A

ROZHOVOR S JOSEFEM VALENTOU 2

HLEDÁ SE SUPERMÁMA / SUPERTÁTA 4

RIZIKOVÉ CHOVÁNÍ U ČESKÝCH ŽÁKŮ A ŽÁKYŇ 5

„SPECIÁLNÍ“ PREVENCE NA ŠKOLÁCH PRO „JINÉ DĚTI“ 7

ZAPOJTE SE 16

NEPOSEDA 17

Úvodní slovo

Milí čtenáři,

zase to uteklo jako voda. Sotva jsme se rozkoukali a je tu další rok… A s ním

další předsevzetí a plány. NEPOSEDA vstupuje do nového roku s novým

preventivním programem Cesta hrdiny a s řadou plánů, o kterých Vás

budeme průběžně informovat. Mezi naše plány patří i preventivní

programy, které budeme nabízet nejen na základních a středních školách,

ale i napříč institucemi, které se věnují dospívajícím s rizikovým chováním.

V čem se můžou preventivní programy pro tuto cílovou skupinu lišit,

se dočtete v článku naší nové spolupracovnice PhDr. Aleny Petriščové.

Přinášíme také velmi zajímavý rozhovor s mým školitelem v rámci doktorského studia Doc. PhDr. Josem Valentou, CSc. a recenzi nové publikace z dílny olomoucké katedry psychologie.

Protože rádi propojujeme soukromý a pracovní život přinášíme výzvu pro všechny Supermámy a Supertáty!

Těším se na další spolupráci a přeji

Vám příjemné čtení!

Mgr. Ivana Štefková, ředitelka www.neposeda.org www.facebook.com/neposeda

OBSAH

leden 2015

Děkujeme za dlouhodobou

podporu naší činnosti:

Děkujeme za dlouhodobou podporu naší

činnosti:

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 2

ROZHOVOR S JOSEFEM VALENTOU autorka: Ivana

Můžeš se nám krátce představit? Co bychom o tobě měli vědět?

Jmenuji se Josef Valenta, narodil jsem se u řeky v Brandýse nad Labem a v současnu už pár let žiju převážně

v jisté skalisté rokli v Polomených horách (známých asi spíše jako Kokořínsko). Profesní život jsem strávil

(a trávím) výukou, vedením výcviků atd. na různých školeních a na vysokých školách, kde se věnuji pedagogice

osobnostně sociálního rozvoje, „pedagogice chování“, divadelní a dramatické výchově a tzv. scénologii

každodenního chování, tedy různým životním divadýlkům, klamům, mystifikacím, předstíráním atd. atd.

Podrobněji zde, zde a zde.

Můžeš nám krátce představit osobnostní a sociální výchovu (OSV)? Co to je? Co je jejím cílem? Jak vznikla?

Začnu koncem. Objevila se v podstatě na přelomu 70. a 80. let 20. století v západní Evropě (personal and social

education) jako reakce na dobové změny a jejich dopady na děti a mládež. Je to praktický (nejen školský)

edukační systém, v němž učivem (a tedy i cílem a jedním z prostředků) je sám žák. OSV učí dovednostem

pro spokojený život se sebou samým i s druhými lidmi (de facto jde o osobnostní, sociální a morální

dovednosti). Témata OSV (např. sebepojetí; seberegulace; psychohygiena; komunikace; kooperace;

každodenní morálka …) se po roce 2000 stala součástí obsahu základního a gymnaziálního vzdělá(vá)ní a jsou

zakotvena v tzv. „rámcových programech“, tedy národních dokumentech obsahu vzdělání. Blíže se o OSV

můžete dočíst na stránkách katedry pedagogiky nebo v mých knížkách Osobnostní a sociální výchova a její

cesty k žákovi a Didaktika osobnostní a sociální výchovy nebo v rámcových programech pro základní

a gymnaziální vzdělávání.

Vystudoval jsi latinu a historii – co tě dovedlo k osobnostní a sociální výchově?

Postupně se probouzející potřeba dělat obory s více „živým“ předmětem, než mají latina a historie. Nejkratší

cesta k naplnění této potřeby pak vedla přes učitelství obou oborů, odtud k výraznému zájmu o pedagogiku

(dostudována později), odtud k zájmu o lidské chování a aplikovanou sociální psychologii (postgraduální

výcvik) a k zájmu o divadelní pedagogiku (rovněž dostudována později). S touto přípravou mne nemohl

v 1. polovině 90. let 20. století minout ten okamžik, kdy k nám z Británie připutovala jejich tehdejší verze

„personal and social education“ (mimochodem, v Británii ­ v dnešní verzi ­ stále fungující).

Jaký je aktuální vývoj v oblasti osobnostní a sociální výchovy?

