšelas někdy naše heslo ,nejdřív frakce, potom krev?'“

Viděla jsem, jak Eric dělá hrozné věci. Slyšela jsem jej říkat hrozné věci. Ale ještě nikdy jsem jej neviděla takového. Nechová se vůbec jako maniak; dokonale se ovládá, dokonale si věří. Je opatrný a klidný.

Poprvé vidím, kdo Eric ve skutečnosti je: přívrženec Sečtělosti maskovaný za Neohroženého, génius a sadista zároveň, lovec všeho Divergentního.

Chce se mi utéct.

„Nelíbilo se ti, jak tady žijeme? Nebo jsi možná zalitovala, žes mezi nás přišla?“ Zvedne obě obočí, ztracená pod množstvím piercingu, až se mu na čele udělají hluboké vrásky. „Chtěl bych slyšet, jak vysvětlíš, žes zradila svou frakci, sebe i mě.“ Poklepe si prstem na hruď. „...když ses odvážila vkročit na základnu někoho jiného.“

„Já...“ Zhluboka se nadechnu. Kdyby měl jistotu, že jsem Divergentní, zabil by mě. Vím to. Zatne ruce v pěsti. Jsem s ním tady sama. Jestli se mi něco stane, nikdo se to nedozví a nikdo to neuvidí.

„Jestli to neumíš vysvětlit,“ pokračuje mírným tónem, „budu nucen tvé dosavadní umístění přehodnotit. Nebo, protože máš očividně silné vazby na svou původní frakci... možná budu muset přehodnotit umístění tvých přátel. Možná že to by v tobě tu malou, všem nápomocnou holku zkrotilo líp.“

Nejdřív mě napadne, že to by neudělal, protože by to nebylo fér. Hned potom mi dojde, že by to pochopitelně byl schopen udělat, a ani na vteřinu by nezaváhal. A trefil se - představa, že kvůli mému lehkovážnému chování někoho jiného vyhodí z frakce, mi stáhne hrdlo.

„Já...“ zkusím to znovu.

Ale nemůžu dýchat.

A pak se otevřou dveře. Do místnosti vejde Tobias.

„Co tady děláš?“ oboří se na něj Eric.

„Vypadni odsud,“ dodá. Jeho tichý a monotónní hlas je pryč. Zní víc jako Eric, kterého znám. Změní se i jeho výraz; začne se ošívat. Dívám se na něj a udivuje mě, že dokáže tak rychle přepnout. Zajímalo by mě, jak to dělá.

„Nech toho,“ vyzve jej Tobias. „Je to jenom pitomá holka. Nemusíš ji tahat až sem a dusit ji tady.“

Tobias si stiskne kořen nosu a štěrbinou mezi prsty se na mě podívá. Snaží se mi něco říct. Začnu horečně přemýšlet. Co mi Čtyřka naposledy radil?

Vzpomenu si jenom na: projev trochu zranitelnosti.

Jednou už to zafungovalo.

„Já... Já jsem se jenom styděla a nevěděla jsem, co mám dělat.“ Vrazím si ruce do kapes a zavrtám pohled do země. Pak se Štípnu do nohy tak silně, až mi do očí vhrknou slzy. Popotáhnu a podívám se na Erica. „Zkusila jsem... a...“ Zavrtím hlavou.

„Zkusilas co?“ chce vědět Eric.

„Mně dát pusu,“ odpoví místo mě Tobias. „Já jsem ji odstrčil a ona utekla, jako kdyby jí bylo pět. Můžeš ji obvinit tak akorát z blbosti, který se jí dostalo požehnaně.“

Oba vyčkáváme.

Eric ode mě odvrátí pohled a podívá se na Tobiase. Pak se dá do smíchu, hlasitého a příliš dlouhého - zní výhružně a odírá se mi o uši jako brusný papír. „Není na tebe trochu starej, kotě?“ zeptá se a znovu se zachechtá.

Přejedu si rukou po tváři, jako bych si utírala slzu. „Můžu už jít?“

„Zmiz,“ řekne Eric, „ale bez dozoru už se ze základny ani nehneš, slyšelas?“ Obrátí se k Tobiasovi. "A ty... si svý nováčky líp hlídej, aby ti takhle nezdrhali. A nesnažili se tě líbat.“

Tobias protočí oči. „Fajn.“

Vyjdu zpátky před budovu a vyklepu si ruce, abych z nich setřásla trému. Sednu si na chodník a obejmu si kolena.

Nevím, jak dlouho tam se svěšenou hlavou a zavřenýma očima sedím, když se dveře znovu otevřou. Mohlo to být dvacet minut, ale taky hodina. Blíží se ke mně Tobias.

Postavím se a založím si ruce na prsou. Čekám, že mě vyplísní. Nejdřív jsem mu dala facku, pak jsem se pokusila o dezerci — vypadá to, že mě pořádně seřve.

„Posluž si,“ hlesnu.

„Není ti nic?“ Mezi obočím se mu rýsuje vráska. Zlehka se dotkne mé tváře. Srazím mu ruku.

„Co by mi bylo?“ řeknu. „Nejdřív mě před všema ostatníma seřveš, pak si příjemně pokecám s ženskou, která se snaží zlikvidovat mou starou frakci, a Eric pak kvůli mně málem vykopne mý kamarády na ulici, takže co by mi

mělo bejt? Zatím to vypadá na bezva den, Čtyřko.“

Zavrtí hlavou a podívá se napravo na oprýskané domy. Jsou cihlové a s elegantní skleněnou budovou nad základnou ostře kontrastují. Musejí být staré. Z cihel už nikdo nestaví.

„A vůbec, proč tě to zajímá?“ zeptám se. „Buď mě můžeš trénovat a mordovat, nebo se mnou chodit.“ Při slově „chodit" se napnu. Nechtěla jsem být tak uštěpačná, ale už je pozdě. „Obojí dohromady dost dobře nejde.“

„Nechci ti působit bolest.“ Zamračí se na mě. „Dneska ráno jsem tě chránil. Jak myslíš, že by Peter a jemu podobní idioti zareagovali, kdyby zjistili, že ty a já...“ Povzdechne si. „Nikdy bys nemohla vyhrát. Tvůj úspěch by vždycky přičetli mý náklonnosti, a ne tvým schopnostem.“

Chci něco namítnout, ale nemůžu. Napadne mě několik drzých poznámek, ale zavrhnu je. Má pravdu. Dlaněmi si ochladím horké tváře.

„Nemusels mě urážet, abys jim něco dokázal,“ řeknu konečně.

"A tys kvůli tomu hned nemusela zdrhat za bráchou,“ namítne. Přejede si rukou po krku. „Krom toho to fungovalo, nebo ne?“

„Jo, ale na můj účet.“

„Netušil jsem, že tě to tak vezme.“ Sklopí pohled a pokrčí rameny. „Někdy zapomínám, že ti můžu ublížit. Že tě něco může zranit.“

Strčím si ruce do kapes a zhoupnu se na patách. Projede mnou zvláštní pocit - sladká, a zároveň bolestivá slabost. Zachoval se tak, protože věřil, že jsem silná.

Doma byl ten silný Caleb. Dokázal na sebe nemyslet a měl od narození všechny vlastnosti, kterých si rodiče cenili. Ještě nikdo ve mě nevěřil tak jako Tobias.

Stoupnu si na špičky, zvednu bradu a políbím jej. Na rty.

„Jseš skvělej, víš to?“ Zavrtím hlavou. „Vždycky víš přesně, co dělat.“ „Jenom proto, že jsem o tom dlouho přemejšlel,“ řekne a krátce mě políbí. „Jak bych to asi zvládal, kdybysme...“ Odtáhne se. Najednou se usmívá. „Slyšel jsem dobře, že bys chtěla, abych s tebou chodil, Tris?“

„Ne tak docela.“ Pokrčím rameny. „Proč? Chtěl bys?“

Sjede mi rukou na krk, pak mi vsune palec pod bradu a zakloní mi hlavu, až se naše čela dotknou. Chvíli jen tak stojí, oči má zavřené a dýchá stejný vzduch jako já. Cítím, jak mu tepou bříška prstů. Cítím, jak zrychleně dýchá. Zdá se, že je nervózní.

„Chtěl,“ odpoví konečně. Pak jeho úsměv zmizí. „Myslíš, že jsme to na něho s tou bláznivou holkou uhráli?“

„Doufám,“ řeknu. „Dělat ze sebe idiota někdy vážně pomáhá. Ale už si nejsem tak jistá, jestli jsem to uhrála na Jeanine.“

Svěsí koutky úst a zvážní. „Musím ti něco říct.“

„Co?“

„Teď ne.“ Rozhlédne se kolem. „Potkáme se tady v půl dvanáctý. Neříkej nikomu, kam jdeš.“

Přikývnu. Tobias se otočí a odejde tak rychle, jako přišel.

„Kdes byla celej den?“ zeptá se Christina, sotva strčím hlavu do pokoje. Kromě ní tam nikdo není; všichni už jsou asi na večeři. „Hledala jsem tě i venku, ale ty nikde. Je všechno dobrý? Neměla jsi z toho nějaký problémy, žes Čtyřkovi jednu vlepila?“

Zavrtím hlavou. Představa, že bych jí teď měla všechno vylíčit, mě vyčerpává. Jak jí vysvětlím, že jsem prostě najednou naskočila na vlak a jela za bratrem? Nebo jak strašidelně zněl Ericův hlas, když mě vyslýchal? Nebo pro začátek to, že jsem ztratila nervy a jednu Tobiasovi vrazila?

„Musela jsem si vyčistit hlavu. Tak jsem chvíli chodila po venku,“ řeknu jenom. „A ne, žádný problémy nebyly. Seřval mě a já jsem se mu omluvila... to je celý.“

Celou dobu si dávám pozor, abych neuhnula očima a aby se mi nerozklepaly ruce.

„Fajn,“ uzavře to. „Protože s tebou potřebuju mluvit.“

Podívá se, jestli někdo nejde, a pak si stoupne na špičky a překontroluje všechny palandy - asi jestli na nich vážně nikdo nespí. Potom mi položí ruce na ramena.

„Můžeš bejt na chvíli holka?“

„Jsem pořád holka.“ Svraštím čelo.

„Ty víš, jak to myslím. Průměrně pitomá a otravná.“

Natočím si pramen vlasů na prst. „Se ví.“

Zazubí se na mě tak, že jí vidím až na zadní stoličky. „Will mě políbil.“

„Cože?“ vyhrknu. „Kdy? Jak? Co se stalo?“

„Já věděla, že to dokážeš!“ Narovná se a sundá mi ruce z ramen. „No, po tom tvým vystoupení jsme si dali oběd a pak se šli projít k trati. Právě jsme

mluvili o...vlastně ani nevím, o čem jsme mluvili. Najednou se zastavil, nahnul se ke mně a...dal mi pusu.“

„Tys věděla, že se mu líbíš?“ zeptám se. „Myslím, jako holka.“

„Šílíš?“ Zasměje se. „Nejlepší na tom je, že dál už nic nebylo. Prostě jsme šli dál a kecali, jako by se nic nestalo. Teda dokud jsem ho nepolíbila já."

„Jak dlouho už se ti líbí?“

„Nevím. Asi mně to došlo až dneska. Ale byly takový náznaky... to, jak mě na Alově pohřbu objal, jak mi vždycky podrží dveře jako dámě, a ne jako někomu, kdo by mu mohl pořádně zmalovat ksicht.“

Zasměju se. Najednou mám chuť říct jí o Tobiasovi a o všem, co se mezi námi odehrálo. Ale ze stejných důvodů, jako Tobias předstíral, že k sobě nepatříme, si to rozmyslím. Nechci, aby si myslela, že jsem si své přijetí do frakce „pojistila“.

Tak jenom řeknu: „Přeju ti to.“

„Díky. Jsem šťastná. Myslela jsem si, že mi to bude trvat podstatně dýl... chápeš.“

Přisedne si ke mně na kraj postele a rozhlédne se po pokoji. Někteří už si zabalili věci. Už brzy nás přestěhují na opačnou stranu základny. Ti, kteří dostanou místo na úřadě, se přesunou do skleněné budovy nad Jámou. Už se nebudu muset bát, že mě Peter v noci napadne. Už se nebudu muset dívat na Alovu prázdnou postel.

„Nemůžu uvěřit, že je to skoro za náma,“ ozve se Christina. „Mám pocit, jako bysme sem přišli včera. Ale zároveň jako... jako bych byla z domu pryč celou věčnost.“

„Chybí ti?“ Opřu se o čelo postele.

„Jo.“ Pokrčí rameny. „No, některý věci jsou všude stejný. Tady jsou taky všichni ukřičení, to mně vyhovuje. Ale doma je to snazší. Vždycky víš, s kým na čem jseš, protože ti každej řekne pravdu. Nikdo s nikým... nemanipuluje.“

Přikývnu. Aspoň na tenhle aspekt života v Neohroženosti mě doma připravili. Odevzdaní sice s nikým nemanipulují, ale dvakrát otevření taky nejsou.

„Ale myslím, že od jejich přijímaček by mě už tuplem vyhodili.“ Zavrtí hlavou. „Tam tě místo simulací napíchnou na detektory lži. Jeden každej den. A nakonec...“ Nakrčí nos. „...ti stříknou do žíly to, čemu říkaj sérum pravdy, a posadí tě před všechny a kladou ti ty nejnepříjemnější osobní otázky. Teorie je taková, že když vyplivneš všechny svý tajemství, nemáš už žádnej důvod někomu lhát, nikdy. To nejhorší už je z tebe venku, tak proč nebejt k lidem upřímná?“

Ani nevím, kdy jsem ke všem svým tajemstvím přišla. Jsem Divergentní. Hrozím se řady věcí. Nevěřím svým přátelům. Chybí mi rodina. Mám výčitky kvůli Alovi. Chodím s Tobiasem. Detektor lži by ze mě vydoloval

věci, které jsou i pro simulaci tabu; úplně by mě zničil.

„To zní příšerně,“ poznamenám.

„Vždycky jsem věděla, že Upřímnost není nic pro mě. Snažím se hrát poctivě, ale jsou věci, které bych prostě nikomu neřekla. A navíc jsem ráda svým vlastním pánem.“

Jako každý.

„Nám to může bejt jedno,“ řekne Christina. Otevře skříňku u našich postelí. Ze dvířek se vytřepotá můra s bílými křídly a vletí jí přímo do obličeje. Christina zaječí tak, že málem spadnu z postele, a začne se plácat po tvářích.

„Sundej to ze mě! Sundej ji, sundej ji, sundej ji!“ vřeští.

Můra odletí pryč.

„Už je pryč!“ uklidním Christinu. Pak se rozesměju. „Ty se bojíš... můr?“

„Jsou nechutný. Ty jejich papírový křídla a stupidní chlupatý všechno...“ Otřese se.

Nemůžu se přestat smát. Směju se tak, že si musím sednout a chytit se za břicho.

„To není směšný!“ ohradí se Christina. „Teda... možná je. Trošičku."

Když později večer najdu Tobiase, nic mi neřekne. Jenom mě vezme za ruku a zamíří se mnou ke kolejím.

S ohromující lehkostí se vyhoupne na projíždějící vlak a vytáhne mě za sebou nahoru. Setrvačností na něj přepadnu a narazím mu tváří do prsou. Sjede mi rukama po pažích a chytí mě za lokty. Vlak kodrcá po pražcích. Sleduju, jak se skleněná budova nad základnou postupně scvrkává.

„Cos mi chtěl říct?“ zakřičím proti větru.

„Vydrž,“ řekne.

Skrčí se k zemi a stáhne mě s sebou, takže se zády opírá o stěnu a já sedím na zaprášené podlaze čelem k němu a s nohama na stranu. Vítr mi rozfouká vlasy a vžene mi je do tváře. Tobias vezme mou hlavu do dlaní a přitáhne si mé rty ke svým.

Koleje skřípají, jak vlak zpomaluje. Patrně vjíždíme do centra. Vzduch je chladný, zato Tobiasovy rty a ruce horké. Skloní hlavu a políbí mě na krk pod bradou. Jsem ráda, že vítr tak skučí a Tobias neslyší, jak zasténám.

Vlak s námi trhne a musím se chytit podlahy, abych se udržela na místě. O zlomek vteřiny později si uvědomím, že místo na podlaze mám ruku na jeho boku. Pod prsty cítím obrysy jeho kyčle. Měla bych ruku odtáhnout, ale nechce se mi. Jednou mi řekl, že musím být statečná, a přestožejsem po sobě nechala házet noži a ani se u toho nehnula, nebo skočila na laně z mrakodrapu, nikdy by mě ani nenapadlo, že si budu muset dodávat odvahy i v drobných okamžicích svého života.

Přehodím si přes něj nohu a sednu si na něj. Srdce mi tluče až v krku, když jej políbím. Narovná záda a položí mi ruce na ramena. Putuje mi prsty dolů po páteři. Po celé délce zad se zachvěju. Několik centimetrů mi rozepne bundu. Dám si ruce na stehna, aby se mi tak netřásly. Neměla bych být nervózní. Tohle je Tobias.

Na holé kůži mě zastudí chladný vzduch. Tobias se odtáhne a pozorně se zadívá na mé tetování nad klíční kostí. Letmo se jej dotkne a usměje se.

„Ptáci,“ řekne. „To jsou vrány? Vždycky se zapomenu zeptat.“

Pokusím se mu oplatit úsměv. „Havrani. Jeden za každýho člena mý rodiny,“ vysvětlím. „Líbí se ti?“

Místo odpovědi si mě přitáhne blíž a na každého z nich vtiskne polibek. Zavřu oči. Dotýká se mě lehce, citlivě. Zaplaví mě těžký, hřejivý pocit, jako by mnou protékal med a zpomaloval mé myšlenky. Pohladí mě po tváři.

„Hrozně nerad to říkám, ale musíme se zvednout.“

Přikývnu a otevřu oči. Oba se postavíme a Tobias mě dovede k otevřeným dveřím. Teď, když vlak zpomalil, už tolik nefouká. Je po půlnoci, takže nikde nesvítí ani jedna pouliční lampa. Budovy připomínají mamuty, kteří se vynořují z temnoty a vzápětí s ní opět splývají. Tobias zvedne ruku a ukáže na skupinu budov v dálce o velikosti hrášku. Jsou široko daleko jediným místem, kde se svítí. Centrála Sečtělosti, jak jinak.

„Nějaký pravidla jsou jim ukradený,“ poznamená Tobias. „Budou svítit celou noc.“

„To si toho ještě nikdo nevšim?“ zeptám se zamračeně.

„To dost dobře nejde. Prostě to nechali plavat. Možná nechtějí dělat z komára velblouda.“ Tobias pokrčí rameny, ale napětí v jeho tváři mě zneklidní. „Ale tak mě napadlo, co tam asi dělaj, že kvůli tomu musej po nocích svítit.“

Obrátí se ke mně a opře se o stěnu.

„Jsou dvě věci, který bys o mně měla vědět. Za prvý jsem odjakživa hrozně podezřívavej člověk. Vždycky od lidí čekám to nejhorší. A za druhý se vyznám v počítačích, i když by to do mě nikdo neřek.“

Přikývnu. Zmiňoval se o tom, že dělá v dozorně, ale pořád si ho nějak neumím představit, jak celý den sedí před obrazovkou.

„Před pár týdny, ještě než začal váš výcvik, jsem se svým přičiněním dostal k přísně tajným materiálům. Neohroženost má v otázce zabezpečení dat co dohánět,“ podotkne. "A objevil jsem něco jako válečný plány. Chabě zakrývaný rozkazy, seznam zásob, mapy a podobný věci. Tyhle soubory byly odeslaný ze Sečtělosti.“

„Válka?“ Shrnu si vlasy z obličeje. Celý život jsem poslouchala, jak se otec o Sečtělých nechvalně vyjadřoval, takže jsem k nim pojala nedůvěru. Po svých zkušenostech tady na základně jsem jsem si začala dávat pozor na autority a lidi obecně. Ne, nepřekvapuje mě, že by nějaká frakce mohla chystat válku.

I Caleb něco naznačoval. Chystá se něco velkýho, Beatrice. Podívám se na Tobiase.

„Válka s Odevzdaností?“

Vezme mě za ruku, proplete si se mnou prsty a řekne: „S frakcí, která má pod palcem správu města. Ano.“

Sevře mě u srdce.

„Všechny ty články proti Odevzdanosti mají v lidech rozdmýchat nenávist,“ řekne s pohledem upřeným na město před námi. „Sečtělí teď

očividně přitlačili na pilu. Nemám nejmenší ponětí, co s tím mám dělat... nebo jestli se s tím vůbec něco dá dělat.“

„Ale proč by se Sečtělí spojovali s Neohroženejma?“ zeptám se nechápavě.

A pak mi to dojde. V krku mi vyroste knedlík a málem se mi podlomí nohy. Sečtělost nemá žádné zbraně a neumí bojovat - na rozdíl od nás.

Vytřeštím na Tobiase oči.

„Chtějí nás využít,“ vydechnu.

