téma:

ALTERNATIVNÍ

VZDELÁVÁNÍ

profil:

DROGA

ZVANÁ VÝŠKA

ROZHOVORY

UVAHY

ˇ

1

Šéfredaktor listu: Michael Dvořák (M.D.), grafika: Michael Dvořák,

Martin Lyko (M.L.), ilustrace: Marek Pavlík (M.P.) další členové re-

dakce: Ján Staněk (J.S.), Vojtěch Lyko (V.L.), Martina Kouřilová (M.K.),

Jana Kráčmarová (J.K.), Jana Poskerová (J.P.), Marek Tomaštík (M.T.)

Je to sice už více než dva měsíce od

inaugurace prezidenta ČR Miloše Zema-

na, ale ve třídách jesenického gymnázia

zatím jeho portrét nebyl vystaven. Po-

dobně jako u většiny škol.

Podle zákona opravdu žádný portrét

prezidenta být nemusí, patří to ale k tra-

dičnímu vyjádření úcty. Jestliže tedy

vedení školy odmítá vyvěsit onen obraz,

prokazuje tím nesouhlas nebo neúctu

k současnému prezidentovi. Proto tedy

vysvětlení některých ředitelů říkající, že

politika do škol nepatří, je zcela mylné a

od věci. Jestli nesouhlasím s Milošem

Zemanem tak projevuji alespoň ten nej-

menší zájem o politiku, tedy počin od-

mítnutí pověšení portrétu prezidenta je

politicky motivovaný.

Vedení našeho gymnázia zaujalo postoj

zcela specifický. Zástupce ředitele, pan

Javůrek, pro náš časopis řekl: ,,Tento

problém jsme zatím nijak speciálně neře-

šili. Ani nevím, zda jsou portréty již k

sehnání a za jakou cenu.‘‘

Na Slovensku zákon nařizuje mít ve

třídě státní znak, vlajku, text hymny a

preambuli ústavy. V některých zemích je

předepsáno mít ve třídě kříž – např.

v Itálii, Rakousku, Polsku...

U nás na gymnáziu je situace trošku

jiná. V jedné třídě visí kromě státního

znaku či portrétu prezidenta značka oblí-

beného pivovaru.

2

PROC JEŠTE

ZEMAN NEVISÍ?

MICHAEL DVOŘÁK

ŠÉFREDAKTOR

ˇ

OBSAH 3

4 TÉMA – WALDORF-

SKÉ VZDĚLÁVÁNÍ

Ján Staněk píše o naší návštěvě na

střední waldorfské škole v Ostravě a

o obecných principech waldorfského

vzdělávání. Jaké jsou jeho dojmy?

Více v jeho článku…

5 TÉMA – VYCHÁZÍME

ZE STUDENTŮ

Obsáhlý rozhovor s ředitelem střední

waldorfské školy v Ostravě. Jaké jsou

představy o tomto alternativním vzdělá-

vání a jaká je realita?

11 RUBRIKA JINDE – CO

DNESKA LETÍ?

Pojednání o trendech dnešní doby, které

určitou část lidí uspokojují a činí je zá-

vislými, ovšem jinou skupinu přivádí

k hlubokému zamyšlení nad situací ve

světě.

12 ROZHOVOR – JÁ JSEM

BASKEŤÁK

Ján Staněk vyzpovídal našeho gymnazi-

álního učitele tělocviku pana Emila Vo-

dáka.

13 PROFIL – DROGA

ZVANÁ VÝŠKA

Jaký je život horolezcův, resp. stěnopla-

zův? Profil našeho spolužáka napsal

(kdo jiný než) Ján Staněk.

PODÍVAT SE DO OSTRAVY na

Waldorfskou školu jsem jel jako ne-

přesvědčený příznivec. V Ostravě

byla mlha a chladno, a tak nás potěši-

lo, když jsme alternativní školu ko-

nečně našli a zapadli dovnitř. Přijali

nás vlídně a ochotně: dali nám kobli-

hy a čaj.

Tak trochu jinak

A pak se šlo na rozhovor. Vyzpoví-

dali jsme ředitele školy. „Já jsem si

prošel normálním školstvím,“ odpo-

vídal na naše otázky, „a to mě pře-

svědčilo, že by něco mělo být jinak.“

Asi to vzal dost do slova, protože

tady bylo všechno tak trochu jinak.

Šlo to poznat už na třídách, které

jsme navštívili bezprostředně po

rozhovoru: stály tam kytary, visely

obrázky a všichni si povídali nebo

alespoň svačili. Protože nás docela

přesvědčil výmluvný pan ředitel

(ostatně učil češtinu), napjatě jsme

čekali, jak bude vypadat výklad.

Možná jsme viděli dost netypické

hodiny, ale sotva začala výuka, moje

představy se rozpadly. Zdálo se mi,

že Waldorfské školství vypadá pěk-

ně jen na papíře – od té chvíle v jeho

realizaci prostě nevěřím. Chyběl řád,

morálka a alespoň základní kázeň. Já

si nemyslím, že by se mělo sedět v la-

vicích s rukama na stole a okolo by

měl chodit učitel s rákoskou, to ne.

Zkrátka se pokouším říct, že kdybych

tu hodinu učil já, brzo by pro mě mu-

sel jet doktor Chocholoušek. Zezačát-

ku jsme ani nemohli poznat, co to je

vlastně za hodinu. Tak jsme se zeptali

dvou domácích. „Já nevim,“ odpově-

děl nám ostravsky krátce jeden z nich.

