N o 13
NÁRODNÍ MONITOROVACÍ ST¤EDISKO PRO DROGY A DROGOVÉ ZÁVISLOSTI
e
Studentské a jiné odborné a vûdecké práce
ELEKTRONICKÉ
PUBLIKACE
1
Role nestátních organizací v protidrogové politice ČR
OLGA GAJDEČKOVÁ
Fakulta sociálních věd
Univerzita Karlova v Praze
3. ročník sociologie
Vedoucí práce: PhDr. Gabriela Munková Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. Praha, 2004
Poznámka redakce drogy-info.cz: Autorka poskytla rukopis před obhajobou. Práce byla obhájena v únoru 2004. V Centrálním katalogu Univerzity Karlovy v Praze pod č. záznamu 000207878
2
Obsah:
ABSTRAKT ……………………………………………………………………...…. 1
ÚVOD……………………………………………………………………………… 2
ČESKÁ REPUBLIKA VE SVĚTĚ DROG ………………………………………... 3
PROTIDROGOVÁ POLITIKA ČR ……………………………………............….. 4
OBČANSKÝ SEKTOR ……………………………………………………………. 6
NESTÁTNÍ ORGANIZACE V SYSTÉMU PÉČE …………………………………9
Charakteristika služeb poskytovaných nestátními organizacem…..………. 10
ROLE NESTÁTNÍCH ORGANIZACÍ V PROTIDROGOVÉ POLITICE ČR ….. 15
Servisní role nestátních organizací v protidrogové politice …………………….....15
Průkopnická role nestátních organizací v protidrogové politice………………..…17
Informativní (monitorovací) role nestátních organizací v protidrogové politice…..19
Kooperující role nestátních organizací v protidrogové politice……………………21
Ekonomické výhody nestátních organizací ………………………...……………....26
Úskalí činnosti nestátních organizací ……………..…………………………….…27
ZÁVĚR……………………………………………………………………………..30
RESUMÉ….………………………………………………………………………...33
SEZNAM LITERATURY ……………………………………………………………34
PŘÍLOHY……………..…………………………………………………………….35
PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE …………………………………...…………37
3
Abstrakt
Nestátní organizace jsou klíčovými poskytovateli služeb v oblasti prevence a
léčby uživatelů drog. Jsou průkopníky nových forem služeb o závislé, jak v terciální
tak v sekundární prevenci. Svými aktivitami výrazně podporují také prevenci
primární. Stěžejní význam má kontaktní charakter jejich činnosti, který tvoří základ
pro veškeré další protidrogové snahy na poli léčby a resocializace. Permanentní
kontakt s uživateli drog zároveň poskytuje pracovníkům nízkoprahových zařízení
výsadu dobré informovanosti a možnosti monitorování drogového problému, což
přispívá ke zkvalitnění a zvýšení efektivity zařízeními poskytovaných služeb, ale i
cílenosti protidrogové politiky obecně. V rámci spolupráce na centrální úrovni
založily organizace zastřešující Asociaci nestátních organizací, která má fungovat
jako jejich zástupce a partner státu; rovnocenného partnerství však prozatím
nedosáhly. Fungující partnerství mezi nestátními organizacemi a státem by výrazně
posílilo dosažení společenského konsenzu ve vnímání drogového problému. Toho lze
v praxi docílit všestrannou podporou odbornosti v přistupování k drogové
problematice.
4
Úvod
Česká republika má za sebou více než dekádu svých novodobých
demokratických dějin se všemi aspekty, které přináší vývoj od totalitního státu
směrem ke svobodné společnosti kapitalistického, západního typu. Jedním z nich je
pochopitelně dosud nezakoušený rozmach drogové scény a z něj vyplývající potřeba
s tímto fenoménem organizovaně a smysluplně zacházet prostřednictvím definované
protidrogové politiky. Ta se na nejnižších stupních opírá o činnost do různé míry
propracované sítě státních i nestátních institucí.
Za předmět své práce jsem zvolila právě posledně jmenované. Celá řada z
desítek v současnosti fungujících nestátních organizací v této sféře vznikala v
průběhu devadesátých let dvacátého století, takže už si můžeme dovolit vyvozovat
určitá specifika jejich činnosti a formulovat tak jejich roli v protidrogové politice. A
to na různých úrovních a v různých souvislostech, ať už problematiku sledujeme
z hlediska zájmů individuálních uživatelů drog, či se zřetelem na hladký chod
sociálního mechanismu státu.
V první části své práce stručně popisuji drogovou situaci v ČR,
charakterizuji základní přístupy protidrogové politiky u nás a pokouším se
přítomnost nestátních iniciativ zasadit do teoretického kontextu. Dále se zabývám
vlastní činností nestátních organizací, na jejímž základě pojmenovávám jejich
jednotlivé hlavní role v protidrogové politice.
Jako zdroj informací mi vedle odborné literatury posloužily především
zprávy o činnosti některých nestátních organizací, výsledky výzkumných projektů,
vládní dokumenty. Nemalým přínosem byl i rozhovor uskutečněný pro účely této
práce s Mgr. Martinem Titmanem, vedoucím pracovníkem kontaktního centra Drop
In a Mgr. Josefem Radimeckým, ředitelem sekretariátu Rady vlády pro koordinaci
protidrogové politiky, za což jim patří mé poděkování. Za velkou pomoc v přístupu
ke studijním materiálům vděčím paní Marii Coufalové, asistentce Národního
monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti.
Zvláště chci poděkovat PhDr. Gabriele Munkové za její ochotu a pomoc při
odborném vedení mé práce.
5
Česká republika ve světě drog
Česká drogová scéna vytváří své dějiny již po celá desetiletí. Významné
posuny zaznamenáváme především po zásadních změnách ve společnosti, které
přinesl rok 1989. Drogová problematika začíná v této době plynule nabývat na
objemu, plynule se zvyšují problémy spojené s nezákonnou výrobou, pašováním a
užíváním nelegálních drog a obchodem s nimi. Již na začátku probíhající
transformace společnosti se stává naše země významnou tranzitní oblastí distribuce
drog do západní Evropy, dnes je Česká republika řazena do jedné z mnoha oblastí
cílových. Z příčin, které napomáhají tomuto stavu, jmenujme především strategickou
polohu naší země, otevření jejích hranic spojené s větším množstvím přepravovaných
osob i zboží, oslabení vnější a vnitřní sociální kontroly, změnu hodnotového systému
a transformace ekonomiky. Tyto změny způsobují nárůst nabídky a stoupající
dostupnost drog a současně s tím i odpovídající zvýšení poptávky po drogách, hlavně
mezi mladými lidmi.
Užívání drog s akceptovatelným a neakceptovatelným sociálním rizikem1
začíná vykazovat odlišný trend. Výrazně a trvale roste užívání marihuany a tzv.
“tanečních drog” (extáze aj.), zatímco křivka nárůstu heroinu a pervitinu již tak strmě
nestoupá. (Bém, Kalina, Radimecký 2003: 34)
Obliba experimentálního a rekreačního užívání marihuany narůstá zejména
mezi populací ve věku 15 – 25 let, marihuana se stává statisticky nejčastěji užívanou
nelegální drogou u nás. Druhou nejrozšířenější drogou je pervitin, braný především
již problémovými uživateli drog2. Pervitin je ČR stále hlavní příčinou drogových
závislostí. Nejčastějším způsobem aplikace drog u problémových uživatelů je
aplikace injekční (64%), která zároveň nejvíce poškozuje zdraví uživatele, neboť
skýtá vysokou míru rizika nakažení se virem HIV či hepatitidou a následným šířením
těchto nemocí. (Meziresortní protidrogová komise 2000)
Zkušenosti s některou z nelegálních drog (včetně marihuany) má 16-20%
dospělé populace. Alarmující je opakovaně se snižující věková hranice lidí s první
1 Oficiální - a následováníhodná – holandská terminologie pro „měkké“ a „tvrdé“ drogy. 2 Problémovými uživateli rozumějme injekční nebo dlouhodobé uživatele opiátů, amfetaminových
drog a nebo kokainu.
6
zkušeností s drogou, jejíž počet se naopak neustále zvyšuje3, a to na tak specifických
místech, jako jsou základní a střední školy, internáty, nápravná zařízení i vojenské
útvary. (Národní koordinátor drogové epidemiologie ČR 2002).
Protidrogová politika ČR
Způsob, jakým se která společnost vypořádá s existující drogovou
problematikou, z největší míry závisí na postoji státu k tomuto problému. Vládní
politika určuje cíle a strategie. Základním stavebním článkem protidrogové politiky
je vymezení prostředků a opatření, které se budou využívat při řešení drogového
problému. Jde jednak o represivní opatření, která vedou k omezování nabídky a
dostupnosti drog ve společnosti, jednak o preventivní intervence vedoucí ke
snižování poptávky po drogách.
Protidrogová politika zaměřená na řešení problémů spojených s šířením a
užíváním ilegálních omamných a psychotropních látek nemá v novodobých dějinách
naší země dlouhou tradici. Krátce po vzniku samostatného českého státu v r. 1993 se
vláda ČR přihlásila k závazkům vyplývajících z Úmluv OSN4 a začala se problémem
systematicky zabývat; až v té době prakticky vzniká oficiální protidrogová politika
vlády ČR. Její nepřetržitý a kontinuální vývoj byl postupně upraven třemi
koncepčními a strategickými materiály z let 1993, 1998 a 2000.5
Stávající protidrogová politika, která je definována prostřednictvím „Národní
strategie protidrogové politiky na období 2001-2004”, staví na předchozích dvou
obdobích jejího vytváření. Svým charakterem se hlásí k současnému „střednímu
proudu” protidrogových politik západní Evropy. Nesází na extrémní řešení. Obecně
lze daný střední proud definovat jako pragmatický a racionální přístup, který si
3 Z výzkumu Hygienické stanice hl. města Prahy „Prevalence problémových uživatelů návykových
látek v České republice za 3. čtvrtletí 2002“ 4 Jsou jimi tři nejvýznamnější mezinárodní dohody týkající se omamných a psychotropních látek z let
1961 (upravena r. 1972), 1971 1989 5 Prvním vládním dokumentem protidrogové politiky se stala „Koncepce a program protidrogové
politiky na období 1993 – 1996“, na jehož zpracování se podílí první vládní poradní a iniciativní orgán ve věcech drog MPK – „Meziresortní protidrogová komise“, založená na počátku roku 1993. Předsedou MPK byl v dané době premiér, členy ministři resortů MZ, MPSV, MŠMT, MV, MO. V roce 2002 byla MPK přejmenována na „Radu vlády pro koordinaci protidrogové politiky“ (RVKPP). Druhou vládní protidrogovou koncepcí byla „Koncepce a program protidrogové politiky na období 1998 – 2000“. Zatím posledním klíčovým materiálem v protidrogové politice se stala „Národní strategie protidrogové politiky na období 2001 – 2004“.
7
stanovuje realistické a dosažitelné cíle. Program se soustředí na ochranu občana před
negativním vlivem drog a podporu jeho individuálního rozhodnutí pro život bez
drog, nikoliv tedy na absolutní strategii - společnost bez drog. Tu dnes většina
odborníků považuje za protidrogovou utopii. Stejně jako černobílé vidění drogové
prevence, jež se omezuje pouze na úroveň „všechno nebo nic”, které tedy zaměřuje
svou pozornost na jediný cíl - dosažení úplné abstinence u uživatelů drog.
Neúčinnost tohoto přístupu, expanzivní nárůst drogového problému, plus sílící
hrozba epidemie HIV ve světě, to vše přinutilo odbornou i laickou veřejnost
uvědomit si, že užívání drog není a nebude jen dočasnou záležitostí, nýbrž spíše
permanentní vlastností globalizující se společnosti, vyžadující komplexnější
uchopení.
