HUDEBNÍ ROZHLEDY 042006 | ročník 59 | cena 40 Kč

Edita GruberovánávratyHelmutha RillingaVídeňská státní opera

4. a 5. 4. 2006 | út a stSmetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin

SYMFONICKÝ ORCHESTRHL. M. PRAHY FOK

Dirigent:PETR ALTRICHTER

Sólista:JAROMÍR KLEPÁČ | klavír

L. Fišer, F. Liszt, F. M. Bartholdy

7. 4. 2006 | páSmetanova síň Obecního domu v 17.00 hodin

ALEŠ BÁRTA | varhany

J. S. Bach, F. Liszt, B. Martinů,P. Eben, M. Sokola

8. 4. 2006 | soDvořákova síň Rudolfina v 19.30 hodin

ZUZANA PAULECHOVÁMARIÁN LAPŠANSKÝklavírní duo

W. A. Mozart, G. Bizet, W. Lutoslawski,S. Rachmaninov, M. Infante

11. 4. 2006 | útKostel sv. Šimona a Judy v 19.30 hodin

PRAGA CAMERATA

Dirigent: PAVEL HŮLA

Sólista:VÁCLAV HUDEČEK | housle

W. A. Mozart

11. 4. 2006 | útSmetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin

G. ROSSINI:PETITE MESSE SOLENNELLE

SYMFONICKÝ ORCHESTRHL. M. PRAHY FOK

Dirigent:ALBERTO ZEDDA

Sólisté:MARIA HAAN, MARIANNA PIZZOLATO,DAVID ALEGRET, PETER MIKULÁŠ

ČESKÝ NÁRODNÍ SBORSbormistr: Josef Pančík

14. 4. 2006 | páKostel sv. Šimona a Judy v 19.30 hodin

A. VIVALDI:JUDITA TRIUMPHANS – ORATORIUM

KOMORNÍ ORCHESTR PRAŽSKÝCHSYMFONIKŮ

Dirigent:ALBERTO ZEDDA

PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBORSbormistr: Josef Pančík

Sólisté:MARIANNA PIZZOLATO,AGATA BIENKOWSKA,MARTA BEŇAČKOVÁ, JANA SÝKOROVÁ,MARIA HAAN

20. 4. 2006 | čtKlášter sv. Anežky České v 19.30 hodin

PAVEL ERET, VĚRA ERETOVÁhouslové duo

W. A. Mozart, E. Ysaÿe, H. Tamaki,A. Honegger, P. de Sarasate

Úvodní přednáška: Monika Sybolová: V. Hynais – Podobizna paní Hrušové s dcerami (1896)

25. a 26. 4. 2006 | út a stSmetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin

SYMFONICKÝ ORCHESTRHL. M. PRAHY FOK

Dirigent: JIŘÍ KOUT

Sólisté:ADAM SKOUMAL | klavírBIRGIT REMMERT | mezzosopránJOHN DASZAK | tenor

W. A. Mozart, G. Mahler

PRODEJ VSTUPENEK:Pokladna FOK, U Obecního domu 2Po – pá: 10.00 – 18.00 hodin

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI FOK:

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOKDUBEN 2006

obsah �

� Edita Gruberová, narozená ve slovenské Rači, žijící však již pětatřicet let v Rakousku, dnes stojí na jedné z nejvyšších příček pěveckého umění. Zasloužil se o to nejen její výsostný talent, cí-levědomá píle, nadšení a láska k hudbě a divadlu, ale také racio-nální rozvažování. Takzvané hranice oboru totiž pěvkyně vždy rozšiřovala velmi obezřetně a přes některé lákavé nabídky je nikdy nepřekročila. Ve Vídeňské státní opeře debutovala v roce 1970 a okamžitě byla kritiky ohodnocena jako nejlepší zpěvačka večera. Letos si ale přijdou na své konečně i návštěvníci Pražské-ho jara, kde 27. května vystoupí ve Dvořákově síni a za doprovodu svého manžela Friedricha Haidera představí písně W. A. Mozar-ta, F. Schuberta, J. Brahmse a R. Strausse. → strana 3

� Helmuth Rilling, letos v květnu třiasedmdesátiletý, si vysloužil titul „bachovský papež“. Nicméně je luterán, který svou hudební kariéru zahájil ve stuttgartském evangelickém kostele Gedächt-niskirche. V oboru duchovní hudby se stal světoznámým zejména poté, co natočil dvě stovky Bachových duchovních kantát. Pra-ha tohoto výjimečného umělce a jeho proslulé hudební soubory Gächinger Kantorei a Bach-Collegium Stuttgart poznala popr-vé až v roce 1985 při bachovských oslavách. Od té doby hosto-val v Čechách již několikrát, na jeho dosud poslední plánovanou návštěvu se však můžeme teprve těšit. 20. a 21. dubna provede s Českou fi lharmonií ve Dvořákově síni Mendelssohnova Eliáše. → strana 8

� John Fiore okouzlil Prahu jako dirigent Wagnerova Ringu bě-hem loňského jara natolik, že rovněž jeho druhé hostování, při němž v krásné koncertní síni Paláce Žofín předvedl s orchestrem Národního divadla a stále vynikající sólistkou Gabrielou Beňač-kovou díla Hectora Berlioze a Richarda Strausse, bylo beznaděj-ně vyprodané. Očekával se opět výkon, který se do dějin sezony zapíše zlatým písmem, což se nakonec přítomným posluchačům bezezbytku vyplnilo. Koncert byl setkáním se dvěma inspirativ-ními a inspirovanými umělci, kteří jsou ze skutečného, ne pou-ze mediálně nafouknutého velkého uměleckého světa. Byl lekcí interpretační pečlivosti, jaká především na našich operních jeviš-tích tolik chybí… → strana 10

Patrně prvním datovaným představením opery ve Vídni bylo v rámci svatebních oslav uvedení pastorální opery La caccia v roce 1631, kdy se ve Vídni ženil hudbymilovný císař Ferdinand III. s Marií Annou Španělskou. Počátky známé Vídeňské státní opery, která získala svůj dnešní název až po roce 1918 a v součas-nosti patří k nejrenomovanějším operním domům světa, saha-jí ale teprve do roku 1863. Právě tehdy byl totiž k její divadelní budově položen na místě zbořených hradeb základní kámen a o šest let později se c. k. Dvorní operní divadlo na Okružní třídě s 2300 místy v hledišti Mozartovým Donem Giovannim otevře-lo. K jeho základnímu repertoáru patřila zpočátku zejména díla Wagnerova a Verdiho, posléze se tu však hrál rovněž Dvořák či Smetana… → strana 32

��

ROZHOVORy3 · Edita Gruberová – fenomén vokálního umění5 · Pražská konzervatoř a ředitel Pavel Trojan8 · Návraty Helmutha Rillinga

UDÁLOSTI10 · Fiore s Beňačkovou na Žofíně

FESTIVALY, KONCERTY11 · Hořínkova úspěšná premiéra11 · Bravo Jiřímu Koutovi i orchestru13 · Dvě světové premiéry s Pražskou komorní fi lharmonií15 · 26. Smetanovské dny v Plzni

HORIZONT20 · Balkánská spojka Františka Uhlíře

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL23 · Jásot nad Jenůfou v Brně 23 · Dvojitý ostravský Falstaff 25 · Rendez-vous v Laterně magice28 · Fellini a Olbracht jako muzikáloví autoři

ZAHRANIČÍ32 · Světová operní divadla IV. Opera ve Vídni35 · Ovace pro Lenárdovu Turandot36 · Bludný Holanďan v Mnichově37 · Oslava české hudby v Paříži a Dijonu

STUDIE, KOMENTÁŘE42 · Zlatá éra české opery IV. Aby se nezapomnělo – Jiří Joran44 · Co snad nevíte o starší české hudbě IV. Polyfonie46 · Když se řekne taneční technika

KNIHY52 · Vilém Petrželka: Z jeho životních osudů neznámých a zapomínaných52 · Olga Erhartová: Mozart a Brno

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ54 · S Petrofem od kolébky56 · Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách IV. Vladimír Pilař

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ60 · Od fi rmy k fi rmě62 · Recenze CD

�

ed itor ial�

kulturní setkávání Prahy, Vídně a Bratislavy má již poměrně dlouhou tradici a mnoho nejrůznějších, více či méně znatel-ných podob. Obě metropole nad Dunajem a metropole na Vltavě představovaly vždy tři živá kulturní centra, často až neuvěřitelně propojená jemnou pavučinou hlubokých vzá-jemných vztahů. Pouze málokterá evropská země se může například prezento-vat tolika českými nebo počeštěnými zeměpisnými či jinými názvy jako právě Rakousko. Je to výsledek po staletí trvají-cího soužití českého a rakouského národa, po dlouhou dobu dokonce v rámci jednoho státu. Na cestě vzájemného pozná-vání a obohacující kulturní výměny totiž Češi mnohá němec-ká jména přizpůsobovali svému jazyku nebo je přímo překlá-dali. Sám název Rakousko – v evropském kontextu napro-sto ojedinělý – je odvozen z českého názvu Rakús, někdej-šího hradu a města Raabs ležícího na soutoku moravské a rakou ské Dyje, neboť to bylo první větší město, s nímž se na-ši předkové po přechodu zemské hranice setkávali. Podob-ným způsobem se zrodila jména Vídeň, Solnohrad neboli Salcburk, Linec ad. Ve Vídni najdeme paláce stejných šlech-tických rodů jako v Praze – Lobkowiczů, Schwarzenbergů, Kinských či Harrachů, ale i budovu České dvorské kanceláře a také kostel Panny Marie na břehu (Maria am Gestade), jednu z nejvýznamnějších gotických staveb ve městě, jež bývá často nazývána Tschechische Nationalkirche.Podrobně mluvit o česko-slovenských kulturních vztazích by bylo více než nošením dříví do lesa, snad tedy postačí, když zazní – alespoň ve výběru – jména Jana Kollára a Pavla Josefa Šafaříka, působících v Praze, či slovenským folklórem okou-zlené Boženy Němcové nebo Čecha Petera Jilemnic kého, jenž se nakonec stal slovenským spisovatelem.Vraťme se však ještě krátce k Praze a Vídni. Před čtyřmi sty lety v roce 1606 vydal dvorní mědirytec Rudolfa II. Egidius Sadeler velké panorama Prahy, tzv. Sadelerův prospekt, kte-rý zobrazuje metropoli nad Vltavou a v té době císařovu rezi-denci v pohledu z Petřína. I když s defi nitivním přesunutím dvora z Prahy do Vídně po Rudolfově smrti (1612) nesporně politický význam Prahy upadl, punc kulturní velmoci však nikdy neztratila. Rakouské a slovenské umělce hostila i nadá-le a Vídeň zase přijímala umělce české a slovenské. Občas jejich sluchu popřáli i mocní. Právě v dubnu před 220 lety (tj. 6. 4. 1786) vyslyšel osvícený mocnář Josef II. prosby čes-kých vlastenců a povolil skupině českých herců provozovat v Praze a v dalších městech pravidelná představení. Ta byla zahájena o tři měsíce později (8. 7. 1786) hrou Vděčnost a láska k vlasti v českém Vlasteneckém divadle – tzv. Boudě na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí). A co je příznač-né, divadlo Josef II. osobně 19. 9. téhož roku navštívil.