„Asi chemie,“ dohadoval se druhý.

„Mysliš?“ podivil se první. Nakonec

se potvrdilo, že to skutečně byla che-

mie. Pak nás převeleli do biologie. Ta

se té naší docela podobala. Vykládala

ji výrazná, mě okamžitě sympatická

učitelka, která dobře věděla, kam chce

hodinu dovést. Hodina proběhla cel-

kem zajímavě, a po ní jsme si nor-

málně vykládali se studenty - více

méně to byli naši vrstevníci. „My tu

spime jako na každe jine škole,“ smáli

se. Takže to vypadá, říkal jsem si

zklamaně, že asi neexistuje žádná

spolehlivá metoda, jak přimět žáky,

aby se skutečně chtěli vzdělávat. Tak

trochu mě to zamrzelo...

Záleží to na učiteli

Čekal nás ještě krátký rozhovor

s učitelkou biologie, která nás pocho-

pitelně zaujala. Ptám se jí, jestli si

myslí, že je Waldorf lepší než nor-

mální gympl. „Lepší? To tak nejde

říct,“ vysvětluje, „spíš někomu víc

vyhovuje.“ Docela s ní souhlasím.

Obecně mě návštěva na Waldorfské

škole přesvědčila, že neexistuje žád-

ný norimberský trychtýř, žádný zá-

zračný způsob, jak někoho něco nau-

čit. Myslím, že to hrozně moc záleží

na učiteli. Když učitel není osobnost,

tak prostě nenaučí, kdyby se rozkrá-

jel… Odešli jsme ze školy. Zatím se

vyčasilo, takže v dálce šlo vidět důl-

ní věže, které v lehkém oparu vypa-

daly jako ze sci-fi filmu.

Byla to docela zajímavá návštěva a

hádám, že Waldorf do budoucna

ovlivní běžnou pedagogiku, ale pod-

le mě sám zůstane jen kuriózní alter-

nativou pro alternativní lidi. (J.S.)

Stopařův průvodce po waldorfské škole

Waldorfské vzdělávání

4

Hlavní rozdíly mezi Waldorfskou

a běžnou pedagogikou:

ABSENCE UČEBNIC - Na Wal-

dorfské škole žáci nemají učebnice,

ale vytváří si je…

SLOVNÍ OHODNOCENÍ - Za

svou práci jsou ohodnoceni slovně

DELŠÍ VYUČOVACÍ HODINA -

„Vyučovací hodina“ je podstatně

delší

ČASOVÁNÍ UČIVA - Učivo je

časováno, má odpovídat věku –

proto se učí například později číst.

NA W. ZÁKLADNÍCH ŠKO-

LÁCH učí třídu přibližně do osmé

třídy jen jeden učitel.

VĚTŠÍ DŮRAZ na výuku umělec-

kých předmětů.

W. střed

ní šk

ola v

Ostrav

ě – u

ž zven

čí pozn

áte, že nejd

e o b

ěžnou

školu

.

(foto

M.D

.)

téma

VYCHÁZÍME ZE

STUDENTU

Rozhovor s ředitelem waldorfské školy Břetislavem

Kožušníkem, který považuje za důležité vyvracet li-

dem jejich představy o waldorfském vzdělávání.

°

Téma: Waldorfské vzdelávání ˇ

ZÁKLADNÍ STEINEROVI PRINCIPY NÁSLEDUJE

KAŽDÁ ŠKOLA, JENOM PROVEDENÍ SE LIŠÍ

Jak jste se dostal k alternativnímu

vzdělávání?

Dostal jsem se k tomu v roce 1990, to

znamená, že se s waldorfskou peda-

gogikou potýkám 23 let. Bylo to

vlastně tak trošku náhodné, zajímal

jsem se o dramatickou výchovu v té

době a studoval jsem právě na peda-

gogické fakultě tady v Ostravě a zá-

jem o dramatickou výchovu mě vedl

právě k tomu, že bych chtěl učit nebo

bych chtěl, aby se na školách učilo

jiným způsobem. Jedna

z univerzitních profesorek z Prahy mě

upozornila na waldorfskou pedagogi-

ku, no a tím jsem se dostal ke styku

s lidmi, kteří to dělali, a přihlásil jsem

se na první seminář, který v České

republice byl, a takhle to celé začalo.

Vy jste byl žákem klasické školy,

přineslo vám to alespoň něco pro

práci ve waldorfské škole?

To se takhle nedá říct. Vystudoval

jsem tak jako vy základní školu, kla-

sické gymnázium a potom klasickou

pedagogickou fakultu, takže spíš mně

to přineslo poznání o tom, že by to

vlastně mělo být jinak. Ale pochopi-

telně zažil jsem nějaké učitelské

osobnosti, které mě oslovily, ale pros-

tě když jsem se seznámil

s waldorfskou pedagogikou, tak jsem

zjistil, že mě to oslovuje daleko víc,

ten způsob jednání, vyučování atd.

Nebylo právě klasické vzdělání

handicapem?

Takhle začínali vlastně všichni, pro-

tože do roku 1990 nemohlo být o

waldorfské pedagogice v žádném

případě ani zmínky. Takže až potom

můžeme mluvit o tom, že někteří

začali takhle vyučovat, a ti kteří tím

prošli tak těch je vlastně hrstka.

Do jaké míry následují školy

v Česku Steinerovi principy? Někde

jsem se dokonce dočetl, že si stu-

denti sami určují, kdy bude pře-

stávka a takovéto věci, tak jak to

tedy chodí?