Myslím, že u nás žádný. Jak jsem řekl, témata OSV jsou pro základní školy a gymnázia povinná. Podle zjišťování

z různých zdrojů (z nevýzkumné praxe; z diplomek; z výzkumů mých i cizích) bývá tedy OSV zapsána jako téma

ve školních vzdělávacích programech četných škol. A to obvykle v té nejobtížnější formě, totiž jako integrovaná

s učivem běžných předmětů. V praxi to ale zhusta dopadá tak, že se „pod předmětem“ OSV spíše ztratí. A jako

samostatný předmět se učí sporadicky. Bohužel, systém přípravy učitelů se zatím k OSV i jiným analogickým

(tzv. průřezovým) tématům chová spíše vlažně. Navíc ­ tématika OSV je spojena s řadou pedagogických mýtů.

Jedním z nich je např. to, že když někdo prostě žije, může učit žít i ty druhé (a je­li to učitel, tím spíše ). Jiný

je zase o tom, že stačí s děcky pohovořit o životě a OSV je „splněna“.

Již třetím rokem studuji na FF UK doktorský program

Pedagogika. Mým školitelem je zde Doc. PhDr. Josef

Valenta, CSc. Protože se jedná o velmi inspirativní

osobnost aktuální pedagogické scény, rozhodla jsem se

Vám ho představit prostřednictvím tohoto rozhovoru,

za nějž Josefovi moc děkuji!

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 3

Jenže OSV je obor svou povahou behaviorální: měla by být velmi praktická, měla by se opírat o učení

v interakčních situacích, žák se tu učí jednat prostřednictvím vlastního jednání (připomínám: učivem je on;

nikoliv třeba pojem komunikace, ale přímo komunikace „právě tohoto“ žáka). A to každý neumí učit a navíc to

stojí dost času. S tímhle máme tedy zatím stále problém.

Pozitivní snad je to, že už existuje didaktika OSV, což by mohlo pozvednout váhu tohoto oboru v očích

akademického světa (neboť všechny řádné a ctihodné obory učitelského studia musejí mít svou didaktiku …).

Nicméně … leccos nasvědčuje tomu, že společenský úkol školy se (už) začal měnit. Z nalejvárny vědomostí

(což ­ jak lze s jistou nadsázkou říci ­ dnes zastane každý chytřejší telefon) se bude (snad?) časem orientovat

více na to, co se dnes nazývá „výchovným úkolem“. A pak by se mohla zvýšit i důležitost výchovných oborů

(vč. estetických výchov atd.) a tedy i OSV.

Naše organizace poskytuje především sociální služby. Vidíš nějaký průnik mezi poskytováním sociálních

služeb a OSV?

Ano. V rámcových programech je u OSV napsáno, že je systémem primární prevence (školy to ale zřejmě

většinou nepostřehly ­ tedy alespoň snaha najít v jejich programech jasné spojení „OSV + prevence“ nepřináší

ovoce, které by se dalo čekat). Ačkoliv by tedy mohla probíhat primární prevence formou povinně předepsané

OSV jako běžná součást vzdělávání, zhusta si školy zvou na prevenci v podobě třeba i velmi krátkých kurzů

externí organizace. Ale pojďme dále: Soubor témat a učební principy, na nichž OSV stojí, jsou univerzálně

využitelné i v mimoškolní edukační práci anebo v práci sociální, sociálně pedagogické atd. Jde o učení

základním dovednostem zvládání vlastního života a života s druhými ­ průnik se sociální prací vidím právě

v tom.

Jak lze propojit OSV a práci s rizikovými dospívajícími?

Osobní zkušenost s institucionalizovanou prací s rizikovou mládeží nemám. Ale studuju zkušenosti jiných

(vč. studentů, které učím atd.). A přikláním se k tomu odbornému názoru, který praví, že rizikovost je živena

primárně různými mindráky, trhlinami v sebepojetí, uvědomovanými i neuvědomovanými pocity

„zneuznání“ apod. transformujícími se pak do rizikových sebeprezentací, nezvládání odlišností,

experimentování s tím, co mi (tu bez velké námahy, tu naopak …) přinese pocit důležitosti apod. Takže to

propojení je právě v práci se sebepojetím (a samozřejmě dále pak ve cvičení seberegulace, zvládání vlastní

duševní hygieny apod.).

Jak probíhá vzdělávání v OSV? Je možné se v OSV někde vzdělat?

Možná někde běží nějaké izolované kurzy. Ale soustředěné vzdělávání skončilo někdy kolem roku 2005.

Na vysokých školách se OSV (ani jiná průřezová témata) nestudují ­ OSV bývá jen dílčím předmětem/kurzem

(ne oborem) ve studiích primární pedagogiky na některých fakultách (na jednom z mých vlastních pracovišť

specializace na OSV v podstatě zanikla s rozdělením studia na bakalářské a magisterské). Paradoxem pro mne

bylo, že od „okamžiku“, kdy se OSV stala součástí národního korpusu všeobecného vzdělání, prudce poklesl

zájem učitelů o další vzdělávání v tomto oboru. Ani už nevím, kdy jsem naposledy nějaký kurz OSV v rámci

dalšího vzdělávání učitelů vedl … Stejně zajímavé ale je i to, že po setkání s OSV nijak masově nedychtí ani

studenti sociální pedagogiky ­ ovšem s těmi, kteří do kurzu přijdou, je pak radost se setkávat, protože vesměs

už mají nějakou zkušenost s primární prevencí, výcviky nebo outdoorovou zážitkovou pedagogikou atd.