I naše dubnové číslo se tentokrát alespoň částečně pone-se v duchu rakousko-česko-slovenských vztahů. Prostřednic-tvím článku Vlasty Reittererové se v něm totiž blíže seznámí-me s jednou z nejvýznamnějších pěvkyň současnosti, Editou Gru berovou, která se českému publiku letos poprvé před-staví na Pražském jaru. Podobně jako Gabriela Beňačková, jejíž mimořádné vystoupení pod taktovkou Johna Fioreho na Žofíně refl ektuje v rubrice Události Josef Herman, pochází ze Slovenska, a podobně jako ona se před několika desítka-mi let prosadila – jak už to u nás i našich nejbližších sousedů bývá zvykem – nejprve za hranicemi. A to právě konkrétně ve Vídni. Vídeňská státní opera, jeden z nejprestižnějších oper-ních domů v Evropě, je vůbec sama o sobě dost ojedinělým fenoménem. Její publikum dokáže být k sólistům naprosto nesmlouvavé (vzpomeňme na rozhovor s Gabrielou Beňač-kovou v lednovém čísle HR), a tak, pokud se nestanete jeho uctívanými miláčky požívajícími titulu „Liebling“ (a ani to nevylučuje možnost naprostého propadnutí!), musíte ustát i velice ostré kritiky a odsudky. Na druhé straně nic vás tak asi nemotivuje jako snaha se do zmíněné druhé „stigmatizo-vané“ skupiny nedostat. A protože i dějiny tohoto operního „svatostánku“ patří rozhodně k tomu, co bychom měli znát, nesmí material o Vídeňské státní opeře chybět ani v našem seriálu Světová operní divadla – a jak jinak, než opět z pera Vlasty Reittererové, která ve Vídni již několik let žije a tam-ní operu velmi dobře zná. K dalším nesporně zajímavým textům rozhodně patří i rozhovor s mezinárodně uznáva-ným dirigentem Helmuthem Rillingem, jehož Praha poprvé poznala v roce 1985, od té doby navštívil Čechy již několikrát a opět se na něho můžeme těšit 20. a 21. dubna, kdy uvede s Českou fi lharmonií a Pražským fi lharmonickým sborem ve Dvořákově síni Mendelssohnovo oratorium Eliáš. Z ostat-ních příspěvků dubnových Hudebních rozhledů bych již pou-ze telegrafi cky připomněla vystoupení České fi lharmonie s Jiřím Koutem či několik mimopražských operních premi-ér, Její pastorkyňu v Brně, Falstaff a v Ostravě či Poulenko-vy Dialogy karmelitek v Olomouci. Bohatě zastoupená je i rubrika Zahraničí, kde najdete např. hodnocení Puccini-ho Turandot premiérované ve Slovenském národním divadle či Bludného Holanďana nově uvedeného v Bavorské státní opeře v Mnichově. V cyklu Zlatá éra české opery si Radka Hrdinová povídala s Jiřím Joranem a pokračují i seriály Co snad nevíte o starší české hudbě, S Petrofem od kolébky či Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách, jehož pro-tagonistou je tentokrát Vladimír Pilař.Přeji hezké počtení i mnoho úspěchů v naší soutěži.

vážení a milí �tená�i,

HUDEBNÍ ROZHLEDYčíslo 4 | 2006 | ročník 59Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za fi nanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA

Šéfredaktorka: Hana Jarolímková

Tajemnice redakce: Marcela ŠlechtováRedakční rada: Lubomír Brabec, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast,Milan Hořínek, Ivan Štraus, Jan VičarExterní spolupráce: Jitka SlavíkováVýtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce:Radlická 99, 150 00 Praha 5tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088tel. redakce: (+420) 251 550 208(+420) 251 552 425tel. sekretariát: (+420) 251 554 089fax: (+420) 251 554 088e-mail: rozhledy@volny.czNevyžádané rukopisy se nevracejí.

Distribuci a předplatné v Českérepublice provádí v zastoupení vydavatele fi rma SEND Předplatné, P. O. Box 141140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225fax: (+420) 225 341 425SMS: (+420) 605 202 115e-mail: send@send.cz, www.send.czCena jednoho výtisku: 40 KčCena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o.Šustekova 8, P. O. Box 169830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy(+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10e-mail: predplatne@press.skcasopisy@press.sk, www.press.skCena jednoho výtisku: 60 SKCena výtisku pro předplatitele: 50 SK

Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o.administrace vývozu tiskuSazečská 12, 225 62 Praha 10tel.: (+420) 271 199 255fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru www.braillnet.czSjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČRtel.: (+420) 266 038 714

Sazba: studio Togga, PrahaTisk: Dvořák & syn, Dobříš

Odevzdáno do sazby: 9. 3. 2006Evidenční číslo MK ČR E1244ISSN 0018-6996

Na titulní straně Edita Gruberová Foto archiv

www.hudebnirozhledy.cz

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

rozhovory �

edita gruberováfenomén vokálního um�ní � Vlasta Reittererová

„Roku 1988 přijíždí Edita Gruberová téměř po dvace-ti letech do rodné slovenské vesnice. Z malého děvčát-ka z prosté a chudé rodiny je světoznámá zpěvačka. Má pocit, že se v rodné Rači nic nezměnilo, jakoby se zastavil čas. Zde se 23. prosince 1946 narodila a teď tu stojí a hle-dí do minulosti, která ji stále pronásleduje… “ Tak začí-ná monografi e o Editě Gruberové od Neila Rishoie z roku 1996, kterou loňského roku vydalo nakladatelství Slovart ve slovenském překladu. Příběh dítěte z chudé zapadlé vísky, které udělalo světovou kariéru, je klišé, které známe z mno-ha uměleckých biografi í. V případě Edity Gruberové se o literární stylizaci nejedná. Její život občanský i umělecký překonal mnohé a nic nedostala zadarmo. Dnes stojí na jed-né z nejvyšších příček pěveckého umění. Zasloužil se o to talent, cílevědomá píle, nadšení a láska k hudbě a divadlu, ale také racionální rozvažování. V nedávném rozhovoru pro časopis „Das Opernglas“ přiznala, že se také setkala s láka-vými nabídkami, které dráždily ctižádost, ale „v mé kariéře byl okamžik, kdy jsem si ujasnila, který obor je mi vlastní. Takzvané hranice oboru jsem vždy rozšiřovala velmi obe-zřetně a především jsem je nikdy nepřekročila. Na takové hranici je už Massenetova Manon nebo Traviata. Rozho-dující je, jaké si člověk stanoví limity a těch je třeba dbát. Sice to láká, zejména ve středním věku, kdy se člověk snad-no nadchne pro všechno nové. Ovšem když v tomto bodě zajdete příliš daleko, je to nebezpečné. Hlasivky musí samy říci, co je možné a co už ne. Když takové signály respektuje-te, nemůže se vlastně nic stát.“ (Das Opernglas 1/2006). Je

to přirozená moudrost, a přece je dost případů rychle odstar-tovaných kariér, které končí zklamáním. Edita Gruberová si nebezpečnou hranici vždy dokázala ohlídat. Narodila se na Slovensku jako – jak sama říká – „typický produkt monarchie“. Matka byla Maďarka a otec pocházel z německé rodiny. Zpívala od malička a okolí ji v tom podpo-rovalo. Operu viděla poprvé ve svých třinácti letech při náv-štěvě Prahy, byla to Prodaná nevěsta, a pokud souhlasí časo-vý údaj, pak to mohla být i inscenace Václava Kašlíka na scé-ně Josefa Svobody a s dirigentem Zdeňkem Košlerem, která měla premiéru 17. července 1958, připravená pro světovou výstavu v Bruselu. Na budoucí operní zpěvačku představe-ní velký dojem neudělalo: „Co mě rušilo, byla hudba. Přes orchestr jsem často nerozuměla textu a vlastně mne tehdy zajímal jenom děj.“ Idylické dětství Edita Gruberová nemě-la. Přestože byla dítětem venkova, nebyla zdravá a rodina prožívala i jiná traumata. Ocitujme ze zmíněné monografi e: „Otcův osud byl jednou z mnohých tragédií komunistické éry, ze které nebylo úniku. (… ) Nejvyšší politická autorita krátce po válce rozhodla, že všichni Němci musí zem oka-mžitě opustit. (… ) Gustav Gruber se, podobně jako někte-ří jiní, zachránil před vyhnáním tím, že přijal slovenskou národnost. Brzy prohlédl ničivé stránky totalitního režimu a postavil se proti němu. Někdo ho udal, že sympatizuje s jakýmsi antikomunistou. Byl odsouzen na pět let.“ Za bod, kdy padlo rozhodnutí, že bude zpěvačkou, označu-je Edita Gruberová rok 1959. Ovlivnil je evangelický farář v Rači, který si povšiml, že její hlas není jen pěkný, ale výji-mečný. Začala zpívat v rozhlasovém sboru a o tři roky poz-ději nastoupila na bratislavskou konzervatoř. Dalším rozho-dujícím člověkem v jejím životě byla Mária Medvecká, jejíž vyučovací metoda se vymykala těm ofi ciálně uznaným a na konzervatoři se na ni pohlíželo svrchu. Právě ona dala Edi-tě Gruberové první technické základy pro koloraturu, která

foto

arc

hiv

rozhovory�

zpěvačku proslavila. 18. února 1968 debutovala Gruberová jako Rosina v Lazebníku sevillském na jevišti bratislavské opery a v červnu dostala absolventské vysvědčení s dodat-kem „nejlepší absolventka roku v oboru zpěv“. Angažmá v Bratislavě však nedostala, a při udělování stipendií do Itá-lie měli přednost studenti z Prahy. Edita dostala šanci stu-dovat v Sovětském svazu, měla odjet 29. srpna. Paradoxy jejího života se vrstvily jeden na druhý, týden před odjez-dem se stal z „přítele na věčné časy“ nepřítel. Edita zůstala doma a nastoupila do divadla v Banské Bystrici. Ještě před-tím si vybojovala účast na pěvecké soutěži v Toulouse, odkud si odvezla třetí cenu (předstihli ji Polák Richard Arning a Francouzka Mireille Maissa – kde asi dnes jsou?). Následují-cího roku dostala nabídku na angažmá ze Stuttgartu, potvr-zení angažmá však stále nepřicházelo a v Bystrici ji začali opomíjet („stejně budete v budoucnosti zpívat na Západě“). Další nabídka přišla z Vídně. Edita Gruberová přiznává, že v té době měla značně pošramocené sebevědomí a na jejím výkonu při audici to bylo znát. Vídeňská opera však o ni sku-tečně stála. Zasáhl ovšem opět charakteristický socialistický úřední šiml. Největším prohřeškem umělce tehdy bylo, pod-nikal-li jednání s případným pořadatelem či zaměstnavate-lem (a to i doma, natož v cizině!) sám, bez zprostředkující monopolní agentury. Tehdejší Slovkoncert jí porušení sub-ordinace dal pocítit. Hostování sice povolil, ale Edita Gru-berová tušila, že je jen otázkou času, kdy jednoho dne nebu-de moci vycestovat. Na vídeňské scéně debutovala 7. února 1970 jako Královna noci, o pět dní později zpívala Olympii v Hoff mannových povídkách: mladý a neopotřebovaný hlas, muzikálnost, perlivé koloratury, intonační jistota, „elévka, která se hned napoprvé stala nejlepší zpěvačkou večera“, malý zázrak, přírodní talent, tak ji hodnotily kritiky. Cestování mezi Bystricí a Vídní bylo ale stále nesnadnější a neustálá šikana úředníků naplnila pohár trpělivosti. 23. března 1971 přejíždí Edita Gruberová rakouskou hranici naposledy ofi ciálně, spolu s matkou; manžel (hudební vě-dec Štefan Klimo) odjíždí o týden později. V dubnu se na-rodila dcera Klaudia. Ve Vídni měla Gruberová angažmá, avšak další větší role nepřicházely. Možná i to byl jeden z rozhodujících momen-tů. Čekání, při němž sledovala výkony druhých, bylo její další školou. Ale také ve Vídni musela bojovat o občanské uzná-ní; přes toleranci, kterou rakouský stát emigrantům z Čes-koslovenska poskytoval, nebylo získání rakouského občan-ství jednoduché. Profesionální podporu a vynikající učitel-ku nalezla v Ruthildě Boesch. Sama říká: „Pokud někteří hovoří o »zázraku Gruberová«, pak je to především tech-nikou, kterou mi zprostředkovala ona.“ (Ruthilde Boesch debutovala na jevišti Vídeňské státní opery roku 1947 jako Zuzanka, byla především proslulou mozartovskou zpěvač-kou, ale také vynikající interpretkou písní. K jejím nejslav-nějším žačkám patří Edita Gruberová a Eva Lind.)Velkou příležitostí (roku 1973) se stala Zerbinetta ve Straus-sově Ariadně na Naxu, role, o jejímž pojetí musela nejprve přesvědčit rezervovanou kritiku, rozhodně jím však zvítězila u vídeňského publika. Novou inscenaci Ariadny na Naxu, premiérovanou v listopadu 1976, dirigoval Karl Böhm. Pře-stože se vědělo, že Gruberová má Zerbinettu v repertoáru, v obsazení se s ní nepočítalo (v březnu předtím se jí naro-dila druhá dcera Barbara). Skromná zpěvačka tentokrát po-prvé ukázala, že se umí ozvat. Prosadila si, aby si ji Böhm poslechl, a zvítězila. Spolupráce s Böhmem přinesla Gru-berové další neocenitelné zkušenosti. A Zerbinettou doká-zala později také prorazit politickou bariéru. Roku 1979 se uskutečnilo v historii první hostování Vídeňské státní ope-ry na českém jevišti Smetanova divadla, s inscenací Ariad-ny na Naxu. Česká strana nechtěla emigrantku Gruberovou přijmout, vídeňská opera však stála více o prvotřídní Zer-binettu než o hostování v Praze a kladla si její účast jako