To jste se dočetl kde? (se smíchem)

Existuje spousta webových stránek,

které jsou pochopitelně pomlouvačné,

a které se nás snaží očernit. Také

máme společnost Sisyfos, která proti

nám brojí neuvěřitelným způsobem a

přestože už její argumenty byly něko-

likrát vyvráceny tak v nich pokračuje

dál. Ve waldorfských školách si žáci

neurčují, jak to bude vypadat. Ty

základní Steinerovi principy následuje

každá škola, jenom to provedení se

liší. Je to dáno, jednak tím jací jsou

tam učitelé, protože to je taky jedna

ze Steinerových myšlenek, učitelé

tvoří samosprávu té školy, to zname-

ná, není to jenom ředitel, který určuje,

jak to bude vypadat, ale jsou to i uči-

telé, kteří se na tom podílejí. Míra

téma

Už jen třídy působí jinak než na běžných středních školách

6

WALFDORSKÁ PEDAGOGIKA VYCHÁZÍ ZE STU-

DENTŮ, Z POTŘEB STUDENTA

učitelského působení je různorodá, je

to dáno tím, kde ta škola je, pochopi-

telně je to jiné krajově nebo místně,

výběrem učitelů, výběrem studentů.

Pražské lyceum má daleko větší náro-

ky nebo je řekněme akademičtější než

to naše. Je to logické, neboť tam je

ten výběr studentů daleko širší a

vlastně se to blíží gymnáziu, my

s ohledem na možnosti

v Moravskoslezském kraji jsme na

tom trošku jinak.

V čem vidíte největší rozdíl mezi

klasickou a waldorfskou pedagogi-

kou?

Ten rozdíl je dán tím, že waldorfská

pedagogika vychází ze studentů,

z potřeb žáka, z potřeb studenta, čili

co potřebuje ke svému životu vědět.

Pozor, ne z chutí. Ne z toho, co by

jakoby chtěli, ale z toho, co potřebují.

To je rozdíl. Dětem chutná čokoláda,

ale my jako rodiče víme, že jí nepo-

třebují, takže vycházíme z toho, co

potřebuje člověk, aby se rozvinul.

Nejde o to, co mu chci vtlouct do

hlavy, nebo jaké kvantum vědomostí

má získat. Víme a myslím, že je to i

vaše zkušenost, že to co se nabifluje-

te, je tou nejméně udržitelnou strán-

kou vzdělávání.

S tím je asi spojeno časování učiva,

že?

Jednak, a jednak taky to, co se učí

nebo jakým způsobem se to učí, čili

nám nejde o to, abychom tady měli

velké telefonní seznamy, třeba

v češtině, když to vezmu za náš obor -

jako telefonní seznam spisovatelů, co

napsal, kdy napsal, kdy se narodil,

kdy zemřel, o to vlastně nejde, proto-

že to si jednak každý může najít, spíš

jde o to, co ten spisovatel pro mě jako

pro člověka znamená, co mi může

jako člověku dát.

A k tomu, aby si žák položil tuto

otázku, jdete jak?

Je to spíše otázka rozhovoru, čili ve-

deme dialog o tom, co v tom vlastně

vidíme, co v tom textu je. Snažím se

jim vysvětlit, že za každým textem je

ještě něco, co autor mínil, ale expli-

citně to tam nenapsal.

Četl jsem, že třídu vede celou dobu

jeden učitel, což se mi zdá zvlášt-

ní…

To není úplná pravda. Na základní

škole je tomu tak, že jeden třídní uči-

tel setrvává se třídou od první do

osmé třídy, v ideálním případě. Ně-

kteří jdou až do deváté, což už je dis-

kutabilní, ne z hlediska toho že by

nezvládli učivo, ale toho že ty potřeby

už jsou jiné, čili zatímco jednotné

vedení je pro žáky důležité, v deváté

třídě potřebují už tu různorodost.

Taky ten učitel učí to, co si troufne,

téma

téma

Tohle by asi ocenil ne jeden student běžné školy.

7

VĚTŠINA STUDENTŮ NACHÁZÍ UPLATNĚNÍ

NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

nebo to co si myslí, že zvládne, čili

v těch vyšších ročnících už je to často

odborná výuka, takže si řeknu, ano

tady zvládnu ty přírodní vědy, ale

češtinu, dějepis, zeměpis učí někdo

jiný. U uměleckých předmětů to už je

pochopitelně od první třídy, protože

ne všichni jsme nadáni na všechno,

stejně tak u cizích jazyků...

Jak zpětně hodnotí, to, co jim škola

dala, vaši bývalí studenti?

Pokud se s nimi vidím, tak je to větši-

nou pozitivní reakce, vzpomínají prá-

vě na to, že tahle škola jim umožnila

to, co bychom nazvaly osobnostním

zráním. Čili tím, že apelujeme na ně,

že mi tady nejsme od toho, abychom

jim něco vykládali, oni jsou tady od

toho, aby se chtěli něco dozvědět a

chtěli něco poznat. Taky vedeme dia-

log a myslím si, že jsme velice ote-

vření s tím, jak se studenty jednáme,

tak to jim umožňuje, aby našli sami

sebe, a to většina z nich oceňuje jako

to, co by jinde nenašli.

Kde nachází nejvíc studenti, kteří

tady studovali uplatnění?

Většina na vysoké škole, až na jedno-

ho nebo dva v ročníku vždycky ano.

Říkali, že jsou teda připraveni?

Neměli tam nějaké problémy?