Na co se těšíš?

Jejda … … Na to, že uvidím vnoučata (jedno se zrovna rodí); na to, že vylezu z baráku a zmizím mezi skalami

a lesy; na to, že si v pátek v hospodě pod zdejším hradem „s chlapama“ zamuzicírujeme; na to, že (doufám!)

budu mít v dalším semestru stejně příjemné studenty jako v tom minulém; na to, že se mi mezi papíry na stole

uloží kočka a bude moudře a soustředěně civět na to, jak pracuju; na to, že už se zase blíží podzim; na to,

že mne čeká napsání knížky o performativní pedagogice; na partnerku, kterou jsem tři dny neviděl … a tak

podobně.

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 4

HLEDÁ SE SUPERMÁMA / SUPERTÁTA! autorka: Ivana

Zvládáte to všechno! Postaráte se o děti i o partnera! Děti rostou, prospívají, partnera vyslechnete, podpoříte.

Dokážete úžasně zacházet s časem, dělat víc věcí najednou, zajistit, aby všechno fungovalo. Někdy je toho

dost, ale s tím si taky umíte poradit! A ještě… Ještě si říkáte, že byste mohli něco navíc! Dřív jste tvořili a teď

na to není čas! Láká Vás to oprášit. Vrátit se k tomu. Vyzkoušet si něco nového…

Hledáme právě Vás! Budeme tu pro Vás! Ozvěte se nám a společně to rozjedeme!

JDU S KŮŽÍ NA TRH!

Vystudovala jsem pedagogiku, dokončuju studium psychologie. Deset let profesně pracuji s dospívajícími.

A už skoro dva roky jsem máma. O výchově dost přemýšlím, dost toho taky doma zkouším . Napadlo mě, že

bude fajn se o to podělit, vytvořit prostor, kde můžeme společně přemýšlet a sdílet. Co se nám daří?

Kde narážíme? Co můžeme vyzkoušet nového? Jak se můžeme inspirovat? A tak teď lektoruju! Spouštím svůj

projekt „JÁ A DĚTI“. Několik seminářů, ze kterých si můžete vybírat jako z bonboniéry. Co se mi zrovna hodí?

Na co mám zrovna chuť? Ať si vyberete cokoli, budu tu pro Vás!

Ivana Štefková

Centrum pro rodinu ZASTÁVKA

Šimanovská 47, 198 00 Praha 9 - Kyje

www.neposeda.org

www.facebook.com/Neposeda

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 5

RIZIKOVÉ CHOVÁNÍ U ČESKÝCH ŽÁKŮ A ŽÁKYŇ

A JEJICH VYBRANÉ OSOBNOSTNÍ RYSY

Autoři: Mgr. Ondřej Skopal, PhDr. Martin Dolejš,

Bc. Jaroslava Suchá

Odborná monografie je vystavěna na velmi rozsáhlém

a reprezentativním souborů adolescentů ve věku 11–15 let,

tedy na souboru 4 198 respondentů, což je více než 1,2 % osob

ze sledované populace. Jedná se o výzkumný soubor, který byl

náhodně vybrán a otestován sadou psychodiagnostických

nástrojů (standardizovaných či nestandardizovaných). „Face

to face“ skupinová administrace proběhla v první polovině

školního roku 2013/2014 a respondentům bylo předloženo

pět dotazníků. Výzkumný soubor tvořili žáci a žákyně 6. – 9. tříd

druhého stupně základních škol a primy až kvarty víceletých

gymnázií (prima se rovná 6. třídě). V každé ročníkové kohortě bylo něco přes tisíc respondentů. Výzkumný

soubor byl tvořen ze 48 % chlapci a z 52 % dívkami. Celkem bylo navštíveno 35 základních škol a 19 víceletých

gymnázií. Průměrný věk respondentů byl 13 let.

Dotazník Výskyt rizikového chování u adolescentů „VRCHA“ (Dolejš & Skopal, 2013) poukázal například

na skutečnost, že ve sledované populaci je 4 % těch, kteří byli za posledních 30 dnů opilí (problémy s chůzí,

s mluvením, zvracení nebo krátkodobá amnézie). Při přepočtu na celou populaci se jedná o cca 14 tisíc

11–15 letých, kteří jsou každý měsíc opilí. Obětí zesměšňování či ubližování prostřednictvím sociálních sítí,

blogů a jiných on-line prostředků se za posledních 30 dní stalo 7 %; fyzickou agresivitu za posledních 30 dní

zažilo 12 % a verbální agresivitu během stejného období 18 % žáků. Poškozováním cizího majetku ze zábavy

se provinilo 15 % a problémy s policií mělo 7 % respondentů. Jedna čtvrtina adolescentů si již během svého

života záměrně ublížila. U dívek registrujeme více závislostní chování a u chlapců naopak chování delikventní.