podmínku. Socialističtí úředníci nakonec mezinárodní bla-máž neriskovali a Gruberová směla přijet (jako Zerbinet-ta září na jevišti dodnes, viz článek Jitky Slavíkové v HR č. 1/2006).Zerbinetta znamenala pro Editu Gruberovou vstupní brá-nu mezi světové zpěvačky. Dnes má v repertoáru na šede-sát rolí především belcantového repertoáru a neobyčejně široký repertoár písní. Divadlo je jejím životem, stejně jako koncertní pódium. Přiznává, že v poslední době dává před-nost koncertním provedením oper. „Tímto způsobem mohu dopomoci hudbě belcanta lépe k jejím právům. V epoše Belliniho a Donizettiho šlo především o novou hudbu, o melodii, méně o přiběhy, které se za nimi skrývají. My jsme se odnaučili hudbu respektovat. Je to koneckonců patrné i na kritikách, podívejme se jen na proporce – kolik místa je v nich věnováno samotné hudbě a kolik všem ostatním aspektům. Dnes čekají mnozí jen na to, jaký nesmysl se zase na jevišti bude předvádět. Soustředění na hudbu, na její nádherné detaily, mohu publiku lépe zprostředkovat na koncertě. A věřím, že to publikum umí ocenit.“Další její doménou je píseň, k níž ji dovedl především pří-klad Ruthildy Boesch. „V komorní hudbě jsou ukryté nej-vzácnější poklady“, říká Edita Gruberová. „Z tohoto zdroje jsem v životě mnohokrát čerpala. Jsou dva základní ele-menty, na nichž si zpěvák vždy znovu musí ověřovat síly – Mozart a umělá píseň.“ 27. května 2006 vystoupí Edi-ta Gruberová s pěveckým recitálem poprvé na Pražském jaru, kde v Dvořákově síni představí písně W. A. Mozarta, F. Schuberta, J. Brahmse a R. Strausse za klavírního dopro-vodu svého manžela, dirigenta a pianisty Friedricha Haide-ra. Chtěli jsme se jí zeptat, zda přitom pociťuje satisfakci nebo přece jen trochu hořkosti. O profesionální disciplině zpěvačky však svědčí i to, že jen zcela výjimečně uděluje roz-hovory, a už vůbec ne před nadcházejícím vystoupením. Ví, že i to jí vždy pomohlo, udržet si vysoký standard, nerozpty-lovat se v soustředění na to, co pro ni má největší hodnotu – na zodpovědný umělecký výkon, kterým je povinována své-mu publiku a hlavně hudbě samé. •

foto

arc

hiv

rozhovory �

pražská konzervato�a �editel pavel trojan� Petar Zapletal

Podle defi nice, obsažené ve Slovníku české hudební kul-tury, označuje slovo konzervatoř speciální typ odborných hudebních škol. Heslo uvádí: Učilištěm světové pověsti je Konzervatoř v Praze, zpočátku soukromý ústav založený Jednotou pro zvelebení hudby v Čechách, s výukou pro orchestrální hráče od 1811… K založení soukromého ústa-vu dalo popud několik vlasteneckých šlechticů, kteří 25. dubna 1808 vydali PROHLÁŠENÍ o nezbytnosti výchovy výkonných umělců v Čechách.V čele ústavu stály v průběhu jeho existence význam-né osobnosti českého hudebního života: Bedřich Dionýz Weber, Jan Bedřich Kittl, Josef Krejčí, Antonín Benewitz, Antonín Dvořák, Karel Knittl, Jindřich Kàan z Albestu; v letech 1919-1945, kdy byla jeho součástí mistrovská ško-la se statutem školy vysoké, vedli ústav rektoři Vítězslav Novák, Josef Bohuslav Foerster, Karel Hoff meister, Josef Suk, Karel Hoff mann, Vilém Kurz, Jaroslav Kocian, Ladi-slav Zelenka, Jaroslav Křička; administrativně ho řídi-li František Spilka, Otakar Šín, dr. Josef Branberger, Jan Miroslav Květ, Vojtěch Bořivoj Aim, dr. Václav Holz-knecht, jenž byl jmenován ředitelem poté, co poslání mis-trovské školy převzala nově zřízená Akademie múzických umění, stál v čele konzervatoře až do roku 1970; po něm přišli Jan Tausinger, František Martiník, František Kova-říček a Věroslav Neumann. Skladatel Pavel Trojan (1956) převzal ředitelskou funkci od prosince roku 2004. Sklad-bu studoval Trojan u Ilji Hurníka a Jiřího Pauera (1977-1992). K jeho skladatelským úspěchům patří mj. Sonáta pro housle (1984), Musica per archi (1986), Klavírní trio (1995), Pocta trentské katedrále pro orchestr (2001); jeho opera Bylo nás pět (2002) byla uvedena v rámci programů festivalu Pražské jaro v roce 2003. Trojan komponuje také scénickou a fi lmovou hudbu (mj. hudba k fi lmu režiséra Jiřího Krejčíka Nepočestná).

Začnu velmi osobní otázkou: s jakými pocity jste se před dvěma lety ujímal – obrazně řečeno – ředitelského žezla? Na pocity příliš mnoho času nebylo… Konkurs byl v říjnu, pak se do 22. prosince čekalo na rozhodnutí. Bylo třeba vyře-šit řadu aktuálních problémů (např. uzavřít hospodaření za předcházející rok atd.). Můj předchůdce Věroslav Neu-mann nám na jaře roku 2004 dosti nečekaně oznámil, že ze zdravotních důvodů odejde. Do ustanovení nového ředitele byl řízením školy pověřen Mgr. Aleš Kaňka. Nevzniklo tedy žádné mezivládí…

V řadách pedagogického sboru ale působíte už déle, a od roku 1992 jste zastával i funkci ředitelova zástupce. To nepochybně Vaše „šéfovské“ začátky ulehčilo?Působím na konzervatoři od roku 1986. Nastoupil jsem – nepočítám-li krátkodobá pedagogická působení na Základ-ních uměleckých školách (kde jsem třeba taky korepetoval baletnímu oddělení u prof. Peškové, učil klavír a hudební nauku) – po vojně a učil jsem hudební teorii a o něco poz-ději skladbu. Vždycky jsem si této příležitosti – vyučovat na Pražské konzervatoři – velice považoval. Po jmenování ředi-telem samozřejmě dominoval pocit obrovské zodpovědnosti. Práci v čele školy pokládám za hlavní úkol této etapy své-ho života.

Po léta nesl ústav název Státní konzervatoř hudby; pak byl název změněn na Konzervatoř v Praze, dnes visí na budově v ulici Na Rejdišti, kde ústav sídlí, nápis Pražská konzer-

vatoř. Proč došlo k těm změnám, zejména k té poslední?Ve světě je název Pražská konzervatoř asi nejužívanější – podobně, jako názvy Moskevská nebo Pařížská konzervatoř. Vím ovšem, že po dlouhá léta platil termín Státní konzerva-toř hudby, který je pro starší generaci názvem pevně vžitým. Změny v názvu se nedějí z vůle školy; je to zpravidla spojeno se změnou zřizovatele. Až do nového územního uspořádá-ní České republiky jsme byli zřizováni Ministerstvem škol-ství, mládeže a tělovýchovy; teď je zřizovatelem Hlavní město Praha. Ale o název Pražská konzervatoř jsme požádali sami; název Konzervatoř, Praha 1, Na Rejdišti 1, jak se škola před nedávnem ofi ciálně nazývala, nebyl dobrý.

V řadách pedagogického sboru působili v průběhu času přední čeští instrumentalisté (kromě už výše uvedených také např. Josef Slavík, František Ondříček, Jan Kubelík, Ferdinand Laub, Jaroslav Kocian, Otakar Ševčík, v Brně, kde existovala tzv. expozitura, i Leoš Janáček, dále Ota-kar Ostrčil, Václav Talich, Karel Hoff mann, Jiří Herold, Ladislav Zelenka, Adolf Mikeš, Jan Heřman, Josef Klič-ka, Bedřich Antonín Wiedermann, Metod Doležil a mnozí další umělci). Už ve školním roce 1954-55 tu učilo 107 stá-lých a 26 externích pedagogů. Tolik vyučujících má málo-která škola u nás; v době, kdy ředitelem byl Jan Tausinger, kladli si dokonce pražští muzikanti na potkání navzájem okřídlenou otázku: Jak to, že ještě neučíš na konzervato-ři?… Zajímá mě, jak je to dnes?Pedagogů je dnes u nás zhruba dvě stě padesát. Když se to ale přepočte na „celé“ pracovníky, je to cca 170 celých úvaz-ků. Z toho vidíte, že řada pedagogů působí u nás v úvazcích kratších. Týká se to té části uměleckých pedagogů, kteří jsou třeba členy České fi lharmonie, orchestru Národního diva-dla, významnými komorními hráči, či žádanými sólisty. Pak logicky nemohou převzít celý úvazek v rozsahu 21 hodin. Nicméně mnozí tito umělci u nás učí v některých případech čtrnáct, šestnáct, někdy i dvacet hodin týdně, což se blíží úvazku pedagogů v hlavním pracovním poměru. Jan Tausinger sem přivedl řadu významných osobností čes-kého hudebního života, např. Ilju Hurníka, Emmu Kovár-novou ad. V té době jsem tu studoval i já; byli tu Jindřich

foto

arc

hiv

rozhovory�

Feld, František Kovaříček, Jan Kasal v čele dirigentského oddělení a další osobnosti. Každý z ředitelů by tu bezpochy-by chtěl mít kantory, kteří budou k dispozici pět dní v týdnu po celé dny a budou učit 21 hodin, ale – zejména v případě uměleckých pedagogů – to vždycky možné není. Koneckon-ců, úroveň pedagogického sboru školy jistě souvisí i s blíz-kostí kulturních institucí, jakými jsou Česká fi lharmonie, Národní divadlo, Státní opera Praha, AMU atd., v nichž je zaměstnána značná část našich učitelů.