Většina z nich byla připravena, mož-

ná máme menší deficit v přírodních

vědách, ale ten drobný deficit je dán

spíše tím množstvím toho učiva. Ne-

dávno jsem vedl rozhovor s jedním

z našich absolventů, který je teď na

Vysoké škole báňské a říkal, že někte-

ré věci jsou pro ně problematické, ale

také říkal, že si mnoho věcí dokáže

logicky odvodit. Takže to, na co je

tahle škola připravila, je jiného druhu,

není to kvantum informací, ale že

tomu rozumí. Že prostě ty věci bere-

me s porozuměním a takhle si dokážu,

když se dostávám ke složitějším vě-

cem, něco logicky odvodit.

To ale spíš záleží na konkrétních

učitelích, ne? Já osobně si třeba na

základní škole pamatuji nejvíc na

učitele, kteří byli opravdu drsní, a

vím, že mě naučili. Kdyby byli ti

učitelé příliš hodní, moc by mi to

neprospělo…

To je zase ta naivní představa. Řek-

neme, že se vychází z potřeb žáků a

každý si tím pádem myslí, že si děti

mohou dělat, co chtějí. Nemohou.

Drsnost vede, u vás možná ne, ale u

většiny děti vyvolá to, že začnou jed-

nat utilitárně, čili jestli je za to znám-

ka, dělám, jestli není, nedělám. Není

to už o tom, jestli chci něco poznávat,

ale co za to budu mít. Pokud pouze

jednáte utilitárně, podle toho co za to

bude, pak nejste ten, co něco pozná.

Nejste ani ten, kdo bude správně dělat

téma

V každé třídě jsou kytary, na které studenti o přestávkách hrají.

8

ŘÁD V TÉ ŠKOLE JE,

NEŘÍKÁM POŘÁDEK

vědu, protože věda je o tom, že

zkoumám, hledám, mám zájem, je to

o

tom zájmu. Cílem waldorfské školy je

vytvořit a udržet zájem dětí o pozná-

vání. Dítě je oceňováno i doma, za

známku, dostal jsi jedničku, fajn,

dostal jsi pětku, je to špatné, ale nikdo

se nestará o to, co to dítě skutečně ví

nebo umí. To jsou z vašeho hlediska

drobnosti, ale ve skutečnosti formují

osobnost. Formují to, jaký vy budete

mít vztah právě k tomu poznávání, jak

aktivní v životě budete. Snažíme se

právě vycházet z těch dětí, nebýt na

ně drsní, ale pochopitelně řád v té

škole je, neříkám pořádek. Pořádek je,

když děti sedí se založenýma rukama

a nikdo nic neříká, protože to je vlast-

ně z vnějšku něco nuceno. Řád je

když vím, co bude po sobě následovat

a jednám v souladu s tím, co se děje.

Říkal jste, že máte všeobecně mno-

ho odpůrců, setkal jste se zde

v Ostravě s nějakou negativní vlnou

z řad veřejnosti?

Občas se s tím setkáváme, příliš ne,

ale spíš je to neinformovanost. To

znamená to, že lidé mají nějaké před-

sudky. Vysvětloval jsem studentům:

„Prosím vás, možná někteří přijdou

s tím, že si hrajete na koberci, nebo se

půl hodiny denně modlíte“. Předsud-

ky prostě jsou. Víme o nich.

Co tedy s nimi děláte?

Snažíme se s lidmi mluvit, jinak to

prostě nejde. Dokud se na to vy nepo-

díváte, nezjistíte, sami si to neohmatá-

te, tak nevíte.

Dočetl jsem se, že na začátku hodi-

ny je podle Steinera eurytmie. Je to

nějaký rituální tanec nebo nějaké

cvičení na ráno, nebo jak to máme

chápat?

Ne, na začátku se pravidelně říká

průpověď. Je to vlastně takový vstup

do dne a potom je určitá část, ve škole

se jí říká rytmická, kdy se hraje na

flétnu, rytmicky se cvičí a tak dál, ale

na základní škole. Tady občas, třeba

já k výuce, když učím středověkou

literaturu, tak si zazpíváme, svatý

Václave a pár dalších věcí, které patří

k dějinám literatury. Protože všichni

waldorfští žáci umějí na flétnu, tak to

zkoušíme zahrát i na flétnu a to je asi

prvních 15 minut výuky, když vezme-

te ten 110 minutový celek, tak je to

vlastně příjemné osvěžení na začátku.

Eurytmie je svým způsobem pohybo-

vě vyjádřené slovo, hudba, takže

z vnějšího pohledu se to dá nazvat

tancem, ale je to samostatný předmět,

který vyžaduje speciálního učitele. U

nás se nevyučuje, protože nemáme

člověka, který by to vyučoval.

Ptali jsme se studentů na tu průpo-

věď, ale když jsme po nich chtěli,

aby nám řekli jak zní, tak odmítali.

A nedokázali nám ji nějak vysvětlit.

Řekli, že to je Steinerova báseň a

nic víc.

Je to Steinerova průpověď. Já jim to

říkám vždycky na začátku prvního

téma

Hodina chemie.

9

ČASEM SE TO VĚDOMÍ, PROČ TO ČLOVĚK ŘÍKÁ,

ZTRATÍ, ALE NA ZAČÁTKU TO MÁ SVOJI FUNKCI

VZBUZOVAT

V ŽÁCÍCH OTÁZKY –

TO JE JEDEN Z CÍLŮ

NAŠÍ ŠKOLY

EXISTUJÍ RŮZNÉ NÁ-

ZORY, KTERÉ PŘED-

KLÁDÁME

ročníku a ono se to časem zapomene.