Nebyly nalezeny rozdíly v šikaně (oběť) mezi sledovanou populací.

Testový nástroj Škála osobnostních rysů u adolescentů „ŠORA“ (Skopal & Dolejš, 2013) se zaměřuje na čtyři

osobnostní rysy: impulzivita, úzkostnost, nadšenost a rozvážnost. Dívky dosahují statisticky významně

vyšších hodnot ve faktoru Úzkostnost, naopak je to v případě faktoru Impulzivita. Žáci a žákyně víceletých

gymnázií dosahují nižších hodnot ve faktorech Impulzivita a Úzkostnost a vyšších hodnot na škálách

Rozvážnost a Nadšenost.

Testová baterie obsahovala také Dotazník sebepojetí školní úspěšností dětí (Boersma & Chapman, 1979;

Matějček & Vágnerová, 1992; Dolejš & Skopal, 2013). Jedná se o metodu poskytující informace o postojích

dětí k vlastnímu školnímu výkonu. Obsahuje hodnocení a posouzení schopností v matematice, v čtení,

v pravopisu a v psaní. Dítě se vyjadřuje o svých intelektových schopnostech a o vlastnostech, které jsou

předpokladem pro školní práci. V neposlední řadě žák vyjadřuje důvěru ve své schopnosti a hodnotí své

postavení mezi ostatními žáky. Dívky se neliší od chlapců ve škále obecných kompetencí a sebedůvěry,

ale statisticky významně se liší v matematice, čtení, pravopisu a psaní. Rozdíl ve všech dimenzích pozorujeme

při porovnání žáků a žákyň ze základních škol a víceletých gymnázií. V populaci 11–15letých se nachází 11 %

chlapců a 4 % dívek, kteří měli na posledním vysvědčení z českého jazyka známku 4 nebo 5. V matematice

obdrželo známku 4 nebo 5 až 10 % chlapců a 7 % dívek. Z matematiky je nejčastější známkou 2 (u dívek

i chlapců) a z českého jazyka dostávají také nejčastěji dvojku, přičemž jedničku dostávají častěji dívky

než chlapci a u známky 3 je to naopak.

Mnoho výzkumných projektů (Lepík

et al., 2010; Vacek, 2008; Csémy

& Chomynová, 2012) prokázalo

výskyt rizikového chování u žákyň

a žáků navštěvujících druhý stupeň

základních škol a primu až kvartu

víceletých gymnázií. Jiné projekty

(Dolejš, 2010; Skopal, 2012) u této

populace naopak sledují a hodnotí

výskyt různých osobnostních

charakteristik, kterými jsou např.

úzkostlivost, impulzivita, agresivita

či přívětivost.

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 6

Rosenbergova škála sebehodnocení (Rosenberg, 1965; Blatný & Osecká, 1994; Dolejš & Skopal, 2013) byla

rovněž součástí testové baterie. Tento nástroj zjišťuje obecnou míru sebehodnocení, jakož i sebeúctu

a sebesnižování. Dívky ve faktoru Sebeúcta získaly o několik desetin bodů méně, v celkovém skóru

sebehodnocení to je o 1,2 bodů méně. Při porovnání dle typu škol bylo zjištěno, že žáci a žákyně gymnázií

si sebe sami více váží, kladněji se hodnotí a mají nižší míru sebesnižování.

Pátou metodou v testové baterii byl Dotazník agresivity autorů Busse a Perryho (1992; Dolejš & Skopal,

2013). Tento dotazník diagnostikuje čtyři typy agresivity: a) verbální agresivitu, b) fyzickou agresivitu,

c) hněv (vztek) a d) hostilitu.

Mezi chlapci a dívkami je

statisticky významný rozdíl

ve třech ze čtyř faktorů;

nebyl tedy nalezen

statisticky významný rozdíl

ve faktoru označovaném

Hněv. Fyzickou agresivitou

se častěji projevují chlapci

než dívky. Chlapci dominují

v používání fyzické síly, mají

sníženou míru sebekontroly

a objevují se u nich

antisociální projevy chování

a sadismus. Rozdíl ve faktoru

Verbální agresivita už není

tak velký, ale pořád statistický významný. Vyšších hodnot ve faktoru Hostilita dosahují dívky, které jsou

podezíravější, objevují se u nich pocity odcizení, mají histrionské tendence a destruktivnější vztahy.

Při porovnání typu škol identifikujeme nevýznamný rozdíl ve faktoru Verbální agresivita. Adolescenti jsou

tedy ve stejné míře hádaví, se stejnou mírou frustrace a konfliktnosti s druhými.