Současným paradigmatem protidrogových politik se stala tzv. „cesta k
minimalizaci škod” spojených s užíváním drog, které ohrožují nejen praktikující
uživatele, ale i celou společnost. U této nové vize byla posílena především strategie
prevence a abstinenčního léčení s akcentem na postupné kroky v jejich dosahování.
Program minimalizace škod se proto soustředí na realističtější cíle, které berou v
potaz souhrnnější přístup jak ke zdravotním, tak k psychickým, sociálně
ekonomickým, ale i právním problémům, jež uživatele drog provázejí.
Národní strategie tedy staví na komplexních a dlouhodobých opatřeních,
vedoucích k omezování nabídky a dostupnosti drog na jedné straně a snižování
poptávky po drogách na straně druhé. Opírá se přitom o čtyři základní pilíře, tj. o
primární prevenci, o harm reduction, o léčbu a resocializaci a o represi (viz Příloha
č.1), přičemž usiluje o vyváženost při uplatňování preventivních a represivních
opatření v drogové problematice, které by se měly vzájemně doplňovat.
Základním cílem naší národní strategie je pak konkrétně vybudování
koordinovaného, účinného a vyváženého systému protidrogové politiky. To
předpokládá zejména realizaci takových opatření, která odpovídají skutečným
potřebám jednotlivých cílových skupin a vychází z nejnovějších vědeckých
poznatků. U prevence, léčby a resocializace se už nejedná o budování dalších
programů, jak tomu bylo v minulých letech, kdy se protidrogová politika postupně
tvořila. Cílem je zvyšování kvality a efektivity programů, jejich větší
diferencovanost a cílenost, rozšiřování spektra služeb a důsledná evaluace výstupů a
praktických dopadů realizovaných opatření. Totéž by mělo platit i pro represi.
8
V systému, který se podařilo v České republice od roku 1993 v protidrogové
politice vybudovat, jsou zapojeni zástupci centrálních i místních institucí, veřejné
správy, státních i nestátních organizací, zdravotnických i nezdravotnických
poskytovatelů služeb, odborníci, laici i někteří politici. Současná strategie usiluje o
komplexní, meziresortní a mezioborový postup a spolupráci při řešení drogových
problémů.
Občanský sektor
Na poli protidrogové politiky nelze státu upírat jeho zastřešující úlohu. Ta
zahrnuje úpravy legislativy, prosazení základních hodnot, cílů a strategií, a hlavně
pak financování drogových programů a aktivit s tím spojených. V usměrňování a
naplňování protidrogové politiky však hraje důležitou roli také veřejnost, občanský
sektor, občanská společnost.
Svou zcela zásadní úlohu sehrává veřejnost na poli primární prevence v
momentě, kdy předcházíme vzniku drogového problému ve společnosti i u
jednotlivce. Ve výčtu celého řetězce sociálních faktorů, které ovlivňují jednotlivce v
jejich chování, musíme zákonitě začít u rodiny jako základní společenské jednotky.
Ta by měla svým členům dávat jistotu ve vztazích a zároveň jim poskytovat zázemí.
Mezi dalšími jmenujme alespoň školu, vrstevníky, příležitosti pro trávení volného
času, ale i vliv médií a veřejného mínění.
Veřejná iniciativa je však podstatná také v zacházení s již vzniklým
drogovým problémem v populaci. V České republice je zastoupena především
početnou řadou nestátních organizací, které se na drogovou problematiku
specializují.
Protože se chci ve své práci věnovat především činnosti těchto nestátních
subjektů v oblasti protidrogové politiky (někdy nazývaných také neziskovým
sektorem, třetím sektorem či sektorem občanským), pokusím se nejdříve o malý
teoretický exkurz spojený s tímto druhem iniciativy, který by měl poodhalit některé
důležité souvislosti v dalším chápání problému. Zmínit bych se u této příležitosti
chtěla také o faktoru svépomocné činnosti a občanské společnosti vůbec.
9
Na pozadí rozvoje nestátních organizací stojí od samého počátku především
laické iniciativy, které vznikají nejčastěji v oblasti sociální péče, zdravotnictví,
ochrany lidských práv, ale i mezi aktivisty v péči o životní prostředí, v tělovýchově a
sportu aj.
Obecně se tedy má za to, že vznik nevládních aktivit iniciuje hlavně snaha o
decentralizaci, odklon od mnohdy nefungujících „megainstitucí“ směrem k lokálním
strukturám. (Bútora 1991)
V oblasti zdraví doplňuje tento sociokulturní trend vedoucí k nutnosti rozvoje
občanských aktivit také nouzový stav zdravotnictví a převládající dominantní vývoj
směrem k jejich medicionalizaci a profesionalizaci. Začíná se prosazovat nový
pohled na roli jednotlivce, která se posouvá na úroveň „spolutvůrce vlastního
zdraví“, a také na míru účasti veřejnosti v péči o zdraví. Na základě rodinné,
příbuzenské a přátelské solidarity se ve společnosti rozvíjí vzájemná pomoc,
svépomoc. A právě svépomocná činnost má podle mého názoru blízko k prvotním
důvodům vzniku nestátních aktivit obecně.
„Naše organizace vznikla jako velmi spontánní aktivita, často provázená
osobními zkušenostmi zakládajících členů se světem drog, ale jen malou zkušeností s
tím, jak se má taková organizace vést a zpočátku i s velmi omezenými možnostmi
personálními a finančními.“ 6 (Vobořil 2002:7)
Svépomoc se svou povahou podobá především pečovatelství a sociální opoře
pro potřebné. Mezi její základní rysy patří vztah zainteresovaných udržovaný tzv.
„tváří v tvář“, jejich osobní účast a svobodná dohoda o společných akcích.
Svépomoc se svým charakterem blíží ke komunitní, rodinné péči, v minulosti
založené hlavně na křesťanské lásce k bližnímu, dnes je svépomoc spojována spíše s
dobrovolností. Často se stává, že vůbec první impuls k dobrovolné činnosti přichází
od jediného člověka, charizmatického vůdce, který kolem sebe shromáždí skupinu
podobně smýšlejících lidí ochotných spolupracovat na jeho myšlence. Teprve
posléze, na základě intenzivní, dobře fungující spolupráce týmu, vzniká oficiální
organizace, která je schopná dobře pracovat.
6 Sdružení Podané ruce je dnes v rámci drogové problematiky největší neziskovou organizací působící
na Moravě, která hraje klíčovou roli v nabídce sítě služeb, a to nejen na Brněnsku, ale i na celé jižní a střední Moravě. Jeho vznik je datován do let 1984 – 1990, kdy fungovalo ještě jako tajná neformální skupina pracující na principu svépomoci. (Výroční zpráva Sdružení podané ruce 2001)
10
Svépomocí jako společenským fenoménem se v teoretické rovině zabýval
například Moeller, který se snažil vysvětlit podstatu svépomoci jakožto výsledek
kombinace altruismu a egoismu. Krech a Crutchfield spojují existenci svépomoci s
instinktivní lidskou potřebou sdružování. V neposlední řadě je nutné spojit otázku
svépomoci se sociologickým pojetím teorií skupin. Zde jmenujme především tyto
teoretiky: Coolley a jeho pojetí primární skupiny, Tarde, Ross a jejich vize
socializačního mechanizmu napodobování, nebo například Tonniesovo pojetí
společností typu Gemeinschaft und Gesellchaft. (Bútora 1991: 16-18)
Tonniesovo sociologické uchopení morálně založené pospolitosti
Gemeinschaft, která stojí proti formální společnosti Gesellchaft a amorálnímu státu,
bývá v moderní sociologii často chápáno jako synonymum pro termín občanská
společnost, která se zrovna tak pojí se silným morálním pohledem na svět.
Občanská společnost je dnes chápána jako hodnotový konsensus rozvinuté
komunity, která je svázána těsnou sítí interpersonálních vztahů loajality, závazků a
solidarity. Vyznačuje se zralým veřejným míněním, bohatým občanským životem,
identifikací občanů s veřejnými institucemi, zájmem o obecné blaho a úctou k právu.
Jsou to tedy právě snahy sdružování občanů za účelem provozování svépomocných
aktivit, sledování svých lokálních skupinových a obecně prospěšných zájmů, které
tzv. „zdola“ vytváří občanskou společnost. Silná občanská společnost pak může
omezit jak moc státu, tak i moc politických stran a svým způsobem mnoho funkcí
státu i nahrazuje. Všeobecně je pokládána za nástroj svobody a záruku demokracie.
(Muller 2002)
Šiklová (1999) poukazuje na to, že dovedou-li se lidé sami zorganizovat,
zařídit si věci ve své obci a okolí, potřebují stát méně, než tam, kde jsou občané
neschopni či vzhledem k zákonům se nemohou organizovat a kde jsou na stát zcela
odkázáni. V angažování se v třetím sektoru navíc lidé získají zkušenosti se
sdružováním, poznávají svoje práva a stávají se vlastně aktivními občany. Říká:
“Kdyby neexistoval třetí sektor, pak by se lidé mohli na jakémkoliv dění ve
státě podílet pouze formou účasti na volbách jednou za čtyři roky. Navíc by nemohlo
vzniknout ani nic spontánně, neboť stát – a to i demokratický – by povolil a
realizoval – právě proto, že je to placeno z poplatků občanů – pouze to, co je již
osvědčené a všeobecně považované za účelné”. (Šiklová 1999:14)
Protože prostřednictvím nestátních organizací mohou občané vyjadřovat své
zájmy, formulovat své názory a požadavky, řešit problémy, které se jich dotýkají, je
11
nestátnímu sektoru jako jedna z jeho klíčových funkcí připisována role
participativní. Participace na veřejném životě posiluje v každém člověku pocit
svobody, vlastní prospěšnosti i spoluzodpovědnosti za věci veřejné, čímž ve
společnosti dochází k zvyšování kvality a zároveň i stability demokracie. (Šilhánová
a kol. 1996)
Nejvýznamnější funkcí nestátních organizací však zůstává role servisní. Tato
jejich činnost obecně vyplňuje mezery, do nichž nedosahují aktivity státu a kam
nedosáhne, nebo nemá zájem dosáhnout ani sektor soukromý, protože na této oblasti
se nedá příliš vydělat. Ale přesto jde o problémy spadající do pole veřejného zájmu.
Občanskému sektoru jsou v provozování těchto aktivit navíc přisuzovány velké
přednosti, které obecně vyžadují umění vcítit se do potřeb klientů a ochotu jim
pomoci, zvláště pak jedná-li se o skupiny lidí, k nimž je třeba si najít cestu, vzbudit v
nich důvěru a celostně přistupovat k řešení jejich problému. (Potůček 1996: 51)
Nestátní organizace v systému péče
Specializovaná péče o uživatele návykových látek v České republice má své
kořeny již v roce 1948, kdy Jaroslav Skála založil první specializované zdravotnické
zařízení pro léčbu alkoholových závislostí v Praze u Apolináře. To se do značné míry
stalo vzorem pro desítky dalších obdobných zařízení, zakládaných obvykle při
psychiatrických léčebnách na mnoha místech tehdejšího Československa.