Jo, to nám říkali.

(smích) Tady neděláme nic v tom

smyslu, že bychom to zatemňovali.

Všechno, co děláme, vždycky vysvět-

líme, proč to tak je. Taky v tomhle

městě by to ani jinak nešlo. Většina

žáku přichází s tím, že na co si ne-

můžu sáhnout, to neexistuje.

Jak tedy zní ona průpověď?

Nadchni se krásou,

chraň v duši pravdu,

cti co je vzácné,

služ věci dobra.

Tak věru dojdeš v životě k cílům,

v činech svých řádu,

v cítění k míru,

v myšlení k světlu

a duši tvou prolne důvěra silná

v působnost boží ve všem, co jest kol-

kolem i v nitru tvém.

A vždycky jim k tomu říkám: Ta prů-

pověď má tři části. Na prvních dvou

se v zásadě můžeme shodnout všich-

ni. Tu třetí můžete, ale nemusíte ji

říkat, je to na vás jak ten svět chápete.

Buď si myslíte, že to všechno jen tak

vznikne nebo ho chápete jako výsle-

dek nějakého myšlenkového procesu.

Takže začátek říká, co by měl člověk

dělat a ta druhá říká, čeho tím dosáh-

ne. Asi tak je to s průpovědí. Časem

se to vědomí, proč to člověk říká,

ztratí, ale na začátku to má svoji

funkci, aby to dítěti řeklo právě, že

v té škole není pro ty známky nebo

protože se maminka rozhodla, ale

protože tady toho chce dosáhnout.

Vedete často dialog s rodiči?

Teď už ne. Na základní škole ano,

tam je to velmi impulzivní, každá

třída má třídní schůzky každý měsíc,

ale tady je to víc o tom dialogu s těmi

studenty. Je to logické, dospíváte a

jste za sebe více zodpovědní,

v polovině školy jste za sebe zodpo-

vědní zcela. Je to vývoj.

Doslechl jsem se, že učíte děti číst

v sedmém roce, co je na tom prav-

dy?

Je to tak, že prvně dbáme na školní

zralost a dítě je zralé někdy mezi šes-

tým a sedmým rokem. Pochopitelně

někteří potřebují delší čas, zejména

chlapci. Jde se skutečně zvolna,

v první třídě se naučí pouze velká

tiskací písmena. Čtou i slova, ale jde

to pomaleji. Jde o to, aby se k tomu

písmu, které je velmi abstraktní, vy-

tvořil jakýsi vnitřní vztah. Každé

písmenko se probírá s určitou pohád-

kou, ke každému písmenku

se vymyslí určitá pohádka, která s tím

písmenkem souvisí. Pohádky si vy-

tváří každý učitel sám.

Hlavní indikátor školní znalosti je

pro vás tedy co?

Tam je jich víc. Například z toho

vnějšího hlediska je to výměna zubů

nebo schopnosti kreslit objekty, vyja-

dřovací schopnosti atd. Těch aspektů

je víc, zjišťuje se vše. Když to řeknu

úplně obecně, tak z toho vnitřního

hlediska je to o tom, kdy se to dítě

chce učit. Kdy se chce učit písmenka,

poznávat čísla. Kdy už si nechce jen

hrát, ale chce se učit.

Na waldorfské škole je absence

učebnic, nechybí pak těm žákům?

Učebnice má jednu drobnou nevýho-

du, určuje vám, co budete vědět. Je to

jen jedna cesta. Když se podíváte na

internet, tak se tam můžete dozvědět

spoustu různých informací, a je na

vašem kritickém rozumu, abyste si

z nich vybrali. V cizích jazycích a

matematice se učebnice používá to

ano, ale například v humanitních a

přírodních vědách je sice učebnice

doporučená, ale v zásadě je nemáme.

Jinak kopírujeme a pracujeme s texty.

Co je vaším úplně nejvyšším cílem

při výchově studentů, k čemu se je

snažíte dovést?

Ten vnější cíl je dovést je k maturitě,

aby řádně dostudovali a pokračovali

dál na vysoké škole. To je ten vnější

cíl, který se snažíme uplatnit. A ten

druhý je právě ten osobnostní. To je,

aby odtud vyšla nezávislá, samostatná

osobnost chápající svou zodpovědnost

ve světě, aktivně jednající v životě.

Neodráží se nějak na studentech

filozofie antroposofie?

Antroposofie v žádném případě. To je

pouze pro učitele. Zdejší žáci tuší, že

nějaký Steiner byl, a že založil nějaké

waldorfské vzdělávání. Antroposofie

by se ale neměla objevovat, a Steiner

to mnohokrát napsal, jako obsah výu-

ky. Pravda je taková, že se snažíme

svět podávat z více stran a z více po-

hledů. Může se to zdát směrem

k tomu idealismu, pochopitelně, pro-

tože to není utilitárně materialistická

výuka. Hovoříme o tom, že některé

věci nejsou zodpověditelné a je mož-

né o nich polemizovat. Takže existují

různé názory, které předkládáme.

Darwinismus je jedna z teorií, pořád

je to teorie, pořád není ověřená. A

čím víc se v tom babráme, tím víc je

to složitější. Předkládáme jim pro-

blematizující pohled s tím, že to je

vlastně to, co máte udělat vy v tom

životě. Čili ty otázky jsou otevřené.

To je taky jeden z cílů této školy,

vzbuzovat v žácích otázky. (J.S.,

M.D., M.T., M.P.)

téma 10

ASI KAŽDÝ kdo alespoň jednou za

čas navštíví virtuální svět Facebooku

si na hlavní zdi, kde sdílejí své méně

či více inteligentní příspěvky všichni

vaši ‚,přátelé‘‘, všimne různých věcí.

V prvé řadě jsou to právě příspěvky

a fotky. Já osobně jsem do kolonky

,,Co se Vám honí hlavou‘‘ napsal text

jen jednou ve svém životě. Někdo to

činí několikrát za den, zřejmě se mu

v hlavě honí víc věcí než mně. Nebo

ty fotky… Jak miluji ty nádherné tex-

ty (nejčastěji ve slovenštině), které

pohladí na duši, povzbudí… Po troš-

ku detailnějším zkoumání hlavní strá-

nky ale člověk vidí to, co zrovna ve

světě, na který si formálně nejde šáh-

nout, letí. ,,Fb hity‘‘

Money, Money, Money

Po změně vzhledu (na kterou mimo

jiné každý strašně nadával) se tako-

vým hitem staly úvodní fotografie –

není nad ty nádherné, sladké texty

hned na úvodu profilu. Takové ty

motivační, ty mám nejradši. Vznikají

dokonce celé stránky na stažení úvo-

dních fotek… Bezpochyby se kolem

všeho točí velké peníze, takže změna

vzhledu byla ze strany facebooku ví-

ce než promyšlený a cílený krok.

Zeptej se mě. Na cokoli

Nedávno velká část Fb populace

zakládala své Ask me profily – no

není super, když se člověka můžete

zeptat zcela anonymně na cokoli?

Nepochybně zakládali takovéto profi-

ly klasické facebookové trapky, které

prostě musí vyzkoušet vše, co se jen

na jejich nejoblíbenější stránce šustne

a v druhé řadě všichni, kteří se

v dlouhé chvíli nudili a tohle jim

prostě přišlo jako príma nápad na

zabití času. Tento trend ale – myslím

profily ask me - alespoň jak já pozo-

ruji, pomalu mizí. Naštěstí.

Asi už je to tak normální

A co dnes? Není překvapením, že

facebookové obrázkové vtípky, které,

přiznávám, mnohdy mají něco do

sebe, byly povýšeny na něco, co se

hýbe. To mělo lidstvo vždycky rádo.

A tak tu máme oblíbené ,,gify‘‘. Ně-

které jsou normální, některé vtipné,

některé naprosto trapné a některé

vulgární a sprosté. Na můj vkus te-

dy… Člověk aby se bál co se na něj

po otevření Facebooku vyvalí. Ale asi

už je to tak normální. Hranice sluš-

nosti se posunují a Facebook je přímo

ideální nástroj pro šíření všeho trap-

ného. Nepochybně skýtá i mnoho

dobrého a stejně jako se dají šířit bl-

bosti, lze šířit také věci inteligentní a

vkusné, přemýšlení hodné a zajímavé.

Ale to bohužel dělá naprostá menšina.

Můžete si říct, že tímto článkem vy-

volám negativní emoce a že se hod-

ně lidí urazí nad mými ,,hrubými

řečmi‘‘. Naštěstí pro mě se ale většina

lidí, o kterých mluvím, ve čtení dale-

ko nedostane, protože tolik textu by

prostě nepřečetla a nevstřebala a

možná taky ani nepochopila.

Co bude dalším hitem?

Dokážeme si dnes vůbec představit

život bez Facebooku nebo jiné sociál-

ní sítě? Pokud odpovíme ne, jsme

závislí. A pokud je na něčem člověk

závislý, tak ho ta věc ovlivňuje. Do

jaké míry ovlivňuje vás? Generace,

která na ,,fíbíčku‘‘ vyrůstá, zároveň

vyrůstá ve světě reklam. Tedy něčeho,

co klame. A opakovaně, pořád. Pod

vaši mysl se množství reklam zapíše

lépe, než si myslíte. Propagační kam-

paně se akumulují na jedno místo.

Nepochybně toho budou

v budoucnosti využívat a zneužívat

politici – přes Facebook je dnes mož-

né skoro všechno (když máte peníze)

a ve chvíli, kdy nějaký novodobý

Hitler začne neúprosnou mediální

kampaň, možná se většina ,,faceboo-

kových odrostlíků‘‘ zachová stejně

jako Němci v druhé polovině třicá-

tých let. Ovlivněni silnou propagan-

dou budou věřit vůdci, oblíbené, cha-

rismatické osobnosti. Stačí jen, aby

někdo shora dal příkaz k vypuštění

dalšího facebookového hitu.

Hrozba médií

Proč straším s nějakými diktátory?

Vždyť dnešní demokratický svět je

plně rozvinut a není třeba vyvolávat

paniku všelijakými konspiračními

teoriemi, řeknete si. Pravdou ale je, že

demokracie ve většině státech stagnu-

je – hlavním důvodem je nezájem lidí

o volby. V některých státech politici

chtějí tento závažný problém řešit

snížením věkové hranice na vo-lební

právo. To je velmi chytré, protože

právě mladí jsou lehce ovlivnitelní.

A jak jinak zaujmout než prostředkem

velmi blízkým mladé generaci. Proto-

že mnoho mladých lidí vlastní názor

nemá a jen přebírá ty názorové prou-

dy, s kterými je v dnešním světě jed-

nodušší žít a které jsou zrovna v módě

– tedy mainstream – znamená pro nás

tak rozšířená sociální síť (nebo spíš

síť reklam) velkou hrozbu. (M.D.)

