12 π FILATELIE 2/2020

NOVINKY ČESKÉ POŠTY

Bedřich Housa – ledy se prolomilyNázev emise: Tradice české známkové tvorby

- Bedřich HousaDen vydání: 20. ledna 2019Hodnota: A (ke dni vydání 19 Kč); č. 1056 (ČP)Rozměr známkového obrazu: 40 x 23 mmVýtvarný návrh: Eva HaškováRytina FDC: Martin SrbDruh tisku: dvoubarevný OFPapír: fl-an-OF; Tisk: PTC PrahaTiskové formy: zn. 4x 50, SL 6x (8 + /2 + 2/K)Náklad: 500 tis. + 13 tis. SLFDC: OTp v barvě tmavě zelenéTisk: PTC Praha; Náklad: 3.000

V rubrice Nové známky jsme mnohokrát volali potom, aby do emisního plánu byly zařazovány i žijícíosobnosti, což je v řadě států, jimž bychom se chtěli vmnoha směrech přiblížit, v podstatě běžné. Tato snaha

dlouho nenacházela odezvu – aaž loni se to povedlo. Šlo o aršíkStoletí Jiřího Hanzelky a Miro-slava Zik mun da, na jehož jednéznámce je vyobrazen M. Zik -mund, který v té době oslavil nád -herné sté narozeniny. Jde tedy oprvní žijící osobnost – mi mo hlavystátu – jmeno vitě zobra zenou naznámkách České republiky. Ří -kám-li jmenovitě, je to přitompravda jen napůl. MZ je naznámce skutečně zobrazen, a todokonce v nevídaně velkém for -mátu, ale pokud jde o slovní iden -tifikaci, je zde uveden jen upra ve -ný název emise „Století cestova -telů Zikmunda a Hanzelky“ (nadruhé známce s portrétem JHjsou obě jména přehozena).

Nyní tedy vychází známka ne -jen s portrétem, ale i jménem zobrazené osobnosti,což je v emisní činnosti ČR premiéra. Věnována jeBed řichu Housovi, rytci a autoru mnoha našich poš -tovních známek, doyenu mezi jejich tvůrci. Jde opět oosob nost nejen zasloužilou, ale i nemladou – jestližeZik mundovi bylo v době vydání emise 100 let, Housanení o mnoho mladší – narodil se 12.4.1926 a je mutedy bezmála čtyřiadevadesát.

Na Bedřicha Housu kdysi zavzpomínala moje před-chůdkyně ve vedení této rubriky Nové známky HelenaHodková. Když před mnoha desítkami let nastoupilado oddělení známkové tvorby, první rytec, kterého po-znala, byl právě Housa. „Poprvé jsem ho viděla, kdyžpřinesl ke schválení rytinu nové známky, a jak bylotehdy předepsáno, poslední vrypy do ní dodělal až namístě, u nás v kanceláři. Dodnes si pamatuju, jak tenhlehezký štíhlý muž přešel od dveří k oknu, pohybem rukysi odhodil z čela dlouhou kadeř tmavých vlasů askloněn nad parapetem do destičky doryl poslední

písmeno v názvu stá -tu.“ Když teď po soběčtu tyhle řádky, ne-mohu se ubránit poci -tu, že paní Helenabyla tehdy do Bedři-cha Housy možná itrošku zamilovaná – anebylo by divu. Oba

byli přece mladí a oba působili v oboru, který měli rádia naplňoval jim celý život.

Já jsem se s Bedřichem Housou setkal až o mnoholet později, počátkem 90. let, kdy jsem byl vedoucímoddělení známkové tvorby na Federálním ministerstvuspojů. Z titulu té funkce jsem byl členem obou komisí– pro tvorbu emisního plánu i pro výtvarné řešenípoštovních známek, a tak jsem měl příležitost se sjejich tvůrci setkávat. Pan Housa na mě zapůsobilzcela v duchu svých rytin – ty jsou jemné a citlivě pro-vedené, a takový, jemný a citlivý, byl i on.

Ke známkám měl blízko vlastně odjakživa. Můj staršípřítel a v mnoha případech i rádce Miroslav Vondřich(tiskař známek se slavnou rodinnou tradicí – známkytiskl už jeho tatínek a tiskne je i jeho syn) mi vyprávěl,že když jako učeň nastoupil do tiskárny České grafickéunie, kde se tehdy tiskly naše známky, pracoval tamtatínek Bedřicha Housy, který se tu kdysi vyučil re-produkčním fotografem. A jablko nepadlo daleko odstromu – Bedřich už v necelých čtrnácti letech za válkynastoupil právě do Unie a v oddělení tisku známek sevyučil ocelorytcem u Jaroslava Goldschmieda. Počtyřech letech tu vypracoval tovaryšskou práci a dostalvýuční list.