V návaznosti na ústavní péči o pacienty závislé na alkoholu se začala postupně
vytvářet síť ambulantních ordinací AT (alkohol a toxikomanie). S rostoucí prevalencí
nealkoholových závislostí se tato zařízení začala orientovat na léčbu pacientů
závislých na nealkoholových drogách. V roce 1978 zřizuje MUDr. Rubeš v pražském
Apolináři první specializované ambulantní zařízení zaměřené pouze na nealkoholové
závislosti – Středisko drogových závislostí, které se později přetransformovalo
v první nestátní zdravotnické zařízení stejného zaměření, DROP-IN. Lze tedy
konstatovat, že takto byly položeny základy systému péče o uživatele návykových
látek, jenž spadal pod resort zdravotnictví a byl v plné péči státních zdravotních
institucí. (Bém 2003: 155-157)
12
Nestátní sektor se v této oblasti začal rozvíjet až po roce 1989, kdy byl
zaznamenán prudký nárůst počtu neziskových organizací obecně. Prvními
specializovanými organizacemi byla již zmíněná nadace DROP-IN a občanské
sdružení SANANIM. Pro první polovinu devadesátých let bylo typické postupné
rozšiřování systému péče. Nestátní organizace, které se podílejí na uplatňování
protidrogové politiky u nás, jsou (vyjma ordinací soukromých praktických lékařů)
organizacemi neziskového charakteru. Patří sem početná občanská sdružení, nadace,
dobrovolné spolky, svépomocné a komunitní skupiny, církevní a náboženské
organizace či zájmové sdružení.
Druhá polovina devadesátých let pak probíhala ve znamení postupné
profilace jednotlivých státních i nestátních organizací zabývajících se léčebnou péčí
a profilace sítě léčebné péče jako celku, včetně jejího dalšího rozšiřování.
Poskytovanými službami zasahují do všech třech sfér drogové prevence, které
mají za úkol snižovat poptávku po drogách. Nabývají například podob
nízkoprahových zařízení, prvních terénních programů, programů harm reduction,
doléčovacích programů i prvních dlouhodobých terapeutických komunit.
Současné spektrum služeb v ČR představuje směs státních, privátních a
nestátních neziskových organizací (NNO) (viz Příloha č.2). Jde o určitou a vcelku
funkční dělbu práce, která se během devadesátých let postupně vytvořila.7
Charakteristika služeb poskytovaných nestátními organizacemi
K – centra
Nejrozšířenější formou služeb nestátních organizací se stala kontaktní
(krizová) centra. Na základě své nízkoprahovosti jsou tato centra otevřena a
přístupna všem typům zájemců o pomoc, včetně rodičů, jejichž děti se potýkají
s drogou. Personál těchto center je sestaven z multiprofesních týmů, do kterých patří
zdravotníci, sociální pracovníci, pedagogové, psychologové. Kontaktní centra
7 Nejnovější informace popisující síť programů služeb v oblasti léčby a resocializace v protidrogové
politice vyplývají z výzkumu „Analýza institucionálního kontextu programů protidrogové politiky v ČR“, který proběhl v roce 2000. Autory výzkumu jsou Csémy a Krch, jejich cílem bylo popsat síť existujících programů, jimi poskytované služby, míru spolupráce a návaznosti mezi jednotlivými programy a zařízeními.
13
poskytují zájemcům výměnný program, zprostředkování kontaktu s léčebnými
zařízeními, testování infekčních onemocnění, zdravotní a sociální služby, většina
center nabízí hygienický a potravinový servis. Významnou součástí jejich pomoci se
dále stává krizová intervence, založená na podání základních informací, včasné
analýze a vyhodnocení problému, ať už u klienta nebo u jeho rodičů, a následná
doporučení dalšího postupu léčby. V neposlední řadě jsou součástí činnosti některých
center také konzultační a psychoterapeutické programy.
Obecně platí, že nestátní organizace typu kontaktních center se těší mezi
uživateli drog větší důvěře než jiná léčebná zařízení. M.Titman, vedoucí pracovník
nízkoprahového kontaktního centra DROP-IN, říká:
„Od nás může chtít v podstatě cokoliv. Pokud bude chtít prostě nebrat, a to je
případ hodně lidí, víme jak mu pomoci. Pokud bude chtít brát, ale bezpečně, také
víme, jak mu pomoci. Nám je jedno, co po nás ten člověk chce, a to je rozdíl mezi
léčebnou a námi. My jsme první kontaktní centrum.“
Na rozdíl od ostatních zdravotnických zařízení, kontaktní centra nevyžadují
od klientů žádné osobní údaje, veškerá účast je zde anonymní. U některých uživatelů
však stále přetrvává strach z identifikace a i těmto zařízením se vyhýbají - minimálně
do té doby, než mají větší problém. Přesto Titman tvrdí:
„Pro velkou část klientely představují tato centra jediný typ zařízení, kam
jsou vůbec ochotni - nebo kam se nebojí - přijít.“
Největší část práce kontaktních center představuje péče o dlouhodobě
užívající klienty, kterým tato centra poskytují určitý azyl.
Podle Titmana „tito lidé nechtějí nic jiného, než vyměnit si stříkačky za čisté,
menší zdravotní ošetření, pár normálních slov, dostat čaj a chvíli si odpočinout.
Umožňuje jim to zůstat relativně v pohodě a nebýt tak pro okolí nebezpečnými třeba
svou agresí nebo nemocemi.“
Kontaktní centra mají tedy možnost vnášet svým dlouhodobým klientům do
života alespoň minimální řád.
Programy Streetworker
Tento program je založen na aktivním vyhledávání klientů přímo v terénu,
tedy „na ulicích“, v konkrétních místech nejčastějšího výskytu nitrožilních uživatelů
drog. Jedná se většinou o uživatele, kteří nejsou ochotni absolvovat kontakt
14
s klasickým nízkoprahovým centrem, včetně uživatelů z řad národnostních menšin,
cizinců žijících legálně i nelegálně na našem území, uživatelů z asociálních rodin.
Těm je poskytována přímo na místě výměna použitých jehel a stříkaček za nové.
Tímto se streetworkeři snaží předcházet riziku přenosu infekčních chorob. Program
se uplatňuje tam, kde se nedaří účinně oslovit uživatele existujícími způsoby
intervence. Výměnný program zároveň snižuje nebezpečí toxického odpadu
v podobě odhozených použitých stříkaček, které představují pro veřejnost riziko
nákazy.
Nedílnou součástí programu streetworker je dále poskytování informací o
zdravotních rizicích spojených s užíváním drog či upozorňování na služby
v kontaktních centrech. Je zde patrná snaha navázat s uživateli dlouhodobý kontakt,
který zvyšuje důvěru mezi asistentem a toxikomanem. Ta pak může vést
k potenciální šanci uživatele rozhodnout se pro léčbu závislosti.
Denní stacionáře
Jedná se o docházkové programy, při kterých je klientům poskytována
psychoterapeutická a socioterapeutická péče. Těchto programů využívají především
ti klienti, kteří mají dostatečně zachované sociální zázemí a vysokou motivaci ke
změně svého dosavadního života s drogou. Konkrétně se jedná o osoby, které
ukončily pobyt v některé z psychiatrických léčeben, nebo se připravují na
dlouhodobý léčebně rehabilitační pobyt, či se z takového pobytu vrátily a potřebují
ještě určitou dobu denní kontakt s odborníky. Své místo v terapeutických
programech nacházejí také rodiče a partneři uživatelů drog, matky-uživatelky
s malými dětmi atd.
Terapeutické komunity
Tyto programy jsou zaměřené na klienty, kteří potřebují na své cestě ke
změně stylu života dlouhodobou péči. Základním prostředkem dosažení cíle
uzdravení je kromě povinné abstinence samotný život v komunitě, který klientovi
simuluje skutečný sociální život, umožňuje prožívat reálné vztahy s lidmi. Pacient se
co nejaktivněji podílí na léčbě, vytváří se obousměrná komunikace mezi pacientem a
jednotlivými členy terapeutického týmu a mezi pacienty navzájem. Zvláštní význam
15
mají komunity pro mladé a dospívající. Zde je kladen důraz především na pomoc při
rozvoji osobnosti těchto lidí, získávání sociálních a komunikačních dovedností,
osvojení si pracovních a hygienických návyků, získání dovednosti řešit konflikty a
přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. Nezbytná je úzká spolupráce s s rodinou
klientů.
Centra následné péče
Svou činností navazují na intenzivní léčebné programy. Jde tedy o jednu
z posledních fází komplexní péče o uživatele drog. Centra následné péče poskytují
doléčovací programy a programy chráněného ubytování, zprostředkování zaměstnání
či pomoc při vytvoření svépomocných společenství abstinujících klientů.8
Soustřeďují se především na prohloubení a podporu již dosažených změn v klientově
životním stylu. Klient se zde učí řešit otázky svého dalšího života odpovědně ve
vztahu k sobě i svému okolí. Odborníci se shodují na tom, že období po ukončení
léčby je pro pacienty nejtěžší zkouškou na jejich cestě k životu bez drog. Z výroční
zprávy za rok 2000 organizace DROP-IN cituji:
„Podle kvalifikovaných odhadů zařízení tohoto typu zvyšuje podíl úspěšných
případů léčby o 50%.“
Metadonové středisko
Princip metadonové substituce je svou podstatou nejblíže filosofii harm
reduction. Provádí se u klientů s těžkou závislostí na opiátech, neovlivnitelnou
klasickými formami terapií, při kterých tito pacienti opakovaně selhávali. Klientům
je tedy podávána substituční látka – metadon, namísto ilegálního pouličního opiátu.
Jedná se o udržovací léčbu. Jejím primárním cílem je tedy eliminovat, případně
omezovat konzumaci pouličních ilegálních drog, s čímž souvisí omezení
kriminálního chování uživatelů, sekundárně se pak může zlepšit také klientovo
sociální chování a vůbec celková psychická pohoda, vyrovnanost. Mnoho pacientů
profituje relativně rychle z odpovídajících služeb, které jim jsou poskytovány. Jsou
8 Nejznámější laickou svépomocnou činností na poli drogové problematiky u nás se stalo Sdružení
anonymních narkomanů, společenství žen a mužů, kteří se pravidelně scházejí, aby si navzájem pomáhali žít bez drog.
16
schopni zlepšit rodinné vztahy, najít si zaměstnání, navštěvovat školu a produktivně
fungovat. Metadonová substituce představuje výraznou pomoc speciálně pro těhotné
ženy, kterým tato udržovací léčba zlepšuje výsledek těhotenství jak pro ně samotné,
tak pro narozené dítě. Nepřerušovaná metadonová léčba je také spjata s nižším
rizikem nákazy infekčních onemocnění mezi narkomany.
Specifické služby
Činnost některých nestátních organizací se zaměřuje také na uspokojování
potřeb specifických cílových skupin lidí. Zde je činnost nestátních organizací
všeobecně považována za efektivnější a pružnější v reakci na tyto potřeby.
Specifickou klientelou nízkoprahových organizací se stávají například děti a
mladiství, závislé matky s dětmi, klienti ve vazbě a výkonu trestu, etnické minority.
Svépomocné programy
Celá řada zařízení nestátních organizací, od terénních programů až po
lůžková zařízení, používá různé techniky svépomocného charakteru.
V terapeutických komunitách je běžné, že celá řada denních úkolů je v „režii“
samotných klientů. Často jsou to samostatně vedené skupiny klientů nebo podpůrná
párová setkání, kdy klient s delší dobou pobytu vede podpůrný rozhovor s novějším
klientem. Další z běžných svépomocných programů jsou socioterapeutické kluby či
vydávání příruček „jak si pomoci sám“. V této souvislosti je třeba upozornit na
podstatný moment zapojení bývalých klientů do procesu léčby. Mnohé nestátní
organizace vytvářejí pracovní místa pro tzv. ex-usery. Tyto modely mohou velmi
účinně intervenovat v situacích, kdy uživatel drog hledá podporu „peers“, tj. lidí na
téže úrovni, nikoliv profesionálů, a nemá odvahu vstoupit do oficiálního kontaktu
s léčebným zařízením.
