UKÁZKA Z KNIHY OBJETÍ MRAZU (Merry Gentry, 6. díl, Laurell K. Hamiltonová)

„Králi Taranisi,“ prohlásila léčitelka, „vyléčit princeznu Meredith není v mých silách.“

„Uzdrav ji!“

„Mnoho z bylin, které bych použila, by mohlo ublížit dětem, které nosí.“

„Řekla jsi dětem?“ zeptal se a zněl téměř normálně a příčetně.

„Čeká dvojčata.“ Jednoduše se v tom spolehla na mé slovo.

Toho jsem si cenila.

„Moje dvojčata,“ zaradoval se král svým obvyklým kokrhavým hlasem plným arogance. Přišel zpátky k

posteli a zprudka se na ni posadil, až jsem nadskočila. Bolest hlavy a nevolnost se se zařváním znovu

probudily k životu. Když mě sevřel v náručí, vykřikla jsem. Ten pohyb představoval utrpení.

Křičela jsem a i ten zvuk mě bolel.

Taranis při mém křiku znehybněl. Hleděl na mě a ve svém nedostatku pochopení se podobal dítěti.

„Chcete, aby vaše děti zemřely?“ zeptala se léčitelka.

„Ne,“ odmítl a stále se zmateně mračil.

„Je smrtelná, můj králi. Je křehká. Musíte nám dovolit odvést ji někam, kde ji mohou vyléčit, nebo

vaše děti zemřou nenarozené.“

„Ale jsou to mé děti,“ odvětil a byla to víc otázka než prohlášení.

Žena na mě pohlédla a pak odpověděla: „Cokoli král říká, je pravda.“

„Čeká mé děti,“ vydechl a stále zněl trochu nejistě.

„Cokoli král říká, je pravda,“ zopakovala.

Kývl a objal mě trochu něžněji. „Ano, mé děti. Lži, všechno to byly lži. Měl jsem pravdu. Jen jsem

potřeboval tu správnou královnu.“ Sehnul se a vtiskl mi na čelo ten nejjemnější polibek.

Škrábání na dveře bylo hlasitější. Taranis zakřičel a vstal se mnou v náručí. „Zmiz odsud, hnusný

čokle!“

Ten pohyb byl příliš náhlý a já krále pozvracela. Hodil mě na postel, zatímco jsem pořád zvracela.

Zachytila mě služebná s hnědýma očima a pomohla mi najít stabilitu, takže jsem nespadla z postele.

Držela mě, dokud jsem zvracela, až ve mně nezbylo nic než žluč a hořkost. Temnota se znovu pokusila

pohltit svět, ale bolest na to byla příliš velká.

Ležela jsem služebné v náručí a sténala bolestí. Bohyně a Choti, pomozte mi!

Jako uklidňující příval mě zahalila vůně růží. Nevolnost ustoupila. Z bolesti se stalo tupější pobolívání

místo oslepujícího utrpení.

Hnědooká služebná a léčitelka mě začaly znovu očišťovat.

Většina zvratků skončila na králi, ale ne vše.

„Dovolte nám, ať vás očistíme, můj pane,“ prohlásila druhá sloužící.

„Ano, ano, musím se očistit.“

Hnědooká služebná vzhlédla k léčitelce a strážci. „Běž s druhou služebnou a pomozte králi se

vykoupat. Postarej se, ať si užije dlouhou, uvolňující koupel,“ vybídla ji léčitelka.

Dívčino tělo se lehce napjalo, ale prohlásila: „Jak si léčitelka přeje, tak se i stane.“

Léčitelka pobídla světlovlasého strážce, aby mě od sloužící převzal. Zaváhal.

„Jsi v bitvě zocelený válečník. To tě trocha nečistoty přiměje couvnout?“

Zamračil se na ni. Jeho oči zaplály náznakem modrého ohně, než pronesl: „Udělám, co je třeba.“

Převzal mě z náručí sloužící. Svíral mě velmi něžně a léčitelka ho instruovala: „Co nejopatrněji jí

podpírej hlavu.“

„Už jsem měl se zraněními hlavy co do činění,“ odpověděl. Dělal, co mohl, aby mě udržel nehybnou.

Když se vzdálené dveře do koupelny za králem a služebnými zavřely, strážce se mnou v náručí stejně

opatrně vstal.

Léčitelka zamířila ke dveřím a on ji beze slova následoval. Ke škrábání na dveře se teď přidalo

kňučení, a když je otevřeli, stál za nimi Cu Sith podobný zelenému poníkovi. Když nás spatřil, tiše

vyštěkl.

„Tiše,“ zašeptala léčitelka.

Pes v odpověď zakňučel, ale nenápadněji. Stoupl si ke strážcovu boku, takže se jeho srst otírala o mé

nahé nohy. Ten dotyk mi vyslal zachvění po celém těle. Čekala jsem, že mě zabolí hlava, ale nestalo se

tak. Ve skutečnosti jsem se cítila o trochu lépe.

Stáli jsme v dlouhé mramorové chodbě lemované zrcadly v pozlacených rámech. Před nimi stály dvě

řady Požehnaných šlechticů. Každý muž a žena měli po svém boku aspoň jednoho kouzelného psa.

Někteří z nich byli stejní elegantní chrti jako mí nebozí psi. Modlila jsem se, aby byla Minnie v

pořádku. Ležela tak nehybně.

Někteří psi byli obrovští irští vlkodavové. Tedy v podobě před tím, než toto plemeno téměř vymřelo.

Tihle se nikdy nezkřížili s jinými plemeny. Byli to gigantičtí divocí tvorové, někteří s hladkou srstí, jiní

drsnosrstí. Pohled v jejich očích neměl nic společného s pouhým zrakem, ale jen s bitvou. Byli to

váleční psi natolik zuřiví, že se jich Římané obávali, chytali je a nechávali je bojovat ve svých arénách.

Dvě z dam a jeden muž drželi v náručí bíločervené psy. Všichni šlechtici milují hezké pokojové psíky.

Nechápala jsem, proč tu všichni jsou, ale přítomnost psů mě uklidnila. Jako kdyby mi nějaký tichý hlas

našeptával: „Všechno bude v pořádku. Neboj se, jsme s tebou.“

Zahlédla jsem mezi nimi Hugha s jeho ohnivými vlasy. „Jak vážně je zraněná?“ Vedle jeho boku

postával párek obrovských irských psů, kteří byli natolik vysocí, že mi bez problémů pohlédli do očí,

když jsem ležela strážci v náručí.

„Má otřes mozku. A čeká dítě. Před měsícem otěhotněla a čeká dvojčata.“

Vypadal polekaně. „Musíme ji odsud dostat pryč.“ Léčitelka přikývla. „Ano, to musíme.“

Jak jsme procházeli, šlechtici se i se svými psy za námi semkli, takže kdyby teď Taranis otevřel dveře,

spatřil by jen neprostupnou zeď sidheských šlechticů a já bych zůstala před jeho pohledem skryta.

Skutečně měli v úmyslu se kvůli mně vzepřít svému králi?

Pospíchali jsme chodbou a oni dál mluvili o zradě.

Více v knize OBJETÍ MRAZU (Laurell K. Hamiltonová), Epocha, květen 2016

Kniha vyšla v rámci Fantastické Epochy

http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=689

http://www.facebook.com/anitablakeova