„Zajímalo by mě,“ řekne Tobias, „jak nás chtějí donutit, abysme za ně bojovali.“

Sama jsem Caleba varovala, že jeho frakce umí s lidmi manipulovat. Mohli by z nás udělat armádu na základě dezinformace nebo apelu na zvrácenou chtivost - mohli by použít téměř cokoli. Ale kromě schopnosti manipulovat jsou Sečtělí úzkostliví puntičkáři a nic by neponechali náhodě. Postarali by se o to, aby jejich plán neměl jedinou skulinu. Ale jak?

Vítr mi vžene vlasy do očí a z okolní krajiny se stanou nesouvislé pruhy. Nechám je tam.

„To nevím,“ řeknu.

KAPITOLA 29

Zatím každý rok jsem se byla v Odevzdanosti podívat na vítání nových členů. Letos tam nebudu. Vše se vždy odehrává v poklidu. Nováčci, kteří po třicet dní vykonávali veřejně prospěšné práce, aby se mohli stát řádnými členy, sedí vedle sebe na lavici. Někdo ze starších přečte manifest Odevzdanosti. Jedná se o krátkou stať o tom, že člověk se musí sám sebe zříct a už nikdy se nesoustředit pouze na sebe. Pak všichni starší členové umyjí nováčkům nohy. Následuje společné jídlo, při kterém nejprve každý podá talíř svému sousedu po levici.

Nic takového se v Neohroženosti neděje.

Ve slavnostní den zavládne na základně Neohrožených šílenství a chaos. Lidé jsou úplně všude a většina z nich už má s úderem poledne upito. Proklestím si mezi nimi cestu do jídelny a tác s obědem si donesu zpátky do pokoje. Cestou spatřím, jak z úzkého chodníku někdo padá, a podle toho, jak řve a jak se chytá za nohu, si nejspíš něco zlomil.

Aspoň že v pokoji je klid. Poprvé si pořádně prohlédnu jídlo, které jsem si naložila. Ve spěchu jsem na talíř něco naházela, a až tady vidím, že jsem si vybrala kuřecí prso, dušený hrášek a kousek tmavého chleba. To jsme jídávali doma.

Povzdechnu si. V srdci jsem pořád doma. Jsem Odevzdaná, když nepřemýšlím o tom, co dělám. Jsem Odevzdaná, když stojím před nějakou zkouškou. Jsem Odevzdaná i tehdy, když se chovám odvážně. Jsem snad ve špatné frakci?

Při vzpomínce na domov se mi rozechvějí ruce. Musím rodiče varovat, že Sečtělost se chystá k válce, ale nevím jak. Něco vymyslím, ale ne dnes. Dnes se musím soustředit na to, co mě čeká. Všechno hezky popořadě.

Pustím se do jídla jako robot. Uždíbnu si kousek masa, sezobnu pár kuliček hrášku, zajím to chlebem. A tak pořád dokola. Na tom, do jaké frakce patřím, stejně nezáleží. Za dvě hodiny se spolu s ostatními nováčky dostavím do simulační místnosti, projdu svou krajinou strachu a stanu se Neohroženou. Je pozdě změnit názor.

Po jídle zabořím tvář do polštáře. Nemám v úmyslu spát, ale po chvilce usnu a probudím se, až když mi Christina třese ramenem.

„Abysme šly,“ řekne. Je bledá jako stěna.

Protřu si oči, abych z nich vyhnala rozespalost. Boty už obuté mám. V pokoji je plno. Každý si zavazuje tkaničky, zapíná knoflíky a rozdává úsměvy, jako bychom šli do kina. Stáhnu si vlasy do drdolu a svou černou bundu si zapnu až ke krku. Mučení už brzy skončí, ale je vůbec možné na simulace někdy zapomenout? Bude někdo z nás pod tíhou vzpomínek na prožité hrůzy ještě někdy klidně spát? Nebo z nás dnešním dnem všechen strach vyprchá, jak se od nás očekává?

Odebereme se do Jámy a z ní po úzké stezce vzhůru ke skleněné budově. Zvednu oči ke stropu. Přes nespočet podrážek, kterými se to nahoře v místnosti hemží, sem tentokrát neproniká ani trocha denního světla. Na okamžik se mi zdá, že slyším, jak skleněná podlaha praská, ale je to jen výplod mé fantazie. Vyjdeme s Christinou po schodech a pohltí nás dav.

Jsem moc malá, než abych mohla někomu nahlédnout přes hlavu, tak upnu zrak na Willova záda a jdu v jeho stopách. Z množství tepla, které tolik lidí pohromadě produkuje, se mi až dělá špatně. Na čele mi vyskáče pot. Skulinou v davu konečně uvidím, proč se všichni tak cpou: aby viděli na nástěnné monitory vlevo na zdi.

Zaslechnu, jak někoho povzbuzují, a zastavím se, abych se také podívala. Na levé obrazovce se v krajině strachu pohybuje dívka v černých šatech - Marlene. Sleduju, jak reaguje, jak má vytřeštěné oči, ale nedokážu říct, jakému strachu právě čelí. Ani mou projekci díkybohu nikdo neuvidí — jen mou reakci na ni.

Na prostředním monitoru se zobrazuje Marlenina srdeční činnost. Počet tepů jí na okamžik vylétne prudce nahoru, pak se sníží. Když dosáhne normální hladiny, objeví se zelená obrazovka a Neohrožení zahalekají. Na pravém monitoru se znázorní její výsledný čas.

Odtrhnu pohled od monitoru a doženu Christinu s Willem. Ve dveřích na levé straně místnosti, kterých jsem si minule skoro ani nevšimla, stojí Tobias. Simulační místnost je hned vedle. Protáhnu se kolem, aniž bych se na něj podívala.

Místnost je prostorná a je v ní další obrazovka podobná těm venku. Před ní sedí v řadě několik osob. Mezi nimi jsou i Eric a Max. Také ostatní jsou už od pohledu starší. Vzhledem k drátům, které mají připojené k hlavám, a prázdnému výrazu v očích zřejmě sledují probíhající simulaci.

Za nimi je další řada židlí, ale všechny už jsou obsazené. Nemám chodit pozdě.

„Hej, Tris!" zavolá na mě Uriah přes místnost. Sedí pohromadě s několika dalšími nováčky z Neohroženosti. Už zbývají jen čtyři; ostatní z jejich skupiny už mají simulaci za sebou. Poklepe si na stehno. „Můžeš si mně sednout na klín, jestli chceš.“

„To zní lákavě,“ křiknu na něj a zazubím se, „ale díky. Radši postojím.“

Mimo jiné nechci, aby mě Tobias viděl sedět na někom jiném.

Světla v simulační místnosti se rozsvítí. Marlene se krčí při zemi a na tvářích se jí lesknou slzy. Max, Eric a několik dalších se pohotově proberou ze simulačního omámení a vyjdou ven. O chvíli později už na obrazovce vidím, jak Marlene gratulují.

„Závěrečnou zkoušku absolvujete v tom pořadí, v jakém jste se zatím umístili,“ oznámí Tobias. „Čili jako první půjde Drew a jako poslední Tris.“

To znamená, že přede mnou si projde peklem ještě pět lidí.

Stoupnu si dozadu, asi metr od Tobiase. Když Eric píchne Drewovi injekci a pošle ho do simulační místnosti, vyměníme si pohledy- Než na mé přijde řada, budu vědět, jak na tom ostatní jsou a jak moc se budu muset snažit, abych byla lepší.

Pro vnějšího pozorovatele není krajina strachu nijak zajímavá. Vidím, jak se Drew hýbe, ale nevím, na co reaguje. Po několika minutách raději zavřu oči a snažím se na nic nemyslet. V tomhle okamžiku je zbytečné spekulovat v duchu o tom, s čím vším se ve své krajině asi potkám. Musím si pamatovat jen to, že je v mých silách simulaci zneškodnit a že už to mám nacvičené.

Jako další jde Molly. Stačí jí dvakrát méně času než Drewovi, ale i ona se potýká s potížemi. Příliš dlouho namáhavě oddechuje a nemůže svou paniku ovládnout. V jednu chvíli dokonce naplno zavřeští.

Překvapuje mě, jak jde najednou všechno stranou — myšlenky na válku, Tobiase, Caleba, rodiče, přátele i mou novou frakci mizí. Zbývá poslední překážka, kterou musím překonat.

Na řadu přijde Christina. Po ní Will. Pak Peter. Nesleduju je. Vím jenom, jak dlouho jim to trvá: dvanáct minut, deset a patnáct. Zbývá už jen jedno jméno.

„Tris.“

Otevřu oči a dojdu dopředu pozorovací místnosti, kde na mě čeká Eric se stříkačkou plnou oranžového séra. Skoro nevnímám, jak se mi jehla zabodává do krku, nevnímám Ericův proděravěný obličej, když palcem stlačuje plunžrový píst. Představuju si, že sérum je tekutý adrenalin, který se mi vlévá do žil a dodává mi sílu.

„Připravená?“ zeptá se.

KAPITOLA 30

Jsem připravená. Vklouznu do místnosti. Tentokrát nemám na svou obranu pistoli ani nůž, ale plán, který jsem večer předtím vymyslela. Tobias říkal, že ve třetí fázi výcviku jde o psychickou připravenost - s pomocí vhodné strategie můžu svůj strach překonat.

Škoda že nevím, v jakém pořadí budou po sobě mé fóbie následovat. Zhoupnu se na bříška prstů a Čekám, až se objeví můj první strach. Už teď ztěžka dýchám.

Z betonové podlahy vyroste vysoká tráva, která se ohýbá v neviditelném větru. Trubky nad mou hlavou nahradí zelená obloha. Slyším zpívat ptáky a vnímám svůj strach jako cosi vzdáleného, jako něco, z čeho se mi svírá hruď a buší srdce, ale v mé mysli to přítomno není. Tobias mi řekl, abych se snažila zjistit, o čem každá simulace je. Už vím, jak to myslel. Nejde o konkrétní věc, ale o to získat nad danou situací vládu.

U ucha mi zatlučou křídla a do ramene se mi zaboří ptačí pařáty.

Tentokrát se po vráně neoženu. Přikrčím se a zaposlouchám se do tlukotu blížících se křídel. Těsně nad zemí pročísnu rukou trávu. Co je protikladem bezmocnosti? Moc. A tu jsem poprvé ucítila, když jsem v ruce sevřela zbraň.

Stáhne se mi hrdlo. Chci ze sebe ty pařáty sundat. Pták zavřeští. Poskočí mi srdce, ale pak v trávě před sebou nahmatám něco tvrdého a kovového. Pistoli.

Namířím ústím hlavně na ptáka. Vzápětí mi z ramena odlétne obrovský chuchvalec krve a peří. Otočím se na patě a namířím pistoli k obloze, ze které se ke mně snáší mrak černého peří. Zmáčknu kohoutek a opakovaně střílím do moře vran, jejich černá těla padají k zemi.

Při střelbě mnou projede stejný pocit moci, jako když jsem dostala pistoli do ruky poprvé. Zklidním se a pole, pistole i ptáci zmizí. Opět stojím ve tmě.

Přesunu váhu z nohy na nohu, když vtom mi pod nohama něco zavrže. Dřepnu si a přejedu rukou po studeném, hladkém panelu — sklo. Rozpažím a i tam narazím oběma rukama do skla. Stará známá nádrž. Nemám strach, že se utopím. Nejde o vodu, ale o neschopnost z nádrže uniknout. O slabost. Musím přesvědčit sama sebe, že mám dost síly na to, abych sklo rozbila.

Rozsvítí se modré světlo a podlahou začne prosakovat voda, ale tak daleko simulaci nehodlám nechat dojít. Udeřím dlaní o stěnu před sebou a čekám, že se sklo roztříští.

Ruka mi od skla odskočí a tabule zůstane neporušená.

Rozbuší se mi srdce. Co když to, co fungovalo v předchozí simulaci, tady fungovat nebude? Co když sklo dokážu rozbít až pod skutečným psychickým nátlakem? Přes kotníky se mi přelije voda, s každou vteřinou jí přibývá. Musím seuklidnit. Uklidnit se a soustředit se. Nalehnu na panel za sebou a co nejsilněji vykopnu. A ještě jednou. Palec na noze mi svírá palčivá bolest, ale jinak se nic neděje.

Mám další možnost. Můžu počkat, až voda nádrž zaplaví - už teď mi sahá po kolena - a zkusit se zklidnit, jakmile se začnu topit. Opřu se o stěnu a zavrtím hlavou. Ne. Přece se nenechám utopit. Nenechám.

Zatnu ruce v pěsti a vší silou do skla praštím. Jsem silnější než sklo. Je tenké jako čerstvý led. Silou myšlenky je takovým udělám. Zavřu oči. Sklo je led. Sklo je —

Sklo se mi pod rukou roztříští a voda se vyřine na podlahu. A opět se ocitnu ve tmě.

Protřepu si ruce. Tohle měla být snadná překážka. Už jsem se s ní několikrát setkala. Nemůžu si dovolit takhle ztrácet čas.

Z boku do mě udeří to, co dosud vypadalo jako pevná stěna. S vyrašeným dechem dopadnu tvrdě na zem. Neumím plavat. Takové obrovské množství mohutné vody jsem v životě viděla jen na obrázcích. Pode mnou je ostré, kluzké skalisko. Voda mi podtrhne nohy, ale zachytím se útesu. Na rtech ochutnám sůl. Koutkem oka zahlédnu temnou oblohu a krvavě rudý měsíc.

Další vlna se mi převalí přes záda. Narazím bradou o kámen a škubnu sebou. Moře je ledové, zato krev, která mi stéká z brady po hrdle, je horká. Natáhnu ruku a nahmatám skalní hranu. Voda mi zuřivě doráží na nohy. risknu se ke skalisku vší silou, ale nestačí to - voda mě konečně stáhne dolů a vlna mě vzápětí odhodí na záda. Nohy mi vylétnou až za hlavu a paže do stran. Další vlna se mnou mrští zády na útes a hlava mi zmizí pod hladinou. Potřebuju se nadechnout. Přetočím se, hmátnu po výběžku a vytáhnu se nad vodu. Sotva zalapám po dechu, nabere mě další vlna. Má vetší sílu než ta předtím, ale teď se držím pevněji.

Ale nejspíš to není voda, čeho se ve skutečnosti bojím. Zřejmě se bojím toho, že se věci vymknou mé kontrole. Jestli mám boj s vodou vyhrát, musím nad ní získat převahu.

Se zoufalým výkřikem začnu ohmatávat skálu a objevím v ní díru. Paže se mi silně třesou, když se na nich vytahuju k otvoru. Tak tak stačím před další vlnou přitáhnout nohy k tělu. Jakmile mám nohy opět volné, postavím se a rozběhnu se jako šílená. Má chodidla zběsile tepou o skálu. Přede mnou svítí rudý měsíc. Oceán zmizel.

Pak se rozplyne i všechno ostatní a mé tělo se zklidní. Až příliš.

Pokusím se pohnout pažemi, ale mám je pevně přivázané k bokům. Provaz mi omotává tělo od hrudníku až po nohy. Pod chodidly mi vyroste hranice z polen, za sebou spatřím kůl. Jsem vysoko nad zemí.

Ze stínů se vynoří nějací lidé. Jejich tváře jsou mi povědomé. Jsou to nováčci a v rukou nesou pochodně. V jejich čele kráčí Peter. Jeho oči připomínají vykotlané černé jámy. Afektovaně se ušklíbá, až se mu na tvářích dělají záhyby. Uprostřed davu se ozve smích a postupně sílí, jak se k němu přidávají další a další hlasy. Hihňání na mě záhy útočí ze všech stran.

Za sílícího smíchu Peter zasune pochodeň mezi polena a od země vyšlehnou plameny. Nejprve olizují okraje polen, pak přeskočí i na kůru. Tentokrát už s provazy nezápolím. Místo toho zavřu oči a nasávám do plic co nejvíc vzduchu. Je to jen simulace. Nic se mi nemůže stát. Už cítím žár ohně. Zavrtím hlavou.

„Cejtíš to, Škrobe?“ zeptá se Peter a jeho hlas přehluší všechen okolní povyk.

„Ne,“ odpovím. Plameny sahají stále výš.

Začichá. „To smrdí tvý spálený maso.“

Když otevřu oči, všechno vidím přes slzy rozmazaně.

„Víš, co cejtím já?“ zařvu co nejhlasitěji, abych překřičela smích kolem mě, smích, který na mě dotírá stejně neodbytně jako žár. Zasvrbí mě ruce a mám chuť se ze svých pout vysmeknout, ale ne, nebudu zbytečně ztrácet sílu. Nezpanikařím.

Přes plameny se na Petera zadívám. Horko mi do krvava rozpaluje kůži, nachází si cestu do každé buňky mého těla, rozleptává špičky mých bot.

„Že bude pršet,“ dopovím.

Někde blízko zaburácí hrom. Zaječím bolestí, když mi oheň olízne konečky prstů. Zakloním hlavu a soustředím se na mraky, které se nade mnou stahují, na černé mraky obtěžkané deštěm. Oblohu pročísne blesk a na čelo mi dopadne první dešťová kapka. Rychleji, rychleji! Kapka se mi skutálí po nose, další mi dopadne na rameno, je velká jako ledová kroupa nebo oblázek.

Kolem mne se snesou provazce vody a zasyčí pára. Usměju se úlevou, zatímco déšť zháší oheň a chladí mé popálené ruce. Pak ze mě provazy spadnou a já si prohrábnu vlasy.

Chtěla bych být jako Tobias a bát se jen čtyř věcí, ale tak neohrožená nejsem.

Uhladím si tričko, a když vzhlédnu, zjistím, že jsem ve svém pokoji doma v Odevzdanosti. Tenhle strach neznám. V pokoji je zhasnuto, ale svítí sem měsíc. Jednu ze zdí pokrývají zrcadla. Zmateně se k ní obrátím. To je lež. Doma jsem žádné zrcadlo mít nesměla.

Podívám se na sebe: na své široce rozevřené oči, na pečlivě ustlanou postel s šedou přikrývkou, na komodu s oblečením, na knihovnu, na holé zdi. Pak můj pohled přeskočí na okno za mnou.

A na muže, který za ním stojí.

Po zádech mi začne stékat ledový pot a celá ztuhnu. Znám ho. Je to ten zjizvený muž z talentové zkoušky. Je celý v černém a stojí nehybně jako socha. Zamrkám. Nalevo i napravo od něj se vynoří další dva muži. Také oni se nehýbou, ale tihle jako by ani tvář neměli - jen lebku potaženou kůží.

Prudce se otočím. Teď už jsou uvnitř pokoje. Přitlačím se rameny k zrcadlu.

Chvíli je ticho. Potom na okno zabuší pěsti, ne jen dvě nebo čtyři nebo šest — do skla mlátí desítky pěstí a desítky prstů. Hlasité údery mi rezonují v hrudním koši. Zjizvený muž a jeho dva kumpáni se ke mně začnou pomalu blížit. Pečlivě odměřují každý krok.

Přišli si pro mě, jako Peter a Drew a Al. Přišli mě zabít. Vím to.

Simulace. Je to jen simulace. S tlukoucím srdcem přitisknu dlaň na sklo za sebou. Posune se doleva. Není to zrcadlo, ale šatní skříň. Určím, kde se bude nacházet zbraň. Bude viset za posuvným křídlem dveří, jen několik

centimetrů od mé ruky. Aniž bych spustila oči ze zjizveného muže, konečky prstů nahmatám pistoli a sevřu její rukojeť.

Kousnu se do rtu a na zjizveného vystřelím. Nečekám, co se stane, a rovnou vypálím i na zbylé dva muže. Rty mě od prudkého skousnutí palčivě bolí. Bušení na okno ustane, ale vystřídá jej skřípavý zvuk. Místo pěstí teď na okno škrábou nehty ohnutých prstů a dobývají se dovnitř. Okenní tabule pod jejich náporem zavrže a nakonec praskne. Sklo se vysype z rámu.

Zaječím.

Tolik nábojů v pistoli nemám,

Do pokoje se začnou oknem drát mrtvolně bledé postavy - s lidskou tváří, ale všelijak zdeformované, s pažemi zkroucenými do nepřirozených úhlů, s příliš širokými ústy, ze kterých čnějí jehlovité zuby, s prázdnými očními důlky. Jedna po druhé se drápe na nohy a hrne se ke mně. Stáhnu se do skříně a zasunu za sebou dveře. Co teď? Musím rychle něco vymyslet. Svezu se do dřepu a tělo pistole si přitisknu ke spánku. Bojovat s nimi nemůžu. Když s nimi nemůžu bojovat, musím se uklidnit. Simulace zaznamená, že se mi zpomaluje tep i dech, a posune mé k další překážce.

Posadím se na dno skříně. Stěna za mnou zavrže. Slyším, jak zombie dorážejí na skříňové dveře - už opět buší pěstmi — ale otočím se a zamžourám ve tmě na zadní stěnu. Není to stěna, ale další dveře. Nemotorně se je pokusím odtlačit na stranu. Za nimi objevím chodbu v horním patře domu. Usměju se a proplazím se škvírou ven. Vzduch ke mně donese vůni pečeného chleba. Jsem doma.

Zhluboka se nadechnu a dívám se, jak domov kolem mě zvolna mizí. Na chvíli jsem zapomněla, že jsem na základně Neohrožených.

A pak se vedle mě objeví Tobias.