Nemalá pozornost je věnována primární prevenci, jejímž dlouhodobým cílem
je zastavit nárůst užívání drog zejména mezi dětmi a mládeží. Největší objem
primárně preventivních programů představují školní programy prevence. Nestání
organizace zde ale figurují jako většinoví realizátoři specifických mimoškolních
primárně preventivních programů. Na vzdělávání žáků i pedagogů základních,
17
středních a učňovských škol se podílejí formou protidrogových kampaní a přednášek,
výcvikem pedagogů, publikováním příruček pro rodiče, podporou informovanosti
odborné i široké laické veřejnosti formou teoretických seminářů, jednorázových
přednášek, poradenskou činností. Nadále pokračuje také rozvoj internetové formy
prevence. Nejvíce navštěvované on-line poradny v ČR za rok 2002 jsou provozovány
opět nestátními institucemi.9 (Mravčík a kol. 2003)
Výše uvedené zdravotně sociální programy poskytované nestátními
organizacemi tvoří jádro komplexní péče o klienty. Prozatím existuje jen málo
organizací, které by zastřešovaly svou činností celý tento řetězec služeb10, jisté však
je, že mnoho nestátních subjektů na zajištění komplexní péče soustavně pracuje.
Jaká je role nestátních organizací v protidrogové politice?
Servisní role nestátních organizací v protidrogové politice
Nestátní organizace vyvíjejí tedy takové aktivity, které mají šanci oslovit co
nejširší skupinu uživatelů s ohledem na různá stádia jejich závislosti i odhodlání si
problém připustit a následně mu čelit. Jejich strategie jsou orientované na
bezprostředně užitečné pozitivní změny v chování uživatelů drog, které jsou v rámci
jejich možností a jsou pro ně akceptovatelné. Aby uskutečněné intervence účinným
způsobem napomáhaly kýženým změnám v chování závislých lidí, jsou ve vztahu
k nim pragmatické a umí pružně reagovat a poskytovat uživatelům takové služby,
které potřebují. Cíle a záměry jejich intervenční strategie v praxi vyplňují (podporují)
hlavní cíle vládní koncepce drogové strategie. Mají určitou hierarchii, kterou je
možné vyjádřit následovně:
- předcházet tomu, aby začali užívat drogy
- předcházet tomu, aby lidé začali brát drogy nitrožilně
- podporovat uživatele, aby přestali brát, a to zejména nitrožilně
- minimalizovat rizika spojená s užíváním drog
9 Jsou jimi www.drogovaporadna.cz (měsíčně cca 500 vstupů) a www.extc.cz (měsíčně cca 400
vstupů) provozované nestátními organizacemi o.s. SANANIM a o.s.Podané ruce. 10 Příkladem organizace s vytvořenou komplexní sítí služeb pro uživatele drog je občanské sdružení
SANANIM, které je zároveň největší nestátní organizací v ČR poskytující služby v oblasti prevence a léčby závislostí na nealkoholových drogách.
18
Boj o kontakt
Flexibilita služeb bývá u nestátních organizací dále podpořena okolnostmi
jejich samotného vzniku. Jedná se především o kontaktní centra, která v terénu
vyrůstají na základě reálných potřeb, se snahou být co nejvíce nablízku svým
potenciálním klientům. Prodlouženou rukou pak bývají v tomto směru kontaktním
centrům terénní programy, které centra zaštiťují. Poskytování celé škály různorodých
programů k vyřešení drogového problému ovšem samo o sobě ještě nezaručuje
dosažení požadovaného efektu. Je důležité tyto aktivity zároveň orientovat na boj o
kontakt s narkomany. V tomto směru je dnes charakter činnosti nestátních organizací
nenahraditelný.
Na samotném počátku probíhá boj o kontakt v podobě jeho vyhledávání.
Streetworkeři se vydávají do terénu a snaží se oslovit co největší počet skrytých
narkomanů. Pro tyto uživatele jsou služby streetworkerů jejich jedinou aktuální
spoluprací s jakoukoliv pomocí zvenčí. Většina jiných způsobů intervence je
institucionalizovaná a spoléhá na to, že jednotlivci sami vyhledají pomoc. Pro terénní
pracovníky je navázání kontaktu úspěchem o to větším, jde-li se o kontakt
dlouhodobý. Svým přístupem mohou ovlivnit chování uživatelů směrem k ochraně
jejich zdraví a se vzrůstající důvěrou i k ochotě otevřít se pomoci diferenciovanější.
Činnost nízkoprahových center se zase charakterem nabízených služeb snaží
kontakt přitahovat. V jejich zájmu je být pro uživatele drog svým servisem co
nejvíce atraktivní, mít co nabídnout. V momentě, kdy se jim podaří vztah s klienty
navázat, přichází fáze udržování kontaktu a jeho postupné prohlubování. V mnoha
případech na tomto místě cesta za kontaktem končí. Klienti, kteří nechtějí více
participovat na svém uzdravování, ať už proto, že nejsou přesvědčeni o možném
úspěchu, anebo proto, že se necítí být nějak nemocni, využívají nadále jen služeb
centra. Jiná situace nastává, obrací-li se na centrum lidé za účelem pomoci při řešení
jejich problému. U těch se daří první kontakt prohloubit až do stádia, kdy pracovníci
centra získají klientovu důvěru a mohou tak pomoci podpořit jeho rozhodnutí ke
změně v chování směrem k pokusu o abstinenci. Zároveň lze předpokládat, že na
základě navázání úspěšného kontaktu mezi centrem a klientem padají případné
bariéry spolupráce uživatele s léčebnými institucemi vůbec.
Základním stavebním článkem práce našich nestátních organizací je tedy
snaha o vstup do kontaktu s co největším počtem uživatelů drog a snaha o udržení
19
trvalých vztahů s nimi. Tyto aktivity tvoří důležitou základnu celé pyramidy dalších
podpůrných činností v oblasti redukce poptávky po drogách, tedy i protidrogové
politiky obecně.
Boj se závislostí
Jestliže v činnosti kontaktních center a terénních programech spočívá těžiště
protidrogové politiky v oblasti zmírňování rizika škod u lidí závislých na droze, pak
síť nestátními organizacemi zřizovaných terapeutických komunit, denních stacionářů
a dalších programů funguje jako alternativní způsob léčebné péče o ty klienty, kteří
se rozhodli své závislosti čelit a kteří si v této souvislosti zvolili cestu komunitní
péče namísto péče ústavní, kterou včetně detoxikačních programů nabízí povětšinou
státní instituce. V boji o dosažení abstinence se tedy nestátní organizace snaží
nabídnout různé varianty léčby, tak aby se co nejvíce přizpůsobily potřebám klientů.
Poskytnutí resocializace
Po ukončení léčby je klient konfrontován s nároky každodenního života.
Jedná se o velmi rizikové období, kdy je zvýšení pravděpodobnost klientova návratu
k původní závislosti. Předchozí články léčby byly v tomto směru po dlouhou dobu
neúplné. Proto se nestátní organizace zasadily o vznik doléčovacích programů,
prostřednictvím kterých se jim daří posilovat klientovu abstinenci, podporovat jej při
zapojení do normálního života, tedy přispívat k celkové stabilizaci jeho životního
stylu.
Je zřejmé, že cíle činnosti nestátních organizací se v péči o klienty posouvají
za hranice „pouhého“ poskytování léčebných služeb pro závislé. Jejich ideou je
snaha komplexně vyřešit problémy svých klientů.
Průkopnická role nestátních organizací v protidrogové politice
Neziskové organizace zaměřené na pomoc lidem závislým na droze u nás
vznikají na základě potřeby nového přístupu k řešení tohoto problému. Ve svých
počátcích tak vytvářejí určitou paralelu k tehdy dosavadní medicínské péči o závislé.
Ta se povětšinou soustředila pouze na dosahování absolutní abstinence u uživatelů.
Jenže takových, kteří tuto péči vyhledali a navíc s úspěchem dokončili, bylo jen malé
20
procento. A co s ostatními? Právě na tento problém se jako první zaměřila činnost
nevládních organizací. Ty si uvědomily neutěšenou krizovou situaci, navíc značně
vyhrocenou vzrůstajícím problémem šíření infekčních chorob mezi narkomany.
Filosofie nestátních subjektů byla založena na tom, že při práci s lidmi s návykovým
chováním je třeba počítat i s mnohými, kteří „sítem“ absolutní abstinence propadnou,
a že i o ně je třeba se postarat. Navíc zde pořád zůstává část lidí, kteří drogy berou
prostě proto, že je to baví, je to jejich styl života.
Zasadily se proto o vznik prvních kontaktních center, terénních programů,
zavádění substituční léčby. Významným krokem kupředu v řešení drogové otázky
bylo i zavádění prvních doléčovacích programů do systému poskytovaných služeb.
Počátkem činností nestátních organizací se tedy v praxi začala prosazovat
protidrogová idea minimalizace škod (harm reduction).11
Je nutné zdůraznit, že pracovníci nestátních organizací se zorientovali
nejrychleji v drogové situaci související s liberalizací společnosti, otevřením hranic a
celkovým snížením společenské kontroly. Martin Titman považuje za klíčové to, že
neziskové organizace se začaly věnovat narkomanům v podstatě okamžitě po
otevření trhu s drogami. České území bylo podle něj pokryto středisky péče již od
roku 1992, tedy záhy po té, co nabídka drog začala být poměrně rozmanitá.
Skutečnost účelného a rychlého nárůstu nových protidrogových programů
nestátních organizací, které vlastně odstartovalo polistopadovém snažení omezování
poptávky po drogách, popisuje také K.Kalina, ředitel pro zdravotní péči a vzdělávání
v o.s. SANANIM:
„Kromě působení prozřetelnosti a české opatrnosti je rychlý nástup
výměnných programů jedním z racionálních a doložitelných důvodů, proč u nás stav
nemocnosti HIV/AIDS je relativně nízký v porovnání se sousedními státy. Některé
skupiny v užívající populaci si takto osvojily vzorce chování méně rizikového užívání
včetně braní čistých stříkaček.“ (Císařová 2001)
V neposlední řadě to byli právě přední odborníci, spojeni s prvními
nestátními organizacemi, kteří byli na počátku devadesátých let znepokojeni nízkou
aktivitou státních opatření vedoucích k přípravě řešení „drogové epidemie“, již řada 11 Pražské středisko DROP-IN bylo v devadesátých letech průkopníkem odborného přístupu „harm
reduction“, později se zasadilo i systematické zavádění substituční terapie. (Zábranský 1997) Mezi léčebnými programy byla například v r. 1991 otevřena první terapeutická komunita – TK Němčice (o.s. SANANIM) a v r. 1996 založen Denní stacionář – psychoterapeutické centrum SANANIM také jako první zařízení tohoto typu pro drogovou klientelu v ČR. (Čtrnáctá a kol. 2001)
21
domácích i zahraničních specialistů předpovídala. Adresovali proto české vádě
memorandum12, ve kterém ji upozornili na hrozící rizika. Vládu vyzvali k aktivnímu
přístupu, přičemž vyjádřili svou připravenost ke spolupráci. (Bém, Kalina,
Radimecký 2003: 34)
Průkopnickou roli nestátních organizací lze podpořit i výsledky rozsáhlého
kvantitativního šetření, které se soustředilo na aktivity a potřeby neziskových
organizací v České republice. Inovační schopnosti neziskového sektoru se zde
potvrdily. Frič ve výzkumné zprávě uvádí, že roli „inovační avantgardy“ akceptuje
naprostá většina neziskových organizací. Výsledky výzkumu ukázaly, že hodnocení
inovativnosti nestátních organizací v porovnání se státními institucemi vyznívá
nejpříznivěji pro organizace působící v oblasti zdraví a sociálních služeb. Ve
srovnání s organizacemi státní správy nestátní organizace často experimentují a
snášejí velká rizika spojená se zaváděním dosud neznámých postupů. (Frič 1998:
32,33)
Je tedy třeba konstatovat, že nestátní organizace jsou v drogové problematice
průkopníky forem péče o závislé a rovněž zdrojem iniciativ směřujících ke kvalitě
poskytovaných služeb. V tomto směru se ukazují být více pružnými a tvořivými než
státní instituce. Možná je v tom zvýhodňuje relativně větší volnost v jejich působení,
jak říká Titman:
„U nestátních organizací je dobré, že si můžeme dovolit říkat i nepopulární
názory, pokud jsme schopni si je obhájit.“13
Podstatu bude však třeba hledat ve větší informovanosti pracovníků
nestátních organizací.