Diagnostické nástroje, které byly předloženy reprezentativnímu vzorku českých žáků a žákyň, poskytly

informace o výskytu některých vlastností a charakteristik v této populaci. Sledovali jsme úzkostnost,

impulzivitu, různé typy agresivity, výskyt některých forem rizikového chování, sebehodnocení a pracovní

úspěšnost. Studie poskytla možnost porovnat různé typy škol v různých krajích, umožnila porovnat dívky

a chlapce navzájem a identifikovat možné rizikové subpopulace.

Více se o výsledcích výzkumu můžete přečíst v právě vydané publikaci Vybrané osobnostní rysy a rizikové

chování u českých žáků a žákyň, která je dostupná zde ve formátu pdf.

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 7

„SPECIÁLNÍ“ PREVENCE NA ŠKOLÁCH PRO „JINÉ DĚTI“

Autorka: Alena

Jak udělat nebo alespoň zajistit dobrou prevenci

na základní škole? Metodik primární prevence

na základní škole by si s takovou otázkou měl umět

poradit. Při jejím řešení se však často zapotí, protože

si musí klást mnoho dalších otázek. K nejdůležitějším

z nich patří, zda program nabízený externí organizací

„sedí“ potřebám školy a zda se nejedná pouze

o „slušivé konfekční číslo“ a škola si musí „obléci“

nabízený šatník aktivit, přestože nevyhovuje a nějak

nesedí dětem. Navíc nepřináší očekávaný efekt,

rizikové chování se tedy mezi žáky nesnižuje, naopak

se objevují další problémy, které se ve škole dosud

nevyskytovaly.

Obdobně kriticky by měl metodik, popř. celé školní

poradenské pracoviště (ŠPP) přistupovat i k aktivitám vytvořeným školou samotnou. Musíme se sami sebe

ptát, zda skutečně prevencí reagujeme na dění v naší škole. Zda odpovídáme na otázky, které nám žáci

pokládají. Nikoli verbálně, ale svým chováním, zejména tím problémovým.

Představme si třídu, kde je 12 osmáků, z toho 3 dívky. Jedná se o žáky ve věku 14 – 15 let s diagnostikovanými

specifickými poruchami učení (SPU), u 5 z nich je dále diagnostikováno ADHD (porucha pozornosti spojená

s hyperaktivitou). 2 žáci užívají medikaci pravidelně, 1 chlapec ji odmítá brát. Tato třída v průběhu měsíce září

zdemoluje tabuli, zdi třídy, s některými vyučujícími se dostává do konfliktů. Dívky přiznávají první sexuální

zkušenosti, snaží se držet různé diety. Většina žáků má již nějakou zkušenost s alkoholem, kouří cigarety, někteří

z nich mají značné informace o konopných látkách. Jako jejich vrstevníci se jen stěží dokáží „odlepit“ od svého

mobilu a počítače; nebaví je učení, škola, posmívají se svým spolužákům v paralelních třídách. Značný význam

přikládají sebeprezentaci na sociálních sítích. Jaký vhodný program zvolíme pro takovou skupinu? Kde začít?

V takovém kolektivu nelze realizovat klasickou primární prevenci, tedy program, jehož cílem je předjímání

a předcházení rizikovému chování (kterému dřív?). S většinou forem rizikového chování již mají osobní

zkušenost a znají je z blízkého okolí. Navíc v něm problém a hrozbu nevidí. Žijí tak jejich rodiče, kamarádi,

vzory. Pokud pracujeme na škole pro žáky docházející do základní školy praktické, školy pro žáky

se speciálními poruchami učení a chování (SPUCH), brzy si všimneme jistých odlišností, na rozdíl od jejich

vrstevníků v základní škole běžného typu. Žáci na těchto školách mají životní zkušenosti, které se v mnohém

vyrovnají dospělým. Zažívají situace a musí řešit problémy, které neodpovídají jejich věku a ani schopnostem.

Často se setkáváme s tzv. malými dospělými. Ti nám ukazují naše vlastní chyby a nedostatky

v plné míře. Jsou totiž k chybám a nespravedlnosti pedagogů či lektorů primární prevence vnímavější. Za těch

několik let jejich kariéry na základní škole se jim dostalo náležitého vyškolení. Na rozdíl

od „bezproblémových“ dospívajících z běžných škol mají za sebou několik změn škol, opakování ročníku, zažily

více neúspěchu než ocenění. Jejich problém totiž není vidět. Často si při interakci s nimi ani nemusíme

uvědomit, že jednáme s dítětem se speciálními potřebami, s určitým znevýhodněním.

Tak jako nikoho z nás nenapadne nutit beznohého běhat maraton, podobně bychom měli přistupovat

i k dětem z těchto škol. Pro některé žáky pokyny: „Seď tiše; sleduj tabuli; neotáčej se; nehraj si s věcmi“

V následujícím textu Vám přinášíme článek

naší nové externí spolupracovnice

PhDr. Aleny Petriščové, která se s námi bude

podílet na vytváření koncepce preventivních

programů. Alena je absolventkou

Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy

v Praze – obor speciální pedagogika –

etopedie. Profesně se pohybuje v oblasti

prevence rizikového chování již více

než 10 let. V současné době působí jako

speciální pedagog – etoped, školní metodik

prevence na základní škole pro žáky

se specifickými poruchami učení.