Z Tobiase přece strach nemám. Ohlédnu se přes rameno. Možná mám zaměřit pozornost na něco za sebou. Ale ne — za mnou je jen postel s nebesy.

Postel?

Tobias ke mně zvolna přistoupí.

Co to má znamenat?

Ochromeně na něj zírám. Usměje se na mě. Laskavě. Povědomě.

Políbí mě na ústa a já mimoděk rozevřu rty. Myslela jsem si, že není možné zapomenout, že jsem v simulaci. Mýlila jsem se; všechno se najednou rozpadá na kousky.

Prsty mi spočine na zipu bundy a jedním plynulým pohybem ji po celé délce rozepne. Pak mi ji stáhne z ramen.

Och, napadne mě jen, než mě znovu políbí. Och.

Můj strach souvisí právě s ním. S city jsem bojovala celý život, ale netušila jsem, jak hluboce ve mně tato obezřelost zakořenila.

Tahle překážka je jiná než ostatní. Týká se jiného druhu strachu - spíše nervózní paniky než slepé hrůzy.

Tobias mi sjede rukama po pažích a chytí mě za boky. Zabloudí prsty na kůži nad mým opaskem. Zachvěju se.

Lehce jej odstrčím a přitisknu si ruce na čelo. Už mě napadli ptáci a lidi s groteskními tvářemi; Peter mě málem upálil na hranici; dvakrát jsem se skoro utopila - a s tímhle si nevím rady? Na tohle nenajdu řešení - na kluka, který se se mnou chce... vyspat?

Domnělý Tobias mě políbí na krk.

Snažím se uvažovat logicky. Svému strachu se musím postavit. Musím získat nad situací kontrolu a to, co mě na ní děsí, odstranit.

Podívám se Tobiasovi do očí a řeknu stroze: „V žádný halucinaci s tebou spát nebudu, jasný?“

Popadnu ho za ramena, oba nás obrátím a přitlačím ho na sloupek postele. Pocítím něco jiného než strach — v břiše mě zalechtá rodící se smích. Přitisknu se k němu a políbím jej. Současně ho obejmu. Je silný. Je to... příjemné.

A pak zmizí.

Zasměju se do dlaní a cítím, jak mi obličej celý hoří. Tohohle jsem se musela bát jenom já.

Vtom mi u ucha cvakne kohoutek.

Na tuhle noční můru jsem málem zapomněla. V ruce se mi objeví pistole. Sevřu její rukojeť a ukazováček vsunu na spoušť. Na stropě se rozsvítí bodový reflektor. V kuželu světla stojí má matka, otec a bratr.

„Udělej to,“ zasykne hlas vedle mě. Ženský hlas, ale hrubý, jakoby zanešený kamením a střepy. Mohl by patřit Jeanine.

Na spánku ucítím hlaveň její pistole. Po zádech mi přejede mráz a na krku mi vyskočí husí kůže. Otřu si zpocené dlaně o kalhoty a koutkem oka se na ženu podívám. Je to Jeanine. Brýle jí sedí na nose nakřivo a v očích má chladnokrevný výraz.

Tohle je ze všeho nejhorší: mám postřílet vlastní rodinu.

„Udělej to,“ zopakuje Jeanine naléhavěji. „Zastřel je, nebo tě zabiju.“

Zadívám se na Caleba. Se svraštěným obočím a chápavým výrazem přikývne. „Do toho, Tris,“ řekne mírně. „Chápu to. Je to v pořádku.“

Pálí mě oči. „Ne,“ zachraptím. Hrdlo mám bolestivě stažené. Zavrtím hlavou.

„Dávám ti deset vteřin!“ zaječí na mě žena. „Deset! Devět!“

Přeskočím pohledem z bratra na otce. Když jsem se s ním viděla naposledy, v očích měl opovržení; teď je má široce rozevřené a shovívavé. Nikdy jsem neviděla, že by se ve skutečném životě takhle tvářil.

„Tris,“ řekne. „Nemáš jinou možnost.“

„Osm!“

„Tris,“ zavolá na mě matka. Usmívá se. Tak sladce. „Máme tě rádi.“

„Sedm!“

„Drž hubu!“ zařvu a zvednu pistoli. Dokážu to. Dokážu je zastřelit. Chápou to. Žádají mě o to. Nechtěli by, abych se pro ně obětovala. Nejsou ani skuteční. Tohle je jen simulace.

„Šest!“

Nic z toho se neděje. Nic to neznamená. Jako by mi Caleb svýma laskavýma očima vyvrtával do hlavy díru. Pistole mi ve zpocených rukou klouže.

„Pět!“

Nemám na výběr. Zavřu oči. Přemýšlím. Musím něco vymyslet. Tlak, kvůli kterému mi zběsile buší srdce, se odvíjí od jedné jediné věci: že mám strach o svůj život.

„Čtyři! Tři!“

Co mi Tobias říkal? Nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci.

„Dva!“

Sundám prst ze spouště a upustím pistoli na zem. Ještě než ztratím duchapřítomnost, otočím se a přitisknu čelo na hlaveň Jeanininy zbraně.

Zastřel mě místo nich,

„Jedna!“

Zaslechnu cvaknutí a ránu.

KAPITOLA 31

Světla se rozsvítí. Stojím sama v prázdné místnosti s betonovými zdmi a třesu se. Klesnu na kolena a zimomřivě se obejmu. Nebyla mi zima, když jsem sem přišla. Přejedu si rukama po pažích, abych se zbavila husí kůže.

Ještě nikdy jsem necítila takovou úlevu. Každý sval v těle mi okamžitě povolí a já se konečně naplno nadechnu. Nedovedu si představit, že bych sem chodila ve volném čase, jako to dělá Tobias. Předtím mi to připadalo odvážné, ale teď to vnímám jako masochismus.

Dveře se otevřou. Postavím se. Do místnosti napochodují Max, Eric, Tobias a několik dalších lidí, které neznám, a utvoří přede mnou hlouček. Tobias se na mě usměje.

„Gratuluju, Tris,“ řekne Eric. „Právě jsi úspěšně dokončila poslední zkoušku.“

Zkusím se usmát, ale nejde to. Pořád mám před očima tu pistoli. Pořád cítím, jak mi její hlaveň tlačí mezi obočí.

„Díky,“ zamumlám.

„Ještě nám dovol jednu maličkost. Pak už se budeš moct vesele pustit do příprav na uvítací večírek,“ řekne Eric. Pokývne na jednu z cizích tváří za sebou. Zena s modrými vlasy mu podá černé pouzdro. Eric jej otevře a vytáhne z něj injekční stříkačku s dlouhou jehlou.

Celá se napnu. Oranžovohnědý roztok ve stříkačce mi připomene sérum, které nám píchali před každou simulací. A tohle už měla být poslední.

,Aspoň se nebojíš jehel,“ dodá Eric. „Sérum obsahuje sledovací zařízení, které se aktivuje jen v případě, že budeš nahlášena jako nezvěstná. Bezpečnostní opatření.“

„Jak Často se tady lidi ztrácí?“ zeptám se zamračeně.

„Moc často ne." Eric se ušklíbne. „Je to nová laskavost, kterou nám Sečtělost prokázala. Během dneška jsme naočkovali všechny na základně a předpokládám, že se k nám brzy připojí i ostatní frakce.“

Píchne mě u srdce. Nemůžu ho nechat, aby do mě to svinstvo píchnul, tím spíš, že to vyvinula Sečtělost – možná dokonce přímo Jeanine. Ale stejně tak nemůžu odmítnout. Nemůžu odmítnout, jinak znovu zapochybuje o mé důvěryhodnosti.

„Fajn,“ vypravím ze sebe se staženým hrdlem.

Eric ke mně přistoupí se stříkačkou v ruce. Odhrnu si vlasy z krku a nakloním hlavu na stranu. Raději se dívám jinam, když mi Eric otírá krk dezinfekčním tamponem. Pak mi pod kůži zajede jehla. Krk mi zaplaví intenzivní bolest, ale trvá jen krátce. Eric uloží stříkačku zpátky do pouzdra a místo vpichu mi přelepí náplastí.

„Večírek začíná za dvě hodiny,“ oznámí. „Tam také oznámíme tvé výsledné umístění. Hodně štěstí.“

Hlouček gratulantů se vytrousí ven, Tobias jde jako poslední. U dveří se zastaví a kývne na mě, abych Šla za ním. Prosklená místnost nad Jámou je plná lidí. Někteří se ostatním nad hlavou promenádují po lánech, jiní se baví a smějí ve skupinkách. Tobias se na mě usměje. Určitě se nedíval.

„Slyšel jsem, že ses musela dostat jenom přes sedm překážek,“ řekne. „To se jen tak nevidí.“

„Ty... ty ses na mou simulaci nedíval?“

„Jenom na velkým monitoru. Tvou simulaci viděl jen úzkej kruh vedení,“ vysvětlí. „Ale tvářili se ohromeně.“

„No, sedm je pořád o dost víc než čtyři," namítnu, „ale třeba to bude stačit.“

„Divil bych se, kdybys neskončila jako první.“

Vejdeme do prosklené místnosti. Pořád je tam plno, ale teď, když už se není na co dívat, dav poměrně prořídl.

Po několika vteřinách si mě lidé všimnou. Ukazují si na mě a já se držím u Tobiase, ale přesto mě několik z nich halasně pozdraví, poplácá po rameni nebo aspoň pogratuluje. Rozhlédnu se kolem a uvědomím si, jak zvláštně by na mého otce a bratra asi působili, ačkoli mně připadají normální, navzdory všemu piercingu v obličejích a potetovaným pažím a hrdlům a hrudím. Taky se na ně usměju.

Sestupujeme po schodech zpátky do Jámy. „Mám otázku,“ řeknu a kousnu se do rtu. „Co všechno ti o mý simulaci řekli?“

„Vážně skoro nic. Proč?“ zeptá se.

„Jen tak.“ Nakopnu kámen na cestě.

„Musíš se vracet zpátky na pokoj?“ položí pro změnu otázku on mně. „Jestli chceš mít chvilku klidu, můžeš až do večírku zůstat u mě.“

Najednou mám svíravý pocit v žaludku.

„Co je?“ zeptá se.

Nechci se vracet do společného pokoje a nechci se Tobiase bát.

„Ráda,“ řeknu.

Tobias za námi zavře a zuje si boty.

„Nemáš žízeň?“

„Ne, díky.“ Ruce držím před sebou.

„Jseš v pohodě?“ Dotkne se mé tváře. Polaská mě ze strany na hlavě a prsty mi zajede do vlasů. Usměje se, podrží mi hlavu na místě a políbí mě. Po těle se mi začne zvolna šířit teplo. A strach, který mi drnčí na prsou jako budík.

Tobias mě dál líbá a svlékne mi bundu. Trhnu sebou, když uslyším, jak dopadla na zem, a s planoucíma očima jej od sebe odstrčím. Nevím, proč se tak chovám. Když jsme se líbali ve vlaku, líbilo se mi to. Schovám obličej do dlaní.

„Co je? Co se stalo?“

Zavrtím hlavou.

„Neříkej, že nic.“ Hlas má chladný. Popadne mě za paži. „Hej. Podívej se na mě.“

Sundám si ruce z obličeje a zvednu k němu zrak. Bolest v jeho očích a vztekle stisknutá čelist mě překvapí.

„Někdy si říkám,“ řeknu co nejklidněji, „co z toho máš. Z tohohle... ať už je to cokoli.“

„Co z toho mám?“ zopakuje. Udělá krok vzad a zavrtí hlavou. „Jsi pitomá, Tris.“

„Nejsem pitomá,“ bráním se. „Právě proto, že nejsem, mi připadá trochu divný, že ze všech holek, který bys mohl mít, sis vybral mě. Takže jestli ti jde jenom o... ehm, ty víš... o to..“

„O co? Sex?“ Zamračí se. „Kdyby mi šlo o sex, za tebou bych jako za první asi vážně nešel.“

Jako by mi právě dal ránu do žaludku. Jistěže by za mnou nešel — ani jako za poslední. Nejsem ani hezká, ani žádoucí. Založím si ruce na břichu a podívám se stranou, abych rozmrkala slzy. Nejsem typ, co se hned rozbrečí. Nejsem typ, co začne ječet. Párkrát zamrkám, svěsím ruce a odvážím se na něj pohlédnout.

„Raději půjdu,“ řeknu tiše a vykročím ke dveřím.

„Ne, Tris.“ Popadne mě za zápěstí a trhne se mnou zpátky. Prudce ho odstrčím, ale on mě chytí i za druhé zápěstí.

„Mrzí mě, co jsem řekl,“ omlouvá se. „Myslel jsem to tak, že ty taková nejseš. To mi došlo hned, jak jsem tě potkal.“

„Byls jednou z věcí, který jsem dneska v simulaci musela překonat.“ Zachvěje se mi spodní ret. „Tos věděl?“

„Cože?“ Pustí mě a do očí se mu vrátí bolestný výraz. „Ty se mě bojíš?“

„Tebe ne,“ řeknu. Kousnu se do rtu, aby se mi tak nechvěl. „Bojím se s tebou... s kýmkoli bejt. Nikdy jsem s nikým nechodila, a ty jsi navíc... starší a já nevím, co ode mě čekáš, a...“

„Tris,“ přeruší mě stroze. „Nevím, co máš o mně za falešný představy, ale pro mě je tohle taky nový.“

„Falešný představy?“ zopakuju. „Chceš říct, žes nikdy...“

Zvednu obě obočí. „Já... jsem myslela...“ Že když tak upoutal mě, zaujal nepochybně i mnohé přede mnou. „Ehm. Ty víš.“

„Myslelas špatně.“ Odvrátí pohled. Tváře má červené, jako by byl v rozpacích. „Můžeš mi říct úplně cokoli, jasný?“ Uchopí můj obličej do dlaní. Bříška prstů má chladná, ale dlaně teplé. „Umím bejt laskavější, než jak mě znáš z výcviku. Slibuju.“

Věřím mu. Ale tohle nemá s jeho laskavostí co dělat.

Políbí mě mezi obočí a na špičku nosu a pak velmi opatrně na ústa. Jsem nervózní. Místo krve mi v žilách protéká elektrický proud. Chci, aby mě líbal, chci. Ale zároveň se bojím, kam by to až mohlo zajít.

Přesune mi ruce na ramena. Přejede prsty po obvaze. Svraští obočí a odtáhne se.

„Ty jseš zraněná?“ vyděsí se.

„Ne. To je další tetování. Už to mám zahojený, ale...chtěla jsem to nechat zakrytý.“

„Můžu se podívat?“

Se staženým hrdlem přikývnu. Stáhnu si rukáv dolů a obnažím rameno. Chvíli se na ně dívá a pak po něm přejede prsty. Křivka pohybu důvěrně

kopíruje mé kosti, které vyčnívají víc, než bych si přála. Když se mě dotkne, mám pocit, že tam, kde se naše těla setkávají, se odehrává něco magického. Jsem celá rozechvělá. Nejenom strachy, ale ještě něčím jiným. Touhou.

Opatrně poodhrne okraj obvazu. Přelétne očima po symbolu Odevzdanosti a usměje se.

„Mám ten samej,“ řekne se smíchem. „Na zádech.“

„Vážně? Můžu ho vidět?“

Vrátí obvaz na tetování a vytáhne mi rukáv zpátky na rameno.

„Chceš, abych se svlíkl, Tris?“

Z hrdla mi vybuble nervózní smích, „Jenom... částečně.“

Přikývne a jeho úsměv se najednou vytratí. Upře na mě oči a rozepne si mikinu. Sundá si ji z ramen a hodí ji na židli. I mě přejde smích. Nepokrytě na něj zírám.

Svraští obočí a uchopí tričko za spodní okraj. Jediným rychlým pohybem si ho přetáhne přes hlavu.

Pravou polovinu hrudníku mu pokrývají plameny Neohroženosti. Jinak má hruď čistou. Odvrátí pohled.

„Co je?“ zeptám se zachmuřeně. Vypadá... nesvůj.

„Před lidma se obyčejně nesvlíkám,“ vysvětlí. „Vlastně před nikým.“

„Nechápu proč,“ řeknu mírně. „Chci říct, viděl ses vůbec někdy?“

Pomalu ho obejdu. Na zádech má víc inkoustu než kůže. Nechal si na ně vytetovat symboly všech frakcí - Neohroženost na vrchol páteře, Odevzdanost těsně pod ní a ještě níž další tři menší obrázky. Chvíli si je prohlížím: váhy Upřímnosti, oko Sečtělosti a strom Mírumilovnosti. Je logické, že se rozhodl pro symbol Neohroženosti, svého útočiště, a smysl dává také ikona Odevzdanosti, odkud pochází. Mám ji taky. Ale proč ty ostatní?

„Myslím, že děláme chybu,“ naznačí opatrně. „Všichni jsme se začali dívat na ctnosti jinejch frakcí skrz prsty a vyzdvihujem jenom ty naše. Tohle dělat nechci. Chci bejt statečnej, nesobeckej, chytrej, laskavěj i čestnej.“ Odkašle si. „S tou laskavostí ale pořád bojuju.“

„Nikdo není dokonalej,“ zašeptám. „Tak jednoduše to nefunguje. Jednu špatnou vlastnost odstraníš a objeví se jiná.“

Já sama jsem vyměnila zbabělost za krutost a místo změkčilosti se ozbrojila dravostí.

Zlehka se jeho symbolu Odevzdanosti dotknu. „Musíme je varovat. Brzy.“

„Já vím,“ řekne. „A taky varujem.“

Obrátí se ke mně. Chci se jej dotknout, ale jeho nahota mi nahání strach. Nahání mi strach, že bych se mohla ocitnout nahá i já.

„Tohle tě děsí, Tris?“

„Ne,“ zachraptím. Musím si odkašlat. „Ne tak docela. Já se jenom... bojím toho, co chci.“

„A co chceš?“ Pak mu rysy ve tváři ztvrdnou. „Mě?“

Pomalu přikývnu.

Přikývne taky a něžně mě vezme za ruku. Položí si ji na břicho. Se sklopenýma očima mi vede ruku vzhůru na hrudník a odtamtud na krk, kde ji podrží. Dotek jeho hladké, hřejivé kůže vyvolává v mé dlani brnění. Tváře mi hoří, ale přesto se zachvěju. Podívá se na mě.

„Jednou, pokud mě pořád budeš chtít, můžeme...“ Odmlčí se a odkašle si. „Můžeme...“

Pousměju se a přimknu se k němu dřív, než větu dokončí, Položím mu tvář na hruď. Cítím, jak mu přímo pod ní bije srdce, tak rychle jako mně,

„Ty se mě taky bojíš, Tobiasi?“

„Příšerně,“ odpoví s úsměvem.

Zvednu hlavu a políbím jej do krční jamky.

„Možná už se v mý krajině strachu nikdy neobjevíš,“ zamumlám.

Skloní ke mně hlavu a pomalu mě políbí.

„To ti pak všichni budou moct říkat Šestka.“

„Čtyřka a Šestka,“ řeknu.

Znovu se políbíme a tentokrát mě zaplaví důvěrně známý pocit. Vím přesně, jak se k sobě přitulíme, jak mě obejme kolem pasu, jak mu položím ruce na prsa, jak se k sobě naše rty lačně přitisknou. Už teď se známe nazpaměť.

KAPITOLA 32

Po cestě do jídelny se na Tobiase pozorně zadívám. Zajímá mě, jestli v jeho výrazu objevím nějaké známky zklamání. Celé dvě hodiny jsme prolenošili na jeho posteli. Bavili jsme se a líbali a nakonec usnuli. Probudil nás až povyk na chodbě - lidé se začali trousit na hostinu.

Jediná změna, které si na něm všimnu, je, že teď působí uvolněněji. A rozhodně se víc usmívá.

U dveří do jídelny se rozdělíme. Vejdu dovnitř jako první a hned zamířím ke stolu k Willovi a Christině. Tobias vstoupí do místnosti asi minutu po mně a sedne si vedle Zeka, který mu podá tmavou láhev. Mávnutím ruky ji odmítne.

„Kdes byla?“ zeptá se Christina. „V pokoji jsi chyběla jenom ty.“

„Bloumala jsem kolem,“ řeknu. „Byla jsem tak nervózní, že bych stejně s nikým nedokázala mluvit.“

„Ty nemáš důvod bejt nervózní,“ podotkne Christina a zavrtí hlavou. Jenom jsem se obrátila k Willovi, abych mu něco řekla, a tys už byla hotová.“

V jejím hlase ucítím závist a znovu si přeju, abych jí mohla vysvětlit, že na simulaci mě připravila moje Divergence. Místo toho jen pokrčím rameny.

„Kam se hodláš uvrtat?“ změním téma.

„Říkám si, že by se mi mohla líbit práce, kterou dělá Čtyřka. Trénovat nováčky,“ odpoví. „Vytloukat z nich duši. Chápeš, prostě legranda. Co ty?“

Tolik jsem se soustředila, abych výcvikem vůbec prošla, že jsem o tom ani nepřemýšlela. Mohla bych pracovat na centrále Neohroženosti — ale jen by zjistili, kdo ve skutečnosti jsem, a bylo by po mně. Co zbývá?