Sám na učňovská léta vzpomínal: „Goldschmiedvedl oddělení tisku známek a sám známky ryl. Jehozpůsob učení byl: ‘Uč se dívat, hochu’. Měl velký cit propísmo, ale portrét mu neseděl, ten mu dělal profesorJosef Sejpka. Když bylo Československo v roce 1939obsazeno, byl nucen Goldschmied udělat portrét AdolfaHitlera, jak se dívá z Hradu na Prahu. Tuto kresbu muudělal právě Sejpka. Dělaly se tam i dopisní papíry profirmy. Tenkrát si na tom firmy zakládaly, aby měly krásnýdopisní papír, protože je reprezentoval.“

Po osvobození byl Housa pro svůj nesporný talentpřijat na Akademii výtvarných umění do ateliéru pro-fesora Vladimíra Silovského. Ten se z grafických tech -nik zabýval hlavně leptem a suchou jehlou, rytinu anilitografii na Akademii nikdo neučil. Housa tam tedy sespolužákem Mahelkou, který byl vyučeným litografem,rytinu a litografii vlastně přinesli a zavedli. Housavzpomínal, že neryl ani další profesor AVU, slavný MaxŠvabinský, jeho Rajskou sonátu do dřeva vyryl jiný vý-tvarník-rytec. Na rozdíl od Karla Svolinského, který sisvé práce k Máchově Máji vyryl sám (však byl takyvyučený řezbář).

Učňovská léta i vysokoškolské studium tedy BedřichHousa absolvoval u dvou mistrů našeho oboru –známkové tvorby. Není tedy divu, že první známka, pro

FILATELIE 2/2020 π 13

kterou vytvořil rytinu, vyšlanedlouho potom. Byla tohodnota 1,50 Kčs Denhorníků 1949, Housovi teh -dy bylo pouhopouhých třia -dvacet. Od té doby uply nu -lo neuvěřitelných 71 let!

A dá se říci, že pak užrydlo z ruky neodložil. Sám o tom kdysi řekl, že rytinaje jedním z nejtěžších grafických postupů, při němž senesmí udělat, byť jediná chyba. „Když porušíte povrchkovu, nejde to zahladit. Vznikla by prohlubeň, kde by sedržela barva.“ V následujících desetiletích vytvořil načtyři stovky známek, československých, českých, alei pro jiné státy (například Albánii a Koreu). V mnoha pří-padech přitom byl nejen jejich rytcem, ale i autorem vý-tvarné podoby. Měl přitom štěstí na náměty, řadu z nichsi sám vyhledal, a protože známky byly pro stát víta -ným zdro jem deviz (ve velkém je do zahraničí vyváželpodnik zahraničního obchodu Artia), mohly vycházeti emise s atraktivními náměty bez jakéhokoli politickéhopodtextu. V rozhovoru s Alenou Laufrovou na Graphei-on.cz o tom řekl: „Mohl jsem na Poštu přinášet svojenápady a oni to zařadili do plánu. Za těmi náměty jsemjezdil i různě po Čechách. Věděl jsem třeba, že vnějakém mu zeu jsou střelecké terče, a když jsem se vtom hrabal, tak jsem narazil i na další zajímavá témata.Ve volné tvorbě to byly kytice, zátiší, pražské motivy, exli-bris. V známkové tvorbě toho bylo moc … i automobily,trakto ry, zemědělské stroje. Šel jsem třeba hledatzemědělské stroje a našel jsem dětskou kolíbku avznikla série dětské hračky. V Muzeu hudby jsem sinašel Škroupovu partituru a použil ji na známku 175 letnárodní hymny. Kvůli portrétu Komenského jsem zase

jel až do Anglie, abych si mohl pořádně prohlédnoutjeho podobu na rytině Václava Hollara. Považuju ji totižza věrnou, protože Hollar a Komenský odešli do exiluspolečně. Naproti tomu Švabinský si Komenského por-trét prakticky vymyslel.“

Ze svého umění nedělá Bedřich Housa žádnou vědu,byla to pro něj prostě normální práce, ve které ani ne-viděl nějakou těžkost. Hlavní je podle něj umět si před-stavit předlohu v čarách a bodech, umět kreslit a do-držovat sedm čárek-vrypů na milimetr. Roli samozřejměhraje i jejich síla a hustota. Ryl rychle, jak to pošta po-třebovala – „Řekli mi, máte na to týden nebo dva a játo musel do té doby zvládnout. Jenom jsem si museldávat pozor, abych neudělal nějakou ryteckou chybu,třeba kdyby se mi ulomila špička rýtka a poškodila sečára, to by totiž nešlo opravit. Ale naštěstí se mi to zaty dlouhé roky nikdy nestalo.“

Za svým dlouhým životem se Bedřich Housa ohlížíspokojeně. „Měl jsem štěstí, že jsem mohl známky igrafiku dělat celý život podle vlastního výběru. Samo-zřejmě vymyslet tu spoustu známek bylo shánění,honění a běhání, ale dělal jsem to rád. Začal jsemprakticky pracovat už ve čtrnácti – v rámci vyučení. Bylto čas naplněný krásnou tvorbou. Po vojně jsem užpořád pracoval. A celý život jsem byl na volné noze.Pracoval jsem i v Koreji, pošta tam věnovala jeden strojna tisk známek a sháněli někoho, kdo by tam zavedl vý-robu. Tak jsem jel a byl jsem tam necelý rok, někdy vpadesátých letech. Byla tam bída, všechno zničeno,těsně po válce. Zkušenost to byla dobrá, mohl jsem sina vlastní oči udělat obrázek, jak to ve světě vypadá.

V životě jsem se vždycky řídil jednou zásadou –pracovat, využít čas, nepromarnit jej. Známka i grafikavyžaduje hodně času, ale já to jako práci nebral, pro

14 π FILATELIE 2/2020

mne to bylo potěšení. To považuji za velké štěstí. Od za-čátku, už tím, že jsem se na toto řemeslo dostal.“

Nevím jak vy, ale já z těch několika vět cítím velikouskromnost a pokoru umělce, který za sebou zanechalDílo. (Symptomatické je, že tenhle náš úžasný rytec avýtvarník nemá ani vlastní stránku na Wikipedii! To byměl napravit některý mladý kolega-filatelista-nadšenec,kterému je virtuální prostředí blízké.) Panu Housovitedy na dálku za celou redakci upřímně tisknu ruku apřeju mu hlavně zdraví – co víc by šlo takovému Mistrutaky přát…

Eva Hašková známku k poctě Bedřicha Housy po jalastřízlivě, vlastně jednobarevně (černě, jen jménozobrazeného a nominální hodnota jsou stříbrné), cožje podle mne ško da, Housovy známky totiž většinoujedno barevné nejsou – a na žijící osobnost mi zvolenábarevnost připadá zbytečně smutná. Portrét je alevěrný, i když zjev ně z pozdějších let, kdy kadeř nad

čelem, na niž vzpomínalaHelena Hodková, už dáv -no není tmavá… Možná semělo sáhnout po podo běz let šedesá tých, kdy BHpřevedl do víceba revnérytiny Grun do vu malbuProcházka parkem pro ko -ru novou známku Umě ní1967, kte rou mezi jehopracemi považuju (a nej-spíš nejen já) za nejkrás -

nější. Sou časně je mi líto, že k poctě celoživot ního dílavýznamného ryt ce vyšla známka vytištěná ofsetem – Tojsou ale paradoxy, pane Vaněk, řekl by klasik… Nadruhé straně sám Housa se k ústupu ocelotisku v našíznámkové tvorbě ve zmíněném roz ho voru vyjádřilsmířlivě a s pochopením pro ekono mické souvislosti.

Ocelotisk z ploché desky byl použit alespoň proobálku dne vydání, docela by mě zajímalo, zda ruce naní vyobrazené Martin Srb vyryl podle rukou Houso -vých, nebo zda jde o pouhou fantazii. V každém pří-padě jde o dobrou symboliku – autor odložil rýtko asložil ruce nad uzavřeným dílem.

Povedené je razítko, jednoduché, jak to mám rád.Špička rýtka zvětšená v naznačené lupě, která je dru -hým důležitým pomoc níkem každého rytce. FB

Emise k půl tisíciletí Šlikovských tolarů – slibná naděje do budoucnaNázev emise: 500. výročí zahájení ražby

Jáchymovských tolarůDen vydání: 20. ledna 2019Hodnota: A (ke dni vydání 19 Kč); č. 1057 (ČP)Rozměr známkového obrazu: 40 x 50 mmVýtvarný návrh: Karel ZemanDruh tisku: plnobarevný OFPapír: fl-an-OF; Tisk: PTC PrahaTisková forma: 6x PL 4Náklad: 72 tis. známek (18 tis. PL)Rytina FDC: Jaroslav TvrdoňFDC: OTp v barvě šedomodréTisk: PTC Praha; Náklad: 3.000 kusů

Tahle emise je přesně tím, co ve mně živí naději, ženaše nové poštovní známky se i po ukončení výrobyoce lotiskem mohou nadále ucházet o přední místa vesvětových soutěžích. Oddělení Známková tvorba gene -rál ního ředitelství České pošty, odpovědné za podobunových vydání, se pružně přizpůsobilo nastalé situaciv Poštovní tiskárně cenin1), využilo dovedností zkuše -ných tvůrců na tomto poli a v kombinaci s osvědče ný -mi postupy (ušlechtilý formát známek a uspořádánímalého přepážkového listu s kuponem) je výsledkemryze ofsetová emise, u níž jen málo chybí k tomu, abyji běžní spotřebitelé považovali za vyrobenou v kombi -naci ocelotisku a ofsetu. To „málo“ je liniová kresba,kte rou mohlo být jemně a decentně doplněno/zarámo -váno vyobrazení postav, truhly, špalku a nástrojů. Ale