Informační (monitorovací) role nestátních organizací v protidrogové politice
Pracovníci nestátních organizací se díky terénním a nízkoprahovým
programům dostávají denně do blízkého styku s širokým spektrem uživatelů drog.
12 Tzv. „Vánoční memorandum“ z prosince roku 1992. 13Aktuálním příkladem jedné z počátku „nepopulární“ aktivity nestátních organizací, je jejich
preventivní činnost zaměřená na uživatele „tanečních drog“, realizovaná přímo v prostředí tanečních akcí. Kontroverzním tématem se stalo kvalitativní testování tablet extáze, která je účastníky těchto akcí ve velké míře konzumována. Podstatou těchto testů je odhalení přítomnosti jiných látek než-li uživateli očekávané substance, které mohou způsobit závažnější zdravotní poškození.
22
Skrze tyto klienty jsou schopni relativně dobře sledovat aktuální situaci drogově
závislých v dané oblasti a tím pádem se mohou i odpovídajícím způsobem snažit
reagovat na jejich potřeby. Získané informace jsou důležité i pro obecné povědomí o
drogách a přidružených problémech a tvorbu protidrogové politiky především.
Dobrou znalost poměrů na drogové scéně u pracovníků kontaktních center
potvrdily i empirické výsledky výzkumů. Cituji jeden ze závěrů výzkumu, který se
snažil zhodnotit drogovou situaci v ČR roce 1996:
„Podstatně lépe informovaní jsou pracovníci kontaktních center. Orientovali
se jak v typech drog, tak v jejich možných zdrojích v regionu i ve vymezení skupin,
kteří jsou drogami ohroženi. Vzhledem k našim zjištěním považujeme monitorovací
funkci nízkoprahových zařízení (kontaktních center) za nezastupitelnou.“ (Tvrlík a
kol. 1996:82)
Cenné informace zároveň pramení z vlastní evidenční a dokumentační
činnosti nestátních organizací. Potřeba mít přehled o četnosti kontaktů, o počtu a
druhu požadovaných služeb vyplývá z nutnosti plánovat své aktivity (sestavování
rozpočtu), hodnotit efektivnost poskytovaných služeb a umožňuje poskytovat validní
data o své činnosti směrem k donorům a odborné veřejnosti. Vznikají tak cenné
statistické údaje o populaci klientů nízkoprahových zařízení, které přispívají
k celkové úplnosti statistik drogové situace a k odstranění jejich častých zkreslení.
Pracovníci nízkoprahových kontaktních center si možnosti, které skýtá dobře
vedená evidence klientů, plně uvědomují. Proto dnes zástupci sekce harm reduction
pracují na projektu „Systému sjednoceného sběru dat v nízkoprahových zařízeních“,
který by měl kromě jednotné metody sběru dat využívat i evidence klientů pomocí
anonymních kódů. Ty by měly klienty od sebe rozlišit, aniž by muselo být použito
citlivých osobních údajů a byla tak zachována důvěryhodnost v očích klienta.
Anonymním kódováním chtějí nestátní organizace docílit evidence informací o
každém klientu zvlášť, aby bylo možné sledovat změny v jejich rizikovém chování a
moci pak vhodně a pružně reagovat na jejich individuální potřeby. Nový systém
evidence tedy zvýší kvalitu získaných informací o klientech, navíc, díky snaze o
jednotný způsob sběru dat, umožní prohloubit samotnou spolupráci mezi
jednotlivými zařízeními a podpoří i výsledky validních statistických údajů o drogové
problematice. (Hrdina 2002)
23
Větší informovanost nestátních organizací související s výsadou charakteru
jejich nízkoprahové činnosti, plus provozování vlastní evidenční a dokumentační
práce velkou měrou podporuje naplňování jednoho z hlavních cílů současné
protidrogové politiky, kterým je zvyšování kvality, efektivity a cílenosti zavedených
programů.
Kooperující role nestátních organizací v protidrogové politice
Dnes již nesporný přínos činnosti nestátních organizací při řešení drogové
problematiky u nás a také výsledky jejich každodenní práce by měly bezpochyby
posouvat tyto subjekty do role partnera státu. Na této úrovni by měla probíhat mezi
oběma partnery rovnocenná diskuse a spolupráce. Na poli drogové politiky totiž není
prostor ani čas na nepřátelské či konkurenční nálady. Ty by se mohly nevyplatit
z důvodu případné ztráty důvěry a tedy kontaktů ze strany klientů..
Koncepce protidrogové politiky z roku 1993 přisuzuje nestátním organizacím
důležitou roli z hlediska poskytování preventivní a léčebné péče. Uvádí navíc, že se
nejedná pouze o doplňkovou či nadstandardní činnost v této oblasti, nýbrž o služby,
které stát zprostředkovává omezeně anebo vůbec.14 Zdůrazňuje úlohu nestátních
organizací jako poskytovatelů služeb i partnerů vlády ve vytváření a realizaci
protidrogové politiky.
O tom, že nestátní organizace se snaží být partnery státu v řešení drogové
situace v ČR, svědčí vznik Asociace nestátních organizací (A.N.O.)15, která
vystupuje jako garant kvality a efektivnosti jimi poskytovaných služeb a zároveň se
snaží vytvářet podmínky pro účinnou spolupráci, koordinaci a rozvoj. Veřejná správa
také obvykle jedná raději s volenými zástupci zastřešujících organizací, jako je
A.N.O, než s nepřehlednou množinou jednotlivých subjektů. Význam vzniku A.N.O.
14 Koncepce 1993 uváděla příklady nových typů zařízení - např. kontaktní centra, denní stacionáře,
terapeutické komunity…, která dosud prakticky nebyla známa a vyjadřovala podporu jejich rozvoji. Z těchto nových typů v té době existovala pouze terapeutická komunita Sananim – Němčíce a nízkoprahové a terapeutické centrum DROP-IN.
15A.N.O. byla založena r. 1995. Jejími zakládajícími členy se staly Nadace DROP-IN, Nadace Anima, Nadace Filia, os. SANANIM, os. Soda. Dnes má tato organizace celkem 63 členů. V rámci A.N.O. se později profilovaly zastřešující sekce programů nestátních organizací v rámci primární, sekundární a terciální prevence. Od roku 2002 se činnost A.N.O. rozšířila také o aktivity Právní poradny, která je projektem právní pomoci v oblasti drogové problematiky. Vedle A.N.O. existuje ještě Česká asociace streetwork (ČAS), která funguje od roku 1997 a v které se také angažuje část profesionálů pracujících v oblasti HR.
24
jako jednatele a garanta nestátních organizací na centrální úrovni dokládá i její role
při tvorbě a uplatňování standardů dobré praxe, etických kodexů apod., které by měly
státu a všem kooperujícím organizacím garantovat odbornost a kvalitu práce
nestátních organizací. Naopak respektování těchto standardů by mělo poskytovat
nevládním iniciativám záruku státního financování jejich činnosti.
V Koncepci 1998 je úloha nestátních organizací a tehdy již fungující
zastřešující A.N.O. rovněž zdůrazněna jako trvalý princip protidrogové politiky.
Národní strategie 2001-2004 si klade za jeden z důležitých cílů zapojit
občanskou společnost a místní komunity a přenést odpovídající odpovědnosti a
kompetence z centrální na nižší úroveň veřejné správy.
Jaká je ale skutečná situace na poli kooperace nestátních organizací a státu?
Podle J.Radimeckého, ředitele sekretariátu Rady vlády pro koordinaci protidrogové
politiky, je aktivita A.N.O. omezená vzhledem k nedostatečnému počtu
profesionálních kmenových zaměstnanců a neodpovídá její deklarované roli.
Spolupráci nestátních organizací s vládními subjekty však hodnotí jako kooperaci na
relativně dobré úrovni:
„Nestátní organizace jsou a budou přímo participující v oblasti přípravy
strategie protidrogové politiky. Zástupci nestátních organizací se navíc podílejí na
činnosti pracovních skupin sekretariátu RVKPP. Jsou členy „Dotačního výboru“,
který doporučuje RVKKP k podpoře dotacemi jednotlivé projekty nestátních
organizací apod.“
Podle Kaliny neztrácí nestátní iniciativy na významu ani v současné době
manažerismu a konzumerismu, ani v době rozkvětu politicko-administrativních
mechanismů. Zájem o povolání a rozvoj oboru, odborná prestiž a soutěž o omezené
veřejné zdroje jsou podle něho přirozenými, legitimními a trvalými zdroji motivace
ke zvyšování služeb v odborných komunitách. Navíc tvrdí:
„Profesionálové jsou nepostradatelní a veřejné orgány nemají nikdy dost
svých kapacit, aby na odborný potenciál profesionálních sdružení nemusely dbát“.
(Kalina 2001: 66, 67)
Právě soutěž o omezené zdroje v ČR rychle se profesionalizující nestátní
organizace a jejich představitele k tlaku na státní správu, aby se přirozenou součástí
veřejné politiky staly nástroje a mechanismy hodnocení kvality a rovněž účinnosti
25
péče. Nestátní organizace prosazují konečný zájem jejich pacientů a klientů podle
následujících zásad:
- Stát má zajistit potřebné služby pro obyvatele, garantovat jejich kvalitu,
účinnost a dostupnost, ale nemusí a nemůže je poskytovat sám.
- Nestátní organizace nejsou zájmová sdružení, ale poskytovatelé odborných a
veřejně prospěšných služeb.
- Státní i nestátní poskytovatelé musí podléhat rovným kritériím hodnocení.
- Státní i nestátní organizace musí mít rovný přístup k veřejným finančním
zdrojům, pokud splňují kritéria.
- Protože veřejné finanční zdroje jsou omezené, musí princip „hodnota za
peníze“ nakonec prosadit v zájmu státu, nestátních organizací i klientů, kteří
jejich služby potřebují. (Kalina 2002: 66)
V tomto směru usilují nestátní organizace o vytvoření komplexního
akreditačního systému. Akreditace jsou velmi důležitý akt formální garance kvality
služeb, který má být upraven zákonem. Akreditace by měla být udělována na určité
období, obvykle tři nebo pět let. V ČR služby pro pacienty a klienty zatím žádnou
akreditaci nemají, což odborníci hodnotí jako obecný nedostatek zdravotnického a
sociálního sektoru. V současné době spolupracuje A.N.O. na projektu pilotní
akreditace, který prověřuje v praxi soubor akreditačních standardů, dále na přípravě
metodiky pro závazný akreditační proces zařízení a programů pro drogově závislé.
Na nezbytné zákony však budou nestátní organizace zřejmě ještě nějaký čas čekat.