Tak jsme dospěli až k současnosti. Dnes obstarává Pražská konzervatoř profesní přípravu příštích orchestrálních hrá-čů a pedagogů v instrumentálních oborech (včetně kytary, bicích nástrojů a akordeonu), vychovává pěvce, dirigenty, sbormistry, varhaníky, skladatele, má hudebně-dramatic-ké oddělení a oddělení populární hudby, které specializo-vaně připravuje pop-zpěváky a skladatele. Nemyslíte si, že je to až příliš široký „akční rádius“?V minulosti bylo součástí konzervatoře dokonce i taneční oddělení, které je dnes samostatnou školou. A bez oddělení populární hudby se dnes neobejde žádný významný hudební ústav nebo umělecká škola nikde ve světě. Podobně i hudeb-ně dramatické oddělení je běžnou integrální součástí větši-ny uměleckých škol ve světě, zhusta i Akademií. Takže jde o „akční rádius“, obvyklý u tohoto typu škol. Rozpětí působ-nosti školy je třeba spíše rozvíjet a prohlubovat. Zatím málo rozvinutá je např. oblast výuky interpretace staré hudby, je potřeba také přidat ve výuce interpretace současných kom-pozičních směrů.

Připravujete podobné řešení?Není pochyby, že se tímto směrem již vydáváme. Otázkou zůstává, do jaké míry takové řešení institucionalizovat, tj. zda vytvořit oddělení staré nebo nové hudby.

Jako každé specializované učiliště potřebuje i konzerva-toř speciání vybavení – v tomto případě nástroje, technic-ké pomůcky a zařízení. Znám například skladatele, kteří se snadno obejdou bez klavíru, ale nejsou schopni kom-ponovat bez profesionálně vybaveného zvukového studia s počítači, reprodukčním zařízením, video či DVD rekor-déry atd. Jak je na tom Pražská konzervatoř po stránce moderního technického vybavení?Paradoxně je z dlouhodobého hlediska levnější vybavit moderními prostředky nové zvukové studio, než obnovo-vat náš nástrojový park. Chceme-li alespoň udržet v pro-vozuschopném stavu např. klavíry, musíme se snažit kou-pit každým rokem nové nástroje cca za milion korun. To je v podstatě možné díky tomu, že pořádáme hudební kursy pro zahraniční studenty a inkasujeme také za pronájmy. Bez toho bychom museli jen natahovat dlaň… Chápu vcelku, že zřizovatel nám nemůže kupovat rok co rok nástroje za pět či více milionů, což by zhruba odpovídalo našim potřebám. Před čtyřmi lety jsem inicioval zřízení zvukového studia v Pállfyho paláci, které slouží především studentům kom-pozice, a dnes se o něj starají prof. Pavel Větrovec a stu-dent skladby Vít Pospíšil. Díky prof. Tomáši Traplovi vznik-lo v budově v Křižovnické ulici studio na hudebně-drama-tickém oddělení; potřebné vybavení má i oddělení populár-ní hudby, vedené prof. Lídou Nopovou. Základní vybavení v tomto směru tedy škola má, samozřejmě je třeba plánovat další rozvoj. Pokud by se nám podařilo vybudovat nový kon-certní sál, nelze přitom nepočítat s kvalitním nahrávacím studiem.

Na konzervatoři studují – na rozdíl od některých jiných středních škol v České republice – také četní zahraniční studenti, kteří si výuku platí. Kolik jich v průměru je, a jak velkou část vašich potřeb pokrývá tento zdroj?

Zájem zahraničních studentů je dokladem vysokého reno-mé školy. To jistě není jen naše zásluha: je to dáno i tradicí ústavu. Máme řadu studentů z Japonska, kam každoročně jezdí naši pedagogové a na místě realizují talentové zkoušky k výběru nejnadanějších účastníků kursů – zejména z oboru houslí a klavíru. Podobně dobré zkušenosti máme ze spo-lupráce s Koreou: běží několikasemestrové studium zpěvu. Realizujeme rovněž řadu placených kursů pro domácí stu-denty (přípravné kursy, dramatický obor, populární zpěv, hudební teorie atd.). Jde zpravidla o 50 až 60 studentů.

Každý, kdo jen projde budovou na Rejdišti, si jistě všimne, že posluchači cvičí všude, kde je to jen trochu možné: ve třídách, na chodbách, ale i na WC. Z vlastní zkušenosti vím, že tak to tady i na jiných konzervatořích bývalo vždyc-ky. Ale musí to tak být? Je až tak nezbytné, aby se cvičící posluchači navzájem rušili?Tento problém nás pálí nejvíc. Už do konkursu jsem šel s předsevzetím zlepšit tuto situaci. Musím říci, že i v tomto ohledu se o nás magistrát dobře stará. Letos budou zahájeny práce na půdní přístavbě ve čtvrtém patře budovy Na Rej-dišti: budou tam učebny, kabinety, cvičné místnosti. Záměr už je schválen a probíhá i výběrové řízení na stavební fi rmu. Je tam poměrně velký prostor nad celým půdorysem budovy, takže se v něm dá vybudovat cca 20 menších učeben, cvičných místností, kabinetů, atd. Zatímco půdní výstavba je už jistá a mohla by být skončena do dvou tří let, výstavba koncertní-ho sálu v prostoru dvora je nyní ve stadiu příprav k podání žádosti o grant EU. V řádu pěti let by sál, nad nímž by byly ještě i nějaké další učebny, mohl být v provozu. Z dnešního orchestrálního sálu bychom asi udělali divadlo, a dole ve skle-pě by vzniklo zázemí (šatny, sociální zařízení atd.).

A nová budova, o které se před lety tolik mluvilo?Šlo o ideu velkého nového areálu, kam by se soustředilo tře-ba i více hudebních škol, školní divadlo, koncertní sál, kole-je, knihovna atd. Tento záměr bohužel padl, protože se pro něj nepodařilo získat podporu nejvyšších míst. Šlo by totiž o obrovskou investici v řádu stamiliónů či dokonce miliard. Nevýhodou tohoto projektu ovšem bylo odsunutí konzerva-toře z centra města.

Nejen z dosahovaných výsledků, ale i z návštěv školních koncertů soudím, že vážným problémem Pražské konzer-vatoře není samotná kvalita výuky, ale spíše problém zís-kání prvotřídních pedagogů: ve srovnání s učiteli v podob-ných ústavech v zahraničí jsou odměňováni – řekněme – sotva průměrně. Což může být a možná skutečně je důvo-dem, že některé umělce se do pedagogického sboru prostě získat nedaří. Je to tak? Všichni učitelé středních škol a konzervatoří jsou place-ni podle mzdových tarifů, stanovených nařízením vlády. To může ředitel ovlivnit jen málo. Snažím se samozřejmě, aby naši učitelé měli spíše vyšší než nižší platy ve srovnání s uči-teli jiných škol, ale zejména mi jde o to, aby každý, kdo pra-cuje velmi kvalitně a dělá něco navíc, to na platu poznal. Potíže se získáváním pedagogů ale nemáme: ke každému konkursu se přihlašuje mnoho uchazečů. Větší roli tu hraje prestiž školy. Ostatně: v kterých povoláních jsou u nás lidé placeni lépe než třeba v Německu?

Mezi studenty Pražské konzervatoře jsou mladí lidé v poměrně širokém věkovém rozpětí od čtrnácti do třice-ti let. Někteří z nich už mají za sebou maturitu na jiné střední škole, ostatní ji po dokončení čtvrtého ročníku stu-dia mohou složit tady. Není takový věkový rozptyl příliš veliký? Jistě je to náročné pro učitele, kteří pak mají ve třídě ved-le patnáctiletého dítěte pětadvacetiletého dospělého člově-

ka. Ale to patří k charakteru konzervatoře: někdo chce i po maturitě studovat u nás a je schopen konkurovat ostatním našim studentům. Např. u skladatelů, dirigentů nebo i zpě-váků je vyšší věk zahájení studia přirozený. Nemůžeme, ale ani nechceme nic z toho změnit. Dnes už odpadají i potíže s uznáváním předchozího vzdělání.

Nezbytným předpokladem úspěchu v uměleckém povolání je přísná osobní kázeň. Většina vašich posluchačů přichází na Pražskou konzervatoř s jasným cílem: naučit se tu co nejvíc a odejít s prestižním diplomem. Jak se ale vypořá-dáváte s těmi, kdo buď nejsou schopni a ochotni přizpůso-bit se režimu školy, nebo dávají už nyní přednost vydělá-vání peněz, což pak může ohrozit jejich studijní výsledky a devalvovat práci pedagogů?Studium u nás je náročné: mimo jiné i proto jsme před lety ukončili pořádání dálkového studia. Každý posluchač musí splnit stanovené penzum povinností; v opačném případě se to projeví jednak v klasifi kaci, jednak ve výchovných opat-řeních – až po vyloučení ze studia, pokud např. neomluve-ně zanedbává výuku. Samozřejmě chápeme, že už v průbě-hu studia je třeba budovat si kontakty, přijímat umělecká angažmá menšího rozsahu apod., ale nelze tak činit na úkor vlastního studia.

Chtěl byste ještě něco důležitého dodat?Blíží se výročí: jednak dvousté výročí vydání zmíněného Pro-hlášení (1808), jednak výročí vlastního založení školy (1811). K tomu připravujeme řadu akcí, oslovujeme zástupce médií, předních kulturních institucí. Připomněl bych také velký důraz, který v poslední době klademe na práci ve školním orchestru: chceme, aby pravidelně spolupracoval s význam-nými dirigentskými hosty (letos bude jeden z absolventských koncertů řídit Leoš Svárovský). Pokládáme za podstatné také uvádění našich studentů do praxe: rozjeli jsme třeba spolupráci s fi rmou UNICORM, kde naši studenti vystu-pují; podílíme se na akci „Vycházející hvězdy vážné hudby“ s moderátorem Markem Ebenem, prohlubujeme mediali-zaci školy, aby se o nás více vědělo. Pana primátora Béma, který je členem naší školní rady, při čtení kapitoly výroční zprávy (pojednávající o úspěších našich studentů) udivilo, kolik cen a vavřínů z mezinárodních soutěží naši studenti přivážejí. Pokud se to málo ví, je to naše chyba, a tu je třeba v zájmu studentů napravit. •

Ředitel Pražské konzervatoře

vyhlašuje výběrové řízení na místo

– vedoucího hudebního archivuspecializované knihovny školy

Požadavkem je odborné hudební nebohudebněteoretické vzdělání (vzdělání v oboruknihovnictví a informatiky lze doplnit po nástupu),praxe s dokumentací hudby,znalost práce na PC a řídící zkušenosti.

Přihlášku se strukturovaným životopisemzasílejte do 14. dubna 2006 na adresu:

Pražská konzervatoř, Na Rejdišti 1, 118 00 Praha 1

Sezona Přítomnostipokračuje� Pavel Trojan, Vojtěch Mojžíš

V Přítomnosti, společnosti pro soudobou hudbu,

právě vrcholí 40. koncertní sezona. Z dosud

uskutečněných koncertů připomeňme:

Jan Hanuš in memoriam (5. 10. 2005), Přítomnost

na Dnech soudobé hudby 2005 (9. 11. 2005 – Rut,

Micka, Teml, J. F. Fischer, Sternwald), Vánoce

v Přítomnosti (14. 12. 2005 – ZUŠ Praha, Štefánikova),

Duo virtuoso - dvoje housle: Pavel Hůla a Lucie Hůlová

a duo Fojtíček Wiesner- saxofon a klavír

(11. 1. 2006 – Milhaud, Báchorek, Rut, Ježek,

Macourek), Violoncelli da camera (25. 1. 2006

– Kollert, Klusák, Lukáš, Hatch, Kolafa, Sluka,

Viklický).

V únoru 2006 se konaly dva krásné koncerty,

o nichž ještě podrobnější informace uveřejněna nebyla.

