Institucionalizovaný jedinec

Obecná sociologická teorie (SOC 103)

Michal Majnuš

397650

Zadal: doc. PhDr. Ing. Radim Marada, Ph.D., doc. PhDr. Csaba Szálo Ph.D.

2013

„Odmala mu všichni v jednom kuse říkají, že je hloupý a hloupý, takže si už neumí

představit, že by to tak nebylo.“

Haruki Murakami

ÚVOD

Institucionalizace je jako sociologický pojem nesmírně široká perspektiva procesuálního

osvojování různých kulturních či společensko-právních pravidel, norem a zákonů, jednoduše

schémat jednání, která jsou považována za legitimní. Jedinec je skrze výchovu vtěsnáván do

ohraničeného prostoru tzv. vlastní kultury v nejširším slova smyslu, díky čemuž se stává

kontrolovatelným a předvídatelným z pohledu autorit takového společenského řádu. Zároveň

se však vzdaluje své přirozenosti, neboť institucionalizace nepředstavuje přirozený způsob

jednání, nýbrž právě naopak způsob jednání kulturně zakotvený. Instituce je osou kultury,

obecnými sdílenými zkušenostmi, pomocí nichž lidé řeší otázky přežití. (Keller 2006).

Často není důležité, jaký jedinec je ve smyslu přirozenosti, ale to, jak působí na své

okolí, které ho následně hodnotí. A toto hodnocení je součástí procesu socializace, integrace

do sociálního prostředí, kdy je jedinec donucen být takovým, jaký se jeví být pro vnější realitu

těch druhých bez ohledu na objektivní pravdu.

Cílem této práce je rekonstruovat pojem institucionalizace, jak ho nastínili Berger

s Luckmannem v knize Sociální konstrukce reality. Následně se pokusím shrnout základní

myšlenky textu Csaby Szála Sociální inkluze a předpoklad kulturní zakotvenosti politické

identity občanství, která s pojmem institucionalizace také pracuje. V závěru oba zmíněné

přístupy srovnám a vyhodnotím.

1 Příroda a společnost

Berger s Luckmannem budují argumentaci na téma institucionalizace v kontrastu

s přírodními zákonitostmi člověka jako člena živočišné říše. Člověk a jeho vývoj nejsou

závislý pouze na biologických podmínkách existence, ale především na sociálních

determinantech. Lidství je sociokulturně proměnlivé, neboť „neexistuje žádná lidská

přirozenost ve smyslu biologicky daného základu, určujícího různorodost sociokulturních

formací“ (Berger, Luckmann 1999: 52). Přirozenost existuje jako antropologické schéma,

které je nutnou podmínkou pro vznik takových sociokulturních formací. Autoři jako příklad

uvádějí lidskou sexualitu. Člověk je schopen skrze naučenou kulturní vědomost potlačit své

sexuální pudy, přičemž platí, že některé aspekty sexuality legitimní v určitých subkulturách

mají svou legitimitu též v obecném smyslu lidství.

Biologické i sociální dospívání jsou časově totožné procesy, avšak sociální vývoj

a tvorba identity je mnohem komplexnější fenomén ovlivněný významnými druhými,

sociálním prostředím, ale především je závislý na kultuře. Člověk tvoří sám sebe. Je součástí

společenství jiných a sdílí s nimi toto společenství ve smyslu kulturních a sociálních

determinantů určujících identitu každého jednoho člena. Sdílí s nimi společenský řád, podle

něhož se ustavují vzorce chování, podle něhož dochází k tzv. habitualizaci lidské činnosti.

Institucionalizace je podle Bergera s Luckmannem v konečném důsledku typizací těchto

habitualizovaných činností, které lidé v určité skupině sdílí. Instituce vzniklé procesem

typizace řídí lidské chování, neboť obsahují množství vzorců či schémat chování, z nichž

jednající vybírá ten nejvhodnější model pro své účely. Jedinec se stává aktérem této instituce.

Současně jsou druzí znalý institucionálních pravidel schopni aktéra identifikovat jako

representanta instituce, a tím identifikovat i jeho jednání.

Role representanta instituce je charakteristická svojí objektivností. Časem se stane

nezávislou na jedincích, podle nichž byla instituce stvořena, a existuje mimo svět jedinců,

kteří ji pro tuto chvíli zastávají. Instituce mají svou vlastní „realitu, která na jedince působí

jako vnější a donucovací skutečnost“ (Berger, Luckmann 1999: 61).

Instituce, které se do paměti společnosti vžily, se jeví jako rituály; samozřejmé rastry

lidství uvnitř jednotlivých komunit sdílejících stejnou pravdu. Nastupující generace je

následně přijímá za své jako tradici, kterou je třeba se učit a dodržovat. Chce-li jedinec porušit

institucionální postupy, je marginalizován a nakonec vytlačen na pomezí zájmu členů

komunity. Institucionalizace totiž vychází z předpokladu, že institucionalizovaný jedinec je

předpověditelný a kontrolovatelný. Není-li tomu tak, je potrestán, protože by mohl narušit

autoritu instituce.

Důležitou schopností instituce je, že jako objektivní realita vstupuje do prostředí

subjektivní reality, a to skrze nástroj socializace. V procesu výchovy je promítána do

subjektu, je mu vštěpována jako objektivní pravda, díky čemuž se stává determinantem

osobní identity. Jedinec bezděčně přijímá její zákonitosti, zapisuje si ony vzorce chování na

vlastní seznam položek „já“.

2 Národ a politika

Csaba Szálo analyzuje strategii sociální inkluze, podle které je jedinec integrován do

společnosti prostřednictvím politické komunity zakotvené ve sdílené kultuře. Kritickým

rozborem díla Jürgena Habermase poukázal na problematiku integrace v moderních

společnostech. Szálo tvrdí, že není možné vysvětlit vznik institucí na základě

instrumentálního jednání; respektive že „institucionalizace nemá čistě instrumentální

charakter“ (Szálo 2003: 36), neboť je postavena na kulturní zakotvenosti vědění a poznání,

potažmo rozumění sociální situaci a všeobecnému kontextu.

Podle Habermasovy teorie komunikativního jednání je integrace možná pouze tehdy,

jestliže dochází k reprodukci kulturních a institucionálních pravidel, přičemž platí, že aktér je

schopen reflexe jak sebe sama a své role v sociálním řádu, tak celé kulturní základny moderní

společnosti. To vše prostřednictvím jazyka a komunikace.

Podstatnou otázkou Szálovy práce je sociologická perspektiva legitimizace sociálně-

právního řádu, což je zásadní otázkou institucionalizace sociálního jednání. Právní autority

vytváří řád, v jehož hranicích je aktér nucen existovat a jednat, tudíž je nucen být socializován

skrze jeho direktivy. Právně-politický řád diktuje vzorce jednání, které poskytuje komunitám,

do nichž je následně subjekt vědomě či nevědomě zasazen v procesu sociálního dospívání.

V takové komunitě si buduje vlastní identitu, díky čemuž s ní sdílí nejen institucionální

pravidla a normy, ale také emoce. Identifikace s komunitou tedy probíhá na úrovni objektivní

sdílené zkušenosti i na úrovni čistě subjektivního emocionálního prolnutí s ostatními členy.

Habermas vnímal moderní národní stát jako strategii institucionalizace. Národní stát byl

zkonstruován jako odpověď na krizi identity a integrace společnosti. Stal se pojícím prvkem

a poskytl lidem nový prostor k identifikování sebe sama. Pomocí mechanismu politizace

institucionalizoval „občanské a národní identity subjektů“ (Szálo 2003:39).

Byla to právě institucionalizace občanství, která sebou přinesla integrační potenciál.

Občanstvím se jedinec přihlásil k tradicím, přijal sdílené kulturní povědomí, stal se součástí

sociálního řádu uvnitř národa. Získal důkaz své existence jako člena určité politické

komunity, zároveň však získal důkaz příslušnosti k národu jako kulturní komunitě. Občanství

je důležitým identifikačním prvkem, ale současně poskytuje svému držiteli možnost

participace, nikoli pouhé podřízení autoritě. Občanství představuje možnost seberealizace

jedince v kruhu jedinců se stejnou kulturní minulostí i přítomností.

Szálo zdůrazňuje, že národnost a občanství v dnešním postmoderním světě nemusí být

nutně totožné. Identita subjektu není konstituována pouze skrze kulturní instituce, nýbrž též

skrze instituce právního řádu. Národnost sice jedinci poskytuje identitu, zároveň však platí, že

jako taková nemůže existovat vně politicko-právního schématu.

Vztah mezi politickou a kulturní identitou subjektů není analogický, rozhodně však

nemůžeme přijmout výrok o totožnosti. Moderní interpretace národnosti je schopna pojmout

heterogenní politickou identitu, stejně tak politická identita dokáže obsáhnout různá kulturní

schémata. Szálo upozorňuje, že politická komunita občanství nemusí být zakotvena v kulturně

homogenní společnosti. Je však nutné připomenout, že kulturní identita je základem občanské

identity, která je v ní pevně zakořeněna.

ZÁVĚR

Berger s Luckmannem a Szálo se v pohledu na perspektivu institucionalizace v mnohém

shodnou. Podle nich se jedná o proces přejímání, učení se vzorců určitého chování a jednání,

což člověku v zásadě ulehčuje rozhodování při výběru z mnoha možností reakce na danou

situaci. Podstatnou schopností institucionalizace je, že dokáže sjednotit individua pod vlajkou

stejného sdíleného vědění, čímž vytváří společenskou i osobní identitu členů, kteří si danosti

a zákonitosti projektují do svých „já“. Institucionalizace je fenomén zakotvený v kultuře.

Pravidla a samotná poslání určitých institucí se jedinec musí učit po celý svůj život, přičemž

je přebírá za své, aby mohl být integrován a mohl žít ve společenství s ostatními, kteří se

pohybují ve stejném společensko-politickém řádu.

Zatímco Berger s Luckmannem hovoří o institucionalizaci obecně z pohledu člověka-

jedince, Szálo se zabývá problematikou občanství a národnosti jako institucionálních strategií,

které v postmoderní době formují identity jedinců. Szálo se snaží tento fenomén zakotvit

v problematice sociální inkluze a integrace lidských komunit. Institucionalizace je podle Szála

záležitostí nejen kulturních předpokladů, ale především politicko-právního řádu zakořeněného

v kultuře jako takové. Nevnímá tento proces jako pouhý mravnostní či kontrolní

mechanizmus, sleduje její vliv na konstituci integrované, celistvé společnosti.

LITERATURA

1) BERGER, Peter L. a Thomas LUCKMANN. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum

pro studium demokracie a kultury (CDK), 1999. ISBN 80-85959-46-1.

2) KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5 vyd. Praha: SLON, 2006.

3) SZÁLO, Csaba. Sociální inkluze a předpoklad kulturní zakotvenosti politické identity

občanství. Sociální studia. 2003, č. 9, 35 - 50.