„Myslím... že bych mohla dělat diplomatku a komunikovat s ostatníma frakcema. To, že jsem sama přestoupila, by mohla bejt má výhoda.“

„A já jsem doufala, že budeš aspirovat na lídra,“ praví Christina s povzdechem. „To je aspoň Peterův sen. Celou dobu nežvanil v pokoji o ničem jiným.“

„A můj taky,“ dodá Will. „Pokud jsem se čirou náhodou umístil lip než on... a všichni místní. Skoro jsem na ně zapomněl.“ Zasténá. „Ach, bože. To je skoro nemožný.“

„Ne, není,“ opraví jej Christina. Chytí ho za ruku a proplete si s ním prsty, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Will jí ruku vděčně zmáčkne.

„Mám otázku,“ řekne Christina a nakloní se ke mně. „Když se na tvou simulaci vedení dívalo, v jednu chvíli se něčemu začali smát.“

„Vážně?“ Silně si skousnu ret. „Jsem ráda, že je mý peklo pobavilo.“

„Tušíš, čeho se to týkalo?“ zeptá se.

„Ne.“

„Lžeš,“ zaprotestuje. „Vždycky když lžeš, tak se koušeš do tváře. To je jasnej signál.“

Přestanu se kousat do tváře.

„Will zase zuřivě tiskne rty k sobě, jestli to chceš vědět,“ dodá.

Will si dá okamžitě ruku přes pusu.

„Dobře, fajn. Bylo to... intimní,“ vysoukám ze sebe.

„Intimní?“ zopakuje Christina. „Jako... o sexu?“

Napnu se. A přinutím se kývnout. I kdyby tady byla jen Christina a široko daleko nikdo kolem, pořád bych ji měla chuť na místě uškrtit. V duchu projedu seznam možných způsobů, jak někomu přivodit maximální újmu a vyvinout přitom minimální úsilí. Zkusím na ni zablýskat očima.

Will se zasměje.

„Jak to jako probíhalo?“ chce vědět Christina. „Chci říct, to se s tebou někdo... chtěl vyspat? Kdo to byl?“

„Znáš to. Chlap bez tváře, nikdo konkrétní,“ zalžu. „Co tvý můry - odletěly?“

„Slíbilas, že to nikomu neřekneš!“ zvolá Christina a praští mě po ruce.

„Můry,“ zopakuje Will. „Ty se bojíš můr?“

„Nebylo jich jenom pár,“ vysvětlí Christina. „Byl jich celej... roj. Všude. S těma jejich chlupatejma křídlama a nohama a...“ Otřese se a zavrtí hlavou.

„Hrůza,“ řekne Will s předstíranou vážností. „To je moje holka. Statečná jako nikdo.“

„Nech si toho.“

Odněkud zaskřípe mikrofon tak hlasitě, až si musím zakrýt uši. Na jednom ze stolů stojí Eric. V ruce drží mikrofon a klepe do něj prsty. Když se dav shromážděných utiší, Eric si odkašle a spustí:

„Na nějaké proslovy si tady nepotrpíme. Na to jsou jiní, sečtělejší experti.“ Místností zaburácí smích. Říkám si, jestli vědí, že k nim Eric sám patřil, že pod tou svou bezohlednou, brutální maskou je pořád víc Sečtělý než cokoli jiného. Kdyby to věděli, asi by se teď nesmáli. „Takže to vezmu zkrátka. Máme nový rok a novou bandu nováčků. A o něco menší bandu čerstvých členů. Právě jim patří naše gratulace.“

Při slově „gratulace“ se jídelnou nerozlehne bouřlivý potlesk, ale bušení pěstí o stoly. Zvuk mi rezonuje v hrudi a já se ušklíbnu.

„Veříme ve statečnost. Věříme v rázné Činy. Věříme, že je možné osvobodit se od strachu a získat takové dovednosti, kterými bude zlo z tohoto světa postupně vymýceno, aby mohlo všude vládnout už jen dobro. Pokud v to věříte také, pak vás mezi sebou vítáme.“

Přestože vím, že Eric nejspíš nevěří ani v jednu z vyjmenovaných věcí, přistihnu se, že se usmívám, protože já v ně věřím. A ty ideály si můžu uchovat bez ohledu na to, jak moc je lídři Neohroženosti stačili zdeformovat.

Sálem zaduní pěsti o stůl, tentokrát je doprovázejí i radostné výkřiky.

„Zítra si našich deset nejlepších nováčků zvolí svou profesi, a to v pořadí, v jakém se umístili. Bude to jejich oficiálně první Neohrožený čin,“ hřímá Eric. „Vím, že všichni čekáte na výsledné hodnocení. Při jeho sestavování jsme brali v úvahu trojí průběžné hodnocení - výsledky z kontaktních soubojů, ze simulací a ze závěrečné zkoušky v krajině strachu. Konečné pořadí jednotlivců se za chvíli objeví na obrazovce za mnou.“

Sotva to dořekne, na monitoru přes celou stěnu zasvítí jména. U čísla jedna je moje fotka a jméno „Tris“.

Ze srdce mi spadne obrovský kámen. Ani jsem nevěděla, že ho tam mám, dokud se neodvalil. Usměju se a celá začnu brnět. První. Divergentní, nedivergentní - do téhle frakce patřím.

Zapomenu na válku, zapomenu na smrt. Na ramenou ucítím Willovy paže a dostanu medvědí objetí. Lidé mi fandí, smějí se, pokřikují. Christina ukazuje na obrazovku a vytřeštěné oči má zalité slzami.

1. TRIS

2. URIAH

3. LYNN

4. MARLENE

5. PETER

Peter zůstává. Potlačím vzdech. Ale pak si přečtu zbývající jména.

6. WILL

7. CHRISTINA

Usměju se. Také Christina už se ke mně natahuje přes stůl a vrhá se mi kolem krku. Jsem příliš rozrušená, než abych se takovým projevům citů bránila. Směje se mi do ucha.

Někdo mě zezadu popadne a zařve mi do druhého ucha. Uriah. Nemůžu se otočit, tak k němu jen natáhnu ruku a zmáčknu mu rameno.

„Gratuluju!“ zakřičím.

„Natřelas jim to!“ zařve na mě zpátky. Pak mě se smíchem pustí a vběhne do hloučku domácích nováčků.

Natáhnu krk a ještě jednou se podívám na nástěnný monitor. Sjedu po seznamu jmen až dolů.

Na osmém, devátém a desátém místě skončili místní, ale jejich jména skoro neznám.

Jedenáctí a dvanáctí jsou Molly a Drew, Molly a Drew vyletěli. Drew, který se snažil vzít do zaječích, zatímco mě Peter škrtil nad propastí, a Molly, která zásobovala Sečtělé lžemi o mém otci, jsou ode dneška bez frakce.

Vítězství jsem si představovala jinak, ale pořád je to moje vítězství.

Will a Christina se políbí, na můj vkus trochu ledabyle. Všude kolem mě buší Neohrožení pěstmi do stolů. Pak mi někdo poklepe na rameno. Obrátím se a spatřím Tobiáše. Celá rozzářená vstanu.

„Myslíš, že bysme se moc prozradili, kdybych tě teď objal?“ zeptá se.

„A víš, že už mám těch tajemství dost?” opáčím.

Stoupnu si na špičky a přitisknu mu rty na ústa.

Je to ten nejkrásnější okamžik v mém životě.

Tobias mi přejede palcem po místě vpichu na krku a najednou do sebe všechno zapadá. Nevím, jak to, že mi to nedošlo už předtím.

Zaprvé: Obarvené sérum obsahuje transmitéry.

Zadruhé: Transmitéry napojují mysl na simulační program.

Zatřetí: Sérum vyvinuli v Sečtělosti.

Začtvrté: Eric a Max spolupracují se Sečtělými.

Přeruším polibek a vytřeštím na Tobiase oči.

„Tris?“ zeptá se zmateně.

Zavrtím hlavou. „Teď ne.“ Chci říct tady ne. Ne, když na dosah ruky stojí Will s Christinou — zírají na mě s otevřenou pusou, vždyť jsem právě políbila Tobiáše — a kolem nás se nespoutaná baví desítky Neohrožených. Ale Tobias musí vědět, jak je to důležité.

„Později,“ řeknu. „Dobře?“

Přikývne. Ani nevím, jak mu to později vysvětlím. Nevím, jestli se v příští chvíli nezblázním.

Ale už vím, jak nás Sečtělost přinutí bojovat.

KAPITOLA 33

Po vyhlášení výsledků se snažím Tobiase odchytit, ale ze všech stran najednou proudí nováčci i členové, aby mi blahopřáli, a ve víru jejich gratulací se mi Tobias ztratí z očí. Jsem rozhodnutá, že jakmile všichni usnou, vyplížím se z pokoje a najdu ho. Krajina strachu mě ale vyčerpala víc, než jsem myslela, a i já po chvíli tvrdě usnu.

Probudí mě vrzání matrací a šoupání nohou. Je příliš velká tma, než abych poznala, co se děje. Když se mé oči tmě přizpůsobí, uvidím, jak si Chrisrina zavazuje tkaničky. Otevřu pusu, abych se jí zeptala, co to dělá, ale pak si všimnu, že naproti mně si Will obléká tričko. Všichni jsou vzhůru, ale nikdo nemluví.

„Christino,“ syknu. Nepodívá se na mě. Popadnu ji za rameno a zatřesu s ní. „Christino!“

Dál si zavazuje tkaničky.

Když se jí podívám do tváře, sevře se mi srdce. Oči má sice otevřené, ale prázdné, a svaly v obličeji povolené. Pohybuje se, ale nedívá se, co dělá. Ústa má pootevřená. Není vzhůru, ale vypadá tak. A všichni ostatní vypadají stejně.

„Wille?“ zavolám a dojdu k němu. Všichni se mezitím seřadili v uličce a v tichosti vycházejí z pokoje na chodbu. Popadnu Willa za paži a chci ho za-stavit, ale on se pohybuje vpřed s nezkrotnou silou. Zatnu zuby, zabořím paty do země a celou vahou se na něj pověsím. Táhne mě za sebou jako loutku.

Všichni jsou náměsíční.

V rychlosti si nazuju boty. Sama tady zůstat nemůžu. Ledabyle si zavážu tkaničky, hodím na sebe bundu a vyrazím sprintem z místnosti, abych ostatní dohnala. Přizpůsobím se jejich tempu. Za pár vteřin si uvědomím, že se pohybují jako jednolitá masa, vždy stejnou nohou dopředu a opačnou paží dozadu. Snažím se je napodobit, ale jejich rytmus je mi cizí.

Směřujeme k Jámě, ale u vchodu do ní se zástup vydá doleva. Tam stojí na chodbě Max a všechny sleduje. Rozbuší se mi srdce. Zírám pokud možno nepřítomně před sebe a soustředím se na rytmus chodidel. Když kolem něj procházím, strnu. Všimne si mě. Všimne si, že nemám vymytý mozek jako ostatní, a něco mi udělá, vím to.

Max mě přejde bez povšimnutí.

Vystoupáme po schodišti a ve stejném rytmu projdeme čtyřmi úzkými chodbami. Pak se před námi otevře obrovská jeskyně. Je plná lidí.

Před námi se táhnou řady stolů a na nich leží hromady něčeho černého. Konkrétní obrysy rozeznám, až když se ke stolům přiblížíme. Pistole.

Všechno dává smysl. Eric řekl, že včera dostali všichni na základně injekci. Jako by celá frakce utrpěla mozkovou mrtvici. Takže teď jsou všichni poslušní a připraveni zabíjet. Dokonalé vojsko.

Seberu jednu pistoli, pouzdro a opasek a dělám všechno tak jak Will, který stojí těsně přede mnou. Snažím se, ale nedokážu předvídat, co udělá v příští chvíli. Zápolím s pistolí víc, než bych si přála. Zatnu zuby. Musím doufat, že mě nikdo nesleduje.

Když jsme ozbrojení, následuju Willa a ostatní nováčky k východu.

Nemůžu vytáhnout do války proti Odevzdanosti, proti vlastní rodině. To raději zemřu. Zachovala jsem se tak i v krajině strachu. Moc možností nemám. Je mi jasné, co musím podniknout. Cestou do sektoru Odevzdanosti budu předstírat omámení. Pak půjdu zachránit svou rodinu. A co se stane potom, není podstatné. Moje mysl se uklidní.

Náměsíčný zástup vpochoduje do tmavé chodby. Nevidím ani Willa před sebou, ani nic před ním. Narazím nohou do něčeho tvrdého a zakopnu. Natáhnu před sebe ruce. Udeřím se kolenem o nějaký výstupek - schod. Strnule se narovnám a zuby se mi rozdrkotají strachem. Neviděli mě. Je moc velká tma. Prosím, ať je pořád taková tma.

Schodiště se zatočí a do jeskyně začne pronikat světlo, až konečně opět rozeznám obrysy Willových ramenou. Jsme skoro nahoře. Sladím s ním krok a mineme dalšího dozorce. Teď aspoň vím, kdo všechno je v čele frakce, protože ti jediní nespí.

Tedy, ne úplně jediní. Já musím být vzhůru, protože jsem Divergentní. A jestliže jsem vzhůru já, pak je vzhůru i Tobias, ledaže bych se v něm spletla.

Musím ho najít.

Stojím vedle železniční tratě v organizovaném davu lidí, který se prostírá všude, kam dohlédnu. Před námi zastaví vlak; všechny dveře má otevřené. Všichni mí kamarádi nastoupí do vagónu.

Nemůžu otočit hlavu, abych se po Tobiasovi poohlédla, ale očima hýbat můžu. Tváře nalevo mi připadají nepovědomé, zato napravo spatřím vysokou postavu s krátkými vlasy. Možná to není on, nemůžu si to nijak ověřit, ale je to má nej lepší Šance. Nevím, jak se k němu mám dostat, abych na sebe neupoutala pozornost. Ale zkusit to musím.

Vagón přede mnou se zaplní a Will se obrátí k dalšímu. Zachovám se podobně, ale místo abych se zastavila tam, kde on, udělám myšku doprava. Okolní lidé jsou vyšší než já, takže mi poskytnou štít. Znovu ukročím do strany a zatnu zuby. Příliš mnoho pohybu. Chytí mě. Prosím, jen to ne.

Člověk s prázdným výrazem pomůže nastoupit postavě přede mnou. Ta se chytí jeho ruky jako robot. Když na mě přijde řada, přidržím se ruky, aniž bych se na ni podívala, a co nejladněji se vytáhnu nahoru.

Zůstanu stát tváří v tvář osobě, která mi pomohla. Na vteřinu po ní šlehnu očima. Tobias, stejně duchem nepřítomný jako všichni ostatní. Spletla jsem se v něm? On není Divergentní? V očích se mi objevují slzy. Odvrátím se od něj a zatlačím je zpátky pod víčka.

Jsme ve vagóně natěsnáni, takže stojíme ve čtyřech řadách a vzájemně se dotýkáme rameny. A pak se stane něco zvláštního: něčí prsty se propletou s mými a naše dlaně se k sobě přitisknou. Tobias mě vzal za ruku.

Jako bych dostala příděl nové energie. Zmáčknu mu ruku a on můj stisk opětuje. Je vzhůru. Měla jsem pravdu.

Chci se na něj podívat, ale přemůžu se a dál nehybně stojím a upírám zrak před sebe. Vlak se dá do pohybu. Tobias mi kreslí palcem na hřbet ruky drobné kroužky. Chce mě utěšit, ale spíš se rozčílím. Potřebuju s ním mluvit. Potřebuju se na něj podívat.

Nevím, kam jedeme, protože dívka přede mnou je příliš vysoká. Zírám jí na zátylek a soustředím se na Tobiasovu ruku, která spočívá v mé. Pak zaskřípou koleje. Nevím, jak dlouho už takhle stojíme, ale bolí mě záda, takže jízda musela být poměrně dlouhá. Vlak s rámusem zastaví.

Srdce mi buší tak silně, že skoro nemůžu dýchat.

Těsně předtím, než seskočíme z vlaku, si postranním pohledem všimnu, jak ke mně Tobias otočil hlavu. Letmo na něj pohlédnu. „Utíkej,“ řekne s naléhavým výrazem ve tmavomodrých očích.

„Má rodina,“ hlesnu.

Znovu nasměruju pohled vpřed, a když na mě dojde řada, seskočím. Tobias teď kráčí přede mnou. Měla bych se mu dívat na krk, ale ulice, kterými procházíme, jsou mi důvěrně známé, a má pozornost se rozptýlí. Míjíme místo, kam jsem každého půl roku chodila s mámou pro nové šaty; autobusovou zastávku, kde jsem vždycky ráno čekávala na školní autobus; rozpukaný chodník, na kterém jsme s Calebem skákali panáka, když jsme se přes něj chtěli dostat.

Všechno je teď jiné. Domy jsou potemnělé a vybydlené. Ulicemi se valí zástupy Neohrožených vojáků. Až na důstojníky, kteří na nás dohlížejí nebo v malých hloučcích o něčem diskutují, pochodují všichni ve stejném rytmu. Nikde se nic neděje. Jsme zde skutečně kvůli válce?

Po půl kilometru chůze dostanu na svou otázku odpověď.

K uším mi dolehnou třaskavé zvuky. Nemůžu se rozhlédnout, abych zjistila, odkud se šíří. Čím dál však jdeme, tím zřetelnější a ostřejší jsou, až v nich konečně rozpoznám výstřely. Stisknu čelist. Nesmím se zastavovat; musím se dívat přímo před sebe.

Před námi uvidím, jak nějaký voják zatlačí muže v šedých šatech na kolena. Toho muže znám - je to člen městské rady. Voják vytáhne z pouzdra pistoli a s nepřítomným výrazem v očích střelí muže zezadu do lebky.

Ten voják má vlasy prokvetlé stříbrem. Je to Tori. Málem se mi podlomí nohy.

Jdi dál. Pálí mě oči. Jdi dál.

Projdeme kolem Tori a padlého muže. Když mu překračuju ruku, téměř mě přemůže pláč.

Pak se vojáci přede mnou zastaví a já se zastavím spolu s nimi. Stojím pokud možno nehybně, ale nejraději bych hned teď vyrazila, našla Jeanine, Erica a Maxe a všechny je odstřelila. Roztřesou se mi ruce, neovládám se. Můj dech je mělký, zrychlený.

Další výstřel. Koutkem levého oka zaregistruju, jak se na dlažbu hroutí další šedá postava. Jestli tohle někdo nezarazí, celá Odevzdanost bude vyvražděna. Vojáci Neohroženosti vykonávají nevyslovené rozkazy, bez zaváhání a bez otázek. K jedné z okolních budov vojáci ženou nějakou smíšenou skupinu dospělých a dětí. U jejích dveří hlídkuje moře černě oděných vojáků. Nikde nevidím nikoho z vedení Odevzdanosti. Možná už jsou všichni mrtví.

Vojáci přede mnou jeden po druhém vystupují z řady, aby splnili daný rozkaz. Někdo si brzy všimne, že ať už vojáci přijímají jakékoli signály, já žádné nedostávám. Co se stane pak?

„Tohle je vážně dobrý,“ zavrká mužský hlas napravo ode mě. Spatřím pramen dlouhých, mastných vlasů a stříbrnou náušnici. Eric. Dloubne mě ukazováčkem do tváře. Mám co dělat, abych mu ruku nesrazila.

„Vážně nás nevidí? Ani neslyší?“ zeptá se ženský hlas.

„Ovšemže nás vidí i slyší. Ale to, co vidí a slyší, teď jejich mozek zpracovává jinak,“ řekne Eric. „V transmitérech, kterýma jsme je naočkovali, dostávaj z našich počítačů rozkazy...“ Při těch slovech mi přitlačí prsty na místo vpichu, aby jej ženě ukázal. Zůstaň klidná, přikazuju si. Úplně, dokonale klidná, „...a ty vzápětí bez protestů vykonaj.“

Eric se posune o krok stranou a se šklebem na tváři se nakloní k Tobiasovi.

„Jestli tohle není pohled pro bohy,“ řekne. „Legendární Čtyřka. Teď už si nikdo ani nevzpomene, že jsem skončil až za tebou, víš to? Nikdo se mě nezeptá: Jaký to bylo trénovat s chlápkem, kterej se bál jenom čtyř věcí?" Vytáhne pistoli a namíří ji Tobiasovi na spánek. Údery srdce najednou cítím až v lebce. Nemůže ho zastřelit; neudělal by to. Eric nakloní hlavu. „Myslíš, že by si někdo všiml, kdyby tady Čtyřku zasáhla zbloudilá kulka?“

„Do toho,“ pobídne ho žena znuděně. Musí patřit do vedení, jestli může Ericovi schvalovat jeho nápady. „Teď už nic neznamená.“

„Měls vzít tu Maxovu nabídku, Čtyřko. Ale s tím už holt nic nenaděláš,“ řekne Eric tiše a natáhne kohoutek.

Řeže mě v plicích; už skoro minutu nedýchám. Koutkem oka postřehnu, jak Tobiášovi cukne ruka, ale to už sama sahám po zbrani. Přitlačím hlaveň pistole Ericovi na čelo. Vytřeští oči a tvář mu ochabne. Na chvíli vypadá jako další náměsíčný voják.

Ukazováček se mí na spoušti chvěje.

„Dej tu pistoli pryč z jeho hlavy,“ přikážu mu.