Přes všechna výše uvedená fakta mají někteří zástupci nestátních organizací
pocit, že rovnocennými partnery státu nejsou. Kriticky se k dané spolupráci vyjadřuje
například J.Vobořil, předseda Sdružení Podané ruce, který ve výroční zprávě za rok
2001 vedle úspěchů dosažených sdružením v uplynulém roce mimo jiné uvádí:
„To, co nás naopak velmi tíží, je skutečnost, že se stále nedaří přesvědčit
státní orgány, a to i přes vynikající spolupráci s některými jednotlivci z těchto
institucí, že služby, které nabízíme, již nejsou dobrovolnickou aktivitou několika
jedinců. Stále jakoby nebylo jasné, jestli stát naše aktivity potřebuje a je-li v takovém
případě k poskytovatelům těchto služeb ochoten přistupovat jako k rovnocenným
partnerům.“ (Vobořil 2002: 7)
Slova předsedy Sdružení Podané ruce svým způsobem korespondují s dosud
platným stavem ve vztahu státu k nestátním organizacím obecně. Nestátní organizace
26
se v něm těší malé důvěře ze strany politiků a státních úředníků. Ti jim sice neupírají
jejich důležitou roli ve společnosti, na které se všichni shodnou, ale v otázce
rozšíření jejich pole působnosti jsou spíše skeptičtí a hledají meze, které by nestátní
organizace neměly překročit. Na vině jsou mnohdy určité bariéry a stereotypy
v představách politiků, které brání účinné podpoře nestátních institucí. Z nich
jmenujme například představu parasitismu nestátních organizací. (Frič, Šilhánová
1997: 77)
Opomeneme-li možnost existence výše uvedených překážek ve spolupráci
nestátních organizací se státním aparátem, nelze nezmínit přítomnost daleko
závažnějšího problému. Tím zůstává nepochopení drogové politiky a jejích přístupů
ze strany některých politicky aktivních jedinců. Přestože se vyvážený přístup
k problému užívání drog, jenž se opírá o definované základní čtyři pilíře, může
z odborného hlediska zdát samozřejmostí, z politického hlediska tomu tak není.
Princip harm reduction zůstává části politiků „trnem v oku“ a někteří jej reprezentují
jako kapitulaci před problémem užívání drog, nikoli jako realistický a pragmatický
přístup k němu. (Bém, Kalina, Radimecký 2003: 38)
M.Miovský, bývalý psychoterapeut a ředitel sekce léčebných zařízení ve
Sdružení Podané ruce, se k problému spolupráce uvnitř drogové problematiky
vyjadřuje takto: „Osobně vnímám současný stav jako úžasnou startovací linii, ale
s nejasnou běžeckou dráhou a nevyzpytatelnými rozhodčími, kteří mění pravidla hry
kdykoli, kdy se to hodí. Kdyby byla jediným rozhodčím věda, bylo by to skvělé. Ale
není a nemůže být. Žijeme v reálném světě a v něm rozhoduje především politika a
peníze. … Výhodou je stav našich znalostí, výzkumu a zkušeností. Výhodou a plusem
je dynamický rozvoj neziskového sektoru v této oblasti. Výhodou je také to, že již
dnes nacházíme mezi politiky a úředníky první vlaštovky profesionálů a racionálně
uvažujících lidí. Nikoli laciných populistů starajících se o teplé místo či volební
hlasy. Vážím si těchto prvních vlaštovek a doufám, že jejich řady budou rychle
houstnout.“ (Hučín 2003)
Je zřejmé, že k dosažení fungující spolupráce mezi státem a poskytovateli
služeb a tím pádem i realizace účinné protidrogové politiky je nezbytný společenský
konsensus. Toho lze v praxi docílit na základě uznání odborných poznatků. Vědecký
přístup, odpovídající rozsah znalostí drogové problematiky ve společnosti, praktická
27
aplikace nejnovějších poznatků, to vše dává protidrogové politice odborný základ
hodný respektu.16
Kooperující roli uplatňují nestátní organizace také na poli spolupráce
s ostatními organizacemi. Ve vytváření úplné sítě zdravotně léčebných a
resocializačních služeb nebylo ještě v mnoha případech v silách nestátních
organizací komplexnosti dosáhnout, ať už z důvodů finančních či personálních.
V jiných případech není bezprostředně nutné vytvářet vlastní řetězec léčebných
zařízení, nýbrž postačí zajistit síťování služeb vně organizací. Zde přichází na řadu
významná role spolupráce s jinými, na drogovou problematiku zaměřenými subjekty.
Kooperujícími organizacemi se stávají jak jiné nestátní organizace, tak i státem
zřízené instituce. Důraz je kladen na co nejlépe fungující propojenost a průchodnost
mezi službami tak, aby postup klientovy léčby probíhal bez komplikací a byl
navazující. Nedá se jednoznačně říci, zda je tato spolupráce v současnosti obecně
funkční na všech úrovních poskytovaných služeb, zvláště jedná-li se o propojenost se
státními institucemi, které zajišťují převážně ústavní léčebné programy. Zkušenosti
se spoluprací nestátních organizací se státními se případ od případu liší. Pro Sdružení
Podané ruce je jedním ze závazků do budoucna zlepšit dlouhodobě problematickou
komunikaci s ostatními zařízeními, včetně státních:
„I nadále zůstává před celou sekcí nedořešený dlouhodobý problém, kterým
je dobře fungující předávání informací, předávání klientů do adekvátnější formy
péče, lepší komunikace se zařízeními mimo sdružení, a především získání větší
důvěry a podpory ze strany regionálních zdravotnických zařízení. I nadále má tento
problém své podoby například v menší vyváženosti mezi přijímanými
mimobrněnskými klienty a klienty brněnskými, kteří často zbytečně odcházejí do
léčby do jiných koutů ČR, protože o místních možnostech nemají dostatečné
informace apod.“ (Vobořil 2002: 8)
Naopak, například o.s. Sananim si klade za cíl udržet fungující spolupráci se
státními institucemi:
16 V tomto směru byl rok 2001 významným mezníkem. Poprvé od roku 1993 se podařilo zmapovat,
popsat a analyzovat situaci v užívání nezákonných drog i realizovaná protidrogová opatření v celé své šíři. Výstupem tohoto projektu, který probíhal v letech 1999 až 2001, je „PAD: Projekt analýzy dopadů nové drogové legislativy“. Na realizaci projektu se podílely celé desítky odborníků na drogovou problematiku, včetně zástupců mnoha nestátních organizací.
28
„Za klíčovou otázku přežití i dalšího rozvoje nadále považujeme velmi úzkou
spolupráci se státním sektorem a samosprávou a rozvoj našich zahraničních aktivit.“
(Čtrnáctá a kol. 2001:1)
Je tedy zřejmé, že komunikace, předávání informací a spolupráce se státními
institucemi na některých místech nefunguje zcela bez problémů. Záležet bude na
úsilí vynaloženém na vytváření a prohlubování vzájemné, především regionální
kooperace. Důležitou roli hraje celková dobrá informovanost o možnostech
nabízející se spolupráce, především na regionální úrovni, dále pak vzájemná důvěra
v kvalitu poskytovaných služeb. Radimecký k tématu regionální spolupráce
konstatuje, že se dají vysledovat rozdíly mezi kraji. Z ryze praktických důvodů, jako
je například dopravní dostupnost, mají lepší přístup k informacím a tedy i lépe
spolupracují nestátní organizace z Prahy a Středočeského kraje než nestátní
organizace například z kraje Jihomoravského.
Poslední z úrovní spolupráce, které se nestátní organizace účastní, je
spolupráce mezinárodní. Ta probíhá jak na úrovni jednotlivých zařízení a organizací,
tak na úrovni zastřešujících organizací. Mnoho zařízení je podporováno
mezinárodními dotačními agenturami, A.N.O. se aktivně účastní mezinárodních
projektů realizovaných RVKPP (např. projekt Phare Twining). Členské organizace se
v rámci příspěvků účastní mezinárodních konferencí, stáží a seminářů.17 (Zábranský
a kol. 2002: 82)
Ekonomické výhody nestátních organizací
Nestátní organizace jsou i z ekonomického hlediska pro stát výhodnými
partnery v naplňování cílů protidrogové politiky. Za prvé jsou obecně náklady na
provoz neziskových organizací vzhledem k menšímu administrativnímu aparátu nižší
než u organizací státních. Navíc činnost státu a jeho organizací vždy inklinuje
k uspokojování průměrných a hromadných obecných potřeb. Tam, kde je třeba
17 Mezi nejvýznamnější mezinárodní projekty realizované nestátními organizacemi v ČR za rok 2001
patřily například: „Projekt vzdělávání managementu nestátních organizací“ (o.s. Podané ruce a A.N.O.), „Projekt vzdělávání v oblasti After care“ (o.s. Podané ruce a o.s. SANANIM), „Projekt Copernicus – Global approach to Drugs“ (o.s. SANANIM)
29
uspokojit specifické, marginální potřeby např. malé skupiny lidí, je činnost
nestátních organizací efektivnější a pružnější v reakci na tyto potřeby.
Za druhé nestátní organizace protidrogové politiky, jejichž činnost se
soustředí hlavně na navazování kontaktů se skrytými uživateli drog a skrze svou
nízkoprahovost jsou schopny oslovit největší počet klientů, svým působením šetří
státu celkové náklady určené pro řešení drogové problematiky. Jak tvrdí Radimecký:
„Pokud člověk který bere drogy, je na ulici, tak nás jako společnost stojí
mnohem více peněz, než když se léčí, a než když se jako člověk vyléčený vrátí zpátky
do normálního života a zase pracuje.“
Ekonomické hledisko nákladů společnosti na zneužívání nelegálních drog
totiž kromě výdajů přímých (náklady na léčbu, na stíhání trestné činnosti, na
prevenci atd.), počítá i s náklady nepřímými, které se dají vyjádřit jako ušlá
produktivita práce, která by mohla od drogově závislých plynout, nebýt jejich
nemoci. Charakter činnosti neziskových organizací tedy napomáhá oslovit co
největší počet drogově závislých lidí, čímž podporuje možnost, že se někteří z nich
rozhodnou pro léčbu a posléze se stanou opět ekonomicky produktivními jedinci.
Úskalí činnosti nestátních organizací v protidrogové politice
Financování činnosti nestátních organizací
Nejpalčivějším problémem, který provází činnost nestátních organizací, je
způsob financování jejich aktivit v protidrogové politice. Hlavním poskytovatelem
finančních prostředků nestátním organizacím zůstává stát, konkrétně se jedná o
MPSV, MZ, MŠMT a RVKPP. Ze strany státu se však dlouhodobě nedaří zajistit
plynulé a včasné financování činnosti nestátních organizací. Nedostatky v systému
rozdělování dotací zapříčiňují to, že neziskové organizace se opakovaně na začátku
roku ocitají bez finančních prostředků. Titmanovými slovy: „Dotace dostáváme
dlouhé a dlouhé týdny po schválení rozpočtu. To znamená, že spousta zařízení je
například od ledna do května bez peněz.“
Nejisté financování činnosti nestátních organizací může v praxi zapříčinit
oslabení kontinuity jejich působení, a to nejen z důvodů nedostatku financí na
pokrytí nejdůležitějších služeb jednotlivých zařízení, ale i z pohledu ohrožení
30
stability jejich pracovních týmů. Vzhledem k náročnosti práce a k poměrně nízkému
věku zaměstnanců nestátních organizací není akceptovatelné nepobírat několik
měsíců mzdu. To bývá častým důvodem jejich odchodu z organizací, což odporuje
snahám budovat kvalitní a odborně erudované pracovní týmy.