8. 2. 2006 recitál pianisty Tomáše Víška, který svoje

vystoupení pojal jako oslavu díla J. Ježka a díla jeho

souputníků V. Smetáčka a D. C. Vačkáře

(oba narozeni jako Ježek 1906). Dramaturgii doplnil

skvělými Fantastickými tanci D. Šostakoviče

(též narozen 1906) a premiérou Jarního preludia

P. Trojana (narozeného o rovných 50 let později).

Vděčnému publiku se musel interpret opakovaně

děkovat. Podobným úspěchem – a tentokrát možná

méně očekávaným vzhledem k zatím menšímu

renomé tělesa – bylo vystoupení komorního ansámblu

Fama Quartet, které 22. 2. 2006 uvedlo slavný

Messiaenův Kvartet pro konec časů pro housle, klarinet,

violoncello a klavír (1941), Smyčcový kvartet č. 4

Poémy (1990) Karla Husy a kompozici Martina Marka

Samek Jod (2005). Byl to opět krásný večer plný

zajímavé, nápadité a skvěle interpretované hudby.

O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci nyní pravidelněji než doposud seznamovat na stránkách Hudebních rozhledů. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na ivana.goldsteinova@nm.cz nebo rozhledy@volny.cz.

rozhovory�

návratyhelmutha rillinga� Petr Veber

Helmuth Rilling, letos v květnu třiasedmdesátiletý, si vy-sloužil titul „bachovský papež“. Je nicméně luterán, svou hudební kariéru začal ve stuttgartském evangelickém kos-tele Gedächtniskirche. Po studiích v Itálii a USA založil v Německu v roce 1954 pěvecký sbor Gächinger Kanto-rei, s nímž interpretuje nejen Bacha, ale i novější autory až k Brahmsovi, Dvořákovi či Pendereckému. Roku 1965 stál u zrodu orchestru Bach-Collegium Stuttgart. Stal se v obo-ru duchovní hudby světoznámým, a to zejména poté, co nato-čil dvě stovky Bachových duchovních kantát. Byl prvním německým dirigentem, kterému bylo dovoleno vystoupit v Tel Avivu a řídit Izraelskou fi lharmonii. V roce 1995, pade-sát let po skončení války, prezentoval Evropě Rekviem smí-ření, které z jeho podnětu napsalo 14 skladatelů různých národností, včetně českého autora Marka Kopelenta. Pra-ha poznala Helmutha Rillinga a jeho proslulé hudební sou-bory poprvé až v roce 1985 při bachovských oslavách. Od té doby v Čechách hostoval již několikrát. Například v roce 1994 s Českou fi lharmonií nastudoval a v Praze uvedl Men-delssohnovo biblické novozákonní oratorium Paulus, pro-slulé romantické dílo, českému publiku po desetiletí záměr-ně nepřipomínané. Starozákonní Mendelssohnovo oratori-um Eliáš, s nímž přijíždí k České fi lharmonii letos v dubnu, dirigoval v Praze na samém začátku roku 1989; vzpomíná na ty dny jako na nezapomenutelné okamžiky – především pro silný pocit spojení umění a života. Bylo zde podle něj tehdy cítit již velmi silné politické napětí a byly přímo slyšet i ohla-sy z ulic. V roce 1987 Rilling v Československu uvedl sklad-

by Jana Dismase Zelenky a Viktora Kalabise, o rok později v Praze natočil s českými umělci desku s hudbou Františ-ka Xavera Brixiho. Vedl v Praze počátkem 90. let rovněž veřejný interpretační kurs pro naše mladé dirigenty a pěvce – Bachovu akademii. V české metropoli v 90. letech dirigo-val ještě Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho a Mši za Rossiniho, která vůbec poprvé zazněla až roku 1988, 120 let po svém vzniku. Napsalo ji 13 italských autorů z Verdi-ho iniciativy a měla být provedena k ročnímu výročí úmrtí Gioacchina Rossiniho.

Když dirigent Rilling na dálku odpovídal před měsícem na následující otázky, právě odjížděl k pohostinským vystoupe-ním do kanadské Ottawy. „Na dny strávené v Praze s Eli-ášem se už nyní moc těším. Byl jsem šťasten, že jsem mohl v minulosti v Praze pobývat a pracovat při tom s řadou vynikajících českých hudebníků a pěvců. Od poslední náv-štěvy však uplynulo nějak mnoho let… !“ .

Které okamžiky ve svém uměleckém životě nacházíte jako klíčové?V životě každého hudebníka je nějaký důležitý uzlový bod, nějaká křižovatka, od níž se odvíjí další směřování a jeho umělecký vývoj. Narodil jsem se ve Stuttgartu a ve Stuttgar-tu – na Vysoké hudební škole – jsem také absolvoval první tři roky svých hlavních hudebních studií. První křižovatkou bylo pozvání od Fernanda Germaniho, tehdejšího varhaní-ka u sv. Petra v Římě. Studoval jsem u něj v Římě dva roky. Myslím, že mi to skutečně otevřelo obzory do mezinárodní-ho hudebního světa.

Pak jste se vrátil do Německa?Po studiích jsem začal pracovat jako kantor a varhaník ve stuttgartském kostele Gedächtniskirche. V šedesátých letech jsem se pak stal dirigentským žákem Leonarda Bernsteina v New Yorku. Jeho přístup k hudbě na mě udělal hluboký dojem a velice mě ovlivnil. V prvních letech jsem předtím býval soustředěn na varhany; tehdy jsem se však víc začal věnovat dirigování.

Jste spokojen se sborem Gächinger Kantorei? Patříte k so-bě již přes padesát let… Se svým sborem jsem velmi spokojen, jsem šťasten, že ho mám. Založil jsem ho už jako student v obci Gächingen nedaleko Stuttgartu, společně s přáteli. O jedenáct let poz-ději jsem pak založil instrumentální protipól, kontrapunkt – Bach Collegium Stuttgart. Využívajíce obou seskupení, uspořádali jsme spoustu koncertů po Německu, později i v zahraničí, zvláště ve Spojených státech amerických a v Japonsku. Sbor je nadále a pořád úžasná parta a vynikající soubor. Nedávno jsme společně nastudovali Mozartovu Mši c moll a jeho Rekviem, a to s Izraelskou fi lharmonií v Izraeli. Koncem února jsme pak měli Bachovský týden. Jeho téma-tem byly Matoušovy pašije – a sbor byl fantastický.

Jsou ve vašem životě ještě další klíčové okamžiky?Objednávka od nakladatelství a vydavatelství Hänssler-Ver-lag, natočit pro ně všech dvě stě duchovních kantát Johan-na Sebastiana Bacha, byla v těch letech asi nejdůležitějším okamžikem v mé dráze. Ještě nikdo to předtím neudělal a pro mě se tento úkol stal výjimečným podnětem a výzvou. Pokud by – mimochodem – někdo srovnával první nahrávky z počátku sedmdesátých let s posledními z osmdesátých let, asi by dobře mohl pozorovat a popsat vývoj mého osobní-ho bachovského interpretačního stylu… Úkol s duchovními kantátami jsme dokončili k jubilejnímu roku 1985. K další-mu výročí – k roku 2000 – jsme pak projekt pro vydavatelství Hänssler rozšířili na natočení všech Bachových skladeb.

foto

Da

nie

l Va

ss

rozhovory

Vedete Mezinárodní Bachovu akademii?K založení Internationale Bachakademie Stuttgart jsme dospěli v roce 1981. Jejím intendantem, výkonným ředite-lem, je Andreas Keller. Společně s ním pracuje na plný úva-zek kolem dvaceti stálých zaměstnanců – věnují se výzkumu, přípravě sympozií a mistrovských kurzů, festivalů, koncertů a nahrávacích projektů. Aktivity Bachovy akademie se však netýkají jen Bacha. Zajímáme se převážně o vokálně-orches-trální duchovní hudbu, a to všech dob. Máme ve Stuttgar-tu každoroční cyklus sedmi opakovaných koncertních pro-gramů, sahajících v repertoáru od baroka – máme i silnou händelovskou tradici! – přes vídeňské klasiky k romantismu. V květnu nás čeká Haydnovo Stvoření a v létě Festival kolem Mozarta, kde bude v centru pozornosti Rekviem KV 626 a také Mše c moll KV 427 v nové verzi Roberta Levina.

Zajímáte se ovšem také o hudbu dvacátého století. Je to bytostný zájem?Ano, na uvádění současné hudby mám velký zájem. Bachaka-demie vypsala řadu objednávek. V roce 1995 to bylo Rekviem smíření, v roce 1998 Pendereckého Credo, pro rok 2000 na počest Johanna Sebastiana Bacha čtvero různých zpraco-vání pašijí – od Rihma, Golijova, Gubajduliny a Tan Duna. V sezoně 1995/1996 jsem byl požádán, abych vytvořil nový symfonický orchestr ve španělském městě Santiago de Com-postela. Tato nová Real Filarmonía de Galícia mi dala mož-nost soustředit se na jiný repertoár: na Haydnovy, Mozarto-vy, Beethovenovy, Schubertovy a Dvořákovy symfonie i na soudobou hudbu, konkrétně na Edisona Denisova.

Mění se během let váš přístup k Bachovi? Ovlivnilo vás hnutí kolem autentického uvádění staré hudby? Interpretační styl se pochopitelně musí neustále měnit a mění se. Bachova díla provádím často a je jich hodně, i já měním při opakovaných setkáních se skladbami svůj přístup a styl. Při úvahách o tehdejší provozovací praxi získávám vždy nové podněty a znovu a znovu dostávám nové nápady. Pokud se týká nahrávek jiných, poslouchám je málokdy, ale co se snažím, to je číst všechnu relevantní literaturu a vytvá-řet si vlastní osobní názory.

Jakou pozici mají na trhu vaše bachovské nahrávky?Náš komplet ještě stále vyvolává dostatek zájmu. Je jasné, že když se k některé z kantát dostanu nyní, tak že s určitým zís-kaným delším odstupem už většinou často svůj názor měním. Jsem nicméně přesvědčen, že to, co jsme udělali v sedm-desátých a osmdesátých letech, má dodnes jasný názor a svou platnost. Porovnávám naše nahrávky s jinými na trhu jen v obecné rovině, jen do určitě míry. Za nejdůležitější považuji zprostředkovat posluchači skutečně ty nejvlastněj-ší skladatelovy myšlenky a záměry, to, jak chápe text, jaké je jeho osobní poselství. K tomu nepotřebuji dobové nástro-je. Samozřejmě, že však potřebuji vědět co nejvíce o dobové provozovací praxi. Ale úplně nejdůležitější je, abych rozuměl textům, které jsou základem Bachovy hudby, a to ve všech jejich teologických detailech a souvislostech.

Vy se ovšem zabýváte i jinou než jen Bachovou hudbou. Jak široké je spektrum letos?Jistě, nezabývám se zdaleka jen Bachovou hudbou. Kupří-kladu tento rok patří hodně Mozartovi, konkrétně novému zkompletování Mše c moll K 427. Premiérové uvedení této verze jsme měli už v lednu loňského roku v Carnegie Hall v New Yorku. V tomto jubilejním Mozartově roce mši uvede-me mnohokrát – nejen na festivalu Europäische Musikfest ve Stuttgartu, ale také na festivalech v Salcburku a v Lucer-nu. Mám samozřejmě neméně rád i romantickou hudbu. Nedlouho po pražském Eliášovi mám dirigovat Mendelsso-hnovo oratorium Paulus ve Stuttgartu. Mimochodem, dopo-

sud si velice živě pamatuji na úžasnou spolupráci s vaším orchestrem právě na tomto díle!

Cítíte se být specialistou na duchovní hudbu?Je pravda, že interpretuji mnoho duchovních skladeb a že k tomu repertoáru opravdu silně inklinuji…

Vnímáte specifi ka protestantské tvorby?Bachovy kantáty jsou skutečně naprosto a zcela protestant-skou hudbou. A samozřejmě všechna církevní hudba sever-ního Německa, vrcholící Bachem, vznikala pod silným vli-vem luteránské tradice.