„Nezastřelíš mě,“ řekne Eric.

„Zajímavá teorie,“ odpovím. Ale zavraždit ho nemůžu, prostě nemůžu. Zatnu zuby, škubnu rukou dolů a střelím Erica do nártu. Zavřeští bolestí a oběma rukama se chytne za nohu. Sotva přestane na Tobiase mířit, Tobias popadne svou pistoli a bez rozmýšlení střelí do nohy také ženu. Nečekám, abych se přesvědčila, že ji kulka zasáhla. Chytím se Tobiase za paži a okamžitě vysprintuju.

Jestli se nám podaří doběhnout do boční ulice, mezi budovami se jim ztratíme. Od ulice nás dělí dvě stě metrů. Zaslechnu za námi kroky, ale neohlédnu se. Tobias mě hrubě popadne za ruku a táhne mě dopředu, rychleji, než jsem kdy běžela, rychleji, než vůbec běžet dokážu. Klopýtám za ním. Pak zazní výstřel.

Bolest v rameni je ostrá a prudká a paprskovitě se rozbíhá do stran jako elektrický výboj. Výkřik mi uvízne v hrdle, padám tváří k zemi. Zvednu odřený obličej a uvidím, jak mi Tobias kleká k hlavě. „Utíkej!“ zaječím.

Hlas má klidný a tichý, když odpoví: „Ne.“

Během několika vteřin jsme obklíčeni. Tobias mi pomůže vstát a podepře mě. Bolest mi zatemňuje mysl. Vojáci z Neohroženosti na nás namíří zbraně.

„Divergentní rebelové,“ procedí Eric skrze zuby. Stojí na jedné noze a tvář má sinale bledou. „Odhoďte zbraně.“

KAPITOLA 34

Skoro celou svou vahou se opírám o Tobiase. Hlaveň pušky, která se mi zarývá do páteře, mě přinutí projít hlavním vchodem do centrály Odevzdanosti, obyčejné dvoupodlažní budovy šedé barvy. Po straně hrudníku mi stéká krev. Nebojím se toho, co přijde; bolest v rameni všechno přehlušuje.

Ustí zbraně na mých zádech mě protlačí dalšími dveřmi, u kterých hlídkuje dvojice vojáků. Ocitneme se v jednoduché kanceláři, ve které je jenom stůl, počítač a dvě prázdné židle. Za stolem sedí Jeanine a u ucha drží telefon.

„Dobře, část jich teda pošlete zpátky k vlaku,“ vydá rozkaz. „Je potřeba to hlídat, je to to nejdůležitější, co – víc vědět nemusíte - musím končit.“ Vztekle mobil sklapne a upře na mě své šedé očí. Připomínají roztavenou ocel.

„Divergentní rebelové,“ oznámí jeden z vojáků. Musí být členem vedení — nebo byl z nějakého důvodu ponechán mimo simulaci.

„To vidím sama.“ Sundá si brýle, složí je a položí je na stůl. Asi je ve skutečnosti nepotřebuje a nosí je, jenom aby vypadala ještě inteligentněji - táta to říkal.

„Tebe,“ řekne a ukáže na mě, „tebe jsem čekala. Hned od začátku mi byly ty čachry s výsledky tvých simulací podezřelé. Ale ty...“

Zavrtí hlavou a stočí pohled na Tobiase.

„Ty, Tobiasi - nebo bych ti měla říkat ,Čtyřko‘? — tys mi unikl,“ zavrčí tiše. „U tebe je všechno bez poskvrnky: výsledky testů, simulace během výcviku, všechno. A přesto jsi teď tady.“ Opře se lokty o stůl a do složených rukou si položí bradu. „Možná bys mi to mohl nějak vysvětlit?“

„Ty jseš génius,“ odbude ji Tobias ledově. „Proč to neřekneš ty mně?“

Rty se jí zvlní do úsměvu. „Podle mé teorie patříš ve skutečnosti do Odevzdanosti. Tvoje Divergence je slabšího charakteru.“

Roztáhne rty do širokého úsměvu. Jako by se bavila. Zatnu zuby. Mám chuť se po ní přes stůl vrhnout a uškrtit ji. Kdybych neměla prostřelené rameno, možná bych to udělala.

„Tvá schopnost dedukce je ohromující,“ vyštěkne Tobias. „Skutečně žasnu.“

Koutkem oka se na něj podívám. Na tuhle stránku jeho povahy jsem skoro zapomněla — na Tobiase, který dokáže sršet oheň a síru.

„Teď, když se tvá inteligence potvrdila, bys to mohla přestat natahovat a rovnou nás zabít.“ Tobias zavře oči. „Budeš mít co dělat, než povraždíš všechny, kdo v týhle frakci něco znamenají.“

Jestli ji Tobiasovy poznámky rozčilují, nedává to na sobě znát. Dál se usmívá a klidně vstane. Na sobě má modré pouzdrové šaty po kolena. Pod nimi se jí rýsuje fald na břiše. Pokouším se soustředit na její tvář, ale všechno se se mnou zatočí a musím se chytit Tobiase, abych nespadla. Vsune mi paži kolem pasu a podepře mě.

„Hlupáčku, není kam spěchat,” řekne lehce. „Oba jste tady za mimořádně důležitým účelem. Víš, vážně mě udivilo, že Divergentní jsou vůči séru,

které jsem vyvinula, imunní, a tak jsem pilně pracovala na nápravě. Myslela jsem si, že ta poslední série už by mohla fungovat, a ejhle – zmýlila jsem se. Naštěstí už mám nachystanou další.“

„Co že taková péče?“ zeptám se. Ani Jeanine, ani vedení Neohroženosti neměli se zabíjením Divergentních v minulosti žádný problém. Proč by se to teď mělo změnit?

Ušklíbne se na mě.

„Od chvíle, kdy jsem začala pracovat na tomhle projektu, si kladu jednu otázku.“ Obejde stůl a přejede po něm prsty. „Proč tvoří většinu Divergentních právě slaboši z Odevzdanosti, kteří se modlí k pánu Bohu?“

Nevěděla jsem, že většina Divergentních pochází z Odevzdanosti, a nevím, proč to tak je. A zřejmě se to už ani nikdy nedozvím.

„Slaboši,“ vysměje se jí Tobias. „Zvrátit průběh simulace vyžaduje silnou vůli, pokud vím. Slaboši jsou ti, kdo lidem radši naočkujou štěnice a nadělaj z nich vojáky, než aby si vycvičili vlastní.“

„Podívej, já nejsem hloupá,“ řekne Jeanine. „Vím, že z intelektuálů armádu nepostavím. Už nás unavuje, že nám rozkazuje banda pokryteckých idiotů, kteří odmítají nadbytek a pokrok. Sami se jim ale postavit nemůžeme. A proč taky, když mi vaše vedení s radostí vyhovělo, když jsem jim zaručila místo v naší nové, vylepšené vládě.“

„Vylepšené,“ řekne Tobias opovržlivě a odfrkne si.

„Ano, vylepšené,“ zopakuje Jeanine. „Vylepšené a kráčející vstříc světu, ve kterém budou lidé žít v blahobytu, komfortu a prosperitě.“

„Na čí úkor?“ zeptám se. Hlas mám zastřený a zpomalený. „Všechen ten blahobyt... se musí odněkud vzít.“

„Největší zátěž představují v současné době odpadlíci,“ odpoví Jeanine. „A vedle nich Odevzdanost. Jsem si jistá, že jakmile začleníme zbytky vaší staré frakce do naší nové armády, Upřímnost s námi začne spolupracovat a my se konečně posuneme vpřed.“

Začlenit Odevzdané do armády. Vím, co to znamená - chce ovládat i je. Chce, aby byli všichni svolní a pod její kontrolou.

„Tak vpřed?“ zopakuje Tobias hořce. Pak zvýší hlas. „Pleteš se. Než tenhle den skončí, budeš mrtvá, ty - “

„Kdyby ses tak dokázal ovládat, můj milý,“ přeruší ho Jeanine zostra, „v téhle situaci by ses vůbec neocitl.“

„V týhle situaci jsem se ocitl tvojí zásluhou,“ odsekne Tobias. „V tý samý vteřině, kdys začala střílet do nevinnejch lidí.“

„Nevinných?“ Jeanine se zasměje. „Překvapuje mě, že to říkáš zrovna ty. Čekala bych, že Marcusův syn bude mít jasnější představu o tom, že ne všichni lidé jsou nevinní.“ Posadí se na hranu stolu. Šaty se jí přitom vyhrnou a odhalí strie na jejích kolenou. „Chceš mi snad tvrdit, že bys byl nešťastný, kdyby tvůj otec utrpěl při útoku smrtelná zranění?“

„Ne,“ zavrčí Tobias. „Ale jeho zlo aspoň nezahrnovalo zmanipulování celý jedný frakce a systematický vyvraždění všech našich politiků.“

Dlouhou chvíli se měří pohledem. Celá trnu. Pak si Jeanine odkašle.

„Chtěla jsem říct především to, že již brzy bude mojí odpovědností udržet mezi Odevzdanými a jejich dětmi pořádek, a to, že řada z nich je

potenciálně Divergentní, a tudíž nezvladatelná, pro mne nevěstí nic dobrého.“

Vstane a s rukama sepjatýma před tělem poodejde o několik kroků doleva. Lůžka nehtů má jako já do krve okousaná.

„Proto bylo nezbytně nutné vyvinout nový druh simulace, vůči kterému imunní nebudou. Musela jsem přehodnotit své dosavadní domněnky. A ty ses objevil jako na zavolanou.“ Udělá pro změnu pár kroků doprava. „Máš pravdu. Máš silnou vůli, a tu já ovládnout nemůžu. Ale jsou jiné věci, které můžu dostat pod kontrolu.“

Zastaví se a obrátí se k nám čelem. Opřu si hlavu o Tobiasovo rameno. Po zádech mi teče krev. Bolest se stala v posledních minutách natolik neodbytnou, že jsem si na ni zvykla, jako člověk po nějaké době přestane vnímat houkání sanitky.

Jeanine si spojí dlaně. V jejím pohledu není překvapivě ani náznak krutosti nebo sadismu. Chová se spíš jako stroj než jako maniak. Vidí problémy a na základě sesbíraných dat nabízí řešení. Odevzdanost stála v cestě její touze po moci, tak našla způsob, jak se jí zbavit. Neměla vlastní armádu, tak si ji objednala u Neohrožených. Věděla, že aby ji v budoucnu nic nehrozilo, bude potřebovat ovládat masy lidí, tak vyvinula simulační sérum a miniaturní transmitéry. Divergence je pro ni jen další problém, který je třeba vyřešit, a právě to je na ní tak děsivé - protože je dost chytrá na to, aby vyřešila cokoli, dokonce i problém naší existence.

„Můžu například ovládat to, co uvidíš a uslyšíš,“ prozradí. „A tak jsem vytvořila nové sérum, které změní způsob, jakým budeš vnímat své okolí. Ty, kteří odmítají přijmout naše velení, musíme pečlivě monitorovat.“

Monitorovat - nebo je připravit o svobodnou vůli. Umí volit výrazy.

„A své nové sérum otestuji právě na tobě, Tobiasi. Ale ty, Beatrice...“ praví s úsměvem, „ty mi v tomhle stavu k ničemu nebudeš. Po skončení naší schůzky tě předám k popravě.“

Když zaslechnu slovo „poprava“, roztřesu se po celém těle a ramenem mi projede palčivá bolest. Snažím se své pocity skrýt a pohlédnu na Tobiase. Jen těžko zakrývám slzy, když v jeho rozšířených očích spatřím zděšení.

„Ne,“ řekne Tobias. Hlas se mu chvěje, ale když zavrtí hlavou, pohled má pevný. „To raději umřu.“

„O tom ty bohužel nerozhoduješ,“ lehce odvětí Jeanine.

Tobias mi prudce uchopí obličej do dlaní a políbí mě. Pod tlakem jeho polibku rozevřu rty. Zapomenu na bolest i na strach z blížící se smrti a na chvíli jsem vděčná, že mě v mých posledních okamžicích bude provázet tahle krásná vzpomínka.

Pak mě Tobias pustí a já se musím opřít o stěnu. Tobias napne svaly, nečekaně se vrhne na Jeanine a chytí ji pod krkem. Vojáci ode dveří tasí zbraně a skočí po něm. Zavřeštím.

Mají co dělat, aby Tobiase od Jeanine odtrhli a složili ho na zem. Jeden z mužů mu klekne na rameno a zatlačí mu hlavu do koberce. Vrhnu se vpřed, ale druhý voják mě popadne za ramena a práskne se mnou o zeď. Ztratila jsem spoustu krve, jsem slabá a příliš malá.

Jeanine se opírá o stůl, prská a sípavě dýchá. Tře si krk, na kterém má rudé otisky Tobiasových prstů. Možná působí jako robot, ale pořád je to člověk. V očích se jí lesknou slzy, zatímco ze zásuvky stolu vytahuje malé pouzdro. Otevře jej a vyndá z něj stříkačku a jehlu.

Stále má potíže s dýcháním, když přistoupí k Tobiasovi. Ten zatne zuby a vrazí jednomu z vojáků loktem do obličeje. Voják jej praští pažbou pušky do spánku a Jeanine mu zapíchne jehlu do krku. Tobias ochabne.

Z úst se mi vydere zvuk. Není to vzlyk ani výkřik, ale skřehotavé zasténání, které jako by pocházelo od někoho jiného.

„Nechte ho vstát,“ nařídí Jeanine skřípavým hlasem.

Voják, který na Tobiasovi klečel, se postaví, a Tobias se zvedne také. Netváří se jako náměsíčný; je při plném vědomí. Chvíli se kolem sebe rozhlíží, jako by se nemohl zorientovat.

„Tobiasi,“ řeknu. „Tobiasi!“

„Nepoznává tě,“ konstatuje Jeanine.

Tobias se ohlédne přes rameno. Přimhouří oči a prudce ke mně vyrazí. Než jej vojáci stačí zadržet, sevře mi ruku kolem krku a mezi prsty zmáčkne dýchací trubici. Začnu se dusit a do tváří se mi nahrne krev.

„Je pod vlivem simulace,“ řekne Jeanine. Přes hučení v uších ji skoro neslyším. „Ta mění jeho vnímání a způsobuje, že pokládá přítele za nepřítele.“

Jeden z vojáků ze mě Tobiase sundá. Zalapám po vzduchu a roztřeseně se nadechnu.

S Tobiasem je konec. Teď bude vraždit lidi, které ještě před třemi minutami označil za nevinné. Kdyby ho Jeanine raději zabila.

„Výhodou této verze je,“ podotkne Jeanine s rozzářenýma očima, „že jedinec je schopen fungovat samostatně, a tudíž je daleko výkonnější než běžný voják.“ Podívá se na vojáky, kteří se Tobiase chopili. Vzpouzí se jim, napíná svaly, zabodává do mě pohled, ale už ve mně vidí někoho jiného. „Pošlete ho do dozorny. Budeme tam potřebovat někoho rozumného, a pokud tomu dobře rozumím, nemohli jsme pro tuhle práci najít nikoho povolanějšího.“

Jeanine sepne ruce. „A ji zaveďte na B13,“ zavelí. Tleskne rukama na znamení, že vojáky propouští. Svým tlesknutím nade mnou vyřkla ortel smrti, ale pro ni je to jen další odškrtnutá položka na seznamu úkolů, jediný logický postup na cestě, po které se rozhodla jít. Bez známky citu přihlíží, jak mě dvojice vojáků táhne z místnosti ven.

Zavlečou mě do nějaké chodby. Uvnitř se cítím ochromená, ale to mi nebrání silou vůle křičet a zmítat sebou. Muže napravo kousnu do ruky a usměju se, když na jazyku ucítím jeho krev. Pak mě udeří a všechno kolem zmizí.

KAPITOLA 35

Probudím se ve tmě. Jsem vmáčknutá v nějakém koutě. Podlaha pode mnou je hladká a studená. Dotknu se hlavy, ve které mi buší, a něco mi proteče mezi prsty. Něco teplého - krev. Když chci ruku svěsit, praštím se loktem o stěnu. Kde to jsem?

Nade mnou zabliká žárovka. Světlo je tlumené a namodralé. Kolem sebe spatřím stěny nádrže a svůj vlastní odraz. Místnost, ve které je nádrž umístěna, je malá, má betonové zdi a je bez oken. Jsem v ní sama. Tedy, téměř sama - k jedné z betonových zdí je připevněna malá kamera.

Všimnu si, že u chodidel mi ústí vývod nějaké hadice a ta vede do rohu místnosti, ve které stojí obří zásobník vody.

Z konečků prstů se mi začne do celého těla šířit chvění, které se mění v třes.

Tentokrát nejsem v simulaci.

Pravá paže mi ochrnuje bolestí. Když se vyškrábu na nohy, spatřím pod sebou kaluž krve. Teď nesmím zpanikařit. Opřu se o zeď a snažím se zhluboka dýchat. Nejhorší možný scénář je, že se tady utopím. Přitisknu čelo na sklo a zasměju se. To je nejhorší věc, jakou si dovedu představit. Můj smích se změní v pláč.

Když se teď nevzdám, budu vypadat statečně, ať už se na mě tou kamerou dívá kdokoli. Ale někdy není statečnost jenom o boji; je to umění čelit blížící se smrti s klidem. Zavzlykám do skla. Nebojím se, že umřu, ale chci umřít jinak, jakkoli jinak.

Křičet je lepší než brečet — zařvu a kopnu patou do stěny za sebou. Noha mi odskočí od zdi. Kopnu do ní znovu, až mi patou projede otupující bolest. Znovu a znovu kopu do zdi, pak toho nechám a vrazím do ní levým ramenem. Náraz mi rozjitří ránu na pravém rameni. Jako by mi v ní někdo zašťoural rozžhaveným pohrabáčem.

Na dno nádrže vytryskne voda.

Kamera v místnosti znamená, že se na mě dívají - ne, studují mě, tak, jak to dokážou jenom Sečtělí. Aby zjistili, jestli má reálná reakce odpovídá mému chování v simulaci. Aby dokázali, že jsem zbabělec.

Uvolním zaťaté pěsti a spustím ruce podél těla. Nejsem zbabělec. Zvednu hlavu a zadívám se do kamery. Zaměřím svou pozornost na dech. Dokážu zapomenout, že za chvíli umřu. Zírám do kamery tak dlouho, dokud se mé zorné pole nezúží jenom na ni. Voda se mi přelije přes kotníky, pak přes lýtka, přes stehna. Pod vodou mám už i konečky prstů na rukou. Nádech, výdech. Voda je hebká a hladí jako hedvábí.

Nádech. Voda mi omyje rány. Výdech. Máma mě jako malou ponořila do vody, aby mě odevzdala Bohu. Už hodně dlouho jsem o Bohu nepřemýšlela, ale teď na něj myslím. Je to tak přirozené. Najednou jsem ráda, že jsem Erica střelila jenom do nohy.

Mé tělo vyplave na hladinu. Místo abych kopala nohama, abych se udržela nad vodou, vydechnu z plic všechen vzduch a ponořím se ke dnu. Voda mi vnikne do uší. Cítím, jak mi proudí kolem tváře. Napadne mě, že bych ji mohla vdechnout do plic, abych si to umírání zkrátila, ale nemůžu se k tomu přimět. Z úst mi vyjdou bubliny.

Uvolni se. Zavřu oči. Řežou mě plíce.

Roztáhnu ruce a nechám je volně se vznášet ve vodě. Dovolím vodě, aby mě schovala ve svém hedvábném náručí.

Když jsem byla malá, táta si mě občas vysadil na hlavu a běhal se mnou, takže jsem měla pocit, že létám. Vzpomínám si, jak kolem mě proudil vzduch, jak mi klouzal po těle, a už se nebojím. Otevřu oči.

Přede mnou stojí tmavá postava. Musím být blízko smrti, když mám halucinace. Plíce mám jako v ohni. Smrt udušením je bolestivá. Na sklo před mým obličejem se přitiskne dlaň a na chvíli se mi zdá, že vidím máminu rozmazanou tvář.

Ozve se rána a sklo pukne. Z díry v horní části nádrže se začne řinout voda ven a skleněná tabule se vzápětí rozlomí na poloviny. Obrátím se ke sklu zády a proud vody vyvrhne mé tělo na zem. Zalapám po vzduchu a spolu s ním spolykám i vodu. Rozkašlu se a znovu se sípavě nadechnu a kolem paží mě obejmou něčí ruce a já uslyším její hlas.

„Beatrice,“ řekne. „Beatrice, musíme odsud pryč.“

Přehodí si moji paži přes ramena a vytáhne mě na nohy. Je oblečená jako moje máma a vypadá jako moje máma, ale v ruce drží pistoli a odhodlaný výraz v jejích očích je pro mě cizí. Klopýtám vedle ní vodou přes rozbité sklo a otevřenými dveřmi ven. U dveří leží dvojice mrtvých vojáků.

Spěcháme po chodbě tak rychle, jak to mé roztřesené nohy dovolují, ale co chvíli na dlažbě ukouznu. Na rohu máma vystřelí po dvou vojácích, kteří hlídkují na protějším konci chodby. Oba dostanou po kulce do zátylku a zhroutí se k zemi. Máma mě opře o stěnu a svlékne si šedou bundu.