Vobořil za Sdružení Podané ruce komentuje situaci slovy: „I dnes, po deseti
letech existence a práce s více než tisícem kontaktů s drogovými uživateli měsíčně,
kterou provádí téměř osmdesát profesionálně zdatných pracovníků, nám přicházejí
dotace až ve třetině roku, stále se mění rozpočty, které je stát ochoten nabídnout, a
téměř neexistuje možnost regulérního partnerského vyjednávání o skutečných cenách
naší poskytované péče.“ (Vobořil 2002: 7)
Je zřejmé, že stávající model financování, který přetrvává od roku 1993, je
vzhledem k současným potřebám nevhodný, neefektivní. Prostředky určené na
programy protidrogové politiky na místní úrovni jsou přidělovány cestou resortů
nepružně a zdlouhavě. Z pohledu nestáních organizací vyvolává tato dlouhotrvající
situace pocit nerespektování rovnosti přístupu k finančním prostředkům.
Proto jedním z hlavních cílů protidrogové politiky v rámci Národní strategie
na období 2001-2004 je vytvořit a zavést do praxe nový systém financování.
Nejvýznamnějším výstupem dané oblasti byl návrh modelu decentralizovaného
financování služeb prevence a léčby. Tento model zohledňuje reformu veřejné
správy a efektivitu vynakládaných veřejných prostředků. Je založen na finanční
spoluúčasti státu a krajů. Jako základní nástroje kontroly kvality a efektivity
poskytovaných služeb mají sloužit krajský plán prevence a léčby, finanční standardy
služeb, minimální standardy služeb, „certifikace“ poskytovatelů služeb, výroční
zprávy (krajů a poskytovatelů služeb). Podrobnější koncepce má být zpracována do
30.6.2004.
Výše uvedené nové opatření je v souladu s úsilím nestátních organizací o
přenesení financování a koordinace protidrogové politiky na nižší správní prvky.
Pravdou však zůstává, že A.N.O. o přijetí nových opatření v důsledném financování
žádala orgány státní správy a MPK na své konferenci již v roce 1999, kdy daný stav
definovala jako velmi nešťastný. (Presl 1999)
31
Nedostatečná kvalita managementu nestátních organizací
K dalším problémům spojených s činností nestáních organizací
v protidrogové politice patří nedostatečná kvalita managementu především menších
organizací. Ta se nejvíce odráží v oblasti hospodaření se státními dotacemi a jejím
důsledkem se tím pádem stávají nižší „výnosy“ v jejich činnosti ve vztahu
k celkovým nákladům na činnost vynaloženým. V praxi se opět tento nedostatek
může promítnout například do nízké odbornosti a kvality poskytovaných služeb.
Potíže s kontrolou efektivity a účelnosti vynakládaných finančních prostředků
k činnosti nestátních organizací v systému přetrvávají z prvních let existence České
republiky. Tehdejší situace, vynucená akcelerací drogové problematiky a tlakem na
rychlý rozvoj příslušných služeb pro uživatele drog, dovolovala drtivé většině
nestátních organizací poskytovat služby pouze na základě toho, že státní orgán
posoudil jejich projekt a přidělil jim na něj dotaci, čímž vlastně jejich činnost
schválil.
V posledních letech je však zřejmé, že rozvoj, omezený pouze dostupnými
financemi, musí do sebe zahrnovat ještě kritéria kvality a účinnosti služeb.
Hodnocením služeb podle těchto kritérií je velmi důležitým procesem, který
umožňuje orgánům státní správy vyrovnávat se s potřebami občanů a s omezenými
zdroji na jedné straně a poskytovatelům služeb na straně druhé zlepšovat vlastní
práci a vyrovnávat se s vnějšími nároky a podmínkami. Začíná se tak respektovat
princip „hodnota za peníze“, který se v rozvoji a hodnocení služeb uplatňuje ve
vyspělé Evropě. V souladu s českou terminologií je hodnocení založeno na
„standardech“ – definovaných kritérií činnosti jednotlivých státních i nestátních
organizací. Do praxe se je prozatím nepodařilo zavést, implementace standardů je ve
fázi příprav. Přesto se jimi řada nestátních organizací řídí již dnes a poskytovatelé
dotací k jejich dodržování přihlíží.
32
Závěr
Nestátní organizace jsou dnes klíčovými poskytovateli služeb v oblasti
prevence a léčby uživatelů drog. Jak jsme měli možnost poznat, přispívají neziskové
organizace k řešení drogového problému celým spektrem služeb jak pro různé cílové
skupiny, tak pro společnost jako celek. M.Nožina konstatuje, že „je dokonce českým
specifikem, že již od začátku 90. let hlavní aktivity v oblasti léčby a prevence
závislostí převzaly namísto státních institucí nevládní iniciativy.“ (Nožina 1997: 194)
Nestátní organizace se jako první zorientovaly v polistopadové drogové
situaci a v jejich spolupráci se velmi záhy podařilo zavést do systému péče o
drogově závislé programy harm reduction, díky čemuž je dnes v ČR mezi
nitrožilními uživateli drog, v porovnání se zeměmi EU, velmi nízký výskyt krví
přenosných nemocí. Reagují tím na nedostatky v systému služeb zabezpečovaných
státní zprávou, i na bílá místa trhu služeb, které stojí mimo zájem soukromých
ziskových organizací. Vezmeme-li v úvahu stěžejní význam nestátních organizací na
poli terciální prevence, je zřejmé, že jsou nositeli vývoje přístupu k redukci poptávky
po drogách, neboť především jejich činnost stojí za postupným posouváním hranic
v určitém smyslu zkostnatělého vnímání. V léčebných metodách, směřujících
k dosažení abstinence u drogově závislých, vytvářejí síť alternativních programů,
které se snaží nabídnout různým klientům různé formy pomoci. V neposlední řadě se
nestátní organizace zasadily také o zapojení sociální rehabilitace klientů, čímž
docílily komplexnosti poskytovaných služeb. Ale nejen to, zařazením doléčovacích
programů podpořily míru úspěšnosti celé léčebné procedury. Nestátní organizace se
tedy snaží celistvě řešit problémy svých klientů. Svými aktivitami ale výrazně
podporují také primární prevenci.
Za nejdůležitější považuji kontaktní charakter jejich činnosti. Vyhledávání a
navazování kontaktu s uživateli drog, snaha o jeho udržení a prohloubení tvoří základ
veškerých dalších protidrogových snah a aktivit. Nízký práh a blízký kontakt tváří
v tvář s klienty zařízení navíc přináší pracovníkům center velmi dobrou znalost
lokálních drogových scén, která přispívá k formování protidrogových přístupů na
místní úrovni. Jejich monitorovací činnost je důležitá i pro obecné povědomí o
drogách a přidružených problémech a tvorbu protidrogové politiky především.
33
V neposlední řadě je kontaktní činnost nestátních organizací záslužná také
z ekonomického hlediska, neboť se v rámci nepřímých nákladů vynaložených na
protidrogovou politiku podílí na úspoře finančních prostředků státního rozpočtu.
Nestátní organizace se dále snaží být kooperujícími partnery jak v oblasti
poskytování služeb, tedy na úrovni lokální, ve spolupráci s ostatními organizacemi,
tak na úrovni centrální, ve spolupráci s vládou při vytváření oficiální protidrogové
politiky. Tato snaha byla podpořena vznikem Asociace nestátních organizací a jejích
odborných sekcí, která funguje jako zástupce nestátních organizací a oficiální partner
státu. Přesto, zkušenosti spolupráce organizací na místních úrovních se případ od
případu liší. Negativní reference se týkají převážně spolupráce se státními
institucemi, která ztroskotává především na malé informovanosti o práci jednotlivých
regionálních zařízení. Také kooperace na státní úrovni má své klady i nedostatky.
Oficiální vládní prohlášení zdůrazňují úlohu nestátních organizací jako
poskytovatelů služeb i partnerů vlády ve vytváření a realizaci protidrogové politiky.
Nestátní sektor v tomto směru opravdu participuje, spekulovat o roli rovnocenného
partnera je však v současné době zřejmě zavádějící. Nestátní organizace musí stále
dokazovat, že nejsou zájmová sdružení, ale poskytovatelé odborných a veřejně
prospěšných služeb a bojovat za rovný přístup k finančním zdrojům. V systému
protidrogové politiky chybí zákonem definované role nestátních organizací. V tomto
směru by se však měla situace v budoucnu výrazně změnit zavedením nástrojů a
mechanismů hodnocení kvality a rovněž účinnosti péče do systému služeb, to vše v
kontextu reformy veřejné správy a plánovaného decentralizovaného financování.
Fungující partnerství mezi nestátními organizacemi a státem, ale i celkový
zdravý a prospěšný přístup k drogové problematice by výrazně posílilo dosažení
společenského konsensu ve vnímání drogového problému. Toho lze v praxi docílit
všestrannou podporou odbornosti v přistupování k drogové problematice. Protože jen
odborníci mohou poskytnout informace o účinných opatřeních, přesvědčit, vzdělat a
ovlivnit politiky, kteří budou o podobě protidrogové politiky České republiky vždy
rozhodovat. Slovy Zábranského:
„Čím ostřejší obrysy budeme tušit, tím méně prostoru bude zbývat pro
politické manipulace a prosazování partikulárních zájmů.“ (Zábranský a kol.
2001:9)
Vědecký přístup, odpovídající znalosti, praktická aplikace nejnovějších
poznatků a zkušeností, to vše dává protidrogové politice odborný základ hodný
34
uznání. Respekt si touto cestou může vydobýt i nestátní sektor, který zaznamenává
na poli znalostí, výzkumu a zkušeností dynamický rozvoj.
35
Resumé
Non-governmental organisations are the key service providers in the drug-
treatment system. They are pioneers in new areas of services for the drug users,
either in tertial and secondary prevention. They also strongly support the primary
prevention. The most important point here is the contact type of their activities,
which creates the basis for all other drug-treatment activities in the terms of medical
cure and resocialisation. Permanent contact with drug users also gives the low
treshold contact centres´ employees the advantage of being well-informed and able to
monitor the agenda, which helps to improve the quality of services as well as more
precise focusing of the drug-treatment system in general. The Association of Non-
governmental Organisations has been established to represent them and to become a
partner of the state. However, trully equivalent partnership was not reached yet,
which would help to gain a consensus in the society’s perception of the drug
problem. That could be done by the all-round support of expertness in treating the
problem.
36
Seznam literatury: Bém, P. (2003). „Složky systému péče v ČR“. Pp. 155-157 in Kalina, K., kol. Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády ČR. Bém, P., Kalina, K., Radimecký, J. (2003). „Vývoj drogové scény a drogové politiky v České republice“. Pp.33-39 in Kalina, K., kol. Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády ČR. Bútora, M. (1991). Překročit svůj stín. Praha: Avicentrum. Císařová, P. (2001). „Trendy v péči o drogově závislé“. Psychologie Dnes, Vol. 7, Nr 7-8., www.psychologie.studovna.cz, 6.12.2001. Csémy, L., Krch, F. (2001). Analýza institucionálního kontextu programů protidrogové politiky v ČR. Výzkumná zpráva. Praha: Lékařské informační centrum. Čtrnáctá, Š., Richter, J., Richterová – Těmínová, M. (2001). Výroční zpráva 2002 – SANANIM. Praha: o.s. Sananim. Douda, I., Presl, J. (2002). Výroční zpráva 2001, Středisko pro prevenci a léčbu drogových závislostí Drop in, o.p.s. Praha: Drop In. Frič, P., Šilhánová, H. (1997). Rozhovory o neziskovém sektoru. Praha: Nadace rozvoje občanské společnosti. Frič, P. (1998). Aktivity a potřeby neziskových organizací v České republice. Praha: Agens ICN. Hrdina, P. (2002). „Problémy evidence a dokumentace klientů nízkoprahových zařízení“. Adiktologie, Vol. 2, Nr. 1, str. 85-90. Hučín, J. (2003). Rozhovor s Michalem Miovským. 20.5.2003 na www.drogy-info.cz , sekce „Tisk a média“. Kalina, K. (2001). „Jaká péče je kvalitní? - Zajišťování a hodnocení kvality ve službách a programech pro drogově závislé“. Adiktologie, Vol. 1, Nr. 1, str. 52-68. Kalina, K., kol. (2003). Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády ČR. Meziresortní protidrogové komise. (1993). Koncepce a program protidrogové politiky na období 1993 – 1996. Praha: Úřad vlády ČR. Meziresortní protidrogové komise. (1998). Koncepce a program protidrogové politiky na období 1998 – 2000. Praha: Úřad vlády ČR. Meziresortní protidrogové komise. (2000). Národní strategie protidrogové politiky na období 2001 – 2004. Praha: Úřad vlády ČR.