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 8

znamenají tak vysoký práh, že zvládnou-li splnit požadavky v první hodině, v té další udělají méně důslednému

kolegovi z hodiny ZOO.

Mluvíme o žácích majících diagnostikovány:

ADHD – poruchu s deficitem pozornosti spojenou s hyperaktivitou,

ADD – poruchu s deficitem pozornosti,

PCH – specifickou odchylku v oblasti socializace, respektování obecných společenských norem a pravidel,

Nedostatečný intelekt,

DOV - dílčí oslabení výkonu.

Přestože se toto označení nemusí mnohým líbit, objevuje se v našich školách skupina tzv. nevychovaných

dětí, resp. dětí, jejichž výchova neodpovídá společensky vnímané normě. Pokusme se shrnout, jak se chování

těchto dětí projevuje ve skupině: experimentují (se vším i se sebou), riskují (protože to je adrenalin a často

jediná možnost jak se prezentovat), negují (učení, dospělé, povinnosti), odmítají (často i pomoc a dobrou

radu), bojují, křičí, ubližují (zejména sobě i ostatním), ničí (věci i pedagogy) a volají po tom, že něco chtějí.

Pokud se přes všechny tyto negativní projevy dostaneme k tomu poslednímu, máme z části vyhráno. Třebaže

se hned a přesně nedokáží vyjádřit, lze s trochou snahy zjistit, co si přejí. A nenechme se odradit dlouhým

významným pohledem, či jednoslovnou odpovědí. Možná se jich dřív nikdo nezeptal nebo neměl dost

trpělivosti překonat celý jejich repertoár obran, zda se o ně skutečně zajímáme.

JAK TO, ŽE NA BLOKU PRIMÁRNÍ PREVENCE A DALŠÍCH AKTIVITÁCH VŠEMU ROZUMÍ, ALE PAK TO NEFUNGUJE?

Chyba není ani na straně dětí, ani v programu (pokud mluvíme o kvalitně připraveném bloku primární

prevence s jasnou strukturou a cíli). Problém je v místě, čase a nastavení žáků. Pokusíme se na to podívat

z hlediska výzkumu a psychodiagnostiky. Screeningová metoda SURPS - „Substance Use Risk Profile Scale“

(Conrod, Woicik, 2002), převedená do českých podmínek v roce 2010 PhDr. Martinem Dolejšem, PhD.,

se zaměřuje na čtyři hlavní osobnostní rysy adolescentů. Ty nám mohou predikovat, do jaké míry se může

u konkrétního dospívajícího objevit rizikové chování. Bavíme se o těchto faktorech: Hopelessness (pocit, kdy

člověk nezažívá kladné emoce a nenastane zlepšení jeho stavu); Anxiety Sensitivity (přecitlivělost; zvýšená

citlivost, vnímavost vůči dění, horší zvládání stresových situací); Sensation Seeking (vyhledávání

adrenalinových prožitků; tendence vyhledávat a zapojovat se do vzrušujících aktivit) a Impulsivity

(impulzivita, druh chování, kdy dospívající nedokáže v dané situaci vyhodnotit rizika, která by mohla

dospívajícího přivést do obtíží) (Dolejš, 2010).

V průběhu programu primární prevence mají žáci dostatek času si vše promyslet, plní úkoly skupinově,

dostávají zpětnou vazbu, podporu a pomoc lektorů, nehrozí jim vyloučení z kolektivu vrstevníků nebo jejich

posměch. Dospívající navíc umí odhadnout, co po nich lektoři chtějí a jak by měli pravděpodobně odpovídat.

Pravděpodobně není ve škole taková možnost vyhledávat vzrušení, oproti životu na ulici (resp. mimo školu).

Proto naši žáci dokáží kreativně pracovat na blocích, které se zaměřují na některou z forem rizikového

chování. Ale v reálných vypjatých situacích, které silně prožívají, selhávají. Rozhodují se pod tlakem

skupiny, v krátkém časovém úseku, bez podpory, impulzivně. Navíc volí taková řešení, která důvěrně znají.

Oni vědí, že nejednají správně, ale jiný způsob řešení neznají nebo se jej bojí použít.