Pod ní má tričko bez rukávů. Když zvedne paži, všimnu si, že pod levým podpažím má tetování. Už chápu, proč se přede mnou nikdy nepřetékala.

„Mami,“ řeknu namáhavě, „tys byla Neohrožená.“

„Ano,“ přitaká s úsměvem. Ze své bundy vyrobí závěs pro mou paži a její rukávy mi zaváže kolem krku. „A dnes se mi to hodilo. Tvůj otec a Caleb a několik dalších se ukrývají v suterénu budovy na rohu North a Fairfield Avenue. Musíme jim pomoct.“

Zírám na ni. Šestnáct let jsem vedle ní dvakrát denně sedávala u stolu v kuchyni a ani jedinkrát mě nenapadlo, že by se mohla narodit jinde než v Odevzdanosti. Jak dobře jsem svou matku vlastně znala?

„Na otázky budeme mít dost času potom,“ dodá matka. Povytáhne si tričko a zpoza opasku kalhot vyloví pistoli. Podá mi ji. Pak mě pohladí po tváři. „Teď musíme jít.“

Rozběhne se po chodbě a já vyrazím za ní.

Nacházíme se v suterénu centrály. Máma tu odjakživa pracovala, takže mě nepřekvapuje, že to tady zná. Bezpečně mě provede několika tmavými chodbami, pak po vlhkém schodišti nahoru na denní světlo. Kolik vojáků musela zastřelit, než mě našla?

„Jaks věděla, že jsem tady?“ zeptám se.

„Začala jsem sledovat vlaky, hned jak nás obsadili,“ vysvětlí a letmo na mě pohlédne. „Neměla jsem žádný plán. Chtěla jsem tě zachránit a o ničem jiném jsem nepřemýšlela.“

Stáhne se mi hrdlo. „Ale já jsem vás zradila. Opustila.“

„Jsi má dcera. Frakce nejsou podstatné.“ Zavrtí hlavou. „Podívej, kam nás dostaly. Lidstvo nikdy nedokáže sekat dobrotu příliš dlouho. Zlo si vždy najde cestu zpátky.“

Na křižovatce s hlavní ulicí se zastaví. Vím, že není čas se na nic vyptávat. Ale jednu věc musím vědět.

„Mami, jak to, že víš o Divergenci?“ zeptám se. „Co to je? Proč...“

Pohledem si zkontroluje stav nábojů v komoře pistole. Pak vytáhne z kapsy několik nových nábojů a zásobník doplní. Stejný výraz mívala ve tváři, když doma vyšívala.

„Vím o nich, protože jsem sama Divergentní,“ řekne a natáhne si pistoli. „Měla jsem jediné štěstí, že má matka byla členkou představenstva. V den, kdy se konal Obřad volby, mi řekla, abych z frakce odešla a vybrala si jinou, bezpečnější. Rozhodla jsem se pro Odevzdanost.“ Přebytečný náboj vrátí do kapsy a napřímí záda. „Ale tobě jsem nic nařizovat nechtěla.“

„Nechápu, proč v nás všichni vidí takovou hrozbu.“

„Každá frakce podněcuje své členy, aby určitým způsobem mysleli a jednali. A většině lidí to vyhovuje. Většina s tím nemá problém. Najdou si nějaký vzorec myšlení, kterým se budou řídit, a u toho už zůstanou.“ Dotkne se zranění na mém rameni a usměje se. „Ale naše mysl pracuje komplexněji. Nelze nás přinutit k jedinému způsobu uvažování, a právě to všechny u moci děsí. Dobře ví, že vždycky budeme trnem v jejich patě, a oni s tím nic neudělají.“

Mám pocit, jako by mi někdo napumpoval plíce čerstvým vzduchem. Nejsem Odevzdaná. Nejsem Neohrožená.

Jsem Divergentní.

A nikdo mě nemůže ovládat.

„Tady je máme,“ řekne, když vyhlédne zpoza rohu. Nakouknu jí přes rameno a spatřím několik ozbrojených vojáku, kteří se k nám ve stejném rytmu přibližují. Matka se ohlédne. Zezadu k nám zdálky běží další koordinovaná skupina.

Matka mě popadne za ruku a podívá se mi do očí. Upoutají mě její dlouhé řasy. Škoda, že jsem po ní nezdědila její krásu. Ale aspoň nám to stejně myslí.

„Běž za svým otcem a bratrem. První ulice napravo odsud, suterén. Zaklepej dvakrát, pak třikrát a nakonec šestkrát.“ Vezme mi obličej do dlaní. Ruce má chladné, dlaně drsné. „Já je mezitím rozptýlím. Utíkej, jak nejrychleji můžeš.“

„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Nikam bez tebe nepůjdu.“

Usměje se. „Buď statečná, Beatrice. Miluju tě.“

Ucítím na čele její rty a vzápětí matka vběhne doprostřed ulice. Zvedne pistoli nad hlavu a třikrát vypálí do vzduchu. Vojáci se jako na povel rozběhnou.

Vyřítím se přes cestu a vběhnu do boční ulice. Za běhu se ohlédnu přes rameno, jestli mě někdo nepronásleduje. Ale jsou příliš zaneprázdnění, než aby si mě všimli — matka do nich střílí jeden náboj za druhým.

Když zaslechnu, že palbu opětují, škubnu hlavou v protisměru. Nohy mi vypoví poslušnost a zastavím se.

Matka ztuhne a prohne se v zádech. Z rány na břichu jí vytryskne proud krve a zbarví jí tričko do ruda. Na rameni se jí objeví krvavý flek. Zamrkám. Oči mi zastře křiklavě rudý závoj. Znovu zamrkám a spatřím mámu, jak s úsměvem mete mé ustřižené vlasy na hromádku.

Spadne. Nejdřív na kolena, s rukama bezvládně svěšenýma podél boků, a potom se zhroutí na chodník jako hadrová panenka. Nehýbe se a nedýchá.

Přitisknu si dlaň na ústa a nelidsky do ní zavřeštím. Po rozpálených tvářích mi stékají slzy - ani jsem si nevšimla, že brečím. Má krev křičí, že patří k ní, a zoufale se k ní chce rozběhnout, ale duchu ji pořád slyším, jak mi říká, abych byla statečná.

Zachvátí mě nesnesitetlná bolest. V jediném okamžiku se ve mně všechno zhroutilo a spolu s tím i celý můj svět. Chodník mě dře do kolen. Kdybych si tady teď lehla, konec by nastal rychle. Možná měl Eric pravdu a zvolit si smrt je jako vydat se na průzkum do neznámé, nepředvídatelné krajiny.

Cítím, jak mě Tobias před první cvičnou simulací pohladí po vlasech. Slyším, jak mi říká, abych byla statečná. Slyším, jak mi to samé říká máma.

Vojáci se otočí jako loutky na jednom provázku. Vyškrábu se na nohy a začnu utíkat.

Jsem statečná.

KAPITOLA 36

Tři vojáci mě pronásledují. Běží jako jeden muž a ozvěna jejich kroky v ulici násobí. Jeden z nich vystřelí. Vrhnu se k zemi. Do dlaní se mi zaryje štěrk. Kulka zasáhne cihlovou zeď napravo ode mě. Všude se rozletí její úlomky. Uskočím za roh a nabiju pistoli.

Zabili mi matku. Namířím zbraní do ulice a naslepo vypálím. Oni za to ve skutečnosti nemůžou, ale na tom nezáleží — nemůže na tom záležet, takhle přece mámy neumírají, tohle se přese nemůže dít.

Slyším jednohlasné dunění podrážek. Uchopím pistoli do obou rukou, vystoupím zpoza rohu a na prvního vojáka namířím. Zmáčknu spoušť, ale ne dost silně na to, aby z ní vyšel výstřel. Neběží ke mně muž, ale chlapec. Chlapec s hřívou vlasů a vráskou mezi obočím.

Will. S vyhaslým pohledem a bez duše, ale pořád Will. Zastaví se a prohlédne si mě. Zbraň má připravenou. V příštím okamžiku spatřím, jak přesune prst na spoušť, vystřelím. Semknu víčka. Nedýchám.

Kulka mu prostřelila hlavu. Vím to, protože jsem na ni mířila.

Se stále zavřenýma očima se otočím a vyklopýtám z boční ulice. North a Fairfield. Musím zjistit, kde jsem, ale nápisy na ukazatelích vidím rozmazaně. Několikrát zamrkám. Nacházím se jen pár metrů od budovy, ve které je zbytek mojí rodiny.

U dveří se sesunu k zemi. Vydat teď jakýkoli zvuk by Tobias označil za pošetilost. Zvuk sem může přilákat vojáky.

Přitisknu čelo ke zdi a zavřeštím. Po několika vteřinách si zakryju ústa, abych v sobě zvuk udusila, ale křičím dál, dokud se můj křik nepřemění v nářek. Upustím pistoli na zem. Pořád před sebou vidím Willa.

Ze vzpomínek se na mě usměje. Zkřiví u toho ret. Má rovné zuby. Světlo v očích. Směje se, dobírá si mě, připadá mi víc živý než já. Byl to buď on, nebo já. Vybrala jsem sebe. Ale cítím se mrtvá.

Zabuším na dveře, nejprve dvakrát, pak třikrát a nakonec šestkrát, jak mi matka řekla.

Utřu si slzy z tváří. Po dlouhé době se zase uvidím s tátou a nechci, aby se přivítal s usoplenou chudinkou.

Ve dveřích se objeví Caleb. Jsem jako omráčená. Chvíli na mě zírá a pak se mi vrhne kolem krku. Kousnu se do rtu, abych nevykřikla, když mi stiskne poraněné rameno, ale přesto slabě zasténám. Caleb sebou škubne.

„Beatrice. Ach bože, postřelili tě?“

„Pojďme dovnitř,“ hlesnu.

Přejede si palcem pod očima, aby zachytil slzy. Dveře se za námi hlučně zavřou.

I v tlumeném osvětlení poznávám známé tváře, bývalé sousedy, spolužáky a tátovy kolegy. Svého otce, který na mě civí, jako by mi narostla druhá hlava, Marcuse. Pohled na něj mě zabolí - Tobias...

Ne. To neudělám. Nebudu na něj myslet.

„Jak ses o nás dozvěděla?“ zeptá se Caleb. „Našla tě máma?“

Přikývnu. Ani na mámu teď myslet nechci.

„Moje rameno,“ řeknu.

Ted, když jsem v bezpečí, ze mě vyprchá adrenalin a bolest zesílí. Svezuse na kolena. Z oblečení mi crčí na betonovou podlahu voda. Z hrdla se mi dere zoufalý vzlyk, ale potlačím jej.

Žena jménem Tessa, která bydlela o kousek dál ve stejné ulici, na zemi rozvine slamník. Byla vdaná za člena městské rady, ale toho tady nikde nevidím. Zřejmě je mrtvý.

Někdo donese z rohu místnosti lampu, abychom měli světlo. Caleb odněkud vyloví příruční lékárničku a Susan mí podá láhev vody. Nikde se o mě nemohli postarat lépe. Letmo se podívám na Caleba. Má na sobě opět šedé šaty. Vzpomínka na naše setkání v Sečtělosti mi připadá jako sen.

Táta ke mně přistoupí, přehodí si mou paži přes ramena a pomůže mi dojít k lůžku.

„Jak to, že jseš celá mokrá?“ zeptá se Caleb.

„Chtěli mě utopit,“ řeknu. „Jak to, že jseš tady taky?“

„Udělal jsem, cos řekla — co máma řekla. Zapátral jsem po tom séru a zjistil jsem, že Jeanine pracuje na výzkumu transmitérů, které dokážou zachytit signál na mnohem větší vzdálenost, což mě dovedlo k informaci, že Sečtělost a Neohroženost... To je jedno. Každopádně jsem z výcviku vystoupil, když mi došlo, co se děje. Chtěl jsem tě varovat, ale bylo už pozdě. Teď nepatřím nikam.“

„Hloupost,“ řekne otec stroze. „Patříš k nám.“

Sednu si na slamník a Caleb mi lékařskými nůžkami nastřihne rukáv na rameni. Když z něj látku odlepí, spočine pohledem na vytetovaném symbolu Odevzdanosti a na trojici ptáků na mé klíční kosti. Caleb i otec na kresby zírají, jako by je zároveň fascinovaly a šokovaly, ale neřeknou ani slovo.

Položím se na břicho. Caleb mi stiskne ruku, když otec vyndá z lékárničky dezinfekci.

„Užs někdy někomu vytahoval kulku z těla?“ zeptám se a roztřeseně se zasměju.

„Umím toho mnohem víc, než si myslíš,“ odpoví.Spousta věcí by mě na rodičích asi překvapila. Vzpomenu si na matčino tetování a kousnu se do rtu.

„Bude to bolet,“ upozorní mě otec.

Ani se nemusím dívat, abych věděla, že se mi do masa zanořil nůž. Když mi čepel projede až ke kosti, vykřiknu přes zaťaté zuby a málem Calebovi rozdrtím ruku. Jakoby zdálky slyším otcův hlas. Říká, abych uvolnila záda. Z koutků očí mi tečou slzy, ale poslechnu. Znovu to zabolí. Cítím, jak se mi nůž pohybuje pod kůží. Teď už vyloženě skučím.

„Mám ji,“ prohlásí otec a vzápětí něco cinkne o zem.

Caleb se podívá nejdřív na něj, pak na mě a nato se rozesměje. Už tak dlouho jsem ho neslyšela se smát, že je mi do breku.

„Co je tady tak směšnýho?“ zeptám se a popotáhnu nosem.

„Nevěřil jsem, že nás ještě někdy uvidím pohromadě,“ řekne.

Otec něčím studeným očistí okolí rány. „A teď šití,“ ohlásí.

Přikývnu. Navlékne nit do jehly, jako by to dělal dnes a denně.

„Jedna,“ začne odpočítávat, „dvě... tři.“

Sevřu čelist a tentokrát nevydám ani hlásku. Po tom všem, co jsem dnes vytrpěla - postřelili mě, málem jsem se utopila, našla jsem Tobiase a svou matku a oba je ztratila – je tohle to nejmenší.

Otec mi zašije ránu, udělá poslední steh a vše mi převáže obvazem, S Calebovou pomocí se posadím. Ten si pak přetáhne svrchní tričko s dlouhým rukávem přes hlavu a podá mi ho.

Otec mi pomůže nasoukat zraněnou paži do rukávu a zbytek už si zvládnu obléct sama. Tričko je vytahané a svěže voní, voní jako Caleb.

„Tak,“ řekne otec tiše, „kdes nechala mámu?“

Sklopím pohled. Tuhle zprávu jim nechci říkat. Nechci touhle zprávou začínat.

„Máma je mrtvá,“ řeknu. „Zachránila mě.“

Caleb zavře oči a zhluboka se nadechne.

Otec na chvíli strne, ale pak se vzpamatuje, odvrátí vlhké oči stranou a přikývne.

„To je dobře," řekne přiškrceným hlasem. „To je dobrá smrt.“

Jestli teď promluvím, zhroutím se, a to si nemůžu dovolit. Tak jen přikývnu.

Eric označil Alovu sebevraždu jako statečný čin, a nemohl se víc mýlit. Skutečně statečné bylo to, co udělala máma. Vybavím si, jak byla klidná, odhodlaná. Nejenže za mě položila život, ale učinila tak bez ohlášení, bez zaváhání a bez toho, aniž by zvážila jakoukoli jinou možnost.

Otec mi pomůže vstát. Je čas se postarat o ty, kteří zatím žijí. Máma mi řekla, že jim musím pomoct. A právě proto – a proto, že jsem Neohrožená — je mojí povinností ujmout se velení. Nemám nejmenší tušení, jak se s tímto břemenem vyrovnám.

Také Marcus vstane. Znovu v duchu uvidím ruku, ve které třímá opasek, a píchne mě u srdce.

„Tady v bezpečí dlouho nebudeme,“ řekne po chvíli. „Musíme se dostat za město. Nejlepší by asi bylo zamířit do sektoru Mírumilovných a doufat, že nás vezmou pod svou ochranu. Víš něco o tom, jakou má Neohroženost strategii, Beatrice? Hodlají bojovat i v noci?“

„Neohroženost žádnou strategii nemá,“ řeknu. „Celou operaci řídí Sečtělí. A není to tak, že by vydávali rozkazy.“

„Nevydávají rozkazy?“ zopakuje otec. „Jak to myslíš?“

„Myslím to tak,“ pokračuju, „že z devadesáti procent Neohrožených jsou teď chodící mrtvoly. Jsou pod vlivem simulace a nevědí, co dělají. Já jsem zůstla normální jenom proto, že...“ Zaváhám, „...na můj mozek jejich program, kterým ovládají myšlení, nefunguje.“

„Takže oni neví, že právě teď v ulicích vraždí lidi?“ zeptá se můj otec s vyvalenýma očima.

„Přesně tak.“

„Ale to je... příšerné.“ Marcus zavrtí hlavou. Jeho účastný tón zní strojeně. "A až se proberou a uvědomí si, co udělali...“

V místnosti zavládne ticho, jak si zřejmě každý představí sebe sama na jejich místě. A vtom mi to dojde.

„Musíme je probrat!“ vyhrknu.

„Cože?“ zeptá se Marcus.

„Když je probereme, pravděpodobně se vzbouří, jakmile pochopí, co se děje,“ vysvětluju. „Sečtělost žádnou vlastní armádu nemá. Lidi tady přestanou umírat a tohle všechno skončí.“

„Tak jednoduché to nebude,“ namítne otec. „I bez pomoci Neohrožených si Sečtělost nějak poradí, aby - “

„Jak je můžeme probudit?“ přeruší jej Marcus.

„Zjistíme, kde mají počítače, které simulaci řídí, a všechna data zničíme. Celý program, všechno.“

„To se lehko řekne,“ ozve se Caleb. „Můžou je mít kdekoli. Nemůžem jen tak nakráčet na jejich pozemek a začít se tam rozhlížet.“

„Ty počítače...“ Svraštím čelo. Jeanine. Jeanine mluvila o něčem důležitém do telefonu, když nás k ní do kanceláře s Tobiasem předvedli. Dost důležitém na to, aby musela zavěsit. Je potřeba to hlídat. A pak, když Tobiáše odváděli: Pošlete ho do dozorny. Do té dozorny, kde Tobias celou dobu pracoval. Odkud Neohroženost monitorovala bezpečnost ve městě. Pomocí počítačů.

„Ty počítače jsou na základně Neohrožených,“ řeknu. „Dává to smysl. Kde jinde vybudovat řídící pracoviště než v místě, kde jsou o nich uložena veškerá data?“

Matně zaregistruju, že jsem řekla o nich. Jako bych se včera sama oficiálně nestala Neohroženou. Ale necítím se tak. A necítím se ani jako Odevzdaná.

Myslím, že jsem ta, kterou jsem vždycky byla. Ani Neohrožená, ani Odevzdaná. Divergentní.

„Víš to jistě?“ zeptá se otec.

„Je to jenom zasvěcený odhad,“ připustím, „ale lepší teorii nemám.“

„Dobře. Budeme muset rozhodnout, kdo půjde s tebou a kdo vyhledá azyl u Mírumilovných,“ prohlásí.

„Koho budeš potřebovat, Beatrice?“

Tou otázkou mě šokuje, stejně jako svým výrazem. Pohlíží na mě jako na svého vrstevníka. Mluví se mnou jako se sobě rovným.Buď mě už bere jako dospělou, nebo mě už nebere jako svou dceru. A ta druhá možnost je pravděpodobnější, a bolestnější.

„Každého, kdo dokáže používat pistoli a taky ji použije,“ řeknu. "A přitom se nebojí výšek.“

KAPITOLA 37

Všechnu pozornost teď Sečtělost upírá na sektor Odevzdaných, takže pokud se nám odsud podaří uniknout, měli bychom být z nejhoršího venku.

Ani jsem nemusela rozhodnout, kdo mi bude dělat společnost. Caleb byl jasná volba, ví toho o plánu Sečtělých nejvíc. Marcus i přes mé protesty trval na tom, že půjde také, protože rozumí počítačům. A můj otec vystupoval tak, jako by jeho účast byla už od počátku samozřejmá.

Chvíli se dívám, jak ostatní odbíhají opačným směrem - vstříc bezpečí a Mírumilovnosti - a pak se otočím zpátky k městu, k válce. Stojíme u železniční tratě, po které se vydáme do nebezpečí.

„Kolik je hodin?“ zeptám se Caleba.

Podívá se na hodinky. „Tři dvanáct.“

„Bude tady každou chvílí,“ řeknu.

„Zastaví?“

Zavrtím hlavou. „Městem ale projíždí pomalu. Poběžíme pár metrů vedle něj a pak na něj naskočíme.“

Naskakování do vlaku mi teď připadá snadné, přirozené. Pro ostatní to bude výzva, ale zastavit nás to nemůže. Ohlédnu se přes rameno a spatřím rozsvícené reflektory, které na šedé budovy a cesty vypalují zlatá znamení. Zhoupnu se na Špičky, zatímco se světla stále přibližují. Pak se kolem nás mihne Čelo lokomotivy a já se rozběhnu. Jakmile spatřím první otevřený vagón, nasadím tempo. To už se chytám madla u dveří a vytahuju se nahoru.

Pak naskočí Caleb. Dopadne tvrdě na kraj plošiny a překulí se na bok, aby se na ni snáze vysoukal. S jeho pomocí se do vlaku vydrápe i Marcus. Můj otec přistane na břicho a přitáhne nohy k tělu. Všichni se odeberou do vagónu. Zůstanu u dveří sama a s rukou na držadle sleduju ubíhající krajinu.

Kdybych byla Jeanine, poslala bych většinu nadbytečných vojáků hlídat hlavní vchod do základny Neohrožených - skleněnou budovu nad Jámou. Bude lepší, když použijeme zadní vchod, ten, který vyžaduje seskok ze střechy budovy.

„Předpokládám, že teď své volby frakce asi lituješ,“ ozve se Marcus.

Překvapuje mě, že mi tuto otázku nepoložil otec, ale ten se jako já dívá na město. Vlak právě projíždí kolem základny Sečtělosti, ve které se přes den nesvítí. Z dálky působí poklidně a uvnitř ní asi opravdu vládne klid. Uvnitř je všechno odříznuté od válečného konfliktu a reality, o kterou se přičinili.

Zavrtím hlavou.

„Ani potom, co se vedení Neohroženosti rozhodlo zapojit do komplotu proti stávající vládě?“ zavrčí Marcus.

„Pár věcí jsem se tam naučila.“

„Jak být odvážná?" zeptá se táta tiše.

„Jak být méně sobecká,“ řeknu. „To je často to samé.“

„To proto sis nechala na rameno vytetovat symbol Odevzdanosti?“ zeptá se Caleb. Skoro bych řekla, že se na mě táta očima usmál.

Věnuju mu nesmělý úsměv a přikývnu. „A na druhé Neohroženost.“

Sluneční paprsky na skleněné budově se mi odrážejí přímo do očí. Stojím stále u dveří a rukou se přidržuj u madla, abych udržela rovnováhu. Už jsme skoro tam.

„Až vám řeknu, že máte skočit,“ oslovím ostatní, „odrazíte se a skočíte co nejdál.“

„Skočit?“ zeptá se Caleb. „Jsme sedm pater nad zemí, Tris.“

„Na střechu,“ upřesním. „Říká se tomu zkouška statečnosti,“ dodám, když vidím, jak vyjeveně se tváří.

Polovina statečnosti spočívá v perspektivě. Když jsem z vlaku seskočila poprvé, připadalo mi to jako jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě musela udělat. Ted’ se na seskok připravuju zcela nevzrušeně, protože v uplynulých několika týdnech jsem prožila tolik osudových okamžiků, kolik většina lidí neprožije za celý život. A přesto i tohle všechno je pouhé nic v porovnání s tím, co se chystám na základně udělat teď. Když to přežiju, nepochybně mě bude čekat řada ještě o třídu obtížnějších úkolů, jako začít nový život mezi odpadlíky, který jsem odjakživa považovala za nemyslitelný.

„Tati, jdi první,“ vybídnu otce a ustoupím mu z cesty, aby se mohl nachystat na kraj plošinky. Když půjdou nejdřív táta a Marcus, budu jim moct načasovat ten nejvhodnější okamžik, kdy bude střecha u kolejí nejblíž. Caleb a já bychom měli zvládnout doskočit dál, protože jsme mladší. Není o čem přemýšlet.

Koleje se začnou sbíhat s obrysy budov, a když se zalícují s okrajem naší střechy, zařvu: „Teď!“

Táta se pokrčí v kolenou a vrhne se dopředu. Nečekám, jestli bezpečně doskočil, a rovnou postrčím Marcuse ke dveřím. „Teď!“

Táta dopadne tak blízko k hraně střechy, až se mi zatají dech. Zůstane sedět na drobném štěrku. Už zbývá jenom Caleb. Postaví se na kraj vagónu a skočí, aniž bych mu musela říkat. Couvnu o několik kroků dozadu a s rozběhem se odrazím. Přední část vagónu právě míjí konec střechy.

Na okamžik se vznáším v prázdnu. Pak napálím do betonu a několikrát klopýtnu směrem od kraje střechy. Pronikavě mě zabolí kolena. Náraz otřese celým mým tělem a rána na rameni mi začne pulzovat. Posadím se, a zatímco ztěžka oddechuju, podívám se po ostatních. Caleb a otec stojí na kraji střechy a svírají Marcuse za paže. Nezvládl to, ale ještě pořád se drží.

Někde v mém nitru se ozve zlomyslný hlas: spadni, spadni, spadni.

Ale nespadne. Otec s Calebem jej vytáhnou nahoru. Postavím se a opráším si kalhoty od kamínků. Mou mysl teď zaměstnává jediná myšlenka: co přijde na řadu nyní. Jedna věc je po někom chtít, aby skočil z vlaku, a druhá věc je přesvědčit ho, aby skočil ze střechy.

„Teď se dostáváme k tomu, proč jsem se ptala na ten strach z výšek,“ řeknu a přejdu na opačnou stranu střechy. Slyším, jak za mnou ostatní šoupají nohama, a vykročím na římsu. Po čele budovy se přežene vítr a naduje mi tričko. Zadívám se dolů, do skruže v hloubce sedmi pater pode mnou. Pak mi vítr zafouká do tváře a já zavřu oči.

„Na dně je síť,“ řeknu a ohlédnu se přes rameno. Tváří se zmateně, ještě jim nedošlo, o co je žádám.

„Nepřemýšlejte,“ vyzvu je. „Prostě skočte.“

Obrátím se a současně se zakloním, abych se vychýlila z rovnováhy. Padám jako kámen. Oči mám zavřené a jednu ruku napřaženou, abych cítila vítr. Před dopadem do sítě co nejvíc uvolním svaly. Jako by mě někdo přetáhl přes ramena betonovým panelem. Zatnu zuby a odvalím se na kraj. Chytím se sloupu, ke kterému je síť upevněna, a jednu nohu přehodím přes okraj sítě. Na plošinu dopadnu nešikovně na kolena. Oči se mi zalijí slzami.

Caleb vyjekne, když jej do sebe síť na okamžik celého pohltí. S obtížemi se postavím.

„Calebe!“ syknu. „Tady!“

Caleb se s funěním doplazí na kraj sítě a vykutálí se z ní ven. Žuchne sebou na plošinu. Obličej se mu zkřiví bolestí, ale vyškrábe se na nohy. Zůstane na mě zírat s otevřenou pusou.

„Kolikráts... tohle... dělala?“ zeptá se mezi jednotlivými nádechy.

„Teď už dvakrát,“ řeknu.

Nevěřícně zavrtí hlavou.

Pak do sítě dopadne otec a Caleb mu z ní pomůže ven. Jakmile stojí, nakloní se přes okraj plošiny a pozvrací se. Začnu scházet po schodech dolů. Na posledním schodě zaslechnu, jak Marcus s dopadem do sítě zaúpěl.

V jeskyni nikdo není. Prázdné chodby se utápějí ve tmě.

Zdá se, že kromě vojáků, kteří mají strážit dozornu, Jeanine na základně nikoho nenechala. Když najdeme vojáky, najdeme i počítače. Ohlédnu se za sebe. Marcus stojí na plošině. Je bledý jako stěna, ale zraněný není.

„Takže tohle je základna Neohroženosti,“ poznamená.

„Ano,“ řeknu. „A?“

„A to, že jsem si nikdy nemyslel, že sem někdy zavítám,“ odpoví a přejede rukou po stěně. „Nemusíš se pořád tak bránit, Beatrice.“

Až teď si všimnu, jak má chladné oči.

„Máš nějaký plán, Beatrice?“ zeptá se mě otec.

„Mám.” A je to pravda. Mám, i když si nepamatuju odkdy.

Navíc si nejsem jistá, jestli bude fungovat. Ale na několik věcí se můžu spolehnout: na základně skoro nikdo není a Neohrožení nejsou zrovna pověstní nějakou citlivostí. Udělám cokoli, abych vraždění zastavila.

Sejdeme chodbou k Jámě, ve které každých několik metrů blikotá matné světlo. Když na nás dopadne první pruh světla, ozve se výstřel. Zalehnu k zemi. Někdo nás musel vidět. Odplazím se ze světla do tmy. Záblesk ze střelby vyšel ode dveří, kterými se vstupuje do Jámy.

„Všichni dobrý?“ zeptám se.

„Ano,“ odpoví můj otec.

„Zůstaňte, kde jste.“

Přeběhnu ke stěně. Světla jsou rozmístěná přímo na ní, takže pod každým se nachází vržený stín. Mohla bych se do něj vejít, když si stoupnu ke stěně bokem. Pak se podél ní můžu doplížit až ke dveřím a překvapit střelce dřív, než mi stačí vpálit kulku do hlavy. Možná.

Za jednu věc musím Neohroženosti poděkovat: připravila mě k boji, a tím potlačila můj strach.

„Ať jste kdokoli,“ křikne nějaký hlas, „odhoďte zbraně a zvedněte ruce nad hlavu!“

Přitisknu se zády ke skalní stěně. Začnu klást nohu přes nohu a co nejrychleji se sunu podél stěny. Napínám zrak, abych v polotmě nezakopla. Ticho prořízne další výstřel. Jsem teď pod posledním světlem. Chvíli zůstanu stát ve stínu, aby si mé oči přivykly.

Souboj vyhrát nemůžu, ale když budu dost rychlá, můžu se mu vyhnout. Lehkými kroky se blížím ke stráži u dveří. Sotva ujdu několik kroků, uvědomím si, že znám ty tmavé vlasy, které se lesknou i v relativní tmě, i ten dlouhý, u kořene úzký nos.

Je to Peter.

Po těle mi přejede mráz a vklouzne mi kolem srdce do žaludku.

Rysy ve tváři má napjaté — náměsíčný tedy není. Rozhlíží se, ale zaměřuje se na prostor nade mnou a za mnou. Podle toho, jak tiše se chová, nemá v úmyslu vyjednávat; bez zaváhání nás pozabíjí.

Olíznu si rty, několik posledních kroků doběhnu sprintem a spodní částí dlaně jej udeřím. Strefím se mu přímo do nosu. Zařve a ruce mu vyletí k obličeji. Tělem mi škubne výboj nervózní energie. Zamžourá na mě, ale kopnu jej do rozkroku. Upustí pistoli, která zazvoní o zem. Hmátnu po ní a přitisknu mu ústí hlavně na temeno.

„Jak to, že jseš probuzenej?“ zeptám se.

Zvedne ke mně hlavu. Nabiju pistoli a zdvihnu obočí.

„Vedení frakce... zhodnotilo mý výsledky a ze simulace mě odstranilo,“ řekne.

„Asi jim došlo, že máš vražedný sklony a s radostí postřílíš pár set lidí i tak. Dává to smysl.“

„Nejsem... vrah!“

„Tak prolhanýho zmetka jsem ještě v životě neviděla!“ Přirazím mu hlaveň k lebce. „Kde jsou kompy, který to celý řídí?“

„Nezastřelíš mě.“

„Lidi mají tendenci mě podceňovat,“ namítnu klidně. „Myslí si, že když jsem malá, a navíc holka od Odevzdanejch, tak nemůžu bejt chladnokrevná. Jenže to se pletou.“

Uhnu pistolí o několik centimetrů doleva a střelím Petera do paže.

Chodbou se rozlehne jeho výkřik. Z rány mu vytryskne krev a on znovu zaječí a přitiskne čelo k zemi. Namířím mu zpátky na hlavu a snažím se necítit provinile.

„Teď, když sis uvědomil svůj omyl, ti dám ještě jednu šanci se vyžvejknout, než ti prostřelím něco horšího.“

Ještě na jednu věc se můžu spolehnout: Peter je sobec.

Obrátí ke mně hlavu a zabodne se do mě pohledem. Kousne se přes spodní ret. Dýchání mu očividně působí obtíže.

„Poslouchaj nás,“ zavrčí. „Když mě nezabiješ ty, zabijou mě oni. Řeknu ti to, až mě odsud dostaneš.“

„Cože?“

„Vem mě...ah!.. s sebou,“ hlesne a škubne sebou.

„Ty chceš, abych tě já vzala s sebou? Člověka, kterej se mě pokusil zabít?“

„Jo,“ zasténá. „Jestli chceš najít to, co hledáš.“

Zní to, jako že mám na výběr, ale nemám. Každou minutu, kterou tady s Peterem promrhám, zatímco budu vzpomínat na svý noční můry a na to, jak mi ublížil, zemře pod rukama omámených vojáků dalších tucet lidí.

„Fajn,“ řeknu, i když se tím slovem málem zadusím.

„Fajn.“ Zaslechnu za sebou kroky. Pevně sevřu pistoli a ohlédnu se. Je to otec s ostatními.

Sundá si košili, pod kterou má Šedé tričko. Skrčí se k Peterovi a ránu mu látkou pevně obváže. Zatímco mu zastavuje krvácení, zvedne ke mně zrak a řekne: „Vážně to bylo nutné?“

Neodpovím.

„Někdy je bolest pro dobro věci,“ podotkne Marcus klidně.

V duchu jej vidím, jak stojí před Tobiasem s opaskem v ruce, a ozvěnou ke mně dolehne jeho hlas: Je to pro tvé vlastní dobro. Na několik vteřin se na něj zadívám. Vážně tomu věří? Připomene mi to zdejší způsob uvažování.

„Pojďme,“ řeknu jen. „Petere, zvedej se.“

„Ty po něm chceš, aby chodil?“ zeptá se Caleb.

„Zbláznila ses?“ „Střelila jsem ho snad do nohy?“ opáčím. „Ne. Chodit může. Takže kam to bude, Petere?“

Caleb mu pomůže vstát.

„Skleněná budova,“ sykne s bolestnou grimasou. „Osmý patro.“

Vyjde ze dveří jako první.

Obklopí nás rachocení vody a modrá záře. Takhle liduprázdnou Jámu neznám. Přelétnu pohledem po sklaních stěnách, jestli se někde přece jen něco nepohne, ale nevidím nic, nikdo se ve stínech neskrývá. Přesto si nechám pistoli v ruce a zamířím ke stezce, která nás časem dovede ke skleněnému stropu. Prázdnota mě rozechvěje. Připomene mi nekonečné pole z mých snů o vránách.

„Proč myslíš, že máš právo do někoho jen tak střelit?“ zeptá se mě otec cestou. Mineme tetovací studio. Kde je teď asi Tori? A Christina?

„Teď není čas na debaty o etice,“ namítnu.

„Teď je naopak ideální čas,“ trvá na svém otec, „protože co nevidět se ti naskytne příležitost někoho zastřelit, a dokud si neuvědomíš - “

„Neuvědomím co?“ skočím mu do řeči, aniž bych k němu otočila hlavu. „Že za každou vteřinu, kterou promarním, zaplatí někdo z Odevzdanosti životem a z dalšího vojáka se stane vrah? To už jsem si uvědomila. Teď je řada na tobě.“

„Ne každé řešení je správné.“

„A jak víš, co je správné?“ odseknu.

„Prosím vás, přestaňte se hádat," ozve se Caleb hlasem, kterým nás hubuje. „Teď máme na starosti důležitější věci.“

S horkými tvářemi stoupám dál. Ještě před několika měsíci bych se otci neodvážila odmlouvat. Možná bych to neudělala ani před několika hodinami. Ale když mi zastřelili matku, když mi vzali Toabise, něco se změnilo.

I přes hukot řeky slyším, jak za mnou otec heká a funí. Zapomněla jsem, že už má svůj věk, že tělesná konstrukce pod jeho tíhou značně trpí.

Než vykročím na kovové schody, které ústí do místnosti nad námi, zastavím se a obrátím pozornost k pruhu světla na skalní stěně. Po chvíli se přes něj mihne stín. Počítám čas, za který se objeví další stín. Stráže obcházejí místnost každou minutu a půl, na dvacet vteřin se zastaví a znovu se rozejdou.

„Tam nahoře jsou ozbrojení vojáci. Když mě uvidí, zabijou mě, nebo to aspoň zkusí,“ řeknu otci tiše a zadívám se mu do očí. „Mám je nechat?“

„Běž," hlesne, „a Bůh ti pomáhej.“

Opatrně vystoupám po schodech a s hlavou těsně pod úrovní podlahy se zastavím. Čekám a sleduju pohyby stínů. Jakmile se jeden z nich zastaví, vykročím z úkrytu, namířím a vystřelím.

Kulka proletí kolem hlídky a roztříští okno za ní. Znovu vypálím a sehnu se, zatímco kolem mě začnou o podlahu ze skla cinkat vystřelené náboje. Díky bohu, že podlaha je neprůstřelná, protože kdyby pode mnou sklo puklo, dopadla bych až na dno Jámy.

Jeden voják zneškodněn. Zhluboka se nadechnu. Nad podlahu tentokrát vystrčím jen ruku s pistolí a další postavu vyhledám zespodu přes sklo. Vychýlím pistoli dozadu a vystřelím po muži, který ke mně běží. Kulka mu proletí paží. Mám štěstí, že právě touhle rukou střílel. Upustí zbraň na zem a sveze se k zemi.

Třesu se po celém tele, ale protáhnu se otvorem v podlaze a seberu mu pistoli dřív, než se k ní stačí doplazit. Těsně kolem hlavy mi prosviští kulka a rozcuchá mi vlasy. S očima rozšířenýma úlekem švihnu pravou rukou přes rameno a třikrát za sebe vypálím. Pronikavá bolest v rameni se mi vyplavuje do celého těla. Jedna ze střel nějakým zázrakem zasáhla cíl. Oči mi zalije příval slz. Právě jsem si potrhala stehy v ráně. Ani se nemusím dívat.

Přede mnou se objeví další voják. Zalehnu na břicho a s lokty opřenými o sklo na něj namířím. Zírám do ústí jeho hlavně, které připomíná černou kuličku.

Pak se stane něco nečekaného. Voják pohodí bradou do strany. Říká mi, že mám jít.

Musí být Divergentní.

„Vzduch čistej!“ křiknu na zbytek skupiny.

Voják zapadne do simulační místnosti pro krajinu strachu.

Pomalu se zvednu na nohy, pravou paži si držím u hrudníku. Ale jako bych měla klapky na očích. Rozběhla jsem se po téhle cestě a nezastavím se a nebudu o ničem přemýšlet, dokud se neocitnu na jejím konci.

Jednu pistoli podám Calebovi a druhou si zastrčím za opasek.

„Myslím, že ty a Marcus byste tady měli zůstat s ním," navrhnu a pohodím hlavou směrem k Peterovi. „Je to brzda. Budete nám krýt záda.“

Doufám, že můj záměr neprohlédl - že ho tím chci udržet v bezpečí, i když vím, že by pro tuhle věc ochotně položil život. Z horních pater budovy se už pravděpodobně nevrátím. Přinejlepším můžu doufat, že se mi podaří zničit simulaci dřív, než mě někdo zabije. Kdy jsem se k téhle sebevražedné misi rozhodla? Jak to, že to bylo tak snadné?

„Nemůžu dřepět tady, zatímco ty budeš nahoře bojovat o život,“ namítne Caleb.

„Potřebuju tě tady.“

Peter se sveze na kolena. Tvář má orosenou potem. Už jej chci v duchu politovat, ale pak si vzpomenu na Edwarda a na to, jak mě na kůži svrběla páska, kterou mi zavázali oči, a veškerý soucit se promění v nenávist. Caleb konečně přikývne.

Přistoupím k jednomu z padlých vojáků a vezmu mu pistoli. Dávám si pozor, abych očima nezabloudila k jeho smrtelnému zranění. V hlavě mi buší. Jsem hladová, nevyspalá. Potřebuju se vybrečet, vykřičet nebo aspoň na chviličku zastavit. Kousnu se do rtu a s přemáháním dojdu k výtahům na pravé straně místnosti. Osmé patro.

Jakmile se za námi dveře výtahu zavřou, opřu si hlavu o skleněnou stěnu kabiny a zaposlouchám se do pípání na přístrojové desce.

Letmo pohlédnu na otce.

„Děkuju. Za Caleba,“ řekne otec. „Beatrice, já - “

Kabina dojede do osmého patra a dveře se otevřou. Před výtahem stojí dvojice strážců s bezduchým výrazem ve tváři. Oči se mi rozšíří a instinktivně padnu na břicho. Ve stejné chvíli se ozvou výstřely. Slyším, jak se kulky odrážejí od skla. Oba vojáci padnou k zemi. Jeden je živý a úpí, z druhého se rychle vytrácí život. Nad nimi stojí můj otec s pistolí u boku.

Co nejrychleji se postavím. Po chodbě vlevo běží vojáci. Soudě podle synchronizovaného kroku jsou pod vlivem simulace. Mohla bych vběhnout do chodby napravo, ale počítače budou logicky tam, kde vojáci. Zhroutím se k zemi mezi zastřelené vojáky a snažím se ležet co nejklidněji.

Otec vyskočí z výtahu a vyrazí do chodby napravo. Vojáci se rozběhnou za ním. Zakryju si rukou ústa, abych nevykřikla. Ta chodba je slepá.