Co dneska letí? Jaké jsou dnešní ,,fb hity‘‘ a jak to půjde dál?

11 rubrika Jinde

KDYBY SE JELO PODLE TABULEK Z PĚTADEVADESÁTÉHO, TAK BY

NA ŠKOLE BYLO ASI DVACET JEDNIČKÁŘŮ, ZBYTEK BY SE POTÁ-

CEL MEZI ČTVERKOU A PĚTKOU

VZPOMÍNÁM SI, jak pana Vodáka

poprvé uviděla jedna moje kamarád-

ka. „To je takový Zadar Volanič, ne?“

řekla mi. Vystihla ho přesně. Pohodo-

vý, vtipný a na všechno má nějakou

historku. (J.S., foto M.D.)

Tak povídejte, odkdy jste na škole?

Od září devadesát tři. Dvacátý rok

tady.

A proč jste si vybral zrovna náš

gympl?

Tak já jsem absolvent. Já jsem tady

maturoval v osmdesátém devátém a

pak jsem docházel na eftévesce –

fakulta tělesné výchovy a sportu – a u

okna visel inzerát, že tady shánějí

tělocvikáře, řediteli jsem se ozval.

Tak říkám: paráda. Jsem tady zašel,

podal jsem žádost… Takhle jsem se

sem vlastně dostal. To nebyl žádný

záblesk (směje se), poctivá náhoda.

Aprobaci máte na tělocvik a na…

Já mám jenom tělocvik. Já jsem jed-

nooborář. No, jak byla revoluce, tak

oni nevěděli, co s náma, tak říkali, že

z nás udělají tělocvikáře. Mě to stačí.

Já mám plný úvazek a mám toho

ažaž.

Co máte za nejlepší zážitek

s tělocvikem?

Tady na škole? Toho je víc, ale…

pamatuji si, jak jsme postoupili na

republiku. V basketu. TO BYLO

DEVADESÁT OSM? (volá na p.

Jurníka) Ne, devadesát šest to muselo

být… To bylo na jiné úrovni, to už se

dneska nedá srovnávat.

Vás asi basket baví nejvíc, že?

Já jsem baskeťák. (přikyvuje) Jako

když jsem byl malej, tak jsem hrával

aji fotbal, hokej jsem zkoušel, na běž-

kách jsem běhal a vždycky basket. U

basketu jsem vlastně zůstal, sice už ho

nehraju aktivně, ale…

Však znám ty vaše koše z půlky

hřiště…

Jo jo, to jsem se naučil o přestávkách.

Jsem vždycky čekal na děcka a z troj-

ky mi už to nedělalo problém, tak

jsem si říkal: z půlky to vypadá doce-

la dobře. (zasměje se)

Řekl byste, že se nějak mění vztah

studentů k tělocviku?

No, musím říct, že výkonnostně to

jde trošku dolů; ta úroveň klesá. To je

takové to všeobecné nebo veřejné

tajemství, že děcka spíš vysedávají u

počítačů, u videoher a takhle…Ne zas

všichni, někteří jsou sporťáci, to jsou

šikovní; ale my jsme tady s panem

Jurníkem za těch dvacet roků několi-

krát předělávali ty tabulky, jo, prostě

kdyby se jelo podle těch tabulek

z pětadevadesátého, tak by tady na

škole bylo asi dvacet jedničkářů a ten

zbytek by se potácel mezi čtverkou a

pětkou. Ale zas na druhou stranu jde

vidět, že děcka maj spoustu informací

a jsou chytřejší, jsou vyspělejší. Když

s nima porovnám, co bylo před tím,

tak teďka už je můžem brát jako part-

nery; že jako názorově, vědomostně

jsou někde jinde, než před patnácti

dvaceti lety.

Jak jste se vůbec dostal

k organizování té basketbalové

čtyřiadvacetihodinovky?

No, to jsem tady přišel, a už tenkrát se

hrála. A já se k tomu přidal, ale napo-

sledy se hrála vlastně v devadesátém

sedmém, a loni se to obnovilo. Jsem

si na to vzpomněl, no…

Je to v něčem jiné, než to bylo ten-

krát?

Ono je to úplně stejný. Akorát ten-

krát, jak jsem o tom mluvil, byl bas-

ket na vyšší úrovni, tady. Teďka se

děcka taky snažily, bylo to dobré, ale

tenkrát to bylo víc basketbalovější…

Ale odehráli jsme to, nikomu se za-

plať pánbůh nic nestalo (klepe na

lavičku) a děcka… je vidět, že něco

umí… Ten basket, je to náročný

sport, skloubit běh, driblování, ještě

se do toho dívat a přemýšlet…

Díval jsem se na ně, šlo na nich fakt

poznat že je to baví.

Ano, No, už loni se sešla taková par-

ta. To jedno, co to je za sport, nějací

lidé se tím baví… Oni maj kladný

vztah k tomu sportu… oni mají cit pro

to fair play, a to se hodí do života,

jako že dokáží to používat, ale někte-

ří, no, radši nekomentovat (upřímně

se zasměje).

Já jsem baskeťák Rozhovor s panem učitelem Emilem Vodákem

rozhovor 12

S TROCHOU NADSÁZKY: PEŤA NELOZÍ JAKO

SPIDERMAN - SPIDERMAN LOZÍ JAKO PEŤA

„Nejdál jsem se s lezením dostal na

svěťák. Do Singapuru,“ říká skromně

Peťa Čermák. Nijak se nevychloubá,

prostě konstatuje. „No dobry!“ vy-

dechnu obdivně. Zrovna s ním jdu

podél řeky do České vsi a je nepří-

jemná zima, a tak si povídáme o všem

možném. Postěžujeme si na některé

učitele a na pár spolužáků, ale pak už

si je nechceme brát do

pusy, aby se nám ne-

zkazily zuby.

Když

dojdeme až

k němu

domů, je mi

taková zi-

ma, že už se

moc dlouho

nezdržím.

Tak trochu

jsem čekal,

že bude mít

u stropu

v pokoji

zavěšený

sedák, ale

nemá ho

tam. Pak už se s ním v rychlosti lou-

čím. „Hej, a jak se teď dostanu na

autobus?“ zeptám se nakonec. „Dole-

va, doprava a pak už jenom rovně,“

radí mi. „To musíš trefit.“ Moc si

přeji, aby měl pravdu.

O den později se jdu podívat, jak

lozí na stěně. Docela se na to těším.

Něco takového jsem ještě neviděl.

Bylo milé, že mě tam pozval, a já to

neodmítl, protože mě to zajímalo, a

taky protože Peťu mám prostě rád. Je

milý, sportovní a já se s ním rozhodně

nenudím. Na začátku lezení se roz-

běhá, a pak většinou jistí mladší lezce

na stěně v malé tělocvičně. Těším se,

až ho uvidím, jak bude lozit. Než ale

začne, přezuje se do lezeček. Prsty do

nich má profesionálně

skrčené. Ale prý nikdy

nesedával u stěny a

nestlačoval si

je. „To dělá

Martin,“ smě-

je se na adresu

kamaráda.

Pak šáhne na

první chyty,

nadechne se a

za chvilku už

je nahoře u

stropu. Pro-

padne mi če-

list. To snad

není pravda.

Jak to dělá?

Ještě nějakou

DROGA ZVANÁ

VÝŠKA

Život stěnoplazův:

rozhovor se šplhounem

a talentovaným lezcem

Petrem Čermákem,

který ví, co je to dřina

a mozoly na rukou a na

nohou.

KDYŽ LEZU, STRACH

NEMÁM, ALE KDYŽ SE

KOUKNU DO PROPASTI,

TAK MI TO JE NEPŘÍ-

JEMNÝ

dobu na něj obdivně zírám, jako by se

tu nejmíň octl z jiného světa.

S trochou nadsázky: Peťa nelozí jako

Spiderman – Spiderman lozí jako

Peťa.

Jakmile se spustí na zem, okamžitě na

něm poznám, že není ani trochu una-

vený. Fakt na mě zapůsobil. „Ty asi

nemáš strach z výšek, že?“ spíš ko-

mentuji, než abych se doopravdy ptal.

Jeho odpověď mě ale trochu překva-

pí: „Jako když lezu, tak ani ne. Ale

když se kouknu do propasti, tak je mi

to nepříjemný.“ Ani nevyzvídám, kdy

se do nějaké propasti díval… Pak si

taky zkouším zalozit. Nikoho, kdo mě

zná, asi nepřekvapí, že spíš padám,

než lozím. Ale umět dobře padat je

prý taky důležité. Aspoň mi to říkají.

Zbytek večera se už jen parádně ba-

vím. Zahraji si hoňku s malými horo-

lezci – naštěstí ne na stěně; pokecám

si a jaksi vnitřně spokojený odcházím

na bus. (J.S., foto – rodinný archiv)

Není svět, jako svět. Mohli bychom

rozlišit dva základní typy. Dalo by se

říct hlavní a alternativní. Ovšem vy-

vstává otázka, který je který. Jeden je

ten, který vidíte, slyšíte, cítíte, můžete

se ho dotknout nebo ho ochutnat. Je

to svět kolem nás. Chodíte jím ráno

do školy nebo do práce, vidíte ho,

když se podíváte z okna nebo když

zapnete televizi. Všichni jej známe.

Tím druhým světem je internet. Ten-

to svět však už necítíte, nedotknete se

ho ani jej neochutnáte. Jediné smysly,

které zde najdou využití, jsou zrak a

sluch. Bohužel.

Oba světy by dnes jeden bez druhé-

ho mohly stěží existovat. Těžko však

říct, který je ten prvotní a který alter-

nativní. Před dvaceti lety by nikdo ne-

pochyboval. Dnes se ale váhy začínají

vyrovnávat. A než se nadějeme, inter-

net převáží. Věřím, že se nepletu,

když řeknu, že doba, kdy se připoju-

jeme z hmatatelného světa k interne-

tu, bude jednoho dne u konce a nasta-

ne období, v němž se z internetu bu-

deme odpojovat do hmatatelného

světa.

Dnes snad ještě lze považovat hma-

tatelný svět za ten opravdový, ale

pak? Pak až z něj nezbude víc než jen

„důl“, ze kterého bude internet těžit?

Sotva jej bude možné nazvat „tím

opravdovým“, když jediné, co z něj

zbude, bude zdroj. Možná si říkáte:

„Bez zdroje by žádný internet ani

nebyl. Zdroj je přece základ.“ Dám

vám však příklad. Je to jako mobil a

baterka. Mobil bez baterky je k niče-

mu. Kdo ale řekne, že na mobilu je

nejdůležitější baterka? A navíc. Před-

stavte si, že máte mobil bez baterky a

baterku bez mobilu, které k sobě ale

nepasují. Půjdete si koupit spíš nový

mobil k baterce nebo novou baterku

k mobilu? (V.L.)

14 profil

ALTERNATIVNÍ

SVĚT

_________________________________________

___