Jako modelový příklad si můžeme představit dospívajícího chlapce, který dostane nedostatečnou z testu, také

poznámku, že ruší v hodině, navíc nemá pomůcky a nepřinesl úkol. O přestávce se pohádal se spolužákem

a od třídního učitele dostal vynadáno, že opět nesmazal tabuli. Určitě se může stát ještě několik drobností, kterých

si nikdo nevšimne a najednou žák vybuchne a zničí odpadkový koš, nebo začne nadávat a házet věcmi. Situaci

skutečně nepomůže pedagog, který adekvátně situaci zvýší hlas a vyžaduje, aby se žák okamžitě uklidnil

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 9

a dal žákovskou na stůl. Dospívající svou situaci vidí jako bezvýchodnou („už zase jsem dostal vynadáno“),

je citlivější k tomu, jak s ním pedagog jedná. Zkusme se vžít do toho naprostého zahlcujícího pocitu naštvání, pocitu

křivdy, který se pak naráz vyvalí ven. Jeho agresivitu přebíjíme tou naší. Učíme jej, že je jeho jednání vlastně

správné. Při opakování podobného jednání se intenzita jeho výstupu pravděpodobně zvýší a jednou selže i křik

pedagoga. Ze zmateného dospívajícího se stane nezvladatelný agresor.

Dospívající využívají nevhodného a často nefunkčního vzorce chování. Zde by se hodila krátká zmínka o KAB

modelu (Knowledge? Attitude? Behavior, tedy Znalosti? Postoje? Chování). K dosažení žádoucího chování,

je zapotřebí neorientovat se pouze na dosažení patřičných vědomostí, ale především ukazovat vhodné

postoje, měnit chování a umožnit dětem a dospívajícím podmínky pro jejich uplatnění. Škola chce svým

působením (tedy i preventivními aktivitami) vybavit žáky konkrétními dovednostmi, aby co nejlépe dokázali

odolávat vlivu sociálního prostředí. Většina našich žáků dokáže ve chvílích klidu své chování zpětně

reflektovat a najít chybné kroky. Mají i přání a víru, že se napraví a svoje chování zlepší. Všichni víme, že

na sebe další nerozvážné a zkratovité chování nenechá dlouho čekat. Proto je důležité se primárně zabývat

impulzivitou a nedostatečným sebehodnocením dospívajících. Žáci se snaží nedostatky v těchto čtyřech

osobnostních rysech vyrovnat právě rizikovými aktivitami a vyhledáváním nevhodných zážitků.

Prevenci nelze vnímat samostatně a nezávisle od celkového fungování školy. Probíraná témata v rámci bloků

všeobecné primární prevence jsou doplňkem celého preventivního působení všech pedagogů, nejen lektorů

primární prevence a školních specialistů. Škola musí vzájemně propojit a sjednotit školní řád, školní vzdělávací

plán a tematické plány jednotlivých předmětů. Pokud použijeme metafory, pravá ruka by měla vědět, co dělá

a jakým způsobem tleská ta levá. Školní metodik prevence a další specialisté na škole nejsou trosečníci, kteří

proplouvají děním ve škole, aniž by se s ostatními setkali. Takhle spolupráce a vzájemné naladění ve sborovně

ovlivňuje atmosféru ve škole, resp. vytváří klima jednotlivých tříd. Žáci znají své pedagogy a umí přesně

pojmenovat, kdo se s kým přátelí a naopak. Abychom mohli působit na děti, musíme my sami nejprve změnit

způsob uvažování a následně i chování. Dospívající se spíše než tisíci slovy učí napodobováním dospělých.

Sledují, zda konáme tak, jak chceme, aby se chovali oni sami. Teprve pak se z běžného kantora stává TEN

učitel a TA autorita. A dokážeme-li jednat v týmu pedagogického sboru, měli bychom vnímat jako

profesionály a kolegy i externí lektory primární prevence. Externí lektoři mají dovednosti a praxi realizovat

program, pedagogové znají své žáky. Při vzájemné spolupráci se z programu stává účinný nástroj,

v opačném případě se díváme na smutné divadlo plné rivalizování a neshod.

„DOKÁŽETE OCHRÁNIT MÉ DÍTĚ?“ Mnozí rodiče pokládají tuto otázku školám z obav, aby se jejich dítěti nic nestalo. Zároveň se tím ptají,

zda má škola dostatek nástrojů k případnému vyřešení a pomoci. A pokud se rodič zajímá o dění ve škole,

sám nabízí svoji podporu. Prevence tak získává další opěrný pilíř ve spolupracujícím rodiči. Nemohou tak

vznikat koalice dítě – rodič proti škole a školním specialistům. Vzniká fungující trojúhelník: škola – školní

specialisté – rodič, který dává dospívajícímu jasné hranice.

Žádný rodič si nepřeje, aby se z jeho dítěte stal nezvladatelný predátor. Stejně jako nemůžeme očekávat,

že nám rodič řekne: „Paní učitelko máte pravdu, doma máme fracka.“ Musíme s rodiči mluvit a nabídnout

jim pomoc. Rodiče bývají ze svého dítěte více vyčerpaní než pedagogové.

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 10

NE PADESÁT ODSTÍNŮ NEZAJÍMAVÉ ŠEDI, ALE XY MOŽNOSTÍ JAK V PREVENCI JINAK

Podle výše napsaného textu je zřejmé, že bychom měli do skupin dětí a dospívajících na speciálních

základních školách vstupovat připraveni, profesně i lidsky. Při přípravě preventivních aktivit se musíme

přizpůsobit dětem, tedy i jejich specifikám a potřebám.