Zabořím hlavu do země, abych to neviděla, ale po chvíli mi to nedá a opatrně vykouknu mrtvému vojákovi přes záda. Otec za běhu střílí po pronásledovatelích, ale není dost rychlý Jeden z nich jej zasáhne do břicha. Nelidsky zasténá. Cítím jeho bolest, jako kdyby postřelili mě.

Chytí se za břicho, narazí rameny do zdi a ještě vystřelí. A znovu. Strážci jsou napojení na počítačový program - pohybují se dál, ačkoli jsou postřelení, a dokud jim bije srdce, nepřestanou. Ale až k tátovi se nedostanou. Přes ruku, kterou si drží na břiše, mu vytryskne krev a z

obličeje se mu vytratí barva. Ještě jeden výstřel a k zemi se zhroutí poslední voják.

„Tati,“ řeknu. Chtěla jsem zakřičet, ale jen jsem zasípala.

Otec se svalí na zem. Naše pohledy se střetnou a vzdálenost několika metrů mezi námi najednou nic neznamená.

Otevře ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak mu klesne brada na hruď a jeho tělo se uvolní.

Oči mě pálí a jsem příliš zesláblá, než abych vstala. Z pachu potu a krve se mi zvedá žaludek. Chci si položit hlavu na zem a skončit to. Chci usnout a už nikdy se nevzbudit.

Ale to, co jsem předtím tátovi řekla, byla pravda — každou vteřinu, kterou ztratím, někdo další zemře. Můj svět se zúžil na jedinou věc, a tou je zneškodnit vražednou simulaci.

Nevím jak, ale zvednu se a rozběhnu se po chodbě. Na jejím konci zabočím doprava. Přede mnou se objeví jediné dveře. Otevřu je.

Protější stěnu místnosti zcela pokrývají obrazovky velké jako arch papíru. Jsou jich desítky a každá zachycuje dění v odlišné části města. Oplocení. Hlava. Ulice v sektoru Odevzdanosti, nyní plné vojáků. Přízemí téhle budovy, kde Caleb, Marcus a Peter čekají na můj návrat. Na stěně přede mnou je všechno, co jsem kdy viděla, všechno, co znám.

Na jednom z monitorů se místo záznamu z živé kamery zobrazuje šifrovaný kód. Běží rychleji, než dokážu číst. Tohle je, co hledám — simulační kód v podobě složitého seznamu příkazů, které předjímají a řeší tisíce možných variant situace.

Před obrazovkami stojí židle a stůl. Za ním sedí voják.

„Tobiasi,“ řeknu.

KAPITOLA 38

Tobias ke mně otočí hlavu a upře na mě své tmavé oči. Svraští obočí. Vstane. Tváří se zmateně. Zvedne zbraň.

„Pusť tu pistoli,“ vyzve mě.

„Tobiasi,“ řeknu, „jseš v simulaci.“

„Pusť tu bouchačku, nebo je po tobě,“ zopakuje.

Jeanine tvrdila, že mě Tobias nepoznává. Taky se zmínila, že v simulaci se mu přátelé jeví jako nepřátelé. Zastřelí mě, jestli bude muset.

Položím si pistoli k nohám.

„Pusť tu bouchačku!“ zařve Tobias.

„Už jsem ji pustila,“ namítnu. Slabý hlásek v hlavě mi říká, že mě Tobias neslyší, nevidí, nezná. Za očima mi vyšlehnou palčivé plameny. Nemůžu tady jen tak stát a nechat se zastřelit.

Rozběhnu se k němu a popadnu jej za zápěstí. Pod prsty ucítím, jak pohne svaly a zmáčkne spoušť. Uhnu hlavou právě včas. Kulka se zavrtá do protější zdi. Zalapám po dechu a kopnu ho do žeber. Současně mu co nejsilněji zkroutím zápěstí, až mu zbraň vypadne z ruky.

Tobiase v boji neporazím. To vím dávno. Ale musím zničit ten počítač. Vrhnu se mu k nohám po pistoli, ale dřív, než na ni dosáhnu, se mnou Tobias škubne na opačnou stranu.

Na okamžik se mu zadívám do očí, ve kterých se zračí protichůdné emoce. Pak dostanu pěstí do čelisti. Hlava mi odletí na stranu. Ustoupím dozadu a rukama si chráním obličej. Nemůžu spadnout. Nemůžu spadnout, jinak do mě kopne, a to bude horší, to bude daleko horší. Patou odkopnu pistoli, aby na ni nedosáhl. Čelist mi pulzuje bolestí, ale nevnímám ji a kopnu ho do žaludku.

Chytí mě za nohu a strhne mě dolů tak, že dopadnu na zraněné rameno. Bolestí se mi zatmí před očima. Zvednu k němu zrak. Napřahuje nohu, jako by se mě chystal znovu kopnout. Přetočím se na kolena a natáhnu se po pistoli. Nevím, co s ní budu dělat. Nemůžu ho zastřelit, nemůžu ho zastřelit, nemůžu. Pořád tam někde je.

Chňapne mě za vlasy a Škubne se mnou. Natáhnu ruku dozadu a chytím ho za zápěstí, ale má příliš velkou sílu. Mrští se mnou čelem o zeď.

Pořád tam někde je.

„Tobiasi,“ hlesnu.

Zdá se mi to, nebo jeho stisk povolil? Vykroutím se mu a kopnu ho patou do nohy. Když mu mé vlasy proklouznou mezi prsty, skočím po zbrani a konečky prstů nahmatám chladný kov. Převalím se na záda a namířím na něj.

„Tobiasi,“ zopakuju. „Vím, že tam někde jseš.“

Ale kdyby tam byl, neblížil by se teď ke mně s vražedným výrazem.

Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Vyškrábu se na nohy.

„Tobiasi, prosím.“ Škemrám. Jsem trapná. Po tvářích mi tečou horké slzy. „Prosím. Podívej se na mě.“ Kráčí ke mně. Je nebezpečný, rychlý,

mohutný. Pistole se mi v rukou třese. „Prosím tě, podívej se na mě, Tobiasi, prosím!“

Z jeho zamračeného výrazu pořád svítí uvážlivé oči. Vzpomenu si, jak se mu vždy zvlnily koutky rtů, když se usmál.

Nemůžu ho zabít. Nevím, jestli ho miluju; nevím, jestli to je tím. Ale vím, jak by se na mém místě zachoval on. Vím, že mi nic nestojí za to, abych ho zabila.

Tohle už jsem jednou udělala - ve své krajině strachu, když jsem v ruce držela pistoli a měla jsem zastřelit své blízké. Tehdy jsem se raději obětovala, ale jak by mi to teď mohlo pomoct? Nevím. Ale vím, vím, co musím udělat.

Táta říká - říkal - že v sebeobětování je moc.

Obrátím pistoli v rukou a vtisknu ji Tobiasovi do dlaně.

Přitiskne mi ústí hlavně k čelu. Přestanu brečet a vzduch mě zachladí na tvářích. Zvednu ruku a položím mu ji na prsa, abych cítila, jak mu bije srdce. V srdci je to pořád on.

Náboj zapadne do komory. Nechat se zastřelit bude možná tak snadné jako v simulaci, jako v mých snech. Možná se ozve jen rána a světlo zmizí a já se ocitnu v jiném světě. Stojím klidně a čekám.

Odpustí mi někdo to všechno, co jsem musela udělat, abych se sem dostala?

Nevím. Nevím.

Prosím.

KAPITOLA 39

Žádný výstřel nepadne. Tobias na mě dál zuřivě hledí, ale nehýbe se. Proč mě nezastřelí? Cítím pod dlaní údery jeho srdce a vlastní srdce mi poskočí. Je přece Divergentní. Dokáže tuhle simulaci přemoct. Jakoukoli simulaci.

„Tobiasi,“ řeknu. „To jsem já.“

Udělám krok vpřed a obejmu ho. Tělo má ztuhlé. Srdce se mu rozbuší. Cítím jej pod svou tváří. Pak o zem zaduní pistole. Pustil ji. Popadne mě za ramena — surově, prsty mi přitom zaryje do rány po kulce. Vykřiknu, když mě od sebe odstrčí. Možná mě chce zabít ještě krutějším způsobem.

„Tris,“ hlesne a je to zase on. Jeho rty se spojí s mými.

Jednou paží mě obejme a zdvihne ze země. Sevře mě v náručí, prsty mi zatíná do zad. Tvář i krk se mu lesknou potem, celý se třese. Rameno mám jako v ohni, ale je mi to jedno, je mi to jedno, jedno.

Postaví mě zpátky na zem a zírá na mě, zatímco mi přejíždí prsty po čele, obočí, tvářích a rtech.

Z hrdla se mu vydere něco jako sten, vzdech či zaúpění, a znovu mě políbí. Oči má zalité slzami. Nikdy jsem si nemyslela, že uvidím Tobiase plakat. Bolí mě to.

Přivinu se k němu a rozpláču se mu do košile. V hlavě mi začne bušit ještě intenzivněji, bolest v rameni mi podlomí nohy. Najednou mám pocit, jako bych vážila dvakrát víc. Opřu se o něj, abych nespadla.

„Jaks to udělal?“ zeptám se.

„Nevím,“ odpoví. „Prostě jsem tě uslyšel.“

O pár vteřin později si vzpomenu, proč tady vlastně jsem. Odtáhnu se, hřbetem ruky si otřu slzy z tváří a obrátím se k obrazovkám. Mou pozornost upoutá monitor, který snímá fontánu na pití. Tobias mi tehdy připadal paranoidní, když jsem tam Neohrožené hlasitě kritizovala. Pořád šilhal po stěně nad fontánou. Už vím proč.

Chvíli jen tak stojíme a mám pocit, že vím, na co myslí, protože na to myslím taky. Jak může něco tak nepatrného ovládat tolik lidí?

„Tu simulaci jsem řídily?“ zeptá se.

„Nevím, nakoliks ji mohl řídit. Spíš jsi na ni jen dohlížel," odpovím. „Je to hotovej program. Nevím, jak to Jeanine udělala, ale funguje to samo.“

Zavrtí hlavou. „To je... neuvěřitelný. Strašný, děsivý... ale neuvěřítelný."

Na jedné z obrazovek zaznamenám pohyb. Můj bratr, Marcus a Peter stojí v prvním patře budovy obklíčeni vojáky. Všichni jsou v černém, všichni mají zbraně.

„Tobiasi!“ vykřiknu. „Skonči to!“

Tobias přiskočí k obrazovce počítače a poklepe na ni. Nesleduju ho. Dokážu se dívat jen na Caleba. Pistoli, kterou jsem mu dala, teď drží v natažených rukách před sebou. Je připravený ji použít. Kousnu se do rtu.

Nestřílej. Tobias se ještě několikrát dotkne monitoru a naťuká na něj něco, co mi nedává smysl. Nestřílej.

Pak spatřím světelný záblesk - někdo vystřelil - a zatajím dech. Můj bratr, Marcus i Peter se skrčí k zemi. Zbraně drží nad hlavou. V příští chvíli se všichni tři pohnou. Jsou naživu. Vojáci se přibližují. Caleba obklopí černý mrak.

„Tobiasi!“ zaprosím.

Naposledy klepne na obrazovku a celé první patro znehybní.

Vojákům klesnou paže podél těla.

A pak znovu ožijí. Otáčí hlavami ze strany na stranu, pouštějí zbraně na zem, ústa se jim pohybují, jako by na sebe pokřikovali, strkají do sebe, několik jich padne na kolena, chytá se za hlavu a rozkolébá se - dopředu a dozadu, dopředu a dozadu.

Tlak v mé hrudi povolí. S těžkým povzdechem se svezu na podlahu.

Tobias se sehne k počítači a odstraní boční kryt procesoru.

„Musím z toho dostat všechny data ven,“ vysvětluje, „nebo spustí tu simulaci znovu.“

Zadívám se na šílenství na obrazovce. Stejně děsivé scény se musejí odehrávat i venku v ulicích. Přelétnu pohledem po monitorech ve snaze najít ten, který sleduje sektor Odevzdanosti. Je na opačném konci stěny, úplně vespod. Vidím, jak po sobě Neohrožení střílejí, jak se postrkují, jak vřeští — všude vládne chaos. K zemi se hroutí další černé postavy, muži i ženy. Lidé utíkají do všech stran.

„Mám to,“ zvolá Tobias a vyjme harddisk z krytu. Je to kovová destička, která se mu vejde do dlaně. Podá mi ji. Schovám si ji do zadní kapsy.

„Musíme odsud vypadnout,“ řeknu a zvednu se. Ukážu na obrazovku napravo.

„Jo.“ Obejme mě kolem ramen. „Jdeme.“

Projdeme chodbou a zabočíme za roh. Výtah mi připomene tátu. Nemůžu se na něj nepodívat.

Jeho tělo leží na zemi vedle výtahu mezi hordou zastřelených vojáků. Přiškrceně vykřiknu. Odvrátím se. V krku ucítím žluč a pozvracím se na stěnu.

Chvíli mám pocit, jako by se ve mně všechno zhroutilo. Schoulím se k jeho tělu a dýchám ústy, abych necítila pach krve. Pak si zakryju ústa rukou a potlačím pláč. Pět vteřin. Ještě pět vteřin a pak vstanu. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři.

Pět.

Své okolí téměř nevnímám. Do vědomí se mi dostane výtah, prosklená místnost a závan čerstvého vzduchu. Řvoucí dav černě oděných vojáků. Hledám Calebovu tvář, ale nikde ji nevidím, dokud nevyjdeme před budovu a nevkročíme do slunečního světla.

Když se objevím ve dveřích, Caleb se ke mně rozběhne. Vrhnu se mu kolem krku. Pevně mě sevře.

„Táta?“ zeptá se.

Jen zavrtím hlavou.

„Chápu,“ řekne přidušeně. „Chtěl by to tak.“

Přes Calebovo rameno spatřím, jak se Tobias uprostřed kroku zastavil. Ztuhne a zabodne oči do Marcuse. V tom spěchu jsem ho zapomněla varovat.

Marcus k němu dojde a syna obejme. Tobias stojí jako přikovaný, ruce má svěšené podél těla a z jeho obličeje se nedá nic vyčíst. Všimnu si, jak mu poskočí ohryzek a jak se podívá k obloze.

„Synu,“ řekne Marcus.

Tobias sebou trhne.

„Hej,“ zvolám a odtáhnu se od Caleba. Vzpomenu si na zápěstí spálené od Marcusova opasku a stoupnu si mezi ně. Pak do Marcuse strčím. „Hej, drž se od něho dál.“

Na krku cítím Tobiasův dech. Prudce jej ze sebe vyráží.

„Drž se dál,“ syknu.

„Beatrice, co to děláš?“ diví se Caleb.

„Tris,“ řekne Tobias.

Marcus se na mě pohoršeně podívá, ale mě jeho výraz nepřesvědčí - oči má příliš vypoulené, ústa příliš otevřená. Kdybych věděla, jak ho o ten jeho škleb připravit, udělala bych to.

„Ne všechny články ze Sečtělosti lhaly,“ podotknu a přimhouřím na Marcuse oči.

„O čem to mluvíš?“ zeptá se Marcus klidně. „Nevím, co ti kdo řekl, Beatrice, ale -"

„Nezastřelila jsem tě jenom proto, že by to měl udělat tvůj syn,“ přeruším jej. „Drž se od něj dál, nebo ještě změním názor.“

Tobias mi položí ruce na paže a stiskne mě. Macus se na mé ještě chvíli dívá. Vidím jen černé důlky, jak si je pamatuju z Tobiasovy krajiny strachu. Pak pohled odvrátí.

„Musíme jít,“ řekne Tobias roztřeseně. „Vlak tady bude každou chvilku.“

Vydáme se po ztvrdlé půdě k železniční trati. Tobias má sevřenou čelist a upírá pohled před sebe. Cítím se provinile. Možná jsem ho měla nechat, aby si to s otcem vyřešil sám.

„Promiň,“ zamumlám.

„Ty se nemáš za co omlouvat,“ řekne a vezme mě za ruku. Prsty se mu ještě pořád třesou.

„Když nasedneme na vlak ve směru z města, zaveze nás k centrále Mírumilovnosti,“ ozvu se. „Přesně tam šli všichni ostatní.“

„A co Upřímní?“ zeptá se můj bratr. „Co myslíš, že udělaj?“

Nevím, jak Upřímnost na útok zareaguje. Sečtělé podporovat nebudou - to je pod jejich úroveň. Ale je otázka, jestli se proti nim otevřeně postaví.

Na vlak musíme čekat několik minut. Tobias mě po chvíli zvedne do náruče. Sotva se držím na nohou. Opřu se mu hlavou o rameno a hluboce

vdechuju vůni jeho kůže. Zachránil mě a já jsem si jeho vůni spojila s bezpečím. Cítím, že dokud se na ni soustředím, nic se mi nemůže stát.

Ve skutečnosti ale nebudu mít pokoj, dokud budou Marcus a Peter s námi. Záměrně se jejich směrem nedívám, ale jejich přítomnost vnímám stejně intenzívně, jako kdybych měla přes hlavu přetaženou peřinu. To už je krutost osudu, že musím cestovat s lidmi, které nenávidím, zatímco o své milované jsem přišla.

Buď jsou mrtví, nebo se probudili jako vrazi. Kde jsou Christina a Tori? Bloudí ulicemi s černým svědomím? Nebo obrátily zbraně proti těm, kteří je přinutili vraždit? Nebo už jsou také po smrti? Kéž bych to věděla.

Současně si přeju, abych se to nikdy nedozvěděla. Jestli Christina žije, dřív nebo později najde Willovo tělo. A jestli mě ještě někdy uvidí, pozná jako každý z Upřímnosti, že jsem ho zabila, vím to. Vím to a pocit viny mě dusí a drtí. Musím na to zapomenout. Musím se donutit na to zapomenout.

Před námi se vynoří vlak a Tobias mě pustí na zem, abych mohla naskočit. Pár kroků běžím podél vagónu a pak se vrhnu do strany. Madla se chytím levou rukou. Vyškrábu se na plošinu a opřu se zády o stěnu. Caleb si sedne naproti mně a vedle mě Tobias, který svým tělem odštítí Marcuse a Petera. Mé nepřátele. Své nepřátele.

Vlak zahne a před očima se mi otevře pohled na město. Bude se stále zmenšovat a pak už uvidíme jenom koleje a lesy a pole, které jsem jako malá neuměla ocenit. Pohostinnost Mírumilovných nás na nějakou dobu utěší, ale nebudeme tam moci zůstat celou věčnost. Sečtělost nás bude spolu se zkorumpovanými lídry Neohroženosti hledat. Budeme se muset přesunout.

Tobias si mě přitáhne k sobě. Pokrčíme kolena a sklopíme hlavy a ocitneme se v prostoru, který patří jen nám, kam ti, co nás utlačují, nedohlédnou, a náš dech se smísí.

„Mí rodiče,“ hlesnu. „Oba dnes zemřeli.“

Řekla jsem to a vím, že je to pravda, ale pořád mi to připadá jako sen.

„Umřeli pro mě,“ dodám. To je důležité.

„Milovali tě,“ řekne Tobias. „Neznali lepší způsob, jak ti to ukázat.“

Přikývnu a přejedu pohledem podél jeho čelisti.

„Tys dneska taky málem umřela,“ podotkne Tobias. „Málem jsem tě zastřelil. Pročs po mně nestřelila, Tris?“

„Nemohla jsem,“ přiznám se. „To by bylo jako zastřelit sama sebe.“

Zatváří se bolestně a skloní se ke mně tak blízko, že se rty otře o mé, když znovu promluví.

„Musím ti něco říct.“

Pohladím ho po šlachách na ruce a podívám se mu do očí.

„Asi jsem se do tebe zamiloval.“ Pousměje se. „Ale řeknu ti to, až si tím budu jistej.“

„To zní rozumně,“ odpovím a taky se usměju. „Možná bysme to měli napsat někam na papír, aby se ti nad tím líp přemejšlelo.“

Cítím, jak se vedle mě směje, jak mě šimrá nosem na tváři a líbá mě za uchem.

„Možná už si jistej jsem, jenom jsem tě nechtěl vyplašit.“

Rozesměje mě. „Možná, nebo určitě?“

„Dobře, tak určitě,“ ujistí mě. „Miluju tě.“

Políbím ho, zatímco vlak vjíždí do neosvětlené, nevyzpytatelné krajiny. Líbám ho tak dlouho, jak chci, déle, než bych měla, když uvážím, že ani ne metr od nás sedí můj bratr.

Sáhnu si do kapsy a vytáhnu odtud, harddisk s cennými daty. Převrátím ho v prstech a nechám na něj dopadnout poslední zbytky světla. Marcus sleduje mé pohyby chtivýma očima. Nejsme v bezpečí, pomyslím si. Ještě zdaleka ne.

Přitisknu si disk k hrudníku, opřu si hlavu o Tobiasovo rameno a snažím se usnout.

Odevzdanost i Neohroženost padly, jejich členové se rozprchli. Jsou z nás odpadlíci. Nevím, jaký život nás bez frakce čeká - cítím se odpoutaná, jako list utržený ze stromu, který jej až dosud živil. Všechno jsme ztratili, všechno jsme nechali za zády. Nemám domov, nemám cíl, nemám žádnou jistotu. Už nejsem ani nesobecká Tris, ani statečná Tris.

Zdá se mi, že teď budu muset být víc než to.