Máte žáky?Vždycky mě silně zajímalo učit. Vyučoval jsem na Škole cír-kevní hudby v Berlíně-Spandau, potom na Vysoké hudební škole ve Frankfurtu. Často mě žádali, abych vedl dirigentské kurzy a tvůrčí dílny. Konaly se různě po celém světě a jejich nejčastějším tématem byla právě Bachova hudba.

Jak byste uvedl oratorium Eliáš, které v Rudolfi nu při-pravíte s Českou fi lharmonií a Pražským fi lharmonickým sborem na 20. a 21. dubna?Eliáš je, řekl bych, asi vůbec nejdůležitější dílo, které Felix Mendelssohn-Bartholdy napsal. Je až dojemné sledovat, jak skladatel vidí ten starozákonní příběh a jak ho – velmi osob-ně! – zhudebňuje. Myslím, že obzvláště árie samotného pro-roka Eliáše mohou přesahovat daný rámec a že mohou velmi osobně zasáhnout vnímání současného publika. •

Z a d á n o p r o : Č e s k á f i l h a r m o n i e

foto

A. T

. Sc

ha

efe

r

událost i�

fiore s be�a�kovou na žofín�Praha, Palác Žofín � Josef Herman

John Fiore okouzlil Prahu jako dirigent Wagnerova Rin-gu a pro Národní divadlo je dobré, že také Praha okouzlila to hoto amerického dirigenta mladší, tedy velmi perspektiv-ní střední generace. Je to totiž první skutečně velká osob-nost, která se v Národním divadle za Daniela Dvořáka obje-vila, a mohla by pražskému opernímu svatostánku ještě hod-ně pomoci. Právě na postu dirigentů tu věru není všechno nejlepší, což nejlépe dokládají právě o mnoho lepší výkony orchestru Národního divadla pod taktovkou Fioreho, poprvé v nastudování Wagnerovy tetralogie, podruhé na koncertě ve Velkém sále Paláce Žofín 14. února. Fiore v Národním divad-le během zkoušení koncertu dirigoval také Tosku a Carmen a za rok tu slibuje nastudovat Pucciniho operu Děvče ze zla-tého Západu s Evou Urbanovou. Je konečně na co se těšit.Pro koncert zvolil John Fiore krajně obtížný repertoár a vlast-ně znovu přivedl orchestr Národního divadla do podobného problému jako při studiu Wagnera, to jest položil na pulty noty, s nimiž se hráči sotva kdy setkali. A to nejen s konkrét-ními čtyřmi skladbami Hectora Berlioze a Richarda Straus-se, ale ani se stylem jejich hudby (Straussův Rosenkavalier je v Národním divadle dávno zapomenut). Předložit oper-nímu orchestru neznámé obtížné skladby a vytáhnout ho z orchestřiště do světla jeviště je ostatně odvěký osvědčený způsob, jak pečovat o interpretační úroveň operního tělesa a John Fiore se vůči pražské opeře chová vskutku jako dob-rý domácí lékař.Relativně nejsnazší skladbou Fiore koncert otevřel, a sice Berliozovou předehrou Římský karneval napsanou původně pro operu Benvenuto Cellini – je to hodně hodně dlouho, co

se v Národním divadle také hrála. Dirigent usiloval o zvu-kovou barevnost i esprit této hudby, čemuž však, stejně jako dalším skladbám, mnoho nepřál přílišný dozvuk žofínského sálu. Symfonickou básní Smrt a vykoupení (Tod und Ver-klärung) Richarda Strausse, interpretačně i technicky nej-obtížnější skladbou večera, dirigent koncert velmi úspěšně uzavřel. Instrumentalisté pod jeho taktovkou hráli soustře-děně, dobře technicky, především však usilovali o nesenti-mentální, nicméně citlivý výraz Straussova pozdního díla. Přesto nelze neslyšet, že podobně jako provedení Ringu i koncert odhalil meze současného orchestru Národního diva-dla, jak technické, tak především právě interpretační, a bylo by hodně s podivem, kdyby tomu tak vzhledem k repertoáru a vysilujícímu provozu Národního divadla nebylo. Mezi tímto rámcem zazněly dvě vokální skladby v provedení Gabriely Beňačkové. Její hlas už samozřejmě ztmavl, jsou v něm patrné nevyrovnané rejstříky i neznělé nižší polohy, ba dokonce jisté intonační nepřesnosti. Nicméně pěvkyně za maximální soustředění a zejména smysl pro komplikova-nou emocionalitu obou kompozic sklidila zasloužené ovace. Zejména ve vyšších polohách má její hlas překrásný témbr a už jen sledovat výsostnou techniku, s níž se partů zmocnila, bylo velkým zážitkem. Lépe jí technicky vyšla úvodní Smrt Kleopatry Hectora Berlioze, méně obsahově komplikovaná nežli Čtyři poslední písně Richarda Strausse, jimž Beňačko-vá dodala širokou škálu emocí, technické drobné problémy tu však o poznání narostly. Dobře navštívený koncert byl jednoznačně jednou z událos-tí letošní operní sezony, byl setkáním se dvěma otevřenými, inspirativními a inspirovanými umělci, kteří jsou ze skuteč-ného, ne pouze mediálně nafouknutého velkého umělecké-ho světa. Byl lekcí interpretační pečlivosti, jaká především na našich operních jevištích tolik chybí. Standing ovations byly na místě. •

Gabriela Beňačková a John Fiore

foto

Pa

ve

l Ho

rník

fest ivaly , koncerty ��

ho�ínkova úsp�šnápremiéraPraha, Rudolfi num � Vladimír Říha

Událostí únorových koncertů České fi lharmonie 9. a 10. 2. v Rudolfi nu byla premiéra nové skladby mladého, teprve pětadvacetiletého skladatele Slavomíra Hořínky. ČF říze-ná Ondřejem Kukalem uvedla po oba dva hojně navštíve-né koncerty, jejichž součástí byla ještě díla V. A. Mozarta a A. Dvořáka, jeho Žalm, symfonickou větu pro tenor a orchestr.Hořínkova skladba je jednou z pěti kompozic, napsaných českými skladateli ke 110. výročí České fi lharmonie, a přišla na řadu v sezoně jako třetí po Otmaru Máchovi a Evženu Zámečníkovi. Obtížný sólový part v jednovětém zhruba osm-náctiminutovém díle vyjadřujícím náboženské cítění autora zvládl tenorista Aleš Briscein na výbornou – s plným nasa-zením vystihl všechny polohy, vedle pěvecké i gestickou a deklamační, jež skladba založená na Žalmu č. 88 a Listu Pavla Korintským vyžaduje. Smysl a poslání této jednověté, do tří částí však rozložené kompozice, která v české hudbě navazuje na podobná vyznání, provázející tvorbu již od dob Dvořákových až po Petra Ebena, snad nejlépe charakterizu-jí slova autora: „… skladba vyjadřuje mou vděčnost, vytvořil jsem jí hudební výpověď o cestě člověka za vírou“. Kukalovo nastudování i výkon orchestru ve velkém obsaze-ní měly u publika jednoznačný úspěch, otázkou však zůstá-vá, bylo-li třeba sestavit program tak dramaturgicky roz-háraně jako ten večer. Po niterném Hořínkovi Mozartova

Koncertantní symfonie Es dur pro housle a violu (Bohumil Kotmel a Jan Pěruška) a po přestávce Dvořákova Symfo-nie č. 4 d moll, skladby nepochybně dobře zahrané, ale svým duchem někde zcela jinde než zmíněný Hořínka.Mozartovo dílo z roku 1779 je sice skladbou hranou velice často, tentokrát však její provedení nevyznělo tak, jak větši-na z nás očekávala. Možná i proto, že oba sólisté, hlavně na počátku skladby, hráli až akademicky chladně.Následující Dvořákova – ve srovnání s jeho pozdějšími symfoniemi méně hraná – Symfonie č. 4 sice dojem o něco napravila (Kukal zdůraznil zejména jeho slovanskou notu a zpěvnost), nemohu se však ubránit dojmu, že stavba celého večera, kde excelovali především hráči na dechové a žesťové nástroje, nebyla volena nejvhodněji. Obě kompozice, které následovaly po Hořínkovi, působily totiž v tomto kontex-tu dojmem, že byly vybrány jako ústupek pravidelným abo-nentům. Koncert byl totiž pro ně prémiovým darem, což se podobalo situaci s uvedením Máchova díla. •

bravo ji�ímu koutovii orchestruPraha, Rudolfi num � Hana Jarolímková

Ke koncertům, na které se hned tak nezapomene, patři-la bezesporu i vystoupení České fi lharmonie 2. a 3. břez-na ve Dvořákově síni, kdy před orchestr předstoupil skvělý Jiří Kout a jako sólista se posluchačům představil vynika-jící rakouský houslista Benjamin Schmidt. A co tentokrát

dvakrát z koncert� �eské filharmonie

Česká fi lharmonie předvedla pod taktovkou Jiřího Kouta opět vynikající výkon.

foto

Zd

en

ěk

CH

rap

ek

fest ivaly , koncerty��

abonentům a ostatním posluchačům zaplněného sálu nabídl program? Symfonii č. 96 D dur Hob:96 „Zázrak“ Josepha Haydna, Koncert č. 2 d moll pro housle a orchestr op. 22 Hen-ryka Wieniawského a Symfonii č. 9 Es dur op. 70 letošního jubilanta, Dmitrije Šostakoviče. Tedy skladby nejen atrak-tivní, ale vzhledem k tomu, že zastupovaly tři časově i sty-lově různá období, rovněž poměrně náročné na interpre-taci. Tentokrát však vystoupení fi lharmoniků nelze hodno-tit jinak, než jako vynikající a v provedení jednotlivých děl zcela vyrovnané. Haydnova čtyřvětá symfonie, v níž zaujalo zejména skvělé sólo hobojistky Jany Brožkové v rozkošné koncertantní epi-zodě tria Menuetu, plynula lehce, v detailech promyšleně a v souhře precizně, Wieniawski okouzloval zvukovou barev-ností, výrazovou mnohotvárností a zejména skvělou tech-nickou vybaveností sólisty, který dílo předvedl se všemi jeho atributy virtuosní romanticky rozevláté skladby, poutající pozornost zejména svými efektními, technicky náročný-mi prvky (až na zvukově méně pregnantní řadová staccata v 1. a 3. vě tě), a Šostakovič? Ten výborný dojem z celého koncertu završil pěti do detailu výrazově i architektonicky skvěle vystavěnými větami. První (Allegro) s výborně hrají-cím pikolistou Janem Machatem pojal Jiří Kout téměř roz-verně, ve druhé, kouzelně zpěvném Moderatu, nechal vynik-nout zejména klarinety v čele s Tomášem Kopáčkem a rov-něž v další trojici vět se opět představil jako dirigent, který má přesnou představu nejen o každé frázi či každém akcen-tu a dynamickém výkyvu díla, ale rovněž o precizní diferen-ciaci Šostakovičových hojných výrazových poloh a způsobu jejich nelehkého stavebního stmelení. Stali jsme se tak svěd-ky rychlého a svižného Presta, důstojného až – díky výraz-ným vstupům pozounových sól – apokalypticky vyznívajícího Larga, v němž dojem z jakéhosi blížícího se – pozouny ohla-šovaného posledního soudu přetínalo téměř dech zastavující lkaní fagotu (vynikající Jaroslav Kubita!) a opět promyšleně vystavěného fi nále (Allegretto) s variacemi na píseň skotské-ho bandity a nadaného houslisty Jamese MacPhersona (kte-rý ji údajně hrál ještě pod šibenicí), jenž dovedl Jiří Kout ke strhující gradaci a Filharmoniky k mistrně zvládnutému pregnantnímu závěru. Nádherné, výrazově mnohovrstevna-té dílo tak vyznělo přesně ve smyslu poselství, které chtěl jeho posluchačům Šostakovič předat. Co si přát více? •

Skvělý byl i Schmidtův přídavek, Paganiniho Capriccio č. 1.

foto

Zd

en

ěk

CH

rap

ek

ČESKÁ FILHARMONIE...Vás srdečně zve

do 111. koncertní sezonyKaždý rok pro Vás hledáme dramaturgické novinky, zajímavé interprety, sólisty, dirigenty – miláčky publika, hvězdy i nové tvá-ře, uvádíme premiéry. Každý rok hledáme možnosti, jak Vaše návštěvy Rudolfina učinit co nejpestřejší – kombinacemi s ná-vštěvou výstav Galerie Rudolfinum, odpoledními programy pro celé rodiny, Preludii – populárním slovem k programu. Každý rok činíme maximum pro Váš komfort. Každý rok se zdravíme s pravi-delnými posluchači a vítáme nové.

111. koncertní sezona Vám odhaluje svá překvapení. Pro kaž-dého něco. Jaké novinky se chystají? Kdo ze slavných umělců přijede do Prahy? Kdo Vás překvapí?

6. dubna 2006 zveřejnění programu sezony ... už víte, nač se těšit; sezonní brožuru Vám rádi zdarma zašleme

18. dubna 2006 zahájení předprodeje vstupenek ... vstupenky zakoupíte v předprodejní pokladně nebo i on-line na www.ceskafilharmonie.cz

Přímá cesta ke vstupenkám: Informační servis tel. 227 059 227, fax: 227 059 327 e-mail: info@cfmail.cz online na www.ceskafilharmonie.cz

Vstupenky nyní

ONLINEna www.ceskafilha

rmonie.cz

sloupek_rozhledy_SEZONA_07.indd 1 16.3.2006 14:03:35

fest ivaly , koncerty ��

fok a další symfonie dmitrije šostakovi�ePraha, Obecní dům

� Julius Hůlek

Pátý abonentní koncert symfonického cyklu A Symfonické-ho orchestru hlavního města Prahy FOK (28. 2.) pokračo-val v sérii tří večerů, věnovaných symfoniím Dmitrije Šosta-koviče. Tentokrát byly na programu dvě symfonie jmenova-ného klasika světové hudby 20. století: Symfonie č. 3, op. 20 „Prvomájová“ a Symfonie č. 11 g moll, op. 103 „Rok 1905“. Dirigentem byl autorův syn Maxim Šostakovič (1938). Mezi vznikem obou skladeb leží o něco víc jak čtvrtstole-tí. Třetí symfonie jako dílo třiadvacetiletého autora je zcela přesvědčivá, kompozičně koncentrovaná a pečlivě vypraco-vaná. Pojednávané provedení však této úrovni zůstalo leccos dlužno. Jedenáctá symfonie má volnější formu, rozsáhlejší a rozvleklejší. Je výrazně programní a „zatěžkána“ citáty rus-kých revolučních písní. Nicméně způsob, jakým tak autor činil, svědčí o jeho příslovečném fi lozofi ckém nadhledu, vti-pu a tvořivé nadsázce. Interpretační realizace – oproti sym-fonii předchozí – byla zdařilejší. V provedení této náročné kompozice se musí počítat se zvládnutím obtížných indivi-duálních sól i celých dílčích ploch věnovaných jednotlivým nástrojovým sekcím. V tomto ohledu orchestr spolu s diri-gentem kvalitativně výrazně postoupili vpřed. Ve Třetí symfonii působivě spoluúčinkoval Pražský fi lhar-monický sbor (je sem totiž zakomponována báseň S. I. Kir-sanova), dobře připravený Janem Rozehnalem.Od Šostakovičova syna Maxima bych při provedení zmíně-ných otcových děl očekával větší míru výrazové zaintereso-vanosti a zároveň uvolněnosti a velkorysosti na rozdíl od očividného, možná až trochu úzkostlivého sledování textu partitury a krotkých gest. •

dv� sv�tové premiérys pražskou komornífilharmoniíPraha, Rudolfi num

� Julius Hůlek

Čtvrtý koncert Orchestrálního cyklu Pražské komorní fi l-harmonie (27. 2.) s dirigentem Zbyňkem Müllerem při-šel s nabídkou světových premiér dvou současných českých autorů. Večer zahájila koncertní árie na Danteho slova Amore e´l cor gentil pro baryton a orchestr Jana Málka (1938). Premiéro-vaná skladba, jejíhož sólového partu se ujal Roman Janál, znovu doložila naši zkušenost s dosavadní Málkovou tvorbou – zjevnou orientaci na tzv. Novou hudbu, inklinaci k poly-stylovosti, záměrné historizující reminiscence a spontánně projevený smysl pro humor. Roman Janál zaujal přemýšlivě koncentrovaným projevem neseným velkou hlasovou a výra-zovou kulturou.Sylvie Bodorová (1954) se může pochlubit úspěšnou kari-érou trvající už od počátku osmdesátých let. Úmysl napsat Koncert pro klavír a orchestr přijala jako zrale uvážený a odpovědný úkol. Jistě není bez zajímavosti, že důležitým sti-mulem k napsání díla bylo umění klavíristy Martina Kasí-ka, jenž klavírní koncert přesvědčivě interpretoval. Z výrazu díla je patrná jasná převaha intelektu. (Škoda jistých nesrov-nalostí souhry v první větě.)Večer vrcholil v duchu mírně nesourodé, „asymetrické“ dra-maturgie Symfonií č. 2 C dur, op. 61 Roberta Schumanna. Kvalitu provedení je však třeba pochválit – jednotlivé nástro-jové sekce působily vzájemně vyváženým dojmem a Pražská komorní fi lharmonie tu potvrdila specifi cké kvality, jimiž své postavení na naší hudební scéně reprezentuje. •

košlerovo galas pražským filharmonickým sboremPraha, Rudolfi num

� Vladimír Říha

Škoda, že dirigent Miroslav Košler již má „svůj“ sbor, a tak jeho vystoupení v nedělním podvečeru 19. 2. s Pražským fi l-harmonickým sborem bylo „jen“ hostujícím! I přes svůj věk (73 let) by jistě byl ideálním hlavním sbormistrem kolektivu, který prochází v posledních letech tolika zákruty a veletoči, že soustředit se na „tvoření umění“ je někdy dost náročné!Nicméně lze zmíněný koncert PFS a cappella, tj. bez dopro-vodu, jen s varhanami, chápat i jako rozloučení s érou odchá-zejícího ředitele Petra Daňka, který se i přes různé rozmíšky v PFS alespoň o něco pokoušel a nesnažil se jen setrvačně pohybovat v dosavadní linii.To, že PFS zanechává v dobrém stavu, právě dosvědčil recen-zovaný koncert, na němž sbor přednesl pod Košlerovým vedením duchovně zaměřená díla českých skladatelů – Dvo-řáka, Tučapského, Pololáníka, Ebena a Lukáše. Hned úvod-ní Burghauserovo zpracování šesti z Biblických písní Dvořá-ka (ten stačil jen některé instrumentovat pro orchestr) při-neslo nádherný objev publiku – upravovatel pietně intimní písně rozepsal pro velký sbor a Košler nechal vyniknout jed-notlivým rozdílným náladám v mohutném hlasu sboru.

Maxim Šostakovič

foto

Zd

en

ěk

CH

rap

ek

fest ivaly , koncerty��

Druhý objev hned následoval – malé oratorium Mary Mag-dalene pro smíšený sbor, soprán a varhany exilového sklada-tele Antonína Tučapského (žije v Anglii) asi nebylo českou premiérou skladby z roku 1991, ale zhudebněná poema Bori-se Pasternaka z románu Doktor Živago, zpívaná v anglic-kém originálu dalším objevem podvečera japonskou sopra-nistkou Nao Higano (ta působí pro změnu zase v Bratislavě i Brně), svým novozákonním obsahem a hudebním jazykem trochu připomínajícím moravský folklór posluchače v ne zcela zaplněném sále rozhodně upoutala.I v dalších dílech – v Liturgické mši Zdeňka Pololáníka a kompozici nazvané Proprium festivum monasteriense Petra Ebena a zejména v nadšeně aplaudované Modlitbě přítom-ného autora Zdeňka Lukáše, v níž se ke sboru a varhanám (Jan Steyer) přidává ještě bicista (Václav Mazáček na bal-kóně u varhan) Košler se sborem dokázal, že i různé polohy soudobé duchovní hudby zvládá na výbornou. Nebylo divu, že úspěch podvečera u publika byl převeliký. •

moravské klavírní trioPraha, Rudolfi num � Julius Hůlek

Dramaturgie koncertů mívá svá zafi xovaná pravidla. Proto vítáme, když dojde k nějaké překvapující změně, například když máme příležitost slyšet díla neznámá nebo nově obje-vená. Takového zážitku se hojnou měrou dostalo návštěvní-kům koncertu pořádaného Českým spolkem pro komorní hudbu (Sukova síň, 22. 2.) díky Moravskému klavírnímu triu v obsazení Jiří Jahoda (housle), Miroslav Zicha (vio-loncello) a Jana Ryšánková (klavír). Inspirativní večer začal Triem pro klavír, housle a violoncello c moll, op. 2 - dílem teprve patnáctiletého Josefa Suka. Jistě,

kompozičně je tam spousta přešlapování na místě, ale najde-me i řadu skvělých nápadů a jiskrných míst. Mladí morav-ští interpreti právě tohle cítili a náležitě to podali. Hráli s plným nasazením a chvílemi možná i s poněkud nadsazeným temperamentem. Ale chyba to rozhodně nebyla. Na poza-dí výrazové exploze byla jasně patrná jistota výborně zvlád-nuté techniky, souhry intonační i rytmické i přesvědčivého agogického uvolnění. Tuto charakteristiku lze vztáhnout na koncert jako celek.Pro ctitele Leoše Janáčka bylo skutečným objevem prove-dení jeho Klavírního tria na motivy povídky „Kreutzerova sonáta“. Ke genezi a osudu této v podstatě neznámé Janáč-kovy skladby se váže celý příběh. Zatímco původní klavír-ní trio, ve své době příznivě přijaté, upadlo v zapomnění, z jeho hudebního materiálu povstalo dílo nové, Janáčkův známý a všeobecně uznávaný První smyčcový kvartet se stejnou tematickou charakteristikou. Rekonstrukce klavír-ního tria učiněná na základě kvartetní verze (původní auto-graf je bohužel nezvěstný) je dílem muzikologa, skladate-le a předního janáčkovského editora Jarmila Burghausera. Odvažuji se tvrdit, že výsledný dojem ze srovnání obou verzí je vyvážený.Vrcholným opusem večera bylo Klavírní trio a moll, op. 50 Petra Iljiče Čajkovského, názorně zjevující přednosti i úskalí žánru klavírního tria. Hodinového kolosu plného úžasných nápadů, proměn a dramatického dění se interpreti zmocnili s nepolevující vehemencí a vskutku profesionální solidností a přesvědčivostí. Nicméně pravým vyvrcholením večera se stal až přídavek - úprava předehry k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky pro klavírní trio, kterou vypra-coval violoncellista souboru Miroslav Zicha. Věru zdařilá, kompozičně i interpretačně poctivě „odvedená“ práce! •

Moravské klavírní trio: zleva Jiří Jahoda, Jana Ryšánková a Miroslav Zicha

foto

Zd

en

ěk

CH

rap

ek

fest ivaly , koncerty ��

Malé shrnutí� Tomáš Kuhn

Letošní 26. Smetanovské dny (1. 2. – 2. 3.) přilákaly pře-devším díky multižánrovému programu v průběhu měsí-ce února velké množství milovníků kvalitní hudby. Téměř všechny koncerty byly již dlouho předem beznadějně vypro-dány, což svědčí o tom, že dramaturgický plán byl vymyš-len vskutku ukázkově.Festival hlouběji rozvinul myšlenku setkání, na kterém se střetávají umělci různých žánrů reprezentující tradiční artifi ciální hudbu, jazz, world music a také fi lmové, divadel-ní a výtvarné umění. Hlavním tématem se vcelku logicky stal W. A. Mozart, kterému byla věnována pozornost nejen hudební, ale také přednášková, fi lmová a divadelní.Skvělá atmosféra festivalu byla navíc oživena některými hudebními lahůdkami, k nimž bezesporu patřilo jediné uve-dení Mozartovy dvouaktové opery Zaidé v České republi-ce, kterým byly Smetanovské dny 1. února v prostředí Velké synagogy zahájeny. Ve vynikajícím mezinárodním obsaze-ní ji úspěšně zrekonstruoval a nastudoval hudební badatel Andreas Kröper. Ten se podílel mimo jiné také na programu Mozart a Salieri, věnovaném nejmenším posluchačům, jenž připravil ve spolupráci s Orchestrem Konzervatoře Plzeň.K dalším vrcholům festivalu patřilo vystoupení Evy Urba-nové. Její nový koncertní program Smetana versus Wagner, sestavený z předeher, milostných árií a duetů z děl zmiňova-ných skladatelů, přinesl této hvězdě operních pódií v kon-certním sále Peklo dlouhotrvající bouřlivý potlesk. Uznání si dramaturgie festivalu zaslouží také za uvedení současné čes-ké hvězdy akordeonové hry Jarmily Vlachové. V galerii Mas-né krámy předvedla svůj program Zpívající akordeon, kte-rým opět prokázala, že akordeon může být v dobrých rukou ostatním hudebním nástrojům zcela rovnocenný, vhodný jak pro interpretaci hudby staré, klasické, tak i soudobé. Sekci world music reprezentovaly na společném vystoupení Spirituál kvintet a Hradišťan a romská skupina Kale, vystu-pující již bez Věry Bílé.Koncert pod názvem Madrid 1490, v němž se mísily prv-ky hudby evropské, španělské a židovské, předvedl soubor Musica ad tabulam. Interpretací forem liturgické hudby zaujal mužský vokální soubor Schola Gregoriana Pragen-sis, tentokrát v programu Gregoriánský chorál od počát-ků k ranému vícehlasu, jemuž se budu na dalších řádcích, podobně jako vystoupení Yvonne Sanchez (vedle níž se tu na poli jazzové hudby představila ještě velmi osobitá sloven-ská zpěvačka Miriam Bayle) věnovat podrobněji. Ke Smetanovským dnům již také patří pořádání masopust-ní veselice. Zúčastnění mohli tentokrát shlédnout některé masopustní zvyky na Plzeňsku a v Bavorsku a také poznat některé staročeské písničky. Nechyběl ani Mužovskej bál, což je vlastně masopustní večer s tradiční dechovkou.Symfonickou tvorbu zastupovaly Orchestr Konzervatoře Plzeň pod taktovkou Jiřího Štrunce s nabídkou českých i světových autorů a samozřejmě také Plzeňská fi lharmonie pod vedením Jiřího Maláta, jež uvedla skvělý program Češ-tí mistři. Zajímavostí tohoto koncertu bylo mimo jiné prv-ní veřejné rozeznění klavíru značky Steinway, který pro sál Měšťanské Besedy zakoupil Magistrát města Plzně. Tento koncert Smetanovské dny 2. března slavnostně ukončil.Co dodat závěrem? Festival jednoznačně ožil, nezkostnatěl a vytvořil svým návštěvníkům kulturní vrchol zimní sezony v plzeňském regionu. •

Jak došlo k objevuMozartovy opery Zaidé� Jiří Vitula

S rakousko-švýcarským badatelem a fl étnovým sólistou, An-dreasem Kröperem, který po léta věnuje svou průkopnic-kou badatelskou a interpretační činnost ve středověké oblas-ti staré české hudbě, jsme se v Plzni setkali jako přátelé a tvůrčí spolupracovníci. Odborná veřejnost ho dobře zná z jeho dlouholetého působení při vyhledávání a objevování skrytých pramenů českých a moravských hudebních uměl-ců, spjatých se slavnými školami a osobnostmi naší pobělo-horské hudební emigrace. V českých zemích si tento vzácný muž získal úctyhodný respekt pro své vědecké, koncertní i pedagogické úspěchy. Svou záslužnou činnost rozvíjí také jako interpretační poradce na renomovaných moravských hudebních festivalech. Velké přízni se těší u studentů Janáč-kovy akademie múzických umění a v dalších hudebních ško-lách. Jeho znalosti se projevují při koncepci mezinárodních hudebních festivalů, zejména v osobitém koncertním oživo-vání starých hudebních pokladů našich mistrů, kteří po sta-letí zasahovali svým tvůrčím přínosem do rozvoje evropské hudby. Jinak Andreas Kröper zastává post uměleckého ředi-tele v podalpském městečku Arosu. Svou individuální muzi-kologickou praxi neokázale rozvíjí v opuštěné moravské les-ní hájence, kterou si u nás před časem koupil. Tam zřídil svůj tichý útulek, kde se často skrývá před zvědavými zraky světa.Tady se také zrodila myšlenka poprvé zkompletovat a zveřej-nit neznámé hudebně-dramatické dílo Wolfganga Amadea Mozarta. Letošní 250. výročí skladatelova narození poskytlo příležitost seznámit s tímto badatelským a uměleckým poči-nem širokou veřejnost. Andreas Kröper, díky svým kontak-tům s našim hudebním životem, nabídl první scénické pro-vedení festivalu Smetanovské dny v Plzni, kde se historicky jedinečná událost konala jako světová premiéra. Jejím dějiš-těm se stala Velká synagoga. Stavebně a umělecky ojedinělý památník s vynikající akustikou uvítal Mozartovu Zaidé ve stylovém interiéru, jaký mohou Plzni závidět proslulé kon-certní metropole. Autor této volby, Andreas Kröper, se totiž domníval, že zvláštní operní dílo může účinněji zapůsobit v tomto nezvyklém prostředí. Prostor starobylé synagogy ho nezklamal. Posluchači tento krok uvítali s nadšením.

%&. smetanovské dny v plzniPlzeň, Velká synagoga, Anděl Café Music Club, Korandův sbor

Z představení opery Zaidé

foto

arc

hiv

fest ivaly , koncerty��

Jak došlo k identifi kaci a konečnému zpracování neznámé-ho Mozartova autografu, který existoval jen v rozptýlených troskách? Andreas Kröper dospěl ke svému badatelské-mu výsledku složitým způsobem, jemuž předcházelo téměř detektivní pátrání v archivech, knihovnách, odložených spi-sech a korespondenci, které umožnily z roztříštěných náčrtů sestavit úplný obraz Mozartova tvůrčího činu. Na neznámé-ho Mozarta narazili badatelé při studiu a rozboru skladatel-ského odkazu českého hudebního emigranta Jiřího Antoní-na Bendy. Tvůrce známých melodramatických kompozic byl totiž autorem, o jehož dílo jako skladatelskou formu proje-voval Mozart vřelý zájem. Studoval zvláště Bendův scénic-ký melodram. Dílo J. A. Bendy se mohlo v té době už poch-lubit úspěšnými skladbami v tomto oboru. Navíc Mozarta sbližovala s Bendou skutečnost, že se oba umělci ucházeli o kapelnické místo u vídeňského císařského dvora. Pod vli-vem Bendovým se údajně Mozart snažil úspěšně psát i něk-terá libreta, včetně opery Zaidé. Proč Mozart později upustil od dokončení tohoto díla, se nepodařilo vypátrat. Po jeho kompletaci pátrala již po Mozartově smrti jeho choť Kon-stance. Snad tuto záhadu ovlivnila i skutečnost, že po smr-ti arcivévodkyně Marie Terezie byl vydán zákaz inscenovat v divadlech opery. Řada badatelů při pokusech o objasnění této otázky ztroskotala.Andreas Kröper se před Mozartovým výročím k záhadné his-torii o původu Zaidé znovu vrátil. Po úmorném úsilí přišel na způsob, jak z roztříštěných náčrtů sestavit kompletní dílo. Dokončil jeho rekonstrukci tak, jak byla nyní scénicky reali-zována. V soupisu Mozartových skladeb, na jehož nové edici se pracuje, nalezneme operu Zaidé pod číslem K 334.Andreas Kröper ji poprvé nastudoval se svými hudebními soubory a hostujícími sólisty koncertně na švýcarském fes-tivalu v Arosu roku 2003. Nyní byla Zaidé poprvé inscenová-na v divadelním provedení ve Velké synagoze v Plzni. O její scénické repliky projevily zájem Spojené státy americké a Japonsko. Salcburk hodlá Zaidé jako brilantní díl nastu-dovat v cyklu operních skladeb, jež připravil k poctě svého rodáka.V Plzni byla „světová premiéra“ Zaidé provázena jako galapředstavení festivalu Smetanovské dny se vzrušujícím zájmem široké domácí i zahraniční veřejnosti a odborných kruhů. V celkem jednoduchém architektonicky působivém a umělecky přitažlivém rámci Velké synagogy stačilo dopl-nit podmanivý interiér několika náznakovými komponenty, aby se tu odehrával příběh o láskách a zradách, milostných taškařicích, harémových úkladech a dramatickém utrpení, které vyznívá smířením a útěchou. Návodem, k němuž se Mozart zaměřil při hledání libreta, byly podle skladatelo-vy kooperace texty salcburského dvorního trubače Andrea-se Schachtnera, který obdobným způsobem nabídl už svou spolupráci skladateli v opeře Bastien a Bastienka. Impulzem se mu přitom stala Voltairova hra Zaira na hudbu Michaela Haydna, provedená v Salcburku roku 1777.Mozartova opera Zaidé nebyla podle zjištění pramenů nikdy jevištně ani koncertně provedena. Její soudobá premiéra v Plzni v odborné rekonstrukci může být pokládána za abso-lutní primát. Nic to ovšem neubírá na její hudební i textové originalitě, která potvrzuje autorovu genialitu.Andreas Kröper představil hudební veřejnosti neznámé operní dílo pod svým dirigentským vedením ve spoluprá-ci se souborem Alpské opery s koncertní mistryní Dagmar Valentovou 1. února. Všichni se ujali díla s plnou dychtivostí a umělecky odpovědně. Kröper sám suploval vedle dirigent-ské práce u pultu také některé recitativové vložky. Přivedl do Plzně kvalifi kované sólisty ze šesti zemí, mezi nimiž domi-novala v titulní roli brněnská sopranistka Helena Pellaro-vá, odchovankyně Kröperových seminářů staré hudby, vedle dokonale fundovaného brazilského barytonisty Flavia Matt-hiase. Budiž jim za to obdiv a vděk. •

yvonne sanchezp�edstavila projektbrazilian groove� Tomáš Kuhn

Milovníci jazzu mohli tentokrát během Smetanovských dnů (9. 2.) přivítat v Plzni skvělou polsko-kubánskou vokalistku Yvonne Sanchez a její mezinárodní skupinu Brazilian Mood, s kterou vystupuje především na pražské jazzové scéně.Již po úvodní jazz rockové instrumentálce nenechala zpě-vačka nikoho na pochybách, kterým směrem se bude kon-cert ubírat. Jádro repertoáru tvořily oblíbené skladby Anto-nia Carlose Jobima a některé věci z jejího posledního alba Invitation. Přirozený barevný hlas bez zbytečných afektů krásně vyzníval hlavně u pomalejších bosanov, např. v pís-ně Dindi. V rychlejších sambách komunikace mezi kapelou a roztan-čenou sólistkou vinou nepříliš zdatné rytmické sekce zpo-čátku mírně vázla a Sanchez si dokonce musela tempo skladby během hraní upravovat, ale postupem času došlo k „rytmickému sladění“ a obecenstvo se začalo postupně rozhoupávat. Skvělý zpěv kvalitně doplňovaly Ham