37
Mravčík, V., Zábranský, T., Korčišová, B., Lejčková, P., Škrdlantová, E., Šťastná, L., Macek, V., Petroš, O., Gajdošíková, H., Miovský, M., Klaina, K., Vopravil, J. (2003). Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2002. Praha: Úřad vlády ČR. Müller, K. (2002). Češi a občanská společnost: pojem, problémy, východiska. Praha: Triton. Národní koordinátor drogové epidemiologie ČR (2002). Prevalence problémových uživatelů návykových látek v České republice za 3. čtvrtletí 2002. Výzkumná zpráva. Praha: HS hl. m. Prahy. Nožina, M. (1997). Svět drog v Čechách. Praha: Koniasch Latin Press, Livingstone. Potůček, M. (1996). „Trh, správa a občanský sektor jako regulátory života společnosti“. Pp. 26-65 in Damohorský, M., kol. Veřejná politika: studijní texty ke stejnojmennému kursu magisterského studia oboru "Veřejná a sociální politika“. Praha: Fakulta sociálních věd UK. Presl, J. (1999). Usnesení A.N.O. 1999. <www.sananim.cz> Šilhánová, H., kol. (1996). Základní informace o neziskovém sektoru v ČR. Praha: Nadace rozvoje občanské společnosti. Šiklová, H. (1999). „Úvod – Obecné otázky neziskového sektoru“. Pp….. in Šiklová, H. Obecné otázky neziskového sektoru. Sborník vybraných materiálů specializačního kurzu „Řízení neziskových organizací“.Praha: Agnes. Tvrlík, M., Bém, P., Zuda, T., Power, R. (1996). Zhodnocení drogové situace v České republice. Praha: Úřad vlády ČR. Vobořil, J. (2002). „Slovo předsedy Sdružení podané ruce“. Výroční zpráva Sdružení Podané ruce za rok 2001. Brno: Orphis. Str. 7,8. Zábranský, T., Langer, I., Gronský, L., Mravčík, V. (1997). Racionální protidrogová politika. Olomouc: Votobia. Zábranský, T., Mravčík, V., Gajdošíková, H., Miovský, M. (2001). PAD: Projekt analýzy dopadů novelizace drogové legislativy v ČR. Souhrnná závěrečná zpráva. Praha: ResAd a Scan. Zábranský, T., Radimecký, J., Mravčík, V., Gajdošíková, H., Petroš, O., Korčišová, B., Miovský, M., Vopravil, J., Csémy, L., Kuda, A., Kuda, N., (2002). Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2001. Praha: Úřad vlády ČR. V textu byly použity také informace pocházející z osobních rozhovorů s Mgr. Martinem Titmanem a Mgr. Josefem Radimeckým, uskutečněných v pořadí 22.9.2003 a 30.9.2003 v Praze.
38
Přílohy
Příloha č. 1. - Čtyři pilíře protidrogové politiky ČR
Primární prevence
Aktivity zaměřené na prevenci užívání drog, popř. oddálení prvního setkání dětí a mladých lidí s drogami.
Léčba a sociální rehabilitace
(Sekundární
prevence)
Spektrum programů léčby k abstinenci, dostupných pro uživatele drog, kteří se svobodně rozhodli pro život bez drog.
Harm reduction
(Terciální prevence)
Aktivity zaměřené na snižování zdravotních a sociálních poškození na straně společnosti a na straně uživatelů drog, kteří nejsou v danou chvíli rozhodnutí pro život bez drog.
Snižování poptávky (prevence)
Represe Soubor zákonných opatření a aktivit k potlačování nabídky drog.
Potlačování nabídky (represe)
Příloha č. 2. - Síť existujících léčebných a resocializačních programů v protidrogové politice ČR:
- 65 nízkoprahových kontaktních center, z nichž 72% je NNO
- 15 terapeutických komunit pro léčbu závislých osob, z nichž 87,5% je NNO - 26 detoxikačních jednotek, pouze státní zařízení - 8 doléčovacích programů s chráněným bydlením, z nichž 66% je NNO - 7 pracovišť metadonové substituční léčby v 6 městech, z nichž 25% je NNO - 7 denních stacionářů pro léčbu závislých osob, z nichž 43% je NNO - 1 státní ambulantní zařízení krizové intervence pro nezletilé uživatele - 13 oddělení státních psychiatrických léčeben pro krátkodobou léčbu drogově
závislých - 3 státní pobytová oddělení krizové intervence pro mladistvé problémové
uživatele - 3 státní programy krizové intervence pro problémové uživatele s nařízenou
ústavní/ochrannou výchovou - 9 AT poraden
39
Projekt bakalářské práce
Téma: Nestátní subjekty a jejich role v protidrogové
politice
Užívání drog se stalo i v naší zemi vážným problémem. Přes dosud přijatá a
realizovaná opatření, aktivity a programy, nadále stoupá počet osob, které s drogami
experimentují, kteří drogy zneužívají nebo jsou na nich závislí. Drogy jsou schopny negativně
ovlivňovat široké spektrum lidských aktivit, od hospodářství přes politiku až po zdravotnictví.
Je naším velkým úkolem vybudovat v této zemi funkční systém, který by dokázal drogový
problém účinně omezit, naučit se s drogami koexistovat, protože ať se nám to líbí, nebo ne,
drogy vždy byly součástí našeho života a zůstanou jí i v budoucnosti.
Pozitivem je, že v české společnosti existuje chuť drogovou hrozbu eliminovat. Podle
průzkumů veřejného mínění drtivá většina občanů ČR považuje drogy za závažný problém.
Ústředním motivem protidrogové politiky vlády ČR je ochrana občana před negativním
vlivem drog a podpora jeho individuálního rozhodnutí pro život bez drog. Občanu musí být
poskytnuta ochrana před nabídkou ilegálních drog a poznatky k tomu, aby přijal osobní
rozhodnutí pro život bez drog, a v případě potřeby poradenská, léčebná a resocializační pomoc.
A právě tento řetězec: prevence, kontaktní centrum - terapeutická komunita – finální
resocializace (resp. zpětné zařazení do společnosti) musí bezezbytku fungovat. V praxi to
znamená dobrou spolupráci různých složek, od vlády k parlamentu přes politické strany a
vlivné osobnosti, místní samosprávy, zdravotnická zařízení, pojišťovny, veřejné sdělovací
prostředky, zájmové organizace, školy, výzkumné instituce, až po nejrůznější nevládní
organizace.
Právě nevládní iniciativy mohou fungovat jako účinný článek této struktury. A prý je to
i českým specifikem, že již od počátku 90. let hlavní aktivity v oblasti léčby a prevence
drogových závislostí převzaly namísto státních institucí nestátní subjekty. Nabízí se zde otázka
výhody nestátních organizací v získání větší důvěry mezi toxikomany na rozdíl od „oficiálních“
státních institucí tohoto typu. Žádná z nevládních iniciativ v ČR však zřejmě nemůže suplovat
zastřešující úlohu státu v této oblasti, obstarávat servis v celém rozsahu a nezbytné masovosti.
Ve své práci bych se proto chtěla podrobněji zabývat rolí nestátních subjektů na poli
protidrogové scény, zmapovat jejich existenci v naší republice, a hlavně charakterizovat náplň
jejich činnosti a výslednou efektivitu jejich práce, a to vše v návaznosti na iniciativu,
synchronizovanost a pomoc v rozvoji ze strany státu, státní protidrogové politiky.
40
Svou práci založím na studiu odborné literatury, vnitřních materiálů vydávaných
nestátními organizacemi, vládních dokumentů týkajících se protidrogové politiky v ČR a
rozhovorů uskutečněných s odborníky na poli drogové problematiky.
Předběžná literatura:
Nožina, M. (1997). Svět drog v Čechách. Praha: Koniasch Latin Press, Livingstone.
Presl, J. (1994). Drogová závislost: může být ohroženo i Vaše dítě?. Praha: Maxdorf.
Sekretariát Meziresortní protidrogové komise. (2000). Národní strategie
protidrogové politiky na období 2001 – 2004. Praha: Vláda České republiky.
Zábranský, T., Radimecký, J., Mravčík, V., Gajdošíková, H., Petroš, O., Korčišová,
B., Miovský, M., Vopravil, J., Csémy, L., Kuda, A., Kuda, N., (2002). Výroční
zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2001. Praha: Úřad vlády
České republiky.
Konzultant: PhDr. Gabriela Munková
ELEKTRONICKÉ PUBLIKACENÁRODNÍHO MONITOROVACÍHO ST¤EDISKAPRO DROGY A DROGOVÉ ZÁVISLOSTI
Ediãní fiada e pfiiná‰í studentské a jiné odborné a vûdecké práce, které jejich autofii poskytli Národnímu monitorovacímu stfiedisku pro drogy a drogové závislosti ke zvefiejnûní na národním drogovém informaãním portálu www.drogy-info.cz. Práce zafiazené do této ediãní fiady jsou zvefiejÀovány pouze v elektronické podobû. Mezi jin˘mi odborn˘mi a vûdeck˘mi pracemi jsou v této ediãní fiadû publikovány i pfieklady, které byly pfieloÏeny do ãe‰tiny se souhlasem autorÛ a pÛvodních vydavatelÛ, ale buìto nepro‰ly odborn˘mi a/nebo jazykov˘mi redakãními úpravami (takÏe se jedná o pracovní pfieklady), nebo je jejich téma vzdálené ãeské praxi ãi natolik specifické, Ïe nejsou zafiazeny do nûkteré z ti‰tûn˘ch ediãních fiad Národního monitorovacího stfiediska. Ediãní fiady ti‰tûn˘ch publikací Národního monitorovacího stfiediska pro drogy a drogové závislosti: monografie, metodika, v˘zkumné práce, v˘roãní zprávy. V‰echny publikace, které byly vydány tiskem, jsou zvefiejÀovány rovnûÏ v elektronické podobû - na stránkách www.drogy-info.cz v sekci Publikace, pod názvy jednotliv˘ch ediãních fiad.
Národní monitorovací stfiedisko pro drogy a drogové závislosti je pracovi‰tûm Úfiadu vlády âeské republiky. ZároveÀ je ãesk˘m partnerem Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost se sídlem v Lisabonu a jedním z národních monitorovacích stfiedisek zafiazen˘ch v mezinárodní síti Reitox. Více informací najdete na www.drogy-info.cz a www.emcdda.europa.eu.
NEPRODEJNÉ
Zvefiejnil / Úfiad vlády âeské republiky nábfieÏí Edvarda Bene‰e 4 118 01 Praha 1 tel. 296 153 222 www.drogy-info.cz