Žáci s poruchou pozornosti mají problém ve výuce, ale i na bloku primární prevence. Využijte čas co nejlépe.

Prvních deset minut je rozhodujících zda si skupinu získáte. Pro žáky je skutečně vyčerpávající soustředěně

sledovat lektory plných 40, resp. 45 minut.

Respektujte význam SPUCH u žáků. Obtíže při čtení a psaní, psychomotorický neklid nekončí vyučovací

hodinou.

Nesnižujte laťku kvality bloku. Tím nerespektujete specifické potřeby žáků, ale děláte z nich hlupáky.

Připravte se na to, že aktivity vítané na základní škole nemusí uspět. Potřebují „svůj“ program. Ocení časté

střídání aktivit, jasné instrukce.

Dlouhé monology nebaví nikoho. Po několika prvních větách se dospívající v moři slov ztratí a začnou se bavit

vlastním způsobem.

Dospívající žijí „tady a teď“, budoucnost je pro ně příliš vzdálený pojem. Od prevence potřebují praktické

dovednosti, jakousi kuchařku pro život, velké množství odborných pojmů a teorie je odradí.

Při předávání informací počítejte s osobní zkušeností žáků. Do těchto škol jsou vybraní jedinci ve větší míře

ohrožení rizikovými formami chování. V běžné škole jich potkáte pár, ve speciálních školách mluvíme o celých

třídních kolektivech. Je tedy možné, že skutečně vědí, o čem mluvíte. Zkreslená pravda naruší vaši

důvěryhodnost.

Prezentovat některá témata prostřednictvím hry může v očích dospívajícího snížit jejich rizikovost.

Zdůrazňujte význam a cíle realizovaných technik. Během shrnutí zkouší střílet naslepo osvědčená slova, ale

ve skutečnosti vám nemusí rozumět. Celý program se tak rozplyne.

Vytvářejte co nejvíc pozitivních zážitků v kombinaci žák – třída – učitel – škola.

Každý třídní učitel je studnice informací o dětech, má přehled a znalosti o aktuálním dění a naladění ve třídě.

Závěrem bych chtěla dodat, že žádný program, systém nebo pedagog/lektor primární prevence není

omnipotentní. Měli bychom proto vzájemně spolupracovat, respektovat své limity a nevstupovat si

do kompetencí.

Použité zdroje:

Dolejš, M. (2010). Efektivní včasná diagnostika rizikového chování u adolescentů. Olomouc: Univerzita Palackého

v Olomouci.

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 11

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 12

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 13

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 14

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 15

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 16

ZAPOJTE SE! Od roku 1999 usilujeme o zvyšování kvality života dětí, dospívajících a rodin. Jsme nezisková organizace, naše

programy nemají komerční charakter. Naše činnost je v z velké části financována dotacemi z MPSV, MHMP

a městských částí. Významnou část našich příjmů tvoří i dary od firem a jednotlivců.

Vaše podpora je pro nás důležitá! Jak se můžete zapojit?

Staňte se naším příznivcem!

Chcete být s námi v kontaktu a dostávat aktuality o tom, co se u nás děje, co se povedlo

a jaké akce chystáme? Napište nám email na office@neposeda.org .

Staňte se fanouškem naší organizace na facebooku – www.facebook.com/Neposeda.

Přispějte nám zakoupením konkrétního vybavení či zaplacením konkrétní služby! Aktuálně potřebujeme:

vzdělávání pro naše pracovníky (7 000 Kč/1 pracovník/1 rok)

500x samolepka s logem organizace (3 000 Kč/zakázka)

stroj na výrobu odznaků typu „placka“ (10 000 Kč)

Přispějte nám finančním darem na činnost!

Nejdůležitější jsou pro nás finanční prostředky na mzdové náklady. Naše organizace stojí na činnosti

profesionálů, kteří dennodenně provázejí naše klienty a pomáhají jim. Pomozte nám vytvořit pro ně

a jejich práci kvalitní zázemí, které se přímo projeví ve zvýšení kvality služeb pro klienty.

Bankovní spojení: 193755206/0300 – ČSOB a. s., Poštovní spořitelna.

Zapojte se jako dobrovolník!

Pomozte nám s přípravou našich programů, s realizací našich akcí nebo přispějte Vašimi vlastními

nápady. Potřebujeme Vás! Neváhejte a pište na office@neposeda.org.

Přijďte k nám s Vašimi kolegy a věnujte nám jeden pracovní den v rámci firemního dobrovolnictví.

Můžete nám pomoci při úklidu a opravách, při organizování veřejných akcí nebo nám můžete předat

své zkušenosti a dovednosti. Budeme velmi vděční!

Neposedné noviny, č. 25, 2015 Strana 17

Děkujeme za dlouhodobou

podporu naší činnosti: